Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

Transkript

1 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

2 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

3 Osmašedesátý očima tří generací Fakta - Úvahy - Názory Kolektivní monografie Syndikát novinářů České republiky Klub novinářů Pražského jara Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

4 Tato kolektivní monografie je vydávána jako historickovědní publikace určená primárně pro interní účely Syndikátu novinářů České republiky. Její vydání bylo financováno výlučně z prostředků Syndikátu novinářů ČR a s tímto vydáním ani jakýmkoliv dalším užitím není spojen žádný hospodářský prospěch. Užití výňatků z cizích děl nebo celých drobných děl v knize je v souladu s pravidly autorského zákona. KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Brabec, Vladimír Osmašedesátý očima tří generací : kolektivní monografie / Vladimír Brabec, Klára Hamanaka, Ivan Hanousek, Ivan Hoffman, Stanislav Holubec, Eva Irmanová, Lukáš Jiříček, Eva Kantůrková, Eva Klausnerová, Jana Kohnová, Jaroslav Kohout, Dušan Kováč, Jan Krajčirovič, Milan Kruml, Martin Kučera, Robert Kvaček, Alena Lábová, Filip Láb, Jan Mervart, Jean Philippe Namont, Jan Příbaň, Jana Půlpánová, Jan Rychlík, Jiří Sekera, Vít Smetana, Jaroslav Šedivý, Jan Šíma, Jan Tesař, Jiří Verner, Sláva Volný ml. Vydání první. Praha : Syndikát novinářů České republiky Klub novinářů Pražského jara, 2018 ISBN (brožováno) 94(437) 1968 * * * * 323 * 94(437) * (048.8:082) - Pražské jaro (1968 : Československo) - osobnosti Československo - názory a postoje - generační rozdíly - Československo společnost a politika Československo dějiny kolektivní monografie 94(437) Dějiny Česka a Slovenska [8] Lektoroval prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. Editor Jarmila Lakosilová Cover and frontispiece photos Vladimír Lammer Authors Vladimír Brabec, Klára Hamanaka, Ivan Hanousek, Ivan Hoffman, Stanislav Holubec, Eva Irmanová, Lukáš Jiříček, Eva Kantůrková, Eva Klausnerová, Jana Kohnová, Jaroslav Kohout, Dušan Kováč, Jan Krajčirovič, Milan Kruml, Martin Kučera, Robert Kvaček, Alena Lábová, Filip Láb, Jan Mervart, Jean Philippe Namont, Jan Příbaň, Jana Půlpánová, Jan Rychlík, Jiří Sekera, Vít Smetana, Jaroslav Šedivý, Jan Šíma, Jan Tesař, Jiří Verner, Sláva Volný ml., 2018 Cover & Typo aper-grafika.cz, 2018 All rights reserved ISBN Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

5 Obsah Návraty k osmašedesátému / Adam Černý... 7 Kousek historie / Jarmila Lakosilová... 8 NEJEN ZROD PRVNÍ REPUBLIKY Radost a smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu Robert Kvaček VIDĚNO Z DOMOVA Rok dlouhý jako století...31 Jan Rychlík Maršálové Jan Příbaň, Jan Tesař Radikální demokraté a Pražské jaro reforma, nebo revoluce?...62 Jan Mervart Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? Martin Kučera Polednová politika jako umění možného...84 Jiří Sekera Zákopová válka nejen o ekonomickou reformu Vladimír Brabec Studenti v Československu šedesátých let Jana Kohnová MEZINÁRODNÍ POLITIKA, ZAHRANIČÍ Pokus o důslednější zahraniční politiku Jaroslav Šedivý Bloková terapie Vít Smetana Môj šesťdesiaty ôsmy Dušan Kováč Pražské jaro z maďarského pohledu Eva Irmanová Francie, Francouzi a Pražské jaro Jean Philippe Namont POHLEDY Z KRAJŮ Rok 1968 na okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku Jan Krajčirovič Občanská společnost a mládež na Rakovnicku šedesátých let Jiří Verner Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

6 MÉDIA A SPOLEČNOST Čas nadějí v novinářské fotografii Alena Lábová, Filip Láb Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce Stanislav Holubec Svobodou proti totalitě Eva Kantůrková Šedesátá léta konflikty televize s mocí Milan Kruml Karikatura v dobovém tisku a její tvůrci Ivan Hanousek VZPOMÍNKY A NÁZORY Padesátiletý odstup je zrádný Ivan Hoffman, Sláva Volný ml. Učili jsme se to, nebo neučili? Lukáš Jiříček Srpnové dny Eva Klausnerová Stalo se něco, co dávalo naději Jaroslav Kohout, Klára Hamanaka Mao-ce tungova Čína a osmašedesátý v mém životě Jiří Šíma ANKETA V LETNÍ ŠKOLE HISTORIE Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Jana Půlpánová Poznámky O autorech Přehled zkratek Ediční poznámka Jmenný rejstřík Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

7 Návraty k osmašedesátému Rok, kdy se Moskva rozhodla vojensky obsadit svého spojence, tehdejší komunistické Československo, se často zužuje na tento násilný zásah. Jeho pochopení však není možné bez zmínky o dvou důležitých okolnostech: jednak o širším dobovém kontextu, tedy o tom, co srpnu 1968 předcházelo i co po něm následovalo, jednak o tom, proč fenomén zvaný Pražské jaro prožívala nejen vedoucí vládnoucí strana, ale celá společnost. V prvním případě je možno, počínaje druhou polovinou padesátých let, vysledovat postupný obrat mnohých členů komunistické strany od stalinistického dogmatismu k tolerantnější politice zahrnující nejen úvahy o ekonomických reformách, ale i liberálnější přístup v kultuře. Ve druhém bylo podstatné zrušení úřední cenzury, které jen fakticky potvrdilo její bezmocnost a neúčinnost. Tehdejší média, od komunistického Rudého práva až třeba po hudební časopisy, soustavně rozšiřovala rozsah dříve tabuizovaných témat, i když nadále instinktivně respektovala jisté politické meze, jak to bylo například patrné jen z opatrných a velice okrajových úvah o znovuobnovení sociální demokracie. I při všech těchto omezeních valná část společnosti prožívala s překvapením a mnohdy s nadšením zcela nový pocit, že je možné na ulici i s neznámými lidmi diskutovat o věcech, o nichž se dříve mluvilo jen na půl úst a jen v rodině nebo mezi dobrými známými. Tato atmosféra, spolu s možností vyjet za dříve neprostupné hranice do západní Evropy a tam konfrontovat dosavadní propagandu s tamějšími životními podmínkami, byla něčím do té doby zcela nepředstavitelným. Stejně nepředstavitelným, jako bylo v roce 1968 třebas samovolné rozklížení a rozpuštění Československého svazu mládeže, místní verze sovětského Komsomolu, a naopak obnova skautského hnutí, které se od února 1948 stalo zakázaným pojmem. To vše by se dalo shrnout pod tehdy neužívaný a dnes běžný pojem občanské společnosti. Pocit svobody umocňoval takřka všudypřítomný humor, který umožňoval ventilovat dlouho potlačované napětí mezi vyprázdněnou stranickou aparátnickou rétorikou a nevlídnou ekonomickou realitou. Renesance spontánnosti byla největším kladem roku 1968, od něhož však nelze oddělit strukturální slabinu celého reformního hrnutí uvnitř vládnoucí komunistické strany. Tu vyjadřuje naléhavá otázka, jak je možné, že po příchodu okupačních vojsk většina společnosti dala zřetelně najevo, že je odhodlána tlaku zvenčí vzdorovat, ale ti, kdo zosobňovali dosavadní reformní kurs, nebyli schopni formulovat program, s nímž by se dalo čelit nastupujícímu tlaku politiků, kteří s podporou Moskvy vnucovali restauraci totalitního mocenského monopolu a důsledně demontovali všechny demokratizační prvky, jež se podařilo po lednu 1968 prosadit. A tak při demonstracích proti okupaci v srpnu 1969 zaznívalo jméno sesazeného prvního tajemníka Ústředního výboru KSČ Alexandra Dubčeka, který jako předseda parlamentu ve stejné době spolupodepisoval tzv. pendrekové zákony umožňující tvrdší postihy odporu proti okupaci. Návraty k osmašedesátému, k nimž chce přispět tato kolektivní monografie, nemohou pominout důležité rysy, které i po půlstoletí přesahují dobový kontext. Jedním z nich je sice potlačovaná, ale nepotlačitelná touha společnosti po svobodě i ochota rozpoznat a napravovat vlastní chyby a omyly, což v případě Pražského jara znamená rozlišit, čím vyniklo, ale též připustit a popsat jeho limity. Adam Černý předseda Syndikátu novinářů ČR Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

8 Kousek historie Nám novinářům, kteří jsme se podíleli na reformním dění šedesátých let v tom rušném, činorodém období plném nadějí, posléze nepřesně nazývaném Pražské jaro, vadí, že se u nás při každém výročí stále dokola probírají jen události, k nimž došlo pár týdnů před neblahým 21. srpnem a po něm. Tak k tomu přistupují v novinách a časopisech, ale nejinak tomu bývá v rozhlasu i v televizi. Vadí nám, že všechno to někdejší občanské (nikoliv jen stranické) usilování o demokratizaci společnosti, jež dramatickým srpnovým dnům předcházelo, jako by neexistovalo. Proto jsme se v Klubu novinářů Pražského jara rozhodli připravit k letošnímu jubilejnímu roku knihu, jejímž prostřednictvím chceme připomenout alespoň něco z tehdejších myšlenek, názorů, dobové atmosféry a různorodého dění. Původně jsme se domnívali, že by bylo správné, aby se na stránkách naší publikace vyjádřili hlavně pamětníci a z nich zejména bývalí političtí vězni z Klubu 231, členové Klubu angažovaných nestraníků, Sokola, Junáka, účastníci západního odboje, bývalí sociální demokraté, národní socialisté, lidovci a také představitelé církví, zvláště řeckokatolické, kterou se tehdy u nás podařilo obnovit. Ukázalo se však, že řady těch nejaktivnějších již značně prořídly a že v tichosti vyšlo i mnoho různých osobních svědectví. Zjistili jsme také, že se o tuto tematiku zajímají mladí badatelé. Je to patrné třeba z diplomové práce Filipa Růžičky (nar. 1987) nazvané Organizace a činnost poúnorových politických vězňů v K 231, kterou před pěti lety zdárně obhájil na Filosofické fakultě Univerzity v Pardubicích. A mohli bychom uvést i příklady další. S prvním, ještě neschváleným návrhem koncepce knihy jsem se v dubnu 2016 obrátila osobním dopisem na profesora Roberta Kvačka, dlouholetého vysokoškolského pedagoga a zkušeného popularizátora historických poznatků, jehož přednášky jsem ráda navštěvovala. V odpovědi mi pan profesor svým úhledným drobným rukopisem mj. napsal: Rok 68 potřebuje připomínat, je zapomínán přirozeně, jak slábne paměť a odcházejí aktéři, a také uměle, aby nepřekážel. Je rovněž terčem jednostranností, které se ho snaží dehonestovat. Vážná publikace o něm by byla trvalým přínosem. Naznačil i několik možných námětů a doporučil, abych v roli editorky popřála při volbě témat víc volnosti osloveným autorům. V závěru roku jsem některé cenné kontakty získala ještě od profesora Jana Křena a ředitele Státního okresního archivu Mělník Mgr. Dalibora Státníka, PhD. Nakonec jsme se rozhodli přinést osobité pohledy příslušníků tří generací: Nejpočetněji (téměř polovinou) jsou zastoupeni autoři narození do roku Události osmašedesátého se jich bezprostředně dotýkaly, neboť je prožívali jako dospělí; často byli též pamětníky politicky motivovaných procesů a různých deformací padesátých let. Méně je těch, kteří v době Pražského jara chodili teprve do základní školy; jen dva z nich byli ve věku středoškoláků. A téměř třetina autorů zná šedesátá léta již jen ze studia, četby, dokumentárních filmů, webových stránek či z vyprávění. Příslušníky všech věkových kategorií spojuje zájem o celé to nesmírně plodné období Pražského jara, ale také o etapu postupného uvolňování poměrů, jež mu předcházela. Nebylo snadné přesvědčit některé hodně zaneprázdněné autory a získat jejich příslib, že nám přispějí svým jinde dosud nepublikovaným textem. Kvůli zdlouhavému jednání s možnými pisateli jsme přišli mj. o cenné pohledy z Itálie, Němec- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

9 Kousek historie 9 ka a Ruska. Odpadlo společensky potřebné téma Posrpnové odbory proti kapitulaci a kromě jiných též myšlenkově podnětný projekt Čtrnáct statečných aneb O morálních dilematech v politice, věnovaný smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk v souvislosti s osudy poslanců Národního shromáždění, kteří v říjnu 68 její přijetí nepodpořili. Navrhl jej, ale nestačil realizovat, historik Michal Macháček (nar. 1986). A nepodařilo se nám získat ani jeden materiál o pozoruhodných dobových pořadech Československého rozhlasu. Za to, že texty zveřejněné v této kolektivní monografii najdete v přehledné, srozumitelné a dokonce i čtivé podobě, za výstižné ukázky dobových fotografií a karikatur, děkuji nejen autorům, ale také ostatním, kdo se na vzniku publikace podíleli: Členům ediční rady v čele s jejím předsedou Adamem Černým, vstřícnému pracovníkovi kanceláře Syndikátu novinářů Ivo Kostihovi a za pomoc se slovenštinou kolegovi Vojtěchu Čelkovi. Kolegyním Daně Kyndrové za výběr fotografií a Agátě Pilátové za pomoc se zredigováním několika problémových rukopisů. Socioložce Janě Půlpánové nejen za zpracování ankety, ale i za různé kritické připomínky. Ivanu Hanouskovi patří vděk za neumdlévající péči při shánění starých karikatur. Nemohu opomenout ani mimořádně ochotné knihovnice Evu Kopřivovou spolu s Renatou Průchovou a v neposlední řadě též zdatné korektorky Ludmilu Hájkovou i Milenu Hurtovou, které nezávisle na sobě pečlivě zrevidovaly všechny texty před tím, než je bylo množné definitivně označit za čistopisy k tisku, a ve vzniklé časové tísni obětavě pomohly i s korekturou sazby. Jsme si vědomi toho, že v jedné knize nelze obsáhnout celou širokou problematiku Pražského jara. Doufáme však, že příspěvky, které v ní najdete, ať již odborné, jejichž autory jsou nejčastěji historici, nebo publicistické, obohatí vaše poznání a pomohou vám při hledání nových souvislostí. To bude ta nejlepší odměna nejen pro všechny autory, ale i pro ty, kdo tuto kolektivní monografii připravovali k vydání. Jarmila Lakosilová editorka Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

10 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

11 NEJEN ZROD PRVNÍ REPUBLIKY Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

12 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

13 Radost a smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu Robert Kvaček Zrod státu Překvapivě i nečekaně působil na současníky zrod československého státu v roce 1918, i když projevy a důvody těchto zvláštních pocitů byly různorodé. Zažívala je česká národní společnost, ač byla už připravena, že se této vpravdě dějinné chvíle dožije. Dozrála k ní před delší dobou i vnitřně, jen se neodvažovala na ni příliš vážně myslet nacházejíc stále ještě dostatek dobrých důvodů pro život v rakouském prostředí. Její pocity byly po říjnu 1918 převážně radostné, načas přímo slavnostní, a dost dlouho jimi vyvažovala starosti všedních dnů. Nacházíme tyto pocity i na Slovensku, ještě ve větší míře však překvapení a šok. Odlučování od Uherska přinášelo uvnitř země a nyní už také mezinárodně dramatičtější těžkosti, než způsoboval rozchod českých zemí s Rakouskem, třebaže ani ten nebyl bez citelného, byť dílčího konfliktu. Novou slovenskou skutečnost muselo po prvním údobí deklarací a dohod realizovat ještě vojsko. Zasahovalo i v pohraničí českých zemí, aby zlomilo záměr vyjmout je z českomoravského kotle, máme-li užít pojmenování raženého Palackým. Němci z Čech a Moravy zažívali dokonce trojí porážku: padly Rakousko-Uhersko i zahraniční ideál, císařské Německo a česká politika prosadila v českých zemích svou prioritu. Dějiny nevytvářejí jen události, ale vždy také jejich vnímání, přijímání, výklad, subjektivní vztah k nim, který nebývá vůbec jednotný. Prožitky mají tvořivou funkci, a to okamžitě i vyjímané z paměti a v ní přetvářené, přehodnocované, konfrontované. O dojmech a pocitech, které jsou spjaty s dějinami Československa, to stále platí naplno a jejich další působnost může dokonce nacházet ještě nové motivy a důvody. České národní vědomí Dotvoření české národní společnosti, její cítění a ideové ovzduší rozhodly, že se stala hlavní při zakládání československého státu. Po desetiletí věnovala její politická reprezentace české státoprávní úsilí Rakousku, jeho vnitřnímu přetvoření. Myslela na český stát v jeho federativním, nebo podobně uzpůsobeném rámci, byť jeho realizace by byla úkolem krajně nesnadným. Chtěla ho prosadit už při obnově ústavnosti v šedesátých letech 19. století, byla však hned na jejím počátku přehlédnuta tak nápadně, že to nemohlo nebýt úmyslem. Ze vzdoru proti dualisticko-centralistickému vymodelování Rakousko-Uherska se začalo vytvářet ono české národní vědomí, které pak už společnost neopustilo. V nacionalismu živeno národnostním soupeřením se stejně vydatným, ba ještě troufalejším nacionalismem německým, posilováno v sebevědomí vnitřním růstem společnosti založeném také na pozoruhodně rozšiřovaném vzdělávání, formováno ve vlastenectví kulturou i politikou Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:35

14 14 robert kvaček kladoucí důraz i z nezbytí na prospěch obce a na občanskou soudržnost. Stále urputnější německo-české střety měly německou motivaci více geopolitickou než jen národnostní: od roku 1848 se myslelo na všeněmecky plnou dominanci sjednoceného Německa v široce pojímané střední Evropě. Historií zoprávňovaný český státoprávní program se ohraničil zeměmi Koruny české, ojedinělá otázka A co Slovensko? se pokládala za nepřípadnou, smělou a příliš novátorskou. Sám program se ostatně měnil v horizont, k němuž se sice musí postupovat, je tušen, ale vzdálen tak, že k dosažení potřebuje etapy a v nich menší, dobově řečeno drobnější ( drobečkové ) cíle. Přiblížit ho mohly, alespoň tak se zdálo, nenadálosti mezinárodní povahy, podobné třeba politickému zemětřesení nebo jiné katastrofě. Však se toto čekání na ně, nazývané politickou alternativou, i katastrofickým pojmenovávalo. Objevilo se poprvé v osmdesátých letech 19. století: tehdy nemohl nikdo čekat, že takový zemětřesný záchvěv připraví o třicet let později Rakousko-Uhersko samo. Zázrak národní pospolitosti Mezitím se česká národní společnost dotvořila do zdatné novodobé podoby. Za sto let, od téměř národního nebytí po určování si smyslu novodobého národa v jeho civilizačním vkladu, prožila tato rostoucí národní pospolitost téměř malý zázrak. Čerpala z něho sebevědomí, měla ho i jako lék proti pocitům zcela opačným, proti malosti, malichernostem a přízemnostem nejrůznějšího druhu, jimiž se také vyznačovala. Ovlivňovala ji dobová modernizace, v některých oblastech byla nad evropským standardem třeba v rozsahu vzdělání obyvatelstva jinde zůstávala ještě pod ním. Dluhy měla v hospodářsko-podnikatelských činnostech a výsledcích, ale rakouského liberálního prostředí uměli její členové využívat úspěšně a vynalézavě co vše jen dokázali se spolky a přes spolky! Chyběla národní šlechta, elity si Češi vytvářeli z jiných vrstev, lidových, což mělo vliv na společenský ráz, kulturu, vztahy mezi lidmi, duchovní ovzduší. Tenčení nadějí na změny ve skladbě a realizaci moci, ve státoprávní podobě a mezinárodní orientaci Rakousko-Uherska vzdalovalo od něho ty české politiky, kteří nežili jen od etapy k etapě. Platilo to nejvíce o T. G. Masarykovi, a to už v letech před světovou válkou. Zvláště v nacionálně vyhraněných stranách se objevovali politikové a ideologové přestávající počítat s habsburským Rakouskem. Jak být po něm se buď nemohlo nahlas říci, nebo se to nedalo přesně určit; ostatně kdysi to nepověděl ani Palacký, jemuž ovšem takový výrok byl bolestným. Podmínky české nezávislosti Úvahy o zrodu, především o mezinárodních podmínkách české nezávislosti však zveřejňovány byly. Přicházely sice z okraje českého stranického spektra, ale i okraje dělají dějiny, stejně jako extrémy a skupinky, působí-li fakty nebo vhodnými hesly. Čeští státoprávní pokrokáři nebyli samozřejmě extrémem a okrajem byli jen proto, že stavovsky nemohli nic nabídnout. Nálady veřejnosti však zrcadlili a vyjadřovali mocněji, než dokumentovala jejich volební slabost. Mezinárodní podmínky, o nichž se státoprávní publicisté tak rádi dohadovali, přišly rychleji, než čekali jak oni, tak kdokoliv jiný. Přály připraveným, i když vůbec ne hned a vůbec ne přímočaře a vůbec ne bez vlastního přičinění, které muselo mít Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

15 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 15 plno podob. Obecně je vytvářela Velká válka. Nejen tím, že vypukla, ale také tím, proč vypukla. Pro Rakousko-Uhersko byla totiž i hodně drsným receptem na četné vnitřní potíže: mělo z ní vyjít, alespoň podle přání válečné strany, centralizovanější a němečtější. Jeho císařský německý spojenec je navíc chtěl jednou zahrnout do široce rozprostřené Mitteleuropy, která by, určována politiky a vojáky tak odlišnými od některých intelektuálních plánovatelů, asi nepřála liberalismu, demokracii a národnímu rozvoji pro všechny. Neperspektiva demokracie v Rakousku definitivně rozhodla o Masarykově volbě proti němu. A jistě také odpor k agresivní válce jako politické metodě i přesvědčení, že demokracie a teokracie se utkávají v zásadním boji, který má však též charakter imperiálních zájmů. Právě do politiky a do zájmů demokratických velmocí chtěli Masaryk a jím vedený český odboj proti válčícímu Rakousku-Uhersku prosadit efektivní podporu zrodu národních demokratických států, které by pak byly součástí i spolugarantem nové Evropy. Byl by mezi nimi také stát, který měl zatím zcela neznámé jméno; ostatně je jeho iniciátoři sami jistý čas hledali Československo. Idea československého státu Československá státní idea potřebovala srozumění českého národa a domácí politiky. Usnadnil je průběh světové války, nejen vojenský, ale i politický, nejen na bitevních polích, ale i v rakouském zázemí. Domácí česká politika ji prožívala v několika etapách a proměnách. Ustavil se tajný odbojový výbor spolupracující s Masarykovou akcí v zahraničí. Trvalo však pár let, než mu zavedení straničtí vůdci popřáli plně sluchu. Zprvu se čekalo na nepříliš vzdálenou ruskou armádu; již tehdy a pak po jejím odražení udeřily perzekuce; v politice zavládlo mlčení a loajalita. Nezdálo se, že by Německo a Rakousko-Uhersko mohly válku ztratit, čeští politikové proto mysleli i na vítězné dny Rakouska. Válka se však protahovala a navíc zasáhly svět a s ním i habsburskou monarchii revoluční otřesy na východě Evropy; ty rozkmitaly rakousko-uherskou přítomnost i budoucnost. Přelomový rok 1918 Též domácí česká politika ztenčovala vlákénka poutající ji k monarchii; od počátku roku 1918 už téměř nebyla vidět. Přispěl k tomu i hospodářský a sociální rozvrat zázemí. Slábl a utichal politický aktivismus; zvlášť prudce se bránil německo-centralizačnímu oktroji, věren svému státoprávnímu fundamentu, který desetiletí hájil ideu českého státu a přetvoření říše. Odboj však změnil obranu v útok, který měl přinést vlastní stát nedbající říše. Tento stát byl přijímán i jako řešení sociální, o to bylo národní srozumění s ním hlubší. Politikové brali v úvahu, že revoluce vyřadily Rusko z tradiční Evropy; chtělo ji sice formovat Rusko sovětské, s ním však začalo stýkání a potýkání až po vzniku Československa. Souboj s ním muselo ale od jara 1918 podstupovat československé dobrovolnické vojsko, které se přepravovalo z Ruska na západní frontu. Jeho existence a boje usnadňovaly souhlas západních mocností se vznikem československého státu. Bylo zvláštností, že tento stát měl už své vojsko, ač oficiálně ještě neexistoval. Západ už podle českých politiků nemohl v roce 1918 válku prohrát a nic na jejich názoru neměnila ani jarní německá ofenzíva na západní frontě. Naopak Rakousko -Uhersko ztratilo během ní poslední pokus o separátní mír se Západem, který měl Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

16 16 robert kvaček říši jen přetvořit a zabránit, jak císař Karel doufal, její agónii a rozkladu. V takové atmosféře se během roku 1918 téměř celé české politické spektrum přihlásilo k československé státní myšlence. Naplnit ji záleželo na řešení otázky rakouské, jejíž součástí byly všechny národnostní otázky v říši, a na uspořádání středoevropského prostoru, především na vztahu Německa k němu, nebo na místě Německa v něm. Pád dvou císařství umožnil vytváření národních států: umožnil, ale ještě nezaručil. O střední Evropu se ucházely další alternativy, velkoněmecká a sovětská. Část nedávné české historizující publicistiky se domnívala, nebo politicky záměrně předstírala, že tu byly další reálné koncepce uspořádání federativního, konfederativního a obdobných typů. Šlo o přenášení soudobých přání do upravené minulosti, nebo o zájem politický potřebující zdiskreditovat výsledky války a státotvorných pohybů. Spjatost české otázky s rakouskou a středoevropsko-německou poznala česká politika už v první chvíli samostatného vykročení a programového definování v roce Československo bylo jejím historickým řešením, jehož životnost byla také historická, související s příznivým pro ně během dějin. Ale to se netýkalo jen životnosti Československa. Slovenské státoprávní usilování Srozumění slovenské společnosti s československým státem bylo pochopitelně komplikovanější, odpovídalo politickým poměrům na Slovensku málo příznivým slovenské politice; byly v něm podmínečnosti. Státoprávně usilovalo slovenské národní hnutí od svého politického zviditelňování v roce 1848 o autonomii v Uhrách, která také zůstala jeho hlavní koncepcí. Dá se říci, že požadování a prosazování autonomie vytvořilo až tradici ve slovenské politice; je vysvětlitelná i tím, že tato politika nemohla pomýšlet na vlastní stát. Kmitla se v ní též představa o soužití s Čechy. Do války ji nic nepřiblížilo, jen rozličné projevy a výsledky slovensko-české vzájemnosti udržovaly vědomí pospolitosti. Bylo v českých zemích zásluhou celkového stavu národní společnosti silnější, zároveň ale značně jednostranné a málo nasycované hlubším zájmem o slovenskou skutečnost. Vědělo se, jak je ohrožována zvenčí, mnohem méně byla známa její vnitřní podoba. Navíc bylo třeba do ní zahrnout vrstvy národně dosud indiferentní, neprobuzené nebo už pomaďarštěné či pomaďaršťované, které však byly rodem i životem spjaty se Slovenskem, patřily k němu a výrazně je sociálně utvářely. Na jaře 1918 se slovenská politika rozhodla valnou většinou svých nositelů a tvůrců definitivně opustit uherský rámec a spojit osudy svého národa s národem českým. Plně se tedy sjednotila s koncepcí československé emigrace, jež byla také dílem M. R. Štefánika. Československá Národní rada i domov ponechávaly detailnější uspořádání příštího státu na dny poté; jim je svěřovala i pittsburská dohoda amerických krajanů, ač pro česko-slovenský vztah řešení črtala. Zamýšlený federativní princip si však žádal širší uplatnění než jen vůči Slovensku: asi by rozkládal Československo do více částí a byla obava, zda se je podaří funkčně sepnout. První ústava a německá menšina Ústava z února 1920 kodifikovala Československo jako demokratickou parlamentní republiku. Měla české autorství. Demokratické republikánské zřízení přijala česká společnost již jako samozřejmost, ač pro ni bylo zcela novým státním a politickým systémem. Měla ale sklon přeceňovat vlohy k demokracii, zaměňovat ji Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

