FRATRES MINIMI Německo-česká provincie řádu paulánů v století

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Historický ústav Dizertační práce FRATRES MINIMI Německo-česká provincie řádu paulánů v století (s hlavním zřetelem k dějinám moravských konventů) Jiří Mihola Školitel: Prof. PhDr. Josef Válka, CSc. BRNO 2007

2 Prohlašuji, že jsem dizertační práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů a literatury uvedl veškeré zdroje, které jsem použil. V Brně, Mgr. Jiří Mihola 2

3 PODĚKOVÁNÍ Autor by chtěl na tomto místě poděkovat všem, kteří jakýmkoliv způsobem napomohli ke zvládnutí nelehkého úkolu a byli mu oporou. Hlavní poděkování míří ke školiteli prof. PhDr. Josefu Válkovi, CSc., za trpělivost a shovívavost s autorem při jeho počátečních problémech a s následným možná až přílišným badatelským rozkročením, dále také za cenné metodické rady a podněty, které významně přispěly ke zdárnému dokončení této práce. Za vstřícnost a poskytnutí archivních materiálů vranovského konventu patří dík PhDr. et ThLic. Františku Jindřichu Holečkovi, O.M. Za pomoc s odbornými překlady a korekturami textů by autor rád poděkoval kolegyním Mgr. Pavlíně Mazáčové, Ph.D., Mgr. Lucii Tešnarové a paní Evě Richtrové. V neposlední řadě patří velký dík mé rodině, zejména manželce, neboť bez její tolerance a podpory by dokončení rozsáhlého úkolu nebylo vůbec myslitelné. 3

4 OBSAH Úvod ARCHIVNÍ MATERIÁLY A BIBLIOGRAFICKÁ BÁZE K DĚJINÁM NĚMECKO-ČESKÉ PROVINCIE PAULÁNSKÉHO ŘÁDU V STOLETÍ FRANTIŠEK Z PAULY ( ). PROROK KONVERZE UPROSTŘED DOBY VYMKNUTÉ Z KLOUBŮ A ZROD JEHO ŘEHOLE František z Pauly jeho místo v dějinách svatosti Úcta k sv. Františkovi z Pauly v českém prostředí POČÁTKY PAULÁNSKÉHO ŘÁDU VE STŘEDNÍ EVROPĚ 3.1 Řeholní život na sklonku středověku Konsolidace řeholního života v českých zemích v posthusitském období Příchod paulánů do českých zemí a vznik německočeské provincie(germanie) Eremitorie v Heuraffelu - první pokus o prosazení paulánské řehole Kolébka provincie konvent v Thalheimu Paulánští poustevníci v Kuklově a první český konvent Klášter u Nové Bystřice Těnovice nebo Týn? Fundace s otazníky Řád po smrti sv. Františka. Zánik německo-české provincie v 16. století

5 4. NĚMECKO-ČESKÁ PROVINCIE, JEJÍ KONVENTY A ČINNOST V DOBĚ BAROKA 4.1 Církevní řády a jejich úloha v pobělohorské rekatolizaci Obnova německo české provincie a prostor pro její působení Praha Staré Město München (Au Neudeck) Wien Klášter u Nové Bystřice Neunburg vorm Wald, Amberg Světce u Tachova Nová Paka Thalheim Šamorín (Samaria)- rozšíření řádu do Uher Neúspěšné pokusy o obnovu nebo založení paulánských konventů ŽIVOT A PŮSOBENÍ V ŘÁDU 5.1 Organizace a každodennost provincie Hierarchie a funkce v řádu Životní pravidla a spiritualita nejmenších bratří Den v klášteře Klášter a jeho zázemí Národnostní poměry ve složení provincie a jejich proměny

6 5.3 Intelektuální činnost řádu Knihovny Homiletická činnost, její představitelé a díla Teologické, filozofické práce a ostatní intelektuální činnost Joannes Lalemandet Václav Fortunát Durych František Faustýn Procházka Pauláni a barokní poutní tradice Barokní pietas Poutě a zázraky spjaté s působišti nejmenších bratří Jubilejní mariánská slavnost roku Bratrstva MORAVSKÉ KONVENTY 6.1 Pauláni v Brtnici Brtnice před příchodem paulánů Rombaldo Collalto Založení konventu sv. Matouše Život a činnost brtnického konventu Vranov u Brna Maxmilián z Liechtensteina obnovitel poutnického věhlasu Vranova a zakladatel paulánského kláštera

7 6.2.2 Mezi klášterem a světem. Hospodářská situace vranovského konventu ( ) Rezidence s kaplí sv. Martina v Mořicích ZÁNIK PROVINCIE V DOBĚ SEKULARIZACE ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA ZA JOSEFA II. 7.1 Zásahy do řeholního života v době osvícenství Poddaní nejneužitečnější a nejnebezpečnější. Soumrak paulánských klášterů ( ) Situace paulánských komunit v době jejich zrušení Závěr PRAMENY A LITERATURA TEXTOVÉ PŘÍLOHY (FONTES ORDINIS MINIMORUM 1-29) OBRAZOVÉ PŘÍLOHY (1-71) 7

8 Úvod Dějiny řeholních institucí se po roce 1989 zařadily mezi vyhledávaná a frekventovaná témata. Vzhledem k tomu, že badatelské aktivity na tomto poli byly v předchozích desetiletích značně omezené (většinou se zúžily na dílčí články v regionálních časopisech), nabízí dnes monasteriologie široký badatelský prostor, který vyžaduje zaplnění mezer, přičemž zároveň úzce koresponduje s některými současnými základními trendy historiografie, jako jsou otázky každodennosti, mentalit či kultury. 1 Je zřejmé, že nejčetněji mířily zájmy badatelů k nejvýznamnějším, nejrozšířenějším a zároveň živým řeholním institucím, jako jsou jezuité, piaristé, kapucíni, františkáni či premonstráti, a pochopitelně také k početné skupině řeholních institucí, které se podílely na rozkvětu zasvěceného života v období středověku. 2 Monografie, publikované ponejvíce v uplynulém desetiletí, zaplnily nejviditelnější mezery, novým autorům nabídly možnost komparace a zároveň historickému bádání nastolily otázku, jakým směrem se má další činnost badatelů ubírat. 3 Poněkud ve stínu nejvděčnějších témat zůstaly otázky týkající se historie řeholních institucí, které na českém prostoru nikdy nedosáhly lavinovitého rozšíření nebo dokonce po sekularizaci řeholního života za Josefa II. zmizely z české dějinné scény úplně. Do této skupiny badatelských deziderát, alespoň co se nových zpracování týče, můžeme zařadit také řád 1 HLEDÍKOVÁ, Z.: České církevní dějiny středověku od roku In: VIII. sjezd českých historiků. Hradec Králové září 1999 (Ed. J. PEŠEK). Praha, Scriptorium 2000, s , zvláště BŮŽEK, V. KELLER, K. KOWALSKÁ, E. PÁLFFY, G.: Společnost zemí habsburské monarchie v české, maďarské, rakouské a slovenské historické vědě posledního desetiletí. ČČH, č. 3/2006, s , zvláště s BARTŮŠEK, V.: Několik postřehů k vývoji a možnostem naší monasteriologické historiografie. In: České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. (Ed.: L. JAN). Brno, CDK

9 nejmenších bratří sv. Františka z Pauly čili paulány. Počet jejich konventů v barokní době dosáhl sice jen čísla jedenáct, avšak s ohledem na lokality a dobu, ve níž pauláni působili, je jistě opodstatněné položit si následující otázky. Jakou roli plnil tento řád v procesu rekatolizace regionu silně poznamenaného reformacemi? Jaké aktivity řád vyvíjel a co pro něj bylo typické? A jaké stopy zanechala jeho činnost v barokní společnosti, náboženství a kultuře? Je zřejmé, že výzvou k volbě tématu byl návrat řádu do jeho někdejšího kláštera na známém mariánském poutním místě Vranov u Brna. Do dějin paulánského řádu právě na Vranově autor již částečně nahlédl ve své diplomové práci, obhájené na katedře historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně roku Mezi motivy, důležité pro výběr tématu, je třeba zařadit zájem řádu poznat svoji vlastní minulost a také navázání spolupráce s teologem a historikem PhDr. et ThLic. Františkem Jindřichem Holečkem, O.M., který autora výrazně ovlivnil nejen při volbě tématu, ale též při rozhodování o dalším profesním směřování. Závažným důvodem pro zaměření práce je také fakt, že německo-česká provincie paulánského řádu se dosud nedočkala byť jen populárně naučného, natož odborného zpracování svých dějin. Dosud jsou k dispozici pouze nahlédnutí (s pojmy monografie či studie je nutné pracovat obezřetně) do dějin jednotlivých konventů, která ve velké většině svým pojetím ani úrovní zpracování již nevyhovují požadavkům na moderní vědeckou práci. Ani práce novějšího data neznamenaly zásadní posun v poznání historie paulánského řádu. Potvrzují to mimo jiné i fatální chyby, jako je zaměňování paulánů s paulíny nebo barnabity a z toho vyplývající mylné zařazování konvetů jiných řeholí mezi paulánské apod. Mnoho autorů spíše drobných prací se nedostalo za práh popisnosti nebo zabloudilo do světa pověstí a tradic, přičemž ztratilo kontakt s realitou. A tak mnohaletá a snad i pečlivá heuristika autora této práce vedla nakonec ke shromáždění poměrně velkého množství pramenů a 9

10 literatury, jak dokládá jejich seznam. Jedná se sice o velký, ale různorodostí rozsahu i kvality jednotlivých prací velmi nevyrovnaný soupis položek, a zasluhuje tudíž alespoň krátké kritické zhodnocení a rozčlenění, které autor nabízí v následující kapitole. Autorova heuristika přinesla v některé velmi cenné objevy, zejména archivního materiálu. Některé z pramenů nebyly od doby zrušení provincie použité a citované, přestože jsou pro poznání života provincie či jednotlivých klášterů nezbytné (jedná se především o svázané rukopisy - Kroniku německo-české provincie v 17. století, Nekrologium obsahující stručné, ale jediné kompletní pojednání o vzniku všech konventů provincie, Akta provinčních kapitul aj.). Heuristika archivního materiálu je v případě paulánského řádu velmi náročná. Archivy jednotlivých konventů byly někdy i vícekrát zasaženy požáry a dalšími pohromami, k citelným ztrátám materiálu došlo také v době josefinského rušení klášterů. Rekonstrukce příběhu většiny konventů německo-české provincie je zejména v některých časových úsecích problematická a zahrnuje větší nebo menší bílá místa, částečně zaplnitelná komparací s jinými konventy stejného řádu nebo s příbuznými medikantskými řády. Základní pramennou bázi představuje nepochybně fond Archiv zrušených klášterů (AZK) v Národním archivu v Praze, pro dění na Moravě fondy Moravského zemského archivu (MZA), respektive Liechtensteinského rodového archivu ve Vídni. Archivní prameny jsou psány téměř výlučně německy nebo latinsky, výjimečně také česky nebo italsky. Právě nesourodost a absence mnoha významných pramenů k dějinám moravských konventů v Moravském zemském archivu přinutila autora rozšířit původně předpokládané téma Paulánské kláštery na Moravě na dějiny celé německo-české provincie. Významným hlediskem pro toto rozhodnutí byl také fakt, že paulánští řeholníci neměli stabilitatem loci. V praxi to znamenalo velmi rychlou obměnu 10

11 řeholníků v klášterech včetně jejich představených, takže například téma intelektuální činnosti řádu s představením významných osobností je snáze a přehledněji zachytitelné v rámci provincie než v rámci jednoho konventu. Obecně nejvíce materiálu je k dispozici k začátkům a konci činnosti jednotlivých konventů jakož i celé provincie, zato materiál umožňující rekonstrukci barokního příběhu řádu je o poznání skromnější. Jaké jsou hlavní cíle práce, kterou tyto úvodní řádky otevírají? Především (i přes veškeré výše zmíněné obtíže) přiblížit vnější a vnitřní život řádu, kriticky zhodnotit jeho přínos v posthusitském období a zejména jeho úlohu v rámci pobělohorské rekatolizace. Zajímavou otázkou je především sepětí řádu s barokní poutní tradicí, která patřila k nejosvědčenějším metodám vedoucím ke znovupřijetí katolické víry. Mnozí autoři připomínají rovněž intelektuální činnost řádu vědeckou, vzdělávací a homiletickou. U těchto konstatování však většina badatelů končí. Během heuristické fáze autor objevil poměrně dlouhou řadu prací paulánských řeholníků, které (vyjma děl V. F. Durycha a jeho žáka F. F. Procházky) nejsou naprosto nikde konkretizovány ani utříděny. V jednotlivých kapitolách se autor práce snaží nahlédnout do života a fungování řádu, otevírá také zajímavou otázku proměn národnostní struktury provincie, nemohlo zůstat opomenuto hospodářství řádu. V průběhu heuristiky a následné kritiky a interpretace materiálu vyvstala celá řada dalších dílčích otázek týkajících se provincie, jednotlivých klášterů nebo jednotlivých řeholníků. Obsahové rozdělení práce úzce vychází z toho, že je zaměřena na tři hlavní období: na etapu německo-české provincie v století, na obnovu provincie v pobělohorském období a místo řádu v barokní společnosti a kultuře, konečně na situaci řádu v době osvícenství a jeho zrušení koncem 18. století, respektive počátkem 19. století. 11

12 Kromě vlastního textu, který si klade za cíl rekonstrukci příběhu řádu v uvedených obdobích, se práce skládá z dalších, neméně důležitých částí. Rozsáhlé textové přílohy autor nazval Fontes ordinis minimorum. Obsahuje poměrně velké množství významných pramenů (zakládací listiny, papežská breve, početní stavy řeholníků, seznamy korektorů a provinciálů apod.). Všechny z nich autor cituje také v textu. Uvedené prameny provincie jsou autorem zároveň připravovány k souborné edici, která pro paulánský řád na rozdíl od mnoha jiných řádů dosud neexistuje. Volným pokračováním by mohla být také edice svázaných rukopisů obsahující výše zmíněnou Asamovu kroniku provincie ze 17. století, Nekrologium řádu a také Akta provinčních kapitul. Texty svázaných rukopisů autor již přepsal a připravil k edici, vzhledem k velkému stránkového rozsahu je však k dizertační práci nepřiložil. Poslední část práce tvoří obrazové přílohy, které rozhodně nejsou pouhou formální ozdobou. V chronologickém řazení oživují a konkretizují dějiny provincie, kromě bohaté fotodokumetace přináší také kopie olejomaleb a rytin, jež mají charakter pramene zejména s ohledem na kunsthistorické otázky týkající se paulánských klášterů, budov a mobiliářů. Nejvýznamnější součástí obrazové přílohy je poprvé kompletně zařazená sbírka olejomaleb neznámého autora asi z poloviny 18. století, v současnosti umístěná ve vranovském konventu. Obrazy zachycují kláštery v podobě, která se od dnešní reality významně liší, v některých případech jsou vlastně jediným ikonografickým pramenem dokládajícím původní vzhled kláštera. Obrazová dokumentace zároveň dokládá autorovo dlouhodobé zaujetí pro dějiny provincie a praktickou znalost prostředí, jehož dějiny se ve své práci pokouší rekonstruovat. V rámci svého dlouhodobého snažení si autor kladl za cíl, aby práce nebyla samoúčelná. Dílčí výsledky svého bádání autor publikoval v domácích i zahraničních časopisech a sbornících. K zásadním cílům patří využitelnost práce pro potřeby 12

13 samotného řádu paulánů, což ocenil při posledním setkání s autorem v roce 2007 i generál řádu. V neposlední řadě by byl autor rád, kdyby z práce kromě předpokládané monografie následně vzešla také populárně naučná verze, která by zpřístupnila dějiny německo-české provincie paulánského řádu široké laické veřejnosti. 13

14 1. ARCHIVNÍ MATERIÁLY A BIBLIOGRAFICKÁ BÁZE K DĚJINÁM NĚMECKO- ČESKÉ PROVINCIE PAULÁNSKÉHO ŘÁDU V STOLETÍ 4 Nahlédneme-li do rozsáhlého soupisu literatury a pramenů, z nichž bylo čerpáno pro tuto práci, může se zdát, že dostatek archivního materiálu a stejně tak početná bibliografická báze nebyly při vzniku práce problémem. Je ovšem nutné hned na začátku podotknout, že položky uvedené v tomto soupisu jsou výsledkem nelehké a v podstatě po celou dobu postupného zpracovávání tématu trvající heuristiky. Další krok, kritické zhodnocení literatury a pramenů, však radost z nashromážděného množství rázem zmenšila, neboť se ukázalo, že podstatná část zejména regionálních publikací a článků opakovaně prezentuje již známé skutečnosti nebo v ní badatel musí zápolit s nejrůznějšími nepřesnostmi, zavádějícími informacemi, v některých případech dokonce i s nepravdami a nesmysly. Původně zamýšlená koncepce práce (Paulánský řád a jeho konventy na Moravě) determinovala jako stěžejní pracoviště badatelnu Moravského zemského archivu v Brně. Ukázalo se však, že zdejší fondy ke dvěma paulánským klášterům na Moravě (E 52 pavláni Vranov a E 71 pavláni Brtnice) nejsou příliš bohaté. 5 Navíc obsahují (což bohužel platí o pramenech k dějinám řádu ve střední Evropě až na výjimky obecně) nejvíce materiálu k období zakládání konventů i jejich rušení za vlády Josefa II. Pro období rušení klášterů jsou významným zdrojem materiály z fondu Gubernium Církevní oddělení (sign. K 20/37 II.) Z cenných materiálů, které se autorovi podařilo v Moravském zemském archivu nalézt, zmiňme alespoň originální pergameny týkající se založení konventu v Brtnici, uložené v Rodinném archivu Collaltů (G 169). Pokud pomineme spíše drobnosti, např. v Bočkově sbírce, zůstává nejvýznamnějším 4 MIHOLA, J.: Archivní materiály k dějinám německo-české provincie paulánského řádu v století. In: Církevní archivy a fondy v České republice. Brno, Masarykova univerzita (v tisku). 5 Průvodce po státním archivu v Brně. Brno 1954, s

15 autorovým objevem v Moravském zemském archivu dosud nepublikované řádové Nekrologium 6, nacházející se v Cerroniho sbírce (G 12). Součástí tohoto latinského rukopisu je kromě jeho hlavního účelu také stručné podání dějin konventů před Bílou horou i po ní. Jiný cenný, dosud nepublikovaný barokní rukopis k problematice poutní tradice, která je úzce spjatá s dějinami vranovského konventu, nalezl autor ve sbírce rukopisů. 7 Další předpokládanou badatelskou základnou pro zpracovávání dějin moravských konventů měly být fondy Zemského archivu v Opavě, pobočka Olomouc. Ve fondu Arcibiskupské konzistoře se nachází zejména korespondence, nařízení týkající se vnitřního života ve vranovském konventu a také poměrně bohaté materiály vztahující se k poutím, zázračným uzdravením apod. Bohatý materiálem k dějinám vranovského konventu disponuje především vídeňský Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein. Fond Herrschaft Pozoritz ad 3, zastoupený několika kartony, dovoluje náhled do života konventu a do jeho hospodářství, obsahuje účty ke stavbě kostela, korespondenci mezi řeholníky a liechtensteinskými knížaty, různé plány, soupisy zázraků aj. Překvapivě však ani zde badatel nenalezne například originál zakládající listiny vranovského konventu. Ve spojení s materiály tohoto archivu zůstává nejdůležitějším a nejpřehlednějším zdrojem informací Kronika řádu nejmenších bratří sv. Františka z Pauly vranovského konventu, sepsaná v druhé polovině 18. století. 8 Latinský originální rukopis 6 Moravský zemský archiv v Brně (dále jen MZA Brno), fond G 12 (Cerroniho sbírka), sign. Cerr. II. 369: Necrologium minimorum seu catalogus pie in domino defunctorum fratrum ordinis sancti Francisci de Paula provinciae Germano Boemo Hungariacae (dále citované jako MZA Brno, Necrologium). 7 MZA Brno, fond G 10 Sbírka rukopisů, sign. 476, CZERMAK, Alipio: Atlas Marianus Marchionatus Moraviae oder Beschreibung aller Marianischen Gnadenbilder und Statuen in Marggraffthum Mähren. 8 SVOBODA, H.: Chronica Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula Conventus Wranoviensis ( ), 179 s. (dále citováno jako Chronica Conventus Wranoviensis) 15

16 překvapivě opět prakticky není citován, i když je zjevné, že jej používali autoři z řad farářů působících na Vranově a použité informace od nich přebírali další regionální badatelé. Jednou z příčin absence údajů z latinského originálu byla nenalezitelnost nebo špatná dostupnost kroniky po určité období. 9 Ve vranovském konventním archivu se nachází také originální anály mořické kaple sv. Martina, patřící pod rezidenci paulánů. Pro brtnický konvent je k dispozici o poznání méně materiálu než pro vranovský, nepochybně i proto, že konvent byl opakovaně zasažen požárem. Vzhledem k absenci konventní kroniky je nutné spokojit se s dílčími informacemi, které poskytuje Pamětní kniha městyse Brtnice, uložená v Okresním archivu v Jihlavě. Pro získání fundamentálního přehledu o archivním materiálu k dějinám paulánských konventů na českém území jsou stále cenné informace, které uvádí Josef Svátek ve své dnes již klasické příloze Sborníku archivních prací. 10 Vzhledem k tomu, že většina konventů německo-české provincie se nacházela na českém území (šest konventů z jedenácti), je zřejmé, že nejrozsáhlejší báze materiálu spočívá v Národním archivu Praha, fondu Archiv zrušených klášterů (AZK) a také ve fondu Archiv pražského arcibiskupství (APA). 11 Kromě relativně 9 Srv. FOLTÝNOVÁ, A.: Kaple sv. Martina V Mořicích a její výzdoba. Brno, Masarykova univerzita 1967 (diplomová práce), s. 63. V poznámce 15 autorka cituje nikoliv kroniku, ale pouze výpis z ní, uložený ve St. archivu Olomouc, ústřední ředitelský karton 4; BERÁNEK, V.: Vranov u Brna. Historie a památky. Vranov u Brna 1940, na s. 92 uvádí v poznámce: Kronika není dosud nalezena, ač za faráře Dominika Pally byla uložena na faře na Vranově. 10 SVÁTEK, J.: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy. In: Sborník archivních prací XX, 1970, číslo 2, zvláštní příloha, s PRAŽÁK, J. BERÁNEK, K. BENEŠ, F.: Listiny českých zrušených klášterů , 3 sv. inventář SÚA (NA). Praha 1961; BERÁNEK, K. BERÁNKOVÁ, V.: Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II , díl II (Dodatky k listinám, knihy, spisy), inventář SÚA (NA). Praha 1973; BERÁNEK, K.: Péče o archivy zrušených řeholních institucí, SAP 38/2, 1988, s

17 bohatého spisového materiálu, pocházejícího především z bývalých konventních archivů u Nejsvětějšího Salvatora v Praze a z Nové Paky, se zde nachází několik svázaných rukopisů. Pro dějiny provincie mají význam zejména: katalog archivu paulánského kláštera Nejsvětějšího Salvatora na St. Městě pražském, Kapitulní akta paulánského kláštera u Nové Bystřice z let , Kopiář paulánského kláštera v Nové Bystřici obsahující též inventář tamního archivu, Účty lékárny paulánského kláštera Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace a svázaná akta týkající se založení kláštera ve Světcích u Tachova. 12 Většina z nich je dosud badatelsky nedotčena, možná i kvůli místy až extrémně složité čitelnosti. Zejména zpracování dochovaných zápisů k hlavním přínosům své práce. provinčních kapitul autor řadí Ne všechny důležité rukopisy však uchovává Národní archiv. Kompletně zachovaná akta konventních kapitul u Nejsvětějšího Salvatora ve třech svázaných rukopisech uchovává Národní knihovna Praha, oddělení rukopisů, další archiválie nalezneme ve Strahovské knihovně. 13 Další důležité materiály k jednoltivým českým paulánským konventům najdeme většinou v příslušných oblastních archivech. Originály zakládajících listin kláštera u Nové Bystřice jsou uloženy ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Jindřichův Hradec. Najdeme mezi nimi i jediný česky psaný pergamen k dějinám provincie z roku Některé důležité archiválie týkající se stavby a rozlohy pozemku kláštera u Nové Bystřice obsahuje fond Rodinný archiv Slavatů. Další pobočka třeboňského archivu se sídlem na českokrumlovském zámku skýtá prameny k nejranějším počátkům řádu, respektive k jeho poustevnickým formám na jihočeském území. 12 Národní archiv Praha (dále NA), fond Archiv zrušených klášterů (dále AZK), sign. 66, 67, 68, 69, BERÁNEK, K.: Soupis archivních rukopisů a jiných archiválií v Univerzitní a Strahovské knihovně v Praze. In: Sborník archivních prací roč. 21/1971, č.1, s

18 Materiály k dějinám konventu ve Světcích nenalezneme v blízkém tachovském archivu, nýbrž v pobočce Státního oblastního archivu v Plzni se sídlem v Klatovech. Karton se týká především založení a zrušení konventu, kromě toho obsahuje také opisy listin, výtahy z kapitulních akt či korespondenci. 14 Autor měl možnost nahlédnout také do několika zahraničních archivů. Precizně uspořádané a poměrně bohaté jsou materiály vážící se k dějinám paulánských konventů v Ambergu a Mnichově. 15 Dílčí podklady k dějinám konventu v druhdy uherském Šamoríně nabízí Zápisnice z mestskej rady, uložená v Okresnom štátnom archive v Šaľe. Jednotlivé, avšak opět cenné nálezy jsou spjaty s návštěvou farních úřádů bývalého paulánského konventního kostela Andělů strážných ve Vídni nebo v Šamoríně. Za velmi důležitou považuje autor možnost návštěvy generálního archivu paulánského řádu v Římě, při které měl možnost krátce pracovat s jedním z nejdůležitějších tištěných pramenů k dějinám řádu Generální kronikou Francisca Lanovia. 16 Archivní prameny ke klášterům německo-české provincie lze nalézt také na dalších místech. Například v Rakouském státním archivu 17 nebo v Národním archivu v Budapešti. Autor získal některé obecnější informace o fondech, k vlastnímu bádání se však z časových důvodů už nedostal. Na rozdíl od badatelů věnujících se mnoha jiným církevním řádům nemá zájemce o historii paulánského řádu příliš velký výběr v edicích nebo dalších soupisech pramenů. Poměrně dost se regionální historikové zabývali prameny k dějinám 14 Velkostatek Tachov, sign. AT 668, 670, kartón Jedná se o několik archivů v Mnichově a Amberku. Důležité a poměrně bohaté materiály ve vztahu k mnichovskému konventu jsou uloženy především ve Staatsarchiv Oberbayern München. 16 LANOVIUS, F.: Chronicon generale ordinis Minimorum. Paris, Srovnej SCHUBERT, A.: Urkunden Regesten aus dem ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klösters Böhmens. Innsbruck

19 jihočeského poustevnictví. Pro dějiny řádu mají význam především Böhmem vydané prameny a regesta zachycující přítomnost prvních paulánů na českém území, dále Pohlova edice vybraných archiválií k pražskému konventu a početná Kopallikova regesta k dějinám vídeňské arcidiecéze, mezi nimiž najdeme rovněž prameny k dějinám vídeňských paulánů. Autor sám přispěl k rozšíření nabídky edic pramenů vydáním Nekrologia na stránkách oficiálního časopisu paulánského řádu. 18 Z nashromážděného, přepsaného a namnoze také přeloženého materiálu hodlá autor na základě konzultací s korektorem vranovského konventu a generálem řádu uspořádat a vydat edici pramenů k dějinám provincie (Fontes ordinis minimorum), která je součástí této dizertační práce. Zvláštní zmínku si zaslouží také staré tisky. Ať už se jedná o díla původně se nacházející v paulánských knihovnách nebo v knihovnách jiných řádů, mají pro současného badatele hodnotu pramene. Mnohá tato díla by si zasloužila samostatný rozbor. Pro tutu práci ale mají význam především díla dokumentující intelektuální činnost v paulánském řádu (viz kapitola 5.2.). Nejvíce starých tisků souvisejících s paulánským řádem se nachází v Národní knihovně v Praze a ve Vědecké knihovně v Olomouci, kam byly v době rušení klášterních knihoven jejich fondy odváženy, některá vzácná díla jsou také ve fondech Moravské zemské knihovny. Při heuristické práci v oddělení starých tisků Vědecké knihovny v Olomouci se autorovi podařilo objevit kroniku německo české provincie, psanou v 17. století bavorským paulánem Nicolausem Asamem. 19 Její nález a následný přepis pro edici je o to 18 MIHOLA, J.: Necrologium minimorum seu catalogus pie in Domino defunctorum fratrum Ordinis Sancti Francisci de Paula provinciae Germano Boemo Hungaricae. In: Bollettino ufficiale dell Ordine dei Minimi, Roma, č. 2/2002, s Vědecká knihovna Olomouc, fond Staré tisky, sign. ST III 47 : Compendium Historicum de Origine et Restauratione Provinciae Germaniae et Bohemiae F.F. Minimorum S. Francisci de Paula, compositum a multum Vbli. P. Nicolao Asam Minimo (dále citováno jako ASAM, N.: Compendium historicum). 19

20 cennější, že zatím naposledy z ní čerpal V. F. Durych ve své práci De originibus Templi Salvatoris. Někteří pozdější autoři sice věděli o její existenci, ale nemohli ji nalézt. Soupis použité literatury je rozsáhlý, avšak opravdu důležitých položek, které nelze opominout, je mnohem méně. Vzhledem k tomu, že dějiny jakékoliv řeholní instituce je třeba zasadit do rámce doby, nepostradatelné jsou zejména monografie a syntézy J. Války, J. Petráně, J. Kadlece, R. Zubera a V. Bůžka, V. Vlnase, I. Čornejové, P. Mati, J. Royta, ze zahraniční provenience pak práce T. Winkelbauera, J. R. Evanse, K. Vocelky a další. Stranou autorova zájmu pochopitelně nezůstávaly ani odborné časopisy, sborníky z konferencí zaměřených především na úlohu církevních řádů při rekatolizaci (I. Čornejová), kulturněhistorická témata či regionální dějiny. Některých se autor aktivně zúčastnil. Literaturu k dějinám německo-české provincie paulánů snad rovněž obohatila více než desítka článků a studií, v nichž autor předložil dílčí výsledky svého bádání. V literatuře věnované dějinám provincie nebo spíše jednotlivým konventům nalezneme jen málo nepřehlédnutelných titulů. Jedinou monografií hodnou svého označení je práce J. Mrštíka Bývalý Paulánský klášter nejsvětější Trojice u Nové Bystřice vydaná roku Přínosná je rovněž monografie V. Beránka Vranov u Brna, ve které autor pečlivě zpracoval dějiny obce a okolí, do nichž začlenil také kapitoly z dějin paulánského kláštera. Naopak ojedinělý soudobý pokus (vydaná diplomová práce) V. Kuříkové Nová Paka s podtitulem Pohnuté 20 Josef Mrštík, který působil v 19. století jako farář v Klášteře u Nové Bystřice, se paulánskému řádu věnoval také v několika dalších článcích. Srv. např. jeho článek Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s , , , Tento článek je až dosud jediným pokusem o přiblížení všech konventů německo-české provincie. Chybí zde ovšem konvent v Mnichově, ve Vídni a v Šamoríně. Mrštík se ve svých pracích velmi často odvolává na rukopis Institutio novitiorum, jehož autorem měl být paulán M. SUPPAUER. V Mrštíkově době se rukopis nacházel na faře. Kde je dnes, to se autorovi přes velkou snahu nepodařilo zjistit. 20

21 dějiny paulánského kláštera hranici poznání dějin řádu příliš neposunul. Cennější jsou některé články a studie, zejména do roku 1989 publikované převážně v regionálních časopisech někdy pouze lokálního významu. Z tohoto pohledu snad má svůj význam i autorem shromážděná bibliografie, neboť je výsledkem práce s knihou v ruce. Jedním z cílů, které si autor vytkl, je snaha o co největší objektivitu zpracovávaného tématu. Práce nemá být apologií řádu, ale ani kritickou metlou s pohoršením či ironií poměřující vzdálená staletí a mentalitu tehdejších lidí kritérii dnešní doby. Kromě pekařovské zásady padni komu padni je významným ukazatelem v tomto smylu také práce J. Raka Bývali Čechové a další články, studie a diskuse zabývající se světly a stíny barokní doby RAK, J.: Bývali Čechové Jinočany, H+H 1994; RAKOVÁ, S.: Přehled bádání. Pobělohorské Temno v české historiografii 90. let: pokus o sondu do proměn historického vědomí. Český časopis historický, 3/2001, s

22 2. FRANTIŠEK Z PAULY ( ). PROROK KONVERZE UPROSTŘED DOBY VYMKNUTÉ Z KLOUBŮ A ZROD JEHO ŘEHOLE Apeninský poloostrov je územím zrodu mnoha řeholních institucí. Kalábrie, provincie nacházející se na jihozápadním cípu tohoto poloostrova, se stala kolébkou dalšího z početné skupiny medikantských (žebravých) řádů, jenž měl význam nejen pro církevní dějiny. Jeho zakladatelem byl František z Pauly, 22 syn Jakuba Mortotilly a Vienny z Fuscalda. Křestní jméno po hlavním italském patronu a jedné z nejvýznamnějších osobností středověké církve, svatém Františku z Assisi, nedostal náhodou. Po dlouholeté neplodnosti vnímali jeho rodiče narození syna jako dar na přímluvu světce. Naplnili také svůj předchozí slib sv. Františku a stali se řádovými terciáři. Zbožnost a vděčnost rodičů nalezla svůj odraz v povaze syna, který od útlého věku nacházel záblibu v rozjímavé modlitbě, 22 Do dnešních dnů se osobnost zakladatele paulánského řádu nedočkala původní české monografie, která by kriticky přibližovala jeho život a genezi řehole nejmenších bratří. Jistou výjimku představuje kniha řeholníka pražského paulánského konventu G. STRNADA: Charitas. Přediwný Žiwot Obcowánj a přesstiastné Sskonánj Neypodiwněgssjho Pachatele Zazrakůw Neyswětěgssjho Otce Frantisska Paulánského W Starém Městě pražském 1684.(Knihopis Není však původním dílem, nýbrž českou verzí práce VIVIER, C., du: S. Franciscus de Paula, Thaumaturgus. Von H. Leben, Tugendsamen Wandel und grossen Wunderwercken dess Patriarchen S. Francisci de Paula. München 1631.) Podrobné informace z Františkova života přinášejí početné novější zahraniční publikace (monografické, časopisecké) především italské a francouzské provenience, které jsou pracemi dílem členů paulánského řádu, dílem laických historiků či teologů. Srovnej např. ROBERTI, G. S.: Francesco di Paola. Fondatore dell Ordine dei Minimi ( ). Storia della sua vitta. Roma 1963; POLITO, C.: Saint Francois de Paule ses rapports avec les Calabrais et les Torangeaux. Grenoble, Université Pierre Mendés-France 1992; MOROSINI, G. F.: Il Carisma penitenziale di s. Francesco di Paola e dell ordine dei Minimi. Storia e Spiritualitá. Roma Po návratu paulánů na Vranov u Brna v roce 1992 je českým čtenářům k dispozici překlad práce neznámého autora Život sv. Františka z Pauly napsaný jedním anonymním učedníkem, jeho současníkem (1502). Vranov Cenným příspěvkem dosud zůstává rozsáhlý, avšak patrně již poněkud pozapomenutý článek MRŠTÍK, J.: Sv. František z Pauly, zakladatel Paulánů. Blahověst 1883, s , , , , , Z mnoha starých tisků, které jsou dnes zároveň prameny, je třeba zmínit alespoň mnohokrát vydanou práci životopisce sv. Františka z Pauly: PERRIMEZZI, G. M. : La Vita di S. Francesco di Paola. Cosenza Nemálo dalších starých tisků věnovaných osobnosti svatého Františka z Pauly uvádí autor v soupisu děl paulánských a dalších vybraných světských i řeholních autorů barokní doby. 22

23 samotě a sebezapírání. Když ho jako třináctiletého rodiče poslali na rok do františkánského kláštera San Marco Argentano, nebyl František vázán žádnými sliby, a přesto ochotně dodržoval všechna řádová ustanovení. 23 Po návratu z kláštera uskutečnil společně s rodiči pouť do Říma, Assisi, Loreta a Spoleta. Cestou si pozorně všímal především o samotě a v chudobě žijících poustevníků. Jejich prostota a opravdovost působila velmi kontrastně uprostřed dobové církve, v níž nebylo možné přehlédnout hodnostáře pyšnící se světskou nádherou a holdující světským požitkům. Vědomí krize církve a zároveň potřeba nápravy, která byla uskutečnitelná především vnitřní cestou, začínající u každého jednotlivce, Františka utvrdily v zájmu o poustevnický život. Podobně jako u řady světců a zakladatelů církevních řádů začala Františkova snaha o obrodu církve v samotě lesa a přísném odříkání. 24 Tato zkušenost měla rozhodující vliv na další formaci světce, neboť prožil hlubokou vnitřní konverzi. Ta se stala později hlavním atributem světce i celého jeho řádu. Podobně jako v případě jeho předchůdců také nyní mimořádné charisma a opravdovost kalábrijského poustevníka brzy podnítila řadu následovníků. Nastalá situace si vynutila přechod od původně zamýšleného anachoritství k cenobitskému způsobu života. Poustevnický charakter společenství však zůstal do značné míry zachován. První jednoduchou oratoř se třemi celami vybudoval František se spolubratry nedaleko svého domova u horské říčky Izky. Komunita přijala název poustevníci sv. Františka z Assisi, čímž zřetelně deklarovala svoji inspiraci i směřování. Není bez zajímavosti, že mezi první Františkovy spolupracovníky patřili vzdělaní lidé, bohatí šlechtici a také Bernardin Otranto z Cropolety, který zastával po zakladatelově skonu 23 MRŠTÍK, J.: c. d.,s Jako následovník sv. Františka z Assisi byl František z Pauly inspirován k poustevnickému životu patrně již při dřívějším pobytu ve františkánském klášteře. K otázce řeholní kázně v poustevnách srv. Spisy sv. Františka a sv. Kláry. Olomouc 2001, s

24 úřad prozatímního generála řádu. Byl také Františkovým zpovědníkem a později jej doprovázel na francouzský královský dvůr. Díky podpoře místního biskupa brzy přibyly první strohé konventy v Paternu, Spezzanu, Cortoně a Milazzu. Výrazem přísné kajícnosti nového společenství se stal také titul užívaný pro představeného řádu i jednotlivých konventů korektor (napravovatel). Vyjádření lásky k Bohu a milosrdenství k bližnímu v sobě spojilo řádové heslo Charitas. Životní působení Františka z Pauly můžeme rozdělit na dvě základní etapy. První, delší etapa, zahrnuje světcovu činnost v rodné Itálii, která se brzy stala zemí zaslíbenou vznikajícímu řádu. 25 Více než poslední dvě desetiletí Františkova života jsou však spjata s francouzským královským dvorem. Do Francie se odebral na žádost mrtvicí stiženého krále Ludvíka XI. a také na příkaz Svatého otce. Francouzský král ho nejvyššími s poctami nechal přivítat na svátek sv. Jiří roku Přes všudypřítomnou závist královské pojmenování Františka bon homme (dobrý člověk) někteří vyslovovali s despektem - dosáhl u dvora brzy takové úcty, že mu byla svěřena výchova královských dětí. Podařilo se mu urovnat napětí mezi králem a korunním princem Karlem a jeho rad král neváhal využívat při státnických otázkách. 27 Františkův řád se následně dočkal ze strany královského dvora takové podpory, že je možné Francii pokládat za jeho druhou domovinu. Ludvíkův následník Karel VIII. nechal při svém tažení do Neapole vybudovat v Římě paulánský konvent 25 POLITO, C.: c. d., s Srv. ROBERTI, G. S.: c. d., s Františkovu pobytu na královském dvoře ve Francii se rozsáhleji věnuje také: POLITO, C.: c. d., s , který odkazuje na další literaturu. 27 Paulánská tradice uvádí, že se francouzský král, zasažený charismatem svatého muže, odhodlal žít podle pravidel třetího řádu, který je otevřen laikům mimo klášter. 24

25 Nejsvětější Trojice. 28 Francouzská diplomacie měla později nezanedbatelný podíl na schválení nové řehole Svatým stolcem a francouzští pauláni sehráli stěžejní roli při rozšiřování řádu na sever od Alp. 29 Cesta k právnímu zakotvení nového řeholního řádu začala ještě před Františkovou cestou do Francie. Východiskem se stala Statuta schválená biskupem z Cosenzy mezi léty Text byl postupně obohacován příspěvky řady kvalifikovaných řeholníků přicházejících do Františkova společenství z benediktinského nebo františkánského řádu či dokonce z římské kurie. První řeholi schválil papež Alexandr VI. bulou Meritis religiosae vitae 26. února Tentýž papež schválil přepracovanou první verzi jako tzv. Druhou řeholi 1. května 1501 bulou Ad ea quae. Nové poslání řádu v církvi zdůraznila třetí verze, kterou Alexandr VI. potvrdil bulou Ad fructus uberes 20. května Skupina mendikantských řádů tak byla rozšířena, avšak hlavní identifikační znak nového řeholního společenství přinesla až Čtvrtá, definitivní řehole. Její přijetí nevázlo na nerozhodnosti či oddalování ze strany zakladatele, nýbrž pro velkou přísnost, kterou deklarovala, váhal s jejím akceptováním Svatý stolec. Jednalo se o slib trvalého postního života, který znamenal zřeknutí se nejen masité stravy, ale 28 V tomto konventu žili nejprve italští a francouzští řeholníci společně. Italští pauláni si později na nedalekém místě vybudovali vlastní konvent S. Andrea della Fratte (současné sídlo generála řádu). Vděčnost a vztah ke králi Karlu VIII. dosvědčuje poznámka k úmrtí tohoto krále roku 1498 v Generální kronice paulánského řádu od Francisca LANOVIA : V tomto roce nečekaně zemřel nejlepší a nejvznešenější vůdce král Karel. 7. dubna jej ranila mrtvice a téhož dne skonal. Galové jej, svého miláčka, po zásluze oplakávali Srv. LANOVIUS, F. : Chronicon generale ordinis Minimorum. Paris 1635, s Jak ukáže kapitola věnovaná znovuobnovení německo-české provincie v pobělohorském období, takřka ve všech konventech této provincie nalezneme na počátku činnosti konventu v úřadu superiora nebo korektora francouzské (burgundské) otce. 30 Genezi řeholí popsal A. M. GALUZZI v úvodu k latinsko - italské edici Redazioni della Regola e Corretorio dei Minimi. (ed. A. CASTIGLIONE). Roma 1978, s

26 také všech živočišných produktů (mléka, vajec, másla, sýrů). Základ paulánské stravy tvořil chléb, zelenina a voda. Tento slib paulánští poustevníci praktikovali již před jeho oficiálním schválením bulou Inter caeteros papeže Julia II. ze dne 28. července Papež přísný půst zmírnil povolením občasného požití ryb a hlemýžďů. Právní proces vzniku nového řádu byl završen 28. července roku 1506 připojením Correctoria, které upravovalo disciplinární pravidla řádu. Necelý rok poté, na Velký pátek roku 1507, František z Pauly skonal ve francouzském konventu Plessis-les-Tours. Ctnostný život naplněný podivuhodnými skutky, uznání světce ze strany panovníků, ze strany Svatého stolce a v neposlední řadě široká přízeň věřícího lidu předznamenaly nezvykle rychlou beatifikaci a kanonizaci. Pověsti svatosti dosáhl František z Pauly již na sklonku svého života. 3. května 1512 byl papežským breve Dilectus filius zahájen informační proces o jeho ctnostech současně v Kalábrii a ve Francii. 31 Na italské straně byli vedením procesu pověřeni cariatský biskup Giovani Sersale a kanovník katedrály v Cosenze, mons. Bernardino Cavalcanti. Ve Francii stáli v čele procesu biskupové z Paříže, Auxerre a Grenoblu. V rámci kalábrijského procesu byli vyslechnuti celkem sto dva svědkové Františkova života a zázraků, ve francouzském Tours celkem padesát sedm svědků. 32 Svatý otec prohlásil papežským breve Illius qui semper in sanctis suis mirabilis est 7. července roku 1513 Františka z Pauly za blahoslaveného a na žádost nového řádového generála P. Germaina Lyonneta dovolil, aby bylo v řádových konventech slaveno jeho oficium jako v případě vyznavačů, přestože ještě nebyl vepsán do alba svatých. Další zázračná uzdravení připisovaná přímluvě kalábrijského poustevníka, ke kterým 31 PINZUTTI, M. M.: I codici autografi dei processi cosentino e turonense per la canonizzazione di S. Francesco di Paola ( ). Roma, Curia generalizia dell ordine dei Minimi Jmenný seznam svědků procesu v Kalábrii a v Tours uvádí POLITO, C.: c. d., s , resp., s

27 docházelo na světcově hrobě v Tours, posléze vyústila v kanonizační bulu Excelsus Dominus, jíž Lev X. prohlásil 1. května 1519 Františka z Pauly za svatého. 33 Přísný životní styl, vzdělanost a horlivost paulánských řeholníků, kteří se nevyhýbali ani nejvyššímu svědectví, přispěly k tomu, že se řádové konventy za přímé podpory katolických královských a šlechtických dvorů začaly na území Evropy rychle šířit. O životaschopnosti řádu, jehož hlavními atributy se stala pokora, prostota a láska, nebylo třeba již na sklonku Františkova života pochybovat. Kromě Itálie a Francie získal paulánský řád silnou pozici také ve Španělsku, kde se v době vzniku řádu završoval proces reconquisty. Zásluhou Františkovy předpovědi dobytí maurské Malagy se na Pyrenejském poloostrově vžilo pro paulány pojmenování bratři vítězství. Panně Marii Vítězné byl zasvěcen jejich konvent posléze vybudovaný v Malaze. Když světec opouštěl tento svět, existovalo v Evropě již devět řádových provincií, mezi nimi také německá provincie (Germania) František z Pauly jeho místo v dějinách svatosti 35 Askeze byla jedním z charakteristických rysů sv. Františka. Přísný život v ústraní byl zdůrazňován při procesech vedených v Cosenze a Tours. Církev jeho doby neměla velkou důvěru k poustevníkům, zejména k těm, kteří praktikovali divoké poustevnictví. Mnohem tolerantněji se 33 Srv. Národní knihovna Praha (dále NKP), oddělení Manuskriptorium, sign. UK VI E 5: Processus canonisationis S. Francisci de Paula, opis z r Dále srovnej: Praha, Strahovská knihovna, sign. k EP XV 13: Oficium proprium S. Francisci de Paula Confessoris, Ordinis Minimorum Institutoris Dudum a Clemente VII approbatum Bulla, quae incipit Libenter ad ea, sub die 17. Maji, Brunae Srv. Carte des couvents a la mort de Francois de Paule. In: POLITO, C.: c. d., s HOLEČEK, F. J.: Teologické kořeny křesťanské svatosti. In: SCHAUBER, V. SCHINDLER, H. M.: Rok se svatými. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1994, s. XVIII.-XXVI. 27

28 chovala k těm, kteří byli navázáni na komunitu, jako byl např. Mikuláš z Tolentina, žijící sice v izolaci od svých augustiniánských spolubratří, avšak na půdě kláštera. František se nakonec vydal ve stopách svého předchůdce, tedy cestou spojení poustevnického života s životem v rámci komunity. 36 Naopak velké úctě se poustevníci těšili u věřících laiků,neboť ti spatřovali v naplňování odříkavého života vysoký stupeň dokonalosti, vedoucí ke svatosti. Asketové mnohdy požívali pověsti svatosti již za svého života, stávali se příkladem hodným následování, a velkou měrou se tak zasloužili o růst zbožnosti. Srovnáme li proces Františkovy kanonizace ve Francii a Itálii, je zřejmé, že zatímco ve Francii se o jeho kult staral především královský dvůr, na italské půdě vyvíjela velkou iniciativu laická základna. Zajímavá je Františkova role jakéhosi spojovníku dvou odlišných postojů ke svatosti. 37 Mezi dvěma typy světců, z nichž jedni jsou považováni za Bohem vyvolené již za života a obvykle vykonali četné zázraky, zatímco druzí se těšili velké oblíbenosti svého okolí, aniž by byli proslulí četnými divy, avšak i s nimi byly spjaty nějaké zázraky, zaujímá František z Pauly hraniční místo. Zatímco v Kalábrii ho řadili mezi svaté prvního typu, v Touraine patřil spíše do druhé skupiny světců. V Kalábrii byla velká většina zázračných skutků, mezi nimiž převažují zázraky uzdravení, spjata se světcovým životem a po smrti mu byl připsán pouze jediný zázrak, v Touraine dominovaly zázračné události připsané Františkově posmrtné přímluvě. 36 POLITO, C.: c. d., s Tamtéž, s

29 2. 2 Úcta k sv. Františkovi z Pauly v českém prostředí Život sv. Františka z Pauly byl, podobně jako životy mnoha dalších světců a zakladatelů církevních řádů, naplněn mnoha podivuhodnými činy a zázraky. Sám světec, podobně jako již dříve zakladatel západního mnišství sv. Benedikt, si byl vědom toho, že pravá cena a smysl života nespočívají v působení zázraků, nýbrž v ctnostném životě. 38 Přesto jsou kalábrijskému poustevníkovi přičítány desítky zázraků, které učinil za svého života, a další množství zázraků, které byly přičteny jeho přímluvě po smrti. Dokládají to četná svědectví současníků včetně příslušníků nejvyšší světské i církevní hierarchie. Vedle řady klasických zázraků uzdravení z nejrůznějších neduhů, je přípomínán také prorocký dar, díky němuž měl František předpovědět některé významné dějinné události. 39 Při procesu beatifikace a kanonizace světce byly tyto události znovu důkladně prověřovány a zkoumány. Důležitou roli pro jejich akceptování v rámci procesu sehrála přítomnost očitých svědků. Nejvýznamnějším plodem Františkova působení zůstal kající řád, jehož řeholní pravidla se zařadila mezi ta vůbec nejpřísnější v křesťanském světě. Společenství tohoto typu, nabádající více příkladem než slovem k návratu k evangelijní chudobě a tím k obnově církve, postižené vleklou krizí, bylo velmi třeba. Také po tridenském koncilu se mohl paulánský řád počítat mezi ty řeholní instituce, kterým církevní otcové svěřili jednu z klíčových rolí v rámci obnovy katolické církve otřesené reformací. Prameny i dobová literatura dokládají, že sv. František z Pauly zůstal autoritou nejen pro svůj řád. V barokním období vznikla řada prací paulánských řeholníků přibližující jeho život a zázraky. V kronice německo-české provincie pro 17. století je František běžně titulován svatý 38 Srv. NIGG, W.: Benedikt z Nursie. Praha, Zvon Např. Pád Cařihradu 1453, dobytí maurské Malagy křesťany, zvolení Julia II. a Lva X. papežem aj. 29

30 otec (heiliger Vater). Právě Františkovým stručným životopisem kronikář Asam svoje dílo otevírá. 40 Osobnost sv. Františka se stala častým námětem k barokním kázáním, v nichž pauláni vynikali. 41 Nezvyklou pozornost jeho osobnosti věnovali v homiliích a disputacích např. jezuitští teologové. 42 Zvláštní úcta ke sv. Františkovi a přísnost jeho bratří byla, jak ostatně dokládají prameny, jedním z rozhodujících momentů pro přizvání a následnou podporu řádu na statcích katolické šlechty. Přes uznání a oblíbenost řád paulánů nedosáhl ve střední Evropě takového rozšíření jako na Apeninském poloostrově či ve Francii. Ani kult světce nebyl v českém prostředí srovnatelný s kultem zemských patronů, proto tedy příliš nepřekvapí skutečnost, že jeho patrocinia jsou spíše výjimečná. 43 V německé provincii byl zakladateli řádu zasvěcen jediný konvent - v uherském Šamoríně. 44 Avšak v žádném z konventních kostelů nechyběl oltář s obrazem či sochou sv. Františka, případně fresky s výjevy ze života světce. Obrazy, sochy či fresky sv. Františka z Pauly se dosud zachovaly také v některých kostelích a kaplích nacházejících se na někdejších panstvích fundátorů jednotlivých konventů (např. zámecká kaple 40 ASAM, N.: Compendium historicum, s Např. SCHULTHEIS, J. G. : Vom H. Leben, Tugentsamen Wandel und grossen Wunderwecken dess heiligen Patriarchen S. Francisci De Paula Stiffter dess heiligen Ordens Minimorum, Oder Der Minsten Brüdern: Auffa new übersehen von P. Fr. Joanne Godefrido Schultheis, desselbigen Ordens Prediger, mit etlichen newen Miraculen vermehrt, und anjetzo zum andern mal in Truck verfertiget. Sambt der Regul dess dritten Ordens beyder Geschlechten. München 1651, Např. KÖPPELL, B. I.: Der Geringste, der Grösseste. Das ist Lob- und Ehrenschuldige Lob-Verfassung Von dem Heiligen Vatter Francisco de Paula, Stiffter dess Hochlöblichen Ordens der Mindesten Brüder. Wienn Jediné patrocinium sv. Františka z Pauly mezi kostely České republiky, které se autorovi dosud podařilo nalézt se nachází v Albrechticích v Jizerských horách. Původně byl tento kostel zasvěcen sv. Vavřinci. 44 Srv. DURICH, V. F.: De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum. Praha 1771, s

31 v Bučovicích). 45 Zrušení německo-české provincie císařem Josefem II. způsobilo určité pozapomenutí proroka konverze i jeho řádu ve středoevropském prostředí. Ve zřetelném kontrastu s tímto stavem je velmi živá úcta ke sv. Františku z Pauly v jihoevropských zemích, kde řád kontinuálně působí dosud Bučovice náležely Maxmiliánovi z Liechtensteina, zakladateli vranovského konventu. Obraz v kapli připomíná slavný Františkův zázrak přeplutí Messinské úžiny na starém plášti. Kaple zasvěcená sv. Františkovi z Pauly se nacházela také v dívčím sirotčinci v Brně Pisárkách. Srv. ŠUJAN, F.: Dějepis Brna. Brno 1902, s Roku 1962 papež Jan XXIII. prohlásil Františka z Pauly patronem rodné Kalábrie. 31

32 3. POČÁTKY PAULÁNSKÉHO ŘÁDU VE STŘEDNÍ EVROPĚ 3.1 Řeholní život na sklonku středověku V období označovaném jako podzim středověku se situace řeholních institucí, které zaznamenaly svůj zlatý věk ve třináctém století, značně změnila. 47 Životní formy, které vznikly v období vrcholného středověku, ztrácely svůj smysl a rámec, do nějž byly zasazeny, se rozpadal. Každé obecné znejistění společnosti se promítlo i do více či méně uzavřených společenství, kláštery nevyjímaje. Krize církve, zejména problém dvojpapežství, se odrážely také v životě jednotlivých řádů, například na bázi národnostních problémů. K dalším faktorům negativně ovlivňujícím stav řeholního života musíme připočíst morové epidemie a války. Evropská dramata patnáctého století, kdy na západě vrcholila stoletá válka, na východě situce spěla a dospěla k pádu Cařihradu a ve středu starého kontinentu mučednická smrt Jana Husa v Kostnici otevřela husitskou revoluci, která českou společnost zcela specificky nábožensky rozdělila, se nemohla klášterů a řeholníků nedotknout. Řády reagovaly na krizi různými způsoby. 48 Jednou z možností, jak ustoupit tlaku doby, bylo uvolňování přísné disciplíny a přechod nemajetných společenství na model tzv. štiftu, který umožňoval poněkud svobodnější život a dovoloval vlastnictví. Obecně začal být v řádových společenstvích přijímán tzv. provinční systém, detailně propracovaný u žebravých řádů. Pravidelné provinční kapituly (konané jedenkrát za tři roky)a vizitace měly zajistit důkladnou kontrolu klášterních hospodářství. Jako reformní ve vztahu k řeholnímu životu můžeme hodnotit také koncily patnáctého 47 HUIZINGA, G.: Podzim středověku. Jinočany, H+H FRANK, K. S.: Dějiny křesťanského mnišství. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2003, s

33 století. Z osobností vysokého světského kléru, které se zabývaly otázkami reformy řeholního života, vyzdvihněme alespoň Mikuláše Kusánského. Mělo jít především o reformy vnitřní. Významný vliv na změny v řeholním životě měly také laické aktivity žádající prohloubení náboženského života. O pozitivním vlivu hnutí Devotio moderna na proměnu vnitřního klimatu některých klášterů už bylo napsáno mnoho. Všechny tyto snahy však byly úspěšné pouze částečně. Druhá polovina 15. století odráží zejména v prostředí medikantských řádů zájem řešit krizi návratem ke svým kořenům, což vedlo k novému zpřísnění života a utužení kázně, včetně zřeknutí se jakéhokoliv majetku. Příkladem nad jiné viditelným jsou františkáni observanti. Na úspěšném prosazení tohoto modelu měla zvláštní podíl osobnost Jana Kapistránského a dalších. Výrazem potřeby obnovení řeholního života se stala také nová řeholní společenství. 49 Přestože žádná z nových řeholních institucí nedosáhla v celoevropském měřítku úspěchu, který by byl srovnatelný s triumfem žebravých řádů ve třináctém století, přinesla jejich existence nové impulsy nejen v řeholním světě. Kající návrat k evangelijní chudobě nabídlo poustevnictví, jehož úspěch v několika případech vyústil ve vznik nového řádu. Přísnou sebekázní jednotlivce, usilujícího o nápravu církve skrze nápravu sebe samého, realizovanou na počátku v samotě poustevny nabídl v průběhu druhé poloviny 15. století novou alternativu také sv. František z Pauly a jeho řád nejmenších bratří. 49 RAPP, F.: Církev a náboženský život západu na sklonku středověku. Brno, Centrum demokracie a kultury 1999, s

34 3.2 Konsolidace řeholního života v českých zemích v posthusitském období Řeholní život v království dvojího lidu se ze sekularizace způsobené husitskou revolucí dostával jen velmi poznenáhlu. Vnitřní poměry v českých zemích exulanty 50 k rychlému návratu, byť původně plánovanému, nevybízely. Radikální fáze české reformace již byla minulostí, avšak v povědomí národa božích bojovníků ještě dlouho zůstával odmítavý pohled na život v klášteře, včetně nedůvěry v jeho možné obrození. Kališnická většina tuto minoritu vnímala jako abnormální a považovala ji za okrajovou záležitost. Situace ze alespoň částečně změnila s nástupem králů Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. 51 Pokud nebyl řeholní život přímo podporován, tak alespoň nebyly kladeny překážky, které by brzdily jeho obnovu. Postupně byly povolávány i některé nové řeholní řády a byly pro ně zakládány kláštery. 52 Nejpočetnější z nových fundací byly kláštery františkánů observantů, v rámci provincie dosud spojených s konventuály. Řeholníci se znovu stávali prvkem důležitým v oblastech ekonomiky, politiky i kultury. 53 Observanti velmi silně zdůrazňovali nutnost úplné chudoby mnichů i mnišek. V bezvýhradném přijetí chudoby byla spatřována cesta k nápravě morálních zlořádů, tedy naplnění toho, oč usilovali reformátoři. Také klášterní architektura měla být ve shodě s výtkami reformátorů, kteří s hněvem pohlíželi na přepychové paláce mnichů. Obydlí těch, kteří se rozhodli pro zasvěcený život, měla být nízká, ozdobú neb zbytečností neznamenaná. 50 KADLEC, J.: Katoličtí exulanti čeští doby husitské. Praha, Zvon 1990, s NĚMEC, J.: Rozvoj duchovních řádů v českých zemích. Řím 1988, s WINTER, Z.: Život církevní v Čechách XV. a XVI. století. Kulturně historický obraz XV., XVI. století. Svazek I. Praha 1895, s MACEK, J.: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha, Argo 2001, s

35 Kult chudoby měl být znát také na stravě a oblékání řeholníků, používajících stejný oděv ve dne i v noci Příchod paulánů do českých zemí a vznik německo-české provincie (Germanie) Příchod paulánského řádu do českého prostředí byl jedním z konkrétních výsledků určité stabilizace a snah o obnovu řeholního života po husitské revoluci. Paulánští řeholníci přišli na české území ještě za života sv. Františka z Pauly a jejich první nepočetné konventy vznikly v období na přelomu 15. a 16. století. 55 Věrni Františkova příkladu si za svá útočiště zvolili samotu hustých jihočeských hvozdů, což se ukázalo jako prozřetelné rozhodnutí. 56 Přestože se řeholní život pomalu navracel do starých kolejí, nedůvěra přecházející v nenávist vůči klášternímu prostředí panovala ve většinově husitském národě dále, byť latentně. Tvrdá askeze paulánských řeholníků a jejich nepříliš velký počet, navíc v odlehlých oblastech, nezavdávaly příčinu k nějaké zvláštní zášti. Naopak pozitivní zkušenost s paulány vedla k zájmu o jejich služby také přední jihočeské rody Eremitorie v Heuraffelu 57 - první pokus o prosazení paulánské řehole 54 Tamtéž, s Srv. MIHOLA, J.: K počátkům paulánského řádu v českých zemích. In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd č. 18, s MIHOLA, J.: Paulánský řád a prostor pro jeho působení v českých zemích v století. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, řada společenských věd, č. 20, Brno, Masarykova univerzita 2004, s KADLEC, J. : Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis Společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s Kadlec vychází mimo jiné z jednadvacetistránkové starší práce PANGERL, M. : Die Eremitage in Heuraffel. Prag Dále srovnej GROSS, H.: Několik písemných památek o bývalém poustevnickém klášterci ve Výtoni. In: Sborník historického kroužku 35

36 Poustevnické kořeny paulánského řádu dokládá skutečnost, že prvním působištěm těch, které můžeme nazvat následovníky sv. Františka z Pauly, nebyl na českém území klášter, nýbrž eremitorie (poustevna). 58 Nacházela se v nejjižnější oblasti Čech, ve Výtoni (něm. Heuraffel = lesní chýše), nedaleko Frymburka. 59 Poustevnictví mělo na odlehlých místech uprostřed hlubokých jihočeských lesů delší tradici. 60 Přítomnost a působení eremitů na tomto místě můžeme spojit již s rokem 1389, kdy Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský, potvrdil nadaci rožmberských bratří Petra a Jana, datovanou rokem Podle ní eremité, kteří se usadili v lesích poblíž Frymburka, dostali k dispozici poustevnu se šesti celami a také kapli zasvěcenou prvnímu poustevníku sv. Pavlovi. Tito poustevníci byli s největší pravděpodobností příslušníky v této době kvetoucí kongregace Petra z Pisy. Mezi sporými informacemi o poustevnickém životě v jižních Čechách je zajímavá především informace o tom, že kněžské svěcení měla jen menší část eremitů a že se změnilo, respektive rozšířilo patrocinium výtoňské kaple o zasvěcení sv. Antonínovi. Osobnosti a události, které můžeme konkrétněji spojit s počátky II., 1901, s ; TRUHLÁŘ, J.: Paběrky z rukopisů Klementinských LXI. K dějinám poustevníků na Výtoně. ČČH VIII. (1902), s FRÖHLICH, J.: Poustevníci a poustevny na jihu Čech. Přehled a lokalizace pousteven v století. JSH, 69-70/ , s Autor zde mezi poustevnami uvádí všechna působiště paulánů v jižních Čechách. 59 Přestože archivní prameny dokládají, že ve Výtoni existovala skupina eremitů, kteří přijali za svůj charakteristický znak paulánského řádu, slib trvalého postního života, v nejdůležitějších psaných i tištěných pramenech k dějinám řádu z barokní doby není o Přední Výtoni ani zmínka. Přitom je velmi pravděpodobné, že první doložitelní následovníci sv. Františka z Pauly ve střední Evropě žili právě na tomto nejjižnějším místě Čech. LANOVIUS, F.: Chronicon generale ordinis Minimorum. Paris, 1635, s. 50, 620; ASAM, N.: Compendium historicum; MZA Brno, Necrologium; DURYCH, V. F.: De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum. Praha Srovnej edici pramenů: BÖHM, A. M.: Urkunden und Regesten zur Geschichteder Eremiten-Congregationen in Böhmen im XIV. und XVI. Jahrhunderte. Aus dem Schlossarchive zu Kromau. Notizenblatt. Beilage zum Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquelen. Wien 1852, s

37 paulánského řádu v českých zemích, jsou však součástí dění až v 80. a 90. letech 15. století. Do této doby klidná a jednolitá pospolitost poustevníků, živících se masem, musela akceptovat konkurenci v podobě přísněji žijících spolubratří, kteří zjevně nalezli inspiraci u sv. Františka z Pauly. Do Výtoně měli doputovat roku 1474 pod vedením svého představeného Petra Fábera z dolnorakouského Pöchlarmu. 61 Vzniklou situaci podrobně přibližuje listina papeže Innocence VIII. z 13. dubna Z ní je zřejmé, že k poustevně sv. Pavla, v níž žili poustevníci živící se masem, přibyla se souhlasem rožmberských majitelů pozemku a také se souhlasem Jana, arcijáhna bechyňského kostela, jiná poustevna, pojmenovaná podle svatého Jana Křtitele, s jakýmisi mnišskými celami a modlitebnou, pro užívání a přebývání několika poustevníků, hodlajících poctivě se vzdát pokrmů masitých a vaječných a také pití vína Doslovná citace z papežského breve dokládá, že se jednalo o skupinu poustevníků hlásících se k řeholi sv. Františka z Pauly, jejíž součástí je také zvláštní slib trvalého postního života. Výtoňští eremité tento slib naplňovali ještě před schválením definitivní verze řehole papežem. Obě poustevny byly spojeny pod kongregaci Petra Pisánského. Mezi oběma skupinami poustevníků však existovaly nesváry. Poustevna sv. Jana Křtitele, vystavěná na mokřině, se navíc záhy potýkala s problémem vlhkosti, její obyvatelé však i přes tyto problémy nadále odmítali společnou klausuru a společné duchovní vedení s eremitorií sv. Pavla. Papež vyslyšel jejich prosby, povolil starou poustevnu zbořit a na příhodnějším místě (stále však v blízkosti poustevny sv. Pavla) postavit nové obydlí, opět s invokací sv. Jana, s noclehárnou, modlitebnou, ambitem se zvoničkou a dalšími náležitostmi. Vstřícnost papeže však zároveň požadovala naplnění kompromisu 61 Srovnej: 62 BÖHM, A. M.: c. d., s. 236, český překlad listiny v příloze 1. 37

38 v dříve palčivých otázkách blízkosti eremitorií, společné klausury a duchovního vedení. Nová poustevna měla být postavena na bližším místě poustevně sv. Pavla tak, aby obě byly pod jednou klausurou a mohly být spravovány jediným duchovním otcem, aniž by to bylo na újmu přísnější observanci poustevníků sv. Františka z Pauly. Papež zároveň nově vznikající eremitorii sv. Jana a poustevníky v ní žijící obdařil mimořádnými odpustky. Získat je mohl každý, kdo Heuraffel navštívil a přispěl na rozvoj poustevnického zázemí. Z Přední Výtoně se tak stalo vyhledávané poutní místo. Kompromisní řešení se však neukázalo jako nejvhodnější. Rozdílné pojetí poustevnického života přinášelo další nesváry a nejednotu. Ve snaze řešit neutěšenou situaci přistoupil bechyňský arcidiakon Alexandr v rámci vizitace Přední Výtoně ke sjednocení obou skupin, čehož dosáhl zmírněním pravidel paulánských poustevníků. Arcidiakonovy kroky schválil listinou papežský legát Ursus de Ursinis v listině napsané v Budíně 29. dubna Potvrzující listina, svým obsahem dost podobná předchozí papežské bule, je zajímavá především tím, že v pasáži věnované poustevně sv. Jana Křtitele a jejímu vybavení jmenuje jako její obyvatele poprvé doslovně nějaké poustevníky kongregace sv. Františka z Pauly. Poustevníci mírnější observance pokračovali ve své činnosti ve Výtoni u Frymburka ještě celou první polovinu 16. století. V prvních dvou desetiletích dosáhlo společenství poustevníků slibného rozvoje. Dary přicházejících poutníků toužících po odpustcích umožnily zahájení výstavby kostela 63 Tamtéž, s K vizitaci Přední Výtoně bechyňským arcidiakonem a jeho řešení soužití dvou poustevnických skupin listina uvádí: A přece zjistil (arcidiakonon Alexandr), že pod jedinou duchovní správou kvůli rozdílnosti půstu nemohou být řádně a shodně řízeny obě poustevny, prověřil a ustanovil s vážností na základě své návštěvy, aby uvedené dvě poustevny byly téhož vyznání a společenství, s jedinou modlitebnou, refektářem, dormitářem, v nichž božský kult ve dne v noci se děje, i se zmírněním uvedené zdrženlivosti pokrmů a pod jediným společným dohledem a pod správou jediného duchovního otce, a aby tak byly ve všem financovány a zachovávány. Takto rozhodl a takto provedl. 38

39 zasvěceného Svaté Trojici a sv. Antonínovi. Dary převora Bartoloměje Rožmberkům dokládají, že si klášterec hospodářsky nevedl špatně. 64 K roku 1515 měla poustevna čtrnáct obyvatel, avšak později se i zde projevil vliv reformace 16. století. Zájem o dosud hojně navštěvovaný a lidem i duchovními hmotně podporovaný klášterec začal slábnout. Dostavba kostela, který měl nahradit původní kapli, začala pro nedostatek prostředků váznout. Je pravděpodobné, že se zhoršující se situací upadala také morálka poustevníků, jejichž život se stále více vzdaloval původním pravidlům. Eremitorie pravděpodobně zanikla někdy v poslední třetině 16. století. K roku 1556 je v listině naposledy zmiňován představený poustevníků jménem Jan, avšak ještě k roku 1568 existuje inventář kostelních nádob a rouch v klášterci Výtoni Kolébka provincie konvent v Thalheimu Kolébku německé provincie paulánského řádu nalezneme v Horním Rakousku, přibližně na půli cesty mezi Salcburkem a Lincem. Někdejší obec Thalheim má dnes sice mírně pozměněný název Oberthalheim, avšak i v dnešní době, kdy je německá provincie více než dvě stě let minulostí, tam nalezneme kostel zasvěcený sv. Anně a část kláštera, který byl domovem paulánských řeholníků. Klášter založil na pozemku nedaleko svého zámku Wartenburku Wolfgang, svobodný pán z Pollheimu a Wartenburku, se svojí manželkou Johannou de Verr a z Bruselu, jejíž rod byl spřízněn s francouzským královským rodem Bourbonů. 66 Pollheim byl jediným z fundátorů klášterů 64 GROSS, H. : Několik písemných památek o bývalém poustevnickém klášterci ve Výtoni (Heuraffel). Sborník historického kroužku II., 1901, s Tamtéž, s ASAM, N.: Compendium historicum, s. 4. Historie talheimského kláštera nebyla dosud kompletně zpracována, Asamův rukopis nabízí jen základní informace. Dále srovnej: Die Geschichte der St. Anna-Kirche. Pfarrbrief. 500 Jahre St. Anna Kirche und Kloster Oberthalheim. Timelkam, März 1997, 39

40 německo-české provincie, který se osobně znal se zakladatelem paulánské řehole, sv. Františkem z Pauly. Byl totiž ustanoven zvláštním vyslancem císaře Maxmiliána na dvoře francouzského krále Karla VIII., kde František působil. 67 Wolfgang i jeho manželka Johanna si posléze s Františkem z Pauly i psali. Přesné datum založení kláštera, zasvěceného sv. Anně, není známo. 68 Záměry sv. Františka z Pauly a počátky kláštera v Thalheimu, který měl stát v čele nové provincie, přípomínají prameny poeticky: Touže tedy vysadit i do německých zemí výhonky pučící olivy, neboli svého řádu, poslal (František) léta Boží spásy 1497 na prosby vznešeného císaře Maxmiliána I. do Německa dva otce, totiž Dionysia Barbiera a Francisca Cerdonia, Francouze, kteří v brzku, protože byli velmi horliví při šíření svaté víry, zřídili čtyři konventy. První v Thalheimu v Horním Rakousku se jménem sv. Anny, druhý v Kuklově v Čechách pod patronací sv. apoštola Ondřeje, třetí znovu se jménem sv. Anny v Těnovicích (Teinoviciu) u Vltavy a čtvrtý v Bystřici v Čechách, zvaný Nejsvětější Trojice 69 Jak bylo již v pojednání o sv. Františku z Pauly řečeno, stalo se při pobělohorské obnově provincie takřka tradicí, že se konventní život rozjížděl pod vedením francouzských otců, a platilo to také v případě počátků předbělohorské německé provincie. Thalheimský klášter byl obecně uznán za první dům nestr.; KNIERWASSER, F.: St. Anna Kirche. Obertalheim. Ried in Innkreis Wolfgang z Pollheimu patřil k významným a vlivným osobnostem své doby. U Fridricha III. získal post hofmistra císařské rady. Funkci si udržel i za Maxmiliána I., s nímž ho pojila nejen společná hranice pozemků, ale také přátelské vztahy, dále byl dvorním maršálem u španělského krále Filipa a komorníkem jeho manželky, byl také nositelem řádu zlatého rouna aj. V Rakousku zastával pozici hejtmana regimentu zemí nacházejících se nad Emží. 68 MZA Brno, Necrologium, s. 6. Zde se uvádí, že nejpozději roku 1512, ve kterém zemřel zakladatel Wolfgang z Pollheimu, musel klášter stát. Bližší prameny o založení a klášteře neměl k dispozici ani kronikář Asam, který jejich absenci vysvětluje tím, že je poslední korektor při opouštění kláštera musel odevzdat luteránským vlastníkům. 69 MZA Brno, Necrologium, s

41 nově vznikající provincie a v této souvislosti se připomíná také jeho první korektor a zároveň první doložitelný německý paulán Georg von Harrach. Ten v Thalheimu roku 1514 v pověsti svatosti zemřel a byl zde také pohřben. 70 Téhož roku získal jeho nejmenovaný nástupce od salcburského kardinála Matouše pro kostel sv. Anny odpustky pro určité sváteční dny. O vnitřním životě kláštera, jeho členech či důležitých událostech rodící se provincie Germánie máme k dispozici jen nepatrné množství informací, které neumožňují přesnější rekonstrukce. Pravděpodobně díky zachovaným plánům nebo skicám mohla být asi v polovině 18. století namalována nejstarší známá podoba talheimského kláštera. 71 Nevelká, architektonicky jednoduchá budova a kostel, který neměl věž, zřetelně evokují přísný žebravý řád ideově vzešlý z řehole sv. Františka z Assisi. Více zpráv o situaci konventu připadá na období Lutherova wittenberského vystoupení. Rok 1517 zaznamenává jako zásadní předěl také Asamova kronika, ačkoliv vliv nového učení se měl osudově projevit až po několika desetiletích. Luterány se stali Wolfgangův syn Cyriac i vnuk Kazimír. Cyriakovu konverzi k luteránství vnímal barokní autor Nekrologií jako něco naprosto zavrženíhodného: nezdárný syn Cyriak lásku k víře a řádu vyměnil za největší nenávist. Neboť on se svými zvrhlými syny, když do Horního Rakouska byla přivedena Lutherova bludařská zkáza, jí nakažený neustal tak dlouho naše řeholníky pronásledovat různými druhy útrap, dokud ztrátou po odebrání statků a čeledi otec Štěpán Holtzer, poslední 70 Harrachův mramorový pomník je zapuštěn do levé zdi chrámové lodi. Zemřelý je na něm zpodobněn vzpřímeně, se sepjatýma rukama, pokorně vzývající obraz sv. Anny, s tonzurou na hlavě, v řeholním hábitu, na kterém má pluviál (srv. obrazovou přílohu č. 11). Na náhrobku je nápis: Zde leží pochovaný ctihodný a ušlechtilý bratr Georg z Harrachu, z řádu minimů, bratří tohoto kláštera, který zemřel r po Kristově narození. 71 Srv. obrazovou přílohu č. 7 a

42 korektor kláštera, se svým domem nebyl donucen opustit své sídlo Nejen nová náboženská situace, ale také turecké nebezpečí se podepsaly na zániku primogeniturního kláštera provincie. 73 Turecký vpád, zejména roku 1532, zemi na Emži zpustošil a uvrhl do bídy. Nedostatkem potravin postihl také paulánský konvent. Výpověď pramene naznačuje, že právě špatné hospodářské poměry, k nimž se mohl připojit úpadek morálky řeholníků, měly na zánik kláštera pravděpodobně větší vliv než případný nátlak luteránských majitelů. K roku 1537 Asamova kronika uvádí: Protože byla země pokračujícími nepřátelskými nájezdy a procházejícími vojsky tak zpustošena a zničena, nemohli se naši poslední korektoři u sv. Anny, Ondřej Ziegler a Štěpán Holzer, v konventu již udržet, protože si po mnoho let vedli velmi uboze a sice zůstaváli v naději na nějaké zlepšení, nakonec však přece za určitou nepatrnou částku peněz předali tenkrát svému již ne váženému luteránskému pánu z Polheimu, panu Zikmundu Ludvíkovi z Polheimu, Ciriakovi, otci tří synů, komendu, prostřednictvím sice neplatné cesse. 74 První luteránský kazatel byl do kostela sv. Anny uveden až roku 1546, tedy teprve několik let poté, co opustili klášter pauláni. Kolik řeholníků v této době v klášteře přebývalo nevíme. Podle drobné zmínky v Nekrologiu můžeme předpokládat, že v těžkých dobách alespoň část z nich přešla do některého z českých konventů. Klášterní budova ztrácela své opodstatnění a roku 1557 byla přeměněna na špitál. Kostel se stal místem posledního odpočinku nejen svým zakladatelům, ale i jejich dědicům Srv. MZA Brno, Necrologium s EDER, K.: Das Land ob der Enns vor der Glaubensspaltung. Linz ASAM, N.: Compendium historicum, s Tamtéž. 42

43 3.3.3 Paulánští poustevníci v Kuklově a první český konvent Dlouholetá poustevnická tradice se v jižních Čechách nevztahovala pouze k Výtoni. Dalším příhodným místem, které si poustevníci zvolili k odříkavému životu v ústraní, byla obec Kuklov u Brloha 76, vzdálená jen několik kilometrů od Českého Krumlova. Nevelký skalní hrad v Kuklově patřil králi Václavu IV., který je v pramenech titulován jako patron kostela sv. Ondřeje na Kuglweitě. 77 Ještě za Václavova života hrad měnil majitele. Z královských rukou přešel do majetku Jindřicha z Rožmberka. V rožmberském držení hrad nejdříve pustnul, teprve koncem 15. století znovu ožil. Dědici kuklovských statků se stali bratři Petr a Oldřich z Rožmberka, kteří se zasloužili nejen o první skutečné uvedení paulánských řeholníků na naše území, ale zároveň o rozvoj vznikající německo-české provincie řádu. Rožmberští bratři totiž udržovali kontakty s rodem pánů z Wartenberka. Na jejich půdě vznikl někdy mezi lety nejstarší paulánský klášter ve střední Evropě v Thalheimu (dnešní Oberthalheim), nedaleko obce Vöcklabruck. Představitelé nové řehole, touto dobou stále ještě ne definitivně schválené, Rožmberky zaujali a ti projevili zájem o jejich služby na svém panství. Činnost paulánů v Kuklově však nezačíná v klášteře, nýbrž v poustevně, podobně jako v nepříliš vzdálené Výtoni. Pauláni na Kuklově jsou tedy dalším příkladem dokládajícím poustevnické zaměření vznikajícího řádu. 5. dubna 1495 vydali Petr a Oldřich listinu, v níž příjímají pod svou ochranu poustevníky z kongregace sv. Františka z Pauly, která se v jejich lesích rozhodla usadit. 78 A tak nikoliv skrze bloudění nebo tajné plížení se, nýbrž s bystrým a jasným rozumem, úpěnlivě toužící 76 NOVÁK, J.: Dějiny hradu a kláštera kuglveitského. Prachatice, b.d. 77 KADLEC, J.: Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis Společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s BÖHM, A. M.: c. d., s

44 vykoupit naše hříchy, drahým nám a zbožným poustevníkům kongregace bratra Františka z Pauly, kteří znamenitě a zbožně, jak se věří, zvolili si žít na opuštěném místě v lesích nad Kuglweitem a nanejvýš opravdově a čistě se oddávat zbožnosti, hluboce ponížení, tak máme za povinnost pěstovat s naším chvályhodným úmyslem, co pro podporu jejich je prospěšné, a rovněž tak zcela náležité pro pobývání jejich, to co je spojeno se zdarem jejich počínání, a se zbožnou a bratrskou láskou v tom pokračovat, aby se jim dále dobře vedlo, nakolik jsme s Bohem toho mocni, máme jim za povinnost poskytnout přízeň dobrotivou. Rožmberští bratři dali paulánským poustevníkům k dispozici starý, kdysi farní kostel sv. Ondřeje, který však tou dobou už asi sto let nesloužil svému účelu. S kostelem získali pauláni také okolní pozemky s pramenem a právem využívání dřeva z lesů na stavbu i otop. Rožmberkové vyšli vstříc také požadavku řeholníků na nerušený život a konání bohoslužeb a zároveň vymohli potvrzení jejich činnosti a požadavků u probošta svatovítské kapituly, aby na tom miestě služba Boží začatá v pústenničím náboženství trvati a puosobiti se mohla. Listina garantovala, že v nejbližším okolí nikdo nesměl stavět ani využívat materiálu, který byl dán k dispozici paulánům. Následovníci sv. Františka žili v Kuklově v duchu svých přísných pravidel a tomu odpovídajících skromných podmínkách. 79 Kromě provozování duchovní činnosti se podíleli také na zúrodňování pozemků, které jim byly darovány k obživě. Asketický život paulánských poustevníků brzy dosáhl značného věhlasu. Oblibu řeholníků dokládaly almužny a milodary, mnozí jednotlivci hmotně podpořili paulány ve svých závětích s žádostmi, aby na ně pamatovali při bohoslužbách a modlitbách. Rozvoj duchovního života na Kuklově si vyžádal budování dalšího zázemí. Postupně se paulánům podařilo opravit starý 79 Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, sign. I 3Kβ 28 n/2. 44

45 kostelík a patrně ještě koncem prvního desetiletí 16. století zahájili stavbu nového kostela sv. Ondřeje, v jehož sousedství zamýšleli rovněž postavit klášter. 80 Záměr se podařilo uskutečnit jen částečně. Vzhledem k možnostem řeholníků výstavba pokračovala zřejmě jen pozvolna. Časově se tak střetla s obdobím nástupu reformace v Něměcku, která se obecně velmi záhy dotkla přímo či nepřímo řeholního života, české území nevyjímaje. Opisy některých pramenů z doby existence konventu v první třetině 16. století nám umožňují alespoň částečně nahlédnout do hospodářských záležitostí paulánů. Zachovaná kopie dopisu z roku 1519 obsahuje doznání Petra z Rožmberka, že přijímá od kláštera 500 zlatých almužny, za což mají pauláni dostávat z jeho třeboňského panství každoročně až na věčné časy osm kádí kaprů, každý za dva zlaté a dva groše. Asam zmiňuje také zachovaný originální dopis z roku 1530 od Jana z Rožmberka, mistra českého primátu řádu sv. Jana Jeruzalémského, adresovaný tehdejšímu korektorovi kláštera Bernardovi. 81 Jan z Rožmberka v něm prodává paulánům rybník jménem Sandin, který se nacházel u vesnice Ličkov. Jako kupující je uveden korektor kláštera sv. Ondřeje řádu sv. Františka z Pauly na Kuchlweitě a jeho následovníci. Protihodnotou získal tři sta kop míšeňských dobrých platných pražských mincí. Zmíněný korektor převzal rybník k užívání na věčné časy včetně výpustě a výtoku z rybníka, volného přístupu a příjezdu. K udržování zázemí kolem rybníka, můstků a zábradlí, které je třeba obnovovat, nabízí navíc paulánům vhodné dříví v přilehlých lesích, které by jim měl označit a dát k dispozici jeho hajný, kdykoli to bude potřeba. 80 Dokládá to kámen v okně s letopočtem Srv. NOVÁK, J.: c. d., s. 9. Tentýž autor na stejném místě, avšak s velkou pravděpodobností mylně, předpokládá dokončení stavby roku 1514 na základě letopočtu na fortně ke křížové chodbě. 81 Srovnej NA Praha, fond AZK, inv. č. 2762, Spisy Ex Monast. Paulaner. Vetero Pragae, fol

46 Zmíněná korespondence z roku 1530 je posledním písemným pramenem, který se vztahuje k fungujícímu konventu. K zániku ještě ne zcela dostavěného kláštera došlo zřejmě někdy v průběhu třicátých let 16. století nebo brzy poté. 82 Příčin konce řeholního života na Kuklově bylo nepochybně více. V historické paměti místních obyvatel se však nejpevněji uchytila událost vázaná k roku Blíže neidentifikovaní přívrženci reformace měli přepadnout a zapálit klášter a jeho obyvatele pověsit na lípě nacházející se na klášterní louce. 83 Přestože se přepadení kláštera a zabití mnichů nedá vyloučit, jako pravděpodobnější příčina zániku řeholního života v kuklovském klášteře se jeví například požár v kombinaci s hospodářskými problémy či úpadek morálky ve spojení s nástupem reformace. Skutečnosti, že ukončení dějin konventu nemuselo být násilné, nasvědčuje nedatovaný list, který zaslali představení minoritského kláštera v Českém Krumlově poručníkům rožmberských sirotků: Vašim Milostem oznamujeme, že bratr Martin, který jest byl prve u svatého Ondřeje na Kuklwajtu, když jsú se všickni bratři rozešli, a on přišel k nám do kláštera, prosil nás, abychme jeho k sobě přijali. I přijali jsme jeho a přiřekli jsme mu stravu dávati a do smrti jeho v klášteře chovati. A v tom čase byl šel do Říma. A když se zase navrátil, šel po nějaké potřebě k hutarovi v Latráně podle mostu a tu jest umřel. I zůstalo po něm půl devatenáctý kopy, kteréž byl skrze almužnu jemu danů 82 KUBÍKOVÁ, A.: K zániku kláštera na Kuklově. Výběr XXXIII., 1996, s V Nekrologiu se na s. 8 k zániku kláštera praví: Jak dlouho však naši nejmenší bratři klášter sv. Ondřeje obývali, není známo nic jistého, přece z jakýchsi starých rukopisů se soudí, že tento klášter existoval kolem roku Tamtéž, s. 10. Stejný nebo podobný osud kláštera připomíná většina starších regionálních prací, které se však neopírají o prameny. Je tedy důvodné se domnívat, že tyto informace autoři nekriticky přebírali v časové posloupnosti od sebe navzájem. K tomuto výkladu se s oblibou uchylují také dnešní články věnované malebnému romantickému cíli, známému také díky Vláčilovu filmu Údolí včel. Srv. Klášter velkých ambicí a špatného konce. Lidové noviny, , s. 31, dále např. informační nástěnka v areálu kláštera aj. 46

47 zachoval. A přátelé jeho chtěli by ty peníze bráti. I milostivejch pánů, Vašich Milostí pokorně prosímě, poněvadž jsme my jeho byli k sobě do kláštera přijali a jeho do smrti opatřiti chtěli, že by ty peníze měly při našem klášteře zůstati. 84 Komu nakonec zmíněné groše připadly, to už prameny neuvádějí. Ve vztahu k nešťastnému konci kuklovského konventu se nabízí otázka, jestli by se přeživší svědek hromadného mordu spolubratří z kláštera nepostaral o zvěčnění těchto mučedníků reformace, ať už jakoukoliv formou. Opuštěné obydlí řeholníků připadlo opět Rožmberkům, kteří zde nechali zřídit pivovar a hospodářský dvůr. V pozdějších letech se už o poustevnické tradici či o poušti čili sídlu poustevníků na Kuklově dozvídáme pouze z drobných zmínek spojených s návštěvou tohoto místa nějakou významnou osobou. Když 5. září roku 1594 odjel Petr Vok na protiturecké tažení do Uher, jeho paní Kateřina Rožmberská z Ludanic byvši tak teskliva po pánu, uchýlila se do samoty a zůstala tam ve dvoře na té poušti na Kuklvejtě Klášter u Nové Bystřice Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka v Českém Krumlově, Velkostatek Č. Krumlov, I 5 AP 27. List českokrumlovských minoritů lze časově ohraničit listopadem roku 1545 a květnem roku V této době, mezi smrtí Petra V. z Rožmberka a nástupem Viléma z Rožmberka, vykonávali správu rožmberských statků poručníci Albrecht z Gutštejna, Jeroným Šlik, Oldřich Holický ze Šternberka. Minoritský klášter se uvedeného bratra neujal náhodou. Kromě geografické blízkosti ještě důležitější roli sehrála blízkost duchovní. Paulánská řehole totiž vychází z řehole sv. Františka z Asissi, vypracované pro menší bratry, tedy minority. 85 BŘEZAN, V.: Kronika posledních Rožmberků II. Praha, Svoboda 1985, s Zmínka dokládá, že povědomí o poustevnické tradici se udrželo i poté, co byl klášter opuštěn. 86 MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883; PETRSÍLKA, Š.: Ursprung und Erbauung des Paulaner Klosters sammt der Kirche der allerheiligsten Dreifaltigkeit zu Neufistriss gemeinhin Kloster gennant. Jindřichův Hradec Klášter u Nové Bystřice se u regionálních historiků dočkal největší pozornosti z jihočeských sídel řádu. Mimo jiné i proto, že byl jediný z nich obnoven v pobělohorském období a do obnovy talheimského konventu v roce 1672 mu byla přiřčena primogenitura. 47

48 Dalším místem uprostřed hustých jihočeských lesů, kde ještě za života sv. Františka z Pauly začali působit jeho následovníci, bylo blízké okolí Nové Bystřice. Majitel zdejšího panství Konrád Krajíř, pán na Bystřici a Landštejně, poznal činnost nejmenších bratří na sousedních rožmberských državách. Z mnoha stran (snad také z Horního Rakouska) pochvalné reference na přísnou askezi paulánů ho přivedly k zájmu o působení těchto řeholníků na vlastním panství. Podpora poustevníků kongregace sv. Františka z Pauly, jak jsou v zakládající listině výslovně nazýváni, byla činností nejen bohulibou, ale také pragmatickou. Pustá, velmi řídce osídlená krajina si žádala příchod nových obyvatel a u oblíbeného řádu se dal předpokládat přímý i nepřímý podíl na kolonizaci krajiny. Na podporu realizace svého záměru si Krajíř vyžádal souhlas pasovského biskupa Vigilia, do jehož oblasti působnosti novobystřické panství spadalo. Zakládací listina kláštera u Nové Bystřice je datována dnem 24. června V této listině se Konrád Krajíř zavázal postavit cely a oratoř zasvěcenou Nejsvětější Trojici v lese zvaném Chundratzwald. Pozemek, na němž byl malý klášter budován, nechal označit hraničními kameny, které poustevníkům zaručovaly život v ústraní od místního obyvatelstva a jeho aktivit. Řeholníci dostali k dispozici rovněž část lesa, jehož dřevo mohli používat na stavbu i na otop. Absence pramenů nám nedovoluje ani v tomto případě blíže náhlédnout do vnitřního života paulánských poustevníků. Je však zřejmé, že první z nich dorazili k Nové Bystřici ještě před vydáním zakládací listiny, koncem 15. století. Nejednalo se však o eremity z Kuklova, nýbrž byli vysláni bratři z kláštera v Thalheimu. 88 Podle staré řádové tradice měl být 87 SOA v Třeboni, pobočka Jindřichův Hradec, sbírka pergamenů 263. V tištěné formě též srovnej: DURICH, V. F.: De originibus templi Salvatoris, s. 3-9, dále srovnej textovou přílohu KADLEC, J.: Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s. 43. Ve starší literatuře se však 48

49 správný výběr pozemku pro klášter potvrzen zázračnou událostí (miraculem) a následně zasvěcen. Poustevníci měli třikrát pokleknout, vždy setrvat v dlouhé modlitbě, aby zkoumali Boží vůli. Při třetím pokleknutí měl místo označit čerstvě vytrysklý pramen, jehož vodě byly později přisuzovány léčebné účinky. Podle tohoto znamení nazvali pauláni svoji první oratoř Sana Cella. 89 Život v klášteře u Nové Bystřice byl skromný podobně jako v ostatních paulánských příbytcích. Že paulánů u Nové Bystřice přibývalo, dosvědčuje listina vydaná Konrádem Krajířem 9. května Větší počet řeholníků si vynutil rozšíření původní fundace. Kromě dalšího dřeva dostali pauláni k dispozici dva rybníčky v Pranšlákách a další čtyři rybníčky v Nejdku. Po řeholnících Krajíř žádal, aby jednou ročně za něho a jeho rodinu slavili mši svatou. Modlitbami a mšemi svatými měli zakladateli oplácet vděčnost také po jeho smrti. Původní zasvěcení kostela Nejsvětější Trojici bylo rozšířeno o patrocinium Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Díky uzdravující studánce sv. Františka, nacházející se v blízkosti kláštera, se paulánská poušť stala navštěvovaným poutním místem. O početním stavu komunity nemáme přesné zprávy, ale dá se předpokládat její nárůst. Nepřímo to potvrzuje událost, která je tradičně spojována se zánikem kláštera. Mělo k němu dojít roku 1533, kdy na výroční den posvěcení chrámu, 22. července, napadla kráčející procesí čtyřiceti mnichů a dalších věřících z okolních vesnic ozbrojená skupina nekatolíků, snad novokřtěnců, předtím vypovězených majitelem panství. Jako důvod toho, proč svoji zlobu namířili právě proti paulánským poustevníkům, bývá zmiňována kazatelská činnost nejmenších setkáme i s variantou, že u počátků kláštera poblíž Nové Bystřice stál mnich Petr, který předtím působil v kuklovském konventu. Novobystřický konvent měl být původně také podřízen kuklovskému klášteru. Srv. NOVÁK, J.: c. d., s ASAM, N.: Compendium historicum, s SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, sbírka pergamenů 275. Srovnej též opis originální listiny v textové příloze č

50 bratří, která patrně nezřídka mířila k odpadlíkům. Prameny jsou však zdrženlivější v konkrétních údajích, neuvádějí ani přesné datum zániku kláštera ani údaj o počtu obětí. Autor Nekrologia líčí dramatické okamžiky, jejichž výsledkem byl zánik novobystřické komunity, takto: Tento klášter zničila zuřivost heretiků. Kterého však roku naši řeholníci byli nuceni ho opustit, nemáme hodnověrnou zprávu. Přece však se vypravuje, že mnozí z našich otců byli luterány z nenávisti k víře a řádu zabiti v nedaleké vsi Munichschlag a zdá se, že i samotnou etymologií řečené vesnice se vybízí k víře, že své jméno převzala od pobití mnichů Těnovice nebo Týn? Fundace s otazníky. Z lokalit, ve kterých v předbělohorském období působili paulánští poustevníci či řeholníci, máme k dispozici nejméně informací o klášteře v Těnovicích 92 (JV od Plzně). Zprávy o něm jsou nejen sporé, ale také velmi nepřesné. Je velmi pravděpodobné, že minimálně k záměru vystavět klášter skutečně došlo. 93 Zdali do kláštera někdy byli uvedeni pauláni nelze doložit. Je to jediné místo z klášterů německo-české provincie, které nemůžeme spojit se jménem ani jednoho konkrétního paulánského řeholníka. Problémem je rovněž samotná lokalizace konventu, ta je dnes spíše záležitostí archeologickou než historickou. Drobné zmínky ve starší 91 MZA Brno, Necrologium, s Pro nedostatek pramenů neuvádí tento klášter ani rozsáhlá práce VLČEK, P. SOMMER, P. FOLTÝN, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha, Libri 1997, přestože v ní jinak nechybí alespoň stručná hesla v případě klášterů, které nebyly dostavěny nebo byly pouze zamýšleny. 93 Dokládá to jeho samozřejmé uvádění v písemných i tištěných pramenech k dějinám paulánského řádu. Ty jsou sice mladšího data než předpokládaná doba vzniku kláštera (z pobělohorského období), avšak jejich autoři pracovali nepochybně se staršími archiváliemi a písemnostmi, navíc je od doby působení paulánů na českém území v předbělohorském období dělilo pouze osmdesát let. Srv. např. LANOVIUS, F., c. d., s. 620; Compendium historicum; Necrologium aj. 50

51 a regionální literatuře umisťují klášter do Těnovic nedaleko Spáleného Poříčí. 94 Jako zakladatel kláštera je zmiňován rytíř Jan Hiřovec na Hiřově. Klášter měl vzniknout někdy kolem roku 1520 (dle jiných informací i dříve), zaniknout asi roku 1559 a byl zasvěcen sv. Anně. 95 Nad skutečnými důvody zániku kláštera visí opět otazník, nicméně z nepatrných indicií a také na základě komparace s osudy mnoha jiných klášterů té doby je možné předpokládat, že příčinou úpadku mohly být zhoršené hospodářské poměry fundátora, který svůj záměr nedokončil. Také dědicové zakladatele mohli konvertovat k luterskému vyznání, čímž by klášter ztratil nejdůležitější část podpory. Latinská podoba názvu kláštera conventus teinovicensis však nechává otevřenou také lokalizaci kláštera do Týna nad Vltavou. Této variantě nasvědčují drobné zmínky o klášteře v kronice německo-české provincie sepsané Nicolausem Asamem. Ten totiž zmiňuje Closter S. Anna zu Teinowitz an der Moldau. Odvolává se přitom na zmínku v Kronice české vytištěné roku V nekrologiu německo-česko-uherské provincie z 18. století, jehož součástí je také historie vzniku a obnovy provincie, se autor odvolává na Asama: O konventu sv. Anny v Těnovicích v Čechách, zničeném skrze 94 Srovnej MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s. 296; FRIND, A.: Die Geschichte der Bischöfe und Erzbischöfe von Prag. Prag 1873, s. 218 auf kurze Zeit in Teinowitz sich angesiedelt hatten 95 Zatímco v patrociniu kláštera je v podstatě všeobecná shoda, liší se údaje o době vzniku a délce trvání konventu, nejasná je též otázka zakladatele či alespoň jeho rodu. Kromě varianty Hiřovců z Hiřova bývají v této souvislosti vzpomínáni také Čičovci z Čičova. Srovnej: Ze starých pamětí Těnovických. Úřední věstník farních úřadů v Čížkově, Mešně, Mitrovicích, Spál. Poříčí, Těnovicích, č. 1, roč. II., leden 1909, s. 5. Zde nejmenovaný autor článku lokalizuje klášter na místo zvané pod zvonicí a konstatuje, že pauláni měli na starost duchovní správu osady Těnovické. Dále: DAVÍDEK, V.: Naše Spálenopoříčsko. Díl 1, Staré časy Spálenopoříčska, část 2, Místopis a rodopis. Praha 1942, s Patrně se jedná o proslulé dílo Václava Hájka z Libočan, které se v uvedeném roce 1596 dočkalo německého překladu, s nímž později Nicolaus Asam pracoval. Ačkoliv je v kronice mnoho zpráv o klášterech a řeholnících, v dostupném českém vydání se mi zmínku o paulánských konventech předbělohorského období nepodařilo nalézt. 51

