DĚJINY ČAR A KOUZEL KOUZELNICKÉ ŠKOLY

Transkript

1 DĚJINY ČAR A KOUZEL KOUZELNICKÉ ŠKOLY Bathilda Bagshotová

2 Obsah Úvod... 2 Castelobruxo... 3 Bradavice... 3 Historie... 3 Bradavické koleje... 5 Havraspár... 5 Mrzimor... 6 Nebelvír... 7 Zmijozel... 8 Český Institut Bradavické školy čar a kouzel... 9 Koločary... 9 Irské začátky... 9 Rohatý had Webster a Chadwick Bootovi Chlapci Bootovi a James Steward Čtyři koleje Sen Založení koločarské školy Gormlaithina pomsta Zmijozelův odkaz Rozkvět školy Koločary dnes Krásnohůlky Kruval Mahoutokoro Uagadou... 19

3 Úvod Počet zemí, které mají svou vlastní školu čar a kouzel je úplně nepatrný v porovnání s těmi, které ji nemají. Je to tím, že kouzlící populace ve většině zemí volí raději možnost domácího vyučování, a někdy také tím, že kouzelnická komunita dané země je malá a jednotlivé rodiny jsou od sebe příliš vzdáleny, takže se jako úspornější prostředek výuky mladých čarodějů a čarodějek začaly používat korespondenční kurzy. Dlouhodobě etablovaných a prestižních kouzelnických škol je na celém světě jedenáct a každá z nich je registrovaná u Mezinárodního sdružení kouzelníků, organizace, která mimo jiné dohlíží na dodržování Mezinárodního zákoníku o utajování kouzel, jenž byl přijat roku Menší a méně kvalitně vedené instituce se objeví a zase zaniknou, je obtížné je sledovat, a zřídkakdy jsou registrovány u příslušného ministerstva (v tom případě nelze ručit za úroveň vzdělání, které nabízejí). Každý, kdo chce vědět, zda se v jeho regionu vyskytuje prověřená kouzelnická škola, by měl poslat soví poštou dotaz na školský odbor Mezinárodní konfederace čarodějů. Přesná lokace každé z následujících škol je přísně střeženým tajemstvím. Školy se nebojí jen perzekuce ze strany mudlů. Je smutným faktem, že v různých obdobích jejich dlouhé historie se musely všechny tyto instituce potýkat s následky kouzelnických válek a s nepřátelským postojem jak zahraničních, tak domácích kouzelnických komunit (není to jenom Británie, kde se výchova mladých stala předmětem ministerského nátlaku a vměšování). Obecně se stalo pravidlem, že školy čar a kouzel bývají situovány do hornatých oblastí ve vnitrozemí (i když jsou i pozoruhodné výjimky, jak uvidíte), protože takové terény jsou pro mudly špatně dostupné a lépe se brání před černokněžníky.

4 Castelobruxo Brazilskou školu čar a kouzel, kterou navštěvují studenti ze všech koutů Jižní Ameriky, byste mohli najít schovanou hluboko v deštném pralese. Pohádkový hrad se těm několika málo mudlům, kteří ho objeví, jeví pouze jako ruina (což je stejný trik, jaký používají v Bradavicích; názory se rozcházejí v tom, kdo odkoukal ten nápad od koho). Castelobruxo má podobu impozantní čtvercové budovy ze zlatavého kamene a často bývá přirovnáván k chrámu. Stavení i přilehlé pozemky ochraňují malá, chlupatá stvoření, kterým se říká caipora. Tyto přízračné bytosti, vyznačující se svou výjimečnou zlomyslností a lstivostí, bdí pod pláštěm noci nad studenty a ostatními stvořeními obývajícími prales. Při výměnném pobytu v Bradavicích bývalou ředitelku Beneditu Duorado velmi rozesmál ředitel Armando Dippet, když si stěžoval na strašidlo Protivu. Její nabídka poskytnutí několika caipor do Zapovězeného lesa abyste viděli, co to znamená mít skutečné potíže byla odmítnuta. Castelobruxští studenti nosí zářivě zelené hábity a vynikají v bylinkářství a magizoologii. Škola nabízí velmi populární výměnné programy pro evropské studenty, kteří se chtějí zabývat kouzelnickou faunou a florou Jižní Ameriky. Castelobruxo vychovalo mnoho slavných kouzelníků a čarodějek, mezi něž patří i jeden z nejznámějších mistrů lektvarů, Libatius Brutnák (mimo jiné autor učebnice Lektvary pro pokročilé, Asijských antidotů a praktické knížky Udělejte si slavnost v láhvi!). Castelobruxo vystudoval i João Coelho, kapitán světově známého famfrpálového družstva Tarapotských toreadorů. Bradavice Škola čar a kouzel v Bradavicích, zkráceně Bradavice je kouzelnická škola nacházející se v Británii. Škola byla před více než tisíci lety založena čtyřmi největšími čarodějkami a čaroději té doby Godrikem Nebelvírem, Helgou z Mrzimoru, Rowenou z Havraspáru a Salazarem Zmijozelem. Podle nich byly pojmenovány čtyři koleje Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Heslem školy je Draco dormiens nunquam titillandus Nikdy nelechtej spícího draka. Škola je rozlehlá, stojí na skále nad jezerem někde ve Skotské vysočině. Mudlům se díky kouzlu jeví jako zřícenina a bojí se tam chodit. Studenti se do školy dostanou vlakem, který odjede 1. září z londýnského nádraží King's Cross vždy v jedenáct hodin z nástupiště 9 a 3/4. Žáci jsou do kolejí zařazováni první večer před Slavnostní hostinou hned po příjezdu. Zástupce/zástupkyně ředitele vyvolává postupně jména nových žáků, vyvolaný si vždy sedne na stoličku a na hlavu je mu položen Moudrý klobouk, který rozhodne, do jaké koleje žák patří. Zařazování probíhá ve Velké síni, obrovské místnosti s kouzelným stropem, který odráží venkovní počasí. Ve Velké síni jsou čtyři dlouhé stoly pro jednotlivé koleje (zprava Nebelvír, Mrzimor, Havraspár, Zmijozel) a jeden stůl pro profesory, zaměstnance školy či příležitostné hosty. Síň slouží pro zahájení školního roku, k hostinám, slavnostem, skládání zkoušek NKÚ a OVCE a pro hodiny přemisťování. Do Bradavic ani školních pozemků, jak je známo, se nelze přemístit. Zvláštností je, že to však v soboty v dobách kurzů přemisťování na několik hodin pro Velkou síň neplatí. Historie Historie školy se začíná psát na začátku 11. století, kdy mladí čarodějové studovali u čarodějů starších (a nutno poznamenat, že to zpravidla neměli lehké, jelikož tři sta let starý čaroděj je obvykle velice rozmarná a při tom velmi sklerotická osoba) a kouzelníci byli stále ještě vyhledáváni pro své schopnosti a ne jako palivo pro táboráky inkvizitorů. Tehdy se kdesi na území nynějšího Spojeného království, přesněji kdesi ve Skotsku, sešli čtyři přední kouzelníci své doby - Godric Nebelvír, Salazar Zmijozel, Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru. Věděli, že není dostatek dorostu a řemeslo

