ROZHODNUTÍ o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace

Transkript

1 V ě z eňská služba České republiky V a zební vězn i c e O l o mo u c Švermova 2, pošt. přihrádka 84, Olomouc, tel.: , fax: , ISDS: qpnd4z7 Č. j.: VS /ČJ V Olomouci dne 28. března 2017 žadatel F. Š. Počet výtisků: 1 Výtisk č.: 1 Počet listů: 5 (oboustranně) Přílohy: 0 Poštou ROZHODNUTÍ o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace Ředitel organizační jednotky Vězeňské služby České republiky Vazební věznice Olomouc, jako věcně příslušný orgán povinného subjektu ve smyslu ustanovení 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů ( povinný subjekt ), ve věci žádosti o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů ( zákon o svobodném přístupu k informacím ), jak ji podal účastník řízení F. Š. jež byla povinnému subjektu doručena dne 22. února 2017 a zaevidována pod čj. VS /ČJ a která obsahovala mimořádně rozsáhlý soubor dotazů (celkem 19 bodů s četnými rozvinutími v podbodech), v řízení ohledně žádosti bod 4. a bod 15. část druhá, předložené ve znění 4. Kolik činily průměrné měsíční platy (brutto) managementu adresované věznice (ředitel, zástupci), rozčleněni na základ a odměny za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015 a 2016, 15. lékaři a zdravotnický personál - rok narození, jejich průměrná měsíční mzda (brutto) s rozlišením platu lékaře a zdravotnického personálu za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015 a 2016 a ke dni , rozhodl takto: Ž á d o s t o p o s k y t n u t í i n f o r m a c e s e o d m í t á, I. (bod 4.) dle ustanovení 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a za použití zásady zákazu zneužití práva jako právního principu, zásada je formulována soudními rozhodnutími, jak na úrovni českého, tak evropského práva.

2 II. (bod 15. část druhá) dle ustanovení 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a za použití zásady zákazu zneužití práva jako právního principu; zásada je formulována soudními rozhodnutími, jak na úrovni českého, tak evropského práva. O d ů v o d n ě n í Na úvod vhodno předeslat, že z hlediska skutkového a právního stavu je bez pochybností, že účastník řízení F. Š. nebo-li žadatel o poskytnutí informace, učinil vůči povinnému subjektu podání, označené jako žádost o poskytnutí informace a povinnému subjektu doručena dne22. února a zaevidována pod č. j. VS /ČJ , a zahrnující extrémně rozsáhlý soubor dotazů (celkem 19 bodů s četnými rozvinutími v podbodech). Na charakterizovanou situaci povinný subjekt a priori reagoval použitím základních zásad správního řádu, jak mu, inter alia, ukládá také ustanovení 20 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podanou žádost pro postup k vyřízení žádosti, nezbytně musel rozčlenit žádosti do několika samostatných částí. Z tohoto postupu plyne: 1. Povinný subjekt prokazatelně zaslal žadateli výzvu k úhradě přesně vyčíslených nákladů za poskytnutí informace ve smyslu právní úpravy podle ustanovení 17 zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve výzvě bylo prokazatelně uvedeno, že vymáhané informace (a to v konkrétně označených bodech) lze poskytnout až po prokazatelné úhradě nákladů na účet povinného subjektu. Výše nákladů na poskytnutí informace i v podmínkách Vězeňské služby České republiky určuje prováděcí předpis, jímž je nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a taktéž Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 20/2011 ze dne 17. července 2011 č.j. : 286/2011-OT-OSV, kterou se stanoví sazebník úhrad (konkrétně pak ustanovení 1, 3 a 4) za poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů a dále 2. Některé žádosti a části žádosti (viz písemnost pod č. j VS /ČJ ) byly vydaným rozhodnutím a jeho výroky odmítnuty zcela nebo zčásti. 3. Informace, pokud tomu nebránila platná právní úprava, povinný subjekt poskytl, a to buď za použití ustanovení 6 zákona o svobodném přístupu k informacím, anebo ve svém přímém vyjádření. 2

