Křesťanská sociální etika. M. Martinek Jabok

Transkript

1 Křesťanská sociální etika Jabok 2010

2 . ZÁSADA LIDSKÉ DŮSTOJNOSTI Jabok

3 Témata přednášek 1. Úvod, literatura, definice individuální a sociální etiky, témata, metoda, bible a dějiny 2. Vývoj katolického sociálního myšlení 3. Protestantská sociální etika a alternativní teologické směry v katolické církvi 4. List Pokoj a dobro. Principy KSE: přehled, lidská důstojnost 6. Principy KSE: společné dobro, solidarita, subsidiarita, všeobecné určení statků; přehled oblastí KSE 7. Politika: stát a právo 8. Hospodářství, lidská práce 9. Kultura: výchova, vzdělání, umění, média 10. Rodina 11. Ekologie, mír 12. Globální sociální spravedlnost (6) Jabok

4 Základní koncept KSE Sociálně-etická systemizace základních jistot o podstatě a určení člověka. Vychází z biblické a historické reflexe o jednotlivých sociálně-etických otázkách, systematicky je zpracovává a formuluje do obecně platných zásad. Bere v úvahu církevní vyjádření, v nichţ se projevuje sociální étos církve. Konfrontuje se se současnými problémy a hledá nové odpovědi na nové otázky. Jabok

5 Zásady (principy) křesťanské sociální etiky Sociální etika vychází z reality člověka v současném světě na úrovni individuální, sociální i globální. Jejím cílem je realizace společného dobra (obecného blaha) na všech úrovních: Individuální: lidská práva, umoţnění osobního rozvoje kaţdého člověka Sociální: sociální spravedlnost, etický hospodářský sytém Globální: mír, zachování ţivotního prostředí Důvodem k tomuto snaţení je obecně platná a pro většinu lidí nezpochybnitelná hodnota důstojnosti člověka. Zároveň jde o uskutečnění křesťanského etického principu lásky, v sociální oblasti chápaného jako spravedlnost, který se v konkrétní realitě projevuje jako solidarita. Hlavním metodickým principem uskutečňování solidarity je subsidiarita. Jabok 2010

6 Zásady křesťanské sociální etiky SPOLEČNÉ DOBRO Základní hodnota: DŮSTOJNOST ČLOVĚKA Etické principy: LÁSKA SPRAVEDLNOST SOLIDARITA Metodické principy: SUBSIDIARITA PARTICIPACE SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ VŠEOBECNÉ URČENÍ STATKŮ globální sociální individuální Realita člověka v současném světě Jabok

7 Smysl a význam principů Princip je nějaký rámec, něco všeobecného bez čeho se nedá dost dobře fungovat. Je to určitá idea, orientace. Není to něco konkrétního. Neříká mi, jak se mám chovat v té které situaci, je to východisko pro přemýšlení (dává určitý základ a určité mantinely). Principy se v průběhu času profilují. Vztahují se na společenský ţivot v celé jeho komplexnosti ekonomika, právo, politika, mezi-osobní vztahy. Principy nedávají ţádná hotová nebo dokonce ideální uspořádání, ani ţádné konkrétní návody k jednání. Principy vytvářejí jednotu, jsou navzájem provázány a také se navzájem doplňují. Vytváří kostru, na základě které se můţe postavit dům, ve kterém se dá dlouhodobě bydlet. Jsou to směrnice, jak lze utvářet dobrý společenský ţivot a jak ho také obnovovat. Mají hluboce morální význam. Vybízí k jednání, které přispívá k rozvoji ţivota a odpovídá lidské důstojnosti. Představují mravní poţadavky pro jednotlivce, ale i instituce. Jabok

8 Důstojnost lidské osoby personalistický princip Člověk, vnímaný ve své historické konkrétnosti, představuje srdce a duši katolické sociální nauky. Celá sociální nauka církve tudíţ vychází z principu, ţe důstojnost lidské osoby je nedotknutelná (KSNC 107). Lidská osoba je v současné evropské kultuře chápána jako nejvyšší absolutní hodnota. V křesťanském pojetí je lidská osoba nejvyšší hodnotou, není však hodnotou absolutní tou je Bůh. Ve své důstojnosti jsou si všichni lidé rovni nezávisle na rase, národnosti, pohlaví, původu, kultuře, náboţenství a společenské třídě. Jabok