5 upadá, jelikož v té době už (hlavně ve městech) není o kouzla takový zájem a vzdělávání u starých čarodějů není na dostatečné úrovni, takže většinu byť nadějných studentů odradí už v prvních několika měsících. Ze setkání vzešel nápad postavit kouzelnickou školu. Kouzelnická škola však musí být dobře chráněna před zraky mudlů, před jejich projevy nenávisti, které byly, a stále jsou kouzelníkům cizí a konečně i před černými mágy. Pro účel stavby školy se výtečně hodilo právě místo setkání. Byla to rozsáhlá planina, která by pobrala dobře tři hrady, navíc ze dvou stran chráněná lesem, ze třetí pak jezerem. Čtvrtá strana byla otevřená do vřesoviště, směrem k obci Prasinky. Během asi dvou let (ve středověkých análech se nedochoval přesný údaj) na této planině Čtyři čarodějové postavili hrad tak velký, který do té doby žádný mudla nepostavil. Bradavice, tak hrad nazvali, byly vybaveny mnohými kouzly, která neumožňovala vstup mudlům, ale ani přemísťování za pomoci kouzel na celých školních pozemcích. Celý hrad byl protkán tajnými chodbami a místnostmi, falešnými dveřmi, místnostmi, které dle určitého vzorce měnily svou polohu (dle lunárního cyklu, během týdne apod.) a dalšími věcmi, které zpestřovaly každodenní život studentů Tajemných umění. Škola byla dostavěna a Čtyři čarodějové chodili po celém ostrovním království a vybírali vhodné kandidáty čarodějných umění, totiž chlapce a dívky s kouzelnickým nadáním a odváděli je na hrad. Každý z nich měl svůj okruh studentů, (kolej, která se i po jeho smrti jmenovala po něm: Nebelvír, Mrzimor, Havraspár, Zmijozel) který postupně zasvěcoval do tajů kouzelnické nauky. Po několika letech však mezi zakladateli vznikly rozpory, zejména v otázce přijímání studentů mudlovského původu a vleklé spory vyústily v odchod Salazara Zmijozela ze školy. Tento odchod byl, dle dobových zkazek poměrně dramatický, Zmijozel údajně prohlásil, že jednou přijde jeho dědic a vyčistí Bradavice od mudlů. Od té doby se mezi studenty začalo tradovat, že Zmijozel kdesi postavil jakousi tajnou místnost, tzv. Tajemnou komnatu, ve které čeká jakýsi bájný netvor, kterého Zmijozelův dědic použije k likvidaci studentů mudlovského původu, až přijde čas. V průběhu staletí se ale nic nedělo. V Evropě ještě za života Čtyř vzniklo několik nových kouzelnických škol, takže mohl vzniknout později tak věhlasný Turnaj tří škol, nebo též Turnaj tří kouzelníků. Když se život Godrica Nebelvíra i jeho kolegů chýlil ke konci a výuku studentů převzali jejich nástupci, nastala potíž, jak vybírat studenty hodné prestižního studia v Bradavicích. Problém vyřešil Nebelvír. Očaroval svůj špičatý kouzelnický klobouk, zafixoval do něj přednosti, kterých si jejich zakladatelé nejvíce cenili. Tento klobouk je v Bradavicích uchováván dodnes a do dnešní doby zařazuje studenty do čtyř bradavických kolejí. Moudrý klobouk je jeden z nejchytřejších kouzelných předmětů, se kterými se čarodějky a kouzelníci kdy setkali. Doslova v sobě nese moudrost čtyř zakladatelů, dokáže mluvit (pomocí trhliny nad krempou) a ovládá umění nitrozpytu, které mu umožňuje nahlédnout do studentovy hlavy a odhalit jeho schopnosti nebo náladu. Může dokonce odpovídat na myšlenky svého nositele. Moudrý klobouk je proslulý svou neochotou přiznat, že v zařazování studenta udělal chybu. I v případech, kdy se Zmijozelští chovají nesobecky a obětavě, kdy Havraspárští propadnou u zkoušek, kdy se Mrzimorští ukáží jako lenoši, kteří mají přesto dobré známky, nebo kdy Nebelvírští projeví zbabělost, nedá Klobouk na své původní rozhodnutí dopustit. Pravdou však je, že se po celá staletí jeho služby objevilo takových selhání jen velmi málo. Čtyři zemřeli, ale Bradavice žily dál. Bez úhony přežily velké pronásledování čarodějnic ve 14. století, nehnul s nimi ani postupný úpadek čar a kouzel v důsledku jejich vědeckého vyvracení v dalších stoletích. Problémy nastaly až za ředitele Dippeta, když ke studiu nastoupil mladý Tom Raddle. Asi v šestém jeho studijním roce se totiž začaly objevovat případy napadení studentů mudlovského původu. Student byl obvykle nalezen zkamenělý na chodbě. Když byla jedna studentka za nepochopitelných okolností zavražděna na záchodě, začalo Ministerstvo kouzel společně s vedením

6 školy intenzivně pátrat po viníkovi. Vina byla nakonec připsána studentu třetího ročníku, Rubeusi Hagridovi, který byl okamžitě vyloučen ze školy. Tyto události lze datovat do 50. let 20. století. Znovu se případy stejného napadení objevily asi čtyřicet let nato, hned na začátku školního roku 1992 / Tehdy, ke konci školního roku netvor z Komnaty unesl jednu studentku (Ginny Weasleyovou) přímo do svého sídla a téhož dne večer byl zahuben Harry Potterem za asistence ochočeného fénixe Fawkese. Tehdy se ukázalo, že Komnatu otevírala sama unesená Ginny Weasleyová, kterou ovládal Raddle, který před čtyřiceti lety začaroval část svého já do svého deníku, a to z něj nyní vystoupilo. Bradavické koleje Jak už bylo napsáno, v Bradavické škole čar a kouzel jsou čtyři koleje pojmenované podle Čtyř zakladatelů. Každá kolej má vlastní společenskou místnost, barvy, podle kterých se odvíjí i uniforma studenta a charakterní vlastnosti. Složitost či naopak jednoduchost principu vstupu do společenských místností by mohla dát velmi hrubou představu o způsobu uvažování každé koleje: Mrzimor má neměnný vchod a vyžaduje rytmické ťukání, Zmijozel a Nebelvír vyzývají narušitele přibližně stejně: první má obtížně odhalitelný vstup a měnící se heslo, druhý jej chrání strážcem a měnícími se hesly. Aby si Haraspárští zachovali pověst koleje s nejbystřejšími hlavami v Bradavicích, dveře do jejich společenské místnosti udělí novou intelektuální nebo filozofickou hádanku pokaždé, když člověk zaklepe. Havraspár Havraspár byl založen Rowe nou z Havraspáru. Kolejními barvami jsou modrá a bronzová, erbovním zvířetem je orel. Ředitelem koleje je Filius Kratiknot, který je zároveň profesorem kouzelných formulí. Kolejním duchem je Šedá dáma, což je dcera Roweny z Havraspáru, vlastním jménem Helena z Havraspáru. Památkou po Roweně je diadém, (který ukradla Helena své matce) ze kterého udělal lord Voldemort svůj viteál. Později byl ale diadém zničen zložárem a s ním zanikla i další část Voldemortovy duše. Rowena z Havraspáru byla dle Moudrého klobouku zrozená v lůně hor, což by snad mohlo odpovídat Skotsku a byla obdařena mimořádnou inteligencí a neuvěřitelnou kreativitou, mimo jiné vymyslela pohyblivé bradavické schodiště.

7 Havraspár je jednoznačě nejchytřejší, nejpodivnější a nejzajímavější kolej v Bradavicích. Ve znaku má orla, který vyletí tam, kam ostatní nevyšplhají; barvy jsou modrá a bronzová a společenská místnost se nachází na samém vrcholu Havraspárské věže za dveřmi s očarovaným klepadlem. Z klenutých oken zasazených do stěn kruhové společenské místnosti shlížejí havraspárští studenti dolů na školní pozemky: na jezero, Zapovězený les, famfrpálové hřiště a záhony na bylinkářství. Žádná jiná kolej nemá tak úchvatný výhled. Ložnice jsou v postranních vížkách hlavní věže; pokrývky na postelích s nebesy jsou potažené hedvábím v barvě modré oblohy a zvuk větru svištícího kolem oken je velmi uvolňující. Havraspár je kolej těch nejchytřejších čarodějek a kouzelníků. Jeho zakladatelka Rowena Havraspárská si cenila vědomostí nade vše ostatní. Na rozdíl od ostatních kolejí, které mají přístup do společenských místností utajený, Havraspár svůj vchod do té své skrývat nepotřebuje. Její vstupní dveře leží na vrcholku dlouhého točitého schodiště. Místo kliky mají kouzelné klepadlo ve tvaru orla. Když na dveře student zaklepe, položí klepadlo otázku a pokud ji správně zodpoví, dovolí mu projít dál. Tahle jednoduchá překážka nepustila dovnitř nikoho kromě Havraspárských už téměř tisíc let. Není nijak neobvyklé narazit před vchodem do společenské místnosti hlouček dvaceti lidí, kteří se snaží společně rozlousknout poslední otázku. Další skvělá vlastnost Havraspárských je jejich osobitost někdo by dokonce řekl až výstřednost. Ale géniové často nejdou s davem. Havraspárská kolej má vskutku zářnou historii. Většina těch nejvýznamnějších kouzelnických vynálezců a novátorů studovala právě v Havraspáru, včetně Perpetuy Fancourtové, která sestrojila lunoskop, Laverne z Montmorency, významné průkopnice v oblasti lektvarů lásky, a Ignácie Wildsmithové, vynálezkyně letaxového prášku. Jedním z proslulých havraspárských ministrů kouzel byla Millicent Bagnoldová, která byla u moci v tu noc, kdy Harry Potter přežil smrtící kletbu Pána zla, a která obhajovala kouzelnické radovánky propuknuvší po celé Británii slovy Uplatňuji naše nezadatelné právo k oslavování. Do této koleje patřil také ministr Lorcan McLaird, což byl opravdu neobyčejně nadaný kouzelník, jen nejraději komunikoval pouštěním obláčků kouře z konce své hůlky. Z Havraspáru opravdu vycházejí podivíni. Tato kolej také dala kouzelnickému světu Urica Podivného, který používal medúzu jako klobouk. Dodnes je terčem mnoha kouzelnických vtípků. Mrzimor Mrzimor byl založen Helgou z Mrzimoru. Kolejními barvami jsou žlutá a černá. Erbovním zvířetem je jezevec. Kolejním duchem je Tlustý mnich. Ředitelkou koleje je profesorka Pomona Prýtová, která je zároveň profesorkou bylinkářství. Mrzimor se jmenuje podle své zakladatelky Helgy z Mrzimoru, která bývala jednou z největších čarodějek. Dědictvím po Helze byl pohár, kterého se ovšem zmocnil Voldemort, a udělal z něj viteál. Mrzimor - nejpřátelštější, nejslušnější a nejhouževnatější kolej ze všech. Ve znaku má jezevce, zvíře, které lidé často podceňují, protože je klidné a tiché, pokud na ně nikdo neútočí. Jakmile je však vyprovokováno, dokáže bojovat s tvory mnohem většími, než je samo, například s vlky. Erbovní barvy jsou žlutá a černá a společenskou místnost se nachází v prvním podzemním patře, v téže chodbě jako kuchyně. Když projdeme kolem zátiší, které do ní tvoří vstup, narazíme na hromadu velkých sudů skrytých ve stinné prohlubni na pravé straně chodby. Druhý sud odspodu, prostřední v druhé řadě, se otevře, pokud je na něj zaklepáno v rytmu: Helga Mrzimorská. Zaklepání na špatný sud nebo špatný počet klepnutí spustí obranný systém (který má Mrzimor jako jediný), sloužící k odpuzení ne-mrzimorských jedno z vík odletí a zmáčí vetřelce octem. Za posledních více než tisíc let neviděl Mrzimorskou společenskou místnost ani ložnice nikdo cizí. Stejně jako jezevci mrzimorští ví, jak se nejlépe schovat a jak se bránit.

