UNIVERZITA KARLOVA. Role USA a Turecka v kurdské otázce mezi lety a jejich dopad na americko-turecké vztahy

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií Kateřina Linhartová Role USA a Turecka v kurdské otázce mezi lety a jejich dopad na americko-turecké vztahy Bakalářská práce Praha 2017

2 Autor práce: Kateřina Linhartová Vedoucí práce: doc. PhDr. Emil Aslan Souleimanov, Ph.D Rok obhajoby: 2017

3 Bibliografický záznam LINHARTOVÁ, Kateřina. Role USA a Turecka v kurdské otázce mezi lety a jejich dopad na turecko-americké vztahy. Praha, XY s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Vedoucí bakalářské prácedoc. PhDr. Emil Aslan Souleimanov, Ph.D Abstrakt Bakalářská práce Role USA a Turecka v kurdské otázce mezi lety a jejich dopad na americko-turecké vztahy se zabývá rozdílnými rolemi, které uvedené země měly v kurdské otázce během 90. let a jak tyto role ovlivnily jejich vzájemné vztahy. Autorka vychází z teze, že existence PKK a autonomního Kurdistánu byly faktory, které významně ovlivnily americko-turecké vztahy a byly jedním z nejdůležitějších důvodů, proč Turecko nepodpořilo americkou invazi do Iráku v roce Kurdové jsou již od konce 1. světové války významným faktorem pro mezinárodní vztahy a období zvolené autorkou, je z tohoto pohledu jedním z nejzajímavějších. Během tohoto období proběhly obě dvě války v Zálivu, které měly na vývoj kurdské otázky velký dopad. Spojené státy i Turecko se obou konfliktů, ať už přímo či nepřímo, také účastnily a sehrály v nich své vlastní role, které kurdskou otázku ovlivnily. Odpověď na otázku, jak moc tyto role ovlivnily události na Blízkém východě, se autorka snažila ve své práci nalézt. Abstract The bachelor s thesis The Roles of the United States and Turkey in the Kurdish question between the years and their impact on the American-Turkish relations deals with the different roles which given countries had in Kurdish question during the 90s and how those roles influenced their mutual relations. The author presumes that the existence of PKK and autonomous Kurdistan were factors which significantly influenced American- Turkish relations and were one of the main reasons why Turkey didn t support the American

4 invasion of Iraq in Since the end of the First World War the Kurds were an important factor for international relations and the period chosen by the author is from this point of view the most interesting one. During this period both of Gulf Wars occured which had a big impact on the development of the Kurdish question. Both Turkey and the United States took part in these conflicts both directly or indirectly and played their own roles in the Kurdish question. The author investigates how much those different roles influenced the Middle East and the Kurdish people.

5 Klíčová slova Kurdové, Turecko, Spojené státy americké, válka v Zálivu, Kurdistán, Irák, zahraniční politika, Öcalan Keywords Kurds, Turkey, United States of America, the Gulf War, Kurdistan, Iraq, foreign policy, Öcalan Rozsah práce:

6 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne Kateřina Linhartová

7 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Doc. Emilu Souleimanovovi za jeho odborné rady při vedení mé práce a panu doktorovi Matějkovi za trpělivost. Děkuji také rodině a přátelům, kteří mě během psaní práce podporovali a dodávali mi energii.

8 TEZE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Jméno: Kateřina Linhartová Studijní obor: Mezinárodní teritoriální studia Semestr a školní rok zahájení práce: ZS 2015/16 Semestr a školní rok ukončení práce: LS 2016/17 Vedoucí bakalářského semináře: PhDr. Ondřej Matějka, Ph.D. Vedoucí práce (povinné): doc. PhDr. Emil Aslan Souleimanov, Ph.D. Název práce: Role USA a Turecka v kurdské otázce mezi roky a jejich dopad na turecko-americké vztahy Charakteristika tématu práce (max. 10 řádek) Téma mé práce sleduje roli USA a Turecka v kurdské otázce mezi lety Kvůli danému rozsahu bakalářské práce jsem musela téma takto časově ohraničit a to tak, že má práce začíná rokem 1991, tedy rokem, kdy proběhla první válka v Perském zálivu, protože to byl moment, který změnil přístup Spojených států ke Kurdům a velmi výrazně ovlivnil i americko-turecké vztahy. Práce se dále věnuje následujícím letem, kdy se americko-kurdsko-turecké vztahy vyvíjely v souvislosti s mnoha tématy, mezi něž patří Kurdská strana pracujících (PKK), rozdílné v přístupu k vytvoření autonomního Kurdistánu v severním Iráku a snaha ukončit režim Saddáma Husajna. Práce končí rokem 2003, který považuji za přelomový z hlediska spolupráce mezi Tureckem a Spojenými státy, kdy Turecko odmítlo poskytnout své území pro americkou invazi do Iráku, což donutilo USA ještě více zvýšit intenzitu spolupráce s Kurdy. Zdůvodnění úprav a změn tématu od zadání projektu do odevzdání práce (max. 10 řádek): Od zadání projeku po odevzdání práce jsem téma své práce změnila poměrně zásadně. Od začátku jsem věděla, že se chci věnovat Kurdům, ale nevěděla jsem, jak téma přesně pojmout, aby odpovídalo

9 požadavkům bakalářské práce. Během bakalářského semináře, jsem své téma postupně ohraničovala tak, aby nebylo příliš široké a zároveň, aby bylo něčím novým a přínosným. Bakalářský seminář mě donutil více se zamyslet na výzkumnými otázkami a stanovit si přesnou hypotézu. Nakonec jsem dospěla k tématu zmíněném výše a myslím, že všechny změny, které jsem v tématu provedla byly dobrým krokem vpřed. Struktura práce (hlavní kapitoly obsahu): Kurdská otázka do roku 1990 Role USA a Turecka ve zrodu autonomního Kurdistánu Vztah Turecka a USA k iráckému Kurdistánu Americko-turecké vztahy a kurdská otázka Prameny a literatura (výběrová bibliografie, max. 30 hlavních titulů): NEUMANN, Christoph and Klaus KREISER. Dějiny Turecka. Praha: Lidové noviny, KIRISCI,Keman a Gereth M. WINROW. The kurdish question and Turkey: an example of a trans-state ethnic conflict. London: Cass, CHAROUNTAKI, Marianna. The Kurds and US Foreign Policy: International Relations in the Middle East since New York, LINDEN, Ronald Haly. Turkey and Its Neighbors: Foreign relations in transition Podpis studenta a datum Schváleno Datum Podpis Vedoucí práce Vedoucí bakalářského semináře Garant oboru

10 1 OBSAH 1 ÚVOD Představení tématu a cílů práce Zhodnocení literatury a zdrojů informací Struktura práce KURDSKÁ OTÁZKA DO ROKU Přístup Spojených států ke Kurdům Turecko a kurdská otázka ROLE USA A TURECKA VE ZRODU AUTONOMNÍHO KURDISTÁNU První válka v Zálivu Operace Provide Comfort Vznik autonomního Kurdistánu Vytvoření kurdských institucí VZTAH TURECKA A USA K IRÁCKÉMU KURDISTÁNU Turecko a autonomní Kurdistán Turecká a americká role v kurdské občanské válce Americké plány invaze do Iráku a jejich spolupráce s Kurdy AMERICKO-TURECKÉ VZTAHY A KURDSKÁ OTÁZKA Spojené státy a dopadení Abdullaha Öcalana Turecko po dopadení Abdullaha Öcalana Americko-turecké vztahy a druhá válka v Zálivu DŮSLEDKY DRUHÉ VÁLKY V ZÁLIVU NA KURDSKOU OTÁZKU A AMERICKO-TURECKÉ VZTAHY ZÁVĚR... 28

11 2 8 POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM PŘÍLOH... 34

12 3 1 ÚVOD 1.1 Představení tématu a cílů práce Téma mé práce je zaměřené na americký a turecký postoj ke Kurdům v Turecku a v Iráku. Snahou je zjistit, jak tento jejich rozdílný postoj ovlivňuje vzájemné vztahy zemí a Kurdy samotné. Důvodem, proč jsem si ke své bakalářské práci vybrala právě tuto problematiku, je můj zájem o kurdskou otázku v kontextu mezinárodních vztahů a přístupu odlišných vlád k ní. Zároveň v českém prostředí zatím nebyl kurdské otázce ani širšímu přístupu k ní věnován prostor tak, jako v zahraničních médiích a publikacích, což bylo dalším důvodem, proč jsem se rozhodla na toto téma zaměřit. Důvodem, proč jsem si zvolila zaměřit se na období mezi lety je několik. Zaprvé si myslím, že toto časové rozpětí je zásadní pro vývoj kurdské otázky, protože po první válce v Zálivu začal irácký Kurdistán fungovat autonomně a zvolil si vlastní vládu. Tento faktor byl samozřejmě důležitý pro americko-turecké vztahy, kdy se obě země dívaly na tento vývoj rozdílně a ovlivnilo to mnoho jejich politických rozhodnutí. Zadruhé během tohoto období proběhla první i druhá válka v Zálivu. Oba tyto konflikty velmi výrazně ovlivnily další vývoj kurdské otázky a přístup zemí k ní. Zatímco v první válce v Zálivu byli Kurdové oběťmi režimu Saddáma Husajna a Spojené státy i Turecko jim poskytly humanitární asistenci, ve druhé válce v Zálivu to byli právě Kurdové a ne Turci, kteří USA pomohly Husajnův režim svrhnout. Právě na rozdílnosti první a druhé války v Zálivu lze dobře ukázat, jak se americký a turecký postoj ke Kurdům během deseti let výrazně proměnil a na jaké politické události měl vliv. Základním předpokladem, který se v této práci pokusím potvrdit či vyvrátit je, jestli existence Kurdské strany pracujících (PKK) a autonomního Kurdistánu byly faktory, které zásadně ovlivňovaly americko-turecké vztahy a byly jedním z nejdůležitějších důvodů, proč Turecko nepodpořilo americkou invazi do Iráku v roce Z této domněnky vycházím a na jejím základě budu pohlížet na témata, kterým se budu věnovat. Kladu si následující výzkumné otázky: Jaký vliv měly Spojené státy a Turecko na zrodu autonomního Kurdistánu? Jak využívala americká a turecká strana Kurdistán ve svůj prospěch? Jaký vliv měli turečtí a iráčtí Kurdové na americko-turecké vztahy? Kromě zodpovězení těchto otázek je cílem práce poskytnout čtenáři nezaujatý pohled na události, které v 90. letech ovlivňovaly Irák a Turecko. Zejména se jedná o turecký postoj

