Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVA

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Petr Vošahlík MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVA Mezery v Úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboží a způsoby jejich vyplňování Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Monika Pauknerová, Csc., Dsc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. července 2013

2 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci zpracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji prof. JUDr. Monice Pauknerové, CSc., DSc. za odborné vedení a cenné rady při psaní této diplomové práce. Děkuji také své rodině za vytrvalou podporu během mého studia.

4 OBSAH: Úvod Vymezení pojmů Vymezení kupní smlouvy a rozsah působnosti Úmluvy Druhy norem mezinárodního práva soukromého Prameny úpravy mezinárodní kupní smlouvy Vývoj přímé sjednocovací úpravy mezinárodní kupní smlouvy Kolizní mezinárodní úprava Proces tvorby Úmluvy a její specifika Prameny evropského práva Vnitrostátní prameny Soft law Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT Zásady evropského smluvního práva INCOTERMS Metody zaplňování mezer Legislativní mezery v právu a ve Vídeňské úmluvě Zaplnění pomocí zvyklostí Obecné zásady na nichž Úmluva spočívá Zásada autonomie stran Zásada testu přiměřenosti Zásada zákazu protikladného chování Zásada volné formy právních úkonů Zásada účinnosti uplatnění práva Zásada rovnosti stran Zásada zákazu zneužití práva Zásada zachování platnosti smlouvy Zásada práva zadržet plnění Zásada úplné kompenzace Zásada povinnosti k minimalizaci škod Vybrané mezery ve Vídeňské úmluvě

5 4.1 Výše úroku z prodlení Započtení Úprava formy smlouvy Pozitivní vs. negativní účinek čl Určení rozhodného práva pro formu smlouvy podle kolizních norem Závěr Seznam zkratek Seznam použité literatury Seznam použité judikatury Resumé Abstract

6 Úvod Mezinárodní koupě zboží je neoddiskutovatelně jedním z pilířů mezinárodního obchodu. Vzhledem aktuálnosti a stále se zvyšujícímu objemu mezinárodních transakcí jsem téma své diplomové práce zvolil právě v této oblasti, tedy právní regulaci mezinárodní koupě zboží. V této problematice zaujímá z hlediska pramenů práva přední místo unifikační úprava kupních smluv s mezinárodním prvkem konsolidovaná ve vídeňské Úmluvě o mezinárodní koupi zboží z roku 1980 (dále jen Vídeňská úmluva či Úmluva ), 1 kterou přijalo již 79 států. 2 Úmluva však neobsahuje regulaci všech aspektů, které s sebou mezinárodní smluvní styk nese, ale aplikuje se pouze na určitý okruh mezinárodních smluv o koupi zboží 3, dále vylučuje ze své aplikace určité druhy smluv či institutů 4 a dále neřeší určité dílčí otázky, které ve vztazích mezi prodávajícím a kupujícím mohou vzniknout. V takovém případě hovoří právní teorie o tzv. legislativních mezerách. 5 Těžištěm mé práce je poskytnout přehled o co nejširší škále těchto mezer, o způsobech jejich zaplňování a na vybraných institutech tento gapfilling 6 také aplikovat. Práci rozdělím na úvod, čtyři hlavní kapitoly a závěr. V první převážně popisné kapitole vymezím zejména pojmy kupní smlouvy a druhů norem mezinárodního práva soukromého, jejichž charakter je pro problematiku této práce zásadní. Nebudu se jimi však zabývat podrobně, neboť slouží jen jako nutný teoretický základ pro zbytek této práce. 1 Vzhledem k počtu států, které ji ratifikovaly se dá potenciálně dovodit, že se Úmluva vztahuje až na 2 Viz aktuální Statut Úmluvy. Nejčerstvěji přistoupivším státem je Brazílie, s účinností ke dni Dostupný z [Cit. dne ]. 3 Čl. 1 (1) Úmluvy: Úmluva se použije jen na smlouvy o koupi zboží, jejichž strany mají místo podnikání v různých státech, jestliže a) tyto státy jsou smluvními státy Úmluvy či b) vztah smluvních stran se má řídit právem smluvního státu. 4 Čl. 2-5 Úmluvy, podrobněji viz níže. 5 Schlechtriem, P., Interpretation, gap-filling and further development of UN Sales Convention, příspěvek na symposiu k poctě Franka Vischera, 11. května 2004, Basilej, překlad Martin Koehler. Dostupný z: [Cit. dne ]. 6 Z anglického gap mezera, fill vyplnit, doplnit. 6

7 Ve druhé kapitole představím prameny úpravy mezinárodní kupní smlouvy a proces mezinárodní unifikace práva na koupi zboží v průběhu dvacátého století. Budu se věnovat pokusům Vídeňské úmluvě předcházejícím, procesu jejího vzniku a některým následným dokumentům významným pro danou oblast. Třetí kapitola se již bude věnovat přímo mému zvolenému tématu. Vymezí rozsah působnosti Úmluvy a otázky, které v souvislosti s Úmluvou regulovanými smlouvami vznikají, avšak Úmluva sama jejich úpravu neobsahuje. 7 Pokusím se pak poskytnout reprezentativní přehled možností pro zaplňování mezer v Úmluvě, které mohou být použity. Čtvrtou kapitolu pak právě věnuji vybraným mezerám v Úmluvě, kde představím způsoby gap-fillingu dle čl. 7(2) Úmluvy, tak jak se pro dané problémy objevují v literatuře a judikatuře. Důraz budu klást na komparativní analýzu různých způsobů řešení a pokusím se ke každé ze zvolených mezer najít řešení, které lze považovat za nejvhodnější. Mým cílem při psaní této práce je jednak poskytnout všeobecný přehled o oblastech, které Úmluva neupravuje, ale i nabídnout zevrubný návod na aplikaci Úmluvy a dalších instrumentů mezinárodního práva soukromého při zaplňování jejích mezer. Obsah práv a povinností kupujícího a prodávajícího dle Úmluvy tak úmyslně opomíjím a budu se soustředit jen na jejich všeobecný rozsah a doplnění pomocí výše představených postupů. 7 Tzv. matters governed but not settled otázky v rámci působnosti Úmluvy, avšak konkrétně neupravené, viz např. Lookofsky, J., Walking the article 7(2) tightrope between CISG and domestic law, Journal of Law and Commerce, Svazek 25, 1. vydání, Dostupný z [Cit. dne ]. 7