3 4. Některé body žádosti (např. bod 11.) byly z poskytování informací vyloučeny odložením za použití ustanovení 14 odst. 5, písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím (viz písemnost č. j VS /ČJ ze dne 6. března 2017). A. Ohledně postupu ve věci řízení a vydání tohoto rozhodnutí s odmítnutím žádosti bod 4. a bod 15. druhá část, a tím výrokům I. a II. tohoto rozhodnutí se uvádí následující: Poskytování informací státními orgány a orgány územní samosprávy, případně dalšími veřejnoprávními entitami, není výslovným příkazem žádné mezinárodní smlouvy, jíž by byla Česká republika vázána. Ústavní soud pojímá příslušné mezinárodní smlouvy, jež garantují právo na informace, šířeji a zahrnuje do něj i právo na získávání informací od státu a dalších veřejnoprávních subjektů (nález ÚS I. ÚS 517/10: Jestliže je informace součástí (minimálně i) veřejné sféry, dopadá na ni základní právo na informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem. Jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, to znamená, že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat.). Z mezinárodních smluv možno na prvním místě zmínit Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou pod č. 209/1992 Sb. Ta v čl. 10 garantuje svobodu projevu a právo získávat informace (1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.). Evropská úmluva také v čl. 8 chrání právo na respektování rodinného a soukromého života (viz 1.: Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.). Právo na informace je na ústavní úrovni v českém právním řádu zakotveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod ( Listina ). V čl. 17 odst. 5 Listiny se uvádí, že podmínky pro realizaci práva na informace stanoví prováděcí zákon; tímto je mimo jiné zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů ( zákon o svobodném přístupu k informacím ). Ten v rámci českého právního řádu představuje obecný předpis pro poskytování informací, dle něhož je postupováno v případech, kdy zvláštní předpis nestanoví jinak. 3

4 Zvláštní zákon může poskytování informací na určitém úseku upravovat komplexně, jako např. zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, nebo v dílčích aspektech co do některého způsobu poskytování či druhu informací, kupříkladu pro poskytování archiválií, jak činí zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či poskytování statistických informací dle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů apod. (v těchto případech je uplatnitelné základní pravidlo lex specialis derogat legi generali). K realitě zákona o svobodném přístupu k informacím taktéž náleží, že povinné subjekty nemají možnost zkoumat pohnutky žadatele o informace a jeho úmysly v tom, jak se získanou informací naloží. Možno v této souvislosti ovšem i vzpomenout, že zákon č. 222/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, do ustanovení 4 vložil odst. 2 ve znění: (2) V případě, že je žadatelem povinný subjekt, je mu poskytována informace za stejných podmínek jako jiným žadatelům. Jak poté vyplývá z ustanovení 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, povinné subjekty poskytují informace na základě žádosti nebo zveřejněním. B. Povinný subjekt Vazební věznice Olomouc před samotným, vlastním posouzení obsahu a zaměření bodu 4. a bodu 15. část druhá žádosti, správním uvážení a vydáním rozhodnutí, se zabýval otázkou smyslu a účelu zákona o svobodném přístupu k informacím. Soustředil judikaturu, týkající se předmětu žádosti ve vyjmenovaných bodech. Z merita žádosti v rámci řízení povinný subjekt dovodil, že požadovaná informace spadá pod režim 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Z toho ustanovení plyne: (1) Povinný subjekt poskytne základní osobní údaje 4b) o osobě, které poskytl veřejné prostředky. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území 4c). (3) Základní osobní údaje podle odstavce 1 se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Zařazené poznámky pod čarou odkazují - jako 4b) na 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb.; v podstatě tedy na základní právní předpis ke garanci práv na ochranu každé osoby před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a osobního života a kdy účelem a smyslem zákona o ochraně osobních údajů je realizovat a naplňovat zaručené právo ochrany jedince před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů, zakotvené v Listině. Poznámka pod čarou s označením 4c) odkazuje v příkladmém výčtu na zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 12/2001 Sb., o státní pomoci 4