13 4 k PKK, politickou situaci v severním Iráku po vytvoření autonomního Kurdistánu a americkou motivaci do těchto událostí více či méně zasahovat. V českém prostředí neexistuje mnoho prací a výzkumů, které se těmito problémy zabývají a proto si myslím, že jakákoliv snaha poskytnout pohled na tuto zajímavou oblast, je opodstatněná. V práci je použito mnoho zkratek a anglických názvů především kurdských organizací, pro které v některých případech neexistují ustálené české ekvivalenty, proto je na konci práce také seznam všech použitých zkratek, kde uvádím anglický název i svůj vlastní doslovný překlad. U zkratek použitých v práci jsem zachovala takovou podobu, jakou nejčastěji používají autoři anglických publikací. 1.2 Zhodnocení literatury a zdrojů informací Jak jsem již naznačila, v české literatuře neexistuje mnoho pramenů, ze kterých by šlo čerpat, co se kurdské otázky týče. Na Kurdy je možno narazit pouze v knihách, které se zabývají Irákem a Tureckem a to jen ve velmi omezené míře. Při zpracovávání bakalářské práce jsem proto čerpala především z anglicky psaných knih a článků, kterých na toto téma vychází poměrně velké množství. Snažila jsem se vybrat knihy a články od autorů různých národností s různými úhly pohledu, abych mohla jednotlivé události objektivně posoudit. Literatura a zdroje informací, ze kterých jsem vycházela, spadají do několika kategorií. Mezi nejdůležitější zdroje mé práce patří odborné knihy psané v anglickém jazyce, které jsem byla buď schopná nalézt v českých knihovnách, nebo jsem si obstarala jejich elektronickou verzi. Zde se pokusím vyzdvihnout ty nejdůležitější, mezi něž patří kniha The Kurds and US foreign policy od Marianne Charountakiové. Autorka ve své knize popisuje vývoj americké zahraniční politiky směrem ke Kurdům mezi lety , já ale čerpala především z části, která se věnuje období mezi oběma válkami v Zálivu. Je zde detailní popis faktorů, které americký postoj ke Kurdům ovlivňovaly, a vše je zasazeno do kontextu celého Blízkého východu. Druhou knihou, která byla pro sepsání mé práce velmi významná je kniha od autorů Kemana Kirişce a Geretha Winrowa The kurdish question and Turkey: an example of a trans-state ethnic conflict. Zde je velmi dobře popsán postoj Turecka ke Kurdům, faktory které tento jejich postoj ovlivňují a je zde vysvětleno, jak citlivým tématem kurdská otázka v zemi je. Kniha bohužel končí rokem 1997, proto neposkytuje informace o vývoji v následujících letech, ale předchozí události shrnuje velmi dobře. Poslední knihou, kterou bych zde vyzdvihla je kniha od Denise Nataliové The Kurdish quasi-state: development and dependency in post-gulf War Iraq, která se věnuje vývoji iráckému Kurdistánu po první válce

14 5 v Zálivu. Čerpala jsem především informace ohledně závislosti Kurdistánu na Spojených státech a Turecku, bez jejichž pomoci by nebyl schopen existence. Další kategorií jsou odborné akademické články, které jsem vyhledávala především přes univerzitní databáze. Všechny jsou opět psané v anglickém jazyce a zde bych zmínila například článek The Five stages of American Foreign Policy towards Kurds od Michaela Guntera, který zde shrnuje americký přístup ke Kurdům do 5 stádií a byl mou inspirací především pro začátek mé práce. Dalším dobrým článkem je článek od Michaela Rubina A Comedy of errors: American-turkish diplomacy and the Iraq War,kde velmi dobře popisuje všechny faktory, které vedly turecký parlament, aby hlasoval proti podpoře americké invaze do Iráku v roce Posledním článkem, který zmíním je Turkish dilemma after Operation Desert Storm ( ): an analysis of negative consequences od autorů Halduna Çanciho a Şevketa Serkana Şena, který se důkladně věnuje operaci Provide Comfort a analyzuje její následky. Zdrojem pro mou práci byly také odborné dokumenty z konferencí, zabývajících se americko-tureckými vztahy, například můžu uvést práci The kurdish question in the context of turkish-american relations od autora Aliho Demirdase, která byla představena na konferenci Midwest Political Science Association v roce Poslední kategorii představují elektronické zdroje, kde jsem čerpala především z oficiálních kurdských a tureckých organizací. Mezi ty nejdůležitější patří oficiální stránky Kurdské regionální vlády (KRG), Kurdské demokratické strany (KDP)a Vlastenecké unie Kurdistánu (PUK). 1.3 Struktura práce Práci jsem se rozhodla strukturovat dle svých výzkumných otázek, aby bylo možno lépe pochopit, jak jsem ke svým závěrům došla a práce měla analytický rozměr. Za nutnost také považuji zasadit téma do širšího kontextu, proto se nejdříve zmíním o pozici Kurdů obecně, jak se vyvíjel jejich vztah s Tureckem a USA a popíšu, jaké faktory tyto vztahy ovlivnily. Následuje druhá kapitola, která je věnovaná roli Spojených států a Turecka ve vytvoření autonomního Kurdistánu, který je jedním z nejdůležitějších prvků mé práce. V této kapitole se snažím najít odpověď na svou první výzkumnou otázku, tedy jakým způsobem ovlivnily Spojené státy a Turecko vytvoření Kurdistánu v severním Iráku. Práce navazuje třetí kapitolou, která se zaměřuje na vztah USA a Turecka ke Kurdistánu a snaží se zjistit, jakým způsobem ho každá ze stran využívala ke svému

15 6 prospěchu, což je mou druhou výzkumnou otázkou. Důležitou součástí kapitoly je i nastínění celého vývoje v severním Iráku po konci první války v Zálivu. Čtvrtá kapitola se již nesoustředí na kurdské území v Iráku, ale pozornost je přesunuta ke kurdské otázce v Turecku a americkému vlivu na ni. Je zde vysvětlen rozdílný americký postoj k iráckým a tureckým Kurdům a role Spojených států v dopadení vůdce PKK Abdullaha Öcalana. Nejdůležitější částí kapitoly jsou americko-turecké vztahy během druhé války v Zálivu a rozpor, který mezi stranami nastal. Tím si odpovím i na poslední výzkumnou otázku, tedy jaký vliv měli turečtí Kurdové na americko-turecké vztahy a zároveň je to nejdůležitější kapitola pro potvrzení či vyvrácení mé teze. Před samotným závěrem shrnu důsledky druhé války v Zálivu na kurdskou otázku a americko-turecké vztahy a lehce nastíním, jak se situace vyvíjela po válce. Práce končí závěrem, který shrne odpovědi na mé výzkumné otázky a potvrdí či vyvrátí tezi. 2 Kurdská otázka do roku Přístup Spojených států ke Kurdům Co se Kurdů týče, nemají k nim Spojené státy žádnou jednotnou zahraniční politiku, protože žijí ve čtyřech různých zemích Turecku, Iráku, Iránu a Sýrii a je potřeba brát tento faktor v úvahu. 1 Zároveň s tím, země, které Kurdové obývají, byly pro americkou zahraniční politiku velmi dlouhou dobu důležitější, než samotní Kurdové, kteří naopak často způsobovali USA problémy při jednání se zeměmi spojovanými s kurdskou otázkou. Americký postoj ke Kurdům se měnil s ohledem na mezinárodní dění a dá se rozdělit do pěti stádií. Ve své práci se budu zabývat třetím stádiem, tedy obdobím mezi roky , ale pro pochopení situace v 90. letech je nutné nastínit i to, co se dělo v několika předchozích desetiletích, proto nejdříve představím první dvě stádia americké kurdské zahraniční politiky. Za první střet americké zahraniční politiky s Kurdy je možné označit konec první světové války, kdy tehdejší prezident Woodrow Wilson pronesl svůj známý projev 14 bodů prezidenta Wilsona, kdy jeho dvanáctý bod představoval nezávislost pro Turecko a autonomii pro neturecké národnosti Osmanské říše, tedy potažmo i pro Kurdy. 2 V návaznosti na tento projev byl po rozpadu Osmanské říše Kurdům přislíben vlastní stát, který zaručovala 1 Nicole Pope a Hugh Pope, eds., Turkey unveiled (New York: The Overlook Press, 2011), President Woodrow Wilson's Fourteen Points

16 7 smlouva ze Sèvres, ale ta byla už v roce 1923 nahrazena smlouvou z Lausanne, která žádnou zvláštní zmínku o Kurdech neobsahovala, pouze slibovala toleranci vůči menšinám. Převážná většina Kurdů tak byla rozdělena mezi čtyři již výše zmíněné státy 3. Tehdejšímu Turecku se podařilo znovu získat teritoriální integritu a spolu s rozhodnutím Velké Británie udržet kontrolu nad kurdským regionem v severním Iráku, který je bohatý na ropu, to znamenalo konec jakýkoliv dalších kurdských nadějí na nezávislost nebo dokonce určitý typ autonomie. Tím skončilo první období americké zahraniční politiky týkající se Kurdů a následovala dlouhá doba amerického nezájmu o ně. 4 Uplynulo více než půl století před tím, než se Spojené státy dostaly znovu do kontaktu s Kurdy, stalo se tak v 70. letech na území Iráku a začalo tím tak druhé stádium vývoje americko-kurdských vztahů. Spojené státy byly tehdy v Iráku aktivní z několika důvodů. Zaprvé byl Irák během studené války vnímán jako spojenec Sovětského svazu a pro Spojené státy bylo výhodné ho jakkoliv oslabit, zadruhé to byla snaha oslabit Irák, aby se nemohl připojit k žádnému útoku vedenému proti Izraeli a zatřetí to byla snaha zajistit si přístup k ropě. Tehdejší vůdce iráckých Kurdů Mustafa Barzání totiž Spojeným státům slíbil, že v případě nezávislosti Kurdistánu, by USA měly spojence v rámci organizace OPEC. 5 Zároveň to měla být i laskavost pro Irán, který byl tehdejším americkým spojencem a měl hraniční spory s Irákem. Všechny tyto faktory vedly tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona a jeho ministra zahraničí Henryho Kissingera k tomu, aby irácké Kurdy podpořili v povstání proti Bagdádu. Íránský šáh, ale nakonec změnil strany a rozhodl se uzavřít hraniční dohodu se Saddámem Husajnem a to spolu s žádnou reálnou podporou od Spojených států znamenalo, že pro Kurdy skončilo povstání neúspěšně. Barzání sám zemřel o pár let později v americkém exilu jako nechtěný chráněnec CIA. Jeho syn a budoucí vůdce Kurdské demokratické strany (KDP) Masúd Barzání později přiznal, že jeho zkušenosti s USA během kurdských povstání v 70. letech vedly k tomu, že později nikdy zcela nevěřil jejich slibům, protože vždy daly přednost pouze vlastním zájmům na úkor utrpení iráckých Kurdů 6. Jinak řečeno, Kurdové byli v této době pro Spojené státy postradatelným spojencem a důležitějšími pro ně začali být až po konci studené války, kdy zejména na Blízkém východě potřebovaly co nejvíce spojenců proti stále agresivnějšímu režimu Saddáma Husajna. 3 VIZ. příloha č.1 4 Michael Gunter, The five stages of american foreign policy towards the kurds, Insight Turkey 13, č. 2 (2011), s Organizace zemí vyvážejících ropu 6 Michael Gunter, The five stages of american foreign policy towards the kurds, Insight Turkey 13, č. 2 (2011), s