17 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 17 často za plebejství a lidovost, které byly dány i její skladbou ochuzenou jak už připomenuto o aristokratickou složku. Za projev své demokratičnosti považovala i odmítání autorit, včetně autority státu: pomaleji si proto zvykala na to, že se stala společností státotvornou. Na jisté povrchnosti demokracie měly podíl české politické strany, které si přisvojily až neúměrný prostor v životě státu a nechovaly se pak vždy s nezbytnou odpovědností. Němci v českých zemích netvořili ani zeměpisně, ani svým kmenovým původem souvislý a jednolitý celek. Sjednocovali je až jejich nacionalističtí politikové za světové války. Válečná prohra a její státoprávní důsledky diktovaly snahy o nové sjednocení. Vazbou pro ně měl být i odpor proti československému státu. Vyřadil německou politiku z jeho budovatelských počátků a z tvorby ústavy. Čeští politikové to uvítali, německý postoj po říjnu 1918 hrozil značně ztížit přípravu ústavy, a navíc ji mohli koncipovat podle svých představ a zájmů. Neprospívalo to ústavnímu zákonu jazykovému a zvláště jeho praxi, ač zákon dbal mezinárodních závazků přijatých Československem vůči menšinám. Jazyk si ve středoevropských národních hnutích v 19. století získal výsadní místo mezi znaky národa. Problém úřední řeči byl již v Rakousku nejcitlivější součástí národnostních vztahů. Pro německé obyvatelstvo nebylo snadné vyrovnávat se s postavením menšiny, a to zvláště vůči vládnoucím Čechům. Reminiscence na opačnou situaci v Rakousku byly na obou stranách velmi živé a nové podobě soužití neprospívaly. Pozitivně však působilo demokratické ovzduší československého státu, které se obráželo v rozsahu už z dřívějška bohatě založeného politického a kulturního života Němců. Slábnutí míru i demokracie Nejpevnější vnitřní zárukou existence Československa se jevilo vytvoření nové, nadnárodní občanské společnosti. Byla zatím vizí, navíc teoreticky jen ojediněle promýšlenou. V žádném mnohonárodním evropském státě do té doby nevznikla. Nepodařilo se to ani v Rakousku, ani v Uhrách. V Československu se jí do cesty stavěla zátěž minulých národnostních poměrů v habsburské říši a národnostní napětí. Všechny menšiny hraničily s mateřskými státy, které se ve třicátých letech chovaly k demokratickému Československu nepřátelsky jejich vládní systémy byly v různých podobách nedemokratické a snažily se v politice proti němu užívat i minorit. Třicátá léta přinesla zároveň celosvětové sociální a politické krize, v nichž slábly demokracie a poválečný mír. Československo to pocítilo existenčně. Velké spiknutí Ustálení Československa v poválečném mezinárodním řádu si žádalo delší mírový čas. Jeho vžití slibovalo, že mohou zmizet války jako politický nástroj. Byla to planá naděje. Svět se už počátkem třicátých let ocital v krizových nárazech, mírové smlouvy se stávaly terčem vývratných ataků autoritativních a diktátorských režimů, které chystaly nové války. Československa se nejvíce dotýkal vývoj v Německu, kde nacismus vedený Adolfem Hitlerem zahubil demokracii a chystal válečné tažení s cílem vytvořit celosvětově dominantní Velkoněmeckou říši. První úder měl směřovat do střední Evropy, proti Československu. Končilo tzv. revizionistické období německé zahraniční politiky, v němž se Německo zbavovalo vojenských závazků, a počínal čas územních výbojů. Labilita Rakouska a útočnost zdejších nacistů Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

18 18 robert kvaček umožnila Hitlerovi zmocnit se v březnu 1938 nejprve této země. Zničení Československa ale na pouhý vojenský vjezd nevypadalo. Hitler proto vážně chystal boj za podmínky, že bude rychlý a oběť zůstane mezinárodně osamocena. Tak o tom hovořil 5. listopadu 1937 na zásadní tajné poradě s nejvyššími veliteli. Doufal, že úder proti Československu bude moci provést s bleskovou rychlostí. Vycházel totiž z toho, že Anglie a snad také Francie se již se vší pravděpodobností mlčky Československa zřekly a již se smířily s tím, že tuto otázku bude jednou řešit Německo. O žádané podmínky pro útočnou akci se měla postarat politika, jíž by armáda pomáhala náležitým připomínáním síly a odhodlaností udeřit. Politika měla také využít národnostní různorodosti československého státu, hlavně situace v německé menšině zcela ovládané Sudetoněmeckou stranou již blízkou Říši a nacismu. Strana vkládala osud této menšiny do Hitlerových rukou v naději, že mocenské řešení, třeba i násilné, bude jen ziskem. Podivné usmiřování Svět po roce 1918 si vytvářel představu, že mír by měl spočívat hlavně na politickodiplomatických zárukách. Československu takové pojetí vyhovovalo a pěstovalo je. Svou dva tisíce kilometrů dlouhou hranici nemohlo úplně uhájit vlastními vojenskými silami. Povyšoval se tím význam zahraniční politiky a její diplomacie. Měly buď vůbec zbavovat stát vnějšího nebezpečí, nebo pro případ nezbytí dát armádě taková spojenectví, která by její branný odpor účinně zmnožila. Hlavní spojenectví se nalezlo ve smlouvách s Francií z ledna 1924 a z října Ve srovnání s dobou jejich vzniku však Francie ve třicátých letech oslabila. Svému mezinárodnímu slábnutí se nedokázala účinně vzepřít, zvláště když její vnitřní vývoj trpěl sváry, prudkými střety a zklamanými nadějemi na příznivý obrat. Tím ochotněji pak přijímala nabídky a rady Velké Británie, která jako by se od poloviny třicátých let rozpomínala na válečnou spojeneckou entente cordiale s Francií vybledlou po válce. Její obnova měla dost daleko k původnímu vzoru. Důvod byl v základu, který mu vtiskovala Británie měl usmiřovatelský, appeasementský obsah. Mír měl být před jeho zhoubci uchráněn a vlastně zachráněn usmiřováním, a to podivným. Změny v politickém a územním uspořádání, k nimž směřovala politika berlínsko-římské nacistickofašistické osy měly zůstat pod politickou kontrolou, nevyvolat takové napětí a konflikty, které by byly úvodem k nové velké válce. Britské vládní kruhy předpokládaly, že se tím dosáhne alespoň jejího dlouhodobého odkladu a pak třeba i pro Západ výhodné regulace. Byly v tom podporovány členy Britského společenství národů. Mocenský zájem Německa ve střední Evropě nepovažovali britští představitelé za nepřirozený. Soustřeďoval se ostatně do oblastí, které jejich říši bezprostředně nezajímaly. Nesměl být ale naplňován silou zbraní. Přepad Československa mohl spustit mechanismus jeho spojeneckých smluv mělo je uzavřené také s Jugoslávií a Rumunskem proti Maďarsku a restauraci Habsburků, a se Sovětským svazem s vazbou na smlouvu s Francií. Tak by bylo možné přivést do války Francii a prostřednictvím Společnosti národů i Británii a další státy. Od jara 1938, kdy bylo zřejmé, že Německo začalo soustředěný politicko-propagandistický nápor proti Československu, který mohl znít i jako předzvěst válečného marše, se Británie cele soustřeďovala na dosažení politického smíru. Ten ale vůbec nevylučoval zisky pro silnějšího a ztráty pro ohroženého. Britská Chamberlainova vláda totiž obsah smíru řídila hlavně oficiálními žádostmi Německa a v jejich vnucování Československu byla i značně aktivní. Jinou část své diplomacie Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

19 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 19 zaměřila na získání Francie pro podobný postoj, ač mohl vést až k francouzskému opuštění spojenecké smlouvy s Československém. Chamberlainova vláda k tomu ostatně začala Francii přímo vybízet. Mezinárodní izolace Československo pracovalo mezinárodně k tomu, aby nemuselo osamoceně čelit válečnému nebezpečí z Německa. Účast spojenecké Francie na jeho obraně i když třeba ne na společném bojišti byla pokládána za fundamentální a nenahraditelnou podmínku vlastního odporu. Francouzská nerozhodnost se však nedala přehlédnout. Československo ji pocítilo i ve vztahu s francouzským spojencem, Polskem. Tento vztah trpěl specifickými rozpory již od dvacátých let. Teď ho velmocensky ambiciózní polská zahraniční politika cítíc se zabezpečena smlouvami o neútočení s Německem a Sovětským svazem proměňovala v podíl Polska na mezinárodní izolaci československého státu. Mezinárodní ztráty byly francouzským vládám zpětně důvodem naslouchat s porozuměním britským námětům na appeasementské řešení německo-československého napětí. Francouzská veřejnost měla v sobě stále zážitek ze světové války, která se na západní frontě odehrála nejvíce právě ve Francii a přinesla jí také ztráty lidské a materiální, dosud nezacelené. Veřejnost se děsila nové války a politika ji neuměla přesvědčit, že pouhým ústupem jí neunikne. Československá vláda a především sám prezident Edvard Beneš vynaložili během roku 1938 mnoho úsilí, aby Francii připamatovali, že se nesmí vzdálit ze střední Evropy ani kvůli sobě, ani kvůli zájmům evropské demokracie. Vůbec nejvíc se politicky věnovali získání zaručeného a účinného zájmu Západu o osud Československa. Odpovídalo tomu i jejich chování vůči britsko-francouzskému tlaku prosazujícímu zprvu utvoření uzavřeného sudetoněmeckého území. Tlak z Londýna a z Paříže ještě zužoval mezinárodně politické možnosti Československa, beztak už narušené předcházejícím zmizením či oslabením vnějších záruk, tedy diskvalifikací Společnosti národů za italské války proti Etiopii v letech a likvidací demilitarizované zóny v Porýní (1936), která Německu znesnadňovala případné vojenské operace ve střední Evropě. Téma Sudety V Praze chtěli věřit, že poskytnutím důkazů dobré vůle v sudetoněmecké problematice se nejen zhodnotí v očích Západu, ale také podají důkaz, že sudetoněmecké téma je v Německu jen záminkou ke zdůvodnění expanze. Československý stát jistě nenaplnil vše, co závažná německá minoritní otázka vyžadovala. Měl vůbec ze své národnostní skladby problémy, i když dal svou demokracií národnostem dost prostoru k životu a k rozvoji. Hitlerovi však vůbec nešlo o sudetoněmeckou otázku, jeho první válečné plány o ní příznačně mlčely. Konradem Henleinem vedenou Sudetoněmeckou stranu na tajné poradě s jejími představiteli vyzval, aby se v žádném případě s československou vládou nedohodla, aby jednání s ní protahovala, a tím spoluvytvářela politické ovzduší pro německý zásah. Její požadavky cílily proto až k vytvoření nacistického státu v demokratické republice. Vláda v národnostních návrzích ustupovala až k ohrožení státní existence; překvapení a zaskočení henleinovci proto vyvolali po 12. září pokus o puč. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

20 20 robert kvaček V Praze doufali, že vlády Británie a Francie konečně pochopí, že v Československu nejde o národnostní, ale o geopolitický problém. Naděje na to se v některých chvílích během září 1938 chytali horečně a naplno. Přitom se českoslovenští politikové neodvažovali postavit Západ, především spojeneckou Francii, svým vlastním rozhodnutím do situace, která by zproblematizovala nebo dokonce ukončovala její převážně appeasementský postup. Očekávali, že by to mohl učinit sám Západ, přesvědčený konečně o pravé podstatě německo-československého napětí, anebo se naopak obávali, že by ho k této důrazné změně ničím nepřiměli, ani branným odporem vůči Německu. Blízký byl však tento způsob řešení nejvyšším československým velitelům. Po 23. září zmobilizovaná armáda mohla podle nich dost dlouho vzdorovat Německu a přimět tak spojence k pomoci. Obdobná nálada prostupovala českou společnost; ta především byla páteří hnutí na obranu republiky, slitého ovšem z různých politických a ideových proudů. V celostátním měřítku mělo toto hnutí intenzitu značně rozdílnou, což platilo nejen pro pohraničí českých zemí, ale zčásti i pro Slovensko. Selhání spojenců Československé vládní úvahy o spojencích kladly na první místo Francii. Sovětská pomoc byla považována za doprovodnou k francouzské a tak i politicky pojímána, tedy nepřipravována a neočekávána jako samostatná. Obdobně ji chápali v Moskvě. Byla ostatně nejednoduše realizovatelná pro vzdálenost a neexistenci společných hranic, pro mezinárodně právní obtíže, nově také pro neuspokojivý stav sovětské armády zbavované represemi důstojnického sboru. Teze o tom, že se československá vláda připravila o samostatnou rychlou a účinnou sovětskou pomoc, byla vždy jen propagandistickým rčením. Sovětský svaz preferoval politickou kolektivně bezpečnostní ochranu Československa, vojenská opatření pak žádal nejprve od Francie. Jim se zřejmě chtěl přizpůsobit, čemuž odpovídaly jeho přípravy. Hitlerovo chystání se k válce bylo vážné, a přece během září 1938 sloužilo zároveň stále více za instrument tlaku a vydírání. Československá mobilizace a komplikující se diplomatická vyjednávání zmenšovala naději na naplnění hlavního předpokladu válečného úderu, izolaci Československa. Nejistota Prahy zase plynula z obav, že by Československo přece jen mohlo zůstat samo a navíc ohroženo ještě dalšími chtivými sousedy. Mnichov se pak jevil jako nepochybný důkaz oprávněnosti této nejistoty. Plně prověřit by se však dal jen činem, odmítnutím diktátu, verdiktu mnichovské konference čtyř velmocí z 30. září, který amputoval československý stát. Toto ne mohlo mít snad více naděje na mezinárodní účin před 30. zářím. Českoslovenští představitelé se také v prvních dnech po mobilizaci vyhlášené 23. září připravovali na riziko válečné obrany, protože aspoň chvíli doufali, že jejich stát nezůstane bez spojenecké, především francouzské podpory. Západ však ani tehdy nepřestal pracovat na appeasmentu a s Hitlerovým souhlasem ho dosáhl. Chvilková naděje a nová nejistota se v hodnocení československých vládních míst změnily 30. září v deprimující a pokořující jistotu. Francie opravdu selhala. Toto selhání při poradách prezidenta s vládou, s dalšími politiky a vojáky 30. září na pražském Hradě rozhodovalo. Mnichovskou konferencí Německa, Itálie, Velké Británii a Francie vrcholilo a završovalo se velké spiknutí těchto velmocí dojednávané půl roku. Jeho přímou obětí bylo Československo. Konference to jen stvrdila, přijala německé požadavky vůči němu, cynicky a spiklenecky vydávané za italský zprostředkovatelský návrh. Čes- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

21 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 21 koslovensko se však necítilo obětí jedinou po nás budou postižení jiní vzkazovalo na Západ. Mnichovské spiknutí zároveň doničilo mezinárodní řád. Nový měl mít hlavní základ v dohodách čtyř velmocí, především v dorozumívání Británie s Německem. Tak si to alespoň představoval britský premiér Chamberlain. Hitler však na tento model nepřistoupil. Jak se dělá převrat Ve čtyři hodiny odpoledne 20. února jsme odevzdali v prezidentské kanceláři svou písemnou demisi. Současně jsme informovali ministerského předsedu, vzpomínal po letech na převratný únor 1948 představitel národně socialistické strany ministr Hubert Ripka. Po nás odevzdali svou demisi slovenští demokraté a v šest hodin večer oznámil ministr Hála prezidentovi osobně demisi ministrů lidoveckých. Beneš pověřil ministra Hálu, aby poděkoval msgr. Šrámkovi za pevný a statečný postoj členů jeho strany a za jejich solidaritu s národními socialisty. Bylo to jediné možné rozhodnutí, řekl prezident Hálovi. Ovšemže vaši demisi nepřijmu. Komunisté musí kapitulovat. Tentokrát se přepočítali. Nyní je důležité uspíšit volby. Ztráty komunistů budou větší, než předpokládali. Můžete se na mě plně spolehnout, já neustoupím. Tři strany právě opustily vládu vedenou komunistickým premiérem Klementem Gottwaldem. Přiměla je k tomu politika komunistické strany, která bezohledně mířila k plnému ovládnutí státu. Vedení demokratických stran předpokládala, že demise vytvoří situaci řešitelnou urychleným vypsáním voleb, které se jinak chystaly na jaro Počítala s tím, že z voleb vyjde komunistická strana oslabená, v žádném případě se podle nich nebude opakovat nebo dokonce zmnožovat její úspěch ve volbách před dvěma roky. Vládní krize měla být řešena způsobem odpovídajícím parlamentní republice. Uplatněn by tedy byl model upomínající na první československý stát. Poválečná republika Třetí Československá republika nebyla replikou té první. Ustavovala se v poválečném čase určovaném prožitky z krizových třicátých let, z mnichovanství, z německé okupace a německé války ohrožujících samu existenci českého národa. Celý svět byl válkou a jejími předehrami ničícími mezinárodní bezpečnost a mír ovlivněn a přetvářel se. Politicky a ideologicky se posouval doleva. Platilo to též o Československu. Do popředí se tu dostávaly nové síly, které nacházely aktivní politická vyjádření. Základem politického systému se z vůle a rozhodnutí politických stran stala Národní fronta. Počet stran byl omezen, v českých zemích na čtyři, na Slovensku na dvě časem přibyly dvě další, ale nevýrazné. Limitovaný pluralismus představoval jednu z hlavních stránek regulované demokracie. Většina stran se hlásila k socialismu, i když o něm měla různé představy tak tomu ostatně bylo i před desetiletími po první válce. Socializační vlna procházela i západní a severní Evropou, kde vedla k vytváření sociálního státu. Pro Komunistickou stranu Československa (KSČ) byl zřejmě vzorem Sovětský svaz; od ledna 1947 načas vystupovala s heslem o československé cestě k socialismu, zřejmě sovětskému. Proklamace o národních cestách se objevily i v propagandě dalších komunistických stran, musely být ale zanedlouho zapomenuty. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

22 22 robert kvaček Národní fronta, vlna radikalismu Názor na funkci Národní fronty nebyl jednotný. Vylučovala politickou konkurenci a konflikt jako hlavní kritérium postavení stran. Demokratické strany v ní viděly koalici pro dohadování a kompromisy podobnou vládním uskupením z první ČSR a v tomto duchu ji chtěly přiblížit klasickému parlamentnímu systému. Považovaly to za potřebné i proto, že úloha parlamentu byla v novém politickém rámci oslabena. KSČ chápala Národní frontu jako politický nástroj, s nímž mohla snadněji prosazovat svůj program a připravovat se na plné ovládnutí státu. Poválečná rekonstrukce už byla ostatně poznamenávána střety o moc hlavní věcí je moc a ostatní je vedlejší, definoval postoj strany Gottwald. Také se později vyznal, že mocenský převratový únor 1948 chystala strana už od května 1945 poválečný systém považovala tedy za dočasný. Komunistické straně vyhovovala a zároveň ji vytvářela vlna poválečného radikalismu. Souvisela i s řešením národnostní situace, z níž měly vymizet početnější menšiny. Hlavním a nejcitelnějším rozhodnutím byl odsun německého obyvatelstva doprovázený místy krutostmi i touhou po odplatě a po obohacení. V paměti společnosti zůstávala ničivá hospodářská a sociální krize z počátku třicátých let. Spolu s oprávněným chápáním světové války jako sociální krize se stala argumentem proti modelům kapitalismu. Utváření nové podoby československého státu proto obsahovalo prvky a rozhodnutí kombinující reformní a transformační kroky ve všech sférách, oborech a odvětvích. Brzkým výsledkem byla zvýšená míra etatismu. Povyšoval i postavení vlády, což politickým stranám vyhovovalo. Jejich vliv tím rostl, politika ostatně obecněji dostávala přednost před ekonomikou. Role prezidenta Beneše Do zvláštního postavení se dostal prezident Edvard Beneš. Vrátil se do Československa s mimořádnou autoritou, vrchovatě se zasloužil o mezinárodní uznání obnovy československého státu. Nebylo to snadné, zvláště v prvních válečných letech narážel na pozůstatky britského mnichovanství. Obranu Československa v roce 1938 spojoval se vznikem velké koalice západních velmoci a Sovětského svazu, v níž by hlavními členy byly Francie a Velká Británie. Nepodařilo se ji ustavit, vznikla až ve válečném roce 1941, kdy už do ní nemohla patřit poražená Francie, přibyly však Spojené státy. Do evropské války byl vtažen Sovětský svaz, stal se hlavním soupeřem Německa, a proto postupně prvořadým členem koalice. Mnichov vlastně nepřímo způsobil, že antihitlerovské společenství, především Velká trojka, dostalo průběhem války sestavu s rozsáhlým podílem Sovětů. Rudá armáda přivedla ve vítězném válečném finále SSSR daleko do střední Evropy. Vnášela sem obavy demokratů ze sovětizace. Beneš a exilová vláda jí chtěli čelit vstřícností k budoucí politické síle SSSR a uznáváním jeho bezpečnostních zájmů, proto i politického vlivu. Mezinárodní bezpečnost Československa se jim nezdála již cele zajistitelná politikou Západu, stále působil mnichovský zážitek. Beneš usiloval o těsnější vztahy s Británií vyjádřené i smluvně, ale britská vláda nepovažovala takovou vazbu za mezinárodně vhodnou a potřebnou. Nechtěla se vázat ani v uznání předmnichovských hranic Československa. S myšlenkou nové spojenecké smlouvy uspěl Beneš u vlády sovětské. Měla odstraňovat či zmenšovat obavu z možného pokusu Německa o odvetu za válečnou porážku tato obava byla ostatně vlastní všem členům antihitlerovské koalice a signatáře zavázat k nevmě- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

23 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 23 šování do vnitřního vývoje spojence. Beneš a vláda to pokládali za záruku, že ČSR se bude utvářet a vyvíjet bez vnějších zásahů a nátlaků. Dokonce jí připisovali úlohu mostu mezi Východem a Západem, který pomůže udržet antihitlerovské souručenství a v něm velmocenskou Velkou trojku co nejdéle i v mírově době. Už koncem roku 1943 sovětská propaganda most odmítla a československá vyjádření se tomu pak přizpůsobovala. Spojenecká smlouva byla podepsána 12. prosince Odvolání na pakt z roku 1935 představovalo také uznání kontinuity Československa. Pro slovenské komunisty byla smlouva zároveň nepřímým pokynem, aby nemysleli na budoucnost Slovenska mimo československý stát. V úvahách sovětského ministerstva zahraničí z počátku roku 1944 o poválečném mezinárodním vývoji se Československo pokládalo za baštu sovětského vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě. Stalin byl názoru, že vojenské osvobození opravňuje jeho nositele k určujícímu politickému vlivu v zemi. Státům, do nichž pronikla sovětská armáda, nemínil ale okamžitě vnucovat sovětizaci. Žádal, aby zastávaly přátelskou politiku k SSSR, tvořily součást jeho mezinárodní bezpečnosti. Pojmy jako přátelství a bezpečnost si ovšem v Moskvě vykládali po svém a osobitě. Ztráta Podkarpatské Rusi Prakticky už na podzim 1944 připravili novou ČSR o Podkarpatskou Rus; oficiálně to bylo stvrzeno o rok později. Metody zvolené sovětskými vojenskými orgány pro získání Podkarpatské Rusi překvapily Beneše. Nechápu, proč to dělají, ptal se v prosinci 1944 prezident sám sebe. Kdyby byli chtěli Podkarpatskou Rus, mohli mi to říci. Nikdy jsem přece nechtěl držet Podkarpatskou Rus za cenu ruského přátelství. Kdykoli jsem s nimi mluvil o Podkarpatské Rusi, vždycky jsem se úmyslně vyhnul tomu, abych ji požadoval výslovně pro nás. Jenom jsem říkal, že nesmí zůstat Maďarsku, že musí patřit buď nám, nebo Rusům. A začal jsem s ní počítat, až když jsem si byl jist, že si na ni Rusové nečiní nárok. Vysvětlení připsal Beneš ukrajinským nacionalistům. Ztráta Podkarpatské Rusi narušovala naději na návrat k předmnichovským hranicím a hrozila být precedentem pro obdobnou budoucnost Slovenska. Tato obava se nenaplnila. Sovětská Slovenská republika, zamýšlená některými slovenskými komunisty, by SSSR politicky kompromitovala. Zamítla ji ostatně, jak již uvedeno, spojenecká smlouva s Československem. Už při jednáních politických stran a Slovenské národní rady o sestavě vlády a jejím programu v březnu 1945 v Moskvě místo bylo příznačné pro dobovou situaci a založení politického vývoje Beneš dokazoval, že se nemíní přímo politicky angažovat. Chtěl být nadstranickým, nejvyšším úředníkem, případně zprostředkovatelem a garantem kompromisů. Vracel se však do vlasti, především do českých zemí, s nebývalou autoritou, která se jevila naplno uplatnitelná i v poválečné době. Spoléhali na ni hlavně čeští demokraté. Viděli v Benešovi oporu, záštitu, téměř jistotu tato víra v prezidentovu pozici jim ale neměla být vždy k prospěchu. Bránila jim v hledání a nalézání vlastních aktivit. Role politických stran Politické strany se po květnu 1945 poměrně rychle stávaly masovými. V českých zemích se v největší rozrůstala strana komunistická. Ztělesňovala radikalizaci, zvláště nižších vrstev, ale získávala třeba též intelektuály různých generací, kteří Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