5 při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (zákon o státní pomoci při obnově území). Pokud se jedná o objektivní smysl a účel 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, možno dovodit, že je jím kontrola veřejné moci prostřednictvím možnosti získávat informace o nejrůznějších okolnostech jejího fungování v oblasti hospodaření s veřejnými prostředky. Je notorietou, že stát hospodaří s množstvím peněz a veřejnými rozpočty v podmínkách vyspělých států Evropy, k nimž náleží i Česká republika, prochází téměř polovina hrubého domácího produktu. Tyto prostředky jsou přerozdělovány a vydávány na nejrůznější účely, od důchodů a sociálních výdajů přes veřejné zakázky, nejrůznější dotace a subvence až po platy zaměstnanců veřejného sektoru a provozní výdaje. Veřejný zájem na tom, aby přerozdělované prostředky byly vynakládány v souladu s účelem, na který byly určeny, je zřejmý. Vedle kontroly prostřednictvím k tomu určených orgánů veřejné moci se proto umožňuje též přímá kontrola jinými subjekty. Smysl a účel ustanovení 8b zákona o svobodném přístupu k informacím je tedy nabídnout procesní prostředek k tomu, podílet na kontrole hospodaření veřejné moci. Povinný subjekt dále konstatuje, že je nepochybné, že taková veřejná kontrola může mít za specifických podmínek i negativní dopady. Je představitelné, že masové zneužívání institutů zákona o svobodném přístupu k informacím může ve specifických případech vést k poruchám při výkonu veřejné moci a k dočasné paralýze povinných subjektů. K tomu nelze mít za nikterak prokázané (je-li použit, včetně judikatury, pojem veřejnosti, že zákon o svobodném přístupu k informacím by měl mít přisouzenu a měla by mu příslušet rol vnitřní kontroly jednotlivými zaměstnanci povinného subjektu. Dle mínění povinného subjektu tedy tam, obecně, kde prokazatelně existuje vztah závislosti, podřízenosti, popřípadě i kázeňské pravomoci, je ingerence žádání o informace diskutabilní. Pro posuzovanou žádost, jak je podal F. Š. mají shora uvedené úvahy ten význam, že vytváří obecný rámec interpretačních pravidel zákona o svobodném přístupu k informacím a pravidel pro interpretaci ustanovení 8b tohoto zákona. C. Před přijetím závěru a vydáním rozhodnutí, povinný subjekt se též zabýval objasněním pojmu občanská společnost. Občanskou společnost lze vymezit jako organizované aktivity občanů, které nejsou spojeny se státními strukturami nebo komerčními organizacemi. Jednu z respektovaných definic občanské společnosti podává britský politolog Gordon White: Občanská společnost je přechodnou oblastí umístěnou mezi státem a rodinou, která obsahuje organizované skupiny či sdružení, které jsou oddělené od státu, těší se jisté míře autonomie ve vztahu k státu a jsou vytvořené dobrovolně členy společnosti s cílem ochraňovat nebo rozšiřovat svoje zájmy, hodnoty nebo identity (viz WHITE, Gordon. Civil society, democratization and development (I): clearing the analytical ground. Democratization, Vol 1 No 3, In: VAŠEČKA, Michal). 5

6 V České republice je funkční občanská společnost vnímána ve smyslu sdružení zajímajících se o nejrůznější otázky veřejného zájmu a o fungování politických institucí. Stejně tak v ní působí sdělovací prostředky. Podle odborné literatury a komentářů se na tomto místě má za to, že občanská společnost je pojem, zahrnující veškeré organizace, sdružující občany na dobrovolné bázi. Patří se při tom, aniž by povinný subjekt cokoliv předjímal nebo v dané chvíli hodnotil, dodat, že občanská sdružení představují v podstatě projev politických aktivit veřejnosti. Na druhé straně zde ale stojí právní úprava provedená v ustanovení 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že pro osoby ve výkonu trestu odnětí svobody zákonem jsou založena jistá omezení a jsou, nad rozdíl od osob veřejnosti zbaveny některých práv a svobod. Konkrétně, po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna. Omezena jsou práva a svobody na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, svobodu pohybu a pobytu, zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv a právo svobodné volby povolání. Po dobu výkonu trestu odsouzeným nepřísluší právo na stávku, výkon práva sdružovat se ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích, zakládat odborové organizace a výkon práva sdružovat se v nich, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodné volby poskytovatele zdravotních služeb a zdravotnického zařízení. Odsouzení nemohou ve výkonu trestu zakládat politické strany nebo politická hnutí, vykonávat právo sdružovat se v nich a nemohou vykonávat volené a jiné veřejné funkce. K tomu se dodává, že ze smyslu a účelu zákona o svobodném přístupu k informacím a práva Evropské unie, z něhož zákon vychází, neb zapracovává příslušné Směrnice, a relevantní judikatury je zcela seznatelné, že zákon má na mysli kontrolu vnější, když uvádí, že smyslem práva na informace je participace občanské společnosti na věcech veřejných, to znamená, že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat (z rozhodnutí I. ÚS 517/10). Lze pak usuzovat na to, že kontrola ze strany veřejnosti dle zákona o svobodném přístupu k informacím může být kontrolou, a to vhodně doplňující např. veřejnosprávní kontrolu ve smyslu zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů jako jeden z druhů finanční kontroly. Tato jest tímto zákonem definována jako kontrola skutečností rozhodných pro hospodaření s veřejnými prostředky, zejména při vynakládání veřejných výdajů včetně veřejné finanční podpory u kontrolovaných osob, před jejich poskytnutím (předběžná veřejnosprávní kontrola), v průběhu jejich použití (průběžná veřejnosprávní kontrola) a následně po jejich použití (následná veřejnoprávní kontrola). Povinný subjekt toto své správní uvažování uzavírá sdělením, že interpretace práva je jednou z nejvýznamnějších právních disciplín, a to jak z pohledu teoretického, tak i praktického. Bez správné interpretace právních předpisů nemůže být provedena ani správná aplikace resp. realizace práva. Proto platí, že základem správného rozhodnutí je bezesporu porozumění textu právní normy. Ve složitějších případech je potřeba poznat i význam, potažmo, smysl a účel právní normy s ohledem na konkrétně řešený případ. 6

