Svaz XDA Senecionion fluviatilis Tüxen ex Moor 1958* Nitrofilní lemy lužních lesů

Transkript

1 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) in anthropogenic habitats, e.g. on roadsides, in waste places, unmanaged parks and gardens or along the banks of regulated waterways. The class Galio-Urticetea includes a larger proportion of native species than other types of ruderal vegetation, and some of these are shared with mesic meadows or mesic forests. It is more common in cooler and wetter areas than the other classes of ruderal vegetation. At higher altitudes it is the most common type of ruderal vegetation. Svaz XDA Senecionion fluviatilis Tüxen ex Moor 1958* Nitrofilní lemy lužních lesů Orig. (Moor 1958): Senecion fluviatilis Tx Syn.: Senecionion fluviatilis Tüxen 1947 ( 2b, nomen nudum), Senecionion fluviatilis Tüxen 1950 ( 2b, nomen nudum), Humulo-Fallopion dumetorum Passarge 1976, Epilobion hirsuti van t Veer et al. in Stortelder et al. 1999, Calystegion sepium auct. non Tüxen 1947 (pseudonym) Diagnostické druhy: Aegopodium podagraria, Calystegia sepium, Carduus crispus, Cucubalus baccifer, Cuscuta europaea, Echinocystis lobata, Galium aparine, Humulus lupulus, Impatiens glandulifera, Myosoton aquaticum, Phalaris arundinacea, Symphytum officinale, Urtica dioica Konstantní druhy: Aegopodium podagraria, Artemisia vulgaris, Calystegia sepium, Galium aparine, Impatiens glandulifera, Phalaris arundinacea, Urtica dioica Svaz Senecionion fluviatilis zahrnuje společenstva jednoletých i vytrvalých nitrofilních bylin v lemech lužních lesů a křovin. Porosty jsou zpravidla plně zapojené, vícevrstevné a obsahují významný podíl bylinných lián (např. Calystegia sepium a Humulus lupulus) a vlhkomilných bylin s velkou biomasou (např. Aegopodium podagraria, Chaerophyllum bulbosum a Urtica dioica). S menší pokryvností se vyskytují i další druhy, které mají optimum v podrostu lužních lesů (např. Rubus caesius), různých typech vlhkých luk (např. Poa trivialis a Symphytum officinale), mokřadech (např. Phalaris arundinacea) 292 * Charakteristiku svazu zpracovaly K. Šumberová & D. Láníková

2 Senecionion fluviatilis i na antropogenních stanovištích. Svaz Senecionion fluviatilis tak patří v rámci třídy Galio-Urticetea k druhově bohatším typům vegetace. Typický je i výskyt neofytů, zejména Aster novi-belgii s. l., Echinocystis lobata a Impatiens glandulifera, jejichž převládnutí však může výrazně ochuzovat druhovou bohatost porostů (snad s výjimkou I. glandulifera; Hejda & P. Pyšek 2006). Druhově chudší jsou rovněž porosty na antropogenních stanovištích v sídlech a jejich okolí. Tato vegetace se přirozeně vyskytuje hlavně v nivách nížinných řek, kde osídluje neobhospodařované plochy na rozhraní lužních lesů a luk, okolí mrtvých ramen nebo říční břehy, odkud se může šířit i do nesečených vlhkých luk a na lesní paseky. Na gradientu vlhkosti přitom navazuje na společenstva rákosin a vysokých ostřic třídy Phragmito-Magno-Caricetea, která v lužní krajině osídlují níže položená místa (Kopecký 1985b). Naopak ve vyšších polohách rostou společenstva svazu Senecionion fluviatilis často v kontaktu s vegetací svazu Petasition hybridi (Kopecký 1969). Stanoviště jsou plně osluněná až zastíněná. Půdy jsou hlinitopísčité až jílovité, čerstvě vlhké až vlhké a dobře zásobené živinami. Jde většinou o hluboké půdy, ve kterých některé druhy vytvářejí bohatě větvené kořenové systémy a jsou schopny pronikat až do hloubky 3 m (např. Calystegia sepium, Cucubalus baccifer a Humulus lupulus; Kopecký & Hejný 1971). Zvláště v teplých a suchých oblastech, kde půdy v letním období více vysychají, tak mohou čerpat vlhkost z nižších vrstev půdy. Přesto se společenstva svazu v těchto oblastech vyskytují především v říčních nivách a jejich bezprostředním okolí, kde je vyšší vzdušná vlhkost, a na vzdálenější antropogenní stanoviště se příliš nešíří. Naopak v územích s chladnějším a vlhčím klimatem je tato vegetace zpravidla vázána na stanoviště pod přímým vlivem člověka, např. na břehy vodotečí uvnitř sídel. Společenstva svazu Senecionion fluviatilis zčásti představují přirozenou nitrofilní vegetaci, která se pravděpodobně vyskytovala i v krajině bez výraznějšího vlivu člověka. Její výskyt byl však nejspíš omezen pouze na malé plochy bezlesí v nížinných říčních nivách, např. na místa mechanicky narušovaná povodněmi. Na těchto místech byla vegetace odedávna vystavena disturbancím vzniklým v důsledku erozně-akumulačních procesů (Kopecký 1985b, Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49); po nich však byla schopna poměrně rychlé opětovné regenerace. Postupně byl vliv přirozených disturbancí zesilován hospodařením v lesích a zakládáním luk. K většímu rozšíření některých společenstev svazu Senecionion fluviatilis, zejména typů s vysokým podílem neofytů, došlo až ve druhé polovině 20. století. Souviselo to se silnou eutrofizací krajiny, ale do značné míry i s regulací vodních toků, která vedla k velkoplošnému narušení původního vegetačního krytu a postupně i k vysychání mokřadních stanovišť a omezení záplav v nivách (Kopecký 1969, 1985b). Od začátku devadesátých let byla na mnoha místech omezena i pravidelná seč zaplavovaných luk. Z ochranářského hlediska představuje většina existujících porostů tohoto svazu málo hodnotný biotop, který je náchylný k invazi neofytů nebo je zdrojem jejich diaspor, a proto je třeba jej omezovat, např. znovuzavedením pravidelné seče na opuštěných loukách. Naopak druhově bohaté porosty bez účasti neofytů a s výskytem některých vzácnějších druhů, např. Lycopus exaltatus a Senecio sarracenicus, zasluhují ochranu. Management této vegetace je však obtížný a spočívá především v omezování invazních druhů. Vegetace svazu Senecionion fluviatilis je dosti hojná v západní a střední Evropě, ale se zmenšující se vlhkostí klimatu směrem k jihu a východu je stále vzácnější. Je doložena z Velké Británie (Rodwell 2000), Pyrenejského poloostrova (Rivas-Martínez et al. 2001, Lorite et al. 2003), Nizozemí (Westhoff & Den Held 1969, van t Veer et al. in Stortelder et al. 1999: 13 40), Německa (Müller in Oberdorfer 1993b: , Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: , Dengler & Wollert in Berg et al. 2004: ), Dánska (Lawesson 2004), Polska (Matuszkiewicz 2007), Slovenska (Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49), Švýcarska (Moor 1958), Rakouska (Mucina in Mucina et al. 1993: ), Maďarska (Borhidi 2003), Ukrajiny (Solomaha 2008) a Baškortostánu (Korotkov et al. 1991, Jamalov et al. 2004). Mimo Evropu není tato vegetace zatím známa. Někteří autoři rozlišují vedle svazu Senecionion fluviatilis ještě samostatný svaz Convolvulion sepium (= Calystegion sepium), který zahrnuje společenstva druhů se širší ekologickou amplitudou, zatímco svaz Senecionion fluviatilis vymezují výskytem specializovaných druhů, např. Cucubalus baccifer, Cuscuta europaea a Senecio sarracenicus (Jamalov et al. 2004, Matuszkiewicz 2007). Členění na více svazů, z nichž každý zahrnuje stanovištně a geograficky příbuzná společenstva, prosazuje 293

