1993 by Matt Ridley Translation Martin Konvička, 1999 Epilogue Jan Zrzavý, 1999 ISBN

Transkript

1

2 1993 by Matt Ridley Translation Martin Konvička, 1999 Epilogue Jan Zrzavý, 1999 ISBN

3 Předmluva Dokud jsem se aktivně zabýval zoologií, přátelé se mě často vyptávali, jak můţu trávit celé tři roky studiem jediného ptačího druhu. Coţpak se toho můţeme tolik naučit od obyčejného baţanta? Má odpověď, která jim musela znít jako provokující domýšlivost, zněla, ţe ačkoli je lidstvo pouze jedním z druhů savců, zkoumání lidské přirozenosti nevyčerpalo objekt svého tázání ani za dvě tisíciletí. Jsme pouze jeden z druhů - pravda, poněkud zvláštní druh. A neporozumíme sami sobě, jestliţe nepochopíme, jak se naše přirozenost vyvíjela v procesu evoluce. Proto také pojednává první třetina této knihy především o evoluci jako takové, člověkem a jeho přirozeností se zabývá jen okrajově. Pochopení evolučních základů je důleţité, byť tomu, koho svět genů nijak zvlášť nevzrušuje, se můţe zdát dost pracné. Nenechte se však odradit. Kdyţ jsem byl malý, učili mě nepouštět se do čokoládového dortu, dokud nedojím chléb s máslem. Dodnes zakouším (a ignoruji) jisté výčitky svědomí pokaţdé, kdyţ se do čokoládového dortu zakousnu. V kaţdém případě však pochopím, jestliţe někteří čtenáři shledají střední a závěrečnou část knihy stravitelnější neţ část úvodní, rozhodnou se začátek přeskočit a spořádají rovnou zákusek. Tato kniha je přeplněna původními myšlenkami - a jen málokterá je má vlastní. Popularizátoři přírodních věd si uţ zvykli na postavení intelektuálních plagiátorů rabujících mozky svých kolegů, kteří jsou natolik zaměstnáni, ţe nemají čas podělit se o své objevy se světem. Znám tucty těch, co by kaţdou z kapitol této knihy napsali lépe neţ já. Utěšuje mě jen to, ţe málokterý z nich by byl schopen napsat všechny. Mou úlohou se stalo poskládat útrţkovité výsledky výzkumů ostatních lidí do jednotné mozaiky. Zůstávám však hluboce zavázán a vděčný všem těm vědcům, z jejichţ mozků jsem čerpal. Při přípravě této knihy jsem hovořil s více neţ šedesáti různými osobnostmi a nikdy se nesetkal s jinou odezvou neţ se zdvořilostí, trpělivostí a nakaţlivým zájmem o svět. Získal jsem si spoustu přátel. Obzvláštní vděčnost pociťuji k těm z vědců, s nimiţ jsem opakovaně hovořil tak důkladně, aţ jsem jejich myšlenky vybrakoval téměř dočista. Patří k nim Laura Betzigová, Napoleon Chagnon, Leda Cosmidesová, 5

4 Helena Croninová, Bill Hamilton, Laurence Hurst, Bobbi Lowová, Andrew Pomiankowski, Don Symons a John Tooby. Můj dík patří i těm, kdo souhlasili s osobním či telefonickým rozhovorem. Jsou to: Richard Alexander, Michael Bailey, Alexandra Basolová, Graham Bell, Paul Bloom, Monique Borgehoffová Mulderová, Don Brown, Jim Bull, Austin Burt, David Buss, Tim Clutton-Brock, Bruce El-lis, John Endler, Bart Gledhill, David Goldstein, Alan Grafen, Tim Guilford, David Haig, Dean Hamer, Kristen Hawkesová, Elizabeth Hillová, Kim Hill, Sarah Hrdyová, William Irons, William James, Charles Keckler, Mark Kirkpatrick, Jochen Kumm, Curtis Lively, Atholl McLachlan, John Maynard Smith, Matthew Meselson, Geoffrey Miller, Anders Moller, Jeremy Nathans, Magnus Nordborg, Elinor Ostromová, Sarah Ottová, Keneth Oye, Margie Profetová, Tom Ray, Paul Romer, Michael Ryan, Dev Singh, Robert Smuts, Randy Thornhill, Robert Trivers, Leigh Van Valen, Fred Whitam, George Williams, Margo Wilsonová, Richard Wrangham a Marlene Zuková. Srdečné díky i všem, kdo si se mnou dopisovali nebo mi zasílali své články a knihy: Christopheru Badcockovi, Robertu Foleymu, Stephenu Frankovi, Valerii Grantové, Toshikazu Hasegawovi, Dougu Jonesovi, Egbertu Leighovi, Danielu Perusseovi, Felicii Prattové a Edwardu Tennerovi. Další mozky jsem vykrádal mnohem subtilněji, někdy aţ opatrně. Za rady či rozhovory, které mi pomohly uspořádat myšlenky, děkuji Alunu Andersonovi, Robinu Bakerovi, Horaci Barlowovi, Jacku Beckstromovi, Rose Beddingtonové, Marku Bellisovi, Rogeru Binghamovi, Marku Boycovi, Johnu Browningovi, Stephenu Budianskymu, Edwardu Carrovi, Geoffreymu Carrovi, Alici Clarkeové, Nico Colchesterovi, Charlesi Crawfordovi, Francisi Crickovi, Martinu Dalymu, Kurtu Darwinovi, Marian Dawkinsové, Richardu Dawkinsovi, Andrewovi Dobsonovi, Emmě Duncanové, Marku Flinnovi, Archie Fraserovi, Peteru Garsonovi, Stevenu Gaulinovi, Charlesi Godfrayovi, Anthonymu Gottliebovi, Johnu Hartungovi, Joelu Heinenovi, Nigelle Hillgarthové, Peteru Hudsonovi, Anye Hurlbertové, Jeremymu Cherfasovi, Michaelu Kinsleymu, Richardu Ladleovi, Richardu Machalekovi, Patrickovi McKimovi, Sethu Mastersovi, Graeme Mitchisonovi, Oliveru Mortonovi, Randolphu Nesseovi, Paulu Neuburgovi, Paulu Newtonovi, Lindě Partridgeové, Marion Petrieové, Stevu Pinkerovi, Mikeovi Polioudakisovi, Jeanne Regalskiové, Peteru Richersonovi, Marku Ridleymu (někdy si mě s ním pletli, coţ mi velice pomohlo), Alanu Rogersovi, Vincentu Sarichovi, Terrymu Sejnowskimu, Mirandě Seymourové, Rachel Smolkerové, Beverly Strassmannové, Jeremymu Taylo-

5 rovi, Nancy Thornhillové, Davidu Wilsonovi, Edwardu Wilsonovi, Adrianu Wooldridgeovi a Bobu Wrightovi. Několik dalších lidí mi poskytlo cennou pomoc tím, ţe si přečetli rukopisy jednotlivých kapitol a sdělili mi své připomínky. Jejich rady, které je připravovaly o čas, pro mě znamenaly neocenitelnou pomoc. Byli to: Laura Betzigová, Mark Boyce, Helena Croninová, Richard Dawkins, Lauren-ce Hurst, Geoffrey Miller, Andrew Pomiankowski. Zvláštní dík patří Billu Hamiltonovi, k němuţ jsem se v přípravné fázi znovu a znovu obracel pro inspiraci. Mí literární agenti, Felicity Bryanová a Peter Ginsberg, mě ve všech fázích práce nepřestávali upřímně podporovat. Ravi Mirchandani, Judith Flandersová, Bill Rosen a především Carrie Chaseová, redaktoři nakladatelstvích Penguin a Macmillan, pracovali efektivně, ochotně a odpovědně. Má manţelka Anya Hurlbertová si celou knihu přečetla; její rady jakoţ i podpora jsou neocenitelné. Nakonec děkuji veverce, která si zvykla ťukat na mé okno, zatímco jsem pracoval. Dodnes nevím, jakého byla pohlaví.

6 K a p i t o l a p r v n í Lidská přirozenost Nejpodivnější na té věci bylo, ţe stromy a ostatní věci kolem nich vůbec nezměnily místa: ať si letěly seberychleji, nezdály se vůbec nic míjeti. To bych ráda věděla, zdali se všechny ty věci pohybují s námi?" přemýšlela ubohá a zmatená Alenka. A Královna se zdála uhadovat její myšlenky, neboť volala: Rychleji! Nepokoušejte se mluvit!" Lewis Carroll: Za zrcadlem (v překladu Jaroslava Císaře) Kdyţ chirurg otevírá lidské tělo, ví, co najde uvnitř. Hledá-li například pacientův ţaludek, nepředpokládá, ţe by ho u kaţdého pacienta našel na jiném místě. Ţaludky mají všichni lidé, všechny lidské ţaludky se vyznačují přibliţně stejným tvarem a shodným umístěním. Ovšem existuji i rozdíly. Někteří lidé mají ţaludek nemocný, jsou ţaludky menší a větší, u někoho se ţaludek mírně nepodařil. Rozdíly jsou ale zanedbatelné ve srovnání s podobnostmi. Veterinář nebo řezník by našeho chirurga mohl poučit o ještě větších rozdílech: o velkých kravských ţaludcích rozdělených na několik komor, malinkých myších ţaludečcích či prasečích ţaludcích, které se poněkud podobají lidským. Klidně však můţeme tvrdit, ţe existuje cosi jako typický lidský ţaludek, který se liší od ţaludků jiných ţivočichů. Tato kniha staví na předpokladu, ţe podobně existuje i cosi jako typická lidská přirozenost, lidská povaha. A pokouší se ji poznat. Podobně jako chirurg chystající se operovat ţaludek můţe nám i psychiatr povědět o řadě vlastností pacienta, který v jeho ordinaci ulehl ha pohovku. Můţe předpokládat, ţe pacient ví, co znamená milovat, nenávidět, věřit, přemýšlet, hovořit, bát se, usmívat se, vyjednávat, touţit, snít, pamatovat si, zpívat si, hádat se, lhát. I kdyby jeho pacient pocházel z nově objeveného kontinentu, celá řada předpokladů o jeho mysli a povaze by stále platila. Kdyţ se ve třicátých letech cestovatelé na Nové Guineji setkali s domorodými kmeny, do té doby zcela odříznutými od okolního světa, o jehoţ existenci nevěděly, zjistili, ţe úsměv a svraštění čela mají u nově objevených

7 lidí stejný význam jako u kteréhokoli bělocha navzdory tisícům let, jeţ uplynuly od dob, kdy s námi sdíleli společného předka. Úsměv" paviána je výrazem hrozby, kdeţto úsměv člověka je známkou radosti, po celém světě společný projev lidské přirozenosti. Netvrdím, ţe neexistují kulturní rozdíly. Polévka z ovčích očí, zavrtění hlavou na znamení souhlasu, západní důraz na soukromí, rituální obřízka, odpolední siesta, náboţenství, jazyky, rozdílná frekvence úsměvů ruského a amerického číšníka v restauraci - známe nesčíslné mnoţství lidských zvláštností stejně jako společných rysů. Dokonce celá vědní disciplína, kulturní antropologie, se věnuje studiu rozdílů mezi lidskými kulturami. Nicméně se můţeme shodnout na několika neměnných rysech, které jsou vlastní celému lidstvu - na našich společných vlastnostech, díky nimţ jsme lidmi. Tato kniha se chce ponořit do podstaty lidské přirozenosti. Její hlavní tezí je, ţe lidskou přirozenost nepochopíme, dokud nepochopíme její evoluci; a její evoluci nepochopíme, neporozumíme-li vývoji lidské sexuality. Sexualita totiţ stála v centru evoluce lidského druhu. Proč právě sexualita? Neexistují snad jiné rysy lidské přirozenosti neţ ony nekonečně omílané a problematické libůstky okolo početí? Určitě ano. Jenţe reprodukce je jediným cílem, pro který jsou lidé naprogramováni. Vše ostatní jsou prostředky k jeho naplnění. Zdědili jsme po předcích snahu přeţít, jíst, myslet, dorozumívat se a podobně, ale především jsme zdědili snahu rozmnoţovat se. Ti z našich předků, kteří zplodili potomky, jim předali své vlastnosti. Ti, kdo zůstali neplodní, nepředali nikomu nic. Cokoli, co zvyšuje naději jedince na úspěšné rozmnoţování, bylo předáno na úkor všeho ostatního. Můţeme bez váhání zdůraznit, ţe neexistuje ţádná naše vlastnost, která nebyla popsaným způsobem pečlivě vybrána" (vyselektována), protoţe zvyšovala naši úspěšnost při reprodukci. Moţná se vám mé tvrzení bude zdát příliš arogantní. Jako bych jím popíral svobodnou vůli, opovrhoval těmi, kdo se rozhodnou pro cudnost, a zobrazoval lidské bytosti jako roboty naprogramované na jediný úkon -na plození. Skoro jako bych tvrdil, ţe Mozart a Shakespeare byli motivováni jen sexem. Jenţe kromě evoluce skutečně neexistuje ţádný způsob, jakým mohla lidská přirozenost vzniknout, a současná přírodověda shromáţdila obrovský důkazní materiál pro tvrzení, ţe jediným nástrojem evoluce je soutěţení (kompetice) jedinců při reprodukci. Linie, které se dokáţí rozmnoţit, přeţívají. Linie, které se nemnoţí, jsou odsouzeny k zániku. Rozmnoţování odlišuje ţivot od neţivé přírody. V tomto pohledu na svět není nic, co by popíralo existenci svobodné vůle či dobrovolného odmít-

8 nutí sexuálního ţivota. Věřím, ţe jednotliví lidé prosperují podle své schopnosti vyvinout iniciativu a uplatnit individuální nadání. Jenţe svobodná vůle nebyla stvořena pro legraci. Dokonce se lze dopátrat příčiny, proč se u našich předků vyvinula schopnost tvořivé iniciativy. Onou příčinou je, ţe svobodná vůle a iniciativa slouţí k uplatnění osobních ambicí v soutěţi s ostatními lidmi, k překonání ţivotních nástrah a následně k získání lepšího postavení při rozmnoţování a výchově dětí ve srovnání s těmi, kdo se nerozmnoţují. Svobodná vůle je tudíţ uţitečná jen do té míry, v jaké přispívá k úspěšnému plození. Zkusme se na celou věc podívat z jiného úhlu. Je-li nějaký student mimořádně inteligentní, ale propadá u zkoušek - nervově se hroutí uţ při pouhém pomyšlení na zkoušku -, pak mu jeho inteligence nebude k ničemu v předmětu hodnoceném na základě jediné zkoušky na konci semestru. Podobně geny ţivočicha, který je skvěle nadán pro přeţití ve svém prostředí, má výkonný metabolismus, ubrání se všem nemocem, učí se rychleji neţ jeho konkurenti a doţije se šťastného stáří, ale je neplodný, nebudou přes všechny své skvělé vlastnosti předány další generaci. Vše můţe být dědičné - s výjimkou neplodnosti. Z toho plyne, ţe pokud chceme pochopit vývoj lidské přirozenosti, ocitá se reprodukce v centru našeho zkoumání. Úspěch při rozmnoţování je zkouškou, kterou musí sloţit všechny lidské geny, nemá-li je přírodní výběr vyřadit ze hry. Proto budu hájit myšlenku, ţe v lidské psychice a přirozenosti je jen málo rysů, které bychom mohli pochopit nezávisle na rozmnoţování. Začnu u sexuality jako takové. Rozmnoţování a sexualita nejsou synonyma; existuje řada způsobů, jak se rozmnoţovat bez sexu. Jenţe sexuální rozmnoţování musí zvyšovat reprodukční úspěšnost jedince. V opačném případě by sexualita jako taková přestala existovat. Skončím u inteligence, nejlidštější ze všech lidských vlastností. Nezahrneme-li totiţ do našich úvah o vývoji lidského intelektu roli, kterou v naší evoluci sehrál sexuální výběr, nikdy se nám nepodaří pochopit, proč naše duševní činnost dosáhla takové sloţitosti. Jaké tajemství prozradil had v ráji Evě? Ţe by mohla okusit jistého ovoce? Pche! Hloupý eufemismus. Tím ovocem bylo tajemství pohlaví, coţ dobře věděli všichni od Tomáše Akvinského po Johna Miltona. Ale odkud to věděli? Nikde v celé Genesis nenajdeme ani nejjemnější náznak nápovědy k řešení rovnice: zakázané ovoce rovná se hřích rovná se sex. Víme však, ţe tomu tak je, neboť jen jediná věc může být tak významná pro lidstvo. Sex. 10

9 O vrozeném a získaném Představa, ţe jsme byli formováni naší minulostí, byla hlavním objevem Charlese Darwina. Byl vůbec prvním, kdo si uvědomil, ţe můţeme opustit víru v boţské stvoření a přitom nezavrhovat argumenty o přizpůsobení. Kaţdá ţivá bytost je přizpůsobena" nebo zkonstruována" zcela bez svého vědomí pouze výběrovou reprodukcí svých předků tak, aby dokázala ţít svým způsobem ţivota. Lidská přirozenost byla přírodním výběrem zkonstruována, aby slouţila potřebám jistého sociálního dvounohého hominida, který obýval africké savany. I lidský ţaludek byl zkonstruován přírodním výběrem, aby dobře slouţil onomu všeţravému tvoru se zvláštní zálibou v masitých pokrmech. Uţ náš počáteční předpoklad pravděpodobně rozzlobí dva typy lidí. Těm, kdo věří, ţe svět byl stvořen v sedmi dnech starcem s dlouhým vousem, a tudíţ ţe lidská přirozenost nemůţe pocházet z přírodního výběru, nýbrţ od vyšší inteligence, nemohu neţ uctivě popřát mnoho štěstí. Jen stěţí se můţeme shodnout na společných argumentech, protoţe spolu sdílíme příliš málo výchozích předpokladů. Více trpělivosti budu mít s těmi, kdo nechtějí připustit evoluci lidské přirozenosti, protoţe tvrdí, ţe vzniká de novo působením toho, čemu říkají kultura". Snad se mi je podaří přesvědčit, ţe naše stanoviska si neprotiřečí. Lidská přirozenost je produktem kultury, ale kultura je zároveň produktem lidské přirozenosti; obojí pak je výsledkem evoluce. Nebojte se, nechystám se tvrdit, ţe za všechno mohou geny". Zdaleka ne. Budu usilovně potírat představu, ţe by kterákoli psychologická vlastnost byla pouze genetického původu, ale stejně usilovně se postavím proti představě, ţe by některá z univerzálních lidských vlastností mohla našimi geny zůstat nedotčená. Naše kultura" by nemusela být taková, jakou ji známe. Šimpanzi, naši nejbliţší příbuzní, ţijí v promiskuitních společnostech, kde samice svádějí co nejvíce sexuálních partnerů a kde samci zabíjejí potomky všech neznámých samic, s nimiţ se nespářili. Neexistuje lidská společnost, která by třeba vzdáleně kopírovala toto uspořádání. Proč ne? Protoţe lidé jsou jiní neţ šimpanzi. Je-li tomu tak, pak poznání lidské přirozenosti musí výrazně ovlivnit náš pohled na historii, psychologii, sociologii, antropologii a politické nauky. Všechny vyjmenované disciplíny se snaţí pochopit lidské chování, a jestliţe jsou společné univerzální rysy lidského chování výsledkem evoluce, pak je ţivotně nutné pochopit, jaké síly naši evoluci poháněly. Přesto jsem si postupně uvědomil, ţe téměř všechny společenské vědy uvaţují, jako by rok 1859, kdy vyšel Darwinův Původ druhů, nikdy nenastal. Činí tak zcela vědomě a trvají na představě, ţe lidská kultura je výsledkem svo- 11

10 bodné vůle a vynalézavosti. Tvrdí, ţe společnost není produktem lidského chování, ale ţe vše je naopak. Takové tvrzení je na první pohled rozumné a jistě by bylo povzbuzující pro zastánce různých forem sociálního inţenýrství, kdyby ovšem bylo pravdivé. Jenţe pravdivé není. Jistě, lidstvu z morálního hlediska nikdo nezakazuje, aby se donekonečna organizovalo a přetvářelo. Jenţe lidstvo to nedělá. Všichni vytrvale lpíme na monotónně lidském uspořádání svých věcí. Kdybychom byli vynalézavější a odváţnější, vytvořili bychom společnosti bez lásky, bez ctiţádosti, bez sexuální touhy, bez sňatku, bez umění, bez gramatiky, bez hudby, bez úsměvu - a přinejmenším se stejným počtem nepředstavitelných novinek. Vznikly by společnosti, v nichţ by se ţeny navzájem vraţdily častěji neţ muţi, v nichţ by starci byli pokládáni za krásnější neţ dvacetiletí, v nichţ by bohatství nebylo prostředkem k získání moci, v nichţ by lidé nedávali přednost přátelům před cizinci a v nichţ by rodiče nemilovali své děti. Netvrdím zde jako ti, kdo křičí Člověka nelze změnit, to je marné!", ţe bychom se neměli pokoušet stavět mimo zákon například rasismus, protoţe je součástí lidské povahy. Zákony proti rasové diskriminaci se nemíjejí účinkem díky jednomu z nejslibnějších rysů lidské přirozenosti, totiţ schopnosti uvědomovat si následky svého konání. Tvrdím ale, ţe ani po tisíciletí přísně dodrţovaných zákonů proti rasismu nebudeme schopni ze dne na den prohlásit problém rasismu za vyřešený, zrušit zákony proti diskriminaci a být si jisti, ţe rasové předsudky jsou problémem vzdálené minulosti. Všichni předpokládáme, a je to dobře, ţe Rus je i po dvou generacích totalitního útlaku stejným člověkem, jako byl jeho dědeček před nástupem diktatury. Jenţe proč se pak humanitní vědy tváří, jako by tomu bylo jinak? Proč tvrdí, ţe přirozenost lidí je produktem jejich společenského uspořádání? Podobné chyby se svého času dopouštěli i biologové, kdyţ věřili, ţe mechanismem evoluce je hromadění změn, které jedinci získali za svých ţivotů. Tuto představu nejzřetelněji formuloval Jean-Baptiste Lamarck, ale někdy se k ní uchyloval i Charles Darwin. Klasickým se stal příklad kovářova syna, jenţ by měl při narození zdědit otcovy silné paţe. Dnes uţ víme, ţe lamarckismus v přírodě nemůţe fungovat, protoţe těla jsou budována podobně jako koláč podle receptu, a nikoli podle architektových výkresů; recept zkrátka nelze změnit tím, ţe pocukrujeme koláč. 1 Prvním závaţným zpochybněním lamarckismu byla práce německého darwinisty Augusta Weismanna, který své myšlenky začal publikovat v osmdesátých letech 19. století. 2 Weismann si u většiny sexuálně se mnoţících tvorů všiml něčeho zvláštního, totiţ ţe jejich pohlavní buňky - vajíčka a spermie -jsou od okamţiku narození izolovány od zbytku těla. Napsal o tom: 12

11 Věřím, ţe dědičnost se zakládá na faktu, ţe malá část efektivní substance rozmnoţovacích buněk, zárodečná plazma, zůstává během vývoje vajíčka a organismu nezměněna a ţe tato část zárodečné plazmy slouţí jako základ, z něhoţ jsou vytvářeny rozmnoţovací buňky nového organismu. Jest zde tudíţ kontinuita zárodečné plazmy z jedné generace do druhé." 3 Jinak řečeno, nejste potomky své matky, ale jejího vaječníku. Vaši zděděnou přirozenost neovlivní nic, co za jejího ţivota potkalo její tělo či mysl (její způsob ţivota ovšem můţe ovlivnit vaše získané vlastnosti - extrémním případem můţe být matčin návyk na drogy či alkohol, který můţe způsobit negenetické poškození plodu). Rodíte se osvobození od hříchu. Weismann byl za svého ţivota často zesměšňován a málokdo mu věřil. Aţ pozdější objevy genu, molekul DNA, ze kterých se gen skládá, a kódu, v němţ je zapsána genetická informace, absolutně potvrdily jeho podezření. Zárodečná plazma se uchovává odděleně od ostatního těla. Dopady této skutečnosti si vědci začali uvědomovat aţ v sedmdesátých letech našeho století. Tehdy Richard Dawkins z univerzity v Oxfordu jednoznačně formuloval názor, ţe jelikoţ těla se nereplikují, nýbrţ jsou vytvářena, zatímco geny se replikují, musíme v tělech spatřovat pouhé evoluční dopravní prostředky pro geny. Jestliţe geny způsobí, ţe těla budou provádět úkony, které zajistí přeţití genů (budou přijímat potravu, přeţívat, kopulovat a pomáhat svým dětem), pak se geny objeví v další generaci. Jakákoli jiná těla jsou odsouzena k zániku. Jen těla, která zajistí přeţití a rozmnoţení svých genů, přeţijí v čase. Myšlenky, s nimiţ Dawkins přišel jako první, změnily od těch dob biologii k nepoznání. Věda, jeţ do té doby byla - navzdory Darwinovi - především vědou popisnou, se stala vědou funkční. Šlo o převrat prvořadého významu. Ţádného automobilového konstruktéra by ani ve snu nenapadlo popisovat motor bez pochopení jeho funkce (roztáčení kol), ţádného fyziologa by nenapadlo popisovat ţaludek bez znalosti jeho funkce (trávení potravy). Zato aţ do roku 1970 většina biologů zabývajících se chováním zvířat a téměř všichni vědci, jeţ zajímalo lidské chování, bez problémů zveřejňovali své objevy, aniţ se zatěţovali úvahami nad jejich funkční stránkou. Aţ genocentrický pohled na svět tento přístup nadobro změnil. V osmdesátých letech nás detaily zvířecích námluv zajímají jen potud, pokud mohou být vysvětleny konkurenčními výhodami vybraných genů. A teprve počátkem devadesátých let začíná být stále absurdnější představa, ţe by člověk byl jedinou výjimkou z této logiky. Vedla-li lidská evoluce aţ ke schopnosti překonat evoluční imperativy, muselo to našim genům přinést výhodu. Tedy i naše takzvané osvobození od evoluce, o němţ tak 13

12 rádi sami sebe přesvědčujeme, se muselo vyvinout evolučními procesy a muselo slouţit k replikaci našich genů. Mám uvnitř lebky mozek, který mým předkům slouţil k přeţití v podmínkách afrických savan před 3 miliony aţ lety. Kdyţ se mí předkové někdy před lety přestěhovali do Evropy (jsem původem bílý Evropan), rychle se u nich vyvinul soubor fyziologických vlastností vhodných pro chladné klima severních šířek: světlá pleť na obranu proti křivici, samčí vous a krevní oběh relativně odolný vůči omrzlinám. Jinak se však příliš nezměnili. Velikost lebky, tělesné proporce a chrup jsou víceméně tytéţ, jako byly před lety, a tytéţ jako u příslušníka kmene Sanů z jiţní Afriky. A mám jen málo důvodů předpokládat, ţe by se nějak významně změnila ta šedá věc v lebce. Uvědomme si pro počátek, ţe roků znamená jen generací, evoluční okamţik, ekvivalent 36 hodin pro bakterie. Ba co víc, ţivot Evropana se téměř do současnosti skoro nelišil od ţivota obyvatele Afriky. Oba lovili maso a sbírali rostlinnou potravu. Oba ţili v sociálních tlupách. Děti obou byly do konce puberty závislé na rodičích. Oba vyráběli nástroje z kamenů, kostí, dřeva a přírodních vláken. K uchování společné moudrosti slouţil oběma komplikovaný jazyk. Takové evoluční novinky, jako je zemědělství, pouţití kovů a písmo, se objevují před méně neţ 300 generací, příliš nedávno na to, aby se jakkoli odrazily v našich myslích. Existuje tedy cosi jako univerzální lidská přirozenost, společná všemu lidstvu. Pokud by potomci druhu Homo erectus dodnes obývali Čínu, kde ţili před milionem let, a pokud by byli stejně inteligentní jako my, pak bychom mohli předpokládat, ţe u nich najdeme odlišnou, leč stále lidskou přirozenost. 4 Moţná by v jejich společnosti neexistovaly trvalé párové svazky námi označované jako manţelství. Moţná by neznali romantickou lásku a otcovskou pomoc při výchově dětí. Mohli bychom s nimi na tato témata vést pozoruhodné diskuse. Jenţe takoví lidé neexistují. Všichni jsme jedna rodina, jedna malá rasa moderního Homo sapiens, který před lety obýval Afriku. Všichni s tímto tvorem sdílíme jednu podstatu. Lidská přirozenost je nejen všude stejná, ale navíc je pozoruhodně stejná jako v minulosti. Shakespearovy hry pojednávají o pohnutkách, nesnázích, pocitech a povahách, které jsou nám podivuhodně blízké. Falstaffova chlubivost, Jagova lstivost, Leontova ţárlivost, Rosalindina síla a Mal-voliův stud se za 400 let vůbec nezměnily. Shakespeare psal o téţe lidské přirozenosti, jakou známe dnes. Jen jeho slovník (který je získaný, ne zděděný) se změnil. Kdyţ sleduji Antonia a Kleopatru, dívám se na 400 let starou interpretaci let starého příběhu. Ale v ţádném případě se mi nezdá, ţe by láska tenkrát bývala jiná neţ dnes. Nikdo mi nemusí vysvětlo- 14

13 vat, proč Antonius podlehl kouzlu krásné ţeny. Napříč časem stejně jako napříč širými prostory zůstávají základy naší přirozenosti charakteristicky a univerzálně lidské. Jedinec a společnost Zatím jsem hájil názor, ţe všichni příslušníci lidského druhu jsou stejní, a tvrdil jsem, ţe tato kniha bude o naší společné lidské přirozenosti. Nyní se chystám snést argumenty pro opačné tvrzení. Přitom si nebudu protiřečit. Lidstvo se skládá z jednotlivých lidí, lidských individualit. Kaţdý člověk se mírně odlišuje od všech ostatních. Společnosti, které se ke svým příslušníkům chovaly jako k identickým pěšákům na šachovnici, se brzy dostaly do strašlivých potíţí. Představy ekonomů a sociologů, kteří věří, ţe lidé budou sledovat spíše kolektivní neţ své individuální zájmy ( Kaţdý podle svých schopností, kaţdému podle jeho potřeb" 5 versus Posledního bere čert"), není obtíţné vyvrátit. Společnost sestává z navzájem soutěţících jedinců podobně, jako trh sestává z konkurujících si obchodníků; v centru ekonomické a sociální teorie stojí a musí stát jedinec. Jako jsou geny to jediné, co se dokáţe replikovat, jsou evolučními dopravními prostředky genů jedinci, a nikoli společnosti. Nejzávaţnější hrozbou pro lidskou reprodukci, které je kaţdý z nás vystaven, jsou jen a pouze ostatní lidé. Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností lidského rodu je, ţe ţádní dva lidé nejsou absolutně stejní. Ţádný syn nevypadl přesně z oka otci, ţádná dcera není k nerozeznání od matky, ţádný bratr není dvojníkem svého bratra a ţádná sestra není průklepovou kopií své sestry - nejsou-li ovšem identickými dvojčaty, coţ je vzácná výjimka z pravidla. Kaţdý idiot můţe zplodit génia - a naopak. Kaţdá tvář a kaţdý soubor otisků prstů jsou dokonalým unikátem. Ba co víc, lidská unikátnost zachází dále neţ unikátnost ostatních zvířat. Zatímco kaţdý jelen a kaţdý vrabec, bude-li odkázán sám na sebe, bude podnikat totéţ co kaţdý jiný jelen a vrabec, pro lidi nic takového neplatí a neplatilo tisíce let. Kaţdý člověk je specialistou svého druhu, ať uţ se uplatní jako svářeč, ţena v domácnosti, dramatik nebo prostitutka. Svým chováním i vzhledem je kaţdý z nás jedinečný. Jak se to mohlo stát? Jak můţe existovat univerzální, druhově typická lidská přirozenost, kdyţ je kaţdá lidská bytost tak jedinečná? Řešení našeho paradoxu tkví v naší sexualitě, v sexuálním rozmnoţování. Právě při sexu totiţ dochází k mísení genů dvou lidí a k odvrţení poloviny směsi, čímţ je zajištěno, ţe ţádný potomek nebude přesnou kopií svých rodičů. 15

14 Právě sex tímto mísením způsobuje, ţe všechny geny přispívají ke genetické výbavě celého druhu. Sex je odpovědný za rozdíly mezi jedinci a zároveň zajišťuje, aby individuální rozdíly nikoho příliš nevzdálily od zlaté střední cesty celého druhu. Objasněme si naše tvrzení jednoduchým výpočtem. Kaţdý člověk má dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů, šestnáct prapraprarodičů a tak dál. Pouhých třicet generací nazpátek - zhruba v roce 1066 našeho letopočtu - měl kaţdý z nás přes miliardu přímých předků v jedné generaci (dvě na třicátou). Protoţe v těch dobách ţila na světě méně neţ miliarda lidí, byli mnozí z našich předků našimi příbuznými dvakrát i třikrát. Jste-li tak jako já britského původu, můţete se spolehnout, ţe všichni z těch pár milionů Britů, kteří obývali ostrovy kolem roku 1066, včetně krále Harolda, Viléma Dobyvatele, chudičké sluţtičky i posledního poddaného (ale s vyloučením všech bohabojných mnichů a jeptišek), byli vašimi přímými předky. Stáváte se tak mnohonásobnými vzdálenými bratranci všech současných Britů s výjimkou současných imigrantů. Všichni Britové jsou v pohledu pouhých třiceti generací potomky téţe skupiny lidí. Pak není divu, ţe nacházíme jistou uniformitu v rámci lidského (a kaţdého jiného sexuálně se mnoţícího) druhu. Nepřerušená existence sexu nás nutí ke sdílení genů. Postoupíme-li v čase ještě dál, rozdílné lidské rasy se začínají mísit. Před méně neţ třemi tisícovkami generací ţili všichni naši předkové v Africe - několik málo milionů primitivních lovců a sběračů s dokonale moderní fyziologií a psychologií. 6 Proto jsou genetické rozdíly mezi průměrnými členy jednotlivých ras ve skutečnosti jen nepatrné a omezují se převáţně na několik genů ovlivňujících barvu kůţe, fyziognomii a postavu. Naopak rozdíly mezi dvěma náhodně vybranými jedinci, ať z téţe rasy nebo odchylných ras, mohou být velmi výrazné. Podle jednoho z odhadů bývá jen 7 % genetických rozdílů mezi dvěma lidmi ovlivněno jejich rozdílnou rasovou příslušností, zatímco 85 % rozdílů je dáno individuální variabilitou (zbytek je kmenový nebo nacionální). Slovy jisté dvojice vědců: Znamená to, ţe průměrný genetický rozdíl mezi peruánským rolníkem a jeho sousedem či švýcarským venkovanem a jeho sousedem je dvanáctkrát větší neţ rozdíl mezi,průměrným genotypem' švýcarské populace a,průměrným genotypem' peruánské populace." 7 Pro ilustraci si představme balíček karet. V kaţdém balíčku jsou esa, králové, dvojky a trojky. Hráč se šťastnou rukou můţe táhnout vysoké skóre, ale kaţdá z jeho karet je jiná. Jinde v místnosti sedí další hráči a drţí v rukou karty stejného typu. I s pouhými třinácti druhy karet bude mít kaţdý hráč jinou ruku a někteří budou výrazně šťastnější neţ ostatní. Sexuali- 16

15 ta je nestranný bankéř, který ze stejného balíčku namíchá jedinečný soubor karet pro kaţdou z hrajících rukou. Jedinečnost kaţdého z nás je pouze prvním dopadem sexuality na lidskou přirozenost. Dalším je fakt, ţe ve skutečnosti existují dvě lidské přirozenosti: muţská a ţenská. Základní asymetrie mezi pohlavími vede nevyhnutelně k rozdílným přirozenostem (povahám) obou pohlaví, jeţ odpovídají jejich specifickým posláním. Například o přístup ke druhému pohlaví obvykle soutěţí samci, nikoli samice. Tento rozdíl mezi pohlavími má dobře pochopitelné evoluční opodstatnění. Má ovšem i své evoluční důsledky - muţi bývají například agresivnější neţ ţeny. Třetím důsledkem sexuality je, ţe kaţdý dnes ţijící jedinec je potenciálním zdrojem genů pro vaše potomky. Přičemţ my sami jsme potomky pouze těch, kdo vyhledávali ty nejlepší dostupné geny, coţ je návyk, který jsme od nich zdědili. Z toho plyne, ţe pokud zpozorujete někoho s dobrými geny, ozve se ve vás zděděná tendence pokusit se některé jeho geny získat. Jinými slovy, lidé jsou přitahováni jedinci s vysokým reprodukčním potenciálem - zdravými, zdatnými a mocnými. Důsledky tohoto faktu, projevující se v pohlavním výběru, jsou ve svých extrémech aţ bizarní, coţ pochopíme v následujících kapitolách. Zeptáte se proč? Hovoříme-li o smyslu sexuality nebo o funkci některého z rysů lidského chování, dopouštíme se zjednodušení. Nezačínám zde zabředávat do teleologického hledání cílů ani se nepokouším přemýšlet o velkém Stvořiteli, jehoţ mysl dala světu význam. Ještě méně míním spekulovat o předvídavosti či vědomí ať uţ v sexu samotném či v lidstvu. Pouze se odvolávám na úţasnou moc adaptace, tak značně oceňovanou Charlesem Darwinem a tak málo pochopenou jeho dnešními kritiky. Musím na tomto místě přiznat, ţe se řadím k adaptacionistům", coţ je výraz, jímţ v jistých kruzích častují ty, kdo věří, ţe zvířata a rostliny, jejich orgány i jejich chování, jsou většinou zkonstruovány či zformovány k řešení specifických úkolů. 8 Dovolte, abych své stanovisko objasnil. Lidské oko je zajisté konstruováno" tak, aby na sítnici vytvářelo obraz viditelného světa; lidský ţaludek je obdobně konstruován" pro trávení potravy. Popírat tak jednoznačná fakta by bylo neúnosné. Musíme si však poloţit otázku, jak je moţné, ţe orgány jsou konstruovány" pro své funkce. A jediná odpověď, která obstála v prověrce času a kritického zkoumání, zní, ţe se na jejich vzniku nepodílel ţádný aktivní konstruktér, který by je byl formoval. Současní lidé 17

16 jsou potomky lidí, jejichţ oči a ţaludky plnily své funkce lépe neţ oči a ţaludky jejich bliţních. Dědili od svých předků drobná a náhodná zlepšení ve schopnostech ţaludků trávit a ve schopnostech očí vidět. Nedědili naopak drobné chyby, protoţe nositelé těchto chyb, znevýhodnění horším trávením a špatným zrakem, neţili dost dlouho a nemnoţili se dost úspěšně. Pro nás lidi je představa inţenýrské konstrukce tělesných orgánů docela pochopitelná, příklad s konstrukcí oka nám nepůsobí obtíţe. Obtíţnější je pro nás představa konstruovaného" či zformovaného" chování, neboť účelné chování obvykle pokládáme za důkaz vědomé volby. K pochopení mých úvah snad pomůţe příklad. Existuje drobná vosička, která klade vajíčka do těla drobné molice (coţ je hmyz velký asi jako mšice). V molici se její larvy vyvíjejí tak, ţe vyţírají vnitřní orgány hostitele. Kruté, ale pravdivé. Pokud některá z vosiček, zatímco koncem zadečku prozkoumává útroby molice, zjistí, ţe tělo hostitele uţ obsadily larvy stejného druhu, učiní cosi podivuhodně inteligentního. Vyjme ze svých vajíček připravených k nakladení spermie a začne do larviček, které obývají tělo molice, klást neoplozená vajíčka. (Zvláštností vos a mravenců je, ţe z ne-oplozených vajíček se vyvíjejí samci, zatímco z oplozených vajíček vznikají samice.) Na chování vosičky se nám zdá inteligentní" to, ţe vosička-- matka poznala, ţe uvnitř obsazené molice má její potomek k dispozici méně potravy neţ v neobsazeném zvířeti, a ţe tudíţ z jejích vajíček vyrostou menší, jakoby zakrslé vosičky. A právě u jejího druhu jsou samci mnohem menší neţ samice. Takţe se zachovala moudře", jestliţe rozhodla", aby z těch jejích potomků, kteří mají k dispozici málo potravy, vyrostli samci. A to je samozřejmě nesmysl. Vosička není moudrá", k ničemu se nerozhoduje" ani neví", co dělá. Vţdyť jde o miniaturního tvorečka s hrstkou mozkových buněk a bez jakékoli šance na vědomé uvaţování. O automat nesoucí ve svém programu jednoduchý příkaz: Jestliže je molice obsazená, vyjmi spermie. Její program byl za miliony let zkonstruován procesem přírodního výběru; vosičky, které zdědily tendenci vyjmout spermie, kdykoli našly svou kořist obsazenou, měly víc potomků neţ ostatní vosičky. A stejným způsobem, jako vytvořil chování odpovídající vosiččiným cílům, konstruoval" přírodní výběr i oko, jako kdyby si přál", aby jeho majitelé viděli. 9 Mocná iluze o úmyslné konstrukci" 10 je představou tak svůdnou a zároveň tak prostou, ţe o ní snad ani nemusíme opakovaně diskutovat. Mnohem obsáhleji se jí zabýval Richard Dawkins ve své vynikající knize The Blind Watchmaker (Slepý hodinář). 11 V této knize předpokládám, ţe čím vyšší sloţitosti dosáhl některý rys chování, genetický mechanismus nebo 18

17 psychologický postoj, tím jednoznačněji lze usuzovat na jeho funkční smysl. Jako nás sloţitost oka nutí uznat, ţe je určeno k vidění, tak nás sloţitost sexuální přitaţlivosti vede k úvaze, ţe je určena k výměně genů. Jinými slovy, věřím, ţe vţdy stojí za to klást si otázku Proč?". Valná část bádání v přírodních vědách je suchopárná činnost, jejímţ cílem je zjistit, jak je uspořádán vesmír, jak svítí Slunce a jak rostou rostliny. Většina vědců zůstává ponořená do otázek Jak?", a nikoli Proč?". Zamysleme se proto na okamţik nad rozdílem mezi otázkami Proč se lidé zamilovávají?" a Jak se lidé zamilovávají?". Odpověď na druhou z otázek je v podstatě technická záleţitost. Lidé se zamilovávají vlivem působení hormonů na mozkové buňky a naopak nebo působením jiných fyziologických vlivů. Jednoho dne budou vědci schopni přesně, molekulu po molekule, popsat mechanismus, jímţ mozek mladého muţe propadá představě konkrétní mladé ţeny. Otázka Proč?" je mnohem zajímavější, protoţe jejím zodpovězením pochopíme, proč je lidská přirozenost taková, jaká je. Proč se určitý muţ zamiluje do určité ţeny? Protoţe se mu zdá krásná. Proč je pro něj krása tak důleţitá? Protoţe člověk je převáţně monogamní druh, coţ muţe nutí k vybíravosti ohledně partnerek (samci šimpanzů vybíraví nejsou). Krása souvisí s mládím a zdravím, které slibují plodnost. Proč se muţ stará o plodnost své partnerky? Kdyby se nestaral, jeho geny by podlehly genům samců, kteří se starají. Týká se ho to? Jeho ne, ale jeho geny se chovají, jako by se jich to týkalo. Muţi, kteří si vyberou neplodné partnerky, po sobě nezanechají potomky. Takţe my všichni jsme potomky muţů, kteří upřednostňovali plodné ţeny. Kaţdý z nás tuto preferenci zdědil po svých předcích. Je tedy člověk otrokem svých genů? Ne, není. Má svobodnou vůli. Jenţe právě jsme si řekli, ţe se zamilovává, protoţe to prospívá jeho genům. Má ovšem svobodnou moţnost diktát svých genů ignorovat. Vraťme se však k počátku. Proč se vlastně jeho geny přejí setkat s jejími geny? Protoţe jen takto mohou postoupit do příští generace. Lidé mají dvě pohlaví a ta se musí spojit, čímţ smísí své geny. A proč mají lidé dvě pohlaví? Protoţe v případě pohyblivých ţivočichů je hermafroditismus, kdy se dvě věci provádějí současně, méně účinný neţ rozdělení na samce a samice, kdy kaţdé pohlaví vykonává svou práci. Starodávní hermafroditičtí tvorové proto byli překonáni starodávnými tvory s oddělenými pohlavími. Ale proč jsou pohlaví právě dvě? Protoţe pouze tak bylo moţné smířit dlouhodobý genetický konflikt mezi soubory genů. Coţe? Vysvětlím později. Ale k čemu potřebuje ona jeho? Proč se její geny nezařídí samy pro sebe a neplodí děti bez jeho pomoci? Toto je nejzákladnější ze všech otázek, proto právě u ní začneme příští kapitolu. Ve fyzice není velký rozdíl mezi otázkami Jak?" a Proč?". Jak obíhá 19

18 Země kolem Slunce? Působením gravitační přitaţlivosti. Proč obíhá Země kolem Slunce? Můţe za to gravitace. Biologie se díky evoluční teorii od fyziky značně liší, protoţe evoluce ji obohacuje o historický aspekt. Antropolog Lionel Tiger o tom řekl: Jsme chtě nechtě v jistém smyslu svazováni, umlčováni či přinejmenším ovlivňováni nahromaděnými dopady selektivního rozhodování tisíců generací." l2 Gravitace zůstane gravitací, ať si historie hází kostky jak chce. Páv nosí nápadná ocasní péra, protoţe v určitém okamţiku historie si předchůdkyně dnešních pávic přestaly vybírat partnery podle světsky utilitárních kritérií, začaly naslouchat hlasu módy a daly přednost vyparáděným nápadníkům. Kaţdý ţivý tvor je produktem své minulosti. Kdyţ se neodarwinista ptá Proč?", ptá se ve skutečnosti Jak k tomu mohlo dojít?" - a stává se historikem. 0 konfliktu a spolupráci Zvláštním rysem historie je, ţe kaţdá výhoda se časem ztrácí. Kaţdý vynález vede dříve nebo později k protivynálezu. Kaţdý úspěch v sobě obsahuje sémě poráţky. Kaţdá hegemonie jednou končí. Evoluční historie není v ničem jiná. Pokrok a úspěch jsou vţdy relativní. Dokud zvířata neovládla pevnou zem, mohl si první obojţivelník, který se vynořil z vod, dovolit být pomalý, nemotorný a rybovitý - neměl ţádné konkurenty ani nepřátele. Kdyby si však nějaká ryba dovolila vyjít na souš dnes, spořádala by ji první liška stejně spolehlivě, jako by jednotka vyzbrojená kulomety zlikvidovala mongolské hordy. V historii i v evoluci je kaţdý pokrok marnou sisyfovskou snahou udrţet se na místě tím, ţe budeme lepší a lepší. Automobily se v přeplněných ulicích Londýna nepohybují o mnoho rychleji neţ kočáry před stovkou let. Počítače nezvýšily produktivitu práce, protoţe jsme se díky nim naučili dělat sloţitě a komplikovaně činnosti, které jsme dříve dělali jednodušeji. 13 Představa o relativitě pokroku v biologii se nazývá Červená královna (anglicky Red Queen") - podle šachové figurky, kterou Alenka potkala v zemi za zrcadlem.* Červená královna musí neustále běţet, protoţe celý kraj se pohybuje spolu s ní. Tato myšlenka je v evoluční teorii stále důleţitější a často se k ní * V českých překladech Alenky se Carrollova Red Queen" jmenuje Černá královna", ale pojem hypotéza Červená královna", popřípadě hypotéza Red Queen", v posledních letech zdomácňuje v českých biologických textech; proto se překladatel i redakce rozhodli pro tento překlad (pozn. red.). 20

19 budeme vracet i na stránkách této knihy. Čím rychleji běţíte, tím rychleji se pohybuje i svět kolem vás a tím pomalejšího pokroku dosáhnete. Ţivot je šachový turnaj, v němţ ten, kdo vyhrál jednu hru, zahajuje další zápas s chybějícím pěšcem. Červená královna se neúčastní všech evolučních dějů. Zamysleme se například nad medvědem ledním a jeho tlustým a huňatým bílým koţichem. Koţich je tlustý, protoţe předkové ledních medvědů byli úspěšnější při rozmnoţování, pokud jim nebyla zima. Šlo o prostý evoluční děj; čím tlustší koţichy medvědi měli, tím tepleji jim bylo. Lepší medvědí koţich nezpůsobil zhoršení klimatu. Zato bílá barva medvědů má jinou příčinu: je to krycí zbarvení. Bílý lední medvěd se k tuleňům, své kořisti, přikrade mnohem snáze neţ hnědý medvěd. Snad bylo kdysi dávno velmi snadné přiblíţit se k arktickým tuleňům odpočívajícím na ledě, protoţe se nebáli nepřátel, podobně jako se ţádných nepřátel nebojí ani jejich dnešní antarktičtí příbuzní, lachtani. V těch dobách si pramedvědi lední snadno nalovili dostatek tuleňů. Jenţe nervózní a plaší tuleni brzy přeţívali déle neţ tuleni důvěřiví; postupně se u medvědí kořisti vyvinula opatrnost. Ţivot medvědů se zkomplikoval. Museli se co nejtišeji plíţit ledem, ale opatrní tuleni je zahlédli uţ zdálky. Aţ jednoho dne (změna nemusela být náhlá, ale princip je stejný) vznikla náhodná mutace a srst některých medvědů nebyla hnědá, ale bílá. Bílí medvědi prospívali a mnoţili se, protoţe pro tuleně byli neviditelní. Evoluční úspěch nebyl tuleňům k ničemu; opět se ocitli na počátku. Červená královna zapracovala. Ve světě Červené královny je kaţdý evoluční pokrok relativní, je-li vaším protihráčem buď ţivý tvor, jenţ je na vás silně závislý, nebo ţivý tvor, jenţ trpí, kdykoli vy prospíváte. Coţ je právě případ medvědů a tuleňů. Proto se s Červenou královnou nejčastěji setkáme ve světě predátorů a jejich kořisti, parazitů a jejich hostitelů, ale téţ samců a samic stejného druhu. Kaţdý tvor na Zemi zápasí podle pravidel Červené královny se svými parazity (nebo hostiteli), se svými predátory (nebo kořistí) a - především - se svými sexuálními partnery. Jako jsou paraziti závislí na svých hostitelích, ale způsobují jim utrpení, a jako všichni ţivočichové závisejí na svých partnerech, a současně je zneuţívají, tak se Červená královna nikdy neobjevuje bez doprovodného tématu, jímţ je vzájemně prostoupený a nejednoznačný vztah spolupráce a konfliktu. Vztah mezi matkou a dítětem je jednoznačný. Oba směřují zhruba ke stejnému cíli - vlastnímu a současně vzájemnému blahobytu. Vztah mezi muţem a milencem jeho ţeny nebo mezi ţenou a její sokyní v zaměstnání je rovněţ docela jednoduchý. Kaţdý přeje tomu druhému jen to nejhorší. V prvním vztahu jde o jednoznačnou spolupráci, ve druhých 21

20 dvou o jednoznačnou kompetici a konflikt. Oč ale jde ve vztahu mezi ţenou a jejím manţelem? Snad o spolupráci v tom smyslu, ţe si oba pro druhého přejí to nejlepší. Ale proč? Aby mohli jeden druhého vyuţívat. Muţ vyuţívá svou ţenu, která mu rodí děti. Ţena vyuţívá muţe, který jí děti pomáhá vychovávat. Manţelství se potácí na hranici mezi kooperativním podnikem a vzájemným vykořisťováním, to vám potvrdí kaţdý advokát. V úspěšných manţelstvích převáţil vzájemný prospěch nad ztrátami, zvítězila spolupráce. Neúspěšným se to nepodařilo. Hovoříme zde o velkém a neustále se vracejících tématu lidské historie, o rovnováze mezi spoluprací a konfliktem. O utkvělé představě vlád a rodin, milenců a soků. O klíčovém problému ekonomické vědy. A jak si ukáţeme, o jednom z nejstarších témat v historii ţivota, s nímţ se setkáváme na všech sestupujících hladinách aţ po gen samotný. Přičemţ hlavní příčinou všeho je sexualita. Sexualita, stejně jako manţelství, je podnikem, na němţ kooperují dva soupeřící soubory genů. A jevištěm této nesnadné koexistence je vaše tělo. Výběr Jedna z kurióznějších myšlenek Charlese Darwina zněla, ţe zvířata se při páření mohou chovat jako šlechtitelé koní; neustále si vybírají jistý typ partnerů, čímţ přispívají ke změně celkové podoby druhu. Tato teorie, zvaná pohlavní výběr, byla ještě dlouho po Darwinově smrti přehlíţena a teprve nedávno přišla znovu do módy. Jejím základem je poznatek, ţe zvířata se nesnaţí jen přeţít, snaţí se i zplodit potomstvo. Ba co víc, jestliţe se přeţití a plození ocitnou v konfliktu, dostává přednost plození. Například lososi v zájmu rozmnoţování umírají hlady. Jedinci sexuálních druhů musí při rozmnoţování vyhledat vhodného partnera a pak jej musí přesvědčit, aby s nimi sdílel své geny. Jde o významný cíl, jenţ ovlivnil nejen stavbu zvířecích těl, ale i jejich psychiku. Stručně řečeno, cokoli zvyšuje rozmnoţovací úspěšnost, se bude šířit na úkor všeho ostatního - byť by to ohrozilo fyzické přeţití. Pohlavní výběr na nás působí stejně nápadným dojmem účelného plánu" jako výběr přírodní. Jako jsou pohlavním výběrem zformovány parohy jelenů coby zbraň slouţící boji o samice a paví ocas coby pomůcka ke svádění, tak je lidská psychika předurčena, aby nás nutila k věcem, které sice ohroţují naše přeţití, ale zvyšují naše šance získat nebo si udrţet vysoce kvalitní partnery. Vţdyť i testosteron, mocný elixír muţnosti, zvyšuje náchylnost k infekčním chorobám. Soutěţivější povaha muţů je výsled- 22

21 kem pohlavního výběru. Evoluce naučila muţe ţít nebezpečněji, protoţe úspěch v soutěţi nebo boji obvykle vede k častějším nebo cennějším sexuálním výbojům a ţivotaschopnějším dětem. Ţeny, které by ţily nebezpečně, by pouze riskovaly ţivoty těch dětí, které se jim uţ narodily. Podobně i úzká vazba mezi ţenskou krásou a ţenským reprodukčním potenciálem (krásné ţeny jsou téměř z definice mladé a zdravé ve srovnání se staršími ţenami, proto jsou plodnější a čeká je delší reprodukční věk) je důsledkem pohlavního výběru, který působil jak na psychiku muţů, tak na těla ţen. Jedno pohlaví formuje druhé. Tvar ţenských těl připomíná přesýpací hodiny, protoţe muţi takový typ těl preferovali. Muţi jsou agresivní, protoţe ţeny je takové chtěly mít (nebo dovolily, aby agresivní muţi v soutěţi o ţeny vítězili nad muţi mírnými - coţ je skoro totéţ). V závěru této knihy vyslovím překvapivou teorii, podle níţ je dokonce i samotný lidský intelekt produktem pohlavního, nikoli přírodního výběru. Většina evolučních antropologů dnes totiţ věří, ţe velké mozky přispěly k rozmnoţovací úspěšnosti buď tak, ţe umoţnily muţům přechytračit a vytlačit ze hry jiné muţe (a ţenám přechytračit a vytlačit ze hry jiné ţeny), nebo tak, ţe je opačná pohlaví pouţívala při vzájemném dvoření a namlouvání. Objevovat a popisovat lidskou přirozenost a rozdíly mezi ní a přirozenostmi ostatních ţivočichů je úkol stejně vzrušující jako všechny velké úkoly, které kdy stály před tváří vědy. Je srovnatelný s výzkumem atomu, genu nebo minulosti vesmíru. Je to však úkol, jemuţ se věda dlouhodobě vyhýbala. Největšími experty" na lidskou přirozenost, které náš druh kdy zrodil, byli lidé jako Buddha a Shakespeare, nikoli vědci nebo filozofové. Biologové se důsledně omezovali na studium zvířat, a pokud se někdy pokusili překročit dělicí čáru mezi člověkem a zvířaty, jak to učinil například harvardský zoolog Edward Wilson ve své Sociobiologii, vydané roku 1975, čekalo je nactiutrhání a obviňování z politických motivů. 14 Ve stejnou dobu humanitní vědci tvrdili, ţe studium zvířat nijak ne-obohacuje výzkum člověka a ţe cosi jako univerzální lidská přirozenost neexistuje. Následkem toho věda, tak úspěšná při výkladu velkého třesku a výzkumech DNA, zůstala nápadně impotentní v řešení problému, jejţ David Hume pokládal za největší ze všech otázek, problému, proč je člověk takový, jaký je. 23

22 K a p i t o l a d r u h á Záhada Zrození za zrozením v nekonečném řadu, Dech otců trvá v tělech jejich synů; A syn od otce svého veskrze se neliší, Věren jsa mravům, shodně s otcem přemýšlí, Aţ jako poupě vadnoucí v kráse květů A mračno hmyzu odváté v poryvech větrů Zasaţen bude touhou, jeţ spálí jej i pohladí, A zatouţí po objetí něţného pohlaví... Erasmus Darwin: Chrám přírody čili Původ společnosti Marťanka Zog opatrně naváděla loď na novou oběţnou dráhu a připravovala se k sestupu do otvoru v odvrácené tváři planety, tváři, kterou nikdy nebylo moţné spatřit ze Země. Dělala to uţ tolikrát, ţe nepociťovala ţádnou nedočkavost spojenou s návratem domů. Pobývala na Zemi dlouho, déle neţ většina Marťanů před ní, a nemohla se dočkat, aţ si dá dlouhou argonovou koupel a sklenici studeného chloru. Těšila se, aţ zase uvidí své kolegy. A děti. A manţela - Zarazila se a musela se zasmát. Byla na Zemi tak dlouho, ţe se naučila přemýšlet jako Pozemšťanka. Kdo to kdy viděl -manţel! Všichni Marťané přece vědí, ţe na Marsu manţela nikdo nemá. Cosi jako sex na Marsu neexistuje. Zog myslela s pýchou na zprávu ve svém tlumoku: Ţivot na Zemi: záhada rozmnoţování odhalena." Nejlepší věc, na jaké kdy pracovala. Teď uţ ji povýšení nemine, ať si Velký Zag říká co chce... O týden později otevřel Velký Zag dveře sálu, ve kterém zasedala správní rada Zemstudií, Inc., a poţádal sekretáře, aby uvedl Zog. Zog vstoupila a usadila se do vykázaného křesla. Velký Zag se vyhnul jejímu pohledu, odkašlal si a dal se do řeči: Zog, naše komise pečlivě prostudovala tvou zprávu a všichni myslím musíme přiznat, ţe na nás její důkladnost udělala dojem. Není pochyb, ţes zvládla vyčerpávající výzkum pozemského rozmnoţování. Ba co víc, my všichni, snad s výjimkou slečny Zíg, souhlasíme, ţe jsi na podporu své 24

23 hypotézy shromáţdila ohromný důkazní materiál. Pokládám nyní za prokázané nade vši pochybnost, ţe pozemský ţivot se rozmnoţuje tebou popsaným způsobem za pomoci podivného nástroje zvaného,sexualita'. Někteří členové komise si vyhrazují právo na jisté pochybnosti o tvých závěrech, podle nichţ lze sexualitou vysvětlit jisté podivuhodné rysy ţivota pozemského druhu zvaného člověk. Mám na mysli ţárlivou lásku, smysl pro krásu, samčí agresivitu a to, čemu legračně říkají inteligence." Členové výboru se tomu starému vtipu podlézavě zasmáli. Ale," zvýšil Velký Zag nečekaně hlas, máme k tvému hlášení jednu podstatnou výhradu. Domníváme se, ţes opomenula pojednat o vůbec nejzajímavějším problému. Jde o velmi prostou, jednoslabičnou otázku." Hlas Velkého Zaga přešel do sarkastického tónu: Proč?" Zog zaváhala: Jak to myslíte, proč?" Jednoduše. Proč se sexualita u Pozemšťanů vyskytuje? Proč zkrátka nevytvářejí klony jako my? Proč na jedno dítě potřebují dva tvory? Proč na Zemi existují samci? Proč? Proč? Proč?" Ach," vyrazila ze sebe Zog, i tuto otázku jsem se pokoušela zodpovědět, ale k ničemu jsem nedospěla. Ptala jsem se některých lidí, těch, co se problémem zabývali léta. Nevěděli. Měli na to pár názorů, ale kaţdý názor byl jiný. Podle některých byla sexualita historickou náhodou. Podle jiných obranou proti chorobám. Jiní tvrdili, ţe je nástrojem adaptací na změny a slouţí k rychlejší evoluci. Podle dalších se tou věcí opravují geny. Ale v podstatě nevěděli." Nevěděli?'' vyprskl Velký Zag. Nevěděli? Nejpodivnější zvláštnost celé jejich existence, nejprovokativnější vědecká otázka, jaká kdy byla poloţena o ţivotě na Zemi, a oni nevěděli! Ochraňuj nás Zůh!" Od žebříku k rotopedu K čemu je sex dobrý? Odpověď vypadá na první pohled jednoduše aţ banálně. Aţ detailní zamyšlení nám umoţní pochopit podstatu obtíţí. Proč jsou k početí dítěte nezbytní dva lidé? Proč ne tři, nebo jen jeden? Má zde smysl hledat nějakou příčinu? Někdy před dvěma desetiletími změnila malá skupina vlivných biologů názor na sexualitu. Do té doby ji pokládali za logický, nevyhnutelný a rozumný způsob reprodukce, načeţ náhle, skoro přes noc, tu byl názor, ţe je téměř nemoţné vysvětlit, proč sexualita uţ dávno zcela nevymizela. Sex jako by náhle přestal mít smysl. Od té doby je význam sexuality nezodpovězenou otázkou, skutečnou královnou evolučních problémů. 1 25

24 V mlze zmatků se zlehka začíná rýsovat odpověď. Máme-li ji pochopit, musíme vstoupit do světa za zrcadlem, kde nic nevypadá tak, jak se nám jeví. Smyslem sexuality není rozmnoţování, pohlavnost není záleţitostí samců a samic, při dvoření se partnera nesnaţíme přesvědčit, móda nemá nic společného s krásou a láska nevzniká z náklonnosti dvou lidí. Roku 1858, kdyţ Charles Darwin a Alfred Russel Wallace zveřejnili první uspokojivé vysvětlení mechanismů evoluce, slavila viktoriánská odrůda optimismu zvaná pokrok" své největší úspěchy. Není divu, ţe Darwin i Wallace začali být záhy vykládáni jako věrozvěstové pokroku. Okamţitá popularita evoluční teorie (a evoluce byla populární) vděčila za velkou část své slávy chybnému výkladu, neboť v evoluci byl spatřován pokrok od améby k člověku, ţebřík, po němţ příroda stoupá k dokonalosti. S blíţícím se koncem 2. tisíciletí ovládla lidstvo zcela jiná nálada. Pokrok, domníváme se nyní, skoncoval s mechanismy, které nás chránily před přelidněním, přinesl s sebou hrozbu skleníkového efektu a vyčerpání přírodních zdrojů. Ať běţíme seberychleji, zůstáváme na místě. Učinila průmyslová revoluce průměrného obyvatele světa zdravějším, bohatším a moudřejším? Je s podivem (filozof by ovšem řekl, ţe na tom není nic divného), ţe i evoluční věda začíná odráţet všeobecnou náladu společnosti. Mezi evolucionisty se stalo módou vysmívat se pokroku; evoluce není vzestup po ţebříku, ale jednotvárná dřina na rotopedu, který vás nikam nedoveze. Těhotné panny Lidé mohou mít děti pouze prostřednictvím sexu, takţe sex existuje - jak jinak - kvůli dětem. Aţ ve druhé polovině 19. století začala tato moudrost dělat potíţe. Začalo být nápadné, ţe existuje celá řada lepších způsobů, jak se rozmnoţovat. Mikroskopičtí ţivočichové se dělí na dvě poloviny. Vrby vyrůstají ze stonkových řízků. Pampelišky vytvářejí klony nepohlavních semen. Neoplozené mšice rodí panenská mláďata, uţ při porodu těhotná další generací panen. August Weismann to vše jasně pochopil uţ roku Význam amfimixie [sexu]," napsal, nemůţe spočívat v mnoţení, neboť mnoţení lze docílit celou řadou způsobů i bez ní - rozdělením organismu na dva nebo více, pučením, a dokonce i produkcí jednobuněčných spor." 2 Weismann zahájil slavnou tradici. Od jeho časů aţ po dnešek evolucionisté v pravidelných intervalech prohlašují, ţe sexualita je problém" či 26

25 luxus, který by neměl existovat. Připomíná to historku o jedné z prvních schůzí Královské společnosti v Londýně v 17. století, jíţ se zúčastnil i král. Na schůzi vypukla vášnivá diskuse o problému, proč je nádoba s vodou stejně těţká, kdyţ v ní plave ryba, jako kdyţ v ní ryba není. Byla navrţena a vzápětí zamítnuta nejrůznější vysvětlení. Diskutéři se začínali rozpalovat. Vtom se do debaty vmísil král: Pochybuji o vašich premisách." Poslal pro nádobu s vodou, rybu a váhy. Byl proveden experiment. Na váhy postavili nádobu, vloţili do ní rybu. Hmotnost nádoby vzrostla přesně o hmotnost ryby. Jak jinak. Příběh je nepochybně apokryfický a nebylo by čestné předpokládat, ţe vědci, s nimiţ se setkáme na následujících stránkách, jsou pitomci hledající problém tam, kde ţádný problém není. Určitá podobnost ale zůstává. Kdyţ skupina vědců znenadání začala tvrdit, ţe nedokáţe vysvětlit, k čemu je sexualita dobrá, a prohlásila, ţe dosavadní vysvětlení nestačí, našli se jiní vědci, kterým tato intelektuální přecitlivělost připadala absurdní. Sexualita existuje, tvrdili. Musí proto přinášet určitou výhodu. Biologové radící zvířatům a rostlinám, ţe by se raději měli rozmnoţovat nepohlavně, jim připomínali inţenýry trvající na názoru, ţe čmelák nemůţe létat. Základním problémem jejich výhrad je," napsala Lisa Brooksová z Brownovy univerzity, ţe řada sexuálních organismů ignoruje jejich závěry." 3 Existující teorie mohou mít pár děr, říkali cynikové, nečekejte ale Nobelovu cenu za to, ţe je ucpete. Proč by vlastně sex měl mít smysl? Třeba jen náhoda v průběhu evoluce způsobila, ţe se rozmnoţujeme tímto způsobem, podobně jako jezdíme po jedné straně vozovky. Spousta ţivých tvorů sexuální rozmnoţování vůbec nezná, případně se k němu uchyluje jen v některých generacích. Vnučka vnučky naší neoplozené mšice, která se narodí na konci léta, se bude mnoţit sexuálně. Nechá se oplodnit od mšičího samečka a jejich potomci ponesou směs genů obou rodičů. Proč to ale dělá? Nápadná pravidelnost a neústupnost, s jakou sex u mšic vytrvává, nenasvědčuje tomu, ţe by vznikl jen náhodou. Debaty o původu sexuality ne a ne ustat. Kaţdým rokem se rodí nové pokusy o vysvětlení, nové sborníky úvah, nové experimenty a modely. Zeptejte se vědců, kteří se problému v současnosti věnují. Všichni se shodnou, ţe problém je vyřešen, ale ani jeden z nich se na odpovědi neshodne se svými kolegy. Jeden trvá na hypotéze A, druhý na hypotéze B, třetí na C a čtvrtý na platnosti všech předchozích. Nenajde se snad další, zcela jiné vysvětlení? Johna Maynarda Smithe, jednoho z prvních lidí, kteří si poloţili otázku, k čemu je sex dobrý, jsem se zeptal, zda podle jeho názoru potřebujeme nějaké nové vysvětlení. Ne," řekl mi. Odpovědi známe. Jenom se na nich nemůţeme shodnout." 4 27

26 Sex a svobodný obchod Neţ budeme pokračovat, musíme si ve stručnosti objasnit několik pojmů. Geny jsou biochemické návody sepsané v abecedě ze čtyř písmen, kyselině deoxyribonukleové čili DNA. Píše se v nich, jak sestavit tělo a jak je udrţovat v provozu. Kaţdý člověk má v kaţdé buňce svého těla dvě kopie svých genů. Celá sestava lidských genů se nazývá genom. Geny obývají 23 párů pentlicovitých objektů zvaných chromozomy. Kdyţ muţ oplodní ţenu, obsahuje kaţdá jeho spermie jednu kopii kaţdého z jeho genů, celkem genů rozloţených na 23 chromozomech. Ty se připojí k genů na 23 chromozomech v ţenině vajíčku a vytvoří spolu párů lidských genů na 23 spárovaných chromozomech. Ještě bez jednoho odborného termínu se pravděpodobně neobejdeme - bez termínu meióza. Je to proces, jímţ samec vybírá geny, které poputují do jeho spermie, a samice vybírá geny, které poputují do jejího vajíčka. V případě člověka si muţ můţe vybrat buď genů, které zdědil od otce, nebo genů, které zdědil od matky, nebo - coţ je mnohem pravděpodobnější - jejich směs. Během meiózy se odehrává cosi podivného. Kaţdý ze 23 párů chromozomů se pokládá vedle páru se stejným pořadovým číslem. V procesu, kterému se říká rekombinace, se pentlice z jednoho souboru proplétají s pentlicemi ze souboru druhého. Jeden kompletní soubor je pak předán potomkovi, aby se v budoucnu spojil se souborem druhého rodiče při procesu zvaném oplození. Sex je rekombinace plus oplození. Jeho základním rysem je mísení genů. Tak novorozeně prostřednictvím svých rodičů získává (při oplození) důkladnou směsici genů svých prarodičů (coţ zajišťuje rekombinace). K rekombinaci a oplození dochází cestou od prarodičů k dětem, rekombinace a splynutí dvou různých genomů jsou základními procesy sexuálního rozmnoţování. Vše ostatní - rozdíly mezi pohlavími, volba partnera, zákaz incestu, polygamie, láska, ţárlivost - jsou jenom způsoby, jak provést rekombinaci a oplození pečlivěji a efektivněji. Díváme-li se na sexualitu takto, můţeme ji chápat odděleně od reprodukce. Ţivý tvor můţe získat cizí geny v kterémkoli stadiu svého ţivota. Nejenom můţe - bakterie to i dělají. Zavěsí se jedna na druhou jako bombardéry při čerpání paliva, vymění si potrubím pár genů - a jdou si kaţdá svou cestou. Vlastní reprodukci se věnují později, probíhá prostým rozdělením buňky na dvě poloviny. 5 Takţe sexualita rovná se mísení genů. Rozpory nastávají, jakmile se snaţíme pochopit, k čemu je takové mísení genů dobré. Zhruba posledních sto let se věřilo, ţe je uţitečné pro evoluci, neboť pomáhá vytvářet variabi- 28

27 litu, ze které si přírodní výběr můţe vybírat. Geny se při sexu nemění - to si uvědomoval i Weismann, který o genech ještě nevěděl (říkal jim vágně ono") -, zato při něm vznikají jejich nové kombinace. Sex je pak cosi jako volný obchod s prospěšnými genetickými vynálezy, který značně zvyšuje šance, ţe se tyto vynálezy rozšíří uvnitř druhu, a tím zvyšuje naději zainteresovaných druhů na progresivní vývoj. Zdroj individuální variability, jenţ dodává materiál, s nímţ pracuje přírodní výběr," říkal o sexu Weismann. 6 Takţe sex zrychluje evoluci. Graham Bell, britský biolog pracující v Montrealu, nazval tuto tradiční představu hypotézou vikáře z Bray" podle smyšleného duchovního ze 16. století, který se dokázal rychle adaptovat na proměnlivé větry v církevní politice a podle změn na královském trůně bez váhání přestupoval z protestantství na katolicismus. Ortodoxní představa o vikáři z Bray přeţívala téměř celé století a dosud se udrţuje v některých učebnicích biologie. Je těţké přesně stanovit chvíli, kdy byla prvně zpochybněna. Vlastně se o ní pochybovalo uţ od dvacátých let. Ale trvalo léta, neţ se většině biologů rozsvítilo a pochopili, jak děravá byla Weismannova logika. Dívala se totiţ na evoluci jako na jakýsi imperativ, jako by nejvyšším zájmem všech druhů bylo vyvíjet se, jako by evoluce byla jejich vyšším cílem. 7 A to je samozřejmě nesmysl. Evoluce je něco, co se organismům přihodí. Nikam nesměřuje a v jejím důsledku jsou potomci zvířecích druhů někdy sloţitější neţ jejich předkové, jindy jsou ve srovnání s předky jednodušší a někdy se dokonce nezmění vůbec. My lidé jsme natolik posedlí představami o pokroku a sebezdokonalení, ţe se s takovým pohledem na evoluci neradi smiřujeme. Jenţe vytkněte latimérii podivné, lalokoploutvé rybě obývající moře poblíţ Madagaskaru, která se za posledních 300 milionů let ani v nejmenším nezměnila, ţe snad porušila nějaký zákon, kdyţ se přestala vyvíjet. Představu, ţe evoluce v jejím případě zkrátka neprobíhala dostatečně rychle, a z ní odvozený závěr, ţe latimérie je nepodařeným omylem, protoţe se nestačila stát člověkem, můţeme snadno vyvrátit. Uţ Darwin si všiml, ţe člověk do evoluce několikrát zasáhl a dramaticky ji zrychlil, například kdyţ během evolučního okamţiku vyšlechtil stovky psích plemen od čivavy po bernardýna. To samo je důkazem, ţe v přírodě evoluce vţdy postupuje pomaleji, neţ by mohla. Takţe latimérie zdaleka není průšvih, ale spíš úspěch. Zůstala nezměněná - její dokonalý design se obejde bez inovací podobně jako volkswagen brouk. Evoluční změna není cílem, ale způsobem, jak se vypořádat s problémy. Weismannovi následovníci, zvláště sir Ronald Fisher a Hermann Müller, se této teleologické pasti vyhnuli argumentem, ţe třebaţe evoluce není předepsána, je přesto nutná. Asexuální druhy jsou v nevýhodě a prohrají 29

28 v konkurenci s druhy sexuálními. Fisherova kniha z roku a Müllerova kniha z roku spojily Weismannovy úvahy s dobovou představou o genech a zformulovaly zdánlivě neprůstřelný důkaz výhodnosti sexuálního rozmnoţování. Müller zašel dokonce tak daleko, ţe problém sexuality prohlásil za vyřešený novou genetickou vědou. Sexuální jedinci své nově vynalezené geny sdílejí se všemi ostatními příslušníky svého druhu, coţ asexuální druhy nedělají. Tím sexuální druhy připomínají týmy vynálezců, kteří spojili své schopnosti. Jako kdyby někdo vynalezl parní stroj, někdo jiný koleje a oba vynálezci spojili své síly. Asexuální druhy se chovají jako ţárliví vynálezci, kteří se o vynálezy nepodělí, takţe lokomotivy musí jezdit po silnicích a koleje slouţí vozům s koňským potahem. V roce 1965 zmodernizovali Fisherovu a Müllerovu úvahu James Crow a Motoo Kimura. Na matematických modelech ukázali, ţe vzácné mutace se u sexuálních druhů mohou sejít", ale u asexuálních druhů se jim to nepodaří. Sexuální organismus nemusí čekat, aţ dvě vzácné události nastanou u téhoţ jedince, ale můţe zkombinovat události, k nimţ došlo u dvou jedinců. Sexuální druh tak získá výhodu nad asexuálním druhem, tvrdili oba vědci, bude-li na světě existovat alespoň v tisíci jedincích. Znělo to nádherně. Záhada sexu byla odhalena, ukázalo se, ţe sexualita pomáhá evoluci, a moderní matematika dodala přesné vzorce. Případ mohl být uzavřen. 10 Lidstvo je největším soupeřem lidstva Všechno by bylo v pořádku, kdyby o několik let dříve, roku 1962, nesepsal skotský biolog V. C. Wynne-Edwards jistou objemnou a vlivnou knihu. Prokázal biologii obrovskou sluţbu, protoţe poukázal na gigantický omyl, který se uţ v Darwinových časech uhnízdil v samotném srdci evoluční teorie. Poukázal na něj ne proto, ţe by jej chtěl vykořenit, ale proto, ţe v něj věřil a pokládal jej za správný. Přesto jako první z vědců na omyl výslovně upozornil." Šlo o omyl dosud přeţívající v laickém pohledu na evoluci. Často lehkováţně říkáme, ţe evoluce je otázkou přeţití druhů". Naznačujeme tak, ţe různé druhy mezi sebou soutěţí, ţe Darwinův boj o ţivot" se odehrává mezi dinosaury a drobnými savci, mezi králíky a liškami nebo mezi moderními lidmi a neandertálci. Propůjčujeme si slovník národních států nebo fotbalových klubů: Německo proti Francii, domácí proti hostům. I Charles Darwin občas sklouzával do tohoto myšlenkového přístupu. Vţdyť i v samotném podtitulu Původu druhů se hovoří o přeţití nejvhodnějších plemen". 12 Darwin však hlavní pozornost nevěnoval druhům, ale 30

29 jedincům. Kaţdý tvor se liší od všech ostatních, někteří přeţívají a prosperují lépe neţ jiní a zanechávají po sobě větší počet potomků. Jsou-li rozdíly mezi nimi dědičné, nevyhnutelně dochází k postupným změnám. Později byly Darwinovy ideje spojeny s objevy Gregora Mendela; ten dokázal, ţe dědičné znaky se předávají v samostatných baleních, kterým dnes říkáme geny. Toto spojení vyústilo do teorie, jeţ nám vysvětlila, jak se nové mutace genů mohou rozšířit v rámci celého druhu. Hluboko v základech celé teorie však zůstal pohřben závaţný problém. S kým vlastně soutěţí oni nejzdatnější, kdyţ bojují o své přeţití? S jinými příslušníky svého druhu, nebo s jedinci druhů cizích? Gazela na africké savaně se snaţí nepadnout za oběť gepardovi, ale současně se ve chvíli, kdy gepard zaútočí, snaţí běţet rychleji neţ ostatní gazely. Musí být rychlejší neţ ostatní gazely, ne rychlejší neţ gepard. (Jedna stará anekdota vypráví o filozofovi prchajícím spolu s přítelem před hladovým medvědem. Přítel na něj křičí: To je marné, medvědovi neutečeš." To ani nemusím," odpoví filozof, stačí, kdyţ uteču tobě.") Psychology by obdobně zajímalo, jak je moţné, ţe se člověk dokáţe naučit roli Hamleta a pochopí matematickou analýzu, kdyţ ţádná z těchto vlastností nebyla lidstvu příliš uţitečná v primitivních podmínkách pravěku, kdy se lidský intelekt utvářel. Kdyby měl Einstein ulovit srstnatého nosoroţce, byl by pravděpodobně stejně bezradný jako většina z nás. Odpověď na tuto hádanku našel aţ Nicholas Humphrey, psycholog z univerzity v Cambridgi. Tvrdí, ţe intelekt nezapřaháme k řešení problémů, ale k přechytračení ostatních. Klamat své bliţní, umět odhalit leţ, pochopit motivy jiných lidí a manipulovat jimi - takový je smysl našeho intelektu. Nezáleţí na tom, jak je kdo moudrý a vynalézavý, ale o kolik je chytřejší a vynalézavější neţ ostatní. Hodnota intelektu je nekonečná. Selekce uvnitř druhu je vţdy silnější neţ selekce mezi druhy. 13 Moţná se vám zdá, ţe vytvářím falešný rozpor. Vţdyť koneckonců to nejlepší, co můţe jedinec učinit pro svůj druh, je přeţít a rozmnoţovat se. Jenţe tyto imperativy se nezřídka dostávají do rozporu. Představte si tygřici obývající teritorium, do kterého právě vstoupila jiná tygřice. Přivítá ji přátelsky a pohovoří si s ní, jak se co nejefektivněji společně zařídit a jak se dělit o kořist? Ani náhodou. Svede s ní zápas na ţivot a na smrt a to je z pohledu druhu řešení nešťastné. Nebo uvaţujte o mláďatech vzácného orla, jehoţ hnízda pečlivě střeţí ochránci přírody. Orlí mláďata často v hnízdě zabíjejí své mladší bratříčky a sestřičky. Skvělé pro jedince, špatné pro druh. V ţivočišné říši válčí jedinci proti jedincům, ať uţ jde o jedince vlastního nebo cizího druhu. Je pochopitelné, ţe nejbliţší konkurenti, jaké můţe jedinec potkat, náleţejí ke stejnému druhu jako on sám. Přírodní výběr 31

30 neupřednostňuje geny, které pomohou přeţít gazelám jako druhu, ale zároveň sniţují šance jedince - takové geny budou potlačeny mnohem dříve, neţ budou schopny prokázat svou prospěšnost. Druhy nebojují proti druhům tak, jako bojují národy proti národům. Wynne-Edwards skálopevně věřil, ţe zvířata se často zasazují o dobro druhu, nebo alespoň o dobro skupiny, v níţ ţijí. Domníval se třeba, ţe mořští ptáci ţijící v koloniích nezahnízdí, jsou-li příliš početní, aby tak nevyčerpali zásobu své potravy. Pod vlivem jeho knihy vykrystalizovaly dvě skupiny. Zastánci skupinové selekce, kteří věřili, ţe mnohé v chování zvířat je podmíněno zájmem skupiny (nikoli jedince), a zastánci individuální selekce, argumentující, ţe zájem jedince vţdy převládne. Pohled zastánců skupinové selekce je nám přirozeně sympatický - vyrostli jsme na morálních ponaučeních o spolupráci a milosrdenství. Navíc zdánlivě vysvětluje projevy altruismu v říši zvířat. Kdyţ nás bodne včela, aby zachránila úl, umírá. Ptáci se navzájem varují před predátory a pomáhají si s výchovou mláďat. I lidé jsou připraveni nesobecky a hrdinsky obětovat vlastní ţivot, aby zachránili ţivot cizí. Brzy si ukáţeme, ţe nás zdání klame. Zvířecí altruismus je mýtem. I v nejnápadnějších případech sebeobětování odhalíme, ţe zvířata slouţí jen sobeckému zájmu svých genů - přestoţe někdy hazardují se svými těly. Znovuobjevení jedince Kdybyste se zúčastnili setkání evolučních biologů někde v Americe, mohli byste při troše štěstí zahlédnout vysokého usměvavého muţe s šedou bradkou, který tak trochu připomíná Abrahama Lincolna, ale na rozdíl od něj postává v zadní části sálu. Pravděpodobně by jej obklopoval hlouček obdivovatelů naţhavených na kaţdé jeho slovo - moc toho nenapovídá. Sálem by určitě koloval šepot: George je tady." Z reakcí zúčastněných byste vytušili příznak velikosti. Muţ, o kterém hovořím, je George Williams, který většinu své kariéry proţil jako zamlklý knihomolský profesor biologie na Newyorské státní univerzitě ve Stony Brooku na Long Islandu. Neprovedl ţádný památný experiment ani se mu nepodařil ţádný oslnivý objev. Přesto vyvolal revoluci v evoluční biologii, revoluci s důsledky skoro tak významnými, jako byla ta Darwinova. Roku 1966, vyprovokován Wynne-Edwardsem a jinými zastánci skupinové selekce, obětoval své letní prázdniny práci na knize o svém pohledu na fungování evoluce. Nazval ji Adaptation and Natural Selection (Adaptace a přírodní výběr). Jeho kniha dodnes ční nad biologií 32

31 jako himalájský štít. Dokázala v přírodních vědách to co Adam Smith v ekonomii. Vysvětlila, jak můţe úsilí sobeckých jedinců sledujících vlastní prospěch vyústit do kolektivní spolupráce. l4 Williams nepřekonatelně prostými argumenty odhalil nedostatky v logice skupinového výběru. Pomstil tak hrstku evolucionistů, mezi nimi sira Ronalda Fishera, Johna Burdona Sandersona Haldanea a Sewalla Wrighta, kteří nikdy nezapochybovali o úloze individuální selekce. 15 Ti, kdo zaměňovali individua a druhy, například Julian Huxley, 16 mohli být zapomenuti. Několik málo let po vydání Williamsovy knihy byl Wynne-Edwards poraţen na hlavu a téměř všichni biologové se shodli, ţe u ţádného tvora se nikdy nemohla vyvinout schopnost pomáhat příslušníkům vlastního druhu za cenu vlastních ztrát. Ţivočichové jsou nesobečtí jen tehdy, jsou--li zájmy individua a druhu totoţné. Bylo to zdrcující. Na první pohled kruté a bezcitné, zvláště v desetiletí, kdy se ekonomové začínali nesměle radovat nad zjištěním, ţe ideál sociální spravedlnosti můţe přesvědčit občany, aby ze svých vysokých daní podporovali sociálně slabé. Základem společnosti nemusí být krocení individuální chamtivosti, tvrdilo se tehdy s oblibou, ale probuzení naší lepší stránky. A najednou se ozývají biologové s přesně opačným učením o zvířatech a vykreslují nám krutý svět, v němţ ţádný ţivočich své zájmy neobětuje potřebám celku či skupiny. Krokodýli budou poţírat mláďata krokodýlů, i kdyby měl jejich druh vyhynout. Ale Williams říkal něco trochu jiného. Věděl velice dobře, ţe zvířata často spolupracují. Stejně dobře věděl, ţe v lidské společnosti neplatí bezohledné Ber kde ber". Zároveň však upozorňoval, ţe spolupráce se vyskytuje skoro vţdy mezi blízkými příbuznými - mezi matkami a dětmi, včelími dělnicemi pocházejícími z jedné královny - nebo tam, kde spolupracujícím jedincům přináší přímý nebo nepřímý prospěch. Výjimek je skutečně poskrovnu. Je tomu tak proto, ţe tam, kde sobectví přináší větší odměnu neţ nezištnost, zanechávají po sobě sobci více potomků a altruismus je nevyhnutelně odsouzen k vyhynutí. Avšak pokud altruisté pomáhají svým příbuzným, pomáhají jedincům, kteří s nimi sdílejí část genů. Včetně genů pro altruismus. Takové geny se pak šíří bez jakéhokoli vědomého záměru ze strany jedince. 17 Williams si však uvědomoval, ţe existuje výjimka z pravidla - sexualita. Její tradiční vysvětlení teorií vikáře z Bray v principu souhlasí se skupinovou selekcí. Vyţadovalo, aby jedinec při plození altruisticky sdílel své geny s jiným jedincem, protoţe kdyby je nesdílel, druh by se přestal inovovat. A o několik set tisíc let později by podlehl méně sobeckému druhu. Při skupinovém výběru se sexuálním druhům daří lépe neţ asexuálním. 33

32 Daří se ale sexuálním jedincům lépe neţ jedincům asexuálním? Pakliţe ne, nelze sexualitu vysvětlovat Williamsovou sobeckou" teorií. Takţe chyba musela být buď v sobeckých" teoriích (a pravý altruismus musel v nějaké formě existovat), nebo v tradičním vysvětlení sexuality. A čím víc se Williams a jeho ţáci snaţili, tím méně se sexualita zdála být výhodná z hlediska jedince a tím prospěšnější se jevila pro druh. Tenkrát se do studia Darwinových spisů ponořil Michael Ghiselin z Kalifornské akademie věd v San Francisku. Překvapilo ho, jaký důraz přikládal Darwin boji mezi jedinci a jak malý důraz kladl na boj mezi skupinami. Ale ani Ghiselin se nevyhnul úvahám o sexualitě, jeţ se zdála být závaţnou výjimkou. Poloţil si otázku, jak se mohly geny pro sexuální reprodukci šířit na úkor genů pro asexualitu. Představme si, ţe by všichni zástupci druhu byli asexuální, ale jednoho dne by jeden pár vynalezl sex. Jaký uţitek by z něho získal? Proč by tolik druhů bylo sexuálních, kdyţ jim sexualita nepřinášela ţádnou výhodu? Ghiselin nedokázal přijít na důvod, proč by po sobě noví sexuální jedinci zanechávali více potomků neţ jedinci asexuální. Naopak, museli by mít méně potomků, protoţe na rozdíl od svých konkurentů ztrácejí určitý čas vzájemným vyhledáváním a jeden z nich, samec, vůbec ţádné potomky neprodukuje. 18 John Maynard Smith, inţenýr obdařený pronikavým a často hravým mozkem, který se na univerzitě v anglickém Sussexu stal genetikem a který za svou vědeckou výchovu vděčil velkému neodarwinistovi J. B. S. Haldaneovi, odpověděl na Ghiselinovu otázku, aniţ by vyřešil jeho dilema. Prohlásil, ţe sexuální geny se mohou šířit jen tenkrát, zanechají-li po sobě jejich nositelé dvakrát více potomstva neţ nositelé asexuálních genů. Taková představa je na první pohled absurdní. Představte si - otočil Ghiselinův problém -, ţe se některý jedinec sexuálního druhu jednoho dne rozhodne obejít bez sexu. Vloţí do potomka všechny své geny, aniţ by k rozmnoţování potřeboval partnera či partnerku. V příští generaci by pak bylo dvakrát víc jeho genů neţ genů jeho rivalů. Geny pro asexualitu by byly ve výhodě. V dalších generacích by se jejich počet dále násobil, takţe by záhy ovládly celý genotyp druhu. 19 Představte si jeskyni obývanou v době kamenné dvojicí muţů a dvojicí ţen, z nichţ jedna je dosud panna. Jednoho dne panna asexuálně" porodí dcerušku, která je v podstatě jejím identickým dvojčetem (v odborné řeči - začne se mnoţit partenogeneticky). Mohlo by se tak stát několika způsoby, například procesem zvaným automixie, při němţ je, zjednodušeně řečeno, jedno vajíčko oplozeno jiným vajíčkem. O dva roky později tatáţ ţena porodí další dceru. Mezitím si její sestra tradičnější cestou pořídí chlapečka a holčičku. A jeskyni uţ obývá osm lidí. Později první generace vy- 34

33 mře a kaţdá z narozených dívek bude mít dvě děti. To uţ v jeskyni ţije deset lidí, přičemţ pět z nich přišlo na svět partenogeneticky. Během dvou generací se gen pro asexuální rozmnoţování rozšířil z jedné čtvrtiny na jednu polovinu populace. Nebude to trvat dlouho, a muţi vyhynou. Popsanému jevu říkal Williams výdaje za meiózu (anglicky cost of meiosis"), Maynard Smith hovořil o prodělečnosti samců. Naše sexuálně se mnoţící pralidi odsoudil k záhubě samotný fakt, ţe polovina z nich byli samci, a samcům se, jak známo, děti nerodí. Pravda, muţi občas se zaopatřením dětí pomohou, někdy uloví srstnatého nosoroţce, ale to ještě nevysvětluje, k čemu jsou uţiteční. Nebo si představme, ţe by asexuální ţena potřebovala k otěhotnění koitus, ale obešla by se bez samcových spermií. Z přírody známe dost takových případů. Například některé trávy produkují semena pouze tehdy, jsou-li opýleny pylem příbuzného druhu, přičemţ však semeno z pylu nezíská ţádné geny. Jde o takzvanou pseudogamii. 20 Muţi by v takovém případě neměli ani tušení, ţe byli geneticky vyřazeni ze hry. O asexuální děti by se nadále starali jako o vlastní a ochotně by jim podstrojovali maso srstnatých nosoroţců. Náš myšlenkový experiment ilustruje ohromné výhody, jaké by získal gen, který by způsobil asexualitu svého nositele. Taková logika vedla May-narda Smithe, Ghiselina a Williamse k úvahám, jaká výhoda musí kompenzovat existenci sexu, kdyţ všichni savci a ptáci, většina bezobratlých ţivočichů, většina rostlin a hub i řada prvoků se rozmnoţuje sexuálně. Pro ty, kdo se obávají, ţe řeči o prodělečnosti sexu" pouze dokazují naši absurdní zaslepenost ekonomickým pohledem na svět, a celou argumentaci odmítají jako výstřednost, mám ještě jeden oříšek. Vysvětlete mi, jak je to s kolibříky. Nejen jak ţijí, ale proč vůbec existují. Kdyby byla sexualita zadarmo, neexistovali by ani kolibříci. Ţiví se totiţ nektarem, který produkují květiny, aby přilákaly opylující hmyz a ptáky. Nektar není z hlediska rostliny nic jiného neţ obtíţně získaný roztok cukrů, který rostlina daruje kolibříkovi. Ovšem jen tenkrát, přenese-li kolibřík její pyl na jinou rostlinu. Aby se rostlina mohla pomilovat" se sousední rostlinou, musí svého opylovače podplatit nektarem. Takţe nektar je čistý, nefalšovaný poplatek, jímţ rostlina platí za sexuální rozmnoţování. Kdyby byl sex zadarmo, kolibříci by nebyli. 21 Williams by rád uvěřil, ţe jeho úvahy byly správné a ţe ţivočichové, jako jsme my, se zkrátka nerozmnoţují jinak neţ sexuálně. Jinými slovy, výměna sexuálního rozmnoţování za asexuální by jistě přinesla výhody, ale dosaţení asexuality by bylo příliš obtíţné. V těch dobách začali sociobiologové upadat do pasti příliš rychlého zalíbení v adaptacionistických" představách, prostoduchých příbězích, jak je nazýval Stephen Jay Gould 35

34 z Harvardovy univerzity. Někdy, upozorňoval Gould, se věci vyvinuly pouhou náhodou. Gouldovým oblíbeným příkladem je trojúhelníkový čep mezi dvěma katedrálními oblouky zaklenutými do pravého úhlu, takzvaný spandrel. Nemá ţádnou funkci, je jen vedlejším produktem stavby chrámu o čtyřech obloucích. Mezi oblouky baziliky svatého Marka v Benátkách jsou takové spandrely ne proto, ţe by je tam nějaký architekt záměrně umístil. Jsou tam jen z toho důvodu, ţe neexistuje způsob, jak vedle sebe postavit dva oblouky a nezanechat mezi nimi prostor. Podobným architektonickým prvkem by mohla být lidská brada - nemá ţádnou funkci, je však nevyhnutelným důsledkem faktu, ţe máme čelisti. Červená barva lidské krve je stoprocentně fotochemickou náhodou, nikoli konstrukčním rysem. Snad i sex je takovým náhodným jevem, evolučním pozůstatkem z dob, kdy slouţil nějaké funkci. Jako brada, malíčky nebo červovitý přívěsek slepého střeva ani on uţ dávno není k ničemu dobrý, jen není snadné se ho zbavit. 22 Takový argument nás však těţko přesvědčí, protoţe nemálo zvířat a rostlin se sexu vzdalo, případně se mu věnují jen zřídka. Například obyčejný trávník. Tráva, která v něm roste, si sexuálních radovánek uţije málokdy -vlastně jen tenkrát, kdyţ ji zapomenete posekat. Pak vyroste a vytvoří si kvě-tenství. A co teprve perloočky, takzvané vodní vši? Po mnoho generací ţijí asexuálně; samice rodí další samice a nikdy se nepáří. Jakmile je však rybník perloočkami skoro přeplněn, porodí některé z nich samečky, ti se spáří a jimi oplodněné samičky nakladou takzvaná zimní vajíčka, jeţ na dně rybníka prospí nepříznivé období a procitnou, aţ kdyţ opět nastanou vhodné podmínky. Perloočky jako by svou sexualitu zapínaly a vypínaly na povel, coţ naznačuje, ţe je jim nějak prospěšná z krátkodobého hlediska a ţe pro ně má jiný význam neţ usnadnění evoluce. Chceli mít perloočka potomky, sexuální rozmnoţování se jí přinejmenším v určitém období vyplatí". Takţe stojíme před záhadou. Sexualita slouţí druhu, ale na úkor jedince. Jedinci by se jí mohli zříct, načeţ by jejich potomci rychle převládli nad sexuálními rivaly. Ale nedělají to. Sečteno a podtrţeno - sex se musí nějakým dosud záhadným způsobem vyplatit" jak jedinci, tak i druhu. Neznalost provokuje Do poloviny sedmdesátých let zůstávala Williamsem zahájená debata spíše výlučnou záleţitostí několika podivínů. A zdálo se, ţe vůdčím osobnostem oboru se brzy podaří celé dilema rozlousknout. Situaci změnily dvě významné knihy vydané v sedmdesátých letech; vrhly biologům do tváře 36

35 rukavici, jakou si nemohli dovolit nezdvihnout. Jednu z nich napsal Williams osobně, autorem druhé byl Maynard Smith. 23 Evoluční biologii postihla krize," psal melodramaticky Williams. Ale zatímco Williamsova kniha Sex and Evolution (Sexualita a evoluce) byla otevřeným výčtem několika moţných teorií snaţících se o vysvětlení sexuality - pokusem vyrovnat se s krizí -, kniha Maynarda Smithe The Evolution of Sex (Evoluce sexuality) se nesla v odlišném tónu. Byla přiznáním zoufalství a poráţky. Maynard Smith se v ní znovu a znovu vracel k obrovským nákladům sexuality: ke ztrátě 50 % potomstva. Dvě partenogenetické panny mají dvakrát více potomků neţ jeden muţ a jedna ţena. Znovu a znovu prohlašoval problém za teoreticky neřešitelný. Obávám se, ţe čtenář shledá modely nedostatečnými a neuspokojivými," psal, ţádné lepší však nemáme." V samostatném pojednání z téţe doby pak čteme: Nemohu se zbavit dojmu, ţe neustále přehlíţíme některý z podstatných aspektů celé situace." 24 Díky skutečnosti, ţe zdůraznila nevyřešenost celého problému, měla kniha Maynarda Smithe elektrizující účinky. Její vydání bylo neobvykle čestným a pokorným gestem. Pokusy vysvětlit sexualitu se vzápětí rozmnoţily jako houby po dešti. Tomu, kdo pozoroval dění ve vědě, poskytly neobvyklou podívanou. Vědci totiţ po většinu času poskakují okolo moře neznámých skutečností a snaţí se z nich vylovit fakt nebo teorii, případně objevit zákonitost tam, kde by ji předtím nikdo nehledal. Tentokrát ale hráli jinou hru. O faktu -existenci sexuality - nikdo nepochyboval. Vysvětlit jej - zjistit, k čemu je sexualita dobrá - se nedařilo. Kaţdé nabídnuté vysvětlení muselo být lepší neţ to předchozí. Teorie připomínaly spíše gazely snaţící se předběhnout ostatní gazely neţ gazely snaţící se utéct gepardovi. Teorií o výhodách sexu je deset za groš a většinou jsou správné" v tom smyslu, ţe neodporují zákonům logiky. Ale která z nich je nejsprávnější? 25 Na následujících stránkách vás seznámím se třemi typy vědců. Prvním z nich je molekulární biolog brblající cosi o enzymech a exonukleární degradaci. Zajímá ho, co se děje s DNA, z níţ jsou sloţeny geny. Je přesvědčen, ţe sexualita se týká údrţby DNA a podobného molekulárního inţenýrství. Nerozumí rovnicím, zato miluje dlouhá cizí slova, zvláště ta, která vynalezl on sám nebo jeho kolegové. Druhým je genetik posedlý mutacemi a mendelismem. Fascinuje ho, co se během sexuálního procesu děje s geny. Chce provádět experimenty, například organismus na mnoho generací o sexuální rozmnoţování připravit, aby zjistil, co se s ním stane. Pokud ho nezastavíte, bude na tabuli psát rovnice a hovořit o vazebných nerovnováhách". Třetím je ekolog zblázněný do parazitů a polyploidie. Miluje srovnávací důkazy. Ptá se, které druhy jsou sexuální a které ne. 37

36 Zná nespočet zdánlivě nesouvisejících faktů o tropech a polárních krajích. Mysli poněkud méně exaktně neţ předchozí dva, zato hovoří o poznání barvitějším jazykem. Jeho přirozeným prostředím je graf, jeho láskou počítačová simulace. Kaţdý z našich tří typů reprezentuje jeden přístup k problému sexuality. Molekulární biolog v podstatě hovoří o tom, proč byl sex vynalezen. To ale není nutně totéţ jako otázka, k čemu je sex dobrý dnes, coţ je v zásadě otázka genetikova. Ekolog se dokáţe ptát trochu jinak: Za jakých podmínek je sexuální plození lepší neţ asexuální? Zamysleme se nad analogií převzatou z vyprávění o vynálezu počítačů. Historik (jako náš molekulární biolog) bude tvrdit, ţe byly vynalezeny k rozlousknutí šifrovacích kódů pouţívaných kapitány německých ponorek. Jenţe dnes nám slouţí k něčemu jinému. Pouţíváme je, protoţe se efektivněji neţ lidé vypořádávají s opakovanými úkony (taková je genetikova odpověď). Ekologa pak zajímá, proč počítače nahradily telefonní spojovatelky a nenahradily třeba kuchaře. Všichni tři mohou mít pravdu", ovšem na rozdílných úrovních. Teorie kopírky Vůdčí postavou v táboře molekulárních biologů je Harris Bernstein z Arizonské univerzity. Tvrdí, ţe sex byl vynalezen jako mechanismus slouţící k opravě genů. K této myšlence ho přivedlo zjištění, ţe mutantní mouchy octomilky, které si nedokáţí opravit poškozené geny, je nejsou schopny ani rekombinovat". A rekombinace, mísení genů ze dvou prarodičů při výrobě spermie nebo vajíčka, je klíčovým krokem sexuálního rozmnoţování. Porušte genetické opravné mechanismy, a sex se zastaví. Bernstein si všiml, ţe buňka při opravách genů pouţívá stejné nástroje, jaké jí slouţí při rekombinaci. Nedokázal však přesvědčit genetiky a ekology, proč by oprava genů byla něco víc neţ původní a dávno překonaný nástroj, který sexualita od počátku vyuţívá. Genetikové nepopírají, ţe se sexuální rozmnoţování vyvinulo ze zařízení původně slouţícího k opravě genů, coţ ale není totéţ jako tvrdit, ţe sexualita kvůli opravám genů existuje dodnes. Vţdyť i lidské končetiny se vyvinuly z rybích ploutví. Jenţe dnes slouţí k chůzi, a nikoli k plavání. 26 Musíme se na chvíli ponořit do molekul. DNA, hmota, ze které jsou geny poskládány, je dlouhá a tenká chemická molekula, která zapisuje informace v jednoduché abecedě čtyř chemických bází". Abecedu si můţeme představit jako morseovku se dvěma druhy čárek a dvěma druhy teček. Říkejme bázím písmena": A, C, G a T. Krása DNA je v tom, ţe kaţdé 38

37 písmeno je komplementární s některým jiným, coţ znamená, ţe se přednostně naváţe k jinému konkrétnímu písmenu, které mu přísluší": A se páruje s T a naopak, C se páruje s G a naopak. Existuje tedy jen jeden způsob, jakým lze DNA kopírovat - nalepit na řetězec molekuly další řetězec sloţený z komplementárních písmen. Sekvence bází AAGTTC se na komplementárním řetězci napíše jako TTCAAG. Kdyţ novou sekvenci zkopírujete, dostanete zpátky původní sekvenci. Kaţdý gen je normálně sloţen z pruhu DNA o určité délce a z jeho komplementární kopie, která je s ním svinutá do známé dvoušroubovice. Kolem pruhu DNA neustále putují specializované enzymy a okamţitě najdou a opraví případnou poruchu v podobě několika chybějících bází. Jako návod jim poslouţí komplementární řetězec. V DNA dochází vinou" slunečního světla a chemikálií k neustálým poruchám. Nebýt opravných enzymů, DNA by místo informací brzy kódovala nesmyslný blábol. Ale co kdyţ se oba řetězce poškodí na stejném místě? To se můţe stávat poměrně často, například kdyţ se dva řetězce prolnou, jako kdyţ kápnete lepidlo na zapnutý zip. Opravné enzymy pak nemají tušení, podle čeho DNA opravovat. Potřebují vzor, z něhoţ by vyčetly, jak geny vypadaly před poruchou. A ten jim poskytne sex. Dodá jim kopii téhoţ genu ze stejného tvora (při oplození) nebo z jiného chromozomu téţe buňky (při rekombinaci). Opravna získá nový návod. Jistě, i nový návod můţe být poškozen na stejném místě, ale je to málo pravděpodobné. Pokladní, který sčítá účet, kontroluje správnost součtu tak, ţe opakuje úkon. Přitom předpokládá, ţe neudělá stejnou chybu dvakrát po sobě. Teorii genových oprav nahrává několik nepřímých důkazů. Jestliţe například nějakého tvora vystavíte zničujícímu ultrafialovému záření, daří se mu lépe, pokud je schopen rekombinace, a ještě lépe, má-li ve svých buňkách dvě kopie kaţdého chromozomu. Mutantní linie neschopné rekombinaci jsou vůči ultrafialovému záření zvlášť citlivé. Bernstein navíc vysvětlil detaily, které se jeho rivalům vysvětlit nedaří, například podivuhodný fakt, ţe těsně předtím, neţ buňka při výrobě vajíčka rozdělí svůj chromozomový pár na dva chromozomy, se kaţdý její chromozom zdvojí, načeţ buňka tři čtvrtiny produktů odhodí. Podle teorie oprav přitom vyhledává chyby, které mají být opraveny, a převádí je na společný jazyk". 27 Přesto teorie genových oprav nestačí na úkol, který si vytyčila. Taktně totiţ zamlčuje, ţe při oplození poskytuje geny cizí jedinec. Vţdyť pokud by cílem sexu bylo získat náhradní kopie genů, bylo by výhodnější dostávat je od příbuzných neţ hledat nepříbuzné příslušníky vlastního druhu. Bernstein tvrdí, ţe oplození pomáhá zakrýt mutace, coţ je vlastně jinak 39

