Nález. Ústavního soudu. ze dne 23. listopadu P 61/08

Transkript

1 Nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu P 61/08 57 bod 4 přílohy č. 2 Nařízení Ministerstva vnitra ze dne 9. července 1991 ve věci vhodnosti a způsobu postupu lékařských komisí podřízených Ministerstvu vnitra (Sb. zák. čá. 79, č. 349, z r čá. 83, č. 425 a z r čá. 146, č. 712) v rozsahu, v jakém prohlašuje Policistu za celkově neschopného výkonu služby z důvodu přenášení viru HIV bez ohledu na zdravotní stav, není v souladu s čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy Polské republiky. Dále rozhoduje: na základě čl. 39 odst. 1 bod 1 Zákona o Ústavním soudu ze dne 1. srpna 1997 (Sb. zák. čá. 102, č. 643, z r čá. 48, č. 552 a čá. 53, č. 638, z r čá. 98, č. 1070, z r čá.169, č a z r čá. 56, č. 459) o přerušení řízení v dalším rozsahu vzhledem ke zbytečnosti vydání rozhodnutí. OTK-A 2009/10/150, Sb. zák.2009/202/ Sb.zák : čl. 31 odst. 3; čl. 60 Sb.zák : příl bod 4 Senát: Výrok Senát Ústavního soudu ve složení: Ewa Łętowska - předsedkyně Marian Grzybowski Wojciech Hermeliński soudce zpravodaj, zapisovatelka: Grażyna Szałygo. Po projednání právní otázky Krajského správního soudu v Gdaňsku za účasti ministra vnitra a nejvyššího státního zástupce na jednání dne 23 listopadu 2009: zda 57 bod 4 přílohy č. 2 Nařízení Ministerstva vnitra ze dne 9. července 1991 ve věci vhodnosti a způsobu postupu lékařských komisí podřízených Ministerstvu vnitra (Sb. zák. čá. 79, č. 349, ve znění pozd. předpisů) v rozsahu, v jakém předpokládá, že potvrzení infekce virem HIV u Policisty stanoví prohlášení Policisty za celkově neschopného výkonu služby, je v souladu s čl. 32 a čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy a čl. 25 pís. c Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uzavřeného v New Yorku dne 19. prosince 1966 (Sb. zák. z r čá. 38, č. 167), rozhoduje takto: 57 bod 4 Příloha č. 2 Nařízení Ministerstva vnitra ze dne 9. července 1991 ve věci vhodnosti a způsobu postupu lékařských komisí podřízených Ministerstvu vnitra (Sb. zák. čá. 79, č. 349, z r čá. 83, č. 425 a z r čá. 146, č. 712) v rozsahu, v jakém prohlašuje Policistu za celkově neschopného výkonu služby z důvodu infekce virem HIV bez ohledu na zdravotní stav, není v souladu s čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy Polské republiky. Dále rozhoduje: na základě čl. 39 odst. 1 bod 1 Zákona o Ústavním soudu ze dne 1. srpna 1997 (Sb. zák. čá. 102, č. 643, z r čá. 48, č. 552 a čá. 53, č. 638, z r čá. 98, č. 1070, z r čá. 169, č a z r.

2 2009 čá. 56, č. 459) o přerušení řízení v dalším rozsahu vzhledem ke zbytečnosti vydání rozhodnutí. Faktické odůvodnění 1. Příloha č. 2 Nařízení Ministerstva vnitra ze dne 9. července 1991 ve věci vhodnosti a způsobu postupu lékařských komisí podřízených Ministerstvu vnitra (Sb. zák. čá. 79, č. 349, ve znění pozd. předpisů; dále - Příloha č. 2 a Nařízení) obsahuje seznam onemocnění a postižení, který je základem pro vydání rozhodnutí lékařských komisí o zdravotním stavu a úrovni schopnosti výkonu policejní služby (srov. 11 tohoto rozhodnutí). Mezi faktory tohoto typu 57 bod 4 seznamu uvádí přenášení viru HIV (ang. Human Immunodeficiency Virus, lidský virus získaného selhání imunity). 2. Krajský správní soud v Gdaňsku (dále jako KSS v Gdaňsku, Tazatel) se rozhodnutím ze dne 27. března 2008, sign. akt III SA/Gd 24/08, obrátil na Ústavní soud s žádostí o prošetření, zda 57 bod 4 Přílohy č. 2 v rozsahu, v jakém prohlašuje Policistu za celkově neschopného výkonu služby z důvodu přenášení viru HIV, je v souladu s čl. 32 a čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy a čl. 25 pís. c (chybně označeného jako čl. 25 bod c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uzavřeného v New Yorku dne 19. prosince 1966 (Sb. zák. z r čá. 38, č. 167; dále jako Pakt). Formální nedostatky právní otázky byly doplněny dokumentem ze dne 24. června Právní otázka byla zadána v souvislosti s následujícím faktickým stavem: Krajská lékařská komise Ministerstva vnitra (dále MV) v rozhodnutí ze dne 8. února 2007 č. 90/I/07 konstatovala u Policisty celkovou neschopnost výkonu služby s ohledem na bezpříznakové přenášení viru HIV. Podobný závěr obsahovalo rozhodnutí Obvodní lékařské komise v Gdaňsku ze dne 15. března 2007 č. 51/2007. Rozhodnutím ze dne 3. října 2007 č městský velitel Policie v Gdaňsku s odkazem na čl. 41 odst. 1 bod 1 v souvislosti s čl. 45 odst. 3 Zákona o Policii ze dne 6. dubna 1990 (Sb. zák. z r čá. 43, č. 277, ve znění pozd.předpisů; dále jako Zákon o Policii) propustil Policistu ze služby ke dni 12. října Krajský velitel Policie v Gdaňsku rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2007 č změnil výše uvedené rozhodnutí pouze v části týkající se data propuštění ze služby (rozhodl o propuštění ke dni 30. listopadu 2007) a v další části ponechal toto rozhodnutí v platnosti. Dotyčný Policista podal stížnost na toto rozhodnutí ke KSS v Gdaňsku s uvedením, že mechanicky ( automaticky ) byl ve vztahu k němu aplikován 57 bod 4 Přílohy č. 2, který podle jeho názoru je v rozporu s čl. 32, čl. 31 odst. 3 a čl. 60 Ústavy a s 11 a 12 odst. 1 Nařízení. Byl totiž propuštěn ze služby s ohledem na samotnou skutečnost přenášení viru HIV, bez ohledu na absenci příznaků AIDS. To je v rozporu se zásadou vyplývající z čl. 25 odst. 1 Zákona o Policii a 11 a 12 odst. 1 Nařízení, že o schopnosti výkonu služby u Policie musí rozhodovat stupeň pokročilosti onemocnění a jeho vliv na psychický a fyzický stav Policisty. Propuštění ze služby v důsledku potvrzení přenášení viru HIV bez ohledu na zdravotní stav a psychickou a fyzickou kondici dotyčné osoby je podle jeho názoru nepřímou diskriminací, zejména vzhledem k tomu, že testy na přítomnost HIV nejsou povinné. Argumentace Tazatele v otázce nesouladu 57 bod 4 Přílohy č. 2 s uvedenými vzory kontroly je založena na námitkách formulovaných ve výše popsané stížnosti Policisty, která byla adresována tomuto soudu. Její součástí je také: citace obsahu předpisů podmiňujících službu u Policie, popis obsahu vzorů kontroly v kontextu vybraných rozhodnutí Ústavního soudu a charakteristika důsledků infekce virem HIV provedená se zohledněním lékařské literatury. V rámci zdůvodnění své právní otázky KSS v Gdaňsku mimo jiné uvedl, že zákonodárce vycházel z předpokladu, že službu u Policie mohou vykonávat stejně tak osoby zdravé (ze zdravotní kategorie A), jako osoby trpící chronickými nemocemi nebo postižením (např. virová hepatitida B), které podle vždy vydávaných individuálních rozhodnutí lékařských komisí v daném případě nestanoví překážky ve výkonu služby na daných pozicích (zdravotní kategorie C). Úprava obsažená v 57 bod 4 Přílohy č. 2 je výjimkou z tohoto pravidla, protože neumožňuje posouzení schopnosti výkonu služby v závislosti na stupni pokročilosti onemocnění a v souvislosti s osobami infikovanými virem HIV předpokládá pouze jednu zdravotní kategorii - D (celkově neschopný výkonu služby). Podle názoru Tazatele nemá taková úprava opodstatnění, protože v případě policistů je významným hlediskem posouzení jejich zdravotního stavu závislost mezi závažností, stupněm onemocnění (projevení jeho příznaků) a možností výkonu služby. I