52 bludařskou zvrácenost, neexistuje naprosto žádná paměť, než že se česká kronika o něm zmiňuje a jakési rozvaliny kdysi velké stavby jsou tam viděti. Otec Asam ve svých rukopisech dále vzpomíná: u kostela ve zdi ještě existuje viditelný obraz sv. Františka z Pauly, vytesaný v kameni. 97 Jasno ve věci existence či neexistence konventu sv. Anny se nepodařilo udělat ani V. F. Durychovi na konci 18. století, když se v jedné ze svých prací k počátkům provincie znovu vrátil. Konventu S. Annae in Teinowitz ad Moldavam však věnoval jen několik řádků. Odvolává se na Asamův rukopis a v něm zmíněný Hájkův katalog českých klášterů, který konvent sv. Anny v Teinowitzu uvádí. Znovu také připomíná, že všechny záznamy teinowitzkého kláštera zanikly a dodnes nebyly nalezeny Řád po smrti sv. Františka. Zánik německo-české provincie v 16. století. Když roku 1507 František z Pauly umíral, byla již německočeská provincie realitou, i když počet konventů ani řeholníků nebyl příliš velký. Řeholníci této provincie byli součástí velkého paulánského společenství, které svůj další rozvoj řešilo na generálních kapitulách řádu. Předsedal jim nástupce sv. Františka. Zakladatel řádu za něj na smrtelné posteli označil pátera Bernardina z Otranta (+1520), svého dosavadního vikáře, kterého měla do roka potvrdit generální kapitula svolaná do Říma. Jeho spolupracovníky měli být otcové Jacques Lespervier, Mathieu Michel a Reginald Clerici, korektor z Tours. Na první pohled je zřejmé, že vedení řádu měli mít 97 MZA Brno, Necrologium, s. 8. O bludařské zvrácenosti se v případě těnovického kláštera Asam nezmiňuje. Je možné, že autorovi Nekrologia jako inspirace k tomuto tvrzení posloužila olejomalba konventu, pocházející asi z poloviny 18. století. Zachycuje mohutnou stavbu s nápisem Conventus teinovicensis v plamenech (srv. obrazová příloha 19). 98 Srovnej: DURICH, V. F.: De originibus templi Salvatoris, s

53 v rukou francouzští otcové, což vyvolalo nemalé diskuse s italskými bratřími původního poustevnického hnutí na římské generální kapitule, konané v konventu Nejsvětější Trojice ai Monti od 28. prosince roku 1507 do 2. ledna roku 1508 za účasti jednašedesáti otců, zastupujících dvaatřicet konventů stávajících čtyř řádových provincií. 99 Zastoupení zde měla také německo-česká provincie. Kapituly se zúčastnili Dionýsius Barbier, provinciál a vicekorektor kláštera sv. Anny v Thalheimu, dále Franciscus Cerdonius, Ludovicus Flaminus, prokorektor z kláštera sv. Ondřeje v Kuklově, Petrus Allemanus, korektor kláštera v Nové Bystřici, bratr laik Joannes Allemanus a český oblát P. Caspar. 100 Zásadním problémem byla skutečnost, že jednotliví otcové skládali řeholní sliby postupem času na různé verze vyvíjející se řehole, takže italští poustevníci odmítali přijmout slib trvalého postního života zakotvený ve Čtvrté řeholi s poukazem, že takovým životem žijí i bez jeho právního definování. Díky moudrému vedení komisaře sv. Stolce, kardinála Marka Vigéria, se po dlouhých a bouřlivých diskusích podařilo jako poslední projev vůle zakladatele přijmout Čtvrtou řeholi jakožto závaznou pro celý řád. 101 Na to byl 1. ledna roku 1508 zvolen sine fraude padesáti z devětašedesáti hlasů P. Francois Binet, muž mimořádných schopností, jehož spolupracovníky se stali otcové Giacomo di Morano, Mathie Michel, Franciscus Cerdonius (předtím se podílel na zakládání německo-české provincie) a generální prokurátor Jacques Lespervier. Franciscus Cerdonius zastupoval posléze německo-českou provincii také na dalších generálních kapitulách konaných 99 GALUZZI, A. M.: Il primo Capítolo generale dellé ordine dei Minimi (28 dicembre gennaio 1508). In: Bollettino ufficiale dellé ordine dei Minimi, XIII (1967), s ASAM, N.: Compendium historicum, s Zástupci německo-české provincie v otázce Čtvrté řehole jednomyslně podpořili francouzské otce. Srovnej: Tamtéž, s

54 v Tours (1511) a Toulouse (1514), kde již vystupoval jako druhý německý provinciál. Na čtvrté generální kapitule byl dokonce zvolen čtvrtým generálem řádu po svatém Františkovi. Páté generální kapituly, konané v Paříži roku 1520, se za německo-českou provincii zúčastnil viceprovinciál Sebastinus Wodiz. Roku 1523 se potřetí uskutečnila generální kapitula ve věčném městě. Zúčastnil se jí provinciál P. Bernardus Heil. Jedná se o posledního doloženého vyslance německé provincie před jejím dočasným zánikem. Kapitula zvolila nového generála, kterým se stal P. Martialis de Vicinis. Kronika německé provincie uvádí, že tento jako jeden z prvních učedníků sv. Františka ve Francii hned jako dobrý pastýř podnikl těžkou a nebezpečnou cestu do Německa přes Rakousko a Čechy, protože už tehdy provincie pro velké pronásledování kacíři se zdála být v nebezpečí. Když tam ale přijel, chybělo málo, a byl by tam našel tyto tři kláštery zpustlé a opuštěné, většinu duchovních rozptýlenou a vyhnanou, a těch málo zbývajících pak povzbudil tento bohulibý muž nadšeně k stálosti. Když ale svůj krok sotva z provincie vzdálil, teprve to začalo, že většina duchovních byla od kacířů ze závisti proti jejich latině a náboženství zavražděna, kterých bylo, jak zapsali náš biskup Ludovicus Domius a Lanovius do řádové kroniky, kolem stovky. 102 Ať už byly příčiny zániku provincie jakékoliv, je zřejmé, že za kritickou etapu, kterou paulánské konventy nepřežily, můžeme považovat třicátá léta 16. století. Řádové prameny je nejčastěji spojují s násilnostmi heretiků. Lanovius se k příčinám zániku vrací ve svém Chronicon generale hned na několika místech. Sděluje, že tato germánská provincie fungovala nějakou dobu, ale naše kláštery byly zničeny řáděním luteránů, zapáleny a rozbity, a naši lidé byli vyhlazeni, což připomeneme ve vhodnou dobu. Z toho všeho nezbylo téměř nic až 102 Tamtéž, s

55 do roku 1623, kdy konečně byla znovu získána a obnovena kvetoucí provincie a tak to také dosud víme. 103 Na jiném místě je opět jako hlavní důvod zániku provincie zmíněno řádění luteránů, kteří kvůli získání majetku mnohé naše lidi zabíjeli a tito tedy zemřeli vznešeně mučednickou smrtí, což připomínáme na jiném místě. 104 Tyto citace dosvědčují, jak velmi úzce byla spojována krize řeholního života v 16. století s lutherskou reformací. Řádoví autoři vesměs nerozlišovali nekatolické skupiny, všechny se vešly do všeobjímajících pojmů kacíř či heretik. V regionální literatuře jsou nejčastěji připomínáni jako násilníci novokřtěnci, žijící a působící v této době na česko-rakouském pomezí. Jejich jinak poklidné soužití s místním obyvatelstvem mohlo být narušeno několika událostmi, které některé jejich skupiny uvedly do pohybu a patrně také radikalizovaly. Nepochybně k tomu přispěla císařská nařízení k jejich vypovězení ze země, vydaná Karlem V. po upálení Baltara Hubmayera roku 1528 a znovu obnovená na říšském sněmu roku Na mnohých místech vrchnost tato nařízení přecházela, neboť se jednalo o pracovité poddané, uplatňující se v rozličných činnostech. 106 Ze Švýcarska a rakouských zemí však příchazeli do českých zemí další novokřtěnci. Zabýval se jimi i český sněm roku 1534, který znovu vyzýval vrchnost, aby je na svých panstvích netrpěla, pokud nekonvertují ke katolické víře. 107 V tomto kontextu byli také vypovězeni Krajíři z novobystřického panství roku Je možné předpokládat, že proti novokřtěncům ve své kazatelské činnosti horlivě vystupovali i samotní pauláni, nabádající 103 LANOVIUS, F.: Chronicon generale, s Tamtéž, s MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s KADLEC, J.: Přehled českých církevních dějin II. Praha, Zvon 1991, s WINTER, Z.: c. d., s

56 k obnově církve skrze vnitřní konverzi a principiálně odmítající jakékoliv formy hereze. Je otázkou, v jaké míře, pokud vůbec v nějaké, se mohl v radikalizaci novokřtěneckých skupin na rakousko-českém pomezí projevit vliv charismatického proroka Melchiora Hoffmana, který hlásal ve Štrasburku nutnost nového křtu a na rok 1533 předpověděl apokalypsu. 108 Daleko méně je v pramenech i v literatuře jako jedna z možných příčin zániku provincie zmiňována opětovná obecná krize vnitřního života klášterů, která úzce souvisela s Lutherovým vystoupením. Rovněž špatné hospodářské poměry konventů patřily k hlavním příčinám zániku klášterů této doby. Obecně tedy můžeme konstatovat, že reformace a události s ní spojené se staly ve střední Evropě pohromou nejen pro paulánský řád, ale i pro mnohem početnější řeholní instituce, mezi něž patřil například řád františkánů observanů. 109 Eremitorie (E)/ Patrocinium Vznik, založení Zakladatel Zánik Konvent (K) 1. Heuraffel (E) (Přední Výtoň) Sv. Jan Křtitel 1474? Talheim (K) Sv. Anna 1497? Wolfgang z Polheimu, Johanna de Verr Kuglweit Sv. Ondřej Petr a Oldřich z Rožmberka 1541 (Kuklov) (E,K) 3. Klášter u Nové Bystřice (E,K) 4. Těnovice?/ Týn nad Vltavou? Nejsv. Trojice, Panna Maria, Sv. Jan Křtitel Konrád Krajíř z Krajku Sv. Anna 1520? Jan Hiřovec z Hiřova?/ Jan Čičovec z Čičova? ? Tabulka 1. Paulánské konventy německo-české provincie v 15./16. století 108 VLNAS, V.: Novokřtěnci v Münsteru. Praha, Lidové noviny 2002, s NĚMEC, J.: c. d., s

57 4. NĚMECKO-ČESKÁ PROVINCIE, JEJÍ KONVENTY A ČINNOST V DOBĚ BAROKA 4.1 Církevní řády a jejich úloha v pobělohorské rekatolizaci 110 Česká historiografie už téměř dvě desetiletí není manipulována či omezována žádnými násilnými ideologiemi, přesto existují témata a pojmy, které evokují a priori negativní reakce, pocity a potažmo i soudy. Baroko, jako kulturně historická epocha, patří k nejpřitažlivějším oblastem studia českých dějin, jeho světla a stíny však dodnes ústí v dějinně filozofické polemiky, navazující na někdejší spory o smysl českých dějin. 111 Mezi zásadní témata barokní doby, která dosud čekají na moderní zpracování akcentující tolerantní, z náboženského hlediska ekumenický pohled, patří zejména problematika pobělohorské rekatolizace. 112 Přistupovat k podobně složitým procesům bez konfesijního, národnostního, kulturního či mravního zaujetí je velmi žádoucí, ale zároveň velmi náročné. Rekatolizaci zdaleka nelze chápat pouze jako nábožensko-církevní záležitost, jak tomu často bývá. Nelze přehlížet jevy politicko-mocenské, společenské a další, které jsou v této době se záležitostmi církve a náboženství úzce provázány. Velkým přínosem ve věci výzkumu rekatolizace na domácí půdě je snaha interpretovat ji v širších evropských souvislostech, které nakonec umožní lepší vystižení domácích 110 MIHOLA, J.: K podílu paulánského řádu na pobělohorské rekatolizaci českých zemí. In: Úloha církevních řádů v pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků ze semináře na Vranově u Brna, konaného na Vranově u Brna. (Ed. I. ČORNEJOVÁ) Praha, Karolinum 2003, s VÁLKA, J.: Problém baroka jako kulturní a historické epochy. In: O barokní kultuře. Sborník statí. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 141. Brno 1968, s KADLEC, J.: Rekatolizace v Čechách. In: Pražské arcibiskupství Praha, Zvon 1994, s

58 specifik tohoto procesu. 113 Přes svébytnou pozici českých zemí, danou předchozím vývojem, má jejich návrat ke katolické víře mnoho společného také se sousedními státy. Takový pohled si rovněž žádá tato práce, neboť německo-česká provincie paulánského řádu, posléze rozšířená o část západních Uher, netvořila homogenní celek. Rekatolizaci, vrcholný projev zápasu s reformačním hnutím, je možné chápat jako syntézu protireformace a katolické reformy. 114 Právě přesným vymezením často nesprávně používaných citlivých termínů byla v poslední době také věnována pozornost. 115 Nové podněty přinesla rovněž diskuse o pojetí rekatolizace v rámci barokní společnosti a kultury. 116 Konfesijní absolutismus, uplatňovaný po porážce stavovského povstání na celém území monarchie, se neprosazoval všude stejně. 117 Zejména v Uhrách byla situace specifická natolik, že stát povolující jediné náboženství a navíc podřizující církev svému dohledu zůstal v tomto případě na půli cesty a vedle dominantní katolické víry byl nucen trpět i některé další konfese. Jedním z hlavních úkolů rekatolizačního úsilí bylo obnovení organizační struktury katolické církve. 118 Zejména farní organizace, narušovaná a rozpadající se od dob 113 PÁNEK, J.: Nástup rekatolizace ve střední Evropě. In: Rekatolizace v českých zemích (Ed. J. Francek). Pardubice 1995, s Tamtéž, s ČORNEJOVÁ, I.: Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Pokus o zasazení fenoménu do středoevropských souvislostí. In: Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. (Ed. I. ČORNEJOVÁ) Praha, Univerzita Karlova 2003, s. 14 a HANZAL, J.: Rekatolizace v Čechách. Její historický smysl a význam. Sborník historický 37, 1990, s PETRÁŇ, J.: Kultura a společnost v Čechách doby baroka. In: Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost v 17. a 18. století. (Ed. V. VLNAS) Praha, Paseka 2001, s ŠTĚDRÝ, F.: Znovuzřízení katolické duchovní zprávy po roce Sborník historického kroužku 26, ,

59 husitské revoluce, se nacházela v kritické situaci. 119 Obsazenost far byla sotva poloviční a návrat k lepšímu stavu byl v nedohlednu, neboť zájem o působení na postech venkovských farářů byl nedostačující. Jakkoliv bylo založení arcibiskupského semináře významným počinem, závratný vzestup počtu světských duchovních nepřineslo. Daleko větší zájem byl o vstup do klášterů a řeholní instituce se staly hlavní nadějí na obnovu narušeného organismu katolické církve. Klíčovou roli řeholních institucí v protireformačním úsilí stanovili církevní otcové v rámci závěrečných zasedání tridentského sněmu. 120 V první fázi se tohoto úkolu chopily především nové církevní řády (zejména řeholní klerikové), které již svým zrodem reagovaly na aktuální potřeby doby, postupně k nim přibývaly další. 121 Díky mecenátu katolické šlechty i podpoře církevních hierarchů můžeme v době nastupujícího baroka hovořit o lavinovitém vzrůstu počtu klášterů, které náležely širokému spektru řeholních institucí. Tento trend nezastavily ani hospodářské a finanční problémy způsobené třicetiletou válkou. Donátorství se v barokní společnosti stalo prestižní záležitostí zbohatlých šlechticů i měšťanů, navíc bylo velmi výmluvným výrazem katolické konfesionality. 122 Klášter se stal v barokní době multifunkčním centrem. Kromě toho, že byl zřídlem obnovy duchovního života, ujal se podobně jako ve 119 Srovnej: MAUR, E.: Problémy farní organizace pobělohorských Čech. In: Tradicio et Cultus, Praha 1993, s ; ŠTĚDRÝ, F.: Počet far v době předhusitské a po Bílé hoře. Sborník historického kroužku 21, 1920, s LECLER, J.- HOLSTEIN, H. ADNÉS, P.- LEFEBVRE, Ch.: Trient II. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1987, zejména s EVANS, R.J.W.: Vznik habsburské monarchie Praha, Argo 2003, s Evans na s. 156 zmiňuje také paulány, kteří se podle něj měli kromě Prahy usadit v dalších dvaceti! městech, přičemž jejich roli hodnotí jako symbolickou. 122 WINKELBAUER, T.: Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Wien - München

60 středověku role centra vědy a vzdělanosti, v neposlední řadě byl také více nebo méně dobře fungujícím hospodářským objektem. 123 Jako kulturní ohniska par excellence se kláštery vrchovatou měrou zasloužily o rozvoj duchovní kultury v 17. a 18. století. Stavěly velkolepé chrámy, jejichž interiéry zdobily umělecké skvosty, pořádaly slavnosti, přesahující hranice náboženského shromáždění, zakládaly studia pro spolubratry, psaly a vydávaly knihy, pěstovaly hudbu. Na rozdíl od středověku se však řeholníci již většinou neuzavírali pod přísnou klausurou mezi klášterními zdmi, ale naopak převzali iniciativu v oblasti náboženské výchovy a pastorace společnosti. Jednou z nejvýznamnějších cest církevních řádů vedoucích v barokní době k viditelným úspěchům byla jejich účast na poutní tradici, která nabízela nejmírnější a pro obyvatelstvo nejsnazší cestu k upřímnému znovupřijetí katolické víry. 124 Základem se stal mariánský kult, který byl přirozeně důležitou součástí duchovního života klášterů. Stranou nezůstal ani zájem o zemské patrony, posílený zpočátku hlavně jezuity, později svatořečením Jana Nepomuckého. Barokní poutě, ač byly v jádru především náboženskou záležitostí, si postupně nezadaly se světskými slavnostmi, podobně jako nádhera a reprezentativnost klášterů byla zcela srovnatelná s okázalostí přepychových šlechtických sídel. Účast všech vrstev společnosti na poutních slavnostech a nádhera prostředí, v němž se odehrávaly, se staly společnou demonstrací úspěchu protireformace, odrazem církve vítězné. Vedle církevních řádů v rámci barokní kultury nově ožila také další společenství, jejichž existence a činnost byla reformací oslabena nebo přerušena. K významným fenoménům doby náležela rozmanitá náboženská bratrstva, nabízející zájemcům z řad 123 Srovnej: VÁLKA, J.: K otázkám studia kultury Moravy 17. a 18. století. Studie Muzea Kroměřížska 1989, Kroměříž 1989, s PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury II (2). Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Praha, Karolinum 1997, s

61 laiků aktivní účast na budování barokní zbožnosti. Bratrstva byla na poutních i ostatních místech často navázána na působení řeholních institucí, jejichž úspěchy tím byly znásobovány. 125 V baroku znovu vzrostl zájem o poustevnictví, i když situace a role barokního poustevníka se od původního středověkého pojetí nepochybně lišila Obnova německo-české provincie a prostor pro její působení 127 Daleko výraznější roli než v předbělohorském období měli pauláni na území monarchie sehrát v době, kdy se po porážce českého stavovského povstání zásadním způsobem změnila společenská, politická a náboženská situace. Obnova německočeské provincie započala podle instrukcí řádového generála Aegidia Camarta téměř okamžitě, jakmile to poměry umožnily. 128 Prodlouženou rukou generála a vykonavatelem náročného úkolu se stal Franciscus Richardus, který u vzniku, respektive obnovy pobělohorských konventů přímo asistoval. První konvent paulánů po Bílé hoře vznikl přímo v centru rekatolizačního úsilí v Praze. Darování původně luteránského kostela Nejsvětějšího Salvatora na Starém Městě paulánům bylo jedním z výsledků nového status quo. 129 K pražskému sídlu paulánů brzy přibyly 125 MIKULEC, J.: Náboženská bratrstva v procesu pobělohorské rekatolizace. In: Rekatolizace v českých zemích. Pardubice 1995, s.39-45; MIKULEC, J.: Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha, Lidové noviny VOJTÍŠKOVÁ, M.: Poustevnictví v českém baroku. Z Českého ráje a Podkrkonoší 8, 1995, s MIHOLA, J.: Paulánský řád a prostor pro jeho působení v českých zemích v století. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, řada společenských věd, č. 20, Brno, Masarykova univerzita 2004, s Základními prameny dokumentujícími obnovu německo-české provincie jsou především: ASAM, N.: Compendium Historicum; dále srovnej MZA Brno, Necrologium. 129 Poté, co byla farní bazilika, kterou měli v držení heretici, předána bosým karmelitánům, byl jiný kostel heretiků na Starém Městě předán otcům sv. Františka z Pauly, aby tam zřídili klášter toho řádu, jako náhradu za 61

62 konventy ve Vídni, v Klášteře u Nové Bystřice a v Mnichově. Stanovení přesného pořadí, které ostatně není příliš důležité, je složité především proto, že se většinou liší datum, kdy se zrodil zájem o vznik paulánského kláštera, od data, kdy byl tento akt právně uskutečněn vydáním zakládací listiny. Pokud bychom uvažovali jako o rozhodujícím záměr fundátora, pak bychom mohli do dvacátých let 17. (sedmnáctého) století přičíst ještě klášter v Brtnici. Nápad založit klášter již pravděpodobně v tomto období uzrál také v hlavě Maxmiliána z Liechtensteina, který roku 1633 uvedl paulány na Vranov u Brna. Koncem června roku 1628 potvrdil papež Urban VIII. svým breve Militantis Ecclesiae regimini meritis zřízení německé provincie řádu nejmenších bratří sv. Františka z Pauly v českých zemích a na Moravě: Protože tak jako milovaní synové, bratři řádu nejmenších sv. Františka z Pauly v Německu, nám už byli vylíčeni, sami, poté co z oblastí Německa byli vyhnáni kacíři a jejich kostely a řádové domy, které v německé provincii založili, byly částečně rozbořené kacíři, částečně ovšem obsazené, do týchž míst Německa se při Pánu vrátili a v těch stejných čtyřech až dosud snad mají řeholní domy, a bratři z těchto domů se snad zabývají budováním křesťanské víry a s duchovní útěchou v kázáních slova Božího nechť vykonávají také správu, věnují se svátostem církevním a jiným zbožným počínáním 130 V prosinci roku 1629 byl na první Intermediální kapitule ve Vídni jmenován prvním provinciálem obnovené německo-české provincie P. Antonín z kalábrijského kláštera sv. Blažeje. Dále byli zvoleni představení čtyř stávajích konventů hlavou vídeňského konventu se stal P. Georgius Damianus, pražského P. Claudius Pelleterius (oba z Lotrinska), kláštera u Nové Bystřice P. ty, které jim kdysi poničilo řádění husitů Srv. DURICH, V.F.: c.d., s , kde autor cituje apoštolského nuncia Karla Caraffu a jeho Svatou Germánii. 130 NA Praha, fond AZK, sign. 68, fol

63 Johannes Lanovius a mnichovského P. Antonius Pillot (oba z Burgundska). 131 Nový italský představený provincie se vzápětí odebral na generální kapitulu do španělské Barcelony. Ta byla sice přeložena až na následující rok, P. Antonín se však ke správě provincie už nevrátil. Jeho zastoupením byl od 23. července, do svátku sv. Michala, kdy se konala první provinční kapitula ve Vídni, pověřen P. Franciscus Richard, generální vikář řádu. První kapitule předsedal apoštolský nuncius Urbana VIII. důstojný pan Pallota. Provinciálem byl zvolen P. Alexander de la Turre z Burgundska, vzdělaný, jazyků znalý a ctnostný muž. Za patrona provincie si paulánští batři na téže kapitule zvolili sv. Pavla, neboť se sám zval nejmenším z nejmenších mezi apoštoly. Bylo stanoveno, že vždy na jeho svátek bude v celé provincii slaveno Conversionis officium Solemniter a všichni bratři by v ten den měli na památku založení provincie z vděčnosti přijmout svaté přijímání. 132 Do poloviny 17. (sedmnáctého) století dále přibyly konventy v Ambergu a ve Světcích poblíž Tachova. V druhé polovině 17. (sedmnáctého) století dozrála situace pro založení konventu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace a obnovení nejstaršího konventu německé provincie v Thalheimu, jemuž náleželo právo primogenitury. Početní rozvoj provincie se završil v první třetině 18. století vznikem paulánského kláštera v Šamoríně, jediného domu paulánů v Uhrách a nejvýchodněji položeného v rámci Evropy. Co mohl nabídnout obnovený řád v pobělohorských českých zemích a jak se proměnila jeho činnost ve srovnání s předchozím působením? Jak již bylo řečeno, paulánský řád se těšil velké oblibě v katolickém prostředí jižní a západní Evropy. To představovalo pevnou a početnou základnu a není divu, že v počátečním rozvoji německo české provincie 131 ASAM, N.: Compendium historicum, s Tamtéž, s

64 přicházeli do paulánských konventů především francouzští a italští otcové, v menším počtu i další cizinci. K nejdůležitějším, ne-li rozhodujícím faktorům toho, že mise paulánského řádu do střední Evropy byla úspěšná, musíme přiřadit náklonnost k řádu ze strany císaře Ferdinanda II. a českého primase Arnošta kardinála Harracha. 133 Vzápětí se nenechali zahanbit ani příslušníci zbohatlé katolické šlechty, ať už je k uvedení paulánů na své panství přiměly jakékoliv cíle a záměry. Stejně jako ostatní příchozí církevní řády musel také paulánský řád reflektovat v prvé řadě potřeby nové doby. Uvedení nejmenších bratří do dvou nejvýznamnějších a největších měst monarchie, Prahy a Vídně, jasně signalizovalo, že se s nimi počítá jako s platným nástrojem rekatolizace. Městské prostředí skýtalo široké možnosti působení. Společně s dalšími řády je možné paulány naleznout na seznamech procesí procházejících Prahou 134, věhlasu nabyly jejich slavnostní bohoslužby, významně se prosadili na poli kazatelském, vzdělanostním a vědeckém. Významný podíl paulánského řádu na rekatolizaci českých zemí je spjat s poutní tradicí. Čtyři paulánské konventy v českých zemích se nacházely na slavných poutních místech. Vstřícným přístupem dokázal řád oslovit prakticky všechny skupiny obyvatel. Na rozdíl od jezuitů nevzbuzoval jednoznačně odmítavé reakce ani ze strany nekatolíků. Sepětí řádu s významnými politickými, hospodářskými a kulturními centry monarchie bylo důležité. Vždyť většina řeholních společenství v českých zemích měla v Praze svá ústředí, v mnoha případech na území Prahy vznikl první dům nově příchozího řádu. Později se především městské paulánské konventy stávaly významnými intelektuálními centry, 133 KRÁSL, F.: Arnošt hrabě Harrach. Kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku Praha Srv. NA Praha, fond AZK, inv. č. 2762, Spisy kláštera pavlánů u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, fol

65 věnujícími se výchově a vzdělávání mladých členů řádu, zároveň působícími i navenek. Jednotlivé paulánské konventy se nerozvíjely zcela rovnoměrně, byly různě bohaté, početné a významné. 135 Přes nezpochybnitelný význam městských konventů zůstalo hierarchické uspořádání konventů v provincii jiné. Po jejím obnovení zastával pozici primogeniturního konventu klášter u Nové Bystřice a to až do roku 1671, kdy byl obnoven nejstarší konvent předreformační německé provincie v Thalheimu. Zvláštní kapitolou v dějinách pobělohorské provincie je spolupráce paulánů s fundátory jejich konventů. Přinesla bohaté plody na poli hospodářském, duchovním i kulturním. V některých případech se zakladatelé a dobrodinci s řádem natolik identifikovali, že se stali jeho terciáři. 136 To, že se řád ve středoevropském prostředí lavinovitě nerozšířil(ve srovnání s některými jinými), se nakonec ukázalo být spíše výhodou než nevýhodou pro jeho činnost i rozvoj. Konkurenčnímu boji s dalšími žebravými řády se sice pauláni především v městském prostředí nevyhnuli, avšak velmi dobré vztahy udržovali s jezuity. Na mnohých působištích paulánů před jejich příchodem působilo tovaryšstvo Ježíšovo. Dokonce můžeme konstatovat, že jezuité na těchto místech provedli primární fázi rekatolizace, na niž pauláni navázali. 135 Významnější postavení a lepší zázemí měly po celou dobu trvání provincie konventy ve velkých městech pražský, vídeňský, mnichovský, dále také konventy na slavných poutních místech zejména vranovský. Přesnější představy o počtech jednotlivých komunit nám umožňuje až materiál z doby před josefínským rušením klášterů a seznamy řeholníků ke dnům rušení. Vyžadované podrobné soupisy věcí v celách řeholníků a dřívější inventáře konventních chrámů, klášterů, klášterních lékáren apod. nám umožňují alespoň částečně porovnat majetkové poměry v jednotlivých klášterech. Srv. NA Praha, fond AZK, inv. č Spisy kláštera pavlánů na Starém Městě pražském, fol , dále MZA Brno, fond Gubernium - Církevní oddělení, sign. K 20/37 II. Složitější je to s nahlédnutím do života jednotlivých konventů. Zde je cenným pramenem především Chronica Ordinis Minimorum s. Francisci de Paula Conventus Wranoviensis psaná Hyppolitem Svobodou v rozmezí let , uložená ve vranovském konventním archivu. 136 Např. Maxmilián z Lichtenštejna (původně nekatolík) s manželkou Kateřinou Černohorskou z Boskovic, zakladatelé vranovského konventu. 65

66 4.2.1 Praha Staré Město 137 Prvním paulánským působištěm obnovené německo-české provincie se stalo Staré Město pražské. 138 Otázka obnovy provincie se řešila roku 1623 na třicáté páté generální kapitule řádu, konané posedmé v Římě. 139 Hlavou řádu nejmenších bratří byl zvolen Aegidius Camart, původem z Francie. Poté co se zasloužil o vznik řady nových klášterů ve Francii, předsevzal si, že obnoví také německo-česku provincii, která neodolala tlaku reformace. Nelehkého úkolu se dobrovolně ujal burgundský řeholník Franciscus Richardus. Politická situace českých zemí po bitvě na Bílé hoře byla těmto záměrům otevřená, leč vyvstala řada dalších překážek, které bylo nutno překonat. Jedním z problémů byla například jazyková bariéra. O správnosti svého jednání přesvědčený řeholník, v době cesty do střední Evropy již vyzbrojený titulem vicegenerála řádu, si proto přizval na pomoc společníka znalého německé řeči. První důležitá zastávka paulánské misie se uskutečnila ve Vídni 25. ledna Na císařském dvoře se pauláni setkali s pochopením a podporou svých plánů. Císař uvědomil 25. října dopisem knížete Karla z Liechtensteina, 141 v té době rozhodujícího činitele na české politické scéně, aby paulány 137 Národní knihovna Praha, oddělení rukopisy: Actus capitulares conventus Pragensis Minimorum S. Francisci de Paula , resp , resp (Sign. UK XII G 2, Sign. UK XIV H 1, Sign. UK XIV E 28). Jedná se o jediná kompletně zachovaná kapitulní akta konventu v rámci německo-české provincie, která umožňují nahlédnout do vnitřního života. Ačkoliv se jedná de facto o archiválie, není je zatím možné digitálně nafotografovat nebo naskenovat pro podrobnější využití. 138 DURYCH, V. F.: De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum. Praha ASAM, N.: Compendium historicum, s HREJSA, F.: U Salvatora. Z dějin evangelické církve v Praze ( ). Praha 1930, s STLOUKAL- ZLINSKÝ, K.: Karel z Lichtenštejna. Praha

67 v Praze prozatímně uvedl ke kostelu sv. Štěpána. 142 V Praze nalezli pauláni hlavního zastánce řádu v osobnosti pražského arcibiskupa Arnošta kardinála Harracha, který se výraznou měrou zasloužil nejen o trvalé zakotvení nejmenších bratří v Praze, ale později také patřil k hlavním oporám při obnově německo-české provincie. U sv. Štěpána pobyli pauláni jen několik měsíců. Již v lednu 1625 dostali k dispozici původně luteránský kostel Nejsvětějšího Salvatora na Staroměstském náměstí, 143 k němuž náležela fara a škola. Předávací listina podepsaná císařem Ferdinandem II. nese datum 15. února Nové působiště řádu se nacházelo na výhodném místě skýtajícím možnosti rozvinout bohatou činnost. Získané prostory bylo třeba upravit tak, aby vyhovovaly potřebám řádu. Nekatolická fara byla přebudovávána na klášter a postupně se po katolickém způsobu vybavoval také kostel. Naštěstí neměli pauláni nouzi ani o štědré dárce. Roku 1629 nechal Maxmilián hrabě z Valdštejna udělat pro kostel hlavní oltář s obrazem narození Páně a dvěma velkými svícny. 145 Následující rok se pauláni věnovali přestavbě svého obydlí. 146 Stavba byla sice rozšířena, ale zřejmě nedostatečný přísun dalších peněz neumožnil dokončit vše v předpokládaném rozsahu. V době saského vpádu do Prahy nebylo na další pokračování vůbec pomyšlení. Zloba nekatolíků se obracela znovu proti 142 NA Praha, fond AZK, inv. č Spisy Ex Monast. Paulanor. Vetero. Pragae, fol Trojlodní bazilika manýristického charakteru s gotizujícími detaily byla vystavěna v letech Jedná se o první nekatolickou sakrální stavbu, která vznikla v Čechách po vydání Majestátu Rudolfa II. Stavbu samotnou vedl zedník Jan Kryštof podle návrhu architekta Jana Dominika de Parisis. Srovnej: KRČÁLOVÁ, J.: Kostely české a moravské renesance. Příspěvek k jejich typologii. In: Umění, 1981, č. 1, s. 1-35; ZAJÍCOVÁ, O.: Kostel sv. Salvatora. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění 1935, Praha 1936, s DURICH, V. F.: c.d., příloha Monumenta s DURICH, V. F.: c.d., s Tamtéž, s

68 klášterům. V listopadu 1631 zazněla u Nejsvětějšího Salvatora opět evangelická bohoslužba v německém jazyce. 147 Bylo zřejmé, že střídání katolíků s nekatolíky pod střechou jednoho chrámu není únosné, proto bylo paulánům nabídnuto jako azyl jezuitské Klementinum, neboť jezuité byli 27. prosince roku 1631 donuceni opustit Prahu definitivně. 148 V Klementinu působilo za saského vpádu celkem pět paulánů. V jejich čele stál korektor Adam Werner z Burgundska, 149 věhlasný kazatel, který nepřestal hlásat boží slovo ani v napjaté situaci, dále Jan Lehner a Kryštof Grossleutner z Bavorska, Jan Guillard z Burgundska a Jiří Vilém Witschig z Moravy. Katolická výzdoba kostela Nejsvětějšího Salvatora byla uložena na Staroměstské radnici. V dočasném útočišti paulánů byla možnost slyšet kázání v českém jazyce, která nabízel P. Samuel, kvardián kapucínů, německy kázal korektor Werner. Kromě kázání pauláni také zpovídali a navštěvovali nemocné. Obživa paulánů v této době pocházela většinou ze sebraných almužen. 150 Za statečnou činnost v době saského vpádu se pauláni dočkali nejen obecného 147 Nabízí se otázka, jak se na několikerou výměnu vlastnictví kostela Nejsvětějšího Salvatora dívali tehdejší aktéři. K prvnímu získání kostela z rukou původích majitelů A. Strecker v Nekrologiu napsal:...roku 1624 byl od císaře Ferdinanda II. potvrzen konvent pražský umístěný na náměstí Starého Města, nazvaný u Sv. Salvatora, společně s kostelem zvaným německý, který si krátce předtím od základů postavili ohavní přívrženci Luthera, zvaní němečtí evangelíci. Abych pravdu řekl, domnívám se, že i stavitelé mohli snadno předvídat, že totiž kostel nezůstane již dlouho v jejich držení skrze ono proroctví, které sami napsali na chrámovou klenbu z 25 kapitoly Matouše Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili. Srv. MZA Brno, Necrologium, s BECKOVSKÝ, J.: Poselkyně starých příběhův českých, (ed. A. Rezek), svazek III.( ). Praha , s Tamtéž, s. 51 nebo srovnej obrazovou přílohu 23. Wernerova kázání měla být natolik působivá, že ho chodili poslouchat i nekatoličtí kazatelé. Srv. MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s TISCHER, F.: Kostely, kláštery a duchovní správa katolická za vpádu saského v Praze Časopis katolického duchovenstva, 1936 č. 5, s

69 uznání, ale také zvláštní děkovací listiny, kterou s datem 19. září 1633 obdrželi od staroměstského magistrátu. 151 Působení evangelických kazatelů u Nejsvětějšího Salvatora bylo nakonec poměrně krátkou epizodou. 24. května roku 1632 se pauláni navrátili zpět ke kostelu Nejsvětějšího Slavatora, kde mohli navázat na své předchozí působení. Roku 1637 zřídili pauláni při svém kostele bratrstvo Anděla strážného. 152 Konventní život se slibně rozvíjel. V druhé polovině třicátých a ve čtyřicátých letech 17. (sedmnáctého) století měly na všestranném vzestupu kláštera zvláštní podíl osobnosti jako Johannes Lalemandet nebo Jan Guillard, kteří během uvedeného období zastávali úřad provinciála. Klášter se stával intelektuálním centrem, ale také téměř poutním místem, neboť na přímluvu sv. Františka z Pauly mělo dojít k mnoha zázračným uzdravením a dalším vyslyšením proseb, což po složitém prozkoumání uznal 18. července také kardinál Harrach. 153 Své hrdinství v těžkých dobách pauláni znovu potvrdili při švédském vpádu do Prahy na sklonku třicetileté války, kdy se účastnili obrany Prahy. Připomínáno je také nasazení nejmenších bratří v době morových epidemií roku 1680 a několikrát také v první třetině osmnáctého století. Obecná oblíbenost řádu přinášela své ovoce v podobě nejrůznějších darů, fundačních mší apod. Movití zástupci katolické šlechty Šternberkové, Trautmansdorfové a Desfoursové si nechali v kostele zřizovat rodinné hrobky. Paulánští bratři byli pohřbíváni pod sakristii. Nashromážděné bohatství umožnilo paulánům během druhé poloviny 17. století přistoupit k rozšíření svého obydlí koupí 151 DURICH, V. F.: c.d., přílohy Monumenta, s MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s KRÁSL, F.: c.d., s. 326; MRŠTÍK, J.: Sv. František z Pauly, zakladatel paulánů. Blahověst 1883, s

70 několika sousedních domů. 154 Krátce po rozšíření, roku 1689, však klášter zachvátil požár, který poškodil klášterní budovy i kostel. 155 Nákladná obnova exteriéru byla spojena s novou výzdobou interiéru. 156 K hlavnímu oltáři přibyly boční oltáře sv. Františka, sv. Františka Saleského, sv. Anny, sv. Jana Nepomuckého, Panny Marie Vranovské, Panny Marie Pasovské, Andělů Strážných, oltář Filipa Neriho a Čtrnácti svatých pomocníků. 157 Konventní kostel proslul také jako místo četných disputací na nejrůznější teologická témata, jichž se účastnili zastupci mnoha dalších řádů, nejčastěji jezuitští otcové. Z iniciativy P. Vita Burchardta bylo ke konci sedmnáctého století při klášteře zřízeno studium generale. 158 Ani to však neodvrátilo zrušení kláštera za Josefa II. V době osvícenství nejvíce zviditelnili pražský paulánský klášter vynikající učenci František Faustýn Procházka a Václav Fortunát Durych, který byl korektorem v době zrušení konventu München (Au Neudeck) 159 Vznik konventu nejmenších bratří na mnichovském předměstí Au-Neudeck byl jedním z výsledků vyostření vztahu mezi katolickým a nekatolickým táborem na počátku třicetileté války. Katolický kurfiřt Vilém V. se snažil posílit pozici 154 POHL, V.: Archiválie k bývalému klášteru Pavlánů na Staroměstském náměstí v Praze. In: Památky archeologické XXXV, 1926, s Požár poškodil kromě jiného také věže kostela. Po opravě zbyla chrámu pouze jediná věž. Srv. Obrazové přílohy 20 a Přepsané smlouvy, účty, ujednání týkající se zejména opravy konventu po požáru, ale i za úpravy v sedmdesátých letech 18. století, uložené v NA Praha, publikoval POHL, V.: c. d., s HREJSA, F.: c. d., s DURICH, V. F.: c. d., s. 55; ZIMMERMANN, J. N.: Die St. Salvatorskirche mit einem Paulanerkloster. In: Verfallene Denkmäler des frommes Sinnes oder aufgehobene Kirchne, Klöster. Prag 1833, s Českými autory byly dějiny mnichovského i vídeňského konventu až dosud zcela opomíjeny, přestože oba konventy patřily k největším a nejvýznamnějším v německo-české provincii. 70

71 katolické strany přizváním církevních řádů. 160 Výstavba velkých i menších komplexů, jež se měly stát významnými oporami protireformace, byla finančně velmi náročná. Budovalo se však navzdory velkým finančním problémům hrozícím státním bankrotem. První volba mezi církevními řády padla na augustiniány, řádové ústředí však kurfiřtovy představy odmítlo. Další volba připadla na baziliány z italské Grottaferraty. 161 Působení řeholního společenství, v Mnichově dosud neznámého, kurfiřtovi horlivě doporučoval především blízký spolupracovník Svatého stolce a konvertita Kašpar Schoppius. Přivedení řeholníci východního obřadu však kurfiřtovy naděje nenaplnili. Jejich život byl spíše rozmařilý než příkladný. Zpráva vévodova dvorního sekretáře konstatuje, že tito nově příchozí řeholníci nectí správný řád v kostele ani v klášteře a večery tráví místo zbožných usebrání procházkami. Korunu kritickému vnímání působení baziliánů ve službách vévody nasazovala nesrozumitelnost jejich řeckého ritu v tradičně latinském prostředí. Vzhledem k vykazované činnosti neúměrné požadavky představeného na podporu kláštera vedly nakonec k tomu, že s baziliány ztratil trpělivost i sám vévoda. Svým třetím pokusem o posílení katolických pozic vsadil Vilém na paulány. S nejmenšími bratry sv. Františka sice také nebyly žádné zkušenosti, avšak velmi přísná řehole a reference ze zahraničí se staly příslibem. Zaopatření kláštera, omezující se díky chudé stravě řeholníků na chléb, vodu, zeleninu a příležitostně solené či uzené ryby, se mělo stát podstatně levnějším. Uvedení paulánů realizoval v červnu roku 1627 kurfiřt Maxmilián I., syn zemřelého vévody Viléma V. V listopadu 1627 doputovali na mnichovské předměstí Au Neudeck 160 HERMANN, W.: Vergessene Lebenswelten des siebzehnten, achtzehnten und neunzehnten Jahrhunderts in der München Vorstadt Au. München 2003, zejména s STAPF, F. HUFNAGEL, M. J.: Die Basilianer-Mönche in München-Au. In: Forschungen zur bayrischen und schwäbischen Geschichte, 22. Band, 1. Heft. München

72 první pauláni. 162 Jednalo se o osm otců, kteří pocházeli z Burgundska a z Vídně, apoštolský počet doplňovali čtyři bratři laici. Prvním představeným komunity byl Valon Antonius Pillot. 163 Paulánským působištěm se stal pozdně renesanční kostel sv. Karla Boromejského, 164 postavený v letech slavným architektem Hansem Krumpperem. 165 K dispozici dostali také jednoduché obydlí v blízkosti kostela, spravované původně jako fara třemi světskými kněžími. Kurfiřt Vilém V. věnoval faře zlatých, za což žádal jako zakladatel po všechny časy a věky slavit v den výročí svého úmrtí (7. února 1626) každoročně anniversarium se slavnostním requiem a s úplným oficiem za mrtvé a za celý bavorský dům. 166 Jeho syn Maxmilián s chotí roku 1629 přidal k této částce dalších florénů. Jako základní částku na provoz kláštera dostali pauláni roční dotaci 1500 guldenů, z čehož měl být vydržován také kostelník a učitel, který měl působit v klášterní škole. Z úroku obdrženého kapitálu dostávali dalších 400 guldenů ročně. Jednou za sedm let k tomu měli dostat ještě částku 1270 guldenů od kurfiřtského dvorního úřadu. Když k tomu připočteme drobnější, ale zato početné a pravidelné obětiny, můžeme konstatovat, že finanční zázemí paulánského konventu bylo více než dobré. O náklonnosti kurfiřta k řádu vypovídá skutečnost, že na jeho příkaz v září 1627 řád obdržel chleba, uzené ryby, mouku, sůl, rýži, luštěniny, víno a pivo a veškeré zařízení potřebné ke stolování. Mniši neměli problém ani se dřevem, 162 HERMANN, W.: c. d., s. 60. Někteří další autoři datují uvedení paulánů na mnichovské předměstí o něco málo později. Srv. RIEZLER, S.: Geschichte Baierns 6, 1903, s. 260 předpokládá uvedení k roku 1629; BACKMUND, N.: Die kleineren Orden in Bayern und ihre Klöster bis zur Säkularization. Windberg 1974, s. 81, klade uvedení paulánů do rozmezí let ASAM, N.: Compendium historicum, s ZELL, F.: Die Paulanerkirche in München. (anlässich des Abbruchs 1902). Süddeutsche Bauzeitung XII, 1902, 29/30, s Tamtéž, s MZA Brno, Necrologium, s

73 svíčkami nebo mešním vínem. Ušetřené peníze mohli využívat na rozšíření a zvelebení kláštera. Jeho součástí se stala velká zahrada, přibyl také špitál a kuchyně. Ke kumulaci majetku přispěly také nejrůznější závěti. Roku 1633 tímto způsobem pauláni získali pivovar s celým hospodářským zázemím. 167 Výroba piva je s dějinami kláštera úzce spjata, neboť pivo bylo jednou z mála věcí, kterou si pauláni s mírou čas od času mohli dovolit i přes slib trvalého postu. O paulánský zlatý chleba byl brzy velký zájem. S mnohostrannou podporou a odpuštěním daní si na rozdíl od konkurence mohli mniši dovolit vařit kvalitní pivo a ještě je prodávat laciněji než konkurence. Je zřejmé, že oč raději chodili k paulánům hosté, s tím větší nelibostí sledovali jejich počínání mnichovští hospodští, kteří v nich nejvíce ze všeho spatřovali nekalou konkurenci. K jistému zdroji příjmů přibyl ještě v druhé polovině 17. století šenk s vínem a palírna octa. Je zajímavé, že se nepočetní autoři, kteří do svých prací k dějinám mnichovského předměstí Au-Neudeck začlenili také paulány, vyjadřují kriticky k řádovému hospodaření, zejména s ohledem na výchozí podmínky. Jako jednu z možných příčin chaotického vedení kláštera i statků, které mu postupně připadaly, někteří shledávají velmi časté střídání představených konventu. Nashromážděné prostředky přesto umožnily paulánům započít nutnou výstavbu nového, pohodlně zařízeného kláštera s rozlehlou zahradou. 168 Základní kámen položil 11. července roku 1669, v době provincialátu pátera Ondřeje Laimingera, svobodný pán z Löschu. 169 Někdejší monumentálnost a nádheru kláštera 167 HERMANN, W.: c. d., s SCHMITT, F. J.: Die 1902 abgebrochene St. Carolus-Borromäuskirche des ehemaligen Paulanerklosters in Münchens Vorstadt Au. Augsburger Postzeitung Beilage, Nr. 28, , s MZA Brno, Necrologium, s

74 dnes bohužel připomínají už jen rytiny a olejomalba z 18. století Wien Refomace šestnáctého století, započatá Martinem Lutherem, si brzy získala mnoho příznivců nevyjímaje ani tradiční katolické bašty, k nimž náležely také rakouské země. Snaha zabránit lavinovitému šíření nekatolického vyznání se projevovala různě. Mezi zcela viditelné znaky posílení katolické církve patřila výstavba nových chrámů a klášterů. Boží příbytky se stavěly bez ohledu na dobu, která nebyla právě příznivá. Horlivý podporovatel katolické víry císař Ferdinand II. se snažil postupovat tímto způsobem na celém území monarchie, jíž vládl, a zvláštní pozornost věnoval pochopitelně městu, v němž sídlil. Řeholníci, kterým již dříve tridentský koncil svěřil zvláštní roli v protireformačním úsilí, měli otevřená široká pole působnosti. V městském prostředí se tradičně těšily velké oblibě žebravé řády, jejichž představitelé, zejména z řad kapucínů, se stávali nejbližšími důvěrníky císaře a jeho rodiny. Řád nejmenších bratří sv. Františka z Pauly si známost a úctu získal již během svého krátkého předreformačního působení v hornorakouském Thalheimu. Ferdinand II. povoláním tohoto řádu na území hlavního města monarchie vsadil na osvědčenou jistotu 171 i na dřívější doporučení lotrinských vévodů. Navíc sám jako bigotní katolík neskrýval obdiv k nezvykle přísné řeholi, jejíž opravdovost byli schopni někteří spolubratři a zároveň konkurenti v církevních službách v řevnivosti dokonce zpochybňovat. První zástupci řádu, vicegenerál Franciscus Richardus a otec Sebastian Tricornat, dorazili do Vídně krátce 170 Srv. obrazové přílohy 31, 33, Geschichte des ehemaligen Paulanerklosters und der dermaligen Pfarrkirche zu den heiligen Schutzengel auf der Wieden. Wien 1827, s

75 po vzniku prvního konventu obnovené provincie v Praze. Neznalí situace v hlavním městě monarchie obrátili se s prosbou o založení konventu na vídeňského biskupa, kardinála Melchiora Klesla, který v té době prodléval v Římě. 172 Církevní kníže, netající se nedůvěrou k velmi přísné řeholi, však záměr paulánů nepodpořil s odůvodněním, že mendikantských klášterů je ve Vídni mnoho a pro další již ve městě není místo. Toto stanovisko doporučil také císaři ve svém dopise, zaslaném z Říma 13. prosince roku Je zřejmé, že kromě světského kléru neměly o nový mendikantský řád zájem ani ostatní řeholní komunity působící ve městě. Kardinál Klesl hodlal vůči paulánům nerespektujícím jeho vůli tvrdě zakročit. Své stanovisko změnil až poté, co se od císaře dozvěděl, že nejmenší bratři získali jeho povolení ke stavbě již 11. října roku Ten kardinála ubezpečil, že přítomnost paulánů bude pro město i církev přínosem, neboť vedou život pokorný a chudobný a jistě napomohou k rozšíření svaté církve a ke konverzi heretiků. Řádu bylo umožněno usadit se na vídeňském předměstí mezi vinohrady a okrasnými zahradami, na místě zvaném am Wieden na luhu. K císařovým záměrům se s podporou připojil Johannes Ambrosius Renz, vyslanec španělského krále u císaře ve Vídni. Věnoval paulánům svůj dům, nacházející se na předměstí před Korutanskou branou, se zahradou a vinicí. Ten se stal prvním příbytkem nejmenších bratří. Renz kromě toho věnoval řádu 2000 guldenů na výstavbu kostela a kláštera, k tomu dal ještě k dispozici zařízení nutné pro chod domácnosti a některá kostelní náčiní, například monstranci a ciborium. Za hmotnou podporu žádal od paulánů, aby byl účasten na modlitbách a zásluhách řádu a aby za něj byla navěky sloužena 172 Regesta z korespondence mezi paulány a kardinálem Kleslem srovnej v: KOPPALIK, J.: Regesten zur Geschichte der Erzdiöcese Wien. Erster Band. Regesten zur der aufgehobenen Kloster Wiens. Wien 1890, s ASAM, N.: Compendium historicum, s

76 mše před sv. Křížem s výstavou Nejsvětější svátosti. Podle smlouvy datované ve Vídni 1. srpna roku 1626 byl Renz na 36. generální kapitule v Barceloně přijat jako zakladatel vídeňského konventu. 174 Roku 1627 položil Ferdinand II. za přítomnosti syna a pozdějšího nástupce Ferdinada III. základní kámen ke konventnímu kostelu, 175 a sice in honorem Dei Omnipotentis, Beatae Virginis Mariae, Beati Francisci de Paula et Sanctissimorum Angelorum Custodum. Slavnostní zasvěcení kostela Andělům Strážným je však mladšího data. Uskutečnil jej až roku 1651 vídeňský biskup Filip Fridrich hrabě von Breuner. 176 Císařova přízeň přinesla řádu nejen ochrannou ruku, ale také řadu hmotných výhod. Císař paulánům věnoval nejprve částku 1000 guldenů, další 4000 obdrželi od císařské dvorské komory. Dále jim přislíbil osvobození od placení daní a roční podporu ve výši 300 guldenů. Pauláni se zavázali sloužit každodenní mši za císaře a jeho rodinu. Císař řád obdařil také privilegiem vlastnictví všeho majetku, vzrůstajícího dědickým darem a koupí, dále umožnil paulánům vybírání almužen na území celé římské říše a ve všech dědičných zemích. Almužny osvobodil od placení daní, ať už byly do kláštera dopravovány jakýmkoliv způsobem. Tyto podmínky zachycuje zakládací listina konventu Andělů Strážných, slavnostně vyhotovená roku Ve stejné linii pokračovali Ferdinandovi nástupci, již zmíněný Ferdinad III. a také Leopold I., který stávající privilegia 174 Tamtéž, s MZA Brno, Necrologium, s Geschichte des ehemaligen Paulanerklosters und der dermaligen Pfarrkirche zu den heiligen Schutzengel auf der Wieden. Wien 1827, s Archiv ŘK farního úřadu Andělů strážných ve Vídni, opis latinsky psané zakládací listiny vídeňského konventu z (srv. příloha č. 9); dále srovnej ASAM, N.: Compendium historicum, s

77 vlastnoručně potvrdil roku 1659 a obdařil řád dalšími výhodami. 178 Prvním představeným kláštera se stal otec Sebastian Tricornat z Burgundska. On i jeho spolubratři si svým přísným, svědomitým životem, kázáním a misionářskou činností brzy získali oblibu obyvatel vídeňského předměstí. Jak vypadal klášter paulánů za svého rozkvětu, dnes víme především díky zachované kresbě, zachycující nejstarší podobu kostela a ze severní strany k němu přiléhající klášterní kvadraturu, obojí situované v samotě a připomínající předbělohorské kláštery řádu. 179 Podle dochovaných zpráv byla ozdobou kláštera křížová chodba vyzdobená obrazy ze života sv. Františka z Pauly, dále refektář a knihovna, rovněž zdobené malbami. 180 Klidné období rozkvětu narušil turecký vpád, který vyvrcholil obležením Vídně roku Prostor Korutanské brány se stal inkriminovaným místem již za vpádu vojsk Sulejmána I. roku Nyní na prostor Wiedenu udeřily oddíly Mehmeda IV. Mustafy. Paulánský klášter nezůstal bez povšimnutí, požár způsobený řáděním Turků si vyžádal nákladné opravy, vídeňští pauláni se dostali z krize díky podpoře primogeniturního kláštera provincie v Thalheimu. Nové období rozkvětu v 18. století dokumentuje přestavba kostela i kláštera, jejíž výsledek zachycuje olejomalba z poloviny 18. století. Architekt raně barokní přestavby kostela bohužel není znám. V období vrcholného baroka umožňovaly příznivou hospodářskou situaci a všestranný rozvoj kláštera desítky mešních nadací, dosahujících v některých případech značné výše. Většinou byla od paulánů žádána pravidelná týdenní mše slavená na památku zemřelého. 178 MZA Brno, Necrologium, s Srovnej obrazovou přílohu č Geschichte des ehemaligen Paulanerklosters und der dermaligen Pfarrkirche zu den heiligen Schutzengel auf der Wieden. Wien 1827, s

78 Vídeňský konvent Andělů Strážných byl úzce spjat se zapojením laiků, kteří měli na rozvoji náboženského života na vídeňském předměstí nezanedbatelný podíl. Již roku 1633 bylo při konventním kostele založeno stejnojmenné bratrstvo Andělů Strážných. 181 K němu přibylo Bratrstvo ke cti svatého Bonifáce a Vitalise. Své zastoupení zde měl také třetí řád sv. Františka z Pauly, podobající se třetím řádům vycházejícím z řehole sv. Františka z Assisi. Konečně existovala také zvláštní skupina činná podobně jako bratrstvo, jejímž viditelným znamením bylo nošení paulánského cingula, aniž by však její členové patřili do třetího řádu. Činnost bratrstev při paulánském konventu dodnes připomíná hlavní oltář barokního kostela, zřízený roku 1719 z prostředků bratrstev. Dokládají to také sochy sv. Bonifáce a Vitalise, jež jsou umístěny mezi oltářními sloupy Klášter u Nové Bystřice Jediným ze tří míst na českém území spjatých s předbělohorskou činností nejmenších bratří, na němž se činnost řádu v 17. a 18. století podařilo obnovit, byl Klášter u Nové Bystřice. 183 Původně se jednalo o skromný klášteřík a nevelký kostel, v době baroka se však sídlo paulánů dočkalo výstavby v reprezentativním stylu. O znovuuvedení následovníků sv. Františka z Pauly se zasloužil Pavel hrabě Slavata, 184 syn Viléma Slavaty, defenestrovaného z ludvíkovského paláce 181 Srv. KOPPALIK, J.: Regesten, s Geschichte des ehemaligen Paulanerklosters und der dermaligen Pfarrkirche zu den heiligen Schutzengel auf der Wieden. Wien 1827, s MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s ; KADLEC, J.: Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s MZA Brno, Necrologium, s. 13; dále srv.: MAŤA, P.: Svět české aristokracie ( ). Praha, Lidové noviny 2004, s Zbožný zakladatel byl nedlouho po obnově kláštera spjat s událostí šokující dobovou společnost rozpadem manželství s Marií Markétou z Eggenbergu, ke kterému došlo v letech

79 Pražského hradu 23. května roku 1618, a Lucie Otylie. Zakládací listinu vydal 29. září roku 1626 na svém zámku v Nové Bystřici. 185 Fundace garantovala obživu pro šest řeholníků. Ti dostali k dispozici obydlí, ale žádné další pozemky. V zakládací listině hrabě Slavata dále stanovil potravinovou a materiální podporu řeholníků. Podle znění listiny měli pauláni ročně obdržet 15 kop či džberů kaprů, jichž 60 na cent či džber jde, 5 kop štik šestigrošových, 75 věder piva z ječmene, 20 věder nezúčtovaného vína, jak tomu bývalo tradičně na slavnost Nejsvětější Trojice a svátek sv. Řehoře, 30 strychů pražské míry žita (které mělo být zdarma semleto v hraběcím tzv. dolním mlýně), 4 strychy pražské míry hotového ječmene, 5 strychů pražské míry hrachu, 150 liber olivového oleje, 100 liber lojových svíček, 4 špalky soli, dále hrabě daroval 25 zlatých na nákup koření, 5 kusů sukna na šat duchovních, z čehož měl mít každý řeholník 50 loktů látky na košile obvykle užívané, dále byly určeny dva kusy po třiceti loktech pro refektář kláštera, 30 párů střevíců, dvě vědra pivního octa a dříví, které měli řeholníkům vozit z okolí poddání. Pro potřeby duchovních určil hrabě 3 rysy papíru, pera a inkousty podle potřeby, přislíbil zaplacení holiče z Nové Bystřice, daroval cínové nádobí pro refektář a železné a měděné pro kuchyň, dřevěné nádobí podle potřeby. Byla také přislíbena podpora při budování knihovny a správce knih. Podobně jako u dalších paulánských fundací Adam Pavel žádal od paulánů účast na dobrých skutcích a modlitbách řádu. V listině je zachyceno také zvláštní přání hraběte, totiž že nejméně jeden z uvedených paulánů musí ovládat kázání a konání svátostí v německém jazyce, kvůli většímu vzrůstu a prospěchu církve a užitku věřících. Při vizitační návštěvě novobystřického konventu představeným řádu P. Baltasarem d Avilou roku 1649 byl kvůli několika nejasnostem shledaným ze 185 SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, sbírka pergamenů. Srovnej též inv. č. 261, sign. IV. E 5, kart. 89, fol , latinský opis listiny a připojeného dodatku k fundaci z roku

80 strany řádu vypracován v zakládací listině ještě dodatek. Hrabě v něm výslovně potvrdil držbu kostela a kláštera paulánům tak, aby nemohla být nikým zpochybněna. Navíc paulány podpořil ročním obnosem činícím 100 florénů. Pauláni se v dodatku zavázali podpisem svého generála, že mimo obvykle sloužené denní mše za zakladatele konventu budou též sloužit hodinky a slavné requiem ve výroční den úmrtí Adama Pavla. Mezi zakladatele byl hrabě se svou manželkou kněžnou z Eggenberka zapsán již dříve, na 36. generální kapitule řádu, konané v Barceloně roku září roku 1652 daroval Adam Pavel Slavata paulánům pozemky přilehlé ke klášteru, které byly označeny hraničními kameny, signované skratkou APGS Fundace, později rozšířená o kostel, klášter a pozemky, byla písemně zachycena na 39. generální kapitule řádu v Římě roku Po smrti obnovitele Kláštera u Nové Bystřice roku 1657 převzal správu nad jihočeskými statky Slavatů Ferdinand Vilém. 189 Navázal na tradici držení významných postů slavatovskou rodinou byl císařovým tajným radou, nejvyšším dvorním lenním soudcem a místodržitelem českého království. Pokračoval také ve štědrosti rodu vůči paulánskému řádu. Nejprve nechal přestavět v letech klášter do podoby jednoduché barokní kvadratury. Řeholníkům se v průběhu několika desetiletí přítomnosti poblíž Nové Bystřice podařilo vzkřísit někdejší poutnický věhlas kostela Nejsvětější Trojice natolik, že kostel už přestal vyhovovat narůstajícímu počtu příchozích poutníků. Hrabě vydal rozhodnutí o jeho monumentální barokní přestavbě, kterou zahájil slavnostním položením základního kamene 26. června roku Jako hlavní 186 ASAM, N.: Compendium historicum, s SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Sbírka pergamenů Tamtéž, s MAŤA, P.: c. d., s

81 celebrant se církevní slavnosti zúčastnil probošt z Jindřichova Hradce Jakub Kurtius. Přítomni byli také františkáni, jezuité, další kněží a velké množství lidu. 190 Ferdinand Vilém se však zakončení přestavby nedočkal. Aniž by byl vázán nějakým slibem, dokončení jeho záměru se ujal syn a dědic statků Jan Jiří Jáchym. 191 Chrámová stavba se stala význačným klenotem barokní architektury, jejími architekty byli slovutní mistři svého oboru Domenico Orsi a pravděpodobně také Francesco Caratti. 192 V jindřichohradeckém zámeckém archivu se zachovaly neúplné účty týkající se stavby, částečně dokonce psané česky. 193 Podle nich měla vydání činit asi zlatých a 6 krejcarů. 194 Vše by bylo nepochybně ještě dražší, nebýt zdarma dovážených cihel z panské cihelny v Jindřichově Hradci, místního dřeva a dalších věcí. Z účtů je možné vyčíst například týdenní výplatu zednického mistra Jakuba Wernera, vedoucího stavební práce, která činila 6 zlatých a k tomu ještě 2 pinty piva denně. Jak bylo běžně zvykem, u stavebních prací dohlíželi na to, aby odpovídaly řeholi, také pauláni sami. Jmenovitě byli přítomni bratři Nicolaus Vrim, Nicolaus Liebaeg (korektor), Georgius Strnad, Jakob Gerhardt a Joachim Reiser. Za zvláštnost kostela je třeba pokládat to, že je neorientovaný. Barokní vnitřní výzdoba baziliky je velmi cenná, vévodí jí především oltář s obrazem Christiana Schrödra představujícím Nejsvětější Trojici, jeden z největších oltářů 190 MZA Brno, Necrologium, s MAŤA, P.: c.d., s K výstavbě chrámu a jeho architektům nejpodrobněji: SCHUSTEROVÁ, M.: Pavlánský kostel Nejsvětější Trojice v Klášteře a Francesco Caratti. In: Umění IX, 1961, s SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, inv. č. 261, sign. IV. E 5, karton 89 (výdaje týkající se stavby kostela v letech ), fol Přepisy česky psaných účtů srovnej v: MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, sbírka rukopisů č. 45, Ursprung und Erbauung des paulaner Klosters sambt der Kirche der allerheiligsten Dreifaltigkeit, s

82 na českém území, provedený ve stylu pozdní renesance. Až do dnešních dnů patří k nejobdivovanějším dílům tzv. strom života, do nejmenších detailů provedená nádherná dřevořezba, vytvořená podle tradice jedním z paulánů, který tímto konal pokání. 195 Novobystřickým paulánům nastaly určité těžkosti, když byl zrušen slavatovský fideikomis po smrti posledního dědice Jana Jindřicha Františka Leopolda Viléma roku Slavatovské statky byly rozděleny na základě smlouvy z roku 1693 na pět dílů, přičemž čtvrtý z nich, k němuž náleželo novobystřické panství, se stal majetkem Jana Leopolda, svobodného pána z Pětikostelí. 196 Ten sice zcela nezpřetrhal vazby s paulány, nicméně ke klášterní fundaci přistupoval on i jeho následovníci hlavně z piety k zakladatelům, aniž by se zavázal kostel a klášter udržovat in sarta tecta v dobrém stavu. Pauláni nechtěli spoléhat pouze na dobrovolnou podporu, ale neuspokojivou situaci jim nepomohl vyřešit ani císař Leopold I., na něhož se obrátili. K vyhrocení konfliktu mezi paulány a majiteli nedošlo hlavně díky tomu, že i v průběhu 18. století obdrželi pauláni řadu mešních nadací a almužen, které bohatě pokrývaly náklady na údržbu objektu Neunburg vorm Wald, Amberg Dá-li se to tak říci, možná jeden z nejméně nápadných konventů provincie nabízí jeden z nejzajímavějších příběhů paulánských řeholníků ve střední Evropě barokního období. Samozřejmé v tomto případě není totiž ani to, že mluvíme o hornofalckém centru, protože konvent byl původně plánován na 195 HOPPE, A.: Des Oesterreichers Wallfahrtsorte. Wien, St. Norbertus Verlag 1914, s Dnes je strom dočasně (údajně kvůli bezpečnosti) umístěn ve sbírkách Národní galerie v Praze, kam byl převezen na výstavu Sláva barokní Čechie. 196 MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s

83 jiném místě a z Amberka by se nejmenší bratři patrně stěhovali, kdyby tuto záležitost nepředběhlo zrušení kláštera. 197 V první třetině 17. (sedmnáctého) století jen málokdo v Horní Falci tušil, kdo jsou to pauláni. Mezi obyvatelstvem byli daleko známější agilní jezuité, františkáni a nově také kapucíni. 198 Pro účast paulánů na rekatolizaci obyvatel Horní Falce nebyl žádný zvláštní důvod. O rozšíření paulánských fundací měl zájem hlavně kurfiřt Maxmilián Bavorský, vévoda Horního i Dolního Bavorska a také Horní Falce, ten však narážel na opačná stanoviska církevních hierarchů. Prvním pokusem bylo roku 1629 umístit paulány do Neumarktu, avšak tyto plány ztroskotaly na odmítnutí biskupa z Eichstättu. 199 Je možné, že k zakotvení paulánů na německé půdě přispěla i okolnost, že kurfiřt, dlouhou dobu ženatý s vévodkyní Alžbětou Lotrinskou, se stále nemohl dočkat potomka. Teprve přímluva sv. Františka z Pauly, jak pevně věřil, mu dala následníka, který se narodil na slavnost sv. Wolfganga roku Maxmilián rozšířil působiště paulánů 8. května téhož roku, když tyto řeholníky pozval k duchovní a misijní službě do Neunburgu vorm Wald. 201 Jejich prvním působištěm však nebyl klášter, ale fara s kostelem a s dalším bohatým zázemím. Stavba kláštera byla řeholníkům přislíbena. Prozatím kurfiřt složil na založení hornofalckého kláštera kapitál florénů, který spravovala amberská komora, z čehož bylo určeno 197 MAI, P.: Der Orden der Paulaner in der Oberpfalz. In: Beiträge zur Geschichte des Bistums Regensburg 18, 1984, s FUCHS, A.: Die Durchführung der Gegenreformation in der Oberpfalz. In: Die Oberpfalz wird bayrisch. Austellungskatalog der Staatlichen Archieve Bayerns 10, BACKMUND, N.: c. d., s ASAM, N.: Compendium historicum, s Bischöfliches Zentralarchiv Regensburg (dále jen BZA Regensburg), Kla 79, Fasz. Paulaner in Neunburg v. W. 83

84 vyplácet kapitál 1000 florénů ročně jako investici. 202 Naděje, které kurfiřt vkládal do činnosti nového řádu, měly jen malou šanci na úspěch, zejména kvůli skutečnosti, že nepřehlédnutelnou rekatolizační práci odváděli na stejném místě jezuité. Je otázkou, do jaké míry bránila sžití s německým prostředím jazyková bariéra. Prameny dokládají, že v Neunburgu poměrně velmi brzy působili i první němečtí pauláni. 203 Archivní prameny překvapivě vypovídají, že tradiční silná stránka přisuzovaná paulánům, totiž kazatelská činnost, byla alespoň v počátcích jejich činnosti spíše slabinou. 204 Pauláni se navíc dostali do mnoha sporů počínaje hospodářskými otázkami, neboť zázemí jim udělené nepřinášelo to, co bylo přislíbeno, a konče spory s radními města. Místnímu obyvatelstvu pauláni na rozdíl od jezuitů k srdci nepřirostli, a přitom se jim přes četnou kritiku nedaly upřít návštěvy nemocných nebo podpora pastorace mládeže, kterou ovšem prováděl jimi vybraný učitel. Na druhé straně si pauláni během svého patnáctiletého pobytu v Neunburku mohli postesknout, že se museli ve farních obcích spokojit s málem, protože neměli vůbec žádnou příležitost, aby mohli mít klášter včetně klausury, se zahradou. 205 Dlohodobými neshodami vynucené přenesení sídla paulánů do Amberku na přelomu let 1652 a 1653 ukončilo trápení, nepřinášející valný užitek žádné straně. 206 Nové působiště se paulánům otevřelo zásluhou kurfiřtky Marie Anny, ovšem na 202 ASAM, N.: Compendium historicum, s Tamtéž. 204 BZA Regensburg, Kla 79, Fasz. Paulaner in Neunburg v. W., Protokoll vom 12. August ASAM, N.: Compendium historicum, s BZA Regensburg, Kla 79, Fasz. Paulaner in Amberg. Příchod paulánů do Amberku lze vymezit daty 17. prosince 1652 a 6. února následujícího roku. Vikář konventu Bernard Gurnel je v pramenech zmiňován na počátku tohoto období jako vikář v Neunburku, posléze již jako vikář amberského domu paulánů. 84

85 kýžený klášter si i v Amberku museli nejmenší bratři počkat. Kurfiřtka byla nejmenším bratřím evidentě nakloněna a ti neváhali z její štědré ruky brát. Často poukazovali na špatné podmínky na svém předchozím působišti, které by podle jejich mínění zajistily obživu sotva polovině komunity. Brzy neváhali vyjadřovat nespokojenost se svým provizorním obydlím v Amberku, byť k domu na široké ulici náležela také zahrada, stodola a několik menších domků. Vyžádali si na kurfiřtce alespoň zařízení oratoře, kde by bylo možné sloužit konventní mši. 207 Finance potřebné na výstavbu celého kláštera nebyly ještě několik desetiletí k dispozici. K roku 1671 je otec Joannes Jolie sice zmiňován jako vikář konventu sv. Josefa v Amberku, 208 avšak stavební plány kláštera vyhotovené stavebním komisařem J. M. Löwem dokládají, že se stavbou se mělo začít roku Löwův plán se však realizace nedočkal. 209 Přednost před ním dostaly plány zástupce slavné rodiny architektů, Wolfganga Dienzenhofera, 210 podle nichž se začalo stavět roku Klášterní budova sestávala ze dvou křídel. Více než další dvě desetiletí však klášter neměl kostel, nýbrž jen malou vnitřní kapli pro soukromé bohoslužby paulánů. Ke stavbě kostela, pravděpodobně znovu podle Dienzenhoferových plánů, se přikročilo roku Realizace stavby, vedená mistrem Hillerem, měla být oproti klášteru velmi rychlá, nicméně slavnostní vysvěcení kostela řezenským biskupem Gottfriedem Langwertem von Simmern, které se uskutečnilo Srv. MAI, P.: c.d., s Stadtarchiv Amberg, Bestand: Paulanerkloster Amberg Nr Hauptstaatsarchiv München, Pl Bauplan für das Paulanerkloster Amberg ZIMMER, H.: Die Dientzenhofer. Ein bayerisches Baumeistergeschlecht in der Zeit des Barock FUCHS, A.: Bauplan für das Paulanerkloster. In: Amberg Aus Tausend Jahren Stadtgeschichte. Ausstellungskatalog der Staatlichen Archive Bayerns, hrsg. Von der Generaldirektion der Staatlichen Archive Bayerns Nr. 18, 1984, s

86 srpna roku 1729, zřejmě nebylo příliš časově vzdálené od dokončení stavebních prací. 212 Architekturou i vnitřní výzdobou, především štukovou, se konventní kostel zařadil mezi ozdoby hornofalckého regionu. V interiéru kromě hlavního oltáře zpodobňujícího patrona konventu nechyběly ani boční oltáře zakladale řádu sv. Františka z Pauly a sv. Františka Saleského, který se jako paulánský terciář těšil rovněž velké oblibě. Pro český pohled musel být zvlášť potěšující oltář sv. Jana Nepomuckého a kopie Těhotné Madony, jejíž originál se těšil úctě v Praze na Karlově. Pod podlahou kostela se nacházela krypta, do níž byli pohřbíváni příslušníci řádu. Dnes už pouze olejomalba z poloviny 18. (osmnáctého) století připomíná celkový vzhled barokního konventu. 213 Nepřehlédnutelná je na obraze také užitková část konventu, k níž patřily sýpka, zahrada a další náležitosti. Tradiční součástí klášterního hospodářství byl pivovar. Na rozdíl od většiny ostatních konventů německo-české provincie není zcela jasné finanční zázemí dovolující poměrně velkorysou stavbu vůbec začít. Jako dobrodinci podporující stavbu jsou zmiňováni občané Amberku, ovšem nejednalo se o žádné astronomické částky a někteří přispívali tím způsobem, že odkázali finance na stavbu některého z oltářů, před nímž se měli pauláni za zemřelého posléze modlit. 214 Původ největší finanční podpory je však logicky možné předpokládat na bavorském kurfiřtském dvoře, který nad řádem, jemuž svěřil svoji důvěru, držel trvalou záštitu. Každodenní aktivity paulánů zůstávají také v případě Amberku spíše neznámou. V rámci německo-české provincie jsou zde netradičně pauláni spojováni s duchovní službou ve vojenském prostředí (Millitärseelsorge). V duchovní oblasti 212 MAI, P.: c. d., s Srovnej obrazovou přílohu MAI, P.: c. d., s

87 jsou připomínány jejich slavné bohoslužby, zpívané loretánské litanie, požehnání s výstavou Nejsvětější svátosti, v adventní době vždy ráno v sedm hodin zpívané roráty a další duchovní obřady. Němečtí autoři, kteří se ve svých pracích zabývali duchovním působením paulánů v Amberku (nebo se ho alepoň dotkli), však vůbec nepřipomínají kazatelskou činnost paulánů. 215 Tu dokládají tiskem vydaná několikerá celoroční kázání. Obecnou oblibu nejmenších bratří dokazuje mimo jiné fakt, že i ve farním kostele probíhala slavná kázání u příležitosti svátku sv. Františka z Pauly apod. 216 Jak o tom svědčí polovina klášterů provincie, úspěšně si pauláni počínali v oblasti poutní tradice. Mariánskou úctu v řádu dokládá loretánská kaple, postavená v zahradě konventu údajně přesně podle originálu. Koncem 17. století se pauláni ucházeli o správu nově vybudovaného kostela a rezidence, nacházejících se na hoře Panny Marie Pomocné. 217 Místo se těšilo velké úctě od dob morových epidemií z konce třicetileté války (zejména z roku 1634), proto učinili amberští obyvatelé příslib Panně Marii. Avšak nediplomatickým jednáním byli nejmenší bratři nuceni přepustit místo dalšímu zájemci a městskému rivalovi, neboť řezenský biskup přiřkl poutě na mariánské hoře a výhody s těmito aktivitami spojené františkánům. 218 Němečtí autoři v téměř vzácné shodě konstatují, že paulánský konvent v Amberku, podobně jako na mnichovském předměstí Au-Neudeck, se nikdy plně neintegroval do barokní 215 S Amberkem je spojován například Vitus Faberius, autor mnoha kázání vydaných tiskem. Srv. též kapitolu Intelektuální činnost řádu. 216 WALTER, A.: Warhaffte Entwerffung Des Göttlichen Adels In dem grossen Patriarchen Und Wunderthätigen Heiligen Francisco de Paula Stifftern des ordens der Mindesten Brüder: An dessen Jahrenden hohen Fest-Tag Predig weis vorgestellt/ In der Chur-Pfältzischen Haupt-Stadt Amberg/ und Löbl. Pfarr- Kirchen des H. Bischoffs Martini. Amberg WOERTMAN, C.: Der Mariahilfberg bei Amberg. Amberg BZAR, Kla 36, Fasz. Hospitium auf dem Mariahilfberg. 87

88 klášterní krajiny, což však neznamená, že by se jeho působení zcela míjelo účinkem. Zůstává otázkou, jestli příčinou toho, že počet obyvatel kláštera nikdy významně nepřekonal hranici vikariátu (malého konventu), byla přísnost a další specifika řádu, jehož řehole se ocitala na hranici mezi anachoritstvím a cenobitstvím, nebo nedostatečné finanční zázemí, případně obojí Světce u Tachova Zapadlá lokalita v lesnaté kopcovité krajině poblíž Tachova byla známa dávno před příchodem paulánů jako poutní místo. 219 S nebezpečím pohraniční krajiny korespondovalo zasvěcení svatyně Čtrnácti svatým pomocníkům v nouzi. Někdejší poutní kostelík, patrně spadající pod tachovskou faru, je připomínán ve starší topografické literatuře. Od doby Jana Lucemburského byl farní kostel v Tachově a s ním pravděpodobně i poutní kostelík ve Světcích pod správou řádu křižovníků s červenou hvězdou. Od dob husitské revoluce bylo město nekatolické. Možnost proměny vyznání na Tachovsku se otevřela až s pobělohorskou situací. Novým majitelem města se stal roku 1623 rytíř Filip Husmann z Namedy, plukovník císařské armády, známý svými nekompromisními rekatolizačními postupy. 220 Jednou z hlavních opor v této činnosti se měl Husmannovi stát paulánský řád, pro jehož dvanáct mnichů se rozhodl vystavět klášter ve Světcích. 221 Je otázkou, co Husmanna přimělo právě k pozvání paulánů. Nepochybně významnou roli v tomto 219 MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s PIRCHAN, G.: Die Tachauer im Abwehrkampfe wider Husman, ihren Erbherrn. In: 600 Jahr Feier Tachau (ed. J. Stritzl). Tachau 1929, s STÖCKLÖW, J.: Geschichte der Stadt Tachau mit teilweiser Berücksichtigung der Herrschaft Tachau. Tachau 1878, s Stöcklöwova práce je v podstatě volnou reprodukcí dvousvazkové kroniky města Tachova. 88

89 rozhodnutí sehrála oblíbenost paulánů u pražského arcibiskupa, kardinála Harracha, pod jehož správu tehdy Tachovsko patřilo. Zakládací listinou, která nese datum 26. února 1639, 222 daroval Husmann paulánům pozemek s kostelíkem Čtrnácti svatých pomocníků, který byl v té době již v dosti neutěšeném stavu. K obnovení poutního kostela a postavení kláštera se zahradou v jeho sousedství měla sloužit částka zlatých v ročních splátkách po zlatých. Zakladatel měl být každého čtvrt roku informován o průběhu stavby a nákladech včetně doložení účtů. Částka zlatých byla darována navíc k částce určené pro živobytí přizvaných dvanácti řeholníků, která činila zlatých. Fundaci potvrdil 30. července roku 1640 listem z Řezna císař Ferdinand III. 223 Na nové působiště paulánské mnichy uvedl 16. srpna roku 1641 tachovský vikář Kašpar Haas. 224 Slavnosti se osobně zúčastnil také zakladatel konventu, tachovský děkan Aschenbrüer, který přivedl početné procesí z města, a další. 225 Štědrost zakladatele, evidentně naznačující snahu odčinit předchozí nepravosti, dokládá listina z roku 1644, významně rozšiřující zakládací fundaci. 226 Husmann v ní navýšil na rovných zlatých fundační kapitál, který měl zajistit obživu dvanácti řeholníků a kromě toho věnoval řádu další zázemí obec Halži s mlýnem, zvaným Heiligenmühle, rybníky a grunty v okolí, vše v celkové ceně 222 NA Praha, fond AZK, inv. č. 2512, RKP 70 Fundatio monasterii ord. Minimorum s. Francisci de Paula Tachoviae (svázaná akta týkající se založení paulánského kláštera v Tachově), fol. 1-5, opis latinsky psané zakládací listiny konventu. 223 Tamtéž, opis latinsky psané listiny. 224 NA Praha, fond AZK, listiny kláštera nejmenších bratří sv. Františka de Paula u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, inv. č. 1940, originál psaný latinsky. 225 BĚLOHLÁVEK, V.: K uvedení pavlánů do Tachova. In: Od Karlova mostu, Praha 1932, s NA Praha, fond AZK, inv. č. 2512, RKP 70 Fundatio monasterii ord. Minimorum s. Francisci de Paula Tachoviae (svázaná akta týkající se založení paulánského kláštera v Tachově), opis německy psané listiny. 89

90 zlatých. Založení kláštera i darování všech pozemků a práv k nim náležejících potvrdil téhož roku kardinál Harrach. Ze strany řádu bylo generálem Bernardem Gurnelem přislíbeno zakladateli, že on i jeho choť Emilie se všemi potomky budou požívat práv zakladatelů kláštera, tedy že budou účastni všech dobrých skutků a modliteb, které řád vykoná. Řád se jménem generála rovněž zavázal, že se bude za zakladatele denně konat zvláštní pobožnost a po jeho smrti zvláštní smuteční bohoslužba se slavnou zádušní mší. Na věčné časy měla být též každý týden sloužena tichá mše za duševní a tělesné dobro zakladatelů a jejich zachování. Stavba klášterního komplexu i obnova poutního kostela tedy neprobíhala tradičně pod vedením fundátorova architekta, nýbrž řád měl možnost naplno uplatnit své představy o budoucím sídle. Výstavbu kláštera, která měla z hlediska finančního zajištění probíhat bezproblémově, však narušilo a zpomalilo několik událostí. Předně dramatická situace závěrečného dějství třicetileté války, která v nemalé míře postihla české území především švédskými vpády. Nedlouho po ukončení války, roku 1651, zakladatel konventu zemřel. Husmann se netěšil žádné všeobecné oblibě, spíše naopak, což se okamžitě po jeho smrti projevilo tak, že snadným terčem útoků nepřátel se měli stát Husmannovi chráněnci pauláni. Postupu, který měl vyústit v jejich vypuzení ze Světců, se ujal tachovský děkan a zároveň představitel křižovnického řádu, který paulány osočil z nesprávného využívání prostředků určených k obnově poutního kostela. 227 Ve srovnání s předloženými vydáními měli pauláni provést pouze nejnutnější udržovací práce a šetřit na některých materiálech, například v případě střechy, která měla být renovována trvanlivými cihličkami, ale dočkala se jen levnější šindelové krytiny. V pozadí děkanovy touhy po pořádku byla samozřejmě obava z konkurence nového řádu, zejména ve věci omezování příjmů tachovské fary. Spor se nakonec podařilo zažehnat až díky 227 BĚLOHLÁVEK, V.: c. d., s

91 osobnímu nasazení kardinála Harracha, který potvrdil svoji náklonnost nejmenším bratřím, navíc měl kompetence přimět svého podřízeného alespoň k mlčení. V období těchto neshod bydleli pauláni ve Světcích u původního gotického kostelíku jen v provizoriu, které jako konventní budova s klauzurou nefungovalo. Prvních šest paulánů působících ve Světcích byli řeholníci, kteří sem přišli z pražského konventu Nejsvětějšího Salvatora. V jejich čele stál jako vikář otec Cyril Oppilarius, který dříve zastával i úřad představeného provincie. K výstavbě konventní budovy došlo až poté, co se realizace Husmannova záměru ujala jeho manželka Terezie Eleonora, provdaná de Capra. Výstavba probíhala pod vedením pražského cechovního stavitele Šimona Puncina, který dostával týdenní plat 6 zlatých. 228 Jeho spolupracovníky byli další tři pražští zedníci. Stropy prováděli dva místní tesařští mistři Adam a Tomáš Beindlové se čtyřmi tovaryši. Koncem září roku 1661 byl již hotov refektář, následně zařízený čtverými kamny. Další průběh stavby ustrnul na problémech spojených s pozůstalostním řízením. K vypořádání těchto záležitostí došlo roku Vlastníkem tachovského panství se stal hlavní věřitel Antonín hrabě Losy z Losinthalu, který panství koupil od Husmannových dědiců. Spolu s panstvím na sebe převzal i všechny závazky vůči paulánům, obsažené v předchozích smlouvách. V rámci přátelského vyrovnání bylo potvrzeno, že řádu natrvalo a nezrušitelně zůstane zakladatelem dříve darovaná obec Halže se všemi svými majetky a právy a dalším hospodářským zázemím, k němuž patřily rybníky, lesy, polnosti, mlýn a území dvojkroků kolem kláštera. 228 LANCINGER, K. HÝZLER, J. HORYNA, M.: Stavebně historický průzkum a vyhodnocení kostela ve Světcích. SÚRPMO Praha 1975, s MZA Brno, Necrologium s

92 Jak se později ukázalo, nový majitel o klášter a jeho osazenstvo jevil jen minimální zájem a průtahy s dokončením stavby jej zjevně netrápily. Pauláni bydleli v provizoriu ještě v dubnu roku 1669, jak vyplývá z dopisu paulánského provinciála z Vídně hraběti Losymu. K dokončení stavby bylo najato šest zedníků, avšak záměr tentokrát ztroskotal na tom, že hejtman panství nedovolil k dostavbě použití levných místních surovin. V uvedeném roce 1669 se po třech letech práce podařilo dokončit alespoň krov. Všechny stavební práce realizované do té doby měly stát zlatých a 47 krejcarů. Stavba nového barokního chrámu Čtrnácti svatých pomocníků, který měl sloužit jako konventní, je záležitostí o něco mladší. Vedl ji opět Šimon Puncin. 230 Novostavba je poprvé zmíněna v zápise o místní komisi z 3. června Účastnil se jí vrchnostenský hejtman i paulánský provinciál, kteří řešili záležitosti týkající se klauzury v klášteře a také budoucí nový kostel. Jeho výstavba nezačala položením základního kamene, ke slavnostnímu aktu došlo až v době, kdy byla stavba kostela asi z poloviny hotova. Tento vývoj stavby dokládá dopis provinciála řádu, vizitujícího i Tachov, kterým zval hraběte Losyho, aby se položení základního kamene, pro nějž bylo ponecháno volné místo, aktivně zúčastnil nebo poslal svého zástupce. Roku 1680 se Petr Lex, představený konventu, dočkal z Prahy plánu chórového oltáře, který měl financovat hrabě Losy. V této době byl kostel již hotov i zařízen a konaly se v něm bohoslužby. Monumentální konventní kostel, z větší části zbouraný po zrušení kláštera a dnes zachovaný pouze v torzu, můžeme z architektonického hlediska zařadit mezi výjimečně kvalitní díla třetí čtvrtiny 17. století. U centrální stavby na půdorysu řeckého kříže byla zvláště cenná její slohová 230 POCHE, E. a kol.: Umělecké památky Čech. Díl III. Praha, Academia 1980, s LANCINGER, K. HÝZLER, J. HORYNA, M.: c. d., s

93 jednota. Názorově ji můžeme zařadit do staveb slohové vrstvy, kterou prezentovali severoitalští architekti působící v Čechách raně barokního období (C. Lurago, D. Orsi). 232 Obdobně kvalitní architekturu nalezneme také u některých dalších paulánských konventních kostelů na našem území, např. v Klášteře u Nové Bystřice. Hlavního oltáře Čtrnácti svatých pomocníků z dílny tachovského malíře Tomáše Mathiowitze se barokní novostavba dočkala roku Kromě něj se v kostele nacházely vedlejší oltáře sv. Františka z Pauly, sv. Jana Nepomuckého, Panny Marie Bolestné, sv. Kříže, sv. Františka Saleského. Další menší oltář sv. Františka se nacházel v mnišském chóru. Dokončený kostel i klášter potkala v únoru roku 1729 pohroma v podobě požáru. Ten se rozšířil z prvotně zasažené půdy konventu, přičemž nejvíce byla postižena část konventní budovy, věže a střecha kostela. Obnova trvala dlouhou dobu, následky požáru byly definitivně zažehnány až roku 1754, kdy byla opravena pravá kostelní věž, do té doby se museli řeholníci smířit s provizorními úpravami. Vzhledem k tomu, že se nezachovala kronika konventu a archivní materiály byly částečně zničeny během požáru kláštera a také v době rušení kláštera, nemáme možnost vhlédnout do každodenního života za klášterními zdmi. Je však možné konstatovat, že byl areál poutníky hojně navštěvován, neboť klášter se nacházel na místě spjatém od středověku s poutní tradicí a Čtrnáct svatých pomocníků v nouzi patřilo k nejvyhledávanějším patrociniím. 233 Přicházela sem především procesí z Chebska, Falce a Plzeňska. Díky pořádkumilovným josefinským úředníkům máme alespoň poměrně přesnou představu o tom, v jakém prostředí se řeholní život ve Světcích 232 Tamtéž, s MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s

94 odehrával. 234 Mobiliář byl patrně velmi chudý, takže nestál ani za provedení zvláštního soupisu. Je zřejmé, že také zde patřila k základnímu vybavení konventu knihovna, 235 nacházející se v horním patře konventu. Kromě ní byl v horním patře zřízen pokoj provinciála, místnost s hodinami, hostinský pokoj, repozitorium a také tzv. horní sakristie. V přízemí konventu byl refektář, pekárna, truhlárna, starý refektář, kuchyně, pokoj kuchaře a sklep. Je zřejmé, že součástí konventu, podobně jako v dalších paulánských konventech německo-české provincie, musely být další nejmenované místnosti tvořící běžné i nadstandartní zázemí konventu, například lékárna, kapitulní síň, archiv aj. K velmi běžným hospodářským aktivitám paulánů patřil také šenk s vínem nebo vaření a prodej piva. 236 Takové podnikání se ukazovalo výhodným jak v městském prostředí, tak také na navštěvovaných poutních místech, není tedy divu, že pivovar provozovali i světečtí pauláni Nová Paka 237 Paulánský konvent Nanebevzetí Panny Marie, nacházející se v malebné kopcovité krajině podhůří Krkonoš, je od počátku spjat s poutní tradicí. 238 Ta má své kořeny ve středověku. Je doložitelné, že už v 15. století stávala na místě dnešního kostela mariánská kaple. Předmětem poutnické úcty je 234 LANCINGER, K. HÝZLER, J. HORYNA, M.: c. d., s Srovnej SOA Plzeň, pobočka Klatovy, fond Velkostatek Tachov, sign. 730, karton 109, Verzeichniss derren in der Tachauer Paulaner Bibliothek vorfindigen Büchern. 236 Tamtéž, srovnej Spor o právo výčepu piva v letech Nejnověji: KUŘÍKOVÁ, V.: Historie paulánského kláštera v Nové Pace. České Budějovice, Jihočeská univerzita 2001.(diplomová práce); táž: Nová Paka. Pohnuté osudy paulánského kláštera. Nová Paka BÍLEK, I.: Památné události poutního chrámu Páně Nanebevzetí P. Marie v Nové Pace. Nová Paka

95 pozdněgotická socha Panny Marie s Ježíškem, necelý metr vysoká. Nahradila původní mariánskou sošku uctívanou od raných dob, která se však ztratila v době husitské revoluce. Období třicetileté války socha přečkala na bezpečnějším místě, ve farním kostele na náměstí v Nové Pace. Roku 1636 připadla Nová Paka hraběti Rudolfovi z Tiefenbachu, nositeli řádu Zlatého rouna. 239 Proč se generál a polní maršál rakouské armády rozhodl postavit klášter právě paulánům? Chtěl především odčinit svůj dělostřelecký útok na dolnorakouský klášter paulánů v době třicetileté války, o němž se domníval, že ho jako úkrytu využívají Francouzi. 240 Jistě důležitou roli při výběru místa plnila mariánská poutní tradice, k níž mívali vojáci, pohybující se často v nebezpečných situacích, ozvlášť blízko. Prvním útočištěm v severovýchodních Čechách se nejmenším bratřím stala rezidence v Chotči, v jejíž blízkosti se nacházel i kostel. Pauláni tam začali působit od 12. března roku 1685, za provinciála Jana Hellera. 241 Sloužili mše a udělovali svátosti, které byly spojeny s menší štólou ta větší náležela farnímu chrámu v Nové Pace. Dříve než hrabě uskutečnil svůj původní záměr, totiž vystavět paulánům v sousedství poutního kostelíka v Nové Pace klášter, zemřel roku V závěti ze 6. března 1653 odkázal umírající hrabě paulánům chotečský statek se všemi právy a povinnostmi a k tomu ještě obec Valdov. Tyto statky hrabě pro řád pořídil již roku 1644 od vídeňských servitů za zlatých. 242 Vykonavatelkou vůle se stala jeho manželka Eva Alžběta, hraběnka ze Šternberka. Pro klášter musela nejdříve koupit pozemek, výstavbu kláštera hraběnka zahájila 25. června roku 239 VÁGENKNECHT, J.: 270 let novopackého kláštera. Klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie, nedatováno (20. st.), s SOA Jičín, fond 953, inv. č MZA Brno, Necrologium, s KRÁSL, F.: c.d., s

96 1655 položením základního kamene. Pravděpodobně z nedostatku financí se stavba protáhla téměř na půl století a po tuto dobu pauláni nadále sídlili v chotečské rezidenci. Místní kostel se pro některé z prvních řeholníků stal také místem posledního odpočinku. Jednoduchá barokní kvadratura novopackého kláštera byla dostavěna teprve roku Téhož roku 8. května ji královéhradecký biskup Bohumír Kapoun slavnostně vysvětil a předal k užívání paulánské komunitě, vedené vikářem otcem Ludovikem Puschem. Slavnosti se zúčastnil také Václav Vojtěch hrabě Šternberk, déle převor jičínské kartouzy a jiní hosté. Do původního malého kostelíka byla se souhlasem novopackého faráře, avšak po dlouhém zdráhání a diplomatickém tlaku přítomných osobností, přenesena milostná socha Madony. 243 Slavnostní akt svěcení kláštera s nejdůležitějšími ustanoveními zachycuje listina vydaná v hradecké kanceláři biskupské konzistoře 7. října 1701, vlastnoručně podepsaná biskupem. 244 O životě v klášteře toho víme jen velmi málo. Přestože se nacházel na významném poutním místě, počet řeholníků se většinou pohyboval kolem desítky. Barokní zbožnost přiváděla do starého konventního kostelíku početné zástupy poutníků z blízka i z daleka. Brzy bylo zřejmé, že k novému klášteru bude muset být přistavěn také nový kostel. Projektoval ho s největší pravděpodobností tyrolský architekt působící na vídeňském dvoře, Thomas Haffenecher, avšak mezi možnými autory je připomínán také Kryštof Dienzenhofer. 245 Provedení řadí zdánlivě jednoduchou stavbu k nejkrásnějším památkám 243 MZA Brno, Necrologium, s NA Praha, fond AZK, Listiny kláštera paulánů u sv. Salvatora na Starém Městě pražském, inv. č POCHE, E. a kol.: Umělecké památky Čech. Díl II. Praha, Academia 1979, s

97 vrcholného baroka. 246 Na její realizaci dohlížel jezuitský architekt Jakub Blažejovský. Základní kámen byl slavnostně posvěcen a položen 11. června roku 1709, 247 avšak teprve roku 1715 došlo ke stržení starého kostelíka. Do dokončení nového kostela našla milostná socha svůj příbytek v refektáři paulánského kláštera, kde se taktéž konaly mše. Vysvěcení nového poutního kostela se konalo 11. srpna roku 1724, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Kostel vysvětil a slavnostní bohoslužbu celebroval vikář paulánského konventu Benedikt Longin. Dva dny poté slavnost pokračovala přenesením mariánské sochy na hlavní oltář, zasazený do nádherné iluzivní výmalby a ozdobený sochami sv. Františka z Pauly a sv. Norberta. Pro nedostatek prostředků se stal oltář na delší dobu jedinou výzdobou chrámu. Přenesení sochy probíhalo za velké pozornosti a účasti novopackých obyvatel. Madona byla nesena čtyřmi duchovními, během slavnostní bohuslužby proběhlo německé a české kázání a zpívanou mši zakončilo slavné Te Deum. Roku 1727 se z podnětu vikáře konventu Fortunáta Schumana konala sbírka na další zařízení kostela. Jako hříčka osudu působí fakt, že byl konventní kostel zcela vybaven teprve krátce před zrušením kláštera. Podobně tomu bylo také v rámci několika dalších konventů provincie. Když byl kostel fundamentálně vybaven, mohlo se koncem října roku 1732 přikročit k jeho druhému vysvěcení, tentokrát za účasti královéhradeckého biskupa Mauricia Adolfa Karla. K slavnostnímu aktu došlo v době, kdy zájem o mariánskou poutní tradici a putování na posvátná místa vrcholil. Není tedy divu, že činnost novopackých paulánů byla úzce spjata se službou přicházejícím poutníkům, kterých se ročně počítalo na desetitisíce. Roku 1735 poutní areál obohatily ještě tzv. růžencové schody, které umožnily zároveň pohodlnější přístup přicházejícím poutníkům. 246 MATĚJČEK, A.: Nová Paka PNU 67. Praha MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s

98 Paulánští řeholníci se nestarali pouze o duše přicházejících poutníků, součástí jejich řeholní služby byla také péče o tělesné zdraví obyvatel Nové Paky a okolí. Nejpozději roku 1732 už v klášteře fungovala lékárna. 248 Není přesně známo, jak bylo zajištěno fungování lékárny, která v klášterním komplexu zabírala dva pokoje, jednu komoru a laboratoř. Je však pravděpodobné, že tuto odbornou práci vykonával nájemce, absolvent studia farmacie. Roku 1757 je s lékárnou spojován jistý Kamil Andres, předtím působící v lékárně kartouzy ve Valdicích. 249 Na něj navázal další dřívější zaměstnanec vadlické lékárny Josef Geisler. Ten lékárnu vedl až do zrušení kláštera a po odchodu řeholníků získal přednostní právo na její koupi a další provozování. Lékárna byla z klášterní budovy přesunuta do města a dále existovala pod názvem U Zlaté číše Thalheim Ani celé jedno století nebylo luteránským kazatelům souzeno kázat v někdejším konventním kostele sv. Anny. Jako působiště jim ho nabídli katoličtí Pollheimové, kteří se pod vlivem nového učení v průběhu 16. (šestnáctého) století rozešli s vírou svých předků. Protirefomace se však poměrně brzy stala úspěšnou a její následky byly zřetelné také v Thalheimu. Zásadní změny přinesl zejména edikt Ferdinanda II. ze 4. října 1624, jímž byli luteránští predikanti z Thalheimu vypovězeni a také poddaní měli pouze dvě možnosti odejít nebo se podřídit pravidlu Cuius regio, eius religio, které v praxi žádalo účast na nedělních a jiných svátečních 248 NA Praha, fond AZK, inv. č. 2511, rukopis 69, Účty lékárny paulánského kláštera Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace z let , svázané, psané latinsky, nestr. 249 KUŘÍKOVÁ, V.: Nová Paka. Pohnuté osudy paulánského kláštera. Nová Paka 2002, s

99 bohoslužbách. Koupí panství roku 1644 se jeho novým vlastníkem stal oddaný katolík Tobias Nütz z Goisernburku. 250 Roku 1660 při cestě Dolním Rakouskem navštívil dřívější primogeniturní konvent provincie paulán otec Renato Hamot. Sídlo svého řádu bezpečně rozpoznal podle vnějšího znamení na kostele, jímž byl podle řádového zvyku obraz sv. Františka z Pauly a sv. Anny. Obnovená německo-česká provincie fungovala již několik desetiletí, byl tedy důvod obnovit také nevyužitý thalheimský klášter. Nebylo uplně jednoduché přesvědčit nového majitele, že definitivnímu vykořenění augspurského vyznání může velmi napomoci každodenní misionářská a kazatelská činnost mezi místními obyvateli. Po několikaletém zdráhání na přelomu 60. a 70. let 17. století (šedesátých a sedmdesátých let sedmnáctého století) Nütz nakonec zájem paulánů obnovit v Thalheimu konvent akceptoval, zejména díky zásahu císaře Leopolda I. Slavnostní uvedení do staronového sídla se uskutečnilo 16. září roku Prvním korektorem se stal P. Joannes Jolie, zkušený duchovní zastávající dříve funkci definitora nebo kolegy provinciála. 252 K nemovitému majetku samozřejmě náleželo patřičné hospodářské zázemí. Vzhledem k přísné řeholi mělo pro řád velký význam i darování rybníku vybudovaného na říčce Vöckle. Významnou pomoc pro paulány začínající nové působení v Horním Rakousku měl dar císařovy vdovy Eleonory. Ta konventu věnovala vzácný, zlatým arabikem, kameny a perlami zdobený relikviář uchovávající ruku sv. Anny. 253 Vzácná relikvie se stala předmětem úcty paulánských řeholníků a brzy přitahovala také pozornost blízkých i vzdálenějších obyvatel. Když začala být relikvie spojována se 250 KNIEWASSER, F.: St. Anna Kirche. Oberthalheim. Ried in Innkreis 1999, s MZA Brno, Necrologium, s ASAM, N.: Compendium historicum, s MZA Brno, Necrologium, s

