RYBOLOV VE STŘEDOVĚKU PŘÍCHOD NOVÝCH MOŽNOSTÍ RYBNÍKÁŘSTVÍ

Transkript

1 RYBOLOV VE STŘEDOVĚKU PŘÍCHOD NOVÝCH MOŽNOSTÍ RYBNÍKÁŘSTVÍ Hráz Klášterského rybníka na řece Úslavě u Nepomuku, který má svůj původ v době fungování cisterciáckého kláštera, který byl zničen v roce Na jeho místě poté vyrostla ves Klášter. Zatímco v pravěku se rybolov omezoval na přírodní vodní zdroje, v raném středověku k nám proniká znalost chovu ryb v umělých nádržích, a to zřejmě v souvislosti s průnikem křesťanství do našich zemí. Nová víra sebou přinášela liturgický kalendář, který obsahoval značné množství dnů, ve kterých měl být držen půst a jelikož na rybí maso bylo z církevního hlediska nahlíženo jako k postu vhodné, bylo na rozdíl od jiných povoleno. O rybníky měly trvale největší zájem kláštery, neboť řeholní nařízení ustanovovala ještě více postních dnů než laické veřejnosti. Tím, jak se křesťanská víra v průběhu století rozšiřovala do stále nižších a nižších vrstev, zvětšovala se i spotřeba ryb. Začaly se organizovaně zakládat rybníky, ale bylo systematizováno i udržování vodních toků, včetně na nich působících rybářů, kteří měli za povinnost dodávat ryby v rámci daní na panovnický dvůr a správní hrady, později své vrchnosti. Tito lidé nesli souhrnné latinské označení ministeriales aquarii. Organizování těchto činností v dobách našeho raného státu se nám pak dochovalo v pomístních názvech, jako jsou Rybáře, Rybniště, Rybitví, Voděrady a Voděrádky, obdobně jako z původních přídomků odvozených od povolání, které zpřesňovaly jména, se postupně vyvinuly mnohá příjmení Rybář, Rybný apod. Příjmí a později příjmení Ryba se už ale k rybářské profesi nevztahovalo, ale patrně bylo odvozeno z povahy člověka. Ryba symbolizovala zdraví, bdělost a činorodost. Nositelem tohoto příjmí v našem regionu byl například v první polovině 14. století Havel Ryba z Rohozce, jeden z příslušníků rodu pánů z Lemberka. Již ve 12. století můžeme o rybníkářství u nás hovořit jako o běžné záležitosti. V donačních listinách našim církevním institucím se v této době pravidelně setkáváme s darovanými rybníky (piscia), rybáři (piscatori), které panovník přiděluje jako služebníky jednotlivým církevním ústavům, výjimečně i s haltýři (vivarium piscium) umělými nádržemi menších rozměrů, určených ne k chovu ryb, ale pouze k jejich uchování v živém (čerstvém) stavu. Vlna zakládání rybníků tak jako mnohého dalšího přišla za císaře Karla IV. a jeho blízkého přítele, pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic okolo poloviny 14. století, kdy vznikaly soustavy rybníků na tocích poblíž jejich příležitostných sídel, jako jsou dodnes fungující rybníky na říčce Rokytce poblíž někdejšího biskupského dvorce v Kyjích (dnes místní část Praha 14), nebo dobře známé Máchovo jezero na dohled od královského hradu Bezděz. To je i čas, kdy můžeme s větší jistotou hovořit o zakládání rybníků na území Českého ráje. Zejména je to soustava z části dodnes existujících rybníků na říčce Žehrovce a jejích přítocích (Krčák, zaniklý rybník pod Želejovem a snad i Vidlák), taktéž v podhradí Trosek a Hrubé Skály z opačné strany od Libuňky (Rokytenský rybník a zřejmě již některé rybníky v okolí Sedmihorek) a po polovině 14. století lze počítat i s počátky soustavy rybníků na horní Klenici mezi Libošovicemi a Dolním Bousovem. Hrad Kost obklopený Bílým a Černým rybníkem, kterými bylo možné zatopit celé předpolí hradu. Poslední čtvrtina 19. století. Rybníky se postupně stávají i součástí předpolí hradů a měst, kde tak plnily dvojí funkci fortifikace a zásobárny potravin. U nás je takovým nejnázornějším příkladem hrad Kost, který je obklopen dvěma rybníky, jejichž hráze se daly v případě nutnosti otevřít a voda tak zaplavila celé blízké okolí a znemožnila útočníkům přístup k samotnému opevnění. Tento způsob obrany se stal čím dál aktuálnější s rozvojem palných zbraní za husitských válek a po nich následující době, která je časem největšího rozkvětu rybníkářství v Čechách a zároveň i v našem regionu. Stalo se tak i vlivem objevení (vymyšlení) třístupňové metody chovu ryb (především kaprů), kdy v tzv. plůdkových rybnících se ryby vytíraly, ve výtažných byla odchovávána násada a ve výrostních se chovaly ryby do dospělé velikosti tedy systém, který je aplikován dodnes (původně se celý proces chovu ryb odehrával v jedné nádrži). Navíc vlivem úbytku obyvatel za více než půlstoletí trvající husitskou revoluci se šlechtě snížily poddanské dávky a ta byla nucena hledat finanční prostředky svým přičiněním. Našla je právě v chovu ryb, které se staly významným tuzemským, ale i vývozním obchodním artiklem a prostředkem podnikání šlechty. Jeden z detailních středověkých vyobrazení dravých ryb z iluminovaného rukopisu zvaného Aberdeen bestiari z doby kolem roku Volání apoštolů Petra a Ondřeje. Olejomalba, Duccio di Buoninsegna, Itálie, r Lov úhořů velkým podběrákem a jejich uskladnění pro řevoz v dřevěné kádi. Iluminace z Tacuinum sanitatis z 15. století. Zakotvená loďka u fortny městského opevnění to byl zřejmě klasický obrázek českých měst, který se příchozímu naskytl. Zde se má jednat o město Jeruzalém, ale je velice pravděpodobné, že iluminátorovi poskytlo inspiraci právě některé z českých měst. Kutnohorská bible 1489.