17 8 2.2 Turecko a kurdská otázka Kurdové se stali problémem pro Turecko už během let , kdy muselo čelit šestnácti kurdským povstáním, která se snažila dosáhnout autonomie. Ta znamenala hrozbu pro stabilitu rodící se Turecké republiky a hrála hlavní roli v zadržování tureckých snah ovládnout města Mosul a Kirkúk v severním Iráku, která byla bohatá na ropu. 7 Města tedy nakonec připadla pod Irák a jeho tehdejší britskou správu, protože turecké vláda se musela soustředit na potlačování povstání a nebyla dostatečně efektivní v otázce získání měst pod svou vlastní kontrolu. Tento moment je pokládán za začátek pozdějšího tureckého postoje ke kurdské otázce spojeného s obavami, že Kurdové znamenají ohrožení teritoriální integrity Turecka. Se začátkem druhé světové války kurdská otázka utichla a pozornost k ní se postupně začala vracet až v 60. letech. Nejdůležitějším obdobím pro budoucí kurdsko-turecké vztahy byl ale konec 70. let. Tehdy totiž v jihovýchodním Turecku vznikla Kurdská strana pracujících (PKK). Organizace byla založena studentem Abdullahem Öcalanem, který dospěl k názoru, že násilí je jediným prostředkem vedoucím k dosažení kurdských požadavků autonomie a tento postoj aplikoval do fungování PKK 8. První útok, který vzbudil velkou pozornost, spáchala PKK rok po jejím vzniku na Mehmeta Celala Bucaka, který byl členem parlamentu za tureckou stranu Justice Party 9. PKK takovými útoky dávala najevo, že existuje a chtěla, aby se k ní přidalo více lidí a stala se tak masovou organizací. 10 Po vojenském puči v roce 1980, začala Ankara v návaznosti na sílení kurdského nacionalismu s PKK výrazně bojovat, čímž ale kurdský nacionalismus jen posílila. Mnoho členů PKK sice muselo odejít do exilu v Sýrii a Lebanonu, ale po pár letech znovu výrazně udeřili v roce Mezi lety 1984 a 1995 bylo kvůli bojům mezi tureckou vládou a PKK zabito lidí, včetně 5014 civilistů. 11 Byly ničeny továrny, elektrické sítě, silnice a další veřejné prostory za účelem oslabit vládu a její schopnost zajistit základní veřejné služby 12. Všechny tyto akce vedly k tomu, že kurdská otázka již nadále 7 Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s Christoph Neumann a Klaus Kreiser, Dějiny Turecka (Praha: Lidové noviny, 2010), Ankara Papers, The case of the PKK history, ideology, methodology and structure ( ), Vol. 9, No 1, Nicole Pope a Hugh Pope, eds., Turkey unveiled: A history of modern Turkey (New York: The Overlook Press, 2011), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), 127

18 9 nebyla pouze vnitřním problémem Turecka, ale měla mezinárodní rozměr, ke kterému se musely postavit i zahraniční vlády. Kvůli NATO, jehož je Turecko členem, podporovaly Spojené státy pozici turecké vlády ohledně Kurdů, tedy zamítat kurdské požadavky na práva menšin, protože dle turecké vlády by jakékoliv ústupky mohly vést k dalším, zejména územním požadavkům. To je hlavní důvod, proč se z Kurdů, kteří podporovali PKK, stali v rámci americké zahraniční politiky špatní Kurdové. Jiná situace byla v Iráku, kde se naopak z Kurdů stali dobří Kurdové, kteří podporují americké zájmy na Blízkém východě. 13 Předzvěstí pro události začátku 90. let, byl konec irácko-íránské války v roce 1988 a její důsledky pro Kurdy a Turecko. Na konci této války, jejíž příčinou byly územní spory, se totiž proti režimu Saddáma Husajna vzbouřili iráčtí Kurdové a obsadili města Hlabja a Hurmalin. Na to irácké síly zareagovaly vojenskou operací s názvem al-anfal a použily proti kurdské populaci chemické zbraně, kterými zabily více než sto tisíc Kurdů 14. Zbytek Kurdů prchalo k tureckým a íránským hranicím, kdy první tureckou reakcí bylo okamžité uzavření hranic z obav, že se na turecké území dostanou členové PKK. Na základě rostoucího přílivu uprchlíků a mezinárodního tlaku nakonec Turecko souhlasilo, že dočasně přijme kurdské uprchlíky. Tehdejší premiér a budoucí prezident Turgut Özal tehdy oficiálně souhlasil kvůli humanitárním důvodům, ale zároveň to bylo snahou získat podporu západu pro turecké členství v Evropské unii. 15 Turecko se svým rozhodnutím vpustit kurdské uprchlíky na své území dostalo pod nátlak jak Spojených států, které chtěly, aby OSN vyšetřily, jestli irácký režim skutečně použil na své obyvatele chemické zbraně, tak pod nátlak Iráku, který požadoval dodržení bezpečnostního protokolu z roku Ten umožňoval ozbrojeným složkám obou stran vstoupit na území druhé strany ve snaze dopadnout kurdské rebely. Turecko se rozhodlo stát na straně USA a Iráku odpovědělo, že iráčtí Kurdové nejsou ozbrojení a že jim Turecko nedovolí udělat nic, co by bylo proti iráckým zájmům, což znamenalo začátek výrazného zhoršení vztahů mezi zeměmi. V návaznosti na to byl po irácko-íránské válce a prohře Iráku ve válce v Zálivu zrušen i bezpečnostní protokol Michael Gunter, The five stages of american foreign policy towards the kurds, Insight Turkey 13, č. 2 (2011), s Ihlamur-Öner a Sona Gülfer, Turkey s refugee regime stretched to the limit? The case of Iraqi and Syrian refugee flow, Perceptions: Journal of International Affairs, Vol. 18, (Autumm 2013) Issue 3, Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s Stone, N, Turkey in world politics: an emerging multiregional power, International Affairs, 78 1, (jan 2002),

19 10 Turecko se ukázalo být na příliv uprchlíků nepřipraveno a muselo žádat o mezinárodní finanční pomoc, aby uprchlický příliv finančně zvládlo. Jakmile byla Kurdům udělena v Iráku amnestie, snažilo se je Turecko ze svého území opět vytlačit, přesto jich mnoho tisíc na tureckém území zůstalo. To změnilo celkovou demografickou strukturu v jihovýchodním Turecku, která se výrazně proměnila ve prospěch Kurdů a tato událost se stala dalším výrazným mezníkem pro budoucnost vnímání kurdské otázky v Turecku jako velké hrozby pro jeho teritoriální integritu. 3 Role USA a Turecka ve zrodu autonomního Kurdistánu Na začátku 90. let byl mezinárodní systém ve stádiu transformace. Změna americké zahraniční politiky vedla k tomu, že Spojené státy začaly přímo politicky zasahovat na Blízkém východě. Tato změna probíhala v době, kdy byl prezidentem USA George H. W. Bush ( ) a také to byla doba, kdy USA oficiálně navázaly styky s iráckými Kurdy. Kolaps Sovětského svazu a konec studené války také signalizoval začátek nové éry v mezinárodní politice. V kontrastu s minulostí se západní vlády začaly zabývat Tureckem a jeho přístupy k lidským právům a menšinám. Právě v této době začala eskalovat situace mezi PKK a tureckými bezpečnostními složkami. 17 Spojené státy si uvědomovaly, že musí přehodnotit i svůj vztah k Turecku a navázat s ním vztahy i mimo vojenskou oblast, aby se zajistilo, že Turecko bude stát na americké straně při případných konfliktech. Bylo třeba zařadit Turecko do mezinárodních struktur, zlepšit jeho demokracii a vztahy s jeho sousedy. Turecko bylo spokojeno s americkou strategií představovat Turecko jako možného budoucího člena EU a jeho snahou bylo prezentovat se jako významný spojenec USA na Blízkém východě. 18 Následující stránky budou o tom, jaké faktory vedly k vytvoření autonomního Kurdistánu a jak k nim přispěla americko-turecká spolupráce. 17 Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Ronald Haly Linden et al.,eds., Turkey and Its Neighbors (London: Lynne Rienner Publishers, 2011), 195

20 První válka v Zálivu První zkouškou pro americko-turecké vztahy a zároveň důležitým mezníkem pro Kurdy se stala válka v Zálivu, která začala v roce 1991 jako reakce na agresivní chování Saddáma Husajna v Kuvajtu. Saudská Arábie oficiálně požádala Spojené státy, aby jejich síly vstoupily na její území a mohly ji v případě nutnosti bránit. Začala tím tzv. operace Pouštní štít, jejímž cílem bylo zabránit Husajnovi v další expanzi na Blízkém východě. Motivací Spojených států k intervenci nebyla jen snaha osvobodit okupovanou zemi, ale i fakt, že anexí Kuvajtu Irák zdvojnásobil své ropné zásoby a ovládal 20% světových rezerv kvalitní a dostupné ropy. Mohl tak hýbat s její cenou na světových trzích, což ohrozilo všechny (hlavně USA, Japonsku a Čínu), jejichž ekonomika tehdy závisela na ropě ze zemí Perského zálivu 19. Finálním ultimátem pro Saddáma Husajna byla rezoluce OSN číslo 678, která ho vyzývala ke stažení iráckých sil z Kuvajtu, na kterou nereagoval a spustil tím operaci s názvem Pouštní bouře vedenou koalicí 28 států v čele s USA, jejímž cílem bylo vyhnat irácké síly z Kuvajtu. 20 Začátek války zvýšil obavy Washingtonu ohledně jeho budoucího vztahu s Tureckem, protože si uvědomoval, jak moc potřebuje spolupráci Ankary. Prezidentem Turecka byl v té době Turgut Özal 21, který silně podporoval spojenectví se západem tím, že během operace Pouštní bouře zabezpečoval tureckou jihovýchodní hranici s Irákem. V parlamentním hlasování si také dokázal zajistit dostatečný počet hlasů potřebných pro schválení vstupu amerických sil na turecké území, čímž Spojeným státům umožnil útočit na Irák z tureckých základen. 22 Koalici ale nepodpořil vojensky vzhledem k domácí opozici, která nechtěla, aby bylo Turecko do války zapojeno. Nejdůležitějším významem Turecka tak během války v Zálivu byla jeho výhodná poloha, která perfektně posloužila jako základna, ze které byly vypouštěny spojenecké útoky na Irák. 3.2 Operace Provide Comfort Porážka irácké armády koalicí armád OSN dala signál šíitským muslimům v jižním Iráku a Kurdům v severním Iráku, aby se začali bouřit proti iráckému režimu. Kurdské 19Martina Ponížilová, Stručná historie států: Irák.(Praha: Libri, 2011), 96 20Darrel, Whitcomb, Flying the first mission of Desert Storm, Air Power History, Spring2012, Vol. 59, (Spring 2012), Issue 1, Özal jako první prezident uznal, že součástí jeho identity jsou Kurdové a mluvil o nich jako o naši součásti 22Rubin, Michael, A comedy of errors:american-turkish diplomacy and the Iraq War. Turkish Policy Quarterly. 2005, Vol. 1 Issue 4, Special section s. 1-10