100 zázračnými uzdraveními, stalo se z thalheimského kostela navštěvované poutní místo. 254 Původní jednoduchý gotický kostelík byl přicházejícím procesím brzy těsný. Přestavbou získal honosnější barokní podobu a díky štědrým milodarům byl původně skromný klášter přestavěn na architektonicky jednoduchou, avšak prostornou kvadraturu. Jméno architekta nebo stavitele není bohužel dodnes známo. Barokní podobu areálu, která se od dnešního stavu značně liší, naštěstí známe z dochovaných kreseb zachycujících stav z roku 1674, respektive Charakter poutního místa vtisklo areálu náměstíčko před průčelím kostela, obklopené ambity s dvěma bočními kaplemi. Stejně jako středověká podoba kláštera si také pompéznější podoba barokní uchovala některé znaky architektury typické pro františkánské řády, k nimž patří například jen malá kostelní věžička. Jak bylo v řádu obvyklé, působili také v Thalheimu vedle kněží bratři laici. O jejich každodenních aktivitách pro nedostatek pramenů mnoho nevíme. Je však zřejmé, že se nejmenší bratři snažili prohlubovat kult sv. Anny, který jim se zástupy poutníků přinášel také hmotnou podporu. Výsledkem příkladného života řeholníků ve spojení s poutní tradicí byl vzkvétající klášter. Život ve zdech barokního thalheimského kláštera se přece jen lišil od pozdně středověkého poustevničení paulánských bratří na stejném místě. Součástí konventu byl letní a zimní refektář, pekárna, dvanáct cel v prvním patře (odtud můžeme odvodit i přibližný počet řeholníků v klášteře), nechyběla ani domácí kaple a knihovna. 254 KNIEWASSER, F.: c. d., s Srovnej obrazové přílohy 7 a

101 4.2.9 Šamorín (Samaria) rozšíření řádu do Uher Nejmladší konvent německo-české provincie bývá v nepříliš početné literatuře, která se snaží alespoň encyklopedickým způsobem představit jednotlivá místa působení nejmenších bratří ve středoevropském prostoru, takřka opomíjen. 256 V pramenech, které zachycují vývoj provincie v pobělohorském období, o něm nalezneme stručnou zprávu pouze v Nekrologiu, ve výčtu názvů a patrocinií konventů barokního období ho zmiňuje práce V. F. Durycha. Na rozdíl od všech ostatních konventů německo-české provincie byl šamorínský jako jediný založen v úrodné rovinaté krajině západouherské nížiny na dnešním Žitném ostrově (Czálokosz). 257 Důvody k pozvání do té doby neznámého kajícího řádu paulánů na Žitný ostrov byly stejné jako hlavní důvod zřízení všech ostatních konventů provincie rekatolizace - v tomto případě navíc hospodářsky významné oblasti. Prameny dokládají, že Šamorín byl od počátku německým městem, ve kterém se velmi rychle a dobře uchytily myšlenky reformace, ať už luterské nebo kalvínské. Na tomto stavu nic nezměnil ani fakt, že Šamorín byl majetkem katolického rodu Pálffyů. Napjatá situace mezi hrabětem Pálem Pálfym a nekatolickým vedením města byla patrně jedním z hlavních motivů pro založení kláštera, který by pomohl alespoň vyrovnat síly. Původní představou hraběte Pálffyho byl však klášter františkánský, který patřil k tradičním oporám katolického náboženství. Dědicové se sice příliš neměli k uskutečnění jeho vůle, avšak potřebu posílit katolické pozice na území západních Uher vnímal jako naléhavou císař Leopold I. Podporu svých vizí našel u uherského primase Georga Széchenyiho. Ten v rámci své závěti pamatoval částkou 256 Největší pozornost dějinám kláštera dříve věnovali maďarští autoři, např.: KISFALUDY, Z.: Adatok a paulánusok magyarhoni történetéhez. In: Magyar Sion, Esztergom, MZA Brno, Necrologium, s

102 forintů na hmotnou podporu paulánského řádu, který chtěl císař pro rekatolizaci využít. 258 Výběru řádu nejmenších bratří napomohla jistě i císařova zkušenost s tímto řádem přímo u císařského dvora ve Vídni. Druhým důležitým důvodem pro uvedení paulánů byla potřeba řádu, jehož pastorační činnost by byla vedena v německém jazyce, aby byla srozumitelná většině místních obyvatel. Významným atributem, který pauláni také splňovali, byla vzdělávací činnost. Mezi záměrem uvést paulány do Šamorína a dokončením jejich konventu uplynulo poměrně dlouhé období. První řeholníci byli do Šamorína vysláni z vídeňského konventu pravděpodobně ještě koncem 17. (sedmnáctého) století. Prostor pro klášter v městském centru rozhodně nebyl pro paulány typický. V pobělohorském období sice vzniklo několik jejich klášterů ve velkých městech, ale s výjimkou Prahy, kde se nejednalo o výstavbu na zeleném drnu, byly v souladu s charakterem řádu umísťovány kláštery nejmenších bratří do předměstských oblastí. Několik desetiletí setrvávali pauláni v Šamoríně pouze v jakémsi blíže nespecifikovaném příbytku. Místo pro klášter bylo za asistence řádových bratrů vybráno až roku 1720, kdy jejich působení ve městě akceptovala, avšak velmi chladně, městská rada. 259 Nyní bylo zapotřebí ještě schválení činnosti na novém působišti císařem Karlem VI. Toho se bez problémů dostalo, avšak následovalo další zdlouhavé vyjednávání o prostoru k činnosti. Obavy z nového elementu ve městě však nebyly pouze rázu duchovního. Řádové hospodářství s panovnickou oporou v zádech představovalo konkurenci ohrožující zájmy města. Jeho představitelé se tedy snažili vymínit si příslib, že řád nebude vyvíjet hospodářskou činnost. Nekatolická rada nakonec ustoupila. Rozhodující jednání se odehrálo 26. ledna roku 1721, kdy 258 Tamtéž, s Okresný štátný archiv Šala, Porad. č. 224 MRZ 9, (Protocollum Regii Privilegiati Oppidi Samariensis ). 102

103 v Bratislavě došlo k podpisu smlouvy mezi představiteli města a zástupci řádu. Město zastupoval městský soudce, člen rady a pokladník, za paulány je podepsán provinciál Ludovicus Pusch, bývalí provinciálové Augustinus Eckh a Dominicus Loiper. O průběhu výstavby paulánského konventu v Šamoríně nevíme více, než že probíhala podle projektu rakouského architekta Johanna Georga Altenburga. 260 Vlastní realizace stavby byla zřejmě dost pozvolná. K slavnostnímu předání budovy paulánům došlo roku 1722, 261 hotov byl však pouze přední trakt klášterní kvadratury. Slavnostního aktu uvedení se zúčastnil provinciál otec Dominicus Loiper. Známe také jména prvních pěti řeholníků, kteří začali nové obydlí využívat. Zpočátku byl nedostavěný a nepočetný konvent pouze vikariátem v čele s otcem Augustem Krausem. Dalšími obyvateli byli Alexius Ludl, Xaverius Schuster, Angelus Kramer a laik Ambrosius Mihlberger. Dvoupatrová budova konventu byla stavěna na půdorysu klasické čtvercové kvadratury. 262 Barokní vchod s nápisem Charitas dodnes dokumentuje, komu klášter patřil. Nenáročná architektura odpovídala požadavkům řehole a podobně jako v ostatních případech i v Šamoríně na ni dohlíželi zástupci řádu. Součástí interiéru byly také učebny nebo hostinské pokoje. Ke klášteru patřila zahrada využívaná pro pěstování zeleniny a ovocných stromů, obojí patřilo k základům jídelníčku řeholníků. Starost o zahradu, dílenské práce a nejrůznější nutné opravy byly doménou bratří laiků. Nahlédnout do každodennosti obyvatel šamorínského konventu je vzhledem k absenci kroniky dosti problematické. Několik zajímavých 260 PETROVIČ, R.: Pamiatkový výskum kláštera paulánov v Šamoríně. Pamiatky Trnavy a Trnavského kraja 2, Trnava 1998, s MZA Brno, Necrologium, s PETROVIČ, R.: Klášter paulánov v Šamoríně významná baroková pamiatka Žitného ostrova. In: STREŠŇÁK, G. VÉGH, L. (edd.): Kapitoly z dejín města Šamorín. Disputationes Samarienses 5. Dunajská Streda, Lilium Aurum 2005, s

104 informací o situaci a činnosti paulánů v Šamoríně však poskytuje rukopis uchovávaný ve farním archivu, sepsaný roku 1781 vikářem konventu Clemensem Nowoweským. 263 Dokumentuje, že pauláni v Šamoríně vyvíjeli budovatelskou, misionářskou, duchovní, kazatelskou a vzdělávací činnost. Rukopis zmiňuje, že základ pro obživu řeholníků představovala částka zlatých, věnovaná ostřihomským arcibiskupem Széchényim, kterou 2. října roku 1692 uschoval v královské pokladnici a z níž plynul řeholníkům každoroční úrok zlatých. Prostor je věnován otázkám řeholní kázně a dodržování pravidel. Je zdůrazněn základní atribut řádu neustálý postní život stanovený Čtvrtou řeholí. Je zřejmé, že ani narušení klášterní kázně nebylo zcela vyjímečné. Bez uvedení jména je zaznamenán jeden řeholník donucený k opuštění kláštera. Nápravu vnitřních problémů měla zajišťovat vizitace, uskutečňovaná v rámci celé provincie. Až do zápisu v knize roku 1781 se neměla odehrát žádná nepřístojnost vně zdí kláštera (ve městě). Počet členů komunity se pravděpodobně neměnil. Standardně v klášteře působilo celkem osm kněží a tři laikové. Čtyři z nich měli na starost výuku na základní škole, další dva výuku na vyšších latinských studiích. Dva otcové vedli blíže nespecifikované spolky a jeden měl na starost nemocné členy komunity. Vikář, stojící v čele konventu, měl na starosti hospodářské záležitosti konventu. Výslovně se připomíná jediný zdroj financí, totiž výše uvedený dar zakladatele a z něj plynoucí roční úroky, které stačily na pokrytí přiměřeného, hodnotného a střídmého způsobu života paulánů. Pestrou činnost vyvíjeli řeholníci v duchovní oblasti, a to tak, jak zdůrazňoval vikář Nowoweský, že nedocházelo 263 Srovnej Archiv děkanského úřadu Šamorín, Kniha církevních navštev 1781, latinský rukopis, nestr. Do slovenštiny doslovně přeložené pojednání o paulánském řádu srovnej v: Poklady šamorínského kostola Nanebovstúpenia Panny Márie. Šamorín 2005, s

105 k rozdělování věřících a tím poškozování církve. Mše se pro obyvatele sloužila každou neděli, ve svátky byla zpívaná. Po mši probíhala německy vedená katecheze a setkávali se členové postního spolku. V průběhu dopoledne byly zpívány litanie a setkání končilo požehnáním. Pauláni sami nespravovali žádnou farnost, ale jak uvádí představený, ve farní správě podle potřeby vypomáhali. Zmiňuje se také o procesích, která se vzhledem k malému počtu kněží nekonala s křížem, nýbrž se jedná pouze o tzv. teoforická procesí. Vzpomenuta je také kazatelská a zpovědní činnost, tradičně spojována s řádem nejmenších bratří. Vzhledem k trvalému postnímu životu nevykonávali pauláni úřad polního kaplana, v případě nutné potřeby to však bylo možné. Na rozdíl od jiných paulánských klášterů se k šamorínskému nevázalo žádné bratrstvo. Činností tradičně spojovanou s paulány bylo vzdělávací působení ve školách. Šamorínský konvent je jedním z mála, kde je tato činnost jasně zaznamenána. Připomíná se práce řeholníků na základní škole, kde je třeba působit rázně, vyšší latinská studia byla v roce 1781 ve fázi zrodu, je zaznamenána výuka náboženství, jehož vyučující má nízkou nebo žádnou mzdu. Podle nařízení z roku 1789 vycházeli z kláštera jednou do roka tři laikové, aby získali almužnu, která byla využita na potřebné opravy, vybavení kostela, oblečení řeholníků apod. Konvent zpočátku neměl chrám. Do jeho výstavby pauláni konali soukromé bohoslužby prozatímně ve spodním ambitu ve velké ložnici. Budování chrámu, který je pokládán za jeden z nejkrásnějších v někdejších západních Uhrách, zahájil položením základního kamene kníže Emericus Esterházy 9. května roku Realizace nákladné stavby nebyla myslitelná bez podpory zvenčí. Té se klášteru dostávalo. Například roku 1732 daroval klášteru částku forintů hrabě István Koháry. V této době stál v čele vikariátu Alexius Ludl. Náročný interiér se podařilo dokončit snad až roku 1776, kdy byla hotova výzdoba hlavního oltáře i celého presbytáře a kůr 105

106 dostal nové varhany. V kostele se nachází také krypta, do níž byli zesnulí řeholníci ukládáni v otevřených rakvích. Roku 1779, v době, kdy se pomalu blížil konec existence německo-česko-uherské provincie, byly v rámci šamorínského konventu zřízeny dvě třídy žáků latinských a německých studií. 264 Je pravděpodobné, že rozšiřování školních zařízení se stávalo východiskem v situaci, kdy kláštery nevykazující všeobecně prospěšnou činnost byly vnímany jako nepotřebné. Ducha osvícenské doby prozrazují i závěrečné poznámky vikáře Nowoweského týkající se kláštera a řeholníků. Nemáme jiný cíl, než vychovávat zanedbanou mládež v duchu písma a k mravní počestnosti, aby se z ní stali věřící lidé a čestní občané, a tak aby byli užiteční obecnému blahu MZA Brno, Necrologium, s HORVÁTH, L.: Krátké dejiny šamorínského rádu paulánov, kostola a kláštera. Poklady šamorínského kostola Nanebovstúpenia Panny Márie. Šamorín 2005, s

107 Konvent Patrocinium Obnova/ Obnovitel/zakladatel Zánik založení Praha- Nejsvětější 1624 předán Ferdinad II. Štýrský 1784 Staré Město Salvator kostel luteránů München (Au Sv. Karel 1628 Vilém Bavorský 1799 Neudeck) Boromejský Wien Andělé Strážní Ferdinad II. Štýrský 1796 Klášter Nejsv. Trojice, Pavel Adam Slavata 1785 u NovéBystřice Panna Maria, sv. Jan Křtitel Vranov u Brna Narození Panny Marie Maxmilián z Liechtensteina s chotí Kateřinou 1784 Neunburg vorm Sv. Řehoř/ 1638/1652 Maxmilián Bavorský 1803 Wald / Amberg Sv. Josef Světce u Čtrnáct Jan Filip Husmann 1787 Tachova sv. pomocníků z Namedy s chotí Brtnice Sv. Matouše Bianca Polyxena Collalto 1784 Nová Paka Nanebevzetí Panny Marie 1655 Rudolf z Tiffenbachu s chotí Evou Marií 1785, resp Thalheim Sv. Anny Leopold I Šamorín Sv. František z Pauly / Nanebevzetí Panny Marie 1722 Jiří Széchenyi 1786 Tabulka 2. Paulánské konventy německo-česko-uherské provincie v 17. a 18. století 107

108 Neúspěšné pokusy o obnovu nebo založení paulánských konventů Při obnově německo-české provincie bylo nejprve zamýšleno oživit konventy, jejichž život přerušil nástup reformace a fenomény s ní spojené. Jak vyplývá z předchozího výkladu, tyto cíle se podařilo naplnit pouze částečně. Takřka okamžité obnovy se dočkal Klášter u Nové Bystřice, zatímco primogeniturní thalheimský konvent ožil až začátkem 70. let 17. století, přičemž jeho restituce řádu nebyla vůbec jednoduchou záležitostí. K týnskému či těnovickému konventu chyběla jakákoliv identita, která by vytvářela předpoklady, aby se znovu objevil na mapě provincie. V druhé polovině 17. století se pauláni snažili opětovně získat nejstarší konvent na českém území v Kuklově u Brloha. 266 Poslední snahy o to, aby se stal opuštěný klášter znovu domovem mejmenším bratří, podnikl ještě v průběhu 18. století lékárník novobystřického konventu Pantaleon Stöhr. 267 Po dvou svých návštěvách Kuklova v letech 1732 a 1739 se naposledy pokusil o získání konventu ještě v roce 1758, ale marně SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, sign. I 5BPβ 2, korespondence z let 1627, , Tamtéž, sign. I 5BPβ V letech 1732 a 1739 měl Kuklov navštívit také Marcus Suppauer, autor rukopisu Institutio novitiorum, který o stavu kláštera zaznamenal: Viděl jsem chrám posud stojící, avšak beze střechy i klenby. V chrámu, kterýž měl dlažbu z čtyřhranných kamenů, nalezl jsem spoustu kamenů, z nichž klenba dříve záležela, mezi nimiž křoví všelijaké vyrůstalo. Na levo od kostela spatřil jsem zeď zpustošeného kláštera, v níž posud osmnáct oken bylo lze viděti. Před hlavní branou kostela stojí jiné stavení čtyřhranné mající kolkolem okna, avšak rovněž beze střechy a krytby. Soudím, že to byla vnější nemocnice, leč, že není tak vzdálená od klášterní budovy, jak řehole přikazuje Ostatní vše nalezl jsem v troskách, louku spustlou, kteráž za konventem po levé straně kostela leží, jest dosti velká a poněkud nakloněná k potůčku okolo tekoucímu. Z pravé strany kostela dole byla sakristie a poněkud výše dopozitorium sakristie, nyní v místě tom obývá lesník panský. Nedaleko od tohoto místa stojí hlavní brána polooblá ze čtyřhranných kamenů, kterouž se do kláštera vcházelo, na jejíž vrchní straně vyryt jest letopočet Nedaleko odtud vzadu k pravé straně jest dvorec vystavěný z kamene zbořeného konventu. Z pravé strany kostela směrem k vrchu rovněž viděti lze základy zdí a nejzaději stála poustevna Srv. MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s

109 V kronice Nicolause Asama se nachází sice drobná, ale zajímavé zmínka, že...od urozeného pana hraběte z Tiefenbachu byl proviciálovi Joannesovi Hagenovi nabídnut klášter u Doks v Čechách, 14 mil od Prahy, což však bylo pro neklidné válečné časy odsunuto na později. 269 Dalším paulánským působištěm se mohly stát Hlubčice ve Slezsku. Podnět ke stavbě nového kláštera dal Karel Eusebius z Liechtensteina, majitel pozořického panství, na němž se nacházel vranovský konvent. 15. června roku 1657 povolal za tímto účelem řádového znalce stavitelského umění, P. Gabriela Liefroye, aby stavbu řídil. Z neznámých důvodů nebyl záměr liechtesteinského knížete realizován, ačkoliv ze strany řádu nenastala žádná překážka. Vranovský kronikář cituje k této záležitosti zápis z třicáté deváté generální kapituly, konané téhož roku v Římě, které se myšlenka nového kláštera zamlouvala: Urozený pán Karel Eusebius, kníže a vladař domu z Liechtesteina a v Mikulově, vévoda Opavy a Krnova ve Slezsku měl bohulibý nápad, když slíbil, že ve svém městě Hlubčicích postaví od základu klášter a kostel, vybuduje cely bratří a pro další roky slibuje 2400 florénů pro dvanáct řeholníků, přičemž každý florén platí za 5 římských juliánských mincí. Abychom uznali jeho štědrost a lásku k řádu, chtěli jsme jeho i nejmilostivější manželku rozenou kněžnu z Dietrichsteinu zapsat mezi zakladatele, budou - li řečené podmínky splněny. 270 Nebýt zrušení všech paulánských konventů bez výjimky, mohli zřejmě nalézt ještě další působiště amberští pauláni. Na samém konci 18. století byl plánován jejich přesun z Amberku do 269 ASAM, N.: Compendium historicum, s. 53. Tato nabídka byla řádu učiněna patrně roku 1647 nebo Srv. Chronica Conventus Wranoviensis, s

110 Traunsteinu, avšak přeložení se stalo vzhledem ke zrušení komunity irelevantním BACKMUND, N.: c. d., s

111 5. ŽIVOT A PŮSOBENÍ V ŘÁDU 5.1. Organizace a každodennost provincie Paulánský řád (Ordo Minimorum řád nejmenších, pauláni nebo též pavláni) patří do početné skupiny žebravých (mendikantských) řádů. 272 V různých koutech Evropy a světa bývají následovníci sv. Františka z Pauly nazýváni rozličnými termíny. Široká škála názvů a příbuznosti některých dalších žebravých řeholí někdy dokonce nechávají na pochybách, o kterou řeholi se vlastně jedná. Nejčastěji dochází k záměně s jiným žebravým řádem podobného názvu i zaměření, s poustevníky sv. Pavla Thébského, pavlíny nebo též paulíny, řádem vzniklým ve 13. století v Uhrách. 273 Pavlíni byli na českém území zastoupeni pouze dvěma konventy, tedy mnohem méně než pauláni. Je nesnadné říci, zda ke vzájemnému zaměňování více přispěl podobný název (problém zejména u navzájem si blízkých slovanských jazyků), poustevnické zaměření obou řádů nebo v jistých případech fundátoři, pocházející z jednoho rodu. Konkrétně paulínský konvent v Obořišti je na několika místech mylně zařazován mezi konventy paulánské. 274 Paulánský řád sestával ze tří řeholí. První řád byl určen řeholníkům kněžím, laikům a oblátům žijícím v klášteře. Sekundární řád byl ženskou větví řádu. V německo-české provincii, na rozdíl od Itálie, Španělska a dalších zemí, ženský klášter založen nebyl, až na jednu téměř opomíjenou výjimku klášter Lilienthal, který se nacházel stejně jako 272 Srv. HEIMBUCHER, M.: Die Orden und Kongregationen der katholischen Kirche I. - II. Paderborn 1933, s ; JIRÁSKO, L.: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha 1991, s Srv. JIRÁSKO, L.: c.d., s MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s. 343; KRÁSL, F.:c.d., s. 331 aj. 111

112 mužský konvent sv. Karla Boromejského na mnichovském předměstí Au. 275 Ženský konvent zasvěcený Panně Marii však nebyl klasickým paulánským domem od svého počátku. Žily v něm sestry neposkvrněného početí, které byly terciářkami paulánského řádu. Oficiálně se hovoří o paulánském konventu až někdy na přelomu let 1737 a 1738, kdy tyto sestry oblékly paulánský hábit. 276 Mnichovské sestry paulánky se živily především ručními pracemi a při klášteře vedly dívčí školu poskytující vzdělávání studentkám. Konvent zanikl v rámci doznívání josefinských reforem roku 1802, kdy bylo pět sester a jejich představená přesunuto do kláštera Niederschönenfeldu. Třetí řád byl určen zájemcům o paulánskou řeholi žijícím mimo klášter. I pro ně platila životní pravidla do jisté míry srovnatelná s povinnostmi řeholníků žijících v klášteře, například v otázce pravidelných modliteb či zachovávání půstu. Do třetího řádu zprvu vstupovali zejména někteří zakladatelé konventů, později zástupci všech společenských vrstev. Zdá se, že jejich počet nebyl úplně zanedbatelný, protože řehole třetího řádu nejmenších bratří se dočkala několikerého vydání, většinou s životopisem sv. Františka nebo dalšími dokumenty a nařízeními týkajícími se paulánského řádu. 277 Třetí řehole vyžadovala mimo jiné lásku k Bohu a církvi, zachovávání častého mlčení a jasného 275 FISCHER, A.: Gechichte des Frauenklosters Lilienthal ob der Au bei München. Mindelheim BACKMUND, N.: c. d., s Andacht der dreyzehen Freytags Messen, und geweyhten Kertzen. Sambt einem kurtzen Lebens-begriff, Miraculn und Tagzeiten dess Heil. Vatters Francisci von Paula. Wie auch Drittem Regul Minimorum. Prag 1619, München 1727; Andacht Der dreyzehen Freytag-Messen und geweyhten Kertzen: Sambt den Tagzeiten und andern Gebettlein und Gesängern zu dem H. Vatter Francisco De Paula, Auch Die dritte Regel S. Francisci de Paula, für beyder Geschlechten Brüder und Schwester. München 1656; Der Wunderthätige Lebenslauf dess Heiligen und Grossen Patriarchen Francisci De Paula, Stiffter dess Heiligen Ordens Minimorum oder der MinstenBrüder, aufs neue übersehen und mit beygedruckten Kupferstichen in Druck verfertiget, samt der Regul des dritten Ordens beyder Geschlechten und der Andacht der H. XIII. Freytag-Messen und geweyheten Kertzen: Sodann den Tagzeiten, Litaney, Gebetlein und Gesängen zu dem heiligen Ordens-Stifter. Nürberg 1686,

113 vyjadřování vycházející z biblické výzvy Vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Samozřejmostí mělo být slavení nedělí a zasvěcených svátků, uctivost k rodičům a představeným řádu. 278 Zvláštní pojednání v řeholních ustanoveních bylo věnováno modlitbám, zpovědi, prožívání mše svaté, samostatná kapitola byla věnována otázce postu a jeho místu v životě terciáře. 279 Opomenuty nezůstaly ani vnější znaky příslušnosti k třetí paulánské řeholi. Terciáři měli nosit pokud možno oblečení podobné bratrům a sestrám žijícím v klášterním společenství, a to jak barvou, tak prostotou. Příslušnost k třetímu řádu vyjadřovalo také přepásání řemenem s dvěma knoflíky, což bylo předepsané zvlášť pro účast v procesích. 280 Terciářská řehole byla uzavřena výzvou k jejímu správnému dodržování a častému pročítání Hierarchie a funkce v řádu Základní ctností byla v paulánském řádu, podobně jako v ostatních řeholních institucích, označována poslušnost. Ti, kteří stáli v čele komunit, provincií nebo celého řádu, měli však být pamětlivi apelu sv. Františka z Pauly. Ten zdůrazňoval, že Correctorium potius ad emendationem quam ad poenam - úkolem představeného je spíše napravovat než trestat. Představený měl být svěřené komunitě příkladem. V čele kláštera stál zpravidla korektor (napravovatel). Pokud byl v klášteře pouze malý počet řeholníků, nazýval se 278 Srv. Andacht der dreyzehen Freytags Messen, und geweyhten Kertzen. Sambt einem kurtzen Lebens-begriff, Miraculn und Tagzeiten dess Heil. Vatters Francisci von Paula. Wie auch Drittem Regul Minimorum. Prag 1619, München 1727, První kapitola terciářské řehole, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

114 představený vikář. 282 Proměnu vikariátu na korektoriát zachycuje kronika vranovského konventu: Roku 1640 vzrostl neočekávaně počet bratří, podle zprávy druhé dekády z Boží vůle na dvacet... Proto důstojný otec provinciál, Johannes Nicolaus Fagius, podle obsahu definitorní kapituly konané ve Vídni, aby dodal provincii lesku, oznámil, že vranovský konvent pilně zpívá hodinky ve dne i v noci, že má dostatečný počet řeholníků, že na to dohlížejí vikáři a že si teďy zaslouží být ozdoben titulem korektoriátu. 283 Představený kláštera měl tři blízké spolupracovníky, tzv. seniory, kteří mu s vedením komunity pomáhali. Hlavou provincie byl provinciální korektor nebo též provinciál. Spolu s ním tvořili vedení provincie tzv. kolegové provinciála a definitoři. Nejvýše v řádové hierarchii stál generální korektor spolupracující s týmem čtyř vicekorektorů nebo též kolegů provinciála. Další pomoc přímo v Římě představovalo několik bratří horlitelů (fratres zelosi). Pro kontrolu života provincie stanovil vždy generál řádu vizitátora, který mu podával zprávu o jejím stavu. Řádové funkce byly pravidelně obměňovány na zvláštních sezeních klášterních komunit, provincie či řádu, která se nazývala kapituly. Kapitula byla místem, kde se řešilo mnoho důležitých věcí. Nejčastěji, i několikrát týdně nebo měsíčně, se konaly kapituly jednotlivých konventů. 284 Sezení vždy 282 Vikář stál v čele konventu, který měl zpravidla jedenáct nebo méně řeholníků, záleželo také na složení komunity, její činnosti atd. Srv. NA Praha, fond. AZK, inv. č. 2762, Spisy paulánského kláštera v Praze, fol Localitates Almae Provinciae Germano-Bohemo-Hungaricae F.F. Minimorum Ordinis S. Francisci de Paula, Anno Zde jsou jako vikariáty uvedeny konvent v Thalheimu (11 řeholníků), Amberg (10), Nová Paka (12), Šamorín (11). 283 Chronica Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula Conventus Wranoviensis (dále jen Chronica Conventus Wranowiensis), latinský rukopis sepsaný v letech především H. Svobodou, zahrnující celé dějiny konventu v 17. a 18. století, s Srv. Národní knihovna Praha, fond rukopisy, Actus capitulares conventus Pragensis Minimorum S. Francisci de Paula , resp , resp (Sign. UK XII G 2, Sign. UK XIV H 1, Sign. UK XIV E 28); NA 114

115 zahajovala společná modlitba. Po ní přistupovali jednotliví bratři včetně oblátů před korektora a veřejně se vyznávali ze svých hříchů. Podle toho, čím dotyčný chyboval, byly udělovány tresty. K těm mírnějším patřil půst o chlebu a vodě, přísnější variantou bylo bičování sebe samého, těžší přestupky uvrhly hříšníka do klášterního vězení, kde k jeho dokonalejší nápravě napomáhaly přísné posty. Po udělení trestů většinou následovalo připomenutí řádových pravidel a pokračovalo se řešením dalších důležitých záležitostí kláštera. Jednou za rok proběhla volba korektora. Ten byl volen nadpoloviční většinou. Z hlasování byli zcela vyloučeni obláti, v duchovních záležitostech pozbyli tohoto práva i laici. Dochované zápisy připomínají většinou jednomyslné volby, ale v pramenech nalezneme i případ, kdy se korektora vybrat nepodařilo: Kapitula definitorů svolaná do našeho (vranovského) konventu oznamuje, že voliči se při volbě korektora na nikom neshodli, což není slýcháno, a proto nám přidělila jako korektora na rok 1706 P. Dominika Loipera, učitele filozofie Výjimečně došlo také ke zpochybnění volby korektora: Roku 1761 jsme ze synovské poslušnosti přijali P. Samuela Leyerera, označeného nám kapitulou definitorů, jemuž osud sotva dal věnec hodnot, neboť výsledek volby byl zpochybněn dřímotou, jak je to v jednacích aktech definitorní kapituly, sezení třetí: Ve vranovských volebních lístcích byla zjištěna nejednostnost, volební listina vlastnoručně podepsaná všemi voliči byla zamtečná a žádala si nového P. korektora. Tuto žádost kapitula milostivě vyslyšela. 286 Z předchozího textu je zřejmé, že korektora sice vybírali řeholníci ze svých řad, ale jeho nástup do úřadu ještě potvrzovaly definitorní kapituly. Korektorem se mohl stát každý z řeholníků, který dosáhl 25 Praha, fond AZK, inv. Č. 2509, rukopis 67 (Actus capitulares fratrum minimorum ord. S. Francisci de Paula ). 285 Chronica Conventus Wranoviensis, s Tamtéž, s

116 let, tři roky od složení slibů a byl knězem (ve výjimečných případech nemusela být poslední podmínka naplněna). Jeden řeholník mohl úřad korektora zastávat i několikrát, avšak po prvním roce v této funkci musel být z důvodu zachování pokory vystřídán jiným spolubratrem. 287 Zároveň mohl pokračovat v některé vyšší funkci, například provinciála. K nevšední situaci došlo při volbě korektora vranovského konventu roku 1759:...svorně jsme zvolili P. Modesta Soldata, jehož kapitula definitorů svolaná sem přisoudila nikoliv nám, nýbrž celé provincii místo zemřelého P. provinciála. Vidíme, jak velmi často naši myšlenku převzala celá provincie a když se pro někoho rozhodnem, aby nás řídil, postaví si ho do svého čela. Opatřila nám tedy jiného pastýře, co do ušlechtilosti stejného, jako byl dřívější, P. Honoráta Grohmanna, tehdejšího definitora provincie. 288 O důležitosti správného výběru představeného kláštera svědčí i opakované výzvy v jakýchsi pastýřských listech provinciála, zasílaných všem konventům provincie. Roku 1724 takto povzbuzuje své svěřence provinciál Dominicus Loiper, když přiznával právo volit korektora otcům, kteří dokončili šestileté období církevních studií a také těm, kteří dosáhli věku dvaceti pěti let: Vybízíme a skrze hloubi milosrdenství našeho Boha žádáme jednotlivce, jichž se týká budoucí volba korektorů, aby mezi korektory volili muže zralé, zkušené, ne chtivé slávy, zdrženlivé a příkladné, zachovávající řádovou poslušnost ve zbožné horlivosti, upřednostňující obecné dobro před svým osobním, mající zálibu ve zpěvu chorálním ve dne i v noci...takové, kteří pěstují mír a svornost, a takové, kteří si zvykli vše řečené pěstovat a uchovávat Ve stejném listě zároveň provinciál varoval před pokušením zvolit představeného, pod kterým by si 287 MZA Brno, Cerroniho sbírka, sign. Cerr. I 76 (svázané dokumenty Monasticon Moraviae), fol Chronica Conventus Wranoviensis, s NA Praha, fond AZK, inv. č (Nová Paka fasc. 1), Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fol

117 řeholníci mohli naplno užívat svobody, což by způsobilo uvolnění mravů a postupný úpadek celého konventu. Setkání zástupců provincie probíhalo na tzv. provinčních kapitulách, kde se řešily důležité záležitosti provincie. Zápis z provinční kapituly ve Vídni roku 1635 zachycuje ustanovení o volbě provinciála jednou za tři roky i průběh volby na této kapitule: Po mši svaté celebrované zástupcem provinciála, za zvuku zvonice, sešli se otcové shromáždění ke kapitule a přistoupili k volbě ctihodného otce provinciála. Krátce pojednali o volbě, svoji řeč připojil i ctihodný otec zástupce provinciála. Otcové začali dávat své hlasy volbou skrutinií jednomu provinciálovi... a v prvním skrutiniu byl řádně zvolen ctihodný otec Franciscus Clemens, z devíti hlasů získal šest, ostatní tři získal ctihodný otec Rheu. Otcové vzdali chválu Bohu a gratulovali si navzájem k tak vydařené volbě muže pověstného učeností, zbožností, rozvážností a znalostí jazyků, který se již zasloužil o tuto provincii, přivedli jej v procesí do chrámu zpívajíce Te Deum laudamus, kde oficiálně převzal od zastupujícího provinciála pečeť a otcům i bratřím nabízeje ruku k polibku slíbil poslušnost. 290 Podobně jako korektorský úřad mohl také pozici provinciála zastávat řeholník opakovaně. Nejčastějším místem konání provinčních kapitul byl vídeňský konvent Andělů Strážných. Tradičním termínem pro konání provinčních kapitul byl svátek archanděla Michaela (27. září). Kapitula probíhala zpravidla v několika sezeních, rozložených do většího počtu dnů. Také průběh jednání se odehrával podle tradičního schématu. 291 Zahájila jej modlitba s prosbou o Boží pomoc a dary Ducha svatého, doplněná o vzpomínku na zemřelé. Pokud bylo potřeba, volbou se doplnil počet definitorů. Zvolen byl také zapisovatel (capituli scriba), kterého potvrzoval provinciál. 290 NA Praha, fond AZK, inv. č. 2509, rukopis 67 (Actus capitulares fratrum minimorum ord. S. Francisci de Paula ), fol Srv. tamtéž, fol (zápis intermediální kapituly konané ve Vídni r. 1634). 117

118 Volba rozhodla také o generálním představeném vlastní kapituly (nejednalo se o post totožný s provinciálem). Většinou byl vybrán zkušený a zasloužilý otec, například bývalý provinciál. Na řadu přišly informace o situacích konventů provincie. Pokud se právě konala vizitační návštěva, byl hostem kapituly vizitátor. Vizitaci provincie mohl vykonat přímo generál řádu (např. r Balthasar d Avila), většinou však byl pověřen představený některé z ostatních provincií. Stranou jednání nezůstaly ani ekonomické otázky konventů. Zvláštní pozornost byla věnována novým fundacím a jejich zakladatelům. Podstatnou část diskusí otců zahrnovaly duchovní otázky reflektující obecnou náboženskou situaci, nařízení posilující disciplínu v klášteře, vztahy mezi řeholníky, záležitosti noviciátu, zaměstnání během dne aj.: P. provinciál ať určí v jednotlivých klášterech jednoho učitele, který vykoná minimálně jednou za týden duchovní rozhovor se všemi bratry kleriky i obláty a je naučí následovat své povolání, nejvíce kleriky juniory, ať zachová nadšení noviciátu, ty (novice) ať naučí mluvit o Bohu, ctít seniory a kněží, pěkně a poklidně se chovat při rekreaci, ať je naučí je zpříjemňovat zbožnými rozpravami i o duchovních záležitostech a konečně je svými napomenutími učiní v kterémkoliv momentě prospěšnými základům náboženství. 292 Souhlas s vyhotoveným zápisem z kapituly stvrdili přítomní zástupci provincie svými podpisy. Podle potřeby se kapituly konaly častěji než jednou za tři roky, a to v případě náhlého úmrtí představeného či z jiných vážných důvodů. V mezidobí se konaly také tzv. intermediální kapituly a definitorní kapituly Tamtéž, fol Tamtéž, fol. 9, 20-21, (Intermediální kapituly v Praze 1630, Vídni 1634, Praze 1636). Definitorní kapituly jsou často vzpomínány v kronice vranovského konventu, někdy je z nich přímo citováno, avšak autorovi se přes rozsáhlou heuristiku nepodařilo žádný zachovalý, byť jen jednotlivý, zápis nalézt. 118

119 Vrcholným setkáním, kterého se účastnili představení a dlaší zvolení členové provincií, byla generální kapitula. Na ní se řešily otázky a nařízení týkající se celého řádu a jeho dalšího směřování. Jen zde bylo možné vytvářet a měnit stanovy řádu od dekretů posvátných kánonů až po řeholní pravidla, avšak vždy tak, aby se neodchylovaly od katolické nauky. Generální kapituly se konaly jednou za tři roky a k nejdůležitějším posláním patřila volba generála řádu. 294 Do roku 1605 se volil generál na tři roky, později na šest let. Místem konání byl zpravidla některý z italských konventů (nejen římský) Životní pravidla a spiritualita 296 nejmenších bratří Podobně jako tomu bylo v řeholním světě obecně, byli příslušníci všech tří řádů zavázáni základními sliby chudoby, poslušnosti a čistoty, navíc také čtvrtým slibem trvalého postního života, který se stal charakteristickým prvkem paulánské spirituality. K plnoprávnému začlenění se do paulánské komunity bylo zapotřebí několika kroků. 297 Do řádu se 294 Regula et vita, kapitola XII, čl. 46 a 49, s Srovnej například Capitulum Generale quadragesimum nonum ordinis Minimorum habitum Pisauri anno MDCCXXVIII. Mense Maio Benedicto XIII. Pont. Max. Praefidente. 1728, dostupnou ve Vědecké knihovně Olomouc. 296 Srv. Rysy spirituality svatého Františka z Pauly a bratří paulánů (minimů). Vranov K základním pramenům poskytujícím důležité informace o řeholních pravidlech a životu v řádu patří latinsky psaný rukopis Institutio novitiorum (s podtitulem navedení nových údů do řádu) z 18. století, jehož autorem je Marcus Suppauer. Po zrušení paulánského kláštera u Nové Bystřice zůstal tento rukopis na klášterské faře. Kam přišel po likvidaci klášterní kvadratury v 50. letech minulého století se přes velkou snahu autorovi nepodařilo zjistit. Naštěstí nejvýznamnější pasáže doslovně zachytil J. MRŠTÍK, který s rukopisem pracoval a mnohokrát se na něj odvolává, ve své dnes již opět složitě dostupné monografii Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice, vydané v Táboře roku 1883, zejména na stranách Řeholní pravidla byla v době působení řádu v 17. a 18. století, ale také po obnovení činnosti paulánů v České republice, vydána tiskem. Srovnej: Regulae fratrum et sororum ac fidelium utriusque sexus Ordinis Minimorum. Item Correctorium et Caeremoniae ejusdem Ordinis. Autore et 119

120 mohl hlásit zájemce, který dosáhl věku osmnácti let. Nejprve prošel ročním noviciátem. Poté skládal dotyčný kandidát slib, na jehož počátku uváděl přijaté řádové jméno, následovalo vlastní křestní jméno a příjmení. Ve slibové formuli se zavázal, že v řádu vytrvá až do konce svého života, že bude dodržovat sliby chudoby, poslušnosti a čistoty, jakož i věčný půst. Celé své oddání se komunitě, Bohu, Panně Marii a všem na nebesích stvrdil slibující podpisem. 298 Se závazkem řádových pravidel přijal řeholník také vnější znamení příslušnosti k řádu. 299 Byl jím černý vlněný hábit s kápí, jejíž délka odlišovala novice a kněze. Hábit byl přepásán černým vlněným cingulem, na němž měli klerikové pět uzlů, zatímco novicové jen tři uzly. Hábit byl oblečením řeholníka ve dne i v noci, důvodem k jeho sundání byla nutná oprava, čištění (jedenkrát za měsíc) nebo nemoc. 300 Oblečení pod hábitem, tunika, měla být ušitá ze špatné vlny nebo koudele, užívání plátna bylo zapovězeno. Řeholník si ji měl převlékat jednou za čtrnáct dní. Podle původních pravidel měli pauláni chodit bosi. Dispenzovat od tohoto nařízení je mohl pouze představený konventu. Nařízení bylo později z praktických důvodů zvolněno s ohledem na charakter krajiny a podnebí, v nichž se konvent nacházel. V rámci německo české provincie se nejčastěji užívaly sandály nebo střevíce. Klerikové, kteří zpravidla tvořili větší část komunity, nosívali tonzuru a krátce Institutore Sancto Francisci de Paula. Monachii 1644, Brunae, 1694; Životní pravidla řádu nejmenších bratří, chudých poustevníků bratra Františka z Pauly. In: Regula et vita Fratrum ordinis Minimorum pauperum eremitarum Fratris Francisci de Paula (dále jen Regula et vita). Roma, Curia Generalizia dell Ordine dei Minimi MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s Regula et vita, IV. kapitola, s Otázce oblečení řeholníků byl věnován prostor na první provinciální kapitule konané ve Vídni roku 1629, kde se rovněž řešily otázky chudoby, zdrženlivosti aj. Srv. NA Praha, fond AZK, inv. č. 2509, rukopis 67 (Actus capitulares fratrum minimorum ord. S. Francisci de Paula ), fol

121 střižené vlasy. 301 Většinou v klášteře nechyběli bratři laici. Zejména v době obnovy provincie bylo velmi časté osazení kláštera osmi otci a čtyřmi laiky. Dalšími příslušníky komunity bývali obláti. V řádu působili dobrovolně a měli většinou na starost zásobování konventu a další práce, které spojovaly konvent s okolní společností. Jejich oblečení se lišilo tím, že mělo cingulum se čtyřmi uzly, chodívali obuti a doplňkem oděvu byly pláště s kapucí a čepicí. Klauzura samozřejmě zapovídala vstup ženám. Jakýkoliv kontakt se ženami byl velmi omezen, avšak zejména v době, kdy byly kláštery konfrontovány s osvícenskými myšlenkami, se tato nařízení nejednou překračovala. 302 Výjimku představovaly zakladatelky konventů a ženy pocházející z královských rodů. S klauzurou byla spojena přísná nařízení týkající se opouštění konventu. Potřeboval-li řeholník (platilo to i pro korektora) vyjít z kláštera, mohl tak učinit pouze se společníkem. Také těmtoo nařízením ne vždy řeholníci dostáli. Přísná opatření v uvedené podobě se netýkala pouze oblátů. Slib chudoby zapovídal nejen vlastnění peněz a majetku, ale řeholníci se peněz správně nesměli ani dotýkat nebo s nimi manipulovat, neboť chudý bratr je pánem světa a je-li cele oddán Bohu, vlastní ve víře vládu všech národů. 303 Tyto úkony nejčastěji obstarávali obláti nebo určený řeholník. Dokonce ani ve sporech týkajících se peněz kláštera nefigurovali řeholníci, nýbrž jejich světští zástupci. Výjimku manipulace s penězi představoval dar zvenčí nebo almužna, která byla s žebravými řády spojena. Všechny takovéto dary měly být odevzdány představenému a uloženy do trezoru s vědomím celé komunity Na toto ustanovení brávali ohled i fundátoři, kteří při zakládání konventů někdy přímo přislíbili hrazení nákladů spojených s holičem. Srovnej poznámku KOPALLIK, J.: c. d., s Regula et vita, kapitola VI., s Tamtéž, s

122 Slibem trvalého půstu se velmi zúžil možný obsah paulánského jídelníčku. 305 Současnou dietologickou terminologií bychom mohli původní stravu nejmenších bratří označit jako téměř veganskou. Zeleninu, ovoce, olej, vodu a chléb občas zpestřily ryby a také hlemýždi. Běžné nemoci nezprošťovaly řeholníka povinnosti zachovávat slib postu. To se dělo pouze při závažných onemocněních, při nichž byla potřeba požívat maso uznána lékařem. Po zlepšení zdravotního stavu strava znovu vycházela ze slibu trvalého půstu. Přísný půst na jedné straně přinášel respekt a úctu k paulánským řeholníkům ze strany fundátorů, na druhé straně existovala řada těch, kteří zpochybňovali, že je v tak přísných podmínkách člověk vůbec schopen žít. Nedůvěrou k dodržování trvalého půstu se netajil ani vídeňský kardinál Melchior Klesl. Zdálo se mu neuvěřitelné, že se tito duchovní zdržují nejen masa, ale také všech pokrmů, které se z masa připravují, že tak přísný půst drží, a proto přišel jednou nepředvídaně do tehdy ještě starého domu, kde duchovní právě seděli u stolu, prohlédl si pokrmy v refektáři a kuchyni, nic nenašel, jen zeleninu a něco málo ryby uvařené v oleji, načež řekl: et is veri minimi (to je opravdu málo) a odešel. Pak ale své smýšlení a nesouhlasné mínění změnil. 306 Nelze však nezmínit, že dodržování postního jídla nebylo jen otázkou duchovní motivace. Kdo totiž nařízení týkající se stravy přestoupil, měl být na tři měsíce zavřen do klášterního vězení, kde se měl každou středu a pátek postit pouze o chlebu a vodě. 307 Půst však nebyl pouhým zřeknutím se některých jídel. Snad je možné říct, že byl páteří paulánské spirituality, neboť mnohá dobra přicházejí skrze půst. 305 Tamtéž, V. kapitola, s ASAM, N.: Compendium historicum, s Regula et vita, kapitola V., s

123 Účinnost půstu pauláni znásobovali jeho spojením s modlitbou. 308 Nemocní řeholníci byli ošetřováni v místnostech k tomu určených v areálu kláštera. Závažnější choroby byly důvodem ke zproštění klauzury a k ošetřování v nemocnici. Kontakt nemocného s klášterem měl také v tomto případě na starost oblát. Půst provázel paulána celým životem. Kromě tradičních postních období liturgického roku zachovávali pauláni půst každý pátek po celý rok, kromě toho též v určené středy. Půst se držel i tehdy, připadl li na pátek velký svátek jako Hod boží vánoční apod. Postní pravidla se vztahovala také na hosty konventu a pauláni je dodržovali i na svých cestách mimo klášter. Jinak ke svým hostům pauláni zachovávali vstřícnost velmi podobnou té, která je zachycena v řeholi sv. Benedikta z Nursie. V této souvislosti býval připomínán výrok Písma, paulány často užívaný: Cokoliv jste učinili pro jednoho z mých nejmenších, mně jste učinili. Slib trvalého postu se měl promítat také v obezřetném nakládání se slovy. 309 Řeholníkovo nitro nemělo být rozptylováno marnivými řečmi. Všichni řeholníci byli povinni zachovávat mlčení od kompletáře až do ranní modlitby (primy). Silentium bylo zachováváno i při jídle, kromě doby, během níž bylo předčítáno z Písma či jiných duchovních textů. Také v rámci denního života v klášteře měli být nejmenší bratři úsporní ve slovech, ale i v psaní. Korespondence nebyla zdaleka samozřejmou záležitostí, bylo k ní potřeba svolení korektora, jak zachycuje zápis z provinční kapituly konané roku 1631 ve Vídni: A proto, ať se v nejbližší době nikdo jiný z podřízených neodvažuje dopisy buď psát nebo přijímat, nemá-li od svého nadřízeného 308 Tamtéž, kapitola VII., s. 108; dále MOROSINI, G. F.: Itinerář modlitby ve škole sv. Františka z Paoly. Vranov u Brna 1993, s Regula et vita, kapitola VIII., s ; MOROSINI, G. F.: Itinerář modlitby ve škole sv. Františka z Paoly. Vranov u Brna 1993, s

124 povolení...než sám Superior, kterému se povoluje, aby četl dopisy k odeslání a aby se seznámil se záležitostmi v dopisech obsaženými, pouze půjde-li o dopisy nejdůstojnějšímu generálnímu představenému a jeho kolegům Podobně jako důraz na mlčení měla klidné atmosféře v klášteře, pokud možno prosté hádek a pomluv, přispět také kontrola korespondence a důraz na její minimální užívání. Tímto způsobem se měla zajistit minimalizaci šíření informací o problémech uvnitř komunity nebo nejrůznějších pomluv apod.:..a tak zakazujeme všem k poctě sv. Poslušnosti posílat jakékoliv texty proti cti některého z bratrů či komunit, protože mohou být pak považováni za ty, kdo se rouhají a nemají úctu Den v klášteře 312 Den paulánského řeholníka neměl po celý rok úplně shodnou formu, k jeho časovým, případně programovým změnám docházelo podle liturgického a ročního období. 313 Základní rozdělení mezi modlitbu a práci vycházelo z obecného pojetí řeholního života. Denní režim byl zahájen o půlnoci, kdy bratry probouzel kostelník k jitřním hodinkám. Spící řeholníky budil poklepem kladívkem nebo hůlkou na dveře. Dotyčný řeholník se poté měl ozvat, aby prokázal svoji bdělost. Následovalo zvonění velkým zvonem a poté ještě znovu kostelník s malým zvonkem obešel 310 Srovnej NA Praha, fond AZK, inv. č. 2509, rukopis 67 (Actus capitulares fratrum minimorum ord. S. Francisci de Paula ), fol Tamtéž. 312 Každodenní život v klášteře, porovnání dnů všedních a svátečních za zdmi kláštera patří k nejprogresivnějším tématům současné monasteriologie. Srv. například OPPELTOVÁ, J.: Všední den za zdí barokního kláštera. In: České země v 17. a 18. století. Barokní doba, společnost a kultura. (Ed. J. MIHOLA). Brno, Masarykova univerzita 2003, s Prameny k rekonstrukci dne v paulánském klášteře jsou opět o poznání chudší a méně vypovídající než v případě jezuitů, františkánů či premonstrátů, přesto se autor o podobný pohled do každodennosti konventu minimů pokusil. 313 MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s

125 cely, aby všechny bratry sezval k modlitbě do oratoře. V postním čase následovaly o půl šesté prima a tercie a v deset hodin sexta a nona. Byla konána konventní mše, po ní nešpory a až poté zasedli pauláni ke snídani. Podle roční doby se modlil kompletář v pět nebo v šest hodin odpoledne, následovala svačina. Mimo postní dobu začínaly prima, tercie, žalmy a litanie v šest hodin, poté následovala konventní mše a v devět hodin se pokračovalo sextou a nonou. Následně se šlo na snídani. Nešpory se podle ročního období bratři modlili ve dvě nebo ve tři hodiny odpoledne, po nich následoval oběd. Ke zpovědi chodili bratři každý týden, mimo to ještě v některé důležité svátky církevního roku. K předepsaným modlitbám kleriků patřilo také Divinum Officium a Horas canonicas podle zvyku římské kurie. Laici, bratři a obláti měli během jitřní recitovat čtyřiadvacetkrát Pater noster a stejným počtem opakování Ave Maria, dalších pět otčenášů a zdrávasů při ranních chválách, dvanáct při večerních, sedm v rámci každé hodinky, navíc měli připojovat modlitbu za zemřelé. Součástí dne měl být také čas na zotavení, který řeholníci obvykle trávili ve svých celách po obědě. Zaznění zvonů bylo signálem k odpolednímu zaměstnání: Poté co zaznějí zvony, nechť se každý chopí práce buď v zahradě nebo se zásobami, které je třeba očistit v kuchyni, nebo ať hledá, kde by pomohl. 314 Zbývající volný čas dne měl být věnován především rozjímání, studiu, ručním pracím, vycházkám v klášterní zahradě apod. 314 NA Praha, fond AZK, inv. č. 2509, rukopis 67 (Actus capitulares fratrum minimorum ord. S. Francisci de Paula ), fol

126 5.1.4 Klášter a jeho vybavení Pokud sledujeme život a činnost paulánských řeholníků, pozornost si zasluhuje také prostor, v němž se většina těchto aktivit odehrávala. Architektura paulánských klášterů v době baroka samozřejmě doznala nepřehlédnutelných změn ve srovnání s příbytky nejmenších bratří v 16. století. Doposud žádný autor podrobněji nepojednal o typologii paulánských klášterů, pokud lze vůbec nějakou vytvořit. Je zřejmé, že paulánské konventy můžeme z architektonického hlediska zasadit do širšího rámce typologie klášterů žebravých řádů. V řeholi se praví: Netolerujeme, aby naše obydlí vzbuzovala obdiv. Jak domy, tak i kostely nechť jsou skromné a neurozené, takové, aby všude zářila svatá chudoba. 315 Je zřejmé, že tyto původní požadavky se poněkud odlišovaly od představ barokního člověka, zejména co se týče architektury a interiérů konventních kostelů, korespondujících daleko více s jezuitským Omnia ad maiorem Dei gloriam. Jednoduchá architektura klášterních budov však byla o poznání skromnější. Dnes je poměrně obtížné zpětně rekonstruovat vnější i vnitřní podobu obydlí paulánů. Mobiliář klášterů byl na výjimky zničen během rušení klášterů za Josefa II., některé budovy sloužící později jiným účelům byly přestavěny, jiné z větší části nebo zcela zbořeny. Nejpřesnější představu o tom, jak budova jednoho z konventů v německo-české provincii vypadala a jakým zázemím disponovala v době baroka, nabízí vranovský kronikář Hippolit Svoboda. 316 Jeho popis zachycuje stav klášterní kvadratury s nejbližším okolím asi v polovině 18. století, tedy již po úpravách spojených s jubilejním rokem Z této doby je zachována i 315 Regula et vita, VI. kapitola, čl. 18, s Chronica Conventus Wranoviensis, s

127 obrazová podobu (olejomalba a měďrytina) klášterního areálu. 317 Autor k rekonstrukci využil obou těchto pramenů: Klášterní budova stála jižně od kostela, s nímž byla chodbou přímo spojena. 318 Postavena byla do čtverce, uvnitř byla téměř padesát metrů dlouhá. Dolní ambity byly dlážděny kameny, horní mramorovými plotnami. Malby v dolní části konventu znázorňovaly život a zázraky sv. Františka z Pauly, mezi ně byly vloženy obrazy nejvyšších pontifiků. V horní části malby připomínaly dobrodince konventu, řádové řeholnice, panovníky a patrony provincií. Dolní trakt, stojící jižně od presbytáře, měl tzv, germánské atrium hledící do údolí a stojící u kaple sv. Rozálie. Vedle ní bylo možné vystoupit po kamenných schodech do horního ambitu. Tam se nacházela místnost, kde se stříhaly vlasy. Následovala stříbrnice vyzdobená nádhernými malbami. Bylo zde mnoho dubových skříní, kam se ukládaly různé kostelní věci a konventní archiv. Vedle byla lékárna, 319 rovněž vyzdobená malbami. Proti stříbrnici byla klenutá laboratoř a o dvanáct schodů níž se nacházela úschovna. Naproti bylo klášterní vězení 320 a dole malý sklep. V druhém traktu, který směřoval k jihu proti lékárně, byla stanoviště markytánů, následovala prostorná kuchyň s přilehlou komorou, odkud se chodívalo do sklepa. Na konci traktu byl letní refektář, dlážděný mramorem, zařízený podle nových architektonických zásad. Velký stůl býval o schod výš nad pěti 317 Srovnej MZK Brno, fond Staré tisky: ŠILCHAN, J. L.: Prospectus Ecclesiae B:V: Mariae et Conventus Ordinis Minimorum S. Francesci de Paula Wranoij im Moravia, deum Saeculum quintum ab inventione Miraculosae Marianae Iconis celebraretur. Anno Domini 1740 a obrazovou přílohu Po josefinských reformách, kdy byla tři křídla kvadratury stržena, zůstala sloužit jako fara pouze tato část, její vybavení a výzdoba však po více než dvou staletích zchudly. 319 Z účetní knihy příjmů konventu se Svoboda dozvěděl, že lékárna byla součástí konventu již v roce Sloužila nejen řeholníkům, ale všem potřebným v okolí kláštera. 320 Podle Correctoria z 28. července 1506, které upravovalo disciplinární vztahy v řeholní komunitě, bývaly těžší přestupky bratří a především případy vzpurnosti trestány korektorem různě dlouhými tresty vězení. 127

128 menšími stoly, které byly po jeho stranách. Na stěnách byly obrazy Ukřižovaného Krista, Boha Otce a Panny Marie. Pod refektářem byla kvasírna piva, jejíž dveře vedly k nové budově. Zbytek traktu zabíral vinný sklep. Vedle něj byl ještě jiný sklep, sahající od kuchyňských dveří až k lékárně, kde se ohýbal a pokračoval ke dveřím stříbrnice. Třetí trakt začínal atriem. Následovaly kamenné schody k dormitáři, s nimiž se sbíhaly jiné schody z nové budovy. Nástěnná malba zde znázorňovala Ukřižovaného Krista s bolestnou Matkou a sv. Janem, stojícím pod křížem. V tomto traktu se nacházel také zimní refektář. Byl dost dlouhý, vymalovaný, ale podle tehdejšího vkusu prý nebyl ozdobou ani tvarem, ani vzhledem. Zbylou část traktu vyplňovala kuchyň, kterou na vlastní náklady nechal rozšířit otec Fabián Ischakert. Poslední trakt začínal u záchodu a vedl ke stolárně, před níž stál naproti dveřím klauzury velký kříž s přimalovanými sochami Panny Marie a sv. Jana. Následovala spižírna a trakt byl zakončen pekárnou proti palermské svatyni. V dormitáři bylo třicet pět cel, pohodlně a dostatečně vybavených, nacházely se v jižním traktu ve dvou odděleních. 321 Nad klášterem čněla věž pokrytá šindelem, v čele letního refektáře stála ještě jedna nižší věž. Uprostřed konventu byla zahrádka osázená květinami a na zdech konventu byly troje sluneční hodiny ozdobené malbami. Roku 1744 byl ke konventu na východní levé straně přistavěn nový ambit, který vedl od dormitáře ke kostelu sv. 321 Představu o vybavení jednotlivých cel máme díky důslednosti josefinských úředníků. Při rušení kláštera byl inventář zapisován do posledních detailů. Např. otec Jacobus Jandel, zastávající úřad provinciálního kolegy, v soupisu vybavení svého pokoje mimo jiné uvádí starou psací skříň, knihovnu s nočním křeslem, šatní skříň s nutným prádlem a ošacením, postel s příslušenstvím, několik desítek knih a rukopisů, několik kusů velkých a malých obrazů, porcelánové šálky a podšálky, hodinky, velkou cínovou lampu, lavor, malý stoleček, dvě krabice na odpad aj. Srovnej: MZA Brno, fond Gubernium církevní oddělení, sign. K 20/37 II. fol

129 Barbory. 322 Vpravo u atria byla postavena nová budova, která byla s klášterem spojena sloupořadím. Zcela dole bylo skladiště zahradního nářadí a úschovna moštu. Vedle schodů vedoucích do zahrady byla hluboká studna. Vzadu v nové budově byly dobře zařízené pohostinské pokoje. Nejvyšší místo zaujímala konventní knihovna. 323 Byla vyzdobená malbami, sochařskými díly a dobře zásobená vybranými knihami. Vymalovaná byla také kapitulní síň a s ní sousedící pohostinská síň. Naproti kapitulní síni se nacházela malá knihovna, v níž byly uloženy duplikáty. Okna této nové konventní budovy byla chráněna různě tvarovanými železnými mřížemi. Dveře pobité plechem dobře chránily konvent i kostel. V prostoru mezi novou budovou a východním traktem konventu byl rybník napájený stružkami z lesa. Prostor byl dále vyplněn skladem dřeva a povozy. Sklad se na jedné straně dotýkal sakristie kostela sv. Barbory, druhá strana sahala až po novou budovu a byla propojená se sloupořadím, dole klenutým. Nad obloukem se nacházela obytná cela. Od skladišt se táhl chlév, mezi nímž a zahradní zdí byla cesta sloužící pro odvážení vody ze studny. Všechny budovy byly pokryté taškami, kromě chléva, který byl pokryt šindelem. Za chlévem u skladiště se rozprostíral sráz porostlý stromy. Začínal u hřbitova či spíše u vnějšího sloupu kostela sv. Barbory a končil u druhých, východních dveří klauzury. V prostoru srázu stál zvláštní sklad stavebního dřeva pokrytý šindelem. Z tohoto výše popisovaného prostoru trojúhelníkového tvaru vedla pod ambitem cesta k dalšímu čtyřúhelníkovému prostoru, jehož strany se rozkládaly mezi severním traktem konventu, špitálem, hlavním kostelem a kostelem sv. Barbory. Uprostřed tohoto prostoru byla také vybudována podzemní stoka, která odváděla výkaly do 322 Gotický kostelík, sloužící původně jako farní, patřil v barokní době pod klášter a byl využíván jako pohřební. Nacházel se v bezprostřední blízkosti konventu. Byl zbořen za Josefa II. Blíže: Chronica Conventus Wranoviensis, s MZA Brno, fond G 10, sign. 66, fol (katalog knihovny vranovského konventu) 129

130 zahrady a dál do srázného údolí a na pole. Špitál byl vybudován v roce Kníže Maxmilián si nechal vystavět rezidenci s průchodem do chóru. Zde setrvával v samotě a věnoval se duchovním cvičením. Z konventního atria vedly schody do sadu. Na schodišti vedle věže byla roku 1760 postavena kamenná brána se železným plotem. Zahrada začínala stejně jako konventní budova a rozprostírala se až ke chlévu a dveřím klausury. V okolních kopcích směrem na Brno byly vybudovány rotundové zaklenuté kapličky. Roku 1715 byla mimo zahradní zeď postavena poustevna. 325 Východně od zahradní zídky stála míčovna, vedle chléva domek, který vybudoval otec Hilarius Valentina na vlastní náklady, a dvě zahradní budky. Pod majetek konventu patřilo také několik polí. První pole, zvané kostelní, se nacházelo za špitálem. Druhé pole se nazývalo podle krčmy Ebenovo, třetí se rozkládalo u kaple sv. Jana a podle ní dostalo své jméno. Čtvrté pole se nacházelo blízko konventní zásobárny a studny a bylo rozděleno na dva díly. První díl se nazýval Horní poštovské pole, druhý díl neměl název, ale rozkládal se naproti zahradě. Páté pole, zvané Rarthenovo, leželo u západní části zahrady a patřil k němu i malý pozemek pod lékárnou, který se nazýval Zwigl Národnostní poměry ve složení provincie a jejich proměny Podíváme-li se na národnostní mapu německo-české provincie, je zřejmé, že v průběhu její asi stoomsdesátileté historie doznala výrazných změn. Ty jsou natolik evidentní, že i přes nedostatek přesných informací je můžeme alespoň 324 Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien,Herrschaft Pozoritz ad 3, Karton H 471 (Spital und Hospital) 325 Poustevna byla zbudována asi roku 1744 nákladem 100 zlatých. Poslední poustevník Elisius Zajíček byl po zrušení poustevny roku 1782 na Vranově zaměstnán jako kostelník. Srv.: BERÁNEK, V.: Vranov u Brna. Historie a památky. Vranov u Brna 1940, s. 95; dále Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien,Herrschaft Pozoritz ad 3, Karton H 471 (Eremitage) 130

131 v hrubém nárysu interpretovat. Není pochyb o tom, že obnova německo české provincie, zejména v prvních třech desetiletích, je takřka bez výjimky dílem francouzských otců. Účast zahraničních řeholníků na probuzení a posílení řeholního života oslabeného reformací nebyla něčím zvláštním, avšak u ostatních řeholních institucí dominovali především Italové, Španělé a Poláci. 326 Francouzští pauláni měli zasluhou mise Dionisia Barbiera a Francisca Cerdonia již svůj podíl na vzniku německo-české provincie na počátku 16. století. Není tedy divu, že měli přednostní právo být při její obnově. Jako první korektory nalezneme francouzské (nejčastěji burgundské) otce postupně v Praze, Vídni, Klášteře u Nové Bystřice i Mnichově. 327 Ani v další vlně zakládání konventů se situace příliš nezměnila. V čele kláštera na Vranově u Brna, v Brtnici, Amberku i Tachově stanuli rovněž Francouzi. Situace ve vedení konventů koresponduje se situací ve vedení celé provincie. Prvních devět volených provinciálů, kteří vedli provincii od roku 1629 až do roku 1656, pocházelo z francouzsky hovořících regionů. Francouzští řeholníci se sice zcela neztratili ani v pozdějších letech, avšak druhá polovina 17. století proběhla z větší části pod taktovkou bavorských otců. Ostatně bavorští řeholníci v dějinách provincie byli nejpočetnější národnostní skupinou, jak ukazuje následující tabulka přibližující počty řeholníků v provincii podle jejich původu. Zejména koncem 17. století byla nejvýznamnější líhní německých řeholníků oblast Porýní. Přestože více než polovina z jedenácti konventů provincie se nacházela na území českých zemí, o českém živlu, natož jazyku dlouho nebylo téměř slyšet. Teprve roku 1662 byl zvolen provinciálem Cyril Oppilarius pocházející z Moravy, 328 po delší 326 VÁLKA, J.: Morava reformace, renesance a baroka. Brno, Muzejní a vlastivědná společnost 1996, s. 160; NĚMEC, J.: c.d., s ASAM, N.: Compendium historicum, s Tamtéž, s

132 pauze ho roku 1686 ve stejném úřadu následoval Čech Heřman Mayer. Převaha českých a moravských řeholníků v provincii nastala až v 18. století. Rozšíření paulánů na území Uher v 18. století se výrazněji v národnostních poměrech provincie výrazněji neprojevilo. Uherských řeholníků bylo málo. Důvodem byla především skutečnost, že město Šamorín se sice nacházelo v Uhrách, ale převažovalo v něm německé obyvatelstvo. Ze zemí, kde paulánský řád neměl žádné konventy, je zastoupeno několika řeholníky pouze Polsko. Na základě dostupných pramenů není možné zjistit kromě národnostní skladby provincie žádné další údaje. Sociální původ řeholníků nebo věková struktura provincie zůstávají nezodpovězenou otázkou. NĚMECKO-ČESKÁ PROVINCIE V 17. a 18. STOLETÍ (národnostní složení v letech ) Země (místo, město) původu řeholníka latinsky česky 1. Bavarus Bavorsko Boemus Čechy Moravus Morava Austriacus Rakousko Palatinus Porýní Burgundus Burgundsko Svevus Švábsko Egrensis Chebsko Franco Francie Belga? 7 Lotharingus Lotrinsko 7 Silesita Slezsko 7 Tyrolensis Tyrolsko Augustanus Ostana, Piemont Hungarus Uhry Brisgoius Freiburg am Bresgau 3 Italus Itálie 3 Rauracus Augst, Švýcarsko? Sabaudus Savojsko 2 Carinthus Korutany 2 Luxemburg Lucembursko 2 Helveta Švýcarsko 2 Polonus Polsko 2 Salisburgensis Salzburk Carniolus Kraňsko 1 Hispanus Španělsko 1 počet řeholníků 132

133 Ratisbonensis Řezno 1 Passaviensis Pasov 1 Parisiensis Paříž 1 Norimbergensis Norimberk 1 Venetus Benátky 1 Colloniensis Kolín nad Rýnem 1 Brandeburgensis Braniborsko 1 Iglav Jihlava 1 Brundrutanus Porrentruy,Švýcarsko 1 Alsata Alsasko 1 Gallus Francie 1 a San Dorotheo? 1 Bez uvedení místa původu 5 Celkový počet řeholníků 800 Tabulka 3. Národnostní skladba německo-české provincie. 329 Původ řeholníků Počet řeholníků v něměcko-české provincii v 17. století Abs. % Němci ,8 Francouzi 66 24,3 Češi a Moravané 28 10,3 Rakušané 23 8,5 Ostatní 14 5,1 CELKEM 272 Tabulka 4. Porovnání podílu nejpočetněji zastoupených národností na skladbě německo-české provincie v 17. století. 330 Původ řeholníků Počet řeholníků v německo-české provincii v 18. století Abs. % Češi a Moravané Němci ,7 Rakušané ,6 Francouzi 19 7,5 Ostatní 41 7,8 CELKEM 528 Tabulka 5. Porovnání podílu nejpočetněji zastoupených národností na skladbě německo-české provincie v 18. století Zpracováno na základě Catalogus fratrum Minimorum S. Francisci de Paula Pie in Domino Defunctorum iuxta ordinem annorum a Recuperata Provincia Germana. MZA Brno, Necrologium, s Tamtéž, s

134 5.3 Intelektuální činnost řádu Mezi nejvýznamnějšími charakteristikami paulánského řádu v období raného novověku nelze opominout intelektuální činnost jeho řeholníků 332 shodují se na tom všichni autoři, kteří se dosud dějinám řádu a jeho konventů v německo-české provincii věnovali. Komplexnějšímu pohledu nebo alespoň rozdělení a uspořádání výsledků tvůrčí činnosti paulánských řehoníků však dosud nebyla věnována náležitá pozornost. Obligátní konstatování o aktivitách paulánů na vědeckém poli, aniž by byli zmíněni konkrétní autoři a jejich díla, má dosud jedinou výjimku, která se však týká pouze jednoho z intelektuálních center řádu konventu Nejsvětějšího Salvatora a jeho knihovny. 333 V novověkých dějinách působila v řádu celá řada vynikajících filozofů, teologů, matematiků, hudebních teoretiků, ale také kazatelů, básníků, jazykovědců a historiků. Z evropsky významných učenců, spjatých s řádem nejmenších bratří, zmiňme alespoň spolužáka a přítele René Descartese, Francouze Marina Mersenna ( ), který vynikl jako teolog, matematik, filozof, překladatel a interpret prací Galilea Galileiho a na úrovni se věnoval rovněž hudební teorii. Polyhistorem byl také jeho krajan Emanuel Maignan ( ), jehož filozofické práce odrážejí Descartesův vliv. Silnou pozici paulánů v jejich druhé domovině dokládá již v předchozích kapitolách několikrát citovaný Francois La Noue (Franciscus Lanovius, ) a jeho nejvýznamnější práce Chronicon generale ordinis 331 Tamtéž, s Srovnej: MIHOLA, J.: Díla paulánských řeholníků německo-česko-uherské provincie prameny k hlubšímu poznání intelektuální činnosti řádu. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, č. 21. Brno. Masarykova univerzita 2006, s PAVLÍKOVÁ, M.: Knihovna kláštera pavlánů v Praze. Strahovská knihovna 14-15/1979/80, Praha , s

135 minimorum, obsahující také počátky řádu a pobělohorskou obnovu paulánských konventů v německé provincii Knihovny Dokladem bohatství ducha a píle řeholníků jsou v současné době zejména zaplněné regály klášterních knihoven, patřících pro svoji výzdobu i genia loci k nejzajímavějším a nejkrásnějším částem klášterních komplexů. Intelektuální činnost řeholníků nezůstala v novověku obvykle ohraničena zdmi kláštera. Naopak, významně souvisela s činností řádu ve společnosti, jak si to žádala doba. Nové myšlenky, výsledky dlouhodobých studií i praktické znalosti byly dále předávány v rámci působení řeholníků na univerzitách a ostatních vzdělávacích ústavech, stávaly se významnou součástí kazatelské činnosti, která se v barokní době dočkala svého dalšího rozkvětu. U řádů kontinuálně působících napříč dějinami je intelektuální činnost jejich příslušníků dobře nebo alespoň částečně zmapována. Platí to i pro řády, které byly dočasně či zcela zrušeny, ale fondy jejich klášterních knihoven se dočkaly dalšího správce a mohly tak zůstat 334 DURICH, V.F.: c. d., s. 34, o něm uvádí: Důstojný otec František Lanovius, který se narodil r v Paříži urozeným rodičům, vstoupil do řádu Nejmenších v listopadu r Jeho snaha pojmout co nejdříve všechna studia byla obrovská. Jakou znalost měl v jazyce latinském, řeckém i hebrejském dokazují jeho slavná díla ze všech oblastí věd, jejichž sezanm vydal na šesti velkých stranách i s životopisem důstojný otec Thuillier v Diariu bratří a sester řádu Nejmenších bratří francouzské provincie v Paříži r (T II. s. 7-16). Lanovius zemřel v pařížském klášteře roku Hlavní kronika jím vydaná v Paříži roku 1635 na náklady Sebastiana Cramoisy nese tento název: Hlavní kronika Řádu Nejmenších bratří obsahující činy sv. Františka z Pauly a jeho nejvýznamnějších následovníků: milodary papežů, královská privilegia získaná generálními kapitulami, počátky jednotlivých klášterů, první zakladatele a dobrodince, svaté muže, vynikající učeným a ctihodným životem, a jiné údaje, týkající se vzniku řádu a jeho rozvoje a slávy. Jsou tam obsaženy i tři hlavní řehole sv. Františka, které se dosud neobjevily a jimiž byl přidán k seznamu kněží neboli Listinám Sixta IV. papeže. To zde uvádímě proto, že Lanovius je chybně uveden v Knihovně A. Fabricia mezi spisovateli řádu minoritů, a to ve II. dílu, s. 190, v Mediae et Infimae Latinitatis vydané v Patávii. V tom se také často mýlí protestanté, když směšují Nejmenší bratry s Minority. Náš Řád není nějakou odvětví Františkánů, ale je nazván Nejmenším podle skromnosti. 135

136 zachovány v celistvosti. 335 Velmi necitlivý zásah do klášterních majetků knihovny nevyjímaje znamenala především sekularizace řeholního života na základě reforem Josefa II. Při rušení klášterů se mnohá díla bez ohledu na svůj význam a původ prodávala v dražbách pod cenou, některá byla špatným zacházením zničena nebo ztracena. 336 Necitlivým zacházením v době rušení klášterů byly postiženy také knihovny paulánských klášterů, v úplnosti se bohužel nezachovala ani jedna z nich. 337 Velikost klášterní knihovny a díla v ní obsažená většinou odrážely význam konventu, počet řeholníků a v neposlední řadě také štědrost dárců. K největším v německo-české provincii náležela knihovna vranovského konventu (2303 svazků). Výrazně menší byly knihovny v Praze (1190 svazků), 338 Tachově 339 (1200 svazků) a Brtnici (734 svazky). Některé z klášterů měly kromě hlavní knihovny rovněž menší sál, v němž se nacházely duplikáty. Knihám řád věnoval náležitou péči. Většinou již na 335 Srv. DOKOUPIL, V.: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Univerzitní knihovny v Brně. Brno Schubert, A.: Die ehemalige Bibliotheken der von Kaiser Josef II. aufgehobenen Mönchklöster in Mähren und Schlesien, sowie die der Exjesuiten zu Teschen und Troppau. Centralblatt für Bibliothekswesen, 1900, s. 321 a n.; RYBIČKA, A.: Přehled knihoven zrušených klášterů na Moravě a ve Slezsku. ČMM, 19, Brno 1895, s MRŠTÍK, J.: Bývalý Paulánský klášter nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s. 42. Dále srovnej: BÍLEK, T. V.: Statky a jmění kolejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém za císaře Josefa II. zrušených. Praha 1893; dále SAMSOUR, J.: Prodej věcí movitých a zvláště klenotů ze zrušených klášterů za Josefa II. na Moravě. In: Hlídka, roč. XXIX. Brno Většina knih z fondů paulánských knihoven, které období josefinské sekularizace řeholního života přečkaly, se dnes nachází v oddělení starých tisků Národní knihovny v Praze a Vídni, v Bavorské státní knihovně v Mnichově, Univerzitní knihovně v Olomouci a Moravské zemské knihovně v Brně. Některé z prací by jistě bylo možné objevit také v knihovnách rodů, které paulánské kláštery podporovaly nebo jejichž představitelům byly dedikovány, v pozůstalostech vědců, farních archivech, v knihovnách jiných řádů atd. 338 Catalogus Bibliothecae R.R.P.P. Minimorum Ordinis Francisci de Paula ad S. Salvatorem Pragae. UK Stará registratura. 339 Verzeichniss deren in der Tachauer Paulaner Bibliothek vorfindigen Bücher ( ). UK Stará registratura. 136

137 samém počátku fungování jednotlivých konventů stanovil jeho představený na konventní kapitule správce knihovny, který obdržel klíč. 340 Funkce knihovníka je v aktech pravidelně připomínána, zejména v zápisech z výročních konventních kapitul, společně s ostatními důležitými konventními úřady. Zpočátku byl tento post zastáván pouze jeden nebo dva roky, přičemž zvolení řeholníci se ke svému úřadu po čase obvykle vraceli. V průběhu 18. století se intervaly působení knihovníků prodlužovaly i na několik let. Tuto důležitou a odpovědnou funkci většinou zastávali kazatelé, lektoři teologie, výjimečně i samotný představený konventu. Podrobnější zprávy o práci knihovníků, jejich zásluhách nebo o pravidlech fungování knihoven bohužel nemáme. Dosud zachované katalogy knihoven jsou důležitou výpovědí o čtenářských a badatelských zájmech paulánských řeholníků. V seznamech se mezi stovkami položek vyskytují různá evropsky proslulá díla k církevním dějinám, církevnímu právu, mariánské úctě, nechybí životopisy světců, díla církevních Otců, ale také odborná témata z dalších vědních oborů. V teologických odděleních dominují práce věnované scholastické a skotistické teologii. Nepřehlédnutelná jsou hojně zastoupená jezuitika, dokládající dominantní postavení tovaryšstva Ježíšova v pobělohorském období, ale také vzájemné vazby jezuitů a paulánů, zejména v Praze, ale nejen tam. Narůstající počet českých a moravských řeholníků i skutečnost, že většina konventů provincie se nacházela na českém území, odrážejí poměrně hojně zastoupená bohemika, konkrétně práce Balbína, Crugeria, Hájka, Pešiny z Čechorodu aj. 341 V žádné z konventních knihoven pochopitelně nechyběla díla paulánských autorů - domácí i zahraniční (tzn. z dalších provincií řádu). 340 PAVLÍKOVÁ, M.: c. d., s Tamtéž, s

138 5.3.2 Homiletická činnost, její představitelé a díla Barokní homiletika 342 církevních řádů si zasluhuje zvláštní pozornost, mimo jiné i proto, že otevírá jednu z důležitých cest k poznání mentality barokního člověka kazatele i jeho posluchače. Základním účelem této činnosti je poučování posluchačů, případně čtenářů, formování jejich ideologických a mravních zásad a názorů. Nedělní a sváteční kázaní přímo ovlivňovala myšlení i skutky celých generací a spoluvytvářela žebříček hodnot barokního člověka. Kazatel ve svých argumentacích vycházel ze studia teologických, filozofických a literárních pramenů, ale i z vlastních prožitků a zkušeností. K srozumitelnosti jejich podání využíval nejrůznějších metafor, metonymií, řečnických otázek a dalších rétorických prostředků. V obecném povědomí bývá téměř přehlížen rozdíl mezi termínem homilie, označujícím výklad zpravidla biblického textu, a kázání, kterým rozumíme ostatní duchovní promluvy, které z Písma nevycházejí. 343 Homiletika často překračuje hranice intelektuální činnosti, lze v ní pozorovat také uměleckou složku. Cílem kázání byla přesvědčivost, srovnatelná s působení dramatických útvarů, komedií a tragédií. Úspěšnost barokního kazatele byla těžko myslitelná bez předchozího vzdělání včetně rétoriky a disputací. Vzhledem k rozsahu a zaměření práce není cílem následujícího pojednání detailní rozbor vybraných kázání paulánských řeholníků vydaných tiskem, nýbrž spíše jejich základní připomenutí, pokus o rozdělení a stručnou charakteristiku autora a díla. Díky květnatému baroknímu 342 Nejnověji SLÁDEK, M. (ed.): Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a první poloviny 18. století. Praha, Argo 2005; VÁLKA, J.: Morava reformace, renesance a baroka. Brno, Muzejní a vlastivědná společnost 1996, s KOPECKÝ, M.: K české barokní homiletice. In: O barokní kultuře. Sborník statí. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 141. Brno 1968, s

139 vyjadřování často poskytne důležitou výpoveď o obsahu díla už jeho úplný název, a protože se jedná o práce dosud většinou opomíjené, je z hlediska srozumitelnosti připojen také český ekvivalent názvu. Ve vydané homiletické produkci německo-české provincie převažují homilie nad kázáními, často však ani samotní autoři tento rozdíl v názvu své knihy nerespektují. Zatímco homiletici se činili hned v počátcích obnovy německočeské provincie, tištěné promluvy pocházejí hlavně z období konce 17. století a první poloviny 18. století. Z jazykového hlediska je v produkci německo-české provincie nejvíce zastoupena němčina, méně latina. Prameny 18. století dokládají v některých konventech kromě svátečního, jubilejního nebo německého kazatele také kazatele českého, avšak dochované české kázání se autorovi doposud nepodařilo nalézt. 344 V galerii významných kazatelů německo-české provincie barokní doby nelze přehlédnou burgundského rodáka Adama Vernera (+1634, Vídeň), který se stal členem pražského konventu nejmenších bratří roku 1626, a to i přesto, že patrně žádné z jeho kázání se vydání nedočkalo. 345 Věhlas si získal nejen svým hlásáním Božího slova v Praze a Mnichově, kronika provincie připomíná také jeho neohrožené a horlivé vystupování v době saského vpádu: 346 Když kurfiřt saský vlastnil v roce 1631 město Prahu, byl on tehdy tam korektorem a kacíři mu často vyhrožovali smrtí, on však zůstával uprostřed nich neohrožený a jim řekl, že je připravený položit život za katolickou víru a náboženství. 347 Dalším kazatelem, který vešel do dějin řádu, byl Melchior Weigel (+1646, Vranov). Pocházel z Mnichova, byl prvním německým korektorem pražského 344 MZA Brno, fond Gubernium - Církevní oddělení, sign. K 20/37 II. 345 DURICH, V. F.: c. d., s ; dále obrazová příloha NA Praha, fond AZK, Listiny kláštera paulánů u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, inv. č ASAM, N.: Compendium historicum, s

140 konventu (1633), kde stejně jako v Mnichově, když kázal, kostel ani všechny lidi nepojal, mnozí museli často zůstávat na ulici před kostelními dveřmi. Od nich je také známo, že on pro svoji osobu nikdy nic nechtěl přijmout, ale vždycky odpověděl, moji chudí bratři doma nic nemají, tímto způsobem často mnohé dostal, což všechno on jako korektor a kazatel se svými tovaryši na ramenou donesl domů. 348 Poněkud překvapí, že Nicolaus Asam v kronice provincie jen letmo připomněl slavného kazatele spojeného především z hornofalckým Amberkem, Víta Faberia. Přitom byli roku 1665 na třinácté provinční kapitule konané ve Vídni zvoleni kolegy provinciála. 349 Faberius se pravděpodobně dočkal největšího počtu homilií a kázání vydaných tiskem. Jedná se o úctyhodně rozsáhlá, mnohasetstránková díla, mezi nimiž nechybí ani cyklus celoročních homilií, vycházejících z citátů Písma (Niemand kan auch in dieser Welt zweyen Herren dienen) nebo celoroční nedělní kázání na téma křesťanských ctností a neřestí aj.(von der Demut, wie endlich dieselbe von Gott erhebt und gross wird). Práce jsou vydány v kazatelském jazyce autora němčině, ale nezřídka jsou prokládány latinskými citáty teologických autorit (zejména Tomáše Aquinského) a citáty z Bible. Faberius vytvořil dílo neobvykle širokého záběru, v jeho kázáních nechybí ani otázky svátostí, postu, morálněpolitických apelů, mariánská témata dokonce ani duchovní a světské dějiny Tamtéž, s Tamtéž, s Seelen Heyl, oder Vollkommener Ablass Portiuncul, Welchen die Gnadenreiche Mutter Gottes/ allezeit unbefleckte Jungfrau Maria/ durch ihre vollmächtige Vorbitt von ihrem Sohn Jesu Christo dem H. Vatter Francisco von Assis aussgebracht. Lobrede 1674 zu Amberg. Amberg 1674; Zwey und Fünfzig Discursus oder Predigten über die Sonntag dess gantzen Jahrs nebst einer Passion Predigt. Nürnberg 1677, Sultzbach 1693, Würtzburg 1679; Alphabetum Morale Politicum Selectissimarum Sententiarum. Pragae 1698, Nürnberg 1679; Sechs und Viertzig Discursus Oder Predigten Über alle Fayertäg dess gantzen Jahrs; Dreissig Discursus Oder Predigten/ über den Englischen Brutz/oder Ave Maria, Auf die Form und Art detz Dominicalis und Festivalis eingerichtet. Nürnberg 1680 Würzburg 1681; Teutscher Historien- 140

141 Mezi významnými kazateli provincie 17. století se neztrácí ani první český provinciál Heřman Mayer (+1686, Vranov). Kronika vranovského konventu cituje vyjádření kapituly o zesnulém: Muž jedinečného intelektu, oddaný vědám, jeho kázání podle veřejného mínění byla k velkému užitku a prospěchu jak kazatelů, tak kohokoliv jiného. 351 Jeho homilie byly vydány v německém jazyce ve dvou knihách, nazvaných Favus Distillans 352 a Lumen Perpetuum. 353 Námětem k jednotlivým kázáním během církevního roku mu byla především témata vybraná z kapitol novozákonních Evangelií. Jako následováníhodné příklady připomíná ctnosti světců, teologické a morální koncepty opírá o autoritu církevních Otců. Skupinu autorem dosud nalezených paulánských homiletik uzavírají kázání Josefa Bonaventury Dantzera, pronesená v kostele Andělů Strážných ve Vídni, 354 a kázání jubilejního kazatele a vikáře amberského konventu Benedikta Langa, věnovaná sv. Josefovi, 355 patronovi konventu, venkova, měst a škol. Prediger. Das ist Geistlich und Weltliche Historien: Wie auch sittliche Fabeln und Poeten Gedichte, Symbolen oder Sinnbilder, nach dem A. B. C. von allerhand Tugenden und Lastern moralisirt und Geistlicher Weis ausgelegt. Der erste Theil. Würzburg 1684;Teutsche Concordantz der gantzen Bibel. Ingolstadt 1685; Evangelischer Compass für die Geistliche Steuerleute Christlicher Seelen Schiff-fahrt. Das ist Neues Dominicale, oder Sontägliche Lehr und Ermahnungs Arbeit: Darinn / Aus jedwedem Evangelio / erbaulich gelehret/ und discurriret wird; Jedem Geistlichen Vorsteher zu einer zuverlässigen Anweisung dienend/ wie er seine/ ihm untergebene und anvertraute /Seelen/ so viel an ihm/ zu dem Port ewiger Seligkeit führen möge. Nürnberg, Würtzburg Chronica Conventus wranoviensis, s Favus Distillans: oder Trieffender Hönig-Seim. München Lumen Perpetuum, oder Ewiges Licht. München Die von unedlen und verwerfflichen Laqueyen Stand zu Beschämung der hoffärtigen Welt, Von Gott erkiesene und auffgerichte Herrendiener Bruderschaft, an dero Einsetzungstag, In der Closter Kirchen deren Wohl- Ehrwürdigen PP. Paulanern auff der Wyden zu denen Heil. Schulz-Engeln bey Zahlreicher Versamblung in einer kurtzen Lobrede Land-Statt und Schule Patron Sanctus Joseph Der heilige Joseph ein Mann Mariae Uber seinem Eingebohrnen Eingefleisoten Sohn her auf Erden bestellter Vicarius oder Statt-Halter. Ordo Minimorum S. Francisci de Paula Jubilirten Predigern, und p.t, des Amberger Convents Vicario. In dero Kirchen bey S. Joseph der Statt Amber den 19. Martii

142 5.3.3 Teologické, filozofické práce a ostatní intelektuální činnost Tradičně jsou paulánští řeholníci spojováni s vědeckou činností v mnoha oborech. Studiu jako přípravě na vědeckou práci řád věnoval náležitou pozornost. O tom svědčí zřízení generálního studia při konventu nejsvětějšího Salvatora v Praze koncem 17. století. 356 Podrobnější informace o studiu bohužel nemáme. Vydané teologické a filozofické práce dokládají, že pražský kostel Nejsvětějšího Salvatora byl svědkem četných disputací a přednášek věnovaných filozofickým a teologickým tématům. Vydané vědecké práce jsou většinou velmi rozsáhlé, na rozdíl od vydaných kázání a homiletik v nich převládá latina. Mezi teologickými pracemi a vydanými disputacemi jednoznačně převažují práce zaměřené na scholastiku od Václava Cantzlera, Francisca Drexlera, Rudolfa, Gaislera, Balthasara Öffnera a Marca Suppaura. 357 K paulánským vědcům, kteří ve svém bádání upřednostnili filozofické problémy, patří Anton Mandl, jenž několikrát zastával post korektora vranovského konventu, roku 1656 byl také zvolen provinciálem. Jeho hlavní práce, vydaná ve Vídni roku 1662, se jmenuje Templum Sophiae L. columnis constructum a R.P. Antonio Mandl ord. Minimorum S. Francisci de Paula Philosophiae ac SS. Theologie Profesore. 358 Dalším předmětem zájmu paulánských řeholníků byla osobnost zakladatele řádu. Životopisné práce byly obohaceny o soupisy zázraků, které se odehrály na přímluvu sv. Františka, 356 PAVLÍKOVÁ, M.: c. d., s Srovnej MIHOLA, J.: Díla paulánských řeholníků německo-česko-uherské provincie prameny k hlubšímu poznání intelektuální činnosti řádu. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, č. 21. Brno. Masarykova univerzita 2006, s Česky: Chrám bohyně Moudrosti L. vystavěný ze sloupů R.P. Antoniem Mandlem z řádu nejm. bratří sv. Františka z Pauly, profesorem filozofie a posvátné teologie. 142

143 v některých případech byly práce doplněny o terciářské řehole. 359 Nejrůznější intelektuální činnost je spojována s mnoha dalšími osobnostmi. Téměř vždy je jako znalec teologie, případně i výborný kazatel charakterizován představený konventu nebo provincie. Aniž bychom znali nějaká konkrétní díla, ať už proto, že se nezachovala, nebo proto, že se nikdy nedočkala vydání, je zřejmé, že německo-česká provincie si na nedostatek osobností nemohla stěžovat. Přesto, že se texty nedočkaly tištěného vydání, je nutné zmínit historiky provincie kronikáře Nicolause Asama a autora Necrologií, jehož dílo obsahuje také přehled historického vývoje provincie, oproti Asamovi zachycující již všechny konventy. Na shromažďování materiálů k historickým pojednáním se nepochybně podílelo více řeholníků. Jedním z nich byl Sigismund Hantschken, Moravák, který působil jako kazatel, učitel noviců, ve svých pracích se zabýval mariánskou tématikou a mnoho času věnoval na shromáždění informací pro dějiny provincie 360 Pauláni se nezabývali pouze humanitními obory. Součástí všech konventů byla lékárna, pro jejíž vedení bylo třeba vystudovaného farmaceuta. Řád se ho snažil pokud možno zajistit z vlastních řad, jak to dokládá zápis ve vranovské kronice: Když v lednu roku 1709 zemřel lékárník, otec Candidus Haring, vznikla potřeba jiného znalce tohoto umění, abychom nemuseli najmout světského farmaceuta za plat 60 florénů. 361 V řadě paulánských prací měly své nezastupitelné místo knihy s poutní tématikou, v nichž nechyběly dlohé soupisy 359 SCHULTHEIS, J. G.: c.d. 360 DURICH, V. F.: c. d. 361 Chronica Conventus Wranoviensis, s

144 příběhů zázračných uzdravení. Těmto pracím bude věnován prostor v další kapitole Johannes Lalemandet 362 Jeden z nejvýznamnějších učenců paulánského řádu v barokní době patřil do poměrně velké skupiny řeholníků, kteří měli své kořeny sice ve vzdálené cizině, avšak většinu svého života a díla spojili s územím, na němž se nacházely konventy německo-české provincie. Rodák z Besanconu (*koncem 16. st.) se společně s dalšími francouzskými a burgundskými řeholníky rozhodujícím způsobem podílel na obnovení německo-české provincie. Vědecké práci se Lalemadet věnoval již ve své domovině a zejména v oboru teologie a filozofie dosáhl uznání a věhlasu. Vedle téměř misionářské práce duchovního v procesu pobělohorské rekatolizace zůstal i v době pražského působení věrný vědecké práci. Snažil se k ní přitáhnout také své spolubratry, zejména pražského, mnichovského a vídeňského konventu, ve kterých se nejčastěji zdržoval. Svými znalostmi a zbožností získal Lalemandet důvěru nejen bratří z konventů, kde působil, ale na sklonku života také důvěru celé provincie. Roku 1644 ho zvolili jejím pátým představeným od obnovení provincie. 363 Ani při zvládání náročného úřadu provinciála se nehodlal vzdát radosti, kterou mu přinášelo vědecké bádání a psaní. Nad filozofickými i teologickými texty diskutoval se svými spolubratry, čímž položil základ ke studiu generale, později zřízenému při pražském konventu. Aniž by byl dříve veden nějakým učitelem, dosáhl úctyhodných znalostí především 362 PELCL, F. M.: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler IV. Prag 1782, s Není bez zajímavosti, že Lalemandet je jediným paulánem, který se vešel do čtyřdílných Abbildungen, naplněných vynikajícími umělci a vědci působícími v českých zemích středověku i novověku. 363 ASAM, N.: Compendium historicum, s

145 v oblasti scholastiky. 364 Jedním z myšlenkových proudů tzv. druhé scholastiky je také filosofie českého baroka. 365 V tomto období dominovaly Čechách, a zejména v Praze dva hlavní filozofické směry tomismus a scotismus. Elementární rozlišení spočívá v tom, že tomismus 366 se podle vzoru sv. Tomáše Akvinského věnoval více komentářům k Aristotelovi, zatímco scotismus vycházející z pojetí Jana Dunse Scota 367 upřednostňoval Platonovo dílo. Lalemandet vědecky pracoval v době, kdy zájem o tomismus a scotismus teprve začínal stoupat. Za dobu největšího rozvoje těchto filozofických směrů můžeme považovat 18. století. Lalemandet se ve svých dílech věnoval především problému filozofických rozhodnutí v kontroverzních otázkách tomášovské a scotské školy. 368 I v současné době se odborníci vracejí například k jeho diskusi o povaze počtu (De numero), kde si v rámci disputace o kvantitě klade výchozí otázku: Je počet vskutku druhem kvantity? 369 Tato a další filozoficko matematické otázky jsou součástí rozsáhlého spisu Decisiones philosophicae, který je považován za nejlepší souhrnný přehled všech relevantních 364 DURICH, V. F.: De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum. Praha Srovnej: BERINGER, J.: Filozofie výchovy v době českého baroka. Marathon, 6/2002, č. 42, s Žák Alberta Velikého Tomáš Akvinský ve 13. století dovršil úsilí scholastiky o racionální osvojení víry prostřednictvím přijetí Aristotelovy filozofie. Filozofie zkoumající svět má podle něj sloužit víře; mezi věděním a vírou není rozpor, poznání víry se proto může rozvíjet v souvislosti s přirozeným poznáním. 367 Johannes Duns Scotus, skotský františkán 13. st., filozof a teolog. Ve sporu o univerzália zastánce realismu. Oproti Tomáši Akvinskému považoval vůli za svobodnou a nezávislou na rozumu. Soulad mezi filozofií a teologií, který předpokládá Akvinský, považuje Scotus za nemožný. Většina teologických pravd je dosažitelná pouze vírou, vzhledem k nadpřirozenému původu je nelze filozoficky dokázat. K Scotovým základním dílům patří De primo principo, Opus Oxoniense, Opus Parisiense. 368 PELCL, F. M.: c. d., s Srv. DVOŘÁK, P.: Číslo ve druhé scholastice

146 filozofických diskusí druhé scholastiky. Obsáhlé výsledky svého bádání publikoval v několika monumentálních svazcích, některá díla zůstala nevydaná. V realizaci dalších vědeckých i duchovních cílů, nakonec ale i ve slavení mše svaté, mu zabránila dlouhodobější nemoc, kterou podle spolubratří také zapřičinilo provinciálovo enormní vytížení. Lalemandet zemřel 8. října roku 1647 v Praze a byl pochován do krypty konventního kostela Nejsvětějšího Salvatora. Nejvýznamnější Lalemandetova filozoficko- teologická díla: 370 * Decisiones Philosophicae: In Quibus Late Proponuntur, Ac, Discuntiuntur praesertim occurentes Contraversiae inter Thomistas, Ac Scotistas, De quibus in utramque partem ventilatis fertur iudicium, saepiusque neutra harum Sectarum arridet, sed nova adducitur, ac valide stabilitur, prius destructis communium opinionum fundamentis. Pars prima Seu Logica. Monachii s. / Filozofická rozhodnutí, v nichž jsou široce předkládány a diskutovány kontroverzní otázky, především ty, které vyvolávají rozpory mezi tomisty a scotisty. O těch, směřujících na obě strany, se vyslovuje soud, a častěji nevyhovuje ani jedna z těch sekt, ale jsou přidávána nová řešení a upevňována tím, že se nejprve poruší základy společných názorů. Část první, čili Logika. * Disputationes Physicae De Corpore naturali, eiusque speciebus: In Quibus Exacte Discuntiuntur Difficultates ad octo libros auscultationis, de Coelis, Elementis, Ortu, ac Interitu anima spectantes, praesertim vero, quae occurrunt Contraversae in schola Thomistarum, Scotistarum, Et Nominalium, De quibus in utramquae partem ventilatis ab Authore fertur Iudicum, aliisque impugnatis probabilior opinio seligitur, nonnunquam vero nova ponitur, ac stabilitur. Pars secunda, Seu Physica. Monachii /Diskuze o fyzice - O přirozeném těle a jaké jsou jeho druhy. V těchto diskuzích se probírají složité otázky k osmi knihám o vyšetřování, o Nebi, Částicích, Vzniku a Zániku jsoucna a ty, které se týkají duše, 370 Autor uvádí tituly Lalemandetových děl kompletní, neboť zároveň stručně vypovídají, o čem práce pojednává. Srv. MIHOLA, J.: Díla paulánských řeholníků německo-česko-uherské provincie prameny k hlubšímu poznání intelektuální činnosti řádu. In: SP PedF MU, řada společenských věd, č. 21. Brno. Masarykova univerzita 2006, s Kromě prací vydaných tiskem existují ještě Lalemandetovy práce nevydané, zachované v rukopise, např. de Angelis; de Incarnatione; Examen cursus philosophici; Elucidationes in Institutiones Iuris civilis; Institutum Iuris canonici aj. 146