8 1 Vymezení pojmů První kapitola slouží jako odrazový můstek pro identifikaci problematických oblastí úpravy v Úmluvě v kapitole třetí a zkoumání možností jejich řešení v kapitole čtvrté. Přistoupím v ní tedy k vymezení základních pojmů, jejichž podstata hraje zásadní roli v procesu aplikace Úmluvy. V první části definuji kupní smlouvu podle Úmluvy, tak, aby bylo možno určit, kterými smlouvami či instituty se při vyplňování mezer budeme zabývat. Druhá část pak poskytne přehled o typech norem, jejichž povaha je s ohledem na jejich použití v procesu zaplňování mezer zásadní. 1.1 Vymezení kupní smlouvy a rozsah působnosti Úmluvy Než přistoupíme k úpravě ve Vídeňské smlouvě samotné, je nutné jako definiční základ použít úpravu kupní smlouvy v českém právu. Pro posouzení úpravy je v daném případě relevantní úprava obsažená v 409 až 470 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen obchodní zákoník ). Prodávající se zavazuje dodat kupujícímu v určité době movitou věc (zboží) a převést na něho vlastnické právo k této věci. Kupující na sebe pak bere závazek za toto zboží zaplatit kupní cenu. Zboží pak, podle 410, odst. 1 obchodního zákoníku, může přitom být vyrobeno teprve v budoucnu, ledaže strana, které má být zboží dodáno, se zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí, jichž je zapotřebí k jeho výrobě. Kupní smlouva je dále vymezena negativně ustanoveními 410, odst. 2 a 536, odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterých se nejedná o kupní smlouvu, jestliže se strana dodávající zboží zavazuje k vykonání činnosti tvořící převážnou část jejího závazku a dále pokud závazek této strany obsahuje montáž zboží. Od však dozná česká úprava kupní smlouvy značných změn v souvislosti s účinností rekodifikace českého soukromého práva zák. č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen NOZ ). Ustanovení 2079 odst. 1 NOZ definuje kupní smlouvu jako smlouvu, kterou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní. Kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. NOZ dále rozlišuje smlouvu o koupi věci movité a nemovité. Úprava smlouvy o koupi věci movité se však významně neliší od současné úpravy v obchodním zákoníku. Ve vztahu k hranici mezi 8

9 kupní smlouvou a smlouvou o dílo je pak podle 2062 NOZ jediným hlediskem, zda převážná část plnění dodavatele spočívá ve vykonání činnosti. Vídeňská úmluva vymezuje kupní smlouvu jako prodej zboží. 8 Jedná se tedy o závazek prodávajícího zboží dodat, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují a vlastnické právo ke zboží, jak vyžaduje smlouva a Úmluva za podmínek stanovených smlouvou a Úmluvou. 9 Kupující je pak povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku v souladu se smlouvou a Úmluvou. 10 Mezinárodnost kupní smlouvy může být, po splnění obecných náležitostí kupní smlouvy, definována pomocí subjektivních či objektivních hledisek. 11 Subjektivním hlediskem, tj. hlediskem ležícím v povaze subjektů, je fakt, že strany, které smlouvu uzavírají, mají bydliště, popř. sídlo či místo podnikání v různých státech. Objektivní hledisko pak spočívá v povaze závazku odeslat zboží z jednoho státu do druhého. Kanda poté uvádí ještě hledisko třetí a to obchodní účel využití zboží, tj. nikoli jeho spotřeba, ale další prodej či zpracování v rámci podnikatelské činnosti. Objektivní hledisko bylo k definici rozsahu působnosti použito např. v ULIS, jehož čl. 1 působnost vymezuje na smlouvy (i) jejichž předmětem je dodání zboží z jednoho státu do jiného, (ii) jejichž nabídka a přijetí byly učiněny v různých státech a (iii) kde dodání zboží má být učiněno do jiného státu, než ve kterém byla učiněna nabídka a přijetí návrhu. Objektivní přístup byl však posléze kritizován 12 a odmítnut a Úmluva přijala pouze definici subjektivní. Čl. 1(1) Úmluvy tak stanoví, že Tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, a) jestliže tyto státy jsou smluvními státy; nebo b) jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu. Úmluva se tak použije na všechny koupě zboží mezi takto 8 Čl. 1 Úmluvy 9 Čl. 30 Úmluvy 10 Čl. 53 Úmluvy 11 Kanda, A.: Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, s. 14 a násl. 12 Réczei, L.: Area of Operation of the International Sales Conventions. American Journal of Comparative Law, ročník 1981, č. 29, s Dostupné z: [Cit. dne ]. 9

10 určenými subjekty, s výjimkou těch vztahů, které ze své aplikace vylučuje. Tato ustanovení obsahuje Úmluva v čl. 1(2), 2 a 3. Čl. 1(2) Úmluvy její aplikaci vylučuje v případech, jestliže tato skutečnost nevyplývá buď ze smlouvy nebo z jednání mezi stranami nebo z informací poskytnutých stranami kdykoli do uzavření smlouvy nebo při jejím uzavření. Čl. 2 Úmluvy obsahuje taxativní výčet případů koupě zboží, na které se Úmluva nepoužije z důvodu jejich povahy a tedy nevhodnosti její úpravy jakožto obchodněprávního předpisu. Na předním místě se jedná o koupi zboží pro osobní potřebu (čl. 2(a) Úmluvy), dále o koupi v aukci či v exekuci (čl. 2(b)(c) Úmluvy) anebo zvláštních druhů zboží (čl. 2(d)(e)(f) Úmluvy). Podstatou čl. 3 Úmluvy je vyjmout z její působnosti smlouvy o dílo či o dodání služeb či provedení práce. Dle tohoto článku se Úmluva nepoužije na takové smlouvy, kde se kupující zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro výrobu či zhotovení zboží, či tam, kde převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb. Pro značnou problematičnost tohoto ustanovení se doporučuje pro předcházení sporů Úmluvu přímo zvolit jako rozhodné právo. 13 Z materie upravené v souladu s čl. 1-3 Úmluvy, tedy uzavření smlouvy o koupi zboží a práv a povinností stran, je pak vyňata platnost smlouvy či jejích ustanovení a účinek smlouvy na vlastnické právo ke zboží (čl. 4 Úmluvy) a odpovědnost prodávajícího za smrt nebo ublížení na zdraví, způsobené zbožím kterékoli osobě (čl. 5 Úmluvy). Čl. 4 však připouští výjimku z vyloučení úpravy, v případě, kdy tak Úmluva výslovně stanoví. Příklad takové výjimky najdeme např. u formální platnosti, tedy dodržení náležité formy smlouvy, upravené v čl. 11, 12 a 96 Úmluvy. 14 Tyto mezery jsou však výslovně a záměrně neupravené Úmluvou a jejich úprava se tak zásadně (kromě příslušných výjimek) bude řídit právem určeným kolizní normou Schwenzer, I., Hachem, P. v Schwenzer, I., Schlechtriem, P.: Commentary on the UN Convention on the international sale of goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford Univesity Press, 2010, s Lookofsky, J.: Understanding the CISG: a compact guide to the 1980 United Nations convention on contracts for the international sale of goods. 3rd (worldwide) ed. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2008, s Schwenzer, I., Hachem, P., op. cit. sub. 13, s