3 Podobně jako v případě virové hepatitidy typu B může nákazy virem HIV probíhat zcela bez příznaků a nemusí mít vliv na zdravotní stav policisty-nositele nebo se může projevovat v takové míře, která umožňuje práci na některých pozicích u Policie. Omezení práv nositelů viru HIV pro výkon služby u Policie nelze odůvodnit potřebou ochrany jiných osob před nákazou, protože v rámci této služby existuje mnoho pozic, kde takové riziko není. V souvislosti s tím se podle názoru Tazatele objevuje důvodná pochybnost, zda nemožnost zařazení nositelů viru HIV do jiné kategorie než D bez ohledu na faktický zdravotní stav není neopodstatněnou a neústavní diskriminací a porušením rovných zásad dostupnosti veřejné služby, jakož i formou diskriminace v dostupnosti veřejné služby ve světle čl. 25 lit. c Paktu. Tazatel zdůraznil, že jeho pochybnosti, pokud jde o ústavnost napadeného ustanovení, nejsou ojedinělé. Ve značné míře se shodují s argumentací obsaženou v dopise Veřejného ochránce práv ze dne 31. května 2007 (sign. RPO IX-903/07/TOb) adresovaném ministrovi vnitra. Poukázal také na to, že ačkoli Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 8. října 2002, sign. K 36/00 (OTK ZU č. 5/A/2002, č. 63) uvedl, že identifikace a posouzení psychických a fyzických vlastností nezbytných pro výkon služby u Policie nepředstavují právní problematiku, v napadeném rozsahu byly tyto záležitosti definovány zákony, jejichž soulad s právními akty vyššího řádu může být podroben analýze". V rámci odůvodnění funkční souvislosti mezi napadeným ustanovením a řešením projednávané záležitosti před KSS v Gdaňsku uvedl tento soud, že v případě zohlednění pochybností Tazatele by propuštění stěžovatele z výkonu služby mělo být považováno za nelegitimní. 3. Dopisem ze dne 17. září 2008 (sign. KCAIDS/AT /IKA/5087/08) se ředitel Národního centra pro AIDS (dále Centrum) obrátil na Ústavní soud s žádostí o zohlednění stanoviska Centra v projednávané záležitosti. V případě, že by se předseda Ústavního soudu rozhodl obrátit na Centrum s žádostí o stanovisko, požádal rovněž o určení přiměřené lhůty. 4. Nejvyšší státní zástupce v dopise ze dne 9. listopadu 2009 uvedl stanovisko, že 57 bod 4 Přílohy č. 2 v rozsahu, v němž potvrzení přenášení viru HIV u policisty stanoví prohlášení tohoto policisty za celkově neschopného výkonu služby není v souladu s čl. 32 a čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy a čl. 25 lit. c Paktu. Argumentace Nejvyššího státního zástupce v podstatě opakuje teze oprávněnosti právní otázky. Podle jeho názoru v případě policistů je v rozsahu zařazení do uvedených kategorií schopnosti výkonu služby významným hlediskem nutnost posouzení závislosti mezi stupněm pokročilosti onemocnění nebo postižení i rozsahem jeho příznaků a možností výkonu služby. Lékařské komise, které jednají na základě napadeného ustanovení, v případě odhalení nositele viru HIV nehodnotí stupeň onemocnění a jeho příznaků ani fyzickou a psychickou zdatnost policisty, ale jsou pouze povinny rozhodnout o celkové neschopnosti výkonu služby - kategorie D, dokonce i tehdy, kdy je celkový zdravotní stav policisty dobrý (...). Takže ne lékařská komise, která disponuje odbornými znalostmi, ale napadené ustanovení rozhoduje počínaje dnem 9. září 1991 o obsahu rozhodnutí lékařské komise. To vede k nepřiměřenému a neodůvodněnému omezení práv dostupnosti veřejné služby, které sice může být odůvodněno potřebou chránit zdraví ostatních lidí, ale je nepřiměřené a příliš restriktivní a také nezohledňuje aktuální stav odborných znalostí v této oblasti. Existuje mnoho pozic, v rámci nichž může policista - nositel viru HIV vykonávat službu aniž by ohrozil nákazou jiné policisty nebo další osoby. Jsou to zejména pozice nesouvisející s rizikem úrazu, neboť možnosti nákazy virem HIV jsou omezeny. Nejvyšší státní zástupce navíc poznamenal, že testy na přítomnost viru HIV nejsou povinné, což značně oslabuje argument o nutnosti ochrany zdraví jiných osob před nákazou tímto virem. Naopak automatické důsledky potvrzení infekce virem HIV u policistů mohou vyvolat záměrné vyhýbání se testům odhalujícím jeho přítomnost v krvi nebo zatajování výsledků takových testů s cílem zajistit si pokračování výkonu služby. To může vést k většímu ohrožení možností nákazy jiných osob virem HIV než v případě, že bude policistovi, který je nositelem viru HIV, pozice nesouvisející s rizikem úrazu. Nejvyšší státní zástupce také dospěl k závěru, že napadené ustanovení je v rozporu se zásadou rovných příležitostí a zákazem diskriminace (čl. 32 Ústavy) a také vede k neodůvodněnému omezení práva dostupnosti veřejné služby za stejných podmínek, čímž porušuje čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy. Potvrzení rozporu 57 bod 4 Přílohy č. 2 s čl. 60 Ústavy zároveň znamená, že není v souladu s čl. 25 lit. c Paktu. Dopis Nejvyššího státního zástupce navíc zahrnuje popis pravidel dostupnosti profese policisty se zvláštním důrazem na podmínku zdravotního stavu a obsah vzorců kontroly v této záležitosti. 5. Ministr vnitra (dále jako Ministr) zaujal stanovisko k právní otázce v dopise ze dne 17. listopadu 2009 (sign. DP-II /08/KS), v němž uvádí, že 57 bod 4 Přílohy č. 2 v rozsahu, v němž potvrzení infekce virem HIV u policisty stanoví prohlášení tohoto policisty za celkově neschopného výkonu služby

4 není v souladu s čl. 32 a čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy a čl. 25 lit. c Paktu (chybně označeného jako čl. 25 bod c). V rámci posouzení napadeného ustanovení v souvislosti se zásadou rovných příležitostí Ministr došel k závěru, že významným hlediskem odůvodňujícím rovné zacházení s právními subjekty je zjištění chronického onemocnění nebo fyzického nebo psychického postižení u policisty. Napadená úprava je nezvykle «tvrdá» a nebere v úvahu skutečnost, že přenášení viru HIV a s ním související nákazy virem může mít na zdravotní stav nositelů různý vliv a také nezohledňuje rozdíl mezi nákazou virem HIV a AIDS. Zároveň v případě jiných chronických onemocnění nebo postižení (např. přenášení antigenu HBs, nemoc z ozáření, chybějící dolní nebo horní končetina, nádory) existuje podstatně větší možnost posouzení zdravotního stavu policisty, která se projevuje mimo jiné v možnosti zařazení do zdravotní kategorie C alespoň v případě některých důstojníků. Proto podle názoru Ministra se liší situace policistů, u nichž bylo zjištěno chronické onemocnění nebo fyzické nebo psychické postižení. Výše uvedené odstupňování nemá dostatečné opodstatnění ani v případě zvláštní povahy služby u Policie, ani v rizicích souvisejících s výkonem služby, jako je riziko úrazu a nákazy virem HIV jiných osob. Úprava přijatá zákonodárným orgánem slouží k realizaci účelu a obsahu Nařízení, což je zajištění správného a efektivního fungování Policie (...) prostřednictvím důkladného posouzení fyzického a psychického stavu (...) policisty, jehož součástí je také možná eliminace rizikových faktorů během služby. V tomto smyslu má výše uvedené odstupňování racionální opodstatnění. Vyrovnává ale nevhodným způsobem poměr mezi chráněnými hodnotami (bezpečností i veřejným pořádkem a ochranou zdraví) a napadenou hodnotou (právem dostupnosti veřejné služby založeným na rovných zásadách). S odvoláním na informace Národního centra pro AIDS Ministr uvedl, že při řádné léčbě a zachování příslušných bezpečnostních opatření mohou policisté, kteří jsou nositeli viru HIV, normálně vykonávat službu. Vzhledem k tomu by posouzení schopnosti výkonu služby policisty mělo být prováděno individuálně, v závislosti na zdravotním stavu konkrétního policisty, jeho pracovní kvalifikace a pracovní pozice, na níž působí (jinak se hodnotí schopnost výkonu služby u policisty útvaru prevence a jinak (...), např. technika kriminalistiky nebo osoby pracující na kancelářské pozici. Podle názoru Ministra není analyzované odstupňování v souladu s jinými hodnotami, zásadami nebo ústavními normami, např. s principem sociální spravedlnosti. Je obtížné hovořit o spravedlivém odstupňování, pokud je infekce virem HIV automatickým důvodem prohlášení nositele viru za neschopného výkonu služby, zatímco policisté, u nichž bylo diagnostikováno jiné chronické onemocnění nebo postižení, se považují za schopné výkonu služby s omezením, případně je možné je zařadit do zdravotní kategorie C nebo D v závislosti na stupni pokročilosti nebo charakteru onemocnění. Závěrem Ministr uvedl, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 32 Ústavy a navíc i s čl. 60 Ústavy (argumentum a minori ad maius). S odkazem na čl. 31 odst. 3 Ústavy v první řadě zdůraznil, že jisté ústavní pochybnosti může budit samotná skutečnost zařazení analyzovaného omezení práva dostupnosti veřejné služby v Příloze Nařízení, čili v dokumentu nižšího řádu. Nakonec ale došel k závěru, že v analyzované záležitosti to nepředstavuje porušení zákonné formy omezení práv a svobod. Podle názoru Ministra ale napadené ustanovení nesplňuje podmínky nezbytné v demokratickém právním státě, protože v případě jiných onemocnění zákonodárný orgán poskytuje lékařským komisím větší volnost při posouzení zdravotního stavu policisty a nositelům viru HIV možnost vykonávat službu na některých pozicích u Policie. Ústavní hodnoty mohou být chráněny při současném ponechání možnosti individuálního posouzení stupně schopnosti výkonu služby daného policisty lékařským komisím. Prohlášení nesouladu napadeného ustanovení s čl. 25 lit c Paktu je důsledkem zjištění jeho rozporu s čl. 60 a čl. 32 Ústavy. Dopis Ministra kromě toho obsahuje rozsáhlý popis ustanovení Zákona o Policii a napadeného Nařízení, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu v rozsahu kontrolních vzorců uvedených Tazatelem. Je k němu zároveň připojena kopie dopisu Národního centra pro AIDS ze dne 7. května 2007, adresovaného Veřejnému ochránci práv, na který odkazuje text stanoviska. Obsahuje mimo jiné prohlášení, že automatismus 54 bod 4 a 5 Přílohy je nutné považovat za lékařsky nepodložený a zároveň diskriminující osoby infikované virem HIV a nemocné AIDS. Krajský správní soud v Gdaňsku nepotvrdil svou účast při jednání, které bylo svoláno na základě právní otázky zadané tímto soudem. V důsledku toho se jednání dne 23. listopadu 2009 zúčastnili II