3 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) 294 i Passarge (1976). Takto vymezené svazy jsou však floristicky slabě diferencovány, a proto se v našem zpracování přidržujeme širšího pojetí jediného svazu. Navíc jméno Calystegion sepium Tüxen 1947 není pro tuto vegetaci použitelné, protože jediná validně popsaná asociace v originální diagnóze tohoto svazu (Petasito hybridi-aegopodietum podagrariae Tüxen 1947) zahrnuje devětsilová společenstva (Tüxen 1947), a proto je jméno svazu Calystegion sepium Tüxen 1947 synonymem jména svazu Petasition hybridi Sillinger Pojetí jediného svazu je přijato i ve většině evropských přehledů vegetace (např. Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: , Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49, Borhidi 2003). V některých přehledech (např. Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: ) je do svazu Senecionion fluviatilis zahrnována i vegetace nesečených nebo jen nepravidelně sečených vlhkých vysokobylinných luk. S porosty svazu Senecionion fluviatilis mají tyto louky společné velké množství vlhkomilných druhů s širokou ekologickou amplitudou, vyznačují se však výskytem mnoha lučních druhů a naopak absencí nitrofilních širokolistých bylin a lián. Proto vegetaci vysokobylinných zaplavovaných luk řadíme do třídy Molinio-Arrhenatheretea a svazu Deschampsion cespitosae (Hájková et al. in Chytrý 2007: ). V dosavadním přehledu vegetace České republiky (Hejný in Moravec et al. 1995: ) bylo do svazu Senecionion fluviatilis zahrnuto pět rostlinných společenstev. Toto pojetí bylo z větší části převzato z prvního syntetického zpracování vegetace svazu Senecionion fluviatilis v České republice (Kopecký 1985b) a nebylo dosud revidováno. Analýza snímkového materiálu této vegetace z České republiky však ukázala, že rozlišování asociací Fallopio-Cucubaletum bacciferi Passarge 1976, Aristolochio-Cucubaletum bacciferi (Kopecký 1965) Passarge 1976 a Cuscuto europaeae- -Calystegietum sepium Tüxen ex Lohmeyer 1953 nemá opodstatnění, neboť se sice liší pokryvností jednotlivých diagnostických druhů, ale floristicky jsou diferencovány jen velmi nevýrazně. Proto tyto asociace slučujeme do jediné, pro kterou přijímáme nejstarší platné jméno Cuscuto europaeae-calystegietum sepium. Další uváděné společenstvo Carduus crispus (Kopecký 1985b, Hejný in Moravec et al. 1995: ) v tomto zpracování rovněž nerozlišujeme. Carduus crispus má širokou ekologickou amplitudu a tvoří floristicky jen málo vyhraněné porosty. Proto jej nepovažujeme za dobrý diagnostický druh. Z našeho území je tato vegetace sice doložena fytocenologickými snímky, ty jsou však velmi heterogenní. Oproti předchozímu přehledu vegetace České republiky (Hejný in Moravec et al. 1995: ) zahrnujeme do svazu Senecionion fluviatilis i některá společenstva s dominancí neofytů, a to Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae a Sicyo angulatae-echinocystietum lobatae. Porosty s převahou neofytu Rudbeckia laciniata, vyskytující se zejména v nivách vodních toků a podle celkového druhového složení rovněž přiřaditelné ke svazu Senecionion fluviatilis, ponecháváme bez formální klasifikace kvůli nedostatku fytocenologických snímků. Summary. This alliance includes natural vegetation types of annual and perennial, nutrient- and moisture- -demanding herbaceous plants. The stands are dense, involving several herbaceous lianas and herbs producing large amounts of biomass. Natural habitats are fringes of floodplain forests and scrub or banks of rivers and oxbows. However, this vegetation also develops in secondary habitats such as abandoned meadows and forest clearings in the floodplains. XDA01 Cuscuto europaeae- -Calystegietum sepium Tüxen ex Lohmeyer 1953* Vegetace vlhkých míst s bylinnými liánami Tabulka 8, sloupec 1 (str. 307) Nomen inversum propositum, nomen mutatum propositum Orig. (Lohmeyer 1953): Convolvulus sepium-cuscuta europaea-ass. Tx (Convolvulus sepium = Calystegia sepium) Syn.: Convolvulo sepium-cuscutetum europaeae Tüxen 1947 ( 3f), Convolvulo sepium-cuscutetum europaeae Tüxen 1950 ( 2b, nomen nudum), Urtico-Convolvuletum Görs et Müller 1969, Fallopio-Cucubaletum bacciferi Passarge 1976, Aristolochio-Cucubaletum bacciferi (Kopecký 1965) Passarge 1976 * Zpracovaly K. Šumberová & D. Láníková

