Obsah PRÁVA ZVÍŘAT: FILOZOFICKO-PRÁVNÍ PERSPEKTIVA. 1. Úvod Několik základních pojmů Preferenční utilitarismus Petera Singera 6

Transkript

1 Obsah PRÁVA ZVÍŘAT: FILOZOFICKO-PRÁVNÍ PERSPEKTIVA 1. Úvod 3 2. Několik základních pojmů 4 3. Preferenční utilitarismus Petera Singera 6 4. Tom Regan a práva zvířat Závěr 24 ZVÍŘATA A PRÁVO HISTORICKÝ EXKURZ 1. Úvod Starověk Mezopotámie Egypt Indie Řecko Řím Středověk a křesťanská tradice Barbarské zákoníky (raný středověk) Soudní procesy (vrcholný středověk) Renesance, osvícenství a moderní doba Krize v zacházení se zvířaty Prvopočátky právní ochrany zvířat 38

2 Efektivní veřejné politiky a současná společnost Posun v legislativě zákony na ochranu proti týrání (anti-cruelty laws) Změny v civilním právu, odpovědnost za škodu a právní status zvířete Nacistické Německo a speciální ochrana zvířat Ochrana práv zvířat ve 2. polovině 20. století Vývoj ochrany zvířat na území České republiky Závěr 47 Použitá a doporučená literatura 48 Autoři 50

3 3 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva 1. Úvod Dnešní doba je charakteristická zvýšenou citlivostí vůči tvorům, kteří byli po dlouhá staletí přehlíženi. Zvířata se dodnes používají v biomedicínském výzkumu, jíme jejich maso, odíváme se do jejich kožešin, provádíme na nich testování nových léků, kosmetických výrobků i testy toxicity, zavíráme je do zoologických zahrad, lovíme pro vlastní potěšení, znečišťujeme prostředí, v němž spolu s nimi žijeme, vytěsňujeme je z jejich přirozeného prostředí. Stále více však roste povědomí, že všechny tyto praktiky jsou hluboce nesprávné, nemorální, neboť zcela odhlížejí od relevantních zájmů těchto tvorů a dávají přednost příslušníkům lidského druhu. Růst zájmu o osud zvířat (a dalších živých bytostí, ekosystémů a nakonec i celé planety) se projevuje jednak v aktivistických hnutích za práva zvířat a také v soustředěném zájmu současných odborníků na etiku, kteří se stále více zamýšlejí nad tím, jak se lidé chovají k ostatním živým tvorům. Nepochybné je, že se k nim nechováme správně. Na základě kterých kritérií to však můžeme tvrdit? Které etické teorie, principy a normativní závěry jsou pro nás rozhodující? Pochopit, že se ke zvířatům nechováme správně, není příliš obtížné. Stačí základní míra empatie a alespoň základní kontakt se zvířaty a ocenění, že jsou to bytosti nepříliš vzdálené nám samým. Jakmile se však zaměříme na samotnou etiku, zjistíme, že určit správný etický systém a odvodit konkrétní závěry o tom, jak se k živočichům smíme chovat, není právě jednoduché. Existují konkurenční etické teorie, jež někdy docházejí k velmi rozdílným závěrům. Základní rozlišení těchto teorií by mohlo být následující: některé teorie přiznávají zvířatům základní práva (podobná právům lidským), zatímco jiné teorie se zaměřují na důsledky našeho jednání a s pojmem práv neoperují. To neznamená, že nemohou obsahovat silný liberacionistický náboj, postupují však jinak a v některých aspektech se od teorií práv mohou lišit. Literatury o právech zvířat neustále přibývá a diskuse začínají být velmi technické a složité. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vybrat dva reprezentanty obou přístupů. Jedním z nich je australský filozof Peter Singer, zastánce preferenčního utilitarismu, druhým potom americký filozof a obhájce teorie práv Tom Regan. Stručně představujeme základní kontury jejich etického systému, ukazujeme, k jakým normativním závěrům oba autoři docházejí a v čem se případně liší. Z našeho srovnání sice vyplývá, že obě teorie mají své klady, ale bohužel i zápory, to však neznamená, že bychom nemohli předložit alespoň základní východiska změny našeho přístupu ke zvířatům.

4 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 4 2. Několik základních pojmů Žijeme ve světě zabydleném nesmírným množstvím neživých objektů a živých bytostí. Na rozdíl od nich nás evoluce či Bůh, pokud chcete vybavila rozumem, díky němuž jsme schopni zasahovat do životů ostatních obyvatel planety v obrovské míře, rozsahu a intenzitě. Prakticky již dnes neexistují místa na Zemi, kde by se nějakým způsobem, více či méně, neprojevovala lidská činnost. Budujeme rozsáhlá města, pěstujeme plodiny, modifikujeme jejich DNA, chováme živočichy na maso či pro potěšení, spalujeme uhlí, ropné produkty, odhalili jsme tajemství štěpení atomového jádra. Lidský rozum ovšem není zaměřený pouze na řešení teoretických problémů či praktických technologických otázek: zamýšlíme se také nad morální dimenzí vlastního jednání. Dříve než však začneme eticky hodnotit lidské jednání, musíme si ujasnit, vůči kterým bytostem nám vznikají nějaké povinnosti, a jaké skutky tedy má smysl hodnotit v optice určitého etického systému. Uveďme si jednoduchý příklad: jdeme po cestě, na níž leží malý oblázek. Přemýšlíme, zda si ukrátit dlouhou chvíli a kopat do oblázku po cestě. Spadá naše úvaha do oblasti etiky? Uvažme velmi podobný scénář: jdeme po cestě, na níž sedí malé kotě. [foto archiv]

5 5 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Chceme si ukrátit dlouhou chvíli, a proto uvažujeme, zda kotě nakopneme či ne. Je možné tuto úvahu hodnotit ve světle etických principů? Většina lidí by zřejmě na první otázku odpověděla ne, zatímco na druhou otázku by odpověděla ano. Čím podstatným se však liší první situace od druhé? Kámen je neživý objekt, zatímco kočka je živý tvor. Spočívá právě v tom podstatný rozdíl? Asi ne: mrtví lidé jsou také neživé objekty, a přesto s nimi nemůžeme nakládat stejně jako s kameny. A květiny jsou živé bytosti, většina lidí však nebude protestovat proti tomu, abychom si natrhali pár květin do vázy. V čem tedy tkví základní rozdíl? Užitečným nástrojem pro odlišení entit, vůči nimž nějaké (byť i třeba minimální) závazky jako racionální aktéři máme, od těch, vůči nimž žádné takové závazky nevznikají, je pojem morálního statusu. O kamenu říkáme, že nemá žádný morální status, takže pokud přemýšlíme nad tím, co uděláme s pěkným kouskem, který jsme našli na pláži, nejde samo o sobě o etickou úvahu. Pokud však malé kotě nese určitý morální status, potom jsou naše rozvahy radikálně jiného druhu, neboť do nich vstupuje normativní úvaha určující, zda zamýšlené jednání je morální (správné) či nemorální (nesprávné). Painismus. Teorie britského obhájce práva zvířat Richarda D. Rydera, podle které se morální hodnota zakládá na schopnosti prožívat bolest. Bolest podle Rydera představuje jediné zlo. Morální status samozřejmě neodpovídá na všechny morální otázky, ba dokonce ani na většinu z nich, jeho funkce spočívá především v tom, že vytyčuje morální komunitu a určuje kritéria náležení do této komunity. Morální komunita je třída všech bytostí, které nesou nějaký morální status. Kámen z našeho příkladu nemá žádný morální status, a proto se nachází mimo morální komunitu, zatímco malé kotě alespoň minimální morální status má, a ipso facto do ní vstupuje. Bytost X má morální status S tehdy a jen tehdy, pokud ze strany morálních aktérů A vznikají nějaké povinnosti vůči X, jež umožňují určit, kdy je jednání A vůči X správné a kdy je nesprávné. Morální komunita je třída M všech bytostí X, které mají morální status S. Morální status a s ním spojený pojem morální komunity jsou neoddělitelné od kritérií náležení do morální komunity. Tato kritéria určují, jaké podmínky musí určité bytosti splňovat, aby se staly členy morální komunity. Kritéria náležení do M mají dvě roviny: exkluzivní a inkluzivní. Na jedné straně znamenají, že určité bytosti splňující dané podmínky mají morální status a spadají do morální komunity, na straně druhé z ní vylučují všechny ostatní bytosti.

6 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 6 Nositel Nobelovy ceny za mír, lékař, duchovní a filozof Albert Schweitzer hájil jednokriteriální teorii morálního statusu: za nutnou a postačující podmínku považoval život, tj. fakt, že X je živá bytost. Australský filozof Peter Singer obviňuje naši kulturu, že v praxi (ač mnohdy nevědomě) zastává jinou jednokriteriální podmínku náležení do M: skutečnost, že X jsou zástupci biologického druhu Homo sapiens. Tento humanismus jak se mu někdy říká tedy zahrnuje do morální komunity všechny lidské bytosti, a to ve všech fázích vývoje (embrya, plody, novorozence, dospělé jedince, staré osoby ), zcela rezolutně však vylučuje všechny příslušníky jiných biologických druhů. 3. Preferenční utilitarismus Petera Singera Australský filozof Peter Singer je právem řazen mezi nejvlivnější myslitele 20. století. Svým dílem přispěl k renesanci a mimořádnému rozšíření praktické etiky, která se nezaměřovala pouze na abstraktní metaetické úvahy, ale snažila se poskytnout praktická vodítka pro řešení obtížných a aktuálních etických problémů. Peter Singer se narodil 6. července 1946 v australském Melbourne. Nyní působí jako profesor na Princetonské univerzitě. Bývá považován za jednoho z nejvlivnějších žijících intelektuálů. Proslavil se svou obhajobou nutnosti změny našeho nespravedlivého přístupu ke zvířatům. Jeho myšlenky však vzbuzují mnohé kontroverze, neboť tvrdí, že hodnota lidského života není u všech lidí stejná. V češtině je dostupná jeho publikace Osvobození zvířat (Animal Liberation, orig. z roku 1975). Mezi jeho nejdůležitější díla patří Practical Ethics, jež se dočkala již třetího, mírně upraveného a rozšířeného vydání. V současné době Singer hájí myšlenku efektivního alltruismu (např. v knize The Most Good You Can Do: How Effective Altruism Is Changing Ideas About Living Ethically). Singer zastává určitou verzi utilitarismu, tzv. preferenční utilitarismus. Utilitarismus je druhem konsekvencialistické etické teorie; konsekvencialismus tvrdí, že pro etické hodnocení správnosti a nesprávnosti lidského jednání jsou relevantní pouze důsledky jednání. Na první pohled jde o velice rozumnou etickou teorii, která se zdá být v souladu s intuicemi, které ohledně morálního hodnocení lidské činnosti sdílíme. Ve skutečnosti je však konsekvencialismus poměrně radikální, což snadno nahlédneme prostřednictvím následujícího příkladu. Představme si, že sourozenci Petr a Jana mají babičku v nemocnici. Petr jde babičku navštívit, protože ji má rád, chce ji potěšit, přinese jí květiny a stráví s ní celé dopoledne. Babička má samozřejmě z návštěvy

7 7 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva velkou radost. Jana jde babičku navštívit druhý den, přinese jí květiny, bonboniéru, stráví s ní celé dopoledne a babička z toho má rovněž velkou radost. Ve srovnání s Petrem jsou Janiny úmysly jiné: Petr chce babičku potěšit, Jana chce získat její dědictví. V tomto scénáři můžeme rozlišit dvě složky: na jedné straně jsou to intence (záměry), s nimiž Petr a Jana přicházejí navštívit svou babičku, na straně druhé potom důsledky jejich návštěvy. Důsledky jsou v obou případech stejné a jsou dobré: babička má radost jak z návštěvy Petra, tak z návštěvy Jany; intence jsou však odlišné. Intuitivně bychom soudili, že Petrovo jednání bylo správné, zatímco Janino jednání nesprávné (Petr navštívil babičku s dobrým úmyslem a potěšil ji, Jana navštívila babičku se špatným úmyslem a potěšila ji). Konsekvencialismus však tuto intuici odmítá: podstatné jsou pouze důsledky Petrova a Janina jednání, nikoli jejich úmysly. Z toho vyplývá, že z hlediska konsekvencialismu je morální hodnocení Petrova skutku stejné jako Janina: oba udělali dobrou věc, protože jejich návštěva v nemocnici měla stejný, dobrý důsledek (konsekvenci). Konsekvencialisté samozřejmě nenavrhují úmysly zcela vypustit, ty však nevypovídají o správnosti či nesprávnosti jednání, ale o morální kvalitě charakteru jednajících. Utilitarismus, jako druh konsekvencialistické etické teorie, hodnotí lidské jednání pouze na základě jeho důsledků. Jak však určujeme hodnotu důsledků? Jak zjistíme, že je jeden důsledek dobrý a jiný špatný? Zde vstupuje do hry druhá složka utilitarismu: teorie well-being, welfare, whatever makes life worth living čili jistá teorie hodnot. Klasičtí utilitariáni (Jeremy Bentham, John Stuart Mill) se vesměs přikláněli k nějaké verzi hédonismu: slast je jediné konečné či niterné dobro, všechna ostatní dobra mají pouze instrumentální povahu, neboť jsou ve své podstatě zaměřena na dosažení dobra konečného (slast a absence bolesti). Singer si je však velmi dobře vědom problémů, které jsou s hédonismem spojeny, a proto namísto dosahování štěstí zvolil naplňování preferencí chápaných velmi široce. V rámci preferenčního utilitarismu se důsledky jednání hodnotí podle toho, jakým způsobem umožňují realizaci preferencí zúčastněných stran. Preferenční utilitarismus je spojením konsekvencialismu (lidské jednání hodnotíme pouze na základě jeho důsledků) a představy, že důsledky jednání vyhodnocujeme vzhledem k tomu, jak zasahují do preferencí či zájmů zúčastněných stran. V souvislosti s problémem realizace preferencí zúčastněných stran se objevuje zásadní otázka: jakým způsobem ji hodnotit? Zde se uplatňuje třetí složka utilitaristických teorií, jež představuje hlavní normativní princip utilitarismu: princip užitku či princip největšího štěstí pro co největší počet (v případě Singera půjde o princip maximalizace realizace preferencí). Jednoduše řečeno, pokud zvažujeme nějakou