21 12 nacionalistické povstání z počátku vypadalo nadějně, pak se ale na jeho potlačení zaměřila irácká armáda, která se nejdříve musela vypořádat s šíitským povstáním, a ke konci března 1991 mělo kurdské povstání velmi blízko ke zhroucení 23. Kurdové se domnívali, že Spojené státy prosadí vytvoření bezletových zón nad severním Irákem, čímž by se vyřadily irácké helikoptéry, bitevní vrtulníky a ozbrojené letectvo, to se ovšem nestalo. Kurdské povstání tak bylo režimem Saddáma Husajna snadno potlačeno a tisíce Kurdů bylo donuceno utéct ze svých domovů před postupující iráckou armádou. 24 Většina jich směřovala právě k iráckoturecké hranici. Kvůli této situaci svolala Národní bezpečnostní rada Turecka (NSC) schůzi, na které chtěla vyřešit tuto humanitární krizi. Na schůzi bylo rozhodnuto, že hranice zůstane uzavřena, dokud Rada bezpečnosti OSN nedojde k finálnímu rozhodnutí, jak situaci řešit. Tehdejší opoziční lídr Süleyman Demirel a několik kurdských politických zástupců volali po otevření turecko-irácké hranice, ale panovaly zde obavy, aby otevření hranic neznamenalo ještě větší příliv uprchlíků a nezvýšily se nacionalistické a separatistické nálady tureckých Kurdů. Turecko nechtělo opakovat svou chybu z roku 1988, kdy do Turecka vpustilo vlnu uprchlíků, která svým příchodem způsobila velké posílení PKK. 25 Armádě bylo nařízeno, aby uprchlíky za žádnou cenu nevpustila na turecké území, což západní vlády kritizovaly kvůli neposkytnutí azylu a adekvátní pomoci uprchlíkům. Irácká armáda mezitím tlačila Kurdy dál k tureckým hranicím, aby je dostala ze své země. Tyto akce porušily všechny normy chování k civilnímu obyvatelstvu a znamenaly hrozbu pro regionální bezpečnost a mír. Neotevření hranic pro uprchlíky bylo zřejmě vykalkulovaným rozhodnutím Turecka, které mělo vést k bezprecedentní odpovědi západu na tuto krizi. Ta dorazila v podobě rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 688, která trvala na tom, aby se kurdské populaci zasažené represemi iráckého režimu dostalo adekvátní humanitární pomoci a to za použití všech možných zdrojů. 26 Z tureckého úhlu pohledu byla tato rezoluce důležitá ze dvou důvodů. Zaprvé rezoluce trvala na tom, aby Irák okamžitě dovolil přístup humanitární pomoci do postižených oblastí, což se stalo argumentem Turecka pro to, aby se uprchlíci vrátili dolů z hor na irácké území, kde budou mít lepší přístup k humanitární pomoci a nevstoupí tak na turecké území. Zadruhé, situace způsobená uprchlickou krizí byla hrozbou pro mezinárodní bezpečnost a mír a bylo 23 Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Martin Novák, Ropa a krev: americko-irácké války (Praha: Epocha, 2010), Haldun Çancı a Şen Şevket Serkan, Turkish dilemma after Operation Desert Storm: an analysis of negative consequences, Innovation: The European Journal of Social Sciences, Vol. 23(Sep2010), Issue 3, Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), 159

22 13 jasné, že časem bude nutné vytvořit zabezpečenou oblast pro uprchlíky a vojensky ji udržovat. V jejím udržování by pak samozřejmě hrálo jednu z hlavních rolí kvůli své výhodné poloze na hranicích se severním Irákem. V samotném vytvoření tzv. safe haven, hrál důležitou roli tehdejší turecký prezident Turgut Özal, který americkému prezidentu Bushovi naznačil, že očekává v realizaci safe haven pomoc Spojených států, mimo jiné za tureckou loajalitu během války v Zálivu. Prezident Bush odpověděl na Özalovu výzvu tím, že vyslal do Turecka ministra zahraničí Jamese Bakera, aby situaci vyhodnotil a přišel s případným řešením. Bakerova návštěva hraniční oblasti ho přesvědčila, že je potřeba humanitární krizi Kurdů řešit, a to rychle a účinně. Prezident Bush na základě Bakerova doporučení varoval Irák před lety do hraničních zón a 16. dubna 1991 oznámil, že americká armáda vstoupí na území severního Iráku, aby vytvořila bezpečný prostor kolem města Zakho. 27 Americká pomoc Kurdům byla ospravedlňovaná tím, že vzhledem k násilné předchozí politice Husajna směrem ke Kurdům, by na ně dříve či později znovu zaútočil, což si Spojené státy, které chtěly udržet klid v regionu, nemohly dovolit. Safe haven bylo tedy vytvořeno nezávisle na OSN (námitky Číny, Indie a Ruska) a ve formě úplně jiné, než si představoval Özal. Nakonec ale Turecko dospělo k názoru, že je lepší vytvořit kurdskou enklávu v Iráku, než dovolit milionům Kurdům vstup na turecké území. Saddám Husajn se po vytvoření safe haven ze severního Iráku stáhnul, protože by nyní musel útočit přímo na americké síly, což zřejmě nebyl ochoten udělat 28. Součástí safe haven bylo i umístění vzdušných sil v Turecku v blízkosti irácké hranice, které poskytovaly vojenskou ochranu a měly odradit Irák od útoku proti Kurdům. Hlavním cílem této americké akce bylo umožnit dobrovolný návrat do vlasti iráckým uprchlíkům, což se začalo dařit už na konci dubna 1991, kdy se během pěti týdnů podařilo vrátit do vlasti více než 400 tisíc lidí. 29 Vojenské křídlo operace bylo postupně redukováno v souvislosti s repatriací uprchlíků a síly byly přesunuty zpět do jihovýchodního Turecka, kde zůstávaly, aby se ujistily, že irácká armáda nenapadne severní Irák a jeho obyvatele. Tento druhotný vývoj operace se označuje jako Operace Provide Comfort II., která trvala až do prosince Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), 160

23 Vznik autonomního Kurdistánu První válka v Zálivu skončila osvobozením Kuvajtu, ale režim Saddáma Husajna zůstal i nadále u moci, protože se Spojené státy nedisponující mandátem OSN neodhodlaly k jeho svržení. Poválečná rekonstrukce měla nezamýšlené důsledky, co se vytváření politických institucí týče. Vytvoření safe haven bylo spíše produktem vnějších vlivů, mediálního pokrytí a potřeby přesunout kurdské uprchlíky, než aby šlo o plánovanou snahu ochránit a rozvinout kurdský region z dlouhodobějšího hlediska. Safe haven nicméně vzniklo a země k němu musely zaujmout postoj. Zde na sebe narazily zájmy turecké vlády a americké administrativy, které měly rozdílné představy o budoucnosti severního Iráku. Spojené státy upřednostňovaly možnost, která by dovolila Kurdům v severním Iráku autonomii v rámci federativního Iráku. Pokračování Operace Provide Comfort viděli Američani jako nutnost, aby se odradil Husajn a jeho jednotky od útoku na kurdské obyvatele. Naopak turecká vláda preferovala možnost, kdy by se severní Irák opět vrátil pod kontrolu Bagdádu a Operaci Provide Comfort vnímala jako dočasné řešení, aby se zabránilo proudu uprchlíků do Turecka. Byli, ale smířeni s tím, že severní Irák bude mít autonomii v rámci unitárního Iráku, naopak velmi silně odmítali federalizaci, která by byla ohrožením teritoriální integrity Iráku a de facto vytvořením legitimního Kurdistánu. 30 Bezletová zóna umožnila postupné vytváření Kurdistánu, kdy ihned po konci války sepsala skupina kurdských právníků žijících v zahraničí ústavu, která se snažila vytvořit moderní parlamentní systém, který by se dal v severním Iráku udržet. Kurdští představitelé se nejdříve snažili vyjednávat s iráckou vládou, k čemuž je vedlo zklamání z postoje Spojených států během kurdského povstání v roce 1991, kdy jim nepřišly na pomoc. Jednání se Saddámem Husajnem ale také nebyla úspěšná, protože si kladl podmínky, které kurdští zástupci nemohli splnit. Několik dalších útoků iráckých jednotek spolu s postupným stahováním spojenecké armády vedlo Kurdy v roce 1992 k vyhlášení tzv. Svobodného Kurdistánu. 31 Zároveň s tím se začaly všechny nápisy v regionu měnit z arabského na kurdský jazyk a všechny místní televize, školy a noviny přešly na kurdštinu. Nevyslovený souhlas s těmito procesy od zahraničních vlád a organizací spolu s nadále autoritativní vládou Husajna způsobil, že se Svobodný Kurdistán stal napůl legitimním 32. Spolu s autonomním Kurdistánem se postupně začala vytvářet i kurdská samospráva a vznikl tak regionální nestátní subjekt, který měl zároveň na určité úrovni vztahy 30 Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Martina Ponížilová, Stručná historie států: Irák.(Praha: Libri, 2011), Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), 34

24 15 s mezinárodními hráči, ať už Spojenými státy nebo OSN. Tento vývoj měl pro budoucnost další zahraniční politiky Turecka a USA, co se kurdské otázky týče, velmi výraznou roli. Mnozí obyvatelé Turecka totiž věřili, že cílem americké zahraniční politiky během Operace Provide Comfort bylo umožnit PKK uskutečňovat více výpadů proti Turecku. Tato obvinění nebyla založena na pravdě, protože Spojené státy v této době naopak potřebovaly Turecko jako silného spojence a nebyly příliš ochotny vměšovat se do vnitřních záležitostí Turecka. Nicméně i na základě těchto podezření se v roce 1995 turecká vláda rozhodla, že v budoucnu bude obnovovat mandát pro Operaci Provide Comfort II. vedenou z Turecka pouze na 3 měsíce a ne na 6, tak jako tomu bylo v předchozích osmi případech Vytvoření kurdských institucí V tehdejším severním Iráku neexistovala žádná vláda, která by mohla jednat ve prospěch kurdské otázky jak s centrální vládou v Bagdádu, tak s vládami v zahraničí. Vytvořené politické vakuum způsobilo, že se spojily hlavní kurdské strany s dalšími menšími skupinami a vytvořily organizaci s názvem Kurdská fronta (KF), která se rozhodla uspořádat volby. Ty se uskutečnily v květnu 1992 v atmosféře obav Turecka a ostatních okolních států, že dojde k domino efektu a i ostatní kurdské entity mimo Irák budou následovat příkladu severního Iráku a budou se snažit posílit své pozice. Během voleb nebylo americké ministerstvo zahraničí ochotno poslat pozorovatele ke kurdským volbám, což bylo v rozporu s přáním americké Clintonovy administrativy. Zde se ukazuje, jak moc se americká zahraniční politika obávala vměšovat do nepokojů místních regionálních vlád. 34 Po volbách vznikla první Kurdská regionální vláda (KRG) se sídlem v Erbílu. 35 Tuto novou vládu vytvořily dvě hlavní kurdské strany, které ve volbách získaly nejvyšší počet hlasů - PUK (Vlastenecká unie Kurdistánu) vedená Džalálem Talabáním a KDP (Kurdská demokratická strana) vedená Masúdem Barzáním. 36 Barzáního podporovaly hlavně kmeny, které dříve stály za jeho otcem, zatímco sympatizanti Talabáního byli uvědomělejší a žili převážně ve městech. Cílem obou stran bylo vytvořit vládu nezávislou na Bagdádu, která si bude sama spravovat své území. Tato koalice stran vydržela fungovat až do roku 1994, kdy se mezi stranami rozhořely spory Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Serhat Erkmen, Key Factors for Understanding Political Dynamics in Northern Iraq: A Study of Change in the Region, Review of International Law & Politics, Vol. 8(2012) Issue 31,