9 Biblická východiska (KSNC) Tvor učiněný k Božímu obrazu: : Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, jako muţe a ţenu je stvořil (Gn 1,27). Drama hříchu: : Skrze jednoho člověka totiţ vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protoţe všichni zhřešili (Ř,12). Univerzalita hříchu a univerzalita spásy: : Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a ţivot. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými (Ř, 18-19). 19). Jabok

10 Jan XXIII. Mater et Magistra (1961) 218. Sociální nauka katolické církve je aktuální a bezpochyby platná v kaţdé době Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby.. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech, za spolupráce učenců z řad kněţí i laiků, svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy kaţdé doby. Tyto normy křesťanské sociální nauky mohou tudíţ být přijaty všemi lidmi. Jabok

11 Křesťanská antropologie aspekty personality (Anzenbacher) Člověk byl stvořen k Boţímu obrazu duch v těle: : člověk je součástí hmotné přírody, zároveň však ţije v sebe-vědomí rozumové subjektivity duchovním ţivotem. Tyto dva aspekty tvoří jeho personalitu, která je základem jedinečného místa člověka v kosmu. Člověk nemůţe být sám, ţije ve vztazích s druhými lidmi spolubytí. Teologický základ: Boţí trojice. Základní projev: řeč. Člověk je mravní subjekt: : není ve svém chování plně determinován, ale můţe se také sám rozhodovat. Má svobodu k mravnímu rozhodování a odpovědnost za svou praxi. Člověk je otevřený transcendenci: : klade si otázku o původu a smyslu světa, ţivota, společnosti. Odpověď hledá za horizontem vlastní zkušenosti je bytostí existenciálně náboţenskou. Člověk můţe selhat jak v naplňování svého individuálního poslání, tak při uskutečňování společného dobra. Osobní hřích a struktury hříchu jsou vzájemně propleteny. Jabok

12 Aspekty personality MRAVNÍ SUBJEKT Účel o sobě Svoboda - autonomie SPOLUBYTÍ Interpersonalita Socialita TRANSCENDENCE Orientace ve světě Osvětlení existence OSOBA DUCH V TĚLE Subjektivita v animalitě HŘÍCH Ambivalentnost praxe Ztroskotání Jabok

13 Individualita a socialita Kaţdý člověk má existenciální cíle: Biologické (potrava, oděv, obydlí ) Kulturní (vzdělávací, umělecké, náboţenské ) Svých existenciálních cílů můţe člověk dosahovat jen komunikací a spoluprací s druhými lidmi jako individuální jedinec si nestačí: člověk je s to uskutečnit své určení jako osoba jen v participaci na dění sociální interakce. Člověk je totiţ v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůţe ţít ani rozvíjet své vlohy (GS 12). Proto lidé upravují svůj vzájemný vztah tak, aby se kaţdý mohl podílet na sociální komunikaci a spolupráci způsobem, který mu dává moţnost vést dobrý ţivot ve smyslu systému existenciálních cílů. Tak tomu je tehdy, kdyţ svůj vztah chápou jako vztah vzájemného uznávání. Přiznání vzájemných práv a jim odpovídajících povinností. Jabok

14 Nezbytnost institucí Mají-li být práva kaţdého člověka účinně chráněna, je potřebná moc, která je stanoví v rámci právního řádu a jejich nedodrţování spojí se sankcemi. Proto je v zájmu kaţdého člověka, aby existovaly instituce, z nichţ nejdůleţitější je stát: člověk je ţivočich politický (zóon politikon Aristoteles). Rada chytrosti : jelikoţ přiznání a zaručení základních podmínek lidství je pro kaţdého člověka výhodné, je třeba, aby lidé uzavřeli vzájemnou smlouvu zakládající právo a stát ( teorie smlouvy ). Mravní imperativ (Kant): jelikoţ důstojnost osoby vyţaduje uznání a úctu kategoricky, tj. nezávisle na subjektivních výhodách, je třeba se řídit zlatým pravidlem: Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim. Jabok