147 především ty otázky, které jsou sporné pro školu tomistů a scotistů a pro školu nominální. O nich, směřujících na obě strany, autor vyslovuje soud a popírá i jiné a následně je vybráno pravděpodobné řešení, někdy je i vysloveno řešení nové a potvrzeno. Část druhá, čili Fyzika. * Disputationes Metaphysicae De Ente Metaphysico: In Quibus Exacte Discuntiuntur Difficultates ad eius attributa spectantes, praesertim vero, quae occurrunt Contraversae in schola. Thomistarum, Scotistarum, Et Nominalium, De quibus in utramquae partem ventilatis ab Authore fertur Iudicum, aliisque impugnatis prohabilior opinio seligitur, nonnunquam vero nova proponitur, ac stabilitur. Pars 3 Seu Metaphysica. Monachii /Metafyzické diskuze - O metafyzickém jsoucnu. V těchto diskuzích se přímo probírají obtížné otázky týkající se jsoucna a ty, které se zaobírají jeho atributy, především ty otázky, které jsou sporné mezi školami tomistů, scotistů a školou nominální. O nich, směřujících na obě strany, autor vyslovuje soud a popírá i jiné a následně je vybráno pravděpodobné řešení, někdy je i vysloveno řešení nové a potvrzeno. Část třetí čili Metafyzika. * Cursus Philosophicus. Complectens lateque discutiens controversias omnes a Logicis, Physicis, Mataphysicisque agitari Solitas, praesertim quae Thomisticae, Scoticae et Nominalium Scholis Sudorem cient. De quibus in utramque partem ventilatis ab Autore fertur Judicium, aliisque impugnatis prohabilior opinio seligitur, nonnunquam vero nova proponitur ac stabilitur s. /Filozofický kurz. Obsahuje zeširoka rozebrané všechny kontroverzní otázky z logiky, fyziky a metafyziky, o které se obvykle přeme, obzvláště ty, nad kterými se trápily školy tomášovská, scotská a nominální. O nich, směřujících na obě strany, autor vyslovuje soud a popírá i jiné a následně je vybráno pravděpodobné řešení, někdy je i vysloveno řešení nové a potvrzeno. * Cursus theologici. I. de Deo uno, II. de Deo trino. Lugduni /Teologický kurz. I. O jediném Bohu, II. O trojjediném Bohu. 147

148 5.3.5 Václav Fortunát Durych ( ) 371 Turnovský rodák, původním jménem Václav Michal Durych, se svým vědeckým dílem, časově spadajícím do osvícenské doby nebo také do počátků českého národního obrození, zařadil mezi paulánské učence, jejichž význam dalekosáhle překročil hranice řádu. Obecně je uznáván a připomínán jako zakladatel vědeckého oboru slavistiky. 372 Svůj vztah ke vzdělání a vědě získal již při studiu na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích u Mladé Boleslavi. Materiální zabezpečení rodiny nebylo zpočátku špatné, jak často zjednodušeně uvádí starší literatura. Zhoršilo se však po smrti Durychova otce v polovivně roku Jako východisko z nesnadné situace se pro matku s dvěma dětmi, zatíženou dluhy, nabízel Michalův vstup do řádu, zejména když o duchovní oblast projevoval zájem. 374 Do paulánského řádu vstoupil v září roku 1751, stal se novicem tachovského konventu Črnácti svatých pomocníků. Roku 1758 přijal svátost kněžství a sloužil svoji první mši. Durychův život a působení spadá do období, které bylo přímo naplněno zásadními politickými, církevními a kulturními proměnami, spojenými s vládou osvícenských panovníků. Ty se nakonec nepříznivě dotkly také řádu, k němuž upřímně přilnul Dosud nejrozsáhleji se osobnosti V. F. Durycha a jeho dílu věnuje sborník vydaný u příležitosti 150. výročí Durychova úmrtí. Srv.: DLOUHÝ, J. (ed.): Václav Fortunát Durych. Turnov Dále KOČÍ, J.: Václav Fortunát Durych. Slovanský Přehled 58, 1972, s ČERNÝ, J. M. : Fortunát Durych. První slávista český. Nástin životopisný. V Turnově 1890; nověji např.: BENEŠ, J.: Ač zemřeli, ještě mluví. Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha, Česká katolická charita 1964, s KOČÍ, J.: c. d., s Srv. ČERNÝ, J. M.: c. d., s Josef Kočí ve své výše citované studii nabízí odlišný názor, o kterém se však autor domnívá, že je výrazně ovlivněn dobou, v níž vznikal. Kočí uvádí, že: Náboženské otázky nehrály v jeho (Durychově) životě žádnou důležitější úlohu. Durych prostě nebyl hlouběji nábožensky založen a jeho náboženský postoj byl věcí spíše zvyku. Kočí to tvrdí na zakládě toho, že se Durych podle něj výrazně neprofiloval jako zastánce tradičního 148

149 V rámci německo-české provincie je jeho činnost nejvíce spjata s konventy v Praze, Mnichově a Vídni, podobně jako tomu bylo v předchozím století u Lalemandeta. Tento fakt dokládá, že právě uvedené tři konventy byly hlavními intelektuálními centry řádu. Ihned po svém přeložení do Mnichova roku 1765 se Durych začal věnovat přednášení teologie a hebrejštiny svým spolubratrům a také členům řádu minoritů. Pobyt v Mnichově, zejména studium ve dvorské knihovně, bylo rozhodujícím impulsem k tomu, že se ve své vědecké práci rozhodl pro opomíjená slovanská studia. 376 Slavistika, u jejíhož zrodu Durych stál, v sobě jako věda zahrnovala otázky a problémy týkající se Slovanstva po stránce jazykové, národopisné, archeologické a historické, literární a náboženské. Roku 1767 se Durych vrátil z Mnichova zpátky do Prahy. Jeho znalosti zde našly široké uplatnění, zejména poté, co byl roku 1773 zrušen řád jezuitů. Mohl se také věnovat slovanskému bádání, materiálů byl dostatek. Seznámil se a spoupracoval s největšími vzdělanci této doby, k nimž náležel Adaugt Voigt nebo Josef Dobrovský. 377 S modrým abbé spojovalo spíše bázlivého, málo průbojného a introvertního Durycha přátelství, vzájemný respekt a především zájem o slavistickou vědu, byť se obě osobnosti v mnohém odlišovaly. 378 Durychův vliv na nejznámějšího českého obrozence byl natolik velký, že někteří odborníci konstatovali: Kdyby nebylo Durycha, nebylo by Dobrovského. Se svými přáteli i kolegy z odborných kruhů vedl katolicismu v době, kdy se náboženství dostávalo do ideologického střetu s osvícenstvím. Srovnej: KOČÍ, J.: c. d., s SCHAMSULA, W.: V. F. Durich in München. Zur Geschichte der tschechischen Slavistik im 18. Jahrhundert. Die Welt der Slawen 10, 1963, Wiesbaden, s PASTRNEK, F.: O počátcích slovanské filologie v Čechách, zvláště o Fortunátu Durychovi a jeho poměru k Dobrovskému. In: Časopis českého muzea 70, 1896, s Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku. Skupina druhá: Korespondence a cizojazyčné prameny, číslo 2. Vzájemné dopisy Josefa Dobrovského a Fortunata Durycha z let Praha

150 Durych obsáhlou korespondenci, která je společně se zachovanými rukopisy důležitým pramen k poznání Durychova života, díla i poměrů doby, v níž vznikala. 379 Durychovu vědecké dílo v oblasti slavistiky otevřel spis De Slavobohemice sacris codicis versione dissertatio. 380 Jak dokládá ocelorit zobrazující ve spisku Cyrila a Metodějě a cyrilici, spojil Durych od počátku svoji práci s cyrilometodějskou myšlenkou a počátky národních dějin, což bylo v době pokročilé germanizace ojedinělým počinem. V dnešní době může působit zajímavě Durychem zdůrazňovaná myšlenka, že k obnovení a zachování čitoty slovanského jazyka je nejvhodnější písmo cyrilské, základ dnešní azbuky. Slavistická studia byla přerušována povinnostmi v řádu, ale především úkolem od pražského arcibiskupa Příchovského, který letech Durycha společně s jeho žákem a rovněž paulánem Františkem Faustinem Procházkou pověřil překladem Bible do českého jazyka. Znovu se Durych naplno začal věnovat slavistice počátkem 80. (osmdesátých) let. Bádal především ve fondech královské knihovny, kde mu velmi vycházel vstříc její ředitel Karel Ungar, staroboleslavský kanovník. Další pokračování v díle zkomplikovala josefínská sekularizace klášterů. Zrušením paulánského kláštera Nejsvětějšího Salvatora přišel Durych o své pražské zázemí. Přechodný pobyt v klášteře křižovníků situaci neřešil. Aby mohl prokračovat ve své činnosti, přesunul se Durych v létě roku 1785 do vídeňského kláštera, který jako jeden z mála paulánských domů německo-české provincie hlavní vlnu rušení klášterů v 80. (osmdesátých) letech přežil, byť s nezbytnými redukcemi. Dvorská knihovna nabízela rozsáhlé studijní možnosti. Výsledky svého několikaletého bádání shrnul Durych nejprve v přehledu, vydaném tiskem ve Vídni roku Dva roky poté 379 KŘIVSKÝ, P.: Václav Fortunát Durych ( Literární pozůstalost. Praha Česky: Rozprava o česko - slovanském překladu sv. písma. 150

151 spatřila světlo světa jeho zásadní práce věnovaná slovanské literatuře, nazvaná Bibliotheca slavica antiquissimae dialecti communis et ecclesiasticae universae Slavorum gentis. 381 Durych ji dedikoval pražské Společnosti nauk. V kontextu doby, ve které toto i jiná Durychova díla zabývající se slavistikou vznikala, může působit překvapivě fakt, že je v nich cítit silně protiosvícenské stanovisko. 382 Nutno podotknout, že rozsáhé dílo Fortunáta Durycha by nebylo realizovatelné nejen bez morálního uznání učených kruhů, ale také bez řady vstřícných pomocníků, k nimž náleželi např. Štěpán Novakovič, nakladatel Bibliotéky slovanské, arcibiskup a metropolita karlovecký Štěpán Stratimirovič z Kulpína, zahřebský profesor a později také farář Adam Bariderič, v neposlední řadě moravský historiograf Petr Cerroni. Všichni tito a mnozí další byli Durychovi nápomocni ve shromažďování a vyhledávání materiálů a zjišťování nejrůznějších potřebných informací. Durychovo vědecké dílo je rozsáhlé a zdaleka ne monotematické. 383 Kromě zanícení pro slavistiku věnoval se i dalším badatelským zájmům. Ještě za svého působení v pražském konventu napsal a roku 1771 vydal historickou studii De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum, dedikovanou Panně Marii. Přiblížil v ní nejen dějiny domácího konventu, ale s využitím materiálů konventního archivu a knihovny dal možnost nahlédnout do počátků řádu ve střední Evropě a k práci přiložil i některé přepsané významné prameny. Za ironii osudu je možné považovat to, že paulán s širokým vědeckým záběrem nakonec ztratil i zázemí vídeňského konventu, 381 V překladu: Bibliotéka slovanská nejstaršího nářečí společného i církevního veškerého národa slovanského. Jednotlivé kapitoly všech pěti svazků uvádí: ČERNÝ, J. M. : c. d., s Literatura česká devatenáctého století. Díl I. Od josefinského obrození až po českou modernu. Praha, Laichter 1911, s DURYCHOVÁ, M.: Vědecká činnost Václava Fortunáta Durycha. In: DLOUHÝ, J. (ed.): Václav Fortunát Durych. Turnov 1952, s

152 který byl roku 1796 zrušen. Nezbylo mu než se vrátit do chudých poměrů rodného Turnova, kde dožíval s roční penzí přidělenou řeholníkům zrušených klášterů ve výši tři sta zlatých. Ani stísněné poměry Durycha nezlomily, a dokud mu to zdraví dovolilo, pokračoval na svém vědeckém díle a v rámci možností vypomáhal také v duchovní službě. Zemřel v Turnově 31. srpna roku 1802, poté co byl dva roky předtím raněn mrtvicí a upoután na lůžko František Faustýn Procházka ( ) 385 Žák a řádový spolubratr Václava Fortunáta Durycha se svým dílem zařadil mezi nejvýznamnější intelektuály žíjící a působicí v německo-české provincii. Stejně jako jeho učitel je František Faustýn Procházka vnímán jako jedna z významných osobností, které se svým dílem a činností podílely na českém národním obrození. 386 Novopacký rodák to neměl do paulánského kláštera daleko. Po studiu filozofie v Praze vstoupil roku 1767 do paulánského kláštera. Řádový noviciát prožil na slovutném mariánském poutním místě Vranově u Brna, kde v říjnu roku 1768 složil slavné sliby. Během čtyř let strávených na Vranově se také věnoval řádovému studiu filozofie a teologie. 387 Od roku 1772, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v klášteře Nejsvětějšího 384 K dvoustému výročí jeho úmrtí srovnej studii: HOLEČEK, F. J.: Bicentenari o della Morte del Padre Venceslao Fortunato Durych, O. M. ( ). Bollettino ufficiale dell Ordino dei Minimi, 4/2000, Roma 2000, s HANUŠ, J.: František Faustin Procházka. Český buditel a literární historik. Praha BENEŠ, J.: c. d., s BERÁNEK, V.: Vranov u Brna. Historie a památky. Vranov u Brna 1940, s

153 Salvatora na Starém Městě v Praze. 388 Jeho hlavním zaměstnáním v konventu byl úřad kazatele. Od svého vstupu do řádu se s velkým zájmem věnoval literární vědě. Jeho prvotinou byla latinská báseň složená k jubileu spolubratra P. Arnošta Ingunebera. 389 Nejčastěji bývá Procházka spojován s dílem, na kterém se podílel po boku svého dřívějšího učitele. Jejich společný překlad Písma svatého do češtiny lze právem označit za jeden z nejcennějších počinů doby národního obrození. Sám Procházka označil překlad Písma jako těžkou a mnohováženou práci a beze všeho odporu nejdůležitější pod nebem věc. 390 Práce, která je svědectvím velkého vlastenectví i zbožnosti obou paulánů, se dočkala patřičné odezvy a během dvou a půl desetiletí byla čtyřikrát vydána. Důležitou součástí každého z vydání byla Procházkova předmluva, akcentující vždy něco jiného. Základem, z kterého autoři překladu vycházeli, byla bible Svatováclavská z roku 1715, tu slovo od slova srovnávali s prvním latinským překladem Bible Vulgátou. 391 Monumentální dílo by zejména v úzkém časovém prostoru nebylo zvládnutelné, nebýt vynikající Procházkovy i Durychovy znalosti hebrejštiny a řečtiny, spojené s mravenčí prací při komparaci textů. Nový zákon byl vydán po dvouleté usilovné práci roku 1778 pod názvem Nový zákon Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista podle starého obecného latinského tekstu opět s obzvláštní pilností přehlédnutý, poopravený a vnově vydaný. Překlad obsahuje také jakousi metodickou pomůcku návod s jedenatřiceti pravidly k výkladu Starého zákona, dále s rejstříkem mravných 388 NA Praha, fond AZK, inv. č. 2762, (Spisy kláštera pavlánů u sv. Salvátora na Starém Městě pražském), katolog provincie k roku 1771, fol Monumentum Rev. P. Ernisto Inguneber Ord. Min. S. Francisci de Paula. 390 Literatura česká devatenáctého století. Díl I. Od josefinského obrození až po českou modernu. Praha, Laichter 1911, s Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí (s podobiznami). Svazek I. Praha 1890, s

154 průpovědí biblických a výtahem katolické věrouky s odkazy na příslušná místa v Bibli. K velkému zájmu obyvatel českých zemí přispěla i dost nízká cena 2 zlaté a 15 krejcarů. 392 V dalších vydáních se Procházkova a Durychova Bible dočkala některých změn a jiných obohacení. Součástí vydání z roku 1786 byla např. mapa Svaté země. V úvodu tohoto vydání Procházka odsoudil náboženskou nesnášenlivost a kriticky se vyslovil k některým náboženským otázkám. Zřetelně se též hlásil k racionalistickému výkladu Písma. Na rozdíl od prvního vydání se tentokrát základem pro komparaci stala Bible kralická. Zásadnějšího přepracování, tentokrát především v Procházkově režii, se dočkalo třetí vydání z roku 1804, poté co předchozí bylo zcela rozebráno. Z Procházkových úvodů k překladům Písma je patrné, že na rozdíl od Durycha byl upřímným josefinistou. Na druhé straně si byl vědom možných nebezpečí úpadku osvícenských ideálů společnosti do náboženské indiferentnosti. Právě kniha knih v dokonalém českém rouše tomu měla zabránit. 393 Po práci na překladu Bible se Procházka věnoval hlavně českému písemnictví a dějinám české vzdělanosti. K tomu měl ostatně blízko, neboť po zrušení pražského kláštera zůstal sice světským knězem, ale zároveň od roku 1786 působil jako ředitel pražských gymnázií, od roku 1807 dokonce zastával funkce ředitele všech českých gymnázií a ředitele pražské Univerzitní knihovny. Jeho nejznámějším dílem v této oblasti se stala práce De saecularibus liberalium artium in Bohemia et Moravia fatis commentarius, 394 vydaná roku Jak bylo mezi 392 První novočeská Bible se dočkala příznivé kritiky také za strany odborných kruhů. Srv. Dobrovského recenzi v Böhmische und mährische Literatur auf das Jahr 1780, kde m. j. prohlásil, že čistota řeči, která v knize této vládne, jest přiměřena důstojnosti slova Božího. 393 Literatura česká devatenáctého století. Díl I. Od josefinského obrození až po českou modernu. Praha, Laichter 1911, s Česky: Chronologický komentář o světských a svobodných uměních na Moravě. Toto dílo bylo se stalo první rukovětí nabízející přehled vývoje písemnictví v Čechách a na Moravě. 154

155 učenci této doby obvyklé, vydával svá díla také Procházka v německém nebo latinském jazyce. Patrně vědom si toho, že většině českých čtenářů zůstanou nedostupná, vyvinul v následujících letech úsilí o vydávání starších českých spisů. Větší úspěch přineslo především vydávání nejlepších knih českých, od učených předkův buď vůbec vydané buď toliko sepsané, aby tu škodu, kterouž jednak záhubnosť časů, jednak horlivost bez umění někdejších missionářův v Čechách a v Moravě způsobila, vynahradili Pauláni a barokní poutní tradice Barokní pietas 396 K nejcharakterističtějším a nepřehlédnutelným součástem barokní pietas patří bezpochyby poutní tradice. 397 Její význam pro pochopení náboženské stránky života české společnosti barokní doby je obrovský. Zejména proto, že se jedná o fenomén zasahující široké společenské vrstvy, které se ho nejen účastnily, ale v různé míře na něm participovaly. 398 Po určité stagnaci či oslabení poutních aktivit v době reformace to byla právě barokní doba a kultura, která umožnila největší rozkvět poutních slavností, pořádání četných procesí, obnovu starších a výstavbu nových poutních areálů. V otázce významu 395 Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí (s podobiznami). Svazek I. Praha 1890, s CORETH, A.: Pietas Austriaca. Ursprung und Entwicklung barocker Frömmigkeit in Österreich. München ROYT, J.: Víra, zbožnost a církev. Barokní Pietas. In: Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost v 17. a 18. století. (Ed. V. Vlnas) Praha, Paseka 2001, s KALISTA, Z.: Česká barokní pouť. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2001, s ; nejnověji srovnej: NEŠPOR, Z. R.: Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem, Albis international

156 a starobylosti poutních míst, které se odrážely v jejich věhlasu a návštěvnosti, sehrály důležitou roli tzv. zakladatelské legendy události, spojené se zázračným uzdravením nebo jiným zásahem shůry, často ovšem bez přesněji doložitelného historického základu. Vlastní poutnická úcta byla od počátku namířena k zázračným a milostným obrazům a sochám. 399 Otázku, zda se nejedná o skrytou formu pohanských obyčejů, nastolili nejen reformátoři 16. století, kteří se netajili odmítavým pohledem k této formě náboženského života. Hlavní autorita protireformace, tridentský koncil, se otázkami úzce souvisejícími s poutní tradicí podrobně zabýval na svém závěrečném pětadvacátém zasedání. 400 Vzešel z něj dekret De Invocatione, veneratione, Reliquiis Sanctorum, sacris imaginibus, který vyzýval biskupy a kněze, aby věřící řádně poučovali o přímluvě světců, o jejich vzývání, o správné úctě k relikviím, obrazům a sochám. 401 Nové možnosti a potřebu rozvoje poutní tradice přinesly změny způsobené porážkou nekatolických stavů na bělohorské pláni roku Nástup barokní kultury, symbolizující ve své nádheře a monumentalitě tvář církve vítězné, otevřel poutní tradici téměř neomezený prostor. Je zřejmé, že poutní tradice se stala nejmilejší a nejpřijatelnější formou rekatolizace a dokladem toho, že tento proces nebyl pouze drsným a nasilným mocenským donucením změny náboženského přesvědčení u většiny národa. 402 Na úspěšné 399 ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha, Karolinum K otázce rozdílu pojmu zázračný a milostný obraz či socha srovnej s LECLER, J.- HOLSTEIN, H. ADNÉS, P.- LEFEBVRE, Ch.: c. d., s O tridentském koncilu a obrazech podrobně pojednává: ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha, Karolinum 1999, s Ke katolické úctě k Panně Marii a svatým srovnej též: KANISIUS, P.: Maria nedostižná Panna a Svatá Bohorodička II. Olomouc, Matice cyrilometodějská 1998, s. 200 a n. 402 MIKULEC, J.: Vestigium Bohemiae Piae Albrechta Chanovského krajina zázraků z časů pobělohorské rekatolizace. In: Husitství Reformace Renesance II. (Eds J. PÁNEK M. POLÍVKA N. REJCHRTOVÁ). Praha, Historickú ústav AV ČR 1994, s

157 realizaci zásady per materialia ad immaterialia prostřednictvím hmotného k nehmotnému se významně podílely církevní řády, v čele s Tovaryšstvem Ježíšovým. 403 Obrazy, sochy a další předměty úcty byly vnímány jako scriptura laicorum, jejichž význam násobila rétorika barokních kazatelů. K činnosti církevních řádů se na poutních místech připojovaly neméně aktivní náboženská bratrstva, mariánské družiny, řádoví terciáři a další. Obnova starých nebo výstavba nových poutních míst by byla jen stěží možná bez šlechtického mecenátu. Katolické rody vnímaly tuto podporu jako otázku cti, výraz horlivé zbožnosti a mnohdy také jako závazek nebo poděkování za ochranu shůry. Na promodlených místech si některé z nich nechávaly budovat rodinné hrobky. V podpoře poutní tradice nezůstávali pozadu ani někteří církevní hierarchové. Hmotná podpora byla pochopitelně vyvažována požadovanými duchovními službami ze strany správců poutních míst, nelze také zastřít hmotné výhody, které rušný život na poutních místech přinášel. Zejména výčepy piva a šenky vína patřily k výnosným podnikatelským aktivitám šlechty mající patronát nad poutními místy. Pro širokou společenskou základnu poddaných znamenalo putování na posvátná místa kromě duchovního zážitku také jednu z mála možností vybřednutí z každodenní práce, ze zajetí povinností, ale také poznání cizích míst a lidí. Přílišnému zesvětštění poutních slavnostní, k němuž mnohdy nebylo daleko, se snažili bránit biskupové určitou regulací počtu poutí a procesí. 404 Poutní aktivity církevních řádů v barokní době byly nejúžeji spojovány s mariánským kultem, což ostatně dosvědčují také patrocinia klášterů a poutních míst. 405 Panna Maria se 403 MIHOLA, J.: Poutní tradice na Moravě. In: ODEHNAL, F.: Poutní místa na Moravě a ve Slezsku. Rosice, Gloria 2004, s ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VII. Doba barokní katolicity ( ). Olomouc 1970, s MATHON, P.: Život nejblahoslavenější Bohorodičky Panny Marie a jejího panického chotě sv. Josefa, patrona církve svaté, dědice země české, 157

158 těšila zvláštní úctě z mnoha důvodů. Byla vzývána jako ochranitelka řádů, patronka zemí a měst, šlechtických i královských rodů i císařského domu Habsburků, z nějž ji jako svoji osobní patronku zvláštním způsobem uctívali zejména Ferdinand II., Ferdinand III. a Leopold I. 406 Mariánskému kultu patřilo výsadní postavení v celém protireformačním období. Ze zemí habsburské monarchie představují určitou výjimku pouze Čechy, neboť pouze tam nebyla (i přes některé snahy) Panna Maria oficiálně prohlášena patronkou země a úcta k Bohorodičce rovnocenně soupeřila s kultem zemských patronů, k nimž si svůj vztah udržovali i nekatolíci. 407 K nejvýznamnějším symbolům období katolické reformy patřila zejména Panna Maria Immaculata, 408 církev vítěznou přesvědčivě symbolizovaly chrámy zasvěcené Panně Marii Vítězné. Z mimořádně široké škály mariánské úcty se ve společnosti v souladu s mentalitou a potřebami doby největší oblibě těšila Panna Maria vzývaná jako Auxilium christianorum. Velké návštěvnosti se těšila poutní místa zasvěcená zemským patronům, řády pěstovaly úctu ke svým patronům, narůstala obliba kultu sv. Anny, mnoho nádherných poutních areálů získalo patrocinium Nejsvětější Trojice, morové epidemie držely na výsluní poutnického ochránce císařského rodu Habsburků I., II. Brno 1884, srovnej zvláště Hlavu XIV. Kterak blahoslavená Panna Maria v řeholách se uctívá, s , dále hlavu XV. Náboženské řády, které jménem a životem zvláště blahoslavené Panně Marii jsou zasvěceny, s. 442 a n. Řád paulánů v tomto přehledu bohužel nenajdeme, patrně z toho důvodu, že v době, kdy tato práce vznikla, nebyl již v rámci monarchie činný. 406 Srv. ŠTAJNOCHR, V.: Panna Maria divotvůrkyně. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum 2000; Zasvěcení Ferdinanda III., jeho dětí, národa, armády a země Bohu a Panně Marii ze dne 18. března 1647 srovnej ve studii VOCELKA, K.: Habsburská zbožnost a lidová zbožnost. (K mnohovrstevnatosti vztahů mezi elitní a lidovou kulturou). Folia Historica Bohemia 18, Praha 1997, s ROYT, J.: Poutě a poutní místa v Čechách. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997, s. 310; HANZAL, J.: Mariánský kult v barokních Čechách. In: Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně v září Pardubice 1995, s CORETH, A.: c.d., s

159 zájmu sv. Rocha, Karla Boromejského, sv. Šebestiána a další. 409 Pro barokní dobu je rovněž příznačný kult neznámých světců. Jednalo se o ostatky přenesené do střední Evropy z římských katakomb, přisuzované křesťanským mučedníkům. Ostatky, které dostávaly jména, byly za velké slávy ukládány do relikviářů, často zakomponované do oblečených voskových figur Poutě a zázraky spjaté s působišti nejmenších bratří Téměř všechny konventy německo-české provincie byly více či méně napojeny na poutní tradici nebo jsou alespoň spojovány se zázračnými událostmi. Pouze u nejmladšího konventu v uherském Šamoríně nejsou poutě nebo další aktivity na ně navazující v dostupné literatuře vzpomínány, což však ještě neznamená, že by vůbec neexistovaly. Tento konvent však byl dostavěn až v době, kdy se zlatý věk poutí začínal střídat s jejich omezováním a rušením. Podobně jako u většiny mendikantských řádů spojovaných s barokní poutní tradicí můžeme i u německo-české provincie paulánského řádu konstatovat, že v ní dominoval mariánský kult. 411 Dva z řádových konventů vznikly přímo na slavných mariánských poutních místech, jejichž kořeny spočívaly hluboko ve středověku vranovský při kostele Narození Panny Marie a novopacký při kostele Nanebevzetí Panny Marie. Poutní tradice v životě těchto dvou konventů byla prvkem, který zásadním způsobem ovlivňoval jejich činnost. Rytmus dnů 409 ROYT, J.: České nebe. Topografie poutních míst barokních Čech. Praha, Národní galerie 1993; ŠTAJNOCHR, V.: Svatá Trojice. Učení o Bohu v Trojici a vývoj zobrazení. Úcta k Nejsvětější Trojici a poutní místa. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum 2005; ŠORM, A.: Sv. Anna v lidové úctě v Čechách a na Moravě. Praha ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VII. Doba barokní katolicity ( ). Olomouc 1970, s Srv. ELBEL, M.: Bohemia Franciscana. Františkánský řád a jeho působení v českých zemích v 17. a 18. století. Olomouc 2001, s.86-87; ČAPSKÁ, V.: Pod ochranou Panny Marie Bolestné. Servité v českých zemích do josefinských reforem. Nové Hrady 2005, s

160 všedních a svátečních vycházel z poutního kalendáře. Starost o velké počty přicházejících poutníků kladla na řeholníky velké nároky, na druhé straně je zřejmé, že poutní ruch přinášel konventu mnohé výhody. 412 Obě tato mariánská poutní místa patřila v barokní době mezi nejslavnější a nejnavštěvovanější v Čechách, respektive na Moravě. 413 najdeme v nejzákladnějším díle mapujícím slavné mariánské poutní svatyně celého světa Mariánském atlase jezuity W. Gummpenberga. 414 Pravidleně se pak objevují i v dalších mariánských atlasech neboli soupisech slavných mariánských poutních míst, které (někdy doplněné o stručnou charakteristiku místa) většinou nechyběly v tiscích či rukopisech věnovaných dějinám slavných poutních míst. 415 Obě Tradice poutního místa Vranov začíná rokem 1240, v němž mělo dojít na zásah Matky Boží k udravení zemského maršálka 412 K otázce života a působení řádů na mariánských poutních místech srovnej např.: HOLUBOVÁ, M.: Život ve svatohorské rezidenci v období baroka. Český lid, roč. 84, 1997, č. 2, s Srv. ZA Opava, pobočka Olomouc, fond ACO, sign. C9, kart (Consignatio Processionum ex Decanatibus Parochii in Marchionatus Moravia existentibus annue Duci Solitarum) Tento soupis procesí přicházejících na poutní místa Moravy a okolních zemí vypracovaný k roku 1771 dokládá, že Vranov patřil mezi desítku nejnavštěvovanějších. Po Křtinách, Sv. Kopečku u Olomouce, Tuřanech, Žarošicích, Mariazell, Šaštíně a Mikulově, náleží Vranovu pozice společně s Hostýnem, s celkovým počtem 26 poutí během roku. Žebříček nejnavštěvovanějších poutních míst zpracovala ve svém článku BZDILOVÁ, J.: Consignatio Processionum ex Decanatibus Parochii in Marchionatus Moravia existentibus annue Duci Solitarum a další prameny ve fondu olomoucké arcibiskupské konzistoře. In: Staré stezky. Poutní cesty. Brno, Památkový ústav 1999, s. 24. Nová Paka je připomínána mezi nejvýznamnějšími mariánskými poutními svatyněmi královéhradecké diecéze. Srv. HANZAL, J.: Mariánský kult v barokních Čechách. In: Rekatolizace v českých zemích. (Ed. J. FRANCEK). Pardubice 1995, s GUMMPENBERG, G.: Atlas Marianus sive De imaginibus Deiparae per orbe Christianum miraculosis. Ingolstadt 1657; srovnej též ROYT, J.: Křesťanská pouť po barokních Čechách. In: Český lid 79, 1992, s , kde autor vyjmenovává všechna česká a moravská poutní místa uvedená v Gummpenbergově Atlase. 415 Četnost zachycení Nové Paky v těchto pramenech srovnej v: ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha, Karolinum 1999, s ; četnost zachycení Vranova samostatně mezi moravskými mariánskými poutními místy srovnej v článku: MIHOLA, J.: Divotvůrkyně Tuřanská a její místo v barokní poutní tradici Moravy na podkladě mariánských atlasů. In: Matka Boží tuřanská v poutní tradici. Brno, ŘKFÚ Tuřany 2006, nestr. 160

161 Viléma z Rožmberka. 416 Jakkoliv je událost složitě historicky ukotvitelná, stala se počátkem vranovského poutního letopočtu a neopomíjí ji snad ani jeden z mnoha desítek autorů pramenů či literatury, které se věnují Vranovu jako poutnímu místu. 417 Zakladatelskou legendou začíná nejstarší dochovaný seznam zejména středověkých vranovských zázraků připisovaných Panně Marii, sepsaný roku 1608 pravděpodobně jezuity, kteří patrně zamýšleli na Vranově vybudovat svůj vlastní dům. 418 Starobylá událost a na ni navazující série četných vyslyšení a uzdravení se staly ceněným základem barokní poutní tradice, avšak zvláštností Vranova je tzv. druhá zakladatelská legenda, k jejímž aktérům patřili již sami pauláni. Ti se v době švédských vpádů na Moravu za třicetileté války ukrývali společně s dalšími obyvateli na Novém hradě u Blanska. Ten byl snad díky zradě olomučanského sedláka Vokouna dobyt, vypleněn a jeho obyvatelé, včetně řeholníků, odvlečeni do zajetí. Po diplomatickém zásahu francouzského legáta u Švédů d Avancourta, se osvobození pauláni mohli vrátit prohlédnout vypálený Nový hrad. Zkázu zázračně přežila pouze mariánská soška a Korpus, zatímco jeho kříž byl spálen. 419 Vranovské zázraky dosáhly časem velké četnosti. V chronologickém pořadí byly sepisovány a později i vydávány tiskem, jako součást knih 416 Srv. Chronicon Conventus Wranoviensis, s. 4-7; další půvabné barokní podání téže legendy nabízí rukopis A. CZERMAKA Atlas Marianus Marchionatus Moraviae oder Beschreibung aller Marianischen Gnaden-bilder und Statuen in Marggraffthum Mähren (dále jen CZERMAK, A.: Atlas Marianus), uložený v MZA Brno, fond G 10, sign. 476, fol. 27, dále srv. textovou přílohu LUDVÍKOVÁ, M.: Vranovské poutě. Poutní místo Vranov.(Ed. M. LUDVÍKOVÁ) Brno 1995, s.87; BERÁNEK, V.: Vranov u Brna. Historie a památky. Vranov u Brna 1940, s. 13; WEINLICH, A.: Mariánské poutní místo Vranov. Brno 1892, s. 8-9.Z velkého množství prací, článků, poutních tisků a monografií věnovaných poutnímu místu Vranov zde uvádím pouze tři, které považuji za nejdůležitější. Ostatní jsou obsaženy v seznamu literatury. 418 MZA Brno, fond E 52 (Pavláni Vranov ), fol ; srovnej též MIHOLA, J.: Z dějin paulánského konventu na Vranově u Brna. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce), příloha Chronica Conventus Wranoviensis, s ; CZERMAK, A.: Atlas Marianus, fol

162 pojednávajících o poutním místě a jeho dějinách. Průkopníkem těchto prací se stal korektor vranovského konventu Franciscus Talbert, učitel teologie a filosofie pocházející z Burgundska. 420 Jeho dílo Wranovium, seu Aula Virginis /Vranov, neboli dvůr Panny ), vydané ve Vídni roku 1652 a věnované knížeti Karlu Eusebiovi z Liechtensteina, se stalo základním východiskem všem následujícím autorům, kteří se věnovali dějinám Vranova jako poutního místa. 421 Koncem 17. století na Talberta navázala další osobnost paulánského řádu, Vitus Burchardt. Několikanásobný korektor a provinciál ve své knize Rubus incombustus (Keř hořící nezhořelý ), vydané roku 1691, doplnil známé skutečnosti o nové zázraky a rozsáhlou modlitební část. Do třetice se vranovské zázraky dočkaly tištěné podoby určené početným zástupům poutníků vydáním spisu anonymního autora nazvaného Aula Dominae Wranovii (Dvůr paní ve Vranově ), v jubilejním roce Zázraky, zázračná vyslyšení, pomoci v nebezpečí, v nouzi zapříčiněné zásahem shůry jsou fenoménem propojujícím v různé míře všechny doby. Barokní krajina a její poutní místa však byly těmto událostem zdaleka nejzaslíbenější. Snad až tak příliš, že i někteří z nejznámějších představitelů katolické církve si kladli otázky o věrohodnosti jejich četností a podobností. 422 Zázraky byly většinou zaznamenávány podle chronologického hlediska. Kromě knih zázraků (Miraculbücher), Hausprothocollů a pamětních knih se s vybranými nejvýznamnějšími zázraky setkáváme také v konventních či farních kronikách. Jak bylo výše uvedeno, v barokní době se na mnohých místech dočkaly svého širšího zpřístupnění díky tištěné podobě. Zdaleka ne každý zázrak však 420 Srv. Chronica Convetus Wranoviensis, s Podrobně se rozboru díla věnuje KALISTA, Z.: c.d., s ROYT, J.: Poutě a poutní místa v Čechách. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997, s uvádí pochybnosti B. Balbína v Diva Tursanensis a A. Chanovského ve Vestigio Bohemiae Piae. 162

163 byl hoden zaznamenání nebo otištění. Součásti procesu vedoucího k obecnému uznání zázraku byla nejen výpověď o okolnostech, včetně citového rozpoložení aktéra, často sepsaná přímo jím samým, nýbrž také svědectví důvěryhodných osob dosvědčujících pravdivost události a případně přiložení předmětu doličného, které většinou posloužily jako forma votivního daru. 423 Zázraky a zázračná uzdravení představují širokou a pestrou škálu příběhů více nebo méně podivuhodných. Dnes se těší zvláštní pozornosti badatelů v rámci snah o maximální přiblížení se mentalitě barokního člověka, ale také v otázkách výzkumů nemocí postihujících tehdejší populaci. K výsledkům současných výzkumů patří také typologie zázraků čili stanovení hlavních okruhů zázračných vyslyšení. 424 Velké množství písemně zachycených zázraků připisovaných vranovské Divotvůrkyni dovoluje takovou typologizaci provést i s uvedením konkrétních příkladů: - zázračná uzdravení nemocí a úrazů, která se udála na místě samém, cestou k němu nebo na cestě z něj. Jedná se jednoznačně o nejpočetnější skupinu zázraků. K velmi často definovaným neduhům patřila slepota (v případech luteránů byla spojována se slepotou duchovní), hluchota, němota, nepohyblivost, úrazy při práci aj. 425 Nemoc v některých 423 DVOŘÁKOVÁ, H.: Me tibi dedico Votivní dary v okruhu lidové religiozity. Brno, Moravské zemské muzeum Srv. SLÁDEK, M.: Zázračná uzdravení a dobrotivá vzhlédnutí v literatuře českého baroka. In: Česká barokní literatura. Sborník příspěvků k literatuře 17. a 18. století. Praha 1993, s ; HOLUBOVÁ, M.: Zázračná uzdravení ve světle svatohorských knih zázraků. Český lid, roč. 89, č. 3/2002, s ; GAŽI, M.: K lékařce nemeskej Poutní Podsrp a vnímání nemoci na českém venkově 18. století. KUDĚJ č. 1/2004, s ; PROKOPOVÁ, Z.: Auxilium Christianorum, ora pro nobis! Barokní knihy zázraků jako dosud málo využitý pramen. KUDĚJ, č. 1/2004, s. 3-16; táž: Virgo potens. Zázraky a zázračná vyslyšení na mariánských poutních místech v jižních Čechách 17. a 18. století. České Budějovice, Historický ústav Jihočeské univerzity (Dizertační práce). s Srv. např. BURCHARDT, V.: c.d., s. 11: R Ondřej Semel, stolařský mistr a občan brněnský strádal velice ochrnutím a dřením v jedné noze. Vnitřní úctou k Matce Boží a nadějí pevnou nutkán jsa vydal se na pouť na Vranov. Došed tam pil nejprve vodu ze studánky sv. Františka v lese, nedaleko kláštera, a koupal i nohu v téže studánce, potom kráčel do kostela 163

164 případech stála na počátku vstupu dotyčného do řádu. Pokud své předsevzetí nenaplnil, přišel zákonitý trest pomoc v nebezpečných situacích. Nebezpečnou situací mohla být bitevní vřava, porod, pád z lešení nebo tonutí ve studni či řece. Do této skupiny můžeme zařadit také děkovnou pouť, kterou na Vranov 16. října 1645 vykonal slavný obránce Brna, Raduit de Souches, původně nekatolík. 427 Dlouhodobá ochrana Panny Marie v nejrůznějších nebezpečných situacích byla hlavním motivem Maxmiliána z Liechtensteina pro přestavbu a podporu poutního kostela ve Vranově. Paulánští řeholníci spatřovali zásah shůry například v nedotčení majetku při nezvaných návštěvách kláštera. - ohrožení městské či vesnické komunity. Dosti častým důvodem konání poutí v očekávání zázračného zásahu shůry nebo poutí děkovných poté, co bylo dobrotivé shlédnutí realizováno, byly v barokní době morové epidemie. Kronika vranovského konventu připomíná v této souvislosti známou tradici procesí přicházejích na Vranov z dolnorakouského Poysdorfu. Ta má své počátky ve dni 22. května 1680, kdy poysdorfští přišli poděkovat za záchranu svého města při morových epidemiích roku 1679 a Při této příležitosti přislíbili, že vranovské Divotvůrkyni nechají namalovat obraz a budou konat každoroční procesí na Vranov i nadále. 428 K jiným pohromám ohrožujícím mariánského, a když tam před oltářem pobožnost svou vykonal, prosby své Matce Boží přednesl, navrátil se domů a za několik dní se uzdravil. 426 Srv. Chronica Conventus Wranoviensis, s. 173: Pravděpodobně 21. prosince 1655 složil slavné sliby fr. Jan Jiří Zeiser, laik. Celý rok byl sužován akutní kolikou a jinými nemocemi až k smrti a když umění tří lékařů nepomáhala, slíbil Divotvůrkyni a sv. Františkovi z Pauly, že bude do smrti sloužit v řádu nejmenších bratří. Po složení slibu byl tři dny v takovém stavu, že se každou chvíli čekalo, že umře, on však vstal úplně zdravý. Ale potom na slib zapomněl a rozhodl se, že bude sloužit světu. A hle! Za trest se mu vrátily dřívější bolesti s dvojnásobnou silou a to ho přimělo, aby ihned opakoval sliby Nejvyššímu a v nemoci podnikl cestu na Vranov, kde ležel v domě knížete a pět dní byl považován skoro za mrtvého. Konečně se zdraví vrátilo, on vstoupil do řádu a složil slavné sliby. A tím z něj byla sňata kletba. 427 Tamtéž, s Tamtéž, s

165 spíše celé město než jednotlivce můžeme počítat požáry, neúrody, povodně apod. Zázračných uzdravení a dalších zásahů shůry, ke kterým došlo na přímluvu Panny Marie, nezůstala prosta pochopitelně ani Nová Paka. K četným případům se dochovala i ověřená svědectví. 429 Tištěné práce, které by obsahovaly přehled dějin a zázraků spojených s novopackým konventem, se autorovi nepodařily zjistit. Oslavě novopacké Madony je věnován pouze rukopis neznámého autora z roku 1721, tedy z doby ještě před vysvěcením nového poutního kostela. 430 Přestože pěstování mariánského kultu bylo jedním z hlavních pilířů duchovního působení paulánské komunity, překvapivě není této důležité vazbě řádu k poutní tradici věnována patřičná pozornost v nejnovější práci, která se alespoň svým názvem hlásí k dějinám paulánského kláštera v Nové Pace. 431 Brtničtí pauláni se podíleli na rozkvětu mariánské úcty v nedalekých Přibyslavicích, barokní slavnosti a procesí jsou připomínána při různých příležitostech také v Brtnici samotné, jak o tom pojednává samostatná kapitola. Mezi tradiční poutní místa bývají zařazovány paulánské konventy v Klášteře u Nové Bystřice a v Tachově. Ani k jednomu z nich se nezachovaly prameny, které by obsahovaly zprávy o zázracích a konkrétních osobách jimi obdařených. Klášter u Nové Bystřice je zajímavý nejen svým trojím zasvěcením Nejsvětější Trojici, sv. Janu Křtiteli a Panně Marii, ale také tím, že jej v době hlavních poutí měli navštěvovovat 429 NA Praha, fond AZK, inv. č (Nová Paka, fasc. 1). 430 Arca Domini de Domo Obededom in civitatem David cum gaudio translata Id est: Beatisssima Virgo Maria Thaumaturga Neo-Packensis in locum pristinum Conventus F.F. Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula honorifice delata. Brunae (Mn XIV. b. 133, přív. 34) 431 KUŘÍKOVÁ, V.: Nová Paka. Pohnuté osudy paulánského kláštera. Nová Paka Autorka se mariánské úcty pouze stručně dotýká na s , nikoliv však v souvislosti s paulány, nýbrž s písněmi a modlitbami 19. století. 165

166 i nekatolíci z Moravy. 432 Poutní tradici na tomto místě dokládá také původní název konventního kostela Sana cella, který byl vystavěn u pramene, jemuž byly přisuzovány léčivé učinky. 433 V 17. a 18. století se paulánský klášter zařadil k nejnavštěvovanějším poutním místům. Na svátek Nejsvětější Trojice roku 1679 se prý poutní mše zúčastnilo dvacet devět kněží. Kromě paulánů samotných se na poutích aktivně podílelo také růžencové bratrstvo, založené roku 1660 v nedaleké Nové Bystřici. 434 Jeho členové konávali tvrdá pokání. Po úvodním kázání přizvaného paulána na náměstí v Nové Bystřici vzali na svá ramena kříž vyrobený na útraty bratrstva a pěší poutí, v jejímž čele byla nesena socha Panny Marie, kráčeli ke klášteru Nejsvětější Trojice. Spasitelovu cestu na Kalvarii se snažili doprovodit různými způsoby. Někteří členové se nechali ke křížům přivazovat a nést, jiní napodobovali středověké flagelanty, když obnažená záda mrskali důtkami. Ne každý své pokání přečkal ve zdraví, jak o tom svědčí přítomnost lazebníka pro případ omdlení nebo jiných problémů. Na středověkou poutní tradici, spojenou s četnými zázraky, navázali pauláni u Čtrnácti svatých pomocnícků ve Světcích. 435 Bližší informace, než že se poutě těšily velké návštěvnosti, bohužel k dispozici nemáme. Barokní doba učinila poutními místy nebo alespoň cílem četných procesí také oba rakouské konventy. Ve vídeňském konventu Andělů strážných se velké úctě poutníků těšil 432 HOPPE, A.: c.d., s ; MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor s Zázračná uzdravení způsobená vodou ze studánky sv. Františka z Pauly byla vepsána do již dříve zmíněného rukopisu Institutio novitiorum, několik ukázek z tohoto rukopisu uvádí MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s ASAM, N.: Compendium historicum, s

167 milostný obraz Panny Marie Pomocné 436, nacházející se na jednom z bočních oltářů, v Thalheimu rozkvetla úcta ke sv. Anně. Německé konventy sice nebyly přímo poutními místy, avšak aktivity spojené s poutní tradicí a zejména mariánskou úctou jsou zde dobře doložitelné. Součástí amberského konventu sv. Josefa byla loretánská kaple a pauláni usilovali, nakonec marně, o správu poutního místa Mariahilfberg s obnoveným kostelem a hospicem. Mnichovští pauláni se dočkali možnosti podílet se na mariánské poutní tradici až po dvouletém sporu s jistým panem Sebastianem Rathonem. Ten začal v místě patřícím pod správu paulánů se souhlasem představeného a biskupa z Freisingu stavět roku 1631 kapli Panny Marie Pomocné. 437 Její dokončení oddálil švédský vpád až na rok Přestože bylo dohodnuto její převzetí a zajištění duchovní správy nejmenšími bratry, z blíže nespecifikovaných důvodů měla být panem Rathonem předána pod správu farnosti sv. Řehoře. Dvouletý spor ukončil smír, na jehož základě byla kaple přidělena pod původně určenou správu paulánských otců. 16. února 1642 ji oficiálně převzal k užívání korektor Michael Forster. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie téhož roku bylo z popudu výše zmíněného korektora při kapli zřízeno arcibratrstvo sv. Růžence. Jednalo se o jakousi formu zápůjčky bratrstva, obdařeného četnými privilegii, svobodami a odpustky, řádem bratří kazatelů, který si vyhradil ústy svého představeného právo inspekce i případného pozdějšího převzetí bratrstva se všemi jeho privilegii. Pražský konvent Nejsvětějšího Salvatora sice nebyl poutním místem, avšak je jedním z mála paulánských působišť, kde prameny zachycují zázračná uzdravení na přímluvu sv. Františka 436 AURENHAMMER, H.: Mariengnadenbilder Wiens undt Niederösterreich in der Barockzeit. Wien 1956, s ASAM, N.: Compendium historicum, s

168 z Pauly. 438 Přímluvě zakladatele řádu byl za narození syna Ferdinanda Marii Františka Ignáce Wolfganga vděčný bavorský kurfiřt Maxmilian, který předem učinil příslib vystavět druhý paulánský klášter v Německu. 439 Požehnání shůry potvrdilo ještě překonání dramatického zdravotního stavu rodičky. Křest prvorozeného syna vykonal korektor kláštera sv. Karla Boromejského Stephan Rend. Přímluvě sv. Františka kurfiřt přisuzoval i narození druhého syna, prince Maxmiliána Filipa. V pramenech k dějinám německo-české provincie se na více místech dozvídáme o propuknutí morových epidemií, které si našly četné oběti také mezi nejmenšími bratry. Pauláni se proto obraceli k tradičním patronům proti černé smrti. Pravděpodobně v polovině třicátých let 17. století reagovali pauláni na větší četnost úmrtí na mor obnovením slibu, k němuž se zavázali při zasažení komunit morem již roku 1629: postit se o vigilii nebo večer na sv. Šebestiána od večeře, a aby bratři na zpívané mši příjímali (svátost oltářní), kterýžto zvyk byl od starých dob zde se zbožností vždy zachováván, a žádný se neodvážil jej zrušit, s výjimkou o několik let později, když jeden mladý duchovní v nejvznešenějším konventu provincie, který, ačkoliv viděl všechny se společně postit, toho nedbal, nýbrž šel a sám si vzal večeři, ale jak nevyzpytatelné jsou úradky Boží, když právě tento duchovní jednou časně ráno roku 1640 zemřel posléze zcela mizerně, když už v jiném konventu, byl nalezen mrtvý ve své posteli, bez zaopatření svatými svátostmi Srv. DURICH, V. F.: c.d., přílohy Monumenta VIII, s ; srovnej též NA Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera pavlánů u sv. Salvatora na Starém Městě pražském, fasc. 1)), fol. 8, 24-28, ASAM, N.: Compendium historicum, s Zde je uvedena také informace, že zázračné narození i přečkání komplikací spojených s porodem dosvědčil ve svém kázání vydaném v Salzburku také karmelita P. Michael z kostela Andělů Strážných. 440 Tamtéž, s

169 Pokud vycházíme z typologie Miloše Sládka, další skupinu tvoří zázraky, které se přímo týkají předmětu kultu zázračného obrazu, sochy, respektive jejich schopnosti odolat ničivým elementům. Do této skupiny nepochybně patří výše zmíněná tzv. druhá zakladatelská legenda na Vranově u Brna 441. Další událost tohoto typu, kdy zůstal dřevěný obraz nezničen v ohni, se váže k paulánskému klášteru v Kuklově, v první třetině 16. století poutníky hojně navštěvovanému. Na stejném místě je také připomínán mariánský obraz, který se několikrát měl vrátit na své původní místo v klášterním kostele. 442 Kromě zázračných vyslyšení a dobrotivých shlédnutí prameny zachycují také nebeské zásahy opačné kategorie tresty. Jak bylo výše uvedeno, důvodem mohlo být nesplnění slibu daného za určitou pomoc v nouzi, uzdravení. Jsou zachyceny také případy, kdy Boží ruka trestá viníka, který zhřešil, aniž by se o nějakou pomoc shůry ucházel. Je zřejmé, že do této skupiny náleží především zástupci nekatolické tábora nebo Ti, kteří se svým skutkem katolické víře zpronevěřili. Kronika vranovského konventu zmiňuje případ znesvěcení křtitelnice, jehož se měl dopustit jistý nejmenovaný mladík dávno před příchodem paulánů, roku 1576 a spravedlivý trest ho pochopitelně neminul. 443 Další z připomínaných Božích trestů se snesl na 441 Keř hořící nezhořelý, tj. krátký výtah podivného nalezení a v ohni zachování obrazu Panny a Matky Boží na Vranově. Brno, Emanuel Svoboda ASAM, N.: Compendium historicum, s Když paulánský konvent zanikl, byl do pivovaru, který předtím užívali duchovní, dosazen luteránský sládek. Podle dochované tradice měl ze zlomyslnosti hodit do pece v klášteře dříve uctívaný dřevěný obraz sv. Ondřeje, obraz však vyšel z pece nepoškozený, podivuhodně bílý. Hodil ho tam tedy jindy ještě jednou a obraz vyšel z pece nepoškozený jako předtím, a když ho celý vzteklý hněvivě hodil do ohně potřetí, a tento vyšel stejně jako poprvé a podruhé z pece, stoupl si na něj a dupal po něm, a tento opět podivuhodně zbělal a do malého kostelíku patřícího klášteru začala každoročně docházet v den sv. Ondřeje procesí z mnoha okolních farností, od nichž je velmi navštěvován a uctívan tento obraz. 443 Chronicon Conventus Wranoviensis, s. 13: R jeden málo trestaný studentík pátého Evangelia a tlučhuba kamennou nádobu, v níž se po katolickém způsobu uchovává křestní voda blízko dveří kostela P. Marie odstranil a aby lidé na svěcenou vodu docela zapoměli, shodil tu nádobu 169

170 hlavu švédského vojevůdce Kalbergia. Roku 1645, kdy Švédové dobyli Nový hrad, kde se ukrývali pauláni, nenechali bez povšimnutí ani klášter. jejich vůdce Kalbergius nic podobného nedělal, neboť ho naši upozornily, aby si vzpomněl na Heliodora, kterého Bůh potrestal kvůli jeruzalémskému chrámu. Ale nijak jim v tom nebránil a po několika dnech se udávil velkým soustem a tak poznal trestající ruku Boží Jubilejní mariánská poutní slavnost roku 1740 Světské i a zejména církevní slavnosti patřily k nejbytostnějším součástem barokní kultury. 445 Právě na slavnostech lze pozorovat všechny znaky barokní mentality, zbožnosti, barokní vize světa. Že byl barokní člověk vskutku homo festivans 446 dosvědčuje to, že se k organizování slavností snažil využít každou vhodnou příležitost v životě církve, města, cechu, náboženského bratrstva. Velké slavnosti se staly prostorem, v němž se baroko mohlo nejlépe projevit jako masová kultura, pro níž bylo charakteristické prolínání vysokého a lidového umění, při kterém docházelo k dříve nemyslitelným spojením velkých uměleckých děl s lidovými výtvory. 447 Zatímco základní rytmus církevních slavností vycházel z liturgických období a církevních svátků, jubilejní slavnosti byly vázány na stoletá, dvousetletá či pětisetletá výročí od založení poutních míst nebo jiné zlomové události, spojené se zázraky. z kopce dolů. Sotva se této ničemnosti dopustil, byl obklopen temnotou slepoty a zatvrzelý ve svém vzdoru vešel do paměti potomstva. 444 Srv. tamtéž, s VÁLKA, J.: Barokní slavnosti. In: Kultura baroka v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s VÁLKA, J.: Homo festivans. In: Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku. Opera historica 8. české Budějovice, Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis 2000, s OPPELTOVÁ, J.: Slavnosti a efemérní architektura. In: V zrcadle stínů. (Ed. J. KROUPA) Brno, Moravská galerie 2003, s

171 Morava se stala jejich dějištěm nejčetněji v rozmezí dvacátých až čtyřicátých let 18. století. 448 K největším událostem tohoto období bezesporu patřila první velká korunovace Matky Boží královnou Moravy roku 1732 na Svatém Kopečku u Olomouce, jejíž stejně pompézní obdoba proběhla roku 1736 u brněnských augustiniánů, tentokrát při korunovaci Palládia Moravy. K monumentálním oslavám zavdalo příčinu také stoleté výročí od ubránění Brna obléhaného Švédy, při němž sehrála významnou roli brněnská Divotvůrkyně. Ve Znojmě se roku 1726 uskutečnila velkolepá slavnost u příležitosti stého výročí od založení místního Mariánského bratrstva. 449 V uvedeném období se na velká jubilea připravovala také řada klášterů, jejichž existence byly spjaty s mariánskými poutními místy s počátkem letopočtu v roce Velkolepá událost čekala roku 1740 také paulánský klášter a poutní místo Vranov u Brna. 451 Není třeba vranovskou slavnost detailně přibližovat, nebyla opomenuta prakticky žádným autorem vranovských dějin. Události tohoto typu byly natolik nepřehlédnutelné, že jejich samozřejmou součástí bylo nejen patřičné kronikářské zachycení 452, ale často i vydání spisku o přibližujícího průběh slavnosti 453, dosavadní dějiny a zázraky poutního místa 454, případně i kázání, která byla rovněž nezbytnou součástí 448 Tamtéž, s ŠTURC, Libor: Barokní mariánská slavnost ve Znojmě r Ročenka státního okresního archivu ve Znojmě Znojmo 1999, s Srv. EICHLER, K.: Poutní místa na Moravě a v rakouském Slezsku I. - II.. Brno 1887 resp. 1888, hesla Hostýn, Vranov, Křtiny, Štípa, Mariánská Koruna, Rajhrad. 451 ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha, Karolinum 1999, s Chronica Conventus Wranoviensis, s Srv. Keř hořící nezhořelý, tj. krátký výtah podivného nalezení a v ohni zachování obrazu Panny a Matky Boží na Vranově. Brno, Emanuel Svoboda 1756, s Aula Dominae Wranowii. Brünn

172 církevních festivit. Vlastní slavnosti samozřejmě předcházely dlouhodobé přípravy, opravy a úpravy. Kostel se dočkal nového zařízení, stěny a strop vyzdobené dosud rostlinými motivy byly vyzdobeny nádhernými freskami Jana Jiří Etgense, jejichž ústředním námětem byla oslava vranovské Divotvůrkyně. Dokončení se dočkala také klášterní kvadratura. Náklady, které se v rámci příprav na velké jubileum vyšplhaly na florénů, byly uhrazeny především díky trvalé přízni liechtesteinských knížat a dalších dobrodinců kláštera. Bez těchto investic a podpory zvenčí, jak praví autor vranovské kroniky, by oslava sotva byla, nová budova by byla jako platonská idea na srpku měsíce, kostel sám by byl špinavý a ošumělý jako vdova zbavená svatební ozdoby na stáří. 455 Plejáda významných osobností, světských i církevních, které se na Vranově během poutní oktávy objevily, zástupy poutníků, přicházejících k vranovské svatyni, zářící novotou a ozdobené nezbytnou slavobránou, několika poutními cestami, 456 kázání proslovená ponejvíce v němčině, ale zastoupená i v češtině, slavná Te Deum, svíčkové průvody, modlitby růženců, obležené zpovědnice a nekonečné řady komunikantů to vše spadalo do rámce velké slavnosti slavného poutního místa, podporovaného nejbohatším rodem Moravy. Na samém konci slavnosti se organizátoři i příchozí dočkali toužebně očekávaného Božího zásahu na přímluvu Panny Marie: Třebaže každý den oktávy byl plný dobrodiní a Matka vzývaná jako plná milosti se stále projevovala, na poslední den se rozhodla, že zazáří velkým, zjevným zázrakem. Když sloužil ranní mši důstojný pan děkan František Tallbert z Lomnice, jeden farník, který dlouhá léta nemohl chodit, při pozdvihování těla a krve Páně se postavil na pevné nohy, vzal pod paži svou rohožku (kterou dodnes uchováváme) a hlasitě velebil Boha a jeho Rodičku a všichni 455 Chronica Conventus Wranoviensis, s HODEČEK, D.: Poutní cesty z Brna do Vranova v století. In: Staré stezky. Sborník referátů. Brno, Národní památkový ústav 8/2003, s

173 lidé chválili Boha s ním. 457 symboličtější událost. Velké jubileum nemohla uzavřít Bratrstva 458 Paulánská působiště barokní doby jsou neodmyslitelně spjata s působením náboženských bratrstev. Počátky většiny těchto sdružení spočívají ve středověku. Pro barokní dobu bylo příznačné, že k jejich zakladatelům ve zvýšené míře náležely církevní řády. 459 Snad nejlépe, alespoň to potvrzují početní nárůsty členů, se dobrovolná společenství pod vedením duchovních uplatňovala na poutních místech. Jejich členové byli zavazováni především k příkladnému náboženskému životu, k němuž patřily denní projevy zbožnosti: modlitby, posty, skutky křesťanské lásky aj. K samozřejmým povinnostem, ostatně jako u všech posttridentských katolíků, patřilo svaté příjímání, pravidelná zpověď či účast na velkých výročních pobožnostech. 460 Cílem této práce však není zevrubné pojednání o bratrstvech a jejich vnitřním životě. Ostatně této problematice se v současnosti věnují četní badatelé. Do vztahu mezi paulánským řádem a bratrstvy působícími při jeho konventech nám dochované prameny nedovolují podrobněji nahlédnout, víme jen, že určení řeholníci konfraternitu duchovně vedli a připravovali pro ni kázání. Bratrstva, kromě jiných činností, vyvíjela zvlášť viditelnou aktivitu v době 457 Chronica Conventus Wranoviensis, s MIKULEC, J.: Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha, Lidové noviny 2000; ZUBER, R.: Osudy moravské církve v 18. století, II. díl. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2003, s ; ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VII. Doba barokní katolicity ( ). Olomouc 1970, s MAŇAS, V.: Náboženská bratrstva na Moravě do josefínských reforem. In: Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby. (Edd. T. JIRÁNEK J. KUBEŠ) Pardubice 2005, s MIKULEC, J.: Náboženská bratrstva v procesu pobělohorské rekatolizace. In: Rekatolizace v českých zemích. Pardubice 1995, s

174 poutí, při různých procesích apod. Například arcibratrstvo Nanebevzetí Panny Marie, založené roku 1720 paulány při poutním kostele na Vranově u Brna, potvrzené roku 1724 papežem Benediktem XIII. a nadané odpustky, mělo v kostele svůj vlastní oltář, konalo podle svých stanov zvláštní procesí se sochou, mívalo exhortu, svá kázání a mše, jeden den za živé a další den za zemřelé spolubratry. 461 Podrobněji jsme informováni také o zřízení a fungování bratrstva sv. Barbory v Nové Pace roku Celkový přehled o bratrstvech činných v blízkosti nebo přímo při paulánských konventech německočeské provincie přínáší následující tabulka: 461 Chronica Conventus Wranoviensis, s ; BERÁNEK, V.: c.d., s Archiv Podkrkonošského muzea v Nové Pace, fond H 14526, inv. č. 39/89, s (Strojopis F. GOLLA a J. HAVLA: Paměti města Nové Paky): v klášterním kostele založeno bylo bratrstvo pod titulem svaté Panny Barbory za obdržení šťastné hodinky smrti. A to bratrstvo s takovými milostmi a odpustkama jako ve farním kostele nadané a od svatosti papežské obdařené jest bylo a skoro na ten způsob jako ve farním kostele se zachovávalo, jedině, že titulární slavnost se držela na den svaté Panny Barbory. Čtvrtletní slavnosti též jinší se držely, když ale se čtvrtletní slavnost držela, po exortaci se chodilo po hambitách s procesím, s hlučným troubením a bubnováním při kterýmžto procesí velebná svátost se nesla, jakož i všichni páni páteři z rozžatýma svíčkama i taky bratři při ní šli a ji vyprovázeli, též od šesti mládenců figura svatého Františka od šesti pannen figura svaté Panny Barbory neseny byly, a při každé figuře 4 fagule, u svatého Františka od 4 mládenců a u svaté Barbory od 4 pannen, nesené byly, kdežto k tomu schválně panny s mládenci pěkně přistrojené a ozdobené byli. Nato přijdouce zas do kostela požehnání s velebnou svátostí následovalo. Měsíční exortace ty se v klášteře nedržely, každý čtvrtek za živé jeden a za umrlé druhý čtvrtek bratři a sestry mše svaté obětovali. Když některý z bratrů neb sester umřel, čtyry neb aspoň dva páni páteři z kláštera na funus chodili a ihned nejprvnější za truhlou šli 174

175 KONVENT (Arci)BRATRSTVO Založení/ počátek působení Praha Nejsvětější Trojice, 1691 sv. Filipa 463 München Sv. Růžence 1642 Wien Andělů strážných 1633 Sv. Bonifáce Sv. Vitalise Klášter Sv. Růžence 1660 U Nové Bystřice Vranov Nanebevzetí Panny Marie 1720 Amberg? Brtnice Anděla Strážce Tachov? Nová Paka Sv. Barbory 1753 Thalheim? Šamorín nebylo Tabulka 6. Bratrstva působící při paulánských klášterech 463 Srovnej NA Praha, fond AZK, Listiny kláštera paulánů na Starém Městě pražském, inv. č

176 6. MORAVSKÉ KONVENTY Řád nejmenších bratří sv. Františka z Pauly měl na Moravě dva své konventy na Vranově u Brna a v Brtnici u Jihlavy. Oba tyto konventy vznikly přibližně ve stejné době a také za velmi podobných okolností. Zakladateli obou moravských konventů byli vlivní představitelé katolické šlechty Pauláni v Brtnici Brtnice před příchodem paulánů Pokud hovoříme o zásadních změnách, připomeňme si nejdříve, jak vypadala situace v Brtnici předtím, než byli do tohoto městyse uvedeni pauláni. 464 Před Bílou horou vlastnil brtnické panství rod Brtnických z Valdštejna. Zatímco Hynek Brtnický působil ve službách postupně tří císařů (tím posledním byl Rudolf II.) a několik let zastával funkci zemského hejtmana na Moravě, jeho syn a nástupce Zdeněk začal spolupracovat s rody, které stály na Moravě v popředí stavovské opozice. K této spolupráci ho zajisté přiměl i sňatek s Magdalenou z Thurnu. Krátce po její předčasné smrti pojal za manželku roku 1617 Kateřinu Křineckou z Ronova. O jeho pokračujících kontaktech s opozicí těsně před rozuzlením situace na bělohorské pláni svědčí také fakt, že se roku 1619, při svém tažení na shromáždění představitelů protestantské šlechty ve Znojmě, u něj zastavil jeden z jejich vůdčích představitelů, Matyáš Jindřich Thurn. Luterán Zdeněk Brtnický si pro budoucnost ještě přitížil tím, že se zúčastnil vítání zimního krále Fridricha Falckého. Není tedy divu, že po porážce stavovské rebelie byl majitel brtnického panství v červenci 1621 na příkaz Františka kardinála z Ditrichštejna zatčen, uvězněn 464 JANÁK, J. a kol.: Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno, a vlastivědná společnost 1988, s Muzejní 176

177 v Jihlavě a odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statků. Ačkoliv byli díky Ditrichštejnovi moravští předáci povstání ztráty hrdla nakonec ušetřeni, majetek jim byl nekompromisně zkonfiskován. Hodnota brtnického panství byla odhadnuta na 110 tisíc zlatých. Zbývalo, aby byl panstvím, výhodně položeným na trase Vídeň Praha, obdařen někdo, kdo měl zásluhy a zároveň by skýtal spolehlivou zárukou pro rekatolizaci luteránského panství. Tuto úlohu nakonec císař Ferdinand II. svěřil italskému katolickému hraběti Rombaldu XIII. Collaltovi ( ), jemuž bylo panství na základě císařské listiny darováno 2. dubna Rombaldo Collalto Rombaldo Collalto, rodák pravděpodobně z Mantovy, nebyl neznámou postavou na habsburské politicko-mocenské šachovnici. 466 Císařovu přízeň si získal především vojenskými zásluhami. Jeho pozoruhodně strmá vojenská kariéra se po několika málo letech zastavila prakticky až na nejvyšší možné metě, neboť to cílevědomý Ital dotáhl z císařského poradce v Uhrách (1605) přes hodnost císařského vojenského poradce a člena dvorské vlády (1613) až na pozici nejvyššího vojenského postu v habsburské monarchii stal se prezidentem dvorské válečné rady. K dalšímu zvýšení prestiže napomohlo samozřejmě jeho povýšení do stavu říšských hrabat roku A tak se pravděpodobně jediným problémem jinak bezproblémového kariéristy, nicméně jak se ukázalo ne neřešitelným, stala jeho láska k hraběnce Blance Polyxeně, rozené z Thurnu. Jednalo se totiž o neteř jednoho z nejvýznamnějších představitelů české stavovské opozice Jindřicha Matyáše, 465 Tamtéž, srovnej kapitolu BALCÁREK, P.: Brtnice ve víru třicetileté války, s BALCÁREK, P.: Dobyvatel Mantovy. In: Studie Muzea Kroměřížska. Kroměříž 1990, s ; dále Úvod k inventáři Rodinného archivu Collaltů (G 169); PASSOLUNGHI, P. A.: Collalto. Linee, documenti, genealogie per una storia del casato. Treviso

178 hraběte z Thurnu. Za vydatných přímluv mnoha významných osobností (jednou z nejvlivnějších byl nepochybně sám kardinál Ditrichštejn) se mohl sňatek mezi císařovi oddaným katolíkem a luteránskou hraběnkou roku 1617 uskutečnit. Že se nejednalo o záležitost běžnou, přehlédnutelnou a snadno řešitelnou, dosvědčuje také to, že byl Collalto donucen luteránské rodině učinit příslib, že nebude na manželku naléhat, aby konvertovala ke katolicismu. Naivní očekávání samozřejmě nebylo naplněno. Mezi těmi, které měli na správnou konfesní orientaci mladé hraběnky ještě před jejím sňatkem působit, byl mimo jiné také vídeňský kardinál Melchior Klesl. Blanka Polyxena nakonec stačila konvertovat ke katolicismu ještě před svatbou a je nesnadné říct, jaký podíl na tomto zásadním kroku mělo vlastní rozhodnutí, láska k manželovi nebo vlivy různých rádců. Každopádně se novopečená katolička, jak tomu u konvertitů často bývá, pustila s nebývalou vervou do rekatolizace brtnického panství, jehož se stala spolumajitelkou, a dá se říct, že doložitelné a brzy se dostavivší úspěchy lze připsat právě jí. A to ze dvou důvodů. Její manžel, hrabě Collalto, totiž zůstal nadále především vojákem a světoběžníkem, navíc ho Blanka Polyxena o poměrně hodně let přežila a stala se de facto vykonavatelkou jeho vlastních či jejich společných záměrů, alespoň co se brtnického panství týče. Významnou součástí rekatolizačních aktivit na brtnickém panství bylo založení paulánského kláštera přímo v Brtnici Nejnověji: MIHOLA, J.: Pauláni v Brtnici. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, řada společenských věd, č. 19. Brno, Masarykova univerzita 2003, s ; MIHOLA, J.: Brtnice. Bývalý konvent paulánů sv. Matouše s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, nyní blahoslavené Juliány Collalto. In: FOLTÝN, D. a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri 2005, s Předtím byl paulánský konvent v Brtnici v článcích a monografiích zabývajících se dějinami Brtnice zmiňován jen okrajově nebo převážně z kunsthistorického hlediska. Pozornost byla věnována také světské vrchnosti a jejímu vztahu k řádu. Archivní materiál k dějinám brtnického konventu je poměrně skromný. Na rozdíl od kláštera paulánů ve Vranově u Brna zde chybí konventní kronika, která by umožnila bližší pohled do života komunity. Další posun v poznání přinesl autorův nález rukopisu ASAM, N.: 178

179 6.1.3 Založení konventu sv. Matouše Datum uvedení paulánů do Brtnice je obtížné přesně stanovit. Nelze ani vyloučit, že se Collalto z počátku rozhodoval mezi několika církevními řády. V prvních pobělohorských desetiletích byli k rekatolizační činnosti v Brtnici opakovaně zvaní například jezuité z blízké Jihlavy. Pro volbu paulánů svědčilo zaměření řádu a přísnost řehole. 468 Silným argumentem byla bezesporu také skutečnost, že se jednalo o řád, který vznikl, rozšířil se a nabyl značné obliby v italském prostředí, z něhož také sám hrabě pocházel. V zakládací listině brtnického konventu konstatuje Blanka Polyxena, manželka a posléze vykonavatelka Collaltovy vůle, že si "řád vyvolila před ostatními obzvláštní oddaností k svatému Františkovi z Pauly". 469 Starší literatura klade uvedení paulánů do Brtnice již do roku První doložitelný písemný kontakt vztahující se k uvedení paulánů do Brtnice, uskutečněný mezi Rombaldem Collaltem a generálním vikářem paulánského řádu Františkem Compendium historicum ve Vědecké knihovně Olomouc. S velkou pravděpodobností se jedná o tentýž rukopis, který zmiňuje Gregor Wolny v Kirchliche Thopographie Mähren, Abtheilung Brüner Diöcese III na s. 30 jako nenalezený rukopis Historia monasterii Franciscanorum de Paula Pirnicensis saec. XVII., který měl být podle něj uložen tamtéž. Ze starších prací srovnej zejména podnětnou nepublikovanou práci: ELIÁŠ, J. - HEROUTOVÁ, M. - LÍBAL, D.: Klášter Brtnice - stavebně historický průzkum. Praha MIHOLA, Jiří: Řeholníci ve svatých a zbožných skutcích zvláště pevní. K dějinám paulánského konventu sv. Matouše v Brtnici. In: Mezi Jihlavou a Vídní Jihlava, Muzeum Vysočiny 2006, s Srv. MZA Brno, fond E - 71 (pavláni Brtnice), opis zakládající listiny brtnického konventu z Srv. WOLNY, G.: Kirchliche Thopographie Mähren, Abtheilung Brüner Diöcese III, 1860, s. 30; dále PÁTEK, A. J.: Jihlavský okres. Vlastivěda moravská. Brno 1901, s Údaje ze starší literatury a časopisů přebrali také někteří autoři podílející se na zatím nejrozsáhlejší práci k dějinám Brtnice: JANÁK,, J. a kol.: c.d., srv. kapitolu NEJEDLÝ, V.: Uměleckohistorické památky Brtnice, s

180 Richardem, je však datován až 6. září roku V listině jsou stručně zachyceny základní podmínky zamýšlené fundace, nalézáme zde příslib o darování původně luteránského kostela sv. Matouše, v listině již uváděného jako kostel zasvěcený Panně Marii (Beatae Mariae). Dále hrabě přislíbil postavení kláštera na vlastní náklady a tak, aby vyhovoval požadavkům paulánské řehole. V listině se hovoří o veškerém nutném zaopatření osmi kněží, dvou kleriků a dvou oblátů. Hrabě tedy počítal s uvedením celkem dvanácti řeholníků, což býval nejběžnější a také symbolický počet při zakládání klášterů. Přání hraběte se brzy dočkalo odezvy ze strany nejvyšších představených řádu. Generální vikář řádu František Richard vyslal již v březnu následujícího roku první čtyři paulánské řeholníky k zajištění duchovní činnosti a dozoru nad výstavbou konventu. 472 Konkretizovat lze pouze dvě jména - Karel Dehault a František Foye. 473 Stavební práce na kostele i klášteře započaly s velkou pravděpodobností až roku Modlitebna, vystavěná roku 1588 Hynkem Brtnickým z Valdštejna, byla určená zároveň pro funkci rodové hrobky. Původně byla zasvěcená evangelistovi sv. Matoušovi, potom byla přestavěna na katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie. 474 Nové patrocinium bylo vyjádřením úcty k Matce Boží ze strany rodu, mariánská úcta měla své významné místo také ve spiritualitě paulánského řádu. Základní kámen novostavby chrámu položila 22. srpna 1629 hraběnka Blanka Polyxena. Do schránky uzavřené v kameni vložila zlaté a stříbrné mince, šperk, ostatky a pamětní spis 471 MZA Brno, G 169/III., i.č. 15, latinsky psaná listina, podepsaná Rombaldem Collaltem, 6. září 1626, papír s pečetí nebo její rovněž latinský opis ve fondu E - 71 (pavláni Brtnice). 472 Srv. ELIÁŠ, J. - HEROUTOVÁ, M. - LÍBAL, D.: c.d., s Srv. WOLNY, G.: Kirchliche Thopographie III, 1860, s Podobně jako Lichtenštejnové v případě paulánského konventu na Vranově u Brna prezentovali i Collaltové novým zasvěcením svoji mariánskou úctu, jejíž růst byl pro barokní dobu typický. 180

181 na pergamenu. 475 Z korespondence hraběcí rodiny vyplývá, že výstavba paulánského konventu byla pouze součástí rozsáhlé stavební obnovy a rozšíření městyse Brtnice. Kromě kostela probíhaly stavební úpravy také na zámku, panské hospodě a dalších místech. K realizaci těchto plánů byl povolán věhlasný italský mistr Giovanni Battista Pieroni, architekt pracující ve službách Albrechta z Valdštejna. 476 Jeho záměry uskutečňoval a na místě řídil Giovanni Petruzzi, spolupracující s Pieronim v Brtnici od roku Pieroni je obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších architektů působících v českých zemích ve druhé čtvrtině 17. století. Před přestavbou brtnického zámeckého kostela pobýval ve Vídni, kde získával inspiraci a pořizoval si skici, snad na přání samotného hraběte Collalta. Původní modlitebna evangelisty Matouše byla volnou stavbou obdélného půdorysu, založená na principu gotického sálového prostoru, vyhovujícím způsobu středověkého pojetí. Při přestavbě, respektive výstavbě katolického chrámu, posléze nově zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie, se snažil Pieroni maximálně respektovat původní budovu modlitebny, na druhé straně cílem rozšířené presbyterní části a též vnitřní výbavy bylo symbolizovat vítěznou protireformaci. 478 Výsledkem přestavby byl jednolodní chrám s dvěma bočními kaplemi s kopulemi a lunetovými okny, který je krásnou ukázkou naroubování nových, moderních architektonických prvků na pozdně středověký gotický základ, dále s pozoruhodnou plastickou (štukovou) výzdobou, zejména 475 O průběhu stavebních prací v Brtnici informuje italsky vedená korespondence architekta Pieroniho s hrabětem Collaltem. Srv. MZA Brno, fond G 169/I., i.č PETRŮ, J.: Předpoklady pro opravu architektury G. B. Pieroniho v Brtnici. In: Památky a příroda, č. 8, 1983, s , nověji také KRČÁLOVÁ, J.: Giovanni Pieroni - architekt? In: Umění, roč. 1988, č. 6, s Srv. SAMEK, B.: Umělecké památky Moravy a Slezska I. Praha 1994, s PETRŮ, J.: c.d., s

182 presbyterní části. 479 Přestavba kostela se však poněkud protáhla a Rombaldo Collalto se jejího završení nedočkal. Zemřel roku Výstavba přilehlých klášterních budov započala pravděpodobně téhož roku jako přestavba modlitebny, tedy 1629, neboť nový chrám byl pojat jako organická část celého komplexu, a tou se posléze i stal. V nekrologiu německo-česko-uherské provincie, jehož součástí je také stručná historie jednotlivých konventů, se uvádí, že tento brtnický konvent byl založen a vystavěn léta Páně O založení paulánského konventu v Brtnici a jistých problémech spojených s jeho výstavbou nás informuje také česky psaná Pamětní kniha městyse Brtnice: Léta Páně Slavné paměti Pan Pan Rombaldo toho jména 11. hrabě z Collalto milostivě zaporučil dole v městys stavěti kloster, což se podle jeho milostivého poručení stalo, avšak pro nedostatečný grund co vystavěli, všechno se pukalo a rautilo, pročež potom, na horním městys při panským kostele takový kloster paulánský pod titulem S. Matouše, kostel, ale blahoslavené Panny Marie Nanebevzetí, vystavěti, v kterýmžto kostele oltářů je všech osm. Totiž velký Nanebevzetí Panny Marie, druhý S. panny a mučednice Starosty, třetí S. Matouše, čtvrtý S. Kajetána, patý S. Anny, šestý S. Anděla Strážce, sedmý S. Otca Františka de Paula a osmý S. Jana Nepomuckého. V tomž kostele taky všech cechův veliký korouhve a na věži naše obecní veliký zvony jsou. Podobně taky v královským městě Iglavě kloster Panu Bratrů Kapucinů založiti 481 a oba dva fundirovati milostivě 479 PETRŮ, J.: c.d., s MZA Brno, fond G 12, sign. Cerr. II. 369, Necrologium, s.17. Tento pramen uvádí brtnický konvent v rámci německo - česko - uherské provincie jako pátý v pořadí podle založení, zatímco vranovský šestý (zakládající listina vydána r. 1633). Zůstává otázkou, jestli má být faktická existence konventu vnímána až od data zakládající listiny nebo podle prvních příchozích řeholníků, jejichž počet však býval různý a ani příchod často nelze přesně datovat. 481 Srv. WOLNY, G.: c.d., s. 14; FOLTÝN, D. a kol.: c.d., s

183 jest ráčil a až posavate fundiruje. 482 Z uvedené citace vyplývá několik důležitých skutečností. Nepřesně nás informuje o započetí stavby - roku 1639 hrabě stavbu již započít nemohl, neboť již nebyl mezi živými. Nepochybně se však toho roku stále ještě stavělo. Důležitá je zmínka o tom, že původně měl stát paulánský klášter jinde než stojí dnes, totiž dole ve městě. Skutečnost, že se podařilo najít vhodné místo až na druhý pokus, dosvědčuje také dopis provinciála řádu Clemense z , v němž děkuje za vystavění kláštera na vhodném místě. 483 Původně určené místo pro klášter se totiž nacházelo v údolí, bylo podmáčené a ohrožené záplavami. Z těchto důvodů bylo shledáno jako nevyhovující a škodlivé pro zdraví řeholníků. Blanka Polyxena se rozhodla přenést sídlo paulánů na vyvýšené místo, do sousedství tzv. zámeckého kostela nacházejícího se poblíž zámku. Co se týká stručného zhodnocení interiéru přestavěného chrámu, respektive zasvěcení jeho oltářů, je to pro nás jediná přesnější informace z období zakladatelů konventu, o to významnější, že v dnešním interiéru již tyto oltáře není možné vidět. Budování paulánského kláštera nebylo jedinou aktivitou, která měla posílit katolické náboženství na brtnickém panství. Zajímavá je v tomto kontextu též zmínka o založení kapucínského kláštera v Jihlavě Blankou Polyxenou, která je dalším dokladem o rozsáhlé a důkladné rekatolizaci brtnického panství a úloze církevních řádů v tomto procesu. Do roku 1634, kdy katolicismus v Brtnici zvítězil, probíhaly také výše zmíněné misie jezuitů. Spolupráce mezi paulány a jezuity je 482 Srv. Oblastní archiv (dále OA) Jihlava, fond okresní úřad Brtnice, inv. č. 18: Prothocol aneb založená kniha rozličných starožitných památek ( ) (dále jen Protocol), s Tato pamětní kniha byla zavedena roku 1728, jedná se o svázaný rukopis v kožené vazbě, psaný česky a německy, Dále srovnej Archiv města Brna (dále AMB), Sbírka rukopisů Mitrovského knihovny, tzv. Hofferiána, sign. A 1 I 22/7, č. 18 (dále jen Hofferiána), Popsání starobylých pamětí pro městys Trhová Brtnice mezi královským městem Iglavou a Třebíčí ležícím, s MZA Brno, fond G 169, i.č. I./

184 doložitelná na některých dalších působištích paulánského řádu (Vranov u Brna, Praha, Nová Bystřice aj.) Podrobnější informace o jednotlivých fázích budování konventu na novém místě postrádáme. Můžeme předpokládat, že se na něm podílel rovněž G. B. Pieroni, protože v této době pracoval na sousedním zámku. V létě roku 1641 byla přestavba zámeckého kostela dokončena. 18. srpna téhož roku ho Blanka Polyxena předala paulánskému provinciálovi Joannu Nicolausi Fagiovi. 484 V odevzdací listině se uvádí, že byl chrám vysvěcen uherským biskupem a františkánem Jakubem Boncarpim a nově zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Jsou zde také připomenuty povinnosti paulánů vyplývající ze založení jejich kláštera sv. Matouše, zejména modlitby za zemřelé zakladatele a jejich dědice. K právnímu završení celého zakladatelského procesu došlo teprve dvacet let poté, co Rombaldo Collalto pojal záměr vystavět v Brtnici paulánský klášter. Zakládající listina brtnického konventu nese datum 8. prosince Je v ní zdůrazněno, že pro život a působení v nově vystavěném klášteře byli vybráni řeholníci ve svatých a zbožných skutcích zvláště pevní. Pro uvedení těchto (paulánských řeholníků) byla zakladatelem zřízena jistina ve výši zlatých, k níž je třeba připočíst obvyklý provinční úrok z panství Brtnice, který měli řeholníci dostávat během roku ve čtyřech termínech (každé tři měsíce částka činila 375 zlatých rýnských). Částka byla určena k zakoupení nemovitých statků, které měly zajistit obživu pro dvanáct řeholníků. Jejich hlavním úkolem bylo především naplňovat požadavky řehole, věnovat se pobožnostem a zvláštní pozornost věnovat modlitbám za spásu duší zakladatelů kláštera a jejich rodiny. Zakladatelka a její rodina se zavázaly postarat se o kostel a jeho vybavení. Také nutné opravy konventu měly být hrazeny 484 MZA Brno, fond E-71 (pavláni Brtnice), fol MZA Brno, fond G 169, I./623 - německy psaný originál nebo E-71 (pavláni - Brtnice), svázaný opis dokumentu. 184

185 Collalty. V listině nechybí ani důležité majetkoprávní ustanovení, že v případě opuštění kláštera povolanými řeholníky nebo pokud dojde k jeho zničení, připadne se všemi svými pozemky znovu brtnickému panství. V zakládající listině jsou zakladatelkou rovněž konstatovány splněné plány, totiž vystavěný kostel a klášter s ohrazenou zahradou. Blanka Polyxena zároveň potvrzuje, že se před několika lety postarala o čtyři řeholní osoby. Z dosud neuskutečněných, ale plánovaných předsevzetí, je zmiňována výstavba dalšího kostela a klášterní nemocnice. Německy psaný originál zakládající listiny nese pečeť Blanky Polyxeny jako vykonavatelky vůle Rombalda Collalta a tehdejšího provinciála německo - české paulánské provincie P. Johannese Guillarda Život a činnost brtnického konventu Období od založení do zrušení konventu je vzhledem ke sporému množství archivního materiálu velmi složitě zmapovatelné. Do dějin kláštera umožňují kusým způsobem nahlédnout některé události vzbuzující pozornost celé obce, jako například několikrát se opakující morové epidemie, požáry nebo ohrožení v době třicetileté války. V období ničivých švédských vpádů na Moravu (Brtnice byla ohrožena především v letech ) hrozilo městu i klášteru drancování. 486 Obyvatelé Brtnice se mu snažili vyhnout placením výpalného, jak nás informuje pamětní kniha. Události závěru třicetileté války v Brtnici líčí poměrně dramaticky: V roku 1645, dne 25. Martii Šveida přijel do Brtnice a museli mu i 900 tolari rancírovat i každú lipů skrze které se do zámku jelo a z obouch stran je jich 69 lip po dukátu mu dáti museli nebo je chtěl všechny dát posekat, nato musela jak vrchnost oficíři, kněží tak taky jistí lidé a obyvatelé brtnický do lesů utíkat 486 MATĚJEK, F.: Škody způsobené na Moravě řáděním vojáků za 30 - leté války. In: ČMM 113, 1994, č. 1, s

186 a pořáde 14 dní Šveida Brtnici raboval, dobytky zajímal a kohokoliv z obyvatelův zapopadl musel mu z kláštera do leženi víno a chléb nosit a jim sloužit a cokoliv poroučel, vykonat. 487 Situaci konventu v době švédského vpádu na Moravu stručně zachycuje také kronika německo-české provincie. Dozvídáme se, že paulánská komunita pod vedením prvního korektora, burgundského otce Dionisia Conthacta, bydlela v klášteře teprve několik měsíců, když Švédové klášter zcela vyrabovali a duchovní vyhnali. 488 Po roce švédský velitel ležení dovolil, aby se dva otcové do kláštera vrátili. Roku 1657 postihl Brtnici rozsáhlý požár, který zničil velkou část městyse - radnici, školu, mlýn a také farní kostel sv. Jakuba. O tom, že by zasáhl klášter paulánů, nenalézáme žádné zmínky. Potvrzuje to také fakt, že konventní kostel převzal na období, během něhož probíhala oprava svatojakubského farního chrámu, také jeho funkci. 489 Různých živelných katastrof - povodní, požárů, ale také třeba průletu komet - si místní kronikáři pečlivě všímali a zapisovali. Svědčí o tom také krátká zmínka datovaná k 27. červenci 1699, kdy udeřil blesk do zámeckého kostela a komínem do zámecké kuchyně. 490 Působení paulánů v Brtnici se neomezovalo pouze na duchovní službu. K důležitým složkám činnosti patřila také starost o nemocné. Roku 1675, na základě původního přání a plánů zakladatelů konventu, vydal hrabě Antonín Collalto příkaz ke stavbě nemocnice, která se měla stát součástí klášterního komplexu. Dokládá to dopis sepsaný 9. listopadu, zaslaný do Brtnice koncipientovi Janu Jindřichu Pundtschuegovi. Jedná se o příkaz brtnickému purkrabímu (Hanuši Hainziesovi), aby shromáždil potřebný stavební 487 OA Jihlava, Protocol, s Srv. ASAM, N.: Compendium historicum, s Srv. WOLNY, G.: c.d., s OA Jihlava, Protocol, s

187 materiál, tedy kámen, písek, vápno a dříví. Se zahájením stavby nemocnice se počítalo k příštímu roku. 491 Také u tohoto stavebního záměru došlo k jednoročnímu zpoždění. Potřebný materiál byl na určeném místě v blízkosti kláštera složen až v červenci roku V březnu téhož roku žádal brtnický úředník Förch hraběte Collalta, aby mu zaslal náčrtek budovy nemocnice. 492 Přesnější údaje o lokalizaci paulánské nemocnice, podobně jako materiály dokumentující její výstavbu, chybí. V souvislosti se špitální činností paulánů je třeba rovněž zmínit existenci klášterní lékárny. Její zřízení pravděpodobně počátkem 18. století je možné spojit s opakujícími se morovými epidemiemi v Brtnici. Jednalo se o jednu z prvních lékáren vzniklých v jihlavském kraji. Zhruba ke stejnému období jako výstavba nemocnice se váží také drobné úpravy interiéru konventního chrámu, farního kostela a kaple. Tou nejviditelnější a nejpodstatnější zaznamenanou změnou je instalování nových varhan v konventním kostele roku 1680, jejichž pořízení stálo 797 zlatých a 31 krejcarů, včetně práce, materiálu a stravy řemeslníků. Jednou z nejvýznamnějších složek pobělohorské rekatolizace byla poutní tradice. V jejím rámci se významně uplatňovala kazatelská činnost, úzce spojovaná s řádem nejmenších bratří. Brtnice patřila k navštěvovaným poutním místům, poté, co zde jako poděkování za uzdravení z těžké nemoci nechal roku 1668 vystavět hrabě Antonín František Collalto kapli Panny Marie Pomocné. 493 Zápisy v pamětní knize ji však spojují se světskou správou, i když je zřejmé, že při velkých slavnostech a procesích nechyběli ani pauláni. Ti jsou spojováni především s nedalekým slavným mariánským poutním místem v Přibyslavicích. Jako zázemí jim Collaltové věnovali několik 491 Srv. MZA Brno, fond E - 71, karton 1, (pavláni Brtnice). 492 Srv. RICHTER, V.: Archivní materiálie k západomoravské topografii. In: Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 45, 1932, s OA Jihlava, Protocol, s

188 místností v prvním patře panského hostince. 494 Velké barokní slavnosti a početná procesí byla v Brtnici spojena s ostatky sv. Fidélia (neznámého mučedníka z katakomb). V Římě je hrabě Antonín Rombaldo Collato obdržel od papeže Klementa XII. Do klášterního kostela byly slavnostně uloženy 12. července roku Slavnosti se zúčastnili také kapucíni, dominikáni, františkáni, jezuité a premonstráti, hrabě s rodinou a velké množství zbožného lidu. V pamětní knize je této události rovněž věnován prostor: Roku Od jeho římsko císařské a královské milosti v měsíci máji byl náš milostivý pan pan hrabě v Boloni jeho papežské milosti legátstvím do Říma vyslán odkud s sebou tělo S. Fidelis přinesl. 496 K roku 1730 se váže ještě jedna zmínka, dále již nerozvedená: Roku 1730, 19. ledna, oheň v klášterní zahradě. 497 Roku 1727 zachvátil klášter a další obydlí stojící poblíž rozsáhlý požár. Nacházíme o něm zmínky hned v několika pramenech. Přesněji je vztahován ke dni 13. července, na svátek sv. Markéty. Jsme přesněji informováni, že požár vznikl uvnitř konventu, v cele bratra Angelika, rozšířil se a zničil pouze jeden příbytek. 498 Na jiném místě jsou následky požáru vylíčeny v hrozivějších barvách: Téhož 1727 roku dne 13. Julii jmenovitě na svatou Margitu vyhořel zdejší paulánský kloster mezi 1 a 2 hodinou po poledních a velikú škodu jak panům patrům paulanům v knihách a jinších věcech, taky slavnému Bratrstvu S. S. Angela Strážce všechny klenoty a světlo zhořelo, kdežto taky dva sousedské 494 Srv. MZA Brno, fond G 10 Sbírka rukopisů, sign. 476, CZERMAK, Alipio: Atlas Marianus Marchionatus Moraviae oder Beschreibung aller Marianischen Gnaden-bilder und Statuen in Marggraffthum Mähren, fol.74-80; dále srovnej ZHÁNĚL, I.: Přibyslavice. Popis poutního místa mariánského. Brno, 1908, s. 4, HOFFMANN, A. K.: Městys Brtnice na Moravě, s OA Jihlava, Protocol, s Ostatky světce byly po zrušení paulánského kláštera přeneseny do farního kostela sv. Jakuba, kde se nacházejí dosud. 497 Tamtéž, s MZA Brno, Necrologium, s

189 blíž klostera ležící domy do gruntu zhořely a v popel obráceny jsou. 499 V období kolem poloviny 18. století, tedy po více než stoleté existenci kláštera, můžeme konstatovat, že se objekt nacházel v dobrém stavu a také situace jeho osazenstva, alespoň co se hospodářského zázemí týká, nevykazovala žádné problémy. Pozemkový majetek konventu zůstal nadále omezen na vlastní klášter a zahradu, nicméně základní kapitál fundace kláštera přinášel nadále paulánským řeholníkům každoroční úrok čítající 1500 zlatých rýnských. 500 Poměrně skromné životní podmínky paulánů, alespoň ve srovnání s některými dalšími řády působícími v barokním období, odpovídaly jejich poslání, jehož základy a charakter položil sv. František z Pauly. Během své existence obdržel klášter samozřejmě také řadu větších či menších tzv. zádušních fundací. Roku 1690 klášteru odkázal 4000 zlatých hrabě Antonín František Collalto, roku 1726 věnoval klášteru 150 zlatých farář Alexius Sonntag apod. Tato nadání byla podmíněna například sloužením mší na úmysl dárce, většinou na přesně určených místech a v daných intervalech. Například fundace Antonína Františka předpokládala každodenní sloužení mše u oltáře sv. Františka v zámeckém chrámu, farář Sonntag požadoval za darovaný obnos sloužení dvanácti mší ročně. 501 Paulánů a jejich činnosti v Brtnici se samozřejmě dotýkaly události postihující celou obec a její obyvatele. Brtnici postihla v průběhu barokního období několikrát morová epidemie. Příčiny rozšíření smrtonosné choroby spatřovali brtničtí obyvatelé v různých ukazatelích. Jak dokumentují prameny, jedním z neklamných znamení, která nevěstila nic dobrého a byla vnímána jako první oznámení negativních událostí, byly komety: Roku AMB, Hofferiána, s. 14, dále též Protocol, s Srv. MZA Brno, Bočkova sbírka, G 1, č : Zpráva o fundaci a poměrech kláštera z 31. ledna Srv. MZA Brno,, fond E- 71, Pavláni - Brtnice. 189

190 byla nad městys našem Brtnici hrozná kometa vídána po kteréžto v brzským časi zase nový mor následoval a v městys našem 59 osob na morovou ránu umřelo. 502 Morová rána trvající třicet tři týdnů se v Brtnici opakovala roku Vedle líčení jejich neblahých následků se také v těchto těžkých chvílích dozvídáme o hrdinském nasazení místních lékařů, ale také duchovenstva. Morem byl nakažen také brtnický farář Johannes Hendrich Koranda, který se však nakonec uzdravil. Paulánům je v líčení událostí během morové epidemie věnován spíše symbolický prostor, který nicméně dokládá, že také oni se podíleli na duchovním posilování těžce zkoušených obyvatel:...pani Patres Paulani zase v klostere pod podloubím na horním městys mši svatou sloužili a jiné pobožnosti konali, z kterýchžto jeden jménem Pan Pater Stanislav ve farním kostele služby Boží a jinší pobožnosti vykonával a přisluhoval Kolem roku 1750 byl nově zařízen interiér konventního chrámu, jak nás informuje podrobný inventář z roku Zařízení bylo posláno do Brtnice z Vídně v truhle a do své instalace se nacházelo v sakristii zámeckého kostela. Přehledně uspořádaný inventář prozrazuje, že se jednalo o nákladnou inovaci. Většina kostelního náčiní byla ze stříbra a zlata nebo alespoň postříbřená či pozlacená, bohatě zdobená byla také nová mešní roucha. Inventář zahrnoval rovněž nejrůznější oltářní ubrusy, oblečení pro milostnou sochu Panny Marie umístěnou na hlavním oltáři a další věci. 504 Nedlouho poté, počátkem druhé poloviny 18. století, vážně ohrozil další existenci kláštera velký požár, který postihl 502 AMB, Hofferiána, s Tamtéž, s Srv. MZA Brno, fond E - 71, Pavláni - Brtnice, Inventarium über die Geräthschaften der hochgräflich Collaltischen Schlosskirche in Pirnitz, nach der neuen Einrichtung. Anno

191 i zámek a celé město 14. června Škody způsobené požárem nelze zcela přesně specifikovat, je však zřejmé, že shořely krovy klášterních budov i konventního chrámu. V pramenech připomínajících tuto smutnou událost se však také dozvídáme, že s pomocí Boží byly zachráněny tři neporušené části kláštera a proto je z vděku a pro odvrácení budoucího nebezpečí každoročně slavena mše svatá. 506 Nahrazeny musely být také původní zvony umístěné do konventního chrámu při jeho vysvěcení roku Náhradu nyní představoval zvon, který roku 1767 ulil ve Znojmě Jiří Scheichel. 507 Konventní chrám převzal po své opravě funkci farního kostela, neboť kostel svatojakubský nemohl svému účelu po požáru delší dobu sloužit. Roku 1778, krátce po zřízení brněnského biskupství, se stal klášter součástí brněnské diecéze. Z výsadního postavení v Brtnici se pauláni netěšili dlouho. Jejich asi stopadesátiletou činnost ukončily reformy Josefa II. Sekularizace řeholního života se významně týkala také mendikantských řádů, k nimž pauláni náleželi. Brtnický konvent paulánů byl zrušen 17. srpna 1784, několik týdnů předtím, než 12. října téhož roku postihl stejný osud řeholníky paulánského konventu ve Vranově u Brna. Pečlivě vedené spisy týkající se zrušení kláštera nám dovolují nahlédnout trochu konkrétněji do paulánské komunity, zejména do jejího složení. Nabízí se též zajímavé srovnání se stavem komunity v roce 1771, kdy byl vypracován kompletní soupis řeholníků německo - česko- uherské paulánské provincie, ve většině případů s uvedením hlavní funkce, kterou dotyčná 505 Srv. HOFFMANN, A. K.: Městys Brtnice na Moravě. Brtnice 1925, s Srv. MZA Brno, Nekrologium, s Na opravě kostelních a klášterních budov měl největší zásluhu tehdejší držitel brtnického panství, hrabě Tomáš Vinciguerra Collalto. Jeho zásluhou byly poměrně rychle dány do pořádku také další zasažené stavby města. K těm nejvíce poškozeným patřil rovněž chrám sv. Jakuba. Jeho oprava a následující přestavba trvala prakticky až do zrušení konventu roku

