Z českých dějin a pověstí 2

Transkript

1 Z českých dějin a pověstí 2 1. Důkladně přečti a přiřaď k textu literární osobnost: 1. Habsburkové vládli v Čechách již 250 let. Statky české šlechty, která odešla z vlasti, dostala šlechta cizí. Ta česky neuměla a ani se nechtěla naučit. Šlechtici i měšťané mluvili hlavně německy. Český hovor pomalu nebylo slyšet. Jen lidé na venkově mluvili dosud českým jazykem. Jezuitští kněží hledali a pálili české nekatolické knihy. Našli se však lidé, kteří se nezalekli nebezpečí a české knihy pečlivě ukrývalli. Mnoho vzdělaných Čechů si uvědomilo, jaký význam měl český jazyk pro českou kulturu v minulosti. Někteří jej chtěli obnovit, a tak vymýšleli nová, často velmi krkolomná slova. Ale takovými slovy se dalo těžko mluvit. Někteří učenci začali proto češtinu důkladně studovat, sbírali staré knihy a dokázali, že se čeština vyrovná jiným jazykům. Prvním velkým jazykovědcem byl. Pracoval zprvu jako učitel v hraběcím domě Nosticů. Jeho znalosti a široký rozhled mu získaly vážnost i v kruzích šlechty. Protože byl duchovní, studoval zpočátku bibli. Jeho zájem se však soustřeďoval čím dál víc na český jazyk. Často zajížděl na venkov, kde hledal zdroj živého jazyka. Neúnavný v práci přepínal své síly a často churavěl. Jestliže dnes mluvíme česky, vděčíme za to i právě jemu. (Černý aj., 2007, s. 126,127). 2 se narodil v Hodslavicích roku Už v pěti letech přečetl bibli a i později četl náboženské knihy. Zapůsobily na něj, a chtěl se stát misionářem v dalekých zemích. Jako čtrnáctiletého ho rodiče poslali nastudia do Prešpurku, dnešní Bratislavy. Tam se setkal se vzdělanými lidmi a poprvé s dějepisem. Dospěl k rozhodnutí, že se stane vědcem. Když se vrátil po studiích do Prahy, bylo mu 25 let. S pomocí Josefa Dobrovského se stal arcivářem u hraběte Štenberka. Práce mu zajistila obživu a mohl studovat v archivech. Vedle vědy měl rád hudbu. Hra na klavír ho sblížila s dcerou statkáře Terezií Měchurovou. Sňatkem s ní se zbavil starostí o peníze a mohl se věnovat jen své práci. Založil časopis, kde tiskl články o českých dějinách. Psal, že nestačí být jen dobrým Čechem, je třeba být i vzdělaným Čechem. Tvrdil, že Češi musí znát celou pravdu o svých dějinách. Za prací cestoval po Čechách i po cizině. Studoval staré listiny. Mnohé, dosud neznámé, objevil. Za své zásluhy byl jmenován hlavním dějepisem Českého království. Všechno, co za léta shromáždil, využil pak Palacký při práci na svých knihách o dějinách českého národa. Pracoval na nich čtyřicet let. Jeho dějiny jsou naším největším