4 Senecionion fluviatilis Diagnostické druhy: Arctium nemorosum, Calystegia sepium, Chaerophyllum bulbosum, Cucubalus baccifer, Cuscuta europaea, Fallopia dumetorum, Humulus lupulus, Phalaris arundinacea, Rubus caesius, Saponaria officinalis Konstantní druhy: Aegopodium podagraria, Anthriscus sylvestris, Artemisia vulgaris, Calystegia sepium, Chaerophyllum bulbosum, Cucubalus baccifer, Fallopia dumetorum, Filipendula ulmaria, Galium aparine, Humulus lupulus, Phalaris arundinacea, Rubus caesius, Scrophularia nodosa, Symphytum officinale, Urtica dioica Dominantní druhy: Calystegia sepium, Cucubalus baccifer, Galium aparine, Humulus lupulus, Rubus caesius, Urtica dioica Formální definice: (skup. Calystegia sepium OR skup. Humulus lupulus) AND (Calystegia sepium pokr. > 25 % OR Cucubalus baccifer pokr. > 25 % OR Cuscuta europaea pokr. > 25 % OR Fallopia dumetorum pokr. > 25 % OR Humulus lupulus pokr. > 25 %) NOT Carex buekii pokr. > 25 % NOT Echinocystis lobata pokr. > 25 % NOT Impatiens glandulifera pokr. > 25 % NOT Phalaris arundinacea pokr. > 25 % NOT Phragmites australis pokr. > 25 % Struktura a druhové složení. Do této asociace řadíme porosty, v nichž dominují bylinné liány, především opletník plotní (Calystegia sepium) a chmel otáčivý (Humulus lupulus), vzácněji i opletka křovištní (Fallopia dumetorum), nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer) a kokotice evropská (Cuscuta europaea). Porosty jsou zpravidla dvouvrstevné. Výrazně se v nich uplatňují vysoké nitrofilní širokolisté byliny, zejména Urtica dioica a dále např. Aegopodium podagraria, Anthriscus sylvestris a Chaerophyllum bulbosum. Vzácněji a s menší pokryvností do porostů vstupují trávy, např. Phalaris arundinacea a Poa trivialis. Tyto druhy určují výšku porostů, neboť poskytují oporu výše uvedeným liánám a dalším bylinám, které se na ně mohou přichytávat (např. Galium aparine). V závislosti na druhovém složení se výška porostů této asociace pohybuje nejčastěji mezi 1 a 2 m a biomasa je převážně soustředěna do horní vrstvy bylinného patra. Je-li horní vrstva porostů rozvolněná, bývá výrazněji vyvinuta přízemní vrstva tvořená nízkými plazivými nebo poléhavými druhy. Dominuje v ní zpravidla Rubus caesius, s menší pokryvností se vyskytují např. Glechoma hederacea a Lysimachia nummularia. Na ploškách s obnaženým substrátem se mohou objevovat i jednoleté vlhkomilné druhy třídy Bidentetea tripartitae, např. Bidens frondosa a Myosoton aquaticum. Z invazních neofytů nejčastěji přistupují Echinocystis lobata a Impatiens glandulifera. Porosty jsou druhově dosti bohaté; na plochách o velikosti m 2 se vyskytuje zpravidla druhů cévnatých rostlin. Mechové patro většinou chybí. Stanoviště. Porosty této asociace se nejčastěji vyskytují v lemech lužních lesů a pobřežních houštin, na okrajích mrtvých ramen a tůní a na březích řek, někdy i na neudržovaných plochách v okolí vodních nádrží a menších vodotečí uvnitř sídel. Protože většina diagnostických druhů se běžně vyskytuje v podrostu lužního lesa, druhotně se tato vegetace šíří i na pasekách. Po jejich zalesnění se hojně udržuje podél oplocení lesních školek a kolem skládek dřeva nebo hromad pařezů, které bývají shrnuty buldozerem k okraji pasek a tam často ponechány. Stanoviště jsou nejčastěji mírně zastíněná, většina druhů však snáší jak plné oslunění, tak i značné zastínění. Půdy jsou čerstvě vlhké, hlinitopísčité až jílovité, bohaté dusíkem, často s velkou příměsí nerozloženého organického detritu v povrchové vrstvě. Společenstvo do značné míry toleruje periodické kolísání hladiny vody včetně dočasného zaplavení. Zejména v nivách řek se při poklesu vodní hladiny často rozrůstá i na obnaženém dně mělkých tůní. Vyžaduje však pro svůj vývoj výrazně delší období bez záplavy než třeba jednoletá společenstva třídy Bidentetea tripartitae, na která v zonaci lužní vegetace často navazuje. Dynamika a management. Cuscuto-Calystegietum je přirozenou vegetací nížinných říčních aluvií v teplých oblastech. Zde bylo pravděpodobně součástí přirozených komplexů prosvětlených vrbotopolových měkkých luhů, případně vlhčích typů tvrdých luhů. K jeho šíření přispívaly lokální disturbance, např. při povodních nebo pádech stromů, a periodické vysychání mělkých vod. Řada druhů vyskytujících se v této vegetaci se účinně šíří vodou a může se uchycovat na nově vzniklých říčních náplavech. Vlivem činnosti člověka v nivách tato vegetace obsadila i rozsáhlejší plochy. V současnosti se Cuscuto-Calystegietum stále častěji vyskytuje i v chladnějších pahorkatinách. Souvisí to zejména s eutrofizací toků a vodních nádrží, hlavně v sídlech a jejich nejbližším okolí. 295

5 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) Obr Cuscuto europaeae-calystegietum sepium. Porost ostružiníku ježiníku (Rubus caesius) a opletníku plotního (Calystegia sepium) v nivě Jizery u Bakova nad Jizerou. (M. Chytrý 2007.) Fig Vegetation with Rubus caesius and Calystegia sepium in the Jizera river floodplain near Bakov nad Jizerou, central Bohemia. K jeho šíření přispívá i ponechání některých, dříve spásaných nebo sečených ploch ladem. Porosty této asociace na druhotných stanovištích v chladnějších oblastech bývají ve srovnání s vegetací nížinných aluvií druhově chudší a obsahují větší počet synantropních druhů, což ukazuje na odlišný způsob jejich vývoje. Často zarůstají plochy, které byly dříve v obcích využívány k pastvě nebo na seno, např. kolem rybníků a v nivách potoků. Při neustálém dosycování stanovišť dusíkem a absenci narušování v porostech většinou převládne jen několik konkurenčně silných druhů, např. Calystegia sepium a Urtica dioica. Tato vegetace zpravidla nevyžaduje žádný ochranářský management a na přirozených stanovištích není nutné ani její omezování. Jako nežádoucí jsou vnímány její ochuzené typy s velkým zastoupením neofytů, např. Aster novi-belgii s. l., Echinocystis lobata nebo Impatiens glandulifera, které se šíří do luk a na mokřadní stanoviště. Jejich omezování je možné pravidelnou sečí. Rozšíření. Asociace Cuscuto-Calystegietum je známa především z nížinných aluvií velkých středo296 evropských řek, zasahuje však i do východní Evropy. Byla doložena z Německa (Müller in Oberdorfer 1993b: , Pott 1995, Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: , Dengler et Wollert in Berg et al. 2004: ), Švýcarska (Moor 1958), Rakouska (Mucina in Mucina et al. 1993: ), Polska (Matuszkiewicz 2007), Slovenska (Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49), Maďarska (Borhidi 2003) a Ukrajiny (Solomaha 2008). V České republice je vázána hlavně na říční nivy v nížinách a teplejších pahorkatinách, zejména Labe, Dyje, Moravy a jejích přítoků. Fytocenologickými snímky je však doloženo jen několik málo lokalit v těchto oblastech (Kopecký 1969, Slavík 1980). Větší počet snímků přirozených porostů pochází z dolního Poorličí (Kopecký 1969, 1989, 1991, Kopecký & Hejný 1971). Další fytocenologické snímky jsou k dispozici z Frýdlantského výběžku (Jehlík 1963), Liberecka (Hejný, nepubl.), Českolipska (Hlaváček & P. Pyšek 1988), Plzeňska (Šandová 1977), Českokrumlovska (Hejda, nepubl.), Kolína (Slavík 1980), Že lezných hor (Jirásek 1998), Lanškrounska (Jirásek 1992), Znojemska (Slavík 1980), Vyškovska (Láníková, ne publ.) a Uherskohradišťska (Kopecký 1969).