192 osoba zastávala. 508 Všech jedenáct konventů provincie fungovalo, počty řeholníků v nich byly samozřejmě různé. Celkový počet činil 197 řeholníků, nejpočetnější komunita sídlila ve vídeňském konventu - 31 řeholníků, nejmenší v Ambergu - 10 řeholníků. V brtnickém konventu žilo v této době 13 řeholníků. Stále probíhající výměnu paulánů mezi jednotlivými konventy dokládá např. přítomnost Hyppolita Swobody v Brtnici. Tento paulán je znám především jako autor Kroniky řádu nejmenších bratří sv. Františka z Pauly vranovského konventu, kde také působil jako učitel posvátné teologie. Materiály z tohoto období připomínají v Brtnici také bratrstvo sv. Andělů strážných, na jehož činnosti se někteří pauláni podíleli. Další přesnější informace o jednotlivých řeholnících nám poskytuje seznam členů brtnické komunity sepsaný v den zrušení konventu. 509 Jejich počet se oproti stavu v roce 1771 snížil na jedenáct. Na rozdíl od některých jiných řádů, které se v době osvícenství dostaly do krize projevující se na prvním místě úbytkem členů, zde nezaznamenáváme radikální úbytek. Je však zřejmé, že vzhledem k probíhajícím reformám (mezi císařským dekretem a vlastním zrušením klášterů uplynulo v případě paulánských konventů dva a více let) a s nimi spojenou nejistotou další existence, nebyl o vstup do řádu zájem. Osazenstvo kláštera tvořili v této době rodáci z českých zemí, zejména z Moravy. Průměrný věk řeholníků brtnického kláštera v tomto roce činil 47,5 roku, což hovoří o komunitě zralé, nikoli však přestárlé. Je také zřejmé, že většina z nich vstupovala do řádu v raném mládí. Kromě níže uvedeného seznamu řeholníků v brtnickém klášteře, je nutné připočítat ještě 508 Srv. NA Praha, fond AZK 45/II., inv. č. 2762, fasc. 1, Spisy kláštera pavlánů u sv. Salvatora na Starém Městě pražském, fol MZA Brno, fond Gubernium - Církevní oddělení, sign. K 20/37 II. 192

193 personál podílející se na fungování komunity. Sestával z kuchaře, bednáře a ministranta. 510 Soupis řeholníků zrušeného paulánského konventu v Brtnici ze dne P. Tobiáš Jan nar. v Brně, 50 let, 33 let v řádu, korektor Nep. Špalke konventu (+1791) 2. P. Eduard nar. v Mies in Böhmen, 69 let, 48 let v řádu, Stanislav Krepel bývalý concionátor?, stavební inspektor 3. P.Hubert Ignác nar. v Bučovicích, 55 let, 39 v řádu, správce Cerveli pokladny (+1786) 4. P. Hermenegild nar. v Litomyšli, 51 let, 31 let v řádu, Jan Wach správce sakristie 5. P. Vavřinec nar. v Jihlavě, 58 let, 28 let v řádu, funkce Ludvík Beniško nespecifikována 6. P. Bernard Jan nar. ve Vyškově, 45 let, 25 let v řádu, funkce Streit nespecifikována 7. P. Evžen Jakub nar. v Brtnici, 43 let, 25 let v řádu, český Wiskitenski kazatel 8. P. Placidus nar. v Brně, 30 let, 14 let v řádu, sváteční Alois Thalmann kazatel 9. P. Řehoř nar. ve Žďáru, 32 let, 10 let v řádu, funkce František Hauser nespecifikována 10. Fr. Kazimír nar. v Chebu, 35 let, 9 let v řádu, bratr Josef Fleisner 11. Fr. Kristián nar. v Třebíči, 55 let, 31 let v řádu, bratr Antonín Strniště Tabulka 7. Po zrušení byl majetek kláštera na základě zmíněného císařského dekretu rozprodán v dražbě, která se odehrávala po předchozím ohlášení obyvatelům obce. Movité věci menší 510 MZA Brno, B 15, sign. 7/31, spisy o zrušení kláštera. 193

194 hodnoty, jako například obrazy, nábytek, kuchyňské náčiní a nádobí, šatstvo, prádlo, vozy a víno, se zpravidla rozprodávaly přímo v místě zrušeného kláštera. Ještě před vlastní dražbou byl komisí, která oznamovala zrušení kláštera, proveden v klášteře soupis inventáře, který zacházel do nejmenších podrobností. 511 Vrchní ředitel komorních statků pro Moravu a Slezsko, guberniální rada Antonín Valentin z Kachnitz a Weinberku, pak určil vlastní datum prodeje majetku a vlastní realizací byl pověřen krajský úřad, v jehož okrese se nalézal zrušený klášter. Jeden z krajských úředníků byl pověřen vedením dražebního protokolu, v němž měla být zaznamenána odhadní cena, cena, za níž byl předmět vydražen a také jeho kupec. Dražební protokol majetku brtnického paulánského kláštera nese datum 20. ledna Jmění a statky zrušených klášterů připadaly moravskému náboženskému fondu, který je měl využívat k zařízení a vydržování nových far, pro podporu vzdělávání a další věci. Za zrušený brtnický konvent obdržel fond celkem zlatých. 513 Paulánský klášter se v následujícím období proměnil na textilní manufakturu, což s sebou samozřejmě přineslo určité znehodnocení původní architektury klášterních budov, například zastavění některých otevřených částí apod. K jihozápadnímu nároží kvadratury bylo v době po zrušení přistavěno nové 511 Soupisy majetku z cel brtnických paulánů jsem neměl k dispozici, ale velmi dobrou představu o až neuvěřitelné důslednosti úředníků si zájemce udělá, nahlédne-li do fondu Gubernium - Církevní oddělení, sign. K 20 / 37 II., kde se nalézají podrobné soupisy vybavení cel vranovských paulánů, jejichž úplnost a přesnost mělo potvrdit ještě místopřísežné prohlášení jednotlivých řeholníků, v němž podpisem potvrzovali, že nic nezatajili. 512 Srv. SAMSOUR, J.: Prodej věcí movitých ze zrušených klášterů za Josefa II. na Moravě. Brno 1911, s V této práci autor na straně 48 a 49 uvádí mezi jinými některé vydražené věci z paulánského kláštera ve Vranově u Brna, ukázka z dražebního protokolu brtnického kláštera v knize chybí. 513 BÍLEK, T. V.: Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v Království Českém od císaře Josefa II. zrušených. Praha 1893, s Pro srovnání je zde možné ještě uvést, že za vranovský konvent obdržel náboženský fond částku zlatých, tedy mnohonásobně víc, než za brtnický. 194

195 křídlo zasahující do prostoru dřívější zahrady. Osiřelý konventní chrám sloužil po určitou dobu jako skladiště, avšak roku 1831 byl znovu vysvěcen a nově zasvěcen blahoslavené řeholnici Juliáně z Collalta, jejíž ostatky byly přeneseny do zámeckého kostela na Hod boží svatodušní 23. května 1915 a uloženy do vzácného, stříbrným em a drahokamy vykládaného relikviáře. 514 V bývalém paulánském klášteře se dnes nacházejí bytové jednotky. Přes obnovení činnosti paulánského řádu v České republice roku 1992 není pravděpodobné, že by V Brtnici mohli nejmenší bratři navázat na svoji činnost. 6.2 Vranov u Brna Vranovskému konventu zasvěcenému Narození Panny Marie patřila v německo-české provincii mimořádná pozice. Jak bylo již výše řečeno, jedním z nejúspěšnějších kroků rekatolizačního úsilí bylo spojení působení církevního řádu s poutní tradicí. Nezbytnou hmotnou podporu vranovských řeholníků navíc zajišťoval nejbohatší šlechtický rod pobělohorské Moravy. 515 Pokud bylo v úvodu práce konstatováno, že mnohá paulánská působiště byla v literatuře opomíjena, o Vranovu tato skutečnost platí nejméně, i když je patrné, že většina autorů upřednostňovala vranovské poutě před přiblížením života nejmenších bratří. Vzhledem k tomu, že se autor vranovským dějinám a zdejší mariánské poutní tradici již několikrát podrobněji věnoval, 516 v následujících řádcích by 514 Srv. HOFFMANN, A. K.: c.d., s MATĚJEK, F.: Bílá hora a moravská feudální společnost. ČsČH 22, 1974, s MIHOLA, J.: Z dějin paulánského konventu na Vranově u Brna. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce); týž: Paulánská komunita na Vranově u Brna a její zrušení roku In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd č. 17. Brno, Masarykova univerzita 1999, s ; týž: Vranov u Brna. In: FOLTÝN, D. a kol.: 195

196 rád upřednostnil některé méně tradiční či částečně opomíjené pohledy na život kláštera a poutního místa. K nim náleží také vztah řádu k zakladateli a jeho dědicům a také hospodářské poměry konventu Maxmilián z Liechtensteina ( ) 517 obnovitel poutnického věhlasu Vranova a zakladatel paulánského kláštera Maxmilián se narodil jako druhý syn Hartmanna z Liechtensteina. V českém povědomí zůstává ve stínu staršího bratra Karla, později českého vícekrále a předsedy tribunálu, který soudil české pány po porážce stavovského povstání. 518 Zpočátku se osudy obou bratří do značné míry podobaly. Na sklonku 16. století oba bratři pojali za manželky dědičky panství Jana Šembery Černohorského z Boskovic. 519 Karel i Maxmilián byli vychováni v evangelické víře, avšak roku 1599, v rámci zřetelného zostření konfesijně politického klimatu, ústícího v zápas o moc ve státě, oba konvertovali ke katolickému vyznání. 520 Oběma bratřím udělil k prozřetelnému kroku své apoštolské pořehnání sám Svatý otec. Ať už byly skutečné pohnutky k Maxmiliánově konverzi jakékoliv, je Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri 2005, s OBERHAMMER, E.(ed.): Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Der Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen Neuzeit. Wien München 1990, s Tamtéž, s PILNÁČEK, J.: Nový hrad u Blanska. Brno 1927, s ; WINKELBAUER, T.: Lichtenštejnové jako šlechta neznající hranice. In: In: KOMLOSYOVÁ, A. BŮŽEK, V. - SVÁTEK, F. (edd.): Kultury na hranici. Jižní Čechy, jižní Morava, Waldviertel, Weinviertel. Vídeň 1995, s WINKELBAUER, T: Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století. In: ČČH, ročník 98 (2000), číslo 3, s , zejména s Při typologizaci šlechtických konverzí uvedeného období autor zařazuje Karla i Maxmiliána z Liechtensteina do skupiny konvertitů převážně z vnějších důvodů. Dále k této otázce srovnej: WINKELBAUER, T.: Karrieristen oder frome Männer? In: Nový Mars Moravicus aneb sborník příspěvků, jež věnovali prof. dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám. Brno 1999, s

197 zřejmé, že k opravdovému prožívání katolické víry měl později ze tří konvertovaných liechtensteinských bratří (třetím byl Gundakar) nejblíže. Často se oddával kontemplaci a roku 1629, podobně jako někteří další konvertité, dokonce požádal papeže o povolení, aby si směl nechat sloužit mši ve své ložnici, ať už se bude nacházet kdekoliv. 521 Životní dráha Maxmiliána byla spojena především s vojenskou kariérou. V čele třítisícového pěšího oddílu se významně podílel na vítězství císařské strany v bitvě na Bílé hoře. Od roku 1638 až do své smrti zastával post císařského polního maršála a bylo mu svěřeno velení důležité protiturecké hraniční pevnosti Rabensburg, kde také zemřel. Maxmiliánovy statky se významně rozrostly díky pobělohorským konfiskacím, jimiž byli obdarováváni císařovi věrní. Oddanost katolické církvi prezentovali bělohorští vítězové různými způsoby. K těm nejtradičnějším a hodně viditelným patřilo zakládání klášterů, poutních kostelů a kaplí. Výrazem Maxmiliánovy vděčnosti Panně Marii za ochranu v mnoha vojenských střetnutích se hned na počátku dvacátých let 17. století stala obnova starobylého poutního místa Vranova u Brna, jehož věhlas částečně utlumilo období reformace: Tehdy Nejjasnější kníže Maxmilián etc., pojal bohulibý nápad, že by mohl obnovit starou úctu k Rodičce Boží na vranovské hoře, která patřila jeho panství. Proto pohnut posvátností místa, také proto, že v mnohém válečném nebezpečí cítil její pomoc a byl jí zavázán díkem za mnohá vítězství a za mnohé trofejní štíty, zísakné od nepřítele, jí zasvětil pomník. Zbořil starou budovu a na stejném místě začal stavět nádherný zděný kostel s velkým nákladem. Bylo to roku WINKELBAUER, T: Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století. In: ČČH, ročník 98 (2000), číslo 3, s Chronica Conventus Wranoviensis, s

198 Ačkoliv počátky Vranova jako poutního místa jsou již dříve zmíněnou zakladatelskou legendou kladeny do první poloviny 13. století, nevíme o středověkém dění stejně jako o podobě původního kostelíku mnoho. První písemné prameny, zachycující chronologicky vranovské zázraky, pocházejí až ze 16. století. 523 V reformačním období se stal Vranov působištěm luteránských kazatelů, kteří zde setrvali až do roku O znovuobnovení katolické bohoslužby se zasloužili ještě před Bílou horou jezuité, jejichž usazení při poutním místě patřilo k velmi pravděpodobným variantám, mimo jiné i proto, že již několik desetiletí úspěšně působili v nedalekém Brně a stáli v čele obnovy procesí mířících k mariánským svatyním ve Křtinách, na Vranově a na jiná místa. 524 Ostatně liechtensteinští bratři na svých panstvích podporovali jezuitské misie na vlastní náklad, neboť byly příslibem rychlé změny poměrů katolických a nekatolických poddaných. Až donedávna visel otazník nad tím, kdo je vlastně architektem nového poutního kostela, který se stal jednou z prvních ukázek raněbarokní architektury na Moravě. Zatímco starší literatura opakovaně uvádí přítomnost jistého jezuitského architekta Jeana Marii, současní kunsthistoričtí badatelé ho již ztotožňují se známým architektem G. M. Filipim. 525 S kopáním základů pro novou mariánskou svatyni se začalo ihned po odstranění starého kostelíka roku Stavba kostela probíhala pod vedením severoitalského zednického mistra Ondřeje Erny, který se krátce před jejím započetím 523 Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien (dále HRFL), Herrschaft Pozoritz ad 3, karton H 470, fol BERÁNEK, V.: Vranov u Brna. Historie a památky. Vranov u Brna 1940, s WILHELM, G.: Die Fürsten von Liechtenstein und ihre Beziehungen zu Kunst und Wischenschaft. Jahrbuch der Liechtensteinischen Kunstgesellschaft 1, 1976, s. 36; KROUPA, J.(ed.): V zrcadle stínů. Brno, Moravská galerie 2003, s

199 usadil v Brně a pro Liechtensteiny stavěl také kostel ve Valticích, v Bučovicích a později i v Lednici. Podle kroniky vranovského konventu měla být stavba kostela hotova již roku 1624, ačkoliv výstavbu ještě narušil Bethlenův vpád na Moravu roku Ve skutečnosti trvalo budování déle, s velkou pravděpodobností celá dvacátá léta 17. století, alespoň to dokládají zachované účty řemeslníků. 527 Součástí nového kostela byla také rodová hrobka Liechtensteinů, do níž se scházelo z kostela. 528 O vybavení kostela po jeho dostavbě nemáme k dispozici podrobnější informace, neboť konventní kronika zachycuje stav kostela až k polovině 18. století, kdy se jeho interiér dočkal nové výzdoby v souvislosti s jubilejním rokem Oproti očekávání se duchovní služby na obnoveném poutním místě neujali jezuité. Ti za nejasných okolností Vranov opustili krátce po dokončení kostela, přičemž zanechali dluhy u zámečníka a stolaře, což roku 1631 hlásil knížecí kanceláři pozořický úředník Bernard Slavikovský. 530 O vybudování kláštera bylo nepochybně rozhodnuto již na začátku obnovy poutního kostela. 531 Slavné poutní místo se bez přítomnosti adekvátní duchovní služby nemohlo obejít. Tradice i starší práce připomínají existenci snad františkánského 526 Chronica Conventus Wranoviensis, s HRFL Wien, Herrschaft Pozoritz ad 3, karton H 470, fol. 3-4; BERÁNEK, V.: c.d., s KRÁL, A. B.: Liechtensteinská hrobka na Vranově u Brna. Brno 1970; KRÁL, A. B.: Objev původního vstupu do liechtensteinské hrobky na Vranově. VVM roč. 36, 1983, č. 1, s Tamtéž, s BERÁNEK, V.: c.d., s Podle zmínky v konventní kronice mělo být započato se stavbou kláštera již roku Pokud se tak skutečně stalo, pak lze ve stejné době předpokládat přítomnost prvních paulánů na Vranově, neboť bývalo zvykem, že na stavbu kláštera dohlíželi pověření řeholníci, aby odpovídala potřebám řádu. Srovnej: Chronica Conventus Wranoviensis, s. 21. Na straně 26 se praví: V době, kdy byla napsána zakládací listina, byl klášter sice postaven, ale nedokončen. 199

200 kláštera již u původního dřevěného kostelíku. K osazení kláštera povolal kníže Maxmilián řád paulánů, který byl v této době na Moravě neznámý. K Maxmiliánově volbě kajícího řádu přispěla nepochybně také skutečnost, že jeho starší bratr Karel na přání císaře uváděl stejný řád jen několik let předtím na Staré Město pražské, císař sám je pozval do sídelní metropole a Rombaldo XIII. Collalto usiloval o uvedení nejmenších bratří do centra svého moravského panství, které se nacházelo v Brtnici. Zakládací listina vranovského konventu nese datum 14. září Na dolnorakouském zámku Rabensburku ji toho dne podepsali kníže Maxmilián s chotí Kateřinou, řád paulánů zastupoval provinciál Antonín Pillot z Burgundska. Na základě listiny darovali zakladatelé řádu poutní kostel Narození Panny Marie, pozemek ke stavbě kláštera, zahradu a další pozemky. Pro obživu řeholníků kníže věnoval vsi Mořice, Vitčice, Pavlovice, Srbce a městečko Tištín se všemi robotními právy a povinnostmi. Jak bývalo zvykem, zakládací listina obsahuje též klausuli zachycující právo zakladatele darovaný majetek v případě selhání řádu odejmout a darovat řádu jinému. Paulánský provinciál podpisem stvrdil, že žádný z majetků nebude prodán a že oběma zakladatelům se dostane ještě za jejich života podílu na zásluhy mší, modliteb, proseb, odpustků, půstů a všech dobrých skutků, které bratři vykonají. Bylo jim také přislíbeno, že budou zapsáni do katalogu zakladatelů a budou se tak oni sami, stejně jako jejich následníci, podílet na výsadách udělených Svatým stolcem řádovým fundátorům. Jménem provinciála přijal řád v listině závazek trvalého slavení výroční památky úmrtí zakladatelů zpívaným oficiem a zvláštní konventní mší svatou. O nové fundaci bylo krátce po vydání zakládací listiny informováno na intermediální kapitule, konané roku 1633 ve 532 MZA Brno, fond E 52 (pavláni Vranov u Brna), ověřená kopie zakládací listiny vranovského konventu z roku 1724; dále srovnej: Chronica Conventus Wranoviensis, s (opis zakládací listiny). 200

201 Vídni, při jejím druhém sezení. Mezi zasloužilé zakladatele řádových konventů byli Maxmilián s chotí vepsáni na generální kapitule řádu, konané roku 1635 v Marseille, v jejímž zápise pod článkem č. 42 je zmíněna částka ročních poplatků ve výši 4000 florénů, 533 plynoucích z darovaného mořického panství. Informace o přítomnosti paulánských řeholníků a počátcích jejich činnosti ve vranovském klášteře v průběhu třicátých let a počátkem čtyřicátých let 17. století zachycuje vranovská kronika v úvodu své druhé části, která obsahuje pamětihodnosti a činy, jež naši otcové vykonali, rozdělené podle desetiletí Mezi klášterem a světem. Hospodářská situace vranovského konventu ( ). 535 Dopis knížete Jana Adama Ondřeje konzistoři z 30. října roku 1679 ve věci kostela sv. Barbory sousedícího s vranovským konventem zmiňuje, že pauláni působí na Vranově již čtyřicátý sedmý rok. Kronikář vranovského konventu z této zmínky vyvodil závěr, že nejmenší bratři v počtu nepřesahujícím deset zde působili již rok před vydáním zakládající listiny. Avšak provinciální kapitula konaná roku 1632 vranovskou fundaci ještě nezmiňuje. Pravděpodobnou verzí je tedy přítomnost jednoho nebo několika vyslaných bratří, dohlížejících na stavbu konventu, neboť naši představení se vždycky snažili prozkoumat polohu místa a jeho povahu, než jej uznali za trvalé bydliště. Co je naprosto jisté, co jsme spolehlivě zjistili, je, že naši bydleli v konventu od roku Chronica Conventus Wranoviensis, s Tamtéž, s. 50 a n. Kronika vranovského konventu je členěna na dekády, první z nich zahrnuje období Srv. LUDVÍKOVÁ, M.: Pauláni na Vranově. In: Poutní místo Vranov. (Ed. M. LUDVÍKOVÁ). Brno 1995, s Ve svém příspěvku autorka shrnula základní poznatky z dosavadní literatury. 536 Tamtéž, s

202 Nejpozději v témže roce bylo započato se stavbou konventu. Prováděli jí brněnští stavitelé pod vedením Ondřeje Erny. Na stavbě robotovali poddaní z Vranova a okolních vesnic. Materiál na stavbu přiváželi svými povozy sedláci z černohorského panství. Který architekt je autorem plánu klášterní budovy není známo. Na stavbu dohlíželi dva paulánští řeholníci. Staral se o ně pozořický úřad, který jim zajistil stravování, byt na přespání a také hradil cestovné, když jeli podávat zprávu o stavbě provinciálovi do pražského konventu. 537 Koncem třicátých let 17. století se na Vranově poznenáhlu mohl začít rozvíjet řeholní život. Jestli se konalo nějaké slavnostní uvedení nejmenších bratří, nemáme doloženo, i když je to velmi pravděpodobné. 538 V čele komunity v prvních obdobích vikariátu, stejně jako v prvních desetiletích korektoriátu, stáli burgundští otcové. Řeholníci ostatních národností se dostávali do čela konventu až v druhé polovině 17. století, v průběhu 18. století, zejména několik desetiletí před zrušením konventu, převládali korektoři původem z Čech nebo Moravy. 539 Jak dokládá kronika vranovského konventu, většinou si nejmenší bratři dovedli vybrat schopného představeného. Již u prvního designovaného vikáře Filipa Sachauta z Burgundska je zdůrazňováno chvályhodné chování, řádný život a jiné skvělé vlastnosti a ctnosti, které vedly k jeho opakované volbě představeným v pozdějších letech. Roku 1642 se za přítomnosti olomouckého biskupa Kašpara Karase z Rosenheimu uskutečnilo slavnostní vysvěcení mariánského kostela a paulánského kláštera. Po skončení slavnosti se měla v klášteře konat velká hostina. Vzhledem k 537 BERÁNEK, V.: c.d., s Chronica Conventus Wranoviensis, s MZA Brno, Cerroniho sbírka, svázané dokumenty Monasticon Moraviae; cum codice probationum, Tomus IV., sign. Cerr. I 76, fol. 45 a n.; dále srovnej textovou přílohu

203 bohatému zastoupení masa je zřejmé, že se řeholníků žijících v přísném půstu vůbec netýkala. 540 Náročné, ale relativně klidné období první dekády uzavřelo zajištění vranovské fundace císařem Ferdinandem III. listinou z 12. dubna 1643, v níž potvrdil založení konventu a zároveň všem úřadům, úředníkům a poddaným v Markrabství moravském nařídil ochranu řádu. 541 Období mezi založením vranovského konventu a nástupem josefinismu můžeme označit jako období rozkvětu. Svými aktivitami se o něj zasloužili i samotní pauláni. Pevnou oporou zůstali řádu po celé období Liechtesteinové. K Vranovu je vázala nejen mariánská úcta, ale také vztah k přechůdcům pohřbeným do rodové hrobky pod kostelem. Díky jejich štědré podpoře se úspěšně rozvíjelo hospodářské zázemí konventu. Neznamená to však, že by se vranovského kláštera nedotkly žádné problémy. Když se po smrti knížete Maxmiliána roku 1643 ujal pozořického panství Karel Eusebius z Liechtesteina, 542 byla Morava zasažena závěrečným dějstvím třicetileté války v podobě švédských vpádů. Jejich ataku roku 1645 neodolal ani Nový hrad u Blanska, ve kterém tradičně hledali útočiště obyvatelé okolních obcí, mezi nimi také pauláni. Bez povšimnutí Švédové nenechali ani dočasně opuštěný klášter, který naštěstí pouze vydrancovali, ale nezapálili. Těžké období nakonec s sebou přineslo také nové impulsy k růstu poutní tradice, zejména když se zjistilo, že řádění Švédů na Novém hradě bez újmy přežila socha Panny Marie Vranovské. Tato událost nabyla takového věhlasu, že takřka v žádném z pramenů či literatury 540 BERÁNEK, V.: c.d., s MZA Brno, fond: E 52 - pavláni, Vranov u Brna , druhý opis originálního dokumentu (1647, 1724); dále srovnej Chronica Conventus Wranoviensis, s OBERHAMMER, E.(ed.): c.d., s

204 není opomenuta. 543 Plenění Śvédů však nepřežil archiv konventu, který pauláni ukrývali rovněž ve zdech Nového hradu. Podle záznamů úředníka pozořického panství zničené prameny zachytila alespoň názvem kronika vranovského konventu. 544 Švédové nebyli jedinými nezvanými hosty. Další ohrožení kláštera souviselo s tureckým útokem na hlavní město monarchie, které vyvrcholilo jeho obléháním roku Klášter byl v těchto neklidných dobách postižen také nepřímo šířením nemocí, které do kraje vojáci při svých manévrech zavlékali. Morové epidemie byly takovým postrachem, že z obav před jejich šířením byli v kritických letech (1647, ) poutě omezovány. Vranovský korektor Sauerlacher roku 1680 dokonce požádal pozořického hejtmana o postavení stráží na poutních cestách k Vranovu, které přicházející poutníky rozháněly. Do třetice se připomíná přímé ohrožení vranovského konventu a jeho obyvatel k 26. září Tehdy mělo klášter přepadnout asi sto po uhersku oděných loupežníků, kteří se snažili ukrást z kláštera i kostela peníze a drahé kovy. Někteří z napadených řeholníků byli zraněni, jednomu se však podařilo vyběhnout na věž a zvonit na poplach, který nezvané hosty přiměl k útěku. Vojenská návštěva Vranova se uskutečnila také roku 1741, tentokrát však bez násilí a hmotných ztrát. 547 Velitel jednoho z pruských oddílů táhnoucích na Moravu, kníže Schönaich, pobýval na Vranově se svými muži tři dny. Zakázal jakékoliv rabování, žádal pouze zásoby jídla a pití po dobu svého pobytu na Vranově. 543 Podrobněji k této události viz kapitola Chronica Conventus Wranoviensis, s ASAM, N.: Compendium historicum, s Chronica Conventus Wranoviensis, s Tamtéž, s

205 Složité situace zažívali paulánští řeholníci také v úplně odlišných rovinách. V průběhu 17. století se dostali do dlouhodobějšího sporu se světským duchovním ve věci gotického farního kostelíku sv. Barbory, nacházejícího se v bezprostředním sousedství klášterního areálu. 548 V poslední čtvrtině 16. století byl kostelík působištěm nekatolických kazatelů. Po jejich vyhnání se stal po dobu stavby mariánského kostela přechodně úkrytem zázračné sošky Panny Marie. V době švédských vpádů na Moravu neušel vyrabování. Pauláni se zasloužili o jeho obnovu roku Nedlouho poté si však kostelík začal nárokovat řečkovický farář. Vleklý spor nakonec dopadl ve prospěch paulánů, kterým biskupský úřad potvrdil vlastnické právo roku Protože však snahy řečkovického faráře pokračovaly, museli celou záležitost prošetřit soudcové a delegáti vyslaní olomouckým biskupem. Po důkladném prozkoumání pramenů a položení otázek oběma stranám sporu byl kostelík sv. Barbory s konečnou platností přiřknut paulánům. 549 Již kníže Maxmilián ho určil jako pohřební. V jeho sousedství byl zřízen hřbitov obehnaný zdí. Významnou položku v dějinách vranovského konventu představují hospodářské záležitosti. Kromě základního zajištění garantovaného v zakládací listině vranovského konventu přicházela postupně řada dalších podpor. Roku 1636 kníže Maxmilián konvent hmotně podpořil tím, že k dřívější fundaci přislíbil ročně přidat osmdesát klauster dřeva, které se mělo na Vranov vozit z vesnice Nové Sady. 550 Štědrého příznivce našel paulánský konvent také v knížeti Karlu Eusebiovi z Liechtesteina, který byl ve své době nejbohatším mužem Moravy. 551 Jeho matka, Anna Alžběta odkázala 548 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s MATĚJEK, F.: Bílá hora a moravská feudální společnost. ČsČH 22, 1974, s

206 vranovskému konventu ve své závěti kapitál zlatých s ročním úrokem 2100 zlatých, za což měli pauláni sloužit každodenní mši. 552 Karel Eusebius roku 1641 povinnosti řeholníků navýšil a upravil. Žádal, aby všechny mše byly slouženy jako zádušní, aby se všichni bratři každý den modlili oficium defunctorum se třemi nocturny a laudami. 553 Téhož roku bylo tělo jeho zesnulé matky převezeno z kostela Panny Marie v Opavě na Vranov a uloženo do rodinné hrobky. Rozvíjející se hospodářství vranovského konventu poznamenaly události třicetileté války. Mořické panství zpustlo v této době natolik, že bylo označeno za zničené. Vítanou pomocí byl knížecí dar, který měl škody způsobené válkou kompenzovat. Ačkoliv panství Karla Eusebia utrpělo rovněž škody, věnoval kníže paulánům 10. června 1643 obec Vranov se všemi robotami, dávkami a povinnostmi, ale také s výčepem piva a šenkem vína klášteru. Během necelých dvou desetiletí vynesla klášteru obec Vranov téměř zlatých, z toho více než polovinu obnášel výčep piva. 554 Když se škody způsobené třicetiletou válkou podařilo urovnat, roku 1670 kníže ves Vranov klášteru odebral, což řeholníci pociťovali jako újmu. Zejména v době poutí se na Vranově totiž hodně vypilo. Roku 1677 vyšel Karel Eusebius vtříc nářkům řeholníků stěžujích si, že nemají na opravu kláštera a provedl výučtování úroků z odkazu své matky. Za období pauláni získali na úrocích obnos zlatých. 555 Hospodářské poměry kláštera se na sklonku vlády knížete Karla Eusebia výrazně zlepšily. Podařilo se nejen opravit klášter a mohlo se přistoupit k dalším investicím. Roku 1674 pauláni zakoupili svobodný dvůr, zvaný Garský (po 552 ASAM, N.: Compendium historicum, s Chronica Conventus Wranoviensis, s BERÁNEK, V.: c.d., s Tamtéž, s

207 majiteli Bernardu Garském), který se nacházel v Pavlovicích a náleželo k němu 72 mír polí. 556 Roku 1678 byla za necelé 2000 zlatých přikoupena vinice v Sedlci a roku 1684 za dalších 2000 zlatých Kretetský dům v Brně, aby bratři chodící častěji do Brna nemuseli bydlet v nájmu dubna 1694 pauláni koupili od Jana Jiřího Suchomela svobodný dvůr v Jehnicích za 3500 zlatých. 558 O svolení ke koupi požádali několik týdnů předtím císaře. 559 V žádosti sdělují, že Jan Jiří Suchomel již pro své stáří není schopen dvůr spravovat a chce jej přenechat žádajícímu klášteru, aby mu bylo prodávané hospodářství k užitku a nepřišlo do cizích rukou. Klášter se zavázal, že dvůr nechce pouze koupit, ale že jej chce tvořivě zlepšovat. Jehnický statek nebyl zřejmě v úplně nejlepším stavu, neboť se dozvídáme, že na jeho nutnou opravu byla použita část zisku z prodeje brněnského domu. 560 Prakticky ve stejné době však pauláni zakoupili další dům v Brně na Dolní Panské ulici listopadu 1693 byl tento dům na příkaz magistrátu města Brna vyslanou komisí za přítomnosti vybraného stavitele, kameníka, zedníka a tesaře prohlédnut a hotově zaplacen částkou pěti tisíc moravských. Přesto, že existenčně byl klášter zajištěn, nechtěl se vzdát výnosného práva výčepu a provozování šenku. 562 Často tak učinil až na zásah knížete, informovaného o svévoli řeholníků v těchto záležitostech úředníky. Roku 1726 reagoval liechtensteinský kníže na podnikavost nejmenších bratří, 556 BERÁNEK, V.: c.d., s Chronica Conventus Wranoviensis, s ČERNOHLÁVEK, J. STRÁNSKÝ, K.: (edd.): Jehnice Od minulosti k dnešku. Sborník statí k výročí 710 let obce ( ). Brno 2002, s MZA Brno, fond B 1, G 9 č. 38 (Žádost paulánů ve Vranově u Brna o souhlas ke koupi Suchomelova dvora v Jehnicích) 560 Chronica Conventus Wranoviensis, s Tamtéž, s. 114; dále MZA Brno, fond B 1, G Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien, Herrschaft Pozoritz ad 3, Karton H 469 (Bier und Weinschanke des Klosters ) 207

208 šenkujících v klášteře zřízením panské hospody z poschoďového domu chudobince. 563 Přes občasné poznámky o chudých letech v konventní kronice je možné konstatovat, že hospodářský rozkvět vranovského kláštera pokračoval i v 18. století. V souvislosti s přípravou na jubilejní rok 1740 čekaly klášter zásadní investice, neboť měla být dokončena klášterní kvadratura a nově vyzdoben a zařízen poutní chrám, včetně stavby nového hlavního oltáře. 564 Celkové náklady se vyšplhaly až na částku zlatých. 565 Další významnou investicí byla koupě svobodného dvora ve Šlapanicích (nazývaného Floriánský dvůr nebo též dvůr U hradního rybníka ) 17. prosince 1751 od zemského účetního Maxmiliána Josefa Floriána za zlatých. 566 Dvůr byl prodán se všemi náležitosmi (polnostmi, lukami, včetně velkoknížecího pozemku podle vyměření ze dne 30. srpna 1737). Za vranovský klášter kontrakt podepsal provinciál Johannes Nep. Gilgi. Roku 1781, nedlouho před zrušením vranovského konventu, pauláni ve Šlapanicích ještě přikoupili od olomoucké kapituly zámeček s parkem a letohrádkem. 567 O velmi dobré hospodářské situaci kláštera na počátku druhé poloviny 18. století svědčí zachovaná fakta a příjmech a majetku. Roční příjem kláštera činil roku zlatých a celkový majetek kláštera se blížil částce BERÁNEK, V.: c.d., s RICHTER, V.: K dějinám hlavního oltáře na Vranově. Akord, č.5, 1936, s Chronica Conventus Wranoviensis, s MZA Brno, fond E 52 (pavláni Vranov), originál kupní smlouvy svobodného dvora ve Šlapanicích, psaný německy. 567 UHLÍŘ, B.: Šlapanice u Brna. Šlapanice u Brna 1924, s Další stručné informace o pobytu paulánů ve Šlapanicích uvedené v knize jsou bohužel velmi nepřesné až zmatečné. 208

209 zlatých. 568 Svým počtem třiceti dvou řeholníků vranovský klášter představoval jednu z nejpočetnějších komunit německo-české provicie. Kromě podpory ze strany liechtensteinských knížat se pauláni mohli prakticky po celou dobu svého působení na Vranově spoléhat na milodary přicházejících poutníků. Důležitým zdrojem příjmů byly mešní nadace. Ty se pohybovaly v rozmezí několika set zlatých až po částky čítající několik tisíc zlatých. Konventní kronika zachycuje i případy dobrodinců, kteří klášteru věnovali nemalou částku, aniž by řádu ukládali povinnosti, které by měl respektovat za jejich života nebo po smrti Rezidence s kaplí sv. Martina v Mořicích. Rezidence paulánů v Mořicích byla jedním z darů knížete Maxmiliána z Liechtensteina, když roku 1633 zakládal paulánský klášter ve Vranově: Aby řečení řeholníci měli větší možnost služby Bohu a chtějíce dobře zaopatřit jejich životní a jiné potřeby ze zvláštní přízně k týmž řeholníkům dáváme, darujeme a neodvolatelným právem navždy postupujeme své panství Mořice se vsí téhož jména a další vsi k němu náležející: Vitčice, Pavlovice, Srbce a městečko Tištín se všemi právy, povinnostmi a statky. 570 Jednopatrová zámecká budova se středovou věží, zakončenou střechou ve tvaru přílby, s hladkou fasádou, pravoúhlými okny a sedlovou střechou vznikla koncem 17. století kousek od místa, kde stála tvrz, která zanikla za 568 Moravská zemská knihovna v Brně, oddělení rukopisů a starých tisků, sign. A 25, Kurz Verfaste Beschreibung Aller im Marggrafthumb Mähren befindlichen Cathedral, und Collegiat Kirchen Wie auch Männlichen und Weiblichen Clöstern dann für die Jugend fundirten Seminarien. Gezogen Auss denen Anno 1756 der zu Brünn angestellten Kayser. Königlichen Stieftungs Commission eingereichten Fassionen, p Srovnej Chronica Conventus Wranoviensis, s Tamtéž, s

210 třicetileté války. 571 O dění v Mořicích v průběhu 17. století jsme informováni jen málo, a to především v souvislosti s hospodářskými záležitostmi vranovského konventu. Podrobnější informace k mořické paulánské rezidenci jsou k dispozici teprve od roku 1703, kdy bylo v její blízkosti započato se stavbou barokní kaple sv. Martina, jejíž anály, byť písemně dovedené pouze do roku 1730, jsou důležitým pramenem. 572 V Mořicích stála již dříve kaple zasvěcená sv. Martinovi, nepřežila však období reformace a zbylo z ní jen pár kamenů. Kromě toho existovala v obci ještě kaple sv. Floriána, která stála bezprostředně u hlavní cesty. Podle mínění paulánů však byla naprosto nevyhovující svým prostorem i polohou. Korektor vranovského konventu proto dopisem z 30. března 1703 žádal biskupský úřad v Olomouci o povolení vybudovat novou kapli, zasvěcenou rovněž sv. Martinovi, neboť památka na bývalou martinskou kapli byla mezi staršími obyvateli stále živá. 573 Olomoucký biskup tuto aktivitu paulánů schválil listem z 21. června Stavba však neprobíhala bez komplikací. Dokonce byla 4. července roku 1707 pozastavena z důvodu, že pauláni přesáhli povolené rozměry a stavěli ji nikoliv v rezidenci, nýbrž několik desítek metrů od ní, s vchodem u hlavní silnice procházející Mořicemi. 575 O rok později jim bylo povoleno ve stavbě pokračovat, avšak s podmínkou, že kaple bude sloužit pouze soukromým účelům řeholníků a nebude přístupná veřejnosti. Pauláni se dále zavázali, že nebudou žádat žádné odpustky (řádné ani mimořádné) pro tuto kapli, že k sloužení mše svaté nepřipustí žádného kněze kromě paulánských řeholníků 571 MENŠÍK, F.: Mořice. 750 let založení obce. Mořice 1988, s Konventní archiv Vranov u Brna, Annales capelloe Mořicensis ( ), lat. rukopis, 50 s. (dále jen Annales capelloe Mořicensis). 573 FOLTÝNOVÁ, A.: Kaple sv. Martina v Mořicích a její výzdoba. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce), s Annales capelloe Mořicensis, s Tamtéž, s

211 a dalších hostí z jiných řádů, kteří navštíví Mořice. Přislíbili také, že nebudou příjímat žádné záslibné mše od farníků na úkor místního faráře, nýbrž že tyto zájemce budou na něj odkazovat. 576 Několikanásobná korespondence mezi vranovským korektorem a biskupským úřadem nakonec ujasnila práva a povinnosti nejmenších bratří ve věci správy mořické kaple a zejména ve vztahu k místnímu faráři. A tak 10. listopadu 1709 mohlo být přistoupeno k vysvěcení kaple, které provedl vranovský korektor Felix Klein společně s dalšími dvanácti řeholníky z Vranova. 577 Slavnostní bohoslužba byla sloužena následujícího dne. První Martinské kázání proslovil němčický farář Jan Bruer. Při mši se rozezněly zvony, které nechal pro kapli v Brně ulít vranovský korektor. V této době nebyla kaple uvnitř zdaleka zařízena. Její výzdoba, na které se podíleli hlavně vídenští umělci, probíhala v následujícím desetiletí a byla završena vymalováním kaple al fresco roku Roku 1722 cestou do Brna navštívil hotovou kapli kardinál Schratenbach, který přislíbil její vysvěcení, jakmile budou všechny zbývající práce a úpravy hotovy. Při slavnostní mši, kterou V Mořicích Schratenbach celebroval o rok později při svém návratu z Brna, nazval kapli kostelem. V rámci své návštěvy si kardinál prohlédl také paulánskou rezidenci. 579 Kaple byla v následujících letech dále rozšiřována a pokračovalo se také ve vnitřní výzdobě umělým mramorem. Slavnostní vysvěcení kardinálem Schratenbachem se uskutečnilo 13. června roku Při této návštěvě věnoval kardinál 576 Tamtéž, s Tamtéž, NOVÁK, A.: Bývalá klášterní kaple v Mořicích. Mojmírova říše II, , s Annales capelloe Mořicensis, Tamtéž,

212 kapli čtyři sochy na výzdobu její terasy. Schratenbach navštívil kostel ještě jednou, a to roku Další informace o aktivitách v kapli sv. Martina nebo mořické paulánské rezidenci nemáme k dispozici, neboť zápisy paulánů v pamětní knize končí rokem V Mořicích zůstali nejmenší bratři činní až do roku Když došlo na podzim téhož roku ke zrušení paulánského konventu na Vranově u Brna, uzavřely se zároveň dějiny působení paulánů v Mořicích. Jejich odchodem ztratila svůj význam také kaple sv. Martina, která byl uzavřena. Plánovalo se předání jejího zařízení včetně oltářů nezamyslické faře. Roku 1785 nařídilo zemské gubernium hospodářskému úřadu v Mořicích, aby okamžitě podal zprávu, zdali má být kaple zbourána. 581 K demolici kaple nakonec naštěstí nedošlo, neboť obec požádala o ponechání kaple, v níž nadále měly být slouženy mše svaté pro veřejnost. Soupis řeholníků z roku 1784 zrušené paulánské rezidence v MOŘICÍCH, náležející vranovskému klášteru 582 řádové a křestní jméno, příjmení funkce řeholníka místo narození datum narození P. Pancratius Franciscus ispektor Dvůr Bortcz Mořic Králové P. Franciscus Josephus správce Praha Wikisali Mořic P. Felicianus Joannes lékárník Brno Schetzko P. Hilarius Antonius Nasler Gastner Svitavy roky v řádu Tabulka FOLTÝNOVÁ, A.: Kaple sv. Martina v Mořicích a její výzdoba. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce), s MZA Brno, fond Gubernium Církevní oddělení, sign. K 20/37 II. 212

213 7. ZÁNIK PROVINCIE V DOBĚ SEKULARIZACE ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA ZA JOSEFA II Zásahy do řeholního života v době osvícenství 583 Společně s barokní epochou se ve 2. polovině 18. století uzavřelo také období velkého rozkvětu řeholních institucí. Osvícenský absolutismus Marie Terezie a Josefa II. se svými přístupy respektive výsledky těchto přístupů k církevním řádům zařadil společně s husitskou revolucí a luterskou reformací k nejničivějším sekularizačním vlnám, které na řeholní život ve střední Evropě dopadly. 584 Názory na josefínské rušení klášterů se různí. 585 Vzdálena od pravdy nebude jistě domněnka, že i josefínské zásahy do řeholního života se lišily v plánech a vlastní realizaci. Panovníkovo racionálně chladné uvažování nicméně odpovídalo trendům doby, v mnohém podstatně odlišné od barokního světa. 586 Struktura barokní církve byla již od poloviny 18. století narušována novými myšlenkovými proudy, například jansenismem. 587 Ten prosazoval jednak nezávislost na Římu, jeho představitelé zároveň vystupovali s tezí o neužitečnosti a neplodnosti klášterního života vůbec a 583 BĚLINA, P. KAŠE, J. KUČERA, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek X Praha, Paseka 2001; WINTER, E.: Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy Praha 1945; BASTL, O.: Rušení klášterů v Čechách a na Moravě za Josefa II. In: Historická geografie 28, Sborník příspěvků k dějinám osídlení, Praha 1995, s ; BERÁNEK, K. - BERÁNKOVÁ, V.: Rušení klášterů v Čechách za Josefa II. In: Pražské arcibiskupství Praha, Zvon 1994, s ; ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VIII. Doba osvícenská ( ). Olomouc 1972; VALJAVEC, F.: Der Josephinismus. Zur geistigen Entwicklung Österreichs im 18. und 19. Jahrhundert. Brünn - München - Wien Srv. konkrétní příklad slavného cisterciáckého kláštera na Velehradě v díle: HURT, R.: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě II Olomouc 1938, s (kapitola Konec kláštera). 585 WINTER, E.: c. d., s Na své zodpovězení dosud čeká otázka, kolik klášterů rušení uvítalo jako východisko z krize. 586 MAGENSCHAB, H.: Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VIII. Doba osvícenská ( ). Olomouc 1972, s

214 povinnosti panovníka postarat se o lepší a společnosti prospěšnější využití klášterních statků. Zhoubné následky pro řeholní život měl rovněž febronianismus a v důsledku také některé nové hospodářské teorie. I do uzavřených klášterních komunit postupně pronikaly osvícenské vlivy prosazující silnou racionalizaci života. Šíření a do jisté míry ospravedlnění nových myšlenek napomáhaly problémy některých řádů zejména v oblasti kázně, neschopnosti se přizpůsobit potřebám doby, případně problémy s dorostem. Radikálně se změnilo postavení církve ke státu, když veškeré složky církevního života měly být státu podřízeny a státem kontrolovány. 588 Jejich dosud zásadní vliv v některých oblastech lidského života měl být zmenšen. Velké množství řeholníků stejně jako rozmanitost řeholního života do rámce josefínských představ o správném fungování společnosti nezapadalo. Roku 1767 vydala Marie Terezie zákon, který se dotkl života klášterů. Jeho důležitou součástí byl článek o omezení příjmu dorostu, numerus clausus, zdůvodňovaný únikem četné pracovní síly do klášterů. O tři roky později byla stanovena hranice pro vstup do kláštera na dvacátý čtvrtý rok života. 589 Další zásahy do vnitřního života klášterů na sebe nedaly dlouho čekat. Pro církevní záležitosti byl zřízen zvláštní úřad, jehož hlavou se roku 1769 stal kancléř Václav Antonín Kounic. V průběhu roku 1771 byl vypracován přesný soupis veškerého osazenstva klášterů, o rok později Marie Terezie nařízením z 20. března 1772 zapověděla cizincům, aby se mohli stát představenými provincií. 590 Nejradikálnější kroky učinil již samotný Josef II. v průběhu 80. let 18. století. 591 Odmítl nadále akceptovat 588 MIKOLETZKY, L.: Die Religionspolitik Josephs II. In: AIGNER, T. ANDRASCHEK-HOLZER, R. (edd.): Abgekommene Stifte und Klöster in Niederösterreich. St. Pölten, Diözesanarchiv 2001, s WINTER, E.: c. d., s BASTL, O.: c. d., s ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VIII. Doba osvícenská ( ). Olomouc 1972, s

215 podřízenost řádů pod Řím, garantující jim vynětí (exempci) z pravomoci místního biskupa. Řeholníci je mohli požádat o zproštění slibů. Na jaře roku 1781 byly nejprve zakázány styky řeholníků s představenými a kláštery v cizině, krátce nato byli cizí řeholníci vyzváni k opuštění monarchie. Výrazně omezil možnost sbírání almužen. Příslušníky kontemplativních a žebravých řádů, tedy ty, kteří se před společností uzavírali a nevěnovali se aktivní pastoraci nebo ostatním společnosti prospěšným činnostem, označil císař za mrtvý lidský kapitál, čímž bylo o jejich osudu rozhodnuto. 592 Rušení klášterů zahájilo listopadové nařízení z roku 1781, které vešlo ve známost 12. ledna 1782 jako dekret platný pro celou monarchii. 593 Rušení probíhalo v několika sledech. Nejvíce klášterů bylo zrušeno mezi lety Akt rušení probíhal podle ustáleného scénáře. Oznámit jej přišli pověření úředníci, kteří tak učinili před svolanou komunitou. Řeholníci byli nuceni podepsat přísežné prohlášení, 595 že žádný majetek nezatajili a všechno odevzdali. Byl pořízen aktuální seznam členů konventu s podrobnými údaji 596 (vlastní a řádové jméno, původ, funkce v klášteře, délka příslušnosti k řádu aj.), dále také inventáře jednotlivých cel do nejmenších detailů. 597 Statky zasažených řeholních institucí nebyly konfiskovány 592 Nutno dodat, že mezi řeholníky se také našla řada těch, kteří josefínské zásahy přijali s povděkem, někteří se dokonce stali horlivými stoupenci josefinismu a po zrušení kláštera, v němž působili, zastávali významnou světskou funkci. K nejznámějším patří osobnost premonstráta louckého kláštera, posléze zastávajícího úřad mikulovského probošta, Norberta Řehoře Korbera. Srv. KORBER, N. G.: Die Klostergelübde sind nicht unauflöschlich. Wien BĚLINA, P. KAŠE, J. KUČERA, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek X Praha, Paseka 2001, s NĚMEC, J.: Rozvoj duchovních řádů v českých zemích. Řím 1988, s Srv. MZA Brno, fond Gubernium Církevní oddělení, sign. K 20/37 II., fol Tamtéž, fol Tamtéž, fol. 278 a n. 215

216 v pravém slova smyslu, nýbrž obnosy získané z jejich prodeje měly být využity ve prospěch náboženství, konkrétně k navýšení počtu far a zřízení nových biskupství. 598 Za tímto účelem zřízený náboženský fond obnášel v Čechách asi zlatých a na Moravě zlatých. 599 Řeholníci ze zrušených klášterů měli několik možností, jakým způsobem prožít svoji budoucnost: mohli přejít do jiného řádu, který nebyl zrušen, do světského působení, opustit vlast nebo odejít do důchodu. Josefínská rušení se netýkala pouze klášterů, měla širší dopad. Po předchozích omezeních byla rozpuštěna řada dalších společenství bohatě rozvinutých v barokní éře: bratrstva, 600 mariánské družiny, poustevníci, lesní muži apod. Zbořeny byly přebytečné kostely a kaple. 601 Pod různými záminkami byly redukovány a následně rušeny poutě, procesí a další projevy barokní pověrčivosti. 602 Ponechané kláštery nejvíce postižených řeholních institucí byly díky četným okleštěním de facto odsouzeny k pozvolnému zániku. Josefův bratr a nástupce Leopold II. sice k dalšímu rozsáhlému rušení nepřistoupil, avšak většinou ani nevyhověl žádostem některých rozpuštěných konventů o jejich obnovu. Josefínské sekularizaci neunikly mnohé slavné kláštery českých dějin sázavský, zbraslavský, zlatokorunský, velehradský, loucký, jiřský na Pražském hradě a další SAMSOUR, A.: Prodej věcí movitých a zvláště klenotů ze zrušených klášterů za Josefa II. na Moravě. In: Hlídka, roč. XXIX. Brno BĚLINA, P. KAŠE, J. KUČERA, J. P.: c. d., s. 104; NĚMEC, J.: c. d., s ZUBER, R.: c. d., s ZLÁMAL, B.: Rušení klášterů a kostelů v Olomouci 1783/84. (Zvl. otisk z časopisu Mojmírova říše Zábřeh na Moravě 1938; týž: Příručka českých církevních dějin, díl VIII. Doba osvícenská ( ). Olomouc 1972, s NEŠPOR, Z. R.: Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem, Albis International 2006, s Někteří autoři (např. K. Beránek v c. d.) se domnívají, že výběr klášterů určených ke zrušený nebyl dán pouze obecnými rámci, nýbrž že v pozadí těchto kroků je možné spatřit sílící germanizaci. S touto 216

217 K doznívání josefínských zásahů do řeholního života docházelo ještě za vlády císaře Františka I., již se však jednalo pouze o jednotlivé případy Poddaní nejneužitečnější a nejnebezpečnější. Soumrak paulánských klášterů ( ) Zrušení většiny z jedenácti klášterů německo-české provincie spadá do 80. let 18. století, tedy do hlavní vlny josefínské sekularizace. Jen dočasně, jak se brzy ukázalo, zůstaly ušetřeny tři konventy vídeňský, amberský a mnichovský. Tato působiště nejmenších bratří se však zanedlouho stala obětí režimu, kterému se musela při svém zachování podřídit. Život v nich byl zásahy a nařízeními natolik pozměněn a okleštěn, že fakticky začal ztrácet smysl a rychlý úpadek řeholní morálky byl jen logickým vyústěním tohoto stavu. Horlivost a pečlivost josefínských úředníků je pro dnešního badatele výhodou, neboť takovým množstvím přesných pramenů není podloženo žádné jiné období dějin německo-české provincie. Soupis všech klášterů a jejich řeholníků, provedený roku 1771, je vlastně prvním zachovaným pramenem umožňujícím kompletní srovnání a dílčí analýzy stavu konventů a celé provincie. K jakým (zejména početním a jmenovitým) změnám ve stavu jednotlivých řeholních komunit docházelo v následujících letech, ukazují zachované soupisy řeholníků novopackého konventu z let domněnkou do jisté míry koresponduje fakt, že nejdéle byly ponechány při životě konventy na německém a rakouském území (Amberk, Mnichov, Vídeň). 604 NA Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol

218 KONVENT Počet řeholníků paulánských konventů německo-české provincie v roce 1771 kněží laici studující obláti CELKEM 1. Praha St. Město stud München Au stud nov Wien Klášter nov. 15 u N. Bystřice 5. Vranov stud Amberg nov Světce u Tachova 11+1 fr. 1+1 nov Brtnice nov Nová Paka Thalheim Šamorín Tabulka 9. Počty řeholníků v klášterech německo-česko-uherské provincie k roku Atmosféru, která panovala v německo-české provincii v době, kdy byl počátek rušení jejích klášterů již jen otázkou času, nám mimo jiné přibližuje a dokumentuje zachovaný zápis provinční kapituly konané v kritické době 1. října 1783 ve Vídni. 606 Naposledy je zde podávána kompletní zpráva o korektorech zvolených do čela jednotlivých konventů, o obsazení funkcí definitorů apod. V úřadu provinciála vystřídal nemocného otce Stephana Hechenbergera Martinus Jarosch. Hned v prvním sezení kapituly bylo zástupcům provincie se svrchovanou úctou předčítáno císařské nařízení, 607 na jehož základě se provincie ocitla ve zvláštním tříletém režimu, kdy 605 Sestaveno na základě katalogu provincie z roku 1771 uloženého v NA Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera pavlánů u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, fasc. 1), fol. 119 a n.; srovnej též textovou přílohu Srv. NA Praha, fond AZK, Pace, fasc. 1), fol. 75. inv. č (Spisy kláštera paulánů v Nové 607 Tamtéž. 218

219 byly hospodářství i život konventů podřízeny důkladné kontrole. Shromáždění řeholníků se také zabývalo posuzováním statutů jednotlivých konventů vzhledem k aktuální situaci. Na provinční kapitulu její představený Martinus Jarosh navázal dopisem, zaslaným všem konventům 13. listopadu Z jeho řádků je zřejmé, že život paulánských klášterů na rozdíl od předchozích dob určovala stále více státní nařízení, která měla být zákonně vyhlášena ve společenstvích v čase duchovní večeře a den, měsíc, rok vyhlášení měly být zaneseny do protokolu. Kromě poslušnosti ke státu byl řád vázán poslušností ke konzistoři, pod jejíž jurisdikcí byl každý konvent veden. To, aby se nová nařízení stala skutečnou součástí každodenního života konventů, měl garantovat představený konventu, jemuž byli řeholníci rovněž povinováni poslušností. Poslušnosti řeholníků je v dopise věnován největší prostor mezi desíti body, které kopírují křesťanské ctnosti, nezbytné pro udržení morálky řeholního společenství. V jednotlivých bodech provinciál přechází místy až ke kazatelským apelům a metaforám: Buďte tedy poslušni, spolubratři nejdražší, svým představeným a naslouchejte jim poddaní. Oni totiž stále bdí, jako by mysl vydali vašim duším. Buďte poslušni rovněž ve věcech nedůležitých a každodenními svými zaměstnáními, a to bude poslušnost doporučení hodná. Buďte poslušni ve věcech vážnějších a závažných a to bude poslušnost dokonalá. 609 Jako nejvyšší příklad poslušnosti připomíná provinciál Kristovu poslušnost až ke smrti kříže nebo sv. Bernarda, který učil, že by raději ztratil život nežli poslušnost. Další ctností, ke které představený své svěřence vybízel, byla čistota. V této pasáži není opomenut ani vztah řeholníků vůči něžnému pohlaví: S křehkým pohlavím bez rozhodce nehovořte, ale více se uspokojujte nejčistším 608 Srv. NA Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol Tamtéž. 219

220 Kristem skrze modlitbu, a rozjímejte ve společenství a konejte příjímání Jeho těla nejsvětějšího a krve, toto je pokrm a nápoj je víno panenské. 610 V následujících bodech byla zdůrazněna role chudoby, dodržování postního života, zpívání a modlitby, včetně nočního bdění. Trvalý postní život měl zůstat i nyní v době určitého uvolňování přísných pravidel řeholního života jednou ze základních součástí řádové spirituality. 611 Zvláštní prostor věnoval provinciál otázce duchovních cvičení, jejichž cílem bylo prohloubení duchovního života řeholníků. Měla trvat osm dní v adventu nebo v době čtyřicetidenního předvelikonočního půstu a účastnit se jich měly celé komunity. Osmidenní aktivní účasti byli zproštěni starší řeholníci a laici, kteří se jich účastnili pouze tři dny pod vedením speciálně přizvaného katechety. Provinciál také dopisem potvrdil platnost nařízení z předchozí doby, pokud neodporují modernímu politickému zřízení a vládě. Provinční kapitula ve Vídni roku 1785 se konala za již výrazně odlišné situace, možná i proto v netradičním termínu 28. května. 612 První sezení se odehrávalo v ustáleném duchu předešlých provinčních kapitul. Přítomní zástupci konventů jednohlasně zvolili do svého čela Rainera Scheida, korektora vídeňského konventu, zapisováním byl pověřen Kašpar Huška, představený šamorínského konventu. V průběhu druhého sezení byly předčítány listiny zrušených konventů, zejména vranovského, brtnického a thalheimského. Zvláštní pozornost byla věnována otázce titulatur v řádu: 610 Tamtéž. 611 Roku 1784 byl papežem slib trvalého postu zmírněn tak, aby mohli i pauláni jako ostatní lidé požívat maso. Srv. KÖFERL, J.: Das Paulanerkloster XIV. Heiligen bei Tachau. In: Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen XVVII, 1909, s Srv. NA Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol. 79 a n. 220

221 aby byla zachována řádová poslušnost a povinná úcta velmi moudrými dekrety císařsko-královskými, bylo ustanoveno, aby ve shodě s povahou svého majestátu nejsvětějšího bylo upuštěno od titulatury v řádu našem až dosud obvyklé, vyjma těch titulatur, které byly vázány aktuální povinností, pouze se zachováním titulu ctihodného otce. A ani sám ctihodný svrchovaně otec provinciální si nepřál být nazýván jiným titulem než jménem ctihodného otce. 613 Ve třetím sezení byly mimo jiné diskutovány otázky využití šatstva ze zrušených konventů. Bylo také ustanoveno právo menších konventů (vikariátů) přistupovat samostatně k volbě představeného. Kapitulu uzavřel apel provinciála k dodržování řeholní kázně, žití ve svornosti i trpělivému nesení nejrůznějších břemen Situace paulánských komunit v době jejich zrušení 614 Rušení paulánských klášterů bylo zahájeno roku 1784, v jehož průběhu zanikly první čtyři konventy v Brtnici, na Vranově u Brna, v Thalheimu a v Praze. Situace brtnického konventu v době jeho zrušení byla podrobněji přiblížena v kapitole věnované jeho dějinám. Na Vranově u Brna roku 1784 nezanikl pouze paulánský konvent Narození Panny Marie. 615 V rámci 613 Tamtéž. 614 Níže uvedené majetkové poměry klášterů, početní stavy jejich řeholníků a další údaje je velmi složité přesně rekonstruovat, neboť údaje v literatuře jsou často nepřesné a navíc se v různé míře rozcházejí. Základní, i když rovněž nepřesné srovnání majetkových poměrů českých a moravských paulánských klášterů je možné učinit podle práce: BÍLEK, T. V.: Statky a jmění kolejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém za císaře Josefa II. zrušených. Praha 1893, s. 296 a Z těchto srovnání vyplývá, že jednoznačně nejbohatší byl klášter ve Vranově u Brna, ve kterém žilo až do zrušení nejvíce řeholníků. S výrazným odstupem následují kláštery v Praze a Nové Pace, jejichž jmění přesahovalo částku zlatých. 615 Srv. MIHOLA, J.: Paulánská komunita na Vranově u Brna a její zrušení roku In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd č. 17. Brno, Masarykova univerzita 1999, s

222 josefínských opatření byly značně redukovány poutě, zaniklo arcibratrstvo Nanebevzetí Panny Marie a zrušení neunikla ani poustevna nacházející se u klášterní zahrady. V kronice vranovského konventu je aktu zrušení věnována relativně malá pozornost. Došlo k němu krátce poté, co na postu korektora vystřídal Hieronima Maculu brněnský Eusebius Aschermann: 616 Za tohoto posledního korektora roku 1784, 12. října, a dva další dny urozený pán baron ze Schwarzenberka moravské slavné gubernie vyhlásil zrušení kláštera. Když to bylo provedeno, perly, zlato a stříbro bylo odvezeno do Brna. 617 V době svého zrušení byla vranovská komunita, k níž je třeba připočítat ještě čtyři stálé obyvatele mořické rezidence, zrušené ke stejnému datu, nejpočetnější v celé německo-česko-uherské provincii. Naprostou většinu z dvaceti čtyř řeholníků působících na Vranově tvořili rodilí Moravané října 1784 brzy ráno se do kláštera v Thalheimu neočekávaně dostavil zemský rada Eybel a ohlásil komunitě, že je zrušena. 619 Přesně nevíme, kolik řeholníků se v této době nacházelo v klášteře, ale je možné předpokládat, že počet se příliš nelišil od údaje uvedeného v soupisu řeholníků všech paulánských klášterů k roku 1771, kdy jich bylo jedenáct. 620 Konventní kostel byl ustanoven jako farní. Jeden z bratří, P. Lambert Pflug, byl ustanoven provizorním farářem. Všichni 616 O posledních zhruba dvou desetiletích dějin vranovského konventu v kronice již neinformuje její hlavní autor, P. Hippolyt Svoboda, který zemřel, ale velmi stručnými poznámkami tuto mezeru doplnil Emilian Wantzel, po zrušení kláštera kaplan v Petrovicích. Srv. Chronica Conventus Wranoviensis, s. 162, Chronica Conventus Wranoviensis, s MZA Brno, fond Gubernium Církevní oddělení, sign. K 20/37 II., fol Österreichisches Staatsarchiv, sign , Orden, aufgehobene Orden durch josephin. Verlassenschaften von Ordenmitglieder NA Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera pavlánů u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, fasc. 1), katolog německo-české provincie k roku 1771, fol

223 ostatní měli v průběhu krátké doby klášter opustit. Konventní knihovna byla zapečetěna, řeholníci si mohli vzít pouze dvě bible a jednu teologickou knihu. 621 Podle vídeňské dvorské knihovny, která se snažila vytvořit si ještě v průběhu josefínského rušení klášterů přehled o tom, kde knihy z knihoven zrušených klášterů skončily, měly knihy z thalheimského kláštera rozšířit fondy studijní knihovny v Linci. Probošt Leopold ze sv. Floriánu si včasným zásahem prosadil na místo duchovního správce v Thalheimu kanovníka kláštera Gottlieba Schoibera, kaplana ve Vöcklabrucku. Ten se od Vánoc roku 1784 mohl ujmout funkce faráře v Thalheimu. Jeho kooperátorem se stal další expaulán, Hyacint Haderlein. Východní trakt kláštera byl státní správou majetku přenechán kněžím jako fara. K dispozici dostali ještě přiléhající část zahrady a polovinu dvora. Roku 1790 byl prodán zbytek původního klášterního majetku tehdejšímu vlastníkovi wartenberského panství, státnímu ministrovi baronu von Reischachovi za 5650 guldenů. Ten nechal větší část původní konventní budovy zbořit. S koncem roku 1784 se uzavřely dějiny konventu Nejsvětějšího Salvatora, aniž byl brán ohled na to, že právě pražský konvent byl činný v oblasti vzdělávání. 622 Ještě před vlastním zrušením byli pauláni přesunuti ze svého sídla při Staroměstském náměstí do o něco dříve zrušeného a uprázdněného kláštera cyriaků. 623 Na novém místě se nestačili ani pořádně ubytovat, když 13. prosince roku 1784 obdrželi zrušovací dekret. Jednadvacetičlenná komunita v Praze zůstala do 29. května roku 1785, poté se starší řeholníci přestěhovali do Nové Paky a 621 KNIEWASSER. F.: c. d., s Srv.: ZIMMERMANN, J. N.: Die St. Salvatorskirche mit einem Paulanerkloster. In: Verfallene Denkmäler des frommes Sinnes oder aufgehobene Kirchne, Klöster. Prag 1833, s HREJSA, F.: U Salvatora. Z dějin evangelické církve v Praze ( ). Praha 1930, s

224 mladší nastoupili do světské duchovní správy. O tom, že se pauláni v Praze až do svého zrušení těšili oblibě, svědčí majetkové poměry kláštera. Při sečtení nadačního kapitálu, fundačních mší a dalších příjmů kláštera činilo jeho jmění zlatých. Inventář kláštera byl až do konce roku 1785 rozprodáván v dražbě. Klášterní budova byla oceněna na zlatých a po vystěhování řeholníků sloužila nejprve jako mincovna, kostel jako její skladiště. Tradice evangelických bohoslužeb byla obnovena teprve od roku 1864, kdy kostel koupila česká evangelická obec augšpurského vyznání. Osudným dnem pro Klášter u Nové Bystřice se stal 1. listopad V té době v něm žilo osm kněží a jeden bratr laik. Posledním korektorem byl Sigismundus Tippold. 624 Vlastní zrušovací akt provedl krajský hejtman Franz von Krauerwitz, který navštívil klášter se svým sekretářem Leopoldem Kreitterem a úředníkem Františkem Halbigerem 30. září V následujících dnech byla provedena inventura klášterního majetku. Starší řeholníci přesídlili do Nové Paky, kde krátce žili jako penzisté, avšak roku 1789 byl i novopacký konvent zrušen. Podle křestní matriky nově ustanovené lokalie přežíval novobystřický konvent formálně do roku Fakticky se však komunita rozpadla krátce po zrušení. Mladší bratři se většinou zapojili do působení ve světské správě. Jeden z nich, P. Cyril Tamon, 625 zastávající před zrušením v klášteře úřad svátečního kazatele, zůstal jako duchovní správce lokalista v Klášteře. Klášterní knihovna byla převezena do Prahy, kde byla začleněna do Univerzitní knihovny. Díky opisu zachovaném v pamětní knize novobystřické fary máme podrobný přehled o příjmech a vydáních 624 Srv. NA Praha, fond ČG, Publ , 145/ Tamon se narodil r v Brně. Nejdříve vstoupil do vranovského kláštera a na kněze byl vysvěcen prvním brněnským biskupem Chorinským v listopadu V Klášteře působil až do roku 1795, pak odešel na Moravu, kde r zemřel. V klášterské lokalii po Tamonově odchodu vypomáhal poslední korektor novobystřických paulánů Sigismundus Tippold (+1805). 224

225 bystřických paulánů. 626 Z fase je zřejmé, že k významným příjmům kláštera patřily početné mešní nadace, nejrůznější dary, především od dědiců zakladatele kláštera. V době svého zrušení měl konvent zlatých nadačních jistin a nadačních dávek. Po sečtení veškerého movitého i nemovitého majetku kláštera a odečtení pasiv se jeho celková hodnota vyšplhala až na zlatých. 627 Pozemky patřící klášteru byly prodány za 430 zlatých. Novým majitelem klášterní lékárny zásobující celý kraj se stal Václav Kalivoda z Nové Bystřice, který ji koupil za 350 zlatých. Zisky z prodeje klášterního majetku připadly náboženskému fondu. Novopacký konvent byl oficiálně rozpuštěn 30. listopadu 1785, avšak dočkal se ještě krátkodobé existence díky tomu, že do něj přešli někteří řeholníci ze zrušených klášterů u Nové Bystřice a ve Světcích. 628 Někteří z nich byli pro vysoký věk posláni do penze. Celkem dvanáct řeholníků, jejichž obživou byly příjmy z chotečského statku, v Nové Pace setrvalo až do definitivního zrušení kláštera 29. června Rozprodaný klášterní majetek připadl náboženskému fondu. O skutečnost, že právě novopacký konvent alespoň o několik let přežil své zrušení, se značnou měrou zasloužili místní obyvatelé, kteří měli paulány v oblibě: Vidouce to my, ubozí sousedé novopačtí, nad tímto jsme velikou bolest srdce a žalost trpěli, k Bohu všemohoucímu a nejsvětější Rodičce Boží o pomoc jsme se utíkali, a poradivše se o to mezi sebou a slavným Magistrátem, poodvážili jsme se Slavné gubernium o klášter a o nadjmenované řeholníky, by nám zůstali, prositi, udávajíce příčinu, že náš farní kostel sv. Mikuláše pro zdejší schůzku 626 Srv. MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor 1883, s KADLEC, J.: Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis Společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s KUŘÍKOVÁ, V.: Nová Paka. Pohnuté osudy paulánského kláštera. Nová Paka 2002, s

226 domácího i přespolního lidu velmi malý a nedostatečný, též že více duchovních osob mimo oněch při farním kostele přisluhujících zapotřeby jest: Načež slavná komis do Nové Paky vyslána jest byla a vskutku že tak, jak jsme žádali, a ne jinak jest, shledala a uznala, odjíždějíc nás potěšila, že oč žádáme, skutečně obdržíme. 629 Ke zrušení kláštera ve Světcích bylo přistoupeno 16. května Pauláni si v této záležitosti částečně přitížili tím, že své majetkové poměry vylíčili jako špatné, dokonce požádali o roční podporu na výživu obnášející 300 zlatých na řeholníka. Ukončení činnosti kláštera přišel do Světců oznámit okresní komisař Nigroni von Riesenbach s komorním účetním a kladrubským kancelářským písařem. Klášterní majetek činil v době zrušení florénů. 631 Klášterní budovu s kostelem, lesem, rybníky a polnostmi ve Wildenau koupil za florénů hrabě Josef Niklas Windisgrätz. 632 Statek Hals byl zprvu spravován ve prospěch správy státního majetku zmíněným Petrem Güntnerem, později krátce tachovským panstvím, od něhož ho roku 1792 koupil Franz von Wunderbaldinger. Vídeňský konvent sehrál v posledních desetiletích německočeské provincie úlohu hlavního řídícího centra. Stav a činnost vídeňské komunity může posloužit jako zrcadlo celkové situace paulánského řádu v době josefinismu. V konventu Andělů strážných se konala klíčová sezení zástupců provincie, na nichž se probírala a vyhlašovala nová nařízení, stejně jako ostatní konventy nevyhnul se ve složité době určitému stupni 629 Srv. Archiv Podkrkonošského muzea v Nové Pace, fond H 14526, inv. č. 39/89, Strojopis GOLL, F. HAVEL, J.: Paměti města Nové Paky, s Velkostatek Tachov, sign. AT 668, 670, kartón Spisy o založení a zrušení kláštera ( ), Iv. 730, karton 110, KÖFERL, J.: Das Paulanerkloster XIV. Heiligen bei Tachau. In: Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen XVVII, 1909, s LANCINGER, K. HÝZLER, J. HORYNA, M.: Stavebně historický průzkum a vyhodnocení kostela ve Světcích. SÚRPMO Praha 1975, s

227 úpadku řeholní kázně, jak to dokumentují vizitační zprávy. 633 Mezi prohřešky řeholníků se připomíná špatné navštěvování chóru, neuctivost mladších ke starším, časté vycházky a také ženské návštěvy pokojů u vrátnice kláštera. Nutnost reforem vnitřního života kláštera byla více než zřejmá. K novinkám patřila například změna časového rytmu pro volbu představeného. Napříště se měl volit ne již pouze na rok, ale na tři roky. Řešena byla také otázka stravy v klášteře, nakonec však bylo zavedení masitých jídel zamítnuto. Roku 1783 žilo ve vídeňském klášteře osmnáct otců kněží, tři klerici a pět laických bratří. 634 Konvent byl zařazen podle omezeného statusu třinácti členů mezi kláštery, které zůstanou zachovány. Součástí klášterního komplexu se stala nově také fara. Podle nařízení byl jejím správcem světský kněz, ale osm paulánských kněží bylo ustanoveno do funkce kaplanů, další dva měli vypomáhat na faře jako zpovědníci. Roku 1783 už v klášteře nebyli žádní klerici. Vzhledem k tomu, že paulánští kněží na různé úvazky vypomáhali na světských působištích, je zřejmé, že klášterní život trpěl a přestával fungovat. Roku 1784 byl jmenován světský kněz Franz Kantes jako farář kostela Andělů strážných. Paulánští řeholníci se stali jeho kooperátory. Postupně se řeholníci stávali postradatelnými a začínali pracovat na jiných místech. Roku 1788 byl pro vládu sestaven seznam paulánů, v němž byli označeni kněží schopní duchovního působení na venkově. Ve stejném roce sloužili dva z paulánů jako vojenští kaplani a další byli povoláváni ke světské duchovní službě. Udržet klášterní disciplínu, když byli řeholníci nezávislí na představeném, bylo iluzorní. Že paulánský klášter postupně vymírá, bylo jasné již do poloviny osmdesátých let, kdy již nepřicházeli žádní novicové a mladší z řeholníků usilovali o místa světských duchovních. Biskupská 633 KOPALLIK, J.: c.d., s WINNER, G.: Die Klosteraufhebungen in Niederösterreich und Wien. Wien 1967, s

228 konzistoř se opakovanými pokyny snažila zjednat v klášteře pořádek. Korektor byl zavázán, aby odstranil všechny nepatřičnosti a uklidnil spory mezi řeholníky. Jednou z cest mělo být zrušení rozdílu v povinnostech mezi kooperátory a ostatními. Otcové neměli z kláštera často vycházet, měl být také omezen kontakt se ženami. Do jídelny se nemělo vcházet v neobvyklou hodinu. Bez povolení korektora neměl nikdo chybět u stolu. Duchovní neměli chodit do pokojů světských služebníků. Jeden z laiků měl působit jako vrátný, který by oznamoval představenému, kdo je na vycházce. Přes evidentní snahu o stabilizaci poměrů ve vídeňském klášteře se k žádoucímu stavu nedařilo dospět, což byl jeden z vážných argumentů pro rozpuštění řeholní komunity. K osudnému kroku nazrála situace roku 1796, kdy se stal posledním korektorem Johann Nepomuk Wustel. 635 Když představený dostal faru v Alpách, byl skomírající klášterní život umrtven zcela. Vláda již nedovolila volbu nového korektora, nýbrž do čela konventu byl jmenován Forchtner jako administrátor, aby učinil přípravy ke zrušení konventu. 16. září 1796 byl konvent rozpuštěn a pauláni museli opustit budovu. 636 Většina ze stávajících řeholníků odešla do penze, několik kněží zůstalo působit jako kaplani na faře a zbytek byl již z dřívějška zaměstnán ve světském prostředí. V této době již značně zchudlý majetek kláštera byl převeden do náboženského fondu, část kláštera, která nebyla potřebná pro činnost farního úřadu, byla prodána, spolu s ní také klášterní zahrada, která však do roku 1787 sloužila generálnímu semináři. Později byla v těchto místech budována obytná čtvrť. 635 Tamtéž, s KOPALLIK, J.: c.d., s

229 Dny mnichovského konventu byly sečteny 23. července Morálka paulánských řeholníků byla v této době již značně upadlá, což se projevovalo například obcházením přísného postu. Významně poklesl počet řeholníků. Jestliže v roce 1771 klášter obývalo celkem 27 řeholníků, k datu zrušení jich bylo jen něco málo přes polovinu třináct kněží a dva laici. 638 Zrušení napomohla i aktuální potřeba ubytovacích kapacit pro kurfiřtovu armádu, čítající několik desítek tisíc mužů. Rozlehlý klášter se zázemím představoval jednu z nejlákavějších možností. Nejdéle v německo-česko-uherské provincii přežíval konvent sv. Josefa v Amberku. Snad je to určitý paradox, neboť patřil k nemnoha paulánským sídlům, která pro malý počet členů nikdy nebyla povýšena na korektorát, nýbrž po celou existenci stál v jejich čele pouze vikář. Možná mohl při malém počtu řeholníků přežívat i delší dobu, kdyby se řeholníci těšili větší oblibě a vážnosti. O tom, že paulánský klášter právě nevzkvétal, svědčí i jeho plánované přeložení z Amberku na jiné místo. 639 Když došlo 21. ledna 1803 ke zrušení, žádná vlna nesouhlasu se nezvedla. 640 Osazenstvo kláštera tehdy tvořili pouze tři otcové a jeden bratr laik. Posledním představeným německo-české provincie byl amberský vikář Didactus Steiner. S rozprodáním klášterního majetku to nebylo úplně jednoduché. 641 Bez problému a jako první byl prodán klášterní pivovar, poté byla vydražena knihovna. Určité těžkosti ale byly spojeny s prodejem pozemků, neboť některé z nich byly ještě před zrušením svěřeny světské správě, z níž zároveň 637 HERMANN, W.: Vergessene Lebenswelten des siebzehnten, achtzehnten und neunzehnten Jahrhunderts in der München Vorstadt Au. München 2003, s BACKMUND, N.: c. d., s MAI, P.: c. d., s BACKMUND, N.: c. d., s MAI, P.: c. d., s

230 plynuly zisky klášteru. Manipulaci s těmito majetky zpomalovaly ne zcela průhledné majetkoprávní poměry. Bývalý konventní kostel byl do roku 1812 využíván ke svému původnímu účelu. Po poslední mši roku 1813 byl sekularizován. Oltáře a další výzdoba kostela našly své uplatnění částečně v poutním kostele Mariahilf, v kostelech hornofalckých obcí, hlavní oltář sv. Josefa putoval do Aschachu. Vydražen byl pravděpodobně pouze zvon. Odsvěcený kostel koupil za necelý tisíc guldenů Solný úřad, který v jeho prostorách zřídil solnici. Místem nekatolických bohoslužeb se stal od poloviny 19. století. 642 Ve čtyřicátých letech 19. století se objevila snaha katolické církve získat budovy bývalého kláštera zpět jako farní. Biskupský ordinariát v Řezně dokonce plánoval i uvedení kongregace sester Dobrého pastýře na někdejší paulánské působiště, ale tyto plány se pro váhavé stanovisko vlády nakonec své realizace nedočkaly. V Uhrách bylo rušení klášterů na základě dekretu Josefa II. realizováno ve dvou hlavních vlnách. Roku 1782 byly rušeny kontemplativní a žebravé řády, roku 1787 k nim přibyly i některé kláštery řádů, které se věnovaly vzdělávací činnosti. 643 Dne 7. srpna 1786 přišel do Šamorína oznámit zrušení paulánského konventu zástupce Bratislavské župy pan István Bittó. 644 Komise pod jeho vedením sepsala movitý i nemovitý majetek konventu, k němuž náležela také knihovna se šesti sty šesti svazky. Celkově byl majetek paulánů oceněn na forintů. 645 Mobiliář kláštera byl postupně vydražen, do soukromých rukou se dostala také klášterní zahrada. Osiřelý 642 Srv.: LÖSCHE, J. DOLLHOPF, G.: Die Evangelische Paulanerkirche Amberg. Amberg, Poklady šamorínského kostola Nanebovstúpenia Panny Márie. Šamorín 2005, s Okresný štátný archív Šala, Porad. č. 244 MRZ 29 (Protocollum Regii Privilegiati Oppidi Samariensis ). 645 Poklady šamorínského kostola Nanebovstúpenia Panny Márie. Šamorín 2005, s

231 konventní kostel díky osobnímu nasazení ostřihomského arcibiskupa Jozsefa Batthyányho mohl začít následujícího roku sloužit jako farní. Příbytkem faráře a tří kaplanů se stala část klášterní kvadratury. Řeholníci se mohli zdržet v klášteře do svátku Tří králů následujícího roku za předpokladu, že budou vykonávat bohoslužby. Většina osazenstva konventu však odešla na podzim roku Někteří do penze, která byla vyměřena na 300 forintů pro kněze a 150 forintů pro laiky. V Šamoríně zůstal na penzi pouze nemocný poslední představený konventu, Gaspár Huska. Zajímavou a zdaleka ne zodpovězenou otázkou zůstávají reakce samotných řeholníků na zrušení klášterů, v jejichž prostorech se dobrovolně rozhodli žít. Je zřejmé, že osvícenské myšlenky přijali mnozí z řeholníků za své natolik, že skutečně mohli začít dodržovat přísný klášterní režim, který ostatně nebylo možné nějak radikálně zvolnit, neboť by potom ztratil svůj původní smysl. Indicií, které by podporovaly taková hnutí mysli v paulánských konventech, nemáme mnoho. Avšak když byl například Klášter u Nové Bystřice zrušen v říjnu 1785 pouze papírově, zatímco přičiněním vídeňského provinciála Reinera Scheida, který poukazoval na to, že v novopackém klášteře, kam měli být řeholníci převedeni, není místo, mohl alespoň nějakou dobu dále fungovat, byli to prý sami pauláni v čele se svým korektorem Sigismundem Tippoldem, kteří iniciativně oznámili guberniu, že ve stěhování již není žádný problém, aby provinciál nedělal žádné obtíže. Možná chtěli jen urychlit ránu osudu, avšak to, že pouze jeden z nich, Cyril Toman, zažádal o přeložení do zachovaného vídeňského konventu, zatímco ostatní upřednostňovali působení ve světské zprávě, svědčí spíše o tom, že jim život v klausuře začal být příliš těsný. 646 Horlivým stoupencem osvícenství z řad paulánských řeholníků byl nepochybně František Faustin Procházka. O jeho 646 KADLEC, J.: Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis Společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s

232 životě a rozsáhlém díle bylo pojednáno již výše. Procházka patřil do skupiny osvícenských řeholníků, kteří rušení klášterů přivítali. Těžce snášel klášterní klausuru, odmítal celibát a byl kritický k mnoha formám barokní zbožnosti. Ke svému vstupu do kláštera prý dokonce poznamenal, že se dopustil mladistvého poklesku a stal se řeholníkem. 647 KONVENT Počet řeholníků v době zrušení Rok konvetu dle soupisů CELKEM zrušení korektor kněží laici 1. Praha St. Město 1784 Václav Fortunát Durych 2. München Au 1799? Wien 1796 Friedrich 16 Forchtner (administrátor) 4. Klášter 1785 Sigismundus?? 13 u N. Bystřice Tippold 5. Vranov + rezidence 1784 Eusebius v Mořicích Aschermann 6. Amberg 1803 Didactus Steiner Světce u Tachova 1787 Hugo Mika Brtnice 1784 Tobias Jan Nep Spalke 9. Nová Paka 1785, resp. 8 (10) 1 (2) 9 (12) 1789? 10. Thalheim 1784?? 11. Šamorín 1786 Gaspár Huska 11 Tabulka 10. Pokus o rekonstrukci početního stavu paulánských řeholních komunit v době jejich zrušení ( ). 647 GINTL, Z.: Kněží katoličtí v českém obrození, před ním a po něm. Praha 1924, s

233 Závěr Paulánskému řádu náleží mezi řeholními institucemi, které působily či dosud působí ve střední Evropě, zvláštní místo. Řeholní pravidla vytvořená v období renesančního papežství sv. Františkem z Pauly ho zařadila k nejpřísnějším řeholním institucím, pro něž bylo typické spojení prvků anachoritského a cenobitského způsobu života. Zvláštní slib trvalého postního života a kající charakter řádu podněcovaly zájem o činnost nejmenších bratří, a to i na místech, která se k řeholnímu životu stavěla velmi kriticky. Německo-česko-uherská provincie paulánského řádu disponovala na sklonku barokního období počtem jedenácti konventů, což bylo znatelně méně než byl počet konventů jezuitských, františkánských, kapucínských či piaristických ve stejné době na stejném území. Avšak celkový počet řeholníků, žijících v paulánských klášterech, nebyl zdaleka zanedbatelný. Nekrologium německo-české provincie jich uvádí osm set (do roku 1787). Poslední konvent byl zrušen až roku 1803, z čehož je zřejmé, že celkový počet byl ještě o několik desítek vyšší. Pro pochopení existence paulánského řádu a charakteru, který mu byl dán do vínku, nebylo možné vynechat osobnost zakladatele, jehož pětisté výročí úmrtí se právě v době dokončení této práce připomíná ( ). Jádrem dizertační práce je však především činnost paulánského řádu v barokní době, která nabídla řeholním institucím široký prostor k realizaci. Nebylo možné opomenout ani počátky řádu ve střední Evropě na sklonku středověku. Formování německo-české provincie na přelomu 15. a 16. století totiž probíhalo ještě za života sv. Františka z Pauly, ve stejné době, kdy se dotvářela definitivní verze jeho řehole. Přísným životem stranou společnosti, v poustevnách či jednoduchých konventech a zároveň horlivou činností, si pauláni získali úctu i respekt místního obyvatelstva i vrchnosti. Přestože první tři nebo čtyři konventy dočasně zanikly v souvislosti s nástupem 233

234 reformace, zájem o jejich obnovu a zakládání dalších konventů se projevil velmi rychle po zásadní změně politicko-náboženské situace po roce Barokní paulánské kláštery a jejich řeholníci se ve středoevropském prostoru zařadily k oporám rekatolizačního úsilí. Charakteristické prvky řádu, mezi nimi slib trvalého postního života a další přísná ustanovení zůstaly zachovány, jeho akční rádius však byl významně rozšířen. Nový prostor pro působení v barokní společnosti otevřelo přizvání řádu do velkých měst Prahy, Mnichova a zejména do blízkosti císařského dvora ve Vídni. Městské konventy se staly významnými intelektuálními centry, k jejichž nezbytným součástem náležely bohaté knihovny. Pražský konvent Nejsvětějšího Salvatora se stal na sklonku 17. století sídlem generálního řádového studia. Velkého úspěchu dosáhli pauláni, podobně jako mnohé další církevní řády, na poutních místech, zvláště na Vranově u Brna a v Nové Pace, jejichž mariánské svatyně patřily k nejnavštěvovanějším v zemi. Města i poutní místa skýtala ideální možnost k rozkvětu další důležité činnosti paulánů kazatelství, kterým řád oslovoval a přitahoval široké vrstvy obyvatel. Tištěné verze barokních kázání, homilie, teologické disputace (pravidelně konané v pražském konventu, často za účasti jezuitských teologů) a další vědecká díla paulánských autorů jsou nejen dokladem rozsáhlé intelektuální činnosti řádu, ale i cestami do nitra barokního člověka. Užší kontakt s místním obyvatelstvem a jeho účast na intenzívním náboženském životě umožňoval třetí řád a náboženská bratrstva působící při paulánských konventech. V souladu s trendy současné monasteriologie přiblížil autor ve zvláštní podkapitole také otázky a problémy každodenního života v klášteře, organizaci a hierarchii řádu, včetně bližšího představení vynikajících osobností, jejichž dílo přesáhlo svým významem hranice německo-české provincie. Zajímavou součást pohledu do formování a života německo-české provincie přináší otázky týkající se proměn národnostních 234

235 poměrů, od počáteční převahy francouzských a posléze německých řeholníků až po dominantní postavení českých a moravských řeholníků v 18. století. Na rozdíl od některých jiných řádů však prameny nedokládají národnostní střety v konventech či provincii. Kromě detailnějšího pohledu do situace všech jedenácti konventů, které byly zakládány v průběhu 17. až do počátku 18. století, jsou v práci zmíněny také vesměs neznámé pokusy o další fundace či obnovy řádových sídel. Protože práce měla být původně věnována především dvěma moravským konventům, na Vranově u Brna a v Brtnici, je zřejmé, že jejich osudy jsou přiblíženy poněkud pdrobněji ve srovnání s ostatními. Cílem těchto podkapitol bylo mimo jiné postižení vazeb mezi klášterem a jeho zakladatelem či zakladateli, role kláštera v místních podmínkách nebo nahlédnutí do jejich hospodářských poměrů. Jeden ze stěžejních pramenů, kroniku vranovského konventu, autor využil také k četným srovnáním v dalších kapitolách týkajících se zejména fungování německo-české provincie. Přestože je již na základě výše uvedeného zřejmé, že paulánský řád vyvíjel poměrně širokou činnost, která nebyla samoúčelná, nýbrž zahrnovala také službu bližním, jejíž součástí bylo například vedení konventních lékáren, otevřených obyvatelstvu blízkého i vzdálenějšího okolí, neušly jeho kláštery radikálnímu zásahu v období josefinské sekularizace. V průběhu let bylo všech jedenáct konventů zrušeno, přičemž došlo k velkým ztrátám na materiálním i duchovním bohatství, které během více než stopadesátiletého fungování provincie řeholníci dílem nashromáždili, dílem sami vytvořili. Teprve po dvou staletích, roku 1992 se naskytla příležitost k obnově paulánského konventu na Vranově u Brna. Návrat paulánů na Moravu byl také jedním z důležitých podnětů k sepsání této práce, poněvadž dějiny německo-české provincie dosud nebyly komplexně zpracovány. 235

236 Autor věří, že cíle přiblížit dějiny německo-české provincie v století v kontextu doby se mu v základním rámci podařilo dosáhnout, aniž by se domníval, že jsou všechny dostupné prameny již zcela vyčerpány. K dosažení cílů práce bylo třeba využít řady metod, z nichž nezastupitelné místo patří metodě komparativní. Práce neskončila pouhým shrnutím dosavadních poznatků, jakkoliv by ani tohoto cíle nebylo snadné dosáhnout pro časovou i teritoriální šíři tématu. Nové poznatky o německo-české provincii a vnějším i vnitřním životě jejich klášterů přinesla především dlouhodobá autorova badatelská práce v domácích i zahraničních archivech. Mezi hlavní přínosy práce autor řadí nalezení a zpracování několika významných a dosud nepublikovaných pramenů, které umožnily hlubší a zároveň celistvý pohled do dějin provincie a zároveň by se mohly stát základem potřebné edice. 236

237 PRAMENY: a) domácí archivy Národní archiv Praha: Fond Archiv zrušených klášterů (AZK), inv. č. 2762, fasc. 1 (Spisy kláštera paulánů u sv. Salvatora na Starém Městě pražském inv. č. 2763, fasc. 1 (Spisy kláštera paulánů v Nové Bystřici) inv. č. 2764, fasc. 1 (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace) Svázané rukopisy, sign. 66, 67, 68, 69, 70, inv. č. 2508, 2509, 2510, 2511, Listiny kláštera nejmenších bratří sv. Františka z Pauly u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, inv. č Archiv Pražského arcibiskupství (APA), část I. (APA I.), sign. C 118/6 LXXXIX-6, Záležitosti řádu paulánů, kartón 2098 Nová manipulace (NM), sign. NM/K 2/P 1/2/1 Pauláni v Tachově ČG DK F 10/1, F 10/15 Inventarium über das Vermögen des aufgehobenen Klosterstifts der Paulaner Moravský zemský archiv v Brně: Fond E 71: Pavláni v Brtnici Fond E 52: Pavláni Vranov Fond B2, 1909 S 9/2-9 Pavlánský klášter ve Vranově Fond G 12 (Cerroniho sbírka), sign. Cerr. II. 369: Necrologium minimorum seu catalogus pie in domino defunctorum fratrum ordinis sancti Francisci de Paula provinciae Germano Boemo Hungariacae Rodinný archiv Collaltů, G 169/I., II., III. Fond G1 (Bočkova sbírka), inv. č , Pavláni Fond B 15: Moravské místodržitelství, církevní oddělení Fond Gubernium Církevní oddělení, sign. K 20/37 II. Zrušení paulánských klášterů na Vranově, v Mořicích a Brtnici. 237

238 Fond G 10 Sbírka rukopisů, sign. 476, Czermak, Alipio: Atlas Marianus Marchionatus Moraviae oder Beschreibung aller Marianischen Gnaden-bilder und Statuen in Marggraffthum Mähren. Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc: Fond Arcibiskupská konzistoř Olomouc (ACO), sign. Bb 95-98, karton 434, pavláni sign. C9, karton (procesí a poutě) sign. B5, karton 567 (zázraky,milostné sochy a obrazy) Státní oblastní archiv v Třeboni, pobočka Český Krumlov Pavláni Kuklov, Přední Výtoň pobočka Jindřichův Hradec: Rodinný archiv Slavatů, sign. II. Klášter u Nové Bystřice Sbírka pergamenů Státní oblastní archiv v Tachově, pobočka Klatovy: Velkostatek Tachov, sign. AT 668, 670, kartón Spisy o založení a zrušení kláštera ( ), Iv. 730, karton 110, Státní oblastní archiv v Jihlavě: Fond okresní úřad Brtnice, inv. č. 18, Prothocol aneb založená kniha rozličných starožitných památek , svázaný rukopis psaný česky a německy, léta Panie 1728 Konventní archiv Vranov u Brna: Svoboda, Hippolyto: Chronica Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula Conventus Wranoviensis ( ), lat. Rukopis, 179 s. Annales capelloe Mořicensis ( ), lat. Rukopis, 50 s. Archiv města Brna: Sbírka rukopisů Mitrovského knihovny, tzv. Hofferiána, sign. A1 I 22/7, č. 18 b)zahraniční archivy Amberg, Pfarrarchiv St. Martin sign. IV, VII 238

239 Amberg, Staatsarchiv: Bestand: Paulanerkloster Amberg Amberg Stadt, Nr. 15, Fasc. 497, Nr. 1957, Fasz. 160 Bischöfliches Zentralarchiv Regensburg: Sign. Kla 79, Fasz. Paulaner in Neunburg v. W., in Amberg Budapest, Magyar Országos Levéltár: Sign. C 38, C 39, C 40, C 72, C 99, C 103 München, Hauptsstaatsarchiv: Neunburg vorm Wald (Plansammlung 7155) München, Staatliche Archiv Oberbayern: KL 74/1-80/36 ( Paulanerkloster Au Neudeck) KL 83, 1/13 (Au Paulanerinen) Šala, Okresný štátný archív: Porad. č. 224 MRZ 9, resp. 244 MRZ 29 (Protocollum Regii Privilegiati Oppidi Samariensis , resp Šamorín, farní archiv: Kniha cirkevných návštev, 1781 Wien, Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein: Herrschaft Pozoritz ad 3, Karton H 468, H 469, H 470, H 471, H 472, H 473 Wien, Pfarrarchiv Hl. Schutzengel: Copia Fundationis Conventus P.P. Minimorum Sti. Francisci de Paula extra Portam Carinthiacam Viennensem erecti, 26. Junii RUKOPISNÉ PRAMENY V KNIHOVNÁCH: Národní knihovna Praha, oddělení rukopisy: Actus capitulares conventus Pragensia Minimorum S. Francisci de Paula , resp , resp (Sign. UK XII G 2, Sign. UK XIV H 1, Sign. UK XIV E 28) 239

240 Catalogus Bibliothecae R.R.P.P. Minimorum Ordinis Francisci de Paula ad S. Salvatorem Pragae (Stará registratura). Processus canonisationis S. Francisci de Paula, opis z r.1636, sign. UK VI E 5 Verzeichniss deren in der Tachauer Paulaner Bibliothek vorfindigen Bücher ( ). UK Stará registratura Vědecká knihovna Olomouc, fond Staré tisky: sign. ST III 47: Compendium Historicum de Origine et Restauratione Provinciae Germaniae et Bohemiae F.F. Minimorum S. Francisci de Paula, compositaae a multum Vbli. P. Nicolao Asam Minimo. (rukopis, 17. století, nestr.). Moravská zemská knihovna v Brně, oddělení rukopisů a starých tisků: Sign. A 25, Kurz Verfaste Beschreibung Aller im Marggrafthumb Mähren befindlichen Cathedral, und Collegiat Kirchen Wie auch Männlichen und Weiblichen Clöstern dann für die Jugend fundirten Seminarien. Gezogen Auss denen Anno 1756 der zu Brünn angestellten Kayser. Königlichen Stieftungs Commission eingereichten Fassionen) TIŠTĚNÉ PRAMENY, EDICE, REGESTA, JINÉ SOUPISY PRAMENŮ: BÖHM, A. M.: Urkunden und Regesten zur Geschichte der Eremiten-Congregationen in Böhmen im XIV. Und XVI. Jahrhunderte. Notizenblatt. Beilage zum Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen. Wien 1852, s BŘEZAN, V.: Kronika posledních Rožmberků I.II. Praha, Svoboda Capitulum Generale quadragesimum nonum ordinis Minimorum habitum Pisauri anno MDCCXXVIII. Mense Majo Benedicto XIII. Pont. Max. Praefidente GROSS, H.: Několik písemných památek o bývalém poustevnickém klášterci ve Výtoni. In: Sborník historického kroužku II., 1901, s Horae Diurnae Officiorum Ordinis FF. Minimorum Ad formam Breviarii Rom. Monachii KOPALLIK, J.: Regesten zur Geschichte der Erzdiöcese Wien. Erster Band. Regesten zur der aufgehobenen Kloster Wiens. Wien

241 MIHOLA, J.: Necrologium minimorum seu catalogus pie in Domino defunctorum fratrum Ordinis Sancti Francisci de Paula provinciae Germano Boemo Hungaricae. In: Bollettino ufficiale dell Ordine dei Minimi, Roma, č. 2/2002, s PASSARELI: Privilegia sacri ordinis minimorum S. Francisci de Paula. Oficium proprium S. Francisci de Paula Confessoris, Ordinis Minimorum Institutoris Dudum a Clemente VII approbatum Bulla, quae incipit Libenter ad ea, sub die 17. Maji, Brunae (Praha, Strahov k EP XV 13) PEIRINIS, L. de: Privilegia sacro ord. Minimorum S. Francisci de Paula per summos Pontifices concessa. Genuae PIZZURNUS, G.: Manipulus minimorum canonum omnium regularium ex summis pontificibus I. C. regula, et capitulis generalibus / olim per R.P. Balthasarem D Avilla ejusdem instituti generalem, modo in hae 7 editione per R.P. Gervasium Pizzurnum ejusdem ordinis lectorem jubilatum, collectus, alphabetus triplici ordine, titulorum, divisionum, et additionum digestus, b.d. POHL, V.: Archiválie k bývalému klášteru Pavlánů na Staroměstském náměstí v Praze. In: Památky archeologické XXXV, 1926, s Regulae fratrum et sororum ac fidelium utriusque sexus Ordinis Minimorum. Item Correctorium et Caeremoniae ejusdem Ordinis. Autore et Institutore Sancto Francisci de Paula. Monachii 1644, Brunae, SCHUBERT, A.: Urkunden Regesten aus dem ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. augfgehobenen Klösters Böhmens. Innsbruck SKÁLA ZE ZHOŘE, P.: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře. Praha, Svoboda THUILLIER, R.: Diarum Patrum et Sororum Ordinis Minimorum Provinciae Franciae Sive Parisiensis qui religiose obierunt ab anno 1506 ad annum Tomus I.-II TRUHLÁŘ, J.: Paběrky z rukopisů Klementinských LXI. K dějinám poustevníků na Výtoně. ČČH VIII. (1902), s Životní pravidla řádu nejmenších bratří, chudých poustevníků bratra Františka z Pauly. In: Regula et vita Fratrum ordinis Minimorum pauperum eremitarum Fratris Francisci de Paula. Roma, Curia Generalizia dell Ordine dei Minimi