15 Lidská práva LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD součást ústavního pořádku České republiky od roku Lidská osoba je hlavním subjektem a středem společnosti, k jejímu dobru a rozvoji mají být zaměřeny všechny instituce, struktury, zákony: Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí (GS 2) Z nejdůleţitějších práv je třeba uvést právo na ţivot, k němuţ patří významné právo růst po zplození v matčině lůně, právo ţít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, právo podílet se na práci při vyuţívání statků země a získávat z ní obţivu pro sebe a své blízké, právo svobodně zaloţit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboţenská svoboda, chápaná jako právo ţít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby. (CA 47) Církev si hluboce uvědomuje poţadavek, aby se v ní samotné respektovala spravedlnost a lidská práva (KSNC 19). Jabok

16 Vývoj katolického pojetí lidských práv Vychází ze specifického pojetí víry jako souhlasu rozumu se zjevenou pravdou (x osobní vztah k Bohu), pravdy jako jednoznačné, objektivní a poznatelné skutečnosti (x nemoţnost plného poznání pravdy), církve jako jediné autentické interpretky pravdy (x relativita lidského zprostředkování). Církev se po staletí drţela jednoznačné zásady: jen pravda má právo na existenci, nikoli omyl.. Proto nemohl mít vedle ní ţádný jiný názor právo na existenci. Toto přesvědčení stálo v pozadí jak inkvizičních procesů tak i spojení církve se státní mocí. Tam, kde byla většina obyvatel státu katolická, poţadovala církev, aby stát nedovolil šíření nekatolických nebo dokonce nekřesťanských názorů. Kde byli katolíci v menšině, poţadovala však církev zaručení alespoň plné svobody pro šíření katolické nauky. Řehoř XVI. v encyklice Mirari vos (1832): Z tohoto páchnoucího pramene indiferentismu vychází bludný a absurdní názor spíše delirium ţe svoboda svědomí musí být prosazena a ospravedlněna pro kaţdého Jabok

17 Současné pojetí lidských práv v katolické církvi Mnoho účastníků 2. vatikánského koncilu prosazovalo potvrzení tradičního názoru. Na to, ţe k tomu nakonec nedošlo, mělo vliv několik faktorů: vzrůstající důraz na lidská práva v evropské kultuře po druhé světové válce, vyjádřený zejména Všeobecnou deklarací lidských práv; rozvoj ekumenického dialogu mezi křesťanskými církvemi a přijetí teze, ţe i v nich je do jisté míry přítomna skutečná církev Kristova (dekret 2. vat. koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio); rozvoj dialogu katolické církve s Ţidy i s dalšími nekřesťanskými náboţenstvími a přijetí názoru, ţe i ona obsahují zrnka pravdy (deklarace 2. vat. koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboţenstvím Nostra aetate); Nový myšlenkový model, který se nakonec na koncilu prosadil (Dignitatis humanae), je postaven na zásadě: nikoli pravda (nebo omyl) je nositelem práv, nýbrž jedině lidská osoba.. Z ní vyplývá další zásada: pravda se nemůže prosazovat mocí nebo dokonce násilím, nýbrž jedině silou pravdy samé tedy argumentací v rámci dialogu. Těmito dokumenty a v nich formulovanými zásadami katolická církev definitivně ukončila období náboţenské intolerance, kterou prosazovala a praktikovala po více neţ tisíc let. Návrat k tradičnímu pojetí pravdy a lidských práv dnes prosazují tradicionalistická hnutí, např. Bratrstvo Pia X. Jabok

18 Dignitatis humanae Deklarace 2. vatikánského koncilu o náboženské svobodě 2. Tento vatikánský sněm prohlašuje, ţe lidská osoba má právo na náboţenskou svobodu. Tato svoboda záleţí v tom, ţe všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takţe nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, ţe právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby,, jak nám ji dává poznat i zjevené Boţí slovo i sám rozum. Toto právo lidské osoby na náboţenskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem. 9. To, co tento vatikánský sněm prohlašuje o právu člověka na náboţenskou svobodu, má svůj základ v důstojnosti osoby, jejíţ poţadavky dala lidskému rozumu úplněji poznat staletá zkušenost. Avšak toto učení o svobodě má své kořeny v Božím zjevení, a proto je mají křesťané tím svědomitěji zachovávat.. Neboť zjevení sice nevyhlašuje výslovně právo na svobodu od vnějšího donucování v oblasti náboţenství, avšak vyjevuje důstojnost lidské osoby v její plné šíři, ukazuje Kristovu úctu k svobodě člověka při plnění povinnosti uvěřit Boţímu slovu a poučuje nás o duchu, jakého mají učedníci takového Mistra ve všem svém jednání uznávat a následovat. Jabok