8 Jakmile se sud otevře, stačí se protáhnout dovnitř a pokračovat úzkou chodbičkou, dokud se nevynoříte v té nejútulnější společenské místnosti ze všech. Je kruhová, laděná do zemitých barev a s nízkým stropem, vždy vypadá prozářená sluncem a z jejích kruhových oken je vidět na ševelící trávu a pampelišky. V místnosti je mnoho předmětů z leštěné mědi a velké množství rostlin, které buď visí od stropu, nebo stojí na okenních římsách. Ředitelka koleje, profesorka Pomona Prýtová, vyučuje bylinkářství a zdobí pokoj těmi nejpozoruhodnějšími exempláři (některé z nich dokonce tančí a mluví). Všude jsou neobyčejně silně vycpaná křesla potažena černě a žlutě a do ložnic se vstupuje kruhovými dveřmi ve stěnách místnosti. Měděné lampy vrhají příjemně teplé světlo na postele s nebesy, na kterých leží přikrývky sešité z různobarevných kousků, a na stěnách visí ohřívače, pro případ, že by studentům byla zima na nohy. Je tu několik věcí, které byste měli o mrzimorské koleji vědět. V první řadě se pojďme vypořádat s věčným mýtem, jenž o ní koluje, a to sice, že Mrzimorští jsou ze všech nejméně chytří. CHYBA. Mrzimor je zcela jistě tou nejméně vychloubačnou kolejí, ale vzešlo z ní stejné množství skvělých čarodějek a kouzelníků, jako z kterékoli jiné. Chcete důkaz? Najděte si něco o Groganu Stumpovi, jednom z nejproslulejších ministrů kouzel všech dob. Byl z Mrzimoru stejně jako úspěšní ministři Artemesia Lufkinová a Dugald McPhail. Nezapomínejme na Mloka Scamandera, světově uznávaného odborníka na kouzelné tvory, Bridget Wenlockovou, slavnou expertku na věštění z čísel ze třináctého století, která jako první odhalila magické vlastnosti čísla sedm, a Hengista Zálesáka, který založil čistě kouzelnickou vesnici Prasinky, která leží blízko bradavické školy. Ti všichni byli Mrzimorští. Mrzimorští jsou spolehliví a poctiví. Nevedou sice silácké řečí, ale do cesty se jim stavte jen na vlastní nebezpečí, stejně jako jejich erbovní zvíře, jezevec, budou totiž chránit sami sebe a své přátele i rodiny před každým, kdo se pokusí je ohrozit. Nikdo jim strach nenažene. Nebelvír Nebelvír byl založen Godrikem Nebelvírem, který pocházel z vesnice, která po něm byla pojmenována a nese název Godrikův důl. Kolejními barvami Nebelvíru jsou červená a zlatá. Erbovním zvířetem je lev. Kolejním duchem je Sir Nicholas de Mimsy-Porpington, známější pod jménem Skoro bezhlavý Nick. Ředitelkou koleje je Minerva McGonagallová, která je nynější ředitelkou Bradavic a profesorkou přeměňování. Společenská místnost Nebelvíru se nachází v severní věži v sedmém patře. Vstup střeží portrét Buclaté dámy a heslo, které se mění. Nebelvírská společenská místnost je malá a útulná díky krbu uprostřed a točitými schody po stranách. Jedny vedou do chlapeckých ložnic a druhé, opatřené kouzlem, které umožňují vstup pouze dívkám do jejich ložnic. Památkou na Godrika Nebelvíra je meč posetý rubíny, který vyrobili skřeti, a který se zjeví a podaří vytáhnout z pochvy klobouku jen tomu, kdo patří do Nebelvíru a jen tehdy, potřebuje-li ho a prokázal-li hrdinství a odvahu. Díky tomu, že ho vyrobili skřeti, je unikátní zejména tím, že odolává všemu, co by mu mohlo ublížit nebo ho poškodit a nasává do sebe vše, co ho posilňuje. Je uložen v ředitelově pracovně a je to jediný předmět po zakladatelích Bradavic, ze kterého se nestal viteál. Godrikův meč byl vykován před tisíci lety skřety, nejlepšími kováři magického světa, a je tudíž sám očarován. Je vytepán z ryzího stříbra a ozdoben rubíny, kameny, které počítají v bradavických přesýpacích hodinách body Nebelvírské koleje. Jméno Godrika Nebelvíra je vytepáno pod rukojetí meče. Podle Godrikova návrhu byl meč vyroben Ragnukem prvním, nejlepším skřetím stříbrotepcem, a tedy králem (ve skřetí kultuře vladař pracuje stejným dílem jako ostatní, jen zručněji). Po jeho dokončení se Ragnukovi vlastní dílo tak zalíbilo, že se rozhodl předstírat, že mu Nebelvír meč ukradl a poslal za