24 24 robert kvaček agitačně a argumentačně pro stranu hodně znamenali. Podstatné bylo, že se strana zmocnila programu socializace a provádění pozemkové reformy. Na venkově našla proto rozsáhlý ohlas a podporu vítězila tedy v zápase o dědictví agrární strany, jejíž obnova nebyla povolena. Demokratické strany s venkovem hodně počítaly. Komunisté si tu ale počínali dobově dovedně, prosazovali se poměrně jednoduchými hesly doprovázenými konkrétními reformními zásahy, které byly zajímavé pro nižší a střední vrstvy venkova. I celkově dovedli propagandu uzpůsobovat náladám ve společnosti stále ještě zjitřené citelnými sociálními, hospodářskými a nacionálními opatřeními. Projevilo se to v kampani před květnovými volbami roku Strany se zavázaly koncipovat a představovat své programy pozitivně, zdržet se osobních polemik a osočování, spolupracovat i po volbách. Závazek zabraňoval vytvářet názorovou pluralitu a polaritu voličů. Kampaň se přesto vyznačovala stupňující se ostrostí. V českých zemích se vítězně prosadila KSČ, na Slovensku ještě jednoznačněji z různých ideových skupin poskládaná Demokratická strana. I české demokratické strany získaly dohromady více hlasů než KSČ, ale nevytvořily spolupracující uskupení. Instituce Národní fronty je ani nepřipouštěla. Po volbách se vnitřní poměry ještě více polarizovaly. Politika stále prostupovala nejrůznější sféry života, usilovala o ovládnutí člověka, chtěla mu diktovat, jak má myslet a jednat. Zasahovala do justice, retušovala četné majetkové delikty plynoucí z revolučních zákonných norem i z nezákonných jednání, pokud to určité straně vyhovovalo. Temné stíny, které vytváří každá revoluční doba, houstly a prodlužovaly se. Konfliktní ovzduší se prohlubovalo i vývojem mezinárodním. Podstatnou, ba rozhodující měrou to působiloí i na vnitřní vývoj v Československu. Rozklad Velké trojky Velká trojka, o jejíž existenci opírali prezident Beneš a vůbec českoslovenští demokraté své naděje a představy o uchování demokracie, byť lidově demokraticky limitované, a také naděje na zachování nezávislosti Československa, i když stísněné hlavním směrem jeho mezinárodní orientace, se postupně rozkládala. Spojené státy jako jediné vyšly ze světové války bohatší, staly se hospodářsky nejsilnějším státem a jejich politické zájmy opřené také o vojenskou sílu v atomové bombě dostávaly globální rozměr. Velká Británie byla ekonomicky a finančně tak vyčerpaná, že se počátkem roku 1947 téměř zhroutila a musela požádat Spojené státy o převzetí některých svých mezinárodních závazků. V rozpadu se ztrácelo její impérium. Sovětský svaz utrpěl za války ztráty mimořádné, lidské i hospodářské, rozhodující podíl na vítězství nad Německem mu ale zajistil značnou politickou moc a autoritu. Hlavní ekonomickou obnovu dokončil sice do roku 1950, citelné a bolestné stopy války se však ani zdaleka zahladit nepodařilo. Sovětské velmocenské zájmy musely být omezenější než americké, ale vazby s určitými státy byly pevnější a svíravější. Stalin je však nechtěl hned přetvářet k sovětskému obrazu, měly skládat nárazníkové pásmo spřátelených států se silnými komunistickými stranami. Pro bezpečnost SSSR to bylo zprvu považováno za dostatečné. Stalin také čekal, že se Spojené státy politicky a vojensky stáhnou z Evropy, v níž se pak bude sovětský mocenský zájem snadněji prosazovat a uplatňovat. Zbohatlé Spojené státy se však začaly chovat jako vedoucí mocnost nejen Západu, ale světa. Dospěly tak v roce 1947 k politice zadržování komunismu, kterou už o rok dříve definoval diplomat Kennan: Máme zde politickou sílu, psal o SSSR a jeho komunistic- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

25 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 25 ké straně v depeši do State departementu, která fanaticky věří, že se Spojenými státy nemůže existovat modus vivendi, a která v zájmu zajištění své moci považuje za žádoucí rozbít vnitřní harmonii naší společnosti, zničit náš tradiční životní styl a mezinárodní autoritu našeho státu. V březnu 1946 promluvil Winston Churchill ve Fultonu o železné oponě. Sovětský svaz odpovídal propagandistickými ataky proti Západu. Začínala studená válka. První střety studené války Zvlášť závažnou součástí studené války se stalo střetnutí kolem Marshallova plánu: Americký ministr zahraničí George Marshall, u vědomí toho, že bída bývá střelným prachem revolucí, vyzval 5. června 1947 evropské státy, aby definovaly své požadavky na americkou pomoc, která by jim pomohla z hospodářských obtíží a zabránila krizím. Spojil ji i s určitými podmínkami, také politickými. Od realizace plánu ostatně i politický dopad čekal, měl oslabit pozice komunistů v jednotlivých státech i ve světě. Příjemcem pomoci měl být i Sovětský svaz. Když v Moskvě posoudili možné politické důsledky plánu, který žádal i zveřejnění podstatných údajů o hospodářském stavu státu, participaci odmítli. Vzdalo se jí, a to na přímý sovětský nátlak, i Československo, ač se nejdříve k plánu přihlásilo. Stalin rozhodl stmelit pásmo připoutaných států v přímý blok. Měly se o to postarat i jednotlivé komunistické strany, které dostaly v září 1947 vedení a kontrolu zřízením Informbyra, zčásti navazujícího na Komunistickou internacionálu formálně rozpuštěnou za války. Bylo příznačné, že na jeho ustavujícím zasedání se kritika zaměřila také na KSČ kvůli přílišnému lpění na parlamentních formách politického boje. Na ně ostatně žalovali do Moskvy také někteří radikální a nedočkaví členové vedení KSČ. I sovětské velvyslanectví v Praze posuzovalo politiku KSČ kriticky. Přitom sovětská diplomacie mohla být s chováním Československa na mezinárodních konferencích spokojena; pokyny sovětského ministra zahraničí Molotova byly pro československé zástupce směrodatné a určovaly jejich postoje. Působily na posuzování Československa západními velmocemi, které však už zároveň počítaly s tím, že ČSR byla včleněna do sovětské zájmové sféry. Českoslovenští demokraté nemohli najít účinnou vnější podporu, mezinárodní situace ji vylučovala. Cesty KSČ k monopolizaci moci Většinu národa jako základ a oporu své totalitní moci chtěla KSČ získat parlamentními volbami v květnu Podle toho zaměřovala svou propagandu i vládní agendu chystající další socializaci. Monopolizace moci mělo být dosaženo formálně parlamentní cestou, na níž byly užívány i neparlamentní metody. Patřil k nim likvidační útok proti slovenské Demokratické straně, která měla být vyřazena vyfabulovanou obžalobou ze spiknutí. Cíle se dosáhnout plně nezdařilo, strana byla ale zasažena, oslabena ve vládních funkcích a vnitřní nejistotou. Také česká národně socialistická strana se stala terčem provokace v podobě mostecké špionážní aféry. Užití těchto metod bylo možné proto, že KSČ ovládala ministerstvo vnitra, bezpečnost a policii. Do jejich vedoucích funkcí dosazovala stále více svých členů. Stupňovala a zostřovala se rétorika, která útočně urážela, zatracovala, vyhrožovala. Příkladem byly jiné lidově demokratické režimy: protivníci byli obžalováni z podpory a krytí reakce, z velezrady, souzeni a odsuzováni i k trestu smrti, nebo Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

26 26 robert kvaček přinuceni emigrovat. Spoléhalo se také na účin zastrašování. Fanatický revolucionář poslanec Sosnar připravil atentát na tři ministry: Jana Masaryka, Petra Zenkla a Prokopa Drtinu. Dva z nich byli národní socialisté. Balíčky s explozivní látkou byly včas odhaleny, v následné tiskové polemice komunistická publicistika kryla původce a útočila na vyšetřovatele. KSČ si vytvořila vlastní zpravodajskou instituci, která sledovala hlavně situaci v dalších stranách. Získala v nich tajné přívržence, a to i mezi funkcionáři, kteří byli ukryti, nanejvýš se projevovali jako stranická levice. Měli být použiti podle vývoje politické situace. Se značným volebním ziskem počítaly i demokratické strany, hlavně národní socialisté. Měl zároveň znamenat citelné oslabení KSČ. Strana se proto začala rozhodněji bránit proti ofenzívě KSČ a jejím způsobům. Projevovalo se to i v činnosti vlády, kde se k ní při určitých sporných řešeních přidávali ministři z dalších stran. Signálem k rozhodné obraně se stala zdánlivě neprvořadá záležitost, výměna několika místních policejních velitelů členy komunistické strany. Vláda se o tom dozvěděla 13. února 1948, právě když projednávala zprávu ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny o personálních a dalších problémových poměrech v bezpečnostních institucích. Většina ministrů rozhodla proti stanovisku komunistů, aby ministr vnitra Nosek výměnu velitelů odvolal a do 24. února podal zprávu o bezpečnostních službách. Nosek anulování nesplnil a národně socialističtí ministři se 19. února dohodli odpovědět na toto svévolné chování podáním demise. Získali pro odstoupení z vlády také zástupce strany lidové a slovenské strany demokratické. Demise byla oficiálně stvrzena 20. února. Odstoupilo dvanáct ministrů z šestadvaceti členů vlády. Nebyl mezi nimi ministr zahraničí Jan Masaryk a ministři sociálně demokratičtí, kteří se usnesli zachovat neutralitu, tedy neodstoupit, ani nevytvořit vládu jen s komunisty, kteří tuto variantu navrhovali. Pád po demisi vlády Vedení KSČ začalo využívat demise k vyřízení protivníků a k prosazení svého vládního systému. Ještě večer 20. února rozhodlo o utváření akčních výborů Národní fronty, které se vzápětí stávaly hlavním nástrojem politického převratu. KSČ do nich zařazovala především své členy, další vybírala ze souputníků a podporovatelů. Akční výbory začaly v příštích dnech ovládat různé instituce, úřady, společenské organizace, propouštěly, vyhazovaly, vylučovaly jinak smýšlející, jinak politicky orientované, z různých důvodů nepohodlné. Počínaly si bezohledně, využívaly toho, že je nesvazovala právní norma, rozpoutávaly bezpráví, perzekuce, šířily strach. KSČ na nejvyšší míru aktivizovala své politické metody, zároveň ukazovala a dotvrzovala, že je stranou s masovou podporou. Zaplnila náměstí a ulice, zorganizovala celostátní generální stávku, sice jen hodinovou, ale i tak působivou. Dále vyhranila útočný slovník, využívala všech shromáždění, která se právě scházela, nebo je už dříve připravila. Patřil k nim 22. února sjezd závodních rad. Byl zcela v režii komunistů, kteří ovládali odbory a jejich ústředí, ÚRO. Sjezd odsouhlasil další znárodňování a vůbec se choval tak, jako by nahrazoval parlament. Odstupující ministři nebyli zvyklí pořádat bojovná uliční shromáždění. Jejich tisková sídla a sekretariáty byly napadeny komunistickými bojůvkami. KSČ ovládla rozhlas, v němž měla už dříve převažující vliv. Revoltující strany spoléhaly na prezidenta Beneše: demisi, kterou by nepřijal, měl využít k prosazení brzkých voleb. Dramatická mocenská odpověď komunistů na demisi odstoupivší strany Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

27 radost i smutek tři osmičky v dějinách jednoho státu 27 překvapila podobou i obsahem. Beneš, který trval na své nadstranickosti, měl nevelký manévrovací prostor. S demokratickými ministry hovořil o pevnosti postoje, na Gottwaldovi žádal, aby nehnal situaci na ostří. V skrytu se možná obával občanské války. Samozřejmě věděl, že SSSR nedovolí vytlačit komunisty z vlády, což ostatně účelem demise ani nebylo, ale také si nemyslel, že by SSSR vojensky zasáhl. Stalin však možnost intervence nevylučoval a Gottwaldovi pak naznačil, že k ní mělo dojít. Revoluci a cestu k moci realizovatelnou využitím parlamentu a demokratického systému si nepředstavoval. Také Gottwald spoléhal na Beneše po svém: věřil, že demisi přijme a akceptuje novou vládu. Případný prezidentův odpor chtěl ztrestat donucením Beneše k abdikaci. My jsme ale věděli, vyjádřil se Gottwald po krizi, že on má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla a dovede ji ocenit realisticky. Beneš trval na tom, že ve vládě musí zůstat všechny strany, nehájil však už jejich demisionizující zástupce. Byl zavalen více než pěti tisíci rezolucí, zorganizovaných komunisty, které žádaly Gottwaldovo řešení vládní krize. Rezolucí proti přijetí demise bylo jen sto padesát. To je příklad, jak KSČ dokázala vyprovokovat a využít rozsáhlou podporu. Veřejně manifestovalo odpor jen několik tisíc studentů blízko Hradu; jejich zástupce přijal prezident, zakročila však proti nim bezpečnost. KSČ aktivizovala své tajné blízké ve vedení několika stran, zapojila je do Akčního výboru Národní fronty původní Národní fronta tím byla vyřízena a vybrala z nich nové ministry, nástupce odstoupivších. Takto sestavenou vládu představil Gottwald 25. února Benešovi, který ji akceptoval. Mohutným davům organizovaně shromážděným na pražském Václavském náměstí oznámil staronový premiér vzápětí toto své vítězství. Skončila první a hlavní fáze komunistického převratu. Byla výsledkem souhry legálních i mimoparlamentních politických metod. V životě člověka i národů jsou chvíle, které vyznívají jako čas milosti jsou plny tvůrčího zápalu, zvláštních až jedinečných výkonů, prostupuje jimi nadšení, přesvědčení o hodnotě nových názorů, činů, chování. Nebývají dlouhé, ale nezapomenuté mohou působit i v době, která jim už není nakloněna, ztěžkla do přežívání. České dějiny obsahují takových situací nemálo; i jejich novodobý díl naplňující dvacáté století je poznal. Na jeho počátku neboť historie tohoto století počíná světovou válkou bylo i zakládání a vytváření československého státu přinášející dosud neznámé úkoly, tvořivý zápal, víru v sebe, naději, že Československo bude působit k obecnému prospěchu. Světový vývoj se však brzy a pak nadlouho naplňoval časem bolestí. Různě zasahovaly i Československo; v další válečné době existovalo dokonce jen silou státní ideje. Ta se v roce 1945 znovu stala skutkem. Zase tu byly náročné činy, oprávněná očekávání. A opět o Československu rozhodlo velmocenské dělení světa. Tomuto údělu se však po dvaceti letech pokusilo vzepřít. Aspoň vnitřně rozvinout se v politickém, myšlenkovém, hlouběji zlidštěném Jaru. Vypadalo to na nový čas dějinné milosti. Byly v něm i odkazy na jeho předchůdce z roku 1918 a z roku Svět mu však zase nedopřál dlouhého trvání. Ale nezapomněl na ně. Dnes hledá inspiraci k řešení svých starostí. Může jí být i humanismus Pražského jara myslící na niterné propojení sociálních potřeb s demokratickým prostředím. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

28 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

29 VIDĚNO Z DOMOVA Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

30 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

31 Rok dlouhý jako století Jan Rychlík Když vypuklo Pražské jaro, bylo mně jen něco málo přes třináct let. V listopadu téhož roku, tedy již za sovětské okupace, jsem dovršil čtrnáctý rok svého života. Nebyl jsem ještě dospělý, ale nebyl jsem již ani dítě. Dobře jsem tenkrát vnímal, co se okolo děje, a stejně jako většina mých starších spoluobčanů jsem nejprve na jaře pocítil ony velké naděje a pak na podzim ono velké zklamání. Rok 1968 ovlivnil mou generaci na celý život, podobně jako generaci mých rodičů ovlivnila na celý život druhá světová válka. Často proto o událostech toho roku přemýšlím jako historik moderních dějin i jako pamětník. Fakta jsou známá, část jich však možná upadla do zapomnění; neuškodí tedy po padesáti letech si je připomenout. První podnět ke změně To, co nepřesně a nesprávně nazýváme Pražské jaro, začali vlastně Slováci. Prvním podnětem ke změně na nejvyšším stranickém postu v Československu se totiž stal krátký pobyt prezidenta Antonína Novotného na Slovensku ve dnech srpna Prezident tehdy navštívil také město Martin, sídlo významné kulturní organizace Matica slovenská. Její správce Juraj Paška při té příležitosti požádal, aby Slovenská národní knihovna, spojená tehdy s Maticí, mohla přijímat knihy i časopisy vydávané slovenskými emigrantskými organizacemi a směla s nimi kvůli výměně publikací udržovat omezený kontakt. Bylo však všeobecně známo, že tyto organizace jsou nejen antikomunistické, ale usilují též o obnovu samostatného slovenského státu. Novotný Slováky neměl rád těžko říci proč a po přednesení tohoto požadavku se přestal ovládat. Obvinil vedení Matice a pak vlastně všechny Slováky z nacionalismu a separatismu. Nakonec odmítl přijmout dary, které pro něj tato organizace připravila, demonstrativně opustil jednací místnost a vzápětí odjel. Skandální chování nejvyššího představitele čs. státu i komunistické strany pochopila slovenská veřejnost jako urážku slovenského národa. Vzniklou situaci považovala část vedení KSS za vhodnou k odstranění neoblíbeného Novotného z funkce prvního tajemníka. V tom získala podporu reformně orientovaných českých členů ÚV KSČ i některých členů předsednictva. Na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa, které se konalo ve dnech října 1967, vystoupil první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček s projevem, v němž kritizoval kumulaci funkcí, což bylo jasně namířeno proti Novotnému. Ten zase obvinil Dubčeka z podléhání úzkým národním zájmům, tj. ze slovenského nacionalismu. Dubček toto nařčení odmítl a řada členů ÚV KSČ s ním souhlasila. Aby získal přízeň Leonida Brežněva, odjel Novotný krátce nato do Moskvy na oslavy padesátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce a tam pozval nejvyššího stranického představitele SSSR do Prahy. Tím, že odjel, se dopustil fatální chyby: během jeho nepřítomnosti získali protinovotnovští členové z předsednictva příznivce v ústředním výboru. Brežněv, který 8. prosince do Prahy vskutku přijel, Novotného nepodpořil a přispěl tím k jeho pádu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

32 32 JAN RYCHLÍK Politická diskuse i mezi občany K rozhodujícímu střetu došlo na zasedání ÚV KSČ, jehož první část proběhla ve dnech prosince Zde již zazněly výzvy k odvolání Novotného z funkce prvního tajemníka zcela otevřeně. Zasedání však bylo přerušeno kvůli vánočním a novoročním svátkům. Během nich získal protinovotnovský tábor definitivně převahu. A když pak bylo jednání ÚV KSČ 3. ledna opět zahájeno, Novotný již vzrůstajícímu tlaku nedokázal čelit. 5. ledna 1968 se funkce prvního tajemníka vzdal s tím, že zůstane členem předsednictva a bude mu ponechán úřad prezidenta republiky. Za jeho nástupce ve vrcholné stranické funkci byl zvolen Alexander Dubček. Vnitrostranické konflikty nebyly něčím zásadně novým; probíhaly vlastně v jiných formách již několik let. Nové bylo, že ve snaze získat politickou podporu veřejnosti se reformisté rozhodli z hlediska tradic komunistické politiky k nezvyklému kroku: poprvé po dvaceti letech opustila politická diskuse zdi budovy pražského ústředního výboru a stala se záležitostí širokých občanských vrstev. Odborářský deník Práce uveřejnil 21. ledna článek reformního komunisty Josefa Smrkovského Oč dnes jde. Tento předválečný člen KSČ, odbojář, jeden z vůdců Květnového povstání českého lidu v pětačtyřicátém a pak politický vězeň padesátých let, v článku poprvé poodhalil zákulisí jednání lednového pléna a okolností svržení Novotného. Dění charakterizoval nikoliv jako pouhou výměnu osob, ale jako počátek nové, svobodnější a demokratičtější politiky vůbec. Podobné články a úvahy se během února objevily v mnoha dalších novinách a byly doprovázeny obsáhlou kritikou dosavadní politiky. Cenzura neměla žádné instrukce jak postupovat, proto nezasahovala. Zrušení cenzury a Šejnova aféra 4. března 1968 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o dosud bezprecedentním kroku, totiž o předběžném zrušení cenzury. Noviny, rozhlas i televize se začaly spontánně zabývat tématy, jež byla doposud tabu, jako např. politické procesy padesátých let, zahraniční politika či vztah k SSSR. Svoboda tisku se vzápětí projevila dalším oživením občanské společnosti. Lidé jakoby po dvaceti letech procitli. Začínali se scházet, debatovat, starat se o věci veřejné. Zásadním impulsem k urychlení počínajícího demokratického procesu se stala tzv. Šejnova aféra. Generál Jan Šejna ( ), tajemník organizace KSČ na ministerstvu národní obrany a poslanec Národního shromáždění, se po několik let dopouštěl masového rozkrádání armádního majetku a různých machinací. Protože byl přítelem Novotného syna a měl dobré styky i s jeho otcem, byl dlouho považován za nedotknutelného. V souvislosti s politickým pádem prvního tajemníka se však situace změnila: vojenský prokurátor vydal na Šejnu zatykač a současně byla podána žádost, aby byl zbaven poslanecké imunity. Dříve, než se tak stalo, Šejna, jehož někdo varoval, uprchl koncem února se svou milenkou a dospělým synem přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie, kde se dal k dispozici americké zpravodajské službě. Ta Šejnu dopravila do USA, kde mu byl výměnou za vyzrazení vojenských tajemství udělen politický azyl. Šejnova útěku využili reformní komunisté k rozpoutání nové kampaně proti rigidnímu Novotnému a celému jeho režimu. Do ní se zapojily široké vrstvy obyvatelstva. Aby v komunistickém státě občané veřejně žádali abdikaci prezidenta, bylo to té doby něčím zcela nemyslitelným. Novotný 22. března pod tlakem veřejnosti abdikoval. O osm dnů později zvolilo Národní shromáždění prezidenta nového Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

33 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 33 armádního generála Ludvíka Svobodu, někdejšího ministra národní obrany, který byl na počátku padesátých let z armády propuštěn a dokonce krátký čas vězněn. Slovenská priorita federace Již v průběhu prvních měsíců se ukázal určitý rozdíl v průběhu obrodného procesu ve společnosti (jak začalo být reformní hnutí nazýváno) v českých zemích a na Slovensku. Zatímco v českých zemích se na první místo dostala otázka demokratizace, na Slovensku byla prioritou federalizace. Pro část konzervativních slovenských komunistů však federace nepředstavovala součást demokratických přeměn, ale možnost většího podílu na moci. Takto věc chápal především Vasil Biľak, který byl na zasedání ÚV KSS ledna zvolen místo Dubčeka prvním tajemníkem. Je charakteristické, že do vedení KSS nebyl navzdory všeobecnému očekávání kooptován Gustáv Husák, který se tehdy hlásil k reformnímu křídlu a podporoval Dubčeka. Nemalá část reformních komunistů v českých zemích i na Slovensku federalizaci chápala jako součást celkové reformy systému. Na zasedání Slovenské národní rady března dosáhli federalisté významného úspěchu, když prosadili rezoluci požadující urychlené vypracování a přijetí ústavního zákona o československé federaci a zároveň ustavení zvláštní komise, která měla příslušný návrh zákona připravit. S tím ÚV KSS souhlasil a utvořil komisi vlastní; obě zanedlouho splynuly. Během necelých dvou měsíců byla osnova zákona hotova a stala se pak základem politických jednání. Program demokratických změn 5. dubna 1968 schválil ÚV KSČ Akční program, který předpokládal poměrně rozsáhlé demokratické změny. V obecné rovině znamenal nové pojetí vedoucí úlohy KSČ, která již neměla přímo řídit a vládnout, ale pouze navrhovat rámcový politický program, na jehož tvorbě by se podílely i ostatní strany Národní fronty. Počítalo se s dokončením politických rehabilitací osob postižených v padesátých letech včetně nekomunistů a s přijetím takových právních záruk, aby se postih pro politické názory již nemohl opakovat. K prošetření pozadí politických procesů sestavil ÚV KSČ komisi pod vedením tajemníka Jana Pillera. Občanům mělo být umožněno svobodné cestování do zahraničí i vystěhování. Důležité bylo uskutečnění hospodářské reformy podle původních propozic ekonoma Oty Šika. Měl být vypracován též nový volební zákon, byť v tomto ohledu šlo o projekt značně nejasný. Slovákům vycházel program vstříc příslibem federativního uspořádání. Hlásil se rovněž ke spolupráci se SSSR a dalšími socialistickými zeměmi, potvrzoval platnost závazků vyplývajících z členství v RVHP a Varšavské smlouvě, ale na druhé straně předpokládal, že k mezinárodním problémům bude Československo předkládat i stanoviska vlastní. Akční program se potom stal základem programu vlády premiéra Oldřicha Černíka ( ), kterou prezident Svoboda jmenoval 8. dubna. Do ní vstoupil jako její místopředseda také Gustáv Husák. Ten již 15. května navrhl vytvoření zvláštního výboru o pětasedmdesáti členech, který by urychleně připravil návrh zákona o česko-slovenské federaci. Výbor, jehož předsedou se formálně stal ministerský předseda Oldřich Černík, se skládal z ekonomické komise vedené Otou Šikem a šedesátičlenné ústavněprávní komise složené paritně z Čechů a Slováků; ta se stala těžiš- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:36

34 34 JAN RYCHLÍK těm příprav federace a do jejího čela byl 21. května postaven Husák. Vedle této byla zřízena ještě komise další, která se měla zabývat zákonem o postavení národností. Zákon o federativním uspořádání V roce Pražského jara patřilo Národní shromáždění spíše k oporám konzervativních sil. Jeho složení vycházelo z voleb konaných 14. června 1964, kdy jako obvykle získala jednotná kandidátka Národní fronty 99,9% odevzdaných hlasů. V červnu 1968 se měly konat nové volby, pro něž byl na podzim 1967 schválen volební zákon umožňující výběr z více kandidátů. Již dubnové zasedání ÚV KSČ však rozhodlo o odložení voleb s odůvodněním, že nejprve je třeba přijmout ústavní zákon o federativním uspořádání; to konzervativní většina NS bez odporu akceptovala. Zvláštní ústavní zákon o přípravě federativního uspořádání byl přijat 24. června. Vedl k vytvoření českého parlamentu České národní rady (ČNR), která byla protějškem již existující SNR, a při schvalování ústavních zákonů zaváděl v Národním shromáždění znovu oddělené hlasování českých a slovenských poslanců (tzv. zákaz majorizace), zrušené na jaře Charakteristické je, že do ČNR se nekonaly volby, ale její členy zvolilo z navržené kandidátky samo Národní shromáždění. To také 25. června přijalo zákon o soudních rehabilitacích, na jehož základě se tisíce lidí odsouzených v padesátých letech dočkaly zrušení původních rozsudků. Novelou tiskového zákona z 26. června byla, tentokrát již oficiálně, zrušena cenzura. Aktivizace občanů, rozpory v ÚV KSČ Během května a června se demokratizační proces začal vymykat vedení KSČ z rukou. Aktivizovaly se nekomunistické strany, především Československá strana socialistická (ČSS) někdejší národní socialisté a Československá strana lidová (ČSL). Obě začaly rozšiřovat svou členskou základnu. Přes odpor KSČ se ustavil přípravný výbor pro obnovu sociální demokracie (ČSSD). Činnost vyvíjela i řada nových organizací, jako byl klub bývalých politických vězňů K 231 či Klub angažovaných nestraníků (KAN), který byl vlastně zárodkem možné další nesocialistické strany. Došlo k obnovení církve řecko-katolické; v římsko-katolické se pokusili o obnovu řeholí. Ožily také národnostní menšiny, především maďarská, ukrajinská a polská. Šlo jim o obnovení menšinových práv zhruba v předválečném rozsahu. Samostatně vystupují Rusíni, kteří se nadále odmítají považovat za Ukrajince. Prohlubuje se vnitřní diferenciace v KSČ: reformně orientovaná členská základna volá po svolání mimořádného XIV. sjezdu a důsledném odchodu všech dogmatických konzervativních politiků. Rozpory se plně projevily ve dnech 29. května až 1. června na zasedání ÚV KSČ v Praze. To na jedné straně odvolalo mnohé nejvíce kompromitované členy ÚV, některým (včetně Antonína Novotného) dokonce členství ve straně pozastavilo. A podle jeho rozhodnutí měl být na 9. září svolán do Prahy mimořádný sjezd. Současně ale byla přijata rezoluce hovořící o nutnosti boje proti dogmatismu a levicovému sektářství i proti kontrarevolučním a pravicovým tendencím, jež byly označeny za momentální hlavní nebezpečí. Po tomto zasedání došlo k aktivizaci konzervativních ultralevých sil. V Praze se 19. června uskutečnil aktiv Lidových milicí, které sdružovaly nejdogmatičtější stalinisty. Milicionáři ozbrojená pěst dělnické třídy na svém shromáždění otevřeně vystupovali s hesly jako: zbraně nedáme, pusťte nás na ně, my už pořádek Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