5 výhradně zástupci Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva vnitra, kteří potvrdili a doplnili stanoviska vyjádřená písemnou formou. Zástupce Ministerstva uvedl, že není schopen precizně určit původ napadeného ustanovení na základě dostupné dokumentace legislativních prací na napadeném Nařízení. Po dotazu na důsledky případného rozhodnutí Ústavního soudu uvedl, že příslušná změna napadeného ustanovení by mohla být zavedena během cca 3 měsíců, ovšem nepožádal o odklad ztráty platnosti napadeného ustanovení. Do té doby bude infekce virem HIV považováno za faktor irelevantní (nemající vliv na posouzení schopnosti výkonu služby). Zástupce Ministerstva zároveň informoval o tom, že v rámci resortu probíhají práce na komplexní změně úprav týkajících se posouzení zdravotního stavu zaměstnanců různých uniformovaných služeb. Zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, které by potvrdilo pochybnosti Tazatele, budou lékařské komise moci hodnotit vliv infekce virem HIV na schopnost výkonu služby Policisty na základě obecných předpisů Nařízení. S ohledem na rozhodnutí ale uvedl, že vedle rozhodnutí o nesouladu napadené úpravy se všemi kontrolními vzorci uvedenými Tazatelem (o což požádal v písemném stanovisku) případně lze zvážit zastavení řízení, pokud jde o čl. 32 Ústavy a čl. 25 lit. c Paktu vzhledem ke zbytečnosti vydání rozhodnutí. Právní odůvodnění Ústavní soud zvážil následující: 1. Formální podmínky právní otázky Meritorní přezkum právní otázky Ústavním soudem závisí na splnění požadavků vyplývajících z čl. 193 Ústavy a čl. 3 a čl. 32 Zákona o Ústavním soudu ze dne 1. srpna 1997 (Sb. zák. čá. 102, č. 643, ve znění pozd.předpisů; dále jako Zákon o ÚS; srov. četná ustanovení ÚS, mimo jiné z 29. března 2000, sign. P 13/99, OTK ZU č. 2/2000, č. 68; 12. dubna 2000, sign. P 14/99, OTK ZU č. 3/2000, č. 90; 10. října 2000, sign. P 10/00, OTK ZU č. 6/2000, č. 195; 27. dubna 2004, sign. P 16/03, OTK ZU č. 4/A/2004, č. 36; 19. dubna 2006, sign. P 12/05, OTK ZU č. 4/A/2006, č. 49 a v nich citovanou literaturu). Podle názoru Ústavního soudu právní otázka předložená Krajským správním soudem v Gdaňsku (dále jako KSS v Gdaňsku, Tazatel) splňuje tyto požadavky pouze částečně. Přezkum z formálního hlediska vyžaduje jak předmět stížnosti, tak i kontrolní vzorce Pochybnosti Tazatele budí ústavnost 57 bod 4 Přílohy č. 2 Nařízení Ministerstva vnitra ze dne 9. července 1991 ve věci vhodnosti a způsobu postupu lékařských komisí podřízených Ministerstvu vnitra (Sb. zák. čá. 79, č. 349, ve znění pozd.předpisů; dále viz výše - Příloha č. 2 a Nařízení) v rozsahu, v němž toto ustanovení předpokládá, že potvrzení infekce virem HIV (ang. Human Immunodeficiency Virus, lidský virus získaného selhání imunity) u policisty stanoví prohlášení policisty za celkově neschopného výkonu služby. V rámci takové analýzy předmětu stížnosti je nutné brát v úvahu skutečnost, že Příloha č. 2 obsahuje - jak napovídá její název seznam onemocnění a postižení, mezi nimiž je v části XIV Ostatní interní onemocnění uvedeno jak přenášení viru HIV ( 57 bod 4), tak i syndrom získaného selhání imunity (AIDS) a jiné imunologické defekty (získané i vrozené) ( 57 bod 5). V souvislosti s tím je nutné poznamenat, že zjištění obsažené v úvodu právní otázky, že 57 bod 4 Přílohy č. 2 předpokládá, že potvrzení infekce virem HIV u policisty stanoví prohlášení policisty za celkově neschopného výkonu služby, je svým způsobem myšlenkovou zkratkou. Následek napadené úpravy uvedený Tazatelem je důsledkem právní normy, jejímž základem kromě dotčeného ustanovení jsou rovněž ustanovení jiných právních předpisů, zejména Zákona o policii ze dne 6. dubna 1990 (Sb. zák. z r čá. 43, č. 277, ve znění pozd.předpisů; dále jako Zákon o policii). Tato otázka bude podrobně popsána v další části odůvodnění rozhodnutí, v tomto bodě je nutné pouze rozhodnout, zda vzhledem k výše uvedenému nebyl rozsah stížnosti KSS v Gdaňsku definován příliš úzce. Podle názoru Ústavního soudu v tomto případě uvedení jako předmětu stížnosti výhradně 57 bod 4 Přílohy č. 2 nebrání projednávání záležitosti. Jak je zřejmé z odůvodnění právní otázky, Tazatel si je vědom souvislosti tohoto ustanovení s jinými předpisy, které spolu s ním tvoří napadenou právní normu, ačkoli přímý zdroj ústavního problému spatřuje - právem v uvedené redakční jednotce Přílohy č. 2. Proto je III

6 nutné omezení rozsahu stížnosti uvedené v úvodu právní otázky pokládat za přípustné, ačkoli stejně správné by bylo, kdyby se Tazatel odvolal na všechny předpisy, které jsou nezbytné pro rekonstrukci sporné právní normy. Obsah napadeného předpisu rovněž zavazuje Ústavní soud k analýze toho, zda úpravy tohoto typu vůbec mohou být předmětem rozhodnutí v řízení, jehož cílem je posouzení hierarchického souladu právních norem. Sporný 57 bod 4 Přílohy č. 2 je součástí seznamu onemocnění sestaveného pro potřeby lékařských komisí podřízených Ministerstvu vnitra. Má tedy povahu především lékařskotechnickou a pouze sekundárně normativní. Jak uvedl Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 8. října 2002, sign. K 36/00 (OTK ZU č. 5/A/2002, č. 63) v rámci sdílení záležitosti mezi Zákonem o policii a Nařízením: definování kritérií a provádění posouzení psychických a fyzických podmínek výkonu služby u Policie, není právní záležitostí, ale předmětem odborných znalostí. Pokud vezmeme v úvahu toto tvrzení, je ale nutné prohlásit, že v aktuální záležitosti existují důležité argumenty, které mluví pro odstoupení od tohoto názoru a provedení meritorní kontroly napadeného ustanovení. Především Příloha č. 2 je nedílnou součástí Nařízení a její obsah má bezprostřední a rozhodující vliv na situaci kandidátů i policistů (včetně toho, který přednesl stížnost Tazateli a který na základě 57 bod 4 této Přílohy byl propuštěn z výkonu služby) a vymezuje volnost jednání lékařských komisí. Jak je uvedeno výše, právě úprava obsažená v této Příloze, na základě níž dochází k zařazení infekce virem HIV do zdravotní kategorie D (celkově neschopen výkonu služby), je hlavním nástrojem používaným lékařskými komisemi při posouzení schopnosti výkonu služby a základním zdrojem ústavních pochybností Tazatele. Je nutné také upozornit na to, že Ústavní soud několikrát prováděl meritorní kontrolu zdánlivě pouze technických Příloh rozhodnutí, kterým zároveň přiznal normativní charakter (srov. např. rozhodnutí z: 25. května 1998, sign. U 19/97, OTK ZU č. 4/1998, č Příloha obsahující vzor deklarace o příjmech za účelem příspěvků na bydlení; 14. prosince 1999, sign. K 10/99, OTK ZU č. 7/1999, č Příloha obsahující seznam okresů a obcí; 19. února 2002, sign. U 3/01, OTK ZU č. 1/A/2002, č. 3 - Příloha obsahující mimo jiné seznam pojmů užívaných při elektronickém popisu léků v lékárenských počítačích; 16. ledna 2007, sign. U 5/06, OTK ZU č. 1/A/2007, č. 3 - Příloha obsahující převody výsledků zkoušek pro účely maturitní amnestie; 11. května 2007, sign. K 2/07, OTK ZU č. 5/A/2007, č. 48 Příloha k lustračním zákonům, které obsahují vzory lustračních osvědčení a seznam kategorií spolupráce). Ne nevýznamná je také skutečnost, že v současné době jsou základní informace o viru HIV a jím vyvolávaného AIDS (ang. Acquired Immune Deficiency Syndrome, syndrom získaného selhání imunity) obecně známé a jako takové mohou být považovány za svého druhu notorium (skutečnost všeobecně známou). Na základě toho nevyžaduje posouzení základních právních důsledků přenášení viru HIV a onemocnění AIDS zejména v kontextu dostupnosti veřejné služby odborné lékařské znalosti a využití vyšetření lékařských odborníků. Může být provedeno na základě běžné životní zkušenosti a dostupné literatury. Jako poslední formální poznámku týkající se napadeného předmětu Ústavní soud konstatuje, že ačkoli je napadené ustanovení základem posouzení schopnosti výkonu služby příslušníků uniformovaných služeb (mimo jiné Policie, Pohraniční stráže, Vězeňské služby a Státního požárního dozoru) a osob ucházejících se o přijetí k těmto službám (srov. 1 odst. 1 bod 1 Nařízení), dotýká se toto řízení výhradně policistů. Toto omezení vyplývá především ze specifika právní otázky, v rámci které musí být předmět napadení ve funkčním vztahu s řízením u soudu Tazatele, na základě něhož se tento soud obrátil na Ústavní soud (srov. v tomto ohledu výše uvedené rozhodnutí ÚS týkající se formálních podmínek právních otázek). V tomto případě měl KSS v Gdaňsku pochybnosti o ústavnosti v souvislosti se záležitostí Policisty-nositele viru HIV propuštěného z výkonu služby mimo jiné na základě napadeného ustanovení a na základě této okolnosti zformulovat meritum právní otázky. Ústavní soud je vázán vymezením právní otázky (srov. čl. 66 Zákona o ÚS) a nemá možnost samostatného rozšíření rozsahu rozhodnutí Zvláštní pozornost vyžadují kontrolní vzorce uvedené Tazatelem, kterými jsou čl. 32 a čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy a čl. 25 lit. c Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, uzavřeného v New Yorku dne 19. prosince 1966 (Sb. zák. z r čá. 38, č. 167; dále jako Pakt). Počínaje uspořádáním ústavních vzorců je třeba poznamenat, že argumentace Tazatele se zaměřuje na prohlášení, že napadené řešení je v rozporu se zásadou rovné dostupnosti veřejné služby kvůli zavedení neúměrného omezení tohoto práva. Podle názoru Ústavního soudu je pro takto formulované námitky příslušným ústavním vzorcem čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy, zatímco zbytečný je jejich další přezkum v kontextu čl. 32 Zákona. Tento závěr je v souladu s názorem Ústavního soudu dominujícím v rozhodnutí, že odvolání na vzorce formulující obecné zásady je odůvodněné pouze v případě, pokud neexistují ústavní normy s vyšším stupněm podrobnosti, které úzce souvisejí s posuzovanou úpravou (srov. četná rozhodnutí a ustanovení ÚS mimo jiné z 25. května 1998, sign. U