2 RYBOLOV VE STŘEDOVĚKU PŘÍCHOD NOVÝCH MOŽNOSTÍ RYBNÍKÁŘSTVÍ Zbytek pozdně středověkých až raně novověkých haltýřů na náměstí v Českém Dubu. Zakládání rybníků bylo důležité i ze zemědělského hlediska. Z písemných pramenů je zřejmé, že příležitostně byly některé rybníky (zvláště menší) na určitý čas ponechány nenapuštěné a jejich dna dočasně sloužila jako pole či louky. Právě rybniční dna byla pro svou úrodnost, kterou získala za léta svého napuštění, významným zemědělským prvkem, což je znát z mnohých trhových zápisů, kde byly, pro nás trochu nepochopitelně, výslovně zmiňovány rybníky s dnem. Založení rybníku na panství proto bylo důležitým aktem, který výrazně hospodářsky pozvedal celý vrchnostenský velkostatek. Nejprve určitý čas plynuly výnosy z chovu a prodeje ryb, následně se rybník vypustil a několik let se na jeho dně pěstovaly plodiny, zatímco mohly být pohodlně opraveny, zpevněny, případně zvětšeny jeho hráze. S tím souviselo i využívání zadržené vody k pohonu mlýnů, v méně případech hamrů, k nimž se voda z rybníků hnala uměle vyhloubenými kanály. Účinnější využití nakumulované vody v rybnících umožnilo větší výkonnost těchto strojů (mlýny mohly být vybaveny většími koly) a jejich menší závislost na proměnlivosti počasí, než jakou poskytovaly přirozené vodní toky. V Českém ráji se jako nejprogresivnější ve smyslu zakládání rybníků jeví panství Hrubá Skála a Kost, ačkoli tato skutečnost může být zkreslena geografickými okolnostmi, že právě na těchto panstvích se nachází nejvíce úzkých údolí s menšími vodotečemi, které se daly snadno přehradit. Tyto rybníky byly zpravidla menších rozměrů, zato se jich dalo založit větší množství souvisle za sebou bez toho, aby byla výrazně omezena zemědělská půda. Typické pro tyto rybníky je jejich protáhlý tvar, který je dán oním úzkým údolím. U měst a hradů v ostrožné poloze, kde nebylo možné založit přímo chovný rybník, se zakládaly alespoň haltýře, ve kterých se čerstvé ryby přechovávaly a poté rozprodávaly. Nejstarší haltýře u nás jsou písemně doloženy v zakládací listině kláštera Hradiště (u Olomouce), která se odvolává k roku jedná se sice o pozdější falzum, ale její obsah vychází z pravé listiny, což potvrzuje i pozdější již pravý zápis z roku 1160, který existenci haltýřů u téhož kláštera potvrzuje. Je možné, že není náhodou, že nejstarší zprávy o existenci haltýřů jsou z právě z Moravy, ale že zde tato tradice přetrvala již z období hospodářsky pokročilé Velkomoravské říše. V naší oblasti se sice o haltýřích středověkého původu nezachovaly písemné zmínky, byly však objeveny jejich archeologické pozůstatky. Celý systém haltýřů s vydřevenými stěnami, do kterých neustále byla přiváděna čerstvá voda potokem s rovněž vydřeveným korytem, byly objeveny např. v Českém Dubu. Pro Turnov pak máme haltýře písemně doložené ve Struhách. Pokud se haltýře nacházely přímo na návsích či náměstích (případ Českého Dubu), sloužily zpravidla i jako chlazené skladiště pro uchování rychle se kazících potravin a rovněž jako zásobárna pitné vody a jako hasící nádrže. Ukázka možnosti rybolovu na řece pomocí sítě. Konrad Witz, Zázračný rybolov, Basilej Přes veškerý rozvoj rybníkářství neupadalo po celý středověk ani rybářské řemeslo provozované na tekoucích vodách, o kterém v pramenech dokonce slyšíme častěji, než o rybnících. Je to však proto, že výlovy rybníků byly jednorázovou a nikoli soustavnou činností, které se mohla účastnit veškerá poddaná čeleď a nejen specializovaní řemeslníci. V naší oblasti jsou ve vrcholném středověku rybáři doloženi například v Hněvousicích a Borovici, ale byli bez pochyby i v dalších vesnicích při březích Jizery, nebo jejích větších přítocích. Rybáři na řekách, kteří odváděli část svých úlovků vrchnosti, coby naturální část feudální renty, lovili ryby typické pro tekoucí vody zejména tedy pstruhy, ale velice častými rybami, které pro svou četnost slibovaly dobré výnosy, byli i několikrát do roka našimi řekami táhnoucí lososi. K tomu se přidružoval i sběr raků, kterých bylo v horních tocích dostatek a lovili je tak všichni, nejen rybáři. Bronzové kování s mužem chytajícím ryby na udici. 12. století. Způsob lovu se příliš nelišil od dob předchozích. Jistě nejúčinnější, ale ne vždy aplikovatelný, byl lov sítěmi tažených loďkami, dále do proutěných vrší (vlastně pastí na ryby dnes zakázaných), do širokých podběráků, ale máme doložen i dodnes užívaný lov na prut s udicí a v menší míře přetrvávaly z pravěkých dob i lovy lukem a šípem či oštěpem, který se však neházel, ale ryba se na něho napíchla. Hroty jak šípů, tak oštěpů byly zpravidla opatřeny zpětnými háčky pro snazší vytažení zasažené ryby.

3 RYBOLOV V PRAVĚKU Lovecké nástroje pozdního paleolitu. Rybolov jako zdroj obživy provází lidstvo již od pravěku. Naši předkové využívali přirozených vodních zdrojů k chytání ryb různými způsoby. Od starší doby kamenné (paleolitu) do konce 19. století se ve způsobech lovu ryb mnoho nezměnilo, některé pravěké techniky jsou na určitých místech Evropy používány i nyní, v jednadvacátém století. Rybolov byl zřejmě využíván nejčastěji v paleolitu a mezolitu (orientačně před naším letopočtem) populacemi lovců a sběračů. S příchodem neolitických kultur se stalo hlavním zdrojem obživy zemědělství, zvířata se méně lovila a spíše domestikovala. Nejstarším způsobem rybolovu je lov na háček, kdy ryba spolkne návnadu a dřevěný nebo kostěný háček, který se jí vzpříčí v hubě a za něj se vytáhne z vody. Lov na háček potvrzují od paleolitu nálezy z oblastí alpských jezer, Ruska nebo Řecka. Stejně tak je doložen rybolov na mělčině pomocí kostěných harpun, luků i šípů s kamennými hroty. Háčky, harpuny a hroty šípů můžeme hojně doložit i na archeologických lokalitách v českých zemích, kamenné, někdy kostěné, jindy například bronzové. Velké množství nálezů potvrzujících aktivní rybolov bylo nalezeno ve Skandinávii (např. v období let před naším letopočtem) nebo v Pobaltí (v období let před naším letopočtem). Dalšími způsoby rybolovu bylo stavění systémů rybářských pastí, proutěných nebo laťkových ohrad svádějících ryby na určité místo, kde měli lovci připravené sítě. Tento způsob na českém území doložit nelze, ačkoliv se zde s velkou pravděpodobností používal, známe jej z jezerních lokalit například z Lotyšska. Sítě se vyráběly z lýka či lnu, na jejich horním