8 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 8 konkrétní morální volbu, musíme vzít v úvahu všechny bytosti, jež budou důsledky našeho jednání zasaženy, srovnat jejich preference a volit tak, aby naše činnost vedla k maximální možné realizaci preferencí všech zúčastněných stran. Řekněme, že Petr má tři jablka a Jana, trpící hladem, nemá ani jedno. Petr zvažuje, zda se o jablka s Janou podělit, a jeho úvaha je situována v etické rovně, protože Petr nebere v potaz pouze své zájmy, ale také zájmy další zúčastněné strany, Jany. Dojde k závěru, že pokud Janě daruje jablko, svým preferencím příliš neuškodí (nebude hladovět), zatímco Janina preference netrpět hlady bude naplněna. Stav světa sytý_petr_hladová_jana je horší než sytý_petr_sytá_jana, proto je správné, aby se Petr s Janou podělil. Preferenční utilitarismus Petera Singera: i) Jde o formu konsekvencialismu: správnost či nesprávnost důsledků lidského jednání je nutnou i postačující podmínkou pro správnost či nesprávnost samotného jednání. ii) Teorie hodnot (welfarism): důsledky lidského jednání hodnotíme podle toho, zda umožňují realizaci preferencí zúčastněných stran či nikoli. iii) Základní normativní princip: princip maximalizace naplnění preferencí. Určité jednání je správné tehdy a jedině tehdy, pokud jeho důsledky vedou k maximální možné realizaci preferencí maximálního možného počtu zúčastněných stran. Lidské bytosti se rodí do nerovných sociálních a ekonomických podmínek a jejich genetická výbava je předurčuje k různým rolím v rámci společnosti. Jakým způsobem můžeme hovořit o tom, že jsme si všichni rovni? Singer říká, že rovnost není faktickým poznatkem, není tvrzením o tom, že všichni lidé jsou uniformní ve svém původu, schopnostech, výkonnosti či inteligenci: rovnost je základním etickým principem. Praktická realizace rovnosti se odehrává v rovině etické rozvahy, jež nepřihlíží k nositelům zájmů (ti mohou být a jsou velmi různí), ale k zájmům (interests) samotným. Rovnost tudíž nelze chápat jako rovnost lidských bytostí, ale jako rovnost zájmů, což v etické rovině získává své vyjádření v principu rovného zvážení zájmů (principle of equal consideration of interests). Princip rovného zvážení zájmů: Pokud se určitá činnost A dotýká podobných (srovnatelných) zájmů X a Y a ukazuje se, že zájem X převažuje zájem Y, potom je správné uskutečnit A. Singer chce tímto poněkud abstraktním vyjádřením zdůraznit skutečnost, že zájem je zájmem (a v tomto smyslu vstupuje do praktické etické rozvahy) bez ohledu na to, čí

9 9 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva zájem to je: a právě v tom spočívá skutečná rovnost a nestrannost. Zvažujeme-li určitý zájem Z, máme vzít v úvahu pouze Z, nikoli další charakteristiky bytosti, jejímž je Z zájmem. Pokud tedy zvažujeme např. bolest, jež by byla důsledkem určité činnosti, zajímají nás pouze charakteristiky bolesti, nikoli těch, kteří by tuto bolest byli nuceni prožívat. Kdo však podle Singera spadá do morální komunity? Tradiční a silně zakořeněná představa nechává vstoupit do morální komunity pouze lidské bytosti, příslušníky lidského druhu. Singer tento předsudek nazývá speciesismem. Speciesismus. R. D. Ryder popisuje speciesismus následujícími slovy: Jak speciesismus, tak i rasismus představují formy předsudku založeného na vzhledu: pokud druhý vypadá jinak, potom se posuzuje jako za hranicemi morálky. Většina inteligentních a empatických lidí dnes rasismus odsuzuje, a je jen logické, že by tito lidé měli rozšířit svou starost o jiné rasy také na jiné biologické druhy. Speciesismus tedy chce vytyčovat hranice morální komunity na základě hranic biologického druhu. Pojmenování určitých postojů či praxe však automaticky neznamená přidělení morálního hodnocení. Proč by speciesismus neboli upřednostňování zájmů nás lidí před zájmy zbytku celého světa měl být morálně nesprávný? Singer nabízí jeden důležitý argument proti speciesismu, jemuž vtiskuje následující podobu: Rasisté porušují princip rovnosti tím, že přikládají větší váhu zájmům své vlastní rasy, pokud se jejich zájmy a zájmy příslušníků jiné rasy ocitnou ve sporu. Sexisté porušují princip rovnosti tím, že upřednostňují zájmy svého pohlaví. Podobně speciesisté dovolují, aby zájmy jejich vlastního druhu převážily významnější zájmy příslušníků jiných druhů. Myšlenková struktura je ve všech případech stejná. Myšlenková struktura tohoto argumentu je velmi jednoduchá. Rasisté upřednostňují svou rasu, sexisté své pohlaví, speciesisté svůj biologický druh. Ve všech třech případech jde o biologická fakta (barva kůže, pohlaví, příslušnost k biologickému Orangutan bornejský [foto Samuel Luna via Wikipedia Commons]

10 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 10 druhu), která jsou z morálního hlediska nepodstatná. A vzhledem k tomu, že jsme odvrhli rasismus i sexismus, měli bychom upustit také od speciesismu. Zastánci speciesismu se však nemusejí ještě vzdávat. Mohli by si zvolit nějakou vlastnost například inteligenci a prohlásit, že právě inteligence je důvodem preferenčního přístupu k lidskému druhu. Takový přístup není nutně speciesistický, neboť se nezakládá na pouhém faktu náležení lidských bytostí k určitému biologického druhu, nýbrž na jisté vlastnosti, jež by mohla být morálně relevantní. Zde však vstupuje do hry jiný typ argumentace, s nímž se mezi zastánci práv zvířat často setkáváme: argument z marginálních případů (argument from marginal cases). Jeho podoba může být následující: zvolili jsme si vlastnost G (např. inteligenci), která slouží jako základ pro tvrzení, že příslušníci lidského druhu jsou nadřazení ostatním, neboť jsou obdařeni G. Problém spočívá v tom, že pro každého člena lidského druhu neplatí, že mu lze přisoudit vlastnost G; někteří z nich např. novorozenci, senilní jedinci, lidé v kómatu apod. G nemají (nebo ji mají v omezené míře). Pokud je ale základem preferenčního přístupu k lidským bytostem G (vyjádřeného např. teorií lidé práva mají, zvířata žádná práva nemají ), potom ti, kteří G nemají (zvířata i lidé), nemohou být privilegovanými, či dokonce exkluzivními členy morální komunity. Otevírá se před námi následující dilema: i) G je kritérium morálního statusu; ii) někteří lidé G nemají; iii) buď tedy platí a. tito lidé postrádají morální status (stejně jako zvířata), nebo b. G není platným kritériem morálního statusu. Vzhledem k tomu, že málokdo zajde až tak daleko, aby upřel morální status určitým skupinám lidských bytostí (novorozencům a malým dětem, senilním jedincům, jedincům v pokročilém stadiu neurodegenerativního onemocnění apod.), musí volit alternativu iiib) dilematu a odmítnout představu, že by vlastnost G byla platným kritériem morálního statusu. Jaké praktické důsledky má Singerův preferenční utilitarismus pro well-being či welfare zvířat? Vezměme si např. chov zvířat na maso. Zvažujeme-li morálnost chovů zvířat, musíme si nejdříve ujasnit, zda zvířata spadají do morální komunity; odpověď je, že v případě savců zcela nepochybně, podobně je tomu v případě ptáků a zřejmě také ryb. V následujícím kroku je třeba určit, jaké zájmy vstupují do naší praktické rozvahy. Singer je v tomto ohledu velmi striktní: na straně lidských konzumentů masa zvažujeme jedině jejich kulinářské preference, pouze to, že jim maso chutná. Na straně druhé jsou zájmy zvířat, kterých je celá řada, a některé jsou velmi závažné: musíme totiž vzít v úvahu utrpení během chovu, a to fyzické i psychické, utrpení během dopravy na jatka, usmrcení a samozřejmě samotnou smrt. Pokud zvážíme zájmy

11 11 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva jedné strany obliba masa a zájmy druhé strany netrpět během života a nezemřít v mladém věku, potom musíme dospět k jednoznačnému závěru: chov zvířat na maso je nemorální, a jestliže odmítáme speciesismus, musíme se vzdát masa. Analogicky můžeme uvažovat i o dalších situacích: chov kožešinových zvířat, lov či experimenty na zvířatech, zvláště pokud se jedná o pokusy, které nejsou nezbytné (testování kosmetických přípravků) a jsou zbytečně trýznivé. Základní argument pro morální vegetarianismus. Jeho podoba je velmi jednoduchá: na jedné straně se posuzují zájmy lidí (Singer je redukuje pouze na potěšení spojené s konzumací masa) a na straně druhé zájem živočichů, aby netrpěli. Vzhledem k tomu, že pouhé kulinářské potěšení nemůže převážit nesmírné utrpení, jemuž jsou živočichové vystaveni ve velkochovech a na jatkách, přiklání se praktická etická rozvaha na jejich stranu. Ze Singerových úvah vyplývá velmi silný liberacionistický apel: zvířata mají celou řadu preferencí (od těch nejnižších preferenci vyhýbat se bolesti, a naopak zažívat slast až po sofistikovanější), jež je nutné vzít v úvahu v praktické etické rozvaze. Výsledkem je důsledná revize současného přístupu ke zvířatům, která nelze chovat na maso, zabíjet dle libosti či na nich provádět libovolné experimenty. Singerův utilitarismus obsahuje výzvu k vegetarianismu (ovšem ne za každou cenu: pokud někdo ze zdravotních důvodů maso potřebuje, potom vegetariánem být nemusí), k ukončení testování kosmetických přípravků na zvířatech (kosmetických přípravků již existuje celá řada a jediným důvodem pro zavádění dalších je pouze zisk) či omezení lékařských experimentů se zvířaty. Tato výzva, jak uvidíme, má však své limity. Singerova etická teorie je zatížena celou řadou problémů, které odrážejí skutečnost, že posuzuje lidské životy na základě jejich kvality a podle toho k nim v praktické rozvaze přistupuje. Díky tomu může např. obhajovat infanticidu, jež zahrnuje i usmrcování zcela zdravých novorozenců. Infanticida. Singer je přesvědčený, že zájem žít mohou mít pouze bytosti s poměrně sofistikovanými duševními schopnostmi. Nazývá je osoby. Osobou může být dospělý člověk, orangutan či kráva, osobami však nejsou novorozenci: ti ještě nemají vědomí sebe sama a touhu pokračovat ve své existenci. Pokud usmrtíme dospělého člověka, který chce žít, poškodíme jeho důležitý zájem: žít. Usmrtíme-li ale novorozence, žádný takový zájem nepoškodíme. Z toho podle Singera vyplývá, že mu nezpůsobíme žádnou újmu (usmrtíme-li ho bezbolestně). Jsou-li splněny další podmínky (především ta, že smrt novorozence si přejí rodiče), nemusí být infanticida nemorální.

12 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 12 Mnozí ochránci zvířat také nevítají, že Singer odmítá hovořit o právech (lidských či zvířecích), což má zajímavé důsledky. Představme si, že opět zvažujeme experimenty na skupině velkých psů a rozumně předpokládáme, že tyto experimenty zachrání tisíce, možná desetitisíce lidských životů. Smíme přikročit k experimentům? Sám Singer odpovídá, že ano, považuje však tuto situaci za hypotetickou, neboť lékařské experimenty podle něj takové dramatické důsledky nemají. Nechme stranou jeho charakterizaci této situace jako hypotetické: důležité je, že zvířata žádná absolutní (neporušitelná) práva nemají, a mohou nastat situace (a nemusí být vůbec tak hypotetické, jak Singer tvrdí), kdy jejich preference nevyhrají v souboji preferencí se všemi neblahými důsledky, které to pro nositele preferencí má. Peter Singer má nepopiratelné zásluhy o renesanci etického myšlení ve 20. století a lze ho považovat za jednu z vůdčích postav hnutí za osvobození zvířat. Jeho preferenční utilitarismus je však zatížený celou řadu problémů, takže nemá příliš mnoho zastánců dokonce ani mezi obhájci práv zvířat. Jedním ze Singerových největších kritiků je ostatně Tom Regan, který obhajuje teorii lidských a zvířecích práv. 4. Tom Regan a práva zvířat Americký filozof a bojovník za práva zvířat Tom Regan se právem řadí mezi nejvýznamnější autory v oblasti etické reflexe morálního statusu zvířat. Regan je autorem celé řady publikací, nejdůležitější z nich zůstává jeho opus magnum The Case for Animal Rights, jež poprvé vyšlo v roce 1983 a dočkalo se dalších vydání. Zatímco Peter Singer odmítá hovořit o právech (ať lidských, či zvířecích), pokud výraz právo pouze nezastupuje nějaký základnější (konsekvencialistický) etický diskurz, Regan je zastáncem skutečné teorie práv, kterou lze cum grano salis zařadit mezi přirozenoprávní teorie. Regan se kriticky vymezuje vůči utilitaristické koncepci spravedlnosti. Podle utilitaristů alespoň jak jim Regan rozumí je rovnost pouze před-distribučním požadavkem, což znamená, že např. Petr Singer chápe rovnost jako rovné zvážení zájmů a to neimplikuje, že výsledkem tohoto zvážení s ohledem na důsledky určitého jednání bude zachování rovnosti mezi těmi, které důsledky zasáhnou. Je možné rovně zvážit zájmy pěti lidí a dojít k závěru, že preference čtyř z nich převáží preference zbývajícího jedince: výsledkem je, že se všech pět nepovažuje za skutečně rovné. Americký filozof navrhuje zcela jinou, rovnostářskou interpretaci formálního požadavku spravedlnosti (pokud mezi X a Y neexistují morálně relevantní rozdíly, musíme s X a Y jednat stejně), která podle něj lépe odpovídá morálním intuicím. Podle této interpretace jsou si všichni rovni, neboť mají inherentní hodnotu.

