INOVACE A TVŮRČÍ POTENCIÁL TRADIČNÍCH MATERIÁLŮ V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBĚ

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA V LEDNICI INOVACE A TVŮRČÍ POTENCIÁL TRADIČNÍCH MATERIÁLŮ V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBĚ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Vedoucí práce : Ing. Barbara Krátká-Adámková, Ph.D. Lednice 2012 Vypracovala : Jitka Ullwerová

2

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Inovace a tvůrčí potenciál tradičních materiálů v zahradní a krajinářské tvorbě zpracovala samostatně a použila jsem jen ty prameny, které cituji v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby moje práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy Univerzity v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne podpis..

4 OBSAH 1. ÚVOD.2 2. CÍL PRÁCE 2 3. METODIKA PRÁCE KÁMEN OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ROZDĚLENÍ HORNIN DLE PŮVODU HLAVNÍ SUROVINY PRO KAMENICKOU VÝROBU V ČEKÉ REPUBLICE ODLIŠNÉ ODRŮDY KAMENE DLE ROZDÍLNÝCH NALEZIŠŤ KÁMEN VE STAVEBNICTVÍ HLAVNÍ DRUHY VÝROBKŮ Z KAMENE LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ KAMENE V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ KAMENE V EXTERIÉRU MOŽNOSTI POUŽITÍ KAMENE V EXTERIÉRU ZPŮSOBY POUŽITÍ KAMENE V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE OBRAZOVÁ PŘÍLOHA DŘEVO OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ROZDĚLENÍ DŘEVA DLE PŮVODU DŘEVO VE STAVEBNICTVÍ LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ DŘEVA V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ DŘEVA V EXTERIÉRU MOŽNOSTI POUŽITÍ DŘEVA V EXTERIÉRU ZPŮSOBY POUŽITÍ DŘEVA V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE OBRAZOVÁ PŘÍLOHA KOV OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ROZDĚLENÍ KOVŮ PODLE SLOŽENÍ A VÝROBY KOVY VE STAVEBNICTVÍ VÝROBA ŽELEZA PRO STAVEBNÍ ÚČELY VÝROBA OCELE PRO STAVEBNÍ ÚČELY VÝROBA VÝZNAMNÝCH NEŽELEZNÝCH KOVŮ PRO STAVEBNÍ ÚČELY LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU MOŽSNOSTI POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU ZPŮSOBY POUŽITÍ KOVŮ V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE OBRAZOVÁ PŘÍLOHA SKLO OBECNÁ CHARAKTERISTIKA SKLO VE STAVEBNICTVÍ LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ SKLA V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ SKLA V EXTERIÉRU MOŽNOSTI POUŽITÍ SKLA V EXTERIÉRU ZPŮSOBY POUŽITÍ SKLA V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE OBRAZOVÁ PŘÍLOHA BETON OBECNÁ CHARAKTERISTIKA KLASIFIKACE BETONU PODLE RŮZNÝCH HLEDISEK BETON VE STAVEBNICTVÍ LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ BETONU V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ BETONU V EXTERIÉRU MOŽNOSTI POUŽITÍ BETONU V EXTERIÉRU ZPŮSOBY POUŽITÍ BETONU V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE OBRAZOVÁ PŘÍLOHA PRAKTICKÁ ČÁST STUDIE ŘEŠENÍ NÁDVOŘÍ MĚSTSKÉ KNIHOVNY V NÁCHODĚ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ ZÁKLADNÍ ÚDAJE PŘÍRODNÍ PODMÍNKY HISTORICKÉ SOUVISLOSTI POPIS SOUČASNÉHO STAVU VÝCHODISKA PRO NÁVRH ŘEŠENÍ CHARAKTERISTIKA NAVRHOVANÉHO ŘEŠENÍ DISKUZE ZÁVĚR ABSTRACT ODKAZY NA POUŽITÉ ZDROJE V TEXTU SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM PŘÍLOH

5 1. ÚVOD 2. CÍL PRÁCE Práce zahradních a krajinářských architektů se ani v dobách, kdy ještě ani nebyl znám pojem zahradní architektura, neobešla bez vynikající znalosti, pochopení a správného využití stavebních materiálů a to i přesto, že všeobecně vnímaným fenoménem zahradní tvorby jsou spíše rostliny. Ale prostor sám o sobě se neobejde bez pevných a stabilizujících prvků, poskytujících jak architektovi tak i samotnému uživateli prostoru určitou kompoziční jistotu v opozici živým rostlinným strukturám podléhajícím vývoji a někdy těžko předvídatelným změnám v čase i prostoru. Ohromné množství stavebních materiálů a jejich druhů podle původu, složení i použití je natolik pestré a co do znalosti jejich důležitých konstrukčních i dalších vlastností složité, že samotní stavební inženýři nedokážou všechny tyto materiály dokonale znát. Od krajinářského architekta se neočekává dokonalá znalost vlastností všech v praxi používaných materiálů, ale jako tvůrce prostoru by měl určitě mít dobré povědomí a přehled jak o moderních trendových materiálech tak o těch tradičně používaných a stoletími prověřených. Vzdělání a přehled v tomto dílčím oboru jakým stavební materiály pro zahradního architekta jsou, je předpokladem pro jejich správné a funkční použití a tudíž i pro vznik kvalitního a nadčasového zahradně-architektonického díla. Úkolem této práce je především představení tradičních stavebních materiálů z pohledu zahradní a krajinářské architektury, zvláště jejich charakteristických vlastností limitujících jejich použití právě v exteriéru. Dále by měly být prozkoumány i nové technologicky pokročilé zpracování těchto materiálů úzce související s jejich tvůrčím potenciálem a předpokladem jejich zařazení v blízké budoucnosti mezi již tradiční a ověřené materiály. Důležité je i jejich praktické využití v již zrealizovaných dílech krajinářské architektury, protože to je nejdůležitější ukazatel výše jejich potenciálu. Sortiment stavebních materiálů je v současnosti velmi rozsáhlý a jejich vývoj také postupuje kupředu, proto výsledkem této práce by mělo být kritické zhodnocení současné nabídky a potřeby dalšího vyvíjení speciálně upravených materiálů právě pro potřeby oboru zahradní a krajinářské architektury. Práce si také souběžně klade za cíl zmapovat současný stav využití inovačních materiálů v realizacích zahradní a krajinářské architektury, protože tato problematika úzce souvisí s potřebou vyvíjet a používat v této oblasti nové materiály. Na základě provedené literární rešerše, průzkumu a z toho vyplývajících výsledků bude vypracována studie řešení vybraného území, jejímž úkolem je využít získaných poznatků a převést je do praktické podoby. 2

6 3. METODIKA PRÁCE 4. KÁMEN Práce, na téma tradiční stavební materiály kámen, dřevo, beton, sklo a kov vnímáno povrchně spíše jako výsadní parketa stavebních inženýrů, nemá být bezcenným přepisem právě těchto technických stavbařských detailů a údajů, ale naopak cenným souhrnným přehledem a zhodnocením stavebních materiálů pro potřeby zahradní a krajinářské architektury, jejíž studenti často v této problematice tápou a nemají v ní jasno ani při ukončení svých studií. Ucelený přehled by mohl napomoci pochopit dosud nepublikované téma a zároveň přinést i překvapivé výsledky a závěry. Úplně na začátku by měla být provedena literární rešerše zabývající se jednotlivými vybranými stavebními materiály, kterými jsou kámen, dřevo, beton, sklo a kov, jejich specifickými vlastnostmi a použitím. Tento základní přehled jejich vlastností je nutný pro další průzkumy, hodnocení a samotný návrh, protože bez znalosti těchto důležitých specifik jednotlivých materiálů by nebylo možné dále hodnotit jejich potenciál, natož navrhovat jejich konkrétní použití v prostoru. Dalším důležitým krokem je terénní průzkum využití stavebních materiálů v konkrétních situacích. Osobní návštěva a zdokumentování současného stavu na konkrétních příkladech městského parteru i krajiny by měla potvrdit nebo naopak vyvrátit poznatky získané literární rešerší o reálné situaci a pomoci tak lépe pochopit danou problematiku. Z terénního průzkumu se dá lehce odvodit jaké nedostatky a rezervy má veřejný prostor co se týče materiálového řešení a názor z toho vyplývající může být základní myšlenkou pro závěrečný projekt. Na konci bakalářské práce budou interpretovány výsledky, názory a závěry vyplývající z dlouhodobého a soustavného se zabývání danou problematikou, které budou předpokladem pro vypracování funkčního a originálního řešení v navazující zahradně-architektonické studii vybraného území OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Za stavební a dekorační kámen považujeme horniny s vhodnými fyzikálními, chemickými a technologickými vlastnostmi, které se i kvůli estetickým hlediskům těží a získávají z přirozeného prostředí, aby byly nadále použity jako konstrukční či dekorační prvky v architektuře a stavebnictví. Pro své výhodné fyzikální a mechanické vlastnosti a dostupnost je kámen určitě jedním z nejstarších používaných anorganických stavebních materiálů. Mezi jeho nejdůležitější výhodné vlastnosti patří vysoká pevnost v tlaku, nízká pórovitost, nízká nasákavost, dobrá mrazuvzdornost a dlouhá životnost. Avšak i mezi jednotlivými rozlišovanými druhy hornin najdeme rozdílné vlastnosti, které jsou dány především mineralogickým složením, jejich původem, způsobem vzniku, stavbou, geologickým stářím a v neposlední řadě i výskytem. Horniny můžeme klasifikovat podle různých hledisek, ale nejvíce nám o vlastnostech hornin řekne jejich způsob vzniku, proto je dále používáno dělení hornin dle jejich původu ROZDĚLENÍ HORNIN DLE PŮVODU Existuje mnoho klasifikací rozdělení hornin avšak jako nejvýhodnější se jeví rozdělení dle geneze, tedy dle podmínek jejich vzniku. Všechny horniny byly na svém počátku vyvřelou lávou zpod zemského povrchu, ale postupem času se některé dostávaly na povrch a podléhaly vnějším vlivům, což vedlo ke vzniku odlišného vzhledu i vlastností vzniklých hornin. Horniny magmatické vyvřelé vznikají krystalizací z magmatu dále dělíme: hlubinné vyvřeliny žilné vyvřeliny výlevné vyvřeliny Horniny sedimentární usazené vznikají přemístěním, následným zpevněním úlomků nebo vysrážením z roztoku anebo usazením vlivem biologického činitele dále dělíme: klastické úlomkovité dále se dělí: zpevněné, nezpevněné neklastické biochemické organogenní, chemogenní 3

7 Horniny metamorfované přeměněné vznikají ze všech druhů hornin vlivem tlaků, vysokých teplot a chemismu prostředí dále dělíme: kontaktně metamorfované lokálně metamorfované HLAVNÍ SUROVINY PRO KAMENICKOU VÝROBU V ČESKÉ REPUBLICE červené permské pískovce Tišnovska. Významná je také těžba devonských vápenců Barrandienu a Moravského krasu. Jako obkladový, krycí a dlažební materiál se dodnes uplatňují břidlice. Pro hrubou kamenickou výrobu se často využívaly kulmské droby. Metamorfované horniny: nejvíce jsou využívány krystalické vápence ( mramory ) na leštěné obklady, dlažby, teraca, konglomeráty a v sochařství. Vyskytují se hojně v oblasti Šumavy, na Vlašimsku, v Krkonoších, Králickém Sněžníku a ve Slezsku. Používání jednotlivých druhů hornin jakožto stavebního kamene bylo a i v současnosti je podmíněno geografickým výskytem těchto druhů kamene. Výskyty hlavních typů přírodního kamene jsou pak podmíněny geologickou stavbou území České republiky, která je velmi pestrá a jsou zde zastoupeny téměř všechny geologické útvary od prvohor po čtvrtohory, jež poskytují všechny typy hornin vyvřelých, usazených i přeměněných. Při tak pestré škále možností při výběru přírodního kamene se dá předpokládat, že najdeme v kamenické tvorbě různé krajové speciality. Kameníci i stavebníci jednoduše používali to, co bylo,,po ruce, a proto se dá podle lokálního využití různých druhů stavebního kamene odvodit geologické podloží Čech a Moravy, nebo alespoň mapu využitelných surovin. Dokonce byla sestavena i mapa surovin využitelných v kamenictví v ČR, z níž se dá krásně vyčíst dostupnost základních druhů kamene a tudíž i předpokládat s jakým druhem kamene se v dané lokalitě můžeme hlavně v místní lidové architektuře setkat. Hlavními surovinovými zdroji přírodního kamene v České Republice tedy jsou: Hlubinné vyvřeliny: hojně využívané pro hrubou i ušlechtilou kamenickou výrobu, nejvyužívanější jsou především světlé horniny žuly a granodiority, popřípadě syenity, jejichž naleziště se nacházejí v oblastech Plzně, Příbrami, Sedlčan, Posázaví, Vysočiny, Jizerských hor, Jeseníků. Menší význam mají vyvřeliny tmavé diabasy, diority a gabra. Vulkanické horniny: jako surovina pro výrobu dekoračního kamene se prakticky nepoužívají, výjimkou jsou však trachyty Českého Středohoří a Doupovských hor používané v sochařství a na broušené obklady. Jako materiál pro dlažbu, schody a obklady se ještě používají paleoryolity ( dříve označované jako křemité profyry ). Sedimentární horniny: velký význam mají pískovce a arkózy, pískovce mají všestranné využití jako dekorační i stavební kámen, výborně se hodí pro ušlechtilou kamenickou výrobu výroba řezaných, broušených i leštěných obkladů, dlažby, schodišťových stupňů apod. V Čechách se těží cenomanské pískovce z východního okolí Prahy, Hořicka, Královedvorska a Broumovska, méně významné jsou triasové a permské červené pískovce z Podkrkonoší. Na Moravě se potom těží křídové těšínské pískovce a také ODLIŠNÉ ODRŮDY KAMENE DLE ROZDÍLNÝCH NALEZIŠŤ /1/ 1. PÍSKOVEC I když pískovec působí jako hornina velmi jednotvárným dojmem, jsou na území Čech a Moravy naleziště pískovců odlišných zrnitostí, odstínů a barev. Jeden z nejkvalitnějších pískovců je tzv. božanovský pískovec těžený v okolí Broumovska. Je převážně béžový, někdy šedobílý nebo až rezavě hnědý, často obsahuje ostře ale i neostře ohraničené rezavé skvrny, plochy nebo šmouhy a patří k našim nejkvalitnějším pískovcům. Pro své příznivé technické i estetické vlastnosti je hojně užíván v architektuře, sochařství a obnově památek a také i v současné architektonické tvorbě hl. na obklady významných budov - novostavba Komerční banky v zahradě Slovanského domu v Praze i na dlažbu ve veřejném prostoru - Prezidentská vila v Riegrových sadech v Praze. Velmi významný a proslavený je hořický pískovec, dnes nejvýznamnější lokalita jeho těžby se nachází v Podhorním Újezdu. Má okrově žlutohnědou barvu a jemnou někdy hůře rozeznatelnou vrstevnatou kresbu. Uplatňuje se jako staticky nenamáhaný stavební materiál obklady, dlažby a je ideálním materiálem pro ruční opracování, je tedy velmi dobře uplatnitelný v sochařství a zahradní architektuře. Asi nejatraktivněji potom působí červený pískovec těžený v lokalitě Lány, který distribuuje lom Krákorka u Červeného Kostelce. Jde o velmi pevný pískovec růžové až sytě červené barvy, který výborně odolává povětrnostním vlivům a kyselinám. Pro svůj neotřelý vzhled je dosti využíván především v zahradní architektuře na zídky, schody, dlažby, obklady. Tento neobvykle zbarvený pískovec najde své uplatnění i v současné architektuře, jak můžeme vidět na příkladu Letohrádku na Křivoklátsku podle návrhu architekta Picka. 2. ŽULA Odlišné vzhledové i další charakteristické vlastnosti se u žuly samozřejmě daleko více projevují než u tak celkem jednotvárného kamene jako je pískovec. Jednotlivé lokálně specifické žuly se můžou lišit 4

8 svým odstínem, zbarvením, zrnitostí i texturou. Jednou z krajově odlišných a celkem známých je žula mrákotínská, středně až drobně zrnitá, místy nažloutlá nebo narezavělá s všesměrně zrnitou texturou. Její název vyplývá z místa její těžby, je tedy těžena v obci Mrákotín a stala se známou hlavně díky monolitickému obelisku na třetím nádvoří Pražského Hradu, který je z ní vytesán. Jedním z nejdekorativnějších českých ušlechtilých kamenů je určitě liberecká žula, která je nezaměnitelná díky svému jedinečnému zbarvení odlišnému oproti ostatním těženým žulám. Její mezi žulami výjimečná narůžovělá barva je způsobena vysokým obsahem živce a její atraktivnosti přidává určitě i její výrazná porfyrická struktura. V lomu známým pod názvem Černá Studnice se od poloviny 70. let minulého století těží další významný dekorační kámen s krajově specifickými vlastnostmi a to železnobrodská žula. Tato žula se vyznačuje střední až hrubou zrnitostí a teplou šedou až hnědožlutou barvou díky její impregnaci limonitem. 3. MRAMORY Mramor, z geologického hlediska vápenec, může mít mnoho podob a velké množství různorodých mramorů těžených na našem území je toho důkazem. Mramor z pohledu způsobu jeho vzniku dělíme na krystalický a sedimentární, další klasifikace či dělení mramorů už spočívá hlavně z hlediska jejich minerálního složení, zbarvení, znaků, struktury, textury apod. Na našem území, jak již bylo řečeno, se těží hodně odlišných variant mramorů, větší množství těžby však zaujímá právě mramor sedimentární. Jednou z nejvýznamnějších skupin těžených krystalických mramorů u nás jsou svým vzhledem nezaměnitelné slezské mramory, především z lomu Horní Lipová a Supíkovice. Mezi ně patří mramor lipovský, který je šedobíle až černobíle pruhovaný a vyniká právě bílými až šedými zvrásněnými žilkami na tmavě šedém až černém podkladu, dodavatelé ho podle odstínu zbarvení dělí na světlý a tmavý. Oproti tomu supíkovický mramor je výrazně světlejší s převažující bílou barvou a výrazně krystalickou strukturou. Ze severních oblastí Čech se potom hojně využívá mramor krkonošský těžený v Horním Lánově poblíž Vrchlabí, který je efektní díky černým pruhům na bílém podkladě. Donedávna bylo v provozu i největší ložisko mramoru a zároveň jedno z vůbec největších ložisek dekoračního mramoru u nás v obci Dolní Morava poblíž králického Sněžníku, kde se těží tzv. sněžníkovský mramor, typický svým šedozeleně pruhovaným vzhledem Ze sedimentárních mramorů má největší význam těžba v oblasti Barrandienu, popř. Českého Krasu, kde se těží asi náš neslavnější druh mramoru a to slivenecký mramor. Slivenecký mramor charakterizuje jeho typická červená barva s bílým žilkováním. Masivně využívané mramory z Barandienu vynikají především hojností výskytu, kvalitou a především barevností, podle níž i většinu důležitých druhů rozeznáváme. Mezi nejvýznamnější patří: červenohnědý suchomastský, šedý zbuzanský, tmavě šedý lochkovský se světlými průřezy zkamenělin a černý kosořský. Oproti tomu pestré a devonské vápence z Moravského krasu měly v minulosti spíše oblastní využití a v porovnání s těmi barrandienskými nemají takový rozsáhlý význam. 4. BŘIDLICE Tradiční ložiska fylitické břidlice najdeme v západních Čechách lomy Rabštejn nad Střelou a Manětín a také na Železnobrodsku. Břidlice těžené na západě Čech jsou odlišné hlavně stupněm přeměny od těch těžených na východě Čech, což má hlavní vliv i na jejich vnější podobu a vlastnosti. Břidlice ze západních Čech jsou spíše matné až stříbřitě lesklé a s nepravidelnou až výraznou břidličnatostí. Oproti tomu břidlice železnobrodské jsou výrazně lesklé a charakteristicky zelené KÁMEN VE STAVEBNICTVÍ Surovinou pro výrobu stavebního a dekoračního kamene jsou tedy horniny magmatické, sedimentární i metamorfované. Vytěžený kámen se dále zpracovává podle účelu jeho dalšího použití, lomařské výrobky jsou buď v původní neopracované formě, nebo hrubě opracované. Kamenické výrobky se nejdříve opracovávají hrubě a dále následuje jemné opracování, prováděné ručně nebo strojně. Výrobu dekoračního a stavebního kamene potom dělíme na hrubou kamenickou výrobu - obrubníky, krajníky, dlažební kostky, stavební bloky apod. a ušlechtilou kamenickou výrobu - broušené a leštěné kamenické výrobky, kamenosochařské práce apod. Vhodnost použití určitých druhů hornin pro ušlechtilou nebo hrubou kamenickou výrobu je dána především fyzikálně mechanickými a dalšími specifickými vlastnostmi daných hornin. Pro hrubou kamenickou výrobu jsou určující především mineralogickopetrografické složení, fyzikálně-mechanické vlastnosti, struktura a textura horniny, blokovitost, druhotné přeměny a další. Pro ušlechtilou kamenickou výrobu jsou potom důležitými kritérii především blokovitost, vzhled, barevnost (kresba), leštitelnost a trvanlivost horniny HLAVNÍ DRUHY VÝROBKŮ Z KAMENE /2/ 1. LOMOVÝ KÁMEN Je to kusový stavební materiál jakéhokoliv tvaru, různé velikosti, s hrubou nebo opracovanou lícovou stranou pro použití do zdiva. Dále dělíme: netříděný, 5

9 tříděný (základový, štětový), záhozový, pro dlažbu svahů, rigolů a břehů, pro zdivo soklové, pro zdivo kyklopské 2. KOPÁKY Jsou to kamenické výrobky dané velikosti a tvaru přibližného rovnoběžnostěnu, pro klenby přiměřeně klínovitého tvaru, vyrobené lámáním, štípáním a hrubým kamenickým opracováním. Jejich název vznikl z odvození od početní jednotky kopy. Podle tvaru dělíme kopáky na vazáky a běhouny, přičemž vazák má výšku 200 až 400 mm a délka je rovná minimálně výšce ( max. 1,5 x výška ). Hloubka má být rovna výšce zvětšené o 150 mm, běhoun má výšku 200 až 400 mm, délku 1,5 násobek výšky ( max. 800 mm ) a hloubku 300 mm až rovnou výšce. Podle stupně celkové opracovanosti všech stran potom kopáky dále dělíme: neupravené hrubé čisté 3. HAKLÍKY Haklíky jsou určeny pro obkladové zdivo a jsou používány jako obkladový materiál pro podezdívky např. správních budov, rodinných domů, plotů, krbů, tam kde zdivo není určeno jako nosné. Lícová strana má čtvercový nebo obdélníkový tvar a rozměry haklíků se plně řídí dle potřeb a přání zákazníka a možnostmi výroby. Vyrábějí se lámáním, štípáním s hrubým kamenickým opracováním. Lícová plocha haklíků může být upravena špicováním, lámáním, bosáží nebo řezáním. Dle stupně opracování je pak také dále dělíme: neupravené hrubé čisté 4. KVÁDRY Kvádry mají široké stavební uplatnění pro architektonické a konstrukční prvky staveb všech typů. Většinou se vyrábějí podle přesných výkresů ze všech druhů hornin. Jsou to kamenické výrobky různých tvarů a rozměrů a s různou povrchovou úpravou dle potřeby a použití. Jejich třídění vychází z různorodosti jejich tvarů, jakosti výrobků a počtu lícních stran. Dodávají se s různým stupněm opracování, z čehož vychází jejich následující dělení: hrubé čisté s bosáží jemné broušené leštěné 5. OBRUBNÍKY Obrubníky jsou definovány jako dílce delší než 300 mm určené pro lemování pozemních komunikací, vozovek, dopravních ploch, chodníků apod. Jejich hlavní funkcí je zpevňování okrajů chodníků, nástupišť a vyrovnávání výškového rozdílu mezi vozovkou a chodníkem. Používají se buď rovné, nebo obloukovité. Jsou dodávány hrubě kamenicky opracované většinou se zářezy, díky nimž do sebe navzájem dobře zapadají. Pro výrobu obrubníků i krajníků by se měly používat zdravé nenarušené horniny bez známek zvětrání. 6. KRAJNÍKY Krajníky jsou podobné kamenické výrobky jako obrubníky, slouží ke zpevnění okrajů vozovky a k oddělení od nevyvýšené krajnice a mají viditelnou pouze stupnici. 7. DLAŽEBNÍ KOSTKY Dlažební kostky jsou tvaru kvádru s rozměry od 50 do 300 mm a vyrábějí se buď ručně, nebo strojně. Slouží k vydláždění vozovek a chodníků a dodávají se opět v několika stupních opracování od hrubě opracovaných pemrlicí, obrobením, pískováním nebo plamenem po jemné opracování leštěním, řezáním nebo broušením diamantovým kotoučem nebo břitem. 8. OBKLADOVÉ A DLAŽEBNÍ DESKY Obkladové a dlažební desky vznikají rozřezáním bloku přírodního kamene na tloušťku desek 8 až 80 mm. Jejich další rozměry jsou na potřebách a přáních investora a dále se dělí podle jejich celkového tvaru na čtvercové, obdélníkové a šablonové jiných tvarů. Dělíme je ještě podle tloušťky a to na desky tenké ( 8-12 mm ), běžné ( mm ) a masivní ( od více než 50 do 80 mm ). Desky se různě povrchově upravují podle možností vybraného druhu kamene a to pemrlováním, broušením, leštěním, řezáním, trháním, špicováním, zrnováním, rýhováním, špicováním, termickým opracováním a tryskáním. Dlažební desky se vyrábějí v tloušťce od 12 mm a dlažba se potom skládá podle různých principů viz kapitola ŘEMÍNKOVÉ OBKLADY Vznikají štípáním větší základní desky na hranolky o rozměrech 100 až 150 mm v tloušťce 15 až 40 mm. Takovým způsobem se většinou zpracovává odpad z výroby desek větších rozměrů. 6

