Legální důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Legální důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu Hana Haladová 2011

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Legální důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury Mgr. Hana Haladová

3 Poděkování Ráda bych srdečně poděkovala JUDr. Kláře Svobodové, Ph.D. za velice lidský přístup při vedení mé diplomové práce, přátelskou atmosféru při konzultacích, velice motivující vedení a podnětné připomínky. Mé další díky patří JUDr. Zdeňkovi Kapitánovi, Ph.D., který celkově probudil můj zájem o mezinárodní právo soukromé a podstatným způsobem přispěl k výběru tématu mé diplomové práce. V neposlední řádě děkuji také doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za pomoc při zpracovávání rešerše.

4 Klíčová slova Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí mezinárodní únos dítěte nařízení Brusel II bis návratové řízení nenavrácení dítěte obvyklé bydliště

5 A zdá se, že člověk v sobě nese něco pro život nesmírně cenného. Láska k dětem, ochrana slabých, obětavost, až životem placená láska i úcta k lidstvu, odhodlaná za dobré přesvědčení krajně trpěti i se obětovati, to všechno znamená, že v člověku ctíme určitou hodnotu, nikdy cele definovanou, ale která se v rozhodujících chvílích věru nezdá otázkou žádného sporu. Karel Čapek

6 Obsah Úvod 4 1 Seznámení s problematikou Mezinárodní únos Právní úprava v ČR Příslušnost soudů Autonomní výklad Obvyklé bydliště Návratové řízení Návratové řízení podle Haagské úmluvy Cíle Haagské úmluvy Přemístění a zadržení Postup při návratovém řízení Návratové řízení podle Bruselu II bis Právní úprava návratového řízení v ČR Důvody nenavrácení dítěte Dítě se sžilo s novým prostředím Právo péče o dítě nebylo skutečně vykonáváno Hrozící vážné nebezpečí újmy Dítě nesouhlasí s návratem Porušení základních zásad o ochraně lidských práv a základních svobod Závěr 48 2

7 OBSAH 3 Resumé 50 Literatura 52

8 Úvod Téma mezinárodního únosu dítěte je poměrně málo rozpracované především v oblasti kontinentálního práva, nesetkáme se přímo s monografií zaměřenou na toto téma, proto je zpracování dosti roztříštěné v rámci literatury zabývající se právními nástroji, v nichž je mezinárodní únos zmíněn. Jako základní cíl je stanoven rozbor důvodů nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu, jak jsou stanoveny Haagskou úmluvou, a jejich přehledné shrnutí. Tato práce se snaží potvrdit hypotézu, že přestože je mezinárodní únos dítětě, jak je definován Haagskou úmluvou i nařízením Brusel II bis, úkonem protiprávním, mohou existovat důvody opravňující nenařízení navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště dítěte. První kapitola diplomové práce na téma Legální důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu nás uvede do problematiky a nastíní definice nejvýznamnějších pojmů v práci užívaných. Většina těchto termínů nemá legální definici či je použito vágních pojmů, a proto je jejich osvětlení vcelku složité. V první kapitole se čtenář seznámí se základními právními prameny upravujícími mezinárodní únos dítětě a budou mu vysvětleny pojmy mezinárodní únos dítěte, příslušnost, autonomní výklad a obvyklé bydliště. Dále je v první kapitole naznačen právní základ, na němž stojí mezinárodní dokumenty vypořádávající se s mezinárodním únosem dítěte. Druhá kapitola již směřuje k samotnému jádru práce. Zaměřuje se na návratové řízení, a to z pohledu Haagské úmluvy i nařízení Brusel II bis a je poskytnut i náhled do české právní úpravy návratového řízení. Návratové řízení je pojmem velice významným pro tuto práci, neboť právě pochopení procedury při návratovém řízení dává dobře porozumět důvodům, proč dítě v některých případech navráceno není. V této kapitole je podrobně rozebrán 4

9 postup při návratovém řízení a jsou objasněny zásady, na nichž stojí. Tento rozbor je podpořen evropskou judikaturou z tého oblasti. Poslední, třetí, kapitola rozebírá již jednotlivé důvody nenavrácení dítěte při mezinárodním únosu. Výklad je doplněn bohatou judikaturou, která mnohdy slouží jako základní prostředek k výkladu pojmů užívaných Haagskou úmluvou. V práci je užíváno metody deskriptivní, neboť pro zpracování vybraného tématu je potřeba nejdříve důkladně popsat existující situaci a její právní úpravu. Dále je užívána analytická metoda, a to především při výkladu použitých pojmů a interpretaci relevantních právních norem. Motivací k výběru tématu diplomové práce byl zájem o mezinárodní právo soukromé, který se projevil již ve druhém ročníku, kdy problěhlo první seznámení se s tímto právním odvětvím, dále pak praxe vykonávaná na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde byla možnost se seznámit nejen s agendou Úřadu, ale také nahlédnout do mnoha soudních rozhodnutí českých a slovenských soudů týkajících se výživy a výchovy nezletilého dítěte a také rozhodnutí v případech mezinárodních únosů dětí. 5