11 1.2 Druhy norem mezinárodního práva soukromého Proces vyplňování mezer v Úmluvě vyžaduje řádné užití různých typů norem mezinárodního práva soukromého. Z toho důvodu je na tomto místě stručně vymezím a poukáži na jejich povahu ve vztahu k předmětu této práce. Tyto normy dělíme na normy kolizní, přímé, věcné a normy mezinárodního práva procesního. 16 Přímé normy upravují práva a povinnosti subjektů vztahů s mezinárodním prvkem samostatně, přímo a s aplikační předností před kolizními normami, tj. bezprostředně. Zásadně mají mezinárodní původ, právě Úmluva je typickým příkladem přímé normy. Výhodou přímých norem je mj. i fakt, že díky svému mezinárodnímu původu mají zpravidla neutrální povahu, která zajišťuje rovnost práv a povinností stran v daném právním vztahu. Kolizní normy jsou normy, které podle určitých kritérií určují právo státu, kterým se bude daný právní vztah řídit. Jsou převážně vnitrostátního původu, 17 avšak nalezneme je i na mezinárodní 18 či unijní úrovni. 19 Použití kolizní normy vybere jako rozhodné právo právní řád toho státu, který je podle pravidel určených kolizní normou pro daný vztah nejbližší či nejvhodnější. Tímto způsobem však dojde aplikaci čistě národního práva (ovšem včetně věcných norem, viz níže) na mezinárodní právní vztah, tedy vztah, který se svým původem a povahou může podstatně lišit od vztahů, pro které je vnitrostátní norma koncipována. Věcné normy jsou potom normy čistě vnitrostátního původu, které ovšem obsahují speciální hmotněprávní úpravu použitelnou pouze pro vztahy s mezinárodním prvkem. Použijí se tedy až v případě, kdy se na právní vztah užije vnitrostátní právo, jehož jsou součástí. 16 Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN , s. 26 a násl. 17 V ČR je základním kolizním předpisem zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. 18 Např. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června Např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.) či nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II.). 11

12 Normy mezinárodního práva procesního je nutné zmínit pro úplnost výčtu, avšak s předmětem této práce nesouvisejí. Důvodem jejich začlenění do norem mezinárodního práva soukromého zvláštní povaha procesního vztahu při řešení sporů, kde je nutné zejména určit, zda je dána pravomoc příslušné instituce k řešení dané věci a poté teprve přistoupit k aplikaci norem hmotných. 20 Jak již bylo uvedeno, Úmluva je normou přímou, avšak znění čl. 1(1)b) a čl. 7(2) Úmluvy přímo předvídá použití kolizních norem k její aplikaci a k doplnění jejího obsahu. 20 Kučera, Z., op. cit. sub. 16, s

13 2 Prameny úpravy mezinárodní kupní smlouvy Podrobné seznámení se s jednotlivými prameny práva, které smlouvy o mezinárodní koupi zboží upravují, je důležitým krokem k řádné analýze mezer v Úmluvě a procesu jejich vyplňování. Vymezím nejprve vývoj mezinárodních předpisů včetně Úmluvy samotné, dále prameny evropského práva, věcné normy práva České republiky (dále jen ČR ) a konečně soft law. 2.1 Vývoj přímé sjednocovací úpravy mezinárodní kupní smlouvy První snahy o sjednocení této úpravy lze spojovat s činností Mezinárodního institutu pro sjednocení soukromého práva (Institut International Pour L'unification Du Droit Prive, dále jen UNIDROIT ) založeném v roce 1926 (inaugurovaném 1928). 21 Po úvodních návrzích a provizorních zprávách ustanovil institut v roce 1930 komisi zástupců common law a francouzského, skandinávského a německého právního systému a následně vytvořil konkrétní návrh předpisu pro sjednocení úpravy koupě zboží. 22 Ačkoliv význam tohoto kroku byl značný, nestal se však text mezinárodní smlouvou. K dalšímu významnému rozvoji došlo po skončení 2. světové války na Haagské mezinárodní diplomatické konferenci. Ta v roce 1964 schválila dva dokumenty, Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží (Uniform Law on the International Sale of Goods, dále jen ULIS ) a Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží (Uniform Law on the Formation of Contracts for the International Sale of Goods, dále jen ULF ). Oba dokumenty byly však přijaty pouze malou skupinou států a pokus o širší unifikaci tak z objektivního hlediska selhal. 23 Z hlediska vývoje byl však význam ULIS a ULF zcela zásadní. Řada států, které tyto dokumenty nepřijaly, je přesto použila jako příklad či model při tvorbě svých vnitrostátních předpisů. 24 Komise OSN pro 21 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Vyd. 2., aktualiz. a dopl., 1. v nakladatelství Masarykovy univerzity. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2006, s Schwenzer, I., Hachem P., op. cit. sub. 13, s Rozehnalová, N., op. cit. sub. 21, s Schwenzer, I., Hachem, P., Successes and Pitfalls, publikováno v 57. American Journal of Comparative Law (2009), s Dostupné z: [Cit. dne ]. 13

14 mezinárodní obchodní právo (United Nations Commission on International Trade Law, dále jen UNCITRAL ) pak z obou dokumentů čerpala při návrhu nového Jednotného obchodního zákona (Uniform Sales Law, dále jen ULS ). Hlavně však oba dokumenty sloužily nejen jako obecná předloha při tvorbě koncepce samotné Úmluvy, ale některá konkrétní řešení byla téměř doslovně přejata. Kromě těchto dokumentů je přímá úprava obsažena i v Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží z roku 1974 (dále jen Úmluva o promlčení ). Úmluva o promlčení byla v důsledku snahy UNCITRALu o hmatatelný výsledek kodifikačních snah a z důvodu specifické povahy některých ustanovení (čl. 1-5 Úmluvy o promlčení či čl. 4 Vídeňské úmluvy, jež nemají vzájemné protějšky) přijata již před Vídeňskou úmluvou samotnou. 25 Po přijetí Vídeňské úmluvy vyvstala nutnost harmonizovat Úmluvu o promlčení s nově přijatou úpravou kupní smlouvy a v roce 1980 byl proto vytvořen Dodatkový protokol. Některé státy se však zdráhaly přistoupit k Úmluvě o promlčení před dosažením shody o Úmluvě či požadovaly jejich sloučení. Vzhledem k uvedeným rozdílům v rozsahu působnosti k tomu však nedošlo a Úmluvu o promlčení tak přijala pouze přibližně třetina států, které přistoupily k Vídeňské úmluvě Kolizní mezinárodní úprava Snahy o unifikaci kolizní úpravy na mezinárodní úrovni nedosáhly zdaleka takového úspěchu jako u norem přímých. Výsledkem činnosti Haagské konference mezinárodního práva soukromého byla Úmluva o právu rozhodném pro mezinárodní koupi zboží (z roku 1955), Úmluva o právu rozhodném pro převod vlastnického práva ve smlouvách o mezinárodní koupi zboží (z roku 1958) a Úmluva o právu rozhodném pro smlouvy o mezinárodní koupi zboží (z roku 1986). 27 První z těchto úmluv má v současné době pouze 8 signatářských států, další dvě dokonce dosud nevstoupily v platnost. S ohledem na existenci následných mezinárodních instrumentů lze považovat 25 Maskow, F., Enderlein, D.: International Sales Law, Oceana Publications, 1992, s Dostupná z: [Cit. dne ]. 26 Maskow, F, Enderlein D.: op. cit. sub. 25, s. 394; Statut Úmluvy o promlčení a Dodatkového protokolu dostupný z: [Cit. dne ]. 27 Statut těchto úmluv je dostupný z: [Cit. dne ]. 14