9 ním své posluhovače, aby meč ukradli zpět. Nebelvír se bránil svou hůlkou, ale útočníky nezabil. Místo toho je očarované poslal zpět ke králi s výhružkou, že pokud se ještě někdy pokusí ho znovu okrást, pozvedne meč proti nim všem. Skřetí král vzal tuto hrozbu vážně a nechal Godrikovi to, co mu právem patřilo, avšak zůstal zatrpklým až do své smrti. Tento příběh je zdrojem nepravdivé legendy o Nebelvírově krádeži, která přetrvává v některých částech skřetího společenstva dodnes. Otázka, k čemu Nebelvír potřeboval meč je kladena často, zodpověditelná je však poměrně snadno: v dobách před mezinárodním zákonem o utajování, kdy se kouzelníci běžně stýkávali s mudly, používávali meče na svoji obranu stejně často jako hůlky. Použití hůlky proti mudlovskému meči bylo rozhodně považováno za nesportovní (což ovšem neznamená, že se to nikdy nestalo). Mnoho nadaných kouzelníků bylo také uznávanými duelanty v klasickém slova smyslu, Nebelvíra nevyjímaje. Nebelvír vychovává hrdiny. Nade vše si cení věrnosti, statečnosti a rytířskosti. Nebelvír odevždy vychovává vůdčí osobnosti, jako jsou Albus Brumbál a Harry Potter. Zmijozel Zmijozel byl založen Salazarem Zmijozelem. Salazar chtěl, aby se žáci vybírali jen z čistokrevných kouzelnických rodin, což vedlo k rozkolu mezi ním a ostatními třemi zakladateli. Nakonec Bradavice opustil, zanechal však po sobě památku v podobě Tajemné komnaty, kterou střežil Bazilišek a kterou směl v budoucnu otevřít jen jeho dědic. Kolejními barvami Zmijozelu jsou zelená a stříbrná. Erbovním zvířetem je had. Kolejním duchem je Krvavý baron. Ředitelem zmijozelské koleje byl v letech Severus Snape, po něm převzal ředitelské místo Horácio Křiklan, který byl ředitelem koleje již jednou, než odešel v roce 1981 na odpočinek. Vlastnostmi, které je spojují, jsou ctižádost a nebýt dobrý, když z toho neplyne zisk. Všichni žáci Zmijozelu by měli být alespoň z jedné strany potomky čistokrevných kouzelnických rodin, avšak toto pravidlo není často dodržováno. Zmijozel má ve znaku hada, nejmoudřejší ze všech zvířat, barvy jsou smaragdově zelená a stříbrná a společenská místnost se rozléhá za skrytým vstupem dole v podzemí. Heslo ke společenské místnosti se mění každých čtrnáct dní. Žádný nezasvěcenec do ní nevstoupil už více než sedm století. Její okna vyhlížejí do hlubin Bradavického jezera. Mnohdy je z nich vidět prosvištět kolem olbřímí oliheň a někdy i mnohem zajímavější stvoření. Místnost obklopuje aura tajemné, ztroskotané lodi. Studenti spí ve starodávných sloupkových postelích se zelenými hedvábnými závěsy a stříbrně zdobenými přehozy. Zdi jsou pokryty středověkými tapiseriemi, zobrazující dobrodružství slavných Zmijozelských a ze stropu visí stříbrné lucerny. Při usínání poslouchají šplíchání jezerní vody na okna, což je prý velmi uklidňující. Určitě jste zaslechli fámy o Zmijozelské koleji že všichni praktikují černou magii. Ne, že by na černokněžnících neměl Zmijozel svůj podíl, ale to mají ostatně všechny koleje jen to neradi uznávají. Rozhodně se jedná o nejchladnější a nejostřejší kolej v téhle škole! Hrají, aby vyhráli, protože se starají o čest a tradice Zmijozelu. Rovněž si získávají respekt od spolužáků. Trocha toho respektu může být podbarvena strachem. Ale nejsou špatní lidé, jsme jako jejich symbol, had: elegantní, silní a často nepochopení. Salazar Zmijozel hledal ve svých vybraných studentech semínka Velikosti. Každý zmijozelský student má v sobě potenciál být Velký v pravém slova smyslu. Ke slavným absolventům Zmijozelu patří Tom Raddle spíše známy jako Lord Voldemort, Belatrix Lestrangeová, známá smrtijedka, ale také Merlin chodil do Zmijozelu! Ano, TEN Merlin, nejslavnější kouzelník všech dob!

10 Český Institut Bradavické školy čar a kouzel V roce 2014 vzniká v České republice Bradavický Institut, který je vedený pod záštitou Bradavické školy čar a kouzel ve Velké Británii. České děti s kouzelnickým nadáním do té doby museli studovat právě v Británii a Polsku nebo v Německu, kde se ovšem nenachází žádná registrovaná škola. Názvy kolejí a uniformy má škola převzaté od své mateřské školy, avšak všechny náležitosti si spravují odděleně. Ačkoliv škola není registrovaná u Mezinárodního sdružení kouzelníků, ale pouze u Organizace škol magie v Evropě (OŠME), jedná se o kvalitně vedenou školu, což dokazuje řád Zlatého fénixe za rozvíjení kouzelnické gramotnosti, který obdržela již po dvou měsících fungování. O založení této školy se nejvíce zasloužil prof. Patrik Votoček, který již od roku 2013 vedl první českou skupinu zaměřenou na výuku kouzelníků SRK (Sdružení rozvíjejících se kouzelníků). Bradavický institut spolu s ním založily prof. Karla Jirásková, prof. Eva Coufalová, prof. Aneta Humlová a prof. Magdaléna Bínová. Škola byla několikrát napadena skupinou černokněžníků a jejich stoupenců, kteří se nazývají Mortifagos, kvůli vydání Portugalské vyhlášky, která zajišťuje vetší bezpečnost studentů na Evropských školách a hlavně zakazuje používání tělesných trestů na studentech a praktickou výuku černé magie. Ředitel školy Černé magie v Portugalsku Paulo de Siero, který v OŠME zastupuje Portugalsko, vystoupil jako jediný při hlasování proti této vyhlášce. Po schválení vyhlášky slíbil pomstu a postupně zničil školy ve Španělsku, Francii, Itálii, Německu, Polsku a Norsku. V průběhu jeho ničivého řádění došlo i na Bradavický Institut, naštěstí se při obou útocích podařilo studenty ubránit, při prvním útoku však došlo ke zničení budovy a škola se musela přesunout na jiné místo. Škola se nyní nachází v Červeném Hrádku u Sedlčan. Koločary Tato velká severoamerická škola kouzel byla založena v sedmnáctém století. Stojí na nejvyšším vrcholku Mount Greylock, skryta před zraky nekouzlící veřejnosti širokou škálou mocných kouzel, která se lidem jeví jako věnec mlžných mraků. Irské začátky Isolt Sayre se narodila kolem roku 1603 a své nejranější dětství strávila v údolí Coomloughra v irském hrabství Kerry. Byla potomkem dvou čistokrevných kouzelnických rodů. Její otec, William Sayre, byl přímým potomkem slavné irské čarodějnice Morgany, která na sebe jako zvěromág brala podobu vrány. William dal své dceři přezdívku Morgana, protože už jako malá projevovala náklonnost ke všemu, co bylo součástí přírody. Její rané dětství bylo idylické. Měla milující rodiče, kteří ve skrytosti pomáhali i mudlovským sousedům a připravovali kouzelné medicíny nejen pro lidi ale i pro dobytek. Když bylo Isolt pět let, došlo k útoku na její domov a oba její rodiče zahynuli. Isolt před ohněm zachránila Gormlaith Gauntová, sestra její matky, jež se do té doby rodiny stranila. Ta Isolt odvedla do sousedního údolí Coomcallee nebo také Ježibabí soutěsky a tam ji vychovávala. Jak Isolt rostla, postupně si začala uvědomovat, že její zachránkyně je ve skutečnosti jejím únoscem a vrahem jejích rodičů. Labilní a krutá Gormlaith byla fanatickou zastánkyní čisté krve a věřila, že vstřícnost její sestry vůči mudlovským sousedům uvede její dceru do nebezpečí nečistého sňatku s nečarodějem. Věřila, že jedině uloupením dítěte tomu může zabránit a uvede Isolt na správnou

11 cestu. Chtěla ji vychovat v přesvědčení, že jako potomek Morgany a Salazara Zmijozela se smí přátelit jen s čistokrevnými. Sama sebe postavila Gormlaith do role vzorového modelu, o jakém se domnívala, že Isolt potřebuje, a nutila ji dívat se, když sesílala kletby a čáry na všechno živé, co se dostalo příliš blízko k jejímu domku. Lidé se brzy naučili tomu místu vyhýbat. Kdysi se Isolda s vesničany přátelila, nyní však po ní místní chlapci házeli kamením, když si hrála na zahradě. To byl od té chvíle její jediný kontakt s lidmi s vesnice. Když Isolt dostala dopis z Bradavic, Gormlaith ji odmítla do školy pustit s tím, že se naučí víc doma, než v té nebezpečně rovnostářské instituci, plné mudlovských šmejdů. Avšak sama Gormlaith Bradavice navštěvovala a hodně toho Isolt o škole řekla, i když se především snažila školu očernit a ostouzet a lamentovala nad tím, že původní záměr Zmijozela udržet čistotu kouzelnictva se nepodařilo naplnit. Ale její neteř, izolovaná a týraná svou napůl šílenou tetou, viděla Bradavice jako ráj a většinu svého dospívání strávila tím, že o nich snila. Dvanáct let si Gormlaith zajišťovala Isoltinu spolupráci a odloučenost prostřednictvím mocné černé magie. Nakonec mladá žena získala dostatečnou sílu a odvahu k útěku a ukradla tetinu hůlku. Sama totiž nikdy žádnou mít nesměla. Jediná další věc, kterou si vzala s sebou, byla zlatá brož ve tvaru gordického uzlu, která kdysi patřila její matce. Pak opustila zemi. Ze strachu před Gormlaithinou odplatou a jejími pověstnými stopařskými schopnostmi se nejprve přestěhovala do Anglie, ale Gormlaith jí byla zanedlouho v patách. Proto se Isolt rozhodla, že se skryje tak, aby ji její adoptivní matka už nikdy nenašla. Ostříhala si vlasy a v přestrojení za mudlovského chlapce jménem Elias Story (Eliáš Příběh) se na palubě lodi Mayflower roku 1620 přeplavila do Nového světa. Isolt přijela do Ameriky společně s prvními mudlovskými osadníky (mudlové jsou v americké kouzelnické komunitě označováni slovem nečar, což je zkratka z nečaroděj). Hned po příjezdu zmizela v okolitých horách a své někdejší spolucestující zanechala v přesvědčení, že Elias Story zemřel jako mnoho dalších během následující kruté zimy. Isolt opustila novou kolonii jednak proto, že se stále ještě obávala toho, že by ji i na novém kontinentě Gormlaith mohla vystopovat, a jednak také proto, že během své cesty na palubě Mayflower došla k závěru, že je velmi nepravděpodobné, aby si čarodějnice získala přátele mezi puritány. Byla teď úplně sama v divoké, neznámé zemi, a pokud jí bylo známo, byla zde jedinou čarodějnicí na stovky, možná tisíce mil. Omezené vzdělání, které jí Gormlaith poskytla, nezahrnovalo žádné informace o indiánských čarodějích. Ale po několikatýdenní samotě v horách se setkala se dvěma kouzelnými tvory, o jejichž existenci do té doby také neměla ani potuchy. Zaschoval je noční, v lese žijící přízrak, který se živí humanoidními tvory. Jak již jeho jméno napovídá, dokáže své tělo vytvarovat tak, aby se mohl skrýt téměř za jakoukoli věcí, a tak se dokonale schová jak před lovci, tak před svými oběťmi. Nečarové mají určité tušení o jeho existenci, ale s jeho silou nemohou soupeřit. Šanci přežít jeho útok má pouze čarodějka nebo čaroděj. Paskřet je také původní americký tvor: je malý, má šedou tvář a dlouhé uši, a je vzdáleně příbuzný s evropskými skřety. Je naprosto nezávislý, lstivý a nemá příliš v lásce lidi, ať už kouzlící, nebo obyčejné. Vládne svými vlastními mocnými kouzly. K lovu používá smrtelně jedovaté šípy a rád na lidi chystá různé fígle. Tito dva tvorové se setkali v lesích. Zaschoval, neobvykle veliký a silný, chytil mladého a nezkušeného paskřeta a právě se jej chystal roztrhat, když Isolt seslala kletbu, která jej zahnala na útěk. Nevěděla,

