Ročenka. Jizersko-ještědského horského spolku

Transkript

1 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2011 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

2 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2011 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

3 Horní brána ústí na nádvoří hradu Oybina v Žitavských horách Kresba Petr Polda

4 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigoval Otokar Simm DESÁTÝ ROČNÍK 2011 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Graficky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec

5 ISBN ISSN

6 Slovo předsedy spolku Patnáct let činnosti Jizersko-ještědského horského spolku Vážení členové Horského spolku, milí přátelé, je těžké uvěřit, že koncem roku 2011 uplynulo již 15 let od založení našeho spolku. Toto půlkulaté jubileum jsme si připomněli na slavnostním setkání členů v sále hostince U Šámalů na Prosečských horách. Společně jsme zavzpomínali na nelehké začátky, úspěchy, ale i nezdary, které náš spolek během uplynulého období doprovázely. Svůj v pořadí již pátý úvodník v naší ročence (ano, již třetinu období existence spolku mám tu čest stát v jeho čele) věnuji nejen ohlédnutí za tím pozitivním, co jsme za tu dobu dokázali, ale také optimistickému pohledu do budoucnosti. Jsem přesvědčen o tom, že v době, kdy slyšíme ze všech stran zprávy o hospodářském poklesu, který mnozí nazývají krizí, o korupci a podvodech, stesky o morálním úpadku ve společnosti, o neslušnosti v lidských vztazích atp., je to více než třeba. Zkusme vidět zejména pozitivní věci; vždyť mnohé se nám během těch 15 let podařilo, a věřím, že se bude dařit i v letech následujících. Jsem vlastníkem členské legitimace s číslem 20 a do JJHS jsem vstoupil začátkem roku 1997, tedy nedlouho po jeho založení. V porovnání se současností jsme tenkrát neměli prakticky nic kromě nadšení pro Jizerské hory a odhodlání přispět k jejich ochraně. A dnes? Horský spolek zaměstnává dva profesionální terénní pracovníky, disponuje zázemím v podobě dobře vybavené kanceláře, terénním automobilem a dalším zařízením. Je ovšem třeba si uvědomit, že toto jsou pouze prostředky k umožnění smysluplné činnosti důležité jsou hlavně výsledky naší práce. Vždyť spolek je dnes schopen realizovat ochranářské projekty a práce v objemu několika milionů korun, které mají značný význam pro zachování a obnovu narušených horských ekosystémů nebo pomáhají k usměrňování a bezpečnému pohybu stále narůstajícího počtu návštěvníků nejcennějších a nejvíce ohrožených území. Mám tím na mysli nejen dnes již tradiční kosení luk, značení rezervací, stavění oplocenek k ochraně porostů a řadu dalších běžných opatření, ale také revitalizaci vybraných jizerskohorských rašelinišť. O tom se můžete více dozvědět v samostatném článku uvnitř této ročenky. A samozřejmě několik nově vybudovaných naučných stezek, rekonstrukci těch stávajících, údržbu skalních vyhlídek v Jizerských horách, poválky, schody, zábradlí a další zařízení na turistických chodnících. Zde je zásadní i osvětová a naučná úloha našeho sdružení. Je příjemné procházet stezkami nejen v Jizerských horách, ale téměř po celém Libereckém kraji, na kterých potkáváme elegantní tmavě zelené naučné tabule made in JJHS s informacemi o zajímavostech jednotlivých míst. Za velice významnou součást činnosti našeho spolku považuji vydávání populárně naučných regionálních publikací. Připravili jsme jich pro čtenáře již deset a většina z nich je rozebrána. A samozřejmě naše ročenky ta poslední, kterou právě otevíráte, je jubilejní již desátá. 5

7 Během uplynulých patnácti let se ve funkci vystřídalo sedm předsedů, což není málo. Všichni se nějakým způsobem zasloužili o to, aby se spolek posunul alespoň o kousek dále či výše. Je samozřejmé, že stejně jako v běžném životě, se ani ve spolku nedařilo vše podle našich představ. Z předchozích řádků je ale zřejmé, že se nemusíme za svoji dosavadní činnost stydět. Pro mne je důležitá i skutečnost, že jsme zůstali nezávislým občanským sdružením, nepodléhajícím politickým tlakům a zachovávajícím si svoji tvář. Nechci tvrdit, že pro dobré fungování naší činnosti nejsou důležité peníze, ekonomika sdružení, zakázky a další praktické záležitosti. Co ale zůstává pro náš spolek nejpodstatnější, je přátelství lidí různých generací, profesí i společenského postavení, které spojuje společný zájem a láska k našim horám. Troufám si říci, že bez vzájemného porozumění, setkávání a diskusí by další existence Horského spolku postrádala smysl. Vážení čtenáři, milí přátelé, na závěr bych rád poděkoval všem, kteří se v uplynulém roce podíleli na pestré činnosti spolku, našim sponzorům, spolupracujícím organizacím i jednotlivcům za jejich podporu. Přeji Vám všem do dalších let hodně zdraví, nadšení a optimismu! Pavel Vonička předseda Jizersko-ještědského horského spolku V Liberci dne 21. února 2012 Náš předseda drží všechno pevně ve svých rukou Foto Milan Drahoňovský 6

8 První spolková ročenka vyšla před deseti lety Hned dvě zakulacená výročí si můžeme připomenout v souvislosti s vydáním této ročenky. Jde především o patnáctiny Jizersko-ještědského horského spolku, o nichž se zmiňuje ve svém úvodním slovu předseda Pavel Vonička. A kdyby nebyl před patnácti lety založen spolek, pak by nebylo ani desátých narozenin spolkové ročenky. Již před dvěma lety jsem ve svém úvodním zamyšlení chválil nápad Petra Poldy, Marka Řeháčka a Pavla Schneidera, díky kterému se první z nich zrodila. Základní myšlenkou byla tehdy snaha navázat na dnes již takřka kultovní periodikum někdejšího německého horského spolku. Dle mého názoru se to povedlo dobře a hned první z ročenek určila do značné míry směr, kterým se budou ubírat i ty příští. Ohlédneme-li se za deseti lety, během nichž byly připravovány, pak nemůžeme přehlédnout ohromný kus práce, který byl za tu dobu vykonán. Podílely se na ní nejen desítky au - torů textů a fotografií, ale i několik předsedů, redaktorů či korektorů. Jen jediný z tvůrců zůstal po celou tu dobu stejný. Tímto vytrvalcem je člen spolku, grafik a především dobrý kamarád Petr Ferdyš Polda. Co všechno je se zmíněnou prací spojeno? Především se v ní skrývá spousta nadšení a zápalu pro věc, neboť přispěvatelé za svá díla nedostávají jiný honorář než autorské výtisky. A přesto se pokaždé znovu najdou zájemci, kteří do našeho periodika ochotně přispějí. Zdá se jen, že největší překážkou pro mnohé osvědčené autory je v dnešní uspěchané době hlavně nedostatek volného času. Nejeden z nich má zpočátku chuť a elán se na společném díle podílet, jenže s blížícím se termínem redakční uzávěrky začínají přicházet omluvné dopisy Je potom na redaktorovi, aby vzniklé mezery zacelil a sehnal odpovídající náhradu. Rozložíme-li na stole devět předešlých vydání, pak se před námi otevře již docela bo - hatá a pestrobarevná kytice. Je jen přirozené, že ne každý okvětní lístek je v ní stejně dokonalý a že ani všechny květiny nevyrostly do stejné krásy. Jednu nespornou výhodu ale ten náš pugét má: květy v něm zatím postupně přibývají, a co hlavně nevadnou. Dalo by se dokonce říci, že čím starší jsou, tím jsou vzácnější a žádanější. A to je dobře! Byl bych rád, kdyby po nich jednou byla podobná sháňka jako po těch, které již před mnoha desítkami let zasadili členové dnes již dávno zaniklých horských spolků. Před pěti lety, při příležitosti vydání páté ročenky, napsal Marek Řeháček ve svém úvodu:... díky podpoře tehdejšího výboru a mnoha členů a příznivců spolku projekt, který napoprvé vypadal hodně podivuhodně a ne úplně perspektivně, opravdu vznikl a přežil. Věřte, nebylo to úplně jednoduché Ačkoli jednoduché to není ani dnes, ve vydávání spolkových ročenek jsme se rozhodli pokračovat i v současné době, kdy prostředků není rozhodně nazbyt, v době, která vydavatelské činnosti příliš nepřeje. Stávající výbor spolku však v díle započatém právě před de seti lety spatřuje jednu ze svých priorit. Věřím, že tomu tak bude i v dalších letech. Otokar Simm, Jablonec nad Nisou, únor

9 8 Parní vláček vozí další a další výletníky do srdce Žitavských hor

10 V srdci Žitavských hor Marek Řeháček Liberec Kresby Petr Ferdyš Polda Ruiny klášterního kostela jsou nejpůsobivějším místem Oybina 9

11 Jako kdyby bylo právě šedivé 14. století. Kraj zpustnul. Sníh okolo kopce s hradem a klášterem na Oybině zasypal všechny vymoženosti moderních dob, zmizely v divoké chumelenici. Pomalu a namáhavě jsem si vykračoval Hausgrundem, osamoceným údolím elfů; v zákulisí čněly zříceniny; pozoroval jsem gotické zdi paláce a chrámu vysoko nade mnou. Zborcené stěny, středověká okna, k nebi čnící kamení. Okolo v lesích bylo strašidelně, pusto, prázdno. Bořil jsem se po kolena, a místy až do poloviny stehen. Každý krok bolel. Absolutní opuštěnost, na sněhu nebyly patrné žádné stopy, i ptáci zmizeli a zdálo se a bylo to velmi neúprosné a chvílemi až děsivé, že jsem na světě zůstal úplně sám. V divokém údolí pod ruinami oybinského kláštera. Zcela náhle zde v lese pramení strašlivě silný potok. Řítí se z hromady sněhu a plní blízký rybník. Hučení vody, jinak nikde nikdo. Podivnou zprávu o konci světa vyvrátily až dvě dobrotivé a bodré pokladní za oybinskou hradní branou. Koupil jsem si u nich vstupenku, knížky o hradu a klášteře i flaštičku pravé oybinské kořalky a vyběhl vzhůru do chumelení. Oybinské ruiny byly tou dobou úplně opuštěné. Vločky se proháněly mezi gotickými okénky se zbytky pískovcového zdobení. Po dlouhém brodění sněžnými spoustami na hradě a klášteře jsem jako středověký unavený poutník tiše seděl v podzemí zříceného kostela, v přítmí prosvíceném jen pár světly. Děsil jsem se pomyslet, že bych někdy mohl zůstat na dobro sám mezi oybinskými zdmi. Bez naděje na setkání s lidmi. Nebylo toho dne na světě snad pustějšího místa, než bylo podzemí parléřovského kostela na hradě a klášteře oybinském! Tajuplné zříceniny oybinského kláštera z Hausgrundu 10

12 Slavné Knihovní okno ve zdi při klášterním chrámu Ať si kdo chce co chce říká, oybinský kopec, který svým tvarem připomíná starodávný slaměný úl pro včely nebo ohromnou bábovku, je pravým srdcem celé té přenádherné krajiny Žitavských a Pískovcových hor. Trůní si uprostřed skal a lesů jako nejmohutnější zdejší skála a kopec zároveň. Oybin ovšem není jenom středem celého skalnatého kraje mezi Čechami a německou Horní Lužicí; ale má pro něj i svůj klíčový historický význam, v němž se kříží dějiny obou zemí. Divoké slovanské kmeny, bronzové sekery, pískovcové kameny, čeští šlechtici, mniši celestýni i sám český král a německý císař Karel IV.; všechno se zde mísí a spojuje. Okolo Oybina se míhali a míhají romantikové obou národností podobně jako blesky na obloze nad skalním krajem, bez ohledu na zemské hranice. Snad všechny vlastivědné příručky z Horní Lužice tvrdí, že oybinský kopec a stejnojmenný hrad a klášter na jeho vrcholu jsou nejznámější přírodní i historickou památkou a pozoruhodností této části Lužice. Význam Oybina bývá někdy pro jeho odlehlost přehlížen, ale na sever od Prahy bude jednou z vůbec nejvyhledávanějších památek na dějiny českého středověku. A je to vpravdě pěkně starobylá památka: éra Karla IV., která je s ní nejvíce spojována, byla pouze jeho mladší periodou. Úplně první osídlení kopce a jeho okolí je věrohodně doloženo z časů bronzových a doby ledové, jedenáct stovek let před Kristem a více jak tři tisíce let před naší dobou. Už tehdy se poprvé na kopci opevnili lidé. Dokazují to keramické střepy a nejrůznější bronzové předměty špičky šípů, lité kroužky a sekery nalezené při cestě pod hradem u skály zvané Thomasfelsen a dále pak jakési valy, o nichž se s jistou dávkou věrohodnosti a spekulací soudí, že musejí být podstatně starobylejší než gotický hrad. Na kopci tedy posedávali lidé již před tisíci let, ovšem potom náhle přišlo utlumení, lidé zmizeli z Horní Lužice i Oybina někdy v 6. století našeho letopočtu. Nikdo přesně neví proč, nicméně hmatatelné připomínky jejich přítomnosti v tomto období se tu nepodařilo 11

13 nalézt. Na starší zbytky jejich osídlení padal mnoho set zim jen bílý sníh a lidi by v chumelenici nikdo nenašel. Až na přelomu 11. a 12. století se v okolí pískovcových skal opět objevil život alespoň se tak usuzuje podle keramických zlomků z tohoto období, nalezených porůznu okolo hradu. Byly to nepochybně slovanské kmeny, které se zde tou dobou usídlily, nebo se přinejmenším pohybovaly v pustých lesích Žitavských hor a u skal za - nechaly rozbité střepy svého nádobí. Co je však zdaleka nejdůležitější z tohoto období pochází název kopce. Nejstarší dochovaná forma jména skalních útvarů, na nichž dnes stojí ruiny hradu a kláštera, je Moibin, místo slovanského boha Mojby. Zkomolení na dnešní Oybin, počeštěle Ojvín, bylo až dílem pozdějších německých osadníků. Celá žitavská země včetně vesměs pusté krajiny Žitavských hor patřila v prvních desetiletích 13. století pánům z Žitavy, pocházejícím z českého šlechtického rodu Ronovců. S nimi je spojen také znak Oybina dvě překřížené ostrve na žlutém poli. Za časů českých Ronovců se Oybin poprvé prokazatelně objevuje na jevišti dějin úplně nejstarší opravdová písemná připomínka Oybina je z roku 1290, kdy je na jedné listině jako svědek uveden pán Ztenko z Moibina. Ve třináctém století již byla na Oybině opevnění, vybudovaná na místě starších slovanských valů. Krajina i opevněný kopec tedy patřily bezpochyby Ronovcům a s nimi k Čechám. V tomto čase začalo také přeměňování víceméně přirozeně opevněného kopce na řádný hrad, a byl to zcela přirozený vývoj, neboť příroda připravila pro takové využití skalnatého kopce přímo ideální základ. Historik Bohuslav Balbín ( ), který v 17. století Oybin navštívil, si tehdy poznamenal: Věřím, že jsem v životě neviděl přírodou tak opevněné místo. Na jihozápadním okraji, vysoko nad dnešním Hausgrundem, a na místě, kde dnes stojí ruiny hradu a klášterního kostela, byly postupně za vlády Jindřicha z Lipé stavěny jednotlivé kamenné budovy. Tato část bývá nazývána Leipaburg čili hrad pánů z Lipé, který Jindřich poslední mužský potomek vlastnil až do roku Tehdy jej český král Jan předal s celým Žitavskem slezskému vévodovi Jindřichovi z Javora. Protože však tento majitel zemřel bez mužských potomků, přešla žitavská země s tehdy velmi důležitými strážními hrady Oybinem v horách a Ronovem v údolí Nisy zpět na českého krále. Král však padl v bitvě roku 1346 a všechna vláda nad Čechami a majetky včetně oybinské pevnosti přešly na jeho syna. Tím nebyl nikdo menší než pozdější český král a císař Karel IV., jedna z nejslavnějších postav českých i evropských dějin! Ten měl ovšem o vzhledu a účelu opevněného Oybina úplně jiné představy než jeho předchůdci a začal postupně skalní pevnost proměňovat v reprezentační hrad královského střihu. První stavbu, kterou na hradě nechal sám vybudovat, byl na svoji dobu luxusní Císařský palác, dokončený roku To však zdaleka nebylo všechno; Karel IV. obrátil celý smysl staleté pevnosti Oybin naruby a roku 1369 založil...ku cti svaté Marie, svatého Václava a sv. Petra při hradu ještě klášter mnichů celestýnů. Původní strážní hrad na vysokém kopci v hlubokých lesích mezi Čechami a Horní Lužicí, hrubá pevnost zjemněná o zdobný císařský palác, měla být pod královskou taktovkou změněna na místo bezpečného odpočinku i duchovního rozjímání. Mniši celestýni navíc byli řádem, který směřoval život svých členů do osamocení a pěstování vědy a vzdělání; pro toto využití byla horská pustina přímo stvořená. V klášteře v sousedství hradu jich ovšem nebylo příliš, počet mnichů kolísal mezi šesti a dvanácti. Klášter na Oybině byl navíc podřízen italskému klášteru téhož řádu v Sulmoně. 12

14 Oybinskou pevnost brání dnes jen nejstrmější svahy Opat jako nejvyšší nadřízený konventu byl taktéž na stovky kilometrů vzdálen v Itálii, a proto byl správou kláštera pověřen převor. Společně se založením kláštera začal být roku 1369 budován na vrcholové skále klášterní kostel pražského stylu typického pro stavitelskou huť Petra Parléře, tvůrce části svatovítské katedrály. Po patnácti letech bylo úctyhodné dílo dokončeno a 6. listopadu 1384 je vysvětil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna 13

15 Druhá brána oybinského hradu ku slávě svatého Ducha, Panny Marie, českého zemského patrona svatého Václava a zakladatele řádu mnichů celestýnů, svatého Celestýna. Bylo to asi zvláštní soužití na oybinském kopci, vedle rozjímajících mnichů vzdělanců byli na skalách také ozbrojenci českého krále, kteří chránili jeho majetek. Podle tehdejšího práva si navíc mniši majetek kláštera spravovali sami a patřil jejich řádu, kdežto části využívané pro obranné účely například úřední dům a obytná věž byly i nadále ve správě České koruny. Bezpečné zdi hradu chráněné nejen vojáky, ale i přízní svatého Václava a svatého Celestýna, posloužily v nejistých časech husitských válek. Roku 1421 rozhodl král Zikmund, že na hradě Oybině uloží tři zapečetěné bedny s cennými relikviemi z pražské katedrály. Předpokládá se, že byly uloženy do podzemí sakristie klášterního kostela, do pískovcových sklepení. A skutečně přestože bylo Žitavsko husity mnohokrát navštíveno a plundrováno, žádný z pokusů dobýt Oybin, včetně velkého útoku 28. září 1429, nebyl úspěšný. V 15. a 16. století začalo převažovat řádové využití hradu, celestýni začali vylepšovat a rozšiřovat původní budovy. Císařský palác byl vybaven mohutnými kachlovými kamny a zřízena byla také nová ozdobná okna ve zdi přiléhající ke křížové chodbě části klášterního kostela. Dnes již značně zřícená zeď se zbytky tzv. Knihovního okna jednoho z oblíbených motivů oybinských malířů a fotografů připomíná dílo svého času velmi známého zhořeleckého stavitele Konrada Pflügera, žáka stavitele Arnolda Vestfálského, tvůrce středověkého skvostu hradu Albrechtsburgu v Míšni. V této době byla též vysekána 14

16 mohutná chodba oddělující jižní stěnu klášterního kostela od skalního masivu; mnoho metrů vysoká skalní stěna s dodnes znatelnými rýhami po sekáčích budí stále respekt k práci dávných dříčů. Veliké a úspěšné vzepjetí mnichů celestýnů, kteří složitě sháněli prostředky na dostavbu svého kláštera, bylo ovšem záhy odměněno úpadkem. Reformace v 16. století neúprosně nasměřovala duchovní cesty do jiných kolejí a značně omezila vliv řádů; mniši proto jeden po druhém konvent opouštěli. Poslední převor řádu na Oybině Christoph Uthmann zemřel 2. září 1555, a tak v klášteře zbyl již jen poslední celestýn, Balthasar Gottschalck. Ještě za života posledního opuštěného mnicha navštívil klášter roku 1556 Petrus Canisius, provinciál jezuitů, kteří uvažovali o převzetí kláštera. Poměry již ovšem nebyly mnichům na Oybině nakloněny. Jezuité se sice ještě pár let tahali o majetek s Žitavou, která pod vedením jednoho ze svých nejslavnějších starostů, Nikolause von Dornspach, toužila klášterní jmění získat, ale poté, co zjistili, že je to marné, odvezli do Prahy velkou celestýnskou knihovnu a všechen cenný inventář a od roku 1562 skalnatý kopec s klášterem zůstal víceméně opuštěný. Roku 1574 nakonec hrad s klášterem i všechny pozemky koupilo město Žitava. Blížil se však nečekaný zánik celé stavby. V roce 1577 se přihnala nad Žitavské hory mohutná bouře a jeden z blesků zapálil klášterní budovy. Historikové uváděli, že hasit se je nikomu moc nechtělo, neboť zde byl uložen střelný prach. Všechno, co mohlo na Oybině shořet, bylo proto zničeno, ze skalnatého kopce pak trčely jen černé zbytky zdí klášterních budov se zdevastovaným kostelem uprostřed. Dílo zkázy ještě dokonalo zřícení části skalních stěn roku 1681, které pohřbilo jakékoliv možné úvahy o obnovení hradu či kláštera. Ruiny pomalu zarůstaly a hroutily se do sebe. O zříceninu na kopci se dlouhá staletí nikdo nezajímal, díky nepřístupnému terénu a určité odlehlosti se dokonce ani nestala velkým zdrojem stavebního materiálu. A bylo to velké štěstí, protože nejlepší čas Oybina měl ještě přijít. Na počátku 19. století se totiž okolo ruin nesměle začali potulovat romantici obdivující jejich tajuplnost a osobité nálady zániku. Romantičtí malíři, především saský dvorní malíř Alexander Thiele či Adrian Zingg a Caspar David Friedrich, zvěčnili oybinské zříceniny na svých obrazech a přispěli tak k jejich veliké známosti. Na skalnatý kopec s pobořeným gotickým kostelem začaly být podnikány výlety, malá osada pod hradem uprostřed příjemných lesů se stávala stále rušnější a rušnější, až se proměnila v klimatické lázně, což opět přispělo k oblibě výletů do ruin. Na konci 19. sto letí byla do Žitavských hor zavedena úzkorozchodná železnice, přivážející až přímo pod hrad tisíce výletníků. O zřícené budovy se navíc začali zajímat historikové, archeologové a vlasti vědní badatelé; zkoumány byly z nejrůznějších pohledů a částečně byly zpřístup - něny a zabezpečeny. Ve 20. století byly navíc částečně zakonzervovány a někdy a ne vždy zcela citlivě i znovu dostavovány. Oybinský hrad a klášter je dnes nejnavštěvovanějším místem celých Žitavských hor. Za letních dní strmou cestou skrze hradní bránu s gotickým ostěním proudí davy turistů. Když ovšem člověk oběhne kopec za divoké zimy, ponoří se do lesů okolo údolí Hausgrund, může znovu na chvíli zažít středověk, dobu zbrojnošů i mnichů celestýnů. Rozvalený chrám je mystická věc, mnohonásobně působivější než všechny kostely vycíděné a naleštěné. Takový napůl zničený kostel beze střechy stojí na nejvyšším 15

17 místě oybinského hradu: štíhlá a vysoká gotická okna ční ze zmařené stavby k nebesům, za nocí jimi svítí hvězdy dovnitř chrámové lodi; větry skrze ně napříč dmou plachty mlh a vlají jimi na pozadí zelených lesů na Ameisenbergu; sněhové vločky tančí v omlácených středověkých tvarech dávno zaniklých okenních výplní. Krásná oybinská gotika! Zády jsem se opřel o její pískovcovou zeď, na samém konci bývalého Triumfální oblouk se klene nad krásou oybinské gotiky 16

18 kostela, pohled směřoval skrze dochovaný triumfální oblouk na prázdné okno v západní zdi, temeno hlavy se opíralo o kamenné bloky, vyskládané před šesti stoletími směrem západním. Vysoké zdi, vysoká okna, lomené oblouky kleneb; to vše pořád ještě připomínalo nezlomně neohraničenou důstojnou vzletnost gotického chrámu, zachycenou v jednom citátu lékaře a spisovatele Hanse Mucha v knížce o Ži - tavsku: Všude tam, kde se setkáme s gotickým uměním, bude vítězem. Rozvalený klášterní kostel na Oybině je místo, kde se malinkatý člověk postaví k mohutné stěně kostela beze střechy, myslí na nezničitelnost staletí, svoji pomíjivou sílu a směje se na slunce, ptáky a hvězdy, kteří se prohánějí na modré klenbě nebe. A potom běží mezi oblouky křížové chodby napříč hradním hřbitůvkem celý lačný tak trochu po výhledech na Žitavsko. Nebo hladový na lužické klobásky s ostrou bautzenskou hořčicí i touto krásou oplývají dnes ruiny hradu a kláštera na Oybině. Vášnivá láska mne spojuje s gotickou stavbou na Oybině. Znovu a znovu mne to vždy táhne nahoru na kopec, k významné architektuře klášterního kostela. V jakékoliv náladě nejrůznějších denních a ročních časů jsem poznal Oybin a často mi tuty na - vršené masy našeptávaly nezapomenutelná slova o vysokém smyslu gotiky. To musel být ale smělý stavitel, plný nadšení a fantazie, naplněn tvořivou sílou a myšlenkami na věčnost; když navršoval pískovcové skály oybinské ještě o stavbu konventu a klášterního kostela. Kdo byl tento velký stavitel? Kroniky a listiny o něm bohužel mlčí... Takto tajemně začíná své oybinské vyprávění půvabná kniha malíře a vypravěče Adolfa Schorische, vydaná pod názvem Z krásného domova roku 1932 v Žitavě. Malíř Schorisch jí nejtěsněji navázal na romantiky 19. století a v knize zaznamenal slovem nejen neopakovatelnou atmosféru zřícenin na Oybině, ale řadu staveb a jejich detailů pečlivě zachytil na otištěných perokresbách. Již v jeho době byl klášterní kostel zcela jistě nejznámější oybinská stavba také jednou z nejnavštěvovanějších památek této části Německa. Obdivovaná nejen pro svůj bizarní vzhled, v němž se mísí síly tvoření i maření zároveň, ale také pro svoji zajímavou a fascinující historii. Na otázku, kdo je autorem gotického klášterního kostela na Oybině, se asi už odpověď nalézt nepodaří. Jde o stavbu, která nemá svým stylem v celé Horní Lužici obdoby, a kterou proto ani není s čím srovnávat a tak se přiblížit k jejímu tvůrci. Ze saského dvorského stavitelství zrozené vesnické kostelíky ve vsích v podhůří Žitavských hor, barokní chrámy v Marienthalu či Schirgiswalde, či dokonce prastaré středověké kostely v Görlitz, Žitavě či Bautzenu; nic z toho se nedá k oybinské katedrále přirovnat. Tak moc je svým stylem, historií i umístěním odlišná; jako kdyby na pískovcové skále uprostřed lesů přistála na cestě z jiných světů, jako kdyby nebyla ani dílem lidí. Ale přeci ji postavily lidské ruce: oybinský klášterní kostel začal být na mohutném skalním bloku budován snad již od roku 1366, brzy po příchodu celestýnů do Žitavy, a po dlouhých 18 letech jej dokončený vysvětil arcibiskup Jan z Jenštejna. Celých osmnáct let se na chrámu pod nebeským patronátem svatých pracovalo a zdá se to opravdu jako nekonečný čas. Uvědomíme-li si ovšem tehdejší dopravní podmínky, stavební postupy a nutnost ohromných přípravných prací spojených s vysekáváním velkých prostor do pískovcových skal, není poté tato doba nijak překvapivá. Otec oybinského klášterního kostela je z historie dostatečně znám, byl jím sám císař a král Karel IV. zakladatel zdej šího celestýnského kláštera; jméno stavitele chrámu se však opravdu v žádném z dostupných historických 17

19 dokumentů zjistit nepodařilo. Mnoha zdejšími historiky a vlastivědnými badateli byla silně prosazována myšlenka, že autorem byl slavný tvůrce části pražského chrámu svatého Víta, německý stavební mistr Petr Parléř. Bylo ovšem spíše velkým přáním zdejších patriotů mít na oybinském hradě dílo slavného stavitele, spolutvůrce nejvýznamnějšího chrámu v zemích Koruny české, k nimž Horní Lužice i s Oybinem až do roku 1635 přináležela. Seriózní historici však poté, co neobjevili žádný písemný důkaz o autorství stavby či alespoň o přímé účasti parléřovské huti na stavbě kláštera, prohlásili klášterní kostel za dílo stále neznámého uměleckého stavitele, který soudě podle forem a stylu s velikou pravděpodobností patřil k okruhu žáků a pokračovatelů Petra Parléře. Nejnovější česká bádání i toto zpochybňují a kostel jednoznačně řadí do celého souboru církevních staveb se společnými architektonickými rysy pražské stavební školy, spojené více se vkusem dvora císaře Karla IV. než s konkrétními architekty. Spojení Oybina s Petrem Parléřem a jeho hutí zůstane asi nadobro nevyřešenou hádankou. Chrám je každopádně vázán svým stylem a vznikem k českému vnitrozemí, kde podobných staveb vzniklo na popud královského dvora ve třetí čtvrtině 14. století mnoho, a řada z nich se, více či méně pozměněna, dochovala dodnes. Pro představu, jak původní oybinský kostel vypadal, je nejdůležitější pražský chrám sv. Apolináře na Větrově, který je mu uspořádáním velice podobný, v mnoha částech takřka totožný. Přestože není a asi již ani nikdy nebude znám sám stavitel kostela, dochovaly se o budování samotném přeci jen nějaké zprávy. A jak už to tak bývá jsou to spíše postesky: žitavské měšťany prý tehdy stála přes 200 kop pražských grošů a nepočítaně pomocného lidu zedníků, tesařů a kameníků. A stavba se takto zdaleka nedotkla pouze velké Žitavy, z Herwigsdorfu a blízkého Olbersdorfu museli na Oybině pracovat ve velkém chalupníci jako stavební pomocníci a tamní sedláci dostali rozkazem zajišťovat se svými povozy dopravu stavebního materiálu. Kolik asi na velké stavbě v lesích dělalo lidí? Soudě podle velikosti chrámu to musely být určitě stovky nejrůznějších řemeslníků a jejich pomocníků. Jejich jména jsou sice také neznámá, ale přeci po některých z nich na Oybině něco zbylo: tesané kamenické značky. Celkem 41 druhů nejrůznějších kamenických značek nalezli v 19. století badatelé na kamenech tvořících zdi oybinského klášterního kostela. Každý kameník měl své charakteristické znamení, svůj podpis: na zdech jsou proto latinská písmena i pouhé značky složené z čárek, křížky, blesky, muří nohy či vidličky. Kdo se chce se starými mistry kladiv a sekáčů blíže seznámit, musí očima zapátrat po kostelních značkách na zdech složených z omšelých kamenů. Ať již byl tvůrcem chrámu celestýnského kláštera na Oybině kdokoliv, místo pro stavbu bylo vybráno s úžasným citem: mezi mohutnou skálou a dech beroucí propastí je zaklíněn gotický kostel jako hříčka lidské tvořivosti v kulisách divoké přírody. Pískovcové skalisko s kostelními zdmi je dodnes, i se zničenou střechou a bez zakončení věže, největší dominantou kopce s hradem i celého lesnatého údolí mezi Žitavou a vrcholem Hvozdu. Vzhled a umístění kostela bylo v době jeho stavby silně ovlivněno přírodními podmínkami na kopci. Protože bylo vrcholové skalisko ve své jižní části nejmohutnější, vysekali kameníci levou vnitřní zeď chrámu přímo do něj. Podzemí kostela bylo vyzděno z velkých bloků a zadní část, včetně malé komůrky, byla vytesána do rostlé skály. Tradovalo se, že právě tato malá vysoká prostora v podzemí, do které se člověk těžko protáhne, sloužila coby pokladnice k uchování cenností a relikvií z pražské katedrály v pohnutých dobách husitských 18

20 Středověká nálada při vstupu do křížové chodby válek. Velká klenutá místnost před pokladnicí měla zase sloužit jako hrobka mnichů celestýnů, nicméně využití podzemí kostela jakkoliv je díky své atmosféře rychle naplněno romantickými představami o zahrabaných pokladech, střežených duchy mnichů v hnědobílých kutnách k pohřbívání ani k trvalému shromažďování a uchování cenností patrně nikdy nesloužilo. 19

21 Historický pohled na rozvaliny věže pánů z Žitavy Z domnělé krypty vedou schody výše do samotné chrámové lodi, zdi kostela jsou tu nad klenbami podzemí dostavěny z pískovcových kvádrů. Kameníci je opracovali ze zdejšího pískovce a následně za pomoci kleštin a kladek vytahovali výše a výše, až na místo konečného zazdění. Mnoho kamenů má proto uprostřed ve stěně stále viditelný malý důlek, sloužící pro uchycení do drápků velkých železných kleští. Po hrubém kamení přišly při stavbě 20

22 na řadu dnes již neexistující omítky a jemné kamenické práce. Západní strana kostela s velkým prázdným oknem je stále ozdobena zbytkem krásného vstupního portálu, pů - vodně snad zakončeného již jen špatně představitelnou gotickou fiálou, kamenickou ozdobou ve tvaru květu. Ve všech zdech kostela byla typická gotická okna s lomenými oblouky, vyplněná kamennými růžicemi a původně i skleněnými vitrážemi zasazenými v olovu. Strop kostela byl zakončen žebrovými klenbami a celá loď byla uprostřed napříč překlenuta ještě triumfálním obloukem. Zatímco z kleneb zůstaly dodnes pouze obrysy ve zdech, oblouk, v němž údajně ještě mnoho let po zániku kostela visel mohutný dřevěný kříž, se klene nad lodí chrámu stále. Na západní stěně kostela jsou v různých výškách dnes již bezúčelně umístěny několikery dveře. Původně ústily do dvou pater mohutné empory, podepřené kamenným sloupem, jehož základ se dochoval při hlavním vchodu. Do spodní empory, připomínající veliký kamenný balkón, se původně chodilo točitým schodištěm ve spodní části věže, vy - růstající přímo ze západní zdi kostela. Druhá empora, z větší části původně patrně vybudo vaná ze dřeva, byla ještě o patro výše a vstupovalo se do ní zvenčí, portálem vysoko pod střechou, po malém dřevěném můstku spojujícím věž se zdí kostela. Kostel měl pouze tuto jednu věž, se zvonicí zakončenou špičatou střechou. Sloužila nejen pro zavěšení zvonu, ale také díky točitému kamennému schodišti pro přístup do vyšších částí chrámu včetně půdy a dnes již neexistující předsunuté obranné věže. Bývalá zvonice je dnes opravena a slouží především jako vyhlídková věž. Při severní stěně kostela je malá kaple svatého Václava s rozpadlým podstavcem pro oltář a čtyřmi malými okénky, klenutými do lomených oblouků. Svatováclavská kaple sloužila později jako sakristie a dnes patří pro svoje intimní prostředí a zakrytí zelenou střechou listí okolních stromů k nejpůsobivějším zákoutím celého kostela. Na kapli navazuje křížová chodba, procházející podél celé severní stěny kostela; z jednotlivých gotických oken je překrásný pohled do údolí Hausgrundu s rybníkem a na protější husté lesy na strmých svazích Ameisenbergu. Nad křížovou chodbou býval ještě chór s ozdobnými okny směrovanými stejně jako okna v chodbě na sever k Ameisenbergu a Žitavě. Z vnitřního vybavení kostela se do současnosti nedochovalo vůbec nic. Traduje se ale, že nejen kamenické prvky, ale i fresky na omítnutých zdech, vyřezávané dřevěné doplňky, bohaté zlacení a barevná skleněná okna, to vše řadilo oybinský kostel k nádherně a bohatě vyzdobeným církevním stavbám, s Oybinem se pojilo jméno císaře a mělo to být znát. Na oybinskou krásu si sice marně brousili zuby husité, ale sláva kostela a jeho bohatého vybavení nakonec zanikla až během několikadenního požáru vypuklého za bouřlivé noci 24. března Tehdy shořel celý klášter i s kostelem a jeho vybavením. Zkázu dokonalo zřícení skály s částí opevnění 14. května 1681 po půlnoci. Většina ozdobných detailů byla zničena či zvětrala na nezabezpečených zdech. Tak jsou dnes jen ve svatováclavské kapli a křížové chodbě uchovány značně omšelé tesané konzoly na zakončení kleneb, také na severovýchodním opěrném pilíři zůstaly gotické kamenické ozdoby, jejichž rysy už po - malu smyly deště. Zajímavý a zachovalý je tesaný vlys pás ozdob těsně pod bývalou střechou, započat byl na západní straně a z neznámého důvodu nebyl nikdy dokončen. Z maleb a fresek se nedochovalo po opadání všech omítek, až na nepatrný zbytek kruhového motivu v kapli sv. Václava, vůbec nic. 21

23 Naopak zcela zachovalou zajímavostí klášterního kostela na Oybině je průchod na jižní straně chrámové lodi. Tři metry úzká, místy až dvanáct metrů vysoká a léty silně zčernalá sekaná průrva vede od západní zdi s věží až k svatováclavské kapli a je zhruba o 150 let mladší než sám chrám. Na počátku 16. století, poněkud překvapivě jen pár desetiletí předtím, než definitivně upadla sláva zdejšího celestýnského kláštera, ji v pískovci vysekali neznámí lidé. Na rozdíl od jiných částí kostela se zde čas opravdu zastavil každý úder jejich sekáčů z let je ve skalní stěně dodnes patrný, dokončení úporné dřiny dokládá letopočet 1515 vysoko pod okny kostela. Vysekaného kamení bylo tehdy tolik, že muselo být vyváženo na prostranství za kaplí svatého Václava, kde tak vznikla plošina využitá jako místo posledního odpočinku mnichů a později i oybinských obyvatel a umělců, kteří si zříceniny hradu a kláštera zamilovali. Proč byla vynakládána taková námaha pro vysekání hlubokého průchodu, který neměl v době svého vzniku jasný smysl? Lze jen odhadovat. Nemusel mít žádný praktický význam, zřízen byl možná pouze pro oddělení křesťanského chrámu od pradávné pohanské skály slovanského boha Mojby, možná měl důležitý význam při procesích, která na vrch s kostelem chodívala, podle tradice mohl dokonce sloužit ke zlepšení akustiky uvnitř chrámu. Nejpravděpodobnější však asi bude ten nejprozaičtější důvod rostlý pískovec jistě nasával z okolí kostela vodu a pronikající vlhkost poté mohla narušovat celou jižní stěnu kostela. Klášterní kostel jako úžasné gotické dílo nesloužil nakonec svému účelu ani plná dvě století; jeho střecha, výplně oken, klenby i bohatá vnitřní výzdoba a vybavení, to vše bylo zničeno krátce po zániku kláštera v 16. století. Vysoké žebrové klenby se z větší části po požáru zřítily se střechou dovnitř lodi a vše pohřbily pod sutinami. To měl být konec fenoménu kláštera na Oybině, gotickou krásu začala pohlcovat příroda. Zborcený kostel ale měl dojít ještě svého nového obdivu. Na začátku 19. století se zarostlá stavba zalíbila romantikům, libujícím si v atmosféře rozvalin a divoké přírody. Oybin lákal ovšem i historiky, kteří zatoužili po zachování tohoto úžasného stavebního díla. V roce 1829 bylo proto započato s vyvážením suti z chrámové lodi; kopáči přitom nalezli řadu pozůstatků starobylého klášterního vybavení. Světlo světa znovu spatřily pískovcové ozdoby vlysů a svorníků kleneb, vytaženy byly i břidlicové tašky s kovanými hřebíky ze střechy, okenní sklo, dřevěné hlavičky andělů a rozšmelcovaná zvonovina. V té době byly v ruinách také vykáceny stromy a keře, k lítosti milovníků tehdejší romantické zarostlosti zřícenin padl velký jilm v chrámové lodi a mohutný buk v sakristii. Lidé se začali s přírodou tahat o své dílo, které jí předtím ponechali. Jako ztracený chrám v pralesích byl oybinský kostel zbaven vegetace a zakonzervován. Bez střechy a s okny, kterými fouká horský vítr. Pomník lidského tvoření i maření; nejsilnější místo Žitavských a Pískovcových hor. 22

24 Archeologické středověké nálezy z Hrádku nad Nisou Petr Brestovanský Liberec Foto autor Rekonstruovaný džbán z okruhu červeně malované keramiky z přelomu 15. a 16. století nalezený před hostincem U Jelena na Horním náměstí 23

25 Kvůli celkové rekonstrukci Horního náměstí a dalších jedenácti přilehlých ulic začal 16. listopadu 2009 archeologický výzkum městského jádra v Hrádku nad Nisou, který provádělo Severočeské muzeum v Liberci. Díky pochopení starosty Martina Půty, místostarosty Josefa Horinky a všech hrádeckých zastupitelů jsme měli jedinečnou možnost ponořit se do hlubin dávné minulosti tohoto místa. Za to odvážné rozhodnutí, že i přes nemalé finanční zatížení rozpočtu města neskončila historie Hrádku nad Nisou na lžíci bagru, jim musím poděkovat. Archeologové totiž nemohou být na všech místech, kde se kopne do země. A tak záleží na každém z nás, jestli se rozhodne něco z naší historie zachránit. U tohoto rozhodnutí je ale důležité uvědomit si jednu podstatnou věc. Je navždy nevratné. Kulturní vrstvy s artefakty po našich předcích ukládané stovky či tisíce let můžeme zkoumat jen jednou. Pokud je zničíme, už nikdy se nám neposkládají do původního stavu a jednotlivé kameny z mozaiky naší historie zůstanou navždy ztraceny. Objev nejstarší dřevěné stavby v Hrádku nad Nisou Již 19. listopadu 1959 ve dvoře č. p. 71 narazili dělníci při hloubení jímky o rozměrech 560 x 448 cm v hloubce 125 cm na trámovou a výjimečně zachovalou konstrukci orientovanou dlouhými trámy zhruba ve směru západ východ. Jaroslav Kaván ze Severočeského muzea v Liberci, který tenkrát výzkum vedl, popisuje nález jako dvojici trámů dokonale tesařsky opracovaných o rozměrech 35 x 35 cm a vzdálených od sebe 520 cm. Trámy ležely naprosto přesně vodorovně a rovnoběžně. Jejich konce mizely ve východní a zá - padní stěně jámy vyhloubené v hlíně pro stavbu betonové jímky. Na svrchní části trámů byly vydlabány obdélníkovité kapsy o rozměrech 22 x 14 cm, ve kterých byly kolmo po stavené dřevěné sloupy, které byly ve své horní partii již zničené. Jejich zachovalá výška byla 80 cm a měly stejný průřez jako vodorovné trámy. Na stejné úrovni a mezi vodorovnými trámy ležela další kulatina. Na spodku trámů v ploše mezi nimi byla zachycena slabá černá vrstvička nasedající na rostlé podloží. Ve výplni této stavby byl objeven ještě další opracovaný trámek o délce 60 cm, bezuchý hrnec s režným povrchem a množství keramických zlomků různých nádob jako např. konvice s trubkovitou výlevkou. Dále zde byl nalezen celý dřevěný talíř se šikmými mírně prohnutými stěnami, který se díky nedostatečné konzervaci rozpadl. Dr. Kaván tenkrát datoval objekt do první poloviny 15. století. Na podzim roku 2009, padesát let po tomto nálezu, se nám při hloubení jámy pro schodiště ve dvoře č. p. 71 podařilo objevit v hloubce 1,5 m dřevěný základový trám. Dobře byl patrný jeho základový vkop, ve kterém se nalézaly fragmenty středověké keramiky. Část tohoto trámu o délce 4,4 m byla orientovaná ve směru SSV JJZ. Průřez trámu byl čtvercový o rozměrech 35 x 35 cm. Nalezený trám je východní stěnou dřevěné stavby, objevené roku Ve stejné hloubce bylo odkryto i severozápadní nároží tohoto objektu a část trámu severního, který kdysi mizel ve stěně výkopu. Jihozápadní nároží bylo již dříve poničeno. Vzhledem k příznivému prostředí půdy, ve kterém se zachovaly dřevěné artefakty, bylo možné pomocí dendrochronologie datovat nalezený východní trám s přesností na 24

26 roky. Hrádek nad Nisou je poprvé v písemných pramenech doložen roku 1288, ale trám nalezený při archeologickém výzkumu byl zhotoven dle výsledku laboratoře z dubu, který byl pokácen mezi lety Čtvrtý východní základový trám byl objeven 6. května 2010 pod vyprojektovanou promítací komorou kinosálu. Jeho vrchní přitesaná plocha byla geodety zaměřena v průměrné výšce 257,54 m nad mořem. Na základě všech zjištěných údajů můžeme zrekonstruovat vnější rozměry nejstarší jednoprostorové dřevěné stavby v Hrádku nad Nisou, která měla velikost 5,9 x 6,2 m. Vnitřní užitná plocha tak představovala 28,6 m 2. Podlahu stavby tvořila asi centimetrová vrstva udusané hlíny. Podle dlabů zhruba ve třetinách základových trámů a dřevěných stojek zachovaných v severní a jižní stěně by se stavba nejvíce blížila typu domů s nosnými obvodovými stěnami. Vampýr Tobiáš z Kostelní ulice Ke zcela mimořádnému objevu došlo v Kostelní ulici na začátku března V mělké, 20 cm hluboké jámě o rozměrech 70 x 190 cm byla pod vrstvou keramiky ze 14. století objevena kostra muže. Ten byl pochován zvláštním nepietním způsobem tak, že jeho tělo leželo v hrobě v poloze na břiše, resp. obličejem dolů do země. Hrob se nacházel mimo areál kostelního hřbitova asi půl metru vně od původní severní hřbitovní zdi a zároveň rovnoběžně s ní. Skelet byl položen v anatomické poloze hlavou k západu a pravá ruka byla zatnutá v pěst. V hrobové jámě u levé ruky byly nalezeny čtyři stříbrné pražské groše z doby vlády krále Jana Lucemburského (vládl v letech ). Muž byl vysoký přibližně 170 cm a v laboratořích bylo jeho stáří odhadnuto na cca 51 let. Pravá kyčelní jamka Vampýr Tobiáš ze 2. třetiny 14. století v nové expozici otevřené v lednu 2012 v Bráně Trojzemí č. p. 71 na Horním náměstí v Hrádku nad Nisou 25

27 vykazovala artrotické změny. Výbrusem kořene prvního horního řezáku byl zjištěn po - slední přírůstek, který je zimní (tmavý). Z toho vyplývá, že muž zemřel na jaře (duben až květen). Z jeho levé stehenní kosti byla vyříznuta část osteologického materiálu a byla provedena izolace DNA. Stanoven byl haplotyp Y-chromozomu a predikována haplo skupina E1b1b. Tuto skupinu nacházíme v současnosti především na Balkáně (30 % v Albánii a na severu Řecka) a na Blízkém východě. V současné populaci České republiky nalezneme přibližně 7 % mužů-nositelů této haploskupiny. Muže jsme pojmenovali Tobiáš podle zatím nejbližšího geneticky známého příbuzného, který je uveden v Čechách pod označením Toviah. Tělo záhadného muže Tobiáše z Kostelní ulice bylo uloženo za hřbitovní zdí a podle dostupných informací víme, že z prostoru křesťanského hřbitova byli vyloučeni lidé exkomunikovaní, nepokřtění, židé a protestanti, různí delikventi, osoby podezřelé z čarodějnictví, sebevrazi, zabití a zavraždění, nepokřtěné a mrtvě narozené děti, kati, rasové, cizinci i osoby tělesně či duševně postižené a taktéž nalezené a neznámé osoby. Tím, že byl nebožtík nerituálně pohozen do hrobu v jiné poloze, než předepisovala náboženská pravidla, byl vyloučen z účasti na Posledním soudu a bylo mu tak odepřeno znovuvzkříšení v Kristově věčné říši. Ve staročeských exemplech z přelomu 14. a 15. století se vypráví o lidech po hřbených na poli, protože žili rozmařile či nemravně. Například se jednalo o případy, kdy člověk zemřel při honitbě, na turnaji nebo loupil či se dopustil smilstva. Dokonce jeden mnich, protože byl lakomý, tak byl pohřben mimo hřbitov i se svými penězi. Hroby, kdy byla mrtvá těla probodena kůlem, uložena na boku, na břiše, se svázanými končetinami, či dokonce s ukroucenou hlavou se považují někdy za pohřby odsouzených zločinců a někdy za doklad protivampyrických opatření učiněných proto, aby mrtvý ne - mohl po své smrti vstát z hrobu a škodit živým. Podle středověkých lidových představ obě tyto varianty spolu úzce souvisejí, neboť v některých případech právě odsouzenci patřili mezi kandidáty na nebezpečné revenanty. Nebyla výjimkou ani exhumace těla či jiné opatření proti návratu nemrtvého. Poloha mrtvého na břiše může být také znakem pokání, jak to vyplývá ze zprávy o pohřbu krále Pipina III. Krátkého, který byl vzhledem k provinění vůči opatství v Saint-Denis u Paříže pohřben roku 768 obličejem k zemi. Nejstarší dva příklady o vampyrismu v českém lidovém podání zapsal letopisec Neplach ( ). Roku 1336 prý pastýř Myslata ve vsi Blově u Kadaně po své smrti obcházel v noci okolní osady a trápil a rdousil lidi. Když byla jeho mrtvola probodnuta kůlem, volal prý: Mnoho mi uškodili; neboť mi dali hůl (někdy je užito slovo kůl, nebo kaj), abych se proti psům oháněl. Když ani potom nedal pokoj, tak po všelikých mukách byla jeho mrtvola spálena. Koho před upálením jmenoval, tak ještě toho dne zemřel. Trápení lidí po jeho spálení přestalo. V roce 1344 zemřela podle téhož letopisce žena v osadě Levíně. Po smrti v noci vstávala a chodila mořit lidi. Proto probodli její mrtvolu kůlem, ale vstala znovu a dusila lidi jako dříve. Teprve když ji spálili, i když hranice nechtěla nejdříve z ně - jakých příčin vůbec chytit, tak přestala všechny trápit. Interpretace hrobů, ve kterých byly nalezeny stopy ztrouchnivělých dřevěných kůlů, jako hrobů s jednoznačně protivampyrickým významem je nutné korigovat ve světle nových výzkumů trestního práva století. Martina Havlůjová ve své stati Ženská kriminalita v Čechách ve světle smolných knih z roku 1999 uvádí desítky případů odsouzených žen za tzv. infanticidium, jinak řečeno za vraždu či zabití novorozence. V Solnici 26

28 Transport dubového trámu z let , který je částí nejstarší středověké stavby v Hrádku nad Nisou tak byla v roce 1572 za vyhnání a zavraždění plodu za živa zahrabána a kůlem probita Zuzka Duňáková. Ve stejném roce byla za živa zahrabána a kůlem probita i Anka Hudcova, která Zuzku Duňákovou navedla. Ve stejném městečku byla za zamordování vlastního dítěte za živa zahrabána a kůlem probita ještě Anna Brhlová v roce 1596 a Dorna Jalovcová v roce Stejný trest popisují smolné knihy v sedmi případech v Kutné Hoře, pětkrát v Příbrami, čtyřikrát ve Voticích a v Dobrušce, třikrát v Benešově, dvakrát v Pardubicích, jednou ve Velké Bíteši, v Táboře a v Bojkovicích. V Čelákovicích v roce 1966 zkoumal archeolog Jaroslav Špaček pohřebiště, v místě, které v 18. století neslo název Mrchovláčka. Zdokumentoval zde jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky čtrnácti dospělých jedinců. Většinou se jednalo o muže ve věkovém rozmezí let a jejich průměrná tělesná výška byla 168 cm. Protože těla byla po hř bena nepietním způsobem v poloze na břiše nebo na boku, s rukama svázanýma za zády či s oddělenou hlavou, došel k závěru, že šlo o pohřby s projevy vampyrismu. V hrobech bylo nalezeno celkem pět železných kruhových spon, které se objevují po celý středověk i v novověku, takže k přesnějšímu datování nám moc nepomohou. Podobné nepietní pohřby jsou známy z evropských popravišť, zvláště ze švýcarského Emmenbrücke u Lu zernu (datováno do století); vzhledem k tomu, že město Čelákovice mělo v novo věku hrdelní právo, tak se pravděpodobně jedná o hroby odsouzenců z pozdního středo věku či raného novověku. 27

29 V hrobu muže z Kostelní ulice v Hrádku nad Nisou byly nalezeny mince, ale nezna mená to, že by domnělý muž mohl být považován výhradně za penězokazce, i když počátky stíhání padělání mincí shledáváme v dějinách našeho práva již poměrně záhy. Výslovně byly jako trest pro pachatele tohoto deliktu zakotveny konfiskace majetku a trest smrti již kolem roku Někdy byl tento podvod trestán také upálením. Přesný význam mincí v hrobech pro první polovinu 14. století, kdy nemáme tolik historických zpráv o trestním právu, zatím nedokážeme určit. Ve staré Francii byl například velmi rozšířený zvyk, podle kterého se vkládala do rakve, nebo dokonce do úst zemřelého mince. Bezpochyby již nešlo o peníz pro převozníka Charona, ale spíše o rituální koupi majetku zesnulého. Dědictví tak bylo získáno náležitým způsobem a bývalý majitel ztrácel jakýkoli důvod, aby se ze zá hrobí vracel a upíral ho živým. Středověké polozemnice ve vnitrobloku č. p. 71 Polozemnice jsou zbytky staveb zahloubených částečně do země, ale někdy též do skalního podloží (tedy spíše poloskalnice, jako ta, která byla nalezena v roce 1999 ve Starém Dubu). Od příchodu Slovanů na naše území v 6. století až do 13. století jsou nejčastějším dokladem pobytu lidí na sídlištích. Jednoprostorové polozemnice, čtvercového nebo podélného půdorysu s otopným zařízením v rohu, jsou považovány za obydlí. Zkoumány byly především Profil, na kterém je patrná tmavá černošedá vrstva po polozemnici, jež ve 14. století zanikla požárem 28