242 STARÉ TISKY: Andacht der dreyzehen Freytags Messen, und geweyhten Kertzen. Sambt einem kurtzen Lebens-begriff, Miraculn und Tagzeiten dess Heil. Vatters Francisci von Paula. Wie auch Drittem Regul Minimorum. Prag 1619, München Andacht Der dreyzehen Freytag-Messen und geweyhten Kertzen: Sambt den Tagzeiten und andern Gebettlein und Gesängern zu dem H. Vatter Francisco De Paula, Auch Die dritte Regel S. Francisci de Paula, für beyder Geschlechten Brüder und Schwester. München Arca Domini de Domo Obededom in civitatem David cum gaudio translata Id est: Beatisssima Virgo Maria Thaumaturga Neo- Packensis in locum pristinum Conventus F.F. Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula honorifice delata. Brunae (Mn XIV. b. 133, přív. 34) Aula Dominae Wranovii. Brünn BURCKHARDT, V.: Rubus inconbustus, sacratissima coelorum Regina V. Maria Thaumaturga Vranoviensis. Brunae Der Wunderthätige Lebenslauf dess Heiligen und Grossen Patriarchen Francisci De Paula, Stiffter dess Heiligen Ordens Minimorum oder der MinstenBrüder, aufs neue übersehen und mit beygedruckten Kupferstichen in Druck verfertiget, samt der Regul des dritten Ordens beyder Geschlechten und der Andacht der H. XIII. Freytag-Messen und geweyheten Kertzen: Sodann den Tagzeiten, Litaney, Gebetlein und Gesängen zu dem heiligen Ordens-Stifter. Nürberg 1686,1687. Dess Seeligsten Vatters Francisci Von Paula/ Dess berühmbten Ordens-Stiffter der Mindisten / Tractätlein; Das ist: Seine Episteln/ Gespräch/ Wunderbarliche Haylmachungen/ Prophezeyungen/ Ermahnungen/ und an allen Geschöpffen gewürckte Mirackl. München DURICH, V. F.: De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum. Praha Gloriosus Parnassi partus Sive D. Francisci de Paula Patriarchae, et legislatoris F.F. Minimorum Vita gloriola versu heroico adumbrata Brunae (K 1286) Gründlicher Bericht Eines Unerhörten Miraculs So sich zugetragen in den Occidentalischen Indien, Durch Fürbitt Dess Heiligen Francisci de Paula, Stifftern der Mindesten Brüdern. Prag

243 GUMMPENBERG, G.: Atlas Marianus sive De imaginibus Deiparae per orbe Christianum miraculosis. Ingolstadt KÖPPELL, B. I.: Der Geringste, der Grösseste. Das ist Lob- und Ehrenschuldige Lob-Verfassung Von dem Heiligen Vatter Francisco de Paula, Stiffter dess Hochlöblichen Ordens der Mindesten Brüder. Wienn Kurtzer Begriff des Wunderthättigen Lebens S. Francisci von Paula. Sambt der Andacht der Dreyzehen FreytagMessen (wie auch der Dritten Regel Minimorum, vor beyde Geschlechter Mann und WeibsPersohnen) Mit angehengtem Brüderschafft Büchel des Heyligen SchutzEngels. Wien LANOVIUS, F.: Chronicon generale ordinis Minimorum. Paris, PELCL, F.M.: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler IV. Prag PERRIMEZZI, G. M.: La Vita di S. Francesco di Paola. Cosenza RUPPRECHT, T. W.: Kurzgefasste Geschichte über den Ursprung der heutigen Ordenklöster, wie auch Dom und Collegiatstifter in Mähren. Wien SCHULTHEIS, J. G.: Vom H. Leben / Tugentsamen Wandel/ und grossen Wunderwecken dess heiligen Patriarchen S. Francisci De Paula Stiffter dess heiligen Ordens Minimorum, Oder Der Minsten Brüdern: Auffa new übersehen von P. Fr. Joanne Godefrido Schultheis, desselbigen Ordens Prediger, mit etlichen newen Miraculen vermehrt, und anjetzo zum andern mal in Truck verfertiget. Sambt der Regul dess dritten Ordens beyder Geschlechten. München 1651, SLÁDEK, M. (ed.): Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha, Argo STRNAD, G.: Charitas. Přediwný Žiwot Obcowánj a přesstiastné Sskonánj Neypodiwněgssjho Pachatele Zazrakůw Neyswětěgssjho Otce Frantisska Paulánského W Starém Městě Pražském (Knihopis 2150) TALBERT, F.: Vranovium seu Aula Virginis, hoc est Miracula. Viennae VIVIER, C., du: S. Franciscus de Paula, Thaumaturgus. Von H. Leben, Tugendsamen Wandel und grossen Wunderwercken dess Patriarchen S. Francisci de Paula. München

244 Vor die, so Gnaden zu erhalten suchen Dreysehen Freytätige Andacht engesetzt von dem Glorwürdigen Heiligen Patriarchen Francisco von Paula. Sambt angefügter Regel dess dritten Ordens der mindesten Brüder. Brno, Maria Barbara Svoboda WALTER, A.: Warhaffte Entwerffung Des Göttlichen Adels In dem grossen Patriarchen Und Wunderthätigen Heiligen Francisco de Paula Stifftern des ordens der Mindisten Brüder: An dessen Jahrenden hohen Fest-Tag Predig weis vorgestellt/ In der Chur- Pfältzischen Haupt-Stadt Amberg/ und Löbl. Pfarr-Kirchen des H. Bischoffs Martini. Amberg Internetové prameny: Paulaner-Pfarrhaus-Seite. Pfarre.htm (u.a.) Poustevníci eremité Přední Výtoň. Pavláni a poutě v Přední Výtoni

245 LITERATURA: AIGNER, T. (ed.): Aspekte der Religiosität in der frühen Neuzeit. St. Pölten, Diözesanarchiv AIGNER, T. ANDRASCHEK-HOLZER, R. (edd.): Abgekommene Stifte und Klöster in Niederösterreich. St. Pölten, Diözesanarchiv Almanach mariánský. Praha ASCHENBRENNER W. SCHWEIGHOFER, G.: Paul Troger. Leben und Werk. Salzburg AURENHAMMER, H.: Mariengnadenbilder Wiens und Niederösterreich in der Barockzeit. Wien BACKMUND, N.: Die kleineren Orden in Bayern und ihre Klöster bis zur Säkularization. Windberg BALCÁREK, P.: Dobyvatel Mantovy. In: Studie Muzea Kroměřížska Kroměříž BALCÁREK, P.: Kardinál František z Ditrichštejna ( ). Kroměříž BÁRDOS, G. PREZINSZKY, L. VEGH, L. (edd.): Šamorín. Čítanka z dejín města. Šamorín BARTÁK, V.: Sborník výzkumných prací paulánského kláštera u Nové Bystřice. Praha BARTŮŠEK, V.: Několik postřehů k vývoji a možnostem naší monasteriologické historiografie. In: České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. (Ed. L. JAN) Brno, CDK BASTL, O.: Rušení klášterů v Čechách a na Moravě za Josefa II. In: Historická geografie 28, Sborník příspěvků k dějinám osídlení, Praha 1995, s BAUER, F.: Historie a popis chrámu vranovského. Brno BAUER, F.: Krypta na Vranově. Brno BECKOVSKÝ, J.: Poselkyně starých příběhův českých, (ed. A. Rezek), II.( ), svazek III.( ). Praha

246 BENEŠ, J.: Ač zemřeli, ještě mluví. Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha, Česká katolická charita BERÁNEK, V.: Vranov u Brna. Historie a památky. Vranov u Brna BERÁNEK, K.: Soupis archivních rukopisů a jiných archiválií v Univerzitní a Strahovské knihovně v Praze. In: Sborník archivních prací roč. 21/1971, č.1, s BERÁNEK, K.- BERÁNKOVÁ, V.: Rušení klášterů v Čechách za Josefa II. In: Pražské arcibiskupství Praha, Zvon 1994, s BĚLINA, P. KAŠE, J. KUČERA, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek X Praha, Paseka BĚLOHLÁVEK, V.: K uvedení pavlánů do Tachova. In: Od Karlova mostu, Praha 1932, s BÍLEK, I.: Památné události poutního chrámu Páně Nanebevzetí P. Marie v Nové Pace. Nová Paka BÍLEK, T.V.: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, I - II. Praha BÍLEK, T.V.: Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v království Českém po bitvě bělohorské. Praha BÍLEK, T.V.: Statky a jmění kolejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém za císaře Josefa II. zrušených. Praha BÍLÝ, J.: Posvátné místo Vranov na Moravě. Brno BLACK, J.: Evropa 18. století Praha, Vyšehrad BOBKOVÁ, L. (ed.): Život na šlechtickém sídle v století. In Philosophia et historica I, Studia historica I. Ústí nad Labem BOHÁČ, Z.: Poutní místa v Čechách. Praha, Debora BUBEN, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha, Logik

247 BURIAN, V.: Vývoj náboženských poměrů v Brně Brno BŮŽEK, V. (ed.): Příspěvky ke každodenní kultuře novověku. Opera historica 4, České Budějovice BŮŽEK, V. (ed.): Život na dvorech barokní šlechty ( ). Opera historica 5, České Budějovice BŮŽEK, V. KRÁL, P. (edd.): Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku. Opera historica 8, České Budějovice BŮŽEK, V. KRÁL, P. (edd.): Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr ( ). Opera historica 10. České Budějovice BŮŽEK, V. KELLER, K. KOWALSKÁ, E. PÁLFFY, G.: Společnost zemí habsburské monarchie v české, maďarské, rakouské a slovenské historické vědě posledního desetiletí. Český časopis historický, č. 3/2006, s BZDILOVÁ, J.: Consignatio Processionum ex Decanatibus Parochii in Marchionatus Moravia existentibus annue Duci Solitarum a další prameny ve fondu olomoucké arcibiskupské konzistoře. In: Staré stezky. Poutní cesty. Brno, Památkový ústav 1999, s CECHNER, A.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu novopackém XXI. Praha CORETH, A.: Pietas Austriaca. Ursprung und Entwicklung barocker Frömmigkeit in Österreich. München ČAPSKÁ, V.: Pod ochranou Panny Marie Bolestné. Servité v českých zemích do josefinských reforem. Nové Hrady ČERNOHLÁVEK, J. STRÁNSKÝ, K.: (edd.): Jehnice Od minulosti k dnešku. Sborník statí k výročí 710 let obce ( ). Brno ČERNÝ, V.: Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha, Mladá fronta ČERNÝ, J. M.: Fortunát Durych. První slavista český. Turnov

248 ČERNÝ, J.: Poutní místa jihozápadní Moravy. Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti. Pelhřimov, Nová tiskárna Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Literární archiv 27. Praha, Památník národního písemnictví Český slovník bohovědný. I.-V. Praha ČORNEJOVÁ, I. - RAK, J. - VLNAS, V.: Ve stínu tvých křídel...praha, Grafoprint - Neubert ČORNEJOVÁ, I.: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha, Mladá Fronta ČORNEJOVÁ, I. (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Praha, Univerzita Karlova DAVÍDEK, V.: Naše Spálenopoříčsko. Díl 1, Staré časy Spálenopoříčska, část 2, Místopis a rodopis. Praha DENIS, A.: Čechy po Bílé hoře. Díl I., kniha I. Vítězství církve. Praha DLOUHÝ, J. (ed.): Václav Fortunát Durych. Turnov DOKOUPIL, V.: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Univerzitní knihovny v Brně. Brno DOKOUPIL, V.: Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku Brno, Státní vědecká knihovna DVOŘÁKOVÁ, H.: Me tibi dedico...votivní dary v okruhu lidové religiozity. Brno, Moravské zemské muzeum DUŠEK, V.: Starobylé památky kláštera pavlánského v Nové Pace. Praha DUBOWY, A.: Der Wallfahrtsort Wranau. Brünn Hussowitz DUDÍK, B.: Bericht über die Diöcese Olmütz durch den Cardinal Franz von Dietrichstein im Jahre Wien EBERHARD, W.: Entwicklungphasen und Probleme der Gegenreformation und katholischen Erneuerung in Böhmen. In: Römische Quartalschrift für christliche Alterskunde und Kirchengeschichte 84, 1989, s

249 EICHLER, K.: Poutní místa na Moravě a v rakouském Slezsku I. - II.. Brno 1887 resp EKERT, F.: Posvátná místa král. Hl. města Prahy. I.-II. Praha ELBEL, M.: Bohemia Franciscana. Františkánský řád a jeho působení v českých zemích v 17. a 18. století. Olomouc ELIÁŠ, J. - HEROUTOVÁ, M. - LÍBAL, D.: Klášter Brtnice - stavebně historický průzkum. Praha ELVERT, Ch. d : Wranau. Moravia. Ein Blatt zur Unterhaltung. Brünn ELVERT, Ch. d : Die Einsiedler insbesondere in Mähren und Oesterreichischen Schlesien. Notizenblatt 1885, č. 1, s EVANS, R.J.W.: Vznik habsburské monarchie Argo EVANS, R.J.W.: Bílá hora a kultura českých zemí. ČsČH 17, 1969, s FALKE, J.: Gechichte des furstl. Hauses Liechtenstein. Wien FEJTOVÁ, O. LEDVINKA, V. PEŠEK, J. VLNAS, V.(edd.): Barokní praha barokní Čechie Praha, Scriptorium FIALA, M. STELLNER, F. ŽUPANIČ, J.: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha FIALOVÁ, P.: Panna Maria Klasová. Muzejní a vlastivědná práce. Časopis společnosti přátel starožitností,č. 3, 1995, s FLÉGL, O.: Relace kardinála Harracha o stavu pražské arcidiecése do Říma. VČA 23, 1914, s FLEISCHNER, V.: Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler. Wien Lepizig FOLTÝN, D. a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri FOLTÝNOVÁ, A.: Kaple sv. Martina v Mořicích a její výzdoba. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce). 249

250 FRANK, K. S.: Dějiny křesťanského mnišství. Praha, Benediktinské arciopatství FREUDENBERGER, J.: Aus der Geschichte der Au. München FREUND, J.: Úcta Mariánská. Praha FRIND, A.: Die Geschichte der Bischöfe und Erzbischöfe von Prag. Prag FRÖHLICH, J.: Poustevníci a poustevny na jihu Čech. Přehled a lokalizace pousteven v století. In: Jihočeský sborník historický, č , , s FÜRST, F.: Vranov. Poutní místo u Brna. Brno GALUZZI, A.M.: Il primo Capítolo generale delé ordine dei Minimi (28 dicembre gennaio 1508). In: Bollettino ufficiale delé ordine dei Minimi, XIII (1967), s GALUZZI, A.M.: Úvod k edici Redazioni della Regola e Correttorio dei Minimi. Testo latino e versione italiana. Roma GAŽI, M.: K lékařce nebeskej. Poutní Podsrp a vnímání nemoci na českém venkově 18. století. KUDĚJ, č. 1/2004, s Geschichte des ehemaligen Paulanerklosters und der dermaligen Pfarrkirche zu den heiligen Schutzengel auf der Wieden. Wien GINTL, Z.: Kněží katoličtí v českém obrození, před ním a po něm. Praha HANUŠ, J. JAKUBEC, J. MÁCHAL, J. VLČEK, J.: Literatura česká devatenáctého století. Praha HANUŠ, J.: František Faustin Procházka. Český buditel a literární historik. Praha HANZAL, J.: Rekatolizace v Čechách. Její historický smysl a význam. Sborník historický 37, 1990, s HANZAL, J.: Mariánský kult v barokních Čechách. In: Rekatolizace v českých zemích. (Ed. J. Francek). Pardubice HANZAL, J.: Od baroka k romantismu. Ke zrození novodobé české kultury. Praha, Academia

251 HAUPTT, H.: Fürst Karl I. von Liechtenstein. Obershofmeister Kaiser Rudolfs II. und Vizekönig von Böhmen. Hofstaat und Sammeltätigkeit, I/1-2. Wien - Köln - Graz HEIMBUCHER, M.: Die Orden und Kongregationen der katholischen Kirche I. - II. Paderborn HERMANN, W.: Vergessene Lebenswelten des siebzehnten, achtzehnten und neunzehnten Jahrhunderts in der München Vorstadt Au. München Historická úloha absolutní monarchie ve střední Evropě 17. a 18. století. AUC, Philosophica et historica 3, Studia historica 36, Praha HLAVÁČEK, P.: Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku. Praha, Academia HLAWATY, K.: Adressbuch und Führer für die politischen Bezirk Tachau und Umgebung. Tachov HOBZEK, J.: Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty. Praha HODEČEK, D.: Poutní cesty z Brna do Vranova v století. In: Staré stezky (Sborník referátů. Národní památkový ústav 8/2003, s HOFFMANN, A. K.: Městys Brtnice na Moravě. Brtnice HOJDA, Z.: Rezidence české šlechty v baroku. In: Acta Universitatis Purkynianae. Philosophica at historica I, Opera historica 1, 1992, s HOLEČEK, F.J.: Bicentenari o della Morte del Padre Venceslao Fortunato Durych, O.M. ( ). Bollettino ufficiale dell Ordino dei Minimi, 4/2000, Roma 2000, s HOMOLOVÁ, M.: Klášter velkých ambicí a špatného konce. In: Lidové noviny, víkendová příloha Neděle, , s. 31. HOPPE, A.: Des Oesterreichers Wallfahrtsorte. Wien, St. Norbertus Verlag 1914, s HORNSTEIN, A.: Geschichte des Wallfahrtortes Maria Wranau in Mähren. Brünn, Trassler

252 HREJSA, F.: U Salvatora. Z dějin evangelické církve v Praze ( ). Praha HREJSA, F.: Luterství, kalvinismus a podobojí na Moravě před Bílou horou. In: ČČH 44, 1938, s , HRUBÝ, F.: Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou. In: ČČH 40, 1934, s , ČČH 41, 1935, s. 1-40, HRUBÝ, F.: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. In: ČMM 46, 1922, s HRUDIČKA, A.: Topografie diecese brněnské. Brno HUBER, H.: Das Brauwesen des Münchner Paulanerklosters. In: Das Vaterland. Illustrierte Halbmonatsschrift für Bayerns Land und Volk. München HURT, R.: K církevně politickým dějinám pobělohorské Moravy. Akord, č. 1, 1936, s HURT, R.: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě II Olomouc JANÁK, J. a kol.: Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno JANOVSKÝ, F.: 666. výročí Vranovské Panny Marie. Brno JIRÁSKO, L.: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha KADLEC, J.: Pavláni v jižních Čechách. In: Časopis Společnosti přátel starožitností českých LVIII, 1950, s KADLEC, J.: Přehled českých církevních dějin I. - II. Praha, Zvon KADLEC, J.: Rekatolizace v Čechách. In: Pražské arcibiskupství Praha, Zvon 1994, s KALINOVÁ, A.: Obraz kultu Panny Marie vranovské v lidovém umění. In: Světci v lidové tradici (Ed. L. Tarcalová). Uherské Hradiště 1995, s KALISTA, Z.: Česká barokní pouť. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis

253 KANISIUS, P.: Maria nedostižná Panna a Svatá Bohorodička II. Olomouc, Matice cyrilometodějská KHIN, A.: Die Kirche von Šamorín. In: Forum č.5, 1935, s KISFALUDY, Z.: Adatok a paulánusok magyarhoni történetéhez. In: Magyar Sion, Esztergom, Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí (s podobiznami). Svazek I. Praha KNIEWASSER, F.: St. Anna Kirche. Obertalheim. Ried in Innkreis KNOZ, T. (ed.): Morava v době baroka. Brno, Moravské zemské muzeum KOČÍ, J.: V.F. Durych. Slovanský přehled 58, 1972, s KOČÍ, J.: Zpráva o celkové situaci na Moravě v roce In: Sborník Matice moravské 79, 1960, s KOLLMANN, F.: Chronik von Neubistritz. Zvl. otisk z Neubistrizer Zeitung. Znojmo, b.d. KOPECKÝ, M.: O české barokní homiletice. Brno, UJEP KOŠNÁŘ, J.: Poutnická místa a památné svatyně v Čechách. Praha KOUTECKÁ, H.: Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. Praha, Portál KÖFERL, J.: Das Paulanerkloster XIV. Heiligen bei Tachau. In: Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen XVVII, 1909, s KRÁL, A.B.: Liechtensteinská hrobka na Vranově u Brna. Brno KRÁL, A.B.: Objev původního vstupu do liechtensteinské hrobky na Vranově. VVM roč.36, 1983, č. 1, s KRÁL, A.B.: Heraldická kuriozita - pohřební štíty z Vranova u Brna. In: VVM, ročník 43, 1991, s KRÁSL, F.: Arnošt hrabě Harrach. Kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku Praha

254 KRATOCHVÍL, A.: Svobodné dvory na Moravě od 17. století podnes. Nezměněný otisk z Časopisu Moravského Musea zemského. Popovice KRČÁLOVÁ, J.: Giovanni Pieroni - architekt? In: Umění, roč. 1988, č. 6, s KRČÁLOVÁ, J.: Kostely české a moravské renesance. Příspěvek k jejich typologii. In: Umění, roč., 1981, č. 1, S KROUPA, J.: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost. Brno Kroměříž, KROUPA, J.(ed.): V zrcadle stínů. Brno, Moravská galerie KRSEK, I.: K dílu Martina Johanna Schmidta ve Vranově u Brna. In: SPFFBU, F 30-31, , s KRSEK, I. KUDĚLKA, Z. STEHLÍK, M. VÁLKA, J.: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha, Academia KRYŠTŮFEK, F.: Všeobecný církevní dějepis I. - III. díl. Praha KRYŠTŮFEK, F.: Dějiny církve katolické ve státech rakousko - uherských ( ), II. díl. Praha KŘIVSKÝ, P.: Václav Fortunát Durych ( Literární pozůstalost. Praha KUBÍKOVÁ, A.: K zániku kláštera v Kuklově. In: Výběr XXXIII, 1996, s Kurze Lebensgeschichte des Hl. Franz von Paula, Stifters des mindesten Brüder (Minimi). Innsbruck KUŘÍKOVÁ, V.: Historie paulánského kláštera v Nové Pace. České Budějovice, Jihočeská univerzita 2001.(Diplomová práce) KUŘÍKOVÁ, V.: Nová Paka. Pohnuté osudy paulánského kláštera. Nová Paka LACINA, O.: Průvodce po stopách paulánů v klášteře Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Semily, Geum LANCINGER, K. HÝZLER, J. HORYNA, M.: Stavebně historický průzkum a vyhodnocení kostela ve Světcích. SÚRPMO Praha LECLER, J.- HOLSTEIN, H. ADNÉS, P.- LEFEBVRE, Ch.: Trient II. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag

255 LIPOWSKY, F. J.: Geschichten der Vorstadt Au bei München. München Literatura česká devatenáctého století. Díl I. Od josefinského obrození až po českou modernu. Praha, Laichter LÖSCHE, J. DOLLHOPF, G.: Die Evangelische Paulanerkirche Amberg. Amberg, LUDVÍKOVÁ, M.: Vranovské poutě z národopisného hlediska. In: VVM, ročník XXIV, 1972, s LUDVÍKOVÁ, M. (ed.): Poutní místo Vranov. Brno MACEK, J.: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha, Argo MAGENSCHAB, H.: Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha MAHR, A.: Wallfahrtsorte Südmährens. Sudetenlandt-Marianisches Land IV. Königstein MACHOVEC. M. (ed.): Problém tolerance v dějinách a perspektivě. Praha, Academia MAI, P.: Der Orden der Paulaner in der Oberpfalz. In: Beiträge zur Geschichte des Bistums Regensburg 18, 1984, s MALINSKÝ, F.: Vývoj náboženských poměrů ve střední a severní Moravě. Přerov - Olomouc MAŇAS, V.: Náboženská bratrstva olomoucké (arci) diecéze do josefinských reforem. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce) MAŇAS, V.: Náboženská bratrstva na Moravě do josefinských reforem. In: Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby. (Edd. T. JIRÁNEK a J. KUBEŠ). Pardubice 2005, s MAREŠ, F. - SEDLÁČEK, J.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Třeboňském X. Praha MAREŠ, F. - SEDLÁČEK, J.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském XLI. Praha

256 MAŤA, P.: Svět české aristokracie ( ). Praha, Lidové noviny MATĚJČEK, A.: Nová Paka PNU 67. Praha MATĚJEK, F.: Bílá hora a moravská feudální společnost, ČsČH 22, 1974, s MATĚJEK, F.: Morava za třicetileté války. Praha, Historický ústav AV ČR MATĚJEK, F.: Škody způsobené na Moravě řáděním vojáků za 30 - leté války. In: ČMM 113, 1994, č. 1, s MATĚJKA, P. M.: Prvopočátky kapucínského řádu. Praha-Olomouc, Institut františkánských studií MATHON, P.: Život nejblahoslavenější Bohorodičky Panny Marie a jejího panického chotě sv. Josefa, patrona církve svaté, dědice země české, ochránce císařského rodu Habsburků I., II. Brno 1884, s MAUR, E.: Vrchnosti a poddaní za 30-leté války. In: Folia historica bohemia 1985, s MAUR, E.: Problémy farní organizace pobělohorských Čech. In: Tradicio et Cultus, Praha 1993, s MEDEK, V.: Cesta české a moravské církve staletími. Praha MEDVECKÝ, J.: Paul Troger, viedenská akademia a maliarstvo neskorého baroka. In: Barok. Dějiny slovenského výtvarného umenia. Bratislava MENŠÍK, F.: Mořice. 750 let založení obce. Mořice MENŠÍK, J.: Kvítečka z Mariánského slávověnce sebraná od vlasteneckých poutníkův. Brno MERCELL, R.: Šamorín klášter paulánov. Reštaurátorský prieskum MĚŠŤÁNEK, T.: Poměry na Moravě na přelomu 16. a 17. století v období válek tureckých a povstání Štěpána Bočkaje. Uherské Hradiště MIHOLA, J.: Z dějin paulánského konventu na Vranově u Brna. Brno, Masarykova univerzita (Diplomová práce) 256

257 MIHOLA, J.: Paulánská komunita na Vranově u Brna a její zrušení roku In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd č. 17. Brno, Masarykova univerzita 1999, s MIHOLA, J.: K počátkům paulánského řádu v českých zemích. In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd č. 18. Brno, Masarykova univerzita 2001, s MIHOLA, J.: Pauláni v Brtnici. In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd č. 19. Brno, Masarykova univerzita 2003, s MIHOLA, J.: Církevní řády v českých zemích barokní doby. Obnova, rozkvět, specifika, podíl na rekatolizaci. In: České země v 17. a 18. století. Barokní doba, společnost a kultura. (Ed. J. MIHOLA) Brno, Masarykova univerzita 2003, s MIHOLA, J.: K podílu paulánského řádu na pobělohorské rekatolizaci českých zemí. In: Úloha církevních řádů v pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků ze semináře na Vranově u Brna, konaného na Vranově u Brna. (Ed. I. ČORNEJOVÁ) Praha, Scriptorium 2003, s MIHOLA, J.: Paulánský řád a prostor pro jeho působení v českých zemích v století. In: Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, řada společenských věd, č. 20. Brno, Masarykova univerzita 2004, s MIHOLA, J.: Poutní tradice na Moravě. In: ODEHNAL, F.: Poutní místa na Moravě a ve Slezsku. Rosice, Gloria 2004, s MIHOLA, J.: Brtnice. In: FOLTÝN, D. a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri 2005, s MIHOLA, J.: Vranov u Brna. In: FOLTÝN, D. a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri 2005, s MIHOLA, J.: Atlas Marianus Marchionatus Moraviae eine Quelle zur Problematik der barocken marianischen 257

258 Wallfahrtstraditionen in Mähren. Wallfahrten in der europäischen Kultur. Pilgrimage in European Culture. (Edd. D. DOLEŽAL H. KÜHNE). Berlin, Peter Lang Verlag 2006, s MIHOLA, J.: Díla paulánských řeholníků německo-česko-uherské provincie prameny k hlubšímu poznání intelektuální činnosti řádu. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, č. 21. Brno. Masarykova univerzita 2006, s MIHOLA, J.: Per materialia ad immaterialia. Nástin vývoje poutní tradice na Moravě se zřetelem k regionu brněnské diecéze. In: O křesťanské výtvarné kultuře. (Edd.: A. FILIP H. HRADSKÁ) Brno, Biskupství brněnské 2006, s MIHOLA, J.: Poutní místa a lidová zbožnost na Moravě. Rozrazil, 7/2006. Brno, Větrné mlýny, s MIHOLA, J.: Řeholníci ve svatých a zbožných skutcích zvláště pevní. K dějinám paulánského konventu sv. Matouše v Brtnici. In: Mezi Jihlavou a Vídní Jihlava, Muzeum Vysočiny 2006, s MIHOLA, J.: Archivní materiály k dějinám německo-české provincie paulánského řádu v století. In: Církevní archivy a fondy v České republice. Brno, Masarykova univerzita (v tisku) MIKULEC, J.: Pobělohorská rekatolizace a katolická zbožnost. Dialog Evropa XXI., č. 2, 1996, s MIKULEC, J.: Vestigium Bohemiae piae Alberta Chanovského krajina zázraků z časů pobělohorské rekatolizace. In: Husitství Reformace Renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela. (Edd. J. PÁNEK M. POLÍVKA N. REJCHRTOVÁ) Praha 1994, s MIKULEC, J.: Náboženská bratrstva v procesu pobělohorské rekatolizace. In: Rekatolizace v českých zemích. Pardubice 1995, s

259 MIKULEC, J.: Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha, Lidové noviny MOROSINI, G. F.: Itinerář modlitby ve škole sv. Františka z Paoly. Vranov u Brna MOROSINI, G. F.: Il Carisma penitenziale di s. Francesco di Paola e dell ordine dei Minimi. Storia e Spiritualitá. Roma MRŠTÍK, J.: Bývalý paulánský klášter Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice. Tábor MRŠTÍK, J.: Sv. František z Pauly, zakladatel paulánů. Blahověst 1883, s , , , , , MRŠTÍK, J.: Česko-německá provincie řádu paulánského. Blahověst XXXIV., 1884, s , , , MUNCK, T.: Evropa sedmnáctého století Praha, Vyšehrad NEŠPOR, Z. R.: Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem, Albis international NĚMEC, J.: Rozvoj duchovních řádů v českých zemích. Řím NOVÁK, A.: Bývalá klášterní kaple v Mořicích. Mojmírova říše II, , s NOVÁK, J.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Jindřichohradeckém. Praha NOVÁK, J.: Dějiny hradu a kláštera kugelveitského. Prachatice, nedatováno. NOVOTNÁ, S.: Řád, který vstal z mrtvých. In: Katolický týdeník, ročník V. 1994, číslo 9, s O barokní kultuře. Sborník statí. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 141. Brno OBERHAMMER, E.(ed.): Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Der Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen Neuzeit. Wien München

260 OBRDLÍK, K.: Poutní tradice na Moravě I.,II. Olomouc, Univerzita Palackého OHLER, N.: Náboženské poutě ve středověku a novověku. Praha OPOČENSKÝ, H.: Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé hoře ORLITA, Z.: Bildergalerie katolischer Missbräuche. Náboženská bratrstva Jihlavského kraje ve světle josefinských účetních výkazů. In: Mezi Jihlavou a Vídní Jihlava, Muzeum Vysočiny 2006, s Ottův slovník naučný. PÁNEK, J.: Nástup rekatolizace ve střední Evropě. In: Rekatolizace v českých zemích (Ed. J. FRANCEK). Pardubice 1995, s PANGERL, M.: Die Eremitage in Heuraffel. Prag PASSOLUNGHI, P. A.: Collalto. Linee, documenti, genealogie per una storia del casato. Treviso PASTRNEK, F.: O počátcích slovanské filologie v Čechách, zvláště o Fortunátu Durychovi a jeho poměru k Dobrovskému. In: Časopis českého muzea 70, 1896, s PÁTEK, A. J.: Jihlavský okres. Vlastivěda moravská. Brno PAVLÍKOVÁ, M.: Pražská Univerzitní knihovna za správy K.R. Ungara. Ročenka Univerzitní knihovny v Praze 1957, s PAVLÍKOVÁ, M.: Knihovna kláštera pavlánů v Praze. Strahovská knihovna 14-15/1979/80, Praha , s PETRÁŇ, J.: Staroměstská exekuce. Praha PETRÁŇ, J. a kol: Dějiny hmotné kultury II (2). Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Praha PETRÁŇ, J. a kol: Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v letech 18. století. Praha PETROVIČ, R.: Pamiatkový výskum kláštera paulánov v Šamoríně. Pamiatky Trnavy a Trnavského kraja 2, Trnava 1998, s PETROVIČ, R.: Klášter paulánov v Šamoríně významná baroková pamiatka Žitného ostrova. In: Kapitoly z dejín města Šamorín. 260

261 Disputationes Samariensis 5. (Edd. G. STREŠŇÁK L. VÉGH) Dunajská Streda, Lilium Aurum 2005, s PETRSÍLKA, Š.: Ursprung und Erbauung des Paulaner Klosters sammt der Kirche der allerheiligsten Dreifaltigkeit zu Neufistriss gemeinhin Kloster gennant. Jindřichův Hradec PETRŮ, J.: Předpoklady pro opravu architektury G.B.Pieroniho v Brtnici. In: Památky a příroda, č.8, 1983, s PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové. Brno PILNÁČEK, J.: Nový hrad u Blanska. Brno PINZUTTI, M. M.: I Codici autografici dei Processi cosentino e turonente per la canonizzazione di s. Francesco di Paola ( ). Roma PIRCHAN, G.: Die Tachauer im Ubwehrkampfe wider Husman, ihren Erherrn. In: 600 Jahr - Feier Tachau (editor: Josef Stritzl). Tachau 1929, s PODLAHA, A.: Z dějin katolické reformace v Čechách XVII.- XVIII. století. Sborník historického kroužku 2, 1901, POCHE, E.: Umělecké památky Čech. Díl I-IV. Praha, Academia Poklady šamorínského kostola Nanebovstúpenia Panny Márie. Šamorín POLIŠENSKÝ, J.: Třicetiletá válka a evropská krize 17. století. Praha POLITO, C.: Saint Francois de Paule ses rapports avec les Calabrais et les Tourangeaux. Université Pierre Mendés-France Grenoble, POPP, M.: Kirchengeschichte Ambergs zwischen Rekatholisierung und Säkularisation. In: Amber Aus tausend Jahren Stadtgeschichte (Ausstellungskataloge der Staatlichen Archive Bayerns, Nr. 18). Amberg 1984, S PRÁŠEK, J. B. REZEK, A. a kol: Dějiny Čech a Moravy nové doby I. - III. díl ( ). Praha

262 PREISS, P.: Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Praha PRESS, V.: Das Haus Liechtenstein in der europäischen Geschichte. In: Liechtenstein- Fürstliches Haus und staatliche Ordnung. Geschichtliche Grundlagen und moderne Perspektiven. (Edd. V. PRESS D. WILLOWEIT). Vaduz-Wien-München PROKOPOVÁ, Z.: Virgo potens. Zázraky a zázračná vyslyšení na mariánských poutních místech v jižních Čechách 17. a 18. století. České Budějovice, Historický ústav Jihočeské univerzity (Dizertační práce). PROKOPOVÁ, Z.: Auxilium Christianorum, ora pro nobis! Barokní knihy zázraků jako doposud málo využitelný pramen. KUDĚJ 1/2004, s PUSKELY, M.: Kétezer év szerzetessége (Dva tisíce let řeholí). Budapešť RABAS, V.: Řád kapucínský a jeho působení v Čechách v 17. století, Praha RAK, J.: Bývali Čechové Jinočany, H+H RAKOVÁ, S.: Přehled bádání. Pobělohorské Temno v české historiografii 90. let: pokus o sondu do proměn historického vědomí. Český časopis historický, 3/2001, s RAPP, F.: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku. Brno Regole correttorio dei Minimi. A cura di Antonio Castiglione, O.M. Roma REISNER, V.: Paulanerkloster. Kreis Neubistritz. Nová Bystřice RICHTER, V.: K dějinám hlavního oltáře na Vranově. Akord, č.5, 1936, s ROBERTI, G. M.: S. Francesco di Paola. Fondatore dell Ordine dei Minimi ( ). Storia della sua vita. Roma ROBERTI, G. M.: Disegno storico dell Ordine dei Minimi. Dalla morte del santo istitutore fino ai nostri templi ( ), I. ( ). Roma

263 ROYT, J.: Barokní pouť a poutní místa. In: Dějiny a současnost 3, 1991, s ROYT, J.: Křesťanská pouť po barokních Čechách. In: Český lid 79, 1992, s ROYT, J.: Poutě a poutní místa v Čechách. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997, s ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha, Karolinum RUSEK, V. SMEČKA, V.: České lékárny. Praha, Nuga RYBIČKA, A.: Přehled knihoven zrušených klášterů na Moravě a ve Slezsku. ČMM, 19, Brno 1895, s RYNEŠ, V.: Imagines miraculosae doby pobělohorské. Český lid LIV, 1967, č. 3, s Rysy spirituality svatého Františka z Pauly a bratří paulánů (minimů). Vranov SAMEK, B.: Umělecké památky Moravy a Slezska I. Praha, Academia SAMSOUR, A.: Prodej věcí movitých a zvláště klenotů ze zrušených klášterů za Josefa II. na Moravě. In: Hlídka, roč. XXIX. Brno Sbírka Pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku. Skupina druhá: Korespondence a cizojazyčné prameny, číslo 2. Vzájemné dopisy Josefa Dobrovského a Fortunata Durycha z let Praha SCHAMSULA, W.: V. F. Durich in München. Zur Geschichte der tschechischen Slavistik im 18. Jahrhundert. Die Welt der Slawen 10, 1963, Wiesbaden, s SCHAUBER, V. - SCHINDLER, H. M.: Rok se svatými. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství SCHNÜRER, G.: Katholische Kirche und Kultur der Barockzeit. Wien-Zürich SCHREIBER, F. A. W.: Geschichte des bayrischen Herzogs Wilhelm V. München

264 SCHUSTEROVÁ, M.: Pavlánský kostel Nejsvětější Trojice v Klášteře a Francesco Caratti. In: Umění IX, 1961, s SCHWEIGER, G.: Moenchtum, Orden, Klöster. Ein Lexikon. Mnichov SLÁDEK, M.: Zázračná uzdravení a dobrotivá vzhlédnutí v literatuře českého baroka. In: Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Literární archiv, ročník 27. Praha, Památník národního písemnictví 1994, s SLAVÍČEK, L.: Sběratel z vášně. Kníže Karl Eusebius z Liechtensteina a výtvarné umění. Dějiny a současnost č. 4/2002, roč. 24, s SOUSEDÍK, S.: Valerián Magni Kapitola z kulturních dějin Čech 17. století. Praha SPURNÝ, F.: Lichtenštejnové. In: Hrady, zámky, paláce. 1998, s STAPF, F. HUFNAGEL, M. J.: Die Basilianer-Mönche in München- Au. In: Forschungen zur bayrischen und schwäbischen Geschichte, 22. Band, 1. Heft. München STEFAN, O.: Pražské kostely. Praha STLOUKAL, K.: Karel z Lichtenštejna a jeho účast ve vládě Rudolfa II. In: ČČH 18, 1912, s , , STLOUKAL - ZLINSKÝ, K.: Karel z Lichtenštejna. Praha STOCKLÖW, J.: Geschichte der Stadt Tachau mit teilweiser Berücksichtigung der Herrschaft Tachau. Tachau SVÁTEK, J.: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy. In: Sborník archivních prací XX, 1970, číslo 2, zvláštní příloha. SVÁTEK, J.: Poustevníci v Čechách. In: Obrazy z kulturních dějin českých I, Praha 1891, s ŠORM, A.: Sv. Anna v lidové úctě v Čechách a na Moravě. Praha

265 ŠORM, A.: O úctě Anděla Strážného. Sušice ŠRONĚK, M. HAUSENBLASOVÁ, J.: Gloria et Miseria Praha v době třicetileté války. Praha, Gallery ŠTĚDRÝ, F.: Znovuzřízení katolické duchovní zprávy po roce Sborník historického kroužku 26, , ŠUBERT, F. A.:Z českého jihu. Praha 1902, s ŠTAJNOCHR, V.: Panna Maria divotvůrkyně. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum ŠTAJNOCHR, V.: Svatá Trojice. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum ŠTĚDRÝ, F.: Počet far v době předhusitské a po Bílé hoře. Sborník historického kroužku 21, 1920, s ŠTURC, L.: Barokní mariánská slavnost ve Znojmě r Ročenka státního okresního archivu ve Znojmě Znojmo 1999, s ŠŤOVÍČEK, I. a kol.: Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze století pro potřeby historiografie. Archivní správa Ministerstva vnitra ČR ŠUJAN, F.: Dějepis Brna. Brno THOMA, Ch.: Die evangelische Paulanerkirche. München, TISCHER, F.: Klášter pavlánský blíže Nové Bystřice. In: Ohlas od Nežárky III.,č. 45, 46 / TISCHER, F.: Kostely, kláštery a duchovní správa katolická za vpádu saského v Praze Časopis katolického duchovenstva, 1936 č. 5, s TOBOLKA, Z.: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce 18. století.praha TOMÁŠTÍK, J.: Poutní místo Vranov. Vranov UHLÍŘ, B.: Šlapanice u Brna. Šlapanice u Brna VÁGENKNECHT,J.: 270 let novopackého kláštera. Klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie, nedatováno. 265

266 VALJAVEC, F.: Der Josephinismus. Zur geistigen Entwicklung Österreichs im 18. und 19. Jahrhundert. Brünn - München - Wien VÁLKA, J.: Morava reformace, renesance a baroka. Brno, Muzejní a vlastivědná společnost VÁLKA, J.: Manýrismus a baroko v české kultuře 17. a 1. pol. 18. století. In: SCH 8-19, 1978, s VÁLKA, J.: Česká společnost v století, 2 Bělohorská doba. Společnost a kultura manýrismu. Praha VÁLKA, J.: Tolerance či koexistence? K povaze soužití různých náboženských vyznání v českých zemích v století. In: SCH 18-35, 1988, s VÁLKA, J.: Barokní slavnosti. In: Kultura baroka v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s VÁLKA, J.: Moravská aristokracie na přelomu 16. a 17. století. OH 3, 1993, s VÁLKA, J.: K otázkám studia kultury Moravy 17. a 18. století. Studie Muzea Kroměřížska 1989, s VELLADICS, M.: A II. Jószef korabeli szerzetesrendi abolíció müvészettörténeti vonatkozásai. (Kunsthistorické vztahy k rušení klášterů v době Josefa II.) Budapešť Dizertační práce). VILLARI, R. (ed.): Barokní člověk a jeho svět. Praha, Vyšehrad Vínek na hrob Fortunáta Durycha uvitý od Turnovských studujících v Mladé Boleslavi Vlastivěda moravská: Brněnský okres. Brno VLČEK, P. - SOMMER P. - FOLTÝN, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha, Libri VLNAS, V.: Jan Nepomucký. Česká legenda.praha VLNAS, V. (ed.): Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost v 17. a 18. století. Praha, Paseka VLNAS, V.: Novokřtěnci v Münsteru.Praha, Lidové noviny

267 VOCELKA, K.: Habsburská zbožnost a lidová zbožnost. (K mnohovrstevnatosti vztahů mezi elitní a lidovou kulturou). Folia Historica Bohemia 18, Praha 1997, s VOJTÍŠKOVÁ, M.: Poustevnictví v českém baroku. Z Českého ráje a Podkrkonoší 8, 1995, s Wallfahrt kennt keine Grenzen. Katalog der Ausstelung in Bayerischen Nationalmuseum München. München Wallfahrt und Altag in Mittelalter und früher Neuzeit. (Ed. H. KÜBNEL) Wien WEINLICH, A.: Mariánské poutní místo Vranov. Brno WEINLICH, A.: Krypta knížecího rodu z Liechtensteinu na Vranově. Brno WILHELM, G.: Die Fürsten von Liechtenstein und ihre Beziehungen zu Kunst und Wischenschaft. Jahrbuch der Liechtensteinischen Kunstgesellschaft 1, WINKELBAUER, T.: Karrieristen oder frome Männer? In: Nový Mars Moravicus aneb sborník příspěvků jež věnovali prof. dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám. Brno 1999, s WINKELBAUER, T.: Oesterreichische Geschichte Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter I.-II. Wien, Ueberreuther WINKELBAUER, T.: Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Wien - München WINKELBAUER, T: Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století. In: ČČH, ročník 98 (2000), číslo 3, s WINKELBAUER, T.: Lichtenštejnové jako šlechta neznající hranice. In: KOMLOSYOVÁ, A. BŮŽEK, V. - SVÁTEK, F. (edd.): Kultury na hranici. Jižní Čechy, jižní Morava, Waldviertel, Weinviertel. Vídeň 1995, s

268 WINNER, G.: Die Klosteraufhebungen in Niederösterreich und Wien. Wien WINTER, E.: Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy Praha WINTER, Z.: Život církevní v Čechách XV. a XVI. století. Kulturně historický obraz XV., XVI. století. Svazek I. Praha WOLNY, G.: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften, II. Brünner Dioecese III. sv. Brno ZAJÍCOVÁ, O.: Kostel sv. Salvatora. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění 1935, Praha 1936, s ZENOTTY, F.: Der heilige Franciscus de Paula. Bekkener und Ordenstifter. Siene Lebensgeschichte. Krems Ze starých pamětí Těnovických. Úřední věstník farních úřadů v Čížkově, Mešně, Mitrovicích, Spál. Poříčí, Těnovicích, roč. II, leden 1909, č. 1, s. 5. ZHÁNĚL, I.: Přibyslavice. Popis poutního místa mariánského. Brno ZIMMERMANN, J. N.: Die St. Salvatorskirche mit einem Paulanerkloster. In: Verfallene Denkmäler des frommes Sinnes oder aufgehobene Kirchne, Klöster. Prag 1833, s ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VI. Doba rekatolizace ( ). Olomouc ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VII. Doba barokní katolicity ( ). Olomouc ZLÁMAL, B.: Příručka českých církevních dějin, díl VIII. Doba osvícenská ( ). Olomouc ZLÁMAL, B.: Rušení klášterů a kostelů v Olomouci 1783/84. (Zvl. otisk z časopisu Mojmírova říše Zábřeh na Moravě ZUBER, R.: Osudy moravské církve v 18. století , I. díl. Praha,Česká katolická charita

269 ZUBER, R.: Osudy moravské církve v 18. století, II. díl. Olomouc, Matice cyrilometodějská ZUBER, R.: Lidová zbožnost a poutě na Moravě v 18. století. In: Studie Muzea Kroměřížska 91. Kroměříž 1991, s ŽÁK, A.: Österreichisches Klosterbuch. Statistik der Orden und Kongregationen der katholischen in Österreich. Wien-Leipzig Život sv. Františka z Pauly napsaný jedním anonymním učedníkem jeho současníkem (1502). Vranov Život v barokní Praze ( ). Průvodce výstavou. Praha, Scriptorium Jahre St. Anna Kirche und Kloster Oberthalheim. In: Pfarrbrief Timelkam, März

270 FONTES ORDINIS MINIMORUM (Textové přílohy 1-29) 270

271 PŘÍLOHA duben 1491 Papež Inocenc VIII. povoluje sloučení dvou kongregací poustevníků v lesích pánů z Růží (Rožmberků) v Čechách. Český překlad dokumentu, jehož originál se nachází ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Český Krumlov, sign. I 3 K β, č. 6, d. Listina obsahuje první zmínku o přítomnosti poustevníků, kteří se prokazatelně přihlásili k řeholi sv. Františka z Pauly, na českém území. Srovnej též doslovný přepis latinského originálu publikovaný v rámci edicie pramenů ze zámeckého archivu v Českém Krumlově: Böhm, Adalbert Mainhart: Urkunden und Regesten zur Geschichte der Eremiten- Congregationen in Böhmen im XIV. Und XVI. Jahrhunderte. Notizenblatt. Beilage zum Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen. Wien 1852, s Papež Inocenc VIII. Milovaní synové, spásu Vám a apoštolskou benedikci. Učinili jste, že mi bylo vyloženo, že v lesích pánů z Růží pražské diecéze, díky svolení těchto pánů, byla již dávno zřízena v jeskyni jakási poustevna pro několik poustevníků, slavnostně pojmenovaná podle svatého Pavla, prvního poustevníka. Když tedy to bylo řečeno, uvedení páni přikývli na jasný souhlas Jana, arcidiakona kostela bechyňského, spravovatele řečené poustevny, aby s milostí předchůdce syna tvého, Alexandra, byla postavena jiná poustevna, pojmenovaná podle svatého Jana Křtitele, s jakýmisi mnišskými celami a modlitebnou pro užívání a přebývání několika poustevníků, hodlajících zcela se vzdát pokrmů masitých a vaječných a také pití vína, a to na místě dosti blízkém tamté poustevně: a obě výše řečené poustevny se stanou spojenými pro kongregaci neboli společenství bratra Petra z Pisy z autority apoštolské. O těch poustevnách však byl připojen onen výklad, že poustevna svatého Jana Křtitele kvůli vlhkosti bez obtíží nemůže být 271

272 obývána, a zároveň s řečenou poustevnou svatého Pavla, ač jsou obě blízko sebe, přesto jsou natolik vzdáleny, že pod jednou klausurou nemohou být vedeny a také nemohou být spravovány jedním duchovním otcem. Proto jste měli starost, že jste mě poníženě poprosili o to, abych hodným uznal řečenou poustevnu svatého Jana Křtitele zbořit a přistoupil k povolení na místě vhodnějším vystavět jinou. Já, nakloněn těmto poníženým prosbám, aby řečená poustevna a její modlitebna byly docela zbořeny a na tomtéž místě aby byla zřízena jiná poustevna pod toutéž invokací sv. Jana s dormitářem, modlitebnou (oltářem), ambitem se zvoničkou a dalšími povinnými nezbytnostmi, tak jako na jiném místě, na místě bližším řečené poustevně svatého Pavla aby byla zřízena tak, aby obě poustevny byly pod jednou klausurou a aby mohly být spravovány jediným duchovním otcem, pro užitek a přebývání poustevníků, přísně se zdržujících pokrmů masitých a vaječných a také pití vína bez prejudice cizího práva, a podle jejich souhlasu vše, co se jich může týkat, aby bylo zkonstruováno a postaveno, a kvůli dokončení poustevny aby byly kameny a jiné fragmenty z výše uvedené zbořené poustevny odvezeny k té, která má být nově postavená, a ta nová poustevna aby byla pro užitek a přebývání takových poustevníků v budoucnosti svobodně postoupena, to nechť se zdarem a silou učiníte nařizuji vám shodně s apoštolskou autoritou a svolením. Pročež nadto této poustevně, která má být tímto způsobem postavena, a poustevníkům časem v ní pobývajícím s autoritou činím shovívavost nařízeními a díky a také odpustky řečené poustevně svatého Jana a bratrům a poustevníkům v ní se zdržujícím, skrze stolec apoštolský a také jinými toho druhu nařízeními, která mají být učiněna do budoucna k užitku a svobodné radosti. A takto dáno těm, kteří nebudou mít námitky proti ustanovením a apoštolským nařízením, se schválením uvedené kongregace v apoštolském výroku nebo s nějakou jinou trvalou hodnotou, 272

273 stvrzenými statuty a zvyklostmi a s ostatními jakýmikoli rozpornostmi. Dáno v Římě, u sv. Petra, pod pečetí, v den 13. dubna roku 1491, v sedmém roce mého pontifikátu. Zikmund 273

274 PŘÍLOHA duben 1495, Ofen Papežský legát Ursus z Ursinů potvrzuje spojení dvou existujících sídlišť poustevníků do jednoho, a to v lesích pánů z Růže (Rožmberků), svých pokrevných příbuzných. Český překlad listiny. Originál je psaný latinsky na pergamenu, s přivěšenou pečetí. Nachází se ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Český Krumlov, sign. I, 3, K β, č. 6, e. Srovnej též edici: Böhm, Adalbert Mainhart: Urkunden und Regesten zur Geschichte der Eremiten- Congregationen in Böhmen im XIV. Und XVI. Jahrhunderte. Notizenblatt. Beilage zum Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen. Wien 1852, s Jedná se o první archivní dokument doslovně uvádějící termín instar heremitarum congregacionis fratris Francisci de Paula. Ursus z Ursinů, z vůle Boží a apoštolského stolce biskup Theanensis, a také z vůle nejsvětějšího pána našeho papeže, promlouvá ke království uherskému, českému a polskému, ke všem ostatním i jednotlivým provinciím, obcím, zemím a místům, poddaným králům Vladislavu z Uher a Čech, a také Janu Albertu z Polska, promlouvá s plnou mocí vyslance ze strany vyslanectví. K milovaným nám v Kristu poustevníkům v lesích nejvznešenějších šlechticů a pánů království českého, našich pokrevných příbuzných z rodu Růží, k poustevníkům bydlícím v kavernách svatého Pavla, prvního poustevníka, a svatého Jana Křtitele, současným i budoucím, v Pánu věčnou spásu. Byl jsem zpraven o záležitosti z vaší strany, že podle svolení uvedených pánů v jejich lesích, a to po dlouhý čas, co paměť sahá, nedokládá se nic o poustevnické jeskyni, kaverně sv. Pavla, prvního poustevníka, jinak též slavnostně nazvané sv. Antonína, která by existovala pro jakési poustevníky, živící se masitou stravou. Podobně avšak přitakávají řečení páni o dávném povolení nějakého mistra 274

275 Jana, arcidiakona kostela bechyňského, tehdejšího správce řečené poustevnické jeskyně. Jiná poustevna, nazývaná svatého Jana Křtitele, s noclehárnou a modlitebnou pro užívání a přebývání nějakých poustevníků kongregace bratří Františka z Pauly, v diecézi Cusentinensis?, hodlajících vzdát se požívání masitých pokrmů, vajec a užívání vína, tato jiná poustevna byla nově zřízena na místě dosti blízkém výše uvedené poustevně sv. Pavla. A obě poustevny se staly do jediné spojenými, pro společenství chudých poustevníků bratra Petra z Pisy, jinak nazývané podle svátosti svatého Jeronýma, a to s apoštolskou vážností. Ale protože poustevna svatého Jana Křtitele kvůli silné vlhkosti není způsobilá k pohodlnému a řádnému obývání, a zároveň s řečenou poustevnou svatého Pavla, byť ony obě jsou blízko sebe, přesto se natolik od sebe odlišují, že nemohou být řízeny pod jednou klausurou a ani jedním duchovním otcem spravovány, proto tedy blahé paměti papež Inocenc VIII., v reakci na zprávu ctihodného syna Alexandra, doktora obojího práva, nového arcidiakona a správce uvedených pousteven, nejen na prosbu výše uvedených pánů z Růží a na poníženou prosbu vaši učinil, aby řečená poustevna svatého Jana a její oltář (modlitebna) byly zbořeny, na tom místě aby pod tímtéž jménem byla vystavěna jiná poustevna, s jinými náležitostmi povinnými, a aby se přiblížila výše uvedené poustevně neboli kaverně svatého Pavla. A to tak, aby ony dvě poustevny mohly být pod jednou klausurou a pod správou jediného duchovního otce, kvůli užitku a přebývání poustevníků, jak bylo řečeno, kteří hodlají držet půst, a aby to bylo učiněno bez nějakého cizího či jiného právního předpisu, a aby se všechno dělo na základě shody s tím, co je vhodné pro poustevníky, aby takto bylo vše postaveno a zařízeno, a aby tuto poustevnu byli poustevníci schopni přijmout na sebe k užívání a přebývání stálému, svobodně a volně. Svěřil tedy takové povolení a možnost listině krátké a nejctihodnější rovněž vyhověl tomu, 275

276 že tato poustevna má být takto postavena a že poustevníci v ní pobývající jsou osvobozeni od odpustků všech i jednotlivých, jsou jim odpuštěna povolení a díky pro řečenou poustevnu svatého Jana Křtitele a bratrům a poustevníkům v poustevně přebývajícím skrze svou svatost, jsou odpuštěny i jiné prostředky toho druhu, a to i do budoucnosti poplatné. Nejctihodnější vyhověl, aby mohli v radosti přebývat a také tuto povinnost k poustevně plnili. A vyhověl tomu také v listě apoštolském, ještě důrazněji a obšírněji obsaženém. A tak jako se připojil váš požadavek, předstoupil řečený arcidiakon s vážností řečené listiny apoštolské k vykonání podle uvedení v listině. A protože přece zjistil, že pod jedinou duchovní správou nemohou být řádně a shodně řízeny obě poustevny kvůli rozdílnosti půstu, prověřil a ustanovil s vážností na základě své návštěvy, aby uvedené dvě poustevny byly téhož vyznání a společenství, s jedinou modlitebnou, refektářem, noclehárnou, v nichž božský kult ve dne v noci se děje, i se zmírněním uvedené zdrženlivosti pokrmů a pod jediným společným dohledem a pod správou jediného duchovního otce, a aby tak byly ve všem financovány a zachovávány. Takto rozhodl a také uvedl v čin. Je pravdou, že se objeví někteří, kteří prohlásili, že postrádají váhu pevnosti slov, a tedy v apoštolském listě že není k uvedenému žádná zmínka, že zůstávají na pochybách, co se týká stejné zdrženlivosti a jejího spravování, co se týká stejných privilegií, co se týká všech výše uvedených osvobození od odpustků, povolení a díků, kteréžto byly svolením uděleny vám i spolubratřím a vašim poustevnám. Takoví lidé vám nedovolují mít s poustevníky radost v pokoji a míru a užívat jí, a ani neváhají proti tomu namítat, dělat svízel, stěžovat si, do nemírného jejich předsudku a pochybnosti o autoritě apoštolského stolce uvádět mysl a poukazovat na špatný příklad a zločin mnohých. Poníženě jste mě požádali, abych pokládal za povinnost svého vyslanectví mít názory 276

277 takových, kteří takto pochybují, za blud, a abych považoval za slušné prozřetelně se dívat na vaše zmatené poznatky. Já tedy nakloněn takovým vašim prosbám, jakož i spravedlivým zbožným přáním chci vyjasnit postoje jednak pochybujících řečených, také vaše v této oblasti, a prokázat, že je vše v pořádku, co se týká výše uvedených gest, činů i zřízení či nařízení, a to skrze váhu arcidiakona silou této listiny. Vážností blahé paměti papeže Inocence VIII. a našeho legáta mi byly všechny počiny a provedení, které byly učiněny, nařízeny a svěřeny. A proto s vážností této listiny říkám a ustanovuji, že mají možnost se dít a zachovávat se. A to všechno posiluji záštitou svého vyslanectví, stvrzuji, uznávám platnost a spolupodporuji také výše řečené dvě poustevny, svěřené do péče jediného vyznání a pod dohled, a také poustevníky nyní i v budoucnosti tam prodlévající, spojené svazkem v jednom poslání. A o jejich spolubratrství, zrozeném a fungujícím díky privilegiím, nařízením, děkovným modlitbám a zbavení se hříchů, a to vše skrze papeže Inocence VIII., jinak také skrze stolec apoštolský, jsou všechny záležitosti, i jednotlivé, slovo od slova řečeny zněním této listiny a také papežem byly uvedeny, velmi zřetelně vyjádřeny a specifikovány. Aby s vážností mou byla všechna nařízení shodná v uvedených poustevnách a aby se shodně těšili a radovali všichni poustevníci, to vše výše uvedené nařizuji zněním této listiny. A díky jasnému poznání svatosti jeho, papeže Inocence, a podle mé znalosti stanovím a oznamuji uvedeným poustevníkům, poustevnám a spolubratrům, že učiním varování a pohrozím jakýmkoli odpůrcům a stěžovatelům skrze cenzuru církevní a jiné právní prostředky, dalším varováním je s vážností naší vyzvu a v souvislosti s tím vším uvedenému arcidiakonovi pro nynějšek i na dobu budoucí existujícímu dávám svolení, aby to, co nemá námitek proti řečenému ve znění této listiny apoštolské, nebylo v listině vylíčeno, a jiné, co činí protivenství jakákoliv, aby bylo s hrozbou vyjádřeno. Na 277

278 věrnost toho všeho, i jednotlivostí, také jako svědectví bude tato listina opatřena mou vlastní pečetí takto jsem rozhodl a učinil, aby to bylo zajištěno. Dáno v diecézi Wesprimiensis, v mé rezidenci, dne 29. dubna roku 1495, ve třetím roce nejsvětějšího pontifikátu našeho otce v Kristu a pána, pana Alexandra, s Boží prozřetelností papeže VI. Karel Ariostus 278

279 PŘÍLOHA 3 5. duben 1495, (Český) Krumlov Petr a Oldřich, bratři z Rožmberků, přijímají pod svou ochranu poustevníky z kongregace sv. Františka z Pauly, která se v jejich lesích u Kuglweitu (dnešního Kuklova u Brlohu) rozhodla usadit, propůjčují jim toto místo, na kterém je po více než 100 let opuštěný kostel sv. Ondřeje apoštola, mimo to pruh půdy a právo na těžbu dřeva, a zakazují komukoliv, aby se usadil uvnitř jasně určené hranice. Český překlad latinského opisu listiny, který je uložen ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Český Krumlov, sign. I, 3, Kβ, č. 10. Srovnej též edici: Böhm, Adalbert Mainhart: Urkunden und Regesten zur Geschichte der Eremiten- Congregationen in Böhmen im XIV. Und XVI. Jahrhunderte. Notizenblatt. Beilage zum Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen. Wien 1852, s Níže uvedená listina je považována a v literatuře citována jako zakládací listina paulánského konventu v Kuglweitě (Kuklově). Následovníci Františka z Pauly zde žili poustevnickým životem již předtím, ale nedlouho po jejím vydání se začalo se stavbou prvního paulánského kláštera na českém území. Ve jménu Pána amen. Lidské skutky by neměly přicházet v zapomnění v běhu času, je třeba to pojistit svědectvím. My tedy, Petr a Oldřich, Němci z Růže, na paměť všech přítomných i budoucích toužíme touto listinou veřejně oznámit, že obracíme mysl ke stavu našeho žití, vratkému a zralému k pádu. Zatímco máme ještě čas, chceme vykonat dobro, abychom v soudný den byli schopni postoupit naše duše tvrdší zkoušce. A tak nikoli skrze bloudění nebo tajné plížení se, nýbrž s bystrým a jasným rozumem, úpěnlivě toužící almužnami vykoupit naše hříchy, drahým nám a zbožným poustevníkům kongregace bratra Františka z Pauly, kteří znamenitě a zbožně, jak se věří, zvolili si žít na opuštěném místě v lesích nad Kuglweitem (Kuklovem) a nanejvýš opravdově a čistě se oddávat zbožnosti, hluboce ponížení, tak máme za povinnost pěstovat s naším chvályhodným úmyslem to, co pro podporu jejich je prospěšné a rovněž tak zcela náležité pro 279

280 pobývání jejich, to co je spojeno se zdarem jejich počínání, a se zbožnou a bratrskou láskou v tom pokračovat, aby se jim dále dobře vedlo, nakolik jsme s Bohem toho mocni, máme jim za povinnost poskytnout přízeň dobrodinnou. Kromě výše uvedeného místa a kostela kdysi farního, pojmenovaného po svatém Ondřeji, apoštolu pražské diecéze, přes 100 let už zcela opuštěného, rozvráceného a hroutícího se, jehož patronátní právo, jak známo, patří nám, s určitou rovinatou planinou ze strany jedné, s pramenem počátečním, na tomtéž místě velmi už vydatným ze strany druhé, takto kolem ležícími, se společnou dlážděnou cestou, dokola kolem ohraničující, kromě toho všeho dáváme jim možnost svobodně z našich lesů rovněž těžit dřevo jak pro stavby, tak také pro jejich ohně, a to pro nynějšek i pro časy budoucí, stejně jako pro tytéž poustevníky dáváme zněním této listiny ono místo a kostel a také jiné náležitosti, aby bylo veřejně oznámeno, že to bude dodrženo, uchováno bez jakéhokoli přepadávání věřících nebo kohokoli jiného, nebo bez nějakého napadání, vylučování nebo bez nějakých choutek porobních a usurpátorských. Stvrzujeme rovněž permanentní možnost těžby a sběru dřeva z lesa. Nadto si přejeme, aby stav v jejich víře byl klidný a rozvíjející, a pro tuto nezbytnost uvažujeme usilovat o to, aby po přivezení materiálu vše se dělo v klidu a míru, bez obtíží, a aby jim jakožto příhodné místo tohle bylo poskytnuto. Rovněž nakolik jsme mocni, kéž zajistíme, aby nikdo cizí dům nebo přístřeší nemohl z nového materiálu stavět či budovat a nebo pro stavbu nějakého přístřeší si z cizího nemohl brát, nebo se také nastěhovat vedle místa vzdáleného od poustevníků v délce 100 cannarum vyměřených. V tom případě bude takový počin zhodnocen jako marný a neplatný. Staráme se rovněž o všechny záležitosti, které by mohly souviset s budováním stavby jejich na řečeném místě a také by mohly přinést podporu, a rovněž přimlouváme se za naše budoucí následovníky a všechny jiné sloužící Kristu 280

281 zněním této listiny, aby s láskou ke všemohoucímu Pánu a našim předchůdcům, kvůli úctě k jejich duším na výše řečeném místě žili a zůstávali výše uvedení poustevníci v pokoji a míru. A kéž to vše Spasitel dovolí, tak jako jdoucím po nejbezpečnější stezce i chudým na duchu, které náš Spasitel pojmenoval blahoslavenými, jejichž je království nebeské. Kvůli těm, kteří se modlí za mír a klid na našem území a za rozvoj jeho, hodláme přinést ze všech dobrých skutků znamenitý plod díky tomuto nepochybně významnému svolení. Dáno v Krumlově, léta Páně 1495, 5. dubna. 281

282 PŘÍLOHA 4 (Nová) Bystřice, 24. června Konrád Krajíř z Krajku dává kongregaci poustevníků sv. Františka z Pauly místo v Konrádově lese u pramene potoka Aschenpach u Nové Bystřice. Vyhrazuje si patronátní právo, zavazuje se vystavět nové cely a oratoř zasvěcenou Nejsvětější Trojici a postavit i ostatní domy se souhlasem Wigilea, arcibiskupa v Pasově a se schválením výše uvedené kongregace a německých bratří Leopolda a Jindřicha z Krajku. Originál je psán latinsky, na pergamenu, 59x28,5-7cm, z původních pečetí zachovány na pergamenových kroužcích čtyři: 1. Konrád Krajíř z Krajku, 3. Jindřich Krajíř z Krajku, 4. Bohuněk z Řečice a z Maříže, 5. Václav z Řečice (zlomek pečetní misky), uložen ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Jindřichův Hradec, Sbírka pergamenů 263. Národní archiv Praha, fond AZK, inv. č. 2510, RKP 68 ( Kopiář paulánského kláštera v Nové Bystřici, st.); dále srovnej fond AZK, listiny, sign. 1936, opis latinského originálu z S. 1 Copia originalis concernens Fundationem Conventus et Monasterii Reverendorum Patrum Minimorum sancti Francisci de Paula ad Sanctissimam Trinitatem prope Bistritium, a domino Conrado de Kreiig. In Nomine Sanctae et Individuae Trinitatis, Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amen. Humanae actiones ac per decursum temporis in errorem oblivionis veniant, opus habent Fratrum Testimonio consignavi. Ego igitur Conradus de Kraiig dominus in Bistrize ad memoriam universorum praesentium et futurorum praesentibus cupio publice obvenire, quia conditionis meae statum plurimum advertens fragilem et caduum, dum tempus habeo, operari volo bonum, ut in stricti Die examinis animam meam valeam reddere cautiorem, non per errorem aut surreptionem, sed sagaciter et lucida animi katione, Eleemosynis peccata mea redimere cupiens, sincere mihi dilectis devotisque eremitis laudabilis congregationis Fratris Francisci de Paula, qui Divino /: uti pie creditur:/ instinctu, sive quo liberius Divinis vacare possint, obsequiis vitamque compendiosius attingere eremiticae 282

283 perfectionis in deserto loco intra nemora mea habitare, et /: ut asserunt :/ vere et pure, quantum in animo est, et humana finit fragilitas altissimo obsequi, cum perseverantia usque in finem sibi elegerunt. Ideo inclinatus, ut ea quaecunque pro ipsorum sunt commoda sustentatione et tranquilla habitatione, eorumque votivae prosperitatis successu, libenter in suo S. 2 laudabili proposito atque associatione debeo confovere, et pia ac fraterna Charitate prosequi, eisque quantum cum Domino possum favorem benevolum continuo impertire ac humanitatem familiarem exhibere, praeterea locum silvestrem situm in Kundratzvaldt iuxta scaturientem fontem intra rivolum Aspach a parte Bistritz intuente, cuius loci ius patronatus ad me spectare dignoscitur, ac novas constructas cellas una cum oratorio sub vocabulo Sanctissimae Trinitatis aliisque ibidem novae constructae domus consvetis officinis, de consensu favore reverendissimi Patris et domini Wigilei tunc episcopi Passaviensis, ac de condigna licentia praefatae congregationis per me erectam ac constructam ad humilemque instantiam praefatorum eremitarum clasna sive eremitorium Trinitatis in Sana Cella Passaviensis dioecesis et Sanctissimae appellandam, atque de certa circumferentia fundi, seu terrae pro horti adaptatione et aliis ipsorum necessitatibus, quemadmodum signalia lapidea marginibus terrae ad futuram rei memoriam ibidem infra clarius huiusmodi repraesentant. Ego praefatus de Kraiigg dictis eremitis ad perpetue inhabitandum et utendum prorsus donavi, ac per praesentes dono. Et de certa scientia pariter favore charissimorum meorum Germanorum ac generosorum dominorum Leopoldi et Henrici de Kraiig, et per praesentes dono et confero, facultatemque lignorum tam pro aedificiis, quam etiam ipsorum focaribus de meis silvis pro nunc et omni modo futuris temporibus libere et licite aufferendis eisdem pariter concedo et elargior, praedictumque locum et domum pro usu et pacifica habitatione dictorum eremitarum absque impeditione religiosorum sive aliorum S

284 quorumcunque eos impedire, aut removere, vel eosdem quovis iure prohibito servitiorum suorum ac voluntate usurpare volentium ac etiam ut praefatur praedictos eremitas tenenda, ligna quoque aufferenda ipsis perpetue assigno et approprio. Et nihilominus statum Sanctae Religionis ipsorum tranquillum et prosperum semper affectans ad ea intendo, atque necessarium reputo, ex quibus materia gravaminis submota quietis et pacis ipsis commodum procuretur. Ideo quantum in me est, inhibeo ne aliquis meorum subditorum ac quisque alius domum seu quemvis locum in meis bonis de novo aedificare, construere seu adaptare aut per aliquem hominum constructum vel adaptatum quoquo modo recipere aut inhabitare iuxta locum ipsorum praefatum, aut eidem propinquius quam nunc constructae villae Albarn et Sichelbach situs patefiunt, quomodo libet praesumant, decernens nunc et pro tunc si secus actum fuerit, irritum et innane et mox demoliendum ex omni parte, omnia quoque quae ad ipsorum perfectionis incrementum ac subsidium conferre possint, semper pro posse meo promovere intendo, et diligenti opere in dies curabo adaugere. Meos itaque haeredes, cohaeredes, consanguineos, successores ac alios quoscunque Christi fideles fraterne rogito, ac fiducialiter exhortor per praesentes omnes, quatenus per amorem Salvatoris Domini nostri Iesu Christi, qui aliquando ad indultum pro nobis miseris peccati morbo hic laborantibus desertum incolere dignatus est, ac meae meorumque praedecessorum animarum salutem, pacem et requiem perpetuam, supra dictos eremitas tanquam tutissima calle sub approbatis regula et regimine incedentes pauperes Spiritu vos Salvator S. 4 noster in Evangelio Beatos esse affirmavit, quoniam ipsorum est regnum coelorum, tam praesenti loco et domo tranquilli et pacifice stare et inhabitare, ipsisque a nobis pie elargitis ut praefertur ac alias uti et gaudere semper gratiose et favorose permittant, ut pro nobis et nostrae regionis pace, 284

285 concordia et salute incrementoque iugiter Deum exorantes bonorum singulorum operum, quae Deus per ipsos, imo per totam ipsorum eremiticam congregationem continue dignabitur operari, gloriosum fructum ac mensuram superfluentem simul et coagitatam una cum ipsis sim benedictus, in felici tandem Patria aeternaliter receptus per Iesum Christum nostrum, qui est benedictus in saecula saeculorum. Amen. Salvatorem In cuius rei et omnium praemissorum fidem, robur et evidens testimonium praesentes litteras mei sigilli iussi appositione communiri. Pro maiori tamen praedictorum affirmatione et cautela praedictos meos Fratres generosos videlicet dominum Leopoldum et dominum Henricum de Kraiig deprecatus sum amicabiliter, ut praesentibus litteris meam ad instantiam eorum sigilla eo appenderent. Insuper etiam precibus condignis allexi nobiles viros, videlicet Wokunkonem de Retstlitz et in Meyress morantem cum Fratre suo Wenceslao de Retstlitz, Wenceslaum Mulischer de Mulischer, et Wolffgangum Hasel de Otter, per eorum Sigillorum coapositione istis litteris omnibus, tamen illis suis nominibus hic supra expressis, ac eorum sigillis sine omni damno et nocumento. S. 5 Datum Bistrizii 24. die Mensis Iunii, hoc est in Festo Sancti Ioannis Baptistae, praecursoris Domini Iesu Christi Anno ab Incarnatione Salvatoris Nostri Iesu Christi Millesimo Quingentesimo Primo. Locus sigilli locus sigilli locus sigilli locus sigilli Quod haec copia ex archivio novodomensi de verbo ad verbum descripta sit, testatur meae manus propria subscriptio. Matthias Godefridus Dominus Novodomensis supremus capitaneus. Collatum est, concordat cum suo originali in omnibus de verbo ad verbum. Ita testor manu propria subscriptus, signato /: nota:/ mei et sigillo appresso 9. die Novembris anno Iohannes Norbertus Getastus de Rosenland. Authenticus caesareus notarius publicus iuratus in fidem requisitus. 285

286 Quod praeiacens apographum cum suo mihi exhibito authentico de verbo ad verbum consonet, atque concordet. 286

287 PŘÍLOHA 5 (Nová) Bystřice, 9. května 1507 Konrád Krajíř z Krajku a na Bystřici rozšiřuje na základě slibu daného knězi Petrovi, provinciálovi nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, fundaci kláštera u Nové Bystřice, patřící témuž řádu. Originál, pergamen 36,5x17-5,5 cm, psaný česky, z původně tří přivěšených pečetí na pergamenových proužcích zachována pouze jedna: Konrád Krajíř z Krajku; uložený v Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Jindřichův Hradec, Sbírka pergamenů 275. Já, Cundrath z Krygku a na Bystrziczy znamo czinim tiemto lystem vssem wuobecz cztenneho ctzuczi s lystem bude zie jakoz nebosstek kniez Petr Zákona Bratrzy Francisci di Paula za pravy ty czasy provinciál a Corektor aby mohl przigimati mysto Buduczim Bratrzim Zákona svrchupsaného w tiechto zemych kdož z wuole Bozy z slibylo se gest gemú mýsto na kruntech mych diedicznych gménem w Kundraczy sem blyz k Bystrziczy a tu gest kostel zalozen a udielan ke czti a k chwale swrchowané trogicze swaté a panie Marigy a Swatemu Janu Krztitely a k tomu przibitkowe gegich nakterez ony lyst rzieczy latinské odemne magý ten jest dostatecznie opatrzen peczeti mú bratrzi mých a ginych dobrich lidý a nadto sem gim nynie dal wyda zie gich przibiewa aby tam lepe ziwnost mohly myti neyprwe kus lesu blyz gich pousstie, na kteremz drzewie ony krziz magy pokud gest gegich od Alberze gducze po prawe rucze az k przibitku gegich wtom gim zadny sekati any przekazeti má. Take sem gim dal dwa rybniczky w Pransslakach a cztirzy rybniczky w Neudeku, kterziz slowú Rubynowssti aby ge drzely a mely pobuduczy cziasy a gich uziwaly dokadž tu zákon gich trwa a zato nyný any potom nebudu powynowati nicz wycze cziniti nez toliko to když bich rozkazal bednu w rok službu cziniti za przedssi agine przibuzne swé akdyz by mne Pan Buoh neuchoval, 287

288 tehdy každý rok den památný s gyti mého tohoto Swieta drzeji magy wigilgemy a mssemy Swatymy, jakož ja gim toho dobrze wierzim, že mne namodlidbach swich nezapomenú y protož toho vašeho na swědomi czos se swrchu písse a pro lepssy gistotu swú wlastný peczet tomuto lystú przyvěsyl sem a przyprosil sini urozenych wladyk Jyrzika Hrobského z Sedlcze a na Radieninie a Stiepana z Poczepicz, že su swé peczeti wedle me prziwesyly na swedomy wssak sobě i swym erbom bez sskody. Genz gest dan a psan na Bystricky lytha odnarozenie syna bozieho tysycziho pětisteho sedmiho tu nedely po Swatem Stanislawu. 288

289 PŘÍLOHA 6 a 7 (Nová) Bystřice, 1626, 29. září Adam Pavel hrabě Slavata z Chlumu a Košumberka obnovuje paulánský konvent Nejsvětější Trojice v obci Klášter u Nové Bystřice (opis originálu). (Nová) Bystřice, 1649, 23. prosince. P. Balthasar d Avila, generální korektor paulánského řádu, se vyjadřuje ke sporným bodům fundační listiny při své vizitaci konventu v Klášteře u Nové Bystřice (připojeno k předchozímu opisu). Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, fond Rodinný archiv Slavatů, sign. II., inv. č. 89, fol , resp Fol. 103 Ad Gloriam Indivisae Trinitatis, Omnipotentis Dei Patris et Filii et Spiritus Sancti. Ad honorem gloriosae Dei Genitricis et praesertim Sancti Patriarcha Francisci de Paula cultum: ad salutem animae meae: ad memoriam piae et Catholicae posteritatis: ad solatium et emolumentum temporale et Spirituale subditorum mihi a divina bonitate commissorum. Nos Adamus Paulus Sancti Romani Imperii Comes Slavata de Neuhaus Chlum et Kossumberg, Dominus in Neobistritz et Chlumetz, S.C.M. (Sacrae Caesareae Maiestatis) Imperialis Consiliarius etc. Cum alias contractum seu fundationem Reverendis Patribus Minimis Ordinis Sancti Francisci de Paula fecerimus sequentis tenoris, nempe in nomine Domini Amen. Ego Adamus Paulus Slavata Comes de Chlum et Kossumberg, Dominus in Neobistritz S.C.M. (Sacrae Caesareae Maiestatis) Imperialis Consiliarius ac Camerarius memoriae commendo tenore praesentium significans, quibus expedit, universis quod pro habita in Deum Optimum Maximum pietate, favore singulari erga 289

290 Religiosos Ordinis Minimorum Sancti Francisci de Paula, nec non Sanctae Fidei Catholicae augmentum et subditorum meorum in Spiritualibus consolatione Ecclesiam in honorem Sanctissimae Trinitatis ab antiquo in dominio meo Bistricensi erectam cum Monasterio adiuncto, non longe a Residentia mea Bistricensi, quandam iniuria temporum devastato, et iam ex parte ad habitandum iisdem per me (usque dum illis aliter respective Fol. 104 cum ratione infra scriptae fundationis non provideatur) accomodato, et immediate ad Collaturam meam de jure Patronatus pertinentem, praefato Ordini Religiosorum dandam et conferendam duxi. Imo do et confero eo jure, quod mihi, haeredibus et successoribus meis in eadem Ecclesia, Monasterio ac dominio Bistricensi competit, tenendam, possidendam pariter et habitandum, harum mearum litterarum vigore et testimonio mediante, nominaliter vero Reverendissimo Patri (Piissimo) Francisco Richardo Ordinis eiusdem per Germaniam et Bohemiam pro tempore Vicario Generali. Hac tamen solemniter expressa conditione, ut dictus Reverendus Pater Franciscus Richardus, una cum suis successoribus teneatur, et obligati sint, pro incremento et maiori Sanctae Ecclesiae emolumento, nec non fructu fidelium, quam primum sex personas eiusdem Ordinis religiosas, inter has ad minimum unam ad concionandum pro populo ac cathedra Germanico Idiomate aptam, similiter pro administrandis sacramentis ac animarum cura idoneam eidem templo providere. Ut autem praedictis religiosis de vitae sustentatione aliisque necessitatibus bene sit provisum, pro singulari erga praedictos Patres Reverendos devotione et charitate tenore praesentium promitto, ac ordino iisdem ex praefato dominio meo Bistricensi singulis annis /: incipiendo a dato huius fundationis:/ carpionum Schock aut mensuras quindecim/: quorum sexaginta mensuram ingrediantur:/ Luciorum iuxta 290

291 usitatum loci visirium pro sex grossis Schock quinque, cerevisiae hordeaceae urnas septuaginta quinque: vini viginti /: non computando quod in festis Sanctissimae Trinitatis et Sancti Gregorii ab antiquoe pro peregrinantibus dare tenemur:/ Siliginis /: quae in maela nostra gratis moli dabet :/ mensuras orangenses triginta. Hordei parati mensuras quoque Pragenses quatuor. Pisorum mensuras Pragenses quinque, olei olivarum 150 florenos. Candelarum de saevo libras centum. Salis cufas vulgo maiores quatuor. Pro aromatibus florenos viginti quinque. Pro vestimentis autem religiosorum panni quinque partes, quarum quaelibet sit triginta vlnarum. Calceorum paria triginta. Pro materia vero indusiorum in religione eorum usitata partes duas. Aceti cereusiarii urnas duas, et lignorum, quae a subditis meis in monasterium vehi debent, pro necessitate religiosorum. Papyri duo ris, calamorum ac atramenti iuxta necessitatem. Pro Chirurgo, qui ex civitate Bistricensi ad tonsuras religiosis parandas assumetur solutionem. Utensilia ex stanno pro refectorio, pro culina ex cupro ferro, aliisque ligni materiis pro necessitate. Similiter quoad libros, monasterii fabricam, eiusque reparationem in quantum tempora et possibilitas patietur provisionem. In quibus omnibus, de articulo in articulum /: reservata tamen mihi successoribusque meis ulteriori dispositione huius fundationis:/ providere tenore fol. 105 praesentium me obligo, cumque dominii mei praefati Neobistritz possessoribus futuris catholicis omnibus gratiis privilegiis et favoribus huius sacri Ordinis frui gaudere non aliter ac reliqui totius Ordinis fundatores in Gratia Dei Omnipotentis fruuntur, gaudent ac utuntur intendo. In cuius melius robur ac fidem has meas subsripsi, et sigillo proprio communiri curavi. Datae in nostra Bistricensi Residentia in festo Sancti Michaelis Archangeli Anno M.D.C.XXVI. 291

292 Adamus Paulus Comes Slavata Fundator Reverendissimus vero Pater Balthasar d Avila Generalis eiusdem Ordinis Minimorum Sancti Francisci de Paula nobis repraesentavit duas clausulas in contractu seu fundatione inueniri, qua dictum nostrum contractum seu fundatione successoribus nostris possent ambiguam reddere, et forsan oppugnationum, litium seu difficultatum quarundam occasionem et ansam praebere. Videlicet /: primam clausulam:/ vsque dum illis aliber respective cum ratione infra scriptae fundationis non provideatur :/ Secundam vero /: Reservata tamen mihi successoribusque meis ulteriosi dispositione huius fundationis :/ Nos volentes huiusmodi oppugnationes, lites seu difficultates praecavere et impedire, nostrum dictum contractum renovantes, et in reliquis favorabilibus Reverendis Patribus Minimis Ordinis Sancti Francisci de Paula approbarites, declaramus his praesentibus quod per illas duas particulas seu clausulas supra dictas nihil aliud intendebamus nec intendimus, praeterquam quod in animo habebamus praedictis Reverendis Patribus Minimis Ordinis Sancti Francisci de Paula Conventus nostri ad Sanctissimam Trinitatem /: pro satisfactione primae clausulae :/ eandem Eclesiam et Conventum Sanctissimae Trinitatis tradere, ut de facto per fundationem nostram tradidimus, et de novo tradimus. Pro secunda vero clausula interpretatione et explicatione identidem nos declaramus, quod iisdem Reverendis Patribus Minimis Conventus nostri ad Sanctissimam Trinitatem prope Neobistricium clare intenderimus Ecclesiam parochialem, in civitate Bistricensi nostrae Residentiae sitam, et immediate ad collaturam nostram de jure Patronatus spectantem, cum omnibus suis pertinentiis et jure Patronatus /: fervata tamen authoritate ordinarii loci :/ prout ad huic Deo favente 292

293 tradenti animum benevolum habemus. Factae huic nostra declarationi in super, ut propensiorem animum nostrum iisdem religiosis Patribus ulterius ostendamus, pro nucliore sustentatione illorum in Conventu ad Sanctissimam Trinitatem Patrum Minimorum degentium, praeteriam in prima fundatione oblata, centum florenos addimus pro subventione illorum. Haec declaramus, fol. 106 statuimus, renovamus et confirmamus. Et ut haec nostra fundatio, renovatio, declaratio et extensio valida, efficax, irrevocabilis et in omnes huius fallacis avari et lividi mundi futuros casus irretractabilis atque ita perpetua sit, haeredes ac successores nostros in virtute harum obligamus et obligatos esse volumus, ne aliter adeant, usurpent possideantque dicta bona seu dominium Bistricensi, nisi salva semper hac nostra fundatione et renovatione, quam in omnibus et singulis punctis, sine ulla limitatione, ambigua interpretatione vel cunctatione perpetuis futuris temporibus ad implire tenebuntur. Nec venerabili permissum sit praedictas duas clusulas aliter quam iam a nobis factum interpretari, aut quidquam disponire, nihil quae ad augmentum fundationis spectant, et Reverendi Patres Minimi saepe dicti Conventus Sanctissimae Trinitatis consentiant. Vicissim autem praefatus Reverendissimus Pater Balthasar d Avila totius dicti Ordinis Minimorum Generalis Corrector in vicem debitae gratitudinis, omnium charismatum et operum meritoriorum, videlicit sacrificiorum, communionum, orationum, lectionum, praedicationum, vigiliarum, ieiuniorum, abstinentiarum, disciplinarum, obedientiarum, peregrinationum, laborum reliquorumque bonorum spiritualium, quae misericors Deus per religiosos sui Ordinis fieri dignabitur authoritate, qua hac in parte fungitur, plenarie et specialiter nos participes facit, et in Catalogum fundatorum recipit 293

294 omnibus gartiis, privilegiis et favoribus, aliis eiusdem Ordinis fundatoribus consessis gaudere et frui permittit. Et post obitum Nostrum titulum et privilegia fundatoris in nostro saepius dicto Bistricensi dominio legitimo successori in perpetuum concedit. Ultra vero quotidiana Sacra, quae pro fundatoribus et aliis benefactoribus Ordinis celebrati solent, promittit, quod quandocunque /: Deo hic volente :/ nos e vinis discedere contigerit, perpetuum anniversarium, recitatis mortuorum Vigiliis, et sacro Missae sacrificio decantato, celebrabitur: quea omnia in proximo totius Ordinis Generali Capitulo confirmabuntur. In huius rei memoriam fidem et contestationem uterque praesentibus nostris respective sigillis munitis subscripsimus. Actum in Residentia Nostra Neobistricensi, vigesima tertia Decembris Anno Adamus Paulus Comes Slavata Fundator Fr. Balthasar d Avila Generalis Minimus 294

295 PŘÍLOHA 8 Řím, 28. června 1628 Kopie textu breve papeže Urbana VIII. Militantis Ecclesiae regimini meritis o novém zřízení německé provincie řádu nejmenších bratří svatého Františka z Pauly v českých zemích a na Moravě. Národní archiv Praha, fond: Archivy zrušených klášterů za Josefa II., sign. AZK 68, kopiář paulánského konventu Nejsvětější Trojice u Nové Bystřice z let (1780), papírový rukopis, 19,8x30,3 cm (nestránkován), fol. 26v - 27v. Fol. 26 V R B A N V S P(A)P(A) V I I I. Ad perpetuam Rei memoriam Militantis Ecclesiae Regimini meritis licet imparibus per abundantiam diuinae gratiae praepositi inter grauissimas multiplicesq(ue) Ap(osto)licae Seruitutis curas in eam peculiari Studio iugiter incumbimus vt qui abiectis vanitatibus huic temporali vitae renuntiarunt, Charitatemq(ue) Sectantes, et Spiritualia aemulantes Diuini Numinis obsequiis Se manciparunt Sub provide constituto Regimine felicioribus indies /SIC!/ proficiant Incrementis. Cum itaque sicut dilecti filii fratres Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula Germaniae nobis nuper exponi fecerunt, ipsi, postquam grassante dudum in Germaniae partibus haeresi ex illis expulsi, eorumque Ecclesiae, et domus regulares quae Provinciam Germaniae constituebant ab Haereticis partim destructae partim vero occupatae fuerunt in easdem Germaniae partes benedicente Domino redierint et in iisdem quatuor ad praesens domos regulares habeant, earumdemque domorum fratres magna cum Christifidelium aedificatione, et spirituali consolatione assiduis Verbi Dei praedicationibus Sacramentorum Ecclesiasticorum administrationi, aliisque piis exercitiis iugiter vacent, nos prospero et felici dictorum fratrum 295

296 regimini atque gubernio, quantum cum Domino possumus opportune consulere, illosque specialibus favoribus, et gratiis prosequi volentes, et eorum singulares personas a qvibusuis excommunicationis, suspensionis, et interdicti, aliisque Ecclesiasticis Sententiis Censuris et poenis a Jure vel ab homine quauis occasione, vel causa latis Si quibus quomodolibet innodatae existerent ad effectum Fol. 27 praesentium duntaxat consequendum harum Serie absoluentes, et absolutos fore censentes Supplicationibus eorum nomine nobis per hoc humiliter porrectis inclinati de Venerabilium Fratrum nostrorum Sanctae Romanae Ecclesiae, Cardinalium negotiis Regularium praepositorum Consilio domos regulares fratrum praefatorum in Provinciam Germaniae cum omnibus, et singulis priuilegiis, et praerogatiuis, qvibus aliae eiusdem Ordinis Provinciae fruuntur, et gaudent Apostolica Auctoritae tenore praesentium quantenus opus sit ex integro erigimus et instituimus decernentes praesentes litteras, validas, firmas, et efficaces existere ac fore suosque plenarios, et integros effectus sortiri, et obtinere, dictisque fratribus in omnibus et per omnia plenissime suffragari, sicque quoscunque Judices ordinarios et delegatos et causarum Palatii Apostolici Auditores iudicari et definiri debere, ac irritum, et inane quidquid secus super his a quoquam quauis auctoritate scienter vel ignoranter contigerit attentari, non obstantibus Constitutionibus, et Ordinationibus Apostolicis ac dicti Ordinis et Juramento Confirmatione Apostolica, vel quauis alia firmitate roboratis Statutis et consuetudinibus priuilegiis quoque Indultis, et litteris Apostolicis in contrarium praemissorum quomodolibet concessis, confirmatis, et innouatis. Quibus omnibus et singulis illorum tenore praesentibus prosufficienter expressis habentes illis alias in suo robore permansuris hac vice duntaxat specialiter, et expresse derogamus Caeterisque contrariis quibuscunque. Datum 296

297 Romae apud Sanctam Mariam Maiorem sub Annulo Piscatoris die XXVIII. Junii MDCXXVIII. Pontificatus Nostri Anno Quinto. M. A. Maraldus Praesens Copia extracta fuit a Suo proprio Originali per me fratrem Gabrielem Lieffroy Clericum, et concordat de verbo ad verbum et hoc factum de mandato Reverendi Patris Antonini de Sancto Blasio Provincialis, et ideo ipse Reverendus Pater Provincialis subscripsit, et omnes etiam fratres Conventus Bistricensis subscripserunt die 14. Januarii Anno Frater Antonius a Sancto Blasio Corrector Provincialis Indignus (mppr) Frater Joannes Lanorius Corrector. Frater Marcus le Doulx Sacerdos. Frater Carolus de Nigris Sacerdos. Frater Adamus Vernerus Sacerdos. Frater Claudius Lanorius. Frater Gabriel Lieffroy. Frater Joannes Mosmiller 297

298 PŘÍLOHA 9 Vídeň, 29. června 1629 Císař Ferdinand II. Štýrský zakládá na korutanském vídeňském předměstí (Carinthiacum) paulánský klášter Andělů Strážných. Na vybudování konventu poskytuje částku 1000 florénů, dalších 4000 florénů vynakládá ze státní pokladny na obživu řeholníků a 300 florénů na sloužení jedné stálé mše za úspěšné trvání rakouského císařského domu. Kopie zakládací listiny vídeňského konventu Andělů Strážných, pořízená v císařské kanceláři sekretářem Thomasem Leopoldem de Priesen 11. ledna 1692 ve Vídni. Fotokopie archiválie se nachází ve farním archivu kostela Andělů Strážných ve Vídni. S.1 Copia Fundationis Imperiatoriae In nomine Sanctissimae et Individuae Trinitatis Patris et Filii et Spiritus Sancti Amen. Nos Ferdinandus Secundus Divina favente Clementia electus Romanorum Imperator, semper Augustus, ac Germaniae, Ungariae, Bohemiae, Dalmatiae, Croatiae, Sclavoniae Rex, Archidux Austriae, Dux Burgundiae, Brabantiae, Styriae, Carinthiae, Carnioliae, Luxemburgi ac Superioris et inferioris Silesiae, Wirtenbergae, et Jeckae, Princeps Sveviae, Marchio S.R. Burgoviae, Moraviae, ac Superioris et inferioris Lusatiae, Comes Habsburgi, Tyrolis, Ferretis, Kyburgi et Goritiae etc., Landgravius Alsatiae, Dominus Marchiae, Sclavonicae, Portus Naonis et Salinarum etc. Ad perpetuam rei memoriam tenore praesentium significamus, quibus expedit, universis. Cum propter sublimem Majestatis nostrae Imperatoriae honorem, ad quem benigno Dei ter Optimi Maximi nutu, et providentia evecti sumus, pio nos zelo in id maxime incumbere debeamus, ut temporalia nobis Divina largitate concessa bona ad majorem Dei 298

299 gloriam promovendam eiusque religionem Catholicam augmentandam, quantum fieri potest, erogentur, atque hoc ipso conatu nostro thesaurum immarcessibilem, et spem aeternae retributionis nobis comparemus, nullo certe uberiori facinore et commodo id assequi confidimus, nisi in fundatione et extructione Monasteriorum, S. 2 aliorumque devotorum locorum, et Ecclesiarum, in quibus Religiosae Personae pia sanctissimorum Patrum imitantes exempla in assiduis orationibus, praedicationibus aliisque spiritualibus exercitiis salutem animarum quaerendo et juvando vivere possint. Quare cum praeteritis annis Fratres Odrinis Minimorum St. Francisci de Paula, zelo honoris Dei, et animarum salutis iricensi in Civitate nostra Viennensi Monasterium erigere petierint: iique Nobis de religione, Charitatis fervore et diligentia ab aliis Belgarum, Bavariae et Lotharingiae Principibus valde commendati fuerint, hinc est, quod nos ad Ecclesiae Sanctae propagationem et Subditorum nostrorum haereticorum conversionem hosce gravos operarios in humilitate et paupertate viventes ac perpetua ciborum omnium carnalium, id est carnium, ovorum, butyri, casei, lactis et querumcunque lacticiniorum intus et extra claustrum abtinentia, animarum fructus colligentes, inesse Viennensem recipiendos duxerimus, concedentes ad hunc effectum licentiam Monasterium, piis et salutaribus suis functionibus opportunum extra suburbium Carinthiacum ejusdem Civitatis Viennensis erigendi, et aedificandi. Imo mille florenorum Summam pro loci et situs ereptione praedicti Ordinis Patribus ad construendum dictum Monasterium gratiose donavimus, et concessimus : dantes illis etiam hanc facultatem, ita ut a modo Venerabilis ipsorum tunc procurator Frater Sebastianu Tricornotus, ejusdem Ordinis Religiosus, et hujus Eleemosynae a S.3 299

300 nobis factae acceptator, et pro nunc ejusdem Monasterii Prorector, vel Superior, ejusque Succesores una cum deputatis et deputandis Superioribus Patribus, fratribus, oblatis, novitiis perpetuis temporibus locum praedictum inhabitare, in eoque pias ad Deum preces fundere, et alia Christianae Charitatis officia, praedicando Christi Evangelium, ac Ecclesiastica Sacramenta administrando exircere, et tam fidelium animarum saluti consulere, quam haereticorum conversioni operam dare, ut possint, libenter impertimur, ac insuper pro Monasterii ejusdem fabrica, cujus primarium et fundamentalem templi lapidem in honorem Dei Omnipotentis, Beatae Virginis Mariae, S. Francisci de Paula, et sanctissimorum Angelorum Custodum propriis manibus pro aedificando vero Monasterio serenissimus et Charissimus Filius noster Ferdinandus Ungariae et Bohemiae Rex coronatus imposuimus: quatuor millia florenorum a Camera nostra solvendorum concessimus, et superinde pro sustentatione dictorum Patrum juxta normam et Regulam sui Ordinis praescriptam, bona stabilia emere ubicunque et quocunque hominum nullo excepto permittimus, dantes illis praeterea, et concedentes hanc libertatem, ut si aliquis hominum, cujuscunque status, sexus aut Ordinis extiterit, aliquid de bonis suis ac praediis, audiri parata pecunia per testamentum, et ultimam voluntatis dispositionem, seu codicillum, praedicto Conventui legavent vel donavent, vel pro fundationibus Missarum aut aliorum priorum operum faciendis decreverit, dicti Patres (piissimi) Minimi dd libere accipere, possidere, iisque in bonum, et S.4 commodum Monasterii uti, frui, ac etiam pro legata sive donata pecunia bona aliqua stabilia in utilitatem propriam e more possint et valeant, praesentium per tenorem. Et ut animae nostrae saluti magis consulamus, pro fundatione unius Missae perpetuae juxta dictorum patrum (piissimum) Regulam et 300

301 constitutiones pro Augustae Domus nostrae Austraicae prosperitate celebrandae trecentos florenos Rhenenses, quorum tertiam partem, id est centum florenos, ex redditibus nostri Handgravii, centrum vero florenos in officiis ponderis Viennensis, ac denique centum florenos ex officio nostro salis annuatim solvendos concessimus. Et concedimus solutionemque a die Litararum, super hoc per Cameram nostram Aulicam ad supra dictos tres Officiales capeditarum, scilicet Nona Mensis Junii anni currentis 1629ni inchoari volumus, et tanquam Romanorum Imperator ac Archidux Austriae in perpetuum fundamus, nostrosque successores ad hoc quoque praestandum obligatos esse volumus et disponimus. Ad haec, quodsi ad sacrum Religionis hujus institutem aliqui juvenes, postpositis fluidis saeculi deliciis Deo famulaturi habitu jam suscepto ad professionem transire voluerint, haeredemque bonorum suorum Conventum constituerint, vel aliquid de suis possessionibus seu praediis vel in parata pecunia donaverint, id ratum omnino esse et valere volumus, iisque omnibus praedictos Patres et fratres uti ac frui posse decernimus. Similiter etiam, ubi necessitas postulaverit, Ellemosynas tam hic in Austria, quam in Sacro Romano Imperio, ac aliis nostris Regnis, et hereditariis Provinciis absque ullo impedimento colligere illis permittimus. Et quidquid de talibus Ellemosynis, aut aliis rebus in suorum sustentationem aut totius Monasterii conservationem collegerint, et conquisiverint, id illis ubique locorum terra et aqua libere, tuto, et expedite sine omni prorsus exactione, et quavis alia impositione cedat ac permittat. S.5 Et ut Deo Omnipotenti dicti Patres (piissimi) tanto devotius possint famulari, quanto exterioribus curis, molestiis et vexationibus fuerint absoluti, Nos illos una cum suis Fratribus, aliisque personis et ministris suis in nostram, Haesedumque ac successorum nostrorum specialem tiutionem, et 301