25 16 Jako další prostředek opozice k vládě Saddáma Husajna byl po první konferenci mezi PUK a KDP ve Vídni vytvořen Irácký národní kongres (INC) v čele s Ahmedem Chalabim. Ten se sestával z Kurdů i Arabů a byl významně finančně podporován Spojenými státy. Následně hrál důležitou roli ve vyjednávání meziregionálních roztržek a konfliktů. Kurdští lídři se účastnili zasedání INC spolu se šíitskými a sunnitskými opozičními aktivisty a předkládali jim své bezpečnostní požadavky. INC byl významně finančně podporován Spojenými státy, které doufaly, že dojde ke svržení Saddáma Husajna, ale ani v USA nebyl názor na podporu INC jednotný, zejména ministerstvo zahraničí bylo proti podpoře. Naopak ministerstvo obrany a Pentagon se za pomoc INC výrazně postavily. 38 Tato de facto nezávislost iráckých Kurdů zabránila nejenom snahám turecké vlády usmířit si vlastní kurdské hnutí, které zintenzivnilo svůj boj za práva na sebeurčení, ale zároveň znejistila i americkou administrativu, která se po vzniku KRG obávala následků, které by to mohlo přinést. Zejména se obávala toho, že kurdská nezávislost povede k vytvoření naprosto nezávislého Kurdistánu, který by znamenal zvýšení nepokojů v regionu. 4 Vztah Turecka a USA k iráckému Kurdistánu 4.1 Turecko a autonomní Kurdistán Turecký prezident Turgut Özal s pomocí diplomatů z tureckého ministerstva zahraničí učinil první krok k založení vztahu s iráckými Kurdy na konci března Turecko chtělo vyjednávat s kurdskými zástupci hlavně proto, že si uvědomovalo, že čím lepší bude mít vztahy se severním Irákem, tím lépe se mu bude bojovat proti PKK. Kurdská strana pracujících hájila názor, že by se měl vytvořit sjednocený, nezávislý Kurdský stát skládající se z části Turecka a z části Iráku, což byla pro Turecko nepřijatelná myšlenka. Na základě tureckého pozvání kurdští představitelé Talabání a Barzání přijeli do Ankary, aby vyjednávali o budoucnosti Kurdistánu s tureckými politiky, včetně Özala samotného. 39 Iráčtí Kurdové věděli, že potřebují podporu Turecka, aby jejich vláda přežila a proto se rozhodli turecké představitele ujistit, že PKK nebude moc použít safe haven jako základnu pro nájezdy na Turecko. 40 Vyjednávání vedla roku 1992 k uzavření bezpečnostní dohody, která se ale stala brzy neefektivní, protože oblasti přímo u hranic nebyly Kurdy 38 Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Martina Ponížilová, Stručná historie států: Irák.(Praha: Libri, 2011), 105

26 17 hlídány a pro PKK pak bylo jednodušší tyto oblasti využívat jako své základny. Na to Turecko reagovalo několika výpady do oblasti. 41 Závislost severního Iráku na Turecku nebyla jen vojenská a politická, ale také ekonomická, protože všechna zahraniční humanitární pomoc musela projít skrze Turecko, které mělo správu nad jediným hraničním přechodem mezi Tureckem a iráckým Kurdistánem. Zároveň bylo Turecko jednou z mála zemí, se kterými mohl severní Irák obchodovat, protože Bagdád uvalil na obchod se severním Irákem embargo a se zbytkem zemí nemohl Kurdistán obchodovat kvůli embargu OSN na celý Irák, kde nebyla výjimka pro kurdskou oblast. 42 Z obchodu těžilo i Turecko, protože většina příjmů z obchodů plynula do jihovýchodního regionu, který byl na tom jinak ekonomicky špatně. Ani tak ale nemohl tento obchod vyrovnat finanční ztrátu, kterou Turecko utrpělo tím, že nemohlo nadále obchodovat s Irákem kvůli embargům OSN. 4.2 Turecká a americká role v kurdské občanské válce První rozpory mezi KDP a PUK se objevily už po válce v Zálivu, kdy KDP byla více nakloněna vyjednávání s Husajnovým režimem pod podmínkou, že by udělil Kurdům autonomii, zatímco členové PUK byli stále proti jakémukoliv jednání se Saddámem, protože nevěřili, že na svém vládnutí cokoliv změnil. To ale nebyl jediný důvod, který zhoršoval politické podmínky v Kurdistánu. Přes mezinárodní bezpečnostní ochranu, bezletové zóny a safe haven fungovaly jen v určitých částech kurdského regionu a nepředstavovaly žádnou jistotu v případě vnitřního konfliktu nebo regionálních bezpečnostních hrozeb. Turecko často zavíralo hraniční přechod a provádělo vojenská opatření proti PKK, existovaly obrovské rozdíly mezi příjmy lidí a všechny tyto faktory zhoršovaly i politickou situaci. Kurdská regionální vláda se tak nakonec kvůli nestabilitě a rozporům vládních stran roztříštila v roce 1994 na dvě administrativy jednu v Erbílu (PUK) a jednu ve městě Sulejmáníja (KDP). 43 Zájmem zahraničních vlád samozřejmě bylo začínající konflikt mezi stranami ukončit co nejdříve a ihned po jeho vypuknutí v roce 1994 navštívily Kurdistán mezinárodní delegace, aby podpořily vyjednávání mezi stranami. Turecká vláda ustanovila mírové vojenské složky s názvem Peace Monitoring Force a představitelé kurdských politických stran se setkali 4141 Robert Olson, The The Kurdish question in the aftermath of the Gulf War: geopolitical and geostrategic changes in the Middle East, Third World Quarterly, Vol. 13 (1992) No. 3, Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), VIZ.příloha č. 2

27 18 s vysoce postavenými členy americké vlády. 44 Všechna jednání ale nakonec selhala a obavy Turecka, že PKK využije tohoto rozdělení politické moci k posílení svého vlivu, vedlo k masivní turecké intervenci v severním Iráku v březnu 1995, o kterém neinformovalo ani KDP ani PUK. 45 Po operaci byla zejména KDP ochotná spolupracovat s tureckou vládou na zlepšení bezpečnosti v hraničních oblastech, za což byla kritizována PUK, která se naopak začala stavět na stranu PKK. Reakce americké administrativy na tureckou intervenci byla mnohem mírnější, než ta od evropských vlád. Prezident Clinton prohlásil, že operace byla vyvolaná hrozbou PKK pro tureckou bezpečnost, ale zdůraznil, že musí být chráněno civilní obyvatelstvo. 46 Americká účast v jednáních mezi kurdskými stranami měla více dimenzí, než účast turecká, která byla hnána hlavně hrozbou PKK. Bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993 utvrdil amerického prezidenta Billa Clintona v tom, že terorismus je jednou z hlavních světových hrozeb spolu s diktátorskými vládami. Režim Saddáma Husajna začal být považován za centrum terorismu spolu s tím, jak se množily zprávy o jeho programu na výrobu zbraní hromadného ničení. Clinton došel k závěru, že CIA musí Husajna zbavit moci a vyslal jejího zástupce Roberta Baera do severního Iráku, aby tam založil základnu CIA. Baerovi se zároveň podařilo vyjednat příměří mezi Barzáního KDP a Talabáního PUK a domluvit s nimi spolupráci v plánovaném útoku na Saddáma Husajna. Operace, která měla vést k zabití Husajna, byla ale prozrazena, stala se velkým neúspěchem pro Spojené státy a nakonec vedla i k obnovení konfliktu mezi kurdskými stranami. Vůdce PUK Talabání se spojil s Iránem a povolil mu provádět vojenské operace v severním Iráku, což bylo mířené proti Barzáního KDP, se kterou soupeřil o moc a chtěl ji takto oslabit. Barzání věděl, že KDP nemůže stát sama proti Iránu a PUK a požádal proto o vojenskou pomoc Saddáma Husajna. Ten v tom viděl možnost, jak znovu získat kontrolu nad severním Irákem a souhlasil. 47 Irácké jednotky tak zaútočily na Erbíl, který byl pod kontrolou PUK, město dobyly, popravily mnoho členů PUK a kontrola města připadla pod KDP. Američané ve strachu z toho, že to je další Husajnův pokus dosáhnout genocidy Kurdů, zaútočili pomocí vojenských lodí a letadel na Irák a po stáhnutí iráckých sil rozšířili území bezletových zón Kurdistánu. Tato akce se zapsala do historie pod názvem operace Pouštní úder. Americké obavy z destabilizace, fragmentace opozice a ztráty statusu quo na kurdském území nepochybně posílily americké spojenectví s Kurdy jako nejbezpečnějším elementem 44 Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Keman Kirisci a Gereth M. Winrow, The Kurdish question and Turkey (London: Cass, 1998), Martina Ponížilová, Stručná historie států: Irák.(Praha: Libri, 2011), 106

28 19 v post-saddámovském Iráku. Potřeba dohodnout mezi stranami příměří byla zřejmá. Spojené státy chtěly mít v tomto vyjednávání hlavní slovo, aby se vyvarovaly jakýmkoliv zmatkům v opozici a ujistily se, že jako garant smlouvy budou mít silnou pozici při dalším vývoji v regionu. 48 Příměří bylo uzavřeno takzvanou Washingtonskou dohodou 49 až po čtyřech letech konfliktu, tedy v roce 1998 a podepsali ji oba hlavní kurdští vůdci Barzání i Talabání 50. Tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová prohlásila, že na základě Washingtonské dohody Spojené státy zintenzivní snahu dosáhnout demokratického a pluralitního Iráku. Došlo také ke schůzce mezi tureckým prezidentem Süleymanem Demirelem a americkým ministrem obrany Williamem Cohenem, na kterém poprvé padl návrh, že pokud Husajn nezačne poslouchat požadavky OSN, je možné, že ke změně režimu bude nutné použít vojenské prostředky Americké plány invaze do Iráku a jejich spolupráce s Kurdy Americká zahraniční politika byla na začátku nového století ovlivněna novou administrativou prezidenta George H. W. Bushe ( ). Když Clinton předával Bushovi moc, řekl: Zjistíš, že Bin Ladin a Al- Kajda jsou zdaleka největší hrozbou. Jednou z věcí, která mne na mém vládnutí mrzí nejvíce je, že jsem ho nedokázal chytit, i když jsem se snažil. 52. Potřeba rychle se vypořádat s hrozbami způsobila, že Bush nevytvořil žádný dlouhodobý cíl zahraniční politiky a jeho doktrína National Security Strategy, která byla oznámena v září 2002 byla pouze opakováním jeho rétoriky boje proti teroru. Státy, které byly podezřívány z uchovávání zbraní hromadného ničení, byly označeny za osu zla, které je potřeba se postavit. 53 Bushova administrativa byla silně neo-konzervativní, na čemž mělo podíl hlavně silné židovské lobby, které považovalo Saddáma za hrozbu židovského přežití, s čímž souhlasil i tehdejší lídr INC Ahmed Chalabi. 54 Republikáni, kteří byli pro přímý boj proti Saddámovi a podporovali Kurdy, přehlasovali demokraty a americká vláda v návaznosti na to poskytla INC velké finanční zdroje určené k shromažďování informací ohledně zvěrstev, které spáchal 48 Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Washington Accord 50 Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Ronald Haly Linden et al.,eds., Turkey and Its Neighbors (London: Lynne Rienner Publishers, 2011), Greg Shafer, Lessons from the U.S.War on Iraq, Humanist, Vol. 63 (Jul/Aug2003), Issue 4, Ronald Haly Linden et al.,eds., Turkey and Its Neighbors (London: Lynne Rienner Publishers, 2011), 199