30 v Roztokách, Březně či Dolních Věstonicích. Na archeologických nalezištích nacházíme většinou jejich spodní části s ušlapanou hliněnou podlahou a různě zřícenými stěnami. Dřevěná sedlová střecha a případné stěny jsou po zániku propadlé a zcela rozpadlé uvnitř. V případě, že polozemnice shořela, zbyla po ní silná vrstva černých uhlíků. Od listopadu 2009 bylo ve vnitrobloku č. p. 71 objeveno několik objektů, které můžeme interpretovat jako části polozemnic. Všechny se dochovaly pouze v řezu, takže dokážeme rekonstruovat pouze jejich délku a výšku zahloubeného prostoru. Dvě byly objeveny ve svahu (označeny jako objekty 1 a 2), který přiléhá k severní straně nově budovaného kinosálu, a třetí (označena jako objekt 17) byla objevena pod východní stěnou domu č. p. 71 při budování výtahové šachty. Objekt číslo 1 byl dlouhý 3,96 m a výška zahloubené části byla kolem půl metru. Tento objekt měl nerovnou podlahu a zřícené stěny. Celý zanikl požárem někdy ve 14. století. Z objektu číslo 2 se zachovala jen část při jeho severní stěně. Jeho délka byla 2,6 m a výška zahloubené části se pohybovala v rozmezí 0,8 0,9 m. Stěny byly téměř kolmé a na rovné podlaze stála dřevěná kónická díže s vápnem, pravděpodobně využívaného k výstavbě v okolí. Díže měla u země průměr 92 cm. Ve výšce 80 cm byl její průměr 66 cm. Tento objekt dle nalezené keramiky rámcově datuji do 16. století. U objektu číslo 17 byla naměřena délka 3,94 m a výška zahloubené části 0,9 m. Dokumentována byla jeho východní část s rovnou podlahou a mírně šikmými stěnami. Zánik tohoto objektu spadá do průběhu 14. století. Keramické nádoby před hostincem U Jelena Hrádek nad Nisou se dostal na nejstarší mapu archeologických lokalit, kterou uveřejnil Matyáš Kalina z Jäthensteinu roku 1828 ve svém spisu nazvaném Pohanská obětiště, hroby a starožitnosti v Čechách. Joseph Niederle ve svých Dějinách Hrádku o tomto nálezu píše, že na staveništi U Jelena č. p. 109 v Hrádku nad Nisou se při kopání základů a sklepa, asi na sáh hluboko v suchém jílu, našly urny mrtvých. Celkem bylo tehdy nalezeno čtrnáct kusů uren (v nichž se nic charakteristického nenašlo) nebo džbánů na popel a až na dva kusy byly pro neznalost pracovníků poškozeny. Tyto dva dobře zachovalé exempláře vzal k sobě tehdejší kaplan Menzel a předal je Pražskému muzeu. Předměty bohužel nejsou dnes v Národním muzeu k nalezení, a protože neexistuje ani jejich vyobrazení, tak není možné určit, ze které doby pocházejí. V tehdejších literárních pramenech jsou zmiňovány ještě další indicie, které nemůžeme ověřit, jako údaj, že nález prý obsahoval také kosti a sekerku. Nádoby údajně byly z bílého páleného jílu a bez výzdoby. Výzkum před hostincem U Jelena na Horním náměstí nepotvrdil existenci žádných pravěkých nádob. Přesto odtud pocházejí z hloubky 1 1,2 m dva krásné džbány ze světlé pálené hlíny, které patří k tzv. okruhu červeně malované keramiky a svými znaky se hlásí do 15. až 16. století. Větší džbán má přes většinu povrchu vývalkovou šroubovici, vyšší vzhůru vytažený okraj (kterému říkáme okruží) a široké páskové ucho. Vysoký je 27,5 cm a jeho maximální průměr dosahuje 21,5 cm. Dno má průměr 13 cm a vnější maximální průměr hrdla je 9 cm. Šířka páskového ucha je 3,9 cm a jeho výška 8,2 cm. Džbán má na 29

31 30 Část středověké haťové cesty objevené archeologickým výzkumem na Husově ulici v roce 2010

32 povrchu hnědookrovou barvu a téměř 95 % nádoby je slepeno z původních zlomků. Zbytek je doplněn obarvenou sádrou, která má oproti originálu tmavší odstín. Celkem byly z prostoru archeologických sond na Horním náměstí získány desítky nádob a jejich torz a další řádově desetitisíce keramických zlomků. Haťová cesta na Husově ulici Byla objevena při archeologickém výzkumu na podzim roku Několikametrový úsek zde překonával zamokřený a bažinatý úsek. Středověcí lidé sem naházeli množství kamenů a větví, které tvořily zpevněný základ pro položení povrchových jedlových trámků. Cesta vedla směrem na dnešní Oldřichov na Hranicích a zde se stáčela k bráně města Žitavy postavené ve východní části hradeb. Staré stezky umožňovaly pouze pěší chůzi se zvířetem a některé se již před vznikem měst změnily v cesty, po nichž mohl projet i povoz. Ve středověku se spoje mezi městy postupně měnily v silnice, ovšem nedostatečně udržované. Povrch byl zpevňován hatěmi a vodní toky se překonávaly většinou jen brodem. Kupci si na špatný stav silnic stěžovali, neboť byly nedostatečně široké, propadlé a plné bláta. V lesnatých úsecích se udržovaly podél silnic kvůli bezpečnosti průseky několik desítek metrů široké. Technika stavby silnic se ještě začátkem 18. století nacházela hluboko na středověké úrovni. Staré silnice byly různě široké a vybudované bez pevného základu. Příkopy podél silnic nebyly, naopak navršené drny nebo hlína lemující jízdní dráhu na ochranu přiléhajících polí proti rozježdění měnily cestu v koryto. V něm se za dešťů a při tání sněhu mísila voda s hlínou, a tak vozy zapadaly hluboko do bláta. Silnice se udržovaly pouze další hlínou, kamením, drny, dřívím či slámou. V exponovaných místech, jako byly brody nebo na zemských cestách (například pod nedalekým hradem Karlsfriedem u Žitavy), vznikaly častým používáním celé svazky hlubokých úvozů utvářených paprsčitě nebo paralelně vedle sebe. Kvůli loupeživým nájezdům bylo z bezpečnostního hlediska okolí důležitých cest vymýceno až tam, kam by člověk kamenem dohodil. Síť hlavních zemských cest a cestovní vzdálenosti mezi městy zachycuje nejstarší samostatná mapa Čech z roku 1518 od Mikuláše Klaudiána. Úsek cesty mezi Žitavou a Hrádkem nad Nisou je dobře vidět na Müllerově mapě z roku Na závěr Doposud jsme v celé dlouhé minulosti tohoto města neměli tak zcela výjimečnou možnost intravilán této lokality v takovém rozsahu zkoumat. Velmi důležité také je uvědomit si, že znovu tyto archeologické terény zkoumat nebudeme moci, neboť budou nenávratně odebrány z míst, kde se po staletí utvářely. Nejedná se o nic méně než o jednu jedinou neopakovatelnou možnost nabídnout lidem unikátní informace o historii místa, kde žijí, nebo kam přijíždějí a snad se do budoucna budou i rádi vracet. Za rok trvajících výzkumných prací se podařilo nalézt nejen desetitisíce artefaktů z hmotných dějin městečka, jako jsou mince, torza kachlů a keramických nádob, různorodý kovový inventář, osteologický materiál, ale i řadu jedinečných objektů. 31

33 Pojem jako hrádecký vampýr Tobiáš, který je v současnosti nejlépe zdokumentovaným skeletem v ČR, zůstane nadlouho vyhledávanou součástí nové krásné expozice v Bráně Trojzemí na Horním náměstí. O historii zde můžete v centru města doslova zakopávat, a mnohá města tak mohou pouze tiše přihlížet a závidět. Průběžné výsledky výzkumu v Hrádku nad Nisou přinášejí zcela nové informace o vý - voji sídliště a budou nenahraditelným zdrojem ke srovnávacímu studiu v široké škále vědních oborů. Město se tak stává jedním z mála lépe prozkoumaných v severních Če - chách. O velké důležitosti výzkumů městských jader vypovídají výzkumy ve Švýcarsku a v jihozápadním Německu v osmdesátých letech 20. století (ve městech Konstanz, Zürich, Freiburg im Breisgau, Rottweil, Winterthur, Regensberg, Ulm a Zurzach). V devadesátých letech 20. století byla prozkoumána s výbornými výsledky městská jádra měst v sousedním Sasku (Dresden, Leipzig, Crimmitschau). V Čechách můžeme navázat na výsledky průzkumů Mostu, Plzně či Žatce a dozvědět se o středověké a novověké historii našeho města. V současné době se nacházíme v období konzumní společnosti a zachraňovat informace o historii není příliš populární. Snad si uvědomíme, že jsme se zde nevyskytli pouze teď v přítomnosti jakousi náhodou, ale že máme mít úctu k odkazu našich předků. Infor - macemi o minulosti posilujeme nejen uvědomování si sebe sama, ale souvisí s tím i ro - dinné vztahy a vazby na domov, na region, na naši vlast. Je tolik míst, kde jsou představitelé obcí a měst k vlastní historii hluší a slepí. Je dobré podpořit město, kde je velký zájem s historií pracovat a díky ní se i rozvíjet. Je dobré pomáhat vytvářet pravé hodnoty naší společnosti. Doporučená literatura DELUMEAU, Jean. Strach na západě ve století. Praha, HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha, 1992, str. 92. KAVÁN, Jaroslav. Středověké nálezy v Hrádku nad Nisou. In: AR. Praha, 1962, roč. XIV, seš. 2, str KLÁPŠTĚ, Jan. Proměna českých zemí ve středověku. Praha, KÜHN, Karl. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg. Brünn Prag Leipzig Wien, MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v století. Praha, MAŠKOVÁ, Pavlína. K otázce interpretace kostrového pohřebiště s projevy vampyrismu v Čelákovicích. In: Studia mediaevalia Pragensia. Praha, 2005, č. 5, str NIEDERLE, Joseph. Dějiny Hrádku nad Nisou, rovněž majitelů panství Grábštejna VAŘEKA, Pavel. Archeologie středověkého domu ZÍBRT, Čeněk. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha,

34 Hledání souvislostí Albrecht Kittler Herrnhut Z němčiny přeložil Otokar Simm Stará celnice v Bílém Potoce zachycená na kresbě Karla Johneho počátkem dvacátých let minulého století. Z knihy Rudolfa Kauschky Wandern und Klettern. 33

35 Rukopisná zpráva Rudolfa Kauschky ve mně vzbudila zvědavost. Pod nadpisem Znovu v Jizerských horách píše Kauschka o výletu podniknutém 21. června Je doba války. Jeho touha po Jizerských horách musela být veliká, protože na dost dlouhou túru vyrazil, ačkoliv bylo už po poledni. Avšak nedělní ráno lákalo tak silně a já se kolem poledne cítil tak svěží, že jsem se po obědě u švagra Arnolda rozhodl vyjet do Lidových sadů, abych se vydal přes chatu na Smědavě do Bílého Potoka. Tak jsem dorazil v 1 hodinu 27 minut do Lidových sadů a pustil se strmým kopcem do Rudolfova, ne příliš rázně před lety bych řekl pomalu. [ ] Ten velký les sám jak jen se proměnil díky mnohým lesním pracím během dlouhého odloučení. Široké pruhy byly vyřezány do zelené lesní stěny: před Červeným potokem a Blatným rybníkem, mezi Kristiánovem a Rozmezím; pohled, jenž by dříve býval jat šumícím prostorem, mohl teď tu a tam zalétnout k dalekým modrým vrcholům Krkonoš a na čluny oblaků, jež k nim pluly. [...] Tak jsem přišel z lesů znovu do té vsi mého nejhezčího mládí. Tady stojí kostel, ve kterém moje maminka, vzpomínajíc na svá vlastní mladá léta, s rozbouřeným srdcem zpívala, oddáno tu bylo její první dítě; tam jsou za poli lesíky, ve kterých jsem s ní sbíral klestí a hledal houby. Tady se řítí ve Smědé hnědá voda přes vysoký jez do hluboké pstruží tůně, v níž jsem nejraději plavával, když příval vod kypěl nejdivěji, zde stále ještě stoupá trpce nakyslý kouř smrkového ohně nad Velkou rybí vodou ke štítu domu, před kterým stávala nezapomenutelná stará lípa, z níž po několik roků vanula v létě její vůně do našich pokojů a nás děti uspávala. A hluboko v lesích, odkud jsem právě přišel, tam stála ještě ta stará idylická hájovna s hostincem svou důvěrně známou tvář však ztratila. Štít onoho domu, to bylo to, co jsem hledal! Ale kde jsem měl po něm v Bílém Potoce pátrat? V mé fantazii stál dům rodiny Kauschkových poblíž Bártlovy boudy, protože se chlapec rád potuloval v lese. Fantazie je hezká, ale při hledání skutečností příliš nepomůže. Otokar Simm věděl, že viněta vyobrazená v Kauschkově knížce Wandern und Klettern (Výlety a lezení) na straně 257, představuje domov Kauschkových v Bílém Potoce. Mezi přáteli Siegfrieda Weisse a Wolfganga Ginzela se o tom mluvilo již před desetiletími a stavení č. p. 16 v Bílém Potoce patřilo k favoritům. Snad to zavinil zlý pes či kdovíco jiného, že zůstávalo nejisté, zda je jejich domněnka správná. Ota mne pozval, abychom místo s konečnou platností společně potvrdili. V úterý 20. září 2011 jsme vyrazili z Hejnic s místním znalcem Miroslavem Jechem, který ve staré literatuře nalezl řešení této hádanky. Anton Franz Ressel ( ), učitel a vlastivědný badatel, označil v knize Geschichte von Raspenau (Dějiny Raspenavy, 1929, str. 350) domovní číslo bílopotocké stanice finanční stráže přesně. Cíleně jsme se proto vydali k domu č. p. 16, který dosud stojí nad potokem zvaným Velká rybí voda. Mezi ním a Smědou se nachází objekt, který patřil k bývalé koželužně a byl 34

36 Renovovaný dům kdysi patřil ke koželužně. Zbytky zdiva před domem jsou základy této výrobny. Foto Miroslav Jech v nedávných letech renovován. Po desetiletí se zde zpracovávaly usně pro výrobu vojenské obuvi. Toho se nepochybně týká Kauschkova vzpomínka na trpce nakyslý kouř, který mohl být způsobován přídavnými chemikáliemi (tříslovinou) nezbytnými pro výrobu. Krátká odbočka vlevo nás přivedla nahoru k pozemku s domem č. p. 16, který dnes vlastní jedna místní rodina. Snahu o údržbu objektu je nutné považovat za víc než nedostatečnou. Tento dům je zcela jednoznačně stavením, které pro Kauschkovu knihu z roku 1924 namaloval výtvarník Karl Johne. Výměna oken v horním poschodí sice pravidelný charakter trochu narušila, ale zásadně ho nezměnila. Stodolu, která je na hezké vinětě viditelná na pravé straně, je možné lokalizovat už jen podle pozůstatků základového zdiva. Velká lípa už také dávno nestojí, nicméně si můžeme přesvědčivě namlouvat, že lipka namalovaná v popředí ještě dnes vypíná svoji korunu k obloze takže musí být nejméně devadesátiletá. Smědavská hora, kterou vidíme v pozadí, je konstantou, již nemohou změnit ani ty nejhorší časy. Finanční či celní stráž byla v Bílém Potoce ustavena od ledna Císařským rozhodnutím z roku 1829 a dvorním dekretem z roku 1830 byla tato uniformovaná a ozbrojená civilní stráž zřízena pod názvem Gränzwache Hraniční stráž. V době založení přináleželo k tomuto strážnímu tělesu více než c. k. zřízenců, již měli na hranicích pečovat 35

37 o daňové zájmy státu. Ve vnitrozemí převzala dohled nad daněmi Důchodková stráž obdoba stráže finanční. Aby byla paralelní struktura odstraněna, byly obě instituce v dubnu roku 1843 sjednoceny do c. k. Finanční stráže. V roce 1890 bylo u této stráže zaměstnáno na úředníků. Velitel strážnice měl titul respicienta a kolem roku 1895 mu přináležela denní mzda 1,65 zlatých rakouské měny. Pro Kauschkova otce Antona znamenalo přeložení v roce 1896 do funkce respicienta v Bílém Potoce i finanční přínos. Sloužil zde do října 1901 a do jeho okrsku patřily obce Ferdinandov, Hejnice, Bílý Potok a Lužec. Albrecht Kittler je autorem monografie Rudolf Kauschka , kterou vydal vlastním nákladem v roce 2008 při příležitosti 125. výročí Kauschkova narození. Dům č. p. 16 v Bílém Potoce, ve kterém žila několik let rodina Antona Kauschky, dosud stojí. Jeho stav je však značně neutěšený. Foto Otokar Simm 36

38 Z minulosti zimních sportů v okolí Smrku Karel Nádeník Nové Město pod Smrkem Foto archiv autora Organizátorem prvních lyžařských závodů na Smrku v roce 1905 byla místní sekce Německého horského spolku 37

39 Z dochovaných zpráv o rozvoji lyžařského sportu na severních svazích Smrku a Jizerského Stohu vyplývá, že slezská strana jistý náskok měla. Také tam začali někteří truhláři s pokusy napodobovat lyže dovezené z Norska. Velkou zásluhu na vývoji a rozvoji tohoto sportovního odvětví měl Krkonošský horský spolek. Ten do - konce v počátcích velkoryse poskytoval zájemcům prkýnka, a co víc, povolal i uči tele lyžování přímo z Norska. Ve Flinsbergu (dnes Świeradów Zdrój) vznikla první oficiální instituce, která pečovala o rozvoj lyžování v Jizerských horách. Začátkem 90. let 19. století dochází ke vzájemné spolupráci mezi představiteli místních skupin Riesengebirgsvereinu (Krkonošský horský spolek) ve Schwarzbachu a Meffers - dorfu (Czerniawa Zdrój a Pobiedna) a Okrašlovacím a zalesňovacím spolkem v Novém Městě pod Smrkem. Jejich činnost se zaměřuje na zpřístupnění severní části Jizerských hor pro širokou veřejnost, a to budováním cest a rozhleden. Velkým problémem však byly i tenkrát peníze. Rakousko-uherská, tj. česká část Jizerských hor neměla zdaleka tak štědrého mecenáše jako ta slezská. Výstižně o tom píše ve své zprávě o Jizerských horách z roku 1899 Jan Buchar, jenž byl nejen velkým propagátorem lyžařského sportu, ale zasloužil se dokonce o zavedení lyžařského výcviku do povinných školních osnov. Jako Krkonoše, tak i Ji - zerské hory na pruské straně mají své mecenáše, z nichž hlavním jest hrabě Schaff - gotsch, jemuž např. i rozkvět Flinsbergu jedině právem za zásluhu přičísti lze. Z naší strany takových obětavých mecenášů nemají ani Krkonoše, ani Jizerské hory. Majitelé panství v Jizerských horách na české straně hrabě Clam-Gallas, hrabě Desfours-Walderode a Rohanové doposud podporovali turistický spolek nanejvýše tím, že ochotně dávali svolení ku zřizování cest, jež ovšem pro ně samotné mají největší význam. Jiného pro zvelebení pohoří nečiní. Poměrům těmto jsou skoro i po - měry v Krkonoších na vlas podobny. (Pozn. autora: v originálu píše Jan Buchar Jizerské hory jen s malým j.) Zima 1935/36. Závodu se zúčastnili početní závodníci z okolí. Startovní číslo 4 má mladý Emil Novák. Foto archiv Rony Novák jun. 38

40 Skupina velkoprůmyslníků se setkávala na vrcholu Smrku (1929). Druhý zleva je Oskar Klinger jun. Liberecké ústředí Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory věnovalo v roce 1892 dvě stě padesát zlatých na výstavbu dřevěné rozhledny na Smrku. To se stalo podnětem k tomu, aby do liberecké hlavní sekce vstoupilo asi 30 osob z Nového Města pod Smrkem. Avšak tito lidé chtěli vyvíjet aktivní práci především v místě svého bydliště, a tak se rozhodli po dohodě s hlavním spolkem že ustaví vlastní sekci. Ustavující schůze se v Novém Městě pod Smrkem konala 24. května 1905 a u založení bylo 52 členů. Mimo budování, opravování a značení turistických cest uspořádali členové této místní skupiny v prvních letech i čtyři lyžařské závody. První z nich se konal 18. února 1906 a sekce poskytla i prostředky na zakoupení cen vítězům. Účast závodníků byla na tu dobu značná a celá akce přispěla k propagaci zdejšího lyžařského sportu. Dokladem toho je, že 16. února 1908 byly uspořádány již IV. lyžařské závody v kategoriích žáků, mládeže a dospělých. Vrchol Smrku tak začalo i v zimě navštěvovat stále více lidí. Již tehdy byla k původní malé turistické chatě přistavěna hospodářská místnost (nová kuchyň) a z původní ku - chyňky byl zařízen lovecký pokojík. Další důležitou aktivitou členů novoměstské sekce horského spolku bylo, že se po domluvě s vydavateli turistických průvodců snažili opravit některé chyby, které byly otištěny v již vydaných publikacích. O Smrku se tehdy často psalo, že je bažinatý a těžko přístupný. A to nepovažovali za pravdivé. Velkou zásluhu měli též na vybudování Körnerova pamětního kamene v roce 1909 na vrcholu Smrku, kam mladý básník právě před sto lety vystoupil. To již měla sekce 74 členů. V roce 1911 přicházejí novoměstští členové horského spolku společně s příslušníky místního okrašlovacího spolku s návrhem postavit ze Smrku do Nového Města sáňkařskou dráhu, která by vedla podle zemské hranice. Avšak po roce zjišťují, že na její vybudování jim nebudou stačit prostředky z vlastních zdrojů. Problematická by byla i její údržba, protože kolem zemské hranice vznikají v zimě vysoké závěje. Díky podpoře nadlesního Ferdinanda Kühlmanna z Frýdlantu a hraběte Clam-Gallase dostali Novoměstští povolení k tomu, aby rozšířili a používali jako přírodní sáňkařskou dráhu současnou turistickou stezku na Smrk. 39

41 40 Podobné kousky na lyžích dnes umějí i běžkaři. Na snímcích ze Smrku z roku 1932 je otec autora článku.

42 Sám pan hrabě přispěl částkou 500 korun, frýdlantská spořitelna poskytla dar ve výši 200 K a továrník Oskar Klinger jun. věnoval dokonce K. Rok nato podpořilo projekt i c. k. ministerstvo práce. Na podzim roku 1913 tak mohly začít na sáňkařské dráze první práce, avšak pro nepřízeň počasí se podařilo upravit pouhých 500 metrů. Dozor a celkové vedení převzal revírník Otto Kinzel. V roce 1915 byla na sáňkařské dráze prostavěna suma korun a 38 haléřů. Začátek sáňkařské dráhy byl nyní u tak zvané třetí lavičky. Bylo však dohodnuto, že zbytek turistické stezky, vedoucí od místa Schwarzer Busch (Černý les) až na temeno hory Smrku, bude upraven později. Ve zprávě z roku 1916 se uvádí, že celkové výdaje na sáňkařskou dráhu činily 2 699,86 K. Po dě - kování obdrželi všichni sponzoři. Dnes si samozřejmě pod pojmem sáňkařská dráha vybavíme něco úplně jiného. O tom, jak tehdy trať vypadala, si můžeme učinit představu z dopisu Ernsta Beckera, častého návštěvníka Smrku a znalce Jizerských hor. Poté, co si během jedné neděle dráhu sám vyzkoušel, napsal svému příteli: Nepředstavuj si pod slovy sáňkařská dráha rovnou, širokou a pevně udusanou cestu, po které se dá bez námahy sjet. Setkáš se tu s polámanými kmeny, vysokými závějemi, hlubokými dírami, strmými zledovatělými plotnami. Nicméně i na dalších místech severní části Jizerských hor byly již v provozu podobné sáňkářské dráhy. Sáňkovalo se nejen ze Smědavy do Bílého Potoka, od Štolpišského mostu do Ferdinandova, od Francouzských kamenů do Libverdy, z Jizerského Stohu do Flins - bergu, ale i na dalších lesních cestách v Jizerských horách. Nešlo většinou o žádné závodění, ale především o zábavu a potěšení návštěvníků. Rozvoj lyžařského sportu Vyfotit synka před zimní krajinou v ateliéru bylo patrně přáním rodičů Větší rozvoj lyžování nastal na české straně hor až po skončení první světové války. V té době začali místní truhláři vyrábět lyže z jasanového dřeva. Jeden z novoměstských, sám dobrý lyžař, si opatřil vynikající hikorové dřevo, které je nejen pevné a pružné, ale navíc nesaje vodu. Z něho vyráběl lyže. Takové lyže si dobře pamatuji, neboť je vyrobil i mému otci a já sám jsem na nich ještě v padesátých letech minulého století lyžoval. Zájem o lyžování rostl a lidé podnikali čím dál častěji delší lyžařské túry. Na Smědavu, Jizerku či na Velkou Jizeru nebo k samotě Kammhäuser (Polana Izerska). Na Smrku rádi 41

43 42 Závody v motoskijöringu byly napínavé, proto tak velká účast diváků. Závodníci projíždějí Ludvíkovskou a Frýdlantskou ulicí v Novém Městě pod Smrkem. Foto archiv Rostislav Jelínek

44 využívali především ti mladší teplé jarní sluníčko k opalování. V hluboké vrstvě sněhu si vyhloubili větší vanu, vystlali ji chvojím a v ní se slunili. Když byla v roce 1924 otevřena turistická chata na Heufuderu (Jizerský Stoh), nastal mezi Smrkem a Stohem oboustranný čilý ruch. Místní sportovní spolky organizovaly závody se startem na vrcholu Smrku a s cílem až v Novém Městě na náměstí. Při sjezdu nejpříkřejší částí cesty od třetí k první lavičce dosahovali dobří lyžaři úctyhodných rychlostí. Docházelo i k častým pádům, ale naštěstí nikdy neskončily příliš vážným zraněním. V Heintschelově kronice jsem našel dva záznamy o úrazech lyžařů při sjíždění ze Smrku: 23. února 1930 se zranila zubařka ze Žitavy při sjezdu ze Smrku směrem na Smědavu. Byla transportována do Nového Města a odvezena do nemocnice ve Frýdlantě. Zhruba o rok později, 1. března 1931, si při lyžování na Smrku zlomil nohu lyžař ze Zhořelce. Místní ho dopravili do Nového Města a nechali převézt do Zhořelce. Níže pak následovaly i rovinaté úseky. Je samozřejmě třeba se na tyto lyžařské průkopníky dívat očima tehdejší doby. Dobrým dokladem toho, jak vypadalo sjíždění severním svahem Smrku, je autentické líčení všestranného sportovce Emila Nová ka. Běhal dlouhé tratě, jezdil slalom i sjezd, byl i dobrým skokanem. Z jeho líčení vyjímám: Výzbroj obyčejného lyžaře sestá vala z jasanových lyží bez hran, lískových holí s velkými vypletenými talíři. Za výstroj posloužily sériově vyráběné lyžařské boty od firmy Baťa za 129 Kč, široké kalhoty zvané pumpky, vlněná páska kolem hlavy nebo čepice s kšiltem. Cesta na Smrk byla v létě asi 3 m široká. V zimě se změnila na zhruba dvoumetrovou sáňkařskou dráhu. Dvakrát denně tudy i v zimním období projížděl Willi Wöhl s koníkem zapřaženým do lehkých saní, kterými vozil proviant do chaty na Smrku. Při cestě dolů připevnil napříč za saně několik metrových polen, kterými zpevňoval cestu. Po stranách cesty tehdy stál ještě zdravý les, který výrazně omezoval sjíždějícím lyžařům možnost vyhnout se protijdoucím turistům. Ti navíc často nosili na zádech lyže nebo za sebou táhli sáňky. Cesta byla zařízlá metr hluboko do sněhu a podobala se spíše bobové dráze. Obzvláště v neděli tudy sjíždělo mnoho sáňkařů, kteří uhlazenou trasu často rozjížděli, takže je s podivem, že se celá léta mezi oběma válkami nic vážnějšího nestalo. Občas se jen zlomila hůlka nebo lyže, někdy i ruka. Před zatáčkami křičeli sjezdaři Pozor!, aby vystupující turisty včas varovali. Mělo by tu být i řečeno, že jsem po strmé Smrkové cestě do údolí často nejel. Měl jsem strach. Především kvůli velkému množství lidí. Jiné to bylo, když se konaly oficiální závody, a kdy byla dráha volná. Celá trasa představovala 1 km dlouhý sjezd a asi 2 km běhu. V roce 1935 jsem jako 14letý obsadil 6. místo. Onoho lyžařského závodu se tehdy zúčastnilo bezmála čtyřicet závodníků, z Nového Města pocházelo asi pět účastníků. Ostatní byli z okolí. Účast v takovém závodu přinášela především radost, někdy ovšem i zklamání. Z vyprávění starousedlíků je známo, že během zimních nedělí přicházelo na vrchol Smrku ze všech stran mnoho turistů. V malé chatičce bývalo plno. K pravidelným účastníkům zimních výstupů patřil i majitel místní velké textilky Oskar Klinger se svou ženou Arabellou. Na snímku pořízeném v březnu 1929 je spolu s dalšími továrníky. Jejich lyžařské vybavení, a především oblečení, bylo už poněkud odlišné od toho, co na sobě mívali řadoví lyžaři. 43

45 Zapomenout zde nesmíme ani na skokanský můstek, který si novoměstští nadšenci postavili v roce 1924 na svahu Sviňského vrchu. Byl využíván do poloviny 30. let a vyrostli na něm skokané, kteří pak úspěšně skákali na můstcích v Hejnicích, Jablonci nad Nisou i ve Flinsbergu. Mezi nejúspěšnější místní sportovce patřil Alfred Legler, který byl už třídou a nemalým vzorem pro mladé lyžaře. Když se jednou ve třicátých letech vracel do Nového Města odkudsi ze závodů pořádaných mezinárodní lyžařskou federací FIS s věncem vítězů, byl už na nádraží přivítán hudbou a mnoha lidmi. Během války ale skokanský můstek spadl. Avšak díky iniciativě místního učitele tělocviku Svatoslava Savického se ho podařilo v roce 1963 obnovit. V letech 1928, 1931 a 1934 uspořádal motoklub v Novém Městě pod Smrkem závody na lyžích ve vleku za motocyklem tzv. motoskijöring. Trasa vedla buď z Nového Města do Hajniště a přes Ludvíkov zpět, nebo také jen po samotném městě. Takové závody byly též značně oblíbené v sousedních Lázních Flinsbergu. Současnost V březnu 2005 přinesl celostátní tisk zprávu o tom, že se na svahu Smrku plánují sjezdovky i lanovky. Měl tu vzniknout velký lyžařský areál se třemi lanovkami a sjezdovkou z vrcholu Smrku. Sjezdovky měly mít umělé zasněžování, plánovala se obří parkoviště a nové penziony. Ráj lyžařů za stovky milionů korun To vše v domnění, že to oživí dnes mrtvý region s největším počtem nezaměstnaných na Liberecku. Naštěstí k tomu nedošlo, krásná příroda na svahu Smrku a dalších kopců zůstala zachována. Výbornou alternativou megalomanského projektu se stalo vybudování vynikajících singltrekových tratí, které dnes už svým rozsahem přesahují i do sousedního Polska. Po převážnou část roku je využívá mnoho cyklistů. Dobré podmínky k lyžování poskytují upravené běžecké tratě od Smědavy až k Čer - venému buku. Na nedalekém Jizerském Stohu v Polsku byla dokončena před několika roky sjezdovka a postavena kabinová lanovka. Jak se však ukazuje, její provoz je v letních měsících nerentabilní, a proto bývá v letní sezóně většinou v provozu jen v pátek, sobotu a v neděli Doporučená literatura BUCHAR, Jan. Jizerské hory: přednáška přednesená na schůzi KČT. Praha, HEINTSCHEL, Franz. Chronik von Neustadt und Umgebung nach eigenen Aufzeichnungen Jahrbuch des Deutschen Gebirgs- Vereines für das Jeschken- und Isergebirge. Reichenberg, NOVÁK, Emil. Z mého životopisu. Nepublikovaný rukopis. SCHOLDAN, Hannes. Aus urwüchsigem Wald inmitten Bergen zum Bad Flinsberg im Isergebirge. Vydání první. Meckenheim, 1992, 264 stran. 44

46 Vzpomínky přítele Adixe Siegfried Weiss Jablonec nad Nisou Adix Mai Foto autor 45

47 Horolezci nepochybně znají jeho jméno z průvodců a vrcholových knížek. Býval po léta nejčastějším spolulezcem Wolfganga Ginzela a byl u mnoha jeho prvovýstupů v Jizerských horách. Z toho je zřejmé, že i on byl vynikajícím lezcem; vždyť Ginzelovy cesty patřily svého času k těm, jež byly označovány nejvyšším stupněm obtížnosti. V současnosti žije v Německu, ale do své bývalé vlasti se rád vrací. Adix toho moc nenamluví, a dostat z něj líčení dávných zážitků, to není vůbec jednoduché. Přesto jsem se o to pokusil. Léta jsem ani neznal jeho celé jméno a bylo mi to i jedno pro mne to byl prostě Adix. Kamarád z naší party, věrný a naprosto spolehlivý člověk. Byli v ní téměř samí Liberečáci. Patřili k nim hlavně sourozenci Ginzelové, a tak jsem nevědomky přiřadil Adixe mezi ně. Já jsem se k té partě horolezců připojil až po vojně. Adix se s Ginzelovci seznámil po roce1947, když společně chodili do české školy. S nejstarším z rodu Ginzelů, s Gustavem, seděl v poslední lavici a oba byli na štíru s češtinou. Adix na ta léta nedávno s úsměvem vzpomínal: Po pár týdnech školní docházky, když už jsme se trochu zorientovali, jsme probírali slova, ve kterých se vyskytují dlouhé samohlásky. Přihlásil se Gustav a k veselí všech spolužáků pravil:,amééérika. Adix se správně jmenuje Adolf Mai a narodil se 1. března 1935 v Ostašově. Ale s tvůrcem májovek, který se ostatně křestním jménem jmenoval Karl, nemá nic společného, snad jen to, že jich tak jako většina tehdejších kluků spoustu přečetl. Pocházel z chudých poměrů a Ginzelové jej jaksi přijali do své rodiny. Věkově nejbližší mu byli Wolfgang s Gustavem. Ve volném čase nejraději podnikali společné výlety. Při jedné z prvních vy - jížděk na kolech kamsi za Ještěd jim zmizela tato hora z dohledu a Adix začal bědovat, že už netrefí domu. Bydlel dosud v Ostašově, přímo na úpatí Ještědu, a tak se vždycky orientoval s pomocí jeho nezaměnitelného tvaru. Později se stal stálým spolulezcem Wolfganga. Pochopitelně, že je přitahovaly i skály na Ještědu: Vrblíky, Krejčík či Ptačí kameny ráj pro klukovské touhy. Doma ve stodole našel Adix dvě lana jeden sedmimetrový špagát o průměru 7 mm a jeden desetimetrový s průměrem 10 mm. Když se svázala, bylo z toho dohromady úctyhodných 17 metrů. A s touhle výbavou vyrazili v roce 1951 na Fellerovku. O jištění nic nevěděli a slaňování dülfrem přes uzel bylo víc než problematické. S úspěchy roste chuť, a tak byl jednou z dalších skal, na kterou vyrazili, Zvon. Tady se náhodou potkali s jabloneckým Erichem Bibachem, který jim ukázal, jak se správně slaňuje a poprvé se také svezli na pořádném laně. Rovněž u Ginzelů se našlo kdesi na půdě staré lano a to se pak stalo trvalým společníkem při jejich toulkách po horách. Když jednoho dne po slanění z Kavčí věže u Hamru na Jezeře lano při stahování přetrhli, rozhodl se starý pan Ginzel otec sourozenců že už nebude dál riskovat životy svých potomků a sehnal jim solidnější lano, které snad mělo pocházet z pozůstalosti známého horolezce Gahlera. Tak se zrodilo jejich trvalé a pevné pouto ke skalám. Adix pracoval v národním podniku Pozemní stavby a vojnu si odbýval u pétépáků, což byl Pomocný technický prapor, později přejmenovaný na Technický prapor prostě u slavných Černých baronů. V té době jsem já už byl z vojny doma a zúčastňoval se společných akcí. Odměnou za lesní brigády jsme občas měli možnost pobývat v lovecké chatě pod 46

48 krkonošskou Lysou horou. Tam jednou přijel Adix na dovolenku. Okamžitě pověsil nenáviděný stejnokroj na latrínu a měl před sebou pár příjemných dnů bez šikany. Jenže při odjezdu marně sháněl vojenský opasek. Už myslel na nejhorší, když ho nakonec našel v cizím batohu. Krkonošské chaty, tedy ty lovecké, nás přitahovaly a povzbuzovaly naši fantazii. Jedné zimní noci dorazili Adix s Gustavem na zmíněnou chatu a vyprávěli nám, že ve Špin dlerově Mlýně našli na nějakém smetišti hromadu zrezivělých maček (horolezecká stoupací železa); snad pocházely ještě z vý cviku německých alpenjä gerů, tj. horských myslivců, který v Krkonoších absolvovali za druhé světové války. To byl doslova poklad! Nacpali si jich pár do ba tohů a při dalším průzkumu smetiště našli i několik prázdných pivních lahví. Spořivý Gustav rozhodl, že láhve zpeněží. Zašel proto do nějakého domu, kde se svítilo. Když vrazil s pivními láhvemi dovnitř, seděla rodina zrovna u vánočního stromku. Tvrdil, že nemá na autobus, jestli by mu ty flašky neodkoupili, když v ob - chodech už mají zavřeno. Paní se zželelo chudých poutníků, nepochybně se chtěla těch podivínů i zbavit, a tak jim láhve zaplatila. Adix z toho měl divný pocit, ale Gustav to přešel s úšklebkem, že peníze se vždycky hodí. Začátkem šedesátých let minulého století, kdy bylo v Krkonoších ještě po skrovnu lyžařských vleků, jsme cho dili s oblibou lyžovat na svah Lysé hory, kde jsme si předem museli ušlapat sníh. Lyžování na jarním firnu, kdy se dalo jezdit jen v trenkách, sloužilo nejen k opalování, ale i ke společenské konverzaci. Byl to krásný čas! Při jedné takové výpravě si ale Adix zlomil na těžkém sněhu nohu. Protože dostal zimnici, zabalili jsme ho do spacáku a přivázali na lyže, které jsme svázali na způsob kanadských saní. Lesem jsme Adixe dopravili na chatu, jenže tady další svoz do Harrachova odmítl. A tak jsme se s Wolfíkem střídali a Adixe donesli k autobusu na zádech. Nohu mu dali do sádry, ale protože jsme v té době zrovna stavěli loveckou chatu na Jizeře, požádal nás Adix, zdali bychom jej nevynesli na staveniště. Přeci se nebude s gypsovkou flákat doma. On jediný totiž dokázal vládnout tesařskou širočinou při tesání trámů 47

49 z padlých smrků. A protože jsme chtěli mít chatu do zimy pod střechou, tlačil nás čas. Vynesli jsme ho tedy do těch metrů a naše studující děvčata mu občas donesla něco k snědku. O sobotách a nedělích jsme chodili stavět, takže hlady tam moc nestrádal. Už jsem se v jednom z mých vyprávění zmínil o údivu doktora, který mu po měsíci sundal sádru, že má zánět v namoženém předloktí a že mu pro změnu musel dát do škrobáku ruku. Jo, práce se širočinou, to není žádná legrace Ještě jednu návštěvu staré lovecké chaty Adix připomněl: byla to chatka nad Lvím dolem, jihovýchodně od Sněžky. Vyprávěl, že našli místo, kde visel klíč, takže jejich návštěva byla alespoň pololegální. Přesto měli nepříjemný pocit, neboť kamna byla ještě teplá Listovali v knize návštěv a mezi jinými zápisy našli zprávu o tom, že pan Rubeška a pan Flégl cestou sem vylágrovali motor svého Minoru. Že ale střelili jelena a že byl 2B, tam stálo. Když jednou poslal Adix svým kamarádům dopis z vojny, psal, že se má dobře, ale že důstojníci jsou 2B. Od hajného Suchého z Jizerky se před tím totiž dozvěděl, že jelen 2B je takový obyčejný kryplík. Lezení v Jizerkách bylo korunováno významnými prvovýstupy, ze kterých patří k nejznámějším Severní cesta na Zvon, Ginzelův odkaz na Frýdlantské cimbuří, kde poslední úsek vylezl Adix, Údolní cesta na Čarostřelce a zejména dlouhý prvovýstup nejvyšší stěnou Zápis ve staré vrcholové knížce ze skály Zvon dokumentuje zmíněné setkání s Erichem Bibachem. Přítomni byli též Vladimír Lánský a Erich Blažek. Zdá se, že již toho dne vylezli Wolfgang Ginzel s Adixem Maiem poprvé Severní cestu, která byla později přisuzovaná bratrům Ginzelovým. 48

50 v Jizerských horách, údolkou Nosu. Na téhle cestě má Adix podstatný podíl, protože ji první den s Wolfíkem a Gustavem nedokončili. Wolfík musel příští den odjet do Prahy ke zkoušce na vysoké škole, a tak cestu dolezl Adix. Sláva ale patřila vždy Wolfgangovi, Adix si na ta - kové věci při své skromnosti nepotrpěl. Počátkem šedesátých let spolu podnikli i první zimní přechody skal Jizerských hor. Tenkrát ještě neexistovaly čelovky (svítilny), a tak s sebou nesli petrolejovou lampu. Už za tmy vystupovali přes ledem pokrytou plotnu Normálky na Divou Maří a Wolfgang potřeboval mít obě ruce volné. Vzal tedy držadlo petrolejky do zubů, aby cepínem trochu vyčistil skálu. Jak se mu petrolejka v puse kývala, narazila na skálu a zhasla. Adix se tomu podniku ještě po tolika letech srdečně směje Lezli též na písku a usilovali pochopitelně i o účast na zájezdech do Tater a zahraničních velehor. Do Adixových vzpomínek se jako nejhorší lezecké chvíle zapsaly zážitky ze zá - padní stěny Lomnického štítu, z Hokejky. Wolfgang jej za tzv. Křížem poslal doprava do jakési bláznivé varianty, kde doslova bojoval o život. Potom se Adixovo vzpomínání stočilo na Kavkaz. Chtěli ve čtyřech spolu s Vladimírem Procházkou-Chroustem lézt na Belalakaju, jenže v turbáze (turistické základně) jim sovětští instruktoři vydali puťovku s popisem cesty na jinou horu. Vyfasovali sice vysílačku, ta ale zřejmě pocházela ještě z válečné kořisti, neboť na ní byl dosud čitelný německý válečný slogan Feind hört mit! (Nepřítel naslouchá!). A vysílačka nefungovala Tak se stalo, že Adixe poslali do neznámé stěny, kde viděli trčet skoby, nejspíš z nějaké cesty pokus-omyl. Adix se probojovával místy, kudy nejspíš dosud žádná cesta nevedla, zatímco Gustav seděl v pohodě dole na ruksaku a nechal se pak na laně vytáhnout. Výstup byl dlouhý a nedal se stihnout bez bivaku. Na noc ve stěně ale nebyli připraveni, a tak si na zmrzlá kolena přivazovali kapesníky a legitimace, aby přečkali noc ve metrech. Všechno ale dobře skončilo. Až na to, že si Adix na zpáteční cestě po ledovci podvrtl nohu. Když se již měli vracet domů, byly táborové zásoby důkladně vyjedené; ve skladě zbyly už jen rozinky a sýr, které dostali na cestu. Nakonec je vyměnili s domorodci za melouny. Prostě na každém kroku dobrodružství! To bylo v roce Po okupaci v roce 1968 odešel Adix do západního Německa. Ani tam samozřejmě neztratil svůj vytříbený cit pro spravedlnost. V jednom z dopisů například psal, jak v Německu reagovaly bulvární plátky na tragické sebeobětování Jana Palacha v lednu 1969: v novinách se sice objevila krátká zpráva nadepsaná Student uhořel, ale hned vedle vzrušeně zvěstovaly tučné tituly, že princezna Soraja spadla z koně Je jasné, že ani v Německu nelétali Adixovi pečení holubi do huby. Díky své profesi sehnal zaměstnání při ražbě dálničních tunelů, které se tam v té době zrovna budovaly. Byla to tvrdá práce plná nebezpečí, při které úrazy číhaly na každém kroku. Jednou, když stál na rozpěrách uprostřed vzduchové šachty, se vysoko nad ním utrhla zavěšená skruž a proletěla tmou kolem něho do hlubin. Jindy zase, při ražení Arlberského tunelu, stavěného v letech , sjela na jejich ubytovnu lavina a poničila celou chatu včetně Adixovy postele. Měl štěstí v té chvíli v ní zrovna neležel Pracoval též na stavbách dalších tunelů: na Katschbergu, Tauernském tunelu nebo na Pfändertunelu blízko Bodamského jezera. Byl u budování tubusů pro německé rychlovlaky mezi Würzburgem a Hannoverem, později pak jezdil na různá místa v Alpách, kde zjišťoval 49

51 vlastnosti geologického podloží pro stavební záměry. Se svojí profesí se dostal i do daleké ciziny: v Jižní Koreji pracoval na ražbě tunelu pro podzemní dráhu, na Borneu prověřoval skalní podloží před výstavbou přehrady. Adixův život byl zkrátka vrchovatě naplněn poctivou, tvrdou a nebezpečnou prací. Po mnoha letech věrného přátelství jsme rádi, že se u nás občas můžeme ještě sejít, při šálku kávy si vyprávět historky a žasnout nad tím, že jsme se v mládí nezabili Přítel Adix v mladých letech Foto archiv Otokar Simm 50

52 Příběh dědovy hole Martin Němec Kroměříž Foto autor Obří sud s rozhlednou v době návštěvy tří vážených pánů z Kroměříže Pohlednice archiv Otokar Simm 51

53 52 Od nádraží v Jeřmanicích (Hermannstal) stoupali onoho dne 12. června 1931 tři pánové svahem k Ja - vorníku (tehdy zvanému Jaberlich). Přednosta pošty Rupert, lékárník Huráb, ale hlavně duše celé výpravy řídící učitel Vlček. Všichni členové Klubu česko slovenských turistů v Kroměříži. Přijeli prvním ranním vlakem od Turnova, kde přenocovali v hotelu u ná - draží. Páně Vlčka hnala vzhůru do svahu nejen touha poznat nové, turisticky zajímavé oblasti jeho milované republiky, ale především vidina nových turistických štítků, jichž byl vášnivým sběratelem. Na doporučení kolegů turistů se objevil na úpatí ještědského hřebenu. Pro vytoužené štítky byl vybaven zbrusu novou ohýbanou trnkovkou, zakoupenou zvláště pro tuto cestu, na rodné Moravě nazývanou čagan. Ale to už se na vrcholu objevila dřevěná rozhledna a pod ní restaurace v obrovském sudu, přivezeném na Javorník hostinským Wilhelmem Hübelem v roce 1899 z výstavy ve Vídni. Páně Vlčkovi až oči přecházely z nabídky turistických štítků. Vybral si z mnoha tvarů a materiálů krásný mosazný, s českým nápisem, ra žený ve firmě Vladimír Podivín z Prahy. Prodejce mu ho vzápětí ochotně připevnil mosaznými hřebíčky na hůl. Panu řídícímu se rozlil na tváři blažený úsměv a honem s přáteli spěchal na kafíčko a preclík. A již dále na cestu, po hřebeni k chatě Jeschken - kammbaude (zvané i Bergschuster, tedy Horský švec). Opět další štítek, tentokrát měděný, gravírovaný, v němčině, ale od neznámého výrobce. Pan řídící a ka marádi ochotně sahají do vestičky pro 1,50 Kč, a štítky jsou na holích. Pánové pokračují v dobrém rozmaru dál k chatě Pláně pod Ještědem, patřící liberec kému odboru KČST. Na tu se pánové těší obzvláště, je to společně s Buch - štejnem (Ště pánka), jediná chata klubu v těchto krajích. Obligátní štítek ovšem pana řídícího poněkud zklamal, protože snad jako jediný z klubových nebyl opatřen logem KČST. Potěšil ho snad jen jeho neobvyklý tvar a původ ve firmě Pecina Turnov. Správce pány turisty přemlouval k přenocování za klubový poplatek jedné Kč, ale cesta byla ještě dlouhá a doba časná, a tak muži po jednom pivečku vyrazili k vrcholu Ještědu.

54 Když se ocitli nahoře, byli uneseni překrásným výhledem na všechny světové strany. Pan řídící byl ovšem unesen i pohledem na pestrý výběr turistických štítků. Vybral si dva české, jeden jak on říkal se zrcátkem, tj. ploškou, na kterou ochotný prodavač raznicí vyrazil na památku datum výstupu. Ten byl z vyhlášené ražebny Karnet a Kyselý ze Žiž - kova. Pan učitel zářil a pyšně si prohlížel hůl. Ještě několik pohledů do dáli, především k severním pohraničním horám, cíli jejich cesty, a vzhůru na další pochod. Blížil se sice již čas oběda, ale věhlas následujícího cíle, Jäckelovy boudy, popoháněl naše poutníky dál. Pánové se zde také vydatně posilnili a občerstvili, vždyť místní kuchyně byla vyhlášená. Na hole přibyl opět další štítek, tentokrát alpakový z dílny Fischer z Karlových Va - rů. Odtud se turisté mohli dokonce pokochat pohledem do širého kraje silným dalekohledem. Další cesta pak ubíhala ve svižném tempu, neboť vedla z kopce do Kryštofova Údolí (Christofsgrund). Tam byl předmětem jejich zájmu železniční viadukt v osadě Novina (Neuland). Vrcholem spokojenosti pak bylo objevení alpakového turistického štítku v trafice u nádraží. Našim poutníkům nyní zbýval už jen poslední úsek dnešní cesty, dost namáhavý přechod přes vrchol Dlouhé hory a sestup do Panenské Hůrky (Frauenberg), kde měli pánové korespondenčně zamluvený nocleh v restauraci Waidmannsheil. Po celodenní pouti a vydatné večeři byli pánové dost unaveni, a tak brzy odešli na kutě. Čekala je zítra ještě cesta až na německé hranice. Pan řídící usínal s úsměvem na rtech, neboť se mu podařilo v hostinci doplnit na hůl najednou hned dva turistické štítky! Jeden opět alpakový od firmy Karnet a Ky - selý, ale ten druhý byl od firmy z Jablonce nad Nisou Josef Feix und Söhne! Takové štítky bylo možné získat jen tady v pohraničí! Ráno pánové dobře posnídali a vyrazili přes Chrastavu (Kratzau) a Vítkov (Wittig) na Výhledy (Gickelsberg). Tady se už ocitli mimo obvyklé turistické oblasti, ve svérázném, výhradně německy mluvícím kraji. Ale to pánům nevadilo, všichni německy mluvili dobře, pan řídící dokonce němčinu vyučoval. Cesta se vine dlouhou vsí vzhůru mezi domy, ale v krásném dni vesele ubíhá. Navíc je v trafice na návsi ke koupi alpakový štítek, opět od firmy Karnet a Ky - selý. Co více si lze přát! A už je zde vrchol, na němž poutníky vítá restaurace Antona Röslera. Po malém občerstvení a dalším turistickém štítku, tentokrát zřejmě německé provenience, pokračují na nedaleký Vysoký (Ho hen wald). Tam kousek nad vsí ční dominanta širokého okolí, bývalý větrný mlýn, přestavěný panem Adolfem Zückerem na výletní restauraci zvanou Wartburg. Z vyhlídkové věže je překrásný rozhled na všechny strany, avšak naši malou výpravu zaujal nejvíce výhled na Ještědský hřbet, který prošla včerejšího dne. Poutníci se naposledy potěší vyhlídkou, na holích přibyl další štítek a jde se do vsi na oběd, neboť na vyhlášeném Wartburgu nebylo volné byť jen jediné místečko! 53

55 Pan řídící rázně vchází do majestátního stavení hostince U Krásné vyhlídky (Gasthaus zur freien Aussicht) Wenzela Kirsche. Samozřejmě, že se napřed zajímá o turistický štítek, a teprve po ujištění: Ja, Stocknagel ist da, se pánové usazují okolo starého dubového stolu k vydatnému obědu s ještě lepším pivem. Slastně upíjejí, přednosta pošty pokuřuje doutníček a pan řídící okouzleně prohlíží hůl. Takových štítků, takových tvarů a těch výrobců! V každé vsi, v každé chatě a v každé restauraci turistický štítek. Doslova turistický ráj! Pánové platí a zvedají se. Spěchají totiž na nádraží do Chra s - tavy. Přijíždí vlak ze Žitavy, který pokračuje do Liberce. Tam už je pěkný mumraj, ze všech stran přicházejí a přijíždějí houfy turistů, každý vybavený pořádným špacírštokem plným štítků, až páně Vlčkovy oči přecházejí. To už ale rychlík uhání s naší malou výpravou na Moravu. Pozdě večer budou doma, ale pan řídící již sní o dalších výpravách do Jizerských hor, do země zaslíbené turistice. Frýd lantsko, Jizerka nebo třeba jizerskohorské rozhledny? Tak toto je fiktivní příběh turistické hole mého dědy. Právě on mi zprostředkoval cestu ke sbírání starých turistických štítků, i když se naše životy společně ubíraly jen pár měsíců. Začal jsem je sbírat jako malý chlapec na různých školních výletech, později na trampských výpravách, pokud mne kroky zavedly na turisticky frekventovaná místa. Jak šel čas, štítků bohužel ubývalo. Jednak o ně nebyl zájem, kdo by se také tahal s holí v autě, na druhé straně ale nebyla ani nabídka. Naše socialistické hospodářství nemělo čas ani suroviny na výrobu takových prkotin. Turistických cílů ubývalo, jak chátraly rozhledny, zámky i turistické chaty, jak byla likvidována poutní místa i kostely. Jednoho dne jsem našel na půdě několik holí po svém dědovi. Najednou jsem viděl úplně jiný svět precizně vyvedených starých štítků. Tak jsem se dostal od aktivního sbírání k objevování světa starých ražených štítků. Má to spojitost s mou starou láskou k tram pingu prolézání všech zajímavých koutů naší republiky a objevování zaniklých, za první republiky tak krásných míst. Za dobu mého sběratelství jsem už shromáždil hodně tisíců štítků (podotýkám, že každý jiný) z území prvorepublikové ČSR a období Ale pořád je co sbírat, vždy se zase objeví další neznámý štítek. Zdroje jsou různé, často prolézám starožitnosti a vetešnictví, něco koupím na aukcích. Volají a píší mi lidé po zhlédnutí mých internetových stránek. Koupil jsem tak už štítky v Německu, Rakousku, Polsku i v USA. A krásnou hůl jsem objevil i v Maďarsku. To mne pak každý nový přírůstek na dlouhou dobu naplní radostí. Stejně jako kdysi pana řídícího, mého dědu. 54

56 Will-Erich Peuckert, profesor čarodějnic Przemysław Wiater Szklarska Poręba Z polštiny přeložil Otokar Simm Fotografie, ilustrace a pohlednice archiv autora 55

57 Will-Erich Peuckert (11. května října 1969) patřil do řady výjimečných osobností, jež přitahovaly Krkonoše a Jizerské hory. [...] většího Slezana než jeho jsem v celém svém životě nepotkal tak začínal charakteristiku W.-E. Peuckerta při příležitosti jeho šedesátých narozenin Gerhart Pohl, tajemník a jak sám o sobě říkal zbrojnoš Gerharta Hauptmanna. Dále psal: Ten,slezský divous, onen Will-Erich Peuckert, z malé vísky Töppendorf (dnes Garnczary, část vsi Olszanica) ležící při okresní hranici severozápadně od Goldbergu (Złotoryja) v Dolním Slezsku, míval již jako děcko a školák oči otevřené dokořán a uši natažené stejně jako kdysi Martin Luther se lidem,díval na hubu. A to se mu vyplatilo. Neboť v předhůří slezských hor, uprostřed selských vsí Moschendorf (Muszyna), Radchen (Radziechowice), Kaiserswaldau (Okmiany), Märzdorf (Ra - dziechów), Alzenau (Olszanica), Adelsdorf (Zagrodno) a Georgenthal (Jurków), blízko dvou pro kraj tak charakteristických osamělých horských kuželů Gröditzberg (Grodziec) a Propsthainer Spitzberg (Ostrzyca Proboszczowicka), v oblasti, kde blou z nivci a sektáři byli nevyhubitelní a rostli jako houby po dešti, kde prim hráli hloubaví a krutě pronásledovaní přívrženci Schwenckfeldovi 1, Will-Erich Peuckert, potomek selských předků, vyrůstal. [Hoffbauer, str ] Osada Velká Jizera. Ve staré škole (budova s věžičkou) Peuckert v letech učil. Syn skromného poštovního úředníka chodil na soukromou základní školu ve Schmiedebergu (Kowary). Po dokončení učitelského ústavu v Bunzlau (Boleslawiec) byl W.-E. Peuckert v roce 1914 mobilizován k meteorologické službě německé Luftwaffe (vojenské letectvo). Během první světové války byl zraněn, načež pobýval na rekonvalescenci v Lázních Flinsberg (Świeradów Zdrój). Jizerské hory jej okouzlily natolik, že přijal 1 Daniel Caspar Schwenckfeld, , slezský reformátor, teolog a mystik P. Wiater. 56