12 že i paskřet je lidem zvlášť nebezpečný, a tak jej zvedla, odnesla do svého provizorního přístřešku a starala se o něj, dokud se neuzdravil. Poté paskřet prohlásil, že nyní je zavázán sloužit jí tak dlouho, dokud nebude mít příležitost jí tento dluh splatit. Považoval však za velké ponížení, že něco dluží mladé čarodějce, která je takový blázen, že cestuje neznámou zemí, kde ji kdykoli mohou napadnout zaschovalové a paskřeti, a tak musela Isolt celé dny poslouchat jeho brblání, zatímco se ploužil za ní jako stín. Navzdory paskřetově nevděčnosti jej Isolt považovala za zábavného a byla ráda, že jí dělá společnost. Během času se mezi nimi vytvořilo přátelství, téměř ojedinělé v dějinách lidí i paskřetů. Věrný zákonům svého lidu jí odmítl říct své jméno, a tak mu Isolt říkala William po svém otci. Rohatý had William začal Isolt seznamovat s kouzelnými tvory, které sám znal. Podnikali spolu výpravy, při nichž pozorovali, jak loví žabohlavý hodag, bojovali s drakovitým snallygasterem (z německého Schneller Geist, rychlý duch) a dívali se, jak si novorozená wampusí koťata za úsvitu hrají. Nejvíce Isolt fascinoval velký rohatý říční had s drahokamem uprostřed čela, který žil v blízkém potoce. Dokonce i její průvodce paskřet se ho děsil, ale k jeho velkému překvapení se zdálo, že rohatý had má Isolt rád. A ještě víc znepokojivé pro Williama bylo, když Isolt tvrdila, že rozumí tomu, co jí had říká. Isolt pochopila, že bude lepší nemluvit s Williamem ani o zvláštním pocitu spřízněnosti s rohatým hadem, ani o tom, že jí had něco sděluje. Začala chodit k potoku sama a nikdy paskřetovi neřekla, kde byla. Hadovo poselství bylo stále stejné: Dokud jsem součástí tvé rodiny, tvá rodina je odsouzena k záhubě. Isolt neměla žádnou rodinu, nepočítáme-li Gormlaith daleko v Irsku. Nerozuměla jinotajným slovům rohatého hada, nevěděla, zda si jeho hlas, kterým k ní promlouvá, jen nepředstavuje. Webster a Chadwick Bootovi S lidmi jako ona se nakonec Isolt setkala za tragických okolností. Jednoho dne, když s Williamem pátrali v lese po potravě, zaslechl William někde blízko děsivý jek. Zavolal na Isolt, aby zůstala tam, kde je, a vyrazil do lesa s připravenými jedovatými šípy. Isolt ho přirozeně neposlechla, a když krátce nato dorazila na malou mýtinu, naskytl se jí strašlivý pohled. Ten samý zaschoval, který se předtím pokoušel zabít Williama, měl více štěstí se dvěma naivními lidmi, kteří teď leželi mrtví na zemi. A co hůř, opodál leželi dva vážně zranění malí chlapci a čekali, až na ně přijde řada, zatímco zaschoval se chytal rozpárat jejich rodiče.

13 Isolt a paskřet s ním společně udělali krátký proces a tentokrát jej opravdu zlikvidovali. Spokojený s odpolední prací pak paskřet pokračoval v trhání borůvek a vůbec nebral na vědomí sténání dětí, ležících v trávě. Když mu Isolt vztekle nařizovala, aby jí pomohl odnést chlapce domů, William se rozzuřil. Řekl, že chlapci už jsou stejně napůl mrtví. Je proti zákonům jeho rodu pomáhat lidským bytostem a Isolt se stala nešťastnou výjimkou jen proto, že mu zachránila život. Isolt byla jeho bezcitností pobouřena. Řekla mu, že přijme jako splátku jeho dluhu, když místo ní zachrání jednoho s chlapců. Chlapci byli tak zranění, že se bála s nimi přemístit, trvala však na tom, že je oba dostane domů. Jen velmi neochotně souhlasil paskřet s tím, že odnese staršího z hochů, Chadwicka, zatímco Isolt nesla domů do přístřešku mladšího Webstera. Jakmile byli na místě, rozzuřená Isolt řekla Williamovi, že už ho nepotřebuje. Paskřet se na ni zlostně podíval, a pak zmizel. Chlapci Bootovi a James Steward Isolt obětovala svého jediného přítele pro dva malé chlapce, o nichž ani nevěděla, jestli zůstanou naživu. Naštěstí však přežili, a k jejímu velkému překvapení a radosti Isolt zjistila, že jsou to čarodějové. Jejich čarodějní rodiče je vzali do Ameriky na výlet za fascinujícím dobrodružstvím, které však skončilo neštěstím, když při toulkách lesem narazili na zaschovala. Neznámého tvora považovali za nějaký druh bubáka a pan Boot se ho pokusil zneškodnit kouzlem Riddiculus, což však mělo tragické důsledky, kterých už Isolt a William byli svědky. Chlapci byli tak vážně zranění, že prvních pár dní se od nich Isolt bála odejít. Trápilo ji, že v tom spěchu, kdy se snažila zachránit děti, nemohla řádně pohřbít těla jejich rodičů. A tak, když se zdálo, že Chadwick a Webster jsou na tom tak dobře, aby je mohla nechat na pár hodin samotné,vrátila se do lesa s cílem udělat takové hroby, aby je chlapci mohli jednoho dne navštívit. Když se však dostala na mýtinu, našla tam mladého muže jménem James Steward. Pocházel také z plymouthské osady. Postrádal rodinu, s níž se cestou do Ameriky spřátelil, a tak se vydal do lesa je hledat. Isolt se dívala, jak James dokončil označení hrobů, jež sám vykopal, a pak zdvihl ze země dvě zlomené hůlky, které ležely vedle rodičů Bootových. Zamračeně zkoumal jiskřící jádro z blány dračího srdce, která trčela z hůlky pana Boota, a pak s hůlkou zkusil mávnout. A jak se stává vždycky, když hůlkou mávne nečar, hůlka se vzbouřila. James pozpátku přeletěl mýtinu, uhodil se o strom a padl na zem bez ducha. Probral se v malém přístřešku z větví a zvířecích kůží, v Isoltině péči. V tak malém prostoru před ním nemohla svoje kouzelné schopnosti utajit, zvlášť když vařila kouzelné lektvary, aby uzdravila chlapce, a když používala hůlku k lovu. Měla v úmyslu použít na Jamese paměťové kouzlo, jakmile se vyléčí z otřesu mozku a poslat ho zpátky do kolonie v Plymouthu. Zatím však bylo úžasné mít někoho dospělého, s kým si mohla povídat, zvlášť dospělého, který měl rád chlapce Bootovy, a který pro ně vymýšlel zábavu, zatímco se vykřesávali ze svých kouzelných zranění. James dokonce pomohl Isolt postavit kamenný dům na vrcholku Greylocku. Býval totiž v Anglii kameníkem, a tak dokázal navrhnout funkční stavební plán, který Isolt během jediného odpoledne převedla do reality. Svůj nový domov pak pokřtila jménem Koločary, podle usedlosti, v níž se narodila, a kterou Gormlaith zničila. Každý den si Isolt přísahala, že už nechá Jamese zapomenout, a každý den jeho strach z kouzel o něco víc opadal, až bylo tím nejjednodušším řešením přiznat si, že se milují, vzít se a už dál nic neřešit. Čtyři koleje Isolt a James považovali Bootovy hochy za svoje adoptivní syny. Isolt jim vyprávěla neověřené historky o Bradavicích, které slýchala od Gormlaith. Oba chlapci toužili po tom, aby školu mohli