10 10. MASIVNÍ SCHODIŠŤOVÉ STUPNĚ A SCHODOVÉ DESKY Schodišťové stupně se vyrábějí buď obkládané deskami, nebo masivní. Desky se kladou v horizontální poloze na schodišťové stupně a ve vertikální poloze na podstupnice. Schodiště z masivních schodišťových stupňů se využívají hlavně v exteriéru. 11. DROBNÁ ZAHRADNÍ ARCHITEKTURA A SPECIÁLNÍ PRÁCE 4.3. LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ KAMENE V EXTERIÉRU LIMITY PRO POUŽITÍ KAMENE V EXTERIÉRU Přírodní kámen je bezesporu jeden z nejtrvanlivějších stavebních materiálů vůbec. Jeho velmi dlouhá životnost a vysoká odolnost jsou vlastnosti, které ho přímo předurčují k použití ve venkovním prostředí, které bez problémů snese. Kámen je materiál, který dobře odolává povětrnostním vlivům i díky své nízké nasákavosti a pórovitosti, s čímž také samozřejmě souvisí jeho dobrá mrazuvzdornost. Kámen by se dal označit za nejvhodnější materiál právě pro použití venku v zahradní architektuře, avšak existují velmi značné rozdíly i ve vlastnostech a odolnosti různých druhů kamene podle jejich původu a místa těžby. Už ze základního dělení hornin dle původu lze určit jejich významné rozdílné vlastnosti. Horniny vyvřelé jsou obvykle pevnější, mají vyšší hustotu, jsou mrazuvzdornější a také lépe odolávají atmosférickým vlivům oproti horninám usazeným. V souvislosti s nižší odolností usazených hornin proti atmosférickým vlivům je velmi důležitou charakteristikou a zároveň limitující vlastností jejich celkem snadný obrus, zvláště v případě frekventovaně používaných vápenců a pískovců je tohle důležité si uvědomit. U hornin přeměněných se jako nejvýraznější odlišná vlastnost jeví typická břidličnatost a nízká pórovitost. I mezi horninami stejného původu nalezneme určité rozdíly, největší rozdíly jsou patrné mezi horninami usazenými, protože jejich vznik i složení se můžou od sebe velmi lišit a to má velký vliv na jejich výsledné vlastnosti. Naproti vlastnostem, díky kterým se kámen řadí mezi ty nejcennější materiály pro jeho bezproblémové použití venku, má také své limitující charakteristiky. Jeho velmi vysoká hustota z kamene dělá velmi těžko opracovatelný a získávaný materiál a zároveň vznikají problémy s jeho přemisťováním a dopravou, i když v současnosti už existuje spoustu moderních technologií, které usnadňují práci s kamenem a jeho opracování. Avšak jako faktor, který se snadno řešit nedá a v současnosti velmi limituje použití přírodního kamene je jeho vysoká cena. Jsou však naštěstí pořád případy, kdy se použití přírodního kamene přímo nařizuje a vyžaduje, jde hlavně o objekty chráněné památkovou péčí, tedy při obnovách historických parků, zahrad, městských prostorů atd MOŽNOSTI POUŽITÍ KAMENE V EXTERIÉRU Jak vyplynulo z předchozí kapitoly z hlediska použití kamene v exteriéru se omezení týkají spíše technologických možností jeho opracování a také dostupného sortimentu, avšak v dnešní době je výběr bohatý a také možnosti opracování dostačující. V minulosti, kdy se kámen těžil na našem území v daleko větším množství, tudíž ho bylo hodně a také byl i různě upravován podle požadavků investora, se setkáváme i s úpravami přírodního kamene pro nás nepochopitelnými, výjimkou nebylo ani jeho barvení, zlacení apod. Oproti minulosti je v současnosti přírodní kámen chápán hlavně jako přírodní cenná surovina, u níž se využívá její přirozený vzhled. V dnešní době, kdy se přírodní kámen stal velmi drahým stavebním materiálem, spojovaným též kvůli svojí ceně i s jakýmsi luxusem, není vůbec žádoucí ho nějak nepřirozeně upravovat. Naopak je žádané spíše podpořit jeho přírodní vzhled tradičními metodami opracování kamene. Bloky kamene získané ze skály v lomu buď výlomem, nebo trháním, můžou být dále upravovány mnoha možnými způsoby dle požadavků zákazníka většinou však podle již tradičně zažitých postupů. Pro řezání kamene do požadovaných rozměrů se v současnosti používá lanová, listová nebo kotoučová pila. Dále je prováděno hlavně tvarování do požadovaného tvaru a následují různé způsoby zpracování povrchu. Možnosti zpracování se také liší dle vlastností určitých druhů kamenů. Leštění je možné pouze u hornin složených z přibližně stejně tvrdých a stejnorodých částic a také za předpokladu, že dané horniny jsou schopné si lesk udržet a odolat opotřebení vnějšími vlivy. Mezi horniny vhodné pro leštění patří mramory, žuly, syenity, porfyry, diabasy, hadce, alabastry atd. Leštění se dnes provádí téměř výhradně na speciálních leštících strojích. Leští se většinou obkladové desky, dlažba do reprezentativních prostor apod. Takové leštěné desky jsou velmi drahé a jejich lesk stejně časem podléhá opotřebení, proto se s leštěnými povrchy přírodního kamene setkáváme spíše v interiéru. Kameny složené z různorodých částic se leštit nedají, ale jejich povrch se dá upravit broušením. Zpracování přesných hran a hladkost ploch je závislá od velikosti zrn a jakosti tmele. Tato úprava broušením se provádí u drob, pískovců, opuk, trachytů, ryolitů apod. Povrchy se zpracovávají i tradičními způsoby většinou manuálně, při nichž na povrchu vzniká charakteristická struktura, sem patří např. bosování, špicování, zubákování, pemrlování, rýhování, rázování. Samozřejmě kromě výše zmíněných metod opracování se do přírodního kamene dají vyrývat různé reliéfní obrazce, nápisy apod., to už patří pod sochařství. Kámen se nemusí používat jen v blocích a velkých kusech, ale význam má i použití drceného kameniva. I když se drcené kamenivo bere spíše jako pomocný stavební materiál a neřadí se mezi dekorační materiály tak zejména v zahradní architektuře je takto hojně využíván. Drcené kamenivo ve 7

11 formě štěrku různých frakcí se vyrábí v mnoha druzích samozřejmě podle těženého zdroje a tak na trhu existují štěrky různých barevností a různého vzhledu. Jejich kombinací nebo kombinací s většími kusy kamene se dosahuje zajímavých efektů, v současnosti se dá mluvit i o trendové záležitosti. Kromě drceného kamene, který je vyráběn v lomech, se využívá také kousků kamenů opracovaných čistě přírodními procesy. Tyto říční valounky mají nezastupitelnou roli v zahradní a krajinářské architektuře, na rozdíl od strojně drceného štěrku vypadají v kombinaci s vegetací v exteriéru velmi přirozeně. Neopracované kusy kamene, které by jinak nebyly využity ani jako dekorační nebo stavební kámen se dají využít při stavbě gabionů. Speciálně vyrobené drátěné mříže, z nichž se spojováním vytvářejí jakési koše, můžou být poté naplněny různými druhy kamene, většinou se však využívá zbytkového kamene, což je nejen ekonomické ale i šetrné. Pro zahradní architekty je to další zajímavá možnost využití přírodního kamene. Kámen se však nemusí využívat jen jako opracovaný kamenický výrobek. Dá se s ním pracovat také v jeho přirozeném stavu, ať už se jedná o valouny, balvany, přirozeně odloučené kusy kamene atd. Kámen je v současnosti ceněn hlavně pro svůj přirozený vzhled, jeho tvůrčí potenciál spočívá tedy hlavně ve využití jeho charakteristických vlastností, např. využití různě odlišných odrůd podle místa těžby, jejich barevností, textur, struktur atd. Pro současnou zahradní a krajinářskou architekturu má i přes dlouhodobý vývoj a technologické vymoženosti v oboru zpracování kamene kámen hlavní význam jako ryze přírodní materiál připomínající přirozené krajinné struktury ZPŮSOBY POUŽITÍ KAMENE V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE Způsobů použití přírodního kamene v dílech zahradní a krajinářské architektury najdeme opravdu velké množství, je tomu tak i díky velmi výhodným vlastnostem kamene pro jeho použití v exteriéru. Kámen by se dal z hlediska svého širokého spektra využití řadit mezi nejdůležitější stavební materiály pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Jakožto přírodní materiál kámen většinou výborně ladí s vegetací a proto je také téměř výhradně využíván v kompozicích napodobujících přírodu, jako jsou různé skalky, stepní partie, vodní společenstva atd. Nedůležitější způsoby použití kamene v exteriéru budou popsány níže. 1. CESTY A ZPEVNĚNÉ PLOCHY Dláždění cest a dalších zpevněných ploch přírodním kamenem je dnes určitě nejrozšířenější aplikace kamene v zahradní a krajinářské architektuře a architektuře vůbec. K dláždění se používají různé druhy kamene, záleží na požadované funkci a vzhledu. Nejčastěji se pro dláždění v českých městech využívají žulové kostky různých velikostí, z nejmenších kostek tzv. mozaika se potom vytvářejí někdy velmi složité obrazce, které jsou v některých městech i předmětem památkové péče kvůli své tradici a originalitě např. pražské mozaiky. Žulová kostka je v podstatě projevem uctívání tradic a historie, je vyžadována v historicky cenných centrech měst a má své výsadní právo v nejstarších městských prostorech. Kromě nejrozšířenější žulové kostky se dá setkat i s mramorovou kostkou, která je samozřejmě ušlechtilejší a dražší, a proto i méně používaná, avšak vyniká svoji odlišnou barevností a strukturou oproti kostce žulové. Spolu s žulovými kostkami se v městech setkáváme i s dlažbou tzv. kočičí hlavy tvořenou oblázky, která je zastoupena již v menší míře, ale určitě patří do koloritu českých historických měst. Potenciál tvůrčího využití má žulová kostka a kočičí hlavy spíše ve smyslu různých kombinací s dalšími materiály nebo vytváření zajímavých obrazců, ale pro svůj ryze tradiční charakter je nelze brát jako nosný prvek inovativního postupu. Avšak dá se i mramorové a žulové kostky využít v netradiční a zajímavé skladbě jako můžeme vidět např. na nově zrekonstruovaném hlavním nádraží v Hradci Králové ( obr.1 ). V exteriéru, nejčastěji však ve městech, je dále hojně využívána dlažba z řezaných kamenných desek, přičemž formát je důsledkem požadované funkce, vzhledu a dalších požadavků. Povrch dlažebních desek může být broušený nebo leštěný, záleží na druhu materiálu. Materiálem pro takovou dlažbu je potom nejčastěji žula, mramor, ale i pískovec. Dlažba z řezaných desek působí mnohem reprezentativněji a kultivovaněji, to nahrává i jejím širšímu využití v současně řešených trendových prostorech. Skladba dlažby se dá velmi dobře přizpůsobit návrhovému a prostorovému řešení architekta a v kombinacích s dalšími materiály má velký tvůrčí potenciál. Velmi originální a inovativní použití řezaných desek mramoru použilo designérské studio Decormarmi při realizaci mramorové dlažby u zahradního bazénu ( obr. 2 ). Broušené nebo hlazené desky přírodního kamene se rovněž dají použít i v menších formátech nepříliš obvyklých rozměrů a působí to velmi originálně jak můžeme vidět na veřejném prostoru u stavby The Scoop v centru Londýna ( obr.3 ). Originální způsob použití naopak velko-formátových řezaných desek z kamene použily tvůrci prostoru před zámkem Schloos Freudenstein ve městě Freiberg v Německu ( obr. 4 ). I použití zcela tradičních desek z čistě bílého mramoru může vypadat velmi soudobě v kombinacích různě opracovaného povrchu mramoru, jak můžeme vidět na budově Norské národní opery v Oslu ( obr. 5 ). V daleko menší míře, většinou v měřítku spíše rodinných zahrad, menších veřejných prostorů anebo architektonickém detailu je kámen využíván ve své hrubě opracované formě pro různé tzv. divoké dlažby 8

12 nebo jako volně ložené šlapákové cesty. Pro tyto účely je k dispozici na trhu mnohem větší sortiment a vzhledem k převažující funkci i existuje větší množství vhodných druhů kamene. V architektonickém detailu se potom dá velmi dobře využít různých měřítek a forem přírodního kamene v kombinacích např. pravidelně řezané desky spolu s říčními oblázky apod. 2. ZDI A ZÍDKY Zdi a zídky jsou od pradávna až dodnes důležitou součástí zahrad a exteriéru ať již to je pro jejich nenahraditelné funkce, které v zahradách zastávají nebo hlavně v současnosti pro jejich ryze estetickou hodnotu. Kamenné zídky své hlavní uplatnění nacházejí při ohraničení pozemku, jako oddělovací prvek, zajištění svahu, při vytváření bariér, přičemž v současnosti jsou hojně využívány zároveň jako sedací prvky zabudování sedáku přímo do zídky. Podle konstrukce zídky je můžeme rozdělit do dvou základních kategorií a to na zídky zděné tzv. na sucho a zídky s betonovým základem s použitím pojiva. Zdění na sucho je způsob stavby zdi bez použití jakýchkoliv pojiv, jednotlivé kameny na sobě drží svou vlastní vahou. Suché zídky nacházejí své uplatnění hlavně jako opěrné zídky ve svazích nebo i jako volně stojící valy. Díky jejich variabilitě dané použitým druhem kamene, způsobem kladení kamenů na sebe nebo i celkovými rozměry a měřítkem je tento způsob zdění v současné zahradní tvorbě velmi hojně využíván. Jeho estetická hodnota tkví právě v jakési náhodnosti a neuspořádanosti. V neposlední řadě jsou suché zídky populární i pro možnost osázení rostlinami a vytvoření tak další hodnotné struktury v zahradě. Takový neobvyklý příklad suché zídky z velkých balvanů najdeme v zahradnickém výstavním prostoru v Tullnu v Rakousku ( obr. 6 ). Při stavbě zídek je dále velmi zásadní použitý typ kamene, jeho možnosti a opracování a také vybraný způsob zdění, proto rozeznáváme hned několik kategorií způsobů zdění i ve vztahu k použitému typu kamene. Jako jeden z nejhrubších způsobů zdění by se dalo určitě označit zdivo z lomového kamene. Tento velmi nepravidelný způsob zdění nabízí velký estetický a tvůrčí potenciál, je velmi flexibilní a jeho výsledný vzhled se dá velmi významně ovlivnit i řemeslnou zručností a použitým typem kamene. Zdivo z nepravidelných ploten z lomového kamene by se dalo svým ještě dost divokým a neuspořádaným vzhledem přiřadit ke zdivu předchozímu, rozdíl je v tom, že tento typ zdiva se využívá u hornin převážně plochých tvarů např. břidlice nebo rula. Zídka potom díky plochému tvaru použitých kamenů působí jemněji a je tedy vhodná spíše do menších objektů, tam, kde je žádoucí používat detaily. Opracované zdivo z lomového kamene je již utvářeno z pravidelně upravených bloků kamene většinou jde o tzv. haklíky, které jsou skládány s téměř pravidelnými horizontálními spárami. Opracované zdivo oproti výše uvedeným působí ušlechtilejším dojmem a neskýtá takové tvůrčí možnost. Je vhodné ho použít do prostorů reprezentativního charakteru, také pro svou mnohonásobně vyšší cenu je účelné ho nepoužívat v běžných objektech. Avšak i zcela obyčejné zdivo z pravidelných bloků kamene se dá oživit a vytvořit z něj originální dílo pomocí reliéfních obrazců, tak pracuje britský umělec Alyo Shamoeran ( obr.7 ). Kyklopské zdivo je nejhrubší způsob zdění, jelikož se toto zdivo staví z všemožně tvarovaných, opracovaných i neopracovaných balvanů, často se uplatňují granitové a vápencové valouny, které lze jen těžko opracovat do pravidelných tvarů. Tato forma zdiva je díky svému měřítku a rozměrům vhodná do rozlehlejších prostor a na velké plochy zdí, v malém formátu a objektu by nevynikla právě kyklopská mohutnost. V současnosti velmi rozšířený trend při stavbě zdí a zídek je použití drátěných košů vyplněných kameny tzv. gabiony. Gabiony jsou takovou poměrně jednoduchou a levnou variantou kamenných zídek, protože na jejich vyplnění postačí i nedokonalé a nevyužitelné úlomky kamene, kamenná drť nebo další stavební odpad. Gabiony jsou celkem masově využívány pro velmi různorodé účely - ploty, zídky, opěrné zdivo atd. Svým moderních a netypickým vzhledem se velmi hodí k moderním prostorům a dají se považovat za inovativní přístup ve využití přírodního kamene. U kamenných zídek nemůžeme vynechat i zídky, které nejsou přímo stavěny z kamene, ale kámen je použit pouze ve formě obkladů. Kamenné obklady jsou většinou nabízeny v různé míře opracování a také z různých druhů kamene, i díky tomu nabízejí poměrně široké možnosti kreativního skládání obkladů. I když nenajdeme moc případů využití této možnosti. Velmi inovativní přístup v této oblasti nabízí britská firma Islandstone, která se zabývá výrobou obkladových dlaždic z přírodního kamene a mmj. nabízí i dlaždice z oblázků, břidlice aj. ( obr. 8 ). 3. SCHODY Schody jsou důležitým prvkem zahrady pro překonávání terénu, jako spojovací článek a často tvoří i významný prvek celkové kompozice. Schody z přírodního kamene lze rozdělit do několika kategorií podle způsobu jejich stavby a to na blokové schody, schody s kamenných obrubníkem, deskové schody a další nespecifikované typy. Blokové shody jsou budovány z velkých kamenných bloků, které celé samostatně tvoří schodišťové stupně. Samozřejmě podle velikosti jednotlivých bloků a stupňů se může jeden stupeň sestávat buď jen z jednoho kamenného bloku, nebo z více kusů podle potřeby. Tento typ schodiště vždycky působí velmi honosně a výrazně v prostoru a často tvoří významný kompoziční prvek. Velikost jednotlivých stupňů, ale i celého schodiště, druh kamene i jeho opracování velmi zásadně ovlivňuje celkový dojem a působení ve výsledné kompozici. 9

13 Schody s kamenným obrubníkem tvoří dlouhý obdélníkový obrubník na okraji stupně a vydlážděná nášlapná plocha za obrubníkem. Tento druh schodiště je poněkud náročnější na konstrukci, protože pod každým obrubníkem se musí vybudovat základ a nášlapná plocha stupně se ještě musí zvláště vydláždit. Proto se velmi často na takový typ schodišť používají žulové obrubníky spolu s mozaikou. Je totiž velmi důležité sladit vydlážděnou plochu a obrubníkem a žula je proto nejvhodnější druh kamene. Deskové schody jsou na vybudování nejnáročnější, protože je potřeba vybudovat příslušnou podezdívku pod každý stupeň a teprve poté se pokládá vrchní deska schodu, která mírně až významně přesahuje podezdívku. Tento typ schodiště je, nejen pro svou náročnost, ale také převládající formu použitého kamene ( jemně opracované kamenné desky ) vhodný spíše do reprezentativních prostor nebo exponovaných míst objektu a působí v kompozici hodně ušlechtilým a uhlazeným dojmem. Schody z kamene můžou být dále budovány i dalšími méně tradičními způsoby, například v kombinaci s dalšími materiály na obrubníky dřevo, beton nebo ze starých zbytkových dlažebních kostek, nepravidelných kamenných balvanů atd. Tato schodiště však většinou nesplňují a nemohou splňovat optimální parametry bezpečného a pohodlného schodiště, proto jsou spíše okrajovou záležitostí rodinných zahrad, která však skýtá více tvůrčího potenciálu právě pro svoji neomezenost. 4. SKALKY Kombinace rostlin a kamene je inspirována přímo samotnou přírodou a poskytuje velký prostor pro tvůrčí zpracování. Skalky můžou být ryze přírodního charakteru, stavěné tak, aby vypadaly jako přirozeně vzniklé biotopy, částečně nebo téměř přírodní s přidanou estetickou hodnotou jejich tvůrce nebo úplně nepřirozené, netradiční, které absolutně podléhají fantazii a nápadům tvůrce. První možnost nám moc prostoru pro vlastní tvůrčí iniciativu nedává, ale naopak poslední má velký potenciál stát se přímo uměleckým dílem. Netradiční formy skalek se výborně hodí k současné architektuře a vhodně dotvářejí moderně ztvárněné prostory na rozdíl od skalek klasických, přírodních. I když přírodní kámen působí oproti moderním materiálům hodně tradičně a přirozeně, dá se přesto využít v netradičním uspořádání, kombinacích a také rozličných druhů kamene i forem jeho opracování. Především netradiční skalky si přímo žádají neotřelý způsob uložení kamene, využití netradičních forem kamene nebo jeho kombinaci s dalšími materiály. Efektivně působí břidlice s širokými možnostmi různého vrstvení, i pravidelně opracované žulové kostky se dají využít pro stavbu osázených zídek-skalek. Kombinací s jinými materiály se meze nekladou, zvláště efektní, avšak na stavbu jednoduchá, je kombinace s gabiony, které se také dají využít pro stavbu skalek a pěstování rostlin. Příklady netradičních skalek najdeme zvláště v tvorbě Ivara Otruby, velmi originální a moderní formy skalek vytvořil v Arboretu a Botanické zahradě Mendelovy univerzity v Brně ( obr. 9 ). Naopak spíše tradiční, ale zároveň i velmi kreativní přístup při tvorbě skalek má Stanislav Špoula, který se zabývá ryze kamennými zahradami ( obr. 10 ). 5. VODNÍ PRVKY Vodní prvky z přírodního kamene mají mnoho podob a forem a jsou již tradiční součástí v zahradách, ať už jde o vodu statickou či dynamickou, můžou mít velké měřítko i rozměry např. jezera, bazény, nádrže, kanály, ale i menší kašny, fontány, pítka, vodní přepady, kaskády atd. Kámen se díky své trvanlivosti a odolnosti výborně hodí jako hlavní konstrukční materiál pro stavbu vodních děl a spolu se svým vysokým estetickým působením nemá v této oblasti konkurenci. Vodní prvky můžou být pro snadnější popis rozděleny dále podle velikosti a formy na jezera a nádrže, potoky, vodopády, fontány a chrliče a pítka. Jezírka představují statickou formu vody a bez kamene se snad ani nebudují. I když v současnosti existuje mnoho moderních a vhodných materiálů k náhradě přírodního kamene, stejně musí být použit ať už ve formě štěrku a oblázků pro ztvárnění dna a břehů, balvanů a valounů pro estetické působení anebo další třeba i opracované bloky kamene na ohraničení nádrže nebo na cesty a mosty přes vodní hladinu. Tradičně s originální koncepcí ztvárňuje vodní plochy ve svých návrzích již zmíněný Stanislav Špoula ( obr. 11 ). Potoky jako dynamická forma vody jsou v současnosti budovány hlavně dvěma poněkud odlišnými způsoby buď jako přírodní napodobující přirozené potůčky v přírodě anebo formální často ve formě přímého umělého koryta. Kámen je v široké míře používán samozřejmě v obou případech, avšak u formálních potoků nacházejí uplatnění i další moderní materiály. Pro vytvoření přírodního potoka se kámen využívá hlavně pro jeho stylizaci a napodobení potůčků a bystřin v přírodě, které se bez kamene neobejdou. Využívá se tedy hlavně oblázků, valounů a balvanů, nejlépe neopracovaných, aby působily co nejpřirozeněji. Naopak pro budování umělých koryt se téměř výlučně využívá v různé míře opracovaných kamenných bloků většinou v přesně určeném rozměru podle návrhu potoka. Další dynamickou formu vodu ztvárňují vodopády a kaskády, které můžou být i součástí potoků a jezírek anebo můžou být vybudovány jako samostatný prvek. Kaskády můžou být rovněž budovány jako napodobenina horských vodopádů nebo čistě formálně podle moderních trendů. Podle požadavků se potom využívá všech možných forem přírodního kamene ať už v původní podobě anebo po opracování. Pro výběr vhodných druhů kamene je potom důležitý sklon kaskády, velikost, požadovaná podoba a samozřejmě i celková kompozice prostoru. Velmi povedené realizace takových kaskád v současném duchu můžeme vidět např. v Teardrop Park v New Yorku ( obr. 12 ) a vodopádu v Lillehammer u muzea výtvarných umění v Norsku ( obr. 13,14 ). 10

14 Asi nejformálnější podobu vodních kamenných prvků mají většinou fontány. Fontány jsou i díky zastoupení v historických objektech chápány velmi tradičně, i když se v současnosti objevují i v moderních formách. Výsledná podoba fontány může působit formálně, tradičně, ale i neobvykle a originálně, je to dáno jejím uměleckým ztvárněním, které navrhne umělec. Kamenné fontány nabízejí široké tvůrčí možnosti a snad jediným omezením při jejich navrhování je opracovatelnost vybraného druhu kamene. Často kamenné fontány v prostoru mívají dominantní postavení a významně dotvářejí kompozice nebo dokonce udávají styl celé kompozice. Kamenné fontány by se spíše daly zařadit k uměleckým a sochařským dílům, které dotvářejí venkovní prostor. Netradiční a velkorysou moderní kamennou fontánu představuje Památník princezny Diany v Hyde parku v Londýně ( obr.15 ). Nejmenší vodní prvky z kamene se v zahradách vyskytují ve formě chrličů a pítek a většinou významně dotvářejí celkovou kompozici prostoru v detailu a vhodně doplňují prostor o prvek vody. Chrliče a pítka zároveň mají také velké tvůrčí možnosti pro jejich zpracování, tudíž mají v prostoru i roli jako umělecká a sochařská díla. 6. NÁDOBY A KVĚTINÁČE Kámen je ideální materiál pro nádoby a květináče na rostliny, díky své vysoké hmotnosti je naprosto stabilní, není závadný pro rostliny a zároveň kamenné nádoby jsou vysoce esteticky hodnotné. Avšak používání kamenných nádob je spíše záležitostí menších objektů, spíše soukromé zeleně, i díky vysokým pořizovacím nákladům takových nádob. Vzhled a podoba nádob může být velmi variabilní, většinou podléhají módním trendům a takové nádoby ve výsledku plní funkci spíše uměleckého prvku. 7. MOBILIÁŘ Mobiliář ryze z přírodního kamene je spíše již tradiční až historickou záležitost, vzhledem k tomu, že v současnosti existuje celá řada materiálů vhodnějších pro tyto účely, tak čistě kamenný mobiliář je spíše okrajovou nebo uměleckou záležitostí. K vytěsnění kamenného mobiliáře z širšího využití přispívají také některé nevhodné vlastnosti kamene pro tyto účely malá tepelná vodivost a tvrdost kamene dělají z těchto kusů nepříliš pohodlný zahradní nábytek. Velmi pohodlné a funkční lavičky z přírodního kamene vznikají pouze v kombinaci ještě s dalšími materiály nejlépe se dřevem, které je použito na sedací části laviček. Avšak kámen je přesto uplatňován pro tvorbu sedacího mobiliáře, který většinou zároveň doplňuje prostor jako sochařské dílo. Příkladem takového zdařilého využití kamene pro sedací prvek a zároveň sochařské dílo je kamenný kvádr v Technologickém parku v Praze ( obr. 16 ), který jakoby prochází terénní modelací a spolu s kamennými krychlemi je výrazným prvkem zdejšího náměstí. Další části mobiliáře jako odpadkové koše a stojany na kola se z kamene nevyrábějí vůbec, dále z přírodního jsou vyráběny některé parkové stoly k lavičkám. 8. SOCHY A OBJEKTY Umělecké sochy a objekty z kamene jsou velmi tradiční i moderní součástí exteriéru. Kámen je základním a původním materiálem pro sochařská a umělecká díla do venkovních prostorů, hlavně díky své trvanlivosti a dlouhé životnosti asi nejlépe odolává povětrnostním vlivům a času. Podoba a forma těchto objektů je velmi různorodá a vždycky je plně v rukou autora sochaře. Umělecká díla velmi vhodně dotvářejí atmosféru prostoru a mají svou nezastupitelnou funkci v exteriéru. Z kamenných úlomků vytváří svá umělecká díla objekty a sochy do krajiny a zahrad britský umělec Joe Smith, příkladem je jeho známá socha ve tvaru koule ( obr. 17 ). 11