58 práci mladšího učitele na základní škole ve vsi Gross Iser (Velká Jizera), kde působil v letech Velká Jizera byla osadou nacházející se v Jizerských horách nad hraniční řekou Jizerou a její tradice sahaly až do 16. století. Jejím zakladatelem byl snad jakýsi lovec jménem Thomas. Rozvoj z počátku nevelké osady souvisel s vlnou osídlování, která se v západních Sudetech projevila během třicetileté války. V té době vznikla řada vsí zakládaných obvykle v hornatých a těžko dostupných místech a jejich obyvateli byli mnohdy protestantští náboženští uprchlíci z válkou sužovaných míst střední Evropy. Vznik osady mohl ovšem souviset i s činností vlašských hledačů pokladů, minerálů a polodrahokamů, kteří často tato liduprázdná a na podzemní poklady bohatá místa navštěvovali. Jistou spojitost se založením vsi mohli mít i vojáci vlašští horníci z vojska Albrechta z Valdštejna, kteří, nacházejíce se v těch místech, pátrali po ušlechtilých rudách a nerostech. Časem se nevelká osada, která se nacházela na panství nábožensky tolerantního rodu Schaffgotschů, rozvinula ve větší ves. Počátkem 20. století se obyvatelé Velké Jizery živili prací v lese, chovem dobytka, poskytovali služby stále častějším turistům, ně - kteří se zabývali i pytlačením a pašeráctvím. V osadě se konaly pravidelné protestantské bohoslužby, v provozu byla nevelká škola, mlýn na Jehněčím potoku (Jagnięcy Potok), dva hostince a několik ubytovacích zařízení. Za pobytu na Velké Jizeře se W.-E. Peuckert zajímal o minulost regionu, dílo renesančních mystiků spojených se Slezskem, o astrologii, alchymii, hermetické učení, tajemné kulty, magii, bylinkáře-laboranty. Zabýval se též tajuplnou osobou Hanse Rischmanna ze Stonsdorfu (Staniszow), levitujícího prý v 17. století nad Jelenohorskou kotlinou. Zvláštní místo v bádáních prováděných tehdy W.-E. Peuckertem měly pověsti o vlašských hledačích pokladů nebo o Krakonošovi. V Jizerských horách objevil W.-E. Peuckert vlašská znamení, ze kterých nejdříve lokalizoval symbol ve tvaru svatoondřejského kříže ve skalní skupině Starý zámek poblíž Kobylí louky (Kobyla Łąka). Ve starých zápisech nalezl tyto údaje: Na Jizerské polaně v Obřích horách (hřbet mezi Večerním zámkem a Zadní kopou) 2 najdeš na zemi mnoho zrn úplně granátových drahokamů, dobrou rudu čistého zlata i stříbra a nejrůznější drahocennosti O půl míle níže se nachází opuštěný zámek, kde na jednom z kamenů je vytesána lidská postava ukazující dvěma prsty na kříž [vytesaný] na jiném kamenu. Opodál stojí Mohnstein 3, ve směru, kam ukazuje napřažená ruka, tam je třeba hledat. Z opuštěného zámku vytéká pramen, dej se podle něho a najdeš spoustu vyplaveného zlata. [Peuckert I, str. 284] Peuckert se řídil popisy ve vlašských knihách a po dvouletém hledání skutečně nalezl v roce 1921 v řece Jizeře a v korytech okolních potoků nepatrné množství zlata [Peuckert I, str. 234]. Své pátrání popsal v mnoha článcích a také v novele Berggold Horské zlato: Potoky Krkonoš a Jizerských hor obsahují opravdové zlato. Ne mnoho, to znamená, že po několikatýdenním hledání jsem získal množství v hodnotě 2 3 marek, ovšem zbohatnutí nebylo mým cílem. Šlo mi o to, abych důkladně prověřil staré zprávy [ ]. 2 V době vzniku vlašských knih neexistovalo geografické rozdělení na Krkonoše a Jizerské hory. Obřími horami se nazýval celek táhnoucí se od Pomezního sedla až po Świeradów Zdrój P. Wiater. 3 Správněji Mannstein, tj. Mužský kámen, čili ona skalka s vytesanou postavou P. Wiater. 57

59 W.-E. Peuckert byl přítelem bratrů Carla a Gerharta Hauptmannů, významných slezských literátů, jež rovněž fascinovaly informace z oblasti hermetických nauk a pestrá minulost Krkonoš a Jizerských hor. Místem jejich setkání byla mimo jiné i známá jizerskohorská hospoda Gustava Schneidera v osadě Carlsthal (Orle), do které Gerhart Hauptmann umístil děj pohádkového dramatu Und Pippa tanzt! A Pippa tančí! V letech zde byla provozována z technologického pohledu jedna z nejzajímavějších sklářských hutí. V carlsthalské huti se vyráběl neobvyklý druh skla zvaný millefiori sklo tisíce květů. Šlo o zapomenutou dekorační techniku, kterou se podařilo v první polovině 19. století znovu oživit právě v Jizerských horách. Krkonošské muzeum v Jelení Hoře má ve svých sbírkách dva fragmenty skleněné mozaiky typu millefiori, které pocházejí ze třicátých let 19. století. Jsou uloženy v ozdobné kazetce se štítkem, na kterém je nápis Carlsthal, což dokládá zhotovení ve zdejší huti. Kromě millefiori se tady vyrábělo i síťované sklo reticelli a různá barevná skla například rubínové, alabastrové, aventurinové či kobaltové. Po smrti Carla Hauptmanna v roce 1921 připravil W.-E. Peuckert spolu s dalšími přáteli zemřelého literáta profesorem Wernerem Sombartem a Robertem Breysigem k tisku sbírku jeho veršů, která vyšla v roce Dne 23. června 1925 byl na evangelickém hřbitovu v Dolní Sklářské Porebě slavnostně odhalen tvarem výjimečný náhrobek Carla Hauptmanna keramická plastika vytvořená manželi Hansem a Marlene Poelzigovými. Při této nevšední události, během níž se sešli přátelé a známí zesnulého a také stovky obyvatel podhůří Krkonoš a Jizerských hor, promluvil kromě spisovatele Friedricha Castelleho i W.-E. Peuckert. V letech studoval W.-E. Peuckert ve Vratislavi (Wrocław) germanistiku, historii a archeologii. V roce 1927 vydal monografii Die Rosenkreutzer Rosekruciáni, věnovanou rytířskému Řádu umrlčí lebky. Tento kontemplativní řád založil v roce 1652 Osada Carlsthal, nyní Orle. Vlevo od cesty je znatelné rumiště po zbouráné sklářské huti (koncem 19. století). Vpravo Schneiderův hostinec, kde se mohl Peuckert setkat s bratry Hauptmannovými. Uprostřed hájovna, současné pohostinství. 58

60 kníže Silvius Nimrod, první vládce Olešnice (Oleśnica) z dynastie Württembersko-Oleš - nické. Roku 1649 povolal Nimrod na svůj zámek za dvorního lékaře slezského mystika Johannese Schefflera, známého pod pseudonymem Angelus Silesius. Kníže Nimrod byl ovlivněn mystiky a slezskými rosekruciány, kteří se tehdy soustřeďovali ve svém středisku v Ludwigsdorfu (Bystre u Oleśnice), jež bylo majetkem jejich vůdce Abrahama von Francken berga. Řádoví rytíři a dámy se zde věnovali náboženské meditaci v duchu hesla Memento mori. Okouzlen krásou kulturní krajiny Slezska napsal W.-E. Peuckert v roce 1928 v díle Schlesische Volkskunde Slezský národopis: Mám vyprávět o Slezanovi a o slezském lidu, ač sám jsem Slezan. V této zemi narozený, s ní spojený, srostlý se světem jejích lidí. Z toho důvodu může být mé sdělení neupřímné, jelikož nedohlédnu tam, kam je třeba vidět: avšak v některých věcech možná dohlédnu dál, než někdo cizí... Nevím, existuje-li někdo jako,slezan. Podívám-li se zpět a roztřídím-li lidi, které jsem zde kdy potkal, pak je sotva mohu zařadit pod jednoho společného jmenovatele. U Gröditzbergu (Grodziec), kde byla doma moje babička, žijí lidé tiší a veselí; moc toho nenamluví, jejich slavnosti jsou klidné. Nikdy se zcela neutápí v bolestech a smutku. V mém domově, v obci Kaiserswaldau (Okmiany), ležící mezi městy Bunzlau (Bolesławiec) a Haynau (Chojnów), jsou lidé nerudní dříči; nikomu nic neudělají, ale také nikomu nic nedopřejí. Ti z Lubinských vřesovišť bývají hluční a veselí; ale ještě tu není žádné násilí. To je možná příznačné pro mladé lidi z předměstí Vratislavi či z vratislavských čtvrtí Brigittental nebo Tschepine (Sczepin) a stupňuje se až k hrubosti. [...] Snad je tato dvojakost Slezanům vlastní; evangeličtí Slezané to vytýkají katolickým a ti zase těm evangelickým:,jsem jakoby rozdvojený to mi můžeš věřit, přiznává Gerhart Hauptmann a strefuje se do povahy a údělu Slezanů.,Každý Slezan je rozdvojený [Hoffbauer, str ] Charakteristiku W.-E. Peuckerta doplnil Hauptmannův tajemník Gerhart Pohl: Navenek kus kantora (řekl bych to o něm, i kdybych ho neznal), ale o hodně moudřejší než většina z nich divous mezi Slezany, pevně zakořeněný v domovské hroudě a kolem sebe šířící vůni pověstí, pohádek a průpovídek. Až bychom mohli uvěřit, že jde o novou vykutálenou proměnu pana Krakonoše. A pak by mne určitě napadl Carl Hauptmann, který byl také takový, hluboce vnímající,unio mystica ; byl ale vážnější a zádumčivější než tehdejší třicátník Will-Erich Peuckert. [Hoffbauer, str. 133] Ten slezský divous vydal v roce 1929 obšírnou studii nazvanou Walen und Venedi - ger Vlaši a Benátčané, která se věnuje vlašským hledačům pokladů, minerálů a drahých kamenů, osobě Antonia de Medici a také vratislavské vlašské knize z roku 1456 (rozšířené a doplněné vydání studie vyšlo v roce 1938). Rozbor textu vratislavské vlašské knihy umožnil poodhalit některé středověké taje Krkonoš a Jizerských hor. W.-E. Peuckert upozorňuje zejména na zajímavé úryvky týkající se okolí Sklářské Poreby: Tak se tedy zeptej v Jelení Hoře na ves, která se nazývá Petersdorf (Piechowice), pak přijde Seifershau (Kopaniec). Běž dál,horní cestou, potom směrem k Černé hoře (Czarna Góra), dále kolem sklářské huti a tak dojdeš k Bílé vodě čili Bílému potoku a tady najdeš zlata k vymývání, kolik jen budeš chtít. 59

61 Tento popis potvrzuje topografie terénu a vede nás místy spojenými s výskytem minerálů a sklářským hutnictvím. V Piechowicích-Tiché dolině stála jedna z nejstarších sklářských hutí v Krkonoších a v okolí vsi byl prováděn průzkum výskytu nerostného bohatství. Obec Seifershau byla do konce 18. století jedním z nejdůležitějších míst v Jizerských horách spojených s těžbou zlata a drahokamů [Różański, str. 7; Waniek, str ]. Cesta dál pokračovala na Černou horu, přes niž lze dojít na výšinu zvanou Hutní hůrka (Hutnicza Górka), nacházející se nad nádražím v Horní Sklářské Porebě (Szklarska Poręba Górna). Zde byly nalezeny zbytky skla pocházejícího z huti datované přibližně do roku 1450 [Rohkam, str. 20]. Tudy probíhala jedna ze starých cest spojující Piechowice se Sklářskou Porebou, která byla ještě kolem roku 1750 vyznačena v mapě pruského generálního štábu [Tichy, str. 73]. Na jižním svahu Hutní hůrky teče potok Bieleń, zvaný též Bílý potok, často zmiňovaný jako jedno z míst Jizerských hor oplývající zlatem a ametysty. Cesta pak prochází Bílou dolinou, kolem Červených skal (Czerwone Skałki) ke skalám u říčky Kamien - na, pojmenovaných dnes Spławna: Když už dojdeš na to místo, jdi velkou cestou, potom běž malou cestou, která vede na Černou horu. Tak dojdeš k Bílému potoku. Půjdeš-li trochu dále, najdeš horu, a když ji přejdeš, uvidíš kamenný kříž [ ] nechej ho po pravé ruce na vzdálenost střely z kuše. Tak dojdeš na louku a najdeš pro sebe velké bohatství. Přijdeš tu k jednomu velkému kamenu, kde je vytesáno mnoho tvarů a značek: např. muž, ruka. [W.-E. Peuckert II, str. 230] Během terenních prací při stavbě železnice Piechowice Sklářská Poreba Kořenov, prováděných na počátku 20. století, musela být odstraněna část skal Spławna. Na jednom z úlomků těchto skal se zachovalo vlašské znamení, které má podobu lidské dlaně. Úlomek byl poté předán do Muzea Krko nošského horského spolku v Jelení Hoře. [Peuckert I, str. 273] V údolí říčky Kamienna, v Novosvětském průsmyku (Przełęcz Szklarska) oddělujícím Krkonoše od Jizerských hor, poblíž Bagniska, kde se těžila rašelina, mění řeka prudce svůj směr od severu na západ. Tady, u Valonského či Vlašského kamene (Waloński Kamień), se nacházejí skalní rozvaliny zmiňované v mnoha vlašských zápisech jako Gabel vidlice, skrze něž se Kamienna probíjí. W.-E. Peuckert připomíná text Antonia de Medici, jenž toto místo popsal: [...] tady najdeš vidlici, jejíž konec ukazuje k severu, udělej od vidlice ještě devět kroků a narazíš na potůček 4, který teče skrytě pod mechem; lehni si na bok a uslyšíš šumění vody, odhrň vrstvu mechu a najdeš zlato o velikosti mincí a také menší. [Peuckert II, str. 230] V letech přednášel W.-E. Peuckert jako docent na Pedagogické akademii ve Vratislavi a současně učil na tamější univerzitě. Již v roce 1931 vydal další práci, nazvanou Die Volkskunde des Proletariats Národopis proletariátu, v níž kriticky poukázal na těžké životní a pracovní podmínky vratislavských dělníků. V oblasti etnologie šlo o novátorské obrácení pozornosti na dosud neznámou badatelskou oblast. Šíření práce o vratislavských dělnících bylo vzhledem k ostré kritice sociálních podmínek zakázáno ve třetí říši. [Śląsk..., str ] 4 Potok Ciekoniek? P. Wiater. 60

62 V roce 1932 byl po obhájení disertační práce věnované proroctví dvanácti Sibyl slavnostně habilitován na Vratislavské univerzitě a stal se jedním z nejmladších profesorů. W.-E. Peuckert byl uznáván jako jeden z nejvýznamnějších znalců evropských etnografických tradic, a především pohádek a pověstí. V heslech, která zpracoval pro Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens Příruční slovník německých pověr, projevil porozumění a ocenění židovských tradic a kultury, což bylo v příkrém rozporu s antisemitskou propagandou třetí říše. Peuckertovým odpůrcem se stal zejména profesor Walther Steller, germanista, etnograf a současně jeden z čelných představitelů nacistické ideologie na Vratislavské univerzitě. Steller byl i spoluorganizátorem vratislavské akce, během níž byly 10. května 1933 páleny na Zámeckém náměstí (Schlossplatz, nyní Plac Wolności) tzv. kacířské knihy, a Peuckerta nakonec udal vládcům [Bönisch Brednich, str. 192]. Na základě krátkého přípisu z Ministerstva vědy a vzdělávání ze byl W.-E. Peuckert z dů vodu politické nespolehlivosti odvolán z vysoké školy. Bylo mu odebráno venia legendi oprávnění přednášet na vysoké škole a tím i právo ucházet se o místo profesora. V důsledku těchto událostí se usadil v malé, v lesích a kopcích ztracené osadě Haasel (Leszczyna), ležící v jeho rodném złotoryjském okrese. Na dveře své vesnické chalupy umístil W.-E. Peuckert myšlenku známého evropského lékaře a filozofa renesanční doby Paracelsa: Člověk nemusí k nikomu patřit, může-li být sám sebou. Tento citát odrážel Peuckertův kritický postoj k totalitní realitě, která jej obklopovala. V té době napsal: Po celý svůj život jsem se rád smál. Zdálo Úvodní strana Peuckertovy knihy Pověsti o duchu hor Krakonošovi, Jena, 1926 se mi, jako by pak všechno šlo snáze. Některé dny přitom ale nebyly vůbec k smíchu. A když jsem se smát chtěl, považovali to jiní za pošetilost. [Hoffbauer, str. 147] V Leszczyně se W.-E. Peuckert věnoval vědecké a literární práci. V roce 1936 napsal dílo Pansophie, které věnoval tajným vědám. Tato výjimečná práce byla rozvinutím jeho předchozí studie Von schwarzer und weißer Magie O černé a bílé magii. V dalších letech vznikly monografie bratří Grimmů (1936), Angela Silesia (1939), Paracelsa (1941), Mikuláše Koperníka (1943) a Sebastiana Francka (1944). V řadě článků a publikací se zajímal především o lidové obřady, černokněžnické rituály, sabaty čarodějnic, o kulty a ta jemné nauky. V těchto letech autorské vnitřní svobody napsal též pověsti a četné novely, jejichž děj se často odehrává ve Slezsku. V roce 1940 vydal W.-E. Peuckert svoji patrně nejpopulárnější knihu nazvanou Schwar - zer Adler unterm Silbermond Biographie Schlesiens Černý orel pod stříbrným mě - sícem biografie Slezska (nověji vydaná v r. 1950). Vylíčil v ní Slezsko bohaté na odkazy 61

63 Ilustrace z knihy zmíněné na předchozí straně. Nahoře: důstojník mění s Krakonošem šat a koně. Dole: Krakonoš zastavuje na rybníku jízdu na saních. Dřevoryty z knihy Příhody o Krakonošovi, Hirschberg minulosti, anekdoty a pověsti. V roce 1942 vydalo Ministerstvo kultury třetí říše přísný zákaz recenzování Peuckertových knih. V dalších válečných letech udržoval těsný kontakt s Gerhartem Pohlem, jehož navštěvoval v Karpaczi (Krummhübel). Počátkem roku 1945 však Peuckertova léta života ve Slez sku skončila. Z Les zczyny již ani nestihl odeslat Ger - hartu Pohlovi dopis, který se dochoval ve fondech univerzitní knihovny v Göttinge - nu. Dne 11. února 1945 ob - drželi W.-E. Peuckert a jeho první žena Gertrud (rozená Albrecht, ) úřední povolení k opuštění Lesz - czyny. O těchto událostech později napsal: Nechci již o těch měsících a letech více mluvit. Bylo čím dál těžší se smát, a zvlášť těžké to bylo, když jsme 12. února 1945 utíkali do zimy před Rusy postupujícími na Goldberg (Zło - toryja) a Wolfsdorf (Wil - kow) a před bitvou o první hřebeny našeho předhůří, ke které se schylovalo. Kopec Sarg berg (Trupień) v lesích jižně od Haa selu (Lesz - czyna) byl sedmkrát dobýván, část starých lidí uhořela ve sto dole, jiní padli na jeho úpatí my, má žena a já, jsme se tehdy potloukali v lesích, každý s jedním batohem, ve kterém bylo celé naše jmění: kousek chleba, zbytek vánoční pečeně a ubohý uzlík prádla. Za námi zůstalo všechno, dům a hospodářství, nábytek a patnáct tisíc knih a rukopisy [Hoffbauer, str ] Vesnické stavení W.-E. Peuckerta se dochovalo dodnes (Leszczyna č. 26). Nový hospodář bohužel přenesl knihovnu a ar chiv ze stodoly, která byla přizpůsobená k uskladnění bohaté knižní sbírky, na půdu a ná sledně je v roce 1952 odvezl do blízkého lesa. Prý ze strachu před možným požárem, který mohly založit děti 62

64 Po opuštění Dolního Slezska se W.-E. Peuckert potuloval v jižním Německu, aniž mohl nalézt práci. Pokusil se navázat kontakt s Gerhartem Hauptmannem, jenže jeho dopis na - psaný 3. prosince 1945 v severobavorské obci Holzmühle adresáta nenašel. Po jistém čase však získal místo na univerzitě v Göttingenu a v letech vedl katedru etnologie a duchovní historie. Z té doby pochází Peuckertova žertovná přezdívka, kterou mu dali studenti Hexenprofesor profesor čarodějnic. V roce 1948 založil časopis Die Nachbarn Sousedé, ve kterém se zabýval široce pojatou tematikou etnologie a sbližování evropských národů. Zábavnou stopu Peuckertových zájmů připomněl H. Waniek, cituje informace uvedené v knize Kurta Baschewitze Hexen und Hexenprozesse Čarodějnice a čarodějnické procesy: [...] nedávno byl učiněn pokus s mastí podávanou Portou 5, přičemž bylo jednoduše pominuto odporné a neúčinné složení. Will-Erich Peuckert, profesor etnologie v Göttingenu, se potřel mastí, načež měl dojem, že se vznáší ve vzduchu a že k němu kdosi promlouvá shůry. Byl to předpis na tzv. mast čarodějnic, pocházející ze středověku. Ženy si jí na příkaz potíraly obličej či tělo nebo i hůl, a potom se prý vznášely ve vzduchu. V masti se nacházel výtažek z blínu černého, durmanu obecného, oměje, rulíku zlomocného a máku setého. W.-E. Peuckert upadl do hlubokého snu, a když se z něho probral, popsal dojmy takto: Nejdřív tančily před mojí tváří příšerně zkřivené lidské obličeje. Pak jsem měl náhle pocit, jako bych velmi daleko letěl v povětří. V konečné fázi jsem spatřil obraz orgiastického svátku s bizarními smyslnými excesy. V rámci etnologického bádání sbíral W.-E. Peuckert slezské lidové pověsti, které opakovaně vyšly tiskem. Již v roce 1924 vydal sbírku Schlesische Sagen Slezské pověsti, která obsahovala i pověsti lužické. Jako další vznikla v roce 1926 kniha Die Sagen vom Berggeist Rübezahl Pověsti o duchu hor Krakonošovi, kterou doprovázely dřevoryty C. Lindnera z roku V roce 1932 vyšla sbírka zhruba 300 pohádek nazvaná Schlesiens deutsche Märchen Německé pohádky ze Slezska. Do značné míry vděčíme právě W.-E. Peucker tovi za to, že staré slezské pohádky a pověsti pečlivě sbíral a vydával je tiskem, čímž dodnes neupadly v zapomnění. Díky jeho nadšení a zálibě vyšly i sbírky pověstí irských (1948), bavorských (1954), brémských (1961) a dolnosaských (1964), v roce 1961 vyšla sbírka pověstí evropských. W.-E. Peuckert tvrdil, že dle obecného mínění jsou pohádky jen bezvýznamné historky, zatímco pověsti jsou historií, které se dá věřit. Zdůrazňoval přitom mimořádnou hodnotu víry v lokální tradice a vědomosti předávané z pokolení na pokolení. Oblíbenou definicí W.-E. Peuckerta bylo též tvrzení, že kultura je věda o všech součástech národa. Poslední roky svého prací naplněného života strávil W.-E. Peuckert v osamění ve vesnické chalupě v Mühltalu poblíž Darmstadtu. S bolestí musel ještě přežít smrt svého syna Hanse ( ) zahynuvšího při autonehodě. Will-Erich Peuckert zemřel koncem října 1969 a byl pochován v německém městě Langen v okrese Offenbach. Není bez zajímavosti, že po letech se duch osobnosti W.-E. Peuckerta do Krkonoš a Jizerských hor vrátil, když si onoho opravdu výjimečného muže zvolili za svého patrona členové Cechu sudetských průvodců Gildia Przewodników Sudeckich. [ 5 G. B. Porta Magiae Naturalis, Antverpy

65 Doporučená literatura BOECHLICH, E., W. JUNGANDREAS, W.-E. PEUCKERT. Das älteste schlesische Walenbuch. Breslau, BÖNISCH-BREDNISCH, B. Von der Individualisierung zur institutionalisierten Wissenschaft. In: Alltagskulturen zwischen Erinnerung und Geschichte. Beiträge zur Volkskunde. Redakce K. DRÖGE. Oldenburg, COGHO, R., W.-E. PEUCKERT. Volkssagen aus dem Riesen- und Iser-Gebirge. Göttingen, GRUHN, H. Walen im Riesen- und Isergebirge. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1929, č. 8. HOFFBAUER, J. Volkskunde und Geistgeschichte bei Will-Erich Peuckert. In: Joseph von Eichendorff Konversatorium. 2004, č. 43, s KÜHNAU, R. Schlesische Sagen, Elfen-, Dämonen- und Teufelssagen. Leipzig, ŁABOREWICZ, I. Zasiedlenie północnych stoków Karkonoszy podczas wojny 30-letniej. In: 350 rocznica Pokoju Westfalskiego na terenach Euroregionu NYSA Red. P. WIATER. Jelenia Góra, ŁABOREWICZ, I., P. WIATER. Szklarska Poręba: monografia historyczna. Jelenia Góra, PEIPER, R. Wanderungen im Riesen- und Isergebirge bis zum Ende des 17. Jahrhunderts. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1881, č. 5. PEUCKERT, W.-E. Schlesische Sagen. Breslau, PEUCKERT, W.-E. Rübezahl-Sagen: die Sagen vom Berggeist Rübezahl. Jena, PEUCKERT, W.-E. Walen und Venediger. In: Mitteilungen der schlesischen Gesellschaft für Volkskunde. 1929, svazek XXX, str PEUCKERT, W.-E. Schlesische Sagen. Augsburg, PEUCKERT, W.-E. Geheimkulte: das Standardwerk. Hamburg, REGELL, P. Die Goldgrube am Zackenfall. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1891, str REGELL, P. Alte Walenzeichen. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1894, str ROHKAM, H. Vom Glasmacherdorf zum heilklimatischen Kurort. Breslau, RÓŻAŃSKI, L. Kopaniec lat Kopańca. Kopaniec, SCHNEIDER, G. Nachrichten aus dem vorigen Jahrhundert über im Riesengebirge vorkommende Mineralien. Wanderer im Riesengebirge. Roč. 1895, str. 86. SEYDEL, H. Die deutschen Glasshütten im Riesen- und Isergebirge. Schlesien, ein Heimatbuch. Red. W. MÜLLER-EBERHARD. Leipzig, Śląsk: rzeczywistości wyobrażone. Red. W. KUCZYŃSKI. Poznań, TICHY, F. Schreiberhau/Szklarska Poręba: ein Fremdenverkehrsort zwischen Riesen- und Isergebirge. Erlangen, WANIEK, H. Hermes w Górach Olbrzymich. Wrocław, WIATER, P. Dawna huta szkła Karlstal Orle: zarys dziejów. In: Rocznik Jeleniogórski. Jelenia Góra, roč. 2000, svazek XXXII, str WIATER, P. Początki hutnictwa szkła w dolinie rzeki Kamiennej w świetle literatury. In: Rocznik Jeleniogórski, roč. 1999, str WIATER, P. Walonowie u Ducha Gór: podziemne skarby Karkonoszy i Gór Izerskich. Jelenia Góra, WINKLER, W. Schreiberhau, seine Geschichte, Natur und Beschreibung... Schreiberhau,

66 Vypreparovaný hrob vampýra Tobiáše (stav ze dne ) Foto Petr Brestovanský Archeologické středověké nálezy v Hrádku nad Nisou (str. 23) 65

67 V truhlářské dílně Zdroj: Winckelmann & Söhne, Berlin, 1880 Emil Novák (vpravo) s přítelem na vrcholu Smrku mezi tehdy ještě mohutnými smrky konec 30. let minulého století Foto archiv Rony Novák jun. Z minulosti zimních sportů v okolí Smrku (str. 37) 66

68 V době, kdy na Heufuderu (Jizerském Stohu) ještě nestála turistická chata (1922), býval Smrk častým cílem lyžařů ze sousedního Slezska. Podle oblečení šlo o lyžaře dobře situované. Foto archiv Rostislav Jelínek 67

69 Nová sjezdovka s kabinovou lanovkou na polském Jizerském Stohu (2012) Foto Otokar Simm Mezi Jizerským Stohem a Smrkem (2012) Foto Josef Pustai 68

70 Jiřího Mánka doprovázel při jubilejním výstupu i předseda našeho spolku Dvoutisící výstup na vrchol v zájmu médií Foto Milan Drahoňovský Jak jsem se stal Ještědmanem (str. 121) 69

71 Velká Jizera se starou školou (stavení s věžičkou) na výtvarné pohlednici od Paula Austa Vlašští prospektoři pátrali též u Malého rybníka v Krkonoších. Pohlednice dle mědirytiny z roku Pohlednice archiv Otokara Simma Will-Erich Peuckert, profesor čarodějnic (str. 55) 70

72 Seskupení tří skalnic těsně pod vrcholem Císařského kamene (2011) Tanvaldský granit (lomený, tryskaný, leštěný). Skutečná velikost vzorků je 8 x 9,5 cm. Litografická pohlednice osady Milíře z dílny Conrada Jägera, odeslaná roku 1902 Žulové lomy v okolí Císařského kamene (89) 71

73 Lom na úbočí hřbítku. Pod jeho úrovní se nachází pěkný odval. V jeho lomové stěně se nachází vrt. Vrtání bylo ve zdejších dobývkách zřejmě pouze výjimečné (2011). Skupinka malých skalních věžiček na hřbítku S úbočí Císařského kamene. Na prostřední z nich jsou vytesány stupínky umožňující každému snadný výstup (2011). Foto Jakub Šrek 72

74 Horní vodopád Jedlové během povodně 12. srpna 2002 Foto Michal Čech Deset let poté (str. 111) 73

75 Pohled na horní část Murového žlabu z Paličníku se zakreslenými murovými dráhami starších generací (I V). Z toho číslo II představuje pouze odtrž, která se vzápětí stabilizovala. Voda z ní vyteklá se však nejspíše významně podílela na odtržení mury III, u níž není již dnes jednoznačně patrná úroveň odtrhu delší varianta je zakreslená čárkovaně. Tečkovaně jsou vyznačené linie, v nichž mohlo dojít k rozplavení malé části tekutější složky murového materiálu dále v zářezu. Mura V je mladšího data než ostatní, a proto jsou její akumulační tvary lépe zachované. Foto Karel Nádeník, zakreslení mur podle podkladů Vlastimila Pilouse provedla Jana Kalenská Mury Jizerských hor v obrazech a doplňcích (str. 99) 74

76 Velká mura na Smědavské stráni přemísťovala i velmi rozměrné bloky a balvany, jejichž srovnání se stojícím automobilem nepotřebuje komentář. Tyto se zastavily na Smědavské silnici a z murové masy byly uměle vyproštěné při zprůjezdnění vozovky. Murou prohloubené a přemodelované koryto horní Lomnice. Pouhý rok po události již zarůstají balvany mechem. Fotografie Vlastimil Pilous 75

77 Šídlo horské (Aeshna caerulea) Vážka tmavá (Sympetrum danae) Lesklice horská (Somatochlora alpestris) Lesklice severská (Somatochlora arctica) Foto Martin Waldhauser Vážky jizerskohorských rašelinišť (str. 115) 76

78 Vážka čárkovaná (Leucorrhinia dubia) Šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum) Foto Martin Waldhauser 77

79 78 Černý potok, 1967, olej, lepenka, 95 x 65 cm Reprofoto Jaroslav Trojan Alex Beran, malíř Jizerských hor (str. 81)

80 Ticho lesa, , olej, lepenka, 57 x 40 cm Reprofoto Jaroslav Trojan 79

81 80 Jizerská legenda IV, , olej, plátno, 116 x 88 cm Reprofoto Jaroslav Trojan

82 Alex Beran, malíř Jizerských hor Roman Karpaš Liberec Alex Beran doma, 2012 Foto Roman Karpaš 81

83 S přízviskem uvedeným v nadpisu bývá obvykle spojován Franz Wenzel Jäger, nejlepší klasický krajinář, jaký zde působil. Ale i jiní malíři věnovali významnou část své tvorby tomuto kraji. Jedním z těch, kteří se dlouhodobě a programově zaměřují na výtvarné zachycení nezaměnitelného ducha tohoto pohoří, je Alex Beran, i když označení malíř Jizerských hor vzhledem k šíři své tvorby sám odmítá. Co však zpochybnit nelze, je, že se tomuto tématu věnoval jako žádný jiný umělec. Od většiny svých pojägerovských předchůdců se ale odlišuje tím, že tak činí současnou moderní výtvarnou formou. Jeho obrazy by mohly viset v jakékoliv galerii českého malířství, aniž by působily anachronicky. Podařilo se mu překonat nebezpečí provincionalismu, největšího úskalí většiny regionálních tvůrců, kteří podlehli kouzlu nějakého místa a upřímně se snažili o jeho vyjádření. Jejich různé heimatstyly sice patřily vždy k rázovitosti kraje, obohacovaly jej, nalézaly pochopení u místních obyvatel, ale do hlavního proudu umění obvykle nepronikly. Udržet si nadhled pomohl Beranovi především zájem o moderní umění v nej širším slova smyslu, bezprostřední kontakt s aktuálním děním u nás a zprostředkovaně i ve světě, jak jen to bylo z okrajového Liberce a v teh dejších podmínkách možné. Navíc ho osud zavál i do jiných, často velmi vzdálených končin. Většina jeho tvorby je sice věnována tomuto kraji, ale tvořil také v Polabí okolo Nymburka, ve Zlíně, krátkodobě i v africké Guineji, Paříži, Bretani. O širší platnosti jeho díla vypovídá i spolupráce s brněnským Sdružením Q, která začala v roce Ale věnujme se tématu popo řádku. Alex Beran se narodil 22. července 1923 v Liberci manželům Jaroslavu (Jaro) a Marii Beranovým, kteří se před první světovou válkou seznámili při bruslení na Jezírku v Lidových sadech. Všichni tři žili v jednopokojovém bytě v Lessingově, dnešní Dobrov - ského ulici. Otec byl známý liberecký malíř a grafik, který se prosadil především tvorbou ex libris. Od něj získal syn už v dětství lásku k umění i rodnému kraji. Chodili spolu na dlouhé výlety do Jizerských hor. Nejčastěji přespávali na Smědavě. Cestu absolvovali obvykle pěšky s Matouschkovou mapou v ruce. Vlakem moc nejezdili, peněz nebylo na - zbyt. Museli projít hlubokými jednotvárnými lesy, protože teprve v okolí Smědavy a Jizerky se krajina rozevřela, motiv dostal odstup a bylo ho možno výtvarně zachytit. V plenéru kreslil otec hlavně uhlem. Častým motivem byla Černá jezírka. Na Jizerce navštívili i malíře Eduarda Enzmanna, se kterým se Jaro Beran znal. V roce 1938 zhoustla atmosféra natolik, až se mladý Alex začal obávat, že bude muset milovaný kraj navždy opustit. Na Zeleném kameni ve Střed ním Jizerském hřbetu proto vložil do skalní skuliny pro tento případ poselství uložené v kovové trubičce. Brzy nato se vydal s otcem a matkou na poslední výlet. Došli do Kristiánova, ale dál je důstojník velící opevňovacím pracím už nepustil. Na podzim se pak rodina, jako mnoho dalších Čechů, vy - stěhovala do Nymburka, odkud pocházela Alexova matka. Rodiče zpočátku žili v chudobinci a pak vystřídali několik dalších adres. Otec se nějaký čas zdržel v Liberci, protože nesehnal odvoz obrazů a zbytku nábytku. V roce 1941, tedy už za války, se otec se synem vydali na hranici Protektorátu u Hod kovic, aby alespoň zdálky zahlédli svůj kraj. U silnice stáli na hranici celníci, a tak odbočili vzhůru na kopec. Alex si nakreslil panoráma Ještědského hřbetu s proužkem Jizerských hor v pozadí domov, který mu nebylo dopřáno po několik let blíže spatřit. 82

84 Naplaveniny na Černé Nise, 1983, kresby tužkou, 30 x 21 cm To už navštěvoval druhým rokem baťovskou Školu umění ve Zlíně, vyznačující se spojením výtvarna s výrobní praxí, která vzdáleně připomínala německý Bauhaus. Měl štěstí na vynikající pedagogy malíře Eduarda Miléna a Jana Sládka i historiky umění Alberta Kutala a Václava Viléma Štecha. V otevřeném prostředí školy se vzdor okupaci a válce seznámil s uměním evropské avantgardy. Letní praxe u knihaře Jirouta v Praze ho přivedla do ateliéru Jiřího Trnky, kde mu paspartoval jeho práce. Za častých návratů do Nymburka se seznámil s Bohumilem Hrabalem, který mu půjčoval starší čísla Volných směrů. Protektorátní zkušenost se promítla do tísnivých obrazů osamocených lidí bloudících zničenou krajinou. Pod silným vlivem Goyových Hrůz války tak kreslí-píše vlastně jakýsi válečný deník. Otázky života a smrti jsou v historických souvislostech velmi aktuální. Letecké poplachy jsou na denním pořádku. V lednu 1945 je mladý Beran nasazen u Napajedel na budování zákopů. Odtud se mu podaří utéci do Nymburka. Na jaře 1946 je už celá rodina opět v Liberci a usazuje se ve vilce v Luční ulici, která jí byla přidělena a v níž bydlel před válkou německý malíř Karl Johne. Otec Jaro Beran zakládá ve vojskem opuštěném Liebiegově zámečku galerii, která tu sídlí dodnes. Tehdy začíná třiadvacetiletý Alex kreslit Jizerské hory. Intenzivní výtvarnou práci však přerušuje dvouletá vojenská služba, která ho zavede do Mladé Boleslavi, Berouna, Zelené u Luštěnic, Žamberka, Kuřívod, Lázní Kynžvartu a Mariánských Lázní. Po ní zůstává tzv. na volné noze a je přijat do Svazu československých výtvarných umělců. I nadále intenzivně kreslí a maluje především figurální kompozice, portréty, děti z ulice a liberecká zákoutí. Živí se užitou grafikou. V roce 1949 má v liberecké galerii první výstavu. Padesátá léta jsou velmi problematická, plná planých diskusí o nic nepřinášejícím socialistickém realismu, který je oficiálně proklamován na úkor klasického realismu 83

85 avantgardy. Není jednoduché si v této pokřivené době zachovat tvář, zvlášť když oficiální za kázky jsou hlavním a často jediným zdrojem příjmů. Alex Beran nevolí cestu klauzury, ale ani se nezprone věřuje svým ideálům. Je to období hle dání a tříbení vlastního výtvarného názoru v krajně nepříznivých společenských podmínkách. Zakládá rodinu a v roce 1954 se mu narodí dcera Kateřina. Během šedesátých let nachází Alex Beran svůj nezaměnitelný malířský výraz a jeho pozornost se soustřeďuje stále víc na krajinu. Pádné zjednodušené tvary se silnou kon turou a tlumená barevnost dodávají zejména figurálním obrazům jizerskohorských dřevařů expresívnost výrazu, která nemá daleko k tvorbě světově uznávaných autorů, jako jsou např. Constant Permeke, Käthe Kollwitz a další. Přestože zůstává bytostným realistou, jeho kompozice se oprošťují od vnějších viděných tvarů a zaměřují se stále více na podstatu zobrazovaného. Do popředí se dostává motiv lesa, který ho pak provází celou další tvorbou. Nejsou to konkrétní místa, ale zabstrahovaná struktura, rytmus stromů, řazení větví a tlejících kmenů, proplétání kořenů, tíha kamenů, dramatická nálada horských roklí s bystřinami propadajícími se do labyrintu balvanů. Téma je natolik silné, že se jím Beran zaobírá ze všech stran v různých obměnách jak v obrazech, tak v kresbě a grafice. Mimořádně pozoruhodné jsou jeho asambláže z různých kusů dřeva, které přebírají funkci malby a přímo materiálově ztělesňují strukturu lesa. Malíř tehdy nemůže tušit, že kousky podobných dřevíček se později stanou mocným impulzem k další etapě tvorby. Jiným stálým motivem se stávají balvany. Malíře fascinuje jejich tisícileté tkvění na jednom místě, tektonika skal, úzké průrvy, přírodou vybalancovaná dokonalost těžišť na sebe navrstvených žulových bloků i skladba kamenných sutí. Náměty si vyžadují formát na výšku, někdy i výrazně protáhlý. Není snad třeba zdůrazňovat, že se jedná o motivy z Jizerských hor. Inspiraci čerpá především na Černé Nise a strmých severních údolích nad Bílým Potokem. Vzniká tak ucelený cyklus obrazů jizerskohorských lesů, skal a vod s typickou zádumčivou jizerskohorskou náladou, kterou dokázal vystihnout jako málokdo jiný. Se ženou Blaženou a dcerou Katkou vyrážel každou neděli do přírody. Chodili tábořit na Pláně pod Ještědem a pozorovali západy slunce. Smrčky byly tenkrát malinké a nebránily výhledu do Podještědí a dál do kraje. Později se však nejčastějším cílem staly Jizerské hory. Založili rodinnou trampskou osadu White Bat (Bílý netopýr, společně ). Její zkratku TOWB znalo mnoho toulavých kamarádů, členy legendárního Rykatada počínaje a kapitánem Kidem konče. Často tábořili na Islandu pod Olivetskou horou. Jako každý tramp měl Alex Beran přezdívku: říkali mu Dick. Jeho maminka Marie, která s nimi na kratší výlety také někdy jezdila, byla jak jinak Babička Mary. V létě tábořili často delší čas na Fort Adamsonu, což je překrásný poloostrov a dodnes známá čundrácká základna mezi dvěma hlavními přítoky přehrady Černá Nisa. Šedesátá léta představují pro Alexe Berana mohutné tvůrčí vzepětí. Postupné společenské uvolňování umožňuje návštěvu západní Afriky, Bretaně a hlavně Paříže, kam se ještě jednou vrátí, aby spatřil velkou Picassovu výstavu, která se pro něj stane zážitkem na celý život. K lepšímu se mění i materiální podmínky. Po pětiletém bydlení v jednopokojovém bytě na Husově ulici se rodina v roce 1961 konečně stěhuje do prostornějšího bytu ve Slavíčkově ulici 69/8, který zůstal pro Alexe domovem dodnes. V roce 1967 získává 84

86 Ptačí kupy, 1985, kresby perem, 30 x 21 cm ateliér na Tržním náměstí, který sdílí spolu s Josefem Hýskem. To konečně umožňuje pracovat i na větších formátech. Jeho místo mezi předními tvůrci té doby dokládá mj. účast na významné výstavě s názvem Počátky generace uspořádané ve Špálově galerii v roce 1968, kde jeho obrazy visely vedle takových osobností, jako je Libor Fára, Jiří John, Mikuláš Medek a další. Zvláště blízký je mu John, který také posouvá tradiční krajinomalbu do nových poloh a místo vnější skutečnosti se zaměřuje na přírodní procesy, jako je vrstvení, rašení apod. Beran se účastní i mnoha dalších kolektivních přehlídek, obesílá pravidelně mezinárodní přehlídky grafiky a ex libris (Polsko, Itálie, Španělsko, Švýcarsko, Norsko, Anglie, Ně - mecko, Nový Zéland ). Rozlet utne srpen 1968, který je pro Alexe Berana otřesem politickým i lidským. Vy - stupuje z KSČ a dostává se na nějakou dobu i mimo Svaz čsl. výtvarných umělců, který je zrušen a nově ustanovenou libereckou pobočku ovládnou v následujících několika letech podřadní prorežimní výtvarníci. Samostatně se naposled představuje na výstavě v Semilech v roce Pak následuje téměř dvacetiletá pauza, nepočítáme-li prodejní výstavu v libereckém Díle (1984). Psychické ochromení z po srpnového společenského vý voje se snaží kompenzovat usilovnou prací. Útěchu a jistotu hledá hlavně v přírodě Jizer ských hor, kam nadále jezdí se svou T. O. White Bat. Jenže pak dcera Katka odjíždí do Lednice studovat zahradní architek turu a on se začíná toulat sám. Tehdy se z něho stává, jak se sám charakterizuje, jizerský poustevník. Jezdí vlakem a dál stopem a jde, kam ho nohy zanesou. Pokračuje v rozpra covaných cyklech kompozic Lesů a Jizerských legend, intenzivně se zabývá grafikou. Obesílá s ní výstavy po celé Evropě, získává i několik ocenění, ale sám tyto přehlídky nikdy nespatří. Přímou mezinárodní konfrontaci, která je svatým právem 85

87 každého umělce, mu doba znemožní. Jiným zklamáním pro něj bylo, že nebyl vyzván k ilustraci Ne vr lého Knihy o Ji - zerských horách, kterou vy - dalo Severočeské nakladatelství v roce Nikdo kompetentnější tehdy neexistoval. Jenže téměř veškerá kulturní kontinuita byla normalizací přerušena, i nakladatelství se přestěhovalo do Ústí nad La - bem, kde o Be ranovi nic nevěděli, a tak ilustrace nakonec vytvořil jeden z redaktorů Mi - lan Janáček. V červenci 1983 zaujal Alexe na přehradě Černá Nisa neobvyklý přírodní úkaz, který zde předtím a ani potom už nespatřil. V měkkém bahně na mělčině se jen pár centimetrů pod vodní hladinou objevily obrazce z naplavených dřevíček vytvářejících fantastické Pod Smědavskou horou, 1985, kresba perem, 30 x 21 cm kompozice. Alex sem jezdil po několik dnů a zaznamenával je tužkou do skicáku. Některé kousky dřeva si odnesl i domů, aby je někdy v budoucnu použil. Zatím se tak nestalo, nicméně cyklem šestnácti kreseb těchto přírodních struktur začalo nové výtvarné období, kterému sám autor říká elementární. Projevilo se zejména v kresbě a grafice. Spočívá v jednoduché obrysové linii, jež ohraničuje mikrostrukturu drobných částeček tvořících vyšší sestavu. Beran tak zjistil, že výjimečně vděčným a nosným motivem použitelným i v současném moderním výtvarném umění jsou detaily a struktury, které mohou zastupovat celek. Na rozdíl od jiných, kteří dospěli k podobnému závěru, však tuto myšlenku dovedl k dokonalosti a pregnantnímu vyjádření. Během několika let tak vznikl rozsáhlý cyklus, který básník Ludvík Kundera označil za řadu lakonických výjevů, které vybavují veskrze dramatické sledy scén. Inspiraci nacházel autor v rokli Černého potoka, v labyrintu skal a hromadách větvoví vytvářejících bizarní obrazce, impulzem mohl být i klacík a pár oblázků. Pozorně sledoval okolí a z množství tvarů si pro své kompozice vybíral, co se hodilo. Tentokráte mu bylo dopřáno tuto kolekci spolu se staršími kresbami vystavit v grafickém kabinetu Oblastní galerie (1989). Tím se Alex Beran opět dostal i ve svém rodném městě na veřejnou výtvarnou scénu. O čtyři roky později mu v Kul turním středisku v Mladé Boleslavi uspořádali výstavu větších pláten. Následovala zejména pro přátele Jizerských hor objevná výstava v jablonecké 86

88 Galerii MY (2004) a velká retrospektiva v Oblastní galerii v Liberci, kterou doprovázela kniha Cesty jizerského poustevníka (2008). Nová doba však měla pro Alexe Berana i stinnější stránky. V roce 2002 musel opustit ateliér na Tržním náměstí. Nastal čas zbavování se nepotřebného a také archivace tisíců kreseb a skic, o potížích se skladováním obrazů nemluvě. Jeho tvorba se z prostorových důvodů zúžila na kresby, jakési deníkové záznamy, které letos osmaosmdesátiletý autor dělá i dnes. Sám o své práci říká: Jsem obyčejný člověk, a tak mě zajímají i oby čejné,realistické věci. Forma vy - plyne vždy z postupující práce od malé skici až po obraz. Nic apriorního. Žádná spekulace. Ratio ale Schmidt-Gustlův kříž, 1985, kresba perem, 30 x 21 cm ctím v souladu s přírodou. Dělám to, co říká moje srdce. Šíře Beranova tvůrčího záběru je obdivuhodná. Kromě obrazů, kreseb a grafik se během téměř sedmdesátileté tvorby zabýval také ilustrací (např. Máchovské variace od Josefa Hory), vytvářel plakáty, ex libris, diplomy a další záležitosti užité a propagační grafiky, fotografoval a měl i realizace v architektuře. Přestože je brilantní kreslíř, nikdy se neuchýlil k ještě nedávno módnímu fotorealismu, ale naopak si tvrdošíjně držel svou linii výtvarné zkratky a pohledu pod povrch věcí. Jako jeden z mála Severočechů je zmíněn v nedávno vydané rozsáhlé Encyklopedii českého výtvarného umění a jeho obrazy byly zařazeny do velké souborné výstavy s názvem Konec avantgardy?, která proběhla v květnu až září 2011 v Praze. Popřejme mu hodně zdraví, aby se mohl dále toulat svými milovanými Jizerkami, jejichž podstatu tak dobře a svrchovaně výtvarným způsobem vyjádřil. Reprofoto Jaroslav Trojan Poděkování Oblastní galerii za zapůjčení obrazové dokumentace. 87

89 88 Alex Beran mezi svými obrazy na výstavě Konec avantgardy?, 2011 Foto Kateřina Tomanová

90 Žulové lomy v okolí Císařského kamene Jakub Šrek Liberec Foto autor Skalní výchoz z tanvaldského granitu na 637 m vysokém vrcholu Císařského kamene (2011) 89

91 Dříve relativně opomíjený vrch Císařský kámen zažívá poslední dobou velkou renesanci zájmu. Stal se oblíbeným cílem turistů a začaly se o něm objevovat články v různých tiskovinách i celé kapitoly v krásných knihách. Důvodem je samozřejmě rozhledna na jeho vrcholu otevřená v září Daleké rozhledy i vůně klobás v nedalekém stánku jsou rozhodně pádným argumentem pro návštěvu toho místa. A byl by v tom čert, nenajít na úbočí kopce nějaké lomy a nepřijít také se svojí troškou do mlýna Pravdou je, že oblast Císařského kamene je malou, avšak tradiční a dříve relativně významnou oblastí těžby i zpracování tanvaldského granitu. Má-li tedy poutník zájem, může spojit návštěvu rozhledny nejen se zmíněnými klobásami, ale i s horským hřbitůvkem, na kterém jsou k vidění i další typy jizerskohorské žuly, nebo s místními skromnými lomy a dobývkami tanvaldského granitu. Detail pamětní desky na skalním výchozu na vrcholu Císařského kamene (2011) Nemá cenu dlouze popisovat historii 637 m vysokého vrchu SZ od osady Milíře 1. Jak bylo uvedeno, těší se velkému zájmu turistů i různých autorů. Název Císařský kámen nese pro připomínku návštěvy císaře Josefa II. v roce Dříve se nazýval Špičák či Uhlířský vrch. Samotný vrchol je ozdoben nevelikým skalním výchozem, který na tehdy bezlesém vrchu využívali převážně vojenští pozorovatelé. Vlastní kámen, na němž je umístěna pamětní deska z krystalického vápence připomínající slavnou návštěvu, je stejně jako nejbližší okolí tvořen tzv. tanvaldským granitem. 1 Tato osada je dnes připojena k obci Rádlo. 90

92 Na hřbitůvku v Milířích jsou k vidění i další žuly Jizerských hor (2010) Geologická situace Tanvaldský granit je geologické pojmenování jednoho z horninových typů krkonošsko- -jizerského plutonu. Kameníci i mnozí další tuto horninu k nelibosti geologů označují jako železnobrodskou žulu. Obě skupiny pro to mají jistě rozumné důvody: zatímco geologové respektují více místo výskytu, kamenické označení je odvozeno od sídla tehdejších majitelů nejvýznamnějších lomů, a dnes již není vůle měnit nejméně přes půl století dobře zavedenou obchodní značku 2. Pokud při návštěvě lomů vystoupíte i na rozhlednu, budete mít příležitost přehlédnout i místo výskytu této, bez ohledu na název, krásné horniny. Železnobrodská žula se vyskytuje v pruhu asi 3 km širokém a přibližně 25 km dlouhém, od Tanvaldu k jižnímu okraji Liberce. Další výskyty již menšího rozsahu jsou při západním okraji plutonu mezi Libercem a Chrastavou. Převážně tak tvoří výrazný morfologický hřbet východo-západního směru, všem dobře známý Černostudniční hřeben. Zkuste si tedy prohlédnout vrcholy Černé studnice (869 m) a Hraničníku (603 m) to je ten blízký vrchol JV směrem (k Rádlu) 3. Na následujícím významném vrcholu Císařském kamenu tvořeném tanvaldským granitem právě stojíme. Příští místo výskytu je pak Z od Stráže nad Nisou. Dle měřítek petrografů lze tanvaldský granit, nebo chcete-li železnobrodskou žulu, označit jako středně zrnitý dvojslídný, alkalicko-živcový granit. Střední zrnitost znamená, 2 Např. Vachtl (1946), některé starší zdroje uvádějí i označení jablonecká žula. 3 Po jeho vrcholu probíhá hranice mezi popisovaným granitem a staršími chlorit-sericitickými fylity, tedy mezi krkonošsko-jizerským plutonem a železnobrodským krystalinikem. 91

93 že průměrná velikost jednotlivých minerálních zrn je 3,3 až 1 mm (u tanvaldského granitu je to spíše 5 až 3 mm). Označení dvojslídný granit nás upozorňuje na výskyt obou hlavních slíd, tj. muskovitu i biotitu (světlý muskovit většinou mírně převládá nad tmavým biotitem). A pojem alkalicko-živcový granit pak odráží povahu živců, kdy v tanvaldském granitu výrazně převládají draselné živce (převážně mikroklin) a z plagioklasů albit 4. Podle výše uvedeného jsou základní minerální součásti tyto: draselný živec (mikroklin), albit, křemen, biotit a muskovit. Akcesoricky (tedy v podružném množství) se vyskytují granát, andalusit, apatit, zirkon, ilmenit, magnetit, turmalín a titanit. Pomineme-li fyzikálně-mechanické vlastnosti, nepochybně velmi důležité nejen pro technickou praxi, zaujme nás na hornině především její vzhled. Právě pro něj je železnobrodská žula nejen mezi kameníky ceněna. Její barva bývá popisována jako žlutošedá, bé - žová, béžově žlutá až rezavě hnědožlutá. Různé barevné odstíny jsou způsobeny různým obsahem a nerovnoměrným rozptýlením limonitického pigmentu. Barva, jedna z největších předností železnobrodské žuly, bývá zároveň i příčinou mnoha složitostí. V současné době je jediným místem těžby lom Černá studnice (ložisko Nová Ves nad Nisou) a právě v něm se, spolu se vzrůstajícím zahlubováním, stále více projevuje velká barevná varia - bilita. Takže se můžeme setkat i s úplně šedou železnobrodskou žulou až s nádechem do modra. Všechny barevné variace jsou sice zajímavé, ale kladou velké nároky na selektivnost těžby a následné zpracování. Dřívější lamači a kamenící se s tímto problémem nesetkávali, neboť povrchové balvany, skalky i mělká lomová těžba poskytovaly převážně příjemně pleťově nažloutlou barvu (i když i tehdy se našly výjimky). Využití horniny Železnobrodská žula nacházela a dodnes nachází široké uplatnění v celé řadě stavebních realizací. Dříve se největší objem vydobytého a následně zpracovaného kamene uplatňoval v těsné blízkosti těžby. Proto není těžké uhádnout, z čeho se stavělo v Milířích, nedalekém Rádle a na celém hřebeni. Úměra je jednoduchá, čím prostší a starší stavba, tím více bylo využito místního materiálu. Rád chodím po hrubě lomených schodech do sklepa starého selského stavení svého táty v blízkém Rádle. Pokaždé, když vynáším chladné láhve piva po žlutavých žulových schodech, zamyslím se nad prací kameníků, kteří trpělivě lámali rozličné stavební prvky v nedalekých lesích. Úměrně počtu vynesených láhví se pak mé představy stávají konkrétnější. Ani nevím, proč mně přišly na mysl zrovna tátovy schody, snad láska ke kameni, snad k pivu. Napadá mě i další žulová maličkost. Můj bratr chodí k tátovi se svým synem Hynkem z nedalekého Rychnova. Stejně jako já, i on má rád tátovy staré žulové schody. A protože je Hynek ještě malý chlapec, často se zastaví při cestě k odpočinku u božích muk. Postavil je místní sedlák Schwarz v první polovině 19. století. Sednou si spolu na nově vyrobenou žulovou lavici, koukají do polí, odpočívají. 4 Živce jsou významné horninotvorné minerály ze skupiny tektosilikátů. Pro svoji rozšířenost jsou užívány ke klasifikaci magmatických hornin. 92