10 1 Seznámení s problematikou Nejdříve se seznámíme s pojmy, které považujeme za esenciální pro tuto diplomovou práci a nezbytné pro její správné pochopení. Budou uvedeny nejen legální definice, pokud jsou dostupné, ale i definice vycházející z judikatury Soudního dvora Evropské unie pro termíny vágní či záměrně uvedené do praxe bez legální definice. V Evropské unii se jako hlavní právní nástroje při mezinárodním únosu uplatní nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady ES č. 1347/ (dále jen Brusel II bis), ve kterém je v mnohém patrný vliv dalšího nástroje, a to z Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. října jednotlivých států a evropských soudů. (dále jen Haagská úmluva), a také soudní činnost Vztah mezi nařízením Brusel II bis a Haagskou úmluvou je upraven v článku 60 nařízení Brusel II bis 3, kde je stanovena priorita pro užívání nařízení. Přesto není v rámci EU užívání Haagské úmluvy zcela vyloučeno, na což poukazuje i bod (17) preambule nařízení 4. Haagská úmluva totiž chrání také 1 Nařízení Brusel II bis bylo publikováno dne v Úředním věstníku Evropské unie L 338/1 2 Haagská úmluva nabyla platnosti dne a byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., s účinností pro Českou republiku od Pokud se týče věcí upravených tímto nařízením, má ve vztazích mezi členskými státy toto nařízení přednost před těmito úmluvami: e) Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. 4 V případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat Haagská úmluva ze dne 25. 6

11 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 7 principy uvedené v Úmluvě o právech dítěte ze dne 20. listopadu (dále jen Úmluva o právech dítěte), která mimo jiné zakotvuje v článku 7 odstavci 1 6 a článku 18 odstavci 1 7 právo dítěte na péči obou rodičů, v článku 9 odstavci 3 8 také právo dítěte na kontakt s oběma rodiči, dále článek 11 odstavec 1 9 a článek 20 odstavec 1 10 deklarují nutnost potírat nezákonné přemisťování dětí do zahraničí. 1.1 Mezinárodní únos Pod pojmem mezinárodní únos si jistě většina lidí představí klasickou filmovou scénu, kdy únosce požaduje za navrácení rukojmí výkupné. Situace v mezinárodním právu soukromém je však zcela jiná. Únosu se dopouští nejčastěji rodič dítěte a jeho účelem rozhodně není získání výkupného. Únosu dítěte, jak je definován Haagskou úmluvou a nařízením Brusel II bis, se může dopustit rodič, aniž si je toho vůbec vědom. Motivací může být zlepšení finanční situace, návrat do domovského státu rodiče, útěk před násilím v rodině, únik ze zkrachovalého vztahu mezi rodiči, ale i snaha potrestat druhého rodiče či října 1980, doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména článkem 11. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno nebo ve kterém bylo neoprávněně zadrženo, by měly mít možnost odmítnout jeho navrácení ve zvláštních řádně odůvodněných případech. Takové rozhodnutí by však mělo být nahrazeno pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě bydliště před neoprávněným odebráním nebo zadržením. Pokud by takové rozhodnutí ukládalo navrácení dítěte, mělo by navrácení proběhnout bez zvláštního řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v členském státě, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno nebo ve kterém bylo neoprávněně zadrženo. 5 Úmluva o právech dítěte byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., s účinností pro Českou republiku od Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. 7 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte. 8 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. 9 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraniční a jejich nenavracení zpět. 10 Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.

12 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 8 rodiči zcela znemožnit styk s dítětem. Z toho je vidět, že přestože únos je chápán sám o sobě negativně, může mít i pozitivní účinky. I když by se mohlo zdát, že se jedná spíše o ojedinělé případy, je mezinárodní únos vcelku častý. Jedním z důvodů může být i fakt, že rodič-únosce si ani není vědom, že se dopouští mezinárodního únosu dítěte, a tedy protiprávního jednání, kterým porušuje nejen již zmiňované právo dítěte na péči obou rodičů, ale také právo druhého rodiče na styk s dítětem. Mezinárodními dokumenty, které definují mezinárodní únos jsou Haagská úmluva, a to v článku 3 11, a nařízení Brusel II bis v článku Je vidět, že obě definice jsou si dosti podobné a vycházejí z podobných záměrů. Definice Bruselu II bis je zřetelně propracovanější, ale očividně vychází z myšlenek Haagské úmluvy. 13 U obou právních nástrojů spočívá protiprávnost v porušení práva péče o dítě, které přiznává subjektům právní řád státu obvyklého bydliště dítěte a které bylo skutečně vykonáváno, jednostranným aktem. 11 Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní, jestliže: a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu. 12 Pro účely tohoto nařízení: 11. neoprávněným odebráním nebo zadržením se rozumí odebrání nebo zadržení dítěte, a) kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadržení, a b) za předpokladu, že v době odebrání nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti. 13 HRUBÁ, Michaela. Mezinárodní únosy dětí. In Cofola 2008 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [citováno 11. února 2011]. Dostupný z: sborniky/cofola2008/files/pdf/civil/hruba_michaela.pdf.

13 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 9 Článek 5 Haagské úmluvy definuje pojem právo péče o dítě jako práva vztahující se k péči o osobu dítěte a zejména právo určit místo pobytu dítěte a pojem právo styku s dítětem jako právo odvést dítě na neomezenou dobu do jiného místa, než je obvyklé bydliště dítěte. V kontextu českého práva bychom mohli zmínit obdobná práva obsažená v 31 odstavci 1 písmeni a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině) práva rodičů z rodičovské zodpovědnosti, v 26 zákona o rodině práva rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, v 27 zákona o rodině rozhodnutí o styku rodičů s dítětem. 14 Haagská úmluva tedy poskytuje ochranu takovým vztahům, které jsou již chráněny právem národním. Interpretace článku 3 Haagské úmluvy je klíčová, neboť povinnost navrátit dítě vyvstává pouze, pokud je přemístění nebo zadržení protiprávní ve smyslu Haagské úmluvy Právní úprava v ČR Česká právní úprava musela reagovat na podstatné změny související s otevřením hranic po roce 1989, kdy se přemístění či zadržení dětí stalo četnějším problémem. Bylo třeba také reflektovat přistoupení k řadě mezinárodních smluv z oblasti práv dětí (Úmluva o právech dítěte, Haagská úmluva, Evropská úmluva o uznání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí a další). Tyto změny se projevily přijetím zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl zřízen Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který působí jako ústřední orgán zmiňovaný v článku 6 Haagské úmluvy VONDRÁČKOVÁ, Pavlína; KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, I. díl. Via iuris [online]. Poslední aktualizace 19. dubna 2006 [citováno 2. dubna 2011]. Dostupný z: 15 PERÉZ-VERA, Elisa. Explanatory report to the Child Abduction Convention [online]. Hague: Hague Conference on Human Rights, [citováno 10. června 2011]. Hague: Hague Conference on Human Rights, S. 32. Dostupná z: index_en.php?act=publications.details&pid= VONDRÁČKOVÁ, Pavlína; KLOUB, Jindřich. Mezinárodní únosy dětí, I. díl. Via iuris [online]. Poslední aktualizace 19. dubna 2006 [citováno 2. dubna 2011]. Dostupný z:

14 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 10 Úřad je správním úřadem s celostátní působností a je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je zřízen jako orgán sociálněprávní ochrany dětí. V čele Úřadu stojí ředitel. Úřad působí jako tzv. ústřední orgán podle celé řady mezinárodních smluv a podle komunitárních nařízení. Předmětem činnosti je zejména pomoc při vymáhání výživného, mezinárodní únosy, zjištění práva styku a mezinárodní osvojení. Dále Úřad vystupuje jako opatrovník (popřípadě kolizní opatrovník) v soudních řízeních ve věcech nezletilých s mezinárodním prvkem Příslušnost soudů V prvé řadě je vhodné dobře pochopit pojem příslušnost soudů, jak bude v diplomové práci používán. Vycházíme z českého překladu nařízení Brusel II bis, kde je užíváno slovo příslušnost. Je však nutné podotknout, že zde není užíváno ve smyslu, na jaký jsme zvyklí z českého procesního práva. Jak vysvětluje F. Zoulík, při určení civilní soudní pravomoci jde obecně o to, které věci mají projednávat a rozhodovat soudy v civilním procesu, aniž by byl určen soud, který se má věcí zabývat. Určení konkrétního soudu je záležitostí ustanovení o příslušnosti soudu. Tato ustanovení jsou důsledkem mnohosti soudů v rámci soudní soustavy a představují pravidla o tom, na který soud je třeba se obrátit (z hlediska účastníků) a který soud má povinnost věc projednat a rozhodnout (z hlediska soudu). To tedy znamená, že příslušnost vymezuje působnost jednotlivých soudů v rámci soudní soustavy, kdežto pravomoc soudu ji vymezuje mimo rámec soudní soustavy vůči orgánům, které do ní nepatří. 18 Z toho vyplývá, že bychom v rámci mezinárodního práva soukromého měli správně mluvit o pravomoci soudů členského státu, nikoliv jejich příslušnosti, protože se vymezuje stát, jehož soudy budou v dané věci rozhodovat, nikoliv konkrétní soud, který rozhodne. Přesto se však přidržíme zažité terminologie a budeme ve smyslu pravomoci, jak je vysvětlena výše, užívat termín příslušnost či mezinárodní příslušnost. 17 Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí: Úřad [online]. [citováno 7. června 2011]. Dostupné z: 18 ZOULÍK, František. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2011, 712 s. ISBN S

15 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 11 Nařízení Brusel II bis, jako jeden ze základních právních předpisů mezinárodního práva soukromého v rámci EU v oblasti věcí manželských a věcí rodičovské zodpovědnosti, vymezuje příslušnost soudů v kapitole II, kde se již v článku 3 užívá obvyklého bydliště jako hraničního určovatele k vymezení obecné příslušnosti. Pro nás je zajímavý článek 8 odstavec 1 nařízení, 19 který vymezuje příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opět užívá jako kritérium pro určení příslušného soudu obvyklé bydliště dítěte. Nařízení Brusel II bis přineslo poměrně revoluční řešení vzhledem k příslušnosti českých soudů, které se liší v určování příslušnosti od české právní úpravy v případech péče a výchovy nezletilých dětí podle vnitrostátního platného práva. Podle 39 odstavce 1 zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, je příslušnost českého soudu dána, i když dítě české národnosti žije v zahraničí. Toto tradiční řešení zakládající příslušnost soudu podle národnosti (občanství) je v moderní Evropě považováno za zastaralé; moderní právní systémy uznávají příslušnost soudu podle obvyklého bydliště dítěte nebo jakékoliv relevantní osoby. Tento přístup z poslední doby, který odráží realitu mnohem výstižněji, by měl být brán v potaz při vypracovávání nových zákonů, jak tento proces nyní v EU probíhá právě například v oblasti rodinného práva a dědictví Autonomní výklad V první řadě je třeba si uvědomit, že autonomní výklad nepatří mezi výkladové metody, nýbrž je druhem výkladu. Výklad je zvláštní postup aplikujícího orgánu, jímž je před vlastní apliací specifikován přesný obsah právní normy. 21 Oprávněnou autoritou k podání autonomního výkladu je v rámci EU Soudní dvůr Evropské unie, protože autonomní výklad musí podávat instituce nadnárodního charakteru, aby bylo možné tento výklad prosadit u soudů v členských státech. Toho je zapotřebí pro jednotný výklad pojmů 19 Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. 20 BOELE-WOELKI, Katharina; GONZÁLES BEIFLUSS, Christina. Brussels II bis: Its Impact and Application in the Member States. Antverpen - Oxford: Intersentia, s. ISBN S ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor v civilních otázkách. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN X. S. 377