38 formulované zdůvodnění nevýhodnosti příbuzenské plemenitby. Jenţe sexualita je příčinou, a nikoli následkem příbuzenské plemenitby. Kaţdé vysvětlení sexuality pocházející od zastánců teorie genových oprav navíc vlastně jen zdůrazňuje, ţe je výhodné vlastnit více kopií jednoho genu. Existuje však mnohem jednodušší způsob, jak si zajistit náhradní genové kopie, neţ jejich náhodné prohazování mezi chromozomy. Říká se mu diploidie. 28 Vajíčko a spermie jsou haploidní - vlastní jen jednu kopii kaţdého genu. Haploidní jsou i bakterie nebo primitivní rostliny, například mechy. Jenţe většina rostlin a téměř všichni ţivočichové jsou diploidní a vlastní kaţdý gen ve dvou kopiích - od kaţdého rodiče získali jednu. Konečně některé organismy, zvláště rostliny, které jsou potomky přirozených kříţenců nebo které člověk vyšlechtil, aby dorůstaly do větších rozměrů, jsou polyploidní. Tak většina hybridních plemen pšenice je hexaploidních; kaţdý jedinec vlastní šest kopií kaţdého genu. Samicí rostliny jamů (hlízy rostliny Dioscorea alata, takzvané sladké brambory) jsou oktaploidní nebo hexaploidní, samčí rostliny jsou tetraploidní - tento rozdíl způsobuje, ţe jamy jsou neplodné. Dokonce i některé linie pstruhů duhových a domácí drůbeţe jsou triploidní - a před několika lety byla zjištěna triploidie u jednoho druhu papouška (známého ary ararauny). 29 Ekologové začínají mít podezření, ţe polyploidie rostlin je jakousi alternativou k sexuálnímu rozmnoţování. Ţe ve velehorách a ve vysokých zeměpisných šířkách daly mnohé druhy rostlin před pohlavním rozmnoţováním přednost asexuální polyploidii. 30 Zmínkou o ekolozích však poněkud předbíháme. Vraťme se ke genovým opravám. Diploidní tvorové by měli zvlášť mnoho příleţitostí k opravám, kdyby si trochu rekombinace mezi chromozomy dopřáli pokaţdé, kdyţ se jejich buňky dělí při tělesném růstu. Jenţe to oni nedělají. Rekombinují své geny jen při onom posledním podivném dělení, jemuţ se říká meióza a jeţ předchází vytvoření spermie a vajíčka. Bernstein nabízí odpověď i na tuto záhadu. Tvrdí, ţe organismy mají ještě jeden, ekonomičtější způsob oprav a uchylují se k němu při obyčejném buněčném dělení, kdy povolí přeţít jen nejzdatnějším buňkám. V této fázi nepotřebují ţádné zvláštní opravné mechanismy, protoţe nepoškozené buňky záhy přerostou buňky poškozené. Pouze při výrobě pohlavních buněk, které si ve světě budou muset poradit samy, se vyplatí zkontrolovat chyby. 31 Jaký verdikt tedy vynést nad teorií oprav? Řekl bych, ţe je nepotvrzená. Jisté je, ţe nástroje sexuality byly odvozeny od opravných mechanismů DNA a ţe při rekombinaci k nějakým opravám dochází. Je to však smyslem sexu? Pravděpodobně ne. 40

39 Kopírky a rohatky Také genetikové jsou posedlí poškozenou DNA. Avšak tam, kde Bernstein hovoří o opravitelných poškozeních, se genetikové zabývají chybami, které opravit nelze. Říkají jim mutace. Vědci se léta domnívali, ţe k mutacím dochází vzácně. Teprve v současné době jim postupně začíná být jasné, jak časté mutace jsou. U savců se jich nasbírá zhruba 100 na genom a generaci. Znamená to, ţe vaše děti se budou od vás a vašeho partnera lišit ve stovce drobností způsobených kopírovacími chybami vašich enzymů nebo mutacemi vzniklými ve vašem vaječníku či varlatech, které zavinilo kosmické záření. Asi 99 mutací ze 100 nehraje roli. Jsou to takzvané tiché neboli neutrální mutace, které neovlivní význam kódované informace. Moţná to není mnoho, uvědomíte-li si, ţe máte párů genů, přičemţ mnohé změny budou nepatrné nebo neškodné, případně nastanou v nekódujících oblastech DNA mezi jednotlivými geny. Je jich však dost na to, aby zavinily neustálou kumulaci závad jakoţ i stálé hromadění nových vynálezů a myšlenek. 32 O mutacích dnes víme, ţe většina z nich je pro organismus špatná, slušné procento z nich dokonce zabíjí své nositele nebo dědice (za vznik rakoviny můţe jedna nebo několik mutací). Občas se však mezi vším zlem objeví prospěšná mutace, nefalšované zlepšení. Například srpkovitá anémie můţe být smrtelná pro ty, kdo nesou dvě kopie jejího genu. Přesto je v některých částech Afriky výskyt takto mutovaných genů poměrně hojný, protoţe těm, kdo vlastní jen jednu kopii, zajišťují imunitu vůči malárii. Celou řadu let se pozornost badatelů soustředila na pozitivní mutace. V sexualitě byl spatřován způsob, kterým se pozitivní mutace šíří v populacích podobně, jako se na univerzitách a v průmyslových laboratořích rozplozují" dobré nápady. Například naše technologie se bez takové sexuality" neobejde; jen díky výměně informací a novým nápadům jsou moţné inovace a technický rozvoj. Technický obor, který by se uzavřel do sebe, jakoţ i rostliny a ţivočichové, kteří by záviseli pouze na vlastních nápadech, by se vyvíjeli velmi pomalu. Řešením je vyţebrat, ukrást nebo si vypůjčit vynálezy jiných firem, ţivočichů nebo rostlin; získat cizí geny tak, jako od sebe společnosti kopírují vynálezy. Šlechtitelé rostlin, kteří se snaţí vypěstovat rýţi s vysokými výnosy, krátkými stébly a velkou odolností proti chorobám, se chovají jako výrobci spolupracující s mnoha vynálezci. Šlechtitelé asexuálních rostlin musí trpělivě čekat, neţ se všechna zlepšení nahromadí v jedné linii. Ţampiony se za tři staletí, kdy je lidé pěstují, téměř nezměnily. Jsou totiţ asexuální a nelze je selektivně kříţit

40 Na takovém půjčování genů je jednoznačně výhodné, ţe umoţňuje profitovat jak z vlastní vynalézavosti, tak i z nápadů druhých. Sex spojuje jednotlivé mutace a přeskupuje geny do nových kombinací tak dlouho, dokud nedosáhne šťastné spolupráce. Jeden z předků ţirafy mohl například vynalézt dlouhý krk, druhý dlouhé nohy. Spojení obou vynálezů bylo výhodnější neţ samostatná existence kaţdého z nich. Jenţe taková úvaha zaměňuje příčinu a následek. Kdyby jedinou výhodou pramenící ze sexuality bylo spojování pozitivních mutací, projevily by se aţ po několika generacích, coţ je doba, během níţ asexuální konkurent dávno přečísli své sexuální protihráče. Navíc sexualita sice umí spojovat výhodné kombinace genů, ale ještě účinněji je dokáţe rozdělovat. Sexuální tvor si můţe být jist pouze tím, ţe jeho potomci budou jiní neţ on, coţ ke svému zklamání zjistil nejeden Caesar, Bourbon nebo Plantagenet. Šlechtitelé rostlin upřednostňují takové odrůdy pšenice nebo kukuřice, jejichţ samci jsou sterilní, takţe semena vznikají bez oplodnění. Pak si mohou být jisti, ţe dobré vlastnosti jejich výpěstků zůstanou zachovány. Řekneme-li o sexu, ţe přetrhává kombinace genů, pak jsme jej bezmála definovali. Genetikové velice naříkají, ţe sex redukuje vazebné nerovnováhy". Chtějí tím říct, ţe nebýt rekombinace, byly by geny, které jsou spolu svázány, jako gen pro modré oči a gen pro blond vlasy, svázány navţdy. Pak by se nemohlo stát, ţe by někdo měl modré oči a hnědé vlasy nebo hnědě oči a blond vlasy. Díky sexualitě se vysněné ideální kombinace nutně rozpojí prakticky uţ ve chvíli, kdy se našly. Sex neposlouchá uţitečný příkaz: Neopravuj to, co funguje." Přispívá tak k nahodilosti. 34 Pozdní osmdesátá léta byla svědkem posledního oţivení teorií o prospěšných" mutacích. Mark Kirkpatrick a Cheryl Jenkinsová z Texaské univerzity se nezabývali dvěma samostatnými vynálezy, ale pravděpodobností, s jakou můţe být totéţ vynalezeno dvakrát. Představte si například, ţe by geny pro modré oči zdvojnásobovaly plodnost, takţe modroocí lidé by měli dvakrát tolik dětí neţ lidé hnědoocí. Na počátku mají všichni hnědé oči. První mutace, při níţ hnědooká osoba získá modré oči, by neměla ţádný dopad, protoţe gen pro modrookost je recesivní. Dominantní gen pro hnědookost na druhém chromozomu by maskoval jeho účinky. Aţ poté, co by se oţenili dva potomci původního mutanta a jejich geny pro modrookost by se setkaly v jejich potomkovi, by se projevila velká výhoda modrých očí. Oţenit by se ovšem mohli jen díky sexualitě, jen díky ní by se jejich geny setkaly. Tak to alespoň tvrdí zastánci segregační teorie sexuality. Je zajisté logická a nelze v ní najít rozpory. Zcela jistě je jedním z pozitivních důsledků sexu. Bohuţel její dopady jsou příliš slabé, takţe nám nemůţe poslouţit jako hlavní vysvětlení všudypřítomnosti pohlavní- 42

41 ho rozmnoţování. Matematické modely ukázaly, ţe by se její pozitiva projevila aţ po generací, coţ je doba, během níţ by asexuální tvorové nad sexuálními tvory dávno zvítězili. 35 V posledních letech se genetikové začínají odvracet od prospěšných mutací a uvaţují o mutacích zhoubných. Říkají, ţe sexualita je způsob, jak se negativních mutací zbavit. Počátky těchto úvah lze vystopovat do šedesátých let, kdy je formuloval Hermann Müller, jeden z otců teorie o vikáři z Bray. Müller strávil většinu své vědecké kariéry na Indianské státní univerzitě a svůj první vědecký článek publikoval uţ roku V následujících desetiletích přispěl vědě skutečnou záplavou myšlenek a experimentů. Roku 1964 přišel na jeden ze svých nejlepších nápadů, jenţ se později proslavil jako Müllerova rohatka". Zjednodušený příklad bych popsal následovně: V akváriu je deset perlooček, ale pouze jedna z nich nenese ţádnou zhoubnou mutaci; všechny ostatní mají alespoň jednu malou vadu. V kaţdé generaci se průměrně jen pět perlooček dokáţe rozmnoţit dříve, neţ je seţerou ryby. Bezvadná perloočka má šanci 1 : 2, ţe se nerozmnoţí. Nejpostiţenější perloočka je na tom stejně, přesto však je mezi nimi rozdíl. Jakmile je bezvadná perloočka mrtvá, můţe se její stav obnovit jen tak, ţe nějaká prospěšná mutace opraví vadu jiné perloočky -coţ je velmi nepravděpodobné. Perloočka se dvěma vadami se můţe obnovit velice snadno - stačí jedna negativní mutace na kterémkoli genu perloočky s jednou vadou. Jinými slovy, náhodná ztráta jistých linií potomstva způsobí, ţe průměrný počet vad postupně narůstá. Rohatka je ozubené kolo se západkou, které se snadno pohybuje na jednu, zato jen velmi těţko na druhou stranu. Obdobně se v organismu nevyhnutelně hromadí genetické vady. Pohyb rohatky lze zastavit jedině tak, ţe se bezvadná perloočka sexuálně rozmnoţí a před svou smrtí předá své bezvadné geny dalším perloočkám. 36 Princip Müllerovy rohatky se projeví, kdyţ rozmnoţujete kopie kopií nějaké písemnosti. S kaţdou další kopií se zhoršuje kvalita. Jen kdyţ pečlivě uchováte bezvadný originál, můţete znovu získat bezvadnou kopii. Představte si však, ţe originál skladujete v šanonu se všemi kopiemi a znovu kopírujete vţdy aţ ve chvíli, kdy vám zbývá jen jeden exemplář. Pravděpodobnost, ţe se zbavíte originálu, je stejná jako pravděpodobnost, ţe se zbavíte kopie. Jakmile nemáte originál, bude nejlepší dostupná kopie horší neţ její původní předloha. Naopak vyrobit horší kopii není problém, stačí, kdyţ náhodou okopírujete nejméně kvalitní písemnost ze svazku. Graham Bell z McGillovy univerzity exhumoval kuriózní debatu, která rozpalovala biology z přelomu století, a to, zda má sex omlazovací účinek. Ony dávné přírodovědce zaráţelo, ţe kdyţ v nádobě chovali populaci 43

42 prvoků, kteří měli dostatečný přísun potravy, ale nedostali moţnost sexuálně se rozmnoţovat, začala se postupně sniţovat jejich vitalita, tělesné rozměry a rychlost (asexuálního) rozmnoţování. Při nové analýze starých experimentů nalezl Bell jasné důkazy fungování efektu Müllerovy rohatky. V prvocích, kteří se nemohli sexuálně mnoţit, se postupně hromadily zhoubné mutace. V případě pouţitých prvoků, nálevníků, celý proces urychlil jejich zvyk podrţet si geny slouţící pohlavnímu rozmnoţování na jednom místě buňky a pro kaţdodenní ţivot pouţívat jejich kopie. Zkoumaní tvorové své geny při nepohlavním rozmnoţování kopírují uspěchaně a nepřesně, takţe všechny vady se kumulují obzvlášť rychle. Při sexualitě nálevníci mimo jiné odhazují kopie svých genů a vytvářejí si nové podle pečlivě uschovaných originálů. Bell jejich jednání srovnává s výrobcem křesel, který vţdy pracuje podle posledního křesla a napodobí ho se vším všudy včetně chyb, přičemţ se jen někdy vrací k originálnímu výkresu. Nálevníky tedy sex skutečně omlazuje. Pokaţdé kdyţ si ho dopřejí, se současně zbaví chyb, které nashromáţdilo jejich zvlášť rychlé asexuální plození. 37 Bell dospěl ke kuriózním závěrům. Kdyţ je populace malá (má méně neţ 10 miliard jedinců) nebo kdyţ organismy nesou velký počet genů, dopadá efekt rohatky na asexuální linie zvlášť tvrdě. To proto, ţe v malé populaci je pravděpodobnost ztráty bezchybných jedinců vyšší. Takţe tvorové s velkými genomy a relativně malými populacemi (10 miliard je o něco méně neţ dvojnásobek počtu lidí na Zemi) se velice rychle dostanou do potíţí. Naopak tvorové s malými genomy a obrovskými populacemi mohou být bez obav. Bell vypočítal, ţe druh, který má být velký (a tedy nepočetný), se musí mnoţit sexuálně. Skutečně malí tvorové tedy sexualitu nepotřebují. 38 Bell rovněţ propočítal, kolik sexu, respektive rekombinací, dokáţe rohatku zastavit. Malí tvorové si vystačí s niţší proporcí sexuálního mnoţení. Perloočky potřebují sex jen jednou za několik generací, kdeţto lidé v kaţdé generaci. Ba co víc, James Crow z Wisconsinské státní univerzity v Madisonu ukázal, ţe Müllerovou rohatkou lze vysvětlit relativně vzácný výskyt rozmnoţování pučením - zvláště mezi zvířaty. Většina nepohlavně se rozmnoţujících druhů se zdánlivě zbytečně namáhá, aby své potomky produkovala jen z jediné buňky (vajíčka). Proč? Crow se domníval, ţe vady, které by vajíčko jednoduše zabily, se mohou do pupenu snadno propašovat. 39 Pokud efekt rohatky trápí pouze velké organismy, proč se k sexuálnímu rozmnoţování uchyluje tolik malých tvorů? Vţdyť k zastavení Müllerovy rohatky stačí jen občasné sexuální epizody; není nutné, aby na nepohlavní mnoţení zcela zapomnělo tolik zvířat. Tyto rozpory si uvědomil Alexej 44

43 Kondrašov z Výzkumného počítačového centra v Pašinu u Moskvy a roku 1982 formuloval teorii, která je jakousi opačnou verzí Müllerova názoru. Zdůraznil v ní, ţe kdyţ jedinec v asexuální populaci zahyne v důsledku škodlivé mutace, populace se mutace zbaví, ale nic víc se nestane. V sexuální populaci se někteří jedinci rodí se spoustou mutací, jiní jich nesou málo. Pokud přednostně umírají ti, kteří nesou mnoho mutací, sex otáčí rohatku v opačném směru a populace se mutací zbavuje. A protoţe většina mutací je škodlivá, znamená sexualita velkou výhodu. 40 Proč se však mutací zbavovat tak krutě a neopravit je pečlivějším vychytáním chyb? Kondrašov nabízí originální vysvětlení. Cena za zdokonalení opravných mechanismů rapidně narůstá, kdyţ se přibliţují k dokonalosti; platí zde cosi jako zákon klesajících výnosů. Moţná je levnější dopouštět se občas chyb a pouţívat k jejich eliminaci sex. Harvardský molekulární biolog Matthew Meselson později přišel s dalším vysvětlením, které staví na Kondrašovových nápadech. Domnívá se, ţe obyčejné" mutace, které v genetickém kódu nahradí jedno písmeno jiným, jsou poměrně neškodné, neboť je lze snadno opravit, kdeţto takzvané inzerce - celé špalíky DNA, které se zasunou na nesprávné místo doprostřed genu - tak snadno odvrátit nelze. Sobecké" inzerce se mohou šířit jako nákaza, ale sexuální chování nás jich zbaví, protoţe je nakupí v jistých jedincích, jejichţ smrt populaci očišťuje. 41 Kondrašov je připraven podrobit svůj nápad empirické zkoušce. Tvrdí, ţe pokud jsou škodlivé mutace častější neţ jedna na jedince na generaci, můţe se radovat; jestliţe jsou vzácnější, bude to pro jeho teorii těţké. Dosavadní důkazy napovídají, ţe míra škodlivých mutací se potácí na hraně; u většiny organismů se zhruba rovná jedné. Ale i kdyby se ukázalo, ţe škodlivých mutací je dostatek, řekne nám Kondrašovova teorie jen tolik, ţe nás sexualita moţná zbavuje mutací. Neřekne nám však, proč sexualita existuje. 42 Jeho teorie má i další nedostatky. Nevysvětluje například, proč bakterie, jejichţ některé druhy se sexuálně rozmnoţují zřídka a jiné vůbec ne, trpí jen malým počtem mutací a dopouštějí se jen mála chyb při kopírování DNA. Jak řekl jeden z Kondrašovových kritiků, sex je dost neohrabaný nástroj pro údrţbářské práce". 43 Největším problémem Kondrašovovy teorie - stejně jako teorie vikáře z Bray a teorie genetických oprav - je, ţe její účinky se dostavují pomalu. Při soupeření s klonem asexuálních jedinců musí sexuální populace podlehnout větší plodivosti klonu dříve, neţ se genetické vady asexuální populace projeví. Je to závod s časem. Jak dlouho trvá? Curtis Lively z Indianské státní univerzity má za to, ţe při kaţdém zdesateronásobení počtu je- 45

44 dinců má sexuální organismus k dispozici 6 generací navíc, aby ukázal své výhody. Nestihne-li to, prohrál. V případě milionu jedinců má sexuální druh k dispozici 40 generací, pak podlehne konkurenci asexuálů a vyhyne. Je-li sexuálních jedinců miliarda, má k dobru 80 generací. Výhody sexuality pramenící z teorie genetických oprav se však projeví aţ po tisícovkách generací. Procesy postulované Kondrašovovou teorií jsou rychlejší, pravděpodobně však ne dost rychlé. 44 Ţádná genetická teorie sexuality nemá příliš širokou podporu. Stále větší počet evolučních biologů začíná věřit, ţe řešení veliké záhady sexu nám neposkytne genetika, ale ekologie. 46

45 K a p i t o l a t ř e t í Moc parazitů Svět je šachovnice, figurky jsou fenomény všehomíra, pravidla hry jsou tím, čemu říkáme přírodní zákony. Jen protihráč před námi zůstává skryt. Víme, ţe hraje vţdy poctivě a trpělivě. Zároveň však velice dobře víme, ţe k naší smůle nikdy nepřehlédne chybu ani nám neodpustí naši nevědomost. Thomas Henry Huxley: Liberální vzdělání" Pijavenky, vířníci z řádu Bdelloidea, jsou podivíni ve srovnání s jinými mikroskopickými ţivočichy. Obývají nejrůznější typy sladkých vod od louţí ve vašem okapu po horké prameny u Mrtvého moře a periodické tůně v Antarktidě. Vypadají jako oţivlé čárky ve větě, na přední straně těla poháněné zařízením, které připomíná miniaturní kolo. Kdyţ pak jejich vodnatá domovina zamrzne nebo vyschne, promění se pijavenka v tečku za větou a uloţí se k spánku. Jejich tečkám se říká cysty. Jsou neuvěřitelně odolné vůči poškození. Můţete je celou hodinu vařit a můţete je na celou hodinu zmrazit na teplotu jeden stupeň nad absolutní nulou, tj C. Při takovém zacházení se nejen nerozpadnou, ale dokonce ani nezahynou. Smíšené se zrnky prachu létají cysty okolo zeměkoule tak snadno, ţe se předpokládá, ţe běţně překonávají vzdálenost mezi Afrikou a Amerikou. Jakmile jejich vodní domov rozmrzne, rychle se změní ve vířníky, svými ohebnými koly si pádlují kaluţemi, pochutnávají si na bakteriích a během několika málo hodin produkují vajíčka, z nichţ se líhnou noví vířníci. Jedna pijavenka by svým potomstvem za dva měsíce zaplnila středně velké jezero. Pijavenky se vedle své nezničitelnosti a plodnosti vyznačují ještě jednou kuriozitou. Nikdy nikdo neviděl jejich samce. Z toho, co biologové vědí, se zdá, ţe kterýkoli jedinec ze všech 500 druhů pijavenek nalezených na kterémkoli místě světa je samice. Sexualita nepatří do jejich repertoáru. Moţná pijavenky získávají cizí geny a mísí je se svými nějakým bizarním způsobem, například pojídají své mrtvé soukmenovkyně a absorbují jejich DNA, 1 ale nejnovější výzkumy Matthewa Meselsona a Davida Wel- 47

46 che ukazují, ţe sex jednoduše nikdy neprovozují. Meselson s Welchem zjistili, ţe jeden gen se u dvou různých jedinců pijavenek můţe lišit aţ z 30 %, aniţ by to ovlivnilo jeho funkci, coţ napovídá, ţe se pijavenky se sexualitou rozloučily někdy před 40 aţ 80 miliony let. 2 Na světě je spousta dalších druhů - od pampelišek a ještěrek po bakterie a měňavky -, které nikdy nepoznají radosti pohlavní lásky. Avšak pouze pijavenky jsou příkladem celého řádu ţivočichů, jemuţ zcela chybí sexuální způsoby. Pravděpodobně v důsledku toho se všechny druhy pijavenek navzájem podobají, zatímco jejich příbuzní vířníci z nadřádu točivek (Monogononta) tvoří mnohem pestřejší společnost. Zatímco všechny pijavenky nám připomínají čárky ve větě, u točivek najdeme všechny typy diakritických znamének. V kaţdém případě pak pijavenky zůstávají ţivoucím vyvrácením konvenčních moudrostí většiny učebnic biologie, jeţ tvrdí, ţe bez sexuality by nebylo evoluce a ţe organismy by se bez pohlavního rozmnoţování nedokázaly adaptovat na změny prostředí. Existence pijavenek je podle slov Maynarda Smithe evoluční skandál". 3 Umění být jiný Pokud nedojde ke genetické chybě, je potomek pijavenky identický se svou matkou. Lidský potomek se svou matkou identický není. Můţe za to sexualita. Podle většiny ekologů to dokonce je jejím smyslem. George Williams odhalil roku 1966 logickou chybu tradovanou v samotném srdci učebnicových vysvětlení sexuality. Ukázal, ţe sexualita vyţaduje, aby ţivočich ignoroval svůj krátkodobý sobecký zájem ve prospěch přeţití a evoluce druhu. Vyţadovalo by to od něj jakousi sebekázeň, která by se mohla vyvinout jen za zcela zvláštních podmínek. Nevěděl přesně, o jaké podmínky by mělo jít. Všiml si však, ţe sex je často svázán s šířením potomků mimo dosah rodičovských jedinců a s osídlováním nového stanoviště. Tráva se například lokálně šíří tvorbou asexuálních šlahounů, ale sexuálně zplozená semena svěřuje větru, který je odvane do dálky. Sexuální potomstvo mšic má křídla, asexuální potomstvo je bezkřídlé. Napadá nás okamţitý závěr, ţe pokud by měli naši potomci odcestovat někam daleko, bylo by lepší, kdyby se od nás lišili, protoţe cizina můţe být jiná neţ domov. 4 V sedmdesátých letech tuto myšlenku rozvíjela většina ekologů zabývajících se sexualitou. John Maynard Smith roku 1971 při svém prvním pokusu o zteč celého problému uvaţoval, ţe sexualita je uţitečná v případě, kdy dva odlišní tvorové migrují do nového prostředí, kde můţe být výhod- 48

47 né zkombinovat jejich vlastnosti. 5 O dva roky později se do debaty znovu zapojil Williams úvahou, ţe pokud má většina mladých zemřít, coţ se přihodí většině z těch, kdo riskují cestovatelské štěstí, pak se pravděpodobně jen nejzdatnějším z nich podaří přeţít. Potom je ovšem jedno, kolik průměrně kvalitních potomků rodičovský organismus zplodí. Vyhraje ten rodič, který má mezi svými potomky byť jen hrstku výjimečně obdařených. Chcete-li, aby se váš syn stal třeba papeţem, nemějte spousty úplně stejných synů. Výhodnější je mít spoustu různých synů, neboť jen tehdy máte naději, ţe právě jeden z nich bude zároveň dost schopný, inteligentní a zboţný. 6 Dobře známou analogií Williamsových myšlenek je loterie. Kdo se rozmnoţuje asexuálně, je jako hráč, který má mnoho losů se stejným číslem. Slušnou šanci na vítězství v loterii však má jen ten, kdo si obstaral hodně losů s různými čísly. Sexualita je tudíţ pro jedince a současně i pro druh prospěšná pouze tenkrát, jeli pravděpodobné, ţe se potomstvo ocitne ve změněných nebo neobvyklých podmínkách. Williamse zvlášť zajímali tvorové jako mšice a vířníci z nadřádu točivek, sexuálně se rozmnoţující jen jednou za několik generací. Mšice se během léta mnoţí nepohlavně na růţovém keři, točivky v pouliční louţi. Kdyţ se ale léto chýlí ke konci, přivedou mšice i točivky na svět poslední, zcela sexuální generaci. Sestává ze samců a samic, kteří se vzájemně vyhledávají, páří a mají odolné potomky, kteří přeţijí zimu nebo sucho jako pevné cysty v očekávání návratu lepších časů. Williams v tom viděl důkaz pro existenci své loterie. Dokud jsou podmínky výhodné a předvídatelné, vyplatí se mšicím nebo vířníkům mnoţit na plné obrátky - nepohlavně. Jakmile se však jejich malý svět chýlí ke konci a příští generaci čeká nejisté hledání nového domova, případně dlouhé čekání na návrat toho starého, pak se vyplatí mít spoustu odlišných dětí a doufat, ţe aspoň jedno z nich bude to pravé. Williams svůj model mšice - vířník" postavil do kontrastu se dvěma dalšími: s modelem jahoda - korál" a jilm - ústřice". Keříčky jahodní-ku i tvorečkové, kteří stavějí korálové útesy, tráví celý svůj ţivot na jednom místě. Vytvářejí však šlahouny nebo korálové větve, jimiţ jedinec a jeho klon postupně obsazují svůj ţivotní prostor. Kdyţ si však umíní vyslat své mladé na dalekou cestu do nového, neobsazeného prostředí, vytvoří jahoda sexuální semena a korál sexuální larvy zvané planuly. Semena jsou roznášena ptáky, planuly unášejí po mnoho dní oceánské proudy. Williams v tom viděl prostorovou verzi své loterie: ti, kdo cestují nejdál, se s největší pravděpodobností dostanou do jiných podmínek. Vyplatí se jim být různí, neboť pak se alespoň někteří z nich uchytí na místech, kam se na své pou- 49

48 ti dostanou. Jilmy a ústřice se mnoţí sexuálně a vytvářejí miliony semen či larev, ty jsou unášeny větrem nebo proudem tak dlouho, dokud alespoň některé nepřistanou na vhodném místě a nezačnou nový ţivot. Proč to dělají? Podle Williamse proto, ţe jak jilm, tak ústřice svůj ţivotní prostor uţ vyplnily. Na ústřicové lavici je jen málo volných míst, v jilmovém lese nebývá mnoho světlin. O kaţdé volné místo usilují tisíce ţadatelů, tisíce nových larev či semen. Pak ovšem nezáleţí na tom, zda jsou potomci schopni přeţít. Záleží na tom, aby byli nejlepší ze všech. Sexualita je rozmanitost, takţe díky ní jsou někteří potomci jedineční a někteří vypadávají ze hry, zatímco nepohlavní rozmnoţování zachovává průměr. 7 Neprostupný břeh Williamsovy formulace se v dalších letech objevovaly v mnoha převlecích, pod mnoha jmény a s mnoha originálními obměnami. Podle většiny matematických modelů se však celá loterie vyplatí jen tenkrát, shrábne-li její vítěz obrovskou výhru. Sex se vyplatí pouze tehdy, přeţije-li jen nepatrná část cestovatelů; těm se však bude dařit výjimečně skvěle. V kaţdém jiném případě je sex záleţitost prodělečná. 8 Kvůli těmto omezením a proto, ţe zdaleka ne všechny druhy produkují potomstvo vybavené k dalekým cestám, se jen málo ekologů plně postavilo za loteriové teorie. Ale teprve aţ se montrealský vědec Graham Bell podobně jako anglický král z apokryfického příběhu o váţení zlaté ryby porozhlédl po skutečných důkazech loteriových modelů, rozpadla se jejich konstrukce v prach. Bell sestavil katalog druhů podle jejich ekologie a způsobu rozmnoţování. Pokoušel se najít souvislost mezi ekologickou nepřed-vídatelností prostředí a sexualitou, jakou předpokládali Maynard Smith s Williamsem. Očekával, ţe zjistí více sexuality mezi ţivočichy a rostlinami obývajícími vysoké nadmořské výšky a zeměpisné šířky (neboť tam panují tvrdší podmínky a proměnlivější počasí), sladké vody spíše neţ moře (sladkovodní prostředí se stále mění: řeky se rozvodňují a vysychají, jezera se v létě ohřívají, v zimě zamrzají a podobně, zatímco chování moře je předvídatelné) jakoţ i mezi plevely z narušených biotopů a spíše mezi drobnými neţ velkými organismy. Zjistil pravý opak. Asexuální druhy jsou obvykle drobné, obývají vysoké nadmořské výšky a zeměpisné šířky, sladké vody a narušená prostředí. Často je nacházíme v relativně málo obydlených biotopech, kde tvrdé a nepředvídatelné podmínky neumoţňují populacím vyuţít jejich plnou rozmnoţovací kapacitu. Dokonce i spojení sexuality s nástupem těţkých časů v ţivotě mšic a točivek muselo být 50

49 odkázáno do světa mýtů. Mšice a točivky se sexuálně nerozmnoţují tehdy, kdyţ je ohrozí příchod zimy nebo sucha, ale tehdy, kdyţ se přemnoţí a vyčerpají tak svou nabídku potravy. Zkuste je stěsnat do omezeného prostoru v laboratorních podmínkách - oddají se sexu. Bellův verdikt nad loteriovými modely byl zničující: Přestoţe je alespoň jako koncepční základ přijímaly nejlepší mozky, které se zamýšlely nad funkcí sexuálního rozmnoţování, zdá se, ţe dokonale propadly v testu srovnávací analýzy." 9 Loteriové modely předpovídaly, ţe sexuální rozmnoţování bude nejčastější právě tam, kde je ve skutečnosti nejvzácnější - mezi vysoce plodnými, drobnými tvory v proměnlivých prostředích. Opak je pravdou, neboť tam je spíše výjimkou. Zato mezi velkými, dlouho ţijícími a pomalu se mnoţícími tvory ve stabilních prostředích je sexualita pravidlem. Bylo to nefér vůči Williamsovi, jehoţ model jilm - ústřice" alespoň předpovídal, ţe příčinou sexuality jilmu bude tvrdý konkurenční zápas sváděný jeho potomky o ţivotní prostor. Tuto myšlenku roku 1974 dále rozvinul Michael Ghiselin. Formuloval několik výstiţných analogií s ekonomickými trendy. Řečeno jeho slovy - na nasyceném trhu se vyplatí diverzifikovat". Ghiselin upozornil na to, ţe většina organismů soutěţí se svými sourozenci, takţe pokud se kaţdý z nich bude v něčem lišit, získá větší šanci na přeţití. Jestliţe se vašim rodičům daří v některé činnosti, moţná se vám vyplatí zabývat se něčím jiným, protoţe vaše rodné město můţe být docela dobře plné přátel a příbuzných vaší rodiny, kteří se zabývají stejnou činností jako rodiče. 10 Graham Bell nazval svou teorii neprostupný břeh" podle slavného posledního odstavce Původu druhů Charlese Darwina: Je zajímavé si představit neprostupný břeh řeky pokrytý spoustou rostlinstva všemoţných druhů, s hejny ptáků usazenými v křovinách, s hemţením poletujícího hmyzu i s červy plazícími se ve vlhké zemi, a uvědomit si, ţe všechny ty dokonalé formy ţivota, jeţ se od sebe v tolika směrech liší a zároveň jsou na sobě v nejrůznějších ohledech závislé, zde jsou jen díky přírodním zákonům, které okolo nás působí." " Analogii našel u výrobce knoflíků, který nemá ţádného konkurenta a zahltil svými knoflíky místní trh. Co si nyní počne? Můţe buď dále prodávat své knoflíky těm, kdo nějaký knoflík ztratili, nebo můţe diverzifikovat sortiment a rozšířit trh tak, ţe naučí zákazníky kupovat nejrůznější knoflíky všech moţných typů. Podobně můţe sexuální organismus v přeplněném ţivotním prostředí buď vyrábět stále další identické potomky, nebo je poněkud pozmění v naději, ţe se mu podaří přivést na svět potomka, který se přizpůsobí novým podmínkám, a tak vyzraje na konkurenci. 51

50 Bell na základě svého vyčerpávajícího přehledu ţivočišné říše odvodil, ţe neprostupný břeh je nejslibnější z existujících teorií sexuality. 12 Zastánci teorie neprostupného břehu mohli na svou podporu uvést ně-kolií nepřímých důkazů, které pocházely ze zkušeností s pěstováním pšenice a ječmene. Směsi různých odrůd obyčejně vedou k lepším výnosům neţ pole s jedinou odrůdou. Rostliny přenesené do cizích podmínek jsou méně produktivní, neţ byly tam, kde vyrostly, jako by byly geneticky uzpůsobeny k růstu na rodné hroudě. Konečně rostliny pěstované z řízků nebo výhonků plodí hůře neţ rostliny vyrostlé ze sexuálních semen, jako by sex poskytoval jakousi výhodu z různorodosti. Naneštěstí lze tyto výsledky stejně dobře odvodit i z konkurenčních teorií. Williams se na to téma vyjádřil takto: Mohli bychom hovořit o štěstí, kdyby dedukce z jedné teorie vskutku popíraly dedukce ostatních teorií." 13 Tím jsme se dostali ke zvlášť bolestnému úskalí celé debaty. Jistý přírodovědec ji přirovnal k člověku snaţícímu se zjistit, proč je jeho chodník mokrý - zda pršelo, postříkal ho zahradní rozstřikovač, nebo se rozvodnila řeka. Takový problém nevyřešíte, ani kdyţ zapnete rozstřikovač a ověříte si, zda dostříkne na chodník, ani kdyţ si počkáte na déšť a zjistíte, ţe při něm chodník zmokne. 14 Jestliţe z podobných pozorování vyvodíte jakýkoli závěr, dopustíte se omylu, který filozofové nazývají chybným odvozením příčiny z následků". Skutečnost, ţe rozstřikovač může způsobit nějaký jev, neznamená, ţe jev opravdu způsobil. Skutečnost, ţe teorie neprostupného břehu neodporuje faktům, neznamená, ţe popisuje jejich příčinu. 15 Dnes uţ přesvědčené stoupence teorie neprostupného břehu najdete jen těţko. Na hlavní obtíţ této teorie jsme uţ narazili: Proč napravovat, co není porouchané? Ústřice, která dorostla do věku, kdy se můţe rozmnoţovat, byla ve světě ústřic velice úspěšná. Většina jejích sourozenců je dávno mrtvá. Pokud mají s jejím úspěchem něco společného geny, coţ zastánci teorie neprostupného břehu předpokládají, proč se hned domnívat, ţe geny, které byly tak skvělé v této generaci, propadnou v generaci příští? Nejskalnější stoupenci Williamsovy teorie by snad našli způsob, jak tento rozpor obejít, jejich argumentace však trochu připomíná ţadonění o milost. Snadno lze najít ojedinělé případy, kdy bude sexualita výhodná, ale povýšit těch několik případů na obecné pravidlo, které by platilo pro kaţdého ptáka a savce či pro kaţdý jehličnatý strom ve všech myslitelných prostředích, povýšit je na princip natolik významný, aby překonal skutečnost, ţe nepohlavní tvor je dvakrát plodnější neţ tvor pohlavní, k tomu se nikdo nechce propůjčit. Proti teorii neprostupného břehu lze vznést i jednu empiričtější námit- 52

51 ku. Z teorie vyplývá, ţe větší sklony k sexualitě by měli mít spíše rostliny a ţivočichové, kteří mají spoustu drobných, navzájem si konkurujících mláďat, neţ rostliny a ţivočichové s několika velkými potomky. Na první pohled však má úsilí věnované pohlavnímu rozmnoţování jen málo společného s velikostí potomka. Mláďata plejtváků obrovských, největších ţijících zvířat, mohou váţit i přes 5 tun. Naopak kalifornské sekvoje, nejmohutnější rostliny světa, mají semena velice drobná; poměr jejich hmotnosti k hmotnosti stromu je stejný jako poměr hmotnosti stromu k hmotnosti planety Země. 16 A přitom jsou oba organismy - jak plejtváci, tak sekvoje - sexuální. Naopak měňavka, která se mnoţí dělením, má jediné mládě", které je stejně velké jako ona sama", ačkoli je zcela asexuální. Austin Burt, ţák Grahama Bella, se rozhlédl po reálném světě a hledal v něm fakta, která by potvrdila, ţe teorie neprostupného břehu odpovídá skutečnosti. Nezkoumal, zda se zvířata sexuálně rozmnoţují, zajímalo ho, ke kolika rekombinacím dochází v jejich genomech. Počet rekombinací zjistil velmi snadno tak, ţe počítal takzvané crossing-overy na chromozomech, tedy místa, v nichţ si jeden chromozom doslova prohazuje geny s druhým. A zjistil, ţe počet rekombinací u savců nemá nic společného s počtem jejich mláďat, má slabý vztah k velikosti těla a je úzce spjat s věkem pohlavní dospělosti. Dlouho ţijící a pozdě dospívající savci tedy vykazují nezávisle na velikosti těla i plodnosti více mísení genů neţ krátce ţijící a časně dospívající savci. Podle Burtových měření má člověk 30 crossing-overů, králík 10 a myš 3. Teorie neprostupného břehu předpokládala opak. 17 Neprostupný břeh rovněţ odporuje důkazům, které nám poskytují fosilie. V sedmdesátých letech si evoluční biologové uvědomili, ţe druhy se příliš nemění. Jsou po tisíce generací stejné, načeţ je náhle nahradí jiné ţivotní formy. Teorie neprostupného břehu je gradualistická. Kdyby byla pravdivá, druhy by postupně procházely různými adaptacemi a v kaţdé generaci by se nepatrně měnily. V ţádném případě by nezůstávaly celé miliony generací věrné určitému typu. Postupný odklon druhu od jeho původní formy (genetický drift) nastává na nevelkých ostrovech a v malých populacích a způsobuje ho přesná analogie Müllerovy rohatky: náhodné vymírání některých forem a stejně náhodná prosperita odlišně mutovaných typů. Ve větších populacích tento děj brzdí právě sexualita, protoţe kaţdá inovace, která se rozptýlí mezi ostatní příslušníky druhu, se velmi rychle rozmělní v davu. Na ostrovech to sexualita nedokáţe, protoţe ostrovní populace podléhají značné příbuzenské plemenitbě. 18 Williams vůbec jako první poukázal na zásadně mylné předpoklady, které tvořily a dosud tvoří základ většiny populárních výkladů evoluce. Stará představa o vzestupu a pokroku stále přeţívá ve formě jakési teleo- 53

52 logie: evoluce je pro druhy poţehnáním, proto se ji druhy snaţí urychlit. Jenţe pro evoluci není typická změna, ale stáze, setrvalý stav. Sex, genetické opravy a komplikované kontrolní mechanismy vyšších ţivočichů zajišťují, ţe budoucí generace vyroste pouze z bezvadných vajíček a spermií -to vše jsou nástroje bránící změnám. Ne člověk, ale latimérie je triumfem genetického řádu. Přeţila totiţ miliony generací, aniţ se odchýlila od původního typu, přestoţe molekuly kódující její dědičnost byly vystaveny nekonečným útokům. Starý model sexuality, teorie vikáře z Bray, podle které je smyslem sexu urychlení evoluce, předpokládá, ţe organismy preferují co nejvyšší mutační rychlost - neboť mutace jsou zdrojem variability - a pak z náhodných mutací prostřednictvím sexuality vybírají ty prospěšné a oddělují je od škodlivých. Williams ale upozornil, ţe neznáme jediný případ organismu, který by se nesnaţil omezit míru mutací na minimum. Organismy usilují o mutační rychlost rovnou nule. Evoluce probíhá jen proto, ţe se jim to nedaří. 19 Z matematického hlediska by teorie neprostupného břehu platila, jen kdyby rozmanitost přinášela organismům velkou výhodu. Hraje se podle pravidla, ţe co se vyplatí v jedné generaci, nevyplatí se ve druhé. Čím déle generace trvají, tím spíše se vyplatí variabilita - z čehoţ plyne, ţe se musí neustále měnit podmínky. Červená královna Na scénu vstupuje Červená královna. Zvláštní vládkyně, která se před dvaceti lety stala součástí teoretické biologie a od těch dob stále nabývá na významu. Následujte mě, chcete-li, na Chicagskou univerzitu, kde se v jedné z chodeb budeme proplétat temným labyrintem přeplněných polic a sbírkových skříní a projdeme kolem pyramid tlustých knih a okolo metrových babylonských věţí navršených ze separátních výtisků odborných článků. Protáhněme se mezi dvěma kartotéčními skříněmi a vstupme do styţské jeskyně připomínající svými rozměry komůrku, v jaké ve většině institucí skladují úklidové potřeby. Zde sídlí postarší muţ v kárované košili a s šedým plnovousem, plnovousem delším neţ plnovous Pánaboha, ale kratším neţ plnovous Charlese Darwina. Ten muţ je Leigh Van Valen, první prorok Červené královny a svérázný badatel na poli evoluční vědy. Jednoho dne roku 1973, to jeho vous ještě nebyl tak prošedivělý, pátral ve své výkonné mysli, jak vyjádřit objev, k němuţ došel při studiu mořských fosilií. Objevil totiţ právě, ţe pravděpodobnost vyhynutí ţivočišné čeledi nezávisí na době, po jakou se čeleď na Zemi vyskytovala, z čehoţ plyne, 54

53 ţe šance na přeţití druhů se během jejich existence nezlepšují (ani neklesají s věkem, coţ je naopak případ individuí). O tom, zda druh vymře, rozhoduje náhoda. Van Valen si uvědomoval význam svého objevu, jenţ dokazoval závaţný poznatek o evoluci, který si Darwin plně neuvědomil. Boj o přeţití se nikdy nezmírní. Ať je druh svému prostředí přizpůsoben sebelépe, nikdy mu nebude dopřáno oddechu, protoţe jeho nepřátelé a konkurenti se rovněţ adaptují na ekologické podmínky svých nik. Hra o přeţití nemá vítězů. Je-li druh úspěšný, stává se o to větším pokušením pro jiné druhy. Van Valen se v myšlenkách vrátil do svého dětství a vzpomněl si na šachové figurky, s nimiţ se Alenka setkala v zemi za zrcadlem. Červená královna je úctyhodná postava, která běţí s větrem o závod, ale nikdy nikam nedoběhne: No, v našem kraji," řekla Alenka, dosud ještě trochu udýchaná, se obyčejně dostaneme někam jinam - kdyţ takhle rychle dlouho běţíte, jako jsme my běţely." Nějaký pomalý kraj!" řekla Královna. Nu, zde, jak vidíte, potřebujete běţet, kolik dovedete, abyste zůstala na místě. Chcete-li se dostat někam jinam, musíte utíkat aspoň dvakrát tak rychle!" 20 Van Valen nadepsal svůj článek Nový evoluční zákon" a postupně jej zasílal nejprestiţnějším vědeckým časopisům - a zakoušel jedno odmítnutí za druhým. Nakonec se jeho objev přece jen dočkal uznání. Červená královna se stala významnou osobností biologického dvora. Nikde se však neproslavila tolik jako v teoriích o sexualitě. 21 Teorie Červené královny tvrdí, ţe ve světě probíhá boj na ţivot a na smrt. Rozloţení sil se neustále mění. Neřekli jsme si ale právě, ţe druhy zůstávají po mnoho generací stálé a nemění se? Řekli. Tajemstvím Červené královny je, ţe ačkoli běţí s větrem o závod, nepohnou se z místa. Svět se neustále vrací na počátek. Mění se, ale nepostupuje kupředu. Sexualita nemá podle teorie Červené královny nic společného s adaptacemi k neţivému prostředí. Netýká se mohutnějších těl, krycího zbarvení, tolerance k chladu či lepších křídel. Existuje kvůli boji s mnohem váţnějším nepřítelem, který nikdy nepřestává útočit. Kdyţ se biologové zamýšleli nad fenoménem smrti organismu, vytrvale přeceňovali význam fyzikálních příčin na úkor příčin biologických. Téměř ve všech pojednáních o evoluci jsou sucho, mráz, vítr a hladovění pokládány za významné nepřátele ţivota. Běţně se říká, ţe při boji o ţivot se organismy adaptují k těmto podmínkám. Zázračné adaptace na fyzikální podmínky - velbloudí hrb, koţich ledního medvěda, cysty odolné vůči varu - jsou pokládány za největší výdobytky evoluce. První pokusy vysvět- 55

54 lit sexualitu ekologickými teoriemi se zaměřovaly na adaptace organismů k neţivým sloţkám prostředí. Aţ v teorii o neprostupném břehu zazněly jiné tóny, a to takové, které dnes převládají v bojovném pochodu Červené královny. Fyzikální faktory ţivočichy jen zřídka zabíjejí nebo jim znemoţňují rozmnoţování. Mnohem horším nepřítelem kaţdého organismu jsou jiné organismy - paraziti, predátoři a konkurenti. Perloočka umírající hlady v přeplněné tůni nepodlehne nedostatku potravy, ale konkurenci jiných perlooček. Predátoři a paraziti pravděpodobně přímo nebo nepřímo způsobují většinu umírání ve světě. Strom, který padne ve vichřici, většinou uţ dávno předtím oslabilo houbové onemocnění. Sleď nachází svůj osud nejčastěji v tlamě jiné ryby či v rybářově síti. Co zabíjelo naše předky před nějakými dvěma staletími? Neštovice, tuberkulóza, chřipka, zápal plic, mor, skvrnitý tyfus, úplavice. Hlad a nehody mohly sice lidi oslabit, zabíjely je však infekce. Pár bohatých snad zemřelo stářím nebo na rakovinu či infarkt, takových však byla hrstka. 22 Velká válka" let zahubila během čtyř let 25 milionů lidí. Chřipková epidemie, která ji následovala, sprovodila ze světa 25 milionů lidí během čtyř měsíců. 23 A to byla poslední ze série zničujících ran, které od úsvitu dějin stíhaly lidský druh. Spalničky vylidnily Evropu po roce 165 po Kristu, neštovice po roce 251, mor po roce 1348, syfilis po roce 1492 a tuberkulóza po roce A to je jen práce" epidemií. Endemickým (lokálně omezeným) chorobám podlehly další spousty lidí. Jako je kaţdá rostlina neustále napadána hmyzem, je kaţdý ţivočich kypící masou hladových bakterií, které čekají na svou příleţitost. Ta věc, kterou hrdě nazýváte svým" tělem, obsahuje moţná více bakterií neţ lidských buněk. Zatímco čtete tuto knihu, můţe na vás a ve vás ţít více bakterií, neţ ţije lidí na celé Zemi. V posledních letech se evoluční biologové stále znovu a znovu vracejí k tematice parazitů. Richard Dawkins v nedávném článku napsal: Zaposlouchejte se do konverzace nad ranní kávou v kterémkoli hlavním centru současného evolučního myšlení, a zjistíte, ţe k nejfrekventovanějším termínům patří slovo,parazit'. Paraziti jsou pokládáni za primární příčinu evoluce sexuality a čeká se od nich konečné řešení tohoto problému všech problémů." 25 Paraziti jsou pro své hostitele ze dvou důvodů nebezpečnější neţ predátoři. Za prvé proto, ţe je jich víc. Na lidi neútočí jiní predátoři neţ ţralok lidoţravý a jiní lidé, ale ţiví se jimi celá škála parazitů. Dokonce i králíci, na něţ číhají hranostajové, lasice, lišky, káňata, psi a lidé, jsou mnohem víc suţováni blechami, klíšťaty, moskyty, tasemnicemi a bezpočtem druhů prvoků, bakterií, parazitických hub a virů. Virus myxoma- 56

55 tózy pozabíjel nesrovnatelně víc králíků neţ lišky. Druhý důvod, který je současně příčinou prvního, je, ţe paraziti jsou většinou menší neţ jejich hostitelé, zatímco predátoři bývají větší. V důsledku toho ţijí paraziti kratší dobu a rozmnoţí se během daného časového období ve více generacích neţ jejich hostitelé. Bakterie v našich trávicích traktech proţijí během lidského ţivota šestkrát více generací, neţ kolik jich lidé proţili od časů, kdy se odlišili od lidoopů. 26 Paraziti se tudíţ rozmnoţují mnohem rychleji neţ jejich hostitelé a jsou schopni kontrolovat velikost hostitelských populací. Naopak predátoři pouze sledují početnost své kořisti. Parazity a jejich hostitele navzájem spojuje pevná evoluční vazba. Čím úspěšnější je útok parazita (čím více hostitelů napadne nebo čím více zdrojů z kaţdého hostitele získá), tím více závisí hostitelovo přeţití na jeho schopnosti účinně se bránit. Převaha v boji se naklání na jednu či druhou stranu; oč bledší jsou naděje té či oné strany na vítězství, o to urputněji bojuje. Náš svět je skutečně světem Červené královny, světem, v němţ vítězství nikdy není konečné, nikdo nikoho neporazí a nikdo nezíská ani dočasný nárok na odpočinek. Bitvy nápadů Neméně proměnlivý je i nestálý svět sexu. Paraziti jsou oním důvodem, kvůli němuţ se organismům vyplatí mít v kaţdé nové generaci jiné geny. A to jim sexualita umoţňuje. Úspěch kombinace genů, která nás ochránila v poslední generaci, můţe být nejlepším důvodem, proč tuto kombinaci příště změnit. Je totiţ téměř jisté, ţe neţ se příští generace narodí, vytvoří si paraziti protizbraň vůči obraně, která byla tak úspěšná v předchozí generaci jejich hostitelů. Je to jako ve sportu. I v šachu a ve fotbalu se protivník nejrychleji naučí blokovat naši nejefektivnější taktiku. Po kaţdé útočné inovaci následuje vzápětí zlepšení obrany. Analogie se závody ve zbrojení se přímo nabízí. Jakmile Američané sestrojili atomovou bombu, museli ji mít i Rusové. Kdyţ Američané přišli s řízenými střelami, muselo s nimi přijít i SSSR. Tank za tankem, vrtulník za vrtulníkem, bombardér za bombardérem, ponorka za ponorkou - oba státy se předháněly, přesto zůstávaly stát na místě. Zbraně před dvaceti lety neporazitelné jsou dnes zranitelné a zaostalé. Čím větší náskok jedna supervelmoc získá, tím usilovněji se ji druhá snaţí dohonit. Nikdo se neodvaţuje vystoupit z rozjetého vlaku. Aţ kdyţ se začala hroutit sovětská ekonomika, skončily závody ve zbrojení (nebo byly přerušeny). 27 Analogii se závodem ve zbrojení nemusíme chápat doslovně, umoţní 57

56 nám ale pochopit některé zajímavé souvislosti. Richard Dawkins a John Krebs vyzvedli jednu úvahu odvozenou ze závodů ve zbrojení na úroveň principu", který nazvali ţivot versus večeře". Prchá-li králík před liškou, bojuje o svůj ţivot, takţe má velkou evoluční motivaci běţet co nejrychleji. Liška bojuje pouze o svou večeři. To je pravda, ale co gazely a gepardi? Zatímco lišky spořádají kromě králíků i spoustu jiných dobrot, gepardi ţerou pouze gazely, takţe pomalý gepard se nikdy nenasytí. Gepard tedy můţe víc ztratit. Podle Dawkinse a Krebse v závodě obvykle vítězí specialisté. 28 Paraziti jsou prvotřídními specialisty, ale analogie se závody ve zbrojení pro ně neplatí tak jednoznačně. Blecha za gepardovým uchem sdílí s gepardem to, čemu ekonomové říkají shodné zájmy" - zahyne-li gepard, zahyne i ona. Gary Larson svého času nakreslil karikaturu, na níţ si blecha vykračuje v chlupech za psím uchem a třímá transparent Psí smrt se blíţí". Uhyne-li pes, je to pro blechu neštěstí, třebaţe jeho skon sama uspíšila. Otázka, zda parazitům prospívá, ubliţují-li svým hostitelům, vzrušuje parazitology uţ dlouho. Parazit, který se prvně setká s novým typem hostitele (myxomatóza s evropskými králíky, AIDS s lidmi, mor s Evropany 14. století), bývá extrémně virulentní (nakaţlivý), ale virulence se pozvolna vytrácí. Ovšem některé nemoci jsou i nadále smrtelné, zatímco z jiných se stanou téměř neškodné záleţitosti. Vysvětlení je prosté. Čím je nemoc nakaţlivější a čím méně hostitelů je vůči ní rezistentních (odolných), tím snadněji najde její původce novou oběť, pokud nositel nemoci zemře. Budoucnost původců nakaţlivých nemocí v nerezistentnich hostitelských populacích je zajištěna. Jakmile však je většina potenciálních hostitelů infikována nebo si vůči nemoci vyvine protilátky, začínají pro parazita těţkosti, chce-li se přestěhovat z jednoho hostitele na druhého. Nemůţe si dovolit mrhat svými oběťmi, neboť na nich závisí jeho přeţití. Je na tom stejně jako ředitel továrny, který prosí dělníky, aby nestávkovali, protoţe továrna by mohla zkrachovat. Jeho přesvědčování bude při vysoké nezaměstnanosti úspěšnější neţ za konjunktury, kdy si dělníci mohou práci vybírat. Ale i tehdy kdyţ virulence nemoci poklesne, je hostitel tlačen parazitem ke zdokonalení své obrany, zatímco parazit se snaţí jeho obranu obejít a získat pro sebe více zdrojů na úkor hostitele. 29 Umělé viry Koncem osmdesátých let získali evoluční biologové díky svým počítačově nadanějším kolegům a jedné zcela nové vědecké disciplíně nečekaný důkaz, ţe parazity a jejich hostitele svazují evoluční závody ve zbrojení. Dů- 58

57 kaz se zrodil v nitru počítačů a disciplína, z níţ pocházel a v níţ se zhlédla řada počítačově nadaných biologů, nesla poněkud nadsazený název výzkum umělého ţivota". Výzkum umělého ţivota, o který se evolucionisté začali zajímat počátkem osmdesátých let, se zabývá počítačovými programy, které se mají řídit stejnými procesy jako ţivot skutečný: replikací, konkurencí a selekcí. Existence takových programů vlastně dokazuje, ţe v ţivotě jde v podstatě o informaci a ţe celá jeho sloţitost mohla vzniknout jako důsledek necílené a v zásadě náhodné konkurence. Pokud je podstatou ţivota informace a zároveň je ţivot vystaven parazitům, pak i informace by měla být ze strany parazitů zranitelná. Aţ nastane čas sepsat historii počítačů, můţe se stát, ţe prvním programem, jemuţ bude přisouzen název umělý ţivot", bude program vytvořený Fredem Cohenem, postgraduálním studentem na Kalifornském technickém institutu. Šlo o podezřele jednoduchý virus" o pouhých dvou stech řádcích, který do jiných programů umísťoval své vlastní kopie stejně, jako skutečné viry umísťují své kopie do buněk hostitelů. Od těch dob se počítačové viry staly celosvětovým problémem. Vypadá to, ţe paraziti jsou nevyhnutelnou metlou kaţdého ţivého systému. 30 Jenţe Cohenův virus a jeho dravější následovníci byli dílem člověka. Spontánně se počítačoví paraziti objevili aţ poté, co se umělým ţivotem začal zabývat Thomas Ray, biolog z Delawarské univerzity. Vytvořil systém zvaný Tierra, sestávající z několika programů, které si navzájem konkurovaly a v nichţ se neustále objevovaly drobné chyby - mutace. Úspěšné programy měly prosperovat na útraty neúspěšných. Výsledek Rayovi vyrazil dech. Programy se v rámci systému Tierra začaly samovolně vyvíjet směrem ke svým kratším verzím. Program o osmdesáti příkazech byl postupně nahrazován programem o devětasedmdesáti příkazech. Vtom se však objevily programy dlouhé pouhých pětačtyřicet příkazů; zbytek potřebných pokynů si půjčovaly od delších programů. Staly se skutečnými parazity. Netrvalo dlouho, a několik delších programů si vyvinulo to, co Ray nazval imunitou vůči parazitům. Jeden program dokázal ukrýt svou část, čímţ se stal pro parazity nedostupným. Přesto nebyli paraziti poraţeni. V polévce" se vyskytl mutantní parazit, který dokázal najít i skryté řádky. 31 Závody ve zbrojení nabíraly na obrátkách. Při některých simulacích se Ray setkával se spontánními hyperparazity, sociálními hyperparazity a podvodnými hyperhyperparazity. A to vše v rámci evoluce systému, jehoţ počátky byly (aţ směšně) prostinké. Ray tím potvrdil, ţe naše představa o závodech ve zbrojení mezi hostiteli a parazity je jedním z nejzákladnějších a nejnezbytnějších průvodních jevů evoluce

58 Jenţe analogie se závody ve zbrojení trochu pokulhává. Ve skutečných závodech ve zbrojení zbraň, která zastarala, těţko získá zpět své prvenství. Sláva lukostřelců se nikdy nevrátí. V zápase mezi parazity a hostiteli mohou být staré zbraně naopak výhodné, pokud se na obranu před nimi zapomnělo. Červená královna tedy nemusí setrvávat na jednom místě. Spíše se podobá nebohému Sisyfovi, který po celou věčnost válí v podsvětí svůj balvan do vysokého svahu a břemeno se mu vţdy znovu skutálí dolů. Ţivočichové chrání svá těla proti parazitům třemi způsoby. Jednak mohou růst a dělit se takovou rychlostí, ţe paraziti zaostanou. Šlechtitelé rostlin tento jev znají. Dělivý vrcholek rostoucího stonku, do něhoţ rostlina vkládá všechny své zdroje, většinou nebývá parazity napadán. Navíc jistá originální teorie tvrdí, ţe spermie jsou tak malé proto, aby s sebou do vajíčka nemohly přinést bakterie, které by se na nich vezly" jako černí pasaţéři. 33 Lidské embryo se těsně po oplození vajíčka začne šílenou rychlostí dělit. Snad se snaţí uniknout případným virům a bakteriím, které mohly uvíznout v některé jeho části. Druhou obranou, o níţ si později povíme více, je sexuální rozmnoţování. Třetí obranou je imunitní systém, známý pouze u vývojových linií odvozených od plazů. Rostliny, řada druhů hmyzu a obojţivelníci mají ještě jednu metodu, chemickou obranu. Vytvářejí si chemické sloučeniny, které jsou pro jejich škůdce jedovaté. Netřeba podotýkat, ţe některé druhy škůdců získaly v evoluci schopnost jedovaté sloučeniny rozkládat; závody ve zbrojení tak eskalovaly. Antibiotika jsou chemické sloučeniny produkované houbami a schopné zabíjet jejich konkurenty, bakterie. Kdyţ však antibiotika začal pouţívat člověk, zjistil ke svému zklamání, ţe bakterie si vůči nim velmi rychle vytvářejí odolnost. Odolnost patogenních bakterií vůči antibiotikům značně překvapila, a to ze dvou důvodů. Za prvé se ukázalo, ţe geny pro rezistenci přeskakují z jedné bakterie na druhou, například z neškodných střevních bakterií do mikrobů způsobujících nemoci. Děje se to prostřednictvím transferu genů, který se příliš neliší od pohlavního rozmnoţování. Za druhé se zdálo, ţe některé bakterie měly geny pro rezistenci uţ předem zabudovány ve svých chromozomech. Stačilo jim znovuobjevit způsob, jak takové geny zprovoznit". Odvěké závody ve zbrojení mezi bakteriemi a houbami vybavily řadu bakterií schopností vypořádat se s antibiotiky, kterou dočasně nepotřebovaly", protoţe se usídlily v lidském organismu. Paraziti ţijí kratší dobu neţ jejich hostitelé. Proto také probíhá jejich evoluce rychleji, snáze se adaptují na změněné podmínky. Přibliţně za jed- 60

59 nu desítku let se geny viru, který je původcem onemocnění AIDS, změnily asi tolik jako lidské geny za 10 milionů let. Ţivot individuální bakterie můţe trvat jen 30 minut. Lidé tak se svým třicetiletým generačním časem připomínají evoluční ţelvy. Hledání zámků k DNA Evoluční ţelvy ale provozují mnohem víc genetického mísení neţ evoluční zajíci. Kdyţ Austin Burt objevil souvislost mezi délkou ţivota generace a počtem rekombinací, dokázal platnost teorie Červené královny. Čím delší je generační čas druhu, tím více genetického mísení potřebuje jedinec, aby své parazity porazil. 34 Bell s Burtem rovněţ zjistili, ţe pouhá přítomnost nadbytečného parazitního chromozomu (chromozomu B) vyvolá u některých organismů další rekombinace (zvýšené promíchání genomu). 35 Sexualita se zdá být nepostradatelným nástrojem v boji s parazity. Ale proč? Nechme chvíli stranou ţivočišné parazity, jako jsou blechy a komáři, a soustřeďme se na viry, bakterie a houby, ty totiţ způsobují nejvíce onemocnění. Jejich specialitou je vloupávání do nitra buněk. Bakterie a houby pak buňky pojídají, viry manipulují jejich genetickou výbavu a nutí je vyrábět nové viry. Do nitra buněk musí kaţdopádně proniknout příslušníci všech tří skupin. Pouţívají k tomu molekuly bílkovin (proteinů), které zapadnou do molekul na buněčném povrchu. V odborné hantýrce se takovému navázání na buněčný povrch říká anglickým termínem binding". Závody ve zbrojení mezi parazity a hostiteli se odehrávají převáţně na úrovni těchto vazebných proteinů. Paraziti vynalézají nové klíče k buňkám, hostitelé mění zámky. Zde by mohli krásné vysvětlení sexuality nabídnout zastánci skupinového výběru: v kterémkoli daném čase bude mít sexuální druh k dispozici řadu různých zámků, zatímco všichni příslušníci asexuální-ho druhu jen jeden zámek. Parazit se správným klíčem pak snadno vyhubí asexuální druh, vyhubit sexuální druh se mu nepodaří. Přesně z tohoto důvodu se dopouštíme chyby, kdyţ naše pole měníme na monokultury geneticky stále uniformnějších inbredních (příbuzensky prokříţených) odrůd pšenice a kukuřice; prostíráme tak hodovní stůl epidemiím a škůdcům, proti nimţ umíme bojovat pouze zvyšováním dávek pesticidů. 36 Vysvětlení z pozice Červené královny je komplikovanější a zároveň závaţnější. Říká, ţe sexuální jedinec můţe díky sexu vytvářet potomky, kteří budou přeţívat lépe neţ klony potomků asexuálního jedince. Přednosti sexuality se projeví hned v příští generaci. Paraziti si totiţ vytvoří zámky 61

60 především na klíče v dané generaci hojně rozšířené. Můţete si tedy být jisti, ţe váš nejběţnější zámek bude pro potomky nejhorším řešením, protoţe v tu dobu bude klíč k jeho otevření parazitům běţně k dispozici. Vzácnost vítězí. Sexuální druhy mohou pouţívat celý arzenál zámků, jenţ je pro asexuální druhy nedostupný. Odborníci jejich zámky pojmenovávají dvěma cizími slovy, které znamenají v podstatě totéţ: heterozygotnost a polymorfismus. V inbredních populacích ţivočichů se heterozygotnost a polymorfismus vytrácejí. Obě cizí slova popisují skutečnost, ţe jak v populaci jako celku (polymorfismus), tak i v kaţdém jedinci (heterozygotnost) existuje v daném čase několik verzí téhoţ genu. Hezkým příkladem jsou polymorfní" modré a hnědé oči bělochů; mnoho hnědookých lidí vlastní i recesivní" gen pro modrookost - jsou heterozygotní. Případy polymorfismu jsou pro pravé darwinisty téměř stejnou záhadou jako sexualita, protoţe napovídají, ţe dva geny jsou stejně kvalitní. Kdyby totiţ hnědé oči byly jen o málo lepší neţ modré (nebo kdyby normální geny byly lepší neţ geny pro srpkovitou anémii), lepší verze by alternativní horší verzi vytlačila. Proč jsme potom přeplněni tolika různými verzemi stejných genů? K čemu tolik heterozygotnosti? V případě srpkovité anémie napomáhají srpkovité geny k získání imunity vůči malárii, takţe heterozygoti (lidé s jedním normálním a jedním srpkovitým genem) jsou na tom v malarických oblastech lépe neţ homozygoti se dvěma normálními nebo dvěma srpkovitými geny; ty trápí malárie, respektive anémie. 37 Uvedený příklad je tak obnošený naduţíváním v učebnicích biologie, ţe si ani neuvědomujeme, ţe nejde o pozoruhodnou zvláštnost, ale o ukázku všeobecně rozšířeného jevu. Přímo nám vyzrazuje, ţe právě notoricky známé polymorfní geny, například geny krevních skupin, histokompatibilní antigeny atd., jsou oněmi geny, které ovlivňují odolnost vůči chorobám - tím, ţe kódují zámky. Ba co víc, mnohé z těchto polymorfismů jsou pozoruhodně starobylé. Nezměnily se po celé věky. Jsou to geny, které se v několika verzích objevují u lidí a v několik verzích u krav, přičemţ je bizarní, ţe krávy mají tytéţ verze jako lidé. Znamená to, ţe čtenář či čtenářka této knihy vlastní gen, který se genu některé krávy podobá mnohem více neţ ekvivalentnímu genu jeho partnerky či partnera. Je to mnohem bizarnější, neţ kdyby jazykovědci zjistili, ţe slovo maso", které se řekne francouzsky viande" a německy Fleisch", by se řeklo viande" i v nejzapadlejší vesnici na Nové Guineji, jejíţ obyvatelstvo ţije na úrovni doby kamenné, přičemţ v sousední vesnici by opět znělo Fleisch". Musí zde existovat velice mocný faktor, který zajišťuje, aby většina verzí kaţdého genu přeţívala a ţádná se příliš neměnila

61 Oním faktorem jsou zcela jistě choroby. Jakmile je gen pro zámek vzácný, je vzácný i parazit s klíčem, který ho umí odemknout. Zámek je ve výhodě. Ve světě, kde vzácnost vítězí, se výhoda přehupuje od jednoho genu ke druhému, ale ţádný gen se z ní netěší dlouho. Jistě, jsou i jiné mechanismy, které zajišťují uchování polymorfismu. Vlastně k němu přispívá cokoli, co dává vzácným genům selektivní výhodu před hojnými geny. Například predátoři, kteří přehlíţejí vzácnou kořist a vyhledávají kořist hojnou. Ukryjte v ptačí kleci několik kusů potravy, přičemţ většina potravy bude obarvena červeně a jen několik kousků zeleně, a pták si brzy uvědomí, ţe co je červené, je jedlé, a dokud nevyzobe vše červené, bude zelenou potravu přehlíţet. J. B. S. Haldane si jako první uvědomil, ţe tlak parazitů můţe polymorfismus udrţovat ještě účinněji neţ predátoři, zvláště pokud zvýšená úspěšnost útoků parazita na nový typ hostitele koresponduje se sníţenou úspěšností útoků na starý typ - coţ je právě případ zámků a klíčů. 39 I metafora zámku a klíče si zaslouţí bliţší prozkoumání. U lnu známe sedmadvacet verzí pěti různých genů, které zajišťují odolnost proti houbové rzi: sedmadvacet verzí pěti zámků. Kaţdému zámku odpovídá několik verzí genu, který ve rzi kóduje klíč. Virulence houbového útoku je určena tím, jak úspěšně pět klíčů rzi zapadne do pěti zámků na buňkách lnu. Na rozdíl od skutečných zámků a klíčů lze však len odemknout i částečně; aby rez rostlinu napadla, nemusí hned otevřít všechny její zámky. Avšak čím více zámků otevře, tím váţnější chorobu způsobí. 40 Sex jako očkování Kritičtější vševědy mezi čtenáři uţ jistě pobuřuje můj dosavadní nezájem o imunitní systém. Vědí přece, ţe proti nemocem se nebojuje sexem, ale produkcí protilátek, ať uţ vakcinací nebo bez ní. Jenţe imunitní systém je z evolučního hlediska mladý vynález; poprvé se objevil u plazů před nějakými 300 miliony let. Ţáby, ryby, hmyz, humři, hlemýţdi a perloočky ţádný imunitní systém nemají. Nejnovější teorie nicméně snoubí imunitní systém se sexualitou ve všeobjímající hypotéze o Červené královně. Nápaditým autorem na tomto poli je Hans Bremermann z Kalifornské univerzity v Berkeley, jehoţ práce poskytují závaţné důkazy o vzájemné závislosti obou fenoménů. Imunitní systém by podle něj bez sexuality nefungoval. 41 Imunitní systém sestává z bílých krvinek, jichţ je v těle na 10 milionů různých typů. Kaţdý typ nese proteinový zámek, takzvanou protilátku, 63

62 která odpovídá klíči bakterie, antigenu. Pokud klíč zapadne do zámku, bílá krvinka se urychleně pomnoţí a vytvoří celou armádu identických krvinek; ty zhltnou vetřelce vybavené daným klíčem, ať uţ je jím virus chřipky, tuberkulózní bakterie nebo buňka transplantovaného srdce. Jenţe nic není tak jednoduché. Tělo si nemůţe dovolit vydrţovat armády bílých krvinek vyzbrojené všemi typy protilátkových zámků, které by dokázaly zneškodnit všechny představitelné typy vetřelců; v těle je dost místa pro miliony buněk jednoho typu nebo pro miliony buněk, z nichţ kaţdá je jiná, nikoli však pro miliony buněk od kaţdého z milionů typů. Proto máme v těle kaţdou bílou krvinku jen v několika málo kopiích. Jakmile se bílá krvinka určitého typu setká s antigenem, který zapadne do jejího zámku, pomnoţí se. Proto mezi propuknutím choroby a imunitní odpovědí, která vás vyléčí, nastává prodlení. Kaţdý zámek vzniká pozoruhodným mechanismem náhodného výběru, který se snaţí udrţet co nejširší archiv všech myslitelných kombinací, byť se klíče k některým zámkům ještě u ţádných parazitů nevyskytly. Je to rozumné, protoţe paraziti své klíče neustále mění a snaţí se najít ten pravý, který by jim otevřel hostitelovy buňky. Imunitní systém je tedy na jejich útok připraven. Protoţe však obranné mechanismy vznikají podle náhodného plánu, tvoří se v organismu i bílé krvinky, připravené napadnout buňky vlastního těla. Tuto obtíţ vyřešili ţivočichové tak, ţe své vlastní buňky vybavili jakýmsi rozpoznávacím heslem, kterému se říká histo-kompatibilní antigen. Ten dokáţe útok odvrátit. (Odpusťte mi prosím poněkud zmatenou metaforu - klíče, zámky a hesla - v dalším textu se snad podobných zmatků vyvaruji.) Nemá-li být parazit nakonec poraţen, musí ve chvíli, kdy hostitelův imunitní systém vyrazí do protiútoku, buď napadnout někoho jiného (to je případ chřipky), nebo se ukrýt v hostitelově buňce (to dokáţe AIDS), často měnit své vlastní klíče (případ malárie), nebo konečně imitovat heslo hostitelových tělesných buněk a tak uniknout pozornosti. Například tropické krevničky, původci bilharziózy ze skupiny motolic, kradou hostiteli molekuly hesla" a nalepují si je na vlastní buňky, čímţ se maskují před bílými krvinkami. Trypanozomy, původci spavé nemoci, rychle střídají různé geny, jimiţ kódují své klíče. Nejvychytraleji se chová virus nemoci AIDS. Podle jedné teorie velmi rychle mutuje, takţe v kaţdé generaci nese jiné klíče. Stává se, ţe hostitel nalezne proti jeho antigenům protilátku; pak je AIDS dočasně potlačen. Nakonec však, třeba aţ po deseti letech, dospějí náhodné mutace viru ke klíči, proti němuţ hostitel ţádnou obranu nemá. V tom okamţiku virus zvítězil. Nalezl trhlinu v hostitelově imunitním repertoáru a můţe začít vyvádět. Jinými slovy lze tuto teorii vyjádřit tak, 64

63 ţe AIDS pokračuje v evoluci, dokud nenalezne slabé místo v brnění hostitelovy imunity. 42 Jiní paraziti se snaţí napodobit rozpoznávací heslo hostitelových buněk. V tomto směru jsou původci nemoci pod značným selekčním tlakem, neboť úspěšně napodobené heslo pro ně znamená výhru. Selekční tlak na hostitele je opačný a nutí je hesla bez ustání měnit. A právě zde se podle Bremermanna uplatní sexualita. Geny pro histokompatibilitu, které kromě buněčných hesel kódují i jiné vlastnosti, jsou značně polymorfní. V průměrné populaci myší je kolem stovky verzí kaţdého z genů pro histokompatibilitu. Lidé jich mají ještě víc. Kaţdý jedinec má vlastní a neopakovatelnou kombinaci. Proto jsou transplantované tkáně, které nepocházejí z jednovaječného dvojčete, pokud pacient neuţívá speciální medikamenty, vţdy odvrţeny. Takto vysoký polymorfismus lze udrţet jen díky sexuálnímu páření s nepříbuznými jedinci. Domněnka, nebo důkaz? V roce 1991 předloţil Adrian Hill a jeho spolupracovníci z univerzity v Oxfordu první solidní důkazy pro teorii, ţe variabilita genů pro histokompatibilitu je ovládána nemocemi. Zjistili, ţe jeden typ genu pro histokompatibilitu, typ HLA-Bw53, je hojný v malarických oblastech, zatímco jinde je vzácný. Navíc děti trpící malárií obvykle tento gen nemají, coţ můţe zapříčiňovat jejich náchylnost k chorobě. 43 A podle jedinečného objevu, který učinil Wayne Potts z Floridské univerzity v Gainesvillu, si myš domácí vybírá sexuální partnery jen mezi těmi jedinci, kteří se od ní liší v genech pro histokompatibilitu. Při výběru se řídí čichem. Výběr partnera tak zvyšuje genetickou variabilitu potomstva a zajišťuje, ţe narozená mláďata jsou odolnější vůči chorobám. 44 Bill Hamilton a moc parazitů Myšlenkou, ţe sexualita, polymorfismus a paraziti mohou mít něco společného, se zabývalo mnoho autorů. Velmi blízko k jádru věci se díky své jasnozřivosti dostal uţ J. B. S. Haldane. Rád bych upozornil, ţe [heterozygotnost] můţe hrát jistou roli v odolnosti vůči chorobám, a to tehdy, jsou-li jednotlivé kmeny bakterií či virů adaptovány k jistému rozsahu biochemických podmínek, zatímco jiné podmínky poskytují relativní rezistenci." Haldane s touto myšlenkou přišel roku 1949, tedy čtyři roky před objasněním struktury DNA. 45 Jeho indický kolega Suresh Jayakar dospěl o několik let později ještě dál. 46 Poté jejich myšlenky na řadu let zapadly. 65

64 Teprve koncem sedmdesátých let je během několika roků nezávisle na sobě oţivilo hned pět vědců: John Jaenike z Rochesteru, Graham Bell z Montrealu, Hans Bremermann z Berkeley, John Tooby z Harvardu a Bill Hamilton z Oxfordu. 47 Avšak jen Hamilton se po stopách vztahu mezi sexualitou a parazity pustil jako ohař a právem s ním proto bývá nejčastěji spojován. Navenek působí jako neuvěřitelně dokonalý příklad zamyšleného profesora, kdyţ si ponořen do svých myšlenek vykračuje po oxfordských ulicích, oči upřené na dlaţbu pod nohama a neodmyslitelné brýle připoutané k řetízku na krku. Jeho nenápadné chování a neformální způsoby při psaní i hovoru by nás mohly zmást. Přesto se proslavil schopností být v biologii vţdy v pravý čas na pravém místě. V šedesátých letech ukuchtil" teorii příbuzenského výběru, podle níţ je převáţná část kooperace a altruismu mezi zvířaty zaloţena na úspěších genů, které zvířeti přikazují pečovat o blízké příbuzné, protoţe příbuzní jedinci mají mnoho genů společných. V roce 1967 se zabýval bizarní bratrovraţednou válkou mezi geny (o níţ bude řeč v příští kapitole). V osmdesátých letech předběhl většinu svých kolegů, kdyţ označil reciprocitu za klíč k pochopení altruismu a spolupráce mezi lidmi. I v této knize budeme znovu a znovu zjišťovat, ţe pokulháváme v Hamiltonových stopách. 48 Spolu se dvěma kolegy z Michiganské univerzity vytvořil Hamilton skutečný výsek umělého ţivota, počítačový program modelující vztah sexuality a nemocí. Spustil ho s imaginární populací o dvou stovkách jedinců. Nadefinoval je tak, aby se poněkud podobali lidem; rozmnoţovat se začínali ve čtrnácti letech, pokračovali do pětatřiceti a přiváděli na svět jednoho potomka ročně. Jenţe v počítačové populaci byli někteří jedinci sexuální - ke vzniku jednoho potomka byli potřební dva rodiče - a jiní asexuální. O umírání rozhodovala náhoda. Sexuální rasa zcela v souladu s očekáváním velmi rychle vyhynula pokaţdé, kdyţ vědci počítač spustili. Ve hře mezi sexem a nesexem vítězil vţdy nesex - pokud ovšem byly ostatní podmínky pro všechny stejné. 49 V dalším kroku zapojili do hry několik druhů parazitů, dvě stovky od kaţdého druhu. Jejich moc závisela na genech pro virulenci", protějškem genů pro virulenci byly hostitelské geny pro rezistenci". V kaţdé generaci nejméně rezistentní hostitelé a nejméně virulentní paraziti umírali. Asexuální rasa nyní ztratila svůj původní náskok. Sex často vítězil, přičemţ častěji vítězil tehdy, nesli-li počítačoví tvorové mnoho genů pro rezistenci a jim odpovídajích genů pro virulenci. I tentokrát se model choval podle očekávání. Funkční geny pro rezistenci zvyšovaly svou frekvenci v populaci, načeţ vzrostla i frekvence genů 66

65 pro virulenci, jeţ se s nimi uměly vypořádat, takţe se geny pro rezistenci opět staly vzácnými, coţ mělo za následek vzácnost příslušných genů pro virulenci. Jak Hamilton napsal, adaptace proti parazitům neustále zastarávají". Jenţe ty geny, jimţ nepřálo štěstí, nečekalo vyhynutí jako u asexuálních druhů. Jakmile se staly vzácnými, vzácnými zůstaly; mohly však svou převahu znovu nabýt. Podstatou sexu podle naší teorie je," psal Hamilton, ţe umoţňuje skladovat geny, které jsou sice v současnosti nevýhodné, ale mohou se stát uţitečnými v budoucnu. Geny jsou bez ustání testovány v nových kombinacích. Čeká se na chvíli, kdy se ohnisko nebezpečí přesune někam jinam." Neexistuje ţádná ideální rezistence vůči chorobám, jen pohyblivé písky permanentně proměnlivé módy. 50 Kdyţ Hamilton spustí svůj program, na obrazovce počítače se objeví červená průsvitná krychle se dvěma pruhy uvnitř, zeleným a modrým. Pruhy se za sebou rozběhnou a navzájem se nahánějí; připomínají fotografii ohňostroje exponovanou s dlouhým osvitem. Pozorujeme vlastně, jak parazit pronásleduje hostitele v genetickém prostoru". Přesněji řečeno, jednotlivé osy krychle představují různé verze téhoţ genu a parazit mění své genové kombinace. Zhruba v polovině případů hostitel nakonec končí v koutě krychle, kdyţ byl předtím připraven o genetickou variabilitu. Zde také zůstane. Někdy jej před takovým koncem úspěšně zachrání mutační chyby, ale i bez nich probíhá celý proces spontánně. Vývoj na obrazovce je zcela nepředvídatelný, přestoţe počáteční podmínky byly nemilosrdně deterministické" - nezahrnovaly ţádný náhodný prvek. Jindy se oba pruhy pronásledují stabilní rychlostí kolem okrajů krychle a vţdy jednou za padesát generací dojde ke změně některého genu. Jindy lze pozorovat podivné vlny a cykly. Občas vypukne skutečný chaos, při němţ oba pruhy vyplní krychli změtí dvoubarevných špaget. Celý obraz pozoruhodně připomíná ţivou hmotu. 51 Rozumí se, ţe model se jen málo podobá skutečnému světu. Nikdo si nedělá nárok na tvrzení, ţe pokud model bitevní lodi pluje, skutečná bitevní loď se nepotopí. Simulace na počítači nám však pomáhá identifikovat podmínky, za jakých vláda Červené královny potrvá navěky. Giganticky zjednodušená verze člověka a legračně zjednodušená verze parazitů budou cyklicky a náhodně měnit genetickou strukturu svých populací, aniţ by nalezly spočinutí. Neustále běţí, ale nikam nedoběhnou, a jednou se vrátí na místo, kde svůj běh začaly - pokud se nepřestanou pohlavně rozmnoţovat

66 Sex ve výškách Hamiltonova teorie o sexu a chorobách sdílí mnoho společných předpokladů s mutační teorií Alexeje Kondrašova, nám uţ známou z předchozí kapitoly. Kdyţ se vrátím k příměru o zahradním rozstřikovači, bouřce a trávníku, obě teorie vysvětlují, proč je trávník mokrý. Která z nich je ale správná? V poslední době se ekologické důkazy začaly přiklánět na Hamiltonovu stranu. V určitých prostředích jsou mutace časté a choroby vzácné; jako příklad poslouţí vysoké hory, neboť tam velký přísun ultrafialového záření poškozuje geny a vede ke zvýšené frekvenci mutací. Pokud má Kondrašov pravdu, bude sexualita na vrcholcích velehor častější. Coţ není. Alpínky patří k nejméně sexuálním rostlinám v rostlinné říši. V některých skupinách rostlin jsou ty, které rostou v blízkosti vrcholů, asexuální, zatímco ty, které rostou níţe, sexuální. Z pěti druhů alpinských hvězd-nicovitých rostlin z rodu Townsendia rostou nesexuální druhy výše neţ druhy sexuální. U druhu Townsendia condensata, který roste nejvýš, byla zjištěna pouze jediná sexuální populace. Byla to populace, která rostla v nejniţší nadmořské výšce. 53 Samozřejmé i tuto situaci lze vysvětlit bez parazitů. Čím výše v horách vystupujete, tím je klima chladnější a tím méně se při opylování sexuálních květů můţete spoléhat na hmyz. Pokud by však měl pravdu Kondrašov, pak by nad podobnými ohledy převáţila nutnost bojovat s mutacemi. Navíc má nadmořská výška svůj protějšek ve vlivu zeměpisné šířky. V jedné učebnici se píše: Známe roztoče a vši, ploštice a mouchy, motýly, brouky, saranče, mnohonoţky a řadu jiných ţivočichů, u nichţ směrem od rovníku k pólům stoupá počet druhů, které nemají samce." 54 Parazitární teorii podporuje i skutečnost, ţe většinu asexuálních rostlin tvoří krátce ţijící jednoletky. Dlouhověké stromy jsou ve zvlášť těţké situaci, protoţe jejich paraziti mají dostatek času evolučně se na ně adaptovat. Například starší jedinci douglasky tisolisté bývají na rozdíl od mladších stromů častěji a více napadáni červci (beztvarými lupínky, které skoro ničím nepřipomínají zvířata, natoţpak hmyz, k němuţ je biologové řadí). Dvěma vědcům se pokusy, při kterých přenášeli červce ze stromu na strom, podařilo dokázat, ţe o jejich distribuci nerozhoduje oslabení starých stromů, ale skutečnost, ţe červci jsou starším stromům přizpůsobeni. Douglasky by si nikterak nepomohly, kdyby produkovaly identické potomstvo, na které by se dobře adaptovaní červci okamţitě přestěhovali. Pro stromy je lepší být sexuální a produkovat potomstvo rozdílné. 55 Choroby dokonce mohou určovat maximální moţnou délku ţivota. Nemá příliš smysl ţít po delší dobu, neţ jakou potřebují vaši paraziti, aby 68

67 se na vás adaptovali. Dosud nevíme, jakým mechanismem se tisům, borovicím osinatým a obrovským sekvojím daří přeţívat tisíce let, víme však, ţe díky chemickým sloučeninám v borce tyto stromy jedinečně odolávají rozkladu. V kalifornském pohoří Sierra Nevada lze najít padlé kmeny sekvojí obrostlé změtí kořenů obrovských, stovky let starých borovic - ale dřevo sekvojových kmenů zůstává tvrdé a pevné. 56 V obdobném duchu bychom mohli spekulovat, ţe sexualita a obrana proti chorobám ovlivňuje i podivně synchronizované kvetení bambusu. Některé bambusy kvetou jen jednou za 121 let, kdyţ ale nastane jejich čas, rozkvétají všichni jedinci na světě současně. Pak hromadně hynou. Bambusové semenáčky tak získají řadu výhod; zmizí jejich rodiče, kteří by jim mohli konkurovat, a navíc vymírání bambusu způsobilo strašlivou ránu všem bambusovým parazitům a škůdcům (predátorům pochopitelně také, kvetení znamená pravou pohromu pro pandy velké). 57 Je s podivem, ţe i samotní paraziti bývají často sexuální, přestoţe je to pro ně ohromně nepohodlné. Krevnička v lidských ledvinách nemůţe opustit lidské tělo, aby si venku našla partnera. Setká-li se však s geneticky rozdílnou krevničkou, která hostitele infikovala při jiné příleţitosti, kopuluje s ní. Sexualita je nástrojem parazita v konkurenci se sexuálním hostitelem. Bezpohlavní plži Všechny dosavadní příklady pocházejí z popisného přírodopisu, nikoli z pečlivých vědeckých experimentů. Naštěstí máme k dispozici i menší mnoţství přímých důkazů podporujících parazitární teorii sexuality. Doposud nejdůkladnější experimenty, které měly ověřit teorii Červené královny, vykonal na Novém Zélandě plachý americký biolog Curtis Lively. Evoluce sexuality jej zaujala, kdyţ jako student zpracovával seminární práci na toto téma. Brzy přerušil své ostatní výzkumy, odhodlán definitivně zodpovědět záhadu sexu. Odjel na Nový Zéland a zkoumal tam vodní plţe druhu Potamopyrgus antipodarum z tamních potoků a jezer. Zjistil, ţe v některých populacích chybějí samci a panenské samice rodí mláďata, v jiných populacích se samice a samci páří a produkují sexuální potomstvo. Nebylo obtíţné odebrat vzorky z různých populací, spočítat v nich procento samců a získat tak jednoduchý index výskytu sexuality. Lively předpokládal, ţe pokud platí teorie vikáře z Bray, podle níţ je sexualita nástrojem přizpůsobení se změnám, bude v potocích více samců neţ v jezerech, protoţe ekologické podmínky tekoucích vod jsou proměnlivější. 69

68 Jestliţe by platila teorie neprostupného břehu a příčinou sexu by byla konkurence, zjistil by více samců v jezerech, neboť jezera jsou stabilní, a tedy hustě osídlená prostředí. Konečně pokud by platila teorie Červené královny, našel by víc samců tam, kde je více parazitů. 58 V jezerech bylo samců víc. V průměrném jezeře jich našel 12 % oproti 2 % v průměrném potoce. Teorie vikáře z Bray padla. V jezerech je však i víc parazitů, takţe teorii Červené královny nelze vyvrátit. Naopak - čím pečlivěji Lively své plţe zkoumal, tím víc se k Červené královně přikláněl. Nenašel totiţ ţádnou vysoce sexuální populaci bez parazitů. 59 Nemohl ale zamítnout teorii neprostupného břehu. Musel se ještě jednou vrátit na Nový Zéland a pokračovat ve výzkumu, tentokrát se záměrem odhalit, jsou-li plţi a jejich paraziti vzájemně geneticky přizpůsobeni. Odebral parazity z jednoho jezera a pokusil se jimi infikovat plţe ze vzdáleného jezera na opačné straně novozélandských Jiţních Alp. Při všech opakováních experimentu paraziti úspěšněji napadali plţe ze svého vlastního jezera, a to na první pohled s Červenou královnou příliš nesouhlasí. Lively si naštěstí uvědomil, ţe celý problém je mnohem sloţitější. Úvaha, podle níţ jsou plţi z domovského jezera odolnější, je přehnaně zaměřená na hostitele. I parazit se neustále snaţí přechytračit hostitelovu obranu, takţe ve snaze přizpůsobit svůj klíč hostitelovu zámku pravděpodobně zaostává o jediný molekulární krůček. A protoţe parazit, o kterého nám jde, metacerkarie motolic z rodu Microphallus, napadené plţe kasíruje, získají plţi, kteří si opatří nové zámky, obrovský relativní náskok. V současné době Lively pracuje na rozhodujícím experimentu. Chce laboratorně ověřit, zda přítomnost parazitů zabrání asexuálním plţům vytlačit sexuální souputníky. 60 Výzkum novozélandských plţů značně napomohl k usmíření kritiků Červené královny. Ještě překvapivější výsledky však přinesl jiný Livelyho výzkum, prováděný tentokrát v Mexiku na drobných ţivorodých halančících Poecilopsis monacha. Tato drobná rybka se někdy kříţí s příbuzným druhem ţivorodky, výsledkem kříţení jsou triploidní mláďata označovaná jako Poecilopsis 2 monacha-lucida. (Triploidní organismy skladují své geny jako nějací byrokrati ve třech kopiích.) Hybridní rybky se nemohou sexuálně rozmnoţovat. Jestliţe se však neoplodněné samice vytřou v přítomnosti spermií normálních samců, narodí se jim klony geneticky identických kopií. Lively a Robert Vrijenhoek z Rutgersovy univerzity v New Jersey odebrali vzorky ţivorodek ze tří vzájemně izolovaných tůní a zjišťovali u nich počet cyst černé skvrnitosti, způsobované tasemnici rodu Uvulifer. Počet černých cyst je úměrný velikosti rybky. Jenţe v první z tůní, tůni Log, měli kříţenci mnohem více cyst neţ sexuální rybky, 70

69 zvláště v dospělém věku. Ve drahé tůni, nazvané Sandal, ţily dva odlišné asexuální klony. Parazit napadal především jedince hojnějšího klonu; rybky ze vzácnějšího klonu a sexuální rybky byly převáţně imunní. To přesně odpovídalo Livelyho očekávání. Vycházel totiţ z předpokladu, ţe paraziti obývající tůň přizpůsobí své klíče nejhojnějším zámkům, coţ byly zámky hojnějšího z obou asexuálních klonů. Proč? Protoţe parazitičtí červi se s největší pravděpodobností potkávali se zámkem nejhojnějšího klonu. Vzácný klon i sexuální rybky (z nichţ kaţdá nese jiný zámek) byly v bezpečí. Ještě zajímavější byla třetí tůň, tůň Heart. Ta totiţ za velikého sucha v roce 1976 vyschla. O dva roky později byla znovu osídlena, přičemţ novou populaci zaloţil jen velmi malý počet rybek. V roce 1983, kdy probíhal výzkum, byla celá populace silně příbuzensky prokříţená (inbrední) a její sexuální příslušníci byli k černé skvrnitosti náchylnější neţ asexuální klony. Netrvalo dlouho, a nějakých 95 % ţivorodek obývajících tůň Heart byli asexuální jedinci. I to odpovídá teorii Červené královny, protoţe sexualita není k ničemu, postrádá-li populace genetickou rozmanitost: nemá smysl měnit zámek, pokud ho můţeme vyměnit pouze za stejný zámek. Lively s Vrijenhoekem vysadili do tůně Heart několik dalších sexuálních samiček, čímţ tamní populaci obohatili o nové typy zámků. Během dvou let byli sexuální halančíci vůči skvrnitosti téměř imunní; parazit se nyní zaměřil na asexuální klony. V jezeře nyní ţilo přes 80 % sexuálních rybek. Stačilo dodat kapku genetické rozmanitosti, a sexualita převáţila navzdory skutečnosti, ţe za ni jedinci platili ztrátou poloviny svých potenciálních potomků. 61 Případ mexických ţivorodek krásně ilustruje skutečnost, ţe hostitelé tlačí své parazity do bezvýchodných dilemat. John Tooby tvrdí, ţe si paraziti nedokáţí ohlídat zadní vrátka. Neustále jsou nuceni volit; ve vzájemné konkurenci pronásledují nejčastější typ hostitele, čímţ si házejí klacky pod nohy a zvýhodňují vzácnější typy hostitelů. Čím lépe jejich klíče odemykají hostitelovy zámky, tím víc je hostitel nucen svůj zámek vyměnit. 62 Sexualita nutí parazity hádat. Kdyţ se v Chile zdomácnělé evropské ostruţiníky staly nebezpečným plevelem, v boji s nimi měla pomoci přivezená houbová rez. Úspěšně likvidovala asexuální drahý ostruţiníků, ale proti sexuálním ostruţinám byla bezmocná. Podobně se na skutečnosti, ţe směsi různých odrůd pšenice nebo ječmene rostou lépe neţ čisté kultury (coţ rostou), ze dvou třetin podílí to, ţe houbové sněti se ve smíšených kulturách pomaleji přenášejí a bývají méně nakaţlivé

70 Hledání nestálosti Vysvětlení smyslu sexuality teorií Červené královny je jedinečným příkladem pokroku v přírodních vědách, k němuţ vedla syntéza různých přístupů k problému. Hamilton a jeho kolegové si parazitární vysvětlení sexuality nevycucali z prstu. Mohli se opřít o výsledky tří oddělených linií výzkumu, které se teprve dnes začínají setkávat. Prvním bylo zjištění, ţe paraziti mohou ovlivňovat velikost populací a vyvolávat cyklické kolísání početnosti; tyto myšlenky prvně formuloval Alfred Lotka a Vito Volterra ve dvacátých letech, konečný tvar jim dal v sedmdesátých letech v Londýně Robert May a Roy Anderson. Následoval objev široce rozšířeného polymorfismu, učiněný J. B. S. Haldanem a jeho spolupracovníky ve čtyřicátých letech -kuriózní zjištění, ţe téměř kaţdý gen existuje v několika různých verzích a ţe jednotlivým genům cosi brání vytlačit své protějšky. Třetí linie výzkumů začala pracemi Waltera Bodmera a ostatních badatelů na poli medicínského výzkumu; odhalili mechanismy obrany proti parazitům - geny pro rezistenci a systém zámků a klíčů. Hamilton všechny tři směry bádání spojil a uzavřel konstatováním, ţe paraziti svádějí nepřetrţitou bitvu s hostiteli, bitvu, kde zbraněmi jsou měnící se geny pro rezistenci. Proto existují baterie různých verzí stejných genů. Nebýt sexuality, celý systém by se zhroutil. 64 Převratným okamţikem ve všech třech oblastech výzkumu bylo opuštění představ o stabilitě. Lotku s Volterrou zajímalo, zda jsou paraziti schopni udrţovat rovnováhu s hostiteli; Haldane se ptal, co udrţuje dlouhodobě stabilní polymorfismus. Hamilton šel na problém odjinud. Tam, kde jiní hledali stabilitu, pokoušel jsem se, abych obhájil své představy o sexualitě, najít tolik proměnlivosti a pohybu..., kolik jen bylo moţné," uvedl. 65 Největší slabostí teorie je, ţe předpokládá cyklické střídání náchylnosti a odolnosti vůči parazitům. Výhody pro tu či onou stranu by se měly jako nějaké kyvadlo, byť ne tak pravidelně, vychylovat tam a zpět. 66 Některé příklady pravidelných cyklů v přírodě známe. Lumíci a jiní drobní hlodavci dosahují jednou za tři roky vysokých počtů, ve zbývajících letech jsou vzácní. Tetřevovití ptáci na skotských rašeliništích prodělávají pravidelné cykly hojnosti a vzácnosti, interval mezi vrcholy trvá asi tři roky a kolísání je způsobeno parazitickými červy. Avšak mnohem častější jsou chaotické výstřelky, například přemnoţení sarančí nebo relativně stabilní období růstu a úpadku jako v ţivotě člověka. Stále však není vyloučeno, ţe se podaří objevit pravidelné cykly hojnosti a vzácnosti ve výskytu různých verzí genů, které zajišťují odolnost vůči chorobám. Takové cykly však dosud nikdo nehledal

71 Záhada vířníků Kdyţ jsem nyní vysvětlil, proč existuje sexualita, musím se vrátit k vířníkům pijavenkám, drobným sladkovodním zvířátkům, u kterých ţádná sexualita neexistuje - coţ John Maynard Smith označil za skandál". Pokud má být teorie Červené královny pravdivá, musí mít pijavenky nějaký mechanismus zajišťující jim imunitu vůči chorobám; musí znát nějakou obranu, která je alternativou k sexu. Taková výjimka by pravidlo spíše potvrzovala, neţ vyvracela. Zdá se, ţe skandální záhada pijavenek bude brzy vysvětlena. Jenţe ve vědě o sexu je uţ tradicí, ţe vše nakonec můţe být jinak. V současné době byla navrţena dvě vysvětlení nesexuálnosti pijavenek, navzájem zcela odlišná. První vysvětlení pochází od Matthewa Meselsona. Ten se domnívá, ţe genetické inzerce - přeskakující geny, které včleňují své kopie do těch míst genomu, kam nepatří - se u pijavenek z nějakého důvodu nevyskytují. Takţe pijavenky nepotřebují sexualitu, která by je zbavovala nepatřičných genů. Vysvětlení připomíná Kondrašovovu teorii mírně ochucenou o Hamiltonovy názory (Meselson pokládá inzerce za jakousi formu genetické pohlavní choroby). 68 Druhé vysvětlení je konvenčněji hamiltonovské. Richard Ladle z univerzity v Oxfordu si všiml, ţe některé skupiny ţivočichů jsou schopny přeţít téměř úplné vyschnutí, při němţ ztrácejí asi 90 % vody. Je to z hlediska jejich biochemických schopností pozoruhodný kousek. Jde o ţelvušky, některé hlístice a pijavenky - a právě tyto skupiny se nerozmnoţují pohlavní cestou. Připomeňme si, ţe někteří vířníci sesychají do podoby drobných cyst a nechají se v oblacích prachu unášet atmosférou. Jejich příbuzní, sexuálně se rozmnoţující vířníci z nadřádu točivek (Monogononta), to nedokáţí (dokáţí to ovšem jejich vajíčka). Ladle se domnívá, ţe důkladné vysušení vlastního těla můţe být efektivní obranou proti parazitům - jakousi kompletní tělesnou očistou. Nepodařilo se mu dosud vysvětlit, proč by paraziti měli být k vysušení citlivější neţ jejich hostitelé; viry nejsou o mnoho sloţitější neţ balíčky makromolekul a ztráta vody by jim neměla příliš ublíţit. Něco však na Ladleově teorii bude. Ty druhy hlístic a ţelvušek, které nepřeţijí dehydrataci, jsou sexuální. Druhy, které dehydrataci přeţijí, sestávají pouze ze samic. 69 Teorie Červené královny dosud neporazila všechny své odpůrce. Několik ohnisek odporu nemíní kapitulovat. Tvrdohlaví zastánci genetických oprav dosud nevyklidili své pozice na univerzitách v Arizoně, ve Wisconsinu a v Texasu. I Kondrašovův prapor přitahuje nové přívrţence. Několik osamělých bojovníků za neprostupný břeh se opevnilo ve svých laboratořích. John Maynard Smith se moudře pokládá za pluralistu. Graham 73

72 Bell tvrdí, ţe se zřekl monolitní víry" (v teorii neprostupného břehu), která prostupovala jeho knihou The Masterpiece of Nature {Mistrovské dílo přírody), ale nestal se oddaným vojákem Červené královny. Georgi Williamsovi se dosud stýská po názoru, ţe sexualita je historickou náhodou, která se na nás přilepila. Joe Felsenstein donekonečna opakuje, ţe celý spor stojí na nesmyslných předpokladech podobně jako diskuse o zlaté rybce, která po vpuštění do akvária nezvýší jeho hmotnost. Austin Burt zastává překvapivý názor, ţe Červená královna i Kondrašovova mutační teorie jsou jen detailními popisy původního Weismannova názoru, ţe sexualita zajišťuje variabilitu nutnou k urychlení evoluce. Tím se kruh uzavírá. I Bill Hamilton připouští, ţe jeho Červená královna moţná kromě variability v čase vyţaduje i něco variability v prostoru, aby plnila svou funkci. S Kondrašovem se poprvé setkal v červnu 1992 v Ohiu; shodli se, ţe si své teorie podrţí, dokud se nenahromadí víc důkazů. A to vědci dělají. Dobrý advokát nesmí přiznat poráţku. Osobně věřím, ţe za sto let budou biologové rekapitulující debatu o evoluci sexu říkat: Vikář z Bray ustoupil neprostupnému břehu, načeţ ten podlehl Červené královně. 70 Sexualita je zde kvůli chorobám. Chrání nás před nebezpečím parazitů. Geny sexuálních organismů mají před parazity náskok o jeden krůček. Takţe muţi nejsou zbyteční; ţeny si jimi pojišťují své děti proti chřipce a neštovicím (pokud vás to uklidní). Ţena obohacuje svá vajíčka o spermie. Kdyby to totiţ nedělala, všechny její děti by byly shodně zranitelné a podlehly by prvnímu parazitovi, který by se naučil odemykat její genetický zámek. Neţ se však muţi vrhnou do oslav své nové role, neţ se shromáţdí okolo táborových ohňů a začnou za doprovodu tamtamů opěvovat blahodárné patogeny, nechť se zachvějí nad novou hrozbou, která se vznáší nad jejich existencí. Nechť se zamyslí nad houbami. Neboť mnohé houby sice jsou sexuální, ale nemají samce. Mají desetitisíce různých pohlaví, která jsou na první pohled identická, spojují se zcela rovnoprávně, ale nemohou se párovat sama se sebou. 71 I mezi ţivočichy existuje spousta hermafroditů, například známé ţíţaly. K pohlavnímu rozmnoţování nejsou pohlaví nutně potřebná. A uţ vůbec ne dvě pohlaví, natoţpak dvě pohlaví tak rozdílná jako muţi a ţeny. Ba co víc, systém dvou pohlaví je na první pohled nejhloupější ze všech představitelných systémů, protoţe se při něm přesně polovina osob, které potkáte, nedá pouţít k plození. Kdybychom byli hermafrodity, mohl by se kaţdý z nás párovat se všemi ostatními. Kdyby nás bylo pohlaví, mohli bychom se jako muchomůrky rozplozovat s 99 % svých bliţních. Kdybychom měli tři pohlaví, provozovali bychom sex se dvěma osobami ze tří. Takţe i kdyţ nám teorie Červené královny objasnila, k čemu je sexualita dobrá, stojíme s ní teprve na počátku dlouhého příběhu. 74

73 K a p i t o l a č t v r t á Vzpoura genů a dvě pohlaví Ţelvák potkal ţelvu skrytou ve dvou deskách, takţe houby poznal, zda je chlap či ţenská. A kdyţ na ni lezl, tak si říkal: Kdoví, jak je moţný, ţe jsou ţelvy ještě plodný. Ogden Nash K typické britské vesnici patřila ve středověku obecní pastvina určená k pastvě dobytka. Dělili se o ni všichni vesničané, kaţdý na ni mohl vyhánět tolik krav, kolik uznal za vhodné. Výsledkem bývalo přepásání společného pozemku, který nakonec uţivil jen velmi málo zvířat. Kdyby byli všichni vesničané vedeni k troše ukázněné skromnosti, uţivila by pastvina mnohem větší stádo. Taková tragédie společných statků" 1 se během celé historie lidstva neustále opakovala. Kaţdému otevřenému mořskému lovišti hrozí nadměrný lov a brzké vyčerpání zásob, po němţ jsou rybáři dohnáni k chudobě. Takový osud stihl velryby, lesy i zásoby podzemní vody. Z pohledu ekonoma je tragédie společných statků tragédií neujasněných vlastnických vztahů. Protoţe pastvina nebo rybolovný revír nemají jednoznačného vlastníka, o zisk se dělí všichni společně za cenu přepásání nebo nadměrného výlovu. Vesničan, který pase příliš mnoho krav (nebo rybář, který vyloví příliš mnoho sítí plných ryb), shrábne celý zisk ze svých krav (nebo ryb). Zisk jde do jeho vlastní kapsy, zatímco o ztráty se dělí s ostatními. Je to jednosměrná silnice vedoucí k bohatství jednotlivce a chudobě celé vesnice. K chudobě, z níţ není návratu. Racionální chování jednotlivců vede ke kolektivně iracionálnímu výsledku. Agresivní sobec s povahou zdivočelého kočovníka získává na účet zodpovědného občana. Ve světě genů se setkáváme s úplně stejnou situací. Zní to podivně, ale právě proto jsou chlapci jiní neţ děvčata. 75