94 Obnovený křížek stojí při staré cestě mezi Dolními Háji a Rychnovem; až půjdete kolem, můžete se sami přesvědčit, z jaké žuly je. Již v minulosti se však železnobrodská žula uplatnila i daleko od místa svého výskytu. To dokládá její atraktivitu i vhodné technologické vlastnosti. V Praze je používána už od 90. let předminulého století, například na stavbě Městské spořitelny, v bývalé Zemské bance (Živnostenská banka) či v Obec - ním domě. Je z ní i leštěný disk pod monumentální Plečnikovou mísou v Raj - ské zahradě Pražského hradu z roku 1924, podstavec pomníku Karoliny Světlé na Karlově náměstí a další. Většina výrobků z železnobrodské žuly však slouží bez popularity věnované architek tonickým prvkům slavných budov a piedestalům soch. Vy - ráběn byl široký sortiment lomového kamene, kamene pro zdění, jako je soklový ká men, hranol, kopák. Často se zde vyráběly dlažební kameny, schodišťové stupně, obrubníky, překlady, mezníky a patníky. Dnes se sortiment v hrubé kamenické výrobě příliš ne - změnil. Snad jen patníky se oproti dřívější době prakticky vůbec nevyrábějí, Schwarzův kříž (2008) Foto Otokar Simm také překlad si dnes objedná málokdo, a když, tak jen jako výrazný architektonický prvek. Dlažební kameny byly do velké míry vytlačeny ekonomičtějšími a na pokládku jednoduššími dlažebními deskami. Přibyla výroba dlažebních kostek, které se dříve z železnobrodské žuly příliš nevyráběly. Kdysi velmi časté vy užití nadložních vrstev ložiska zvětralé horniny tzv. žulového eluvia dnes úspěšně nahrazuje a předčí drcené kamenivo z kamene nevhodného pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu 5. 5 V oblasti je založeno několik menších pískoven. Těženo bylo žulové eluvium, tj. zvětralá hornina postupně přecházející do mateční horniny v podloží. Často byla využita veškerá surovina ložiska, méně kvalitní zvětralina pro úpravu cest, kvalitativně lepší jako stavební maltařský písek pro okolní stavby, nezvětralé části pak byly využity k výrobě převážně stavebního lomového kamene. Pískovnu Ferdinanda Jahneho z Jeřmanic č. p. 80, založenou roku 1910, naleznete při levé straně cesty vedoucí z Jeřmanic do Milířů, na protější straně komunikace jsou další dvě. Stejně tak v osadě Milíře. Dnes jsou již všechny pískovny značně zarostlé a zasuté, bez hospodářského významu. Některé z nich byly v minulosti využity ke skládce odpadu. 93

95 Technologie těžby Těžba v lomech na Císařském kameni a okolí byla velmi jednoduchá a výhradně tzv. ruční (tj. nebyla využívána žádná technika). Lze říci, že velká část lomů byla již od konce první světové války opuštěna, čemuž odpovídá i současný stav. Lomy jsou většinou částečně zasuté a zarostlé. Rovněž dosti často došlo k zavalení odvodňovacích rýh a lůmky jsou zamokřené, nebo i částečně zatopené. Nevelké množství skrývky a odval je díky konfiguraci terénu vždy umístěn pod úrovní plata lomu. Mnohé dobývky lze označit pouze jako tzv. skalnice, tedy jako pouhé malé těžební zářezy. Klínování za využití systému puklin L, S, Q byla naprosto převládající dobývací metoda. To dokazují charakteristické záseky pro klíny. Zato vrty ve zdejších skalnicích a lomech neuvidíte, vrtalo se velmi málo a téměř s jistotou pouze ručně. Při dobývání ručním klínováním se jako rozpojovací nástroje využívají ka - menické klíny, které se vkládají buď do otvorů k tomu zhotovených, nebo do přírodních trhlin. Otvory (záseky) pro klíny byly sekány ručně tzv. špičkou. Oddělení bloku se provede postupnými údery palice či švihačky na jednotlivé klíny. Dnes je tato metoda jako technologie primárního výlomu zastaralá, stále se však využívají a využívat budou její modernizované alternativy. Systém puklin L, S, Q popsal geolog Hans Cloos v roce 1925 na Výrazné stopy po klínech na odlomu ve skalnici nacházející se těsně pod vrcholem Císařského kamene (2011) slezské straně krkonošsko-jizerského plutonu. Během tuhnutí horniny (platí obecně pro žulová tělesa) došlo vlivem působení tlaků k vytvoření systému navzájem kolmých puklin (resp. směrů odlučnosti). Cloosovy pukliny L, S, Q kameníci dobře znají a umějí je využít. Kamenické označení těchto puklin L (ležení, hontová plocha), S (dobrá strana), Q (špatná strana) napovídá, jak se v konkrétním směru bude kámen lámat, a vypovídá o vlastní 94

96 kvalitě rozlomu. Průmyslově začala být želez nobrodská žula těžena až na úplném konci sedm desátých let minulého století na již zmíněném ložisku Nová Ves n. N. Do té doby lze hovořit pouze o sice početných, ale rozsahem velmi malých těžbách. Dříve hodně časté zpracování povrchových balvanů a ska lek bylo naposledy v širší oblasti více vy užito v 70. letech podnikem ČMPK, n. p., Hradec Králové v prostoru mezi Hutí a Dolní Černou Stud nicí. Jednotlivé lomy K nejbližším těžbám železnobrodské žuly je to od rozhledny opravdu kousek. Doslova malebné seskupení tří skalnic se nalézá pár desítek metrů JV pod vrcholem. Za zmínku stojí i příjezdová komunikace, jejíž zbudování muselo být poměrně pracné a z dnešního po hledu vzhledem k množství vy - dobytého kamene i neperspektivní. K další velmi pěkné skalnici musíte sejít níže; najdete ji, pokud se vydáte po cestě vedoucí z Milířů do Jeřmanic. Nalézá se nad cestou ještě před domy Detail vrtu v lomu na úbočí hřbítku (2011). Výrazná radiální trhlina dokazuje použití trhací práce. Dobývání pomocí trhacích prací nemohlo být ve zdejší oblasti vůbec běžné. v údolíčku. Pokud se budete dívat pozorně, upoutá vás opět příjezdová cesta udělaná s velkou pečlivostí. Ve skalnici pak najdete zapomenutý masivnější překlad, sice marně čekající na své využití, zato věrně připomínající poměrně nedávnou, přesto však již částečně zapomenutou lomařskou minulost. Rozsáhlejší těžba probíhala v lomu na severním úbočí Císařského kamene. Najdete ho, pokud se vydáte u posledních domů osady Milíře při silnici vedoucí do Proseče nad Nisou po lesní cestě směrem k Liberci. Lom se nachází nad cestou a dá se relativně snadno přehlédnout, protože přístupová cesta i celý lom je značně zarostlý. V kamenolomu založeném po 1. světové válce těžba skončila na konci první republiky, od té doby je opuštěný. Surovina z lomu se používala převážně pro výrobu stavebního lomového kamene, na obrubníky, silniční sloupky a mezníky. Těžba v nevelkém lomu (přibližné rozměry 40 x 40 m, výška 12 m) byla výhradně ruční. Pokud budete pokračovat přibližně 400 m dále po lesní cestě směrem k Liberci, dojdete k dalšímu lomu, nacházejícímu se na pravé straně. Vlastní lom není přespříliš zajímavý. Snad byl založen někdy před první světovou válkou, ale již od jejího začátku je opuštěný. 95

97 Lom na severním úbočí Císařského kamene. Všechny lomy a skalnice jsou relativně hodně zasuté a zarostlé. Snadno je v těžkém terénu přehlédnete (2011). Tento veliký stěnový lom produkoval převážně stavební lomový kámen, obrubníky, schody a další kamenické prvky (2011) 96

98 Velmi zarostlý lom na úbočí Lovčího vrchu neumožňuje pořídit smysluplný záběr, nejlépe uděláte, když ho sami navštívíte (2011) Těžba byla ruční, převážně na stavební lomový kámen. Za pozornost však stojí hřbítek pokračující SZ směrem. Můžete na něm najít romantickou skupinku tří nevysokých skalních věžiček. Na nejvyšší z nich, prostřední, jsou vytesány nepatrné stupínky umožňující snadný výstup. Kdo je vytesal, to je na naší fantazii. Byl to snad některý z kameníků pracujících ve skalnici, která se nachází pár desítek metrů dále po hřbítku? Velmi pěkná skalnice stojí za návštěvu, na jejím dně snadno naleznete jako připomínku zdejší výroby neveliký dlažební kámen. Pokud ještě popojdete o pár desítek metrů dále, dojdete ke stěnovému lomu s pěkným odvalem. V jeho stěně lze nalézt vrt s radiální trhlinou, což samo o sobě není nijak zajímavé, avšak dokládá to použití trhací práce. Vzhledem k velmi malé délce a nepravidelnému profilu byl vrtán ručně. Jeden z mála nalezených vrtů v oblasti. Jak již bylo uvedeno, dobývalo se převážně klínováním, vrty byly využity zřídka kdy. Asi 280 m SZ směrem se nachází další poměrně veliký stěnový lom, dojdete k němu, když sejdete k cestě, překročíte potok a vydáte se po nevýrazné vrstevnicové stezce. Kamenolom byl snad založen koncem předminulého století a byl v provozu s přestávkami až do počátku 2. světové války. Ze suroviny se i tady vyráběl převážně stavební lomový kámen, obrubníky, schody a další kamenické prvky. Další lomy se nacházejí na úbočí Lovčího vrchu, nedaleko silničky mezi Milíři a Prosečí. Zhruba 100 m SV od vrcholu se v relativně těsné blízkosti nachází lom a pískovna. Lom blíže vrcholu je již značně zarostlý a celkově zasypaný. Založen byl snad před 1. světovou válkou a výroba byla obdobná jako v předchozích případech. Nedaleko ležící malá pískovna je značně zarostlá; byla zde těžena navětralá hornina převážně pro úpravu lesních cest i eluvium jako písek. Na dně se drží voda. V nejprudší zatáčce zmíněné silnice je pod levou stranou cesty, ještě před odbočkou žlutě značené cesty k Mojžíšovu pramenu, stěnový lom, bližší podrobnosti o něm nejsou bohužel známé. 97

99 Tím končí neúplný výčet těžebních lokalit v oblasti Císařského kamene. Míst, kde byla dobývána železnobrodská žula, je samozřejmě více a dnes je již velmi těžké spolehlivě identifikovat sporé záznamy se skutečnými lokalitami. Proto je tento článek spíše pouhým tipem na výlet než seriózní prací o dobývání kamene v oblasti. Další lomy a pískovny byly založeny na území Rádla a Proseče nad Nisou i Vratislavic, jejich charakteristika je víceméně shodná s těmi v okolí Milířů. Je večer, dopsal jsem svůj krátký článek o žulových lomech, zhasínám světlo a svíčku v žulovém svícnu. Jdu spát a těším se na další den, který mě čeká v žulovém kamenolomu nad Ruprechticemi. Použitá literatura, zdroje a další KARPAŠ, Roman. Jizerské hory O mapách, kamení a vodě. Vydání první. Liberec: Nakladatelství RK, 2009, 576 str. KLOMÍNSKÝ, Josef. Vysvětlivky k základní geologické mapě České republiky 1 : list Liberec. Praha: Česká geologická služba, 2004, 70 s. PROKOP, František. Soupis lomů ČSR, okres Liberec. Praha: Čsl. svaz pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek a konstrukcí a St. geologický ústav ČSR, PROKOP, František. Zpráva o inventarizaci ložisek nerost. stavebních surovin provedené na území topografického listu M A (Frýdlant). Praha: Geofond, RYBAŘÍK, Václav. Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky. Hořice v Podkrkonoší: Nadace SPŠ kamenické a sochařské, ŘEHÁČEK, Marek, Jan PIKOUS, Petr KURTIN. Příběhy jizerskohorských rozhleden. Vydání první. Liberec: Pavel Akrman a Jan Pikous, 216 str. VACHTL, Josef. Kameny a zeminy ve službách člověka. Praha: nakl. Jos. R. Vilímek, Archivní materiály LIGRANIT, a. s., převážně k lokalitě Nová Ves n. N. Skalní věžička na hřbítku S úbočí Císařského kamene (2011) 98

100 Mury Jizerských hor v obrazech a doplňcích Vlastimil Pilous Hostinné Foto autor Prostor okolí Smědavské hory patří k reliéfově nejzajímavějším částem Jizerských hor. Vystupují tu dvě nejvyšší destruované žulové exfoliační klenby celého pohoří vlevo Jizera (1 122 m n. m.) s vrcholovými skalními hradbami, vpravo nižší, ale ještě poněkud rozsáhlejší Smědavská hora (1084 m n. m.). Její horní plošší část nad linií Pavlovy cesty slouží jako sběrná část srážkových vod, podílejících se na vzniku mur v níže položených, strmých tektonických svazích. Ty představují nejvýznamnější murový terén celých Jizerských hor. Vlevo se nachází Smědavská stráň s dobře patrnou největší ze zdejších mur a vpravo od ní i největší murová odtrž (světlá skvrna nad stínem mraku). Vpravo Murový žlab s dvojicí největších mur z r a západně (vpravo) od ní celkem 6 obnažených skalních ploch, které představují odlučné plochy čtyř mur nejspíše dvou starších generací. Foto Karel Nádeník 99

101 Zemní laviny neboli mury (geology označované též jako kamenité, balvanité nebo hlinitokamenité přívalové proudy) byly jedněmi z geomorfologicky nejzajímavějších i nej významnějších procesů a forem, provázejících loňskou katastrofální povodeň na území vlastních Jizerských hor. Tyto dominantně velehorské procesy byly původně u nás známé pouze z Krkonoš (zde vzniklé hlavně v r a 1897) a Hrubého Jeseníku (hlavně z r. 1921, Gába 1993), ale i tady byly dlouho geneticky nesprávně označovány jako sesuvy, stržová eroze apod. I když zmínky o jejich skutečném původu již existovaly i dříve, jednoznačně začal být respektován až v 70. letech minulého století, když o krkonošských murách vyšla první podrobná práce (Pilous 1973, 1975, 1977). Později byly nalezeny ještě na Králickém Sněžníku (Demek, Kopecký 1997), v Moravskoslezských Beskydech (Šilhán 2006) a na Šumavě (Mentlík 2004), ale ta je zastoupená spíše jen symbolicky, protože zde byla po - psána pouze jediná a navíc velmi malá mura. V poslední době se k těmto pohořím přiřadily i Jizerské hory. O zdejších murách (celkem čtyřech, vzniklých v r. 1958) z údolí Smědé sice již existovala jedna starší, ale jen kratičká, jednovětá zprávička od Miloslava Nevrlého, a to v jeho legendární Knize o Jizerských horách (1981, str. 209). Je třeba ocenit, že autor zařadil daný jev správně k murám (což u nespecialisty v oboru není zdaleka samozřejmostí). Na druhé straně je však škoda, že zpráva neobsahovala podrobnější informace, a tak bylo na místě ji brát s určitou rezervou, tím spíš, že jejich dráhy s výjimkou jedné, propláchnuté později ještě erozí stržového charakteru, již do dnešní doby zcela zanikly a nedaly se v hustém porostu vůbec identifikovat. Z toho se dalo mj. také soudit, že byly jen malých rozměrů. U zrodu našich dnešních, již poměrně rozsáhlých poznatků o murách v Jizerských horách však nestojí kupodivu žádný geolog či geomorfolog, ale nakladatel Roman Karpaš. V rámci naší hekticky a doslova teprve za pochodu se rozvíjející spolupráce na prvním díle jeho úctyhodného díla Jizerské hory o mapách, kamení a vodě (2009) mne vyzval, zda bych nechtěl napsat i kapitolu o svahových pohybech a procesech (tj. zjednodušeně řečeno o různých typech sesuvů ) a současně mne upozornil na podezřelé, obnažené skalní plotny v severních svazích Smědavské hory, viditelné z Paličníku. Hned jsem se tam vypravil, a když jsem tam tím příšerným terénem z Pavlovy cesty sestoupil, bylo brzy jasné, že jsou to skutečně odlučné plochy starých murových drah; jejich další pokračování však bylo již silně zarostlé a pro zaneprázdnění jinými úkoly jsem se této problematice již detailněji nevěnoval. V podstatě náhodně, při pátrání po kryogenních (mrazových) a nivačních (sněhových) tvarech reliéfu, se ukázalo, že další malé mury jsou i na polské straně pohoří, v závěru údolí Świeradówky. Všechny tyto skutečnosti tak naznačovaly, že v Jizerských horách murové procesy sice existují, ale vypadalo to, že jsou jen malého rozsahu a navíc nejsou všude s úplnou jistotou prokazatelné. Zásadní zlom však přinesla katastrofální povodeň v roce 2010, při které vzniklo v se verní části pohoří celkem osm mur a navíc několik odtrží stejné geneze. Prokázalo se tak jednoznačně, že i v Jizerských horách vznikají mury, čímž se celkový počet těchto pohoří v České republice zvyšuje na šest. Postavení Jizerských hor je však mezi nimi významné i výjimečné ještě z jiného důvodu: jsou z nich výrazně nejnižší, neboť všechna ostatní přesahují výšku m n. m. Zdejší mury tak opět posouvají hranici poznání a ukazují, že při kombinaci vhodných přírodních podmínek se mohou tyto procesy jinak 100

102 Horní část tranzitní zóny menší mury na Smědavské stráni má dokonale žlabovitou podobu a vykazuje výrazné stopy murové eroze přímo i ve skalním podloží, zvláště v úsecích, kde je tvořené málo odolnými drobivými žulami dominantně velehorské vyskytovat ve středoevropských podmínkách i v pohořích relativně nízkých. A navíc překvapivě nezaostávají ani svými rozměry, neboť jedna ze zdejších mur (resp. dvě, ale níže se spojujících do jedné dráhy) patří délkou (až 980 m), šířkou Jeden úsek v níže položené části tranzitní zóny stejné mury je formovaný výraznou, přímočarou tektonickou poruchou v žule. Porucha odděluje i dva typy žul drobivé až drcené (vlevo) a tvrdé, kompaktní a odolné (vpravo). Drobivé žuly protíná příčně pruh tmavě zbarvených, hydrotermálně metamorfovaných žul (v popředí vlevo). 101

103 Menší mura vytvořila na Smědavské silnici koncovou akumulaci charakteru náplavového kužele s maximální výškou 2 m, asymetricky roztaženého ve směru sklonu vozovky. Ve směru pohybu mury (tj. podélném) ji naopak z větší části zastavila a výrazně zkrátila kovová svodidla, i když za cenu úplného zdeformování. Stav druhý den po odbagrování ( ) a zprůjezdnění silnice. Z murové akumulace vlevo vyčnívají zdeformovaná svodidla. (až 45 m) i plochou (2,2 ha) k největším v republice. To jsou parametry srovnatelné i s na - šimi největšími, tj. krkonošskými a jesenickými murami. Mimo této největší vznikly v údolí Smědé ještě další dvě mury a čtyři drobné odtrže stejné geneze, jejichž masy se však zastavily po několika desítkách metrů a nepřešly proto ve skutečné mury. Smědavské mury jsou ale významné také tím, že se s nimi po dlouhých desetiletích (od událostí v r v Krkonoších a 1921 v Hrubém Jeseníku) mohla seznámit i široká veřejnost, neboť dvě z nich přeťaly a zatarasily přímo Smědavskou silnici a ona největší se zastavila u Jedlové cesty v těsné blízkosti Sedmitrámového mostu. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že jen málokdo po silnici ještě i po celých týdnech projel, aniž by zastavil. Skoro každý si chtěl prohlédnout a vyfotografovat spoušť, kterou tu mury napáchaly. Jinak je totiž pro naprostou většinu našich mur příznačné, že se vyskytují v málo navštěvovaných, odlehlých a převážně zalesněných horských údolích, případně přímo i chráněných územích veřejnosti nepřístupných, takže je nejčastěji zaregistrují jen lesáci v rámci odstraňování škod. Nové mury však obrátily znovu mou pozornost k této problematice, a proto jsem zdokumentoval všechny mury vzniklé při této povodni, včetně těch na jiných lokalitách. Na jednu z nich v závěru údolí Ztraceného potoka pod Smrkem (na podloží biotit-muskovitických rul) mě upozornil Karel Nádeník, dvě drobné jsem nalezl sám při terénním průzkumu v pravém svahu údolí Malého Štolpichu. Ještě o jedné, ale poněkud staršího data (snad z ) v zářezu Bílého potoka na Smědavské hoře (v úrovni chodníku v pokračování Čínské cesty), mne informoval Otokar Simm. 102

104 Podrobná charakteristika všech těchto tvarů vyšla ve Sborníku Severočeského muzea, přírodní vědy 29/2011 a v populární podobě i v časopise Krkonoše Jizerské hory (7/2011). Není proto důvod zde znovu tyto údaje opakovat. Ve výzkumu jsem však pokračoval i po odevzdání těchto rukopisů, a proto právě o těchto výsledcích bych se zde chtěl podrobněji zmínit. Pana K. Nádeníka z Nového Města p. Smrkem jsem požádal o spolupráci na prozkoumání dalších údolí ve svazích Smrku a jeho úsilí bylo korunováno úspěchem, když nalezl ještě jednu muru (též převážně na rulovém podloží) v údolí Lomnice (Brusná), navíc geneticky zcela výjimečnou. Pro všechny mury v údolí Smědé je totiž typické, že jejich akumulační zóny, resp. přímo koncové akumulace, jsou silně ovlivněné antropogenním faktorem, a to příčnými komunikacemi, které je zbrzdily, popř. zcela zastavily. Nevytvářejí proto tvarově přirozené koncové akumulace. V tomto případě se jedná o opačný případ, kdy byl sám vznik mury přímo vyvolán lidským faktorem. Horní část údolí ve výšce okolo 875 m n. m. zde vykružuje přibližně vrstevnicová svážnice (v pokračování od tzv. Pechovy smrti). V místě, kde přechází potok, se nachází několik metrů mocná suťová výplň dna údolí, a proto zde za běžných vodních stavů teče veškerá voda skrytě v podzemí. To byl i důvod, proč je zde propustek svážnice poddimenzovaný, tvořený pouze dvěma rourami o malém profilu. Za extrémního povodňového průtoku, kdy již suť nestačila pohltit všechnu vodu a ta se řítila po jejím povrchu, se obě roury záhy ucpaly a voda se roztékala po horizontální svážnici do šířky několika desítek metrů a v celé této šířce stékala do níže položených Největšímu bloku přemístěnému nejen největší murou na Smědavské stráni, ale zdejšími murami vůbec, se však podařilo překonat i silnici. Zastavil se až těsně pod ní. Měl rozměry 4 x 3 x 1,6 m, což výmluvně dokumentuje energii mur. Při následných úpravách strženého silničního náspu byl však uměle překrytý zeminou. 103

105 Hlavní masy velké mury na Smědavské stráni se zastavily při trojím přetnutí silnice v serpentinách. Pod posledním překřížením se již na svahu usazovaly jen drobné akumulace vyplavené odtékající vodní složkou, která erozně obnažila kořenové systémy smrků. svahů. To způsobilo podmáčení a přetížení svahových zvětralin v postranních částech zářezu, které se směrem k západu na svahu o sklonu 25 odtrhly v šířce15 m, do hloubky 0,5 1 m. Po m (nestejně) vyústila tato masa vidlicově do zářezu (koryta) potoka, v němž se ještě podstatně více zvodnila a propláchla směrem po proudu zářez potoka Jiná partie v poslední části svahu nad korytem Smědé s kamenitým deluviem a kořenovými systémy, obnaženými erozí murových vod velké mury, ale i drobnými, útržkovitými akumulacemi 104

106 v šířce 5 8 m a délce okolo 350 m. V místě vyústění (právě zde již potok vyvěrá ze sutě na povrch) strhla mura bočně i přes 2 m mocnou suťovou výplň zářezu, čímž ještě více získala na objemu a tím i erozní síle. V uvedené délce lze rozlišit tři úseky: v horní části měla masa ještě podobu turbulentní ( mokré ) mury, proto erozně přehloubila koryto potoka o 1 2 m a vytvořila až 3 m vysoké břehové nátrže a v jeho dně zanechala chaotickou balvanovou výplň (vedle rulových úlomků zde najdeme i méně početné žulové, pocházející patrně z apofýz). Ve středním úseku přechází do koryta se znaky přechodné murově-fluviální modelace. Zde se prohloubení koryta zmenšuje a masa již začala usazovat útržkovité akumulace v okrajové části koryta a na březích; některé uchycené balvany mají i značně labilní polohy. Ve spodní části již sice vykazuje dráha převažující rysy fluviální (bystřinné) modelace, ale početné vypuklé, byť nesouvislé akumulace kamenito-balvanitého materiálu v korytě širokém 6 10 m, naprosto neúměrné k tak malému potoku, ukazují ještě i zde podíl murových procesů. Zhruba v prostoru vyústění zarůstající lesní cesty z pravého svahu se vzhled koryta postupně vrací k charakteru běžného povodňového přemodelování. Dodatečně jsem provedl také průzkum starých murových drah v zářezu Murového žlabu na Smědavské hoře, kde se dá identifikovat celkem 5 forem (4 mury a jedna odtrž). Všechny se nacházejí na západ od předloňských mur a jsou zakreslené ve fotografii K. Nádeníka pořízené z Paličníku (označené římskými číslicemi). Nejlépe jsou zachovalé Jedna ze dvou drobných murových odtrží na Smědavské stráni (východně od velké mury). Materiál z malé odlučné plochy (8 x 6 m) vytekl vzápětí na povrch svahu, kde bez erozního působení pouze klouzal v délce 30 m po vegetaci. Na výstupcích usazoval zcela drobné kupkovité akumulace a teprve po zastavení vytvořil i malou koncovou akumulaci trojúhelníkovitého tvaru. 105

107 Největší z odtrží na Smědavské stráni (nejzápadněji položená) vytvořila výraznou odlučnou plochu (s rozměry 12 x 22 m), která jako jediná za všech zdejších murových forem nevznikla v linii povrchového, povodňového ronového proudu Husté mlází a silně blokově balvanité deluvium v prostoru vzniku této odtrže způsobilo, že se i přes poměrně velký objem materiálu začala masa hned pod odlučnou zónou zastavovat. Její akumulace rozvlečená do délky přes 30 m obsahuje velké množství dřevní hmoty stržených mladých smrků a je zajímavá i balvany uchycenými v mimořádně labilních polohách. 106

108 jejich odlučné zóny na dodnes dobře patrných skalních plotnách. Zvětraliny zde sjely po exoliačních puklinových plochách o velkém sklonu (35 45 ). Měly převážně jen malou mocnost (10 30 cm, jen výjimečně až 50 cm), a proto se tyto mury vyznačovaly poměrně malým objemem materiálu a tím i menší kinetickou energií a měly tendenci se zastavovat. Takto zcela obnažené a navíc strmé skalní plotny velmi zpomalují vytvoření nové zvětralinové vrstvy i uchycení vegetace. Další pokračování drah se však v lesním porostu dá jen obtížně vysledovat. Zdá se ale, že do Murového potoka (a tím současně do dráhy dnešních mur) vyústily jen dvě nejvýchodnější z nich (na fotografii I a III), jejichž dráhy se pravděpodobně spojily ještě předtím ve svahu. Jednalo se však nejspíše jen o část jejich materiálu a ani to není již dnes jednoznačně prokazatelné. Pod jejich odlučnými zónami se totiž přinejmenším část jejich materiálu zastavila v podobě plochých bazálních akumulací. Pokud však nějaké jejich části pokračovaly v pohybu po svahu, vyústily zakrátko do společného, úzkého svahového zářezu, kterým pak mohly sjet až do Murového žlabu. Tento zářez je založený na tektonické poruše, podle které o něco níže, již v dráze předloňské mury, vystupuje čedičová žíla. U mur IV a V je naopak pravděpodobné, že se zastavily ještě ve Nejvýše položená z osmi čedičových žil obnažených murami v Murovém žlabu. Sleduje poruchu v žulách, podle níž v dráze vznikl diagonálně zahloubený skalní zářez, který pokračuje i dále vzhůru do svahu. Jím nejspíše vyústily do prostoru dnešní murové dráhy i dvě drobné staré mury (I a III z obr. na str. 74). svahu, nelze však zcela vyloučit, že malá část jejich materiálu byla rozplavena vodou i níž, než je dnes patrné. U mury IV se část materiálu vpravo zastavila přímo pod odlučnou plochou v ku povité akumulaci (5 x 4 x 1 m), vlevo však pokračovala v pohybu, nejspíše jen povrchovým stékáním bez eroze, a po několika desítkách metrů se zastavila v podobě drobného spádnicového valu (5 x 2 3 x 1 m). Mury I IV jsou pravděpodobně staršího data, nejspíše z povodně Největší i nejzajímavější z těchto mur je nejzápadnější z nich (V), která je podle za - chovalých akumulací i malých zbytků silně zetlelých smetených kmenů nejspíše i mladšího data než ostatní, ale přesnější datum stanovit nelze. Současně je i největší. Je zvláštní i tím, že má dvě odlučné zóny na skalních plotnách situované spádnicově nad sebou, kde 107

109 O energii mur svědčí i tento paprsčitě roztříštěný kmen na okraji dráhy v Murovém žlabu pod Čínskou cestou i stržení materiálu proběhlo nejspíše posloupně je pravděpodobné, že sjíždějící masa horní z nich strhla na své dráze i zvětraliny na spodní ploše, při současném obloukovitém rozšíření dráhy k západu. Hned pod touto spodní odlučnou plochou se však po obou stranách vytvořily výrazné valovité postranní akumulace (pravděpodobně uchycením o stromovou vegetaci), které dráhu žlabovitě zúžily na 5 6 m. Pod zúžením dráha vyústila do drobné, mělké, spádnicově protáhlé svahové deprese vyplněné balvanitým deluviem (a současně i do bukového lesa), která ještě níže přechází ve svahový zářez. V ní se mura rozdělila na dvě úzká, paralelní ramena oddělená ostrůvkem nestržených starých buků. Obě se zde zastavila v podobě nevýrazných jazykovitých akumulací s chaoticky zvlněným povrchem. Na přechodu mezi depresí a žlabem je nízký skalní stupeň, který se kryje i s ukončením obou ramen, neboť zářez pod ním se svým skalně-blokovitým dnem již nejeví stopy po murové modelaci. V této souvislosti je třeba ještě zmínit názvoslovnou problematiku související s murami. Svahový zářez spadající ze severního svahu Smědavské hory do údolí Smědé, v němž vznikla největší mura i několik starších menších murových drah, až dosud postrádal jakýkoliv český název (pouze potok nesl dnes již zapomenuté německé pojmenování Tannel - wasser). Pro naprostou výjimečnost a mimořádnou koncentraci murových jevů z hlediska celých Jizerských hor (ale i možnost jejich opakování v budoucnosti) je žádoucí zde zavést nové pomístní názvy jak pro svahový zářez, tak jeho potok. Navrhuji názvy Murový žlab a po tažmo Murový potok, i když mohou působit ve zdejších poměrech poněkud uměle až exoticky. Sám považuji za optimální variantu vycházet u vytváření nových pomístních 108

110 Mělká, ale rozlehlá (35 x 28 m) odlučná zóna mury v závěru údolí Ztraceného potoka v masivu Smrku, jediné z nově vzniklých mur na čistě rulovém podloží názvů co nejvíce ze stávajících (historických) názvů a místních poměrů, ale v tomto případě je význam murových jevů tak zásadním přírodním i reliéfovým prvkem, že si zaslouží výjimku. Název mura má původ v německojazyčné části Alp, odkud přešel i do vědecké terminologie některých jazyků, včetně češtiny. Je krátký, nekomplikovaný a i v češtině zní bezproblémově. Navíc je třeba si uvědomit, že němčina stála u základů mnoha dalších místních i pomístních názvů (a to včetně těch, které se přes velké názvo - slovné změny v poválečném období dochovaly dodnes) jak v Jizerských horách, tak Krkonoších (zde zvláště u bud a jejich enkláv). Shodou okolností se jedná velmi často o němčinu z tyrolských Alp, odkud sem v minulých stoletích přicházeli početní osídlenci (horníci i dřevaři). Přitom v mnoha případech již ani nevnímáme jejich německý původ, a je proto zřejmé, že je to jen záležitost zvyku. Jak víme, ujal se i tak kuriózní název, jako je Čínská cesta, kterou tyto mury proťaly. Vzhledem k výjimečné a opakované murové činnosti na strmých tektonických svazích Smědavské hory do údolí horní Smědé je žádoucí zavést ještě jeden nový pomístní název, a to Smědavská stráň pro tuto část jejích východních úbočí. Byla by škoda neseznámit veřejnost s nejnověji zjištěnými fakty o zdejších murách, a proto tak činím v tomto příspěvku, spolu s některými zajímavými fotografiemi již popsaných mur, které nemohly být z technických důvodů publikované ve výše zmíněných článcích. 109

111 Mura na Ztraceném potoce vytekla hned na spodním konci odlučné zóny v celé šířce na povrch svahu. Zde až na jedinou, zcela drobnou erozní rýhu pouze klouzala po vegetaci, aniž by erozně strhla zvětraliny a humusovou vrstvu. Proto již příští sezónu v dráze znovu vyrašila neporušená bylinná vegetace. O malé energii sjíždějící masy svědčí i tři solitérní, nestržené starší smrky, které pouze obtekla a navršila před nimi drobné akumulace. Teprve po 40 m stékající materiál dosáhl mlází, které ho více zkoncentrovalo, a opět se začala vytvářet erozně prohloubená murová rýha (světlé skvrny zcela vpravo uprostřed). Odlučná zóna (vpravo) mury pod svážnicí v závěru údolí Lomnice (Brusná) na Smrku. Sjíždějící masa bočně odtrhla a obnažila v celém profilu suťovou výplň strmého údolního dna (vlevo), pod níž protéká v podzemí potok. Tento materiál významně přispěl ke zvětšení objemu mury a tím i eroznímu působení mury v níže položeném korytě. Vývěr potoka je patrný v rohu vlevo dole. 110

112 Deset let poté Michal Čech Praha Foto autor Horní vodopád Jedlové za běžného stavu vody Foto Otokar Simm 111

113 V pondělí 12. srpna 2002 byl klidný tok Jedlové proměněn v běsnící živel. U dolního vodopádu se přívaly vod řítily až přes zábradlí vyhlídky. Když jsme po roce navštívili stejná místa znovu, byla Jedlová opět taková, jakou ji známe. Po žulových plotnách stékal jen tenký vodní proud. 112

114 Dvanáctého srpna 2002 přijíždím po poledni na chalupu v Dolním Maxově. Ze šedivých nebes se snáší vytrvalý déšť a hned na první pohled je jasné, že daná situace zažitou definici typického jizerského léta tentokrát výrazně překonává. V Praze tou dobou směřují tisíce lidí dolů k Vltavě. Městem jak za války mrazivě znějí kolísavé tóny sirén, z tlampačů zaznívá hlášení o připravované evakuaci, staví se protipovodňové hráze. Řeka již stoupla o pět metrů. Během následujících dvou dnů přidá ještě dalších dva a půl metru, překoná výškou hladiny všechny známé rysky na středověkých domech na Kampě a s průtokem přes m 3 /s se momentálně dostává do desítky nejvodnatějších veletoků světa. V Maxově mám po prvním rozkoukání pocit, že jsem právě dostal odpověď na otázku, která mne kdysi napadala jako malého kluka. Jak by to asi kolem vypadalo, kdyby na jaře v jednom okamžiku roztál všechen sníh? Po stráních po zválené trávě zurčí široké pásy vody, přetékají zídky a skalky, obtékají chalupu a mizejí dole v údolí. Příkop pod domem podél silnice je přeplněný vodou, která nestačí odtékat propustkem, přetéká přes silnici k sousedovi, z jeho terasy se stalo jezero, které mu navzdory veškeré jeho snaze vniká skrz zavřené dveře do obýváku v přízemí. Všude kolem vyvěrají proudy vody. I když u naší chalupy bezprostřední problémy nehrozí, přesto následující hodinu rychle kopu nad strání okolo chalupy stružky, které odvádějí záplavu do bezpečnější vzdálenosti. Okolo třetí hodiny odpoledne jsem si uvědomil, že právě dnes bych si mohl splnit ještě jeden sen vidět vodopády Jedlové jako opravdové VODOPÁDY. Desetiletý syn chtěl jít se mnou, a tak jsme vybaveni kamerou a foťákem vyrazili do deště. Kamenice v Josefově Dole sahala ani ne metr nad normál. Pozitivní vliv retenčního prostoru josefodolské přehrady byl jasně patrný. Bez ní by hladina měla ještě metr navíc a proud by zdevastoval celé údolí. Takhle jsme vlastně sledovali v korytě Kamenice pouze Jelení potok. Zato po pár minutách odhalený pohled na Jedlovou byl něco, co jsem zde ještě nezažil. Korytem mezi domy Hujerova Koutu, kde se mezi půlmetrovými balvany běžně klikatí pár centimetrů vody, se hnal metr až metr a půl vysoký proud. Byl překvapivě tichý, pouze chvílemi se z řečiště ozývalo temné dunění, jak proud převaloval po dně metrákové balvany. Dosud jsem něco podobného zažil před lety jen na Kavkazu, kdy se odpoledne řečištěm Baksanu hnala kakaově hnědá voda z tajících ledovců. Zde nic netálo, jen stále a vytrvale pršelo. Podle uválené trávy byla hladina tak 10 centimetrů za kulminací. Zabočili jsme do lesa a pokračovali vzhůru. Zábradlí u Pekelné tůně bylo pod vodou, přes plošinu se částečně hnala voda. Cesta dál k vodopádům se víceméně změnila v brodění nově vzniklým potokem. Ríša se smíchem už poněkolikáté vyléval z holínek vodu, která mu tam stékala z pláštěnky, z trávy i z nebes. Naštěstí příliš nefoukal vítr, takže podmáčené stromy držely a nepadaly na cestu. Vodopády Jedlové předváděly nádherné divadlo. Hřměly jak Niagara, žlutá voda se hnala minimálně v půlmetrové výšce celým údolním profilem, menší vodopády tekly proudem všude kolem vyhlídkové plošiny. Mým hrubým propočtem vycházel průtok okolo 40 m 3 /s, tedy více než tisícinásobek obvyklého množství. Neustále pod deštníkem, střídavě jsem fotil i filmoval, protože bylo jasné, že tyto záběry se jen tak brzy nezopakují. Orientačně se jednalo zhruba o stoletý průtok. 113

115 Uplynul rok a já se vypravil na Jedlovou znovu. Na shodných místech jsem opětovně mačkal spoušť. Na dvojicích snímků tak vyniká, jaké množství vody se předtím hnalo korytem říčky. To ještě nikdo netušil, že o osm let později zažijí severní a západní svahy Jizerských hor apokalypsu ještě mnohem horší. Ale to je již jiná kapitola. U horního vodopádu se před námi otevřelo nevídané divadlo... V Hujerově Koutě se z řečiště občas ozývalo temné dunění unášených balvanů 114

116 Vážky jizerskohorských rašelinišť Pavel Vonička Liberec Foto Martin Waldhauser Nejvzácnější vážkou Jizerských hor je šídlo horské (Aeshna caerulea). Populace tohoto druhu byla nalezena na Rašeliništi Jizerky teprve nedávno v roce

117 Šídlo sítinné (Aeshna juncea) v jednotlivých fázích vývoje. Tato dravá larva (nymfa) žijící ve vodě se živí larvami dalšího vodního hmyzu. Po dokončení vývoje opouští larva vodní prostředí a zachytí se na stonku rostliny. Zde opustí svou vnější chitinovou schránku a přeměňuje se v dospělce. Opuštěná svlečka (exuvie) a dospělec. 116

118 Vážky patří v naší přírodě k nejnápadnějším a vedle motýlů a brouků patrně i k nej známějším skupinám hmyzu, neboť jsou dosti velké, často pestře zbarvené a řada druhů upoutá pozornost lidí rychlým letem. Vyskytují se převážně v okolí vodních ploch a toků a jako neúprosní dravci, stojící poblíž konce potravního řetězce, mají svoji nezastupitelnou úlohu v přírodě. Zároveň jsou vynikajícím indikátorem stavu prostředí, které obývají, ze jména stojatých i tekoucích vod a mokřadů. K rozmnožování potřebují všechny druhy na šich vážek vodu, ve které se vyvíjejí jejich larvy; dospělci žijí na souši a kořist loví v letu. Vývoj vážek probíhá několika larválními stádii. Larvy se nazývají nymfy, žijí vždy ve vodě a jsou podobně jako dospělci dravé. V mládí se živí nálevníky, vířníky a drobnými korýši, později larvami komárů, pakomárů, jepic, chrostíků a dalšího vodního hmyzu. Na svou kořist číhají většinou nehybně na vodních rostlinách nebo na dně. Po dokončení vývoje larva vyleze z vody a přichytí se na stonku či větvičce rostliny, kde opouští svoji vnější chitinovou kostru a přeměňuje se v dospělce, přičemž zde zanechává svlečku (exuvii). Dospělé vážky spatříme nejčastěji v okolí vod za teplého a slunečného počasí; za chladna, silného větru či deště se ukrývají v okolních porostech. Létají od začátku května do pozdního podzimu, některé druhy jsou pouze jarní a jsou aktivní velmi krátce, jen dva až tři týdny. Přírodní podmínky Jizerských hor s rozsáhlými rašeliništi na náhorní plošině s množstvím jezírek a tůní, hustou sítí pramenišť a vodních toků i řadou menších rybníků a ji - ných umělých vodních ploch po obvodu hor poskytují pro řadu druhů vážek příhodná stanoviště. První údaje o výskytu vážek v Ji zer - ských horách, ovšem bez jakékoliv lokalizace, se objevují v se znamu fauny Jizerských a Ještědských hor, který sestavil Gottfried Menzel (1849). Jde zároveň o vůbec první údaje o vý skytu vážek v České re - publice. O více než sto let později se výzkumu vážek v Jizerských ho - rách věnoval v le tech Ivo Rus (1999), který zde zazname nal na třinácti lokalitách vý - skyt dvaceti šesti dru hů, v letech Irena Wald hauserová (2006, 2007). Oba po sledně jmenovaní autoři zjistili dosud v Ji - zerských horách celkem 37 druhů, včetně vzácných a ohrožených, což před stavuje více než polovinu z cel kového počtu 71 druhů vážek známých v současné době z České republiky. Právě vylíhnutá samička vážky čárkované (Leucorrhinia dubia) s opuštěnou svlečkou 117

119 V tomto krátkém příspěvku si při blížíme druhy horských vrchovišť, které tvoří nejvýznamnější složku jizerskohor ské fauny vážek. K pravým obyvatelům rašelinišť ovšem počítáme pouze ty, které prodělávají svůj vývoj přímo v rašelinných vodách; podle pev nosti jejich vazby na rašeliniště je nazýváme buď tyrfobionty, tj. druhy vyvíjející se výhradně na rašeliništích, nebo tyrfofily, kteří rašelinné vody upřednostňují. Pravým tyrfobiontem a zároveň nejvzácnějším druhem Jizerských hor je šídlo horské (Aeshna caerulea). Populace tohoto druhu s boreoalpinním rozšířením (tj. vyskytujícím se jednak v arktické oblasti, jednak ve vysokých horách mírného pásma, kam ustoupil po odeznění poslední ledové doby) byla nalezena na Rašeliništi Jizerky teprve nedávno v roce Do té doby bylo toto kriticky ohrožené šídlo, které se ve střední Evropě vyskytuje pouze v nejvyšších pohořích, známé v České republice jen z vysoko položených vrchovišť Krkonoš a Šumavy. V některých starších polských publikacích se objevují zmínky o výskytu šídla rašelinného (Aeshna subarctica) na polské straně Jizerských hor, který ale nebyl potvrzen na české straně. V současné době je tento druh znám pouze ze šumavských a krušnohorských slatí a z rašeliniště Rejvíz v Jeseníkách. Je možné, že šlo o záměnu s příbuzným a podobným šídlem sítinným (Aeshna juncea), které patří k nejhojnějším druhům na jizerskohorských vrchovištích; na rozdíl od předchozích dvou druhů se ale vyskytuje i v nižších polohách. Méně početné, ale hojně rozšířené, je na rašeliništích Jizerských hor šídlo modré (Aeshna cyanea), běžný druh osídlující téměř všechny typy stojatých vod. Charakteristickým druhem jizerskohorských rašelinišť je vážka čárkovaná (Leucorrhi - nia dubia), která létá od května do července téměř na všech vrchovištích s vodními plochami. Obě pohlaví tohoto druhu jsou tmavě zbarvená, sameček má na hřbetní části hrudi a na zadečku červenou kresbu, kdežto samička má tuto kresbu žlutou. Lesklice horská (Somatochlora alpestris) 118

120 Lesklice severská (Somatochlora arctica) Vážka tmavá (Sympetrum danae) je dalším běžným druhem jizerskohorských rašelinišť; dospělci létají od července do září a s oblibou usedají na suché rostliny a větve kosodřeviny. Sameček je nápadně tmavý až černý, samička je žlutavá s černou kresbou. Lesklice horská (Somatochlora alpestris) a lesklice severská (Somatochlora arctica), tmavě zelenavě zbarvené vážky s kovovým leskem, patří k vzácným druhům především horských oblastí. Lesklice severská upřednostňuje rašelinné lesy a byla zjištěna teprve v roce 2007 na Rašeliništi Jizery a Klikvové louce. Z drobných šidélek se k tyrfofilům řadí šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum), jehož modročerně zbarvený sameček přidržuje samičku během páření klíšťkami za hlavou. Samička, která je zelenočerná, klade za jeho asistence vajíčka do rostlin na březích jezírek. Na jizerskohorských rašeliništích můžeme zastihnout celou řadu dalších druhů vážek, s nimiž se však můžeme setkat i v nižších polohách u stojatých vod. K méně běžným druhům patří šidélko malé (Ischnura pumilio), naopak k hojným se řadí např. šídlatka páskovaná (Lestes sponsa), šidélko kroužkované (Enallagma cyathigerum), šidélko páskované (Coenagrion puella) nebo červeně zbarvené šidélko ruměnné (Pyrrhosoma nymphula). Ojedinělý a netypický je nález vážky jasnoskvrnné (Leucorrhinia pectoralis) z rašeliniště Na Kotli v nadmořské výšce 930 m (Vonička 2006). Tento ohrožený, celoevropsky chráněný druh se vyskytuje u stojatých vod, často vyhledává slatiniště nebo rašeliniště a zvodnělé deprese vzniklé po těžbě rašeliny, ale žije i u lesních tůní a jezer s bohatou vegetací rákosin a vysokých ostřic a rovněž v rybnících s méně intenzivním rybářským obhospodařováním, ale spíše ve středních a nižších polohách. Podmínkou je vždy přítomnost bohaté pobřežní vegetace a stálá výška vodní hladiny. Obě pohlaví se vyznačují nápadnou jasně žlutou skvrnou na horní straně sedmého zadečkového článku. Vážka jasno - skvrnná se vyskytuje prakticky na celém území ČR, ale jen ostrůvkovitě. V severních 119

121 Čechách se početné populace vyskytují např. na Českolipsku a Děčínsku. V Libereckém kraji jsou vyhlášeny tři evropsky významné lokality pro tento druh: Jestřebsko Dokesko, Mariánský rybník u obce Obora a Janovické rybníky u Janovic v Podještědí. Šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum) při páření Literatura MENZEL, G. Beiträge zur Fauna des Iser- und Jeschkengebirges. In: PLUMERT, J. Der Kurort Liebwerda und seine Heilquellen. Prag, RUS, I. Příspěvek k poznání vážek (Odonata) CHKO Jizerské hory. In: Sborník Severočeského Muzea, Přírodní Vědy. 1999, 21, s VONIČKA, P. Výskyt vážky jasnoskvrnné (Leucorrhinia pectoralis, Odonata: Libellulidae) v Jizerských horách. In: Vážky 2005: sborník referátů VIII. celostátního semináře odonatologů ve Žďárských vrších. Vlašim: ZO ČSOP, 2006, s WALDHAUSEROVÁ, I. Inventarizace vážek (Odonata) na vybraných rašeliništích (NPR Rašeliniště Jizery, NPR Rašeliniště Jizerky, PR Čihadla, PR Klečové louky a PR Černá jezírka) Jizerských hor v zájmovém území PSLJH. Nepublikovaný strojopis. Uložen na Agentuře ochrany přírody a krajiny Správě CHKO Jizerské hory v Liberci, 2006, 7 s. WALDHAUSEROVÁ, I. Inventarizační průzkum vážek (Odonata) na vybraných lokalitách Jizerských hor v roce Nepublikovaný strojopis. Uložen na Agentuře ochrany přírody a krajiny Správě CHKO Jizerské hory v Liberci, 2007, 9 s. 120

122 Jak jsem se stal Ještědmanem Jiří Mánek Jablonec nad Nisou Foto Milan Drahoňovský Jiří Mánek vyšel více než dva tisícekrát na vrchol Ještědu a stal se tak novodobým rekordmanem v počtu výstupů 121

123 Od svých studentských let příležitostně pracuji (ze ziskuchtivých důvodů, pochopitelně) jako překladatel z němčiny, angličtiny a ruštiny a tlumočník a jako průvodce cizinců různých národností a ras. V rámci studia regionu a přípravy na turistické akce jsem se na počátku nového tisíciletí dočetl v jedné z publikací o Jizerských horách o předválečných rekordech v počtu výstupů na Ještěd. Miloslav Nevrlý píše o člence německého horského spolku Lilly Flassak, která v roce 1937 během jednoho kalendářního roku zdolala vrchol Ještědu celkem 709krát, a současně podotýká, že tento rekord už bezpochyby nikdy nebude překonán. Asi je to v genech nebo nějaká forma prokletí. Můj otec měl sice velmi rád turistiku i sport vůbec, ovšem zemřel po návratu z koncentráku v roce 1946 a moc mi toho předat nestihl. Ale pamatuji se, že již jako předškolní chlapeček jsem s rozkoší přelézal podezdívky plotů, lezl na skalky a vyvýšeniny, obdivoval jsem skály v Českém ráji i v Jizerkách, rodiče mi dokonce zakrývali oči, abych neviděl horolezce a nelezl po skalách, což jako standardní turisté považovali za nebezpečné. Avšak hory mě stejně dostaly postupně jsem vylezl na Sněžku, Gerlach, Triglav, Montblank i africké Kilimandžáro. Věta Miloslava Nevrlého pro mne byla výzvou, která ve mně zrála tři roky. Přiznám se, že hlavním motivem nebylo to, že rekordmanka byla Němka, ani že to byla žena, ale to, že o překonání tohoto rekordu se téměř 70 let nikdo ani nepokusil. Tak jsem se koncem roku 2005, po druhé operaci kyčelního kloubu, rozhodl a na Nový rok 2006 začal s výstupy naostro. Technicky ani fyzicky to nebyl problém. Dle tradice se výstupy počítají od dolní stanice lanovky v Hanychově a nahoru je to nejkratší trasou pod lany asi m s převýšením 400 m. Za necelou hodinu se to dá pohodlně stihnout. Spíš šlo o výdrž, dlouhodobou záležitost, kterou si může dovolit pouze nezaměstnaný nebo důchodce, protože po práci by to šlo přece jenom těžko. Počítal jsem s metou okolo 800 výstupů, leč přišel zádrhel v podobě libereckého kardiaka J. Ježka, který po trojnásobném bypassu na doporučení lékařů, že má chodit, začal chodit na Ještěd, a když jsem začínal já, měl už v rámci soutěže tzv. stovkařů na svém kontě přes 250 výstupů. O rekordu Flassakové se dozvěděl až ode mne a vzhledem ke značnému náskoku se rozhodl, že letitý rekord překoná on. Měl k tomu také podmínky. To, že byl o dva roky mladší, nebylo podstatné, ale fyzicky byl nesrovnatelně lepší než já. I bez ohledu na prodělanou operaci. Navíc byl Liberečák, a když já jsem autobusem dorazil na úpatí kopce z Jablonce a vydal se poprvé nahoru, on šel už potřetí dolů. Nastavil mi laťku hodně vysoko, skončil s výstupy, a to hlavně ze zdravotních důvodů. Tím mi vlastně pomohl, protože já jsem musel přes něj, a podařilo se mi do konce roku celkem výstupů, což bych bez něj nikdy nedokázal. Takže jsem si splnil sen, překonal rekord a dostal se do české Guinessovy knihy rekordů pelhřimovské agentury Dobrý den. Pravidelné výstupy mi dělaly v zásadě dobře, zhubl jsem o 10 kg, o 20 let se cítím být mladší a reklamy na viagru mě přestaly zajímat. Chodil jsem dál a v prosinci 2011 jsem dosáhl cílové mety 2000 výstupů! Bylo to sice trochu komplikované, protože v dubnu jsem si nešťastně zlomil nohu v oblasti operované kyčelní endoprotézy, ovšem po kvalitním sešroubování primářem MUDr. Žákem na jablonecké ortopedii jsem již 14 dní po operaci vyrazil na kopec znovu. 122

124 Ještěd (1 012 m n. m.) cíl opakovaných výstupů Ještědmana Jiřího Mánka I když s berlemi a v rekordním čase 4 hodiny a 34 minut Sym - bolicky jsem potom ještě na Silvestra vystoupal na Ještěd po a celou anabázi ukončil novoročním výstupem v rámci 37. ročníku hromadné akce KČT Lokomotivy Liberec. Ne - končím proto, že bych snad dostal rozum, to nepřipadá v úvahu, spíš je tady motiv lásko, mě ubývá sil a všechno má svůj začátek i konec. Zdaleka však nešlo jen o rekordy. Těch je v současné době nepřeberně od pojídání knedlíků, ta - hání lokomotivy na laně v zubech, v délce tance či líbání atp. Vzpo mí - nám si na kamaráda z hospůdky Rybářská bašta u jablonecké přehrady, na Pepu Plíška (bohužel dnes už mezi námi není), který mi kdysi, když jsem začínal, řekl: Ty vole, proč lezeš na nějaký Ještěd jen tak, pro nic a za nic, kvůli nějakýmu nesmyslnýmu rekordu? Kdybych prý nosil vodu nebo potraviny na Téryho chatu v Tatrách, bylo by to k něčemu dobré, mělo by to užitek, smysl. Trochu jsem o tom zapřemýšlel, a jak jsem tak chodil krajinou a dí - val se kolem, na padlo mě spojit příjemné s užitečným. Všude po cestě se válelo neskutečné množství různých odpadků po návštěvnících regionu a takéturistech. Nebyl problém občas něco sebrat a uklidit aspoň trasu, po které jsem chodil. Měl jsem dobrý pocit, že nechodím úplně zbytečně, a za tu dobu, co chodím na Ještěd, jsem nasbíral hodně přes kusů různých předmětů pohozených na cestě, v lese, v trávě. Je až neuvěřitelné, co jinak kulturní a vzdělaní lidé dokáží v Přírodním parku zanechat. Od běžných obalů od všeho možného po plastové kelímky, krabičky od cigaret, celé i rozbité láhve, PET láhve, igelitové tašky či papírové kapesníčky, našel a odnesl jsem na skládku i kuriozity, jako dámská tanga, použité i nepoužité hygienické vložky, dvě kompletní nahuštěná kola s disky z osobního automobilu, hasicí přístroj, koš na odpadky z ještědského hotelu, kanystry atd. Seznam by vydal na samostatnou publikaci. Když už jsem se z časových důvodů nemohl zúčastnit úklidových spolkových akcí v terénu, kompenzoval jsem to aspoň tímto způsobem. 123