16 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 12 užívaných v evropských právních dokumentech, aby jich bylo užíváno stejným způsobem u soudů všech členských států, neboť tyto jsou ovlivňovány při aplikaci vlastními interpretačními pravidly a metodami. 22 Pro výklad hraničních určovatelů, stejně jako pro výklad jiných institutů užitých v nařízení se použijí obecná interpretační pravidla evropského práva. Soudnímu dvoru EU je na základě článku Smlouvy o fungování Evropské unie 24, dána pravomoc podávat právně závazný výklad evropských právních aktů. 25 Z jeho ustálené judikatury lze dovodit tato interpretační pravidla: 1. za účelem zajištění jednotného výkladu ve všech členských státech je třeba jednotlivé instituty zakotvené v právních aktech [EU] vykládat nezávisle na národním právu (zásada autonomního výkladu), 2. při výkladu jednotlivých institutů je nutné přihlížet k cílům daného právního aktu (teleologický výklad), 3. přihlíženo musí být dále i k systematickému uspořádání právních aktů a jednotlivým jazykovým verzím (systematický a jazykový výklad) ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor v civilních otázkách. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN X. S Soudní dvůr EU má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě. 24 Smlouva byla uveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. března 2010, č. C 83/01 25 ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2010, č. 7, s ISSN S ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2010, č. 7, s ISSN S. 246.

17 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 13 Judikatura Soudního dvora EU má tudíž při aplikaci nařízení Brusel II bis mimořádný význam. Je zřejmé, že kritérium obvyklého bydliště pro určení příslušného soudu je klíčovým konceptem nařízení Brusel II bis i Haagské úmluvy, a proto je rozboru tohoto termínu věnován celý následující oddíl Obvyklé bydliště Nejen nařízení Brusel II bis, ale také Haagská úmluva užívá termín obvyklé bydliště. Význam tohoto pojmu je v různých státech a různých právních odvětvích odlišný. Samotný pojem obvyklé bydliště není v nařízení Brusel II bis definován. V Borrásově zprávě z 28. května 1998, na níž je nařízení založeno, se uvádí, že bylo rozhodnuto nezahrnout definici obvyklého bydliště do textu nařízení z důvodu, že Soudní dvůr Evropské unie podal v několika případech definici konceptu obvyklého bydliště a také protože soudce musí posoudit obvyklé bydliště dané osoby případ od případu. 27 Obvyklé bydliště není termínem zcela novým, nýbrž pojmem užívaným již Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého namísto domicilu a státní příslušnosti. 28 Obvyklé bydliště bylo prosazeno proto, aby se mohl bez jakýchkoli předsudků ujmout jeho autonomní mezinárodní výklad, nezávislý na právním řádu jakéhokoliv smluvního státu, a aby tak existoval univerzálně použitelný hraniční určovatel. Právě tohoto cíle by bylo těžko dosaženo prostřednictvím kritéria domicilu, který je tradiční součástí anglického práva, v trochu jiné podobě amerického práva a ve zcela odlišné podobě kontinentálního práva BORRÁS, Alegría. Explanatory report on the Convention, drawn up on the basis of Article K.3 of the Treaty on European Union, on Jurisdiction and the Recognition and Enforcement of Judgments in Matrimonial Matters Dostupná z: europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=celex:51998xg0716%2801%29:en:html. 28 Poprvé se pojem obvyklé bydliště objevuje v Úmluvě o civilním řízení ze dne 1. března 1954, která vstoupila v platnost dne , dostupná z: index_en.php?act=conventions.text&cid= ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2010, č. 7, s ISSN S

18 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 14 Vhodnost užití obvyklého bydliště v kontextu mezinárodního rodinného práva vyplývá z jeho flexibility, díky které může odpovídat požadavkům moderní, mobilní společenosti, tedy vlastnost, kterou nemá ani domicil ani národnost. 30 Haagská konference nikdy obvyklé bydliště nedefinovala, a to úmyslně. Hlavním důvodem vždy byla a doposud je skutečnost, že koncepce obvyklého bydliště vyjadřuje faktický vztah mezi určitou osobou a místem, nikoliv vztah v právním smyslu. Výklad tohoto pojmu proto nesmí svazovat žádná předem stanovená pravidla, která by se nebyla schopna přizpůsobit všem reálně vzniklým situacím a vytvářela tak pouze právní fikci. Jak haagské úmluvy, tak i nařízení Brusel II bis vědomě upouštějí od definování obvyklého bydliště, jelikož v případě obvyklého bydliště záleží na skutečném místě, kde jsou soustředěny životní zájmy dané osoby (dospělého či dítěte) a které je nutné zjistit podle všech relevantních skutečností, nikoliv jako v případě právně formulovaného domicilu. Výkladová zpráva P. Lagarda k Haagské úmluvě z[e dne 19. října] 1996 [o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí 31 ], která vysvětluje, že přijetí definice obvyklého bydliště v této úmluvě bylo zamítnuto z toho důvodu, aby nebylo ohroženo použití existujících haagských úmluv, které tento koncept rovněž používají. 32 Pro interpretaci pojmu obvyklé bydliště je důležitý především výklad sémantický. Právě z tohoto důvodu je velmi zavádějící překlad obvyklé bydliště, jelikož s bydlištěm osoby nemá tento pojem nic společného, resp. nic společného mít nemusí. Vhodnější je překlad obvyklý pobyt, který nenabádá k domněnce, že osoba se v daném místě zdržuje vždy nutně s úmyslem bydlet zde trvale, neboť rozhodující je objektivní charakter tohoto konceptu. Pobyt zde nemá zdůrazňovat pouhou fyzickou přítomnost osoby na určitém místě, jelikož svou roli sehrává také časové hledisko. Osoba musí na uvedeném 30 BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on International Child Abduction. Oxford: Oxford University, s. S Úmluva nabyla platnosti dne a byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 141/2001 Sb., s účinností pro Českou republiku od ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2010, č. 7, s ISSN S