14 navštěvovat a často se ptali, proč se nemohou vrátit do Irska, kde by mohli očekávat svůj dopis. Isolt je nechtěla děsit vyprávěním o Gormlaith. Namísto toho jim slíbila, že až jim bude jedenáct, opatří jim nějak hůlky (hůlky rodičů byly neopravitelné) a založí školu kouzel přímo u nich v domě. Ten nápad zaujal představivost obou chlapců. Jejich názory na to, jaká by ta škola měla být, vycházely téměř výhradně z bradavického vzoru, a tak trvali na tom, že musí mít čtyři koleje. Rychle se však vzdali myšlenky, že by je jako zakladatelé měli pojmenovat po sobě, protože Webster měl pocit, že kolej s názvem Webster Boot (Websterova bota) by neměla šanci nikdy v ničem vyhrát, a tak si místo toho každý zvolil svého nejoblíbenějšího kouzelného tvora. Pro inteligentního, ale často výbušného Chadwicka to byl pták bouřňák, který za letu může přivolat bouři. Pro svárlivého, ale bezvýhradně věrného Webstera to byl wampus, kouzelné zvíře, podobné panterovi, které bylo rychlé, silné a téměř nezničitelné. Isolt samozřejmě zvolila rohatého hada, kterého stále navštěvovala a se kterým se cítila zvláštním způsobem spřízněná. Když se však zeptali Jamese, jaké je jeho nejoblíbenější stvoření, ocitl se James v nevýhodě. Jako jediný nečarující v rodině se nikdy nemohl setkat s tvory, jež ostatní tak dobře znali. Nakonec jmenoval paskřety, protože historky, které jeho žena vyprávěla o mrzoutském Williamovi, ho vždycky rozesmály. Tak byly stvořeny čtyři koločarské koleje, a aniž by si toho byli jejich zakladatelé vědomi, mnoho z jejich vlastních charakterů proniklo do kolejí, jež tak lehkomyslně pojmenovali. Sen Chadwickovy jedenácté narozeniny se kvapem blížily a Isolt stále nevěděla, jak opatřit hůlku, kterou mu slíbila. Pokud jí bylo známo, hůlka, kterou ukradla Gormlaith, byla jediná v celé Americe. Neměla odvahu ji rozebrat, aby zjistila, jak je vyrobená, a zkoumání hůlek rodičů Bootových ukázalo jen to, že blána z dračího srdce i žíně jednorožce, jež měly hůlky uvnitř, po delší době seschly a odumřely. V předvečer chlapcových narozenin měla Isolt sen. Zdálo se jí, že přišla k potoku navštívit rohatého hada. Had se vynořil z vody a sehnul svou hlavu, aby mohla z jeho rohu odříznout dlouhý úštěpek. Probudila se ještě za tmy a honem pospíchala k potoku. Had už na ni čekal. Vztyčil svou hlavu přesně tak, jako to udělal ve snu, a ona si vzala část z jeho rohu. Poděkovala a pospíchala do domu, kde probudila Jamese. Jeho dovedná práce s kamenem i se dřevem už dávno krášlila jejich rodinnou usedlost. Když se Chadwick dalšího dne probudil, našel jemně vyřezávanou hůlku z pichlavého jasanu s jádrem z hadího rohu. Isolt a Jamesovi se podařilo vytvořit hůlku výjimečné síly. Založení koločarské školy V době, kdy oslavil jedenácté narozeniny i Webster, se už pověst malé domácí školy šířila. Dva další kouzelnické chlapce z kmene Wampanoag přivedla jejich matka, a také dvě dcery kmene Narragansett. Všichni se zajímali o techniku výroby hůlek a na oplátku nabízeli své vlastní magické učení. Všichni dostali hůlky Isoltiny a Jamesovy výroby. Nějaký varovný instinkt říkal Isolt, aby jádra z hadího rohu zachovala jen pro své dva adoptivní syny. S Jamesem se naučili používat různá jiná jádra, například srst wampusů, blánu ze srdce snallygastera a jackalopí paroží. V roce 1634 už škola přerostla i ty nejdivočejší představy Isoltiny rodiny. S každým dalším rokem se koleje rozšiřovaly. Přijížděli další studenti, a i když byla škola stále malá, bylo tam už dostatek dětí, aby naplnily Websterův sen o mezikolejním soutěžení. Ale protože pověst školy se zatím nerozšířila za hranice místních indiánských kmenů a evropských osadníků, neměla žádné internátní žáky. Jediní lidé, kteří zůstávali v Koločarech přes noc, byli Isolt, James, Chadwick, Webster a holčičky dvojčata, která se narodila Isolt: Marta, pojmenovaná po Jamesově zesnulé babičce a Riona, po Isoltině.

15 Gormlaithina pomsta Šťastná a zaneprázdněná rodina netušila, že se k ní z dálky blíží smrtelné nebezpečí. Do jejich staré vlasti se donesly novinky o tom, že v Massachusetts byla založena nová škola čar a kouzel, a zvěsti říkaly, že její ředitelka má přezdívku Morgana po té slavné irské čarodějce. Ale teprve když se doslechla, že jméno školy je Koločary, uvěřila Gormlaith tomu, že se Isolt skutečně podařilo nepozorovaně dostat až do Ameriky, vdát se, a to ne za čaroděje s mudlovskými rodiči, ale za opravdového mudlu, a že otevřela školu, která vzdělává každého, kdo má byť jen kousíček kouzelnického nadání. Gormlaith si musela koupit hůlku u opovrhovaného Ollivandera jako náhradu za vzácnou hůlku, která se předávala v její rodině po celé generace, než ji Isolt ukradla. Aby se neteř až do poslední chvíle nedozvěděla o tom, že se Gormlaith blíží, napodobila ji a v přestrojení za muže přeplula do Ameriky na lodi jménem Bonaventura. Zlomyslně cestovala jako William Sayre, což bylo jméno Isoltina zavražděného otce. Přistála ve Virginii a v utajení se vydala směrem na Massachusetts a Mount Greylock, kam dorazila jedné zimní noci. Měla v úmyslu přinést zkázu i do druhých Koločar, zavraždit rodiče, kteří zmařili její snahy o založení velké čistokrevné rodiny, unést své praneteře, které jako poslední v sobě nesly posvátnou pokrevní linii, a vrátit se s nimi do Ježibabí soutěsky. Při prvním pohlédnutí na rozsáhlou žulovou budovu, která se tyčila ve tmě na vrcholku Mount Greylock, poslala Gormlaith na Jamese a Isolt mocnou kletbu, která je uvrhla do hlubokého spánku. Pak pronesla jediné sykavé slovo v hadím jazyce. Hůlka, která Isolt po mnoho let tak věrně sloužila, se na nočním stolku zachvěla a pak znehybněla. Přestala fungovat. Po celou tu dobu, co ji Isolt měla, se nikdy nedozvěděla, že má v ruce hůlku Salazara Zmijozela, jednoho ze zakladatelů Bradavic, a že tato hůlka obsahuje fragment kouzelného hadího rohu, v tomto případě baziliščího. Její tvůrce ji naučil, aby na příkaz usnula, a toto tajemství se po celá staletí předávalo mezi členy Zmijozelovy rodiny, kteří hůlku vlastnili. Gormlaith však nevěděla, že v domě jsou další dva obyvatelé, které neuspala, protože o šestnáctiletém Chadwickovi a čtrnáctiletém Websterovi se k ní nic nedoneslo. Další věcí, kterou nevěděla, bylo tajemství jádra jejich hůlek roh říčního hada. Tyto hůlky nepřestaly fungovat, když Gormlaith promluvila hadím jazykem. Naopak, jejich kouzelná jádra vibrovala zvukem prastarého jazyka, a když zjistila, že jejich majitelé jsou v nebezpečí, začala vydávat hluboký tón, stejně jako když říční had cítí nebezpečí. Oba chlapci se probudili a vyskočili z postele. Chadwick se instinktivně podíval z okna. Mezi stromy se k domu přikrádala silueta Gormlaith Gauntové. Stejně jako všechny děti, i Chadwick slyšel a chápal víc, než si jeho adoptivní rodiče mysleli. Snad se domnívali, že jej ochránili před jakoukoli povědomostí o vražedkyni Gormlaith, ale mýlili se. Jako malý, Chadwick zaslechl, jak Isolt mluví o svých důvodech pro útěk z Irska a od té chvíle jej ve snech začala pronásledovat postava staré čarodějnice, plížící se mezi stromy k jejich domu. Teď viděl, že se jeho noční můra stala skutečností. Poslal Webstera, aby varoval rodiče, sám bleskurychle seběhl po schodech a udělal jedinou věc, která mu připadala logická: vyběhl z domu, aby Gormlaith zabránil vstoupit, dokud bude jeho rodina spát. Gormlaith nečekala, že se setká s mladým čarodějem a zpočátku jej podcenila. Chedwick dovedně odrazil její kletbu a začal souboj. Během několika minut musela Gormlaith, sama mnohem mocnější než Chadwick, uznat, že talentovaný chlapec byl dobře vycvičený. Zatímco posílala kletby na jeho

