Plán územního systému ekologické stability. Plán územního systému ekologické stability Šebířov. Šebířov

Transkript

1 Plán územního systému ekologické stability Šebířov Katastrální území: Křekovice u Vyšetic, Šebířov, Vyšetice, Záříčí u Mladé Vožice Kraj Jihočeský, okres Tábor Textová část a výkresy v měřítku 1 : EKOSERVIS - Výzkumné středisko krajinné ekologie Ing. Václav Škopek, CSc., Vladimír Kavka Široká ulice České Budějovice 1 IV /

2 Úvod... 3 Charakteristika bioregionu... 3 Popis řešeného území... 3 Velikost řešeného území, administrativní příslušnost...3 Geomorfologické zařazení...3 Klimatické poměry...3 Nástin půdních poměrů...4 Současný stav krajiny... 5 Územní systém ekologické stability... 5 Metodika práce...5 STG převažující v prvcích ÚSES...6 Querci-fageta typica... 7 Tili-acereta... 7 Pini-querceta superiora... 8 Querci-fageta aceris... 8 Querci-fageta... 9 Fraxini-querceta roboris-aceris... 9 Abieti-querceta roboris fagi Saliceta fragilis Abieti-querceta roboris-piceae Fageta typica Betuli-alneta inferiora et superiora Fraxini-alneta superiora Tili-querceta roboris fagi Vymezení biochor...14 Systém biocenter a biokoridorů...18 Minimální šířky biokoridorů regionálního významu (a os nadregionálních biokoridorů) Maximální délky regionálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Interakční prvky...19 Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky, přírodní parky...19 Ptačí oblasti...20 Evropsky významné lokality...20 Doplnění ÚSES nad minimální parametry...20 Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES...20 Závěr význam ÚSES Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny...21 Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES Biocentra...21 Biokoridory...21 Navržené (nefunkční) prvky...21 Seznam použité literatury Tabulky prvků ÚSES

3 Úvod Předložený územní systém ekologické stability Šebířov má za úkol po ekologické stránce vyhodnotit řešené území. Při jeho tvorbě byly využity již zpracované materiály (jedná se především o sladění již zpracovaných ÚSES), především: 1. Generel nadregionálního a regionálního ÚSES Jihočeského kraje, Friedrich, Praha Okresní generel Tábor, Novák, Plán ÚSES Vilice, Ekoservis, Charakteristika bioregionu Z hlediska biogeografického členění České republiky (Martin CULEK a kolektiv, Biogeografické členění ČR, Enigma, Praha 1996) leží Šebířov v bioregionu Posázavském (1.22). Z hlediska širšího krajinného rámce se jedná o území se střední ekologickou stabilitou. Popis řešeného území Velikost řešeného území, administrativní příslušnost Plocha řešeného území je cca 2322 ha a zahrnuje katastrální území Křekovice u Vyšetic, Šebířov, Vyšetice a Záříčí u Mladé Vožice. Geomorfologické zařazení Podle publikace Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha 1996 (Geografické názvoslovné seznamy OSN * ČR) a podle Regionálního geomorfologického členění České republiky (Studia geographica 23 - RNDr. Tadeáš Czudek, CSc., Geomorfologické členění ČSR, Geografický ústav ČSAV, Brno, 1972), je popisované území součástí Hercynského systému, subsystému Hercynských pohoří, provincie Česká vysočina, soustavy Česko-moravské, podsoustavy Středočeská pahorkatina, celku Vlašimská pahorkatina a podcelku Mladovožická pahorkatina. V jejím rámci je severní část území součástí okrsku Jankovské pahorkatiny, střední část okrsku Blanické brázdy a jihovýchodní okrsku Načeradecká pahorkatina. Z hlediska krajinných typů leží území v pahorkatině. Klimatické poměry Dle mapy klimatických oblastí ČSSR - Quitt, GÚ ČSAV Brno, 1971, leží území v mírně teplé oblasti, na předělu okrsků MT3 (severozápadní část), MT 5 (východní část) a MT 7 (převažující střední část). MT 3: Léto je krátké, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché. Přechodná období jsou normální až dlouhá, s mírným jarem a mírným podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírná až mírně chladná, suchá až mírně suchá. Doba trvání sněhové pokrývky je normální až krátká. Základní klimatické charakteristiky: 3

4 počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10 C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu -3-4 C průměrná teplota v červenci C průměrná teplota v dubnu 6 7 C průměrná teplota v říjnu 6 7 C průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období mm srážkový úhrn v zimním období mm počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů MT 5: Léto je zde normální až krátké, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché. Přechodná období jsou normální až dlouhá s mírným jarem a mírným podzimem; zima je normálně dlouhá, mírně chladná, suchá až mírně suchá. Doba trvání sněhové pokrývky je normální. Základní klimatické charakteristiky: počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10 C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu -4-5 C průměrná teplota v červenci C průměrná teplota v dubnu 6 7 C průměrná teplota v říjnu 6 7 C průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období mm srážkový úhrn v zimním období mm počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů MT 7: Normálně dlouhé, mírné a mírně suché léto, přechodná období jsou krátká s mírným jarem a podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírně teplá, suchá až mírně suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. Základní klimatické charakteristiky: počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10 C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu -2-3 C průměrná teplota v červenci C průměrná teplota v dubnu 6 7 C průměrná teplota v říjnu 7 8 C průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období mm srážkový úhrn v zimním období mm počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů Nástin půdních poměrů Dle Syntetické půdní mapy ČR je v území relativně pestrá situace co se týče půdních typů. Převážnou část plochy pokrývá mesobazická (i slabě až silně oglejená) kambizem. Místy se nacházejí ostrovy luvické a slabě oglejené luvické kambizemě, na vrcholcích pahorkatiny dystrická a mesobazická rankerová kambizem. Sníženiny okolo vodotečí vyplňuje modální a kambický glej, který přechází do modálního pseudogleje a dále od toků do oglejené a modální luvizemě. 4

5 Současný stav krajiny Území bylo zalesněno až do 10. století, poměr bezlesí a lesních kultur se od středověku prakticky nezměnil. Lesy jsou částečně původní, místy byla druhová skladba převedena na monokultury smrku, méně borovice. V minulosti byly značně rozšířené louky a pastviny, zbytky jsou dnes silně poničené melioracemi. Šebířov leží v PLO 16 Českomoravská vrchovina, lesní vegetační stupeň je zde 3. Bukodubový. Struktura vegetačních formací v širším kontextu je následující: Krajinu tvoří mozaika lesů se změněnou dřevinnou skladbou, polí a luk, podle rostlinné produkce zemědělské půdy jde o oblast průměrnou: Územní systém ekologické stability Metodika práce STG jsou v tabulkách označeny kódem, který je složen z označení vegetačního stupně, kódu trofické a hydrické řady. Sdružují ekologicky podobné přírodní ekosystémy se všemi od nich vývojově pocházejícími společenstvy, které se mohou střídat na ploše těchto trvalých ekologických podmínek. Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace je uváděno dle Zlatníkova systému (Zlatník, 1976). První pozice se týká vegetačních stupňů (vyjadřuje závislost na výškovém a expozičním klimatu). Vegetační stupně (Zlatník): 1. dubový 4. bukový (dubojehličnatý) 7. smrkový 2. bukodubový 5. jedlobukový 8. klečový 3. dubobukový 6. smrkojedlobukový 9. alpinský 5

6 Druhá pozice určuje trofickou řadu stanoviště (jsou vyjádřeny rozdíly trvalých ekologických podmínek z hlediska minerálních kvalit substrátu). Trofické řady: A - řada oligotrofní - kyselá řada (acidofilní, oligotrofní) na minerálně chudých podkladech B - řada mezotrofní - živná řada na půdách s dobře probíhajícím rozkladem organické hmoty C - řada eutrofně nitrofilní - s dokonalým rozkladem organické hmoty a bohatým humusem na N D - řada eutrofně bazická, kalcifilní - alkalifilní řada na univerzálně bohatých podkladech Trofické meziřady: A/B - oligo-mezotrofní B/C - mezotrofně-nitrofilní B/D - mezotrofně-bazická C/D - nitrofilně-bazická V rámci trofických řad spolu v zásadě nekomunikují jednak STG řady A a D, jednak řady A a C. Mezi ostatními trofickými řadami jsou plynulé přechody. Rámcově lze slučovat (agregovat) jen některé STG. Agregace je prováděna na úrovni řad trofických s přihlédnutím k hydrickým řadám. Třetí pozice určuje hydrickou řadu (vodní režim půd, které se následně odrážejí na biotě). Diferenciace hydrických řad v lesních porostech (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - mělký a vysýchavý substrát 2 a. skromná řada - v trofických řadách A a A/B na propustných pleistocenních terasách 2 b. skromná řada - na píscích 3 a. normální řada - vůdčí, klimaxová 3 b. vůdčí řada - ve srážkově podnormálních oblastech 4. zamokřená řada - půda střídavě podmáčená od spodiny 4 a. mokrá řada - voda proudící, okysličená 5 b. mokrá řada - voda stagnující 6. rašeliništní řada - humolit mocnosti min. 50 cm Diferenciace hydrických řad zemědělských půd (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - extrémně mělké půdy s vystupující horninou 2. skromná řada - méně extrémní půdy převážně na píscích 3. normální řada - půdy mírně prosychající 3 s. svěží řada - půdy neprosychající s vláhovou bilanci okolo polní kapacity 4. zamokřená řada - půdy hlubší, převážně zrnitostně těžší, hůře propustné se zásobou vody dočasně nad max. PK 5. mokrá řada - půdy různě hluboké ovlivněné vysokou hladinou spodní vody 5 b. mokrá řada - se stagnující vodou 6. rašelinná řada - půdy trvale nasycené vodou V řešeném území byly pro tabulkovou část STG použity z již zpracovaných a schválených ÚSES citovaných v úvodu materiálu. Popisy zastoupených STG v rámci prvků ÚSES jsou převzaté z: Petr Maděra, Eliška Zimová: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, STG převažující v prvcích ÚSES STG Název Název česky 3AB2 Pini-querceta superiora Borové doubravy vyššího stupně 3AB3 Querci-fageta Dubové bučiny 3B3 Querci-fageta typica Typické dubové bučiny 3B4 Tili-querceta roboris fagi Lipové doubravy s bukem 3B-BC5 Saliceta fragilis Vrbiny vrby křehké 3BC3 Querci-fageta aceris Javorové dubové bučiny 3BC4 Fraxini-querceta roboris-aceris Jasanové doubravy s javory 3C3 Tili-acereta Lipové javořiny 4AB4 Abieti-querceta roboris-piceae Smrkové jedlové doubravy 4AB5 Betuli-alneta Březové olšiny 4B4 Abieti-querceta roboris fagi Jedlové doubravy s bukem 4B5 Fraxini-alneta superiora Jasanové olšiny vyššího stupně 4B3 Fageta typica Typické bučiny 6