15 všechny tři dokumenty za překonané a pro dnešní praxi nepříliš významné. Významným dokumentem na poli mezinárodního kolizního práva se však stala Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (dále jen Římská úmluva ). Římská úmluva byla uzavřena jako mezinárodní smlouva mezi členskými státy EHS v roce Nejedná se však přímo o pramen práva EU, avšak dle protokolů o výkladu Úmluvy Soudním Dvorem EU podléhá autoritativnímu výkladu SD EU. 29 Jde o kolizní normu, která se použije na všechny smluvní závazky s mezinárodním prvkem, vyjma těch, které sama vyčleňuje (negativní vymezení). 30 Do dnešního dne je závazná v Dánsku, v ostatních členských státech byla nahrazena nařízením Řím I. 2.3 Proces tvorby Úmluvy a její specifika V roce 1966 se UNCITRAL stal stálým výborem při OSN a v roce 1968 obnovil práce na návrhu další sjednocovací úpravy. Členské státy byly vyzvány, aby se vyjádřily k ULIS a ULF a UNCITRAL následně ustanovil Pracovní skupinu 31 expertů, kteří začali připravovat revidovanou verzi. Návrh materie úmluvy, který vznikl v roce 1976, byl sloučen s návrhem rozsahu působnosti této úmluvy a byl jako New Yorský návrh prezentován členským státům v roce 1978 k připomínkám. Tento návrh a následné připomínky se tak staly podkladem k nadcházející Vídeňské konferenci v roce Na konferenci se nakonec 42 z přítomných 62 států vyslovilo pro přijetí Úmluvy v dnešním znění a po oficiálním přistoupení či ratifikaci 10 států 33 vstoupila v účinnost 1. ledna Úmluva obsahuje 101 článků členěných do čtyřech částí. Oproti původním ULIS a ULF se vyznačuje několika významnými kvalitami. Zaprvé v Úmluvě dochází ke 28 Pauknerová, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: Beck, 2008, s Ibid. s Čl. 1(2) Římské úmluvy. 31 Pracovní skupina byla složena z 29 (později 36) zástupců členských států, přičemž západní a africké státy měly po 9 zástupcích, Asie sedm, východní Evropa pět (mezi nimi i Československo) a Latinská Amerika šest reprezentantů. Dále viz Schwenzer, I., Hachem, P., op. cit. sub. 13, s Schlechtriem, P., Schwenzer, I., op. cit. sub. 1, s Čl. 99 Vídeňské úmluvy. 15

16 spojení úpravy rozsahu působnosti úmluvy (úprava uzavření smlouvy ULF) a obsahu práv a povinností stran (ULIS) do jednoho dokumentu, čímž předpis získává na přehlednosti a dochází k odstranění duplicit. Zabývá se tak výslovně uzavřením smlouvy a právy a povinnostmi kupujícího a podávajícího. 34 Dále je Úmluva na rozdíl od svých předchůdců přímou normou, která nevyžaduje další implementaci do práv jednotlivých států po přistoupení k samotné Úmluvě. 35 Přestože během vyjednávání docházelo často k tvrdším neshodám mezi zástupci jednotlivých států, než které provázely diskuze o ULIS a ULF, dosáhla Úmluva daleko většího úspěchu. Jednou z daní, kterou za tento úspěch platí, je často vytýkaná neurčitost některých norem. 36 Nadužívání obtížně definovatelných pojmů jako podstatné porušení (čl. 25) či přiměřená doba (čl. 39) se jeví jako příčina právní nejistoty. Tato povaha některých ustanovení však vychází přímo z podstaty Úmluvy, jakožto instrumentu mezinárodního práva, který je aplikován na širokou plejádu právních vztahů po celém světě a musí být schopen obsáhnout jejich specifičnost v obou hypotetických extrémech, což je zajištěno jistou lexikální volností ustanovení jednotlivých článků. Jazyk normy tak poskytuje nutnou volnost soudu či rozhodčímu tribunálu při interpretaci určitých ustanovení, aby tak výklad příslušných článků mohl vždy odpovídat povaze konkrétního právního vztahu. 2.4 Prameny evropského práva Nejdůležitějšími prameny na evropské úrovni ve vztahu ke kupní smlouvě jsou patrně kolizní předpisy jako je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen nařízení Řím I ). Vedle toho je rovněž nutné analyzovat i připravovaný návrh na Společnou Evropskou právní úpravu prodeje (Common European Sales Law, dále jen CESL ). 34 Čl. 4 Úmluvy, první věta. 35 ULIS i ULF byly přijaty jako příloha mezinárodní smlouvy, ve které se státy zavázaly přílohu do svých právních řádů inkorporovat. Viz např. čl. 1.1 Úmluvy vztahující se k ULIS z 1. července Např. Bridge, M., The international sale of goods: law and practice. 2. vydání Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 507, či Schwenzer, I., Hachem, P., op. cit. sub