7 Obdobně pojednal a uvedl rovněž Ústavní soud (Plénum 33/97): Neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je jen východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, apod.). D. Pro bližší povinný subjekt ještě doplňuje a dodává, že při vydání výroků I. a II. zohlednil určité okolnosti a považuje je za rozhodné. Především fakt, že podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republik, ve znění pozdějších předpisů ( zákon o Vězeňské službě a justiční stráži ) podle 2 odst. 1 písm. l) Vězeňská služba České republiky (včetně subjektu povinného) poskytuje zdravotní služby ve svých zdravotnických zařízeních osobám ve výkonu vazby, osobám ve výkonu zabezpečovací detence a osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, příslušníkům a zaměstnancům Vězeňské služby; v případě potřeby zabezpečuje zdravotní služby u mimovězeňských poskytovatelů zdravotních služeb. Dále a což má povinný subjekt za postavené na jisto, že dle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné, pro věznici její ředitel stanoví vnitřní řád věznice, kterým se stanoví denní rozvrh chodu věznice, činnost odsouzených a jejich podíl na řešení otázek souvisejících se životem ve věznici. Ředitel věznice je oprávněn povolit návštěvu jiných než blízkých osob. Ředitelé věznic mohou ve zvlášť odůvodněných případech povolit návštěvu mezi odsouzenými, kteří jsou blízkými osobami. Ředitel věznice může na základě doložené žádosti odsouzeného prominout zcela nebo zčásti povinnost uhradit náklady výkonu trestu, ze kterého byl odsouzený propuštěn, odůvodňují-li to tíživé sociální poměry odsouzeného. Ředitel věznice rozhodne o povinnosti odsouzeného nahradit další náklady spojené s výkonem trestu. Ředitelé věznic a generální ředitel Vězeňské služby nad odsouzenými vykonávají kázeňskou pravomoc. Podle názoru Nejvyššího správního soudu, který má povinný subjekt za závazný, právo na informace není bezbřehé a absolutní, ale nutně naráží na určitá omezení a limity (viz a podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , čj. 6 As 18/ ). Povětšinou se jedná o omezení, jež vyplývají z potřeby ochrany legitimních veřejných zájmů, což kupř. podle uvedeného doporučení Rady Evropy č. (81) 19 jsou restrikce v podobě národní a veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, prevence zločinnosti, nebo ochrany soukromí. Jak uvedl Ústavní soud (srov. usnesení ze dne , sp. zn. III. ÚS 156/02, dostupné na právo na informace je v Listině systematicky zařazeno mezi práva politická, tedy jako prostředek účasti na politickém životě státu. - Právo na informace však nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Je to právo na informaci v politickém slova smyslu, chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho okolí. Odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny 7