konci byly upevněny plováky většinou z kůry stromů. Dva muži se postavili do proudu potoka, každý k jednomu břehu a mezi sebou drželi síť, kterou poté vytáhli i s rybami, které se v ní vlivem proudu zachytily. Na našem území bylo nalezeno několik zátěží na sítě vyrobených z kamene, které bývají opatřeny dvěma vruby nebo jedním žlábkem. Jiným, snad o něco mladším způsobem (poprvé z období mezolitu) rybolovu byl lov do vrší. Vrše jsou proutěné koše obvykle kónického tvaru, na jedné straně s rozšířeným hrdlem, kudy se ryba dostane dovnitř, na opačném konci je vrše naopak zúžena, aby se zabránilo úniku kořisti z pasti. Nejstarší pravěké doklady vrší pocházejí zejména z území Velké Británie a Dánska. Nalezneme je i u nás, ale až z období Velké Moravy a raného středověku (např. velkomoravské hradiště Valy u Mikulčic), ač byly jistě používány i dříve, ale například z důvodu složení půdy se nedochovaly. Nepřímým dokladem existence rybolovu jsou také kostěné jehly ke zhotovování sítí. Z písemných pramenů známe, že ve starověkých civilizacích jako byla Mezopotámie, Egypt, Řím nebo Čína bylo obvyklé ryby dokonce chovat v sádkách i malých rybnících, z chovných druhů se uvádí muréna a kapr. K rybolovu byly také využívány čluny, jejichž torza a pozůstatky pocházejí již z období mladého paleolitu a mezolitu. Jednalo se o dřevěné dlabané čluny dlouhé až 15 metrů, pomocí kterých lidé překonávali jezera či řeky. Bylo dokonce experimentem ověřeno, že na takovém dřevěném dlabaném člunu (tzv. monoxylonu) bylo a je možno překonat moře. Nejdéle v 8. století před naším letopočtem jsou už v Evropě doloženy širší lodě sroubené z prken a desek, v Ceasarových zápiscích se dozvídáme, že Keltové potahovali své lodě volskými nebo tuleními kůžemi. Na sídlištích bývají občas nalezeny rybí kosti (jako například v okolí řeky Dyje v období mladší doby železné na keltských sídlištích), někdy rybí šupiny, ty se objevily i na lokalitách v Českém ráji, například v Dvojité bráně u Rohlin a Abri pod Pradědem, v obou případech jsou nálezy datovány do období mezolitu. Ke konzumaci se využívaly také říční škeble, po kterých v sídlištních jamách na lokalitách zůstaly lastury. Zajímavými nálezy jsou pozůstatky opálených žabích kostí, které jsou v nálezovém souboru z Konejlovy jeskyně v Klokočských skalách přítomny v období mezolitu (45% ze všech mezolitických kosterních pozůstatků) i v období laténu (mladší doby železné, 40% kosterních pozůstatků). Jedná se většinou o kosti nesoucí svalovinu, takže s největší pravděpodobností kromě ryb i žáby byly běžnou součástí jídelníčku pravěkého člověka. Ačkoliv z oblasti Českého ráje nemáme pro období doby kamenné žádné hmotné důkazy o rybolovu, v jeskynní lokalitě nad Malou Skálou byl objeven kamenný broušený artefakt s rytinou ryby. Nejstarší doklady osídlení v této jeskyni, která je podle nálezu nazvaná Jeskyně ryby, jsou více jak let staré. Lovecké nástroje pozdního paleolitu. V době bronzové a železné se rybolov jako způsob obživy nejvíce rozšířil na severu Evropy, ve Skandinávii, pobaltských oblastech a naopak na jihu, například v Itálii, tedy všude v blízkosti moře. Ryby nacházíme jako výzdobný prvek na zbraních, nádobách a dalších předmětech denní potřeby. Rybí motivy bývají doprovázeny také motivy ptáků. Nástroje užívané k rybolovu v období mezolitu ve Skandinávii. Severské bodné zbraně zdobené motivem ryby. Štítové kování z polské archeologické lokality Witazskowo. Dalším pramenem, ze kterého se dozvídáme o významu ryb a rybolovu jsou tzv. depoty (poklady, kde je na jednom místě nalezeno více kusů záměrně uložených předmětů, například do země). Jeden z nejkrásnějších rybích pokladů pochází ze západopolské archeologické lokality Witaszkowo (dříve Vettersfelde) a jedná se o zlaté štítové kování. Je datováno do šestého století před Kristem a spolu s dalšími na místě nalezenými předměty dokládá přítomnost Skytů, kočovného kmene původem z Íránu.

4 SOUČASNÉ RYBÁŘSTVÍ A RYBNÍKÁŘSTVÍ Další rybníky leží v povodí Arnoštického potoka, jenž je levobřežním přítokem Žehrovky. Jedná se o rybníky Horní, Dolní, Lápek, Zezulák a Oběšenec. Největším rybníkem na toku Žehrovky a i největším v Českém ráji je rybník Žabakor, který produkuje nejvíce ryb v okolí. Rybník Žabakor patří k nejcennějším nejen z hlediska chovu ryb, ale i krajinářského. Význam má také jako největší hnízdiště, protože zde bylo zjištěno více než 150 druhů ptáků. Rybaření v Českém ráji. Rybníkářství v Českém ráji představuje jednu z typických hospodářských činností, jež velmi příhodně využívá přírodních podmínek mezi pískovcovými skalními městy ve vlhkých údolích. Ve 28 rybnících s plochou nad 1 hektar se hospodaří polo-intenzivně až extenzivně. Menší plochy do 1 hektaru jsou většinou ponechávány bez řízených rybích obsádek, tím pádem jsou prostředím pro nerušený rozvoj vodních a na vodu vázaných živočichů i rostlin. Rybníky v oblasti můžeme rozdělit podle jejich příslušnosti k povodí jednotlivých toků. Mezi nejvýznamnější toky patří Jizera, Libuňka, Klenice, Kněžmostka a Žehrovka. Rybník Vústra leží na bezejmenném levobřežním přítoku Podhájského potoka, jenž je levobřežním přítokem Modřišického potoka, který ústí u obce Ploukonice do Jizery. Při pravém břehu řeky Jizery dále po proudu leží Malý a Velký Písečák, vodní plochy, které vznikly při těžbě písku a poté byly zaplaveny vodou z nedaleké Jizery. U Hrdoňovic přitéká do Libuňky pravobřežní přítok Javornice. V blízkosti pramene se nacházejí Jinolické rybníky (Oborský, Němeček a Vražda). Na dalším významném pravobřežním přítoku Libuňky od Rokytnice leží dva rybníky (Hrudka a Rokytnický). U Hrubé Skály nalezneme tři vytvořené rybníčky a jeden vypuštěný v okolí bývalého pivovaru (Pivovarský). V pravobřežním přítoku Libuňky od Sedmihorek leží rybníky Smíchouzův, Pilský a Bažantník. Od pramene prvním rybníkem na toku Klenice je rybník Bílý (Bělák). Do Bílého rybníka přitéká bezejmenný přítok, na kterém je rybník Partoťák. Dále přitéká do Klenice bezejmenný pravobřežní přítok s rybníkem Černý. Poté je na toku rybník Obora. Pod rybníkem Obora přitéká do Klenice levobřežní přítok Veseckého potoka, v jehož povodí leží Vesecký rybník. Najdeme ho u silnice ze Sobotky ke hradu Kost, poblíž osady Vesec u Sobotky. Další rybníky leží na toku v tomto pořadí: Komorní, Buškovský a