7 Querci-fageta typica Plošiny a mírné až střední svahy pahorkatin a vrchovin, s těžištěm výskytu v nadm. výškách m, na slunných expozicích mohou vystupovat až k 600 m. Vyskytují se na mírně kyselých až neutrálních horninách často s překryvy svahovin a polygenetických hlín, místy i sprašových hlín. Převládajícím půdním typem jsou kambizemě, často se vyskytují luvizemě, vzácněji i hnědozemě. Jedná se o půdy písčitohlinité až hlinité, minerálně středně zásobené, mírně kyselé. Převažující humusovou formou je typický moder. Jsou to půdy středně hluboké až hluboké, mírně až středně skeletovité, s vyrovnaným vlhkostním režimem, pouze v letním období někdy ve svrchní části mírně prosýchavé. V synusii dřevin převažuje dobře vzrůstný buk (Fagus sylvatica). Vždy se vyskytuje nejméně jako ojedinělá příměs v hlavní úrovni dub zimní (Quercus petraea). Zastoupení dalších dřevin je nízké. V podúrovni je někdy hojnější habr (Carpinus betulus), do hlavní úrovně mohou jednotlivě zasahovat lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos) a javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus). Keřové patro nebývá vyvinuto, ve stádiu zralosti se častěji uplatňuje pouze zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Synusie podrostu je tvořena takřka výhradně mezotrofními druhy. V hercynské části ČR bývá dominantní strdivka jednokvětá (Melica uniflora). Pravidelně se vyskytují lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka nicí (Melica nutans),válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), bika hajní (Luzula luzuloides) a ostřice prstnatá (Carex digitata). Typickou druhovou kombinaci dotvářejí byliny, k dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), často též kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea). Pravidelně se vyskytují violka lesní (Viola reichenbachiana), lecha jarní (Lathyrus vernus), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), sasanka hajní (Anemone nemorosa), mléčka zední (Mycelis muralis). Obvykle se vyskytuje i některý z heminitrofilních druhů, např. Bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum). Díky příznivým podmínkám pro zemědělské využití je převážná část typických dubových bučin na plošinách a mírných svazích přeměněna na pole. Poměrně vzácně se zachovaly mezofilní trvalé travní porosty, zejména polokulturní ovsíkové louky. I ve společenstvech travinnobylinných lad převažuje ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), charakteristicky se zde vyskytují některé teplomilnější druhy s těžištěm výskytu v nižších vegetačních stupních - např. mařinka psí (Asperula cynanchica), šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata), divizna rakouská (Verbascum austriacum), devaterník penízkovitý (Helianthemum nummularium), mochna jarní (Potentilla neumanniana) aj. V liniových dřevinných společenstvech na agrárních terasách a na lesních okrajích se ze stromů typicky uplatňují habr (Carpinus betulus) a babyka (Acer campestre), na rozdíl od lesních společenstev je druhově bohaté keřové patro, v němž obvykle dominuje trnka (Prunus spinosa), často se vyskytují růže šípková (Rosa canina), hloh obecný (Crataegus laevigata), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), líska obecná (Corylus avellana). Jen na necelé pětině plochy typických dubových bučin zůstaly zachovány lesní porosty. V hercynské části ČR je dřevinná skladba typických dubových bučin většinou zcela změněna ve prospěch jehličnanů. V podrostu kulturních smrčin se masově šíří neofyt netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). Výskyt je vázán na pahorkatiny a nižší polohy vrchovin v mírně teplých klimatických oblastech. Tili-acereta Zahliněné kamenité až balvanité sutě na strmých svazích často se skalnatými hřbety v členitých pahorkatinách a vrchovinách, zejména na svazích hlubokých říčních zářezů, v nadm. výškách m. Skalní podloží tvoří nejčastěji živnější silikátové horniny. V závislosti na množství skeletu v půdním profilu se vyskytuje škála půdních typů od typických a kambizemních rankrů až po eutrofní kambizem rankrovou. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, silně skeletovité, dobře provzdušněné, silně humózní, obohacené dusíkem; převládající humusovou formou je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplé klimatické oblasti, častěji na stinných chladnějších svazích. V dřevinném patře se v různém vzájemném poměru vyskytují javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus, zasahuje sem i A. campestre), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), habr (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea), buk (Fagus sylvatica), jilmy (Ulmus minor, U. scabra). Z jehličnatých dřevin zde nepravidelně roste jedle bělokorá (Abies alba), vzácněji tis červený (Taxus baccata). Z keřů jsou nejčastější srstka angrešt (Grossularia uva-crispa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a bez černý (Sambucus nigra). V synusii podrostu převládají druhy nitrofilní a heminitrofilní nad mezotrofními. Typický je jarní aspekt, tvořený dymnivkami (Corydalis intermedia, C. cava, C. solida), kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos), pižmovkou mošusovou (Adoxa moschatelina), křivatcem žlutým (Gagea lutea), sasankou pryskyřníkovitou (Anemone ranunculoides), místy se až dominantně 7

8 uplatňují sněženka předjarní (Galanthus nivalis) nebo česnek medvědí (Allium ursinum). K charakteristickým až dominantním druhům patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), kakost smrdutý (Geranium robertianum), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum), z kapraďorostů je nejhojnější kapraď samec (Dryopteris filix-mas), z trav jsou nejčastější strdivka jednokvětá (Melica uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus) aj. Synusie podrostu je druhově neobyčejně bohatá. Extrémní přírodní podmínky neumožňují zemědělské využití, proto se zde zachovaly lesy. Velmi časté jsou zbytky smíšených suťových lesů s přirozenou dřevinnou skladbou. V místech, kde se dlouhodobě hospodařilo výmladkovým způsobem, došlo k výraznému zvýšení podílu lip, místy i habru. Zcela nevhodně došlo místy po holosečné těžbě k přeměně na jehličnaté porosty. Především ušlechtilé listnáče (lípy, javory a jilmy) zde dosahují nadprůměrného vzrůstu, prioritní je ovšem význam půdoochranný a význam pro zachování genofondu. Nejvýznamnější ohrožení představuje nevhodný způsob hospodaření. Někdy dochází ke vzniku holosečí a k pokusům o přeměnu na jehličnaté porosty. Zvláště smrčiny jsou zde velmi labilní, náchylné k houbovým chorobám a gradacím hmyzích škůdců. Proto obvykle odumírají před dosažením mýtné zralosti. Pini-querceta superiora Nížiny a ploché pahorkatiny, výskyt je vázán na arenické regozemě, oligotrofní arenické kambizemě a arenické podzoly, vzniklé především na pleistocenních a holocenních štěrkopíscích a píscích, případně i na kyselých pískovcích a slepencích. Jedná se o písčité půdy silně kyselé, minerálně slabě zásobené, propustné a vysýchavé. Humifikace je zpomalená, často dochází k hromadění suchého surového humusu, převládající humusovou formou je morový moder až mor. Přirozené lesní biocenózy se nezachovaly. Podle současného stavu znalostí lze usuzovat, že stromové patro bylo druhově velmi chudé. Dosti extrémní ekologické podmínky snáší dub zimní (Quercus petraea), borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bělokorá (Betula pendula) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Vývojově mladší stádia se vyznačují dominantním podílem břízy a borovice. V přirozených podmínkách lze předpokládat cyklické střídání stádií s převahou borovice a stádií s převahou dubu. Složení synuzie podrostu je možno charakterizovat pouze na základě současných borových porostů. Často převládají trávy kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), psineček rozkladitý (Agrostis capillaris), trojzubec poléhavý (Sieglingia decumbens). Podrost doplňují acidofilní byliny kyselka obecná (Acetosella vulgaris), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), černýš luční (Melampyrum pratense) aj., mechorosty (Dicranum scoparium, Pleurozium schreberi, Leucobryum glaucum aj.) a lišejníky, především dutohlávky (Cladonia sp.). Za degradační stádia jsou považována společenstva s vyšším zastoupením až dominancí vřesu obecného (Calluna vulgaris) a borůvky (Vaccinium myrtillus). V prosvětlených porostech a na lesních okrajích se nepravidelně mohou vyskytovat některé psamofyty, nejčastěji paličkovec šedý (Corynephorus canescens) a mateřídouška úzkolistá (Thymus serpyllum). Za přírodě blízké lze považovat borové porosty, zaujímající převážnou část lokalit borových doubrav. Podíl dubu zimního je obvykle nepatrný, častěji bývá pěstován jako meliorační dřevina severoamerický dub červený (Quercus rubra), který se na některých lokalitách dokonce přirozeně zmlazuje. Pouze v nepatrné míře jsou segmenty této skupiny využívány i zemědělsky jako orná půda. Zemědělsky podprůměrně, lesnicky až průměrně produktivní stanoviště. Lesní porosty na lehkých písčitých půdách mají velký význam půdoochranný, neboť brání dalšímu pohybu vátých písků. Významné nebezpečí pro borové porosty představují požáry, které v rozsáhlejších komplexech mohou mít až katastrofální účinky. Borové doubravy patří k významněji zastoupeným skupinám ČR. Querci-fageta aceris V reliéfu členitých pahorkatin a nižších vrchovin v nadm. výškách (600) m je tato skupina vázána na půdy obohacené humusem, vyskytující se především ve vydutých částech svahů, na jejich bázích a na zahliněných sutích. Geologické podloží může být velmi rozmanité, převládají živnější horniny krystalinika s překryvy svahovin. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, minerálně dobře zásobené, štěrkovité až kamenité, dobře provzdušněné, s vyrovnaným vlhkostním režimem. Z půdních typů převládají eutrofní kambizemě typické a kambizemě rankrové, humusovou formou je moder až mulový moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti. Dřevinné patro je druhově pestré. K hlavním dřevinám buku (Fagus sylvatica) a dubu zimnímu (Quercus petraea) se pravidelně přidružují habr (Carpinus betulus), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), místy i jilmy (Ulmus minor, U. glabra), nepravidelně i jedle (Abies alba), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a třešeň ptačí (Cerasus avium). Z keřů se roztroušeně vyskytují srstka angrešt (Grossularia uva-crispa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), bez černý (Sambucus nigra) a lýkovec 8

9 jedovatý (Daphne mezereum). Synusie podrostu se obvykle vyznačuje vysokou pokryvností a tvoří ji kombinace mezotrofních a heminitrofilních druhů. K dominantám patří strdivka jednokvětá (Melica uniflora), ostřice chlupatá (Carex pilosa), mařinka vonná (Galium odoratum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), pravidelně se vyskytují hrachor jarní (Lathyrus vernus), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), kopytník evropský (Asarum europaeum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), kapraď samec (Dryopteris filix-mas) aj., v časném jarním aspektu jsou nápadné dymnivky (Corydalis cava, C. intermedia), místy i kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos). Poměrně časté jsou zbytky smíšených listnatých porostů s přírodě blízkou až přirozenou dřevinnou skladbou. Místy byl výmladkovým hospodařením z lesních porostů vytlačen buk a vznikly dubohabrové pařeziny s lípou a javory. Poměrně časté jsou i přírodě vzdálené smrkové porosty a borové porosty, v nichž se zachovaly původní listnáče zpravidla pouze v podúrovni. Kromě terasovaných polí jsou zde časté sady (s převahou jabloní, hrušní, třešní a švestek) a travinná společenstva z okruhu svazu Arrhenatherion. Na mezích bývají druhově bohatá liniová dřevinná společenstva, tvořená habrem, babykou, hlohy, brsleny, řešetlákem počistivým, růží šípkovou a trnkou obecnou. Z hlediska lesní i zemědělské produkce se jedná o mírně nadprůměrné podmínky. Lesní a travinná společenstva mají velký význam půdoochranný. Vzhledem k vyšší druhové diverzitě má skupina i nadprůměrný význam pro ochranu genofondu. Biodiverzitu i ekologickou stabilitu společenstev výrazně narušuje pěstování smrkových monokultur. V synusii podrostu se místy až dominantní stává invazní netýkavka malokvětá, která vytlačuje většinu druhů přirozeného bylinného podrostu. Výskyt v členitých pahorkatinách a nižších vrchovinách na humózních dusíkem obohacených půdách zpravidla vydutých částí a bází svahů, často kamenitých. Querci-fageta Vypuklé části mírných až středních svahů a oblé hřbety v pahorkatinách a nižších vrchovinách, převážně v rozmezí nadm. výšek m. Půdotvorné podloží tvoří obvykle minerálně chudší silikátové horniny, zejména droby, pískovce, křemence, ruly, žuly, fylity, svory, algonkické břidlice, znělec a jejich svahoviny, místy s příměsí sprašových hlín. Převládajícím půdním typem jsou oligotrofní kambizemě, obvykle středně hluboké, zrnitostně lehčí (písčitohlinité až hlinitopísčité), středně kyselé, minerálně slaběji zásobené, ve vegetačním období prosýchavé. Převládající humusovou formou je moder, půdy jsou slabě prohumózněné, často dochází ke splachu nebo odvívání opadu z půdního povrchu. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti. V druhově chudém dřevinném patře dominují buk (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea), nepravidelnou příměs tvoří habr (Carpinus betulus), méně často jednotlivě i další dřeviny - jedle bělokorá (Abies alba), lípa srdčitá (Tilia cordata). Keře se obvykle nevyskytují. Rovněž synusie podrostu je druhově chudá. Převažují acidofilní oligomezotrofy, z nichž bývá charakteristicky dominantní bika hajní (Luzula luzuloides). Z trav se často vyskytují metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), vtroušeně i mezotrofní lipnice hajní (Poa nemoralis). Z bylin jsou nejčastější euryekní druhy, např. sasanka hajní (Anemone nemorosa), konvalinka vonná (Convallaria majalis), jestřábníky (Hieracium murorum, H. sabaudum aj.), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), rozrazil lékařský (Veronica officinalis). Nepravidelně se vyskytují borůvka (Vaccinium myrtillus), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), černýš luční (Melampyrum pratense), violka lesní (Viola reichenbachiana), mařinka vonná (Galium odoratum) aj. Charakteristický je ostrůvkovitý výskyt mechorostů, především ploníku ztenčeného (Polytrichum formosum). Značná část ploch je využívána zemědělsky, zejména jako orná půda, zvláště v členitějším reliéfu jako louky a pastviny, příslušející převážně do chudších společenstev svazu Arrhenatherion. Lesní porosty byly již v minulosti většinou přeměněny na jehličnaté, především borové monokultury. Část lesů byla v minulosti obhospodařována jako pařeziny, takže došlo k ústupu buku a dodnes zde převládají výmladkové doubravy a habrové doubravy. Pro ochranu genofondu mají nadprůměrný význam pouze zbytky přirozených lesních porostů a přírodě blízká travinná společenstva. Nejvýznamnější ohrožení představuje opakované pěstování jehličnatých monokultur, při kterém dochází k zakyselování půd a k ochuzování biocenóz o druhy s mezotrofní tendencí. V těchto podmínkách dochází k totální likvidaci případného ojedinělého zmlazení listnáčů zvěří. Zakládání smrkových monokultur v podmínkách této skupiny je zcela nevhodné. Smrčiny se málokdy dožijí mýtného věku, trpí suchem a v období gradace kůrovců odumírají. Fraxini-querceta roboris-aceris Výskyt je vázán na báze svahů, svahové spočinky a dna svahových úpadů s minerálně bohatými, 9

