Ladislav Hladký. Dobrušskécechy v 1 6. s tol e t í. Ladislav Hladký

Transkript

1 Ladislav Hladký Ladislav Hladký 59 Dobrušskécechy v 1 6. s tol e t í Středověká Dobruška vznikla zcela přirozeným vývojem jako tržní osada na křižovatce několika vedlejších, ale pro zdejší kraj důležitých zemských stezek." První zprávu o ní máme z r (tzv. privilegium pana Mutiny z Dobrušky-, které je vlastně jakýmsi narovnáním mezi dobrušskými měšťany a jejich pánem - příslušníkem panského rodu Drslaviců). Vyplývá z ní, že pan Mutina uznává daný stav, tj. existenci Dobrušky jako města a její obyvatele za svobodné měšťany, kteří již nejsou povinni robotou, jež se jim mění na tzv. šos {poplatek za ochranu, z něm. der Schutz = ochrana). Hovoří se v ni také o tom, že předtím, než byly postaveny městské hradby, nazývala se Dobruška Leštnem, Vydavatel listiny však neuvádí žádné datum ani se neodvolává na jinou starší listinu. Je tedy velmi obtížné stanovit dobu existence města, resp. tržní osady. Můžeme ji pouze velmi přibližně odhadnout na sto, snad i více let před r Z. Mutinovy listiny se také dovídáme, že ve městě se již před r vařilo pivo.právováreční měšťané, kteří měli své domy uvnitř hradeb, vařili zpočátku doma. Kdy byl postaven právovárečnýpivovar, který stál do požáru r na náměstí v sousedství radnice, nevíme - pravděpodobně až v 16. století, po výstavbě radnice. Je však jisto, že již před r byla za hradbami obecní sladovna (dnešní čp. 243 na Poddomí). Kolem uvedeného roku ji získali nákladníci (právovárečníci). Náleželo tedy zřejmě sladovnictví k.nejstarším dobrušským řemeslům.š Středověké řemeslnictvo vytvářelo své vlastní organizac~- cechy, z nichž první v. našich zemích vznikaly již koncem 13, století. Jejich počátky jsou nejasné; jednotlivé a ojedinělé zprávy hovoří otřech organizačníchformách - bratrstvech, ceších a pořádcích. Konkrétní náplň' těch-:

2 Orlické hory Podorlicko 5 60 to termínů neumíme ani dnes přesně určit. Všeobecně se však uznává, že mezi nimi nebyly takové rozdíly, jaké v nich spatřovala starší česká historiografie." Základní příčinou, vedoucí k nutnému organizování řemeslnictva, byl rozvíjející se místní trh,5 jeho potřeby a organizace. Příčiny vzniku cechů byly tedy čistě ekonomické, ačkoliv nechyběly, zvláště později především v královských městech, aspirace politické a emancipační snahy vůči patriciátu. Velmi zjednodušeně řečeno, cechy měly zajišťovat a také zajišťovaly práva řemeslníků vůči místnímu trhu. Tento základníprincijp ochrany místního trhu se stává jím vlastně ústředním bodem cechovní politiky a zůstává po celou dobu existence cechů. Projevoval se v "regulaci poměru mezi příslušníky cechu a ostatními městskými obyvateli i cizinci přijíždějícími do města jako obchodníci-hosté", která spočívala v "uplatňování monopolního práva odbytu řemeslných výrobků a řemeslné práce v rámci místního trhu", v "dozoru nad svobodným dovozem cizích výrobků do oblasti místního trhu" a v "zajištění přednostníchpráv v nákupu suroviny v oblasti místního trhu" ; druhým hlavním směrem, jímž se ubírala cechovní politika ve.snaze zajistit místní trh pro vlastní výrobky, byla "regulace poměru řemesla k místnímu trhu uvnitř cechu", která má opět několik dalších aspektů: "regulace přfstupu do cechu a postupování práva k provozu řemeslav samostatné dílně", "regulace výroby pro místní trh" a "regulace nákupu surovin uvnitř trhu"." Formulováním těchto zásad cechovní politiky a jejich uváděním do praxe se jednotlivé cechy dostávaly do rozporu s ostatními vrstvami městského obyvatelstva, tedy se spotřebiteli. "Uplatňování principu ochrany místního trhu nevedlo proto zásadně jen k pocitu solidarity v rámci městských hradeb, nýbrž posilovalo hlavně individualistické snahy mezi řemeslníky a zostřovalo protiklady jak mezi výrobci a spotřebiteli, tak i mezi výrobci různých odvětví.((7 Všechny uvedené základní tendence se projevovaly ve všech městech, kde byly cechovní organizace,. tedy i v malých městech poddanských typu Dobrušky. Můžeme je sledovat v řemeslnických řádech (statutech, pořádcích, artikulích, privilegiích). Je třeba konstatovat, že struktura ustanovení těchto řádů je shodná u řady cechů v různých městech. Náleží k nim především zdůraznění zbožnosti řemeslníků, ustanovení o řemeslníkově práci a jeho poměru ke spotřebiteli (výrobky měly být kvalitní; tím byl sice chráněn spotřebitel před jednotlivci, kteří se chtěli obohatit na jeho účet, nebyl však chráněn před kolektivním zhoršováním výrobků za špatných vý-