17 Nařízení Řím I transformovalo Římskou úmluvu v jednotnou, závaznou a přímo použitelnou kolizní úpravu, použitelnou ve všech členských státech. 37 Nařízení Řím I přebírá z větší části její úpravu, avšak v některých případech více akcentuje nutnost ochrany slabší strany či upravuje formu tak, aby korespondovala s dikcí procesních unijních kolizních předpisů. 38 Základním hraničním určovatelem pro kupní smlouvu zůstává i nadále volba práva (čl. 3 nařízení Řím I). V případě absence volby práva dochází k aplikaci čl. 4(1) a) nařízení Řím I a je použito právo státu, v němž má prodávající obvyklé bydliště. Pokud však smlouva úžeji souvisí s jiným státem, než takto určeným, užije se namísto toho práva státu s nejužším spojením. V souladu s čl. 25 nařízení Řím I jím není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden či více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy. Vzniká tedy otázka, zda je tímto ustanovením dotčena Vídeňská úmluva. Z charakteru přímé normy podle mého názoru však plyne jasná aplikační přednost Úmluvy před kolizními předpisy, za podmínky, že jsou splněny podmínky její použitelnosti vymezené čl. 1-6 Úmluvy. Nařízení se pak použije v situaci, kdy není naplněna podmínka čl. 1(1) a) Úmluvy a k aplikaci Úmluvy tak musí dojít po určení rozhodného práva kolizní normou, či při vyplňování mezer v úpravě Úmluvy, jak bude rozebráno dále. CESL je velice aktuálním tématem, byl navržen Evropskou komisí 11. října 2011 a v současné době stále probíhá diskuze o jeho přijetí. 39 Jedná se o komplexní hmotněprávní úpravu prodeje zboží, která je však od Úmluvy značně odlišná v řadě aspektů. Jejím cílem není vytvořit všeobecný neutrální předpis o mezinárodním prodeji zboží, ale překonání právních a jiných překážek, které omezují obchod v Evropské Unii 37 Pauknerová, M., op. cit. sub 28, s. 254; všechny čl. státy s výjimkou Dánska, které se neúčastní justiční spolupráce v civilních věcech. 38 Např. kritérium charakteristického plnění převažuje nad právním řádem nejúžeji spojeným, dále viz Bělohlávek, A. J.: Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2009, 1. sv., s. 677 a násl. 39 Text návrhu nařízení Evropského parlamentu a rady o společné evropské právní úpravě prodeje s důvodovou zprávou. Dostupný z [Cit. dne ]. 17

18 ( dále jen EU ). 40 Nepoužije se přímo, na rozdíl od Vídeňské úmluvy, ale pouze pokud si její použití strany explicitně zvolí, 41 a tedy pouze v rámci možnosti volby práva, kterou jim přiznává vnitrostátní právo určené kolizními předpisy (typicky nařízením Řím I). Tato úprava CESL pak nahradí celou vnitrostátní úpravu, včetně jejích kogentních norem. 42 Volbou CESL pak podle bodu 25 Preambule k CESL implicitně dojde k vyloučení Vídeňské úmluvy. Nutnost zvolení CESL jako práva pro daný vztah bude dle mého názoru závažným důvodem pro jeho nižší použití v praxi. 43 CESL je, na rozdíl od všestranného obchodu jako Vídeňská úmluva, cílen spíše na menší obchodní subjekty. Lze jej použít pouze na obchodní vztahy, kde je jednou stranou spotřebitel či malý podnik (podnik s méně něž 250 zaměstnanci či do 50 mil. EUR obratu). 44 S aplikací na spotřebitelské vztahy pak jde ruku v ruce i řada kogentních ustanovení CESL (oproti zásadní dispozitivnosti Úmluvy), 45 ze které je patrná snaha ochránit slabší smluvní stranu (tedy spotřebitele nebo malý podnik). Ačkoliv je působnost CESL širší, než působnost Úmluvy, většina oblastí, které CESL reguluje navíc, má význam téměř výhradně pro spotřebitelské spory. Ani jeden z dokumentů přitom nereguluje jinak zásadní oblasti jako je započtení, zastoupení či např. platnost smlouvy. Proto lze souhlasit s Magnem, že existuje jen minimum důvodů, pro které by v obchodních vztazích měl být preferován CESL oproti Úmluvě Vnitrostátní prameny Vnitrostátní prameny v ČR můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jednak se bude jednat o kolizní normy a dále pak o normy věcné. Pro úplnost uvedu i vnitrostátní úpravu po účinnosti kodifikace občanského práva od Preambule CESL, bod 7 a Čl. 3 CESL. 42 Pauknerová, M.: Tři pohledy na mezinárodní kupní smlouvu: Vídeňská úmluva OSN, Nařízení Řím I a Společné evropské právo kupní smlouvy. Obchodněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2012, č. 6, s Shodně Magnus, U.: CISG and CESL, 1. září 2012, Michael Joachim Bonell, Marie-Louise Holle, Peter Arnt Nielsen, eds., Djøf Forlag, 2012; Max Planck Private Law Research Paper No. 12/27, s Dostupné z [Cit. dne ]. 44 Čl. 7 CESL. 45 Srov. čl. 6 Úmluvy a bod 30 Preambule CESL. 46 Magnus, U., op. cit. sub. 43, s

19 Základním kolizním předpisem práva ČR je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS ). V oblasti mezinárodní kupní smlouvy má však nařízení Řím I. aplikační přednost ( 2 ZMPS) a ZMPS se tak nepoužije. Stejné ustanovení přebírá i nový ZMPS účinný od ( 2 zák. č. 91/2012 Sb.). Věcné normy upravující mezinárodní kupní smlouvu nalezneme v současné době v ustanoveních 729 až 755 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ). Jde o úpravu mj. měny peněžních závazků či obvyklé ceny v mezinárodních obchodních vztazích. 2.6 Soft law Jedná se zejména o prameny ve formě zásad a principů mezinárodního obchodního styku, ucelených organizacemi činnými v mezinárodním obchodě. Jde tedy o Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT (UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts, verze z roku 2010, dále jen PICC ) 47 a Zásady evropského smluvního práva (Principles of European Contract Law, verze z roku 2002, dále jen PECL ) 48. Stručnou zmínku věnuji i Mezinárodním podmínkám platným pro přepravu zboží (International Rules for the Interpretation of Trade Terms, verze z roku 2010, dále jen INCOTERMS ) Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT PICC byly poprvé vydány UNIDROIT v roce 1994 jako vyvrcholení snah komise o moderní definici zásad smluvního práva. 50 Nyní je v účinnosti již třetí verze z roku Jak uvádí Preambule PICC, jedná se o soubor obecných pravidel pro mezinárodní obchodní smlouvy. Mezi základní zásady, které výsledný vzhled PICC 47 Dostupné z: [Cit. dne ]. 48 Dostupné z: [Cit. dne ]. 49 Dostupné z: [Cit. dne ]. 50 Vogenauer, S. v Vogenauer, S., Kleinheisterkamp, J.: Commentary on the UNIDROIT principles of international commercial contracts (PICC). Oxford: Oxford University Press, 2009, s