Šlejferna. Kněžmostka pramení u Srbska a za jejím pramenem byl vytvořen Komárovský rybník. Na Kněžmostce jsou dále rybníky Drhlenský, zrušený rybník Šíďák a obnovený rybník Patřín. V horní třetině Drhlenského rybníka (u rekreačního zařízení) přitéká bezejmenný levobřežní přítok, na němž leží rybník Farářský. V povodí Žehrovky se nacházejí nejvýznamnější i největší rybníky v HKO Český ráj. U obce Zámostí- Blata přitéká do Žehrovky bezejmenný pravobřežní přítok, na kterém leží rybník Pařez. Od pramene následující rybníky Nebákov a Podsemínský. Za odsemínským rybníkem přitéká pravobřežní přítok Jordánka. Ta pramení z rašeliniště nad rybníkem Vidlák, který je první na jejím toku. Říčka dále napájí rybníky Krčák a Věžák. Věžák Žabakor Na většině rybníků v Českém ráji hospodaří firma Rybářství Chlumec nad Cidlinou, která se zabývá chovem, zpracováním a prodejem sladkovodních ryb. Několik rybníků je v rukou místních organizací Českého rybářského svazu, například Kulaťák a Člunek u Malé Skály, o které se stará Místní organizace Malá Skála, U Mlýna a Vražda v rukou MO Turnov, Nebák a Podsemínský v péči MO Svijany a další. Místní organizace se starají jak o rybníky, tak o sádky (například v Tisovce v Železném Brodě nebo na Vazovci u Turnova) i úseky řek a rybolov na nich. ČESKÝ RYBÁŘSKÝ SVAZ MÍSTNÍ ORGANIZACE TURNOV Rybářská organizace v Turnově byla založena již roku 1892 jako první v povodí řeky Jizery. Až na popud Turnovských byly založeny další spolky po proudu směrem k Bakovu nad Jizerou, proti proudu směrem k Semilům. Zpočátku si úsek řeky a vodní plochy, o které se starali, museli pronajmout od hruboskalské vrchnosti, což činilo jejich finanční situaci velmi náročnou. V rybnících pěstovali ryby, kterými potom zarybňovali řeku, kde lovili. V pozdějších dobách zakládali ze získaných finančních prostředků nádrže k chovu ryb, jako například Roudenský rybník, nebo rybochovná zařízení (například Mašov). V roce 1897 spolek založil také líheň v Dolánkách Vazovci, která funguje do dnešních dnů, a současní členové spolku zde chovají pořád stejné druhy ryb, jako ti původní. Po člensky chudších válečných a meziválečných dobách se po roce 1945 členská základna velmi rozrostla. Tok řeky Jizery (stejně jako ostatních řek) byl rozdělen na revíry a každá rybářská organizace dostala přidělen svůj revír. Spolku se nevyhnuly ani tragické události, například v srpnu roku 1964, kdy po otravě vyhynul celý revír (i sousední, od Železnobrodska až po Bakov nad Jizerou) a organizace přišla o veškeré plody svého letitého úsilí. Tragédie na řece nebyla vyšetřena, škoda byla vyčíslena asi na milion korun. V roce 1892 zakládalo spolek 22 místních občanů, nyní se k MO Turnov hlásí 320 členů. Rybářské závody na Jizeře, které pořádala Místní organizace Turnov (kolem r. 1960).

5 RYBA V KŘESŤANSTVÍ Symbol ryby Znovu se ryba objevila v evangeliu Matoušově, kdy se výběrčí chrámové daně ptala sv. Petra, jestli jeho Mistr platí daň. Ježíš řekl Petrovi, aby zaplatil stříbrnou mincí, kterou nalezne v ústech ryby, kterou vyloví z jezera. Sv. Petr je v křesťanství velmi důležitá postava, je označován za prvního papeže křesťanské církve, kterého Ježíš určil za svého nástupce slovy: Ty jsi Petr; ty jsi ta skála, na které zbuduji církev svou Dám ti klíče od království nebeského. Papežské insignie, tj. viditelné odznaky papežského postavení a hodnosti, které prokazují papežovu legitimnost, nesou odkaz na prvního papeže Petra. Mezi nejdůležitější patří tzv. Rybářský prsten, který připomíná původní povolání prvního papeže, ukazuje na poslání papežů být rybáři lidí a zároveň symbolizuje věrnost k církvi. pro každého papeže je vyroben nový prsten, v případě smrti nebo abdikace je rybářský prsten zničen. Nejznáměji je ryba užívaná jako symbol nejstarších křesťanů. Pro rané křesťany měla ryba zvláštní význam a zčásti to tak zůstalo až do křesťanství dnešních dnů, i když jistě ne v takové míře jako na počátku našeho letopočtu. Ichthys (ΙΧΘΥΣ, řecky ryba) se dá číst jako slovo složené z prvních písmen slovního spojení: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. V originále Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ, Iésús Christos Theú Huiós, Sótér. V Palestině prvního století našeho letopočtu bylo běžným povoláním rybářství. Také většina apoštolů byli původně rybáři, proto je symbol ryby používán v Novém zákoně často. Povoláním rybáři byli původně i Šimon a jeho bratr Ondřej. Podle Markova evangelia: Když se Ježíš procházel podél Galilejského jezera, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do vody; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí! Ihned opustili sítě a šli za ním. Šimon, jehož Kristus přejmenoval na Petra, se již jako sv. Petr stal patronem rybářů, stejně jako je za něj někdy považován jeho bratr Ondřej. Od jeho jména je také odvozen známý rybářský pozdrav Petrův zdar. Svatý Petr, patron rybářů, jeden z apoštolů a první papež křesťanské církve. Zázračný rybolov, Rafael Santi. Návrh rybářského prstenu pro papeže Pia IX. Mezi křesťanskými svatými můžeme najít dva, kteří bývají zobrazováni s rybou jako atributem jejich svátosti sv. Zena a sv. Antonína Paduánského. Sv. Zeno (Zenon) se stal kazatelem a hlásal evangelium rybářům v oblasti Benátek, poté se stal biskupem ve Veroně, kde zemřel kolem roku 372. Sám prý chodil chytat ryby pro vlastní obživu. Bývá zobrazován s rybou na udici nebo na biskupské berle. Méně často bývá s rybou zobrazován sv. Antonín, kněz a kazatel, který zemřel v Padově r Je znám jako ten, který kázal rybám; když jeho kázání v italském Rimini nikoho nezajímalo, obrátil se Antonín k ústí řeky a začal promlouvat k rybám. Když jej zaslechly, množství ryb najednou připlulo z moře a lidé se seběhli, aby slyšeli neobvyklé kázání, čímž Antonín docílil toho, aby mu lidé věnovali pozornost. V době pronásledování Římany na počátku našeho letopočtu označovali první křesťané své náhrobky nebo význačná místa znakem ryby. Traduje se, že když křesťan potkal na cestě cizince, nakreslil do prachu jeden oblouk rybího symbolu, a pokud cizinec dokreslil druhý oblouk, věděli, že jsou souvěrci. Symbol ryby byl odkryt na nástěnných malbách v římských katakombách už z 2. století našeho letopočtu, spolu s dalšími pro křesťanství typickými symboly křížem a kotvou. Pod Věčným městem vede množství