3 robních podmínek pro/určité řemeslo; cech tím současně získával možnost kontroly výroby), ustanovení organizační (o cechmistrech, kteří stáli v čele cechu a jejichž počet se řídil podle počtu členů - u dobrušských cechů byli vždy dva), o cechovních schůzích (které se vyvinuly v obřadný ceremoniál, zahajovaný otevřením matky pokladnice, do níž byly ukládány cechovní listiny, knihy, pečetidla a peníze; při vstupu do cechovní schůze, konané v cechovní hospodě pravidelně čtyřikrát do roka, skládali mistři určený plat; významnou roli hrál odznak cechmistrovy moci - cechovní ferule se znakem řemesla; kdo přišel, když se přečetly knihy nebo když dohořela svíce nebo se nedostavil vůbec, platil pokutu v penězích nebo ve vosku, o povinnostech mistrů (povinná účast při pohřbu spolumistra), články o udělování mistrovství (podmínky výuky učňů, povinná praxe tovaryšů, mistrovské kusy, přijímací poplatky, manželský původ přijímaného mistra a jeho ženy atd.), ustanovení o tovaryších (např. výpovědní Ihůtyj.š Prvními dochovanými statuty u nás jsou statuta pražských krejčí z r Dobruška byla přirozeným střediskem obchodu a řemesel, i když ještě málo specializovaných a rozvinutých, jistě již před r V původní tržní osadě a později ve městě se usazovali řemeslníci různých profesí, kteří vyráběli především pro místní trh, tj. pro vlastní město (tzv. městský trh) a jeho nejbližší okolí; své výrobky a služby poskytovali ovšem i procházejícím kupeckým karavanám. Můžeme mít za jisté, že zde byla především řemesla potravní (řezníci, pekaři; o vaření piva jsme se. již zmínili), oděvní (ševci a krejčí), pravděpodobně zde měli své zástupce i kováři a koláři a snad i některá jiná základní řemesla. O tom, kdy ve městě dochází k formování zárodků pozdějších cechů, nevíme vůbec nic. Je však jisto, že první cechovní organizace vytvořila, obdobně jako v jiných městech, řemesla potravní a oděvní a že si své výsadní postavení udržovala po' několik staletí. Nejstarší dochované cechovní privilegium vydal cechu řezníckémujan z Janovic a Petrspurka na Opočně, nejvyšší pražský purkrabí a hejtman Českého království (držitelem opočenského panství hyl v letech ) dne 21. června Je však pravděpodobné, že řezníci měli již předtím cechovní statuta. Alespoň tomu nasvědčuje text v úvodu listiny, kde vydavatel píše, že jim učinil, resp. potvrdil "novú výsadu podle'kusuóv.vkteréž [sú sepsavše dali".1o (K této formulaci 'je třeba podetknout, že ve většině případů si. cechy navrhovaly znění svých řádů samy.) Tato statuta se v' zásadě přidržují schématu při jejich sestavování obvyklého. Ladislav Hladký 61

4 Orlické'hory podorlicko 5 62 Do ccchurnůžé být přijat každý řezník, který se přistěhuje do města, musí ovšemprokázat manželský původ a: dosavadní dobré zachování; přfjemriého do cechu zaplatí šest grošů českých a dá dvě libry vosku. Obdobné požadavky jsou kladeny na učedníka s tím rozdílem, že dá pouze jednu libru vosku. Učedníka může mít každý mistr. o mistrovské zkoušce se-zde hovoří velmi nejasně; pouze ten řezník, který byl pro nějaké provinění řemesla zbaven, má při znovupřijetí do cechu "řemeslo ukázat"; neučiní-li tak, má se ještě rok učit. Podobně není stanovena povinná praxe řeznického tovaryše před přijetím za mistra. O tovaryších je ve statutech pouze jediná zmínka; tovaryš je označován termínem "pacholek". Ochrana spotřebitele je zajištěna zákazem porážky dobytka nezdravého, chromého, pokousaného od vlků, vypěstovaného malomocnými. Monopol cechu je chráněn zákazem zabíjení dobytka na prodej v okruhu jedné míle od města a zákazem vykupování dobytka: jinými osobami než řeznického řemesla. Prodej. syrového masa.v Dobrušce a na celém panství opočenskémje vyhraženpouze těm řezníkům, kteří 'jsou členy dobrušského cechu; je zde tedy uzákoněna jedna z hlavních zásad 'cechovnictví - tzv; přímus, tj. povinnost být členem cechu. Do města nesmí nikdo přinášet na prodej surové kůže, u nichž by ještě byly inohy. Listina pamatuje i na možnost usazení židů ve městě; ti pak budou povinni kupovat dobytek jedině u dobrušských řezníků. Cizí řezníci mohou přihánět do města pouze takový jatečný dobytek, jaký uznají cechmistři za vhodný k zabití; pak mohou maso prodat, ale zaplatí za místo. Pod trestem ztráty hrdla a statku se zapovídá kupovat kradený dobytek, mimo dobytek získaný ve válce. Za přestupky vůči jednotlivým článkům hrozí statuta pokutami v penězích, ve vosku, zabavením zboží (tento trest platí především pro ty, kteří poruší monopol cechu na prodej masa v Dobrušce a na panství,.tedy pro cizí řezníky), vsazením do klády a trestemnejhotším - odnětím živnosti. Tak např. koupí-li řezník vadný dobytek (nemocný atd.), zaplatí pokutu půl druhého věrdunku grošů (věrdunk je jedna čtvrtina kopy); odmítne-li pokutu odvést, bude vsazen do klády (vsedě nebo vleže) na osm dnů a nocí, pokutu však musí zaplatit. Dopustí-li se stejného přestupku po druhé, bude pokutován třemi věrduňky grošů, v případě odmítnutí bude vsazen do klády na šestnáct dnů a nocí. Při třetím porušení statutu mu bude na rok odňata živnost. Den a noc si v' kládě pobude mistr, který neuposlechne výzvy cechmistrů k ukončení hádky na trhu (navíc ještě. odvede pokutu ve výši pěti grošů). Za neuposlechnutí cechmistra