6 Senecionion fluviatilis Obr Rozšíření asociace XDA01 Cuscuto europaeae-calystegietum sepium; existující fytocenologické snímky dávají dosti neúplný obraz skutečného rozšíření této asociace. Fig Distribution of the association XDA01 Cuscuto europaeae-calystegietum sepium; available relevés provide an incomplete picture of the actual distribution of this association. Variabilita. Ve variabilitě této vegetace se odrážejí především vlhkostní poměry stanoviště. Zatímco v porostech na vlhčích stanovištích se častěji vyskytují vytrvalé i jednoleté mokřadní druhy, na sušších místech převažují liány a druhy mezofilních vysokobylinných lemů. Od přirozené vegetace v říčních nivách se dosti výrazně liší i porosty na místech pod silným vlivem člověka, v nichž se vyskytují druhy ruderálních stanovišť a polní plevele. Vzhledem k relativně malému souboru fytocenologických snímků s nerovnoměrným zastoupením různých typů porostů nerozlišujeme pro tuto asociaci varianty. V literatuře jsou v rámci asociace hojně uváděny porosty s větší pokryvností Chaerophyllum bulbosum (např. Görs & Müller 1969, Kopecký 1984b), které se vyvíjejí především na silněji antropicky ovlivněných stanovištích (Kopecký 1984b). Jde o přechody k asociaci Chaerophylletum bulbosi, řazené v našem přehledu do svazu Aegopodion podagrariae. V rámci variability asociace Cuscuto-Calystegietum lze rozeznat i porosty s větší pokryvností Urtica dioica, které bývají v některých fytocenologických studiích zahrnovány do asociace Urtico-Convolvuletum Görs et Müller Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo nemá žádné hospodářské využití. Z ochranářského hlediska je považováno za málo hodnotnou vegetaci, porosty s velkým podílem neofytů nebo apofytů pak za nežádoucí, neboť mohou zarůstat cenné luční a mokřadní biotopy. Vzácně se v této vegetaci vyskytují některé ohrožené druhy, např. Cuscuta lupuliformis a Senecio sarracenicus. V krajině má Cuscuto-Calystegietum meliorační význam, neboť přispívá k ochraně břehů před erozí a zachycuje značné množství živin. Summary. This association is characterized by herbaceous lianas such as Calystegia sepium, Cucubalus baccifer, Cuscuta europaea, Fallopia dumetorum and Humulus lupulus. It occurs on the fringes of floodplain forests and scrub, on the banks of rivers, oxbows and alluvial pools, and on forest clearings in river floodplains. Habitats are usually partially shaded, with wet, loamy-sandy to clayey soils rich in nutrients. They can be temporarily flooded. In the Czech Republic Cuscuto- -Calystegietum occurs mainly in lowland and colline areas. XDA02 Calystegio sepium-epilobietum hirsuti Hilbig et al. 1972* Vegetace vlhkých míst s vrbovkou chlupatou Tabulka 8, sloupec 2 (str. 307) * Zpracovala K. Šumberová 297

7 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) Nomen mutatum propositum et nomen inversum propositum Orig. (Hilbig et al. 1972): Epilobio hirsuti-convolvuletum (Convolvulus sepium = Calystegia sepium) Diagnostické druhy: Epilobium hirsutum Konstantní druhy: Aegopodium podagraria, Dactylis glomerata, Elytrigia repens, Epilobium hirsutum, Urtica dioica Dominantní druhy: Calystegia sepium, Epilobium hirsutum, Holcus mollis, Juncus bufonius, J. in flexus, Urtica dioica Formální definice: Epilobium hirsutum pokr. > 25 % NOT skup. Caltha palustris NOT skup. Cirsium oleraceum NOT Berula erecta pokr. > 25 % NOT Bidens frondosa pokr. > 25 % NOT Bidens tripartita pokr. > 25 % NOT Mimulus guttatus pokr. > 25 % NOT Persicaria lapathifolia pokr. > 25 % NOT Typha latifolia pokr. > 25 % Struktura a druhové složení. Strukturu porostů určuje dominantní vytrvalá bylina vrbovka chlupatá (Epilobium hirsutum), která v příznivých podmínkách dosahuje výšky až 2 m a jejíž pokryvnost se pohybuje nejčastěji v rozmezí %. V červnu až srpnu Epilobium hirsutum kvete velkými nachovými květy, a společenstvo tak dostává nápadný barevný aspekt. S velkou pokryvností se v porostech vyskytují vlhkomilné nitrofilní širokolisté byliny (např. Urtica dioica) a bylinná liána Calystegia sepium. Pokryvnost trav bývá malá; nejčastěji se vyskytují běžné druhy, např. Dactylis glomerata, Elytrigia repens a Poa trivialis. Vedle druhů typických pro nesečené vysokobylinné lemy se v této vegetaci častěji uplatňují i druhy vlhkých luk, ruderálních trávníků, obnažených den a porostů rákosin a vysokých ostřic. Ty do niv s vrbovkou chlupatou pronikají buď z kontaktních porostů (např. druhy rákosin jako Typha latifolia), nebo jsou naopak pozůstatkem dřívějších sukcesních stadií vegetace Obr Calystegio sepium-epilobietum hirsuti. Vegetace v zamokřené prohlubni na okraji pole s vrbovkou chlupatou (Epilobium hirsutum) a opletníkem plotním (Calystegia sepium) u Hrušek na Břeclavsku. (K. Šumberová 2008.) Fig Vegetation in a wet depression at a field margin with Epilobium hirsutum and Calystegia sepium near Hrušky, Břeclav district, southern Moravia. 298