35 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 35 uděláme apod. S pomocí sovětského velvyslanectví začali také sbírat podpisy pod rezoluce adresované ÚV KSČ, v nichž byl ústřední výbor ujišťován jejich i sovětskou podporou a vybízen k zakročení proti antisocialistickým silám. Reformisté se radikalizují Jakýmsi bodem zlomu se stal manifest Dva tisíce slov spisovatele Ludvíka Vaculíka publikovaný 27. června 1968 v Literárních listech a současně i v několika českých denících. Autor napsal, že vedení KSČ může počítat s podporu občanů, jen pokud bude důsledně provádět demokratizační proces. Odmítl zároveň jakékoliv omezení svobody slova a vyzval k vytváření výborů na obranu svobody tisku. V závěru žádal obranu před možností návratu starých sil, jejichž odplata by byla hrozná, což byla zcela zjevně reakce na výhrůžky Lidových milicí. Redakce, které text publikovaly, začaly pod něj sbírat podpisy občanů vyjadřujících svůj souhlas s obsahem. Předsednictvo KSČ Dva tisíce slov označilo za kontrarevoluční a vyzvalo své členy, aby manifest odsoudili. Řada obyčejných členů, ba celé základní organizace však nejenže to neudělali, ale naopak k němu připojili své podpisy. Posun členské základny KSČ směrem k radikálnějšímu reformismu jasně ukázaly i mimořádné členské volební schůze základních organizací KSČ a pak zejména okresní a krajské konference, které v červnu a červenci volily delegáty na mimořádný sjezd. Výběr byl tentokrát skutečně svobodný; volilo se většinou tajným hlasováním. Na těchto volebních konferencích utrpěly konzervativní síly velké porážky. Vcelku byli za delegáty nepochybně zvoleni představitelé reformních sil. Někteří konzervativci se nakonec mezi delegáty sice dostali, ale až na druhý pokus a jen proto, že kandidovali tam, kde měli (s ohledem na konzervativní postoje tamní členské základny) lepší vyhlídku než ve svých domovských organizacích. Bylo ovšem zřejmé, že na zvolení do vedoucích funkcí prakticky žádnou šanci nemají. Znepokojení partneři v Drážďanech Reformní hnutí v naší zemi bylo od počátku sledováno s velkou nedůvěrou jak v SSSR, tak v ostatních státech sovětského bloku. SSSR se obával, že reformy povedou k postupné demontáži sovětského modelu socialismu a tím nakonec i k oslabení sovětského vlivu, případně k úplnému vylomení ČSSR z Varšavské smlouvy. Představitelé ostatních států sovětského bloku kromě toho soudili, že Československo by mohlo občanům jejich zemí posloužit jako špatný příklad. Výjimku v tomto směru představovalo Rumunsko. Rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu se totiž v této době snažil v oblasti zahraniční politiky odpoutat od závislosti na SSSR, a proto mu v určitých ohledech reformní proces v Československu vyhovoval, byť sám v žádném případě podobné reformy zavádět nehodlal. Znepokojení nad vývojem v Československu poprvé zaznělo 23. března na schůzce představitelů komunistických stran v Drážďanech. Východoněmecký představitel Walter Ulbricht zde otevřeně zaútočil na Dubčekovu reformní politiku a Władysław Gomułka přímo obvinil československé vedení z toho, že otevírá cestu kontrarevoluci. Drážďanská schůzka byla první z řady nátlakových akcí, které Dubčeka a jeho vedení měly přimět k tomu, aby reformní hnutí zardousili vlastníma rukama. Tuto taktiku Brežněv zvolil na základě informací, které mu dodávali jeho konzervativní spojenci v samotném vedení KSČ, především Vasil Biľak, Aloiz Indra, Antonín Ka- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

36 36 JAN RYCHLÍK pek a Drahomír Kolder. Se sovětskými orgány spolupracoval též náměstek ministra vnitra a šéf StB Viliam Šalgovič. Ve svých zprávách Brežněva ubezpečovali, že ve vedení KSČ jsou zdravé marxisticko-leninské síly, které samy dokáží zvrátit nepříznivý vývoj, pokud jim bude zvenčí poskytnuta politická podpora. Schůzka pěti ve Varšavě 5. července tlumočil Brežněv Dubčekovi pozvání na schůzku představitelů SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska, která se měla uskutečnit ve dnech července ve Varšavě. Reformní členové předsednictva ÚV KSČ si okamžitě uvědomili, že cílem tohoto setkání bude přinutit je k pokání a slibu zastavení reforem. Účast představitelů pěti států Varšavské smlouvy zároveň ukazovala, že KSČ má být takto vytvořenou názorovou většinou přehlasována. Předsednictvo ÚV KSČ proto 8. července účast ve Varšavě odmítlo a místo toho navrhlo, aby se nejprve konaly schůzky dvojstranné, kterých by se zúčastnili i představitelé Svazu komunistů Jugoslávie a komunistické strany Rumunska. Tím chtěla československá strana problém internacionalizovat. Doufala, že za těchto okolností přesvědčí své partnery, že socialismus v Československu ohrožen není a ohroženy nejsou ani závazky vyplývající pro Československo z členství ve Varšavské smlouvě. Brežněv pochopitelně návrh odmítl, protože od Tita a Ceauşesca nemohl čekat podporu. Varšavská schůzka se pak uskutečnila ve stanoveném termínu bez účasti Československa. Na její tajné poradě 14. července bylo konstatováno, že zdravým silám bude nutné poskytnout veškerou myslitelnou pomoc. Následující den poslali představitelé varšavské pětky ústřednímu výboru KSČ otevřený dopis, v němž jej obviňovali z nezvládnutí situace. Dále konstatovali, že obrana socialismu je společnou věcí všech komunistických a dělnických stran a států vázaných spojenectvím, spoluprací a přátelstvím. Poprvé zde tak byla formulována teorie omezené suverenity socialistických států, podle níž v případě, že je v některé zemi ohrožen socialismus, mají ostatní socialistické státy nejen právo, ale i povinnost zasáhnout. Tento konstrukt, odporující základním normám mezinárodního práva, nazvali později západní novináři Brežněvovou doktrínou a pod tímto označením se brzy vžil. O varšavském dopise jednalo předsednictvo ÚV KSČ hned 16. července. V konceptu odpovědi vypracované následující den, kterou 19. července schválil ústřední výbor, odmítlo námitky, že jsou ohroženy spojenecké závazky Československa, a zároveň připomnělo, že každý stát má právo na vlastní cestu k socialismu. Závěrem znovu navrhlo dvoustranné jednání mezi vedením KSČ a KSSS. Brežněv na návrh nakonec přistoupil a dokonce souhlasil i s tím, že se sejdou na československém území. Jednání se sověty v Čierné nad Tisou Ve dnech 29. července až 1. srpna se členové předsednictva ÚV KSČ a sovětského politbyra sešli v závodním klubu železničářů v pohraniční železniční stanici Čierna nad Tisou, kam sovětská delegace přijížděla každé ráno zvláštním vlakem z nedalekého Užhorodu. Dubček a reformní komunisté se pokoušeli dokazovat, že socialismus ani spojenecké závazky nejsou v Československu ohroženy. Posléze se jednání zvrhlo v sovětské obviňování čs. vedení z různých hříchů a provinění proti zásadám marxismu-leninismu; naproti tomu reformisté hájili právo na vlastní cestu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

37 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 37 Nepříjemným překvapením pro ně bylo, když zde se stejnými obviněními jako sovětská strana otevřeně vystoupil Vasil Biľak. Na mrtvém bodě vše skončilo poté, co člen sovětské delegace urazil člena čs. předsednictva, předsedu Národní fronty Františka Kriegla pro jeho židovský původ. Při následném separátním jednání mezi Dubčekem a Brežněvem se však přesto podařilo dosáhnout určitého kompromisu. Československá strana souhlasila s novým jednáním šesti, které se mělo uskutečnit 3. srpna v Bratislavě, ale za předpokladu, že základem nebude varšavský dopis a bude uznáno právo československých komunistů na vlastní vývoj. Dubček v tom spoléhal na určitý precedens, kterým byla Jugoslávie. Dokument z Bratislavy a zvací dopis Závěrečný dokument, přijatý po jednání v Bratislavě, konstatoval, že každá bratrská strana řeší tvořivě otázky dalšího socialistického rozvoje, bere v úvahu národní zvláštnosti a podmínky. Dubčekovo reformní vedení to považovalo za velké vítězství a souhlas SSSR s pokračováním reforem. Reformisté ovšem přehlédli, že rezoluce obsahuje i pasáž o nutné bdělosti a obraně socialismu a také větu o tom, že zúčastněné státy nedovolí nikomu vrazit klín mezi socialistické státy a podkopat základy socialistického společenského zřízení a že podpora, ochrana a upevnění socialistických vymožeností jsou internacionální povinností. SSSR tedy mohl dokument interpretovat tak, že se jím Dubčekovo vedení zavazuje zlikvidovat kontrarevoluci. Rezoluce také potvrzovala teorii omezené suverenity a zdůvodňovala tak případnou sovětskou intervenci. Kromě toho na bratislavském setkání skupina konzervativních politiků vedených Biľakem odevzdala konspirativním způsobem (na pánských toaletách) tajemníkovi ÚV Komunistické strany Ukrajiny a členovi sovětské delegace Pjotru Šelestovi zvláštní dopis, požadující ve jménu obrany socialismu ozbrojený zásah v Československu. Ačkoliv Leonid Brežněv dával přednost politickému řešení, od počátku nevylučoval ani řešení vojenské. Plán vojenské invaze do Československa začal sovětský generální štáb rozpracovávat již v dubnu. Od 20. června se pak v ČSSR konalo rozsáhlé cvičení vojsk Varšavské smlouvy s krycím názvem Šumava. Mělo za cíl vyvíjet politický nátlak na reformní vedení KSČ. Současně sovětští důstojníci prováděli pečlivou rekognoskaci terénu; zkoumali především propustnost silnic a mostů. I poté, co cvičení skončilo, pohybovali se v zemi pod různými záminkami sovětští důstojníci, kteří připravovali invazi. Do plánu nesoucího krycí označení operace Dunaj byly zapojeny také armády Polska, Maďarska a NDR. Na žádost Todora Živkova se jí nakonec zúčastnily i dva bulharské pluky, ačkoliv sovětské velení o ně nestálo. Rumunsko totiž nejen účast na intervenci odmítlo, ale nehodlalo dovolit ani průchod bulharských jednotek přes své území. Jeden bulharský pluk proto musel být přepraven po moři do Oděsy a až odtamtud k nám po železnici přes Zakarpatskou Ukrajinu; další směřoval leteckým mostem přes Polsko. Celkem bylo do akce zapojeno sedmadvacet divizí s více než půl milionem mužů. Invaze na území ČSSR a její odsouzení Rozhodnutí o invazi padlo definitivně zřejmě 18. srpna na další schůzce varšavské pětky v Moskvě. Plán předpokládal koordinaci se zdravými silami v předsednictvu ÚV KSČ. Konzervativci vedení Biľakem počítali s tím, že se jim podaří získat hlasy Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

38 38 JAN RYCHLÍK nerozhodných centristických členů předsednictva a na zasedání 20. srpna prosadí schválení rezoluce o akutním nebezpečí kontrarevolučního převratu. Tímto způsobem měla být intervence před světem legalizována. Sovětské vedení také spoléhalo na tradiční české i slovenské rusofilství a ještě celkem živé vzpomínky na osvobození z roku 1945; proto se domnívalo, že obyvatelstvo sovětskou armádu přijme, když už ne s květinami v rukou, tedy alespoň indiferentně. Snaha využít nějak vzpomínku na osvobození z roku 1945 také stála v pozadí rozhodnutí, na jehož základě nakonec nebyly do Československa vyslány plánované dvě divize armády NDR. Vše ale dopadlo úplně jinak. Tajemník Jozef Lenárt, s nímž spiklenci počítali, se na poslední chvíli zalekl a na schůzi předsednictva nepřišel, čímž byla konzervativní skupina oslabena. Návrh rezoluce posléze předložili pouze čtyři její členové (Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Emil Rigo a Oldřich Švestka), a to až pozdě večer, neboť předsednictvo se nejprve zabývalo otázkami spojenými s přípravou mimořádného sjezdu. Kolem textu se rozpoutala diskuse, která trvala až do pozdních nočních hodin, kdy přišla zpráva, že sovětští výsadkáři obsadili letiště v Praze-Ruzyni, intervenční vojska překročila hranice a začínají obsazovat Československo. Za této situace reformní členové odmítli o návrhu rezoluce jednat a docílili toho, že bylo přijato prohlášení (zformulované reformním tajemníkem Zdeňkem Mlynářem) odsuzující intervenci a zdůrazňující, že vojska států Varšavské smlouvy do Československa nikdo nezval. Toto prohlášení ÚV KSČ, pro které nakonec hlasovali i kolísaví centristé, s jejichž podporou původně naopak počítal Biľak, se podařilo v ranních hodinách odvysílat prostřednictvím rozhlasu i televize do celého světa, a to navzdory tomu, že ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann, zasvěcený do plánů konzervativců, nařídil v noci vypnutí všech vysílaček s výjimkou rozhlasu po drátě, na který zapomněl. Zprávy o tom, že vojska Varšavské smlouvy přicházejí do Československa na pozvání samotné československé vlády a stranického vedení, které se objevily hned první den okupace v ranních vydáních ústředních deníků států varšavské pětky, byly vzápětí vyvráceny zveřejněním nočního usnesení československého stranického předsednictva. Budovu ÚV KSČ v Praze, kde politici zasedali, v časných hodinách 21. srpna obsadili sovětští výsadkáři, kteří zatkli větší část jednajících včetně prvního tajemníka ÚV KSČ Dubčeka, předsedy vlády Černíka a předsedy Národní fronty Kriegla. Zadržení byli letecky přepraveni na sovětskou vojenskou základnu v Legnici v Polsku a potom na Zakarpatskou Ukrajinu. Z vojenského hlediska byla okupace Československa pro SSSR úspěšná. Ministr obrany generál Martin Dzúr s okupanty spolupracoval a vydal rozkaz, aby armáda nekladla odpor. Ministr vnitra Josef Pavel sice jakoukoliv kooperaci s okupanty odmítl a odvolal svého náměstka Šalgoviče z funkce náměstka i z funkce velitele StB, avšak jednotlivé složky StB i tak se sovětskými okupanty většinou spolupracovaly. Po politické stránce však intervence znamenala krach: byla odsouzena nejen předsednictvem ÚV KSČ, ale i ústředním výborem, jehož část se nacházela v Praze. Další reakce na invazi Ústřední výbor rozhodl nečekat s mimořádným sjezdem až na 9. září, ale zahájit jej hned následující den v závodě ČKD v Praze - Vysočanech; je proto zpravidla označován jako vysočanský sjezd. Ten odsoudil invazi a zvolil nový ústřední výbor i před- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

39 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 39 sednictvo v čele s internovaným Alexandrem Dubčekem. Kolaboranti jako Biľak, Kolder, Indra, Švestka, Rigo a další do nového ÚV zvoleni nebyli. Také vláda a Národní shromáždění invazi odsoudily. Ministr zahraničních věcí Jiří Hájek, který byl právě na dovolené v Jugoslávii, odletěl do New Yorku a zde v Radě bezpečnosti OSN 24. srpna vystoupil s protestem proti okupaci Československa. Intervenci odsoudila řada zemí včetně Rumunska a Jugoslávie. Sympatie světové veřejnosti stály jednoznačně na straně Československa. Sovětská i ostatní vojska byla v Československu vítána s nenávistí jako okupantská. Obyvatelstvo proti jejich postupu zatarasovalo silnice, na vojáky házelo kamení, v Praze se dokonce podařilo několik tanků poškodit a minimálně jeden zapálit. V zemi vypukla generální stávka a absolutní pasivní rezistence spočívající v politice nulové kooperace s okupanty. Původní sovětský plán počítal s ustavením revoluční dělnicko-rolnické vlády, v jejímž čele měl stát Aloiz Indra. Plán kopíroval scénář použitý po povstání v Maďarsku roku 1956, kde byl do čela obdobné vlády dosazen János Kádár. V případě Československa však nikdo o členství v dělnicko-rolnické vládě neměl zájem; všichni si uvědomovali, že taková vláda by se musela opírat jen o sovětské tanky. Prezident Svoboda jakoukoliv kolaborantskou vládu jmenovat odmítl, ale nakonec sám sovětskému vedení pomohl ze slepé uličky, když 22. srpna navrhl sovětskému velvyslanci v Praze Stěpanu Červoněnkovi, že sestaví zvláštní delegaci, s níž pojede do Moskvy a bude o normalizaci situace jednat přímo s Brežněvem. Ignoroval přitom stanovisko Národního shromáždění, které jej vyzvalo, aby nikam nejezdil, a navíc do delegace přijal konzervativce Biľaka, Indru a Pillera. Jako zmocněnec mimořádného sjezdu byl přibrán Zdeněk Mlynář, který tuto cestu, stejně jako noční zasedání předsednictva ÚV KSČ z 20. srpna, podrobně popsal ve své knize Mráz přichází z Kremlu. Zvláštní letadlo s delegací odletělo z Prahy 23. srpna a po mezipřistání v Bratislavě, kde přistoupil Gustáv Husák, nabralo kurs na Moskvu. Tam byli současně ze Zakarpatské Ukrajiny přivezeni internovaní členové předsednictva v čele s Dubčekem. Ti se nyní změnili z vězňů v členy československé delegace, která měla jednat se sovětským vedením o podmínkách stažení vojsk. V Moskvě ve stejné době zasedali též představitelé varšavské pětky, kterou chtěl Brežněv původně do jednání zapojit; to ale československá delegace kategoricky odmítla. Diktát tajného protokolu Za situace, kdy Československo bylo vojensky okupováno, část delegace vycházela vstříc požadavkům sovětského vedení a další byla v postavení vězňů, musela jednání skončit zákonitě tak, jak skončila, totiž naprostou kapitulací československé delegace před sovětskými požadavky. Zvláštním protokolem, který byl podepsán 26. srpna, se československá strana zavazovala zavést opětovnou kontrolu nad sdělovacími prostředky, rozpustit protisocialistické organizace, anulovat vysočanský sjezd a připravit dohodu, kterou by byl legalizován dočasný pobyt sovětských vojsk na území ČSSR. Dále měla stáhnout svou stížnost z Rady bezpečnosti OSN a provést kádrové změny, především odvolat z funkcí ministra zahraničí Jiřího Hájka i ministra vnitra Josefa Pavla a nepřipustit žádný postih kolaborantů. Sovětská strana se zavázala po konsolidaci poměrů stáhnout svá vojska z měst do vyznačených prostorů a potom v blíže neurčené budoucnosti případně i z Československa vůbec. Tento dokument byl prohlášen za přísně tajný. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

40 40 JAN RYCHLÍK Moskevský protokol byl diktát, který byl z právního hlediska neplatný dokonce i formálně, neboť jeho text nebyl nikde zveřejněn a navíc k podpisu podobných závazků neměla československá delegace žádný mandát. Přesto jeho text podepsali všichni zúčastnění s výjimkou Františka Kriegla. Po odmítnutí podpisu se vzápětí ukázala míra svobody československé delegace: sovětské vedení chtělo Kriegla v Moskvě zadržet. Od svého záměru Brežněv ustoupil teprve po delším naléhání prezidenta Svobody. Došlo ale k další události: Gustáv Husák, do té doby považovaný za reformátora, přešel do tábora konzervativců a nabídl své služby Brežněvovi. Sjezd KSS a první bilance V den návratu československé delegace z Moskvy 26. srpna byl v Bratislavě zahájen mimořádný sjezd KSS, který prvním tajemníkem zvolil Gustáva Husáka. Ten, po předchozí moskevské dohodě s Brežněvem, provedl 28. srpna zásadní obrat ve svých postojích: odsoudil jednání vysočanského sjezdu pod formální záminkou, že na něm nebyli dostatečně zastoupeni Slováci, a žádal, aby jej sjezd slovenských komunistů odmítl uznat za platný. A slovenští členové z nového ÚV KSČ i z jeho předsednictva skutečně složili své mandáty. Ve stejné době vyslechli v Praze představitelé vysočanským sjezdem zvoleného ústředního výboru zprávu o moskevských jednáních a po bouřlivé diskusi dali své funkce k dispozici; 31. srpna byl tento sjezd prohlášen za neplatný. Vzápětí však byli odstoupivší členové vysočanského ÚV i jeho předsednictva kooptováni do stejných orgánů starých, předsjezdových. Tímto způsobem hodlali reformisté udržet alespoň část svých pozic. Současně se ale do staronového předsednictva ÚV KSČ dostal i Husák, který zůstal prvním tajemníkem ÚV KSS, neboť mimořádný sjezd KSS anulován nebyl. I když se okupace Československa zúčastnily armády čtyř států (oficiální dokumenty hovořily o pěti, ale armáda NDR ve skutečnosti zůstala mimo československé území), naši občané ji právem považovali především za okupaci sovětskou a tak ji také nazývali. Bylo to způsobeno i tím, že zatímco armády ostatních států Varšavské smlouvy se už na podzim stáhly, sovětská zde zůstala. Podle dodatečného vyšetřování československé generální prokuratury bylo jen ve dnech od 21. srpna do 3. září okupanty při různých srážkách s demonstranty 72 československých občanů zabito, 266 těžce zraněno a 436 zraněno lehce. Mrtví a ranění byli i na straně okupantů, byť ve většině případů šlo o oběti různých neštěstí, jako byly dopravní nehody, neopatrná manipulace se střelivem apod. Úmyslně zabit byl pouze jeden okupační voják seržant Bulharské lidové armády Nikola Cekov Nikolov. V zájmu normalizace Pojem normalizace (používaný původně synonymně s termínem konsolidace) se poprvé objevil během moskevských jednání, a to ve dvou rozdílných a vzájemně neslučitelných interpretacích. Československá delegace žádala, aby byla v zájmu normalizace politické situace ze země stažena sovětská vojska. Sovětská strana naproti tomu podmiňovala stažení vojsk normalizací situace, pod kterou si představovala úplné obnovení mocenské kontroly KSČ nad stranou i celou společností a tím i likvidaci celého reformního procesu. Konzervativní síly poměrně rychle převzaly sovětskou interpretaci tohoto slova a hlavním stoupencem takového pojetí normalizace se stal někdejší reformista Gustáv Husák. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

41 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 41 Již 27. srpna schválilo předsednictvo ÚV KSČ řadu opatření, která pak v září Národní shromáždění bez odporu schválilo. Byla dočasně obnovena cenzura, byť v porovnání s předlednovým obdobím byl tisk i nadále velmi svobodný; byly zakázány politické organizace mimo rámec Národní fronty, což znamenalo faktickou likvidaci politických klubů KAN a K 231 i přípravného výboru k obnovení sociální demokracie. Byla omezena svoboda shromažďování a obnovena ostraha státních hranic na mnoha místech po srpnové okupaci ještě průchodných, díky čemuž se tisíce lidí dostalo včas do zahraničí. Reformní komunisté se domnívali, že ústupky vůči SSSR si vytvoří prostor pro pokračování v reformách. Delegace ve složení Alexander Dubček, Oldřich Černík, Gustáv Husák ve dnech 3. a 4. října navštívila Moskvu, kde Dubček referoval o provedených opatřeních. Ta ale byla sovětskou stranou prohlášena za naprosto nedostatečná. Sovětské vedení odmítlo stáhnout svá vojska a naopak trvalo na urychleném uzavření dohody o pobytu sovětských vojsk na československém území. Nejen hlasování o pobytu vojsk Pobyt sovětských vojsk na našem území neměl ve skutečnosti žádnou přímou souvislost s tzv. obranou socialismu v Československu. Šlo o uskutečnění staršího požadavku, s nímž sovětské vedení vystupovalo opakovaně již od počátku šedesátých let, ale jehož realizaci se někdejší prezident Novotný dokázal vždy vyhnout. Dubček a Černík se nyní podvolili. Dohoda, podepsaná v Praze 16. října, byla přesnou kopií dřívějších dohod o pobytu sovětských vojsk v Polsku a Maďarsku. Proto se v ní také neříkalo nic o kontrarevoluci, ale obsahovala tehdy běžné fráze o obraně proti imperialismu. Sovětská vojska, jejichž počet byl tajným protokolem stanoven na pětasedmdesát tisíc mužů, se stala trvalou nátlakovou skupinou na československé vedení. Byla zcela vyňata z československé jurisdikce a jejich příslušníci včetně civilních zaměstnanců měli právo na bezcelní dovoz i vývoz osobního majetku. Smlouvu o jejich pobytu na našem území schválilo 18. října Národní shromáždění, kde pro ni z 242 přítomných poslanců hlasovalo 228; pouze čtyři (mezi nimi již zmíněný František Kriegel) byli proti; deset se zdrželo hlasování. Během října a na počátku listopadu se značně zostřila politická situace. Nespokojenost veřejnosti s přílišnými ústupky Sovětskému svazu a především zásadní nesouhlas většiny obyvatel se smlouvou o dočasném pobytu sovětských vojsk vedly na počátku listopadu ve velkých městech k protisovětským demonstracím, které rozehnala policie spolu s Lidovými milicemi. Již dříve se za vydatné sovětské pomoci začaly znovu organizovat konzervativní síly. Tak 9. října se v Praze - Libni ustavila skupina dogmatiků sdružující neostalinistické živly, zbytky stoupenců Novotného i různé nespokojence a fanatiky včetně několika ultralevicových intelektuálů. Založili ji předváleční členové strany Josef Jodas a výtvarník Emanuel Famíra, hlavními exponentem skupiny se stali Jan Trojan, profesor Jaromír Hrbek, jinak významný neurolog, a členka ÚV KSČ Soňa Penningerová. Uskupení, vystupující od jara 1969 pod názvem Levá fronta, působilo jako nátlaková skupina ve spojení s konzervativci ve vedení strany. Na zasedání ÚV KSČ ve dnech listopadu se konzervativcům za pomoci dogmatiků podařilo prosadit rezoluci, jejíž text do konečné podoby upravil sám Brežněv. Hovořilo se v ní o nebezpečí opětovné aktivizace pravicových sil a stala se politickou platformou pro postupné vytlačování reformistů z důležitých pozic. S odůvodněním, že stávající předsednictvo ÚV KSČ je příliš velké, byl zřízen jeho Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