katakomb, podzemních chodeb, které křesťané využívali od 2. do 5. století našeho letopočtu k pohřbívání svých mrtvých i bohoslužbám, ukryti před zraky Římanů. V evangeliu podle Lukáše Kristus vstoupil do Petrovy rybářské lodi a požádal, aby Petr odrazil od břehu, že bude z lodi kázat zástupům. Potom řekl, aby Petr se svými druhy spustili sítě, což přes své pochybnosti udělali a vytáhli k úžasu všech nevídané množství ryb. Podle Janova evangelia se tento příběh odehrál až po Ježíšově ukřižování a Ježíš se v něm Petrovi zjeví. Tato scéna je známa a vyobrazována pozdějšími malíři jako Zázračný rybolov. Zázrak zvaný Nasycení pěti tisíců je popsán ve všech čtyřech evangeliích. Podle Janova evangelia se Kristus se svými učedníky usadil na hoře nad Tiberiadským jezerem v Galileji, kam za nimi vystoupil zástup lidí v počtu asi pěti tisíc. Kristus se zajímal, čím se tito lidé zasytí, a Ondřej řekl: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí! Kristus vzal chleby, požehnal je, nalámal je a podal učedníkům, ať je rozdají. Celý zástup věřících se nasytil a bylo sesbíráno dvanáct košů nalámaných zbytků. Katakomby sv. Domitilly se základními křesťanskými symboly, rybou a kotvou. Pohřební stéla z počátku 3. století nalezená v Římě Ačkoliv význam ryby jako symbolu pro křesťanskou církev výrazně poklesl, nová vlna užití tohoto symbolu byla zaznamenána v 70. letech minulého století. Jednoduchý symbol je možné pozorovat stále, například příslušnost ke svému náboženství katolíci dnes vyjadřují malou rybičkou vylepenou na automobilu, šperky ve tvaru ryby, oblečením nebo tetováním. Symbol i název Ichthys bývá využíván jako obchodní značka i ro názvy projektů, většinou charitativních.

6 RYBÁŘSTVÍ A RYBNÍKÁŘSTVÍ V NOVOVĚKU HOREČNÉ ZAKLÁDÁNÍ RYBNÍKŮ I JEJICH PLOŠNÉ RUŠENÍ Rybáři na nízkých pramicích tahající sítě plné ryb. Rafael Santi, Zázračný rybolov, r Období 16. století je v návaznosti na sklonek předchozího věku bezesporu největším rozkvětem rybníkářství v Čechách. Je to doba, kdy vznikaly rozsáhlé a technicky náročné soustavy rybníků naháněné umělými kanály dlouhými mnohdy i několik desítek kilometrů. Nejvíce tato činnost zasáhla střední Polabí Poděbradsko a Pardubicko, kde již na přelomu 15. a 16. století vznikl přes 32,5 km dlouhý Opatovický kanál, a oblasti v jižních Čechách, zejména na středním toku Lužnice a jejího okolí Třeboňsko a Jindřichohradecko, kde byla v téže době vybudována Zlatá stoka dlouhá 45 km. Tento dobový trend ale zasáhl de facto všechny kraje, díky čemuž v 16. století vznikly po celých Čechách stovky rybníků. Do Českého ráje přišla tato rybníkářská horečka po roce 1515 spolu se Smiřickými ze Smiřic, kteří toho roku získali panství Hrubá Skála a od roku 1559 i Trosky. Bezpochyby pro nevhodnost terénu (přílišná svažitost) se zakládání rybníků z velké části vyhnulo oblastem Českého ráje severně, severovýchodně a východně od Turnova, tedy původním panstvím Rohozec, Frýdštejn, Zbiroh a Rotštejn. Naopak zlatá éra zakládání rybníků se v této době odrazila i na panství hradišťském, které drželi páni z Vartenberka a na Dubě. Do časů hospodaření Vartenberků, kteří vlastnili valnou část původního panství cisterciáckého kláštera Hradiště, jenž byl bez obnovy zničen v roce 1420, můžeme snad počítat i se zakládáním soustav drobných rybníčků na Malé Mohelce pod Všelibicemi a u Hlavice, z nichž zbyly pouze dva, stejně jako nad vsí Žehrov a podobně. Trochu nejasný je vznik tří velkých rybníků na dolním toku Žehrovky, z nichž zbyl pouze rybník Žabakor (nad ním byl ještě Žďárský a Žehrovský), ale pro jejich značné rozměry je pravděpodobné, že náleží rovněž období 16. století. Je jasné, že za takové situace bylo třeba i specializovaných profesí. Proto na dvorech trvale působí rybníkáři a stavaři a správa panství se obohatila o celou škálu úředníků v čele s fischmistrem, který zodpovídal za celé hospodářství a provoz rybníků. Rybníkáře si v případě potřeby najímala i města, která se rovněž snažila si přivydělat tímto druhem podnikání, ovšem v podstatně menší míře, než jak tomu bylo u šlechty. Především u menších poddanských měst se tento trend projevil spíš jen v podobě haltýřů, kde se již dospělé ryby uchovávaly krátkodobě pro operativní prodej a tudíž se takovýmto městům nevyplatilo zaměstnávat rybníkáře trvale. Turnov je toho názorným příkladem. Rybník v pravém slova smyslu zde nebyl, totiž i k pohonu všech pěti turnovských mlýnů byly užívány náhony vedoucí přímo z vodních toků (Jizery a Stebenky), ale fungovaly zde tři obecní haltýře na Stebence ve Struhách. Ke stejnému účelu sloužil i rybníček pod Hrušticí (přibližně v místech dnešního parkoviště u nemocnice), který měl ještě středověký původ. Přímo ve městě sice fungovala profese tzv. vodáka, ale tento člověk (rybníkářsky nekvalifikovaný) se staral pouze o odtokové strouhy dešťové vody a odpadu přímo ve městě. Na údržbu haltýřů, ale třeba i koryta a břehů části říčky Libuňky, která náležela městu, se za obecní peníze najímal kvalifikovaný rybníkář. Slibný rybníkářský rozkvět přerušila Třicetiletá válka, která přinesla hospodářský úpadek celému království i velký úbytek obyvatel. Aby si vrchnosti, které chovaly ryby na prodej, udržely odbyt, nutily své poddané k čím dál většímu odkupu jejich zboží. To vedlo k houfnému omezování a rušení haltýřů, které do té doby měla prakticky každá vesnice. Stejně vypadala i situace v Turnově, který zřejmě již ve druhé polovině 17. století zrušil své haltýře ve Struhách a uchoval si jen starobylý rybníček pod Hrušticí. K dalšímu rušení nyní již i velkých panských rybníků na venkově začalo docházet pod vlivem nárůstu populace kolem poloviny 18. století a následného nedostatku zemědělské půdy. Tak byla zrušena velká část rybníků ve středním Polabí, že nyní by jen těžko někdo hádal, že to kdysi byl region s jednou z největších koncentrací rybníků v Čechách. Do Českého ráje přišla vlna rušení rybníků trochu se zpožděním až v první čtvrtině 19. století a ne tak razantně. Spíše by se dalo říci, že zde rybníky byly přesunuty ze zemědělsky lepších poloh s kvalitní půdou do míst pro polní hospodaření méně výhodných. To se týká jak rybníků větších, tak hlavně již zmíněných soustav drobných rybníčků, které byly mnohdy redukovány na jeden větší. Rybníky v lesních údolích, která se obecně pro zemědělské účely příliš