8 Senecionion fluviatilis na daném stanovišti. Mohou tak vznikat i druhově bohatší porosty s více než 15 druhy cévnatých rostlin na plochách o velikosti 4 25 m 2. Častěji jde však o porosty s druhy, neboť akumulace těžko rozložitelné stařiny na povrchu půdy, případně velká pokryvnost Calystegia sepium a poléhání dominantního Epilobium hirsutum omezují rozvoj nižší vrstvy bylinného patra. Rovněž mechové patro zpravidla chybí. Stanoviště. Porosty asociace Calystegio-Epilobietum se nejčastěji vyskytují jednak v nesečených vysokobylinných lemech vodotečí, zejména stružek a potůčků, jednak na mechanicky narušovaných březích a náplavech větších řek a v příkopech. Charakteristické je značné kolísání průtoku vody během roku, přičemž v létě dochází k jeho značnému omezení nebo přerušení. Někdy se společenstvo vyskytuje i v mokřinách na okrajích polí nebo luk, které jsou syceny průsakem podzemní vody. Může se vyvinout i na zazemněných okrajích rybníků nebo obnažených rybničních dnech ponechaných bez vody po celé vegetační období nebo déle. Stanoviště s výskytem této vegetace jsou zpravidla plně osluněná. Calystegio-Epilobietum roste na jílovitých a hlinitých půdách, někdy s velkým podílem organogenního bahna v povrchové vrstvě. Půdy jsou bohaté dusíkem a bazickými ionty. Společenstvo je citlivé vůči hlubokému vysychání substrátu, a proto se nachází pouze tam, kde půdy i v létě zůstávají vlhké. Dynamika a management. Calystegio-Epilobietum je přirozenou vegetací mokrých narušovaných stanovišť s velkým obsahem živin; zde je možné klíčení diaspor dominantního Epilobium hirsutum, které se snadno šíří větrem i na velké vzdálenosti. Před začátkem intenzivnějšího vlivu člověka na krajinu byl výskyt společenstva pravděpodobně jen maloplošný a omezoval se na okolí potoků nebo zamokřené lesní světliny, kde byl např. povodněmi nebo občasnou pastvou zvěře blokován rozvoj konkurenčně silnějších typů vegetace. Ustane-li narušování, nahrazují společenstvo porosty rákosin, vysokých ostřic nebo pobřežní olšiny a vrbiny. Podobně probíhá vývoj společenstva na dnech vypuštěných rybníků, kde chybí semenná banka druhů obnažených den, případně kde jsou semena uložena hluboko v bahnitém sedimentu. Osídlování den těchto rybníků probíhá převážně z okolí a rozvoj vegetace je zpravidla přerušen napuštěním rybníka. V současné krajině je vlivem opakovaných antropogenních disturbancí Calystegio-Epilobietum zvýhodněno. Již v prvním roce po vzniku porostů může dominantní Epilobium hirsutum vykvést a vytvořit velké množství semen. Druh se tak může snadno rozšířit například na narušené mokré louky a při dostatečném přísunu živin se vegetativně rozrůstá i mimo narušená místa. V menších vodotečích se nejprve objevuje roztroušeně na vyvýšených, periodicky obnažovaných místech, často v mozaice s porosty svazu Glycerio-Sparganion. Velkou produkcí biomasy a zvětšováním mocnosti sedimentu na dně Epilobium hirsutum postupně vytváří vhodné podmínky pro své další rozrůstání i pro šíření druhů vázaných na periodické kolísání vodní hladiny. Naopak druhy nesnášející pokles výšky vodního sloupce nebo druhy citlivé na zastínění vyšším porostem bylin postupně mizí. Pokud je v dosahu zdroj diaspor, Calystegio-Epilobietum se může na stanovišti snadno obnovit i poté, co bylo zničeno, např. při čištění vodotečí. Nevyžaduje záchranný management, naopak na některých místech s cennější vegetací potočních rákosin nebo mokrých luk může být vhodné jeho omezování, buď sečením porostů před rozkvětem, nebo na nezpevněných substrátech vytrháváním celých rostlin. Rozšíření. Asociace Calystegio-Epilobietum je známa z nížinného až podhorského stupně Evropy, přičemž nejhojnější je v mírně teplých pahorkatinách. Doklady o jejím výskytu existují z Velké Británie (Rodwell 2000), Nizozemí (Westhoff & Den Held 1969, van t Veer et al. in Stortelder et al. 1999: 13 40), Německa (Müller in Oberdorfer 1993b: , Pott 1995, Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: ), Polska (Matuszkiewicz 2007), Slovenska (Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49), Rakouska (Mucina in Mucina et al. 1993: ) a Rumunska (Mititelu & Dorca 1987). Dominantní druh Epilobium hirsutum má mnohem větší areál, zahrnující vedle Evropy i západní a střední Asii a severní Afriku (Meusel et al. 1978), a vzhledem ke své široké ekologické amplitudě se může zapojovat i do mnoha jiných typů vlhkomilné bylinné vegetace. V České republice je Calystegio-Epilobietum poměrně hojné na většině území státu s výjimkou horských poloh, pouze v teplých nížinách je jen řídce roztroušeno. Fytocenologických sním- 299

9 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) Obr Rozšíření asociace XDA02 Calystegio sepium-epilobietum hirsuti; existující fytocenologické snímky dávají dosti neúplný obraz skutečného rozšíření této asociace, proto jsou malými tečkami označena místa s výskytem diagnostického druhu Epilobium hirsutum podle floristických databází. Velká část lokalit druhu však nereprezentuje vegetaci této asociace. Fig Distribution of the association XDA02 Calystegio sepium-epilobietum hirsuti; available relevés provide an incomplete picture of the actual distribution of this association, therefore the sites with occurrence of its diagnostic species, Epilobium hirsutum, according to the floristic databases, are indicated by small dots. Many of the occurrences of this species, however, do not represent the vegetation of this association. 300 ků přiřaditelných k této asociaci však z našeho území existuje jen velmi málo, a to z Teplicka (Láníková, nepubl.), Náchodska (Kopecký 1957), Šumavy (Matějková et al. 1996), Táborska (Douda 2003), Jindřichohradecka (Šumberová, nepubl.), Velkomeziříčska (Horáková, nepubl.), Boskovicka (Láníková, nepubl.), Vyškovska (Otýpková, nepubl.) a Břeclavska (Šumberová, nepubl.). Variabilita. V rámci této asociace lze rozlišit porosty na déle zaplavených místech s výskytem vytrvalých i jednoletých mokřadních druhů a porosty krátkodobě zaplavených nebo silně zamokřených stanovišť, do nichž vstupují některé druhy vlhkých luk. Kvůli malému počtu fytocenologických snímků nerozlišujeme varianty. Hospodářský význam a ohrožení. Tato vegetace nemá žádné přímé hospodářské využití. V drobných vodotečích v zemědělské krajině a v sídlech může výrazně přispívat ke snižování obsahu živin ve vodě. Při ponechání porostů bez zásahu se však hromadí v korytech potoků velké množství biomasy a koryta se rychle zanášejí, což způsobuje časté povodňové stavy. Calystegio- -Epilobietum u nás v současnosti není ohroženo, naopak se šíří na neudržovaných zamokřených pozemcích. Syntaxonomická poznámka. Porosty, které se vyvíjejí na krátkodobě obnažených rybničních dnech a říčních náplavech a v nichž s výjimkou dominantního vytrvalého druhu Epilobium hirsutum převažují vlhkomilné jednoleté druhy, do asociace Calystegio-Epilobietum nezahrnujeme, neboť svojí dynamikou a druhovým složením mají nejblíže k asociacím Bidentetum tripartitae Miljan 1933 a Polygono brittingeri-chenopodietum rubri Lohmeyer 1950 ze třídy Bidentetea tripartitae Tüxen et al. ex von Rochow Summary. This community is dominated by Epilobium hirsutum, a tall perennial herb, in conjuction with other moisture-demanding nitrophilous plants. It occurs in unmown herbaceous fringes around streams, ditches with fluctuating water flow rate, at wet edges of arable fields or meadows and on exposed, dried-up pond bottoms. It is common at middle altitudes of the Czech Republic.