19 Práva a povinnosti křesťanů podle Kodexu kanonického práva (can ) 223) Všichni křesťané jsou si rovni co do důstojnosti i činnosti. Povinnosti: zachovávat společenství s církví, vést svatý ţivot, spolupracovat na šíření evangelia, podřídit se rozhodnutím církevní autority, finančně přispívat na potřeby církve, usilovat o sociální spravedlnost, podporovat chudé. Práva: sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra slovo a svátosti, sdruţovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, svobodně bádat v teologických vědách, svobodně si volit ţivotní stav, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. Jabok

20 Religionistické srovnání Hinduismus: kastovní systém zásadní nerovnost mezi lidmi Bráhmani (kněţí) Kšatrijové (válečníci, politici, státní správa) Vaišjové (obchodníci, řemeslníci a zemědělci) Šúdrové (sluţebníci, dělníci, bezzemci) + nedotknutelní Taoismus: rovnost lidí, rovnost mužů a žen (vzájemné doplňování: jin-jang) jang) Buddhismus: rovnost lidí, v zásadě i rovnost muţů a ţen, v praxi však jsou ženy mužům vždy podřízeny (v rodině i v klášterech) Konfucianismus: přísná hierarchie poslušnost poddaného vládci, syna otci, mladšího bratra staršímu, ţeny muţi. Jediný rovnocenný vztah je mezi přáteli. Islám: genderová nevyváženost ţena je hodnocena jako polovina muţe (dědičné nároky, svědecká výpověď apod.) Jabok

21 Přirozený zákon Uplatňování svobody v sobě obsahuje vztah k přirozenému mravnímu zákonu, který má univerzální povahu a který předchází všechna práva a rozhodnutí. Přirozený zákon není nic jiného neţ světlo intelektu, které do nás vloţil Bůh při stvoření. Díky tomuto světlu víme, co je třeba konat, a čemu je třeba se naopak vyhýbat (KSNC 140). Principem, který ho vyhlašuje, je lidská přirozenost vychází z rozumu, který do nás vloţil Bůh. Proto je univerzální vztahuje se na všechny lidi a předchází všechna práva a všechny povinnosti. Jeho základní normy jsou vyjádřeny v Desateru. Vzájemně propojuje lidi různých kultur a ukládá jim společné zásady. Je základním předpokladem pro existenci sociální etiky, kterou by mohli sdílet všichni členové společnosti. Jabok

22 Hans Küng světový étos Hans Küng (nar. 1927): německý teolog, snaha o toleranci a sblíţení mezi světovými náboţenstvími. Od 1979 z rozhodnutí Kongregace pro nauku víry nesmí přednášet na katolických teologických učilištích. Porozumění a spolupráci mezi jednotlivými kulturami nemůţeme odkládat do doby, kdy se vyřeší věroučné rozpory světových náboţenství. Na rovině etické spatřuje daleko vhodnější odrazový můstek - vţdyť široký konsensus mezi náboţenskými tradicemi zde uţ existuje. (Jako příklad uvádí Küng tzv. Zlaté pravidlo, vyjádřené tak či onak ve většině náboţenských tradic). Küngovi jde o nalezení etického minima, které by mohlo být společně artikulováno, potvrzeno a předloţeno věřícím i nevěřícím jako nosné východisko úsilí o světový mír a spolupráci. Nejedná se v ţádném případě o synkretickou snahu vytvořit jedno světové náboţenství. Jednotlivé tradice zůstávají zcela autonomní. Cílem není synkreze, cílem je přátelská koexistence a světový mír. Jabok