nehodí, zůstaly redukcemi téměř nedotčeny. Jedná se o známé rybníky v Podtroseckých údolích (zde byl zrušen jen rybník pod Žalejovem), na horní Klenici na Kostecku a na Kněžmostce v okolí Branžeže. Nejlépe je tato praxe doložena na dolním toku Žehrovky, kde byly zrušeny dva velké rybníky Žďárský a Žehrovský a také na Libuňce, kde zanikl větší rybník pod Přáslavicemi a Rokytnický rybník byl výrazně redukován (původně sahal téměř až k silnici na Jičín). Na místech všech těchto velkých rybníků byly zřízeny pole a pastviny. Výřez z mapy tzv. 1. vojenského mapování ze třetí čtvrtiny 18. století, kde je kromě množství drobných nádrží takřka u každé vesnice zobrazen i Žehrovský a Žďárský rybník původně největší rybníky Českého ráje. Zajímavostí tu je, že Žabakor, nynější největší rybník v Českém ráji, byl v té době vypuštěn a na mapě chybí. Haltýře z průběhu 17. a 18. století i s dochovanými zbytky dřevěného vrtaného potrubí z konce 18. století, kterým se voda přiváděla a zase odtékala. Tyto haltýře byly nalezeny při archeologických průzkumech bývalého pivovaru v Lomnici nad Popelkou. Rozvoj dosáhl již v této době takové úrovně, že se začaly zakládat i specializované, jednodruhové rybníky (ještě před polovinou 16. století jsou doloženy pstruhové rybníky). Někteří poddaní zřejmě mohli pro své potřeby panské rybníky užívat, ale za tuto výsadu odváděli vrchnosti plat navíc. U nás je tato situace dokumentována např. pro ves Borek (pod Troskami). Po celý novověk fungovalo i rybaření na přírodních tocích. Stále se lovili oblíbení říční raci a ryby, které se v rybnících chovat nedají především ryby migrující. Tak až do přelomu 19. a 20. století, než si průmyslový rozvoj vynutil vysoké vyzděné splavy a hlavně přehrady, chytali se na Jizeře úhoři a lososi, kterých bylo tolik, že losos platil za obyčejnou rybu, kterou si mohli dovolit i méně majetní.

7 RYBY A RYBÁŘSKÁ TÉMATIKA V HERALDICE Tři zlaté ryby (snad kapři) v červeném poli, erb rytířského rodu Žejdliců ze Šenfeldu, původem z východních Čech. Stříbrná okřídlená ryba v červeném poli, rodový znak pánů z Bergova. Rozvoj dosáhl již v této době takové úrovně, že se začaly zakládat i specializované, jednodruhové rybníky (ještě před polovinou 16. století jsou doloženy pstruhové rybníky). Někteří poddaní zřejmě mohli pro své potřeby panské rybníky užívat, ale za tuto výsadu odváděli vrchnosti plat navíc. U nás je tato situace dokumentována např. pro ves Borek (pod Troskami). V heraldice se nám dokonce dokumentuje jeden ze starobylých způsobů lovu ryb a to střelnou zbraní. Šípem prostřelenou rybu měli ve znaku např. Albínové z Helfenburka. Naopak o dovozu cizokrajných mořských ryb nás informuje erb i samotné jméno opět východočeského rytířského rodu Herynků ze Sloupna. Z rybářské, rybníkářské či obecně z vodní tématiky nebyly ryby zdaleka jediným motivem, který se dostal do heraldiky. V erbovních znameních můžeme najít například raky či račí klepeta. Není bez zajímavosti, že tyto heraldické figury se zpravidla zobrazovaly v červené barvě, tedy takové, jakou mají tito korýši v uvařené (poživatelné) formě. Červeného raka na stříbrném štítu nosil rod slavného vojevůdce Jana Žižky z Trocnova a pochopitelně tím i on sám. Samotná račí klepeta zase nosili rytíři z Malovar. Raka rovněž najdeme, jak bychom podle názvu mohli očekávat, i v erbu města Rakovník. Erb Žižků z Trocnova. Vojevůdce Jan Žižka původní rodové znamení po založení hradu Kalich u Litoměřic, které si zvolil za své sídlo, vyměnil právě za husitský kalich, symbol celého hnutí. V heraldice najdeme i jinou symboliku, která se ale bezprostředně týká rybolovu a rybníků. Je to zejména pro rybaření nezbytná loďka, která se zřejmě častěji uplatňovala jako klenot, než přímo jako heroldský symbol. Ze šlechticů, kteří byli našemu regionu nejbližší, nosili loďku či člun coby klenot vladykové ze Stakor (dnešní Horní a Dolní Stakory u Mladé Boleslavi), z nichž Bohuněk byl v roce 1391 farářem v nedalekých Sezemicích. Pádlující pannu na loďce nosili od poloviny 14. století příslušníci děčínské větve Vartemberků, jedné z rodových linií pojizerského rodu Markvarticů, kteří vlastnili i polovinu Turnova a po roce 1419 dostali části majetků za husitských válek zničených klášterů v Hradišti a Českem Dubu. Dva zády k sobě otočení červení lososi ve stříbrném poli původní erb hrabat (nyní knížat) ze Salmu, šlechtického rodu z oblasti středního Porýní, jehož jedna větev k nám přišla již ve druhé polovině 16. století díky svému působení ve službách habsburských panovníků, ale najdeme jejich erb již v modlitební knížce Ladislava Pohrobka z doby kolem poloviny 15. století. Lososy má v erbu rovněž město Aš, kde se jedná o oblíbenou verzi mluvícího erbu, který vychází z názvu (Aš pochází z německého Lachs losos). I přes nutnost schematického zobrazování v heraldice máme odlišeny i různé druhy ryb. Od kaprů, kteří jsou zobrazováni vždy s kratším a silnějším tělem, přes okouny, jejichž vysoké tělo je vybaveno vysokou hřbetní ploutví (rytíři z Jedovar, Vlachnovic, Mnichu), i přes štíhlé červené lososy hrabat ze Salmu, až po štiku s protáhlým čenichem rytíře Petra Maksanta z Deštného či moravských Hechtů z Rosic a do podkovy stočeného úhoře na pozdním erbu vladyků Černínů z Černína. Pokročilé ztvárnění vartemberského erbu. V této podobě byl erb užíván na konci 16. století. V klenotu je jasně patrná pádlující panna na loďce. Nyní tohoto původem šlechtického znaku užívá město Česká Kamenice. Dvě stříbrná lekna v červeném poli rodu Kouniců, kteří se v průběhu středověku a raného novověku rozrostli do několika větví, jako byli Talmberkové, Černčičtí z Kácova, nebo Bořitové z Martinic, z nichž je asi nejznámější Jaroslav Bořita z Martinic, jeden ze tří defenestrovaných 18. května Rybníkářskou tématiku uzavírají dvě stříbrná lekna (dvě ve spodní části spojené leknínové listy) velkého rozrodu Kouniců, do vidlice poskládaná tři stříbrná lekna pánů z Říčan, nebo osamocené zelené lekno polabského vladyckého rodu Chvalovských z Ledec. Stočená stříbrná štika Hechtů z Rosic. Tzv. mluvící erb Kaprů z Kaprštejna, kteří měli tři stříbrné kapry poskládané do vidlice na červeném poli štítu. Ústřední heraldické znamení se opakuje i v klenotu. Erb pánů z Říčan, jednoho z původních starých českých panských rodů, jejichž potomci dodnes žijí.