15 4.5 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 12

16 13

17 5. DŘEVO 5.1 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Dřevo je organická hmota se specifickou strukturou, jejíž vlastnosti jsou i v současné době nepostradatelné a nenahraditelné pro mnoho odvětví lidské činnosti, zvláště ve stavebnictví. Vyniká právě svou lehkostí, vysokou pevností, snadnou opracovatelností a dobrými izolačními schopnostmi. V současné době jeho obliba roste i díky snahám používat ekologicky šetrné materiály a postupy, protože dřevo má jako jediný přírodní stavební materiál schopnost se samo přirozeně obnovovat. Složení dřeva na příčném řezu se nazývá skladba dřeva a sestává se z kůry, jejíž spodní část je lýko, pod kůrou leží tenká část kambia, což je dělivé pletivo umožňující růst dřeva, dále se nachází jednotlivé letokruhy a úplně uvnitř kmene se nachází dřeň. Vnější vrstva dřeva obsahující živé buňky se nazývá běl a vnitřní část dřeva, která je tvořena již odumřelými buňkami, je hustší a zajišťuje pevnost kmene, je jádro. Běl a jádro jsou barevně i funkčně odlišné části dřeva a jejich poměr je daný mimo jiné i druhem dřeviny. Dřevo z největší části tvoří celulóza ( 50% ), dále hemicelulóza a lignin ( obě 22% ) a zbytek ( 6% ) je tvořen pryskyřicemi, tuky vosky, tříslovinami, barvivy, alkaloidy a minerálními látkami. Díky celulóze, hemicelulóze a ligninu, jako látkám tvořícím buněčné stěny, má dřevo tak vysokou pevnost. Z organického původu tohoto stavebního materiálu lze předpovídat určitou nestabilitu a nezaručitelnost obecně platných charakteristik pro dřevo jako stavební materiál. Proto je potřeba dřevo rozdělit do kategorií podle druhů stromu, z nichž bylo vytěženo. To je základní systém dělení dřeva, dále se dřevo dělí i podle svých specifických vlastností zvláště podle tvrdosti na dřevo tvrdé a měkké, ale toto dělení je nejednoznačné ROZDĚLENÍ DŘEVA PODLE PŮVODU Jsou dvě základní kategorie dělení dřevin a to podle stupně jejich vývoje na jehličnaté a listnaté a dále se dělí už podle jednotlivých druhů v obou kategoriích. Jehličnaté a listnaté stromy jsou odlišné nejen z hlediska jejich stupně vývoje a tudíž vnějšího vzhledu, ale také skladby dřeva a z ní vyplývajících vlastností dřeva jako stavební hmoty. Do tohoto dělení jsou zařazovány pouze dřeviny domácí, proto bude uvedena jakoby další kategorie dřevin exotických, které jsou v současnosti stále ve větší oblibě, ale nejsou všeobecně zahrnuty do dvou následujících kategorií. 1. JEHLIČNATÉ DŘEVINY Jehličnaté dřeviny rostou rychleji, jejich dřevo je měkčí, méně trvanlivé, ale také levnější. Ve stavebnictví jehličnaté dřeviny převládají a nejhojněji je používaný smrk. Smrkové dřevo je slabě nažloutlé, měkké, pružné, pevné, velmi dobře se obrábí a málo se bortí a sesychá. V interiéru je hodně trvanlivé, v exteriéru však málo. Je používáno na všechny druhy stavebního řeziva jako konstrukční dřevo i na stavebně-truhlářské výrobky. Jedlové dřevo má světle žlutohnědou barvu, je velmi měkké, v suchu je velmi trvanlivé, v exteriéru však málo, ale naopak ve vodě je vysoce trvanlivé. Je o něco hůře zpracovatelné než dřevo smrkové a i jeho pevnost je nižší než u smrku. Používá se stejně jako smrkové dřevo. Borovicové dřevo je slabě nažloutlé s žlutočerveným jádrem, je měkké, ale tvrdší než smrkové, lehké, křehké a málo pružné. Díky vysokému obsahu pryskyřic je velmi trvanlivé i ve vlhku, obzvlášť ve vodě. Hodně se používá pro svou odolnost proti vlhku i v exteriéru. Modřínové dřevo má žlutobílou barvu s červeným jádrem, je poměrně měkké, i když tvrdší než smrk a borovice. Má výbornou trvanlivost v suchu, ve vlhku i ve vodě, proto je hodně používané v místech s proměnlivými teplotami a vlhkostí. 2. LISTNATÉ DŘEVINY /3/ Listnaté dřeviny rostou pomaleji a jejich dřevo je tvrdší, kvalitnější, odolnější a také dražší. Na stavební konstrukce vyžadující určitou pevnost a tvrdost dřeva se využívají pouze nejkvalitnější druhy dřevin buk a dub, ale budou probrány i další dřeviny, jelikož způsoby použití dřeva v zahradní a krajinářské tvorbě často nekladou vysoké konstrukční požadavky. Bukové dřevo má bílou až okrovou barvu a z listnatých dřevin je pro konstrukční účely nejpoužívanější. Jeho dřevo je tvrdé, těžké, dobře štípatelné, pevné, ale málo pružné. Je velmi trvanlivé, ale pro exteriér není příliš vhodné, protože trpí změnami objemu v závislosti na změnách vlhkosti. Avšak trvale ponořené ve vodě je bukové dřevo velmi trvanlivé. Dubové dřevo má šedou běl a šedožluté jádro, výrazné cévy a dřeňové paprsky. Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a trvanlivé, dlouhodobě uložené ve vodě černá a tím zvyšuje svou pevnost. Využívá se pro stavebně-truhlářské výrobky. Jasan má nažloutlou běl i zralé dřevo a hnědé jádro u starších stromů a výrazné cévy. Dřevo je pevné, tvrdé a velmi pružné. Javorové dřevo je bílé až nažloutlé s viditelnými dřeňovými paprsky. Je středně tvrdé, pevné, ale málo trvanlivé, používané výhradně pro svoji světlou barvu. 14

18 Břízové dřevo je žlutobílé nebo žlutošedé s viditelnými dřeňovými paprsky. Je středně tvrdé, pevné, ale mál trvanlivé. Olšové dřevo je narůžovělé, tmavne na vzduchu. Je málo pružné, měkké a málo trvanlivé. Je snadno opracovatelné, řezbáři využívané. Lipové dřevo je nažloutlé, měkké, málo trvanlivé a velmi dobře opracovatelné. Je to nejrozšířenější řezbářský materiál. Topolové dřevo je šedobílé, měkké, málo trvanlivé a na řezu vystupují dřevní vlákna. Akátové dřevo má žlutozelenou běl a žlutohnědé jádro. Je velmi tvrdé, pevné, pružné a trvanlivé, obtížně opracovatelné. Je velmi používané v řezbářství pro svoji zajímavou kresbu. Velmi vhodné pro použití v zahradní a krajinářské architektuře. Jilmové dřevo má nažloutlou běl a hnědé jádro a nepříliš výrazné cévy. Dřevo je středně tvrdé, křehké a méně trvanlivé. Habrové dřevo je šedobílé se zřetelnými dřeňovými paprsky. Je velmi tvrdé, pevné, obtížně opracovatelné a používá se hlavně pro soustružení. Hrušňové dřevo je světle červenohnědé, tvrdé, husté, pevné a dobře opracovatelné. Je stejně jako další ovocné dřeviny vhodné pro jemnou řezbu. Švestkové dřevo má nažloutlou běl, načervenale hnědé jádro. Dřevo je tvrdé, husté, pevné, málo pružné a méně trvanlivé. Jabloňové dřevo má načervenalou běl a načervenalé jádro. Dřevo je tvrdé, husté, pevné a pružné. Třešňové dřevo má úzkou nažloutlou běl, červenožluté až červenohnědé jádro. Dřevo je tvrdé, husté, pevné a pružné. Ořechové dřevo má šedobílou běl, šedohnědé až hnědé jádro se zřetelnými cévami. Je středně tvrdé, pružné, trvanlivé. Je často používané v řezbářství. 3. EXOTICKÉ DŘEVINY Dřeviny nepůvodní v našich zemích jsou v současnosti stále více používány a i poptávka těchto dřevin na trhu nadále roste. Už nejsou jen okrajovou záležitostí pro drobné dekorační prvky a doplňky. Spousta těchto dřevin má výjimečnou odolnost vůči povětrnostním vlivům, proto jsou hodně používané právě pro stavební prvky zahradní architektury. Bangkirai má dřevo s bělavou až světle hnědou bělí a nažloutlým jádrem, které na vzduchu tmavne do hnědého až tmavě hnědého tónu. Je pevné, tvrdé a velmi odolné, není nutné ho povrchově upravovat proti negativnímu působení povětrnostních vlivů. Používané jako konstrukční dřevo v exteriéru. I přes vysoké ceny není dekorativní ani atraktivní dřevina. Dá se nahradit jinými levnějšími druhy exotických dřevin. Teak má světle žlutohnědé bělové dřevo a tmavě zlatohnědé jádrové dřevo, které na vzduchu povrchu tmavne. Je velmi pevný a trvanlivý, stabilní v proměnlivých klimatických povětrnostních podmínkách a má vynikající dekorativní vzhled. Je hodně využíván pro účely venkovního použití stavby lodí, mola, zahradní nábytek atd. Cumarú dřevo má světle žlutou běl a žlutohnědé až červenohnědé jádro. Je velmi tvrdé, těžké, husté a velmi odolné. Je velmi vhodné pro venkovní použití k mechanicky a biologicky náročnému uplatnění. Je velmi obtížně opracovatelné. I když je velmi žádané pro venkovní terasy, není ho na trhu dostatek. Ipe má žlutošedou běl a jádro světle hnědé nebo světle žlutozelené, přes olivově zelenou až hnědo olivovou barvu. Je velmi tvrdé, husté, těžké. Také se hojně používá pro náročné venkovní podmínky. Jatoba má šedou až hnědošedou běl a jádro lososové až žlutavě hnědé v surovém stavu, později oranžovohnědé až tmavě červenohnědé. Je tvrdé, těžké a pevné DŘEVO VE STAVEBNICTVÍ /4/ Dřevo pro stavební účely se tedy získává z různých druhů dřevin, jak bylo řečeno v předcházející kapitole, ale dělení pouze podle druhů dřevin nestačí pro úplnou charakteristiku výrobků ze dřeva. Protože se u dřeva jakožto organického materiálu nedají na rozdíl od materiálů umělých tyto vlastnosti ovlivnit už při výrobě, dřevo se třídí podle jakosti. Třída pevnosti je klasifikace dřeva na základě strojního třídění, dále se dřevo klasifikuje na základě vizuálního hodnocení, přičemž se berou v úvahu suky, šířka letokruhů, odklon vláken, trhliny, obliny a zakřivení, zbarvení a hniloba, což ovlivňuje mechanické vlastnosti dřeva. Pro stavební účely se požívají následující typy dřevařských výrobků lesní spotřební sortimenty ( surové dříví ), pilařské výrobky, zušlechtěné dřevěné materiály, výrobky z aglomerovaného dřeva a hlavní dřevařské výrobky ( stavební dílce a okna ). Dále budou probírány jednotlivě jen některé z těchto typů výrobků vzhledem ke specifikům použití v zahradní a krajinářské tvorbě. Do kategorie lesních spotřebních sortimentů patří surové dřevo z pokácených stromů, které se dále třídí podle jakosti a možností dalšího zpracování. Výřezy průmyslové slouží k výrobě dýh, pro pilařské a stavební účely v největších možných délkách a minimálním průměrem 120 mm. Dále sem patří sloupovina sloupové výřezy, důlní dříví a vláknité dříví. Také sem patří tyče a tyčky s kůrou i 15

19 odkorněné a poslední do této kategorie spadá rovnané dříví průmyslové k mechanickému zpracování a pro výrobu aglomerovaných desek. Pilařské výrobky jsou vyráběné na pilách z průmyslových výřezů a dělí se na neopracované řezivo ( mimo řezání není prováděna další úprava dřeva ), dřevěné pražce a přířezy ( mohou být dále opracované frézované, hoblované ). Neopracované řezivo se podle způsobu výroby dělí na omítané s rovnoběžnými nebo nerovnoběžnými boky a na neomítané má dvě rovnoběžné plochy vytvořené pilou a dvě plochy na ně kolmé, které jsou oblé více než je povoleno pro omítané řezivo. Podle tvaru řeziva a poměru jeho rozměrů se řezivo dělí na deskové řezivo, hraněné a polohraněné řezivo. Deskové řezivo může být omítané i neomítané, má tloušťku do 100 mm a jeho šířka je větší nebo dvojnásobná jako jeho tloušťka. Podle tloušťky se potom dělí na prkna nejmenší tloušťka, fošny o něco větší než prkna, krajinová prkna boční neomítané kusy, jejichž levá strana je po celé délce dotčena pilou a krajiny boční neomítané řezivo, jejichž levá strana je úplně oblá nebo jen místy dotčená pilou. Hraněné řezivo je čtyřhranně řezané řezivo, jehož šířka se rovná tloušťce nebo je jejím dvojnásobkem a patří sem hranoly, hranolky, latě a lišty. Polohraněné řezivo je dvoustraně řezané řezivo s oblými boky a dělí se na polštáře a trámy. Dřevěné pražce mají na rozdíl od neopracovaného řeziva rozhodující rozměry horní a dolní úložné šířky a musí mít navzájem rovnoběžné plochy s plochami pro podkladnice a jsou řezané buď dvoustraně, nebo čtyřstranně. Vyrábí se jako pražce příčné normální, příčné excentrické a výhybkové. Přířezy se vyrábí ve sjednocené jakosti jako neopracované a opracované frézované nebo hoblované, které se používají na výrobu nábytku, vlysy a spáry. Zušlechtěné dřevěné materiály jsou prvky, jejichž dřevo bylo chemicky, fyzikálně nebo biologicky upraveno tak, aby se zlepšily jejich vlastnosti pro konkrétní požadované účely. Patří sem překližky, laťovky a vrstvené dřevo zhuštěné. Mezi výrobky z aglomerovaného dřeva se řadí výrobky vzniklé spojením rozdělené dřevní i příbuzné hmoty. Jejich výhodou je, že na jejich výrobu se dá použít i odpadní dřevo a mají nižší objemovou hmotnost a často i větší odolnost než výrobky ze surového dřeva LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ DŘEVA V EXERIÉRU LIMITY PRO POUŽITÍ DŘEVA V EXTERIÉRU /5/ Dřevo je nenahraditelným stavebním materiálem právě z hlediska svých velmi výhodných vlastností jako jsou malá objemová hmotnost, izolační schopnosti a dobrá opracovatelnost, avšak dřevo jakožto organický materiál velmi snadno podléhá biologickému napadení a klimatickým a povětrnostním vlivům, což má zásadní význam právě pro jeho použití v exteriéru. I když se vlastnosti jednotlivých druhů dřevin můžou mezi sebou hodně výrazně lišit, jejich rozmezí se však pohybuje v podobných charakteristikách. Z hlediska použití dřeva v exteriéru jsou nejdůležitější právě limitují vlastnosti, které udávají meze a hranice jeho použití ve venkovním prostředí. Nejdůležitějším omezením pro použití dřeva v exteriéru je bezesporu jeho trvanlivost. Trvanlivost dřeva je závislá od druhu dřeviny a také od podmínek jeho trvalého uložení, přičemž nejvýznamnější roli tu hraje kolísavá vlhkost a styk se zeminou. Úplně odlišnou trvanlivost pak dřevo má uložené pod střechou bez přímého styku se zeminou, pro účely zahradní a krajinářské tvorby jsou však tyto podmínky téměř vyloučené, proto bude bráno v úvahu největší zatížení dřeva při kolísavé vlhkosti s občasným nebo trvalým stykem se zeminou. Celková životnost v těchto podmínkách je nejvyšší u listnatých dřevin a především u nedomácích exotických druhů jako jsou teak, bangkirai, cumarú, ipe, jatoba u těchto je to až nad 25 let. Z domácích druhů mají nejdelší životnost dub až 25 let, potom ořech a modřín až 15 let. Nepřímým dokladem toho, jako má daná dřevina trvanlivost je barva jádra čím je tmavější tím je dřevina odolnější. Další limitující vlastností dřeva jsou jeho vady, které samozřejmě negativně ovlivňují jeho použití celkově nejen v exteriéru. I když jde o přirozené jevy a části vznikající ve dřevě, jde vlastně pouze o odchylky od normálu, pro jeho využití a pozdější zpracování jsou nevhodné, a proto jsou nazývány vadami. Mezi vady dřeva patří zvláště suky, jež jsou sice přirozeným důsledkem zdravého růstu stromu, ale pro pozdější zpracování dřeva jsou velmi nežádoucí, jelikož při vysychání vypadávají a špatně se obrábějí. Dále sem patří také trhliny dřeňové, mrazové a odlupčivé anebo nepravidelnosti struktur odklony vláken, zárosty, smolníky. Další velmi nepříjemnou vlastností dřeva je možnost jeho biologického napadení a nakažení, nejčastěji dřevokaznými houbami a dřevokazným hmyzem. K takovému napadení dřeva může dojít už při růstu stromu, skladování materiálu nebo i u hotového výrobku. K napadení dřeva těmito biologickými škůdci jsou potřeba tyto faktory vlhkost, kyslík, teplo a výživný substrát. Vlhkost je v konstrukčním dřevě většinou velmi nízká, většinou je zapotřebí, aby došlo ke zvýšení vlhkosti u jiného zdroje. Kyslíku je ve dřevě dost ve formě vzduchu, jen pokud není dřevo přímo ponořené ve vodě a teplota je u nás po většinu roku vyhovující. A výživným substrátem je přímo dřevo. Všechny biologičtí škůdci by se daly rozdělit do třech významných kategorií dřevozabarvující houby, dřevokazné houby a dřevokazný hmyz. 16

20 Dřevozabarvující houby způsobují barevné změny dřeva, nepoškozují jeho mechanické vlastnosti, ale můžou být vstupní bránou pro dřevokazné houby. Většinou napadají čerstvé řezivo. Dřevokazné houby jsou určitě největším škůdcem dřeva, protože způsobují hnilobu dřeva, které potom ztrácí pevnost, stává se křehkým a rozpadá se. Dřevokazné houby rozkládají buď celulózu ( celulózovorní ) nebo lignin ( ligninovorní ). Celulózovorní houby rozkládají hlavně celulózu a lignin nechávají netknutý a tato destrukce se nazývá hnědá hniloba. Dřevo se kostkovitě rozpadá, hnědne, stává se křehkým, praská a má příčný hladký a matně lesklý zlom. Do této skupiny patří dřevomorka domácí a koniofora sklepní. Ligninovorní houby prudce rozkládají lignin i celulózu a tato destrukce se nazývá bílá hniloba. Dřevo poškozené ligninovorní houbou má dutiny a díry, části dřeva houbou nenapadené si zachovávají původní vzhled dřevo se tedy nerozpadá. Sem patří druhy václavka, pevník a trudnatec. Tento typ hniloby u nás není příliš obvyklý. Dřevokazný hmyz je nebezpečný hlavně proto, že působí na dřevo více jeho generací, které se ve dřevě vyvíjejí a tím dřevo rozkládají a rozrušují, což vede ke zhoršování mechanických a fyzikálních vlastností. Také činí dřevo náchylnějším k napadení dřevokaznými houbami. V našich podmínkách mezi tyto škůdce patří hlavně tesaříci, červotoči nebo hrbohlav parketový. Celková pravděpodobnost výskytu jednotlivých škůdců samozřejmě závisí na trvalém uložení dřeva, přičemž nejvyšší je při jeho uložení venku při trvalém kolísání vlhkosti v přímém styku se zeminou. Odolnost různých dřevin vůči nakažení je samozřejmě různá, k velmi odolným patří teak, akát, dub, kaštan nebo thuja, ke středně odolným borovice, ořech, modřín a málo odolávají smrk, jedle, javor, lípa či topol. Proti biologickému napadení dřeva se používají různé prostředky buď preventivní anebo intenzivní, ale řada přípravků má sdružené účinky. Mezi základní druhy ochrany dřeva patří impregnace, která se provádí buď dehtovými oleji, té se říká černá impregnace, anebo vodou ředitelnými látkami, ta je bílá. Impregnace se může provádět průmyslově v kotlích ( tlaková ) anebo beztlakově nátěrem, postřikem, máčením nebo injektáží. Kromě impregnace se dřevo chrání plynováním, gama zářením nebo ohřevem na teplotu 60 až 70 po dobu 5 hodin při maximální padesátiprocentní vlhkosti. V minulosti se k ochraně dřeva používaly hlavně dehtové oleje, hašené vápno a dobytčí krev MOŽNOSTI POUŽITÍ DŘEVA V EXTERIÉRU /6/ Dřevo má velmi vysoký tvůrčí potenciál, je ideálním materiálem pro designové zpracování právě pro svoji snadnou opracovatelnost a také přirozenou estetičnost. Díky dlouholetým zkušenostem a tradičním řemeslům je známo spoustu metod a procesů na opracování dřeva a jeho zušlechtění, v současnosti již existují i moderní technologie, pomocí nichž se dřevo dá snadněji a rychleji zpracovávat. I když díky své snížené odolnosti a životnosti má dřevo poněkud omezenější možnosti použití v exteriéru, dají se vhodným výběrem druhu dřeva a také aplikací ochranných prostředků tato omezení významně ovlivnit. Vedle pozitivních vzhledových charakteristik dřeva, jako je jeho přírodní vláknitá struktura, textura a barva, se dá využít i dalších specifických vlastností jako např. akustických vlastností dřeva, jeho snadné opracovatelnosti, pružnosti, ale i také bobtnání a sesychání, nasákavosti atd. Právě díky snadné opracovatelnosti bylo dřevo vždycky nejdůležitějším materiálem umělců, sochařů a řemeslníků, a proto máme dnes na výběr ze spousty osvědčených procesů na zkrášlení dřeva a výrobků z něj. Dřevo se samozřejmě na začátku musí vytěžit z lesních porostů, poté se přistupuje k jeho třídění a dalšímu zpracování na základní výrobky, které potom slouží pro další účely a použití. Mezi základní a většinou i první procesy rozdělování dřeva patří určitě řezání pilou. V minulosti bylo pro tyto účely využíváno mnoho druhů ručních pil, ale v současnosti jsou povětšinou nahrazeny motorovými pilami a dalšími složitějšími strojními pilami pily s vratným pohybem pilového listu, pásové pily, kotoučové pily. Po rozdělení dřeva pomocí řezání přicházejí na řadu další způsoby a metody opracování, na sobě nezávislé, které se provádějí podle účelu a požadavků na výsledné výrobky. Hoblování je tradiční a nenahraditelný způsob opracování dřeva pro hladké opracování rovných i zakřivených ploch. I když je dnes ruční hoblování téměř plně nahrazeno hoblovacími frézovacími stroji, pořád má své místo mezi tradičními řezbářskými a truhlářskými technikami. Frézovaní je vlastně takovou současnou náhradou ručního hoblování. Frézovací stroje velmi šetří čas, ale stejně se vyfrézované plochy nevyrovnají ručně hoblovaným a otázkou je i kombinace ruční a strojově opracované plochy. Soustružení také patří již mezi tradiční způsoby opracování ploch dřeva, první soustruh byl vynalezen již před 5000 lety. Soustružení slouží k třískovému obrábění vnitřních nebo vnějších ploch, dříve byly soustruhy poháněné lidskou silou např. šlapací, dnes jsou samozřejmě všechny elektrické a existuje jich celá řada. Dále také vrtání se využívá při opracování dřeva, slouží jak pro vrtání potřebných otvorů, tak pro odvrtávání nepotřebných částí. K vrtání slouží jak ruční vrtačky tak strojové. 17