302 defensionem recipimus, ac ab omni violentia, invasione, et in juria protegimus, liberando et eximendo illos ac ipsum Monasterium vineas, fundum ipsis a nobis gratiose emptum, cum omnibus pertinentiis de praesenti vel futuris temporibus ad illud spectantibus et spectaturis, omnia item bona immobilia, quae ipsi PP.Patres (piissimi) eripturi, vel defacto emerunt, ab omnibus gravaminibus, molestiis, exactionibus, impositioribus, teloniis, collectis, steuris, censibus, ac demum omnibus ac singulis oneribus tam sealibus, quam personalibus, civilibus et militaribus, quae eis quomodolibet inferri et inponi possent, eximimus. Atque hanc Sacram Dei domum ac ipsos Patres ac Fratres in omnibus et per omnia universorum et singulorum privilegiorum, exemptionum, libertatum, jurium, praerogativarum, immunitatum ac beneficiorum, quibus alia Monasteria, ac Religiosorum Sacrae domus et loca, Deoque dicati Viri et Religiosi sub Regulis in Monasteriis viventes in Sacro Romano Imperio, et nostris haeredirariis regnis et provinciis, ac ditionibus gaudent, fruuntur, utuntur, et potiuntur, participes facimus. Imo de novo illis concedimus et elargimur Mandantes propterea universis et singulis nostris Principibus Ecclesiasticis et secularibus, Comitibus Baronibus, Nobilibus, Militibus, Praefectis, Praesidentibus, Capitancis, Locumtenentibus vice Dominis Gubernatoribus, Castellanis ac urbium, Civitatum, oppidorum ac quorumcunque locorum et Communitatum Rectoribus, Burgimagistris, Consulibus et aliis subditis nostris firmiter et expresse, quatenus praefatos S. 6 Patres Minimos, totumque ipsorum Monasterium in praelibata fundatione privilegiis, exemptionibus, libertatibus, juribus, praerogativis, immunitatibus ac aliis gratiis, beneficiis et concessionibus non impediant, nec aliquam molentiam quovis modo inferant, quin potius ipsos ab omni malevolorum hominum impetitione protegant atque defendant, non obstantibus 302

303 quibuscunque Statutis, consvetudinibus, legibus Patriae seu Civitatum, et quibuscunque aliis publicis ac privatis factis et fiendis, quibus omnibus, in quantum praedictae huic nostrae fundationi, et protectioni contraire videntur, ex certa nostra scientia derogamus, easque in tali casu ex nunc prout ex tunc annihilamus praesentium per valorem. Nulli ergo hominum liceat hanc gratiae Nostrae paginam infringere, aut ei quovis ausu temeraris contraire, siquis autem hoc altentase praesumperit, cujuscunque dignitatis, et status existat, praeter eram, et ultionem justi Dei Vindicis, quam scire potest quilibet ex alto, contra violatores sacrarum domorum provenire. Etiam nostram, haeredum et successorum nostrorum gravissimam indignationem et paenam centum marekarum auri purissimi pro medietate nostra, haredumque et successorum nostrorum aerario, reliquam vero partem praefati Monasterii usibus applicandam. Harum testimonis literarum manu Nostra subscriptarum sigilloque nostro majori Caesareo communitarum. S. 7 Datae in Civitate nostrae Viennae Austriae, die vigesima sexta Mensis Junii, anno Domini supra millesimum sescentesimum vigesimo nono, Regnorum nostrorum Romani decimo, Hungarici undecimo, Bohemici vero duodecimo. Ferdinandus Ad mandatum sacrae Caesareae Majestatis Proprium Joan Baptista Liber Baro de Vertenberg Tobias Gertinger Quod praesens copia cum vero suo originali cenceptu in Cancellaria Caesarea Austriaco-Aulica expedita, diligenter collationata, eidemque de Verbo ad Verbum consona inserta ferit, attestor ego infra scriptus. 303

304 Viennae 11. Januarii Thobias Leopold de Priesen Sacrae Caesareae Majestatis Cancellariae Secretioris Aulicae Registrator Transumptum hac cum seu originali copia in archivo nostro osservata Verbo ad verbum concordare infire Scriptuch fide Sacerdotas topas die 20. Okt. Fr. Michael Haas p.t. Corrector 304

305 PŘÍLOHA 10 Rabensburg, 14. září 1633 Kníže Maxmilián z Liechtensteina spolu se svou manželkou Kateřinou Černohorskou z Boskovic zakládá na Vranově u Brna paulánský konvent a daruje mu vsi Vitčice, Pavlovice, Srbice a městečko Tištín. Moravský zemský archiv Brno, fond: E 52 - pavláni, Vranov u Brna , stará sign. an 1633, Lad 45, ů 15, opis l pořízený a ověřený Františkem Jindřichem Koehlerem, registrátorem a expeditorem kanceláře brněnského královského Tribunálu , tři papírové listy 20,6x32,2 cm, přitištěna pečeť císaře Karla VI. s opisem "CAROLVS.VI. D.G:EL:ROM.IMP.SEMP:AVG:GERM:HISP:HVNG:&BH:REX.ARCHID:AVST: DVX.BVRG", o průměru 7,5 cm. fol. 1r Ad honorem omnipotentis Dei Patris, et Filii, et Spiritus sancti, Catholicae Religionis Augmentum, Deiparae virginis Cultum, et Divi Francisci de Paula omniumque sanctorum venerationem. Nos Maximilianus Dei Gratia Romani Imperii Princeps de Liechtenstain, et Nickolsburg, Dux Oppaviae et Carnoviae, Dominus in Rabenspurg, Hohenau, Suoadniz, Putzschowitz, Bosoeritz, Novigrado, Bosihovitz, et Morschitz, Sacrae Caesareae Majestatis Consiliarius, Camerarius, et Colonellus et caetera Et Nos Catharina, sacri Romani Imperii Principissa de Liechtenstain, et Nickolsburg, Ducissa Oppaviae et Carnoviae, Domina Baronissa nata in Boskowitz, et Czernahor et caetera: Conjuges volentes, dum tempus habemus, operari bonum, et durante vita nostra saluti animarum nostrarum consulere, et in refrigerium earundem, post mortem preces, et suffragia apud Deum, promereri, ex peculiari erga Divum franciscum de Paula, suosque Religiosos affectu, tenore praesentium ordini, et Religiosis fratribus Minimis sancti Francisci de Paula Ecclesiam in honorem Deiparae virginis : in 305

306 Colle Wranhoff nuncupato : a Nobis aedificatam, dare, donare, et concedere statuimus, sicut et defacto ex nunc damus, donamus, et concedimus, una cum loco praedictae Ecclesiae vicino, ad aedificationem Claustri apto, et viridario horto, aliisque pro suspicienti Monasterii claousura necessariis, ut inibi ejusdem ordinis fratres juxta sacros Canones, et ipsius ordinis Regulam et instituta Domino Deo perpetuo valeant famulari; ut vero praedictis Religiosis major fol. 1v inserviendi Deo detur occasio, pro vitae sustentatione, aliisque illorum necessitatibus, volentes bene Illis esse provisum, ex singulari erga eosdem Religiosis devotione, et bono affectu, vigore praesentium Dominium nostrum Morschutz cum ejusdem nominis Pago, et subsequentibus ad illud pertinentibus, nempe Widschutz, Pawlowitz, Sirbitz, et oppido Tischtain, cum omnibus juribus, dependentiis, et possessionibus: sola vinea in Pritlak excepta: Damus, Donamus, et jure irrevocabili in perpetuum concedimus. Renunciantes ex nunc pro futuris et perpetuis temporibus intra manus Reverendi admodum Patris fratris Antonii Pillot dicti ordinis Provinciae Germaniae et Bohemiae Provincialis, nomine dicti ordinis et Provinciae acceptandis, juri a Nobis quomodolibet habito, et possesso, meliori modo, et forma, quibus fieri potest, sub tali tamen conditione, quod redditus et bona dicto Monasterio a Nobis concessa alibi quocunque praetextu non transferantur, sed pro Religiosorum inibi Deo servientium necessitatibus expendantur. Si vero: quod Deus avertat: talis ordo in his partibus generaliter deficeret ex Religiosorum culpa obligasmus nostros heredes et successores, ut dictum Monasterium una cum bonis et redditibus nominatis, alicui alteri fol. 2r ordini pio et sancto, Regulaeque observatori transferant vicissim autem, praedictus Reverendus Provincialis nomine 306

307 totius ordinis in vicem debita gratitudinis Nos Charissimamque nostram consortem Catharinam Missarum, orationum, suffragiorum, paenitentiarum omniumque bonorum, quo per suam gratiam fieri dignabitur per praedictos fratres Misericors Deus, authoritate, qua in hac parte fungitur, participes facit, et in Cathalogum fundatorum, et fundatricum recipit, omnibusque gratiis, privilegiis, favoribus a Romanis Pontificibus aliis ejusdem ordinis fundatoribus et fundatricibus, consessis, gaudere, et frui permitit. Et post obitum nostrum titulum et privelegia fundatoris, Capiti et Gubernatori familiae nostrae a Liechtenstain pro tunc existenti successive in perpetuum concedit. Vestra vero quotidiana sacra Conventualia pro fundatoribus, aliisque Benefactoribus ordinis celebrari solita, promittit, quod quandocunque Deo sic volente, Nos, et conjugem nostram e vivis excedere contingerit, perpetuum Anniversarium utriusque nostrum: recitatis mortuorum vigiliis, et sacro Missae sacrificio: celebrabitur. Quae omnia in proximo Capitulo Provinciali, et Capitulo Generali totius ordinis confirmabuntur. In hujus rei fidem et majorem corroboratio- fol. 2v nem praesentes litteras fundationis utriusque partis subscriptione, et nostro, ordinisque solido sigillo munivimus. Actum in Castello nostro Rabenspurgensi decima quarta die septembris Anni millesimi sexcentesimi trigesimi tertii. Maximilianus Princeps de Liechtenstein Katerzina Kniezna Zlitenssteina /SIC!/ frater Antonius Pillot Provincialis indignus Quod praesens Desumptum cum suo vero mihi exhibito Originali, de verbo ad verbum, concordet, attestatur sub appressione Excelsi Regii Gubernii consveti sigilli Caesarei, et propria 307

308 manus, nominisque mei subscriptione, ex Cancellaria Regii Tribunalis Brunae die 12o Maji Anno L.S. Franciscus Henricus Kohler (mppr) Registrator et Expeditor ibidem 308

309 PŘÍLOHA 11 Vídeň, 12. dubna 1643 Ferdinand III. potvrzuje založení vranovského konventu knížetem Maxmiliánem z Liechtenštejna a žádá všechny zemské úředníky v Markrabství moravském o ochranu paulánského řádu. Moravský zemský archiv Brno, fond: E 52 - pavláni, Vranov u Brna , druhý opis originálního dokumentu (1647, 1724), pořízený Františkem Jindřichem Kohlerem, registrátorem a expeditorem kanceláře brněnského královského Tribunálu , 4 papírové listy 20,6x32,7 cm, přitištěna pečeť císaře Karla VI. s opisem "CAROLVS. VI.D.G:EL:ROM.IMP.SEMP:AVG:GERM:HISP:HVNG: BOH: REX. ARCHID: AVST:DVX.BVRG". fol. 1r Nos Ferdinandus Tertius, Divina favente clementia electus Romanorum Imperator, semper Augustus, ac Germaniae, Hungariae, Bohemiae, Dalmatiae, Croatiae et Sclavoniae Rex, Archidux Austriae, Dux Burgundiae, Brabantiae, Styriae, Carinthiae, Carniolae, Marchio Moraviae, Dux Lucemburgiae ac superioris et inferioris Silesiae, Wirttembergo et Teckae, Principes Sueviae, Comes Habspurgi, Tyrolis, Terretis, Kyburgi et Goritia, Landgravius Alsatiae, Marchio sacri Romani Imperii, ac superioris et inferioris Lusatiae, Dominus Marchiae Sclavonicae, Portus Naonis et salinarum. Notum facimus tenore praesentium omnibus et singulis, quod cum Nobis Illustrissimus fidelis, Nobis dilectus Maximilianus Princeps de Liechtenstein et Nickolsburg, Consiliarius Noster, Campi Marischalcus et Colonellus faurinensis humillime exposuerit, se una cum Conjuge sua, ex peculiari erga Divum Franciscum de Paula suosque Religiosos affectu Ordini et Religiosis Patribus Minimis dicti sancti Francisci de Paula Ecclesiam in honorem Deiparae Virginis in Colle Wranhoff nuncupato aedificari curaverit, et sufficienti ex propriis sumptibus constituta 309

310 dote Monasterium ibidem fundaverit, cujus fundationis tenor hic de verbo ad verbum subsequitur. Ad honorem Omnipotentis Dei et Filii et Spiritus sancti, Catholicae Religionis augmentum, Deiparae Virginis cultum et Divi Francisci de Paula omniumque sanctorum venerationem. Nos Maximilianus, Dei Gratia sacri Romani Imperii Princeps de Liechtenstein et Nickolspurg, Dux Oppaviae, fol. 1v //lin.11-28: il testo della fondazione di Massimiliano di Liechtenstein del // fol. 2r //lin " " fol. 2v lin le firme// fol. 2v Nobis humillime supplicans, ut Nos ad firmius ejusdem stabilimentum, uti Rex Bohemiae et Marchio Moraviae super insertam fundationem benigne approbare et confirmare dignaremur, Nos habito desuper Procerum nostrorum consilio, considerantes potissimum hujusmodi fundationem in augmentum cultus Divini, vel maxime cedere, ex certa scientia, animo bene deliberato, et ex plenitudine Athoritatis ac Potestatis nostrae Regiae, et tanquam Marchio Moraviae, praefatam piam fundationem benigne approbavimus, et confirmavimus, prout vigore praesentium eandem approbamus et confirnamus; volentes, ac hisce firmiter statuentes, eandem in omnibus suis punctis, articulis ac clausulis, per omnia firmam, validam, ac inviolabilem esse, ac deinceps in perpetuum manere, proideque supradictos Patres sancti Francisci de Paula secundum eandem protogendos, ac manutenendos suscipimus Mandantes, et firmiter praecipientes, omnibus ac singulis fol. 3r Magistratibus, officialibus ac cujuscunque dignitatis, status ordinis ac conditionis subditis in praedicto Marchionatu Nostro Moraviae, ut saepe fatos Patres sancti Francisci de Paula in hac ipsis constituta, et a Nobis confirmata pia fundatione nullatenus interpellent seu molestent, vel ab aliis 310

311 quibuscunque id fieri permittant, quatenus gravissimam paenam et indignationem Nostram evitare voluerint. Salvo tamen per omnia Nostro superioritatis ac temporalitatis Regio, nec non cujusvis jure privato. Harum testimonio litterarum manus nostro subscriptione, et sigilli Nostri majoris appensione munitarum, quae dabantur in Civitate nostra Viennae die duodecima Mensis Aprilis, Anno MDC.xxxxiiiio Regnorum nostrorum Romani viimo Hungarici xviiivo et Bohemici xvito. Ferdinandus mppr Guilielmus Comes Slavata Ad Mandatum Sacrissimae Caesareae Regionis Bohemiae S: Cancellarius Majestatis proprium.//. Albrecht von Kolowrat mppr Daniel Fraisleben mppr L.S. Copiam hanc cum vero suo originali in omnibus verbis, clausulis et articulis concordare testatur Sacrae Caesareae Majestatis sigillum appositium, et haec infra scripta manus mea propria. Actum Viennae in Cancellaria Bohae Aulica die 17 mensis Aprilis anno Johan a Khraustorff Taxator et Registrator ibidem mppr fol. 3v Quod praesens desumptum cum authentico mihi exhibito de verbo ad verbum concordet, testatur sub appressione Excelsi Regii Gubernii consveti sigilli Caesarei, et propria manus nominisque mei subscriptione. Sub acto in Cancellaria Regii Tribunalis Brunae die 12a mensis Maji, anno 1724 Franciscus Henricus Kohler mppr Registrator et Expeditor fol. 4r, v nuoto 311

312 PŘÍLOHA 12 Brtnice, 8. prosince 1644 Bianca Polyxena, hraběnka z Collalta, rozená z Thurnu, vykonavatelka vůle zemřelého manžela Rombalda XIII. hraběte z Collalta, zakládá paulánský konvent sv. Matouše v Brtnici. Moravský zemský archiv v Brně, fond E 71 (pavláni Brtnice), karton 1, inv. č. 1, svázaný opis zakládací listiny paulánského konventu v Brtnici, německy, na pergamenu. Originální zakládací listina, psaná německy, na pergamenu, s dvěma přivěšenými pečetěmi, je uložena rovněž v MZA Brno, fond G 169 (Rodinný archiv Collaltů),sign. I./623. S. 1 Im Nahmen Gottes des Vatters, Sohns, und heiligen Geistes. Amen. Ich Bianca Polyxena Gräffin von Collalto gebohrne Gräffin von Thurn unnd Vallesassina, Frau auf Pirnitz, Rudoletz und Wiess. Thue hiemit undt vor jedermnnglich dass nachdem der hoch und wollgebohrne Herr Herr Romualdus Graff von und zu Collalto Herr auf Sanct Salvator, Pirnitz und Rudoletz desgleichen unserrs geliebsten Anherrns Weillandt der Röm.Kais. auch zu Hungarn und Böheimb König. Matth. Ferdinandi des Andern, geheimer Rath Kammerer und Hof Kriegs Raths Praesident Ritter des guldinen Fluess und über dero Kai. Armada Generall Leütenandt. Mein hochgeehrt vielgeliebster Herr Gemahel S. 2 Seeliger Gedechtnuss sambt mir aus göttlicher Gnaden Einsprechung /: in Erwegung des alle Ding dieser Welt Eitel und zergänglich unnd nur das jenige was in dieser mührseligen Zeit aus lauterer Lieb gegen Gott gewürckhet wirdt bestendig und zum ewigen Leben erstpriesslich seie :/ Uns vorgenommen nach dem Rath unnd Lehre unsers Herrn und Heilandts Jesu Christi unerweltliche Schätz im Himmel zusamblen. Und daher auf unserer eignen Herrschafft bei unserem Schloss Pirnitz 312

313 fordist zu Lob und Preis Gottes des Allmächtigen, der allerseligisten junckhfreulichen Gebehrerin Gottes Mariae und zu Ehren des h/eiligen/ Apostels und Ewangelisten Matthaei entlichen auch zur Aufnembung der h. katholischen Religion eine Kirch und Kloster zuerbauen, darum Geistliche Männer eines heiligen in Religions exercition Volgegänndteen Ordens einzuführen, dieselbige mit notwendiger leiblicher Nahrung und Undhaltung nach der gebühr zu Versorgen und zu fundieren. Und ob nun zwar Gott der Allmechtige durch seine allein Weise Rath und Willen hochermelten Meinen höchstgeehrten Villgeliebten Heren von diesen elenden zeitlichen, Verhoffentlich zur dem glübhseligen ewigen Leben vor Efectuirung und Vollziechung S.3 erneuten unseres Gottseligen Vorhabens abgefordert, hat doch selbiger zu Fundirung solches (: in das bauendt Kloster und Kirchen einzuführender:) Geistlicher Persohnen, in, vor seinen absterben aufgerichten Testament an Kapital oder haubtsumma zuerkaufung liegenter Guetter, von welcher einkommen zwölf Religiosorum genugsamber Unterhalt möge genommen werden fünf und zwanzig Tausent Gülden Reinisch andechtig verordnet, auch das selbige Geistliche den heilichen Canonibus und Ihrer Regulgemäss Gott, dem Herrn stättiglich diennen, umb unserer und anderer Sündtlichen Menschen Seelen Heil und Seligkeit in Ihren Sacrificis undt Gebett fleissig bitten und betten möchten. Doch aber den Orden, welcher alda eingeführet werden solte, mir nach meinem gefälligen belieben zuerwählen gänzlich verbleiben lassen. Nun Ich dann Vermög solcher mir verlassenen Wahl aus sonderbarer Andacht zur den heiligen Francisco de Paula, und dessen Gottseligen Instituto, mir den von Ihner gestiften würtigen Minimitanisch Orden vor andere gefallen und albereits von etlichen Jahren hero vier Geistliche Persohnen desselben, bei meinem Schloss Pirnitz erhalten, in Mittels auch das Conuent sambt einschluss des Gartens nach der Gebüer 313

314 erbauen, mit nothwendigen gennugsamen Mobilien versehen undt was sonetem S. 4 mehrers zur Clausur solches Klosters gehörig zuerichten und verferttigen lassen (: ohne die Kirchen und dieses Ordens gewöhnliche Infirmaria, die Ich nach erster meiner Gelegenheit ebenfahls erbauen will:) habe ich dahin getrachtet wie obengeregtes andächtiges Vornemmen zum gelöhnten End gebracht, die Religion in das Neu erbaute Kloster eingeführt, und die schon vor längst vorhabende, und von mehr hochgedachten meinem hochgeehrt. vielgeliebtesten Herren Gemahel verordnete Fundation abgestattet werden möchte. Sintemal aber wegen in stehender Kriegsläufe aniezo umb angeregte f. der haubt Summa die ligende oder Landtgüetter nicht mögen erkauft werden, und ich dannoch diese meine vorhabende Mainung in Ablegung solches Kapitals gänzlich volziechen wil. Derwegen aus sonderbarer Andacht gegen den heiligen Francisco de Paula und Neigung zu seines Minimitanischen Ordens genossen, zu leiblicher Underhaltung und anderer Notturften zwölf des Ordens Geistlicher Persohnen, ubergebe, schenke, und verleihe Ich für mich, meine Erben undt Nachkommen hiemit undt in Kraft dieses Briefs mit unwiderstrechlichen Rechten zu immerwehrenden Zeiten obberührte von meinem Mehr hochgedacht. hochgeehrt. villgeliebtisten Herren Gemahel S. 5 in seinem Testament veordnete f. Reinischen derselben zur sechtzig Kreützer gerechnet für die Massa haubt Summa und hinlag solcher Fundation. Doch mit diser Condition und Bedingung, dass solche f. so lang auf meiner Herschaft Pirnitz versichert bleiben sollen, biss umb dieselbe nach Laut des Testaments etwan ligende oder Landt Gütter (:Vor welcher Renten und Gefäll zu Ersezung des Jährlichen von beneudten Capital Landsgebräuchlichen kommenden zinsen sich die zwölf Geistliche Pershonen ernehren mögen:) erkauftwerden. Zu 314

315 mittels aber, und damit der heil. Religion die gebürliche genüge gescheche, und die zwölf das Conuent bewohnende Geistliche Ihre erforderliche und notwendige Nahrung verschaffen möchten, also Gott ohne verhindernus der Leiblichen sorgen desto embsiger dienen könten. Verfeiche Ich für mich meine Erben und Nachkommen Ihnen die Landtsgebräuchliche Interesse von solchen fr. nämlichen jährlichen und jedes Jahr in anfangendt den 8. Decembris 1500 fr. Reinisch auf vier Jahres Termin deren in einer von den andere dreier Monats frist underschieden sein soll auf. S. 6 Jeden Termin 375 f. R. aus den Renten meiner Herrschaft Pirnitz richtig abzustatten und zubezahlen lassen. Renuncire gebe auf und Verzeiche mich dennach von eizt und zur ebigen Zeiten alles echtens, so oft hochgedachter mein hochgeehrter vielgeliebtister Herr Gemahel Seele Gedechtnuss und ich angemelten den Heil. Orden S. Francisci de Paula gegebenen geschenkten und verliehenen fr. gehabt und besessen haben, auf beste Form Manier und Weise als es sein soll und sein kan, zur Handen des wohlehrwürdigen Patris Ioannis Guillard, diesel heil. Ordens durch Teutschlandt, Böhmen und Mahre Provinciali, welcher solche Cession, Schenkung undt ubergab an statt des ganzen heili. Ordens und insonderheit dieser Provinz zu grossen Danks angenommen (:Jedoch thue Ich mir, meinen Erben undt Nachkommenden vorbehalten, die Herrschaft des Orths undt Grundts der gestalt, dass wann villeicht aus begeben der Vergelegenheit der Zeit Kriegsleuften oder andere erheblichen Ursachen, wir dir immer mögen genandt werden, dises Kloster der heili. Orden, würde oder müste S. 7 verlassen das Orth oder Grundt, Herrschaft je undt allezeit, mir meinen Erben undt Nachkommen verbleibe, bis undt solang mehr alleingedachter heil. Orden erwelten Orth und Kloster 315

316 widerumb zubewohnen könne und begehre:) Hingegen zur Schuldiger dancksagung undt dankbarkeit, meinem hochgeehrt. vielgeliebtisten Herrn Gemahel Seel. Gedächtnus und mich thailhaftig macht aller Messen fasten, Gebett, Suffragien, Buess unnd aller guetten Werckhen, so der Barmherzige Gott aus seiner Gnad durch besagte Religiosos würckhen wirdt Kraft haben, den Bewalts dessen er sich disfals gebraucht und nimbt unns auf in die Zahl der Stifter und Stifterin dies Ordens, wodurch wir uns aller Gnaden Privilegien, Indulgenzen, Freiheiten und alles Essen was anders dies Ordens Stiftern und Stifterine verliehen zu erfrewen undt derselben zeugenissen haben. Nach meinem absterben aber wirdt dieser Orden in allweg und zur immerwehrenden Zeiten, den Ältere unsers Graflichen Collaltischen Geschlechts für dieses von uns gestiften Conuents Fundatorem ehrbiettig erkhennen. Damit nun diese meines hochgeehrt S. 8 und vielgelibten Herrn Gemahl Seel. Gedächtnus auch meine freiwillig aufgerichte Fundation undt wohlmeinende Stieftung in allen Puncten Klausulen, und Artikhlen unwidersprechlich desto bestendiger und unauflöslich sein und verbleiben möge, auch das die Religiosit des heili. Francisci de Paula wider alle die Jenigen so sie hierinnen auf was weis oder Weg es wolle molestiren und an Ihrer Geistlichen Exercitiis verhindere wolten geschützet und gehandthabet wurden. Will Ich diesen gegenwertigen Stiftungsbrief wie auch hernach die Landt Güetter, so umb das Capital oder haupt Suma Vermög des Testaments mit Gelegenheit werden erkauft werden mit Bewilligung der Obrigkeit deren es gebüeret, auf meine Unkosten in die Landt Tafel des löblichen Marggrafthumb Mähren zu Landen dieses von uns gestiften und erbauten Conuents einverleiben lassen. Undt noch, auf das bei den Nachkommenden und ins künftige dise unsere Fundation und Stiftung kräftig und in allen diser betrüglichen Welt zufällen zur immer 316

317 wehrenten Zeiten stat Steif und unverbrüchlich seie und sonderlich da vielleicht nach dem unerforschlichen S. 9 Willen Gottes Ich von Erkaufung obbewelter Landtgüetter mit Todt abginge. So verbinde und verpflichte Ich in Nahmen undt an Statt meines hochgeehrt. vielgeliebsten, Herrn Seel. Gedächtnüs, wie auch für mich selbsten, unsere Erben undt Nachkomende, das sie über dieser unser aufgerichte Fundation ein Wachtbares Aug haben, das Capital der fo. so bald fügliche Gelegenheit sich ereignete mit Erkaufung liegender Güetter der Religion oblegen, auch solche erkaufte Güetter, auf Ihr selbst aigne Unkosten dem Orden zur Nutz und mehrerer Versicherung in die obbewelte Landt Tafel erwehnten Marggrafthumb Mähren einverleiben lassen. Entzwischen aber die obgesezte Interesse auf bei geordneten Termin fleissig bezahlen und entrichten sollen, damit also unsere gelübten und Andächtigen Mainungen in aller genüeg gescheche, auch des sie der Einfallung in dem Unvermeidlichen Zorn undt Schmach Gottes, dann auch der Verfluchung und Verbarmungen (in welche die Jenigen so frecher und Gewalt tätiger Weise die heilsame Gelübdnüs und Stiftungen Unser S. 10 Vorfahren zerbrechen, zerstören und das was Gott und seiner Kirchen geheiliget freuentlich an sich ziehen, zufallen pflegen:) überhaben sein: sondern vielmehr durch solcher unser Fundation Beschützung und Handthabung nach der göttlichen Benediction der Voreltern Segen, sambt den Verdinsten des Gebetts andacht, ja Allen des Jenigen Gütten so der Allmächtige Gott Vermittels seiner Gnaden, durch dieses Geistliche Würken wirdt thailhaftig und entlich der ewigen Seligkeit fälig werden mögen. Welches alles auch in der heil. Religion nechstem Provincial undt dem hernach in dem ganzen des Ordens General Capitl confirmirt und bestettiget werden wirdt. Zu dessen allen wahren Urkhundt seint zwei 317

318 gleichlautende Fundations Brief unter neonem Insigel und aigner handtschrift wie auch der Provinz grösseren Insigl von erwöhnten ehrwürdigen Patre Provinciali Unterschrieben, aufgerichtet worden. Deren einen Ich für mich und meine Nachkommende behalten, S. 11 den Anderen aber Ihr Ehewürdiger Patri Provinciali undt des ganzen heil. Orden löblichen posteritet zugestellet. Alles zum mehreren Lob und Preis Gottes undt zur Ehren aller seiner Heiligen. Geben auf meinem Schlos Pirnitz den 8. Decembris. Im Tausent sechshundert vier und viertzigsten Jahr. Bieonka Pollixena Gräffin von Collalto Fr. Ioannes Guillard Provincialis 318

319 PŘÍLOHA 13 Brtnice, Bianca Polyxena, hraběnka z Collalta, manželka a vykonavatelka vůle zesnulého Rombalda XIII. hraběte z Collalta, předává paulánům k užívání obnovený zámecký kostel (přestavěnou evangelickou modlitebnu sv. Matouše), nově zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Moravský zemský archiv Brno, fond E 71 (pavláni Brtnice), inv. č. 4, fol Opis originálu odevzdací listiny, psané německy na pergamenu s třemi přivěšenými pěčetěmi. Originální dokument se nachází v MZA Brno, fond G 169 (Rodinný archiv Collaltů), sign. I./629. Fol. 22 Im nahmen Gott des Vatters Gott des Sohnes Gott des heiligen geistes. Amen. Ist heit data von 18 monats Tag. Augusti, dieses offentliches Instrumentum zu jeder männigleichen wisenschaft aufgesetzt und aufgerichtet worden des inhalts wie folgendes. Dem nach Ich Bianca Polixena grafin von Collalto/: Wittib.) gebohrne graffin von Thurn und Vallesassina, frau auf Pürnitz Rudoletz und Wiss. Auch so wohl meiner selbst eigenes Devotion und andacht, als auch zu Folzihung meines liebsten herrn gemahls seel. andenckens h. Graffen Rombaldi graffen von Collato h. auf St. Salvator Pürnitz und Rudoletz, dero Röm. Kais. Mati. Ferdinandi, des Andersen Kristmildigsten gedächtnus geheimben Rathkammerern, Krigs Praesidents obriesten Rittern des guldenes flueses und über dero kais. Armada general leütennats, diesenfahls habenden sonderbahren und aufrügen intention die allhiesige Pirnitzrische Schloss Kürchen, so von denen unkatolischen dieser herrschaft Pirnitz Vorigen vorgeboren und inhaberen auferbauet und in dem Kötzerthumb vile lange Jahr erhalten von mir aber Bianca 319

320 Polixena renoviert, und mit erneuten Bau verwehret, und geziehret worden, weihen, und Consecriren zulassen nuthwendiges jetzt geweltes Gottes Haus aus sonderbahrer schuldigsten affection und pietät, der Ertzallerfeinigsten Jungsfräulichen gebährerin, und Himmels Königin Mariae und zwahr der aller heiligsten geheimnus dero glorwürdigster atuntion und himmelfahrt zu dero ehren auf Ewige zeith, und sowohl für mich als auch in nahmen, und anstatt meines Erben und Erbinnen allerdemüthigstes zu dediciren, also dann dieses heil: Werdth dieser Solenität und Kürchweiche nach der Röm. katholisch Kürchen gebraucht und aigenshaft, mit allen hierzugehörigen Ceremonien heüntiges Tags, durch von hierzu erbettenen hochwürdigen und in Gott andächtigen Jacobo Bonia Carpo, aus den heiligen orden minorum conventualiumi Sancti Francisci aus Gottes Gnaden Bischoffen zu Himeria Im Königreich Hungarn vorgenohmen und auch vollzogen worden und nun abgesagten katholischen gebrauch nach in aller werck billich und auch von nöthen, das obberichtes der allerheiligsten Jungfrau, und Mutter Gottes dedicirtes Gotteshaus eine Wahre Brauth Jesu Christi einen, gewisen bräutigamb Verbunden, und geistlicher Weis geheiliget, wird auch dero selben ein immerwehrendes erbtheill deputiret, und Verordnet, und endtlichen auch zu desto beserer und sicherer der göttl. Königin als dieser Kürchen auch in Leüstlichen reien opfer erküren und erwählten Patronin Schuldiger Verehrung solche nun mehr geliebte gestors und Brauth des milden und Süssen Jesu gewissen, und begnadlichen geistlichen und andächtigen dienern Gottes und Mariae auf ewig vortrauet, und eingehändiget werde. Das gebe ich diesem noch oben gedachte Bianca Polixena graffin von Collalto, gebohrne graffin von Thurn ordentlich, und jedermänniglichen zu Vernöhmen, das ich für mich meine Erben und Erberinen aus genugsamen Vorbedacht, und aus Sonderbahren 320

321 sowohl meiner als hochgedachten meines H. gemahls Seel. zu dem heil. Orden Sancti Francisci de Paula Tragende und getragene Inclination Affection und geneugung jenen benanten heil. Ordens Minimorum Sancti Francisci de Paula ohne dies in dem allhier jenem Tag uns fundierten und gestiften, und aller nächst an dieser unser lieben Frauen Schloss-Kürchen liegenden kloster und Convent Laudh der fundation Verbleibende Wohl Ehwürdig in Gott andächtige Patres und Ordens Leuth Kürtzens erwählet benent, und erkürt haben, und noch mahlen es in kraft dieses öffentlichen Instrumenti erwählen, benennen, und erküren, auch denen selben diese Fol. 23 Pürnitzerische Schloss Kürchen bei unser lieben Frauen himmelfahrt genandt neben allen, und jeden derselben inn - und äuserliche zukeherungen und Pertinentien dergestalt Ernandt worden und auf Ewig übergeben, dass diese unsere fundation und Kürchen obbesagter unser haubt fundation zugleich auch inseriert, incorporiert und einverleibet werde, worbei Inhaber sambt meinen Erben und Erbinen gegen gedachten Patribus des gäntzlichen Vortrauen und zu Vorsehentlichen Hoffnung leben, und uns unfehlbahr Versehen, sie als frome und andächtige Religiosi diesen unseren zu ihren, und ihrer heil. Orden Tugenden Sonderbahren Affection uns(nečitelné) auch ihr andächtige gebett würdten genüssen und die continuirliche und beharliche Ehe Gottes und unser lieben Frauen /. als zu Weilichem Ende, und zugleich auch zu unser wie auch zu allen den unserigen lebendigen, und auch innewohne in Gott Ruhenden Ewigen heils befünde und Versicherung diese übergaab und fundatien einigen, und allein Von uns angesehen:/ in dieser ihren nun mehro hie mit übergebene Kürchen also lieb und angelegen sein lassen werden hiemit daselbsten Gott der allmächtige, und die unbeflekte Reine gebährerin unsers Heilands und selichmachens unserer besonderbahren beginen undintention nach gebührlichen gepreiset und Verehret, und ich 321

322 also in diesen unseren grossen und aifrigen Vorlangen das gewünst und allhier von uns mit allem Vorsatz und fleiss gesuchte und Vermeinte zil erreichen und erlangen mögen, inmassen Sie allhier zu Zeitl. gegenwährtige Patres sich zur Versicherung dieser unser ihnen Kürchen und erleuterten Gemüths und verlangens sich sowohl vor sich als für ihn gantzen heil. Orden mir und oben mässig gegenmeine Erben und Erbinnen erklärt, vorobligirt, und vorbunden haben, das die selbe Erstens auser den ersten unserer fundation des klosters und heil. Math. aufzubauen noch Verbleibenden Kürchen, und der selben zustehenden tailichen Conventual mes/: zu welcher sie sich dann nach Ordens Leuth gebrauch noch absonderglich obligiret:/ nach ein Mess auf immer Werende zeith, solang Sie nemblich und Ihr orden inste Verbleiben, und dieses ihnen übergebene Gotteshaus sohte dieren werden, für mich und meinen nahmen lebendige und, todte, sowohl auch für meine Erben, als fundatoren, wie auch für göttliche Conservirung beneenung meiner beeder graff Collalt und Turnishen familien alltag das gantze durchhalten wollen, und sollen. Nicht weniger Ankerten dortwann durch Verhängnus Gottes und Von dem selben zugelasenen Unglüks die Anzahl besagten Patrum der massen verringert wurde dass Sie bei anderen ihnen obligenden fundationibus und commemotätionibus hierzu nicht gelangen Sünden, und ihnen als dann diese mess mitobter standenen erforderter Intention lesen zu lassen, unmöglich fallen würde, sie sich dannoch Vermög dieses mit fleis deren halben aufgerichteten uwiderupflichen Vertrags dahin austrücklichen Verobligirt, solche auch andere geistliche, oder aber Weldtliche Priester auf ihre aigen unkosten und ohne einigen entgeldt meiner Erben undt Innhabern dieses gutts Unfehlbahr Täglichen lesen und halten zu lassen: auch da etwann dieses guth uber kurtz ad lang abalicniret und geocungoe legitino modo Von den graff-collaltischen hinweg und 322

323 in andere händt und sohtention khommer, und gerathen solte, mit diesem obligo dannoch ein Wees als den andern bestendig zu vor haben Schuldig, kheines weegs aber solches zu verändern viel weniger gantz zu unter lassen befugt oder berechtiget sein sollen, hin gegen erkläre Ich / meine Erben, und dise fundation und schriftlichen Vortrag handtzuhalten, in dem selben nichts imgeringsten Verändern, sondern diesem meinem buchstäblichen Vorstandt aller Seiths noch zu leben, und neben uns auch diesen Vorbunden sein sollen, das wann etwann Cahn fortuito guocungue diesen vielbernehmten hl. Patribus, oder viellmehrer, ihren Heil. Orden Von mir eingeantwohrte unserer lieben Frauen Kürchen an den Bau eingehen, oder in derselben augenscheinlich geführt worden oder ja andere, zur erhaltung des gebührlichen gottesdienst benösthigte zugeherungen und nottuenden, Sie haben auch nahmen Wie sie wollen mangl leiden sollte, ich und sie soliches alles ohne des Patribus, oder ihres heil. Ordensentgeldt und unkosten erstatten, Verbesseren, Raum, an-und zurichten und hergeben sollen, und wollen. Fol. 24 Das nun aber dieses alles was hirin gesetzt worden, steiff und fest bei der Seiths gehalten, und dem selben unfehlbahr nachgelebt worden solle, seindt zu diesem Ende zwei gleichlautende Schriftliche Vertrag und Contracten aufgericht, und mit sowohl meinem angebohrnen gräff als auch des wohl Ehrwürdigen Convents gewöhnlichen Insigil beguenstigter einen jedweden Theil ein Exemplar sieter ertheilt, auch zu der Sachen desto mehrerer Befestigung Ihro hochwürden osft Berühmten fenen Herrn Bishof: tituli) Eigener Handt schrift undt Petschaft Beeden Contracten als schrift. und offentlichen Instrumenten, untergesetzt worden Sogeschehen auf dem Schloss Pirnitz, Anno Ein Tausendt Sechs hundert ein und viertzigsten Jahr. So gestehen auf den Schloss Pirnitz Anno Ein Tausendt Sechs hundert ein und Viertzigsten Jahrs. Die ut supra. 323

324 Bianca Polixena gebohrene graffin von Collalto, graffin von Thurn Vallesassina Wittib Frater Joannes Nicolaus Fagius minimus Provincialis Germaniae et Bohemiae Frater Jacobus Boncarpi Episcopus Himeriensis Episcopatum Regni Ungariae ab fidelibus occupatorum administrator et delegatus Apostolicus supra dictam Eclesiam consecrari et hujus Publici instrumenti loccutioni interferi 324

325 PŘÍLOHA 14 Hradec Králové, Královéhradecký biskupský vikář Godefrid a ostatní přísedící biskupské konzistoře potvrzují, že roku 1701, na svátek archanděla Michaela, královéhradecký biskup Kapoun, baron ze Svojkova za přítomnosti Václava, hrabětě ze Šternberku, z rodiny zakladatelů novopackého konventu, uvedl otce paulánského řádu na toto místo, vzal je pod svou ochranu a nechal přenést milostnou sochu Panny Marie s Ježíškem z farního kostela do konventního kostela. Originál, pergamen, psaný latinsky. Národní archiv Praha, fond AZK, Listiny kláštera nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, inv. č Praesentium tenore fidem facimes et attestamur, quod anno 1701 in Festo sancti Michaeli Archangeli illustrissimus et reverendissimus dominus Deo Episcopus noster /titl/ peracta pridie consecratione Ecclesiae Titschinensis, authoritate sua Episcopali Ordinaria praesente illustrissimo et excellentissimo domino Wenceslao sac. R. I. Comite de Sternberg, sac. Caes. Regim. Maiest. Camerario, ac intimo actuali consiliario,..(nečitelné) patrono ac fundatore loci. Reverendos patres Ordinis Minimorurn Sti. Francisci de Paula ad monasterium Neopakense a piae memoriae Domino comite Rudolpho a Tittenbach conditurn eiusque domina coniuge Eva Elisabetha, nata Sternbergica, erectum. Ut illud inhabitare valeant, ibidemque per regularem Chori et aliorum exercitiorum observationem Deo servire possint, introduxerit. Ac praedicta authoritate sua episcopali, tanquam Ordinarius loci, praefatam fundationem factam et a piae memoriae eminentissimo cardinali ab Harrach protunc Ordinarii loci ratificatam approbaverit. Et 325

326 quoniam in puncto beatissimae virginis Taumaturgae per testes legaliter productos, sufficienter probaturn et demonstratum sit, illam ad capellam seu ecclesiam dictorurn reverendissimorum patrum Paulanorum spectasse, ipsorurnque propriam esse et praecise perrnodum depositi in parochiali ecclesia repositam fuisse, eandem beatae virginis statutam adcapellam seu ecclesiam illorurn transtulerit, ac in altari collocaverit dictamque capellam iisdem tradiderit. Super utrurnque iisdem patribus patemam et episcopalem impertiendo benedictionem. In quorum omnium fidem ac robur, praesentem attestationem de mandato expresso episcopali propria manu subscripsimus, et sigillo..(nečitelné)orzoborari iussimus. Acturn regino Hradecii in cancellario episcopalis consistorii die 7a Octobris anno Illustrissimi et reverendissimi domini domini Godefridi dei et apostolicae sedis gratia Episcopi regionis Hradecensis, domini et baronis Kapaun de Swoykowa /tit/ officialis, ac in spiritualibus vicarius gratis, caeterique eiusdem episcopalis consistorii assessores. 326

327 PŘÍLOHA 15 Asi polovina 18. století Zakladatelské legendy (středověká a barokní), barokní poutní tradice, úcta k Panně Marii Vranovské a zázračná uzdravení zachycená v Mariánském atlase brněnského augustiniána P. Alipia Czermaka. Moravský zemský archiv Brno, fond G 10, Sbírka rukopisů 476, Atlas Marianus Marchionatus Moraviae oder Beschreibung aller Marianischer Gnaden=Bilder und Statuen in Marggraffthum Mähren (celkem třicet mariánských poutních míst Moravy, až na výjimky včetně poutních obrázků měďrytin). Authore: R.R.P. Alipio Czermak Ord. Eremitarum S.P. Augustini in Marchionali et exempto Monasterio Brunae ad S. Thomma Apostolum Professo, fol Fol. 27 Miraculosa Statua B.V.Mariae Wranoviensis Historia IV. Von dem Ursprung der wunderthatigen Marianischen Statuen zu Wranau bei denen P.P. Paulanern. Im Jahr nach Christi Geburth Anno zur Zeit Primislai Marggraffen in Marggraffthum Mähren ist Wilhelm dermahlige Landtmarshall durch viele Jahr stock blind gewesen, die erfahrensten Medici undt Artzten wurden destwegen befragt, aber ohne ersprislichkeit, die menschliche hilf ware viel zu wenig, es muste sodann durch ein wunder werck geschehen. Mit hin er shiene einstens dem obbemeldten Wilhelm die aller seeligste Jungfrau Maria, welche ihn freundlich angeredet mit vermelden: wilstu gesundt werden? Wilhelmus hingegen fragte: 648 Srv. MIHOLA, J.: Atlas Marianus Marchionatus Moraviae eine Quelle zur Problematik der barocken marianischen Wallfahrtstraditionen in Mähren. Wallfahrten in der europäischen Kultur. Pilgrimage in European Culture. (Eds.: D. Doležal H. Kühne). Berlin, Peter Lang Verlag 2006, s

328 Wer bist du? So mit mir redet, darauf die heilige Jungfrau geantwortet: ich bin die jenige, die von keinem sündlichen beibeth weiss. Worauf der Marshall vor gröster hertzens freudt auss geruffen. O Mutter der schönen Lieb? Lehre mich dich recht undt von hertzen lieben, liebendt dich undt deinen sohn förchten, förchtendt erkennen, also erkennendt ich würdig befunden werde, dass licht meiner Augen widerum zuerlangen. Maria sprach: sofern dir dein gesicht widerum solle zugestellet werden, so erbaue meinem Sohn undt mir auf dem Wranauer hügel eine Kirchen. welches zuthun verlobte alsobaldt Wilhelmus, undt lisse den folgenden Tag alsso den Anfang machen. Als aber dass benöthigte holtz bestallet, undt ohne verzug auf den zu dem Kirchenbau bestimmten orths: allwo anyetzo Dass dorff stehet. Zusamen geführet ist worden: höre wunder? Allen dass herbeugeshaffte holtz als Bau Materialien seindt in der folgenden nacht durch die heiligen Engel auf einen gegen über erhobenen Berg undt allweg allda stehende eichenbäumer zwischen welchen mit hellestem glantz dass alte Gnaden reiche bildt. Mariae verborgen ware, versetzet worden; allwo noch heutigen tags so schon allbereit über 500 jahr verflossen, die seelige Jungfrau undt Wunder volle Mutter Gottes Maria ihre hilfreiche Marianische wohnung her zuerwählen sich hat belieben lassen. Darauf ist mit grossen ernst undt eyffer die Kirich auf die damalige Landesarth von Holtz in besagten Jahr angefangen undt auch bewerckstelliget worden. So bald als diesses gebau angefangen, undt dass zwischen zweien Eichbäumen, von gleichen holtz geschnitzter Mariae bildt gefunden, da wurde auch wunderthätiger weis der Landt Marschall mit der längst schon gewünschten gesundtheit der augen begnadet undt erfreuet. Diesse sodann von dem Landtmarschall Wilhelm von Holtz erbaute kirchen ist gestanden von Anno 1240 bis zu zeithen des Kaisers Ferdinandi III. 328

329 Damahlen Römischen Königs gegen 400 Jahr. Zu welcher zeiths Maximilianus fürst von Liechtenstein herzog zu Tropau undt Jägendorff ein unvergleichlicher heldt unangesehen des damahlen ungestimmen Kriegs weesens, so dass Ganze König Reich Böhmen bevorderst die Haubtstadt Prag verwirret. Auss sonderbahrester andacht gegen der übergefol. 28 benedeisten Mutter Gottes beweget, auss der schon baufälligen alten hölzernen kirchen eine ansehnliche eben auf diesem orth, wo die alte gestanden von grundt an aufführen undt verfertigen lassen ja über dies hat erwehnter fürst mit Seiner fürstlichen Eheconsortin Catharina gebohrene frau von Boskowitz undt Cerna hora von fundament auf 1633, ein ansehnliches Closter daselbst zu Wranau erbauet, undt in selbiges die mindesten Ordens geistlichen des heiligen Francisci de Paula eingeführet undt gestiftet damit sie nach dem beispiel ihres heiligen Vatters, der bei lebend zeiten in sonderheit vor die glori des auserwehlten Himmelskönigs allezeit beeyffert durch diese dessen ehr zubefördern nach möglichkeit sie sich befleissen solten. Damit aber Maximilianus der fürst gegen diessem Marianischen orth eine grössere Honoration zweigen möchte, so hat er zu einem unterpfandt Seiner andacht in geistlichen Habit diesses Mündesten Ordens S. Francisci de Paula wollen begraben werden, undt zwar eben zu Wranau, weilen er alldorten bei lebens zeiten der einsamsten ruhe nach seinem wunsch nicht Heilhafftig kunte werden, selbige wönigstens nach seinen todt genüsse, nemlich bei dem gnaden thron der Mutter Gottes Mariae. Wie dem nach auch alle auss dem hochfürstlich Liechtensteineischen stammhauss nach ihren geistlichen ableben allda begraben werden. Die Materi diesses Marianischen gnaden bildt ist eychen holtz undt ob schon es holtz ist, über welches nichts schlechterer 329

330 sein kan, jedoch ist es mehr undt besser als goldt undt edelgestein: zumahlen da man der Himmels-königin grosse heiligkeit betrachtet. So ist nichts herrlichers nichts köstlichers, besonders wan wir den grössten beruff der wunderthaten zu gemüth führen wie alt diesses gnaden bildt seie, wo undt an welchen orth es vor hero eigentlich gestanden, undt von andächtigen wallfahrten besuchet undt verehret worden, oder wer es an disen orth zwischen den zweien Eichbaumen gebracht, ist dem höchsten Gott allein bekant, undt wie unss alsso auch allen Anderen menschen unbewust. Über 500 Jahr werden gezehlet von der ersten von Wilhelmo erbauten Marianischen Kirchen, wass aber vor diessem sich ereignet oder geschehen, hat dass neÿdige undt missgünstige alterthum gäntzlich verdorben dass man keine gemeine nachricht haben kan. Jedoch bei allem diesem ist es zubewundern dass diesses hl. Bildnuss durch so viel hundert Jahr weder von einem eintzigen auch den allergeringsten holtz wurm, oder einigen säule verletzet worden, weder von den gefrassigen feuersflammen beshädiget, vielweniger dann von dem feuersrauch geschwärtzet worden, sondern in unrer holdtseeligen schönen gestalt mit aller verwunderung unveränderlich verbliben. Undt zwar: Anno 1645 als die Schweden in dass Margraffthum Mähren eingeffalen, undt auch schon die königliche stadt Olmütz unter ihren Schweren joch gebracht, in willens auch die königliche stadt Brünn einzunehmen, indeme sie 4 gantze Monat selbe belagert. Mithinwehrender diesser belagerung seindt die Patres Paulaner zu Wrafol. 29 nau dieser feündlichen gewalt zuendtgehen an ein sicheren orth so ein altes schloss Nowi-hrad genannt eine stundt weit von Closter Wranau zwischen dicken wäldern undt hochen bergen denen fürsten von Liechtenstein gehörig entlegen, dahin etwichen, undt dass beste hauss vermögen, völligen kirchen schatz, bevor ab das gnadenreiche Marianische bildnuss mit 330

331 sich dahin salviret, allein ob schon dieses orth bei kriegs zeiten zu einer retterirung gar wohl bequem gelegen, wie auch obbenelte Geistliche sich gantz sicher zu sein vermeinten, so ist danoch dieses schloss sambt denen derzeit inhabenden insassen in die feÿndlichen Hände undt gewalt gerathen. Denn es begabe sich dass wehrender belägerung besagter stadt Brünn 500 mann von der schwedischen Armee umb raub einzubringen in diser bergigen gegendt herumstreiffeten, da gerieth ihnen ungefehr ein einfältiger bauer in die händt, welcher entweder auss forcht oder gezwungener dieses alte schloss Nowihrad sambt denen dahin geflohenen geistlichen undt bei sich habenden kirchen schatzes verrathen hat, die schweden eÿleten also ungestüm dem schloss zu, welches sie nicht nur allein völlig aussgeblindert sondern auch mit feuer angestecket undt die aschen gelegt. Mit den geistlichen seindt sie nicht so allem grausamlich umgangen sondern auch diese gefänglich in ihr lager gezogen, alwo sie gegen 7 wochen lang sehr viel schmach undt elendt leiden mussen bis endlich sie durch ungezweifflete hülf Gottes, Gnad undt fürbitt der allerseeligsten Jungfrau Mariae, undt durch intervention des Französischen abgesandten der damalen im schwedischen lager zugegen ware, seyndt sie frey undt loss gelassen worden, so baldt sie nun loss waren, da kame ihnen alsobaldt eine begierd an nach dem wunderthetigen gnaden bild Mariae, gangen sodann den geraden weeg dem verwüsteten schloss Novihrad zu allda die heilige bildtnus als ihren eintzigen undt gresten schatz zu suchen, undt diese wider auf ihren orth zubringen, allein all ihres suchen ware vergeblich kunten nicht finden, worauss sie gantz trostloss schlissen mussten. Dass weilen die Marianische bildnus von holtz war undt keine natürliche kraft hatte dem feuer zuwiderstehen, mithin weilen dass ganze schloss völlig abgebrannt, also seie auch dass gnaden bild von dem heftigen feuer ergrieffen undt zu aschen gemacht worden. 331

332 Unterdessen als sie also betribt miteinander redeten. Da hat ein Armes weib ausser des schlosses zwieschen abgebranten tramen dieses heilige gnaden bild gantz unversehrt undt von feuer umberihrtgefunden undt zur seiten des heiligen Marianischen bilds lage ein höltzernes Krucifixbild, dergestalten dass dass Ganze höltzerne Creutz sambt den höltzernen nägel auss den händen undt Fuessen völlig zu asche verbronnen der leichnam aber des gecreützigten heilandt ist nicht im mündesten von dem feuer verletzet weder von dem rauch verungestalltet worden. Worüber dies Patres nicht ohne erstaunung die vorsichtigkeit Gottes gepriesen. Wie dass diesse unschätzbahre schätz nach der brunst ausser dem schloss gefunden worden, welche doch vor der feuersbrunst in dem schloss gewesen. Dahero die lieben Geistlichen voller freufol. 30 den erhuben ehrerbietigst so wohl die wundersame bildtnus des Crucifixes als auch die Marianische gnaden Statuen beide gantz unverletzt undt übertrugen selbe mit möglichster andacht nacher Wranau. Setzten die gloreiche Marianische Statuen auf ihren vorigen gnaden thron auf dass hoche Altar, dem Krucifix bild aber zuehren haben sie ein Altar mitten in der kirchen erbauet undt wirdt daselbst von allen andächtigen pilgern undt Marianischen wallfahrten andächtig verehret beinebens obschon diesse Marianische gnaden Statuen gemes des wohl hergebrachten undt Christlichen brauch durch die Ganze zeith auch bei dem grössten zulauff der frommen undt andächtigen wallfahrten auf dem Altar gantz frey undt unverdeckter gestanden, so ist dann auch zu allen zeiten mit gröster verwunderung Wahr genommen worden. Dass diesse gnaden volle Marianische Statuen niemahlen an dem haubt oder gesicht weder an den händen seie bestaubtter gefunden worden, welches wahrhafftig wohl für ein tägliches Wunder wircken mag undt soll verehret werden. Übrigens was anbelangt diesser Jungfraulichen bildnus so ist diesse sehr lieb undt holdseelig anzuschauen, es stehet die seeligste 332

333 Jungfrau in der länge einer Mährischen ehlen mit aufgehebten handen als eine unfehlbare fürbitterin für die Sünder bei ihrem Göttlichen sohn, ihr haubt neiget sie zur rechter seiten, als wolte diese mildreiche Mutter gleichsam andeuten. Dass sie zu allen zeiten bereit seie einem jeden, der mit auffrichtigen undt andächtigen Christlichen gemüth zu ihr kommet, ihre treuesichere Mütterliche Gnade undt gunst zuer- theilen, undt keinen von ihren gnaden thron verstossen wolle zudem stehen ihre mütterlichen augen offen, mit welchen sie gleichsam lebhafft die mit sonderer andachts eyffer inbrunst undt liebe bittende Christliche wallfahrter anschauet, die haar seindt goldfarb, ihr kleidt ist lang, undt blau gleichsam mit abgeschossenenen Sternlein gesticket. Ihre leibsgürtel roth. Wodurch Maria zuverstehen will geben dassfals eine wahre Mutter mit den liebs banden alle ihre eÿfrigen liebhaber zu sich ziehen bereit seie, undt sich mit ihnen auf ewig verbienden will. Undt endlich: obschon die langwührige zeit, undt kriegs emperungen wie dann auch die vielfältigen ketzereuen, besonders nach dem abfall lutheri, als ihme auch Mährenlandt anhinge, undt die seelig machende Catholische warheit verliesse beinebens die nachlässigkeit unsserer vorgehenden Jahrzeiten viel deren denckwürdigen gnaden undt wohlthaten, so zu ehren der Mutter Gottes solten bei gebracht werden, zunichts gemacht, so ist es doch auss dem allgemeinen beruf allzugewies, dass schon allbereit über 500 Jahr verflossen, in welchen der barmhertzige Gott durch vorbiett der Gebenedeutesten Jungfrau Mariae bei diesser unser gnaden vollen Statuen vielfältige undt unzahlbahreste gnaden undt wohlthaten denen getreÿen Marianischen pflegkündern liebreichst ertheilet hat. Wodurch der Nahme Gottes seie gebenedeiet in alle ewigkeit zu ewigkeit. Amen. 333

334 PŘÍLOHA 16 Vranov u Brna, 15.listopadu 1783 Nařízení a připomínky týkající se života v klášteře (zejména poslušnosti, chudoby, mravů, zbožnosti, slavení liturgie, duchovních cvičení aj.)sepsaná provinciálem německo-českouherské provincie Martinem Jaroschem, zaslaná všech konventům provincie. NA Praha, fond AZK, inv. č. 2764, (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol Nov In Nomine Domini, Amen Dilectis in Christo Reverendis Patribus ac Fratribus Salutem in Domino Ubi primum divina semper adoranda Providentia nostra indignitatio personam ad Moderamen totius Alma Provinciae coeavit, illico more Piorum et Sapientum Antecessorum nostrorum pensavimus nonnulla salubria, necessaria, et proficua Statui Religioso Monita conscribere, atque omnibus et singulis cura nostrae Pastorali subordinatio palam facere. Primo itaque loco recommendamus sanctam Deo prae victimis placentem obedientiam, quam in tres placuit dividere classes. Prima debetur Augustissimo Apostolico et Summo in terris imperanti, omnis anima, inquit Apostolus ad Roman 13. Potestatibus sublimioribus subdita sit, non tantum propter iram seu punitionem, sed etiam propter conscientiam. Unde vetamus amplecti opiniones reapse improbabiles, quae innata subtilitate Leges Politicas pure poenales confingunt, earumque nativum obligandi robur enervant. Sed nervosius mandamus omnia Caesareo Regio Decreta, ut primum ad manus venerint, in qualibet communitate Religiosa tempore mensae legaliter publicari, et publicationis Diem mensem, et annum in Protocollum inseri, id quoque omni anno, dum republicatio 334

335 legum Regio Imperialium reassumetur, adamassint rursus observari. Altera obedientiae classis erit exhibenda Potestati Ecclesiasticae, Eiusque Reverendissimo Consistorio, sub cuius Iurisdictione conventus quilibet situs est. Et tertia nostri S. Ordinis legitimis Superioribus. Obedite itaque, Confratres Charissimi, Propositis vestris, et subjacete Eis, Ipsi enim pervigilant quasi rationem pro animabus vestris reddituri. Obedite in rebus etiam minoris monenti, et quotidianis negotiis vestris, et erit obedientia commendabilis. Obedite in rebus gravibus asperis, et duris, et erit obedientia perfecta. Obedite suaviter, et sine nurmuratione, prompte sine dilatione, hilariter sine morositate, obedite cum amore, et ex amore Eius, qui amore nostri factus est obediens usque ad mortem crucis, qui ut docet S. Bernardus, vitam amittere maluit, quam obedientiam. Secundo: Castitas omnium virtutum lilium est, et hanc singularem gloriam habet, quod pulchra et candida animae simul et corporis virtus sit. Custoditur securissime fuga vitii contrarii, et malarum occasionum; fugite fornicationem, monebat Apostolus suos Christianos, nam in hoc negotio in fuga salus. Fugite fratres desideratissimi omnia impudicorum commercia. Ut enim hirci lingua sua dulora amygdala tangentes ea quamprimum amarescere faciunt, sic homines foetidi et cor infectum habentes raro aliquem aut sui, aut diversi sexus alloquiuntur, quin illius castitatem et pudicitiam aliquatemus inquinent et corrumpant; habent quippe venenum in oculis, et in habitu non secus, ac venenati basilisci. Cum sequiori et fragili sexu sine arbitro nolite confabulari, sed magis satagite Christo pudicissimo sponso per meditationem ferventem, et devotam Eius corporis Sanctissimi et Sanguinis Communionem informari, hic quippe cibus et potus est vinum germinans virgines. Tertio: Voti paupertatis sales estote amatores, ut nec sine licentia superiorum vestra vobis consessa Deposita augeatio, nec per inanes impensas minuatis. 335

336 Quarto: Ad praeclaram voti nostri quarti, quod est Character Ordinis Minimorum, et vitae nostrae quadragesimalis observantiam Confratres amantissimos conducturi, optaremus magis amorem tenerum, debitam eius aestimationem, et ut ita dicamus, pium gustum et sitim in illis excitare, et accendere, quam minis poenarum transgressoribus ipsius constitutarum animos Eorundem terrefacere. Considerent serio observantiae huius sacratae immutabilem necessitatem in solerni voto radicatam, animadvertant pie inevitabilem, viris Religiosis propriam, assiduam, et domesticam in illa vigere corporis macerationem. Nec obliviscantur praeclarorum Ieiunii fructuum, quos Sancti Ecclesiae Patres magnificis extollunt laudibus. Pensare denique non graventur, quam praeclare Exteri etiam de nobis sentiant, dum disciplinam eismodi apud nos florere audiunt, et admirantur. Haec quatuor sacra Vota sunt quatuor Crucis spiritualis rami, haec sunt media summe accomoda ad conscendendum perfectionis, et Charitatis culmen, quo conniti Religiosus quilibet vigore Professionis suae graviter obstrictus est. Quinto: Recommendamus debitam Deo in divini et canonici officii persolutione Devotionem. Est autem devotis genuina ipsamet Divina Charitas, imo Charitatis perfectio ex mente S. Francisci Salesii?(zbytek řádku nečitelný) S.2 Devotio est eius cremor, si illa planta sit, devotio est eius flos, si illa gemma, ac lapis pretiosus sit, devotio est eius fragrantia, et odor suavitatis homines confortans ac vegetans, angelos autem letificans. Igitur persolvant divinum hoc obsequium in praesentia Dei se se constituentes, strenue, ut monet S. Bernardus, ut sicut reverenter ita et alacriter Domino assistant, non pigri, non somnolenti, non oscitantes, non parcentes vocibus, non praecidentes verba dimidia; et pure, ut nihil aliud, dum psallunt, quam quod psallunt, cogitent, ne quidem res illas, quas forte paulo ante in 336

337 claustro sedentes in codicibus legerant, quae etsi salubres sint, sed non salubriter inter psallendum et orandum pervolvuntur. Constituimus pariter, ut dum Rubricae et Directoria praescribunt officium Defunctorum per anni decursum, persolvatur illud iam cum Versperis, et cum uno Nocturno et laudibus, quia modo in paucis Conventibus ob iuniorum Religiosorum defectum quotidie orari potest. Sexto: Eandem devotionem recommendamus in celebrando Sacro Sancto Missae Sacrificis, prohibendo mimias properantias, statuimusque temporis Regulam ex piae memoriae Benedicto XIV., qui lib. 3 cap. 84 de SS. Missae Sacrificio scribit. Scriptores iuxta rubricam temporis spatium duplex constituunt, videlicet: interius et exterius. Primum quidem in recta integraque verborum pronuntiatione, in precibus, caeteris que rebus, quae a Sacris ritibus praescribuntur, attento, decenterque absolvendi collocatur. Alterum pietati Sacerdotis liberum relinguitur. Itaque si Spatium temporis interius sedulo perpendatur, non ita brevi tempore, ut multi existimant, sacrum expediri potest, sed, ex unanimi Scriptorum opinione ad fertam. horae partem saltem debet pertingere. Septimo: Constituimus per praesentes, ut exercitiaspiritualia Octiduana peragantur insimul., seu in Adventu, seu in Sacra quadragesima a tota Venerabili Communitate, vel saltem a media in Conventibus in Urbe situatis. Ad mensam primum legatur meditatis tam mane, quam vesperi, quibus finitis Lector mens prosequatur consuetam rei Spiritualis, uti S. Scripturae, et Interpretum F.F. lectionem protractiorem, a qua tamen Discreti Rdi Patres Superiores, ne per totam duret mensam, prudenter ita dispensare poterunt, ut reliquum tempus discursu Spirituali, aut eidem annexo consumatur. Re ita constituta non indigebimus tot servis particularibus pro qualibet persona necessariis. Deinde omnia nostra Religionis munia more consueto peragemus; Ad hoc quippe Spiritualia exercitia tendunt, ut consueta in Religione officia devotius, 337

338 ferventius, alacrius, et perfectius obeamus. Tempore a mensa et Choro reliquo, vacabunt Rdi Patres in suis cellis piae meditationi, et rei Sacrae Lectioni. Octavo: Seniores tamen, utpote de Religione bene meritos hac constitutione non ita stringimus, quin pro libitu suo more antiquo, cui placuerit, dicta Octiduana exercitia peragere valeant, audeantque; Nec fratres Laicos et oblatos, qui more antiquo saltem per triduum, quorum opera in laboribus conventualibus magis necessaria est, nec ad Octo dies protrahi potest eorum absentia, sua peragent spiritualia exercitia conductore Rdo Patre Spirituali, seu Catecheta pro fratribus specialiter deputato. Nono: Adhortamur Rdos Patres Catechetas pro saecularibus nostris domesticis constitutos, ut illos Documenta fidei et morum sollicite edocere satagant ea, quae sunt scitu necessaria nacessitate medi et praecepti eis ad captum proponant, atque illos ad frequentiorem usum Sacramenti Poenitentiae et S. Eucharistiae disponant quam devotissime. Decimo: In oratione ante et post mensam ne se Rdi Patres in unum angustum ad fornacem Refectorii cumulum arete congregent et concludant, statuimus, ut omnes stent non procul a maiori mensa, et e regione mensarum collateralium, ita ut ultimus frater oblatus adhuc spatium capere possit e regione mensae ultimae collateralis post tergum suum positae. Constitutiones saluberrimas nostrorum Antecessorum actenus confirmamus, quatenus moderno Politico Statui et Regimini non adversantur. Dabamus in Conventu nostro Wranoviensi B.V.M. die 15. Novembr. A Reverendarum Paternitatum et charissimarum Fraternitatum Affectionatissimus Fr. Martinus Jarosch M(ini)mus 338

339 PŘÍLOHA 17 Vídeň, 1. října 1783 Zápis z kapituly německo-česko-uherské provincie paulánského řádu konané ve vídeňském konventu Andělů strážných ve dnech září t.r. NA Praha, fond AZK, inv. č. 2764, (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol. 75 a n. Fol. 75 Ex. Monast. Neo Pakae 1.octob In nomine Domini Amen. Incipit capitulum Provinciale ff. Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula germano bohemo hungaricae provinciae in Conventu Vienensi ad SS. Angelos Custodes diebus 28 et 29 7bris anno 1783 celebratum. Supremi Auctoris et Gubernatoris hujus Universi sapientia creaturam rationalem in tantam pertrahit contemplationis abiissum, ut dum admirandum structurae ejusdem Ordinem et splendorem aviori mentis acie perspicit, cum Psalterio psalmum 103 V 24 fateri verssitetur, quam magnificata sunt opera tua Domine? Omnia in sapientia fecisti. Altissimam hanc dispositionem profunda humilitate meditando Adm. P.R. Ex ac Venerab. Pater Stephanus Hechenberger Concionator Jubilatus, definitor perpetuus, et quarto Corrector Provincialis meritissimus, vires suas ut ut exhaustas eo intendit, ut cum ejusdem sapientiae divinae auxilio in gubernatione susuorum omnia recte et ordinate administrarentur. Eum in finem ne quid deesset, quin magnificarentur opera Dei sapientissime ordinavit, ut cum adversae valetudinis causa per se non posset per R.P. Martinum Jarosh S. Theologiae Lectorem Jubilatum et 339

340 Collegam Virum Meritis et charitate ornatum provincia canonice ordinaretur in qua visitatione ne dum quidquam speciali animadversione dignum reperit, verum et charitatem cum ceteris virtutibus vix uno alterove Conventu excepto vigere summopere admiratus probavit et laudavit. Convocatis porro juxta praecedentis Capituli definitorii ordinationem ad Conventum Vienensem singulis, ad quos de Jure pertinet Correctoris S. 2 Provincialis electio, idem mentionatus Adm. R. P. Visitator ab Adm. R. Ex. ac Venerab. Patre Provinciali, quem sinistra valetudo lecto afixit, autentico instrumento capituli Pneks renuntiatus est. Cunstis ita sapienter et ordinato/te depositis in capituli Locum se respirunt R.R. P.P. Capitulares Sessio Ia. Die 28 7bris decantata primus missa de Spru S persolutisque suffragiis Adm. RRPP Capituli Locum ingressi sunt, ubi denuo divini numinis ope inplorata, peractisque, quae de jure fieri debent et solent, opertae sunt literae RRPP Commisorum et repertum est in Conventu Vienensi pluralitate votorom electum fiusse Rajnerium Scheid Juris eccl. Lectorem. In Fistricensi pluralitate votorum RP. Wolfgangum Migitsh Conc. Jub. In Pragensi unanimiter R.P. Faustinum Prochaska, hermeneo Lect. In Wranoviensi concordilus votis R.P. Eusebium Ashermann S. Thlgiae Lectorem. In Pirnicensi unanimiter R.P. Eduardum Gressel Concionatorem Emeritum. Et in Tachoviensi pluralitate votorum R.P. Patritium Hartish, qui omnes legalem pro numeris sui exercitio confirmationem menurunt. Legitimato Capitulo in Pro-Scribam denominatus est R.P. Eusebius Aschermann S. Thlgiae Lector. In Scrutatores et quidem in 1m RP Fridericus Forchtner Corrector Vienensis et definitor. In IIdum RP Vendelinus Langer Concion. Ordin. et Corrector Fistricensis. Lectio demum 340

341 Oficum et regulae statistis habitoque scrutinio concorditer electus aparuit scriba Capituli RP. Eusebius Aschermann, qui fidelitatem perato apromittens confirmatus est, et pro cunctorum notitia sequentia adnotavit. Fol.76 1mo Summa cum veneratione obtentum rescriptum Caesareo-Regium in causa triennalis durationis Correctoriatus una cum porecto Promemoria praelectum fuit. Ruminatis et expensis motivis, quibus altissima haec resolutio impetrabatur ex templo aparuere defectus in precibus c 20do rescript. Maximopere vero mirabantur Adm. R.R. P.P. Capitulares proponentem legitima auctoritate minime munitum Altissimae Instantiae attentasse porrigere libellum minus legalem, et ne illud ipsum in futurum a quocumque etiamsi Provincialis auctoritatis sit, fiat. 2dum tenorem concilii bassileensis scf 4 et 5. De auctoritate Summi Pficis, per charitatem rogarunt. Duae iusta petitio unanimi calculo conclusae et confirmata fuit. II Verum salvo iure tertii Capitulum debita cum subjectione et filiali Reverentia supremae resolutioni exhibita censuit pro Conventu Vienensi, quoniam ad eundem per Instantiam debitam rescriptum directum est, R.P. Correctorem ad Viennium esse confirmandum, qui tamen strictissime obligatur singulis annis statum activum et passivum Adm. R.P. Provinciali exhibere. III. Cum certissime constet Augustissimam Majestatem pro innata sua Clementia et iustitia nullatemus velle immutare aut alterare religiosarum familiarum regulas et constitutiones, multo minus iura Episcoporum infringere, ex tit. 2. o 3 sane de foro competenti, ne Iurisdictioni aliorum diocessanorum, quibus Conventus subjecti sunt, derrogaretur, pro reliquis Conventibus provisorio modo RR PP. Correctores confirmandos esse judicarunt, donec resolutio ad preces suas a Caesarea Comissione et singulis diocessanis fuerit aperdita. Cui altissimae Resolutioni ea qua par est sugestione 341

342 S.4 ilios se obtemperaturos uno sensu et ore spoponderunt, omnesque inanes expensas, de quibus in Rescripto fit mentis prorsus abolituros. IV. Iisdem de causis Adm. RR.PP. Capitulares consultarunt de electione RR. PP. Collegarum et definitorum, et conclusum fuit provisorio modo usque dum ad libellum suplicem Caesareo-Regio- Auliore Commissioni porcigendum expeditum fuerit Rescriptum, tres Collegas at definitores esse eligendos, quorum munus sine omnibus prorsus impensis eo solum disigitur, ut Adm. R.P. Provinciali pro bono comuni Provinciae consilio et auxilio reconverent. V. Conformiter Rescripto Augustissimo Adm. RR. Proalis et RR.PP. Capitulares decreverunt Conventus per triennale suum Gubernium exactissimae aeconomiae gratia semel tantum visitandos esse. In qua visitatione si Adm. R.P. Provincialis extiterit nationis Austriacae eundem unus et quidem nationis bohemicae aut Moravicae Senior Collega comittabitur, et vice versa. Sessio II Horis pomeridianis ejusdem Diei congregati Adm. RR PP Capitulares aperiri et praelegi iusserunt omnes singulorum Conventuum status, quos quidem pensatis modernorum temporum circumstantiis etiam approbarunt, etsi in Conventu Vienensi hoc anno res Urna Vini fuerit soluta ob interdictam colecturam, et inde emanantem notabilem proventuum diminutionem. In Conventu Fistricensi commendatur R.P. Correctori omnis cura et diligentia, ut equitale quod in dominio Fistricensi radicatum est, omni bono modo assecurare studeat, et interesse iam aliquot ab hinc annis supersessum levare. Preterea per 300 fl. in statu relictos certo certius debits expungantur. 342

343 Fol. 77 Sesio III Die 29 7bris denuo decantata prius missa de Spm. Spraemissisque praemittendis Adm. RR PP Capitulares ad Supremi Provinciae Moderatoris electionem sese accinxerunt, et via Santinii primi omnium prorsus consensu electum venerati sunt Adm. RP. Martinum Jarosh S. Thlogiae Lectorem Jubilatum, Collegam et definitorem, qui in canonice electus factaque fidei professione sub Cantu hymni Ambrosiani ad Chorum deductus Obedientiae et Reverentiae suscepit homagium. Duilis actis lectae sunt Electiones Correctorum, quoniam vero in Conventu Vienensi, Wranoviensi et Pirnicensi Correctores solum nominati sunt eorum electio per capitulum facta est. In Correctorem Vienensem unanimiter electus est R.P. Rainerius Scheid Iuris cocliaci Lector, In Fistricensem unanimiter R.P. Sygismundus Typolt. In Pragensem votis concordibus R.P. Daniel Schmilauer, Concionator in festis. In Wranoviensem omnium consensu R.P. Hyeronimus Macula Concion in dominicis. In Pirnicensem unanimiter R.P. Tobias Spalke. Et in Tachoviensem R.P. Patritius Hartish dempto uno, qui omnes pro suis Conventibus legalem obtinuerunt confirmationem. Sessio IV Consueta hora pomeridiana Adm. RR PP Capitulares in unum congregati electionem fecerunt RR PP Collegarum et definitorum provinciae, quorum omnium electio via scrutinii primi et unanimi sensu peracta est. Et quidem in Collegas electi sunt RP Jacobus Jandel S. Thlgiae Lector Jubil. R.P. Joannes Nepom. Wustl Conc. Domini. matut. et R.P. Faustinus Prochaska linguarum et hermeneuticae Lector. S. 4 In definitores R.P. Dismas Humml Conc. Jubil. R.P. Pancratius Bortsh Conc. Jubil. et R.P. Joannes Chrysostomus Hebki S. Thlgiae Lect. Jub. in laborum et conaminum provinciae 343

344 inpensorum remunerationem meruerunt. Lecturae Jubilaturam R.P. Modestus Gast. Cadedrae Jubilaturam Venerabilis P.P. professi Jubilaei et Concionatoris Emeriti R.P. Bonaventura Kaptor R.P. Macarius Glassberger, R.P. Wenceslaus Washirowski R.P. Bartholomaeus Danner et R.P. Benignus Sigl. Eo etiam ex fine Emeriti Lectores declarati sunt R.P. Rainerius Scheid Corrector Vienensis. R.P. Rochus Schadek, R.P. Eusebius Aschermann, R.P. Jucundinus Durdik et R.P. Faustinus Prochaska. Emeriti vero Concionatores R.P. Methodius Östreicher R.P. Vendelinus Langer, et R.P. Emanuel Gast. R.P. Urbanus Schuster dispensatur a choro vocali. Demum demandavit ex P. Provincialis pro humilitate Sua, ut cuncti Confratres ad ipsum se dirigentes supersedeant omnibus superfluis titulaturis vs. Lectoris Jubilati etc. sed solum nomine Adm. Reverendi Patris Provincialis ipsum honorent. Ne vero quid a Venerabili capitulo omittatur, quod salutem animae offendere posset salubriter et nervose statutum est, ut in singulis Conventibus catecheta existat, qui eque fratribus Laicis et Oblatis, quam famulitio domestico singulis subdomado catechizet. Ceterum quoniamvi Caesarea Altissimae Ordinationis Studiorum Alumni ad Lycea-Universitates transmittendi sunt, ne Conventus Pragensis plus eqio gravaretur consuluerunt totius provinciae Adm. RRPP Capitulares, ut Conventus Pragensis sustentationem S. 5 eorumdem pro ratione facultatum suarum concurrunt. Ult. pro futuro Capitulo provinciali celebrando determinatus est Conventus Vienensis, atque ita deo gratiarum actione, reverenter peracta finem fecerunt capituli Provincialis Adm. RR PP Capitulares, et se in robur et fidem omnium subscribserunt. Die 1. mense octobri anno ut supra. Fr. Martinus Jarosch Minimus Provincialis 344

345 Fr. Stephanus Hechenberger Minimus Exprovincialis Fr. Fridericus Forchtner Minimus Corrector Vienensis Fr. Wendelinus Langer Minimus Corrector Fistricensis Fr. Fortunatus Durich Minimus Corrector Pragensis Fr. Jacobus Jandel Minimus Corrector Wranoviensis In Collegam, et Definitorem assumptur: Fr. Hubertus Cerveli Minimus Corrector Pirnicnesis Fr. Hugo Mika Corrector Tachoviensis Fr. Dismas Humml Minimus Collega In Definitorem assumptus. Fr. Pancratius Bortcz Minimus Collega In definitorem asumptus Fr. Eduardus Kresl Minimus Commisus Pirnicensis Fr. Wolfgangus Migitsch Comisus Fistrizensis Fr. Patritius Hartisch Minimus Comisus Tachoviensis Fr. Rainerius Scheid Minimus Commissus Viennensis in Correctorem assumptus S. 7 Fr. Joannes Nep. Wustel Minimus In Collegam, et Definitorem assumptus Fr. Faustinus Prochaska Minimus Commissus Pragensii in Collegam et Definitorem assumptus Fr. Eusebius Aschermann Minimus Commissus Wranoviensis et Scriba Capituli 345

346 PŘÍLOHA 18 Vídeň, 28. května 1785 Zápis kapituly německo-česko-uherské provincie paulánského řádu konané dne 27. května 1785 ve vídeňském konventu Andělů strážných. NA Praha, fond AZK, inv. č. 2764, (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol. 79 a n. Fol. 79 Ex Monast. Neo Pakae In Nomine Domini Amen. 28. Maji 1785 Incipit Capitulum Provinciale Fratrum Ordinis Minimorum S. Francisci de Paula in Conventu Viennensi ad SS. Angelos Custodes die 27 Maji Anno 1785 celebratum. Clementissimae ordinationi Caesareo-Regiae morem gerens Adm. R.P. Provincialis singulorum Conventuum Superiores convocavit, quibus praesentibus a Praeside Capituli legalis intimatis facta est 26ta Maji, dieque seqventi pro electione assignata subsecuta est. Sessio 1ma Celebrata Missa de Spiritu Sancto, persolutisque suffragiis Adm. R.R. Patres Capituli locum ingressi sunt, ubi denuo Divini Numinis Ope implorata, peractisque omnibus de jure, et more peragendis ad electionem scribae Capituli processerunt, habitoque primo scrutinio concorditer electus apparuit R.P. Casparus Huschka Superior Samariensis, qui confirmatione praevia fidelitatem promittens muneri suo se accinxit. 2do Deposita dignitate Praedecessoris inchoata est electio novi Provinciae capitis, pariterque via primi scrutinii 346

347 unanimi votorum calculo ad Regimen Provinciae evectus est Adm. R.P. Rainerius Scheid Corrector Viennensis, qui sic canonice electus deposita S.2 fidei Professione, hymnoque Ambrosiano decantato obedientiae, et reverentiae homagium suscepit. Quibus peractis incepit Sessio 2da Primo coram Adm. R.R.P.P. Capitularibus rursus in unum congregatis praelectae sunt litterae Conventuum abolitorum, nempe Pirnicensis, et Talhaemensis, simulque Residentiae Morzicensis consvetorum suffragiorum petitionem continentes, cui petitioni utpote piae, et justae Adm. R.R. P.P. Capitulares sub stricta, et inviolabili reciproca obligatione tum suo, tum suorum Conventuum nomine consenserunt. Secundo ut Sapientissimis Decretis Caesareo-Regiis exacta praestetur obedientia, et reverentia, statutum est, ut conformiter menti Suae Majestatis Sacratissimae titulaturae in Ordine nostro hactenus usitatae amodo cessent, exceptis iis, quae officio actuali affixae sunt, solo Reverendi Patris titulo retento. Nec ipse Eximius Pater Provincialis alio, quam Adm. Reverendi Patris nomine honorari desiderat. S. 3 Absit tamen, ut viros de religione, et Provincia bene meritos a respectu sibi competente perinde excludere velit, quin potius eosdem praecipuo, ac speciali honore prosequendos Venerabile Capitulum recommendat. Porro quoad assignationem vestiarii /: qua alias praeceteris largiori gaudebant :/ ob exhaustos quosdam Conventus cujusvis Superioris localis prudenti arbitrio, ac discretioni relinqvitur, ut secundum facultatem sui Conventus plus, aut minus iisdem distribuat. Tertio Cum Conventus minores, seu Vicariatus proprio nunc electionis jure gaudeant, visum fuit Capitulo Provinciali, ut 347

348 horum electi ad evitandas quascunque inconvenientias imposterum non Vicarii, sed Superiores nuncupentur. Quarto: Ubi charitas, et amor, ibi Deus est. Ubi tam interna, quam externa pax, et tranquillitas, ibi vita solatio plena, ibi felicitas, imo ipsa beatitudo. Ad hanc adipiscendam, et conservandam omnes, et singuli Dilectissimi in Domino Confratres non tam fraterne admonentur, quam intensissime obsecrantur, ut omnia ea, quae concordiam fraternam quoquo modo turbare, aut impedire, animos irritare, exarcerbare, aut contristari solent, omni studio devitare conentur: cui honorem, S. 4 honorem, cui timorem, timorem hilariter tribuant mutuum quoque amorem sibi exhibentes ab omni amaritudine, rancore, aut intestino odio /: quod est vermis seipsum maxime corrodens, perpetua animi tortura, et jugum omnium intollerabilium intollerabilissimum :/ semetipsos eliberent, ac singuli propriae fragilitatis memores alter alter onera pacifice supportent, sicque legem Christi adimpleant. Ita precando, et optando finem Capitulo Provinciali imposuere Adm. RR.PP. Capitulares, in horum omnium robur, et fidem semel subscribentes die 28a Maji Anno ut supra. Fr. Rainerius Scheid M(ini)mus p.t. Corr(ector). In Provincialem electus Fr. Martinus Jarosch Exprovincialis Fr. Othmarus Schnell Minimus Corrector Fistricensis Fr. Hugo Mika Minimus pt. Correstor Tachoviensis Fr. Wernerus Zlabinger Minimus p.t. Superior Neo-Packensis Fr. Casparus Huschka Minimus Superior Samariensis, et Capituli Scriba. 348

349 PŘÍLOHA 19 Katolog německo-česko-uherské provincie paulánského řádu k roku 1771, vypracovaný na základě nařízení Marie Terezie. Je to soupis řeholníků (celkem 197) v jednotlivých konventech provincie, uvádí, zda-li se jedná o kněze či laika, a jmenuje pracovní činnost (zařazení) řeholníka v konventu. Národní archiv Praha, fond AZK, inv. č (Spisy kláštera paulánů u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, fasc. 1), fol. 119 a n. s. 1 Paulaner in Prag 1. Octobr Localitates Almae Provinciae Germano - Bohemo -Hungaricae Fidelium Fratrum Minimorum Ordinis Sancti Francisci de Paula. Facta Viennae die 1. Octobris Anno 1771 s. 3 Venerabilis Localitas Viennensis. R.P. Dyonisius Kaltner Corrector S.S. Canonum Lector, Congregationis Samulitiae Praeses actualis * R ac Venerabilis P. Ernestus Ingruber Conc. Iubilatus, Professus Iubilaeus, Decannus Provinciae, Tertiariorum utriusque Sexus. P. Spiritualis * R.P. Clementinus Walner Concion.emeritus * R.P. Amadaes Salliet Conc. Iubil. Provinciae Definitor, et Collega Provincialis * V.P. Iulianus Scheppersdorffer. * die 20. Ianuarii 349

350 Adm. R.V. ac Ex. P. Stephanus Hechenberger Conc. Iub. Ecclesiae, et aedificii Inspector, nec non 2 (do) Exprovincialis, et Definitor perpetuus* V.P. Gothardus Pauckner Provisor Infirmorum * R.P. Bruno Popp SS. Thlgiae Lector Iubilatus et Provinciae Definitor * R.P. Fridericus Forchtner Provi/nci/ae Procurator, Bursarius, et dispensatus a persolutione hebdomadae.* praesertim Clericorum R.P. Dismas Humml Conc. ordin.congreg. SS. Angelorum Praeses. * V.P. Carolus Pauckner Conc. Dominicalis matutinus * praesertim V.P. Benignus Sig Conc. festio.congreg. catecheticae Praese, etprovisor adjunctus * V.P. Philippus Fontin Adjunctus Provisor Informorum.* V.P. Ignatius Neü * Praesertim R.P. Modestus Gast SS. Thlgiae, et T. Scripturae Lect. act. Conc. Gvadragesimalis * V.P. Salesius Pauer Conc. fest. matutinus, Ecclesiae Inspectoris Adjunctus * V.P. Remigius Massopust Adjunctus Provisoris informorum. * s. 4 V.P. Engelbertus Schlagenhauser Catechista, et Tertiariorum utriusque Sexus Patris Spiritualis adjunctus * V.P. Franciscus de Paula Schmidt V.P. Marianus Lichtmanegger SS. Thlgiae Correpetitor, Congreg. SS. Angelorum Praesidis adjunctus * Pater Studiosus SS. Thlgiae, Skriptur et Iuris Canonici V.P. Ioan. Nepomucenus Wüstl * Clerici Studiosi Fr. Aemilianus Wuntzl Fr. Emeramus Grim. Fr. Hilarius Hassler fr. Laicus 350

351 fr. Valentinus Nickl SS. Oblati fr. Caelestinus Feinerle die 14. Aprilii fr. Ioannes Kutil fr. Crispinus Weth die 28. Iunii fr. Chrystophorus Duttge Inspectoris aedificii adjunctus fr. Aegidius Snauer fr. Simon Glaser Collectoris Civitatensis adjunctus Universim 31 Localitas Fistricensis R.P. Bonaventura Kaptor Corr. Concion. emeritus * R.P. Ianuarius Natzer Conc. Emerit. Ecclesiae, et aedificii Inspector * R.P. Casimirus Weidmann die 23 Iunii V.P. Cornelius Czapeck * praesertium R.P. Methodius Ostreicher Chronista, Bursarius. * praesertim R.P. Othmarus Schnell SS. Thlgiae Lector * R.P. Wolfgangus Migithsch Conc.ord. * praesertim V.P. Thomas Thynus Conc. fest. * V.P. Camillus Andres Apothec. P.P. Thlgiae Studiosi V.P. Severinus Ferschick * V.P. Maximilianus Onais s. 5 Novitius induendus. fr. Antonius Pajerl fr. Laicus fr. Kilianus Entzinger. Oblati. fr. Antonius Panni fr. Mathaeus Gundacker. Univ

352 Localitas Pragensis R.P. Clemens Nowovesky Corr. Conc. ord. Congreg. SS. Angelor. Praetes. * R.P. Macarius Glasberger aedificii Inspector * R.P.P. Gregorius Hoch SS. Thlgiae Lect. Iubil. Studiorum Regens Ecclesiae Inspector, Collega Provincialis, et Definitor * V.P. Damasus Engelberg S. Crucis Praeses * praesertim R.P. Fortunatus Durich SS. Thlgiae T. Scripturae et Sacrae linguae Hebraeae Lector act. Chronista * Praesertim V.P. Canutus Girsik * die 19. Septembrii. V.P. Otto Schnell * R.P. Ioannes Chrysostomus Hepky SS. 2.(do) Canon. Lector actualis * V.P. Benedictus Schafranek * V.P. Bonifacius Hauser * V.P. Burchardus Przeczechtel Bursar. Praesertim V.P. Laurentius Steiskal Praesidis SS Angelorum adjunctus * P.P. Thlgiae, et SS. Canonum Studiosi V.P. Franc. Xav. Wikisaly * V.P. Adalbertus Ziak * Clerici Studiosi fr. Faustinus Prochaska fr. Iucundinus Durdil Laicus fr. Victorinus Sikora oblati fr. Zacharias Lang fr. Melchior Goll fr. Lazarus Neühauser Univ. 21 s. 6 Localitas Wranoviensis 352

353 SS. Thlgiae Lect. Iubil. Adm. R.V. ac Exim. P. Honoratus Grohmann Definitor perpetuus, et 3 (tis) Corr. Pro/vincia/lis actualis, Boni Morzicensis Director * R.P. Franciscus Pischeli Corr. Villae Schlapanicensis Inspector * R.P. Vitus Zacher Conc. Iub. * praesertim R.P. Samuel Leyerer aedificii Inspector * R.P. Theodulus Swoboda SS. Thlgiae Lect. Iubil. Ecclesiae Inspector et Provi/nci/ae Definitor actualis * R.P. Martinus Iarosch SS. Thlgiae Lect. Iubilat. et actualis * V.P. Damianus Gräblinger Apothecarius Wranoviensis R.P. Wenceslaus Waschirowsky Conc. emerit. * praesertim R.P. Albertus Albrechti SS. Canonu Lect. actualis, Provisor ad. S. Barbaram, et Chronista * R.P. Ambrosius Kunst Conc. ord. * V.P. Hugo Mika Qvaestor Morzicensis * V.P. Elias Knopp Burs. * R.P. Pancratius Bortz Boni Morzicensis Inspector * R.P. Edmundus Sommer Phliae Lect. * V.P. Vernerus Slabinger Granarius Morzicensis * V.P. Evgenius Wiskitensky Con. fest. * V.P. Rochus Schadek SS. Thlgiae Correpetitor, Magister Clericorum repetentium humaniora. V.P. Theodosius Kunzuzky Exhortator Marianus et Catechista * Studiosi Thlgiae V.P. Constantinus Hadrich V.P. Evsebius Aschermann * V.P. Daniel Schmilauer V.P. Felicianus Schetzko Apothec. Morzicensis Clerici Phliae Studiosi. fr. Dominicus Baltus fr. Michael Czeyka. s

354 F/rat/res Humaniora repetentes fr. Placidus Thalman fr. Cyrillus Daumann. fr. Qvirinus Bauchinger F/rat/res Oblati fr. Fabianus Zachert fr. Paulus Kutzera adjunctus Inspectoris Villae Slapanicensis fr. Abdon Lechmann. Univ. 30 Localitas Monacensis R.P. Athanasius Greiff Corr. Conc. Iubil. Provi/nci/ae Definitor * R.P. Colomannus Kolb Conc. Iubil. Chronista et Congreg. SS. (mi) RosariiPraeses * R.P. Gabriel Holtzmann * praesertim R.P. Henricus Gebhardt Sacelli S.Crucis Provisor aedificii, aeconomiae, et officinae laterariae Inspector, a Choro vocali dispensatus * praesertim R.P. Oswaldus Wüstl VV. Virginn Monialium Confessarius ordinarius * R.P. Iacobus Iandl SS. Thlgiae Lect. actualis, VV. Virginum Confessar. extraordinarius * V.P. Theodorus Eireiner Conc. festiv die 5 (a) Maii Cong. SS. Nominis Iesu Praese * praesertim R.P. Bernardus Schardinger SS. Can. Lect. actualis, Collega Provincialis et Definitor * R.P. Claudius Haagen Con. ordin. actualis. * V.P. Cyriacus Lucas Vicarius Parochiae * V.P. Leo Gebhardt Conc. festiv. Vicarii Parochiae adjunctus, collector hor dei. * V.P. Cyprianus Forstner Collector hor 2 (do)dei. * R.P. Reinerus Scheidl Phliae Lect. * 1. (mo) 354

355 Thlgiae Studiosi V.P. Felix Grueber Catechista V.P. Ioannes Baptista Garner Exhortator Monialium Clerici Thlgiae Studiosi fr. Udalricus Huber fr. Didacus Steiner s. 8 Phliae Studiosi fr. Ivo Hauer anni 2 (di) fr. Corbinianus Scherffel fr. Blasius Berandl * fr. Sigismundus Rupert fr. Novitius Induendus fr. Robertus Vels oblati fr. Benno Gricl fr. Maurus Nissl Adjunctus Inspectoris fr. Eleazarus Weindl fr. Lucas Stigenmüller Collector. Fr. Balthasar Gretz Collector. Univ. 27 Localitas Pirnicensis R.P. Sigismundus Tippoldt Corr. Congreg. SS. Angelorum Administrator, aedificii Inspector * R.P. Vincentius Cerveli * R.P. Anselmus Winter Conc. Iubil. * R.P. Hubertus Cerveli Bursar * R.P. Hyppolitus Swoboda Praeses Cong. SS. Angelorum Custodum, Chronista * praesertim R.P. Bartholomaeus Denner Noc. Ord. Praesertim R.P. Tobias Spalke Novitii Informator * praesertim V.P. Ferdinandus Axmann * die 5. Novembrii V.P. Hermenegildus Wach * 355

356 V.P. Basilius Schmitzer Conc die 5. Martii festio * Novitius N.N. Oblati. fr. Christianus Strnischte fr. Evstachius Ott. Univ. 13 Localitas Tachoviensis R.P. Bernardinus Braunhoffer Corr. Conc. Actualis. * R.P. Floridus Rosmann * praesertim R.P. Urbanus Schuster Inspektor Italsensis, et aedificii. V.P. Fidelis Kunig * R.P. Patritius Hardisch Burs. Et Informator. *. s. 9 V.P. Adamus Czesnovsky. * V.P. Florentius Benischko Apothec. V.P. Innocentius Winkler * V.P. Petrus Chrysologus Hauschill * V.P. Wilhelmus Schwandle * V.P. Thadaeus Lector mensae Novitius Induendus fr. Mathaeus N. Clericus Valetudinarius fr. Nicolaus Schedl oblatus fr. Gerardus Grauss Univ

357 Localitas Thalheimensis R.P. Richardus Stettner Vicarius. * R.P. Amandus Giresch SS. Thlgiae Lect. Iubil. Cong. S. Annae Paeses,Chronista * V.P. Rudolphus Klug Bursarius. *praesertim R.P. Sebastianus Aschböck Conc. ord. * V.P. Romanus Toller * V.P. Hyacinthus Haderlein Conc.fest. * V.P. Rupertus Langeder. * Die 1. Maii. V.P. Emanuel Gast Conc. Qvadrag. oblati fr. Longinus Schaffer Collect. fr. Renatus Gulff fr. Vitalis Ulmann. Univ. 11. Locali/ta/s Ambergensis R.P. Florianus Langegger Vicar. Inspector Camb. et Con. emerit. * praesertium R.P. Leopoldus Iäcklin * R.P. Antoninus Schönwerth Conc.ord. Bursarius, et Chronista * V.P. Cosmas Seidenthill Novitii Informator * V.P. Aloysius Ernst Conc. festiv. *praesertium. V.P. Cajetanus Troll Lector mensae oblati Fr. Iosephus Vildfeyer fr. Erasmus Strasser S. 10 Fr. Isidorus Leüttner 357

358 Donatus Fr. Novitius induendus Univ. 10 Localitas Neo-Packensis R.P. Sebaldus Sebastiani Vikarius Conc. emerit. Cong. S. Barbara Praeses, aedificii, et Boni Koteczensis Inspector * R.P. Marcellus Neümann * die 24. Febr. V.P. Alexander Zahorsky * praeser die 19. Iulii R.P. Paulus Ambrosch Conc. emeritus * praesertim V.P. Peregrinus Mann Apothec. R.P. Castulus Breth Conc. ord. * V.P. Ludovicus Goll Bursarius * V.P. Berardus Streitl * V.P. Hyeronimus Macula Inspect. Adjunctus, Conc. fest. * V.P. Augustinus Schauberger Conc. Marianus. * V.P. Procopius Przeczechtel Exhort. Koteczensis * + an die 28. Maii oblatus Fr. David Voitl Univ. 12. Localitas Samariensis. R.P. Lambertus Phlug Vikarius Conc. ord. Et emeritus. * R.P. Edvardus Kresl aedificii Inspector. * V.P. Timotheus Stoker * V.P. Casparus Huschka * praesertim 358

359 V.P. Vendelinus Langer Conc. fest. Bursarius * praesertim V.P. Lucianus Krudl * V.P. Emericus Kinslmayer * oblati Fr. Raphäel Buchner fr. Barnabas Osom die 13. Decembris fr. Ezechiel Mauthoffer Univ. 11 Sum/m/a Sum/m/arum 197. s. 11 Hi omnes, et quidem N(ro) 13. In Domino Mortui sunt hoc anno Localitatis n/ume/ro quo p.(mus) nos visitavit ab Altis, et conscriptom delevit in Solo Regno Bohemiae Secundum relationem data ex Districtibus Institutae Commissioni /: vulgo Sanitatis:/ omni prius menses, dei gvartaliter exhibitam. A/nn/o 1769 in 8 (vo) obierunt Per tres solum qvartales Sum/m/a usque ad ultimum Septembris anni /: de numero tamen Pragensium ---. Sepulti fuse in Sacris/: ut hactenus vocant:/ campis extra portas Civitatis Pragenae et plurimi:/ numeratur Nis omnibus concendat DEUS reqviem Sempiterna Noc anno Intanta ccopia finita messe adsunt Mures, ut tum in Regno n/ume/ro Bohemiae, sicut et Aliis regionibus Specialer Hungariae, et Poloniae Praesagii dolenter expectetur finis. Fame gravi premuntur vise n. omnes, Et siliginis modius/: non obstante maxima Imo mandita penuria pecuniaria : / excrescit ad undecim florenos. Cessante paulisper morte hominum gravamur enormi Luc pecorum. DEUS misereatur nostri. 359

360 s. 12 Dum in parva parta euidam renovatae domin Haec inscripta fuissent domui: DVM tertio ConsriberetVr populus Undique Legebantue Segventia: DesIne REX ConsCrIbere popvlvm, QVIa REX RegUM ConsCrIptos DeLes. 360

361 PŘÍLOHA Změny v počtu a jménech řeholníků v paulánském konventu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace v letech (Nová jména ve srovnání s předchozím rokem jsou psána kurzívou) NA Praha, fond AZK, inv. č. 2764, (Spisy kláštera paulánů v Nové Pace, fasc. 1), fol Fol. 70 Ex Monast. Paulanor. Neo Pakae 1. 0ctober Localita Vblis Conv. Neo Packensis facta a nobis infra scriptis in Capitulo Definitorio in V. Conventu Wranowiensi B. V. M. Die 1ma Octobris Anni (1) R.P. Vernerus Zlavinger Vic. Boni Choteczensis et adis. Insp. ff. et saec. Cons. (2) R.P. Petrus Seidl Conc. Emerit. et Marian. ff. Praes. et saec. Cons. (3) R.P. Sigismundus Tipold Inspect. Eccliae ff. Praes. et saec. Cons. (4) R.P. Hyppolitus Swoboda ff. et saec. Cons. (5) R.P. Castulus Breth Conc. Ord. et Cong. S. Barbarae Pras. ff. et sac.cons. (6) V.P. Hermenegildus Vach ff. et nec. Cons. (7) V.P. Burchardus Przechtiel ff. et saec. Cons. (8) V.P. Thedosius Konzinsky Conc. fest. ff. et saec. Cons. (9) V.P. Michael Czejka Exhort. Choteczensis ff. et saec. Cons. Fr. Oblatus Fr. Gerardus Kraus In quorum fidem nos subscriptimus die, anno, ut supra Fr. Honoratus Grohmann Minimus Provincialis 361