29 20 Saddám Husajn. Tyto informace chtěly Spojené státy později použít ke zkompromitování Husajna a jako argumenty pro jeho svržení. Dalšími kroky USA vedoucí ke svržení Husajna bylo schválení kongresu použít vojenskou sílu proti Iráku a Bushovo prohlášení, že Irák porušil dohodu o odzbrojení vydanou OSN a jedinou možností, jak se této hrozby zbavit, je režim svrhnout. 55 Kurdové jako jediní spojenci uvnitř Iráku se stali pro USA nepostradatelnými. Teroristický útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001 nebyl příčinou, ale spíše výmluvou pro zahájení americké invaze do Iráku, protože svržení tamního režimu měla americká vláda v plánu už od skončení první války v Zálivu a čekala jen na vhodnou příležitost. Turecko vnímalo tento útok jinak, doufalo totiž, že po hrozivých útocích bude mít Washington více pochopení pro boj s terorismem uvnitř samotného Turecka a aby prokázalo, že stojí na straně USA, přidalo se k americkému útoku na Afghánistán. Vztahy ale začaly značně chladnout potom, co bylo jasné, že americká vojenská intervence se nebude týkat pouze Afghánistánu, ale i Iráku. 56 V dubnu 2002 se uskutečnila tajná schůzka mezi kurdskými lídry a USA, aby se projednaly možné strategie svržení Saddáma Husajna. Kurdové odmítli koalici podpořit, pokud jim nejdříve nebude zaručena bezpečnost a neurčí se jejich status po Husajnově pádu. Následovala další schůzka s Národním iráckým hnutím (INM) a utajená schůze v Německu, při které se diskutovalo o vojenském a logistickém vybavení Kurdů. 57 Po třetí schůzce s INC několik lidí z Pentagonu navštívilo severní Irák, aby se podívali na to, jak funguje tamní kurdská milice. Přítomnost amerických zastupitelů na zasedání kurdského parlamentu v říjnu 2002 zvýšilo prestiž Kurdů na celém světě. Konference mezi iráckou opozicí a představiteli Spojených států, které v následujících měsících probíhaly, byly přípravou pro zahájení války a zároveň určovaly pozici Kurdů po válce, jejíž součástí měla být federalizace. 58 Spojené státy se v tomto období snažily přimět Kurdy a Turecko ke spolupráci, ale z jasných důvodů zde docházelo k mnoha neshodám. Hlavním důvodem neshod byla volební kampaň tureckého premiéra, ve které vyhrožoval, že se Turecko v případě války zmocní ropných měst Kirkúku a Mosulu, které chtěly pod svou kontrolu i Kurdové. Turecko dalo Spojeným státům ultimátum, že buď povolí turecké armádě vstup na území severního Iráku, nebo Turecko koalici při invazi neposkytne pomoc. Spojené státy nakonec s tímto 55 Michaela Ježová a Helena Burgrová, eds., Současný Blízký východ (Brno: Barrister & Principal, 2011), Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s Ronald Haly Linden et al.,eds., Turkey and Its Neighbors (London: Lynne Rienner Publishers, 2011), Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), 73

30 21 požadavkem souhlasily, ale pod podmínkou, že turecká armáda nevnikne do Kirkúku ani do Mosulu. Kurdové byli vůči tomuto řešení skeptičtí a rozhodli se ho nepřijmout. Situace se zdála jen velmi těžko řešitelnou a nakonec ji rozhodlo samo Turecko, když turecký parlament zamítl návrh vlády povolit vstup americkým jednotkám na turecké území Americko-turecké vztahy a kurdská otázka Spojené státy vždy poskytovaly jen velmi limitovanou podporu Kurdům v Turecku, Iránu a Sýrii a naopak velmi otevřeně podporovaly Kurdy v Iráku. 60 Důvodem pro to bylo, že Spojené státy neviděly v Kurdech mimo Irák strategické spojence, kteří by jim mohli pomoci dosáhnout cílů na Blízkém východě. Pokud by se Kurdové ve zmíněných zemích stali důležitými k dosažení amerických národních zájmů, mohla by se blízká spolupráce s nimi stát pro Spojené státy realitou. To lze nakonec pozorovat i v dnešní době, kdy Spojené státy velmi intenzivně spolupracují se syrskými Kurdy v boji proti Islámskému státu. Ohrožením pro americký vliv v Turecku se stala polovina 90. let, kdy boje mezi PKK a Tureckem vedly ke zvýšené popularitě islamistických stran v zemi. Mezi ně patřila strana Welfare Party (WP), kterou vedl Necmettin Erbakan a zaznamenala velký úspěch ve volbách roku Po pádu jiné neúspěšné vlády se stal Erbakan premiérem a jeho islamistická orientace, nesouhlas s Operací Provide Comfort a připravenost přeorientovat Turecko z podpory USA na podporu ostatních arabských zemí, zalarmovala Spojené státy, které věděly, že bez podpory Turecka jen těžko dosáhnou svých cílů na Blízkém východě. 62 Situace se naštěstí pro Spojené státy vyřešila po 11 měsících, kdy turecká armáda donutila Erbakana odstoupit pro jeho islamistické smýšlení, které je v rozporu se sekulární povahou Turecka. Zároveň s ním byla zakázaná i jeho strana Welfare Party, která se ale reformovala a byla předchůdcem dnešní nejsilnější turecké strany AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje). 63 Změna amerického nevměšování do vnitřní politiky Turecka nastala po konci občanské války v severním Iráku, kdy se Spojené státy rozhodly dopadnout vůdce PKK Abdullaha Öcalana a předat ho do rukou Turecka. Tím, ač to není na první pohled zjevné, začalo období, 59 Kerim Yildiz, The Kurds in Iraq: The Past, Present and Future (London: Pluto Press, 2004), Aliza Marcus, Turkey s Kurds Fight on Alone, The Nation, (1994), January 3/10 61 Kutlay Dogan, Turkey (Ankara: Ertem Basim, 2010), Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), 193

31 22 kdy USA začaly podporovat lidská práva a kulturní svobody Kurdů jako občanů různých etnických identit. 5.1 Spojené státy a dopadení Abdullaha Öcalana Je zde několik motivů, které USA měly pro eliminaci PKK na turecké politické scéně. Prvním důvodem byla turecká orientace na Evropu a americké odhodlání potlačit kurdskoturecké spory, aby se mohlo Turecko stát kandidátem na vstup do Evropské unie a stalo se tak natrvalo součástí západních hodnot. V tomto ohledu Spojené státy doopravdy dosáhly svého cíle, protože statut kandidátské země byl Turecku udělen rok po dopadení Öcalana na summitu v Helsinkách. 64 Dalším důvodem byla potřeba USA mít silného spojence v případě vojenského konfliktu s Irákem a doufaly, že chycením Öcalana budou mít Turecko zavázané. Také se snažily uklidnit tureckou veřejnost, která měla obavy z vývoje v severním Iráku a jejich dopadu na kurdskou otázku v Turecku. Tyto obavy byly zvýšeny hlavně po uzavření Washingtonské dohody. O té si turecká veřejnost myslela, že je prvním krokem k založení nezávislého Kurdistánu, který dá šanci PKK být víc aktivní v Iráku a napadat odtud Turecko. Významným důvodem, proč se Spojené státy rozhodly Öcalana dopadnout, byl také fakt, že to znamenalo úspěch v boji proti terorismu, proti kterému velmi dlouho a intenzivně bojovaly. Příležitost Öcalana dopadnou, se naskytla, když Turecko přinutilo Sýrii, aby mu vypověděla azyl a vyhostila ho ze země. Sýrie pod hrozbou možné turecké vojenské intervence nakonec souhlasila. Öcalan byl tak donucen opustit svůj dlouhodobý úkryt a přesunul se do Itálie, kde doufal, že získá podporu Evropské unie, která nikdy neměla proti PKK tak silný postoj jako USA 65. Spojené státy v této situaci využily veškerého svého vlivu v Evropě a tlačily všechny státy, které zvažovaly nabídnout Öcalanovi azyl, aby ho na místo toho vydaly Turecku, kde se měl uskutečnit soud. Öcalan se tak musel přemisťovat z jedné země do druhé, až mu Řecko nabídlo, že ho vezme na jejich ambasádu v Nairobi. 66 V Keni tehdy ovšem působilo mnoho amerických agentů, kvůli bombovým útokům na americkou ambasádu z předchozího roku a bylo jasné, že až zjistí, kde se Öcalan nachází, prozradí to Turecku. Öcalan ale neměl jinou alternativu a přijal řeckou nabídku. Spojené státy doopravdy zjistily, že se nachází na řecké ambasádě v Nairobi a poskytly o tom informace příslušným Nicole Pope a Hugh Pope, eds., Turkey unveiled: A history of modern Turkey (New York: The Overlook Press, 2011), Hatip Dicle, The abduction of Abdullah Ocalan, Kurdish Life, Issue 29, (Winter 99) 1-4

32 23 tureckým orgánům. Pro turecké bezpečnostní složky už pak bylo jednoduché zorganizovat operaci, která vedla k Öcalanově dopadení. 67 Ačkoliv není přesně jasné, jak samotná operace v Keni probíhal, je americká role v jeho zatčení zřejmá. Před dopadením zřejmě podepsaly Spojené státy s tureckou vládou protokol, podle kterého jim vydají Öcalana výměnou za turecké ústupky v kurdské otázce. Zejména šlo o závazek, že Öcalan nebude popraven a dostane se mu spravedlivého soudu a že Turecko udělí Kurdům určitá práva. 68 Nepřímá americká podpora pro soudní proces s Öcalanem na místo trestu smrti ukazuje, že USA chtěly dosáhnout plně demokratického Turecka, kde bylo urovnání sporů s Kurdy nevyhnutelné. Americká podpora během Öcalanova zadržení, udělala z Billa Clintona nejpopulárnějšího prezidenta v Turecku a turecká veřejnost tento krok vnímala jako krok směrem k pevnému spojenectví mezi oběma národy Turecko po dopadení Abdullaha Öcalana Turecko na přelomu století procházelo mnohými změnami. Byl mu udělen kandidátský status do Evropské unie, PKK se transformovala a byla ochotna s tureckou vládou diplomaticky jednat a k moci se pomalu dostávala AKP. V mnoha diskusích se o této době hovoří jako o post nacionalistické éře, kdy sice docházelo ke změnám, ale stále zde existoval silný nacionalismus spojený s tureckou kulturou, národem a teritoriem, kdy Turecko samo sebe vnímá jako stát, který je nadřazen jeho obyvatelům, kteří mu mají sloužit. 70 Zatčení Öcalana znamenalo, že Turecko muselo ke Kurdům zaujmout nový postoj. Na jednu stranu chtělo ukončit ozbrojené střety s PKK, která vyjádřila ochotu dojít s Tureckem k dohodě, na druhou stranu v Öcalanově zatčení vidělo možnost, jak zničit PKK jednou provždy a bez nutnosti udělit Kurdům kulturní a politickou autonomii. Turecké přehlížení iniciativy PKK stáhnout své ozbrojené složky z Turecka a začít s politickým dialogem, znamenalo jisté prodloužení konfliktu, což prokázal i další turecký vojenský nájezd do severního Iráku v květnu Tyto útoku měly samozřejmě vliv i na autonomní Kurdistán, který byl i po 11 letech své existence neindustrializovaný, závislý na dodávkách potravin ze zahraničí a chyběla mu 67 Michael Gunter, The five stages of american foreign policy towards the kurds, Insight Turkey 13, č. 2 (2011), s Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), Marianna Charountaki, The Kurds and US Foreign Policy (London: Routhledge, 2011), 198