10 zrnitostně těžšími oglejenými půdami s vyšším obsahem dusíku. Oproti lipovým doubravám s bukem lze v dřevinném patře předpokládat vyšší podíl javorů (Acer platanoides, A. pseudoplatanus, A. campestre), jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a jilmů (zejména Ulmus minor). V synusii podrostu indikuje vyšší obsah dusíku v půdách hojné zastoupení druhů s nitrofilní tendencí - např. kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), kopytník evropský (Asarum europaeum). K charakteristickým druhům patří kostřava obrovská (Festuca gigantea), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), ostřice lesní (Carex sylvatica). V současné době převažuje orná půda, místy se vyskytují kulturní louky, ostrůvkovité zbytky lesních porostů mají velmi pestrou dřevinnou skladbu, převažují však smrkové monokultury. Abieti-querceta roboris fagi Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny plochých pahorkatin, kotlin a pánví, v rozmezí nadm. výšek m. Půdotvorný substrát tvoří především sprašové hlíny a polygenetické hlíny s eolickou příměsí, případně hluboké zvětraliny minerálně bohatších hornin, zvláště jílovitých miocenních sedimentů. Půdy jsou zrnitostně těžší, hlinité až jílovitohlinité, hluboké, minerálně dobře zásobené, střídavě vlhké, ve spodinách oglejené. Nejčastějšími půdními typy jsou pseudoglej, pseudoglej luvizemní, luvizem pseudoglejová a kambizem pseudoglejová. Humifikace je příznivá, převládající formou humusu je mulový moder. Na základě znalostí segmentů této skupiny, považovaných za přírodě blízké, lze usuzovat, že dřevinné patro je druhově bohaté. Hlavními dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica), rostoucí v různém vzájemném poměru, závisejícím především na stupni zamokření. Z dalších dřevin se mohou vyskytovat lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), dub zimní (Quercus petraea agg.), habr obecný (Carpinus betulus), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Pouze jednotlivě jako nepravidelná příměs se může vyskytovat i smrk ztepilý (Picea abies). Z keřů jsou nejhojnější bezy (Sambucus nigra, S. racemosa). Synusie podrostu je druhově bohatá, početně i pokryvností převažují mezotrofní druhy s nitrofilní, místy i s kalcifilní tendencí. Typická je hojná účast druhů, vyžadujících zvýšenou vlhkost půdní. Z trávovitých druhů se nejčastěji vyskytují válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bika chlupatá (Luzula pilosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a kostřava obrovská (Festuca gigantea). Z bylin se takřka vždy vyskytují žindava evropská (Sanicula europaea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), mařinka vonná (Galium odoratum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina) aj. Převládá zemědělské využití, především orná půda (obvykle po odvodnění), méně často kulturní louky. Vzácně se zachovaly zbytky přírodě blízkých květnatých luk s vlhkomilnými druhy, patřících do svazu Calthion. Ve zbylých lesích převládají smrkové monokultury. Saliceta fragilis Mladé případně povodněmi obnažené štěrkopískové náplavy na březích potoků a řek, pomístně tvořící říční ostrovy. Skupina se vyskytuje v pahorkatinách a vrchovinách, převážně v rozmezí nadmořských výšek 250 až 500 m v mírně teplých klimatických oblastech. Jedná se o vývojově nejmladší části říční nivy, vznikající v peřejovitých úsecích toků periodickým usazováním, obnažováním a přemisťováním štěrkopísků. Jejich povrch je pravidelně přeplavován. Půdním typem jsou vývojově mladé fluvizemě, v počátečních stádiích typu rambla, po obohacení humusem typu paternia. Ve stromovém patře s mezernatým zápojem dominuje vrba křehká (Salix fragilis), ve vrbinách n. st. je ještě hojná i vrba bílá (Salix alba). Z dalších dřevin se mohou přidružovat olše lepkavá (Alnus glutinosa), v 5. vegetačním stupni i olše šedá (Alnus incana), vzácněji střemcha hroznovitá (Padus avium). Účast dalších stromovitých dřevin - jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a javorů (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) naznačuje přechod těchto sukcesně zralejších společenstev do skupiny typů geobiocénů Fraxini-alneta aceris. Naopak v mladších vývojových stádiích je typický vysoký podíl keřových vrb (Salix purpurea, S. triandra, S. viminalis, ve vyšších vegetačních stupních i S. Elaeagnos). V iniciálních vývojových stádiích společenstev se nejprve objevují druhy s ruderální strategií např. rukev obojživelná (Rorippa amphibia), rdesna (Polygonatum amphibium, P. hydropiper, P. lapathifolium aj.). Později se stává dominantní chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), ke které se přidružují vysoké byliny máta dlouholistá (Mentha longifolia), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), šťovík vodní (Rumex aquaticus), devětsil lékař- 10

11 ský (Petasites hybridus) aj. Jedná se o neustálená společenstva, ve kterých se nahodile objevují četné druhy, splavené z vyšších poloh. Na lokalitách se zachovanými přirozenými fluviálními procesy převládají travinnobylinná, keřová až stromová společenstva v přirozeném vývoji. Kromě druhů přirozeného genofondu se na těchto lokalitách uchycují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) a křídlatky (Reynoutria sachalinensis, R. Japonica). Tato dynamicky se vyvíjející společenstva mají velký význam pro zachování přirozeného vývoje genofondu vrb. Jsou nenahraditelným biotopem některých vzácných druhů živočichů - např. vydry říční (Lutra lutra), kulíka říčního (Charadrius dubius), pisíka obecného (Actitis hypoleucos). Podmínky pro existenci těchto přirozených vrbin zanikají při vodohospodářských úpravách toků přímým narušením, zanikají také narušením přirozených fluviálních procesů např. výstavbou přehrad. Všechny zachované lokality s přirozeným vývojem je třeba zařadit do kostry ekologické stability. Kromě soustavné likvidace invazních neofytů je segmenty s přirozeným vývojem nutno ponechat bez zásahu. Abieti-querceta roboris-piceae Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny pánví, kotlin a plochých pahorkatin v nadm. Výškách m. Na hlubokých zvětralinách různých hornin (žula, rula, syenit, algonkická břidlice apod.) a miocenních jílech se sníženou propustností jsou vyvinuty minerálně slabě až středně zásobené zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), kyselé, špatně provzdušněné hluboké půdy, střídavě zamokřované a vysýchající. V závislosti na stupni zamokření vznikly různé půdní typy od oglejených kambizemí přes pseudogleje typické až po pseudogleje glejové. Humifikace je zpomalená, na povrchu se hromadí surový humus, místy rašelinějící. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě výsledků historického průzkumu a poznatků z přírodě blízkých porostů lze usuzovat, že hlavními dřevinami byly dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba) v různém poměru. Pravidelnou příměs tvořil smrk ztepilý (Picea abies), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a topol osika (Populus tremula), v některých oblastech též buk lesní (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea agg.). V nejvlhčích typech se může vyskytovat i bříza pýřitá (Betula pubescens). Z keřů je nejčastější krušina olšová (Frangula alnus), ojediněle se vyskytuje i bez hroznatý (Sambucus racemosa). Synusii podrostu tvoří především acidofilní oligomezotrofy s těžištěm výskytu v meziřadě AB. Vždy se vyskytují druhy indikující zamokření půd, velmi častý je výskyt sestupujících druhů vyšších vegetačních stupňů. K dominantám patří ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se téměř vždy vyskytují bika chlupatá (Luzula pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus). V druhově rozmanitých fytocenózách dále přistupují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), ostružiník maliník (Rubus idaeus), sasanka hajní (Anemone nemorosa), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), mochna nátržník (Potentilla erecta), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) aj., v nejvlhčích typech i sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), sítina rozkladitá (Juncus effusus) aj. S různou pokryvností je vždy vyvinuto mechové patro, které tvoří ploníky (Polytrichum formosum, vzácněji i P. commune), travník Schreberův (Pleurozium schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens), měřík příbuzný (Mnium affine), dvouhrotce (Dicranum polysetum, D. scoparium), ve vlhčích typech se ostrůvkovitě objevují rašeliníky (Sphagnum sp.). V současných lesích převládají smrkové a borové porosty, časté jsou smíšené porosty obou jehličnanů, často s příměsí břízy, místy i dubů, někdy i jedle. V oblastech dubojehličnaté varianty 4. vegetačního stupně z dubů výrazně převládá dub letní, který se zde dobře zoochorně šíří i v jehličnatých porostech, na lesních okrajích a v polních lesících. Převážná část plochy této skupiny je po odvodnění využívána jako orná půda nebo kulturní louky. Vzácněji jsou zachovány trvalé travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy, patřící do svazů Molinion nebo Caricion fuscae. Lesnicky i zemědělsky průměrně produktivní lokality, zvýšený význam vodohospodářský. Zejména přírodě blízké lesní a luční porosty mají zvýšený význam pro ochranu genofondu. V lesích zde častěji přežívají vitální populace jedle a dubu letního. V travních porostech s vlhkomilnými druhy rostou mnohé vzácné a ohrožené taxony - např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens ssp. rosmarinifolia) aj. Převládající smrkové monokultury jsou zde značně ohroženy větrem, sněhem a hnilobami, takže jsou značně labilní. Louky s vlhkomilnými druhy jsou ohrožovány ruderalizací z okolních polí, narušováním půdního povrchu při pojíždění těžkých mechanismů. Lada poměrně rychle zarůstají náletem dřevin. Po odvodnění systematickou drenáží bohatství vlhkomilných druhů z travních porostů mizí. Fageta typica Plošiny, mírné až střední svahy ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách

12 m. Geologické podloží tvoří středně bohaté až bohaté silikátové horniny (zvláště syenit, andezit, amfibolit, flyšové břidlice, diabas a bohatší ruly, granodiority, svory aj.) velmi často překryté hlubokými zvětralinami, svahovinami a polygenetickými hlínami. Z půdních typů se uplatňují především mezotrofní až eutrofní kambizemě typické a kambizemě luvizemní. Jedná se o půdy hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře provzdušněné, čerstvě vlhké, obvykle pouze mírně skeletovité, minerálně dobře zásobené a mírně kyselé. Humifikace probíhá příznivě, humusovou formou je moder až mulový moder. Jedná se o chladnější regiony mírně teplé klimatické oblasti. V dřevinném patře dominuje buk (Fagus sylvatica), který je zde velmi vitální a dobře vzrůstný, obvykle s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Jednotlivou příměs mohou tvořit javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jilm horský (Ulmus scabra), z keřů zde nejčastěji rostou zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Synusie podrostu se vyznačuje vysokou pokryvností, dominancí mezotrofních druhů, které jsou často uspořádány dvoupatrovitě. K charakteristickým dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostružiníky (Rubus fruticosus agg., R. hirtus, R. idaeus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pravidelně, někdy až spoludominantně se uplatňují kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivky (Melica nutans, M. Uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice prstnatá (Carex digitata), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Vysokou prezentaci vykazují žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), violka lesní (Viola reichenbachiana), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), papratka samice (Athyrium filix-femina), pitulník horský (Lamium montanum) aj. Zpravidla nechybí některé heminitrofilní druhy - např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Značná část byla přeměněna na pole, poměrně časté jsou kulturní louky, vzácněji se vyskytují i polokulturní travinná společenstva z okruhu svazů Polygono-Trisetion nebo Arrhenatherion. Zachovaly se i rozsáhlejší lesní komplexy, lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové monokultury, často s příměsí modřínu, místy i jedle. Buk se v těchto jehličnatých monokulturách zachoval jen jednotlivě, většinou se jedná o generačně starší ponechané výstavky. Velmi vzácně lze nalézt i porosty s převahou jedle. V synusii podrostu smrkových monokultur se velmi často stává dominantním šťavel kyselý, objevují se některé oligotrofní druhy, především mechorosty (např. ploník ztenčený a pokryvnatec Schreberův), v prosvětlených porostech zde nastupuje třtina rákosovitá a starček Fuchsův. Přitom ale vždy zůstávají zastoupeny druhy mezotrofní. Zemědělsky využívané pozemky středně produktivní, lesní porosty vykazují produkci nadprůměrnou. V lesní krajině se změněnou druhovou skladbou porostů jsou segmenty této skupiny významné vyšší druhovou diverzitou podrostu a přežívají zde typické mezotrofní druhy středoevropských bučin. Staré buky v jehličnatých porostech jsou biotopem celé řady druhů hmyzu, ptáků, hub i epifytických mechorostů. Ojedinělé zbytky bučin mají prioritní význam pro ochranu biodiverzity. Přitom jsou stále ještě ohroženy holosečnou obnovou s následným umělým zalesněním smrkem. Smrkové monokultury jsou periodicky poškozovány větrem, sněhem a námrazou. Betuli-alneta inferiora et superiora Ploché zbahnělé sníženiny se stagnující vodou v nížinách, plochých pahorkatinách a vrchovinách. Skupina se vyskytuje v bezodtokých depresích v oblastech minerálně chudších hornin. Hladina podzemní vody neklesá pod 50 cm, obvykle zasahuje až k povrchu. Převažujícím půdním typem jsou organozemní gleje s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi a s kyselou půdní reakcí. Zrnitostní složení je velmi rozmanité od písčitých až po jílovité půdy, pod glejovým horizontem je vždy nepropustné podloží. Humifikace je silně zpomalena, většinou dochází k rašelinění a ke vzniku různě mocného organozemního horizontu. Velmi často vzniká členitý mikroreliéf, ve kterém se střídají vyvýšené kopečky (bulty) se zatopenými sníženinami. Od okolí se tyto lokality liší relativně chladnějším a vlhčím mikroklimatem. Synusie dřevin bývá charakteristicky rozvolněná v závislosti na stupni zbahnění. Na nejmokřejších místech v raných stádiích sukcesní hydrosérie rostou pouze křovité vrby (Salix cinerea, S. aurita), ve vyspělejších stádiích dominuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), vytvářející často chůdové kořeny. Přimíšeny bývají břízy (Betula pendula, B. pubescens) a osika (Populus tremula), z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus) a kalina obecná (Viburnum opulus). V druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností převládají mokřadní druhy. Charakteristicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex elongata, C. gracilis, C. paniculata aj.) a třtina šedavá (Calamagrostis canescens), v relativně sušších typech ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlice trstnatá (Deschampsia caespi- 12

13 tosa) a bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea). Typickými mokřadními bylinami zde jsou blatouch bahenní (Caltha palustris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata), z kapradin je pro tuto skupinu typický kapradiník bahenní (Thelypteris palustris). Od 2. vegetačního stupně se zde vyskytují ďáblík bahenní (Calla palustris), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), zábělník bahenní (Comarum palustre), violka bahenní (Viola palustris) aj. Význačná je účast mechorostů, snášejících slatinné a rašelinné prostředí, zejména drabíku stromkovitého (Climacium dendroides), baňatky (Brachydonthium rivulare), ostrůvkovitě i některých druhů rašeliníku (Sphagnum sp.). Pokud nedošlo k ovlivnění hydrického režimu půd odvodněním, převládají přírodě blízké olšiny s břízou. Dosti často dochází k umělým výsadbám zde nepůvodní olše šedé, po odvodnění zcela nevhodně i smrku, který na těchto lokalitách trpí vývraty a hnilobami. Na odvodněných lokalitách ustupují mokřadní druhy, dominantní se stává ostřice třeslicovitá, indikující změnu ekotopu směrem k březovým doubravám. Na zemědělském půdním fondu jsou ojediněle zachovány ostrůvky mokřadních travinných společenstev s dominancí vysokých ostřic. Tato společenstva se také mohou vyvíjet na vtokových okrajích dystrofních rybníků. Přirozené lokality této skupiny mají výjimečně velký význam jako refugia mokřadních druhů rostlin i živočichů. Oproti tomu jejich produkční význam je nepatrný. Biocenóza je ohrožena odvodňováním, po kterém dochází k ústupu až vymizení mokřadních druhů rostlin i živočichů. Zcela nevhodné je zalesňování smrkem. Ojedinělé lokality v polní krajině bývají silně ruderalizovány. Fraxini-alneta superiora Úzké údolní nivy potoků a horních toků řek a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m. Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Půdní poměry jsou podobné jako v jasanových olšinách n. st., i zde převládají fluvizemě typické a fluvizemě glejové, na prameništích humózní gleje. Hlavní dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa), z vyšších poloh sem může zasahovat olše šedá (Alnus incana), přistupují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis). Jednotlivě se může vyskytovat i smrk (Picea abies), dosahující často nad hlavní stromovou úroveň. V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů krušina olšová (Frangula alnus), kalina obecná (Viburnum opulus), bez hroznatý (Sambucus racemosa), z keřovitých vrb jsou časté jíva (Salix caprea), vrba ušatá (S. aurita), vrba nachová (S. purpurea), vrba trojmužná (S. triandra), vrba popelavá (S. cinerea). Podobně jako v jasanových olšinách n. st. se v druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností mísí mokřadní, vlhkomilné a mezofilní druhy, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), škarda bažinná (Crepis paludosa), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kuklík potoční (Geum rivale), kozlík bezolistý (Valeriana sambucifolia), knotovka červená (Melandrium album), vzácněji i žluťucha orlí kolistá (Thalictrum aquilegiifolium), oměj různobarvý (Aconitum variegatum), lipnice oddálená (Poa remota), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum) aj. Pravidelně se až spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), třtina šedavá (Calamagrostis canescens), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (C. rivulare) a netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere). Z lesních mezofytů bývají nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), čistec lesní (Stachys sylvatica), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), sasanka hajní (Anemone nemorosa), roztroušeně se zde vyskytují vysoké kapraďorosty - kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina). Především na prameništích a v pramenných úsecích toků se vyskytují lokality bohatých populací bledule jarní (Leucojum vernum), dále zde rostou vrbina hajní (Lysimachia nemorum), devětsil bílý (Petasites albus), čarovník alpský (Circaea alpina) aj. Přírodě blízké a přirozené segmenty lesních biocenóz se nejčastěji zachovaly na prameništích a v pramenných úsecích toků. Relativně širší potoční nivy a říční nivy středních úseků toku byly od období středověké kolonizace postupně přeměněny na druhově bohaté louky s přirozeným výskytem vlhkomilných, mokřadních a submontanních druhů. Vznikla tak řada charakteristických společenstev s vysokou druhovou diverzitou a s výskytem dnes již vzácných rostlin. V případě, že louky nejsou obhospodařovány, vznikají mokřadní lada s dominancí tužebníku jilmového, skřípiny lesní, pcháče bahenního, metlice trsnaté aj., náležející do podsvazu Filipendulenion. Nekosené louky postupně zarůstají náletem dřevin, zejména olší lepkavou a keřovými vrbami. Většina zachovaných břehových porostů má přírodě blízký charakter, dominantními dřevinami jsou zpravidla olše lepkavá a vrba křehká. Méně než v jasanových olšinách n. st. došlo i zde k regulacím toků a následným výrazným změnám vodního režimu. Přitom 13

14 došlo k přeměně přírodě blízkých luk na kulturní louky, obvykle s dominancí psárky luční, někdy dokonce i k zornění. Především v těchto částech niv dochází k eutrofizaci, spojené s rozvojem nitrofilních ruderálů, zejména šťovíků (Rumex sp.). V posledním období dochází i k zalesňování lučních enkláv. Tvářnost mnohých říčních a potočních niv poznamenaly technické úpravy vodních toků (budování náhonů, splavů a malých vodních nádrží) pro využití vodní energie ve mlýnech, pilách a hamrech a pro plavení dřeva. Místy tak došlo k trvalému posunu od vlhčích jasanových olšin k relativně sušším javorovým jasanovým olšinám, případně i naopak k olšinám se stagnující vodou. Jasanové olšiny v. st. mají prioritní význam vodohospodářský, a to jak kvalitativní, tak i kvantitativní. Velmi často se vyskytují ve významných vodohospodářských oblastech. Přírodě blízké nivní louky a břehové porosty přispívají k ochraně vod před znečištěním, mají i velký retenční význam. Břehové porosty stabilizují koryta toků. Prameništní i nivní přírodě blízké biocenózy jsou výjimečně významné pro zachování diverzity vlhkomilných a mokřadních druhů organismů, z nichž mnohé patří mezi velmi vzácné a zvláště chráněné. Nepominutelný je i význam estetický, neboť přírodě blízké břehové porosty, nivní louky a mokřadní lada v nivách tvoří páteř harmonické zemědělsko-lesní krajiny vrchovin a nižších částí hornatin. V rozlehlých lesních komplexech s převažujícími druhově chudými jehličnatými monokulturami je do úzkých pruhů jasanových olšin soustředěno několikanásobně vyšší druhové bohatství rostlin i živočichů. Přímé ohrožení představují především regulace toků, spojené se zahloubením koryta a poklesem podzemní vody. Vážné ohrožení působí splachy z okolních zemědělských kultur, k eutrofizaci a ruderalizaci přispívá hnojení i vyústění drenážních systémů z agrocenóz do potočních niv. Břehové dřevinné lemy bývají často nevhodně jednorázově mýceny s následnou výsadbou jednořadých, převážně jasanových stromořadí. Na svém postupu z nižších poloh i sem již často zasahují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá. Tili-querceta roboris fagi Plošiny a mírné svahy v plochých pahorkatinách až vrchovinách v nadm. výškách m, výjimečně až do 450 m. Geologické podloží tvoří především jílovité neogenní a křídové sedimenty, velmi časté jsou překryvy sprašových hlín - prachovic a polygenetických hlín s eolickou příměsí. Převládajícími půdními typy jsou hnědozem pseudoglejová, kambizem pseudoglejová, luvizem pseudoglejová až pseudoglej luvizemní. Jedná se o půdy zrnitostně těžké (převážně jílovito-hlinité), hluboké, minerálně středně bohaté až bohaté, střídavě vlhké, ve spodinách ulehlé a oglejené. Humifikace je příznivá, převládající humusovou formou je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě sporých zbytků přírodě blízkých lesních biocenóz lze usuzovat, že hlavními porostotvornými dřevinami byly dub letní (Quercus robur), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos) s příměsí buku (Fagus sylvatica), javorů (Acer platanoides, A. pseudoplatanus, vzácněji i Acer campestre) a habru (Carpinus betulus). Přirozené zastoupení dubu zimního (Quercus petraea agg.) je nutno ověřit. Velmi pravděpodobná je přirozená účast jedle (Abies alba) a možná též i jednotlivě vtroušeného smrku (Picea abies). Z keřů se charakteristicky vyskytuje kalina obecná (Viburnum opulus), častý je i bez černý (Sambucus nigra). Synusie podrostu je druhově bohatá, tvoří ji především druhy mezotrofní, vždy se vyskytují druhy indikující přechodné zamokření a velmi často alespoň některé druhy s kalcifilní tendencí. K charakteristickým druhům patří válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), žindava evropská (Sanicula europaea), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), kopytník evropský (Asarum europaeum), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), místy až spoludominantní bývá ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), sasanka hajní (Anemone nemorosa), mařinka vonná (Galium odoratum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) aj. Ze vzácnějších druhů zde rostou např. bradáček vejčitý (Listera ovata), prvosenka vyšší (Primula elatior), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum) a jaterník podléška (Hepatica nobilis). Naprosto převažuje orná půda, pouze ve fragmentech se zachovaly luční porosty s převahou vlhkomilných druhů řádu Molinietalia. Ve zbylých lesích převažují smrkové monokultury, dosti časté jsou smíšené listnaté porosty s rozmanitou dřevinnou skladbou (zpravidla s dominancí dubu letního, habru a lip) a druhově bohatým bylinným podrostem. Takovéto přírodě blízké porosty se v zemědělské krajině zachovaly zejména ve starých oborách a bažantnicích. Zemědělsky i lesnicky nadprůměrně produktivní lokality. Zbytky přírodě blízkých lesních i lučních společenstev se vyznačují nadprůměrným významem pro ochranu biodiverzity, neboť bývají často jedinými refugii v intenzivně využívané polní krajině. Při pěstování smrkových monokultur dochází k postupnému úbytku mezotrofních a náročnějších druhů v důsledku zakyselení půd a hromadění surového humusu. Smrkové monokultury jsou zde sice dobře produktivní, ale silně labilní, ohrožované především větrem a hnilobami. Vymezení biochor Podle Biogeografického členění České republiky II. díl / Martin Culek a kolektiv. - Praha: Agentu- 14