5 při hádce v masných krámech byl mistr pokutován dvěma librami vosku. Nedostaví-Ii se kdo do cechu (tj. do schůze), odvede jeden groš, při druhém obeslání dva groše. Přijde-li mistr do cechu s jakoukoliv zbraní, zaplatí groš pokuty. Tím ovšem není výčet všech provinění a trestů za ně vyčerpán. Pokuty byly i za: to, otevřel-li krám někdo dříve než cechmistři, odvolával-li mistr nebo jeho pacholek druhému jeho zákazníky atd.í! (mělo se tím zabránit tomu, aby některý -přičinlivý mistr vynikl nad jiné). Systém pokut a trestů není v cechovních statutech nic neobvyklého a byl zřejmě nutný, neměly-li se cechy rozpadnout, především v důsledku konkurence mezi mistry. Toto základní privilegium bylo ještě v 16. století dvakrát potvrzeno, a sice Janem Trčkou ml. z Lípy a nalíchtmburce dne 17. května 1547,12 a Vilémem Ttčkouz Lípy a na Veliši dnež": čérvence Obě listiny obsahují pouze formální potvrzení, jen Vilém Trčka z Lípy zdůrazňuje v závěru ochranu spotřebitele pohrůžkou odnětí všech výsad v případě prodeje špatného masa. Již r měli dobrušštlřezníci své masné krámy, v -nichž prodávali pospolu zboží. Podle opočenskéhoiurbářez r činil poplatek z jednoho krámu 1 kopu dva groše české.i" Plat z nich byl určen Mikulášem mladším Trčkou z Lípy na vydržování špitálu již při jeho založení-dne 29. -září Správou špitálu a platů z krámů byli pověřeni purkmistr, konšelé -a obec.města Dobrušky, kteří"mohli v případě potřeby rozhodnout o přistavení dalších masných krámů. Druhým nejstarším cechem ve.městě byli se vší pravděpodobností ševci -- ~:tnistři řemesla nového ševcovského, kteří vyráběli novou obuv. (Tím není ovšem řečeno, že by ve městě nebyli i prtáci _hebolivetešníci, kteří se specializovali na opravu staré obuvi.) Archiválie, vzešlé z proveníence tohoto cechu "a, uložené v dobrušském depozitáři Okresního archívu -v.rychnově n. Kn., jsou slce dochovány až od r (není mezi nimi žádné privilegium), bylo však zřejmé, vzhledem k početnosti mistrů tohoto řemesla vpolovině 17. století, že jejich cechexistoval již delší dobu. Tato domněnka se potvrdila. Antonín F'lesar ( ), regionální historik našeho kraje, se ve své rané práci O, Třebechovicích, vydané-předvíce než sto lety, zmiiíujeo tom, že "cech ševcovský v Dob.. rušce v pondělí předipřenešením sv. Václava 1557.(tj: 1. března '- pozn, autora) na radu panacejka' z Olbramovíc a s povolením rytíře Viléma Trčky z Lípy sděluje ševcům třebechovickým svůj řád cechovní".16 Originál této listiny se, naštěštt xíochoval.t? Je však datován na Ladislav Hladký. - 63

6 Orlické hory Podorlicko 5 64 pondělí před přenešením sv. Václava r. 1558, tj. 28. února. (Snad si zde zařádil tiskařský šotek - obdobně má být správně "na radu pana Čejky z Olbramovic", nikoliv "Cejka"; pochybuji, že by se Flesar zmýlil a četl chybně.) Bohužel zde však nedostáváme do rukou přesný opis řádu dobrušských ševců; jak z listiny vyplývá, zřizuje jí vlastně dobrušský cech v blízkých Třebechovicích pod Orebem na stejném opočenském panství bratrský cech se svolením a možná i na přímý příkaz vrchnosti, rozhodně však v jejím zastoupení. Listina je opatřena pečetí zavěšenou na červeno-zeleno-žlutéšňůře, o průměru 3,5 cm, v černém vosku, se znakem ševců (tři škorně), s legendou,dnes již bohužel nečitelnou. Máme tedy před sebou určitě nejstarší podobu pečeti dobrušského ševcovského cechu, která se však neshoduje ani tvarem ani výtvarným řešením se dvěma dochovanými pečetídly.p Listina je psána na pergamenu a její písmo je pro značnou vybledlostmísty těžko čitelné; na některých místech bylo později obtahováno. Text těchto statut je mnohem podrobnější v ustanoveních, týkajících se získání mistrovského práva. Opět se zde hovoří o listech zachovacích a výučních; tovaryš, který se chce usadit ve městě a provozovat v něm samostatně řemeslo, je povinen pracovat u mistra rok nebo dva a musí odvést mistrovské kusy neboli "ukázat řemeslo": boty z hovězí kůže, boty telecí, z téhož kusu teletiny střevíc, punčoch z kůže a "panenský střevíc pěkný". Dále má za povinnost vystrojit mistrům svačinu (vlastně důkladnou hostinu) a do cechu odvést dvě libry vosku. Mistrův syn nebyl příliš zvýhodněn: "též řemeslo ukázati moci bude..."; vystrojí svačinu a dá pouze jednu libru vosku. Učedník nastupující do učení musel odvést jednu libru vosku. V této souvislosti je třeba uvést, že dobrušský cech využil svého postavení vydavatele řádu a vymínil si, aby žádný jeho příslušník, bude-li chtít své řemesle provozovat v Třebechovicích, nemusel.. "řemesla ukazovati"; pouze vystrojí svačinu a dá do cechu libru vosku. Obdobně si dobrušští mistři zajišťujíprávo svobodně kupovat na trhu v krámech i ve vsích kůže. Jinak je přednostní právo výkupu koží vyhraženo třebechovickým ševcům: Kožešníci mohou -kupovat na trzích jen takové kůže, jaké nutně potřebují ke svém řemeslu. Kůže nemají vykupovat ani ve městě Třebechovicích u řezníkůanipa vesnicích ševci přespolní. (Jedině v-tom případě, že by vrchnost vymohla v budoucnu pro Třebechovice jarmark, bude možno prodávat a kupovat :kůže volně.) Z organizačních ustanovení je důležitý článek o vol- :~..,;.; : ':; --:-:.;... :.. : ':. ". ;... ;.; '';'. :..:.....