74 Proč nejsme hermafroditi Ţádná z dosud diskutovaných teorií nám nevysvětlila, k čemu potřebujeme dvě různá pohlaví. 2 Proč nejsme všichni obojetníci, zároveň samci a samice, nemícháme své geny s geny všech našich bliţních a nevyhneme se tak placení daně ze samců, která sniţuje naši reprodukční úspěšnost na polovinu? Kdyţ uţ jsme u otázek, proč jsou pohlaví právě dvě, a to i u herafroditů? Proč si balíky genetické informace nevyměňujeme jako sobě rovní? Otázka K čemu je pohlavní rozmnoţování?" postrádá smysl bez otázky K čemu jsou pohlaví?". Odpověď je kupodivu známa. Tato kapitola je věnována jednomu z nejpodivnějších aspektů teorie Červené královny, který bývá označován tajuplným jménem vnitrogenomový konflikt". Budu v ní hovořit o harmonii a sobectví, o konfliktu zájmů mezi různými geny v jednom těle, o genech bez kázně a genech psancích. A přikloním se k názoru, ţe z rozporů uvnitř genomu, který je jedinci spíše na obtíţ, pochází řada vlastností sexuálně se mnoţících tvorů. Důsledkem vnitrogenomového konfliktu je nestabilní, interaktivní a historický charakter evolučních dějů". 3 Oněch genů, které vytvářejí průměrné lidské tělo a vládnou mu, můţeme přirovnat k obyvatel středně velkého města. Lidské tělo -tak jako existence lidské společnosti - závisí na nelehké rovnováze svobodného podnikání a sociální kooperace. Bez kooperace a solidarity by obyvatelé města netvořili komunitu. Všichni by lhali a podváděli a snaţili se o nezákonné zbohatnutí na úkor všech ostatních; veškeré sociální aktivity - obchod, vláda, vzdělání, sport - by se zhroutily. Bez spolupráce mezi geny by těla, v nichţ geny sídlí, nemohla být pouţita k přenosu genů do další generace. Nebyla by totiţ nikdy vybudována. O pouhou generaci dříve by většina biologů pokládala předchozí odstavec za matoucí. Geny nevládnou vědomím a nemohou se rozhodnout pro spolupráci; jsou to bezduché molekuly zapínané a vypínané chemickými signály. Ke spořádané práci na stavbě lidského těla je nenutí demokratické rozhodnutí, ale jakýsi záhadný biochemický program. V několika posledních letech zahájili George Williams, William Hamilton a jiní vědci revoluci, díky níţ stále více biologů uvaţuje o genech jako o aktivních a mazaných individualitách. Tím nechci říct, ţe by geny vládly vědomím a sledovaly vzdálené cíle; ţádný seriózní biolog by mi nevěřil. Za teleologický fakt však pokládám tvrzení, ţe evoluce postupuje cestou přírodního výběru a přírodní výběr znamená lepší schopnost přeţití pro ty geny, které dokáţí zlepšit svou schopnost přeţít. Kterýkoli gen je tudíţ nutně potomkem genu, který se úspěšně přenesl do příští generace. O genu, který 76

75 zvyšuje svou schopnost přeţití, pak můţeme tvrdit, ţe tak činí za účelem zvýšení své schopnosti přeţít. Spolupráce při výstavbě těla je výhodnou strategií", která pomáhá přeţít, podobně jako je spolupráce při správě města výhodná pro jeho obyvatele. Lidská společnost však nestojí pouze na spolupráci. Neobejde se bez jistého podílu svobodných a soutěţivých aktivit. Dokázal to gigantický experiment zvaný komunismus v laboratoři jménem SSSR. Prostá a krásná představa, ţe by společnost měla být uspořádána na principu Kaţdý podle svých schopností, kaţdému podle jeho potřeb", je katastrofálně nesplnitelná, protoţe nikomu nelze vysvětlit, proč by se měl dělit o plody své práce se systémem, který ho za usilovnější práci ničím neodmění. Nucená spolupráce komunistického typu je individuálním sobectvím stejně zranitelná jako otevřený zápas všech proti všem. Stejně tak nutně vyhyne gen, který by snad zvýšil ţivotaschopnost těla, ale znemoţnil by mu rozmnoţování nebo by nebyl přenášen rozmnoţováním. Blahodárné účinky takového genu by se nikdy neprojevily. Nalezení ideální rovnováhy mezi kooperací a konkurencí je uţ po staletí touhou i prokletím západní civilizace. Adam Smith si všiml, ţe ekonomické potřeby jedinců lze uvolněním ambicí kaţdého jednotlivce naplnit snadněji neţ snahou o plánované řízení společnosti. Jenţe ani Adam Smith netvrdil, ţe svobodný trh povede k Utopii. I nejzarytější zastánci svobodného trhu dnes souhlasí s potřebou regulovat, kontrolovat a zdaňovat úsilí ambiciózních jedinců, čímţ má být zajištěno, aby ctiţádost úspěšných nebyla uspokojována na útraty zbytku společnosti. Jak řekl biolog Egbert Leigh ze Smithsonova ústavu pro výzkum tropů (Smithsonian Tropical Research Institute): Lidská inteligence teprve musí vytvořit společnost, v níţ by svobodná soutěţ mezi všemi jedinci vedla k blahobytu všech." 4 Společenství genů se snaţí vypořádat s úplně stejným problémem. Kaţdý gen je potomkem genu, který nevědomky nelitoval ţádných prostředků a sil, aby se dostal do další generace. Moţná mu k tomu poslouţila spolupráce s jinými geny, moţná si s nimi konkuroval. K vynálezu pohlaví vedla právě konkurence. Kdyţ se před několika miliardami let vynořil z prapolévky ţivot, převládly v něm molekuly, které se dokázaly replikovat na úkor jiných molekul. Pak některé z nich objevily výhody kooperace a specializace, začaly se shlukovat do skupin zvaných chromozomy a vytvářely si společně řízené stroje zvané buňky. S jejich pomocí geny zefektivnily replikační proces. Přesně stejným způsobem se v dávné minulosti lidstva skupinky zemědělců spojovaly s kováři a tesaři a vytvářely s nimi jednotky zvané vesnice. Posléze chromozomy zjistily, ţe několik spolupracujících buněk můţe vy- 77

76 tvořit superbuňku, tak jako z obyvatel několika vesnic můţe vzniknout kmen. Byla vynalezena moderní buňka, tým různých a původně samostatných bakterií. Později - stejně jako se kmeny sjednocovaly ve státech a státy v impériích - se i moderní buňky spojovaly v rostlinách, zvířatech a houbách, ohromných superkonglomerátech genových konglomerátů. 5 Společenský vývoj by nebyl uskutečnitelný bez zákonů, které nutí jedince vzdát se vlastních zájmů ve prospěch celku. V biologickém vývoji tomu nebylo jinak. Úspěch či neúspěch genu zhodnotí budoucnost podle jediného kritéria: zda se stal nebo nestal předkem dalších genů. Nejčastější cesta k úspěchu vede skrze neúspěch jiných genů; podobně člověk získává bohatství tak, ţe přesvědčí ostatní, aby se s ním rozdělili (zákonnou nebo nezákonnou cestou). Pokud je gen sám, všechny ostatní geny jsou jeho nepřáteli - kaţdý hraje jen za sebe. Stane-li se součástí koalice, pak společným zájmem všech genů v koalici je vítězství nad jinou koalicí; podobně společným zájmem všech zaměstnanců společnosti Boeing je růst firmy na úkor konkurenčního Airbusu. Dosavadní popis zhruba vystihuje svět virů a bakterií, jednoúčelových vozidel pro jednoduše organizované genové týmy, které si silně konkurují s ostatními týmy, ale uvnitř týmu pěstují převáţně harmonické vztahy. Brzy pochopíme, proč se bakteriální harmonie rozpadá ve chvíli, kdy spojením bakterií vznikají eukaryotní buňky a spojením eukaryotních buněk vznikají mnohobuněčné organismy. Hroutící se pořádek musí být zajišťován zákony a byrokraciemi. Ani harmonie na bakteriální úrovni není dokonalá. Vezměme například nový supersilný mutantní gen, který se zrodil uvnitř bakterie. Je lepší neţ kterýkoli gen jeho týmu, ale jeho úspěchy závisejí na výsledcích všech ostatních. Musí se cítit jako geniální inţenýr zaměstnaný u malé krachující společnosti nebo jako prvotřídní sportovec v druholigovém druţstvu. Náš inţenýr i atlet se budou snaţit změnit firmu. Proto se nedivme, ţe i bakteriální geny vynalezly mechanismus, který jim umoţňuje stěhovat se z jedné bakterie do druhé. Mechanismu se říká konjugace a obecně je pokládán za specifickou formu sexuality. Při konjugaci se dvě bakterie spojí úzkým potrubím a vymění si kousky genomů. Na rozdíl od normální" sexuality nemá konjugace nic společného s rozmnoţováním a je relativně vzácná. Sexualita to však je - jde o genetický obchod. Donal Hickey z Ottawské univerzity a Michael Rose z Kalifornské univerzity v Irvinu přišli na počátku osmdesátých let jako první na myšlenku, ţe bakteriální sexualita" nepřináší uţitek bakteriím, ale genům - neslouţí týmu, ale hráčům. 6 Gen dosáhne svého sobeckého cíle, jeho tým však tratí: 78

77 úspěšný hráč dal přednost lepšímu druţstvu. Hickeyho a Roseova teorie ovšem není s to vysvětlit, proč je sexualita mezi rostlinami a ţivočichy tak běţná; nesnaţí se konkurovat dosud diskutovaným názorům. Napovídá však, jak mohl celý proces začít. Umoţňuje nám představit si, jak sex vznikl. Sexualita umoţňuje individuálnímu genu nejen vertikální, ale i horizontální šíření. Pokud by některý gen dokázal přimět svého vlastníka (který je současně jeho dopravním prostředkem) k pohlavnímu mnoţení, učinil by cosi, co je pro něj výhodné (přesněji řečeno, cosi, co zvýší jeho pravděpodobnost dostat se do dalších generací), byť by to pro sexuálního jedince mělo znamenat ztrátu. Kdyţ gen přinutí svého vlastníka k sexu, aby se sám dostal i do jiných linií potomstva, chová se stejně jako virus vztekliny, který si podmaní psa a nutí ho kousat do všeho kolem, aby se dostal do jiných psů. Hickey s Rosem věnovali zvláštní pozornost transpozonům, přeskakujícím genům, které jako by se dokázaly vystřihnout ze svých chromozomů a zařadit se do chromozomů jiných. V roce 1980 došly nezávisle na sobě dva týmy vědců k závěru, ţe transpozony jsou příkladem sobecké" neboli parazitní DNA, která své kopie šíří na úkor jiných genů. Přestali hledat smysl existence transpozonů v nějaké výhodě pro jedince, coţ dělali vědci před nimi, a začali problém transpozonů chápat jako ztrátu pro jedince a zisk pro transpozon. 7 Lupiči a bandité nepřinášejí společnosti prospěch, ale zkázu. Prospěch přinášejí jen sobě. Transpozony by mohly být, řečeno s Richardem Dawkinsem, jakési geny psanci". Hickey si vzápětí všiml, ţe transpozony jsou mnohem hojnější mezi sexuálními tvory, kteří se páří s geneticky vzdálenými jedinci, neţ mezi asexuálními organismy a organismy pářícími se s příbuznými. Propočítal několik matematických modelů a zjistil, ţe parazitickým genům se můţe dařit i tehdy, kdyţ ubliţují svým nositelům. Našel i několik případů parazitických genů kvasinek, které se šířily rychle v sexuálních a pomalu v asexuálních populacích. Byly situovány na plazmidech, drobných a samostatných smyčkách DNA. Záhy se ukázalo, ţe u některých bakterií přítomnost plazmidů provokuje vznik konjugace, prostřednictvím níţ se plazmidy šíří. Je to stejné jako s virem vztekliny, který nutí psa kousat. Hranice mezi zlotřilým genem a infekcí se smývá. 8 Nikdo není potomkem Ábela Ţivot bakteriálního týmu probíhá i přes občasné drobné pokusy o vzpouru celkem harmonicky. I v komplikovanějších organismech, jako jsou měňavky, které v dávné minulosti vznikly jako shluky pravěkých bakterií, 9 najdeme jen málo rozporů mezi zájmy jednotlivých hráčů. To geny 79

78 komplikovanějších tvorů mají víc příleţitostí, jak si ţít na úkor svých kolegů. Ukazuje se, ţe genomy ţivočichů a rostlin jsou plné částečně potlačených vzpour proti sociální harmonii. Některé samice potemníků moučných nesou gen nazývaný Médea, který zabíjí ty potomky, kteří ho nezdědili, 10 jako by si políčil na všechna mláďata samičího pohlaví a propustil jen ta, která sám obývá. U hmyzu existují celé sobecké chromozomy, říká se jim B-chromozomy, a ty se nestarají o nic jiného neţ zajistit svůj přenos do příští generace. Dělají to tak, ţe se vecpou do kaţdého vajíčka, které samice vyprodukují." U jiného hmyzu, a sice u jistého druhu červce, je znám ještě bizarnější genetický parazit. Při oplození jeho vajíček se někdy do vajíčka dostane více neţ jedna spermie. Pokud se tak stane, jedna spermie obvyklým způsobem splyne s jádrem vajíčka, zatímco nadbytečná spermie vyčkává opodál a synchronně s vajíčkem se dělí. Kdyţ červec z oplozeného vajíčka dospívá, vyţerou mu parazitické spermie pohlavní orgány a protlačí se na jejich místo. Dospělý hmyz pak produkuje vajíčka nebo spermie, které jsou s ním sotva příbuzné, a je úchvatným příkladem genetického paroháče. 12 Při sexuálním rozmnoţování dostávají sobecké geny svou největší šanci. Většina rostlin a ţivočichů je diploidních: jejich geny se vyskytují v párech. Jako v kaţdém páru je i genetická rovnováha v diploidním organismu značně vratká, a jakmile partnerství skončí, můţe jít do tuhého. Partnerství končí sexem. Při meióze, ústředním genetickém pochodu sexuality, se spárované geny rozvádějí, aby daly vznik haploidním spermiím a vajíčkům. Je to chvíle, kdy kaţdý gen získává příleţitost zachovat se k partnerovi sobecky. Má šanci monopolizovat pro sebe spermie či vajíčka. Pak bude prosperovat, zatímco jeho partner utrpí újmu. 13 Moţnost takového vývoje byla v posledních letech probádána skupinou mladých biologů, mezi nimiţ vynikl Steve Frank z Kalifornské univerzity v Irvinu a oxfordští vědci Laurence Hurst, Andrew Pomiankowski, David Haig a Alan Grafen. Řídili se následující úvahou: Při ţenině početí získá její embryo jen polovinu jejích genů. Šťastnější polovinu; méně šťastná polovina můţe zapomenuta zmírat touhou po větším štěstí při příštím vrhu kostkou, ţenině příštím početí. Zopakujme si, ţe máme 23 párů chromozomů, 23 kusů od matky a 23 kusů od otce. Při výrobě vajíčka nebo spermie sebereme z kaţdého páru jeden kousek, čímţ získáme sadu 23 chromozomů. Všechny chromozomy v sadě mohou být od matky nebo od otce, mnohem pravděpodobnější však je, ţe naše spermie či vajíčka ponesou směsku chromozomů od obou rodičů. Takţe sobecký gen, který by zfalšoval kostky tak, ţe by jeho šance dostat se do embrya byly vyšší neţ 80

79 50 : 50, můţe získat mnoho. Představme si, ţe by jednoduše povraţdil své protějšky, kteří by se do embrya dostali z druhého prarodiče. Takový gen existuje. Na chromozomu číslo dvě jednoho typu mouchy octomilky byl objeven gen nazývaný vychylovač segregace" neboli segregation distorter", jenţ je s to pozabíjet všechny spermie nesoucí druhou kopii chromozomu číslo dvě. Octomilka pak má poloviční počet spermií oproti normálu. A všechny nesou vychylovač segregace, který si tak zajišťuje monopol na její potomstvo. 14 Říkejme našemu genu Kain. Co se však stane, je-li Kain Ábelovo jednovaječné dvojče, takţe nemůţe zabít svého bratra, aniţ by nezabil sám sebe? Nedivte se, vţdyť zbraň, kterou proti Ábelovi pouţije, není nic jiného neţ destruktivní enzym, který uvolňuje do jeho buněk - vlastně jakási chemická bojová látka. Má jedinou šanci, a sice získat zařízení, které ho ochrání - plynovou masku (ve skutečnosti gen, který odeţene destruktivní enzym). Kainova maska" chrání bratrovraha proti účinkům zbraně, kterou pouţívá proti Ábelovi. Kain se stane předkem budoucích generací, Ábel nikoli. Gen pro chromozomální bratrovraţdu se rozšíří tak jistě, jako bratrovrah zdědil zemi. Obecně se různým vychylovačům segregace a jiným bratrovraţedným genům říká geny meiotického tahu" (anglicky meiotic drive"); meiotický tah dokáţe výsledky meiózy vychylovat na jednu či druhou stranu. 15 Geny meiotického tahu jsou známy u much, myší a několika dalších tvorů, všeobecně však jsou vzácné. Čím to? Ze stejných důvodů, proč jsou vzácné vraţdy. Zájmy ostatních genů totiţ chrání zákony. Geny i lidé mají dost jiných starostí neţ se vzájemně vyvraţďovat. Geny, které se nacházely na stejném chromozomu jako gen Ábel a zahynuly spolu s ním, by nemusely zemřít, kdyby přišly na nějaký způsob, jak Kainovy plány zhatit. Řečeno jinými slovy, geny, které zkříţí plány genům pro meiotický tah, se budou šířit stejně spolehlivě jako geny meiotického tahu. Výsledkem jsou závody ve zbrojení, energický sprint Červené královny. David Haig a Alan Grafen jsou přesvědčeni, ţe existuje řada obranných mechanismů proti meiotickému tahu a ţe jejich nejznámějším projevem je ono genetické mísení, při němţ si části chromozomů ze stejného páru vzájemně vyměňují místa. Pokud si kousek chromozomu, který leţí vedle Kaina, náhle vymění místo s kouskem leţícím vedle Ábela, pak bude Kain připraven o svou plynovou masku a získá ji Ábel. A výsledek? Kain páchá sebevraţdu a Ábel šťastně a ve zdraví přeţívá. 16 Popsaná výměna mezi chromozomy se nazývá crossing-over" (v češtině se ujal anglický termín). Dochází k němu mezi téměř všemi páry chromozomů u většiny zvířat a rostlin. Jediné, co způsobí, je důkladnější pro- 81

80 mísení genů - coţ bylo pokládáno za nejvlastnější smysl crossing-overu, dokud Haig s Grafenem neformulovali své myšlenky. Haig a Grafen však současně upozorňují, ţe funkce crossing-overu nemusí být natolik specifická; celý proces zkrátka můţe být nástrojem udrţení vnitrobuněčného právního řádu. V dokonalém světě by neexistovali policisté, protoţe by nebyli zločinci. Policisté tu nejsou pro ozdobu, nýbrţ k ochraně společnosti před rozkladem. Podle Haigovy a Grafenovy teorie vykonává cros-sing-over policejní dohled nad dělením chromozomů, aby probíhalo co moţná nejférověji. Taková teorie se uţ svou povahou brání snadnému potvrzení. Haig se svým suchým australským humorem poznamenal, ţe crossing-over je jako sprej proti slonům. Věříte, ţe funguje, protoţe okolo sebe nevidíte ţádné slony. 17 Kainovské geny v myších a mouchách přeţívají jen proto, ţe své genetické plynové masky drţí na chromozomu těsně vedle sebe. Pak je málo pravděpodobné, ţe by se od nich odtrhly při crossing-overech. Jeden pár chromozomů však můţe být kainovskými geny obzvlášť zranitelný. Je to sexuální chromozomový pár, na němţ ke crossing-overům nedochází. Pohlaví lidí a mnoha jiných ţivočichů je určeno genetickým mechanismem, který se podobá loterii. Obdrţíte-li od rodičů pár chromozomů X, budete samičího pohlaví; obdrţíte-li jeden chromozom X a jeden Y, stanete se samcem (pokud nejste pták, pavouk nebo motýl, u nichţ je to obráceně). Protoţe chromozomy Y obsahují geny kódující samčí vlastnosti, liší se od chromozomů X a nemohou si s nimi při crossing-overu nic vyměňovat. Gen Kain na chromozomu X by mohl snadno zabít chromozom Y, aniţ by riskoval sebevraţdu. Poměr pohlaví v příští generaci se pak můţe vychýlit ve prospěch samic, přičemţ nepříznivé dopady nerovnováhy by nesla rovným dílem celá populace, zatímco zisk - monopolizaci potomků -by shrábl jediný gen - Kain -, přesně jako v případě neukázněných občanů a obecních pastvin. 18 Chvála jednostranného odzbrojení Obecně vzato, společné zájmy genů obvykle převáţí nad ambicemi vzbouřenců. Egbert Leigh soudí, ţe parlament genů" nakonec prosadí svou vůli. 19 Ale čtenář asi začíná ztrácet trpělivost. Tento krátký exkurz do buněčné byrokracie," říká si, je moţná zajímavý, ale nepřivedl nás o nic blíţe k otázce, kterou jsme si poloţili na počátku kapitoly - k otázce, proč existují dvě pohlaví." 82

81 Prosím o chvilku strpení. Cesta, po které jsme se vydali - hledání rozporů mezi genovými sadami -, nás dovede k odpovědi. Protoţe i pohlaví můţe být součástí buněčné byrokracie. Samec je definován jako pohlaví, které produkuje spermie nebo pylová zrna: malé, pohyblivé a značně početné pohlavní buňky. Samice produkuje relativně málo velkých a nepohyblivých pohlavních buněk, vajíček. Jenţe velikost není to jediné, v čem se samčí a samičí pohlavní buňky liší. Mnohem významnější rozdíl spočívá ve skutečnosti, ţe několik málo genů lze zdědit pouze od matky. V roce 1981 se Ledě Cosmidesové a Johnu Toobymu, dvěma vědcům z Harvardovy univerzity, s jejichţ důvtipem se setkáme ještě na mnoha stránkách této knihy, podařilo zrekonstruovat historii jedné mnohem ambicióznější vzpoury proti genovému parlamentu, vzpoury, která dohnala evoluci ţivých tvorů na zcela nové a podivné cesty a skončila vynálezem dvou pohlaví. 20 Dosud jsem o genech hovořil tak, jako by pro všechny platily stejné zákony dědičnosti. Při oplodnění vaječné buňky do ní přejde jediná část spermie, balíček napěchovaný geny, takzvané jádro neboli nukleus. Zbytek spermie zůstane vně vajíčka. A s ním i některé otcovské geny, jeţ vůbec nejsou obsaţeny v jádře; jde o geny nacházející se na drobných vnitrobuněčných strukturách, na organelách. Známe dva typy organel s vlastními geny - mitochondrie, které pomocí kyslíku uvolňují energii z potravy, a chloroplasty (ty mají pouze rostliny), vyrábějící za slunečního světla potravu ze vzduchu a vody. Zmíněné organely jsou zcela jistě potomky bakterií, které ţily uvnitř buněk a jeţ si buňky ochočily", aby mohly vyuţít jejich biochemických schopností. Jako volně ţijící bakterie měly organely řadu vlastních genů a mnohé z nich jim dosud zůstaly. Kupříkladu lidské mitochondrie nesou 37 genů. Otázku Proč existují dvě pohlaví?" nelze oddělit od otázky Proč se některé geny dědí pouze po mateřské linii?". 21 Proč by se organely spermií neměly připojit k organelám vajíček? Zdá se, ţe evoluce vynaloţila mimořádné úsilí, aby otcovským organelám zatarasila cestu. U rostlin zajišťuje malá světlost pylové láčky, ţe samčí organely z pylu nevstoupí do vaječných buněk. U zvířat musí spermie, chys-tá-li se oplodnit vajíčko, projít jakousi osobní prohlídkou, při níţ jsou jí zabaveny všechny organely. Ale proč? Odpověď najdeme ve výjimce, která potvrzuje pravidlo. Zelená řasa Chlamydomonas má dvě pohlaví, která však vypadají skoro stejně. Neříká se jim proto samčí a samicí, ale plus a minus. Rodičovské chloroplasty této řasy spolu svádějí vyhlazovací válku, při níţ jich 95 % zahyne. Zbylých 5 % pochází z plusového pohlaví a za své vítězství vděčí prachobyčejné počet- 83

82 ní převaze. 22 Jejich válka oslabuje celou buňku. Před jadernými geny se odehrává stejně úzkostná scéna, jako před kníţetem, který v Romeovi a Julii pozoroval rozbroje svých poddaných: Styďte se, rušit mír, vy vzbouřenci, bít bratr do bratra, aţ teče krev! Neslyšíte? Jste lidi, nebo zvěř, ţe jenom proudy z otevřených ran zchladí váš vztek? Hned odhoďte ty pomatené zbraně, jinak vás čekají mučidla! Váš vládce má uţ dost těch šarvátek, chce mluvit, slyšte: Třikrát jste, Monteku a Kapulete, zaseli bouři malicherným sporem, třikrát se strhly bitky v ulicích;...teď všichni rozchod! Jinak trestám smrtí." William Shakespeare: Romeo a Julie, 1. dějství, obraz 1. (v překladu Zdeňka Urbánka) Kníţe má záhy zjistit, ţe ani jeho káravé věty nedokáţí smířit dávnou při. Kdyby se řídil příkladem jaderných genů, vyvraţdil by všechny Monteky. Obdobně totiţ jaderné geny otce a matky společnými silami masakrují samčí organely. Pro samčí jádro (nikoli pro samčí organely) je taková strategie výhodná, protoţe likvidace organel přispěje k ţivotaschopnému potomstvu. Takţe nositelé pokorných, sebevraţedných organel (v pohlaví minus) se budou šířit. Brzy nastane stav, kdy jakákoli odchylka od poměru 1 : 1 mezi zabijáky a oběťmi znamená výhodu pro vzácnější skupinu, coţ samo o sobě vrátí poměr na původní hodnotu. Takţe jsou vynalezena dvě pohlaví: zabijáci, kteří dodávají organely, a oběti, které o ně přicházejí. Laurence Hurst z Oxfordu takovou úvahou dospěl k závěru, ţe existence dvou pohlaví provází kaţdý typ sexuálního rozmnoţování, při němţ splývají (fúzují) pohlavní buňky. Tam, kde je sex provázen fúzí buněk (u řas z rodu Chlamydomonas a většiny rostlin i zvířat), lze očekávat dvou-pohlavnost. Jestliţe se sex uskutečňuje konjugací - dvě buňky se propojí trubičkou a vymění si přes ni jádra - a buňky nefúzují, nevypukne konflikt mezi organelami a není zabijáků ani obětí. Není divu, ţe u druhů, které se sexuálně rozmnoţují konjugací (například u obrvených prvoků a hub), nacházíme mnoho desítek různých pohlaví. Zvlášť uspokojivým příkladem 84

83 je jistý prvok ze skupiny nálevníků, který můţe provozovat sex oběma způsoby. Kdyţ to dělá fúzí, chová se, jako by měl dvě pohlaví. Při konjugaci má pohlaví celou řadu. V roce 1991, právě kdyţ dopilovával svou teorii, narazil Hurst na případ, který ji zdánlivě popíral. Existuje totiţ drah hlenky, který má 13 pohlaví a pohlavně se rozmnoţuje fúzí. Zavrtal se do problému hlouběji a zjistil, ţe oněch 13 pohlaví je hierarchicky organizováno. Pohlaví 13 vţdy dodává organely, ať se páří s kterýmkoli niţším, pohlaví 12 je dodává jen pohlaví 11 a niţším a tak dále. Princip je stejný jako u dvou pohlaví, pouze nesrovnatelně komplikovanější. 23 Bezpečný sex a spermie Stejně jako sexualita většiny ţivočichů a rostlin, i lidský pohlavní ţivot je zaloţen na splynutí pohlavních buněk. I my tudíţ máme dvě pohlaví. Naše verze sexuality splynutím se ovšem značně liší od primitivních poměrů u řasy Chlamydomonas. Samci své organely nevystavují jistému masakru, protoţe je vůbec nevpustí na nebezpečné území. Spermie sestává pouze z lodního šroubu (bičíku), mitochondriálního motoru a jaderného nákladu. Buňky, z nichţ vzniknou spermie, nelitují značného úsilí, aby se zbavily zbytku své cytoplazmy. Část z ní dokonce samy stráví. Kdyţ spermie naváţe kontakt s vajíčkem, odhodí přes palubu dokonce i lodní šroub a motor. Jen jádro můţe pokračovat v cestě. Hurst se ve svém vysvětlení znovu vrací k problému nakaţlivých chorob. 24 Organely nejsou jedinými genetickými výtrţníky v buňkách. Vţdyť v nich nacházíme i viry a bakterie, na něţ lze aplikovat přesně stejnou úvahu jako na organely. Při splynutí dvou buněk se soupeřící bakterie pouštějí do boje na ţivot a na smrt. Pokud bakterie, která si dosud šťastně lebedila ve vajíčku, zjistí, ţe do jejího hájemství vtrhla konkurenční bakterie ze spermie, musí s ní začít soutěţit a to v praxi můţe znamenat, ţe zanechá dosud neškodného způsobu ţivota a manifestuje se jako onemocnění. Máme jednoznačné důkazy, ţe latentní choroby mohou být probuzeny konkurenční" infekcí. Například virus HIV, způsobující onemocnění AIDS, infikuje mozkové buňky člověka, v nichţ setrvává ve stavu klidu -dormanci. Kdyţ potom mozkové buňky obsadí zcela odlišný druh viru, cytomegalovirus, infekce má za následek probuzení viru HIV a ten se začne urychleně pomnoţovat. Mimo jiné i tímto mechanismem se vysvětluje, proč HIV mnohem pravděpodobněji vyvolá AIDS u osob, které se nakazily druhou, takzvanou komplikující infekcí. Dalším rysem onemocnění 85

84 AIDS je, ţe mnohé za normálních podmínek neškodné bakterie a viry, například Pneumocystis, cytomegalovirus nebo herpes, které běţně a nepozorovaně obývají naše těla, se s postupem onemocnění stávají virulentními a agresivními. Částečně se tak děje z toho důvodu, ţe AIDS je onemocněním imunitního systému a imunitní zábrany proti běţným nákazám jsou odstraněny. Jev však lze vysvětlit i evolucionisticky: Má-li váš hostitel smrt na jazyku, je rozumné mnoţit se co nejrychleji. Takzvané oportunní infekce na vás udeří aţ tehdy, kdyţ jste na dně. V podobném duchu vyznívá i názor, ţe takzvaná kříţová reaktivita imunitního systému (infekce jedním kmenem mikroba vede k rezistenci vůči jiným kmenům téhoţ druhu) můţe být parazitární obdobou dveří, které parazit, jakmile je uvnitř hostitele, zabouchne před nosem konkurenčním kmenům vlastního druhu. 25 Vyplatí-li se parazitovi, jakmile se objevil konkurent, vymačkat z hostitele to poslední a opustit ho, vyplatí se hostiteli vyvarovat se souběţné infekce dvěma parazitárními kmeny. A právě při sexu je riziko souběţné infekce největší. Spermie, která splyne s vajíčkem, riskuje, ţe s sebou do vajíčka vnese celý náklad bakterií a virů. Jejich příchod by probudil z letargie všechny parazity ukryté ve vajíčku, načeţ by vypukla válka o vládu nad územím a vajíčko by oslabila nebo zahubila. Válce lze ovšem zabránit, kdyţ spermie do vajíčka nevnese materiál, v němţ by se bakterie a viry mohly ukrývat. Dovnitř smí z celé spermie jen jádro. Není nad bezpečný sex. Dokázat popsanou teorii nebude snadné, lze ji však podpořit pozorováním některých trepek z rodu Paramecium, prvoků, kteří se sexuálně rozmnoţují konjugací; předávají si svá jádra úzkou trubičkou. Jde o hygienickou proceduru, při níţ do druhé buňky cestují pouze jádra. Trubička je těsná i pro jádro - protáhne se přes ni jen s obtíţemi. Moţná ne náhodou mají pouze trepky a jejich nejbliţší příbuzní velmi drobná jádra, jeţ jim slouţí k uskladnění genů (taky se jim říkalo trezory na kód"), ze kterých si pro kaţdodenní potřebu vyrábějí rozměrnější kopie. 26 Rozhodná chvíle Pohlaví tedy byla vynalezena coby způsob řešení sporu mezi cytoplazmatickými geny dvou rodičů. Neţ riskovat, ţe v konfliktu zhyne všechno potomstvo, je výhodnější rozumně se dohodnout, ţe všechny cytoplazmatické geny budou pocházet od matky. Otcovy pohlavní buňky pak budou menší, coţ samcům umoţní zvýšit jejich počet a pohyblivost a snáze tak vyhledávat vajíčka. Pohlaví byrokraticky omezuje asociální chování. Tím jsme si vysvětlili existenci dvou pohlaví, z nichţ jedno má menší, 86

85 druhé větší pohlavní buňky. Nevíme ale, proč by kaţdý tvor nemohl sestávat z obou pohlaví zároveň. Proč nejsou lidé hermafrodity? Kdybych byl rostlina, nemusel bych si takovou otázku klást - většina rostlin je totiţ oboupohlavní. V přírodě obecně platí, ţe mobilní organismy mají dvě pohlaví, kdeţto přisedlé organismy jako rostliny a svijonoţci bývají hermafroditi. Ekologicky je toto uspořádání pochopitelné. Protoţe pylová zrna jsou lehčí neţ semena, zůstalo by veškeré potomstvo rostliny, která by produkovala pouze semena, v její blízkosti. Rostlina, která produkuje i pyl, můţe být otcem i rostlinám, které rostou velmi daleko od ní. Pro semena platí zákon klesajících výnosů, pro pyl nikoli. To nám však nevysvětlí, proč se ţivočichové vydali jiným směrem. Odpověď musíme hledat v nespokojených organelách, jeţ zůstaly za branou, kdyţ spermie vstoupila do vajíčka. Kaţdý samčí gen obsaţený v organele se ocitl ve slepé uličce. Do vajíčka nebude nikdy vpuštěn. Všechny organely v našem těle jakoţ i všechny geny v nich pocházejí od matky; ţádnou jsme nezdědili po otci. Hotová tragédie pro geny, jejichţ ţivotním posláním je, připomeňme si, dostat se do následující generace. Kaţdý muţ znamená pro organelové geny ztracenou šanci. Není divu, ţe takové geny stojí před pokušením" nějak se ze svých potíţí vyvléct (ty, jeţ najdou řešení, se rozšíří na úkor těch, co řešení nenašly). Nejatraktivnějším řešením pro organelový gen dlící v těle hermafrodita je investovat všechny tělesné zdroje do výroby samic a zapomenout na samce. Nejde o ţádnou smyšlenku. V tělech hermafroditů se odehrává nepřetrţitá bitva proti vzbouřeným organelovým genům, jeţ se snaţí zničit své samčí části. Geny vraţdící samčí pohlaví byly nalezeny ve více neţ čtyřiceti druzích rostlin. Květy takových rostlin mívají zakrnělé nebo povadlé samčí tyčinky. Produkují semena, ale ţádný pyl. Příčinou sterility jsou bez výjimek geny z organel, nikoli geny jaderné. Pokud vzbouřený organelový gen zabije samčí tyčinky, donutí rostlinu investovat větší podíl zdrojů do samičích semen, s jejichţ pomocí můţe být děděn i nadále. Naopak jádro nemá důvod podobně preferovat samice; spíše naopak. Kdyby se vzbouřeným genům podařilo prosadit svůj cíl u mnoha příslušníků druhu, jaderné geny by jen získaly, kdyby jejich rostlina jako jediná v celém okolí dokázala vytvářet samčí pyl. Takţe ať se geny pro samčí sterilitu objeví kdekoli, jsou brzy zablokovány jadernými geny, obnovovači plodnosti" ( fertility-restorers"). Ty samčí plodnost obnoví. Například v kukuřici se nacházejí dva organelové geny sterilizující samce, ale kaţdý z nich je blokován dvěma geny v jádře. V rostlinách tabáku je dokonce osm takovýchto genových párů. Kříţením různých odrůd pšenice vysvobodí šlechtitelé geny pro samčí sterilitu z područí jaderných kontrolních mechanismů, 87

86 protoţe jaderný hlídač z rostliny jedné odrůdy nerozpozná sterilizující gen z druhé odrůdy. Rostliny kukuřice, jejichţ samčí květenství jsou sterilní, nemohou v polní kultuře oplodnit samy sebe. To je výhodné, protoţe kdyţ je vedle takové kultury pěstována jiná odrůda s plodnými samci, získají šlechtitelé hybridní sadbu. Rostliny z hybridní sadby dávají díky tajemnému a prospěšnému hybridnímu efektu větší výnos neţ jejich rodiče. Farmáři na celém světě se spoléhají na odrůdy slunečnice, čiroku, kapusty, rajčat, kukuřice a jiných plodin, které mají neplodné samčí a plodné samičí květy. 27 Není těţké odhalit stopy činnosti genů pro samčí sterilitu. Jsou známy dva typy rostlin: oboupohlavní a samičí. Populacím, které obsahují rostliny obou typů, se říká gynodioekní; androdioekní rostliny se samčími a oboupohlavními jedinci jsou téměř neznámé. Planě rostoucí populace mateřídoušky jsou asi z poloviny sloţené z oboupohlavních rostlin, druhá polovina rostlin nese pouze samičí orgány. Proč se mateřídouška zastavila v polovině cesty, pochopíme jen tehdy, kdyţ si představíme neustále probíhající bitvu mezi organelovými geny zabíjejícími samce a jadernými geny obnovujícími samčí plodnost. Za jistých podmínek můţe bitva dospět do patové situace, kdy jakýkoli zisk jedné strany přinese druhé straně výhodu, díky níţ znovu získá své ztracené postavení. Čím rozšířenější je gen zabíjející samce, tím spíš se prosadí jaderné geny, a naopak. 28 Pro zvířata, mezi nimiţ je jen málo hermafroditů, podobná logika neplatí. Organelovému genu se vyplatí zabíjet samce pouze tehdy, můţe-li být část energie ušetřené" na samci investována do jeho sester. Jestliţe oboupohlavní rostlině odumřou samčí orgány, mohou její samičí orgány zesílit a vytvořit více semen. Pokud by však samcovraţedný gen zvířete, například myši, pozabíjel všechny samce ve vrhu, jejich sestry by nic nezískaly. Proto je u zvířat zabíjení samců vzácnější. Zabíjet samce jen proto, ţe znamenají slepou uličku pro organely, by bylo obyčejné plýtvání. 29 Ve zvířecí říši probíhá bitva mezi pohlavími poněkud jinak. Představte si šťastnou populaci hermafroditních myší. V jejich středu se objeví mutace, která likviduje samčí pohlavní orgány (varlata). Mutace se šíří, protoţe samice nesoucí nový gen jsou docela úspěšné. Mají dvakrát tolik mláďat co jiné samice, neboť nevynakládají ţádné úsilí na tvorbu spermií. Netrvá to dlouho, a populace se skládá z hermafroditů a samic, přičemţ samice nesou samcovraţedný gen. Druh by se mohl vrátit zpět k oboupohlavnosti, kdyby dokázal potlačit gen zabíjející samce. To se mnoha druhům rostlin podařilo. Se stejnou pravděpodobností se však cosi můţe stát ještě dřív, neţ se objeví mutace, která by samcovraţedný gen potlačila. Populace prochází stadiem, kdy samci jsou vzácné zboţí. O těch něko-

87 lik zbývajících hermafroditních myší je obrovský zájem, neboť jen ony mohou vytvářet spermie, bez nichţ se samice neobejdou. A čím jsou vzácnější, tím lépe se jim daří. Uţ dávno se nevyplácí vlastnit samcovraţednou mutaci. Spíše naopak. Jaderným genům by se nyní ze všeho nejvíc vyplatilo, kdyby vynalezly geny zabíjející samice. Pak by někteří hermafroditi mohli samicí byznys zabalit a soustředit se na prodej spermií zbytku populace. Jakmile se ale objeví samicovraţedný gen, ztratí výhodu zbytek hermafroditů, kteří nenesou ani gen vraţdící samce, ani gen vraţdící samice. Musí totiţ soutěţit jak se samci, tak se samicemi. Většinu spermií na trhu provázejí geny, které zabíjejí samice, a většinu oplodnitelných vajíček zase geny, které zabíjejí samce. Jejich potomci jsou následně nuceni ke specializaci. Pohlaví se oddělují. 30 Odpověď na otázku Nevyplatilo by se nám být oboupohlavní a nemuset platit daň ze samců?" je prostá. Vyplatilo, ale v naší situaci nemůţeme oboupohlavnost získat zpět. Uvízli jsme ve dvou pohlavích. Příběh neposkvrněných krocanů Tím, ţe oddělili svá pohlaví, se ţivočichové vypořádali se vzpourou organel. Bylo to však jen krátkodobé vítězství. Organelové geny se vzchopily k dalším výbojům, tentokrát s cílem vyhubit všechny samce a dát vznik druhům sloţeným pouze ze samic. Zdánlivě to byl sebevraţedný plán, protoţe sexuální druh bez samců by během jediné generace vyhynul i se všemi svými geny. Jenţe to organely ze dvou důvodů netrápí. Mohou totiţ, a nejednou to dokázaly, přeměnit sexuální druh na druh partenogenetický, jehoţ samice k početí nepotřebují spermie, a sexuální rozmnoţování tak zrušit. Uvědomme si téţ, ţe organelové geny se chovají jako lovci tresek či vel-rybáři nebo pastevci na obecních pastvinách. I jim jde o krátkodobou konkurenční výhodu, a to i kdyby v dlouhodobém pohledu končila sebevraţdou. Racionálně uvaţující velrybář neušetří ani poslední pár velryb, aby se ten mohl rozmnoţovat a přivádět na svět nové velryby. Snaţí se je zabít dříve neţ konkurence a tak shrábnout veškerý zisk. Obdobně organelové geny neušetří posledního samce, byť by celému druhu hrozilo vyhynutí. Vţdyť by je stejně, nacházejí-li se v samci, čekala jistá smrt. Jestliţe ve snůšce slunéčka sedmitečného odumře vajíčko samčího pohlaví, samičí larvička ho spořádá a tak se bez námahy nasytí. Nepřekvapí nás, ţe samcovraţedné geny byly zjištěny u slunéček, much, motýlů, vos a ploštic - dosud asi u třiceti studovaných druhů hmyzu -, a to vţdy jen v případech, kdy si mláďata ve snůšce vzájemně konkurují. Nejsou to 89

88 ovšem geny z organel, ale z bakterií ţijících uvnitř hmyzích buněk. Tyto bakterie, podobně jako organely, se nedostanou do spermií, obývají však vajíčka. 31 Takovýmto genům říkáme vychylovače poměru pohlaví, anglicky sex-ratio distorters". U nejméně dvanácti druhů parazitických vosiček z rodu Trichogramma je známa bakteriální infekce, která způsobuje, ţe samice produkují pouze samicí mláďata, a to i z neoplozených vajíček. Protoţe všechny vosy mají zvláštní mechanismus určení pohlaví, jehoţ podstatou je, ţe samci se vyvíjejí z neoplozených vajíček, infekce neohroţuje existenci postiţených druhů, ale zajišťuje bakteriím přenos vaječnou cytoplazmou do dalších generací. Všechny druhy budou partenogenetické, dokud je bakterie neopustí. Zkuste vosy léčit antibiotiky, a věřte nebo ne, v jejich potomstvu se objeví obě pohlaví. Neposkvrněné početí se vykurýruje pe-nicilinem. 32 V padesátých letech si vědci ze zemědělského výzkumného ústavu v Beltsvillu ve státě Maryland všimli, ţe některá krocaní vajíčka se začala vyvíjet neoplozená. Přes heroickou snahu vědců se však nikdy nepodařilo vychovat z nich víc neţ rané zárodky. Vědcům však neušlo, ţe očkování krocanů proti drůbeţímu moru ţivými viry zvýšilo podíl vajíček, jeţ se vyvíjela bez oplození, z 1-5 % na 3-16 %. Výběrovým kříţením a pouţitím tří různých typů viru se jim podařilo vyšlechtit krocaní rasu Pozo Gray, jejíţ vajíčka se bez oplození vyvíjela v polovině případů. 33 Co je moţné u krocanů, můţe nastat i u lidí. Laurence Hurst objevil tajuplnou stopu parazita, který u lidí ovlivňuje poměr pohlaví. V jednom málo známém francouzském vědeckém časopise byla v roce 1946 otištěna zpráva o jisté ţeně, která upoutala pozornost jednoho lékaře z Nancy. Právě porodila své druhé dítě, přičemţ její první dítě, děvčátko, zemřelo v kojeneckém věku. Nijak ji nepřekvapilo, ţe i její druhé dítě byla holčička. Prohlásila, ţe v její rodině se nikdy ţádný syn nenarodil. Vyprávěla pak následující příběh. Byla devátou dcerou šesté dcery. Ona ani její matka neměly ţádné bratry. Jejích osm sester porodilo 37 dcer a ţádné syny. Jejích pět tet mělo 18 dcer a opět ţádné syny. Celkem se ve dvou generacích jejich rodu narodilo 72 ţen, ale ţádný muţský potomek. 34 Nelze sice vyloučit pouhou náhodu, ale ta je maximálně nepravděpodobná: méně neţ 1 : miliardám miliard. Francouzští vědci, kteří případ popsali, R. Lienhart a H. Vermelin, rovněţ vyloučili spontánní selektivní potraty chlapečků, protoţe pro ně nenašli ţádný důkaz. A mnohé z ţen byly neobyčejně plodné. Jedna z nich porodila 12 dcer, dvě po 9 a jedna 8 dcer. Francouzští lékaři se spíše domnívali, ţe jimi studovaná ţena a její příbuzné byly nositelkami jakéhosi cytoplazmatického 90

89 genu, který bez ohledu na chromozomovou sádku feminizoval kaţdé vznikající embryo. (Ještě musíme dodat, ţe se nenašly důkazy pro rodící panny. Naopak, ţenina nejstarší sestra ţila jako jeptiška v celibátu a ţádné potomky nezanechala.) Tento případ, známý v odborné literatuře jako případ paní B., nás provokuje svou extrémností. Rodily její dcery a neteře pouze děvčátka? A co její sestřenice? Ţije dosud v Nancy prosperující ţenská dynastie, která brzy vychýlí poměr pohlaví ve městě? Zvolili francouzští lékaři správné vysvětlení? Pokud ano, o jaký gen jde a v které části buňky se nachází? Je součástí parazita, nebo organely? Jakými mechanismy se přenáší? To vše se moţná nikdy nedovíme. Písmenková válka lumíků S výjimkou některých ţenských obyvatelek města Nancy je pohlaví lidských bytostí určeno jejich pohlavními chromozomy. Ve chvíli vašeho početí bylo vajíčko vaší matky pronásledováno dvěma typy otcovských spermií; jedny obsahovaly chromozom X, druhé Y. Spermie, která se dovnitř dostala jako první, rozhodla. Takto se určuje pohlaví u savců, ptáků, většiny ostatních ţivočichů a mnoha rostlin. Je to obvyklý způsob. Pohlaví je geneticky determinováno. Nositelé dvojice chromozomů XY jsou samci, ti s dvojicí XX jsou samice. Jenţe ani vynález pohlavních chromozomů a jejich úspěch při potlačení vzpoury cytoplazmatických genů nezajistily ve společnosti genů harmonický ţivot. I pohlavní chromozomy totiţ začaly být zainteresovány na tom, jakého pohlaví budou děti narozené jejich nositelům. Například u člověka se geny, které kontrolují pohlaví, nacházejí na chromozomu Y. Polovina muţských spermií obsahuje chromozom X, druhá polovina Y. Má-li muţ zplodit dceru, musí svou partnerku oplodnit spermií s chromozomem X. Z pohledu chromozomu Y není dcera s muţem spřízněná. Gen na chromozomu Y, který by dokázal zahubit všechny spermie s chromozomem X, by si tak monopolizoval veškeré muţovo potomstvo a šířil by se na úkor všech ostatních variant genů Y. Přitom by jej nemuselo trápit, ţe by všichni potomci byli synové a druh by vyhynul - geny neuvaţují dopředu. Tento jev, nazvaný vychylující Y" (anglicky driving Y"), poprvé předpověděl roku 1967 Bill Hamilton. 35 Spatřoval v něm váţné nebezpečí, které by mohlo vést k náhlému a nečekanému vyhynutí druhů. Pátral, jaké pojistky proti tomuto nebezpečí v přírodě existují, existují-li jaké. Řešením by bylo umlčet chromozom Y, zbavit ho všech funkcí kromě vlastního 91

90 určení pohlaví. A skutečně, většina genů umístěných na chromozomu Y je uzavřena v jakémsi domácím vězení; jen málokteré bývají aktivovány, většina z nich je zcela inaktivních. U řady druhů není pohlaví určeno chromozomem Y, ale poměrem počtu chromozomů X k počtu ostatních chromozomů. Jeden X nestačí k maskulinizaci ptačího druhu, je potřeba dvou a u většiny ptáků chromozom Y zcela zanikl. Červená královna ovládá scénu. Místo aby příroda přišla na slušný a rozumný způsob, jak určovat pohlaví, musí se neustále vyrovnávat s nekonečnou řadou rebelií. Sotva je potlačena jedna vzpoura, uţ propuká druhá. Proto je systém určení pohlaví, jak napsala Cosmidesová s Toobym, plný nesmyslných komplikací, nápadné nespolehlivosti, úchylek a (z pohledu jedince) vyplýtvané energie". 36 Jestliţe zvrátit poměr na svou stranu umí chromozom Y, dokáţe to i X. Lumíci jsou tlustí arktičtí hraboši oblíbení mezi karikaturisty, protoţe se o nich říká, ţe se v celých zástupech vrhají z útesů. V očích biologů je proslavily jejich populační exploze, po nichţ - jakmile populace vyčerpá své zásoby potravy - následují zhroucení početnosti. Zde však o nich hovořím z jiného důvodu. Určují totiţ pohlaví svých mláďat velice zvláštním způsobem. Mají tři pohlavní chromozomy, W, X a Y. Kombinace XY je samec, XX, WX a WY jsou samice, YY nepřeţije. Stalo se jim, ţe mutantní forma vychylujícího X, chromozom W, přebije maskulinizační moc chromozomu Y. Výsledkem je nadbytek samic (právě takto bychom si mohli vysvětlit záhadu paní B.). Protoţe být samcem je pro lumíka výhodné, dalo by se očekávat, ţe evoluce samcům brzy propůjčí schopnost vytvářet více spermií nesoucích chromozom Y neţ chromozom X. To se však nestalo. Proč? Biologové se zpočátku domnívali, ţe vysvětlení najdou v existenci populačních explozí. Jestliţe totiţ populace roste, nadbytek samic se vyplatí. A teprve nedávno zjistili, ţe takové vysvětlení není nutné. K poměru pohlaví, při němţ jsou samice v nadbytku, vedou genetické, a nikoli ekologické příčiny." Samec, který produkuje pouze spermie s chromozomem Y, se můţe pářit se samicí XX a plodit syny (XY), nebo se samicí WX a plodit polovinu synů a polovinu dcer. Nebo se můţe pářit se samicí WY. V tomto případě má jen dcery WY, protoţe synové YY umírají. Kdyţ se tedy s kaţdou moţnou samicí spáří jednou, bude mít tolik synů jako dcer, přičemţ všechny dcery jsou WY a mohou rodit pouze dcery. I kdyby tedy samci vytvářeli pouze spermie s chromozomem Y, nemůţe se druh vrátit k vyrovnanému poměru pohlaví a rovnováha se vychýlí na stranu samic. Případ lumíků tak dokazuje, ţe ani vynález pohlavních chromozomů nezabránil vzbouřencům měnit pohlavní rovnováhu

91 Jak si zvolit pohlaví Ne všichni ţivočichové mají pohlavní chromozomy. Vlastně ani nevíme, proč tolik tvorů pohlavní chromozomy vůbec má. Určení pohlaví pomocí pohlavních chromozomů je totiţ pouhou loterií, vedenou podivně nestálými pravidly, která má jedinou přednost, a to ţe (obvykle) udrţí poměr pohlaví 1:1. Pokud první spermie, která pronikne do vajíčka vaší matky, nese chromozom Y, narodíte se jako muţ. Nese-li chromozom X, bude z vás ţena. Známe nejméně tři lepší způsoby, jimiţ můţe být pohlaví určeno. S prvním se setkáváme u přisedle ţijících tvorů, kteří si pohlaví volí podle sexuálních příleţitostí. Výhodné je mít jiné pohlaví neţ soused, protoţe ten bude vaším nejpravděpodobnějším milostným partnerem. Přílipka zvaná latinsky Crepidula fornicata ţije na začátku ţivota jako volně plovoucí samec. Jakmile se usadí na kameni, promění se v samici. Na ni dosedne další samec, i ten se promění v samici, pak další a ještě další. Postupně na kameni vyroste sloupec deseti či více přílipek, sloţený z jednoho samce na vrcholu a řady samic pod ním. Podobná metoda určení pohlaví je typická pro jisté korálové ryby. Jejich hejna sestávají z mnoha samic a jediného velkého samce. Kdyţ ten uhyne, promění se v samce největší z dostupných samic. Samice ryby pyskouna modrohlavého se stane samcem, jakmile dosáhne určité velikosti. 39 Posuzujeme-li přednosti a nevýhody takových změn pohlaví optikou ryb, zjistíme, ţe jim přinášejí prospěch, neboť pro rybu je samčí nebo samičí způsob ţivota spojen s velmi rozdílnými odměnami či naopak riziky. Velká rybí samice můţe naklást jen o něco víc jiker neţ menší samice, ale velký silný samec pro sebe můţe vybojovat harém se zástupem samic, a tak oproti menšímu samci zásadně zvýšit počet svých potomků. Naopak drobný samec ztrácí mnohem víc neţ drobná samice, protoţe nezíská vůbec ţádné partnerky. U polygamních tvorů se tudíţ často setkáváme s následujícím jevem: z velkých jedinců se stávají samci, z malých samice. 40 Známe různé varianty tohoto úskoku. Vyplatí se například být samicí v době růstu a zvládnout nějaké to páření, později, aţ růst ustane, se změnit v samce a shrábnout obrovskou výhru jako polygamista a vládce velkého harému. Je skoro překvapivé, ţe se podobný systém nevyvinul u ptáků a savců. Vţdyť samec jelena, který je pohlavně dospělý, ale dosud nedorostl do konečné velikosti, tráví řadu let v celibátu a čeká na svou šanci, zatímco jeho sestry přivádějí na svět kaţdoročně jednoho koloucha. Dalším způsobem určení pohlaví je svěřit tuto volbu prostředí. U některých ryb, korýšů (hlavně plovoucích rakovců) a u plazů určuje pohlaví tep- 93

92 lota, při se níţ inkubují vajíčka. U ţelv se z vyhřátých vajíček vylíhnou samice, u aligátorů samci. U krokodýlů se samice vyklubou z vyhřátých a prochlazených vajíček, kdeţto ze středně ohřívaných budou samci. (Plazi jsou co do určení pohlaví nejvynalézavější skupinou zvířat. Mnoho z nich se uchyluje ke genetickým prostředkům, ale zatímco leguáni s chromozomy XY jsou samci a s XX samice, mají u hadů samice kombinaci XY a samci kombinaci XX.) Gavún Menidia notata (čeleď Atherinidae), ryba z Atlantského oceánu, je v tomto ohledu ještě podivnější. V populacích ze severních oblastí Atlantiku je pohlaví určeno geneticky, o pohlaví jiţnějších populací rozhoduje teplota vody, v níţ se embryo vyvíjelo. 41 Determinace pohlaví prostředím se zdá být poněkud zvláštní. Vyplývá z ní totiţ například, ţe několik mimořádně horkých let povede k přemnoţení aligátořích samců a nedostatku samic. Způsobuje vznik intersexuálních" jedinců, tedy jedinců, kteří nejsou samci ani samicemi. 42 Ţádný biolog dosud nedokázal jednoznačně vysvětlit, proč se aligátoři, ţelvy a krokodýli uchylují k tak zvláštním způsobům. Nejlepší vysvětlení souvisí opět s velikostí. Z vyhřátých vajíček se rodí větší mláďata neţ z vajíček prochladlých. Ať uţ větší tělo přinese samcům větší výhodu neţ samicím (coţ platí pro krokodýly, kde samci zápasí o samice a mohutnější samci vítězí), nebo naopak (u ţelv nakladou větší samice víc vajíček, ale malí samci oplodní stejný počet samic jako velcí), vţdy se vyplatí, kdyţ se z vyhřátějších vajíček vyklube to pohlaví, které z většího těla víc získá. 43 Jednoznačnějším příkladem této situace je jistý hlíst, který parazituje v hmyzích larvách. Jeho konečná velikost závisí na velikosti hostitelského hmyzu. Jakmile vyţere většinu hostitelova těla, nemůţe dále růst. Protoţe však mohutnější samice hlísta snese více vajíček, ale větší samec neoplodní více samic, stanou se z velkých hlístů samice a z malých samci. 44 Při posledním způsobu určení pohlaví záleţí jen na matce, jaké pohlaví dítěte si zvolí. Nejznámějšími případy jsou vířníci z řádu Monogononta, včely a vosy. Samice těchto skupin se rodí pouze z oplozených vajíček. Z neoplozených vajíček se líhnou samci. Znamená to, ţe samci jsou ha-ploidní a mají jen jednu sádku chromozomů - na rozdíl od samic se dvěma sádkami. I tento systém lze vysvětlit evolučně. Samice si můţe zaloţit celou dynastii, aniţ by vůbec kdy potkala samce. Protoţe většina vos ţije paraziticky v tělech jiného hmyzu, umoţňuje tento systém samici, která najde vhodného hostitele, zaloţit kolonii, aniţ by čekala na přílet samce. Tato takzvaná haplodiploidie je však zranitelná jedním typem vzpoury. Vosičky z rodu Nasonia jsou například vybaveny vzácným nadpočetným chromozomem PSR, který se přenáší spermiemi. Jeho vlivem se ze všech samičích vajíček, které ho nesou, stávají samci. A zařídí to snadno - jed- 94

93 noduše se zbaví všech otcovských chromozomů kromě sebe sama. Vajíčko je redukováno na pouhou haploidní sádku získanou od matky, vylíhne se z něho samec. Chromozomy PSR najdeme u druhů, u nichţ převaţují samice. Jejich výhodou je, ţe produkují vzácné, a tudíţ vyhledávané pohlaví. 45 Teorie o určení pohlaví tedy říká, ţe u ţivočichů se projevuje tendence vybírat si pohlaví vhodné pro dané podmínky, pokud ovšem nejsou donuceni spokojit se s loterií pohlavních chromozomů. Aţ v posledních letech si biologové začínají uvědomovat, ţe genetická loterie pohlavních chromozomů není neslučitelná s aktivní volbou (alokací) pohlaví. Kdyby totiţ i ptáci a savci dokázali rozeznat mezi spermiemi X a Y, mohli by aktivně ovlivňovat poměr pohlaví svého potomstva. Přírodní výběr by je donutil, aby to i dělali - za stejných okolností jako krokodýli a hlísti - a aby po sobě zanechali více potomků toho pohlaví, které získá díky své velikosti, pokud doba velkým potomkům právě přeje. 46 Prvorozenost a primatologie Neodarwinistická revoluce šedesátých a sedmdesátých let přivedla na svět dva velké revolucionáře starobylého stylu, jednoho v Británii a druhého v Americe, jejichţ intelektuální nadvláda zůstala dodnes neotřesená - Johna Maynarda Smithe a George Williamse. V obou zemích se však urodili i skvělí mladí radikálové, jejichţ mladistvé mozky zazářily ve světě biologie jako ohňostroj. Britským zázračným dítětem byl nám uţ známý Bill Hamilton, americkou hvězdou pak Robert Trivers, jenţ v sedmdesátých letech ještě jako student Harvardovy univerzity vyplodil celou záplavu nových myšlenek, které pořádně předběhly svou dobu. Trivers je v biologii legendou, coţ ostatně sám přiznává. Jeho nekonvenčnost hraničí s výstředností. Svůj ţivot dělí mezi pozorování ještěrů na Jamajce a přemýšlení v sekvojovém lesíku poblíţ Santa Cruz v Kalifornii. Jedna z jeho nejprovokativnějších myšlenek, kterou zplodil spolu se svým kolegou, studentem Danem Willardem, v roce 1973, můţe být klíčem k odpovědi na jednu z nejzávaţnějších, a přece tak prostých otázek, kterou si lidé kladou: Chlapeček, nebo holčička?" 47 Statisticky kuriózní zjištění je, ţe všech dvaačtyřicet prezidentů Spojených států mělo celkem devadesát synů, ale jen jedenašedesát dcer. Šedesátiprocentní podíl samců v tak velkém vzorku se závaţně liší od poměru pohlaví v celé populaci. Nevíme, proč je tomu tak, pravděpodobně jen náhodou. Jenţe prezidenti nejsou jediná výjimka. Králové, aristokracie, 95

94 a dokonce i bohatí američtí přistěhovalci pravidelně plodili potomky s mírně zvýšeným počtem synů ve srovnání s dcerami. Stejný jev je znám u dobře ţivených vačic, křečků a nutrií a u těch opic chápanů, kteří v tlupách zaujímali dominantní postavení. Teorie Triverse a Willarda tato podivná fakta spojuje. 48 Trivers s Willardem si uvědomili, ţe tentýţ obecný princip alokace pohlaví, jaký je znám u ryb a hlístů, platí i pro ţivočichy, kteří své pohlaví nemohou změnit, zato ale pečují o mláďata. Předpověděli, ţe se u zvířat setkáme s mechanismy, jimiţ mohou kontrolovat poměr pohlaví vlastních mláďat. Přemýšlejte o jakési soutěţi, v níţ vítězí ten, kdo má nejvíc vnoučat. Pokud jsou samci polygamní, můţe vám úspěšný syn zajistit mnohem víc vnoučat neţ úspěšná dcera. Neúspěšný syn bude mnohem horší neţ neúspěšná dcera, protoţe se nedostane k vůbec ţádným partnerkám. Syn je, ve srovnání s dcerou, vysoce riziková investice, investice, jeţ můţe, ale nemusí přinést bohatý zisk. Kvalitní matka poskytne svým potomkům muţského pohlaví dobré startovní podmínky, čímţ zvyšuje šance, ţe si po dosaţení dospělosti vybojují harém. Matka horších kvalit pravděpodobně dá ţivot slabošským synům, kteří se nebudou pářit vůbec, zatímco její dcery se mohou dostat do harémů, kde se budou rozmnoţovat i v případě, ţe v harému nezaujmou přední postavení. Proto se vyplatí mít syny, máte-li důvod se domnívat, ţe se jim bude dařit, a dcery, pokud se obáváte, ţe se jim dařit nebude - obojí ve srovnání s jinými jedinci v populaci. 49 Trivers s Willardem z toho vyvozují, ţe zvláště u polygamních ţivočichů budou vrhy rodičů ţijících v dobrých podmínkách vykazovat převahu samců, zatímco ve vrzích rodičů ţijících v horších podmínkách převáţí samice. Jejich teorie, zpočátku odmítaná jako příliš divoká a nepodloţená, se později dočkala zdráhavého uznání a empirických důkazů. Jedním z nich je případ venezuelské populace vačic. Vačice opossum je vačnatec, který vzhledem připomíná krysu a ţije v norách. Steve Austad a Mel Sunquist z Harvardovy univerzity touţili vyvrátit Triversovu a Willardovu teorii. Odchytali ve Venezuele čtyřicet neoplozených samic vačice a označili je. Dvacet z nich pak přikrmovali tak, ţe - nepochybně k velké radosti a údivu vačic - před jejich nory kaţdý druhý den pokládali 125 gramů sardinek. Po prvním měsíci a pak vţdy jednou za měsíc všechna zvířata znovu odchytali, otevřeli jejich vaky a zaznamenali pohlaví mláďat. Mezi 256 mláďaty matek, které nebyly přikrmovány sardinkami, zjistili poměr pohlaví přesně 1:1. Mezi 270 mláďaty, která se narodila přikrmovaným matkám, byl poměr pohlaví téměř 1,4 : 1. Dobře ţivené vačice rodí samce s průkazně vyšší pravděpodobností neţ špatně ţivené samice. 50 Proč tomu tak je? Dobře ţivené vačice rodí větší potomky. Větší samci 96

95 si vybojují harém s mnohem větší pravděpodobností neţ samci malí. Naopak není pravda, ţe by větší samice rodily více mláďat neţ menší samice. Samice vačic tedy investují do pohlaví, které je obdaří vyšším počtem vnoučat. Vačice nejsou jediný případ. V laboratorních podmínkách lze poměr pohlaví u mláďat křečků zvrátit na stranu samic, budeme-li adolescentní a těhotné samice trápit podvýţivou. Samice nutrií chované v dobrých podmínkách mají ve vrzích převahu samců, samice chované ve špatných podmínkách rodí více samic. Starší nebo naopak pouze rok staré laně jelence virţinského rodí proporciálně více samic, neţ by odpovídalo pouhé náhodě. Podobně jsou na tom krysy chované ve stresujících podmínkách. Zato u mnoha kopytníku mají stres či nevhodné prostředí opačný účinek a vedou k převaze samců. 51 Některé z těchto jevů lze snadno vysvětlit teoriemi, které jsou s Triversovým a Willardovým názorem v rozporu. Protoţe samčí embrya bývají větší neţ embrya samic, samčí embryo musí rychleji růst a klade na matku větší nároky. Hladové samičce křečka nebo slabé laňce se proto vyplatí nedonosit vrh s převahou samců a udrţet vrh s převahou samic. Dokázat nevyrovnaný poměr pohlaví v okamţiku narození není snadné a mnoho negativních výsledků svádí část vědců k tomu, aby pozitivní důkazy pokládali pouze za statistické výchylky. (Budete-li házet mincí dostatečně dlouho, dříve nebo později hodíte dvacet hlav po sobě.) Ţádné vysvětlení však není s to popřít výsledky plynoucí ze studia vačic a z podobných experimentů. Od pozdních osmdesátých let je řada biologů přesvědčena, ţe Triversova a Willardova teorie alespoň v některých případech platí. 52 Nejzajímavější výsledky však pocházejí z výzkumů, které braly v úvahu sociální postavení zvířat. Tim Clutton-Brock z univerzity v Cambridgi studoval na ostrově Rhum u pobřeţí Skotska populaci jelenů evropských. Zjistil, ţe ţivotní podmínky matky měly na pohlaví kolouchů malý vliv, zato je ovlivnilo postavení samice ve stádě. Dominantní samice rodily poněkud častěji samce. 53 Clutton-Brockovy výsledky fascinovaly primatology, kteří uţ dlouho podezíravě předpokládali nevyrovnaný poměr pohlaví u některých druhů opic. Meg Symingtonová, která studovala peruánské chápany, zjistila jasný vztah mezi sociálním postavením samic a pohlavím jejich potomků. Všech 21 mladých opiček, které porodily nejníţe postavené matky, bylo samičího pohlaví; z 8 mláďat, která porodily nejvýše postavené opice, bylo 6 samců. Samice se středním postavením rodily samce a samice v poměru 1 : Ještě podivnější věci vyšly najevo, kdyţ vědci prozkoumali pohlavní pre- 97

96 ference jiných druhů opic. U paviánů, vřešťanů, makaků rhesusů a makaků kápových se setkali s opačnou situací - vysoko postavené samice rodily mladé samičky, nízko postavené samice pak samečky. U dvaceti paviáních samic, které v Keni studovala Jeanne Altmannová z Chicagské univerzity, byl tento jev zvlášť výrazný. Na vzorku celkem osmdesáti mláďat se ukázalo, ţe vysoko postaveným matkám se samičky rodí s dvakrát větší pravděpodobností neţ samečci. Pozdější studie vedly k méně jednoznačným výsledkům a někteří vědci došli k názoru, ţe opičí problém lze chápat jako pouhou náhodu. Jedno významné zjištění však náhodu popírá. 55 Chápaní samičky studované Symingtonovou rodily samečky, kdykoli se těšily dominantnímu postavení; u ostatních opic tomu bylo opačně. Nemusí jít o náhodu. U většiny opic (včetně vřešťanů, paviánů a makaků) opouštějí odstavení samci smečku a v pubertě se přidávají k jiné smečce. Hovoříme o samčí exogamii. U chápanů se setkáváme s opakem - domov opouštějí samice. Opustí-li samice tlupu, v níţ se narodila, ztrácí šanci zdědit matčino postavení. Vysoko postavené samice proto porodí mláďata právě toho pohlaví, které zůstává s tlupou, aby na ně mohly přenést své sociální postavení. Nízko postavené samice budou mít mláďata toho pohlaví, které tlupu opouští, neboť mláďata neponesou cejch svého nízkého původu. Vysoko postavení vřešťani, paviáni a makakové mají dcery, vysoko postavení chápani syny. 56 Jde o značně pozměněný Triversův-Willardův model, zasvěcencům známý jako model kompetice o lokální zdroje. 57 Vysoké postavení vede k poměru pohlaví vychýlenému ve prospěch zvířat, která v pubertě neopouštějí tlupu. Můţe být tento model aplikován na člověka? Mají dominantní ženy víc synů? Lidé jsou primáti, kteří spolu s takzvanými lidoopy patří do nadčeledi Hominoidea. Z pěti dnes ţijících druhů hominidů ţijí tři druhy v tlupách. U dvou z nich, šimpanzů a goril, opouštějí rodnou skupinu mladé samice, kdeţto samci v ní zůstávají. Mezi šimpanzi z rezervace Gombe Stream v Tanzanii, které studovala Jane Goodallová, platí pravidlo, ţe mladí samci porození staršími samicemi postupují v hierarchii skupiny rychleji neţ samci porození mladými samicemi. Samice lidoopů, které se těší vyššímu společenskému postavení, by tedy měly" (platí-li úvaha Triverse a Willarda) rodit spíše samce, zatímco samice niţšího postavení samice. 58 Lidé nejsou příliš polygamní, takţe lidským samcům nepřináší velké tělo příliš mnoho výhod. Velcí muţi nemusí nutně získat více ţen a z vel- 98

97 kých chlapců se nemusí nutně stát významní muţi. Na druhé straně je člověk vysoce sociální druh; lidská společnost je vţdy do určité míry stratifikovaná. Významným a zajisté všudypřítomným poţitkem, jemuţ se těší muţi s vysokým společenským postavením, je vyšší reprodukční úspěšnost. Ať studujeme původní kmeny v Austrálii nebo viktoriánské Angličany, vţdy zjišťujeme, ţe muţi těšící se vysokému postavení po sobě zanechali více potomků. Společenský status muţe je do značné míry zděděný, či spíše předaný z rodičů na dítě. Ţeny při sňatku obyčejně opouštějí domov. Netvrdím zde, ţe ţenská tendence přistěhovat se po sňatku k muţi je instinktivní, přirozená, nevyhnutelná nebo chvályhodná, pouze poznamenávám, ţe je všeobecně rozšířená. Jen u mála kultur bychom se setkali s opakem. V lidské společnosti, podobně jako ve společnostech lidoopů a na rozdíl od většiny ostatních opic, tedy existuje samičí exogamie, patriarchální uspořádání a dědický systém, v němţ synové častěji neţ dcery dědí postavení svého otce (nebo matky). Podle Triverse a Willarda se tedy vysoko postaveným muţům a dominantním ţenám (nebo oběma) vyplatí rodit syny; nízko postaveným osobám se vyplatí rodit dcery. Je tomu tak? Stručná odpověď dnes zní, ţe nevíme. Američtí prezidenti, evropští aristokrati, příslušníci některých královských rodů a několika dalších elitních skupin byli podezíráni, ţe plodili více muţských potomků. V rasistických společnostech se zdá, ţe utlačované rasy plodí poněkud více dcer neţ synů. Jde však o téma, které je natolik zatíţeno různými komplikujícími faktory, ţe se brání spolehlivému statistickému hodnocení. Přestane-li si například dvojice pořizovat další děti, jakmile se narodí syn - coţ lze předpokládat v rodinách, jeţ mají zájem o zajištění dynastického následnictví -, zjistíme u nich poměr pohlaví vychýlený na stranu samců. Víme však, ţe neexistují ţádné výzkumy, které by spolehlivě dokázaly, ţe poměr pohlaví je vyrovnaný. A máme k dispozici jedno zjištění z Nového Zélandu, napovídající, co by mohlo být objeveno, kdyby se antropologové a sociologové na celý problém podívali blíţe. 59 Uţ roku 1966 si Valerie Grantová, psychiatrička z univerzity v Aucklandu, všimla nápadné tendence - totiţ ţe ţeny, které později porodily syny, byly citově nezávislejší a dominantnější neţ ţeny, které posléze porodily dcery. Testovala osobnosti pětaosmdesáti ţen během prvních tří měsíců těhotenství, přičemţ pouţila standardní testy slouţící k odlišení dominantních" a submisivních" povah - ať uţ tyto pojmy znamenají cokoli. Budoucí matky dcer získaly na škále submisivita - dominance (od 0 do 6) průměr 1,35, zatímco budoucí matky synů dosáhly průměru 2,26. Šlo o statisticky vysoce průkazný rozdíl. Zajímavé je to, ţe se svou prací začala roku 1960, tedy dříve, neţ Trivers s Willardem publikovali svou teorii. 99

98 Přišla jsem na ten nápad nezávisle na jakékoli studii v oborech, které by se podobnými problémy mohly zabývat," řekla mi. Napadlo mě to, protoţe jsem si přála osvobodit ţeny od vnitřních pocitů viny ze zplození dítěte,nesprávného' pohlaví." 60 Její práce je jediným a navíc nepřímým důkazem, ţe společenské postavení matky ovlivňuje pohlaví jejích dětí tak, jak to předpokládá teorie Triverse, Willarda a Symingtonové. Ukáţe-li se, ţe jde o více neţ pouhou náhodu, okamţitě před námi vyvstane otázka, jak mohou lidé nevědomky dosahovat výsledků, o něţ se vědomě snaţili po nespočet generací. Pohlaví na prodej Málokteré téma je tak zastoupeno v mýtech a legendách, jako výběr pohlaví budoucích dětí. Aristoteles - stejně jako talmud - doporučoval, aby ti, kdo si přejí zplodit syna, umístili svá lůţka rovnoběţně s osou sever -jih. Anaxagorova víra, ţe syna počne ten, kdo při pohlavním styku leţí na pravé straně, byla natolik vlivná, ţe si francouzští aristokrati ještě po mnoha staletích nechávali amputovat levé varle. Tomuto řeckému filozofovi a blízkému příteli Periklea se pomstila alespoň budoucnost. Usmrtil ho totiţ kámen, který po něm vrhla vrána, do níţ se jistě musel převtělit nějaký francouzský markýz, který si nechal amputovat levé varle, načeţ zplodil šest dcer za sebou. 61 Byznys, o kterém hovořím, přitahoval od nepaměti šarlatány stejně, jako mrtvola láká masařky. Babské povídačky, jimiţ se celá staletí utěšovali nešťastní otcové, se vţdy míjely účinkem. Japonská Společnost pro volbu pohlaví doporučuje uţívat zvýšené dávky vápníku - bezvýsledně. V roce 1991 dva francouzští gynekologové ve své knize propagovali pravý opak - potrava bohatá na sodík a draslík, ale chudá na vápník a hořčík prý zajistí v 80 % případů početí syna. Společnost, která v Americe prodávala výběrové testy" po 50 dolarech za kus, zkrachovala aţ poté, co ji kontrolní úřad obvinil z klamání zákazníků. 62 Modernější a vědečtější metody jsou jen o málo spolehlivější. Všechny se snaţí o laboratorní oddělení spermií nesoucích (samčí) chromozom Y od spermií se (samičím) chromozomem X, přičemţ vycházejí z faktu, ţe samičí spermie obsahují o 3,5 % více DNA. Široce propagovaná metoda vynalezená americkým vědcem Rolandem Ericssonem a provozovaná od roku 1993 na jedné britské klinice se ohání velkými úspěchy, dosud nás však nepřesvědčila ţádnými publikovanými daty. Pracuje tak, ţe nutí spermie proplouvat vrstvou bílkoviny, která údajně zbrzdí těţší a pomalejší 100

99 spermie nesoucí chromozom X, a tím je oddělí od spermií Y. Larry Johnson z Ministerstva zemědělství USA naopak vymyslel metodu, která skutečně funguje (vede přibliţně k 80 % samčích potomků), je však absolutně nevhodná pro lidi. Je zaloţena na barvení DNA ze spermií světélkujícím barvivem. Spermie pak musí postupovat husím pochodem kolem detektoru, který proud spermií rozdělí do dvou kanálů podle intenzity jejich světélkování. Spermie s chromozomem Y, protoţe mají méně DNA, světélkují o něco méně. Dělení probíhá tempem spermií za sekundu, embrya jsou rozdělenými spermiemi oplodněna in vitro (ve zkumavce). Ţádný soudný člověk by ovšem nevydal své spermie popsané proceduře a neabsolvoval nákladné umělé oplodnění jen proto, aby se dočkal syna. 63 Kdybychom nebyli savci, ale ptáci, bylo by pro nás mnohem snazší ovlivnit nebo změnit pohlaví našich mláďat. U ptáků totiţ pohlaví embrya určuje matka, nikoli otec. Ptačí samičky mají chromozomy X a Y (někdy však jen X), samci mají dva chromozomy X. Samičce tudíţ stačí uvolnit vajíčko vytouţeného pohlaví a nechat je oplodnit kterýmkoli samcem. Ptáci tuto svou schopnost dokonce vyuţívají; orli bělohlaví a někteří další dravci někdy kladou nejprve samičí a teprve po něm samčí vajíčko. Samici to umoţňuje začít růst dříve a dosáhnout větší velikosti; samice dravců jsou vţdy větší neţ samci. Severoameričtí strakapoudi kokardoví (Picoides borealis) vychovávají dvakrát více samců neţ samic, nadbyteční synové pracují jako pomocníci či chůvy" v rodině svých rodičů a pomáhají jim s následujícími snůškami. U drobných pěnkavovitých zebřiček objevila Nancy Burleyová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, ţe atraktivní" samci, kteří se spáří s neatraktivními" samičkami, mívají více synů neţ dcer a naopak. Atraktivitu lze u tohoto druhu experimentálně pozměnit, pokud namalujeme červené (atraktivní) nebo zelené (neatraktivní) pruhy na nohy samečka a černé (atraktivní) nebo světle-modré (neatraktivní) pruhy na nohy samičky. Barva pruhů na nohách určuje, nakolik přitaţlivým partnerem je pták pro ostatní zebřičky. 64 Jenţe my nejsme práci. Jediný způsob, jak zajistit, ţe vychováme syna, je buď nechtěnou dceru zabít, nebo zjistit pohlaví zárodku z plodové vody a postarat se o včasný potrat, má-li se nám narodit děvčátko. Není sporu, ţe i takové nechutné praktiky se v různých částech světa dostávají ke slovu. Kdyţ čínská vláda zakázala svým občanům mít víc neţ jedno dítě, usmrtili Číňané mezi roky 1979 a 1984 více neţ novorozených děvčátek. 65 V jistých věkových skupinách připadá v Číně 122 chlapců na 100 dívek. Jedna současná studie z nemocnic v Bombaji v Indii uvádí, ţe z potratů jich připadlo na samičí plody

100 Je moţné, ţe i řadu záhadných údajů ze světa zvířat lze vysvětlit selektivní spontánní aborcí. Morris Gosling z Východoanglické univerzity studoval nutrie a zjistil, ţe pokud má dobře ţivená samice v děloze příliš mnoho samicích zárodků, raději rovnou potratí a páří se znovu. Kdyţ Magnus Nordborg ze Stanfordovy univerzity hodnotil údaje o selektivní infanticidě (zabíjení novorozených děvčátek) v Číně, napadlo ho, ţe by podobný mechanismus mohl objasnit nesrovnalosti známé u paviánů. Asi se však shodneme, ţe infanticida je poněkud marnotratná metoda. 67 Nevyrovnaný poměr pohlaví lidského potomstva způsobuje řada dostatečně popsaných přirozených faktorů. Nejznámější je efekt návratu z války. Během velkých válek a těsně po nich se v bojujících zemích rodí více synů neţ obvykle, jako by měli nahradit padlé (coţ není zrovna efektivní, neboť muţi narození po válce jednou vytvoří páry se svými vrstevnicemi, ne s válečnými vdovami). Starší otcové plodí s větší pravděpodobností dcery, starší matky zase spíše syny. Ţeny trpící infekční hepatitidou a schizofrenní ţeny rodí více dcer neţ synů. Podobně na tom byly ţeny, které rodily po hustých londýnských smozích roku Větší počet dcer mívají i manţelky pilotů, potápěčů, evangelických duchovních a anesteziologů. V těch oblastech Austrálie, které jsou závislé na deštích jako na jediném zdroji pitné vody, byl zjištěn zřetelný propad v relativním počtu synů narozených 320 dní po silných bouřích, které naplní nádrţe a utopí zemi v bahně. Více synů rodí ţeny trpící roztroušenou sklerózou a ţeny, které konzumují nízké dávky arzenu. 68 Najít v té přehršli statistických údajů nějakou logiku se vymyká současným schopnostem vědců. Bill James, člen londýnské Rady pro lékařský výzkum (Medical Research Council), se řadu let zabýval hypotézou o hormonálním ovlivnění relativního úspěchu spermií Y a X při oplodnění. Poměrně mnoho nepřímých důkazů napovídá, ţe vysoké hladiny gonádotropních hormonů (hormonů, jeţ u ţen ovlivňují vývoj pohlavních orgánů) v těle matky zvyšují pravděpodobnost početí dcery, vysoké hladiny testosteronu v těle otce pak početí syna. 69 Teorie Valerie Grantové se dokonce snaţí vysvětlit efekt návratu z války. Ţeny si podle ní během válek osvojí dominantnější role, coţ ovlivní hladiny jejich hormonů a zvýší jejich sklon k plození synů. Hladiny hormonů u řady druhů úzce souvisejí s postavením ve společenské hierarchii; ukázali jsme si, ţe společenské postavení je těsně svázáno i s počtem potomků a s jejich poměrem pohlaví. Není známo, jak toho hormony dosahují, ale předpokládá se, ţe mění sloţení hlenu v děloţním krčku, či dokonce ph poševního prostředí. Uţ v roce 1932 bylo dokázáno, ţe aplikací jedlé sody do králičí pochvy lze změnit poměr pohlaví mláďat

101 Teorie o hormonálním ovlivnění by se navíc vypořádala s jednou z nejzávaţnějších námitek proti Triversově a Willardově teorii, s námitkou, ţe není znám genetický mechanismus, který by poměr pohlaví kontroloval. Zoufalé neúspěchy šlechtitelů domácích zvířat, kteří by rádi získali plemena, jeţ by rodila mláďata s nevyrovnaným poměrem pohlaví, jsou aţ příliš nápadné. A ţe se snaţí! Richard Dawkins o tom říká: Šlechtitelé skotu dokázali bez problému vyšlechtit plemena, která se vyznačují vysokou dojivostí, vysokou produkcí masa, mohutnou postavou, drobnou postavou, bezrohostí, odolností proti chorobám nebo nebojácností a bojovností. Mlékárenský průmysl by samozřejmě uvítal vyšlechtění plemen, která by rodila více kraviček neţ býčků. Všechny takové pokusy však jednoznačně zkrachovaly." 71 Drůbeţáři snad ještě zoufaleji touţí po plemenech slepic, z jejichţ vajíček by se líhla kuřata pouze jednoho pohlaví. V současné době drůbeţáři zaměstnávají týmy vysoce kvalifikovaných Korejců, kteří si přísně střeţí tajemství, jak enormní rychlostí sexovat jednodenní kuřátka. Brzy je moţná předeţenou počítačem řízené operace, 72 ale zatím cestují po celém světě a provozují své výnosné řemeslo. Námitky proti Triversovi a Willardovi však mohou být smeteny ze stolu, podaří-li se prokázat hormonální teorii. Kdyţ jsme si spolu jednou pochutnávali na mexické enchiladě a obdivovali vyhlídku na Tichý oceán, vysvětloval mi Robert Trivers, proč nelze vyšlechtit plemena, která by rodila mláďata pouze jednoho pohlaví. Představte si, ţe byste našli krávu, která rodí jen samicí telátka. S kým byste ji kříţili? S obyčejným býkem, čímţ její geny okamţitě zředíte na polovinu. Jiný přístup k problému se opírá o skutečnost, ţe jestliţe určitá část populace rodí syny, vyplatí se jiné části mít dcery. Kaţdý ţivočich je potomkem jednoho samce a jedné samice. Pokud tedy dominantní jedinci plodí syny, vyplatí se submisivním, podřízeným, jedincům mít dcery. Poměr pohlaví populace jako celku se bude vţdy vracet k poměru 1 : 1, byť by se v částech populace změnil, neboť jakmile je jen chvíli nevyrovnaný, vyplatí se někomu plodit vzácnější pohlaví. S tímto objevem přišel jako první sir Ronald Fisher ve dvacátých letech tohoto století. Trivers věří, ţe právě kvůli této skutečnosti není poměr pohlaví nikdy manipulován geneticky. Je-li hlavní determinantou poměru pohlaví společenské postavení, bylo by přímo šílenstvím zakotvit je v genech, neboť společenské postavení je uţ svou definicí cosi, co v genech obsaţeno být nemůţe. Šlechtění jedinců s dominantním postavením je nesmyslná snaha, která je v rozporu s principy Červené královny. Postavení je vţdy relativní. Nelze vyšlech- 103

102 tit submisivní krávy," podotýká k tomu Trivers. Jenom tím vytvoříte novou hierarchii, jako byste přeprogramovali termostat. Budou-li všechny krávy ve stádě submisivnější, pak ta nejméně submisivní bude dominantní a její hormonální hladina tomu bude odpovídat." Takţe relativní postavení určuje hladiny hormonů a ty určují poměr pohlaví v potomstvu. 73 Rozum to umí také Trivers s Willardem předpokládají, ţe evoluce vytvořila nevědomé mechanismy, jimiţ jedinec ovlivňuje pohlaví svého potomstva. Jenţe my si o sobě rádi myslíme, ţe jsme racionální bytosti, které se rozhodují při plném vědomí. Problém je v tom, ţe osoba řídící se rozumem můţe dospět ke stejným závěrům jako nevědomá evoluce. Pravděpodobně nejpádnější důkazy pro Triversovu- Willardovu teorii nenalezneme v říši zvířat, ale v lidské společnosti. Existuje totiţ řada kulturních zvyklostí, které se řídí stejnou logikou. Mnoho kultur upřednostňuje v dědických zvyklostech, rodičovské péči, výţivě a ochraně svých potomků syny před dcerami. Donedávna v tom byl spatřován jen další důkaz sexismu nebo kruté skutečnosti, ţe ze synů plyne rodině často větší ekonomický přínos neţ z dcer. Aţ analýzy, které výslovně vycházely z Triversovy a Willardovy úvahy, ukázaly, ţe favorizování synů není zdaleka univerzální jev a ţe se s upřednostňováním dcer setkáme přesně tam, kde bychom je v souladu s teorií očekávali. V rozporu s široce rozšířeným názorem nedávají rodiče přednost chlapcům před dívkami ve všech případech. Ba co víc, dnes víme o úzkém vztahu mezi společenským postavením rodičů a upřednostňováním synů. Laura Betzigová z Michiganské univerzity si všimla, ţe ve feudálních dobách šlechtici protěţovali syny, ale rolníci často odkazovali dědictví dcerám. Zatímco feudální vládcové dcery zabíjeli, přehlíţeli nebo posílali do klášterů, rolníci jim zanechávali své majetky. Sexismus byl rozšířen spíše v prostředí elit neţ mezi zbídačenými masami, o jejichţ zvycích se nám zachovalo jen málo záznamů. 74 Ať podle Sarah Blafferové Hrdyové z Kalifornské univerzity nahlédneme kamkoli do historie, zjistíme, ţe elity své syny protěţovaly víc neţ ostatní třídy. A nezáleţí na tom, zda se zajímáme o německé rolníky 18. století, indický kastovní systém, rodokmeny středověkých Portugalců, poslední vůle současných Kanaďanů nebo pastevecké kmeny v dnešní Africe. Favorizaci jednoho z pohlaví lze dokázat nejen ve zvyklostech, podle nichţ se dědí půda a bohatství, ale i v prosté péči o dítě. V dnešní Indii dostávají 104

103 dívky z vyšších kast často méně mléka a věnuje se jim méně pozornosti neţ chlapcům. 75 Naopak některé nemajetné třídy dodnes upřednostňují dcery. Chudý syn totiţ často zůstane svobodný, zatímco chudá dcera se můţe provdat za bohatšího muţe. V Keni přivádějí chudí lidé z kmene Mukogodo své dcery do nemocnic častěji neţ své syny. Proto má více dcer šanci doţít se věku čtyř let. Rodiče z tohoto kmene se chovají racionálně, protoţe jejich dcery se mohou provdat za bohaté Sambury nebo Masaje, zatímco jejich synové zdědí chudobu Mukogodů. V rovnicích Triverse a Willarda jsou dcery lepšími nástroji k plození vnoučat neţ synové. 76 Tato úvaha pochopitelně předpokládá, ţe lidské společnosti jsou rozvrstveny. Mildred Dickemannová z Kalifornské státní univerzity vyslovila postulát, ţe převádění zdrojů na syny se nejvíc vyplatí v nejsilněji stratifikovaných společnostech. Nejzřetelněji to dokázala vlastním studiem indických svatebních praktik. Zjistila, ţe extrémní zvyk dívčí infanticidy, jejţ se Britové tak urputně a neúspěšně snaţili vymýtit, byl nejrozšířenější v kastách, které ve značně stratifikované indické společnosti 19. století stály velmi vysoko. Indové z vysokých kast zabíjeli dcery častěji neţ Indové z kast nízkých. Členové jednoho klanu bohatých Sikhů zabíjeli všechny dcery a ţili z věn svých manţelek. 77 Konkurenční teorie snaţící se vysvětlit tyto jevy tvrdí, ţe k protěţování dětí jednoho pohlaví vedou ekonomické, a nikoli reprodukční úvahy. Chlapci si mohou sami vydělat na obţivu a oţení se i bez věna. Tato teorie však nevysvětluje zákonitosti, které souvisejí se společenským postavením. Navíc z ní vyplývá, ţe synové by měli být preferováni nikoli vyššími, ale niţšími vrstvami, které si věno nemohou dovolit. Pokud je ovšem vysoký počet vnoučat důleţitější neţ ekonomické ohledy, mají indické sňatkové zvyklosti smysl. V celé Indii totiţ vţdy platilo, ţe se spíše ţeny neţ muţi mohou provdat nahoru", do kasty s vyšším sociálním a ekonomickým postavením. Dcery z chudých rodin tak budou pravděpodobně úspěšnější neţ synové. V úvahách Dickemannové je věno pouze zkreslenou ozvěnou Triversova-Willardova efektu u druhu se samičí exogamií: synové dědí postavení nutné pro úspěšné páření, dcery si je musejí koupit. Pokud nemáte bohatství, které byste předali synům, napřáhněte všechny své síly a obstarejte dceři kvalitního manţela. 78 Trivers s Willardem předpokládali, ţe protěţování synů jednou částí společnosti musí být vyrovnáno upřednostňováním dcer v jiných společenských vrstvách. Kdyţ pro nic jiného, tak jen proto, ţe k plození dětí musí být dva - stejnou logiku ostatně pouţil i Fisher. U hlodavců je toto dělení ovlivněno ţivotními podmínkami matky, u primátů postavením ve spole- 105

104 čenské hierarchii. Jenţe paviáni a chápani vědí", ţe jejich společnosti jsou přísně stratifikovány. S lidmi to bývá sloţitější. Jaká je tedy situace v moderních, relativně rovnostářských lidských společnostech? V relativně málo stratifikované Kalifornii nedokázala Sarah Hrdyová a její kolegyně Debra Judgeová odhalit ţádnou zákonitost v posledních vůlích, z níţ by vyplývalo, ţe umírající lidé dávají při předávání majetku přednost dětem určitého pohlaví. Moţná starý elitářský zvyk upřednostňovat chlapce před dívkami zanikl vlivem propagace rovnosti ţen a muţů. 79 Jiný dopad moderního egalitarismu však můţe mít zlověstné následky. V některých společnostech jako by zvýhodňování synů přestávalo být záleţitostí elit a šířilo se do všech skupin. Nejnázornějšími příklady jsou Indie a Čína. Čínská politika jednoho dítěte na pár vedla k usmrcování moţná aţ 70 % dívek. V jedné indické nemocnici se 96 % ţen rozhodlo pro potrat, kdyţ jim řekli, ţe čekají holčičku; syny se téměř 100 % matek rozhodlo donosit. 80 Ukazuje se, ţe levná technologie, která lidem dovoluje zvolit si pohlaví dítěte, můţe nebezpečně vychýlit poměr pohlaví v populaci. Zvolit si pohlaví vlastního dítěte můţeme pokládat za individuální rozhodnutí, které neovlivní nikoho jiného. Proč je pak tato situace nebezpečná? Jde o typickou tragédii společných statků: zcela racionální rozhodnutí jednotlivců způsobí újmu celému kolektivu. Rozhodne-li se jeden pár pouze pro syny, nikomu se nic nestane. Jestliţe však toto rozhodnutí učiní všichni, výsledkem bude všeobecné utrpení. Chmurné předpovědi sahají od společností s převahou muţů a s hojným výskytem znásilňování, bezpráví a převládající pistolnickou mentalitou aţ po dramatický nárůst muţského podílu ve vlivných a mocných postaveních. Nejmírnějším důsledkem by byla sexuální frustrace mnoha osamělých muţů. Genetický crossing-over vznikl, aby zkrotil neukázněné geny psance. My lidé se řídíme zákony, které mají prosadit zájem kolektivu na úkor jedince. Stane-li se někdy volba pohlaví dítěte snadno dostupnou záleţitostí, naše parlamenty nám nepochybně přikáţí zachovávat vyrovnaný poměr synů a dcer, stejně jako nám parlamenty našich genů přikázaly rovnostářskou meiózu. 106

105 K a p i t o l a p á t á Paví peří Bohuţel tentokrát ses netrefil. Brání se svodům lásky ze všech sil, a umí to! Je k tomu vyzbrojena svou cudností jak ţádná jiná ţena. Musí se vzdát, kdo chce ji dobýt slovy, na mluvu lásky taky neodpoví a neotevře náruč ani zlatu. William Shakespeare: Romeo a Julie, 1. dějství, obraz 1. (v překladu Zdeňka Urbánka) Tabon lesní (Alectum lathami), australský pták z řádu hrabavých, staví ty nejdokonalejší kupy kompostu na světě. Kaţdý samec navrství obrovskou hromadu listí, větviček, hlíny a písku. Jeho výtvor má právě takovou velikost a tvar, aby se v něm organickým rozkladem vyvinula přesně ta teplota, která pomůţe z vajíčka uvařit" kuře. Samice tabonů navštěvují samčí stavitele u jejich hromad, kladou do jejich výtvorů vejce a odlétají. Kdyţ se vyklubou z vajíčka, musí se kuřátka zvolna probojovávat k povrchu hromady. Jakmile dosáhnou cíle, postarají se uţ o sebe sama. Kdybych parafrázoval Samuela Butlera ( Slepice je nástroj, jímţ vejce vyrábí další vejce"), pak je-li vajíčko nástroj, jímţ taboní slepice vyrábí další tabony, je hromada kompostu nástroj, jímţ další tabony vyrábí samec. Je stejným produktem samčích genů, jako je vajíčko produktem genů samičích. Samce však na rozdíl od partnerky pronásleduje jistá míra nejistoty. Jak můţe vědět, ţe je otcem kuřat, která se z jeho hromady vylíhnou? Australští vědci nedávno zjistili, ţe to často neví, a dokonce často otcem ani není. Proč potom buduje kompostové inkubátory pro potomky svých konkurentů, kdyţ jediným cílem pohlavního rozmnoţování je odeslání vlastních genů do příští generace? Ukázalo se, ţe samec do svého kompostu nedovolí klást samici, která se s ním předtím nespářila. Kopulace je poplatek, jímţ 107

106 samice zaplatí za samcův inkubátor. Samec platí tím, ţe přijme vajíčko. Docela férová hra. To samcovu činnost staví do jiného světla. Z pohledu taboního samce není hromada kompostu nástrojem k výrobě mladých taboňátek. Je nástrojem k přilákání samic, které se s ním budou pářit. Není pochyb, ţe samice si při rozhodování, kam vajíčka naklást, vybírá ty nejlepší hromady, a tedy nejlepší stavitele hromad. Samci někdy uzurpují stavby jiných samců, takţe vlastník nejlepší kupy můţe být ve skutečnosti nejšikovnějším zlodějem. Přestoţe by k inkubaci vajec stačila středně kvalitní kupa kompostu, samice si vţdy vybírají hromady nejlepší. Zajišťují si tak, ţe jejich samčí potomci zdědí tatínkovu schopnost stavět nebo krást kompost a tím k sobě lákat samice. Kompostové hromady taboních samců jsou jejich příspěvkem k péči o potomstvo a současně jediným projevem jejich námluv. 1 Příběh tabona a jeho hromady kompostu je příběhem o teorii pohlavního výběru, o komplikovaném a překvapivém souboru poznatků, které popisují evoluci namlouvání ve zvířecí říši. A teorie pohlavního výběru je obsahem této kapitoly. Pochopíme z ní, ţe i mnohé vlastnosti lidské povahy lze vysvětlit pohlavním výběrem. Je láska racionální? Někdy je i pro biologa těţké pochopit, ţe sex je jen genetická firma, do níţ obě zúčastněné strany vkládají kapitál. Proces výběru partnera (někdy nazývaný zamilovanost) pokládáme za tajemný, vědomý a vysoce výběrový. Zdaleka ne všichni příslušníci opačného pohlaví jsou pro nás adekvátními obchodními partnery. Promyšleně si vybíráme, o kterých osobách jako o partnerech uvaţovat. Jindy se zas zamilováváme navzdory své vůli nebo se nedokáţeme zamilovat do člověka, který nás miluje. Láska je velmi náročná záleţitost. Není však náhodná. Touha po sexuálním styku je nám vlastní, protoţe jsme ji zdědili od předků, kteří po něm rovněţ touţili. Po těch, koho sex nezajímal, nezůstali ţádní potomci. Ţena, která se miluje s muţem (nebo naopak), podstupuje riziko, protoţe si vybírá soubor genů, které se v příští generaci připojí k jejím genům. Není divu, ţe si geny svého partnera pečlivě vybírá. Ani nejpromiskuitnější ţena nekopuluje s kaţdým, kdo se namane. Cílem kaţdé zvířecí samice je najít si partnera natolik geneticky kvalitního, aby z něj byl dobrý manţel, dobrý otec nebo dobrý milovník. Cílem 108

107 kaţdého zvířecího samce často bývá získat tolik partnerek, kolik je jen moţné. Někdy se samec navíc snaţí získat dobré matky či pěstounky, jen někdy i dobré manţelky. Robert Trivers si roku 1972 všiml příčin této asymetrie, na kterou naráţíme všude v ţivočišné říši, kde jen málo vzácných výjimek pouze potvrzuje obecně platné pravidlo. Pohlaví, které při výchově mláďat víc riskuje - například tím, ţe devět měsíců nosí plod v břiše -, je pohlavím, jemuţ nadbytečné páření přinese nejmenší (marginální) zisk. Pohlaví, které investuje méně, má dostatek volného času k hledání dalších partnerů. Zkrátka a dobře, protoţe méně investují samci, jsou to oni, kdo hledají maximum partnerek. Protoţe samice investují více, oceňují na svých partnerech kvalitu. 2 Výsledkem je, ţe samci soutěţí o pozornost samic. Kaţdý z nich po sobě můţe zanechat více potomků neţ samice, současně však riskuje, ţe se nedočká potomka ţádného. Samci jsou jakýmsi genetickým sítem; jen ti nejlepší z nich mají šanci na rozmnoţování, konstantní reproduktivní vymírání nekvalitních samců očišťuje populaci od nekvalitních genů. 3 Několikrát byla vyslovena představa, ţe tato očista populace" je skutečným smyslem" existence samců, coţ je nesprávné tvrzení, neboť předpokládá, ţe smyslem evoluce je dobro" celého druhu. U některých druhů pracuje toto síto účinněji neţ u jiných. Rypouši sloní jsou prosíváni tak dokonale, ţe všichni rypouši jedinci v kaţdé generaci jsou potomky pouhé hrstky nejúspěšnějších samců. Naopak samci albatrosů jsou tak věrní svým jediným manţelkám, ţe téměř kaţdý samec v kaţdé generaci zplodí potomky. Přesto se nedopustíme omylu, budeme--li tvrdit, ţe při výběru partnerů jde samcům o mnoţství, kdeţto samicím o kvalitu. V případě některých ptáků, například pávů, předvádějí paví samečci rituální zásnubní tanec kaţdé pávici, kterou potkají; všechny pávice z okolí se páří pouze s jediným samcem, obvykle s tím s nejkrásnějším ocasním peřím. Teorie pohlavního výběru dokonce tvrdí, ţe pávice vznik absurdního pavího ocasu zavinily. Samčí péra se v procesu evoluce prodluţovala, aby pávi učarovali pávicím. Pávice se souběţně vyvíjely tak, aby je pávi svým peřím dokázali očarovat a svést. To vše zajišťuje výběr nejkvalitnějších samců. Tato kapitola je o novém aspektu v závodě Červené královny: o vynálezu krásy. Jestliţe totiţ u lidských bytostí odhlédneme ode všech praktických kritérií pro výběr partnerů - od bohatství, zdraví, společných zájmů, plodnosti -, zbude nám zdánlivě nahodilé kritérium krásy. Se zvířaty je tomu velice podobně. Zvířata, která od svých partnerů nezískají nic uţitečného, si pravděpodobně vybírají pouze na základě estetických kritérií. 109

108 Ozdoby a vybíravost Dovolíme-li si poněkud antropomorfní pohled, můţeme se na výběr partnera mezi zvířaty ptát stejně, jako se brzy zeptáme na výběr partnera mezi lidmi. Vstupují zvířata do manţelství pro peníze, aby si zajistila potomstvo, nebo proto, ţe své partnery pokládají za krásné? Z teorie pohlavního výběru vyplývá, ţe mnohé v chování, a dokonce i ve vzhledu zvířat není uzpůsobeno k přeţití, ale k získání nejlepších, případně mnoha partnerů. Přeţití a získání partnera mohou dokonce být v rozporu. Tato myšlenka se objevuje uţ u Charlese Darwina, třebaţe jeho argumentace byla v tomto bodě netypicky vágní. Poprvé se s tímto tématem potýkal uţ ve svém Původu druhů, později o něm napsal celou knihu Původ člověka a pohlavní výběr (The Descent of Man and Selection in Relation to Sex). 4 Darwin píše, ţe k oddělení lidských ras došlo tak, ţe ţeny jednotlivých ras upřednostňovaly po celou řadu generací svazky s muţi se stejnou barvou pleti, jakou měly samy. Jinými slovy, místo aby se snaţil vysvětlit uţitečnost bílé nebo černé kůţe v přírodě, předpokládal, ţe bělošky preferovaly bělochy a černošky černochy - a pokládal to spíše za příčinu neţ za následek. Chtějí-li chovatelé holubů vyšlechtit nové plemeno, pak umoţní rozmnoţování pouze pečlivě vybraným jedincům. Volně ţijící zvířata provádějí totéţ prostřednictvím selektivního výběru partnerů. V názorech na původ lidských ras Darwin zcela jistě mířil vedle, 5 s představou o selektivním výběru partnera však trefil do černého. Darwina zajímalo, zda by samičí vybíravost při hledání chovných" samců nemohla vysvětlit, proč má tolik ptáků a jiných zvířat naparáděné, nápadně barevné a vyšperkované samce. Pestrobarevní samci jsou zvlášť podivným výsledkem přírodního výběru; stěţí si totiţ lze představit, jak jim křiklavé barvy a sloţité ozdoby pomáhají v boji o přeţití. Zdravý rozum by čekal spíše opak - pestrobarevní samci přece musí být lepším terčem pro své nepřátele. K příkladu páva s jeho dlouhým ocasem okrášleným měňavě duhovými oky Darwin napsal, ţe páv má tak dlouhý ocas (nejde vlastně o ocas, ale o prodlouţené vrchní krovky ocasní, které ocas pokrývají) proto, ţe pávice se ochotně páří jen s ptáky, kteří takový ocas mají. Dokazoval to pozorováním, ţe pávi svůj ocas při svádění samic vystavují na odiv. Od té doby se páv stal korunou, maskotem, emblémem a pokladnicí teorie pohlavního výběru. Proč se pávicím líbí dlouhá ocasní péra? Darwin se zmohl na jedinou odpověď: Protoţe se jim líbí. Pávice upřednostňují samce s dlouhými ocas- 110

109 nimi péry, protoţe je jim vrozeno estetické cítění. Coţ ovšem není ţádná odpověď. Pávice si vybírají nazdobené pávy, a ne naopak, protoţe to tak příroda zařídila; jako jsou spermie aktivní a vajíčka pasivní, tak samci svádějí a samice se nechávají svést. Samicí výběr byl pokládán za nejméně přesvědčivou ze všech Darwinových myšlenek. Přírodovědci ochotně přijali představu, ţe samčí zbraně, například parohy, slouţí jejich boji o samice, instinktivně se však odmítali ztotoţnit s frivolní myšlenkou, ţe by smyslem pavího ocasu bylo svádění samic. Právem chtěli vědět, proč by měly pávice pokládat samcův ocas za přitaţlivý, jaký by z něj snad mohly mít prospěch. Darwinova teorie samičího výběru byla po celé století ignorována a biologové se s urputným úsilím pustili do hledání jiných vysvětlení. Alfred Rus-sel Wallace, Darwinův současník, tvrdil, ţe ţádné ozdoby, dokonce ani paví ocas, nepotřebují vysvětlení - všechny slouţí pouze ke kamufláţi. Později se domníval, ţe jsou jen projevem nadbytečné samčí síly. Julian Huxley, který v celé diskusi po léta dominoval, zastával názor, ţe smyslem samčích ozdob a rituálních projevů je zastrašit jiné samce. Jiní autoři soudili, ţe ozdoby umoţňují samicím rozpoznat samce vlastního druhu, a tak se pářit se správnými jedinci. 6 Přírodovědce Hugha Cotta natolik nadchly jasné barvy jedovatých druhů hmyzu, ţe přišel s myšlenkou, podle níţ mají všechna nápadně zbarvená zvířata a parádivé ozdoby varovat predátory před nebezpečím. V některých případech tomu tak je. Mezi motýly z amazonských deštných lesů existuje jakýsi barevný kód: kombinace ţluté a černé ukazuje na nepoţivatelnost, modré a zelené na velkou pohyblivost. 7 V osmdesátých letech se objevila nová verze této úvahy. Pestrobarevní ptáci jsou údajně nejrychlejší letci, jejich barvy vysílají k dravým ptákům a jiným predátorům poselství Jsem velmi rychlý, raději mě ani nezkoušej chytit". Kdyţ vědci umístili na bidýlka v lese vycpané samce a samice lejsků černohlavých, zaútočil jestřáb na šedavé samice dříve neţ na pestré samce. 8 Zdálo se, ţe kaţdá teorie je lepší neţ představa, ţe ptačí samičky jsou schopny vnímat krásu svých samečků. Jenţe nelze pozorovat dvořícího se páva, aniţ by nás nenapadlo, ţe jeho ocas má něco do činění s namlouváním pávic. Vţdyť takto na celou úvahu přišel i Darwin. Věděl, ţe pestrobarevné vzory na pavím ocase jsou nástrojem ke svádění samic a k ničemu jinému. Kdyţ spolu dva pávi zápasí nebo kdyţ unikají před predátorem, mají své ocasy pečlivě sloţené