23 Parlament světových náboženství 1893: Parlament světových náboţenství v Chicagu setkání a hnutí, kdy se zástupci světových náboţenství v jednom okamţiku shromáţdí na jednom místě světa, stojí rovnoprávně vedle sebe a s respektem spolu komunikují. Snaha o prosazení křesťanství jako univerzálního náboţenství parlament světových náboţenství v Chicagu: Zastoupeni nejen křesťané, muslimové, zoroastrovci, dţinisté, tibetští buddhisté, ale také původní obyvatelé Ameriky a široké spektrum různých kultů, duchovních skupin a náboţenských hnutí, celkem 600 lidí. Témata charakteristická pro postmodernu - polycentrismus, válka a mír, kritika civilizace, ţenské hnutí, ekumenické hnutí, spiritualita, duchovní obroda, globální myšlení, étos. Svět nebyl pokřesťanštěn, ale naopak ostatní náboţenství jsou na konci 20. století mnohem silnější neţ byla na jeho počátku. Ukázalo se, ţe je nutno opustit agresivní misionářské strategie a nepokoušet se vytlačit jedno náboţenství jiným. Nelze rovněţ vytvořit prostřednictvím univerzálního či synkretického guláše jednotné světové náboţenství. Spíše je zapotřebí mírové spolubytí a vzájemnost různých náboţenství ve vzájemně úctě, dialogu a spolupráci. Jabok

24 Prohlášení ke světovému étosu Deklarace Parlamentu světových náboţenství reprezentanty patnácti náboţenských směrů. Náš svět prochází fundamentální krizí: : krizí světového hospodářství, světové ekologie, světové politiky. Napětí mezi pohlavími a generacemi nabylo znepokojivých rozměrů. Hrozí zhroucení ekosystému. Lidstvo má sice dostatek hospodářských, kulturních a duchovních zdrojů pro vytvoření lepšího světového řádu, avšak stará etnická, nacionální, sociální, hospodářská a náboţenská napětí ohroţují mírové budování lepšího světa. Náboženství sice nemohou přímo vyřešit ekologické, hospodářské, politické a sociální problémy, mohou však napomoci změnit vnitřní nastavení člověka, celou lidskou mentalitu, lidské "srdce" a pohnout člověka, aby se obrátil z falešné cesty k novému životu. Lidstvo potřebuje nejen sociální a ekologické reformy, nýbrţ neméně i duchovní obnovu, změnu vědomí jedince a veřejnosti. Nový řád světa není možný bez světového étosu - základního konsensu ve vztahu k existujícím závazným hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním osobním postojům. A právě mezi náboţenstvími tento základní konsensus jiţ existuje, přestoţe nelze očekávat shodu mezi náboţenstvími ve vztahu k určité antropologii (např. vztah duše a těla) nebo k určité metafyzice (např. vztah času a prostoru či vztah mezi nejvyšší bytosti a já). Základem světového étosu je požadavek lidskosti ve smyslu opravdové lidskosti, humanity. Tento poţadavek lze vyjádřit apelem : "S kaţdým člověkem je třeba zacházet lidsky!". Existuje také princip, zlaté pravidlo, které vyjádřeno pozitivně zní: "Co chceš, aby druzí činili tobě, to čin také ty jim!". Jabok

25 Čtyři nezrušitelná přikázání 1) Závazek ke kultuře bez násilí a ke kultuře úcty ke všemu živému (příkazy: Nezabiješ! nebo pozitivně : Cti ţivot!, řešit konflikty zásadně bez násilí v rámci právního řádu, chránit i ţivot zvířat a rostlin, ochrana a podpora menšin). 2) Závazek ke kultuře založené na solidaritě a spravedlivém hospodářském uspořádání (příkaz: Nepokradeš! či příkaz: Jednej spravedlivě a čestně!, vlastnictví zavazuje, jeho uţívání má zároveň slouţit k obecnému blahu, vzájemný respekt v nevyhnutelné soutěţi, smysl pro míru a skromnost). 3) Závazek ke kultuře tolerance a k životu v pravdě (příkaz : Nelţi! nebo příkaz: Mluv a jednej pravdivě!, masmédia jako stráţci pravdy, umění, literatura a věda musí slouţit pravdě, politici mají říkat lidem pravdu, hledat pravdu a slouţit pravdě). 4) Závazek ke kultuře zrovnoprávnění a k partnerství muže a ženy (příkaz: Nezcizoloţíš! či kladně: Ctěte a milujte se navzájem!, zodpovědné jednání ve věcech lásky, sexuality a rodiny, právo dětí na vzdělání, moţné dobrovolné zřeknutí se rozvoje sexuality, místo patriarchální nadvlády nebo poniţování v rodině vzájemná úcta, porozumění, partnerství, ohleduplnost, tolerance, ochota ke smíření a láska). Jabok