10 Senecionion fluviatilis XDA03 Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae Hilbig 1972* Vegetace vlhkých míst s netýkavkou žláznatou Tabulka 8, sloupec 3 (str. 307) Nomen inversum propositum Orig. (Hilbig 1972): Impatienti-Convolvuletum (Impatiens glandulifera, Calystegia sepium) Syn.: Impatienti-Solidaginetum Moor 1958 p. min. p. ( 36, nomen ambiguum), Impatiens glandulifera-convolvulion-gesellschaft Görs et Müller 1969 ( 3c), Impatientetum glanduliferae Görs et Müller in Görs 1975 Diagnostické druhy: Calystegia sepium, Impatiens glandulifera, Myosoton aquaticum * Zpracovaly D. Lá níková & K. Šumberová Konstantní druhy: Aegopodium podagraria, Artemisia vulgaris, Calystegia sepium, Galium aparine, Impatiens glandulifera, Urtica dioica; Atrichum undulatum Dominantní druhy: Impatiens glandulifera, Urtica dioica Formální definice: Impatiens glandulifera pokr. > 25 % NOT Salix alba pokr. > 25 % NOT Salix fragilis pokr. > 25 % NOT Salix triandra pokr. > 25 % Struktura a druhové složení. Společenstvo za hrnuje většinou zapojené porosty s dominantní netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera), která může dosahovat výšky až 3 m. Porosty jsou obvykle dvouvrstevné až třívrstevné. V nižší vrstvě zpravidla převládá kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Pravidelně se vyskytují i další širokolisté ruderální druhy (např. Aegopodium podagraria a Artemisia vulgaris), dále vlhkomilné druhy typické pro lužní lesy a pobřežní křoviny (např. Carduus cris pus, Myosoton aquaticum, Rubus caesius a Symphytum tuberosum) a trávy (např. Elytrigia repens Obr Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae. Porost invazní netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera) na břehu Vltavy v Praze-Podhoří. (P. Pyšek 2002.) Fig A stand of invasive Impatiens glandulifera on the Vltava river bank in Prague-Podhoří. 301

11 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) a Phalaris arundinacea). V porostech se proplétá Galium aparine a Calystegia sepium. Většinou se v nich vyskytuje druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 4 25 m 2. Mechové patro se obvykle nevyvíjí. Stanoviště. Společenstvo osídluje břehy a nivy vodních toků, zvláště řek, méně často břehy potoků a slepých ramen. Vzácněji se s ním lze setkat i na různých antropogenních stanovištích přímo v sídlech a jejich okolí, např. ve vlhkých příkopech podél cest a železnic, ve strouhách, melioračních kanálech, na okrajích lesních silnic a na vlhkých skládkách. Stanoviště jsou většinou částečně zastíněná, s vlhkými až mírně vysychavými hlinitými až hlinitopísčitými půdami bohatými na živiny. Dynamika a management. Netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) byla do Evropy introdukována jako okrasná a nektarodárná rostlina na začátku 19. století (Slavík in Slavík et al. 1997: ). Je to statná jednoletá bylina tvořící velké množství semen (Prach in P. Pyšek & Tichý 2001: 29 30), trvalou zásobu diaspor v půdě však pravděpodobně nevytváří (Weber 2003). Semena se šíří především hydrochorně: jsou unášena po dně účinkem vodního proudu (Lhotská & Kopecký 1966, Slavík in Slavík et al. 1997: ). Při záplavách se mohou uvnitř inundační zóny šířit i na větší vzdálenost, a netýkavka tak často proniká od toku dále do světlých lužních lesů a vrbových křovin. Rychle kolonizuje čerstvě obnažené plochy nebo invaduje do nezapojené vegetace. Během jednoho vegetačního období vznikají mohutné porosty, které se na dané lokalitě většinou každoročně obnovují. Studie porostů netýkavky žláznaté na českých řekách (Hejda & P. Pyšek 2006) neprokázala, že by šíření netýkavky výrazně ovlivňovalo druhové složení invadované vegetace. Dochází však ke snížení pokryvnosti jednotlivých druhů ve prospěch netýkavky. Porosty netýkavky se ničí hlavně ručním vytrháváním nebo sečením v létě před květem (Prach in P. Pyšek & Tichý 2001: 29 30, Weber 2003). Vytrhávání ovšem bývá málo účinné, zatímco sečení porostů zničí lemovou vegetaci, která měla být před invazí netýkavky chráněna. Rostliny poškozené počátkem vegetačního období jsou schopny regenerovat a vytvořit zralá semena. Fenologické optimum má toto společenstvo v létě a začátkem podzimu, kdy netýkavka žláznatá kvete. Rozšíření. Netýkavka žláznatá pochází ze západního Himálaje (Slavík in Slavík et al. 1997: ). V současné době se vyskytuje jako invazní rostli- 302 Obr Rozšíření asociace XDA03 Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae; existující fytocenologické snímky dávají dosti neúplný obraz skutečného rozšíření této asociace, proto jsou malými tečkami označena místa s výskytem diagnostického druhu Impatiens glandulifera podle floristických databází. Fig Distribution of the association XDA03 Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae; available relevés provide an incomplete picture of the actual distribution of this association, therefore the sites with occurrence of its diagnostic species, Impatiens glandulifera, according to the floristic databases, are indicated by small dots.

12 Senecionion fluviatilis na především na Britských ostrovech a v severní a střední Evropě (Kowarik 2003, Weber 2003). Zavlečena však byla i do východní Evropy, temperátní Asie, Spojených států a na Nový Zéland (Weber 2003). Ze sousedních zemí jsou její porosty popisovány ve fytocenologické literatuře z Německa (Müller in Oberdorfer 1993b: , Pott 1995, Hilbig in Schubert et al. 2001: ), Rakouska (Mucina in Mucina et al. 1993: ), Slovenska (Jarolímek 1993, Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49) a jsou zmíněny i z Polska (Matuszkiewicz 2007). V České republice existují první záznamy o zplanění netýkavky žláznaté z konce 19. století (Slavík 1996, Slavík in Slavík et al. 1997: ). Dnes jsou její porosty rozšířeny převážně v nížinách a pahorkatinách po celém území. Jsou vázány především na pobřeží a nivy řek. Postupné šíření netýkavky žláznaté během 20. století rekonstruovali na základě floristických dat P. Pyšek & Prach (1995a, b) a Slavík (1996). Větší počet fytocenologických snímků porostů s dominantní netýkavkou pochází například ze středních Čech (Hejda, nepubl.), z údolí řek Jihlavy, Oslavy, Svratky, Svitavy a z dalších oblastí jižní Moravy (Grüll & Vaněčková 1982, Vymyslický 2001), Olomouce (Tlusták 1990) a severní Moravy (Pilčík 1993). Variabilita. V závislosti na typu stanoviště a stupni narušení lze rozlišit tyto varianty: Varianta Phalaris arundinacea (XDA03a) zahrnuje porosty vyvíjející se na říčních náplavech nebo v lemech pobřežních olšin a vrbin s diagnostickými druhy Phalaris arundinacea a Symphytum officinale. Varianta Elytrigia repens (XDA03b) se vyvíjí jak na březích vodních toků, tak na stanovištích silně ovlivněných činností člověka. Půdy jsou často čerstvě narušené. V porostech se vyskytují vytrvalé ruderální druhy (např. Artemisia vulgaris, Chelidonium majus, Heracleum sphondylium a Lamium album) a vlhkomilné druhy lužních lesů (např. Aegopodium podagraria, Carduus crispus, Eupatorium cannabinum, Rubus caesius a Solanum dulcamara). Hojně zastoupeny jsou také trávy (např. Dactylis glomerata, Elytrigia repens a Poa trivialis) a jednoleté až dvouleté ruderální druhy (např. Alliaria petiolata, Galium aparine, Impatiens parviflora a Poa annua). Hospodářský význam a ohrožení. Vzdor rozšířenému tvrzení o nebezpečnosti Impatiens glandulifera pro autochtonní vegetaci patrně není pravda, že tento druh výrazně ovlivňuje druhové složení a bohatost porostů na březích řek (P. Pyšek & Sádlo 2004, Hejda & P. Pyšek 2006). V porostech s dominantní netýkavkou žláznatou však dochází ke snížení pokryvnosti ostatních druhů. V oblastech silně zasažených invazí tak porosty netýkavky značně pozměnily celkový ráz poříčních biotopů. Jde o invazní druh schopný osídlit většinu stanovišť světlých a vlhkých lesních porostů, v nichž se dále šíří (Prach in P. Pyšek & Tichý 2001: 29 30) a může omezovat zmlazování juvenilních dřevin (Maule et al. 2000). Někdy mohou po záplavách dočasně vznikat rozsáhlé porosty netýkavky i na okrajích polí. Mladé porosty vyrostlé na holé půdě nedokážou zabránit půdní erozi, neboť na podzim a v zimě po odumření nadzemní biomasy netýkavky dochází k obnažení půdního povrchu (Kowarik 2003). Summary. The association Calystegio-Impatientetum is dominated by Impatiens glandulifera, a tall annual herb, which is an invasive neophyte of Asian origin. A constant subdominant species is Urtica dioica. This vegetation type commonly occurs on river banks and in floodplains; less frequently it can be found in wet ditches, along forest roads or in wet waste places. Habitats are usually partially shaded, with wet loamy to loamy-sandy soils rich in nutrients. In the Czech Republic Impatiens glandulifera has been spreading since the end of the 19th century. Currently it is common along rivers in lowland and colline areas throughout the country. XDA04 Sicyo angulatae- -Echinocystietum lobatae Fijałkowski ex Brzeg et Wojterska 2001* Vegetace vlhkých míst se štětincem laločnatým Tabulka 8, sloupec 4 (str. 307) Orig. (Brzeg & Wojterska 2001): Sicyo-Echinocystietum lobatae Fijałkowski 1978 ex Brzeg et M. Wojterska 2001 (Sicyos angulata) * Zpracovala K. Šumberová 303