125 Vždy jsem si říkal, že zase tak úplně zbytečné to chození na Ještěd není. Kromě vlastního uspokojení, že jsem něco dokázal, že jsem překonal rekord, který byl (nevím proč) považován za nepřekonatelný, jsem udělal svým způsobem určitou reklamu Ještědu i re - gionu. Podobně jako můj přítel Benno Schmidt, který se svými výstupy na německý Říp Brocken ve svých téměř 75 letech zapsal do historie pohoří Harz, regionu i celého Německa. Musím přiznat, že jsem měl hned na začátku strach z jednotvárnosti výstupů na stále stejný kopec, i když mám hory a přírodu rád. I přátelé mě před tím varovali. Byl jsem ale příjemně překvapen, že tomu tak nebylo. Jednak jsem chodil různými trasami, znám jich asi osm a je jich určitě i víc. Hřebenový okruh přes Pláně, turistická trasa po modré nebo přes Výpřež, přímá trasa pod kabinovou lanovkou skalami až na vrchol (nejkratší, ale nejnáročnější), po sjezdovkách, v létě po silnici na kole nebo jen tak lesem. Po cestě jsem mohl navíc sbírat i houby. Rozmanité bylo i počasí. Všechny hory, a samozřejmě i Ještěd, jsou různé v ročních obdobích i v okamžitých situacích. Kdo to nezažil, těžko pochopí. Něco se mi podařilo zachytit kamerou, ale většinu mám jen ve vzpomínkách. Stín siluety Ještědského hotelu vržený na moře mraků pod vrcholem při inverzi. Východ slunce, kdy kotouč byl zakrytý konstrukcí Hubáčkova hotelu a zář prosvítala okolo konstrukce. Námraza krystalů sněhu či ledu na skále kousek pod vrcholem, kterou jsem si chtěl vyfotit, leč jsem to odložil až na druhý výstup s domněnkou, že bude lepší světlo. Ale nebylo. Prošvihl jsem ten jedinečný okamžik, osvětlení, úhel, prostě při dalším výstupu to už nebylo ono a už ani nikdy později. Stejné to bylo, když na louce pod lanovkou se v trávě rosou třpytily tisíce briliantů ve světle vycházejícího slunce, v různých barvách a intenzitě, prostě nádhera, a mezitím ob čas mladá zmije nebo užovka, která si na jaře vylezla ohřát útroby dříve, než přijdou normální turisté. Nikdy v životě jsem předtím neochutnal borůvky či brusinky třeba v listo padu. Všechno už bylo opadané, zmrzlé. Překvapilo mě, že třeba brusinky se i při teplotách dost pod nulou daly ještě dobře jíst, borůvky už byly úplně zmrzlé, na kámen, nedaly se rozkousnout. Brusinky zřejmě mají v sobě příměs fridexu nebo něčeho podobného. Žádné počasí Ještědmana nemůže odradit 124

126 Velkým překvapením pro mě bylo nepřeberné množství zážitků a kuriózních situací, které jsem během svých výstupů na kopec zažil. Uvedu jen pár z nich, protože všechny je vypsat nelze. Jednou mě překvapil asi tříletý chlapeček, který mě předhonil asi v polovině svahu, pod sloupem kabinové lanovky. Lezl do prudkého kopce rychle a mrštně jako veverka. Rodiče mu evidentně nestačili a ani já ne. Jedinou omluvou bylo, že já jsem stoupal na vrchol ten den už potřetí, zatímco on patrně poprvé. Ale stejně jsem smekl svůj omšelý klobouk. Po druhé jsem smekl před kondicí jedné starší dámy, která se vydala nahoru rovněž trasou pod lany současně se mnou. Nerad chodím sám a myslel jsem, že si po cestě trochu popovídáme, ale nešlo to. Ta dobrá žena šla na můj vkus příliš rychle. Mám traťový rekord sice 33 minut, ale mám již své tempo, aby mi nebylo chladno, ale abych se ani nezpotil, protože na vrcholku často nepříjemně fouká. Pomyslel jsem si pohrdavě: Jen počkej, babo, v polovině budeš sedět u sloupu a hekat jako většina nezkušených, kteří vyrazí jako na 400 m překážek a za chvíli jim dojde dech. Leč velmi jsem se mýlil. Vychrtlá žena oblečená jen v teplákové soupravě, bez zavazadel a obvyklé několikalitrové láhve vody, se mi sice pomalu, ale stále vzdalovala. Když byla již více než 50 m přede mnou, pochopil jsem, že je zle. Okamžitě jsem přeřadil na nejvyšší rychlostní stupeň a až teprve kousek pod vrcholem, v místě, kde trasa křižuje silnici, jsem z posledních sil přelezl svodidla a s pěnou u úst jsem se dotyčné otázal: Vážená, nevím, jestli to není státní tajemství, ale můžete mi prozradit, kolik je vám let? Odzdola se vás snažím dohonit, ale nějak se mi to nedaří. Následoval další šok. Bylo jí 83 roků! V tu chvíli jsem myslel, že s výstupy skončím. Potkali jsme se potom ještě několikrát, ale to už jsem s ní nezávodil. Kromě zajímavých lidí tam člověk potká i různé jiné tvory. Zmije, užovky a slepýši jsou běžní. Občas potkáte i srnku, zajíce, slyšíte datla, ovšem ovce se zvonečkem na krku kousek pod tunelem horní stanice lanovky mi vyrazila dech. Čí byla, kde se tam vzala, odkud a kam šla, to už se nedovím, v té chvíli jsem zůstal stát v šoku a němém úžasu. Koncem dubna 2006 asi 100 m pod místem, kde jsem potkal ovci, zase do rána napadlo přes 30 cm sněhu a na silnici byly závěje vysoké přes 3,5 m. Lanovka kvůli větru nejezdila a fréza se sněhovou záplavou prokousávala celý den, takže toho dne jsem byl v ještědském hotelu jediným hostem, který se tam z Liberce dostal. Krásně jsem se pobavil, když jsem asi v polovině kopce nalezl hliníkovou lopatu de - centně pohozenou v lese. Sbírám odpadky, tak jsem sebral i lopatu, i když byla trochu poškozená. Ale násada byla úplně nová. Stavil jsem se na kávu v restauraci Ještědka a vedoucí jsem líčil svůj kuriózní nález. Rozšířily se jí zorničky a radostně vykřikla: Ježíši, to je naše lopata, před týdnem nám ji tady někdo ukradl! Tak jsem sice o lopatu přišel, ale zato jsem ke kávě dostal ferneta zdarma. I takové věci se stávají. Jednoho doktora práv z Prahy moje výstupy zaujaly natolik, že mi poskytl vcelku zajímavý sponzorský příspěvek na překonání rekordu. Navíc ho to inspirovalo k tomu, aby o dva týdny později vyšel za asistence dvou svědků celý Ještěd pozpátku, doslova vy - couval tou nejstrmější trasou! Zkrátka, jednotvárné to zdaleka nebylo a není. Osobně si myslím, že ta moje Ještědská mánie je lepší, než trávit celé dny před hracími automaty a házet tam mince nebo jen vysedávat v hospodě a kouřit jednu cigaretu za druhou. O drogách a dalších koníčcích dnešní moderní doby nemluvím. Důležité pro mě je, že nikomu neubližuji, a pokud si 125

127 někdo myslí, že jsem blázen, tak mu dám za pravdu. Každý máme své hodnoty, zájmy, názory, rozkoše Já jsem za ta léta, co chodím, zhubl a mohu sníst, co mne napadne. Když v televizi vidím ty nesmyslné reklamy na zhubnutí, diety, odtučňovací pilulky, operace, všelijaké sklepní šlapací přístroje, tak se strašně bavím. Ale komerce a profit zkrátka musí být. Někdy mě trochu vytočí redaktoři nebo turisté s názorem, že moje výstupy jsou něčím unikátním, mimořádným výkonem a podobně. Mám na to standardní odpověď. Nepo - važuji to za něco až tak mimořádného. Vždyť každá osamělá žena dnes má psa a musí ho venčit. Několikrát denně obejde sídliště, park, jezero, nahoru a dolů, i když ho nevenčí právě na Ještědu. Ale když si připočítáte ty kilometry s nákupy a s taškami do já nevím kolikátého patra, plus ty, které musí naběhat po kuchyni a jinde, tak kam já se na ni s těmi pár výstupy na Ještěd o délce m hrabu! Ale to nikdo už nehodnotí, protože to je normální, to se musí, ale ten můj výkon, to je něco mimořádného. Tady vidíte, že měl Einstein pravdu se svojí teorií relativity! Na závěr bych rád chtěl prezentovat jednu myšlenku nebo snad přání. V Nízkých Tatrách jsem před rokem při výstupu k Demänovské jeskyni svobody viděl cedulku s nápisem Děkujeme Vám, že při své návštěvě odnesete něco navíc, než jste tady zanechali (myšleny odpadky). Nevím, jak a proč to fungovalo, ale za celé dva kilometry jsem na cestě ani v okolí nenašel ani vajgla, i když bych ho rád odnesl a uklidil, ale nebylo tam co uklízet. Docela by mě zajímalo, zda by to fungovalo i u nás, nedávno jsme přece ještě měli společný stát. Ale není to vůbec jednoduché. Vím, že kráva si vykoná svoji potřebu bez předsudků v místě, kde si za chvíli lehne, a vůbec jí to nepřipadne nevhodné. Nechápu však, proč někteří z nás se chovají v přírodě jako zvířata a lhostejně odhodí cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Je to snad projevem a demonstrací nedávno nabyté absolutní svobody nebo spíš rovnosti i s tím dobytkem? Byl bych moc rád, kdyby se ke mně v budoucnosti někdo v tomto činění přidal nebo alespoň vychovával potomstvo v duchu zásady, že není správné se v přírodě chovat so becky a bezohledně a dělat si ze zatím ještě stále krásné přírody smetiště. Potom by tyto řádky dostaly kromě prezentace jednoho pochybného rekordu vyšší a trvalejší smysl. Po svém jubilejním výstupu na Ještěd vypisuje autor svým spolupoutníkům účastnické listy 126

128 Akce liška Siegfried Weiss Jablonec nad Nisou Foto autor 127

129 Kdybych to někde četl, nevěřil bych Ale je to pravda, nic než pravda! Stalo se léta Páně Byl jsem zrovna trochu marod; už nevzpomínám, co mi bylo, ale nemohl jsem odjet s partou přátel do Krkonoš. Ležel jsem proto doma a četl. Rodina Rösslerova jela v kompletní sestavě, v naší rodině chyběla toliko moje maličkost. Den jak z pohádky, škoda, přeškoda Večer jsme seděli u stolu a naše dcery nadšeně vyprávěly o výletě a o tom, jak pod Sněžnými jámami viděly lišku. Byla docela blízko a žrala lidem z ruky. Ta zpráva mě nevyvedla z klidu, ale u Rösslerů to mělo jiný průběh. Otec Atík vyprávěl o nevšedním zážitku v práci. Pochlubil se, že on a jeho mladší syn krmili vlastnoručně lišku, načež kolegyně prohodila, že je nanejvýš podezřelé, nechá-li se liška ve volné přírodě jen tak krmit, a to, že byla šedivá jak líčil, je neklamným příznakem počínající vztekliny. To tedy byla bomba! Pročesávali jsme suť, ale liška se nechtěla ukázat Informovali se pro jistotu na veterině, kde je poslali do liberecké nemocnice. Tady jim řekli, že se musí neprodleně začít s léčbou, protože nikdo nemůže vyloučit, že se infikované sliny zvířete nedostaly přes nějaké nepatrné oděrky do krevního oběhu. A tak oba výtečníky nechali v izolaci a okamžitě začali s léčbou injekcemi. Sdělili jim, že jediné jiné řešení by bylo dodat lišku, aby se případná lyssa, jak se vzteklině říká latinsky, dala vyloučit. Manželka a matka Hana v jedné osobě přišla s brekem k nám, že do toho maličkého hubeňoučkého bříška jejího synka vrážejí ti surovci tááákhle dlouhé injekční jehly, že se na to nemůže dívat, a že musíme mluvila vlastně v jednotném čísle a dívala se přitom na mne tu lišku chytit, aby mohli zjistit, má, či nemá-li vzteklinu. Přitom jsem u toho vůbec nebyl. A teď tohle! 128

130 Vůně českých buřtů se polské lišce stala osudnou... Tu noc jsem vůbec nespal. Bylo mně jich moc líto, ale že bych zrovna já měl chytat vzteklou lišku No nazdar! Jak jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, že bychom měli vzít s sebou rukavice a pytel, do kterého bychom lišku strčili. To bylo to nejmenší, chyběla nám pouze drobnost ta liška. A co lano? To je ono! Třeba na způsob lasa. Hm Vzpomněl jsem si také, že mám ve sklepě starou šavli. To pro případ, že bych ji mohl probodnout. Jenže to já bych stejně neudělal, ale třeba to někdo dokáže! 129

131 Po neklidné noci jsme ráno vyrazili. Dvě auta. Nejprve jsme se zastavili na služebně pohraniční stráže v Kořenova, kde nám sdělili, že oblast patří do harrachovského okrsku. V Harrachově se nás ujal sympatický strážný Veverka, vyslechl naši historku, vzal si pistoli a bez velkých cavyků řekl: Tak jedeme, chlapi! Dojeli jsme až k Labské boudě, kde jsem rozdělil staré lyžařské rukavice, Hana měla pro každého náhončího buřta, já vytáhl pytel a šavli. Strážný se smíchy popadal za břicho a ptal se, jestli jdeme do války jako v roce 1866, do té prusko-rakouské Roztáhli jsme se do rojnice. Nebylo nás pět, ale osm. Naše skupina tak pokryla dost velkou plochu suťovisek pod Sněžnými jámami, která se táhnou skoro až na hraniční hřeben. Postupovali jsme pomalu, ale liška nikde Když jsme uviděli špičku boudy na Sněžných jámách, přiběhl k nám polský pohraničník se samopalem, a co že tu děláme? Pochopitelně, že jsme se v tak delikátní záležitosti nedokázali domluvit, takže jsme působili jako parta bláznů, která si vyrazila na výlet s ozbrojeným doprovodem. Odešel. Pročesávali jsme suť, ale liška se nechtěla ukázat. Buřtová vůně se však táhla krajinou a měla v sobě zřejmě cosi neodolatelného. Když jsme tam přes hodinu takhle šaškovali, najednou se lištička objevila. Ale velmi opatrně. Jenže k naší hrůze se v dálce směrem od Jinonoše (Szrenica) hnala dvojčlenná polská hlídka se samopaly a povykovala na nás. Když byla od nás asi sto metrů, podařilo se našemu strážnému lišku zastřelit. Rychle jsme ji nacpali do pytle, ale to už byli oba vojáci u nás. Výhružně řvali a mířili na nás zbraněmi, chtěli strážného odzbrojit, ten je ale poslal kamsi. Ukázal jim průkaz, byla z toho skoro strkanice, ale před uniformou měli přeci jen respekt a nechali nás odejít. V podstatě ne - měli na našem území co pohledávat, bylo to ještě dobrých tři sta metrů ke státní hranici. No fuj, to jsme si oddechli! Střelba na hranicích zaváněla pohraničním incidentem. U aut jsem ještě vyfotil Tondu, jak drží lišku nad pytlem a Petr trofej odvezl rychle do Liberce na Novou Rudu, kde sídlila veterinární stanice. Konec byl radostný, ale i smutný. Radost měla Hana z toho, že liška byla negativní a v nemocnici mohli okamžitě přestat s injekcemi. Pro otce a jejich syna to bylo vysvobození. Pro lišku to ale byl smutný konec. Zjistilo se totiž, že šlo o lišku polární, která utekla z chovné farmy u Jelení Hory. Tím se také vysvětlilo, že byla krotká. Byla totiž zvyklá na lidi. Vůně českých buřtů se jí stala osudnou 130

132 To všechno vodnes čas Jak jsem vzal Waldemara Matušku na výlet do Jizerek Petr Kurtin Jablonec nad Nisou Foto autor Košile s barevnými pruhy, ve kterých zpěváci Matuška a Štědrý vystupovali na LVT 1964, se rázem staly módním hitem tehdejší mladé generace 131

133 Mnozí z vás jistě pamatují slavnou éru LVT Libereckých výstavních trhů a snad i kulturní programy, které se při nich pořádaly v přírodním amfiteátru. Moje vzpomínka patří do roku 1964, kdy amfiteátr byl kousek za hlavním vstupem z Tržního náměstí a říkalo se mu mulda. V době konání LVT se tam každodenně dopoledne střídaly jedna za druhou nejrůznější módní přehlídky, které pak v odpoledních hodinách nahradily zábavné estrádní pořady. Ty se těšily velkému zájmu návštěvníků, protože tady měli jedinečnou možnost spatřit populární zpěváky, orchestry, herce a komiky. V roce 1964 hrál na estrádách LVT po celý jeden týden tehdejší TOČR Taneční or chestr československého rozhlasu řízený Karlem Krautgartnerem. S ním v Liberci zpívali Karel Štědrý, Waldemar Matuška a několik dnů také právě začínající Helena Vondráčková. Po týdnu byl TOČR s Vondráčkovou vystřídán známým libereckým orchestrem Ladislava Bare še, se kterým oba mužští zpěváci účinkovali ještě další týden. Žádné prkenné pózy za mikrofonem Matuška se Štědrým se při písních uměli rozpohybovat Teď trošku odbočím: liberecké družstvo Fotografia si z jejich popularity udělalo docela výnosný podnik. Fotky herců, zpěváků a jiných umělců se tehdy běžně neprodávaly, ačkoliv zájem o ně byl obrovský. Družstvo proto do amfiteátru vyslalo svého fotografa a ten pak z první řady sedících diváků fotil jeden obrázek za druhým. Hned druhý den je bylo možno koupit nejen v provozovně Fotografie pod podloubím u radnice, ale i ve stáncích, které si toto družstvo zřídilo přímo na výstavišti. Odbyt byl veliký a zisk zřejmě také. Matušku i Štědrého a jejich písničky jsem samozřejmě obdivoval i já a na jejich vystupování jak s Krautgartnerem, tak s Barešem jsem chodíval snad obden. Tehdy jsem byl student a měl jsem prázdniny. Přitom mne napadlo, že po vzoru toho pana fotografa to zkusím i já. Sedával jsem na vyvýšené kamenné zídce mezi hledištěm a molem pro módní přehlídky. Odtud jsem měl pódium s účinkujícími pěkně na dosah, a tak jsem je mohl dobře sledovat i v hledáčku své Flexarety, která byla mým prvním fotoaparátem. Sice se mne snažil z toho místa občas někdo z personálu LVT vystrnadit, aby na ně mohl posadit někoho ze svých známých, ale já jsem se nedal. Už ani nevím, kde jsem našel inspiraci k tomu, že jsem si doma vyrobil úhlednou cedulku s nápisem Tisk. Když jsem si ji pak na místě svíracím špendlíkem připnul na kapsičku u košile, aby byla dobře vidět, žádný dotěra si na mne už netroufl. Takhle jsem za dobu, kdy zmínění umělci v programu vystupovali, postupně nafotil několik filmů s desítkami obrázků. 132

134 Po týdnu, v pátek, kdy účinkování Barešova orchestru se zpěváky skončilo, ke mně k mému obrovskému překvapení přišel sám Karel Štědrý. Zajímaly ho fotografie, které jsem z jejich vystupování pořídil. Několik jsem jich měl s sebou, a když jsem mu je ukázal, okamžitě se mu zalíbily. Jeho i Matušku jsem nafotil v různých pozicích, byly tam celé jejich postavy, v pozadí orchestr, zachycovaly pohyb obou zpěváků. Štědrý mi ukázal fotky od profíka z té Fotografie a hned řekl, že s nimi on ani Matuška nejsou spokojeni. Na nich byly buď detaily jejich obličejů, nebo záběry maximálně do pasu, žádný děj. Tak dlouho na mně mé fotky mámil, až jsme se dohodli, že mu tyto a ještě další přivezu na jeho rekreační chalupu v nedalekém Bedřichově. Musel jsem mu však slíbit, že to bude hned druhý den, v sobotu, kdy bude v areálu tamějšího koupaliště zpívat s Waldemarem a s orchestrem Ladislava Bareše pro místní obyvatele. Ve mně přitom okamžitě uzrál nápad, který by dnešní podnikatelé jistě uměli ocenit: já pánům Štědrému i Matuškovi věnuji sérii fotografií a od obou si za to nechám podepsat další, které pak po prázdninách budu prodávat spolužákům na průmyslovce a rozdávat svým dívčím láskám. Doma jsem během večera a části noci fotky s největší pečlivostí zpracoval a v sobotu ráno jsem se s napjatým očekáváním vydal autobusem z Liberce do Bedřichova. Když jsem krátce po deváté hodině zaklepal na dveře chalupy Karla Štědrého, měl jsem srdce poněkud níže než je obvyklé skoro v kalhotách. K mému velikému překvapení mi otevřel sám vousatý Waldemar Matuška. Asi už o účelu mé návštěvy věděl, protože hned zavolal Karla Štědrého a společně jsme se usadili na lavici za chalupou. Při řeči mi oba tykali (bylo mi tenkrát šestnáct), kdežto já jim vykal. Tak to i zůstalo, avšak ohromně mne vyvedli z míry, když mne požádali, abych je přitom oslovoval Karle a Waldo. To tedy pro mne tenkrát byla nějaká pocta! Sluníčko krásně hřálo a při prohlížení fotek nám Karlova manželka přinesla láhev vychlazené Vratislavické minerálky. Oba zpěváci měli z fotek viditelnou radost, smáli se a pronášeli k nim trefné komentáře. Jak si vzpomínám, Karel (věren svému příjmení Štědrý) mi dokonce uštědřil i pochvalu. Toho jsem hned využil a spolu s propisovačkou jsem vytasil hromádku fotografií k podpisu. Nezaváhali, moje přání mi vyplnili a ani přitom nešetřili vtipnými průpovídkami. Hned co skončili, Waldemar pravil, že v takhle krásném dni nezůstane sedět v chalupě, a udělá si výlet po okolí. Karel mu připomněl, že to tady přeci vůbec nezná, a sám se vy - mluvil na jakousi práci, kterou má rozdělanou. Už nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha a jak mne to napadlo, když jsem jim do toho vstoupil s nabídkou, že Waldemarovi můžu okolo Bedřichova ukázat pár zajímavých míst. On ihned nadšeně souhlasil a hnal se do chalupy s tím, že si jen vezme jiné boty a košili. S Karlem Štědrým jsem se rozloučil, on mi poděkoval za fotky, a když Waldemar vyšel ven, vyrazili jsme spolu cestou od koupaliště vzhůru k lesu. To je dodnes příjemná zkratka na Vládní cestu, po které jsme pokračovali k bedřichovské přehradě na Černé Nise. Jen jsem si vyčítal, jaký že to jsem trouba, když jsem si zrovna tenhle den s sebou nevzal foťák, ale zahnal jsem to myšlenkou, že Walda si přeci taky s sebou nenese své proslavené banjo. Dnes už nevím, jaké řeči jsme spolu vedli a o čem jsme se bavili. Pamatuji se však na to, jak jsem se s ním při cestě vydal hledat Klogertův kámen, a hlavně na jeho ohromné nadšení, když jsme ho v hustém smrčí skutečně našli. U Lichtenecknerova kříže jsem mu vyprávěl příhodu hajného, kterého na cestě z hospody omámily lesní víly. Přečetl jsem 133

135 si ji kdysi v nějakém starém spisku a Waldemar se jí s chutí zasmál. U Melzerova pomníčku chvíli úplně vážně postál a dokonce se poklonil. Pak jsme už přišli k přehradě, kde jsme se po hrázi vydali na druhou stranu a zase nazpět. Walda si dopřával dlouhé chvíle rozhledu na partie Jizerských hor a přitom nešetřil slovy obdivu. Dále jsme pokračovali na Novou Louku. Tamější chata tehdy ještě nebyla veřejnosti přístupná, čehož Waldemar upřímně zalitoval. Přiznal se, že už má docela hlad a taky by něco vypil. Já jsem už ráno pojal úmysl, že po návštěvě u Karla Štědrého se vydám někam na výlet, a proto jsem si z domova v batůžku nesl několik chlebů se salámem a sýrem, a také čutoru s čajem. Nezaváhal jsem, posadili jsme se na hromadu vonících klád a já jsem ze své zásoby Waldovi nabídl. Na to, s jakou chutí se pustil do jídla, a jak si pochvaloval i čaj, vzpomínám dodnes, pokaždé když na Novou Louku zavítám. No řekněte, copak se na takový zážitek se slavným zpěvákem může zapomenout? Po chvíli odpočinku jsme se vydali k Blatnému rybníku. Tam jsem chtěl zavést Walde - mara mezi trampy, v jejichž přítomnost v chatě na břehu jsem doufal. Nezdařilo se, chata byla tichá, nikdo tam nebyl. Walda se mne vyptával na tramping v Jizerkách, jenomže o něm jsem tehdy, bohužel, věděl málo, jen z doslechu. Protože jsem však na svých dřívějších toulkách Jizerkami jednou našel místo, kde trampové měli své tábořiště, Wal - demara jsem tam hned vedl. Od Blatného rybníka to byl kus cesty, já si ji však nějak špatně zapamatoval, a tak nám hledání dalo dost zabrat. Nakonec jsme tábořiště našli, bylo však také prázdné a jen ohniště a sezení kolem spolu s několika vysokými totemy svědčily o častých trampských návštěvách. Čas se přehoupl do odpoledne a už dost pokročil, když mi Walda připomněl, že mají večerní koncert v Bedřichově, a tak jsme se vydali na cestu zpátky. Pamatuji se ještě, že když jsme uviděli stádečko pasoucích se srnek, Waldemar náhle potichu zazpíval něco jako od těch dob svý stádo srnek vodívám sem pít. Zase jsem měl zážitek, a ještě k tomu ne ledajaký. Od toho trampského kempu vedla lesní stezka k silničce z Nové Louky do Bedřichova a po ní jsme kolem Lesní chaty pohodlně došli ke Karlu Štědrému. Ten už vyhlížel z okna chalupy a volal na nás, ať si pospíšíme. Na jeho dvorek totiž lidé z Barešova orchestru přivezli už dopoledne zvukovou aparaturu, muzikantské pultíky a četné další propriety. Karel měl po obci sehnat dobrovolníky, kteří by to všechno na kárce převezli na kamenný parket u koupaliště a pomohli při stavbě letní scény. Nabídl jsem se, že potřebné pomocníky seženu, na což Walda přispěchal s ujištěním, že za to budou mít večer na program vstup zadarmo. Skupinku ochotných jsem měl pohromadě za chvilku, oni totiž už na takovou prácičku okolo Karlovy chalupy netrpělivě čekali. Úplně nejlépe si pamatuji večerní estrádu. Mohl jsem se pohybovat v improvizovaném zákulisí, zřízeném v letní restauraci u koupaliště, občas jsem někomu něco podal, přistrčil, odnesl a bylo mi přitom úžasně. A nejkrásnější pocit jsem měl, když Waldemar Matuška uváděl své vystoupení s Karlem Štědrým a při tom se zmínil o svém dopoledním výletu a velmi hezkými slovy nám pochválil krásy Jizerských hor, které při něm uviděl. Když pak zpíval Žluté růže z Texasu, upravil si poslední sloku slovy ať mám kolťák nízko u pasu, ať jsem třeba zloděj stád, tyhle hory Jizerský budu mít už navždy rád!. Já jsem si ta slova hned zapsal na pivní tácek, který jsem měl nejblíže a dodnes, když tuhle písničku slyším, musím si je v poslední sloce zopakovat 134

136 Konec zmatků kolem Bukovce Vlastimil Pilous Hostinné Foto autor Méně obvyklý letecký pohled na Bukovec ukazuje kontrast mezi jeho ostrým, geologicky mladým tvarem a málo zvlněným reliéfem zarovnaných povrchů na žulovém podloží v jeho okolí (zvláště v pozadí) Foto Aleš Tauchman 135

137 Bukovec patří k nejznámějším, nejpopulárnějším a z přírodovědného hlediska i nejvýznamnějším vrcholům Jizerských hor, a to přesto, že zaostává o více než stovku metrů za nejvyššími vrcholy celého pohoří. Vděčí za to svému ve zdejších poměrech zcela neobvykle ostrému, špičatému tvaru, a tudíž i výrazně dominantní pozici nad okolním zaobleným, vývojově starým reliéfem zarovnaných povrchů, i odlišnému sopečnému původu. Tvoří ho podstatně mladší (třetihorní) výlevná hornina čedič, zatímco okolní žuly patří do skupiny prvohorních hlubinných vyvřelin. Ty vznikly a utuhly ve velkých hloubkách a na povrch se dostaly až mnohem později, po odnesení nadložních vrstev. Důležitý rozdíl je i v tom, že čedič patří mezi výživné horniny bazické, zatímco žuly mezi horniny kyselé, velmi chudé na živiny. To platí i pro zvětralinový plášť a půdní pokryvy vzniklé na podloží obou hornin, a je proto logické, že na to zareagovala odpovídajícím způsobem i vegetace. Proto je v botanicky chudých Jizerských horách Bukovec úplnou oázou co do rozmanitosti flóry, kde se vyskytují jak rostlinná společenstva, tak i řada konkrétních druhů, které jinde v Jizerských horách nenajdete vůbec, nebo jen výjimečně. Ostatně i jeho pojmeno vání je odvozené právě od toho, že již v začátcích osídlení představoval ostrov buků uprostřed lesů s vyšším podílem jehličnanů na okolních zarovnaných površích. Na odlišnost a bohatství vegetačního krytu navazuje i mimořádné zastoupení fauny. Bukovec byl v dosavadních geologických publikacích jednoznačně popisovaný jako intruze, tj. sopečné těleso, nebo přesněji přívodní kanál, v němž se magma zastavilo a utuhlo původně hlouběji pod povrchem, na který se dostal teprve během geologických věků odnesením okolní žuly. Celkem známé je i to, že to není kužel, jak se zdá při pohledu od osady Jizerka, ale vlastně krátký hřebínek, vzniklý na nedlouhé, ale zato poměrně mohutné (široké) žíle, která sleduje tektonickou poruchu sudetského směru (tj. SZ JV). Na té je založené i celé úvalovité údolí Jizerky přecházející dále po toku (směrem k Bukovci) až do mělké vnitrohorské údolní sníženiny Malé jizerské louky, která je strukturně-tektonického původu. Vše je tedy zdánlivě celkem jasné a tak vyvstává otázka, zda je ještě o čem psát. Důvody to však má, a to hned dva. První je jeho původ: dosavadní geologické klišé, že mnohá sopečná tělesa v Českém masivu jsou intruzívního původu dostalo velkou trhlinu, protože nové výzkumy ukázaly, že jimi nejsou např. ani dávná sopečná tělesa na Jičínsku, u kterých se o takovém původu v minulosti vůbec nepochybovalo a které k tomu měly ještě větší předpoklady než Bukovec. Misky vah se tak naklánějí ve prospěch geomorfologů, kteří již dříve převážně považovali Bukovec za výlevné, neboli efusivní těleso, tzn., že magma zde vystoupilo skutečně až na zemský povrch. Jeho původní podobu neznáme, rozhodně však neměl tvar klasické sopky, jak si ji většina lidí představuje tj. kužel s dýmajícím kráterem na vrcholu. Ale o tom si můžete podrobněji přečíst ve velké monografii o Jizerských horách. Druhý důvod je jeho výška, přesněji řečeno jeho postavení mezi ostatními vulkanic kými tělesy České vysočiny (součást rozsáhlejšího geologického celku označovaného jako Český masiv a přesahujícího i do sousedních zemí), obecněji tedy můžeme říci střední Evropy. Poměrně často se můžeme setkat s názorem, že Bukovec (1 005 m; v původním jaderském výškovém systému jen 999 m, nad tisíc metrů se dostal až po přechodu na baltský systém a také na základě novějších a přesnějších měření) je nejvyšší sopečné těleso celého tohoto rozsáhlého území. 136

138 Než se pustíme do oprávněnosti tohoto tvrzení, musíme si nejdříve vymezit manti - nely, a to rozdělit vulkanická tělesa na reliéfově výrazná (tj. tvořící celé hory anebo alespoň okem patrné elevace jakéhokoliv typu) a taková, která naopak nad povrch vůbec nevystupují a jsou za normálních podmínek ukrytá pod vrstvami zvětralin. Většinou jsou odkryté náhodnými a obvykle jen lokálními příčinami, přírodními (povodňová, ronová, stržová a nejnověji i murová eroze) i umělými (výkopy, stavební práce, komunikační od - kopy apod.). Právě tyto případy tvoří největší počet vůbec nejvýše položených výskytů vyvřelin (čedičů) v České vysočině, a to vesměs v sousedních Krkonoších (českých, ale hlavně polských), ale také v Krušných horách na temenu nejvyšší hory Klínovce (1 244 m) nedaleko jejího vrcholu. Těmi se však zde zabývat nebudeme, neboť vidět je laické oko převážně nemůže, a navíc některé z nich, jak byly rychle a náhodně obnažené, tak byly zase znovu překryté. Pro úplnost dodejme, že úplnou výjimku mezi všemi výchozy tvoří čedičová žíla v Malé Sněžné jámě v polské části Krkonoš, která tvoří nejvyšší reliéfově patrný výchoz čediče v celém Českém masivu (1 425 m). Její zcela výjimečná poloha ve svahu ledovcového karu, a tedy i podmíněnost jejího odkrytí ledovcovou erozí, způsobila, že jako jediná mezi všemi čedičovými výskyty má poněkud paradoxně převážně konkávní, tj. oproti okolí zahloubený tvar (tzv. Čedičovou rokli). Ta by však byla na samostatné povídání, a ani tou se tu zabývat nebudeme. Naše pozornost bude věnovaná jen těm prvním, tedy reliéfově významným, dobře viditelným, a proto i turisticky významným horám. Na názor, že právě Bukovec je ten nejvyšší mezi nimi, zadělala pravděpodobně německá geoložka Helena Braunová, která ho takto označila v rámci svého petrografického výzkumu publikovaného v časopise Lotos již v roce Nejvyšší vulkanický masiv České republiky je Božídarský Špičák (1 115,4 m). Pohled od NPR Božídarské rašeliniště (v popředí). Navzdory dnešnímu kupovitému tvaru je však pozůstatkem původně plošně rozsáhlejšího a patrně i poměrně rovného lávového příkrovu. 137

139 Z neznámých důvodů (nejspíše pro těsnou blízkost hranice) použila baltský (pruský) výškový systém (1 005 m), a nikoliv jaderský (999 m), používaný v té době u nás (tj. v Ra - kousko-uhersku), ale to na naší problematice nic nemění. Od ní tento mylný názor přejímali ještě po mnoha letech další, někdy i renomovaní autoři, a to nejen v populární (např. S. Chábera v časopise Lidé a Země 1959, který ho však na druhé straně, možná jako první, již tehdy považoval za efuzívní, tedy povrchové vulkanické těleso) a turistické úrovni, ale i odborné (L. Kopecký 1962 ve Vysvětlivkách geologické mapy 1 : , list Liberec). Tento názor má tuhý kořínek, a tak se s ním kupodivu příležitostně setkáváme až do současnosti, navzdory tomu, že jiné, kritičtější prameny již dávno upozorňují na jeho nesprávnost. Poprvé upozornil na skutečnost, že v Krušných horách jsou vyšší čedičové vrcholy, již v roce 1939 německý liberecký geolog Bruno Müller (Erdgeschichte und Bau des Sudetenlandes, Berlin), ale bez dalších podrobností. Neuváděl ani jejich počet. Jeho publikace zůstala však snad i z důvodů poválečných politických změn a nálad jen málo známá. Jako první jeho pozapomenutou informaci vypátral po určité době až znalec neživé přírody Jizerských hor Dr. Ivo Honsa, který ji začal ověřovat a na základě porovnání topografických map došel postupně k závěru, že dva, popřípadě i tři krušnohorské čedičové vrcholy jsou vyšší než Bukovec. Své závěry však tehdy nikde nepublikoval, a tak zůstaly omezené na malý okruh jeho přátel. Sám si pamatuji, že již na samém počátku naší spolupráce někdy v 70. letech minulého století kdy pro mě Jizerky byly ještě terra incognita mne Ivo Honsa upozornil, že toto prvenství patří Božídarskému Špičáku v Krušných horách, což teprve později i publikoval. Kupovitý Plešivec dosahuje sice větší relativní výšky než Božídarský Špičák, ale vzhledem k široké základně také nevyniká nijak výjimečně impozantním vzhledem 138

140 Posléze rozšířil v Ročence JJHS 2004 tento poznatek o další informaci, že vyšší je ještě jeden další krušnohorský čedičový vrch Plešivec. Jak se však později ukázalo, ani to nebyl konec. Výškové pořadí Bukovce je ještě složitější. Dopátrat se, jak tomu opravdu je, se však ukázalo být příběhem málem detektivním. Pro úplnost ještě uveďme, že jeden z nejvýznamnějších německých geografů F. Ma - chatschek publikoval v roce 1917 (tedy ve stejném jako Braunová) rozsáhlejší článek o reliéfu Krušných hor. O zdejších vulkanitech samozřejmě věděl, uvádí dokonce i výšku Špičáku (v originále Spitzberg bei Gottesgab) jako m, ale jejich výškovým srovnáváním se vůbec nezabývá. A český geolog F. Fediuk vyřešil ve své nedávno vydané knize Hovory s kamením (2007) rivalitu obou hor tak, že Božídarský Špičák označuje jako nejvyšší vulkanický kopec ČR a Bukovec jako nejvyšší vulkanickou horu východně od Labe. V roce 1968 publikoval Václav Král, profesor geomorfologie na Karlově univerzitě, rozsáhlou odbornou práci o vrcholové oblasti Krušných hor (v Rozpravách ČSAV) z níž vyplývá, že hned několik dalších zdejších čedičových vrcholů (spíše však jen kót) je vyšších než Bukovec, ale žádným jejich výškovým pořadím nebo srovnáváním se nezabýval. Problém tak oživil až s velkým časovým odstupem v roce 2006 významný český geomorfolog B. Balatka v publikaci Přírodní klenoty ČR. Konstatoval, že Božídarský Špičák je nejvyšší čedičový vrch u nás, a současně dodává, že sopečný Bukovec je až osmý v pořadí, ale bez jakýchkoliv dalších podrobností. Teprve o rok později osvětluje podrobněji tuto informaci zpráva J. Rubína v časopisu Geografie (2007, r. 112, str ), kde autor uvádí, že B. Balatka vyhodnotil s časovým odstupem Královy pod klady a zjistil, že v Krušných horách je celkem sedm čedičových vrcholů vyšších než Bukovec, který se tak odsouvá až na osmé místo co do výšky vulkanických vrcholů střední Evropy. Tato skutečnost, tentokrát již i s jejich úplným výčtem, je i obsahem Rubínovy informace. Ze souvislostí je zřejmé, že jeho zpráva vychází z osobní komunikace mezi oběma autory. Tím se sice zdánlivě vše vysvětluje, ale ve skutečnosti problémy spíš začínají, a to hned ve dvou sférách jak je to s výškou našich nejvyšších čedičových hor z hlediska výšky nejen absolutní, ale i relativní. Pro negeografy krátké vysvětlení: výška absolutní znamená celou kolmou výšku nad hladinou moře (tj. ta, kterou uvádějí mapy), výškou relativní se rozumí rozdíl mezi jednotlivými body na zemském povrchu, tj. nejčastěji výška hory nad jejím bezprostředním okolím. Obě výšky mají své opodstatnění a zdaleka nemusejí být ve shodě: hora vystupující třeba jen 300 m vysoko, ale z nížiny, může představovat pořádný a nepřehlédnutelný masiv, zatímco třeba několik tisíc metrů vysoký vrchol ve velehorách může být i docela nevýrazný a v daných poměrech dost bezvýznamný. Záleží totiž na výkladu těchto faktů a také přesné lokalizaci všech uvedených vrcholů. Ze všech sedmi krušnohorských čedičových vrcholů jsou totiž jen dva naprosto jednoznačné, vyznačující se izolovanou a solitérní polohu (jsou to právě ty dva, které uvádí I. Honsa). Je to v první řadě Božídarský Špičák (1 115 m), který je však navzdory přibližně bochníkovému tvaru z genetického hlediska stolovou horou i s malou plošinkou na vrcholu, a ani geologicky není samostatným vyvřelinovým tělesem, ale pouze malým zbytkem rozsáhlejšího, třetihorního lávového příkrovu, jehož hlavní části byly již erozí a denudací (tj. plošným snižováním reliéfu) odstraněny. 139

141 Druhý je poněkud vzdálenější Plešivec (1 025 m), který je skutečnou čedičovou kupou, i když roztáhlou o snižující se výběžek směrem k severovýchodu; výsledný půdorys má proto osmičkovitý. Za své zdánlivě největší převýšení vděčí poloze na samém okraji zarovnaných povrchů, a proto spodní, dokonce větší část jeho jižních svahů spadá do hlubokých erozních údolí Bystřice a jejích přítoků. Tuto část svahů však již nelze počítat k výšce (mocnosti) vlastního čedičového tělesa, neboť je tvořená podložními žulami. Zbylých pět uváděných kót je problematičtějších, neboť jsou všechny součástí jediného a poněkud níže než Špičák položeného lávového příkrovu (výstižnější je spíše označení lávové plošiny) mezi osadami Ryžovna a Hřebečná, zhruba 2 km západněji od Špičáku. Vzhledem k pokročilé denudaci a navíc geologickým zlomům v tomto prostoru (nevylučujícími vertikální pohyby) je obtížné rozhodnout, zda jsou to součásti téhož lávového příkrovu, nebo dvou samostatných. Jeho povrch je jen slabě zvlněný a pouze zcela mírně vystupující elevace na jeho povrchu představují oněch zbylých pět vrcholů vyšších než Bukovec. A to je právě kámen úrazu, neboť je otázka, zda je možné je považovat za samostatné hory. Určitě na to má právo nejvyšší z nich, zvaný Nad Ryžovnou (1 054 m), v jiných pramenech a turistické mapě uváděný nesprávně též Nad Rýžovnou, který k severu a západu spadá na okraji lávového příkrovu i poměrně strmými svahy. U zbylých čtyř je to více než pochybné, protože celý čedičový masiv má podobu nepříliš výrazného hřebene s plochým až skoro rovným temenem a uvedené kóty jsou jen jeho velmi málo výraznými částmi, Jeřábový vrch (1 046 m) je jednou z pěti kót čedičového masivu mezi Ryžovnou a Hřebečnou a poskytuje dobrou představu o jeho nevýrazné podobě. Přitom jeho východní, okrajový svah (vpravo) patří ještě k relativně nejvýraznějším reliéfovým tvarům v prostoru celého tohoto masivu. 140

142 jejichž výškové rozpětí je s výjimkou nejvyšší z nich podle dnešní nejpodrobnější Základní mapy ČR (1 : ) v mezích pouhých patnácti metrů a oddělené jsou jen velmi mír nými, často prakticky neznatelnými svahy. Počítat proto všechny tyto málo výrazné elevace jako samostatné, je vůči monumentálnímu Bukovci poněkud nefér. Vždyť i ten má dva vrcholy (západní 1 004,9 m a východní 1 003,5 m) a nikde se jimi neoperuje. Dalších podobných případů by se našla v našich horách celá řada: například i tři kilometry dlouhé Kozí hřbety v Krkonoších mají také ně - kolik vrcholových kót (s výškovými rozdíly až 70 m!) a nikde se neuvádějí jako samostatné. Proto bych se v tomto případě spíše klonil sice k méně rigoróznímu, ale objektivnějšímu hledisku, chápat celý masiv Nad Ryžovnou jako jediný. Pak by Bukovec zaujímal čtvrté místo. Mnohé o zanedbatelném významu těchto kót napovídá i to, že mimo jedné neměly dosud vůbec svá česká jména. Proto je i V. Král uvádí pouze pod starými německými názvy (od západu k východu: Elias Berg m, Seifener Berg m, nejvyšší a tvarově nejvýraznější Wagner Berg m, který má jako jediný i český, byť ne příliš vhodný název Nad Ryžovnou, Vogelbaumberg m a Kölbl m). A na pomístně názvoslovné problémy zde narážíme dodnes. Území bylo do války obývané čistě německým etnikem a bylo v té době i podstatně hustěji osídlené a také nesrovnatelně více a jiným způsobem hospodářsky využívané. Dnešní nepatrné osady Bludná (pouhé 3 domy) a Ryžovna (7 domů) na svazích popisovaného masivu byly tehdy celými, byť nevelkými vesnicemi (Ryžovna, původně Seifen, měla dokonce kostel a školu, která byla vyhlášená svou dobrou úrovní). I dnešní ves Hřebečná na opačné straně byla pod statně větší a sahala roztroušenými chalupami (dnes zaniklými) až téměř k temenu masivu. To vše logicky podmiňovalo, že původní německé pomístní názvosloví zde bylo podstatně obsažnější a hustěji zastoupené než dnešní. Odkud však Král své názvy vzal je záhadou a jeho se již nezeptáme, neboť před ně kolika lety zemřel. Jisté je, že s výjimkou kóty Wagner Berg nejsou ani v nejpodrobnějších předválečných topografických mapách (1 : , a dokonce ani 1 : ), kde je jinak původní německé pomístní názvosloví území zachycené. V úvahu přichází snad nějaký německý starousedlík, s nímž se zde mohl autor v 60. letech, v době svých terénních výzkumů, ještě setkat. Potíž v určení, o které elevace se přesně jedná, je i v tom, že nadmořské výšky uváděné jak Králem, tak ve starých topografických mapách, tak i v současných topografických mapách převážně vůbec nekorespondují, takže spíš situaci ztěžují. Situaci zkomplikoval svou zprávou ještě J. Rubín ve snaze zavést alespoň některé české názvy. Bohužel však německé názvy přiřadil nesprávným kótám, a tak nazval jako Bludný vrch Seifener Berg (Bludný vrch by však správně odpovídal Králově kótě Elias Berg, která je těsně nad osadou Bludná), a naopak počeštěným názvem Eliáš má nejspíše na mysli Královu kótu Vogelbaumberg na opačném konci masivu, pro kterou uvádí výšku m a neuvádí ji vůbec žádná současná mapa (ani turistická 1 : , na kterou se odvolává). Název Eliáš pro tuto kótu odvodil z toho, že je relativně nejblíže (3 km) Eliášově potoku (a později i stejnojmennému uranovému dolu). Ze souvislostí je ale zřejmé, že v původním německém pomístním názvosloví se v tomto území jednalo o dva, úplně nezávislé Eliáše (tj. horu a potok, přičemž hora je v úplně jiném povodí). Prostě zmatek. 141

143 Do pátrání se zapojil i Dr. P. Rojík, znalec neživé přírody Krušných hor, který má i rozsáhlé kontakty mezi původními německými obyvateli, ale ani to nepřineslo žádný vý sledek; možná i proto, že žádní pamětníci původních názvů již nežijí. Nakonec se však ukázalo, že pouhým podrobným rozborem Králova textu, použitím vylučovací metody i posouzením všech souvislostí lze dospět ke správnému výsledku (viz mapka). Postupujeme-li od západu k východu, přísluší velmi plochému masivu Elias Berg pokud se přidržíme Rubínova návrhu jméno Bludná (1 031 m), a to podle osady, která se rozkládá na jeho západních, velmi povlovných svazích. Raději již nebudeme situaci komplikovat turistickým průvodcem Freytag & Berndt z r. 2002, který tuto kótu označuje názvem Spáleniště, který se však v současných mapách používá pouze pro les (kdysi patrně postižený požárem nebo vypálený) ve svazích této elevace. Stejný název ovšem průvodce používá i pro následující, východně ležící vyvýšeninu Seifener Berg, která je dnes na území Přírodní rezervace Ryžovna (s opuštěným čedičovým lomem v jižních a přiro zenou horskou bučinou v severních svazích). Tu by však bylo nejvhodnější označovat česky shodně s rezervací též jako Ryžovna (1 044 m). Má dvě nevýrazné vrcholové elevace a nacházejí se tu zbytky staveb (radaru) z doby okupace sovětskou armádou. Torzo čedičového příkrovu se zde nejvíce zužuje, a snad i proto má na obě strany strmější svahy, byť poměrně nízké. Následující Wagner Berg měl již z minulosti jako nejvyšší a nejvýraznější z celého ma - sivu a současně jako jediný český název Nad Ryžovnou (1 054 m). Ten vyplývá z jeho polohy přímo nad osadou Ryžovna. K jihovýchodu vysunutý Vogelbaumberg lze pojmenovat obyčejným překladem z němčiny jako Jeřábový vrch (1 046 m); od severu je zcela nevýrazný, ale jeho ostrou hranou oddělené jižní svahy patří k nejvýraznějším v celém masivu. Na severovýchodě ukončuje čedičový příkrov nevýrazná elevace Kölbl, u které můžeme taktéž využít překladu, tj. Psárkový vrch (1 030 m). Kölbl je německá lidová forma názvu pro běžný druh luční trávy psárky; název je starého data, a tak na tom nic nemění, že vrch je dnes souvisle zalesněný. V souvislosti s výše uvedenými fakty stojí za uvedení i charakteristika a pár informací o nejvyšších krušnohorských čedičových horách. Božídarský Špičák je zajímavý vlastně jen svým vulkanickým prvenstvím (jinak jeho význam jako hory zastiňuje nedaleký Klínovec, nejvyšší hora Krušných hor, byť nevulkanická). O jeho bezvýznamnosti svědčí, že na něj nevede ani žádná turistická cesta, a jelikož je součástí Národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště, je veřejnosti i nepřístupný, neboť v rezervacích je možný pohyb pouze po cestách. I ta jeho špičákovitost je relativní název byl jistě motivován porovnáním s nevýraznými, povlovnými až plochými elevacemi většiny vrcholů na zarovnaném povrchu Krušných hor. Kdyby byl v jiném pohoří s výraznější, ostřejší modelací a většími výškovými rozdíly, nejspíš by jeho bochníček dostal i jiné jméno. Skalní výchozy pod vrcholovou hranou jsou tu zanedbatelného rozsahu i výšky, výhledy omezené (jen úsekovitě a jen na Klínovec), svahy pokrývá převážně smrková monokultura s vtroušenými buky a kleny a zapojeným podrostem trav (třtina rákosovitá i chloupkatá), který brání uchycení zajímavějších druhů. Ve starém stěnovém lomu (neobvyklého rohlíkovitého půdorysu se zachovalou elevací uvnitř ohybu) je patrná nedokonalá sloupcovitá odlučnost horniny. 142

144 Čedičové sloupy (tzv. kamenné varhany) v opuštěném lomu na jižním svahu Ryžovny (1 044 m) jsou největší geologickou pozoruhodností vulkanických masivů v okolí Božího Daru Druhý zbytek lávového příkrovu s nejvyšší kótou Nad Ryžovnou je plošně podstatně rozsáhlejší a i snáze dostupný, neboť temeno protíná napříč silnice z Ryžovny do Hřebečné, na niž v nejvyšším místě navazuje na obě strany polní, resp. lesní cesta. Ze zdejších čedičových těles je navzdory reliéfové nevýraznosti nejzajímavější. Minimálně členitý, plochý reliéf jeho povrchu (na takové kótě Bludný vrch, navíc souvisle zalesněné, vlastně ani nevíte, že máte být na nějakém vrcholu) kontrastuje s místy strmými, byť nevysokými, okrajovými svahy. Nejvýraznější jsou na severní straně pod vrcholovou kótou Nad Ry - žovnou, kde je na nich vyvinutá i kryoplanační terasa a mrazové sruby. Nižší, ale také strmé je i severní úbočí v Přírodní rezervaci Ryžovna západněji odtud. Na jižní straně jsou strmější, reliéfově výraznější svahy taktéž v rezervaci Ryžovna (v prostoru starého lomu) a zvláště pod druhým nejvyšším vrcholem, Jeřábovým vrchem (Vogelbaumberg). Na temenu příkrovu jsou místy zachovalé početné a rozsáhlé agrární haldy, a zvláště valy, široké až 5 m, které svědčí o intenzivním zemědělském využívání celé vrcholové plošiny v minulosti. Největší atrakcí celého masivu je však rozsáhlý, opuštěný čedičový lom v jižním svahu Ryžovny, v jehož stěně vystupují pěkně vyvinuté příklady sloupcovité odlučnosti čediče (tzv. kamenné varhany). Svislá orientace sloupů, kolmých k povrchu, ukazuje na výlevný charakter čedičového příkrovu. Níže ve svazích, ale již v podložních žulách, jsou v okolí Hřebečné početné deprese, pinky a propadliny po starých dolech na cín, kombinované patrně i s povrchovými historickými dobývkami (hlavně z 16. století). Některé z nich mají impozantní rozměry a patří k vůbec největším u nás (Červená jáma, původně označovaná jako Jiřská pin - ka/georgspinge, těsně sousední Hengst a východněji položený Mauritius, na severních 143

145 svazích za osadou Bludná pak důl Zuzana). Pro geology je však významný zvláště fakt, že v podloží tohoto lávového příkrovu (stejně jako v menší míře i na Špičáku) byly zjištěné třetihorní sedimenty, což dokazuje nejen výlevný charakter zdejších vulkanitů, ale umožnilo to i upřesnit jejich datování. Poslední a poněkud vzdálenější Plešivec je sice krajinářsky nejvýraznější a relativně dosahuje největší výšky, ale právě u něj je ta relativní výška nejproblematičtější. Nachází se totiž na samém okraji vrcholového zarovnaného povrchu Krušných hor, který se zde lomí do okrajových zlomových svahů pohoří. Těsně pod okrajem čedičového tělesa na západě a jihovýchodě proto pokračují svahy ještě poměrně hluboko dál do údolí, ale jsou již na žulovém podloží. Jejich geneze je tektonicko-erozní a s čedičovým masivem nemají již nic společného. Plešivec je i nejméně zajímavý a postrádá významnější geologické zajímavosti a skalní výchozy. Dnes je souvisle zalesněný, na rozdíl od minulosti, kdy byl holý, tj. plešivý, což mu dalo i jméno. Jedinou jeho zajímavostí je vlastně vrcholová turistická chata s funkční rozhlednou, pohodlně dostupná asfaltovou silničkou. Je odsud pěkný kruhový výhled, mj. až na Doupovské hory. Vrchol je však prakticky celý zdevastovaný výstavbou komunisticky nevkusných chatek a rekreačních zařízení, dnes zčásti chátrajících. A konečně se dostáváme k výše zmíněnému významu relativní výšky. Pro milovníky nebo přímo lokálpatrioty Jizerských hor může být zklamáním, jak Bukovec postupně klesal co se absolutní výšky týká z první pozice až na čtvrté, resp. dokonce až osmé místo. O jedno významné prvenství však Bukovec nepřišel a jen tak nepřijde, a to je právě o prvenství v relativní výšce. Ta mu dodává ono výlučné postavení a současně i popularitu, které se těší a o kterou ho žádný z krušnohorských vrcholů připravit nemůže. Zde je třeba upřesnit, že nemáme na mysli relativní výšku reliéfovou ta by se totiž dala brát různě (i když i tam by byl Bukovec první) ale jen převýšení její vlastní vyvřelinové, tj. čedičové části. Ta je u Bukovce 100 m (od Mořiny) a 180 m (do údolí Jizerky), zatímco u Boží - darského Špičáku jen 65 m, masivu nad Ryžovnou m a z krušnohorských vrcholů nejvíce u Plešivce (80 m), který má ale vzhledem k větší ploše a nepravidelnosti základny i roztáhlejší tvar. S tím souvisí i největší strmost svahů a zašpičatělý tvar (nejvýraznější při pohledu od osady Jizerky) a tím i odpovídající monumentálnost vzhledu a dominance Bukovce, který tak zastiňuje všechny ostatní čedičové tisícovky. A to nemluvíme o jeho podstatně větším významu z hlediska přírodních jevů (například jeho role v anemo-orografickém systému Jizerských hor) a výtvorů neživé (sloupcovitá odlučnost čediče, mrazové sruby, čedičové ostrohranné sutě, historické lomy aj.), ale hlavně živé přírody s nimi spojenými. Jejich přehled podává průvodce zdejší naučnou stezkou (má dvě vydání, po deseti, resp. čtyřiceti letech by si však zasloužila zásadní inovaci naše poznání od té doby přece jen dost pokročilo). Ve všech těchto ohledech zaostávají krušnohorské vulkanické vrcholy beznadějně za vý - znamem Bukovce. Snad s jedinou, alespoň trochu srovnatelnou výjimkou v prostoru Přírodní rezervace Ryžovny, ale tu samotnou lze zase těžko označovat za horu jako ta kovou. Proto zůstává Bukovec i nadále mezi nejzajímavějšími i nejvýznamnějšími horami nejen z regionálního, ale též celorepublikového hlediska a nic na tom nemění ani jeho sestup v žebříčku absolutní výšky. 144