7 19/97, OTK ZU č. 4/1998, č. 47; 2. června 1999, sign. K 34/98, OTK ZU č. 5/1999, č. 94; 18. dubna 2000, sign. K 23/99, OTK ZU č. 3/2000, č. 89; 14. listopadu 2000, sign. K 7/00, OTK ZU č. 7/2000, č. 259; 12. června 2002, sign. P 13/01, OTK ZU č. 4/A/2002, č. 42; 6. září 2006, sign. SK 35/06, OTK ZU č. 8/A/2006, č. 112; 3. dubna 2007, sign. SK 85/06, OTK ZU č. 4/A/2007, č. 40; 14. března 2006, sign. SK 4/05, OTK ZU č. 3/A/2006, č. 29; 9. května 2007, sign. SK 98/06, OTK ZU č. 6/A/2007, č. 56; 13. listopadu 2007, sign. P 42/06, OTK ZU č. 10/A/2007, č. 123). Ačkoli ne vždy byl důsledně uplatňován v kontextu vztahu mezi čl. 32 a čl. 60 Ústavy (srov. rozhodnutí z 29. listopadu 2007, sign. SK 43/06, OTK ZU č. 10/A/2007, č. 130; 13. února 2007, sign. K 46/05, OTK ZU č. 2/A/2007, č. 10; 21. prosince 2004, sign. SK 19/03, OTK ZU č. 11/A/2004, č. 118; 20. dubna 2004, sign. K 45/02, OTK ZU č. 4/A/2004, č. 30; 7. května 2002, sign. SK 20/00, OTK ZU č. 3/A/2002, č. 29, 10. dubna 2002, sign. K 26/00, OTK ZU č. 2/A/2002, č. 18; 27. ledna 1999, sign. K 1/98, OTK ZU č. 1/1999, č. 3), je třeba poznamenat, že v této záležitosti se vlastně všechny námitky vznesené v souvislosti s napadenou úpravou v kontextu obecné zásady rovnoprávnosti vyskytují v námitkách týkajících se porušení zásad rovnoprávnosti dostupnosti veřejných funkcí. Další otázkou ke zvážení je role čl. 25 lit. c Paktu jako kontrolního vzorce v analyzované věci. Toto ustanovení zní takto: Každý občan má právo a možnost - aniž by byl diskriminován způsobem popsaným v článku 2 a bez neodůvodněných omezení (...) dostupnosti veřejné služby ve své zemi na základě obecných zásad rovných příležitostí. Analýza odůvodnění právní otázky vede k závěru, že ve skutečnosti KSS v Gdaňsku nevyvodil z tohoto ustanovení širší závěry než ty, které vyplývají z jím uvedených ústavních vzorců (čl. 30 odst. 1, čl. 32 a čl. 60 Ústavy). V souvislosti s tím je nutné použít argumentaci opakovaně prezentovanou Ústavním soudem v kontextu zásadnosti aplikování ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Sb. zák. z r čá. 61, č. 284, ve znění pozd.předpisů; srov. rozhodnutí ÚS ze dne 17. prosince 2008, sign. P 16/08, OTK ZU č. 10/A/2008, č. 181; 10. července 2008, sign. P 15/08, OTK ZU č. 6/A/2008, č. 105; 27. května 2008, sign. P 59/07, OTK ZU č. 4/A/2008, č. 64; 18. října 2004, sign. P 8/04, OTK ZU č. 9/A/2004, č. 92) jako doplňkových kontrolních vzorců a konstatovat, že oddělené rozhodování o souladu napadeného ustanovení z čl. 25 lit. c Paktu je zbytečné (srov. meritorní rozbor čl. 25 lit. c Paktu - vedle čl. 60 Ústavy v uvedených rozhodnutích se sign. K 45/02 a K 1/98; v prvním z nich ÚS uznal částečný nesoulad některých napadených ustanovení mimo jiné s čl. 32 a čl. 60 Ústavy a čl. 25 lit. c Paktu, v druhém rozhodl o nesouladu některých napadených ustanovení mimo jiné s čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy, zatímco čl. 32 Ústavy a čl. 25 lit. c Paktu považoval za neadekvátní). V této souvislosti je nutné připomenout, že při porušení ustanovení Paktu mají fyzické osoby právo podat stížnost k Výboru OSN pro lidská práva (srov. podobně jako stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pokud jde o porušení ustanovení Úmluvy v uvedených rozhodnutích se sign. P 59/07 a P 8/04; srov. B. Faracik, Individuální stížnost k Výboru pro lidská práva podmínky přípustnosti a vzory formulářů stížnosti, [in:] Realizace ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech v Polsku. V. výroční zpráva Polské republiky z realizace ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, red. B. Faracik, Varšava 2005, str ) Shrneme-li výše uvedené úvahy, je zřejmé, že předmětem projednání v této záležitosti je soulad 57 bod 4 Přílohy č. 2 v rozsahu, v jakém tento předpis stanoví prohlášení policisty za celkově neschopného výkonu služby z důvodu infekce virem HIV bez ohledu na zdravotní stav, s čl. 60 v souvislosti v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy. 2. Psychická a fyzická schopnost výkonu služby u Policie a způsob jejího posuzování Službu u Policie může vykonávat z principu pouze polský občan s bezúhonnou pověstí, bez záznamu v trestním rejstříku, s plnými občanskými právy, s minimálně středoškolským vzděláním a fyzickou a psychickou schopností výkonu služby u ozbrojených složek se speciální služební disciplínou, které je ochoten se podřídit (čl. 25 odst. 1 Zákona o policii). Podrobné požadavky a procedury dostupnosti profese policisty byly upraveny prováděcími předpisy Zákona o policii, mezi nimiž kromě napadeného Nařízení hrají nejdůležitější roli: - Nařízení ministerstva vnitra ze dne 30. srpna 2007 ve věci kvalifikačního postupu ve vztahu k osobám, které se ucházejí o přijetí do služby u Policie (Sb. zák. čá. 170, č. 1202; dále Kvalifikační nařízení) a - Nařízení ministerstva vnitra ze dne 20. března 2007 ve věci způsobu a podmínek zjišťování fyzické a psychické schopnosti policistů k výkonu služby na daných pozicích nebo v daných organizačních složkách policejních jednotek (Sb. zák. čá. 62, č. 423) Nejdůležitějším požadavkem v projednávané záležitosti, který musí splnit jak kandidát služby u Policie, tak i policista v aktivní službě, je fyzická i psychická schopnost výkonu služby. Tu zjišťují v rámci dvoustupňového procesu lékařské komise podřízené příslušnému ministerstvu zodpovědnému za vnitřní

8 záležitosti (srov. čl. 26 odst. 1 Zákona o policii), které postupují podle napadeného Nařízení. Tyto komise určují míru schopnosti kandidátů služby u policie pomocí zařazení těchto osob do následujících kategorií: - kategorie "Z" (zdolny/schopen), která označuje, že zdravotní stav kandidáta nevyvolává žádné pochybnosti nebo že zjištěné onemocnění nebo fyzické nebo psychické postižení nestanoví překážky výkonu služby, - kategorie "N" (niezdolny/neschopen), která označuje, že onemocnění nebo fyzické nebo psychické postižení zjištěné u kandidáta znemožňuje výkon služby ( 10 odst. 1 Nařízení). Další části rozhodnutí upravují podrobné požadavky v případě kandidátů služby u protiteroristických jednotek Policie a policistů vykonávajících službu v těchto jednotkách a v případě kandidátů na vedoucí a odborné pozice, do škol a školicích středisek a ve vztahu k osobám, které již tuto službu vykonávají (srov. 10 odst. 2 a 3 Nařízení). Stupeň schopnosti výkonu služby se určuje pomocí zařazení těchto osob od následujících kategorií: - kategorie A - schopen služby, která označuje, že zdravotní stav kandidáta nevyvolává žádné pochybnosti nebo že zjištěné onemocnění nebo postižení nestanoví překážky výkonu služby, - kategorie C - schopen služby s omezením, která označuje, že kandidáta bylo zjištěno chronické onemocnění nebo fyzické nebo psychické postižení, které trvale nebo dočasně snižují fyzickou nebo psychickou schopnost výkonu služby, ale nestanoví překážky výkonu služby na určitých pozicích, - kategorie D celkově neschopen výkonu služby, která označuje, že onemocnění nebo fyzické nebo psychické postižení zjištěné u kandidáta znemožňují výkon služby ( 10 Nařízení). Pokud jde o kandidáty služby u Policie a policisty, vydávají lékařské komise rozhodnutí o zdravotním stavu a stupni schopnosti výkonu služby na základě seznamu onemocnění a postižení, který je součástí Přílohy č. 2 Nařízení, po důkladném vyšetření členy komise a se zohledněním výsledků odborných vyšetření, včetně vyšetření psychiatrických, psychologických a dalších, a pokud je to nutné - po provedení nemocničního pozorování ve zdravotním zařízení resortu Ministerstva vnitra, ve zdravotním zařízení podřízenému Ministerstvu obrany nebo státním zdravotním zařízení (srov. 12 odst. 1 Nařízení). Tento seznam obsahuje tabulky s cca 450 typy onemocnění a zdravotních obtíží (někdy se specifikací, zda jde o lehkou, těžkou nebo chronickou formu onemocnění nebo zda onemocnění omezuje činnost organismu ). Tato onemocnění jsou členěna do sekcí, paragrafů a bodů, jimž jsou přiřazena písmena označení zdravotních kategorií a stupně schopnosti výkonu služby (Z, N nebo A, C a D, srov. viz výše), označované zvlášť pro každou z osmi kategorií vyšetřovaných osob: - kandidátů služby u Policie, - kandidátů čekatelské služby, - kandidátů na vedoucí a odborné pozice, - kandidátů do škol a školicích středisek resortu Ministerstva vnitra, - poddůstojníků a řadových policistů, - praporčíků a nižších důstojníků Policie (aspirantů a důstojníků Policie od hodnosti podporučíka do hodnosti kapitána), - vyšších důstojníků Policie (od hodnosti majora výše), - kandidátů a policistů ve službě u protiteroristických jednotek Policie. V souladu s 13 odst. 1 Nařízení musí rozhodnutí lékařské komise obsahovat: - definici schopen výkonu služby pokud po provedení základního lékařského vyšetření a případných odborných a doplňkových vyšetření nebylo zjištěno žádné onemocnění, - definici trvale neschopen výkonu služby na dané pozici pokud bylo v rámci zdravotního stavu vyšetřované osoby zjištěno onemocnění, které snižuje její fyzickou nebo psychickou způsobilost a neumožňuje výkon služby na dané pozici, ale nestanoví překážky výkonu služby na jiné pozici; v takovém případě lékařská komise definuje, jaké podmínky výkonu služby jsou pro vyšetřovanou osobu kontraindikovány, - definici dočasně neschopen výkonu služby na dané pozici pokud bylo v rámci zdravotního stavu vyšetřované osoby zjištěno onemocnění, které dočasně snižuje její fyzickou nebo psychickou způsobilost výkonu služby, ale u něhož lze předpokládat zlepšení zdravotního stavu a opětovné nabytí plné způsobilosti i schopnosti výkonu služby na dané pozici; v rámci definování výše uvedené skutečnosti komise stanoví termín opětovného vyšetření a vydání konečného rozhodnutí o schopnosti výkonu služby vyšetřované osoby na dané pozici, - definici schopen výkonu služby na dané pozici pokud bylo v rámci zdravotního stavu vyšetřované osoby zjištěno onemocnění, které sice snižuje fyzickou nebo psychickou