13 13 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Inherentní hodnota X je objektivní vlastnost, jež je odlišná od hodnoty života X (jak hodnotný život X má), není redukovatelná na hodnotu života X a není s ním souměřitelná. Pojem inherentní hodnoty zahrnuje tři důležité charakteristické prvky: 1. Inherentní hodnota X nezávisí na tom, jaké vztahy k X mají ostatní (respekt, láska, nepřátelství apod.). Milovaný manžel má stejnou inherentní hodnotu jako opuštěný bezdomovec. 2. Inherentní hodnota X nezávisí na tom, jaký užitek X přináší pro ostatní. Významný filantrop má stejnou inherentní hodnotu jako věčný příjemce sociálních dávek. 3. Inherentní hodnotu X nelze získat, zasloužit si, dále rozvíjet a kultivovat, postupně ztrácet Inherentní hodnota je kategorický pojem: X buď má, nebo nemá inherentní hodnotu, tertium non datur. Regan se domnívá, že celá řada bytostí lidí a zvířat má určitou objektivní vlastnost, která nezávisí na kvalitě jejich života, na jejich vztazích k ostatním bytostem a světu, vlastnost, jež je kategorická a interpretuje formální požadavek spravedlnosti (zcela rovni jsou si jednotliví tvorové, nikoli jejich životy, resp. kvality jejich životů či preference). Formální požadavek spravedlnosti lze formulovat dvěma způsoby: Pozitivní formulace: Jestliže jsou si dva jedinci X a Y podobní v relevantních aspektech, potom s nimi musíme jednat stejně. Negativní formulace: Jestliže mezi jedinci X a Y neexistují relevantní rozdíly, potom s nimi nesmíme jednat různě. Regan tvrdí, že mezi lidmi (uvidíme dále, že ne mezi všemi členy druhu Homo sapiens) a zvířaty (uvidíme, že jde o savce starší jednoho roku) neexistují žádné morálně relevantní rozdíly, takže bychom k nim s ohledem na požadavek spravedlnosti měli přistupovat stejně, totiž jako k bytostem nesoucím inherentní hodnotu. Na čem se ale zakládá samotné přisouzení této vlastnosti? Co nearbitrárním způsobem spojuje všechny bytosti, které mají inherentní hodnotu, neboli zakládá jejich podobnost? Regan odpovídá, že bytost X má inherentní hodnotu, pokud je subjektem určitého života (subject-of-a-life). X je subjektem života, jestliže splňuje celou řadu charakteristik: 1. X je individuální bytost (nikoli soubor bytostí jako druh či ekosystém), která má nějaká přesvědčení (beliefs) a preference (desires);

14 Efektivní veřejné politiky a současná společnost X disponuje smyslovým vnímáním, pamětí a vědomím budoucnosti včetně své vlastní budoucnosti; 3. X má nějaký emoční život, který zahrnuje prožívání bolesti a slasti; 4. X má preferenční a welfare zájmy; 1 5. X je původcem jednání, které sleduje nějaké cíle; 6. X si zachovává psychofyzickou identitu v čase; 7. X má svůj individuální welfare, který nezávisí na tom, zda je užitečný pro jiné či je objektem nějakých zájmů ze strany jiných tvorů. V tomto okamžiku by se zdálo, že se Regan dopouští neplatného úsudku, známého jako naturalistický omyl (naturalistic fallacy). Naturalistický omyl spočívá v odvozování hodnot (v tomto případě inherentní hodnoty) z faktů (v tomto případě z faktu, že nějaké X je subjektem určitého života). Reganovy úvahy můžeme ovšem zachytit následujícím argumentem: 1. Premisa: Bytost X je subjektem určitého života. 2. Závěr: Bytost X je nositelkou inherentní hodnoty? Odpověď je negativní. Americký filozof nepostuluje existenci inherentní hodnoty X na výše uvedeném úsudku, nýbrž na argumentační strategii známé jako inference k nejlepšímu vysvětlení. Inherentní hodnota se neodvozuje z faktuálních premis, ale postuluje jako nejlepší vysvětlení našich reflektovaných morálních intuic: lidé (a zvířata) si jsou rovni. Tuto rovnost nelze vysvětlit utilitaristicky, musíme tedy tvrdit, že je dána existencí společně sdílené vlastnosti inherentní hodnoty, kterou nese každý subjekt určitého života. Kritérium subjektu určitého života zahrnuje celou řadu prvků, které společně určují fokální (hlavní) význam výroku subjekt určitého života. Zde se nabízejí dvě interpretace: silná a slabá. Podle silné interpretace musí určité X splňovat všech sedm definičních prvků, zatímco podle slabé interpretace nemusí X splňovat všechny, ale alespoň některé definiční prvky. Podle silné interpretace by platilo, že všechny 1 Rozdíl mezi preferenčními a welfare zájmy je jednoduchý: preferenční zájmy vyjadřují fakt, že bytost X má o něco (vědomý) zájem (pes touží po kosti), zatímco welfare zájmy vyjadřují fakt, že něco je v jejím zájmu (potrava je v zájmu psa, i když po ní netouží). Tyto zájmy mohou být někdy v rozporu: např. Petr má zájem o láhev whisky (preferenční zájem), ale láhev whisky není v jeho zájmu (ohrožuje jeho zdraví welfare zájem).

15 15 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva bytosti X, které jsou subjekty určitého života, jsou subjekty určitého života v témže smyslu (univokálně), zatímco slabá interpretace otevírá prostor pro analogickou predikaci predikátu být subjekt určitého života na základě jakési rodinné podobnosti (family resemblance) mezi jednotlivými subjekty určitého života. Zdá se však, že Regan se přiklání k silné interpretaci. V souvislosti s kritériem subjektu určitého života nesmíme zapomenout, že toto kritérium představuje nikoli nutnou podmínku přisouzení inherentní hodnoty. Jinými slovy, jestliže X je subjektem života, potom má inherentní hodnotu (postačující podmínka), neplatí však, že pokud má X inherentní hodnotu, potom X musí být subjektem určitého života. Toto upřesnění otevírá možnost přiznání inherentní hodnoty lidským bytostem, které subjekty určitého života nejsou (novorozenci, osoby v kómatu apod.), či celkům složeným z individuí (živočišné druhy, ekosystémy apod.), Regan však ve své publikaci žádnou teorii přiznání inherentní hodnoty těmto bytostem nepředkládá. Pojem subjektu určitého života zdůrazňuje, že pouhý biologický život sám o sobě hodnotu nemá (má ji pouze instrumentálně), podstatný je integrovaný psychický život (experiential life), život, který prožíváme, díky němuž nejsme něco, ale někým. Postulování inherentní hodnoty je prvním krokem v interpretaci formálního principu spravedlnosti, zatím ale nejde o morální princip, který by blíže specifikoval, jaké jednání respektuje a jaké již nerespektuje spravedlivý přístup k subjektům urči tého života. Prvním a zdaleka nejdůležitějším morálním principem je princip respektu (respect principle). Princip respektu: Se všemi bytostmi, které mají inherentní hodnotu, musíme jednat tak, abychom tuto jejich inherentní hodnotu respektovali. V této podobě je princip respektu velmi obecný, a bude třeba najít další specifičtější morální principy. Můžeme si však ukázat v obecné rovině, kdy tento princip porušujeme. Porušujeme ho tehdy, když: nejednáme s X jako s jedincem s inherentní hodnotu, ale jako s pouhou nádobou obsahující hodnotné zkušenosti (slasti či naplněné preference); nejednáme s X jako s jedincem s inherentní hodnotou, ale pouze na základě toho, jak prospívá nám, jaký pro nás představuje užitek; nejednáme s X jako s jedincem s inherentní hodnotou, neboť nás zajímají pouze důsledky (konsekvence) lidského jednání. Zbývá odpovědět na otázku, proč bychom měli princip respektu přijímat jako platný morální princip. Odpověď je poměrně přímočará: protože odpovídá na naše morální intuice (a zastřešuje je), podle nichž je nesprávné někoho usmrtit či mu způsobit

16 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 16 [foto archiv] újmu jen proto, že tím dosáhneme optimálních cílů. Tyto intuice se týkají morálních aktérů, tj. lidských bytostí schopných autonomního, morálně kvalifikovatelného jednání. Nicméně neexistuje žádný nearbitrární důvod, proč se určitým způsobem chovat k morálním aktérům a zároveň se tak nechovat i k ostatním subjektům určitého života, v tomto případě živočichům. Naše intuice sice u většiny z nás nezahrnují zákaz zabíjení zvířat, jejich chovu, lovu, využívání při experimentech apod., nicméně i) máme silné intuice, že princip respektu je aplikovatelný na morální aktéry, ii) mezi morálními aktéry a ostatními bytostmi, subjekty určitého života, neexistují nearbitrární, morálně relevantní rozdíly, proto iii) princip respektu je aplikovatelný i na ně, třebaže to znamená, že musíme revidovat některé naše morální intuice. Princip respektu neukládá pouze negativní povinnosti (nejednat se subjekty inherentní hodnoty způsoby, jež tuto jejich hodnotu nerespektují), ale také povinnosti pozitivní spočívající prima facie 2 v povinnostech poskytovat pomoc těm subjektům inherentní hodnoty, které jsou obětí špatného jednání. Prvotní interpretace formálního požadavku spravedlnosti tedy neukládá pouze negativní povinnosti (nepůsobit újmu), ale také povinnosti pozitivní (pomáhat obětem nesprávného jednání). Tento 2 Výrazem prima facie budeme rozumět to, že příslušnou povinnost mohou převážit jiné závažné důvody, a neplatí tedy absolutně. Viz dále.

17 17 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva fakt je velmi důležitým prvkem hnutí za práva a osvobození zvířat (liberacionismus), neboť ukládá nejenom povinnost vystříhat se nesprávného jednání vůči zvířatům, ale také zasáhnout v případech, kdy se ke zvířatům nesprávně chovají jiní morální aktéři. Z principu respektu lze odvodit další morální princip, tzv. princip újmy (harm principle). Princip újmy: Morální aktéři mají prima facie povinnost nepůsobit újmu ostatním subjektům inherentní hodnoty. Každý nositel inherentní hodnoty je subjektem určitého života, což zahrnuje celou řadu faktorů, díky nimž tito jedinci mohou vést dobrý, lepší či horší život (mají tzv. experiential welfare, mohou zakoušet svůj život jako dobrý, lepší či horší) bez ohledu na vztahy k ostatním bytostem (bez ohledu na to, zda jsou pro ostatní užiteční či zda jsou objektem zvláštních zájmů ostatních bytostí). Zkušenostní welfare je pro subjekty určitého života hodnotou, a pokud jim působíme újmu, zakoušejí svůj život jako horší. Jednání působící újmu nerespektuje inherentní hodnotu, říká Regan, neboť existuje reálný vztah závislosti mezi tím, že určitá bytost X má zkušenostní welfare, a faktem, že X je nositelem inherentní hodnoty (každý nositel inherentní hodnoty je subjektem určitého života a jakožto subjekt určitého života má zkušenostní welfare). Z principu respektu tedy vyplývá, že nesmíme působit újmu subjektům inherentní hodnoty, čili vyplývá z něj princip újmy. Tom Regan na rozdíl od Petera Singera předkládá skutečnou teorii práv. Rozlišuje mezi právy (nebo morálními právy, moral rights) a tzv. legal rights, tj. právy, která jsou dána systémem pozitivního práva. Morální práva (nadále pouze práva) jsou i) univerzální (pokud má X právo A a Y je v relevantních ohledech podobný X, potom rovněž Y má právo A); ii) rovnostářská (pokud X a Y mají právo A, potom ho mají ve stejné míře); nejsou důsledkem nějakého individuálního (panovník) či kolektivního (parlament) rozhodnutí. Důležitou součástí analýzy pojmu práv je jejich korelace s povinnostmi. Jestliže má X právo A, potom pro ostatní morální aktéry vzniká povinnost (duty) respektovat právo X na A. Má-li např. člověk právo na život, potom je s tímto právem spojena povinnost toto právo respektovat. Pojem spravedlnosti ve své formální, obsahově nespecifikované podobě ukládá povinnost bez ohledu na to, jak spravedlnost posléze obsahově vymezíme. Všechny subjekty určitého života jsou nositeli objektivní inherentní hodnoty, jež jim náleží všem a ve stejné míře. Existuje tedy mezi nimi morálně relevantní podobnost, na níž

18 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 18 se zakládá první a nejdůležitější morální princip (interpretující formální požadavek spravedlnosti): se všemi nositeli inherentní hodnoty musíme jednat tak, abychom tuto jejich hodnotu respektovali. Princip respektu vyjadřuje právo na respekt, neboť jde o platný nárok: i) je ukotvený v platné etické teorii inherentní hodnoty a spravedlnosti, ii) je nárokem_na (nárokem na respektování inherentní hodnoty) a konečně iii) je nárokem_vůči, neboť můžeme určit třídu jedinců, jimž vzniká korelativní povinnost (třída morálních aktérů). Velmi podobně lze argumentovat, pokud jde o princip újmy, a dospět k existenci práva nebýt objektem jednání působícího újmu. Právo nezakoušet újmu se však od práva na respekt liší v důležitém aspektu: právo nezakoušet újmu je prima facie právo, zatímco právo na respekt je právem absolutním. Každý subjekt inherentní hodnoty má právo (ukládající povinnost) na jednání, které respektuje jeho inherentní hodnotu. Je tedy například nepřípustné usmrtit opuštěného bezdomovce z toho důvodu, že jeho orgány zachrání pět lidských životů: v takovém případě nás totiž zajímají pouze důsledky tohoto jednání a k bezdomovci přistupujeme jako k pouhé nádobě obsahující hodnotné a nehodnotné zkušenosti či preference. Podobně nesmíme usmrtit schváceného koně jen proto, že pro nás ztratil hodnotu (přestal být užitečný); takové jednání by redukovalo hodnotu koně na užitek, který přináší svému chovateli. Z našich úvah však neplyne, že neexistují situace, kdy bezdomovci či koni nesmíme způsobit újmu. Pokud se bezdomovec dopustí trestného činu, omezíme jeho svobodu pohybu a tím zúžíme prostor realizace jeho preferencí; budeme jednat proti jeho právu nezakoušet újmu. Podobně je možné schváceného koně usmrtit, pokud je jeho zdravotní stav takový, že kvalita jeho života je nízká, naděje na zlepšení mizivé, jinými slovy, pokud jsou splněny podmínky paternalistické eutanazie zvířete. Právo A je prima facie právem, pokud platí: i) A je důležitým morálním faktorem, který musí vstupovat do našich etických rozvah, ii) porušení A je možné pouze za předpokladu, že iia) je podložené jinými platnými morálními principy a iib) tyto principy převažují právo A. Právo neutrpět (nezakoušet) újmu je podle Regana prima facie právem, což znamená, že mohou nastat okolnosti, kdy můžeme porušit právo subjektu inherentní hodnoty (nebo více takových subjektů). Klasické příklady představuje obrana proti nespravedlivému útočníku (sebeobrana) či potrestání zločince, můžeme se však dostat do situace, kdy musíme zvažovat možnost porušení práv nevinných jedinců. Regan se pokouší ukázat, že pokud je újma, kterou způsobíme, srovnatelná (jestliže narušíme srovnatelným způsobem welfare příslušných subjektů inherentní hodnoty), lze z principu respektu odvodit princip minimalizace porušení práv (minimize overriding principle, ve zkratce miniride principle).