15 ra ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, + CD-ROM (mapová příloha), do území vstupují celkem 3 biochory: v severní a jihozápadní části 4PS, v jihovýchodní části 4PQ, zcela převažuje 4BS: Typ Reliéf Substrát Půdy Klima 4PS - Pahorkatiny na kyselých metamorfitech 4. vegetačního stupně Segmenty tohoto typu se nacházejí hojněji v bioregionech plošších částí Českomoravské vrchoviny, v menší míře v některých bioregionech pohraniční oblasti jihozápadních Čech. Reliéf má charakter plochých až členitých pahorkatin. V menších segmentech převažují elevační tvary (hřbety a jednotlivé kopce), v rozsáhlejších segmentech jsou významněji zastoupeny i sníženiny. Typické jsou horizontálně poměrně výrazně členěné hřbety se zarovnaným povrchem, ze kterého vystupují různě vysoké suky. Údolí jsou jen málo zahloubená. Převýšení kopců je většinou m, vzácněji až do 120 m. Skalní tvary reliéfu a sutě se vyskytují zřídka. Antropogenní tvary související s povrchovou či hlubinnou těžbou jsou vzácné. Geologické podloží je monotónní - dominují ruly (více pararuly než ortoruly) a migmatity. Poměrně časté jsou malé vložky aplitů, porfyritů, křemenců, granitů či dioritů. Charakteristické jsou typické kyselé kambizemě, přecházející na hrotech do dystrických kambizemí a na úpatích do pseudoglejů. Vodní toky jsou lemovány obvykle typickými gleji. Ojediněle jsou na mělkém substrátu rankery. Klima je mírně teplé a průměrně vlhké, projevuje se odlišná orientace svahů, zřetelně teplejší jsou jižní svahy a hřbety. Exponovanost vrcholků vůči větrům je různá. V plochých sníženinách mezi pahorky jsou podmínky pro tvorbu středně silných teplotních inverzí. Vegetace Kostru potenciální přirozené vegetace tvoří acidofilní bikové bučiny (Luzulo-Fagetum), místy na jižních svazích doplněné acidofilními doubravami ze svazu Genisto germanicae-quercion, nejspíše jedlovými (Abieti-Quercetum). Na humóznějších stanovištích se vyskytují květnaté kyčelnicové bučiny (Dentario enneaphylli-fagetum), ovšem nepříliš bohaté. Podél potoků v nižších polohách jsou ptačincové olšiny (Stellario-Alnetum), v údolích vyšších vrchovin přecházející v udatnové olšiny (Arunco silvestris-alnetum glutinosae). Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion, místy snad i rašelinné louky svazu Caricion fuscae. Druh Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště. STG Dominantní: 3ABl-2 (1%), *4ABl-2 (1%), *4AB3 (50%), *4B3 (35%), 4AB4 (10%). Kontrastní: 4A-AB5b (+), 4BC5a (2%), 4BC5b (1%). Skladba Lesy 31%, travní porosty 11%, vodní plochy 1%, pole 50%, sady 3%, sídla 2%, ostatní 2%. Orná půda Pole jsou scelená převážně do středně velkých celků, situovaných většinou v plošším reliéfu na zarovnaných hřbetech a v mírnějších svazích na úpatí. Místy polní krajinu oživují liniové porosty dřevin podél toků, na dochovaných mezích a kamenicích. Lesy Lesy jsou různě velké, od drobných, zcela izolovaných porostů až po součásti rozsáhlých celků. Nacházejí se především na vrcholech kopců a navazujících strmých svazích. Jednoznačně pře- 15

16 Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Typ Reliéf Substrát Půdy Klima važují kulturní jehličnaté lesy, obvykle s dominantním smrkem, případně borovicí, s přimíšeným modřínem. Z původních dřevin je místy zastoupen buk, vzácněji jedle, v relativně teplejších územích též dub. Charakteristickou příměs okrajů kulturních lesů tvoří bříza. Jsou zastoupeny většinou odvodněnými loukami v původně podmáčených lokalitách údolních poloh. Dochované louky na neodvodněných zamokřených pozemcích jsou vzácností. Vodní plochy jsou reprezentovány drobnějšími vodními toky a i menšími rybníky. Sady jsou téměř výhradně soustředěny na obvody vesnic. Sídla jsou zastoupena hlavně menšími až středně velkými vesnicemi. Větší sídla jsou dosti vzácná. V některých vesnicích Českomoravské vrchoviny je dochována lidová roubená architektura. Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-fagetum, Tilio platyphylli-fageturn, Tilio cordatae-fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-fagetum), Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum). 4PQ Pahorkatiny na pestrých metamorfitech 4. vegetačního stupně Segmenty typu jsou rozptýleny v jižní polovině naší části hercynské podprovincie, ale mimo pohraniční území. Reliéf má charakter typické pahorkatiny s převážně nápadnými kopci, oddělenými otevřenými konkávními sníženinami. Převýšení kopců je převážně m. Na svazích kopců a na vrcholcích se ojediněle vyskytují skalky a akumulace balvanů. Místy se vyskytují menší, většinou opuštěné lomy, nachází se zde však i několik aktivních lomů. V některých segmentech jsou též pozůstatky po hlubinné těžbě kovů. Základní horninou substrátu jsou většinou pararuly. Dominující živnou horninou je amfibolit. Amfibolity však vlivem metamorfózy těžko zvětrávají, a uvolňují tak relativně málo živin i bází a ve vegetaci se projevují málo výrazně. Horniny většinou zvětrávají na hlíny s obsahem drobnozrnného i hrubého skeletu (kamene). Půdy mimo les jsou většinou typické mírně kyselé kambizemě, v lesích jsou zpravidla udávány silněji kyselé typické kambizemě. Na živných horninách se vyskytují typické kambizemě. Na vápencích jsou malé ostrovy kambizemních rendzin. Klima je mírně teplé, průměrně vlhké. Projevuje se odlišná orientace svahů, zřetelně teplejší jsou jihozápadní svahy a hřbety. Exponovanost vrcholků vůči větrům je střední. V plochých sníženinách mezi pahorky jsou podmínky pro tvorbu středně silných teplotních inverzí. Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří květnaté bučiny s kyčelnicí devítilisou (Dentario enneaphylli-fagetum), na kyselých podkladech mohou přecházet do acidofilních bikových bučin (Luzulo-Fagetum). Podél potůčků ostřicové jaseniny (Carici remotae-fraxinetum), u potoků převážně ptačincové olšiny (Stellario-Alnetum). Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion. Druh Kontrastně similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter. STG Dominantní: 4AB3 (41), *4B3 (43), 4B4 (4). Kontrastní: *4A2-3 (+), 4A3 (2), *4AB-B1-2 (1), *4BD-D1-2 (+),*4BD3 (3), 4BC3 (6), *4BC5a (2). Skladba Lesy 22%, louky 15%, vodní pl. 1%, pole 52,5%, sady 4%, sídla 2,5%, lomy 1,5%, ostatní 1,5%. Orná půda Pole jsou hojná, většinou středně velká. Ohraničena jsou především lesy, vodními toky a komunikacemi. Lesy Lesy jsou středně velké a malé, nejčastěji se nacházejí na vrcholech a strmých svazích kopců. Dominují kulturní smrčiny, často s příměsí modřínu a borovice. Přirozených lesů je málo. 16