7 bě cechmistrů - jsou dva a volí je a potvrzuje purkmistr a úřad města. Můžeme mít za jisté, že tato ustanovení, stejně jako článek o jedné míli (žádný švec nemá pracovat blíže jedné míle od města, pokud není příslušníkem cechu), nechyběla ani v původních dobrušských statutech, dnes již nedochovaných (nebo jen nezvěstných?). Nacházíme zde však jeden článek, který postrádáme v řádech dalších dvou dobrušských cechů (řezníků z r a krejčích z r. 1582). Stanoví se zde, že do cechu může být přijat pouze ten, kdo tělo a krev Páně přijímá pod obojí způsobou, "beze vší ošemetnosti". Snad nám toto ustanovení spolu s článkem o mistrovských kusech pomůže určit alespoň přibližně dobu vzniku původních statut dobrušských ševců, jejichž datace v uvedené listině není. Artikul o povinné příslušnosti ke kališnickému vyznání je takřka neodmyslitelnou součástí řemeslnických-řádů od polovičatého vítězství husitské revoluce, tj. od vyhlášení basilejských kompaktát v r. 1436, zhruba do konce 15. století, ovšem jen ve městech utrakvistických, jichž ovšem byla většina (v některých městech již dříve, např. u staroměstských nožířů již r. 1427). Ke konci století není již tento článek důsledně zapisován, v 16. století již téměř chybí. Zikmund Winter jej naposledy uvádí k r u krejčích v Novém Bydžově.J? (Je třeba, abychom si uvědomili, že toto ustanovení bylo zřejmě ve většině případů zcela-formální, jak to dokazují některé případy z konce 15. století. Podobně se asi musíme dívat i na tento článek v uvedené listině pro Třebechovice, do jejíhož textu se dostal pravděpodobně zcela automaticky opisováním původního privilegia. V druhé polovině 16. století, vzhledem k rozšíření několika dalších nekatolických vyznání, pozbývá jakéhokoli významu.) Zkouška mistrovská ("ukázání řemesla") bývá ve statutech asi do r vesměs stanovena velmi neurčitě, i když v některých se již předepisují určité kusy. Po r se počet předepsaných kusů rozrůstá.š? Naše listina také zaznamenává několik povinných kusů. Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené okolnosti a předpokládáme-li, že oba články byly zakotveny již v původním dobrušském řádu (a nemáme zatím důvod domnívat se, že tomu tak nebylo), můžeme jeho vznik datovat. asi do dvacátých až třicátých let 16. století. Jediným dokladem, prokazujícím dnes existenci krejčovského cechu v 16. století, je vidimus (tj. ověřený opis) privilegia Jaroslava Trčky z Lípy na Ledči, Opočně a Frymburce ze dne 15. července 1582, který byl vydán cechem dne 3. října Je psán na papíře a byl Ladislav Hladký 65

8 Orlické hod Podorlicko 5 66 opatřen přitisknutou, dnes již ztracenou cechovní pečetí o průměru asi 3 cm. (Dochované cechovní pečetidlo pochází až z r ) Listina je na několika místech poškozena. Vydavatel původní listiny z r úvodem konstatuje, že před něho "... předstoupili opatrní cechmistři a starší mistři řemesla krejčovského, '"... oznamujíc, jakož [j]sou měli od předešlých pánův dobrušských obdarování a potvrzení, jak by se při řemesle svém v dobrém pořádku stojíc, chovati a říditi měli, ta že [j]sou jim z nenadálé příhody skrze voheň k zkáze přišla..." Musíme tedy posunout existenci cechu krejčích před r. 1565, kdy 30. srpna v krátké době - za půl hodiny - zhořelo 76 domů, radnice, pivovar, špitál, šatlava a 11 stodolě' a pochopitelně i řada cenných písemných pramenů. Otázkou však zůstává, proč cech požádalo znovuvydání privilegia až o 18 let později. Jako podkladů pro vypracování textu svého řádu použili mistři neověřených opisů řádů krejčích z Nového Města nad Metují z r. 1550, vydaného Volfem starším ze Štubenberka,a krejčích a postříhovačů z Ledče nad Sázavou z r od Zdeňka a Jana Meziříčských z Lomnice a na Ledči. Oba opisy byly podle svědectví Antonína Flesara chovány ještě koncem minulého století v archívu společenstva krejčích, kožešníků, koželuhů a rukavíčkářů.p Krejčovský řád věnuje značnou pozornost tovaryšům a učedníkům. Žádný mistr nemá zaměstnávat víc než dva tovaryše a pacholíka ("pachole", "pacholík", "mládek", "robenec" jsou termíny pro pracovníka, který "již není učedníkem a ještě není tovaryšem", je to "kategorie prostřední, nová, která beze vší pochybnosti vzestup sociální zdržovala", vyskytuje se již v 15. století a je levnější pracovní silou-"). Má-li však učedníka, musí tovaryše propustit pod pokutou čtyř kop grošů. Jsou stanoveny i výpovědní lhůty - pro tovaryše týden a pro pacholíka dva týdny. To se však nevztahuje na dobu před jarmarky a po nich a před "hody vej ročními", kdy platí třítýdenní výpovědní lhůta ze strany tovaryše a pacholíka. Nikdo kromě krejčích nesmí šít "šaty choděcí", které by prodával na trhu. Dále mohoukrájet sukna levná i drahá a barevná na prodej, "... však bez újmy soukeníkův a kdyby zase zouplna počet soukeníkův v městě Dobrušce byl, tehdarjim v tom, jakž obdarovaní mají, překážka od krejčích činěna nebuď..." Závěr vlastního textu je opě1;"věí1e>vm právu jedné míle; v tomto okruhu nemá nikdo provozovat na' vesnici řemeslo, "kromě domův a dvorův osob stavu rytířského", pod pokutou jedné kopy grošů českých. Není samozřejmězapomenuto ani na podmínky přijímání '.::'"... '. o ~" :;'. :;'.' '. :.. '-t.:«: : ::... ".: o'. ":-, "';;.;;...' '