9 schopnost výkonu služby, ale nestanoví překážku výkonu služby na dané pozici, - definici celkově neschopen výkonu služby pokud bylo v rámci zdravotního stavu vyšetřované osoby zjištěno onemocnění, které neumožňuje výkon služby. Rozhodnutí lékařské komise musí rovněž obsahovat podrobný rozpis všech onemocnění a fyzických nebo psychických postižení včetně těch, které nesnižují schopnost výkonu služby, včetně čekatelské služby. Diagnózy se sestavují v polštině na základě lékařské terminologie se zohledněním lokalizace a stupně závažnosti onemocnění a odvoláním na paragrafy a body seznamu ( 13 odst. 2 Nařízení) Při posuzování požadavků fyzické a psychické schopnosti výkonu služby je třeba poznamenat, že se tyto požadavky zásadně liší od ostatních podmínek dostupnosti policejní služby, které jsou uvedeny v čl. 25 odst. 1 Zákona o policii. Takové podmínky, jako je polské občanství, plná občanská práva, čistý trestní rejstřík a vzdělání, se zjišťují především na základě prohlášení kandidáta služby u Policie obsaženého v osobním dotazníku, úředních dokumentů a evidencí, rejstříků a kartoték (srov. 11 Kvalifikačního nařízení). Ty mají v podstatě tvrdý charakter, protože (pomiňme statisticky vzácné případy ztráty občanství, trestní odpovědnosti nebo zrušení platnosti zkoušek) ve většině případů zůstávají beze změn po celou dobu výkonu služby u Policie (o tom svědčí mimo jiné chybějící formální kritéria jejich pravidelného přezkumu). Nízká flexibilita těchto kritérií se odráží rovněž ve skutečnosti, že jsou posuzována v dvoustupňové úrovni: buď je daná osoba splňuje, nebo ne (bez jakéhokoli mezistupně). Podobná situace je u požadavku bezúhonnosti s tím, že je ještě více vágní a prošetřovaný pomocí měkkých nástrojů (mimo jiné pomocí tzv. dotazování policie). V tomto kontextu vykazuje posuzování fyzické a psychické způsobilosti výkonu značnou variabilitu. Zaprvé, jak vyplývá z výše uvedených ustanovení, způsobilost stanoví lékaři na základě lékařských vyšetření, což je teprve sekundárně-normativní. Roli povinného tlumočníka tu hraje výše uvedená Příloha č. 2, v níž jsou k několika stům onemocnění a postižení přiřazeny příslušné zdravotní kategorie. Zadruhé, ačkoli v praxi jsou výchozím bodem pro lékařská vyšetření zpravidla tzv. základní vyšetření jednotná pro všechny policisty (typu rozbor krve, EKG atd.), provádí se v případě potřeby individuální diagnostika. Proto v tomto případě nelze hovořit o stejné intenzitě kontroly zdravotního stavu všech policistů. Zásadou totiž je (což vyplývá z výše citovaného 13 odst. 1 bod 1 Nařízení), že odborná a speciální vyšetření se provádějí pouze eventuálně, tzn. tehdy, když má lékařská komise jakékoli pochybnosti o zdravotním stavu vyšetřovaného. Zatřetí, teoreticky může být fyzický a psychická schopnost výkonu služby posuzována lékařskými komisemi na třístupňové úrovni: kromě závěru schopen výkonu služby a celkově neschopen výkonu služby (zdravotní kategorie A, resp. D), předpokládá Zákon o policii také schopnost výkonu služby s omezením (zdravotní kategorie C). Ve skutečnosti ale lékařské komise nemohou u každého případu tuto možnost použít, protože to přímo záleží na tom, zda se taková volnost posuzování předpokládá u daného onemocnění nebo postižení v Příloze č. 2. Pokud se u něj předpokládá pouze jedna zdravotní kategorie, role komise je omezena pouze na diagnózu policisty a normativní důsledek této diagnózy je automatický, na základě rozhodnutí vydavatele normy (v tomto případě Ministerstva vnitra), který shora ex ante předem rozhoduje o tom, že dané onemocnění způsobuje vždy (v každém případě) pouze celkovou neschopnost výkonu služby. V souladu s již citovaným 12 odst. 1 Nařízení musejí lékařské komise rozhodovat na základě seznamu onemocnění a postižení, což znamená, že jsou vázány posouzením vlivu v něm obsažených zdravotních faktorů na schopnost výkonu služby u Policie. Začtvrté, zdravotní stav policistů je přirozeně mnohem dynamičtější, než ostatní podmínky dostupnosti této profese, jako je již uvedené občanství nebo vzdělání. V důsledku toho také existují také formální mechanismy jeho pravidelného zjišťování. Vyšetření probíhá na základě žádosti osoby ucházející se o vydání lékařského posudku nebo z moci úřední, pokud zdravotní stav dané osoby připouští domněnku, že stupeň její schopnosti výkonu služby podlehl zásadní změně nebo že další výkon služby této osoby na dané pozici není možný (srov. 6 odst. 1 a 2 Nařízení). Výše uvedená specifika požadavku odpovídající fyzické a psychické schopnosti výkonu služby mají značný vliv na posouzení ústavnosti napadeného ustanovení (srov. viz níže). 3. Posouzení souladu napadeného ustanovení s čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 3 Ústavy Podle Tazatele 57 bod 5 Přílohy č. 2 porušuje čl. 60 v souvislosti s čl. 31 odst. 1 Ústavy tím, že způsobuje automatické propuštění Policisty ze služby v případě, že se u něj potvrdí infekce virem HIV, a to nezávisle na jeho faktickém zdravotním stavu. Výklad napadeného ustanovení provedený Tazatelem nachází podporu ve stávající praxi. V případě policistů v aktivní službě mají lékařské komise ve většině případů možnost posouzení, zda výskyt daného

10 onemocnění nebo postižení stanoví celkovou neschopnost výkonu služby (kategorie D), nebo zda ji pouze omezuje (kategorie C; je nutné poznamenat, že v zásadě Příloha č. 2 předpokládá přísnější zdravotní požadavky u kandidátů služby u Policie, než u osob, které již jsou v aktivní službě). Důsledky rozhodnutí o infekci virem HIV ( 57 bod 4 Přílohy č. 2) nebo onemocnění ADIS ( 57 bod 5 Přílohy č. 2) ale nemohou být takto zmírněny. V tomto případě jakékoli zjištění infekce virem HIV lékařskou komisí způsobuje automaticky rozhodnutí, že infikovaná osoba je celkově neschopna výkonu služby, bez ohledu na okolnosti daného případu. Zdravotní kategorie D, která je přidělena takovému policistovi lékařskou komisí, má za následek - bez jakýchkoli výjimek aplikování čl. 41 odst. 1 bod 1 Zákona o policii ( policista se propouští ze služby v případech: (...) rozhodnutí o trvalé neschopnosti výkonu služby lékařskou komisí") Před zahájením meritorního posouzení výše uvedených námitek považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že různé aspekty profese policisty již byly předmětem jeho rozhodnutí (srov. zejména výše uvedená rozhodnutí se sign.: K 35/06, K 36/00 a rozhodnutí z 19. března 2007, sign. K 47/05, OTK ZU č. 3/A/2007, č. 27; 29. dubna 2008, sign. P 38/06, OTK ZU č. 3/A/2008, č. 46; 29. listopadu 2004, sign. K 7/04, OTK ZU č. 10/A/2004, č. 109; 29. června 2004, sign. U 1/03, OTK ZU č. 6/A/2004, č. 60; 3. března 2004, sign. K 29/03, OTK ZU č. 3/A/2004, č. 17; 14. května 2001, sign. SK 1/00, OTK ZU č. 4/2001, č. 84; 19. února 2001, sign. SK 14/00, OTK ZU č. 2/2001, č. 31). Z hlediska této záležitosti mají nejdůležitější význam následující části těchto rozhodnutí: Zaprvé, Ústavní soud důsledně považoval Policii za jednu z tzv. uniformovaných jednotek. Jako jedny z charakteristických vlastností těchto jednotek jmenoval vysokou fyzickou a psychickou způsobilost, která je vyžadována po celou dobu výkonu služby, plnou dostupnost a závislost na dané instituci, provádění úkolů v rámci neomezené pracovní doby a v obtížných podmínkách, které jsou často spojeny s přímým ohrožením života a zdraví (např. během obrany vlasti nebo ochrany bezpečnosti občanů), omezené možnosti vedlejšího výdělku a jiných zdrojů příjmu, omezené právo na účast v politickém životě a občanských sdruženích (srov. výše uvedená rozhodnutí se sign. K 25/96, K 35/06, K 46/05 a P 38/06 a rozhodnutí ÚS ze dne 19. října 2004, sign. K 1/04, OTK ZU č. 9/A/2004, č. 93; 27. ledna 2003, sign. SK 27/02, OTK ZU č. 1/A/2003, č. 2; 14. prosince 1999, sign. SK 14/98, OTK ZU č. 7/1999, č. 163; rozhodnutí ze dne 23. září 1997, sign. K 25/96, OTK ZU č. 3-4/1997, č. 36). Zadruhé, v rozhodnutí Ústavního soudu byl zdůrazněn veřejnoprávní status policistů. Ve výše uvedeném rozhodnutí se sign. K 35/06 bylo mimo jiné řečeno, že charakter služby příslušníků uniformovaných služeb je spojen s jejím mimořádným zahájením, jakým je jmenování. Služební vztah příslušníků uniformovaných služeb je administrativním vztahem a rozhodnutí o jeho zahájení a ukončení jsou administrativními rozhodnutími, které se vydávají na základě administrativního postupu. To znamená, že služba příslušníků uniformovaných jednotek má charakter veřejnoprávního vztahu. V souladu s čl. 28 odst. 1 Zákona o policii, vzniká služební vztah cestou jmenování na základě dobrovolného přihlášení do služby. Jmenování může být na dobu přípravné nebo čekatelské služby, na dobu služební smlouvy nebo trvale. Zatřetí, v několika případech se Ústavní soud také vyjadřoval o dostupnosti služby u Policie. Výchozím bodem pro tato rozhodnutí byl předpoklad, že právo zastávat funkci, pozici nebo mandát v orgánech veřejné správy není právem získaným ve smyslu občanského práva, administrativního práva nebo sociálního zabezpečení a není možné zde mechanicky aplikovat zákazy a příkazy týkající se těchto oblastí. Volnost zákonodárného orgánu v možnosti zasahovat do právní situace veřejných činitelů je značně větší, protože vyplývá z veřejnoprávního charakteru jimi plněných funkcí (s odkazem na rozhodnutí se sign. K 35/06, které se odvolává na rozhodnutí ze dne 23. dubna 1996, sign. K 29/95, OTK ZU č. 2/1996, č. 10; 3. listopadu 1999, sign. K 13/99, OTK ZU č. 7/1999, č. 155). V případě policistů zvláštní charakter veřejných uniformovaných služeb umožňuje rozdílné a přísnější - než v případě ostatních profesí a funkcí - formování služebního statusu, včetně jeho ztráty (s odkazem na rozhodnutí se sign. K 35/06). Na podrobnější úrovni také Ústavní soud rozhodl, že článek 60 Ústavy vyžaduje, aby zásady dostupnosti veřejné služby byly stejné pro všechny občany s plnými občanskými právy (...), proto musí zákon stanovit objektivní kritéria výběru kandidátů pro tuto službu a upravit zásady a procesy náboru takovým způsobem, aby byla zaručena zásady rovných příležitostí všech kandidátů, bez jakékoli diskriminace a neodůvodněných omezení. Přičemž to zároveň neodebírá veřejným orgánům možnost zavedení zvláštních podmínek dostupnosti konkrétní služby, vzhledem k její povaze a podstatě. V demokratických systémech je pravidlem selektivní charakter náboru do veřejné služby. Zákon musí rovněž definovat kritéria propuštění ze služby a proceduru rozhodování v této oblasti tak, aby byly vyloučeny jakékoli svévolné zásahy veřejné moci. Rovněž je nezbytné vytvoření příslušných záruk