21 Řezbářská práce se neobejde bez řezání dláty, při níž se používá speciálních truhlářských dlát spolu s palicemi. K řezbářskému zpracování dřeva se používá také spoustu zajímavých technik, které můžou být využitelné i pro designové zpracování prvků ze dřeva do exteriéru. Velmi zajímavá, i když nepříliš všeobecně známá, je technika vytloukání, při níž se využívá schopnosti stlačeného dřeva se po navlhčení vrátit téměř do původního tvaru. Pro tuto techniku se využívá lípa, olše, javor, topol, což sice nejsou příliš dlouhodobě odolné dřeviny pro venkovní podmínky, ale pro dočasné nebo výstavní účely by se tato technika dala využít i pro exteriérové prvky. Vznikající předměty mají velmi neobvyklý a originální vzhled. Další avšak poměrně nová technika je technika opalování, kartáčování a pískování, při níž se využívá odlišné tvrdosti jarního a letního dřeva jehličnanů. Nejlépe tato technika vynikne na předmětech jednoduchých tvarů, na nichž vynikne zajímavá struktura dřeva. Při opalování se využívá toho, že měkčí jarní dřevo vyhoří do větší hloubky než letní a okartáčováním se potom odstraní opálení a objeví se tak zajímavé střídání světlých a tmavých letokruhů. Proudem písku z pískovacího stroje se také odstraňuje měkčí jarní dřevo a objevuje se podobná struktura jako při opalování. Intarzie je již tradiční, spíš skoro historická technika výroby nábytku, při níž se na podkladovou plochu lepí sesazované obrazce z dílů dýhy nebo i jiných materiálů. Vzhledem k venkovním podmínkám není tato metoda vhodná při použití dýhy, ale dá se o ní uvažovat při použití jiných trvanlivějších materiálů např. kovů. Technika inkrustace je založená na zasazování dřeva a jiných materiálů do podkladu většinou z tvrdého dřeva. Tato metoda by se určitě dala využít vzhledem k tomu, že pro exteriér jsou téměř výhradně vhodné pouze tvrdé dřeviny. Dá se přitom využít velmi zajímavých kombinací jak přímo dřeva tak i jiných materiálů. Zatím byly probrány metody opracování dřeva, které se provádějí pro jakousi hrubou úpravu masivního kusu dřeva, ale důležité je i zpracování povrchu dřeva a k tomu slouží další zvláště povrchové úpravy, jejichž účelem je ochrana dřeva před vnějšími vlivy, změna barvy, lesku nebo zvýraznění či potlačení kresby dřeva. Na začátku před dalšími povrchovými úpravami se provádí broušení pomocí rašplí, pilníků, brusných tkanin nebo pemzy. Broušení se provádí zvláště pro zdrsnění povrchu před křídováním, pro vybroušení hladkých ploch při práci s tvrdým dřevem, dále při povrchové úpravě dýhováním, zlacením apod. Ochrana dřeva zvláště před biologickými škůdci byla probrána výše, v této kapitole se ochrana dřeva bude týkat spíše celkové ochrany povrchu dřeva před nespecifikovanými vnějšími vlivy. Provádí se včelími vosky, laky, oleji a fermeží. Pro zvýraznění kresby dřeva se využívá fermež u listnatých dřevin, kopálový nebo jantarový lak u tvrdých dřevin, průmyslově vyráběné laky a šelaková politura zejména na dýhované plochy. Změny barvy dřeva můžou být docíleny buď chemicky, nebo ukládáním pigmentu na povrchu dřeva, nebo ve dřevě. Existují tři základní způsoby vedoucí ke změně barvy dřeva a to bělení, moření a barevné nátěry či úpravy. K bělení se používá roztok peroxidu vodíku, pigmentová bělidla, oxid siřičitý anebo chlorové vápno. Moření se většinou provádí průmyslově vyráběnými mořidly lihovými, vodovými nebo práškovými, které je zapotřebí rozpustit ve vodě. Barevné nátěry se provádějí buď přímo na dřevo nebo na upravený podklad. K nátěrům přímo na dřevo se používají průmyslově vyráběné barvy lazurové nebo krycí olejové, nitrocelulózové, syntetické, akrylátové aj. Další techniky jako je fládrování, polychromie, polírovací běl, zlacení, stříbření a bronzování nejsou pro prvky zahradní a krajinářské architektury využitelné. Většinou jde o techniky historické využívané na nábytek, sochy atd. a vzhledem k povaze používání dřeva v současnosti i techniky zastaralé a nemoderní ZPŮSOBY POUŽITÍ DŘEVA V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBĚ A JEJICH INOVACE Dřevo jak již bylo řečeno je ideálním materiálem pro nový design, má velký tvůrčí potenciál a v tomto směru je jeho využití velmi široké, avšak v mezích jeho trvanlivosti a odolnosti. Protože díla zahradní a krajinářské architektury jsou díla nacházející se pod širým nebem, jsou kladeny vysoké požadavky na použité materiály a v současnosti existuje celá paleta materiálů velmi odolných a vhodných do těchto podmínek, dřevo by se tedy dalo označit jako přežitý a nahrazený materiál. Avšak i přesto jeho některé vlastnosti nejsou dosud překonány a nahrazené např. izolační, akustické a některé fyzikálně mechanické vlastnosti, a spolu se svou jedinečnou estetickou hodnotou a ryze přírodním původem a charakterem je dřevo pro některé prvky zahradní a krajinářské tvorby stále ideálním a moderním materiálem. Jednotlivé způsoby použití dřeva budou popsány níže. 1. ZPEVNĚNÉ PLOCHY, CESTY A TERASY Dřevo není úplně typickým materiálem pro zpevněné plochy a cesty, ale přesto ho v této oblasti najdeme také. Nejčastěji se dřevo na dláždění používá ve formě nařezaných trámků nebo kulatiny na výšku 10 až 15 cm. Pro takové účely se nejlépe hodí tvrdé druhy dřev odolnější vůči vnějším vlivům, velmi využívaný je domácí dub. Dlažbu je nutné dobře impregnovat a odvodnit a potom může sloužit stejně 18

22 dobře jako dlažba kamenná nebo jiná, avšak její životnost je přeci jenom omezena, po 30 letech by se měla kompletně vyměnit. Výhodou dlažby z dřevěných dlažebních kostek je především její výrazný estetický účinek, ekologický aspekt, ale také její neobvyklost a originalita. Na dláždění cest v zahradách se ještě nezřídka používají staré železniční pražce, ale jejich použití není zdaleka tak vhodné i pro toxicitu jejich nátěru pro okolní prostředí. Samostatnou kapitolou jsou v současnosti velmi moderní dřevěné terasy a mola. Použití dřeva na terasách a molech vede k výraznému zobytnění prostoru a také ke zpříjemnění pohybu na ní díky tomu, že dřevo nechladne a nerozpaluje se jako beton či kámen. Pro dřevěné terasy se nabízí mnoho řešení, ale nejdůležitější je myslet především na životnost a trvanlivost, která je samozřejmě u dřeva omezená. U nás nejlevnější domácí dřeviny jako smrk a borovice se pro tento účel příliš nehodí, jelikož vyžadují každoroční obnovu impregnace a i přesto nevydrží tak dlouho. Ke středně trvanlivým a zároveň i středně drahým patří dřevo z douglasky, severského smrku a severského modřínu anebo některé tuzemské dřeviny ošetřené tlakovou nebo tepelnou impregnací. Nejdražší ale zároveň i nejtrvanlivější řešení představuje terasa z exotického dřeva, těch je na trhu i kvůli jejich velké oblibě velké množství, jedná se např. o teak, bangkirai, masaranaduba, ipe, cumaru. Dřevěná terasa je většinou postavena tak, aby se zabránilo přílišnému hromadění vody na jejím povrchu a tudíž i zvyšování nebezpečí napadení houbovými chorobami. V současnosti existují na trhu již předem přesně připravené dřevěné díly, jejichž pomocí si každý dokáže terasu sám sestavit. Terasa se potom většinou staví na vyvýšené betonové pilíře, aby voda mohla z terasy volně stékat. Nejčastěji se setkáme s vroubkovanými díly, které by měly předcházet uklouznutí na mokrém dřevěném povrchu, ale možností je daleko více. Každá dřevěná terasa však podléhá okolním vlivům a je tedy nutné o ni pravidelně pečovat, pokud je žádané zajistit její co nejdelší trvanlivost. Tato péče potom spočívá v nátěru speciálními oleji minimálně dvakrát do roka. I když terasa přijde o svoji přirozenou patinu, její životnost se takto velmi prodlouží. Velmi inovativní přístup prokázala britská firma Eco Deck UK Ltd, která nabízí systém velmi ekologicky šetrných dlaždic ze dřeva pro venkovní použití. Dlaždice nabízejí ve třech cenových variantách dlaždice z měkkého dřeva ošetřené tlakovou impregnací, dlaždice z exotické dřeviny ipe a dlaždice z kompozitního dřevěného materiálu. Nabízené dřevěné dlaždice jsou unikátní právě pro svoji jednoduchost použití, vysokou estetickou funkci a ekologičnost. Ukázka dlažebního systému viz obr. 18. Velmi významnou inovací pro použití dřeva v exteriéru je vynález acetylovaného dřeva nazývaného accoya wood ( obr. 19 ). Toto dřevo je speciálně upraveno procesem acetylace, který zlepšuje jeho odolnost a trvanlivost, a proto je v současnosti velmi hojně používáno právě pro venkovní stavby hl. na mosty, venkovní povrchy i celé stavby. 2. ZDI, ZÍDKY A PLOTY I když dřevo není úplně obvyklým a vhodným materiálem pro stavbu zídek, jeho použití na zídky ve formě kulatiny nebo trámků je v soukromých zahradách poměrně tradiční. Dřevo samozřejmě vykazuje daleko omezenější životnost než ostatní materiály tradiční pro stavbu zídek, ale svou funkci může splňovat minimálně stejně spolu s vysokou estetickou hodnotou. Pro stavbu plotů je naopak dřevo materiálem s téměř výhradním postavením. Díky své snadné opracovatelnosti, ceně i dostupnosti je dřevo pro stavbu plotů nejvyhledávanějším materiálem již celá staletí. V současnosti se designem a originálním ztvárněním tradičních dřevěných plotů zabývá mnoho studií a ateliérů. Příklady zdařilé práce představuje studie Bleu Nature se svými zástěnami inspirovanými přírodou obr. 20. Zajímavé dřevěné dílce na stavbu plotů nabízí designérské studio Quercus Fencing ( obr. 21 ). Použité proplétání dřevěných pásků vytváří velmi zajímavou strukturu. Plot vzhledu stínících žaluzií nabízí nizozemské studio Hillhout Bergenco ( obr. 22 ). Na zahradnické výstavě v Tullnu bylo použito pro střední Evropu velmi netradičného materiálu pro stavbu plotu a to množství drobných větviček, které drží ve formě plotu pomocí sloupků z obou stran ( obr. 23 ). 3. SCHODY A SCHODIŠTĚ Pro stavbu schodiště bývá dřevo používáno často ve formě železničních pražců, trámů a kulatiny. U takového schodiště může dřevěný prvek tvořit buď celý schodišťový stupeň, nebo jen obrubník celého stupně. Zbytek schodu může potom být tvořen jiným materiálem nebo jen zeminou porostlou trávníkem to je velmi časté. Dřevo se také používá jako vzhledově přijatelný obklad nevzhledných betonových nebo jiných schodišť. K obložení se používají podobné prefabrikované dílce jako na stavbu dřevěných teras. Celkově zaujímá dřevo ve stavbě venkovních schodišť spíše okrajovou roli téměř výhradně se týkající soukromých zahrad a nepředstavuje velký prostor pro inovaci. 4. PŘÍSTŘEŠKY, PERGOLY A TRELÁŽE Dřevo má výborné konstrukční vlastnosti a zároveň při jeho malé objemové hmotnosti a dobré dostupnosti to z něj dělá nejlepší materiál pro drobné zahradní stavby. Jak již bylo řečeno tak dřevo se užívá pro samotné konstrukční prvky těchto drobných staveb nebo jako jejich doplněk v podobě obkladů a ozdob. Dřevěné stavby v zahradě mohou mít různé funkce, především jsou to přístřešky pro skladování nářadí, pro parkování aut, malé zahradní chatky, venkovní kuchyně aj. Existuje celá řada designových 19

23 studií a architektonických ateliérů zabývajících se návrhy těchto typů staveb. Nejinovativnější a originální přístup prokázal Tom Chudleigh u návrhu Spherical treehouse ( obr. 24 ), který má formu dokonalé koule zavěšené na stromě. Sice podobnou kulovitou formou, avšak velmi odlišný způsob stavby má přístřešekobjekt od Charlie Whinney, který pro svůj Rolling Summer House ( obr. 25 ) využil párou ohýbaného dřeva z místních dubů a jasanů. Kromě klasických přístřešků jsou pro zahradu velmi důležité, možná i důležitější pergoly, které jsou nejčastěji stavěny z dřevěných konstrukčních prvků. Pergola je vlastně taková forma přístřešku, ale její střecha není ve většině případů zakryta krytinou, ale sestává se pouze z trámů, často jsou trámy popnuty rostlinami, tudíž je pergola zastřešena pouze rostlinami. Samozřejmě podoby a formy pergol jsou různé, záleží na celkovém designu zahrady, vkusu investora i inovaci architekta. Pergoly nejčastěji zastřešují místo určené k posezení v zahradě nebo terasu přímo napojenou na dům. V prvním případě tvoří pergola samostatnou konstrukci, v případě druhém je pergola napojena na dům, částečně je tedy nesena nosnými zdmi domu. Celkově je podoba pergol spíše tradiční vycházející především z konstrukčních principů dřevěných konstrukcí. U většiny pergol potom spíše záleží na použitém druhu dřeva, opracování a povrchové úpravě dřeva a celkové dispozici. Pergoly většinou splňují dvě základní funkce přístřešku a konstrukce pro popínavé rostliny ( treláže ) a podle toho také potom vypadá jejich celkový vzhled. Samozřejmě typů pergol je velké množství, ale daly by se rozdělit podle hlavní funkce na besídky, altány a přístřešky. Inovativním příkladem v této oblasti je Wisa Design Hotel s navazující pergolou v Helsinkách od architekta Pieta-Linda Auttila, který využil dřeva místního druhu borovice, smrku a břízy na netypickou rozvlněnou konstrukci ( obr. 26 ). Treláže jsou konstrukce pro popínavé rostliny, často doplňují nebo navazují na jiné větší stavby v zahradě některé jsou pevně spojeny s domem a některé jsou součástí pergol a přístřešků. Samozřejmě v zahradě najdeme i volně stojící konstrukce pro popínavé rostliny, které sami o sobě mohou vytvářet další stavební struktury v zahradě v podobě tunelů, bran, stěn, ale i soch a objektů. Dřevěné treláže nabízejí samozřejmě nižší možnosti uplatnění než třeba kovové konstrukce, ale díky dostupnosti a ceně dřeva jsou naprosto dostačující. Důležité je potom konstrukci treláže přizpůsobit a navrhnout podle požadovaných popínavých rostlin, protože různé způsoby pnutí rostlin vyžadují různé konstrukce. 5. NÁDOBY A KVĚTINÁČE Nádoby a květináče ze dřeva jsou velmi tradiční, a přestože dřevo rychleji podléhá vnějším vlivům, jsou i velmi oblíbené. Ze dřeva je většinou tvořen pouze plášť nádoby, zemina a rostliny jsou potom ve vnitřní pěstební nádobě. Na trhu jsou i nádoby a květináče sladěné s ostatními částmi mobiliáře. Zajímavý přístup k výrobě nádob pro pěstování rostlin ukazuje firma Deep Stream Design, která vytvořila svůj speciální systém montáže nádob, které může vyrobit hned z několika možných materiálů, mezi nimiž je i dřevo jatoba ( obr. 27 ). 6. MOBILIÁŘ Pro výrobu mobiliáře je dřevo používáno asi nejvíce, přispívá tomu i fakt, že dřevo je dobrý izolant, má malou objemovou hmotnost a je dostupné. I když se na výrobu laviček a odpadkových košů čím dál častěji používají i současné moderní materiály v jejich různých inovacích, tak dřevo se zde vyskytuje často třeba jen ve formě sedáku, protože na sedací části laviček se jiný materiál lépe neosvědčil. Podle designu mobiliáře je používáno jak surové dřevo ve formě kulatiny tak i různě hraněné a omítané řezivo, ale i zušlechtěné dřevěné materiály. Ukázka velmi surového použití masivního dřeva představuje lavička Trapecio ( obr. 28 ) od firmy Santacole. Dalším příkladem velmi surového použití masivního dřeva, avšak tady je použito výhradně jednoho celistvého kusu kmene, je lavička na norském odpočívadle ( obr. 29 ) od neznámého autora. 7. SOCHY A OBJEKTY Sochy a objekty ze dřeva jsou spíše okrajovou nebo ne tak moc typickou záležitostí právě díky malé životnosti dřeva. Většinou jde o drobná díla řezbářů, která mají omezenou trvanlivost nebo i jen o dočasné instalace. Samozřejmě druh dřeva i jeho forma jsou neomezené, zvláště pokud jde o pouze dočasné prvky, nemusí se příliš řešit ani jejich ochrana a povrchové úpravy. Zvláště zajímavé jsou potom instalace soch pletených z vrbového proutí viz obr. 30, které bývají vystavované v zahradách snad po celém světě a jsou dílem významné umělkyně Laury Ellen Bacon. Vytvářením soch do exteriéru se také zabývá již zmíněný Charlie Whinney, který tvoří převážně z ohýbaného dřeva také velmi neobvyklé a originální objekty, například Fountain Bench ( obr. 31 ). 8. HERNÍ PRVKY Dřevo je pro výrobu herních prvků nenahraditelné, je to již tradiční materiál v této oblasti hlavně díky své dostupnosti a nezávadnosti pro děti. Moderní herní prvky v současnosti musí splňovat spoustu přísných kritérií, mezi nimiž je poutavý design, forma a typ hry, bezpečnost, nezávadnost, rozměry aj. Dřevo se jeví jako ideální, dá se celkem lehce opracovat do požadovaných tvarů a forem a není škodlivé. Bohužel herní prvky ze dřeva většinou evokují u architektů představu kýčovitých tradičních konstrukcí z hrubě opracované kulatiny nepříliš vysoké estetické hodnoty. Z velké většiny je dřevo využíváno tímto způsobem, avšak moderní a vkusné využití dřeva pro stavbu herních prvků bývá čím dál častější. V současnosti už najdeme i v sériové výrobě pár originálních herních prvků ze dřeva nekopírujících přírodní styl dřívějška. 20

24 Ze dřeva se snad vyrábějí všechny typy herních prvků, avšak nejčastěji jde o houpačky, lezecké a šplhací prvky, lanovky, balanční prvky, herní sestavy, pískoviště, tabule, domečky a i některé cvičební prvky. Například skluzavka nazvaná Caracool od designéra Joe Escalona ( obr. 32 ) nepůsobí vůbec tradičním dojmem, naopak ukazuje velmi současné a inovativní použití dřeva i pro výrobu herních prvků. Studio Nocturnal zase představuje věž Four x4 ( obr. 33 ) sestavenou z různě velkých dřevěných hranolů, která by měla být analogií stromu s jeho typickou borkou OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 21

25 22

26 6. KOV 6.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Kovy se získávají z rud nerostů s obsahem požadované látky metalurgickými procesy. Jsou to krystalické látky, většinou jde o slitiny základního kovu s dalšími kovovými nebo nekovovými prvky. Kovy dělíme na dvě hlavní skupiny na železné surové železo, bílá a šedá litiny, ocel a ocelotina a neželezné kovy hliník, měď, zinek, olovo, cín a jejich slitiny. Slitiny železa se podílejí na světové produkci kovů 95 procenty. Použití hlavně železných kovů sebou nese určitá rizika a omezení vlivem jejich některých nevýhodných vlastností jako je koroze, jíž železné kovy podléhají, tepelná a zvuková vodivost, snížená odolnost proti ohni a tepelné deformace. Avšak i tyto vlastnosti jsou v současné době eliminovány v podobě slitin, povrchových a jiných úprav ROZDĚLENÍ KOVŮ PODLE SLOŽENÍ A VÝROBY /7/ I když mají všechny kovy společné obecné charakteristiky a vlastnosti tak se jimi nelze hlouběji zabývat bez jejich rozdělení podle jejich složení a způsobu výroby, protože některé rozdíly mezi nimi jsou tak výrazné, že úplně mění možnosti jejich použití a také zpracování a úprav. V následujícím rozdělení nebudou kovy děleny na železné a neželezné, ale rovnou na jednotlivé používané druhy kovů pod jejich technickými názvy. 1. ŽELEZO Je po kyslíku, křemíku a hliníku nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře. Je to měkký, kujný, bílý, lesklý kov a jeho příprava je velmi náročná a ve své čisté podobě se téměř vůbec nepoužívá. 2. TECHNICKÉ ŽELEZO Technické železo je slitina železa s uhlíkem a dalšími prvky, která má vlastnosti vhodné pro technické použití. Doplňkové prvky podstatně mění vlastnosti technického železa, nejvíce se jako doplňkový prvek užívá uhlík. Podle obsahu uhlíku se technické železo dělí na kujné a nekujné. Mezi kujné železo se řadí čisté železo a ocel, mezi nekujné šedé, bílé a speciální železo. Dalším zpracováním surového železa vzniká litina. 3. ŠEDÁ LITINA Vyrábí se druhým tavením slévárenského surového železa a obsahuje 2,7 až 4,2 % uhlíku v lupínkové formě, jenž snižuje soudržnost částic slitiny, čímž zároveň zvyšuje pevnost litiny. Její odolnost proti korozi a povětrnostním vlivům je podstatně vyšší než u oceli. 4. TVÁRNÁ LITINA Tvárná litina obsahuje asi 3,7 % uhlíku vyloučeného v kuličkové formě, a proto je její pevnost a tažnost vyšší než u šedé litiny. Je velmi dobře obrobitelná a houževnatá. 5. OCEL Ocel je slitina železa s uhlíkem a dalšími záměrně přidávanými prvky již při jeho výrobě jako hlavně mangan, křemík, síra, fosfor či měď. Podle složení se oceli dále dělí na oceli uhlíkové a oceli legované. 6. UHLÍKOVÉ OCELI Tato ocel obsahuje 0,05 až 1,7 % uhlíku a v malém množství navíc ještě některé příměsové prvky. 7. LEGOVANÁ OCEL Tato ocel obsahuje kromě nutných a doprovodných prvků ještě prvky speciálně přidané pro legování a těmi jsou mangan, křemík, nikl, chrom, hliník, magnesium, kobalt a wolfram. 8. NEREZAVĚJÍCÍ OCEL Nejde o všeobecně chápaný a samostatně technicky vyčleňovaný kovový materiál, ale pro účely této práce bude tento typ ocele vyčleněn a popisován individuálně, protože má pro použití v exteriéru mimořádný význam. Tyto ocele velmi dobře odolávají korozi, atmosférickým vlivů, vodě, páře a organickým i anorganickým látkám a jejich roztokům. Antikorozně působí v oceli přidaný chrom, který se leguje v minimálním množství 12 %. Na povrchu takové oceli vzniká vrstvička odolávající dobře vnějším vlivům, míra odolnosti potom závisí na obsahu chromu. V silně agresivním prostředí hlavně v prostředí neoxidujících kyselin chrom nestačí na ochranu oceli. Proto se přidává ještě nikl, který činí ocel ještě více odolnou, a tak vzniká řada silně odolných ocelí tzv. chromoniklových nerezavějících ocelí. Odolnost těchto nerezavějících ocelí potom ještě zvyšuje úprava jejich povrchu, pro níž platí, že čím více je ocel vybroušená a vyleštěná do čistoty, tím má větší odolnost. 9. HLINÍK A JEHO SLITINY Pro jeho výrobu se používají rudy s vysokým obsahem oxidu hlinitého, především však bauxit. Hliník a jeho slitiny se díky své velmi nízké hustotě řadí k tzv. lehkým kovům, má stříbrošedou barvu a jeho čisté formy velmi dobře odolávají korozi a vnějším vlivům. Avšak v kombinaci s železnými kovy velmi rychle podléhá korozi ( důležité hlavně pro spojovací materiál ). Slitiny uhlíku dělíme do třech skupin dural je slitina hliníku s mnohem větší pevností s přídavkem mědi, magnesia, zinku, niklu a manganu, 23

27 hydronalium jsou slitiny s výrazně vyšší odolností proti korozi s přidáním hliníku a magnesia a silumin je slitina určená ke slévání, do níž se přidává hliník a křemík. 10. MĚĎ Měď vyniká svými mechanickými vlastnostmi, má výbornou tepelnou i elektrickou vodivost, výborně odolává korozi, je dobře tvárná a lze dobře spojovat pájením. Je také jedním z nejdéle využívaných a známých kovů v historii. Při působení vnějších vlivů se povrch mědi potahuje ochrannými vrstvičkami různého složení ( podle vnějších vlivů ) a různé barvy nejznámější zelená měděnka, tyto vrstvy brání další degradaci kovu. 11. MOSAZ Je to slitina mědi se zinkem, případně ještě s dalšími prvky, přičemž maximální obsah zinku je 40 % a nejvíce se pro technické účely používá mosazí s více než 50 % mědi. Má zlatou barvu, která časem tmavne, ale toto ztmavnutí lze odstranit čištěním. Mosazi s větším obsahem mědi ( nad 63 % ) se můžou tvářet za tepla i za studena, mosazi s menším obsahem mědi se hodí spíše pro lití. Do skupiny mosazí patří i slitina zvaná tombak, která obsahuje více než 70 % mědi. 12. BRONZ Bronz je slitina mědi a cínu, případně s příměsí ještě dalšího kovu. Barva bronzu je závislá na poměru mědi a cínu, pohybuje se od červené, přes žlutou až po bílou. Bronz se zpracovává většinou litím, ale s menším obsahem cínu lze bronz i tvářet. Povrch bronzu se časem zbarvuje různě, závisí na obsahu jednotlivých kovů ve slitině. Pokud je cín částečně nebo i zcela nahrazen jiným kovem, nazývá se potom bronz podle tohoto kovu např. olověný bronz, hliníkový bronz atd. 13. NIKL Je významný především jako důležitá přísada ocelí, také se používá pro pokovení méně ušlechtilých kovů ke zlepšení jejich korozivzdornosti a estetického působení. 14. CHROM Je také významnou přísadou při výrobě ocelí a stejně jako přecházející nikl se používá i pro galvanické pokovení méně ušlechtilých kovů pro ochrannou a estetickou funkci. 15. TITAN Je to velmi pevný kov s vysokou odolností proti korozi, jeho vlastnosti jsou srovnatelné S korozivzdornou ocelí, avšak jeho výroba je velmi drahá, proto není široce využíván a je chápán spíše jako kov budoucnosti. 16. ZINEK Má výborné korozivzdorné vlastnosti, dříve byly využívány zinkové plechy jako střešní krytina. V současnosti se provádí velmi časté pozinkování různých jiných kovů zvláště oceli právě pro výrazné ochranné vlastnosti. Ze zinku se také vyrábí tzv. titanzinek, což je zinkový plech legovaný mědí a titanem, který vyniká stabilními fyzikálními a mechanickými vlastnostmi ve vnějším prostředí. Na jeho povrchu se totiž vytváří namodralá ochranná vrstvička zásaditého uhličitanu zinečnatého, která velmi dobře odolává korozi. 17. OLOVO Olovo je měkký, šedý a dobře tvářitelný, opracovatelný a slévatelný kov s nejvyšší hustotou ze všech technických kovů. Ve vlhkém prostředí se povrch olova pokrývá vrstvou oxidu a uhličitanu olovnatého, která má velmi dobrý protikorozní účinek. Z olova se vyrábějí stínidla proti radioaktivnímu záření a zvláště měkká pájka na spojování plechů a kovových částí. Nevýhodou olova je jeho toxicita pro lidské tělo, v tomto případě tedy nese jeho použití určitá omezení KOVY VE STAVEBNICTVÍ Kovy jsou ve stavebnictví využívané již velmi dlouho, avšak čistě stavební konstrukce se začaly stavět až na začátku 18.století z litiny a odpovídaly technické vyspělosti tehdejšího hutnického průmyslu. Ocel nabyla významu až ve století devatenáctém právě kvůli velkým nárokům na své zpracování a výrobu, avšak od té doby má své nezastupitelné místo. Celkově jsou kovy pro stavebnictví nezastupitelné pro svoji vysokou pevnost, homogenitu, houževnatost a snadnou spojovatelnost. Z hlediska praktického využití kovů je velmi důležité kovy rozdělit na jednotlivé druhy podle jejich způsobu výroby a složení, protože vlastnosti, nároky na výrobu a také následné možnosti jejich použití se mezi nimi můžou velmi lišit a tyto rozdíly jsou snad nejpatrnější ze všech v této práci probíraných tradičních materiálů ( kámen, dřevo, beton, sklo ). Je to dáno nejen tím, že vykazují asi největší rozmanitost co se týče chemického složení, ale také vysokou ovlivnitelností kvality a vlastností přímo jejich výrobou. Pro snadnější pochopení a kvůli dalším kapitolám týkajícím se kovů, budou následovat tři kapitoly zabývající se individuálně nejdůležitějšími kovovými výrobky využívanými ke stavebním účelům zcela zvlášť. 24