8 RYBY NA PRAVĚKÉM A STŘEDOVĚKÉM JÍDELNÍČKU Symbolická ukázka hostiny, kde se vedle vejce (pokrmů z vajec) a skopového na královské tabuli nachází i ryba. Velislavova bible, Čechy, kolem roku Že naši předkové již ve starší době kamenné (paleolitu) příležitostně ryby konzumovali, poměrně bezpečně víme. Z důvodu absence písemných pramenů k téměř celé době pravěku ale nemůžeme s určitostí říci, jakými všemi způsoby tento druh potravin upravovali. Co říci můžeme je, že je stejně jako jiná ulovená zvířata pekli na ohni, případně na kameni a již od pozdního paleolitu je (ovšem v nejstarších obdobích mimo Evropu z důvodu chladného klimatu ve většině Evropy nebyla potřeba jiná konzervace) doloženo uzení ryb. V mladším pravěku (doba železná, doba římská) bylo obvyklé ryby konzervovat nakládáním do soli. Zatímco v pravěku, jak se zdá, tvořily ryby větší podíl stravy pouze v oblastech, kde se nacházely mohutnější toky (jinde spíš jen doplněk stravy), s příchodem křesťanství v raném středověku se situace do značné míry změnila. Nová náboženská liturgie přinášela sebou postní období, věc v pohanských náboženstvích zpravidla neexistující, a právě ryba se stala masem postních časů. I když pomineme vliv liturgického kalendáře, který u nás nakonec zavládl po celý středověk a raný novověk, musíme podotknout, že ryby byly vždy pro lidi vítanou a hlavně dostupnou potravinou. Ne nadarmo vložil kronikář Kosmas do úst praotce Čecha, když opěvoval klady naší země, do které měl bájný vojvoda přivést svůj lid, že zde kromě hojnosti zvěře, ptactva, mléka, medu jsou Vody odevšad hojné a nad míru rybné. Ryby šly doslova napříč společenským spektrem i běžným rokem. Jedly se o půstu, ale nechyběly ani na slavnostních hodokvasech jak vesničanů, tak králů mimo něj. U dvorů panovníků a šlechty se například pečené ryby podávaly běžně k snídani. Zároveň ryba byla nejdostupnějším masem pro chudé, kteří by jinak byli po velkou část roku odkázáni pouze na chléb a obilné či luštěninové kaše, v lepším případě oslazené medem a omaštěné máslem. Zejména lososi, kteří táhli našimi řekami ve statisícových počtech, byli v těchto obdobích rybami chudých. Rovněž rak, dnes zákonem chráněná delikatesa vybraných restaurací, byl pro svou četnost a snadné lovení, které zvládly i děti, běžným zpestřením jídelníčku. Ježíš nakrmí dav chudých chlebem a rybami, typická ukázka skladby stravy nižších vrstev. Chléb a nasolené ryby rozdával potřebným, bezpochyby inspirován právě biblí, i biskup Jaromír (Gebhart) na konci 11. století. Dřevořez z Heures á l usage de Chartres, Francie, r Zřejmě nejčastěji upravovanou rybou, alespoň jak lze soudit z počtu dochovaných receptů ve staročeských kuchařkách, byla štika. Podstatně méně dostupný byl ve středověku kapr, který pro tučnost svého masa byl jednou z nejžádanějších ryb (jak se nám to dnes otočilo!) a poptávce samozřejmě odpovídala i cena, která paradoxně neklesala, ale naopak stoupala s větším rozvojem rybníkářství, neboť čím byl kapr dostupnější, tím větší poptávka po něm byla. Navíc mnozí rybníkářští podnikatelé nechovali kapry pro domácí trh, ale na vývoz do přilehlých zemí, kde se rybníkářství nevěnovali v takové míře jako u nás. Sortiment ryb se ale pochopitelně neomezoval pouze na kapry, pstruhy a lososy. Konzumovala se celá široká škála ryb, štiky, cejni, úhoři, parmy, okouni, ale jedly se i takové druhy, se kterými se dnes na talířích většinou nesetkáváme, jako jsou např. mřenky, střevle, nebo nyní kriticky ohrožená mihule potoční, postaru zvaná lampredy, považované za pravou delikatesu. Právě pokrmem z dušených mihulí se měl v roce 1135 udusit anglický král Jindřich I. Prosté domácnosti i kuchyně zámožných si ryby obstarávaly zpravidla na tržištích pod správními hrady, později ve městech, nebo tržních vsích (lat. villae forenses), kde byly k mání i dovážené mořské ryby nejčastěji nakládané v soli, jejichž dovoz je u nás doložen již v raném středověku. Šlechtické a panovnické dvory pak kromě nákupu spotřebovávaly ryby, které se k nim dostaly v rámci naturálních dávek od poddaných rybářů. Nejchudším vrstvám byly, bez pochyby z inspirace Biblí (novozákonní nasycení pěti ticíců), rozdělovány nasolené ryby a chléb, jak to podle Kosmy před velikonočními bohoslužbami údajně činil i pražský biskup Jaromír (episkopát ). Příprava ryby a drůbeže na otevřeném ohni. Velislavova bible, Čechy, kolem roku V souvislosti s křehkostí rybího masa a tím jeho snadným tepelným opracováním, zůstávalo nejtypičtější úpravou ryb pečení, zpravidla přímo na otevřeném ohni, nebo na tuku i ryby smažené v těstíčku. Pečené ryby se doplňovaly nejrůznějšími výrazně kořeněnými sladkými, nebo sladkokyselými omáčkami tzv. jíchami, někdy zhotovenými přímo z rybí krve, případně z rybího vývaru. V menší míře se ryby připravovaly dušením a zaděláváním, přičemž výsledný pokrm pak nejspíš připomínal řidší masovou haši. Rovněž se rybí maso sekalo a plnila se jím jiná ryba, nebo se z něho dělaly šišky (knedlíčky), klobásy a kaše, v každém případě vše velice výrazně dochucené. Z koření se na ryby nejvíce používaly pepř, hřebíček, skořice, šafrán, šalvěj, muškátový květ a zázvor. Jako další přísady byly oblíbené rozinky (řecké víno), mandle, jablka, petržel (kořen i nať), ocet a víno. Kromě nasycení existovalo povědomí o prospěšnosti ryb na lidské zdraví (obzvlášť rybí játra byla považována za zdravá), a tak konzumaci ryb doporučovali panovníkům i jejich lékaři, jako byl Havel ze Strahova, rádce Karla IV. v oblasti zdraví, nebo Albík z Uničova, který v tomtéž radil Václavu IV. a Zikmundovi Lucemburskému. V návaznosti na bibli zde byla i víra v léčebné a magické účinky některých rybích částí. Rybí žluč se například používala k léčbě nevidomých a rybím srdcem hozeným na oheň (tedy kouřem z něho) se vyháněli zlí duchové.