17 Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Zpravidla se jedná o mokré a odvodněné louky v nivách a depresích bez velké biologické hodnoty, suché trávníky jsou vzácností. Vodní plochy reprezentují malé potoky, případně malé rybníky. Sady jsou vzácné a vyskytují se pouze po obvodech vesnic. Sídla představují především středně velké vesnice. Na vrcholcích kopců bývala prehistorická hradiště, ojedinělé jsou zříceniny hradů, nově se vyskytuje mnoho telekomunikačních zařízení. Přirozené: Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-fagetum, Tilio platyphylli-fageturn, Tilio cordatae-fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-fagetum), náhradní: Mezofilní trávníky (svazy Arrhenatherion, Cynosurion, Polygono-Trisetion, Trifolion medii). Typ Reliéf Substrát Půdy Klima 4BS - Rozřezané plošiny na kyselých metamorfitech 4. vegetačního stupně Tvoří základ monotónní hercynské krajiny s velmi málo pestrou biotou. Tento typ biochory je v hercynské podprovincii s velkým odstupem od ostatních typů nejrozšířenější. Dominuje v extrémně velkých segmentech na široce chápané Českomoravské vrchovině, vzácně a v malých segmentech se nachází na okrajích pohraničních pohoří Čech. Reliéf je tvořen tektonicky zdviženou plošinou, do které se zařízly vodní toky a vytvořily výrazná údolí oddělující plochá temena. Tato údolí v rámci typu jsou hluboká do 60 m, větší údolí jsou samostatnými typy biochor. Na plošinách místy vystupují odolná jádra hornin a tvoří tak malé pahorky (suky). Pokud se tato jádra vyskytují v údolích, jsou zde údolí zúžená a na svazích vystupují malé skály. Ve svazích údolí a pahorků bývají malé lomy. Substrátem jsou hlavně předprvohorní migmatity a migmatitické ruly. Především svory a fylity se rozpadají na ploché kameny a mají hlinitější kyselé zvětraliny. Půdy mimo les jsou převážně slabě kyselé kambizemě, středně těžké, středně kamenité. V lesích jsou nejčastěji uváděny silně kyselé kambizemě. Na plošinách jsou hojné kyselé kambizemě pseudoglejové a primární pseudogleje. Půdy mají béžovou nahnědlou barvu. Klima je mírně teplé a srážkově průměrné. Jsou zde podmínky pro tvorbu přízemních teplotních inverzí na plošinách a výraznějších inverzí v údolích. Regionální teplotní inverze mají slabý vliv. Vegetace V potenciální přirozené vegetaci dominují acidofilní bikové bučiny (Luzulo-Fagetum), na obohacených místech, především na úpatích svahů, přecházejí v květnaté kyčelnicové bučiny (Dentario enneaphylli-fagetum). Podél potoků se vyskytují nivy s vegetací podsvazu Alnenion glutinoso-incanae, nejspíše udatnovými olšinami (Arunco silvestris-alnetum glutinosae). Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion, místy snad i rašelinné louky svazu Caricion fuscae. Druh Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště. STG Dominantní: 3AB-Bl-2 (+), 3AB3 (4%), 3B3 (2%), 4AB-Bl-2 (1%), *4AB3 (47%), 4B3 (30%), 4BC3 (2%), 4AB4 (10%). Kontrastní: 4A-AB5b (+), *4BC5a (3%), 4BC5b (1%). Skladba Lesy 24%, travní porosty 15%, vodní plochy 1%, pole 51,5%, sady 3,5%, sídla 3%, ostatní 2%. Orná půda Pole zabírají převážně plošiny a okolí sídel. Jsou převážně velká, pouze na svazích jsou středně velká a malá. Nelesní krajina je zpravidla holá a jsou zde pouze dožívající ovocná stromořadí podél silnic. Hranice polí tvoří nejčastěji lesy a komunikace. Lesy Lesy jsou převážně středně velké a velké. Zabírají hlavně svahy údolí, ale často se nacházejí i na plošinách. Jejich dřevinná skladba je velmi monotónní. Dominují kulturní smrčiny, často s příměsí borovice nebo menšími kulturními bory. Místy je významnější příměs modřínu. Větší bučiny se vůbec nedochovaly, ojediněle se vyskytují pouze dožívající fragmenty nebo kotlíky bukové tyčoviny. Vzácná je i příměs buku, která je relativně nejčastější v údolích. 17

18 Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Převážně v nivách a v okolí rybníků, vzácněji na strmých svazích. Zamokřené louky jsou většinou opuštěné a mění se v ruderalizované mokřady. Zbývající louky jsou intenzivně obhospodařovány a mají nižší biologickou hodnotu. Přesto se zde nacházejí fragmenty cennějších mokřadních, někde částečně zrašeliněných luk. Suché trávníky jsou vzácnější, nacházejí se především na strmých svazích, které dosud nepodlehly zalesnění. Zastoupeny jsou především malými rybníky, vzácnějšími středně velkými a velkými rybníky. Tekoucí vody reprezentují potoky a říčky. Sady jsou výhradně u rodinných domů, převážně po obvodech vesnic a měst. Sídla jsou tvořena především středně velkými vesnicemi. Malých vesnic je méně a nacházejí se především v pohraničí postiženém vysídlením a vystěhovalectvím. Velké vesnice téměř chybějí, typická jsou však malá města. Charakteristický je výskyt většího množství zachovalých románských kostelů, staveb lidové architektury se zachovalo překvapivě málo. Přirozené: Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum kromě nejvyšších poloh), Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellario-Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-fraxinetum). Systém biocenter a biokoridorů Pro biocentra a biokoridory je uvedena v tabulkové příloze charakteristika stanoviště. Prostorové parametry, jako jedno z rozhodujících kritérií vymezování LÚSES, jsou výsledkem současné úrovně poznání přírodních zákonitostí, a nelze je chápat absolutně. Do řešeného území na na jihovýchodě zasahuje regionální biokoridor se dvěma vloženými lokálními biocentry, všechny ostatní prvky jsou lokální úrovně: Minimální šířky biokoridorů regionálního významu (a os nadregionálních biokoridorů) Lesní společenstva: Minimální šířka je 40 m. Společenstva mokřadů: Minimální šířka je 40 m. Luční společenstva: Minimální šířka je 50 m. Maximální délky regionálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Lesní společenstva: Maximální délka je 700 m, možnost přerušení je max. 150 m, pokud pokračuje v šíři lokálního biokoridoru. Mokřadní společenstva: Maximální délka je 1000 m, přerušení je možné 100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami. Luční společenstva st.: Maximální délka je 500 m, přerušení je možné max. 100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami. Luční společenstva st.: Maximální délka je 700 m, přerušení je možné max. 100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami. Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Lesní společenstva: Maximální délka je 2000 m, možnost přerušení je max. 15 m. Mokřadní společenstva: Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné 50 m zpevněnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Kombinovaná společenstva: Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné do 50 m zastavěnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Luční společenstva: Maximální délka je 1500 m, přerušení i 1500 m. Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Lesní společenstva: Minimální šířka je 15 m. Společenstva mokřadů: Minimální šířka je 20 m. Luční společenstva: Minimální šířka je 20 m. Minimální velikost biocenter lokálního významu Lesní společenstva: Mokřady: Luční společenstva: Kombinovaná společenstva: Minimálně 3 ha v případě kruhového tvaru. Minimální velikost je 1 ha. Minimální velikost je 3 ha. Minimální velikost je 3 ha. 18

19 Interakční prvky Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky, což jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům a významně ovlivňující fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu a rozmnožování. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v krajině a tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny. Jako stávající jsou vymezeny následující interakční prvky: Označení Název Charakter A Slupský potok Porosty dřevin a podmáčené louky v terénní depresi B Vyšetický potok Porost dřevin podél drobné vodoteče a podmáčené louky. C Nový Rybník Nový s litorálem, porosty dřevin podél vodoteče. D Křekovický potok Porost dřevin podél drobné vodoteče a podmáčené louky. E Vosná Porost dřevin podél drobné vodoteče, rybníky, podmáčené louky. F U louže Ladní vegetace v terénní depresi. G V Rybníčkách Ladní vegetace v terénní depresi, malý rybník. H K stránce Porost na okraji katastru. V řešeném území jsou navrženy následující interakční prvky (výsadba podél místních cest): Označení Název Doporučení Ch I J K L M N O P Okroužek V zahrady K oulehli Kabátov Na losech Za Býčkovy U třešně Zákopy K dubině Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky, přírodní parky Zvláště chráněné území v řešeném území není. Památné stromy se zde nevyskytují. Významné krajinné prvky se dělí na VKP ze zákona (ex lege), tj.: lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy (tyto krajinné prvky nejsou samostatně vyznačeny, protože jejich lokalizace je součástí 19

20 mapového podkladu), a registrované významné krajinné prvky, neboli ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utvářejí její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. Tyto zde nejsou. Přírodní park do území nezasahuje. Ptačí oblasti Do území nezasahuje žádná vyhlášená Ptačí oblast. Evropsky významné lokality Do území zasahuje Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. Celá její plocha v katastru Šebířova je zahrnuta do prvků ÚSES (14 16, 21 23). Doplnění ÚSES nad minimální parametry Jestliže to umožňují ostatní zájmy v území, lze uvažovat i o dalším rozšíření ÚSES nad současný rámec především dalším zařazením navržených interakčních prvků (navržených výsadeb). Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES Louka je převážně člověkem vytvořený a na něj svojí existencí vázaný biotop. Jako nelesní biotop byla v minulosti vzácná, a prakticky se jedná o permanentní sukcesní stadium směřující k původním lesním typům usměrňované lidským hospodařením. Luční porosty jsou dnes jedním z nejzajímavějších biotopů, zejména co se týče světlomilné entomofauny. Nejbohatší druhové spektrum je na lučních porostech postupně kosených 1x ročně, naopak nejméně obsazené jsou louky plošně kosené 2-3x ročně těžkou mechanizací, přisévané a hnojené umělými hnojivy. Pokosením lučního porostu dochází k náhlé ztrátě potravní základny, a je-li toto kosení celoplošné, ve shodném období a navíc prováděné těžkou mechanizací, dochází k postupnému ochuzování druhovému i početnímu. Negativně se na lučních porostech projevuje rovněž jejich odvodnění a následný posun hydrické řady směrem dolů. Proto je potřebné provádět takové zásahy, které jsou schopné zakonzervovat sukcesní řadu ve stadiu travinobylinného společenstva únosný způsob obhospodařování. Vzhledem k tomu, že není možné aplikovat management vyhovující všem hmyzím druhům, navrhujeme doporučení na základě rostlinných společenstev velmi detailně je uveden v knize Péče o chráněná území I.+ II., Petříček 1999 (viz literaturu). 20

21 Závěr význam ÚSES Cílem ÚSES je ochrana přírodních společenstev před lidskou činností (odlesněním, odvodněním, regulacemi a podobně) i úprava některých funkcí krajiny. Jedná se zejména o úpravu hospodaření na některých pozemcích. Za nejdůležitější poznatky při zpracování ÚSES považujeme: a) Celkový charakter krajiny řešeného území je harmonický, přičemž velké množství nelesní dřevinné vegetace roste především okolo vodních toků. b) Dnes je odlesněná krajina do značné míry zorněna. c) Vodní režim je narušen, což souvisí s historickým odvodněním krajiny a provedenými úpravami drobných vodních toků. Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny a) Posílení kostry ekologické stability je možné, přičemž se jeví jako nejvhodnější využití nefunkčních biokoridorů, navrženého biocentra a navržených interakčních prvků. b) Důsledně dodržovat druhovou skladbu v lesních porostech v rámci ÚSES odpovídající přirozenému složení z autochtonních dřevin, stejně jako příslušný management. c) U vodotečí v minulosti upravených v co největší míře zachovat přírodě blízký charakter příbřežní zóny a podporovat tam sukcesi, v případě možnosti jejich revitalizace vypracovat příslušné projektové dokumentace. d) Vhodnými technologickými zásahy zvyšovat stupeň ekologické stability lučních porostů. Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES Regulativy mají 2 základní funkce: 1) Zajišťují podmínky pro trvalou funkčnost existujících prvků ÚSES. 2) Zajišťují územní ochranu ploch pro doplnění prvků ÚSES navržených nebo nefunkčních. Na jejich základě je omezeno právo vlastnické tam, kde jsou pro to splněny podmínky vyplývající z Ústavní Listiny, Občanského zákoníku, Stavebního zákon, Zákona o ochraně přírody a krajiny a Zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (neboli mimo oblast územního plánování). V ostatních případech zůstává právo na stávající využití území zachováno. Regulativy jsou podkladem pro správní řízení, a liší se podle konkrétního prvku ÚSES. Biocentra Druhová skladba bioty se bude blížit přirozené skladbě odpovídající trvalým stanovištním podmínkám, u antropicky podmíněných ekosystémů též trvalým antropickým podmínkám. Veškeré vedlejší funkce musejí být tomuto cíli podřízeny. Nepovoluje se zde umisťování staveb, pobytová rekreace, intenzívní hospodaření a nepřípustné jsou i veškeré další činnosti snižující ekologickou stabilitu tohoto krajinného segmentu. Biokoridory Posláním biokoridorů je umožnit migraci všech organismů mezi biocentra, trvalou existenci nelze předpokládat. Z těchto důvodů se zde připouští širší možnosti hospodářského využití, nevadí ani souběžné vedení biokoridorů s účelovými komunikacemi, rekreačními trasami a podobně. V nezbytných případech je podmíněně přípustné povolování liniových staveb, konkrétně příčné křížení s biokoridorem, vodohospodářská zařízení, čistírny odpadních vod a podobně. Nepovoluje se zde opět: umisťování staveb, pobytová rekreace, intenzívní hospodaření a rovněž nepřípustné jsou veškeré další činnosti snižující ekologickou stabilitu tohoto krajinného segmentu. Navržené (nefunkční) prvky Jejich realizace je vázána na splnění výše zmíněných zákonných podmínek. Do doby jejich splnění je zaručeno právo na stávající využití území. Nelze však připustiti takové změny v jejich současném využití, které budoucí realizaci ÚSES výrazně ztíží nebo dokonce znemožní. Realizace je podmíněna řešením vlastnických vztahů v projektu ÚSES, komplexních pozemkových úpravách nebo lesních hospodářských plánech. Pokud nedojde k dohodě s vlastníky (jejichž práva na stávající využití jsou chráněna), je jejich omezení možné 21