110 Vybojovat, nebo svést? K uznání existence samičího výběru bylo třeba shromáţdit mnohem víc důkazů. Spousta tvrdohlavců se nevzdávala a nepřestávala obhajovat Huxleyho představu, ţe samčí ozdoby jsou projevem konkurence mezi samci. Tam, kde byl zjištěn samicí výběr, hraje tento jen doplňkovou a nevýznamnou roli ve srovnání s kompeticí mezi samci," psal britský biolog Tim Halliday ještě roku Jako se laň páří s jelenem, který si úspěšně vybojoval harém, tak se prý i pávice páří s vítězem soutěţe mezi samci. 10 V jistém smyslu není tento rozdíl příliš významný. Jak pávice, které si vyberou jednoho kohouta, tak i laně, jeţ se podvolí jedinému vládci harému, si vybírají" jediného z mnoha dostupných samců. Pávice si v ţádném případě nemusí vybírat" o nic dobrovolněji nebo vědoměji, neţ si vybírá laň. Jediný rozdíl je v tom, ţe pávice jsou spíše svedeny neţ vybojovány. Mohou podlehnout svodům nejlepšího samce, aniţ je napadne jediná vědomá myšlenka - aniţ si uvědomí, ţe si vybírají". Lidé se opakovaně nechávali mást představou, ţe kaţdá volba musí být vědomá a aktivní, a tudíţ ţe nemá smysl hledat u zvířat racionální kritéria" pro volbu partnerů. 11 Přemýšlejme o lidských analogiích. Jedním extrémem je karikatura dvou pravěkých lovců, kteří spolu zápasí na ţivot a na smrt, a vítěz pak uchopí ţenu poraţeného soka kolem ramen a odvede si ji. Druhým extrémem je Cyrano z Bergeraku, snaţící se naklonit si Roxanu pouhými slovy. Mezi nimi najdeme tisíce permutací. Muţ můţe ţenu získat vítězstvím" v soutěţi s jinými muţi, můţe ji svést, případně můţe kombinovat obě moţnosti. Obě zmíněné techniky - námluvy a vítězství nad konkurenty - vytřídí stejně účinně nejlepší" samce. Rozdíl je jen v tom, ţe zatímco první technika upřednostňuje dandyho, druhá upřednostňuje rváče. Proto jsou samci rypoušů a jelenů mohutní, ozbrojení a nebezpeční, zatímco pávi se svým peřím a slavíci se svým zpěvem jsou nápadní a esteticky působiví. Od poloviny osmdesátých let se začaly hromadit důkazy, ţe samice mnoha druhů mají při výběru svých sexuálních parterů poslední slovo. Tam, kde se samci shromaţďují na specifických místech, kde se jako v arénách společně předvádějí samicím, závisí úspěch jednotlivého samce spíše na jeho tanečních schopnostech a naparování neţ na úspěšném boji s jinými samci. 12 Aţ několika vynalézavým Skandinávcům se podařilo dokázat, ţe ptačí samičky při výběru partnera skutečně věnují pozornost samčímu peří. Anders Moller, dánský vědec, jehoţ proslavila řada chytrých a důkladných experimentů, zjistil, ţe samečci vlaštovek, jimţ uměle prodlouţil ocasní 112

111 péra, získali rychleji partnerky, vyvedli více mladých a zaţili více cizoloţných dobrodruţství neţ samečci s ocasními péry normální délky. 13 Jakob Höglund zase dokázal, ţe samec bekasíny větší, který se předvádí okolním samičkám vystavováním bílých ocasních per, získal více samiček díky prosté proceduře, při níţ mu vědec obarvením zvětšil bílou plochu na ocase. 14 První z těchto manipulativních experimentů provedl Malte Andersson, který v Africe studoval vdovky dlouhoocasé. Tito ptáci mají mohutná černá ocasní péra několikrát delší neţ tělo, a kdyţ poletují nad travnatou savanou, drţí je ve vertikální poloze. Andersson chytil celkem 6 samečků, ostříhal jim ocasní péra a pak na jejich místo buď přilepil delší peří, nebo je ponechal zkrácená. Samečci s prodlouţenými péry získali více samiček neţ samečci se zkráceným peřím nebo s peřím nezměněné délky. 15 I při dalších pokusech s prodlouţením rýdovacích per u druhů, které se vyznačují dlouhými ocasy, se podařilo zvýšit samčí úspěšnost. 16 Samice si tedy vybírají. Nezvratné důkazy o dědičné povaze samičích preferencí se dosud nepodařilo získat, bylo by však podivné, kdyby dědičné nebyly. Zajímavé informace pocházejí z Trinidadu, kde dva američtí vědci studovali biologii drobných ryb ţivorodek duhových čili pavích oček. Trinidadská paví očka se v přírodě vyskytují v řadě barevných forem, různé formy obývají různé úseky toků. Ukázalo se, ţe samice pocházející z vod, kde ţijí jasně oranţoví samci, skutečně preferují oranţově zbarvené samce. 17 Svou zálibou v jasné zbarvených ozdobách mohou samice dokonce ohrozit samčí přeţívání. Zářivě zelený pták strdimil stromový (Anhreptes fraseri) obývá svahy hory Keňa. Ţiví se květním nektarem a hmyzem, jejţ loví za letu. Sameček má na ocase dvě prodlouţená kormidlová" péra, jejichţ délkou se řídí samičky při výběru partnerů. Dva vědci provedli experiment, při kterém rozdělili odchycené samečky do čtyři skupin. Samečkům z jedné skupiny péra prodlouţili, z druhé zkrátili, třetí skupině zatíţili ocasní péra závaţím a čtvrté umístili stejně těţká závaţí na nohy. Podařilo se jim dokázat, ţe dlouhá ocasní péra pro jejich majitele skutečně představují zátěţ. Ptáci s delšími nebo těţšími ocasy byli méně úspěšní v chytání hmyzu, samečci se zkrácenými ocasy lovili hmyz lépe neţ normální samečci a samečci se závaţím na nohách lovili stejně dobře jako normální samečci. 18 Samice si vybírají a jejich vybíravost je dědičná. Dávají přednost partnerům s přemrštěnými ozdobami a takové ozdoby samcům komplikují ţivot. Aţ potud se dnes všichni vědci shodují. Darwin se tedy nemýlil. 113

112 Despotická móda Otázka, na kterou Darwin nedokázal odpovědět, zněla: Proč? Proč by si vlastně samice měly vybírat vyparáděné samce? Těţko vysvětlitelnou záhadou nejsou samčí okrasy, ale evoluce samičích preferencí. Nepozbyla by totiţ na záhadnosti, ani kdyby samičí preference byly jen nevědomými instinktivními reakcemi na vyparáděné samce a jejich dokonalé namlouvací techniky. Někdy v sedmdesátých letech si badatelé začali uvědomovat, ţe výbornou odpověď na tuto otázku dala uţ třicátá léta. Tehdy sir Ronald Fisher upozornil, ţe dostatečným důvodem k tomu, aby jistá samice vyhledávala samce s dlouhými ocasními péry, je skutečnost, ţe takové samce upřednostňují i ostatní samice. Takový argument zní na první pohled jako definice kruhem, ale právě v tom je jeho krása. Jakmile všechny samice preferují jen některé samce a jako kritérium si volí nadprůměrná ocasní péra -aţ příliš nadprůměrná, k tomu se však ještě vrátíme -, pak kaţdá samice, která se postaví proti převládajícímu trendu a spáří se s krátkoocasým samcem, bude mít krátkoocasé syny. (Předpokladem celého argumentuje, ţe synové zdědí dlouhé ocasní peří svých otců.) A protoţe všechny ostatní samice si ţádají dlouhoocasé samce, nebudou její krátkoocasí synové příliš úspěšní. V této chvíli nemusí být upřednostňování dlouhoocasých samců nic neţ pomíjivá móda. Je to však móda despotická. Všechny samice se musí pořádně snaţit, aby se módě nezpronevěřily, jinak totiţ odsoudí své syny k celibátu. Následkem této samičí vybíravosti se samčí ozdoby vyvíjejí do stále grotesknějších podob. Celý proces můţe pokračovat dokonce i tehdy, kdyţ ozdoby ohroţují samcův ţivot - a to tak dlouho, dokud je riziko ohroţení ţivota menší neţ případný zisk v podobě zvýšeného úspěchu při rozmnoţování. Slovy sira Fishera, vývoj obou znaků, na něţ má tento proces vliv, a sice samčího opeření a samičích preferencí, musí postupovat ruku v ruce, a dokud nebude zastaven tvrdou selekcí působící v opačném směru, bude neustále nabírat na rychlosti". 19 Takový vývoj můţe kupodivu nastat i u druhů, které nejsou polygamní. Darwin si všiml, ţe nápadně zbarvené samce mají i někteří monogamní ptáci, například divoké kachny nebo kosi. Vysvětloval to tak, ţe dokonce i monogamním samcům, kteří nemohou získat víc neţ jednu samici, se vyplatí, jsou-li přitaţliví a svedou-li první samici připravenou k páření. Současné výzkumy jeho názor potvrdily. Samice, které zahnízdí dříve, vychovají víc mláďat neţ samice, jeţ se s hnízděním opozdí. A zdatný pěvec nebo parádivý dandy většinou získá jednu z prvních samic, která se objeví na hnízdišti. U monogamních druhů, kde jsou pestře zbarvení samci i sa- 114

113 mice (jako u papoušků, papuchalků a čejek), se zdá, ţe se uplatňuje vzájemný pohlavní výběr: samci i samice si vybírají co moţná nejparádivější partnery. 20 Všimněme si však, ţe u monogamních druhů si samec vybírá a zároveň svádí. Sameček rybáka své vyvolené přináší rybku, aby jí dokázal, ţe je dost dobrý lovec a dokáţe uţivit její potomky. Jestliţe usiluje o první samičku, která se zjara objeví na hnízdišti, a ona si vybírá nejlepšího rybáře, řídí se oba dostatečně rozumnými kritérii. Bylo by směšné tvrdit, ţe při jejich páření nehraje výběr ţádnou roli. Mezi rybáky na jedné a pávy na druhé straně pak nacházíme celou škálu různých kritérií, jimiţ se samice řídí. Taková baţantí slepice, která od svého kohoutka nemůţe očekávat ţádnou pomoc při péči o mláďata, spokojeně ignoruje samce, kterého nikdo nechce, a připojuje se k harému nejbojovnějšího kohouta, který uţ získal několik dalších manţelek. Baţant, který se stane vlastníkem harému, nadělá ohromný kravál při ochraně svého teritoria. Hlídá své slepičky, zatímco ty se krmí, a ony se s ním za odměnu páří. Nejbojovnější ochránce jim přinese víc uţitku neţ věrný, ale domácký manţel. Naopak páv svým pávicím nenabízí ani ochranu. Nezískají od něj nic kromě spermií. 21 Zde však dospíváme k paradoxu. V případě rybáka je zjevné, ţe pokud si samička vybere špatného lovce, znamená to pro ni katastrofu, neboť její mláďata budou hladovět. Jestliţe si baţantí slepice vybere špatného ochránce, nebude mít příliš pohodlný ţivot. Kdyby si však špatného samce vybrala pávice, těţko by ji to nějak poznamenalo. Její partner jí nic uţitečného neposkytne, takţe se zdá, ţe ani nemá co ztratit. Proto bychom očekávali, ţe nejvybíravější bude samička rybáka a nejméně vybíravá bude pávice. Jenţe skutečnost je přesně opačná. Pávice vţdy zkoumají několik samců, kaţdému dovolí, aby se před nimi pochlubil svým peřím, a dávají si načas s rozhodnutím. Navíc si většina pávic vybere téhoţ samce. Naopak rybáci s pářením moc povyku nenadělají. Jak se zdá, samice jsou nejvybíravější tam, kde je v sázce nejméně. 22 Když dojdou geny Nejméně? V případě pávice jedna veledůleţitá věc v sázce je, a to geny. Geny jsou to jediné, co pávice od páva dostane, kdeţto paní rybáková se navíc můţe těšit na manţelovu konkrétní pomoc. Rybák musí své druţce dokázat pouze své rodičovské schopnosti, páv ji musí přesvědčit, ţe vlastní ty nejlepší z nabízených genů. 115

114 Pávi jsou jedněmi z mála ptáků, kteří při toku pořádají jakýsi trh namlouvacích technik nazývaný v angličtině podle švédského výrazu pro hru lek" (do češtiny se někdy překládá jako arénový tok"). S lekovým chováním se dále setkáváme u tetřevovitých ptáků, tj. tetřevů, tetřívků, jeřábků a bělokurů, u novoguinejských rajek, jihoamerických pipulek (ptáků z čeledi Pipridae) a řady antilop, jelenů, netopýrů, můr, motýlů a dalších skupin hmyzu. Lek - nebo chcete-li tokaniště či říjiště - je místo, kde se v době páření shromaţďují samci, aby si zde vytyčili malá, vzájemně na-hloučená teritoria, v nichţ se předvádějí návštěvnicím samičího pohlaví. Typickým znakem takových shromáţdění je, ţe se jeden nebo několik málo samců, obyčejně ti, co obsadí střed teritoria, páří s většinou samic. Ústřední pozice nejúspěšnějšího samce však není příčinou, ale spíš důsledkem jeho úspěchu; ostatní samci se tlačí do jeho blízkosti. Nejlépe prozkoumaným ptákem s arénovým tokem čili lekem je severoamerický tetřívek křovinný (Centrocercus urophasianus). Pro zoologa je pozoruhodným záţitkem, jestliţe se před rozbřeskem rozjede do pustin kdesi ve Wyomingu, zaparkuje vůz uprostřed široširé prérie, na první pohled ničím nezajímavé, a pozoruje, jak pláně oţívají tokajícími tetřívky. Kaţdý kohoutek zná své místo; kaţdý naplní vzduchem masité vaky na své hrudi a začne se naparovat, přičemţ svými vzdušnými vaky pohazuje jako tanečník v kabaretu Folies Bergeres. Na takovém trţišti se promenuje spousta slepiček a po několika dnech, kdy si vybírají z nabízeného zboţí, se spáří s jedním či několika málo kohoutky. Na první pohled je zjevné, ţe partnery si vybírají samičky a ţe je k výběru nikdo nenutí; kohoutek si nic nedovolí, dokud před ním slepička nezaklekne. O pár minut později je se svým úkolem hotov, kdeţto pro ni začíná dlouhé a osamělé mateřství. Od svého kohoutka získala pouze jediné - jeho geny. Přesto se zdá, jako by si dlouho vybírala ty nejlepší geny, které byly k dispozici. Opět tak před námi vyvstává problém velmi vybíravých samiček u druhu, u něhoţ na výběru zdánlivě nezáleţí. U tetřívka můţe jeden kohoutek odbýt aţ polovinu všech páření na tokaništi a není výjimkou, ţe se nejúspěšnější sameček páří aţ třicetkrát během jednoho rána. 23 Následkem toho se do první generace potomků dostane cosi jako genetická smetana odstředěná z celé populace. Geny druhé generace jsou smetanou ze smetany, na třetí generaci zbývá smetana ze smetany ze smetany - a tak dál. Jak by vám potvrdil kaţdý farmář, taková procedura brzy ztratí smysl: smetana neobsahuje tolik odstředitelných sloţek, aby se v kaţdé generaci mohla oddělit její nejhustší vrstva. S tetřívky je to stejné. Jestliţe celá příští generace má za tatínky pouhých 10 % kohoutků, pak budou po pár generacích všichni samečci a všechny samičky geneticky identičtí a jakýkoli 116

115 výběr ztratí smysl; všichni kohoutci na tokaništi budou stejní. Tento takzvaný paradox leku je zásadní překáţkou, kterou se snaţí zdolat všechny moderní teorie pohlavního výběru. Jak se jim to daří, si povíme ve zbytku této kapitoly. Montekové a Kapuleti Nastal čas povědět si o velkém rozkolu. Badatelé věnující se pohlavnímu výběru jsou rozštěpeni na dvě válčící frakce. Jejich teorie nelze označit všeobecně akceptovanými jmény, většinou se jim však říká fisherovci" a stoupenci dobrých genů". Helena Croninová, autorka skvělého historického pojednání o teoriích pohlavního výběru, 24 nazývá jejich názory dobrý vkus" a dobrý čich". Někdy se téţ setkáváme s označením teorie sexy synů" a teorie zdravých dětí". Fisherovci (zastánci teorie sexy synů či dobrého vkusu) jsou ti z vědců, podle kterých pávice upřednostňují krásné samce, aby ti svou dědičnou krásu předali jejich synům. Nejkrásnější samci tak získají více samic. Podle stoupenců teorie dobrých genů (zdravých dětí, dobrého čichu) si pávice vybírají krásné pávy proto, ţe krása je potvrzením jiných genetických vlastností - odolnosti proti nemocem, zdraví, síly -, a samice by tyto dobré geny rády předaly svým mláďatům. Ne všichni biologové se hlásí k některé z těchto škol. Jedni usilují o smíření, jiní se snaţí zformovat třetí stranu a křičí s Mercuciem: Mor oběma těmto domům." Základní rozdělení však je jasné a stejně nesmiřitelné jako dávný boj mezi Monteky a Kapulety v Romeovi a Julii. Fisherovci odvozují své myšlenky především z vynikajícího postřehu sira Ronalda Fishera o despotické módě a shodují se s Darwinem v názoru, ţe samičí preferování parádivých samců je víceméně svévolné a nemá ţádnou hlubší příčinu. Zastávají názor, ţe samice si zvláště během leku vybírají samce podle nápadnosti jejich zbarvení, délky jejich peří, virtuozity jejich zpěvu a podobně, neboť kaţdý druh se řídí specifickými představami o módě, na kterých nelze nic změnit. Stoupenci dobrých genů rozvíjejí (třebaţe o tom nevědí) myšlenku Alfreda Russela Wallace, který věřil, ţe samičí preference pro samce s dlouhým ocasem nebo hlasitým zpěvem mají hlubší smysl, byť nám se jejich chování můţe zdát šílené, nesmyslné a hloupé. Ocas nebo zpěv samici přesně informuje o kvalitě genů, které v sobě samec nese. To, ţe její budoucí partner hlasitě zpívá nebo si můţe dovolit nosit dlouhý ocas a pečovat o něj, je pro ni potvrzením, ţe je schopen být otcem zdravých dcer i synů. Podobně vypovídá 117

116 lovecký talent rybáka o jeho schopnosti uţivit početnou rodinu. Ozdoby a nápadné projevy v chování existují proto, aby vypovídaly o genetických kvalitách. Rozkol mezi fisherovci a stoupenci dobrých genů propukl v sedmdesátých letech, tedy v době, kdy shromáţděné důkazy přesvědčily většinu pochybovačů, ţe samičí výběr skutečně existuje. Biologové s matematickými a teoretickými sklony - pobledlí výstřední týpci srostlí pupečními šňůrami se svými počítači - se přiklonili k Fisherovi. Z terénně orientovaných přírodovědců - vousáčů ve svetrech a pohorkách - se stali stoupenci dobrých genů. 25 Je výběr laciný? První kartu vytáhli fisherovci. Nakrmili Fisherovou intuitivní úvahou své počítačové modely a ty ji bez úhony přeţvýkaly. Počátkem osmdesátých let naprogramovali tři vědci své počítače tak, aby hrály hru na samice, které si vybíraly samce s dlouhými ocasními péry a plodily syny s dlouhými ocasními péry zděděnými po otcích a dcery, které zdědily vkus svých matek. Čím měl syn delší ocas, tím více samic získal, tím však byly niţší jeho šance, ţe se vůbec doţije plodného věku. Jejich největším objevem bylo, ţe v kterémkoli bodě, v němţ se hra můţe zastavit, existuje jakýsi rovnováţný stav". Je to stav, kdy je handicap, který synům způsobují jejich dlouhé ocasy, přesně vybalancován skutečností, ţe získají větší počet partnerek. 26 Jinými slovy, čím jsou samice vybíravější, tím pestřejší a náročnější budou ozdoby jejich synů. Přesně s takovou situací se setkáváme v přírodě. Tetřívci křovinní jsou nápadně vyparádění a všechny samice si vyberou jen několik málo samečků; rybáci nemají ţádné zvláštní ozdoby a jen málokterý sameček zůstane na ocet. Počítačové modely rovněţ ukázaly, ţe celý proces můţe uniknout z rovnováţného stavu a - jak předpověděl uţ Fisher - neustále nabírat na rychlosti". To se však stane jen tehdy, liší-li se samice navzájem ve svých (dědičných) preferencích a samčí ozdoby nezpůsobují svým nositelům příliš velké komplikace. To jsou ovšem dost nepravděpodobné podmínky, které však mohou nastat na samotném začátku celého procesu, kdy se nový znak a samičí preference pro něj teprve objevily. Matematici však zjistili ještě víc. Dokázali, ţe je důleţité, kolik za celý proces výběru platily samice. Pokud samice při rozhodování, se kterým samcem se pářit, ztrácí čas, který můţe daleko výhodněji strávit sezením 118

117 na snůšce, nebo pokud riskuje, ţe ji během rozhodování uloví orel, rovnováţný stav se zhroutí. Jakmile totiţ evoluce dospěje k rovnováţnému stavu a výhody dlouhého ocasního peří se vyrovnají jeho nevýhodám, samice nemá z vybíravosti ţádný čistý zisk a doba strávená vybíráním pro ni představuje ztrátu. Zdálo se, ţe toto zjištění celou Fisherovu myšlenku pohřbí. Nakrátko dokonce převládl zájem o jinou verzi fisherovské teorie (teorii sexy synů), z níţ zase plynulo, ţe sexy manţelé jsou špatnými otci - coţ je pro vybíravou samici jasná ztráta. 27 Naštěstí fisherovcům pomohla další matematická úvaha. Opírala se o předpoklad, ţe geny, které kódují náročné ozdoby nebo projevy chování, podléhají náhodným mutacím. Čím je ozdoba sloţitější, tím větší je pravděpodobnost, ţe z ní náhodná mutace udělá ozdobu spíše jednodušší neţ sloţitější. Proč? Mutace je jako kladivo, jímţ někdo náhodně udeří do genetického soustrojí. Udeříme-li kladivem do něčeho jednoduchého, třeba do kbelíku, je málo pravděpodobné, ţe pozměníme jeho funkci. Kdyţ však kladivem udeříme do sloţitějšího zařízení, třeba do bicyklu, jen málokdy z něj uděláme lepší bicykl. Proto jakákoli náhodná genetická změna samčí ozdobu pravděpodobně buď zmenší, nebo poškodí její symetrii a zbarvení. V důsledku takto nevyrovnaných účinků mutací se podle matematických biologů samicím vyplatí vybírat si co nejozdobnější samce. Kdyby si totiţ samice vybrala samce, jehoţ ozdoby nejsou dokonalost sama, mohli by porouchanou výzdobu zdědit její synové. Nevyrovnané účinky mutací by snad mohly vysvětlit i záhadu, o níţ jsme hovořili v souvislosti s lekem tetřívků křovinných, a to ţe v kaţdé generaci se páří jen samci tvořící smetanu ze smetany minulých generací, takţe všichni samci jsou záhy stejně kvalitní. Nevyrovnanost v mutacích část smetany neustále vrací do mléka. 28 Výsledkem desetiletí matematických hříček tak byl důkaz, ţe Fisherova teorie není chybná. Zdánlivě nesmyslné ozdoby se mohou vyvinout jen proto, ţe samice si mezi samci vybírají a při svém výběru se řídí zdánlivě nesmyslnou módou. Čím jsou vybíravější, tím náročnější jsou samčí ozdoby. Fisherovo tvrzení z třicátých let bylo pravdivé. Mnoho přírodovědců však nepřestalo pochybovat, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Fisher předem předpokládal cosi, co se pokoušel dokázat; klíčovým prvkem jeho teorie je, ţe samice jsou od začátku vybíravé. Sám Fisher na tento protiargument odpovídal tak, ţe samice si na samotném počátku vybíraly samce s dlouhými ocasy z mnohem praktičtějších důvodů. Například proto, ţe na základě dlouhého ocasu usuzovaly na velikost partnerova těla nebo na jeho zdraví. Není to hloupá myšlenka, konečně i u nejmonogamnějších druhů, u nichţ téměř kaţdý samec získá svou samici, se setkáváme 119

118 s nějakým výběrem. Je to však myšlenka vypůjčená z nepřátelského tábora. Není divu, ţe na ni stoupenci dobrých genů ostře reagují: Pokud připouštíte, ţe naše myšlenka funguje na počátku, proč ji v pozdější fázi zavrhujete?" Druhá námitka je mnohem prozaičtější. Počítačový model pohlavního výběru, v němţ se samčí ozdoby neustále zvětšují a který neustále nabírá na rychlosti", ještě nedokazuje, ţe fisherovský výběr probíhá i v přírodě. Počítače nejsou reálný svět. Pravého přírodovědce můţe uspokojit jen experiment, který dokáţe, ţe sexuální přitaţlivost synů je hybnou silou při vývoji samčích ozdob. Takový experiment ještě nikdo nevymyslel, ale zastánci Fisherovy teorie, k nimţ mimochodem patřím i já, se opírají o několik obstojně přesvědčivých argumentů. Rozhlédněte se po světě okolo sebe. Co uvidíte? Především to, ţe jako ozdoby, o nichţ zde hovoříme, se uplatňují velmi různorodé a kaţdopádně náhodné znaky. Pávi mají na ocasním peří duhová oka, tetřívci se pyšní nafukovacími vzdušnými vaky a prodlouţenými ocasy, slavíci zpívají pestré a různorodé melodie, rajky se chlubí bizarními vlajkovými péry, australští ptáci lemčíci sbírají modré předměty. Je to skutečná kakofonie vkusů a barev. Myslíte, ţe by se pohlavní výběr zaměřoval na tak libovolné znaky, kdyby ozdoby měly informovat o ţivotaschopnosti svých majitelů? Ještě jeden důkaz alespoň v mých očích vychyluje rovnováhu ve prospěch fisherovců. Je jím fenomén kopírování. Kdybyste pečlivě sledovali skupinový tok tetřívků, neušlo by vám, ţe se jednotlivé samice často nerozhodují nezávisle na ostatních, ale navzájem se opičí. Slepička tetřívka křovinného se s největší pravděpodobností spáří s kohoutkem, který se právě spářil s jinou slepičkou. Kohoutek evropského tetřívka obecného, který se rovněţ páří při arénovém toku, se páří buď několikrát po sobě, nebo vůbec ne. Vycpaná samice tetřívka obecného umístěná do samčího teritoria přiláká do téhoţ teritoria i jiné samice - přestoţe ne vţdy způsobí, ţe se začnou pářit s domácím pánem. 29 Pokud samičkám pavího očka pokusně představíte dva samečky, z nichţ jeden se právě dvoří jiné samičce, začnou se zajímat o dvořícího se samečka a zájem neztratí ani poté, co druhou samičku odstraníte. 30 Právě takové kopírování bychom očekávali, kdyby měl pravdu Fisher, protoţe samičky by sledovaly módu pro módu samu. Pak nezáleţí, zda zvolený sameček je ten nejlepší"; důleţité je, aby byl v módě, neboť pak budou v módě i jeho synové. Kdyby měli pravdu stoupenci teorie dobrých genů, samice by se nenechaly ovlivnit názorem svých sokyň. U pávů se dokonce zdá, ţe pávice brání ostatním pávicím, aby se po nich opičily, a to opět podporuje názor Fisherových 120

119 následovníků. 31 Jestliţe totiţ chcete, aby váš syn byl nejpřitaţlivějším samcem v příští generaci, pak se musíte dát dohromady s nejpřitaţlivějším manţelem a zároveň musíte dbát o to, aby vám ho nepřebraly vaše sokyně. Parádiví mrzáčci Kdyţ uţ si samice vybírají samce, s nimiţ zplodí nejpřitaţlivější syny, proč by se neměly řídit i dalšími kvalitami? Stoupenci teorie dobrých genů tvrdí, ţe krása má hlubší účel. Soudí, ţe si vybírají geneticky nejkvalitnější samce, s nimiţ plodí dcery a syny, kteří jsou schopni nejen okouzlit partnery, ale i přeţít. Experimentální důkazy, jimiţ se ohánějí stoupenci dobrých genů, jsou stejně silné jako argumenty fisherovců. Mohou-li si samičky octomilek vybrat z většího počtu partnerů, je jejich potomstvo úspěšnější neţ potomci samiček, které se musely spokojit s jediným partnerem. 32 Samičky tetřívka křovinného, tetřívka obecného, bekasíny větší, afrických vdovek a daňka skvrnitého dávají na tokaništích a říjištích přednost samcům, kteří se předvádějí nejenergičtěji. 33 Jestliţe mezi taneční teritoria dvou kohoutků tetřívka obecného postavíte vycpanou samičku, svedou o ni oba rivalové poněkud perverzně nekrofilní souboj. Vítězem je obvykle ten kohoutek, který je přitaţlivější pro ţivé samičky; týţ kohoutek má zároveň větší naději, ţe přeţije následujících šest měsíců. Jak se tedy zdá, okouzlování samiček není to jediné, v čem vítěz vyniká. 34 Čím výraznější je červené zbarvení amerického hýla rudoprsého, tím populárnější je dotyčný pro samičky a - aby toho nebylo málo - tím víc potravy přináší mláďatům a tím delšího věku se doţije, pravděpodobně proto, ţe je odolnější vůči ne-mocem. Jestliţe si tudíţ samička vybere nejrudějšího samečka, získají její mláďata ty nejlepší geny jak z hlediska přeţití, tak z hlediska sexuální přitaţlivosti. 35 Sotva nás překvapí, ţe nejúspěšnější svůdci mezi samci jsou úspěšní i v jiných oblastech. To ovšem nedokazuje, ţe si samice vybírá jen proto, aby získala ty nejlepší geny. Třeba se samičky chorým samcům vyhýbají, aby se od nich nenakazily virózou. Současně tato zjištění nepopírají Fis-herovu myšlenku, ţe to nejcennější, co můţe samice získat od sexuálně přitaţlivého samce, je sexuální přitaţlivost svých synů. Vyplývá z nich pouze to, ţe přitaţlivý samec můţe svým potomkům předat i jiné kvality. Pro ilustraci uvedu příklad lemčíka papuánského (Archboldia papuensis) z Nové Guineje. Jako samečci všech lemčíků si i sameček tohoto druhu staví ozdobné loubí z větviček a kapradin, do něhoţ se snaţí přilákat 121

120 samičku. Samička navštíví samečkovu stavbu, a pokud je spokojena s provedením a výzdobou, spáří se s jejím stavitelem. Základem výzdoby loubí jsou neobvykle zbarvené předměty. Nejţádanější dekorací staveb lemčíka papuánského jsou ozdobná péra jednoho druhu rajky, rajky páskované (Pteridophora alberti). Tato péra, která původnímu majiteli vyrůstají těsně nad očima a několikanásobně přesahují délku jeho těla, připomínají automobilové antény ověšené tucty zářivě modrých praporků čtvercového tvaru. Rajkám péra vyrůstají ve věku čtyř let a pelichají jednou do roka. Jako ozdoby si jich neobyčejně cení místní domorodci. Je tudíţ zřejmé, ţe pro lemčíka není vůbec snadné je získat. Jakmile je některý sameček získá, musí je bedlivě střeţit před svými soky, kteří se je snaţí ukrást pro svá vlastní loubí. Samička lemčíka, která se páří se samečkem, jehoţ loubí zdobí péra rajky páskované, si tedy můţe být jista, řečeno slovy Jareda Diamonda, ţe našla dominantního samce, který je nepřekonatelný ve vyhledávání nebo kradení cenných předmětů a umí si je ochránit před zloději". 36 Tolik o lemčících. Ale co sameček rajky, původní majitel tolik ceněné dekorace? O jeho vynikajících genetických kvalitách spolehlivě vypovídá uţ to, ţe se doţil potřebného věku čtyř let, má delší péra neţ ostatní samečci jeho druhu a dokázal si je udrţet v neporušeném stavu. Zde se však dostáváme k otázce, která tolik trápila Darwina a odstartovala celou debatu: Má-li ozdobné opeření poukazovat na genetické kvality, nemůţe samotné opeření tyto kvality ovlivnit? Nezapomeňme, ţe náš rajčí sameček představuje vytouţenou kořist kaţdého domorodého lovce na Nové Guineji a ţe jeho pýchy si snadno všimne kaţdý dravý pták. Ozdobná péra moţná zaručují, ţe má vynikající genetické vlastnosti, ovšem jeho naděje na přeţití jsou mnohem niţší, neţ kdyby ţádnou ozdobu neměl. Ozdoba je pro něj handicapem, zmrzačením. Jak mohla evoluce dopustit, aby si samice vybíraly samce s nejlepšími geny pro přeţití, které tyto samce současně mrzačí? Na tuto zajímavou otázku existuje paradoxní odpověď, za kterou vděčíme temperamentnímu izraelskému vědci Amotzu Zahavimu. Ten si roku 1975 uvědomil, ţe čím víc paví ocas nebo rajčí peří mrzačí svého nositele, tím férovější signál takto handicapovaní samečci vysílají k samičkám. Pouhá skutečnost, ţe sameček s tak náročnou ozdobou přeţil, je pro samičku dostatečnou zárukou, ţe její nápadník obstál v náročné zkoušce. Dokázal totiţ přeţít navzdory handicapu. Čím je handicap náročnější, tím lépe signalizuje samečkovy genetické kvality; ocasní peří páva se proto vyvíjelo tím rychleji, čím více mrzačilo své nositele. To je opakem Fisherovy předpovědi, podle níţ se evoluce pavího ocasu zpomalí, jakmile ocas začne být svým nositelům na obtíţ. 37 Je to přitaţlivá - a celkem dobře známá - úvaha. Masajský válečník, 122

121 který musel zabít lva, aby dokázal, ţe je hoden své budoucí manţelky, obstál ve zkoušce, při které riskoval svůj ţivot. Zároveň také potvrdil, ţe je dost statečný a schopný ubránit stádo dobytka. Zahaviho teorie je jen jinou verzí takových iniciačních rituálů. Přesto se na Zahaviho hlavu snesly kritiky ze všech stran a přírodovědci se shodli, ţe se mýlil. Nejpřesvědčivější námitka vycházela z úvahy, ţe synové zdědí jak dobré geny, tak i handicap. Jejich zisky a ztráty se tudíţ vyrovnají. Nakonec na tom budou stejně, jako kdyby nebyli ani handicapovaní, ani přitaţliví. 38 V posledních letech se zdá, ţe se Zahavi dočká satisfakce. Matematické modely začínají ukazovat, ţe mohl mít pravdu a mýlit se mohli jeho kritikové. 39 Zahaviho matematičtí zastánci obohatili jeho teorii o dva předpoklady, které úvahám o dobrých genech zajistily významné místo v teorii pohlavního výběru. První předpoklad říká, ţe handicap, který ovlivňuje schopnost přeţití a signalizuje kvalitu genů, by se měl (či dokonce musí) projevovat odstupňovaně: Čím je samec slabší, tím obtíţněji s dlouhým ocasním peřím přeţije. Na experimentech s vlaštovkami se skutečně podařilo dokázat, ţe ptáci, jimţ vědci přilepili delší neţ přirozená ocasní péra, se sice vyšvihli nad své původní postavení, ale napřesrok jim vyrostla ocasní péra kratší neţ dříve; uměle zvětšený handicap si vybral svou daň. 40 Podle druhého předpokladu by se handicap měl vyvinout tak, aby byl co nejnápadnější. Jistě uznáte, ţe labuť by měla mnohem snazší ţivot, kdyby nebyla bílá, coţ mi potvrdí kaţdá ţena, kterou hodili do bazénu ve svatebních šatech. Labutím naroste jejich bílé peří, aţ kdyţ dosáhnou pohlavní zralosti. Moţná má sněhobílý šat signalizovat nedůvěřivé labutí samici, ţe její ţenich je dostatečně schopný a umí si najít dost volného času, kdy o sebe můţe pečovat. Satisfakce, které se dočkaly Zahaviho myšlenky, zapůsobila jako jiskra, jeţ znovu roznítila debatu mezi fisherovci a stoupenci dobrých genů. Do té doby dávala teorie dobrých genů smysl jen potud, nebyly-li samčí ozdoby svým nositelům na obtíţ. Vyplývalo z ní totiţ, ţe kdyby samci inzerovali své kvalitní geny za cenu vlastního zmrzačení, chovali by se kontraproduktivně, pokud by zároveň neplodili sexuálně přitaţlivé syny. Zavšivení samci Na tomto místě se handicapová teorie setkává s největší záhadou pohlavního výběru. Tou je paradox leku, skutečnost, ţe pávice neustále se pářící jen s několika málo nejlepšími samci vlastně sbírají genetickou smetanu ze smetany, takţe po několika málo generacích nezbude v populaci ţádná variabilita, z níţ by si mohly vybírat. Názor stoupenců teorie dobrých 123

122 genů, podle nichţ se kvalita a efektivita některých ozdob a projevů sniţují kvůli mutacím, je pouze částečnou a málo přesvědčivou odpovědí. Vysvětluje, proč nevybírat ty nejhorší, ale neříká, proč si vybírat ty nejlepší. Naše dilema vyřeší jen Červená královna. Teorie pohlavního výběru totiţ ukazuje, ţe samice neustále běţí (protoţe jsou tak vybíravé), a přesto se nehnou z místa (nemají k dispozici ţádnou pestrost, z níţ by si mohly vybírat). Jakmile narazíme na podobnou situaci, měli bychom se rozhlíţet po nějakém věčně se měnícím nepříteli, po soupeři v závodech ve zbrojení. A zde se opět setkáváme s Billem Hamiltonem. Naposledy jsme na něho narazili, kdyţ jsme diskutovali o tom, zda sexualita nemůţe být zbraní proti chorobám. Je-li hlavním účelem sexuálního rozmnoţování imunita proti parazitům, pak je zjevné, ţe se vyplatí hledat si partnera, jehoţ geny zajišťují proti parazitům odolnost. AIDS nám aţ příliš tvrdě připomíná, jak se vyplácí najít si zdravého partnera. Stejnou úvahu však lze uplatnit na všechny patogeny a parazity. Roku 1982 vystoupil Hamilton spolu se svou kolegyní Marlene Zukovou (nyní na Kalifornské univerzitě v Riverside) s teorií, podle níţ mohou být klíčem k řešení paradoxu leku, a tím i k záhadě nápadně zbarveného pavího peří právě paraziti. Paraziti i jejich hostitelé totiţ neustále mění svou genetickou výbavu, takţe se navzájem drţí v šachu. Čím hojnější je v některé generaci určitý genotyp hostitele, tím hojnější je v příští generaci parazit, který dokáţe překonat jeho obranný systém. A naopak - ten genotyp hostitele, který je nejodolnější proti převaţující formě parazita, bude nejhojnějším genotypem v příští generaci. Samec, jenţ je v dané generaci nejodolnější proti nemocem, tak můţe být potomkem nejméně odolného samce z generace předchozí. Paradox leku je tak rázem vysvětlen - jestliţe si samice v kaţdé generaci vyberou jediného a nejzdravějšího samce, vyberou si pokaţdé jiné geny a genetickou variabilitu populace nikdy nevyčerpají. 41 Parazitární teorie Hamiltona a Zukové byla víc neţ odváţná, ale oba vědci šli ještě dál. Přehlédli známá data pro 109 ptačích druhů a zjistili, ţe ptáci s nejpestřeji zbarvenými samci jsou nejčastěji napadáni krevními parazity. Toto jejich tvrzení bylo často zpochybňováno a ţivě se o něm diskutovalo, zdá se však, ţe je pravdivé. Později Zuková tento vztah potvrdila pro 526 druhů ptáků z tropických oblastí, jiní autoři jej potvrdili pro rajky a některé skupiny sladkovodních ryb. 42 Čím víc má druh parazitů, tím je nápadnější. Dokonce i pro člověka platí, ţe čím polygamnější je daná společnost, tím víc ji postihují parazitární onemocnění, ačkoli v tomto případě není jasné, co to znamená. 43 To vše však mohou být jen nápadné shody okolností; korelace není totéţ co příčina. Má-li být teorie Hamiltona a Zukové uznána za platnou, musí být splněny tři podmínky. Za prvé se 124

123 musí najít důkaz o pravidelných genetických cyklech host - parazit; za druhé se musí prokázat, ţe nápadné ozdoby vskutku signalizují nepřítomnost parazitů, a za třetí se musí potvrdit, ţe si samice rezistentní samce skutečně vybírají pro jejich rezistenci, tj. ţe samci, které si vyberou, nejsou vůči parazitům odolní jen náhodou. Od chvíle, kdy Hamilton se Zukovou svou teorii publikovali, se pokusy o její důkaz jen hrnou. Některé ji potvrzují, jiné vyvracejí, ale ţádný z pokusů nesplnil všechna vyjmenovaná kritéria. Stejně jako z teorie vyplývá, ţe nejnápadnější by měly být druhy nejvíc pronásledované parazity, tak z ní lze odvodit, ţe v rámci druhu by se nejméně parazitů mělo najít u samců s nejhýřivějšími ozdobami. To se potvrdilo pro tetřívky, lemčíky, ţáby, paví očka, a dokonce i pro cvrčky. 44 V případě vlaštovek dávají samičky přednost samcům s nejdelšími ocasními péry; bývají totiţ méně zavšivení a jejich potomci dědí odolnost vůči vším. Zůstanou odolní, i kdyţ je experimentálně přemístíte do hnízd náhradních neodolných rodičů. 45 Zdá se, ţe něco podobného platí u baţanta a kura bankivského (asijského druhu kura, který byl předkem kura domácího). 46 Na těchto výsledcích však není nic překvapivého. Mnohem víc neţ samice, které podléhají kouzlu nejzdravějších nápadníků, by nás udivily samice, jeţ by se nechaly svádět nemocnými a neduţivými samci. Moţná se churavým ctitelům vyhýbají jenom a pouze proto, aby nechytily jejich bacily. 47 V poslední době začínají někteří skeptikové kapitulovat před výsledky experimentů prováděných s tetřívky křovinnými. Mark Boyce s kolegy z Wyominské univerzity zjistil, ţe stejně málo úspěšní jako samci nakaţení malárií jsou i samci, na kterých sají vši. Vypozorovali téţ, ţe vši sající na tetřívcích lze snadno odhalit, protoţe po nich zůstávají skvrny na vzdušných vacích tetřívčích samečků. Kdyţ Boyce a jeho kolegové takovými skvrnami pomalovali vzdušné vaky zdravých samců, sníţili jejich úspěšnost u samic. 48 Jestliţe se jim ještě podaří prokázat, ţe samičí výběr zajišťuje cyklické mezigenerační změny v zastoupení genů, kterými se dědí odolnost proti chorobám, získá teorie o dobrých genech významnou podporu. Symetrie krásy Roku 1991 přišli Anders Møller a Andrew Pomiankowski na moţnost, jak ukončit občanskou válku mezi fisherovci a stoupenci dobrých genů. Tou moţností je symetrie. V důsledku známé vývojové náhody mají zvířata, která vyrůstala v příhodných podmínkách, symetričtější těla neţ zvířata, která v mládí proţívala stres. Například dospělé srpice (skupina hmyzu) 125

124 jsou symetričtější, jestliţe je zplodil dobře ţivený samec, který si svou partnerku mohl dovolit přihrnovat. Tento jev se vysvětluje starým známým argumentem o úderu kladivem. Udělat něco symetricky není snadné. Pokud se něco nedaří, je velmi pravděpodobné, ţe výsledkem bude asymetrie. 49 Podle této úvahy by takové tělesné orgány, jako jsou křídla nebo zobáky, měly být nejsymetričtější, vyrostou-li do optimální velikosti, a nejméně symetrické, jsou-li příliš velké nebo příliš malé. Kdyby měli pravdu stoupenci dobrých genů, byly by nejrozměrnější samčí ozdoby současně i nejsymetričtější, protoţe velké ozdoby dokazují nejlepší geny, a tudíţ i nejméně stresujících faktorů. Kdyby měli pravdu fisherovci, nepředpokládali bychom ţádný vztah mezi velikostí ozdob a jejich symetrií, případně by největší ozdoby byly méně symetrické neţ průměr, neboť podle fisherovského názoru velikost ozdoby o genech samce nic nevypovídá (snad s výjimkou faktu, ţe si dotyčný samec můţe největší ozdobu dovolit). Møller si u vlaštovek, které zkoumal, všiml, ţe samečci s nejdelšími ocasními péry měli zároveň nejsymetričtější ocasy. V tomto ohledu se ocas lišil od jiných částí těla, například od křídel, jejichţ tvar a velikost odpovídaly obvyklým pravidlům; nejsymetričtější byla ta křídla, jejichţ délka se blíţila průměru. Jinými slovy, zatímco pro většinu znaků popisuje vztah mezi symetrií a velikostí křivka tvaru obráceného písmene U", prodlouţená ocasní péra vykazují s rostoucí délkou nárůst symetrie. A protoţe vlaštovčí samečci s nejdelšími ocasy mají největší úspěch u samiček, je zřejmé, ţe samičky současně preferují i nejsymetričtější ocasy. Møller následně některým samečkům zkrátil nebo prodlouţil ocasy a zároveň vyspravil nebo pokazil jejich symetrii. Samečci s delšími ocasy získali partnerky dříve a odchovali více mláďat, ale v rámci jednotlivých délkových kategorií se lépe dařilo vţdy těm samečkům, jejichţ ocasní péra byla symetričtější. 50 Møller své výsledky interpretoval jako jednoznačné potvrzení teorie dobrých genů. Vyplývalo z nich totiţ, ţe samičky ve svém výběru upřednostňují symetrii, znak, jehoţ kvalita závisí na zdraví. Pak Møller spojil své síly s Pomiankowskim a oba vědci začali rozdělovat samčí ozdoby na ty, u nichţ je symetrie korelována s velikostí, a na ty, u nichţ se takový vztah neprojevuje - začali zvířata dělit na fisherovské a dobrogenové druhy. Jejich první závěr zněl, ţe pro ţivočichy s jediným ozdobným znakem -jako pro vlaštovky s jejich ocasními péry - platí teorie dobrých genů; symetrie ozdob se zvětšuje s jejich velikostí. Naproti tomu zvířata s četnými ozdobami - například baţant s dlouhým ocasem, rudými lícemi a pestrobarevným peřím - se řídí spíše fisherovskými pravidly a ţádný vztah mezi velikostí a symetrií u nich neexistuje. Pomiankowski se na problematiku později podíval z jiného úhlu a zjistil, ţe fisherovská selek- 126

125 ce charakterizovaná marnivě zdobenými samci převáţí, jestliţe cena, kterou samička platí za svou vybíravost, není příliš vysoká. Jakmile se vybíravost samičkám příliš prodraţí, vybírají si podle teorie o dobrých genech. Opět tedy dospíváme ke stejnému závěru, totiţ ţe pávi se řídí Fisherem, vlaštovkám jde o dobré geny. 51 Férová pralesní drůbež Aţ dosud jsme na evoluci samčích ozdob pohlíţeli především z pohledu samic, protoţe právě samičí výběr pohání evoluci kupředu. Jenţe ani u takových pávů, u nichţ se rozmnoţování řídí především samičím výběrem, není samec pouze pasivním příjemcem svého evolučního osudu. V jeho povaze se spíše snoubí vlastnosti vášnivého svůdce a zapáleného obchodního cestujícího. Aby prodal své zboţí - geny -, informuje samice o své nabídce. Není však prodavačem, který by zákaznici pouze informoval a čekal na její rozhodnutí. Ze všech sil se ji snaţí přesvědčit - neboli svést. Je sice potomkem samice, která si pečlivě vybírala, ale jeho otcem byl samec, který se uměl dobře prodat (a naopak, to ale není tak podstatné). Analogie s prodejem zboţí je celkem výstiţná, protoţe ani obchodníci a reklamní agentury se nespokojují pouze s tím, ţe své zákazníky o zboţí informují. Základem reklamy jsou drobné lsti, nadsázka a snaha asociovat nabízené zboţí s představou libosti. Proto obrázky polooděných krásek prodávají zmrzlinu, proto zamilované dvojice na pláţích propagují letenky, proto je instantní káva spojována s romantickými večery a v reklamách na cigarety vystupují kovbojové. Snaţí-li se muţ získat ţenu, nepošle ji svůj výpis z účtu, ale daruje jí perlový náhrdelník. Nechlubí se svou lékařskou kartou, ale mezi řečí prohodí, ţe kaţdý týden uběhne patnáct kilometrů a nikdy nebývá nachlazený. Nechlubí se před ní akademickými tituly, ale snaţí se ji okouzlit svým vtipem. Nezapřísahá se před ní svou pozorností, ale k narozeninám jí pošle kytici rudých růţí. Těmito gesty jí oznamuje: jsem bohatý, jsem zdravý, jsem chytrý, jsem milý. Přitom svá oznámení pronáší co nejsvůdnější a nejúčinnější formou. Konečně i výzva Kupujte mou zmrzlinu!" působí mnohem pouta-věji, je-li provázena fotografií dvou atraktivních spoře oděných mladých lidí. Zájmy prodávajícího a kupujícího se během svádění podobně jako v reklamním byznysu dost liší. Samice se o samci potřebuje dozvědět pravdu. Zajímá se o jeho bohatství, zdraví a geny. Samec zesiluje a přibarvuje k lepšímu signály, které k samici vysílá. Samici zajímá pravda, samec se snaţí lhát. Samotné slovo svádět" implikuje lest a manipulaci

126 O svádění proto můţeme uvaţovat jako o klasickém projevu Červené královny. Samec a samice v tomto případě nastupují na místa parazita a hostitele. Zahaviho handicapová teorie rozpracovaná Hamiltonem a Zukovou ovšem předpokládá, ţe poctivost nakonec zvítězí a podvodníci budou odhaleni. Samice se při rozhodování neřídí samčím handicapem náhodou, ale proto, ţe handicap vypovídá o zdravotním stavu nápadníka. Kur bankivský z lesů jihovýchodní Asie je volně ţijící bratranec kura domácího. Podobně jako jeho příbuzný z vesnických dvorků se i kohout kura bankivského můţe pochlubit řadou ozdob, které jeho druţky nevlastní: dlouhými a stočenými ocasními péry, pestrým límcem okolo krku a masitě rudým hřebenem na temeni hlavy. Přidáme-li navíc hlasité ranní kokrhání, vyjmenovali jsme si jeho nejnápadnější pohlavní znaky. Marlene Zuková se snaţila zjistit, co z těchto znaků přitahuje slepičky při výběru partnera. Nabízela sexuálně receptivním samičkám dvojice upoutaných kohoutků a sledovala, kterého si vyberou. Při některých pokusech byl jeden z kohoutků nakaţen hlístovou střevní infekcí, která se jen nepatrně projevila na jeho opeření, nohách nebo zobáku, ale výrazně se podepsala na jeho očích a hřebínku; ty v porovnání se zdravými samci ztratily barvu. Ukázalo se, ţe slepičky si vybíraly kohoutka s výraznou barvou očí a hřebínku, kohoutího opeření si příliš nevšímaly. Současně však odmítaly samečky s uměle zvětšenými pryţovými hřebínky na hlavách; byli pro ně příliš bizarní. Z experimentů nicméně vyplývá, ţe slepička kura bankivského se při výběru řídí těmi znaky, které nejlépe inzerují kohoutkův zdravotní stav. 53 Zuková věděla, ţe i chovatelé drůbeţe hodnotí zdravotní stav kohoutů podle jejich hřebínků a laloků. Zaujalo ji však, ţe masité výrůstky na hlavě vypovídaly o zdraví kohouta férověji" neţ jeho opeření. Na hlavách mnoha dalších ptáků především z řádu hrabavých nacházíme různé masité struktury, které tokající samci vystavují na odiv. Stačí zmínit dlouhý lalok okolo krocaního zobáku, masitá rudá líčka" na baţantích tvářích, neopeřené vzdušné vaky tetřívků nebo roztaţitelný ocelově modrý podbradek baţanta satyra. Červenou barvu kohoutího hřebínku způsobují karotenová barviva, která se v hřebínku hromadí. Stejná barviva mohou za oranţovou barvu samečků pavích oček, červené opeření samců hýla rudoprsého a růţové peří plameňáků. Zvláštností karotenových barviv je, ţe ryby ani ptáci je ve svých tkáních nedovedou syntetizovat. Musí je získávat z potravy - z rostlin a jejich plodů, z krevet nebo z jiných bezobratlých ţivočichů. Přitom schopnost extrahovat z potravy karoteny a ukládat je ve vlastních tkáních ovlivňují některé druhy parazitů. Například kohout napadený prvokem kokcidií a trpící kokcidiózou si do hřebínku uloţí mnohem méně karote- 128

127 nových barviv neţ zdravý jedinec. Přesná biochemická podstata tohoto jevu není známa, je však jisté, ţe velmi dobře slouţí samicím. Intenzita červeného zbarvení tkání, v nichţ se hromadí karotenoidy, je viditelným měřítkem napadení parazity. Není divu, ţe masité orgány, jimiţ samci lákají samice, například hřebínky, laloky a volata baţantů a tetřevovitých ptáků, jsou nejčastěji červeně nebo oranţově zbarveny. 54 Velikost a intenzita zbarvení takových struktur mohou být ovlivněny parazity, ale způsobují je hormony. Čím vyšší je hladina testosteronu v krvi kohouta, tím větší a jasněji zbarvené budou jeho lalůčky a hřebínek. Kohoutkovi však komplikuje situaci skutečnost, ţe čím víc má v krvi testosteronu, tím častěji bývá napadán parazity. Zdá se, ţe samotná přítomnost hormonu sniţuje odolnost vůči parazitárním onemocněním. 55 Ani v tomto případě nevíme, proč tomu tak je, zato však víme, ţe výkonnost imunitního systému sniţuje i stresový" hormon kortizol, vyplavující se do krevního řečiště při emočních krizích. Dlouhodobé sledování hladin kortizolu u dětí z karibské oblasti odhalilo, ţe děti s největší pravděpodobností onemocní krátce po dočasném zvýšení hladiny kortizolu. 56 Jak kortizol, tak i testosteron patří do skupiny steroidních hormonů, jejich molekuly mají nápadné podobnou stavbu. Oba hormony vznikají v organismech pětistupňovými syntézami z cholesterolu, přičemţ syntézy se od sebe liší aţ v posledních dvou krocích. 57 Zdá se, ţe nějaká vlastnost steroidních hormonů nevyhnutelně oslabuje imunitní systém. Právě imunodepresivní účinky testosteronu způsobují, ţe muţi jsou ve srovnání se ţenami náchylnější k infekčním chorobám. S tímto trendem se setkáváme v celé ţivočišné říši. Eunuši se doţívají vyššího věku neţ normální" muţi, všichni samci obecně trpí vyšší mortalitou a stresem. Australské vakomyši z rodu Antechinus jsou zajímavé tím, ţe všichni jejich samci se během rozmnoţovacího období nakazí smrtelnou infekční chorobou a podlehnou jí. Jako by všichni samci měli k dispozici jen omezený příděl energie, který mohou vloţit buď do testosteronu, nebo do imunitního systému a obrany proti chorobám, nikoli však do obou věcí současně. 58 Z hlediska pohlavního výběru to znamená, ţe lhát se nevyplácí. Samci, jimţ v důsledku příliš vysoké hladiny pohlavních hormonů (vyšší, neţ by odpovídalo jejich kondici) narostou přemrštěné samčí ozdoby, jsou zranitelnější ze strany parazitů a parazitární infekce se projeví na stavu jejich ozdob. Není vyloučeno, ţe probíhá i opačný proces a ţe imunitní systém potlačuje tvorbu testosteronu. Zuková k tomu říká: Ruku v ruce s rozvojem muţnosti stoupá i samčí náchylnost k chorobám." 59 Nejlepší důkaz takových souvislostí pochází z jednoho výzkumu plotic ze švýcarského Bielského jezera. V době tření vyrostou samečkům na tě- 129

128 lech drobné pupínky zvané třecí vyráţka; předpokládá se, ţe kdyţ se jimi samec otírá o samice, stimuluje je k výtěru. Čím víc parazitů samec hostí, tím méně pupínků mu vyroste. Zoologové pouze na základě typu vyráţky poznají, zda sameček hostí parazity ze skupiny škrkavek nebo tasemnic. Lze předpokládat, ţe to, co z pouhé vyráţky uhodne zoolog, snadno poznají i jikrnačky plotic. Bylo zjištěno, ţe za rozdílné typy vyráţky mohou různé druhy pohlavních hormonů; při vysoké koncentraci jednoho z nich je sameček zranitelný jedním typem parazitů, jiný typ hormonu oslabuje jeho imunitu vůči parazitům druhého typu. 60 Jsou-li kohoutí hřebínky a třecí vyráţka plotic poctivými, férovými signály, pak můţeme totéţ předpokládat o ptačím zpěvu. Sameček slavíka, který zpívá dlouho a hlasitě, musí mít pevné zdraví. Sameček s bohatým repertoárem musí být buď zkušený, nebo vynalézavý, nebo obojí. I velmi energické tance, například pas de deux dvojice samečků pipulek, budou pravděpodobně poctivými signály. Pták, který se pouze chlubí svým peřím, například páv nebo rajka, můţe být podvodník, jehoţ síly se od dob, kdy mu narostlo nádherné opeření, dávno vytratily. Všichni koneckonců víme, ţe paví peří jasně září i na jedinci, který je dávno po smrti a změnil se ve vycpaninu v muzejní vitríně. Proto nás moţná nepřekvapí, ţe většině ptáků nenaroste svatební šat těsně před jarním obdobím rozmnoţování, ale uţ předchozího podzimu. Samečci pak o svou okrasu musí celou zimu pečovat. Z pouhé skutečnosti, ţe se sameček celých šest měsíců staral o své peří, můţe samička usuzovat na jeho vitalitu a zdraví. Bill Hamilton poznamenává, ţe zvláště péče o jemné bílé peří okolo konečníku, velmi časté u různých druhů tetřevovitých, musí dát samečkovi zabrat, trpí-li dotyčný parazitárními průjmy. 61 Zahavi byl přesvědčen, ţe jeho handicapová teorie stojí a padá se schopností samic poznat podle handicapujících" samčích ozdob skutečný zdravotní stav samce - a naopak. Ozdoba, která je poctivá, musí být pro samce nákladná; v opačném případě by jejím prostřednictvím samice klamal. Jelenovi nenaroste velké paroţí, pokud nezpětinásobí denní příjem vápníku. Samec jednoho druhu halančíkovce z rodu Cyprinodon se neoděje do měňavě modré barvy, není-li v perfektním zdravotní stavu, coţ záhy prověří souboje s jinými samci. Jestliţe platí, ţe kaţdý, kdo odmítne hrát poctivou hru a nepouţívá čestné signály, se snaţí něco skrývat, pak jsou samci přímo nuceni k poctivosti. Ozdobné struktury vystavované na odiv při svádění partnerek se tak stávají příkladem neklamavé reklamy". 62 To vše zní velmi logicky. Přesto se počátkem devadesátých let objevilo několik biologů, jimţ byla taková argumentace proti srsti. Instinktivně 130

129 nesouhlasili s představou, ţe v sexuální reklamě můţe jít o pravdivé sdělení, protoţe dobře věděli, ţe v televizní reklamě nejde o pravdu, ale o manipulaci divákem. Tvrdili, ţe i v komunikaci mezi zvířaty musí jít o manipulaci tím, kdo přijímá vysílané signály. Nejpřednějšími a nejvýmluvnějšími (nejmanipulativnějšími?) zastánci tohoto názoru se stali dva oxfordští biologové, Richard Dawkins a John Krebs. Podle nich slavík nezpívá proto, aby potenciální samice pravdivě informoval o svých schopnostech. Zpívá proto, aby je získal. Jestliţe při tom lţe, jako kdyţ tiskne, je to jeho plus. 63 Reklamu na zmrzlinu můţeme poněkud prostoduše pokládat za poctivou, neboť nás pravdivě informuje o názvu výrobku. Určitě však není poctivá, snaţí-li se nám nakukat, ţe nás po kaţdé lţičce čeká spousta sexuálních radovánek. Takovou do nebe volající leţ by snad génius ţivočišné říše, člověk, mohl prohlédnout. Ale neprohlédne; reklama funguje. Výrobky, k jejichţ propagaci se pouţívají sexuální nebo vábivé motivy, jsou známější, a známější výrobky se lépe prodávají. Jak je to moţné? Protoţe kdyby se zákazník snaţil odfiltrovat při svém rozhodování podprahové poselství reklamy, musel by se příliš namáhat. Neţ namáhavě trénovat svou schopnost odolávat reklamě, raději si koupíme další nejlepší zmrzlinu. Kdyby tyto stránky četla některá samička páva, asi by naše dilema chápala. I ona se moţná nechá klamat samčím předváděním, které ji přesvědčí, aby se spokojila s druhým nejlepším samečkem. Připomeňme si, ţe v důsledku paradoxu leku si slepičky stejně nemohou příliš vybírat, protoţe všichni příslušníci jejich generace jsou potomky pouhých několika málo nejúspěšnějších samců. Naše dvě teorie - poctivá reklama a nečestná manipulace - tak dospívají ke dvěma opačným závěrům. Poctivá reklama tvrdí, ţe samice poznají svůdce, který se snaţí podvádět; z nečestné manipulace vyplývá, ţe samci mohou svést samice navzdory jejich nejlepšímu úsudku. Proč mají mladé ženy štíhlý pas? Marian Dawkinsová a Tim Guilford z univerzity v Oxfordu nedávno navrhli řešení tohoto hlavolamu. Jestliţe je odhalení nepoctivé hry pro samici příliš nákladné, nevyplatí se jí snaţit se. Pokud by tedy samice při hledání a srovnávání mnoha samců riskovala ţivot, pak nad nepatrnou výhodou, kterou představuje páření s nejlepším samcem, vysoce převáţí rizika, která by musela podstoupit. Raději se nechá svést obstojným, byť zrovna ne nejlepším nápadníkem. Vrabec v hrsti je lepší neţ holub na střeše. Vţdyť pokud samice nedokáţe rozpoznat pravý certifikát kvality 131

130 od zfalšovaného, nesvedou to ani její sokyně, takţe její synové nebudou potrestáni za nedokonalost svého otce. 64 Proslulým příkladem tohoto typu uvaţování je kontroverzní teorie, kterou pro lidský druh formulovala Bobbi Lowová spolu s kolegy z Michiganské univerzity. Lowová se snaţila odhalit, proč se mladým ţenám usazuje na bocích a prsou více tuku neţ na jiných částech těla. Je to zajímavá otázka, neboť mladé ţeny se ve způsobu ukládání tuku liší od ostatních lidí. U starších ţen, dívek před nástupem puberty či u muţů se tuk ukládá mnohem rovnoměrněji na celém trupu i končetinách. Jestliţe však přibere na váze dvacetiletá ţena, projeví se to především na jejích hýţdích a poprsí, zatímco v pase zůstane nápadně štíhlá. Tolik nesporná fakta. Vše ostatní jsou pouhé dohady, díky nimţ si -kdyţ svou myšlenku roku 1987 publikovala - Lowová vyslouţila spoustu nenávistné (a většinou hloupé) kritiky. Dvacetiletá ţena je na vrcholu své plodnosti. Z toho plyne, ţe neobvyklý způsob usazování tuku můţe souviset se získáním partnera a rozením potomstva. Standardní vysvětlení souvisela s rozením dětí. Tvrdilo se například, ţe břišní tuk by omezoval prostor v děloze. Lowová se naopak zaměřila na vztah mezi ukládáním tuku a sváděním. Rozmístění tuku na ţenském těle vysvětlila závoděním ve stylu Červené královny, ve kterém se samice snaţí klamat samce. Muţ, který si vybírá partnerku, je s velkou pravděpodobností potomkem muţe, jehoţ na ţenách přitahovaly (kromě jiného) dvě věci: velká prsa pro výţivu jeho dětí a široké boky pro jejich rození. Kojenecká úmrtnost způsobená nedostatkem mléka bývala běţná, dokud lidstvo nedospělo k současnému blahobytu - a dosud v některých částech světa běţná je. I komplikace při porodu jsou typicky lidským problémem, protoţe velikost hlavy novorozenců se za posledních 5 milionů let neustále zvětšovala. Jediný způsob, kterým se takovému trendu přizpůsobovaly porodní cesty (do chvíle, kdy rozkuchali maminku Julia Caesara), byla selektivní úmrtnost ţen s úzkými boky. Není proto divu, ţe muţi vyhledávají ţeny s relativně širokými boky a velkým poprsím. To však nijak nevysvětluje tukové polštáře na prsou a hýţdích; vţdyť tučná prsa neprodukují více mléka neţ netučná prsa stejné velikosti a tlusté boky neskrývají širší porodní cesty neţ štíhlé boky téţe kosterní stavby. Lowová se domnívá, ţe ţeny, jimţ se na těchto místech usadil tuk, mohly muţe podvodně přesvědčit, ţe mají prsa přetékající mlékem a široké pánevní kosti. Muţi jim na to mohli skočit, protoţe rozlišit tučná a mlékem bohatá prsa nebo tučné a široké boky není nejsnadnější a příleţitostí jistě nebylo nazbyt. Muţskou protizbraní" se v evolučním 132

131 smyslu stal poţadavek" na štíhlý pas coby důkaz, ţe ţena nemá mnoho podkoţního tuku. Jenţe ţeny tuto protizbraň přebily, kdyţ si udrţely štíhlé pasy a začaly tuk ukládat jinam. Není divu, ţe poměru mezi obvody prsou, pasu a boků říkáme vitální statistika". Ţena s vitální statistikou je obézní, těhotná nebo po přechodu, kdeţto ţena s vitální statistikou můţe bez obav pózovat pro Playboy. 65 Popsaná teorie nemusí odpovídat skutečnosti, coţ Lowová sama připouští, není však o nic méně logická ani o nic více přitaţená za vlasy neţ kterékoli z konkurenčních vysvětlení. Pro naše účely pak elegantně dokládá, ţe v závodění Červené královny, kterého se účastní nepoctiví reklamní agenti (v tomto poněkud netypickém případě ţeny) a zákazníci, kteří poţadují poctivý přístup, nemusí vţdy zvítězit to pohlaví, které má zájem o poctivou hru. Jestliţe se Lowová nemýlí, pak musíme zdůraznit, ţe hromadění tuku je levnější neţ rozvoj mléčných tkání. Slovy Dawkinsové a Guilforda - je levnější lhát neţ mluvit pravdu. 66 Mlaskající žáby Cílem samce je svádět. Snaţí se přesvědčit samici, aby propadla jeho kouzlu, pokouší se vloudit do jejích myšlenek a ovlivnit ji ke svému prospěchu. V důsledku evolučních tlaků se u něj vyvíjí stále dokonalejší svůdcovské techniky, pomocí nichţ si musí naklonit a sexuálně vzrušit samici, má-li si být jist pářením. I na samici působí evoluční tlaky - platí-li, ţe získá, jestliţe si vybere nejlepšího z dostupných samců - a ty ji nutí, aby odmítala všechny nabídky, ovšem aţ na ty nejlákavější. Tímto tvrzením jsme vlastně přeformulovali celou diskusi o samičím výběru, přičemţ jsme místo otázky Proč?" zdůraznili otázku Jak?". Takové přenesení důrazu můţe často vést k lepšímu pochopení problému. To se stalo i v následujícím případě. Jedním z vědců, kteří problém pohlavního výběru vnímali v nových souvislostech, byl Michael Ryan z Texaské univerzity. Mohl za to jeho zájem o ţáby. Ţáby jsou velmi vhodná zvířata, chcete-li měřit sexuální preference samic, protoţe ţabáci sedí kaţdý na svém místě a kvákají, zatímco samice putují za zvukem, který se jim zdá nejatraktivnější. Ryan nahradil ţabáky magnetofonovými nahrávkami a nabízel samicím různé typy samčích hlasů, aby tak testoval jejich preference. Samec americké ţáby túngara (Physalaemus pustulosus) láká samice dlouhým hvízdáním a následným mlasknutím". Všechny blízce příbuzné druhy (s jednou výjimkou) hvízdají, ale nemlaskají. Existuje však jeden 133

132 nemlaskající druh, jehoţ samice dávají přednost cizím mlaskajícím samcům před nemlaskajícími samci vlastního druhu. Toto zjištění se podobalo objevu, ţe domorodcům Nové Guineje se ţeny v bílých svatebních šatech zdají být přitaţlivější neţ ţeny v domorodém oděvu. Zdá se, ţe preference pro mlaskání existuje hlavně díky tomu, ţe samičí uši (bazilární papily vnitřního ucha, abychom byli přesní) jsou naladěny na mlaskavou frekvenci. Evolučně vzato, samci ţáby túngara tuto skutečnost pouze objevili a vyuţili. Podle Ryanova názoru toto zjištění bourá celou stavbu teorie o samičím výběru. Teorie samičího výběru totiţ jak ve své fisherovské verzi sexy synů, tak i ve verzi o dobrých genech předpokládá, ţe samčí ozdoby a samičí reakce na tyto ozdoby se vyvíjejí souběţně. Z Ryanových výsledků naproti tomu vyplývá, ţe plně zformované samičí preference mohly existovat dávno předtím, neţ se samčí ozdoby vyvinuly. Pávice mohly prahnout po dlouhých ocasních pérech s pestrobarevnými oky uţ před miliony let, moţná ještě v dobách, kdy pávi vypadali jako přerostlá kuřata. 67 Ještě předtím neţ Ryanovi odpůrci stihli označit jeho objev za náhodnou shodu okolností, zjistila jeho kolegyně Alexandra Basolová přesně stejnou situaci u ţivorodých rybek plat (rod Xiphophorus). Samice preferovaly samce, jimţ Basolová přilepila k ocasům dlouhé mečovité výrůstky. Takové mečovité ocasy sice lze najít u několika druhů mečovek, jeţ jsou s platami příbuzné, ale nesetkáme se s nimi u ţádné další skupiny ţivorodek. Je tudíţ obtíţné uvěřit, ţe všechny příbuzné rybky ztratily mečovité ocasy během evoluce. Mnohem přijatelnější je hypotéza, ţe se mečovité ocasy vyvinuly pouze mečovkám. Platy po protaţených ocasech touţily mnohem dřív, neţ se tyto ozdoby objevily u mečovek. 68 V jistém smyslu jsou Ryanova zjištění nezajímavá. Mohli jsme přece předpokládat, ţe samčí svody a ozdoby budou odpovídat vyladění samičích smyslových orgánů. Opice a lidoopi jsou jediní savci s dobře vyvinutým barevným viděním, takţe není divu, ţe se u nich jako u jediných savců setkáváme s pestrými barvami, jako je modrá nebo růţová. Stejně tak nás nepřekvapí, ţe hadi, kteří postrádají sluch, se navzájem nesvádějí zpěvem (syčí jen proto, aby vystrašili sluchem obdařené tvory). Takto bychom mohli vyjmenovat celé panoptikum pavího peří" pro všech pět, nebo dokonce více smyslů: marnivé opeření pro zrak, slavičí zpěv pro sluch, piţmový zápach kabara pro čich, 69 feromony můr pro chuť, morfologické monstrozity" na penisech některých skupin hmyzu pro hmat" 70, a dokonce i sloţité elektrické signály, které při dvoření slouţí některým elektrickým rybám, 71 pro cosi jako šestý smysl. Kaţdý ţivočišný druh se zaměřuje na takové podněty, které jeho samice nejlépe detekují svými smysly. Vlastně se svým způsobem vracíme k původní Darwinově představě, ţe 134

133 samicím je vlastní jakési estetické cítění, jehoţ smysl neznáme, ale které rozhoduje o evoluci samčích ozdob. 72 Navíc bychom mohli očekávat, ţe se samci specializují na takové ozdoby, které jsou pro ně nejméně náročné či nebezpečné. Takto specializovaní samci budou déle ţít a zanechají po sobě více potomků neţ ostatní samci. Kaţdý amatérský ornitolog ví, ţe krása a nápadnost ptačího zpěvu jsou u jednotlivých druhů nepřímo úměrné barevnosti jejich opeření. Skuteční virtuosové, jako jsou slavíci, skřivani a některé pěnice, jsou hnědí a téměř je nelze odlišit od samic. Rajky nebo baţanti - ptáci s překrásnými samečky a nenápadnými šedivými samičkami - se ozývají monotónně, často místo zpěvu vydávají nenápadité skřehotavé zvuky. Přesně stejné pravidlo platí i pro samečky lemčíků z Austrálie a Nové Guineje - čím je pták nevýraznější, tím sloţitější a ozdobnější je jeho loubí. To napovídá, ţe slavíci nebo lemčíci kompenzovali nevýrazné barvy svými písněmi a stavbami. To jim mohlo přinést jasné výhody. Je-li zpěvák v nebezpečí, můţe svou ozdobu" vypnout, lemčík se od svého loubí můţe vzdálit. 73 Přímočařejší důkaz tohoto pravidla se podařilo získat při studiu ryb. John Endler z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře studuje sexuální chování ţivorodých pavích oček. Zvláště ho zajímá význam zbarvení samečků. Ryby mají fantasticky vyvinuté barevné vidění; zatímco v lidském oku najdeme tři typy čípků, světločivých buněk rozpoznávajících barvy (červenou, modrou a zelenou), ptáci mají čtyři typy čípků a ryby aţ sedm typů. Ve srovnání s ptačím viděním světa jsme my lidé barvoslepí. Ryby však svůj svět vidí úplně jinak neţ my, protoţe voda jednotlivé barvy nejrůznějšími způsoby filtruje. Čím hlouběji ţijí, tím méně k nim pronikne červeného světla ve srovnání s modrým světlem. Čím je voda kalnější, tím méně modrého světla do ní pronikne. Čím je zelenější, tím spíše pohlcuje červené a modré světlo. A tak dále. Endlerova paví očka obývají potoky na Trinidadu. Třou se obvykle v čistých a čirých vodách, kde se nejúspěšněji rozmnoţují oranţoví, červení a modří samci. Zato jejich hlavní predátoři obývají vody, do nichţ nejlépe proniká ţluté světlo. Pak není divu, ţe samci pavích oček nejsou nikdy ţlutí. Samci svádějí samice dvěma typy zbarvení - jednak oranţověčerveným, jeţ vzniká z karotenoidních barviv, která paví očka přijímají s potravou, a jednak modrozeleným, způsobeným krystalkami guaninu, které se jim po dosaţení pohlavní dospělosti ukládají v kůţi. Samičky pavích oček, které dávají přednost čajově hnědým úsekům toků, kde je oranţověčervená barva viditelnější neţ modrá, dávají oranţověčervené barvě celkem pochopitelně přednost. Jejich mozky jsou vyladěny na vlnovou délku přesně té barvy, která samcům slouţí ke svádění - coţ moţná platí i naopak

134 O Mozartovi a vlhovci americkém Na stejné chodbě jako Ryan má na Texaské univerzitě svou pracovnu i Mark Kirkpatrick, který nám udělá ještě větší čáru přes rozpočet. Kirkpatrick je znám jako jeden z nejlepších znalců teorie pohlavního výběru; koneckonců to on začátkem osmdesátých let matematizoval Fisherovu myšlenku, čímţ jí zaručil skutečnou váţnost. Nyní se však odmítá smířit s názorem, ţe si musíme vybrat mezi Fisherem a Zahavim. Zčásti za to mohou Ryanovy objevy. To ovšem neznamená, ţe by Kirkpatrick podobně jako Julian Huxley odmítal celou představu o samičím výběru. Zatímco Huxley byl přesvědčen, ţe o výběru rozhodují samci, kteří o samice navzájem bojují, Kirkpatrick se domnívá, ţe o konečném výběru rozhodují u všech druhů samice, ale jejich preference nepodléhají vývoji. Samice si podle něj jednoduše vyberou ty samce, kteří splňují jejich osobité choutky. Jak zastánci teorie dobrých genů, tak i fisherovci jsou posedlí snahou najít pro vznik výstředních samčích ozdob takové vysvětlení, které by přinášelo prospěch samcům. Kirkpatrick analyzuje problém ze samičího pohledu. Předpokládejme, říká, ţe pávi za sebou tahají ocasy jen kvůli podivným choutkám pávic. Proč bychom tyto choutky samiček měli vysvětlovat jen na základě dopadů, jaké pocítí jejich synové a dcery? Nemohly by mít i samotné pávice dostatek dobrých důvodů k tomu, aby si vybíraly tak, jak si vybírají? Nemohly by se jejich touhy řídit něčím úplně jiným, něčím, o čem doposud nevíme? Kirkpatrick se domnívá, ţe jiné evoluční tlaky ovlivňující samičí preference často převáţí nad faktorem dobrých genů a vytvoří takové preference, které sniţují ţivotaschopnost samců". 75 Myšlenku o existenci osobitého samičího vkusu", který nepodléhá evoluci, podpořily dva nedávno provedené experimenty. Samečci vlhovců amerických - středně velkých černě zbarvených ptáků - zpívají jen jeden typ písně. Samičky vlhovců by se však raději pářily se samečky, kteří zvládli více typů písní. Proč tomu tak je, odhalil William Searcy z Pittsburské univerzity. Vyuţil skutečnosti, ţe samička vlhovce ochotně přilétne k reproduktoru, ze kterého se ozývá samčí zpěv, a zaujme před ním vyzývavou polohu, jako by se nabízela k páření. Její ochota nechat se takto zmást však klesá, jakmile ji zpěv z magnetofonové nahrávky začne nudit. Začne- li se však z reproduktoru ozývat nová hudba, samička po páření opět zatouţí. Jde o jeden z příkladů habituace" čili otupení smyslových orgánů a mozku stálými podněty. Tento fenomén je charakteristický pro fungování mozku. Naše smysly - stejně jako smysly vlhovců - nejsou citlivé 136

135 na stálé podněty, ale na novinky. Samičí preference se nemusely nijak vyvíjet. Jsou zkrátka takové v důsledku habituace. 76 Asi nejpřekvapivější objev na poli teorie pohlavního výběru však pochází z výzkumů, které prováděla počátkem osmdesátých let Nancy Burleyová na zebřičkách. Zajímalo ji, podle čeho si tito australští pěnkavovití ptáci vybírají partnery. Aby si práci usnadnila, chovala je ve voliérách a označila je různobarevnými krouţky na nohách. Po nějaké době si všimla něčeho divného. Zdálo se, ţe samice dávaly přednost samcům s červenými krouţky. Podrobnější experimenty prokázaly, ţe zbarvení krouţků drasticky měnilo atraktivitu" samečků i samiček. Samičky přímo šílely po samcích s červenými krouţky, o samce se zelenými krouţky ztrácely zájem. Samci se mohli zbláznit ze samiček s černými a růţovými krouţky, kdeţto samičky se světlemodrými krouţky přehlíţeli. Nešlo však jenom o krouţky. I malé kousky barevného papíru přilepené ptákům na hlavy měly na jejich přitaţlivost výrazný dopad. Samičky zebřiček se při výběru potenciálních partnerů řídily celkem prostým pravidlem - čím víc měl sameček na těle červené (nebo čím méně zelené, coţ je vlastně totéţ, protoţe mozek vnímá zelenou a červenou barvu jako protiklady), tím pro ně byl přitaţlivější. 77 Jestliţe u samic existuje cosi jako estetické cítění, pak je jen logické, ţe evoluce samců povede k vyuţití těchto preferencí. Například nelze vyloučit, ţe oči" na pávím ocase přitahují pozornost samic, protoţe jim připomínají obrovské zvětšeniny skutečných očí. Skutečné oči jsou vizuálně neodolatelné - moţná dokonce hypnotizující - pro celou řadu zvířecích druhů a náhlý pohled na spoustu obrovských očí můţe pávici dostat do jakéhosi hypnotického transu, který pávovi umoţní, aby ji obskočil. 78 To by souhlasilo se známou skutečností, ţe nadnormální podněty" často působí efektivněji neţ podněty o normální intenzitě. Mnoho ptáků například na hnízdě upřednostňuje směšně nadměrná vejce před svými vajíčky normální velikosti. Jako kdyby měli v mozku vepsaný příkaz Měj rád vajíčka", a čím je vajíčko větší, tím raději ho mají. Obdobně mohou být větší oči atraktivnější nebo hypnotičtější pro pávice, čehoţ pávi vyuţili, kdyţ se jim vyvinula spousta obrovitých očí, aniţ by se musely měnit samičí preference. 79 Reklama a mrzáčci Andrew Pomiankowski souhlasí s většinou Ryanových a Kirkpatrickových myšlenek, ale trhá partu ve chvíli, kdy dojde na otázku samičího výběru. Tvrdí, ţe oba zoologové pozorují jen evoluční omezení, v jejichţ důsledku se samčí pohlavní znaky vyvíjejí takovým směrem, aby na ně mohly reago- 137

136 vat specifické smyslové orgány samic. To však podle něj neznamená, ţe by se během doby, kdy se přehnaně vyvíjely samčí ozdoby, neměnily i samičí preference. Nelze si prý téměř představit, jak by samice mohly uniknout Fisherovu efektu, zatímco se samcům v jednotlivých generacích vyvíjejí stále přehnanější ozdoby. Pokud se nejvybíravější samice spáří s nejpřitaţlivějším samcem, narodí sejí nejpřitaţlivější synové, a ti zas přivedou na svět nejvybíravější vnučky, takţe samice jsou stále vybíravější, a tedy i obtíţněji získatelné či hypnotizovatelné. Klíčovou otázkou není," napsal Pomiankowski, zda v pohlavním výběru hraje roli zneuţití samičích smyslů samci. Musíme se naopak ptát, proč samice dovolily, aby je samci takto zneuţívali." Moţná chápeme přírodní výběr příliš úzce, jestliţe připouštíme, ţe ţabí sluch můţe být vyladěn k detekci predátorů a nemůţe být současně (a odlišně) vyladěn k výběru partnerů. 80 Můţeme proto souhlasit s Ryanem a Kirkpatrickem, podle nichţ výstřednosti, které samci uplatňují při svádění samic, odráţejí vrozené samičí preference, a současně se nemusíme vzdávat myšlenky, ţe tyto preference jsou pro samice uţitečné. Jsou uţitečné, neboť jim umoţňují získat samce s nejlepšími geny a tyto geny předat dalším generacím. Ocasní peří páva je současně důkazem, ţe samice upřednostňuje objekty připomínající oči, výsledkem despotické módy, která se vymkla kontrole, i handicapem, jenţ odhaluje zdravotní stav svého nositele. Taková názorová tolerance a pluralismus nevyhovují kaţdému, ale Pomiankowski zdůrazňuje, ţe k nim nedospěl v zoufalé snaze vyhovět všem názorům. V jedné indické restauraci mi jednoho dne na kus papírového ubrousku načrtl věrohodný model pohlavního výběru, na kterém se společně podílely všechny dosud formulované teorie. Kaţdý samčí znak se nejprve objeví jako náhodná mutace. Pokud se náhodou strefí do samičích senzorických preferencí, tj. do toho, co preferují samičí smyslové orgány, začne se šířit. Během jeho šíření začne působit Fisherův efekt a jak znak, tak i preference pro něj začnou nabývat přehnaných rozměrů. Nakonec vývoj dospěje k bodu, kdy se znak rozšíří na všechny samce. Zde pro samice ztrácí smysl nadále se orientovat podle módy. Preference pro znak začínají slábnout, neboť vybíravost se samicím prodraţuje; kdyţ uţ pro nic jiného, tak alespoň proto, ţe samice srovnáváním různých samců ztrácejí čas a energii. Fisherův efekt se oslabuje pomaleji, pokud samice za výběr platí jen nízkou cenu, coţ je případ lekujících druhů, kde před samicí defiluje mnoho samců současně. Navíc preference pro některé znaky neuvadnou, jestliţe jde o znaky, z nichţ lze shodou okolností usuzovat na zdraví jejich nositelů. Příkladem jsou znaky, které vlivem parazitární infekce mění barvu. V takových případech si 138

137 samice nepřestanou nejlepší samce vybírat. Nadále si vybírají nejvyšperkovanější nápadníky (nebo se jimi nechávají svádět), neboť nejvybíravější samice rodí nejzdravější potomky. Jak řečeno, znaky, které odráţejí zdravotní stav svých nositelů, nebudou jedinými znaky, které se mohou vyvinout do přehnané podoby, ale na rozdíl od jiných znaků se déle udrţí. Stejně tak se udrţí znaky lekujících druhů, neboť zde samice do své vybíravosti nemusí příliš investovat. Evoluce nejpromiskuitnějších druhů vede k paletě různých handicapů, ozdob a křiklavého zbarvení. Pomiankowski pak začal testovat svůj intuitivní názor (vycházející z myšlenek o symetrii, o nichţ jsme hovořili výše), podle něhoţ zmnoţené samčí znaky polygamních ptáků, například spousta ozdob, které na sobě nosí páv, podléhají fisherovské selekci, ale jednoduché znaky monogamních ptáků, například vidlicovitý ocas vlaštovky, se řídí teorií o dobrých genech a vypovídají o zdraví svých nositelů. 81 Aţ se někdy na jaře vypravíte do zoologické zahrady, zastavte se na chvíli u kohoutka baţanta diamantového (Chrysolophus amherstiae) naparujícího se před slepičkou. Přímo hýří barvami. Na tvářích má lysou skvrnu modré kůţe, na temeni hlavy šarlatový hřeben. Jeho krk zdobí bílé okru-ţí roubené černým peřím. Hrdlo má kovově zelené, záda mu barví smaragdová zeleň v kombinaci s paříţskou modří, břicho je sněhově bílé, kostrč oranţová. U kořene ocasu nás zaujme pět párů rumělkově červených pér. Vlastní ocasní péra, podstatně delší neţ tělo, jsou bílá s černými lemy. Špinavého nebo poškozeného péra bychom si všimli uţ zdálky. Takový baţantí samec mrzačený neustálou potřebou udrţovat svou výzdobu v pořádku, čistotě a mimo nebezpečí je reklamou na dobré geny a zároveň ţivoucím důkazem senzorických preferencí svých partnerek. Člověk a páv Historky ze ţivota pávů a pávích oček jsou jistě dost zajímavé pro přírodovědce, vědci zabývající se evolucí je vnímají jako závaţné testy svých hypotéz, ale nás ostatní by měly zajímat především z ryzí sebestřednosti. Mohou nám totiţ prozradit leccos o našich vlastních, lidských záleţitostech. Mají někteří muţi úspěchy u ţen proto, ţe jejich vzhled upřímně vypovídá o jejich dobrých genech, nebo o schopnosti odolávat chorobám? Něco takového zní směšně. Muţi mívají úspěchy u ţen z mnohem roztodivnějších a obtíţněji postiţitelných příčin. Mohou být milí, inteligentní, vtipní, bohatí, hezcí nebo jednoduše po ruce. Lidstvo zkrátka není lekující druh. Muţi se neshromaţďují do skupin, v nichţ by se rituálně na- 139

138 parovali před přítomnými ţenami. Většina muţů své druţky neopouští těsně po kopulaci. Příroda nevybavila muţe nápadnými ozdobami ani komplikovanými namlouvacími rituály, přestoţe při návštěvě průměrné diskotéky můţete získat dojem, ţe opak je pravdou. Kdyţ si ţena vybírá muţe, který se má stát jejím partnerem, nezajímá ji příliš, zda s ním zplodí sexuálně přitaţlivé syny nebo dcery odolné vůči nemocem; spíše se stará, aby jí byl dobrým manţelem. Muţ, který si vybírá svou budoucí druţku, bere v potaz obdobně světské záleţitosti, ačkoli se spíše neţ ţena nechá oklamat krásou. Obě pohlaví se řídí kritérii, která se nějak vztahují k rodičovským schopnostem. Spíše neţ slepičky tetřívků, které se opičí jedna po drahé a vybírají si nejlépe tančícího kohoutka, připomínají lidé rybáky, rackům příbuzné ptáky, vybírající si partnera šikovného při lovu ryb. Proto se u rybáků ani u lidí nesetkáváme s takovým typem závodů ve stylu Červené královny, jaký by probíhal v přesném souladu s teorií o dobrých genech. Neměli bychom však být tak kategoričtí. Jistě existují některé druhy savců, u nichţ se dopady pohlavního výběru projevují jen málo a nenápadně. Těţko bychom obhajovali tvrzení, ţe průměrná krysa zdědila díky estetickým preferencím svých pradávných předků arzenál ozdob a druhotných pohlavních znaků. I naši nejbliţší příbuzní, šimpanzi, jsou následky samičího výběru jen málo dotčeni. Samci vypadají skoro stejně jako samice a vzájemné dvoření mezi pohlavími má velmi primitivní průběh. Neţ však odmítneme vliv pohlavního výběru na člověka a jeho přirozenost, měli bychom se zamyslet. Především si uvědomme, ţe lidé jsou všeobecně posedlí krásou. Rtěnky, šperky, parfémy, barvení vlasů, vysoké podpatky - jak vidět, lidé jsou připraveni kdykoli zdůrazňovat nebo předstírat svou sexuální přitaţlivost. V tom si nijak nezadají s kterýmkoli lemčíkem nebo pávem. A jak vyplývá ze seznamu, který jsem právě uvedl, muţi kladou na ţenskou krásu větší důraz neţ ţeny na krásu muţskou. Kdybychom měli na člověka uplatnit teorii pohlavního výběru, pak bychom se především museli soustředit na výběr ţenských genů, který je muţskou starostí. Tím se ţádného prohřešku nedopustíme. Jakmile je totiţ jedno z obou pohlaví vybíravé, pak se nutně začnou uplatňovat všechny důsledky pohlavního výběru. Jak snad vyplyne z několika následujících kapitol, je docela moţné, a dokonce pravděpodobné, ţe některé části lidského těla a některé aspekty lidské psychiky byly vyselektovány díky pohlavnímu výběru. 140

139 K a p i t o l a š e s t á Polygamie a přirozenost mužů Kdyby nebylo ţen, neměly by veškeré peníze světa ţádný smysl. Aristoteles Onassis Moc je největší afrodiziakum. Henry Kissinger Ve starobylé incké říši byl sex přísně regulovaným podnikáním. Syn Slunce Atahualpa měl k dispozici celkem ţen střeţených v četných domech panen" po celé zemi. Byly vybírány na základě své spanilosti a málokdy se do domu panen" dostaly později neţ v osmi letech, aby se tak zajistilo jejich panenství. Nezůstaly však pannami příliš dlouho - slouţily vladaři jako konkubíny. Na niţších stupních společenského ţebříčku si kaţdý hodnostář vydrţoval harém, jehoţ velikost přesné stanovil zákon. Velmoţové měli harémy o více neţ 700 ţenách. Předním muţům" bylo přiděleno 50 ţen, vládcům vazalských národů 30, náčelníkům provincií se sto tisíci obyvatel 20, náčelníkům tisíce obyvatel 15, administrátorům odpovědným za pět set obyvatel 12, vladařům nad stovkou obyvatel 8, drobným velitelům, jimţ podléhalo padesát lidí, 7, představeným deseti muţů 5 a představeným pěti muţů 3. Vzácný zbytek ţen, které připadaly na průměrné incké muţe, musel prosté obyvatele této říše dohánět k zoufalým činům. Dokazují to kruté tresty vyhrazené pro kaţdého, kdo by si dovolil nasazovat parohy svým nadřízeným. Kdyby některý z muţů sáhl po některé z inkových ţen, pak měl zemřít on, jeho ţena, jeho děti, jeho příbuzní, jeho sluţebnictvo, všichni lidé obývající jeho vesnici jakoţ i všechny jeho lamy. Jeho vesnice měla být zbořena a jeho pole zasypána kamením. Následkem toho se Atahualpa a jeho šlechtici dělili o otcovství většiny příští generace. Méně privilegované obyvatele své říše systematicky připravovali o genetický podíl na budoucnosti. A mnozí z Inků se mohli pokládat za děti mocných muţů. 141

140 V západoafrickém království Dahome (dnešní Benin) byly všechny ţeny k dispozici královým kratochvílím. Tisíce jich ţily v panovníkově harému, zbytek se musel provdat" za královy oblíbence. V důsledku toho byl král velmi plodný, zatímco obyčejní smrtelníci byli odsouzeni k celibátu a umírali bezdětní. Podle jednoho návštěvníka z 19. století bylo ve městě Abomey obtíţné potkat někoho, kdo by nebyl potomkem královské linie". Vztah mezi sexem a mocí má dlouhou historii. 1 Zvíře jménem člověk Tato kniha se zatím zabývala lidmi jen příleţitostně a okrajově. Měl jsem k tomu důvod. K ilustraci principů, s nimiţ jsem vás chtěl seznámit, se mezi mšicemi, pampeliškami, hlenkami, octomilkami, pávy a rypouši našly vhodnější příklady neţ u jednoho výstředního druhu primáta z příbuzenství gibonů a lidoopů. Onen výstřední primát však vůči načrtnutým principům není imunní. Lidé jsou stejným produktem evoluce jako hlenky a revoluční změny, jeţ během posledních dvaceti let proměnily náš pohled na evoluci, mají pro lidský rod ohromné důsledky. Kdybych měl naši dosavadní diskusi shrnout, pak v evoluci nejde ani tak o přeţití nejzdatnějších, jako o jejich reprodukci a kaţdý tvor na této zemi je produktem nekonečných soubojů mezi parazity a jejich hostiteli, soubojů genů s jinými geny, soubojů mezi příslušníky stejného druhu i bojů jednoho pohlaví s příslušníky pohlaví opačného. Tyto boje jsou často vedeny psychologickými prostředky, jde v nich o ovlivňování a vykořisťování ostatních příslušníků vlastního druhu a nikdy z nich nevzejde konečný vítěz, neboť vítězství v jedné generaci znamená jen tolik, ţe vítěze čekají v příští generaci zdatnější a bojovnější nepřátelé. Ţivot je sisyfovský závod, neustále se zrychlující spurt k cílové čáře, která není ničím jiným neţ startovní čárou nového závodu. V této kapitole se v souladu s logikou našich dosavadních argumentů začneme prokousávat k podstatě lidského chování. Ti, kdo se domnívají, ţe naše logika není v případě lidského druhu na místě, protoţe lidské bytosti jsou unikátní a jedinečné, se obvykle opírají o dva protiargumenty. Prvním je, ţe veškeré chování lidského druhu je naučené a není v něm místo pro nic dědičného. Drahým argumentem je, ţe zatímco zděděné chování musí být neměnné a stálé, lidské chování je značně tvárné. První protiargument je přehnaný, drahý nepravdivý. Člověk necítí pohlavní chtíč proto, ţe se to naučil na otcovském klíně. Pocitům hladu nebo zloby jej 142

141 rovněţ nikdo nemusí učit. Jsou součástí lidské přirozenosti. Kaţdý z nás se narodil s potenciálem pro pohlavní chtíč, hlad i zlost. Později jsme se naučili, ţe hlad lze utišit hamburgery, zlobu lze svést na zpoţděný vlak a sexuální chtíč lze ukojit stykem s opačným pohlavím - je-li k tomu vhodná příleţitost. Takto se naše přirozenost" údajně změnila". Ve skutečnosti zděděné sklony prostupují vším, co děláme. Navíc jsou flexibilní. Neexistuje nic vrozeného, co by existovalo bez výchovy, stejně jako neexistuje výchova bez zděděného základu. Kdokoli tvrdí něco jiného, je jako člověk, který by prohlašoval, ţe plocha pole je určená jeho délkou, nikoli však jeho šířkou. Vše v našem chování je produktem instinktů vytrénovaných zkušeností. Aţ do velmi nedávné doby se tyto myšlenky téměř neprosazovaly v těch oborech, které se studiem člověka zabývají primárně. Dokonce i dnes je většina antropologů a zástupců společenských věd pevně přesvědčena, ţe jim evoluce nemá co říct. Lidská těla jsou podle nich produktem přírodního výběru, ale lidskou mysl a chování vyprodukovala kultura", přičemţ lidská kultura prý není odrazem lidské přirozenosti. Opak je údajně pravdou. Tento pohled nutil společenské vědy, aby se soustředily jen na rozdíly mezi jednotlivci a kulturami a aby tyto rozdíly přehnaně zdůrazňovaly. Pro mě však jsou na lidech nejzajímavější ty rysy, které jsou nám všem společné bez ohledu na různé kultury, z nichţ pocházíme: jevy jako gramatický jazyk, hierarchie, romantická láska, sexuální ţárlivost, dlouhodobé svazky mezi pohlavími ( manţelství", chcete-li) apod. To vše jsou flexibilní instinkty charakterizující náš druh, které jsou stejně nezpochybnitelným produktem evoluce jako naše oči a palce. 2 K čemu je dobré manželství Z hlediska muţe je ţena prostředkem, který přenese jeho geny do příští generace. Z hlediska ţeny jsou muţi zdrojem ţivotně důleţité substance (spermií), která dokáţe jejich vajíčka přeměnit v zárodky. Z hlediska obou pohlaví je opačné pohlaví vyhledávaným zdrojem, jejţ je třeba vyuţít. Otázka zní jak. Jednou z moţností, jak vyuţít druhé pohlaví, je shromáţdit kolem sebe maximum jeho příslušníků, přesvědčit je, aby se s vámi spárovali, a pak je opustit. Tak to dělají samci rypoušů. Druhou moţností je najít si jednoho partnera a dělit se s ním rovným dílem o všechny rodičovské povinnosti. Tak to praktikují albatrosové. Kaţdý druh má svůj charakteristický systém párování", spadající kamsi mezi oba extrémy. Jak se věci mají u člověka? 143

142 Odpověď na naši otázku můţeme hledat pěti způsoby. Za prvé můţeme přímo studovat dnešní lidi a popsat jejich systém párování. Nejčastější odpovědí bude monogamní manţelství. Za druhé můţeme nahlédnout do historie a hledat v ní poučení, jaké uspořádání vztahů mezi pohlavími je pro náš druh charakteristické. Historie nám však uchystala ponuré zjištění. Obvyklým uspořádáním v dějinách bylo, ţe mocní a bohatí muţi zotročovali své konkubíny ve velkých harémech. Za třetí můţeme studovat lidi ţijící v prostých společnostech s technologickou úrovní doby kamenné a předpokládat, ţe ţijí tak, jako ţili před mnoha tisíciletími naši předkové. Zjistíme, ţe se pohybují někde mezi oběma extrémy: jsou méně polygamní neţ rané civilizace a méně monogamní neţ moderní společnost. Za čtvrté se můţeme zaměřit na naše nejbliţší příbuzné, na lidoopy, a srovnat naše a jejich chování a anatomii. Takto poloţená otázka nás přivede k odpovědi, ţe naše varlata nejsou dostatečně velká, aby umoţňovala promiskuitní systém typický pro šimpanze, a ţe muţi nejsou o mnoho větší neţ ţeny, coţ znemoţňuje systém harémové polygamie, typický pro gorily (u ţivočichů existuje silný vztah mezi harémovou polygamií a velkými rozdíly ve velikosti těl samců a samic). Nejsme ani tak nespolečenští a předurčení pro věrnost jako monogamní giboni. Konečně za páté můţeme srovnávat člověka s jinými zvířaty, které s námi sdílejí naše vysoce společenské návyky: s koloniálně hnízdícími ptáky, opicemi a delfíny. Ukáţeme si, ţe co do systému párování se podobáme právě těmto zvířatům. Stejně jako ona jsme uzpůsobeni k monogamii s občasnou nevěrou. Nejprve můţeme bez obav vyloučit některé moţnosti. Nesporně se shodneme na takových charakteristicky lidských projevech, jako je utváření trvalých svazků, třeba i polygamních, mezi sexuálními partnery; nejsme jako tetřívek, jehoţ manţelství trvá pouhých pár minut. Stejně tak nejsme polyandričtí jako jihoamerický pták ostnák z řádu bahňáků, v jehoţ případě velké a bojovné samice kontrolují harémy sloţené z drobných a krotkých samců. Na celé Zemi existuje jen jediná skutečné polyandrická společnost, a to v Tibetu, a ta je zaloţena na systému, kdy se dva či více bratrů ţení s jednou ţenou. Zakládají tak rodinné společenství schopné ekonomicky přeţít v drsných přírodních podmínkách, kde muţi chovají jaky, aby uţivili své ţeny. Mladší bratr se navíc vţdy snaţí osamostatnit a získat vlastní ţenu, takţe polyandrie je pro něj zjevně teprve tou druhou nejlepší moţností. 3 Lidstvo rovněţ není přísně teritoriální jako červenky nebo giboni, u kterých si kaţdý pár přisvojuje určité území, z jehoţ zdrojů musí po celý ţivot uspokojovat veškeré své potřeby. Pozemky si sice oplocujeme, ale dokonce i o své domy se nezřídka dělíme s podnájemníky nebo se spolubydlícími, a většinu svých ţivotů trávíme na území, které 144

143 svým způsobem sdílíme s ostatními, ať uţ v zaměstnání, při nákupech, na cestách nebo při zábavě. Lidé ţijí ve skupinách. Nic z toho nám ale příliš nepomůţe. Skutečnost, ţe většina lidí ţije v monogamních společnostech, však vypovídá spíše o tom, co nám přikazuje demokratické zřízení, neţ o tom, oč usiluje lidská přirozenost. Odvolejte zákony proti polygamii, a ona začne vzkvétat. V Utahu, státě se silnou tradicí náboţensky sankcionované polygamie mormonů, přestali polygamii v posledních letech přísně stíhat, následkem čehoţ tradice opět oţívá. Přestoţe nejlidnatější společnosti na Zemi jsou monogamní, asi tři čtvrtiny kmenových společností pěstují polygamii. Dokonce i mnohé ostentativně monogamní společnosti jsou monogamní jen podle jména. V dějinách mívali mocní muţi obvykle víc neţ jednu partnerku, byť jen jednu ze svých ţen nazývali svou legitimní manţelkou. Toto se však týká jen mocných. Co se týče zbytku, pak i v nejpolygamnějších společnostech mívala většina muţů jen jednu ţenu a téměř všechny ţeny se musely spokojit s jediným manţelem. Takţe jsme se opět nedostali nikam. Lidstvo je monogamní i polygamní - v závislosti na okolnostech. Moţná je dokonce hloupé hovořit u lidstva o něčem jako systému párování. Muţi si dělají, co chtějí, a přizpůsobují své chování okamţitým moţnostem. 4 Samci útočí, samice flirtují Muţi? A proč ne ţeny? Donedávna chápali evolucionisté systémy párování docela jednoduše, přičemţ své názory opírali o základní rozdíly mezi samci a samicemi. Kdyby se vše řídilo podle mocných muţů, ţeny by nejspíš ţily v harémech jako samice tuleňů. Jisté je, ţe v minulosti tomu tak bývalo. Kdyby se vše řídilo podle ţen, muţi by byli věrní jako albatrosové. Přestoţe nové výzkumy tyto představy dost poopravily, pravdou víceméně zůstává to, ţe muţi obvykle svádějí a ţeny se nechávají svést. Tento model aktivních polygamních samečků a ostýchavých věrných samiček sdílí lidstvo s 99 % zvířecích druhů včetně našich nejbliţších příbuzných - lidoopů a gibonů. Zamyslete se třeba nad takovou nabídkou k sňatku. V ţádné společnosti na Zemi ji obvykle nevyslovuje ţena či její rodina. Dokonce i v nejliberárnějších kruzích na Západě se očekává, ţe muţ poţádá ţenu a ta na jeho ţádost zareaguje. Anglosaský zvyk, podle kterého můţe 29. února ţádat o ruku ţena, jen podtrhuje, jak omezené jsou její moţnosti. Jeden den, kdy můţe ţena vyslovit svou nabídku, připadá totiţ na dní, kdy ji můţe vyslovit muţ. Pravdou je, ţe moderní muţ před svou vyvolenou nepadá na 145

144 kolena a oba spolu celou záleţitost proberou" jako sobě rovní. Přesto však rozhovor na téma sňatku obvykle zahajuje muţ. A co se týče namlouvání, i zde se od muţe očekává první krok. Ţena můţe flirtovat, ale muţ útočí. Proč je tomu tak? Sociologové by vše svedli na podmínění společenskou tradicí. Zčásti by měli pravdu. Nebyla by to však pravda celá, mimo jiné i proto, ţe během velkého společenského experimentu zvaného šedesátá léta jsme valnou část společenských tradic odvrhli, aniţ to změnilo tradiční postupy při namlouvání. Společenská tradice navíc spíše instinkty posiluje, neţ potlačuje. Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, biologové dnes díky zjištěním Roberta Triverse 5 z roku 1972 dokáţí uspokojivě vysvětlit, proč jsou zvířecí samci obvykle aktivnějšími svůdci neţ samice i proč existují výjimky z pravidla. Není důvod, proč by i pro lidi nemělo platit, ţe to pohlaví, které investuje více zdrojů do výroby a výchovy potomka, a tím se zříká většiny příleţitostí investovat do dalších potomků, je současně pohlavím, které nic nezíská nadbytečnou kopulací. Páv věnuje pávici minimální námahu; daruje jí něco spermatu, toť vše. Nemíní ji střeţit před jinými pávy ani ji nemíní krmit, chránit pro ni zásobu potravy, dělit se s ní o sezení na vejcích nebo jí pomáhat s péčí o pávata. Páření je proto pro samici nerovný obchod. Ona se chystá vyvinout gigantické a osamělé úsilí, aby jeho spermie předala do nových pávů, kdeţto on jí věnuje miniaturní - byť seminální - dáreček. Ona se naopak můţe rozhodnout pro kteréhokoli páva, který se jí zalíbí. A jakmile se s některým spáří, nic ji nenutí, aby se pářila s dalšími. Zjednodušeně řečeno, on nic neztratí a můţe mnoho získat, jestliţe se spáří s kaţdou samicí, která projde okolo, zatímco ona kaţdým dalším pářením pro pochybný zisk riskuje ztrátu času a energie. On pokaţdé kdyţ oplodní novou samici, získá ohromnou prémii v podobě další obětavé matky svých synů a dcer. Ona pokaţdé kdyţ podlehne novému samci, získá jen pár kapek spermatu, které pravděpodobně vůbec nepotřebuje. Není divu, ţe jemu jde o kvantitu partnerek, kdeţto ona shání kvalitního partnera. Máme-li mluvit o lidech, pak není sporu, ţe muţ se můţe stát otcem pokaţdé, kdyţ se pomiluje s novou ţenou, kdeţto ţena zůstane dlouho obtěţkána dítětem jediného muţe. Klidně se vsadím, ţe Casanova po sobě zanechal víc potomků neţ nevěstka babylonská. Tento základní rozdíl mezi pohlavími pramení přímo z rozdílné velikosti spermie a vajíčka. Roku 1948 umoţnil britský vědec A. J. Bateman octomilkám, aby se navzájem podle libosti pářily. Zjistil, ţe nejplodnější samičky nebyly o mnoho úspěšnější neţ samičky nejméně plodné, kdeţto nejplodnější samci byli nesrovnatelně úspěšnější neţ ti nejméně plodní. 6 Tato asymetrie se dále prohloubila s vývojem rodičovské péče, která dosáhla 146