19 19 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Princip minimalizace porušení práv: Když musíme volit mezi porušením práv většího počtu nevinných jedinců a porušením práv menšího počtu nevinných jedinců (za předpokladu, že újma všech zúčastněných stran je srovnatelná), musíme zvolit porušení práv menšího počtu. Jakým způsobem je princip miniride odvoditelný z principu respektu? Máme kupříkladu dvě stáda koní (první stádo obsahuje tři koně a druhé jich obsahuje šest) a rozhodujeme se, které stádo bude na jaře na pastvině a které bude zavřené ve stáji. Zvažovaná újma (zůstat zavřený ve stáji) je srovnatelná (řekněme) a každému koni přinese újmu, kterou pro účely této ilustrace ohodnotíme číslem 10. Utilitarista (klasický či preferenční) by řekl: provedu praktickou etickou rozvahu, srovnám příslušné újmy ( 30 v případě prvního stáda, 60 v případě druhého stáda) a rozhodnu, že musím volit menší celkovou újmu ( 30) a na pastvinu vyhnat větší stádo. S podobnou rozvahou však Regan nesouhlasí, neboť podle něj redukuje koně na pouhé rezervoáry strasti či nenaplněných preferencí. Uvažuje jinak: pokud bychom vyhnali na pastvinu menší stádo koní, vlastně bychom dali přednost právům tří koní před právy šesti koní, čímž bychom vyjádřili představu, že práva šesti koní nejsou stejná jako práva koní menšího stáda (jak jinak bychom mohli dát újmě tří jedinců větší váhu než újmě šesti jedinců?). Jinými slovy, nejednali bychom s koňmi jako s jedinci se stejnou inherentní důstojností a s odpovídajícím respektem. Princip miniride není aplikovatelný, když zvažované újmy nejsou srovnatelné (jako např. v případě smrti a zlomeniny nohy). Zde vstupuje do hry předposlední morální princip, jejž Regan nazývá princip worse-off. Princip worse-off: Když musíme volit mezi porušením práv většího počtu nevinných jedinců a porušením práv menšího počtu nevinných jedinců a pokud je újma způsobená menšímu počtu jedinců horší než újma způsobená většímu počtu jedinců, musíme zvolit porušení práv většího počtu jedinců. Princip worse-off je opět nearbitrární, neboť se dá odvodit z principu respektu. Uvažme situaci, kdy máme dávku léku tišícího bolest, která zbaví velkého fyzického utrpení osobu X. Kromě X jsou zde však ještě dva další jedinci Y a Z, kteří trpí výrazně menší bolestí a každému z nich by stačila polovina dávky nezbytné pro utišení bolesti X. Jedinci X, Y a Z mají inherentní hodnotu a podle principu respektu jsme povinni ji respektovat. Jestliže bychom se rozhodli dát lék Y a Z, tak bychom větší narušení welfare X (velké fyzické utrpení) chápali jako méně důležité než menší narušení wel fare Y a Z (malé fyzické utrpení). To podle Regana znamená, že bychom k welfare X přistupovali s menším respektem než k utrpení Y a Z. Musíme tedy

20 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 20 [foto archiv] jednat ve shodě s principem worse-off, neboť ten specifikuje princip respektu pro tento typ situací. Zajímavým aspektem Reganovy analýzy a zde se v důsledcích rozchází s utilitarismem je autorovo přesvědčení, že počet jedinců je irelevantní. Podívejme se na to, jak řeší tzv. lifeboat situace: do záchranného člunu se vejde pouze pět jedinců, na potápějící se lodi je však pět lidí a jeden velký pes. Jak lidé, tak pes jsou subjekty určitého života, nositeli inherentní hodnoty, vůči nimž máme povinnosti vyjádřené v nejobecnější rovině principem respektu. Jaké rozhodnutí je v takové situaci správné? Zachránit pět lidí na úkor psa? Nebo je morálně indiferentní, jestli se zachrání pouze čtyři lidé a pes? Princip worse-off poskytuje jednoznačnou odpověď: správné je, aby se zachránilo pět lidí a pes (bohužel) utonul. Lidé jsou subjekty určitého života a díky tomu mají welfare, který zahrnuje celou řadu prvků včetně prvků, jež ve welfare psa nenajdeme (duševní život lidí a s ním spojené preference jsou výrazně bohatší než duševní život psa). Pokud zahyne pes, bude to z pohledu bohatosti welfare menší ztráta, než když zahyne člověk; člověk má proto přednost. Co když ale půjde o rozhodnutí jeden člověk proti deseti psům? Také v tomto případě má jeden člověk přednost před deseti psy, a to z jednoduchého důvodu: welfare není agregativní, jako kdyby existovalo superindividuum, které bude zakoušet újmu všech deseti psů. Újmy jednoduše nelze sčítat jako v případě utilitarismu: když zahyne deset psů, nezahyne agregát života deseti psů, ale deset individuálních psů.

21 21 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Lidský život nelze srovnávat s tímto pomyslným agregátem, nýbrž s každým jednotlivým psím životem a ve všech případech má lidský život přednost, proto má lidský život přednost před jedním, dvěma, deseti, statisíci psími životy. Na základě analýzy principů miniride a worse-off lze říci, že pokud jsou újmy srovnatelné, jsou počty relevantní (musíme volit tak, aby újmy došel menší počet jedinců), zatímco v případě, že újmy nejsou srovnatelné, nejsou počty relevantní (musíme volit tak, aby vznikla nejmenší újma). Konečně poslední důležitý morální princip Regan označuje jako princip svobody (liberty principle). Princip svobody: Pokud se ke všem zúčastněným bytostem přistupuje s respektem, má každý nevinný jedinec právo jednat tak, aby neutrpěl jeho welfare, a to i za cenu, že způsobí újmu jiným nevinným jedincům. Formulace principu svobody je poněkud složitá, jeho smysl si přiblížíme následujícím příkladem. Řekněme, že X a Y se ucházejí o práci a X si je velmi dobře vědom toho, že pokud ji získá, Y utrpí nějakou újmu (je již dlouho bez peněz, a když nedostane tuto práci, bude odkázaný na pomoc charitativních organizací). Princip svobody říká, že X má právo se o práci ucházet (stejně jako ho má Y) bez ohledu na újmu, kterou to může Y způsobit. Princip svobody opět vychází z principu respektu. Pokud by X neměl právo ucházet se o práci (aby Y nevznikla újma), znamenalo by to, že jeho welfare získává v etické rozvaze nižší místo, než jaké má welfare Y. To neznamená nic jiného, než že by se k X nepřistupovalo se stejným respektem jako k Y, což radikálně egalitářský princip respektu zapovídá. X má tedy právo se o práci ucházet (stejně jako Y a kdokoli další). Mimořádně důležitou součástí formulace principu svobody je první část, jež praví: Pokud se ke všem zúčastněným bytostem přistupuje s respektem. Její význam je následující: jestliže se X rozhoduje, zda jednat určitým způsobem, který způsobí újmu Y (X tudíž poruší právo Y nezakoušet újmu), musí negativní vlivy na svůj welfare srovnávat pouze s Y a smí jednat (ve shodě s principem svobody) jedině tehdy, utrpěl-li by v případě nečinnosti jeho welfare více než welfare Y. Opět si tento abstrakt ně formulovaný princip můžeme ilustrovat konkrétním příkladem. Řekněme, že X je sadista, jehož hlavní životní slastí (preferencí) je způsobovat bolest jiným tvorům (lidem i zvířatům). Jestliže X nikomu neubližuje, jeho welfare utrpí (X se prostě cítí velmi špatně). Princip svobody mu nicméně nedává volnost ubližovat druhým, neboť když X neubližuje druhým, je na tom hůře (worse-off), jistě na tom však není hůře než ti, které nemučí (právě o aspekt, že jim nezpůsobuje bolest).

22 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 22 Závěry, k nimž jsme zatím došli, by nás mohly opravňovat, abychom předložili následující přímočarý argument dokazující morální závaznost vegetariánství: 1. Savci jsou subjekty určitého života. 2. Jakožto subjekty určitého života mají savci inherentní hodnotu. 3. Z toho plyne, že princip respektu a z něj odvozený princip újmy se vztahují na savce. 4. Z toho dále plyne, že savci mají právo na respektování své důstojnosti a prima facie právo neutrpět újmu. 5. Chov a zabíjení savců pro maso jim způsobuje újmu. 6. (konečný závěr) Neměli bychom tudíž chovat a zabíjet savce pro maso. Problém s tímto závěrem spočívá v tom, že princip svobody dovoluje (za určitých jasně specifikovaných okolností) působit újmu jiným subjektům inherentní hodnoty a ipso facto i savcům. Jeho odpůrci by mohli v obecné rovině argumentovat takto: je sice prima facie špatné působit jiným subjektům inherentní hodnoty újmu (princip újmy), nicméně princip svobody říká, že i) pokud se vzdáme masa (a všeho, co je s ním spojeno, včetně chovu zvířat a ekonomických zisků), a ii) náš welfare závažnou měrou utrpí (více než welfare zvířat), můžeme v dosavadní praxi pokračovat. Než tedy definitivně uzavřeme naše úvahy tvrzením vegetarianismus není volba, ale morální povinnost, musíme odpovědět na snahy začlenit chov a zabíjení zvířat do sféry volnosti vytyčené principem svobody. Představíme si nejčastější námitku, již lze proti Reganově závěru vznést. Námitka je poměrně častá a přímočará. Maso je velmi chutná potravina, navíc s jeho přípravou a požíváním je spojena celá řada tradičních zvyklostí a slavností. Pokud bychom se připravili o tyto zážitky s masem spojené, byli bychom na tom hůře (worse-off). Princip svobody nám tedy dovoluje chovat zvířata na maso a zabíjet je. Proti tomuto argumentu je možné vznést celou řadu protiargumentů. V první řadě neplatí inference X je chutné, tudíž je správné (dovolené) jíst X. Jíst lidské maso je nesprávné (tak praví naše většinové morální intuice) bez ohledu na to, jak bychom jeho chuť hodnotili. Navíc maso není jedinou chutnou potravinou, a pokud se připravíme (z legitimních morálních důvodů) o potěšení z masa, neznamená to zvláště v dnešní době, že se připravíme o veškeré kulinářské radosti. Nejzávažnější námitka však čerpá svou sílu ze samotného principu svobody: ten stanoví, že újma, kterou si my lidé způsobíme tím, že se připravíme o potěšení z masa, by musela být větší než újma způsobená tím, že se tohoto potěšení nevzdáme (újma způsobená zvířatům). Je poměrně jasné, že naše újma v podobě vegetariánského životního stylu není větší než újma způsobená nelidskými podmínkami zvířat ve velkochovech. Dokonce není větší ani v případě, že zvířata jsou chována v humánních podmínkách, neboť podmínkou získání masa je usmrcení zvířete a smrt je nepochybně větší újmou než nemožnost dopřávat si pochoutky z masa.

23 23 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Závěr, k němuž Reganovy sofistikované úvahy docházejí, je jednoznačný: vegetariánský styl života není pouhou (chvályhodnou) volbou, ale morální povinností. Konečným cílem hnutí za práva zvířat je zastavení zvířecího průmyslu pomocí následujících praktických kroků: 1. Vysvětlení zastáncům zvířecího průmyslu, jaké praktické dopady jejich postoj přináší. 2. Posílení veřejného povědomí o tom, že zvířecí průmysl porušuje práva zvířat. 3. Zakotvení příslušných podmínek změny zvířecího průmyslu pokud to bude nutné do systému platného práva. Tyto důsledky se samozřejmě netýkají pouze tzv. zvířecího průmyslu, ale také lovu zvířat, testování léků a kosmetiky a vědeckých experimentů na zvířatech. Proti Reganově etické koncepci a jejím závěrům byla vznesena celá řada námitek. Osobně se domníváme, že nejsilnější námitka proti Reganově koncepci zní, že inherentní hodnota a kritérium subjektu určitého života jsou zcela arbitrární. Regan chce vyjít vstříc našim intuicím, nicméně překračuje je a přiznává inherentní hodnotu nejen morálním aktérům, ale všem jedincům, kteří jsou podle něj subjekty určitého života. Proč jen jim? Regan by zřejmě odpověděl takto: Pouze subjekty určitého života mají nějaký zkušenostní welfare (každý subjekt určitého života je subjektem poměrně rozsáhlé atribuce mentálních vlastností), a pokud mají zkušenostní welfare, může jim být působena újma. Pojem újmy je tak redukovaný pouze na určitou třídu: tu třídu, kterou mohou příslušní jedinci zakoušet a díky níž může být jejich život horší. Problém ovšem je v tom, že morální relevance určitých vlastností (které vyžadují, aby daná bytost byla subjektem života) se pouze předpokládá, nijak se nedokazuje. Řekněme, že myš může cítit bolest a jednání, které jí způsobuje bolest, jí způsobuje újmu. Proč je tento fakt morálně relevantní? Protože myš může subjektivně zakoušet bolest? Ale subjektivní zakoušení bolesti není důvodem, proč je bolest eticky relevantní formou újmy, neboť není dokázáno, že zakoušení bolesti je morálně relevantní. Strom nemůže subjektivně zakoušet bolest, a nelze mu proto způsobit morálně relevantní újmu; pokud ho však necháme uschnout, jistou formu újmy utrpěl, nicméně této formě újmy Regan odmítá přikládat morální význam. Jinými slovy, Regan postuluje inherentní hodnotu pro určitou skupinu bytostí na základě arbitrárně určené morální relevance újmy pouze bytosti, které mohou zakoušet újmu v morálně relevantním smyslu, mají inherentní hodnotu a spojujícím prvkem mezi těmito bytostmi je fakt, že nejsou jenom biologicky živé. Mohli bychom ale vykročit za hranice Reganova vymezení a tvrdit, že každý živý tvor má inherentní hodnotu a má ji ve stejné míře (biocentrický egalitarianismus). Stačilo by říci, jak činí známý zastánce biocentrického přístupu Paul Taylor, že spojující linie mezi morálně relevantními tvory není vytyčena pojmy subjektu určitého života, ale pojmem dobra

24 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 24 pro sebe sama (good for one s sake). Dobro pro sebe sama mají bytosti, které splňují následující čtyři podmínky: 1. Musejí být teleologickým centrem života, což znamená, že musejí mít nějaký biologický inherentní druhově podmíněný cíl (telos), který mohou realizovat svým životem. 2. Realizace této finality musí být v jejich zájmu (nikoli že o ni mají vědomý zájem, ale že je v jejich zájmu). 3. Dosažení tohoto cíle musí být pro danou bytost dobré (nikoli ve smyslu, že to jako dobré subjektivně zakouší) bez ohledu na to, jaký užitek přináší ostatním. 4. Konečně se musí jednat o živou entitu, neboť neživé objekty nemají žádné zájmy. Regan nemá podle našeho názoru prostředky, jak zabránit výše uvedenému rozšíření morální komunity o další bytosti, které nesplňují jeho kritérium subjektu určitého života. Mohl by sice namítnout, že zkušenostní zájem myši netrpět bolestí je morálně relevantní zájem, zatímco zájem stromu neuschnout v důsledku nedostatku vláhy morálně relevantní není, to však může udělat jedině tak, když bude arbitrárně postulovat, že určité zájmy prostě morálně relevantní jsou a jiné zase morálně relevantní nejsou. Stačí ovšem změnit perspektivu, namísto o subjektech života hovořit o bytostech s jejich vlastním dobrem a přiznat inherentní hodnotu i jim, neboť mají určitou finalitu, jejíž naplňování je v jejich zájmu. Výsledkem bude Taylorova biocentrická koncepce environmentální etiky vyúsťující v princip respektu k celé živé přírodě. V současné environmentální etice se rozlišují tři přístupy: i) antropocentrický (light green, morální status mají pouze lidé, vše ostatní může mít pouze instrumentální hodnotu), ii) biocentrický (mid green, všechny živé organismy mají morální status) a konečně iii) ekocentrický (deep green, morální status mají i neživé systémy zahrnující živé bytosti i neživé objekty). 5. Závěr Obě etické teorie Singerův preferenční utilitarismus a Reganova teorie práv mají své klady i zápory, v konečném důsledku však podle našeho názoru nepředstavují přesvědčivý rámec pro normativní závěry ohledně lidského nakládání se zvířaty. To samozřejmě neznamená, že bychom z nich nemohli čerpat poučení a změnit svůj postoj k našim chlupatým bližním.