28 VÝROBA ŽELEZA PRO STAVEBNÍ ÚČELY /8/ Železo se v čisté formě v přírodě nevyskytuje, výjimkou jsou pouze meteority. Zdrojem pro výrobu železa jsou tedy železné rudy magnetit, hematit, limonit, siderit a chamosit. Výroba železa probíhá ve vysokých pecích, do nichž se kontinuálně naváží vsázka tvořená rudou, palivem a struskotvornými přísadami. Palivem je koks a nejvýznamnější struskotvorná přísada je vápenec. Principem výroby surového železa ve vysokých pecích je jeho redukce z železné rudy pomocí vysokých teplot, jichž je dosahováno právě spalováním koksu. Vyredukované železo klesá více na dno pece a tam se hromadí a protože vzniká neustále ( kontinuální výroba ), je potřeba ho odpouštět. Při redukci železa však vzniká ještě vedlejší produkt a tím je struska. Jako struskotvorná surovina se používá vápenec, který na sebe váže křemík, jež je nežádoucí součástí všech železných rud. Výsledná struska je tedy směs s převahou křemičitanů vápníku. Surové železo vzniklé ve vysokých pecích se převáží buď tekutém stavu nebo ve formě odlitků tzv. housek a dále se zpracovává na ocel nebo litinu. Druhým tavením slévárenského šedého surového železa se vyrábí šedá litina, stejným způsobem se z bílého surového železa získává i bílá litina. Z bílé litiny se pochodem zvaným temperování získává temperovaná litina. Zkujňováním surového železa se potom vyrábí ocel VÝROBA OCELI PRO STAVEBNÍ ÚČELY /9/ Ocel se vyrábí ze surového železa tavením, při němž se snižuje obsah uhlíku v surovém železu na méně než 1 %. Původní množství uhlíku asi 4 % - v surovém železu je nepřijatelné, jelikož způsobuje křehkost železa a toto železo se nedá dále zpracovávat tažením a kováním. Výroba oceli probíhá za vysokých teplot a existuje několik základních způsobů výroby oceli v konvertorech, v elektrických pecích anebo martinským systémem. Již při procesu tavení probíhá zároveň legování ocelí přidávání prvků zlepšujících a upravujících výsledné vlastnosti oceli. Patří sem řada prvků, z nichž asi nejdůležitější jsou chrom, nikl, wolfram a další, záleží na požadavcích kladených na vlastnosti výsledné oceli. Podle toho jsou oceli děleny nejdříve na legované a nelegované. Podle obsahu legujících prvků se potom oceli dále dělí na nízkolegované (do 2,5 %), středně legované (2,5 5 %), výše legované (5 10 %) a vysoce legované (nad 10 %). Všechny výrobky z oceli určené pro stavební účely se vyrábějí tvářením za tepla ( válcováním ), popřípadě ještě následným tvářením za studena ( tažením, válcováním, kroucením ). Tváření za tepla probíhá při teplotách od 900 do 1300 C. Kromě tváření lze ještě upravovat mechanické vlastnosti oceli jako jsou houževnatost, tažnost,tvrdost a křehkost pomocí dalšího tepelného zpracování. Mezi tyto procesy patří zvláště žíhání, kalení, popouštění a cementování. Procesy žíhání vedou k dosažení rovnovážného stavu z hlediska vnitřní struktury materiálu. Žíhání probíhá pomalým ohřevem pod teploty krystalizačních přeměn a následným pomalým ochlazováním. Žíhání může probíhat celé v peci tzv. žíhání na měkko anebo může materiál chladnout venku na vzduchu ( žíhání ke snížení vnitřního pnutí ). Kalení je proces vedoucí k dodatečnému zvýšení tvrdosti. Nejdříve se ocel zahřeje na předkrystalizační teplotu, vydrží na této teplotě a potom se prudce ochladí velkou rychlostí. Kalení nemá význam u měkkých ocelí s malým obsahem uhlíku, u nichž lze kalením dosáhnout pouze malého zvýšení tvrdosti. Popouštěním se zlepšují a upravují vlastnosti kalených předmětů, protože tyto kalené předměty a materiály jsou často pro kalení příliš křehké a snadno se lámou a praskají a popouštěním se zmenšuje vnitřní pnutí a zlepšuje se houževnatost. Při popouštění se ocel ohřeje pod teploty překrystalizační ( C), vydrží na této teplotě a následně se ochladí přiměřenou rychlostí. Cementování patří mezi způsoby chemicko-tepelného zpracování oceli a dochází při něm k sycení povrchu oceli uhlíkem za zvýšené teploty. Cílem je nasycení povrchové vrstvičky nízkouhlíkové oceli uhlíkem. Tato vzniklá vrstvička se vyznačuje vysokou tvrdostí, odolností proti opotřebení, přičemž jádro oceli zůstává houževnaté. Ocele pro stavební účely se dělí podle následného způsobu použití na ocel konstrukční neuklidněná, nelegovaná, za tepla válcovaná, také nelegovaná např. nerezavějící ocel a ocel odolná atmosférické korozi, ocel pro výstuž do betonu neuklidněná, nelegovaná, za tepla válcovaná nebo za studena tvářená, ocel pro předpínací výstuž do betonu nelegovaná ocel ušlechtilá, za tepla válcovaná nebo za studena tvářená, ocel na kolejnice, štětovnice a důlní výstuž nelegovaná ocel jakostní, za tepla válcovaná a legovaná jakostní ocel a ocel na plechy pro klempířské a pokrývačské práce nelegovaná, jakostní pro výrobu pozinkovaných plechů nebo s jiným povlakem. 25

29 VÝROBA VÝZNAMNÝCH NEŽELEZNÝCH KOVŮ PRO STAVEBNÍ ÚČELY /10/ 1. HLINÍK A JEHO SLITINY Hliník se řadí mezi lehké kovy, má totiž třikrát nižší hustotu než ocel. Získává se z rud s vysokým obsahem oxidu hlinitého, nejčastěji však z bauxitu. Hliník nelze získat z rudy redukcí kyslíku uhlíkem, a proto se vyrábí elektrolýzou. Tento způsob výroby je velmi náročný na elektrickou energii. Slitiny hliníku se získávají roztavením hliníku spolu s malým množstvím dalšího prvku nebo prvků, nejčastěji to jsou mangan, magnesium, měď, křemík a zinek. Různým poměrem hliníku a dalších prvků lze získat lehké slitiny různých vlastností. Kombinací tváření za tepla a za studen a tepelným zpracováním lze upravovat pevnost a tvrdost hliníku a jeho slitin. Mezi procesy tepelného zpracování hliníku patří zejména žíhání na teplotu 480 až 540 C, rychlé ochlazení na teplotu 20 až 30 C, přirozené stárnutí - samovolné vytvrzování odležením asi 5 dní v prostředí s normální teplotou vzduchu a umělé stárnutí vytvrzování za zvýšené teploty 160 až 180 C. Výrobky z hliníku se vytvářejí stejně jako z ocele tvářením za tepla nebo za studena. Jelikož však hliník se dá tvarovat při výrazně nižší teplotě než ocel (350 až 520 C), dají se tyčovité výrobky protlačovat. Tím pádem hliník nabízí mnohem širší variabilitu tyčovitých výrobků ( podrobněji možnosti použití hliníku viz kapitola ). 2. OLOVO A JEHO SLITINY Olovo má největší hustotu ze všech technických kovů asi jeden a půl násobek oceli. Olovo se získává pražením a redukčním tavením olovnaté rudy sirníku olovnatého s čistotou nižší než 90 %. S antimonem vzniká tzv. tvrdá slitina olova antimon je v množství 6 až 8 % a spolu s cínem v množství 25 až 40 % a malým božstvím antimonu pod 1 % vzniká tzv. měkká pájka, která je využívaná pro spojování plechů pájením. Olovo a slitiny olova se zpracovávají litím, válcováním za tepla i za studena a lisováním za studena. Olovo nelze galvanicky pokovovat LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU Vzhledem k technické vyspělosti dnešní doby jsou kovy materiálem současnosti, materiálem moderním a často využívaným zvláště po konstrukční účely, který nahrazuje dříve používané dnes již téměř přežité materiály a technologie. Proto dříve velmi problematické zpracování kovů dnes již nepředstavuje překážku a již se nedá označit za limitující faktor použití kovů, pouze možná z hlediska finančního. V souvislosti s krajinářskou architekturou je žádoucí zabývat se problematikou trvanlivosti a stability kovů ve venkovním prostředí, které poskytuje extrémní podmínky velmi odlišné od těch v interiéru. Jelikož velké množství technických kovů podléhá velmi snadno korozi vlivem nejen atmosférických jevů, bude určitě nejdůležitějším tématem této kapitoly právě koroze kovů. Koroze kovů je charakterizována jako přechod kovu do stabilnější formy, v níž se nachází v přírodě. Je to způsobeno tím, že kovový povrch je schopen vstupovat do reakcí se složkami prostředí. Korozi umocňuje zvláště nečistota kovového povrchu, hrubý povrch kovu, korozní prostředí ( přítomnost síry, chlóru, čpavku a dusíku ), teplota a vlhkost a ph prostředí. Koroze může probíhat v atmosféře ( nejčastěji ), ve vodě anebo v půdě. Vždy je však rozhodující vliv kyslíku, potom také přítomnost dalších agresivních prvků a vlastnosti daného kovového materiálu. Pro korozi kovů v atmosféře platí, že čím je vyšší vlhkost vzduchu a více znečištěné ovzduší, tím snáze koroze propukne. Bohužel v našich podmínkách jsou oba dva faktory zastoupeny velmi významně a musejí tedy být brány v potaz. Jak již bylo řečeno, vlastnosti jednotlivých kovů se můžou od sebe velmi výrazně lišit a platí to i pro jejich korozivzdornost. Některé kovy korozi odolávají daleko lépe než jiné a toho se využívá jak při galvanickém pokovování tak i při samotné výrobě slitin. Odolnost velké většiny kovů je dána jejich schopností na svém povrchu vytvářet reaktivní ochranné vrstvy odolávající korozi. Avšak některé kovy odolávají korozi i bez vytváření ochranných vrstev. Mezi kovy, které na svém povrchu vytvářejí ochranné vrstvy patří zvláště měď, která vytváří povrchové vrstvičky černé, červené nebo zelené barvy podle prostředí, v němž se nachází. Stejně odolné jsou i slitiny mědi především bronz a mosaz. Měď je samozřejmě přidávána už při výrobě do nejrůznějších slitin např. ocel pro její korozivzdorné vlastnosti. Ocel, která se také pokrývá korozivzdornou vrstvou patří mezi velmi odolné kovy proti korozi, vyjma hladové vody a některých agresivních kyselin, je velmi stálá. Korozi výborně odolává i chrom, který je asi nejvýznamnějším legujícím prvkem ocelí. Využívá se do slitin jako prvek zlepšující korozivzdornost a také na povrchové pokovování ze stejných důvodů. Nikl je asi druhým nejvýznamnějším legujícím prvkem oceli po chromu. Používán je do jiných slitin ke zlepšení korozivzdornosti, zároveň se jím pokovují méně ušlechtilé kovy ze stejných důvodů. 26

30 Zinek vyniká svými korozivzdornými vlastnostmi a díky nim byl dříve využíván ve formě zinkových plechů na pokrývání střech. V současnosti je běžnou metodou pozinkování méně odolných kovových materiálů hlavně oceli. Avšak i pozinkovaný plech má v současnosti svoji náhražku a tou je plech z legovaného zinku. Zirkon je spíše okrajovou záležitostí, ale tzv. zirkonové sklo odolává korozi v alkalickém prostředí, tato vlákna se tedy dají použít do cementového betonu. Naopak mezi kovy, které potřebují ochranu před korozí, jíž velmi dobře podléhají, patří zejména železo, nelegovaná ocel, hliník a jeho slitiny. Přidáním kovových prvků odolných vůči korozi již do slitin nebo legováním povrchu materiálu lze i z těchto kovů udělat velmi odolné a stabilní materiály příkladem může být v současnosti asi nejvýznamnější ze všech technických kovů nerezavějící ocel. Velmi speciální metodou lze potom upravovat odolnost vůči korozi u hliníku a jeho slitin a to procesem zvaným eloxace, což je záměrné vytvoření vrstvičky oxidu hlinitého na povrchu materiálu. Tato vrstva může být vytvořená v přirozené barvě kovu nebo ji barevně přizpůsobit. Pro zlepšení odolnosti proti korozi se ještě velmi často využívají různé antikorozní nátěry a laky, které můžou být nekovové neorganické, kovové nebo organické MOŽNOSTI POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU /11/ Už z charakteristických vlastností kovů lze vyvodit jejich tvůrčí možnosti pro praktické použití. Navzdory celkem složité výrobě a zpracovatelnosti kovy nahrazují některé již tradiční materiály v jejich už také tradičních způsobech použití. Kovy jsou především tvárné, houževnaté, pružné a pevné. Jejich možnosti zpracování určují především ty vlastnosti, které jsou pro daný kov významné. Některé kovy proto nelze tvarovat tažením, válcováním apod. ale dají se jenom odlévat. Proto je důležité si určit požadavky na výsledný předmět nebo materiál a podle toho vybírat vhodný materiál i z hlediska jeho možností vlastního zpracování. Jak již bylo zmíněno, kovy se obecně dají tvarovat podle jejich vlastností válcováním, tažením, lisováním, tvářením a litím. Jejich konečný vzhled také výrazně ovlivňují konečné úpravy, do nichž se zahrnují už již zmíněné procesy jako kalení, žíhání, cementování, popouštění, ale daleko více se na vzhledu podílejí povrchové úpravy jako broušení, smirkování, leštění, chemická oxidace a zbarvení ocelí, pokovování, leptání, nielování, taxírování a různé nátěry, barvení a lakování. K broušení se používají jak ruční nástroje především v uměleckém kovářství tak i mechanické brousící kotouče. Brousící kotouče jsou vyráběny z přírodních i umělých materiálů, z těch přírodních se používá např. diamant, smirek, křemen, pískovec, pemza, leštící kůže apod. Z umělých to je umělý korund, karbid křemíku, karbid bóru apod. Plochy a části, které nejdou vybrousit brousícím kotoučem se ručně nebo strojně brousí brousícím plátnem. Tato brusná plátna jsou vyrobena ze stejných materiálů jako předchozí brousící kotouče. Hladký až lesklý povrch lze získat pouze leštěním a kartáčováním. Před leštěním se musí povrch kovu předleštit kotouči s hrubšími tkaninami, jako je kepr, sukno, plachtovina. Na leštění jsou kotouče s jemnějšími látkami jako flanel, hedvábí a na získání nejvyššího lesku s jelenicí nebo ovčí vlnou. Účinek leštění se dá zvýšit použitím chemikálií zelená pasta z oxidu chromitého na slitiny hliníku a bílá pasta z oxidu cíničitého nebo vápenatého na slitiny mědi. Příjemný polomatný vzhled s jemnou stopou se dosahuje kartáčováním kruhovými kartáči z fíbrových vláken nebo žíní. Chemickou oxidací se dosahuje zabarvení kovu a příjemného estetického vzhledu. Jde o umělé vytváření oxidů na povrchu kovu. Jednoduchá umělá oxidace se provádí zahřátím povrchu oceli na popouštěcí teploty, avšak dá se dosáhnout různého zbarvení povrchu oceli modrého, červeného, modročerveného, černého - pomocí máčení v různých roztocích. Do tohoto způsobu povrchové úpravy se zahrnuje i tzv. umělá koroze. Této umělé koroze na povrchu oceli se dosáhne máčením nebo mlžením výrobku slabým roztokem kyseliny chlorovodíkové nebo octa s vodou. Poté se omytý a osušený povrch ještě upraví kartáčováním do požadované podoby a opatří se vrstvou vosku nebo laku. Pokovování se užívá nejen pro estetické působení, ale zvláště pro ochranu kovů před korozí. Kovy, kterými se pokovuje daný materiál nebo předmět, se na povrch nanášejí galvanicky, ponořováním do taveniny, stříkáním za žáru, ve vakuu nebo plátováním např. zlatou fólií. Nejběžnější je galvanické pokovování, nejčastěji jde o mědění, niklování, chromování nebo zlacení. Jako velmi účinná metoda proti korozi se provádí ponořování ocelí do roztaveného kovu, především zinku, cínu a olova. Dále přímo specializované firmy provádějí metalizaci nebo šopování, kdy se na otryskaný materiálu nanáší speciální pistolí roztavený kov, hlavě zinek, hliník a bronz. Mezi velmi staré ale zároveň účinné metody patří dále cínování, při němž se využívá velké korozivzdornosti zinku a jeho stříbrného lesku. Při leptání se povrch kovového materiálu rozrušuje leptáním a kresba vzniká tak, že některá místa se zakryjí kyselinovzdornou hmotou a kresba se objeví pouze tam, kde kyselina působila. Hloubka reliéfu je potom závislá na době působení kyseliny. Nielování je technika, při níž se do vyleptaných míst nanáší směs pečetního vosku a šelaku, tato hmota se mlže různě zabarvit nebo lze do vyleptaných mezer nanášet i přímo kov. Jde o starou techniku, která se až na výjimky dnes nepoužívá. 27

31 Při taxírování se do vyryté drážky v kovovém materiálu vtlačí stříbrný nebo zlatý drát a připevní se uvnitř tak, aby nevypadl. Dnes spíše okrajová záležitost. Výše uvedené metody úpravy povrchu kovů jsou spíše záležitostí uměleckého kovářství, jde tedy spíše o úpravu konkrétních originálních objektů a výrobků v zakázkové výrobě. Jen některé metody jsou prováděny v průmyslové výrobě. V současné architektuře nabízí velké inovační a tvůrčí možnosti ocelový plech s úpravou Corten. Tento kovový materiál z nízkolegované oceli s nižším obsahem uhlíku a obohacený fosforem a mědí díky svému odlišnému složení na vzduchu získává patinou podobnou korozi, která ocel chrání a tento materiál je tedy odolnější než běžné uhlíkové oceli. Navíc tato patina působí velmi esteticky a je velmi oblíbená architekty, hlavně pro svůj originální vzhled. Corten plech se navíc dá velmi efektně kombinovat s jinými moderními materiály a to ještě podtrhuje jeho výjimečný vzhled. V souvislosti s povrchovými úpravami se lze zmínit ještě o technologické inovaci v oblasti barvení titanu a titanových slitin. Dříve bylo možné titan v závěrečné fázi výroby opatřit šedým povrchem, ale dnes existuje metoda elektrolytického nanášení tenkých vrstviček amorfních oxidů, díky nimž je možné povrch titanu zbarvit do zářivých barev mnoha odstínů. Představuje to velkou změnu pro použití titanu v architektuře, protože tímto rozhodně jeho oblíbenost a využití může prudce narůst. Možnosti tvarování kovů jsou v současnosti obohaceny o další inovativní technologii, která poskytuje mnohem více kreativního prostoru než všechny předchozí technologie. Je nazývána Algorythms ( obr. 34 ) a jejím autorem je architekt Haresh Lalvani. Jde o proces tvarování kovů do originálních organických tvarů a zakřivení podle unikátních kódů, což umožňuje vytvářet naprosté originály. Technologie je inspirována unikátností genetického kódu živých organismů a představuje průlom v oblasti tvarových možností kovových materiálů, protože žádná dosud používaná technologie tohle neumožňuje ZPŮSOBY POUŽITÍ KOVŮ V EXTERIÉRU A JEJICH INOVACE Kovové materiály v současnosti nahrazují z velké většiny materiály tradiční a například kovové konstrukce nemají v podstatě adekvátní náhradu. Kov proniká i do jiných odvětví a jako je v architektuře nenahraditelný, stává se nenahraditelným i pro krajinářskou architekturu. I když v zahradní architektuře není vyžadováno konstrukcí s vlastnostmi, které splňují výhradně kovy, jsou oblíbené především kvůli svému vzhledu, funkčnosti a také určité módnosti. 1. POCHOZÍ PLOCHY Pokud hovoříme o aplikaci kovových materiálů na pochozí plochy, nedá se hovořit o zpevněných plochách, ale jedná se o pochozí plochy lávek, mostů a mol. Často je tady kov uplatňován na konstrukční prvky i na detaily jako je např. zábradlí, proto je často zachována materiálová čistota i u pochozích částí. Většinou se jedná o ocelové rošty, ty jsou dobrou náhradou i za dřevěné lávky, protože v dešti tolik nekloužou a jsou levnější. Ale můžeme tady najít i Corten, který často používají ve svých realizacích Norové. Například vyhlídka nad vodopádem Gubrandsjuvet ( obr. 35 ) je postavena z Corten plechu v kombinaci s korozivzdornou ocelí. Na pochozí plochy by se daly do exteriéru použít i tzv. vzorované buněčné rošty nazývané HyperGrills ( obr. 36 ) z různých kovových materiálů, které se dají spojovat do modulárních systémů. Dlaždice jsou perforované vzory inspirovanými buněčnou stavbou organismů a jejich výjimečnost tkví v jejich flexibilitě a variabilitě použití. 2. PLOTY A STĚNY Použití kovů na stavbu zahradních plotů je asi nejtradičnější použití kovových materiálu v zahradní tvorbě vůbec. Zahradní plot z kovu může mít různou podobu, existuje mnoho materiálů vhodných pro tento účel. Nejběžnější bohužel, avšak ve většině případů velmi nevzhledné řešení, představuje drátěné pletivo, které sestává ze vzájemně propletených drátů do již tradičních a stále opakovaných vzorů. Avšak i obyčejný plot z pletiva se dá vytvořit originálně a s tvůrčím záměrem, přesně tak to udělalo i designérské studio Lace Fence, které se zabývá právě výrobou originálních pletivových plotů s ornamentálními vzory ( obr. 37 ). Asi druhým nejběžnějším kovovým materiálem na stavbu plotů po drátěném pletivu jsou kovové mříže, většinou z oceli, povrchová úprava oceli je potom už velmi variabilní. Ty už vypadají podstatně lépe než plot z drátěného pletiva. Dá se využít mříží z velkovýroby, existuje hodně firem specializujících se právě na tyto mřížové systémy takže možností je mnoho. Mezi vydařené produkty by se daly zařadit zvláště ploty a brány Grenz ( obr. 38 ) od české firmy Kuntorád, vyvinuté ve spolupráci s architektem, vynikající především neotřelým designem a variabilitou. Nebo také vydařená kombinace nerezové oceli spolu se dřevem u plotů značky Laidman Fabrication ( obr. 39 ). Druhou možností je zadat práci přímo uměleckému kováři, protože ploty vystavěné z kovaných mříží mají ještě svoji přidanou hodnotu v ruční práci a originalitě, kterou mřížové systémy z velkovýroby postrádají. 28