8 a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Dále je povinen dodržovat opatření a pokyny podle zvláštních právních předpisů k zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany. Je povinen, kromě těchto základních povinností, plnit i povinnosti další, vyplývající z ustanovení 28 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobod. Zároveň podle 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu platí, že odsouzený smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení; stížnost, případně žádost musí být orgánu, jemuž je adresována, neprodleně odeslána. Žádost o přemístění do jiné věznice může odsouzený opakovat nejdříve po uplynutí tří měsíců od vyřízení jeho předchozí žádosti. Ředitel věznice určí okruh zaměstnanců Vězeňské služby pověřených přebíráním a odesíláním stížností a žádostí a jejich evidencí; vytvoří takové podmínky pro podávání stížností a žádostí odsouzených, aby bylo vyloučeno, že s nimi budou zacházet jiné než oprávněné osoby. E. Povinný subjekt, jak je shora vyjádřeno v odůvodnění výroku I. a II., podanou žádost posoudil a shledal, že jsou v tomto konkrétním případě dány okolnosti, svědčící tomu, že podání má povahu žádosti zjevně se vymykající smyslu a účelu práva na informace, potažmo, zákona o svobodném přístupu k informacím, který zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje pravidla pro poskytování informací a upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím. Na doplnění, předpisy Evropské unie se rozumí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/37/EU ze dne 26. června 2013, kterou se mění směrnice 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Dokladem je skutečnost, že ve velmi krátkém časovém úseku (rozmezí týdne) byly žadatelem naprosto shodnými požadavky osloveny veškeré organizační jednotky Vězeňské služby České republiky. Tudíž, ve věci souboru 19 otázek s žádostí o poskytnutí informace a jejich podbody, včetně požadavků na sdělení údajů za období let, a to až na jednotlivé výjimky, vždy za období let 2011, 2012, 2013, 2014, 2015 a rok 2016, lze mít za prokázané, že Vězeňská služba České republiky jako bezpečnostní sbor správní úřad byla v podstatě naráz zatížena celkem více jak otázkami ve věci poskytnutí informace. Dlužno ještě dodat, že v obdobném rozsahu a se zaměřením dotazů žadatel F. Š. současně oslovil (a na náklady věznice) obeslal soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, dále státní zastupitelství a další orgány veřejné moci. V souladu s Usnesením Nejvyššího správního soudu 10 As 226/ povinný subjekt pak vzal na zřetel, že pouhá skutečnost, že se vede takové množství řízení, přirozeně sama o sobě neznamená, že by se žádostmi neměl příslušný orgán (povinný subjekt) zabývat věcně. Rozhodující pro kvalifikaci podání jako zjevně obstrukčního, a tedy zneužívajícího právo je 8

9 početnost, sériovost a stereotypnost vedených řízení, spojená s opakováním obdobných nebo zcela identických argumentů. Ostatně, per analogiam, sériovost a stereotypnost podání zakládá zneužití práva taktéž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Anibal Vieira & Filhos LDA a Maria Rosa Ferreira da Costa LDA proti Portugalsku, č. 980/12 and 18385/12, ; respektive shodně již rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva M. proti Spojenému království, č /87, , a Philis proti Řecku, , č /95). Nelze opominout ani ne příliš obvyklou praxi a tím výjimečnou skutečnost, že žadatel veškeré dotazy odeslal způsobem podle 17 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ( novelou doplněného ustanovení), které zní: Korespondence odsouzeného, který nemá žádné finanční prostředky, adresovaná orgánům uvedeným v odstavci v 17 odst. 2 3 se odešle na náklady věznice. Učinil tak bez jakéhokoliv doložení bezfinančnosti a povinný subjekt, byť toto nezkoumal, neznamená to, že nemůže dojít k přezkumu žadatelova paušálního proklamování, jelikož povinný subjekt má povinnost jednat v pozici odpovědného hospodáře se svěřenými státními prostředky. F. Jak plyne z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne , čj. 8 As 55/ ), povinný subjekt neposkytne informace o platu zaměstnance poskytovaném z veřejných prostředků ( 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) jen výjimečně. Konstatuje přitom zároveň, že odepřít poskytnutí informace lze v určitém konkrétním případě na základě principu zákazu zneužití práva. Povinný subjekt v řízení o bodech 4. a 15 druhá část dospěl k přesvědčení, že žadatelem F. Š. došlo k naplnění zneužití práva v českém právu, a to žadatelovým jednáním které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování má povahu zneužití práva Právo musí předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. Povinný subjekt řízení o žádosti uzavřel vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti v bodech 4. a v bodě 15. druhá část. Rozhodl podle ustanovení 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a za použití zásady zákazu zneužití práva jako právního principu, a to ve vztahu k ustanovení 8b tohoto zákona, ježto žadatelem F. Š. bylo prokazatelně právo na informace použito v rozporu s podstatou daného práva (jeho smyslem a účelem); zásada zneužití práv je přitom formulována judikaturou jak na úrovni českého, tak evropského práva. Povinný subjekt dospěl tím k názoru, že okolnosti, za nichž žadatel uplatňuje svá práva nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. K tomu, že úkony žadatele o poskytnutí informace vůči povinnému subjektu Vazební věznice Olomouc naplňují znaky zneužití práva, které Nejvyšší správní soud vymezil například ve svém rozsudku ze dne , čj. 1 Afs 107/ , č. 869/2006 Sb. NSS. 9

10 Povinný subjekt tak přivolil k přesvědčení rozšířeného senátu Nejvyššího soudu, podle něhož zákaz zneužití práva je pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, k nimž vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání k nadřízenému orgánu, Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky. Odvolání se podává prostřednictvím povinného subjektu, který rozhodnutí vydal, do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Vrchní rada plk. Mgr. Jiří Ruprecht ředitel vazební věznice Za správnost: Ing. Eva Gürbüz 10