20 definují, patří smluvní volnost, pacta sunt servanda, zásada autonomie stran, ochrana dobré víry a poctivého obchodního styku, neformálnost, možnost užití zvyklostí a zásada favor contractus. 51 Obsahují komplexní úpravu obchodní smlouvy a to i v oblastech, které Vídeňská úmluva neupravuje. Jedná se např. o platnost smluv (včetně chyb, pohrůžek a klamavého jednání, ovšem mimo protizákonnosti a způsobilosti k právním úkonům), zastoupení či promlčení. 52 PICC jsou výslovně nezávazným dokumentem, který může být použit k několika účelům, určeným v Preambuli. Může být na právní vztah aplikován v případě, že si strany PICC přímo zvolily, nebo jestliže zvolily obecné právní zásady či lex mercatoria nebo jestliže si žádné právo nezvolily. Mohou však být použity i k interpretaci či doplnění jednotných instrumentů mezinárodního práva, vnitrostátního práva anebo mohou sloužit jako model pro tvorbu nových zákonů. Využití PICC pro vyplňování mezer ve Vídeňské úmluvě tak přímo vychází z jejich účelu uvedeného v Preambuli. Ačkoliv se pro tento účel jejich užití přímo nabízí, je nutné mít na paměti několik rozdílů oproti Vídeňské úmluvě, které toto použití mohou znesnadnit. Cílem PICC je konsolidovat optimální úpravu smluvních vztahů, ačkoliv třeba ještě nebyla všeobecně přijata. 53 Jsou tak výsledkem činnosti expertů a jejich odborným názorem, nejedná se však o instrument, se kterým by státy vyslovily explicitní souhlas a bylo by jej tak možné přímo aplikovat na některé mezery v Úmluvě. Existuje však řada rozhodnutí, kde své uplatnění PICC našly. Kromě těch, které zmíním v dalším textu této práce, chci uvést francouzský případ Gaec des Beauches v. Teso Ten Elsen. 54 Soud v této věci pro posouzení své příslušnosti podle Bruselské úmluvy 55 musel určit místo plnění při povinnosti vrátit část kupní ceny, která byla vyplacena ve výši převyšující nárok prodávajícího. Soud uvedl, že ačkoliv čl Ibid. K zásadě favor contractus blíže viz bod této práce. 52 Carr, I.: International trade law. 4th ed. London: Routledge-Cavendish, 2010, s Gotanda, J.: Using UNIDROIT Principles to Fill Gaps in the CISG, Villanova University School of Law, Paper 88, 2007, s Rozhodnutí Cour d'appel de Grenoble ze dne Dostupné z: [Cit. dne ]. 55 Úmluva o příslušnosti soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních ze dne

21 Vídeňské úmluvy poskytuje návod na dovození obecné zásady, že povinnosti je třeba plnit v místě podnikání věřitele, je tato zásada upevněna právě v čl PICC Zásady evropského smluvního práva PECL jsou výsledkem činnosti Komise pro Evropské smluvní právo trvající od roku 1982 a tvoří jistý milník na cestě k Evropskému občanskému zákoníku. 56 Jedná se podobně jako u PICC, o konsolidaci zásad obchodního práva. Jsou rozděleny do tří částí, přičemž část I a II, naposledy revidované v roce 1998 doplnila v roce 2002 část III. Části I a II obsahují obecná ustanovení, dále úpravu uzavření smlouvy, zastoupení, platnosti, interpretace chování smluvních stran a jejich práva a povinnosti. Část III pak PECL rozšířila zejména o úpravu započtení, promlčení a přechodu závazku. Co se týče konkrétní úpravy, obsahují PECL řadu podobných či shodných ustanovení s PICC. 57 Kromě Vídeňské úmluvy a tedy vykazují řadu podobností i s Úmluvou samotnou. Rozdíly nalezneme pouze zřídka, jedná se např. o učiněnou podnikatelem ve veřejném katalogu, výstavou zboží či veřejnou reklamou. PECL považují tento krok za učiněnou nabídku, kterou je oferent vázán, dokud má zásoby zboží a možnost jej dodat. 58 Vídeňská úmluva (a PICC, které její úpravu převzalo) by však tuto situaci kvalifikovala jako invitatio ad offerendum. 59 Situace doplňování mezer pomocí zásad PECL je obdobná, jako u PICC. Je však nasnadě, že jakožto produkt legislativní činnosti orgánů zřízených Evropskou Komisí, jsou PECL určeny pro vztahy mezi členy Evropských Společenství. 60 To pak omezuje jejich použití jako výkladového instrumentu pod Vídeňskou úmluvou na příslušné právní vztahy. 56 Komise pro Evropské smluvní právo: Introduction to the Principles of European Contract Law, Dostupné z: [Cit. dne ]. 57 Např. úprava úroku z prodlení a interpretace jednání smluvních stran jsou téměř identické. 58 Čl. 2:201(3) PECL. 59 Čl. 14(2) Vídeňské úmluvy. 60 Čl. 1:101(1) PECL. 21

22 2.6.3 INCOTERMS INCOTERMS byly jako pravidla nesení nákladů a rizika v mezinárodní přepravě vytvořeny z existujících mezinárodních obchodních zvyklostí Mezinárodní obchodní komorou již v roce Od té doby byly doložky INCOTERMS pravidelně revidovány, nejaktuálnější verze pochází z roku Upravují povinnosti kupujícího a prodávajícího ve věci místa dodání, opatření přepravních dokumentů, pojištění a dalších dokumentů nutných pro vývoz a dovoz nákladu. Pro jejich aplikaci v konkrétním právním vztahu je zpravidla nutné, aby si jejich použití strany přímo zvolily. 61 Vzhledem k jejich všeobecné známosti jsou však známy případy, kdy byly použity jako doplněk Vídeňské úmluvy v souladu s článkem 9(2) Úmluvy, jako zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována Carr, I., op. cit. sub. 52, s Např. rozhodnutí švýcarského Tribunal cantonal du Valais ze dne , sp. zn. C Dostupné z: [Cit. dne ]. 22