32 Dalším stavebním vertikálním prvkem podobným plotům, na něž jsou kovy nezřídka využívány, jsou různé stěny a zástěny. Škála kovových materiálů je velmi široká pro tento účel, výběr probíhá vyloženě na základně vkusu a požadavků. Příkladem celkem neobvyklého použití nerezové oceli na celkem rozsáhlou stěnu je rozvlněný a barevný Sculptural fence pro Sure Atart Centre ve Frome ( obr. 40 ). Dalším příkladem venkovní kovové zástěny je Maple Leaf Shadowscreen ( obr. 41 ) vyrobená z hliníku designérem Paulem Kerlaffem. Speciální ale přesto velmi v současnosti nepřehlédnutelné jsou systémy drátěných košů tzv. gabiony. Jde o jednoduchý systém svařovaných ocelových mříží, které se dají různě spojovat do košů, stěn atd. Dají se vyplnit kamením ( viz kap ) anebo se často setkáváme i s volně stojícími drátěnými stěnami a také ploty, které se nechávají porůst rostlinami nebo se rostliny vysazují dovnitř takže drátěné koše vytvářejí jakousi architektonickou formu nebo tvar pro vysazované rostliny ( obr. 42 ). Realizací gabionových stěn se zabývá hodně firem, díky jejich výjimečné variabilitě patří mezi stavební materiály s velikým tvůrčím potenciálem a jsou ideální pro ztvárnění tvůrčích nápadů architektů a designérů. Zajímavým vynálezem je v této oblasti vnímavý interaktivní kovový materiál nazvaný Aegis Hyposurface ( obr. 43 ), který se deformuje na základě vnějších podnětů jako je zvuk, pohyb a světlo ať už jsou vydávané lidmi, elektrotechnicky anebo počasím. Byl vynalezen atelierem MTD Department of Architecture. Dá se využít na pokrytí a zakrytí vertikálních prvků, zvláště na jejich ozvláštnění a speciální efekty. Speciální látka z korozivzdorné oceli, mědi, bronzu, hliníku a mosazi nazývaná GKD Metal fabrics ( obr. 44 ) má podobu kovové látky, kterou se dá pokrývat všechno možné, je samozřejmě odolná a stabilní takže použitelná do exteriéru. Vyvinula ji firma GKD-USA a velmi dobře se také hodí pro prostory, kde je potřeba podpořit akustiku, protože dobře přenáší zvuk, prvně byla použita na budově Francouzské národní knihovny v Paříži. Velmi převratný systém pro zakládání vertikálních zahrad představuje Live Within Skin ( obr. 45 ) navržená ekologickým designérem Freya Bardellem. Tato zeď skrývá uvnitř pěstební substrát pro rostliny, uchycovací systém a také systém pro zadržování a rozvod vody a zvenčí je celá stěna zakryta korozivzdornou ocelí s různými průřezy, jimž rostliny rostou ven. Představuje to oproti jiným používaným systémům pro pěstování vertikálních zahrad daleko sofistikovanější a estetičtější systém. 3. PŘÍSTŘĚŠKY, PERGOLY A TRELÁŽE Kovové konstrukce, jak již bylo řečeno na začátku kapitoly, jsou v současnosti daleko nejvíce užívané v architektuře, avšak v krajinářské architektuře jakoby se skoro až zastavil čas a pořád se masověji využívá dřevěných. Ale třeba při stavě treláží už pomalu vyhrává kov a nejinak tomu asi bude i co se týče přístřešků a pergol. Kov sice možná nezapadá do koloritu tradiční zahrady tak jako dřevo, ale zase nabízí mnohem modernější vzhled, vyšší trvanlivost a funkčnost. Návrhy zahradních pavilónů a pergol se zabývá už celkem dost designérů, avšak s kovem pracují jen někteří, například holandský návrhář Jo Meesters, jehož zahradní pavilonek nazvaný Green Oasis ( obr. 46 ) je vytvořen z bíle nabarvené ocele a má i funkci treláže. Neobvyklá kovová konstrukce venkovního pavilonu Den sjunkna tradgarten ( obr. 47 ) byla představena jako ukázka v botanické zahradě ve švédském městě Goteborg. Použité typické T profily na vrchní střešní konstrukci působí v tomto stylu velmi originálně a vkusně. Tradiční markýzy začínají být v zahradách nahrazovány moderními přístřešky tvořenými většinou jedním nebo i více nakloněnými ocelovými sloupy a lanky, které nesou textilní plachtu. Designem těchto moderních markýz se zabývá mnoho studií, například Sun Square nabízí konstrukce z ocele i hliníku v různých provedeních ( obr. 48 ). Pergoly jsou pořád spíš doménou dřeva, ale už se objevují i čistě kovové materiály. Například firma Parasoleil se zabývá navrhováním a výrobou ocelových, měděných a hliníkových panelů na zakrytí zahradních pergol. Panely mají prořezávané vzory, díky nimž vypadají velmi dobře a zároveň propouštějí trochu světla skrz střechu pergoly ( obr. 49 ). Treláže z kovových materiálů jsou již tradiční, a proto se dá nalézt i hodně designérů, kteří se zabývají jejich inovacemi a navrhováním. Švédský architekt Ulf Nordfjell navrhnul průchozí treláže pergoly z galvanizované oceli ( obr. 50 ), kterou tvoří pravoúhlé brány s dráty pro pnutí rostlin. Zajímavý inovativní trelážový systém přinesl designér Michael Koenig, jehož čtvercové panely z barveného hliníku s průřezy různých vzorů Art Trellis No. 37 ( obr. 51 ) - se dají různě ve dle sebe skládat na zeď a spolu s popínavými květinami působí velmi dobře. Mez inovativními trelážovými systémy jde většinou především o nový design, ale trelážový systém Greenscreen ( obr. 52 ) nabízí ještě něco navíc, protože jde o modulární systém tvořený z 3D recyklovaného ocelového drátu. Je tedy nejen vysoce funkční, ale i šetrný k životnímu prostředí. 4. SKLENÍKY A ZIMNÍ ZAHRADY Zahradní stavby skleníků a zimních zahrad jsou tak významné pro použití kovů, že nemůžou být zahrnuty v kapitole přístřešky a pergoly, ale zaslouží si samostatný popis. Skleníky nebo v dřívějších dobách oranžerie byly prvními stavbami, ke byly použity čistě ocelové konstrukce spolu se skleněnými výplněmi. Dodnes jsou skleníky doménou kovových konstrukcí a neustále probíhají inovace těchto konstrukcí i materiálů, protože po celém světě se staví velké až téměř gigantické stavby skleníků pro 29

33 veřejné aktivity. Tyto obrovské skleníky jsou vždy tvořeny ocelovými konstrukčními systémy a ty se mezi sebou velmi liší, většinou jde o spojení designu celé stavby s funkčností a pevností celé konstrukce. Příkladem použití skleníkové konstrukce sestavené z propojených zkřížených diagonálních ocelových prvků je oranžerie na Pražském Hradě od Evy Jiřičné ( obr. 53 ). Obrovská kopulovitá ocelová konstrukce sestávající se z množství propojených pěti a šestiúhelníků podpírá stavbu Eden Projectu v Cornwallu ( obr. 54 ) v Anglii, uvnitř níž se nacházejí sortimenty rostlin z celého světa. Velmi průlomový vynález pro stavbu skleníků a zimních zahrad učinily v německém studiu Burkhardt Leitner, když uvedly na trh jednoduchý systém kovové konstrukce Constructiv Pon ( obr. 55 ) spojovatelný bez nutnosti použít nářadí, protože jednotlivé konstrukční části drží pohromadě pomocí zabudovaných silných magnetů. Prozatím je systém používán spíše pro účely výstav a veletrhů, ale může být určitou inspirací pro využití i v exteriéru. 5. VODNÍ PRVKY I když kovy patří mezi materiály náchylné na působení vody, lze je po korozivzdorné úpravě bez problémů použít i na tyto prvky krajinářské architektury. Většinou se jedná o fontány ve veřejném prostoru, často přímo spojené s uměleckým dílem v podobě kovové sochy nebo přímo tyto fontány jsou sochami. Dále jde o pítka, kaskády, vodní přepady jsou velmi často v podobě kovových koryt, ale i potoky a vodní kanály. Vodní prvky z kovu jsou v poslední době čím dál modernější součástí městského prostoru a začínají vytlačovat již tradiční kamenné fontány. Například v Brně jich je celá řada například fontána na náměstí Svobody s verši místního básníka Skácela ( obr. 56 ) a nová fontána na zrekonstruované části Moravského náměstí na Joštově ulici ( obr. 57, 58 ). I některé vyloženě umělecké objekty jako kovové sochy mají ještě ve veřejném prostoru přidanou funkci fontány, příkladem může být měděná socha v městském prostoru v Kodani ( obr. 59 ). Vodní přepady jsou velmi často budovány z tvarovaných plechů z korozivzdorné oceli. Efekt vodního přepadu se dá i podpořit vysokým leskem oceli, čehož se často využívá, někdy jsou tyto vodní prvky reflexní jako zrcadlo. Firma GA Waterfeatures zabývající se designem pro zahrady navrhla právě stěnu z vysoce lesklé oceli s vodním přepadem ( obr. 60 ). Vodní díla z korozivzdorní oceli mohou mít i velmi netradiční podobu jako např. velký vodní přepad na jezeře ve West parku v Mnichově ( obr. 61 ). 6. NÁDOBY A KVĚTINÁČE Nejen samovolně stojící nádoby pro pěstování rostlin, ale i vyvýšené záhony jsou dalším způsobem využití kovových materiálů v exteriéru. Tady nejsou kladena téměř žádná technická omezení, snad jen odolnost a netoxicita pro rostliny, jinak jde pouze o vkus. I obyčejné vyvýšené záhony olemované ocelovým plechem můžou vypadat zajímavě a působit inovativně jak je vidět ve výstavní části Riemer park v Mnichově ( obr. 62 ). Velkým přínosem a inovativní technologií je nádoba na pěstování rostlin ve veřejném prostoru Rainwater harvest ( obr. 63 ) od kanadského ateliéru Mossund, která má důmyslný sběrný systém dešťové vody, který hospodárně nakládá s vodou podle potřeby rostlin. 7. MOBILIÁŘ Kovové materiály jsou na mobiliář používány asi stejnou měrou jako dřevo, pozadu však nezůstává ani beton. Avšak kovové lavičky, odpadkové koše a celé sety nabízí každá designérská firma, protože kov nabízí daleko širší tvůrčí možnosti než dřevo. Dřevo působí tradičně samo o sobě a využívá se u něj především právě tohoto tradičního vzhledu, ale zato kovy se s nástupem laserových technologií vyřezávání dají různě prořezávat, což přináší obrovské tvůrčí možnosti a návrháři městského mobiliáře toho využívají. Kovové lavičky mají téměř vždycky nenapodobitelný a individuální vzhled a v parteru působí nepřehlédnutelně a současně právě i se souvisejícím využitím moderních technologií. Příkladem laserově vyřezávaného vzoru do oceli jsou lavičky Coral Bench ( obr. 64 ) od Chrise Cabatsiho. V souvislosti s mobiliářem lze zmínit ještě designérské počiny v oblasti zahradních houpaček, které se stávají polem inovací. Například neobvykle ztvárněná houpačka Bubble swing ( obr. 65 ) od Stephen Myburgh, jež je vytvořená ze svařovaných ocelových podložek a disků různých velikostí původně pro průmyslové využití. Od stejného tvůrce je i houpačka vazová Leaf swing ( obr. 66 ) vytvořená z měděného plátu pro britskou společnost National Trust. 8. SOCHY A OBJEKTY Do této kategorie by nemusely patřit jen solitérní pouze dekorativní sochy a objekty z kovů, ale také objekty splňující přidatnou funkci jako jsou třeba dekorativně zpracované stěny a zástěny. Budou zmíněny jen zajímavě materiálově nebo inovativně řešené objekty, protože těchto prací je celá řada. Například užití bronzu v tokové míře je velmi unikátní jak předvedl umělec Steve Tobin na své soše Syntax ( obr. 67 ) vytvořené z písmen vyřezaných z bronzu, vrstva měděnky ještě umocňuje celý dojem ze sochy. 9. HERNÍ PRVKY Pro výrobu a design herních prvků jsou kovové materiály příznačné už z toho hlediska, že poskytují velkou variabilitu vzhledu, což je u herních prvků zvláště pro děti velmi žádané. Pro kovové herní prvky je typická jejich pestrá barevnost, i když využívá se i čistě korozivzdorné oceli s různou mírou vyleštění, někdy až do zrcadlově reflexních efektů. 30

34 Nejčastějším způsobem použití kovu pro herní prvky je bezesporu na koryto skluzavky a to ještě téměř vždy jde o korozivzdornou ocel, jako např. ve West parku v Mnichově ( obr. 68 ). Současné technologie nabízejí i takové novinky jako jsou zabudované LED diody přímo v sedátku houpačky, jak to použil designér Alexandr Lervik pro svou Ligth swing houpačku ( obr. 69 ). Kovy mají tak jednu velmi důležitou vlastnost využívanou pro tvorbu herních prvků a to je jejich nezaměnitelný přenos zvuku. Zvukovou hříčku v podobě varhanových píšťal představuje Richard Cooke ve své práci Outdoor musical instruments ( obr. 70 ). Korozivzdorná ocel zároveň nabízí pro tvorbu herních prvků důležitou vlastnosti a tou je odolnost proti působení vody a vlhkosti, což se dá využít pro design vodních herních prvků. Příkladem vodního herního prvku je mlhoviště na sídlišti Mačkalov v Olomouci, kde jako mlhovací zařízení fungují vertikálně postavených dutých tyčí ( obr. 71 ) z korozivzdorní oceli, z nichž si děti můžou mlhu samostatně spouštět. 31

35 6.5. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 32

36 33

37 34

38 7. SKLO 7.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Sklo je amorfní anorganická látka, která vzniká tavením vhodných surovin a jejich následným řízeným ochlazením, přičemž sklo nevzniká krystalizací jako většina ostatních látek, ale postupně se zvyšuje viskozita do té míry až se látka jeví pevná. Hlavní sklotvornou látkou při výrobě skla je oxid křemičitý přidávaný ve formě křemičitého písku, který je zušlechtěn praním, čištěním a sušením. Další důležitou složkou je oxid vápenatý, který upravuje rozpustnost a chemickou odolnost a poslední součástí tzv. sklářského kmene jsou alkálie ve formě sody nebo potaše snižující teplotu tavení. K tomuto sklářskému kmeni se ještě přidávají čeřiva, což jsou sírany a dusičnany, které mají za úkol odstranit nečistoty a bublinky a homogenizovat sklo a také skleněné střepy, jež urychlují tavení a ze začátku zlepšují homogenitu skloviny. Při výrobě skla dochází k tavení těchto surovin a následnému tvarování tekuté hmoty. Uplatňují se přitom tyto čtyři dílčí technologické procesy příprava vsázky a její dávkování, tavení, tvarování a chlazení. Sklo je ve stavebnictví a architektuře využívané velmi hojně především k zasklívání různých ploch právě pro jeho výjimečnou propustnost viditelné části světelného spektra a také průhlednost. Kromě zasklívání je ovšem sklo významným materiálem pro různé dekorační a speciální účely právě kvůli svým ne úplně tradičním vlastnostem. Sklo působí velmi moderně, subtilně a čistě a v kombinaci s vysokým estetickým působením nemá v současné architektuře adekvátního zástupce vyjma umělých skel typu plexiskla apod SKLO VE STAVEBNICTVÍ /12/ Sklo pro stavební účely je určeno v prvé řadě především pro zasklívání ploch, proto dělení skla zahrnuje hlavně výrobky skla plochého, což je také nejdůležitější skleněný výrobek pro stavební účely, i když budou zahrnuty i některé další výrobky kromě skla plochého. Základní skleněné výrobky se dělí hlavně podle způsobu jejich výroby, tedy podle způsobu jejich tvarování, což může být foukáním, tažením, válcováním, litím nebo lisováním. Zvláštním tvarovacím procesem je tzv. float proces, při němž se roztavená skleněná hmota vhání do komory s roztaveným cínem, na kterém se sklo roztéká a získává hladký povrch. Podle výsledného výrobku se skleněné výrobky dělí na šest kategorií, které se dále dělí. Těchto pět kategorií zahrnuje kompaktní sklo, pěnové sklo, skleněné mikrodutinky, skleněná vlákna, vzdušné sklo a sklokrystalické desky. Pro použití v zahradní a krajinářské tvorbě jsou významné jen některé a pouze tyto budou probrány. Kompaktní sklo zahrnuje především ploché výrobky ze skla, které jsou pro stavebnictví nejvýznamnější, ale také tvarované skleněné výrobky. Ploché výrobky ze skla se dále dělí podle způsobu jejich výroby. Ploché tažené sklo je nečastěji využívané ve stavebnictví pro účely zasklívání ploch a je také výchozím materiálem pro výrobu dalších druhů skel. Dělí se podle tloušťky na tenké ( 0,7 1,35 mm ), střední ( 2 4 mm ) a tlusté ( 5 20 mm ). Do této kategorie patří skla různého určení a úprav, jak např. matové a ledové sklo s potlačenou průhledností. Matová skla jsou na povrchu rovnoměrně zdrsněná a ledové sklo vykazuje vzhled mrazových květů díky speciální technice nanesení a následného vytrhávání truhlářského klihu z povrchu skla. Dále sem patří determální sklo, které pohlcuje až 50 % infračerveného světla bez výrazného bránění prostupu světla, také ještě bezpečnostní vrstvené sklo, tvrzené sklo, vrstvené neprůstřelné sklo a také zrcadlové sklo, které je oboustranně leštěné a broušené a existuje hned v několika barevných variantách. Ploché válcované sklo je vyráběno válcováním mezi dvěma kontinuálními válci jako vzorované a surové lité sklo. Tato skla jsou neprůhledná a jejich světelná propustnost je 75 až 88 %. Válcováním se vyrábí speciální drátové sklo, do něhož se při výrobě zaválcuje drátěná mříž, která zlepšuje jeho soudržnost při rozbití. Také sem patří opakní sklo, které je neprůhledné nebo slabě propustné barevné. Je barevné v celé hmotě a vyrábí se ve formě obkladaček. Do speciálních druhů skel patří především sklo ohýbané tvarované do požadovaného válcového ohybu pomocí speciálních forem. Takto se můžou ohýbat skla monolitická hladká, vzorovaná, matovaná i barevná nebo skla vrstvená s fólií čirou, barevnou, skla opakní a skla s drátěnou vložkou. Tvarované sklo se ve stavebnictví využívá hlavně ve formě tvárnic, které jsou aplikovány do konstrukcí pro podporu statické funkce nebo pro průsvitné stěny a prvky. Tyto výrobky z tvarovaného skla jsou vyráběny jako duté, plné, korýtkové, tašky a trouby. Mohou z nich být stavěny nenosné zdi, které mohou být postaveny výlučně a jedině ze skleněných tvárnic anebo nosné zdi a prvky, kde jsou skleněné tvárnice pouze zabudovány přímo do jiného materiálu především do betonu. Sklokrystalové desky jsou vyráběny téměř výhradně z recyklovaného skleněného materiálu. Při vysokých teplotách dochází ke spojení skleněných zrn a vznikají kompaktní sklokrystalové desky, které obsahují barevné i bezbarvé skleněné kousky a struktura desek připomíná umělý kámen. Převládající základní tón v textuře desky je zelený, hnědý nebo zelenomodrý. 35

39 7.3. LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ SKLA V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ SKLA V EXTERIÉRU významně. Pro použití v krajinářské tvorbě se tedy jeví sklo velmi vhodným materiálem i z estetického hlediska. Bohužel jeho velmi specifická povaha ho předurčuje ke spíše výjimečnému a speciálními použití s velkým omezením hlavně z hlediska bezpečnosti. Sklo představuje velmi specifický materiál, což velmi ovlivňuje i jeho možné využití v architektuře a stavebnictví. Je ale zároveň i materiálem s vysokou estetickou hodnotou a potenciálem využití v moderní architektuře, protože díky jeho čím dál většímu masovějšímu využití je neustále vyvíjen a jeho inovace jdou dopředu rychleji než u jiných tradičních stavebních materiálů. I proto se dá časem počítat s daleko většími možnostmi jeho využití i v tak extrémních podmínkách, jaké panují v objektech zahradní a krajinářské architektury. I přesto se ale musí počítat s charakteristickými vlastnostmi a specifiky, které doprovází sklo jako stavební materiál a které určují hranice jeho využití. Asi nejdůležitějším kritériem pro využití skla v exteriéru ( i v interiéru v tomto případě ) je jeho křehkost, která je charakteristickou vlastností všech skel, avšak u některých druhů skel je snaha předcházet z toho plynoucím negativním důsledkům. Křehkost skla je oproti jiným materiálů několikanásobně vyšší, což samozřejmě přináší rizika spojená nejen s výstavbou, transportem ale i přímým využíváním prvků a staveb s použitím skla. Některé druhy skel jsou již vyráběny jako bezpečnostní skla, která se rozpadají na neostré úlomky nebo mají zabudovanou drátěnou mřížku, která je drží pohromadě při rozbití, ale úplné odstranění křehkosti neexistuje. I když má sklo celkem vysokou pevnost a tvrdost, zvláště pevnost je velmi silně ovlivněna stavem povrchu skla. Už při mírném poškození povrchu se sklo stává daleko méně pevným a je náchylnější k rozbití. Sklo je také přirozeně málo vodivé pro teplo a elektřinu, což se může jevit jako výhoda v případě použití skla jako izolačního materiálu, avšak díky tomu může sklo působit studeně a nepohodlně takže se rozhodně nehodí pro zobytňující prvky a venkovní nábytek. Specifické vlastnosti skla také určují technologické požadavky na jeho zpracování a výrobu a zrovna v téhle situaci jsou velmi důležité až limitují kvůli náročnosti výrobního procesu a dalšího zpracování skla. Výroba skla je energeticky i ekologicky velmi náročná a díky výsledné tvrdosti skla i jeho zpracování není zrovna jednoduché. Sklo vykazuje vysokou tvrdost, a proto jeho řezání je možné pouze ocelovými kolečky anebo diamantovými kotouči. Co se týče odolnosti a stability skla vůči atmosférickým jevům a vlivům vnějšího okolí tak je sklo velmi stabilní a odolné, výborně odolává vodě, vlhkosti, vzduchu ale i kyselinám a alkáliím, kromě kyseliny fluorovodíkové. Jeho celkovou stabilitu a odolnost narušuje pouze jeho vysoká křehkost, avšak velmi MOŽNOSTI POUŽITÍ SKLA V EXTERIÉRU Sklo by mohlo být naprosto ideálním materiálem vhodným pro široké a kreativní využití v krajinářské architektuře nebýt jeho vysoké křehkosti, která představuje hlavně bezpečnostní rizika. Inovace skla a způsobů jeho použití jsou předmětem vývoje velkého množství architektů, designérů a vědců, protože sklo je v současnosti chápáno jako jeden z nejluxusnějších materiálů. I proto existuje velká variabilita druhů skel a jejich zušlechťujících úprav, které se zabývají nejen zlepšením estetického vzhledu, ale i funkčnosti nebo zjednodušení údržby skleněného povrchu. Hlavní zušlechťující povrchové úpravy by se daly rozdělit na tyto základní úpravy - matování, leštění a rytí, barvení a úpravy usnadňující údržbu. Matování skla se provádí pískováním nebo práškovým tryskáním. Pro vytvoření vzoru se některé plochy zakrývají vrstvou vosku, laku nebo pryskyřice, ale dá se také využít jako alternativa technika leptu, při níž se aplikují kyselina fluorovodíková nebo chlorovodíková. Leštění většinou způsobuje drsný a matný nebo hladký povrch a dá se provádět ručně nebo je řízené počítačem. Na povrchu skla se dají vytvářet reliéfní obrazce nebo písmo pomocí rytí do skla, které se dnes už provádí téměř výhradně pomocí laseru. Barvení skla může být prováděno již při samotném výrobním procesu přidáním některých oxidů např. oxidy železa běžně se vyskytující v křemičitém písku zbarvují sklo do zelených odstínů. Čiré sklo, které tyto oxidy neobsahuje propouští UV záření. Pomocí některých dalších oxidů kovů se dá sklo zbarvovat do modré, hnědé, fialové, žluté, bronzové, růžové a dalších odstínů a barev. Barvení skla může také probíhat dodatečně jen na jeho povrchu a to pomocí technik smaltování anebo sítotisku. Velmi inovativním způsobem barvení skla se zabývá designér Alexandr Beleschenko, který využívá vždy několik vrstev barevného skla technikou smaltu ( obr. 72 ). Mezi úpravy usnadňující péči patří hlavně proces výroby samočisticího skla, který zahrnuje potažení povrchu skla speciální mikrostrukturální vrstvičkou. Mezi další povrchové úpravy skla patří ještě výroba antireflexního skla a skla se zrcadlovým povrchem, což zahrnuje podobné procesy jako u výroby skla samočisticího. 36

40 Sklo jakožto průsvitný materiál disponuje velkými možnostmi propojení se světelnými efekty a toho využily i architekti při vývoji fosforových skleněných bloků nazývaných Luna, které přes den absorbují světlo a ve tmě vydávají fosforeskující záření dokud se nevybijí. Jsou vyrobeny z recyklovaného skla a hodí se také do exteriéru. Zlepšením technologie skleněných izolačních jednotek vznikl druh skla nazvaný Panelite IGU. Mezi dvě skleněné tabule je vložena ještě polykarbonátová deska se strukturou včelí plástve, která má funkci izolační a vizuální estetickou a funkci zástěny a celé desky jsou vyráběny v několika barevných provedeních. Výborně se hodí do exteriéru a vypadá velmi netradičně díky struktuře včelí plástve. Zdá se, že možnosti skla jsou skoro až nekonečné a nevyčerpatelné, což dokazuje i další inovace skla v podobě panelů skla se zabudovanými LED diodami LEDs in Glass od stejnojmenné firmy ( obr. 73 ), které můžou svítit různými barvami a můžou být ve skle jakkoliv umístěny takže můžou tvořit i nápisy a obrazce ZPŮSOBY POUŽITÍ SKLA V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE Sklo je se svými velmi specifickými vlastnostmi naprosto jedinečným a individuálním materiálem, který sice má svá výsadní postavení při některých již tradičních způsobech jeho použití, ale zároveň není kvůli těmto svým specifikům materiálem univerzálním a flexibilním. Zvláště jeho propustnost až průhlednost a křehkost jsou vlastnosti jasně předurčující jeho celkem úzký záběr využití v architektonické tvorbě. Zahradní a krajinářská architektura ještě navíc klade na používané materiály další celkem nároky takže dohromady s charakteristikami skla jako materiálu bohužel nevzniká moc velký prostor pro jeho masovější použití v této oblasti. Ale i přesto sklo našlo svá tradiční uplatnění a v současnosti je nutné se tím zabývat už kvůli tomu, že sklo zaznamenává jako materiál obrovský technologický pokrok a rozvoj jeho využití a popularity. 1. POCHOZÍ PLOCHY Sklo je v tomto případě využíváno spíše v kombinaci s jiným nosným materiálem, většinou v podobě skleněných cihel různých tvarů a úprav zabudovaných hlavně v betonu. Samostatné skleněné pochozí plochy jsou spíše výjimkou, i když v současnosti vzrůstá na světě trend zprostředkovat netradiční zážitek z výškových vyhlídek právě prostřednictvím prosklené lávky nebo ochozu, který tak umožňuje dívat se přímo pod nohy do propasti. Příklady takových vyhlídek v následujícím odstavci 2. STĚNY, ZÁSTĚNY A ZASKLENÍ NĚKTERÝCH PRVKŮ. Dále se sklo uplatňuje na pochozí plochy ve formě skleněných cihel nebo přímo dlaždic. Skleněné cihly s velkým množstvím úprav a barev vyrábí Nippon Electric Glass, jejichž výrobek se nazývá Glas Ore ( obr.74 ) a dá se využít nejen pro horizontální ale i vertikální konstrukce a stěny. Velmi inovativní systém skleněných dlaždic Ultra Glas Flooring ( obr. 75 ) různých vzorů a úprav nabízí firma Ultra Glas, jejichž výrobky se dají rovněž využít pro vertikální a horizontální stavby v exteriéru. A asi poslední formou uplatnění skleněného materiálu na pochozí plochy je ve formě recyklované skleněné drti. Nejen, že je to ekologicky šetrný přístup, ale v prostoru to působí velmi zajímavě a navíc existuje celá škála barevných odstínů. Příkladem využití skleněné drti může být přilehlý les k zahradnickému výstavnímu prostoru v Tullnu v Rakousku ( obr. 76 ), ale také skleněné valounky použité jako dekorace v jednom z výstavních prostorů ( obr. 77 ). 2. STĚNY, ZÁSTĚNY A ZASKLENÍ NĚKTERÝCH PRVKŮ V zahradní a krajinářské tvorbě se obvykle využívá různých stěn, zástěn a zídek pro pohledové odclonění či úplné zakrytí některých partií v prostoru. Sklo jakožto minimálně průsvitný materiál někdy až průhledný je ale pro tyto účely z tohoto důvodu nevhodné, ale přesto se s ním dá setkat. V těchto případech jde téměř vždy o záměrné využití průsvitného anebo i průhledného materiálu z důvodů aspoň částečné prostupnosti anebo poodhalení skrytých částí a tím pádem i výzva pro návštěvníka k objevování dalšího skrytého prostoru. Většinou je u těchto bariér využíváno pouze částečně průsvitného skla, tedy buď matového skla, anebo skla s různými aplikacemi, např. designér David Pearl využívá leptaného skla s typickým vzorem pro stavbu plotů, zábradlí a zástěn u soukromých residencí ( obr.78 ). Sklo může být dále použito i tam, kde je nutné vytvořit vertikální bariéru avšak ta by bránila průhledů a prostupnosti prostoru, použitím skla se toto negativum dá snadno odbourat. V tomto případě jde většinou o zábradlí schodišť, vyhlídek, lávek, mostů apod. kde je žádoucí vytvořit volný průhled. Samozřejmě obzvlášť jedná-li se o výškové partie, je třeba zvážit bezpečnostní hlediska a vybrat proto vhodný druh skla, protože u tohoto materiálu existují mnohonásobně vyšší rizika než u jiných související s vysokou náchylností skla k rozbití již při drobném deficitu na jeho povrchu. Skleněná zábradlí se v prostoru vyskytují čím dál častěji i se zlepšujícím se výběrem bezpečnostních skel na trhu, často se kombinují i s dalšími moderními materiály jako např. na norské vyhlídce Gubrandsjuvet ( obr.79 ). Nebo jsou tato skleněná zábradlí a zábrany součástí vyhlídky postavené celé ze skla kvůli umocnění zážitku jak třeba vyhlídka Skywalk v Grand Canyon ( obr.80 ). 37