9 RYBÁŘSKÁ TÉMATIKA V IKONOGRAFII STŘEDOVĚKU Stvoření ryb a ptactva. Velislavova bible, Čechy kolem roku Ačkoli se středověké a z velké části i raně novověké knižní malby a rytiny soustředily především na církevní motivy světců, rybářská a rybníkářská tématika se dostala i do nich, což je nejnázornější příklad její důležitosti ve společnosti. Z důvodu náboženského pojetí literatury a výtvarného umění tak můžeme vyobrazení ryb najít např. souvislosti se stvořením světa, kdy měl Bůh pátého dne stvořit vodní živočichy a ptactvo, boží rozdělování zvířat na čisté a nečisté (vhodné a nevhodné jako obětiny), nebo v příběhu o proroku Jonášovi, kterého měla spolknout velryba a po třech dnech jej na boží příkaz zase vyvrhnout na břeh (jedna z prvních alegorií na zmrtvýchvstání). Stylizovaná ryba jako břevno v iniciále H ze známého rukopisu Mater verborum z doby kolem roku Znamení ryb na vnější archivoltě středního portálu románské baziliky Sainte-Marie- Madeleine ve Vézelay v Burgundsku ve Francii z let Ryby však najdeme i ve světské tématice, byť i v nich můžeme často nacházet liturgický podtext. Motivy ryb byly užívány v iluminacích, které zdobily honosné rukopisy. Nechyběly ani mýtické ryby, které zpravidla vznikaly v suchozemském (vnitrozemském) prostředí na základě pouhého doslechu o velkých rybách v mořích, které si lidé neuměli dostatečně objektivně představit. Tak vznikaly nejrůznější vodní obludy, kdy se tělu ryby přidávala hlava suchozemské šelmy, nebo se rybě přidávaly rohy nejrůznějších sudokopytníků. Naprostá většina obyvatelstva Evropy a už vůbec vnitrozemských Čech nikdy neviděla na vlastní oči velrybu a tak se zpravidla zobrazovala jako velká ryba sladkovodní, kterou ze svého okolí znali všichni dobře. Monoceros, neboli jednorožec, je termín, který je spíše známý ve spojení s jednorohým koně. V podání Aberdeen bestiary z doby kolem roku Je to jakási mýtická obdoba narvala kytovce, který obývá Severní ledový oceán. Rozdělování zvířectva na čisté a nečisté. Bible Václava IV., Čechy kolem roku Scéna, jak námořníci házejí proroka Jonáše do moře, kde ho spolkne velryba. Tzv. Bible olomoucká, Čechy kolem roku Nemůžeme zapomenout na ryby jako symbol zvěrokruhu. Hvězdopravectví, čili astrologie, bylo oblíbené již v antice. S raným křesťanstvím se dostalo do úpadku, ale od 12. stoletím je opět v zájmu širokých vrstev obyvatel vlastně až dodnes. Díky tomu máme širokou paletu vyobrazení ryb, jakožto posledního znamení zvířetníku, a to jak v knižních zpracováních, tak je můžeme naleznout i jako plastiky. Obecnou zajímavostí zobrazování ryb je, že v naprosté většině případů, které se nám ve středověkých vyobrazeních naskýtají, jsou to ryby dravé. Jen málokdy máme k dispozici silného kapra s vysokým hřbetem. Většinou jsou to ryby štíhlé s protáhlou tlamou, která je zpravidla vybavena ostrými zuby. Z toho lze usuzovat, že takový byl i sortiment, který naše vody ve středověku nabízely. Svatý Tobiáš vytahuje na radu archanděla Rafaela z řeky Tigris velkou rybu. Tzv. Bible kutnohorská, Čechy kolem roku Pro svůj alegorický symbol ochrany a spásy byla i loď v křesťanské věrouce důležitým prvkem. Samotná církev byla přirovnána k lodi, která spasí duše lidí, kteří do ní nastoupí. Časté proto jsou biblické výjevy loďky s Kristovými učedníky. Pro svou ochranu pevných zdí přešel termín loď i na část kostela, která je právě určena pro shromažďování účastníků bohoslužeb. Loďka s vyřezávanou přídí i zádí zřejmě nebyla úplně běžná, avšak horní vrstvy společnosti podobně zdobenými plavidly jistě mohly jezdit. Iluminace z Velislavovy bible (kolem 1340). Unikátní románský reliéf ryby, který byl objeven při archeologickém průzkumu v Českém Dubu. Patrně zdobil původní dubský kostel pocházející pravděpodobně ze třetí čtvrtiny 12. století, který se následně ve 30. letech 13. století stal součástí v té době zde založené johanitské komendy. Některé iluminace nám nabízejí i pohled na podobu loděk, které brázdily naše řeky a rybníky. Většinou se jednalo o menší symetrické veslice s do špice protaženou a výrazně zvednutou přídí i zádí o jednom či dvou párech vesel, ale používala se i pádla a nebo dlouhé tyče, které dnes známe zejména jako nástroj pohonu benátských gondol. Většina vyobrazených lodí vypadá na naše poměry široce, podsaditě, z čehož lze usuzovat, že při pohybu po hladině byly spíše pomalejší, ale umožňovaly větší stabilitu při činnosti na vodě např. při vytahování sítí s úlovkem.