9 do cechu: Budoucí mistr (ať již přišel z jiného města nebo byl tovaryšem pracujícím v Dobrušce) musel přinést doklady o zachování a o vyučení a odvést dvě libry vosku; místo, kde se píše o poplatku, je poškozeno. Mistrův syn zaplatí patnáct grošů českých, jednu libru vosku, totéž tovaryš, který si vezme vdovu nebo dceru mistrovu, není však ihned plnoprávným členem cechu. Všichni pak bez rozdílu byli povinni vystrojit cechu svačinu. Vdova po mistrovi mohla vést sama živnost, musela všakdodržovat cechovní řád. Budoucí učedník pak byl povinen prokázat poctivé zachování své i svých rodičů, představit se v cechu po dvoutýdenní zkušební lhůtě u mistra se svým rukojmím a zaplatit patnáct grošů českých a dát libru vosku. Po vyučení se opět dostavil do cechovní schůze, kde byl zapsán do register jako tovaryš. Odmítl-li mistr volbu cechmistrem, odvedl pokutu ve výši dvou liber vosku a cechmistrovskou funkci musel tak jako tak přijmout. Cech dohlížel i na chování svých příslušníků (mistrům i tovaryšům bylo např. zakázáno hrát o peníze v karty nebo v kostky). V řádu byly zaneseny i povin-' nosti při úmrtí mistra, ustanovení o podpoře nemocných mistrů a tovaryšů z cechovní pokladny. Máme před sebou tři řády tří různých cechovních řemesel od konce 15. takřka do sklonku 16. století, které při vší odlišnosti charakteru jednotlivých řemesel nám dávají alespoň přibližnou představu o stupni vývoje řemeslné výroby v Dobrušce jako celku i každého řemesla zvlášť v době, 'v níž vznikly, i když zřejmě s jistým zpožděním, které je dáno postavením Dobrušky jako venkovského iměsta s méně rozvinutou řemeslnou strukturou oproti větším městům. Tak např. v řeznickém řádu z r postrádáme některá ustanovení, která jsou zakotvena v řádech ševců a krejčích. Nedovídáme se nic o tovaryších, získání mistrovského práva je podmíněno pouze poplatkem, nenajdeme zde zvýhodnění mistrových synů při přijetí do cechu. Chybí i článek o povinnostech mistrů a cechu v: případě úmrtí, nemoci apod. Ševcovský řád pro Třebechovice (a tedy i pro Dobrušku) zná několik mistrovských kusů, které jsou povinné. Je pravda, že u potravinářských řemesel, především u řezníků, není obvyklá určitá mistrovská zkouška, existují však i o ní doklady (např. v Chrudimi podle statut z r měl ukázat řezník řemeslo "na krámě"; zkouška tedy není přesně určena; r však již bylo určeno, na jakém mase se má zkouška provádět-"). Je však s podivem, že zkouška (mistrovský kus) není předepsán pro krejčí r Zato však jsou v jejich řádu dosti podrobné předpisy týkající se tovaryšů a jejich povinností. I to je svě- Ladislav' Hladký 67

10 Orlické hory Podorlicko 5 68 dectvím jisté stagnace řemesla v Dobrušce v druhé polovině 16. století, která je v souladu s celkovou situací řemeslné výroby v našich zemích. Je možno uzavřít, že dobrušské cechovní řády odrážejí s jistými výhradami a zprostředkovaně, nepřímo, základní tendence vývoje cechovního řemesla své doby. V textu všech tří listin se setkáváme s tzv. právem mílovým. Rozsah míle byl různý, obvykle se však počítá s maximální vzdáleností asi 9 km. Toto ustanovení, jehož význam nelze přeceňovat, je vlastně pozůstatkem z 13. a 14. století, kdy se právo míle udělovalo především královským městům. Je však třeba přiznat, že zatímco královská města neměla téměř možnost zajistit si jeho platnost mimo své poddanské vesnice, je v případě poddanských měst situace poněkud odlišná. Přelom 15. a 16. století je obdobím začínající prosperity poddanských měst a městeček, podporovaných jejich vrchnostmi, jejichž cílem je podlomení ekonomické moci velkých královských měst. Vzniká soustava nových místních trhů, jejichž centry se tato poddanská města stávají, a která narušuje dosavadní tržní okruhy královských měst. Tento proces nazýváme tříštěním staré sítě místních trhů. A vrchnosti měly dostatek prostředků, jak zajistit platnost mílového práva na svém panství. Je pochopitelné, že mimo hranice panství, byť to bylo v okruhu míle, bylo toto právo a především jeho uplatnění víceméně iluzorní. V této souvislosti je daleko významnější zákaz prodeje syrového masa v Dobrušce a na území opočenského panství každým, kdo nebyl příslušníkem řeznického cechu v Dobrušce, tehdy jediného na panství. Tento zákaz je také svědectvím toho, jak daleko již koncem 15. století pokročil proces utváření nového širšího okruhu místního trhu v okolí města a na území panství; můžeme zde vidět zárodky pozdějšího dominikálního trhu (= trh v rámci jednoho panství; tento termín je prozatím pracovnij.é? Monopol dobrušských řezníků byl posílen privilegiem císaře Matyáše z 21. ledna 1616, jímž se městu udílely mimo týdenních úterních trhů na obilí a dvou trhů koňských čtyři hlavní hovězí trhy do roka (v úterý po sv. Trojici, po sv. Jakubu, po sv. Havlu a po obrácení sv. Pavla).28 Dne 30. srpna téhož roku vydává městu další privilegium Jan Rudolf Trčka z Lípy.29 Z Dobrušky se stává definitivně tržní středisko panství. Poddaní tří spojených panství - opočenského, frymburského, černíkovického - jsou povinni prodávat na trzích v Dobrušce veškeré obilí. A co je nejdůležitější pro dobrušské řezníky, poddaní jsou povinni hnát sem na prodej i svůj dobytek;... ~- :..:... ~..'...:;...;: ':<... ::: :~: ::.::.::- =.:.. ; :.::::" :::::': :::,', ::::~;::~;::;::~~r~~::::;:~:~.~.:d~.:::i:~;;:.:~ ;:!.. "