146 Schematická geologická mapka okolí Božího Daru s čedičovými masivy. Legenda: 1. třetihorní čediče (nefelinit, subvulkanické brekcie), 2. hrubozrnné žuly, 3. fylity (převážně sericitické), 4. muskovitické svory, 5. předpokládané zlomy, 6. staré cínové doly a pinky, 7. opuštěný čedičový lom, 8. rýžoviska (sejpová pole), 9. historický vodní příkop k důlním dílům v Horní Blatné. Vysvětlivky dílčích čedičových elevací (čísla v kroužku): 1. Nad Ryžovnou (1 054 m, dříve Wagner Berg), 2. Psárkový vrch (1 030 m, dříve Kölbl, podle J. Rubína bez názvu), 3. Jeřábový vrch (1 046 m, dříve Vogelbaumberg, podle Rubína nesprávně Eliáš), 4. Ryžovna (1 044 m, dříve Seifener Berg, podle Rubína nesprávně Bludný vrch), 5. Bludný vrch (1 031 m, dříve Elias Berg, podle Rubína nesprávně Kölbl a česky bez názvu). Diagram absolutních a relativních výšek nejvyšších čedičových vrcholů České republiky Dle podkladů Vlastimila Pilouse zpracovala Jana Kalenská 145

147 Závěrečná kontrola prací Typické pracovní prostředí v průběhu výstavby Foto Michal Vinař Revitalizace rašelinišť v Jizerských horách (str. 159) 146

148 Dokončený systém vodorovných přehrádek v odvodňovací rýze Kaskáda svislých hrázek, které jsou napájeny výhradně srážkami Zarůstání přehrádek je někdy velmi rychlé Řada vodorovných a svislých přehrádek Foto Leoš Vašina ml. 147

149 Podélný řez vrchovištěm s napájením a pohybem vody (nahoře). Povrch sedlového vrchoviště (uprostřed). Pro výstižnější znázornění je poměr mezi výškou a délkou 1 : 20. Profily Pavel Akrman 148

150 Vyřezávání náletových dřevin a čištění tůní v údolí Lučního potoka ve Vesci u Liberce Hloubení nové tůně pro rozmnožování obojživelníků Foto Leoš Vašina ml. Z činnosti Jizersko-ještědského horského spolku (str. 203) 149

151 150 Příprava materiálu a stavba oplocenky v PR Na Čihadle Foto Milan Drahoňovský

152 Rekonstrukce zábradlí vyhlídky u vodopádu Jedlové Foto Leoš Vašina ml. Nově zhotovený chodník na Naučné stezce Jedlový důl a zábradlí na vyhlídce u vodopádu Foto Pavel Schneider 151

153 Mapa CHKO Jizerské hory s vyznačením změn jednotlivých hranic Mapka Ondřej Tomášek 152

154 CHKO Jizerské hory Návrhy na úpravu vnějších i vnitřních hranic CHKO JH Jiří Hušek Oldřichov v Hájích Foto autor Mráz vykouzlil květy na horním toku Jizery 153

155 V dubnu 2011 byl schválen nový plán péče o CHKO Jizerské hory. Jedná se o základní koncepční dokument, který stanovuje rámec ochrany území do roku Nahradil první plán péče, který platil od roku Vlastnímu schválení Ministerstvem životního prostředí ČR předcházela několikaměsíční práce řady odborníků, zejména specialistů ze Správy CHKO JH, a dlouhý připomínkový a schvalovací proces za účasti některých uživatelů území, zástupců státní správy a samosprávy jak krajské, tak i samospráv obecních. Příprava nového plánu péče byla příležitostí k zamyšlení nad některými dlouhodobými parametry, které souvisejí s existencí chráněného území a jeho spravováním, včetně revize vymezení hranice CHKO. Je třeba zdůraznit, že CHKO Jizerské hory byla vyhlášena před více než čtyřmi desítkami let (prosinec 1967), za jiné společenské situace a také s odlišnými geografickými souvislostmi. Platný výnos obsahuje přílohu, která ve dvou nedlouhých odstavcích slovně popisuje průběh hranice CHKO. Pokud byla přílohou také mapa, nedochovala se do dnešních dnů a velmi pravděpodobně nebyla vypracována ani v potřebné podrobnosti. Popis hranice je poměrně strohý a vychází z geografické situace v době vyhlášení. Velké úseky hranice jsou jasně identifikované a stabilní, například v místech, kde sleduje horní tok řeky Jizery v souběhu se státní hranicí. Naopak velmi volná je v úsecích, kde byla popsána po okraji lesního porostu bez jasné vazby na konkrétní parcelní situaci. Rekonstruovat přesný průběh hranice v lokalitách, kde se faktický okraj lesa posouvá zarůstáním historických luk a pastvin, bývá velmi obtížné. Dobrým příkladem jsou Paseky nad Jizerou, respektive Ha - vírna, nebo okolí jablonecké přehrady. Sever Jablonce nad Nisou je problematický z více pohledů. Poměrně jasně prochází hranice CHKO po hrázi prostřední přehradní nádrže a fakticky se rozplývá v současném panelovém sídlišti. Původní parcelní situace se totiž zcela změnila právě při výstavbě mšenského sídliště, zmizely původní cesty a vznikly nové. Došlo i k takovému paradoxu, že zcela formálně by hranice CHKO měla procházet jedním z panelových domů a absurdně půlit jednotlivé domácnosti. Avšak ani relativně stabilní linie v krajině nejsou věčné a může docházet k jejich změnám. Dobrým příkladem ze současnosti je silnice 1. třídy č. 13. V místě mezi Krásnou Studánkou a Mníškem byl vybudován kruhový objezd, trasa silnice byla přeložena a starý úsek, po němž vedla hranice chráněné oblasti, zcela zanikl a byl zatravněn. Samostatnou otázkou je průběh hranice CHKO v jejím nejvýchodnějším cípu v kontaktu s Krkonošským národním parkem. Problém vznikl v době, kdy byl národní park s jeho ochranným pásmem přehlášen, tedy v roce V oblasti Kořenova a Pasek nad Jizerou nastala anomálie, kdy byl národní park nebo jeho ochranné pásmo vyhlášen i na území, které od roku 1967 bylo nezpochybnitelnou součástí CHKO Jizerské hory. Fakticky se tak toto území nachází jak v NP, tak v CHKO, a péče o ně tedy náleží Správě CHKO JH v Liberci a zároveň Správě KRNAP ve Vrchlabí. Aby to nebylo tak jednoduché, ochranný režim národního parku a CHKO není totožný. S trochou zjednodušení lze konstatovat, že tam, kde je 3. zóna CHKO překryta 3. zónou NP, platí poněkud přísnější režim ze strany národního parku. Naopak v místech, kde 3. zóna CHKO koliduje s ochranným pásmem parku, je citelně přísnější ochrana z titulu CHKO. 154

156 Tento stav platí již více než dvacet let a je pro návštěvníky dotčeného území, ale především pro místní obyvatele, velmi obtížně pochopitelný a obtěžující. I proto byla podrobná revize průběhu hranice CHKO při zpracování plánu péče opravdu žádoucí a vyústila v některé dílčí návrhy na úpravu této hranice. Ta by nadále měla být vedena pokud možno po hranicích parcel. Je pravda, že ani parcely nejsou absolutně neměnné, ale jejich případné úpravy jsou exaktně zapsány v katastru nemovitostí. Zatím jde jen o návrhy V plánu péče se proto objevuje návrh na zmenšení CHKO ve dvou lokalitách. V místě souběhu s národním parkem se předpokládá odstoupení národnímu parku toho území, které je zároveň jeho 3. zónou. Naopak území, kde je CHKO překryta pouze ochranným pásmem NP, by měla zůstat v CHKO a ustoupit by měl NP. Pokud by navrhované úpravy proběhly, ještě více by vynikl kuriózní tvar jihovýchodního výběžku CHKO, který je ke zbytku oblasti připojen úzkým krčkem v oblasti Rejdic. Částečně proto, zejména však pro nezpochybnitelné přírodní a krajinářské hodnoty, je v této lokalitě navrženo také menší rozšíření CHKO. Jednalo by se o přičlenění krajinného celku mezi Zlatou Olešnicí, Bohdalovicemi a Českým Šumburkem, jehož pomyslnou osou je hluboké údolí potoka Ješkrabce. Druhou lokalitou, kde se navrhuje zmenšení CHKO, je zmíněné širší okolí jablonecké přehrady. Z hlediska ochrany přírody a krajiny nemá nejmenší význam ponechávat v CHKO části kapacitních panelových sídlišť ve Mšeně nebo na Ostrém rohu a také intenzivně využívaný rekreační a sportovní areál v Břízkách. Hřeben Poledních kamenů a rokle Černého potoka 155

157 Severní svahy Jizerských hor od Větrova Návrh, jakkoli racionální, ale zůstává stále pouhým návrhem, a není jisté kdy, nebo zda vůbec bude realizován. Ke změně hranic chráněné krajinné oblasti je totiž potřeba absolvovat stejně komplikovaný a časově náročný proces, jako při vyhlašování nové CHKO. Podle současných právních předpisů se tak děje vládním nařízením. Změny hranic na Pasecku navíc znamenají úpravu ochranného pásma KRNAP, což ovšem předpokládá vydání zvláštního zákona. Dá se ovšem předpokládat, že úpravy hranic chráněných území se v blízké době nestanou prioritou české vlády potažmo parlamentu. Prosadit je do legislativního plánu proto nebude právě jednoduché. Revize vnitřních hranic CHKO úpravy zonace Při práci na plánu péče proběhla také revize vnitřních hranic CHKO. Každá chráněná krajinná oblast je totiž vnitřně členěna na zóny odstupňované ochrany přírody (zpravidla čtyři), které odrážejí přírodní a krajinářské hodnoty dílčích území a nastavují podrobnější podmínky diferencované ochrany. Nejcennější a tedy nejvíce chráněná je přitom 1. zóna (mimo jiné obsahuje přírodní rezervace a jejich ochranná pásma), nejvolnější je potom urbanizovaná 4. zóna, která zahrnuje i přiměřené plochy pro rozvoj obcí a lidských aktivit. 156

158 Starý most na Jizeře u Údolí Naděje Současná zonace vznikala v první polovině devadesátých let (ve vazbě na zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114 z roku 1992). Na rozdíl od některých dalších CHKO v ČR byla zpracována velmi kvalifikovaně a bez potřeby podstatných změn dobře slouží dodnes. První zóny obsahují sice několik drobných segmentů, které nedosahují potřebné velikosti pro opravdu funkční přírodní plochy, v nichž by bylo možno uvažovat například o ponechání přírodním procesům bez dalších lidských zásahů (k tomu došlo dle metodiky povinným zařazením někdy výměrou nepatrných přírodních památek), nepůsobí to ovšem faktický problém. Většina segmentů je kompaktních a dostatečně velkých, největší pak je ten, který zahrnuje listnaté lesy na severních svazích a zaujímá více než 27 km 2. Druhá zóna zpravidla obaluje jednotlivé části zóny první a účelně je propojuje. Naopak čtvrtá zóna je vázána na obydlené části hor, zóna třetí, která představuje takřka 2/3 CHKO, je jakousi výplní a kromě lesů zahrnuje krajinářsky cenné části volné krajiny s rozptýlenou zástavbou. Také ve vymezení čtvrté zóny došlo k metodicky vyvolané systémové chybě. Byly sem totiž povinně vřazeny poměrně velké části volné krajiny s ornou půdou. Postupem času se ukázalo, že to nevyhovuje praktické ochraně ani požadavkům na udržitelný rozvoj obcí. Čtvrtá zóna je totiž stále více vnímána jako rozvojová a je atakována požadavky na více či méně logické zastavění. Naproti tomu se změnou zemědělství v posledních dvou desetiletích došlo k převedení podstatné části orné půdy na trvalé travní porosty, a není tedy zjevný rozdíl těchto částí čtvrté zóny vůči zóně třetí. 157

159 V několika případech proto nový plán péče navrhuje převedení části území ze zóny čtvrté do třetí. Jsou to dílčí plochy v Oldřichově v Hájích, podél silnice z Albrechtic do Dětřichova, ve frýdlantském Větrově, dále nedaleko raspenavského nádraží, v Hejnicích a v Ludvíkově, respektive v Novém Městě pod Smrkem. Dále plán péče předpokládá převod některých částí třetí zóny do zóny druhé. Jedná se přitom výhradně o lesní pozemky, omezení nejsou velká a vztahují se především k hospodaření v lesích. Důvod je přitom poměrně jednoduchý. Po vstupu České republiky do EU byla také u nás vymezena evropská soustava chráněných území Natura Část evropsky významných lokalit překrývá již vyhlášená maloplošná chráněná území (přírodní rezervace a památky), část nikoli. U těchto lokalit mimo CHKO se předpokládá jejich vyhlášení v některé ze známých kategorií chráněných území. V CHKO se nebudou vyhlašovat nové rezervace pro Naturu 2000 K potřebné ochraně postačí právě úprava zonace. Nově by tak do druhé zóny měly být zařazeny například podmáčené smrčiny na jizerském rozvodí mezi Jizerou, Černou a Smě - davskou horou, rašelinné smrčiny nad Smědavou při Soušské silnici nebo nejsevernější výběžky Jizerskohorských bučin. Také úprava zonace představuje komplikovaný správní proces, který s odbornou a organizační pomocí Agentury ochrany přírody a krajiny musí zajistit Ministerstvo životního prostředí ČR a konečný termín se dá jen velmi obtížně odhadnout. Upolíny v Přírodní rezervaci Bukovec. 158

160 Revitalizace rašelinišť v Jizerských horách Jak jsme v bažině budovali dřevěné přehrádky Leoš Vašina ml., Michal Vinař Liberec, Česká Lípa Stavba svislé přehrádky v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery Foto Leoš Vašina ml. 159

161 V černých holínkách se prodíráme porosty kleče, půda pod nohama je nasáklá vodou a rašeliniště se zvláštně a podivně houpe a vlní. Naši lesáckou mapu skrápí jemný, ale vytrvalý déšť. Okolo podmanivá vůně močálu, všudypřítomné vlhko a vrtošivé horské počasí. Zvláštní je atmosféra království rašelin, mechů, borovic, mrtvých kmenů dávných statných smrků Nad hlavami občas přelétají ptáci a zdá se, že nás chtějí svým zpěvem a přítomností povzbudit při lopotné dřině. Letní den, mokro, mlha. Velkou jizerskou a Klugeho loukou se ozývají hlasy brigádníků z řad horského spolku, na ramenou místo ruksaku prkna, v rukou pily, jindy zase kladiva, hřebíky, role geotextilie. Bahno je snad všude, po tvářích se line pot, ruce a záda bolí, objevují se první modřiny a mozoly Při pohledu z nedalekého kopce vše působí až komicky, jakoby ztraceny v obrovském zeleném koberci se pohybují siluety lidí, síla přírody, nicotnost člověka. Místy neprostupné houštiny střídají podmáčené louky se suchopýrem, ostřicí, klikvou či rosnatkou. Velké bohatství skrývá na první pohled nehostinná pláň. Pátráme po starých melioračních rýhách. Táhnou se jako obrovští nehybní hadi celým územím. To pomocí nich chtěli lidé v dřívějších dobách zamokřené lesy a louky odvodnit. S vláhou však odchází i život rašelinišť. Pokud nemají dostatečný a pravidelný přísun vody, odumírají Cílem našeho snažení je nepříznivý vývoj zvrátit. Bereme velké palice, tlučeme do smrkových fošen, které pomalu mizí v rašelině, zhluboka oddychujeme, přehrazujeme dávné strouhy a ty se po chvíli začínají plnit vodou. Kusy mechu, trávy, rozbředlé půdy máme roztroušeny po oblečení i pracovních nástrojích Po nějakém čase se vracíme zpátky, místo deště nás tentokrát vítají paprsky slunce. Ozařují ranní rosu, její kapky se lesknou a třpytí. Vypadá to, jako by někdo rozesel po pláni blýskavé drahokamy. Přicházíme do míst, kde v příkopech vyrostly první dřevěné přehrádky, hladina vody je až po okraj, rašeliník se v nich rozrůstá. Už nyní je vidět, že naše práce má smysl. Funkční přehrádka v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery Foto Leoš Vašina ml. Jizersko-ještědský horský spolek v roce 2009 opět rozšířil svou náplň činnosti. Po značení rezervací, kosení biologicky cenných luk či opravě skalních vyhlídek za - čali brigádníci zaměřovat svou pozornost na revitalizaci jizerských rašelinišť. Vše začalo na Klugeho louce, součásti NPR Rašeliniště Jizerky, která se nachází jen kousek od stejnojmenné osady. Již 160

162 tehdy si členové spolku okusili tvrdou práci v zavodněném prostředí. Zatímco práce na Klugeho louce skončily v roce 2010, v roce následujícím se brigádníci přesunuli na další cennou lokalitu. Tentokrát se jedná o ochranné pásmo NPR Rašeliniště Jizery, oblast, kterou řada lidí zná pod názvem Velká jizerská louka. Než však přistoupíme k vlastnímu výkladu revitalizačního zásahu, je dobré se alespoň krátce zmínit o rašeliništi jako biotopu obecně. Následující řádky se věnují historii, rozdělení rašelinišť i ekologickým činitelům. Odvodňovací příkop v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery před revitalizací Foto Michal Vinař 161

163 Z minulosti Rašeliniště vzbuzovaly v lidech již od dávných dob pocity strachu, zvědavosti i touhy po poznání, často byly námětem mystických příběhů a bájí a nezřídka se ze strany člověka těšily zvláštní pokoře a úctě. S počtem obyvatelstva však rostl tlak na přírodu, na využití krajiny a její obhospodařování. Bylo stále zřejmější, že je třeba nejcennější a nejzachovalejší části přírody chránit pro příští generace. To si poprvé uvědomili příslušníci tehdejší šlechty. Psal se rok 1838 a v jižních Čechách byly nařízením ze dne 28. srpna vyhlášeny hrabětem Buquoyem vůbec první chráněné lokality nejen v Čechách, ale v celé střední Evropě Žofínský prales a Hojná voda. Rašeliniště v Jizerských horách po staletí odolávala snahám o hospodářské využití a majitelé tehdejších panství je společně s lesníky chránili i bez zvláštních zákonných opatření a legislativních nástrojů. Rozvoj průmyslu, nárůst spotřeby dřevní hmoty pro provoz skláren a dalších odvětví ovšem znamenal postupné kácení porostů i ve vyšších polohách, tedy blíže k rašeliništím. Těžba rašeliny, kterou hojně využívala lázeňská střediska na obou stranách státní hranice, probíhala na české straně do roku 1965, a to jen na Rašeliništi Jizerky a na Klikvové louce. V témže roce vyhlásil ministr kultury definitivně prvních 22 státních přírodních rezervací, přičemž předmětem ochrany se v několika případech stala právě rašeliniště a těžba zde od té doby ustala. Od druhé poloviny 19. století lze hovořit o účelném odvodňování rašelinných lesů a posléze i zalesňování rašelinišť samotných. Rozsáhlé meliorační zásahy se neprováděly jen na rašeliništích, ale také na dalších mokřadních biotopech ve snaze zajistit si další Odvodňovací příkopy a zalesňování na Rašeliništi Jizerky (1961) Foto Miloslav Nevrlý 162

164 plochu zejména pro lesní nebo zemědělské hospodaření. Těmto nevhodným zásahům neunikla řada ploch po celé republice i v zahraničí. Následkem odvodnění byla postupná degradace všech mokřadních a rašeliništních ploch. Vysoušení, změny mikroklimatu, změny vazeb v ekosystému, mikroreliéfu i hydrologických poměrů spojené s negativním vlivem na retenční kapacitu území, to jsou některé dopady odvodnění. Rašeliniště se chová podobně jako lidský organismus bez vody nemůže existovat. Velkou ranou pro vitalitu rašelinných ekosystémů bylo jednak zřizování odvodňovacích sítí pro navýšení produkce dřeva v rašelinných smrčinách, jednak jako následek imisní kalamity rozsáhlé odtěžení lesa v centrální části hor na ploše km 2 v 80. letech 20. století. Přítomnost lesa v okolí rašelinišť je pro jejich příznivý stav a vývoj zásadním faktorem chrání je před vysoušením větrem, rychlým odtáváním sněhu po zimě a slouží i jako zásobárna vláhy v sušších obdobích. Pokud rašeliniště není chráněno lesním porostem, snadněji ztrácí vláhu a vysychá. Dostatek vláhy ze srážek, případně ze zvýšené hladiny podzemní vody je tedy jedním z hlavních ekologických činitelů určujících a ovlivňujících samotnou existenci uvedeného biotopu, přičemž rašeliniště lze definovat jako zvláštní ekosystém, vznikající na trvale zamokřených lokalitách, porostlý specifickou vegetací. Klíčovou úlohu zde hraje také nepropustné podloží. Rašelina může vznikat dvojím způsobem: svým nárůstem nad hladinou podzemní vody a následným hromaděním biomasy ve vodou nasyceném horizontu, nebo zazemňováním stojící vody. Zásahy člověka v mnoha případech vedly k redukci pravidelné dotace vody a k poklesu stavu podzemních vod, což se projevilo negativními změnami v celém ekosystému. Do půdního profilu, původně nasyceného vodou, pronikl vzduch, nastal zvýšený rozklad rašelinné vrstvy vedoucí k uvolňování vázaných živin, na což se navázala řada suchomilných rostlin, které dané území začaly osidlovat. Rozdělení rašelinišť Snad právě kvůli mystickým dojmům, kterými rašeliniště na člověka v minulosti působila, je lidé často pojmenovávali různými pomístními názvy. Obavy z neznáma se snažili odstranit budováním užšího vztahu k nedotčené přírodě. Na Šumavě se tak vžilo označení slatě, v jižních Čechách blata, jinde třasoviska, bažiny nebo černavy a například v anglickém Norfolku se setkáme s označením močály. Zajímavé je pojmenování bor, které pravděpodobně vzniklo na základě výskytu četných borovic. Souhrnně tyto oblasti můžeme pojmenovat mokřady. V odborné terminologii se jedná o synonymum označující mokrá území, tedy taková, která jsou sycena pomalu protékající, stojatou nebo prosakující vodou. Rozdělení rašelinišť samotných záleží na preferovaném hledisku. Zda jde o způsob zásobování vodou, úživnost neboli trofii, kyselost prostředí, geografické umístění apod. Jen v Evropě existuje osm hlavních pásem rašelinišť, odrážejících odlišné klimatické a hydrologické poměry, reliéf, geologické podloží, nadmořskou výšku, utváření terénu a vegetaci. Na oblast hor připadá kategorie horských rašelinišť, do které lze až na pár výjimek zařadit i ta v Jizerských horách. 163

165 Z hlediska tohoto článku i revitalizačních zásahů je stěžejní způsob zásobování vodou. Základní dělení existuje dvojí: minerogenní rašeliniště, kde je určující povrchová a podzemní voda, a ombrogenní rašeliniště, sycená výhradně srážkami. Funkce rašelinišť Několikrát byla v textu zdůrazněna unikátnost rašeliništních biotopů, ale zatím chyběl podrobnější rozbor jejich funkcí. Těch mají rašeliniště opravdu mnoho. Jednou z nejdůležitějších je zapojení v malém vodním koloběhu a celkově ve vodním režimu okolní krajiny. Rašeliniště totiž zadržují obrovskou zásobu vody, která je v období sucha pozvolna uvolňována do okolí, naopak v období dešťů je velké množství srážek zachyceno. Řada lidí si v této souvislosti jistě vzpomene na možnou protipovodňovou funkci. Rašeliniště sice vážou mnoho vody, ale pokud jsou v nasyceném stavu, ve kterém v optimálním prostředí vydrží velmi dlouho, nemohou zadržet další vláhu, jež po dopadu na zemský povrch prakticky okamžitě odtéká z rašeliniště. Tato problematika je na řadě míst nadále zkoumána a jednotlivé názory odborníků se liší. Důležitost rašelinišť ve vodním režimu krajiny je však zásadní. Dalším aspektem je zvlhčující funkce; zejména v parných dnech dochází k ovlivnění teplot a obsahu vzdušné vlhkosti v okolí rašeliniště. I proto jsou výkyvy teplot mezi dnem a nocí na rašeliništi menší. Mimo dodávání potřebné vlhkosti, je nutné zmínit i fakt, že z některých rašelinišť pramení řada vodních toků a říček. Vegetační pokryv rašelinišť má významnou protierozní funkci, kdy nedochází ke ztrátě půdy a její organické složky, ale naopak k její akumulaci. Zajímavou funkcí rašelinišť je 164 Černá jezírka v sedmdesátých letech dvacátého století Foto Siegfried Weiss

166 Suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium) Foto Miroslav Jóža jejich vázání oxidu uhličitého, čímž aktivně snižují jeho koncentraci v ovzduší. Jsou tedy velkou zásobárnou organického uhlíku, který je hromaděn, ale také uvolňován zpět do ovzduší ve formě metanu coby produktu anaerobního rozkladu ve vodou nasycené vrstvě. Rašeliniště jsou dále významným místem pro rostliny i živočichy, kde množství vody láká hmyz, ten následně vábí ptactvo, čímž jsou položeny základní kameny potravního řetězce. Mnoho živočichů a rostlin je navíc specificky přizpůsobeno pro život v prostředí rašelinišť. Setkat se lze s masožravými rostlinami nebo s unikátními barevnými odchylkami druhů, které se jinde v takové podobě nevyskytují. Nahromaděné vrstvy odumřelých organických zbytků jsou rájem pro odborníky, kteří díky archivační vlastnosti rašelinišť studují nejrůznější pylová zrnka a další části rostlin, a tak mohou zjistit na základě paleorekonstrukce druhové zastoupení až do poslední doby ledové. Pro život lidí je rašelina běžnou součástí v zahradnictví nebo lázeňství. U velkých ložisek se vyplatí i energetické využití. Dříve na řadě míst po celé republice byla území, kde se prováděla těžba ručním (tzv. borkování) i průmyslovým způsobem, některé lokality však touto činností zcela zanikly. Díky své ojedinělosti jsou rašeliniště chráněna několika stupni ochrany, od zákonem daných významných krajinných prvků, přes vyhlašovaná zvláště chráněná území, po mezinárodní ochranu například v podobě evropsky významných lokalit nebo lokalit, které jsou zahrnuty v rámci Ramsarské úmluvy. Ta se zabývá ochranou mokřadů a rašelinišť celosvětového významu. 165

167 Revitalizace a její cíle Obnova rašeliniště vychází ze základních faktorů jeho vzniku dostatku vláhy, zvýšené hladiny podzemní vody a nepropustného podloží. Zatímco horninové prostředí člověk prakticky neměnil, hladinu podzemní vody už systémem odvodňovacích kanálů mnohdy narušil s drtivými dopady. Úroveň poklesu vláhy se pohybuje mezi 20 až 200 cm, záleží na tvaru mikroreliéfu, který je v oblasti rašelinišť často velmi různorodý. Účelem revitalizace je opětovné zvýšení hladiny podzemní vody a její následná stabilizace natolik, aby se nastolily vhodné předpoklady pro další vývoj a obnovu rašeliniště a aby vzniklé podmínky co nejvíce odpovídaly stavu před negativním lidským zásahem. Zásadní roli zde hraje nasycenost půdního profilu vodou, do kterého se postupně začnou ukládat organické zbytky rostlin za vzniku rašeliništních vrstev. Za účelem zvýšení hladiny podzemní vody se v České republice využívá různých typů hrazení odvodňovacích příkopů. Obvykle se postupuje jen pomocí běžných ručních prací a aplikují se jen přírodní materiály v podobě dřeva nebo kamene. V zahraničí se uplatňují rovněž mechanizované zásahy, například kompletní zasypání drenážních rýh a kanálů, ovšem za cenu silného poškození terénu těžkými stroji, které mohou v měkkém podloží snadno zapadat. Manuální síla je k přírodě ohleduplnější i šetrnější. Je nutné si uvědomit, že přehrazením kanálů nic nekončí; na řadu se dostává činnost přírody, dlouhodobý děj, během něhož se jeden milimetr rašeliništní vrstvy vytvoří v průměru za jeden rok. Sledovat okamžitý výsledek obnovy je proto velmi obtížné; nespočívá totiž pouze v tvorbě rašeliny, ale také ve zpětném osidlování obnovené rašeliništní plochy původní faunou, florou i mikroorganismy. Právě tato monitorování jsou nejtěžší, vyžadují mnoho času a financí. Z prvních revitalizací, které se na českém území uskutečnily, se dá vyvodit, že obnova rašelinišť hrazením odvodňovacích kanálů je přínosná a pozitivní. Druhy přehrádek a postup prací Revitalizaci předchází podrobný průzkum zájmového území, zahrnující studium rašelinných profilů, geodetické zaměření drenážních rýh, kdy se pracuje se střední výškou místního terénu, určení rozdílů nadmořských výšek, měření půdních sacích tlaků, hladin podzemní vody, změn půdní vlhkosti, sledování odtoku vody z povodí atd. Všechny získané veličiny pak popisují jak vodní režim v degradovaném rašeliništi, tak i výhled do budoucna. Dokonalá znalost topografie území je pro dobrý výsledek nezbytná. Bezesporu klíčovým bodem je stanovení tzv. cílové hladiny vody, což úzce souvisí s nejdůležitějším krokem při revitalizaci, a sice obnovou charakteristických hydrologických poměrů na daném území. Cílovou hladinu lze definovat jako maximálně přípustný pokles hladiny vody pod čelem hráze, který je ještě pro vegetaci únosný a víceméně odpovídá její fluktuaci během sezóny. Pro území ochranného pásma NPR Rašeliniště Jizery byly určeny maximální poklesy hladin v rozmezí 5 15 cm, cm a cm. Záleželo na konkrétní rýze, jelikož každá z nich se liší svou délkou, sklonem, šířkou, hloubkou, profilem apod. 166

168 Instalace geotextilie u vodorovného typu přehrádky v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery Foto Leoš Vašina ml. Po stanovení počtu potřebných hrázek, jejich rozestupu a umístění dochází k vlastní výstavbě. Existují různé varianty přehrádek uplatňovaných v České republice i ve světě (v Krušných horách hradítka z kulatiny, v Německu masivní fošnové hrázky, ve Švýcarsku regulační přehrádky s nastavitelnou přelivnou hranou nebo deskové přehrádky atd.). V podmínkách Jizerských hor a na základě praxe ze Šumavy se rozlišují dva základní typy přehrádek: vodorovné a svislé. Vodorovné jsou určeny k hrazení menších rýh. Pro drenážní příkopy, kde se počítá s větším objemem zadržené vody a které jsou celkově mohutnější, se používají hrázky svislé. 167

169 168 Vodorovný typ přehrádky patrný je již nárůst hladiny na návodním líci. Dole svislý typ přehrádky. Foto Leoš Vašina ml., Michal Vinař

170 Vodorovná hrázka se skládá z řezaných prken o tloušťce 32 mm a šířce 200 mm, přičemž šířka se s ohledem na dostupnost materiálu může lišit. Délka jednotlivých prken závisí na průměru konkrétní rýhy. Prkna se pak pokládají ve dvou vrstvách napříč tak, aby se spáry navzájem překrývaly. Výplň mezi oběma vrstvami je tvořena geotextilií, která má na dně nad návodním lícem přehrádky přibližně 30 cm přesah a následně se zasype místním materiálem. Zpevnění hrázky se provádí pomocí dvou kůlů z půlkulatiny, umístěných na vzdušném líci. Svislá hrázka je konstrukcí z opracovaných fošen tloušťky 45 mm a šířky 200 mm, které do sebe vzájemně zapadají na pero a drážku a které jsou svisle zaráženy do dna. V horní části hrázky jsou připevněny tzv. kleštiny, tvořené z obou stran vodorovně natlučenými prkny. Oba typy hrázek jsou navíc vybaveny přelivem pro soustředění odtoku vody a skluzem, jehož funkcí je tlumit kinetickou energii přepadající vody. Délky skluzů se uzpůsobují rozdílu hladin v hrázkách a jejich sklon je min. 45 stupňů. Horní hrana hrázky musí být vždy vodorovná, jinak by mohlo docházet k odtoku vody jinde než v místě přelivu a k vymývání břehu u okraje hrázky. Další důležitou činností je dostatečné zavázání přehrádky do břehů a dna drenážní rýhy. Opět záleží na sklonu a předpokládaném objemu zadržované vody. Minimální je zavázání 1 m do břehů a 0,5 m do dna, u větších rýh a svažitějšího terénu se počítá s upevněním více než 0,5 m do dna a 1,5 m do břehů. V terénu je umístění hrázek označeno pomocí latěk; oba typy přehrádek se od sebe odlišují barvou laťky, v podmínkách Jizerských hor to byla modrá a červená, respektive bílá. Praktická opatření v Jizerských horách Před realizací opatření na Klugeho louce se několik zástupců z řad členů i zaměstnanců našeho sdružení zúčastnilo exkurze do NP Šumava, kde si stavbu přehrádek mohli sami v terénu vyzkoušet pod dohledem zkušenějších kolegů a případně si s nimi vyjasnit po stupy a nedostatky. Horský spolek se v minulých letech zapojil do obnovy cenných rašelinných ploch a navázal tak na své kolegy právě ze Šumavy a z Krušných hor, kde projekty obnovy rašelinišť probíhají již více než desítku let. Klugeho louka Opatření na Klugeho louce byla realizována od září 2009 s přesahem do roku 2010 a zahrnovala přehrazení tří drenážních rýh s celkovým počtem 47 přehrádek. Po celou dobu trvání akce náš spolek úzce spolupracoval se ZO ČSOP Jizerka, díky čemuž mohl využívat ubytovací kapacity na terénní stanici ochranářů v budově místního muzea. Nejčastěji se na Jizerku jezdilo na tři čtyři dny; déle ne, protože fyzická náročnost stavby přehrádek v kombinaci s namáhavým přístupem byla značná. Práce na místě samotném trvaly zhruba sedm až deset hodin denně. Jelikož šlo o vůbec první práce bez přítomnosti kolegů ze Šumavy, docházelo občas k drobným nedostatkům v organizaci práce i zvoleném postupu. Často vznikaly i veselé, jindy zase vážnější situace, učili jsme se tak říkajíc za pochodu 169

171 Příprava terénu pro vodorovnou přehrádku na Klugeho louce Foto Leoš Vašina ml. Zprvu jsme například zkoušeli zkonstruovat celou hrázku mimo vlastní rýhu a až potom ji instalovat do připraveného zářezu. Tento postup se ovšem neukázal jako příliš úspěšný a práci spíš prodlužoval, než ulehčoval. Při charakteru zdejších drenážních rýh se uplatnily pouze vodorovné přehrádky. Prvním krokem při stavbě hrázky bylo kromě roznosu prken, což samo o sobě zabralo desítky hodin, vyhloubení jámy na krajích rýhy, aby docházelo k dokonalému svázání a utěsnění s okolním terénem. Prací se pravidelně zúčastňovali Michal Vinař, řečený Drobek, Pavel Černý, Martin Vonička, Honza Škoda, Jarda Krupauer nebo Miloš Lorenc alias spolkový traktorista z Hejnic. Tomáš Trejbal s Leošem Vašinou řezali na míru fošny a ty jsme pak postupně rovnali vodorovně na sebe a přitloukali je pomocí velkých hřebíků k dvěma kůlům umístěným na vzdušném líci. Pokračovali jsme položením geotextilie s dostatečným přesahem určeným k zahrabání do rašeliny a další řadou prken překrývajících vzájemné mezery. Nezbytností se přitom stala vodováha. Nezřídka bylo také bě - hem stavby nutné z vykopaných děr vybírat kbelíkem vodu Nakonec proběhla úprava terénu v podobě srovnání drnů a umístění vhodného organického lokálního materiálu do těla hrázky za účelem rychlejšího zazemňování. Celkově bylo na rašeliništi odpraco váno 18 dnů, přičemž denně se podařilo postavit průměrně tři přehrádky. Získané zkušenosti a nabyté poznatky velmi usnadnily další a mnohem rozsáhlejší činnost na Rašeliništi Jizery. 170

172 Rašeliniště Jizery Někteří členové JJHS se v roce 2011 zúčastnili i druhého projektu obnovy rašelinišť. Tentokrát to bylo v oblasti NPR Rašeliniště Jizery, kde se nachází pestrobarevná mozaika rašeliništní soustavy, unikátní v národním i evropském měřítku. I proto má statut evropsky významné lokality. Území patří sice k nejcennějším v celých horách, ale v minulých dobách neušlo negativnímu odvodňování za účelem rozšíření ploch pro pěstování hospodářsky produkčního lesního porostu. Na zájmovém území se nachází celkem šest hlavních a řada vedlejších odvodňovacích rýh a v porovnání s Klugeho loukou bude celá akce tvrdším oříškem. Proto projekt poběží celé dva roky. Za tu dobu zde bude vybudováno 231 přehrádek. Před zahájením prací bylo nejprve nutno na místo dopravit poměrně velké množství materiálu. Vhledem k odlehlosti území nebylo možné složit prkna přímo na místě zásahu, nýbrž na vrstevnicové cestě pod Zeleným kamenem, asi pět km od Jizerky a zhruba 350 m od hranice zájmového území. Pak následovala doprava mnoha kubíků smrkových fošen lesním průsekem poměrně prudkým svahem k vlastnímu rašeliništi. Pomoc členů ČSOP Jizerka přišla i tentokrát víc než vhod. Zatloukání fošen pero-drážka při zahájení stavby svislého typu přehrádky Foto Michal Vinař 171

173 Poprvé jsme stavěli oba typy přehrádek, vodorovné i svislé, a to v závislosti na profilu a velikosti příkopů. Práce se opět spravedlivě rozdělila a každý už znal svůj díl odpovědnosti. Nejčastějším šerpou byl tentokrát Pepa Krutský, který odnosil hromadu prken, s pilou si rád opět pohrával Leoš Vašina nebo Tomáš Trejbal, oba zároveň vykonávající jakýsi stavební dozor. Nejbližším přítelem Michala Vinaře se při revitalizaci stal krumpáč s lopatou a sekero-motykou. Zdatně sekundovali i Martin Vonička, Jarda Studený, Pavel Černý nebo Milan Šteinfest. Není zde bohužel možné vyjmenovat všechny, kteří nějakým způsobem pomohli. Všem ovšem patří poděkování. V průběhu roku 2011, zhruba od června do října, bylo v ochranném pásmu NPR Rašeli - niště Jizery kompletně dokončeno na 120 přehrádek obou typů. Práce byly v porovnání s Klugeho loukou u Jizerky složitější nejen z důvodu odlehlosti zájmového území a ob - tížnější dopravy materiálu, ale i vzhledem k utváření terénu a nástrahám počasí. Přesto zde bylo odpracováno přes 30 dní, přičemž jednotlivých brigád se zúčastnilo většinou 5 7 lidí. Některé dny se podařilo postavit deset dvanáct přehrádek, jindy naopak pouze tři. Co lze říci závěrem? V našem příspěvku jsme se pokusili popsat a ozřejmit význam jedné z nejdůležitějších činností Jizersko-ještědského horského spolku v minulém roce, tj. revitalizaci rašelinišť. Účelem bylo poskytnout základní přehled o tématu a popis revitalizace, vysvětlit postup prací při stavbě přehrádek, jejich rozdělení, nastínit časový rozsah a náročnost celé akce. V době psaní tohoto článku ležela na horách mohutná sněhová peřina, rašeliniště si ovšem přesto žilo svým životem. Po nástupu jara opět začne proces zarůstání rašeliníkem a zazemňování, zvyšování hladiny podzemních vody a postupné uzdravování vzácného biotopu. Zaměstnanci a brigádníci v jarních až podzimních měsících opět vezmou do rukou pily, sekery, prkna a budou v projektu nadále pokračovat. Nezbývá, něž popřát zdejším tolik zkoušeným rašeliništím dostatek vláhy, příznivé klima a opětovnou úctu a pokoru ze strany lidí. Použitá a doporučená literatura Činnost JJHS v roce 2009, revitalizace rašeliniště Klugeho louka. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redakce Otokar Simm. Liberec: Jizersko-ještědský horský spolek, MARTÍNKOVÁ, H. Návrh hrazení drenážních příkopů k revitalizaci NPR Rašeliniště Jizery. Praha: AOPK ČR, JÓŽA, M., P. VONIČKA. Jizerskohorská rašeliniště. Liberec: Jizersko-ještědský horský spolek, POTOCKA, J., J. VANĚK. Krkonošská rašeliniště. Vrchlabí: Správa KRNAP,

174 Je důležité dělat pořádně své řemeslo Povídání s lesníkem Zdeňkem Ciprou 2. část Miloslav Nevrlý Liberec Foto archiv Zdeněk Cipra 173

175 Tímto článkem dokončujeme obsáhlé vyprávění jizerskohorského lesníka Ing. Zdeňka Cipry. První část byla uveřejněna v Ročence JJHS 2010 na stranách To bylo krásně dlouhé povídání o Jizerce! Asi jen málokdo z lidí si dovede představit, kolik námahy, zkušeností, zdravého rozumu i umění jednat s lidmi představuje práce polesného na takovém místě, jakým tehdy byla Jizerka. Pak ale přišla jedna z mnoha reorganizací státních lesů a díky ní ses mohl postupně přes různé lesnické funkce přiblížit k oldřichovským bučinám, nastěhovat se roku 1953 do lesovny v Oldřichově v Hájích a nakonec, v roce 1956, se stát i řádným oldřichovským fořtem. Na smrkovém východě Jizerských hor jsi tedy definitivně skončil a přešel do nádherné západní bukové a skalnaté části těchto hor, na polesí Oldřichov v Hájích, po kterém jsi vždycky toužil. Povídej o tom, jsi asi jediným člověkem, který všechny ty změny v řízení jizerskohorských lesů pa - matuje! K náhle došlo k rozdělení státních lesů na správy lesního hospodářství, zabývající se pěstováním lesů, a na podniky lesního průmyslu, zaměřené výlučně na těžbu, do - pravu a dodávky dřeva. Na území ŘLZ Frýdlant sever a ŘLZ Prameny Jizery byly vytvořeny: Správa lesního hospodářství Frýdlant v Č., členěná na 11 polesí, ředitel Ing. V. Skle - nička, hlavní pěstitel J. Kobrle; Jizerský lesní průmysl těžební závod (dále TZ) Frýdlant, členěný na těžební obvody (TO): Nové Město, Smědava Jizerka, Oldřichov v H., Frýdlant, dělnický ředitel M. Piš - vejc, hl. inženýr B. Zápotočný, vedoucí provozu J. Šeda, vedoucí dopravy B. Ticháček, vedoucí odbytu V. Fiala. Lesní porost v NPR Jizerskohorské bučiny Foto archiv Správa CHKO Jizerské hory 174

176 Těžební obvod 2 Smědava Jizerka Při dělbě funkcí jsem projevil zájem o práci na těžebním obvodu Oldřichov v H., byl jsem však ustanoven do funkce vedoucího těžebního obvodu Smědava Jizerka, z hajných Suchého, Jeřábka, Mališe, Novotného a Marka se stali těžební mistři. Ve funkci polesného na Smědavě zůstával Ing. Karas, na Jizerce byl dodatečně ustaven Ing. Braun. Navštívil jsem těžební mistry na polesí Smědava, zjistil, že výrobní úkoly jsou zde poměrně nízké (oproti Jizerce zhruba poloviční) a jsou dobře plněny. Nadále jsem se pak věnoval svážce dřeva z prostoru na podmáčených půdách podél Pruské dráhy do Polska. Zde v případě nesplnění úkolu v zimním období hrozilo oddálení dodávek kulatiny o jeden rok a její značné znehodnocení. Průběh počasí však byl příznivý, k mimořádným událostem nedošlo a svážka byla v polovině dubna ukončena ještě před rozpadem zimních cest a povozníci z Rejdic opustili Jizerku. Na skládkách u silničky v Polsku bylo uloženo plm kulatiny. Těžební závod Frýdlant V zimním období byla těžební činnost soustředěna do nižších poloh, zejména do TO Frýdlant. Postupný návrat rubačů a prostředků k přibližování dříví do vyšších poloh řídil vedoucí provozu lesního závodu (LZ), který v dubnu vážně onemocněl. K jsem byl ustanoven do jeho funkce, vedoucím TO Smědava Jizerka byl jmenován J. Kratochvíl, který již 5 let působil jako hajný na polesí Poustka. Předal jsem mu zásoby dřeva s výjimkou úložiště v Polsku, které jsem si ponechal ve své odpovědnosti do jeho odvezení. Také jsem mu prodal za Kčs mého koníka, který byl na Jizerce nadále potřeba. Po předání budov, inventáře a kanceláře novému polesnému jsem se rozloučil se svými oporami p. Suchým, Honzkem Jeřábkem, p. Markem a s naším panem profesorem. Květa Mališ odcházel k Vojenským lesům,vojta Niedermertl společně se mnou nastupoval na TZ Frýdlant jako referent oddělení práce a mzdy, kam další roky dojížděl z Bílého Potoka. Z Jizerky jsem odcházel s vědomím řádně vykonané práce. Neodkladně jsem byl přestěhován do Frýdlantu a ubytován v jedné místnosti v patře sídla TZ. Po několik měsíců trvajícím soustředění pracovníků v TO Frýdlant došlo k velkému pohybu zásob dřeva, u cest i v porostech se nacházely roztroušené, nepřehledně evidované zbytky. Skontro dřeva na celém TO jsme uzavřeli k Mezitím jsem navštěvoval ostatní tři obvody, zejména Jizerku, kde probíhal odvoz a expedice kulatiny ze skládek v Polsku. Teprve nyní jsem docenil zkušenosti p. Suchého, který mně poradil postupně nechat na jednotlivé rampy střídavě navážet vrstvy kulatiny a s připadáváním sněhu tyto vrstvy opakovat. Tím bylo dřevo uloženo ve sněhu a s odtáváním sněhových vrstev běžně odváženo tak, že nedocházelo k tvorbě výsušných trhlin. Práce na ústředí závodu mne příliš netěšila, a tak jsem přivítal návrh hlavního inženýra na záměnu funkcí mezi mnou a Ing. O. Rabštejnkem, vedoucím TO Oldřichov v Hájích. Tamní bučiny jsem měl stále v paměti a velmi rád jsem souhlasil. S Ing. O. Rab - štejnkem jsme se dohodli, že byt v lesovně v Oldřichově uvolní k a zatím budu z Frýdlantu dojíždět. 175

177 Těžební obvod 3 Oldřichov v Hájích Převzal jsem ho k Rozlohou ha se překrýval s nově vymezeným Lesním hospodářským celkem (LHC) Hejnice, který zahrnoval polesí Hejnice, Oldřichov, Raspenava a Dětřichov s polesnými Pěkným, F. Zatloukalem a Ing. Kyselou. Těžebními mistry byli V. Lachout, J. Šolc, J. Husák a F. Čížek, technikem TO J. Tobiáš, manipulantem J. Vaníček. Zdejší terén jsem neznal. Do Jizerských hor zasahovala polesí Hejnice a Oldři chov se svými prudkými severozápadními svahy, pokrytými převážně starými bukovými porosty. Polesí Raspenava a Dětřichov vytvářela přechod do Frýdlantské pahorkatiny. V podzimním období zde probíhala těžba buků, prováděná rubači z východního Slovenska. Známým problémem tohoto TO bylo přibližování dříví k odvozním cestám. Na TO byly sice čtyři páry koní, jejich výkonnost v prudkých balvanitých svazích však byla velmi nízká. Navíc zde zhruba do poloviny svahů v důsledku vzestupného teplého proudění ze severoněmecké nížiny silně kolísaly sněhové poměry. Místní stálí dělníci byli dva v Oldřichově, dva v Dětřichově. Ubytovny pro sezónní dělníky byly dvě jedna v bývalé hájovně u Fer - dinandova (se samostatným stravováním), druhá v Oldřichově (s jednoduchou vývařovnou). V dubnu odstěhoval Ing. O. Rabštejnek svoji rodinu do Frýdlantu. V oldřichovské le - sovně byla provedena výměna elektrického vedení a další drobné opravy. Přestěhoval jsem se z Frýdlantu do lesovny a odtud jsem vycházel do terénu poznávat obec a okolí. Konečně jsem měl možnost seznámit se s bučinami, na které jsem se tak dlouho těšil. V prostoru pod Viničnou cestou se jednalo o porosty přetěžované, v prostorách ve svazích k Poledníku a Divočáku o porosty značně přestárlé, hojně napadené houbou troudnatcem (Fomes fomentarius), kde z původně smíšených porostů téměř úplně vy - mizela jedle a smrk. Z posledních těžebních zásahů jsem v horní řadě oddělení našel velké množství ztrouchnivělé bukové kulatiny údajně v posledním roce války vytěžené francouzskými zajatci. Výjimkou byla jen loňská těžba za vrcholem Poledníku ta však byla provedena dvěma holosečemi v poměrně mladších, kvalitních porostech. Její přiblížení k odvozní cestě bylo snadné. Po dohodě s polesným Zatloukalem byla těžba buku na příští rok umístěna na uvolňování podrostlých okrajů na západním svahu Ostrého hřebene. Po těchto zkušenostech jsem se v předstihu zajímal, kde bude na dalších polesích vyznačována těžba na další rok. Přitom jsem se v jednotlivých polesích seznamoval s terénem, se svými těžebními mistry a sou sedy. V měsíci srpnu 1953 jsem se v šestadvaceti letech oženil. Moje paní, oční lékařka, byla v lesovně spokojená. V obci byla železniční zastávka, a tím i možnost dojíždění do za - městnání. Problémy s přibližováním dříví Zvláštní pozornost jsem věnoval možnostem zvýšení výkonu režijních potahů a kvality jejich obsluhy. Zavedl jsem svody nastrojených potahů spojené s veterinární prohlídkou koní a s kontrolou výstroje. Obecně se projevoval nedostatek kočích. Osídlenci z českého 176

178 vnitrozemí neměli valný zájem o práci u potahů, navrátilci z Volyně byli jako kočí výborní, ale neznalí práce v těžkém terénu. Podařilo se mně navodit spolupráci starousedlíka šedesátiletého Němce Bayera a čtyřicetiletého volyňského Čecha J. Stříbrného. Spřátelili se a vytvořili vzornou dvojku a na balvanitých svazích Divočáku dosahovali vysokých výkonů. Za další úspěch jsem považoval obsazení páru koní dvojicí (zeť tchán) ze slovenské vesnice pod Makytou. Později jsem jim přidělil dalšího koně. To umožňovalo, aby při onemocnění některého z koní (namožení šlachy či kolika) či jednoho z kočích byli dva koně zachováni plynule v pohybu bez shánění kočího. Naši kočí a koně měli dobrou pověst, a tak když na sousedním obvodu u Bílého Kostela hrozilo znehodnocení bukové kulatiny, vyjeli na třítýdenní výlet a vše bylo uvedeno do pořádku. Později však došlo i na nás. Při přibližování kulatiny ze svahu nad Viničnou cestou došlo u dvou koní ke zlomeninám nohy. Museli jsme je porazit. Obával jsem se, aby časem nedošlo i k úrazům lidí. Dospěl jsem k názoru, že výroba kulatiny v těchto podmínkách je nadměrně riskantní a navíc při těžbě přestárlých stromů, namnoze již napadených troudnatcem, se kvalitní kulatiny vyrábělo relativně málo. Napadené části kmene a mohutná koruna byly zpracovávány do rovnaného dříví to však vyžadovalo zajištění odbytu. Přišla další reorganizace Mezitím proběhla další reorganizace. Jizerský lesní průmysl těžební závod Frýdlant byl začleněn do podniku Ještědský lesní průmysl, podřízených jednotek (tedy těžebních obvodů) se však změna závažně nedotkla. Obrátil jsem se na vedoucího odbytu podniku Marcela Bučiny v Jizerských horách (2005) Foto Otokar Simm 177

179 Safíra s prosbou, zda by nedokázal zajistit odbyt 1 2 tisíc plm rovnaného užitkového dříví. Navštívil jsem též hlavního inženýra podniku V. Munzara, informoval jej o důvodech požadované změny výroby a požádal o informace o dosažitelnosti lanovky Lasso-cabel, která by nám mohla vyklízení rovnaného dříví z porostů usnadnit. Zatím jsme totiž rovnané dříví přibližovali za sněhu ručně, za sucha pracně potahy. Skupinu stálých dělníků ze Slovenska u mistra Husáka (Barč Žudér) se v krátké době podařilo doplnit o J. Pavlíka, v dalším roce pak z dlouhodobějších obyvatel Oldřichova byla vytvořena další trojka (Svoboda Třešňák Dědek), která na motocyklech dojížděla převážně k hajnému Šolcovi. Ve Ferdinandově se skupinu stálých rubačů ustavit nepodařilo. Sezónních rubačů na zvládnutí těžby dřeva byl však dostatek někteří z nich se po návštěvě domova na Slovensku pravidelně navraceli. S reorganizací podniku došlo ještě k dočasnému zvětšení našeho TO Oldřichov na TO Oldřichov Bedřichov tím, že část polesí Fojtka okrsek mistra Ficence a část polesí Bedřichov okrsek mistra Krause byly připojeny k na - šemu TO. Toto území gravituje totiž k Polednické silnici, které byli naváženi do práce sezónní dělníci z ubytovny v Oldři chově. Se zvětšením našeho TO jsme převzali další 2 páry koní se dvěma kočími. Přidělil jsem k nim jednoho závozníka. V polesí Dětřichov, kde byly těženy výhradně jehličnaté porosty v poměrně mírném terénu, nebyly žádné problémy. Zpestřením zde bylo pouze prokácení hraničního pruhu na polské straně. Vytěžené dříví bylo snáze přístupné z české strany, a tak jsme ho od Poláků vykupovali. Zdeněk Cipra s hajným Hausmannem nad svým úlovkem (1956) Foto archiv Zdeněk Cipra Po převzetí dříví a podpisu konsignací trval polský pan lesniči na přípitku z lahvinky, kterou vždycky nosil s sebou. 178

180 Po uspořádání základních organizačních záležitostí, svatbě a nástupu mé paní do zaměstnání v nemocnici ve Frýdlantě (tam často sloužila noční služby) jsem měl po večerech čas zvažovat, jestli podle zásad mého dědečka umět a dělat pořádně své řemeslo opravdu dělám to pravé, zda to není jen pouhá dřevařina. Zamýšlel jsem se tak důkladně, že jsem v roce 1954 absolvoval školení pěstování lesů v Opočně a složil zkoušku pro samostatné lesní hospodáře. Od roku 1954 jsem dálkově studoval na lesnické fakultě ČVUT v Praze. Lanovka Začátkem roku 1955 mne potěšila informace Marcela Safíra, že odbyt rovnaného užitkového dříví je zajištěn a manipulant Vaníček obdrží potřebné údaje pro expedici. V předjaří nám pak středisko mechanizace přivezlo vyžádanou lanovku Lasso-cabel. Složili ji u Viničné cesty pod Ostrým hřebenem. K obsluze lanovky byla přidělena Svobodova parta. Stavba lanovky byla velmi jednoduchá a spočívala v ukotvení lanáče (ocelového bubnu s oběžným lanem), natažení lana po vybrané trase, roznošení a umístění konzolí na stromy, zavěšení lana na konzole, jeho napnutí a propojení na potřebnou délku okruhu. Otáčení lanáče bylo ovládáno motorem, na posouvající se napnuté lano byla mezi konzolemi pomocí úvazků dvěma dělníky zavěšována polena, třetí dělník na odkládacím stole polena odepínal a odkládal. Svobodovci se rychle zapracovali, odbornost vyžadovalo při změnách trasy jen splétání lana. Značně pracná však byla doprava vytěženého dřeva k lanu. Z počátku byla prováděna ručně (vlečením, přenášením, přehazováním), později jsem využil rady svého oblíbence Petera Hančina, rubače z okresu Snina, a zhotovili jsme přenosné dřevěné žlaby. Ty se v mírnějších sklonech trasy velmi osvědčily, ve vyšších sklonech se stoupající rychlostí spouštěného dřeva ale vzrůstalo nebezpečí poškození okolních stromů a terénu. Pak bylo nutné změnit trasu oběžného lana, což vyžadovalo jeho poměrně pracné rozpojení a nové splétání. Těžební obvod Oldřichov Bedřichov Provoz na TO se po předchozích organizačních změnách zklidnil, dodatečně jsme byli posíleni o druhého technika V. Blažka a praktikanta J. Procházku. Postupně jsem navštěvoval jednotlivá polesí (celkem 5) a v přítomnosti polesného a těžebního mistra jsme procházeli vyznačenou těžbu na příští rok. Přitom jsme si s mistrem sjednocovali názory na postup prací v příštím roce. Při pochůzce na polesí Dětřichov jsme na západním svahu Kančího vrchu procházeli velmi rozlehlým a vzrůstným smrkovým porostem ve věku let, určeným k těžbě na rok Byly vyznačeny zejména stromy předrůstavé, což bylo znakem tehdy propagované Voropanovy probírky. Oproti mým názorům na výchovu stejnověkých smrkových porostů byl tento zásah nadměrně silný a projevil jsem obavu z možnosti rozvrácení porostů sněhem či větrem. Kolega polesný mne informoval, že v rámci jakéhosi závazku bylo zde vyznačení těžby provedeno za osobní přítomnosti prof. Polanského z LF VŠ v Brně. 179