33 24 základní technika sloužící pro rozvoj oblasti. Přes 80% populace žilo pod hranicí chudoby s příjmy pouze okolo 5 dolarů měsíčně a závislost na turecké ochotě otevírat hranice humanitárním konvojům vedla k mnoha politickým kompromisům. 72 Mezinárodní společenství neprojevovalo žádnou snahu pomoci kurdskému regionu ve vytvoření mechanismu na komunikaci s centrální vládou, protože s ní samy nevyjednávaly a místo toho uplatňovaly sankce. Právě v takových podmínkách začaly Spojené státy plánovat invazi do Iráku a sesazení Saddáma Husajna. 5.3 Americko-turecké vztahy a druhá válka v Zálivu Americko-turecké vztahy na začátku nového století začaly dobře a zdálo se, že společný cíl obou zemí, tedy vyhrát válku nad terorismem, země ještě více sblíží. Bohužel, americké úmysly zaútočit na Irák, byly naprosto v rozporu s tureckými zájmy. Turecko se obávalo další možné uprchlické krize a znovuobnovení bojů s PKK. Ačkoliv americký ministr zahraničí Colin Powell ještě v prosinci 2001 ujišťoval tureckou vládu, že žádná vojenská akce v Iráku není v plánu, americký prezident George Bush naopak opakoval, že zvažuje každou možnost, jak změnit režim v Iráku. 73 Turecká vláda se snažila připomínat, že americká invaze do Iráku by měla špatné důsledky nejenom pro Turecko, ale i pro okolní země a že se změnou režimu by došlo k celkovému chaosu na Blízkém východě včetně sektářského násilí, separatismu a náboženského extremismu, přičemž Turecko by se ocitlo v samotném středu tohoto chaosu. Turecko se ocitlo před dilematem, kdy si na jednu stranu chtělo i nadále udržet dobré vztahy se Spojenými státy, na druhou stranu ale nechtělo čelit nebezpečí, že destabilizace Iráku povede k vytvoření samostatného Kurdistánu. Když bylo na začátku roku 2003 jasné, že americká invaze do Iráku proběhne, rozhodlo se Turecko být nejen v opozici s invazí do Iráku, ale cítilo se také povinno zapojit okolní země do jejího potlačení. Turecko přišlo s iniciativou Konference iráckých sousedů (The Conference of Iraq s Neigbors) v lednu 2003 a snažilo se prohloubit integraci mezi sousedícími zeměmi, tedy Irákem, Íránem a Sýrií. Na konferenci, kde se sešli zástupci Egypta, Íránu, Jordánska, Sýrie a Saudské Arábie byla podepsána Istanbulská deklarace, která se neúspěšně snažila zabránit americkému útoku. Analytikové se přou, jestli byla konference 72 Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s.1-19.

34 25 být podporou ostatním muslimům nebo akt, který měl podpořit tureckou pozici regionálního lídra. 74 Turecká vláda v tomto období byla složená z členů nové politické strany AKP, která zvítězila v tureckých volbách v listopadu Vláda samotná měla pro-evropskou a liberální politiku, která by zřejmě nakonec americkou invazi podpořila, ale Recep Tayyip Erdoğan, který stál v čele strany, si nedokázal získat hlasy opozice, tak jako se to povedlo prezidentu Özalovi během první války v Zálivu. 75 Hlasování, které proběhlo 1. března 2003, mělo rozhodnout o tom, jestli Turecko povolí americkým vojenským silám znovu vstoupit na jejich území, tak jako v roce 1991 a budou moci používat Turecko jako základnu pro útoky proti Iráku. Ačkoliv vláda chtěla, aby byl návrh přijat, turecký parlament (The Grand National Assembly of Turkey) hlasoval proti. Měly pro to několik důvodů. Turecká armáda, která by se účastnila invaze, by čelila velkému odporu Kurdů a Arabů v regionu a zhoršila by své vztahy jak s arabskými zeměmi, tak s Evropskou unií, protože Turecko nemělo žádné opodstatnění pro invazi. Turci byli také uražení tím, že jim Spojené státy nabízely velké finanční prostředky, pokud budou souhlasit, což bylo urážkou pro nezávislou tureckou zahraniční politiku. Dlouhodobě špatná americká diplomacie v Turecku výsledku hlasování také příliš nepomohla. Vláda, která chtěla, aby návrh prošel, naopak argumentovala tím, že kdyby turecká armáda spolupracovala s USA, dalo by jí to možnost zasahovat do událostí v Iráku po Husajnově svržení. 76 Rozhodnutí nepodpořit americkou invazi vyřadilo Turecko z protiirácké koalice a to poté nemělo žádnou možnost ovlivnit proces, který stál za svrhnutím Saddáma Husajna. To vedlo, bohužel pro americko-turecké vztahy, k ještě užší americké spolupráci s kurdskými pešmergy 77 které pomáhaly americké armádě v boji proti Iráku. Poprvé od vytvoření autonomního Kurdistánu se tak Kurdové pro Spojené státy stali mocným spojencem. 78 Později byly kurdské jednotky dokonce začleněny do oficiálních vojenských struktur autonomního Kurdistánu. Tato spolupráce samozřejmě neměla u turecké veřejnosti podporu a začaly se šířit obavy, že Spojené státy podporují PKK nejen v Iráku, ale i v boji proti Turecku. Pár kilometrů od tureckých hranic se nacházely výcvikové tábory PKK, proti kterým bylo Turecko bezmocné, jelikož Spojené státy Turecko varovaly před jakoukoliv intervencí a PKK 74 Ronald Haly Linden et al.,eds., Turkey and Its Neighbors (London: Lynne Rienner Publishers, 2011), Rubin, Michael, A comedy of errors:american-turkish diplomacy and the Iraq War. Turkish Policy Quarterly. 2005, Vol. 1 Issue 4, Special section s Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s Kurdské ozbrojené milice 78 Michael Gunter, The five stages of american foreign policy towards the kurds, Insight Turkey 13, č. 2 (2011), s

35 26 se tak mohla cítit krytá Washingtonem. Turecká vláda se ještě snažila situace zvrátit, když v následném hlasování schválila nasazení deseti tisíc tureckých vojáků do Iráku, ale tyto síly nebyly nikdy nasazeny, protože Kurdové nestáli o tureckou přítomnost v severním Iráku. Další incident, který ještě více zhoršil americko-turecké vztahy, se odehrál v červenci 2003, když americké síly zatkly speciální jednotky Turecka ve městě Sulejmaníja, v jednom z hlavních měst severního Iráku a obvinily je, že se snažily zabít jednoho z místních kurdských lídrů. Turecko taková obvinění samozřejmě odmítlo a vidělo to jako provokaci a trest Washingtonu za to, že Turecko není ochotno spolupracovat. Po diplomatickém jednání nakonec byli všichni turečtí vojáci propuštěni. 79 Turecký premiér Erdoğan americkou akci odsoudil a turecká veřejnost se proti Spojeným státům definitivně obrátila zády. Na tomto případu lze vidět, jak je Turecko citlivé k bezpečnosti svých obyvatel na iráckém území. Jakákoliv snaha je eliminovat, znamená velkou tureckou odvetu, což je něco, čemu Spojené státy nechtěly rozumět, protože jejich prioritou v Iráku byli iráčtí Kurdové jako jejich spojenci. 6 Důsledky druhé války v Zálivu na kurdskou otázku a americko-turecké vztahy Po svržení Husajna se americká vláda stala okupující silou v Iráku a Prozatímní koaliční správa (CPA) v čele s Paulem Bremerem měla zodpovědnost za uskutečňování amerických programů a politických cílů. 80 Americká vláda financovala obnovu Iráku hnána především strategickými zájmy, aby si upevnila přístup ke zdrojům ropy a zemního plynu v Perském zálivu a Kaspickém moři. Chtěla mít také hlavní slovo v lukrativních zakázkách na obnovu země a doufala, že zliberalizuje iráckou ekonomiku pro zahraniční podnikání. Bushova administrativa věřila, že spřátelený Irák by mohl sloužit jako alternativa k Saudské Arábii pro strategické dodávání ropy, čímž by se oslabily ostatní arabské režimy a Irán. Rekonstrukce Iráku na základě demokratických hodnot vyžadovala, aby se země vzpamatovala a začala ekonomicky růst. Hlavním cílem bylo stabilizovat a zliberalizovat ekonomiku a zavést demokratické praktiky. To vyžadovalo zprivatizovat irácké podniky, modernizovat bagdádskou burzu, reformovat centrální banku, vytvořit novou měnu, změnit 79 Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), 76