145 svého vrcholu u savců. Savčí samice rodí gigantické mládě, dlouho je ţiví a chrání ve svém nitru; samec se můţe stát otcem během několika sekund. Jestliţe ţena pojme větší počet partnerů, nijak tím nezvýší svou plodnost, zatímco muţ ano. Pravidlo zjištěné u octomilek platí i pro savce. I v dnešní monogamní společnosti mívají někteří muţi velký počet dětí mnohem pravděpodobněji neţ ţeny. Pravděpodobnost, ţe podruhé ţenatý muţ bude mít děti i v druhém manţelství, je mnohem vyšší neţ pravděpodobnost, ţe ve svém druhém manţelství porodí podruhé vdaná ţena. 7 Nevěra a prostituce jsou dva zvláštní případy polygamie, při kterých se mezi partnery neutvářejí ţádné manţelské svazky. To staví muţovu manţelku a milenku do rozdílných postavení s ohledem na investice, které je do jejich dětí ochoten vloţit. Muţ, který dokáţe své ekonomické záleţitosti uspořádat natolik úspěšně, aby měl dost času, příleţitostí a peněz k podpoře dvou rodin, je skutečně bohatý muţ. Feminismus a lyskonohové Pravidlo, podle něhoţ rozdílné investice do potomstva určují, které pohlaví bude usilovat o polygamii, lze testovat na různých anomáliích. Samice mořského koníka má zvláštní penisu podobný orgán, jímţ vkládá vajíčko do samčího těla. Jde o přesný opak obvyklé metody páření. Vajíčko se vyvíjí v samčím těle a samice je v přesném souladu s teorií tím pohlavím, které aktivně svádí partnery. Mezi ptáky je známo asi třicet druhů, z nichţ nejznámější jsou lyskonohové a ostnáci, u nichţ velké agresivní samice svádějí drobné a plaché samce. Samci všech těchto druhů bez jediné výjimky zajišťují sezení na snůšce i péči o mláďata. 8 Lyskonohové a ostatní ptáci, jejichţ samice jsou při námluvách aktivnějším pohlavím, jsou výjimkou potvrzující pravidlo. Vzpomínám si na jedno pozorování celého hejna lyskonozích samic, které tak dotíraly na jediného samce, ţe se ten chudák málem utopil. Proč? Protoţe jejich partneři v klidu seděli na vejcích, takţe samice neměly na práci nic jiného neţ se rozhlíţet po příleţitosti k dalšímu páření. Samice iniciují sexuální styk tam, kde samci investují více času a úsilí do péče o mláďata. 9 U lidí je tato asymetrie dostatečně jasná: devět měsíců těhotenství oproti pěti minutám slasti. Jestliţe o úlohách obou pohlaví v námluvách rozhoduje takový poměr investic, není divu, ţe je to muţ, a nikoli ţena, kdo vystupuje v roli svůdce. Na základě této skutečnosti se nám moţná zdá, ţe vysoce polygamní společnost dokládá vítězství muţů, kdeţto monogamní společnost je vítězstvím ţen. To však je zavádějící. Polygamní společ- 147

146 nost je v první řadě vítězstvím jednoho nebo několika muţů nad všemi ostatními muţi. Většina muţů je v silně polygamních společnostech odsouzena k celibátu, neboť nesmíme zapomínat, ţe poměr pohlaví je vyrovnaný. Jedno je jisté. Z evoluce nesmíme v ţádném případě odvozovat ţádné morální závěry. Nerovnováha samčích a samičích rodičovských a sexuálních investic je ţivotní fakt, nikoli mravní nehoráznost. Je něčím přirozeným". Nás lidi to můţe ohromně svádět, abychom si tento evoluční scénář buď vykládali jako ospravedlnění" pro partnerskou nevěru, nebo jej naopak odmítli jako potenciální ohroţení" snah o větší rovnost pohlaví. Obojí však je špatně. Evoluce neříká absolutně nic o tom, co je a co není správné. Snaţím se zde popsat lidskou povahu, ne předepisovat mravní zásady. Jestliţe je něco přirozené, ještě to neznamená, ţe je to i správné. Vraţda je přirozená" v tom smyslu, ţe naši příbuzní z řad lidoopů se jí pravidelně dopouštějí, coţ jistě platilo i pro naše přímé předky. Předsudky, nenávist, násilí, krutost - to vše je více či méně součástí naší přirozenosti, kterou můţeme efektivně potlačit správným typem výchovy. Naše přirozenost není neměnná, je tvárná. Důleţitým rysem naší přirozenosti je, ţe se její různé stinné stránky vzájemně drţí v šachu. Evoluce nás nedovede do Utopie. Dovede nás do země, kde to nejlepší pro jednoho člověka můţe být tím nejhorším pro někoho jiného. Co je nejlepší pro muţe, můţe být nejhorší pro ţenu. Jeden či druhý bude odsouzen k nepřirozenému" osudu. Takové je ostatně poselství Červené královny. V následujících pasáţích se pokusím odhadnout, co je pro člověka přirozené". Moţná mě někdy mé vlastní morální předsudky doţenou k zavádějícím úvahám, nebude to však záměrně. A i kdybych se při popisu lidské přirozenosti mýlil, pravdou zůstane, ţe taková přirozenost existuje a ţe stojí za to po ní pátrat. Poučení z homosexuální promiskuity Mezi těmi, kdo se ţiví prostitucí, tvoří většinu ţeny: Je to dáno prostým faktem, ţe poptávka po prostitutkách je vyšší neţ poptávka po prostitutech. A jestliţe existence prostitutek odhaluje muţský sexuální apetit v celé jeho nahotě, pak totéţ platí o fenoménu muţské homosexuality. Před vypuknutím epidemie AIDS byli praktikující homosexuálové muţského pohlaví mnohem promiskuitnější neţ heterosexuální muţi. Mnohé gayské bary byly a dosud jsou proslulé jako místa ke sbalení partnera na jednu noc. V lázeňských podnicích v San Francisku se odehrávaly nefalšované 148

147 orgie skupinového sexu podporované stimulačními drogami, které vzbudily skutečné zděšení, kdyţ se o nich v prvních letech po propuknutí AIDS začalo veřejně hovořit. Výzkum homosexuálních muţů z oblasti kolem San Franciska publikovaný Kinseyho institutem ukázal, ţe 75 % dotázaných mělo za ţivot více neţ sto partnerů; u 25 % překročil počet partnerů tisícovku. 10 To samozřejmě nepopírá, ţe mnoho homosexuálů bylo a je mnohem méně promiskuitních neţ heterosexuálové. Avšak i aktivisté hnutí za zrovnoprávnění homosexuálů připouštějí, ţe homosexuálové byli před vypuknutím AIDS ve svých vztazích mnohem nevázanější neţ heterosexuálové. Pro tento jev neexistuje ţádné jednoznačné vysvětlení. Podle aktivistů za práva gayů a lesbiček zavinila homosexuální promiskuitu společnost, která pronásleduje lidi s jinou sexuální orientací. Jestliţe se lidé vůbec odhodlají k zakázaným aktivitám, potom zpravidla neznají míru. Legální a společenské překáţky, které se stavějí do cesty partnerským svazkům mezi gayi, znemoţňují vznik stabilních vztahů. Tento argument nezní moc přesvědčivě. Promiskuita se neomezuje jen na ty gaye, kteří své aktivity provozují potají. Ví se, ţe v partnerstvích dvou muţů je nevěra častější neţ v heterosexuálních vztazích. Navíc přechodné známosti mezi homosexuály společnost odsuzuje mnohem víc neţ stabilní gayské svazky. Přestoţe jsou lesbičky společností vnímány stejně nepříznivě jako homosexuální muţi, je sexualita lesbiček zcela jiná. Lesbičky jen zřídka pěstují sex s cizími osobami, naopak vytvářejí svazky, které trvají dlouhá léta, aniţ by je ohroţovala nevěra. Většina lesbických ţen má méně neţ deset partnerek za ţivot. 11 Donald Symons z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře zastává názor, ţe homosexuální muţi mají za ţivot v průměru vyšší počet sexuálních partnerů, protoţe se řídí samčími sklony a instinkty a nedrţí je na uzdě samičí zdrţenlivost: I kdyţ se homosexuálové podobně jako většina ostatních lidí snaţí navazovat dlouhodobé intimní vztahy, dokáţí své vztahy jen těţko udrţet. Můţe za to muţská touha po sexuální pestrosti, bezprecedentní moţnosti, které se v homosexuálním prostředí k uspokojení této touhy nabízejí, i muţský sklon k sexuální ţárlivosti... Snaţím se naznačit, ţe heterosexuální muţi by stejně ochotně souloţili s neznámými partnerkami, účastnili by se anonymních orgií ve veřejných lázních a cestou z práce by se zastavovali na veřejných záchodcích kvůli pěti minutám felace, kdyby se našlo dost ţen, které by o podobné aktivity měly zájem." 12 To samozřejmě neznamená, ţe by homosexuálové netouţili po stabilních svazcích nebo ţe mnozí z nich anonymní sex morálně neodsuzují. 149

148 Symons totiţ tvrdí, ţe touha po monogamním sblíţení s ţivotním druhem a zájem o chvilkové hrátky s neznámými osobami nejsou vzájemně se vylučující instinkty. Jsou to naopak dvě typické vlastnosti heterosexuálních muţů, o čemţ nás přesvědčuje prosperující průmysl dívek na telefon a eskortních sluţeb", díky němuţ si šťastně ţenatí muţi mohou za příslušný poplatek zpestřit svůj sexuální ţivot. Symons tudíţ nemluví o homosexuálních muţích, ale o muţích obecně. Říká přibliţně toto: Homosexuálové se chovají jako muţi, jenom to trochu přehánějí; lesbičky se chovají jako ţeny dohnané do krajnosti. 13 Harémy a bohatství Na sexuální šachovnici musí obě pohlaví reagovat na tahy svých protihráčů. Výsledkem bývá spíše pat neţ jednoznačné vítězství. U rypoušů a tetřívků se hra dostala do bodu, kde samce zajímá jen kvantita a samice jen kvalita. Obě pohlaví platí vysokou cenu. Samce vyčerpávají vzájemné půtky, někteří z nich umírají při marných pokusech zaujmout místo nejsilnějšího býka nebo nejúspěšnějšího kohoutka; samice se musí vzdát jakékoli praktické pomoci, kterou by otcové přispívali k výchově svých mláďat. K velmi odlišnému patu dospěla tatáţ hra v případě albatrosů. Kaţdá samice se dočká svého ideálního manţela, oba se společně dělí o rodičovské povinnosti, a dokonce i dvoření je společnou záleţitostí. Ani jedno pohlaví neusiluje o kvantitu partnerů, oba se soustřeďují na kvalitu - na vysezení jediného vejce a péči o jediné ptáče, které oba partneři řadu měsíců krmí a rozmazlují. Proč se však samci albatrosů chovají tak podivně, kdyţ mají stejnou genetickou motivaci jako rypouši? John Maynard Smith si jako první povšiml, ţe odpověď je třeba hledat v teorii her, kterou si vypůjčil z ekonomické vědy. Teorie her se od jiných teoretických úvah liší tím, ţe se ptá, jak závisí výsledek kaţdé transakce na reakcích ostatních hráčů. Pokusil se navzájem porovnávat různé genetické strategie obdobně, jako ekonomové vzájemně porovnávají různé ekonomické rozvahy. Jednou z hádanek, které se díky tomuto přístupu náhle podařilo vyřešit, byla i odpověď na otázku, proč mají různá zvířata různé systémy párování. 14 Představte si dávnou populaci albatrosích předků, populaci, ve které byli samci vysoce polygamní a neztráceli čas péčí o mláďata. Představte si dále, ţe jste mladý a nezkušený samec bez šance stát se vládcem harému. Předpokládejte, ţe jste rezignoval na polygamní výboje a raději jste se oţenil s jedinou samicí a pomohl jí s výchovou mláďat. Sice jste tím ne- 150

149 rozbil bank, ale aspoň jste dopadl lépe neţ většina vašich mnohem ambicióznějších brášků. Dále předpokládejte, ţe pokud jste manţelce pomohl krmit potomka, značně jste zvýšil jeho šanci na přeţití. Od této chvíle mají samice v populaci dvě moţnosti: buď hledat tak věrného druha, jako jste byl vy, nebo se začlenit do polygamního harému. Ty, které si najdou věrného druha, po sobě zanechají větší počet potomků, takţe v kaţdé další generaci se sníţí počet samic ochotných ţít v harémech, čímţ současně klesnou i genetické zisky polygamních samců. U druhu zvítězí" monogamie. 15 Tento proces působí i v opačném směru. Samečci kanadských strnadů dvoubarvých (Calamospiza melanocorys) si přivlastní teritoria v polích a snaţí se přilákat samičky k páření. Jestliţe si samička vybere samečka, který uţ má jednu partnerku, zříká se šancí, ţe v něm získá starostlivého tatínka pro svá mláďata. Je-li však jeho teritorium ve srovnání s teritoriem souseda bohatší na potravní zdroje, stále se jí vyplatí zvolit si uţ zadaného partnera. Jestliţe je páření s bigamistou, který má lepší geny nebo teritorium, výhodnější neţ páření s monogamistou a pečlivým otcem, výsledkem je polygamie. Tento model prahu polygynie" uspokojivě vysvětluje, proč se polygamie vyvinula u tolika mokřadních ptáků. 16 Obě situace můţeme bez rozpaků uplatnit i na člověka. Člověk bude monogamní, jestliţe přínos, jejţ pro rodinu představuje otcovská péče třeba i nízko postaveného otce, daleko převáţí nad výhodami, jeţ by ţena získala poměrem s jeho šéfem. Jestliţe by však bylo bohatství samců distribuováno příliš nerovnoměrně, vyvinula by se polygamie. Která ţena by se raději nestala třetí manţelkou Johna Kennedyho neţ první manţelkou šaška Boza?" podotýká k tomu jedna evolucionistka. 17 Skutečnost, ţe i pro člověka platí model prahu polygynie, potvrzují i důkazy. U Kipsigiů v Keni mají bohatší muţi více dobytka i ţen. Kaţdá z ţen bohatého muţe je na tom alespoň tak dobře jako jediná ţena chudého muţe a velmi dobře si to uvědomuje. Podle Monique Borgehoffové Mulderové z Kalifornské univerzity v Davisu se ţeny pro polygamii rozhodují dobrovolně. Kipsigijští otcové se svými dcerami probírají vyhlídky na jejich sňatky a dcery velice dobře vědí, ţe je lepší být druhou ţenou boháče neţ první ţenou chudáka. Společné manţelky jednoho muţe vystupují jako partnerky a přítelkyně, vzájemně si pomáhají s rodičovskými povinnostmi. Model prahu polygynie situaci mezi Kipsigii dobře vystihuje. 18 Celá teorie však má přinejmenším dva háčky. Především nevypovídá nic o názorech první manţelky. Má-li se první manţelka dělit s jinými ţenami o manţelovu pozornost a bohatství, nepřinese jí to ţádné výhody. O utaţských mormonech je známo, ţe první manţelky se brání příchodu 151

150 dalších ţen. Mormonská církev se oficiálně zřekla polygamie před více neţ stoletím, ale v posledních letech (jak jsem uţ zmínil) se někteří fundamentalisté vracejí k původní tradici, a dokonce vedou kampaň za její legalizaci. Alex Joseph, starosta obce Big Water v Utahu, měl roku 1991 devět ţen a dvacet dětí. Většina z jeho manţelek byly zaměstnané ţeny spokojené se svým osudem, ne všechny však spolu komunikovaly. První manţelka nemá ráda, kdyţ se objeví ta druhá," nechala se slyšet paní Josephová třetí, a druhá manţelka se nebaví s tou, která se za manţela provdala jako první. Takţe se občas hádají a je to mezi nimi dost napjaté." 19 Jestliţe se první manţelka obvykle nechce dělit o manţela, co můţe její manţel podniknout? Můţe ji donutit, aby se podvolila jeho vůli, coţ pravděpodobně dělali starověcí despotové. Nebo ji můţe uplatit. Legitimní status, kterému se obvykle těší jen děti narozené první manţelce, je prémie, která snad ţárlivost první ţeny tlumí. V některých částech Afriky platí zákony, podle nichţ první ţena dědí 70 % manţelova bohatství. Na tomto místě mě model prahu polygynie svádí k otázce. Kdo má zájem, aby společnost stavěla polygamii mimo zákon? Jaksi automaticky předpokládáme, ţe na zákazu polygamie mají zájem ţeny. Přemýšlejme však, co by se asi stalo, kdyby tak jako nyní nebylo moţné nikoho nutit k manţelství proti jeho vůli, takţe druhé manţelky by se pro svůj osud mohly rozhodnout dobrovolně. Ţena, která by touţila po kariéře v zaměstnání, by mohla ménage á trois čili domácnost ve třech pokládat za celkem pohodlné uspořádání: měla by dva partnery, kteří by jí pomohli s výchovou dětí. Jistý mormonský právník se nedávno vyjádřil, ţe existují silné společenské důvody, které činí z polygamie atraktivní volbu pro moderní zaměstnanou ţenu". 20 Zamysleme se však nad dopadem polygamie na muţe. Kdyby se mnoho ţen rozhodlo stát raději druhými ţenami bohatých muţů neţ prvními ţenami muţů chudých, nastal by nedostatek neprovdaných ţen a mnoho muţů by se muselo spokojit s celibátem. Předpisy proti polygamii tudíţ - spíše neţ aby chránily ţeny - poskytují ochranu chudým muţům. 21 Zopakujme si nakonec čtyři pravidla teorie o systémech párování. Za prvé, jestliţe se samicím vyplatí ţít s věrnými monogamními samci, výsledkem je monogamie - pokud je samci, jak zní druhé pravidlo, k polygamii nepřinutí. Za třetí, jestliţe samice vydělají na tom, ţe si vyberou uţ zadané samce, výsledkem bude polygamie - pokud ovšem, a to je za čtvrté, uţ spárované samice nezabrání svým samcům v získání druhé partnerky, čímţ se opět dostáváme k monogamii. Teorie her nás tak dovádí k překvapivému zjištění, ţe samci jsou navzdory své aktivní svůdcovské roli spíše pasivními příjemci svého sexuálního osudu. 152

151 Proč hrát sexuální monopoly? V modelu prahu polygynie je však kus ornitologického šovinismu. Vědci zkoumající savce se na problém polygamie dívají poněkud jinak, protoţe téměř všichni savci natolik překračují práh polygynie, ţe čtyři právě uvedená pravidla v jejich případě pozbývají platnost. Savčí samci mohou být svým březím druţkám tak málo uţiteční, ţe samici nemusí zajímat, zda je její partner uţ zadaný. Lidstvo je nápadnou výjimkou z tohoto pravidla. Protoţe se tak dlouho staráme o své potomky, podobají se naše děti spíše ptáčatům neţ mláďatům savců. Pro lidskou samici můţe být výhodnější zvolit si za manţela nezadaného nekňubu, který se kolem ní bude otáčet a pomůţe jí s výchovou dětí, neţ se provdat za záletného playboye, a pak se o všechno starat sama. K této myšlence se vrátím v příští kapitole, nyní však zapomeňme na lidi a podívejme se na jeleny. Samice jelenovitých kopytníků nemají zapotřebí monopolizovat si samce. Samec nekojí mláďata ani jim nemůţe pomáhat při pastvě. Systém párování jelenů pak je určován bojem mezi samci, o jehoţ intenzitě naopak rozhoduje to, v jak velkých skupinách se samice rozhodnou ţít. Tam, kde samice ţijí ve stádech (jako v případě jelena lesního), se samec můţe stát vládcem harému. Tam, kde ţijí teritoriálně (jako u srnce), jsou samci teritoriální a obvykle monogamní. Kaţdý druh má svou vlastní strategii, která závisí na chování samic. Od sedmdesátých let začali zoologové tyto strategie zkoumat. Zajímalo je, co rozhoduje o systému párování jednotlivých druhů. Při těchto výzkumech se zrodil i nový termín - socioekologie. Dvě studie dospěly k závěru, ţe systémy párování antilop a primátů lze bezpečně odvodit na základě ekologických znalostí o jednotlivých druzích. Malé lesní antilopy jsou potravní specialisté, následkem čehoţ ţijí samotářsky a monogamně. Středně velké antilopy řídkých otevřených lesů ţijí v malých skupinkách a tvoří harémy. Velké antilopy bezlesých plání, například antilopy losí, ţijí ve velkých stádech a jsou promiskuitní. Zpočátku se zdálo, ţe velmi podobný systém existuje i u opic a lidoopů. Malé noční poloopice komby jsou samotářské a monogamní, listoţravé poloopice indri vytvářejí harémy, v harémech ţijí i gorily obývající okraje lesů, savanoví šimpanzi vytvářejí velké promiskuitní tlupy, kdeţto paviáni z travnatých plání ţijí v ohromných harémech nebo skupinách ovládaných několika samci. 22 Vše nasvědčovalo tomu, ţe skutečně platí jistý ekologický determinismus. Opíral se o zdánlivě prostou logiku. O tom, jak jsou v přírodě rozmístěny savčí samice, nerozhodují samci, ale nabídka potravy a ohledy na bezpečnost. To, zda budou ţít samotářsky, v malých skupinách, nebo ve 153

152 skupinách velkých, záleţí na potravě a bezpečnostních ohledech. Samci se pak snaţí získat monopol nad maximálně moţným počtem samic, a to buď tak, ţe skupinu samic přímo hlídají, nebo tak, ţe se snaţí hájit samicemi obydlené teritorium. Samotářské, daleko od sebe ţijící samice dávají samci jedinou moţnost: získat monopol nad domovským okrskem jediné samice a stát se jejím vzorným manţelem (příkladem je gibon). Samice, které ţijí samotářsky, ale ne tak daleko od sebe, umoţňují samci monopolizovat si domovské okrsky dvou či více sousedních samic (jako orangutan). Malé skupiny samic mu umoţňují přivlastnit si celou skupinu a tak si pořídit harém (příkladem je gorila). O velké skupiny samic se samec musí podělit se svými kolegy (příkladem je šimpanz). Celý obrázek komplikovala jistá skutečnost. Jak známo, systém párování kaţdého druhu je ovlivněn jeho evoluční historií. Jinými slovy, ve stejných ekologických podmínkách mohou existovat různé systémy párování závisející na cestách, po nichţ se druhy do svého prostředí dostaly. V baţinách anglické Northumbrie ţije tetřívek obecný a bělokur rousný. Oba obývají téměř identická prostředí, aţ na to, ţe tetřívek si vybírá poněkud křovinatější místa, ne tak silně vypásaná ovcemi. Ve všem ostatním jsou oba ptáci ekologickými bratry. Přesto se tetřívci kaţdé jaro shromaţďují při nápadném skupinovém toku a všechny samice se páří jen s jedním či dvěma nápadníky, kteří na ně nejvíc zapůsobili svým vystoupením. Pak svá mláďata vychovávají bez jakékoli pomoci ze strany samců. Zato kohoutci teritoriálních a monogamních bělokurů se o svá mláďata starají téměř tak pečlivě jako slepičky. Oba druhy obývají stejné prostředí, ţiví se stejnou potravou a pronásledují je stejní nepřátelé, přesto se jejich systémy párování tolik liší. Proč? Spolu s většinou biologů, kteří oba druhy studovali, dávám přednost vysvětlení, ţe oba druhy měly odlišnou evoluční historii. Tetřívci jsou potomky lesních ptáků a u jejich lesních předků se vyvinul zvyk volit si partnery na základě jejich genetických kvalit, a nikoli podle jejich teritorií. 23 Lovci a sběrači Pro naše zkoumání lidské přirozenosti to znamená jediné. Máme-li zjistit, jaký je náš systém párování, musíme znát své přirozené prostředí a svou minulost. Ve městech neţijeme déle neţ let. Zemědělstvím se nezabýváme déle neţ let. Z biologického hlediska jsou to jen okamţiky. Po více neţ milion let, během nichţ se naše biologické vlastnosti nelišily od dnešních, jsme ţili převáţně v Africe a ţivili se jako lovci a sběrači 154

153 neboli hledači (anglicky foragers"), jak dnes raději říkají antropologové. V lebce současného obyvatele velkoměsta tudíţ sídlí mozek přizpůsobený potřebám tvora, který ţil v malých skupinách rozptýlených po africké savaně, ţivil se lovem zvěře a sběrem kořínků. Tehdejší systém párování je systémem, který je přirozený" i pro dnešní lidstvo. Antropolog Robert Foley z Cambridge se pokusil rekonstruovat historii lidského sociálního uspořádání. Začal u skutečnosti, ţe společným rysem všech lidoopů je zvyk samic opouštět skupinu, do níţ se narodily, zatímco u všech paviánů opouštějí rodnou skupinu samci. Zdá se, ţe pro druhy je vcelku obtíţné přepnout ze samičí exogamie do samčí exogamie a naopak. V tomto ohledu jsou i dnešní lidé typickými lidoopy. Ve většině společností ţeny opouštějí své rodiče a ţijí se svým manţelem, kdeţto muţům je vlastní sklon ţít v blízkosti příbuzných. Známe ovšem i výjimky. V některých tradičních společnostech, nikoli však ve většině z nich, se muţi stěhují k ţenám. Následkem samičí exogamie nejsou samice lidoopů obvykle schopny vytvářet příbuzenské koalice. Mladá šimpanzice je za obvyklých okolností nucena opustit svou mateřskou skupinu a naučit se ţít v cizí tlupě, ovládané neznámými samci. Má-li být úspěšná, musí ji mezi sebe především přijmout samice její nové tlupy. Samec naopak zůstává v rodné skupině a navazuje spojenectví s mocnými příbuznými. Očekává přitom, ţe jednou zdědí jejich postavení. Tolik o dědictví, které v člověku zanechali jeho lidoopí předci. Co můţeme říct o prostředí, ve kterém lidstvo celé statisíce let ţilo? Před nějakými 5 miliony let, koncem období miocénu, se africké pralesy začaly zmenšovat. Jejich místo zaujímaly sušší, sezonně proměnlivé biotopy: travnaté pláně, křovinatý buš a savany s řídkým porostem stromů. Asi před 7 miliony let se předkové člověka začali oddělovat od předků moderních šimpanzů. Lidští předkové se nově vzniklému prostředí přizpůsobili lépe neţ šimpanzi a mnohem lépe neţ gorily, takţe je postupně osídlili. Víme to, protoţe nejstarší fosilní předchůdci člověka (australopitekové) ţili v oblastech, jeţ v těch dobách nebyly porostlé lesy: v Hadaru v dnešní Etiopii a v Olduvai v Tanzanii. Můţeme předpokládat, ţe v těchto relativně otevřených prostředích se jim vyplatilo ţít ve velkých skupinách, podobně jako se to vyplácí dalším primátům obývajícím bezlesé kraje, šimpanzům a paviánům. Socioekologové opakovaně dokázali, ţe čím je ţivotní prostředí nějakého druhu otevřenější, tím větší skupiny druh vytváří. Větší skupiny totiţ snáze zpozorují predátora, i potrava bývá v bezlesých územích shlukovitě distribuována. Na základě nepříliš přesvědčivých faktů (především na základě značného velikostního rozdílu mezi samci a samicemi) 155

154 se většina antropologů domnívá, ţe první australopitekové ţili v harémech ovládaných jediným samcem, podobně jako gorily a některé druhy paviánů. 24 Později, asi před 3 miliony let, se lidský rodokmen rozdělil na dvě (nebo více) linií. Robert Foley se domnívá, ţe s narůstající sezonalitou, kdy se střídala období sucha a dešťů, přestával být způsob ţivota původních předků člověka udrţitelný, neboť potrava, sestávající zpočátku z ovoce, semen a snad i hmyzu, byla za suchých období stále vzácnější. Jedné linii pocházející z australopiteků se vyvinuly zvlášť silné čelisti a zuby; umoţňovaly jim ţivit se v obdobích sucha potravou sloţenou z tvrdých částí rostlin. Australopithecus robustus čili člověk louskáček" tak mohl přeţít hladová léta díky suchým a tvrdým plodům. Jestliţe se můţeme řídit nejistými náznaky, které lze vyčíst z jejich anatomie, pak Foley věří, ţe tito robustní australopitekové ţili podobně jako šimpanzi ve skupinách ovládaných koalicemi samců. 25 Druhá linie se vydala zcela jinou cestou. Tvorové z rodu Homo přešli na masitou potravu. Takzvaný Homo erectus čili člověk vzpřímený, který obýval Afriku v době před 1,6 milionu let, byl jednoznačně nejmasoţravějším opičákem", jakého kdy svět spatřil. Prozradily nám to zvířecí kosti z míst jeho tábořišť. Mohly pocházet ze zvířat, která ulovili lvi; moţná se uţ naučil pouţívat nástroje a sám zvěř zabíjel. Jisté ovšem je, ţe se v hladových obdobích stále více spoléhal na konzumaci masa. Foley a Phyllis Leeová o tom říkají: Zatímco příčiny masoţravosti byly ekologické, následky se projevily v distribuci skupin a v jejich sociálním uspořádání." Jestliţe člověk lovil, nebo dokonce hledal mrtvoly zvířat, která zabili lvi, musel se vypravovat dále od domova a spoléhat na koordinovanou pomoc svých společníků. Jeho tělo buď následkem, nebo souběţně s tímto vývojem procházelo sérií postupných proměn. Tvar lebky si začal uchovávat aţ do dospělosti spíše juvenilní rysy: zvětšovala se mozkovna, zmenšovaly se čelisti. Dospívání se postupně oddalovalo, děti rostly pomaleji a zůstávaly déle závislé na rodičích. 26 Po více neţ milion let pak lidé ţili v podmínkách, které se příliš neměnily. Obývali travnaté a stromovité savany, nejprve v Africe, pak v Eurasii a nakonec i v Austrálii a Americe. Potravu získávali lovem zvěře a sběrem semen a plodů. V rámci kaţdé tlupy byli velmi sociální, vůči ostatním tlupám se chovali značně nepřátelsky. Don Symons hovoří o této kombinaci místa a času jako o prostředí evolučních adaptací" čili EEA (z anglického environment of evolutionary adaptedness"; do češtiny se někdy překládá jako původní prostředí"). Věří, ţe je klíčem k pochopení lidské psychiky, uznává ovšem, ţe je těţké přesně odhadnout, jak lidé v prostředí EEA 156

155 ţili. Lidé nemohou být adaptováni na současnost ani na budoucnost; jsou adaptováni na minulost. Naši předkové ţili v malých tlupách, moţná kočovali, ţivili se masitou i rostlinnou potravou a pravděpodobně se vyznačovali těmi vlastnostmi, s nimiţ se setkáváme ve všech současných kulturách: manţelstvím coby institucí k výchově potomků, romantickou láskou, ţárlivostí a sexuálně vyprovokovaným násilím mezi samci, zvýhodňováním výše postavených samců ze strany samic, samčím preferováním mladých samic, válkami mezi tlupami a podobně. Zcela jistě existovala dělba práce mezi muţi, kteří lovili, a ţenami, které se zabývaly sběrem, coţ je unikátní vlastnost typická pro lidi a několik dravých ptáků. Například u paraguayských Indiánů Acé (Guajakové) se muţi specializují na získávání potravy, k níţ by se ţeny obtěţkané dětmi nedostaly, například medu a masa. 27 Kim Hill z Novomexické univerzity namítá, ţe ţádné konzistentní prostředí evolučních adaptací neexistovalo, souhlasí však, ţe ţivot tehdejších lidí se vyznačoval jistými všeobecnými rysy, které v současnosti neplatí, ale zůstaly v nás jako dědictví z minulosti. V těch časech znal kaţdý téměř všechny lidi, které za svého ţivota mohl potkat, nebo o nich alespoň slyšel. To mělo ohromný význam mimo jiné pro rozvoj obchodu a prevenci kriminality. Nedostatek anonymity znamenal, ţe šarlatánům a podvodníkům nemohly triky procházet příliš dlouho. Jiná skupina biologů, působící v Michiganu, myšlenku o prostředí evolučních adaptací zcela odmítá. Vedou je k tomu dva protiargumenty. Za prvé, nejvýznamnější rys EEA nás stále ovlivňuje. Jsou jím ostatní lidé. Mozky nám nedorostly do své velikosti proto, abychom zhotovovali nástroje, ale abychom vzájemně odhalovali naši psychiku. Socioekologie nás učí, ţe o našem systému párování a rozmnoţování nerozhoduje prostředí, ale ostatní lidé - příslušníci stejného i opačného pohlaví. Potřeba přechytračit a oklamat ostatní, nebo jim naopak pomáhat a učit se od nich, nám vnutila rozvoj naší inteligence. Za druhé jsme přizpůsobeni především k tomu, abychom se dokázali přizpůsobit. Vyvinuli jsme si schopnost dosahovat svých cílů prostřednictvím celé škály alternativních strategií. Dokonce i dnešní společnosti lovců a sběračů vykazují enormní ekologickou a sociální variabilitu. Navíc se z původní pestrosti pravděpodobně zachoval jen málo reprezentativní vzorek, protoţe lovci a sběrači dnes obývají především pouště a pralesy, a ty nebyly původním ţivotním prostředím lidstva. Nejen dnes existují, ale nejspíš i v dobách, kdy zemi obýval Homo erectus, pravděpodobně existovaly kultury specializované na rybolov, na ţivot na mořském pobřeţí, na lov velké zvěře i na sběr rostlinné potravy. Některým z nich okolnosti moţná umoţnily hromadění bohatství a polygamii. V ţivé paměti zůstává při- 157

156 nejmenším jedna vysoce polygamní předzemědělská společnost. Vytvořili ji Indiáni amerického Severozápadu specializující se na lov lososů. Tam, kde to místní lovecko-sběračská ekonomika umoţňovala, mohli ţít někteří muţi v polygamii a ţeny se mohly, navzdory protestům dříve vdaných spolumanţelek, připojovat k harémům. Kde to ekonomicky nebylo moţné, tam byli muţi pozornými tatínky a ţeny ţárlivými monopolistkami. Zkrátka, lidstvo má mnoho potenciálních systémů párování a vybírá si z nich podle okolností. 28 Tento názor podporuje známá skutečnost, ţe větší, inteligentnější a společenštější zvířata jsou ve svých systémech párování flexibilnější neţ menší, tupější a samotářštější druhy. Šimpanzi v závislosti na nabídce potravy vytvářejí buď maličké, nebo velmi početné tlupy. Krocani také. Kojoti loví ve smečkách, pokud se pokoušejí o jelena, nebo o samotě, to kdyţ se spokojí s myší. Tyto potravou ovlivněné sociální systémy souvisejí s mírně odlišnými systémy párování. Peníze a sex Jestliţe však je člověk flexibilním druhem, pak je naše EEA v jistém smyslu dosud s námi. Jednáme-li ve 20. století adaptivně a je-li v našich společnostech moc svázána s reproduktivním úspěchem, můţe to být i proto, ţe v nás stále ţijí návyky z původního prostředí (ať bylo kdekoli a vypadalo jakkoli). Technologické problémy ţivota v našich předměstských čtvrtích mohou být na miliony kilometrů vzdáleny od pleistocenních savan, ale lidé zůstávají stejní. Se stejným zaujetím pomlouváme bliţní, které známe nebo o nichţ jsme slyšeli. Dodnes jsou muţi posedlí touhou po moci a uzavírají k tomu účelu koalice s jinými muţi. Lidské instituce nelze pochopit, nepochopíme-li jejich vnitřní politiku. Moderní monogamie je moţná dalším z řady triků uplatněných v lidském reprodukčním systému - podobně jako harémová polygamie ve starověké Číně nebo gerontokratická polygamie původních obyvatel Austrálie, jejichţ muţi se ţení velmi pozdě, ale ve stáří se dočkají početných harémů. Je-li tomu tak, pak náš pohlavní pud" můţe být mnohem specifičtější, neţ si uvědomujeme. Vezmeme-li v potaz skutečnost, ţe muţi mohou zvýšit svůj reprodukční úspěch nevěrou, kdeţto ţeny ne, měli bychom očekávat, ţe muţi jsou uzpůsobeni vyuţít kaţdou příleţitost k polygamii, která se jim naskytne. Pak alespoň některé z činností, do nichţ se pouštějí, musí podnikat s tímto cílem v mysli. Mezi evolučními biology panuje shoda, ţe naši předkové ţili v pleisto- 158

157 cénu (tedy 2 miliony let existence moderního lidstva před vznikem zemědělství) v podmínkách pouze příleţitostné polygamie. Společnosti, které jsou i dnes závislé na sběru potravy a lovu zvěře, se v tomto ohledu příliš neliší od moderní západní společnosti. Většina muţů je monogamních, mnozí jsou nevěrní svým partnerkám a malému počtu se daří ţít v polygamii, přičemţ v extrémních případech dělí svou pozornost mezi nějakých pět ţen. Mezi Pygmeji z kmene Aka ze Středoafrické republiky, kteří loví lesní zvěř do sítí, má 15 % muţů více neţ jednu ţenu, coţ je procento typické pro většinu lovecko-sběračských kultur. 29 Jedním z důvodů, proč lov a sběr příliš nepodporují polygamii, je, ţe o loveckém úspěchu rozhoduje spíše lovecké štěstí neţ lovcovy schopnosti. I ten nejlepší lovec se někdy vrátí s prázdnýma rukama nebo se musí o potravu dělit se svými druhy. Toto vzájemné dělení o ulovenou potravu je typicky lidským rysem (u většiny ostatních sociálních ţivočichů, kteří se ţiví lovem, platí, ţe podíl na kořisti je zdarma pro všechny). Jde o nejzřetelnější příklad recipročního altruismu", na němţ, jak se někdy zdá, je postavena celá lidská společnost. Má-li lovec štěstí, uloví více, neţ sám spotřebuje, takţe příliš neztratí, podělí-li se s ostatními. Příště naopak mnoho získá, potká-li ho na lovu smůla, a ti, s nimiţ se dříve rozdělil, mu oplatí svou kořistí. Taková výměna protisluţeb byla pravěkou předchůdkyní peněţního hospodářství. Protoţe však maso nelze skladovat a štěstí bývá proměnlivé, společnosti lovců a sběračů nedokázaly hromadit majetek. 30 Jakmile se objevilo zemědělství, některým muţům se znenadání naskytla příleţitost k polygamii. Zemědělství umoţnilo šťastnějším muţům získat moc nad jejich bliţními. Jestliţe se jim podařilo nashromáţdit přebytky obilí nebo domácích zvířat, mohli si za ně koupit práci jiných muţů. Vyuţití cizí práce vedlo k dalšímu hromadění přebytků. Poprvé v historii se bohatství stalo nejlepším prostředkem k dalšímu bohatnutí. O rolníkově větší nebo menší úrodě nerozhoduje, na rozdíl od lovcovy kořisti, pouhé štěstí. Zemědělství náhle umoţnilo tomu nejlepšímu, aby nashromáţdil nejvíce potravy a zároveň si vytvořil nejspolehlivější zásoby. Nemusel se o ně dělit s ostatními, protoţe od nich nepotřeboval ţádné protisluţby. Namibijští Sanové (takzvaní Křováci) z kmene Gana opustili lovecko-sběračský ţivot svých sousedů Kungů a začali obdělávat půdu a chovat dobytek. Antropologové u tohoto kmene zaznamenali méně dělení potravy a více politické dominance v rámci kaţdé tlupy. Muţ, který vlastní nejlepší pole nebo pracuje usilovněji či vlastní jednoho vola navíc, případně ovládá obtíţné řemeslo, se můţe stát desetkrát bohatším neţ jeho soused. V souladu s tím můţe získat i víc ţen. V prostých zemědělských společnostech se 159

158 často setkáváme se situací, kdy nejvýše postavení muţi vlastní harémy aţ o sto manţelkách. 31 Tradiční pastevecké společnosti jsou téměř bez výjimky polygamní. Není těţké uhodnout proč. Péče o stádo krav nebo ovcí je téměř stejně náročná, ať vlastníte pětadvacet nebo padesát zvířat. Takto strukturované ekonomiky umoţňují muţům neustálou kumulaci bohatství. Pozitivní zpětná vazba vede k majetkové nerovnosti - a ta vede k nerovnosti sexuálních šancí. Někteří muţi v keňském kmeni Mukogodo dosahují vyššího reprodukčního úspěchu neţ jiní, protoţe jsou bohatší. Díky bohatství se ţení dříve a často. 32 Jakmile se na šesti místech zeměkoule nezávisle na sobě zrodily civilizace" (od Babylonu kolem roku 1700 před Kristem po říši Inků kolem roku 1500 našeho letopočtu), měli panovníci ve svých harémech tisíce ţen. Jestliţe byl dříve díky svému loveckému či válečnickému umění muţ odměněn jednou či dvěma ţenami navíc, pak jich nyní díky bohatství získal deset i více. Bohatství však má ještě jednu výhodu. Člověk si za ně nekoupí jen ţeny, ale i moc". Není bez zajímavosti, ţe aţ do evropské renesance nebylo moţné narýsovat dělicí čáru mezi mocí a bohatstvím, neboť neexistoval ţádný nezávislý ekonomický sektor oddělený od mocenských struktur. Člověk vděčil za své ţivobytí stejnému nadřízenému, k němuţ byl vázán věrností. 33 Moc lze definovat jako schopnost nařídit vašim spojencům, aby uposlechli vašich příkazů. Je bezprostředně závislá na bohatství (s malým přispěním násilí). Usilování o moc je charakteristickou vlastností sociálních savců. Buvol africký se v hierarchii svého stáda probojovává k dominantnímu postavení, které mu zajistí sexuální výsady. I šimpanz se snaţí stát alfa-samcem" v tlupě, čímţ si můţe dopřát větší počet páření. Ale šimpanzi ani lidé se nespoléhají pouze na hrubou sílu. Vyuţívají lsti, ale především budují spojenecké svazky. Kmenové války mezi šimpanzími tlupami jsou příčinou a současně následkem samčí tendence vytvářet spojenecké aliance. Šimpanzí samci, které studovala Jane Goodallová, si velice dobře uvědomovali, kdyţ nad nimi začali získávat převahu samci z jiné tlupy. Jakmile taková situace nastala, vyhledávali příleţitosti, aby některé samce z nepřátelského tábora přetáhli na svou stranu. Čím byla samčí aliance větší a soudrţnější, tím efektivněji dosahovala svých cílů. 34 ' Samčí koalice se vyskytují u řady druhů. U divokých krocanů spolu na tokaništi soutěţí skupiny bratrů. Poté co některá skupina zvítězí, samice se páří s nejstarším z nich. Skupiny lvích sourozenců samčího pohlaví se snaţí odehnat jiné samce od smečky samic a získat nad samicemi vládu. Jakmile se jim to podaří, vyvraţdí lvicím jejich lvíčata, čímţ je uvolní pro 160

159 novou říji. Pak se všichni bratři střídají při páření. U severoamerických datlů sběračů ţije vţdy skupina bratrů se skupinou nepříbuzných sester v jakési komuně volné lásky. Ta se soustředí okolo sýpkového stromu". Ptáci do něho vydlabávají otvory a nanosí si do nich na zimu aţ ţaludů. Mláďata, která se vylíhla u jednoho sýpkového stromu, jsou tak synovci nebo neteřemi všech přítomných ptáků, kteří nejsou přímo jejich rodiči. Poté co opustí rodný strom, si zaloţí vlastní bratrstva a sesterstva okolo jiných sýpkových stromů, od nichţ vyţenou předchozí majitele. 35 Samčí ani samičí aliance nemusí být zaloţeny na příbuznosti. Bratři si navzájem pomáhají, protoţe jsou navzájem příbuzní. Co je dobré pro vašeho bratra, je dobré i pro vás, protoţe s ním sdílíte polovinu genů. Existuje však ještě jeden mechanismus, který zajišťuje, ţe se vám altruismus vyplatí - reciprocita. Kdyţ nějaké zvíře potřebuje, aby mu jiné pomohlo, můţe mu slíbit protisluţbu někdy v budoucnu. A pokud je jeho příslib věrohodný - to znamená, ţe jedinci se navzájem dokáţí rozpoznat a ţijí dostatečně dlouho, aby si své dluhy mohli splatit -, můţe samec přimět jiné samce, aby mu pomohli při sexuálních výbojích. Něco takového se asi děje mezi delfíny, s jejichţ pohlavním ţivotem se teprve začínáme seznamovat. Díky pracím Richarda Connora, Rachel Smolkerové a jejich kolegů dnes víme, ţe skupiny delfíních samců unesou samici, vytahují se před ní a předvádějí jí náročné akrobatické tance, načeţ ji nějaký čas sexuálně vyuţívají. Jakmile samice porodí, přestane se o ni samčí aliance zajímat a ona se můţe vrátit ke své samičí skupině. Tyto samčí aliance jsou často dočasné a vznikají podle zásady Dnes já tobě - zítra ty mně". 36 Čím je druh inteligentnější a čím proměnlivější jsou uzavíraná spojenectví, tím méně se musí ambiciózní samci spoléhat pouze na fyzickou sílu. Buvoli a lvi získávají moc v bojích, v nichţ rozhoduje síla. Má-li se k moci dostat delfín nebo šimpanz, nesmí být tělesně slabý, ale vítězí hlavně díky své schopnosti sestavit vítěznou samčí koalici. U lidí přinejmenším od vynálezu zbraní působících na dálku prakticky neexistuje vztah mezi mocí a fyzickou sílou, o čemţ by nám v případě praku mohl vyprávět nebohý Goliáš. Moc nad lidmi lze získat díky bohatství, lstivosti, politickým schopnostem a zkušenostem. Od časů Hannibala aţ po Billa Clintona se muţi dostávají k moci tak, ţe sestavují koalice svých spojenců. Bohatství se stává prostředkem k vytváření takových koalic. U zvířat je moc odměněna sexem. Jak je tomu u lidí? 161

160 Císařští supersamci Koncem sedmdesátých let se kalifornská antropoloţka Mildred Dickemannová rozhodla aplikovat některé darwinistické myšlenky na dějiny lidské kultury. Chtěla zjistit, zda některé z předpovědí, které evoluční biologové s úspěchem aplikovali na zvířata, platí i pro lidskou společnost. A zjistila, ţe v silně stratifikovaných orientálních společnostech rané historie se lidé chovali přesně tak, jak bychom od nich očekávali, kdyby věděli, ţe jediným smyslem jejich existence na této zemi je zanechat po sobě maximum potomků. Muţi usilovali o polygamii, zatímco ţeny se snaţily provdat za muţe z vyšších stupňů společenského ţebříčku. Dickemannová dodává, ţe tak lze vysvětlit takové kulturní zvyklosti jako věno, zabíjení dcer či klauzuraci neprovdaných ţen za účelem ochrany jejich panenství. Například v Indii zabíjely vyšší kasty své dcery častěji neţ niţší kasty, protoţe rodiče z vyšších kast měli ve srovnání s niţšími kastami mnohem méně příleţitostí provdat dcery do výše postavených rodin. Sňatek byl výměnný obchod: moc a materiální zdroje muţů za reprodukční potenciál ţen. 37 Zhruba v téţe době, kdy Dickemannová publikovala své studie, se John Hartung z Harvardovy univerzity začal zabývat dědickými pravidly. Vycházel z hypotézy, ţe bohatý muţ (nebo ţena) zanechá v polygamní společnosti více peněz synovi neţ dceři, protoţe bohatý syn zajistí víc vnoučat neţ bohatá dcera. Syn totiţ můţe zplodit děti s několika manţelkami, kdeţto dcera nezvýší počet svých potomků, ani kdyby ţila s mnoha manţeli. Čím polygamnější tudíţ bude společnost, tím víc se dědický systém vychýlí ve prospěch synů. Přehled 400 známých společností tuto hypotézu jednoznačně podpořil. 38 Ovšemţe to ještě nic nedokazuje. Evoluční úvahy mohou se skutečností souhlasit třeba i pouhou náhodou. Mezi vědci se vypráví varovná historka o muţi, který ustřihl bleše noţičky, aby dokázal, ţe blechy mají uši na nohách. Pak jí přikázal, aby skákala, a protoţe neskákala, tvrdil, ţe dokázal svou hypotézu - ţe blecha má uši na nohách. Darwinisté se přesto začali domnívat, ţe se jim podaří osvětlit lidskou historii paprskem evoluce. Laura Betzigová se v polovině osmdesátých let rozhodla otestovat názor, ţe lidská sexualita je adaptována tak, aby lidé vyuţili kaţdé situace, v níţ se ocitnou. Nedoufala příliš, ţe se jí to podaří, přesto se ale rozhodla testovat nejjednodušší předpoklad, jaký na základě evolučních úvah mohla vyslovit - ţe muţi nepokládají moc za konečný cíl svého snaţení, nýbrţ jen za prostředek k sexuálním a reproduktivním úspěchům. Moderní svět její předpoklad příliš nepotvrzoval - mocní muţi od 162

161 papeţe aţ po Hitlera byli často bezdětní. Byli tak pohlceni svými ambicemi, ţe jim na zálety prostě nezbýval čas. 39 Kdyţ se však ponořila do historických záznamů, nestačila se divit. Její prostinký předpoklad se znovu a znovu potvrzoval. Jen několik posledních století na Západě se vymykalo z normálu. Jinak se její předpoklady více neţ potvrdily. Většina polygamních společností dokonce vyvinula komplikované mechanismy, které zajišťovaly, aby po sobě mocní polygamisté zanechali polygamní dědice. Šest velkých civilizací" rané historie, které vznikaly nezávisle na sobě - Mezopotámie, Egypt, Indie, Čína, aztécká a incká říše -, nevynikalo ani tak svou civilizovaností", jako spíš ohromnou koncentrací moci. Ve všech vládli muţi, vţdy jeden muţ v daném čase. Jeho moc byla neomezená a absolutní. Vládl despoticky, coţ znamená, ţe mohl svévolně zabít kteréhokoli ze svých poddaných a nemusel se obávat odplaty. A gigantická koncentrace moci se vţdy a bez výjimek přelévala do nevídané sexuální výkonnosti. Babylonský král Chammurabi měl k dispozici tisíce zotročených manţelek"; egyptský faraon Achnaton měl ve svém harému 317 konkubín a houfy" společnic; aztéckého vládce Montezumu rozptylovaly konkubín; otrokyň indického mogula Udajámy ţilo v palácích obklopených ohnivými hradbami, které střeţily houfy eunuchů. Čínský císař Fej-tchi měl ve svém harému ţen. O inckých vladařích víme, ţe své panny drţeli v pohotovosti po celém území své říše. Těchto šest vladařů, z nichţ ţádný se příliš nelišil od svých předchůdců a následníků, nemělo jen podobně rozsáhlé harémy. Všichni navíc uplatňovali obdobné metody k jejich doplňování a ostraze. Vybírali si mladé dívky (obvykle před první menstruací), drţeli je v dobře hájitelných pevnostech, z nichţ nebylo úniku, nechávali je střeţit eunuchy, hýčkali je a očekávali od nich, ţe budou rodit jejich potomky. Obvyklá byla opatření zvyšující plodnost harémových otrokyň. Kojné, které zkracují dobu, kdy ţena není schopná ovulace, protoţe jí umoţní odstavit dítě od prsu, jsou známy přinejmenším od dob Chammurabiho zákoníku z 18. století před Kristem; zpívá se o nich v sumerských ukolébavkách. Za čínských císařů dynastie Tchang se v harémech vedly pečlivé záznamy s daty menstruací a porodů, aby si pán harému mohl vybírat vţdy jen mezi nejplodnějšími konkubínami. Čínští císařové byli rovněţ nabádám, aby neplýtvali svým semenem a vţdy plnili svou normu dvou ţen denně. Někteří si dokonce stěţovali na vyčerpávající sexuální povinnosti. Jejich harémy mohly být stěţí lépe uspořádány, pakliţe měly slouţit coby továrny na plození určené k šíření císařských genů. 40 Císařové byli navíc jen extrémními případy. Laura Betzigová zkoumala údaje o celkem 104 politicky autonomních společnostech a zjistila, ţe 163

162 moc téměř ve všech případech predikuje velikost muţova harému". 41 Drobní králové mívali v harémech okolo 100 ţen, významnější králové jich měli asi a vládci velkých říší v průměru Konvenční historie se nás snaţila přesvědčit, ţe tyto harémy byly jen jednou z výsad, která čekala úspěšného drţitele moci spolu s dalšími lákadly despotismu: se sluţebnictvem, paláci, zahradami, hudbou, hedvábím, vybranými jídly a turnaji. Ţeny však na tomto seznamu zastávají dost významné místo. Navíc Betzigová zdůrazňuje, ţe jedna věc je zjištění, ţe císařové byli polygamní, druhá pak, ţe všichni pouţívali stejná opatření, aby zvýšili svůj reprodukční úspěch v rámci harému: zaměstnávali kojné, monitorovali plodné dny, izolovali své konkubíny od muţů a podobně. K takovým opatřením se neuchyluje muţ, který si chce náramně uţívat; jsou to opatření muţe, který chce zplodit mnoho dětí. Pokud však byl reprodukční úspěch jedním z lákadel despotické moci, pak nás musí zarazit jedna zvláštnost. Všech šest vyjmenovaných vladařů ţilo v monogamním manţelství. To znamená, ţe vţdy jednu ze svých souloţnic vyzvedli nad ostatní coby královnu". Tak je tomu ve všech lidských společnostech praktikujících polygamii. Kdekoli najdeme harém, najdeme i první manţelku, k níţ se pán harému chová jinak neţ k ostatním. Obvykle pochází ze vznešeného rodu a - coţ je hlavní - jako jediná můţe porodit legitimního dědice. Šalomoun měl tisíce souloţnic, ale jen jedinou královnu. Betzigová zkoumala poměry v císařském Římě a zjistila, ţe rozlišování monogamního manţelství a polygamní nevěry sestupovalo od nejvyšších příček římské společnosti aţ na její dno. Římští císařové prosluli svou pohlavní výkonností, byť se ţenili s jedinou císařovnou. Sexuální dobrodruţství Julia Caesara byla všeobecně popisována jako výstřední" (Suetonius). O Augustovi Suetonius napsal: Lpěla na něm pověst sukničkáře a říkalo se, ţe si aţ do stáří uchoval vášeň pro defloraci mladých panen - které pro něj vyhledávala jeho choť." Tiberiův zločinný chtíč" byl hoden orientálních tyranů" (Tacitus). Caligula měl pletky s téměř kaţdou urozenou ţenou v Římě" (Dio Cassius) včetně vlastních sester. Dokonce i Claudius se spoléhal na dohazovačské sluţby své manţelky; podstrkovala mu četné děvečky, s nimiţ spával" (Dio Cassius). Kdyţ se Nero plavil po proudu Tiberu, nechal pro sebe vztyčit řadu dočasných nevěstinců na jeho březích" (Suetonius). Podobně jako v Číně, ač ne tak metodicky, se hlavní úlohou konkubín zdálo být plození dětí. Císařové přitom nebyli ţádnou výjimkou. O bohatém patricii Gordianovi, který zemřel roku 237 našeho letopočtu, kdyţ vedl ve prospěch svého otce vzpouru proti císaři Maximinovi, se Gibbon vyslovil takto: 164

163 Dvaadvacet krásných souloţnic a knihovna o dvaašedesáti tisících svazků svědčily o pestrosti jeho zájmů a z toho, co po sobě zanechal, zdá se býti zřejmé, ţe se obojím obklopoval nikoli z pouhé marnivosti, nýbrţ ţe obojího hojně uţíval." Obyčejní" římští šlechtici vlastnili stovky otroků. A přestoţe se otrokyním nesvěřovaly téměř ţádné domácí práce, daly se za ně utrţit horentní částky, jestliţe byly prodány v mládí. Otroci muţského pohlaví obvykle museli ţít v celibátu, takţe k čemu bylo římským patricijům tolik mladých otrokyň? Aby rodily nové otroky, poučují nás historikové. Jenţe pak by nejvyšší trţní cenu musely mít těhotné otrokyně, coţ nebyla pravda. Jestliţe se ukázalo, ţe prodaná otrokyně nebyla pannou, mohl kupující prodejce zaţalovat. Proč ale trvat na cudnosti otrokyň, kdyţ jejich hlavní úlohou bylo rození dětí? Není důvod pochybovat, ţe římští spisovatelé, kteří kladli rovnítko mezi otrokyně a konkubíny, měli pravdu. Neomezená dostupnost sexuálních sluţeb poskytovaných otrokyněmi je v řecko-římské literatuře počínaje Homérem pokládána za samozřejmost; aţ moderní autoři začali tuto skutečnost převáţně ignorovat". 42 Římští šlechtici navíc mnohé své otroky propouštěli v podezřele mladém věku a s podezřele vysokými finančními dary. Z ekonomického hlediska taková rozhodnutí nedávala smysl. Propuštěnci, jichţ nebylo málo, bohatli. Narcissus byl nejbohatším muţem své doby. Většina propuštěnců se narodila v domech svých pánů, kdeţto otroci pracující v dolech a na farmách byli propouštěni jen vzácně. Je téměř jisté, ţe římští patricijové propouštěli své nelegitimní syny, které zplodili se svými otrokyněmi. 43 Kdyţ se pak Betzigová zaměřila na křesťanský svět středověku, zjistila, ţe rozšířený fenomén monogamního manţelství a polygamního sexu býval tak zamaskován, ţe si vyţádal pátrání bezmála detektivní. Polygamie přeţívala v utajení, zdaleka však nevymizela. Středověká sčítání lidu ukazují početní převahu muţů ve venkovských oblastech, protoţe mnohé ţeny byly zaměstnány" na hradech a v klášterech. Tam pracovaly jako obsluţný personál všeho druhu, především však zajišťovaly jakýsi volný harém", jehoţ velikost přímo závisela na bohatství hradního pána. V některých případech historici a kronikáři více či méně výslovně připouštěli, ţe součástí hradů byla gynoecia", v nichţ ţily uprostřed vybraného přepychu majitelovy souloţnice. Pohřbu hraběte Baudouina, který byl patronem vzdělaného klerika Lamberta, se zúčastnilo třiadvacet levobočků jakoţ i deset legitimních synů a dcer". Z jeho loţnice byl přístup do pokojů, v nichţ ţily jeho sluţebné", jakoţ i do pokojů dospívajících dívek ve vyšším patře. Jiné dveře 165

164 vedly do vytápěné loţnice, pozoruhodné to líhně pro neodstavená robátka". V téţe době mohli být mnozí rolníci rádi, jestliţe se oţenili ve zralém věku, a málokterému se naskytla příleţitost k záletům. 44 Odměna za násilí Je-li reprodukce odměnou a cílem, jichţ lze dosáhnout prostřednictvím moci a bohatství, pak není divu, ţe bývá i častou příčinou násilí. 45 Příkladem jsou obyvatelé ostrova Pitcairn. Roku 1790 přistálo u pobřeţí Pitcairnu devět vzbouřenců z královského škuneru Bounty spolu s šesti Polynésany a třinácti Polynésankami. Tisíce kilometrů od nejbliţší obydlené pevniny, odříznuti od světa, pokusili se tito lidé na tomto ostrůvku o nový ţivot. Všimněte si toho nepoměru: patnáct muţů a třináct ţen. Kdyţ byla jejich kolonie o osmnáct let později objevena, ţilo z jejich zakladatelů deset ţen a pouze jeden muţ. Ze zbývajících muţů jeden spáchal sebevraţdu, jeden zemřel přirozenou smrtí a dvanáct se vzájemně vyvraţdilo. Poslední přeţivší muţ byl svědkem orgie násilností, jejichţ příčinou byla pouze a jen sexuální konkurence. Onen muţ konvertoval ke křesťanství a předepsal pitcairnské společnosti přísnou monogamii. Kolonie prosperovala aţ do třicátých let tohoto století a její obyvatelé vedli pečlivé genealogické záznamy. Jejich studium prokázalo, ţe pravidlo monogamie fungovalo. Kdyţ pomineme příleţitostné a vzácné případy cizoloţství, obyvatelé Pitcairnu byli a jsou monogamní. 46 Zdá se, ţe monogamie posílená zákonem, náboţenstvím nebo trestními sankcemi omezuje vraţednou konkurenci mezi muţi. Germáni, jejichţ kmeny tolik trápily řadu římských císařů, připisovali podle Tacitova tvrzení svůj úspěch skutečnosti, ţe ţijí v monogamní společnosti a mohou svou agresivitu směrovat navenek. (Takové vysvětlení ovšem nelze aplikovat na polygamní a rovněţ úspěšné Římany.) Ţádný Germán nesměl mít víc neţ jednu ţenu, takţe nikdo neměl důvod zabít kvůli ţeně svého spolubojovníka. Společensky vynucená monogamie se přitom vůbec nemusí vztahovat na zajaté otrokyně. Na Borneu vítězil v 19. století ve většině kmenových válek jediný kmen, Ibanové. Příslušníci tohoto kmene byli na rozdíl od svých sousedů monogamní, coţ jednak bránilo tomu, aby se v jejich řadách hromadili zasmušilí staří mládenci, jednak je motivovalo k odváţným výbojům, jeţ zajišťovaly přísun mladých otrokyň uloupených z jiných kmenů. 47 Součástí dědictví, které nám zůstalo po velkých primátech, je meziskupinové násilí. Aţ do sedmdesátých let se primatologové zabývali hlavně 166

165 dokazováním našich naivních představ o mírumilovných lidoopech a jejich nenásilných společenstvích. Pak si však začali všímat vzácných, o to však více zaráţejících stránek šimpanzího světa. Samci z šimpanzích kmenů" občas podnikají násilné výpravy proti samcům jiného kmene a zabíjejí je. Tento zvyk se v mnohém liší od teritoriality jiných zvířat, kterým stačí, kdyţ nezvané návštěvníky ze svých teritorií vyţenou. Na první pohled můţe šimpanzům jít o uchvácení nepřátelského teritoria. To však je příliš nízká odměna za tak riskantní podnik. Úspěšnou samčí alianci čeká mnohem hodnotnější zisk: mladé samice z poraţené skupiny, které se připojí k vítězům. 48 Jsou-li naše války dědictvím po lidoopech, jejichţ samci bojovali o samice, a jsou-li teritoria pouze prostředkem k sexu, pak musíme předpokládat, ţe lidé ţijící na úrovni kmenové společnosti budou válčit spíše kvůli ţenám neţ o území. Antropologové ale dlouho trvali na názoru, ţe kmenové války vznikají kvůli vzácným materiálním zdrojům, především proteinům, jichţ se loveckosběračským kmenům často nedostává. I proto zaţil Napoleon Chagnon, který se v šedesátých letech vypravil do Venezuely, aby tam studoval příslušníky indiánského kmene Janomamö (známí téţ jako Waikové), takový šok. To, co zjistil, bylo v příkrém rozporu s tradicí, z níţ vycházelo jeho vzdělání: Ti lidé neválčili kvůli tomu, co jsem na základě studií předpokládal - kvůli vzácným zdrojům. Válčili kvůli ţenám." 49 Nebo to alespoň tvrdili. Jedním z pravidel antropologického výzkumu však je, ţe nesmíte věřit všemu, co vám lidé říkají. Nebylo proto divu, ţe se Chagnon stal terčem posměchu. Urputně trvali na tom, ţe ti lidé válčí o bílkoviny, a ne o vagíny," podotkl Chagnon na adresu svých kolegů. Do Venezuely se však neustále vracel, aţ se mu podařilo shromáţdit neprůstřelný soubor dat, který mimo vši pochybnost dokázal, ţe muţi, kteří zabíjejí jiné muţe (unokais), měli nezávisle na svém sociálním postavení více manţelek neţ muţi, kteří nikoho nezabili. 50 Lidé z kmene Janomamö vedou války a páchají násilnosti především kvůli sexu. Válka mezi dvěma sousedními vesnicemi propukne kvůli únosu ţeny nebo v souvislosti s útokem, který byl takto motivován. Ţeny v důsledku války vţdy přecházejí k novým muţům. I v rámci vesnice je nejčastější příčinou násilí sexuální ţárlivost. Vesnice, která je příliš malá, bude s velkou pravděpodobností přepadena kvůli ţenám, kdeţto příliš velká vesnice se rozpadne vinou cizoloţství. Ţeny jsou mezi Janomamy platbou i odměnou za násilí. Násilná smrt pak není ničím nezvyklým. Dvěma třetinám čtyřicetiletých lidí někdo zabil nejbliţšího příbuzného. To však nijak neotupuje bolest ze ztráty blízkého člověka ani strach z násilné smrti. Ti z Janomamů, kteří opustí své pralesy, pokládají existenci zákonů, jeţ ve 167

166 vnějším světě brání chronickému vraţdění, za zázračnou a navýsost chvályhodnou věc. Obdobně i Řekové chápali konec vlády msty a nástup vlády spravedlnosti jako civilizační přelom, který si připomínali v mýtu o Orestovi. Podle Aischyla zabil Orestes Klytaimnestru, aby tak pomstil smrt krále Agamemnona. Bohyně Athéna však přesvědčila Furie, aby se smířily s rozhodnutím soudu, čímţ skoncovala se systémem krevní msty. 51 Thomas Hobbes nepřeháněl, kdyţ mezi charakteristické rysy ţivota primitivního lidstva zahrnul neustálý strach a hrozbu násilné smrti", ačkoli se zmýlil ve druhé, známější části své slavné věty: a ţivot byl osamělý, bídný, nemravný, krutý a krátký." Napoleon Chagnon je nyní přesvědčen, ţe ona konvenční moudrost -lidé válčí jen kvůli vzácným zdrojům - se nezakládá na pravdě. Proč by měl někdo," říká, válčit kvůli oříškům mongongo, kdyţ jediné, co si můţete koupit za oříšky mongongo, jsou ţeny? Proč neválčit rovnou kvůli ţenám?" Je přesvědčen, ţe většina lidských společností je daleko od pomyslné hranice, za kterou by došlo k vyčerpání zdrojů. Janomamové by ve svých pralesích snadno mohli vymýtit větší světliny a osadit je dalšími banánovníky. Pak by však potravy měli nadbytek. 52 Případ kmene Janomamö není nijak zvláštní. Všechny studie, které popisují stav předliterárních společností předtím, neţ jim ústřední vlády vnutily své zákony, rutinně dokazují hojný výskyt násilných činů. Jedna z takových prací dospěla k závěru, ţe čtvrtina muţů z těchto společností byla zabita jinými muţi. Mezi motivy vraţd jednoznačně převaţuje sex. Zakladatelský mýtus západní kultury, Homérova Ilias, vypráví o válce, která vypukla kvůli únosu ţeny, Heleny. Historikové dlouho pokládali únos Heleny do Troje za pouhou záminku pro teritoriální konfrontaci mezi Řeky a Trojany. Máme však právo na tak sebejistou přezíravost? Janomamové moţná skutečně válčí kvůli ţenám, jak sami tvrdí. Moţná kvůli ţeně válčili i Agamemnonovi Řekové, jak tvrdí Homér. Celá Ilias se otevírá hádkou mezi Achillem a Agamemnonem, v níţ Agamemnon trvá na konfiskaci Achillovy konkubíny Briseovny. Poţaduje ji jako náhradu za vlastní konkubínu Chryseovnu, kterou musel vrátit zpět jejímu otci, knězi, jenţ Řekům hrozil, ţe jinak vyprosí u Apollona, aby byl nakloněn Trojanům. Tato epizoda, jejíţ následky pak dominují celému ději, není ničím jiným neţ vádou o ţenu, která způsobí rozkol v řeckých řadách, jehoţ vinou Řekové málem prohrají válku, která opět vypukla kvůli ţeně. V předzemědělských společnostech mohlo násilí vést k sexuálním úspěchům především v časech nepokojů a zvratů. V mnoha různých kulturách se za časů válek braly do zajetí spíše ţeny neţ muţi. Ozvěnu těch dob však slyšíme i dnes. Armády byly často vítězstvím, jeţ je příleţitostí ke znásil- 168

167 ňování, motivovány stejně jako vlastenectvím a strachem. Generálové, kteří to vţdy dobře věděli, zavírali oči nad výstřelky svých jednotek a ochotně se starali o přísun ţen k tábořícím armádám. Dokonce i v tomto století je návštěva prostitutek více či méně uznávaným důvodem krátkých opušťáků" u vojenského námořnictva. Ani znásilňování nepřestalo být součástí válek. Během devítiměsíční okupace východního Pákistánu (dnes Bangladéše) západopakistánskými jednotkami roku 1971 vojáci údajně znásilnili na ţen. 53 Zpráv o organizovaných znásilňovacích táborech, které roku 1992 provozovali srbští vojáci v Bosně, bylo tolik, ţe je nebylo moţné přehlíţet. Don Brown, antropolog z univerzity v Santa Barbaře, o svých zkušenostech u vojska řekl: My vojáci jsme neustále mluvili o ţenách; nikdo z nás nemluvil o moci." 54 Monogamní demokraté Jak vidno, pro lidského samce je přirozené, ţe vyuţívá kaţdé příleţitosti, která se mu naskytne, k polygamnímu páření a ţe bohatství, moc a násilí chápe jako prostředky, které nasazuje proti ostatním muţům v soutěţi o více sexu - ačkoli obvykle ne za cenu obětování bezpečného monogamního vztahu. Tento nepříliš lichotivý obrázek vypovídá o muţské přirozenosti, která příliš nesouzní s mravními hodnotami moderní doby - s monogamií, věrností, rovnoprávností, spravedlností a nenásilím. Tato kniha však není předpis, ale popis. A lidská přirozenost není nic nevyhnutelného. Coţe to v Africké královně řekla Katharine Hepburnová Humphreymu Bogartovi? Na světě, pane Allnutte, jsme proto, abychom se nad přírodu pozvedli." Dlouhá epizoda lidské polygamie, která začala někdy před 4 tisíciletími v Mezopotámii, navíc na Západě téměř končí. Z oficiálních konkubín se staly neoficiální milenky, z milenek se stalo tajemství skrývané před manţelkami. Roku 1988 mohlo jakékoli podezření z nevěry ohrozit politikovu moc. Čínský císař Fej-tchi měl kdysi ve svém harému tisíce ţen. Oproti němu si Gary Hart, který usiloval o prezidentský úřad v nejmocnější zemi světa, nemohl dovolit ani dvě.* Co se stalo? Křesťanství? Těţko. Koexistovalo s polygamii celá staletí; církevní hierarchie byla stejně cynická a sebestředná jako kaţdá laická instituce. Hnutí za ţenská práva? To se objevilo příliš pozdě. Ještě za časů * Nemluvě o potíţích, které za nevěru postihly Billa Clintona; to se ovšem stalo aţ po anglickém vydání této knihy (pozn. překl.). 169

168 královny Viktorie mohly ţeny do záleţitostí svých manţelů mluvit asi tolik co v raném středověku. Ţádný historik dosud nedokázal vysvětlit, co se vlastně stalo. Objevily se však jisté dohady. Králové prý začali potřebovat takovou míra podpory svých poddaných, ţe se museli zříct despotické moci. Zrodilo se cosi jako demokratický systém. A jakmile monogamní muţi získali moţnost hlasovat proti polygamistům ve volbách (a kdo by nechtěl zlikvidovat konkurenta, přestoţe by ho současně rád napodobil), byl osud polygamie zpečetěn. Despotická moc, která se zrodila současně s příchodem civilizace, opět upadla. Zdá se, ţe byla pouhou úchylkou v dějinách lidstva. Jak před vznikem civilizace", tak i po nástupu demokracie muţi nedokáţí nastřádat takovou moc, která by těm nejúspěšnějším z nich umoţnila stát se promiskuitními despoty. Maximum, v něţ mohli doufat v dávném pleistocénu, byla jedna či dvě věrné manţelky a pár příleţitostných záletů, pokud zvlášť vynikli při lovu nebo v kmenové politice. Maximum, jehoţ mohou dosáhnout dnes, je nádherná mladá milenka a oddaná choť, tak jednou za deset let vyměněná za novou. A jsme tam, kde jsme začali. Tato kapitola se úmyslně zaměřila jen na muţe. Můţe to vypadat, ţe jsem pošlapal práva ţen a ignoroval jejich názory a přání. To však dělaly celé generace muţů uţ od vynálezu zemědělství. Před vznikem zemědělství a po nástupu demokracie takový šovinismus nebyl a není moţný. Rozmnoţovací systém člověka - stejně jako rozmnoţování jiných ţivočichů -je kompromisem mezi samčí a samičí strategií. A zůstane kuriózní pravdou, ţe monogamní manţelský svazek přeţil despotický Babylon, lascivní Řecko, promiskuitní Řím i záletné křesťanství a znovu se objevil jako základ rodiny průmyslového věku. I v nejdespotičtějších a nejpolygamnějších okamţicích své historie zůstalo lidstvo věrné instituci monogamního manţelství, čímţ se vyčlenilo z řad všech skutečně polygamních ţivočichů. Dokonce i orientální despotové měli vedle mnoha konkubín jen jedinou královnu. Abychom pochopili lidskou fascinaci monogamním svazkem, musíme pochopit samičí strategii alespoň tak dobře, jako jsme pochopili strategii samčí. Aţ pak si můţeme dělat nároky na nějaké výjimečné objevy v oblasti lidské přirozenosti. Přejděme proto k další kapitole. 170

169 K a p i t o l a s e d m á Monogamie a přirozenost žen Ovčák: Ozvěno, snaţně ţádám, snad mi v tichu lesa odpovíš. Mé srdce hoří láskou, mám snad přistoupit k ní blíţ? Ozvěna: Vţdyť víš. Jak jen jí dokázat, ţe je srdce mého paní? Zatlač na ni. Čím rozptýlím plachost její, budu-li její prvý? Zůstaň prvý. Co provést s pannou cudnou, aţ hlavu pro mne ztratí? Kup jí šaty. Co zachová ji pro mne, zprostí mě ţárlivosti tíţe? Pevné mříţe. Mou láskou taje kámen, skála se láme na oblázky. Prázdné ţvásty. Prozraď mi, ozvěno, jak naše city navţdy skloubit? Zkus ji koupit. Jonathan Swift: Líbezná ozvěna ženy" Z jedné fascinující studie, nedávno publikované v západní Evropě, vyplynulo, ţe vdané samičky si pro zálety s oblibou vybírají samce, kteří zastávají vůdčí postavení, jsou starší, fyzicky atraktivnější, mají pravidelnější rysy a jsou ţenatí. Svým partnerům bývají častěji nevěrné, jestliţe tito partneři zastávají niţší postavení, jsou mladší, fyzicky málo atraktivní nebo mají nepravidelné rysy. Kosmetická operace, která opraví samci vzhled, zdvojnásobí jeho šance na cizoloţné dobrodruţství. Čím je samec atraktivnější, tím méně pozorným otcem bývá. A konečně - zhruba jedna třetina novorozeňat se v západní Evropě rodí jako důsledek cizoloţných styků. Jestliţe se vám tyto údaje zdají znepokojivé nebo neuvěřitelné, pak vězte, ţe vás nemusí trápit. Týkají se totiţ vlaštovek, těch nevinných mrštných 171

170 ptáčků s vidlicovitým ocasem, jejichţ piruety v letních měsících oţivují venkovské statky a stodoly. Lidé přece s vlaštovkami nemají nic společného. Nebo snad ano? 1 Posedlost manželstvím Harémy starověkých despotů nám dokázaly, ţe muţi jsou schopni vyuţít kaţdé příleţitosti, aby ze svého postavení vytřískali reprodukční úspěch. Víme však, ţe v dlouhé historii lidstva nebyly harémy nijak typickou institucí. Kdybyste si dnes chtěli pořídit harém, museli byste zaloţit sektu, vymýt svým stoupenkyním mozky a namluvit jim, ţe jste svatí. My moderní lidé ţijeme v podmínkách, které jsou pravděpodobně v mnoha ohledech bliţší situaci našich loveckosběračských předků neţ orientálním říším z úsvitu dějin. V ţádné z loveckosběračských společností se nesetkáte s jinou neţ příleţitostnou polygamií a instituce manţelství je téměř všudypřítomná. Dnešní lidé ţijí ve větších tlupách neţ v prehistorických časech, ale středobodem lidského ţivota v rámci tlupy je nukleární čili jádrová rodina: muţ, jeho ţena a jejich děti. Manţelství je institucí pro výchovu dětí. Kdekoli se s ním setkáváme, bere na sebe otec alespoň část rodičovských povinností, byť by to byla pouze starost o potravu. Ve většině společností se muţi snaţí získat více ţen, ale jen málokterý z nich uspěje. Dokonce i v polygamních pasteveckých společnostech ţije drtivá většina muţů v monogamii. 2 Právě naše obvyklá monogamie, a nikoli naše příleţitostná polygamie je tím, co nás odlišuje od jiných zvířat včetně lidoopů. Ze čtyř nám nejbliţších velkých primátů (gibonů, orangutanů, goril a šimpanzů) pouze giboni pěstují cosi na způsob lidského manţelství. Vytvářejí v lesích jihovýchodní Asie věrné monogamní páry, přičemţ kaţdý pár vede osamělý ţivot v rozsáhlém teritoriu. Jsou-li však muţi v hloubi duše oportunističtí polygamisté, jak jsem se snaţil dokázat v předchozí kapitole, odkud se vzalo manţelství? Přestoţe jsou muţi nestálí ( Já vím, nechceš se na nikoho vázat," říkají typické oběti chvilkových svůdců), hledají si ţenu, s níţ by zaloţili rodinu a jíţ by se drţeli navzdory vlastní nevěře ( Já vím, ţe kvůli mě nikdy neodejdeš od manţelky," vyčítají typické milenky úspěšných muţů). Oba muţské cíle působí protikladně jen proto, ţe se ţeny odmítají ukázněně rozdělit na manţelky a děvky. Ţena není pasivní objekt, jak by se mohlo zdát na základě historek o orientálních despotech z předchozí kapitoly. Je na sexuální šachovnici aktivní protihráčkou a sleduje vlastní cíle. Ţeny mají ve srovnání s muţi - a vţdy měly - mnohem menší zájem 172

171 o polygamii. To však neznamená, ţe by nebyly sexuálními oportunistkami. Teorie o dobyvačných samcích a cudných samičkách není s to zodpovědět prostou otázku: Proč bývají ţeny někdy nevěrné? Herodův efekt V osmdesátých letech si několik zooloţek v čele se Sarah Hrdyovou (dnes působí na Kalifornské univerzitě v Davisu) začalo všímat promiskuitního chování samic šimpanzů a některých opic, které příliš neladilo s Triversovou teorií. Připomeňme si, ţe podle Triverse by vysoké investice, které samice vkládají do mateřství, měly vést k jejich sexuální zdrţenlivosti a vybíravosti. Hrdyová studovala langury, její studentka Meredith Smallová makaky. Oběma zooloţkám se zdálo, ţe při svých výzkumech narazily na zcela jiný typ samic, neţ by odpovídal předpokladům stereotypní evoluční teorie. Jejich samice opouštěly svou tlupu, aby se seznámily s novými samci, aktivně vyhledávaly nové sexuální partnery a stejně často jako samci iniciovaly kopulaci. Nebyly ani zdaleka vybíravé a spíše se zdálo, ţe v tlupě samy udávají promiskuitní tón. Hrdyová postupně dospívala k názoru, ţe chyba nemusí být v samicích, ale v teorii. O deset let později se ukázalo, v čem se teorie mýlila. Záhada evoluce samičího chování vyvstala ve zcela novém světle, které na ni vrhly myšlenky teorie o kompetici spermií". 3 Problém, který Sarah Hrdyovou tolik trápil, pomohly vyřešit její vlastní výzkumy. Při studiu langurů v Abu v indickém státě Rádţastán se jí podařilo objevit znepokojivou skutečnost: pravidelné vraţdění opičích novorozeňat samci. Kaţdý nový samec, který se dostane do čela tlupy, pozabíjí všechna neodstavená mláďata. Úplně stejný fenomén byl krátce nato zjištěn i u lvů. Kdyţ skupina samců získá vládu nad smečkou lvic, prvním jejich krokem je vraţdění neviňátek. Jak měly záhy ukázat i další výzkumy, infanticida je běţným jevem mezi hlodavci, šelmami i primáty. Ani naši nejbliţší příbuzní, šimpanzi, nejsou bez viny. Většina milovníků přírody odkojených sentimentálními televizními programy o zvířátkách byla ochotna věřit, ţe jde o patologické úchylky, Sarah Hrdyová a její kolegyně byly přesvědčeny o opaku. Infanticida, trvaly na svém, je adaptací" - evolučně podmíněnou strategií. Samci, kteří vraţdí své nevlastní potomky, zastavují tvorbu mléka v samičích mléčných ţlázách. Uspíší tak termín, kdy se samice dostanou do říje, a přimějí je k početí. Dominantní alfasamec v tlupě langurů nebo dvojice lvích bratrů v čele smečky se totiţ na vrcholu moci neudrţí dlouho a infanticida jim umoţňuje zplodit ve vyhrazeném čase maximum potomků

172 Jakmile vědci pochopili význam opičí infanticidy, začínali postupně rozumět systémům párování u pěti druhů lidoopů. Uvědomili si totiţ, proč se někdy samici vyplatí věrnost jednomu samci, zatímco jindy je věrná skupině samců. Samci i samice tak chrání své vzájemné genetické investice před vrahounskými samci z jiných tlup. Obecně řečeno - zatímco o sociální organizaci opičích a lidoopích samic rozhoduje distribuce potravních zdrojů, o sociální organizaci samců rozhoduje distribuce samic. Jestliţe samice orangutanů ţijí samotářsky v přísně vymezených teritoriích, dělají to proto, aby lépe vyuţily vzácné potravní zdroje. Samci, kteří jsou rovněţ samotářští, se do svých teritorií snaţí zahrnout teritoria několika samic. Kaţdá samice, která obývá samcovo teritorium, předpokládá, ţe jí její manţel" přispěchá na pomoc, kdyby se nablízku objevil cizí samec. I samice gibonů jsou samotářky. Giboní samci by mohli obhájit teritoria aţ pěti samic, takţe by byli s to bez problémů provozovat stejnou polygamii jako orangutani - jeden samec by hlídal pět samičích teritorií a se všemi svými manţelkami by se pářil. Giboní samec je navíc špatný tatínek. Svá mláďata nekrmí, nechrání před útoky orlů, dokonce je ani ničemu neučí. Proč se potom tak věrně drţí jediné samice? Jak se ukázalo, jediným velkým nebezpečím pro giboňátka, před nímţ je jejich otec dokáţe ubránit, je vraţedný útok jiného giboního samce. Robin Dunbar z londýnské Univerzitní koleje je přesvědčen, ţe giboni jsou monogamní proto, aby bránili infanticidě. 5 Gorilí samice je svému manţelovi stejně věrná jako kterákoli paní gibonová. Jde vţdy tam, kam jde on, dělá to, co dělá on. I on jí je svým způsobem věrný. Tráví s ní řadu let a chrání ji, zatímco ona pečuje o mláďata. Přesto se její rodinný ţivot od ţivota gibonů dost liší. Gorilí samec má totiţ ve svém harému samic hned několik - a všem je věrný stejně. Richard Wrangham z Harvardovy univerzity věří, ţe i sociální systém goril slouţí k obraně před infanticidou. Síla gorilích samic spočívá v mnoţství (giboni, ţivící se převáţně ovocem, by ve svém teritoriu nenašli dost potravy pro víc neţ jednu samici). A tak gorilí samec chrání svůj harém před konkurenty, čímţ ohromně pomáhá svým potomkům - chrání je před zabitím. 6 Šimpanzi dále zdokonalili strategii obrany před infanticidou. Vynalezli si k tomu poměrně rafinovaný sociální systém. Protoţe se ţiví potravou, která se vyskytuje rozptýleně, místy však hromadně, a protoţe tráví více času na zemi a v otevřeném terénu, ţijí ve velkých tlupách (víc očí víc vidí), které se pravidelně rozpadají na menší skupinky a později se opět spojují. Jejich přechodně rozptýlené" ( fission-fusion") tlupy jsou příliš velké a nestálé na to, aby je ovládl jediný samec. Chce-li se šimpanzí 174

173 samec vyšplhat na vrchol politické pyramidy, musí uzavírat spojenectví s jinými samci, přičemţ v šimpanzích hordách je samců mnoho. Kaţdá samice je tudíţ obklopena spoustou nebezpečných nevlastních tatínků. Proto svou situaci řeší tak, ţe svoji přízeň rozdělí mezi více samců. Kaţdý nevlastní otec pak můţe být pravým otcem. Následkem toho můţe nastat jen jediná situace, kdy šimpanzí samec s jistotou ví, ţe dítě, které potkal, není jeho - ta, ţe se s jeho matkou nikdy předtím nesetkal. A jak zjistila Jane Goodallová, šimpanzí samci útočí na cizí kojící samice a zabíjejí jejich mláďata. Na samice bez mláďat neútočí. 7 Problém, který tolik trápil Sarah Hrdyovou, je vyřešen. Promiskuita samic, kterou zjistila u některých opic a lidoopů, je vynucena potřebou rozloţit potenciální otcovství mezi více samců a chránit tak mláďata před infanticidou. Týká se však něco podobného i lidí? Stručná odpověď zní - ne. Je sice pravda, ţe děti ţijící s nevlastním rodičem umírají uţ v dětském věku s pětašedesátkrát větší pravděpodobností neţ děti ţijící se skutečnými rodiči. 8 Rovněţ nelze popřít skutečnost, ţe malé děti často cítí těţko překonatelnou hrůzu ze svých nevlastních otců. Ţádné z těchto zjištění se nás však netýká, protoţe se týká starších dětí, a nikoli neodstavených kojenců. Smrt staršího dítěte neuvolní matku pro nové početí. Zavádějící můţe být i samotné naše příbuzenství s lidoopy. V sexuálním ţivotě se od našich bratránků velmi lišíme. Kdybychom byli jako orangutani, ţily by ţeny samotářsky a daleko od sebe. I muţi by ţili samotářsky, příleţitostně by však navštěvovali několik ţen (nebo ţádnou ţenu). Jestliţe by se dva muţi někdy potkali, propukl by mezi nimi nelítostný boj. Kdybychom byli jako giboni, náš ţivot by se změnil k nepoznání. Kaţdá dvojice by ţila na hony daleko od jiných dvojic a servala by se s kaţdým, kdo by vnikl do jejího okrsku - ten by nikdy neopustila. Vţdyť ani ti z lidí, kdo si budují své milované domovy daleko od měst, nepředstírají, ţe v nich zůstanou navěky nebo ţe od nich odeţenou kaţdého cizince. Většinu svých ţivotů trávíme na společné půdě, ať uţ v práci, během nákupů nebo při zábavě. Jsme skupinoví a společenští. Nepodobáme se ovšem ani gorilám. Kdybychom se jim podobali, ţila by většina našich ţen v serailech, nad nimiţ by vládli obrovští muţi středního věku váţící dvakrát tolik co průměrná samice. Měli by výhradní nárok na všechny ţeny v harému a odháněli by všechny ostatní muţe. Sex by byl vzácnější neţ Vánoce, dokonce i pro harémové vládce. Ti by souloţili zhruba jednou do roka, pro ostatní muţe by sex téměř neexistoval. 9 Kdybychom byli jako šimpanzi, pak by se naše společnost podobala té, na niţ jsme zvyklí. Ţili bychom v rodinách, byli bychom velmi společen- 175

174 ští, hierarchičtí, skupinově-teritoriální a agresivní vůči cizím skupinám. Jinými slovy, byli bychom posedlí rodinným ţivotem, pospolití, třídně uvědomělí, nacionalističtí a šovinističtí. Coţ také jsme. Dospělí samci by politické kariéře věnovali víc času neţ vlastním rodinám. Kdyţ se ale podíváme na sex, vyvstane před námi rozdílný obrázek. Začněme tím, ţe muţi by se vůbec nevěnovali výchově mláďat, dokonce by ani neplatili alimenty; ţádné manţelství by vlastně neexistovalo. Většina ţen by souloţila s většinou muţů, ačkoli nejvýše postavený muţ (říkejme mu třeba prezident) by nad většinou ţen vykonával jakési právo první noci. Sex by se provozoval v jakýchsi horečnatých záchvatech. Ţeny by mu během estru holdovaly nevídanou měrou, ale pak by na něj na celá léta vyplněná těhotenstvím a kojením zapomněly. Svůj estrus by ţeny roztrubovaly do všech stran zčervenáním a zduřením zadních partií, neodolatelně fascinujících kaţdého muţe, který by je spatřil. Muţi by se takových samic snaţili zmocnit na celé týdny a nutili by je k navázání mileneckého svazku". Jakmile by však zduření pominulo, rychle by ztratili zájem. Jared Diamond z Kalifornské univerzity v Los Angeles jednou spekuloval, jaký rozvrat ve společnosti by vyvolala představa průměrného úřadu, kam by jednoho dne některá ze zaměstnankyň dorazila s neodolatelně růţovým pozadím. 10 A konečně kdybychom se podobali bonobům, menšímu a méně známému druhu šimpanze, ţili bychom ve skupinách, zhruba podobných těm šimpanzím. Lišily by se od nich existencí potulných tlup dominantních samců, kteří by navštěvovali několik ţenských skupin. Ţeny by následně musely potenciální otcovství rozloţit ještě šířeji. Samice bonobů se vskutku chovají jako nymfomanky. Oddávají se sexuálním hrátkám i na nejmírnější popud a nejrůznějšími způsoby (včetně orálního a homosexuálního), pro samce zůstávají atraktivní velmi dlouhou dobu. Kdyţ mladá samice bonoba dorazí ke stromu, na kterém se krmí jiní příslušníci jejího druhu, nejdřív se postupně spáří se všemi přítomnými samci - včetně adolescentů - a teprve pak se pustí do ţrádla. Sex není úplně nevybíravý, je však velmi liberální. Zatímco gorilí samice se páří asi desetkrát na jedno narozené mládě, šimpanzice se páří pětsetkrát aţ tisíckrát a samice bonoba zhruba třítisíckrát. Dominantní bonobové jen zřídka obtěţují samice, které před jejich očima souloţí se subalterními samci; kopulace jsou tak časté, ţe jen málokdy vedou k početí. Celá podstata samčí agrese se u bonobů vytrácí. Samci nejsou o nic větší neţ samice a ve srovnání s šimpanzi věnují jen málo času snahám vyšvihnout se nad své kolegy. Jestliţe se chce bonobí samec dočkat genetické věčnosti, pak to nejlepší, co můţe podniknout, je povečeřet spoustu zeleniny, v noci se pořádně prospat a těšit se na den plný divokého smilnění." 176

175 Ptačí levobočci Ve srovnání s našimi lidoopími bratránky jsme si my, nejhojnější z velkých primátů, vymysleli překvapivý trik. Nějak se nám podařilo znovuobjevit monogamii a rodičovskou péči, ale zároveň jsme nepřestali ţít ve skupinách, v nichţ je přítomna spousta samců. Muţi se podobně jako giboni ţení s jedinou ţenou a pomáhají jí pečovat o potomky, aniţ by pochybovali o svém otcovství. Současně však ţeny podobně jako šimpanzice ţijí ve společnosti, kde přicházejí do neustálého kontaktu s jinými muţi. Mezi lidoopy nic podobného neexistuje. Osobně se však domnívám, ţe něco podobného existuje mezi ptáky. Mnozí z nich ţijí v koloniích, v rámci nichţ hnízdí v monogamních párech. A podobnost s ptáky nás přivádí ke zcela jiné odpovědi na otázku, proč by lidským samicím mělo záleţet na pestrosti v sexu. Lidské samice svou přízeň nemusí dělit mezi více samců, aby tak zabránily infanticidě. Přesto má běţná ţena spoustu dobrých důvodů, aby svou přízní obdařila alespoň jednoho pečlivě vybraného muţe, za něhoţ není provdána. Její manţel totiţ není téměř nikdy totoţný s nejlepším dostupným samcem. Proč by ho jinak napadlo si ji brát? Je pro ni dost dobrý, protoţe je monogamní, a tudíţ svou péči o potomky nemusí dělit mezi více rodin. Proč by se však ona spokojovala s jeho geny? Proč nezískat jeho otcovskou péči a zároveň i geny jiného muţe? Popsat lidský systém párování s dostatečnou přesností není snadné. Lidé jsou ve svých zvycích nevídaně flexibilní. Navzájem se liší v závislosti na rasovém původu, náboţenství, bohatství a podmínkách prostředí. Přesto lze vyčlenit některé univerzální lidské rysy. Za prvé, ţeny obvykle vyhledávají monogamní manţelství - dokonce i ve společnostech, které umoţňují polygamii. Odhlédneme-li od vzácných výjimek, chtějí si svého manţela pečlivě vybrat a pak, dokud jim za to stojí, si jej přivlastní na celý ţivot, touţí po jeho pomoci při výchově dětí a přejí si zemřít po jeho boku. Za druhé, ţeny neusilují o sexuální pestrost pro ni samu. Existují samozřejmě i výjimky, ale románové i skutečné ţeny obvykle popírají, ţe by je nymfomanie nějak zvlášť lákala, a my nemáme důvod jim nevěřit. Svůdkyně, které touţí strávit noc s muţem, jehoţ neznají ani podle jména, existují jen v muţské fantazii ţivené pornografickým průmyslem. Lesbičky, které se nemusí ohlíţet na omezení, jimiţ ostatní ţeny svazuje muţská přirozenost, se nevyţívají v promiskuitní sexualitě. Jsou naopak nápadně monogamní. Není to nijak překvapivé. Zvířecí samičky ze sexuálního oportunismu mnoho nezískají, neboť jejich rozmnoţovací schopnost není určena počtem samců, s nimiţ se páří, ale dobou potřebnou k donošení a výchově potomka. V tomto ohledu se muţi od ţen liší. 177

176 Zároveň však platí, ţe ţeny někdy bývají nevěrné. Ačkoli ji nemusí lákat pohlavní styk s muţským prostitutem nebo s cizincem, můţe vdaná ţena, třebas by její ţivot připomínal americký limonádový seriál, klidně vyprovokovat nebo akceptovat nabídku některého šťastně ţenatého muţe, jehoţ dobře zná. Takové paradoxní jednání si můţeme vyloţit třemi způsoby. Můţeme nevěru svádět na muţe a předpokládat, ţe přesvědčivý svůdce vţdy zlomí i to nejváhavější srdce. Nazvěme toto vysvětlení nebezpečné známosti". Nebo můţeme nevěru svádět na moderní společnost, na sloţitost současného světa a frustraci z něj, případně na nešťastná manţelství, která narušila přírodní zvyklosti a vnutila ţenám chování pro ně nepřirozené. Nazvěme si toto vysvětlení Dallas". Konečně můţeme předpokládat, ţe existuje právoplatný biologický důvod, pro který by ţeny měly vyhledávat sex mimo manţelství, aniţ by se z manţelství vyvázaly - ţe se tedy řídí jakýmsi instinktem, který jim velí nezříkat se sexuálního plánu B, kdyţ sexuální plán A příliš nefunguje. Nazvěme tuto strategii paní Bovaryová". Vtéto kapitole hodlám obhájit názor, ţe cizoloţství mohlo do značné míry ovlivnit uspořádání lidské společnosti, neboť vţdy existovaly důvody, proč obě pohlaví vyhledávaly alternativní partnery mimo rámec monogamního manţelství. Takový závěr se opírá o výzkumy lidských společenství, a to moderních i kmenových, a o srovnání člověka s lidoopy a ptáky. Aţ budu popisovat cizoloţství jako faktor, který ovlivnil lidský systém párování, nebudu ho současně obhajovat". Nic není přirozenější", neţ ţe se u lidí vyvinula tendence bránit se před podváděním či zanášením" ze strany partnera. Jestliţe lze tedy následující analýzu interpretovat jako obhajobu cizoloţství, lze ji stejně dobře interpretovat jako zdůvodnění společenských a právních mechanismů, které cizoloţství potlačují. Tvrdím zkrátka, ţe jak cizoloţství, tak odpor k němu jsou přirozené" lidské vlastnosti. Vsedmdesátých letech si Roger Short, britský biolog, který se později odstěhoval do Austrálie, všiml jedné zvláštnosti v anatomii lidoopů. Samci šimpanzů mají gigantická varlata, kdeţto obrovští samci goril jen maličké pohlavní ţlázy. Gorily jsou čtyřikrát těţší neţ šimpanzi, ale varlata šimpanzů váţí čtyřikrát více neţ varlata goril. Short přemýšlel, jak je to moţné, a napadlo ho, ţe takový nepoměr musí mít něco společného se systémem párování. Formuloval závěr, ţe čím větší pohlavní ţlázy mají samci některého druhu, tím promiskuitnější jsou jejich samice. 12 Důvod není těţké uhodnout. Pokud se samice páří s několika samci, pak jejich spermie navzájem soutěţí o to, která z nich se dříve dostane k vajíčku. Nejlepší, co můţe samec udělat, je produkovat mnoho spermií, 178

177 větší produkcí zlepšit své šance na úspěch. (Jsou i jiné metody. Například samci některých motýlic vyškrabují svými penisy spermie samců, kteří se samicí kopulovali před nimi; samci psů a australských myší klokanovitých - rod Notomys - zůstávají v samici vklíněni" i po kopulaci a nemohou se nějaký čas uvolnit, čímţ brání ve vstupu svým konkurentům; lidští samci produkují velká mnoţství nedokonale vyvinutých kamikadzích" spermií, které jako nějaká zátka vyplní vaginální otvory a nevpustí dovnitř ţádné další zájemce. 13 ) Jak jsme si uţ ukázali, šimpanzi ţijí ve skupinách, v nichţ se několik samců páří s jedinou samicí. Vyplatí se jim tudíţ ejakulovat často a mnoho, protoţe tím zvýší své šance na otcovství. Takový závěr platí u všech opic a všech hlodavců; čím víc si naopak samec podobně jako u goril můţe být jist svým sexuálním monopolem, tím menší jsou jeho varlata. A čím spíše ţije v promiskuitních skupinách o mnoha samcích, tím jsou jeho varlata větší. 14 Zdá se, ţe Short odhalil anatomický klíč k párovacím systémům ţivočichů - velké samčí pohlavní ţlázy indikují polygamní chování samic. Mohli bychom takto předpovědět párovací systémy druhů, které dosud nikdo nestudoval? Prakticky nic například nevíme o společenském ţivotě delfínů a velryb, díky velrybářství však dobře známe jejich anatomii. Všechna tato zvířata mají obrovská varlata dokonce i v poměru ke svým tělesným rozměrům. Varlata velrybího samce váţí přes tunu, coţ činí 2 % jeho tělesné hmotnosti. V souladu se závislostí, kterou jsme zjistili u opic, pak můţeme předpokládat, ţe samice velryb a delfínů nebudou příliš monogamní a budou se pářit s více samci. To málo, co víme o rozmnoţování delfínů, tento názor potvrzuje. Rozmnoţování delfínů skákavých probíhá tak, ţe proměnlivé koalice samců hromadně znásilňují" plodné samice, přičemţ někdy dochází k simultánní kopulaci jedné samice se dvěma samci současně. S tak vyhraněným případem konkurence spermií se nikde v opičím světě nesetkáme. 15 Vorvani obrovští, jejichţ samice ţijí v harémech podobně jako gorily, mají podle očekávání menší varlata; jeden samec kontroluje celý harém a nemusí se bát konkurence. Pokusme se nyní stejnou předpověď aplikovat na člověka. Na lidoopí poměry jsou lidská varlata slušně velká: podstatně větší neţ varlata goril. Podobně jako u šimpanzů jsou umístěna v šourku, zavěšenému mimo tělo, kde se vyprodukované spermie skladují v chladu, coţ prodluţuje jejich ţivotnost. 16 To vše ukazuje na význam soutěţení spermií u lidského druhu. Lidská varlata však zdaleka nedosahují velikosti varlat šimpanzů. Určité nepřímé důkazy navíc ukazují, ţe nemusí pracovat na plný výkon (čili ţe naši předkové je mohli mít větší). Produkce spermií na gram hmotnosti varlat je u lidí neobvykle nízká. Suma sumárum můţeme předpokládat, ţe 179

178 ţeny nejsou příliš promiskuitní A to také odpovídá našim dosavadním závěrům. 17 Opice, lidoopi a delfíni nejsou jedinými zvířaty, která se s problémem konkurence spermií vyrovnávají velkými varlaty. Stejnou strategii mají i ptáci. A právě při výzkumu ptáků byl nalezen nejzajímavější klíč k pochopení párovacího systému lidí. Zoologům je uţ dlouho známo, ţe většina savců je polygamních a většina ptáků monogamních. Vysvětlovali si to tím, ţe kladení vajec poskytuje ptačím samečkům ve srovnání se savci mnohem víc příleţitostí pomáhat samičkám se snůškou. Ptačí sameček můţe stavět hnízdo, pomáhá samičce sedět na vejcích, přináší mláďatům potravu. Jen jedno nedokáţe - snášet vajíčka. Ptačí nápadník můţe samičce kromě oplodnění vajíček nabídnout i rodičovskou péči. Samičky ptáků, kteří krmí svá mláďata, jako jsou například vrabci, tuto nabídku přijmou, zatímco samičky nekrmivých ptáků, třeba baţantů, zájem mít nebudou. Dokonce jsme si ukázali, ţe u některých ptáků můţe sameček všechny tyto činnosti zastat sám. Pak na samičce zůstává pouze povinnost klást vajíčka do hnízd svých početných manţelů. Naopak savčí sameček své samičce příliš nepomůţe, ani kdyby chtěl. Můţe ji sice krmit, zatímco je těhotná, čímţ můţe napomáhat růstu plodu, a můţe hlídat novorozence či mu můţe nosit potravu po odstavení, ale nemůţe mládě nosit v břiše ani je kojit. Savčí samice je mládětem doslova obtěţkána a samec, s výjimkou několika málo příleţitostí, kdy jí můţe být nápomocen, mnohdy udělá lépe, kdyţ svou energii investuje do snahy stát se polygamistou. Pouze pokud má málo příleţitostí k dalšímu páření a jeho přítomnost značně zvyšuje bezpečí potomka - jako u gibonů -, se mu vyplatí zůstat. Tyto z teorie her odvozené úvahy byly obvyklé v sedmdesátých letech. Kdyţ se však v osmdesátých letech zoologům poprvé otevřela příleţitost testovat genetickou příbuznost ptáků krevními testy, čekalo je ohromné překvapení. Zjistili, ţe mnohá holátka v průměrném ptačím hnízdě nebyla potomky svého zdánlivého otce. Ptačí samečci si neuvěřitelně často navzájem nasazovali parohy. V případě papeţíka indigového, drobného severoamerického pěnkavovitého ptáčka, který se jevil jako typicky monogamní druh, bylo mezi mláďaty, která ve svém hnízdě krmil průměrný samec, na 40 % levobočků. 18 Zoologové do té doby zcela opomíjeli důleţitý aspekt ptačí biologie. Tušili, ţe k něčemu jako ptačí nevěře dochází, ale netušili, v jak ohromující míře. Pro jev, který objevili, se ujala zkratka EPC čili mimopárová kopulace (z anglického extra-pair copulation"), já mu však budu říkat cizoloţství, o nic jiného totiţ nejde. Většina ptáků je skutečně monogamních, v ţádném případě však nejsou věrní svým partnerům. 180

179 Anders Moller je dánský zoolog, o jehoţ energii a pracovitosti se vyprávějí legendy. Spolu s Timem Birkheadem z Sheffieldské univerzity napsal knihu, která shrnuje vše, co o ptačím cizoloţství víme. Vyplývá z ní, jak důleţitý je tento jev pro pochopení lidského chování. Kniha začíná přehledem velikostí ptačích varlat. Ta závisí na systémech párování jednotlivých druhů. Největší varlata mají polyandrické druhy, u nichţ několik samců oplodňuje jedinou samici. Není těţké uhodnout proč. Manţel, jehoţ ejakulát obsahuje nejvíc spermií, pravděpodobně oplodní nejvíc vajíček. Na tom by nebylo nic divného. Ovšem lekující ptáci, jako je tetřívek křovinný, u nichţ nejúspěšnější samci oplodní během několika týdnů aţ padesát samic, mají varlata neobyčejně malá. Tuto hádanku vysvětluje skutečnost, ţe samice tetřívka se páří jen jednou nebo dvakrát, obyčejně jen s jedním samcem; to je, jak si pamatujeme, důvodem samičí vybíravosti během leku. Takţe třebaţe se vítězný kohoutek páří se spoustou samic, nepotřebuje k jejich oplodnění mnoho spermií, protoţe jeho spermie se nebudou potýkat s ţádnou konkurencí. Velikost samčích varlat není dána počtem samic, s nimiţ kopuluje, ale počtem samců, s jejichţ spermiemi budou ty jeho soutěţit. Monogamní druhy se nacházejí někde mezi oběma extrémy. Některé mají celkem malé samčí pohlavní ţlázy čili gonády, coţ ukazuje na malou konkurenci spermií. Jiné mají obrovská varlata srovnatelná s polyandrickými druhy. Birkhead a Moller si všimli, ţe zvlášť velké gonády mívají ptáci hnízdící v koloniích: rackové, vlaštovky, vlhy, volavky nebo vrabci. Koloniální hnízdění poskytuje samicím řadu příleţitostí k cizoloţství se samečkem od sousedů a samice těchto příleţitostí neváhají vyuţít. 19 Bill Hamilton je přesvědčen, ţe díky ptačímu cizoloţství můţeme pochopit, proč jsou samečci tolika monogamních" ptáků o tolik parádivější neţ samičky. Tradiční vysvětlení, s nímţ přišel uţ Darwin, předpokládá, ţe nejkrásněji zbarvení nebo nejlépe zpívající samečci získají první samičky, které se zjara objeví na hnízdišti, a ţe páry, které zahnízdí dříve, vyvedou více mláďat. To je určitě pravda, nevysvětluje však, proč samečci tolika druhů zpívají ještě dlouho poté, co úspěšně okouzlili svou samičku. Hamilton soudí, ţe parádivý samec pěvce se na rozdíl od páva nesnaţí získat více manţelek, ale více milenek. Svým zpěvem dává najevo svou ochotu k dobrodruţství". Proč se ten slavný dandy Beau Brummel za regentství v Anglii počátku 19. století oblékal tak, jak se oblékal?" říká k tomu Hamilton. Chtěl tím okouzlit svou choť, nebo touţil po dobrodruţstvích"?