2 dějepisnýůům dílem. Když dějiny dokončil, konaly se na jeho počest na Žofíně oslavy. Měsíc poté František zemřel. Národ však na něj nezapomněl a po čase mu vystavěl v Praze pomník. (Černý aj., 2007, s. 144,145) se narodil roku 1810 v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Malé Straně. Když vychodil školu, měl jít na řemeslo, ale vyprosil si, že mohl studovat. Jeho velkou vášní bylo cestování. Putoval pěšky po starých hradech, o kterých pak psal a také je kreslil. S kamarádem podnikl cestu do Itálie. Peněz měli málo, a tak i tam cestovali pěšky. Denně museli ujít padesát až šedesát kilometrů. Po skončení studií odešel do Litoměřic pracovat v advokátní kanceláři. I zde, jakmile měl volnou chvilku, se toulal okolními lesy. V Litoměřicích žil v bídě. Často neměl ani na pořádnou večeři. Do deníku si však zapsal, že nikdy lépe nebydlel. Snad tolik obdivoval výhled na zalesněné kopce. Jednoho podzimního dne se vracel z lesa a uviděl v dálce velikou záři. V Litoměřicích hořelo jedenáct stodol a hrozilo nebezpečí, že vítr oheň rozšíří. On byl u požáru jako jeden z prvních. Spolu s ostatními bojoval proti ohni až do úplného vyčerpání. Na jeho následky o pár dní později zemřel. Bylo mu dvacet šest let. (Černý aj., 2007, s. 146,147). 4. Jedním z nejstatečnějších Čechů, kteří bojovali za česká práva a českou kulturu, byl... Narodil se roku 1821 ve vesničce Borová. Zprvu si myslel, že by jako kněz mohl mezi lidem šířit vlastenecké myšlenky. Ale studium náboženství se mu brzy znelíbilo a nijak se tím netajil. Proto ho z kněžského semináře vyloučili. Obdivoval ruskou zemi, a tak odjel do Ruska pracovat. Byl tam vychovatelem. Když se po čase vrátil, splnilo se mu jeho dávné přání: stal se novinářem. O jeho noviny byl velký zájem. To proto, že v nich psal o tom, co kolem sebe viděl a co lidé cítili. Ale rakouské úředníky si právě tím znepřátelil. Noviny zakázali a postavili ho před soud. Hájil se tak dobře, že musel být odsouzen. Tím ale pronásledování neskončilo. Jedné noci ho zatkli a tajně převezli do tyrolského městečka Brixenu. Ačkoli bylo vyhnanství krutým trestem, napsal v té době svá nejlepší díla. Léta strávená v Brixenu však zanechala stopy na jeho zdraví. Vrátil se těžce nemocen. Na lékařskou pomoc už bylo pozdě. Po krátkém čase zemřel v 35 letech. Na jeho pohřeb přišlo mnoho českých vlastenců. Nejvěrnější přátelé nesli rakev, na kterou spisovatelka Božena Němcová položila mučednickou trnovou korunu. (Černý aj., 2007, s. 148,149). 5 ráda vzpomínala na dobu, kdy jí ještě říkali Barunka Panklová a žila v pohádkovém údolí. Těmi vzpomínkami později naplnila svou nejhezčí knížku Babičku. To údolí se jmenovalo Ratibořické a domku, kde Barunka bydlela s rodiči a sourozenci, se říkalo Staré bělidlo. Časem se k nim přistěhovala ještě babička. Tu měla Barunka nejraději. Brzy po babiččině příjezdu nastoupila Barunka první cestu do školy. Trochu se bála a chtěla jít až

3 zítra. Škola byla kus cesty, v České Skalici. Zpočátku se Barunce nelíbilo sedět v lavici a poslouchat. Měla hlavu plnou her a babiččiných pohádek. Časem se vše změnilo. Nakonec pan učitel zapsal Barunku do zlaté školní knihy. Barunka vychodila školu a tatínek ji odvezl do Chvalkovic na vychování. Měla se naučit panským způsobům, němčině, na klavír a také šití a vaření. Z Barunky měla být slečna Betty. Tři roky žila v Chvalkovicích. Všemu se učila, ale ze všeho nejraději četla. V zámecké knihovně ležely spousty knih a Barunka četla všechno, co našla. (Černý aj., 2007, s. 150,151). 6.. byl českým spisovatelm a vlastencem, jehož rodným městem byla Kutná Hora. Starobylé město a jeho bohaté dějiny na něho zapůsobily. V rodině, ve které se v roce 1808 narodil, se pěstovala hudba, četly se české knižky. Když přijeli do Kutné Hory kočovní herci, brával otec malého Josefa na představení. Divadlo chlapci učarovalo. Začal provozovat s kamarády svá první představení. Později ho poslali studovat gymnázium do Prahy. Ale jemu se v Praze nelíbilo. V té době učil na hradeckém gymnáziu známý spisovatel divadelních her, Václav Kliment Klicpera. Za ním se vypravil. U KLicpery se nejen učil, ale také i bydlel. A hlavně začal psát. Láska k divadlu brzy odsunula všechno ostatní stranou. Zanechal studií a vydal se s českou kočovnou společností po venkově. Konečně mohl provozovat opravdové české divadlo pro české obecenstvo. Po dvou letech se vrátil do Prahy a brzy stanul v čele vlasteneckého života. Hrál a řídil divadlo a napsal pro ně řadu her. V jedné Fidlovačce, se poprvé zpívala naše národní hymna. Tehdejší doba však českým vlastencům nepřála. Úřady jeho divadlo rozpusily. Založil tedy kočovnou společnost a až do své smrti roku 1856 hrál divadlo po českém venkově. (Černý aj., 2007, s. 152,153). Nápověda: Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl, Josef Dobrovský, Karel Hynek Mácha, Karel Havlíček Borovský, František Palacký

4 1. Josef Dobrovský 2. František Palacký 3. Karel Hynek Mácha 4. Karel Havlíček Borovský 5. Božena Němcová 6. Josef Kajetán Tyl Řešení:

5 VÝUKOVÝ MATERIÁL zpracovaný v rámci projektu EU peníze školám Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/ Šablona: III/2 Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Předmět: Literatura Ročník: ročník ZŠ Datum vytvoření: Téma: Z českých dějin a pověstí 2 Anotace: Pracovní list seznámí žáka s literární osobností a zároveň slouží při práci s textem, k porozumění čteného textu. Ověřeno ve výuce dne: Autor: Mirka Hošková Použité zdroje: ČERNÝ, Jiří, Pavel ZÁTKA a ADLA. Obrázky z českých dějin a pověstí. 7., upr. a rozš. vyd. Praha: Albatros, ISBN