23 3 Metody zaplňování mezer V této kapitole se již zaměřím na podstatu mého zvoleného tématu, tedy na mezery v úpravě Vídeňské úmluvy. Mezery nejprve vymezím jako právní pojem a poté přejdu k vybraným mezerám, kde se již budu věnovat i způsobům jejich zaplňování. 3.1 Legislativní mezery v právu a ve Vídeňské úmluvě Mezerou v zákoně či v právu lze rozumět situaci, kdy pro daný společenský vztah neexistuje právní norma, kterou by se měl tento vztah řídit a zároveň je žádoucí, aby taková norma existovala. 63 Namístě tedy je, aby určitým interpretačním postupem došlo k jejímu zaplnění. 64 Vídeňská úmluva je unifikační úpravou a jako taková téměř ze své podstaty obsahuje legislativních mezer mnoho. Její tvůrci nikdy ani neaspirovali na to, aby obsahovala úpravu zcela kompletní. Pro tyto situace proto muselo být zvoleno pravidlo pro jejich řešení. 65 Návodem pro výklad a doplnění textu Vídeňské úmluvy je článek 7 Úmluvy, který zní takto: Čl.7 (1) Při výkladu této Úmluvy se přihlédne k její mezinárodní povaze a k potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu. (2) Otázky spadající do předmětu úpravy této Úmluvy, které v ní nejsou výslovně řešeny, se řeší podle obecných zásad, na nichž Úmluva spočívá, nebo, jestliže takové zásady chybějí, podle ustanovení právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého. 63 Melzer, F.: Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Vyd. 2. Praha: C.H. Beck, 2011, s Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2001, s. 107 a násl. 65 Zeller, B.: Four-Corners - The Methodology for Interpretation and Application of the UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods, Dostupné z: [Cit. dne ]. 23

24 Některé otázky byly ponechány vně Úmluvy úmyslně, jedná se tak o otázky vyloučené přímo (čl. 4(a), čl. 4(b), či čl. 5 Vídeňské úmluvy). Další skupina otázek pak sice spadá do jejího předmětu úpravy - vymezeném zejm. čl. 1 a čl. 4 ( Tato Úmluva upravuje pouze uzavírání smlouvy o koupi a práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího vznikající z takové smlouvy. ) avšak v materii Vídeňské úmluvy upravena ani vyloučena není. Jako primární způsob k zaplnění mezery tak Vídeňská úmluva určuje použití obecné zásady, na které spočívá a teprve při absenci takové zásady dává pokyn k aplikaci jinak rozhodného práva určeného dle kolizních předpisů. Hovoříme pak o zaplňování tzv. vnitřních, resp. vnějších mezer v Úmluvě. Pro vyplňování vnitřních mezer je tedy možné použít zásady podle čl. 7(2) Úmluvy, pro mezery vnější je nutné se uchýlit k aplikaci příslušných kolizních norem, které určí právo státu, podle kterého se otázka posoudí. 66 Mezery tak lze rozdělit na mezery zjevné (přímo vyloučené) a skryté (nepřímo vyloučené v důsledku chybějící úpravy). Smysl tohoto dělení je dvojí. Zaprvé, lze zjevné mezery přímo označit za mezery vnější, na jejichž zaplnění se použije pravidlo druhé části čl. 7(2) Úmluvy přímo a k vyplnění mezery se použije vnitrostátní právo. U mezer skrytých je nutné nejprve zkoumat, zda jsou kryty příslušnou obecnou zásadou a až teprve poté, co je zjištěno, že mezeru nelze zaplnit žádným obecným principem, lze ji zařadit do mezer vnějších, určených k zaplnění vnitrostátním právem. Zadruhé pak z uvedeného vyplývá, že na vnější mezery není možné aplikovat čl. 7(1) Úmluvy, neboť v dané situaci neexistuje žádné ustanovení, které by bylo možné interpretovat. 67 V případě vnější mezery tak podle Zellera není možné použít obecné zásady k jejímu zaplnění, i kdyby nějaké existovaly. Na problém však lze nazírat i z druhé strany, tedy upřednostněním hlediska právě obecných zásad. V takovém případě se nejprve zkoumá existence příslušné zásady a poté lze teprve usoudit, zda zde existuje mezera nebo nikoliv. 68 V tomto téměř právně-filozofickém pojetí výkladu je kladen důraz na účel Vídeňské úmluvy, tedy na 66 Schwenzer, I., Hachem, P., op. cit. sub. 13, s Zeller, B., op. cit. sub Happ, R.: Anwendbarkeit Völkerrechlicher Auslegungsmethoden auf das UN-Kaufrecht, 1997, Recht der Internationalen Wirtschaft, s. 376 a

25 dosažení cílů stanovených v čl. 7(1) Úmluvy. Má proto být vybrána taková metoda zaplňování mezer, jaká nejlépe podporuje jednotnost aplikace Úmluvy. Všechna ostatní hlediska jsou tomuto cíli podřízena. 3.2 Zaplnění pomocí zvyklostí Nezanedbatelnou roli při zaplňování mezer v Úmluvě hraje i čl. 9 Vídeňské úmluvy. Čl. 9 stanoví přípustnost a použití zvyklostí ve vztahu obou stran: Čl.9 (1) Strany jsou vázány jakoukoli zvyklostí, na které se dohodly, a praxí, kterou mezi sebou zavedly. (2) Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo na její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována. V souladu s dikcí čl. 9 a čl. 6 Úmluvy je možné dovodit, že jakákoli zvyklost, která se na vztah stran podle čl. 9 použije, nejen Vídeňskou úmluvu doplňuje, ale v případě konfliktu je dokonce nadřazená kterémukoli jejímu ustanovení. 69 Například v případě Penalty case 70 posuzoval rozhodčí tribunál platnost ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě. Tribunál konstatoval, že vzhledem k tomu, že smluvní pokuta není explicitně řešena ve Vídeňské úmluvě, je nutné zjistit, jakým se řídí právem. Tribunál na smluvní pokutu použil ust. čl (2) PICC, neboť jednak odkázal na preambuli PICC, podle které mohou PICC být k podobným účelům využívány, ale jsou aplikovatelné na daný vztah jako zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a 69 Enderlein, F., Maskow, D., op cit. sub. 25, s Nález Tribunal of International Commercial Arbitration at the Russian Federation Chamber of Commerce and Industry ze dne , sp. zn. 229/1996. Dostupný z: [Cit. dne ]. 25