180 Emma Bovaryová a vlaštovčí samičky Jenţe proč to ptáci dělají? Z hlediska samečků není co řešit: cizoloţníci mají více mláďat. Zato u samiček není vůbec jasné, proč by měly svým manţelům zahýbat. Birkhead s Møllerem odmítli hned několik vysvětlení; ţe jejich nevěra je vedlejším produktem cizoloţného pudu samců, ţe se samička, která získá spermie z několika zdrojů, pojišťuje, aby alespoň některé z nich byly plodné, ţe ji záletní samci podplácejí (coţ moţná platí v některých společenstvích lidí a lidoopů). Ţádné z těchto vysvětlení přesně neodpovídalo faktům. Ani pokus svádět samičí nevěru na snahu o získání geneticky pestrých mláďat nezněl příliš přesvědčivě; vţdyť i potomstvo, které si pořídí samice s jediným samcem, je geneticky pestré aţ běda. Birkhead a Møller nakonec dospěli k závěru, ţe ptačím samičkám promiskuita umoţňuje, aby se manţelský vlk naţral a genetická koza zůstala celá. Samičky se řídí příkladem paní Bovaryové a nasazují parohy legitimnímu manţelovi. Vlaštovčí samička potřebuje manţela, který by se staral o její mladé. Můţe se však stát, ţe ve chvíli, kdy se zjara vrátí na hnízdiště, jsou všichni ideální manţelé uţ zadáni. Nejlepší taktikou pak je vdát se za průměrného manţela nebo za manţela s nejlepším místem pro stavbu hnízda a zároveň si začít dobrodruţství s geneticky dokonalejším sousedem. Tuto teorii podporují i fakta. Samičky si vţdy vybírají milence, který je dominantnější, starší nebo atraktivnější" (tj. má delší ocasní péra) neţ jejich manţel; nezaplétají se starými mládenci (neboť ti uţ pravděpodobně byli odmítnuti i jinými samičkami), ale s manţeli jiných samiček; někdy dokonce vyprovokují soutěţení mezi několika potenciálními milenci a zvolí si vítěze. V Møllerových výzkumech získali samci s uměle prodlouţenými ocasy na rozdíl od obyčejných" samečků druţky o deset dní dříve, s osmkrát větší pravděpodobností vyvedli i druhou snůšku a s dvakrát větší pravděpodobností svedli sousedovu druţku. 21 (V této souvislosti je pozoruhodné, ţe kdyţ se myší samice páří s jiným neţ svým vlastním" samcem, rozhodne se obvykle pro takového, jehoţ genetická odolnost k chorobám je jiná neţ její vlastní. 22 ) Zkrátka, koloniálně hnízdící ptáci si bývají často nevěrní, neboť samečkům cizoloţství umoţňuje zplodit více mláďat a samičkám umoţňuje vyvést lepší mláďata. Jedním z nejzajímavějších závěrů, jaký ze studia ptáků v posledních letech vyplynul, je, ţe atraktivní samci bývají nepozornými otci. Jako první si toho všimla Nancy Burleyová, jejíţ zebřičky se navzájem pokládají za více či méně atraktivní podle zbarvení krouţků na nohách. 23 Později totéţ zjistil i Anders Møller u vlaštovek. Jestliţe se samička spáří s atraktivním 182

181 samečkem, pak se on při výchově mladých snaţí méně a ona více. Jako by se otec rodiny domníval, ţe pro svou manţelku udělal dost, kdyţ jí poskytl své dokonalé geny. Teď očekává, ţe se mu ona odvděčí usilovnější prací okolo hnízda. To ji samozřejmě dále inspiruje, aby si našla průměrného, ale pracovitého samečka, jemuţ by nasazovala parohy se superhřebcem od sousedů. 24 A tyto principy - provdej se za hodného muţe a udrţuj poměr se svým šéfem nebo se provdej za škaredého a bohatého muţe a najdi si krásného milence - nejsou lidským samičkám neznámé. Vlk se naţere a koza zůstane celá. Flaubertova Emma Bovaryová si chtěla udrţet krásného milence i ctihodného manţela. A to ji nakonec dohnalo k sebevraţdě. Citované studie o ptácích publikovali lidé, kteří o antropologii věděli jen málo. Obdobně kdyţ v osmdesátých letech studovala dvojice britských zoologů lidskou sexualitu, věděli oba jen málo o nejnovějších poznatcích ze ţivota ptáků. Robin Baker a Mark Bellis z Manchesterské univerzity chtěli zjistit, zda v pohlavních orgánech ţen dochází ke kompetici spermií a zda tuto soutěţ, pokud k ní dochází, ţeny nějakým způsobem kontrolují. Jejich výzkumy vyústily do bizarního a nečekaného vysvětlení funkce ţenského orgasmu. Následující text je jediným místem této knihy, kde se musíme zabývat detaily pohlavního styku, abychom pochopili evoluční zákonitosti. Baker s Bellisem začali měřením mnoţství spermií, které muţ vyprodukuje při ejakulaci. Zajímal je další osud spermií. Zjistili, ţe mnoţství spermatu, které uvízne v ţenské vagině, závisí na intenzitě ţenského orgasmu. Jestliţe ţena orgasmus neproţije nebo jestliţe ho proţije dříve neţ minutu před muţovou ejakulací, zůstane ve vagině nepatrně spermií. Má-li orgasmus méně neţ minutu před muţem nebo méně neţ pětačtyřicet minut po něm, pak většina spermií zůstane uvnitř vaginy. Záleţí i na tom, kdy ţena naposled souloţila. Čím déle byla bez styku, tím více spermií v ní zůstane -pokud si ovšem mezitím nedopřávala to, čemu vědci říkají mimokopulační orgasmus". Jediné, co zvyšuje šanci na početí, je vysoce retenční" (tj. pozdní) orgasmus při sexuálním styku. Ţádné z těchto zjištění nebylo příliš překvapivé. Byla to aţ do výzkumů Bakera a Bellise neznámá fakta (výzkum sestával z analýzy vzorků spermatu, které pro ně sbíraly páry dobrovolníků, a z dotazníkového průzkumu párů, které se ozvaly na časopisecký inzerát), neznamenala však příliš mnoho. Baker s Bellisem však podnikli i jeden odváţný krok. Zeptali se svých respondentů na jejich mimomanţelské styky. Zjistili, ţe u věrných ţen patřilo asi 55 % orgasmů k vysoce retenčnímu (tj. nejplodnějšímu) typu. U nevěrných ţen patřilo k tomuto typu jen 40 % orgasmů 183

182 s legitimním partnerem, ale 70 % orgasmů proţitých s milencem. Nevěrné ţeny navíc se svými milenci nejčastěji souloţily během nejplodnějších dní své měsíční periody. Kombinace těchto dvou jevů zajišťuje, ţe i kdyby se nevěrné ţeny z jejich vzorku stýkaly se svými manţeli dvakrát častěji neţ s milenci, mají mírně vyšší šanci, ţe se otcem jejich potomka stane milenec. Baker a Bellis interpretovali své výsledky jako důkaz evolučních závodů ve zbrojení mezi muţi a ţenami, jako závod ve stylu Červené královny, v němţ jsou ţeny o jeden krok dál neţ muţi. Samec se všemi způsoby snaţí zvýšit své šance na otcovství. Mnohé z jeho spermií dokonce vůbec neoplodňují vajíčka, ale útočí na jiné spermie, případně se jim snaţí zablokovat cestu. Tímto i dalšími způsoby zvyšuje samec prostřednictvím svého chování šanci, ţe jeho spermie oplodní vajíčko. Jenţe lidské samice přišly na spoustu způsobů, jak zabránit početí, jestliţe o ně samy nestojí. Především mohou řízeným orgasmem rozhodnout", kterým ze dvou milenců se nechají oplodnit. Rozumí se, ţe to aţ donedávna nevěděly a nemohly to dělat úmyslně. Překvapující však je, ţe pokud mají Baker a Bellis pravdu, pak to stejně, třeba i nevědomky, dělaly. Coţ je typické pro všechna evoluční vysvětlení. Proč vlastně ţeny souloţí? Protoţe se jim to vědomě líbí. Ale proč se jim to líbí? Protoţe sex vede k rozmnoţování. Všechny ţeny jsou dcerami ţen, které se rozmnoţovaly, a přírodní výběr umoţnil přeţít jen genům ţen, které chtěly věci vedoucí k rozmnoţování. Dospíváme tak k jiné formulaci téhoţ argumentu. Typicky ţenské chování ve vztahu k nevěře a orgasmu je chováním, jaké bychom očekávali, kdyby se ţeny podvědomě snaţily otěhotnět s milencem a přitom nepřijít o manţela. Baker a Bellis se nespokojili s tím, ţe našli pozoruhodný nepřímý důkaz své teorie, ale pokusili se skutečně změřit rozsah paroháčství v lidské společnosti. V jednom bloku činţovních domů v Liverpoolu zjistili na základě genetických testů, ţe více neţ pětina dětí nebyla potomky svých údajných otců. Zjevně se narodily po aférkách jejich matek s někým jiným. Pro případ, ţe by jejich zjištění měla něco do činění s Liverpoolem, zopakovali stejné testy v jiţní Anglii. A zjistili totéţ. Z výsledků předchozích studii víme, ţe díky selektivnímu orgasmu můţe i malá míra cizoloţství vést k vysoké míře paroháčství. Podobně jako ptačí samičky mohou i ţeny -nevědomky - hrát dvojí hru, kdyţ navazují poměr s geneticky cennějšími milenci, ale zároveň neopouštějí své manţely. Ale co muţi? Baker s Bellisem prováděli pokusy na krysách a zjistili, ţe krysí samec ejakuluje dvakrát více spermií, kdyţ ví, ţe samice, s níţ kopuluje, předtím pobývala s jiným samcem. Nepokojní vědci neváhali 184

183 a začali zkoumat, zda totéţ dělají i lidé. A ukázalo se, ţe ano. Ejakulát muţů, kteří se svými manţelkami trávili celý den, obsahuje mnohem méně spermií neţ ejakulát muţů, kteří byli od manţelek celý den odloučeni. Jako by muţi nevědomky zachraňovali situaci poté, co svou nepřítomností poskytli manţelkám šanci, aby jim byly nevěrné. Avšak i v této bitvě mezi pohlavími má ţena vţdy navrch, protoţe i kdyby si muţ - opět nevědomky -začal spojovat absenci pozdního orgasmu ţeny s její nevěrou, ona můţe orgasmus předstírat. 25 Paroháčská paranoia Ţádný paroháč ovšem nemíní útrpně snášet svůj evoluční osud a dopustit tak zánik svých genů. Birkhead a Møller se domnívají, ţe mnohé v chování ptačích samečků lze pochopit, budeme-li předpokládat, ţe se neustále obávají nevěry svých druţek. Jejich prvním protiopatřením je hlídání manţelek v obdobích, kdy jsou nejplodnější (asi den před snesením vejce). Takové chování známe u mnoha druhů. Samečci své druţky sledují na kaţdém kroku, takţe samička budující hnízdo má neustále za zády samečka, jenţ pro ni jinak nehne prstem. Jakmile ona dokončí kladení snůšky, můţe si on odpočinout a sám se začne rozhlíţet po cizoloţných příleţitostech. Nemůţe-li vlaštovčí sameček najít svou druţku, často vydává hlasitý varovný křik, po kterém všechny vlaštovky z okolí okamţitě vzlétnou. Tím účinně naruší kaţdou cizoloţnou akci, která by právě probíhala. Pokud se párek znovu setká po delším odloučení nebo pokud do teritoria vnikne cizí samec a majitel teritoria ho vyţene, často následuje okamţitá kopulace, jako by se vlaštovčí manţel snaţil vyslat své spermie do boje s ejakulátem vetřelce. Takové snahy se nemíjejí účinkem. U druhů, jejichţ samečci aktivně hlídají své druţky, je míra cizoloţství obecně nízká. Ne u všech druhů však je hlídání samičky moţné. Například páry volavek a dravých ptáků tráví většinu času odděleně - jeden z partnerů hlídá hnízdo a druhý shání potravu. Pro takové ptáky je typická velmi častá kopulace. U jestřábů amerických připadá na jednu snůšku aţ několik set kopulací. Jestřáb tím nezabrání cizoloţství, alespoň však zředí spermie svých soků. 26 Podobně jako vlaštovky a volavky ţijí i lidé v monogamních párech uprostřed velkých kolonií. Otcové se podílejí na péči o potomky, třeba jen tím, ţe zajišťují matkám jídlo nebo peníze. A v důsledku dělby práce, která charakterizovala uţ rané společnosti lovců a sběračů (kde, zjednodušeně řečeno, muţi lovili a ţeny sbíraly), trávila pohlaví mnoho času odděle- 185

184 ně. Ţeny tudíţ měly mnoho příleţitostí k cizoloţství a muţi měli ty nejlepší důvody střeţit své partnerky a kopulovat s nimi co nejčastěji, kdyby je nedokázali uhlídat. Paradoxně je velmi obtíţné dokázat, ţe cizoloţství je chronickým problémem celého lidstva, a nikoli jen obyvatel britských činţovních domů. Otázka je totiţ tak jednoznačná, ţe si ji ještě nikdo nepoloţil; odpověď na ni je tak všeobecně utajována, ţe je téměř nemoţné ji získat. Jednodušší je pozorovat ptáky. Přesto byly učiněny jisté pokusy. 570 příslušníků paraguayského kmene Acé aţ do roku 1971 ţilo stylem lovců a sběračů v celkem jedenácti tlupách. Pak se postupně dostávali do styku s vnějším světem a nechali se od misionářů zlákat do vládních rezervací. Dnes uţ z větší části nejsou závislí na uloveném mase ani na nalezených plodech, neboť si většinu potravin pěstují v zahradách. Zato v dobách, kdy ještě potravu získávali na loveckých výpravách, pozoroval Kim Hill pozoruhodný jev. Kdyţ muţi zmíněného kmene získali více masa, neţ mohli spotřebovat, darovali ho ţenám, s nimiţ chtěli mít styk. Ne proto, aby jim pomohli s výţivou dětí, ale aby zaplatili za sexuální dobrodruţství. K takovému objevu nedospěl Hill snadno. Musel otázky ohledně cizoloţství postupně vypustit ze svých studií, protoţe pod vlivem misionářů hovořili členové kmene o tomto tématu se stále menší ochotou. Zvláště z náčelníků a dalších předáků nemohl vytáhnout nic kloudného. Nepřekvapí to, jestliţe si uvědomíme, ţe právě oni měli nejvíc pletek s cizími ţenami. Teprve z pomluv, které se staly jeho hlavním zdrojem informací, se Hillovi postupně podařilo rekonstruovat systém cizoloţství u tohoto etnika. Jak se dalo očekávat, zjistil, ţe nejvýše postavení muţi měli nejvíc milostných dobrodruţství. To odpovídá představě o otcovském vlku, který se naţere tak, aby genetická koza zůstala celá. Ţeny kmene Acé se však od ptačích samiček v jednom lišily. Do nelegitimních vztahů se nepouštěly jen manţelky nízko postavených muţů. Hill sice zjistil, ţe jejich muţi podplácejí své milenky uloveným masem, současně se však domnívá, ţe ţeny se neustále obávají, ţe je jejich manţelé opustí. Pojišťují se tak, ţe navazují alternativní vztahy. K nevěře se uchylují s větší pravděpodobností, pokud se manţelství vyvíjí špatně. Je to samozřejmě dvojsečná zbraň. Manţelství se můţe rozpadnout, jestliţe se manţelčino zanášení prozradí. 27 Ať jsou muţské motivy k cizoloţství jakékoli, Hill dospěl k názoru, ţe role cizoloţství v evoluci lidského systému párování byla značně podceňována. Ve společnostech lovců a sběračů mohly být muţské sklony k oportunismu uspokojeny cizoloţstvím mnohem snadněji neţ polygamií. Pouze ve dvou známých lovecko-sběračských společnostech je polygamie běţná 186

185 aţ excesivní. V ostatních je vzácností narazit na muţe s více neţ jednou ţenou, muţ s více neţ dvěma ţenami je skutečnou raritou. Obě známé výjimky potvrzují pravidlo. První byli Indiáni z pacifického severozápadu Ameriky, jejichţ hlavním potravním zdrojem byli kaţdoročně táhnoucí lososi. Svou schopností hromadit zásoby a kumulovat přebytky se podobali spíše zemědělcům. Druhou výjimkou byly jisté kmeny původních obyvatel Austrálie praktikující gerontokratickou polygamii. Jejich muţi se ţenili aţ po dosaţení čtyřicítky a kolem pětašedesáti se dočkali nějakých třiceti manţelek. Nic však nebylo tak jednoduché. Kaţdý stařec měl k ruce mladé pomocníky, jejichţ pomoc, ochranu a ekonomickou podporu si kupoval i tím, ţe přimhuřoval oko nad jejich pletkami se svými ţenami. Starý pán se jednoduše díval jinam, kdykoli se snaţivý hošík bavil s některou z jeho mladých ţen. 28 Takţe polygamie je ve společnostech lovců a sběračů vzácná. Naopak cizoloţství se našlo v hojné míře všude, kde po něm někdo pátral. Na základě analogie s ptáky bychom u lidí očekávali buď hlídání partnerky, nebo častou kopulaci. Richard Wrangham uvaţoval, ţe lidé mohou praktikovat hlídání partnerek in absentia. Praktikují zástupné hlídání manţelek. Jestliţe manţel celý den loví někde v lesích, můţe se na manţelčino chování informovat u své matky nebo sousedů. Mezi africkými Pygmeji, které Wrangham studoval, klevety přímo kvetly. Muţ, který chtěl dát manţelce najevo, ţe jakékoli její zálety snadno odhalí, ji musel udrţovat v domnění, ţe se v klevetách orientuje. Wrangham pokračuje argumentací, ţe něco takového není moţné bez jazyka. A spekuluje, ţe dělba práce mezi pohlavími, manţelství coby instituce k výchově dětí a vynález jazyka - tři nejzákladnější lidské vlastnosti, jimiţ se odlišujeme od všech lidoopů - se vyvinuly současně. 29 Proč se na neplodné dny nelze spolehnout Jak to vypadalo, dokud jazyk neumoţnil zástupné hlídání partnerek? Zajímavé vodítko nám poskytuje lidská anatomie. Asi nejvýraznějším rozdílem v anatomiích pohlavních orgánů člověka a šimpanze je, ţe nikdo včetně samotné ţeny nedokáţe určit, ve kterém období cyklu je ţena nejplodnější. Ať si lékaři, babské povídačky a římskokatolická církev tvrdí cokoli, ţenská ovulace je neviditelná a nepředvídatelná. Šimpanzicím zrudnou hýţdě, krávy voní tak, ţe jim býci neodolají, tygřice vyhledávají tygry, samičky myší nahánějí samce - v celé třídě savců je termín ovulace oznamován s fanfárami, jen u lidí ne. Nic víc neţ nepatrná změna tělesné tep- 187

186 loty, před vynálezem teploměru těţko zjistitelná. Zdá se, evoluce si s lidskými geny dala pořádnou práci, jen aby skryla okamţik ţenské ovulace. Ruku v ruce se skrytou ovulací přišel i neustálý zájem o sex. I kdyţ ţeny v den ovulace s větší pravděpodobností iniciují styk, masturbují, sejdou se s milencem nebo vyhledají manţelovu společnost, 30 pravdou zůstává, ţe lidé obou pohlaví se o sex zajímají v kterémkoli okamţiku menstruačního cyklu. Muţi i ţeny se spolu milují, kdykoli na to mají náladu, aniţ by se řídili hormonálními událostmi. V porovnání s jinými zvířaty nás neuvěřitelně baví souloţit. Desmond Morris označil člověka za nejnadrţenějšího primáta světa". 31 (Bylo to ovšem předtím, neţ někdo studoval šimpanze bonobo.) Jiná zvířata, která často kopulují, například lvi, bonobové, datli sběrači, jestřábi a ibisové bílí, se sexuálním hrátkám oddávají kvůli kompetici spermií. Samci prvních tří skupin ţijí ve skupinách a o samice se dělí. Kaţdý z nich tudíţ musí kopulovat co nejčastěji, jinak riskuje, ţe samici oplodní spermie jeho kolegy. Jestřábi a ibisové se zase častou kopulací ujišťují, ţe svými spermiemi vytlačí spermie samců, s nimiţ jim partnerka mohla zahnout, zatímco sháněli potravu pro mladé. Protoţe je jasné, ţe lidstvo není promiskuitním druhem - dokonce i ty nejlépe organizované komuny provozující volnou lásku se záhy rozpadly vinou ţárlivého přivlastňování partnerů -, je pro nás nejzajímavější případ ibisů, koloniálně hnízdících monogamních tvorů, které obava z cizoloţství dohání k častým kopulacím. Jenţe takový pan ibis musí svou normu, sex šestkrát denně, plnit jen několik dní v roce - neţ jeho druţka naklade celou snůšku. Lidský samec musí souloţit dvakrát týdně po celá léta. 32 Skrytá ovulace ţen se však nemohla vyvinout pro muţské pohodlí. Koncem sedmdesátých let zaţila evoluční věda rozkvět spekulativního teoretizování o moţných příčinách tohoto jevu. Mnohé tehdy formulované myšlenky se vztahovaly pouze na lidi. Příkladem je nápad Nancy Burleyové, podle níţ se samice našich předků naučily zdrţenlivosti během ovulace, neboť pochopily, jaké bolesti a utrpení by je čekaly při porodu. Jenţe takové ţeny po sobě nezanechaly ţádné potomky, takţe vzácné výjimky, které svou ovulaci nepoznaly, se staly matkami lidského druhu. Skrytá ovulace však je znak, který sdílíme s některými druhy opic a nejméně s jedním lidoopem (s orangutanem). A stejný znak se objevuje téměř u všech ptáků. Pouze náš absurdně omezený antropocentrismus nám dříve umoţňoval naivně se domnívat, ţe skrytá ovulace je čímsi zvláštním. Navzdory tomu se nám vyplatí prokousat se různými pokusy o vysvětlení jevu, o němţ se Robert Smith svého času vyslovil jako o lidské reproduktivní nevyzpytatelnosti". Vrhá totiţ zajímavé světlo na teorii o kompe- 188

187 tici spermií. V zásadě existují dvě hlavní skupiny těchto vysvětlení. První skupina předpokládala, ţe skrytá ovulace zajišťuje, aby otcové neopouštěli svá mláďata. Druhá předpokládala pravý opak. Zastánci prvního názoru argumentovali takto: Protoţe muţ neví, kdy je jeho ţena plodná, musí s ní pobývat dlouho a mít s ní častý styk, neboť jen pak porodí jeho děti. To mu brání v páchání různých vylomenin a současně zajišťuje, ţe ţeně pomůţe s péčí o potomky. 33 V druhém případě se argumentovalo následovně: Jestliţe si samice chce vybrat mezi partnery, pak pro ni nemá smysl svou ovulaci rozhlašovat. Nápadná ovulace by přilákala několik samců a ti by o ni buď zápasili, nebo by se o ni dělili. Kdyby samice touţila po promiskuitě (a byla pro ni zařízena), aby obdobně jako u šimpanzů rozloţila otcovství mezi více samců, nebo kdyby jako u bizonů a rypoušů sloních chtěla vyprovokovat zápas mezi samci, z něhoţ by jako vítěz vyšel jen jeden nápadník, pak by se jí vyplatilo roztrubovat okamţik ovulace do světa. Kdyţ si však z nějakého důvodu přeje svobodně vybrat jediného partnera, vyplatí se jí ovulaci tajit. 34 Tato myšlenka má několik variant. Sarah Hrdyová vyslovila názor, ţe utajená ovulace je obranou proti infanticidě - manţel ani milenec neví, kdo je skutečným otcem. Donald Symons se domnívá, ţe ţeny díky stálé připravenosti ke styku svádějí záletníky, kteří jim přinášejí dary. L. Benshoof a Randy Thornhill poznamenali, ţe skrytá ovulace ţenám umoţňuje skryté páření s nadprůměrnými samci, aniţ by je jejich manţelé z něčeho podezírali. Pokud je pravda, ţe ovulace je před samicí (či před jejím podvědomím) utajená méně neţ před samcem, pak pro ni mohou být mimomanţelská dobrodruţství efektivnější, neboť ona ví", kdy se má sejít s milencem, zatímco manţel neví, kdy je jeho ţena nejplodnější. Jinými slovy, utajená ovulace je ţenskou zbraní v cizoloţné hře. 35 Vzrušující je, ţe taková úvaha otevírá moţnost závodů ve zbrojení mezi manţelkami a milenkami. Díky genům pro skrytou ovulaci je pro ţeny věrnost i nevěra snazší neţ pro muţe. Je to podivná představa a dosud nemáme tušení, kolik na ní můţe být pravdy, stojí však v nečekaně příkrém kontrastu k představě genetické solidarity mezi ţenami. Ţeny často konkurují jiným ţenám. Vrabčí války Právě konkurence mezi samicemi nám poskytuje poslední klíč k pochopení, proč se cizoloţství, a nikoli polygamie, stalo nejběţnějším prostředkem, jakým si muţi obstarávají více partnerek. Vlhovec červenokřídlý hnízdící 189

188 v kanadských rákosinách je polygamní. Samečci s nejlepšími teritorii mohou ke hnízděni ve svých teritoriích zlákat řadu samiček. Avšak samečci s nejpočetnějšími harémy jsou zároveň i nejlepšími svůdci zadaných samiček a stávají se otci největšího počtu mláďat, která se narodí v hnízdech jejich sousedů. Takţe si musíme poloţit otázku, proč se milenky úspěšného samce nestanou jeho dalšími manţelkami. Finské lesy obývá drobná sova jménem sýc rousný. V letech s hojností myší získají někteří samečci dvě partnerky, které zahnízdí ve dvou sousedních teritoriích. Na jiné samečky partnerky nezbudou. Samičky provdané za polygamisty vychovají o poznání méně mláďat neţ samičky ţijící s monogamními samci. Proč se ale za polygamisty vdávají"? Proč se nedají dohromady s některým osamělým mládencem ze sousedství? Jeden finský biolog je přesvědčen, ţe polygamisté své oběti klamou. Samička posuzuje potenciálního ţenicha podle počtu myší, které je schopen ulovit, kdyţ ji v rámci námluv krmí. V letech bohatých na myši uloví sameček tolik kořisti, ţe jako ideální partner zapůsobí na dvě samičky současně. Kaţdé z nich přinese víc myší, neţ by přinesl jediné samičce v normálním roce. 36 Jak se zdá, severské lesy jsou plné lstivých cizoloţníků. V osmdesátých letech rozpoutal vleklou debatu ve vědecké literatuře podobný návyk zjištěný u podezřele nevinně vyhlíţejícího ptáčka. Někteří samečci lejsků černohlavých ţijí ve skandinávských lesích v polygamii. Přivlastní si totiţ dvě teritoria podobně jako Sherman McCoy z Ohňostroje marnosti (The Bonflre of the Vanities) Torna Wolfea. Ten si vydrţoval náročnou manţelku v domě na Park Avenue a atraktivní milenku v levném nájemním bytě na druhé straně města. Biologií lejsků se zabývaly celkem dva výzkumné týmy a kaţdý z nich dospěl k jiným závěrům o jejich chování. Finové spolu se Švédy soudili, ţe samec klame milenku, která se domnívá, ţe není ţenatý. Norové naopak zjistili, ţe manţelka občas navštěvuje milenčino hnízdo a snaţí se ji odehnat. Proto si milenka nemůţe dělat iluze. Ví sice, ţe ji její lejsek můţe kdykoli opustit kvůli manţelce, zároveň však doufá, ţe pokud se s manţelčiným hnízdem stane něco nepředvídaného (a to se stává často), sameček se nastěhuje k ní a pomůţe jí s výchovou mláďat. Samečkovi jeho trik vychází pouze tehdy, je-li manţelčino hnízdo od milenčina hnízda natolik vzdáleno, ţe manţelka nemůţe milenku navštěvovat a trápit příliš často. Takţe lejsci podle Norů obelhávají své manţelky, nikoli své milenky. 37 Není tudíţ jisté, zda se obětí samčí proradnosti stává lejskova manţelka, nebo milenka. Jedno však jisté je - ţe bigamický lejsek černohlavý je malým vítězem, protoţe se během jedné sezony stane otcem dvou snůšek. 190

189 Samec naplní své prostopášné ambice na úkor samiček. Manţelce i milence by se dařilo lépe, kdyby si kaţdá přivlastnila jednoho manţela, neţ kdyţ se o něj musí dělit. José Veiga se rozhodl testovat názor, ţe věrného manţela je lepší podvádět neţ opustit. Za výzkumný objekt si vybral jednu kolonii vrabců v Madridu. Jen asi 10 % samečků v jeho kolonii bylo polygamních. Veiga selektivně odstraňoval některé samečky nebo samičky, čímţ testoval různé názory na to, proč více samečků neţije s větším počtem manţelek. Nejprve vyloučil představu o nepostradatelnosti samečků při výchově mláďat. Samičky ţijící s bigamisty odchovávaly stejný počet mláďat jako monogamně provdané samičky; musely jen usilovněji pracovat. Pak z kolonie odstranil některé samečky a sledoval, za koho se ovdovělé samičky znovu provdají. Postupně popřel představu, ţe samičky preferují nezadané samečky. Všechny se totiţ rády pářily se zadanými samečky, kdeţto svobodné mládence odmítaly. Nakonec odmítl představu, ţe samečci nemohou najít volné samičky; osmadvacet samečků se spárovalo se samičkami, které rok předtím vůbec neměly partnera. Pak hnízdní budky umístil blíţ k sobě, aby samečkům usnadnil dozor nad dvěma samičkami zároveň. Zjistil, ţe tato manipulace nijak nezvýšila celkovou míru polygamie. Nakonec mu zbylo jen jedno vysvětlení vzácného výskytu polygamie ve vrabčí kolonii - polygamii nedopustí první manţelky. Tak jako samečci střeţí své partnerky, tak samičky odhánějí a terorizují druhé snoubenky svých manţelů. Ukáţete-li provdané vrabčí samičce klícku s jinou samičkou, zaútočí na ni. Chová se tak pravděpodobně proto, ţe byť by svou snůšku mohla vyvést sama, je to se samečkovou pomocí mnohem jednodušší. 38 Podle mého názoru se lidé ibisům, vlaštovkám nebo vrabcům v mnohém podobají. Ţijí ve velkých koloniích. Samci navzájem soutěţí o místo na společenském ţebříčku. Většina samců je monogamních. V polygamii jim brání manţelky, které se odmítají dělit o manţely, neboť by se musely dělit o jejich příspěvky k péči o potomstvo. Přestoţe by děti vychovaly i samy, manţelova výplatní páska se vţdy hodí. Zákaz polygamního manţelství však samcům nebrání vyhledávat polygamní páření. Cizoloţství je běţné, nejběţnější je mezi vysoko postavenými samci a samicemi ze všech vrstev. Samci se před cizoloţstvím brání. Proto se své manţelky snaţí hlídat, jsou extrémně agresivní vůči jejich milencům a s manţelkami často kopulují, a to i tehdy, kdyţ ony nejsou plodné. Takto by vypadal antropomorfizovaný popis vrabčího ţivota. Jak by vypadal vrabcomorfizovaný" popis lidské společnosti? Lidé jsou ptáci ţijící ve velkých koloniích zvaných kmeny nebo města. Samečci spolu sou- 191

190 těţí v hromadění zdrojů a získávání postavení v rámci kolonie. Říkají tomu podnikání" nebo politika". Současně se usilovně dvoří samičkám, jeţ se o své samečky nemíní dělit s jinými samičkami. Jenţe mnoho samečků, zvláště těch zaslouţilejších, buď mění své samičky za mladší, nebo nasazuje parohy jiným samečkům a potají se páří s jejich (svolnými) druţkami. Nechtěl bych však zabředávat do detailů vrabčího světa. Lidé se od vrabců v mnohém podstatně liší. Například je v jejich koloniích mnohem nerovnoměrněji rozloţena vláda, moc a zdroje. Přesto se náš systém párování podobá systému párování koloniálních ptáků: spíše monogamii, či aspoň párové vazbě kombinované s hojným cizoloţstvím neţ klasické polygamii. Vznešený divoch neţil ani zdaleka v blaţené sexuální rovnoprávnosti. Spíš trpěl věčným stihomamem, ţe mu soused nasadí parohy, a zároveň sám parohy touţil nasadit. Není divu, ţe lidská sexualita je ve všech společnostech především a hlavně soukromou záleţitostí, záleţitostí, kterou se lidé zabývají potají. Coţ ani zdaleka neplatí v případě bonobů, zato u ptáků ano. Vysoké procento levobočků v ptačích hnízdech bylo šokem, protoţe jen málokterý přírodovědec předtím pozoroval cizoloţné páření. Ptáci to dělají tajně. 39 Zelenooká příšera Paroháčská paranoia je hluboce zakořeněnou lidskou vlastností. Závoje, gardedámy, přísná izolace purda", v níţ musí ţít indické muslimky, ţenská obřízka a pásy cudnosti - to vše dokazuje všeobecně rozšířenou obavu muţů z paroháčství a všeobecné přesvědčení, ţe manţelkám a jejich potenciálním milencům není co věřit (neboť proč je jinak obřezávat?). Margo Wilsonová a Martin Daly z kanadské McMasterovy univerzity studovali fenomén lidské ţárlivosti a dospěli k závěru, ţe ji lze vysvětlit z evolučního hlediska. Ţárlivost je lidskou univerzálií", setkáváme se s ní ve všech kulturách. Antropologové ze všech sil pátrají po společnosti bez ţárlivosti, aby tak dokázali, ţe jde o patologický cit, který nám lidem vnucují společenské tlaky. Navzdory jejich snaze se neustále ukazuje, ţe sexuální ţárlivost je neoddělitelnou součástí našeho lidství. Ţárlivost, ten Démon s pohledem Gorgoniným, Spaluje květy rozkoše, jeţ přináleţí jiným, Zlost se mu třpytí v očích, kdyţ krabatí své vrásky A zamořuje půvab ryzí a věrné Lásky."

191 Wilsonová s Dalym jsou přesvědčeni, ţe studium lidské společnosti odhalilo soubor hluboce zakořeněných představ, které se od sebe liší v detailech, ale monotónně se shodují v abstraktním pohledu". Mají na mysli společensky uznaný sňatek, přirovnávání cizoloţství k útoku na majetek, oceňování ţenské cudnosti, zaměňování,ochrany' ţen s jejich ochranou před sexuálním kontaktem a častý výskyt situací, kdy nevěra vyprovokuje násilí". Muţi se tedy vţdy a všude chovali, jako by jim patřily vaginy jejich manţelek. 41 Wilsonovou a Dalyho dále zaujala skutečnost, ţe lásku pokládáme za pozitivní cit, ale ţárlivost si ošklivíme, přestoţe jde zjevně o dvě strany téţe mince - jak jistě dosvědčí kaţdý, kdo byl někdy zamilovaný - a dva projevy vlastnické stránky sexuality. Mnoho moderních párů jistě zjistilo, ţe absence ţárlivosti není ve vztahu zklidňujícím prvkem, ale naopak příčinou nejistoty. Jestliţe on nebo ona neţárlí, kdyţ já věnuji pozornost jiné ţeně nebo muţi, pak jej nebo ji nezajímá, zda náš vztah přetrvá. Psychologové zjistili, ţe vztahy bez ţárlivých výstupů se udrţí s menší pravděpodobností neţ vztahy ţárlivých dvojic. Othello by nám potvrdil, ţe i pouhé podezření z nevěry můţe v muţi vyvolat záchvat vzteku a dohnat jej k vraţdě vlastní ţeny. Othello byl smyšlená postava, ale i mnoho dnešních skutečných Desdemon zaplatilo za ţárlivost svých manţelů ţivotem. Slovy Wilsonové a Dalyho je hlavní příčinou konfliktů, které vedou k vraţdě manţelky, manţelovo zjištění nebo podezření, ţe je mu ţena nevěrná nebo se ho chystá opustit". Jedním z důvodů, proč muţ, který v ţárlivosti zavraţdil manţelku, málokdy vyvázne od soudu s poukazem na duševní chorobu, je dávná tradice angloamerického zvykového práva, podle níţ je zabití nevěrné ţeny činem rozumného muţe". 42 Moje interpretace ţárlivosti vás moţná zaráţí svou banalitou. Koneckonců opatřila pouze evolučním nátěrem cosi, co všichni dobře známe z kaţdodenního ţivota. Z hlediska sociologů a psychologů však hlásám heretické nesmysly. Psychologové na ţárlivost dlouho nahlíţeli jako na patologický jev, jako na cosi, co by mělo být potlačováno a za co by se lidé měli stydět - cosi, čím věčná svůdkyně jménem společnost" zkazila lidskou povahu. Ţárlivost údajně dokazuje nízké sebevědomí a citovou závislost. V tom mají psychologové ostatně pravdu a evoluční teorie s nimi souhlasí. Muţ, který ve vztahu k manţelce postrádá sebevědomí, je přesně tím muţem, jemuţ manţelka nasadí parohy. Má totiţ dost důvodů, aby si pro své děti hledala lepšího otce. Díky této argumentaci můţeme pochopit i podivnou a zdánlivě znepokojivou skutečnost, ţe manţelé znásilněných ţen zaţívají těţší traumata a s větší pravděpodobností své ţeny zahrnují 193

192 výčitkami, jestliţe násilník oběť znásilnění fyzicky neporanil. Fyzické zranění je pro ně důkazem, ţe manţelka kladla odpor. Manţelé mohou být evolučně naprogramováni k paranoidním představám, ţe jejich manţelky nikdo neznásilnil, ale ţe si o to samy řekly". 43 Paroháčství je asymetrický problém. Nasazuje-li parohy manţel, ţena z genetického hlediska nic neztrácí. V opačném případě muţ riskuje, ţe bude vychovávat cizí dítě. A výzkumy skutečně prokázaly, ţe kdyţ lidé spatří miminko, mnohem častěji řeknou: To maličké je celý táta," jako by chtěli tatínka ukonejšit. Neříkají: To je celá máma," přičemţ na podobnost s tatínkem nejčastěji upozorňuji příbuzní z matčiny strany. 44 Ne ţe by se ţeny neobávaly nevěry svých manţelů; manţel je můţe opustit, můţe pro své milenky mrhat časem a penězi nebo se můţe nakazit odpornou nemocí. Faktem však zůstává, ţe muţi se nevěry svých manţelek obávají víc. V historii a právu najdeme mnohá svědectví tohoto jevu. Ve většině společností byla ţenina nevěra nemyslitelná a přísně stíhaná, kdeţto muţova nevěra se promíjela nebo odbývala lehkými tresty. Ještě v 19. století mohl v Británii podvedený manţel zaţalovat svého soka za zločin cizoloţství". 45 Dokonce i mezi ostrovany z Trobriandu, jeţ roku 1927 Bronislaw Malinowski opěvoval jako lid neznající pohlavní zdrţenlivost, se ţeny usvědčené z cizoloţství odsuzovaly k smrti. 46 Takový dvojí metr je kapitálním příkladem existence diskriminujícího sexismu ve společnosti. Obvykle je takto i hodnocen, aniţ by o něm někdo dál přemýšlel. Právo však nikdy nebylo diskriminační ve vztahu k jiným zločinům. Za vraţdu nebo krádeţ nebyly ţeny trestány přísněji neţ muţi, nebo to alespoň ţádný právní kodex nepřikazoval. Čím je tedy cizoloţství tak zvláštní? Protoţe je v sázce muţská čest? Proč potom stejně přísně netrestat cizoloţné muţe? To by je odstrašilo stejně účinně, jako tresty odstrašují ţeny. Nebo snad spolu muţi kooperují ve válce pohlaví? Nesmysl, vţdyť nekooperují v ničem jiném. Právo v tomto ohledu hovoří dost jasně. Všechny dosud známé právní systémy definují cizoloţství s ohledem na rodinný stav ţeny. Rodinný stav cizoloţného muţe nehraje roli." 47 A to proto, ţe zákon netrestá cizoloţství jako takové, ale moţnost přivedení cizího dítěte do rodiny. Jakoţ i pouhou nejistotu, která v tomto ohledu z cizoloţství vzniká. Manţelovo cizoloţství tyto následky nemá." 48 Kdyţ se v románu Thomase Hardyho Tess z ďurbervillů svěří Angel Clare o svatební noci své novomanţelce, ţe před ní poznal i jiné ţeny, ona mu s úlevou sdělí, kterak kdysi podlehla Alekovi z ďurbervillů a porodila mu dítě, které krátce nato zemřelo. Věří, ţe si své prohřešky navzájem odpustí. 194

193 Odpusť mi, jako já ti odpouštím. A já ti odpouštím, Angeli!" Ty - ano, ty odpouštíš." Coţ neodpustíš i ty mně?" Ach Tess, v tvém případě nelze odpustit. Uţ nikdy nebudeš taková jako dříve. Můj Boţe - jak odpuštěním nazývat tak - tak groteskní ţonglérství!" Ještě té noci ji Clare opustí. Dvorská láska Lidský systém párování je značně komplikován institucí dědičného bohatství. Schopnost dědit po rodičích bohatství či postavení ovšem není výjimečně lidskou vlastností. Známe případy ptáků, kteří dědí rodičovská teritoria, pokud nějaký čas zůstanou s rodiči a pomohou jim s výchovou následných snůšek. Hyeny dědí po svých matkách postavení ve smečce (u hyen jsou samice dominantní a často i větší). Obdobná situace je u některých opic a lidoopů. Ale teprve lidé povýšili tyto zvyky na umění. A většinou se snaţí odkázat své bohatství spíše synům neţ dcerám. Coţ je na první pohled zvláštní. Muţ, který své bohatství odkáţe dceři, pravděpodobně zjistí, ţe po ní bude dědit několik jeho vnuček. Muţ, který je odkáţe synovi, zjistí, ţe po něm dědí několik osob, kteří mohou, ale nemusí být syny jeho syna. V několika málo matrilineárních společnostech (kde se následnictví a příbuzenství počítá po mateřské linii) skutečně existuje taková míra promiskuity, ţe si muţi nemohou být jisti svým otcovstvím; v takových společnostech plní otcovskou roli vůči svým synovcům strýcové. 49 Ve výrazněji stratifíkovaných společnostech navíc chudí lidé při dědictví protěţují své dcery. Nejde jim však o pojištění paternity, ale o skutečnost, ţe se chudá dcera dočká potomstva spíše neţ chudý syn. Synové feudálního nevolníka mohli docela dobře zůstat bezdětní, zatímco jeho dcery se mohly dostat na místní hrad a skončit jako plodné konkubíny hradního pána. V anglickém hrabství Bedfordshire se dochovaly záznamy z 15. a 16. století; lze z nich vyčíst, ţe rolníci odkazovali víc majetku dcerám. 50 V 18. století měli rolníci v německém Východním Frísku v oblastech, kde místní populace stagnovala, záhadný přebytek dcer v rodinách. Naopak v oblastech, kde populace rostla, měli přebytek synů. Těţko se ubránit dojmu, ţe třetí a čtvrtí synové byli pro rodiny přítěţí, pakliţe se jim nenabízelo dost příleţitostí k zaměstnání, a rodiče se k nim jako k přítěţím v okamţiku narození zachovali. To vedlo k nadbytku ţen ve stagnujících populacích

194 Na vrcholu společenského ţebříčku však převaţovaly opačné předsudky. Středověcí velmoţové zavírali mnoho svých dcer do klášterů. 52 Boháči na celém světě vţdy protěţovali své syny, a často jen jednoho z nich. Bohatý nebo mocný otec, který své postavení či prostředky odkázal svým synům, jim odkazoval vše, co potřebovali, aby se stali úspěšnými svůdci se spoustou levobočků. Bohaté dcery takové šance neměly. Vede to ke kuriózním důsledkům. Ukazuje se totiţ, ţe to nejlepší, co můţe udělat kterýkoli muţ nebo ţena, je zplodit legitimního dědice bohatému muţi. Z takové logiky plyne, ţe svůdci by měli být vybíraví. Měli by svádět ţeny s nejlepšími geny jakoţ i ţeny nejlepších manţelů, které mohou porodit potenciálně nejplodnější syny. Středověk toto pravidlo povýšil na umění. Svádění bohatých dědiček a nasazování parohů velkým feudálům bylo pokládáno za nejvyšší formu dvorské lásky. Turnaje nebyly ničím jiným neţ příleţitostmi, při nichţ mohli potenciální svůdci okouzlit vznešené dámy. Erasmus Darwin o tom napsal: Zápasili kanci s kly běloskvoucími A mohutným štítem kryli tupé rány, Zatímco ţenská druţina, v němém úţasu, Vítěze vyhlíţela obdivnými zraky - Kdyţ Rytíř Rytířů, jak psáno v romancích, Pozdvihne dřevec svůj v sedle na bujném hřebci; On, jehoţ odvaha skvěje se v plné pýše, Chválen jest za své činy, a dekorován řetězem, Před Kráskou svou pokleká, před jejím úsměvem." 53 V dobách, kdy nejstarší legitimní syn velkého pána dědil s jeho bohatstvím i jeho polygamii, se stalo nasazování parohů takovým pánům skutečným sportem. Tristan měl zdědit cornwallské království svého strýce krále Marka. Kdyţ pobýval v Irsku, přehlíţel návrhy krásné Isoldy, dokud se o ni nezačal ucházet jeho královský strýc. Vyděsil se, ţe můţe přijít o své dědictví, a rozhodl se je zachránit alespoň pro svého syna. A Isolda ho náhle začala zajímat. Takto alespoň starý příběh interpretovala Laura Betzigová. 54 Betzigová zahrnula do své analýzy středověkých dějin i myšlenku, ţe plození bohatých dědiců bylo hlavní příčinou sporů mezi církví a státem. V 10. století a krátce po něm došlo k sérii vzájemně propojených událostí, v jejichţ důsledku upadala moc králů a zvyšovala se moc lokálních feudálních velmoţů. Následně a v souvislosti s upevněním primogenitumí (prvorozenecké) dědičnosti feudálních lén začali šlechtici věnovat více po- 196

195 zornosti plození legitimních dědiců, na něţ by přešly jejich tituly. Rozváděli se s neplodnými ţenami a předávali veškerý majetek prvorozeným synům. Zhruba v téţe době porazilo obrozené křesťanství své protivníky a stalo se dominantním náboţenstvím severní Evropy. Tehdejší církev byla přímo posedlá tématy sňatku, rozvodu, polygamie, cizoloţství a incestu. Navíc začala zhruba od 10. století rekrutovat své kněze a mnichy právě z řad aristokracie. 55 Sexuální témata, na která se zaměřovala tehdejší církev, se velmi lišila od témat, jeţ dominovala v učení svatého Pavla. Církev se skoro nevyslovovala k polygamii nebo k plození levobočků, ačkoli obojí bylo běţné a rozcházelo se s doktrínou. Naopak se soustředila na tři okruhy otázek:. Za prvé na rozvod, druhé manţelství a adopci; za druhé na zaměstnávání kojných a pohlavní styk ve dnech, kdy liturgická pravidla ţádala zdrţenlivost; a konečně za třetí na incestní" sňatky mezi příbuznými, a to aţ do sedmého kolena. Ve všech třech případech se zdá, ţe se církev snaţila bránit velmoţům v plození legitimních dědiců. Kdyby se některý muţ kolem roku 1100 řídil církevními předpisy, pak by se nesměl rozvést s neplodnou chotí, nesměl by se znovu oţenit před její smrtí, nesměl by adoptovat dědice, jeho manţelka by nesměla svěřit dceru kojné a uspíšit tak své nové početí s nadějí na narození syna, nesměl by se svou ţenou spát tři týdny o Velikonocích, čtyři týdny o Vánocích a jeden aţ sedm týdnů o Svatodušních svátcích jakoţ ani o nedělích, středách, pátcích a sobotách -coţ byly dny půstů a modliteb - a navíc o nejrůznějších svátečních dnech". Konečně by nesměl zplodit legitimního dědice s ţádnou ze svých sestřenic do sedmého kolena, coţ vylučovalo všechny šlechtické dívky do vzdálenosti tří set kilometrů. To vše působí jako soustředěný útok církve proti plození šlechtických dědiců. Přičemţ celý zápas mezi církví a státem o dědictví - to jest o manţelství - začal aţ tehdy, kdy církev do svých řad začala rekrutovat mladší bratry legitimních dědiců". Jednotlivci v řadách církve (vydědění mladší synové) ovlivňovali sexuální morálku, aby tak zvýšili bohatství církve, případně aby získali zpět ztracené majetky. Výstiţným podobenstvím pro celé dějiny vztahů mezi církví a státem je příběh Jindřicha VIII., který rozpustil kláštery po roztrţce s Římem, kdyţ Řím neschválil jeho rozvod s Kateřinou Aragonskou, která mu nedokázala porodit syna. 56 Středověké rozpory mezi církví a státem nejsou ojedinělým příkladem sporů ohledně koncentrace bohatství. Prvorozenecké právo je jedinečným prostředkem, jak udrţet bohatství - a jeho potenciál pro polygamii - nedotčené po řadu generací. Existují však i jiné způsoby. Jak známo, nejrychlejší cestou k bohatství byl odjakţiva sňatek s bohatou dědičkou. Rozumí 197

196 se, ţe strategické manţelství a primogenitura jsou protichůdné tendence. Kdyby totiţ ţeny nic nedědily, nemělo by smysl ţenit se s dcerami bohatých muţů. V Evropě mezi evropskými královskými dynastiemi, v nichţ se ţeny mohly stát dědičkami trůnu (jestliţe dynastie vymřela po meči), byly takové výhodné partie někdy uzavírány. Eleonora Akvitánská tak britským králům přinesla pořádný kus Francie. Válka o španělské dědictví vzplála jen proto, aby francouzští králové nezískali strategickým manţelstvím vládu nad Španělskem. I zchudlí angličtí aristokrati, kteří se za eduardovské éry ţenili s dcerami amerických milionářů, jsou důkazem, ţe spojení významných rodin bylo vţdy nástrojem koncentrace bohatství. Jinou strategií, často uplatňovanou otrokářskými rodinami na americkém jihu, bylo udrţet bohatství v rámci rodiny. Nancy Wilmsenová Thornhillová z Novomexické univerzity zjistila, ţe v těchto rodinách si bratranci velmi často brali vlastní sestřenice. Kdyţ pátrala v rodokmenech čtyř jiţanských rodin, zjistila, ţe plná polovina jejich manţelství sestávala buď ze sňatku s příbuzným, nebo z výměny sester (dva bratři se oţenili se dvěma sestrami). V severních státech se ve stejnou dobu vyskytl příbuzenský sňatek jen u 6 % rodin. Na těchto výsledcích je zvlášť zajímavé, ţe je Thornhillová předem očekávala. Koncentrace bohatství je totiţ snadnější u půdy, jejíţ hodnota je dána její vzácností, neţ při obchodování, mnohem závislejším na přízni štěstěny. 57 Thornhillová dále zdůraznila, ţe stejně jako mají někteří lidé zájem vyuţívat manţelství ke koncentraci bohatství, mají jiní lidé zájem prosazovat pravý opak. Zvláště králové mají jak zájem, tak i dostatek moci, aby svá přání dokázali prosadit. To vysvětluje jinak dost nepochopitelný fakt, ţe takzvaná incestní manţelství mezi bratranci a sestřenicemi jsou přísně stíhaná jen v některých společnostech. V kaţdém případě platí, ţe nejpřísnější regulační pravidla platí v nejstratifikovanějších společnostech. Rovnostářští Indiáni z brazilského kmene Trumai se manţelstvím mezi bratrancem a sestřenicí pouze smějí. Východoafričtí Masajové, mezi nimiţ existují značné majetkové rozdíly, takové manţelství trestají krutým bičováním". Mezi Inky by kaţdého, kdo by se oţenil s příbuznou ţenského pohlaví (široce definovanou), čekalo vypíchnutí očí a následné čtvrcení. Výjimkou byl pochopitelně panovník: jeho první manţelkou byla jeho vlastní sestra a počínaje Pačakutim se Inkové ţenili i se všemi nevlastními sestrami. Thornhillová dospěla k závěru, ţe tato pravidla neměla nic společného s incestem. Jejich jediným smyslem bylo zabránit koncentraci bohatství v jiných neţ vladařských rodinách, přičemţ vladařské rodiny se z těchto zákonů vymaňovaly

197 Darwinistická historie Tomuto typu vědeckých úvah se říká darwinistická historie. Nemusí nás překvapovat, ţe z ní skuteční historici měli ohromnou legraci. Z jejich hlediska nevyţaduje koncentrace bohatství ţádné další vysvětlení. Z hlediska darwinistů musela (nebo dosud musí) slouţit účelům reprodukce: s jinou měnou přírodní výběr nehraje. Pokud studujeme tetřívky nebo rypouše v jejich přirozeném prostředí, jsme si vcelku jisti, ţe usilují o úspěch při reprodukci. Tvrdit totéţ o lidech je mnohem obtíţnější. Lidé zajisté o cosi usilují, většinou však o peníze, moc, bezpečí nebo štěstí. Skutečnost, ţe tyto hodnoty nepřevádějí do počtu dětí, bývá uváděna jako popření evolučního přístupu ke studiu člověka. 59 Jenţe evolucionisté netvrdí, ţe by vyjmenovaná měřítka úspěchu platila i v dnešní době jako poukázky na početné potomstvo. Tvrdí jen, ţe platila v minulosti. A ač to zní podivně, do jisté míry platí dodnes. Úspěšní muţi se častěji neţ neúspěšní ţení podruhé a bohatí lidé mívají dokonce i nyní, kdy jim antikoncepce brání převádět finanční prostředky na reprodukční úspěšnost, buď stejně, nebo více dětí neţ chudí lidé. 60 Přesto je nápadné, ţe lidé v západních zemích mají méně dětí, neţ by mít mohli. Tímto problémem se zabýval i Bill Irons z chicagské Severovýchodní univerzity. Domnívá se, ţe lidé nikdy nezapomínali poskytnout svým dětem dobrý start do ţivota". Nikdy nechtěli obětovat kvalitu svých dětí na úkor jejich počtu. Kdyţ se proto někdy počátkem demografického přechodu k nízké porodnosti stalo vzdělání podmínkou úspěchu, byli lidé připraveni sníţit počet svých dětí, aby je mohli poslat do škol. Přesně tak vysvětlují dnešní obyvatelé Thajska, proč mají méně dětí, neţ měli jejich rodiče. 61 Od dob, kdy jsme ţili jako lovci a sběrači, se v nás neodehrála ţádná genetická proměna. Hluboko v mysli dnešního muţe zůstává několik lovecko-sběračských zásad: Snaţ se získat moc a vyuţij ji k okouzlení ţen, které ti porodí dědice, snaţ se získat bohatství a vyuţij je ke svádění ţen jiných muţů, které ti porodí levobočky. Začalo to muţem, který se výměnou za krátké dobrodruţství podělil se ţenou svého souseda o kus cenné ryby nebo o med lesních včel, a končí to popovým idolem, který s modelkou po boku nastupuje do svého mercedesu. Od ryb aţ po mercedesy kráčejí dějiny stále svou cestou: přes koţešiny a korálky, pluhy a dobytek, meče a hrady. Bohatství a moc jsou prostředkem k získání ţen, ţeny jsou prostředkem ke genetické nesmrtelnosti. Obdobně se i v mysli moderní ţeny odehrávají jednoduché lovecko-sběračské počty, jeţ se vyvinuly natolik nedávno, ţe se dosud nemohly změ- 199

198 nit: Snaţ se získat obětavého manţela, který tvým dětem zajistí jídlo a bezpečí; snaţ se získat milence, který tvým dětem zajistí prvotřídní geny. Jen velmi šťastné ţeny získají obojí od téhoţ muţe. Začalo to ţenou, která si vzala nejlepšího z neţenatých lovců kmene a navázala poměr s nejlepším ţenatým lovcem, čímţ svým dětem zajistila bohatý přísun potravy. Končí to mladou manţelkou starého papaláše, jejíţ dítě nápadně připomíná jejího bodygarda. Muţi zde jsou proto, aby ţeny mohly vyuţívat jejich otcovskou péči, bohatství a geny. Zdá se vám to cynické? Většina příběhů z lidské historie je mnohem cyničtějších. 200

199 K a p i t o l a o s m á Zpohlavnění mysli Ţádný ţeny, ţádnej pláč. Bob Marley Ach ţeny, ty, jeţ mučí nás a souţí, Neustále si připomínám. Od Kalamazoo po Kamčatku Na ţenách nás trápí - muţi. Ogden Nash/ Kurt Weill Severoamerický hraboš Microtus pinetorum je monogamní druh hlodavce, jehoţ samci pomáhají samicím s výchovou dětí. Samci i samice tohoto druhu mají podobný mozek. Zvláště hipokampus, prouţek tkáně v mozkové komoře, je u obou pohlaví stejně velký. Kdyţ se mají orientovat v bludišti, daří se oběma pohlavím zhruba stejně. S jiným severoamerickým druhem, hrabošem pensylvanským (Microtus pennsylvanicus), se věci mají úplně jinak. Je polygamní. Samci, kteří musí navštěvovat roztroušené nory mnoha svých manţelek, denně urazí delší kus cesty neţ samice a lépe a rychleji se orientují v bludištích. Jejich mozky jsou lépe uzpůsobeny pro řešení prostorových úloh. 1 Podobně jako samci hrabošů pensylvánských jsou i lidští samci lépe přizpůsobeni k řešení prostorových úloh. Kdyţ muţi pozorují z různých úhlů tvary dvou předmětů a hádají, zda jsou totoţné, nebo kdyţ odhadují, zda jsou dvě sklenice stejně naplněné, nebo kdyţ řeší úkoly zahrnující orientaci v prostoru, vedou si lépe neţ ţeny. Jak se zdá, u různých druhů polygamie nějak souvisí s prostorovou orientací. 201

200 Stejní, nebo rovnoprávní? Muţská a ţenská těla se liší. Tyto rozdíly jsou přímým důsledkem evoluce. Ţenská těla jsou uzpůsobena potřebám těhotenství a rození dětí jakoţ i sběru rostlinné potravy. Muţská těla slouţí k boji o postavení mezi samci, k boji o ţeny a k získávání masité potravy pro rodinu. Muţské a ţenské mysli se liší. Tyto rozdíly jsou přímým důsledkem evoluce. Ţenské mysli jsou uzpůsobeny potřebám těhotenství a rození dětí jakoţ i sběru rostlinné potravy. Muţské mysli slouţí k boji o status mezi samci, k boji o ţeny a k získávání masité potravy pro rodinu. První odstavec zní banálně, druhý kacířsky. Představa, ţe muţi a ţeny mohou mít rozdílnou mysl, nahání hrůzu kaţdému humanitnímu vědci a všem osobám vyznávajícím módní ideologii takzvané politické korektnosti. Přesto na svém tvrzení trvám, a to ze dvou důvodů. Za prvé je logicky neprůstřelné. Jak jsem ukázal ve dvou předcházejících kapitolách, potýkali se muţi a ţeny během své dlouhé evoluce s rozdílnými evolučními tlaky. Uspěli ti z nich, jejichţ mozky je vedly k chování, které na tyto tlaky nejlépe odpovědělo. Za druhé se opírám o nezvratné důkazy. Fyziologové a psychologové začínají nesměle a váhavě, zato však s narůstající přesvědčivostí dokazovat rozdíly mezi muţským a ţenským mozkem. Často své výzkumy zahajují s odhodláním ţádné rozdíly nenajit, a nakonec však najdou nové důkazy jejich existence. Muţské a ţenské mozky se samozřejmě neliší ve všem. Většina znaků je naopak identická a většina povídaček o rozdílech mezi ţenským a muţským mozkem není nic neţ prachsprostý sexismus. Navíc se všechny znaky ohromně překrývají. Byť můţeme směle zobecnit, ţe muţi jsou vyšší neţ ţeny, nejvyšší ţena ve velké skupině lidí bude pravděpodobně vyšší neţ nejniţší muţ. Obdobně platí, ţe i kdyţ je v některých duševních činnostech průměrná ţena úspěšnější neţ průměrný muţ, vţdy se najdou ţeny méně úspěšné. A naopak. Avšak důkazy, které potvrzují existenci jistých rozdílů mezi průměrným muţským a průměrným ţenským mozkem, nelze jednoduše smést ze stolu. Rozdíly, za které vděčíme evoluci, jsou z definice vrozené". Jakékoli tvrzení o existenci vrozených rozdílů mezi muţi a ţenami však děsí svědomí dnešního člověka, protoţe zdánlivě ospravedlňuje nespravedlivé předsudky. Kam se podějí naše snahy o spravedlivou společnost, získají-li muţi pro svůj sexismus vědeckou" podporu? Podejte muţům prst nerovnosti, a oni si vezmou celou ruku nespravedlnosti. Viktoriáni věřili, ţe ţeny se od muţů liší natolik, ţe by neměly ani volit. Ještě v 18. století někteří muţi zcela váţně tvrdili, ţe ţeny nejsou schopny racionálně uvaţovat. Tyto obavy mají své opodstatnění. Ale skutečnost, ţe lidé v minulosti 202

201 zveličovali rozdíly mezi pohlavími, ještě neznamená, ţe takové rozdíly neexistují. Neexistuje ţádný apriorní důvod, proč by ţeny a muţi měli mít identickou mysl. Na tom nic nezmění ani naše nejtouţebnější přání. Rozdílnost není nerovnoprávnost. Chlapci si hrají s flintičkami, děvčátka s panenkami. Moţná za to můţe výchova, moţná geny, ale jedno není lepší" neţ druhé. Čili jak napsal antropolog Melvin Konner: Muţi jsou agresivnější neţ ţeny a ţeny projevují přinejmenším k novorozencům a dětem více citu neţ muţi. Můţete mi vytýkat, ţe to zní jako klišé, vaše výtky na skutečnosti nic nezmění." 2 Předpokládejme dále, ţe rozdíly v ţenské a muţské mentalitě existují. Je-li tomu tak, je správné se chovat, jako kdyby neexistovaly? Předpokládejme, ţe chlapci jsou průbojnější neţ dívky. Neznamená to například, ţe bychom měli dívky vzdělávat odděleně od chlapců? Skutečně existují důkazy o tom, ţe dívky dosahují lepších školních výsledků, jsou-li vzdělávány v nekoedukovaných školách. Společné vzdělávání obou pohlaví nemusí být příliš férové. Jinak řečeno, budeme-li předpokládat, ţe se obě pohlaví neliší ve svých mentalitách, a pomineme-li důkazy svědčící pro odlišnosti, budeme stejně nespravedliví, jako kdybychom tvrdili, ţe se obě pohlaví liší, a ona byla identická. Dlouho jsme předpokládali, ţe důkazní povinnost spadá na ty, kdo věří ve vrozené rozdíly mezi muţem a ţenou. Mohli jsme se však mýlit. Muži a mapy Úvod máme za sebou, přejděme proto k důkazům. Předpoklad, ţe evoluce vedla k rozdílné mentalitě muţů a ţen, se opírá o tři úvahy. Za prvé, ţe muţi i ţeny jsou savci - a u všech savců existují sexuální rozdíly v chování. Jak napsal Charles Darwin, nikdo nezpochybňuje, ţe se býk ve svých sklonech liší od krávy, kanec je jiný neţ bachyně a hřebec je jiný neţ kobyla". 3 Za druhé, ţe muţi i ţeny jsou příbuzní lidoopům - a pro všechny lidoopy je typické, ţe samci jsou agresivní vůči jiným samcům a snaţí se pářit se samicemi, zatímco samice svědomitě pečují o svá mláďata. Za třetí, ţe muţi i ţeny jsou lidé, kteří se vyznačují jedním zvláštním znakem: dělbou práce mezi pohlavími. Zatímco šimpanz a šimpanzice hledají stejnou potravu, muţi a ţeny si prakticky ve všech předzemědělských společnostech rozdělili úkoly. Muţi pátrali po zdrojích, které byly pohyblivé, vzdálené a většinou nepředvídatelné (obvykle po mase), zatímco ţeny, obtíţené dětmi, měly na starosti zdroje statické, blízké a předvídatelné (obvykle rostliny)

202 Člověk není lidoop s nezvykle malými rozdíly mezi pohlavími. Spíše opak je pravdou. Člověk můţe být docela dobře savcem s největší existující dělbou práce a tím i největšími mentálními rozdíly mezi samci a samicemi. Jestliţe však lidstvo přičetlo dělbu práce k seznamu příčin pohlavní dvojtvárnosti, pak z něj na oplátku odečetlo vliv otcovské péče. Mezi duševními vlastnostmi, ve kterých se obě pohlaví údajně liší, vystupují čtyři, které se ve všech typech psychologických testů projevují jako opakovatelné, měřitelné a nepřehlédnutelné. Za prvé - dívky jsou nadanější pro verbální úlohy. Za druhé - chlapci jsou lepší v matematice. Za třetí - chlapci jsou agresivnější. A konečně za čtvrté - chlapci lépe zvládají některé vizuálně-prostorové úlohy, ale v jiných vizuálně-prostorových úlohách je dívky překonají. Zjednodušeně řečeno, průměrní chlapci se lépe vyznají v mapách a průměrné dívky lépe hodnotí povahy a nálady. 5 (Podotkněme ještě, ţe gayové se v některých ohledech podobají spíše dívkám neţ heterosexuálním muţům. 6 ) Na problematice vizuálně-prostorových úloh je pozoruhodné, ţe s její pomocí bývalo obhajováno tvrzení, ţe muţi jsou přirozeně polygamní. 7 Vycházelo se přitom s analogie s hraboši popsané v úvodu této kapitoly. Jednoduše řečeno, polygamní pan hraboš si musí pamatovat, jak se dostane od jedné samičí nory ke druhé. A není sporu, ţe u mnoha polygamních zvířat včetně nám blízkých orangutanů si samec hlídá teritoria několika samic. Vyzvete-li lidi, aby v duchu srovnali dva pootočené obrázky nebo předměty a určili, zda jsou identické, dosáhne asi jen čtvrtina ţen takových výsledků jako průměrný muţ. Tento rozdíl mezi pohlavími narůstá během dětství. Mentální porovnávání podobných předmětů je podstatou čtení map. Je však velmi odváţné tvrdit, ţe muţi chtějí být polygamní, protoţe se vyznají v mapách a protoţe analogické tvrzení platí pro hrabošovité hlodavce. Navíc jsou ţeny v řešení některých prostorových úloh schopnější neţ muţi. Irwin Silverman a Marion Ealsová z Yorské univerzity v Torontu dospěli k názoru, ţe muţské výkony při mentálním srovnávání pootočených předmětů nemají nic společného s polygamními hraboši, hlídajícími svá teritoria s mnoha samičími norami. Muţské výkony prý odráţejí jinou a zcela konkrétní zvláštnost lidské historie. V pleistocénu, kdy rané lidstvo ţijící na kulturní úrovni lovců a sběračů obývalo africké pláně, se muţi specializovali na lov. Potřebovali tudíţ lepší prostorový odhad, aby svými zbraněmi zdárně zasáhli pohyblivé cíle, aby dokázali zhotovovat nástroje a aby se orientovali na loveckých výpravách daleko od svých tábořišť. Na takové vysvětlení by mohl přijít kaţdý. Silverman a Ealsová si však poloţili i další otázku. Které prostorové schopnosti potřebují ţeny lovců 204

203 a sběračů, zatímco muţi se bez nich obejdou? Napadlo je, ţe ţeny musí být všímavější. Nesmí jim uniknout, kde najdou kořínky, houby, bobule a jedlé rostliny. Musí se orientovat podle jemných náznaků terénu, aby to vše dokázaly najít. Silverman s Ealsovou pak provedli sérii experimentů, ve kterých si jejich studenti měli pamatovat, jaké objekty viděli na obrázku, nebo měli nějaký čas pobýt v místnosti a vzápětí si vybavit, jaké předměty tam viděli (před druhým pokusem jim bylo řečeno, ţe v místnosti mají jen počkat, dokud nebude vedle připraven následující experiment). Při kaţdé zkoušce objektové a lokační paměti se ţenám dařilo o 60 % lépe neţ muţům. Ukázalo se, ţe na starých vtipech o muţích, kteří všechno ztrácejí a musí se ptát manţelek, kde ztracené věci odloţili, je zrnko pravdy. Tento rozdíl se poprvé projevuje v pubertě, tedy v době, kdy ţeny začínají překonávat muţe ve verbálních a sociálních schopnostech. 8 Kdyţ rodina v automobilu zabloudí v cizím městě, ţena chce zastavit a zeptat se na cestu, zatímco muţ se snaţí najít cestu podle mapy nebo terénu. Toto klišé je tak všeobecně známé, ţe na něm něco musí být. Kdyby muţ zastavil a ptal se na cestu, přiznal by ze svého pohledu poráţku, coţ je něco, co muţ dbalý své pověsti za ţádnou cenu neudělá. Pro ţenu je dotaz na cestu rozumným řešením, při němţ vyuţívá své sociální a komunikativní schopnosti. Vrozené spolu se získaným I lepší komunikativní schopnosti ţen mohou být pleistocenního původu. Ţena je závislá na svých komunikačních schopnostech a sociální intuici, chce-li si získat spojence v rámci kmene, chce-li je přesvědčit, aby jí pomáhali, nebo posuzuje-li své potenciální partnery a odhaduje, nakolik jí pomohou s výchovou dětí. Tím netvrdím, ţe jde o ryze genetickou záleţitost. Moţná je pravda - jako je tomu v mé rodině -, ţe muţi se častěji dívají do map a ţeny čtou více románů. Můţe jít o věc tréninku, ţe ţeny víc přemýšlejí o lidských povahách a tím své mozky vytrénují k jejich hodnocení. Odkud se ale jejich zájem vzal? Moţná za to můţe výchova. Ţeny napodobují své matky, jeţ se o románové postavy zajímají víc neţ o mapy. Jenţe kde ke svým zájmům přišly jejich matky? Od svých matek? I kdybyste připustili, ţe se pramáti Eva z vlastní vůle rozhodla zajímat o lidské charaktery více neţ Adam, neuniknete před geneticky daným rozdílem, neboť Eviny dcery a dcery jejich dcer, které se soustředily na hodnocení lidského charakteru, prosperovaly přímo úměrně svým schopnostem, takţe geny k lepšímu posuzování lidských povah a nálad se šířily. Jestliţe byly tyto 205

204 schopnosti navíc geneticky podmíněny, pak ţeny nutně preferovaly činnosti, v nichţ byly od narození lepší. Takto si kulturním podmiňováním posilovaly svou geneticky danou přirozenost. Skutečnost, ţe se lidé specializují na to, v čem jsou dobří, a tím vytvářejí podmínky, které prospívají jejich genům, se nazývá Baldwinův efekt. Byl pojmenován podle Jamese Marka Baldwina, který ho popsal roku Z jeho fungování plyne, ţe vědomý výběr i rozvoj technologie mohou ovlivnit evoluci, coţ je myšlenka, kterou nedávno do hloubky propracoval Jonathan Kingdon v knize Self-made Man and His Undoing (Jak člověk udělal sám sebe). 9 Není moţné popírat, ţe i nejvíce společensky podmíněné projevy musí mít nějaký biologický základ - a naopak. Výchova vţdy posiluje naši přirozenost a jen málokdy s ní bojuje. (Výjimkou by mohla být agresivita, která se pravidelně projevuje spíše mezi chlapci, přestoţe se ji rodiče snaţí potlačovat.) Váţně si nedokáţu představit, jak by pouhé podmiňování ze strany prostředí způsobilo, ţe 83 % vrahů a 93 % osob přistiţených při řízení v opilosti jsou v USA muţi. 10 Člověk, který se nezabývá vědou, si jen těţko představí, jak revoluční byly důsledky těchto názorů, kdyţ je v pozdních sedmdesátých letech začal propagovat Don Symons. 11 To, co tvrdil - ţe muţi a ţeny myslí jinak, protoţe je evoluce vybavila jinými ambicemi a cíli -, docela odpovídá zdravému rozumu. Avšak drtivá většina vědeckých prací, v nichţ se společenské vědy vyslovovaly k lidské sexualitě, vycházela z předpokladu, ţe ţádné mentální rozdíly mezi pohlavími neexistují. Ještě dnes mnozí z těch, kdo se zabývají společenskými vědami, předpokládají - nejde o závěr, ke kterému by dospěli na základě studia, ale o výchozí předpoklad -, ţe muţi a ţeny mají identické mozky a ţe pohlavním rozdílům se učíme od rodičů a vrstevníků. Zamyslete se například nad slovy Liam Hudsonové a Bernardine Jacotové, autorek knihy The Way Men Think (Jak muži myslí): Jádrem psychiky kaţdého muţe je,zranění', jizva po vývojové krizi, která postihuje malé chlapce, kdyţ se odpoutají od milující matky a uvědomí si, ţe jsou samčího pohlaví. To muţům propůjčuje schopnost abstraktního uvaţování, ale současně v nich zakládá sklony k necitelnosti, mizogynii a perverzi." 12 Na základě předpokladu, ţe příčina spočívá ve zkušenostech z dětství, označují tyto autorky 49 % lidského rodu za postiţené" úchyláky. Od psychologů by bylo mnohem velkorysejší, kdyby místo sepisování pohádek o ublíţeních z dětství jednoduše připustili, ţe jisté rozdíly mezi pohlavími zkrátka existují, ţe jsou součástí naší animální stránky a ţe obě pohlaví mají tendenci je rozvíjet v souladu s ţivotními zkušenostmi. Deborah Tannenová, autorka zajímavé knihy o muţském a ţenském stylu v mezilidské 206

205 komunikaci You Just Don't Understand (Zkrátka mi nerozumíš), si sice nepřipouští moţnost, ţe by se muţi a ţeny mohli lišit svými přirozenostmi, nachází však alespoň odvahu k názoru, ţe bychom si vzájemné rozdíly měli uvědomovat. Pokud se s rozdíly naučíme ţít, bude to lepší, neţ kdyţ v nich budeme spatřovat selhání charakteru: Kdyţ upřímné pokusy o komunikaci vyústí do patové situace a milovaný partner jedná iracionálně a zarputile, mohou rozdíly v jazycích, jimiţ hovoříme, otřást základy našich ţivotů. Pochopíme-li, jakým způsobem náš partner hovoří, překonáme obrovským skokem komunikační propast mezi ţenami a muţi a dáme tak průchod skutečnému porozumění." 13 Hormony a mozky Rozdíly mezi pohlavími však v jistém smyslu nelze svádět pouze na geny. Kdyby se u pleistocenního muţe objevil gen řekněme pro lepší prostorovou orientaci, který by však mírně zhoršoval jeho sociální intuici, jistě by mu mohl přinést prospěch. Jenţe tento gen by dědili nejen jeho synové, ale i jeho dcery. Pro ty by byl nový gen nebezpečný, neboť by za něj platily zhoršenou společenskou intuicí. Čisté efekty takového genu by se časem neutralizovaly a nová vlastnost by se nešířila. 14 Šířit by se tudíţ mohl jen gen, který by reagoval na pohlavně podmíněné signály; u muţů by zlepšoval orientační schopnost, u ţen posiloval sociální intuici. A přesně s takovou situací se setkáváme. Nemáme sice důkazy, ţe by existovaly geny pro rozdílné mozky, máme však dostatek důkazů pro existenci genů, které mění mozek vlivem muţských hormonů. (Historickou shodou okolností je normálním mozkem" mozek ţenský.) Za mentální rozdíly mezi muţi a ţenami tudíţ odpovídají geny, které reagují na testosteron. S tímto steroidním hormonem jsme se naposled setkali u ptáků a ryb, jimţ testosteron zvýrazňuje samčí pohlavní znaky, čímţ je činí zranitelnějšími vůči parazitům. V posledních letech se hromadí stále víc důkazů, ţe testosteron nepůsobí jen na těla a pohlavní znaky, ale i na mozek. Samotný hormon je prastará chemická sloučenina vyskytující se ve stejné podobě u všech obratlovců. Jeho hladina určuje agresivitu s takovou přesností, ţe u ptáků s obrácenými pohlavními rolemi, například u lyskonohů, a v hyeních smečkách vedených samicemi mají samice v krvi víc testosteronu neţ samci. Testosteron maskulinizuje tělo. Bez jeho přítomnosti byste měli nezávisle na svých genech samičí těla. Obdobně maskulinizuje i mozek. 207

206 U ptáků zpívají obyčejně jen samci. Sameček zebřičky nebude zpívat, pokud se nezvýší jeho hladina testosteronu. Po přidání testosteronu se mu zvětší část mozku odpovědná za zpěv a on se zpívat naučí. Dokonce i samice se můţe naučit zpívat, jestliţe jí hladinu testosteronu zvýšíme nejprve v útlém mládí a znovu aţ v dospělosti. Testosteron mladé zebřičce naprogramuje mozek tak, aby byla v dospělosti vůči hormonu senzitivní a mohla začít se zpěvem. Lze-li o zebřičkách tvrdit, ţe mají psychiku, pak testosteron je psychoaktivní drogou. S velmi podobnou situací se setkáváme u lidí. Svědčí o tom výsledky řady přirozených i uměle vyvolaných experimentů. Někteří lidé mají od přírody abnormální hladiny hormonů a v padesátých letech způsobili něco podobného lékaři, kteří podrobovali těhotné ţeny hormonální léčbě. Ţeny s takzvaným Turnerovým syndromem, které se rodí bez vaječníků, mají v krvi ještě méně testosteronu neţ ţeny s vaječníky (testosteron totiţ vzniká i ve vaječnících, ačkoli ne v takovém mnoţství jako ve varlatech). Takové ţeny se vyznačují přehnaně ţenskými projevy a zvýrazněným zájmem o děti, oblečení, domácnost a romantické příběhy. Dospělí muţi, kteří mají v krvi sníţený obsah testosteronu - například kastráti -, jsou známi zţenštilým vzhledem i vystupováním. Muţi, kteří byli sníţeným hladinám testosteronu vystaveni během zárodečného vývoje - například synové diabetiček, jimţ byly v těhotenství ordinovány ţenské hormony -, jsou stydliví, málo asertivní a zţenštilí. Muţi s přebytkem testosteronu jsou výbojní. Ţeny, jejichţ matkám byl v padesátých letech v těhotenství injikován progesteron (s účinky podobnými testosteronu), později vzpomínaly, ţe se v dětství chovaly jako klukandy. I dívky se vzácnou vrozenou odchylkou zvanou adrenogenitální syndrom neboli kongenitální adrenální hyperplasie bývají klukandy. Při této odchylce vzniká testosteron v kůře nadledvinek místo jejich normálního hormonu, kortizolu. 15 Dětem - stejně jako zebřičkám - se hladina testosteronu zvedá ve dvou obdobích. Nejprve během embryonálního vývoje, asi šest týdnů po početí, a potom někdy okolo puberty. Anne Moirová a David Jessel ve své nové knize Brain Sex (Mozek a sexualita) přirovnávají první období k expozici fotografického snímku, druhé k jeho vyvolání. 16 Mezi působením testosteronu na tělo a na mysl nicméně existuje jeden důleţitý rozdíl. Tělo je nezávisle na zárodečném vývoji maskulinizováno v pubertě, kdy je hormon produkován varlaty. S myslí je to jiné. Muţský mozek a s ním i muţská mysl se rozvine jen tehdy, je-li budoucí chlapeček vystaven vysoké (oproti budoucím holčičkám) hladině testosteronu uţ v mateřském lůně. Proto by nebylo těţké vytvořit společnost, v níţ by se od sebe muţi a ţeny nijak nelišili. Stačilo by, kdybychom všem těhotným ţenám injekčně aplikovali 208

207 správné dávky správných hormonů. Výsledkem by bylo lidstvo sloţené z osob se samčími i samičími těly, ale identicky ţenskými mozky. Války, znásilňování, box, automobilové závody, pornografie, pivo a hamburgery by zmizely ze světa. Nastal by feministický ráj. Cukr a koření Dvojí zvýšení hladiny testosteronu během individuálního vývoje má na muţský mozek dramatický vliv. První expozice způsobí, ţe se malí chlapci uţ od prvního dne, kdy spatří svět, duševně liší od děvčátek. Dívčí pohlaví se od nejútlejšího věku více zajímá o úsměvy a komunikaci s jinými lidmi, chlapce fascinují předměty. Kdyţ ukáţete batolatům různé obrázky, chlapci si vyberou věci, děvčátka lidi. Chlapci jsou od počátku posedlí rozebíráním, skládáním, rozbíjením, sbíráním a vlastněním všeho moţného, děvčátka jsou zase fascinována lidmi a ke svým hračkám se chovají jako k náhraţkám lidí. Abychom vyhověli dětským mentalitám, vynalezli jsme hračky odpovídající potřebám obou pohlaví. Chlapcům dáváme traktory, děvčátkům panenky. Tím posilujeme, ale nevytváříme, jejich dávno existující záliby. To vše ví kaţdý rodič, kdyţ zoufale pozoruje, jak si jeho synátor s kaţdým klacíkem hraje jako s mečem nebo puškou, zatímco dcerka se i s nejpodivnějšími předměty mazlí jako s panenkami. Jedna čtenářka Independentu zaslala těmto novinám 2. listopadu 1992 dopis s dotazem: Zajímalo by mě, a mohl by mi to některý ze vzdělanějších čtenářů vysvětlit, jak je moţné, ţe kdyţ jsme naše dvojčátka, jakmile udrţela hračku v rukou, poloţili na podušku plnou,klukovských' a,holčičích' hraček, natáhl se on po autech a vláčcích a ona po panenkách a plyšových medvídcích." Své geny nezapřeme. Samozřejmě ţe neexistují geny pro lásku k flintičkám nebo panenkám. Existují však geny pro transformaci samčích instinktů do imitace samčího chování a samičích instinktů do imitace samičího chování. Naše vrozená přirozenost reaguje na jistý typ výchovy, zatímco jiný ignoruje. Ve škole bývají chlapci neposednější neţ dívky, obtíţněji zvládnutelní, méně pozorní a pomaleji se učí. Devatenáct z dvaceti hyperaktivních dětí jsou chlapci. Čtyřikrát víc chlapců neţ dívek trpí dyslexií nebo poruchami učení. Vzdělávací systém nemá daleko od spiknutí proti zájmům a libůstkám školou povinných chlapců," napsala psycholoţka Dianne McGuinnessová. Téměř kaţdý muţ jí na základě svých vzpomínek na pobyt ve školních škamnách dá z celého srdce za pravdu

208 Z poměrů ve školách však je patrná i další skutečnost. Dívkám víc vyhovují verbální typy učení, chlapci je překonávají v matematických a prostorových úlohách. Chlapci přemýšlejí abstraktněji, dívky doslovněji. Chlapci, kterým přebývá jeden pohlavní chromozom X (mají sestavu XXY místo XY), jsou mnohem výřečnější neţ jiní chlapci. Děvčata s Turnerovým syndromem (bez vaječníků) zvládají prostorové úlohy ještě hůře neţ ostatní dívky, ale verbální úlohy zvládají stejně dobře. Dívky, které byly v zárodečném vývoji vystaveny zvýšeným hladinám samčích hormonů, řeší prostorové úlohy úspěšněji neţ jiné dívky. Naopak chlapci vystavení vyšším hladinám samičích hormonů je zvládají hůře. Úřady a experti spjatí s našim vzdělávacím systémem, který popírá existenci rozdílů mezi pohlavími ve schopnosti učení, všechna tato fakta nejprve zpochybňovali. Později je začali aktivně zatajovat. Podle jednoho vědce toto zatajování způsobilo chlapcům i dívkám mnohem víc škody neţ uţitku. 18 Jak se ukazuje, podivné rozdíly lze najít i na samotném mozku. U dívek jsou funkční oblasti mozku rozloţeny difuzněji, u chlapců jsou přesněji lokalizovány. Hemisféry chlapeckého mozku se od sebe víc liší a vykonávají specializovanější funkce. Trámec mozkový (corpus callosum), který obě mozkové polokoule spojuje, je u dívek větší. Jako kdyby testosteron izoloval chlapeckou pravou polokouli od průniku verbálních schopností z polokoule levé. Všechna tato fakta jsou dosud natolik útrţkovitá a nesystematická, ţe nejsou ničím víc neţ mlhavými náznaky budoucího poznání. Kritickým poznatkem však můţe být učení se jazyku. Jazyk je nejlidštější, a tedy i nejnovější z našich mentálních schopností. Nesetkáváme se s ním u ţádných dalších primátů. Jak se zdá, proniká do mozku jako nějaký hunský nájezdník a uzurpuje si prostor na úkor ostatních našich schopností. A testosteron mu v tom brání. Nevíme, co přesně se děje, ale jsme si mimo vši pochybnost jisti, ţe kdyţ průměrný chlapec ve věku šesti let nastupuje školní docházku, jeho mozek se značně liší od mozku průměrné dívky. Jenţe ve věku šesti let mají chlapci v průměru stejnou hladinu testosteronu jako dívky a ta je jen zlomkem hladiny testosteronu, kterou měli v těle při narození. Nával testosteronu během embryonálního vývoje je dávnou vzpomínkou. Nyní se obsah samčích hormonů u obou pohlaví nebude lišit aţ do jedenácti či dvanácti let. Jedenáctiletý chlapec se dívce stejného věku podobá mnohem víc neţ kdykoli předtím nebo potom. Jsou si akademicky vzato skutečně rovni, ani jejich záliby se příliš neliší. Dokonce existují jisté medicínské důkazy, ţe ještě v tomto věku se dítě můţe stát (z mentálního hlediska) typickou ţenou nebo typickým muţem, navzdory hormonálním rozdílům indukovaným v raných stadiích vývoje. Důka- 210

209 zy poskytlo osmatřicet zdokumentovaných případů vzácné vrozené poruchy, která byla zjištěna v Dominikánské republice. Takzvaný nedostatek 5- alfareduktázy způsobuje, ţe chlapci, které postihne, jsou před narozením necitliví vůči vlivu testosteronu. Takoví lidé se rodí s ţenskými pohlavními orgány, takţe jsou vychováváni jako dívky. V pubertě se jim hladina testosteronu náhle zvýší a oni se změní v téměř normální" muţe (s tím rozdílem, ţe ejakulují skrz otvor na bázi penisu). Tito lidé však kupodivu snadno zaujímají muţské role ve společnosti, coţ napovídá, ţe jejich mozky byly buď na rozdíl od genitálií maskulinizovány ještě před narozením, nebo se jejich duševní schopnosti změnily během puberty. 19 Puberta přepadne mladého muţe jako hormonální hromobití. Sestupují mu varlata, přeskakuje mu hlas, vytahuje se jako psí víno, tělo se mu zeštíhluje a pokrývá ochlupením. Jedinou příčinou těchto změn je příval testosteronu z jeho varlat. Má ho nyní v krvi dvacetkrát víc neţ dívka stejného věku. Hormon vyvolá mentální fotografii, která se v jeho mozku exponovala při prvním zvýšení hladiny v mateřském lůně, a změní jeho mysl na mysl dospělého muţe. 20 Sexismus a kibucy Kdyţ se vědci zeptali muţů z šesti rozdílných kultur na jejich ambice, dostalo se jim stejných odpovědí. Muţi chtěli být praktičtí, inteligentní, asertivní, dominantní, kompetitivní, kritičtí a vyrovnaní. Cenili si především moci a samostatnosti. Ţeny ze stejných kultur si přály být laskavé, soucitné, vášnivé, vnímavé a velkorysé. Ze všeho nejvíc chtěly prospívat společnosti. 21 Výzkumy muţské konverzace zjistily, ţe je veřejná (tj. muţi doma zmlknou), panovačná, kompetitivní, zaměřená na upoutání pozornosti a faktická. Muţi chtějí prostřednictvím konverzace zvýšit své postavení, snaţí se ukázat na své znalosti a dovednosti. Ţenská konverzace je spíše privátní (tj. ţeny umlkají ve velkých skupinách), kooperativní, oznamovací, konejšivá, empatická a rovnostářská. Často se pohybuje v kličkách a kruzích (tj. ţeny mluví, aby mluvily). 22 Pochopitelně existují přesahy a výjimky. Jako jsou některé ţeny vyšší neţ muţi, tak existují i ţeny, které chtějí být asertivní, a muţi, kteří by chtěli být soucitní. Avšak tak jako existence nadprůměrně vysokých ţen nic nemění na skutečnosti, ţe průměrný muţ je vyšší neţ průměrná ţena, tak existence výjimek nezpochybňuje, ţe výše zmíněná adjektiva odpovídají typickým projevům muţské a ţenské přirozenosti. Některé z těchto projevů můţeme vysvětlit odlišností mezi lovem a sběrem rostlinné potravy, 211

210 onou typicky lidskou příčinou rozdílů mezi muţi a ţenami. Jestliţe si například muţi mnohem víc neţ ţeny libují v lovu, rybolovu a konzumaci masa, stěţí jde o náhodu. Jiné projevy mohou být novějšího data a mohou se v nich odráţet společenské normy, jimţ se obě pohlaví podřizují pod vlivem vrstevníků, výchovy nebo vzdělání (výchova a vzdělání nebyly vţdy tak slepé vůči pohlavním rozdílům, jako se snaţí být dnes). Moderním rysem můţe být například muţská snaha o vyrovnanost a sebekontrolu. Mohla se vyvinout jako reakce na poznání, ţe muţská přirozenost kontrolována být musí. Jiné projevy mohou být naopak starší a můţe jít o vlastnosti, které sdílíme s ostatními lidoopy (a nikoli s paviány). Sem můţe patřit skutečnost, ţe ţena po sňatku obvykle opouští svou skupinu a ţije se svými potomky mezi dosavadními cizinci, kdeţto muţ zůstává v blízkosti svých příbuzných. Konečně některé projevy mohou být ještě starší a sdílené se všemi savci a většinou ptáků; například skutečnost, ţe se ţeny starají o mláďata, zatímco muţi soutěţí s jinými muţi o přístup k ţenám. Určitě není náhoda, ţe muţi jsou posedlí postavením a mocí a ţe samci šimpanzů soutěţí o postavení v rámci přísně hierarchických struktur. Velkým experimentem, který umoţnil prozkoumat stálost pohlavních rolí, se stal izraelský systém kibuců. V počátcích hnutí kibuců byli muţi a ţeny nabádáni, aby odvrhli tradiční dělení pohlavních rolí. Obě pohlaví nosila stejné oděvy a účesy, chlapci byli vedeni k mírumilovnosti a senzitivitě, k dívkám se vychovatelé chovali jako k muţatkám, muţi se starali o domácnosti a ţeny chodily do práce. Jenţe po třech generacích tyto snahy vyšuměly a dnešní kibucy jsou sexističtější neţ zbytek izraelské společnosti. Lidé se vrátili ke stereotypu. Muţi dělají politiku a ţeny pečují o domovy. Chlapci studují fyziku a stávají se inţenýry, ţeny studují sociologii a pracují jako učitelky a zdravotní sestry. Ţeny pečují o morálku, zdraví a vzdělání kibucu, zatímco muţi vládnou nad financemi, bezpečností a obchodními záleţitostmi. Leckdo by pro tento jev našel snadné vysvětlení - ţe se jednoduše bouří proti výstředním excesům svých rodičů. Osobně však takové vysvětlení pokládám za blahosklonnou povýšenost, která odmítá pokládat obyvatele kibuců za svobodné lidi, kteří se řídí vlastním rozumem a dobrovolně ţijí v souladu se svou přirozeností. Ţeny z kibuců uklízejí ve svých domovech, neboť stejně jako všechny ostatní ţeny tvrdí, ţe muţi by úklid odflákli". Muţi ve svých domovech neuklízejí a stejně jako muţi všude na světě tvrdí, ţe kdyby uklízeli, ţeny by jejich práci pokládaly za odfláknutou". 23 Kibucy přitom nejsou jediným příkladem. Dokonce i ve skandinávských zemích, jejichţ obyvatelé se více neţ kdekoli jinde na světě oprostili od starých předsudků, ţeny častěji neţ muţi vaří, perou a starají se o děti. 212

211 I kdyţ skandinávské ţeny vesměs chodí do zaměstnání, některé profese zůstávají muţskou doménou (například automechanik, letecký dispečer, instruktor autoškoly, architekt), zatímco jiné opanovaly ţeny (a pracují jako bankovní úřednice, učitelky v základní škole, sekretářky, tlumočnice). Představa, ţe v rovnostářských západních společnostech přeţívají nějaké předsudky, které znemoţňují ţenám, aby se staly automechaniky, se stává čím dál víc neudrţitelnou. Ţeny se nechtějí stát automechaniky, protoţe svět autoservisů a garáţí je nehostinným muţským světem", v němţ by se cítily nepřístojně. Ale proč jsou autoservisy světem muţů? Protoţe to je prostředí, které si muţi přetvořili tak, aby vyhovoval jejich osobitosti, a muţská osobitost je jiná neţ ţenská. Feminismus a determinismus Na tomto zdůrazňování rozdílů mezi muţi a ţenami je nejbizarnější, ţe zcela odpovídá feministickým proklamacím. V samotném srdci feminismu totiţ existuje rozpor, který si jen málo feministek uvědomuje. Nelze totiţ rozumně tvrdit, ţe ţeny mohou stejně dobře jako muţi zastávat kaţdé zaměstnání, a současně se ohrazovat, ţe kdyby ţeny zastávaly zaměstnání, která jsou dnes doménou muţů, vedly by si v nich jinak. Feminismus je všechno jiné jen ne egalitářský. Feministky doslova argumentují, ţe kdyby ţeny zastávaly více odpovědných míst, společnost by byla ohleduplnější a starostlivější. Jejich argumentace vychází z předpokladu, ţe ţeny jsou ve své podstatě jiné neţ muţi. Ţe kdyby ve světě vládly ţeny, nebylo by válek. A kdyby ţeny stály v čele korporací, nestala by se klíčem k úspěchu dravá konkurence, ale spolupráce. Celá tato argumentace je jasným a explicitním vyjádřením sexismu - představy, ţe ţenská a muţská přirozenost jsou jiné. Jsou-li však ţeny skutečně jiné, liší-li se jejich osobnostní rysy od muţů, nebylo by pravděpodobnější, kdyby se pro některá zaměstnání hodily lépe a pro jiná hůře neţ muţi? Není moţné vzývat odlišnosti, kdykoli se hodí do krámu, a popírat je, jakmile překáţejí. Feministkám nepomůţe ani to, budou-li rozdíly mezi pohlavími svádět na nátlak společnosti. Jestliţe je totiţ tlak společnosti tak významný, jak se nám snaţí namluvit někteří autoři působící v oblasti společenských věd, pak není lidská přirozenost důleţitá a záleţí jen na původu a výchově konkrétního jedince. Pokud se pak nějaký muţ z rozvrácené rodiny vydá na zločineckou dráhu, nemá jedinou šanci se polepšit. Takovému nesmyslu se pochopitelně můţeme jen zasmát. Dobře víme, ţe na jeho osudu se podílí jak jeho původ, tak i jeho vrozená či přirozená povaha. S rozdíly 213

212 mezi pohlavími je tomu obdobně. Jestliţe někdo tvrdí, ţe ţeny v západních zemích se v politice neobjevují tak často jako muţi, protoţe je společnost naučila pokládat politiku za muţskou záleţitost, pak se k ţenám staví s bohorovným mentorstvím. Celá politika se zakládá na touze po postavení a moci, na niţ mnoho ţen hledí se zdravým cynismem. Ţeny mají svůj vlastní mozek. Dokáţí se samostatně rozhodnout, zda po politické kariéře touţí a budou o ni usilovat, ať si společnost myslí cokoli (a dnešní západní společnost tvrdí, ţe by měly). Jedním z faktorů, který v ţenských očích sniţuje atraktivitu politické kariéry, klidně můţe být sexismus ostatních politiků. Bylo by ale absurdní předpokládat, ţe to je faktor jediný. Tvrdil jsem zde, ţe muţi a ţeny se liší a ţe alespoň část těchto rozdílů koření v evoluční minulosti, kdy muţi lovili a ţeny sbíraly rostlinnou potravu. Tím jsem se nebezpečně přiblíţil představě, ţe ţena patří do kuchyně a k dětem, zatímco muţ by měl zajistit rodinu svou prací. Takový závěr však z dosavadní argumentace nevyplývá ani náhodou. Zvyk chodit denně pracovat do kanceláře nebo továrny je z hlediska psychologie našich předků, kteří obývali africké savany, něčím zcela novým a cizím. A to pro muţe stejně jako pro ţeny. Jestliţe v pleistocénu muţi odcházeli na dlouhé lovecké výpravy dále od domova, pak jsou moţná lépe neţ ţeny přizpůsobeni dlouhému dojíţdění. Ani jedno pohlaví však není přizpůsobeno k tomu, aby celý den sedělo u stolu a telefonovalo, případně aby celý den stálo u výrobní linky a utahovalo šroubky. To, ţe se práce" stala muţskou záleţitostí a domácnost" záleţitostí ţenskou, je historická náhoda; zdomácnění hovězího dobytka a vynález pluhu proměnily získávání potravy v činnost, při níţ se uplatnila síla muţských svalů. Ve společnostech, které neznají pluh a obdělávají půdu ručně, zastanou většinu práce ţeny. Průmyslová revoluce posílila trend započatý vynálezem pluhu, ale postindustriální revoluce - současný nárůst sektoru sluţeb - jej opět obrací. Ţeny opět chodí do práce" tak jako v dobách, kdy se jejich pleistocenní předchůdkyně zabývaly sběrem jedlých hlíz a bobulí. 24 Evoluční biologie tudíţ nijak neobhajuje názor, ţe muţi mají vydělávat peníze a ţeny mají svým ţivitelům štupovat ponoţky. Existují profese jako automechanik nebo lovec velké zvěře, pro které mohou být muţi evolučně lépe vybaveni, avšak jiné profese, například lékařské nebo ošetřovatelské, asi lépe odpovídají ţenské povaze. Biologie v zásadě nijak nepodporuje sexismus v profesním ţivotě. Evoluční pohled na svět dokonce víc neţ kterýkoli jiný pohled nečekaným způsobem podporuje pozitivní diskriminaci ţen. Vyplývá z něj totiţ, ţe ţeny mají spíš jiné ambice neţ jiné schopnosti. Reprodukční úspěšnost muţů závisela po celé generace na jejich schopnosti stoupat na společen- 214

213 ském či politickém ţebříčku. Ţeny měly jen zřídka důvod soutěţit o takový typ úspěchu, neboť o jejich reprodukční úspěšnosti rozhodovaly jiné faktory. Evoluční myšlení tudíţ předpokládá, ţe ţeny se příliš nesnaţí šplhat na společenském či politickém ţebříčku, neříká však nic o tom, jak úspěšné by v politice byly, kdyby o úspěch usilovaly. Podle mého soudu ţeny nikoli náhodou dosahují nejvyšších politických pozic (jako předsedkyně vlád mnoha zemí) v proporčně mnohem větším počtu, neţ jaký by odpovídal jejich zastoupení na niţších politických postech. Stejně tak nebude náhoda, ţe se anglické královny zapsaly do historie mnohem trvaleji a slavněji neţ králové. Tyto důkazy naznačují, ţe ţeny stojící v čele států mohou být v průměru úspěšnější neţ muţi. To souhlasí s feministickým názorem, podle něhoţ ţeny do takových pozic vnášejí jisté vlastnosti -intuici, odhad lidského charakteru, nesobectví -Jeţ jim muţi mohou jen závidět. A protoţe prokletím všech organizací, ať jde o firmy, nadace nebo vlády, je, ţe odměňují spíše ambiciózní lstivost neţ schopnosti (lidé, kteří se dokáţí vyšplhat nahoru, nemusí ve vrcholových funkcích podávat zrovna nejlepší výkony), a protoţe muţi touţí po vrcholových pozicích více neţ ţeny, bylo by absolutně správné, kdyby se v povyšování dávala ţenám přednost. Ne pro odčinění předsudků, ale pro odčinění lidské přirozenosti. A také proto, aby byl zastoupen ţenský pohled na věc. Feministky věří, ţe by ţeny měly být proporčně zastoupeny v kongresech a parlamentech, protoţe prý mají odlišné problémy. Měly by pravdu, kdyby přiznaly, ţe ţeny jsou jiné neţ muţi. Kdyby byly stejné, pak by nemělo smysl tvrdit, ţe muţi nezastupují zájmy ţen stejně účinně, jako zastupují zájmy muţů. Víra v rovnost pohlaví je spravedlivá. Víra ve stejnost pohlaví je nejnepochopitelnější a nejméně feministickou vírou. Feministky, které si tento rozpor uvědomují, jsou za své pochybnosti pranýřovány. Kousavá literární kritička Camille Pagliová je jednou z mála feministek, které si uvědomují, ţe převládající směry feminismu usilují o nemoţné. Chtějí totiţ změnit muţskou přirozenost a zároveň tvrdí, ţe ţenská přirozenost je neměnná. Pagliová odmítá názor, ţe muţi zapírají svou ţenskost a v ţenách společnost potlačila jejich muţskou stránku. Probuďte se!" volá. Muţi a ţeny se liší." 25 Příčiny mužské homosexuality Muţi se sexuálně zajímají o ţeny, protoţe se jejich mozky vyvíjejí jistým způsobem. Vyvíjejí se tak proto, ţe testosteron produkovaný v jejich geneticky naprogramovaných varlatech pozmění ještě v mateřském lůně jejich 215

214 mozky a ty později, v pubertě, určitým způsobem reagují na zvýšenou hladinu tohoto hormonu. Nemáte-li geny pro varlata, nezaţijete-li nával testosteronu během nitroděloţního vývoje nebo se vám nezvýší hladina testosteronu v pubertě - cokoli z této trojice -, nestane se z vás typický muţ. Z toho plyne, ţe muţ, kterého sexuálně vzrušují jiní muţi, musí mít buď odlišné geny určující vývoj jeho pohlavních orgánů, nebo odlišné geny, jeţ rozhodují, jak jeho mozek zareaguje na testosteron, případně musel cosi neobvyklého zaţít během pubertálního zvýšení hladiny testosteronu. Nelze ovšem vyloučit ani kombinaci všech uvedených okolností. Pátrání po příčinách homosexuality začalo vnášet nové světlo do našich poznatků o vlivu testosteronu na vývoj mozku. Aţ do šedesátých let bylo módní věřit, ţe homosexualita je zcela důsledkem výchovy. Jenţe kdyţ ji krutá averzní terapie ve freudovském stylu nedokázala léčit, přesunulo se kyvadlo módy k hormonálním vysvětlením. Jenţe vstříknete-li homosexuálovi do krve samčí hormony, nestane se z něj heterosexuál - bude pouze nadrţenější. Sexuální orientace se v nás zafixovala uţ před dosaţením dospělosti. V šedesátých letech východoněmecký lékař Gunter Dörner zahájil sérii pokusů s krysami, z nichţ zdánlivě vyplývalo, ţe samčí homosexuální mozek vylučuje během nitroděloţního vývoje takzvaný luteinizační hormon, jenţ je typický spíše pro samičí mozek. Dörner, jehoţ pokusy byly nezřídka kritizovány na základě podezření, ţe se snaţil objevit léčbu" homosexuality, kastroval v různých stupních vývoje krysí samce a vstřikoval jim do krve samičí hormony. Čím dříve je vykastroval, tím pravděpodobněji se pokoušeli o sex s jinými samci. Výzkumy prováděné v Británii, USA i Německu ukázaly, ţe nedostatek testosteronu během zárodečného vývoje zvyšuje pravděpodobnost pozdější homosexuality. Z muţů s přebytkem jednoho chromozomu X a z muţů vystavených v mateřském lůně přebytku samičích hormonů se častěji stanou gayové, případně se budou chovat zţenštile. Z nápadně zţenštilých hochů vyrostou homosexuálové častěji neţ z jiných chlapců. Navíc muţi, kteří byli počati a narodili se ve zvlášť stresujících obdobích, například v Německu na konci druhé světové války, se stávají homosexuály častěji neţ muţi počatí v klidnějších dobách. (Stresový hormon kortizol vzniká ze stejné výchozí látky jako testosteron; syntéza pravděpodobně pracuje se stejnou surovinou, ta se při velké spotřebě kortizolu vyčerpá, takţe na testosteron se nedostane.) Totéţ platí pro krysy. Homosexuální chování je častější u zvířat, jejichţ matky byly v těhotenství stresovány. Gayové obvykle vynikají v duševních výkonech, které heterosexuálním muţům způsobují potíţe, a naopak. Rovněţ je mezi nimi více leváků neţ mezi heterosexuály, coţ in- 216

215 tuitivně opět dává smysl, neboť o pravorukosti nebo levorukosti rozhodují během zárodečného vývoje pohlavní hormony. Je to však současně zvláštní, neboť leváci mají prostorové úlohy zvládat úspěšněji neţ praváci. Tento rozpor opět dokazuje, jak útrţkovité jsou dosud naše poznatky o vztahu mezi geny, hormony, mozkem a duševními schopnostmi. 26 Přesto je jasné, ţe příčinou muţské homosexuality je nějaké zvláštní vychýlení rovnováhy hormonálních vlivů během zárodečného vývoje, nikoli však později. Tato skutečnost dále potvrzuje myšlenku, ţe o mentální stránce sexuálních preferencí rozhoduje koncentrace pohlavních hormonů v prenatálním vývoji. Coţ není v rozporu s rostoucím počtem důkazů o genetickém základu homosexuality. Dnes se uţ všeobecně předpokládá, ţe genem pro homosexualitu", o němţ pohovořím na jiném místě, je ve skutečností celá série genů ovlivňujících citlivost jistých tkání vůči testosteronu. 27 Geny a prostředí se doplňují. Geny pro tělesnou výšku působí podobně. Navzdory stejné výţivě nedosáhnou dva geneticky odlišní jedinci stejné tělesné výšky. Budete-li však dvě geneticky totoţná jednovaječná dvojčata krmit stejnou stravou, do stejné výšky dorostou. Geny tvoří jednu stranu obdélníku, prostředí druhou. Geny pro tělesnou výšku jsou vlastně geny, které reagují na příjem potravy a tak řídí náš růst. 28 Proč se boháči žení s krasavicemi? Jestliţe je pravda, ţe homosexualitu způsobují hormonální vlivy, jimţ jsme vystaveni v mateřském lůně, pak jiné hormonální vlivy musí mít na svědomí" heterosexualitu. Po celou naši evoluční historii se muţi a ţeny ve svém sexuálním ţivotě vyrovnávali s rozdílnými příleţitostmi a omezeními. Pro muţe představoval náhodný pohlavní styk s neznámou partnerkou jen malá rizika (nákazu, přistiţení vlastní ţenou) a potenciálně obrovský zisk - levně pořízeného potomka navíc, který zvětší jeho genetický odkaz pro budoucnost. Muţi, kteří se neváhali chopit takových příleţitostí, po sobě museli zanechat víc dětí neţ ti, kdo zaváhali. A protoţe jsme zcela jistě potomky plodných předků, a nikoli předků neplodných, můţeme se klidné vsadit, ţe v moderních muţích zůstal kus sexuálního oportunismu. Totéţ platí prakticky o všech savcích a ptácích včetně druhů převáţně monogamních. Neznamená to však, ţe by muţi byli nevybíravě promiskuitní nebo ţe by v kaţdém muţi dlel potenciální násilník. Znamená to pouze, ţe muţ se spíše neţ ţena nechá zlákat ke chvilkovému sexuálnímu dobrodruţství. 217