22 pouze za těchto podmínek: omezení se děje ve veřejném zájmu, omezení se děje na základě zákona, omezení je výslovně uvedeno, omezení je provedeno jen v nezbytném rozsahu, neprokáže-li se, že požadovaného účelu nelze dosáhnout jinak, za omezení je poskytnuta náhrada podle procesních pravidel stanovených stavebním zákonem. V případě ÚSES se poskytuje náhradní pozemek. Proto musejí být regulativy omezeny na zachování stávajících podmínek (využití) = vylučují se činnosti a změny využití území snižující ekologickou stabilitu lokality. Regulativy jsou vyjádřeny v grafické části územního plánu prostřednictvím vymezení jednotlivých prvků ÚSES, který byl zpracován oprávněnou osobou za dodržení metodických pokynů platných pro jeho konstrukci. Změnu této závazné části ÚPD schvaluje orgán, který schválil původní územně plánovací dokumentaci. Přírodovědná část (soubor opatření pro zachování funkčnosti prvku ÚSES, návrh managementu a podobně) je uveden jednak v tabulkových přílohách týkajících se konkrétních prvků, jednak v obecné sumarizující podobě v textové části územního systému ekologické stability. Seznam použité literatury Balatka a kol.: Regionální geomorfologické členění ČR, SG 23, Brno, 1971 Bínová, L., Culek, M.: Územně technický podklad nadregionální a regionální územní systém ekologické stability České republiky. Ministerstvo pro místní rozvoj Praha, 1996, Text a mapy 1: Buček A., Lacina J.: Geobiocenologie II. Seznam skupin typů geobiocénů ČR, MZLU, Brno, 1999 Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha, 1996 Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky II. díl, AOPK ČR, Praha, 2005 Honner a kol.: Malý lexikon obcí. Jižní Čechy, Krajská statistická správa, Č. Budějovice, 1993 Chytrý M., Kučera T., Kočí M.: Katalog biotopů České republiky. AOPK ČR, Praha, 2001 Kvítek T. a kol.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. Metodika 21/1997, VÚMOP, Praha, 1997 Lepeška P. a kol.: Metodika zapracování ÚSES do územních plánů obcí. Návod na užívání ÚTP regionálních a nadregionálních ÚSES ČR. MMR a Ústav územního rozvoje, Brno, 1998 Löw a kol.: Rukověť projektanta MÚSES, MŽP ČR, Doplněk, Brno, 1995 Macků M., Míchal I.: Minimální velikost lesních biocenter. Lesnictví, 1990 Maděra P, Zimová E.: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, 2005 Míchal I.: Ekologická stabilita. Veronica, Praha, 1992 Míchal I., Petříček V.: Péče o chráněná území II., Lesní společenstva. AOPK ČR, Praha, 1999 Mikyška a kol.: Geobotanická mapa ČSSR. České země, Academia, ČSAV, Praha 1968 Moldan B. a kol.: Životní prostředí České republiky. Academia, Praha, 1992 Moravec J. a kol.: Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Severočeskou přírodou, Příloha 1995, Litoměřice Němec J.: Bonitace a oceňování zemědělské půdy České republiky. Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky, Praha, 2001 Pellantová J. a kol.: Metodika mapování krajiny. Výzkumné a monitorovací pracoviště ÚOP Brno, Praha, 1994 Petříček V. a kol.: Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva. AOPK ČR, 1999 Quitt E.: Klimatické oblasti ČSSR. SG č. 16, GÚ ČSAV, Brno, 1971 Syntetická půdní mapa České republiky, VÚMaOP, Praha, 1994 Vlček V. a kol.: Vodní toky a nádrže. Academia, Praha, 1984 Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha, 1996 Zimová E. a kol.: Zakládání místních ÚSES na zemědělské půdě. MZe ČR, Lesnická práce, Kostelec n. Černými Lesy, 2002 Tabulky prvků ÚSES 22

23 Číslo 1 (generelové číslo = 1) Název Okroužek Charakter Lokální biocentrum Mapa 1 STG 3AB-B3, 3-4B-BC3-4 Rozloha 12,56 ha Charakteristika Biocentrum výhradně zahrnující lesní porost: Příslušnými lesními typy jsou 3H1 (Hlinitá dubová bučina šťavelová na plošinách a mírných svazích), 3I1 (Uléhavá kyselá dubová bučina s bikou chlupatou na plošinách a úpatích svahů), 3I5 (Uléhavá kyselá dubová bučina borůvková na plošinách a mírných svazích), 3K1 (Kyselá dubová bučina metlicová na plošinách a plochých vyvýšeninách), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 4O4 (Svěží dubová jedlina šťavelová sušší na plochých vyvýšeninách sedimentů), 4P1 (Kyselá dubová jedlina s bikou chlupatou na plošinách), 4P3 (Kyselá dubová jedlina metlicová sušší na plochých vyvýšeninách). 23

24 Doporučení V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3H - hlinitá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle, 3I - uléhavá kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, jedle 10%, 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky, 4P - kyselá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, osika 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

25 Číslo 2 (generelové číslo = 2) Název Hůrka Charakter Lokální biokoridor Mapa STG 3AB-B3-4, 3B5, 4AB3 Rozloha 4,83 ha Charakteristika Fragmentovaný biokoridor okrajem řešeného území přes lesní porosty a polokulturní louky (v jihozápadní části drobná vodoteč). Příslušnými lesními typy jsou 3C1 (Vysýchavá dubová bučina biková teplomilná na hřbetech a příkrých svazích), 3H1 (Hlinitá dubová bučina šťavelová na plošinách a mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách), 4O4 (Svěží dubová jedlina šťavelová sušší na plochých vyvýšeninách sedimentů), 4P3 (Kyselá dubová jedlina metlicová sušší na plochých vyvýšeninách). 25

26 Doporučení Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3C vysýchavá dubová bučina buk 60%, dub 30%, lípa 10%, 3H - hlinitá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky, 4P - kyselá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, osika 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

27 Číslo 3 (generelové číslo = 1439) Název Na dubinách Charakter Lokální biocentrum Mapa 2 STG 3A-BB3, 3B5 Rozloha 4,86 ha Charakteristika Nefunkční biocentrum na lučních porostech a orné půdě v terénní depresi, funkční části tvoří lesní porost a ladní vegetace v jižní části. Příslušnými lesními typy jsou 3C1 (Vysýchavá dubová bučina biková teplomilná na hřbetech a příkrých svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách). 27

28 Doporučení Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3C vysýchavá dubová bučina buk 60%, dub 30%, lípa 10%, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

29 Číslo 4 (generelové číslo = 1462) Název Na losech Charakter Lokální biokoridor Mapa 2 STG 3AB3-4, 3B5 Rozloha 2,35 ha Charakteristika Omezeně funkční biokoridor nivou drobné vodoteče. Ladní vegetace v místě vodních nádrží, lesní porost a částečně zemědělsky využívané pozemky. Příslušnými lesními typy jsou 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3L1 (Jasanová olšina potoční na náplavách), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách). 29

30 Doporučení Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3L - jasanová olšina - olše 70%, jasan 30%, příměs smrku a osiky, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

31 Číslo 5 (generelové číslo = 12) Název V horách Charakter Lokální biocentrum Mapa 6 STG 3AB-B3, 4-5B-BC4 Rozloha 7,01 ha Charakteristika Biocentrum tvořené výhradně lesním porostem na svazích k potoku. Příslušnými lesními typy jsou 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3K5 (Kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů), 3M1 (Chudá dubová bučina mechová), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 4O4 (Svěží dubová jedlina šťavelová sušší na plochých vyvýšeninách sedimentů), 4V9 (Podmáčená bučina). 31

32 Doporučení V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3M - chudá dubová bučina - buk 50%, dub 40%, bříza 10%, příměs borovice, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky, 4V - vlhká bučina - buk 40%, jedle 40%, dub 10%, javor 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

33 Číslo 6 (generelové číslo = 13) Název Štětky Charakter Lokální biokoridor Mapa STG 3AB-B3-4, 3B-BC5, 4AB-B4 Rozloha 9,11 ha Charakteristika Nefunkční biokoridor přes zalesněné vyvýšeniny a údolí drobného vodního toku, nefunkční části přes kulturní louky a orané pozemky. Příslušnými lesními typy jsou 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3K5 (Kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů), 3L1 (Jasanová olšina potoční na náplavách), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 4O4 (Svěží dubová jedlina šťavelová sušší na plochých vyvýšeninách sedimentů), 4P1 (Kyselá dubová jedlina s bikou chlupatou na plošinách), 4V9 (Podmáčená bučina). 33

34 Doporučení Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3L - jasanová olšina - olše 70%, jasan 30%, příměs smrku a osiky, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky, 4P - kyselá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, osika 10%, 4V - vlhká bučina - buk 40%, jedle 40%, dub 10%, javor 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

35 Číslo 7 (generelové číslo = 3) Název Vinná Hora Charakter Lokální biocentrum Mapa 4 STG 3AB3 Rozloha 10,60 ha Charakteristika Biocentrum téměř výhradně na lesních porostech výrazného vrchu jižní expozice, pouze v jižní části nálet dřevin na ostatní ploše. Příslušnými lesními typy jsou 3K1 (Kyselá dubová bučina metlicová na plošinách a plochých vyvýšeninách), 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3K5 (Kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů), 3M3 (Chudá dubová bučina borůvková na hřbetech a vypouklých svazích). Doporučení Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na 35

36 udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3M - chudá dubová bučina - buk 50%, dub 40%, bříza 10%, příměs borovice. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

37 Číslo 8 (generelové číslo = 24) Název V horách Charakter Lokální biokoridor Mapa STG 3AB3-4, 3B5, 4A4 Rozloha 8,02 ha Charakteristika Převážně funkční biokoridor přes zalesněný vrch a podél drobné vodoteče, v jihovýchodní části nefunkční část přes zemědělsky využívané plochy. Příslušnými lesními typy jsou 3K5 (Kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů), 3M1 (Chudá dubová bučina mechová), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách), 4Q1 (Chudá dubová jedlina borůvková na plochých vyvýšeninách senonu). 37

38 Doporučení Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3M - chudá dubová bučina - buk 50%, dub 40%, bříza 10%, příměs borovice, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4Q - chudá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, bříza 10%, příměs osiky a borovice. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. 38

39 Číslo 9 (generelové číslo = 23) Název Popovice Charakter Lokální biocentrum Mapa 9 STG 3AB-B3-4, 3B5 Rozloha 7,29 ha Charakteristika Biocentrum v lesním porostu ve svahu nad potokem, v západní části nálety autochtonních dřevin u vodoteče a podmáčené polopřirozené travinobylinné porosty. Příslušnými lesními typy jsou 3I1 (Uléhavá kyselá dubová bučina s bikou chlupatou na plošinách a úpatích svahů), 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách). 39

40 Doporučení Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3I - uléhavá kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, jedle 10%, 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

41 Číslo 10 (generelové číslo = ) Název Slupský potok Charakter Lokální biocentrum Mapa STG 3AB-B3-4, 3B-BC5, 4B-BC4 Rozloha 25,26 ha Charakteristika Biokoridor v údolí potoků zahrnující podmáčené louky s vyšším stupněm ekologické stability, ladní vegetaci travinobylinné i dřevinné varianty, lesní porosty na svazích a louky kulturního až polopřirozeného charakteru. Příslušnými lesními typy jsou 3I1 (Uléhavá kyselá dubová bučina s bikou chlupatou na plošinách a úpatích svahů), 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3K6 (Kyselá dubová bučina se šťavelem a svízelem drsným na mírných svazích), 3L1 (Jasanová olšina potoční na náplavách), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách), 3S9 (Svěží dubová bučina šťavelová na příkrých svazích), 4O1 (Svěží dubová jedlina šťavelová na plošinách a plochých úžlabinách). 41