16 hlavu ve snaze jej ovládnout a tlačila ho zpátky k domu, vyptávala se ho na jeho rodiče, protože prý by jen strašně nerada zabila někoho s čistou krví a takovým talentem. Mezitím Webster třásl s oběma rodiči a snažil se je probudit, ale byli tak hluboce očarovaní, že ani Gormlaithin křik a zvuk kleteb, dorážejících na dům, je neprobral. Proto se vyřítil ven a zapojil se do souboje, který už probíhal přímo před domem. Teď byli dva na jednu, což jí ztížilo práci. Navíc jádra hůlek, které chlapci měli, fungovala jako dvojčata. Když byly použity proti společnému nepříteli, jejich síla se zdesateronásobila. Přesto však byla Gormlaithina moc dost velká a dost temná na to, aby se jim mohla postavit. Souboj nabyl mimořádných rozměrů. Gormlaith se smála a slibovala jim milost, když prokážou, že mají čistokrevné předky, Webster a Chedwick byli rozhodnuti nepustit ji za žádnou cenu ke své rodině. Čarodějnice už je zatlačila až dovnitř Koločar: zdi praskaly a okna se sypala, ale James a Isolt stále spali dokud se nahoře v domě neprobudily holčičky a nezačaly křičet strachem. Ten zvuk konečně prolomil zakletí a James s Isolt se probudili. Vztek a kouzla je probudit nemohla, ale vyděšený křik jejich dětí prolomil Gormalithinu kletbu, která stejně jako sama Gormlaith nebrala v úvahu sílu lásky. Isolt poslala Jamese k dětem a sama běžela pomoci svým adoptivním synům, Zmijozelovu hůlku v ruce. Teprve když ji zvedla, aby zaútočila na svou nenáviděnou tetu, uvědomila si, že ačkoli pro ni udělala mnoho dobrého, teď byla spící hůlka stejně k ničemu jako jakýkoli klacík, nalezený na podlaze. Se škodolibou radostí vedla Gormlaith Isolt, Chadwicka a Webstera nahoru po schodech, odkud slyšela pláč svých praneteří. Nakonec se jí podařilo vyhodit do vzduchu dveře do jejich ložnice, kde stál James a chránil kolébky svých dcer vlastním tělem. Isolt si byla jistá, že je vše ztraceno. Vykřikla, aniž věděla proč, jméno svého zavražděného otce. Ozval se řachavý zvuk a měsíční světlo, které dovnitř dopadalo, náhle někdo zaclonil. Na okenním parapetu stál paskřet William. Dřív, než si Gormlaith uvědomila, co se stalo, špička otráveného šípu jí projela srdcem. Vydala ze sebe nelidský skřek, který byl slyšet na míle daleko. Aby se učinila neporazitelnou, oddávala se čarodějnice všem možným druhům černé magie, a všechny ty kletby nyní reagovaly s paskřetím jedem. Nakonec způsobily, že ztuhla a zkřehla jako kus uhlí, a pak se rozsypala na tisíc kousků. Olivanderova hůlka upadla na podlahu a praskla. Všechno, co zbylo z Gormlaith Gauntové, byla hromádka doutnajícího popela, zlomený klacík a zuhelnatělá blána z dračího srdce. William zachránil život celé rodině. Na oplátku za jejich vděčnost jenom štěknul, že si všiml, že se Isolt neobtěžovala vyslovit jeho jméno skoro deset let, a že se cítí uražen tím, když tak učinila teprve ze strachu, v bezprostředním nebezpečí smrti. Isolt byla natolik taktní, že ho neupozornila na fakt, že volala jiného Williama. James měl nesmírnou radost, že se setkává s paskřetem, o kterém toho tolik slyšel, a protože zapomněl, že paskřeti většinu lidí nesnášejí, stiskl překvapenému Williamovi ruku a řekl, jak je šťasten, že pojmenoval jednu z koločarských kolejí právě po něm. Podle všeho právě tato malá lichotka obměkčila Williamovo srdce, protože dalšího dne přestěhoval svoji paskřetí rodinu do domu a za obvyklého ustavičného brblání jim pomohl dát do pořádku zkázu, kterou po sobě zanechala Gormlaith. Pak prohlásil, že čarodějové jsou příliš hloupí na to, aby se sami chránili, a vyjednal si slušný honorář ve zlatě za to, že bude škole poskytovat soukromou bezpečnostní službu.

17 Zmijozelův odkaz Poté, co Gormlaith použila příkaz v hadím jazyce, zůstala Zmijozelova hůlka nefunkční. Isolt tím jazykem mluvit neuměla, a stejně už se nechtěla nikdy dotknout hůlky, která byla poslední připomínkou jejího nešťastného dětství. S Jamesem hůlku pohřbili mimo školní pozemky. V následujícím roce začal v místě, kde ji zahrabali, vyrůstat neznámý druh hadího stromu (Colubrina, řešetlákovité). Odolával všem pokusům o podřezání nebo zničení, ale po několika letech se přišlo na to, že jeho listy mají silné léčebné účinky. Tento strom jak se zdá dokládal fakt, že Zmijozelova hůlka, stejně jako jeho roztroušení potomci, obsahovala jak ušlechtilost, tak nízkost. To nejlepší z něho se podle všeho přestěhovalo do Ameriky. Rozkvět školy V následujících letech pověst koločarské školy neustále rostla. Žulový dům přerostl v hrad, s rostoucí poptávkou bylo najímáno více učitelů. Nyní byly do školy posílány děti čarodějů a čarodějek z celé Severní Ameriky a z Koločar se stala škola internátní. V devatenáctém století si škola získala mezinárodní reputaci, které se těší dodnes. Po mnoho let vedli James a Isolt školu společně a četné generace studentů je milovali jako členy vlastní rodiny. Chadwick se stal skvělým a zcestovalým čarodějem a také autorem Chadwickových kouzel I VII, která se v Koločarech stala standardním studijním textem. Oženil se s mexickou léčitelkou Josefinou Calderon a rodina Calderon-Bootova je v současné době stále jednou z nejprominentnějších kouzelnických rodin v Americe. Před založením MACUSA (the Magical Congress of the United States of America Kouzelnický kongres Spojených států amerických) neměl Nový svět dostatek nástrojů k prosazování kouzelnického práva. Webster Boot se stal tím, co bychom dnes označili jako nájemného bystrozora. Při repatriaci jednoho obzvláště odporného černokněžníka zpátky do Londýna se Webster zamiloval do mladé skotské čarodějky, která pracovala pro Ministerstvo kouzel. A tak se Bootova rodina vrátila zpět do své domoviny. Websterovi potomci už se vzdělávali v Bradavicích. Marta, starší z dvojčat Isolt a Jamese, byla moták. Přestože ji rodiče i sourozenci velice milovali, bylo pro ni bolestné vyrůstat v Koločarech, když nedokázala čarovat. Nakonec se provdala za nekouzlícího bratra svého přítele z kmene Pocomtuc a dál žila jako nečar. Mladší Riona vyučovala po mnoho let v Koločarech Obranu proti černé magii. Nikdy se nevdala. Říkalo se, aniž by to rodina někdy potvrdila, že na rozdíl od své sestry se Riona narodila se schopností hovořit hadím jazykem, a že se rozhodla nepředat už Zmijozelův původ další generaci (americká větev rodiny nevěděla o tom, že Gormlaith nebyla poslední z Gauntů, a že rodinná linie v Anglii pokračuje). Isolt i James se oba dožili více než sta let. Byli u toho, když se z koločarského domku postupně stával žulový hrad, a zemřeli s vědomím, že jejich škola je nyní tak slavná, že se kouzelnické rodiny z celé Severní Ameriky domáhají toho, aby tam jejich děti mohly studovat. Najímali pedagogický sbor, stavěli ložnice, důmyslnými kouzly chránili svoji školu před zraky nečarů. Stručně řečeno: ta dívka, která snila o tom, že bude navštěvovat Bradavice, pomohla vybudovat jejich severoamerický protějšek. Koločary dnes Jak se dá předpokládat u školy, jejímž spouzakladatelem byl nečar, mají Koločary pověst jedné z nejdemokratičtějších a nejméně elitářských ze všech velkých čarodějnických škol. Mramorové sochy Isolt a Jamese stojí po stranách vstupních dveří koločarského hradu. Dveře se otevírají do kruhové místnosti, zastřešené skleněnou kupolí. O patro výš lemuje místnost dřevěný