216 Ţeny budou pravděpodobně jiné. Sex s cizím muţem znamenal pro pleistocenní ţenu nejen riziko, ţe otěhotní dříve, neţ si od muţe zajistí pomoc s výchovou dětí, ale i nebezpečí, ţe ji potrestá manţel, pokud nějakého měla, nebo ţe zůstane svobodnou matkou, ţila-li sama. Tato ohromná rizika nevyvaţovalo příliš mnoho lákadel. Zůstala-li pleistocenní ţena věrná jedinému partnerovi, nijak to nesníţilo její šance na početí. Pokud naopak kvůli nevěře ztratila manţelovu pomoc, prudce vzrostlo nebezpečí, ţe přijde o své děti. Proto ţeny, které se daly zlákat ke chvilkovým sexuálním dobrodruţstvím, po sobě zanechaly spíše méně potomků. I u moderních ţen tudíţ můţeme předpokládat podezíravost vůči nevázaným vztahům. Bez tohoto pohledu na naši evoluční historii nelze vysvětlit rozdíly v sexuální mentalitě muţů a ţen. Dnes je módní tyto rozdíly popírat a tvrdit, ţe pouze společenský útlak brání ţenám nakupovat pornografii zobrazující muţe nebo ţe pouze společensky paranoidní kult muţnosti dohání muţe k promiskuitě. Taková tvrzení však ignorují mohutné společenské tlaky, které v současnosti nutí ţeny i muţe, aby minimalizovali vzájemné rozdíly. Muţi tlačí moderní ţenu k sexuální nevázanosti, obdobně však na ni působí i ostatní ţeny. Muţi jsou naopak neustále nuceni k větší zodpovědnosti", citlivosti a věrnosti - nutí je k nim jak ţeny, tak i jiní muţi. Zdá se, ţe spíše závist neţ nějaká morálka mění muţe v cenzory mravů a zapřísáhlé odpůrce nevěry, kteří si v ničem nezadají s moralistkami ţenského pohlaví. Pakliţe muţi zůstali sexuálními predátory, museli překonat staletý nátlak, který je nutil, aby jimi nebyli. Slovy jednoho psychologa - naše potlačované pohnutky jsou se vším všudy stejně lidské jako síly, které je potlačují". 29 Jaké však jsou skutečné rozdíly v sexuální mentalitě muţů a ţen? V posledních dvou kapitolách jsem argumentoval, ţe muţi, kteří v reprodukční ruletě hrají o vyšší sázky, si pravděpodobně budou navzájem konkurovat. Proto se nejspíš soustředí na získání moci, vládu nad bohatstvím a touhu po slávě. Z toho plyne, ţe ţena spíše ocení u potenciálního manţela moc, bohatství a slávu, neţ by podobné vlastnosti ocenil muţ u potenciální manţelky. Ţeny, které se takto řídily při své volbě, pravděpodobně zanechaly více genů dnešním ţenám. Z evoluční logiky pak vyplývá, ţe ţeny budou usilovat o získání mocných a bohatých partnerů. Stejnou otázku můţeme obrátit, zeptáme-li se, které z manţelových vlastností zaručí jeho ţeně početné a zdravé potomstvo. Odpověď nezní více spermií, ale více peněz, dobytka, spojenců v rámci kmene nebo jiných zdrojů, s nimiţ lze počítat. Muţ bude naopak usilovat o ţenu, která mu díky jeho spermiím a s po- 218

217 mocí jeho prostředků porodí děti. Proto měli muţi vţdy dost dobrých důvodů zajímat se o mládí a zdraví svých partnerek. Muţi, kteří upřednostňovali čtyřicetileté ţeny před dvacetiletými, měli jen malou šanci, ţe se dočkají vůbec nějakých dětí; v lepším případě se museli spokojit s jedním nebo dvěma. A navíc ohromně riskovali, ţe si na krk pověsí hejno nevlastních dítek z partnerčiných předchozích manţelství. Nechali po sobě méně potomků neţ muţi, kteří usilovali o co nejmladší, pubertě sotva odrostlé samičky. Můţeme proto očekávat, ţe tam, kde jsou pro ţeny vodítky bohatství a moc, se muţi budou řídit zdravím a mládím. Tento závěr můţe aţ zaráţet svou samozřejmostí. Nancy Thornhillová k tomu podotýká: Myslíte, ţe by někdo mohl váţně pochybovat, ţe muţi netouţí po krásných mladých ţenách a ţeny po vlivných a bohatých partnerech?" 30 Odpověď na její otázku vás moţná překvapí. Sociologové o tom pochybovali. Podle jejich reakcí na jednu nedávnou studii by je mohly přesvědčit jen ty nejrigoróznější důkazy. Mám na mysli studii, kterou publikoval David Buss z Michiganské univerzity. Dotazoval se velkého vzorku amerických studentů na vlastnosti, jaké by rádi našli u svých vyvolených. Zjistil, ţe zatímco muţi uváděli laskavost, inteligenci, krásu a mládí, ţeny zajímala laskavost, inteligence, peníze a postavení. Sociologové ovšem namítli, ţe můţe jít o americkou specialitu, rozhodně však ne o všeobecný rys lidské povahy. Buss proto svůj výzkum zopakoval se sedmatřiceti různými vzorky z třiatřiceti zemí. Na jeho dotazníky odpovídalo přes tisíc lidí. Dospěl k absolutně shodným výsledkům. Muţům víc záleţí na mládí a kráse, ţenám na bohatství a postavení. Načeţ sociologové zareagovali takto: To, ţe ţeny věnují pozornost bohatství, je samozřejmé, protoţe muţi bohatství kontrolují. Kdyby ho kontrolovaly ţeny, nezáleţelo by jim na hmotném zajištění partnerů. Buss znovu vyhodnotil svá data a zjistil, ţe Američanky s nadprůměrnými příjmy věnují finančním poměrům potenciálních manţelů větší pozornost neţ ostatní ţeny. 31 Ţenám ve špičkových zaměstnáních záleţí na finančních moţnostech jejich manţelů víc neţ ţenám s nízkými příjmy. Dokonce i dotazníky zaslané patnácti významným osobnostem feministického hnutí odhalily, ţe významné ţeny touţí po ještě významnějších muţích. Bussův kolega Bruce Ellis si neodpustil komentář: Ţenské sexuální choutky jsou tím vybíravější, čím je dotyčná ţena bohatší, mocnější a výše postavená." 32 Mnozí z kritiků Bussovi vytýkají, ţe zcela ignoroval širší kontext svých výzkumů. V jiných dobách a jiných kulturách by prý lidé u svých partnerů preferovali zcela jiné vlastnosti. Buss jim odpověděl jednoduchou analogií. I mnoţství svalové hmoty průměrného muţe silně závisí na širším kon- 219

218 textu - mladí muţi ve USA jsou v průměru mohutnější v ramenou neţ mladí muţi v Británii. Zčásti to je dáno lepší výţivou, zčásti oblíbenými sporty Američanů, které kladou důraz spíše na sílu neţ na hbitost. To však nevyvrací obecné tvrzení, ţe muţi mají více svalové hmoty neţ ţeny". Obdobně skutečnost, ţe ţenám z jedné oblasti záleţí na bohatství víc neţ ţenám z jiné oblasti, nevyvrací tvrzení, ţe ţenám záleţí na bohatství potenciálních partnerů více neţ muţům. 33 Váţným nedostatkem Bussovy studie je, ţe nerozlišuje mezi partnerem, s nímţ chceme ţít k manţelství, a partnerem na jednu noc. Douglas Kenrick z Arizonské státní univerzity vyzval studenty, aby podle čtyř stupňů závaţnosti vztahu oznámkovali různé vlastnosti svých potenciálních partnerů. V případě partnera pro manţelství se u obou pohlaví na prvním místě objevila inteligence. U sexuálního dobrodruţství na jednu noc záleţí na inteligenci nesrovnatelně méně, zvláště v případě muţů. Není pochyb, ţe mají-li s nějakým člověkem strávit zbytek ţivota, záleţí muţům i ţenám na hodnotách, jako je laskavost, společné zájmy a smysl pro humor. 34 Měření sexuálních preferencí komplikuje skutečnost, ţe vţdy jde o kompromisy. Stárnoucí a nehezký muţ nespí s několika mladými kráskami (není-li ovšem velmi bohatý). Spokojí se s věrnou ţenou stejného stáří. Kaţdá mladá ţena nenajde svého milionáře. Vybere si nejlepší moţnou nabídku, pravděpodobně muţe, který je o málo starší neţ ona, není nijak zvlášť bohatý, ale má slušné zaměstnání. Lidé ze svých očekávání slevují podle svého věku, vzhledu a bohatství. Kdybychom chtěli přesně zjistit, nakolik se sexuální mentalita muţů a ţen liší, museli bychom provést kontrolovaný experiment. Vezměte průměrného muţe a průměrnou ţenu a dejte jim na vybranou mezi věrným manţelstvím s dobře známým partnerem a permanentními orgiemi s krásnými neznámými. Takový experiment ještě nikdo neuskutečnil a těţko si lze představit grantovou agenturu, která by ho podpořila. To ale nevadí. Vţdyť úplně stejný experiment můţeme provést, kdyţ se lidem podíváme do jejich fantazie. Bruce Ellis a Don Symons provedli dotazníkový průzkum sexuálních fantazií 307 kalifornských studentů. Kdyby své dotazníky rozdali mladým Arabům nebo Angličanům, mohli by sociologové proti jejich výsledkům snadno vznést námitky, neboť by mohli jakékoli zjištěné rozdíly svádět na sociální tlaky sexistickeho okolí. Avšak v celé historii se nikdy a nikde nevyskytli lidé, kteří by si osvojili politicky korektní ideologii o neexistenci sexuálních rozdílů mezi pohlavími tak, jako si ji osvojili kalifornští vysokoškoláci. Proto jakékoli rozdíly, které dotazníkový průzkum odhalil, můţeme pokládat za konzervativní odhad platný pro celý náš druh. Ve dvou oblastech, na které se Ellis a Symons ptali, skutečně ţádné roz- 220

219 díly neexistovaly. První byl vztah studentů k jejich fantaziím. Muţi i ţeny se za své fantazie stejnou měrou styděli, byli na ně pyšní nebo k nim zaujímali lhostejný postoj. A obě pohlaví si při fantazírování jasně vybavovala tváře svých partnerů. Ve všech ostatních ohledech existovaly podstatné rozdíly mezi muţi a ţenami. Muţi fantazírovali častěji a ve svých představách se stýkali s více partnery. Kaţdý třetí muţ se přiznal, ţe během ţivota fantazíroval o více neţ tisícovce partnerek; o srovnatelném počtu partnerů fantazírovalo jen 8 % ţen. Asi polovina ţen tvrdila, ţe se ve svých představách nikdy nemilovala s více neţ jedním muţem; naopak jen 12 % muţů nikdy nesnilo o sexu s více neţ jednou partnerkou. Pro muţe byl vizuální obraz partnerky důleţitější neţ doteky, partnerčiny reakce nebo jakékoli emoce. Pro ţeny, které se ve fantaziích soustředily spíše na vlastní emoce neţ na partnerův vzhled, platil pravý opak. V drtivé většině případů snily o sexu s muţi, které dobře znaly. 35 Takové výsledky nebyly ojedinělé. Všechny další výzkumy sexuálních fantazií dospěly k témuţ závěru: Muţské sexuální představy jsou všeobecnější, častější, vizuální, sexuálně konkrétní, promiskuitní a aktivní. Ţenské představy se spíše vztahují k určitému kontextu a k důvěrně známému, jsou emotivní a pasivní." 36 K takovým závěrům však nevedou jen dotazníkové průzkumy. Existují dvě obchodní odvětví, která neúnavně vydělávají na sexuálních představách muţů a ţen: pornografie a vydávání zamilovaného čtiva pro ţeny. Pornografie je určena téměř výhradně muţům, přičemţ se na celém světě vyrábí podle shodného receptu. Měkké porno" sestává z vyobrazení nahých nebo téměř nahých ţen v provokativních polohách. Takové obrázky muţe vzrušují, kdeţto ţenám zobrazení nahých (anonymních) muţů skoro nic neříkají. Skutečnost, ţe se muţi mohou vzrušit pouhým pohledem, podporuje náhodné styky, při nichţ ţena nemůţe z reproduktivního hlediska nic získat, ale můţe mnoho ztratit." 37 V tvrdém pornu", které zobrazuje skutečný pohlavní akt, jde téměř vţdy o uspokojení samčího chtíče chtivými, snadno vzrušivými, různými, početnými a fyzicky atraktivními ţenami (nebo muţi, jde-li o pornografii pro gaye). Příběh, flirt, dvoření, a dokonce i předehra obvykle chybějí, nebo jsou drasticky omezeny. Aktéry nesvazují ţádné trvalé vztahy, obvykle jsou vyobrazeni jako navzájem si cizí lidé. Kdyţ dva vědci promítali studentům pornografické filmy a měřili jejich vzrušení, zjišťovali pravidelně reakce, jaké by většina z nás očekávala na základě vlastních zkušeností. Za prvé byli muţi vzrušenější neţ ţeny. Za druhé vzrušovaly muţe filmy se skupinovým sexem víc neţ filmy o jediném heterosexuálním páru, kdeţto u ţen platil opak. Za třetí vzrušovaly muţe i ţeny lesbické scény, ale ţád- 221

220 né pohlaví nevzrušil homosexuální styk dvou muţů (všichni účastníci výzkumu byli heterosexuální). Muţe i ţeny zajímá při sledování pornografie herečka, nikoli herec. Pornografie však je vymýšlena, produkována a prodávána kvůli muţům, nikoli ţenám. 38 Romantické čtivo naopak cílí výhradné na ţenského zákazníka. I ono vykresluje fiktivní svět, který se za celá staletí proměnil jen málo, aţ na to, ţe se přizpůsobil ţenským profesním ambicím a poněkud slevil z prudérního obcházení popisných sexuálních pasáţí. Autoři musí přísně dodrţovat pokyny vydavatelů. Vlastní pohlavní styk hraje v limonádových románcích jen minimální roli. Mnohem větší část kaţdého svazečku je o lásce, oddanosti, rodině, obětavosti a hledání hlubokého vztahu. Promiskuity či střídání partnerů je málo a tam, kde je popisován pohlavní styk, se čtenář seznámí hlavně s hrdinčinými emotivními reakcemi na to, co se s ní děje - zvláště na hmatové podněty. Chybí jakýkoli detailní popis muţského těla. Muţova povaha je popsána do detailů, nikoli však jeho tělo. Ellis se Symonsem tvrdí, ţe romantické čtivo a pornografie jsou vyjádřením sexuálně-utopických fantazií obou pohlaví. Sexuální fantazie kalifornských vysokoškoláků tento závěr potvrzují. Obdobným potvrzením jsou opakované obchodní neúspěchy časopisů snaţících se prodávat ţenám pornografii vyrobenou podle receptů osvědčených u muţského zákazníka (většinu čtenářů časopisu Playgirl tvoří homosexuální muţi) jakoţ i úspěšný prodej sexuálně popisných románů na letištích - pro muţe. V kaţdém novinovém stánku najdete časopisy pro muţe s obrázky ţen na obálce, které slibuji více obrázků uvnitř, a časopisy pro ţeny s obrázky ţen na obálce, které slibují rady pro lepší partnerský vztah uvnitř. Plus zamilované čtivo s obrázky ţen na obálkách určené ţenám a pornografické čtivo s obrázky ţen na obálkách určené muţům. Vydavatelský průmysl, který se řídí zákony trhu, a nikoli převládající ideologií, má v rozdílech mezi ţenským a muţským pohledem na sex jasno. Ellis a Symons o tom napsali: Námi shromáţděná data o sexuálních fantaziích, ostatní odborné články na shodné téma..., zákazníkem určované selektivní síly svobodného trhu (jeţ ukazují na historicky stabilní rozdíly mezi pornografií určenou muţům a romantickým čtivem určeným ţenám), etnografické zprávy o lidské sexualitě a neúprosné závěry plynoucí z evolučního pohledu na náš druh společně dokazují existenci významných rozdílů v sexuální psychologii muţů a ţen." 39 Uznejte, ţe tento názor je mnohem osvícenější neţ podivně netolerantní představa bojovníků za politickou korektnost, podle níţ nahota ţeny nevzrušuje jen proto, ţe jsou společensky ušlápnuté. 222

221 Vybíraví muži A máme tady paradox. Muţi jsou ve svých fantaziích promiskuitní oportunisté. Jenţe pravý promiskuitní oportunista by neměl být příliš vybíravý. Muţe však přesto zajímá, jak ţeny vypadají - na jejich vzhled dbají mnohem víc neţ ţeny na vzhled svých partnerů. Sporťák" a tučná kreditní karta dokáţe v ţenských očích udělat prince i z ropuchy, ale ani ta nejbohatší ţena si nemůţe dovolit být škaredá (dnes, v éře plastické chirurgie, jí její prostředky někdy dovolí, aby škaredá nebyla). Muţ uvaţující o nezávazné aférce by se neměl omezovat jen na hezkou ţenu; obvykle to však dělá. A to je zvláštní. Gorilí sameček nebo kohoutek tetřívka by nikdy neodmítl samici kvůli jejímu vzhledu. Chápe se kaţdé příleţitosti a na krásu kašle. Polygamní despotové starověku sice byli promiskuitní, zároveň však i vybíraví; dívky přijímané do jejich harémů musely být mladé, krásné a neposkvrněné. Náš paradox však není neřešitelný. Zvířata obou pohlaví jsou v sexu vybíravá v takové míře, v jaké přímo investují do péče o potomstvo. Tetřívek křovinný, který investuje jen spermie, se klidně spáří s čímkoli, co mu připomíná samičku. Stačí mu i vycpaná samička nebo její model. 40 Albatrosi sameček, který do výchovy svého jedináčka vloţí veškeré své úsilí, je neuvěřitelně vybíravý a podezíravý, z dostupných samiček si vybírá jen tu nejlepší. Muţská vybíravost je tudíţ dalším důsledkem skutečnosti, ţe muţi na rozdíl od svých nevybíravých lidoopích příbuzných vytvářejí pevné párové svazky a investují do svých potomků. Vybíravost je dědictvím dávné monogamie: Pečlivě si vybírej, protoţe to můţe být tvá poslední šance. I nápadná muţská fascinace ţenským mládím ukazuje, ţe párové vazby byly uzavírány na celý ţivot. V tomto ohledu se lišíme od všech ostatních savců. Pro šimpanze je stará samice stejně atraktivní jako samice mladá, stačí, kdyţ se dostane do estru. To, ţe muţe přitahují dvacetileté dívky, je dalším důkazem, ţe lidé doby kamenné se stejně jako moderní lidé ţenili na celý ţivot. Antropoloţka Helen Fisherová tvrdí, ţe existuje přirozeně daná délka trvání manţelství, v důsledku níţ dochází k většině rozvodů po čtyřech letech společného souţití. Čtyři roky jsou doba potřebná k tomu, aby se dítě vyvázalo z totální závislosti na matce, a Fisherová věří, ţe pleistocenní ţeny si po čtyřech letech manţelství vyhledávaly nového partnera. Rozvod je proto podle jejího názoru něčím přirozeným. Její tvrzení však poněkud kulhá. Ony čtyři roky nejsou nic jiného neţ číslo, kterému statistikové říkají modus (tj. nejpočetnější hodnota v souboru), a tento modus navíc není zvlášť výrazný. Nějaké číslo, kdy bude docházet k největšímu 223

222 počtu rozvodů, by statistikové odhalili v kaţdém případě. Její teorie navíc naráţí na skutečnost, ţe muţi pravidelně dávají přednost mladým ţenám a ţe otcové podporují své děti i dlouho poté, co dosáhnou věku čtyř let. Ţena, která by se rozvedla pokaţdé, kdyţ její dítě dosáhne věku čtyř let, by s kaţdým dalším dítětem ztrácela na přitaţlivosti nejen proto, ţe by ztrácela na kráse, ale i proto, ţe by novým manţelům přiváděla narůstající svitu nevlastních potomků. Skutečnost, ţe se muţům líbí mladé ţeny, ukazuje na celoţivotní pouto. 41 I nejpovrchnější pohled na seznamovací inzeráty v novinách dokazuje to, co všichni dobře víme: Ţe muţi hledají mladší manţelky a ţeny hledají starší manţely, přestoţe je skoro jistě o dobrých deset let přeţijí. Buss ve svém výzkumu zjistil, ţe si muţi hledají ţeny okolo pětadvaceti let, které uţ neoplývají plným reproduktivním potenciálem (zmeškaly uţ několik let, kdy mohly rodit děti), zato se však blíţí k období maximální plodnosti. Tento výsledek však můţe být zavádějící, na coţ upozornili někteří autoři v komentářích k Bussově studii. Například Don Symons zdůraznil, ţe pětadvacetiletá moderní ţena v západní společnosti je opotřebovaná" zhruba stejně jako dvacetiletá ţena ve společnosti lovců a sběračů. Kdyţ se příslušníků kmene Janomamö ptali, jakému typu ţen dávají přednost, bez váhání odpovídali, ţe ţenám moko dude, tedy mezi pubertou a prvním dítětem. A takový je, odhlédneme-li od detailů, i ideál moderního muţe v západních zemích. 42 Rasismus a sexismus V této kapitole jsme se pohrouţili do rozdílů mezi pohlavími, ale zcela jsme opomněli rozdíly mezi rasami, ačkoli obojí bývá v módní bigotní démonologii politické korektnosti často spojováno. Podle podivné rovnice, jejíţ znalost dnes patří k dobrému tónu, údajně kaţdý, kdo trvá na rozdílech mezi muţem a ţenou, věří i na existenci rozdílů mezi rasami. Sexismus je pokládán za sourozence rasismu. Přiznávám se, ţe podobné argumenty nechápu. Věřím, a důkazy mi dávají za pravdu, ţe jakékoli rozdíly v přirozenostech lidí různých ras jsou jen triviální v porovnání s podstatnými rozdíly mezi přirozenostmi muţů a ţen v rámci rasy. To neznamená, ţe by rasové a kulturní rozdíly nemohly existovat. Tak jako má běloch jinou pleť neţ černoch, tak není vyloučeno, ţe i mírně jinak myslí. Ve světle našich znalostí o evoluci to však není pravděpodobné. Evoluční tlaky, které formovaly lidskou mysl - především soutěţení s ostatními příslušníky kmene, s jinými kmeny a se sexuálními partnery -, 224

223 působily stejnou měrou na bělochy i černochy. Navíc nejintenzivněji působily dávno předtím, neţ se před mnoha tisíci lety předkové bělochů odstěhovali z Afriky. Zatímco na barvu kůţe působí především klima, a to je v Africe jiné neţ v severní Evropě, mysl našich předků tvarovaly jen velmi okrajově takové mimočlověčí faktory jako převládající typ kořisti nebo způsoby, jimiţ se chránili před vedrem nebo mrazem. Mnohem závaţnější problémy vyvstávaly našim předkům ve styku s ostatními lidmi a tyto problémy byly všude na světě stejné. Přesněji řečeno, byly všude na světě stejné pro naše muţské předky a všude na světě stejné pro naše ţenské předky. Nebyly však stejné pro muţe a ţeny. V tomto bodě se kulturní antropologové a darwinisté zásadně rozcházejí. Antropologové tvrdí, ţe muţ zakořeněný v západní městské civilizaci se ve svém chování a zvycích liší mnohem víc od člověka ţijícího na úrovni doby kamenné neţ od své manţelky. Tato představa je vlastně základem celého jejich oboru, protoţe antropologie zkoumá rozdíly mezi lidmi různých kultur. To ale antropology nutí přeceňovat náznaky mezirasových rozdílů a přehlíţet to, v čem jsou všichni lidé stejní. Muţi na celém světě bojují, soupeří mezi sebou, milují, vychloubají se a loví. Pravda, tam kde obyvatelé buše soupeří kopím a kyjem, tam občané Chicaga sahají po pistolích a soudních ţalobách; zatímco divoch" se chce stát náčelníkem, usiluje obyvatel Chicaga o místo ve správní radě. Celá antropologie se pak -se svým studiem tradic, mýtů, řemesel, jazyků a rituálů - zabývá pouze skořápkou. Pod tímto povrchem však na zodpovězení čekají velké otázky lidstva, které jsou na celém světě shodné a jejichţ podstatou je vztah muţe a ţeny. Návštěvníkovi z Marsu by antropolog studující rozdíly mezi rasami připadal jako farmář studující rozdíly mezi jednotlivými pšeničnými klasy na jednom poli. Marťana bude mnohem víc zajímat to, co je všem pšeničným klasům společné. Skutečně pozoruhodné jsou univerzální všelidské vlastnosti, a nikoli drobné rozdíly. 43 Mezi nejstálejší všelidské vlastnosti patří rozdíly v pohlavních rolích. Slovy Edwarda Wilsona: V nejrůznějších kulturách muţi dobývají a získávají, kdeţto ţeny jsou ochraňovány a směňovány. Synové se pyšní předmanţelskými vztahy a dcery riskují, ţe si zničí budoucnost. Jestliţe je sex na prodej, pak kupujícími bývají obvykle muţi." 44 John Tooby a Leda Cosmidesová zpochybnili pokusy o kulturní interpretaci této univerzální lidské vlastnosti ještě přímočařeji: Tvrzení, ţe rozdíly mezi muţi a ţenami jsou,kulturně podmíněny', vezmeme v potaz teprve tehdy, aţ se objeví zprávy o ţenách pořádajících válečné výpravy za účelem loupení manţelů a o rodičích střeţících pocti- 225

224 vost svých synů, a nikoli svých dcer, nebo aţ se prokáţe, ţe preference týkající se fyzické přitaţlivosti, touhy po moci, relativního věku parterů a podobně jsou ve stejném počtu kultur nakloněny na tu i onu stranu." 45 Ovšem stejně hloupé tváří v tvář zde shromáţděným faktům by bylo nejen odmítání existence rozdílů mezi pohlavími, ale i jejich zveličování. Například v otázce inteligence neexistuje jediný důvod, proč se domnívat, ţe jedno pohlaví je hloupější neţ druhé - takový názor nenachází ţádnou podporu ani v evoluční logice, ani v dosud zveřejněných datech. Jak jsem uţ uvedl, ze známých dat vyplývá, ţe muţi jsou pravděpodobně schopnější v abstraktních a prostorových úlohách, ţeny ve verbálních a sociálních úlohách. To ohromně komplikuje práci kaţdému, kdo by chtěl sestavit inteligenční testy, které by byly neutrální vůči pohlaví testovaných, a tím podrývá hloupoučké představy o existenci všeobecné a jednoznačně měřitelné inteligence. Rozdíly mezi pohlavími zároveň nic neomlouvají. Slovy Anne Moirové a Davida Jessela: Nevzýváme zde přirozené proto, ţe je biologicky pravdivé; například muţi mají přirozené sklony k zabíjení a promiskuitě, coţ jistě není návod k vytvoření šťastné společnosti." 46 Lidé snadno zapomínají na rozdíl mezi přáním a skutečností. Jestliţe chceme prostřednictvím politických rozhodnutí zmenšit rozdíly mezi pohlavími, stavíme se proti přírodě. To však děláme i tehdy, postavíme-li mimo zákon vraţdu. Musíme si však otevřeně přiznat, ţe naše politická opatření zmenšují rozdíly, a nikoli si namlouvat, ţe odhalují stejnost. Neústupná víra v identitu obou pohlaví je pouhou propagandou a neprospívá ţenám ani muţům. 226

225 K a p i t o l a devá t á K čemu je dobrá krása Nechte nářků, seňorito, škoda očí pro muţe, ten má srdce jako síto, věrný vám být nemůţe. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, 2. dějství, obraz 3. (v překladu Břetislava Hodka) V současné době hledají tři týmy amerických vědců gen pro homosexualitu", jenţ by měl odpovídat za změněnou sexuální orientaci některých muţů. Členové těchto týmů věří, ţe gen nebo geny, které se nacházejí na chromozomu X a způsobují citlivost k samčím pohlavním hormonům, kupříkladu k testosteronu, mohou být u homosexuálů utvářeny jinak neţ u heterosexuálních muţů. Ukáţe-li se, ţe mají pravdu, bude mít jejich objev ohromné dopady. Jedním z nejzávaţnějších důkazů toho, ţe homosexualita je geneticky podmíněna, je skutečnost, ţe je-li homosexuální jeden ze dvou bratrů, kteří se narodili stejné matce a prošli stejnou výchovou, sdílí jeho sourozenec stejnou sexuální orientaci s pouze čtvrtinovou pravděpodobností. Jestliţe však jde o jednovaječná dvojčata, která mají stejný genotyp i stejnou výchovu, odpovídá pravděpodobnost výskytu homosexuality u obou bratří číslu 0,5. Znamená to, ţe pokud je jeden z bratrů-dvojčat gay, bude jeho bratr gay s padesátiprocentní pravděpodobností. Další solidní indicie napovídají, ţe gen pro homosexualitu se dědí od matky, a nikoli od otce. 1 Jak se takový gen můţe udrţet, kdyţ víme, ţe homosexuální muţi, pokud mají nějaké děti, jich obvykle mají méně? Nabízejí se dvě moţné odpovědi. První zní, ţe pokud se tento gen nachází v ţenském těle, zvyšuje ţenskou plodnost stejnou měrou, jakou sniţuje plodnost muţů, v jejichţ tělech se nachází. Druhé vysvětlení zní zajímavěji. Laurence Hurst a Da- 227

226 vid Haig z Oxfordu se domnívají, ţe se tento gen vůbec nemusí nacházet na chromozomu X. Geny chromozomu X totiţ nejsou jediné geny, které se dědí po samičí linii. Obdobně se dědí i mitochondriální geny, o nichţ jsme hovořili ve 4. kapitole, a dosud shromáţděné důkazy spojující gen pro homosexualitu s chromozomem X jsou statisticky málo průkazné. Kdyby se hledaný gen nacházel na mitochondriích, pak by Hurstovy a Haigovy spletité myšlenky ukazovaly na zvláštní verzi teorie vnitrogenomového spiknutí. Gen pro homosexualitu by se totiţ podobal genům vraţdícím samce", známým u mnoha druhů hmyzu. Takový gen by efektivně sterilizoval samce, a tím zajišťoval značnou dědičnou výhodu samicím. Zvyšoval by totiţ (alespoň v dosavadním vývoji) reprodukční úspěch samic spřízněných s homosexuály, gen pro homosexualitu by se šířil. Jestliţe takový gen značně (ne však zcela) ovlivňuje sexuální preference homosexuálních muţů, pak je pravděpodobné, ţe ovlivňuje i preference heterosexuálů. A pokud naše geny natolik ovlivňují naše sexuální instinkty, pak se tyto instinkty musely vyvinout přírodním výběrem a ten se v nich musí odráţet. Naše sexuální instinkty tedy musí být adaptivní. Zdá--li se nám někdo přitaţlivý, musíme k tomu mít nějaký důvod. Pojem krásy musí být zakódován v našich genech, neboť ti, kdo se jím řídili, po sobě zanechali víc potomků neţ ostatní. Krása není nic náhodného. Evoluční úhel pohledu tak pozměňuje naše chápání sexuální přitaţlivosti, nebo nás aspoň učí chápat, proč se nám některé lidské rysy zdají být krásné a jiné ošklivé. Univerzalita krásy Botticelliho Venuši a Michelangelova Davida pokládáme za krásné. Shodl by se však s námi neolitický lovec, Japonec nebo Eskymák? A shodnou se s námi naše vnoučata? Je sexuální přitaţlivost záleţitostí pomíjivé módy, nebo je trvalá a pevně fixovaná? Všichni víme, jak legračně a nevábně na nás působí uţ deset, neřkuli sto let stará móda. Muţi v prošívaných kabátcích a úzkých kamaších se někomu ještě atraktivní mohou zdát, ale muţi v dlouhých redingotech by dnes působili směšně. Proto se nám vnucuje představa, ţe pojem krásy či přitaţlivosti je výsledkem subtilně působící výchovy, jeţ nás vede k přijetí převládající módy. Rubens by si za modelku těţko vybral Twiggy. Krása je navíc značně relativní, jak vám potvrdí kaţdý vězeň, který dlouho neviděl člověka opačného pohlaví. Tato relativita však má své hranice. Těţko byste hledali kulturu, která 228

227 by čtyřicetileté ţeny či desetileté dívky pokládala za atraktivnější neţ dvacítky". Těţko si lze představit, ţe by ţeny někdy byly přitahovány bachratými muţi nebo ţe by zakrslí muţi byli pokládáni za atraktivnější neţ dlouháni. Těţko si představit, ţe by se nám u kteréhokoli pohlaví líbila nevýrazná, dozadu ustupující brada. Kdyby byla krása záleţitostí módy, proč by se do módy nikdy nedostala vrásčitá kůţe, šediny, chlupatá záda a jeţibabí nosy? Čím je móda proměnlivější, tím méně se mění. Ušlechtilá tvář a štíhlá šíje královny Nefertiti ze známé let staré plastiky se nám libí stejně jako faraonovi Achnatonovi, jenţ se dvořil její ţivé předloze. Většina příkladů v mém pojednání o lidské kráse a sexuální přitaţlivosti se bude týkat bílých Severoevropanů. Nechci tím naznačovat, ţe by severoevropská měřítka krásy byla absolutní nebo nadřazená. Pouze evropská měřítka však znám natolik důvěrné, abych o nich mohl zasvěceně hovořit. Rozsah této knihy mi nedovoluje pouštět se do úvah o standardech krásy, kterými se řídí černoši, orientálci a další lidské skupiny. Přesto se problém, na který se chci zaměřit, týká celého lidského druhu. Budu se ptát, zda jsou měřítka krásy náhodnými rozmary kultury, nebo vrozenými pudy. Co se na našem vnímání krásy mění a co přetrvává? Na následujících stranách chci dokázat, ţe pokud pochopíme, jak se vyvíjela sexuální přitaţlivost, vyznáme se ve směsi kulturních a instinktivních kritérií, podle nichţ posuzujeme lidi opačného pohlaví, a uvědomíme si, proč se některá kritéria mění s módou, zatímco jiná přetrvávají. Nejprve se však zastavme u problematiky incestu. Freud a zákaz incestu Jen málo muţů spí s vlastními sestrami. Caligula a Caesare Borgia se proslavili hlavně proto, ţe byli (údajně) výraznými výjimkami. Ještě méně muţů spí s vlastními matkami, přestoţe se nám Freud snaţil namluvit, jak velmi o tom většina z nás sní. Mnohem běţnější je sexuální zneuţívání dcer ze strany otců. I to však je dost vzácné. Zamysleme se nad dvěma teoriemi snaţícími se tato fakta vysvětlit. První tvrdí, ţe lidé po incestu tajně touţí, dokáţí však tuto touhu s pomocí společenských tabu a pravidel potlačit. Druhá říká, ţe nás naši blízcí příbuzní nevzrušují a incestní tabu je zakódováno v naší mysli. S prvním vysvětlením přišel Sigmund Freud. Tvrdil, ţe náš první a nejintenzivnější sexuální zájem se soustředil na našeho rodiče opačného pohlaví. Proto podle něj všechny lidské společnosti incest přísně zakazují. Protoţe v psychologii jednotlivce takové tabu neexistuje", neobejdeme se bez přísných 229

228 omezení". Nebýt takového tabu, trpěl by náš druh zoufalou příbuzenskou plemenitbou a genetickými poruchami. 2 Freud se opíral o tři neobhájitelné předpoklady. Za prvé kladl rovnítko mezi přitaţlivost a pohlavní přitaţlivost. Dvouleté děvčátko můţe mít rádo svého tatínka, coţ ještě neznamená, ţe po něm sexuálně prahne. Za druhé bezdůvodně předpokládal, ţe lidé po incestu touţí. Podle freudovců se tak málo lidí dopouští incestu jen proto, ţe potlačili své touhy" - jenţe takto formulovaný argument nelze vyvrátit, a tedy ani testovat. Za třetí se domníval, ţe zákony proti sňatkům bratranců a sestřenic souvisejí s incestním tabu". Vědci i laici se donedávna ve shodě s Freudem domnívali, ţe zákony proti takovýmto sňatkům existují, aby se společnost bránila před incestem. Coţ nemusí být pravda. Freudovým oponentem v úvahách o incestu byl jistý Edward Westermarck. Roku 1891 vyslovil myšlenku, ţe muţi se sestrami a matkami nespí proto, ţe je sexuálně nevzrušují osoby, v jejichţ blízkosti vyrůstali. Westermarckova úvaha byla velmi prostá. Protoţe lidé nejsou schopni rozpoznat, kdo jsou jejich praví příbuzní, nemohli by se nijak bránit příbuzenské plemenitbě. (Zajímavé je, ţe někteří ptáci to dělají jinak; například křepelky své sourozence poznají, ačkoli od nich vyrůstaly odděleně.) Mohou se však spolehnout na jednoduché pomocné pravidlo, díky němuţ se v 99 % případů vyhnou incestnímu spojení. Mohou odmítat pohlavní styk s osobami, v jejichţ blízkosti vyrůstali v dětství. Jinými slovy, mohou vůči svým blízkým příbuzným cítit sexuální odpor. Faktem je, ţe takto nelze zabránit sňatkům mezi bratranci a sestřenicemi, ale na takových sňatcích není vcelku nic špatného. Pravděpodobnost, ţe se následkem spojení bratrance se sestřenicí projeví recesivní genetické vady, je totiţ velmi malá. Navíc ji patrně vyváţí vznik aliancí mezi koadaptovanými genetickými komplexy, které mohou úspěšně spolupracovat (křepelky se s prvními bratranci páří raději neţ s cizími ptáky). Westermarck nemohl znát tyto genetické detaily, které jen přidávají na váze jeho argumentaci: Ze zákonů dědičnosti vyplývá, ţe jediné incestní vztahy, jichţ by se lidé měli vyvarovat, jsou vztahy mezi bratry a sestrami nebo rodiči a dětmi. 3 Z Westermarckovy teorie plyne několik prostých předpokladů. Nevlastní sourozenci by obvykle neměli vstupovat do manţelství, pakliţe nebyli vychováni v oddělených rodinách. Obdobně by do manţelství neměli vstupovat velmi blízcí přátelé z dětství. Tyto předpoklady nejlépe potvrzují zkušenost z izraelských kibuců a jeden starý čínský zvyk. V kibucech jsou děti vychovávány v jakýchsi školkách společně s nespřízněnými kamarády. Vznikají mezi nimi celoţivotní přátelství, ale manţelství v rámci kibucu bývají 230

229 velmi vzácná. Některé čínské rodiny na Tchaj-wanu praktikují manţelství šimpchua, kdy jsou malé holčičky adoptovány rodinami chlapců, za které se mají později provdat. Dívky se tak v podstatě vdávají za nevlastní bratry. Taková manţelství bývají často bezdětná, neboť manţelé po sobě sexuálně netouţí. 4 Naopak dva vlastní sourozenci, kteří byli vychováni v rozdílných rodinách, se do sebe často zamilují, jestliţe se poznají v příhodném věku. Toto vše potvrzuje Westermarckovu představu o existenci sexuálních zábran mezi lidmi, kteří si byli v dětství velmi blízcí. Incestu tak zabraňuje instinktivní nechuť vůči pohlavnímu styku se sourozencem. Z Westermarckovy teorie však rovněţ plyne, ţe kdyţ uţ k incestnímu styku dojde, pak k němu obvykle dojde mezi rodičem a dítětem, nejčastěji mezi otcem a dcerou. Otec totiţ uţ odrostl věku, kdy pokrevní příbuznost způsobuje odpor ke styku, a muţi jsou v sexu iniciativnější neţ ţeny. Jak známo, zneuţívání dcer otci je nejčastějším typem incestního sexu. 5 Westermarck se tak rozchází s Freudem, který věřil, ţe kdyby neexistovala kulturně vytvořená incestní tabu, nic by nás nezachránilo před příbuzenskou plemenitbou. Kdyby měl Freud pravdu, znamenalo by to, ţe evoluční tlaky nejenţe nedokázaly vytvořit nějaký mechanismus, který by nás před incestem chránil, ale ţe naopak podporovaly biologicky škodlivé incestní instinkty, nebezpečnou touhu, která musí být potlačována společenskými zákazy. Freudovci ovšem Westermarckovu teorii často kritizovali. Vytýkali jí, ţe kdyby platila, pak by kulturní zákazy incestu vůbec nemusely existovat. Jenţe incestní tabu, která by zakazovala sňatky uvnitř nukleární rodiny, jsou ve skutečnosti dost vzácná. Většina kulturních tabu, na která Freud poukazoval, ve skutečnosti zakazují sňatky mezi bratranci a sestřenicemi. Většina lidských společností nemusí incest v rámci nukleární rodiny vůbec zakazovat, neboť k němu dochází jen zřídka. 6 Proč tedy incestní tabu existují? Claude Lévi-Strauss formuloval alianční teorii", podle níţ kmeny vyuţívají ţen jako platidla při vzájemné směně, a proto jim brání ve sňatcích v rámci domovského kmene. Protoţe se však ţádní dva antropologové neshodnou, jak to Lévi-Strauss vlastně myslel, nelze jeho teorii testovat. Nancy Thornhillová je toho názoru, ţe takzvaná incestní tabu jsou vlastně pravidla, která prosadili mocní muţi, aby zabránili méně mocným muţům hromadit majetek prostřednictvím sňatků se spřízněnými rodinami. Vůbec v nich nejde o incest, nýbrţ o moc

230 Starou pěnkavu novým písním nenaučíš Na incestu jsme si ukázali vzájemnou provázanost genů a výchovy. Mechanismus zábrany incestu je nám vštěpen sociálně. V dětství se v nás vyvíjí sexuální odpor vůči příbuzným. V tomto smyslu na něm není nic vrozeného. Přesto je vrozený, protoţe se mu neučíme; je zafixován v nitru našeho mozku. Jde o instinkt, který nám velí nemít pohlavní styk s lidmi, kteří byli v dětství našimi blízkými druhy. Ovšem znaky, podle nichţ své druhy z dětství poznáváme, jsou záleţitostí výchovy. Podmínkou platnosti Westermarckovy teorie je, aby se náš mladistvý odpor vůči pohlavnímu styku s blízkými příbuznými v dospělosti oslabil. V opačném případě by lidé uţ několik týdnů po sňatku ztratili zájem o sex se svými protějšky, coţ zjevně není pravda. Z biologického hlediska to není problém. Jednou z nejzajímavějších vlastností lidského mozku je kritická perioda", během níţ se v mládí můţeme naučit něčemu, co později nelze vymazat ani potlačit. Konrad Lorenz zjistil, ţe kuřata a housata si takto vtisknou" podobu prvního pohyblivého objektu, se kterým se setkají po vylíhnutí a jejţ později všude následují. Takovým objektem je obvykle jejich máma, vzácněji jmenovaný rakouský zoolog. Ale stačí pár hodin nebo dní navíc, a kuřata si nevtisknou nic. Senzitivním obdobím pro ně je třináctá aţ šestnáctá hodina ţivota; během této periody si v hlavě zafixují obraz svého rodiče. Podobně je tomu s pěnkavami, které se učí zpívat. Neuslyší-li jinou pěnkavu, typický zpěv svého druhu si nikdy neosvojí. Pěnkava, která ţádnou pěnkavu neslyšela, dokud zcela nevyrostla, nikdy nezvládne plnohodnotný pěnkaví tlukot a vydává ze sebe nepodařený polotvar. Totéţ platí, uslyší-li jinou pěnkavu pouze ve stáří několika málo dní. Jen tehdy, slyší-li jinou pěnkavu během kritické periody - mezi dvěma týdny a dvěma měsíci věku -, se naučí zpívat správně; po této době svou píseň nemění ani napodobováním. 8 I u lidí si snadno vzpomeneme na příklady senzitivních period v učení. Většina lidí není schopna po dovršení pětadvaceti let změnit svůj přízvuk, jestliţe se například přestěhuje z USA do Británie. Zato člověk, který se přestěhuje v patnácti letech, si britský přízvuk hravě osvojí. Lidé se tak podobají strnadům střešním (Zonotricha lecophrys), jejichţ repertoár zahrnuje dialekt oblasti, v níţ ţili, kdyţ jim bylo devět měsíců. 9 Obdobně lidské děti velmi rychle zvládají cizí jazyky. Stačí jim, aby se pohybovaly v jinojazyčném prostředí, zatímco dospělí se jazyku musí pracně učit. Nejsme housata ani pěnkavy, přesto však proţíváme senzitivní periody, kdy se učíme preferencím a zvykům, které pak jen těţko měníme. Koncepce senzitivní periody je pravděpodobně základem Westermarcko- 232

231 va instinktu k odmítám incestu - o lidi, v jejichţ blízkosti jsme ţili v určitém kritickém období, ztrácíme sexuální zájem. Nikdo přesně neví, které období ţivota je touto senzitivní periodou. Můţeme však odhadnout, ţe se nachází patrně někde mezi osmým a zhruba čtrnáctým rokem, tedy někde před začátkem puberty. Zdravý rozum nám napovídá, ţe sexuální preference se musí ustálit právě takto - genetické předpoklady se kombinují s příklady, s nimiţ se v senzitivním období setkáváme. Připomeňme si mláďata pěnkav. Senzitivní perioda pro učení pěnkavího zpěvu trvá plných šest týdnů. Jenţe během oněch šesti týdnů zaslechne pěnkaví pískle celou řadu zvuků. V mé zahradě slyší například auta, telefony, sekačku na trávu, hromobití, vrány, psy, vrabce a špačky. Přesto napodobuje jen pěnkavy. Je naprogramováno osvojit si pouze jejich tlukot. (Kdyby šlo o drozda nebo špačka, mohlo by se toho naučit víc. Jeden pták se v Anglii naučil imitovat vyzvánění telefonu a uváděl tak do zmatků lidi, kteří se koupali v zahradním bazénu. 10 ) Uţ od šedesátých let, kdy své práce publikovali Niko Tinbergen a Peter Marler, víme, ţe zvířata se nemohou naučit čemukoli a kdykoli. Zvíře si osvojí jen to, k čemu je přiměje" jeho mozek. Muţi se pod vlivem svých genů a hormonů instinktivně zajímají o ţeny, ale tento zájem v senzitivní periodě silně ovlivňují jejich dospělé vzory, vrstevníci i svobodná vůle. Svým sexuálním preferencím se učíme, máme však k nim vrozené dispozice. Heterosexuální muţ se v pubertě nezačne zajímat pouze o ţeny obecně. Vytvoří si i jednoznačnou představu o kráse a nevzhlednosti. Při pohledu na některé ţeny pocítí bodnutí u srdce, jiné jsou mu lhostejné a k dalším pociťuje odpor. Jsou snad i jeho názory na ţenskou krásu výsledkem společného působení genů, hormonů a sociálních vlivů? Určitě. Nás ale zajímá, do jaké míry se tyto faktory podílejí na utváření jeho představ o kráse. Kdyby záleţelo hlavně na sociálních vlivech, pak by byly prvořadě důleţité představy a lekce, které mladí lidé obou pohlaví získávají z filmů, knih nebo reklamy. Kdyby na sociálních vlivech nezáleţelo, pak by například skutečnost, ţe muţi dávají přednost štíhlým ţenám, byla záleţitostí genů a hormonů, a nikoli pomíjivé módy. Představte si, ţe byste byli Marťané a chtěli byste studovat lidi podobně, jako William Thorpe studoval pěnkavy. Chtěli byste vědět, odkud se muţi učí svým měřítkům krásy. Pozavírali byste proto mladé chlapce do klecí a ukazovali jim nekonečné filmy, v nichţ by otylí muţi obletovali otylé ţeny a byli by jimi obletováni, kdeţto o hubené ţeny by nikdo nejevil zájem. Kontrolní vzorek byste drţeli v totální nevědomosti o existenci druhého pohlaví a první ţeny byste jim k jejich ohromnému překvapení ukázali někdy ve věku dvaceti let. Skutečně má smysl spekulovat, jak by podobný experiment dopadl, ne- 233

232 boť v následujícím textu se pokusíme dospět na základě mnohem nedůslednějších experimentů a útrţkovitých faktů ke stejným výsledkům, k jakým by dospěli marťanští výzkumníci. Jaké ţeny by se líbily muţům, kteří nikdy ţádnou neviděli, jakmile by se vzpamatovali ze šoku prvního setkání s opačným pohlavím? Mladé, nebo staré, tlusté, nebo hubené? A upřednostňovali by muţi vychovaní v představě o kráse otylých ţen otylé ţeny před vyhublými modelkami? Neztrácejte z mysli skutečnost, ţe se soustřeďujeme na muţské preference. V předchozí kapitole jsme si ukázali, ţe muţům záleţí na ţenské fyzické kráse víc neţ ţenám na vzhledu muţů a ţe k tomu mají dobré důvody. Mládí a zdraví vypovídají o ţenině potenciálu pro mateřství víc neţ o muţském potenciálu pro otcovství. Ne ţe by ženám na mládí a kráse nezáleţelo, více neţ muţi se však zaměřují i na další vlastnosti. Hubené ženy Jenţe móda se mění. Měnit se mohou i ty nejdespostičtější módní názory na lidskou krásu. Zamyslete se nad faktorem, v němţ se definice módy v posledních letech měnila nejdramatičtěji: nad tělesnou hmotností. Wallis Simpsonovou, vévodkyni z Windsoru, proslavil výrok, ţe ţena není nikdy dost štíhlá a dost bohatá", ale i ji by patrně šokoval podvyţivený vzhled některých dnešních modelek. Jak říká Roberta Seidová, štíhlost byla předsudkem" v padesátých, mýtem" v šedesátých, posedlostí" v sedmdesátých a náboţenstvím" v osmdesátých letech. 11 Tom Wolfe zavedl pro ţeny z newyorských vyšších vrstev, které se mučí hlady, aby dosáhly módně vyzáblých postav, označení rentgenky". Miss Amerika stejně jako dívky fotografované na prostřední dvoustraně Playboye jsou rok od roku hubenější. Obě tyto kategorie mají o 15 % niţší hmotnost neţ průměrné ţeny jejich věku. 12 Redukční diety plní inzertní stránky novin a peněţenky šarlatánů. Anorexie a bulimie, choroby způsobené přílišným hlídáním váhy, mrzačí a zabíjejí mladé dívky. Jedno je aţ zoufale jasné. Průměr nikoho nezajímá. I kdybychom připustili, ţe v důsledku nadbytku levných a průmyslově upravených potravin je dnešní průměrná ţena mnohem otylejší, neţ bylo zvykem před nějakým tím tisíciletím, musí se ţeny neuvěřitelně snaţit, aby dosáhly módních postav, hubených jako nit. Navíc pro muţe nikdy nemohlo být rozumné vybírat si ty nejhubenější ţeny, které byly k mání. Dnes stejně jako v pleistocénu by to byl ten nejlepší recept, jak si vybrat nejméně plodnou ţenu. Uţ úbytek tělesného tuku o % oproti normálu můţe totiţ vést 234

233 k ţenské sterilitě. S tím dokonce souvisí jedna (poněkud za vlasy přitaţená) teorie, podle níţ je muţský zájem o hubené ţeny adaptivní strategií, která ţenám zabraňuje otěhotnět příliš brzy, dříve neţ se její muţ plně oddá péči o rodinu. Takto však nelze vysvětlit muţský zájem o hubené ţeny, který je jednoznačně maladaptivní. 13 Na paradoxním zájmu muţů o hubené ţeny je nejpodivnější, ţe je pravděpodobně dost nedávného data. Vývoj sochařství a malířství nám dokazuje, ţe aţ do období renesance byly za krásné pokládány ţeny plnoštíhlých tvarů. Vţdy existovaly i výjimky. Šíje královny Nefertiti je šíjí štíhlé elegantní ţeny. Ani Botticelliho Venuše netrpěla nadváhou. A ještě nedávno se muţi natolik klaněli vosím pasům, ţe se mnoho ţen mučilo v těsných korzetech. Některé si dokonce nechaly vyoperovat pár ţeber, aby zeštíhlily svou linii. Lillie Langtryová dokázala svůj pětačtyřiceticentimetrový pás obejmout prsty vlastních rukou, dnes mají i nejhubenější modelky obvod pasu plných 55 centimetrů. Kdyţ ovšem tvrdíme, ţe plnoštíhlé ţenské tělo můţe být atraktivnější neţ hubené, nemusíme se spoléhat na důkazy z naší vlastní kultury. V kmenových společnostech celého světa se setkáváme s výraznou preferencí plnoštíhlejších ţen a v mnoha společenstvích lovců a sběračů se muţi hubených ţen straní. Robert Smuts z Michiganské univerzity poznamenává, ţe štíhlost či vyzáblost bývala v minulosti aţ příliš častá a svědčila o relativní chudobě. Dnes lze vyzáblost spojovat s chudobou pouze ve třetím světě, zatímco v rozvinutých zemích si bohaté ţeny mohou dovolit stravu s nízkým obsahem tuku, odtučňovací kůry a cvičení. Štíhlost se stala tím, čím bývala tloušťka: důkazem vyššího postavení. Podle Smutse prostě nastal zvrat muţských preferencí, které se vţdy zaměřovaly na signály vypovídající o postavení ve společnosti. Pravděpodobně nastal posun asociací. Dnešní mladý muţ je především ze strany módního průmyslu neustále bombardován asociacemi mezi společenským postavením a štíhlou postavou. Tato asociace se během senzitivní periody zafixuje v jeho podvědomí. Kdyţ se v jeho mozku formuje mentální obraz ideální ţeny, je tato ţena štíhlá. 14 Linie a status Smutsova teorie je bohuţel v příkrém rozporu s výsledky předchozí kapitoly. Někde se musela stát chyba. Vţdyť společenské postavení potenciálních partnerů by mělo zajímat spíše ţeny neţ muţe. Podle sociobiologů muţi ze vzhledu ţen neusuzují na jejich místo ve společnosti, ale na jejich 235 budoucí reprodukční potenciál. Podle Smutse však muţi z obvodu ţenina pasu odhadují stav jejího bankovního konta a umírají chtíčem, kdyţ spatří neplodnou

234 vyzáblinou. Vícero studií dospělo k jednoznačnému závěru, ţe krásné ţeny se vdávají za bohaté muţe mnohem častěji neţ naopak. Jedna nedávná studie prokázala, ţe z fyzické přitaţlivosti ţeny lze společenské postavení jejího muţe odhadnout mnohem lépe neţ z ţenina socioekonomického postavení, inteligence nebo vzdělání, coţ je dost překvapující zjištění, vezmeme-li v úvahu, kolik lidí se ţení a vdává s osobami, s nimiţ se znají ze zaměstnání a školy nebo které pocházejí ze stejné společenské třídy. 15 Kdyby muţi posuzovali postavení ţeny na základě jejího vzhledu, proč by se neřídili přímo jejím místem ve společnosti, které obvykle znají? Na rozdíl od ţenské štíhlé linie jsou důkazy muţského postavení obvykle férové" - kdyby nebyly, nemohly by informovat o muţově postavení ve společenské hierarchii. Jen ti nejzdatnější podvodníci mohou dlouhodobě předstírat rozmařilou spotřebu nebo se chlubit schopnostmi a postavením, které nemají. Štíhlost je mnohem zrádnější, protoţe svého času si chudé ţeny z nuzných rodin udrţely štíhlou linii snáze neţ ţeny z dobře situovaných rodin. Dokonce ani dnes, kdy si chudé ţeny mohou dovolit jen tučné uzeniny, kdeţto bohaté ţeny se cpou hlávkovým salátem, nelze s jistotou tvrdit, ţe kaţdá ţena kost a kůţe je bohatá a kaţdá otylka chudá. 16 Tvrzení, ţe štíhlá linie vypovídá o ţenině postavení, nás tedy nepřesvědčilo. Vyzáblost je velmi nejistou známkou bohatství, navíc se muţ o bohatství a postavení své partnerky obvykle příliš nezajímá. Všimněme si, jak se nám Smutsův argument zacyklil: Souvislost mezi společenským postavením a štíhlostí existuje, protoţe muţi preferují štíhlou linii (takţe muţi s dobrým postavením získají štíhlé ţeny). Názor, ţe muţi podle stupně vyhublosti odhadují ţenino postavení, tak podle mě stojí na vodě. Horší je, ţe nevím, čím tento názor nahradit. Předpokládejme, ţe za Rubensových časů muţi vskutku vyhledávali tělnatější ţeny, zatímco dnes vyhledávají ţeny štíhlé. Předpokládejme dále, ţe někdy mezi módou matron z Rubensových pláten a módou ţádná ţena není dost štíhlá" Wallis Simpsonové se muţi přestali zajímat o své tlusté či plnoštíhlé ideály a začali se otáčet po nejhubenějších ţenách, které byly k mání. Z teorie pohlavního výběru Ronalda Fishera lze odvodit jeden mechanismus, díky němuţ mohl zájem o štíhlé ţeny přinášet muţům adaptivní výhodu. Muţi, který by si vzal štíhlou ţenu, by se rodily štíhlé dcery. Jestliţe by štíhlé ţeny upřednostňovala většina muţů, pak by takové dcery upoutaly pozornost vysoko postavených muţů, mohly by se dobře provdat, a jako dobře provdané a bohaté matky by dochovaly většinu dětí, které by porodily. Takto 236

235 by se muţ sezdaný se štíhlou ţenou dočkal většího počtu potomků neţ manţel nějaké tlusťošky. Zkusme si dále představit, ţe se sexuální preference šíří napodobováním a ţe mladí muţi se od jiných muţů naučí, ţe krása a štíhlá linie jedno jsou. To by samo o sobě nutilo ţeny, aby se nebouřily proti diktátu módy - podobně jako se po sobě navzájem opičí samice tetřívků. Kdyby ignorovaly zájem muţů o štíhlé (nebo naopak tlusté) ţeny, riskovaly by, ţe z jejich dcer vyrostou staré panny, podobně jako by samičky baţantů riskovaly staromládenectví svých synů, kdyby se pářily s krátkoocasými samečky. Jinými slovy, platí-li Fisherova teorie o despotické módě, stačí, aby kultura ovlivňovala preference geneticky podmíněných znaků. 17 Přiznávám, ţe mě takové úvahy zcela nepřesvědčují. Kdyby byla móda despotická, nemohla by se tak rychle měnit. Záhadou je, jak mohli muţi přestat preferovat plnoštíhlé ţeny, aniţ by současně utrpěla plodnost jejich potomků. Těţko se vyhneme závěru, ţe změna muţských preferencí pro ţenskou linii nemohla nastat adaptivní cestou. Buď muţi změnili svůj vkus spontánně a prakticky bezdůvodně, nebo vţdy existovala jistá ideální ţenská postava, a to postava poměrně štíhlá. Proč na pase záleží Řešení této hádanky moţná poskytnou výzkumy nápaditého indického psychologa Devendry Singha, který působí na Texaské univerzitě v Austinu. Všiml si totiţ, ţe ţenská těla na rozdíl od muţských těl prodělávají v období mezi pubertou a menopauzou dvě nápadné proměny. Desetiletá dívka se postavou příliš neliší od čtyřicetileté ţeny. Pak se však náhle změní její vitální statistika - rapidně se sníţí poměr obvodu pasu vůči obvodům hrudníku a boků. Kolem třicítky se tento poměr vrací do původního stavu, prsa ztrácejí pevnost a v pase se ukládá tuk. Poměr obvodu pasu k obvodům hrudníku a boků se nikoli náhodou nazývá vitální statistika; aţ na několik výjimek byl vţdy rysem, který ţenská móda stavěla na první místo. Ţivůtky, šněrovačky, korzety, krinolíny a kosticové výztuţe, to vše mělo opticky ztenčit pás oproti bokům a poprsí. Dnes plní stejnou sluţbu podprsenky, prsní implantáty, ramenní vycpávky a pevně staţené opasky. Singh si všiml, ţe i kdyţ jsou dívky měsíce v Playboyi stále štíhlejší, jeden jejich rys se po léta nezměnil: poměr pasu k bokům. Vzpomeňme si na Bobbi Lowovou z Michiganské univerzity, která se domnívá, ţe tukové polštáře na bocích a prsou imitují širokou pánev a bohaté mléčné ţlázy, zatímco tenký pás ubezpečuje nápadníka, ţe za ţeniny bohaté proporce 237

236 nemůţe pouze tuk. Singhova teorie je mírně odlišná, ale v podstatných rysech doplňuje myšlenku Lowové. Podle Singha se muţům líbí ţeny o prakticky jakékoli hmotnosti, zůstává-li jejich pás mnohem uţší neţ boky. 18 Pokud se vám to zdá hloupé, uvaţujte nad některými Singhovými experimenty. Ukazoval například mladým muţům několik fotografií torza téţe mladé ţeny v šortkách. Některé z fotografií trochu vyretušoval, takţe zobrazená ţena měla mírně odlišné poměry pasu a boků: 0,6, 0,7, a 0,9. Všichni muţi si jako nejatraktivnější vybírali ţenu s nejštíhlejším pasem. Na tom by moţná nebylo nic divného, kdyby Singh nezjistil shodu mezi všemi pokusnými subjekty. Pak jim ukázal kresby ţenských postav, které se lišily v tělesné hmotnosti i v poměru boky versus pás. Zjistil, ţe muţi dávali přednost tělnatým ţenám se štíhlým pasem před štíhlými ţenami s nevýrazným pasem. Ideálem tedy nebyla nejštíhlejší ţena, ale ţena s neštíhlejším pasem ve srovnání s boky. Singh se zajímá o problémy anorektiček, bulimiček a dalších ţen, které jsou hubené, a přesto si přejí hubnout. Je přesvědčen, ţe pokud štíhlá ţena drţí dietu, nesníţí se poměr jejího pasu a boků - spíše naopak, protoţe můţe přijít o tuk na hýţdích. Hubené ţeny posedlé redukčními dietami jsou proto odsouzeny k věčné nespokojenosti, neboť se nikdy nebudou pokládat za přitaţlivé. Proč je poměr pasu k bokům tak důleţitý? Singh věří, ţe gynoidní","ţenský", způsob ukládání tuku - více na bocích, méně na trupu - je podmínkou hormonálních změn, které ukazují na ţenskou plodnost. Androidní", "muţský", způsob hromadění tuku - tukové polštáře na břichu, tenké boky - je i u ţen projevem typicky samčích poruch, například srdečních chorob. Jak ale rozlišit příčinu a následek? Myslím si, ţe jak tvar těla, tak i hormonální pochody, které jej způsobují, byly po generace selektovány pohlavním výběrem ze strany samců; ti si vybírali takové tvary, při nichţ nejlépe pracují ţenské hormony. Relativně krátké období, kdy tvar ţenského těla připomíná přesýpací hodiny - období zhruba od patnácti do pětatřiceti let věku -, je fenomén vzniklý pohlavním výběrem. Ţeny za něj spíše neţ jiným faktorům vděčí vzájemné soutěţi o muţe. Aniţ by to věděli, chovali se muţi jako chovatelé, kteří si vybírají plemena nejlepších vlastností. Lowová zdůvodňovala samčí oblibu útlých pasů a širokých boků tím, ţe ţeny s širokou pánví snadněji rodí. Většina lidoopů rodí mláďata, jejichţ mozek dorostl do poloviny dospělé velikosti. Mozek lidského novorozeněte je jen třetinou dospělého mozku, přičemţ plod pobývá v matčině lůně relativně velmi krátce v porovnání s celkovou délkou lidského ţivota. Důvod je nabíledni. Kdyby byl otvor mezi ţenskými pánevními kostmi, jímţ při porodu procházíme (porodní kanál), širší neţ v současnosti, nebyly by 238

237 ţeny vůbec schopny chodit. Šířka lidské pánve dosáhla určité hranice, kterou nemůţe překročit. A protoţe se nám v evoluci zvětšoval mozek, nezbývalo samicím našich předků nic neţ předčasný porod. Představte si, jak silný evoluční tlak asi působil na velikost ţenských boků. Po spoustu generací a miliony let se muţům vţdy vyplatilo, jestliţe se spojili s ţenou s nejširšími boky. Od určitého okamţiku se ale ţenská pánev nemohla dále zvětšovat. Protoţe však muţi i nadále vyhledávali široké boky, zaměřili se na ţeny se štíhlými pasy, které jejich boky opticky rozšiřovaly. 19 Nejsem si úplně jist, zda této historii věřit. Nenalézám na ní ţádný logický problém (ačkoli při prvním čtení působí dost nevěrohodně), domnívám se však, ţe mohl existovat i mnohem prostší důvod pro to, aby muţi preferovali ţeny se štíhlými pasy. V pleistocénu, kdy poruchy těhotenství a dětská mortalita nebyly ničím neobvyklým, byly dospělé ţeny po značnou část svých ţivotů zaměstnány buď těhotenstvím, nebo kojením. Byly tak velmi často vyřazeny z reprodukce a jistě otěhotněly krátce poté, co se jim vrátila plodnost. Plodné ţeny byly vzácné. Aby se muţi vystříhali nevlastních dětí, museli si vyvinout odpor vůči ţenám s rozšířeným pasem, neboť ten ukazoval na raný stupeň těhotenství. Je mládí krásné? Muţ nedokáţe přímo odhadnout věk ţeny. Musí na něj usuzovat z jejího fyzického vzhledu, chování a pověsti. Všimněme si, ţe jedny z nejtypičtějších známek ţenské krásy s přibývajícím věkem rychle uvadají: pleť bez poskvrnky, plné rty, jiskrné oči, pevná prsa, útlý pás, štíhlé nohy; dokonce i světlé vlasy se bez pomoci chemie stěţí vyskytnou u ţen po dvacítce, snad s výjimkou těch nejnordičtějších typů. Tyto známky krásy jsou poctivými handicapy v tom smyslu, jak jsme si je definovali v 5. kapitole. Vyzrazují ţenin věk, který lze bez pomoci plastické chirurgie, líčidel nebo závoje jen stěţí utajit. Evropané odedávna pokládali světlovlásky za přitaţlivější neţ brunetky. Ţeny ve starověkém Římě se přebarvovaly na blond. Ve středověké Itálii nebyla krása představitelná bez plavých vlasů; středověká angličtina měla pro plavost a krásu stejné slovo fair". 20 Blond vlasy v dospělém věku mohou být sexuálně selektovaným handicapem podobně jako ocasní péra vlaštovek. Gen pro světlovlasost v dětství je mezi Evropany (a kupodivu i původními obyvateli Austrálie) dost rozšířený. Jestliţe by se tedy někde nedaleko dnešního Stockholmu objevila vzácná mutace, která by svým nositelkám zajistila, aby jejich vlasy zůstaly blonďaté do rané dospělosti 239

238 (ale ztmavly by krátce po dvacítce), pak by se muţi s geneticky fixovanou preferencí k plavovláskám ţenili pouze s mladými ţenami. Něco takového by totiţ mezi teple oblečenými seveřany jinak nebylo snadné zajistit. Takoví muţi by po sobě zanechali více potomků a gen pro plavovlasost by se šířil. Coţ by opět urychlilo šíření muţské preference, neboť světlé vlasy by čestně vypovídaly o ţenině mládí. Pak není divu, ţe pánové mají rádi blondýnky. 21 Přiznávám, ţe úvaha o existenci muţského genu pro oblibu plavých vlasů je spekulace a tak trochu pohádka. Mnohem pravděpodobnější je, ţe obliba blondýnek mezi Severoevropany - pakliţe vůbec existuje - je spíše kulturního původu a pochází z podvědomé asociace světlých vlasů a mládí, asociace, která se díky kosmetickému průmyslu rychle rozplývá. Důsledky však jsou stejné. Sexuální preference způsobují šíření genu pro světlovlasost. Alternativou k této teorii by byla nějaká vlastnost plavovlasých lidí, díky níţ by úspěšněji přeţívali - sem patří například úvahy o světlé kůţi, která usnadňuje absorpci ultrafialového záření, a tak svým majitelům pomáhá zvládat nedostatek vitaminu D. Jenţe kůţe světlovlasých a tmavovlasých Švédů je zhruba stejně světlá; skutečně světlou kůţi nemají blondýnky, ale rusovlásky. Pohlavní výběr byl pro evoluční biology donedávna argumentem poslední záchrany, k němuţ se uchylovali, pokud nenašli ţádný selekční faktor v prostředí". Jenţe proč by tomu tak mělo být? Jsou snad spekulace o obyvatelích Pobaltí trpících nedostatkem vitaminu D věrohodnější neţ představa, ţe se plavé vlasy šířily sexuálním výběrem? Postupně se nám hromadí důkazy o ohromné roli, kterou v lidské evoluci sehrál pohlavní výběr, jímţ, jak se zdá, lze vysvětlit velké mezirasové rozdíly v tělesném ochlupení, délce nosu, délce a vlnitosti vlasů, růstu vousů nebo barvě očí. Všechny tyto rozdíly zjevně nemají pranic společného s klimatem či jinými faktory vnějšího prostředí. Ve Střední Asii se kaţdá z šestačtyřiceti izolovaných přírodních populací baţanta obecného vyznačuje jinou kombinací samčích ozdob: bílého límce, zelené hlavy, modré kostrče, oranţové náprsenky. I zde hraje pohlavní výběr svou roli. 22 Samčí posedlost mládím je charakteristicky lidská vlastnost. Ţádný z dosud studovaných ţivočišných druhů není mládím tak posedlý jako my. Pro šimpanzího samce je šimpanzice středního věku stejně atraktivní jako samice těsně po pubertě - stačí mu, ţe přijde do říje. Tato unikátní lidská vlastnost zjevně souvisí s naším neméně unikátním manţelstvím na celý ţivot a dlouhou, vleklou péčí o potomstvo. Jestliţe se muţ připoutá k jediné ţeně, musí si být jist, ţe jeho druţku čeká dlouhé období plodnosti s příslibem mnoha dětí. Kdyby měl naopak po celý ţivot uzavírat krátko- 240

239 dobé svazky, bylo by mu jedno, kolik je jeho partnerkám let. Všichni jsme tedy potomky muţů, kteří si vybírali mladé ţeny, a tak po sobě zanechali více synů a dcer neţ jiní muţi. 23 Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách Kaţdá ţena - kaţdá kosmetická firma - ví, ţe mnohé atributy ţenské krásy vypovídají o ţenině věku. Krása však není jenom mládí. Pokud některé mladé ţeny nepokládáme za hezké, míváme k tomu dva důvody: buď jsou příliš hubené či příliš obézní, nebo nemají hezkou tvář. Ţenská krása tkví v trojici mládí, postava a tvář. V jedné popové písní z šedesátých let se zpíval skutečně sexistický verš Krásné nohy, hnusná tvář". Důraz, který klademe na pravidelné a symetrické rysy tváře, je poněkud překvapivý. Proč by se měl muţ zříct moţnosti spát s mladou a plodnou ţenou jen proto, ţe má moc velký nos nebo podbradek? Rysy tváře mohou vypovídat o kvalitě genů, zdraví nebo osobnosti. Symetrická tvář můţe být příznakem dobrých genů nebo zdravého zárodečného vývoje. 24 Tvář je informačně nejbohatší částí těla," řekl mi k tomu jednou Don Symons. A čím méně je tvář symetrická, tím méně nás přitahuje. Avšak nedostatek symetrie není jediným důvodem nevzhlednosti. Někteří lidé mohou mít dokonale symetrickou tvář, a přesto je nepokládáme za hezké. Dalším nápadným rysem hezkého obličeje je, ţe se nám průměrné tváře líbí mnohem víc neţ extrémy. Francis Galton si uţ roku 1883 povšiml, ţe splynutím fotografií většího počtu ţen lze vytvořit obraz sloţené tváře, který většina lidí pokládá za přitaţlivější neţ všechny obličeje, z nichţ se skládá. 25 Jeho experiment byl nedávno zopakován s počítačovou sloţeninou sestavenou z fotografií obličejů mladých studentek; z čím více obličejů se sloţenina skládala, tím přitaţlivěji výsledek působil. 26 Všimněme si téţ, jak těţko zapamatovatelné bývají tváře fotomodelek. Přestoţe je kaţdý den vidíme na přebalech časopisů, individuálně se jich naučíme rozeznat jen málo. Tváře politiků, které ţádnou krásou neoplývají, si zapamatujeme mnohem snadněji. Tváře, z nichţ lze usuzovat na charakter", nepatří skoro nikdy k průměrným tvářím. Čím je lidský obličej průměrnější a neposkvrněnější, tím je krásnější, ale tím méně z něj vyčteme o povaze jeho majitele. Krásná literatura je plná důkazů o naši zálibě v průměru - líbí se nám nosy ani příliš dlouhé, ani příliš krátké, oči, které od sebe nejsou příliš daleko ani blízko, brady, které příliš nevyčnívají ani neustupují, plné, ale 241

240 nikoli odulé rty, výrazné, ale nikoli přehnané lícní kosti, tváře průměrně oválné, tedy ani široké, ani úzké. Průměr je zásadním kritériem ţenské krásy. Coţ napovídá, ţe zde opět působí Fischerova teorie sexy synů - či v tomto případě spíše sexy dcer. Víme-li, jak důleţitý je krásný obličej, pak se muţi, který si vybere partnerku s nehezkou tváří, pravděpodobně narodí dcery, které se vdají pozdě nebo se vdají za méně kvalitní manţely. Po celé dějiny lidstva naplňovali muţi své ambice prostřednictvím krásy svých dcer. Ve společnostech, jeţ poskytovaly jen málo příleţitostí pro společenský vzestup, se krásná dcera vţdy mohla provdat za muţe s vyšším postavením. 27 Dcery však svůj vzhled nedědí jen po matkách, ale i po otcích, takţe i ţeny by si měly vybírat muţe s pravidelnou tváří - coţ také většina z nich dělá. Aby Fisherův efekt působil, stačí, aby muţi vyhledávali ţeny s průměrně hezkými rysy tváře. O vše ostatní se postará despotická selekce. Kaţdý muţ, který se odchýlí od všeobecného trendu, bude mít méně vnoučat nebo chudší vnoučata, neboť jeho dcery budou pokládány za podprůměrně přitaţlivé. Móda se chová tyransky a krutě, kdyţ prosazuje svou nelítostnou logiku na úkor mnoha inteligentních, příjemných a milých ţen a dívek, které nějakou náhodou nejsou nijak zvlášť hezké. Situace se pro ně ironicky zhoršila s demografickým přechodem, tj. poklesem porodnosti ve vyspělých zemích, a s uzákoněním monogamie. Ve středověké Evropě nebo starověkém Římě si mocní muţi odvedli většinu skutečných krásek do svých harémů, takţe ostatní muţi se museli smířit s relativním nedostatkem ţen. Pak měla i nehezká ţena šanci, ţe najde muţe, který bude natolik zoufalý, aby se s ní oţenil. To nezní příliš spravedlivě, ale spravedlnost bývá jen zřídka výsledkem přírodního výběru. Osobnosti Tolik o vlastnostech, které muţi vyhledávají u ţen. A co se líbí ţenám na určitých muţích? Triumvirát tváře, mládí a postavy rozhoduje o muţské stejně jako o ţenské kráse. Jenţe ze všech dosud publikovaných výzkumů vyplývá, ţe ţenám na těchto vlastnostech záleţí méně neţ na osobnosti a postavení. Kdyţ muţi hodnotí ţeny, kladou na fyzickou krásu větší důraz neţ na postavení a osobnost. S ţenami je tomu naopak. 28 Jedinou výjimkou je výška. Ţeny všeobecně dávají přednost vysokým muţům před muţi drobnými. Ve světě sňatkových agentur je tento princip uznáván tak všeobecně, ţe byl nazván zlatým pravidlem výběru partnera". Mezi 720 dvojicemi, které ţádaly o společný bankovní účet, byla ţena jen v jednom případě vyšší neţ muţ; přitom mezi páry vybranými z popu- 242

241 lace náhodně bychom takových případů našli tucty. Jde-li o tělesnou výšku, lidé se párují výběrově čili asortativně" - muţi si vybírají niţší manţelky, ţeny si hledají vyšší manţely. A nemohou za to jen muţi. Při jednom výzkumu ukázali ţenám kresby dvojic muţ - ţena a poţádali je, aby o nich vymyslely a napsaly příběh. I ţeny, které rozhodně tvrdily, ţe jim na muţově výšce nezáleţí, psaly příběhy o úzkostných nebo slabých muţích, pokud byl vyobrazený muţ niţší neţ ţena. S okřídlenou frází Je to velký muţ" se setkáváme v řadě kultur. Podle jistých odhadů znamená dnes v USA kaţdý centimetr muţovy tělesné výšky 600 dolarů navíc v jeho ročním příjmu. 29 Bruce Ellis shrnul důkazy, jeţ vypovídají o tom, jak moc je výška pro muţe důleţitá. V monogamní společnosti si ţena často vybírá muţe dlouho předtím, neţ on dospěje do věku, kdy se můţe stát pohlavárem". Proto jej musí hodnotit podle potenciálu do budoucna, a nikoli podle zásluh z minulosti. Drţení těla, sebejistota, optimismus, výkonnost, vytrvalost, odvaha, rozhodnost, inteligence, ctiţádost - to jsou vlastnosti, díky nimţ muţi vynikají ve svých profesích. Nikoli náhodou ţeny pokládají tyto vlastnosti za přitaţlivé. Naznačují totiţ muţovo budoucí postavení. V jednom testu, který měl ověřit tuto samozřejmou pravdu, vyprávěli vědci respondentům příběh o dvou lidech, kteří spolu hráli tenis a byli ve hře obdobně úspěšní. Jeden hráč byl vykreslen jako silný, soutěţivý, dominantní a odhodlaný, druhý jako vytrvalý, avšak hrající spíše pro radost neţ pro vítězství, snadno vyvedený z míry svým protihráčem a nepříliš soutěţivý. Kdyţ měli respondenti shrnout vlastnosti obou hráčů, odpovídali muţi i ţeny obdobně. Kdyţ však došlo na otázku, zda byl dominantní hráč sexuálně přitaţlivý, ţeny odpověděly, ţe přitaţlivý byl (pokud byl hráčem muţ), kdeţto muţům atraktivní nepřipadal (šlo-li o ţenu). 30 Stejní vědci pořídili videozáznamy herců při dvou simulovaných rozhovorech. Při prvním rozhovoru seděl herec zkroušeně, skláněl hlavu a přikyvoval na otázky novináře, zatímco při druhém se uvolnil, pohodlně se opíral v křesle a sebevědomě gestikuloval. Ţeny, jimţ záznamy ukázali, pokládaly za atraktivního herce z druhého rozhovoru, pokud jím byl muţ, zatímco muţi neshledali nic přitaţlivého na tom, hrála-li sebevědomou roli ţena. O muţské sexuální přitaţlivosti rozhoduje řeč těla. 31 Skutečnost, ţe ţenám záleţí na osobnosti partnera, souhlasí s jedním poznatkem, o němţ jsme hovořili v 8. kapitole: ţe ţeny dovedou lépe odhadovat charakter. Po ţenách, které se při posuzování charakteru nezmýlily, zůstalo více potomků neţ po ostatních ţenách. Zato po muţích, kteří se vyznali v lidských povahách, nezůstalo o nic víc potomků neţ po jiných muţích. 243

242 Víme-li, jaký význam je přisuzován muţskému charakteru, pochopíme, proč hollywoodští producenti věří, ţe nejlepším receptem, jak natočit kasovní trhák, je zkombinovat výraznou a oblíbenou muţskou hvězdu s málo okoukanou ţenskou kráskou (a zaplatit jim podle popularity). Muţské hvězdy jako Mel Gibson nebo Sean Connery si svou popularitu budují postupně. Pro ţenské hvězdy, například pro Julii Robertsovou nebo Sharon Stoneovou, je typický raketový start v jediném filmu. Filmy s Jamesem Bondem v tomto směru dospěly k dokonalosti: pokaţdé nová dívka, ovšem vţdy stejný starý Bond. (Ačkoli méně neţ na jiné savčí samce, i na muţe působí Coolidgeův jev" - nová samice oţivuje libido. Jev je nazván podle vtipu o americkém prezidentu Calvinu Coolidgeovi a jeho manţelce. Jednou, kdyţ prezidentský pár navštívil slepičí farmu, vyprávěli paní prezidentové, ţe kohoutek můţe kopulovat aţ sedmdesátkrát denně. Řekněte to prezidentovi," poţádala farmáře. Kdyţ její přání splnili, prezident se zeptal : Pořád se stejnou slepičkou?" Ale ne, pane prezidente, pokaţdé s jinou." Řekněte to manţelce," zareagoval prezident. 32 ) Nespočet důkazů dosvědčuje, ţe ţeny usuzují na muţovo postavení podle bezprostředních ukazatelů. Američtí muţi, kteří v daném roce uzavřou manţelství, vydělávají v průměru o polovinu víc neţ muţi, kteří do manţelství nevstoupí. Při výzkumu dvou stovek kmenových společností antropologové zjistili, ţe ţeny hodnotí přitaţlivost muţů spíše podle jejich dovedností a schopností neţ podle vzhledu. Ţeny obecně pokládají za atraktivní muţe ve vysokých postaveních. V Bussově srovnávací studii 37 společností záviselo ţenám na muţových vyhlídkách více neţ muţům na vyhlídkách ţeny. Bruce Ellis napsal v nedávném přehledném článku, ţe postavení a ekonomické úspěchy jsou mnohem lepším barometrem muţovy přitaţlivosti neţ jeho fyzický vzhled". 33 Jaké jsou ukazatele muţova postavení? Ellis se domnívá, ţe jednou skupinou ukazatelů jsou oděvy a módní doplňky. Oblek od Armaniho, hodinky značky Rolex a BMW vypovídají o muţově postavení stejně přesně jako admirálské prýmky nebo čelenka náčelníka Siouxů. Quentin Bell, který se ve své knize zabýval otázkou módy jako prostředku k napodobování vyšších tříd, napsal: Dějiny módy v odívání jsou spjaty se soutěţí mezi třídami. Nejprve se měšťanstvo snaţilo napodobit aristokracii, načeţ se tato soutěţivost rozšířila s tím, jak se zvyšovala schopnost proletariátu soutěţit se středními třídami... Nepřímo tak vzniká jakýsi oděvní morální systém, který odráţí finanční hodnotová měřítka." 34 Bobbi Lowová prostudovala primární literaturu o stovkách společností a dospěla k závěru, ţe muţské ozdoby vţdy ukazují na postavení a stav nositele - na jeho dospělost, vyspělost, fyzickou sílu, bojovnost nebo 244

243 schopnost rozmařile utrácet a konzumovat -, zatímco ţenské ozdoby ukazují na ţeninu pohlavní vyspělost či manţelský stav, případně na bohatství manţela. Viktoriánská vévodkyně svým třídně laděným oděvem nevystavovala na odiv své, ale manţelovo bohatství. V moderních průmyslových společnostech to platí stejně jednoznačně jako v kmenech lovců a sběračů. Tom Wolfe jako první popsal, jak se trojcípá hvězda v kruhu -firemní značka z předních kapot mercedesů - stala symbolem postavení mezi drogovými dealery v Harlemu. Někteří evolucionisté se v této souvislosti zdánlivě nebezpečně přibliţují k tvrzení, ţe evoluce ţenám přikazuje obdivovat BMW. Jenţe luxusní BMW existují jen asi jednu lidskou generaci. Buď se evoluce odehrává absurdně rychle, nebo je v dosavadní argumentaci nějaká chyba. Dvě teorie nám však umoţňují, abychom se našemu úskalí vyhnuli. První z nich je populární na Michiganské univerzitě, druhá na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Michiganští vědci tvrdí asi toto: Evoluce do ţen nezasela lásku k BMW, ale schopnost pruţně se adaptovat na jakékoli tlaky dané společnosti. Vědci ze Santa Barbary zase soudí, ţe samotné chování se během evoluce mění jen málo, evoluce působí především na hlubinné psychické postoje. Moderní ţeny vládnou mentálním mechanismem pocházejícím uţ z pleistocénu a umoţňujícím jim rozpoznat ty vlastnosti, jeţ korelují s muţovým postavením, a pokládat tyto vlastnosti za atraktivní. Obě tvrzení vlastně říkají totéţ. Ţeny přitahují specifické známky postavení typické pro danou společnost. V současnosti se naučily chápat, ţe BMW rovná se bohatství. Není to sloţitá rovnice. 35 Módní průmysl Opět zde máme známý paradox. Evolucionisté i historici umění se shodují v tom, ţe móda vypovídá o postavení nositele. Přitom ţenské oblečení podléhá módě víc neţ muţské. Jenţe ţeny se při výběru partnera orientují podle jeho postavení, které lze vyčíst z módy, kdeţto muţi podle plodnosti, ale na tu móda ţádný vliv nemá. Muţům by tedy mělo být jedno, co má ţena na sobě, pokud má hladkou pleť, je štíhlá, mladá, zdravá a všeobecně ţádoucí. Ţeny by se naopak měly zajímat o to, jak se muţi oblékají, neboť z oděvu mohou usuzovat na muţův původ, majetek, společenské postavení, a dokonce i ambice. Proč se potom ţeny zajímají o módu víc neţ muţi? Napadá mě hned několik odpovědí. Především můţe být celá teorie 245

244 chybná. Muţi se ve skutečnosti mohou zajímat o symboly postavení a ţeny o muţská těla. Moţná, jenţe tento názor je neudrţitelný tváří v tvář ohromné spoustě pádných důkazů, které nás přesvědčují o opaku. Dále můţe platit, ţe ţenská móda o postavení vůbec nevypovídá. A konečně, moderní západní svět mohl prodělat dvě století trvající úchylku, ze které se právě vzpamatovává. V regentské Anglii, Francii Ludvíka XIV., středověké křesťanské Evropě, antickém Řecku i mezi dnešními Janomamy se muţi o módu zajímali stejně ţivě jako ţeny. Oblékali se do jasných barev a rozevlátých plášťů, vyhledávali šperky a oděvy z drahých materiálů, nosili parádní uniformy a zářivá zdobná brnění. Zato panny, o jejichţ přízeň se ucházeli rytíři, se neoblékaly o nic vymóděněji neţ jejich komorné. Aţ z viktoriánských dob se datuje ona ponurá nákaza muţského pohlaví, uniformní černý redingot a jeho tristní moderní nástupce, šedivý oblek, a aţ v tomto století začal lem dívčí sukně skákat nahoru a dolů jako jojo. To uţ se dostáváme ke čtvrtému a nejzajímavějšímu vysvětlení. Vychází z předpokladu, ţe ţeny opravdu dbají na odívání více neţ muţi, přičemţ se však muţi ani ţeny nesnaţí ovlivnit opačné, ale své vlastní pohlaví. Obě pohlaví přizpůsobují své chování vlastním preferencím. Jak ukázaly experimenty, muţi se domnívají, ţe ţenám na partnerově vzhledu záleţí mnohem víc, neţ je tomu ve skutečnosti, a ţeny se zase falešně domnívají, ţe muţi dbají mnohem víc na ukazatele postavení. Takţe není vyloučeno, ţe jak muţi, tak i ţeny se řídí vlastními instinkty, neboť věří, ţe opačnému pohlaví záleţí na stejných věcech jako jim samotným. Představu, ţe obě pohlaví zaměňují své vlastní preference za preference svých protějšků, potvrzuje jeden experiment. April Fallonová a Paul Rozin z Pensylvánské univerzity ukázali téměř pěti stům studentům niţších ročníků čtyři jednoduché kresby muţů a ţen v plavkách. Nakreslené postavy se lišily jen štíhlostí. Studenti z nich měli vybrat svou vlastní postavu, ideální postavu, postavu, kterou pokládali za nejpřitaţlivější pro opačné pohlaví, a postavu, kterou by měl mít jejich sexuální partner. V případě muţů se vlastní, ideální a nejpřitaţlivější postava téměř vţdy shodovaly -průměrný muţ je se svým vzhledem spokojen. Naopak ţenské vlastní" postavy byly v souladu s očekáváním výzkumníků mnohem baculatější neţ postavy, které ţeny pokládaly za nejpřitaţlivější pro muţe, a i ty byly mnohem baculatější neţ ideální postavy. Zajímavé však bylo, ţe obě pohlaví mylně odhadla postavu, která byla nejpřitaţlivější pro opačné pohlaví. Oproti skutečnosti se muţi domnívali, ţe ţeny touţí po mohutnějších muţích, a ţeny věřily, ţe muţi touţí po hubenějších ţenách. 36 Tento omyl obou pohlaví však není dostatečným vysvětlením ţenské 246

245 posedlosti módou, neboť nezahrnuje všechny její stránky. Ţeny jsou například mnohem víc neţ muţi posedlé vlastním mládím, a přece si nevybírají mladší partnery. V naší demokratické době se nám příčí i samotná představa, ţe smyslem módy je signalizovat postavení nositele. Namísto toho si namlouváme, ţe móda vystavuje naše těla v tom nejlepším světle. Krásné modelky a manekýni nám předvádějí nové modely a my je moţná kupujeme, protoţe si krásu a lesk módních přehlídek podvědomě spojujeme s oděvy, a nikoli s jejich nositeli. Výzkumy potvrzují to, co všichni vědí - ţe muţe fascinují ţeny v odhalujících, upnutých nebo krátkých šatech, zatímco ţeny takový oděv na muţích nepřitahuje. Většina ţenských oděvů byla více či méně zjevně navrţena tak, aby zvýšila přitaţlivost nositelky. Gigantické krinolíny prostým optickým kontrastem zdánlivě zmenšovaly pás. Kaţdá ţena si oděv pečlivě vybírá, aby jí seděl" k postavě nebo barvě vlasů. Protoţe většina muţů navíc vyrůstá v obklopení oblečenými ţenami a oblečené ţeny okolo sebe vidí i během senzitivní periody, podílí se na jejich ideálu krásy nejen nahá, ale i oblečená ţena. Havelock Ellis vzpomínal na případ chlapce, jehoţ před obrazem Paridova soudu vyzvali, aby označil bohyni, která se mu nejvíc líbí. Nevím," zněla chlapcova odpověď, nemají na sobě šaty." 37 Ovšem nejcharakterističtějším znakem módy je přinejmenším v současné době její posedlost novinkami. Seznámili jsme se s Bellovým názorem na podstatu tohoto jevu, ţe společenské vrstvy, které určují módní trend, se snaţí uniknout svým lidovým imitátorům. Lowová se domnívá, ţe posedlost novinkami je klíčem k záhadě ţenské módy. Kaţdý nápadný signál, který dokazuje schopnost sledovat módní trendy", údajně vypovídá o ţenině postavení. 38 Není sporu o tom, ţe módní novinky působí mezi ţenami jako symboly společenského postavení jejich nositelek. Kdyby módní návrháři neočkovali své zákaznice neustálými komplexy nemodernosti, zdaleka by nebyli tak bohatí. Takto se ocitáme na tekutých píscích, na nichţ jsou vystavěna kulturní měřítka krásy. Neboť u monogamního ţivočicha, jakým je člověk, nemůţe být krása běţně dostupná, musí vyčnívat z davu. Muţi jsou vybíraví, protoţe se mohou oţenit jen s jednou, vzácně se dvěma ţenami. Proto se vţdy snaţí získat tu nejlepší, na kterou stačí. Průměr je nezajímá. V davu ţen v černých šatech by jediná ţena v červeném určitě upoutala muţské oko nezávisle na tom, jakou by měla postavu a tvář. Samotné slovo styl" kdysi označovalo cosi mezi konformitou a zvykem, kdeţto dnes označuje modernost a originalitu. Kdyţ se Quentin Bell zamýšlel nad mrzačícími korzety a pokrytectvím bojujícím proti hlubokým výstři- 247

246 hům v puritánské společnosti, napsal: Pobouřené výhrady vůči módě jsou vţdy pronášeny zvýšeným hlasem: Jak je ale moţné, ţe nikdy nevedou k efektivní regulaci? Jak je moţné, ţe stíţnosti veřejného mínění i zákonná omezení se vţdy míjejí účinkem, zatímco krejčovská pravidla, jejichţ zachovávání nevymáhají ţádné právní sankce, společnost dodrţuje s nevídanou pokorou, přestoţe jsou nerozumná, svévolná a nezřídka i krutá?" 39 Podle mého názoru je tato otázka za současného stavu evolučního myšlení neřešitelná. Podstatou módy je změna a zastarávání, pod nimi však nacházíme tyranskou konformitu. Móda vypovídá o našem postavení, leč módou posedlé pohlaví se s její pomocí snaţí okouzlit to pohlaví, kterému na postavení jeho protějšků nezáleţí. Past sexuálního perfekcionismu Ať je sexuální přitaţlivost daná jakkoli, vţdy ji ovlivňuje Červená královna. Jestliţe měli dominantní muţi a krásné ţeny po celé lidské dějiny víc dětí neţ jejich rivalové - coţ určitě měli, protoţe dominantní muţi si vybírali nejhezčí ţeny a pak s nimi ţili z dřiny svých soků -, pak byly ţeny v kaţdé další generaci o něco krásnější a muţi o něco dominantnější. Jenţe i mezi jejich protihráči přibývalo potomků těchto úspěšných párů. A celkové nároky narůstaly. Krásné ţeny musely zářit stále jasněji, aby si udrţely své místo na nebesích. A dominantní muţi museli stále nelítostněji zastrašovat své soupeře nebo proti nim intrikovat, aby prosadili svou převahu. Běţné věci, jakkoli by v jiných dobách a na jiných místech byly vzácné, snadno otupí naše smysly. Slovy Charlese Darwina: Kdyby byly všechny ţeny krásné jako Venuše Medicejská, nějaký čas bychom byli okouzleni, záhy bychom však zatouţili po změně, a jakmile bychom se změny dočkali, začali bychom si přát, aby se jisté vlastnosti našich ţen vymykaly z běţného standardu." 40 Tato slova jsou shodou okolností snad nejpádnějším argumentem, proč se nám nikdy nemůţe podařit zdokonalit lidský druh plánovanou eugenikou, tedy aktivním šlechtěním dokonalejších" jedinců. O stránku dále popisuje Darwin situaci afrického kmene Wollofů, který proslul krásou svých ţen a škaredé ţeny prodával do otroctví. Takové nacistické metody by opravdu vedly k postupné převaze krásných ţen v kmeni, ale subjektivní muţské nároky by vzrůstaly stejně rychle. A protoţe krása je cosi zcela subjektivního, byli Wollofové odsouzeni k věčnému rozčarování. Na Darwinově poznatku je depresivní to, ţe krása nemůţe existovat bez šerednosti. Pohlavní výběr ve stylu Červené královny nevyhnutelně vede 248

247 ke zklamáním, marným touhám a zoufalství jednotlivců. Kaţdý z nás se neustále ohlíţí po nejhezčích a nejpřitaţlivějších lidech, jaké okolo sebe spatří. Coţ způsobuje další paradox. Zcela správně lze tvrdit, ţe muţi se chtějí ţenit s krásnými ţenami a ţe ţeny si hledají bohaté a mocné muţe. Jenţe jen málokdo z nás má šanci. Moderní společnost je monogamní, takţe většinu krásných ţen si uţ rozebrali dominantní muţi. Co však bude s panem a paní Průměrnými? Nejsou odsouzeni k celibátu, ale musí se spokojit s nejlepší z dostupných moţností. Slepičky tetřívka obecného jsou perfekcionistky a nejlepší kohoutci berou vše. U monogamního druhu si ţádné z pohlaví nemůţe dovolit perfekcionismus, vybírat si však musí. Pan Průměrný se oţení s nevýraznou ţenou a paní Průměrná s panem Budiţkničemu. Oba své idealistické choutky zkrotí realismem. Lidé se ţení s partnery, kteří jsou jim co do přitaţlivosti rovni. Královna krásy si vezme fotbalového šampiona, školní šprt otylku s brýlemi, muţ s nevalnými vyhlídkami ţenu nevalné krásy. Tato situace je tak všudypřítomná, ţe kaţdá výjimka přímo křičí. Co na něm proboha můţe vidět?" ptáme se, spatříme-li nevýrazného a neúspěšného manţela po boku modelky, jako by musel mít nějakou skvělou vlastnost, která nám zůstala utajena. Jak se jí ho podařilo uhnat?" zajímá nás, kdykoli spatříme muţe se skvělým postavením po boku nehezké ţeny. Kaţdý z nás totiţ instinktivně zná svou relativní hodnotu, kterou si je tak jist, jako lidé v době Jane Austenové znali své místo v třídně rozvrstvené společnosti. Bruce Ellis svým experimentem ukázal, jak se v tomto asortativním párování" orientujeme. Kaţdému ze svých třiceti studentů přilepil na čelo kartičku s číslem, takţe kaţdý student znal čísla všech svých kolegů, ale neznal to své. Studenti pak měli vytvářet páry s nejvyšším číslem, které by se jim podařilo najít. Studenta s třicítkou na čele v tom okamţiku obklopí vzrušený dav; on zareaguje tak, ţe zvýší svá očekávání a odmítne se prodat lacino. Nakonec utvoří pár s některým číslem těsně pod třicítkou. Současně student s číslem jedna, poté co se mu nepodaří získat za partnera třicítku", progresivně sniţuje své nároky, přesvědčuje se o svém nízkém postavení, aţ se nakonec dá dohromady s první osobou, která projeví zájem: obvykle s dvojkou. 41 Popsaná hra aţ znepokojuje svým realismem. Ukazuje nám, jak podle reakcí ostatních lidí měříme svou vlastní přitaţlivost. Opakovaná odmítnutí nás nutí sklopit zrak, nepřerušovaný řetězec úspěšných milostných výbojů nám dodává odvahu zamířit o něco výše. Vţdy se však vyplatí vystoupit z rozjetého vlaku Červené královny dříve, neţ z něj vypadneme. 249

248 K a p i t o l a d e s á t á Intelektuální partie šachu Kdybych (já, jenţ ke své škodě dávno jsem Tím skandálním a zvláštním tvorem, Člověkem) Svobodným byl a mohl volit po libosti Schránu, do níţ skryji krev svou a své kosti, Byl bych se stal psíkem, opicí či prasetem, Čímkoli, jen ne tím pyšným Zvířetem, Pyšným na svůj rozum, jimţ prý vládne nad světem. Smyslnost se mu hnusí, i sedlo na lep nesmyslu, Ţe potřebuje Šestý k pátému svému Smyslu. I odmítlo své instinkty, věříc, ţe potřebuje Rozum, jenţ jednou pravdu má a stokrát chybuje. John Wilmot, hrabě z Rochesteru Čas: let před dneškem. Místo: někde uprostřed Tichého oceánu. Událost: konference delfínů skákavých o evoluci jejich inteligence. Konference se konala na ploše patnácti čtverečních kilometrů, aby si účastníci mohli o přestávkách zarybařit; zrovna byla sezóna olihní. Jednací dny byly vyplněny dlouhými monology pozvaných mluvčích, po nichţ vţdy následovala diskuse v kvíkavčině, jazyce pacifických delfínů. Atlantští delfíni, hovořící kvajkavčinou, mohli v nočních přenosech sledovat simultánně tlumočené záznamy z jednání. Hlavní téma konference bylo prosté: Proč mají delfíni skákaví o tolik větší mozky neţ ostatní známá zvířata? Kaţdému bylo jasné, ţe mozek delfína skákavého je dokonce dvakrát větší neţ mozek ostatních delfínů. První řečník tvrdil, ţe v celé záleţitosti šlo o jazyk. Kdyby delfíni neměli tak velké mozky, nedokázali by vyjadřovat své myšlenky. Následné nesouhlasné komentáře si nebraly servítky. Jazyková teorie nic neřeší, tvrdili debatéři. I takové velryby mají sloţitý jazyk, ale kaţdý delfín ví, ţe jsou velice hloupé. Před necelým rokem přiměla skupina delfínů starého velrybáka, aby napadl svého nejlepšího přítele. 250

249 Stačilo, aby mu velrybím jazykem nalhali, ţe mu manţelka s přítelem nasazuje parohy. Druhý řečník, přijatý smířlivěji, zakvíkal, ţe právě v klamání a podvodech spočívala podstata delfíní inteligence. Nejsme snad, kvičel, nejdokonalejšími mistry intrik a manipulace? Netrávíme snad většinu času přemýšlením, jak se navzájem převézt v soutěţi o delfínice? Nejsme snad jediným druhem, u kterého jsou známy trojúhelníkové" vztahy mezi spojeneckými aliancemi? Třetí delfín se rozkvíkal, ţe to vše zní moc hezky, ale proč zrovna delfíni? Proč ne ţraloci nebo sviňuchy? A proč delfíni skákaví? V řece Ganze přece ţije delfín, jehoţ mozek váţí jen 500 gramů, kdeţto mozek delfína skákavého váţí gramů. Ne, pokvičoval, jedinou správnou odpověď můţe poskytnout skutečnost, ţe delfíni skákaví se ţiví nejpestřejší potravou ze všech tvorů. Mohou poţírat olihně, ryby... no, prostě všechny moţné druhy ryb. Pestrá strava si ţádá pruţné myšlení a pruţné myšlení se neobejde bez velkého mozku schopného učení. Poslední delfín, který toho dne vystoupil, ze sebe vykvičel pohrdání vůči všem předchozím kvíkotům. Kdyby byla inteligence podmínkou sloţitého společenského uspořádání, proč by ţádné ze suchozemských sociálních zvířat nebylo tak inteligentní jako delfíni? Pravda, sám slyšel jisté zvěsti o jednom druhu lidoopa, který má mozek skoro tak velký jako delfín. V přepočtu na tělesnou hmotnost dokonce ještě větší. Ţije v tlupách na afrických savanách, dokáţe pouţívat nástroje a ţiví se lovem masa i sběrem rostlinné potravy. Má dokonce i něco jako jazyk, třebaţe zdaleka ne tak bohatý jako kvíkavčina. S delfíní inteligencí se však nemůţe srovnávat, dodal suše. Neţere totiţ ryby. 1 Lidoop, který to dokázal Asi před 18 miliony let ţily v Africe desítky druhů hominidních primátů. Mnohé další druhy obývaly Asii. Během následujících 15 milionů let většina z nich vyhynula. Zoolog z Marsu, který by tenkrát navštívil Afriku, by pravděpodobně dospěl k závěru, ţe lidoopi záhy skončí na smetišti dějin jako zastaralý evoluční model, který neuspěl v konkurenci se skupinami opic. I kdyby si byl všiml, ţe jeden druh lidoopa blízce spřízněný s šimpanzi chodí po dvou nohách a dokáţe stát zpříma, nepředpovídal by mu příliš zářnou budoucnost. Vzhledem ke své velikosti někde mezi šimpanzem a orangutanem měl onen vzpřímený lidoop, kterému dnes vědci říkají Australopithecus afarensis a který proslul jako Lucy, 2 poměrně normální" mozek: objemem mozkovny 400 krychlových centimetrů překonával šimpanze, ale zaostával za 251

250 orangutanem. Drţením těla se jednoznačně podobal člověku, hlavu měl opičí. Nebýt jeho nefalšovaně lidských nohou a chodidel, klidně bychom ho pokládali za zvláštní druh šimpanze. Jenţe během následujících 3 milionů let se jeho potomkům začala zvětšovat hlava. Kapacita mozkovny se během prvních 2 milionů let zdvojnásobila a během dalšího milionu let se téměř zdvojnásobila podruhé, takţe u současného člověka dosáhla krychlových centimetrů. Za tutéţ dobu se velikost šimpanzích, gorilích a orangutaních hlav prakticky nezměnila. Výrazných změn nedoznaly ani mozkovny jiných Lucyiných potomků, robustních australopiteků (Australopithecus robustus), kteří se specializovali na suchou rostlinnou potravu. Co způsobilo, ţe se našemu lidoopovi tak náhle, nápadně a s ohromujícími důsledky zvětšila mozkovna? Proč se tak stalo pouze u jediného lidoopa? Jak si vysvětlit onu závratnou rychlost, s níţ změny probíhaly a která neustále akcelerovala? Na první pohled se můţe zdát, ţe tyto otázky nemají nic společného s tématem naší knihy. Jenţe odpověď na ně nám můţe poskytnout právě sexualita. Jestliţe se nemýlí nové teorie, o nichţ jsme dosud hovořili, pak byla evoluce lidského mozku výsledkem sexuální soutěţe mezi jedinci stejného pohlaví, která probíhala podle pravidel Červené královny. Na jisté argumentační úrovni není těţké vysvětlit, jak postupovala evoluce lidské mozkovny. Předkové s většími hlavami měli více potomků neţ ostatní. Potomci, kteří po rodičích zdědili velkou hlavu, měli větší hlavy neţ generace jejich rodičů. Tento proces probíhal nárazově a přerušovaně, tu rychleji a tam zase pomaleji, nakonec však vedl ke zvětšení lidské mozkové kapacity. Jinak se skutečně odehrát nemohl. Nezodpovězenou otázkou však je, co způsobilo, ţe lidé s většími hlavami po sobě zanechali relativně víc potomků. Vţdyť celá řada bystrých pozorovatelů, počínaje Charlesem Darwinem a konče bývalým singapurským prezidentem Leem Kuanem Yewem, si s lítostí všimla, ţe chytří lidé nemívají o nic větší rodiny neţ hlupáci. Návštěvník z vesmíru, který by dokázal cestovat v čase, by se mohl vypravit do minulosti a studovat tři naše nejdůleţitější předchůdce, jimiţ byli Australopithecus, Homo habilis a Homo erectus, jakoţ i nás samotné, archaické Homo sapiens. Objevil by postupné zvětšování mozku - nás o něm informují fosilní pozůstatky - a mohl by nás poučit, k čemu své mozky pouţívali ti chytřejší z našich předchůdců. I my však můţeme podniknout něco podobného, podíváme-li se, k čemu mozky slouţí moderním lidem. Problémem je, ţe se všemi aspekty lidské inteligence, které pokládáme za výhradně lidské, se setkáme i u ostatních lidoopů. Pořádný kus našeho mozku má na starosti zrakové vnímání; těţko si ovšem můţeme namlouvat, ţe by Lucy náhle potřebovala lepší zrak neţ její vzdálení příbuzní. 252