42 42 JAN RYCHLÍK užší výbor. Zároveň vzniklo dočasné byro pro řízení stranické práce v českých zemích. V obou těchto orgánech měli převahu tzv. realisté, tj. někdejší umírnění reformátoři, kteří nyní hodlali provádět reálnou politiku, čili normalizaci podle sovětských představ. Realistický proud byl silný především na Slovensku, kde stál v jeho čele Husák. Byro pro řízení stranické práce v českých zemích vedl schopný byrokrat a technokrat Lubomír Štrougal, který byl za Novotného v letech ministrem vnitra. Uskutečněná federalizace Z celého komplexu plánovaných reforem se nakonec uskutečnila pouze federalizace státu. Pro Gustáva Husáka bylo její prosazení zásadní otázkou. Na Slovensku snížila politické napětí, neboť na čas odvrátila pozornost velké části občanů od okupace. Ani Sovětský svaz proti ní nic nenamítal. Konečný text ústavního zákona o československé federaci vycházel z návrhu Husákovy ústavněprávní komise. Během září a října ho narychlo dopracovaly zvláštní výbory České a Slovenské národní rady. Národní shromáždění slavnostně schválilo osnovu zákona v předvečer padesátého výročí vzniku Československa 27. října O tři dny později, u příležitosti oslav padesátého výročí Martinské deklarace, ústavní zákon o československé federaci podepsali v Bratislavě prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. Byl také schválen ústavní zákon o postavení národnostních menšin. Menšinám maďarské, polské, ukrajinské (rusínské) a poprvé od roku 1945 také německé bylo přiznáno právo na vlastní národní vývoj, vlastní školství i právo používat svůj jazyk v místní samosprávě a ve styku s místními úřady. Česká společnost přijala federaci lhostejně, i když vzato čistě teoreticky znamenala také obnovení samostatné české státnosti v podobě České republiky. Některá ministerstva, jako např. školství, kultury či zdravotnictví, dokonce existovala výlučně na úrovni republik, což by mohlo posilovat vědomí odlišné české státnosti. Češi o to ale nestáli. Nepovažovali vládu republiky, v jejímž čele stál od 1. ledna 1969 Stanislav Rázl a později Josef Kempný, za svou; měli ji za zbytečnou. Na Slovensku byla federace přijata s velkým nadšením. Slovenská vláda, vedená nejprve Štefanem Sádovským a pak blízkým Husákovým spolupracovníkem Petrem Colotkou, se nejprve těšila značné popularitě. V souvislosti s opětovným upevňováním centralismu však zanedlouho došlo k vystřízlivění. Od prosince 1970 byly pravomoci federace značně posíleny na úkor republik: byl zvýšen počet federálních ministerstev i výborů a zrušeny funkce státních tajemníků. Federace nesplnila základní slovenský požadavek, totiž aby se o slovenských záležitostech rozhodovalo výhradně na Slovensku. Nutno dodat, že v podmínkách obnovujícího se totálního politického monopolu KSČ tento požadavek ani splnit nemohla. Myšlenka federace totiž předpokládá více center moci na sobě vzájemně nezávislých, což je neslučitelné s principem tzv. demokratického centralismu, o který se opírá každá komunistická diktatura a který naopak nutně počítá pouze s jediným centrem moci. O všech zásadních věcech se tak nadále rozhodovalo v Praze, rozdíl byl pouze v tom, že výrazně stoupl počet Slováků ve federálních institucích včetně samotného předsednictva ÚV KSČ. Koncem reformního roku 68 a na počátku roku 69 realisté vedení Husákem a podporovaní konzervativci kolem Biľaka dosáhli značných úspěchů. Znovu bylo částečně omezeno cestování na Západ a zpřísněna cenzura. Československá delegace ve- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

43 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 43 dená Dubčekem navštívila ve dnech prosince Kyjev, kde Brežněv opět vyslovil výhrady k údajně nedostatečně rychle prováděné normalizaci. Zároveň požadoval odchod některých československých politiků, především populárního předsedy parlamentu Josefa Smrkovského. Po Kyjevu se reformisté ve vedení KSČ dostali do trvalé defenzivy. Realisté počítali zároveň s tím, že velká část obyvatelstva je již unavena a bude ochotna nepopulární opatření přijmout. V tom se skutečně nezklamali. Opakované stávky, především studentské, a různé demonstrace nevedly k zastavení pokračující normalizace. Obětované lidské životy V čele opozice stáli studenti, především tzv. Hnutí revoluční mládeže ustavené v prosinci To sice vydávalo různé letáky a plánovalo akce odporu, větší počet spoluobčanů však již nedokázalo zaujmout. Ve snaze vyburcovat usínající občanskou společnost se jednadvacetiletý student Filosofické fakulty Karlovy univerzity Jan Palach odhodlal k zoufalému činu: před zraky četných chodců se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil. Utrpěl popáleniny třetího stupně a po třech dnech v nemocnici zemřel. Jeho čin měl sice obrovský ohlas v zahraničí a jeho pohřeb, kterého se zúčastnil obrovský počet zejména mladých lidí i všichni akademičtí funkcionáři Karlovy univerzity, vyzněl jako velký protest proti pokračující normalizaci. Na politický vývoj to však nemělo vliv. V den výročí komunistického převratu, 25. února, vzplála na Václavském náměstí další živá pochodeň: Jan Zajíc, devatenáctiletý učeň železničního učiliště, si zvolil dobrovolně stejnou cestu jako Palach. Komunistické vedení se mezitím poučilo a nedovolilo zorganizovat v Praze jeho veřejný pohřeb. A když se 4. dubna 1969 na náměstí v Jihlavě upálil čtyřicetiletý delegát vysočanského sjezdu KSČ Evžen Plocek, fungovala již cenzura natolik spolehlivě, že mimo Jihlavu se veřejnost o jeho oběti vůbec nedověděla. V únoru a březnu 69 přešli konzervativci za asistence Levé fronty do ofenzivy. Začali otevřeně požadovat odchod Dubčeka i ostatních reformistů z vrcholných funkcí; počítali s tím, že právě oni je vystřídají. Brežněv ale nehodlal pustit k moci konzervativce, jejichž představitelé jej svou neschopností v srpnu 68 přivedli do trapné situace. Vsadil na Husáka, který měl ve vrcholné funkci nahradit Dubčeka. Čekalo se jen na vhodnou záminku. Ta se brzy našla. Husák místo Dubčeka Na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu 21. března 1969 Československo porazilo Sovětský svaz 2 : 0. Pražské oslavy tohoto slavného vítězství se proměnily v protisovětské demonstrace. O týden později českoslovenští hokejisté po těžkém a vyrovnaném boji nad sovětským mužstvem opět zvítězili, tentokrát v poměru 4 : 3. Protisovětské demonstrace byly nyní ještě rozsáhlejší: konaly se celkem v devětašedesáti městech a zúčastnilo se jich nejméně půl milionu lidí. Na jedenadvaceti místech došlo navíc také k útokům na sovětské posádky. V Praze demonstrace vyvrcholily tím, že dav zdemoloval kancelář letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Demonstrací okamžitě využilo sovětské vedení a pod hrozbou opětovného vojenského obsazení měst přimělo Dubčeka k odchodu z funkce. Formálně došlo Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

44 44 JAN RYCHLÍK k jeho demisi na zasedání ÚV KSČ ve Španělském sále Pražského hradu 17. dubna Současně byl Dubček nucen proti svému přesvědčení navrhnout za svého nástupce Gustáva Husáka, s nímž se nesnášel. Sám zatím ještě zůstal členem předsednictva a 28. dubna byl dosazen do funkce předsedy Federálního shromáždění. Na formování politické linie však již neměl prakticky žádný vliv. Husák se sice slovně přihlásil k odkazu ledna 1968 a slíbil pokračování reformního procesu, praxe ale byla naprosto odlišná. Na zasedání ústředního výboru května nový první tajemník vystoupil s tzv. realizační směrnicí, která znamenala plnou restauraci byrokraticko-direktivního řízení. Definitivně odvolána byla také ekonomická reforma. Opatření proti demonstrantům Při příležitosti prvního výročí sovětské okupace ve dnech 18. až 21. srpna 1969 se v Praze a mnoha dalších městech konaly nové masové demonstrace, které přerostly ve srážky s policií, milicemi a armádou. V Praze, Brně a Liberci došlo k pouličním bojům, při nichž byly i ztráty na životech. Nepokojů Husákovo vedení okamžitě využilo. Již 22. srpna přijalo předsednictvo Federálního shromáždění zvláštní zákonné opatření č. 99/1969 Sb. o některých přechodných opatřeních nutných k ochraně a upevnění veřejného pořádku známé také jako pendrekový zákon, kterým byl v Československu zaveden malý výjimečný stav. Osoby narušující veřejný pořádek a osoby, které spáchaly některé další činy mající politický charakter, mohly být na jeho základě souzeny ve zkráceném řízení, přičemž byly omezeny pravomoci obhájce. Policie zároveň získala právo držet jakoukoliv osobu ve vazbě až tři týdny bez vznesení formálního obvinění. Zákonné opatření zavádělo i mimosoudní postih spočívající v možnosti propuštění ze zaměstnání, vyloučení ze studia, zbavení veřejné funkce apod. Formálně sice platilo jen do 31. prosince 1969, jeho hlavní body však byly v prosinci vtěleny do zvláštního nového zákona o přečinech, který pak platil téměř do konce roku Přímo tragické přitom bylo, že pendrekový zákon podepsali prezident Svoboda, předseda vlády Černík a předseda Federálního shromáždění Dubček, tedy právě ti politici, které demonstranti oslavovali a v jejichž jménu vyšli do ulic. Ostrá fáze normalizace Události z 18. až 22. srpna 1969 odstartovaly ostrou fázi normalizace. Na zasedání ÚV KSČ koncem září téhož roku byly i formálně odsouzeny a zavrženy všechny reformní dokumenty schválené v roce 1968, především Akční program, a revokováno odsouzení sovětské okupace, které bylo nyní naopak označeno za bratrskou pomoc. Z vedení strany byli odstraněni reformisté, Dubček byl odvolán z funkce (poslán jako velvyslanec do Ankary). A konečně 9. října 1969 byly uzavřeny státní hranice směrem na Západ. O šest dnů později přijalo Federální shromáždění zvláštní ústavní zákon č. 117/1969 Sb., na jehož základě mohli být poslanci jakéhokoliv zastupitelského sboru zbaveni mandátu. A přesně dva roky po převratném lednovém plénu, 5. ledna 1970, rozhodlo zasedání ÚV KSČ o provedení masové čistky v KSČ, která pak probíhala celý rok. Ve dnech 28. až 30. ledna 1970 byly nejprve z ústředního výboru KSČ odstraněny poslední zbytky umírněných reformistů, centristé. Odejít musel i dosavadní předse- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

45 rok DLOUHÝ JAKO STOLETÍ 45 da vlády Oldřich Černík, který byl ve funkci nahrazen Lubomírem Štrougalem. Během dalších měsíců pak byly očištěny krajské i okresní výbory a nakonec prověřeni též jednotliví řadoví členové. Výsledky čistky byly následující: k 1. lednu 1970 bylo v KSČ členů, během prověrek bylo zrušeno členství členům. Protože část členů byla buď vyloučena již před 1. lednem 1970, nebo sama z KSČ vystoupila, činil úbytek od září 1968 do konce roku 1970 celkem členů, tj. bezmála 31%. Vyloučení ze strany mělo zpravidla za následek ztrátu zaměstnání nebo v lepším případě minimálně přeřazení na méně kvalifikovanou práci. Nejcitelněji to vše pocítila humanitní inteligence považovaná za nejvíce postiženou revizionismem. Podobné čistky probíhaly i v dalších politických stranách Národní fronty, v uměleckých svazech, které byly často vůbec rozpuštěny, a na různých pracovištích, hlavně vědeckých a pedagogických (šlo zejména o univerzity nebo pracoviště akademie věd). Očista ve skutečnosti znamenala pogrom proti české inteligenci, jejíž velká část skončila buď u lopaty, anebo v emigraci, kam odešlo osob. Na Slovensku měly čistky lehčí průběh, neboť součástí reformního hnutí zde byla především federace, za níž stál Husák. Postižení sice byli odvoláni z funkcí, bylo jim však alespoň umožněno najít si relativně kvalifikované zaměstnání. Samotný Dubček se stal zaměstnancem správy podniku Západoslovenské státní lesy. Ohlédnutí za rokem nadějí Co zbylo z programu a nadějí roku 1968? Na první pohled možno říci, že nic snad jen ona papírová federace, která ale stejně představy a tužby Slováků nenaplnila. Při podrobnějším zkoumání však ke svému překvapení zjistíme, že ten překotnými událostmi nabitý rok zanechal v české i slovenské společnosti trvalou stopu, a že po něm již nic nebylo takové jako před ním. Především přes noc zmizelo tradiční české a slovenské rusofilství, které bylo naopak často vystřídáno značnou rusofobií. Sovětský svaz, doposud přes četné výhrady vnímaný jako osvoboditel, se rázem změnil v okupanta. Dodejme hned, že odmítání všeho ruského bylo sice v dané situaci pochopitelné, avšak nespravedlivé, protože ruský národ (a tím méně ostatní národy SSSR) přece nenesl vinu za Brežněvův režim a sovětskou okupaci, která spolu s následnou normalizací z ní vzešlou zpochybnila i samotnou myšlenku socialismu jako lepšího a spravedlivějšího společenského řádu. Husákův režim vyrukoval s pojmem reálný socialismus, kterým se rozuměl stávající systém; komunističtí ideologové přitom ujišťovali veřejnost, že žádný jiný socialismus neexistuje a existovat nemůže. Po lidech se žádalo, aby se ztotožnili s touto momentální verzí, koncentrující se nikoliv na vznešené ideály budoucnosti, ale na zajištění přijatelné životní úrovně v současnosti. Přes proklamace ideologů o potřebě vytvoření nového socialistického člověka byl v praxi propagován středostavovský model konzumní společnosti. Jenže měl-li být cílem konzum, pak kapitalismus průmyslově rozvinutých zemí jej dokázal zajistit mnohem lépe a ještě k němu jako bonus přidával politické a osobní svobody. Z toho plynul pro občany Československa následující závěr: není-li možný jiný socialismus než ten, který je teď, a jestliže tento nechceme, pak jedinou možnou cestou už není reforma socialismu, ale jeho úplná demontáž. Zní to možná divně, ale je to tak: Husákovo zavržení Pražského jara v roce 1969 otevřelo mnohým našim lidem postupně cestu k akceptaci myšlenky restaurace kapitalismu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

46 46 JAN RYCHLÍK Na rozdíl od Polska či Maďarska byly v Československu jakékoliv úvahy o reformě systému zavrženy a zatraceny jako nemarxistické. A když se zdejší režim v roce 1986 verbálně přihlásil k myšlence Gorbačovovy přestavby, dávali si straničtí funkcionáři velký pozor, aby přitom nezaznělo slovo reforma, neboť by mohlo evokovat možnost návratu k zavrženým myšlenkám roku osmašedesátého. Normalizační vedení KSČ se přitom bálo zbytečně, protože koncem osmdesátých let již návrat k ideálům Pražského jara a jeho reformnímu socialismu stejně nebyl aktuální. Snad mohla být idea socialismu zachráněna, kdyby komunističtí mocipáni včas přistoupili na uvolnění v oblasti ideologie a podrobili neživotné poučky marxismu -leninismu o diktatuře proletariátu a vedoucí úloze komunistické strany zásadní revizi, jak o to usilovali radikální reformisté Pražského jara. To, že s tímto krokem otáleli, vedlo nakonec k odmítnutí socialismu vůbec u nás, v celé východní Evropě a pak též v SSSR, který se dokonce rozpadl. Dodejme ještě, že diskreditace socialistického modelu vedla nejen ke kolapsu státního socialismu ve východní Evropě, ale zasáhla celou evropskou levici. Osmašedesátý vzor i výzva Když jsem v sedmdesátých letech studoval na pražské filosofické fakultě etnografii a historii, zúčastnil jsem se dvakrát společného česko-slovensko-polského semináře a s ním spojeného krátkodobého pobytu na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. My, účastníci z Československa, kteří jsme dospívali na počátku normalizace, jsme s úžasem zjišťovali, že poměry v Polsku jsou mnohem svobodnější než u nás: polští studenti měli možnost cestovat a dostat se i na západní univerzity, měli mnohem větší přístup k zahraniční literatuře, umělecká literatura a kultura vůbec se vyvíjely do značné míry mimo stranickou kontrolu, existoval zde silný soukromý sektor. Samozřejmě, že při debatách s polskými studenty přišla řeč i na Československo roku 68. Tehdy, v letech , byl pro polské kolegy náš osmašedesátý rok vzorem i výzvou. Také pod vlivem jeho idejí se v Polsku sedmdesátých let začala nově formovat intelektuální opozice. Snad každý se nám omlouval za polskou účast na vojenské intervenci. Potom jsem byl několikrát soukromě v Polsku let , v pohnutých dobách Solidarity, a viděl jsem zde podobná hesla jako ta, která jsem si pamatoval z Jara 68 od nás. Později jsem zjistil, že československý pokus o reformu byl výzvou též pro novou, nekomunistickou levici v Evropě vůbec. Jako pamětník i jako historik se nejednou zamýšlím nad tím, zda z československého experimentu kdyby nebyl zastaven sovětskou invazí mohlo vzniknout něco trvalého. Naše myšlení je ovlivněno totálním kolapsem komunistického systému, k němuž došlo v roce 1989, a tak jsme dnes v pokušení říci, že experiment z osmašedesátého tak jako tak nemohl mít budoucnost. Ale co kdyby kdo ví? Jenže historie žádná kdyby nezná. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

47 Maršálové Jan Příbaň, Jan Tesař Jan Příbaň a Jan Tesař vystupují společně v rozhovoru jako bývalí členové ideodiverzního centra Dialogy (tak byli označeni v jazyce StB). Jan Příbaň (narozen 1945 v Praze), absolvent lékařské fakulty ve Freiburgu im Breisgau, SRN. Od roku 1982 se podílel spolu s Janem Tesařem a Ivanem Müllerem na práci exilové skupiny zásobující literaturou domácí opozici. Žije v Českém Krumlově, pracuje na psychiatrické klinice v Koubě (Cham, SRN). Jan Tesař se narodil 1933 ve Skutči (okres Chrudim). Působil jako vědecký pracovník v Památníku odboje a potom v Historickém ústavu ČSAV v Praze. V září 1969 byl poprvé uvězněn, o tři roky později odsouzen. Za Husákova režimu strávil ve vězení dohromady víc než šest let. Roku 1980 byl donucen k vystěhování do SRN, od r žil ve Francii, kde byl členem redakce polského měsíčníku Kontakt a spolupracoval s ruským Kontinentem (Natalja Gorbaněvskaja). Zároveň vydával časopis Dialogy. Dnes žije v Brezové pod Bradlom (Slovensko). JP: Kdy pro tebe začíná tzv. Československé jaro 1968? JT: Odpověď na tuto otázku je pro mne samozřejmá a myslím, že těžko bude tomu, kdo by ji chtěl vyvrátit: rok osmašedesátý vlastně začíná, nebo přesněji řekněme: má své kořeny již v roce Na počátku jsou ideály vzešlé z protinacistického Odboje, představa nové pospolité a spravedlivé společnosti, jež bude hodna těch nejlepších lidí, kteří obětovali životy v boji s největším organizovaným zlem. Tato vize byla tehdejšími lidmi spojována s demokratickým socialismem, byla tak i nazývána, a v této podobě ji potom sdílela naprostá většina československé společnosti, třebaže v detailech se představy různých lidí a různých sociálních skupin lišily. JP: V jednom se také liším a myslím, že to není detail. Na jaře pětačtyřicátého skončily sice válečné hrůzy, ale Československo nebylo obnoveno v předválečných hranicích. Sovětský svaz anektoval Podkarpatskou Rus, dokonce i s malým kouskem Slovenska. Zevrubně o tom píše český Němec J. W. Brügel ve své studii Případ Podkarpatské Rus: sovětská agrese proti Československu Nebylo tomu tak, že skoro celá čs. společnost tuto skutečnost ignorovala? A to má být počátek Jara? JT: Ano, ignorovala, ale už v roce 1939, kdy Podkarpatsko obsazovali Maďaři. Asi osmdesát místních mladíků padlo do posledního při obraně Chustu, ale čs. vojsko bránilo jen samo sebe a organizovaně odešlo do své vlasti, protektorátu. A to je potom argument v prohlášení tamních stoupenců sjednocení s matkou sovětskou Ukrajinou. Češi necítili tu zemi jako součást své republikánské vlasti. Popuzuje mě, slyším-li nadávat na zlého Stalina, když jde o naše vlastní slabosti. A pro Čechy roku 1945 bylo hlavní, že byla vyřešena otázka Němců. JP: Vraťme se k tématu: chceš říci, že hned po válce směřovala společnost k socialismu s lidskou tváří? Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

48 48 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ JT: Bezpodmínečně. Tuto ideu sdílela například již v roce 1939 skupina okolo časopisu Český kurýr, která pocházela z okruhu někdejšího agrárního tisku; potom ji důrazně proklamoval program Za svobodu do nové ČSR, vypracovaný socialisty, ale přijatý celým Odbojem; zřetelně ji zastával sám prezident Beneš jako vůdce Odboje i předtím žák Masarykův, a zase jeho žáci Prokop Drtina, Táborský, Hubert Ripka...; samozřejmě také Obrana národa a potom padlý generál Luža, náš První voják Republiky, a ovšem také všichni ti nádherní lidé z mládežnické komunistické skupiny Předvoj, které dal K. H. Frank v Terezíně postřílet ještě 2. května Ideál vzešlý z Odboje byl v únoru 1948 zneužit komunisty k nastolení diktatury jejich strany, ale zůstával dál živý ve vědomí lidí a v plné síle se projevil při prvé historické příležitosti, a to je historická podstata roku A protože daný stav našeho státu se s ideálem vzešlým z Odboje nejvíce rozcházel na Slovensku, začalo Jaro právě tam, a to již několik let před rokem JP: Otázka však zněla, kdy začalo pro tebe. JT: I v tom případě musím odpovědět stejně, třebaže mně na jaře 1945 bylo sotva dvanáct let. Každý skutečný historik žije napolo v době, kterou zkoumá, a pro mne určitě nebylo náhodou, že jsem se od začátku a zplna věnoval Odboji. Byl to pro mne mimo jiné (a možná především) způsob zápasu za uskutečnění autentických ideálů Odboje v našem státě, Československé republice. A v tom určitě nehovořím jen sám za sebe, byla nás právě takových v 60. letech příslovečná silná hrstka, silná především intelektuálně, ale nakonec i dosti vlivná. Naše na tu dobu neuvěřitelně demokratická instituce se jmenovala Čs. výbor pro dějiny protifašistického odboje a z jeho členů připomenu aspoň nezapomenutelné již zesnulé kolegy Oldřicha Janečka, Jiřího Doležala, Václava Kurala, Františka Janáčka, Bohuslava Gracu, Karla Bartoška... Nechci nikomu křivdit tím, že ho zde neuvedu, ostatně někteří důležití členové ještě žijí. Celý tento výbor, který vznikl v roce 1962, byl od počátku silně angažován společensky, v zájmu vytváření vlasteneckého a občanského vědomí ve společnosti, a časem i přímo politicky, pro politiku demokratických reforem. Spolupracoval s Josefem Smrkovským jako bývalým odbojářem, jehož postava je neodlučitelná od Pražského povstání z května roku Měli jsme síť spolupracovníků v každém okrese v českých krajích i na Slovensku v podobě místních kroužků dějepisců Odboje. Těm jsem věnoval (inspirován Václavem Kuralem) nejméně dva roky usilovné práce. Konali jsme každoročně dvakrát do roka celostátní několikadenní shromáždění, na která přijíždělo i víc než sto pracovníků. Tito lidé vděčně přijímali naši metodickou pomoc, a protože je nemožné, aby dějepisec byl bez důvěrného vztahu k objektu svého zájmu, byli prodchnuti ideály Odboje a angažovali se ve svém prostředí za jejich prosazení. Zároveň jsme měli výtečně fungující spojení mezinárodní, zejména se zeměmi, kde byla památka protifašistické Rezistence součástí státní ideje. Nejužší byla spolupráce s Poláky: systematicky jsme se podporovali v zápase proti stalinistickému betonu. Také s bratry Jihoslovany jsme se pravidelně vzájemně navštěvovali a zorganizovali jsme několik vědeckých konferencí. V tehdejší Italské republice, která se považovala (právem!) za dědičku protifašistického zápasu, měly své ústavy pro studium Rezistence všechny provinční vlády Horní Itálie a ty s námi spolupracovaly; ne náhodou byli všichni, s nimiž jsem se poznal, stoupenci později proslulého historického kompromisu, tj. důstojného řešení protikladů současné společnosti, jinak řečeno: postupného odstranění kapitalismu. Takže ne náhodou se tento Výbor stal oporou Dubčekovi již několik roků před jeho vítěz- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:37

49 MARŠÁLOVÉ 49 stvím nad Novotným a určitě není náhodou ani to, že byl rozehnán hned krátce potom, co se dostal k moci Husák, původně rovněž náš spolupracovník. JP: Nicméně k tomuto vašemu protinovotnovskému tažení patří otazník. Dobře si pamatuji, jak už několik let před osmašedesátým Poláci špičkovali, že Československo je nejlepším barákem v sovětském lágru. Uvědomovali jste si to, když jste začali opozici proti Novotnému, který byl přece kápem toho nejlepšího baráku? Cožpak mohla existovat proti Novotnému nějaká opozice, aniž skončila ve vězení? Považoval jsem tuto éru Novotného za velmi represivní, i když to dnes vidím diferencovaněji. Vezmi si jenom obušky proti studentům v Praze na podzim JT: Dovol mně jednu historku. Bylo to v létě 1964, kdy to vlastně všechno začíná, nejdříve ne pro nás, ale pro ruský disent. Připravuje se pád Chruščova, který vyvolal nesouhlas i v Sovětském svazu, ten se poprvé veřejně projevil a již se nepodařilo ho potlačit. Tím začíná naše kolo zápasu: veřejný nesouhlas čili disent. K nám se Chruščov přijel rozloučit na oslavy dvacátého výročí slovenského Povstání. Jeho brzký pád jsem ovšem já osobně naprosto nečekal. Konalo se slavnostní shromáždění slovenských spisovatelů v horském hotelu Na Tálech. Mne pozvali, jak to činili celkem pravidelně (na rozdíl od českých spisovatelů, kteří mne ignorovali vždy, zásadně a totálně). Tentokrát byly ovšem pozvány i zahraniční delegace, mj. i z daleké Prahy. V průběhu jednání jeden slovenský řečník za druhým žehral na to, že odkaz Povstání je zneuznáván, zamlčován, ba potlačován. Nikdo ovšem nikoho nejmenoval. Tak jsem se přihlásil o slovo a začal, že poslouchaje předchozí řečníky, cítím touž hořkost v hrudi: ano, odkaz Odboje je zneuznáván! Jenomže vy, milí spoluobčané, z této slovenské perspektivy nevidíte, že se to týká nejen slovenského Povstání, ale celého Odboje; a nemyslete, že to je záležitost nějakých nižších úředníků! Naopak, v čele tu je sám prezident našeho státu, a já mohu uvést příklady, neboť mu píšu ve věci nápravy křivd a on mi neodpovídá! Zmínil jsem jména vypuštěná z rukopisu Fučíkovy Reportáže, a v sále začal hřmot. Já pokračuji řečnickou otázkou: Co myslíte, že dnes zůstalo z českého Odboje? A hned si odpovídám: Je to jen a jen ten trapný fučíkismus! Nesouhlasný rámus v sále už zcela překonával sílu mého hlasu, a tak jsem vykřikl na závěr: Jestli se vám to nelíbí, já mluvit nemusím! Ale tu mne kolega tahá za rukáv: Klid, to je jen Gusta Fučíková! Předsedající musel vyhlásit přestávku, a poté hned nastala ta mně velmi známá fyzikální reakce: okolo mne se všechno rozprsklo, daleko široko prázdno. Bylo mi trapně, odešel jsem z té otevřené terasy do parku, jako že se procházím. A tu se ke mně přidal mužík, malý a subtilní jako tehdy já, zavěsil se mně za loket, potom mne docela objímal za ramena, přátelsky se mnou rozmlouval a korzoval po parku i po terase, aby nás každý musel vidět. Byl to Ilja Erenburg. Korzovali jsme hodně dlouho a kongres čekal, až mne on konečně zavedl na mé předchozí místo a odešel na své. Potom se pokračovalo, jakoby se nic nebylo stalo. Po návratu do Prahy jsem od známých slýchal, že Gustina obchází redakce a hřímá, že ve státě beztrestně funguje člověk, který nemá rád Fučíka, jak pravila ona! (Já se před ním vždycky skláněl a skláním). Jenomže co jí to bylo platno, když si nejeden soudruh udělal závěr, že já si zřejmě mohu dovolit úplně všechno: nemám třebas linku rovnou do Kremlu? A já jsem si dovoloval. JP: Tou historkou chceš asi naznačit, že člověk jedná na místě, kam ho postavila náhoda, spontánně podle své povahy a ne podle nějakých dalekosáhlých cílů, které potom dodatečně konstruuje dějepis. JT: Reagoval jsem, jak kázala občanská čest, podle své pravdy a beze strachu. Bránil jsem svůj stát, který rozvracel ten arogantní Nikdo z Hradčan, který při návštěvě Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