25 25 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva [foto archiv] Osobně si myslíme, že klíč ke změně lidského postoje vůči jiným živým tvorům spočívá na dvou pilířích: pochopení, že zvířata nejsou čímsi radikálně odlišným od člověka, že zvířata (máme na mysli především obratlovce a některé měkkýše) disponují celou řadou poměrně sofistikovaných duševních stavů a schopností od myšlení přes schopnost prožívat radost i zármutek až po vnímání bolesti a slasti. Druhým pilířem je rozšíření altruismu a soucitu i vůči těmto tvorům. Nebudeme-li se vázat na kontroverzní etické teorie s často nepřijatelnými normativními důsledky a budeme-li se o zvířata skutečně zajímat, budeme-li je chtít poznat a zjistit, že to nejsou automaty na mléko, vajíčka, maso či zábavu, ale živí tvorové se svými radostmi a strastmi, můžeme si vypěstovat odpovídající morální charakter (ctnost) založený na soucitu a podle toho k nim přistupovat. Tento nárys východiska etického přístupu ke zvířatům (nikoli etiky přístupu ke zvířatům) nemá sám o sobě normativní etické závěry, třebaže k nim otevírá široký prostor. Domníváme se, že etický vegetarianismus je prozatím pouhou morální utopií, nicméně změna celé řady dalších přístupů nikoli. Altruismus, soucit a skutečný zájem o živočichy (v mezích lidských možností morálních, zdravotních apod.) musí vést, a věříme, že postupně povede, k zákazu chovu zvířat na kožešiny (kožešiny ke svému přežití nepotřebujeme), testování kosmetických přípravků na zvířatech (máme jich

26 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 26 dost a dostatečně kvalitních), lovu pro zábavu a s ním spojených aktivit (např. využívání liščích mláďat pro výcvik loveckých psů). Podobně jsme přesvědčeni, že soucit s živočichy a zájem o ně povede ke zpřísňování podmínek chovu, třebaže to může znamenat zdražení surovin, jako je maso. Lidé nepotřebují maso v míře, v níž ho zvláště na Západě konzumují; pokud ho v co největší míře nahradí obilovinami, luštěninami, zeleninou a ovocem (kterých bude dostatek, nebudeme-li značnou část orné půdy používat pro pěstování krmiv pro zvířata), udělají důležitý krok směrem k citlivějšímu etickému jednání a přispějí i ke zlepšení svého vlastního zdraví. Možná nemáme k dispozici přesvědčivou a nekontroverzní etickou teorii našeho vztahu ke zvířatům, to ale neznamená, že nemáme dostatek důvodů, abychom se k nim chovali lépe.

27 27 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva Zvířata a právo historický exkurz 1. Úvod Právní diskuse jistým způsobem navazuje na celospolečenský vývoj a tím reaguje i na filozofický diskurz. Některé otázky se proto v mnoha bodech podobají etické debatě, v řadě případů však právní oblast řeší vlastní, zcela specifické úkoly. Tento stručný přehled se zaměří především na právní postavení zvířete v jednotlivých historických epochách, nicméně na úvod předestřeme otázky, které jsou pro současnou dobu podstatné. Podle známého latinského motta Historia magistra vitae (historie je učitelkou života) se pokusíme poukázat, jestli nám na některé aktuální právní problémy nemohou pomoci odpovědět historické souvislosti. Klíčové právní problémy, které se v době minulé, ale i v současné stále řešily v souvislosti se zvířaty, jsou následující: 1. Jakou funkci by měla mít právní úprava týkající se zvířat Tato otázka úzce souvisí se všemi dalšími. V historii mělo právo funkci náboženskou, ekonomickou a konečně i funkci ochranitelskou. Podle toho, jaká funkce měla v jednotlivé epoše přednost, měnily se i odpovědi na další otázky. 2. Právní status zvířete, jeho subjektivita Výrazy právní subjekt nebo právní osobnost značí schopnost být nositelem i vykonavatelem práv a povinností. V současnosti mají právní subjektivitu všichni narození lidé (srovnej např. 23 českého občanského zákoníku, který uvádí, že člověk má právní osobnost od narození až do smrti ) a dále i právnické osoby ( 118 obč. zák.: Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. ). V právní teorii je složitou otázkou, zda by mělo mít specifický právní status i zvíře, zda by mělo být nositelem práv, případně povinností, nebo má být zvíře z právního hlediska pouhou věcí (jak tomu bylo tradičně) anebo má mít specifický status, a pokud ano, jaký. 3. Právní ochrana zvířete a welfare V některých epochách nebylo zvíře ničím jiným než pouhou věcí a nebylo chráněno pro sebe sama, ale z důvodu své hodnoty pro majitele. Tato situace se ovšem postupně měnila, zejména po proměnách ve filozofickém myšlení a v přístupu ke zvířatům. Obrat odstartovala zejména Darwinova evoluční teorie, význam pro anglosaské prostředí měly i myšlenky anglického právního teoretika Jeremyho Benthama. Moderní doba se pak zaměřila i na podmínky života zvířat, na jejich welfare. Jeremy Bentham ( ) anglický právník, filozof a právní reformátor. Byl jedním ze zakladatelů etiky utilitarismu. V oblasti zvířecích práv je proslulý zejména jeho citát: Otázkou není: Jsou schopna myslet? ani: Umějí mluvit?,

28 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 28 ale: Mohou trpět? Benthamovy názory byly jedním z činitelů, které odstartovaly novodobý právní koncept ochrany zvířat. Ovlivnily významným způsobem Petera Singera. 4. Vlastnictví zvířete a odpovědnost Zvíře bylo vždy jedním ze základních hospodářských elementů, domestikovaný dobytek často znamenal základ výživy pro celou rodinu. Byť se míra závislosti na zvířatech v průběhu věků snižovala, zvíře mělo vždy ekonomickou hodnotu pro jeho vlastníka. Tato ekonomická hodnota byla právem primárně chráněna. Ochrana spočívala i v případné odpovědnosti někoho, kdo by do takového vlastnického práva na zvíře chtěl zasáhnout, např. krádeží zvířete, zabitím cizího zvířete, jeho zmrzačením apod. Vzhledem k tomu, že zvíře bylo ve skutečném světě vždy něčím víc než pouhou věcí, takže mohlo aktivně konat samo o sobě, specifické otázky vznikaly také v případě, když zvíře způsobilo škodu. Někdy pak za škodu odpovídal vlastník zvířete, v některých případech za ni ovšem odpovídalo samo zvíře, což může být z hlediska dnešního vnímání odpovědnosti poměrně netradiční. Dále se proto zaměříme zejména na výše uvedené tři okruhy otázek, které budeme analyzovat v jednotlivých historických a kulturních prostředích. 2. Starověk 2.1 Mezopotámie První starověké civilizace jsou spojeny s oblastí Středního východu. Pro tuto oblast bylo typické, že poměrně suché podnebí nutilo lidi shromažďovat se na místech vedle větších říčních toků. Aby se dostatečně využila vláha z řek, bylo nutné zavlažování. To byl zřejmě prvotní impulz k zvýšení kooperace mezi lidmi a k regulování komplikovanějších právních vztahů mezi nimi. Zároveň pro tuto oblast byl typický i chov dobytka, který měl vysokou ekonomickou hodnotu, a na druhé straně lov, při němž se využívali lovečtí psi. V prvních dochovaných právních pramenech z této oblasti tak vystupuje i zvíře, a to zejména jako předmět vlastnického práva, který je hodný zvláštní ochrany. Kromě toho ovšem právní normy ovlivňoval i náboženský aspekt. V některých právních normách se proto zprostředkovaně projevovala i symbolická hodnota. První zmínky o právním vztahu ke zvířeti nalezneme v mezopotamských právních kodexech. Předem je nutné upozornit, že se nám dochovaly jen některé právní prameny, avšak i z nich je patrná vysoká míra kazuistiky, tj. popis a výklad konkrétních případů. Obecné abstraktní normy se v dnešní podobě nevyskytují, i proto se

29 29 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva závěry o funkci právních norem formulují obtížněji. Zvíře je výslovně zmiňováno již v zákoníku urského vladaře Urnammua (předpokládaná vláda asi př. n. l.) a v zákonech Lipit-Išarových (přibližně z roku 1930 př. n. l.). Zásadními materiály pro vědecké studie týkající se právního postavení zvířat jsou ovšem tzv. Eshunské zákony (v 18. st. př. n. l.) a Chammurabiho zákoník ( př. n. l.). V obou těchto úpravách mají právní normy obsahující odkaz na zvířata nejvíce hospodářský motiv. Zvířata se vyskytují zejména ve smlouvách kupních, dále pak například ve smlouvách nájemních či přepravních. Pro charakter práva však byly podnětné zejména analýzy související s případem tzv. trkajícího dobytčete, při kterém byla řešena odpovědnost zvířete a jeho vlastníka za škodní jednání takového živočicha. Při porovnání znění Eshunských zákonů, Chammurabiho zákoníku a části Starého zákona Exodu totiž vědci přišli na zajímavé paralely, ale zároveň i na signifikantní odlišnosti. Z toho pak dovozovali, že v starověkých státech byly řešeny obdobné problémy, a že zatímco v mezopotamské kultuře měly zákony spíše utilitaristickou a hospodářskou funkci, v kultuře hebrejské do této ekonomické funkce významně zasahovala funkce náboženská. Protože křesťanství bylo zásadně ovlivněno právě starozákonným nazíráním na právo, je tato sakrálnost jedním z prvků, které je třeba při zkoumání evropské právní kultury mít na paměti. Případ trkajícího dobytčete právní historik Reuven Yaron v roce 1966 poukázal na zajímavé shody a rozdíly týkající se právní úpravy případu, kdy dobytče potrkalo jiné dobytče nebo člověka. V případě potrkání jiného dobytčete všechny právní předpisy mluvily o finanční náhradě. Zatímco mezopotamské předpisy finanční postih upravovaly i v případě, kdy dobytče potrkalo člověka a zabilo jej (jedná se o finanční reparaci), starozákonní text v takovém případě mluvil jednoznačně o odplatě; dobytče muselo být ukamenováno a jeho maso se nesmělo jíst. Pokud bylo předem známo, že dobytče je trkavé, tedy že už dříve poškodilo například jiné zvíře, byl odpovědný jeho majitel, který ho neohlídal, a byl spolu se zvířetem potrestán hrdelním trestem. 2.2 Egypt Egyptské právo mělo podobně jako právo hebrejské silný náboženský charakter a vyplývalo částečně z mytologického symbolického uspořádání, kde bohové často nabývali podoby zvířat. Tato zvířata pak požívala zvláštní právní ochrany, v některých případech bylo jejich zabití dokonce trestáno smrtí. Přesto nelze jednoznačně uznat, že by zvířata měla specifický právní status. Právní ochrana nesměřovala přímo ke zvířeti jako subjektu práv, ale jako symbolu božského řádu, do kterého se nesmí zasahovat.

30 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 30 Prosté zabití tak nebylo povoleno, ale z archeologického zkoumání se dá vypozorovat, že i tato speciální zvířata se často stávala rituální obětí při náboženských obřadech. Následně byla jejich obětovaná těla mumifikována. Starověký Egypt a kočky někteří právní teoretici jako příklad možného vzoru pro současnou dobu a uplatnění právní subjektivity pro zvířata poukazují na zvláštní právní status, který podle nich měly kočky ve starověkém Egyptě. Z římské historické literatury se skutečně zdá, že ochrana koček byla mimořádná, protože odrážely atribut božství. Podle Herodota si Egypťané v případě smrti kočky ze žalu stříhali obočí. Diodorus Sicilský dokonce uvádí, že kdokoliv zabije v Egyptě kočku, je odsouzen k smrti, ať už tento čin vykoná úmyslně či nikoliv. Speciální ochrana ovšem zřejmě měla opět symbolický význam, protože i kočky byly často obětovány při náboženských obřadech. O moderní ochraně práv zvířat tak nelze mluvit. Lev pustinný [foto Kevin Fluck via Wikipedia Commons]

31 31 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva 2.3 Indie Ačkoliv se ve větší míře v tomto textu budeme zabývat západní kulturou, nelze opomenout ani kulturu, která má pro moderní ochranu zvířat velký význam je to prostředí východních zemí spojené s filozofickou koncepcí buddhismu, z něhož současná kultura ochrany zvířat získala řadu impulzů. Z hlediska našeho zkoumání je pak významný právní pramen, o jehož charakteru se současní vědci dosud přou. Jde o tzv. Ašókovy edikty (vznikly zhruba v období 3. století před naším letopočtem). Tyto zákony jsou pro evropskou civilizaci nezvyklé svou formou, nejedná se o příkaz, zákaz nebo dovolení, ale mají spíše charakter jakýchsi doporučení, apelů, aby se jednotlivé osoby zdokonalovaly. V těchto doporučeních se zrcadlí dharma, řád světa, z něhož vyplývá mravní výzva nezabíjet živé. Proto se v ediktech nedoporučuje zabíjet a obětovat živé bytosti. Z ediktů je také znát snaha vladaře, aby se lidé snažili být vegetariány. Ašóka se pokoušel prosazovat nenásilí vůči veškerému životu (avihisa bhutanam). 2.4 Řecko Řecko je kulturní kolébkou naší civilizace, vychází z něj zejména filozofické reflexe. Přímé právní prameny týkající se ochrany práv zvířat, jejich případné funkce, vlastnických práv a podobně se nenalezly vychází se tedy ze sekundárních pramenů, tj. z řecké literatury a z dochovaných spisů řeckých filozofů. Jeden z významných mysli telů zastávající názor, že zvířata mají podobný filozofický status jako lidé, byl Porfyrios. Vypráví o nejstarším athénském zákonodárci Triptolemovi, který podle něj vytvořil zákony pro Athéňany. Jedním z nich byl zákon, podle nějž nesměl Athéňan ubližovat žádnému zvířeti. Toto tvrzení je ovšem více než sporné a není prokázané. Naopak se zdá, že ve většině zákonů zvíře vystupovalo spíše jako předmět vlastnického práva. Plutarchos ( n. l.) a Porfyrios ( n. l.) podle řeckých filozofů má zvíře racionální uvažování, byť na kvantitativně jiném stupni než člověk. Podobně polemizují s názorem, že by zvířata nebyla schopná používat řeč, pouze my lidé jim nerozumíme. Zvířatům proto má být přiznána zvláštní ochrana, a to nejlépe i právní. Kromě toho ovšem došlo v řeckém právu k zajímavému posunu v chápání právní odpovědnosti zvířat. Zvíře totiž v případě zabití člověka bylo souzeno ve zvláštním soudním řízení. Toto řízení mělo silně náboženský význam, podobně se například konalo řízení proti neživým věcem (jako je kupř. kámen, kus železa apod.). Jeho základním smyslem bylo napravit zásah do přirozeného božského řádu, odrážela se v něm

32 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 32 zásada lex talionis (smysl trestu leží v odplatě). Obřad měl přesně stanovená pravidla, která musela být dodržena. Jenom tak mohli být upokojeni bohové, do jejichž přirozeného řádu bylo smrtí člověka zasaženo. Pokud jde o neobvyklé trestání, lze ovšem potvrdit ve filozofickém diskurzu objevené skutečnosti, že ve starověkém Řecku bylo chápání svobody (svobodné bytosti) odděleno od pojmu odpovědnosti. 2.5 Řím Římané byli pragmaticky zaměřenou společností, proto římská kultura zasáhla evrop skou civilizaci zejména z důvodu propracovaného právního systému. Byť se právní systém alespoň v počátku prolínal s náboženskou mytologií a náboženským přirozeným právním řádem (fas), postupně se prolínal také s řádem lidským (ius). Tento smíšený právní řád věcí božských a lidských byl logicky propracovaný a konzistentní, a není divu, že poměrně podrobně a komplexně upravoval i právní problematiku zvířat. Krystalizování právního řádu v Římě však probíhalo postupně, a tak nelze jednoduše mluvit o jednom právním systému, ale je potřeba poukazovat na jednotlivé epochy a právní úpravy s nimi spjaté. Z náboženského rituálu například vzešel převod vlastnického práva, který byl vysoce formalizovaný. Tato ritualizace měla vliv na postup při prodeji některých zvířat, která měla vyšší hospodářskou hodnotu, na základě tzv. mancipace (mancipatio). Mancipace podle Gaia je mancipace formální, přesně procedurálně upravený obrazný prodej, určený pouze římským občanům. Tímto způsobem bylo možné prodat zvířata jako skot, koně, mezky, osly. Velký význam pro zkoumání právního postavení zvířat ve starověkém Římě měl zákon Lex Aquilia, který byl přijat kolem roku 287 př. n. l. V tomto zákoně se upravovala odpovědnost za delikty proti zvířatům, zejména delikty v případě jejich zabití, poškození (zranění). Zajímavé je v tomto zákoně srovnání otroka a zvířete, jejichž postavení bylo v podstatě shodné. V případě, že škodu způsobilo zvíře, římský právní systém ve své nejpůvodnější podobě připouštěl lex talionis, pomsta mohla být vykonána přímo na těle zvířete. Postupně se však tento primitivní druh odplaty opouštěl a nahradil se tzv. noxální odpovědností. Pachatelem zůstalo zvíře, ale to již nebylo považováno za subjekt, který by mohl jednat protiprávně. Odpovědnost za něj tak nesl jeho vlastník, a to i v případě, když škodu nezavinil. Hradit nemusel pouze tehdy, pokud se prokázalo, že jednání jeho zvířete bylo způsobeno jinou skutečností (např. vyprovokováním zvířete apod.). Na základě tzv. principu noxálního ručení (noxae deditio) se však vlastník