251 Paměť, sluch, čich, rozpoznávání cizích tváří, vědomí sebe sama, manuální zručnost - všechny tyto schopnosti zaujímají v lidském mozku větší prostor neţ u šimpanze, těţko však pochopíme, proč by Lucy díky těmto schopnostem měla mít více potomků neţ obdobně nadaný šimpanz. Potřebujeme najít nějaký kvalitativní skok od lidoopa k člověku, nějaký kvalitativní posun, nejen rozdíl v míře, který pozměnil lidský mozek takovým způsobem, ţe mozek největší se stal současně mozkem nejlepším. Nejsou daleko časy, kdy nebylo těţké vyjmenovat, čím se lidstvo údajně liší od zvířat. Lidé se učí, zvířata mají instinkty. Lidé pouţívají nástroje a mají vědomí, znají kulturu a uvědomují si sebe sama, u zvířat nic podobného neexistuje. Tyto rozdíly se však postupně rozmazávaly a začínalo být jasné, ţe jde o rozdíly v míře, a nikoli v podstatě. Učit se mohou i slimáci. Pěnkavy pouţívají nástroje. Delfíni mají jazyk. Psi mají vědomí. Orangutan pozná sám sebe v zrcadle. Japonští makakové červenolící si kulturní cestou předávají nové triky. Sloni oplakávají své mrtvé. Tím nechci říct, ţe by tato zvířata v těchto oblastech překonávala člověka. Pamatujme však, ţe člověk kdysi nebyl o nic lepší neţ ona. Pak došlo k náhlé změně, která lidi nutila ke stálému zdokonalování, kdeţto zvířata se zdokonalit nemusela. Humanitní vědec důkladně vycepovaný postuláty svého oboru se nad mou sofistikou uţ nyní ušklíbá. Jen lidé, namítá, nejenţe uţívají nástroje, ale dokáţí je i vyrábět. Jen lidé mají nejen slovník, ale i gramatiku. Jen lidé jsou kromě emocí schopni i empatie (vcítění). Jenţe takové zdůrazňování zvláštních lidských výsad zní dost nepoctivě. Ona instinktivní arogance humanitních věd mě v ţádném případě nepřesvědčuje, neboť pod náporem obhájců zvířecích schopností uţ padlo příliš mnoho tradičních pevností humanistů. Humanitní vědy vyklízejí jedno postavení za druhým, přitom předstírají, ţe je vlastně nikdy nemínily hájit, a označují svůj ústup za taktický manévr. Téměř všechny jejich úvahy o vědomí apriorně předpokládají, ţe jde o výlučně lidskou vlastnost. Jako kdyby kaţdému, kdo někdy vlastnil psa, nebylo nad slunce jasnější, ţe jeho zvíře umělo snít, cítilo smutek a radost a rozeznávalo jednotlivé lidi. Označovat psa za nevědomý automat je zvrhlost. Mýtus o učení V tomto okamţiku se humanitní vědec obvykle uchýlí ke své nejmohutnější pevnosti: k učení. Lidé, začne tvrdit, jsou ve svém chování nebývale flexibilní. Stejně snadno se adaptuji k ţivotu mezi mrakodrapy, na poušti, v černouhelných dolech nebo v tundře. Prý to dokáţí, protoţe se mnohem 253

252 víc neţ ostatní zvířata učí a mnohem méně se spoléhají na instinkty. Učit se, jaký je svět ve skutečnosti, a nikoli do něj vstoupit s fixním programem pro přeţití, je dokonalá strategie; potřebujeme k ní však dostatečně velký mozek. Velikost lidského mozku tak odráţí náš posun od instinktů k učení. Jako téměř kaţdý, kdo o těchto otázkách někdy přemýšlel, jsem v popsané úvaze nenacházel ţádný rozpor, dokud jsem si nepřečetl knihu The Adapted Mind (Mysl vzniklá adaptací) Ledy Cosmidesové a Johna Toobyho z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. 3 Oba autoři zpochybnili tradiční moudrost, která řadu desetiletí ovládala psychologii a další humanitní vědy. Instinkt a učení jsou podle této tradice dvěma opačnými póly spektra, takţe zvíře, které se spoléhá na instinkty, není schopno učení a naopak. Ale to prostě není pravda. Podmínkou učení je plasticita, kdeţto podmínkou instinktů je předpřipravenost. Jestliţe si například dítě osvojuje slovník svého mateřského jazyka, je jeho mysl dokonale plastická. Můţe se naučit, ţe kráva se označuje slovem vache" nebo cow" nebo třeba kráva". Na druhé straně dítě ví, ţe musí zavřít oči a sklonit hlavu, kdyţ se na ně řítí vykopnutý míč. Nepotřebuje k tomu ţádnou plasticitu. Učit se takovému reflexu by bylo bolestivé. Proto je v jeho mozku mrkací reflex předpřipraven, kdeţto přihrádky v řečovém centru, kam se ukládají slovíčka, jsou flexibilní. Jenţe dítě se nikde nenaučilo, ţe potřebuje přihrádky na slovíčka. Přišlo s nimi na svět, narodilo se s palčivou touhou učit se pojmenovávat věci. A nejen to. Kdyţ se naučí slovu kelímek", ví s absolutní jistotou, a aniţ by mu to někdo řekl, ţe jde o obecné pojmenování všech kelímků, a nejen toho kelímku, který spatřilo jako první. Ví zkrátka, ţe existuje celá třída objektů zvaných kelímky. Bez těchto dvou vrozených instinktů, celoobjektového vnímání" a taxonomického uvaţování", by si jazyk osvojovalo mnohem obtíţněji, pokud vůbec. Děti se často ocitají v situaci vybájeného cestovatele, který jednou zahlédl zvíře, které nikdy předtím neviděl. A kdyţ se domorodého průvodce zeptal: Co to je?", ten mu odpověděl: Kangaroo," coţ v domorodém jazyce znamená: Já nevím." Řekněme si to ještě jinak. Nelze si představit, jak by se lidé mohli učit (jak by mohli být plastičtí), aniţ by k učení měli vrozené předpoklady (byli předpřipraveni). Tradiční představa, ţe plasticita a předpřipravenost jsou v protikladu, je prostě mylná. Psycholog William James před sto lety argumentoval, ţe lidé mají oproti zvířatům větší schopnost učení a více instinktů. Tenkrát se mu jeho kolegové vysmívali, měl však pravdu. Vraťme se ale k jazyku. Čím víc toho vědci o jazyku vědí, tím více chápou, ţe jistým prvořadě významným aspektům jazyka, například grama- 254

253 tické struktuře, a především samotné touze mluvit, se ani náhodou neučíme napodobováním. Děti si jazyk jednoduše vyvinou. Coţ můţe znít jako pitomost. Jak známo, dokonce i Jakub I. Anglický zjistil, ţe děti vychované v izolaci nezačnou navzdory jeho přání mluvit hebrejsky. Jak by také mohly? Děti si musí osvojit slovník mateřského jazyka i konkrétní pravidla tvarosloví a syntaxe spjatá s tímto slovníkem. To vše se učí imitací. Jistě, ale dnes uţ téměř všichni lingvisté souhlasí s Noamem Chomskym, podle něhoţ existuje všem jazykům společná hlubinná struktura", která není naučená, ale je předem naprogramována v lidském mozku. Jen proto, ţe všechny lidské mozky mají shodné řečové centrum", lze obdobnou hlubinnou strukturu odhalit v gramatikách všech jazyků (všechny jazyky nás například pomocí pořádku slov a skloňování informují, zda je podstatné jméno podmětem, nebo předmětem). Není sporu, ţe ono řečové centrum" čeká v mozku kaţdého dítěte na příleţitost, kdy se naše vrozená gramatická pravidla uplatní. Děti si základní pravidla gramatiky odvodí bez jakýchkoli pokynů, coţ nedokáţe ţádný počítač, pokud mu neposkytneme jisté předběţné informace. Zhruba od jednoho a půl roku do doby krátce po začátku puberty jsou děti jazykem doslova fascinovány. Jsou s to si mnohem rychleji neţ dospělí osvojit vícero jazyků. Mluvit se učí nezávisle na tom, zda je v učení někdo podporuje. Obejdou se bez učebních osnov, alespoň co se týče ţivých jazyků, které okolo sebe slyší; jejich gramatická pravidla dokáţí uhodnout. Neustále se učí novým zákonitostem, a to z příkladů, které zaslechnou (vědí, ţe se nemá říkat člověci dává" ale lidé dávají"). Naučí se mluvit stejně snadno, jako se naučí vidět. Přitom své mozky, které je nutí dodrţovat pravidla, obohacují o plasticitu slovníku. Jejich mozku musí někdo říct, ţe velké zvíře, které bučí, je kráva. Jenţe kdyţ spatří pasoucí se krávu, jejich zrakové centrum musí vizuální vjemy, které přicházejí z oka, analyzovat pomocí celé série sloţitých matematických filtrů - nevědomých, vrozených a nenaučitelných. Jazykový orgán v jejich mozku jim nejen napoví, ţe velké zvíře, které bučí, je pravděpodobně kráva, ale i to, ţe slovo kráva" se gramaticky bude chovat jako podstatné jméno, a nikoli jako sloveso. 4 Vidíme, ţe nic nemůţe být více instinktivní" neţ naše dispozice osvojit si jazyk. Jsou čímsi absolutně nenaučitelným. Jsou součástí mozkového hardwaru. Nelze se jim naučit. Jsou - odporná myšlenka - geneticky determinovány. A přece nemůţe být nic plastičtějšího neţ slovník a syntax, k jejichţ vyuţití vrozený hardware slouţí. Podobně jako u téměř všech funkcí lidského mozku se schopnost zvládnout jazyk opírá o instinkt pro učení. 255

254 Pokud mám pravdu a lidé jsou jen zvířata s neobvykle tvárnými instinkty, pak bych mohl být nařčen, ţe obhajuji instinktivní jednání. Jestliţe muţ zabije jiného muţe nebo se pokusí svést jeho ţenu, jedná jen v souladu se svými instinkty. Jak skličující a nemravné! Coţ v lidské psychice neexistuje ţádný základ přirozené morálky? Staletí se vlekoucí debata mezi následovníky Jeana- Jacquesa Rousseaua a Thomase Hobbese - zda je člověk vznešený divoch, jehoţ zkazila společnost, nebo civilizací zkrocená bestie - míjela podstatu problému. Důkazy hovoří pro Hobbese. Jsme ovládáni instinkty a některé naše instinkty nejsou zvlášť chvályhodné. Jistě, jiné instinkty jsou mnohem mravnější a náš ohromující sklon k altruismu a velkorysosti - pojivo, které drţí společnost pohromadě - je stejně přirozený jako naše sobectví. Jenţe máme i sobecké instinkty. Muţi jsou například mnohem víc neţ ţeny instinktivně nakloněni k páchání vraţd a k promiskuitě. Ovšem tato exkulpace Hobbesových názorů nic neznamená, protoţe naše instinkty se kombinují s učením. Ţádný z našich instinktů nás nemusí nevyhnutelně ovládnout, zatímco my dokáţeme potlačit kterýkoli z nich. Morálka nemůţe vycházet jen z naší přirozenosti. Ţádný morální systém nikdy nevycházel z předpokladu, ţe jsme andělé a dobrovolně uposlechneme vše, co nám ukládá. Biblické Nezabiješ" není něţné upomenutí, ale důrazný příkaz, abychom drţeli na uzdě jisté instinkty, které by nás mohly ovládnout. A neudrţíme-li je na uzdě, stihne nás trest. Získané není nutně opakem vrozeného Postřeh psychologa Williama Jamese o lidských instinktech pro učení rázem skoncoval s celou dichotomií instinkt versus učení, vrozené versus získané, geny versus prostředí, lidská přirozenost versus lidská kultura jakoţ i s ostatními dualismy, které od časů Reného Descartesa zamořovaly studium lidské mysli. Pokud totiţ mozek vznikl evolučním procesem jako vysoce specifický a sloţitě konstruovaný, ale zároveň pruţný mechanismus, pak ze skutečnosti, ţe některé chování je flexibilní, nelze vyvozovat, ţe by bylo kulturně podmíněné". Schopnost pouţívat jazyk je genetická" v tom smyslu, ţe nedílnou součástí genetické informace, podle níţ se vytvářejí naše těla, je i detailní návod ke stavbě nástroje pro zvládnutí jazyka. Zároveň však je kulturní", neboť si můţeme osvojit jakýkoli slovník a syntax. Je ovšem i vývojová ( ontogenetická"), protoţe nástroj pro zvládnutí jazyka se vyvíjí po narození a obohacuje se z příkladů, které pocházejí z našeho okolí. To, ţe neumíme mluvit od narození, ještě nezna- 256

255 mená, ţe by jazyk byl kulturním rysem. Ani zuby nemáme od narození, a přitom nikdo netvrdí, ţe za ně vděčíme kultuře. Tak jako neexistuje gen pro zub moudrosti, neexistuje ani gen pro agresivitu," napsal Stephen Jay Gould, kdyţ se snaţil dokázat, ţe lidské chování je kulturně podmíněné, a nikoli biologicky dané". 5 Měl samozřejmě pravdu, ale právě proto jeho vývody nedávají smysl. Zuby moudrosti nejsou kulturní artefakt; jejich růst je předurčen geneticky, přestoţe se prořezávají aţ v pozdní adolescenci a přestoţe neexistuje ţádný konkrétní gen, který by přikazoval: Zube moudrosti, prořeţ se!" Výrazem gen pro agresivitu" označuje Gould situaci, kdy rozdíly v agresivitě mezi osobou A a osobou B způsobuje rozdílný stav genu X. Jenţe jako můţe celá řada vlivů prostředí - třeba rozdílná výţiva nebo zubaři - způsobit, ţe osoba A má větší zuby moudrosti neţ osoba B, tak můţe tento rozdíl mezi A a B ovlivnit i celá řada genetických rozdílů, které se podepíší na tvaru obličeje, absorpci vápníku nebo pořadí, v němţ se zuby prořezávají.. Přesně totéţ platí pro agresivitu. Většina z nás v určitém okamţiku školní docházky vstřebá představu, ţe vrozené (genetické) a získané (kulturní) vlastnosti stojí v protikladu a ţe se musíme rozhodnout pro jedno nebo druhé. Jestliţe uvěříme v prvořadý vliv kultury (nebo prostředí, coţ je totéţ), pak předpokládáme, ţe univerzální lidská přirozenost je jako nepopsaný list papíru a vyčkává, kdy na něj kultura napíše své poselství. Současně si představujeme, ţe lidé se rodí jako sobě rovni a mohou být zdokonaleni výchovou. Pokud se rozhodneme pro geny, pak předpokládáme nezvratné genetické rozdíly mezi rasami i jednotlivci. Jsme buď fatalisté, nebo elitáři. Který slušný člověk by z celého srdce nedoufal, ţe se zastánci genetických vlivů mýlí? Takto popisuje dogma o kulturní podmíněnosti lidského chování Robin Fox, který naše dilema nazval sporem mezi prvotním hříchem a napravitelností člověka: Tato rousseauovská tradice pozoruhodně pevně zakořenila v postrenesanční představivosti Západu. Děsíme se, ţe bez ní padneme za oběť reakčním pohnutkám těch nejhorších zloduchů od sociálních darwinistů přes zastánce eugeniky a fašisty aţ po ultrakonzervativce z nové pravice. Máme-li od sebe všechno to zlo odehnat, musíme údajně trvat na přesvědčení, ţe člověk je v okamţiku narození buď dokonale neutrální (tabula rasa), nebo nekonečně dobrý a ţe jen nepříznivé prostředí můţe za jeho zkaţenost." 6 Ačkoli představu o lidské mysli coby nepopsané desce (tabula rasa) můţeme stopovat aţ k Johnu Lockovi, vrcholné intelektuální hegemonie dosáhla aţ v našem století. Idiotské výstřelky sociálních darwinistů a ob- 257

256 hájců eugeniky přiměly řadu myslitelů nejprve sociologického, pak antropologického a nakonec i psychologického zaměření, aby důkazní povinnost rázně přesunuli od získaného směrem ke vrozenému. Podle jejich představ musíme člověka, nebudou-li shromáţděny důkazy o opaku, pokládat za výtvor jeho prostředí a kultury, přičemţ ţádné kulturní rysy nesmějí být vysvětlovány na základě vrozené lidské přirozenosti. Kdyţ roku 1895 zakladatel sociologie Emile Durkheim formuloval principy svého oboru, zdůrazňoval, ţe vědy o společnosti musí vycházet z předpokladu, ţe lidé jsou nepopsané desky, do kterých se kultura zapisuje. Od té doby jeho myšlenka zatvrdla do tří ocelově pevných předpokladů: Vše, v čem se liší jednotlivé lidské kultury, je determinováno spíše kulturně neţ biologicky; kaţdá vlastnost, kterou si na svět nepřineseme v okamţiku narození, je získána učením; a nic z toho, co je geneticky determinováno, není flexibilní. Není divu, ţe humanitní vědy nevyléčitelně lpějí na představě, ţe na lidském chování není nic vrozeného". Vţdyť naše chování se liší od kultury ke kultuře, vyvíjí se po narození a flexibilní očividně je. Z této úvahy humanitní vědci vyvozují, ţe mechanismy našeho chování nemohou být vrozené. Za všechno můţe kultura. Muţi prý upřednostňují mladé ţeny před starými proto, ţe je kulturní prostředí učí nacházet zalíbení v mládí, a nikoli proto, ţe jejich předkové, kteří si brali mladé ţeny, po sobě zanechali více potomků. 7 Jako druhá byla na řadě antropologie. Okamţikem, který transformoval celou disciplínu, bylo vydání knihy Margaret Meadové Coming of Age in Samoa (Dospívání na Samoi) roku Meadová tvrdila, ţe sociální a kulturní variabilita člověka je prakticky neomezená, a tudíţ musí být zapříčiněna prostředím. Příliš se své závěry nesnaţila dokázat - dnes víme, ţe u empirických důkazů, které uváděla, bylo přání z valné části otcem myšlenky. 8 Přesto se jí podařilo přesunout břímě důkazní povinnosti. Hlavní proud antropologie je dodnes věrný představě, ţe ţádná vrozená lidská přirozenost neexistuje. 9 Konverze, kterou prodělala psychologie, byla pozvolnější. Freud ještě věřil v univerzální vlastnosti lidské psychiky, například v Oidipův komplex. Avšak jeho následovníci začali být posedlí snahou vysvětlit úplně vše na základě individuálních a jedinečných zkušeností z raného dětství. Z psychoanalýzy se tak stalo svádění přirozených lidských chyb na špatné vlivy rané výchovy. Krátce nato psychology napadlo, ţe i mysl dospělého člověka je univerzální učební stroj. Tento přístup dosáhl svého vrcholu v behaviorismu Burrhuse Frederica Skinnera, který tvrdil, ţe lidský mozek je jen mechanický stroj schopný asociovat jakoukoli příčinu s jakýmkoli následkem. 258

257 Kdyţ si biologové v padesátých letech uvědomili, co ve jménu lidské přirozenosti napáchal německý nacismus, neměli zrovna náladu zpochybňovat tvrzení svých kolegů z humanitních oborů. Nepohodlná fakta se však uţ začínala objevovat. Antropologům se nedařilo nalézat diverzitu lidských kultur, kterou jim slibovala Meadová. Freudovská psychoanalýza svým pátráním v raném dětství nevysvětlila téměř nic a změnila ještě méně. Behavioristé si nevěděli rady s rozdílnou schopností různých zvířecích druhů naučit se různým úkolům: potkani se v bludištích orientovali lépe neţ holubi. Sociology zahanbovala jejich neschopnost objasnit a odstranit příčiny kriminality. V sedmdesátých letech si hrstka statečných sociobiologů" troufla vystoupit s otázkou, proč by lidstvo nemělo mít své přirozené chování", kdyţ ho měla všechna ostatní zvířata. Museli snášet nactiutrhání ze strany zástupců společenskovědních disciplín, kteří je donutili rezignovat na studium člověka a vrátit se k mravencům. Jenţe otázka, kterou formulovali, ze světa nezmizela. 10 Hlavní příčinou nepřátelství vůči sociobiologii byla představa, ţe sociobiologické myšlení podporuje předsudky mezi lidmi. Byl to ohromný omyl. Genetické teorie třídních rozdílů, rasismu a jiných -ismů" nemají nic společného s představou o tom, ţe existuje univerzální a instinktivní lidská přirozenost. Naopak stojí vůči ní v příkrém protikladu, protoţe zatímco jedna skupina teorií věří ve vlastnosti společné všem lidem, druhá se snaţí dokázat rasové nebo třídní rozdíly. Jenţe tam, kde se hovořilo o genech, hned leckdo očekával genetické rozdíly. Proč by však měly existovat? Nemohou snad dva jednotlivci mít stejné geny? Emblémy na kormidlech boeingů 747 označují společnosti, kterým letadla patří. Pod různými emblémy však najdete absolutně stejná kormidla; vyrobili je ve stejné továrně, podle stejných výkresů a ze stejných materiálů. Nikdo přece nečeká, ţe letadla s různými firemními logy musela být vyrobena v různých továrnách. Proč tedy na základě skutečnosti, ţe Francouz a Angličan hovoří různými jazyky, automaticky věříme, ţe jejich mozky nemohou být ovlivněny jejich geny? Jejich mozky jsou produktem genů - a to genů stejných, nikoli rozdílných. Univerzální lidské řečové centrum existuje stejně jistě, jako existuje univerzální lidská ledvina a univerzální konstrukce kormidla boeingu 747. Zamysleme se i nad totalitními důsledky, které vyplývají z víry v neomezený vliv prostředí. Stephen Jay Gould se svého času snaţil zesměšnit představy genetických deterministů: Jsme-li naprogramováni k tomu, čím jsme, pak se svých vlastností nemůţeme zbavit. Můţeme se je maximálně snaţit krotit, ale změnit je nelze." 11 Měl na mysli genetické naprogramování, ale stejná logika se týká i naprogramování prostředím. O několik let později pak 259

258 napsal: Kulturní determinismus se můţe chovat neméně krutě, kdyţ například váţné vrozené nemoci, třeba autismus, vysvětluje psychologickými pohádkami o nadbytku nebo nedostatku rodičovské lásky." 12 Jsme-li však přece jen produktem naší výchovy (a kdo by zpochybňoval, ţe mnohé vlivy z dětství jsou nevykořenitelné - například zrovna přízvuk?) -, pak nás naše prostředí, jeţ na kaţdého z nás působilo jinak, naprogramovalo k tomu, čím jsme se stali - boháčem, chuďasem, ţebrákem, zlodějem. Kulturní neboli environmentální determinismus takového typu, k jakému se hlásí většina sociologů, by byl stejně krutým a děsivým krédem jako biologický determinismus, na který útočí. Pravda je chválabohu taková, ţe jsme neoddělitelnou a flexibilní směsí obojího. Produktem našich genů jsme jen v tom smyslu, ţe genetické vlivy se vyvíjejí a dotvářejí pod vlivem zkušeností, tak jako se oko učí rozeznávat tvary a mysl si osvojuje slovník. A produktem kulturního prostředí jsme jen natolik, nakolik se z prostředí učí naše mozky. Nereagujeme na mateří kašičku", kterou včelí dělnice krmí vybrané larvy, z nichţ potom vyrostou královny. Stejně tak se ovšem včela nenaučí spojovat si mámin úsměv s pocitem štěstí. Mentální program Kdyţ se v osmdesátých letech k badatelům, kteří zkoumali myšlenkové mechanismy, připojili odborníci na výzkum umělých inteligencí, vycházeli i oni z jednoduchého předpokladu behavioristických psychologů. I oni se domnívali, ţe lidský mozek pracuje na asociačním principu, podobně jako počítač. Záhy však zjistili, ţe kaţdý počítač je jen tak dobrý jako jeho programové vybavení. Určitě by vás nenapadlo pouţívat počítač k psaní dopisů, kdyby neobsahoval textový editor. Kdyţ se obdobně snaţíte přimět počítač k rozpoznávání objektů, vnímání pohybů, lékařské diagnostice nebo hraní šachu, musíte ho předem vybavit znalostmi". Dokonce fandové neuronových sítí", zvlášť populárních koncem osmdesátých let, se sice zpočátku domnívali, ţe objevili obecný princip asociativního učení, záhy však uznali, ţe je jejich nadšení svedlo na scestí. I funkce neuronových sítí totiţ závisí na otázce, jakou jím poloţíte, na definici problému, který mají za úkol řešit. Musí být projektovány pro specifickou funkci, nebo jim musíte zadat jasné příklady, z nichţ by se mohly učit. Takzvaní konekcionisté, kteří do neuronových sítí vkládali tolik nadějí, tak padli do téţe pasti, v níţ o generaci dříve uvízli behavioristé. Nepřipravená konekcionistická síť nebyla totiţ schopna zvládnout ani tvorbu minulého času v angličtině.' 3 260

259 Alternativou ke konekcionismu a jeho behavioristickému předchůdci byl kognitivní" přístup, který se rozhodl odhalit niterné mechanismy mysli. První rozkvět zaznamenal po vydání knihy Noama Chomskyho Syntaktické struktury (Syntactic Structures) roku 1957, v níţ autor argumentoval, ţe univerzální zařízení pro asociativní učení nedokáţí na základě řeči dedukovat gramatická pravidla. l4 Dokázal by to pouze mechanismus vybavený znalostí toho, po čem má pátrat. Lingvisté se s Chomskyho argumentací postupně ztotoţnili. Mezitím si vědci, kteří zkoumali mechanismy lidského zraku, osvojili metody převzaté ze strojové lingvistiky (anglicky computational linguistics"), které prosazoval David Marr, mladý britský vědec z Massachusettského technického institutu. Marr a Thomaso Poggio systematicky odhalovali matematické triky, které mozek pouţívá, aby z obrazu vnímaného okem rekonstruoval pevné objekty. Například sítnice oka je zapojená takovým způsobem, aby byla zvlášť citlivá k hranicím mezi světlými a tmavými částmi obrazu; optické klamy dokazují, ţe lidé takové hranice vyuţívají, aby rozpoznali okraje objektů. Tyto i jiné mozkové mechanismy jsou vrozené" a velmi specificky přizpůsobené svým úkolům; přesto se pravděpodobně zdokonalují kontaktem se skutečností. Tedy ţádná univerzálně fungující indukce. 15 Téměř kaţdý vědec, který někdy studoval jazyk nebo vnímání, dnes připouští, ţe mozek je vybaven mechanismy specializovanými na interpretaci smyslových signálů. Nemohl se jim naučit" z kulturní zkušenosti, vyvinuly se v něm díky kontaktu se světem. Tooby s Cosmidesovou zastávají názor, ţe vyšší" mentální mechanismy fungují obdobně. Jde podle nich o specializované mechanismy mysli, které evoluce vytvořila" tak, aby rozpoznávaly tváře, odhadovaly emoce, byly velkorysé k vlastním dětem, bály se hadů, zajímaly se o jisté příslušníky opačného pohlaví, dedukovaly nálady, rozpoznávaly sémantické významy, zvládaly gramatiku, orientovaly se v sociálních situacích, odhadovaly vhodný tvar nástroje pro určitou činnost, orientovaly se ve společenských rolích a podobně. Kaţdý z těchto modulů" je vybaven určitou znalostí světa potřebnou k jeho úkolům stejně, jako je lidská ledvina naprogramována k filtrování krve. Naše mozky obsahují moduly pro interpretaci výrazů tváře - tento úkol zvládne jen určitá a ţádná jiná část našeho mozku. V deseti týdnech pochopíme, ţe předměty mají pevnou strukturu, takţe ţádné dva objekty nemohou ve stejnou chvíli zaujímat stejnou část prostoru - toto poznání v nás později nezviklá sebedelší sledování kreslených filmů. I velmi malé děti jsou překvapeny, kdyţ jim předvedete triky, při nichţ dva stejné předměty jako by" zaujímaly stejné místo. V osmnácti měsících se malé děti domnívají, ţe neexistuje něco jako dálkové ovládání předmětů - ţe A ne- 261

260 můţe být uveden do pohybu předmětem B, pokud se oba nedotknou. Ve stejném věku začínají děti třídit předměty nikoli podle barvy, ale podle funkce. Experimentálně se podařilo prokázat, ţe podobně jako kočky domácí pokládáme kaţdý předmět, který se můţe sám pohybovat, za zvíře -a této představy se v našem stroji zamořeném světě dokáţeme zbavit jen částečně. 16 Poslední příklad snad jasně ukáţe, ţe instinkty přítomné v našich mozcích pocházejí z pleistocénu, ze světa bez automobilů. Batolata z New Yorku se snáze naučí bát hadů neţ aut, přestoţe pro ně auta znamenají mnohem váţnější nebezpečí. Jejich mozky jsou uzpůsobeny pro strach z hadů. Strach z hadů a představa, ţe předmět, který se sám pohybuje, je zvíře, jsou pravděpodobně společné lidem i opicím. Ani náš nezájem o sexuální hrátky s lidmi, s nimiţ jsme vyrůstali v dětství - instinktivní nechuť k incestu - není nic typicky lidského. Naše pramáti Lucy k tomu nepotřebovala o moc větší mozek, neţ má průměrný pes. Lucy se totiţ nemusela v kaţdé generaci učit všemu znovu a z ničeho. Kulturní prostředí by ji těţko naučilo rozpoznávat okraje viditelných objektů; nenaučilo by ji ani gramatickým pravidlům. Díky kultuře se mohla naučit bát hadů, ale proč se tím trápit? Proč se hadů raději nebát od narození? Pro toho, kdo se na svět dívá evolučním pohledem, někdy není snadné pochopit, proč si vlastně učení tolik ceníme. Kdyby byla pravda, ţe učení nahradilo naše instinkty (spíše neţ aby je rozvíjelo), pak bychom se půl ţivota učili věcem, které automaticky zná kaţdá opice, například, ţe nám nevěrná partnerka můţe porodit bastarda. Proč bychom se jim měli učit? Proč neumoţnit, aby se Baldwinovým efektem nezměnily v instinkty, které nám ušetří spoustu času a usnadní dospívání? Kdyby se netopýři museli učit pouţívat svůj sonarový echolokační přístroj nebo kdyby se kukačky musely učit, kudy se před zimou létá do Afriky, zemřelo by v kaţdé generaci mnohem víc nebohých netopýrů i kukaček. Příroda vybavila netopýry instinktem pro echolokaci a kukačky migračním instinktem, protoţe oba instinkty jsou efektivnější, neţ kdyby se netopýři i kukačky museli všemu učit. Pravdou je, ţe my lidé se učíme mnohem víc neţ zmíněná zvířata. Učíme se matematice, kaţdý z nás si osvojí asi slov, učíme se posuzovat povahy ostatních lidí. Neznamená to však, ţe máme méně instinktů neţ netopýři nebo kukačky, nýbrţ ţe nám naše instinkty podobné věci (snad s výjimkou matematiky) umoţňují chápat. 262

261 Mýtus o výrobci nástrojů Proč potřebují lidé tak velké mozky, kdyţ se bez nich ostatní zvířata v pohodě obejdou, zajímalo aţ do poloviny sedmdesátých let vlastně jen ty z antropologů a archeologů, kteří studovali kosterní pozůstatky a nástroje našich předků. Odpověď, na níţ se tehdy odborníci shodovali, sumarizoval uţ roku 1949 Kenneth Oakley v knize Man the Toolmaker (Člověk výrobce nástrojů). Lidé podle něj byli výrobci nástrojů par excellence. Aby mohli vyrábět nástroje, vyvinuly se jim velké mozky. Vezmeme-li v úvahu narůstající sloţitost našich nástrojů během historie a technologické skoky, které doprovázely kaţdý posun v našem vývoji - od Homo habilis k Homo erectus, od Homo erectus k Homo sapiens, od neandertálců k modernímu člověku -, zní tato teorie rozumně. Narazila však na dvě úskalí. Za prvé, během šedesátých let bylo stále zřejmější, ţe i mnohá zvířata, především šimpanzi, dovedou zhotovovat nástroje. Tím poněkud pohasla sláva člověka zručného, Homo habilis, a jeho vychvalovaných řemeslných dovedností. Za druhé, tehdejší argumenty trpěly váţným zkreslením. Archeologové studují kamenné nástroje, neboť ty se často jako jediné zachovají. Archeolog, který by ţil za milion let, by patrně o naší současnosti mluvil jako o době betonové, a mohl by mít pravdu, neboť by nemusel mít tušení o našich knihách, novinách, televizních programech, oděvním průmyslu, petrochemii, a dokonce ani o automobilech - to vše by seţral zub času. Mohl by se domnívat, ţe základem naší civilizace byl boj nahých lidí o betonové citadely. Podobně se moţná neolit nelišil od paleolitu pouţívanými nástroji, ale hlavně vynálezem jazyka, nebo vznikem formálního manţelství, nebo nepotismem (tedy proteţováním pokrevních příbuzných), nebo jinou stěţí fosilizující, ale o to převratnější změnou. Dřevo jistě hrálo v lidských dějinách významnější úlohu neţ kámen, ale ţádné dřevěné výrobky se nezachovaly. 17 Důkazy, které se zachovaly v podobě nástrojů, navíc spíše neţ o lidské vynalézavosti vypovídají o ohromném a únavném konzervatismu. Nejstarší známé kamenné nástroje pouţívané člověkem zručným (Homo habilis) z takzvané olduvaiské kultury pocházejí z území dnešní Etiopie z doby před 2,5 milionu let. Byly velice prosté - nic neţ hrubě otesané kameny. Během dalšího milionu let sotva doznaly nějakých zlepšení. Naši předkové příliš neexperimentovali; jejich nástroje se neodchylovaly od pevně daných norem. Později je nahradila acheulská kultura člověka vzpřímeného (Homo erectus), jejímţ základem byly kamenné sekyry a pěstní klíny. A opět se více neţ milion let nic nedělo, dokud se před lety, s nástupem druhu Homo sapiens, náhle a dramaticky, neobjevila celá řada 263

262 mnohem dokonalejších nástrojů mnoha typů. Od té chvíle se naši předkové neohlíţeli zpět. Jejich nástroje byly stále dokonalejší a sloţitější, nakonec se naučili zpracovávat i kovy. Jenţe k tomuto vývoji došlo příliš pozdě na to, aby mohl být dáván do souvislosti s nárůstem lidského mozku, jenţ se zvětšoval neustále po celé 3 miliony let. 18 Vyrobit nástroje, jaké vyráběl Homo erectus, není nijak těţké. Zvládl by to snad kaţdý; asi i proto dnes nacházíme stejné nástroje po celém území Afriky. Z oněch dob nemáme ţádné důkazy o tvořivosti a inovacích. Tehdejší lidé vyráběli celý milion let stále stejně primitivní kamenné sekery. Jenţe uţ tehdy měli - na lidoopí poměry - příšerně velké mozky. Není sporu, ţe jim přišly vhod instinkty pro manuální zručnost, vnímání tvaru a inţenýrské" odvození tvaru z funkce, bylo by však velmi podivné, kdybychom chtěli zvětšování mozku vysvětlovat pouze rozvojem těchto instinktů. První teorií, která zpochybnila představu o člověku-výrobci nástrojů, byla teorie člověk-lovec". V šedesátých letech upozornily práce Raymonda Darta na skutečnost, ţe člověk je jediným primátem specializovaným na masitou potravu, kterou se naučil získávat lovem. Lov, tvrdila tato teorie, vyţaduje plánování, lstivost, koordinaci a vzájemné předávání informací o tom, kde se kořist nachází a jak se jí dostat na kobylku. Jenţe kaţdému, kdo někdy sledoval záběry ze Serengeti, na nichţ se smečka lvů vrhá na zebru, musí být jasné, ţe člověk není jediným ţivočichem vládnoucím vyjmenovanými schopnostmi. Lvi se plíţí, útočí, navzájem spolupracují a klamou svou kořist přinejmenším stejně soustředěně jako kterákoli lidská tlupa. A nepotřebují k tomu nadměrně vyvinuté mozky. Takţe k čemu je potřebujeme my? Teorie o člověku-lovci ustoupila teorii o ţeně-sběračce. Jenţe i tu lze snadno zpochybnit. K tomu, abyste vyhrabávali jedlé hlízy, nepotřebujete mít mozek, který je schopen filozofovat a učit se jazykům: paviáni nefilozofují ani nemluví, ale v hledání jedlých hlíz nás hravě překonají. 19 Přesto se mezi nejpřekvapivější výsledky rozsáhlých výzkumů Kungů, obyvatel pouště Namib, které se uskutečnily v šedesátých letech, zařadilo poznání jejich rozsáhlých ústně předávaných znalostí o přírodě. Tito lovci a sběrači nashromáţdili neuvěřitelnou spoustu znalostí - vědí, kam a kdy se vypravit na lov toho či onoho zvířete, kde hledat rostlinnou potravu, jaké rostliny vyrůstají po dešti, znají jedovaté i léčivé byliny. Melvin Konner o Kunzích napsal: Jejich znalosti zvířat a rostlin jsou tak hluboké a důkladné, ţe zahanbují profesionální botaniky a zoology, kteří u nich mohou hledat poučení." 20 Nebýt takového mnoţství znalostí, neţivili by se lidé nikdy tak pestrou a bohatou stravou, jakou se ţiví. Kdyby totiţ naše kultura nedokázala ku- 264

263 mulovat získané znalosti a postupovala metodou učení pokus-omyl", musela by kaţdá generace všechny dovednosti zvládat od začátku. Museli bychom se spokojit s ovocem a antilopím masem a nikdy by nás nenapadlo ochutnat hlízy, houby a podobně. Fascinující symbiotický vztah mezi africkými ptáky medozvěstkami a lidmi, kdy pták dovede člověka ke hnízdu divokých včel a počká si na zbytky po jeho hostině, by nebyl představitelný, kdyby lidé nevěděli, ţe je medozvěstky přivedou k medu. Měl-li člověk shromáţdit a předat tak ohromné znalosti, neobešel se bez ohromné paměti a jazyka coby prostředku komunikace. Proto musel mít velký mozek. Tato argumentace zní rozumně, jenţe i ji lze aplikovat na všechny všeţravé savce z afrických plání. I paviáni musí vědět, kdy a kam se vydat za potravou, i oni musí rozeznat stonoţky od hadů. Šimpanzi aktivně vyhledávají jeden druh rostliny, který je zbaví parazitických červů, a umění rozbíjet oříšky si předávají z generace na generaci. Kaţdý dostatečně dlouhověký ţivočich ţijící v dostatečně velkých skupinách je schopen pouhým napodobováním nashromáţdit a předávat slušné znalosti praktického přírodopisu. Nevýhodou tohoto vysvětlení tudíţ je, ţe se netýká pouze lidí. 21 Opičí mládě" Humanisty můţe dosavadní způsob argumentace poněkud frustrovat. Vţdyť kaţdému musí být jasné, ţe nám naše obrovské mozky přinášejí prospěch. To, ţe lvi a paviáni si vystačí s mozky mnohem menšími, neznamená, ţe naše mozky nejsou výhodné. Pravdou je, ţe se nám daří o dost lépe neţ paviánům nebo lvům. Na rozdíl od nich stavíme města, vynalezli jsme zemědělství, v době ledové jsme osídlili Evropu. Dokáţeme přeţít v pouštích i pralesích, kdeţto oni uvízli na svých savanách. Přesto velikost našeho mozku nepřestává být záhadou, neboť velké mozky, jak známo, nejsou zadarmo. Na chod mozku denně vydáváme plných 18 % své energie. Mozek by zkrátka byl příliš náročnou ozdobou, kdybychom jej měli jen k tomu, aby nám jednou pomohl vynalézt zemědělství. Platí o něm vlastně totéţ co o sexu. Ten by se nám pořádně prodraţil, kdyby jeho jediným smyslem bylo zajišťovat variabilitu (2. kapitola). Protoţe však je náš mozek téměř tak drahý jako sex, můţeme předpokládat, ţe nám podobné jako sex přinese bezprostřední, a nikoli zanedbatelný, zisk. Z toho důvodu můţeme klidně zamítnout takzvanou neutrální teorii evoluce lidské inteligence, kterou v posledních letech popularizoval především Stephen Jay Gould. 22 Klíčem k jeho argumentaci je koncepce takzva- 265

264 né neotenie - uchování juvenilních rysů v dospělosti. Známou skutečností lidské evoluce je, ţe přechod od rodu Australopithecus k rodu Homo i přechody od Homo habilis k Homo erectus a konečně k Homo sapiens v sobě zahrnovaly prodluţování a zpomalování vývoje, takţe naše tělo připomíná i v dospělém věku tělo dítěte. Spolu s relativně velkým mozkem máme drobné čelisti, štíhlé končetiny, neochlupenou kůţi, nerotující palec, úzké kosti a vystouplé samičí genitálie. Ve všech těchto znacích se podobáme lidoopím mláďatům. 23 Lebka šimpanzího mláděte se lebce dospělého člověka podobá mnohem víc neţ lebka dospělého šimpanze i neţ lebka dítěte. Aby se opičák" změnil v člověka, stačilo, aby se změnily geny, které ovládají rychlost růstu a dospívání. Následkem této změny vypadáme v okamţiku, kdy přestáváme růst a začínáme se rozmnoţovat, v mnoha ohledech jako děti. Člověk se rodí a zůstává mnohem nedospělejší neţ většina ostatních zvířat," napsal roku 1961 Ashley Montagu. 24 Naši neotenii potvrzuje mnoho důkazů. Lidský chrup se prořezává v jednoznačně určeném pořadí. První stolička se objevuje v šesti letech, zatímco u šimpanze ve třech letech. Růst chrupu je dobrým indikátorem všech ostatních změn, neboť zuby se mohou prořezat pouze v určitém období, které odpovídá jisté fázi vývoje čelistí. Holly Smithová, antropoloţka z Michiganské univerzity, zjistila u jedenadvaceti druhů primátů těsnou korelaci mezi věkem, kdy se prořezává první stolička, a tělesnou hmotností, délkou těhotenství, věkem odstavení od prsu, intervalem mezi porody, věkem pohlavní dospělosti, délkou ţivota a - především - velikostí mozku. A protoţe znala velikosti mozkovny fosilních primátů, mohla vypočítat, ţe stoličky naší pramáti Lucy se podobně jako stoličky šimpanzů prořezaly ve třech letech. Podobně jako šimpanz se i Lucy doţila zhruba čtyřicítky, zatímco průměrný Homo erectus, jemuţ se stoličky prořezaly kolem pátého roku, se mohl doţít pětapadesáti let. 25 S neotenií se nesetkáváme pouze u lidí. Stejný jev je znám u některých domácích zvířat, hlavně u psů. Někteří psi pohlavně dospívají uţ v době, kdy jsou - z vlčího hlediska - pouhými štěňaty. Mají rozpláclé čenichy, plandavé uši a chovají se jako vlčí mláďata - ohromně je baví aportovat. Jiní, například některá ovčácká plemena, pohlavně dospívají v poněkud pozdější fázi; čenichy se jim trochu protáhnou, uši jim napůl stojí a vyţívají se v zábavách odrostlejších vlčat - rádi se prohánějí. A ještě jiní dospějí k loveckému a útočnému chování dospělých vlků, stejně jako vlci mají vzpřímené uši a dlouhé, úzké čenichy - z těch vyrostou němečtí ovčáci. 26 Jenţe zatímco psi se vyznačují pravou neotenií, při níţ dospívají v raném věku a vypadají jako vlčí štěňata, u lidí se setkáváme s něčím podiv- 266

265 ným. Vypadají sice jako lidoopí mláďata, ale dospívají velmi pozdě. Kombinace pomalé změny ve tvaru lebečních kostí a dlouhého období nedospělosti způsobila, ţe máme na lidoopí poměry neuvěřitelně velké mozky. Skutečně není sporu, ţe mechanismem, který proměnil opičáka" v člověka, byla genetická změna, která zpomalila náš ontogenetický vývoj. Stephen Jay Gould se domnívá, ţe bychom měli rezignovat na hledání adaptivního vysvětlení pro takové rysy, jako je vznik jazyka, protoţe je lze vysvětlit jako náhodné" - ač uţitečné - vedlejší produkty našich náhodně přerostlých mozků. Jestliţe tak fantastická věc, jakou je jazyk, vznikla pouhým spojením velkého mozku a kultury, pak si nemusíme klást otázku, k čemu je nám náš velký mozek dobrý, protoţe o jeho výhodách není sporu. 27 Gouldova argumentace vychází z chybných předpokladů. Chomsky a řada dalších badatelů jasně ukázali, ţe jazyk je jedním z nejsloţitějších nástrojů, jaké si lze vůbec představit. Není to ţádný vedlejší produkt" nadměrně nakynutého mozku, ale specificky strukturovaný mechanismus, který však bez jakéhokoli návodu zvládnou i malé děti. Přináší nám navíc ohromnou evoluční výhodu, jak si ostatně hned ukáţeme. Například bez jednoduchého triku rekurzivnosti vět podřadných bychom nedokázali vyprávět ani ten nejprostší příběh. Jak napsali Steve Pinker a Paul Bloom, je pořádný rozdíl, vede-li ke vzdálenému místu cesta, před kterou se nachází velký strom, nebo cesta, která se nachází před velkým stromem. Stejně tak je rozdíl, zda na tom místě ţijí zvířata, která můţete sníst, nebo zvířata, která mohou seţrat vás." Prachobyčejná věta podřadná mohla pleistocennímu člověku docela dobře umoţnit přeţití a plození potomstva. Jazyk, pokračují Pinker a Bloom, je uspořádání neuronových spojů, které se vyvinulo jako odpověď na evoluční tlaky", a ne rozhrkaný vedlejší produkt přerostlého mozkového stroje. 28 Na úvahách o neotenii je hezké, ţe nám ukázaly, proč paviáni nebo šimpanzi nenásledovali člověka na jeho cestě k většímu mozku. Moţná se u našich opičích" bratranců neotenická mutace nikdy neobjevila. Nebo - a to zní zajímavěji - se objevila, ale neměla ţádný důvod se šířit. Pokusím se vysvětlit proč. V zajetí drbů Vědci, kteří se nezabývali antropologií, nikdy příliš neholdovali teoriím o výrobci nástrojů ani jiným vysvětlením lidské inteligence. Vţdyť výhody myšlení a rozumu jsou jasné většině lidí. Čím jsme inteligentnější, tím méně se spoléháme na instinkty a tím více se učíme. Naše chování pak je 267

266 flexibilnější, coţ se v evoluci vyplatí. Uţ jsme si ukázali, jak děravá je taková argumentace. Učení je z hlediska jedince na obtíţ. Náš ţivot by byl mnohem jednodušší, kdybychom se řídili pruţnými instinkty, přičemţ zdaleka není pravda, ţe by instinkty nemohly být pruţné. Člověk není učenlivá opice", ale opice" vybavená bohatšími a flexibilnějšími instinkty. Vědecké disciplíny, které nechápaly tento logický rozpor, a přitom se podobnými otázkami zabývaly, se vţdy vyznačovaly nápadným nezájmem o problematiku lidské inteligence. Zvlášť nápadné to bylo v případě filozofie. Filozofové pokládají za dané, ţe inteligence a vědomí přinášejí člověku jednoznačné výhody, a vedou váţně míněné debaty o tom, co vlastně vědomí je. Před začátkem sedmdesátých let byste však marně pátrali po filozofovi, který by si poloţil z hlediska evoluce vůbec nejdůleţitější otázku: K čemu jsou vědomí a inteligence dobré? Proto kdyţ si tuto otázku roku 1975 nezávisle na sobě poloţili dva zoologové, mělo jejich vystoupení ohromující dopad. Prvním z nich byl Richard Alexander z Michiganské univerzity. Zcela v tradicích Červené královny se vyjádřil skepticky vůči nepřátelským silám přírody" ze spisů Charlese Darwina. Nezdálo se mu, ţe by byly dostatečně silnými protivníky inteligentního lidského mozku. Vycházel z postřehu, ţe problémy, které před naše předky stavěly kamenné nástroje nebo jedlé hlízy, byly ve většině případů velmi předvídatelné. Jestliţe řada následných generací vyrábí nástroje štípáním kamene z jedné skály nebo se ţiví stejným typem hlíz, pak všechny generace potřebují zvládnout zhruba stejné schopnosti. A zkušenost vše usnadňuje. Přeţití v takových podmínkách se podobá jízdě na bicyklu. Jakmile se jednou naučíte jezdit, jde to samo. Potom uţ jezdíte podvědomě", jako kdyby ovládání bicyklu nezaměstnávalo váš mozek. Homo erectus obdobně nemusel příliš namáhat mozek, aby věděl, ţe k zebrám se musí plíţit proti větru, jinak je vyplaší, a ţe jisté hlízy rostou pod jistým druhem stromu. Tyto činnosti ovládal stejně samozřejmě, jako my ovládáme jízdní kolo. Představte si, ţe hrajete šachy proti počítači, který zná jen jeden úvodní gambit. Můţe jít o dobrý úvod, ale jakmile se ho naučíte rozbít, můţete proti němu hrát stále stejnými neměnnými tahy a pokaţdé vyhrajete. To je ovšem absurdní příklad, protoţe kouzlo šachu spočívá v tom, ţe protihráč můţe na kaţdý váš tah reagovat celou řadou protitahů. Takové úvahy přiměly Alexandera k závěru, ţe hlavní vnější silou, která formovala vývoj lidské inteligence, byla přítomnost jiných lidí. V dlouhém sledu generací narůstá inteligence vašich potomků. Jenţe i potomci těch ostatních jsou stále inteligentnější. Člověk díky svým technickým dovednostem ekologicky ovládl své prostředí; tak se jediným nepřítelem lid- 268

267 stva (pomineme-li parazity) stalo opět lidstvo. Jedině člověk se mohl sám sobě stát tak silným protivníkem, aby vyprovokoval vlastní evoluci," napsal Alexander. 29 Zní to hezky, ale i muchničky ve skotských baţinách a afričtí sloni ekologicky ovládají své prostředí", alespoň v tom smyslu, ţe přečísli či přesílí všechny své potenciální nepřátele. A přesto se nezdá, ţe by jedni nebo druzí potřebovali pochopit teorii relativity. A navíc, jaké důkazy nás vedou k domněnce, ţe by Lucy ovládala své prostředí? Vţdyť vše nasvědčuje spíš tomu, ţe příslušníci jejího druhu byli jen nepatrnou, snadno přehlédnutelnou součástí fauny suchých křovitých savan, na kterých ţili. 30 Nezávisle na Alexanderovi dospěl k podobným závěrům mladý zoolog Nicholas Humphrey z Cambridge. Svůj článek na toto téma uvedl jedním příběhem ze ţivota Henryho Forda. Ten se prý jednou zeptal svých prodejců, která součástka modelu T se nikdy neporouchala. Řekli mu, ţe absolutně bezporuchový byl svislý čep přední nápravy. Ford vzápětí přikázal, aby čep začali vyrábět z horšího materiálu, a jeho firma ušetřila. Příroda," psal Humphrey, je jistě alespoň tak dobrý hospodář jako Henry Ford." 31 Inteligence proto musí k něčemu být; v opačném případě by byla příliš drahým přepychem. Definoval inteligenci jako schopnost modifikovat chování na základě platných dedukcí z aktuálních faktů", načeţ představu, ţe inteligence je uţitečná pro praktickou vynalézavost, rozmetal jako domek z karet. Měli bychom si být vědomi paradoxu, ţe primitivní technologie, spíše neţ aby vyţadovala inteligenci, můţe inteligenci nahradit." Inteligentním zvířetem je například gorila, poznamenává Humphrey. Její ţivot je přitom po technické stránce tak nenáročný, jak si jen můţeme představit. Ţiví se listím stromů, kterého je všude okolo ní dostatek. Nejčastější problémy, s nimiţ se setkává, jsou problémy s ostatními gorilami. Převáţná většina jejího intelektuálního úsilí se zaměřuje na ovládání jedněch goril, na projevy podřízenosti vůči jiným gorilám, odhadování nálad dalších goril a zasahování do ţivotů všech goril v tlupě. I ţivot Robinsona Crusoea na opuštěném ostrově byl vyplněn jednoduchými technickými problémy. Teprve kdyţ se na scéně po jeho boku objevil jiný člověk, Pátek," říká Humphrey, nastaly první problémy." Humphrey se tak snaţí ukázat, ţe lidé vyuţívají své mozky především v sociálních situacích. Hru vzájemných intrik a protiintrik nelze podobně jako partii šachu sehrát pouze na základě nabytých vědomostí." Kaţdý z nás musí odhadovat následky svého jednání a předvídat pravděpodobné reakce ostatních. Máme-li uhodnout pohnutky jiných lidí, musíme mít aspoň základní ponětí o vlastních pohnutkách. Jen za takové situace můţeme 269

268 vytušit, co se děje v myslích ostatních lidí, a právě naše potřeba sebepoznání poháněla rozvoj inteligence a vědomí. 32 Jak dokázal Horace Barlow z Cambridge, nejčastěji si uvědomujeme věci a události, které se týkají sociálních interakcí. Kdyţ se díváme, kráčíme, odráţíme tenisové podání nebo píšeme slovo, jednáme podvědomě. Vědomí podobně jako vojenská hierarchie dodrţuje zásadu Vím jen to, co vědět musím". Neznám ţádnou výjimku z pravidla, ţe člověk si je vědom toho, co lze sdělit ostatním, a neví to, co je nesdělitelné." 33 Téměř totéţ říká i John Crook, psycholog, který se intenzivně zajímá o východní filozofii: Vnímání se díky pozornosti posouvá k vědomí, které se stává obsahem verbálního vyjádření a komunikace s ostatními." 34 Humphrey s Alexanderem tak vlastně popisují hru Červené královny. Oč rychleji člověk uháněl - čím dokonalejší inteligence dosáhl -, o to víc přešlapoval na místě, protoţe lidé, nad kterými chtěl získat psychologickou převahu, byli jeho vlastní příbuzní, potomci inteligentnějších lidí z předchozích generací. Pinker a Bloom to vyjádřili takto: Interakce s organismy o zhruba stejných mentálních schopnostech, jejichţ pohnutky mohly někdy být [sic] jasně nepřátelské, vyvolávala mocnou a narůstající poptávku po poznání." 35 Jestliţe je správná představa Cosmidesové a Toobyho o mentálních modulech, pak by mezi moduly, které selektovala tato intelektuální šachová partie, musel být i modul pro teorii mysli", umoţňující nám vcítit se do myšlenek jiných lidí. Nutně by byl propojen s jazykovým modulem, díky němuţ jsme schopni vyjádřit své vlastní myšlenky. 36 Rozhlédnete-li se okolo sebe, najdete spoustu důkazů, které tuto myšlenku podporují. Jednou z nejuniverzálnějších lidských vlastností je záliba v klevetění a pomluvách. Kaţdý rozhovor mezi lidmi, kteří se dobře znají - ať uţ jde o spolupracovníky, příslušníky jedné rodiny nebo staré přátele -, se velice záhy soustředí na chování, ambice, pohnutky, pochybení a průšvihy jiných, právě nepřítomných (nebo i přítomných) příslušníků dané skupiny. Proto jsou takzvané mýdlové opery, nekonečné americké seriály, tak nepřekonatelně populární lidovou zábavou. 37 A není to jen západní zlozvyk. Toto napsal Konner o svých zkušenostech s Kungy-Sany: Po dvou letech ţivota mezi Sany jsem začal pleistocenní éru lidské historie (ony 3 miliony let, po něţ probíhala naše evoluce [sic]), pokládat za jeden nekonečný maraton ve společenské konverzaci. Kdykoli jsme v některé z jejich vesnic trávili noci ve slaměné chatrči, pronikaly k nám přes její chatrné stěny vášnivé výměny názorů z krouţku okolo táborového ohně. Slyšeli jsme otevřeně vyslovované pocity i dlouhé spory, které se nezřídka táhly od večerního zaţehnutí ohně aţ do rozbřesku."

269 Téměř všechny romány a dramata hovoří shodnou řečí, třebaţe se někdy maskují za dobrodruţné příběhy nebo historická líčení. Chcete-li pochopit pohnutky lidského jednání, čtěte Prousta, Trollopa nebo Torna Wolfea namísto Freuda, Piageta nebo Skinnera. Všichni jsme posedlí uvaţováním jiných lidí. Naše intuitivní psychologie, která se řídí zdravým rozumem, překonává svým rozsahem i přesností veškeré výsledky psychologické vědy," napsal Don Symons. 39 Horace Barlow upozorňuje, ţe velcí romanopisci jsou téměř z titulu své profese velkými čtenáři lidských niter. Shakespeare byl mnohem lepším psychologem neţ Freud a Jane Austenová v sociologii daleko překonala Durkheima. Jsme-li chytří, pak jen a pouze proto, ţe jsme rozenými psychology. 40 Romanopisci to koneckonců uţ dávno vědí. George Eliotová ve svém Radikálu Felixi Holtovi stručně nastínila Alexanderovu a Humphreyho teorii: Představte si, jak by vypadala partie šachu, kdyby se všichni šachisté vedle intelektu řídili i vášněmi, ať velkými nebo malými; kdybyste si nebyli jisti nejen tahem svého protivníka, ale tak trochu ani vlastním tahem... S největší pravděpodobností by prohrál ten hráč, který by se arogantně spoléhal jen na své matematické schopnosti a opovrhoval by vášnivými pohnutkami svého nitra. A tato imaginární partie není ničím proti hře, kterou musí kaţdý z nás sehrávat proti svým bliţním a po boku jiných svých bliţních." Teorie Alexandera a Humphreyho, všeobecně známá jako machiavelistická hypotéza, 41 nám dnes zní samozřejmě, nikdy by však nemohla být formulována, nebýt revoluce sobeckého genu", která v šedesátých letech změnila náš pohled na studium chování zvířat i člověka. Rovněţ by ji nikdy nevyslovil někdo, kdo vycházel z tradičních společenských věd. Jejím předpokladem je totiţ dost cynický pohled na fenomén komunikace. Zoologové se aţ do poloviny sedmdesátých let domnívali, ţe účelem komunikace je přenos informací. Věřili, ţe jak ten, kdo zprávu oznamuje, tak i ten, komu je určena, má zájem na srozumitelném, pravdivém a informativním sdělení. Jak ale napsal lord Macaulay, kazatelny se nestaví kvůli pravdě, ale kvůli přesvědčování". 42 Roku 1978 ukázal Richard Dawkins a John Krebs, ţe při komunikaci jde zvířatům spíše o manipulaci neţ o přenos informace. Ptačí sameček zpívá dlouho a hlasitě, protoţe chce přesvědčit samičku, aby se s ním pářila, a současně se snaţí odehnat ze svého teritoria případné soky. Kdyby pouze předával informaci, nemusel by se tolik namáhat. Zvířecí komunikace se podle Dawkinse a Krebse podobá spíše televizní reklamě neţ letovému řádu na letišti. Dokonce i v nejharmoničtějších mezilidských vztazích, například mezi matkou a dítětem, je komuni- 271

270 kace jasně manipulativní. Potvrdí vám to kaţdá matka, kterou v noci probudil zoufalý pláč jejího miminka, doţadujícího se její společnosti. Jakmile si vědci osvojili tento způsob uvaţování, spatřili společenský ţivot zvířat ve zcela novém světle. 43 Jeden z nejpádnějších důkazů o manipulativní či klamavé úloze komunikace pochází z experimentů, které na Stanfordově univerzitě prováděla Leda Cosmidesová. Souběţně s ní se stejným problémem na univerzitě v Salcburku zabýval Gerd Gigerenzer s kolegy. Týkaly se jednoduché logické hádanky zvané Wasonův test, kterou lidé neuvěřitelně těţce zvládají. Zadává se tak, ţe na stůl poloţíte čtyři karty, označené D, F, 3, 7. Pak máte za úkol otočit pouze dvě karty tak, abyste jejich otočením dokázali platnost či neplatnost pravidla: Jestliže má karta na jedné straně D, pak má na druhé straně trojku. Ze studentů Stanfordovy univerzity, jimţ byl test zadán, odpověděla správně jen čtvrtina - průměrný výkon. (Správným řešením jsou mimochodem karty D a 7.) Dlouho předtím však bylo známo, ţe lidé řeší Wasonův test mnohem úspěšněji, je-li jim zadán v jiné podobě. Například takto: Představte si, ţe jste výčepní v kolejní hospodě a přijdete o práci, jestliţe ve svém podniku porušíte pravidlo, ţe pivo mohou pít pouze zákazníci starší jedenadvaceti let." Na kartách je nyní napsáno: pije pivo, pije kolu, pětadvacet let, šestnáct let. V takové situaci odpověděly správně tři čtvrtiny studentů, ti, kteří obrátili karty pije pivo" a šestnáct let". Z logického hlediska však jde o stejný problém jako v prvním případě. Studentům moţná pomohl známý kontext kolejního hostince. Jenţe jiné, neméně důvěrně známé příklady vedly k mizerným výkonům. Rozdílná úspěšnost respondentů při různých zadáních Wasonova textu dlouho zůstávala jednou z velkých záhad psychologie. Cosmidesová s Gigerenzerem záhadu rozluštili. Jejich odpověď je prostá. Problém je obtíţně řešitelný, jestliţe pravidlo, které má být dokázáno či vyvráceno, není společenským kontraktem; jakmile jako v případě pití piva o společenský kontrakt jde, respondenti test snadno vyřeší. V jednom z Gigerenzerových experimentů měly pokusné osoby prosadit pravidlo Kdo chce získat penzi, musel v podniku pracovat dvanáct let". Pokud jim řekl, ţe jsou zaměstnavatelé, řešili problém správně a otočili karty Pracoval osm let" a Dostane penzi". Kdyţ jim však řekl, ţe jsou zaměstnanci a mají dbát na dodrţení téhoţ pravidla, otáčeli karty Pracoval dvanáct let" a Nedostal penzi", jako by se snaţili odhalit podvádějící zaměstnavatele, přestoţe z logiky hry jasně vyplývá, ţe podvádějící zaměstnavatelé nemohli stanovené pravidlo porušit. Na základě řady obdobných pokusů se Cosmidesové a Gigerenzerovi 272

271 podařilo ukázat, ţe lidé podobné hádanky vůbec nevnímají jako logické hříčky. Řeší je jako problémy mezilidských vztahů a snaţí se odhalit podvodníky. Lidský mozek, jak se zdá, nemusí být vůbec uzpůsoben k řešení logických problémů; zato však můţe být docela dobře uzpůsoben k posuzování férovosti ve vztazích mezi lidmi a upřímnosti společenských nabídek. Ţijeme v nedůvěřivém machiavelistickém světě. 44 Kdyţ Richard Byrne a Andrew Whiten z univerzity v St. Andrews studovali ve východní Africe ţivot paviánů, stali se svědky zajímavého incidentu. Kdyţ sameček Paul spatřil, jak samice Mel našla velký jedlý kořínek, rozhlédl se okolo sebe a začal hlasitě naříkat. Paulův nářek přivolal jeho matku, která usoudila", ţe Mel Paulovi právě ukradla potravu nebo mu jinak ublíţila. Matka nezaváhala a slabší Mel zahnala. Paul dostal její kořínek a snědl ho. Tato malá lest si od mladého Paula ţádala jistou inteligenci. Musel vědět, ţe svým nářkem přivolá mámu, musel odhadnout, jak jeho máma zhodnotí" vzniklou situaci, a musel předpokládat, ţe díky mámině pomoci získá vytouţené sousto. Paul svou inteligenci pouţil k oklamání svých bliţních. Byrne s Whitenem ve svém článku uvaţují, ţe předem vykalkulovaná lest je častá u lidí, méně častá u šimpanzů, vzácná u paviánů a prakticky neznámá u jiných zvířat. Klamání ostatních a odhalování jejich lstí se tak stalo hlavní úlohou inteligence. Oba autoři věří, ţe velcí lidoopi spolu s člověkem vládnou unikátní schopností zvaţovat různé alternativní důsledky svých činů a ţe tuto schopnost uplatňují ve svých lstích. 45 Robert Trivers správně poznamenal, ţe zvíře, které má úspěšně obelhat ostatní, musí v první řadě oklamat samo sebe, přičemţ sebeklam se vyznačuje výběrovým pohřbíváním některých informací do nevědomé mysli. Klamání bliţních tudíţ mohlo být příčinou vzniku podvědomí. 46 Jenţe nás incident ze ţivota paviánů, který publikovali Byrne s Whitenem, upozorňuje na nejzávaţnější nedostatek machiavelistické teorie: Ţe ji lze aplikovat na všechny sociální ţivočichy. Pokud kupříkladu čtete popisy společenských vztahů uvnitř šimpanzí smečky, zarazí vás, nakolik je vám zápletka" povědomá. Jane Goodallová sledovala kariéru jednoho úspěšného samce, Goblina. Její zpráva líčí Goblinův sebevědomý a strmý vzestup v rámci tlupy, který začal útoky na samice a pokračoval jeho vítězstvími nad všemi samci v tlupě: Humphreym, Jomeem, Sherrym, Satanem a Everedem. S jedinou výjimkou. Výjimkou byl pouze Figan [alfa-samec]. A právě přátelství s Figanem mu umoţnilo odstranit si z cesty všechny ty starší a protřelejší konkurenty. Téměř nikdy je nenapadal, nebyl-li Figan nablízku." Lidský čtenář uţ tuší, co bude následovat. 273

272 Nějakou dobu jsme čekali, kdy se Goblin do Figana pustí. Dosud pro mě zůstává záhadou, proč ve všech ostatních ohledech tak schopný Figan nedokázal odhadnout nevyhnutelné důsledky svého protektorství vůči Goblinovi." 47 Příběh se několikrát zkomplikuje, ale na konci nás nečeká ţádné překvapení: Figan je svrţen z trůnu. Machiavelli na svého vladaře naléhal, aby si vţdy kryl záda. Brutus a Cassius své záměry před Juliem Caesarem pečlivě skrývali. Kdyby veřejně projevovali své ambice tak jako Goblin, nikdy by neuskutečnili svůj vraţedný plán. Ani ti nejzaslepenější diktátoři lidských dějin nepodléhají momentu překvapení tak hloupě jako Figan. To ovšem jenom dokazuje - pro nás nijak překvapující - intelektuální převahu člověka nad šimpanzem. Otázkou však je proč? Moţná ţe kdyby měl Figan o něco větší mozek, poznal by, co se chystá. Vidíme, ţe evoluční tlak, který odhalil Nicholas Humphrey - tlak na zdokonalování sociálních schopností, čtení cizích myšlenek a předvídání cizích reakcí -, působí na lidi, paviány i šimpanze. Geoffrey Miller, psycholog ze Stanfordovy univerzity, k tomu podotýká: U všech opic a lidoopů se setkáváme se sloţitým chováním, v němţ lze odhalit komunikaci, manipulaci, podvody i dlouhodobé přátelské vztahy." Z toho plyne, ţe kdyby platila machiavelistická hypotéza o vztahu mezi inteligencí a sloţitostí společenského uspořádání, pak by řada opic a lidoopů musela mít mnohem větší mozky, neţ má. 48 Této hádance se pokoušelo přijít na kloub několik teorií, ţádná však nezněla zcela přesvědčivě. První zformuloval sám Humphrey. Domníval se, ţe lidská společnost je sloţitější, protoţe musí svým nedospělým členům poskytnout polytechnické školení", během něhoţ si mladí lidé osvojují praktické dovednosti charakteristické pro celý druh. Zní to jako spořádaný ústup do předem připravených pozic: k teorii o výrobci nástrojů. Druhý pokus o vysvětlení tvrdil, ţe klíčem k úspěchu v lidské společnosti je uzavírání aliancí mezi nepříbuznými jedinci, coţ ohromně zvyšuje nároky na lidský intelekt. Takové vysvětlení provokuje k námitce: A co delfíni? Nejnovější výzkumy ukazují, ţe společenské uspořádání delfínů se opírá o proměnlivé aliance samců a samic. Richard Connor například pozoroval, jak dva delfíni narazili na skupinu samců, kteří právě unesli samici patřící k jejich vlastní skupině. Místo aby se dotyční dva samci pustili do kříţku s přesilou, ustoupili, našli si dostatek spojenců a teprve pak se v přesile vrhli na první skupinu. 49 Dokonce i mezi šimpanzi rozhoduje o vzestupu samce do čela tlupy jeho schopnost získat na svou stranu věrné spojence. 50 Takţe i teorie o spojeneckých koalicích je příliš obecná a nedokáţe vysvětlit náhlý skok ve vývoji lidské inteligence. Dokáţe sice, 274

273 jako ostatně většina teorií, vysvětlit jazyk, taktické myšlení, sociální směnu a podobně, neví si ale rady s dalšími činnostmi, ve kterých člověk utápí svou duševní energii. Mám na mysli například hudbu nebo humor. Přitažlivost a vtip Machiavelistická teorie dokázala přinejmenším jedno. Našla lidskému mozku protivníka, který je mu roven bez ohledu na to, jak daleko vývoj inteligence dospěl. Málokterému čtenáři musím připomínat, jak nevybíravých činů je člověk schopen, jde-li o jeho vlastní zájmy. Nikdo nemůţe být dostatečně" chytrý, stejně jako nelze dostatečně dobře" hrát šachy. Lze jen vyhrát, nebo prohrát. Pokud vede vítězství k partii s lepším protihráčem, a to je v evolučním turnaji pravidlem v kaţdé další generaci, pak nikdy neustane tlak, který vás nutí ke stále lepším výkonům. Rychlý nárůst velikosti lidského mozku napovídá, ţe k podobným závodům ve zbrojení muselo v rámci našeho druhu dojít. Stejného názoru je i Geoffrey Miller, který poté, co analyzoval nedostatky všech ostatních teorií, nabídl překvapivé řešení: Domnívám se, ţe primárním či jediným smyslem rozvoje šedé kůry mozkové nebyla výroba nástrojů, bipední chůze, pouţití ohně, válka, lov, sběr ani obrana před savanovými predátory. Ţádnou z těchto funkcí nelze vysvětlit, proč se mozek tak překotně zvětšoval v naší vývojové větvi, a nikoli u příbuzných primátů... Šedá kůra mozková je uzpůsobena k okouzlení, získání a udrţení si sexuálních partnerů. Evoluce ji uzpůsobila tak, abychom s její pomocí zaujali a stimulovali jiné lidi, a abychom hodnotili stimulační podněty přicházející z jejich strany." 51 Podle Millera existuje jediný mechanismus, který můţe vyvinout tak silný evoluční tlak, ţe jeho působením začne některý orgán náhle, zdánlivě nesmyslně a nezadrţitelně přerůstat svou normální velikost. Tímto mechanismem je pohlavní výběr. Jsem přesvědčen, ţe tak jako pávici plně uspokojí pouze neodolatelně fascinující krása pavího peří, tak samce a samice hominidů uspokojí jen psychologicky fascinující, vtipná, výmluvná a zábavná společnost." Příklad s pavím peřím zvolil Miller úmyslně. Kdykoli jsme dříve v ţivočišné říši nalezli přehnaně vyvinuté a zvětšené ozdoby, vysvětlili jsme si je jako důsledky fisherovské selekce sexy synů, která se vymkla kontrole (nebo obdobně mocné důsledky výběru dobrých genů, jak popisuje 5. kapitola). Uţ jsme si ukázali, ţe pohlavní výběr působí v mnoha směrech jinak neţ přírodní výběr. Nevybírá znaky, které by ţivočichům pomáhaly přeţít. Někdy jim přeţití naopak komplikuje. Samice si vybírají 275

274 samce s nejdelšími ocasy a samčí ocasy rostou, aţ svým nositelům začnou být na obtíţ - načeţ si samice ţádají ještě delší ocasy. Miller se nevyjádřil zcela přesně - pávice nejsou nikdy úplně spokojené. Kdyţ však známe sílu, která dovede vyvolat exponenciální zvětšení zvířecích ozdob, byli bychom pošetilí, kdybychom se jejím působením nepokusili vysvětlit exponenciální zvětšení lidského mozku. Miller svůj názor podpořil několika nepřímými důkazy. Z různých výzkumů pravidelně vyplývá, ţe obě pohlaví si při výběru partnera cení inteligence, smyslu pro humor, tvořivosti a zajímavé osobnosti více neţ krásy nebo bohatství. 52 Z těchto vlastností ovšem nelze usuzovat na mládí, společenské postavení, plodnost či rodičovské schopnosti, evolucionisté je tudíţ přehlíţeli, přestoţe je nacházeli na prvních místech svých dotazníků. Obdobně jako krása pavího peří nic nevypovídá o rodičovských schopnostech kohoutka, ale despotická móda ztrestá neúspěšným potomstvem kaţdou slepičku, která by neusposlechla jejího diktátu, tak si ţádná ţena nedovolí nedodrţet zásadu, která jí velí dát se dohromady s nejzábavnějším, nejnápaditějším a nejvýmluvnějším partnerem, který je k dispozici. (Všimněte si, ţe to vše nemá nic společného s konvenční inteligencí" měřenou testy IQ.) Na důkaz známého poznatku, ţe pohlavní výběr začíná kapriciózním zdůrazněním některé předem existující vlastnosti, kterou jsou smyslové orgány druhu schopny zvlášť dobře vnímat, cituje Miller poznatky o lidoopech. Ti jsou zvědaví, hraví, brzy se začnou nudit a oceňují zajímavé podněty z prostředí". Má-li lidská samice upoutat partnera, aby se od ní nevzdaloval a pomáhal jí s výchovou dětí, musí se chovat co nejnápaditěji. Miller tuto skutečnost nazývá Šahrazádin efekt - podle krásky z arabských pohádek, která králi Šahrijárovi vyprávěla tisíc a jeden příběh, aby ji nezatratil pro jinou konkubínu (a nenechal ji popravit). Totéţ by se mělo týkat samců, kteří chtějí zaujmout samice - Miller tento jev nazývá podle řeckého boha tance, hudby, opojení a svádění Dionýsovým efektem. Stejně dobře by mohl hovořit o efektu Micka Jaggera. Jednoho dne se mi totiţ svěřil, ţe nechápe, co na tom namyšleném stárnoucím rockerovi vlastně ţeny vidí. Zde bych jen poznamenal, ţe Don Symons popsal kmenové náčelníky jako nadané baviče a velké polygamisty. 53 Miller si všiml, ţe čím větší byl lidský mozek, tím trvalejší musely být partnerské svazky. Lidské novorozeně se rodí příliš brzy, je nesamostatné a bezbranné. Kdyby se mělo rodit stejně vyzrálé jako mláďata lidoopů, muselo by v mateřském lůně trávit jedenadvacet měsíců. 54 Jenţe lidská pánev není přizpůsobena k rození dětí s tak velkou hlavou. Proto se děti rodí uţ v devíti měsících a po další rok ţijí jako bezbranný nedonošený 276

275 plod, který začne chodit teprve ve věku, kdy by za normálních okolností přišel na svět. Bezbrannost lidských potomků dále nutí ţeny, aby se v době, kdy jsou obtěţkány dítětem, snaţily udrţet si po svém boku muţe, své ţivitele - Šahrazádin efekt. Miller si uvědomuje, ţe nejčastější námitkou proti Šahrazádině efektu je, ţe lidé většinou nejsou vtipní a kreativní, ale spíš těţkopádní. Chování většiny z nás lze snadno odhadnout. To je jistě pravda, ale v porovnání s kým? Naše představy o tom, co pokládáme za zábavné, se vyvíjely stejně rychle jako náš smysl pro humor. Dnešní čtenáři muţského pohlaví si asi těţko představí, jak mohli samci hominidů povaţovat metr vysokou, zpola chlupatou plochoprsou opici za atraktivnější neţ jiné opice," napsal mi Miller v jednom dopise (měl na mysli Lucy). Jsme rozmazlení, neboť pohlavní výběr nás dohnal tak daleko, ţe ţádný bod, jímţ náš vývoj prošel, nedokáţeme ocenit jako zlepšení. A jednoznačně nás odpuzují znaky, které by před půlmilionem let musely být pokládány za neodolatelně sexy." 55 Millerova teorie přitáhla pozornost k několika skutečnostem, jeţ jiné teorie nedokázaly vysvětlit, především ke známému faktu, ţe tanec, hudba, humor a sexuální předehra jsou unikátně lidskými rysy. V souladu s logikou Toobyho a Cosmidesové si nemůţeme namlouvat, ţe jde jen o kulturní návyky, které jsme pochytili od společnosti" - není sporu, ţe touha poslouchat rytmické tóny i touha smát se legračním věcem nám musí být vrozené. Miller upozorňuje, ţe obě tyto touhy provází posedlost vším novým či dokonalým a ţe se obě tyto touhy nejvíc projevují v mládí. Od Beatles po Madonnu (a od ní zpět aţ k Orfeovi) nás zaráţí zjevná sexuální fascinace mladých lidí související s múzickou tvořivostí. Je lidskou univerzálií. Klíčovým předpokladem Millerovy teorie je výrazná lidská selektivita při výběru partnerů. A obě lidská pohlaví jsou ve srovnání s jinými primáty extrémně vybíravá. Gorilí samice se spokojeně páří s kaţdým samcem, který shodou okolností vlastní" její harém. Gorilí samec se s chutí pomiluje s kaţdou samicí, která se dostane do říje. Šimpanzice ochotně kopuluje s celou řadou samců ze své tlupy. Šimpanzí samec obskočí kaţdou samici, pakliţe nastane její čas. Zato ţeny si lidské samce, s nimiţ vytvoří pár, pečlivě vybírají. Coţ platí i o muţích. Jistě, většinu muţů snadno přesvědčíte, aby se vyspali s mladou krásnou ţenou - jenţe právě v mládí a kráse spočívá náš problém. Většina ţen není ani mladá, ani krásná, ani se nesnaţí svádět neznámé muţe. Snad ani nelze dost zdůraznit, jak zvláštním ţivočichem je v tomto ohledu člověk. Samečci některých ptáků, například holubů nebo hrdliček, 56 si své partnerky rovněţ pečlivě vybírají, ale 277

276 u mnoha jiných ptáků si sameček ochotně zašpásuje s kaţdou samičkou, která mu zkříţí cestu, jak nám ukázaly výzkumy související s teorií kompetice spermií (viz 7. kapitola). Lidský samec se moţná více neţ lidská samice zajímá o střídání partnerek, přesto však zůstává jedním z nejvybíravějších ze všech známých samců. Bez vybíravosti ze strany jednoho či druhého pohlaví by nebylo pohlavního výběru. V předchozích kapitolách jsme si ukázali, ţe tato úvaha jde ještě dál. Vybíravost je nevyhnutelnou podmínkou, aby pohlavní výběr vůbec vznikl. Jakmile si jedno či druhé pohlaví začne vybírat, není úniku před fisherovskou touhou po sexy synech a efektem dobrých genů Zahaviho a Hamiltona. Proto můţeme právem předpokládat, ţe pohlavní výběr vedl u člověka k přehnanému vývoji některých rysů. 57 Millerova argumentace nás přivádí k ještě jednomu málo doceňovanému vlivu pohlavního výběru, a sice ţe jeho účinky mohou ovlivnit jak pohlaví, které je vybíráno, tak i pohlaví, které si vybírá. Například mezi americkými vlhovci platí, ţe druhy s většími samicemi mají v poměru k samicím ještě větší samce. Stejný jev byl zjištěn u mnoha savců a ptáků. U tetřívků, baţantů, tuleňů i jelenů platí, ţe čím větší je druh, tím větší je velikostní poměr samců k samicím. Nedávná analýza tohoto jevu potvrdila, ţe se zde uplatňuje vliv pohlavního výběru. Čím více holduje nějaký druh polygamii, tím výhodnější pro samce je být co největší. Jenţe velcí samci nutně předají geny pro velká těla nejen svým synům, ale i dcerám. Geny mohou být pohlavně vázány", většinou však jen nedokonale. Dokonalá vazba genů na pohlaví vzniká pouze tam, kde by přítomnost samčích znaků znamenala velkou nevýhodu pro samice, coţ je případ pestrého zbarvení ptačích samečků. Kdyby si tudíţ lidští samci vybírali samice s velkými mozky, zvětšovaly by se mozky obou pohlaví. 58 Posedlost mládím Věřím, ţe Millerovo podání si zaslouţí malou vzpruhu ze strany neotenické teorie (ačkoli Miller sám o tom přesvědčen není). Neotenická teorie je dobře známa mezi antropology, sociobiologové zase nepochybují o výchově lidských potomků v monogamních párech. Dosud nikdo však tyto dva poznatky nespojil. Jestliţe si muţi začali vybírat partnerky mladistvého vzhledu, pak kaţdý gen, který zpomalil vývoj ryze dospělých ţenských rysů, učinil svou nositelku atraktivnější oproti jejím sokyním. Taková ţena by po sobě zanechala více potomků a ti by její gen zdědili. A mladistvý vzhled způsoboval kaţdý neotenický gen. Neotenie tedy mohla být důsled- 278

277 kem pohlavního výběru, a protoţe s neotenií je spojován vzestup inteligence (zvětšení objemu mozkovny v dospělosti), měli bychom za naši inteligenci vděčit pohlavnímu výběru. Tato myšlenka vypadá na první pohled komplikovaně, proto si proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si dvě pravěké ţeny, z nichţ jedna se vyvíjí normálním tempem, zatímco druhá je nositelkou neotenického genu. Ten způsobuje, ţe má neochlupené tělo, velký mozek a drobné čelisti; navíc později dospívá a ţije déle. V pětadvaceti letech obě ovdoví, s prvním manţelem měly obě po jednom dítěti. Muţským členům kmene se líbí mladé ţeny a pětadvacetileté ţeny uţ nejsou mladé, takţe ani jedna nemá mnoho šancí získat druhého manţela. Jednomu muţi z kmene se ale ţádnou manţelku nedaří získat. A protoţe nyní má na vybranou, vybere si ţenu mladistvějšího vzhledu. Má s ní tři další děti, zatímco její sokyně stěţí dochová svého jediného potomka. Na detailech našeho příběhu nesejde. Podstatné je, ţe jakmile muţi začnou preferovat mladé ţeny, pak bude kaţdý gen, který zpoţďuje nástup stáří, prosperovat na úkor normálních genů. A právě to dělá gen pro neotenii. Takový gen by pravděpodobně nejen dcerám, ale i synům své nositelky propůjčoval mladistvý vzhled, protoţe není důvod, aby působil pouze na jedno pohlaví. Celý druh by byl vtaţen do neotenie. Christopher Badcock z Londýnské ekonomické univerzity (London School of Economics), který dost neobvykle kombinuje zájem o evoluci s nadšením pro Freuda, přišel s podobnou myšlenkou. Tvrdí, ţe výběr neotenických (neboli pedomorfních, jak jim říká) genů mohla mít na svědomí ne samčí, ale samičí vybíravost. Mladí samci byli podle něj kooperativnějšími lovci, proto si samice, které chtěly získat dost masa, vybíraly mladší samce. Princip zůstává stejný: neotenický vývoj byl následkem výběrových preferencí jednoho z pohlaví. 59 To vše samozřejmě nepopírá, ţe větší mozek byl výhodný díky machiavelistické inteligenci, jazykovým schopnostem nebo svůdcovskému umění. Naopak jakmile se začaly projevovat výhody těchto vlastností, měli muţi obzvlášť vysazení na mladé ţeny zvlášť úspěšné potomstvo. Vybírali si totiţ neotenické ţeny s velkými mozky a ty po nich jejich potomci zdědili. Kde však je odpověď na naši otázku, proč se to nestalo i paviánům? Přiznejme si, ţe Millerova představa pohlavního výběru trpí jednou téměř osudovou chybou. Předpokládá totiţ alespoň u jednoho pohlaví vybíravost při volbě partnera. Jenţe co způsobilo tuto vybíravost? Snad to byl muţský podíl při péči o potomstvo, který ţeny přiměl, aby otcovství svých dětí omezily na jediného muţe, a to opět podnítilo jejich partnery, aby uzavírali dlouhodobé svazky a zachovávali věrnost svým partnerkám, pokud 279

278 si svým otcovstvím mohli být jistí. Ale co přimělo muţe spolupodílet se na péči o potomstvo? Byla to skutečnost, ţe pokud o své děti pečovali, místo aby uháněli další samice, zvětšili šance, ţe se jejich potomci doţijí dospělého věku. Lidská mláďata totiţ na rozdíl od mláďat lidoopů dospívala později a muţi mohli ţenám pomáhat s jejich výchovu, pakliţe jim přinášeli masitou stravu. Proč ale mláďata dospívala později? Protoţe měla velké hlavy! Celá argumentace se nám zacyklila. Coţ nemusí být nutně na závadu. Mnohé vynikající vědecké argumenty, například Fisherova teorie pohlavního výběru, se pohybují v kruhu. I vztah mezi slepicí a vajíčkem je zacyklený. Miller je na zacyklenost své teorie dokonce hrdý, neboť z počítačových simulací údajně vyplývá, ţe evoluce je proces, který sám sebe pohání kupředu. Neexistuje jednoduchý vztah mezi příčinou a následkem, protoţe následky posilují příčiny. Jestliţe nějaký pták zjistí, ţe se mu daří louskat semena, specializuje se na louskání semen, coţ dále zesílí evoluční tlak na jeho schopnost louskat semena. Evoluce je cyklický proces. Patová situace Je to zvláštní představa, ţe naše hlavy obsahují neurologickou verzi pavího ocasu, ozdobu vytvořenou k sexuálnímu předvádění se, jejíţ virtuozita ve všech oborech od sochařství aţ po integrální počet je jen vedlejším produktem našich svůdcovských schopností. Je to zvláštní, zneklidňující a nepříliš přesvědčivá představa. Působení pohlavního výběru je dosud nejspekulativnější a nejkřehčí ze všech teorií, jimiţ jsme se v této knize zabývali. Zároveň však souzní s ostatními teoriemi. V úvodu jsme si poloţili otázku, proč jsou si všechny lidské bytosti tak podobné a zároveň jsou tak různé. Ukázali jsme si, ţe odpověď nám můţe poskytnout naše unikátní sexuální alchymie. Kaţdý jedinec je jiný díky genetické variabilitě, kterou vytváří pohlavní rozmnoţování v neustálém šachovém zápase proti chorobám. Současně je kaţdý jedinec, díky neustálému mísení své variability s genetickým bohatstvím ostatních lidských bytostí, součástí homogenního lidského druhu. Uzavírám jedním z nejpřekvapivějších důsledků sexuality. Naše vybíravost při hledání partnerů přinutila lidskou mysl k horečnatému rozvoji, jehoţ jedinou příčinou bylo, ţe vtip, virtuozita, nápaditost a originální osobnost vzrušují naše bliţní. Tento pohled na úlohu člověka ve světě je poněkud méně povznášející neţ pohledy, jaké nám předkládají tradiční náboţenství, současně nás však osvobozuje. Buďme sami sebou. 280

279 E p i l o g Samoochočená opice Vy sami vězte, neutíkajíce se k boţstvu, Toliko s člověkem rozumět lze lidstvu. On, přešlapuje na úzkém, vratkém mostě, Tu chmurně moudrý je, tu zase hrubě sprostý. Příliš vzdělaný na pochybnosti skeptiků A příliš slabý na pyšný pokoj stoiků; Na půli cesty váhá, zda spočinout, či jednat; Zda k hovadům se klonit, či k slávě Boţí stoupat, Zda řídit se svou myslí, nebo snad slastmi těla. Zrozen jen, aby zemřel; v kaţdé myšlence chyba; Ač trápen k uzoufání, rozume, vţdy se mýlíš, Ať myslíš příliš málo nebo myslíš aţ příliš. Alexander Pope: Esej o člověku Studium lidské přirozenosti dospělo zhruba do stejné fáze jako studium lidského genomu, které se nachází tam, kde bylo mapování světa v dobách před Herodotem. Několik fragmentů známe detailně, rozsáhlé oblasti známe jen z povrchního pohledu, stále však na nás čekají velká překvapení a naše dosavadní znalosti jsou zatíţeny spoustou chyb. Jestliţe se dokáţeme osvobodit od jalově dogmatických sporů o zděděných a získaných vlivech, odhalíme postupně i zbytek. Avšak tak jako vlámský kartograf Mercator nedokázal odhadnout relativní velikost Evropy a Asie, dokud neměl k dispozici projekci, kterou mu poskytly zeměpisné šířky a délky, tak ani my neodhalíme lidskou přirozenost bez poznání ostatních zvířat. Sociální ţivot lyskonohů, tetřívků křovinných, rypoušů sloních nebo šimpanzů nepochopíme, budeme-li jednotlivé druhy zkoumat izolovaně. Jistě, kaţdý z těchto druhů můţeme popsat do nejmenších detailů. Můţeme o nich zjistit, ţe jeden je polyandrický, jiný se páří při leku, další ţije v harémech či vytváří přechodné spojenec- 281

280 ké samčí tlupy. Ale jen evoluční pohled nám umoţní odpovědět na otázku proč. Jen díky evoluci můţeme zjistit, jak se na sociálním ţivotě těchto druhů podepsaly různé typy rodičovské péče o potomstvo, různá prostředí, různé typy potravy a různý historický vývoj. Bylo by od nás bláhové, kdybychom pouze pro naši nestoudnou víru, ţe člověk je učenlivým tvorem, který dokáţe přetvářet podle libosti sám sebe, zavrhli moţnost srovnávat člověka s jinými zvířaty. Tím bych chtěl vysvětlit, proč jsem ve své knize směšoval člověka s ostatními ţivočichy. Ani civilizace nepřekonala naši dávnou sebestřednost. Přiznejme si, ţe jsme díky civilizaci stejně ochočení či domestikovaní jako kterýkoli pes nebo kráva, a moţná mnohem víc neţ oni. A stejně jako pečlivá plemenitba zbavila dnešní krávy mnoha instinktů pleistocenního pratura, tak i nás civilizace zbavila spousty instinktů, které mohly patřit k naší pleistocenní přirozenosti. Jenţe rozdráţděte krotkou dojnici, a zjistíte, ţe má pratura pod kůţi; stádo krav vypuštěné do lesů si záhy rozpomene na polygamní párovací systém, v němţ býci bojovali o přístup ke kravám a o dominantní postavení. Necháte-li psy, aby se starali sami o sebe, zorganizují se v teritoriálních smečkách, v nichţ bude mláďata vyvádět pouze dominantní pár. Souhlasím, ţe pokud do afrických savan vypustíte partu mladých Britů, nejspíš nebudou schopni zvládnout způsob ţivota pleistocenních lidí. Pravděpodobně budou trpět a hladovět, neboť tisíciletí kulturního vývoje poznamenala jejich představu o přeţití a získávání potravy. Zároveň však stěţí vynaleznou nějaké zcela ne-lidské společenské uspořádání. Neboť jak ukázaly všechny dosavadní pokusy s komunami a volnou láskou včetně oregonského Rajneeshpuramu, v kaţdé lidské společnosti dojde k hierarchizaci a ke vzniku pevných sexuálních vazeb. Jsme ochočená zvířata, která domestikovala sama sebe. Jsme savci, sociální primáti, lidoopi. Jsme lidoopi, v jejichţ tlupách jsou samci iniciativnější při dvoření a samice opouštějí své rodné skupiny, lidoopi, jejichţ samci loví zvěř a samice sbírají rostlinnou potravu, lidoopi s relativně hierarchickými samci a relativně egalitářskými samicemi, přičemţ samci obvykle hojně investují do péče o své děti i do zajištění ochrany svých partnerek. Jsme lidoopi, kteří pravidelně vytvářejí monogamní páry, přičemţ však samci neopovrhnou mimomanţelským sexem a občas dosáhnou polygamie, kdeţto samice spárované s nízko postavenými samci nasazují parohy svým partnerům, aby pro své potomstvo získaly geny výše postavených samců. Jsme lidoopi, na jejichţ evoluci se podepsal vzájemný a nezvykle intenzivní pohlavní výběr, v jehoţ důsledku jsou mnohé ryze samičí znaky (rty, prsa, pás) jakoţ i mysl obou pohlaví (zpěv, kompetitivní ambice, touha po postavení ve společnosti) uzpůsobeny ke svádění partnerů. 282

281 Konečně jsme lidoopi, kteří získali nevídanou spoustu nových instinktů pro asociativní učení, verbální komunikaci a předávání zkušeností. Stále však zůstáváme lidoopy. Dobrá polovina myšlenek v této knize můţe být mylná. Historie poznávání lidské přirozenosti nepůsobí příliš povzbudivě. Galtonova eugenika, Freudovo podvědomí, Durkheimova sociologie, kulturní antropologie Margaret Meadové, Skinnerův behaviorismus, Piagetovy teorie raného učení, a dokonce i Wilsonova sociobiologie se ve zpětném pohledu jeví jako doktríny plné chyb a falešných představ. Nepochybuji, ţe teorie Červené královny bude jen další kapitolou této tristní historie. Nepochybuji, ţe politizace zde shromáţděných názorů a úzce partikulární zájmy, které se proti ní ozvou, napáchají stejné škody jako v případě všech dosavadních pokusů porozumět přirozenosti člověka. Současná kulturní revoluce vedená v západních zemích pod praporem takzvané politické korektnosti nepochybně zadusí výzkumy, které se jí nebudou líbit, například výzkum rozdílů mezi muţskou a ţenskou mentalitou. Někdy mívám dojem, ţe jsme osudově předurčeni k nepochopení vlastní přirozenosti, protoţe nám naše povahy velí zamořit kaţdé tázání po podstatě nás samotných jejími zkarikovanými projevy: ambiciózností, nelogičností, manipulativností a dogmaticky náboţenským zápalem. Ţádné literární dílo nebylo nešťastnější neţ mé Pojednání o lidské přirozenosti (Treatise on Human Nature). Zabili ho již v tiskařském lisu," prohlásil kdysi David Hume. Pak si ale vţdy uvědomím, jak dlouhou cestu jsme ušli od Humeových dob a nakolik jsme se oproti minulosti přiblíţili k plnému pochopení své přirozenosti. Je to cíl, k němuţ asi nikdy zcela nedospějeme, a je to tak moţná lepší. Dokud se však dokáţeme tázat Proč?", pracujeme na vznešeném úkolu. 283

282

283

284

285

286

287

288

289

290

291

292 295

293 296

294

295 298

296

297

298

299 302

300

301 304

302

303 306

304

305 308

306

307

308

309

310

311

312

313

314

315

316 D o s l o v Evoluce hrou Kdyţ se mění letopočet končící devítkou či devítkami na letopočet končící nulou či nulami, do lidí se vkrádá neklid přímo úměrný počtu devítek a nul. Jsou i docela ctihodní lidé, kteří uvaţují nad otázkami tak absurdními, jako co přineslo uplynulé desetiletí či tisíciletí lidstvu a co přinese následující. Otázka, co přineslo lidstvu třeba století , nikoho nenapadne (a přineslo toho dost). V evoluční biologii nezůstal kámen na kameni za poslední zhruba čtvrtstoletí, nehledě na nějaké devítky a nuly, a shodou okolností tedy do 3. tisíciletí vskutku vstupujeme s novým pohledem na svět. Ţe tato revoluce prošla kolem našich biologů, našich škol a našich učebnic takřka nepovšimnuta, překvapí jen toho, kdo naši biologii a naše autory učebnic málo zná. O nové evoluční biologii pojednává Červená královna. Lidé se obvykle domnívají, ţe Darwin dokázal, ţe člověk pochází z opice, nebo ţe dokázal evoluci, nebo ţe objevil přírodní výběr jako hlavní evoluční sílu. To poslední je snad i správně ale bohuţel právě přírodní výběr lidé obvykle nechápou. Domnívají se, ţe kdyţ kočka seţere myš, došlo k přírodnímu výběru, v němţ kočka vyhrála nad myší. Přírodní výběr je ale (skoro vţdycky) vnitrodruhový: kočka, která chytila myš, vyhrála nad jinou kočkou, která myši chytá hůř, a myš, která se nechala lapit, prohrála s jinou myší, která kočce utekla. Myš, která kočce utekla, nepředběhla kočku, nýbrţ jinou myš. Je tedy sice pravda, ţe silnější poţírá slabšího nejen mezi lidmi, ale dokonce i v přírodě - ale v evoluci jde spíš o to, kdo ze silnějších se dokáţe ke ţraní slabšího dostat. Evoluce není boj o přeţití, ale soutěţ. Kočky se přizpůsobují prostředí, ale prostředím pro kočku jsou hlavně jiné kočky. Přírodní výběr je hra. Matt Ridley v této knize popisuje (a v další kníţce, O původu ctností, dále rozvíjí) dalekosáhlé důsledky této zdánlivě triviální změny pohledu. Jako obvykle pokrok vědy nespočívá v objevu nového faktu, ale v novém pohledu na stará fakta. 319

317 Celé to začalo nenápadně. Roku 1973 otiskl obskurní ţurnál Evolutionary Theory ve svém prvním čísle na stranách 1-30 (coţ působí podezřele samizdatovým dojmem) článek paleontologa Leigha Van Valena Nový evoluční zákon" (taky důvěryhodný název). Je v něm zaveden neveselý zákon stálé rychlosti chátrání a upadání kvality prostředí, v němţ organismus ţije, a z něho vycházející závěr, ţe pravděpodobnost vymření druhu nezávisí na délce jeho předchozí existence, ţe zkrátka staré druhy, ač se miliony let přizpůsobovaly, mohou vymřít v příštím století stejně jako druhy právě vzniklé. Tato práce se svezla s rozsáhlou diskusí v paleontologii sedmdesátých a osmdesátých let, kdy paleontologie zvolna přestávala být přírodopisem trilobitů a dinosaurů a stávala se vědou pevně spojenou s teoretickou evoluční biologií. Van Valenův zákon" by byl zapadl v debatách o gradualismu, o teorii přerušovaných rovnováh a o druhové selekci, které by normálního čtenáře patrně příliš nezaujaly. Kdyby se ovšem přibliţně ve stejnou dobu neodehrávaly zásadní změny i ve vzdáleném oboru evoluční biologie, kterému říkáme behaviorální ekologie nebo sociobiologie a který se zabývá otázkou, proč zvíře dělá to, co dělá. Roku 1976 vyšel článek Johna Maynarda Smithe Evoluce a teorie her", v němţ se (skoro poprvé) explicitně ukázalo, ţe teorie her, matematický aparát uţívaný dosud hlavně ekonomy, můţe být nesmírně uţitečná i pro biologa. V dobách před zavedením teorie her biologové věřili, ţe druhy se přizpůsobují prostředí, v němţ ţijí, takţe jsou čím dál tím víc přizpůsobenější. Druhy se jakoby učí, jak to v ţivotě chodí, a přeţijí-li nebezpečné období raného dětství", není jim uţ skoro konce. To, s čím přišel Maynard Smith a eo ekonomové dávno vědí, představuje méně optimistický a útěšný pohled na věc: výtěţek naší hry záleţí na tazích protihráčů. Evoluce druhu se víc podobá burzovní seanci neţ růstu jedince. Představme si, ţe jedinci v populaci soutěţí o nějaký nedostatkový zdroj. Existují dvě základní strategie. Buď můţete útočit a bojovat, dokud nezvítězíte nebo dokud nejste poraněn či usmrcen (říkejme tomu strategie jestřába"), anebo se sice můţete tvářit výhrůţně, ale pak utečete, setkáte-li se s protiútokem ( holubice"). Pro představu, jde o různé strategie vysokoškolských pedagogů snaţících se získat křeslo rektora. Zisk kýţeného zdroje, zde rektorského křesla, se dá změřit v něčem, oč se hraje, tedy v platu, ţivotní úrovni a - věřme tomu na okamţik, i kdyţ se zkušenost vzpírá v sexuální atraktivitě a reprodukční úspěšnosti; i prohru je 320

318 třeba něčím zaplatit, sníţením platu a odejmutím odměn vítězným konkurentem, eventuálně i zraněním či smrtí, kdyţ je souboj o talár opravdu srdečný. Chovat se jako jestřáb je úspěšné, potkáte-li se s holubicí, ale jen v polovině případů úspěšné, zato v polovině případů pěkně riskantní, potkáte-li se s jiným jestřábem. Pokud je v populaci málo jestřábů, potkávají se se samými holubicemi, jsou tedy úspěšní a zanechávají mnoho potomků další generaci jestřábů. Jestřábů tak přibývá, takţe se začínají potkávat s jinými jestřáby, a být jestřábem přestává být tak jednoznačně ţádoucí; sloţení populace se (více či méně) ustálí na nějakém poměru jestřábů a holubic umoţňujícím relativně dobrý výtěţek z průměrného setkání dvou jedinců. Všimněte si - optimální výsledek to není, ideální je být jestřábem mezi samými holubicemi (coţ známe ze ţivota: nejlepší je, kdyţ ti druzí jsou hodní). Optimálního řešení můţete jakţtakţ dosáhnout jen tehdy, kdyţ prostředí (například teplota vody nebo kyselost půdy) pasivně přihlíţí vašemu usilování a samo nehraje proti vám. Ve světě plném konkurentů, parazitů a sexuálních partnerů... Opravuji, ve světě plném konkurentů a parazitů proti vám vţdycky někdo hraje. To platí v ţivotě i v evoluci. A jsme zpátky, oklikou přes inspiraci ekonomií, u Van Valenova zákona konstantního zhoršování. Jeho pohádkovou verzí je příběh o šachové královně z knihy Lewise Carrolla. Královna říká Alence, ţe v jejich světě je to jinak neţ před zrcadlem, ţe kdo chce zůstat na místě, musí běţet vpřed; a Alenka se tomu diví. Alenka je malé děvče a není tedy divu, ţe se takto mýlí: Ve světě před zrcadlem, kde ţijeme my, je také nutno běţet vpřed, abychom zůstali na místě. Ukazují to nejlépe eskalační závody ve zbrojení, ať uţ mezi USA a SSSR nebo mezi firmami vyrábějícími počítačový software, firmami vyrábějícími počítačové viry a firmami vyrábějícími antivirový software. Také v přírodě vládne Královna: prostředí se mění, organismy na jeho změny reagují, ale vţdycky mají zpoţdění. Ocitají se tak v pozici důvěrně známé armádním generálním štábům: připravují se na minulou válku. Takto lze ovšem příští válku snadno prohrát. Kniha, kterou jste právě přečetli, aplikuje princip Červené královny na jednu z nejzáhadnějších biologických otázek - na sex. Samotná hypotéza, ţe sexualita vzniká jako důsledek principu Červené královny (tedy sexualita jako hra proti parazitům), je v poslední době intenzivně testována, s nezcela jednoznačnými výsledky, a kdo ví, nebude-li nakonec odmítnuta. Je to uţ vlastně jedno. Nový příběh je na světě a je zkoumán (a bude 321

319 eventuálně i odmítnut) pomocí myšlenkového aparátu, s nímţ a z něhoţ se zrodil. Naopak asi nelze odmítnout představu, ţe se Královna uplatňuje v sexuálním ţivotě tvorů, kteří uţ sexualitu znají. To vidíme sami na sobě a Ridley to ukazuje skutečně brilantně. A byly to právě otázky sexuálního chování, které v posledních letech otevřely ještě jiný pohled na evoluční hry. V Červené královně jste se setkali se jménem Amotze Zahaviho a jeho handicapovou hypotézou pohlavního výběru. Zahavi mezitím rozšířil handicapismus na fungování a evoluci ţivota a světa a vůbec. V celé ţivočišné říši neustále probíhá tok informací - mezi samcem a samicí, mezi kořistí a lovcem, mezi učitelem a ţákem (někdy). Kaţdý informační tok musí být nějak pojištěn proti podvodům, proti vysílání falešných informací, a to právě penalizací jedince, který signál vysílá. Samec páva vysílá informaci o své sexuální znamenitosti tak, ţe předvádí své znevýhodnění, dlouhý paví chvost; můţe si ho dovolit, protoţe je nejlepší. Paví chvost musí páva opravdu znevýhodňovat, protoţe jinak by si ho mohl dovolit kaţdý, a informaci o znamenitosti by z něho nebylo moţno vyčíst. Kdo není dokonalý, a přece se honosí dlouhým chvostem, ten patrně zahyne. Sexuální partneři ovšem nejsou jedinými příjemci signálů mnohá zvířata například očividně nebezpečným chováním signalizují svým predátorům, ţe si takové chování mohou dovolit, a ţe tedy nemá smysl chytat pravě je. Pták, který na spatření dravce reaguje křikem, jistě mimoděk varuje své bliţní, ţe dravec se blíţí, ale především radí predátorovi: Koukni, já se tě nebojím, nejspíš tedy opravdu dobře lítám, radši nezkoušej seţrat mne - seţer kamaráda!" Nicméně občas na tuto riskantní strategii doplatí a dravec neseţere kamaráda, nýbrţ právě jeho. Kdyby tato strategie nebyla riskantní, (zne)uţívali by ji i ti, kdo špatně lítají, a dravci by na tento signál museli přestat reagovat. Dravec není jen pasivním příjemcem signálů, stejně jako samice není pouze pasivně manipulována samčím chtíčem a vytahováním, dravec i samice jsou hráči. Ţijeme zkrátka v tekutých píscích. Jsou lidé, kteří vidí v Evoluci (příznačně s velkým E) jakéhosi nového Boha, Princip vládnoucí světu, Princip, kterému se organismy musí podřídit a vyvíjet se z důvodů jaksi zásadních. Nic není současnému evolučnímu myšlení vzdálenější. Evoluce se organismům občas přihodí; evoluce je řešení malérů, které se uţ staly a které stále nastávají, přičemţ alternativním řešením je zánik. Takto 322

320 pojatá evoluce ovšem neslibuje dobrý konec, nezaručuje, ţe projdete-li dětskými nemocemi, stanete se adaptovanými a budete za vodou, nezaručuje, ţe zvítězí ti lepší. Dobré konce nikdo neslibuje ani nám osobně, ani naší společnosti (i kdyby se nakrásně úspěšně transformovala"), ani lidstvu. Pravděpodobnost zániku je pořád stejná - tak přece Van Valenův příběh o Královně začínal. K těmto radostným koncům došla evoluční biologie na sklonku našeho milénia. Veselé 3. tisíciletí! 1. října 1999 Jan Zrzavý

321 Obsah Předmluva... 5 Kapitola první: Lidská přirozenost... 8 Kapitola druhá: Záhada Kapitola třetí: Moc parazitů Kapitola čtvrtá: Vzpoura genů a dvě pohlaví 75 Kapitola pátá: Paví peří Kapitola šestá: Polygamie a přirozenost muţů 141 Kapitola sedmá: Monogamie a přirozenost ţen 171 Kapitola osmá: Zpohlavnění mysli Kapitola devátá: K čemu je dobrá krása Kapitola desátá: Intelektuální partie šachu.250 Epilog: Samoochočená opice Poznámky Seznam literatury Rejstřík Doslov: Evoluce hrou

322

323