13 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) Syn.: Sicyo-Echinocystietum lobatae Fijałkowski 1978 prov. ( 3b) Diagnostické druhy: Aristolochia clematitis, Artemisia vulgaris, Aster novi-belgii s. l., Atriplex sagittata, Bidens frondosa, Bromus inermis, Calystegia sepium, Chaerophyllum bulbosum, Cuscuta europaea, Echinocystis lobata, Myosoton aquaticum, Persicaria mitis, Phalaris arundinacea, Saponaria officinalis, Solidago gigantea Konstantní druhy: Artemisia vulgaris, Atriplex sa gittata, Bidens frondosa, Calystegia sepium, Echinocystis lobata, Phalaris arundinacea, Urtica dioica Dominantní druhy: Artemisia vulgaris, Bromus inermis, Echinocystis lobata, Fallopia dumetorum, Galium aparine, Urtica dioica Formální definice: Echinocystis lobata pokr. > 25 % Struktura a druhové složení. V porostech dominuje jednoletá bylinná liána štětinec laločnatý (Echinocystis lobata), v druhé polovině léta rozkvétající bohatými latami bílých květů. Strukturu porostů výrazně ovlivňují vysoké jednoleté i vytrvalé nitrofilní byliny, zejména Bidens frondosa, Phalaris arundinacea a Urtica dioica, po nichž se dominanta popíná; jde o druhy dobře snášející zástin, a proto nezřídka dosahují v porostech pokryvnosti i více než 50 %. S menší pokryvností bývají zastoupeny i některé další liány, např. Calystegia sepium a Fallopia dumetorum. Oproti asociaci Cuscuto europaeae-calystegietum sepium, do jejíchž porostů Echinocystis lobata často invaduje, je pro Sicyo-Echinocystietum typický výrazně větší podíl druhů vázaných především na antropogenní stanoviště, tj. např. Artemisia vulgaris, Atriplex sagittata a Chenopodium album agg. Naopak zastoupení druhů typických pro přirozenou a polopřirozenou nitrofilní vegetaci a lužní lesy (např. Aegopodium podagraria, Chaerophyllum bulbosum a Rubus caesius) je v porostech asociace Sicyo-Echinocystietum omezené. Na plochách o velikosti m2 se zpravidla vyskytuje Obr Sicyo angulatae-echinocystietum lobatae. Porost štětince laločnatého (Echinocystis lobata) v nivě Moravy u Petrova na Hodonínsku. (V. Kalusová 2005.) Fig A stand of Echinocystis lobata in the Morava river floodplain near Petrov, Hodonín district, southern Moravia. 304

14 Senecionion fluviatilis druhů cévnatých rostlin. Mechové patro většinou není vyvinuto. Stanoviště. Tato vegetace osídluje hlavně střídavě zaplavovaná stanoviště v nivách velkých řek, zejména okraje a obnažená dna mrtvých ramen, tůní a příkopů, říční břehy a náplavy, lemy vrbových křovin a paseky. Společenstvo se může vyskytovat i mimo říční nivy, např. v okolí rybníků nebo na rumištích i jinde, kde Echinocystis lobata zplaňuje. Fytocenologické snímky takových porostů však nejsou z našeho území k dispozici. Stanoviště s výskytem porostů této asociace jsou výslunná až zastíněná. Porosty se vyvíjejí na různých půdách, od písčitohlinitých po jílovité. Častá je výrazná příměs nerozloženého organického detritu, zejména zbytků odumřelého dřeva z okolních stromů. Rovněž v mrtvých ramenech a tůních bývá minerální substrát zpravidla překryt vrstvou organického bahna. Substráty jsou bohaté živinami a po většinu vegetačního období zůstávají vlhké. Dynamika a management. Štětinec laločnatý (Echinocystis lobata) je přirozeně rozšířen v oblasti Velkých jezer v Severní Americe, kde osídluje říční břehy a okraje lužních lesů (Slavík & Lhotská 1967). Pro své nápadné květy a rychlý růst byl tento druh pravděpodobně koncem 19. století dovezen do Evropy jako okrasná rostlina vhodná ke krytí plotů, zahradních besídek apod. (Slavík & Lhotská 1967, Chrtková in Hejný et al. 1990: ). Jeho zplanění bylo z Evropy doloženo již na počátku 20. století. V České republice byla Echinocystis lobata ve volné přírodě poprvé pozorována začátkem čtyřicátých let poblíž Ústí nad Orlicí (Domin 1942, Slavík & Lhotská 1967), o několik let později i v dolním Pomoraví (Slavík & Lhotská 1967). Ačkoli zralá semena štětince si zachovávají plovatelnost nanejvýš několik dní (Slavík & Lhotská 1967), druh se v říčních systémech šíří poměrně rychle a obsazuje volná stanoviště i dál od hlavního toku. Šíření napomáhají povodně, které navíc mechanickým narušováním povrchu půdy vytvářejí podmínky vhodné pro uchycení semenáčů. K rozšíření porostů s dominancí štětince zřejmě přispěly i regulace vodních toků, neboť po napřímení říčních koryt bylo možné rychlejší šíření diaspor a odstranění přirozené vegetace na velkých plochách invazi usnadnilo. Zřejmě proto je tato vegetace mnohem běžnější například v nivě Moravy, která byla silně regulována, na rozdíl od nedalekého dolního toku Dyje (Vicherek et al. 2000, Vymyslický 2004). V sou- Obr Rozšíření asociace XDA04 Sicyo angulatae-echinocystietum lobatae; existující fytocenologické snímky dávají dosti neúplný obraz skutečného rozšíření této asociace, proto jsou malými tečkami označena místa s výskytem diagnostického druhu Echinocystis lobata podle floristických databází. Fig Distribution of the association XDA04 Sicyo angulatae-echinocystietum lobatae; available relevés provide an incomplete picture of the actual distribution of this association, therefore the sites with occurrence of its diagnostic species, Echnocystis lobata, according to the floristic databases, are indicated by small dots. 305