33 33 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva mohl zbavit vlastní odpovědnosti tím, že odevzdal zvíře (zejména dobytek), které škodu způsobilo. Postavení otroka a zvířete v starověkém Římě (ale podobně i v jiných starověkých státech) mělo zvíře status pouhé věci, která je předmětem vlastnického práva. Shodný status jako zvíře měl ovšem v té době také otrok, který byl taktéž pouze předmětem vlastnického práva. To se projevovalo v různých možnostech převodu tohoto vlastnického práva, ve specifické noxální odpovědnosti majitele a konečně i v nemožnosti otroka právně jednat. Škoda na otroku (např. jeho zranění nebo i jeho usmrcení) stejně jako poškození zvířete se pouze finančně nahrazovaly. 3. Středověk a křesťanská tradice 3.1 Barbarské zákoníky (raný středověk) Středověké právo znamenalo alespoň v počátku zřetelný kvalitativní ústup od propracovaného systému římského práva. Zákoníky barbarských států, které postupně vznikaly na sklonku a po zániku západořímské říše, se vyznačovaly vysokou mírou kazuistiky, zároveň ovšem přebíraly některé instituty římského práva. Mísila se v nich dvojí právní kultura: odkazy na vyspělou římskou právní kulturu a na druhé straně obyčeje a zvyky barbarských kmenů (mos), z nichž pak na základě aktu panovníka vzešla písemná forma zákona (lex). Základní změny v právním řádu tak souvisely se změnou způsobu života, se změnou sociálního a kulturního uspořádání. Pokud šlo o zvířata, základní právní úprava se opět týkala zejména domestikovaných kusů, nicméně zároveň se zpřísňovala některá pravidla týkající se lovné zvěře i zvířat používaných k lovu (zejména psů a dravých ptáků). Za nejvýznamnější zákoníky této doby lze považovat burgundský zákoník nazývaný Lex Gundobada, langobardský Rothariho edikt a konečně i franský salický zákoník a pozdější tzv. Karlův salický zákoník. Lex Gundobada byl vytvořen za vlády panovníka Gundobada (vládl v letech ). Tento zákon nastavil pravidla, jež měla zajišťovat soužití obyvatel, a tím ochraňovat jejich zdraví, bezpečnost a blahobyt, zajistit jednotu procesu aplikování pravidel a v neposlední řadě i zachycení suverénní moci panovníka. Rothariho edikt (Edictus Rothari) byl sepsán v roce 643 n. l. v latině. Národ Langobardů se usídlil na území Itálie, proto byl tento edikt ovlivněn římským právem a místními právními obyčeji.

34 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 34 Franský salický zákoník (Lex Salica) vznikl v letech na rozkaz merovejského krále Chlodvíka I. Pojmenován je podle kmene sálských Franků a jde o soupis franského zvykového práva. Za vlády Karla Velikého byl zásadně modifikován (Karlův salický zákon). V těchto zákonech se typicky upravovala zvláště škoda způsobená zvířetem. Pokud šlo o náhodu, neuplatňoval se lex talionis a neuplatňovala se tělesná sankce vůči vlastníkovi zvířete ani vůči zvířeti. Kompenzace byla nejčastěji finanční, případně mohla nastoupit i kompenzace odevzdání zvířete, které zranění (jinou škodu) způsobilo. V některých zákonech ovšem byla stanovena výjimka, pokud se zvíře zbláznilo nebo bylo podníceno někým jiným a vlastník jeho jednání nemohl zabránit. V takovém případě se škoda nehradila. Dále zákoníky řešily odpovědnost za jednání, kterým někdo způsobil újmu na zvířeti, případně jej odcizil. Za tyto újmy se nejčastěji uplatňovaly finanční sankce, podobně tomu bylo i v případě krádeže zvířete, přičemž sankce byly v tomto případě poměrně vysoké. Speciální ustanovení chránilo lovecké psy, kteří byli obzvláště ceněni. Právě krádež psů užívaných pro lov byla v zákoníku Lex Gundobada sankcionována nejkurióznějším trestem pokud se někdo pokusil o krádež ohaře, loveckého psa či zaháněcího psa, byl donucen políbit zadnici takového psa na veřejnosti. Pokud tak odmítl učinit, musel zaplatit vysokou finanční reparaci. Jen pro srovnání lze z raně feudálních úprav uvést, že byzantská úprava škody způsobené zvířetem v tzv. zemědělském zákoně (z přelomu 7. a 8. století n. l.) znala kromě finanční reparace i tělesné tresty pro vlastníka zvířete (nejčastěji zmrskání bičem) a také možnost usmrtit zvířecího škůdce. V případě, že při pokusu o krádež došlo k útěku stáda, mohl být viník dokonce i oslepen. 3.2 Soudní procesy (vrcholný středověk) Zhruba od 9. století se v archivech dochovávají záznamy o specifických soudních procesech, které byly vedeny proti zvířatům. Nejvíce se jich konalo v období vrcholného středověku, nicméně v některých zemích se nalezly důkazy potvrzující, že takovéto soudní procesy proběhly i na začátku 20. století. Jedná se o dva typy soudních procesů světské byly vedeny nejčastěji proti domácím zvířatům, která způsobila smrt člověku (nebo jej vážně zranila), církevní směřovaly proti škůdcům, které nebylo možné ovládat (např. hmyz, krysy apod.). Soudy světské řešily většinou kauzy krve (causa sanguinis) a často končily hrdelním trestem. Z dnešního pohledu se zdá nepříliš pochopitelné, proč tyto soudy probíhaly podle předem daných procesních pravidel, která přesně odpovídala soudním

35 35 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva procesům s lidmi, tj. včetně obhajoby ze strany profesních advokátů. Často byla zvířata dokonce oblečena do lidských šatů, aby se realističnost ještě umocnila. Trestu také často předcházelo vězení, které se uskutečňovalo v lidské věznici. Proč k takovému nesmyslnému představení docházelo, když by bylo daleko snazší zvíře zabijáka jednoduše zabít? Jedním z důvodů je náboženský smysl soudního obřadu odvozující svůj původ již od Starého zákona. Zločin, a tím více zločin krve, je chápán jako narušení řádu, jako vstup ďábelského chaosu do božsky uspořádaného jsoucna. Soudní proces tak odstranil narušení tohoto řádu. Zvířata byla nejčastěji shledána vinnými a následně popravena. Nicméně celý formální proces nebyl pouhou výstřední hrou, jak ukazuje případ z roku Podle okolností prasnice a její mláďata zabily pětiletého chlapce. V průběhu procesu nicméně mláďata při nedostatku usvědčujících důkazů, že by napomáhala při zabití zemřelého, byla navrácena vlastníkovi s podmínkou, že zaplatí kauci za jejich propuštění, zatímco se bude dále pokračovat v řízení k zajištění důkazů o jejich spoluvině na matčině zločinu. Podobně v případě oslice, která byla obžalována pro sodomii s mužem, byl muž odsouzen k trestu smrti, zatímco oslice byla osvobozena, protože soud určil, že se stala pouze obětí trestného činu. Kromě nábožensky symbolického významu těchto soudů v nich lze nalézt i filozoficky právní ospravedlnění. Z historického hlediska totiž pojetí svobody a svobodné vůle nebylo vždy spojováno s odpovědností za jednání, odpovědné tak mohlo být i zvíře. Samotné trestání mělo spolu s obnovou řádu zajistit i manifestaci moci panovníka, který je zástupcem božské a světské moci na zemi. Konečně měla být zajištěna spravedlnost, která není chápána jako pouze mezilidská hodnota, ale i jako hodnota směřující vůči celému přirozenému řádu. I jednání zvířete musí být zváženo na vahách spravedlnosti. Případ z německého Schweinfurtu dokumentuje situaci, kdy kat pověsil prase bez předchozího soudního procesu. Následně byl vyhoštěn ze společenské komunity. Proto někteří autoři uvádějí, že právní ochrana zvířat byla v době středověku větší než v pozdějších dobách. Také církevní soudní procesy probíhaly podle přesně stanovených formálních pravidel. V podstatě se jednalo o procesy proti hromadným škůdcům, ať už šlo o myši, krtky, hady nebo termity, brouky, kobylky, mušky či jiný nespecifikovaný hmyz. Problém u těchto škůdců byl v tom, že je nebylo možné fyzicky kontrolovat, tj. nebylo možné je například uvěznit, fyzicky potrestat apod. Z toho důvodu bylo nutné povolat církev s její nadpozemskou mocí. Škůdci mohli být buď zástupci pekla, a pak bylo nutné provést vymítání ďábelských sil. Uvedení škůdci ovšem mohli být také vyslanci Boha, kteří trestali hříšníky v okolí za určité jednání v rozporu

36 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 36 s Božím řádem. Pak bylo nutné, aby se naopak hříšníci vyzpovídali ze svých činů a činili pokání. V roce 1522 ve francouzské oblasti Autun byla jedna z vesnic zaplavena krysami, které sežraly zásoby ječmene. Obyvatelé předali věc církevnímu soudu, který začal vyšetřovat zločin. Soud zaslal krysám výzvu, aby podstoupily soudní řízení. Soudní úředník šel do míst, kde se krysy zdržovaly, a vyhlásil tento podnět. Následně bylo zahájeno řízení. Krysám byl jako obhájce ustanoven mladý právník Bartolomé Chassenée. Ten využil několikrát procesních prostředků, jak omluvit neúčast klientů na řízení, a dosáhl tak odročení. Poslední argument k odročení byl následující: všem klientům musí být obecně zaručena bezpečná cesta k soudu. Jeho klienti, ačkoliv se chtěli dostavit, pociťovali oprávněný strach z koček, které se nacházely v okolí soudu, a nemohli proto riskovat cestu na probíhající líčení 4. Renesance, osvícenství a moderní doba 4.1 Krize v zacházení se zvířaty Renesance znamenající v řadě oblastí kulturní rozvoj bývá některými zvířecími auto ry označována za dobu temna. Zvířata se podle dochovaných materiálů měla hůře než ve středověku, zejména byla zneužívána pro různé druhy her, při kterých lidé sázeli. Jednalo se například o zápasy zvířat, zábavné hry jako kamenování králíků či štvanice na medvědy a býky a konečně o tzv. hod na kohouta, při kterém lidé na ptáka házeli různými věcmi, dokud neumřel. Ve společnosti přetrvával názor, že zvířata nejsou myslící bytosti, což se následně utvrdilo v osvícenství, v teorii francouzského filozofa Reného Descarta. Ten považoval zvířata pouze za stroje, nemyslící bytosti, které nemohou ani trpět. Veškeré analogické uvažování a spojování některých jejich vnějších projevů s myšlením, případně s emocemi je zcela mylné. Zvíře nevnímá jakékoliv citové vzruchy a nemá žádný duševní život, a z toho důvodu nemůže být morálním subjektem o nic více než např. kámen. Karteziánský přístup na jistou dobu ovládl společenský diskurz, byť se již u Descartových současníků objevuje kritika tohoto argumentu. K zvyšování úcty ke zvířatům dochází jen postupně a etický imperativ týkající se týrání a nelidského zacházení se zvířaty se spíše než z důvodu vlastní ochrany zvířat zaměřuje na imperativ týkající se čestného člověka, který zbytečně nepůsobí bolest jiným živočichům. Špatné zacházení se zvířaty je vlastně špatným zacházením se sebou samým, a tedy zločinem proti sobě samému.

37 37 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva [foto archiv] [foto archiv]

38 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 38 Descartovo učení kritizoval například francouzský jezuita Père Bougeant. Pokud jsou zvířata pouhé mechanismy, pak by i naše city k nim měly být stejné jako například naše city k hodinkám. To ale podle Bougeanta neodpovídá empirické skutečnosti. Podle něj lze na základě analogie předpokládat, že zvířecí duševní schopnosti korespondují s lidskými, jejich emoce jsou tedy ve větší či menší míře obdobné s našimi. Silně kritický byl také Voltaire, který poukazoval na psa přibitého na stůl a rozřezávaného zaživa a zapsal: Objevíš v něm totéž citové ústrojí, jež je v tobě. Odpověz mi, strojaři, uspořádala příroda všecky citové orgány v tomto živočichu, aby necítil? Nehledej v přírodě takovou nesmyslnou protichůdnost. 4.2 Prvopočátky právní ochrany zvířat Jestliže se postupně proměňoval etický diskurz a kruté zacházení se zvířaty se pomalu v očích veřejnosti stávalo nepřijatelným, bylo jen otázkou času, kdy na celou situaci začnou reagovat i jednotlivé zákonodárné orgány. Prvními právními akty směřujícími k potlačení nelidského jednání vůči zvířatům byly zejména právní předpisy potlačující kruté hry a sázení na ně. V roce 1664 vyšel v Anglii Zákon o hrách (Gaming Act), který sázení na zvířecí zápasy výslovně zakázal, byť nezakázal zápasy samotné. Tento předpis však přesto měl dopad na snížení počtu osob, které se o zvířecí zápasy zajímaly. Podobně postupoval i zákonodárce v roce 1654, když zakázal koňské závody. Všechny tyto zákony ovšem neměly základní smysl v ochraně zvířat pro ně samé, ale spíše v ochraně člověka před jeho vlastním amorálním chováním. Podle některých autorů, jako je například význačný právní historik Thomas G. Kelch, byl přelomovým zákonem massachusettský puritánský zákon z roku 1641 Body of Liberties. Ochrana zvířat před krutým zacházením je v něm účelem sama o sobě, čemuž tak v předchozích právních aktech nebylo. Od tohoto okamžiku se začíná mluvit o tzv. animal-cruelty laws, tedy o zákonech proti krutému zacházení se zvířaty. Zákon Body of Liberties předběhl svou dobu. Teprve na konci 18. století následovaly obdobné zákony ve Spojeném království. Dva Metropolitní zákony (The Metropolis Act, jeden z roku 1774 a druhý z roku 1781) zakazovaly zlé jednání s dobytkem, který byl převážen přes Londýn. Sankcí byla pokuta, nebo dokonce vězení. Opravdu zásadní zákony proti týrání zvířat a krutosti vůči nim přicházejí ovšem nejprve v 19. století. Darwinova teorie, utilitaristické koncepce odstartované Jeremym Benthamem vytvořily v Anglii prostředí, kde se začaly řešit lidské povinnosti vůči ostatním tvorům v přírodě. Pokud může zvíře cítit bolest, pak je nutné zabezpečit, aby netrpělo, resp. alespoň netrpělo zbytečně. Navíc se změnilo společenské postavení zvířat zejména v tom smyslu, že se zvířata daleko více než dříve