19 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 15 místě pobývat delší dobu, nejen dočasně, krátkodobě či náhodně. Přívlastek obvyklé dále naznačuje, že doba strávená na tomto místě může být přerušovaná. U většiny malých dětí se dá předpokládat, že jejich obvyklé bydliště bude stejné jako u jejich rodičů. U starších dětí, které sice žijí s rodiči, ale navštěvují školu v cizině, se může stát, že jejich obvyklé bydliště bude v tomto jiném státě. Obvyklé bydliště by mělo být vykládáno pragmaticky, pouze v závislosti na skutečné situaci. 33 Soudy smluvních států by proto neměly přihlížet k právnímu konceptu daného pojmu, které se v jejich právním řádu případně vytvořil. Státy kontinentální Evropy se s uvedeným pojmem totiž vypořádaly různě. Např. ve Švýcarsku je obvyklé bydliště definováno v 20 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodním právu soukromém (IPRG) z jako místo, kde fyzická osoba žije delší dobu, a to i tehdy, pokud je jí od počátku známé, že tento pobyt bude pouze dočasný. Ve většině dalších států však obvyklé bydliště definováno není, jelikož je státy ponechaly k interpretaci soudům v kontextu jednotlivých mezinárodních smluv a případně evropského práva. 34 Haagská konference používá pro harmonizaci a podporu jednotného výkladu např. databázi soudních rozhodnutí smluvních států vztahujících se k Haagské úmluvě INCADAT 35. Výklad pojmu obvyklé bydliště podává rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 2. dubna 2009 ve věci C-523/ Toto rozhodnutí bylo vydáno na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce finského soudu ohledně výkladu pojmu obvyklé bydliště dítěte, jakožto kritéria pro určení příslušnosti soudů. Soudní dvůr EU v dané věci uvedl: koncept obvyklého bydliště podle článku 33 ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2010, č. 7, s ISSN S ZAVADILOVÁ, Marta, TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2010, č. 7, s ISSN S INCADAT [online databáze]. International Child Abduction Database, 2011 [citováno 28. května 2011]. Dostupná z: 36 Rozsudek je zveřejněn v Úředním věstníku Evropské unie C 141/14 ze dne , dostupný z 141&Submit=Hledat&_submit=Hledat&ihmlang=cs.

20 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 16 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. 37 Dítě má obvyklé bydliště na základě článku 8 odstavce 1 nařízení Brusel II bis v místě, v němž dítě v rámci celkového posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním skutkovým okolnostem, zejména k délce a stabilitě pobytu a rodinné a sociální integraci má svůj střed zájmů. Pouze pokud obvyklé bydliště v uvedeném smyslu nemůže být určeno a není zde dána příslušnost podle článku 12, je příslušným soud toho členského státu, ve kterém se dítě momentálně nachází. Generální advokát zdůrazňuje, že základní myšlenkou pravidel příslušnosti v nařízení Brusel II bis je, že soudy toho členského státu, který je nejpříhodnější k rozhodnutí ohledně rodičovské zodpovědnosti, by měly být příslušné. A těmito jsou vzhledem k blízkosti soudy toho členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště (odstavec 18). Přestože také pouhá přítomnost může založit blízkost k soudům daného státu, Generální advokát zdůrazňuje fakt, že pouhá přítomnost nevede k vytvoření vztahu stejné kvality jako obvyklé bydliště (odstavec 20). Proto musí být vytvořena pravidla pro odlišení obvyklého bydliště od pouhé přítomnosti. Pokud vezmeme v potaz slovní vyjádření a cíle nařízení Brusel II bis stejně jako relevantní mnohostrané dohody, Generální advokát uvádí, že koncept obvyklého 37 The concept of habitual residence under Article 8(1) of Regulation No 2201/2003 must be interpreted as meaning that it corresponds to the place which reflects some degree of integration by the child in a social and family environment. To that end, in particular the duration, regularity, conditions and reasons for the stay on the territory of a Member State and the family s move to that State, the child s nationality, the place and conditions of attendance at school, linguistic knowledge and the family and social relationships of the child in that State must be taken into consideration. It is for the national court to establish the habitual residence of the child, taking account of all the circumstances specific to each individual case. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. dubna 2009, č. C-523/07. [online]. [citováno 4. června 2011]. Dostupné z: http: //

21 KAPITOLA 1. SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 17 bydliště v článku 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis by měl být chápán jako odpovídající skutečnému středu zájmů dítěte (odstavec 38). 38 Jako relevantní kritérieum pro odlišení obvyklého bydliště od pouhé (dočasné) přítomnosti Generální advokát stanovuje délku trvání a pravidelnost pobytu, který může být přerušen, pokud se jedná pouze o dočasnou nepřítomnost (odstavec 41 a násl.). Dále rodinná a sociální situace dítěte představují důležité ukazatele obvyklého bydliště (odstavec 47 a násl.) Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. dubna 2009, č. C-523/07. [online]. [citováno 4. června 2011]. Dostupné z: search.result&actie=search&lng=1&sl=2. 39 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. dubna 2009, č. C-523/07. [online]. [citováno 4. června 2011]. Dostupné z: search.result&actie=search&lng=1&sl=2. 40 GAERTNER, Veronika. AG Opinion on Brussels II bis Regulation. Conflict of Laws [online]. Vydáno 30. ledna 2009 [citováno 17. března 2011]. Dostupný z: conflictoflaws.net/2009/ag-opinion-on-brussels-ii-bis-regulation/.