11 právo nakupovat mimo tyto trhy měli pouze řezníci, kteří odváděli poplatky, ovšem jen "na krám", tedy na porážku a prodej masa, nikoliv však na prodej živých kusů mimo panství. Toto ustanovení se týká především vesnických řezníků. Je nepochopítelné, že v důsledků tohoto privilegia těžili vedle vrchnosti v první řadě dobrušští mistři cechu řeznického. Po formální i faktické stránce se tak dovršuje vznik zmíněného dominikálního trhu. Obdobně se snaží monopolizovat své postavení ve výrobě určitého druhu zboží i další dvě cechovní řemeslatím, že vylučují své venkovské konkurenty. Vesničtí řemeslníci jim působili starosti a musí je brát na vědomí; ševci dokonce již r (a možná, že již dříve, v původním řádu) zdůrazňují požadavek jejich příslušnosti k cechu v Třebechovicích (a jistě i v Dobrušce). Jsou-li nuceni uznat další cech na panství, dávají mu do vínku stejná ustanovení, jako mají sami. (Pochopitelně, že proti tomu Třebechovičtí nic nenamítali.) Obdobně, i když ne písemně, ale v praxi, museli řešit svůj vztah k třebechovickým řezníkům mistři v Dobrušce. Ševci však "uzákonili", jak jsme viděli, jisté výhody pro sebe v Třebechovicích. Na druhé straně je ve statutech vymezen i poměr k řemeslu, které pracovalo se stejnou surovinou - ke kožešníkům (a zřejmě i ke koželuhům); a krejčí v Dobrušce usurpují prodej sukna v malém, využívajíce vhodné situace. Je otázkou, vzdali-li by se této výsady v případě přiměřeného počtu mistrů soukenického řemesla. Mezi jednotlivými řemesly vládla tedy značná řevnivost. Celkově v těchto řádech, především u krejčích a v menši míře u ševců, můžeme vidět reakci na zhoršující se situaci řemeslné výroby v našich městech v 16. století, především v jeho "druhé polovině. Cechovní řemeslo nevidělo východisko a řešilo své odbytové a výrobní potíže, způsobené v neposlední řadě hospodářskou politikou velkostatku, utužováním předpisů, především výrobních a pracovních, zpřísňováním podmínek přijímání do cechu, které naopak a zcela zákonitě podvazovaly jeho zbývající zdravé síly. Hlavním odbytištěm zůstává i nadále místní trh, který se řemesla snaží chránit. Tato řemesla byla ochotna učinit jedinou výjimku ve svých svatých právech k místnímu trhu - svobodný prodej na výročních trzích - jarmarcích. Ševci nemají námitek proti tomu, aby na případných budoucích jarmarcích v Třebechovicích byly volně prodávány kůže. Stejná praxe byla nepochybně i v Dobrušce, které udělil dva osmidenní výroční trhy (v pondělí před sv. Jiřím a na sv. Jiljí) král Vladislav II. privilegiem ze dne 18. května Ladislav Hladký 69

12 Orlické hory Podorlicko 5 '7' Tyto jarmarky přinášely nepochybně místním řemeslníkům i dalším obyvatelům měst jisté výhody; přijížděli na ně řemeslníci z jiných měst, přivážející výrobky, které se v Dobrušce nevyráběly. (Zboží stejné kvality a ceny by zřejmě nikdo neprodal.) Výroční trh, pro nějž se vžívá termín "trh oblastní" a který je považován za nejnižší formu výroby pro vzdálené trhy, měl značný význam především pro menší města typu Dobrušky, jejichž řemeslná struktura nebyla rozvinutá tak, aby mohla nasytit do všech důsledků místní trh." O výrobní struktuře města v 16. století si nemůžeme učinit žádnou představu pro nedostatek pramenů.p Jisto je, že v období od konce 15. asi do poloviny 16. století se konstituovaly tři cechy nejsilnějších řemesel - jednoho potravního a dvou oděvních. To není nic neobvyklého tyto cechy existují, resp. vznikají v této době v mnoha městech a městečkách. Byla zde nepochybně i řemesla ostatní, snad i úzce specializovaná (např. oni kožešníci, zmínění v listině z r. 1558), ovšem početně i výrobně tak slabá, že neměla žádnou naději na ustanovení vlastní cechovní organizace. Se vší pravděpodobnostívšak můžeme předpokládat existenci cechii soukenického. Vede k tomu zmínka v řádu krejčích z r. 1582: V Dobrušce je v současné době málo soukeníků, nestačí tedy vyrábět, krájet a prodávat sukna, a proto kroj a prodej suken přebírají krejčí, kteří s jejich výrobkem pracují jako se surovinou; zvýší-li se však jejich počet, "tehda jim v tom, jakž obdarování mají, překážka od krejčích činěna nebuď". Dobruška leží v oblasti rozvinuté soukenické výroby, která vyráběla i pro export (např. cechy v Rychnově n. Kn., Broumově, Kostelci n. Orl.). Také v Novém Městě ri. Met. bylo v r dvanáct soukeníků, v letech jich bylo zjištěno dvacet.p Rozhodl-li se Jan Černčický z Kácova založit soukenický cech v Novém Městě n. Metují r asi pro desítku mistrů, proč by tomu nemohlo být obdobně i v Dobrušce? Lze mít za to, že ostatní cechovní řemesla měla stěží více příslušníků než dvacet. Buď jak buď, v r bylo v Dobrušce soukeníků již tak málo, že se o nich píše již jen v kondicionále. Slávě východočeského sukna na zahraničníchtrzích bylo odzvoněno a dobrušští soukeníci se již nikdy svých práv neujali. Pouze tři silná cechovní řemesla mohla v 16. století nasytit místní trh; tento závěr podporuje i skutečnost, že si činila nároky na širší tržní okruh (viz mílové právo). Ostatní řemesla pak zřejmě působila pouze v rámci městského trhu (tj. místního trhu v užším smyslu). Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že Dobrušku 16. století můžeme zařadit k typu řemeslnicko-zemědělského