42 Doporučení Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3I - uléhavá kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, jedle 10%, 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3L - jasanová olšina - olše 70%, jasan 30%, příměs smrku a osiky, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

43 Číslo 11 (generelové číslo = 70) Název Mrázov Charakter Lokální biocentrum Mapa 12 STG 3AB3-4 Rozloha 2,40 ha Charakteristika Biocentrum v nivě Blanického potoka zahrnující břehové porosty, podmáčené louky a v jižním okraji lesní porost. Příslušnými lesními typy jsou 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů). Doporučení Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. 43

44 Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

45 Číslo 12 (generelové číslo = 71) Název Blanický potok Charakter Lokální biokoridor Mapa 12 STG 3AB3-4, 4B4 Rozloha 5,45 ha Charakteristika Biokoridor podél Blanického potoka lemovaného autochtonními dřevinami na polokulturních loukách a lesním porostu. Příslušnými lesními typy jsou 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 4O1 (Svěží dubová jedlina šťavelová na plošinách a plochých úžlabinách), 4V9 (Podmáčená bučina). Doporučení V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky, 4V - vlhká bučina - buk 40%, jedle 40%, dub 10%, javor 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny 45

46 tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. 46

47 Číslo 13 (generelové číslo = 72) Název Blanický potok nad Šebířovem Charakter Lokální biocentrum Mapa STG 3AB-B3-4, 4B4 Rozloha 2,93 ha Charakteristika Biocentrum u Blanického potoka zahrnující lesní porost a břehové porosty potoka, v západní části louky zarostlé náletem dřevin. Příslušnými lesními typy jsou 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 4O1 (Svěží dubová jedlina šťavelová na plošinách a plochých úžlabinách), 4V9 (Podmáčená bučina). 47

48 Doporučení Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4O - svěží dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 20%, příměs osiky, 4V - vlhká bučina - buk 40%, jedle 40%, dub 10%, javor 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

49 Číslo 14 (generelové číslo = ) Název Říčka Blanice Charakter Lokální biokoridor Mapa STG 3AB-B3, 3AB4, 3BC4, 3B5 Rozloha 30,80 ha Charakteristika Lokální biokoridor širokou nivou Blanice na polokulturních loukách, ladní vegetací, okrajově lesními porosty. Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. Příslušnými lesními typy jsou 2C1 (Vysýchavá buková doubrava biková teplomilná na vypouklých svazích a vrcholech), 3C1 (Vysýchavá dubová bučina biková teplomilná na hřbetech a příkrých svazích), 3F1 (Svahová dubová bučina kapradinová), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách), 3S9 (Svěží dubová bučina šťavelová na příkrých svazích). 49

50 Doporučení Zabránit eutrofizaci, nezasahovat do vodního režimu. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 2C - vysýchavá buková doubrava - dub 70%, buk 20%, habr 10%, 3C vysýchavá dubová bučina buk 60%, dub 30%, lípa 10%, 3F - svahová dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

51 Číslo 15 (generelové číslo = 31) Název Pod Vrchem Charakter Lokální biocentrum Mapa 13 STG 3AB-B3, 3BC3 Rozloha 6,23 ha Charakteristika Regionální biocentrum ma kulturních až polokulturních podmáčených loukách, břehových porostech, zarůstajících pastvinách a lesních porostech. Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. Příslušnými lesními typy jsou 3D8 (Obohacená dubová bučina netýkavková na úpatích svahů), 3J3 (Lipová javořina s pitulníkem na příkrých a srázných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách), 3S9 (Svěží dubová bučina šťavelová na příkrých svazích). 51

52 Doporučení Zabránit eutrofizaci, nezasahovat do vodního režimu. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3D - obohacená dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. 52

53 Číslo 16 (generelové číslo = 30) Název Říčka Blanice Charakter Lokální biokoridor Mapa STG 3AB-B3, 3C3, 3AB2, 3B5 Rozloha 19,63 ha Charakteristika Široká niva Blanice s podmáčenými polokulturními loukami, břehovým porostem a omezeně lesním porostem. Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. 53

54 Příslušnými lesními typy jsou 3J3 (Lipová javořina s pitulníkem na příkrých a srázných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách). Doporučení Zabránit eutrofizaci, nezasahovat do vodního režimu. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

55 Číslo 17 (generelové číslo = 27) Název Vilický potok Charakter Lokální biokoridor Mapa STG 3AB2-3, 3AB4, 3B5, 3BC4-5, 3AB3, 4AB4 Rozloha 5,03 ha Charakteristika Lesní porosty a ladní vegetace podél Vilického potoka v částečně upraveném korytě, několik malých luk zarůstajících náletem. Příslušnými lesními typy jsou 3L1 (Jasanová olšina potoční na náplavách), 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S9 (Svěží dubová bučina šťavelová na příkrých svazích), 4P1 (Kyselá dubová jedlina s bikou chlupatou na plošinách). 55

56 Doporučení Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3L - jasanová olšina - olše 70%, jasan 30%, příměs smrku a osiky, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4P - kyselá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, osika 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

57 Číslo 18 (generelové číslo = 35) Název Přes Vilický potok Charakter Regionální biokoridor Mapa 13 STG 3B4-5, 3AB3-4, 4AB4 Rozloha 4,84 ha Charakteristika Částečně funkční část regionálního biokoridoru přes údolí Vilického potoka a lesním porostem. Kulturní louka a pole v severovýchodní části. Příslušnými lesními typy jsou 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S9 (Svěží dubová bučina šťavelová na příkrých svazích), 4G1 (Podmáčená jedlová doubrava přesličková v úžlabinách), 4Q1 (Chudá dubová jedlina borůvková na plochých vyvýšeninách senonu). 57

58 Doporučení Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4G - podmáčená dubová jedlina - dub 30%, jedle 60%, olše 10%, příměs buku, 4Q - chudá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, bříza 10%, příměs osiky a borovice. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

59 Číslo 19 (generelové číslo = 34) Název Pod Vrchy Charakter Lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru Mapa 13 STG 3AB3, 4B3, 4AB4 Rozloha 4,22 ha Charakteristika Biocentrum vložené do regionálního biokoridoru zahrnující výhradně lesní porost. Příslušnými lesními typy jsou 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3K5 (Kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů), 3N4 (Kamenitá kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech, vrcholech a svazích), 4D4 (Obohacená bučina), 4P3 (Kyselá dubová jedlina metlicová sušší na plochých vyvýšeninách), 4Q1 (Chudá dubová jedlina borůvková na plochých vyvýšeninách senonu). 59

60 Doporučení V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3N - kamenitá kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, lípa 10%, 4D - obohacená bučina - buk 60%, javor 10%, lípa 20%, jedle 10%, 4P - kyselá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, osika 10%, 4Q - chudá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, bříza 10%, příměs osiky a borovice. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

61 Číslo 20 (generelové číslo = 86) Název Pod Husí horou Charakter Regionální biokoridor Mapa 13 STG 3B4-5, 3AB3 Rozloha 0,25 ha Charakteristika Velmi malá část regionálního biokoridoru lesním porostem. Příslušným lesním typem je 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů). Doporučení V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

62 Číslo 21 (generelové číslo = 85) Název Bzová Charakter Lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru Mapa STG 3AB2, 3B-BC5, 3BC4-5, 3AB3 Rozloha 1,40 ha Charakteristika Část lokálního biocentra zahrnující kromě vodoteče s břehovým porostem ladní vegetaci na strmém svahu a okraj lesního porostu. Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. Příslušnými lesními typy jsou 1Z1 (Zakrslá doubrava tolitová), 3K6 (Kyselá dubová bučina se šťavelem a svízelem drsným na mírných svazích), 3S9 (Svěží dubová bučina šťavelová na příkrých svazích), 3U1 (Javorová jasenina bršlicová). 62

63 Doporučení Zabránit eutrofizaci, nezasahovat do vodního režimu. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 1Z - zakrslá doubrava - dub 90%, bříza 10%, příměs habru a borovice, 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3U - javorová jasenina - jasan 40%, buk 30%, jedle 20%, javor 10%, příměs dubu a smrku. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

64 Číslo 22 (generelové číslo = 82) Název Blanice Charakter Lokální biocentrum Mapa 15 STG 3AB3-4, 3B3-4 Rozloha 1,40 ha Charakteristika Malá část biocentra zahrnující lesní porost a v jižní části luční porost s vyšší ekologickou stabilitou. Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. Příslušným lesním typem je 2C1 (Vysýchavá buková doubrava biková teplomilná na vypouklých svazích a vrcholech). 64

65 Doporučení Zabránit eutrofizaci, nezasahovat do vodního režimu. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 2C - vysýchavá buková doubrava - dub 70%, buk 20%, habr 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. 65

66 Číslo 23 (generelové číslo = 81) Název Říčka Blanice Charakter Lokální biokoridor Mapa 15 STG 3B3-4, 3AB3, 4B4 Rozloha 0,17 ha Charakteristika Velmi malá část biokoridoru okrajem lesního porostu. Evropsky významná lokalita Vlašimská Blanice (CZ ), jejímž předmětem ochrany je lokalita páchníka hnědého, mihule potočni, vydry říční a velevruba tupého. Příslušnými lesními typy jsou 2C1 (Vysýchavá buková doubrava biková teplomilná na vypouklých svazích a vrcholech), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách), 4V9 (Podmáčená bučina). 66

67 Doporučení Zabránit eutrofizaci, nezasahovat do vodního režimu. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 2C - vysýchavá buková doubrava - dub 70%, buk 20%, habr 10%, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4V - vlhká bučina - buk 40%, jedle 40%, dub 10%, javor 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

68 Číslo 24 (generelové číslo = 73) Název U černé louky Charakter Lokální biokoridor Mapa 14 STG 3B3-4, 3AB3, 4B3-4 Rozloha 2,05 ha Charakteristika 2 fragmenty biokoridoru lesním porostem. Příslušnými lesními typy jsou 3K3 (Kyselá dubová bučina biková na mírných svazích), 3O6 (Svěží jedlová doubrava šťavelová na plošinách a v plochých úžlabinách), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 4G1 (Podmáčená jedlová doubrava přesličková v úžlabinách), 4V9 (Podmáčená bučina). 68

69 Doporučení V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 3O - jedlodubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 40%, příměs lípy, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 4G - podmáčená dubová jedlina - dub 30%, jedle 60%, olše 10%, příměs buku, 4V - vlhká bučina - buk 40%, jedle 40%, dub 10%, javor 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

70 Číslo 25 (generelové číslo = 67) Název Dubny Charakter Lokální biokoridor Mapa 11 STG 3B3-4, 3AB3, 4B3-4, 4AB4 Rozloha 1,94 ha Charakteristika Biokoridor podél drobné vodoteče louky zarostlé náletem dřevin, břehový porost a lesní porost. Příslušnými lesními typy jsou 3K1 (Kyselá dubová bučina metlicová na plošinách a plochých vyvýšeninách), 3K5 (Kyselá dubová bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů), 4P1 (Kyselá dubová jedlina s bikou chlupatou na plošinách), 4Q1 (Chudá dubová jedlina borůvková na plochých vyvýšeninách senonu). Doporučení Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). 70

71 Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3K - kyselá dubová bučina - buk 60%, dub 20%, lípa 10%, jedle 10%, 4P - kyselá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, osika 10%, 4Q - chudá dubová jedlina - dub 40%, jedle 40%, buk 10%, bříza 10%, příměs osiky a borovice. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. biologickou infrastrukturu. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha

72 Číslo 26 (generelové číslo = 20) Název Pod Slupy Charakter Lokální biocentrum Mapa 8 STG 3AB-B3 Rozloha 2,47 ha Charakteristika 2 části biocentra na březích potoka zahrnuje lesní porost, kulturní až polokulturní louky a nálet dřevin okolo vodoteče. Příslušnými lesními typy jsou 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3S3 (Svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou na svazích a zvlněných plošinách). 72