39 39 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva stávají členy rodiny, předmětem emocionálního nazírání spíše než čistého ekonomického kalkulu. Darwinova evoluční teorie přinesla přehodnocení dosavadní dominance lidských bytostí nad ostatními živočišnými druhy. Dochází k obratu od antropocentrického vnímání světa, jehož kořeny nalezneme v antické a křesťanské filozofii. Člověk je pouze jedním z živočichů s vyvinutější fyziologickou soustavou umožňující racionální úkony. 4.3 Posun v legislativě zákony na ochranu proti týrání (anti-cruelty laws) V roce 1800 navrhl sir William Pulteney zákon, který by ochraňoval býky před štvanicemi. Tento návrh nebyl přijat o dva hlasy, nicméně spustil novodobou snahu o právní ochranu zvířat. Specifické na tomto návrhu bylo to, že jednoznačně nešlo o ochranu zvířete jako předmětu vlastnického práva, ale chráněnou hodnotou bylo zvíře samé. Hráz byla prolomena. 15. května roku 1809 navrhoval lord Erskine další zákon, který měl chránit dobytek a koně před týráním a krutostí. Opět nebyl přijat. V roce 1822 nicméně už k přijetí zákona na ochranu zvířat došlo. Jednalo se o Martinův zákon (nazvaný podle svého předkladatele Richarda Martina) a podle tohoto právního předpisu se bezohledné a kruté bití nebo zneužívání skotu, koní a ovcí staly trestným činem. Pachatel mohl být potrestán finanční pokutou, anebo dokonce uvězněn. Postihnutelnost takového chování pak od roku 1824 dozorovala Společnost na ochranu zvířat před krutostí. Po přijetí tohoto zákona ve Velké Británii později následovaly i další právní předpisy upravující ochranu zvířat. V roce 1839 byl přijat metropolitní policejní zákon, který zakazoval celou řadu zvířecích zápasů. Opakovaně také byly vydávány zákony se shodným názvem (Cruelty to Animals Act). Zmiňované právní předpisy z roku 1849 a 1854 zakazovaly některé další zápasy, přičemž za trestné jednání byla považována samotná účast na takovém klání. Spolu s Anglií byly Spojené státy americké jednou z prvních zemí zasazujících se o ochranu zvířat před krutým zacházením. První americký zákon proti týrání dokonce předběhl anglický Martinův zákon, když byl přijat již v roce 1821 ve státě Maine. Trestným činem se stalo kruté zacházení se skotem a koňmi. Podle všeho byl však dopad tohoto zákona minimální. V roce 1829 ovšem přijal zákon proti týrání zvířat stát New York. Tento zákon pak měl široký veřejný dopad nejen ve státě New York, ale i v jiných státech, protože se stal vzorovým zákonem pro řadu jiných amerických států, např. Michigan (1838) či Vermont (1854). První část newyorského zákona upravovala přestupek za jednání, kdy osoba zlomyslně zabíjela, mrzačila nebo poraňovala koně, býka či jiný dobytek, ovce nebo

40 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 40 jakékoliv zvíře, a to nehledě na to, zda je jejich vlastníkem nebo nikoliv. Druhá část zakazovala komukoliv bez ohledu na jeho vlastnické právo kruté bití nebo mučení koní, dobytka nebo ovcí. Limity zákona spočívaly zejména v tom, že zákon vyžadoval aktivní jednání (nikoliv například týrání v rámci nedostatečné péče apod.), zároveň však musel státní zástupce prokázat, že obžalovaný jednal se zlým úmyslem. Dalším výrazným krokem k zvětšení rozvoje welfare a ochrany zvířecích práv se stalo založení první společnosti na ochranu zvířat před týráním (American Society for the Prevention of Cruelty Animals, ASPCA) v roce 1866, která vypracovala dokument nazvaný Deklarace zvířecích práv. Tato organizace pak měla velký vliv při prosazování zákona proti týrání zvířat z roku 1867 ve státě New York. Uvedený zákon už oproti prvnímu upravoval daleko širší okruh otázek. Jednak do výčtu zahrnul všechna zvířata, jednak sankcionoval v některých případech i nekonání (výslovně zmiňoval např. odpírání krmení zvířat). Také se odstranila nutnost úmyslného zavinění protizákonného jednání a subjektivní odpovědnost byla nahrazena tzv. odpovědností objektivní, tj. za výsledek. Trestněprávní ochrana zvířat nikoliv z důvodů pouze hospodářských, ale i kvůli hodnotě života zvířete se postupně v 19. století začala stále více objevovat ve speciálních zákonech, případně v trestních kodexech a byla upravena trestními sankcemi. Kromě ochrany před týráním se rozvíjela postupně i ochrana před zneužíváním zvířat při výzkumu. V Anglii byl v roce 1876 přijat Antivivisekční zákon (Anti-Vivisection Act, AVA) zakazující některé experimenty na zvířatech. Antivivisekční zákon zakazoval bolestivé experimenty na zvířatech. Existovaly sice výjimky, ale tyto výjimky musely splňovat přesně daný, zákonem stanovený účel, např. rozvoj fyziologických poznatků a záchranu či prodloužení lidského života. Každý experimentátor musel před zahájením své činnosti obdržet speciální licenci, která ho k předmětné činnosti opravňovala. 4.4 změny v civilním právu, odpovědnost za škodu a právní status zvířete Kromě velkých změn ve veřejném právu (tj. trestním právu a správním právu, kde byla zvířata chráněna státní mocí) došlo v 19. století k velkým změnám i v občanském právu. Byla to doba významných civilních kodexů, které zásadně formulovaly podobu občanského práva až do současné doby a v původních státech platí dosud (byť samozřejmě s velkým počtem novelizací). Značný vliv na tyto úpravy mělo římské civilní právo. Šlo zejména o následující zákoníky: francouzský Code civile z roku 1804, rakouský všeobecný zákoník občanský (ABGB) z roku 1811 a konečně německý občanský zákoník (BGB) z roku Tyto zákoníky řešily zejména problém odpovědnosti

41 41 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva za škodu způsobenou zvířetem. Francouzský zákoník se vydal cestou odpovědnosti vlastníka nebo uživatele zvířete. Buď jeden, nebo druhý měli odpovědnost i v případě, kdy zvíře nebylo v jeho péči, protože se zatoulalo nebo uteklo. Rakouský zákoník upravoval škodu způsobenou zvířetem jiným způsobem, když v původní verzi v 1320 uváděl: Poškodí-li se někdo zvířetem, jest za to odpověden ten, kdo je k tomu poštval, podráždil nebo zanedbal je opatrovati. Nemůže-li býti nikomu dokázáno zavinění toho druhu, pokládá se poškození za náhodu. Němečtí zákonodárci pak měli možnost volby, jakou cestou se vydají. V původním znění znělo ustanovení BGB následovně: Pokud je zvířetem usmrcen člověk nebo pokud je jím poraněno tělo nebo zdraví lidské bytosti nebo je jím poškozena věc, pak je ten, kdo má zvíře v držbě, povinen nahradit poškozenému škodu, která mu tímto vznikne. 4.5 Nacistické Německo a speciální ochrana zvířat Je určitým paradoxem, že jedním z průkopníků ochrany práv zvířat se stalo nacistické Německo. Téměř ihned po nástupu k moci v roce 1933 se nacisté zasadili o přijetí zákona na ochranu zvířat (Reichstierschutzgesetz) a dalších zákonů. V Německu došlo podle některých odborníků k opuštění antropocentrického modelu práva a zvířata byla nově chráněna jako účastníci sociálního života. Hned první ustanovení zakazovalo bezdůvodně kruté zacházení se zvířaty a jejich týrání. Za bezdůvodné bylo přitom označováno takové jednání, které nesloužilo žádnému rozumnému a ospravedlnitelnému účelu. Týráním se podle zákona rozumělo bezdůvodné působení citelné bolesti, krutým zacházením pak jednání způsobující trýznivý stav mysli. Zároveň byly omezeny pokusy na zvířatech, přičemž zcela zakázáno bylo experimentovat způsobem, při němž by docházelo k výrazné bolesti nebo poškození zvířete. Výjimkou byly pokusy činěné na speciálních pracovištích, kterým povolení udělilo ministerstvo vnitra. Upravena byla také zakázaná jednání při pokusech, přičemž účelem bylo co nejvíce omezit zbytečné utrpení zvířat. Zákon z roku 1938 pak ještě prohloubil ochranu zvířat. Je jedním z mála zákonů přijatých nacistickým režimem, který se dával za vzor a v Německu zůstal součástí právního řádu i po pádu nacistické ideologie. Ustanovení 2 zákona o týrání zvířat z roku 1933 uvádělo výčet nedovolených jednání vůči zvířatům. Bylo podle něj zakázáno: 1. natolik zanedbat zvíře v něčím vlastnictví, péči nebo při jeho ubytování, že se tím zvířeti způsobí citelná bolest nebo značné poškození; 2. užívat zvíře způsobem, který zřetelně překračuje jeho síly nebo mu působí citelnou bolest, anebo takovým způsobem, k němuž v důsledku svého stavu není zjevně způsobilé;

42 Efektivní veřejné politiky a současná společnost užívat zvíře pro propagaci, filmovou tvorbu, představení nebo jiné veřejné akce za předpokladu, že by tyto události způsobily zvířeti citelnou bolest nebo citelnou újmu na zdraví; 4. užívat křehké, nemocné, přepracované nebo staré zvíře, pro něž je další život pouhými mukami, pro jiný účel, než je způsobení nebo obstarání rychlé a bezbolestné smrti; 5. otrávit domestikované zvíře za účelem zbavit se ho; 6. testovat sílu psů na kočkách, liškách a jiných zvířatech; 7. zkracovat uši nebo ocas psa, který je starší než dva týdny; takové jednání je dovolené, pokud se činí pod vlivem anestetik; 8. zkracovat koňský ohon; takové jednání je dovolené, pokud je to reakce na defekt nebo nemoc ocasu a je vykonáno veterinářem pod vlivem anestetik; 9. provádět bolestivou operaci zvířete neprofesionálním způsobem nebo bez anestezie anebo s anestezií podanou způsobem, který neodpovídá profesním veterinárním standardům; 10. zabít zvíře na farmě pro kožešinu jiným způsobem než pod vlivem anestetik a bezbolestně; 11. nuceně vykrmovat slepice; 12. vytrhávat nebo oddělovat stehýnka živých žab. 4.6 Ochrana práv zvířat ve 2. polovině 20. století V jiných zemích než v Německu ale dochází na počátku 20. století k drobné stagnaci v ochraně práv zvířat. Zvýšená průmyslová výroba naopak podmínky zvířat zhoršovala. Proto když Peter Singer ve své publikaci Osvobození zvířat (Animal Liberation) z roku 1975 popisuje podmínky zvířat ve velkovýrobnách, rozhodně se nedalo mluvit o zajištěném prostředí, které by zvířatům nezpůsobovalo utrpení. Právě 60. a 70. léta jsou obdobím, kdy narůstá snaha spolků, hnutí a nevládních organizací zajistit vyšší garanci právní ochrany pro zvířata. I proto je ve druhé polovině 20. století možné zaznamenat celou řadu zákonů, které směřují proti týrání zvířat a posléze k zajištění jejich welfare. Tyto zákony se přijímaly celosvětově, tj. nikoliv pouze na Západě, a zabývaly se zejména zachováním základních podmínek života a zdraví zvířat a jejich ochranou před negativními činiteli, které mohou ohrožovat jejich zdraví, způsobovat jim bolest, utrpení a psychickou újmu. Welfare se od 70. let 20. století obecně vnímá jako základní východisko. V etických kodexech se objevuje pravidlo pěti svobod, které se s větší či menší mírou úspěšnosti daří postupně transponovat i do právních předpisů. Jde o následující svobody život bez žízně a hladu; život bez nepohodlí; život bez bolesti, zraňování a nemocí; život bez strachu a stresu; svobodu vyjadřovat své

43 43 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva tradiční chování. Zajímavým dokumentem přijatým právě nevládními organizacemi, který nemá právní závaznost, má ovšem nesporný politický význam, byla Všeobecná deklarace práv zvířat přijatá v roce 1978 v sídle UNESCO v Paříži. Specifická ochrana práv zvířat v některých oblastech byla zajištěna prostřednictvím dohod v rámci Rady Evropy. Připomeňme například Evropskou dohodu o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (přijata 1976, platná od r. 1978), Evropskou dohodu o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě (přijata 1968, platná od r. 1971), Evrop skou dohodu o ochraně jatečných zvířat (přijata 1979, platná od r. 1982), Evropskou dohodu o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a jiné vědecké účely (přijata 1986, platná od r. 1991) a další. Tyto dohody ovlivnily základ právních norem pro pozdější právo ochrany zvířat v Evropské unii. Podobně v USA se v 60. letech opět otevřela diskuse o potřebě větší ochrany práv zvířat. V roce 1966 byl přijat Federální zákon o ochraně zvířat (Animal Welfare Act), který neupravoval celou oblast komplexně, ale spíše reagoval na akutní problémy. Kromě tohoto federálního zákona ovšem na území jednotlivých států vznikaly (pokud už neexistovaly z dřívějších dob) zákony proti týrání zvířat. V 70. letech pak v USA vzniká zcela nová, unikátní snaha právníků zastupovat zvířata. Plejtvák dlouhoploutvý (keporkak) [foto Zoran Kovacevic via Wikipedia Commons;