26 která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována v souladu s čl. 9(2) Vídeňské úmluvy. 3.3 Obecné zásady na nichž Úmluva spočívá Důvodem, proč je autonomní gap-filling podle obecných zásad preferován oproti právu určenému podle pravidel mezinárodního práva soukromého je fakt, že při použití druhé metody závisí někdy výsledek na právu fóra (každé fórum může mít různou kolizní úpravu). Tento přístup tak zachovává výhody unifikační úpravy a vyhýbá se závislosti rozhodného práva na kolizních normách fóra a proto se strany mohou s právem seznámit již před začátkem soudního sporu či arbitráže. 71 Aplikace vnitrostátního práva je tak označována za postup ultima ratio. 72 Alternativní možností bylo zavést všeobecnou analogickou aplikaci práva určeného podle kolizních norem na všechny oblasti, které nejsou výslovně upraveny v Úmluvě. Toto řešení navrhl na Vídeňské diplomatické konferenci československý delegát, italský zástupce naproti tomu požadoval aplikaci obou vnitrostátních práv zúčastněných stran. Tato řešení však z výše uvedených důvodů nejsou vhodná. 73 Nyní je na místě se pokusit uvést alespoň demonstrativní výčet zmíněných zásad, které mohou být používány k zaplňování vnitřních mezer ve Vídeňské úmluvě. Obecně však platí, že před zformováním obecné zásady a tedy de facto rozšířením Úmluvy v rámci nalézání práva, je na místě se pokusit vyřešit mezeru pomocí interpretace smluvních ustanovení či vyjádření stran podle čl. 8 Úmluvy a pomocí prvků jejich předchozích jednání či vztahů, které zakládají zvyklost, jež si mezi sebou strany dohodly nebo praxi, kterou mezi sebou zavedly podle čl. 9(1) Úmluvy. Bylo by totiž nežádoucí, aby z okolností konkrétního případu, závislých na jednání konkrétních stran, 71 Brandner, G., Admissibility of Analogy in Gap-filling under the CISG, University of Aberdeen, Dostupné z: [Cit. dne ]. 72 Ferrari, F.: Gap-Filling and Interpretation of the CISG: Overview of International Case Law, v 7. Vindobona Journal of International Commercial Law & Arbitration, 2003, s Brandner, G., op. cit. sub

27 byla dovozena obecná zásada ve formě normativního pravidla pro všechny budoucí případy. 74 V odborné literatuře panuje mírný nesoulad co se týče gap-fillingu pomocí analogie. 75 Jeho odpůrci argumentují, že Vídeňská úmluva připouští zaplňování mezer pouze pomocí zásad a vymezují zásady jako obecná pravidla, vyskytující se ve více než jednom ustanovení Úmluvy, proto jde o obecné zásady. Analogie naproti tomu vychází zpravidla z ustanovení jediného, a proto pak nemá být obecnou zásadou a nelze ji subsumovat pod čl. 7(2) Úmluvy. Musím však souhlasit s převažujícím názorem, který považuje analogii za přípustnou. 76 Odmítání analogie se jeví zbytečně formalistické a nesvědčí potřebné variabilitě mezinárodního prostředí. Hlavním hlediskem přípustnosti je naplnění cíle Úmluvy, tedy uniformity výkladu a právní úpravy, a proto je žádoucí upřednostnit výklad mající základ právě přímo v Úmluvě oproti metodám, které vedou k domácímu právu příslušného státu. 77 Je nutné také podotknout, že v případech, kdy má jedna smluvní strana bydliště ve státě, který učinil rezervaci podle čl. 92 Úmluvy, 78 v jejímž důsledku se na daný vztah nepoužije část II nebo část III Vídeňské úmluvy, nelze k zaplňování mezer v Úmluvě ani použít obecné zásady, které z těchto částí vycházejí. 79 Takovým státem je však v současnosti pouze Norsko. 74 Schwenzer, I., Hachem, P. v Schlechtriem P., Schwenzer, I., Commentary on the UN Convention on the international sale of goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford Univesity Press, 2010, s Schlechtriem, P., Schmidt-Kessel, M. v Schlechtriem P., Schwenzer, I., Commentary on the UN Convention on the international sale of goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford Univesity Press, 2010, s. 219, ohledně čl. 13 Úmluvy. 76 Např. Hellner, J.: Gap-Filling by Analogy: Art. 7 of the U.N. Sales Convention in Its Historical Context, v: J. Ramberg (ed.), Studies in International Law: Festskrift till Lars Hjerner, Stockholm, 1990, s. 219; či Schlechtriem, P., op. cit. sub. 5: jedná se o teoreticko-metodologický problém, který však směřuje ke stejnému výsledku a proto jsou si obě metody rovné. 77 Brandner, G.: op. cit. sub Čl. 92 Úmluvy: Smluvní stát může prohlásit při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu, že nebude vázán částí II této Úmluvy, nebo že nebude vázán částí III této Úmluvy. 79 Schlechtriem, P., Schwenzer, I., Hachem, P.: op. cit. sub. 13, s

28 3.3.1 Zásada autonomie stran Zásada autonomie stran patří nepochybně k těm nejzákladnějším, vyjádřeným v celé řadě článků Vídeňské úmluvy. 80 Základním ustanovením je čl. 6 Úmluvy, který dává stranám možnost aplikaci Úmluvy jako celku dohodou vyloučit anebo derogovat kterékoli její ustanovení, ovšem s výjimkou čl. 12 Úmluvy. Zásada se dále projevuje i v čl. 31 či 57, které přímo předvídají možnost stran přímo dohodnout odlišnou úpravu práv a povinností od ustanovení Úmluvy, či v možnosti smlouvu vůbec uzavřít jiným, než v čl Úmluvy předvídaným způsobem. 81 Pokud se tak strany shodnou na specifickém způsobu uzavření smlouvy, než formou nabídky a akceptace (např. metodou vyjednávání o jednotlivých bodech), řídí se toto uzavření smlouvy dohodou stran a subsidiárně Úmluvou a není možné jej podřídit případné aplikaci práva určeného kolizní normou. Zásada hraje dokonce takovou roli, že v případě konfliktu s jiným obecným principem Úmluvy má vždy přednost, hovoříme tak o převaze autonomie stran Zásada testu přiměřenosti Na mnoha místech odkazuje text Vídeňské úmluvy na rozumnou osobu (např. čl. 8(2) a (3), 25, 35(1)(b), 77, 79(1), 85, 86 či 88(2) Úmluvy), vyžaduje, aby něco bylo vykonáno či oznámeno v přiměřené době (např. čl. 18(2), 33(3), 39(1); 43(1), 47, 49, 63 či 73(2) Úmluvy) nebo rozlišuje přiměřené či nepřiměřené obtíže nebo náklady (např. čl. 34, 37, 48 či 87 Úmluvy). 83 Z těchto ustanovení plyne obecný princip rozumnosti či přiměřenosti, který lze pokládat za jedno ze základních kritérií chování stran v případě absence jeho další regulace. 84 Některé autority označují tento princip za ekvivalent ochrany dobré víry 85 a vyplňování mezer tak má probíhat s ohledem na tuto 80 Ferrari, F., op. cit. sub. 72, s Schroeter, U. v Schwenzer, I., Schlechtriem, P.: Commentary on the UN Convention on the international sale of goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford Univesity Press, 2010, s Rozhodnutí italského Tribunale di Rimini ze dne , sp. zn Dostupné z: [Cit dne ]. 83 Z angl. reasonable rozumný, přiměřený. 84 Bonell, M. v Bianca-Bonell Commentary on the International Sales Law, Giuffrè: Milan, 1987, s Schwenzer, I., Hachem, P., op. cit. sub. 13, s