50 50 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ Slovenska odjížděl obědvat na české území. O nějakých mocenských souvislostech jsem neměl a nemohl mít ponětí. Člověk stojí na svém místě a jedná podle sebe. Právě tak představuje to, co jsou později Dějiny, L. N. Tolstoj. Věděl dobře, o čem píše! Nesmíme si představovat, že lidé tehdy žijící, lidé uvnitř, dokonale rozuměli silám, které byly ve hře, že jednali jako součást historických sil. Je nesporné, že ten polský bonmot měl reálný základ. Nesporné také je, že Novotnému jako hlavě státu musel připomenout sjezd historiků, že je naprostá anomálie, když se naše Republika vůbec nezná ke svému vzniku, neslaví svůj národní svátek. To byl výmluvný symbol režimu, jemuž chyběla státní idea. (A to připomenutí stejně nepomohlo, teprve v roce 1968 se Republika přihlásila sama k sobě.) Jednoznačná je Novotného odpovědnost za průtahy s rehabilitací obětí perzekuce. Mohl si přece zvolit obraz spravedlivého vládce, který napravuje křivdy. V tom se určitě nemusel bát nesouhlasu Chruščova. Místo toho ležel jako balvan překážející elementární spravedlnosti. A nechuť ke Slovákům vůbec nedovedl zvládnout, každé jeho vystoupení, třeba nechtě, Slováky provokovalo. To podlamovalo stát v kořenech. JP: Myslíš tím, že teď jako historik můžeš lépe řešit problémy tehdejších protagonistů? JT: Proboha, jen to ne, to je zlozvyk historiků, vyhrávat za Napoleona jeho prohrané bitvy! Já nemám tu potřebu, neboť jsem prohrál dost vlastních a žil vždy naplno. Ale jako historik musím nejprve konstatovat, že dokumenty, které s jistotou objasní nejdůležitější souvislosti našeho roku 1968, nebudou k dispozici za našeho života. Mnohé můžeme pouze odhadovat. Fundované vysvětlení podá snad kolega z následujících generací, samozřejmě jen za toho předpokladu, že si bude klást správné otázky, v čemž mu my, spolutvůrci tradice, můžeme významně pomoci. Řekněme, že naše úloha je v tom, abychom dobře formulovali otázky, na které dnes nelze uspokojivě odpovědět. JP: Chceš zde tedy vystupovat jako pamětník, nikoli jako historik. JT: Ano, jsem pamětník, který byl povoláním historik a odmítal být pouhým svědkem vlastního života, jak o mně napsal Zdeněk Vašíček. JP: Takže ses zamíchal do politiky, třebaže jsi prohlašoval, že chceš být na ní nezávislý... JT: Ne, v povolání historika jsem si nezadal. V politice? Nedovedl jsem si představit, že bych se dal donutit, abych přestal být občanem, vzdal se svých nezadatelných práv lidských a občanských. V mém jednání není žádný rozpor. Ale dovol zase vzpomínku na ten začátek, jímž je pád Chruščova v říjnu Vracel jsem se do Invalidovny, kde jsem měl nouzový byt, a na vrátnici mne čekal vzkaz, abych okamžitě volal Viléma Prečana, který sice nepracoval v našem Výboru, ale s nímž jsme řešili problémy editování pramenů. Oznámil mi tu novinu a žádal mne o mínění. Nebyl jsem schopen nic říci, takže jsem ho asi zklamal. Za několik dní nato jsem přišel na fakultu, kam jsem chodil do debatního kroužku kolem profesora Kolomana Gajana, dalšího ohniska nezávislého myšlení. Můj někdejší spolužák Robert Kvaček se mne ptá na totéž jako předtím Prečan. Každý cítil, že ve velkých dějinách teď jde o osudy našeho dějepisu i našich životů. Tentokrát jsem stručně pravil: Maršálové! A Kvaček jen přikývl svou energickou bradou; myslel si totéž. JP: Takže orientováni jste byli dobře, ale co dál? JT: V té době jsem začal okoušet zázračné ovoce slovenské svobody, které chutnalo tím víc, jak zrálo. Od Východu se připozdívalo, na Slovensku zrálo ovoce. Vlád- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

51 MARŠÁLOVÉ 51 la tu téměř naprostá svoboda projevu i shromažďování. Ostatně, možná, že nějaká ľuďácká fašistická spodina se cítila i nadále utlačována, ale tu nikdo nepostrádal. I dnes je zážitkem četba tehdejších ročníků například Kultúrneho života. Ale ještě daleko víc mě oslnily svobodné diskuse pořádané v redakcích, ústavech a klubech, jichž jsem se mohl účastnit a kde jsem nejen zcela svobodně hovořil, ale také byl, jako každý účastník, zaujatě poslouchán a posuzován. (Psal jsem o tom zprávy do odborného tisku.) Tam jsem se utkával nejen s kolegy historiky, s nimiž jsme se setkávali běžně, ale i s nejvýznamnějšími slovenskými spisovateli, literárními historiky, novináři... Každé takové shromáždění bylo nezapomenutelným zážitkem a musím říci, že něco podobného jsem pak už nikdy nezažil v Praze, Německu ani v Paříži, za celých víc než dvacet let, aťsi byly jakékoli režimy, a přestože jsem vždy něco takového postrádal a vyhledával. Kontrast s tehdejší situací ve spoutané smutné Čechii je nezapomenutelný; dokonce se dá říci, že se tehdejší Slovensko zasloužilo o změkčení toho kontrastu, neboť výrazně kladně ovlivňovalo i Prahu. Ovlivnění bylo jednak celkovým ovzduším, jednak celostátně zaznamenávanými konflikty slovenských časopisů či novinářů s mocí a nakonec i přímou pomocí českým autorům, vydáváním jejich textů na Slovensku. Konkrétně si vzpomínám na Václava Černého. Toto vše jsem tehdy vůbec nespojoval s Dubčekem, který byl od jara 1963 prvním tajemníkem na Slovensku. Dnes musím spravedlivě přiznat jeho zásluhu. Ta jedinečná kulturní erupce let nemohla ovšem být dílem jednoho člověka. Ale Dubček ji mocensky kryl a hájil proti nepřátelským zásahům Novotného; snad ji i povzbuzoval. Nicméně vzpomínka na tehdejší Slovensko pro mne není bez výčitky, když vzpomenu na noblesní Zoru Jesenskou: při jedné z posledních takových debat jsem vyslovil obavy, zda po vytvoření slovenských mocenských orgánů (federalizaci státu) neustane demokratická kritika vlastní moci. Ona reagovala podivením, jak mohu o Slovensku tak pochybovat. A pak mi odpověděla hned po 1. lednu 1969, když v Bratislavě esenbáci, řízení novopečeným vlastním slovenským ministerstvem vnitra, zpracovali demonstraci obušky. Napsala reportáž o prvním hrdinském nasazení policie Slovenské republiky. Potom veřejně odmítla Husákův režim. Přijala úděl ostrakismu a osamění až do své smrti. To je smutná vzpomínka a týká se až normalizace. Také je to ovšem pocit zadostiučinění z integrity člověka,... méně už z věrohodnosti tradičního obrazu slovenské nebojácnosti. JP: Kdybys byl věděl, jak bude Dubček kolísavý v konfrontaci se Sověty, byl bys ho stejně podporoval proti Novotnému? JT: Není to vůbec tak jednoduché! V mých trestních spisech musí být dopis tajně posílaný do exilu někdy v létě 1967, kde píšu, že našeho Nejvyššího mám zatím za nejlepší řešení. Kdož ví, snad opravdu bylo optimem z hlediska nezávislého intelektuála i obecného národního zájmu právě pokračování toho duelu Dubčeka se svrchní mocí Novotného a s tím postupně stále větší otvírání toho režimu a v jeho rámci získávání prostoru pro nezávislou vědu, nezávislého občana. Zde musím na vysvětlenou dodat, že jsem začal provozovat svou vlastní, nezávislou politiku. Je spojená s prof. Radomírem Lužou z USA, synem padlého generála, významným partyzánem (který je dnes znám hlavně přípravou únosu prezidenta Beneše do Francie po únoru 1948, což však manželé Benešovi odmítli). Vyzval mne ke spoluautorství na příručce o dějinách Československa pro americké univerzity, která by ovšem byla zároveň demonstrací spolupráce domova se socialistickým exilem. O tom jsem samozřejmě informoval hlavní spolupracovníky z Výboru a společně jsme potom hledali cesty, jak tuto demonstraci prosadit a zároveň roz- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

52 52 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ šířit se samozřejmým cílem napravovat nedozírné lidské a kulturní škody způsobené únorem JP: Takže vlastně už před Jarem bylo dost důvodů ke tvému odsouzení. JT: Nikdy jsem si nehrál na neviňátko, považoval jsem se za bojovníka, jak mne k tomu zavázali předkové. Ale byl jsem nezávislý a to jako historik i jako občan. Ostatně bych chtěl říci, že mé práce z té doby nejsou závislé ani na tehdejší pokrokové politice. Dokonce nejsou ani její kritikou, jak se mylně soudilo. To, co bylo považováno za mou kritiku Dubčekovy politiky zdánlivých kompromisů a ústupků Sovětům, jsem napsal o rok dříve, na podzim Je to destilát ze studia chování oficiálních představitelů české politiky za druhé i první světové války. Takže pokud jde o politickou praxi, je to varování před špatnými konci, k nimž spějí špatně vyjeté koleje. Také jako občan jsem si zachoval kritický odstup. Nesloužil jsem žádnému politikovi. JP: Znal jsi Dubčeka osobně? JT: Ne, nikdy jsem ho neviděl, ani zdaleka. Přesto ho znám víc než jako historickou postavu právě proto, že jsem mohl dosti zblízka sledovat tahy jeho stoupenců na mocenské šachovnici. Někdy na podzim 1967 mne požádal Václav Kural, který měl k politickým špičkám mnohem blíž než já, zda bych (vzhledem k svým častým cestám mezi Prahou a Bratislavou) byl ochoten dělat diskrétního pošťáka mezi Smrkovským a Dubčekem. Odmítl jsem ne ze strachu, ani že bych nesouhlasil s tím, co připravovali, nýbrž proto, že bych se v daných poměrech nutně stal sluhou jednoho nebo druhého. (Ochotně bych jim byl dělal nezávislého prostředníka potom v čase disentu, kdyby se byli odvážili mít s ním kontakt.) Myslím, že v Dubčekově dráze mám na mysli období před srpnem 1968 a posuzuji šachistu je patrná změna po jeho příchodu do Prahy. Pokud byl v Bratislavě, když se propracovával k místu prvního tajemníka i poté, co ho dosáhl, počínal si velmi obratně a získával pozice jaksi neodolatelně, nedával protivníkům žádnou šanci. Novotný, jeho zarytý nepřítel, mohl jen skřípat zuby, třebaže měl nad ním vrchní moc. V tom smyslu o tom také se zálibou hovoří sám Dubček ve vlastním životopise (ač jde o dílo silně poznamenané redaktory, tuto pasáž mám za autentickou) a za zdatného hráče v kabinetech ho považoval i Zdeněk Mlynář. Tato zdatnost se však paradoxně ztrácí spolu s Novotným. Dubčekovy šachy z místa prvního tajemníka v Praze sotva kdo bude obdivovat, ať už jde o šachovnici domácí anebo blokovou, o mezinárodní nemluvě. Tuto změnu určitě nevysvětlíme tím, že bychom Dubčeka považovali za nováčka v Praze. Vždyť žádným nováčkem nebyl. Jako první tajemník na Slovensku byl automaticky členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a v Praze také musel vyšachovat Novotného. A nejen Novotného, nýbrž i další pretendenty na jeho místo. JP: Čím tedy vysvětlit tu změnu? Máme se uchýlit k psychologii? Anebo říci, že nemohl existovat mimo Slovensko? JT: Ze všeho nejvíce mne upoutává právě ten paradox: Dubčekova síla se ztrácí, když se ztratil úhlavní nepřítel. JP: Občas je někde zmínka o tom, že jsi spolupracoval s Josefem Smrkovským. Jak jste se seznámili? JT: Samozřejmě přes náš Výbor. Byl jsem znám jako advokát chudých, stále jsem bojoval za nějakého ukřivděného odbojáře. (Píše o tom jedna kniha u nás a jed- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

53 MARŠÁLOVÉ 53 na dokonce v Arménii.) Proto mně někdy, tuším v březnu 1968, Smrkovský vzkázal, že stojí o mou spolupráci na rehabilitacích. Vyřizoval mi to Kural. Dotázal jsem se, jak daleko se půjde. Kural pak přišel s odpovědí, že náprava půjde tak daleko, jak daleko dokážu křivdu. Zdálo se mi nemožné odmítnout. Zastával jsem (nebo možná objevil, kdož ví?) myšlenku Zákona o národním smíření přenesenou z Frankova Španělska. Ve skutečnosti jsem ale v té velké improvizaci Smrkovy kanceláře dělal všechno jiné: rychlé překlady z různých jazyků, návrhy stanovisek atd. I k tomu bych připojil jednu historku. Týká se Karla Pichlíka, prominentního historika prvního Odboje. S ním jsme si byli tehdy profesně nejbližší, veřejně jsme prohlašovali nutnou nezávislost historika na politice, což bylo tehdy, v čase povinné stranickosti, ne moc daleko velezradě. Ale i kolegové angažovaní na straně progresistů nám to měli za zlé. Nuže, s tímto svým neangažovaným kolegou jsem se potkal v kanceláři Smrkovského. Ty - a zde?! A ty - zde?! Oba jsme se vysmáli jeden druhému dosyta, až jeden pravil a druhý sekundoval: Ne, my jsme autentičtí, neboť toto není politika, nýbrž národně osvobozenecký boj a v něm my nestojíme stranou! A neměl bych zapomenout na svého milého oponenta, ve skutečnosti blízkého kamaráda (byť o dost staršího) Jiřího Doležala. Také ten obětavě pracoval pro Smrkovského ostatně svého někdejšího šéfa; Jirka byl totiž barikádník z roku Samozřejmě i Václav Kural, Antonín Benčík... JP: Jak dalece jste se znali? JT: Ani se Smrkovským jsem se nikdy nesešel, třebaže jsem jistý čas pracoval v jeho kanceláři a také používal jeho ledničku. Jako správný recesista jsem se totiž nevzdal žertování ani tam, kde jsem předpokládal bezprostřední životní ohrožení. Když jsem se rozhodl skoncovat se Smrkovským, vyzvedl jsem si z jeho lednice velkou láhev Stocku a tři balíčky sušenek, o čemž jsem napsal zápis evidovaný v podacím protokolu. V něm se praví, že tento dlužný honorář v naturální podobě je určen pro povzbuzení revolučních mas. Zápis se musel zachovat, pokud se dochoval protokol. Hovořím o tom proto, že v jedné estébácké relaci se o mně píše jako o tom, kdo včas opouští tonoucí loď. Opak je pravdou: to oni opouštěli zápas, který lehkovážně začali. JP: Kdy to bylo a proč vlastně? JT: Protože jsem věděl, že neodhodlají-li se k roztržce se Sověty, je s nimi konec. Jak jsem výše a velmi vážně řekl, byl jsem ochoten sloužit v národně osvobozeneckém boji, rozhodně však ne v národní háchovštině. Když se s úlevou a zadostiučiněním vraceli z Čierné, čekali obdiv. Smrkovský si výslovně žádal poděkování lidu, ale já jsem viděl, že s nimi je konec, přijedou tanky a oni se zlomí. Přál jsem si ovšem, aby se byli odhodlali k roztržce jednak že v tom byla jediná (byť malá) šance vyjít z toho bez pohromy, jednak že šlo o jejich čest, jejíž neporušitelost byla národním zájmem. JP: A co Kriegel? JT: Toho jsem znal později z disentu, neboť ten jediný z jmenovaných politiků roku 1968 neváhal nastoupit to chožděnije po mukam. Ale poprvé jsem ho poznal také v souvislosti se Smrkovským. Jednalo se o Čínu. Já jsem tehdy ve Smrkovského kanceláři sám táhl z dálnopisu zprávu z velvyslanectví v Pekingu. Tamní náš hodnostář oznamoval, že čínský předák (snad se jmenoval Čchen-I) na jakémsi shromáždění řečnil, že Čína hledí se sympatiemi na snahu malých členů obou bloků o vymanění se zpod diktátu velmocí; snad jmenoval Československo. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

54 54 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ JP: To jsme ale Číňanům po Listopadu 89 moc velkou radost neudělali... JT: Ten náš představitel oznamoval, chtěje být pochválen, že jako první se demonstrativně zvedl a odešel. Když jsem to přečetl, dostal jsem úplný záchvat zuřivosti z této sebevražedné politiky a přesvědčoval jsem kolegy, že sice nemusíme posílat do Pekingu vůbec žádné signály, ale rozhodně nesmíme nikam poslat signál, že jsme poserové takže dotyčný musí okamžitě onemocnět a z Pekingu zmizet! Kolegové kývali hlavami tak a onak, nakonec pravili, že asi mám pravdu, ale Smrkovský by to nesežral snad Kriegel? A hned mi u něho zjednali přijetí. Vysvětlil jsem svůj návrh a Kriegel, posupně na mne zíraje z druhé strany stolu, pravil: Soudruhu, tobě není jasné, že Sověti jsou nám ideologicky mnohem blíž než Číňani? Náhodou jsem byl pohotový, což není má silná stránka: Soudruhu, tobě není jasné, že sovětské tanky jsou nám mnohem blíž než čínské? Kriegel zrudnul a bouchl do stolu: O tancích nemluv! Takže jsem pokrčil rameny a pokud se týče Číňanů, zůstalo z naší strany u signálu, že se nehodláme bránit. Známe to z národopisu: staří Slované nesměli pojmenovat medvěda, neboť by potom přišel na med. Ale musím říci, že snad právě proto, že jsem mu kladl odpor, Kriegel mne potom uznával. Vzájemně jsme se kryli. Aniž jsem ho o cokoli žádal a bez mého vědomí mně zorganizoval pomoc lékařů z Krče, když jsem přišel z krimu, a potom znovu v přípravě na emigraci. JP: I Svobodu jsi znal z vašeho Výboru? JT: Ne, ten měl svou kancelář se dvěma pracovníky v Památníku odboje, kde jsem byl formálně zaměstnán (i když uvolněn pro práci ve Výboru) a kde jsem byl zvolen kozlem-zahradníkem, faktickým partajním šéfem celého podniku v revolučním roce Ač čerstvý člen strany, byl jsem proti zvyklostem zvolen místopředsedou útvarové organizace, přičemž předseda, kolega Jan Beránek, využil poměrů k uskutečnění své dávné touhy po studiu ve vídeňském Kriegsarchivu. Takže Svoboda mi jaksi partajně podléhal. Ale mohu o něm říci jen to, že mne napomínal, abych nejezdil v budově dolů po klandru a nahoru výtahem, nýbrž šlapal po schodech: Tělocvik, mladý muži! Můj důvěrný starší přítel Oldřich Janeček pojal v roce 1969 ideu, že bude Svobodovi psát memoáry a propašuje tam uznání pro Masaryka. Sepsali to v tom duchu a Václav Král, toužící po revanši za ústrky způsobené mu předtím reformisty, poslal udání Husákovi (jehož předtím shazoval v intencích Novotného). Pana prezidenta volali k pořádku, ten se vymluvil, že v přemíře práce ztratil kontrolu nad SVÝM dílem, a všechny kolem toho díla okamžitě vyhodili. JP: Vraťme se k Dubčekovi. Do našich Dialogů jsi o něm psal vždy silně kriticky. Můžeš říci něco o jeho politice na jaře 1968? Mám na mysli tvé konkrétní poznatky ze Smrkovského kanceláře. JT: Hlavně si vzpomínám na vskutku ostudné jednání o Titově návštěvě v Praze. Připomínám, že Jugoslávie a Rumunsko (jež bylo členským státem Varšavské smlouvy!) se demonstrativně nezúčastnily konferencí ani tajných porad pěti států, které posílaly do Prahy ultimata. Jugoslávie a Rumunsko byly náhodou státy někdejší Malé Dohody a tato tradice byla tehdy všude živá. Oba státy ze své vlastní potřeby podporovaly Československo v každém pokusu trochu se vzepřít, a nakonec také jak Tito tak Ceaucescu přijeli na demonstrativní státní návštěvy do Prahy. Zejména ta Titova v srpnu se stala ohromnou lidovou manifestací, kterou řadím na úroveň manifestací v roce Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

55 MARŠÁLOVÉ 55 JP: Obě manifestace měly to společné, že k ničemu nevedly. Ale pro Tebe to byl zřejmě jeden z nezapomenutelných prožitků. JT: Já jsem vlastně prožil Jaro dvakrát, ve slávě i pádu. Podruhé ve Francii, ve dnech prvé Mitterrandovy volby, tj. v květnu Zrovna tehdy jsem tam přišel, a oni to tak i více méně oficiálně označovali, nejen v rozhovorech s námi Čechoslováky. Takže jsem sice nezažil Prahu roku 1938, ale mám v paměti dva nezapomenutelné projevy lidové vůle a radosti, obrovské manifestace až do svítání, ta druhá na náměstí Bastilly, prvá na obou stranách první brány Pražského hradu a až daleko na Úvoz. Dubček Tito Svoboda! A každý ovšem měl zároveň na mysli Svobodu rodu ženského. To však není zásluha dubčekovců! Když se o té návštěvě jednalo, Praha několikrát zrušila již stanovené datum, vždy když Brežněv poslal nějaký neodkladný vzkaz; a tak si sovětské velvyslanectví s Dubčekem hrálo, aby podal možnému spojenci dokonalý důkaz, že vždy před ním dává přednost Brežněvovi. To se stalo několikrát, až nakonec Tito vzkázal, že přijede kdykoli okamžitě, až to bude Praze vyhovovat. Přitom samozřejmě bylo Československo nejslabším článkem této možné aliance a nejvíce možné spojence potřebovalo. Chovalo se však přesně opačně. Nebyla to ovšem záležitost ministra zahraničí, ba ani vlády. JP: Jak tě znám, takové submisivní chování moc rád nemáš. Ale co jsi dělal po rozchodu se Smrkovským? JT: Považoval jsem už za jisté, že tanky přijedou. Co potom? Jako historik jsem se ohlížel na podobné situace v minulosti, zejména na maďarské povstání Tam byly deportace, myslel jsem najisto, že budou i u nás. První je vždy záchrana lidí v tomto případě, s prominutím, důvěřivých pitomců. Oldřich Janeček se mnou souhlasil, obstaral několik chat blízko Prahy jako první úkryt. Děvčata z Památníku, písařky, úřednice, archivářky atd. (mně věrná strana ) byla ochotna postarat se o ty pitomce, provázet je, měli jsme klíče od těch chat. Jeden náš archivář obstaral spojení do Vojenských lesů, shromaždiště v domě za náměstím v Sušici (jméno jsem zapomněl), odtud přes zelenou hranici, tj. bez pasů. Celé to muselo fungovat beze mne, taky by to fungovalo; řízení se ujala velmi energická žena Lenka Fučíková, naše knihovnice. K tomu mám také charakteristickou historku, ale musím se zas trochu vrátit. Už asi rok předtím jsem měl jet na půl roku do Itálie, hledat stopy po našich občanech v tamní Rezistenci. Dohodu uzavřel snad rovnou sekretariát ÚV KSČ s Istitutto Feltrinelli. Jenomže já jsem tajně studoval Garibaldiho ústup z Říma po porážce 1848, chtěl jsem si to projet na kole. Takže odklady, až přišlo Jaro. A tu mně volá sekretářka z ÚV, jmenovala se Božena Němcová (to se dobře pamatuje), a spustila energicky (což já špatně snáším): Tak co je s tou Vaší cestou do Itálie?! Odpovídám vztekle: Dokud této zemi hrozí sovětská invaze, nikam z ní neodjedu! A ona ironicky: A kdy to podle Vás hrozí? Od toho vy sedíte na ÚV, abyste věděli, kdy se chystáte to prodat!, a praštil jsem telefonem. To bylo tak měsíc před tankovou nocí. A teď nastala: před půlnocí zvoní u mne návštěva. Spal jsem oblečen, plná polní sbalená u dveří. Přišel Václav Kural a s ním Jan Křen: Měl jsi pravdu, tanky jsou tu. Já se hned chápu batohu a pistole, žádné srdceryvné scény, okamžitě jdu do úkrytu. Ale oni nepřišli jen kvůli informaci, nýbrž jako klienti: Co jsi tedy připravil? A byl bys ochoten ukrýt členy ÚV KSČ? Samozřejmě. A tak dohodnuta schůzka ráno na určené lavičce ve Vojanových sadech. Ráno tam přicházím a zdaleka vidím, kdo to na mne čeká: Božena Němcová! A běží mi vstříc: Soudruhu, já se Vám hrozně omlouvám... Já ji nenechám domluvit a ruce bych jí zulíbal: Ach ne, ne, ne já se strašně omlouvám, vždyť vy jste to přece neprodali, KSČ je v čele odporu! Myslím, že to pěkně ilustruje začátek toho Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

56 56 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ úžasného týdne, kdy česko-slovenský dvojnárod ukázal, jak skvěle se umí chovat, když nemá vládu. Příběh má i druhou pointu: ani Němcové ani Křenovi jsem nebyl nic platný. Oni potřebovali ubytování v Praze, totiž pro delegáty sjezdu KSČ, kdežto já připravil únik z Prahy. Tak to dopadá, když hloupě uplatníme zkušenost z minulosti. Ale mohu pokračovat: přechody přes hranice jsem si představoval klasickým pašeráckým způsobem, ale přesto jsem sháněl pasy bianko pasy s vízy. Na koho se obrátit jiného než na bratry Jugoslávce? (1915 obětavě pomáhali dr. Benešovi, 1939 v Bratislavě rovněž...) Přes svého spolupracovníka Imre Immera jsem kontaktoval jugoslávské velvyslanectví (jméno jsem zapomněl). Předložil jsem zásadní otázku nejen pasů: jste ochotni pomáhat naší konspiraci, jejíž budoucí podobu zatím neznáme? Odpověď na místě zněla: bianko pasy ne. Potom jsem měl jiné starosti, ale po letech mne někdo informoval, že ten diplomat předal věc své vládě a že potom nějaké velice významné jugoslávské grémium o tom jednalo a potvrdilo odmítnutí se zdůvodněním, že ani Immer ani já nejsme dostatečně významné osobnosti. Což je hřebík na hlavičku a vystihuje celé moje úsilí, nejen v roce osmašedesátém. JP: Zároveň ovšem staví neodbytnou otázku, co všechno kdy mohlo být, kdyby se tvých nápadů chopily významné osobnosti. JT: A ještě jednou: samozřejmě jsem zkoušel, zda bych mohl dostat bianko pasy od vlády té země, které patřilo všechno mé úsilí. Ministr vnitra generál Josef Pavel, objekt číslo jedna pro KGB, v srpnových dnech v konspirativní úřadovně ve Vodičkově ulici (jen proto ušel osudu horšímu než Dubček); přístup mně zjednal jistý kolega Kahan, spolupracovník našeho Výboru, bývalý zpravodajec a pravá ruka Pavlova. Ano, bianko pasy vám dáme, jen musíme mít seznam lidí, jimž jsou určeny. To je ono, křičím na ně, to jste vy a není vám pomoci, ani na šibenici se nevzdáte své zvrácené ideje, že strana musí mít všechno pevně v rukou, a na to zahynete!, praštil jsem dveřmi. Později o mně šel hlas, ve vší důvěrnosti... zkrátka jaký jsem byl ras na soudruhy v těžké psychické zátěži v konspirativním kvartýru. Taktak, že ze mne nedostali infarkt. JP: Spíš jsi mohl dostat infarkt ty z nich. JT: I tato věc měla své pokračování beze mne. Někteří kolegové si ty pasy pořídili, evidence dodržena. Za rok a pár měsíců poté, už ve vazbě v Ruzyni, jsem se v Rudém právu dočetl o těžkých zločinech generála Josefa Pavla. Mimo jiné nelegálně vystavoval pasy. Byl připojen seznam těch, kdo je obdrželi; všechny jsem znal. JP: Přejděme od osudů představitelů Pražského jara k historickému pohledu na mocenské ambice Sovětského svazu. Jako člověk, který již tehdy žil v Německu, se domnívám, že německá otázka, tj. zejména otázka sjednocení Německa, mohla být v pozadí mnoha problémů čs. roku Vzpomínám si, žes na tu souvislost upozorňoval již v době, kdy ji skoro nikdo nebyl ochoten vidět. JT: To je ten problém Maršálové, který se rovná problému Německo. Není to všechno z toho uzlu, ale v každém případě důležitý aspekt možná rozhodující, v každém případě nejlépe viditelný. Paradoxně je to ovšem zároveň otázka, kterou můžeme nejméně doložit tradičními metodami historické práce. To jsme nuceni ponechat příštím generacím, jak již řečeno. Musíme tudíž být i příslušně rezervovaní v našich odhadech. Stalin měl velký respekt před Německem. Nechci hovořit jednostranně o paktu 1939, kritikové neberou v úvahu ani mnichovskou politiku Západu (namířenou Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