362 Fr. Fortunatus Durich Minimus Collegae Fr. Fridericus Forchter Minimus Collega Fr. Mauritius Lohr Minimus Collega Fol. 71 Ex. Monast. Neo Pakae 1. Octobr Localitas Vblis Conventus Neo-Pakensis, facta a nobis infra scriptis in capitulo Provinciali, in Vbli Conventu Viennensi ac SS. Angelos Custodes die 1. Octobris (1) R.P. Vernerus Zlabinger Vicarius, Boni Koteczensis et aedificii. Inspector Fratrum et Saecularium, Confessarius, cui nostram in spiritualibus damus potestatem. (2) R.P. Petrus Seidl Concionator Emeritus, Fratrum praesertim Oblatorum nec non Saeculum Confessarius, cui nostram in Spiritualibus damus potestatem. (3) R.P. Hyppolitus Swoboda, Fratrum et saecularium Confessarius, cui nostram in Spiritualibus damus potestatem (4) R.P. Castulus Breth Concionator Ordinarius, Congregationis S. Barbarae Praeses Frum praesertim oblatos, nec non Saecularium Confessarius cui nostram in Spiritualibus damus potestatem. (5) V.P. Hermenegildus Vach Fratrum et Saecularium Confessarius (6) V.P. Burchardus Przeczechtiel Fratrum et Saecularium Confessarius (7) V.P. Laurentius Steiskal, Concionator Marianus, Bursarius, Frum et Saecularium Confessarius (8) V.P. Thedosius Konecziczka Concionator Festivus, Frum praesertim oblatorum nei non Saecularium Confessarius, cui nostram in Spiritualibus damus potestatem. 362

363 (9) V.P. Michael Czegka Exhortator Koteczensis, Frum et saecularium Confessarius. Frater Oblatus Fr. Gerardus Kraus In quorum fidem se subseripserunt die Mense Anno ut Supra. Fr. Stephanus Hechenberger Minimus Proalis Fr. Martinus Jarosch, Minimus Collega Fr. Dismas Humml Minimus Collega Fr. Ivo Hauer Minimus Collega Fol. 72 Ex Monast. Neo-Pakae, 1. Octobr Localitas Venerabilis Conventus Noe Packensis facta a nobis in Capitulo Definitorio Viennae celebrato Die 1a 8bris (1) R.P. Vernerus Zlawinger, Vicarius, Boni Koteczensis, Ecclesiae ac Aedificii Inspector Fratrum et Saecularium, Confessarius, cui nostram in spiritualibus damus potestatem. (2) R.P. Petrus Seidl Concionator Emeritus, Fratrum praesertim Oblatorum nec non Saeculum Confessarius, cui nostram in Spiritualibus damus potestatem. (3) R.P. Hyppolitus Swoboda, ff. praesertim oblati, ac saecularium Confessarius, cui nostram in Spiritualibus damus potestatem (4) R.P. Clemens Novoweski Concionator Iubilatus, fratrum praesentim Oblati ac Saecul. Confessarius cui nostram (5) R.P. Castulus Breth Concionator Emeritus, Congregationis S. Barbarae Praeses Frum praesertim oblatos, nec non Saecularium Confessarius cui nostram in Spiritualibus damus potestatem. 363

364 (6) V.P. Laurentius Steiskal, Concionator Marianus, Bursarius, Frum ac Saecularium Confessarius (7) R.P. Thedosius Konczinzki Concionator Ordinarius, Frum ac Saecularium Confessarius, cui nostram in Spiritualibus damus potestatem. (8) V.P. Adalbertus Ziak, Conc. Fest, FF. et saecularium Confessarius (9) V.P. Michael Czeyka Exhortator Koteczensis, Frum et saecularium Confessarius. Frater Oblatus Fr. Gerardus Kraus In quorum fidem nos subcripsimi Anno, Die, Mense ut Supra Fr. Stephanus Hechenberger Minimus Provincialis Fr. Martinus Jarosch Minimus Collega Fr. Dismas Hummel Minimus Collega Fol. 73 Ex Monast. Paulanor. Noe-Pakae, 1. Octobr Localitas V. Conventus Neo Packensis facta a nobis in Capitulo Definitorio Wranovii in festis Michaelitiis celebrato Anno Domini 1782do. (1) R.P. Vernerus Zlabinger, Vicarius, Boni Koteczensis et Waldoviensis nec non aedificii ac Ecclesiae Inspector Fratrum et Saecularium Confessarius, cui nostram in spiritualibus damus potestatem. (2) R.P. Petrus Seidl Concionator Emeritus, Fratrum et Saeculum Confessarius, cui etc. (3) R.P. Hyppolitus Swoboda, ff. et Saecul. Conf., cui etc. (4) R.P. Clemens Novoweski Concionator Iubilatus, Chronista Conv., fratrum praesentim et Saecul. Confessarius, cui etc. 364

365 (5) R.P. Castulus Breth Concionator Emeritus, Bursarius, Congregationis S. Barbarae Praeses Frum praesertim et saecul. Conf., cui etc. (6) V.P. Laurentius Steiskal, Concionator Marianus, Frum et Saecularium Confessarius (7) R.P. Thedosius Koniziczkii Concionator Ordinarius, Frum ac Saecularium Confessarius, cui etc.. (8) V.P. Michael Czeyka, Concionator Festivus, Frum et saecularium Confessarius. (9) V.P. Avelinus Steima, Exhortator Koteczensis, FF et saecul Conf. Frater Oblatus Fr. Gerardus Kraus In Quonem fidem nos subscripsimus Wranovii die 1ma Octob. Anno ut Supra Fr. Stephanus Hechenberger Minimus Provincialis Fr. Martinus Jarosch Mininus Collega Fr. Dismas Hummel Minimus Collega Fr. Pancratius Bortcz Minimus Collega Fol. 74 Ex Monast. Neo-Pakae 29. Sept Localitas Vblis Conventus Neo Packensis facta Viennae in Capitulo Nostro Provinciali die 29 Septembris (1) R.P. Vernerus Zlabinger, Vicarius, Boni Koteczensis Inspektor, et Ecclesiae ac aedificii Fratrum et Saecularium Confessarius, cui nostram in spiritualibus damus potestatem. (2) R.P. Petrus Seidl Concionator Emeritus, Valetudinarius Fratrum et Saeculum Confessarius, cui etc. 365

366 (3) R.P. Clemens Novoweski Concionator Iubilatus, Chronista Conventus., fratrum praesentim Oblati et Saecul. Confessarius, cui etc. (4) R.P. Castulus Breth Concionator Emeritus, Bursarius, Congregationis S. Barbarae Praeses Frum praesertim Oblati et saecul. Conf., cui etc. (5) V.P. Laurentius Steiskal, Concionator Marianus, Frum et Saecularium Confessarius (6) R.P. Thedosius Konczizkii Concionator Ordinarius, Frum praesertim Oblati et Saecularium Confessarius, cui etc.. (7) V.P. Michael Czeyka, Concionator Festivus, Frum et saecularium Confessarius. (8) V.P. Andreas Noel Steima, Exhortator Coteczensis, FF et saecul Conf.cui etc. (9) V.P. Vitus Zorn Frater Oblatus Fr. Gerardus Graus In quorum fidem nos subcripsimus die 1. Octobris Anno Fr. Martinus Jarosch Minimus Provincialis Fr. Jacobus Jandel Minimus Collega Fr. Joannes Nep. Wustel Minimus Collega Fr. Faustinus Prochaska Minimus Collega 366

367 PŘÍLOHA 25 Seznam paulánských řeholníků konventu Nejsvětějšího Salvatora na Starém Městě pražském v roce 1777 Ex Monast. Paulanor. Vetero-Pragae 22. Julii 1777 Assignatio Sestimentorum Pro Localitates Vblis Conventus Pragensis facta in annua Visitatione Provinciali die 22 Julii Anno Rdo. Patri Joanni Chrysostomo Hepky Correctori SS. Thgiae et SS. Canonum Lectori Actuali, Provinciae Definitori, nec non Ecclesiae Inspectori habitum cum Caputio, et unam tuni cellam in nahera. R.P. Macario Glasberger Concionatori Emerito, Aedificii Inspectori, et Congregationis SS. Angelorum Custodum Praesidi, habitum cum Caputio. R.P. Wenceslao Waschirovsky Concionatori Emerito, habitum cum Caputio R.P. Fortunato Durich, SS. Thlgiae, S. Scripturae et Linguae S. Lectori Emerito et Actuali, Chronista Conventus habitum cum Caputio et unam tunicellam in natura. R.P. Benigno Sigl Concionatori Ordinis, et Novitii Informatori, habitum cum Caputio, et unam tunicellam in natura. Venerando Patri Petro Chrisologo Hauenschild, habitum cum Caputio. V.P. Eugenio Wisitensky, habitum cum Caputio. V.P. Francisco Xaverio Vikisaly Conventus Bursario duas tunicellas in natura. V.P. Danieli Schmillauer Concionatori Festivo habitum cum Caputio 367

368 V.P. Jucundinus Durdik, SS. Theologiae Correpetitori, nec non Congregationis S. Crucis Praesidi duas tunicellas in natura. V.P. Faustino Prochaska SS. Thlgiae Correpetitori et Praesidis Congregationis Angelicae adjuncto duas tunicellas in natura. V.V. Patribus SS. Thlgiae et SS. Canonum Studiosis V.P. Matthaeo Leyffer, habitum cum Caputio V.P. Canuto Schwab habitum cum Caputio V.P. Andreae Avellino Steima habitum cum Caputio V.P. Ferdinando Kozmak, duas tunicellas in natura Fr. Clerico SS. Thlgiae et SS. Canonum Studioso Fr. Cyrillo Tamon habitumcum Caputio Fr. Laico Fr. Victorino Sikora, habitum cum Caputio Fratribus Oblatis Fr. Melchiori Goll, habitum cum Caputio Fr. Lazaro Neuhauser, habitum cum Caputio In quorum fide subscripsimus, Die Mense. Etc. Ao ut Supra. Fr. Stephanus Hechenberger Minimus Provincialis Fr. Bruno Popp Minimus Collega 368

369 PŘÍLOHA 26 Kompletní chronologický seznam představených (vikářů, korektorů) paulánského konventu na Vranově u Brna v letech Moravský zemský archiv Brno, Cerroniho sbírka, svázané dokumenty Monasticon Moraviae; cum codice probationum, Tomus IV., sign. Cerr. I 76, osmistránková složka na přehnutém dvoulistu ručního papíru (formátu o něco menším než polovina A4), písmo 18. století, fol. 45 a n. fol. 45v Correctores Seu Superiores Monasterii ord: Paulanorum Wranovii in Moravia Sebastianus Tricornot vicarius et superior 1 us 1636 Philipus Sachaut vicarius et Superior 1638 Joannes guillard primus Corrector 1640 Petrus Picautau 1641 Adrianus d are 1642 Petrus Picautau 1643 Alexander a Turre 1644 Petrus Picautau 1645 Bernardus gurnel 1647 Franciscus Carlat 1648 Bernardus gurnel 1649 Franciscus Carlat 1650 Adrianus Silleslach 1651 Franciscus Talbert 1652 Nicolaus Van der horst 1653 Cyrillus opillarius 1654 Antonius Mändl 1655 Franciscus Talbert 1656 gabriel Lieffroy

370 list 45v Michael forster 1658 Gabriel Lieffroy 1659 Michael Forster 1660 Casparus Rieger 1661 Gregorius graber 1662 Wenceslaus gebhard 1663 Bonaventura Sedlmayer 1664 Hieronymus Sauerlacher 1665 Joannes decart 1666 Bonaventura Sedlmayer 1667 Paulus diolin 1668 Bernardinus antoni 1669 Christianus Textor 1670 Hieronimus Sauerlacher 1671 Mathias Millner 1672 Narcissus Pessler 1673 Vitus gruber 1674 Bernardinus antoni 1675 Hieronimus Sauerlacher 1676 Antonius Sixtus 1677 Hieronimus Sauerlacher 1678 Bernardinus antoni 1679 Hieronimus Sauerlacher 1680 fol. 46r Benno Megerle 1681 Bernardinus antoni 1682 Bonaventura Sedlmayer 1683 Bernardinus antoni 1684 Hieronimus Sauerlacher 1685 Mathaeus Huetterseder 1686 Joannes Stelzer 1687 N Zupper

371 Vitus Burchard 1689 Josephus Hoffer 1690 Aloisius Kramer 1691 Josephus Hoffer 1692 Augustinus Ecr 1693 Balthasar öffner 1694 Mathias Lucas 1695 Jacobus Kichler 1696 Cirillus Sauer 1697 Jacobus Baumgartner 1698 Vitus Burchardt 1699 Marcus Sucher 1700 Joachimus Reiser obiit 11. martii 1701 Matheus Lucas 1701 fol. 46v Josephus Hoffer 1702 Cyrillus Sauer 1703 Josephus Hoffer 1704 Romanus Priestersberger 1705 Dominicus Loiper 1706 Cyprianus Hingesling 1707 Matheus Lucas 1708 Dominicus Loiper 1709 Felix Klein 1710 Dominicus Loiper 1711 Clemens Kreska 1712 Felix Klein 1713 Thomas Kraus 1714 Dominicus Khinl 1715 Daniel Machamayr 1716 Clemens Kreska 1717 Dominicus Loiper 1718 Clemens Kreska

372 Franciscus Drexler 1720 Severinus Mühlwenzl 1721 Casparus Leffler 1722 Ezechiel arnold 1723 fol. 47r Severinus Mühlwenzl 1724 Augustin Khinel 1725 Ezechiel arnold 1726 Ludovicus Busch 1727 Wolfgang Holfelder 1728 Ezechiel arnold 1729 Clemens Krska 1730 Wolfgang Holfelder 1731 Cornelius Feifer 1732 Matheus Polazek 1733 Ezechiel arnold 1734 Wolfgang Holfelder 1735 Joan nep gilgi 1736 Xaverius Lefler 1737 Joan: gilgi 1738 Fortunatus Schumann 1739 Xaverius Leffler 1740 Thomas Futtner 1741 augustinus Khinel 1742 Romanus arneth 1743 Augustinus Khinel 1744 Alexius Ludl 1745 Fortunatus Schumann 1746 fol. 47v Alexius Ludl 1747 Honoratus grohmann 1748 Modestus Soldat

373 Sebaldus Sebastiani 1750 Joannes gilgi 1751 Alexius Ludl 1752 Modestus Soldat 1753 alexius Ludl 1754 Honoratus grohmann 1755 Theodulus Swoboda 1756 Samuel Leyerer 1757 Hilarius Walentini 1758 Modestus Soldat factus 23 octob/ris/ Provincialis + 27 Maii c: anno 1759 Honoratus grohmann factus loco soldat provincialis 1759 reliquum suplevit anni Venantius Festl ut vicarius Hilarius Walentini 1760 Samuel Leyerer 1761 Placidus christeli Moravus Zwitaviensis 1762 Eduardus Kresl Bohemus Missensis 1763 Hilarius Walentini moravus posorzicensis 1764 adamus giresch Bohemus Vodnianensis 1765 Theodulus Swoboda bohemus Polizkensis 1766 Samuel Leyerer Boh cramloviensis 1767 Theodulus Swoboda 1768 Pankratius Borz Boh: auloregensis 1769 Chrysostomus Hepky boh: Litomisliensis 1770 Pancratius Bortz Boh. auloregensis 1771 fol. 48r Franciscus Pischely Moravus Pirnicensis 1772 Martinus Jarosch Moravus Lhotensis 1773 ambrosius Kunst Boh: Litomisliensis 1774 Elias Knopp Moravus auerschicensis 1775 Jacobus Jandl Moravus oleschnicensis 1776 ambrosius Kunst Bohemus Litomisl 1777 Martinus Jarosch Morav. oleschnicensis Lhotensis 1778 Jacobus Jandl Moravus oleschnicensis

374 Martinus Jarosch Morav: Lhotensis 1780 Jacobus Jandl Moravus oleschnicensis 1781 Eusebius aschermann Moravus Brunensis 1782 Jacobus Jandl Moravus oleschnicensis 1783 Hieronimus Makula Bohemus Neopakensis 1784 Eusebius aschermann Moravus Brunensis 28 7br 1784 Sub hoc ultimo Correctore anno 1784 die 12 octob/ris/ et duobus sequentibus diebus per Baronem Sebastianu/m/ a Scheanenberg Consiliarium primum gubernii Mo raviae abolitio Monasterii promulgata et executa fuit qua peracta praeter gemmas et aurum plures quam 9 Centenarii argenti Brunnam devecti sunt. 374

375 PŘÍLOHA 27 Chronologický seznam provinciálů německo-česko-uherské provincie v letech , sestavený autorem na základě archivních pramenů Alexander de la Toure Burgundus(1.kapitula Vídeň) 1632 Ioannes Pillot Burgundus (Vídeň) 1635 Franciscus Clemens Schweitzer (Vídeň) 1638 Joannes Nicolaus Fagius Burgundus (Praha) 1642 Joannes Guillard Burgundus (Praha) 1644 Joannes Lalemandet Burgundus (Vídeň) 1647 Joannes Hagen, Luxemburger (Vídeň) 1650 Michael Lindich Svevus(Vídeň) 1653 Joannes Hagen, Luxemburger (Vídeň) 1654 Joannes Heller 1656 Antonius Mandl, Schwab (Vídeň) 1659 Gabriel Liefroi Burgundus(Vídeň) 1662 Cirilus Oppilarius, Mährer (Vranov) 1665 Antonius Mandl, Svevus (Vídeň) 1668 Andreas Laiminger Bavarus (Vídeň) 1671 Gregorius Grueber Bavarus (Vídeń) 1674 Andreas Laiminger Bavarus (Vídeň) 1677 Gregorius grueber Bavarus (Vídeň) 1682 Jucundinus Fux 1683 Gregorius Grueber Bavarus (Mnichov) 1686 Hermannus Maier Boemus (Mnichov) 1688 Jucundinus Fux 1693 Vitus Burchardt 1699 Vitus Burchardt 1702 Baltazar Öffner 1705 Vitus Burchard 1711 Joannes Streicher 375

376 1724 Dominicus Loiper 1727 Ludovicus Pusch 1733 Engelbertus Bonomo 1737 Franciscus Dreyler 1739 Joannes Nep. Gilgi 1742 Franciscus Dreyler 1745 Joannes Nep. Gilgi 1748 Wolfgangus Hohlfelder 1749 Ernestus Ingrueber 1751 Joannes Nep. Gilgi 1754 Leo Rosner 1757 Joannes Nep. Gilgi 1760 Honoratus Grohmann 1762 Stephanus Hechenberger 1766 Honoratus Grohmann 1769 Stephanus Hechenberger 1773 Honoratus Grohmann 1775 Stephanus Hechenberger 1778 Fridericus Forchtner 1781 Stephanus Hechenberger 1783 Martinus Jarosch 1785 Rainerius Scheid 376

377 PŘÍLOHA 28 Catalogus fratrum Minimorum S. Francisci de Paula Pie in Domino Defunctorum iuxta ordinem annorum a Recuperata Provincia Germana Moravský zemský archiv v Brně, fond G 12 - Cerroniho sbírka, sign. Cerr. II. 369, Necrologium Minimorum seu catalogus pie in domino defunctorum fratrum ordinis Sancti Francisci de Paula Provinciae Germano Boemo Hungaricae, fol. 393 a n. Papírový rukopis 18. století (1789), svázaný v deskách, vazba lepenková, celkem číslovaných 441 foliantů. Rukopis je psán latinsky, na stránkách o rozměru 23,5x18,5 cm. Nrs Obitus Locus Dies et Annus Fol. Mensis 1. Frater Ambrosius Lotharingus oblat/us/ Viennae 18. Aug Fr. Franciscus Lotharingus oblatus Fistritzii 24. Aug Fr. Iacobus Mayer Svevus oblatus Viennae 31. Octobr Fr. Andreas Iannay Burgundus oblat/us/ ibidem 2. Novem Fr. Nicolaus König Lotharingus obl/atus/ ibidem 6. Novem Fr. Gabriel Myote Burgundus oblat/us/ ibidem 11. Novem Fr. Michael Feistenberger Bav/arus/ obl/atus/ ibidem 24. Novem Fr. Michael Brandmayer Bav/arus/ obl/atus/ ibidem 24. Nov Fr. Ferdinandus Schirl Bav/arus/ Clericus Pulcavii 30. Nov Fr. Ioannes Späth Bava/rus/ Clericus Plathingae 30. Nov Fr. Franciscus Königsmann oblatus? Viennae 22. Ian /vuoto/ /vuoto/ 14. Fr. Claudius Burgundus oblatus Viennae 2. Febr Fr. Franciscus Dore Burgundus ibidem 3. Febr Fr. Ioannes N. Polonus oblatus ibidem 4. Febr Hiomnes tempore Pestis mortui S/un/t. 17. R.P. Georgius Kueffer Ba/va/rus Monachii 15. Aug V.P. Ioannes Scheidl Bavarus ibidem 30. April Fr. Georgius Grad Bavarus Cleric/us/ ibidem 27. Mai Fr. Georgius Maldoner Bavarus Viennae 6. Sept V.P. Marcus Bussard Burgund/us/ ibidem 12. Sept Fr. Ioannes Eberle Bavarus Pragae 14. Octob V.P. Carolus Zaindl Bavarus Monachii 16. Iunii Fr. Iosephus Lotharingus Oeniponti 2. Aug A.R.P. Adamus Wernier Burgundus Viennae 24.Aug Fr. Ioannes Fok Svevus Monachii 9. 7br V.P. Mathaeus Hilmayer Bavarus ibidem 17. 8ber Fr. Pet/rus/ Wernere Burgundus Viennae 18. oktob Fr. Andreas Haimreitter Bavarus Monachii 9. Novem Fr. Bonaventura Heck Bavarus ibidem 22. Iunii R.P. Ioannes Suitter Bavarus Monachii 7. Aug R.P. Ioannes Lanorius Burgund/us/ Vesontionae 24. Aug Fr. Bernardus Höndl Boemus Pragae 8. Sept

378 34. Fr. Carolus Marchant Belga ibidem 16. Sept R.P. Claudius Mathaeus Burgundus ibidem 21. Sept Fr. Ioannes Chevilard Burgundus ibidem 23. Sept A.R. ac Exi P. Sebastianus Tricornot /Burgundus/ Viennae 19. Novem V.P. Franciscus de la Rosa Sabaudus Monachii 7. Decem A.R. ac. Exi P. Antonius Pillot Burg/undus/ Viennae 17. Ianu Fr. Georgius Kocher Palatinus ibidem 22. Octob Fr. Ioannes Foll Burgundus ibidem 17. febru R.P. Ferdinandus Frey Bavarus Monachii 5. Martii A.R. ac Exi. P. Franciscus a S. Dorotheo Viennae 16. Martii V.P. Ioannes Senser Bavarus Fistritzii 19. Decem V.P. Ludovicus Simon Burgundus Koblencii 2. februa V.P. Nicolaus Goude Burgundus Viennae 9. febru Fr. Ioannes Lerehl Bavarus Monachii 16. febr V.P. Ioachimus Ientison Alsata ibidem 5. Mai A.R. ac Exi. P. Ioannes Mosmüller /Bavarus/ Viennae 18. octobr Devotus Fr. Stephanus Reiner Tyrol/ensis/ Tachovii 30. Iän A.R. ac Exi. P. Alexander de la Toure /Burgundus/ Wranovii 19. Martii R.P. Philippus Schalko Burgund/us/ Monachii 3. Ian R.P. Philippus Sachauer Burgund/us/ ibidem 3 Iann Fr. Georgius Tein Franco ibidem 30. Iunii V.P. Antonius Hauteklock /Belga/ ibidem 30. Iulii V.P. Iacobus Prudens Belga ibidem 11. Iulii Fr. Paulus Sommer Boemus in Italia 31. Aug Fr. Andreas Heinbacher Tyrolensis Monachii 29. Decem R.P. Melchior Weigl Bavarus Wranovii 24. Ianu V.P. Didacus Zoimones Hispanus Wiennae 10. Aug Fr. Kilianus Kober Franco Neoburgii 22. febru R.P. Petrus Picouteau Burgundus Viennae 25. Sept V.P. Georgius Martius Boemus ibidem 28. Octob Fr. Blasius Mostenich Carinthus ibidem 16. Iunii Fr. Franciscus Kirschner Bavarus ibidem 28. Sept A.R. ac. Ex. P. Ioannes Lallemandet Burg/undus/ Pragae 10. octob R.P. Mathaeus Theodoricus Bava/rus/ Viennae 24. Iulii R.P. Benno Balleitner Bavarus Pragae 18. Iulii V.P. Bernardus Camut Burgund/us/ ibidem 13. Sept Fr. Carolus Taybure Burgundus ibidem 26. Aug Fr. Bartholomaeus Streidl Bavarus ibidem 3. octob Devotus Fr. Petrus Reiner Tyrolensis Pragae 9. Novem R.P. Ioannes Lechner Bavarus Viennae 20. April V.P. Ioannes Bonet Bavarus Monachii 21. Mai Fr. Alexius Kamerlocher Bava/rus/ ibidem 26. Mai V.P. Sigismundus Gravel Burgund/us/ Wranovii 18. Sept Fr. Claudius Grue Burgundus Bononiae 5. Aug V.P. Claudius Paigant Bruntrutanus Viennae 3. Sept Fr. Georgius Witschius Moravus Pragae 18. octobr Fr. Iosephus Kober Augustanus Viennae 12. febr V.P. Fridericus Wolhmann Silesita ibidem 29. Iunii Fr. Ioannes Brennot Burgundus ibidem 8. Martii Fr. Fridericus Geiemperger Bavarus ibidem 11. Maii R.P. Franciscus Ioge Burgundus Monachii 24. Maii R.P. Balthasar Hemberger Bav/arus/ Paviae 20. Ianu Fr. Martinus Tillmann Lotharing/us/ Wranovii 16. febr

379 87. A.R. ac. Exi. P. Ioannes Hagen Luxemburg/ensis/ Viennae 14. Martii Fr. Iacobus Sauer Ratisbonensis ibidem 4. octobr Fr. Sebastianus Posch Palatinus Pragae 7. Maii Fr. Nicolaus Körer Bavarus Tachovii 22. Sept R.P. Thomas Sottner Boemus Viennae 28. Aug A.R.ac.Vblis P.Ioannes Nicolaus Fagius /Burgundus/ Neapoli 17. Iulii Fr. Ferdinandus Limbacher Boemus Koteczii 29. octob V.P. Balthasar Angermayer Bav/arus/ Monachii 31. Decem Fr. Ioannes Freyberger Passaviensis Viennae 7. febru R.P. Franciscus Geyersberger Bav/arus/ Ambergae 26. febru V.P. Adrianus Seleslach Belga ibidem 29. Martii Fr. Romanus Häckl Bavarus Monachii 6. octob V.P. Georgius Schnabl Bavarus ibidem 16. Iunii V.P. Iacobus Warheit Carinthus Viennae 25 Iunii A.R. ac. Vblis. P. Franciscus Helveta in Helvetia 11. Maii Fr. Georgius Schwaiger Bavarus Monachii 3. Iunii V.P. Franciscus Carlat Burgund/us/ Wranovii 26. Iulii V.P. Casparus Liebhart Bavarus Tachovii 19. Sept V.P. Ioannes Schultheis Franco Pragae 14. Decem V.P. Albertus Gembs Bavarus Pirnitzii 15. Decem R.P. Richardus Petetin Burgundus Vesontionae 11. febru V.P. Ioannes Tonsent Belga Monachii 2. Mai Fr. Petrus Boulier Burgundus Pirnitzii 21. Maii R.P. Adrianus Kussel Burgundus Sabandia 27. Iulii R.P. Franciscus Tallbert Burgundus Wranovii 16. Sept V.P. Iacobus Guntz Svevus Viennae 15. Ianu A.R. ac. Exi. P. Michael Lindich Svevus Viennae 28. Febru V.P. Leonardus Werner Bavarus Viennae 6. Decem R.P. Georgius Hoflsingldinger Bavarus Pragae 28. febru R.P. Franciscus Mikutsch Silesita Viennae 15. febru R.P. Ioannes Gessendorfer Austria/cus/ Ambergae 24. Aug Fr. Alexander Mayer Bavarus Monachii 9. Sept Fr. Franciscus Poicon Parisiensis Viennae 7. Decem Fr. Gabriel Hiltmann Boemus Pragae 6. Martii Fr. Mathias Brislann Carniolus ibidem 27. Martii Fr. Georgius Kunelt Boemus Monachii 5. Maii Fr. Andreas Kuntz Svevus Pragae 7. Iulii Fr. Bartholomaeus Beer Palatinus Wranovii 1. Aug Fr. Ioannes Zeiser Moravus Laicus Pragae 28. febru Fr. Iacobus Hoffmann Silesita Viennae 3. April R.P. Michael Görtl Austriacus Tachovii 14. Maii V.P. Germanus Tardi Rauracus Viennae 7. Iulii Fr. Ioannes Raab Bavarus ibidem 15. Iulii Fr. Ambrosius Rapl Boemus Wranovii 3. Nov Fr. Georgius Pentzl Bavarus Fistritzii 23. Nov A.R.P. Claudius Perinus Lotharing/us/ Lotharingia 17. Ianu V.P. Iacobus Hatta Polonus Tachovii 29. Ianu Fr. Alexander Rauscher Bavarus Pirnitzii 28. febr A.R.P. Wenceslaus Weis Boemus Fistritzii 28. Decem R.P. Michael Froster Bavarus Ambergae 11. April V.P. Henricus Ockenfues Boemus Fistritzii 21. Iunii A.R. ac. Vblis P. Ioannes Heller Franco Viennae 18. Sept V.P. Iosephus Svaves Belga Panusiae 18. Ianu

380 140. V.P. Iosephus Spanholtz Bavar/us/ Monachii 18. Ian Fr. Ioannes Wisbanger Svevus Viennae 28. Ian V.P. Linus Schmutzer Palatinus Pirnitzii 14. Maii V.P. Adamus Schirer Norimbergensis ibidem 14. Sept Fr. Christophorus Wellel Bavarus Wranovii 14. Sept R.P. Augustinus Neumayer Bavarus ibidem 15. Sept Fr. Rupertus Hervig Austriacus Wranovii 11. Ianu Fr. Tobias Goller Austriacus Viennae 11. Ian V.P. Ioannes Dekard Brisgoius Pragae 28. febr Fr. Balthasar Rauschmayer Bava/rus/ Wranovii 30. Iulii A.R. ac. Vblis P. Cyrillus Oppilarius Mora/vus/ Fistritzii 19. Martii R.P. Martinus Stöberle Bavarus Viennae 6. Aug V.P. Ambrosius Popele Brisgoius Tachovii 29. Sept Fr. Erasmus Rormoser Bavarus Wranovii 2. Nove R.P. Christianus Textor Austria/cus/ Viennae 13. Sept Fr. Casparus Hoffsingldinger Bavarus ibidem 19. Sept V.P. Conradus Metz Palatinus Pragae 10. Nov Fr. Martinus Strasser Bavarus Wranovii 12. Iunii Fr. Iosephus Wielmann Bavarus Viennae 19. Sept V.P. Henricus Grindler Palatinus Veronae 5. Novem Fr. Simon Fritz Bavarus Koteczii 27. Nove R.P. Adrianus Tarde Burgundus Burgundia 25. Iulii R.P. Paulus Kramer Palatinus Pragae 29. Iulii Fr. Bernardinus Mayer Bava/rus/ Nicolspurgii 4. Iulii R.P. Renatus Hannoth Luxemburg/ensis/ Lincii 17. Iulii R.P. Claudius Lanorius Burg/undus/ Dolae 30. Nov V.P. Ioannes Beranek Boem/us/ Wranovii 11. Ianu R.P. Ferdinandus Faber Bava/rus/ ibidem 16. Martii Fr. Mauritius Iolie Rauracus Fistritzii 3. Maii V.P. Balthasarus Kaess Bava/rus/ Ambergae 14. Iulii R.P. Ioannes Iolie Rauracus Tallheimii 23. Iulii R.P. Antonius Sixtus Bavarus Wranovii 28. Sept V.P. Thomas Porschmid Palatinus Pirnitzii 24. Martii Fr. Nicolaus Liebang Franco Viennae 3. Iunii Fr. Christophorus Hufnagl Sile/sita/ ibidem 25. Aug R.P. Vitus Gruber Bavarus ibidem 27. Aug V.P. Sebastianus Fischhaber Bav/arus/ ibidem 6. Sept Fr. Iosephus Koch Bavarus ibidem 8. Sept V.P. Benno Giles Austriacus ibidem 11. Sept V.P. Nicolaus Oestereicher Austria/cus/ ibidem 12. Sept R.P. Hyacinthus Nusser Austria/cus/ ibidem 23. Sept Fr. Martinus Steiber Brisgoius ibidem 26. Sept Fr. Ioannes Rabl Bavarus Viennae 26. Sept R.P. Achatius Walner Austriacus ibidem 11. Octob Fr. Deicola a Luna Austriacus ibidem 11. Octob R.P. Benedictus Faber Bavarus Radinczii 30. octob R.P. Antonius Neuhöner Palat/inus/ Ambergae 4. Novem V.P. Laurentius Dardani Venetus Viennae 9. Novem Fr. Iacobus Fischer Bavarus Koteczii 15. Novem R.P. Narcissus Besler Bavarus ibidem 5. Decem A.R.P. Sigismundus Kracher Palatin/us/ Pragae 27. April Fr. Balthasarus Buchlmayer /Bavarus/ Fistritzii 8. Maii Fr. Rudolphus Sabski Boemus Pragae 15. Iunii

381 193. V.P. Iosephus Straus Boemus ibidem 17. Iunii Fr. Franciscus Frank Boemus ibidem 20. Iunii Fr. Philippus Firminus Lotharing/us/ ibidem 27. Iunii R.P. Zacharias Amhoff Palatinus ibidem 1. Iulii R.P. Paulinus Scheffer Palatinus ibidem 14. Iulii V.P. Paulus Dielin Palatinus ibidem 16. Iulii V.P. Iacobus Albertus Moravus Fistritzii 1. Aug Fr. Eustachius Hoffmann Bav/arus/ Monachii 1. April A.R. ac. V.P. Andreas Laiminger Ba/varus/ Monachii 12. Iulii Fr. Mathias Welthin Svevus Koteczii 1. Sept Fr. Albertus Schvaiger Bavarus Monachii 5. Octob R.P. Carolus Cavesius Moravus Pragae 29. octob R.P. Marcus Hemberger Franco ibidem 4. Nov V.P. Wenceslaus Raum Boemus Fistritzii 1. Maii Fr. Nicolaus Giott Burgundus Wranovii 30. Iunii R.P. Petrus Wicht Helveta Tallheimii 1. Iulii V.P. Alexius Wielebacher Bava/rus/ Pragae 18. octob V.P. Bernardus Schmalkowitz Aus/triacus/ Viennae 2. Martii V.P. Albertus Kurtius Palatinus Wranovii 26. Iulii R.P. Mathias Miller Austriacus ibidem 10. Ianu V.P. Iacobus Müllner Austriacus Wranovii 24. Maii R.P. Martinus Antoni Moravus ibidem 19. Iunii Fr. Hyacinthus Schuster Austria/cus/ ibidem 19 Iunii Fr. Wenceslaus Schreiber Boem/us/ Pragae 21. Aug V.P. Lucas Fleischmann Palati/nus/ Ambergae 30. Aug V.P. Christophorus Popogner Ba/varus/ Koteczii 7. Sept V.P. Leonardus Öttl Bavarus Monachii 20. febru V.P. Narcissus Scheffer Bavarus Tallheimii 9. Maii V.P. Thaddaeus Köfferlocher Bav/arus/ Wranovii 21. Iunii R.P. Mathaeus Huderseder /Bavarus/ ibidem 19. Ian R.P. Hieronymus Sauerlacher /Bavarus/ ibidem 25. Martii R.P. Franciscus Berger Bavarus Fistritzii 4. Sept V.P. Donatus Rueber Austriacus Viennae 19. Sept R.P. Paulus Schalko Moravus Pragae 6. octob R.P. Vitus Faberius Palatinus ibidem 12. Nov R.P. Iucundinus Fux Palatinus Tachovii 3. Aug A.R. ac. V. Gregorius Gruber Bava/rus/ Monachii 5. Aug R.P. Casparus Rieger Bavarus Wranovii 2. octob A.R. ac. V.P. Antonius Mändl Svevus ibidem 31. okt Fr. Ludovicus Slon Boemus Viennae 13. Martii A.R. ac. V.P. Hermanus Mayer Boem/us/ Brunae 6. Maii R.P. Salesius Zupper Moravus ibidem 20. Maii V.P. Wolfgangus Schaller Palat/inus/ Ambergae 31. Maii R.P. Stephanus Pfeiffer Franco Fistritzii 20. Sept A.R. ac. V.P. Maximilianus Textor /Bavarus/ Monachii 30. octob R.P. Aegidius Werschauer Bavar/us/ Fistritzii 27. Sept R.P. Iosephus Flux Burgundus Vesontionae 12. Ianu Fr. Franciscus Zettl Bavarus Tachovii 25. Nov R.P. Ioannes Stelzer Bavarus Monachii 26. Nov V.P. Benedictus Koch Bavar/us/ Wranovii 9. Martii R.P. Udalricus Kling Bavarus Monachii 4. Iulii Fr. Urbanus Heisler Palatinus Tachovii 15. Sept R.P. Ioannes Angermiller Bav/arus/ Monachii 10. febr

382 246. V.P. Leopoldus Zobl Austriacus in Tyroli 29. Martii R.P. Petrus Lex Palatinus Ambergae 7. Iunii R.P. Franciscus Schvaiger Bav/arus/ Pragae 25. Iunii V.P. Felix Knauck Moravus Pirnitzii 16. Iulii Fr. Alexander Trapl Austriacus Monachii 30. Iulii A.R. ac V.P. Gabriel Lieffroi Burgund/us/ Bisantii 16. Aug A.R.P. Nicolaus Asam Bavarus Monachii 16. octobr R.P. Franciscus Gebhardt Bav/arus/ ibidem 5. febr V.P. Benedictus Hohenleitner /Bavarus/ ibidem 3. April R.P. Achatius Eder Bavarus Fistritzii 9. Maii R.P. Ioachimus Hackl Bavar/us/ Monachii 24. Maii V.P. Henricus Antoni Moravus Tachovii 25. Nov R.P. Tobias Eckhardt Austriacus Viennae 2. Decem R.P. Michael Pungey Bavarus Tachovii 14. Ianu R.P. Bernardus Lex Palatinus Ambergae 10. April V.P. Ignatius Wohmann Pala/tinus/ ibidem 29. April R.P. Thomas Vent Bavarus Monachii 28. Sept R.P. Bonaventura Sedlmayer /Palatinus/ Pragae 9. Dec R.P. Carolus Brandtžovsky Mo/ravus/ Tachovii 5. Febr Fr. Balthasar Höss Bavarus Wranovii 4. Nov Fr. Sebastianus Denk Tyrolensis Viennae 11. Martii R.P. Iacobus Kichler Boemus Wranovii 29. Nov Fr. Philippus Weeber Astriacus ibidem 8. Decem Fr. Benno Freysinger Bavarus Tachovii 15. Decem R.P. Ignatius Mineti Egrensis Viennae 16. April Fr. Georgius Härtl Hungarus Pragae 29. April Fr. Leonardus Geisreitter Bav/arus/ Monachii 4. Decem Fr. Modestus Ulrich Moravus Viennae 26. April Fr. Evechius Klug Boemus Wranovii 31. Maii A.R. ac. V.P. Ioachimus Reiser Bav/arus/ ibidem 11. Martii Fr. Georgius Winckler Bavarus ibidem 11. octobr Fr. Theodorus Bartoschek /Moravus/ Pirnitzii 23. Ian Fr. Antonius Ioneis Bavarus Tallheimii 24. April Fr. Daniel Holtzer Bavarus Ambergae 6. Iunii Fr. Ioannes Scheidl Austriacus Fistritzii 24. Iunii Fr. Andreas Bok Bavarus Monachii 10. febr R.P. Sebastianus Fleischmann /Bavarus/ Viennae 12. febr Fr. Hieronymus Reich Palatinus Packae 28. febr R.P. Ioannes Benno Megerle /Bavarus/ Wranovii 17. Martii R.P. Norbertus Kotzner Boemus Fistritzii 11. Aug R.P. Simon Kollhauf Bavarus ibidem 1. Sept R.P. Dyonisius Wichardt Boem/us/ ibidem 8. Sept R.P. Petrus Freyshauser Bav/arus/ Pragae 12. Sept V.P. Georgius Frey Bavarus Monachii 2. octob V.P. Paulus Procopius Moravus Pirnitzii 4. octob R.P. Virgilius Albl Bavarus Monachii 9. octob R.P. Aloysius Kramer Moravus Tachovii 28. Martii V.P. Bernardinus Runger Aust/riacus/ Viennae 4. Ian V.P. Hyacinthus Fischhaber Bav/arus/ Ambergae 12. Martii Fr. Antonius Geisenberger Bavar/us/ Viennae 15. April Fr. Thaddaeus Scheffer Bavarus Wranovii 19. Ian V.P. Benno Leis Bavarus Talheimii 25. Ian R.P. Simon Lechner Bavarus Monachii 18. febr

383 299. A.R. ac. V.P. Iosephus Hoffer Austr/iacus/ Wranovii 7. Martii R.P. Ioannes Pleyer Palatinus Ambergae 15. Martii R.P. Laurentius Kichler Boemus Pirnitzii 8. Maii Fr.Eduardus Schöpfer Bavarus Tallheimii 5. Iulii V.P. Wenceslaus Zalta Boemus Packae 1. Iulii Fr. Colomanus Holtzmann Bavar/us/ Pirnitzii 5. Sept A.R. ac. V.P. Vitus Burckhard Boem/us/ Wranovii 23. April Fr. Thaddaeus Scheffer Bavarus Ambergae 20. Ianu Fr. Rudolphus Zanner Boemus Packae 28. Maii R.P. Melchior Pergmayer Bavarus Ambergae 28. Nov Fr. Gabriel Depaar Bavarus Pirnitzii 30. Maii R.P. Iacobus Gerharter Austriacus Viennae 21. Sept R.P. Andreas Seibald Bavarus Tallheimii 25. Nov V.P. Angelus Frosch Austriacus Wranovii 2. Ianu R.P. Mathaeus Lucas Moravus Wranovii 15. Martii Fr. Bartholomaeus Zeilmayer Bavarus ibidem 9. octob R.P. Marcus Sucher Boemus ibidem 16. octob V.P. Candidus Häring Bavarus ibidem 17. Ian R.P. Corbinianus Pichlmayer /Bavarus/ Monachii 13. Martii V.P. Edmundus Adrian Morav/us/ Ambergae 19. Martii Fr. Simon Freund Bavarus Pragae 2. April A.R. ac. V.P. Wenceslaus Gebhardt Ba/varus/ Monachii 7. April Fr. Iosephus Tonnag Bavarus Fistritzii 24. Sept Fr. Vitus Hörendl Bavarus Monachii 24. Decem Fr. Felicianus Klingeisen Morav/us/ Wranovii 5. Martii R.P. David Kutczera Moravus Tachovii 14. Maii V.P. Fridericus Pessenbacher Ba/varus/ Ambergae 31. Maii R.P. Maximilianus Russ Boemus Pragae 22. octob Fr. Philippus Schemel Bavarus Viennae 23. oct R.P. Maximilianus Maurer Bav/arus/ Monachii 31. oct R.P. Ioannes Fritschmann Boem/us/ Packae 25. Nov R.P. Hermenegildus Schuster Austr/iacus/ Tallheimii 9. Martii Reverend. P. Zacharias Roseldt Gallus Romae 26. Ianu Fr. Pancratius Kopp Boemus Viennae 16. April V.P. Ambrosius Leventhaler Pala/tinus/ Monachii 27. octob V.P. Carolus Mohrenveiser Bav/arus/ Tallheimii 3. Iulii R.P. Georgius Strnad Boemus Packae 29. Nov Fr. Iulius Winckler Austriacus Pragae 10. Decem R.P. Ferdinandus Stiffenhofer Bav/arus/ Monachii 11. Decem A.R. ac. V.P. Baltahasar Oeffner Ba/varus/ Pragae 4. April V.P. Achatius Tieffenthaler Austr/iacus/ Ambergae 12. April Fr. Iacobus Dersch Bavarus Tachovii 11. Maii R.P. Martinus Schneltzer Morav/us/ Fistritzii 12. Iunii R.P. Cyrillus Sauer Boemus Wranovii 12. Iulii V.P. Leopoldus Winsler Bavarus Monachii 23. Aug Fr. Sigismundus Wesseli Boemus Tachovii 8. Septe Fr. Ioannes Landes Bavarus Viennae 8. Sept R.P. Damianus Seitz Bavarus Monachii 18. octobr R.P. Carolus Furthaber Bavarus Ambergae 22. Ianu V.P. Malachias Sölch Palatinus Wranovii 28. febru V.P. Theodorus Partoschek Mor/avus/ Pragae 26. Martii R.P. Hermanus Kyppo Bavar/us/ Viennae 17. April R.P. Hieronymus Kravka Boem/us/ Packae 12. Maii

384 352. R.P. Cyprianus Hingerling Boe/mus/ Tachovii 20. Ianu R.P. Wilhelmus Iordan Silesita ibidem 24. febr R.P. Dominicus Khinl Moravus Wranovii 21. Sept R.P. Thomas Kraus Moravus Packae 8. Octobr V.P. Urbanus Gigl Bavarus Monachii 11. octob Fr. Thomas Thurn Boemus Monachii 4. Maii V.P. Mathaeus Huderseder Bav/arus/ ibidem 6. octob R.P. Ernestus Turtenwald Boe/mus/ Tachovii 20. Octob V.P. Raphael Stieff Moravus Pirnitzii 26. Nov Fr. Paulinus Butta Boemus Monachii 26. Nov R.P. Felix Klein Moravus Wranovii 5. Decem R.P. Ioachimus Czermak Moravus ibidem 16. Decem Fr. Franciscus Strobl Bavarus Pragae 10. Martii R.P. Iosephus Kayser Austriacus Fistritzii 4. Martii V.P. Chrisostomus Wolff Boemus Pragae 7. Martii R.P. Antonius Kree Boemus Tachovii 11. Martii R.P. Cosmas Ludwig Bavarus Pragae 21. Martii V.P. Martinus Denk Palatinus Tachovii 1. Sept R.P. Michael Dilles Bavarus Monachii 7. Sept V.P. Leopoldus Freitag Moravus Wranovii 13. febr V.P. Eugenius Gross Moravus Tachovii 29. April V.P. Mansuetus Nikl Austriacus Viennae 2. Iunii R.P. Modestus Brandczovsky Aus/triacus/ Wranovii 25. Sept R.P. Stanislaus Braun Moravus Packae 1. Martii Fr. Ludovicus Burger Austriacus Viennae 25. Sept Fr. Vincentius Buchholtz Morav/us/ Pragae 30. Novem Fr. Daniel Plesl Palatinus Pirnitzii 1. febr Fr. Theophilus Redl Boemus Pragae 6. febr R.P. Franciscus Westermayer Bav/arus/ Pirnitzii 21. April V.P. Iucundinus Wolf Boemus Ambergae 2. Maii R.P. Iacobus Baumgartner /Austriacus/ Viennae 31. Maii F. Rupertus Strobl Salisburgensis Wranovii 27. octob V.P. Henricus Plum Svevus Ambergae 13. Ianu R.P. Norbertus Soppauch Morav/us/ Packae 20. April Fr. Leonardus Otthofer Bavarus Wranovii 19. Maii V.P. Narcissus Huffnagl Palat/inus/ Fistritzii 29. Iulii V.P. Bruno Grim Bavarus Monachii 13. Decem Fr. Andreas Klingl Egrensis Tallheim 2. febr A.R. ac. V.P. Augustinus Ek Austria/cus/ Viennae 3. febr Fr. Christophorus Schindlmayer Ba/varus/ Ambergae 14. febr Fr. Laurentius Vogl Bavarus Pragae 26. febr R.P. Ioannes Wiereg Bavarus Monachii 27. Iulii V.P. Augustinus Gangl Austriacus Viennae 23. Aug Fr. Felicianus Sartori Franco Wranovii 3. octobr Fr. Christianus Lichteneker Bav/arus/ Ambergae 27. Aug R.P. Thaddaeus Schvaiger Augustanus Monachii 24. Martii R.P. Anselmus Genesch Moravus Wranovii 1. April Fr. Henricus Mayer Moravus Koriczani 3. April Fr. Philippus Riedl Bavarus Ambergae 16. April R.P. Constantinus Bartoschek Mora/vus/ Pragae 20. April Fr. Onuphrius Wiereg Bavarus Viennae 6. Maii R.P. Romanus Priestersberger Aust/riacus/ Viennae 19. Aug R.P. Vitus Eberhard Moravus Pragae 24. Nov

385 405. R.P. Benignus Gunttner Moravus Tachovii 25. Iunii R.P. Ioachimus Kolb Bavarus Monachii 23. April R.P. Aloysius Segetin Austriacus Viennae 21. Iulii Fr. Augustinus Rappl Bavarus Wranovii 6. octob V.P. Alphonsus Ausgedineth Mora/vus/ Tachovii 14. febr R.P. Benedictus Eckhart Bavarus Monachii 14. febr R.P. Antonius Hueber Bavarus ibidem 14. febr R.P. Innocentius Wintermayer /Palatinus/ Tachovii 20 Martii V.P. Bernardus Schedl Bavarus Monachii 13. Maii R.P. Franciscus Mayer Augustanus Monachii 8. Ianu Fr. Methodius Fischer Palatinus Viennae 1. April R.P. Gregorius Ekhart Austriacus ibidem 7. Aug R.P. Iosephus Brundaller Bav/arus/ Samariae 5. Aug Fr. Sebaldus Gugemos Svevus Monachii 8 Martii R.P. Adalbertus Kitzler Bavarus ibidem 17. Iulii R.P. Casimirus Semler Boemus Viennae 7. Decem Fr. Cyrillus Both Austriacus Pragae 17. Ianu R.P. Franciscus Schuster Boe/mus/ Viennae 6. Iunii Fr. Lucas Moisen Hungarus Feldspurgii 7. April R.P. Amandus Ströcker Boemus Tallheimii 16. Maii R.P. Stanislaus Rill Moravus Viennae 5. oktober Fr. Dionysius Endsmann Bavar/us/ Pragae 4. Ianu A.R. ac. V.P. Ioannes Streicher Bav/arus/ Monachii 22. Iunii R.P. Coelestinus Hoffmann Mora/vus/ Tachovii 10. Martii R.P. Severinus Mühlwenzl Egrensis Pirnitzii 17. Sept Fr. Benno Thomann Bavarus Monachii 16. Maii R.P. Antonius Höschl Austriacus Viennae 28. Aug R.P. Daniel Machmayer Austria/cus/ ibidem 12. octob Fr. Georgius Hoch Boemus Clericus Fistritzii 21. Decem R.P. Stephanus Katzauer Moravus Packae 27. Ianu R.P. Samuel Mitzka Moravus Orbitteli 30. Sept V.P. Adalbertus Ebersberger Bavar/us/ Monachii 13. Ianu Fr. Ignatius Depar Bavarus ibidem 21. April R.P. David Mühlwenzl Egrensis Tachowii 28 Maii R.P. Carolus Zinner Austriacus Viennae 7 Iunii Fr. Iosephus Lang Bavarus ibidem 11. Aug V.P. Cyriacus Edtmayer Bavar/us/ Monachii 18. Aug V.P. Dionysius Daulk Moravus Fistritzii 30. Ian Fr. Ferdinandus Tramer Boemus ibidem 19. Martii V.P. Eduardus Reitter Bavarus Monachii 2. April V.P. Dagobertus Lazarus Moravus Pakae 12. April V.P. Leonardus Perkhamer Bav/arus/ Monachii 2. Maii R.P. Casparus Leffler Moravus Wranovii 17. febr Fr. Wenceslaus Holtzmann Bav/arus/ Monachii 28. febr R.P. Iosephus Neuhaus Moravus Ambergae 2. octob Reverendiss. P. Dominicus Loyper Bav/arus/ Wranovii 5. Nov V.P. Thomas Zoth Boemus Tachovii 27. Nov A.R. ac. V.P. Ludovicus Pusch Mora/vus/ Viennae 7. Decem V.P. Bonaventura Dantzer Mora/vus/ Wranovii 19. Decem R.P. Emeramus Brundaller Bav/arus/ Monachii 12. febr Fr. Victorinus Kessler Tyrolensis Pirnitzii 19. febr R.P. Bernardinus Bartl Bavarus Monachii 26. febr Fr. Zacharias Ailler Augustanus Wranovii 20. April

386 458. R.P. Marianus Gantzl Burgundus Tachovii 15. Iunii V.P. Ernestus Rest Bavarus Monachii 30 Aug V.P. Erasmus Häring Bavarus ibidem 2. oct Fr. Godefridus Wiereg Bavarus ibidem 25. Decem R.P. Antonius Trieb Austriacus Pirnitzii 15. febr V.P. Modestus Pieniczka Morav/us/ ibidem 31. Martii R.P. Ezechiel Arnoldt Moravus Wranovii 1. April V.P. Iacobus Ammon Moravus Fistritzii 12. Iunii R.P. Gabriel Galluczek Moravus Tachovii 17. Aug R.P. Ladislaus Zahorsky Boem/us/ Packae 1. octob V.P. Victor Köferlocher Bavarus Monachii 28. febr R.P. Ferdinandus Rauscher Bav/arus/ ibidem 7. April V.P. Alexander Benesch Mor/avus/ Fistritzii 13. April R.P. Cornelius Pfeiffer Boemus Packae 8. Maii Fr. Ioannes Schöffmann Bavar/us/ Viennae 18. Iulii R.P. Benedictus Lang Moravus Gracii 7. Octob A.R.P. Amandus Scheiber Moravus Wranovii 12. Decem R.P. Edmundus App Moravus Samariae 27. April R.P. Bonifacius Staimer Bav/arus/ Monachii 27. Maii R.P. Mathias Häger Austriacus Tallheimii 7. Iunii V.P. Cosmas Zetlitzer Boemus Pirnitzii 10. Iunii Fr. Petrus Pentzendorfer Austriacus Wranovii 23. octob Fr. Casparus Dettenhaller Bav/arus/ Tachovii 24. octob R. ac. V.P. Iacobus Braittenbach Au/striacus/ Packae 12. Ianu Fr. Nicolaus Worel Sabaudus Viennae 6. febru Fr. Georgius Dantmann Bava/rus/ Monachii 23. febr Fr. Ambrosius Mühlberger Boem/us/ Samariae 24. April Reverend. P. Antonius Constantini /Italus/ Viennae 21. Iulii Fr. Balthasarus Zittersberger /Bavarus/ Monachii 30. Sept R.P. Corbinianus Turtmayer? Viennae 14. Decem Fr. Mansvetus Sequens Boemus ibidem 9. Decem R.P. Michael Mötz Bavarus Ambergae 14. febr Fr. Sebastianus Putzenlecher Svevus Samariae 28. febr Fr. Erasmus Peyerl Boemus Pragae 4. Decem Fr. Stanislaus Lacželka Moravus Viennae 17. Ianu R.P. Angelus Kramer Boemus Samariae 4. Martii R.P. Iordanus Lamacž Moravus Packae 1. Maii V.P. Faustinus Doleczel Moravus ibidem 10. Maii V.P. Carolus Vogl Bavarus Fistritzii 5. Aug R.P. Ferdinandus Kislich Austri/acus/ Talheimii 31. Octo R.P. Franciscus Eitelberger Austri/acus/ ibidem 21. Decem Fr. Longinus Paneger Austriacus Viennae 27. Decem R.P. Wenceslaus Luschitzky Mor/avus/ Wranovii 31. Ianu V.P. Gregorius Weinstabl Austri/acus/ Packae 16. April V.P. Albanus Zonth Moravus Tachovii 22. Novem A.R. ac. V.P. Engelbertus Bonhomo Aust/riacus/ Samariae 13. Decem R.P. Petrus Reitter Bavarus Monachii 20. Ianu R.P. Bartholomaeus Tojan Egrensis Tachovii 1. febr R.P.Christophorus Tojan Egrensis ibidem 9. Martii V.P. Columbanus Perkhamer Bav/arus/ Monachii 12. April R.P. Iosephus Gaisreitter Bavar/us/ Pragae 13. April V.P. Udalricus Eisenwinther Bav/arus/ Tallheimii 18. maji V.P. Raymundus Kallaff Boemus Fistritzii 18 Iulii

387 511. R.P. Fidelis Schröpfer Palatinus Monachii 19. Decem Fr. Paphnutius Rauch Boemus Pragae 9. Ianu V.P. Bruno Stöttner Bavarus Monachii 25. Ianu V.P. Caelestinus Bruttmann Mora/vus/ Pragae 30. Martii V.P. Dionysius Berger Bavarus Monachii 16. April V.P. Innocentius Gaab Austriacus Tallheimii 28. April R.P. Sigismundus Hanczken Austria/cus/ ibidem 2. Iunii R.P. Leopoldus Schreiber Austria/cus/ Viennae 8. Iunii V.P. Iulius Schön Austriacus Fistritzii 8. Iulii V.P. Mauritius Scheiber Moravus Wranovii 13. Iulii R.P. Petrus Sedlaczek Moravus Packae 4. octob Fr. Aegidius Frank Boemus Ambergae 25. Nov F. Paulus Wissinger Austriacus Pirnitzii 25. Nov R.P. Mathaeus Paleczek Moravus Packae 10. Decem R.P. Eusebius Lang Austriacus Ambergae 3. Ianu V.P. Salesius Gibl Moravus Wranovii 12. febr Fr. Hieronymus Müller Palatin/us/ Ambergae 26. Martii R.P. Rudolphus Geisler Boemus Pragae 14. Maji V.P. Theodorus Berth Belga Monachii 19. Decem R.P. Procopius Strazovsky Boemus Samiria 16. April V.P. Conradus Pako Hungarus ibidem 13. Maji R.P. Athanasius Höck Bavarus Ambergae 30 Iunii V.P. Balthasar Schultz Moravus Tachovii 30 Iunii V.P. Sebastianus Römer Austriacus Viennae 26. Aug R.P. Valentinus Lochner Austriacus Pragae 3. octobr R.P. Bernardus Zikl Augustanus Monachii 25. Nov Devotus Fr. Renatus Mayerhauser Aust/riacus/ Wranovii 22. Martii V.P. Paulus Michl Moravus Monachii 8. Iunii R.P. Albertus Heiss Svevus ibidem 14. Sept Fr. Thaddaeus Brandtner Austriacus Packae 13. Maji R.P. Appollinarius Ebersperger Bav/arus/ Monachii 2. Sept V.P. Tobias Girlich Boemus Pirnitzii 10. Ianu V.P. Florianus Fiala Moravus Fistritzii 4. April R.P. Achatius Michora Boemus ibidem 7. April R.P. Damianus Hauser Augustanus Tallheimii 13. Iunii V.P. Ildefonsus Krausmann Mora/vus/ Samariae 2. Aug R.P. Clemens Krska Boemus Wranovii 25. Decem Fr. Bernardus Niederhauser Austri/acus/ Samariae 26. Decem Fr. Vitalis Vodall Boemus Pragae 27. Decem Fr. Thomas Pobinger Moravus Wranovii 13. Ianu R.P. Pius Sartori Bavarus Monachii 29. Ianu Fr. Casparus Lupperger Bavarus ibidem 7. April Fr. Bonifacius Gleixner Austria/cus/ Pirnitzii 24. April R.P. Wenceslaus Cantzler Boemus Pragae 30. April R.P. Fortunatus Schuhmann Silesitae Wranovii 29. Sept V.P. Simon Pitelli Moravus Packae 12. Nov R.P. Elias Klinger Austriacus Tallheimii 14. Decem Fr. Bartholomaeus Schön Morav/us/ Wranovii 13. Ianu Fr. Ladislaus Fink Boemus Pragae 28. Ianu R.P. Wolfgangus Gruber Austriacus Tallheimii 1. febr A.R. ac. V.P. Wolfgangus Holfelder Aus/triacus/ Viennae 22. April R.P. Theodosius Reismüller Morav/us/ Wranovii 23. April Fr. Adrianus König Boemus Pragae 10. Maji

388 564. R.P. Fortunatus Sigl Boemus Tachovii 16. Iunii R.P. Engelbertus Aulich Austriacus Monachii 6. Sept Fr. Donatus Höflmayer Bavarus Wranovii 17. Sept V.P. Emeramus Kaiser Bavarus Monachii 20. Sept R.P. Sebastianus Weigl Palatinus ibidem 28. Nov R.P. Hermenegildus Ziegler Iglav. Pirnitzii 3. April V.P. Antonius Vogl Austriacus Viennae 22. Maji R.P. Klaudius Kromelberger /Bavarus/ Monachii 24. Iulii V.P. Ambrosius Kolenetz Boem/us/ Packae 5. octob R.P. Fridericus Krebs Boemus Tachovii 26. Decem R.P. Iucundinus Salvey Morav/us/ Pirnitzii 21. Ianu R.P. Augustus Kraus Franco Ambergae 4. febr V.P. Bernardinus Weinzierl Boem/us/ Fistritzii 1. Martii R.P. Nicolaus Weigl Palatinus Monachii 19. Sept R.P. Emericus Schwartz Boem/us/ Tachovii 17. Maii R.P. Philippus Rüss Svevus Monachii 27. Iulii R.P. Antonius Pauernfeind Egrensis Tachovii 7. Septem R.P. Sigefridus Pfreimbter Palatin/us/ Ambergae 15. Octob Fr. Petrus Häbering Austriacus Tachovii 25. Decem R.P. Romanus Arneth Moravus ibidem 29. Ianu V.P. Cyriacus Magg Palatinus Monachii 4. Maji R.P. Franciscus Brull Boemus Fistritzii 15. Maji Fr. Iosephus Hoch Boemus Tachovii 20. Maji R.P. Evstachius Ernstberger Egrensis ibidem 24. Maji V.P. Ferdinandus Doisl Bavarus Monachii 5. Iulii Fr. Christophorus Rassl Boemus Pragae 2. Iunii R.P. Ludovicus Pepperle Austriacus Viennae 27. Sept V.P. Ioachimus Weixelbaum Bav/arus/ Monachii 10. Decem V.P. Christianus Kolb Austriacus ibidem 22. Decem Fr. Innocentius Pollheim Colloniensis Tachovii 20. Ianu Vblis. P. Adamus Curanti Austriacus Fistritzii 25. Ianu V.P. Felix Zedlmayer Bavarus Monachii 19. Febr R.P. Thomas Güttner Moravus Pirnitzii 27. Maji Fr. Balthasar Hueber Bavarus Landishudi 25. Ianu V.P. Cosmas Perlinger Austria/cus/ Viennae 25. febr R.P. Benignus Wlach Moravus Tallheimii 4. Martii V.P. Florianus Strnischtie Boemus Pragae 10. April Fr. Lucas Berthold Brandeburg/ens/is Samariae 14. Maji V.P. Blasius Wondraus Boemus Packae 28. Iunii R.P. Cajetanus Mötzer Boemus Wranovii 16. Novem R.P. Rupertus Aigner Austriacus Tallheimii 24. Martii V.P. Blasius Beceli Boemus Landishudi 20. Maji V.P. Ignatius Grundler Palatinus Pragae 7. Aug Fr. Stephanus Berthold Palatinus Samariae 29. Aug Fr. Alexius Ludl Moravus Wranovii 3. Nov V.P. Mauritius Arneth Moravus Packae 16. Decem V.P. Ioannes Albrecht Boemus Pirnitzii 31. Ianu Fr. Melchior Fischer Palatinus Tallheimii 16. Octob Fr. Melchior Daborski Moravus Wranovii 19. octob R.P. Laurentius Pauli Boemus Tachovii 19. oct V.P. Erasmus Hauser Bavarus Monachii 14. Decem Fr. David Oehlschuster Austri/acus/ Viennae 17. Ianu R.P. Kilianus Spengler Austr/iacus/ Tallheimii 20. Ianu

389 617. R. ac. V.P. Maximilianus Theimbr Ba/varus/ Monachii 21. April R.P. Hermanus Platzer Moravus Samariae 29. April R.P. Philippus Pinkelmann Boem/us/ Fistritzii 30. Maji R.P. Iacobus Frideli Moravus Pragae 30. Iunii R.P. Benedictus Ruker Boemus Pragae 23. Iulii R.P. Ignatius Rueber Austriacus Viennae 29. Aug R.P. Marcus Suppauer Boemus Fistritzii 23. Ianu R.P. Marianus Eitelberger Austri/acus/ Viennae 27. febr V.P. Bernardus Plob Austriacus ibidem 5. Martii R.P. Adalbertus Podhorski Hunga/rus/ Samariae 17. Martii Fr. Andreas Gugemos Svevus Packae 29. April R.P. Hyacinthus Wolf Egrensis Ambergae 3. Maji Fr. Daniel Mayer Svevus Pragae 16. Maji V.P. Salesius Ulmann Austria/cus/ Viennae 23. Iunii V.P. Prosper Köllerer Austriacus Tallheimii 2. Iulii A.R. ac. Vblis P. Ioannes Gilgi Boemus Brunae 23. Sept R.P. Eugenius Haubtmann Boem/us/ Samariae 11. Decem V.P. Candidus Kahl Egrensis Packae 19. Decem A.R. ac. Vblis P. Modestus Soldat Mora/vus/ Wranovii 27. Maji A.R.V. ac. Ex. P. Franciscus Drexler Aus/triacus/ Viennae 3. Aug R.P. Maximilianus Kolarzik Boe/mus/ Rom/m/ae 29. Aug R.P. Aloysius Rauschka Bavarus Ambergae 13. octob R.P. Augustinus Khinl Morav/us/ Wranovii 4. Nov: R.P. Ieremias Mühlwenzl Egrensis Tachovii 10. Nov R.P. Felicianus Schröder Moravus Pirnitzii 27. Dec V.P. Engelbertus Holtzreitter Austr/iacus/ Viennae 22. febr R.P. Dominicus Winkler Aus/triacus/ ibidem 18. Ian V.P. Theophilus Kaiser Austri/acus/ Ambergae 24. Martii R. ac. V.P. Ioannes Iacob Bav/arus/ Monachii 12. April R.P. Hieronymus Helfer Boem/us/ Tachovii 1. Decem R.P. Stanislaus Schuster Boem/us/ Fistritzii 8. febr R.P. Ioannes Borovsky Moravus Pirnitzii 20. April R.P. Procopius Gueber Boemus Monachii 19. Iunii R.P. Ciprianus Ortmann Boem/us/ Tachovii 6. octob R.P. Iosephus Pappenberger Hun/garus/ Samariae 27 octob V.P. Eusebius Hollaus Morav/us/ Wranovii 25. Ianu Fr. Mathias Iambor Boemus Tachovii 5. Maji Fr. Norbertus Lot Boemus Packae 12. Iunii Fr. Andreas Hoffmann Moravus Viennae 2. octob V.P. Achatius Koppmann Boem/us/ Tallheimii 13. octob V.P. Virgilius Nassl Salisburgensis Viennae 23. Decem A.R.Ex. ac. V.P. Leo Rosner Palatinus Monachii 25. Decem Fr. Aegidius Braun Bavarus Tallheimii 4. febr V.P. Wilhelmus Lichaczek Moravus Samariae 19. April V.P. Onuphrius Philippi Moravus Tallheimii 2. Iunii R.P. Rochus Keska Boemus Samariae 1. Decem R.P. Constantinus Vendelin Boe/mus/ Pragae 8. Martii V.P. Paulinus Geytner Palatinus Ambergae 17. Martii R.P. Emanuel Hoffmann Egrensis Tachovii 12. Maji Fr. Isidorus Herzog Bavarus Pragae 31. Iulii Fr. Victorinus Grabbicher Tyrolensis Viennae 31. octob R.P. Ioannes Tischler Moravus Wranovii 4. Decem R.P. Carolus Kölbl Boemus Samariae 2. Ianu

390 670. R.P. Liborius Ianiczek Moravus Wranovii 8. April Reverendis. P. Franciscus Marini Italus Romae 29. April R.P. Venantius Gestl Moravus Wranovii 11. Maji R.P. Franciscus Leffler Moravus Pragae 25. Iunii Fr. Donatus Buchviser Bav/arus/ Monachii 23. Iulii V.P. Ioannes Winterfelder /Bavarus/ ibidem 25. Iunii R.P. Udalricus Duval Bavarus Samariae 4. Decem V.P. Didacus Gassner Palatinus Tachovii 11. April R.P. Severinus Osom Boemus Fistritzii 24. Iunii V.P. Ioannes Gleixner Austriacus Tallheimii 13. Iulii Fr. Georgius Fischer Franco Ambergae 1. Sept V.P. Thaddaeus Stöttner Bavarus Monachii 11. Sept R.P. Cyrillus Freiberger Moravus Pragae 16. Nov: R.P. Emeramus Wielmann Bav/arus/ Monachii 23. Nov R.P. Michael Haas Austria/cus/ Viennae 12. Aug Fr. Chrysogonus Gmeiner Palati/nus/ Ambergae 28. octob V.P. Maximilianus Gattinger /Bavarus/ Ambergae 20. Nov Reverend. P. Clemens Cirimina Italus Paulae 21. octob Fr. Panthaleon Steer Egrensis Fistritzii 24. Decem R.P. Placidus Kristelli Moravus Wranovii 18. April R.P. Hilarius Valentini Mora/vus/ ibidem 6. Maji V.P. Ioannes Vinzig Boemus Samariae 11. Iulii Fr. Petrus Ubermasser Austriaus Wranovii 20. octob R.P. Ernestus Herzig Moravus Pirnitzii 18. Ianu R.P. Ivo Merkl Palatinus Ambergae 23. Martii R.P. Dominicus Gretz Bavarus Monachii 10. April Fr. Godefridus Pejer Boemus Tachovii 18. Maji R.P. Leonardus Kappin Boem/us/ Pragae 7. octobr R.P. Corbinianus Hirner Bav/arus/ Ambergae 11. Novem V.P. Blasius Baumer Palatinus Monachii 11. febr R.P. Raymundus Iarolim Mora/vus/ Packae 20. Martii V.P. Alexius Schuldner Morav/us/ Pirnitzii 23. Aug R.P. Antonius Gudeloth Austr/iacus/ Samariae 2. Decem V.P. Ioachimus Hörl Bavarus Monachii 16. April V.P. Mathaeus Wimmer Boem/us/ Tallheimii 25. Iunii Fr. Mathias Kvek Svevus Ambergae 10. Iulii R.P. Robertus Schwendinger Pala/tinus/ ibidem 20. Iulii V.P. Ferdinandus Axmann Boem/us/ Pirnitzii 5. Nov Fr. Barnabas Ossom Boem/us/ Samariae 12. Decem V.P. Iulianus Scheppersdorfer Aus/triacus/ Viennae 20. Ianu R.P. Marcellus Neumann Mora/vus/ Pakae 24. febr V.P. Basilius Schmützer, Morav/us/ Pirnitzii 5. Martii Fr. Petrus (Coelestinus) Feinerle Tyrolensis Viennae 14. April V.P. Rupertus Langeder Austriacus Tallheimii 1. Maji V.P. Theodorus Eirainer Bavarus Monachii 5. Maji V.P. Procopius Przeczchtiel Moravus Packae 28. Maji R.P. Casimirus Weidmann Boem/us/ Fistritzii 23. Iunii Fr. Christophorus Dutge Silesita Viennae 28. Iunii R.P. Clementinus Wallner Austri/acus/ Wiennae 3. Iulii V.P. Alexander Zahorsky Boem/us/ Packae 19. Iulii V.P. Cyprianus Forstner Bavar/us/ Monachii 27. Aug V.P. Canutus Girschik Boemus Pragae 19. Sept V.P. Franciscus Pauer Austria/cus/ Viennae 18. Ianu

391 723. R.P. Vincentius Cerveli Moravus Pirnitzii 7. Aug Fr. Eleazarus Weindl Bavarus Monachii 30. Aug V.P. Adamus Czernovsky Boem/us/ Pragae 9. octob Fr. Zacharias Lang Franco ibidem 3. decem V.P. Damianus Gröblinger Boem/us/ Viennae 25. Maji V.P. Thomas Tynus Boemus ibidem 31. Maji V.P. Gotthardus Pauckner Aust/riacus/ Viennae 8. Dcm R.P. Gregorius Hoch Boemus Pragae 18. April Fr. Balthasar Gretz Bavarus Monachii 7. Iulii V.P. Ludovicus Goll Boemus Packae 13. octob R.P. Floridus Rosmann Boem/us/ Tachovii 15. Nov Fr. Ezechiel Mauthoffer Austria/cus/ Samariae 19. octob V.P. Peregrinus Mann Boem/us/ Packae 8. Martii R.P. Gabriel Holtzmann Bav/arus/ Monachii 22. April R.P. Vitus Zachar Boemus Wranovii 23. Maji V.P. Cajetanus Troll Bavarus Ambergae 9. Iulii R.P. Colomanus Kolb Bavar/us/ Monachii 27. Sept Fr Guirinus Pauchinger Aust/riacus/ Viennae 12. Nov R.P. Bernardinus Braunhoffer /Boemus/ Fistritzii 22. Nov Fr. Benno Gradt Bavarus Monachii 6. Decem R.P. Edmundus Sommer Morav/us/ Samariae 25. Maji Fr. Maurus Nissl Bavarus Monachii 7. octob Fr. Ioannes Guttyl Moravus Samariae 14. Nov R. ac. V.P. Anselmus Winter Aust/riacus/ Pirnitzii 17. Novem Fr. Valentinus Nickl Austri/acus/ Viennae 30. Ianu R.P. Sebaldus Sebastiani Boem/us/ Packae 19. Iulii Fr. Ronatus Gulff Boemus Packae 19. Sept V.P. Constantinus Hadrich Mo/ravus/ Wranovii 19. Nov R.P. Bernardus Schardinger Bav/arus/ Monachii 25. Ianu V.P. Canutus Schvab Boemus Pragae 2. Iunii Fr. Erasmus Strasser Bavarus Monachii 24. Sept R.P. Paulus Ambrosch Morav/us/ Packae 7. Iunii V.P. Innocentius Winkler Morav/us/ Pirnitzii 2. Aug R. ac. V.P. Amadeus Saliet Austria/cus/ Viennae 31. Iulii R.P. Bruno Popp Austriacus ibidem 20. Aug R.P. Ianuarius Natzer Morav/us/ Fistritzii 25. Sept Fr. Raphael Puchner Bavarus Samariae 11. Ianu R.P. Damasus Engelberg Mora/vus/ Pirnitzii 26. Ianu V.P. Benedictus Saffranek Mo/ravus/ Ambergae 6. febr V.P. Cornelius Czappek Boem/us/ Fistritzii 8. Martii V.P. Honorius Urtika Mora/vus/ Pirnitzii 6. April R.P. Dyonisius Kaltner Austria/cus/ Tallheimii 18. Aug V.P. Burchhardus Przecchtiel Mor/avus/ Packae 1. Octob R.P. Oswaldus Wustl Boemus Monachii 21. Ianua R.P. Mansvetus Baumann Egrensis Tachovii 27. Aug A.R. ac. V.P. Ernestus Ingruber Austr/iacus/ Viennae 4. Sept Reverendiss: P. Petrus de Sequera? Caesar Augustae 10. Ianu A.R. ac. E.P. Honoratus Grohmann Mor/avus/ Wranovii 7. Martii R.P. Elias Knopp Moravus ibidem 28. Maji Fr. David Voitl Austriacus Viennae 14. Iulii Fr. Simon Glasser Austriacus ibidem 19. Iulii V.P. Gabriel Brandt Bavarus Monachii 4. feb V.P. Camillus Andres Moravus Tachovii 16. April

392 776. Fr. Longinus Scheffer Bavarus Monachii 23. Maji Fr. Evstachius Ott Boemus Samariae 15. Aug V.P. Alexander Betzl Moravus Viennae 6. Ianu R.P. Florianus Langger Palatinus Ambergae 7. Ianu R.P. Amandus Giresch Boemus Monachii 22. April R.P. Henricus Gebhart Bavar/us/ ibidem 27. April V.P. Fidelis Kunig Austriacus Tachovii 10. Iunii R.P. Petrus Seidl Moravus Packae 30 Iulii R.P. Emanuel Gast Austriacus Viennae 14. Aug R.P. Richardus Stökner Austriacus Fistritzii 18. Aug F. Antonius Panni Austriacus ibidem 29. Nov R.P. Wolfgangus Mikitsch Austri/acus/ ibidem 16. febr R.P. Athanasius Greiff Bavarus Monachii 17. Martii R.P. Claudius Haagen Bavarus ibidem 20. Iunii A.R. ac V.P. Stephanus Hechenberger /Austriacus/ Viennae 13. Iulii V.P. Thimotheus Stoker Austria/cus/ Lincii 4. Sept R.P. Samuel Legerer Boemus Wranovii 2. Decem R.P. Hubertus Cerveli Moravus Pirnitzii 30. April Fr. Gerardus Kraus Boemus Packae 9. Maii V.P. Otto Schnell Boemus Fistritzii 15. maji V.P. Romanus Thaller Moravus Viennae 11. Aug Fr. Crispinus Veth Austriacus ibidem 12. Aug Fr. Christianus Strnischtie Mora/vus/ Pirnitzii 16. Ianu R.P. Methudius Oesterreicher Mora/vus/ Fistritzii 18. Ianu R.P. Wilhelmus Schwandle Boem/us/ Pragae 26. April

393 PŘÍLOHA 29 Účty a vydání paulánského konventu Nejsvětější Trojice v Klášteře u Nové Bystřice v letech NA Praha, fond AZK, inv. č. 2509, rukopis 67 (Actus capitulares fratrum minimorum ord. S. Francisci de Paula ), svázaný, psaný latinsky, fol. 1-5 nebo obráceně Fol. 1 Léta Páně 1626, 15. července, (nečitelné) hrabě František Slavata, s autoritou a mocí k této věci jemu svěřenou jeho otcem nejjasnějším hrabětem Wilhelmem Slavatou, předal do trvalého vlastnictví klášter Nejsvětější Trojice Otci Františku Richardovi, vikáři našemu generálnímu představenému tehdy přítomnému i celému našemu svatému řádu nejmenších bratří za přítomnosti velkého reverenda pana Henrika Fastroyer představeného v Eilgarnu a faráře Tomáše Haushana z Bystřice. Stejně tak vznešeným pánům Juliovi Olgiatovi vládci bystřickému a Ondřeji Retzeliovi z Bitrefu? zmíněného vznešeného hraběte Františka správci domu i lovu namísto pána Jindřichovohradeckého. Výdaje Bylo dáno Otci Renatovi z vůle R.P. generálního vikáře jako cestovné a na oblečení 28 florentských fl. Též faráři bystřickému jsme půjčili 5 florentských fl. Listopad Bratru Michaelovi na cestu do Birnitia (Brtnice) bylo dáno 8 grošů gr. Za kovové nástroje na drcení hrachu jsme dali 2 florentské 12 grošů fl 12 gr. Celkem na této straně 36 florentských. (nečitelný výdaj) fl. 15 gr. Na 8 číší a stejně misek jsme vynaložili 8 fl fl. 393

394 Za železnou lampu, za nástroj z bílého železa na olej a za nástroj měděný na rozdělávání ohně, za slovník ---2 fl. 10 gr fl. 10 gr. 26. dne Otci Adamovi cestujícímu do Birnicia (Brtnice) 15 gr gr Leden Desátého jsme dali bratrovi Christoforovi, který nesl listiny do Birnitia 4 gr gr. Za provazy na výrobu sítě 8 gr gr. Za látku a sirné zapalovače 6 gr gr. Krejčímu na zakoupení nití (nebo látky) 4 gr gr. Únor Druhého za černou látku, hrnce a bílý chléb 6 gr gr. Osmnáctého za provazy, za učení a za látku 8 gr gr. Březen Devátého člověku, který přinesl dvanáct pint vína z Novodomia od nejjasnějšího hraběte Františka našemu prefektovi jako almužnu zaslaných 5 gr gr. Duben Druhého V.P. Georgiovi a bratru Theodorikovi mířícím do Birnicia 1 fl fl. Celkem na této straně 17 floretských 1 groš fl. 1 gr. Fol. 2 Osmého Christoforovi, který nám sloužil na cestě do Prahy 2 fl. jako cestovné fl. Dvacátého druhého jsme dali na cestovné bratra Theodorika mířícího do Vídně 2 fl fl. Květen Prvního jsme koupili slepici pro nemocného za 4 gr gr. 394

395 Dvacátého devátého jsme za džbán dali 1 fl.4 gr fl.4 gr. Třicátého za cestovné V. Pris. Pelteria a jeho společníka bratra Joise, kteří šli k procesí Nejsvětější svátosti do Vídně 2 fl fl. Téhož dne za čtyři nože 7 gr gr. Za česnek ze země 1 gr gr. Za slepici pro nemocného 5 gr gr. Červenec Censorovi soudci --- brněnskému zapůjčen 1 fl fl. Na svátek apoštolů Petra a Pavla jsme vydali za nože do kuchyně a za 4 kružítka, tři umyvadla měděná se třemi háčky, za dvě provrtané lžíce a čtyři neprovrtané železné, za provazy, látku, za deset ostrých, dvacet čtyři jednoduchých a dva železné (předměty) k rozdělávání ohně 3 fl. 10 gr fl. 10 gr. Celkem na této straně 13 fl. 7 gr. 1 cr (nečitelné) jsme dali 4 fl fl. Osmnáctého Otci Solvinovi 1 fl. 12gr. Za 10 dnů práce fl 12 gr. Dvacátého pátého za svázání dvou knih 12 gr gr. Také za tkaninu fl fl. Srpen Desátého bratru Johanu Rabovi nemocnému na cestě jsme dali 5 fl fl. do Prahy Devatenáctého za hliněné hrnce 6 gr. 2 kr gr. 2 kr. Září Prvního za černou látku a dva jazýčky? jsme dali 2 gr. 2 kr gr. 2 kr. Dvanáctého za tři džbány červeného vína s polovinou fl. 10 gr fl. 10 gr. Celkem na této straně 31 fl. 11 gr. 2 kr. 395

396 Dvacátého čtvrtého dne měsíce září roku 1627 byly příjmy a výdaje přečteny v konventu před shora uvedenými Otci V.V. a byly zjištěny výdaje. Fol. 3 (nečitelné) 31 fl. 5 gr. A zde je zřejmé, že se mají vrátit výdaje přijaté 33 fl. 6 gr., které jsou v pokladně kláštera. Těm, jimž jsme podepsali věrnost roku a dne viz výše. F. Claudius Pecinus Verabis. Bratr Claudius Pelterius. Bratr Renatus Girard. Bratr Georgius Damianus. Výdaje Říjen Třetího za dva poháry 2 gr. 2 cr gr. 2 cr. Také za dvě svíce a za dvě kovové gr gr. Také za --- z bílého železa 3 gr. 2 cr gr. 2 cr. Také za schránku 1 gr gr. Také za ořechy 1 gr gr. Čtrnáctého bylo dáno Otci Renatovi Gerardovi a bratru Johanu Palnotovi? na svátek jdoucím do Vídně 6 fl fl. Listopad Osmnáctého byl dán Otci vikáři na cestě do Rosenbergu 1 fl. 10 gr fl. 10 gr. Prosinec Prvního za potraviny 7 gr gr. Také za klíč 1 fl fl. Desátého za destilované nápoje 2 fl fl. Dvacátého devátého za nápoje celkem 4 gr gr Leden Šestnáctého za barevný papír 1 fl fl. Také za železné jazýčky? pro domeček 10 gr gr. Také za postříbřený klíč 9 gr gr. Také za klih 5 gr gr. Celkem na této straně 14 fl. 7 gr. 1 cr. 396

397 (nečitelná položka) 6 gr. (nečitelná položka) 2 fl. Také za klíč 6 gr. 2 cr gr. 2 cr. Březen Prvního gr gr. Třetího za --- V. Otce vikáře 1 fl fl. Šestého rytci za velké mříže, za stan? a svícny 15 fl fl. Třináctého řezbářům, kteří tyčemi (nečitelné) chrám 3 fl fl. Čtrnáctého --- za práci dní 2 fl. 18 gr fl. 18 gr. Také krejčímu za zhotovení hábitu a jiné opravy 15 gr gr. Také bratru Gabrielovi --- cestujícímu do Prahy 3 fl fl. Šestnáctého kočímu hraběte Slavaty, který vezl V. Otce vikáře do konventu 3 gr gr. Dvacátého devátého za klíčky 6 gr. 2 cr gr. 2 cr. Třicátého prvního za 6? 4 fl. 3 gr. 1 cr.---4 fl. 3 gr. 1 cr. Duben Druhého malíři Swetlenskému za desku většího oltáře 20 fl fl. Čtvrtého fl. 10 gr fl. 10 gr. Čtrnáctého za kadeře? z nití tři bílé 2 fl. 10 gr fl. 10 gr. Květen Pátého cestovné pro bratra Ferdinanda fl fl. Také sedlákovi, který dovezl bratra Ferdinanda do Vídně a jeho průvodci 3 fl fl. Šestého cestovné bratru Baltazarovi vyhnanému z řádu 2 fl fl. Celkem na této straně 67 fl. 17 gr. 2 cr. 397

398 Fol. 4 Taktéž šestého bratru --- pět florentských deset grošů fl. 10 gr. Osmého za šedesát tři --- dva groše gr. Devátého za černou látku pět grošů gr. Osmnáctého za červenou barvu tři groše gr. Taktéž za misky šest florentských fl. Dvacátého prvního za vinice? dva fl. patnáct gr fl. 15 gr. Červen Druhého krejčímu za práci devítidenní 1 fl. 6 gr fl. 6 gr. Šestého za provazy deset grošů gr. Patnáctého bratřím Johanu Spaatovi a Josefu Gerardovi cestujícím do Vídně dva fl fl. Osmnáctého Otci V. vikáři a bratru studujícímu cestujícím do Vídně jeden fl. dva gr fl. 2 gr. Červenec Jedenáctého pánu ze Starého města dvě hromady stříbra, čtyřicet --- uncí dvacet čtyři florentských fl. Dvanáctého Otci V. vikáři cestujícímu do Vídně 1 fl fl. Šestnáctého malíři 10 fl. 10 gr fl. 10 gr. Dvacátého čtvrtého na obnovení gr. 2 cr gr. 2 cr. Taktéž tutorům bystřického kolegia --- sebrané --- Nejsvětější Trojice sv. Gregoria sv. Františka z Pauly 10 gr gr. Dvacátého pátého na koncil Tridentský -- jeho rozbor 1 fl. 8 gr fl. 8 gr. Taktéž za římské martyrologium tři florentské 10 gr fl. 10 gr. 398

399 Taktéž za meditace Ludvíka de Ponte jeden florentský tři groše jeden cr fl. 3 gr. 1 cr. Taktéž deset florentských za poháry fl. Celkem na této straně sedmdesát jeden florentský osmnáct grošů fl. 18 gr. Celkem dohromady sto padesát čtyři florentských tři groše dva krejcary fl. 3 gr. 2 cr. (Nečitelné) a výdaje před konventem Otců níže podepsaných a bylo zjištěno, že výdaje dosáhly částky stopadesátičtyř florentských tří grošů a jednoho crucifera, zpět bylo přijato dvěstěosmdesát florentských padesát --- sedmnáct grošů jeden kruciferus, což obsahuje třicet tři florentské šestnáct grošů, které přebyly předcházejícímu představenému. Ten otec překročil uložené výdaje sto --- florentských čtrnáct grošů jeden kruciferus, které jsou v pokladně kláštera, v němž jsme podepsali věrnost dne a roku uvedeného výše. Bratr Claudius Pelleterius vikář bratr Georgius Damianus 1628, 12. srpna 399

400 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY (1-71) 400

401 Příloha 1. Sv. František z Pauly ( ). Zakladatel řádu nejmenších bratří (paulánů, pavlánů, minimů). Nejpřesnější známá podoba světce, dílo francouzského dvorního malíře Jeana Bourdichona ( ). Příloha 2. Moderní ztvárnění sv. Františka z Pauly na stěně chodby bývalého římského paulánského konventu Nejsvětější Trojice. Foto autor. 401

402 Příloha 3. Kostel Nejsvětější Trojice s paulánský klášterem v Římě (dnes nad Španělskými schody). Převzato z Generálního archivu paulánského řádu v Římě. Příloha 4. Bývalý paulánský konvent Nejsvětější Trojice v Římě dnes. Foto autor. 402

403 Příloha 5. Sídlo generála paulánského řádu římský konvent S. Andrea della Fratte. Foto autor. Příloha 6. Znak paulánského řádu s heslem Charitas (=láska a milosrdenství k bližnímu). 403

404 Příloha 7. Thalheim (Oberthalheim). Nejstarší známé zobrazení primogeniturního kláštera německo-české provincie, zasvěceného sv. Anně. Olejomalba neznámého autora asi z poloviny 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 8. Areál thalheimského kláštera krátce před zrušením v roce Převzato z: Pfarrbrief Timelkam, Folge 64, März 1997, nestr. 404

405 Příloha 9. Thalheim (Oberthalheim). Dnešní pohled na bývalý konventní kostel sv. Anny. Foto autor. Příloha 10. Půdorys bývalého konventního kostela sv. Anny v Oberthalheimu. Převzato z: Kniewasser, F.: St. Anna Kirche Oberthalheim. Ried 1999, s

406 Příloha 11. Náhrobek prvního korektora thalheimského kláštera (a německé provincie) Georga von Harrach (+1514) v bývalém konventním kostele v Oberthalheimu. Foto autor. Příloha 12. Náhrobek zakladatelů paulánského konventu v Thalheimu - Wolfganga z Pollheimu a jeho manželky Johanny de Verr. Foto autor. Příloha 13. Interiér kostela sv. Anny v Oberthalheimu. Foto autor. Příloha 14. Wolfgang z Pollheimu. 406

407 Příloha 15. Kuglweit (Kuklov) u Brloha. Předpokládaný zánik nejstaršího českého paulánského kláštera. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 16. Současný pohled na torzo paulánského kláštera sv. Ondřeje v Kuklově u Brloha. Foto autor. 407

408 Příloha 17. Klášter u Nové Bystřice. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 18. Bývalý konventní kostel Nejsvětější Trojice v obci Klášter u Nové Bystřice, k jehož architektům patřil také Domenico Orsi. Na dnešním pohledu již chybí kvadratura paulánského kláštera, zbořeného v 50. letech 20. století. Foto autor. 408

409 Příloha 19. Fiktivní podoba paulánského kláštera v Těnovicích? / Týnu nad Vltavou? Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 20. Praha, klášter Nejsvětějšího Salvátora (původně německý luteránský kostel) na Staroměstském náměstí v Praze. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. 409

410 Příloha 21. Praha, současný pohled na bývalý konventní kostel Nejsvětějšího Salvátora (původně německý luteránský kostel, dnes evangelický kostel) poblíž Staroměstského náměstí v Praze. Foto autor. Příloha 22. Interiér bývalého konventního kostela Nejsvětějšího Salvatora na Starém Městě v Praze (dnes evangelický kostel ). Foto autor. 410

411 Příloha 23. Adam Verner, věhlasný kazatel a korektor konventu Nejsvětějšího Salvatora v Praze v době saského vpádu. Převzato z: Durich, V.F.: De Originibus Templi Salvatoris et Monasterii fratrum minimorum S. F. de Paula Veteris Pragae specimen historicum. Praha 1771, s. 51. Příloha 24. Jean Lalemandet. Autor mnoha vědeckých spisů, roku 1644 byl zvolen představeným německočeské provincie. Převzato z: Pelcl, F.M.: c.d. s. 55. Příloha 25. Václav Fortunát Durych. Poslední korektor pražského konventu, jazykovědec, zakladatel slavistiky. Převzato z: Beneš, J.: Ač zemřeli, ještě mluví. Praha, 1964, s Příloha 26. František Faustýn Procházka. Jazykovědec, žák V. F. Durycha. Převzato z: Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí ( s podobiznami). Svazek I. Praha 1890, s

412 Příloha 27. Vídeň konvent Andělů Strážných, kdysi na korutanském předměstí, na místě zvaném am Wieden Na luhu. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 28. Nejstarší známá podoba vídeňského kláštera (17. století). Převzato z farního archivu Andělů Strážných ve Vídni. Foto autor. 412

413 Příloha 29. Dnešní pohled na bývalý paulánský konventní kostel ve Vídni. Klášterní budovy již neexistují. Foto autor. Příloha 30. Interiér paulánského (dnes farního) kostela Andělů Strážných ve Vídni. Současný stav. Foto autor. 413

414 Příloha 31. Mnichov. Paulánský klášter sv. Karla Boromejského vybudovaný na předměstí zvaném Au Neudeck. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 32. Zachovalá část účelově využívaného kláštera a kostela paulánů v Mnichově na počátku 20. století. Převzato z: Hermann, W.: c.d., obr. přílohy. 414

415 Příloha 33 a 34. Dvě podoby mnichovského pozdně renesančního kostela a rozsáhlého komplexu barokních budov konventu sv. Karla Boromejského se zahradou rytiny z konce 17. století. Převzato z: Hermann, W.: c.d., s. 66, resp. obr. přílohy. Příloha 35. Nejznámější sládek mnichovského konventu - Barnabas Still (působil v 18. století). Pivo značky Paulaner s jeho podobiznou na etiketě patří dodnes k nejoblíbenějším mnichovským produktům. Převzato z Hermann, W.: c.d., s

416 Příloha 36. Vranov u Brna paulánský klášter a slavné mariánské poutní místo. Olejomalba neznámého autora se váže patrně k roku 1740, kdy se slavilo pětisté výročí od vzniku zdejší poutní tradice, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 37. Vranov u Brna. Paulánský klášter a mariánské poutní místo dnes. Foto autor. 416

417 Příloha 38. Raně barokní poutní kostel Narození Panny Marie, vpravo jediné zachovalé křídlo původního barokního paulánského kláštera. Pod kostelem empírový vchod do liechtensteinské rodové hrobky. Foto autor. Příloha 39. Interiér konventního kostela Narození Panny Marie, v němž dnes převažuje výzdoba a vybavení z období kolem roku V raně barokním interiéru nebyly současné fresky, nýbrž jednoduchý květinový dekor. Foto autor. 417

418 Příloha 40. Dřevěná soška Panny Marie Vranovské (15. stol.) originál v konventní kapli. Jedná se o typ Panny Marie klasové. Foto autor. Příloha 41. Vranovský kostel a klášter na poutním obrázku (měďrytině z 18. století). Přefoceno z: Atlas Marianus Marchionatus Moraviae, uložený v MZA Brno, fond G 10, sign Foto autor. Příloha 42. Poutní obrázek z počátku 20. století, zachycuje mj. zakladatelskou legendu uzdravení slepého rožmberského maršálka Viléma roku Archiv autora. 418

419 Příloha 43. Maxmilián z Liechtensteina s manželkou Kateřinou za přítomnosti brněnského stavitele Ondřeje Erny a dohledu paulánských bratří zakládají klášter na Vranově u Brna. Na dílo shlíží sv. František z Pauly a Panna Maria Vranovská. Freska J. J. Etgense v repozitoriu vranovského kláštera. Foto autor. Příloha 44. Prolínání věků. Hans Adam z Liechtensteinu u rakve zakladatelky paulánského kláštera Kateřiny z Liechtensteina v rodové hrobce. Neoficiální návštěva knížete na Vranově v září Foto autor. 419

420 Příloha 45. Celkový pohled na areál paulánského kláštera s poutním kostelem Narození Panny Marie, zahradou, svatými schody, gotickým farním kostelíkem sv. Barbory (skryt za klášterní) kvadraturou. Meďrytina z roku Převzato z MZK Brno, fond Staré tisky. 420

421 Příloha 46. Mořice. Barokní kaple sv. Martina před paulánskou rezidencí v Mořicích, náležející vranovskému konventu. Příloha 47. Šlapanice. Původně zámeček (dnes škola) náležící vranovského konventu. Foto autor. 421

422 Příloha 48. Konvent sv. Matouše v Brtnici. Olejomalba neznámého autora, asi druhá polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 49. Dnešní pohled na bývalý paulánský klášter sv. Matouše s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Brtnici z východní strany. Foto autor. 422

423 Příloha 50. Interiér paulánského kostela v Brtnici dnešní stav. Původní vybavení chybí, zachovala se však nádherná štuková výzdoba. Foto autor. Příloha 51. Přibyslavice, poutní kostel Narození Panny Marie, v době poutí působiště brtnických paulánů. 423

424 Příloha 52. Paulánský klášter sv. Josefa v Ambergu. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 53. Amberg současný stav bývalého paulánského kostela sv. Josefa (dnes luteránský kostel). Foto autor. 424

425 Příloha 54. Interiér bývalého paulánského kostela v Ambergu, dnes evangelická modlitebna. Foto autor. Příloha 55. Neidentifikovaný paulánský klášter (pravděpodobně Kuklov?), nacházející se mezi olejomalbami neznámého autora na Vranově u Brna. Foto autor. 425

426 Příloha 56. Světce u Tachova paulánský klášter zasvěcený Čtrnácti svatým pomocníkům v nouzi, olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 57. Současný stav bývalého paulánského kláštera ve Světcích torzo kdysi mohutného kostela, klášterní kvadratura je dnes sídlem středního odborného učiliště, oltář a některá další vybavení kostela se nacházejí v kostele v obci Tři sekery. Foto autor. 426

427 Příloha 58. Dosud neznámá ikonografie paulánského kláštera Čtrnácti svatých pomocníků ve Světcích u Tachova. Získáno ve Státním oblastním archivu v Tachově. 427

428 Příloha 59. Nová Paka paulánský klášter s poutním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Olejomalba neznámého autora, asi polovina 18. století, konvent Vranov u Brna. Foto autor. Příloha 60. Současný pohled na bývalý paulánský klášter v Nové Pace s poutním kostelem a svatými schody. Objekt t.č. prochází celkovou rekonstrukcí. Foto autor. 428

429 Příloha 61. Šamorín (původně Samaria, tj. Svatá Maria, v Uhrách, dnes Slovensko). Nejmladší konvent provincie, původně zasvěcený sv. Františkovi z Pauly a Panně Marii. Foto autor. Příloha 62. Šamorín. Hlavní oltář bývalého paulánského kostela, dnes farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Foto autor. 429

430 Příloha 63. Zakládací listina paulánského kláštera v Brtnici ze dne Originál, psaný německy na pergamenu, uložený v MZA v Brně. Foto autor. Příloha 64. Zakládací listina kláštera u Nové Bystřice ze dne Originál psaný latinsky na pergamenu, uložený v zámeckém archivu v Jindřichově Hradci. Foto autor. 430

431 Příloha 65. Titulní strana latinsky psané Kroniky řádu nejmenších bratří svatého Františka z Pauly vranovského konventu, uložené v konventním archivu na Vranově u Brna. Foto autor. Příloha 66. Pečeť německočeské provincie paulánského řádu s vyobrazením sv. Františka z Pauly. Foto autor. 431

432 Příloha 67. Titulní strana Chronicon generale Ordinis Minimorum Francisca Lanovia, která zahrnuje pasáže o počátcích německé provincie. Foto autor. 432

433 Příloha 68. Ukázka Ex libris knih z knihovny vranovského konventu. Příloha 69. Plán kaple sv. Jana nacházející se poblíž vranovského kláštera. Koncem 17. století jej vypracoval Vít Burchardt, korektor vranovského konventu. Převzato z: Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien. Foto autor. 433

434 Příloha 70. Titulní strana jedné z prací Jeana Lalemandeta. VKOL Olomouc, foto autor. Příloha 71. Úvodní obrázek z knihy Antona Mandla Columnus sophiae. VKOL Olomouc, foto autor. 434