41 Sklo také nemusí být samostatným prvkem tvořícím stěnu a vertikální konstrukce, ale dost široký a oblíbený je sortiment skleněných mosaik, které se dají skládat do obrazců a existují různě barevné varianty. Výrobou a designem takové skleněné mosaiky se zabývá firma Onix mosaic design, která má širokou nabídku, příkladem může být bílá mosaika neobvyklého kulatého tvaru ( obr.81 ). Do této kategorie by se určitě daly zařadit i případy, kdy sklo je pouze doplňkovým prvkem ve vertikálních konstrukcích a stěnách. Používají se různé skleněné tvárnice, cihly, bloky, ale také různé inovativní prvky jako např. Sphere Glass ( obr.82 ) od designéra Nathana Allana. Tyto polokulovité prvky se dají připnout jako dekorace k různých povrchům a jsou nabízeny hned v několika tvarech, velikostech a barvách. Stejný designér navrhl i systém vypouklých skleněných obkladů nazývaný Convex Glass ( obr. 83 ). Tyto obklady jsou opět nabízeny v mnoha provedeních, zahrnují různé tvary, barvy i úpravy, i když nejlepší efekt v podobě odrazu okolí na vypouklých tvarech obkladů přinášejí ty vyrobené z čirého skla. Použití výplní z barevného skla pro ozvláštnění jinak celkem obyčejných zídek z pohledového betonu je k vidění v celkem nové realizaci Arnulf park ( obr. 84 ) v obytném souboru v Mnichově, kde vhodně zídky doplňuje a propojuje design nejen dětského hřiště, ale i celého parku. 3. SKLENÍKY A ZIMNÍ ZAHRADY Spolu s ocelí a jinými kovovými materiály má sklo téměř výsadní postavení při budování skleníků, oranžérií a zimních zahrad. I když je dnes sklo velmi často nahrazováno některými umělými materiály s podobnými vlastnostmi, pořád je sklo nenahraditelné v této oblasti. Bohužel ale inovace se tady objevují spíše u kovových konstrukcí, které jsou neustále vylepšovány a vyvíjeny, avšak sklo pro tyto účely se používá snad pořád podobné kvality a vzhledu vyjma technologií zlepšujících údržbu, odrazivost, ulpívání vodních kapek apod. Zimní zahrady a skleníky jsou specifickou částí zahrad, která vyžaduje i specifické podmínky související s jejich hlavním účelem, což je pěstování rostlin. Možná i proto se v této oblasti moc neexperimentuje a zatím sklo používáno osvědčenými způsoby a metodami. Co se týče konstrukcí, které sklo nesou, jsou využívány většinou dva způsoby a to způsob lineární a bodový. Lineární způsob montáže vyvíjí na konstrukci nižší tlak než bodový způsob a sklo se při této montáži dnes obvykle upíná mezi hliníkové nebo ocelové římsy ( vznikají tzv. prosklené držáky ). Při bodovém upnutí se používá různých šroubů a uzávěrů, jejich spojení a plastikových vložek, které zmírňují pnutí a zároveň dotahují celé upnutí konstrukce. Velmi originální veřejný skleník postavený z nízko železitého silně propustného skla se nachází ve městě Malmo ve Švédsku ( obr. 85 ) a je ukázkou možností použití skla v tomto případě v neobvyklém prostředí městské ulice a s netradičním tvarem celé stavby. 4. VODNÍ PRVKY Sklo nebývá součástí vodních prvků až zase tak často, ale existuju jeden případ, kdy se s ním v současnosti setkáme naopak až velmi často a to jsou plavecké bazény, u nichž jsou jedna nebo více stěn nahrazeny stěnou prosklenou. Většinou se jedná o bazény na výjimečném místě, kde je třeba umocnit pocity a atmosféru místa. Příkladem může být bazén u soukromé rodinné vily ( obr. 86 ) od architekta Andrése Remy, kde je u jedné ze stěn bazénu použito tlustostěnné sklo, které poskytuje pohled dovnitř bazénu pod hladinu vody. Jiné vodní prvky s aplikací skla jsou většinou uměleckými prvky Blue Fontain on Neila Wilkina ( obr. 87 ) z foukaného barveného skla - nebo nepříliš zdařilými kombinacemi jako např. modré skleněné tabule uprostřed fontány na nově zrekonstruovaném nádraží v České Třebové ( obr. 88 ). Naopak velmi zajímavou ukázkou je použití skla do vodního prvku v londýnském administrativním celku ( obr. 89 ) v kombinací s vnitřním osvětlením, avšak takové realizace jsou výjimkou. 5. MOBILIÁŘ Sklo se díky svým vlastnostem nehodí pro výrobu většiny částí mobiliáře, avšak může pouze dotvářet celkový dojem prostřednictvím jen dílčích částí mobiliáře. Také jeho propustnost pro světlo je ideální pro podsvícení nebo nasvícení těchto prvků v prostoru pomocí LED technologie, čehož se často využívá např. v městském prostoru Broagate Public Enhancement v Londýně, kde jsou u laviček i dlažby použity skleněné pásy a prvky prosvětlené zevnitř LED diodami ( obr. 90 ). Jinak je sklo využité v těchto případech velmi výjimečně, spíše se to ještě vůbec nevyskytuje, pouze u některých specifických částí mobiliáře jako jsou informační panely, které ale neposkytují velký prostor pro kreativitu. 6. SOCHY A OBJEKTY Přestože v předešlých kategoriích nebylo tolik prostoru právě pro praktické využití skla ani tolik příkladů, v případě objektů a soch je sklo celkem již tradičně používáno, což je nejspíš zapříčiněno z daleko ne tak přísnými požadavky na funkci a bezpečnost použitého typu skla a také výsledného objektu. Často jsou do tvorby těchto objektů zapojování přímo i skláři, protože velká část skleněných objektů je vyrobena z foukaného skla, což je rukodělná metoda tvarování skla a již tradiční sklářská metoda. V této kategorii jde téměř vždy o objekty originální a jedinečné vytvořené do konkrétního prostoru pro konkrétní situaci až na ojedinělou výjimku série ptačích krmítek ( obr. 91 ) z foukaného skla od designérů Clause Jensena a Henrika Holbaeka, kteří dohromady tvoří tým Eva Denmark. 38

42 Ojedinělou instalací tvořenou z drátěného pletiva s navěšenými skleněnými kapkami je Cloud Malibu ( obr.92 ) na dvoře soukromé residence od týmu architektů Andy Cao a Xavier Perrot, kteří již celkem tradičně ve své tvorbě využívají skleněných prvků a materiálů. Při realizaci expozice Core Sample ( obr. 93 a 94 ) na mezinárodním zahradnickém festivalu v kanadském Québecu bylo velmi originálně a netradičně využito skleněných trubek vyplněných rostlinných a přírodním materiálem. Skleněný kaleidoskop nazývaný Cityscope ( obr. 95 ) ve veřejném prostoru německého města Cologne je vytvořen z vysoce reflexního skla ještě se speciální úpravou a vnitřním osvětlením a odráží tak děj kolem sebe, čímž vtahuje do tvorby prostoru i samotné návštěvníky a diváky. Skleněnými sochami a instalacemi do exteriéru se hodně zabývá již zmíněný designér Neil Walkin, jehož skleněné slzy ( obr. 96 ) vyrobené z hladkého čirého skla na ocelových tyčích silně odrážejí světlo a vytvářející tak v prostoru světélkující efekty OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 39

43 40

44 41

45 8. BETON 8.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Beton je konzistentní látka, která vzniká smícháním tří hlavních složek betonu a jejich utuhnutím. Hlavními složkami betonu jsou pojivo cement, plnivo kamenivo ( písek, štěrk, drtě ) a voda. Vlastnosti betonu jsou dány použitými složkami a jejich poměrem a některých speciálních vlastností betonu lze dosáhnout cíleným přimísením některých přísad, které mění jak počáteční vlastnosti betonu ( obsah vzduchu, zpracovatelnost, doba tuhnutí ) i vlastnosti konečné ( pevnost, modul pružnosti, odolnost a trvanlivost ). Pro beton je charakteristická jeho vysoká pevnost v tlaku, ale zároveň celkem nízká pevnost v tahu, která se zlepšuje pomocí ocelových výztuží. Jinak beton je velmi odolná stabilní stavební hmota, která je velmi dlouho schopná zabezpečovat statickou funkci a spolu s jeho dobrou tvarovatelností představuje ideální stavební hmotu vhodnou pro všechny typy stavební činnosti. Jelikož je beton látka získávaná mícháním jednotlivých složek a jeho výsledné vlastnosti jsou naprosto závislé na složení a poměru těchto směsí, je tedy důležité roztřídit betonářské směsi hlavně podle jich účelu a požadavků kladených na konstrukce z betonu a potom řídit výrobu těchto směsí, aby byla možná dodatečná kontrola a zároveň zajištěná kvalita betonové směsi. Proto existují normy řídící přesné složení jednotlivých druhů směsí, kterými se betonářské firmy musejí řídit a dodržovat je. Pro základní přehled budou uvedena některé kritéria třídění betonových směsí a jednotlivé druhy betonů KLASIFIKACE BETONU PODLE RŮZNÝCH HLEDISEK /13/ Beton je už ze své podstaty velmi proměnlivá látka, která může vykazovat odlišné vlastnosti podle svého složení a způsobu výroby, je tedy důležité rozlišovat základní a nejčastěji používané druhy betonů pro lepší využití betonu v praxi. Rozdělení betonů je velmi mnoho podle odlišných hledisek, ale existuje několik základních klasifikací, které se běžně používají a betony jsou podle nich běžně vybírány pro stavbu. Podle klasifikací potom nesou různé druhy betonů svá speciální označení, která jejich vlastnosti specifikují pomocí jednoduchého kódu. Tyto základní klasifikace budou pouze uvedeny, protože jejich podrobné rozebrání není cílem této práce. Nejdůležitější klasifikace mezi odborníky je určitě podle stupně vlivu prostředí, která je neméně důležitá i pro obor zahradní architektury. V této klasifikaci se betony rozdělují do kategorií podle nejvýznamnějších faktorů prostředí působících na budoucí betonové konstrukce. Pro obor krajinářské architektur jsou nejdůležitějšími druhy betonu z této kategorie betony vystavené střídavému mrazu a rozmrazování. Další klasifikace betonu již nemají takový význam jako první řečená, patří k nim zvláště dělení betonu podle konzistence v čerstvém stavu, způsobu dopravy, uložení čerstvého betonu do konstrukce, způsobu zpracování čerstvého betonu, objemové hmotnosti ztvrdlého betonu, pevnostních tříd ztvrdlého betonu, způsobu využití betonu v konstrukci a zvláštních požadavků na funkci betonu. Ze všech těchto klasifikací vycházejí neznámější a také nejpoužívanější druhy betonů, jejichž označení už je používáno v obecném významu. Některé tyto důležité druhy betonů budou zmíněny bez ohledu na to, z jakých hledisek klasifikace tyto druhy betonů vzešli. Tzv. prostý beton je beton běžných vlastností z přírodního kameniva a je určen pro budování podkladních vrstev, základových konstrukcí a jádrových částí přehradních konstrukcí. Železový beton je beton vyztužený betonářskou ocelí potřebného průměru, čímž se dosáhne požadované pevnosti v tahu, kterou beton má oproti jeho velmi dobré pevnosti tlaku výrazně nižší. U předpjatého betonu se uměle navozuje tlakové namáhání v místech se zvýšeným rizikem vzniku zvýšeného namáhání tahem, které beton není schopen tak dobře zvládnout takže dochází k trhlinám a poškozením konstrukce. Tento tlak se navozuje napnutím ocelové výztuže předpjetím - v tahové zóně, což způsobuje tlakové namáhání předcházející pro beton nebezpečnému tahovému. Předpjatého betonu se užívá především u vysoce namáhaných konstrukcí stropů, střech a mostů. Vodostavební beton je charakterizován především požadovanou odolností proti stojaté nebo proudící vodě, může být dále dělen podle míry a doby působení vody na konstrukci ( trvale ponořený, střídavě ponořený, vynořený občas vodou omývaný ). Jeho vlastnosti zabezpečují jeho trvanlivost v daných klimatických podmínkách. Těžký beton má vyšší objemovou hmotnost než standardní betony a díky tomu se používá jako biologická ochrana před rentgenovým zářením nebo parsky gama. Oproti tomu lehký beton má nižší objemovou hmotnost a tím pádem i lepší izolační schopnosti a k jeho výrobě jsou používány především průmyslové odpadní látky ( struska, agloporit ), což přispívá i k jeho vyšší ekologické hodnotě. Pro současné stavebnictví je velmi významný tzv. lehký konstrukční beton, z něhož se díky jeho nízké objemové hmotnosti dají navrhovat daleko subtilnější konstrukce než 42

46 z betonu běžné objemové hmotnosti. Díky vysoké ekologické hodnotě a i technologickému přínosu stavebnictví je lehký konstrukční beton považován za vysoce inovativní materiál budoucnosti. Do zvláštních druhů betonu patří beton pohledový, který díky své úpravě plní nejen funkci konstrukční ale i estetickou. Jsou na něj však oproti běžnému betonu zvýšené požadavky na jeho odolnost BETON VE STAVEBNICTVÍ /14/ Beton je stavební látka s velmi širokým rozpětím využití přičemž jeho využití se zdaleka netýká pouze stavebnictví. Jeho použití však vyžaduje celkem přesný technologický postup jeho výroby a zpracování, na němž závisí kvalita výsledné konstrukce i životnost a odolnost stavby. Pro účely krajinářské architektury sice nejsou kladeny takové požadavky na konstrukce z betonu, ale kvalita těchto konstrukcí a stabilita v tak extrémním venkovním prostředí našeho klimatu je nanejvýš důležitá pro životnost celého díla krajinářské architektury. Proces výroby betonu by měl vést ke stejnorodosti ztvrdlého betonu v konstrukci a požadované kvalitě výsledné betonové konstrukce. Zahrnuje základní neoddělitelné kroky, kterými jsou především na začátku celého procesu smísení všech přísad ve vhodném poměru a složení celkové směsi, poté doprava tekuté směsi, ukládání směsi do bednění nebo forem a nakonec zhutňování. Jak již bylo řečeno, směs betonu se skládá z cementu, kameniva, vody a doplňkových přísad. Přísady mají většinou funkci plastifikační, superplastifikační, provzdušňující, stabilizační, zpomalující tuhnutí, urychlující tuhnutí a tvrdnutí betonu a těsnící. Plastifikační přísady redukují množství záměsové vody při zachování stejné zpracovatelnosti čerstvého betonu a používají se zejména u vodostavebního betonu a u masivních betonů. Superplastifikační látky jsou látky s velmi silně ztekucujícím účinkem, který ale trvá velmi krátkou dobu, a proto se přidávají těšně před uložením betonové směsi. Účinkem provzdušňujících přísad se při mísení jejich vlivem v čerstvém betonu disperguje vzduch ve formě malých stálých vzduchových bublin, které zůstávají v betonu i po jeho ztuhnutí. Tyto vzduchové bubliny pomáhají ke zvýšení odolnosti betonů vystavených mrazu a rozmrazování. Stabilizační přísady zabraňují odmíšení chemicky nevázané vody ze suspenze cementového tmelu, což přispívá ke zlepšení odolnosti betonových povrchů. Přísady zpomalující tuhnutí čerstvého betonu brzdí proces hydratace cementového tmelu a tím zpomalují přechod betonové směsi do pevného stavu. Často se používají u transportbetonu vezeného na větší vzdálenosti a při zpracování vodostavebního betonu. Přísady zrychlující tuhnutí čerstvého betonu fungují obráceně než zpomalující a používají se pro dosažení vysokých počátečních pevností betonu. Těsnící přísady snižují pórovitost betonu a zvyšují hutnost cementového kamene. Tyto přísady se dají aplikovat i při dodatečné úpravě nátěrem a používají se zejména při asanaci betonových konstrukcí. Mísení jednotlivých složek betonu se provádí ve speciálních míchačkách po optimální dobu, za kterou bude dosaženo stejnorodosti směsi. Doprava betonu je závislá zejména na tom, zda je betonu vyráběn v transportní výrobně betonu přímo na staveništi nebo v betonářské firmě mimo staveniště. Betonu vyráběnému mimo staveniště se říká transportbeton a je dodatečně dopravován na staveniště, většinou je tento způsob volen při velkém množství potřebné betonové směsi a také samozřejmě vzhledem k zeměpisné poloze staveniště. Čerstvý beton je nutné co nejdříve po jeho zamíchání začít zpracovávat, na místo zpracování se poté dopravuje pomocí čerpadel, vozíků, kontejnery, přepravníky a automíchači. Čerstvý beton se zpravidla ukládá do forem nebo bednění, které musí splňovat odborné požadavky, musí být tvarově pevné a dostatečně tuhé. V současnosti se téměř nepoužívá bednění z deskového řeziva, ale nahradila ho bednění systémová s kvalitní úpravou bednících ploch. Tato bednění nejčastěji vytvořená z plastu, ocele nebo vodovzdorné překližky neodnímají čerstvému betonu vodu a mají řadu pozitivních vlastností hlavně variabilitu použití, opakovatelnost, rychlé spojování, přesnost a těsnost spojů. Deskové řezivo se užívá už jen pro vytvoření otisků na pohledových plochách. Vysoká pozornost kvalitě bednění se musí věnovat zvláště při vytváření pohledového betonu. Pohledové plochy betonu se rovněž dají zkrášlit plastickými vzory vytvořenými otiskem vložených pryžových nebo plastových matric nebo také prken a latí. Pro ukládání betonu do bednění platí spoustu důležitých zásad pro zdárnou výslednou konstrukci. Zvláště se dbá na teplotu vhodnou pro betonování, výšku pádu betonové směsi ( max. 0,5 m ), lití čerstvého betonu do čerstvého ( aby nevznikly odlišné vrstvy ) a kontrolu vzniku nechtěných pracovních spár. Během betonování se beton musí chránit proti nepříznivému slunečnímu záření, silnému větru, mrazu, vodě, dešti a sněhu. Proces zhutňování čerstvého betonu minimalizuje vznik vzduchových pórů v betonu a tím zabezpečuje co nejhutnější strukturu ztvrdlého betonu tak, jak to jen jde. To zvyšuje výslednou pevnost betonu a další speciální vlastnosti hl. vodotěsnost, odolnost vlivu agresivity prostředí a trvanlivost. 43

47 Zhutňování se provádí statisticky, dynamicky, kombinovaně nebo chemicko-fyzikálně. Statistické zhutňování se může provádět buď lisováním, válcováním nebo extrudováním, dynamické zhutňování dusáním, střádáním, propichováním nebo vibrováním, kombinované způsoby buď vibrolisováním nebo vibroválcováním a chemicko-fyzikální buď vakuováním anebo plastifikací. Nejčastějším a nejuniverzálnějším způsobem zhutňování je vibrování pomocí ponorných vibrátorů, kterými se vibruje beton směrem od spodnějších vrstev nahoru a pravidlem je, že čím je čerstvý beton tekutější, tím kratší dobu se vibruje. Vibrátor se nesmí při zhutňování dotýkat armovací ocele ani bednění aby nedošlo k rozmísení betonu anebo pohnutí ocele v již utuhnutých spodnějších vrstvách betonu. V současnosti existují i druhy betonu, které nevyžadují žádné mechanické zhutňování díky speciálnímu složení, nazývané samozhutnitelné betony. Povrch čerstvého betonu je nutné chránit především před povětrnostními vlivy, udržovat ho potřebnou dobu ve vlhkém stavu vlhčením a chránit ho proti otřesům a jinému poškození. Nedostatky při použití betonu tedy plynou hlavně při neodborném návrhu a vedení zpracování a výroby betonu. Tyto nedostatky především vzniklé na stavbách vzniklých v minulém režimu našeho státu také významně podpořily negativní vnímání lidí betonu jako stavebního materiálu dodnes. Jeho neodborné a nekvalitní zpracování ve spojení s masovým použitím v této jeho nekvalitní formě vedlo k nedůvěře lidí v tento materiál, a proto je i v současnosti největší překážkou právě odpor neodborné veřejnosti k použití betonu. Technologická rizika použití betonu jsou v současnosti naprosto překonána i pro bezproblémové použití betonu při velmi odlišných požadavcích a podmínkách, avšak vnímání veřejnosti betonu jakožto nevzhledného, surového a neušlechtilého materiálu staví stále překážky v jeho použití ještě v tak konzervativní oblasti jakou je zahradní a krajinářská architektura MOŽNOSTI POUŽITÍ BETONU V EXTERIÉRU 8.3. LIMITY A MOŽNOSTI POUŽITÍ BETONU V EXTERIÉRU LIMITY POUŽITÍ BETONU V EXTERIÉRU Beton je velmi odolnou, stabilní a také flexibilní stavební hmotou, což platí i pro jeho specifické použití v exteriéru. Díky jeho výjimečné odolnosti a také možnostech úpravy jeho výsledných vlastností při jeho výrobě by se dal označit za ideální pro masové použití v zahradní a krajinářské architektuře. Avšak jeho použití v této profesi nese ještě pořád nepřekonaná úskalí. Pro stavební materiály užívané v objektech krajinářské architektury je naprosto rozhodující jejich stabilita ve venkovním prostředí, tedy jejich odolnost. Odolnost betonu je vysoká, snížena může být pouze vlivem střídavého zmrazování a rozmrazování, čemuž se dá zabránit používáním provzdušňujících přísad do betonu. Pro dobrou odolnost musí být i beton vodotěsný, aby odolával účinkům rozmrazovacích solí, ale s tímto požadavkem se při přípravě betonu počítá. Betonové povrchy a konstrukce nezřídka vykazují velmi vysokou životnost srovnatelnou s konstrukcemi z přírodního kamene, pokud se samozřejmě použije správný druh betonu v potřebné kvalitě. V případě trvanlivosti a odolnosti betonu pro použití v exteriéru tedy v podstatě meze neexistují oproti jiným materiálům, ale použití betonu celkově vyžaduje velmi pečlivé, odborné a přesné technologické zpracování, protože právě výsledná kvalita betonové konstrukce na tom je plně závislá. Použití betonu v exteriéru se naštěstí i přes stálé nepříznivé vnímání veřejnosti nestále zlepšuje i v naší zemi, proto jeho pokrok a inovace jdou velmi rychle dopředu, a tak v současnosti nepřekonaná negativa betonu může být za pár měsíců nebo let historií. Aktuálnost informací ohledně inovací a technologií při použití betonu může být tedy již velmi brzy zastaralá. Beton je materiálem nejen stavebním, stále častěji se návrhem prvků z betonu zabývají i designéři nejrůznějších oborů. I proto jsou možnosti jeho tvůrčího využití neustále vylepšovány a je snaha beton uplatnit i v nedávno naprosto nepředstavitelné situaci a prostředí. I když zahradní architektura beton přivítala mezi tradiční materiály celkem dávno a až teprve od nedávné doby se s ním začíná pracovat v jeho čisté surové formě jako s materiálem ušlechtilým a bez jakýchkoliv dalších nutných úprav a aplikací. Stejným způsobem je beton používán i stavebními architekty, sice o něco delší dobu, avšak potřeba surový povrch betonu nějakým způsobem vylepšovat, zatraktivnit a zušlechtit je i trendem poslední doby. Některé metody zušlechtění povrchu betonu jsou používány asi tak stejně dlouho jako používání betonu samotného ( např. otisk deskového řeziva v podobě bednění ) ale jsou to spíše výjimky. Nejdůležitější a v současnosti nejpoužívanější metody úpravy betonu pro jeho zušlechtění jsou technologie staré pár desítek let a v současnosti by se bez nich už nešlo obejít v moderním stavitelství. Veškeré zušlechťující úpravy betonu souvisejí s úpravou jeho povrchu, ostatní úpravy už většinou významně upravují i mechanické a fyzikální vlastnosti betonu. Daly by se tedy rozdělit na dvě skupiny 44