57 MARŠÁLOVÉ 57 proti Východu), ani právě tehdy akutní nebezpečí velké války Sovětského svazu s Japonskem. Skutečný problém je tehdejší Kominterna, ale o tom se nemluví. Pod Stalinovým terorem se vzdala do té doby výrazně protinacistického postoje. Je známo puntičkářské dodržování slíbených dodávek Německu doslova až do posledního dne před napadením. Máme ostatně i prvý důkaz papírový : je známo, že v létě 1940 během jedné rozpravy v sovětském generálním štábu upozornil G. K. Žukov na zvláštní situaci ve velmocenské hře, že totiž Hitler soustředil celou vojenskou sílu Německa proti Británii natolik, že ponechal svá záda na sovětské straně úplně nechráněná. Sotvaže to však stačil vyslovit, Stalin ho vztekle okřikl: Do koho to pícháš?! Dělal možné-nemožné, aby se vyhnul velkému ozbrojenému konfliktu s Německem a případné válce na dvou frontách. Vítězná válka nastolila problém Německa v nové podobě, nicméně starý. Dnes je téměř jisté, že hlavní vinu za poválečné rozdělení Německa nese Západ (včetně zuřivých antikomunistů německých). Stalin by byl rád dal přednost jednotnému a odzbrojenému Německu. JP: Adenauer začínal známým projevem, v němž prohlásil, že každému Němci, který uchopí zbraň, by měla upadnout ruka. Němci to přijali, a dřív než se probudili, byli v NATO. JT: Velmoci reagují navzájem, vraťme se k SSSR. Tatáž Stalinova politika pokračovala i po vzniku NDR a zdědili ji i prví Stalinovi nástupci. Z roku 1957 je znám tzv. Rapackého plán, předkládaný jménem východního bloku jako projekt pro mírovou smlouvu s Německem. Byl to plán na atomové a raketové odzbrojení západního Německa, čemuž protihodnotou mělo být odzbrojení nejen NDR, ale i Polska a Československa. Na jaře 1958 byl odmítnut postupně všemi západními velmocemi. JP: V západním Německu se plán více méně zamlčoval. Za viníky rozdělení země byli označováni Sověti, k čemuž později přispěla berlínská zeď. Přitom každý východní Němec starší generace věděl, že za rozdělením stál Adenauer a Západ, tj. zejména vojensko-průmyslový komplex USA. Na nebezpečí, které hrozí americké demokracii z propojení zbrojního průmyslu s ozbrojenými silami a politikou, překvapivě upozornil sám prezident Eisenhower v projevu při při příležitosti ukončení svého úřadu. JT: Pro naši zemi nabízel Rapackého plán skvělou perspektivu: byli bychom nejen zbaveni vojenských výdajů, ale především poprvé ve své historii chráněni mezinárodní smlouvou! Jde o toto: Někdy od počátku 60. let se začala prosazovat útočnější varianta evropské politiky SSSR, asi proto, že se ukázala neúspěšná politika mírová. Tato změna se definitivně prosadila po pádu Chruščova. Nemyslím, že by se byl Sovětský svaz stal podněcovatelem války. Ale jeho rozhodná vůle nedopustit novou pohromu na vlastním území zřejmě přerostla do myšlenky preventivního úderu ve chvíli mezinárodní krize. Právě zde (podle mého mínění) je konec bitev v našem rybníku a začíná velký mezinárodní problém, který se nám stal osudným. JP: Úspěšný preventivní úder proti Německu samozřejmě vyžadoval přítomnost sovětských vojsk na našem území... JT:...což čs. vojenské a politické vedení a sám Novotný naprosto vylučovali ať už z vlastenectví nebo z jednoduché marnivosti, pýchy na vlastní armádu a zemi, která jako jediná ze zemí na blokové hranici nepotřebuje přítomnost cizích vojsk. Byla to prestižní záležitost politického vedení, ale i lidu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

58 58 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ JP: To přece nemohla být záležitost veřejnosti! Režim, jaký u nás byl, vylučoval jakoukoli veřejnou diskusi o těchto věcech... JT: S tím se v zásadě nedalo nic dělat a nedá v podobných případech dělat ani dnes. Samozřejmě nikdo nevěděl o strategickém plánu masového preventivního úderu kromě Novotného, který v říjnu 1964 osobně podepsal jediný výtisk výpisu z plánu s úkoly pro čs. vojsko za všeobecného tažení vojsk Varšavské smlouvy k Atlantiku. Ale o tom, že Novotný odmítá jakoukoli, třeba jen symbolickou přítomnost sovětských vojsk u nás, se v informovaných kruzích vědělo, a byla to snad jediná věc, ve které byli všichni jednotně za vládou: nedopustit cizí vojska v naší zemi. Co bylo vlastní příčinou toho požadavku, o tom měli tušení snad jen tři až čtyři lidé u nás, mezi něž jistě nepatřil Dubček, když byl ještě v Bratislavě, ale ani první týdny v Praze (prezidentem byl stále Novotný). Je tam ještě jeden aspekt, který ukazuje na bezvýchodnost celé naší tehdejší situace: Pro naši armádu se v této preventivní válce předpokládalo rychlé tažení směrem na Mnichov a k hornímu Rýnu, na švýcarskou hranici. Hlavní síly Varšavské smlouvy, tj. sovětská vojska z NDR a s nimi polské a východoněmecké armády, měly postupovat klasickou cestou Lipsko Paříž. A mezi těmito dvěma šipkami se rozvírala mezera, nepokrytý směr od našich hranic do Burgundské brány, tj. ve směru na Stuttgart, Dijon, Lyon... Čs. generalita si v zoufalství brala na sebe i tento operační směr, ale to očividně překračovalo již i pouhé početní možnosti naší armády, nehledě ani na předpokládané útočné použití taktických atomových zbraní, kterými přece naše armáda nedisponovala. Tak vznikla neodolatelná potřeba sovětských maršálů mít Střední skupinu sovětských vojsk, která by se postarala o krytí zmíněného burgundského operačního směru hned v prvních dnech preventivního útoku proti NATO, a to s východištěm od nás; a když čs. státní vedení nechtělo tuto potřebu akceptovat, musela se prosadit silou. V tom je téměř všechno. Dubček byl v podstatě jen nevědomou obětí této maršálské racionality a marno bylo argumentovat, že u nás není žádná kontrarevoluce, nikdy žádné násilnosti, jaké byly charakteristické pro antirežimní demonstrace zejména v Polsku. JP: Nabízí se ovšem otázka, zda by nebylo bývalo výhodnější zřídit tu sovětským maršálům nějaké to Guantánamo a spravovat si stát po svém? JT: To je takzvaná finlandizace, pojem z tehdejší doby a další pro nás nedostižný ideál: Po kapitulaci Finska roku 1944 si Sovětský svaz (kromě územních záborů o něco rozsáhlejších než čtyři léta předtím) vynutil propůjčení námořní základny na poloostrově Hanko, který uzavírá Finský záliv (přístup k tehdejšímu Leningradu) a zároveň ovládá celé Baltské moře. Finsko se zavázalo k neúčasti v jakýchkoli seskupeních, jejichž členem nebude SSSR a nadále si žilo po svém. Když byla zakládána Varšavská smlouva, Sověty do ní pozvaly i Finsko, to však odmítlo. Naopak Chruščov v uznání za to, že Finové dodržují závazky, vyklidil Hanko; spokojil se slibem, že nebude pronajata žádná základna nikomu jinému. Finům se pak krásně žilo půl století v úplné neutralitě a jejich šéfové po rozpadu Varšavské aliance nevěděli nic moudřejšího, než zařadit se do houfu velkých i malých hafanů, toužících po odvetě za stará ruská příkoří... Jistěže by bývalo pro nás výhodnější, kdyby byl býval hned v roce 1945 Sovětům na klasických devětadevadesát let pronajat např. některý z těch výběžků, které byly Československu od začátku jen na přítěž a které stejně nedokázalo civilizovaně spravovat. Tam mohlo být bezpočet sovětských vojsk namířených proti Německu; z toho jsme mohli mít jenom radost (čím víc sovětských vojsk, tím potom méně Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

59 MARŠÁLOVÉ 59 nároků na čs. pomocné sbory). Jenže, to je právě ta ironie dějin, tenkrát si SSSR velmi přál odzbrojené jednotné Německo, proto je přece nemohl ohrožovat. Možná i kvůli tomu sovětská vojska v roce 1945 čs. území bez průtahů vyklidila... Já jsem přinejmenším od začátku šedesátých let vždy zastával stále tentýž ideál: Československo nezařazené do bloků; mezinárodní uznání takového statutu mohlo umožnit i vnitřní demilitarizaci a tím uvolnění obrovských prostředků pro pokrok vzdělanosti a všeobecné civilizační úrovně... JP: Myslíš, že tento ideál sdílelo Dubčekovo vedení? JT: Především mám za jisté, že ani sám Dubček ještě ani ve chvíli, kdy již měl funkci prvního tajemníka v Praze, ze začátku neměl ani tušení, oč vlastně Sovětům šlo. To víme teprve dnes jako historikové, přičemž zdaleka ještě nevíme vše. Více budou vědět badatelé až pomine nynější studená válka proti Rusku. Rusové snad ztratí nedůvěru a otevřou své diplomatické a bezpečnostní archivy. JP: Kdybys byl věděl, co víš dnes, byl bys zastával v roce 1968 stejně rozhodné protisovětské stanovisko? JT: Ano. Není sice jisté, zda by pevný rozhodný postoj Dubčekova vedení byl s to zastavit sovětskou intervenci, ale naprosto jisté je, že kolísání, jehož jsem byl zblízka svědkem, si o ni přímo koledovalo. Každé napětí v přírodě jako ve světě lidí se vždy vybíjí cestou nejmenšího odporu. Pokud se týče přítomnosti sovětských vojsk, stala se z ní prestižní záležitost. Pro Dubčeka bylo na jaře 1968 naprosto nemyslitelné akceptovat sovětské posádky u nás. Byl by se tím znemožnil víc než podpisem proslulého pendrekového zákona o rok později. JP: Můžeme na závěr odpovědět na otázku, zda je Jaro roku 1968 mrtvá věc (jak to nejednou slýcháme), v čem by to eventuálně mohla být věc živá a jaký je případně odkaz osmašedesátého a osmašedesátníků? JT: To jsou dvě různé otázky. Předně nic v dějinách není mrtvé. Všechny dobré i zlé činy stovek generací se skládají do našeho dědictví, které tvoří rámec našeho života a s nímž se vyrovnáváme. Dobro nás pozdvihuje. Zlo musíme překonávat. A pokud to nedokážeme, degraduje nás. Přitom ale máloco z tohoto dědictví je jednoznačně dobré nebo zlé, většinou každá věc má svůj líc a rub; a nakonec musíme ještě říci, že nekonečně měnlivá řeka času občas některé tyto složky svévolně a nečekaně přehazuje a zaměňuje. Takže například v českém národním dědictví je stále přítomno husitství, a bude zřejmě přítomno, dokud bude tento národ trvat, protože se stalo jeho bytostnou složkou. Jak ukázal vynikající filosof Ivan Müller, tentokrát zde bohužel nepřítomný třetí kamarád z naší ideodiverzní skupiny, husitství je v duši našeho lidu přítomno ve spontánním přesvědčení, že PRAVDA VÍTĚZÍ, dobro zvítězí nad zlem, dobrá věc se podaří, věrná láska zvítězí. Toto přesvědčení vyznačuje lidovou slovesnost a je na něm založen každý duchem český artefakt od lidové i umělé pohádky až například po nedávné památníky tzv. třetího odboje. Přesvědčení o konečném vítězství spravedlnosti nás povznáší nad pásmo banality a přibližuje nás sféře, v níž se napravují pozemské křivdy. Nicméně není nijak těžké pozorovat i rub tohoto vskutku charakteristického a vskutku vznešeného rysu společné česko-slovenské kultury. Rubovou stránku tvoří vulgární přesvědčení, které jsem si letos v říjnu přečetl expressis verbis jakožto objev zcela vážně předkládaný lidu ve velmi zbožné církevní edici: Pravda nemá zapotřebí, aby za ni někdo bojoval. Důsledky můžeme pozorovat například v katastrofálním běžném přesvěd- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

60 60 JAN PŘÍBAŇ, JAN TESAŘ čení, že i nejriskantnější mezinárodní smlouvy se mohou podpisovat bez jakýchkoli obav (neboť nakonec beztak zvítězí spravedlnost). A tak dále. Dědictvím prvního Odboje je vlastní stát a ovšem Slovensko jako nově se vynořivší celistvý útvar, který Čechii uvolnil z německých obručí. Rubem téhož dědictví bylo přesvědčení, že ČSR je protekčním dítětem demokratických mocností Západu, které se ukázalo v roce 1938 tak osudné. Jenom tehdy? A tak dále. Co zůstalo z roku 1968? Rubovou stranu všichni známe: primitivní nenávist k Rusku. Vedle všech jiných aspektů této zátěže je jejím důsledkem to, že nás odsekává od vlastní historie: co je Čechie bez slovanské čelenky? Výsledkem je národní frustrace. Odsekává také Čechy od Slováků, kteří tento problém dávno překonali pro ně není celonárodní. Trvalý jev pozitivní jsem už zmínil: srpnový týden. Světové unikum. Poznání, jak umí žít tento národ bez vlády (většinou zpravidla ničemné). Pro odpověď na druhou otázku (co bychom měli považovat za odkaz) se musím vrátit k Dubčekovi. Předně k jeho socialismu s lidskou tváří. Primitivové nad tím mohou mávat rukou ti ať si dál nakupují ve svých politických second-handech. Mefistové budou zdůrazňovat (zajisté právem), že takové ideje byly potlačovány už před tisíciletími. Naše otázka-odpověď Mefistovi zní takto: vymyslel snad od té doby někde někdo něco lepšího?! Ale Dubček má ještě jednu tvář, na niž se zapomnělo kvůli jeho dosti nešťastnému působení ve funkci prvního tajemníka v Praze. Jak už jsem naznačil, ve státě bez státní ideje museli mnohdy historikové suplovat jako její strážci. A právě v tom našli u Dubčeka porozumění a nápravu. Právě v tom je opravdová Dubčekova velikost jako československého státníka. Narodil se v témž domě jako Ľudovít Štúr a za stoletého výročí Matice slovenské se dostal k moci na Slovensku; vzápětí přednesl sérii projevů, které vybízely k domyšlení a dořešení vztahu dvou rovnoprávných ohnisek v naší elipse, aby se zajistila její soudržnost. Odpověděl na otázku po smyslu existence společného státu dvou blízkých národů s neodlučným osudem. Ve společné jednotné vlasti (jak zněl jeho oblíbený termín) viděl pro oba národy záruku možnosti žít po svém, ve svobodě a spravedlnosti. Toto pak tvrdošíjně prosazoval v praxi, a to dokonce i po svém (rovněž neslavném) návratu do Prahy roku S touto československou ideou spojil svůj život a nikdy se jí nevzdal. Geopolitická situace Čechů a Slováků se od té doby sice změnila, ale k horšímu. Jejich vzájemná podpora je pro obě části téhož těla ještě víc jedinou dobrou vyhlídkou právě tak, jako socialismus s lidskou tváří pro Evropu. JP: Vojensko-průmyslově-politickému komplexu Západu prokázal SSSR v srpnu 68 dvojitou službu: jednak ukázal před světem svůj skutečný charakter bezohledné militaristické velmoci, která nezaváhá před brutálním masivním nasazením vlastních i satelitních armád dokonce i ve vlastní mocenské sféře a proti satelitu, který ani nezpochybnil svou závislost; a jednak zkompromitoval v očích západních společností současná protestní protikapitalistická hnutí v západním světě. Československý socialismus s lidskou tváří bylo to poslední, co si mohl Západ přát, SSSR mu přispěchal na pomoc. Není náhodou, že od začátku sedmdesátých let se postupně všude na Západě začal prosazovat neo-liberalismus jako zdánlivě nové řešení starých problémů kapitalismu. JT: Že se ukázala holá pravda, mohlo by se považovat i za pokrok. Ale svět se za (první) studené války naučil myslet černo-bíle; neo-liberální vlna zasáhla především Rusko a bývalý sovětský blok. Jeho periferie se dnes šikuje k nové válce proti Rusku. Rusko, které je po zhroucení partajně-maršálského režimu v defenzivě, Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

61 MARŠÁLOVÉ 61 odstranilo zbytky vymožeností lidové revoluce roku 1917, uchyluje se k sofistikovanějším zbraním a do své státní ideje vrací carsko-pravoslavné prvky. Namísto někdejšího mohutného světového mírového hnutí se dnes proti možné hrozbě jaderné války i zhoubným válkám lokálním odvažují vystoupit jen tu a tam nepočetné skupiny pacifistů. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

62 Radikální demokraté a Pražské jaro reforma nebo revoluce? Jan Mervart Úvod Vojenská invaze armád tzv. varšavské pětky se v našich médiích s železnou pravidelností připomíná každý rok. V posledních letech je přitom často pod vlivem aktuální rusofobie dávána do souvislostí s agresivními sklony ruského impéria. Zároveň se uvádí, že česká cesta na Západ byla tímto aktem odložena o dalších dvacet let. Pražské jaro a jeho obsah jsou přitom redukovány na dějinné události, k nimž nemá smysl příliš se vracet. V lepším případě se rok 1968 vykládá coby neúspěšný pokus, v jehož rámci docházelo k obnovování občanské společnosti a k formování politické opozice, a to navzdory domácím komunistům. Tato intepretace je současně rámována velkým příběhem o liberálně demokratické tradici české politiky, kterou roku 1968 přidusily sovětské tanky, jež však naplno rozkvetla po roce Jakkoliv je historické zpracování roku 1968 bohaté a jeho události jsou zmapovány podobně detailně jako v jiných osmičkových případech (1918, 1938, 1948), převažuje zde tradiční perspektiva politických dějin. Sledovaný příběh se tak orientuje na mocenské pole charakterizované hlavními politickými aktéry: od Novotného přes Dubčeka k Husákovi. Především díky dlouholetému edičnímu projektu Ústavu pro soudobé dějiny 1 máme zdokumentována všechna důležitá zasedání domácích i zahraničních politických grémií, detailně známe jednotlivá jednání nejvyšších stranických i státních orgánů. V celkové záplavě informací a dat se nicméně poněkud vytrácí otázka, o co roku 1968 vlastně šlo a co si jednotlivé segmenty tehdejší československé společnosti pod heslem socialismus s lidskou tváří vlastně představovaly. Pokusím se přiblížit, jak o socialismu uvažovala jistá část české reformně laděné stranické inteligence. Nejprve osvětlím, kterou skupinu aktérů mám na mysli, následně ukáži jednotlivé figury jejich tehdejšího uvažování a na závěr je podrobím kritické analýze. Nejde mi přitom jen a pouze o odbornou stránku věci. Formulování podobných otázek může dle mého soudu obohatit naši dnešní politickou imaginaci: jestliže intelektuálové v šedesátých letech měli odvahu myslet i uskutečňovat jinou než oficiální variantu státního socialismu, není důvod, proč bychom o soudobém kapitalismu měli i nadále přemýšlet jako o nejlepším z možných světů a proč bychom měli trvat na jeho petrifikaci. Samotné téma krize současného společensko-ekonomického uspořádání je dnes silně artikulováno; stejně jako v předchozím případě však nevidím jediný dostatečný důvod, proč by muselo být rezervováno pouze pro reakční interpretace krajní či populistické pravice. Naopak jsem přesvědčen o tom, že mezi inspirativní odkazy československého roku 1968 patří odvaha k hledání takových alternativ k současnému uspořádání světa, jež by byly založeny na emancipačních vizích sociálně spravedlivé a přitom demokratické společnosti. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

63 Radikální demokraté a Pražské jaro reforma nebo revoluce? 63 Rozdílné představy o socialismu Vraťme se ale do šedesátých let. O tom, jak má vypadat socialistická společnost, panovaly v tehdejším Československu relativně rozdílné představy, jež se minimálně od poloviny padesátých let utvářely v reakci na krach monolitního stalinského projektu. Jakkoliv všechny počítaly se socialistickou společností, vycházely z rozdílných předpokladů. Bez ohledu na kladené důrazy a hlavní témata se všechny zpočátku pohybovaly v rámci marxisticko-leninské teorie; v šedesátých letech pak byly obohacovány o nejrůznější aspekty marxistické i nemarxistické intelektuální tradice. Personálně se nemusely nutně překrývat s jednotlivými mocenskými či profesními skupinami. Často vznikaly napříč hierarchickou strukturou samotné komunistické strany i jejího aparátu. Specifickou roli zde přitom sehrávala oficiální poststalinská politika stranického vedení Antonína Novotného, která k jisté vnitřní pluralitě představ otevírala prostor výzvami k mnohosti forem, zároveň se však snažila působit jako poslední osvícená instance a nadřazený regulátor. Vznikalo tak permanentní napětí mezi stranickým vedením na jedné straně a zastánci alternujících představ o socialismu na straně druhé. Obě sféry však nelze od sebe jednoznačně oddělit, neexistovaly nezávisle na sobě, ale spíše propojeně. V Československu šedesátých let docházelo k vzájemnému prolínání oficiální politiky s různými náhledy na vývoj socialismu. Již v éře Antonína Novotného s požehnáním ÚV KSČ vznikaly například tzv. mezioborové akademické týmy, které měly uvažovat o společenských a ekonomických reformách. 2 Vzájemná provázanost oficiální politiky a alternativního přemýšlení o socialismu svým způsobem vyvrcholila v éře Pražského jara 1968, kdy do Akčního programu KSČ byly zahrnuty rozdílné typy představ o socialismu, jež dohromady vytvářely konglomerát oficiálních reforem. Základní východiska dobového uvažování o socialismu lze s jistou mírou zjednodušení zobecnit do třech okruhů: technokratického, humanistického a kriticky empirického. Technokratický okruh zaměřoval svoji pozornost na efektivní plánování, expertní analýzy a zapojení kvalifikovaných výrobních sil do socialistického managementu včetně posílení důrazu na vědu a techniku jakožto určující výrobní sílu pro rozvoj socialismu; tento způsob myšlení vycházel z projektu vědeckotechnické revoluce a v praxi byl vlastní především reformním ekonomům. Humanistický, jemuž především je věnován tento text, se utvářel okolo otázek lidského individua a jeho seberealizace v socialistické společnosti, přičemž velký důraz byl kladen na roli kultury. Kriticko empirický kritizoval stav socialistické společnosti prostřednictvím čistých a ničím nezkreslovaných fakt, která měla přinést adekvátní východiska pro nápravu. Tímto směrem se vydávala zejména dobová historie, sociologie, ale i politologické úvahy o samotném systému apod. Na utváření a realizaci těchto v zásadě reformně komunistických představ se přitom podílela především stranická inteligence: ať už se jednalo o členy stranických aparátů nebo o odborníky nejrůznějších oborů vlastnící stranickou členskou legitimaci; často, jako v případě stranických historiků, šlo o kombinaci obojího. Role stranické inteligence Stranická inteligence jakožto společenská vrstva v rámci státně socialistické společnosti zastávala mimořádné postavení. Z hlediska intelektuálních dějin nejsou ani tak důležité její hmotné benefity jako spíše symbolický kapitál a zejména pri- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:38

64 64 Jan Mervart vilegovaný přístup k informačním zdrojům i k publikačním kanálům. Obojí jejím členům zajišťovalo nemalou společenskou vážnost i autoritu, která byla navíc podpořena jejich kritičností ke stalinské minulosti i poststalinské současnosti a z toho vycházejícího úsilí o hledání alternativ. V očích veřejnosti se tak stranická inteligence mnohdy stávala zárukou toho, že proces tzv. destalinizace, neboli uvolňování poměrů při zachování parametrů socialismu, bude pokračovat. V podmínkách československého státního socialismu současně šlo o jedinou vrstvu obyvatelstva, která mohla kritické připomínky ke stávajícímu socialistickému modelu formulovat dlouhodobě. Jednalo se o takzvanou loajální opozici. Roli české stranické inteligence umocňovalo také specifikum původního vytváření moderní české národní identity v 19. století, kdy intelektuálové jako spisovatelé, univerzitní profesoři, právníci a jiní patřili mezi pilíře moderní české společnosti. Tento trend pokračoval i v meziválečném období a navzdory interpretacím o barbarizaci české společnosti nebyl přerušen ani stalinismem a přirozeně pokračoval i v poststalinském období. I zde totiž zůstávalo silné sebechápání inteligence jakožto nositele pokroku, který má rozhodující vliv na výslednou podobu národního celku. K tomu je nutno přičíst ještě jednu typickou okolnost státního socialismu. Zatímco v demokratických parlamentních systémech jsou veřejné požadavky artikulovány prostřednictvím politických stran a hlas intelektuálů se ztrácí v masové popkultuře založené na kapitalistickém způsobu výroby, v autoritativních režimech státně socialistického typu to jsou naopak zejména straničtí intelektuálové, kteří svou publicistickou či uměleckou tvorbou komunikují nejen zájmy své skupiny, ale i četné veřejné požadavky. Veřejná autorita a symbolický kapitál, jimž se českoslovenští straničtí intelektuálové (a intelektuálové ve východním bloku obecně) celospolečensky těšili, je nesrovnatelná s poměry v tehdejším západním světě; vliv psaného slova nicméně nesmíme přeceňovat. Karel Kosík v této souvislosti připomíná výrok Jürgena Habermase, který měl při návštěvě Prahy na začátku šedesátých let ke sporům mezi vedením KSČ a kritickou stranickou inteligencí prohlásit: To je podstatně lepší situace než u nás ve Spolkové republice, kde nás, filosofy a sociology, vláda a široká veřejnost ignorují, a my tudíž nehrajeme veřejnou, společenskou roli. 3 Reforma a radikálně demokratická koncepce Reformně komunistická generace stranických intelektuálů narozená v druhé dekádě dvacátého století byla vlivná již v éře stalinismu. Jakkoliv je její aktivní politická afiliace spojována až s komunistickým angažmá po druhé světové válce, formovala se často vymezováním se vůči generaci opatrných otců během Protektorátu Čechy a Morava. 4 K nadšení z poválečného budování nové společnosti je tak nutno přičíst válečnou zkušenost včetně prožívání hospodářské krize třicátých let i roku 1938, která valnou část této generace původně přivedla ke komunistickému hnutí, respektive k jeho tehdejší jediné formě, stalinismu. Studia zahájená v druhé polovině čtyřicátých let ukončovala tato generace okolo února 1948 nebo až po něm, přičemž celá řada studentů absolvovala zahraniční stáže a někdy i celé studium v Moskvě či Leningradě. V druhé polovině čtyřicátých let se především v městských centrech (Praha, Brno) nemalá část této generace podílela na utváření československého stalinismu i na budování aparátu ÚV KSČ. Autorsky se soustřeďovala zejména kolem časopisů Kulturní politika, Lidová kultura, Tvorba, Var a některých dalších, přičemž již na počátku padesátých let vytvářela poměrně početné řady inteligence nového typu, jež byla ve většině případů nesmiřitelná vůči zavedeným autoritám dřívějšího období. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