181 Probírku jsme provedli a já jsem porost po následujících pět let příležitostně sledoval. Byl jsem rád, že se nepříznivé vlivy nedostavily naopak došlo k silnému semenění stromů a vznikly husté kartáče přirozeného zmlazení smrku. Bylo to mimo dosah mého působení, ale osud těchto porostů mne zajímal i v dalších letech. Počátkem 60. let ale došlo k likvi daci těchto krásných porostů postupnou holou sečí. Přehoustlé nárosty pak byly nezvladatelné. Pak došlo k další reorganizaci lesů a ty ses konečně mohl stát polesným, tedy vedoucím polesí Oldřichov v Hájích. Často jsem pak za tebou chodíval do lesovny, posled ního domu na kraji lesa pod oldřichovským sedlem. Ano, s koncem roku 1955 byla na obzoru další reorganizace. Po čtyřech letech se sloučilo pěstování a těžba lesů pod jednu střechu. Byl to návrat k rozumu. Po čtyřech letech experimentování podle cizího vzoru byla obnovena činnost Krajské správy lesů v Liberci a pod jejím dozorem i lesních závodů, které měly samostatně provádět pěstování, těžbu a ochranu lesů na území 2 3 lesních hospodářských celků. Ty byly v návaznosti na pozitivní vývoj hospodářské úpravy lesů v poválečném období vymezeny v Jizerských horách velmi zdařile, a to ve spolupráci Lesprojektu Brandýs n. L. a LF ČVUT v Praze za osobní účasti prof. Mezery a doc. Matějů. Vymezení bralo v úvahu rozdílnost přírodních podmínek a bylo i dostatečně velkorysé, neboť do jednotlivých LHC byla zahrnována vždy celá polesí a tím byly respektovány i návaznosti vývojové a evidenční, ustálené přibližně již od poloviny 19. století. V období po obnovení činnosti LZ pak docházelo k výraznému zkvalitnění odborné lesnické činnosti ke zlepšení péče o lesní porosty a celkové odbornosti prací. Zvyšování kvalifikace lesnického personálu bylo zajištěno pořádáním odborných akcí Společnosti lesnické, působící v rámci vědecko-technické společnosti (VTS), i odborných školení v Opočně, zaměřených k rozvoji podrostního způsobu hospodaření. U vedoucích pracovníků LZ a polesných byly pak požadovány zkoušky pro samostatné lesní hospodáře. Rovněž se podstatně zvýšila kvalita děl hospodářské úpravy lesů: rozvíjel se průzkum stanovišť (typologické mapování), historický průzkum lesů, průzkum ochrany lesů, budování lesní dopravní sítě. Naše polesí Oldřichov v Hájích (spolu s polesími Hejnice, Raspenava a Dětřichov) bylo součástí LHC Hejnice, který spolu s LHC Starý Harcov tvořil Lesní závod Harcov se sídlem v Liberci. Stal jsem se opět polesným Mým úkolem konečně byla komplexní lesnická činnost na svěřeném polesí s nedělenou odpovědností, na kterou jsem se od mládí připravoval. Polesí o rozloze ha se členilo na tři hájemství: Oldřichov (hajný Husák, později J. Hatrik), Hráz (hajný V. Šolc dobrý školkař) a Dubina (hajný Nedvědický, později L. Šimek). Technikem polesí zůstal V. Blažek. Na polesí zůstalo 6 koní a lanovka Lasso-cabel, 6 stálých dělníků v těžbě a 4 sezónní a 12 žen v pěstební činnosti. Po uvolnění domu u oborních vrat na sedle (na Hemmrichu) se tam nastěhoval ně - mecký starousedlík Franz Hausmann s manželkou Liesl. Franz býval hajným, ve věku 180

182 S hajným Franzem Hausmannem v Oldřichově v Hájích Foto archiv Zdeněk Cipra 74 let také ledacos pamatoval a se svojí ženou (tehdy sedmatřicetiletou!) tvořili vynikající pracovní dvojici. Koupili si koníka a vozík a po celém polesí čistili propustky, příkopy, svodnice, opravovali výtluky a vše, co bylo zapotřebí. V zimě naváželi krmivo pro zvěř do předsunutých krmelců. Franz byl ke své ženě ve - lice pozorný a galantní. Když se jednou rozbilo kolo jejich žebřiňáčku kdesi vysoko pod Poledníkem, sešel Franz domů a s náhradním kolem na zádech znovu vystoupal strmou stezkou na Riegelweg a vůz opravil, aby jeho Liesl nemusela jít pěšky. Ve Franzi Haus - mannovi jsem po p. Markovi a p. Su - chém získal dalšího spolehlivého pamětníka a poradce. Bučiny na Srázech Těžební činnost na polesí byla stabilizovaná, bylo však třeba si ujasnit přípravu na vyba vení a provoz školek (0,90 ha), na sklizeň sena (měli jsme 22 ha luk, ale ve stavu 6 koní a u krmelců sčítaných 120 kusů jelení zvěře), přednost však mělo vyznačování těžby. S ná stupem jara jsem opět důkladně procházel Srázy nad Viničnou cestou. V některých částech jsem nacházel až 20 % přestárlých stromů napadených troudnatcem a rozhodl jsem se požádat o druhou lanovku. Usoudil jsem totiž, že zdravotním a tvarovým výběrem přestárlých stromů nemohu nic pokazit, neboť každá obnova porostů musí započít uvolňováním prostoru pro následnou generaci. Navíc buk je dřevinou, která je schopná do vysokého věku obnovovat a rozšiřovat korunu. Buk mám rád nejen pro chrámovou klenbu (termín mého dědečka lesníka), v naší rodině tradičně uctívanou, ale zejména pro jeho odolnost vůči suchu i hmyzím škůdcům. Musel jsem se však zamýšlet, jak postupovat při dalším rozvíjení obnovy v obtížně přístupném terénu Srázů. Zpovídal jsem v podvečerech svého Franze Hausmanna, jak to dříve dělávali oni. Ten sice o plánovitém rozhodování v lesích mnoho nevěděl, ale sdělil mně, že koncem 19. století bydlel v oldřichovské lesovně Ing. Ernst Weber, který zde fořtoval a v období obnovy lesního hospodářského plánu (LHP) řídil i práci taxační clam-gallasovské kanceláře na zámku. Navštívil jsem zámek ve Frýdlantu, kde byl umístěn archiv bývalého frýdlantského panství. Nalezl jsem tam porostní mapy polesí Oldřichov z roku 1884, 1895 a 1905, na kterých 181

183 jsem v prostoru Zadního Divočáku objevil zakreslené holosečné zásahy relativně malých rozměrů. Z popisů porostů jsem zjistil, že se jednalo o silná proředění s ponecháním bukových výstavků, které byly podsázeny smrkem. V následných popisech se pak postupně zvyšovalo zastoupení buku přirozenou obnovou, až ve věku tehdejších 70 let dosáhlo cca 40 %, což jsem považoval za úspěšné. Nenašel jsem však vysvětlení účelu úzkých sečí, vedených po hřbítkách pod Viničnou. Asi 20 let staré smrčky o výšce zhruba 5 m byly zavětvené až k zemi a krněly. Správcem archivu na zámku tehdy byl O. Vaňous, důchodce a bývalý zaměstnanec ŘLZ Frýdlant, jenž mně existenci tehdejší taxační kanceláře panství potvrdil. Ta údajně v mezidobí obnov LHP vedla hospodářskou evidenci a prováděla měřičské práce. Ing. Ernst Weber údajně byl autorem růstových tabulek pro buk podle bonit pro 140letou dobu obmýtnou. Semenný rok buku a částečně i smrku Již v roce 1956 jsme v bukových porostech zjistili známky nasazení na semeno a v podzimním období jsem nechal Hančinovou partou v okrajích matečného porostu v pruzích zkypřit povrch půdy k zachycení padajících bukvic. Na zmíněných úzkých pruzích s krnícím smrkem (v dosahu plazivých větví) jsme pokusně nakopali jamky. Na jaře 1957 jsme se na zkypřených pruzích v okrajích porostu těšili ze svěží zeleně rozvíjených děložních lístků vyklíčených bukvic. Ne dlouho, pozdní mráz je spálil a práce byla vykonána zbytečně. Až dodatečně jsem shledal, že jednovrstevný matečný porost províval vítr, odnesl na - padaný list do terénních žlabů, kde se hromadil a půda při okraji porostu tak zůstala obnažená. Oproti tomu úzký pruh krnící smrkové mlaziny ztlumil provívání, zachoval na místě napadané listí a oddálil klíčení. Uvědomil jsem si význam etáží pro přirozenou obnovu porostů a nutnost dostatečné rezervy vlastního sadebního materiálu. Z dobrého semenného roku nám zůstalo jen to, co jsme bez požehnání LZ nasbírali. Těžba a přibližování dříví postupovalo normálně. Svobodovu lanovku jsme po Viničné cestě přesunuli do prostoru Srázů pod svah Předního Divočáku. Oddělení 54 jsem pak proředěním čtyř kotlíků pod skalními výstupy rozdělil na spodní obhospodařovatelnou část (blíže k cestě) a na část horní, přístupnou pouze za pomoci naší lanovky. Svobodovci mně pak hlásili, že si lanovku již druhým rokem prohlíželi studenti LF VŠ v Brně, vedeni prof. Doležalem. Druhou lanovku jsme nasadili o rok později opět do Srázů v protisměru od Červených skal. Pracovala s ní další trojka z těžby (Barčovci), ze stálých dělníků zůstala v těžbě jen skupina na hájemství Dubina. V období pracoval v LHC Hejnice typolog jablonecké pobočky Lesprojektu Ing. Josef Skuhrovec. Vymezoval lesní typy a z vykopaných sond odvážel vzorky půdy k laboratorním rozborům. Na našem polesí lesní typy sám mapoval. Spřátelili jsme se. Měl se severními svahy mého polesí také problémy. Bylo zde k zakreslení mnoho skal a úžlabin. Moje dálkové studium se blížilo zadávání diplomových prací. Za nosnou disciplínu lesnického řemesla jsem vždy považoval pěstování lesů. Tím jsem spadal pod prof. Mezeru a byla mně zadána Obnova bučin v polesí Oldřichov v Hájích. Za konzultanta mi byl určen Ing. Eduard Průša. Byl velmi pracovitý a působil jako typolog Lesprojektu ve středních Čechách. O dovolených obětavě dojížděl i do vzdálených rezervací na Moravě, kde 182

184 Přírodě blízké bučiny v oblasti Oldřichova v Hájích Foto archiv Správa CHKO Jizerské hory v přírodě blízkých lesích prováděl měření a ověřoval si své názory na konkurenční vztahy a nároky dřevin ve vztahu k podmínkám prostředí. Pobýval u mne dvakrát a líbilo se mu i ve Srázech. Shodli jsme se na tom, že buk je vy - nikající a nepostradatelná dřevina pro trvale udržitelné hospodaření v lesích v areálu jeho přirozeného výskytu, že vyžaduje jen mírné zacházení a trpělivost při obnově porostů což je v obtížně přístupném terénu problematické. To mne vrátilo do běžného života. Uvědomil jsem si, že bez lanovky na dlouhé dříví to na Oldřichově nepůjde. Základní podmínkou pro provoz těchto lanovek byl přístup ke svahu shora. Výstavba etážové cesty či svážnice v terénu se skalními výchozy by způsobila ničení přírody a nesmyslné náklady. Jako jediná možnost se jevilo napojení měkké svážnice vedoucí od Polednické cesty po temeni Zadního Divočáku podél terénní hrany Srázů směrem k Poledníku, doplněné o dvě odbočky ke hřbítkům. Ve svých úvahách jsem se zabýval i létajícím jeřábem (JAK 24), který by mohl pokácený kmen o váze až 2 tun jednorázově přemístit na dřevosklad při vlečce u Vápenného vrchu před nádražím Raspenava. To mohlo připadat v úvahu pouze u mimořádně hodnotných dýhárenských výřezů, ostatní dříví mohlo být takto přepraveno na dřevosklad při cestě u okraje lesa pod svahem na vzdálenost asi 1 km. Hřebenovou svážnici jsme zpevnili a odbočky ke hřbítkům s pomocí lehkého buldozeru urovnali. Mezitím byla ukončena těžba (převážně zdravotní ) a přibližování ve Srázech. Jednu lanovku jsme vrátili a Barčovce trvale přeřadili do těžby. Svobodovu lanovku jsme předali sousednímu polesí na vyklízení rovnaného SM dříví ze svahu Holubníku. Dočasně jsme s ní zapůjčili i zapracovanou obsluhu. 183

185 Vymezení hranic státních přírodních rezervací V období zpracovávali pracovníci SÚPPOP Praha návrh budoucích státních přírodních rezervací (SPR) v Jizerských horách. Ze svahových SPR jim největší potíže působilo vymezení SPR Poledník, která se svojí rozlohou přes 300 ha byla nejrozsáhlejší. Při jednáních s RNDr. M. Maršákovou-Němejcovou jsem prosazoval, aby hranice respektovaly tradiční rozdělení lesů, byly zřetelné a nezaměnitelné. Rezervace byly vyhlášeny v roce 1960, definitivně pak po prověrkách v roce Vypracování lesního hospodářského plánu V roce 1960 byl Lesprojektem na LHC Hejnice vypracován lesní hospodářský plán, který jsme velmi potřebovali. Vedoucím pětičlenné taxační skupiny byl Ing. Slávek Kubíček, zpracovatelem plánu na polesí Oldřichov Ing. Vladimír Šlechta. Ubytoval jsem ho v inspekčním pokoji v lesovně, pro nastěhování jeho paní jsme uvolnili jednu místnost mého služebního bytu. Vladimír byl sice méně zkušený, ale velmi bystrý a pracovitý taxátor. Téměř každý večer jsme spolu probírali, co za uplynulý den zpracoval a vzájemně si sdělovali názory. Často se s námi zdržel i šéf sekce a pak to bývaly dlouhé debaty. Slávek byl pilný a poslušný pracovník a při umísťování těžeb do porostů v duchu tehdejších směrnic uplatňoval požadavek na plné využívání těžebních možností porostů. Na mně zůstalo obhajování tehdejšího návrhu rezervací. V roce 1960 jsem dokončil a obhájil svoji diplomovou práci Obnova bučin v polesí Oldřichov v Hájích a v březnu 1961 jsem promoval. Svobodovci se na zimu vrátili z výpomoci u sousedů, a tak v každém hájemství pracovala jedna trojka našich stálých dělníků. Převzali jsme lanovku na dlouhé dříví (opět Svobodovci). Pro lanovku jsme v rokli zá - padně od Červených skal vytěžili přerostlému nárostu stínící buky. Motorář zde neviděl na pracovníky při upínání úvazků, neviděl ani na pohyb klády při jejím přibližování k nosnému lanu (zda neuvázla mezi balvany), pro hluk motoru neslyšel ani zvukové signály. Práce pokračovala pomalu, byla nebezpečná, obával jsem se úrazů. Lanovku jsme vrátili středisku mechanizace. Nadále jsme používali traktor s navijákem a vysoko umístěné kladky to však bylo možné jen poblíž cest a svážnic. Škody působené jelení zvěří Při svých pochůzkách po jednotlivých hájemstvích v posledních letech jsem si odvykl nosit kulovnici. Lovu jsem se po tři roky zcela odříkal, a to po úrazu vnitřního ucha, který jsem utrpěl v důsledku výstřelu v blízkosti mé hlavy při doprovodu loveckého hosta v roce Viděl jsem však velké škody, které na nárostech a kulturách působila jelení zvěř. Její nadměrné stavy byly nespornou brzdou přirozené obnovy buku. Ochozy, po kterých sestupovala s narůstající sněhovou pokrývkou až do našeho polesí, vedly již od Černé hory, Holubníku a Ptačích kup. Za vysokých stavů sněhu část této jelení zvěře přecházela i přes silnici Oldřichov Raspenava směrem ke Skalnímu hradu a vytlačovala tam chovanou daňčí zvěř. Vedení lesního závodu rozhodlo obnovit podél silnice bývalý oborní plot a dalo 184

186 nám tento úkol do plánu. Úkol jsme splnili s vědomím, že to našemu polesí nepomůže a u našich krmelců bude v zimě opět soustředěno kusů. Naším polesím jelení zvěř sestupovala třemi proudy: prvním jižně od Poledníku, kolem Krejčovské louky ke krmelcům u hájovny a lesovny v Oldřichově, druhý (hlavní proud) severně od Poledníku ke krmelcům nad hájenkou Na Hrázi, třetí proud přes Bílý Štolpich ke krmelcům za hájenkou Dubina. Rozhodl jsem se, že se alespoň pokusíme zvěř zadržet co nejdéle v horních polohách, aby nám na bukových nárostech tolik neškodila. Vybudovali jsme nové krmeliště se zásobníkem na konci Rackovy cesty u Červených skal pod Po - ledníkem, krmeliště u Krejčovské louky (tu jsme zorali a oseli vysokými plodinami) a oboroh se zásobou sena mezi Poledníkem a Zadním Divočákem. K nově vybudovaným krmelištím vedly špatné cesty, a tak do nich naši Hausmannovi naváželi postupně krmivo na saních. Od podzimu 1964 jsem zase nosil do lesa kulovnici a začal opět lovit. Občas jsem uspořádal i natláčku pro vedení LZ a jeho hosty. S platností od 1. ledna 1961, v návaznosti na změnu krajského uspořádání, byla zrušena Krajská správa lesů v Liberci a zřízen podnik Severočeské státní lesy, n. p., se sídlem v Teplicích. Jak se později prokázalo, bylo to ke škodě lesů v Jizerských horách. Rekonstrukce rybníka na Holubím potoku Koncem 50. let vypracoval Ing. Jiří Synek, vedoucí technologického oddělení Stavebního závodu Státních lesů v Liberci, projekt na rekonstrukci rybníka v Raspenavě. Rybník měl protrženou sypanou hráz se středním jílovým jádrem, po její koruně vedla nezpevněná komunikace k nedaleké hájovně, hráz nebyla opatřena bezpečnostním přelivem. Průtrží protékal Holubí potok, přemostěný jednoduchým povalovým mostkem, zabahněné dno bylo řídce porostlé olší lepkavou s příměsí břízy ve věku asi 20 let. Údaje o jeho založení, příčině a době protržení hráze nebyly uvedeny. Údajně v zámeckém archivu ve Frýdlantu existoval o rybníku Raspenava záznam, že byl vyloven v 17. století na počest Valdštejnovy návštěvy ve Frýdlantu. Rekonstrukce spočívala ve vybudování dvojitého kbelu s trubní propustí k umožnění průtoku potoka, ve zřízení opěrky z lomového kamene v patě návodní líce hráze, v uložení bočního jílového jádra na návodní líci hráze a její odrnování, v odláždění okolí kbelu dlažbou z kamene a zpevnění vývaru pod hrází, ve zřízení bezpečnostního přelivu s česlovou stěnou ve východním okraji hráze, v očistění vzdušné líce hráze od křovin a jejím dosypání zeminou včetně osetí, v navezení, rozprostření a zhutnění vrstvy makadamu na vozovku, v očistění dna rybníka od dřevin vše nákladem Kčs. Provádění prací bylo promítnuto do plánovaných úkolů našeho polesí, k dispozici jsme měli od státní traktorové stanice (STS) bagr a jednu sklápěčku V3S a další vlastní sklápěčku LZ. Rukodělné práce prováděli naši dělníci. Se založením a betonáží kbelu nám pomohli kolegové z podniku Státní rybářství, o ostatní jsme se museli postarat sami. Jíl jsme dováželi z jílníku ve Větrově, kamenivo z právě otvíraného lomu na Vápenném vrchu, zeminu z mokřadu na louce v lese (přitom jsme ještě 300 m3 skrývky použili pro komposty ke školkám). Velké potíže byly s vyjížděním vozidel přes mokřinu od bagru. Zhotovili jsme dřevěné rošty (kolejové zpevnění), po kterých vozidla vyjížděla. 185

187 Problémy jsme měli s rozprostřením a hutněním jílu na návodní líc hráze. Podařilo se mi od STS vypůjčit ocelový válec, jehož váha se dala ještě zvýšit napuštěním vody. Opatr - ným spouštěním a přitahováním válce navijákem traktoru ke koruně hráze po hrubě rozprostřeném jílu na návodní líci hráze bylo dosaženo jeho urovnání a zhutnění na homogenní vrstvu. Ta byla pohozena humusem a odrnována našimi ženami z pěstební činnosti pod vedením hajného Šolce. Při závěrečném úklidu vytěženého mokřadu jsem naším dělníkům pomáhal zvednout blátem obalený rošt. Byl nesmírně těžký. Ucítil jsem prudkou bolest v zádech a znehybněl jsem. Na rentgenu pak zjistili zlomený trn obratle bederní páteře. Po několika dnech jsem již mohl opatrně přecházet. Rybník byl od roku 1960 postupně napouštěn a rybami byl osazen následujícího roku. Bylo vypuštěno kusů kapra a kusů pstruha duhového. V roce 1962 jsem dostal poukaz na léčebný pobyt v lázních Piešťany. Stejný termín obdržel Ing. O. Buršík, který na LZ Harcov působil ve funkci vedoucího provozu. Byl to velmi zkušený lesník širokého rozhledu a jasného úsudku. Měli jsme dost času, mnohé jsme si ujasnili a velmi jsme se spřátelili. Založili jsme tarokovou partu. Větrné kalamity v 60. letech 1962 cca 3 tis. plm v polesí Dětřichov větrem od JZ, převážně na J svahu Kančího vrchu, vymezené díly pro výpomoc polesí Oldřichov a Harcov byly zpracovány do pololetí; 1964 cca 3 tis. plm v polesí Fojtka větrem od SZ, převážně na severních svazích Olivetské hory; díl polesí Oldřichov zpracován do pololetí; cca 8 tis. plm v polesí Hejnice větrem od SZ na náhorní planině jižně od Holubníku, soustředěním sezónních dělníků zpracováno včas; 1966 cca 10 tis. plm ničivou vichřicí od Z z 5. na v centrální části Jizerských hor (převážně v polesí Jizerka), kalamitu se nepodařilo včas zpracovat, na J svahu Vlašského hřebene zůstaly na ploše 7 ha po 4 roky nezpracované polomy a došlo k přemnožení kůrovce. Větrné kalamity na našem polesí škody nezpůsobily vypomáhali jsme na sousedních polesích Dětřichov a Fojtka. Na LZ Harcov bylo nejvíce postiženo polesí Hejnice. Když jsem viděl souvislou polomovou plochu na severním svahu Holubníku, bylo mně jasné, že v krátké době nastane kritický nedostatek vhodného sadebního materiálu. Po poradě s Ing. Buršíkem jsem se rozhodl vypomoci i zde. Vybral jsem políčko po hajném Šolcovi, na plochu 0,60 ha nechal navozit komposty (založené již při stavbě rybníka), plochu kultivovat a založit tak náhradní školku. V jarním období pak skříňová V3S Lesního závodu odvážela naše děvčata do Jedlového dolu nad Josefovým Dolem, kde vyzvedávaly smrkové semenáčky z náletu a při zpáteční cestě je založily u školky. Tam je další skupina zaškolkovala do trojřádků záhonový systém jsme pro obtížné kypření opustili. Předpokládal jsem, že tímto způsobem po dvou až třech letech poskytneme polesí Hejnice sadbu na zalesnění až 40 ha. Ze širšího hlediska Jizerských hor větrné kalamity nejen soustředily úsilí téměř všech zaměstnanců k těžební činnosti, ale nepochybně usnadnily pronikání průmyslových imisí do lesních porostů a spolu s přemnožením kůrovce urychlily nástup imisních škod. 186

188 Jedna z mála potěšujících zpráv přišla ze střediska mechanizace. Naše lanovka na dlouhé dříví bude poháněna elektrickým proudem z generátoru umístěného na traktoru a tím i v potřebném odstupu od pracoviště. Nasadili jsme ji do přibližování na východní svahy Zadního Divočáku v roce Osvědčila se. Personální změny Smuteční řeč Zdeňka Cipry během pohřbu Franze Hausmanna v Liberci Foto archiv Zdeněk Cipra K závažným změnám došlo ve vedení LZ Harcov a ve využívání našeho pracně vybudovaného rybníka v Raspenavě. V roce 1963 byl převelen ředitel J. Zdeněk na LZ Děčín a na jeho místo nastoupil F. Beneš, dosavadní ředitel LZ Frýdlant. Hlavní inženýr V. Kašpárek nastoupil jako ředitel ke Stavebnímu závodu SL v Liberci, do funkce hlavního inženýra LZ Harcov postoupil po sedmi letech působení ve funkci plánovače Ing. V. Šroubek. Vedoucím provozu zůstal Ing. O. Buršík, vedoucím technologického oddělení Ing. O. Rabštejnek. V roce 1964 odešel do důchodu hajný V. Šolc a jeho místo zaujal M. Jebavý. 187

189 Počátky poškození lesů imisemi První příznaky poškození smrkových porostů imisemi jsem zjistil v září Moje podezření bylo potvrzeno rozborem asimilačních orgánů ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti v lednu V počátečním období ( ) se příznaky nejzřetelněji projevovaly ve 4. a 5. lesním vegetačním stupni, a to zejména na extrémních stanovištích, kde smrk byl již příliš vzdálen od optima svých nároků a na drolinovité půdě ve větrem provívaných porostech trpěl (i přes relativně vysoké srážky) suchem a nedostatkem živin. V dalším období pak došlo k soustředěnému nástupu škod do nejvyšších poloh v souvis - losti s budováním dalších elektrárenských kapacit s vyššími komíny. Vedení LZ Harcov i podniku Severočeské lesy Teplice poškozování lesů v Jizerských horách i nadále nevěnovalo pozornost. Vznik nové rekreační oblasti Napuštění rybníka v Raspenavě nejdříve ocenila místní mládež, pro tu jsme však opomenuli zřídit vhodný vstup do vody. S vypuštěním rybí obsádky a jejím odrůstáním se také nečekaně zvětšil okruh přátel a známých nejen našich, ale zejména vedení LZ. Byli jsme vyzýváni, abychom v okolí rybníka zabezpečili pořádek a klid. Ing. Šroubek, o kterém bylo známé, že hůře vládne kulovnicí, byl zdatným rybářem a množství jeho úlovků jsem často obdivoval. Kouzlo rybníka bylo známé i ve vyšších kruzích, a tak byl na louce za lesíkem, asi 300 m od hráze, postaven rekreační domek typu Skopje. Výsledky prvního výlovu našeho rybníka v roce 1964 ale nebyly vynikající. Bylo vyloveno 190 kg kapra (krásné ryby, ale na počet již méně), 80 kg pstruha potočního (ten se nečekaně namnožil na přítoku Holubího potoka) a dva krásné exempláře pstruha duhového. Rybí obsádka byla následně obnovena. V období jsme společně s Ing. Rabštejnkem (vedoucím technologického odd. LZ), absolvovali pěstebně-taxační postgraduální školení ve Vědeckém lesnickém ústavu v Kostelci nad Černými lesy. Závěrem studia jsem předložil a obhájil práci Které náležitosti má uplatňovat odborný lesní hospodář v období počátečních škod průmyslovými imisemi. (Ing. Rabštejnek vyčíslením skutečných nákladů na výchovu přirozeným zmlazením vzniklých smrkových nárostů v polesí Dětřichov prokazoval jejich ekonomickou nevýhodnost oproti porostům založeným umělou obnovou.) Založení nové školky Osobně jsem umělou obnovu porostů považoval jen za východisko z nouze, které naši předchůdci uznávali již po 150 let. Zazlíval jsem vedení závodu i podniku, že tehdejšímu kritickému nedostatku sadebního materiálu nečelili zvýšeným úsilím při sběru semene místních dřevin a péčí o potřebnou rozlohu školek. Po dohodě s Ing. Buršíkem bylo do plánu polesí Oldřichov na rok 1965 promítnuto zvýšení plochy školek o dalších 0,60 ha. Vhodnou plochu jsem měl již dlouho vybranou, ta byla odsouhlasena a neodkladně jsme zahájili klučení a odklízení stromů. Hrubou úpravu 188

190 plochy jsme stihli do zámrzu; v roce 1966 jsme pokračovali s kultivací a osetím plochy, stavbou oplocení a boudy. S potěšením jsem v roce 1966 sledoval odkvět buku a v chráněných lokalitách částečně i smrku byla to opravdu šťastná shoda okolností. V pozdním podzimu jsme pak usilovně sbírali bukvice. Semenění buku bylo slabé, za celý den dokázala jedna žena nasbírat max. 1 kg. Měl jsem potíže s proplácením mezd, ale stihli jsme nasbírat 160 kg bukvic. Ty jsme v zimě velmi pozorně ošetřovali. Na jaře 1967 jsme s nimi oseli celou polovinu nové školky. S provozem naší rekreační chaty jsem mimo opatření kuchařky pro příležitostné vyváření návštěvníkům neměl nic společného. Neznal jsem naše hosty, nevěděl jsem, kdo a kdy zde bude pobývat. Vše, tedy i kontakt s paní kuchařkou a hajným M. Jebavým, obstarával Ing. V. Šroubek. Jednoho dne mne navštívil hajný Jebavý a silně rozrušen mně sdělil, že bude u lesů končit a že si hledá jiné místo. Jako důvod uvedl, že se nechal přesvědčit a za úplatu uvolnil dvě místnosti v podkroví hájenky jako základnu pro pracovníky StB, kteří odtamtud mají střežit hosty v chatě. Několikrát opakoval, že má čtyři dospívající dcery a takové chování nemůže trpět. Usoudil jsem, že situace je vážná a neodkladně jsem jel na lesní závod. Ing. Šrou bek nebyl přítomen, a tak v mé přítomnosti telefonoval se šéfem StB v Liberci a v Praze přímo ředitel Beneš. Usoudil jsem, že se dobře a přátelsky znají a jsou jedna rodina. Hájenka ale byla od nepříjemných hostů osvobozena! V jizerskohorských bučinách se dobře daří přirozené obnově porostů Foto Otokar Simm 189

191 Opět o imisích Poškození lesů v Jizerských horách imisemi potvrdil až v roce 1967 Ing. J. Materna, expert na imise v Krušných horách. Rychlý nástup imisních škod v Jizerských horách přičítal chudým lesním půdám na žulovém podloží a latentnímu působení imisí z elektrárny Hirsch - felde, která byla uvedena do provozu v roce Ta měla kapacitu 175 MW, elek trárna Turów, postupně uváděná do provozu od roku 1962, měla MW. Ve výhledu byla ještě elektrárna Hagenwerder (1 000 MW) a ve vzdálenosti asi 30 km Boxberg (3 500 MW). V roce 1967 založil Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL) Jablonec n. N. ke sledování postupu imisních škod 17 trvalých zkusných ploch. V přístupu k poškozování lesů v Jizerských horách se ale nic nezměnilo. V roce 1967 bylo zpracování polomů ukončeno i na polesí Hejnice a naši stálí dělníci se vrátili z výpomocí domů. Odcházeli i sezónní dělníci ze Slovenska. Zůstávali jen dělníci z Polska, jejichž stav se v posledních pěti letech stále zvyšoval. Ochotně pracovali i v pěstební a stavební činnosti. Referentem pro styky s polskou stranou se stal Ing. O. Rabštejnek, který při svých častých cestách nakupoval a přivážel z Polska smrkové semeno. Na našem polesí Oldřichov provoz probíhal spořádaně. Nové požadavky na sousedské výpomoci nebyly uplatněny, úkoly v těžební činnosti stačili zvládnout naši stálí dělníci, úkoly v zalesňování byly nízké, a tak naše děvčata pod vedením babičky Wildnerové mohla věnovat svoji péči kypření a pletí ve školkách. Měli jsme radost nejen ze zaškoleného josefodolského smrku, zejména však ze zdárně se rozvíjejících semenáčků buku v nové školce. Za zmíněného stavu bylo poškození lesů imisemi bráno vedením LZ a PŘ na vědomí nadále pouze pasivně. Oproti tomu byl od roku 1965 stav lesů v Jizerských horách po stupně projednáván v orgánech ONV v Liberci a v Jablonci n. N. V pověření zemědělské komise jsem následně jako poslanec ONV v Liberci na plenárním zasedání 19. dubna 1969 vystoupil s příspěvkem Vodní hospodářství jako limitující faktor bytové výstavby v návaznosti na hospodaření v lesích. Upozornil jsem na pravděpodobné důsledky dosavadního přehlížení zhoršujícího se zdravotního stavu lesů pro vodní hospodářství i životní prostředí obyvatel. Konec mé práce na oldřichovském polesí Dne 21. srpna 1968 došlo ke vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do ČSR. Uvažoval jsem, že je-li možné takovéto bezpráví, bude pokračovat i nadále. Nechtěl jsem zůstat pod odborným a politickým vedením Ing. Šroubka a Ing. Rabštejnka (ředitele Beneše jsem znal jako člověka bez názoru). Rozhodl jsem se proto odejít z místa polesného a navštívil jsem ředitele Stavebního závodu státních lesů (SZ) Ing. Kašpárka, který můj zájem o nástup uvítal. Potřeboval mne zejména na dokončení rozestavěné nové lesní cesty pod Holubníkem. Znal mne po pracovní stránce, znal i moji manželku a věděl, že denně dojíždí do zaměstnání v Liberci, zatímco její matka jezdila v protisměru pečovat o naše tři děti z Liberce do Oldřichova v Hájích. Se stejnými argumenty jsem požádal počátkem září o uvolnění ze služby na LZ Harcov k 30. září 1968 a bylo mně vyhověno. 190

192 V oldřichovské lesovně jsem prožil 16 let a nerad jsem opouštěl jedinečný revír, hodné sousedy a skutečně velmi dobrý a zkušený pracovní kolektiv. Po předání polesí techniku Hatrikovi a uvolnění lesovny jsem 1. října 1968 nastoupil na SZ v Liberci do oddělení přípravy výroby k Ing. J. Synkovi. Od 1. ledna 1969 jsem tam působil ve funkci vedoucího provozu inženýrských staveb. Spolupracoval jsem se dvěma mistry a 18 stálými dělníky, vozidla a stroje jsem objednával u střediska mechanizace SZ. Trvale jsem měl přidělený GAZ s řidičem, který denně od ranního vlaku z Hrádku n. N. navážel část gardové skupiny se střelmistrem J. Hajašem na pracoviště. Menší část dělníků pobývala přes týden v maringotce na staveništi lesní cesty pod Holubníkem, jejíž dokončení do konce roku 1969 bylo přednostním úkolem. Počátkem roku 1969 se mně podařilo vstoupit do svépomocného stavebního družstva. Převzal jsem celý základní pracovní úvazek, který spočíval převážně v pomocných pracích. Pracovní limit se plnil těžce, pracoval jsem nejen o nedělích, ale často i po večerech. Velmi mně pomohlo a potěšilo, když mně dobrovolně jezdili pomáhat někteří staří známí dělníci z Oldřichova v H. V sousedství naší družstevní novostavby bydlel tehdejší vedoucí Správy CHKO Jizerské hory Ladislav Ševčík. Občas jsme spolu debatovali a měli podobné názory na současný stav lesů a ochrany přírody v Jizerských horách. Nabídl mně na Správě CHKO místo lesníka a jeho zástupce. Nabídku jsem přijal. Dne 1. ledna 1970 jsem ukončil zaměstnání u podniku Státní lesy a nastoupil na 17 let na Správu CHKO Jizerské hory. Bukové lesy u Oldřichova v Hájích (2010) Foto Otokar Simm 191

193 Zdeněk Cipra a Miloslav Nevrlý při práci na rozhovoru pro ročenku JJHS v Severočeském muzeu v Liberci Foto Milada Dománková Ing. Zdeněk Cipra Narodil se roku 1927 v Bělečku u Třebechovic pod Orebem a po absolvování Státní vyšší lesnické školy v Písku, resp. v Hranicích na Moravě, nastoupil roku 1947 ke Státním lesům jako lesník do Jizerských hor. Po krátké praxi na polesí Zadní Studánka se stal téhož roku vedoucím polesí Smědava, o tři roky později polesným na Jizerce a nakonec, po řadě reorganizací Státních lesů, v roce 1956 polesným v Oldřichově v Hájích. Při zaměstnání vystudoval vysokou školu a roku 1961 byl promován na lesního inženýra. Z Oldřichova v Hájích odešel roku 1968 do Stavebního závodu Státních lesů v Liberci. V letech byl odborným zaměstnancem lesníkem Správy CHKO Jizerské hory, pracoval jako samostatný odborný pracovník Výchovně vzdělávacího stře diska KRNAP na Rýchorách. Po krátkém úvazku v roce 1990 na oddělení dálkového průzkumu země na SÚPPOP Praha přijal na podzim téhož roku místo vedoucího oddělení ochrany přírody v liberecké po - bočce Územního odboru ministerstva životního prostředí, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce Nadále příležitostně vypomáhá jako znalec v oborech lesního hospodářství a v ochraně přírody a krajiny. Roku 1997 mu byla udělena Cena ministra životního prostředí ČR za celoživotní práci v ochraně přírody a krajiny. Ing. Zdeněk Cipra je od roku 1956 významným členem České lesnické společnosti ( vedoucím její sekce přírodního prostředí), od roku 1990 je i soudním znalcem v oboru ochrany přírody a lesního hospodářství. Žije s manželkou v Liberci, od dvou dcer a syna má deset vnuků. 192

194 Regionální literatura Publikace vydané v roce 2011 Pavel D. Vinklát Bílý Potok 193

195 V samém závěru Ročenky JJHS 2011 vám stejně jako v minulých letech nabízíme přehled těch nejzajímavějších titulů vydaných v roce 2011, které se váží k Libereckému kraji, k našemu liberecko-jabloneckému regionu, k oblastem Jizerských hor, Krkonoš, Lužických hor a jejich podhůří. Většinu z nich si můžete prohlédnout a zakoupit v regionálních knihkupectvích a dalších prodejních místech, jako jsou informační centra či kulturní zařízení (muzea, galerie...). Seznámit se s nimi lze prostřednictvím knihoven, dále je prezentují na svých webových stránkách jednotlivá nakladatelství a distribuční firmy, takže stačí ve vyhledávači zadat konkrétní titul. Pokud přesto nebudete úspěšní, obraťte se na autory tohoto soupisu prostřednictvím kanceláře Jizersko-ještědského horského spolku. Základní východiska k výběru jednotlivých knih byla čtyři. Jedná se o: knihy věnující se vlastivědným, přírodovědným a historickým tématům v oblasti Jizer - ských hor, popř. regionu Libereckého kraje (Krkonoše, Lužické hory, Český ráj, Česko - lipsko), knihy regionálních autorů spisovatelů, historiků, badatelů, odborníků apod., knihy zaměřené na tvorbu a prezentaci regionálních tvůrců fotografů, výtvarníků apod., knihy vydané místními nakladatelstvími. V soupisu jsme zachovali abecední řazení dle autorů, publikace nejsou tedy členěny podle žánrů na literaturu faktu, průvodce, prózu, knížky pro děti, poezii... Samostatně jsou přidána regionální periodika, sborníky a mapy. Vyšlo v roce 2011 Publikace Anděl Petr, Ekotoxikologie, bioindikace a biomonitoring Dostupné na: _1.pdf. Brožovaná publikace, 244 stran. Vydala Evernia, Liberec. Augustin Herbert, Molák Josef, Novoměstské maličkosti Geschichten aus Alt-Neustadt Česko-německá publikace obsahuje příběhy z přelomu 19. a 20. století. Brožovaná publikace, 74 stran. Vydalo Město Nové Město pod Smrkem. Böttger Anett, Cyklostezka Odra Nisa: pramen Nisy v Čechách Zittau Görlitz Bad Muskau v Sasku Brožovaná publikace, 16 stran. Vydalo nakladatelství Touristische Gebietsgemeinschaft Neisseland a Nisa, Bad Muskau. Brož Josef, Krajinou poezie Básnická sbírka. Brožovaná publikace, 80 stran. Vydalo nakladatelství Gentiana, Jilemnice. Brycz Pavel, Tátologie aneb Rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit Vtipně napsaný soubor rozdělený na dvě hlavní části na tématické okruhy úžasných rad pro nastávající i pokročilé tatínky a na volné povídky vypovídající o skutečné praxi v rodině. Vázaná publikace, 236 stran. Vydala Mladá fronta, Praha. 194

196 Brycz Pavel, Co si vyprávějí andělé? Fantasy všedního dne Jsou vyprávění, o kterých se vám může jen zdát. Vyprávějí si je totiž andělé strážní za nocí v jednom barokním kostelíku v Praze. Ale stačí se nepozorovaně vplížit a uslyšíte z neviditelných úst vypra věče příběh tak povědomý, až se vám zatají dech. Vázaná publikace, 106 stran. Vydala Mladá fronta, Praha. Cílek Václav, Čížek Jan, Pod vodou. Zpráva o velké povodni na Frýdlantsku, klimatické proměně světa a pocitu duše po katastrofě Fotografie J. Čížka připomínají momenty tragické události srpnových povodní Texty V. Cílka, známého popularizátora geologie a české krajiny, na téma povodně a hydrologie. Historický přehled povodní v regionu, dobové i současné mapy povodí a svědectví místních obyvatel. Vázaná publikace, 208 stran. Vydal Jan Čížek, Krásný Les. Červinka Ondřej, Malá noční můra Konec 21. století. Masová automatizace, průmyslově vyráběné potraviny, nekontrolovatelný růst ne zaměstnanosti a daní, uměle zvyšované ceny. Nepřehledné zákony a spletence agentur kontrolující nemajetné, vláda Systému vyvolených států. Theo ztrácí půdu pod nohama, když ho konformní vrstva Systému vyloučí ze svých řad. Brožovaná publikace, 156 stran. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec. Doubková Liliana, Světlo mého srdce Pohled do vnitřního světa mladé dívky, studentky psychologie, odhaluje skrytá zákoutí lidské duše. Přístup k řešení osobních problémů ukazuje zároveň obecně platné zákonitosti lidského života. Brožovaná publikace, 142 stran. Vydalo nakladatelství Santal, Liberec. Fischer Karl R., Doktor Kittel, severočeský Faust v legendách a pověstech Překlad části německy psané publikace vydané v roce 1924 v Jablonci n. N. Bývalý jablonecký starosta se v ní zabývá pověstmi o legendárním doktorovi. Brožovaná publikace, 60 stran. Vydal Kitl, s. r. o., Kittelovo muzeum, Jablonec n. N. Freiwillig Petr, Technické stavby Frýdlantska První publikace z připravované edice věnované dějinám techniky v Libereckém kraji. Určena je pro odbornou i laickou veřejnost. Autor před kládá výsledky archivního a terénního průzkumu historických technických objektů ve Frýd lantském výběžku, které shromažďoval několik let. Brožovaná publikace, 128 stran. Vydal Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci. Frýbort Pavel, Agentura Román libereckého rodáka v dramaticky rozehraných aférách odhaluje dvojí tvář politiků, médií, čerstvých multimilionářů i těch, kteří chtějí sociální nespokojenost využít k vlastnímu vzestupu. Vázaná publikace, 384 stran. Vydalo nakladatelství Šulc Švarc, Praha. 195

197 Holasová Lucie, Květinky a bylinky tety Lucinky Praktická, poučná i milá publikace z oblasti květin a bylinek. Brožovaná publikace, 100 stran. Vydala Pivrncova jedenáctka, Smržovka. Holubičková Lenka, Šest století v nás aneb Benešov u Semil Dostupné na: _1.pdf. Brožovaná publikace, 270 stran. Vydal Obecní úřad Benešov u Semil. Hrabal Milan, Kůň má nohy, koza rohy aneb kdyby kočka mohla létat Hornolužickosrbská přísloví. Setkávání přes hranice; sv. 4. Brožovaná publikace, 94 stran. Vydala Městská knihovna, Varnsdorf. Hrabal Milan, Warnoćicy čěske wokno do Łužicy Zarys čěsko-serbskeje wzajomnosće = Warnsdorf das tschechische Fenster zur Lausitz: tschechisch-sorbische Wechselseitigkeit im Über - blick = Varnsdorf české okno do Lužice: nástin česko-lužicko srbské vzájemnosti. Setkávání přes hranice; sv. 3. Dostupné na: _1.pdf. Brožovaná publikace, 30 stran. Vydala Městská knihovna Varnsdorf. Hrady a zámky na starých fotografiích Děčínsko, Českolipsko a Liberecko 67 černobílých historických fotografií hradů, zámků a tvrzí nacházejících se na Děčínsku, Českolipsku a Liberecku. Souběžný česko-ně - mecký text. Brožovaná publikace, 42 stran. Vydala Libuše Horáčková, Varnsdorf. Hrách Jaroslav, Alois Otahal, Třicet vybraných reprodukcí obrazů, vesměs kra ji nomaleb, prezentovaných v roce 2009 na výstavě, dále kresby z dochovaných skicářů i řada archivních fotografií Držkova a okolí z první poloviny 20. století pořízených foto ateliérem otce a syna Otahalových. Brožovaná publikace, 60 stran. Vydal Obecní úřad Držkov. Chocholoušková Hana, Kolín Petr, Míčová Marie, Poklady z archivních depozitářů Doprovodný text k výstavě, která byla součástí Dne otevřených dveří konaného 9. června 2011 v rámci Mezinárodního dne archivů. Brožo vaná publikace, 60 stran. Vydal Státní okresní archiv Liberec. Jaroš Lubomír, Podivné svědectví Václava Korce Příběh se odehrává na Liberecku a vystupují v něm skutečné osoby a reálie. Podobně pravdivá je i většina příhod z běžného skautského života. Pro starší děti a mládež, ale mnohé řekne i dospělému čtenáři. Vázaná publikace, 104 stran. Vydala 1. Lužická, Hrádek n. N. Koláček Luboš Y., Český ráj, kde bory šumí po skalinách Kniha o neobyčejné půvabné krajině, o jejích údolích, skalních věžích a městech, o kraji s desítkami hradů, zámků a romantických zřícenin. Vázaná publikace, 256 stran. Vydalo nakladatelství Regia, Praha. Kopecký Milan, Varnsdorfští tkalci Z historie tkalců ve Varnsdorfu a jeho okolí. Brožovaná publikace, 52 stran. Vydala Libuše Horáčková, Varnsdorf. 196

198 Kratschmarová Jindřiška, Pohádka od rybníka Žabince, jak vodníček Střapatka málem k rozumu přišel Pro děti od 4 let. Vázaná publikace, 82 stran. Vydalo nakladatelství Thovt, Praha. Kubátová Marie, Krkonošské pohádky Pohádky pro předškoláky o dobru, zlu, chamtivosti a lásce. Příběhy z krkonošských hor a podhůří, kde vládne moudrý Krakonoš. Vázaná publikace, 96 stran. Vydalo nakladatelství Fragment, Praha. Liberecký kraj / Neisseland. Rozhledny v Euroregionu Nisa / Aussichtstürme in der Euroregion Neisse Informace o přístupných rozhlednách na území Libereckého kraje a Okresu Görlitz. Brožovaná publikace, 46 stran. Vydal Liberecký kraj. Luštinec Jan, Jilemnice, brána západních Krkonoš = brama Karkonoszy Zachodnich Dostupné na: _1.pdf. Vázaná publikace, 140 stran. Vydalo město Jilemnice. Lužické a Žitavské hory bez hranic / Lausitzer und Zittauer Gebirge ohne Grenzen Brožovaná publikace, 32 stran. Pro Svazek obcí Novoborska a obec Oybin vydala Geodézie On Line. Menclová Petra, Obojživelníci Liberecka aneb poznáváme naše druhy Brožovaná publikace, 16 stran. Vydal Náš kraj, o. s., ve spolupráci se Správou CHKO Jizerské hory. Mihulová Marie, Svoboda Milan, Tao, věčný princip Edice Cesta, sv. 13. Brožovaná publikace, 48 stran. Vydalo nakladatelství Santal, Liberec. Nevrlý Miloslav, Karpaš Roman, Jizerské hory na starých diapozitivech Unikátní diapozitivy české i polské části Jizer - ských hor nás přenesou do doby na rozhraní 50. a 60. let, doby hlubokých a zdravých lesů, kdy se člověk ještě mohl hodiny toulat o samotě mezi skalami a srázy. Zasvěcené průvodní slovo předního znalce celého pohoří přináší mnoho dosud nepublikovaných podrobností a osobních vzpomínek. Vázaná publikace, 132 stran. Vydalo nakladatelství RK, Liberec. Nová Jana, Jablonecké výstavy , nečekejte na motýla Publikace shrnuje historii fenoménu jabloneckých výstav. Pojednává o výstavách bižuterie, spotřebního zboží a skla, které se konaly na jabloneckém výstavišti. Vázaná publikace, 158 stran. Vydalo Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N. Nový Petr, Soumrak perličkového kraje Vyprávění o skleněné bižuterii, osudech sklářů, seka cích strojích a Lučanské pozdvižce z 29. ledna

199 Vázaná publikace, 128 stran. Vydalo nakladatelství RK, Liberec ve spolupráci s Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N. Nováková Kateřina N., Jablonecká medailérská škola. Ražená medaile a mince na Vyšší škole Publikace seznamuje se zajímavou kapitolou z hi - storie Střední uměleckoprůmyslové školy a Vyšší odborné školy. Představeny jsou absolventské a některé semestrální práce z let až , zmíněni jsou též pedagogové-medai - léři působící na škole. Editoři B. Tichý a M. Janus, fotografie J. Kovanic a J. Jiroutek. Brožovaná publikace, 162 stran. Vydalo město Jablonec n. N. Pavelka Jiří, Putování českých bratří do Lužice Náhled do života těch, kteří pro svou víru opustili vše, co jim bylo blízké. Brožovaná publikace, 56 stran. Vydal Patron formou mimořádného vydání spolkového časpisu. Peroutková Ivana, Anička na horách Jsou zimní prázdniny a Anička vyráží s kamarádkami Ditou a Juljou na chalupu do Jizerských hor. Vázaná publikace, 120 stran. Vydalo nakladatelství Albatros, Praha. Řeháček Marek, Liberecké zajímavosti II Druhá kniha (I. díl 2009) s ilustracemi P. Ferdyše Poldy; autor popisuje místa, která jsou buď úplně neznámá, nebo naopak upozorňuje na věci notoricky známé a naplňuje je příběhy z minulosti i současnosti. Vázaná publikace, 180 stran. Vydalo nakladatelství Petr Polda, Liberec. Řeháček Marek, Pikous Jan, Kurtin Petr, Příběhy jizerskohorských rozhleden Vedle četných a v mnoha případech dosud ne - publikovaných informací o jednotlivých věžích je kniha naplněna vyprávěními a vzpomínkami spojenými s rozhlednami. Fotografie J. Pikouse ml., použity byly i historické pohlednice a materiály, zejména ze sbírek P. Kurtina a J. Lubase. Řadu z nich čtenáři uvidí poprvé. Vázaná publikace, 220 stran. Vydalo nakladatelství Pavel Akrman Epicentrum, Liberec. Pešta Jan, Encyklopedie českých vesnic. Díl V., Liberecký kraj Vesnické památkové rezervace, zóny a ostatní památkově hodnotná vesnická sídla v Čechách. Vázaná publikace, 400 stran. Vydalo nakladatelství Libri, Praha. Prostředník Jan, Šída Petr, Drnovský Václav, Pravěká těžba v Jizerských horách. Příběh kamenných seker Brožovaná publikace, 56 stran. Vydalo Muzeum Českého ráje, Turnov. 198

200 Řeháček Marek, Pikous Jan, Lužické a Žitavské hory: Průvodce po krajině a jejích náladách Publikace navazuje na sérii průvodců po oblastech a zákoutích našeho regionu. Jako tradičně v ní čtenáři naleznou nejen obsáhlý soubor in - formací o dané oblasti, které autor nastřádal během mnohaletého bádaní v českých, německých i polských pramenech, ale také řadu jeho osobních zkušeností, vzpomínek a zážitků. Brožovaná publikace, 320 stran. Vydal Kalendář Liberecka. provázejí ukázky z díla a téměř ve všech případech jsou poprvé publikovány i v českém překladu. Jde např. o Marii Hübner, Marii Kwaysser, Adolfa Benglera, Antona H. Bielaua, Karla R. Fischera, Franze Grundmanna, Gustava Leutelta či Josefa Meißnera. Vázaná publikace, 192 stran. Vydala Krajská vědecká knihovna, Liberec. Řehounek Jan, Řehounek Rudolf, Sergej. Příběh legionáře, v zavšivené košili a se šrapnelem v těle kolem světa Vázaná publikace, 120 stran. Vydalo nakladatelství Kaplanka, Nymburk. Studnička Miloslav, S botanikem v tropech. 1 Venezuela; 2 Brazílie, Nikaragua; 3 Mexický jih Epizody a spanilá dobrodružství dlouholetého ředitele liberecké botanické zahrady. Knihu s mnoha fotografiemi tvoří tři útlé svazky, zabalené do jednoho úhledného pouzdra. Brožované publikace, 116, 134 a 182 stran. Vydalo nakladatelství Academia, Praha. Sekyra Marek, Úvozy Básnická sbírka je výsledkem několikaleté tvorby, reflektující autorův vztah ke krajině severních Čech. Obsahuje na 50 básní z let , rozdělených do šesti oddílů. Básně doprovázejí ilustrace Štefana Škapíka. Brožovaná publikace, 70 stran. Vydal Kruh autorů Liberecka, Liberec. Sekyra Marek, Simm Otokar, Jizerské květy Česko-německá antologie německy píšících autorů z Jablonecka a Semilska 19. a první poloviny 20. století. Většinu z 42 medailonů v tomto regionu narozených nebo tvořících spisovatelů Snětivý Josef, Samolásky & soulásky Muž a žena krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překážkové dráhy, s nimiž se obě pohlaví musí na cestě k sobě popasovat někdy důstojně, jindy vtipně, občas také trapně Vázaná publikace, 110 stran. Vydalo nakladatelství Čas, Řitka. Srna Jiří, Kreslený humor bez textu & texty bez kresleného humoru Kroužková vazba, 48 stran. Vydal J. Srna, Jablonec n. N. Solovjev Sergěj, Temno Publikace mapuje osudy stovky lidí ze Semilska a Turnovska pronásledovaných komunistickým režimem. Vázaná publikace, 176 stran. Vydal S. Solovjev, Turnov. Svoboda Milan, Redernové v Čechách, nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku 199