11 právoplatnosti rozhodnutí týkajících se dostupnosti veřejné služby, čili především rozhodnutí o přijetí nebo odmítnutí přijetí do veřejné služby a propuštění z této služby (s odkazem na rozhodnutí se sign. K 36/00, které částečně opakuje teze rozhodnutí ze dne 9. června 1998, sign. K 28/97, OTK ZU č. 4/1998, č. 50). Začtvrté, je nutné také poznamenat, že v uvedeném rozhodnutí se sign. K 36/00 Ústavní soud provedl rovněž posouzení napadeného Nařízení. Došel mimo jiné k závěru, že charakter služby odůvodňuje ponechání ministerstvu značné volnosti při formování obsahu prováděcího aktu, který upravuje způsob a zásady postupu lékařských komisí, protože kandidáti musejí prokázat zvláštní předpoklady pro výkon služby v ozbrojených útvarech. Zákonodárcem vnucovaná podrobná řešení, která musí být obsažena v rozhodnutí, by značně omezovala potřebnou (v případě uniformovaných služeb) flexibilitu řízení, jehož cílem je posouzení schopnosti výkonu služby daného kandidáta. Definování kritérií a posuzování psychických a fyzických podmínek nezbytných k výkonu služby u Policie není právní záležitostí, ale předmětem odborných znalostí. Proto by také zavedení přísných právních norem v této oblasti bylo v rozporu s charakterem předmětu úpravy (...) V rozhodnutí byly vymezeny komise a způsob jejich činnosti, zásady posuzování schopnosti výkonu služby, jakož i způsob rozhodování o této schopnosti. Podobná ustanovení obsahují i jiné zákony týkající se uniformovaných služeb, což znamená, že rozsah zasahování zákonodárného orgánu do úprav týkajících se posuzování schopnosti výkonu služby, byl cíleně omezen. Je nutné poznamenat, že téměř všechny otázky týkající se řízení před lékařskými komisemi definoval zákonodárný orgán v rozhodnutí, ale to vyžadovala racionalita činnosti zákonodárného orgánu a výkonné moci. Článek 26 odst. 2 Zákona o policii definuje subjekt oprávněný k vydání prováděcího aktu, určuje způsob jeho vydávání a předepisuje předmětný rozsah záležitostí, které mají být upraveny. Tím byly požadavky předmětné i věcné podrobnosti zplnomocnění splněny Na základě výše popsaného závěru Ústavního soudu lze říci, že prakticky neoddiskutovatelné je jak zařazení služby u Policie k veřejné službě ve smyslu čl. 60 Ústavy, tak i přípustnost úpravy zásad dostupnosti této služby mimo jiné pomocí lékařských kritérií. Podstata kontroly ústavnosti v této záležitosti tedy ve výsledku vede k určení, zda napadená úprava představuje nepřiměřené omezení práva dostupnosti veřejné služby Zásada přiměřenosti (proporcionality) byla již mnohokrát předmětem úvah Ústavního soudu také v záležitostech souvisejících s právem dostupnosti veřejné služby u uniformovaných jednotek (srov. např. výše uvedená rozhodnutí se sign. K 46/05, K 26/00 a K 1/98). Této záležitosti se také věnují četné vědecká studie (z těch nejpodrobnějších lze jmenovat: K. Wojtyczek, Hranice zákonodárného zasahování do oblasti lidských práv v Ústavě Polské republiky, Krakov 1999, zejména str ; K. Wojtyczek, Zásada přiměřenosti, [in:] Práva a občanské svobody v Ústavě Polské republiky, red. B. Banaszak, A. Preisner, Varšava 2002, str ; K. Wójtowicz, Zásada přiměřenosti jako ukazatel ústavnosti norem, [in:] Kniha 20. výročí rozhodování Ústavního soudu, red. M. Zubik, Varšava 2006, str ; J. Zakolska, Zásada přiměřenosti v rozhodování ÚS, Varšava 2008). Z tohoto důvodu stačí pro účely projednání této záležitosti připomenout nejdůležitější zjištění. Jakkoli byla přípustnost (a rozsah) omezení ústavních svobod a práv předmětem zájmu Ústavního soudu od počátku jeho existence, objevila se zásada přiměřenosti (jinak též zásada proporcionality nebo adekvátnosti) v rozhodovacím procesu expressis verbis poměrně pozdě. V doktríně je jako přelomové řešení v této oblasti uvedeno rozhodnutí ze dne 26. června 1995, sign. K 11/94, OTK v r. 1995, část I, č. 12 (srov. K. Wojtyczek, Zásada..., str. 298; K. Wojtyczek, Hranice zákonodárného zasahování..., str. 146; J. Zakolska, Zásada..., str. 37). Zásada přiměřenosti vyplývá z čl. 31 odst. 3 Ústavy, v souladu s nímž omezení v oblasti užívání ústavních práv a svobod mohou být upravena pouze zákonem a pouze tehdy, pokud jsou nezbytná v demokratickém státě k ochraně jeho bezpečnosti nebo veřejného pořádku, ochraně životního prostředí, zdraví a veřejné morálky nebo práv a svobod jiných osob. Tato omezení nesmí porušit podstatu práv a svobod. Toto ustanovení obsahuje tři kritéria posouzení přípustnosti omezení práv a svobod: zásadu výlučnosti zákona, zásadu přiměřenosti (vyjádřenou ve formulaci: pokud jsou nezbytná v demokratickém státě, srov. L. Garlicki, poznámky k čl. 31, [in:] Ústava Polské republiky. Komentář, díl III, red. L. Garlicki, Varšava 2003, str. 30) a povinnost respektování (zachování) podstaty práv a svobod; první má formální charakter, ostatní materiální. Přiměřenost chápe Ústavní soud jako souhrn třech zásad: zásadu vhodnosti, zásadu nezbytnosti a zásadu přiměřenosti v užším slova smyslu, tzn. jako zákaz nadměrného vměšování (srov. rozhodnutí ze dne 11. dubna 2000, sign. K 15/98, OTK ZU č. 3/2000, č. 86; takové pojetí zásady přiměřenosti se následně opakovalo v dalších rozhodnutích ÚS). Zásada vhodnosti spočívá v provedení zkoušky instrumentální racionality, tzn. určení, zda podle