22 2 Návratové řízení V případě mezinárodního únosu dítěte se jistě rodič, z jehož péče bylo dítě uneseno, bude snažit domoci navrácení dítěte. Jak již bylo naznačeno, existuje více způsobů jak postupovat. Pokud již bylo rozhodnutí ohledně svěření dítěte do péče vydáno, je možné se domáhat před soudem uznání a výkonu takového rozhodnutí ve státě, ve kterém se dítě právě nachází. Další možností je domáhat se návratu dítěte v řízení o návratu dítěte. Právě návratovým řízením se budeme v této kapitole zabývat. Evropský soud pro lidská práva ve věci MacReady proti České republice v bodě 49 rozsudku judikoval, že účelem Haagské úmluvy je zabránit takové situaci, kdy by délka řízení o navrácení dítěte měla rozhodující vliv na kvalitu rodinného života, urychlenou obnovou statu quo ante, tzn. zajistit okamžité navrácení dítěte do jeho obvyklého životního prostředí a zajistit dodržování práva na péči a na styk tak, jak existovalo před jeho přemístěním. Z toho vyplývá, že k tomu, aby se tato porušení napravila, musejí státy zavést zákonný rámec a prostředky, které umožní domoci se vydání rozhodnutí o případném návratu dítěte ve velmi krátkém čase, skoncovat s průtahy, k nimž by mohlo v řízení o navrácení dojít, jednat vhodným způsobem v zájmu zachování vazeb mezi přemístěným dítětem a rodičem, který s ním už nežije, nebo napadnout vadný výkon práva na styk s dítětem. 41 A dále v bodě 62 uvádí: Soud se zcela ztotožňuje s filosofií, na níž tato úmluva stojí. Tento právní nástroj, který se inspiruje vůlí chránit dítě, považované za první oběť traumatu způsobeného jeho přemístěním nebo zadržením, si klade za cíl bojovat proti rozmnožení 41 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci MacReady proti České republice ze dne 22. dubna 2010 (stížnosti č. 4824/06 a 15512/08). Dostupný z: http: // 18

23 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ 19 případů mezinárodních únosů dětí. V tomto typu případů se vhodnost určitého opatření posuzuje podle rychlosti jeho provedení. Řízení o navrácení uneseného dítěte, včetně předběžných řízení nebo výkonu rozhodnutí vydaných po jejich skončení, vyžadují bezodkladné vyřízení, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a tím z rodičů, který s ním nežije. Jakmile jsou podmínky pro uplatnění Haagské úmluvy splněny, jde o to vrátit se co nejrychleji do statu quo ante, aby se zamezilo tomu, že faktická situace, která byla původně protiprávní, bude z právního hlediska zhojena, a aby v otázkách péče a rodičovské zodpovědnosti zůstaly příslušné soudy v místě obvyklého bydliště dítěte v souladu s článkem 19 Haagské úmluvy. 42 Návrat dítěte má tedy zajistit, aby dítě bylo v době rozhodování o jeho budoucnosti v prostředí, které nejlépe zná a k němuž má největší vztah. Navrácením dítěte je také sledován cíl, aby mělo možnost navázat smysluplný vztah s rodičem, od něhož bylo uneseno. Návrat dítěte také zajistí obnovení porušeného práva rodičovské péče a nepodporuje zeměpisnou znevýhodněnost rodiče v případném soudním procesu. I přestože dítě není ve věku, kdy by mohlo mít silnou vazbu k místu svého obvyklého bydliště, většinou existují i další skutečnosti ospravedlňující jeho návrat. Vyvstává otázka, kam by dítě mělo být navráceno. Přestože se obecně rozumí, že by dítě mělo být navráceno do místa svého obvyklého bydliště, není tento požadavek přímo specifikován v těle Haagské úmluvy, vyplývá pouze z Preambule. Kupříkladu, dítě je přemístěno ze státu A jedním z rodičů do státu B a druhý rodič se přestěhuje do státu C a tam podá návrh na zahájení návratového řízení. Jakou možnou výhodu by dítěti mohlo poskytnout, že by libovolně, ačkoli legálně, bylo posláno do zcela cizího státu? K takovému státu může mít mnohem menší vztah než ke státu, do kterého bylo uneseno. Navíc když oba rodiče mají právo péče o dítě, proč by druhý rodič měl mít možnost dítě ze svého vlastního rozhodnutí přesunout do jiného státu a rodič-únosce by tuto možnost neměl? Avšak je potřeba zvážit, aby přestěhování rodiče neposkytlo rodiči- 42 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci MacReady proti České republice ze dne 22. dubna 2010 (stížnosti č. 4824/06 a 15512/08). Dostupný z: http: //

24 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ 20 únosci neoprávněnou výhodu. Dítě by tedy mělo být navráceno do třetího státu, pokud k němu má jistý smysluplný vztah či spojení. 43 V návratovém řízení je relevantní postup dle nařízení Brusel II bis, který má postavení lex specialis, a dle Haagské úmluvy, která je lex generalis. Tedy pokud nejsou určité otázky upraveny speciálně v nařízení Brusel II bis, postupuje se v rámci EU dle Haagské úmluvy, jak říká již zmiňovaný bod (17) Preambule Bruselu II bis. Proto si v první podkapitole této kapitoly naznačíme, jak funguje obecný postup dle Haagské úmluvy, a ve druhé podkapitole speciální postup dle Bruselu II bis. 2.1 Návratové řízení podle Haagské úmluvy Jak již bylo zmíněno, postup dle Haagské úmluvy se použije, i pokud bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo v rámci EU, neboť se jedná o obecný postup. Pro užití Haagské úmluvy je také potřeba definovat dítě. Za dítě je dle Haagské úmluvy považován ten, kdo nedosáhl šestnáctého roku věku, jak říká článek 4. Věková hranice šestnácti let je zvolena, protože osoba starší šestnácti let je obecně schopna se sama rozhodovat a její vůle by neměla být ignorována rodiči ani soudním nebo správním orgánem Cíle Haagské úmluvy Již z názvu Haagské úmluvy je patrné, že je nástrojem pro vypořádání se s mezinárodní situací, avšak nikoli s trestněprávními aspekty problému. Cíle Haagské úmluvy se dosti prolínají, a proto je nelze hierarchizovat. 45 V článku 43 BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on International Child Abduction. Oxford: Oxford University, s. S PERÉZ-VERA, Elisa. Explanatory report to the Child Abduction Convention [online]. Hague: Hague Conference on Human Rights, [citováno 10. června 2011]. Hague: Hague Conference on Human Rights, S. 37. Dostupná z: index_en.php?act=publications.details&pid= PERÉZ-VERA, Elisa. Explanatory report to the Child Abduction Convention [online]. Hague: Hague Conference on Human Rights, [citováno 10. června 2011]. Hague: Hague Conference on Human Rights, S. 16. Dostupná z: index_en.php?act=publications.details&pid=2779.