48 povrch zušlechťující úpravy s převážně estetickou funkcí a přímo výrobní postupy upravující spolu se vzhledovými i fyzikální nebo mechanické vlastnosti betonu. Do první skupiny se řadí barvení, vymývání, opracování betonového povrchu kamenickými způsoby, vytváření reliéfních obrazců a otisků, terrazzo leštěná úprava, grafický beton, reckli formliners a další. Přirozená barva betonu se pohybuje v šedých odstínech a závisí hlavně na vlastnostech použitého cementu i na celkovém složení betonové směsi. Tato přirozená barva betonu se dá lehce upravit druhem použitého cementu a kameniva, například čistě bílé barvy betonu se dosáhne použitím bílého cementu se světlou kamennou drtí pískovce nebo štěrkopísku. Hnědých odstínů se zase dá dosáhnout cementu z petrolejové břidlice jako pojiva. Širokých odstínů barev se dá dosáhnout pouze aplikací speciálních barviv, která se aplikují přímo do betonové směsi, přičemž barviva se přidávají do směsi v max. množství 10 %, větší množství nemá na výslednou barvu silnější vliv. Většího účinku barviva se dosáhne použitím čistě bílého cementu v betonové směsi. Barviva na beton jsou buď prášková anebo tekutá. Bohužel téměř vždy dochází z důvodu expozice betonového povrchu k blednutí barev, nejvíce u odstínů modré a červené. K dosažení zelených odstínů barevnosti se používají oxidy chromu, modrých odstínů přidáním kobaltu a žlutých, červených, hnědých nebo černých přidáním oxidů železa. Někdy se přidáváním železného prášku do směsi betonu dosahuje přirozené patiny. Finský způsob barvení pracuje na podobném principu, kdy používá měděný prášek, který v závislosti na použitém druhu katalyzátoru barví výsledný beton do modré nebo zelené barvy a tato barva je stálá. Tento způsob barvení způsobuje mnohem přirozenější a živější dojem než ostatní používané způsoby barvení. Vymývání betonu je metoda, kdy se do betonové směsi zapraví větší množství kamenné drtě s větší frakcí než kamenivo použité jako plnivo. Povrch betonu je ještě za vlhka vymýván proudem vody, používá se speciálních přípravků vymývacích deaktivátorů. Povrch betonu potom působí jako struktura přírodního kamene. Opracování betonového povrchu kamenickými způsoby zahrnuje všechny možné metody zpracování povrchu přírodního kamene a provádí se naprosto stejným způsobem viz kapitola Reliéfní obrazce, otisky nebo vzory se na betonovém povrchu dají vytvářet mnoha způsoby. Asi nejjednodušším je otisk bednění, nejčastěji jde o otisk deskového řeziva, který potom přináší strukturu povrchu dřeva. Od této metody jsou potom odvozeny metody otisku plastových a dalších matric umístěných přímo v bednění, čímž také odpadá nutnost dodatečné úpravy. Tento způsob umožňuje použití matrici i opakovaně a vytvářet tak kompletní celoplošné vzory. Do metod vytváření reliéfních obrazců na povrchu betonu by se dala zařadit i nová inovativní metoda zvaná grafický beton ( obr. 97 ). Metoda je patentovaná finskou společností nazývanou stejně jako metoda - Graphic concrete. Pomocí speciálních membrán je možné na beton otisknout motiv buď z nabídky finské společnosti nebo jakýkoliv libovolný vlastní. Díky použití zpomalovačů tuhnutí se potom tento motiv otiskne do povrchu betonu a má odlišnou strukturu než ostatní plochy, které zůstávají hladké. Výška reliéfu otištěného obrazce je potom vždy jeden milimetr. Výhodou této metody je, že je možné jí aplikovat i na velmi rozlehlé plochy fasád a že se dá aplikovat v podstatě jakýkoliv vzor nebo motiv. Tato metoda přináší velký tvůrčí potenciál pro zpracování betonových povrchů asi jako zatím žádná jiná. Vymývání a následné leštění betonového povrchu nazývané jako terrazzo beton ( obr. 98 ) je celkem hodně rozšířenou úpravou betonu a také hodně používanou různými beton zpracujícími firmami, protože metoda nabízí texturu povrchu hodně podobnou někdy až nerozeznatelnou od textury leštěného přírodního kamene. Taková úprava betonu však vyžaduje velmi kvalitní, hustý a pevný beton, kterého se dá dosáhnout pomocí použití nízko vlhkostního cementu a důkladného zhutnění. Tento proces zahrnuje opakované vymývání povrchu betonu a následné opakované leštění, přičemž se dosahuje až velmi vysokého zrcadlového lesku. Metoda úpravy betonového povrchu zvaná Reckli Formliners je založena na vytvarování strukturálního povrchu pomocí speciálních forem na vícero použití. Je nabízeno rovnou asi 200 matric s odlišnými vzory a většina z nich je velmi vkusných a originálních ( obr. 99 a 100 ). Druhá skupina zušlechťujících úprav betonu zahrnuje především speciální druhy betonu, významné pro nějaké výjimečné specifické vlastnosti nebo jednu konkrétní vlastnost. Tyto úpravy však nemění pouze viditelný vzhled betonu, ale vždy významně celkově ovlivňují i jeho technické vlastnosti. Patří sem zvláště patentované vynálezy a inovace betonu tadao ando, ductal, ecosmart, featherpanel, pixel panels, sensittile terrazzo, eterno luminoso and lumineo, litracon, superabsorber, underlit flooring a luccon. Tadao Ando není přímo obchodní název používaného betonu, je to název pohledového betonu se speciální úpravou, který má v oblibě velice významný architekt Ando Tadao. Jde o pohledový beton ve formě rozměrově přesných bloků s přesně vyznačenými otvory jako zbytky po bednění a se sametově hladkým povrchem vytvořeným pomocí metody namočení a následného omývání povrchu betonu kyselinou solnou probíhající v několika za sebou jdoucích fázích. Na příkladu stavby kostela v Osace v Japonsku ( obr. 101 ) je krásně vidět typický vzhled betonu staveb architekta Tadao Ando. Ductal je druh vysokopevnostního betonu, který má nejen vysokou pevnost, ale také odolnost a stabilitu, avšak zároveň je velmi lehký. Díky odlehčení celé betonové konstrukci tedy tenhle beton 45

49 umožňuje vytvářet mnohem subtilnější a lehčí stavby a prvky jako je příklad navrženého mobiliáře právě z ductalu ( obr. 102 ). Ecosmart je název pro ekologicky šetrný betonový materiál na bázi cementu a látek vznikajících jako odpady při průmyslové výrobě. Beton přitom splňuje všechny standardní vlastnosti prostého betonu vysokou pevnost, odolnost a vodotěsnost. Jeho ekologická výhoda tkví v nižším potřebném množství cementu, který se dá nahradit použitím některých odpadních látek jako je popílek, křemenný prach a struska, což vede ke snížení znečištění ovzduší, které nastává při výrobě cementu. Featherpanel je opět ekologicky šetrný materiál na bázi cementu, stavební pěny a dalších, který by měl nahrazovat neobnovitelné stavební materiály jako je např. kámen. Featherpanel je asi dvakrát lehší než kámen, ale nabízí velké množství úprav, forem a použití. Pixel panels ( obr. 103 ) je jeden z vynálezů pokoušejících se o výrobu průsvitného nebo průhledného betonu. I v tomto případě zatím jde jen o dosaženou průsvitnost, ale textura složená z malých dírek, kterými proniká světlo, vypadá snad lépe než kdyby byl beton úplně průhledný. Zatím je pixel panel pouze testován na použití v exteriéru, ale v blízké budoucnosti je možné s ním nejspíš počítat. Sensitile terrazzo ( obr. 104 ) je název, který vznikl jako zkratka přesného popisu chování inovativního materiálu. Jde o betonový materiál citlivý na světlo ve formě prefabrikovaných dlaždic. Materiál reaguje na stín, pohyblivé zdroje světla i barevné světlo. Jde o inteligentní materiál, který nabízí interakční zábavu a zároveň i šetrné chování, protože nevyžaduje žádný externí zdroj energie. Pracuje naprosto individuálně a nezávisle a vydrží reagovat na vnější světelné podněty tak dlouho, jak dlouhá je jejich aktivita. V případě výrobku Eterno luminoso and lumineo ( obr. 105 ) jde o betonovou dlažbu se zabudovanými částicemi, které mohou ve tmě vydávat fluorescentní světlo. Výrobce uvádí použití výrobku hlavně jako bezpečnostního nebo naváděcího prvku pro veřejné prostory s větší koncentrací lidí, kde i v omezeném světle dlažba vydává zářivé a viditelné světelné signály. Litracon je obchodní název pro asi v dnes zatím nejznámější a nevýznamnější světlo propustný beton, jaký byl vynalezen. Jeho průsvitnost je způsobena zabudování optických vláken přímo ve hmotě čerstvého betonu. Litracon díky tomu vyniká svoji výjimečnou strukturou a často je i přes vysokou cenu používán ve spojení se světelnými zdroji, které odkrývají jeho neobvyklou vnitřní strukturu ( obr. 106 ). Superabsorber je speciální druh betonu, který je navržen pro stavbu ochranných bariéru kolem silně zatížených silnic a dálnic, protože má vysokou schopnost absorpce zvuku, světla, vzduchu i pevných polutantů vytvářených při jízdě motorových vozidel. Underlit flooring ( obr. 107 ) je systém osvětlené dlažby vyrobené z betonu, skla a optických vláken. Pomocí této dlažby se dá přímo osvítit celkem velké plochy, jelikož použitá světla mají vysoký výkon a dá se měnit barva světla, buď přímo naprogramovat periodickou změnu nebo stiskem ovládání. Dlažba je vhodná i do exteriéru. Luccon je další z řady průsvitných betonů, který zase nabízí poměrně odlišnou vnitřní strukturu než známější Litracon. Luccon je průsvitný díky zabudovaných optickým kabelům, díky nimž pásková struktura připomíná perlové náhrdelníky ( obr. 108 ) ZPŮSOBY POUŽITÍ BETONU V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE A JEJICH INOVACE Jak již bylo zmíněno, beton je pro svoji vynikající tvarovatelnost a odolnost velmi flexibilním materiálem vhodným pro široké spektrum výroby nejen staveních prvků. Jeho způsoby použití nejsou nějak omezeny ani v souvislosti s extrémními požadavky, které jsou kladeny na díla krajinářské architektury. Právě naopak, beton i v tomto prostředí nachází stále větší uplatnění a dokonce i v takové konzervativní sféře začíná zaznamenávat pozitivní ohlasy a oblibu od uživatelů veřejného i soukromého prostoru s jeho aplikací. 1. CESTY A ZPEVNĚNÉ PLOCHY Beton je už velmi dlouhodobě používaným materiálem na zpevněné plochy a cesty, jeho využití v této oblasti je velmi široké, od soukromých rodinných zahrad po velké veřejné plochy, díky vysoké pevnosti snese i pojíždění těžkých nákladních vozidel, čehož se využívá hlavně v průmyslových areálech. Na zpevněné plochy a cesty se beton užívá nejčastěji ve formě betonové dlažby, jejíž výrobou se zabývá velmi mnoho výrobců, kteří se na to přímo specializují. Betonová dlažba je na trhu ve velkém množství velikostí, tvarů, forem, barev a úprav. Bohužel dnešní široké technologické možnosti vedou výrobce k výrobě dlažeb velmi často nevkusných až kýčovitých, obzvláště dlažby napodobující přírodní kámen jsou tím příznačné, ale i některé několikabarevné tzv. divoké dlažby. Betonové dlažby jsou přímo od výrobců rozděleny do několika základních kategorií hlavně podle jejich použití, tvaru a úpravy, což také souvisí i s cenou. Zámková dlažba je většinou u každého výrobce dlažba nejnižšího standardu a také nejnižší ceny, jednotlivé dlaždice jsou vyráběny v takových tvarech, aby do sebe zapadly jako zámek při ukládání dlažby do štěrku. Zámková dlažba je vyráběna ve velkém výrobním nákladu, protože je po ní stále největší poptávka na trhu, obvykle pro realizaci velkých veřejných zakázek měst a obcí. Tato dlažba vychází levně a navíc je možné ji nakoupit v různém provedení, ať jde o barvu nebo třeba úpravu pro 46

50 nevidomé. Bohužel její estetická hodnota není příliš vysoká, následkem je bohužel zamoření našich měst těmito nevkusnými levnými povrchy. Oproti zámkové dlažbě, dlažba velkoformátová prefabrikovaná jako již tradiční druh betonové dlažby větších formátů než klasické dlažby zámkové vykazuje o mnoho vyšší estetické hodnoty a větší formát dlaždic působí daleko lépe v celkovém provedení souvislých ploch. Velkoformátové dlažby jsou i vyráběny ve vyšší kvalitě a přirozenějších úpravách než dlažby zámkové. Bohužel cena velkoformátové dlažby celkem výrazně převyšuje cenu dlažby zámkové, proto se s ní téměř nesetkáme u veřejných realizací, ale spíše v soukromém sektoru. Kromě již prefabrikovaných dlažeb výše uvedených je možnost objednat u výrobců, kteří to nabízejí, i dlažbu velkoformátovou libovolných rozměrů. Většinou jde o dlažbu v jednom, maximálně dvou provedeních ( např. klasická šedá, vymývaná ) a pouze pravoúhlého tvaru, ale to dává daleko větší prostor architektovi uskutečnit své vize a zároveň umožňuje použít vkusnou, ale zároveň cenově dostupnou betonovou dlažbu i na velké plošné celky i ve veřejném prostoru. Velkoformátová dlažba se potom dá velmi dobře použít i ve formě šlapákových cestiček ložených do trávníku, což vypadá mnohem moderněji a více se to tudíž hodí k současné architektuře. Zdařilým příkladem jsou šlapákové cestičky v trávníku v areálu Technologického parku v Praze ( obr. 109 ). Kromě betonových dlažeb ať už prefabrikovaných podle klasických vzorů nebo podle požadavků projektanta existuje ještě možnost vytvářet betonové lité povrchy nebo povrchy skládané z betonových panelů. Betonové panely jsou brány spíše jako nouzové řešení, je to v podstatě recyklace nepoužitelného materiálu, ale lité betonové povrchy umožňují vytvářet stejnorodé plochy se stejnou kvalitou a jednolitým vzhledem, problémem je ale celková náročnost stavby takových ploch. Velkoformátová betonová dlažba ve srovnání s tím vykazuje snadnější realizaci i případnou pozdější asanaci zastaralého povrchu a mnohdy i finančně výhodnější řešení. Velmi inovativní přístup při tvorbě betonové dlažby ukázala Susanne Happle ve spolupráci se studiem Molen při navržení dlažby nazvané Solid Poetry ( obr. 110 ). Jde o inteligentní typ betonové dlažby, která se změní při styku s vodou. V suchém stavu je to obyčejná šedivá dlažba, ale pro navlhčení povrchu se ukáže skrytá kresba inspirovaná spadaným podzimním listím. Dalším velmi svěžím designovým počinem ve světě betonové dlažby jsou dlaždice nazvané Lace Tiles ( obr. 111 ) podle krajkového vzoru na jejich povrchu od studia The Third Nature. 2. ZDI, ZÍDKY A STĚNY Beton je velmi dobrý konstrukční materiál, a proto je velmi vhodný na stavbu zahradních zídek, zdí, plotů a stěn. Oproti tradičním kamenným zídkám zídky z betonu představují výrazně levnější variantu řešení a podle individuálních podmínek často i jednodušší technologické řešení, což zároveň automaticky neznamená i méně kvalitní a nepříliš vzhlednou variantu. Betonové zídky můžou být naprosto esteticky kvalitním prvkem prostoru i sami o sobě pokud jsou odborně zpracovány, ale také nabízejí i možnosti jejich následných úprav k zatraktivnění celkového vzhledu. Betonové zídky můžou být stavěny zpravidla dvěma základními metodami a to buď ukládáním čerstvého betonu do vhodného bednění přímo v místě výstavby anebo stavba zídky z již prefabrikovaných zdících prvků z betonu. Výhody první metody jsou zřejmé, je to především velká variabilita řešení, tvůrčí možnosti celého projektu a také vysoká míra vlastní intervence mající rozhodující vliv na kvalitu a podobu výsledku. Ale přesto představuje tato metoda i některá negativa, jde hlavně o vysoké požadavky na zkušenosti a odbornost projektanta a zpracovatele a také neúměrná náročnost oproti stavbě zídky z betonových prefabrikátů. Avšak možnost volby kvality a druhu použitého betonu, následných úprav i celkové koncepce představuje pozitiva vysoko převyšující související problematiku. Možnost stavby betonových zídek a plotů z betonových prefabrikátů především tvárnic, tvarovek, svahovek a palisád představuje velmi lákavé řešení pro kutily a zahrádkáře kvůli jednoduchosti jejich montáže a také nízké ceně. Při stavbě z těchto prefabrikátů odpadají starosti s výběrem správného druhu betonu a s celým procesem jeho zpracování. Betonové prefabrikáty stačí naskládat na sebe a některé se ani nemusí k sobě připevňovat vhodným kohezním přípravkem, pokud např. podpírají terén. Některé tvárnice jsou přímo určeny pouze k hrubé konstrukci a vyžadují ještě dodatečné úpravy pro dokončení celé stavby např. vhodné obložení, omítnutí nebo nátěr. Ale řada tvárnic a především tzv. svahovek jsou prodávány již ve své finální podobě, ve které se s nimi počítá i po dokončení stavby. Bohužel celkově stavby plotů, zdí a zídek z těchto betonových prefabrikátů nemají vysoké estetické hledisko, navíc v našich podmínkách jsou téměř v každé zahradě a na,,každém rohu, což nepřidává jejich lacinosti a kýčovitosti. Navíc tento druh stavby nepočítá s velkou intervencí jejich tvůrce, tudíž ani nemůžou být stavebním prvkem s jakýmkoliv architektonickým potenciálem. Zajímavé řešení jinak obyčejného betonového plotu nabízí designér James Hardie z Austrálie, který navrhnul plotový systém HardiFence EasyLock ( obr. 112 ) postavený z litého betonu, který nabízí se svým zvlněným povrchem netradiční vzhled a díky kvalitnímu zpracování vysokou odolnost proti mnoha škodlivým vlivům. Velmi originálním způsobem byla vytvořena venkovní závěsná záclona Modular concrete curtain ( obr. 113 ) vytvořená z betonu vylitém na látce, která ho drží pohromadě a zároveň umožňuje pružnost celé závěsné záclony a manipulaci s ní jako s obyčejnou textilní záclonou. 47

51 3. SCHODY Venkovní schody a schodiště jsou v současnosti snad nečastější aplikací betonu ve veřejném prostoru. Beton zcela vyhovuje konstrukčním a technologickým požadavků kladeným na schodiště stavěná ve venkovních prostorech a zároveň představuje i levné řešení vzhledem k vysoké ceně přírodního kamene, jež je druhým nejlepším materiálem pro stavbu venkovních schodišť. Schodiště z betonu můžou být podobně jako betonové zídky stavěny buď ukládáním betonu do bednění přímo v místě výstavby anebo stavbou z prefabrikovaných betonových prvků. První možnost stavby schodišť je v tomto případě asi téměř vždy upřednostňována ve veřejném prostoru vzhledem k variabilitě a flexibilitě řešení. Nabízí také daleko větší možnosti dodatečných úprav a celkové dispozice schodiště. V současnosti je velmi moderní velká venkovní schodiště kombinovat se zvýšenými mezistupni pro posezení, což velmi zatraktivňuje celý prostor a také zobytňuje celé schodiště. Na příkladu hlavního schodiště před vstupem do budovy školy Masarykovy univerzity v Brně Bohunicích je betonové schodiště kombinováno nejen se stupni pro posezení ale také s vodními kaskádami po okrajích schodiště ( obr. 114 ). Schodiště stavěná z prefabrikovaných betonových prvků nepředstavují ve výsledku tak kýčovité a neestetické formy jako podobně stavěné zídky, je to zapříčiněno i jednoduchostí a stylovou čistotou prefabrikovaných schodišťových stupňů nabízených většinou firem. Schodiště tohoto provedení jsou spíše záležitostí soukromých menších objektů, jejich výraznější technologická jednoduchost je k tomu předurčuje. Schodiště jsou celkově spíše tradiční formou exteriéru, proto se nesetkáváme s příliš inovativními přístupy v této oblasti. 4. VODNÍ PRVKY Beton je díky svojí vysoké odolnosti a stabilitě jakožto i vodotěsnosti výbornou stavební látkou pro vodní díla. Jeho vlastnosti jsou na tento druh využití tak příhodné, že v současnosti vytlačuje jiné stavební materiály a stává se sám nenahraditelným. Beton je využíván pro stavbu vodních prvků snad všech forem, rozměrů i zpracování. Je používán na stavbu drobných vodních prvků jako jsou pítka, fontány, na stavbu středně velkých vodních prvků jako nádrží, kanálů, potoků, kaskád ale i na stavbu velkých až rozsáhlých vodních děl jako jsou bazény a jezera. Beton je v tomto případě stále nejvíc rozšířen pro budování velkých vodních prvků. Na menší vodní prvky typu fontán, kaskád a kašen je pořád nejrozšířenější přírodní kámen většinou s ohledem na historický či kulturní význam většiny prostorů s umístěním těchto děl. Větší vodní prvky už by vykazovaly velmi vysoké finanční náklady při použití přírodního kamene, proto jejich konstrukční části bývají ve většině případů stavěny z litého betonu a přírodní kámen pouze dotváří přirozený a nenásilný vzhled především u přírodních typů nádrží a jezer. V současnosti zároveň nabývají na oblíbenosti přírodní koupací biotopy, pro jejichž stavbu je beton využíván asi ve stejné míře jako speciální rybniční fólie a jiné vhodné materiály. V tomto případě se zvláště osvědčily betonové vany pro koupací zónu jezírek, které výborně vymezují zónu koupací od zóny regenerační a poskytují uživatelům komfort srovnatelný s klasickým bazénem. Klasické bazény jsou rovněž prvkem uplatnění betonu v zahradách, avšak v dnešní době prefabrikovaných plastových betonových nádrží se beton používá spíše výjimečně. Funkční propojení zídky s přilehlým bazénem spolu s originálním designem v betonovém provedení je na díle Cedarhurst Pool ( obr. 115 ) od Johna Davise a Sarah Munster. U vily Rey Rosa ranch v Texasu bylo zase použito betonové koryto ( obr. 116 ) nevelkém měřítku navržené Mesa design group. Velmi neobvyklá je také venkovní vana nazvaná Bath Tub Napali Tub ( obr. 117 ) od designéra Marka Rogero, který pracuje téměř výhradně s betonem. 5. NÁDOBY A KVĚTINÁČE Použití betonu na nádoby pro pěstování rostlin je čím dál častější, i když ještě pořád se jedná o okrajovou záležitost. Beton pro svoji velkou objemovou hmotnost se hodí spíše na robustnější nádoby do veřejného prostoru tam, kde je to žádoucí vzhledem k požadované stabilitě a nepřemístitelnosti nádoby, avšak setkáme se s ním velmi výjimečně. V případě České republiky se betonové nádoby masově používaly spíše v 70. A 80. letech minulého století a to ještě ve velmi nevkusných formách, které hyzdí naše města dodnes, ale moderní betonové nádoby jsou netradiční výjimkou. Moderní betonové nádoby na rostliny by měly splňovat nejen vysoká estetická hlediska, pro jejich výrobu se tedy hodí výhradně pohledový beton, ale měly by i nabízet důmyslný pěstební systém, jehož samozřejmostí by mělo být i řešení nadměrného zahřívání betonové nádoby v době vysokých venkovních teplot. V případě použití betonu na stavební prvky určené pro pěstování rostlin se lze ještě zmínit o současném trendu vyvýšených záhonů, kde se taktéž začíná ve větší míře uplatňovat pohledový beton. Velmi pěkným příkladem použití vkusných nádob pro pěstování rostlin z pohledového betonu je na zrekonstruovaném náměstí ve městě Hronov ( obr. 118 ), kde tyto nádoby slouží hlavně pro pěstování okrasných travin a vytrvalých bylin. 48

52 Zajímavě řešené betonové nádoby řady Shift ( obr. 119 ) nabízí designér Rainer Mutsch, který spojuje design s funkčností v podobě modulárního flexibilního systému nádob pro pěstování. 6. MOBILIÁŘ Mobiliář z betonu je spíše záležitostí originálních projektů a designérských firem než tradičního zpracování, ale setkáme se s ním už v současnosti poměrně často. Jelikož je beton velmi dobře tvarovatelný a vysoce odolný vůči atmosférickým vlivům, hodí se velmi dobře i pro tvorbu mobiliáře. V případě laviček a sedátek je sice nutné ho kombinovat s dřevěnými prvky na sezení, protože beton je sám o sobě velmi chladný a nepohodlný materiál pro posezení, ale tato kombinace působí velmi moderně, což si designéři a architekti i velmi oblíbily. V zahraničních realizacích i u zahraničních studií lze nalézt poměrně velké množství mobiliáře z betonu, např. mnichovský Arnulf park nabízí posezení na zajímavě řešeném nábytku z betonu s dřevěnými sedáky a opěradly ( obr. 120 ). Odlišný přístup k tvorbě betonového mobiliáře lze nalézt v nově vystavěné bytové čtvrti Riemer park v Mnichově, kde jsou instalovány stoličky k posezení z litého betonu ( obr. 121 ). I v českých realizacích lze nalézt zdařilé kousky betonového mobiliáře, např. v parku Helgoland v Brně od architektky Evy Wagnerové jsou instalovány velmi originálně řešené betonové lavičky ( obr. 122 ) od firmy Prefa Brno. Velmi zdařilé provedení mobiliáře, který je zároveň propojen s prostorem pro pěstování rostlin je k vidění v nově zrekonstruovaném prostoru Vladislavské pasáže v Praze ( obr. 123 ). 7. SOCHY A OBJEKTY Beton se stává i materiálem nahrazujícím klasický přírodní kámen v tvorbě sochařů a umělců. Díky jeho přiměřené ceně, flexibiltě a širokým možnostem zpracování a finálních úprav se beton na tvorbu výtvarných děl a objektů do exteriéru výborně hodí. Díla z něj vytvořená můžou v prostoru zůstat velmi dlouho dobou díky odolnosti betonu a zároveň dobře ladí zvláště v městském prostoru s ostatními četnými betonovými strukturami. I v Čechách jsou umělci, kteří si oblíbily práci s betonem, např. Lubomír Jarcovják, který vytvořil velmi zajímavé sochy z betonu pro novou křížovou cestu ve volné krajině v obci Bukovany u Kyjova ( obr. 124 ). Sochařka Kathy Dalwood našla oblibu ve vytváření betonových skulptur, které často vykazují kontrast klasických sochařských tvarů spolu se surovostí a neušlechtilostí použitého prostého betonu. Například její dílo nazvané Drop Urn ( obr. 125 ) vykazuje klasický sochařský styl v moderní netradiční formě. 8. HERNÍ PRVKY Beton pro svoji tvrdost a vysokou objemovou hmotnost není zrovna ideálním materiálem pro tvorbu dětských herních prvků, avšak díky své dobré tvarovatelnosti a velké flexibilitě přináší designérům velké rozpětí tvůrčích možností. A cílem tvorby a inovací herních prvků pro děti je především atraktivita a přitažlivost, což beton jako materiál pro jejich tvorbu může splňovat. Příkladem svěží inovace herních prvků v betonovém provedení je skrýš- prolézačka nazvaná Micro pavilion ( obr. 126 ) od studia Morita architecture. Dalším takovým velmi vhodným použitím betonu na vybudování herních prvků je herní objekt ( obr. 127 ) v Riemer parku v Mnichově, kde betonové stěny slouží jako nosné konstrukční prvky celého herního komplexu. 49

53 8.5. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 50

54 51

55 52