12 dostupných informací je zaváděná úprava schopna vést k zamýšleným závěrům. Předpokládá se, že tyto podmínky nesplňují pouze taková ustanovení, která ztěžují dosažení cílů nebo nevykazují žádnou souvislost s těmito cíli (čili jsou irelevantní). Podstatné je, že cíle normalizace je nutné určovat především na základě legislativní historie zkoumaných úprav nebo záměrů deklarovaných zákonodárným orgánem před jejich přijetím a ne na základě jejich skutečných důsledků (jak správně zdůrazňuje K. Wojtyczek, provedení zkoušky vhodnosti prizmatem důsledků úpravy by bylo logickou chybou, srov. např. K. Wojtyczek, Hranice..., str ). Uplatňování zásady nezbytnosti vyžaduje provedení složitějšího rozboru. Je totiž třeba prokázat, že zkoumaná ustanovení jsou nezbytná pro ochranu hodnot uvedených v čl. 31 odst. 3 Ústavy (pět celospolečenských hodnot nebo individuálních svobod a práv jiných osob ), a navíc, že z prostředků efektivně chránících tyto hodnoty byly vybrány ty nejméně neschůdné. Aplikování této zásady tedy vyžaduje rozbor použití dostupných alternativních prostředků a definování jejich efektivity. Je to komplikovaný proces, protože zkoumaná ustanovení zpravidla působí různým způsobem na různé subjekty, takže daná úprava může být pro některé skupiny jejích adresátů neschůdná a pro jiné naopak téměř nepostřehnutená. V důsledku toho je třeba např. rozhodnout, zda je lepší restriktivnější omezení, které se ale týká menší skupiny adresátů, nebo méně závažné, ale s širší působností. Nejobtížnější částí zkoušky přiměřenosti je zjištění, zda jsou důsledky napadené úpravy v odpovídajícím poměru k zátěži, kterou představují pro občana (zákaz přílišného zasahování, zásada přiměřenosti v užším slova smyslu). Je tedy nutné provést specifickou axiologickou kontrolu, při níž se zjišťuje řečeno zjednodušeně zda výhody zkoumané úpravy převažují nad jejími nedostatky. Toto posouzení musí zohledňovat specifičnost hodnot chráněných napadenou úpravou (uvedených v čl. 31 odst. 3 Ústavy) a práv, která budou na jejím základě omezena, jakož i axiologii Ústavy jako celku. Čím cennější hodnota je narušována a čím vyšší je stupeň jejího narušení, tím cennější musí být chráněná hodnota a vyšší stupeň její realizace, přičemž v žádném případě tato omezení nesmí narušit podstatu práv a svobod (čl. 31 odst. 3 Ústavy). Doktrína uvádí, že zákaz přílišného zasahování vede k optimalizaci, tzn. do stavu, v němž by obě kolidující hodnoty byly realizovány v nejvyšším možném rozsahu (J. Zakolska, Zásada..., str. 28; K. Wojtyczek, Zásada..., str. 305). Objevuje se také názor, že k posouzení plnění podmínky přiměřenosti v užším slova smyslu nemůže dojít abstraktně, ale musí být provedeno v rámci konkrétních faktických situací, které stanoví napadené ustanovení (J. Zakolska, Zásada..., str. 29; K. Wojtyczek, Zásada..., str. 305). Při příležitosti aplikování zásady přiměřenosti Ústavní soud učinil dvě výhrady obecné povahy, které jsou relevantní pro projednávanou záležitost. Zaprvé uvedl, že přísnější standardy posuzování souladu s čl. 31 odst. 3 Ústavy je nutné aplikovat ve vztahu k úpravě osobních a politických práv a svobod, než k úpravě ekonomických a sociálních práv (srov. rozhodnutí ze dne 12. ledna 1999, sign. P 2/98, OTK ZU č. 1/1999, č. 2; 11. května 1999, sign. K 13/98, OTK ZU č. 4/1999, č. 74; 22. září 2005, sign. Kp 1/05, OTK ZU č. 8/A/2005, č. 93; 18. ledna 2006, sign. K 21/05, OTK ZU č. 1/A/2006, č. 4; 10. června 2008, sign. SK 17/07, OTK ZU č. 5/A/2008, č. 78; 10. července 2007, sign. SK 50/06, OTK ZU č. 7/A/2007, č. 75). Zadruhé rovněž poznamenal, že není orgánem, jehož úkolem je kontrola účelnosti a relevance řešení přijatých zákonodárným orgánem. Výchozím bodem pro rozhodnutí Ústavního soudu je vždy předpoklad racionality činností zákonodárného orgánu a presumpce souladu zákonů s ústavou. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda řešení přijatá zákonodárným orgánem neporušují ústavní normy a hodnoty. Toto posouzení je důležité zejména v situaci, kdy se referenčním rámcem pro kontrolu stanou ústavní formulace, které obsahují formulace s ne zcela jasně definovaným a ne zcela jednoznačným obsahem. Právě s takovou situací se setkáváme v případě interpretace čl. 31 odst. 3 Ústavy (rozhodnutí ze dne 12. ledna 1999, sign. P 2/98, OTK ZU č. 1/1999, č. 2; teze zopakované mimo jiné v rozhodnutí ze dne 11. května 1999, sign. K 13/98, OTK ZU č. 4/1999, č. 74) Problematika infekce virem HIV v souvislosti s právem na práci (někdy také práva na výkon veřejné služby, včetně uniformovaných služeb) je zmiňována také v dokumentech mezinárodních organizací a bývá předmětem soudních jednání. Problém analyzovaný v rámci této záležitosti Ústavním soudem tedy není samostatného charakteru, ale poukazuje na existenci důležitého společenského problému. Například je možné konstatovat, že v souladu s Mezinárodními směrnicemi pro HIV/AIDS a lidská práva, které vypracoval v roce 1996 Úřad vysokého komisaře pro lidská práva Organizace spojených národů (OHCHR), a se Světovým programem OSN boje proti HIV/AIDS (UNAIDS) právo musí mimo jiné garantovat:

13 - nepovinnost provádění testů přítomnosti viru HIV v rámci procesu zaměstnávání nebo školení; - bezpečnost zaměstnávání do chvíle, kdy infikovaní virem HIV nebudou schopni dalšího plnění svých povinností; tento požadavek zahrnuje také odůvodněnou změnu pracovních podmínek ; - ochranu před diskriminací a stigmatizací na pracovišti; - jsou k dispozici na internetové stránce Národního centra pro AIDS str ). Podobně Kodex doporučené praxe v souvislosti s infekcí HIV/AIDS ve světě práce, který vypracovala Mezinárodní organizace práce v roce 2007, uvádí, že provádění testu na přítomnost HIV nesmí být vyžadováno v rámci pracovního náboru nebo jako podmínka pokračování pracovního poměru umožňující prodloužení pracovní smlouvy. Veškeré rutinní postupy, které zahrnují lékařské testy, jako je vyšetření celkové způsobilosti prováděné před zahájením práce nebo pravidelně prováděné u zaměstnanců, nesmí obsahovat povinné testování na přítomnost HIV ( str. 27). Rovněž vyžaduje, aby zaměstnavatelé umožnili osobám postiženým HIV/AIDS pracovat tak dlouho, jak toho budou schopny (tamtéž, str. 12). Pracovní poměr může být ukončen pouze v souladu s nediskriminačním pracovním právem a s obecně platnými postupy a pravomocemi v případě, kdy pracovník trpící onemocněním souvisejícím s AIDS již nemůže pokračovat v práci a pokud již vyčerpal všechny možnosti dočasného pozastavení pracovního poměru, včetně prodlouženého pracovní neschopnosti (tamtéž, str. 12). Pokud jde o soudní rozhodnutí, pak problematika dostupnosti uniformovaných služeb u osob infikovaných virem HIV byla předmětem rozhodnutí amerických soudů (srov. zejména rozhodnutí odvolacího soudu z 10. března 2000 ve věci Louis Holiday proti městu Chattanooga, polský překlad je k dispozici na internetové stránce Helsinského výboru pro lidská práva, Ty rozhodly, že každá osoba má právo být posuzována na základě svých skutečných schopností a zdravotního stavu a má právo na ochranu před diskriminací založenou na strachu, nevědomosti nebo nedorozumění a zpochybňovaly odmítání kandidatur osob infikovaných virem HIV při náboru k Policii. Otázka diskriminace osob infikovaných virem HIV při pracovním náboru a provádění testů infekce virem HIV bez souhlasu dotyčných osob byla také několikrát předmětem rozhodnutí Soudního dvoru EU nebo Tribunálu v pracovně-právních záležitostech (rovněž týkajících se veřejných činitelů, ale civilních, ne uniformovaných). Například v rozhodnutí ze dne 5. října 1994 ve věci C-404/92P X. proti Evropské komisi (European Court reports 1994, str. I-04737) soud u příležitosti přezkumu došel k závěru, že testování kandidátky na pozici písařky na hladinu lymfocytů (která nepřímo svědčí o infekci virem HIV) bez jejího informování o účelu tohoto vyšetření a odmítnutí její kandidatury z důvodu nesplnění podmínek nezbytných pro výkon funkce znamená narušení práva na soukromí dotyčné osoby. V důsledku tento soud vyhověl odvolání proti rozhodnutí Tribunálu ze dne 18. září 1992 (spojené záležitosti T-121/89 a T 13/90, European Court reports 1992, str. II-2195) a anuloval rozhodnutí Komise, které odmítlo zaměstnat tuto osobu (srov. rozbor tohoto rozhodnutí: J. Sandorski, Mezinárodní ochrana lidských práv a HIV/AIDS, Poznaň 2002, str , a také rozhodnutí ze dne 14. dubna 1994, T-10/93 A. proti Komisi, European Court reports 1994, str. II-179) Podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí uvedené v právní otázce nesplňuje podmínku přiměřenosti omezení ústavních práv, protože zavádí nadměrné restrikce dostupnosti služby u Policie. Policie je zodpovědná za ochranu bezpečnosti a veřejného pořádku (srov. čl. 1 odst. 1 Zákona o policii). Plnění její role je možné pouze s pomocí osob s příslušnými dispozicemi, mimo jiné s fyzickou a psychickou schopností výkonu (čl. 25 odst. 1 Zákona o policii). Ve světle této okolnosti je tedy odůvodněné zavedení právních úprav zaručujících selektivitu náboru do Policie, včetně ustanovení týkajících se zdravotního stavu policistů. Řešení tohoto typu nacházejí svá přímá zdůvodnění jak v celospolečenských hodnotách (zejména bezpečnost a veřejný pořádek), tak i v hodnotách individuálních (ochrana svobody a práv jiných osob) uvedených v čl. 31 odst. 3 Ústavy. V napadeném 57 bod 4 Přílohy č. 2 samozřejmě lze nalézt elementy výše uvedeného ratio legis. Na rozdíl od většiny ustanovení upravujících psychické a fyzické podmínky dostupnosti profese policisty neslouží toto ustanovení k vyloučení osob, které vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny správně vykonávat své povinnosti a nezaručují splnění úkolů této uniformované jednotky. Protože 57 bod 5 Přílohy č. 2 jmenuje jako samostatnou jednotku onemocnění AIDS, je nutné poznamenat, že 57 bod 4 tohoto ustanovení zahrnuje výhradně samotnou infekci virem HIV, bez příznaků zhoršení