44 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 44 Jedním z prvních advokátů vystupujících na ochranu zvířat byl Henry Mark Holzer. Prvním případem, kterého se ujal, byla žaloba proti náboženské výjimce v tzv. zákoně o humánní porážce z roku Zákon zabezpečoval bezbolestné zabití zvířete při porážce několika výslovně uvedenými způsoby. Následně ale umožňoval výjimku z náboženských důvodů, která dovolovala košer porážku. Holzer nejprve zkoušel některé spolky na ochranu zvířat, aby je zastupoval v případném sporu, ale ty se obávaly, že v žalobě bude spatřován antisemitismus. Holzer, židovský ateista, se proto rozhodl podat žalobu sám. Nakonec se k němu s žalobou přidala novinářka Helen Jonesová. Žaloba argumentovala, že výjimka v zákoně je protiústavní, protože zvýhodňuje určitou náboženskou skupinu vůči ostatním. Obvodní soud pro jižní oblast New Yorku ovšem žalobu zamítl. Přesto lze mluvit o historickém milníku, protože poprvé v americké historii nebyla zvířata zastupována jako objekt, ale podstatou žaloby byla ochrana zvířat. Zmiňovaná skupina právníků pak začala vystupovat v jednotlivých případech na ochranu zvířat. Brzy se ujala také nová idea, která měla sloužit jako specifický prostředek ochrany zvířat. Zvíře podle právních teoretiků nemělo být nadále objektem práv, ale měl mu být přiznán zcela nový právní status, který by více odpovídal jeho statusu morálnímu. Začíná se mluvit o zvířecí právní subjektivitě, o přirozených právech zvířat. 5. Vývoj ochrany zvířat na území České republiky Také na území České republiky není ochrana práv zvířat výdobytkem konce 20. století. Zdá se vysoce pravděpodobné, že i na našem území probíhaly některé středověké procesy se zvířaty, nicméně v žádné publikaci tyto případy nejsou přímo zmiňovány. První právní předpis na ochranu zvířat na našem území byl přijat v roce 1855, i před ním se však v řadě předpisů objevovaly určité typy regulace chovu zvířat. Do té doby ovšem předpisy chránily zvířata pouze jako předmět vlastnického práva, jako ekonomickou hodnotu, nikoliv pro jejich vlastní vnitřní hodnotu. Širokou škálu právních předpisů nalezneme například v zákonech o myslivosti a trestání pytláctví, stanovovala se také pravidla pro chov dobytka a ochrana před šířením nemocí prostřednictvím zvěře (např. vzteklina apod.). V civilním právu se řešila klasicky náhrada škody způsobené zvířetem nebo náhrada škody vzniklé na zvířeti ve vlastnictví. V roce 1855 došlo k přijetí Nařízení ministerstva vnitra č. 31/1855 zřízení zemského, podle něhož bylo upraveno veřejné týrání zvířat. Kdo týral zvířata, a to způsobem

45 45 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva vyvolávajícím veřejné pohoršení (ať už byla v jeho vlastnictví či nikoliv), mohl být potrestán politickým úřadem nebo c. a k. policejním úřadem. Zároveň v případě hojnějšího výskytu takového týrání mohl zemský úřad vydat speciální zákazy. Trest mohl mít jednak finanční ráz, jednak mohlo být uloženo čtrnáctidenní vězení. K tomuto nařízení bylo pak vydáno několik prováděcích předpisů. V Československu v první republice pak nový právní předpis na ochranu zvířat nebyl přijat. Sice se připravoval vládní návrh zákona o ochraně zvířat proti týrání v roce 1935, nicméně k jeho projednání v parlamentu nedošlo. Nakonec ovšem bylo přijato v roce 1939 protektorátní vládní nařízení o ochraně zvířat proti týrání v téměř totožném znění, jako měl návrh před čtyřmi roky. Zákon v ustanovení 1 stanovil základní princip ochrany zvířat. Podle něj každé jednání nebo opominutí, jímž se působí zvířeti bez rozumného a oprávněného důvodu bolest nebo jiné utrpení (týrání zvířat), je zakázáno. Týrání zvířete se podle vládního nařízení o ochraně zvířat proti týrání z roku 1939 dopouští zejména, kdo: 1. používá postrojů, které působí zvířeti zbytečnou bolest; 2. nakládá tažným zvířatům nebo soumarům více, než jest přiměřeno jejich silám, zvláště vzhledem ke stoupání a stavu cesty anebo půdy; 3. používá zvířete chorého (zejména silně dýchavičného, kulhavého), zesláblého nebo unaveného k pracím, které zřejmě přesahují jeho snížené síly; 4. odpírá svému nebo sobě svěřenému zvířeti náležité péče, zejména živení, pití nebo přiměřeného přístřeší; 5. dopravuje, přenáší nebo žene zvíře takovým způsobem, že se mu působí zbytečné utrpení nebo zranění, a surově si počíná při spoutávání, nakládání nebo skládání zvířete; 6. nemaje odborné způsobilosti, provádí na zvířeti zákroky, které jsou buď o sobě neúčelné, nebo způsobem provedení mají za následek jen bolest, újmu na zdraví nebo smrt zvířete; 7. nemaje odborné způsobilosti, kleští koně nebo jiná hospodářská zvířata, o nichž to bude určeno vládním nařízením; 8. při usmrcení působí zvířeti zbytečné utrpení; bez předchozího omráčení zabíjí jatečná zvířata (skot všeho druhu, brav a jednokopytníky); 9. při práci, produkcích nebo při výcviku surově nakládá se zvířetem; 10. pořádá pro zábavu nebo k účelům uzavírání sázek zápasy zvířat, zejména býčí nebo kohoutí; 11. používá živých ptáků jako terčů při závodech střeleckých; 12. používá psů ke štvanicím na živá zvířata, vyjímaje případy obvyklého používání psů při honbě.

46 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 46 Kdo porušil některé ustanovení tohoto nařízení, byl potrestán okresním nebo státním policejním úřadem peněžitou pokutou do 5000 korun nebo vězením do čtrnácti dnů. Stejně tak byl potrestán ten, kdo návodem, rozkazem, radou, utvrzováním, slibem nebo poskytnutím pomoci nebo jinak úmyslně způsobil či usnadnil spáchání takového trestného činu. Toto nařízení se na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11 Úř. věst. čsl. ze srpna 1944 nestalo součástí právního řádu Československé republiky po skončení druhé světové války. V období kolektivního socialistického hospodářství pak nebyl velký zájem pokračovat v legislativě zahrnující welfare zvířat, a postih za týrání zvířat byl možný jen v minimální míře podle trestního zákona správního č. 88/1950 Sb. V ustanovení 60 nazvaném Ochrana zvířat proti týrání se výslovně uvádělo: Kdo bez rozumného důvodu způsobí zvířeti bolest nebo jiné utrpení, bude potrestán pokutou do 2500 Kčs nebo odnětím svobody až na sedm dnů. Týrání zvířat ovšem v komunistické éře nebylo trestným činem, tím se stalo teprve v roce 1991, kdy byl novelizován trestní zákoník z roku Do té doby bylo týrání zvířat v České republice pouhým přestupkem. V současné době je ochrana zvířat zakotvena v řadě právních předpisů a lze ji rozdělit do dvou oblastí: na tzv. přímou ochranu zvířat proti týrání, která zahrnuje ochranu zvířat vymezenou předpisy zakazujícími a postihujícími týrání, a nepřímou ochranu zvířat proti týrání, která zahrnuje ochranu zvířat vymezenou předpisy upravujícími zacházení se zvířaty a postihujícími jejich porušování. Nejcitelnější sankce skýtá samozřejmě trestní zákoník jako jedna ze základních norem veřejného práva, klíčovou roli dále hraje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon). Trestní zákoník upravuje řadu skutkových podstat trestných činů, které upravují ochranu zvířat. Významná pro naše účely jsou zejména následující ustanovení: 302 Týrání zvířat (1) Kdo týrá zvíře a) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo b) surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, a) byl-li za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, nebo b) způsobí-li týranému zvířeti takovým činem trvalé následky na zdraví nebo smrt.

47 47 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na větším počtu zvířat. 303 Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (1) Kdo z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něž je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. (2) Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt nebo trvalé následky na zdraví většímu počtu zvířat. Specifickou ochranu přinesl i nový občanský zákoník. V duchu nové, moderní teorie přiznal zvířatům jiný právní status, spočívající ve zvýšené ochraně. Zvíře již není pouhým objektem práv, není věcí. V ustanovení 494 je výslovně zachycena vnitřní hodnota zvířete, kterou má samo o sobě. Podle občanského zákoníku má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí. Nicméně i nadále se v některých situacích může na zvířata ustanovení o věcech uplatnit analogicky, ale pouze v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. 6. Závěr Shrneme-li poznatky uvedené výše, můžeme se pokusit odpovědět na otázky položené v úvodu tohoto právního oddílu. První otázka zněla, jakou funkci by měla mít právní úprava týkající se zvířat. Pokusili jsme se prokázat, že ve starověké i středověké společnosti měly právní předpisy především funkci ekonomickou, s níž se mísila funkce náboženská. Tato funkce přetrvávala po celou dobu trvání práva a byla spojena s právem vnímanou nadřazeností člověka nad zvířetem. Teprve postupně se funkce práva měnila, vytratila se náboženská funkce a začala se objevovat funkce ochrany zvířete pro jeho vlastní, vnitřní hodnotu. V současné době se dokonce objevují názory, že by zvíře nemělo být předmětem vlastnického práva. Zdá se, že funkce práva včetně novodobého welfare má stále svůj původ v antropocentrickém nazírání na přírodní řád. Druhá otázka s první úzce souvisí a týká se možnosti přiznání tzv. právní subjektivity zvířeti. Z historického exkurzu vyplývá, že zvíře bylo po celou dobu vývoje pouhým objektem práva a nikdy nebylo považováno za subjekt práva či za osobu v právním slova smyslu. Diskuse o přiznání právní subjektivity se objevuje teprve na sklonku 60. let 20. století. Takové pojetí má ovšem řadu problematických úskalí. V první řadě to, že u zvířat těžko můžeme očekávat, že by plnila například právní

48 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 48 povinnosti anebo mohla být odpovědná za své jednání. Taková koncepce by nutně vedla k zásadní přestavbě celého právního řádu. Jako schůdnější se proto jeví řešení, podle něhož se zvíře stává zvlášť chráněným objektem práv. Třetí otázka se týkala zvláštní právní ochrany a welfare. Tento typ ochrany zvířat se v moderní podobě objevil teprve v 19. století. Nová vlna ve filozofii sedmdesátých let 20. století pak směřuje dokonce k tomu, aby zvířatům byla přiznána některá základní přirozená práva. Zdá se, že taková ochrana je v historické souvislosti nekoncepční a jako úspěšnější a pro práva zvířat i vhodnější by se zdála větší míra ochrany práv zvířat včetně možných specifických nástrojů jejich ochrany, jako je například v Rakousku tzv. zvířecí ombudsman. Celková přestavba právního systému takovým způsobem, aby i zvíře bylo subjektem přirozených práv, se totiž v současné době jeví jako neužitečná nejen vůči lidem, ale zejména i vůči potřebám zvířat. Použitá a doporučená literatura CARRUTHERS, P. The Animal Issues. Moral Theory in Practice. Cambridge: Cambridge University Press, CAVALIERI, P. The Animal Question: Why Nonhuman Animals Deserve Human Rights. New York: Oxford University Press, EPSTEIN, R. A. Animals as Objects, or Subjects, of Rights. University Chicago Law & Economics Working Paper No Available at SSRN: abstract= EVANS, E. P. The criminal prosecution and capital punishment of animals. Repr. Clark (N.J.): The Lawbook Exchange, FAVRE, D. Integrating Animal Interests into Our Legal System. Animal Law. 2004, 10, s FINKELSTEIN, J. J. The Ox that Gored. Transactions of the American Philosophical Society. 1981, 71(2), s FRANCIONE, G. L. Animal Rights and Animal Welfare. Rutgers Law Review , 48, s FRANKLIN, J. H. Animal Rights and Moral Philosophy. New York: Columbia University Press, FREY, R. G. Interests and Rights: The Case Against Animals. Oxford: Oxford University Press, GRIFFIN, J. Well-being: Its Meaning, Measurement, and Moral Importance. Oxford [Oxfordshire]: Clarendon Press, 1986.

49 49 Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva HYDE, W. W. The Prosecution and Punishment of Animals and Lifeless Things in the Middle Ages and Modern Times. University of Pennsylvania Law Review. 1916, 64(7), s CHALER, J. A. Peter Singer Under Fire: The Moral Iconoclast Faces His Critics. Chicago: Open Court, KELCH, T. G. A Short History of (Mostly) Western Animal Law: Part I. Animal Law Review. 2012, 19(1), s KELCH, T. G. A Short History of (Mostly) Western Animal Law: Part I. Animal Law Review. 2013, 19(2), s LE GOFF, J., SCHMITT, J.-C. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, MU LLEROVA, H., STEJSKAL, V. Ochrana zvířat v právu: Protection of animals in law. Praha: Academia, MU LLEROVA, H., ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A. a kol. Kapitoly o právech zvířat. Praha: Academia, v tisku. NORTH, P. Civil liability for animals. New York: Oxford University Press, PLUHAR, E. Beyond Prejudice: The Moral Significance of Human and Nonhuman Animals. Durham London: Duke University Press, PORPHYRE, CLARK, G. On abstinence from killing animals. Ithaca, N. Y.: Cornell University Press, REGAN, T. The Case for Animal Rights. Updated with a new preface. Berkeley: University of California Press, REGAN, T. Animal Rights, Human Wrongs. An Introduction to Moral Philosophy. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, REGAN, T. The Day May Come: Legal Rights for Animals. Animal Law. 2004, 10, s ROWLANDS, M. Animal Rights: Moral Theory and Practice. 2nd rev. ed. New York: Palgrave Macmillan, RYDER, R. D. Painism. A Modern Morality. London: Open Gate Press, SAX, B. Animals in the Third Reich. 2. vyd. London: Yogh & Thorn Press, SINGER, P. Osvobození zvířat. Praha: Práh, SINGER, P. Practical Ethics. 2nd ed. New York: Cambridge University Press, SUNSTEIN C. R., NUSSBAUM, M. C. (eds.) Animal Rights: Current Debates and New Directions. New York: Oxford University Press, TAYLOR, P. W. Respect for Nature. A Theory of Environmental Ethics. Princeton: Princeton University Press, VOLTAIRE. Filosofický slovník čili Rozum podle abecedy. Olomouc: Votobia, WARREN, M. A. Moral Status: Obligations to Persons and Other Living Things. Oxford: Oxford University Press, WISE, S. M. The Legal Thinghood of Nonhuman Animals. Boston College Enviromental Affairs Law Review. 1996, 23(3), s

50 Efektivní veřejné politiky a současná společnost 50 Autoři David Černý (foto archiv autora) PhDr. David Černý, Ph.D. (Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., Praha). Vystudoval filozofii v Bologni a v Římě, bioetiku na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Specializuje se na bioetiku a filozofii medicíny. Hlavní autor monografie Lidské embryo v perspektivě bioetiky (2011), autor či spoluautor studií z filozofické logiky, etiky a bioetiky. Autor monografie Princip dvojího účinku, která letos vyjde v nakladatelství Academia. JUDr. Adam Doležal, LL.M. (Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., Praha). Odborně se věnuje medicínskému právu a bio etice. Je autorem či spoluautorem řady odborných publikací včetně monografií Ochrana práv pacienta ve zdravotnictví (2007), Přehled judikatury z oblasti zdravotnictví I. (2011) a Kmenové buňky: Etické a právní aspekty (2013). Člen autorského týmu komentáře nového občanského zákoníku. Adam Doležal (foto archiv autora) Doc. JUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., LL.M. (vedoucí oddělení soukromého práva Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i., Praha, a současně vedoucí Kabinetu zdravotnického práva a bioetiky). Dále je vedoucím The Czech Unit of UNESCO International Network in Bioethics (Haifa) a kontaktní osobou pro The European Association of Centres of Medical Ethics (EACME). Je uznávanou autoritou v oblasti medicínského práva a deliktního práva. Právě těmto oblastem se věnuje většina jeho publikací, ať článků či monografií. Tomáš Doležal (foto archiv autora) PhDr. Tomáš Hříbek, Ph.D. (Filosofický ústav AV ČR, v. v. i., Praha). Autor monografie Metafyzika antiindividualismu (2008), spoluautor kolektivní monografie Z evolučního hlediska: Pojem evoluce v současné filozofii (2011) a desítek časopiseckých studií filozofie mysli, filozofie vědy, etiky a estetiky. Tomáš Hříbek (foto archiv autora)