13 města, jehož základním znakem je málo rozvinutá řemeslná výroba; uvažuje se o maximálním počtu pěti cechů řemesel potravinářských a oděvních, především těch nejdůležitějších (řezníků, ševců a krejčích). Vznik cechu soukenického je do určité míry výjimkou nikterak nepopírající pravidlo a na základní struktuře města nic neměnící. Hlavním zdrojem obživy je zemědělství, které provozuje pravděpodobně i většina řemeslníků.ř" Další řemesla ve městě se konstituovala v cechy až ve druhé polovině 17. století a později (cech rozličných 'řemesel r. 1658, cech mezulánický, tkalcovský abarchanický r. 1659, hrnčířský r. 1713). To je však již další kapitola z dějin dobrušských řemesel. Ladislav Hladký 71 1 Od Svitav se oddělovala z významné stezky trstenické stezka vedoucí přes Vamberk, Rychnov nad Kněžnou, Solnici, Ještětice, Bílý Újezd, Skalku do Dobrušky. Zde se dělila její hlavní větev pokračovala směrem na Krčín a odtud do Kladska, druhá odbočovala přes Val, Ohnišov, Bystré, Olešnici v Orlických horách do Kladska, třetí pak vedla přes Provoz a Bačetín do Bystrého, kde se napojovala na stezku předchozí. Z Hradce Králové vycházela tzv. stezka bystřická (Opočno-Dobruška-Dobré-Rovné-Šediviny-Deštnév Orlických horách a Kunštát do Kladské Bystřice). Srov. HRAŠE Jan Karel, Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách, Nové Město nad Metují 1885, str Okresní archív Rychnov nad Kněžnou (dále jen OA RK), fond Archív města Dobrušky (dále jen AMD), sígn. 1. Tato latinská pergamenová listina není blíže datována. Naposledy vydal (i s českým překladem) MATOUŠ Václav, Kulturní kalendář Dobruška (dále jen KKD), červenec-srpen 1970, str FLESAR Antonín, Popis historicko-archeologicko-statistický okresu opočenského, Hradec Králové 1895, str Srov. také MATOUŠ Václav, Dobrušské pivovarnictví, KKD, listopad 1970, str Kritiku starších názoru podává přehledně JANÁČEKJosef, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963, str : Zikmund Winter a Bedřich Mendl "pod pojmem bratrstva viděli dobrovolné organizace řemeslníků, zakládané prý původně z náboženských důvodů a neprosazující povinnou příslušnost mistra k cechu jako podmínku k provozování živnosti. Pod pojmem cech chápali řemeslnickou korporaci, jejímiž členy museli být všichni příslušníci řemesla (tzv. přímus byl zákonně platným pravidlem cechu) a konečně pod pojmem pořádek (latinsky officium) rozuměli nucené organizace řemeslnictva, založené městskou správou z důvodů organizačních k vojenským a jiným podobným účelům". Proto také Mendl došel k závěru, "že se cechy nemusely zpravidla vyvinout z bratrstev, nýbrž že se vyvíjely i nezávisle na nich z pořádků, které označoval za. organizace nucené a soudil také, že "dobrovolná bratrstva nebyla prvými organizacemi řemeslníků. To znamená, že B. Mendl, stejně jako Z. Winter, předpokládal pod pojmem cech již řemeslnou organizaci vyššího. ekonomicko-politického typu". Poznámky