14 zdravotního stavu způsobeného touto skutečností. Vzhledem k tomu, jak se lze domnívat, je hlavním cílem napadeného ustanovení směřování k minimalizaci rizika nákazy virem HIV. Ústavní soud také pozoruje souvislost tohoto cíle s ústavními hodnotami uvedenými v čl. 31 odst. 3 Ústavy, zejména s ochranou zdraví, svobod a práv jiných osob (srov. také čl. 68 odst. 4 Ústavy: Veřejné orgány jsou povinny bojovat s epidemickými chorobami (...) ). Není pochyb o tom, že omezení dostupnosti služby u Policie vyplývající z 57 bod 4 Přílohy č. 2 splňuje výše uvedené kritérium vhodnosti. Eliminace osob infikovaných virem HIV (a obecně všech osob, jejichž zdravotní stav se odchyluje od normy) z Policie přispívá ke zlepšení kvality lidských zdrojů a minimalizaci rizika nákazy. Postulát instrumentální racionality je tedy splněn. Jiným způsobem je nutné posuzovat napadené ustanovení ve světle zásady nezbytnosti a zákazu přílišného zasahování. Zaprvé je nutné upozornit na to, že v souladu s aktuálním stavem vědeckých poznatků není základní metodou prevence HIV ani propouštění osob infikovaných tímto virem ze služby/práce, ani jejich izolace od společnosti. Naopak předpokládá se, že (podobně jako v případě jiných onemocnění) dobrá společenská integrace infikovaných umožňuje optimističtější prognózy, pokud jde o vývoj onemocnění AIDS, a minimalizuje pravděpodobnost rizikového chování, tzn. vědomého nebo nevědomého šíření viru. V této souvislosti s jistotou není mechanismus automatického propouštění z policejní služby, které vyplývá z 57 bod 4 Přílohy č. 2, nejméně zatěžujícím prostředkem zamezení náhodným epidemiím. Pokud se omezíme na určení organizačních metod, je nutné si povšimnout, že mezi uniformovanými jednotkami se Policie odlišuje rozsahem přidělených úkolů, které mají mnohotvárný charakter (s odkazem na rozhodnutí ÚS se sign. K 35/06). Ačkoli je nepochybně nutné uznat infekci virem HIV za nežádoucí v případě hlídkovo-zásahové služby (zde se zdá být nezbytná zdravotní kategorie A), zůstává stále mnoho pozic, v případě kterých nemá tato skutečnost větší význam (např. v policejní administrativě, školství, analytických útvarech nebo což je podstatné v případě stěžovatele v rámci řízení před soudem Tazatele, který pracuje jako policejní technik v policejní laboratoři). Práce na těchto pozicích ze své podstaty nepředstavuje statisticky větší riziko kontaktu s infikovanou krví, než v případě typických intelektuálních pozic (např. kancelářských). Navíc lze říci, že mají povahu prací civilních, od kterých se liší tím, že jsou prováděny v rámci ozbrojených a uniformovaných složek Policie. V důsledku není pochyb o tom, že minimalizace rizika nákazy virem HIV může tedy být dosažena minimálně v některých případech méně drastickými prostředky, než je propuštění ze služby, jmenovitě převedením na jinou bezpečnější pozici u Policie. Ústavní soud se nedomnívá, že infekce virem HIV by se měla ignorovat a infikované osoby považovat jako plně schopné výkonu služby u Policie (tzn. ze zdravotní kategorie A). Pouze tvrdí, že dostačující zárukou ochrany veřejného zdraví a práv třetích osob by bylo ponechání možnosti posouzení vhodnosti výkonu služby policistů-nositelů viru HIV lékařským komisím, které by měly zohlednit jak aktuální zdravotní stav dané osoby, tak i rozsah činností souvisejících s pozicí, na které působil. Tyto komise, jak uvádí již citovaný 12 odst. 1 Nařízení, disponují příslušnými nástroji posouzení psychického a fyzického stavu dotyčných osob: mají právo a povinnost provést komplexní vyšetření policistů, které bude zohledňovat výsledky speciálních vyšetření (např. psychiatrických, psychologických a dalších), a v případě potřeby také nemocniční pozorování. To, zda daný nositel viru HIV je celkově neschopen výkonu služby u Policie na jakékoli pozici (zdravotní kategorie D) nebo zda by mohl efektivně pracovat na pozicích, které nejsou spojeny se zvýšeným rizikem kontaktu s krví (zdravotní kategorie C), je lékařským rozhodnutím. To by mělo být v kompetenci lékařů (pochopitelně seznámených se specifiky dané služby) a nemělo by docházet k ex ante vyšetřování dané osoby zákonodárným orgánem (v tomto případě Ministerstva vnitra, které je autorem napadeného Nařízení). Jak ukazuje napadené Nařízení, které staví rovnítko mezi HIV a AIDS (v obou případech toto Nařízení předpokládá rozhodnutí o celkové neschopnosti výkonu služby), může právní úprava záležitosti tohoto typu vést k tomu, že budou lékaři nuceni rozhodovat způsobem, který bude v rozporu s jejich lékařskými znalostmi. Jak bylo uvedeno v dopise Národního centra pro AIDS ze dne 7. května 2007, který byl adresován Veřejnému ochránci práv (sign. KC/AIDS/076/BZ/2407/07), je Nařízení odrazem znalostí a společenského povědomí hrozby spojené s HIV/AIDS před 15 lety a automatismus 57 bod 4 a 5 Přílohy č. 2 je třeba pokládat za lékařsky nepodložený. Sporný 57 bod 4 Přílohy č. 2 je nutné posuzovat kriticky také z hlediska zákazu přílišného zasahování. Ačkoli zdánlivě se ochrana veřejného zdraví jako celospolečenská hodnota zdá být hodnotou cennější než individuální právo dostupnosti veřejné služby, napadené ustanovení vyvažuje neadekvátním způsobem rovnováhu mezi ochranou těchto hodnot. Je totiž založeno na nesprávném předpokladu, že riziko nákazy je v případě každého policisty-nositele viru HIV tak velké, že je nutné jej považovat za

15 celkově neschopného výkonu služby na jakékoli (dokonce i kancelářské) pozici u Policie. Zároveň se tím statisticky nevelký nárůst veřejného zdraví považuje za hodnotu cennější, než je umožnění pokračování výkonu veřejné služby osobě, která je nositelem viru HIV bez příznaků. Takové řešení je v příkrém rozporu se základní ústavní hodnotou: přirozenou a nezpochybnitelnou lidskou důstojností, která je nedotknutelná (čl. 30 Ústavy). Toto řešení totiž vede k mechanickému vyloučení osob infikovaných virem HIV bez ohledu na jejich způsobilost výkonu služby, zdravotní stav a také nezávisle na okolnostech nákazy. Zvláště citelně se dotýká osob, které se virem HIV nakazily v souvislosti s výkonem služby (např. v důsledku vstříknutí krve narkomanem-nositelem viru během policejního zásahu). Místo toho, aby se na ně vztahovala zvláštní ochrana jako na oběti výkonu služby ve veřejném zájmu, jsou bezohledně propouštěny z policejní služby dokonce i v případě, že jsou schopny i nadále výkonu služby a nevykazují ani nejmenší příznaky onemocnění AIDS. To znamená, že se zdá, že napadené ustanovení maximálním možným způsobem chrání veřejné zdraví (které v případě policistů pracujících na kancelářských pozicích ve skutečnosti není příliš ohroženo) na úkor ústavního práva výkonu služby osob infikovaných virem HIV místo toho, aby usilovalo o co největší možnost realizace obou hodnot. Paradoxně tak může mít negativní vedlejší důsledky, pokud jde o předcházení infekcím. Automatická eliminace všech osob infikovaných virem HIV od Policie totiž přispěje k tomu, že se tyto osoby budou v rámci možností snažit tuto skutečnost skrýt, aby mohli zůstat v aktivní službě, jak nejdéle to bude možné. To je pravděpodobné jak z lékařského, tak i z praktického hlediska: virus HIV nemusí dokonce po několik desítek let vykazovat žádné příznaky a lékařské komise vyšetřující policisty testují přítomnost viru pouze v případě, kdy je k tomu vede zdravotní stav dané osoby nebo okolnosti její služby. Zatajení informací o nákaze znamená pro veřejné zdraví daleko větší ohrožení, než práce u Policie - na daných pozicích osob infikovaných virem HIV, které nevykazují žádné příznaky. Vzhledem k významu konkurujících si hodnot nezáleží na tom, že další služba osob infikovaných virem HIV u Policie může způsobit personální i organizační problémy, které vyplývají z nutnosti přeřazení takových osob na bezpečné pozice. Bez ohledu na malý rozsah tohoto jevu je nutné s tím spojené náklady považovat za značně nižší, než výhody, které by vyplývaly z možnosti dalšího zaměstnávání osob infikovaných virem HIV bez příznaků a využití jejich profesních zkušeností. V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je nutné poznamenat, že Tazatelem napadené ustanovení v rozsahu, v jakém stanoví prohlášení policisty za celkově neschopného výkonu služby z důvodu infekce virem HIV bez ohledu na zdravotní stav, není v souladu s čl. 60 v souvislosti z čl. 31 odst. 3 Ústavy, což potvrdil výše provedený třístupňový test kontroly napadené normy. 4. Závěr a důsledky rozhodnutí Ústavní soud rozhodl o napadení ústavnosti 57 bod 4 Přílohy č. 2 s ohledem na nepřiměřenost omezení dostupnosti veřejné služby, kterou zavádí toto ustanovení. Příčinou negativního posouzení napadeného řešení nebylo samotné prohlášení infekce virem HIV za jeden z faktorů podmiňujících vhodnost služby u Policie, ale přílišná přísnost důsledků souvisejících s touto infekcí. Ta je vyjádřena omezením možnosti posouzení skutečné psychické a fyzické schopnosti policistů lékařskými komisemi, které vždy musejí dojít k závěru, že nositel viru HIV bez jakýchkoli příznaků AIDS a v celkově dobrém zdravotním stavu je neschopen výkonu služby u Policie na jakékoli pozici. Bezprostřední příčinou této přísnosti je automatické kvalifikování těchto osob do zdravotní kategorie D a nemožnost přeřazení do kategorie C v takové situaci ( schopen výkonu služby s omezením ), které nařizuje toto ustanovení Rozhodnutí Ústavního soudu dává Tazateli možnost, aby v případě policisty-nositele viru HIV, jehož záležitost řeší KSS v Gdaňsku, uznal neopodstatněnost propuštění ze služby. Vydání případného rozhodnutí v této záležitosti je věcí Tazatele (soudu). V případě zrušení rozhodnutí o propuštění ze služby v případě policisty-nositele viru HIV najdou uplatnění řešení předpokládaná v čl. 42 Zákona o policii. Podle těchto ustanovení má propuštěný Policista právo návratu k výkonu služby na rovnocenné pozici pod podmínkou oznamovací povinnosti, kdy během sedmi dnů musí nahlásit, že je připraven k okamžitému převzetí povinností. Policista, který se vrátí do služby, má také nárok na finanční kompenzaci za období, kdy byl postaven mimo službu, v maximální výši šestiměsíční mzdy na pozici, na které působil před propuštěním. Období, za které Policistovi náleží finanční kompenzace, se započítává do doby výkonu služby, která určuje práva definovaná v čl. 29 odst. 2, čl. 52 odst. 1, čl. 69 odst. 1, čl. 82 odst. 2 a 3, čl. 101 odst. 1, čl. 110 odst. 1, čl. 111 odst. 1 a čl. 115 odst. 1 Zákona o policii. Až do případné intervence zaměstnavatele mohou lékařské komise posuzovat vliv infekce virem HIV na zdraví Policisty a tím i vhodnost jeho služby na základě obecných ustanovení Nařízení.

16 4.3. Okrajově Ústavní soud považuje za nutné poznamenat, že podobné ústavní pochybnosti vyvolává také 57 bod 5 Přílohy č. 2, který způsobuje automatické prohlášení neschopnosti výkonu služby u Policie v případě osob nemocných AIDS. Toto onemocnění může mít různý průběh (i mírný) a jeho symptomy nemusejí v každém případě předjímat celkovou neschopnost výkonu služby u Policie. Současný způsob nakládání s onemocněním AIDS vede např. k tomu, že jím způsobený zápal plic vede k propuštění z výkonu služby dokonce i v případě, kdy byl zcela vyléčen a nezanechal žádné trvalé následky, zatímco ty samé problémy v případě osob, které nejsou infikovány virem HIV, jsou považovány pouze za dočasnou překážku v plnění funkce (srov. část IX Přílohy č. 2). Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je popsáno v úvodu.