36 27 systém daní, podpořit zahraniční investory, aby do Iráku přišli snížením cel. Všechny tyto kroky vedly ke zrušení sankcí proti Iráku, odvolání vnitřního embarga proti kurdskému regionu a odebrání Iráku z amerického seznamu teroristických států. 81 USA se snažily zlepšit situaci v celém Iráku, aby si získaly přízeň místních obyvatel a zaměřovaly se na projekty, které měly rychlý dopad znovu připojení k elektřině, vybudování infrastruktury, poskytování adekvátní zdravotní a vzdělávací péče a ochrany zranitelné populace před povstaleckými skupinami. Kurdský region se v tomto ohledu považoval za relativně rozvinutý a zdroje americké pomoci šly proto jinam. Navzdory omezené finanční pomoci Kurdistánu, využil autonomní Kurdistán situace pro posílení svého vlivu a legitimity v irácké vládě. Na rozdíl od období před rokem 2003 dostaly kurdské strany velký prostor v centrální vládě a jejich členové se stali i ministry. Nejdůležitější událostí pro Kurdy bylo potvrzení jejich autonomie. 82 V rámci ní byly vymezeny kompetence Kurdské regionální vlády a prozatímní ústava zakotvila v Kurdistánu dva úřední jazyky arabštinu a kurdštinu. Nový zákon, ale neumožnil změnu hranic iráckých provincií, takže Kurdové nezískali město Kirkúk pod svou kontrolu. Co se Turecka týče, znamenala americká invaze do Iráku konec klidu zbraní mezi vládou a PKK. V létě 2004 se Kurdská strana pracujících znovu vrátila k teroristickým akcím mířených proti tureckým ozbrojeným složkám. Turecko na to chtělo odpovědět vojenskou akcí v severním Iráku, ale tentokrát zde nebyla jejich přítomnost vítána a Spojené státy zabránily turecké armádě vstoupit na území severního Iráku. Není jasné, zda se jednalo o další americkou odvetu za neposkytnutí podpory americké invazi, nebo o snahu zachovat klid v kurdském regionu, zřejmě to byla kombinace obojího. Turecko kritizovalo Spojené státy za dvojí měřítko v boji proti terorismu, kdy Spojené státy uskuteční invazi na jiném kontinentu, aby zničily al-káidu, ale nechtějí Turecku dovolit, aby se vypořádalo s problémem PKK na jejich hranicích. Turecký prezident Erdoğan na toto konto prohlásil: Nikdo by neměl říkat můj terorista je špatný, tvůj je dobrý! Navzdory tomu, že Spojené státy jsou světovou supervelmocí, byly zasaženy terorismem, a proto by měly nejlépe rozumět, jak se nyní Turecko cítí Denise Natali, The Kurdish quasi-state (Syracuse: Syracuse University Press, 2010), VIZ. příloha č Ali Demirdas, The kurdish question in the context of Turkish-American relations, Midweststern Political Science Association, 2009, s

37 28 7 Závěr Kurdská otázka, PKK i autonomní Kurdistán jsou důležitým faktorem americkotureckých vztahů. Jak jsme se mohli přesvědčit, kurdský faktor zasahoval do politického rozhodování států už od konce 1. světové války a po konci studené války se stal ještě mnohem významnějším. Na základě provedeného výzkumu došla tato práce k závěru, že kurdská otázka výrazně ovlivňovala americko-turecké vztahy v období mezi lety , ale nebyl to hlavní důvod, proč Turecko nepodpořilo americkou invazi do Iráku v roce Byl to samozřejmě jeden z faktorů jejich rozhodování, kdy panovaly obavy, že americká invaze zaprvé posílí PKK a zadruhé, že dojde ke vzniku nezávislého Kurdistánu na území severního Iráku. Rozhodnutí tureckého parlamentu, ale bylo výsledkem i mnoha dalších faktorů, které s kurdskou otázkou nesouvisely. Jedná se zaprvé o slabost vlády AKP, která ačkoliv byla ochotná schválit vstup amerických vojsk na turecké území, nedokázala přesvědčit opozici, aby pro návrh hlasovala. Dalším důvodem byl nedostatečný mandát pro invazi samotnou, kdy Turecko nemělo k invazi žádný reálný důvod a naopak by tím proti sobě mohlo poštvat ostatní arabské národy. Zásadní pro rozhodnutí byly i chyby americké diplomacie, kterých se Spojené státy při jednání s Tureckem dopustily. Americký ministr zahraničí Colin Powell nenavštívil Turecko ani jednou během měsíců, které předcházely tureckému hlasování, zatímco jeho předchůdce z roku 1991 James Baker, navštívil Turecko před jejich hlasováním o podpoře Spojených států během první války v Zálivu čtyřikrát. 84 Americká diplomacie nezvládla tureckému parlamentu vysvětlit argumenty, které by opozici ke kladnému hlasování přesvědčily, což bylo dané i špatně zvolenými lidmi, kteří Spojené státy v Ankaře reprezentovali. Většina z nich neměla dostatečné zkušenosti s tureckou mentalitou a neměli vhodné vyjednávací schopnosti. I přes tento rozdíl s původní hypotézou je nepochybné, že kurdská otázka zásadně ovlivnila americko-turecké vztahy. V práci je podrobně popsána spolupráce zemí během války v Zálivu a jejich vliv na vytvoření autonomního Kurdistánu, který vznikl díky vytvoření safe haven pro irácké uprchlíky. Jedna z kapitol také dokazuje, že jak Spojené státy, tak Turecko se snažily využívat irácký Kurdistán ve svůj prospěch, pro USA znamenal Kurdistán spojence v boji proti režimu Saddáma Husajna, zatímco Turecko využívalo svých diplomatických vztahů s iráckými Kurdy k eliminaci PKK na jejich území. Iráčtí a později i 84 Rubin, Michael, A comedy of errors:american-turkish diplomacy and the Iraq War. Turkish Policy Quarterly. 2005, Vol. 1 Issue 4, Special section s. 1-10

38 29 turečtí Kurdové měli velký vliv na vztahy mezi USA a Tureckem, kdy každá země měla vlastní priority, co se Kurdů týče a na základě toho se politicky rozhodovala. Kurdové zůstaly i po druhé válce v Zálivu významným faktorem na Blízkém východě, se kterými musí mezinárodní vztahy počítat. Žijí totiž v regionu, který už se několik desítek let zmítá ve válkách a není pravděpodobné, že se situace brzy zklidní. 8 Summary Kurdish question, the Kurdistan Workers Party and an autonomous Kurdistan are an important factor in US-Turkish relations. In this thesis, we saw that Kurdish issues were part of a policy making ever since the end of the First World War and became even more important after the end of Cold War. Based on my research this thesis concluded that the Kurdish question significantly influenced US-Turkish relations between the years , but it was not the main reason why Turkey didn t support American invasion of Iraq in Althought the Kurdish questin was behind this decision. They were worried that American invasion would first strenghten PKK and second enable the creation of independent Kurdistan in northern Iraq. The decision of The Grand National Assembly of Turkey was however, the result of many other factors, not just the Kurdish question. First, the failure of AKP government to convince opposition to vote for the entrance of American forces into Turkish territory. Another reason was insufficient support to invade Iraq because Turkey had no reason to do so. A Turkish invasion would have even made Arab populations angry with Turkey. Another factor was the mistake of American diplomacy made while dealing with Turkey. Secretary of State Colin Powell did not visit Turkey even once during the months before the vote, while his predecessor James Baker visited Turkey four times before the vote on Turkish support during the First Gulf War. American diplomacy simply failed to explain to The Grand National Assembly of Turkey why they should support the United States during the invasion to Iraq. Tha fault falling on the people who represented United States in Ankara. Most of them did not have enough experience with Turkish mentality and were not effective negotiators. Even though the original hypothesis concluded that the Kurdish question was the main reason why Turkey voted no, it is obvious that the Kurdish question had a huge impact on

39 30 US-Turkish relations. This thesis describes how the cooperation of Turkey and the US during the First Gulf War led to the creation of autonomous Kurdistan which was created as a safe haven pro Iraqi refugees. One chapter also proves that the United States as well as Turkey tried to use Iraqi Kurdistan to their own advantage. For the United States Kurdistan meant an ally for the fight against Saddam Hussein while Turkey used their diplomatic relations with Kurdistan to eliminate the PKK from their land. Iraqi and later also Turkish Kurds had a big impact on US-Turkish relations because each country used it in their own interests and made the political decisions based on them. The Kurds stayed, even the Second Gulf War, a very important factor in the Middle East which although often overlooked had a huge impact on international relations. They live in a region which was at war for years and it is not likely to be at peace any time soon.

40 31 9 Použitá literatura Knižní publikace CHAROUNTAKI, Marianna. The Kurds and US Foreign Policy: International relations in the Middle East since London a New York: Routledge, NEUMANN, Christoph a Klaus KREISER. Dějiny Turecka. Praha: Lidové noviny, KIRISCI,Keman a Gereth M. WINROW. The Kurdish question and Turkey: an example of a trans-state ethnic conflict. London: Cass, LINDEN, Ronald Haly, Ahmet EVIN, Kemal KIRISCI, Thomas STRAUBHAAR a Natalie TOCCI. Turkey and Its Neighbors: Foreign relations in transition.london: Lynne Rienner Publishers, PONÍŽILOVÁ, Martina. Stručná historie států: Irák. Praha: Libri, NATALI, Denise. The Kurdish quasi-state: development and dependency in post-gulf War Iraq. Syracuse: Syracuse University Press, NOVÁK, Martin. Ropa a krev: americko-irácké války Praha: Epocha, DOGAN, Kutlay. Turkey. Ankara:Ertem Basim, JEŽOVÁ Michaela a Helena BURGROVÁ. Současný Blízký východ: Politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti. Brno: Barrister & Principal, POPE, Nicole a Hugh POPE. Turkey unveiled: A history of modern Turkey. New York: The Overlook Press, YILDIZ, Kerim. The Kurds in Iraq: The Past, Present and Future. London: Pluto Press, 2004

41 32 Články GUNTER, Michael. The Five Stages of American Foreign Policy towards the Kurds. Insight Turkey,Vol 13, No. 2, (2002) DEMIRDAA, Ali. The kurdish question in the context of Turkish-American relations. Midweststern Political Science Association, annual conference 2009, Ankara Papers. The case of the PKK history, ideology, methodology and structure ( ). Vol. 9, No 1, IHLAMUR-Öner a Sona GÜLGER. Turkey s refugee regime stretched to the limit? The case of Iraqi and Syrian refugee flows. Perceptions: Journal of International Affairs, Vol. 18, Issue 3, (Autumm 2013) STONE, N. Turkey in world politics: an emerging multiregional power. International Affairs, 78 1, (jan 2002) WHITCOMB, Darrel. Flying the first mission of Desert Storm. Air Power History, Spring2012, Vol. 59, Issue 1, 4-11 (Spring 2012) RUBIN, Michael. A comedy of errors:american-turkish diplomacy and the Iraq War. Turkish Policy Quarterly, Vol. 1 Issue 4, Special section 1-10 (2005) Ha Çancı a Şen Şevket SERKAN. Turkish dilemma after Operation Desert Storm: an analysis of negative consequences. Innovation: The European Journal of Social Sciences, Vol. 23, Issue 3, (Sep2010) DICLE, Hatip. The abduction of Abdullah Ocalan. Kurdish Life, Issue 29, 1-4 (Winter 99) OLSON, Robert. The Kurdish question in the aftermath of the Gulf War: geopolitical and geostrategic changes in the Middle East. Third World Quarterly, Vol. 13, No. 3, (1992) SHAFER, Greg. Lessons from the U.S.War on Iraq. Humanist, Vol. 63, Issue 4, (Jul/Aug2003)

42 33 ERKMEN, Serhat. Key Factors for Understanding Political Dynamics in Northern Iraq: A Study of Change in the Region. Review of International Law & Politics, Vol. 8 Issue 31, (2012) MARKUS, Aliza. Turkey s Kurds Fight on Alone. The Nation, January 3/10 (1994) Webové stránky oficiální stránky KDP

43 34 Seznam příloh Příloha č. 1: Kurdistán (obrázek) Příloha č. 2: Rozdělení iráckého Kurdistánu mezi KDP a PUK (obrázek) Příloha č. 3: Irácký Kurdistán (obrázek) Přílohy Příloha č. 1: Kurdistán (mapa) Příloha č. 2: Rozdělení iráckého Kurdistánu mezi KDP a PUK (obrázek)

44 Příloha č. 3: Irácký Kurdistán (obrázek) 35