201 Autor se zabývá začleňováním Redernů do mocenských struktur Království českého, jejich politickým, náboženským i kulturním vlivem. Vázaná publikace, 554 stran. Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Syrovátková Jaroslava, Cestovní ruch v Libereckém kraji Brožovaná publikace, 156 stran. Vydala Technická univerzita Liberec. Šourek Ladislav, Za tajemstvími kraje pod Kozákovem Pozvánka do minulosti aneb Jak to tu kdysi (snad) vypadalo. Brožovaná publikace, 142 stran. Vydal Presstar, Modřišice. Vořech Ctibor, Řeháček Jiří, Sloužím! Svědectví, jak to bylo Brožovaná publikace, 28 stran. Vydala Severočeská družina Svojsíkova oddílu Junáka, Česká Lípa. Zasche Richard, Wie s salt drhejme wor. Erinnerungen an Gablonz und das Isergebirge Jaké to kdysi bylo doma. Vzpomínky na Jablonec a Jizerské hory. Roční prémie pro členy Leutel - tovy společnosti za rok Vázaná publikace, 140 stran. Vydalo nakladatelství Leutelt-Gesellschaft, Kaufbeuren-Neugablonz. Urban Petr, Léčba MUDr. Pivrncem Populární český kreslíř a ilustrátor se v knize autorských vtipů s postavičkou Rudy Pivrnce odvážil do lékařského prostředí. Brožovaná publikace, 120 stran. Vydal P. Urban, Smržovka. Vinklát Pavel D., Hejnice/Haindorf, historie, příroda, kultura, turistika, služby Česko-německá publikace přibližující Hejnice, významné poutní místo a malebné městečko pod Jizerskými horami, u příležitosti 800 let od vzniku legendy spojené se zázračným uzdravením a založením poutí. Zmíněna je historie i současnost městečka včetně tipů na výlety do okolí a poskytované služby. Brožovaná publikace, 40 stran. Vydalo město Hejnice ve spolupráci s nakladatelstvím Knihy 555, Liberec. Vobr Jan, Příběh skláře Egermanna Brožovaná publikace, 10 stran. Vydalo město Nový Bor. Zeman Jaroslav, Liberec, urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky Publikace poprvé komplexně mapuje stavební vývoj Liberce od jeho počátků do současnosti. Předložen je dochovaný architektonický fond z období 19. a 20. století, zaznamenán je i Libe - rec současnosti. Charakteristiku staveb doplňují profily architektů, projektantů a stavitelů. V publikaci nechybí industriál a podzemí (Ivan Rous), umělecké památky (Jan Mohr) a památková ochrana (Petr Freiwillig). Vázaná publikace, 176 stran. Vydalo nakladatelství Knihy 555, Liberec. 200

202 Zlesák Luděk, Kostička k domovu Čtvrtá kniha básní libereckého autora je dopl - něna dobovými fotografiemi Hejnic. Vázaná publikace, 124 stran. Vydal L. Zlesák, Liberec. ZUŠ Liberec, 85 let, , ohlédnutí přátel, učitelů, žáků a studentů Brožovaná publikace, 14 stran. Vydala Základní umělecká škola Liberec. Sborníky, časopisy, noviny Český ráj Letní turistické noviny. Dostupné na: Noviny. Vydalo Město Turnov a Sdružení Český ráj, Turnov. Jeschken-Iser-Jahrbuch ročník ročenky. Výběr příspěvků pro Heimat - kreis Reichenberg Stadt und Land, Gablonz, Deutsch-Gabel-Zwickau a Friedland. Brožovaná publikace, 144 stran. Vydal Helmut Preußler Verlag, Nürnberg, Uměleckoprůmyslové školy Jablonecka a jejich výtvarníci (3. a současně závěrečná část). Výtvarný diář obsahující historický přehled vývoje Jablonce nad Nisou v letech Kroužková vazba, počet stran neuveden. Vydalo město Jablonec n. N. Od Ještěda k Troskám. Vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí Vychází 4x ročně. Společenskovědná a přírodovědná témata, statě, studie a články z turisticky atraktivní oblasti. Časopis. Vydává Paměť Českého ráje a Podještědí Turnov. Patron Informace přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor. Výtisk (zpravidla 4x ročně) je neprodejný a je určen zvláště pro členy sdružení. Časopis, 28 stran. Vydává Spolek přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor, Lučany n. N. Jizerské noviny Základní turistické, kulturní společenské informace, kalendář akcí. Vychází na letní a zimní sezonu. Dostupné na: Noviny. Vydaly Jizerské hory turistický region Liberecko, Jablonecko, Frýdlantsko a Tanvaldsko, Janov n. N. Krkonoše Jizerské hory Vlastivědný a přírodovědný měsíčník o horách a lidech (44. ročník). Devět stran se věnuje Jizerským horám a jejich podhůří. Časopis, 50 stran. Vydává Správa KRNAP, Vrchlabí. Langhamer Antonín, Jablonec nad Nisou, diář 2011 Sborník Severočeského muzea, Přírodní vědy (č. 29) Odborné recenzované periodikum uveřejňuje původní odborné přírodovědné práce. Číslo obsahuje mj. práci V. Pilouse o povodňových mu - rách na Smědavské hoře v Jizerských horách, článek J. Váni o mechorostech jizerskohorských rašelinišť nebo studii o vodních měkkýších 201

203 Českého ráje od L. Berana, stať A. Kůrky a J. Bu - chara věnovanou pavoukům údolí Jizery u Semil ad. Sborník uzavírá připomenutí významného životního jubilea geologa RNDr. I. Honsy od M. Ne - vrlého. Brožovaná publikace, 224 stran. Vydalo Severočeské muzeum, Liberec. Světlik, svět libereckých knihoven (č ) Články, rozhovory, medailony... na téma knihy a knihovnická práce. Vychází 4 x ročně. Časopis, 48 stran. Vydala Krajská vědecká knihovna v Liberci a Kruh autorů Liberecka. Upolín: informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory Nepravidelně vydávaný zpravodaj zaměřený na ochranu přírody a krajiny Jizerských hor. Brožovaná publikace, 30 stran. Zpravodaj. Vydala Správa CHKO JH a krajské středisko, Liberec. Zaostřeno na Jizerky, 2012 Kalendář s 13 nejlepšími fotografiemi stejnojmenné fotosoutěže, kterou zorganizovala Na - dace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. Výtě - žek z prodeje kalendářů bude věnován na projekt výsadeb původních druhů dřevin a keřů v Ji - zerských horách a na ekologickou výchovu dětí. Nástěnný kalendář, 13 listů. Vydala Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, Liberec. Mapy Český sever Turistická a cykloturistická mapa, 1 : Vydala Geodézie On Line, Česká Lípa. Jizerské hory Turistická a lyžařská mapa, 1 : vydání oboustranné mapy. Vydalo Nakladatelství ROSY Rohlík a syn, Mělník ve spolupráci s Geodézií On Line, Česká Lípa a Eurokartem. CHKO Český ráj Turistická a cykloturistická mapa, 1 : Vydala Geodézie On Line, Česká Lípa. Krkonoše Turistická a cykloturistická mapa, 1 : Vydala Geodézie On Line, Česká Lípa. NP České Švýcarsko, NP Sächsische Schweiz Turistická a cykloturistická mapa, 1 : Pro Eurokart vydala Geodézie On Line, Česká Lípa. 202

204 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE Z ČINNOSTI JIZERSKO-JEŠTĚDSKÉHO HORSKÉHO SPOLKU V ROCE 2011 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK 203

205 Výroční zpráva Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) se sídlem v Liberci byl založen v roce 1996 a sdružuje členy se zájmem o přírodu, historii a kulturní tradice Jizerských hor a Ještědského hřbetu. Zejména v praktických opatřeních pro ochranu přírody JJHS rozšířil svoji působnost téměř na celé území Libereckého kraje. Je otevřeným občanským sdružením přijímajícím své členy bez ohledu na věk či státní občanství. Mezi jednotlivými členskými schůzemi je činnost JJHS řízena výborem voleným na dvouleté období. Jizersko-ještědský horský spolek provozuje své webové stránky na adrese kde je možné nalézt informace o činnosti JJHS včetně mnoha fotografií. Ochrana přírody Svoji činnost zaměřujeme především na práci v terénu, na péči o chráněná území v Jizerských horách, na Ještědském hřbetu, v Českém ráji, Lužických horách, na Frýd lant - sku i Českolipsku. Vyznačujeme hranice rezervací, pečujeme o horské louky se vzácnými druhy rostlin, likvidujeme nepůvodní invazní rostliny, vytváříme nové biotopy pro vodní a mokřadní faunu i flóru, budujeme a udržujeme zařízení k usměrnění pohybu návštěvníků, stavíme oplocenky k ochraně lesních porostů apod. V posledních letech se podílíme na revitalizaci vybraných rašelinišť v Jizerských horách hrazením odvodňovacích příkopů, které zde byly v minulosti vytvořeny. Kromě toho se aktivně zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. Při své činnosti spolupracujeme zejména s Agenturou ochrany přírody a krajiny Stavba oplocenky v Přírodní rezervaci Na Čihadle Foto Otto Ulman 204

206 ČR Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj, Správou CHKO Lužické hory, Krajským úřadem Libereckého kraje, Lesy České republiky, s. p., s obcemi i nevládními organizacemi v celém Libereckém kraji. Publikační činnost Vydáváme populárně naučné publikace věnované různým tématům z oblasti Jizerských hor, Ještědu a Frýdlantského výběžku, které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Od roku 2003 vydáváme také ročenky Jizersko-ještědského horského spolku, které obsahují nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tematických článků z českých i polských Jizerských hor, Ještědu i dalších oblastí Libereckého kraje. Při jejich tvorbě spolupracujeme i se zahraničními autory. Osvětová a propagační činnost Budujeme a opravujeme naučné stezky a vytváříme informační tabule k chráněným územím, které přímo v terénu seznamují návštěvníky s přírodními a historickými zajíma vostmi jednotlivých území. Zabýváme se hlubším poznáním významných lokalit Předávání dokončené vyhlídky na Naučné stezce Jedlový důl projektové manažerce Ing.Tereze Lorencové ze Státního fondu životního prostředí Foto Pavel Schneider 205

207 z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovat vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám. Současně provádíme rekonstrukce a údržbu vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí. Organizujeme různé akce pro veřejnost spojené se sportovně-turistickými výkony i kulturními pořady v přírodě nebo na nich spolupracujeme, např. Soutěž stovkařů, Slavnosti Ještědu, Slavnosti Slunovratu aj. Pozemkový spolek Pozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvaný Severák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s vý - znamnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna nejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobý pronájem) a následnou odpovídající péčí o ně. Sekáči na Pralouce v osadě Jizerka Foto Milan Drahoňovský 206

208 Tradice horského spolku Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky Adolfa Hoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s členy ve 25 sekcích. Již brzy po založení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrníci a významné osobnosti politického i kulturního života. Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v ho - rách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny i horské chaty. Od roku 1891 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu, dokončeného roku 1907 (shořel v roce 1963). Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat na dobré tradice DGV, a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce Členská základna a struktura občanského sdružení Počet členů a jeho změny V roce 2011 bylo přijato 11 nových členů, 2 členové zemřeli. Členové přijatí do JJHS v roce 2011: Jana Eichlerová, Leoš Chládek, Štěpánka Klímková, Michaela Niedobová, Zdeňka Prokůpková, Jan Suchl mladší, Ondřej Šíp, Josef Šorm, Marie Ulmanová, Jiří Vacek, Jan Vrabec. Zemřela paní Almut Preussler a pan Jiří Dušek. JJHS měl k celkem 291 členů. Výbor V roce 2011 pracoval výbor JJHS v následujícím složení: Ing. Pavel Vonička předseda, člen redakční rady, projekty, informační tabule, publikace, společenské akce, zpravodaj; pavel.vonicka@muzeumlb.cz Leoš Vašina místopředseda, projekty, granty, zakázky, jednání s investory i subdodavateli; horskyspolek@volny.cz Stanislav Linda hospodář (od ), ekonomicko-provozní činnosti, spolupráce s podnikatelskou sférou; linda@elitronic.cz Ing. Martin Rejlek hospodář (do ); martin.rejlek@post.cz Ing. Pavel Schneider zapisovatel, člen redakční rady, zpravodaj, www stránky, tiskové zprávy, kulturní a sportovní akce; pschneider@centrum.cz Milan Drahoňovský fotodokumentace, propagace; milan@photo-bank.cz 207

209 Petr Polda člen redakční rady, grafická příprava ročenky, propagačních materiálů, informačních tabulí apod., společenské akce; Otokar Simm předseda redakční rady, publikační činnost, redakce ročenek; Milan Šteinfest práce v terénu, společenské akce (od ); mad.milan@seznam.cz Otto Ulman práce v terénu (od ); o.ulman@centrum.cz Revizní komise MUDr. Tomáš Klimovič předseda Ing. Lucie Podhorová Milada Škodová Zaměstnanci Leoš Vašina Dana Nechvílová Tomáš Trejbal vedoucí kanceláře, realizace projektů a zakázek účetnictví, administrativa realizace projektů a zakázek Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2011 Realizace praktických opatření v ochraně přírody a krajiny Projekt obnovy návštěvnické infrastruktury a revitalizace rašelinišť v CHKO Jizerské hory Činnost zaměstnanců JJHS a brigádníků z řad našich členů byla v roce 2011 soustředěna především na realizaci dlouhodobého projektu, na který jsme získali podporu z Ope - račního programu životní prostředí. Tento projekt, jehož realizace je rozložena do dvou let, se skládá ze dvou částí. První část spočívá v obnově návštěvnické infrastruktury v CHKO Jizerské hory, druhou část tvoří praktická opatření směřující k revitalizaci rašelinišť. Na financování se dále podílí Správa CHKO Jizerské hory, Lesy České republiky, Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor a Liberecký kraj. Rekonstrukce Naučné stezky Jedlový důl Během jarního období jsme provedli kompletní rekonstrukci Naučné stezky Jedlový důl, která prochází údolím říčky Jedlové, chráněným v Přírodní rezervaci Jedlový důl. Na šesti informačních tabulích se mohou návštěvníci seznámit s přírodními zajímavostmi tohoto cenného území, které je součástí Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, důvody jeho 208

210 ochrany a způsoby péče o lesní porosty. Původní stezku vytvořila v roce 2000 Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. ve spolupráci s Nadací pro záchranu a obnovu Jizerských hor a Správou CHKO Jizerské hory. V podmáčených úsecích stezky jsme instalovali nové povalové chodníky z dubových fošen, opravili či nově zhotovili svodnice pro odtok vody, na vyhlídce u vodopádu Jedlové jsme obnovili zábradlí a na stezku umístili také nové informační tabule. Oplocenka a vyhlídková věž v rašeliništi Na Čihadle V rašeliništi Na Čihadle jsme zhotovili nové oplocení, které ohraničuje stejnojmennou přírodní rezervaci. S rozebráním a odvozem původního, značně poškozeného oplocení a vyhlídkové věže, která již také dosloužila, nám pomohli členové oddílu Mladí ochránci Jizerských hor pod vedením Tomáše Klimoviče. V roce 2012 zde postavíme novou vyhlídkovou věž pro návštěvníky a obnovíme povalový chodník, který k ní vede. Revitalizace rašeliniště v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery Druhá část výše zmíněného projektu představuje revitalizační opatření v ochranném pásmu NPR Rašeliniště Jizery, která spočívají v přehrazování melioračních rýh dřevěnými (smrkovými) přehrádkami, jež mohou být vodorovné nebo svislé, v závislosti na profilu meliorační rýhy. Během dvou let zde zhotovíme více než 200 takových přehrádek, více jak polovina byla vybudována v roce Po jejich naplnění vodou se postupně zvýší hladina spodní vody na rašeliništi a zabrání se jejímu zrychlenému odtoku. Smyslem těchto opatření je zastavení degradace rašelinišť vysycháním a navrácení původních rostlinných společenstev. Obdobné opatření jsme prováděli již v roce 2009 na vrchovišti Klugeho louka. Více se o problematice revitalizace rašelinišť dozvíte v samostatném článku Leoše Vašiny mladšího a Michala Vinaře v této ročence. Úklid v Přírodní rezervaci Meandry Smědé Když se řekne Smědá, vybaví se většině lidí tok řeky plný zákrutů, meandrů a slepých ramen, který se během času zařezává do okolních luk. Pro členy a přátele Jizersko-ještědského horského spolku (JJHS) je toto slovo i synonymem každoročního prvního jarního setkání, táboření a především sbírání odpadků nashromážděných v meandrech Smědé po jarních záplavách. Povodně nejsou v této malebné frýdlantské krajině ničím neobvyklým, přicházejí každoročně spolu s táním sněhu v blízkých Jizerských horách. Ale v roce 2010 zastihla zdejší kraj srpnová tisíciletá voda, jejíž důsledky byly nesrovnatelné s běžnými povodněmi. Z malinkých potůčků se staly mohutné řeky, které s sebou bez milosti braly vše, co jim stálo v cestě. I říčka Smědá se na krátký čas stala běsnícím živlem zanechávajícím spoušť. V meandrech řeky se tak v roce 2011 členové JJHS a turistického oddílu Kletr nepotýkali jen s běžným odpadem, ale i s ledničkami, bednami po munici, barely, kontejnery, částmi automobilů, lyžemi, gauči či pneumatikami od traktorů. Sedmý ročník uklízení meandrů Smědé se konal od pátku do neděle Během těchto tří dní jsme sesbírali 96 pneumatik (z toho 10 od traktorů), 4 ledničky, 3 kontejnery na tříděný odpad, 5 záchodových prkének, 15 barelů na vodu, několik desítek cívek 209

211 nití a na dvě stě pytlů drobnějších odpadků. Toto množství značně převyšovalo objem věcí sesbíraných v minulých letech. Uklidili jsme tak levý břeh řeky od mostku v Předláncích k tradičnímu tábořišti. Po vyčerpávající práci čekala na všechny v táboře odměna v podobě dobrot z řeznictví u Kloučků, guláše od místopředsedy spolku a vynikajícího piva z pivovaru Hols. Celá akce se konala pod záštitou Libereckého kraje a s podporou firmy Termizo. Čištění meandrů Smědé po velkých záplavách v roce 2010 Foto Petr Polda Kosení luk v Jizerských horách Již tradičně se od pátku sešli na Jizerce členové Jizersko-ještědského horského spolku, aby společnými silami pokosili a uklidili cenné louky v Přírodní rezervaci Bukovec. Tato letní akce je bezesporu jednou z nejnavštěvovanějších, které JJHS pořádá. Pravidelně se na ni sjíždí několik desítek účastníků, kteří se tak chtějí zapojit do praktické ochrany přírody v Jizerských horách. Louky v Přírodní rezervaci Bukovec s výskytem upolínu nejvyššího, kropenáče vytrvalého či pětiprstky žežulníku patří mezi botanicky nejbohatší lokality Jizerských hor. Kosíme je vždy po odkvětu vzácných rostlin, aby se omezil rozvoj rostlin běžných a také aby se zabránilo zarůstání luk náletovými dřevinami. JJHS se dále jako akreditovaný pozemkový spolek stará ještě o další lokality v Jizerských horách. V rámci této letní brigády jsme pokosili i část orchidejové louky na Václavíkově Studánce. Tato brigáda není jen čistě pracovní, jde na ní také o setkávání lidí, kteří mají společné zájmy v ochraně přírody. 210

212 Úklid trávy z čerstvě pokosené Pralouky v osadě Jizerka Foto Milan Drahoňovský Tůně pro rozmnožování obojživelníků v údolí Lučního potoka Stejně jako v minulých letech, i v roce 2011 pokračoval Jizersko-ještědský horský spolek v realizaci praktických opatření pro podporu výskytu zvláště chráněných druhů živočichů. Tentokrát jsme vytipovali lokalitu přímo v Liberci, a to ve Veseckém údolí, které je cenné pro svou rozmanitost stanovišť. Vesecký neboli Luční potok zde má přirozený charakter a protéká krajinou s mozaikou luk, pastvin a lesních porostů. V nivě potoka se nacházejí mokřady, na kterých roste řada vzácných a ohrožených druhů rostlin, např. vachta trojlistá, sítina ostrokvětá a mochna bahenní. Nalezneme zde i mnoho na vodu vázaných živočichů, jako je např. mihule potoční, skokan štíhlý, čolek horský, ropucha obecná, z plazů pak užovka obojková. K vzácnějším zástupcům hmyzu patří některé vážky, např. klínatka obecná a páskovec kroužkovaný. Z důvodu ochrany populace celoevropsky ohroženého a chráněného druhu živočicha mihule potoční byl úsek Lučního potoka od osady Horní Podlesí po okraj liberecké městské části Vesec zařazen mezi evropsky významné lokality (EVL). V údolí nalezneme celou řadu uměle vytvořených vodních nádrží, bohužel je všechny spojuje stejný osud. V průběhu času docházelo k jejich postupnému zazemňování hromaděním organického materiálu z odumřelého listového opadu. Materiál na dně tůněk zetlíval a docházelo ke kontaminaci vody. Následkem tohoto dlouhodobého procesu se tůňky staly pro rozmnožování obojživelníků nevhodné. V rámci Programu péče o krajinu byl proto zpracován projekt na obnovu a vytvoření tůní pro rozmnožování obojživelníků. Lokalita se nachází asi půl kilometru po proudu 211

213 Hloubení tůně pro rozmnožování obojživelníků v údolí Lučního potoka ve Vesci u Liberce Nadšení tvůrců nad dokonaným dílem Foto Leoš Vašina ml. 212

214 Lučního potoka, směrem od Veseckého rybníka. Do projektu byly navrženy dvě stávající, zazemněné tůně a vytvoření jedné nové. Po konzultaci s odbornými pracovníky AOPK ČR byly určeny rozměry nové tůně 8 x 4 m o maximální hloubce 0,8 m. Vytyčena byla její přesná poloha tak, aby co nejlépe vyhovovala rozmnožovacím nárokům obojživelníků. Z důvodu nedostupnosti lokality pro jakoukoli mechanizaci a snahy předejít vzniku vedlejších škod během hloubení tůní prováděli dobrovolníci z řad JJHS veškeré práce ručně. Při tvorbě nové tůně bylo přemístěno téměř 13,5 kubických metrů promáčené zeminy, pokáceno a spáleno několik desítek náletových dřevin, čímž došlo nejen k celkovému otevření a prosvětlení prostoru, ale také k omezení ukládání listového opadu na dnech tůněk. Akci provázelo v neděli 9. října 2011 silně nepříznivé počasí, což nám ale nezabránilo dílo dokončit. Další praktická opatření k ochraně přírody provedená v roce 2011 údržba Naučné stezky Tři iseriny; kosení luk a odstranění biomasy v Přírodní památce Tichá říčka; sběr a odvoz odpadků v I. zóně CHKO Jizerské hory podél silnice Oldřichov v Hájích Raspenava; označení památných stromů v CHKO Jizerské hory; obnova značení hranic CHKO Lužické hory; výměna poškozených infotabulí v CHKO Lužické hory; označení registrovaných významných krajinných prvků a památných stromů pro Magistrát města Liberce; instalace hraničních tabulí v Přírodní památce Konvalinkový vrch; obnova hraničních tabulí v Přírodní rezervaci Hamrštejn; zhotovení informačních tabulí pro evropsky významné lokality na území Libereckého kraje a jejich umístění v terénu; obnova Skautské studánky nad Lidovými sady v Liberci; Publikační činnost Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2010 Začátkem dubna 2011 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2010, v pořadí již devátá. JJHS se tak snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Za těch pár let si ročenky JJHS našly vlastní tvář. Jejich náplň je nejen pestrá, ale i hodnotná a na rozdíl od těch ostatních apolitická. V ročence 2010 lze kromě Výroční zprávy JJHS nalézt řadu původních textů, hodnotná je i spousta dalších zajímavých informací. Jen namátkově Miloslav Nevrlý poodhalil tajemství libereckého Šibeničního vrchu, Michal Čech doprovodil čtenáře zubačkou do Polska, významný objev vojenského opevnění u Lukášova přiblížil Martin Nechvíle, Libor Stejskal se odborně zabýval ochranou území pro případné stavby přehrad, Antonín Pa - luska přinesl zajímavý pohled na Čertovu zeď v Podještědí. Za památnými stromy Frýdlant - ska nás zavedla Šárka Mazánková. Po roční přestávce se v této ročence opět objevil rozhovor se zajímavou osobností spojenou s Jizerskými horami, tentokrát s lesníkem Zdeňkem Ciprou. 213

215 Kulturní a společenské akce Tradiční ples JJHS K tanci i přátelskému posezení se členové JJHS a řada hostů opět sešli v pátek v tanečním sále restaurace u Košků. Stejně jako předešlé, byl i tento ples JJHS velmi vydařený, k tanci i poslechu hrála již tradičně country kapela Sešlost. Nechyběla mj. bohatá tombola s voňavými dobrotami z řeznictví Klouček a samozřejmě hlavní cena soudek lahodného piva Konrád z pivovaru Hols. Zpestřením bylo vystoupení skupiny Caledonian Club, která nám předvedla ukázku skotských tanců. Prodej lístků do tomboly na tradičním plese JJHS v restauraci U Košků v Liberci Foto Michal Tichý Slavnosti slunovratu opět na Martinské stěně V sobotu zorganizoval JJHS na místě bývalého lesního divadla u vyhlídky Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách opět představení nazvané Slavnosti slunovratu. Nejprve vystoupili členové divadla Rolnička s představením Velká medvědí pohádka, poté členové skupiny Caledonian Club předvedli ukázku skotských tanců a nakonec zahrála bluegrassová kapela Namodro. Před začátkem představení si malí návštěvníci prošli po - hádkový les, který jim připravil turistický oddíl Kletr. Vstup pro všechny byl již tradičně zdarma, jelikož akce je finančně podpořena z Kulturního fondu Statutárního města Liberec. 214

216 Vystoupení taneční skupiny Caledonian Club na Slavnostech slunovratu Foto Milan Drahoňovský Závody ve vynášení sudů s pivem na vrchol Ještědu V sobotu pořádal JJHS již osmý ročník závodů ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu v rámci akce Oslavy Ještědu Závodníci vynášejí na zádech padesátilitrové sudy piva od spodní stanice lanovky na vrchol Ještědu. Letos se počtvrté konala i dámská kategorie této disciplíny s patnáctilitrovými sudy. Závodu se zúčastnilo pět mužů a jedna žena a všichni soutěž zdárně dokončili. Ve výborném čase 48,5 minuty opět zvítězil vítěz minulého ročníku Ondřej Pleštil, který o 46 minut porazil druhého Petra Beitla. Rekord 39 minut, který vytvořil Milan Marhan v roce 2006, však nepadl. Třetí skončil Petr Ivanič, následoval jej Stanislav Jelínek a Marek Řeháček. Jedinou účastnicí ženské kategorie byla Romana Prošková, která zdolala vrchol v čase 1 hodina a 5,5 minuty. Rekord v této kategorii vytvořila v roce 2008 Jana Chocholoušková v čase 31:40. Ceny pro závodníky v podobě poukazů na ubytování v hotelu Ještěd a útratu v restauraci poskytla společnost Ještěd, s. r. o., provozovatel hotelu Ještěd. Rekordman Soutěže stovkařů Dne dokončil Jiří Mánek, účastník Soutěže stovkařů, obnovené Jizer sko-ještědským horským spolkem, svůj výstup na horu Ještěd a stal se tak novodobým rekordmanem soutěže. Od obnovení soutěže v roce 2000 se nic podobného nikomu jinému nepodařilo. Absolutního rekordu výstupů dosáhla v roce 1937 v původní soutěži pořádané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV) Frieda Man - deliková, která získala stříbrný stovkařský odznak. Na tento rekord již Jiří Mánek pravděpodobně útočit nebude, protože prohlásil, že si chce od Ještědu trochu odpočinout, ale kdo ví Více se o výstupech dozvíte v článku Jiřího Mánka v této ročence. 215

217 Oblíbená soutěž siláků vynášení sudů s pivem na vrchol Ještědu Foto Milan Drahoňovský Spolkový výlet na Pálavu Ve dnech října se 25 členů našeho spolku sešlo na železničním nádraží v Liberci, aby vlakem společně odcestovalo na čtyřdenní exkurzi na jižní Moravu, do CHKO Pálava. Šestihodinová cesta z Liberce do obce Popice s přestupy v Pardubicích a Brně uběhla rychle, neboť jsme si ji zpestřili jednak zpěvem za doprovodu Ferdyšovy kytary, jednak koláčky od Moniky Voničkové a různými osvěžujícími nápoji. Z Popic jsme se za slunného počasí vydali pěšky přes Strachotín a po hrázi mezi střední a dolní Novomlýnskou nádrží do Dolních Věstonic, kde jsme měli zajištěny noclehy v místní turistické ubytovně. Během následujících dní jsme absolvovali dva výlety do Pavlovských kopců. V pátek 28. října jsme se autobusem přemístili do Mikulova, odkud jsme po prohlídce historického centra vystoupali na Svatý kopeček. Odtud jsme pokračovali přes Turold a Stolovou horu do Klentnice a po krátkém občerstvení ve zdejší restauraci jsme se vinohrady i křovinami zarostlými stráněmi pod Pálavou dostali k obci Horní Věstonice. Nečekaně přišel zlatý hřeb dne náhodná a neplánovaná návštěva vinného sklípku pana Josefa Červinky. Po ochutnávce jeho skvělých vín nás čekal návrat po silnici do Dolních Věstonic na ubytovnu, kde jsme setrvali v družné společenské zábavě. Následující den část výpravy odjela do Mikulova k prohlídce zámku, část se vydala přímo z Dolních Věstonic podél vinohradů na nejvyšší vrchol Pavlovských vrchů Děvín. Pokračovali jsme po hřebenu na Děvičky (Dívčí hrady), prudkým sestupem do další známé vinařské obce Pavlova, a podél dolní Novomlýnské nádrže zpět do Dolních Věstonic. V neděli, plni krásných zážitků, burčáku i zralého vína jsme se, ač neradi, museli rozloučit s tímto krásným a pohostinným krajem a v Popicích nastoupit na zpáteční vlak. Výlet byl velice vydařený, k čemuž přispělo nejen pěkné počasí babího léta, ale také skvělá organizace Standy Lindy, který zájezd připravil a vedl. 216

218 Spolkový výlet na Pálavu na Svatém kopečku v Mikulově Foto Stanislav Linda Z Mikulova do Dolních Věstonic Foto Milan Drahoňovský 217

219 Foto Petr Polda Jarní úklid v Přírodní rezervaci Meandry Smědé Foto Pavlína Voničková 218

220 Sekání luk v osadě Jizerka. Odpočinek po řádně vykonané práci. Foto Milan Drahoňovský 219

221 220 Tradiční spolkový ples v restauraci U Košků v Liberci Foto Michal Tichý

222 Výroční členská schůze v Pivovarské restauraci ve Vratislavicích nad Nisou Foto Milan Drahoňovský 221

223 222 Slavnosti slunovratu na Martinské stěně v Kateřinkách Foto Milan Drahoňovský

224 Výročí patnácti let trvání spolku pěkně jsme to U Šámalů rozjeli Foto Milan Drahoňovský 223

225 224 Společné foto z výroční členské schůze ve vratislavickém pivovaru 9. dubna Foto Milan Drahoňovský.

226 Březnové brodění Bulovského potoka v Poustecké oboře v rámci spolkového výletu na Frýdlantsko Foto Petr Polda Košt dobrého vínečka ve sklípku pana Josefa Červinky v Horních Věstonicích Foto Milan Drahoňovský 225

227 Zpráva o hospodaření za rok 2011 MAJETEK ZA ROK 2011 peníze v hotovosti peníze na bankovních účtech dlouhodobý hmotný majetek podíly na ovládaných osobách publikace na skladě propagační materiál na skladě, ostatní materiál pohledávky závazky, jiná pasiva majetek celkem HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK náklady celkem výnosy celkem ztráta kancelářské potřeby materiál k pracím v terénu PHM nákup knih a časopisů 396 nákup drobného majetku materiál na opravu a údržbu auta 916 spotřeba energie plyn, elektřina, voda prodané zboží propagační materiál opravy a údržba auto a nářadí cestovné, stravné, ubytování brigády pohoštění, potraviny poštovné, telefon, nájemné, internet, kopírování, software subdodávky tisk publikací, grafické práce, distribuce publikací autorské honoráře 0 služby k pracím v terénu zpracování projektových žádostí a projektová dokumentace kulturní produkce nájemné garáž, pozemky, pronájem sálu, různé služby přepravní a skladové služby, parkovné poskytnuté členské příspěvky mzdové náklady zaměstnanci, brigádníci zákonné sociální pojištění, zákonné sociální náklady silniční daň, dálniční známka, správní poplatky finanční dary, akreditační poplatek bank. popl., povinné ručení, pojištění TREND, pojištění auta, úroky z úvěru odpisy dlouhodobého majetku náklady celkem prodej publikací práce v terénu reklama, poštovné, balné dobírky, nájemné, telef prodej propagačního materiálu změna stavu výrobků jiné provozní výnosy, úroky 13 sponzorské dary nadační příspěvky grant MŽP tůně členské příspěvky dotace KÚLK dotace Statutární město Liberec ÚV RČSOP, SFŽP-NS Jedlový důl výnosy celkem

228 Nabídka publikací vydaných Jizersko-ještědským horským spolkem Uvedené tituly můžete získat za zvýhodněnou cenu v kanceláři JJHS Tel.: , horskyspolek@volny.cz Možný osobní odběr i zaslání poštou po předchozí domluvě. 227

229 228 Ročenky vydané Jizersko-ještědským horským spolkem

230 Seznam členů JJHS k Čestní členové JJHS RNDr. AMBROZEK Libor RNDr. HONSA Ivo Praha Mníšek u Liberce MOUCHA Ivan RNDr. NEVRLÝ Miloslav WEISS Siegfried Praha Liberec Jablonec nad Nisou Titul Příjmení Jméno Obec 36/02 ZO ČSOP Liberec ANTL Jiří, DiS. Liberec RNDr. BAREŠ Martin Liberec BÁRTOVÁ Eva Liberec Ing. BEITL Petr Jablonec nad Nisou Ing. BEJČKOVÁ Jaroslava Ústí nad Labem Ing. BENEŠ Luděk, PhD. Praha BÍLEK Jiří Liberec BLÁHA Zdeněk Jablonec nad Nisou Ing. arch. BOHUSLAV Pavel Železný Brod Ing. BÖNISCH Radek Praha BRANDEJSKÁ Marie Stráž nad Nisou BRÁZDA Vlastimil Liberec BROŽ Radek Liberec BŘACH Tomáš Liberec ČÁP Karel Praha Ing. ČECH Michal Praha ČERMÁKOVÁ Věra Liberec ČERNOHOUS Jan Liberec ČERNOHUB Josef Liberec Ing. ČERNÝ Rudolf Liberec ČERNÝ Pavel Liberec DEDECIUSOVÁ Jana Hejnice Ing. DOLEŽAL Václav Jablonec nad Nisou Mgr. DOSTALÍKOVÁ Zuzana Liberec DOSTRAŠILOVÁ Věra Liberec Mgr. DRAHOŇOVSKÁ Eva Liberec DRAHOŇOVSKÝ Milan Liberec DRAŠAROVÁ Martina Proseč nad Nisou DROBNÝ Milan Praha DUDA Jiří Liberec DUFEK Petr Liberec DUFKOVÁ Romana Liberec Ing. DVOŘÁK Bořek Skalice u České Lípy Bc. DVOŘÁKOVÁ Lenka Liberec EICHLEROVÁ Jana Liberec EISENMANNOVÁ Dagmar Praha ENGEL Edvard München/SRN ENGELMANN Isa Verona-Poiano/Itálie Ing. FAJGL Pavel Jablonec nad Nisou FELCMANOVÁ Zdena Raspenava Ing. FELCMANOVÁ Jitka Raspenava FIALA Milan Nová Ves nad Nisou FLEKNA František Liberec FOLCOVÁ Helena Liberec Mgr. FORMAN Petr Jablonec nad Nisou FOUQUÉ Petr Liberec GÁLIK František Liberec Mgr. GLOGAR Josef Praha PhDr. GRUNT František Líbeznice Mgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia/Polsko Ing. HAJFLER Pavel Liberec HAJFLEROVÁ Dagmar Liberec Ing. HAJÍČEK David Liberec HAJNÁ Jana Nové Město pod Smrkem Ing. HAMPL Tomáš Liberec HAMPLOVÁ Zuzana Liberec Ing. HANZESOVÁ Anna Liberec HASENÖHRL Jan Praha HLAVATÝ Michal Liberec HLOUŠKOVÁ Hana Liberec HLUŠTÍKOVÁ Ivana Liberec Ing. HOLADA Miroslav, PhD. Osečná HOLEČEK Milan Liberec Ing. HOLÝ Michal Nová Ves nad Nisou HORÁČEK Zdeněk Liberec HORÁK Antonín Liberec Ing. HRADECKÁ Gabriela Mníšek u Liberce HROMAS Zdeněk Železný Brod HROMASOVÁ Milena Liberec HUBKA Rudolf Hejnice MSc. HUGHESOVÁ Gladice Liberec HULÁK Jiří Frýdlant v Čechách 229

231 doc. Ing.CHALOUPKA Josef, PhD. Liberec MUDr. CHLÁDEK Leoš Liberec Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. horách INDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. horách RNDr. JAČEK Martin Praha JAKOUBEK Martin Smržovka JANDA Pavel Liberec JANDÍK Jiří Liberec JANDÍKOVÁ Táňa Liberec JANEČEK Milan Liberec JANEČEK Josef Liberec JASCHEK Jürgen Osečná JEHLIČKA Martin Višňová JELÍNEK Stanislav Liberec JERSÁKOVÁ Marta Liberec JIROŠ Daniel Liberec JIROUDEK Jiří Liberec JÍROVÁ Věra Nové Město pod Smrkem JUDOVÁ Helena Liberec Ing. KABÁTEK Pavel Světlá pod Ještědem Mgr. KALOUS Pavel Liberec KARLOVÁ Milada Liberec Mgr. KARPAŠ Roman Liberec KAŠKA Miroslav Liberec Ing. Bc. KLÍMKOVÁ Štěpánka Liberec MUDr. KLIMOVIČ Tomáš Liberec Ing. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee/SRN KOCOUREK Luboš, DiS. Liberec Ing. KOCOUREK Miroslav Stráž nad Nisou Ing. KOČÍ Aleš Liberec Mgr. KOČÍ Jana Liberec KOČÍ Martin Liberec KOFR David Liberec KOLAŘÍK Petr Liberec KOLAŘÍKOVÁ Jaroslava Liberec KOLDOVSKÁ Eva Liberec KOLOUCH Jan Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOMÁRKOVÁ Vlasta Nové Město pod Smrkem KOSÁK Stanislav Liberec Ing. KOVÁŘOVÁ Zdena Chrastava KRAUSE Werner Jablonec nad Nisou KRUPAUER Jaroslav Liberec KŘAPKOVÁ Vlasta Semily KŘÍSTEK Adam Praha Mgr. KŘÍŽEK Jiří Liberec Mgr. KŘÍŽKOVÁ Olga Liberec KUBERKA František Stráž nad Nisou RNDr. KUČERA Miloslav Světlá pod Ještědem Ing. KUČEROVÁ Marie Světlá pod Ještědem Ing. KUDRNA Daněk Litoměřice KÜRTHYOVÁ Jana Liberec KURTIN Petr LÁLA Jan LINDA Stanislav LINHARTOVÁ Jana Mgr. LORENOVICZ Vítězslav Ing. LOUDA Jiří LOUMA Stanislav LOUTHAN Miloš Ing. LUBAS Jaroslav MACHÁČKOVÁ Lada Ing. MÁNEK Jiří MARTINCOVÁ Marcela MAUDER Karel MAZÁČ Zbyněk Bc. MEJSNAROVÁ Jana MELOUN Jaroslav MENZEL Günter Ing. MOC Vladimír Mgr. MORÁVKOVÁ Květa Mgr. MRÁZKOVÁ Jitka Ing. MRSKOŠOVÁ Iva Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela NÁDENÍK Karel Mgr. NÁDHERA Bohumil NEDOMLEL Karel Mgr. NECHVÍLE Martin NECHVÍLOVÁ Dana Ing. NEUMANOVÁ Iveta NEVOLE Lukáš NEVOLE Vojtěch NIEDOBOVÁ Michaela Ing. NOSKOVÁ Eva NOVÁK Frýgo Jiří NOVÁKOVÁ Irena NOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ Kateřina Ing. NOVOTNÁ Eva NOVOTNÝ Karel Mgr. NOVOTNÝ Martin MVDr. NOVOTNÝ Martin MUDr. OLIVOVÁ Jarmila Mgr. OLYŠAR Petr OULEHLE Miroslav PÁRA Boleslav PÁRA Boleslav ml. PÁRYS František Ing. PÁRYSOVÁ Terezie PAVLŮ Jiří PELC Jiří PETR Radek PETR Vladimír PETROVÁ Lenka Jablonec nad Nisou Liberec Stráž nad Nisou Nové Dvory Liberec Jablonec nad Nisou Frýdlant v Čechách Kladno Nová Ves nad Nisou Milovice Jablonec nad Nisou Liberec Liberec Děčín Nová Paka Hejnice Liberec Liberec Liberec Liberec Liberec Liberec Nové Město pod Smrkem Liberec Liberec Jablonec nad Nisou Jablonec nad Nisou Liberec Liberec Liberec Liberec Hejnice Liberec Jablonec nad Nisou Praha Josefův Důl Liberec Pardubice Chrastava Liberec Liberec Jablonec nad Nisou Liberec Liberec Liberec Liberec Liberec Tanvald Praha Libštát Praha 230

232 PETROVÁ Kateřina Praha PEUKER Pavel Jindřichovice pod Smrkem PIKOUS Šimon Liberec RNDr. PIKOUSOVÁ-DOLEŽALOVÁ Jana Liberec MUDr. PIVRNCOVÁ Marta Liberec Bc. PIVRNEC Martin Liberec PODHORA Jan Hejnice Ing. PODHOROVÁ Lucie Hejnice POLDA Ferdyš Petr Liberec POLDOVÁ Alena Liberec POŽÁRSKÝ Vlastimil Liberec PROKŮPKOVÁ Zdenka Liberec PROŠEK Miroslav Český Dub Mgr. PUDIL Martin Liberec Ing. REJLEK Martin Liberec Ing. RICHTER Vít Desná v Jiz. horách ROKOS Luboš Liberec Mgr. RUNDE Lenka Münster/SRN RYCHLÍK Zdeněk Liberec ŘEBÍČKOVÁ Alena Liberec JUDr. ŘEHÁČEK Marek Liberec ŘEZÁČ Daniel Praha ŘIČÁNEK Miloslav Praha Ing. SEDLMAYER Jiří Chrastava SEIDL Zdenek Roth/SRN SEIDL Tamara Roth/SRN SENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz. horách Ing. SCHNEIDER Pavel Liberec Ing. SCHNEIDER Petr Liberec Ing. SCHNEIDER Vlastimil Liberec Bc. SCHNEIDEROVÁ Lenka, DiS Liberec Ing. SCHNEIDEROVÁ Petra Liberec Ing. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad Nisou SIMM Otokar Jablonec nad Nisou SLÁDEK Petr Liberec SLADKOVSKÝ Oldřich Liberec Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u Prahy PhDr. SLUKA Tomáš Praha MUDr. SLUKOVÁ Renáta Praha STANGE Walter Zittau/SRN Mgr. Ing. STANKIEWICZ Wojciech Poznaň/Polsko STEHLÍKOVÁ Miluše Liberec PhDr. STEJSKAL Libor Hejnice STRNÁDEK Milan Jablonec nad Nisou Mgr. STRNADOVÁ Martina Heřmanice STUDENÝ Jan Liberec STUDENÝ Jaroslav Liberec Mgr. Ing.STYCZYNSKI Romuald Wągrowiec/Polsko SUCHL Jan Liberec Ing. SUCHL Jan Liberec SVÁROVSKÝ Miroslav Dobrovice doc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. Liberec ŠEBEK Josef Stráž nad Nisou Mgr. ŠEFČOVIČ Dušan Liberec Ing. ŠIMEK Jiří Liberec ŠÍMOVÁ Tereza Liberec Ing. ŠINDELÁŘ Jiří Liberec ŠINDELÁŘOVÁ Miroslava Liberec Mgr. ŠÍP Ondřej Liberec ŠKODA Jan Liberec ŠKODA Richard Liberec ŠKODOVÁ Dagmar Liberec ŠKODOVÁ Milada Liberec ŠLECHTOVÁ Šárka Světlá pod Ještědem ŠLESINGER Vladislav Liberec ŠMAUS Petr Bedřichov ŠOLC Rostislav Liberec ŠORM Josef Liberec ŠOUREK Jiří Kopidlno ŠOUREK Miroslav Liberec Ing. ŠREK Jakub Liberec Mgr. ŠREKOVÁ Natálie Liberec ŠRUTOVÁ Ilona Liberec ŠTEINFEST Milan Liberec Bc. ŠTEINFESTOVÁ Eva Liberec Bc. ŠTENCL Václav Jenišovice Mgr. ŠUBRTOVÁ Marie Jablonec nad Nisou ŠVÉDOVÁ Libuše Liberec Ing. TOMAIDES Martin Vestec TOMKOVÁ Veronika Liberec TREJBAL Jiří Čistá u Horek TREJBAL Tomáš Čistá u Horek Ing. TRŽICKÝ Martin Praha TŘEŠŇÁK Tomáš Český Dub Ing. TUREK Josef Jablonec nad Nisou ULMAN Otto, DiS Liberec ULMANOVÁ Marie Liberec VACEK Jiří Liberec VALENT Radovan Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem Ing. VALENTOVÁ Marta Praha VAŠINA Leoš Hejnice Bc. VAŠINA Leoš Liberec VÁVRA Marek Liberec VČELIŠ Vladimír Fojtka VIMMER Ctibor Liberec Bc. VINAŘ Michal Česká Lípa Mgr. VINKLÁT Pavel Hejnice MVDr. VOLF Bohumil Praha VOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad Nisou VONIČKA Martin Liberec Ing. VONIČKA Pavel Liberec 231

233 VONIČKOVÁ Monika VONIČKOVÁ Pavlína Bc. VRABEC Jan VYŠOHLÍD Ladislav Liberec Liberec Chrastava Liberec WALDE Thomas Eckartsberg/SRN ZAJÍC Stanislav Semily Ing. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc. Liberec ŽIDŮ Jiří Brno Kde jsem se to jen ocitl? No přece v horském spolku 232

234 Obsah Slovo předsedy Pavel Vonička 5 První spolková ročenka vyšla před deseti lety Otokar Simm 7 V srdci Žitavských hor Marek Řeháček 9 Archeologické středověké nálezy z Hrádku n. N. Petr Brestovanský 23 Hledání souvislostí Albrecht Kittler 33 Z minulosti zimních sportů v okolí Smrku Karel Nádeník 37 Vzpomínky přítele Adixe Siegfried Weiss 45 Příběh dědovy hole Martin Němec 51 Will-Erich Peuckert, profesor čarodějnic Przemysław Wiater 55 Alex Beran, malíř Jizerských hor Roman Karpaš 81 Žulové lomy v okolí Císařského kamene Jakub Šrek 89 Mury Jizerských hor v obrazech a doplňcích Vlastimil Pilous 99 Deset let poté Michal Čech 111 Vážky jizerskohorských rašelinišť Pavel Vonička 115 Jak jsem se stal Ještědmanem Jiří Mánek 121 Akce liška Siegfried Weiss 127 To všechno vodnes čas Petr Kurtin 131 Konec zmatků kolem Bukovce Vlastimil Pilous 135 CHKO Jizerské hory Jiří Hušek 153 Revitalizace rašelinišť v Jizerských horách Leoš Vašina ml., Michal Vinař 159 Je důležité dělat pořádně své řemeslo Miloslav Nevrlý 173 Regionální literatura Pavel D. Vinklát 193 Z činnosti JJHS v roce 2011 kolektiv 203 Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvky bez nároku na honorář. Foto na obálce Karel Nádeník Velká jizerská louka pohled přes hraniční řeku Jizeru (2010) 233

235 Děkujeme všem členům a příznivcům JJHS za podporu našich aktivit, zvláště pak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem. Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2011 děkujeme dále uvedeným organizacím a jednotlivcům: Adrenalin centrum Liberec Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Auto Enge, a. s. Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jizerské pekárny, s. r. o. Kosmetika Bohemia Lesy České republiky, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. Mediabox, s. r. o. Město Jablonec nad Nisou Nadace ČSOB Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor Nowaco Czech Republic, s. r. o. Pivovar Hols Vratislavice Ria reality, a. s. Řeznictví a uzenářství Klouček, Raspenava Saton Liberec, s. r. o. Scott Bader Liberec Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec Sial architekti a inženýři, s. r. o. Státní fond životního prostředí ČR Statutární město Liberec Šmaus Petr, Bedřichov Tiskárna Geoprint, Liberec Zoologická zahrada Liberec Kontakty Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení IČ: DIČ: CZ sídlo: Nerudovo nám. 108/1, Liberec 1 tel.: horskyspolek@volny.cz URL: bankovní spojení: GE Money Bank, pobočka Liberec č. ú.: /

236 235

237 RIA REALITY, a. s. člen ARK ČR Nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí prodej a pronájem nemovitostí za tržní ceny poradenské služby v oblasti převodu nemovitostí odborné posouzení technického stavu nemovitostí zajištění znaleckých posudků inženýrskou činnost správu nemovitostí kanceláře: Železná 248/10, Liberec tel./fax: , Podhorská 7, Jablonec nad Nisou tel./fax: , webové stránky: ria@ria.cz 236

238 Vývoj a výroba elektronických a elektrických zařízení Program: řízení technologických linek pro broušení skleněných kamenů kompletní sortiment zabezpečovací techniky společnosti Jablotron řídící jednotky pro klimatizační zařízení nákl. automobilů, autobusů, trolejbusů, tramvají a vlakových souprav řídící jednotka filtroventilačního zařízení pro obrněné transportéry Pandur řízení komunikací pro tramvajové sítě elektronika pro komunikační oděvy kompaktní regulační rozvaděče pro řízení průmyslových aplikací, kotelen a ucelených topných soustav a vzduchotechniky Země přímého vývozu: Belgie, Brazílie, Čína, Holandsko, Irsko, Izrael, Mexiko, Německo, Rakousko, Španělsko, USA Certifikace: ISO 9001: 2000 U Šamotky 736, Liberec 30, Proseč nad Nisou tel.: , 033 fax: obchod@elitronic.cz 237

239 Prezidentská chata Zavřeno rekonstrukce listopad 2011 listopad 2012 Investor Ing. Dalibor Dědek a Lenka Dědková Původní nájemce, Ještěd, spol. s r. o., pro vás opět otevře v prosinci Děkujeme za pochopení a těšíme se na vás

240 239

241 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vznikla s finanční podporou: JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberec tel.: Dodává kompletní sortiment pekařských a cukrářských výrobků. Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR. 240

242 241

243 242

244 243

245 244

246 Nová Liberecká chata sekce Reichenberg Alpského spolku Vysokohorská chata sekce Reichenberg (Liberec), založené roku 1893 v Čechách, byla postavena nadšenými členy v roce 1926 ve východotyrolských Alpách jako náhrada za Libereckou chatu u Cortiny d Ampezzo. Místo pro chatu vyhledal Rudolf Kauschka, známý průkopník turistiky a horolezectví v Ještědských a Jizerských horách. Ten se též v letech následujících zasloužil o to, aby oblast vešla do povědomí turistické veřejnosti. Na 650 přátel hor pečuje a udržuje v současnosti naši chatu, která se nachází v národním parku Vysoké Taury. V roce 1982 byla chata rozšířena a modernizována a musí být i nadále trvale přizpůsobována aktuálním požadavkům a předpisům ochrany přírody. Takto potomci zakladatelů pokračují v započaté práci. Nová Liberecká chata, m Neue Reichenberger Hütte na území obce A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol kat. 1, obhospodařovaná od poloviny června do konce září zimní prostor je přístupný s klíčem Alpenvereinu 20 postelí, 40 v ubytovně, 20 v nouzové ubytovně Chatař: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A tel./fax: (chata v době provozu) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Přístupy: ze St. Jakobu/Defereggental (1 389 m) 3 4 hodiny z Hinterbichlu/Virgental (1 331 m) 3 4 hodiny Vlastník: OeAV Sektion Reichenberg, sídlo spolku St. Jakob i. D. tel./fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com 245

247 246

248 247

249 NABÍZÍME NEZISKOVÝM ORGANIZACÍM SLUŽBY NAŠICH ZKUŠENÝCH AUDITORŮ, DAŇOVÝCH PORADCŮ A DALŠÍCH ODBORNÍKŮ PŘEZKOUMÁNÍ HOSPODAŘENÍ ORGANIZACE KONTROLA ÚČETNICTVÍ OVĚŘENÍ VÝDAJŮ PROJEKTŮ FINANCOVANÝCH Z GRANTŮ A DOTACÍ ZPRACOVÁNÍ ÚČETNICTVÍ A DAŇOVÝCH PŘIZNÁNÍ Můžete nás kontaktovat na adrese O CONSULT, s. r. o., Liberec 1, Baarova 4 telefon: , fax: , o-consult@o-consult.cz 248

250 249

251 Co je zdravé, může být i dobré! VEGETARIÁNSKÁ RESTAURACE Těšíme se na Vás v příjemném prostředí domu č. p. 210 v Liberci, ve kterém se již před sto lety nacházela vegetariánská restaurace Thalysia. Podle dochovaných pohlednic zde občas obědval i známý literát a vegetarián Franz Kafka. Vegetariánská restaurace Ánanda Frýdlantská 210/12, Liberec, ČR tel.: , , ananda@anandaline.cz, Otevírací doba: po pá hod., so hod. Přijďte se k nám zdravě najíst! Aktuální jídelníček denně na Stará 24, Stráž nad Nisou Svárov Výroba a prodej čistících hadrů info: tel:

252 251

253 Skautská studánka v Lidových sadech Ke Skautské studánce mě poprvé zavedl ředitel Městských lesů Liberec Jiří Bliml. Bylo předjaří roku 2011 a po zledovatělé cestě jsme od Liberce postupovali jen velmi pomalu. Na místě, kde v květnu roku 1968 vybudoval oddíl libereckých skautů drobnou studánku, zůstal do nedávna jen žulový blok se skautskou lilií a pod ním, na rozpadající se zídce, dva hrnečky. Tenký pramínek křišťálově čisté vody se co chvíli úplně ztratil, jako by si chtěl zastesknout po čase, kdy skauting nebyl jen sdružováním mladých lidí, ale i jakousi formou protestu proti bývalému režimu. Možná, že právě srpnová okupace zavedla tehdy skauty do lesa nad Strážním bukem, aby zde na kameni nad zrovna dokončenou studánkou zobrazili svoji lilii. Když jsme od ní opojeni zašlým kouzlem toho místa odcházeli, začal se pomalu rodit plán na jeho obnovení. Koncem jara se zde sešli členové Jizersko-ještědského horského spolku. Vyčistili pramen a obestavěli ho drobnou kamennou zídkou, na ni pak umístili dřevěnou stříšku pro ochranu pramínku před nečistotou. Před studánku umístili dubový rošt, aby si každý, kdo půjde kolem, mohl nabrat hrneček čisté vody. Na obnovu dohlížel za Městské lesy iniciátor bohulibého díla, pan Jiří Bliml. Opravu studánky a kompletní rekonstrukci celého místa sponzorovala společnost Termizo. Tomáš Trejbal, Liberec Městské lesy Liberec, p. o. Masarykova 1347/31, Liberec 1 Jiří Bliml ředitel organizace, tel.: bliml.jiri@mestske-lesy-liberec.cz 252

254 Sazba knih a časopisů Černobílé ilustrace k vlastivědným tématům ferdys.polda@tiscali.cz Turistický oddíl KLETR pro děti od druhých tříd nabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem, které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílových akcích na schůzkách v klubovně, výpravách jednodenních i vícedenních do krásných, tajemných i drsných krajů, na zimním týdenním táboře v horách a letním třítýdenním táboře pod stany. Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech , 253

255 Podporujeme obnovu původních dřevin v Jizerských horách z lesních školek Suchopýr 254

256 TERMIZO, a. s. partner JJHS při čištění Přírodní rezervace Meandry Smědé 255