15 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) časnosti se Sicyo-Echinocystietum šíří hlavně na neudržovaných místech. Seč jeho výskyt omezuje hlavně v případech, kdy se provádí preventivně. Mechanické odstraňování rozsáhlých liánovitých porostů je fyzicky náročné a v některých typech vegetace, např. ve vrbových křovinách, není ani možné. Druhové složení vegetace s dominantní Echinocystis lobata i stanovištní vazba nasvědčují tomu, že štětinec zpravidla invaduje vegetaci, jejíž druhová skladba byla již dříve ochuzena mechanickým narušováním nebo ponecháním ladem, a výrazněji neovlivňuje ochranářsky cenná společenstva. Výjimkou jsou přirozené porosty asociace Cuscuto europaeae-calystegietum sepium. Rozšíření. Druh Echinocystis lobata je druhotně rozšířen v mnoha zemích střední, východní a jihovýchodní Evropy (Slavík & Lhotská 1967, Chrtková in Hejný et al. 1990: , Lambdon et al. 2008). Jeho porosty však dosud nebyly ve většině zemí fytocenologicky dokumentovány, případně jsou ve vegetačních monografiích pojednávány v rámci jiných asociací svazu Senecionion fluviatilis, nejčastěji jako součást asociace Cuscuto europaeae-calystegietum sepium. Doklady o této vegetaci mimo Českou republiku zatím existují pouze z Polska (Brzeg & Wojterska 2001) a Slovenska (Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21 49). Pravděpodobný je i výskyt v dalších zemích, např. v Srbsku, odkud je doložena silná invaze Echinocystis lobata do přírodních biotopů, v nichž se tento druh stává dominantou (Vasić 2005). V České republice bylo Sicyo-Echinocystietum doloženo fytocenologickými snímky zatím jen z dolního Pomoraví od Uherského Ostrohu níže po proudu (Slavík & Lhotská 1967, Kopecký 1969, 1985b), ojedinělý výskyt byl zaznamenán i u Velkého Meziříčí (Vymyslický 2001). Roztroušeně se vyskytuje i v dolním Podyjí (Šumberová, nepubl.), na dolním toku Jizery (Sádlo, nepubl.), na Berounce v Českém krasu (Sádlo, nepubl.) a zřejmě i jinde, fytocenologické snímky z těchto oblastí však nejsou k dispozici. Hospodářský význam a ohrožení. Echinocystis lobata je u nás stále pěstována jako okrasná rostlina, ačkoli to vzhledem k jejímu snadnému zplaňování a invazi do přirozených biotopů není vhodné. Je hostitelem některých chorob přenosných na kulturní rostliny a působících značné hospodářské ztráty, zejména virové mozaiky okurek (Slavík & Lhotská 1967). Syntaxonomická poznámka. Ve fytocenologické literatuře většiny zemí, z nichž jsou porosty s dominantní Echinocystis lobata uváděny, nebylo toto společenstvo dosud hodnoceno jako samostatná asociace. Kopecký (1969, 1985b) tyto porosty zahrnuje do asociace Cuscuto europaeae-calystegietum sepium Tüxen ex Lohmeyer 1953, případně do později popsané Aristolochio-Cucubaletum bacciferi (Kopecký 1969) Passarge Rovněž Jarolímek & Zaliberová (in Valachovič 2001: 21 49) hodnotí toto společenstvo v rámci asociace Cuscuto europaeae-calystegietum sepium, kde rozlišují variantu s Echinocystis lobata. Summary. This vegetation type is dominated by Echinocystis lobata, an annual herbaceous liana, which is accompanied by tall herbaceous, both annual and perennial, nutrient demanding species. Echinocystis lobata is a neophyte of North American origin. Its stands occur in regularly flooded habitats in large river floodplains, at the banks of rivers, oxbows, pools or ditches, and around fishponds. The spread of Echinocystis lobata in river corridors is supported by floods and probably also by river regulations. This vegetation type is documented by relevés mainly from the Morava river floodplain in southern Moravia, but it also occurs in some other low-altitude areas of the Czech Republic. 306

16 Nitrofilní vytrvalá vegetace vlhkých a mezických stanovišť (Galio-Urticetea) Tabulka 8. Synoptická tabulka asociací nitrofilní vytrvalé vegetace vlhkých a mezických stanovišť (třída Galio- Urticetea, část 1: Senecionion fluviatilis, Petasition hybridi a Impatienti noli-tangere-stachyion sylvaticae). Table 8. Synoptic table of the associations of nitrophilous perennial vegetation of wet to mesic habitats (class Galio-Urticetea, part 1: Senecionion fluviatilis, Petasition hybridi and Impatienti noli-tangere-stachyion sylvaticae). 1 XDA01. Cuscuto europaeae-calystegietum sepium 2 XDA02. Calystegio sepium-epilobietum hirsuti 3 XDA03. Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae 4 XDA04. Sicyo angulatae-echinocystietum lobatae 5 XDB01. Petasitetum hybridi 6 XDB02. Petasitetum hybrido-kablikiani 7 XDC01. Stachyo sylvaticae-impatientetum noli-tangere 8 XDC02. Epilobio montani-geranietum robertiani 9 XDC03. Arunco vulgaris-lunarietum redivivae 10 XDC04. Carici pendulae-eupatorietum cannabini 11 XDC05. Urtico dioicae-parietarietum officinalis Sloupec číslo Počet snímků Počet snímků s údaji o mechovém patře Bylinné patro Cuscuto europaeae-calystegietum sepium Cucubalus baccifer Humulus lupulus Fallopia dumetorum Arctium nemorosum Rubus caesius Calystegio sepium-epilobietum hirsuti Epilobium hirsutum Calystegio sepium-impatientetum glanduliferae Impatiens glandulifera Sicyo angulatae-echinocystietum lobatae Echinocystis lobata Aristolochia clematitis Bidens frondosa Atriplex sagittata Persicaria mitis Solidago gigantea Aster novi-belgii s. l Bromus inermis Artemisia vulgaris Petasitetum hybridi Petasites hybridus Chaerophyllum aromaticum