18 balkon. Jinak je prostor prázdný, až na čtyři ohromné dřevořezby, reprezentující koleje: Rohatý had, panter wampus, pták bouřňák a paskřet. Zatímco se zbytek školy dívá z okrouhlého balkonu nad jejich hlavami, noví studenti se seřazují v kulaté vstupní hale. Stojí kolem zdí a jeden po druhém jsou voláni, aby se postavili na symbol gordického uzlu, vsazený doprostřed kamenné podlahy. V tichosti pak škola čeká, jak dřevěné plastiky zareagují. Chce-li toho studenta Rohatý had, křišťál na jeho čele se rozzáří. Chce-li jej Wampus, zařve. Bouřňák dá svou volbu najevo tím, že zatluče křídly a Paskřet vystřelí do vzduchu šíp. Pokud se o studenta uchází více než jedna dřevořezba, je volba na studentovi. Velmi zřídka, asi tak jednou za deset let, je studentovi nabízeno místo ve všech čtyřech kolejích. Serafina Picqueryová, prezidentka MACUSA v letech , byla jedinou čarodějkou své generace, která byla takto poctěna, a vybrala si Rohatého hada. O koločarských kolejích se občas říká, že reprezentují celého čaroděje nebo čarodějku: mysl je zastoupena Rohatým hadem, tělo zastupuje Wampus, srdce Paskřet a duši Bouřňák. Jiní říkají, že Rohatý had má nejvíce v oblibě učence, Wampus bojovníky, Paskřet léčitele a Bouřňák dobrodruhy. Rozřazovací ceremoniál není jediným velkým rozdílem mezi Bradavicemi a Koločarami (i když se školy v mnoha ohledech navzájem podobají). Jakmile jsou studenti umístěni do koleje, odvedou je do velkého sálu, kde si zvolí hůlku (nebo si hůlka zvolí je). Až do zrušení zákonu Rapportové v roce 1965, který nařizoval velmi přísné dodržování zákona o utajení, nebylo žádnému dítěti dovoleno vlastnit hůlku, dokud nedorazilo do Koločar. Navíc museli studenti hůlky nechávat ve škole i přes prázdniny a teprve po dosažení sedmnácti let ji směli legálně nosit i mimo školu. Koločarské hábity jsou modré a brusinkové barvy k poctě Isolt a Jamese: modrá, protože to byla Isoltina oblíbená barva a protože si jako dítě přála být v havraspárské koleji; brusinková na počest Jamesovy lásky k brusinkovým koláčům. Hábity všech koločarských studentů jsou sepnuty zlatým gordickým uzlem, který připomíná brož, jež Isolt nalezla v ruinách původních Koločar. Několik paskřetů pracuje ve škole i v současné době. Všichni brblají, všichni trvají na tom, že nemají nejmenší touhu tam zůstávat, a přesto jsou tam rok za rokem stále záhadně přítomni. Je mezi nimi jeden obzvlášť starý tvor, který slyší na jméno William. Směje se představě, že by mohl být tím původním Williamem, jenž zachránil Isolt a Jamesovi život, a správně poukazuje na to, že tomu původnímu Williamovi by dnes muselo být už přes tři sta let, kdyby byl naživu. Nikdo ovšem ještě nezjistil, jak přesně dlouho paskřetové žijí. William nikomu jinému nedovolí, aby leštil Isoltinu mramorovou sochu u vstupu do školy, a ve výroční den její smrti pokládá na její hrob květy pozemníku (anglicky mayflower) věc, která jej vždycky dostane do obzvlášť špatné nálady, je-li někdo natolik netaktní, že mu to připomene.

19 Krásnohůlky Předpokládá se, že Akademie čar a kouzel v Krásnohůlkách leží kdesi v Pyrenejích, a každý, kdo je navštívil, básní o dechberoucí kráse zámku obklopeného francouzskými zahradami a trávníky vyčarovanými uprostřed hornaté krajiny. V Krásnohůlecké akademii převažují francouzští studenti, ačkoliv Španělé, Portugalci, Nizozemci, Lucemburčané a Belgičané mají ve škole také velké zastoupení (Krásnohůlky i Kruval mají větší studentskou základnu než Bradavice). Studenti nosí blankytně modré uniformy vyrobené z toho nejjemnějšího saténu. Říká se, že výstavba úchvatného zámku a pozemků této prestižní školy byla z části financována alchymistickým zlatem. Nicolas a Perenella Flamelovi se totiž v mládí v Krásnohůlkách setkali a je po nich pojmenována překrásná fontána stojící uprostřed parku, jíž se přisuzuje léčivá a zkrášlující moc. Vztah mezi Krásnohůlkami a Bradavicemi byl odjakživa vřelý, přestože zde panuje jistá zdravá míra rivality během mezinárodních soutěží, jako je například Turnaj tří kouzelnických škol, ve kterém Krásnohůlky zvítězily dvaašedesátkrát, kdežto Bradavice třiašedesátkát. Kromě Flamelových patří mezi slavné absolventy Krásnohůlecké akademie také Vincent Duc de Trefle-Picques, který unikl popravě při Jakobínském teroru díky zastíracímu kouzlu, jímž navodil dojem, že jeho hlava již byla sťata. Dále také Luc Millefeuille, nechvalně proslulý pekař a travič mudlů, a Fleur Delacourová, která bojovala v celosvětově známé bitvě o Bradavice a byla vyznamenána medailí za statečnost jak britským, tak francouzským ministerstvem kouzel. Ředitelka školy Olympa Maxime je (třebaže protestuje a tvrdí opak) poloviční obryní a oplývá neobyčejnou inteligencí, elegancí a nepopiratelnou schopností budit respekt. Kruval Ze všech jedenácti škol čar a kouzel měl kdysi Kruval tu nejtemnější pověst, nikdy však nebyla zcela zasloužená. Je ovšem pravda, že Kruval, z nějž vzešlo mnoho skutečně dobrých čarodějek a kouzelníků, ve své historii dvakrát padl pod správu temných mágů či čarodějů s nekalými úmysly, a že ze školy vyšel i jeden nechvalně proslulý žák. První z těchto nešťastníků, Harfang Munter, převzal školu krátce po záhadné smrti zakladatelky školy, uznávané bulharské čarodějky Neridy Vulchanové. Pod jeho vedením se škola proslavila výukou soupeření a používáním všech forem bojové magie, která zůstává působivou součástí školních osnov dodnes. Druhé temné období nastalo, když byl ředitelem Igor Karkarov, bývalý Smrtijed, který opustil svůj post po návratu lorda Voldemorta z exilu, obávaje se jeho odplaty. Karkarov byl bezcharakterní a egoistický muž, který podporoval vytváření atmosféry strachu a zastrašování studentů, jejichž rodiče se v období, kdy byl ředitelem, mnohdykrát raději rozhodli poslat své děti z Kruvalu domů. Bývalý žák, kvůli kterému byla Kruvalská pověst poškozena více, než kvůli komukoliv jinému, je Gellert Grindelwald, jeden z nejnebezpečnějších kouzelníků dvacátého století. V posledních letech však Kruval prošel jakousi obnovou, a nechal tak vzejít mnoha mezinárodně proslulým osobnostem, jako famfrpálové hvězdě Viktoru Krumovi.