25 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ 21 1 odstavci a) je stanoveno, že Haagská úmluva má zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě a zajistit, aby práva týkající se péče o dítě a styku s ním podle právního řádu jednoho smluvního státu byla účinně respektována v ostatních smluvních státech. Haagská úmluva tak nekompromisně určuje, že jestliže je již jednou dokázáno, že dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadržováno, musí se navrátit co nejdříve, avšak i zde je možná výjimka, neboť existuje možnost, že protiprávní přemístění či zadržení dítěte může sloužit zájmům dítěte. Takový postup je možný, i když není přímo uveden v čl. 1, jak vyplývá z Preambule, ve které je uvedeno, že státy se zavazují chránit dítě nikoli před protiprávním přemístěním nebo zadržením, nýbrž před škodlivými následky takového jednání. 46 Jak vyplývá z bodu 19 Důvodové zprávy k Haagské úmluvě Elisy Peréz-Vera není cílem Haagské úmluvy právně regulovat problém udělení práva péče o dítě. V Haagské úmluvě zůstává zachován princip řešení merita věci, např. udělení práva péče o dítě, před kompetentními autoritami ve státě obvyklého bydliště dítěte. 47 Cílem Haagské úmluvy je chránit právo dítěte, aby emocionální, sociální a další aspekty ovlivňující jeho život nebyly bezdůvodně a náhle měněny bez existence právní garance následné stability nových okolností. 48 Je tedy zřejmé, že návratové řízení podle Haagské úmluvy neřeší, komu bude dítě svěřeno do péče, neboť toto je otázka, která má být rozhodnuta příslušným orgánem státu obvyklého bydliště dítěte. Článek 16 Haagské úmluvy uvádí významné právní následky takového podání, neboť nelze o péči o dítě rozhodnout až do vydání pravomocného rozhodnutí v návratovém řízení BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on International Child Abduction. Oxford: Oxford University, s. S PERÉZ-VERA, Elisa. Explanatory report to the Child Abduction Convention [online]. Hague: Hague Conference on Human Rights, [citováno 10. června 2011]. Hague: Hague Conference on Human Rights, S. 18. Dostupná z: index_en.php?act=publications.details&pid= PERÉZ-VERA, Elisa. Explanatory report to the Child Abduction Convention [online]. Hague: Hague Conference on Human Rights, [citováno 10. června 2011]. Hague: Hague Conference on Human Rights, S. 36. Dostupná z: index_en.php?act=publications.details&pid= Po obdržení oznámení o protiprávním přemístění nebo zadržení dítěte podle článku 3 soudní nebo správní orgány smluvního státu, do něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto,

26 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ Přemístění a zadržení Haagská úmluva užívá a rozlišuje dva faktické úkony: přemístění a zadržení. Čl. 12 Haagské úmluvy říká, že Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte. Článek 3 odstavec 1 stanovuje, že protiprávnost spočívá v přemístění či zadržení, které porušuje vykonávané právo péče o dítě, a mezinárodním prvku, který sice není explicitně zmíněn v čl. 3, ale vyplývá ze slov Preambule, která říká, že Haagská úmluva směřuje k mezinárodní ochraně dětí. 50 Zadržení znamená, že dítě opustí místo svého obvyklého bydliště se souhlasem rodiče, v jehož péči se dítě nachází, na určitou dohodnutou dobu. A po vypršení této doby není vráceno, a je tak porušeno právo péče. 51 že dítě nemá být podle této úmluvy vráceno, nebo nebude-li podán návrh podle této úmluvy v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení. 50 BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on International Child Abduction. Oxford: Oxford University, s. S BEAUMONT, Paul R.; MCELEAVY, Peter E. The Hague Convention on International Child Abduction. Oxford: Oxford University, s. S. 40.

27 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ Postup při návratovém řízení Proceduru zahájení návratového řízení popisuje článek 8 Haagské úmluvy. 52 Návratové řízení je řízením návrhovým, je tudíž zahájeno podáním žádosti rodiče-neúnosce o návrat dítěte na předepsaném formuláři k ústřednímu orgánu státu obvyklého bydliště dítěte (dožadující), nebo k ústřednímu orgánu státu, do kterého bylo dítě uneseno (dožádaný). Ústřední orgán úzce spolupracuje s ústředním orgánem dožádaného státu a poskytuje mu nezbytné informace o právu dožadujícího státu, o sociálním postavení dítěte v souladu s požadavky Haagské úmluvy. Úřad zprostředkovává i kontakt a zprávy o postupu návratového řízení opuštěnému rodiči, jemuž bylo dítě uneseno. Úřad je přitom nápomocen při vyplňování a získávání nutných dokumentů a dalších dokladů, které jsou nezbytné pro zahájení a vedení řízení a které by mohly pomoci řízení o návrat urychlit. Na základě plné moci úřad vystupuje jménem opuštěného rodiče vůči ústřednímu orgánu dožádaného státu, nezastupuje jej však před soudními orgány dožádaného státu. Možnosti a náležitosti zastoupení (bezplatnost či snížená cena zastupování advokátem) se řídí právním řádem konkrétní země a úřad v takových případech zprostředkuje potřebné informace Osoba, instituce nebo jiný orgán, který tvrdí, že dítě bylo přemístěno nebo zadrženo jednáním porušujícím právo péče o dítě, může žádat buď ústřední orgán obvyklého bydliště dítěte, nebo ústřední orgán kteréhokoliv jiného smluvního státu o pomoc při zajištění návratu dítěte. Návrh musí obsahovat: a) údaje o totožnosti navrhovatele, dítěte a osoby, o které se tvrdí, že dítě přemístila nebo zadržela, b) datum narození dítěte, je-li známo, c) důvody, o které opírá navrhovatel svůj návrh na vrácení dítěte, d) všechny dostupné údaje o pobytu dítěte a totožnosti osoby, u níž dítě pravděpodobně je. K návrhu je možno připojit nebo doplnit: e) ověřený opis jakéhokoliv rozhodnutí nebo dohody vztahujících se k věci, f) potvrzení nebo místopřísežné prohlášení vystavené ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem státu obvyklého bydliště dítěte nebo osobou k tomu způsobilou týkající se právních předpisů tohoto státu použitelných v dané věci, g) jakýkoliv jiný dokument vztahující se k věci. 53 Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí: Únos dítěte do zahraničí [online]. [citováno 7. června 2011]. Dostupné z:

28 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ 24 Případ, kdy je dítě uneseno, stejně jako např. rozhodování o péči o dítě, patří k velice citlivým situacím. V těchto otázkách je potřeba postupovat velice citlivě, a proto se vždy upřednostňuje smírné řešení. Ústřední orgán dožádaného státu tedy nejdříve činí opatření k dobrovolnému návratu dítěte. 54 Tuto povinnost ukládá ústřednímu orgánu článek 10 Haagské úmluvy 55 a je zmiňována také jako jedna z povinností ústředního orgánu dle článku 7 Haagské úmluvy. 56 Ústřední orgán není sám povinen vyjednat dobrovolný návrat dítěte, ale měl by zajistit informace pro rodiče-neúnosce, rodiče-únosce a jejich právní zástupce a vyzdvihnout výhody dobrovolného návratu. Výhody dobrovolného návratu jsou následující: minimální škoda pro dítěte, vyhnutí se soudnímu řízení, větší šance na uspokojující dlouhodobé řešení, šance vyhnout se nepřátelství mezi rodiči při dohodě o budoucím kontaktu s dítětem, potenciálně menší trauma pro dítě, snížení nákladů na právní pomoc a řízení, možnost sjednat určité podmínky pro návrat. Ústřední orgán může zajistit dobrovolný návrat také tím, že zprostředkuje vhodnou organizaci poskytující mediační služby. Přesto by snahy o smírné řešení a dobrovolný návrat neměly vést ke zbytečnému zpoždění návratového řízení. Ústřední orgán by měl podniknout tyto kroky: zaslat písemnou žádost rodiči-únosci o dobrovolný návrat, 54 HAGUE CONFERENCE ON PRIVATE INTERNATIONAL LAW. Guide to Good Practice Child Abduction Convention: Part I - Central Authority Practice [online]. Vydáno [citováno 2. června 2011]. S. 49. Dostupný z: act=publications.details&pid= Ústřední orgán státu, v němž dítě je, učiní nebo zařídí, aby byla učiněna všechna opatření potřebná k dosažení dobrovolného navrácení dítěte. 56 Konkrétně čl. 7 odstavec 2 písmeno c): zajistily dobrovolné vrácení dítěte nebo aby usnadnily smírné řešení.

29 KAPITOLA 2. NÁVRATOVÉ ŘÍZENÍ 25 přímo kontaktovat rodiče-únosce, zvážit možnost útěku, zajistit předběžná opatření (např. zákaz vycestování), poskytnout doporučení mediační služby, poskytnout doporučení orgánům sociálněprávní ochrany dětí, zaslat žádost o návrat současně s žalobou o návrat dítěte, aby se zabránilo zpoždění v řízení. 57 Dále článek 7 odstavec 2 písmeno b) Haagské úmluvy ukládá ústřednímu orgánu povinnost učinit všechna potřebná opatření, aby uchránily dítě další újmy a zúčastněné strany poškození tím, že učiní předběžná opatření nebo zařídí jejich přijetí. To znamená předcházet další újmě přijímáním pouze provizorních řešení, upozornit orgány sociálněprávní ochrany dětí v zemi, kde se dítě nachází v případě, že si je vědom případného hrozícího nebezpečí a nemá potřebné pravomoci k napravení situace. 58 Haagská úmluva stojí na principu rychlosti, který se projevuje zejména v článku 11, který vyzývá soudní či správní orgány k urychlenému jednání a stanovuje šestitýdenní lhůtu pro rozhodnutí. Tato povinnost má dva aspekty: užití co nejrychlejších soudních postupů a zajištění přednostního vyřízení. Stanovená lhůta je však nepovinná a její nedodržení nutně neznamená porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu (dále jen Evropská úmluva). Při nedodržení této lhůty dává ústřednímu orgánu dožadovaného státu možnost domáhat se od odpovědného orgánu podání 57 HAGUE CONFERENCE ON PRIVATE INTERNATIONAL LAW. Guide to Good Practice Child Abduction Convention: Part I - Central Authority Practice [online]. Vydáno [citováno 2. června 2011]. S Dostupný z: en.php?act=publications.details&pid= HAGUE CONFERENCE ON PRIVATE INTERNATIONAL LAW. Guide to Good Practice Child Abduction Convention: Part I - Central Authority Practice [online]. Vydáno [citováno 2. června 2011]. S. 52. Dostupný z: act=publications.details&pid= Evropská úmluva nabyla platnosti dne a byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., s účinností pro Českou republiku od