14 Orlické hory Podorlicko 5 72 Janáček všechny tyto podněty uznává jako momenty, které mohly vést ke zvýšení úsilí o organizovanost, nepovažuje je však za hlavní. Za důležitější pokládá podněty, vycházející přímo z potřeb řemeslné výroby, případně obchodu, např. organizaci společného prodeje výrobků a s tím související organizaci tržišť, jež jsou podle něho "nade vší pochybnost prvým stupněm v organizaci řemeslné výroby"; menší váhu přisuzuje osidlování městských ulic příslušníky jednoho řemesla, které mohlo mít podstatnější význam pouze u řemesel, jež potřebovala rozsáhlejší dílny nebo byla nebezpečná ostatnímu osídlení (požár), případně jen nepříjemná (např. nadměrný hluk). Se souvislými sídlišti mistrů jednoho řemesla je možno počítat u rozvinuté řemeslné výroby, která však v našich zemích pro druhou polovinu 13. století a počátek 14. století, kam je možno datovat vznik, respektive jen zárodky cechovních organizací, nepřichází v úvahu. Některá řemesla byla ovšem nucena z důvodů výrobních a tedy vlastně existenčních zakládat dílny na určitých místech, např. koželuzi, jircháři a barvíři suken poblíže vodních toků, soukeníci v blízkosti společných' výrobních zařízení (rámů na napínání suken). Podle Janáčka "zde rozhodovaly především zřetele ke kontrole jednotlivých dílen, a to k takové kontrole, jakou prováděly jen cechovní organizace". 5 O formování místního trhu a o jeho významu pro život města viz podrobněji tamtéž, str Tamtéž, str Tamtéž, str Tamtéž, str OA RK, fond Drobné fondy Dobruška (dále jen DFD), archív cechu řeznického, sígn. 1/1. Místo vydání listiny není uvedeno. 10 Na tuto skutečnost upozornil již FLESAR Antonín, c. d., str. 145: "Pan Jan z Janovic a z Petršpurku na Opočně řízení řemesla řeznického v Dobrušce znova vysadil v pátek před sv. Janem Křtitelem roku 1493." Pokud vím, žádný z nemnoha autorů, zabývajících se jen velmi zběžně dobrušskými cechy, si této zmínky nepovšiml a nevyvodil z ní důsledky, 11 Podrobně uvádí jednotlivé články FLESAR Antonín; c. d., str OA RK, DFD, archív cechu řeznického, sign. 2/2. 13 Tamtéž, sign, 3/3. Všechny tři listiny dobrušských řezníků jsou psány česky; u žádné není uvedeno místo vydání. 14 OA RK, fond Archív děkanství Dobruška, Pamětní kniha děkanství dobrušského (autor ROŠTLAPIL Josef Mnohoslav), sign, 490/2, kn. č. 79, str OA :RK, AMD, sign, 7. V novočeském přepisu uyeřejníl FLESAR Antonín, Z kroniky dobrušské (Druhá výroční zpráva obecné i měšťanské školy chlapecké a obecné školy dívčí v Dobrušce , str ). Diplomatický přepis viz KKD, duben 1970, str. 1-3 (vydal MATOUŠ Václav). HAAS Antonín, Privilegia nekrálovských měst českých z let 1501 až 1526, Praha 1961, str. 231, uvádí pouze stručný regest; tato česky psaná listina je totiž téměř shodná s privilegiem téhož vydavatele pro Chotěboř ze dne 27. dubna 1510 (až na ustanovení o lázni v Chotěboři a na jména svědků). 16 FLE8AR Antonín, Poznámky o faře třebechovické, Hradec Králové 1865, str. 39. Za upozornění vděčím příteli Josefu Ptáčkovi, absolventu pedagogické fakulty University Karlovy v Praze. Je zajímavé, že Flesar se ve svém několikrát zde již citovaném Popise z r o tom v pasáži věnované šev-...:-:;- ;~..."..... : :... '.,:.. '.~.: :. '.'.. :... ;. ~:.:-.:::-:::. -:,.:::.::=:.:.;. "~;~. "~: ~..'.

15 covskému cechu nezmiňuje (str. 144). Snad to způsobil třicetiletý časový odstup. 17 Okresní archív v Hradci Králové, pracoviště Třebechovice pod Orebem, sign. T-CŠ-l. 18 Uloženy v OA RK, DFD, archív cechu ševcovského, sígn. 150/10 (průměr 4,5 cm) a 151/11 (průměr 3 cm). 19 WINTER Zikmund, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha 1906, str Tamtéž, str Listina je uložena v OA RK, DFD, archív cechu krejčovského, bez sígn. Městskému muzeu v Dobrušce ji předal pan František Sazima, Dobruška čp. 290, na jaře v r. 1969, v době, kdy již byly DFD uspořádány a inventarizovány. 22 OA RK, tamtéž, sign. 53/ OA RK, AMD, kn. č. 7, fol Uvádí MATOUŠ Václav, Dějiny Dobrušky v datech ( ), 1970, rukopis, str. ll. Použito se svolením autora. 24 FLESAR Antonín, Popis, str Také tyto opisy předal dobrušskému muzeu František Sazima (spolu s vidimovanou listinou z r. 1582). Jsou rovněž uloženy v OA RK, DFD, archív cechu krejčovského, bez sign. 25 WINTER Zikmund, c. d., str Tamtéž, str O dominikálním trhu viz JANÁČEK Josef, c. d., str OA RK, AMD, sign, 17. Vydal MATOUŠ Václav, KKD, leden 1970, str Tamtéž, sígn. 18. Vydal týž, KKD, říjen 1970, str Tamtéž, sign. 5. Vydal týž, KKD, březen 1970, str O oblastním trhu viz JANÁČEK Josef, c. d., str Nejstarší městská kniha, kniha kšaftů z let (OA RK, AMD, kn. č. 27), nezaznamenává povolání odkazujících, kteří vesměs již mají svá příjmení; vyskytují se zde i taková, která bychom mohli považovat za označení povolání, např. Václav Řezník, je to ovšem jen nepatrné procento. Myslím si, že jistotu máme pouze v několika případech, např. Kříž soukeník (doložen k r. 1571, fol. 48b), Štefka řezník (tamtéž). Oba jsou uvedeni v kšaftu Matěje Svance z Křovic jako jeho věřitelé, Kříž je i na fol a (jeho vlastní kšaft). Pro rozbor struktury města je to však málo. 33 LANCINGER Luboš, Výrobní a majetková struktura Nového Města nad Metují po jeho založení a po třicetileté válce (Práce muzea v Hradci Králové, série B, XII, 1970, tabulka na str. 31). 34 O typu řemeslnicko-zemědělského města prse JANA ČEK Josef, c. d., str ; dále týž, Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, str Ladislav Hladký 73