65 Radikální demokraté a Pražské jaro reforma nebo revoluce? 65 Na počátku padesátých let najdeme příslušníky této generace rozesety od méně významných postů v aparátu ÚV KSČ, přes stranické instituty, redakce časopisů, nakladatelství či kulturní instituce, po univerzity (často katedry marxismu-leninismu) a jednotlivé kabinety či ústavy Československé akademie věd (založena 1953). Zaujetí pro socialismus stalinského typu se u většiny (nejpozději od XX. sjezdu KSSS) nepřímo přeneslo do poststalinského období, kdy zpochybnění legitimity dosavadního snažení generovalo nemalé angažmá při hledání poststalinských východisek, z nichž vznikaly předpoklady pro pozdější reformní úsilí. Nadto je nutno uvést, že stranická inteligence (intelektuálové či kulturní pracovníci), bez ohledu na to, zda stalinská či poststalinská, byla ze své definice politicky aktivním činitelem par excellence. Straničtí intelektuálové akceptovali specifickou politickou roli zaštítěnou spojením teorie s praxí. V tomto případě se praxí rozumělo revoluční přetváření společnosti v duchu stalinské ideologie pod bezvýhradným vedením komunistické strany. V období poststalinském docházelo k většímu či menšímu upozaďování role strany i jejích převodových pák. V souvislosti s revoluční přeměnou společnosti se více sázelo na ideologii relativně nezávislých společenských oblastí jako věda, technika nebo kultura. V tomto případě přitom již nešlo o změnu společnosti kapitalistické ve společnost lidově demokratickou a socialistickou, ale o přeměnu socialismu stalinského typu směrem k vytvářenému modelu poststalinské společnosti, tedy o reformu systému. Marxistický humanismus V následujícím textu se chci věnovat především té části stranické inteligence, která kladla důraz jednak na původní marxistické tradice a jednak před obecnými zákonitostmi dějin a společensko-ekonomických formací upřednostňovala rozměr lidského individua. Jednalo se o názorový okruh oscilující kolem tzv. marxistického humanismu, který v náhledech na reformu socialistického systému zastával radikální postoje. Příslušníci tohoto směru se vymezovali jak vůči technokratickému a kriticky empirickému uvažování, tak vůči oficiálním reformám představeným na počátku dubna 1968 v rámci Akčního programu KSČ. Politický kurz stranického vedení Alexandra Dubčeka sice podporovali, zejména vůči konzervativním stranickým skupinám, zároveň ho také kritizovali a požadovali důslednější reformy, které by umožnily realizovat skutečný demokratický socialismus. Jednalo se o skupinu, kterou ve shodě s dalšími autory označuji za radikálně demokratickou. 5 V mém pojetí zůstává vysoká politika sférou oficiálního reformismu ať už umírněného (Alexander Dubček) nebo radikálního (Ota Šik). Vypůjčuji si proto označení, jež v historiografii devatenáctého století patří radikálním společenským proudům angažovaným kolem roku Pokud o radikálních demokratech uvažujeme jako o příslušnících levicové měšťanské inteligence, platí toto označení pro polovinu století devatenáctého stejně jako pro šedesátá léta století dvacátého. Ostatně jeden z předních exponentů intelektuálního pohybu šedesátých let Karel Kosík ( ) prismatem nároku radikální demokracie na spojenectví inteligence s lidem vnímal nejen minulost, ale též tehdejší přítomnost roku Mezi radikální demokraty patřili především humanitní vědci a vzdělanci: filosofové, literární vědci, historici, publicisté či spisovatelé a v menší míře také filmaři. Často šlo o členy Svazu československých spisovatelů, respektive o členy svazového vedení (ústředního výboru nebo předsednictva). S tím souvisela také materiální zá- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

66 66 Jan Mervart kladna, od níž se vliv humanisticky laděné stranické inteligence mohl odvíjet. Toto zázemí bylo původně vytvořeno díky štědré podpoře strany a státu ve stalinském období a vyplývaly z něj především možnosti soustavného publikování v periodickém tisku, jako byly časopisy Literární noviny, Plamen, Orientace, Host do domu a další. Například Literární noviny týdně nevycházely v menším nákladu než výtisků, což tento týdeník v poměru k počtu obyvatel řadilo mezi největší kulturně politické časopisy Evropy. Spolu s Pražským jarem, uvolněním cenzury a rekonstituováním či vznikem nových organizací občanské povahy ztratila radikálně laděná stranická inteligence, stejně jako umělecké svazy včetně Svazu československých spisovatelů, výjimečné postavení jedné z mála nátlakových skupin, jež v rámci poststalinského režimu Antonína Novotného usilovaly o vlastní, nikoliv však zcela autonomní program. Přesto radikální demokraté patřili mezi výrazné a vlivné skupiny mající kontakty ve vysoké politice. Nadto se těšili nemalé společenské autoritě zprostředkované týdeníkem, jenž byl po likvidaci Literárních novin v druhé půli roku 1967 s velkou slávou obnoven v březnu 1968 jako Literární listy. 7 Socialistická demokracie: člověk a kultura Můžeme-li u radikálních demokratů soustředěných více méně kolem Literárních listů hovořit o programatičnosti, potom bezesporu v souvislosti s tehdy nadužívaným pojmem demokratizace. Oproti oficiálnímu reformnímu programu prosazujícímu řízenou demokratizaci společnosti pod vedením KSČ, jednotliví autoři na stránkách tohoto týdeníku razili vlastní představy o socialistické demokracii. I když model kýženého stavu byl vymezován spíše negativně (sami víme lépe, co už nechceme, než co by bylo třeba dělat) 8 a chyběly jednoznačné kontury budoucího uspořádání, přesto lze odvodit minimálně dva vzájemně propojené axiomy, od nichž se socialistická demokracie hodná toho jména měla odvíjet. Šlo o prosazování dlouhodobě akcentované vize humanistického marxismu usilujícího o emancipační přeměnu stávající společnosti prostřednictvím osvobozeného lidského individua na jedné straně a ničím nepodmíněné kultury na straně druhé. Teprve svobodný a vnějšími tlaky neomezovaný člověk coby svébytné a sebevědomé individuum se měl stát základem socialistické demokracie. K osvobození lidského individua měly být vedle vnitřní demokratizace komunistické strany a veřejného života splněny garance vnějších svobod v podobě svobody slova a shromažďování. Svou roli zde mělo hrát také vytvoření politické opozice. 9 Aby nicméně mohlo dojít k naplnění vizí spočívajících v demokratickém socialismu a aby se člověk proměnil z pasivního politického objektu na aktivní politický subjekt, 10 bylo zapotřebí překročení liberálně politických podmínek svobody. Podle radikálních demokratů mohl být člověk svobodný teprve tehdy, pokud se mu dařilo vyprošťovat z omezení, jež přinášela moderní společnost včetně forem a organizace její výroby. Politická demokracie tak měla být nutně propojena s demokracií ekonomickou, kdy by lidé, jakožto aktéři, mohli sami sebe realizovat zásadním podílem na řízení výrobního procesu. Karel Kosík například na toto téma v eseji Naše nynější krize poznamenal: Socialistická demokracie je integrální demokracie, nebo není demokracií vůbec. K jejím základům patří jak samospráva socialistických výrobců, tak politická demokracie socialistických občanů: jedno bez druhého degeneruje. 11 Z odcizeného producenta ztraceného v soukolí moderní výroby se tak měl stát člověk seberealizující se nejen v oblasti politické (mimo produkci), ale i v rámci vý- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

67 Radikální demokraté a Pražské jaro reforma nebo revoluce? 67 robního procesu prostřednictvím možnosti spolurozhodovat. Přestože kritika státního socialismu jakožto dominantního vlastníka výrobních prostředků byla roku 1968 explicitně artikulována zřídka, vize ekonomické samosprávy, inspirovaná zejména debatami o jugoslávském modelu, tuto absenci svým způsobem nahrazovaly. Robert Kalivoda tak například kladl důraz na přímou demokracii realizovanou prostřednictvím podnikových a dělnických rad, které by zajišťovaly skutečně socialistický rozměr prováděných změn. V této souvislosti radikální demokraté kritizovali oficiální ekonomické reformy představené Otou Šikem. Upozorňovali na skutečnost, že tyto návrhy směřují od dominance státních a stranických byrokratů k dominanci technokratů a manažerů. 12 Obojí bylo odvozováno od efektivity expertního rozhodování a od vědeckých způsobů řízení i rozvoje vědy jakožto specifické a maximálně výkonné výrobní síly představující naději pro další směřování socialismu (projekt vědeckotechnické revoluce). 13 Podobně jako v případě ekonomické reformy varovali marxističtí humanisté před nahrazováním politického diktátu diktátem vědecké expertizy. Má-li být člověk skutečně svobodný, musí mít pod kontrolou jak politiku, tak vědu a její výstupy, jinak se znovu stane předmětem manipulace. 14 Svobodná seberealizace člověka Politický a ekonomický rozměr socialistické demokracie měly být nicméně pouze základním předpokladem k plnohodnotnému rozvoji lidského individua, potažmo demokratického socialismu. Naplňování politických a ekonomických svobod mělo teprve vytvářet prostor pro původně marxistickou myšlenku svobodné seberealizace člověka, jež překoná nejrůznější formy odcizení přítomné v moderní společnosti. V rámci odcizení zde nešlo pouze o ekonomický rozměr zcizené nadhodnoty, ale také o překonávání absurdity lidské existence a odcizujících mechanismů moderní společnosti. Základní nástroj pozvedající moderní socialistickou společnost na její plně humanistickou úroveň představovala v očích radikálních demokratů kultura. Pokud ve stalinském období měla závaznou poznávací úlohu komunistická strana, poststalinské vymezování kultury vyvrcholilo v marxisticky humanistické interpretaci, podle níž kultura zprostředkuje především poznání skutečnosti. Jak postuloval jeden z dokumentů Svazu československých spisovatelů, právě poznávání konkrétního člověka (a odtud jeho přetváření a sebeuskutečňování) je obsahem našeho humanismu. 15 Kultura zde tak byla chápána jako permanentní proces osvobozování člověka, jako hlavní sféra, v níž člověk může zkoumat cestu k moderní a nedeformované lidské existenci. 16 Humanismus kultury dle pojetí československých radikálních demokratů spočíval ve vytvoření protiváhy, či přinejmenším v kultivaci výsledků vědeckotechnické revoluce, na jejíchž základech měla být socialistická společnost dle oficiálních reforem Akčního programu KSČ rozvíjena: Kultura má rozvíjet lidské schopnosti a síly civilizace, kultivovat životní prostředí. Vědeckotechnická revoluce ztratí svůj dějinný smysl, nepostaví-li kulturu přímo do středu života. 17 Podobně jako v předchozím případě přitom kultura mohla plnit svou úlohu pouze tehdy, byla-li v rámci socialistické společnosti vymezena jako zcela autonomní sféra prostá politického i ekonomického tlaku. Podle publicisty A. J. Liehma musí v rámci demokratického socialismu dojít ke zrušení dosavadního diktátu moci i diktátu trhu. Tím by podle něj poprvé v dějinách mohla být kultura realizována jako zcela svobodná sféra překračující jak stávající socialistický, tak kapitalistický model. 18 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

68 68 Jan Mervart O představách socialistické demokracie propojujících emancipující se lidské individuum se svobodnou kulturou nevypovídá pouze dobová publicistika radikálních demokratů, ale také vydavatelská praxe. Jejím dobrým příkladem je nerealizovaný projekt obnovení deníku Lidové noviny. Přestože nakonec nevyšlo ani jedno číslo, z původního návrhu je patrná značná personální i ideová kontinuita s Literárními novinami/listy, jež se ostatně měly stát víkendovou přílohou deníku, který měly řídit osobnosti jako A. J. Liehm, Karel Kosík či Ludvík Veselý. Ambice deníku směřovaly k vytvoření československé obdoby takových listů, jako jsou Le Monde, The Times či Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ideový profil Lidovek měl být odvozen od socialistického humanismu, který by byl, kromě důrazu na rozvoj jedince a kultury, založen na široké socialistické koalici zahrnující komunisty, sociální demokraty i křesťany. 19 V rámci tohoto plánu se tak začínal rodit reálný radikálně demokratický politický program vymezující se vůči oficiálnímu reformně komunistickému konceptu i vůči relativně častým náznakům liberálního pojetí demokracie. Podobně jako samotný projekt deníku ani řada jiných uskupení vzniklých na konci šedesátých let nepřežila srpnovou invazi tzv. spřátelených armád. Někteří radikálně demokratičtí komunisté, jako například Karel Kosík nebo scénárista František Pavlíček, ještě několik měsíců působili ve vrcholové politice coby kooptovaní členové ÚV KSČ. Současně s menšími nebo většími obtížemi fungovala stávající periodika, stejně jako institucionální zázemí uměleckých svazů, z jejichž prostředí radikálně demokratický proud v zásadě vznikl. Přesto se období podzimu 68 a jara 69 již více neslo v duchu obrany stávajících výhod stranické inteligence než rozvíjení pozitivního programu. Reforma, nebo revoluce? Konec radikálně demokratických představ nás nevyhnutelně přivádí k otázce, jakého charakteru formující se program socialistické demokracie vlastně byl. Jednalo se v tomto případě ještě o reformu, byť radikálně zaměřenou, anebo šlo o fundamentálnější změnu státního socialismu? Nemůžeme se současně vyhnout ani tázání po vlivu a sociální praxi radikálních demokratů, tedy otázce, jakým způsobem vlastně tato společenská skupina o změnu usilovala. Na silný změnotvorný potenciál ohrožující základy státně socialistického zřízení odkazuje především rozměr ekonomické samosprávy. Kontrola výrobních prostředků přímo a zdola rozhodně nepatřila do arzenálu oficiálních reformistů a výrazně přesahovala hranice reforem vymezených Akčním programem KSČ. Ten se samosprávou podniků sice počítal, rozhodující slovo zde však měl mít podnikový management, nikoliv pracovní kolektiv (rady pracujících). Jak upozornil Karel Kovanda, motiv přímé kontroly výrobního procesu pracujícími byl v Československu diskutován již v období tzv. třetí republiky. 20 Čeští intelektuálové hledali svou inspiraci především v jugoslávském modelu. Současně byl motiv přímé kontroly srovnatelný také s přemýšlením o kapitalistické společnosti v západní Evropě, kde kontrola výroby patřila mezi témata artikulovaná novou levicí i studentským hnutím. Až na několik novinových článků ovšem jakékoliv konkrétnější rozpracování komplexní problematiky podnikových rad chybělo; otázkou zůstávala například jejich vazba na makroekonomickou a makropolitickou úroveň. Radikální demokraté tak mohli v této revoluční otázce spoléhat pouze na spontánní vznik rad pracujících, jež by postupně přebíraly kontrolu nad jednotlivými výrobními procesy. Tento moment přitom představoval klíčové téma, neboť rady pracujících uskutečněné podle Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

69 Radikální demokraté a Pražské jaro reforma nebo revoluce? 69 radikálně demokratických představ by fundamentálně přenastavily vlastnictví výrobních prostředků. Ty by nadále nebyly kontrolovány státem, nýbrž přímo producenty: státní socialismus by se tak změnil na socialismus samosprávný. Koncept seberealizujícího se lidského individua a autonomní kultury, představujících nástroj vlastního a společenského rozvoje, byl nicméně ještě abstraktnější než nejasná role podnikových rad v demokratické socialistické společnosti. Jakkoliv je obojí zacílení sympatické a na první pohled bezproblémové, mnoho otázek zůstávalo v koncepci člověka a kultury otevřených. Všeobecné vymezení osvobozujícího se individua například ponechávalo stranou nejrůznější formy existujícího útlaku (od ekonomických přes genderové po rasové či národnostní) 21 a nebylo tak jasné, zda člověk v zásadě neznamená vzdělaný muž socialistické střední třídy a zda normy takového svobodného lidského individua nejsou automaticky přenášeny na celou společnost. V případě debat o svobodné a autonomní kultuře zase naprosto absentovala debata o jazyku a formách uměleckého sdělení. Přitom známou parlamentní interpelaci poslance Pružince z roku 1967, kterou lze parafrázovat slovy proč se za dělnické peníze točí filmy, kterým dělník nerozumí, nebylo možné brát na lehkou váhu, nechtěla-li kultura být uměním pro umění a chtěla-li být skutečně sférou měnící člověka a spolu s ním i celou společnost. Sociální praxe radikálních demokratů také v podstatě zůstala omezena na publikační a vydavatelské aktivity či na vyjadřování se k politice jménem samotných uměleckých svazů. Vstupu do reálné politiky se všemi jejími riziky se radikální demokraté většinou vyhýbali. I když například Karel Kosík vyzýval ke spojenectví intelektuálů s lidem za cílem utvoření moudré revolučnosti a revoluční moudrosti, 22 nikdy k něčemu podobnému nedošlo a intelektuálové podobnou fúzi ani nezkoušeli iniciovat. Na podzim 1968 a na jaře 1969 se naopak zdá, že se jí vyhýbali, aby zachránili vlastní privilegia. 23 Představy o demokratickém socialismu, jakkoliv byly humanistické a jakkoliv mohly směřovat ke skutečné revoluční přeměně socialismu státního v socialismus lidový, zůstávaly na papíře a prakticky nikdy nepřekročily hranice materiální základny v podobě publikačních platforem. Výstižně tento paradoxní moment, kdy myšlení o revoluci coby radikální společenské změně nepřekročilo práh redakcí kulturně-politických žurnálů, nedávno ironizoval Roman Rops-Tůma: Kdyby šli zdivočelí chuligáni raději sepsat nějakou kvalitní petici, mohla do Československa přijít demokracie o hezkých pár let dřív. 24 Mimo jiné patrně díky vlastní elitářské izolovanosti a pocitu výjimečnosti vycházejícího z přesvědčení, podle něhož dopad vlastního psaní skutečně mění skutečnost, se radikálním demokratům nepodařilo odstranit ostražitost běžných občanů vůči vlastní společenské vrstvě. Jak zaznamenal v jedné z reportáží roku 1968 Ludvík Vaculík: Bralo se nám, na normách, na platech, ale my jsme to snášeli, protože se nám to mělo vrátit na tom socialismu. A dnes? Intelektuálové jsou mrvové! 25 Národní jedinečnost Pro Pražské jaro byl typický ještě jeden aspekt vlastní i radikálním demokratům: silný národní rozměr komunistického reformismu. Ten byl pociťován patrně více ve slovenské části republiky, silně zaznamenatelný je ale i v českém prostředí. Národní jedinečnost československého poststalinského socialismu mnozí vztahovali k pozitivní tradici budování socialismu v letech , anebo dokonce k tradicím parlamentní demokracie. Karel Bartošek československou zkušenost vyjádřil v tom smyslu, že žádný národ ve střední Evropě neměl tak pronikavou zkušenost s buržoazním parla- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

70 70 Jan Mervart mentarismem ani se stalinismem, 26 Karel Kosík zase v rozhovoru z konce šedesátých let postuloval, že: Socialismus, který vyrůstá z demokratických tradic a v demokratické zemi, má samozřejmě jiné problémy a jinou tvářnost než socialismus v zemích bez demokratických tradic. 27 V tomto kontextu považovali mnozí straničtí intelektuálové československý vývoj za navenek obhajitelný i výlučný zároveň. Na konci šedesátých let sílil pocit, že Československo se v rámci východního bloku stává svým způsobem avantgardou socialismu, což velká část stranické inteligence chápala jako obohacení a kvalitativní překonání sovětského modelu. Přestože radikální demokraté brojili proti šosáckému nacionalismu a zápecnictví, v rámci jejich pojetí socialistické demokracie nepřímo vznikal pocit výlučného mesiášství založený na jedinečné historické zkušenosti, radikalitě stalinismu a způsobech jeho překonávání. Vliv na tento aspekt měla také specifičnost zprostředkující role kultury, která v národním životě sehrávala důležitou roli od 19. století. Realizace demokratického socialismu tak v očích mnohých radikálních demokratů (vedle zmíněných například též Milan Kundera či A. J. Liehm) činila z Pražského jara nezanedbatelný vklad této malé socialistické země do pokladnice oněch zatím nečetných zkušeností světa, jež potvrzují, že náš socialismus je jeho skutečně žádoucím příštím modelem. 28 Podobně Robert Kalivoda zasazoval úsilí o socialistickou demokracii do romanticko-revolučního přístupu ke skutečnosti, který se v českých dějinách podle něj odehrával od husitské revoluce, přes úsilí Jednoty bratrské o vytvoření Božího království na zemi, později byl realizován meziválečnou avantgardou a vrcholil roku Z tohoto úhlu pohledu by bylo možné sledovat též dobové návraty k Masarykovi a jeho filosofii českých dějin jakožto zprostředkujícímu činiteli demokracie, která je jako univerzální myšlenka pokroku realizována právě v Československu. Brněnský filosof Lubomír Nový například v článku o Masarykovi napsal: Zápas o tento socialismus s lidskou tváří stal se smyslem naší přítomné historie. Není to efemérní záležitost několika poblouzněných hlav nebo rafinovaného importu. Nepovažujeme to ani za naši národní zvláštnost a jsme naopak přesvědčeni, že v našem úsilí klademe si obecné problémy soudobého světa i soudobého komunistického hnutí. Nikomu nic nevnucujeme, zde stojíme a nemůžeme jinak. 30 Jakkoliv se právě odkazem na univerzálnost snažil Nový, podobně jako na jiném místě Kalivoda, korigovat národní rozměr výlučnosti, podobné akcenty návratů podle mého soudu oslabovaly zahraniční inspirace, jež mohly přerůst do radikálnější a možná i systémovější kritiky státního socialismu. Národní rozměr roku 1968 neoddiskutovatelně přispíval také k tradičnímu českému mudrlantství ve smyslu my Češi víme dobře, co děláme, ukážeme světu! V souvislosti s rostoucím důrazem na posílení a právo československé suverenity zde tak byla nevědomky pěstována forma českého nacionalismu, 31 která byla jednak přehlíživá vůči slovenské otázce (co to tam vykládají o národě, když my Češi uskutečňujeme revoluci socialistické demokracie) i krajně nevybíravá vůči složitým mezinárodně politickým problémům. Dobrý příklad představuje třeba nekritický postoj české inteligence, která v arabsko-izraelském konfliktu, na rozdíl od západní levicové inteligence, bezvýhradně podporovala Izraelský stát. 32 Závěr Naznačená kritika nechce říci, že celý zde představený koncept socialistické demokracie založený na svobodném člověku a rozvíjející se kultuře je od základu pomýlený a patří na pomyslné smetiště dějin. Naopak, jakkoliv jsou revoluční vize radikálních demokratů problematické a často i vnitřně rozporné, patří dle mého soudu Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

71 Radikální demokraté a Pražské jaro reforma nebo revoluce? 71 k těm, jež si zasluhují kritické návraty. Odkazy na mnohé problematické momenty chápu jako výzvu k dalšímu rozvíjení a překračování myšlenek, které radikální demokraté na konci šedesátých let formulovali. Tak jako nebyl jednou provždy dán svět státního socialismu, není ani současný kapitalismus poslední dějinnou formací. Mějme tedy odvahu myslet jiné světy a modelovat je v reálné praxi. Když už nic jiného, pomůžeme tak třeba zabránit těm alternativním scénářům k soudobé společnosti, jejichž realizaci bychom si nepřáli. Někde na obzoru přitom může defilovat obraz demokratického socialismu jakožto cíl, k němuž má cenu směřovat. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

72 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? K vývoji českého kritického myšlení Martin Kučera Nevím přesně proč, ale pokaždé, když někdo stále méně často, jak se vytrácí kvalifikovaná znalost specificky českého užije pojmu české kritické myšlení, napadne mne okřídlený (v 19. století se psalo perutí) výrok Františka Palackého: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Tuto rezultativní větu autora velkého konstruktu českých dějin, který vyabstrahoval z bohatého přediva historických vztahů, vazeb a mnohočetných zkřížení na teritoriu českých korunních zemí, lze chápat jako výraz českého kritického myšlení. A to bez ohledu na skutečnost, kdy a za jakých konkrétních okolností ji pronesl, dokonce též bez ohledu na fakt, že na kroměřížském sněmu zněla jeho premisa o poměru Čechů k podunajské monarchii diametrálně odlišně. Pravil tenkrát, že kdybychom Rakousko neměli, museli bychom si je vytvořit, přičemž Rakouskem nemínil státní útvar habsburský v dynastickém smyslu, nýbrž středoevropský ve smyslu geograficko-politickém. Jestliže Palacký bohužel bez úspěchu usiloval o naléhavou ústavní reformu říše, pak oba jeho výroky spojuje cosi konzistentního, co vyvěrá z historikova kritického ducha. V obou případech stál v opozici k panujícímu ústavněprávnímu pořádku, k vládnoucímu establishmentu a k početní převaze jinak smýšlejících. V obou případech se ubíral proti větru. A s ním věrně a ještě radikálněji Karel Havlíček. Kritické myšlení: co je a co není Kritické myšlení není totožné s myšlením filosoficko-teoretickým, jakkoli určité jeho projevy nesporně zahrnuje. Filosofické myšlení je myšlením profesionálním, závislým na speciální odborné přípravě, jež zajisté není zárukou jeho společensko-kritického obsahu a dosahu. Takový obsah a dosah vyžaduje občanský postoj a charakter. Těmi naopak mohou slynout mnozí nefilosofové. Kritické myšlení je vzdáleno učeneckému kabinetu s Jorikovou lebkou a výtiskem Goethova Fausta na stole. Má počátek v antickém Řecku a je, jak jsem kdysi nazval myšlení Masarykovo, myšlením na agoře, myšlením ve skutečném či aspoň fiktivním dialogu, ba přímo ve sporu, myšlením bez ochranných fólií a fíkových listů. Starořecké sloveso krínein znamená rozlišovat. I kdyby tisíckrát, milionkrát zněly lži nebo polopravdy ze všech tlampačů světa, kritický duch si zachová rozlišovací schopnosti, vlastní rozum, zůstane věren svému neopakovatelnému poznání: myslí po svém a jda pracně nalezenou cestou nese kůži na trh. Z metodické skepse, jež se táže po předpokladech možnosti všech úsudků (a de facto i činů, které úsudky pokaždé následují), učinil metametodologické pravidlo Immanuel Kant a vštípil je veškerým svým následovníkům od Schillera a Fichta přes Schellinga a Hegela po Marxe a Engelse. Právem vstoupili do dějin jako němečtí filosofičtí klasici. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

73 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? 73 Hus Chelčický Komenský Pokud si odmyslíme předbojovníky českého kriticismu, představované světodějnými jmény Jana Husa, Petra Chelčického a Jana Amose Komenského, ocitneme se v čestném sousedství německých klasiků ideje. Ostatně oni sami čerpali nepřímé poučení z ideového jiskření uvedené trojice. Uvažme, že Hus byl objevitelem autonomní morálky jako morálky individua, nezávislé na vyšší moci či jakékoli jiné vnější podmínce. Vyvázal konání člověka ze slepé podřízenosti autoritám a rozhodl o jeho plné odpovědnosti za to, zač jedině sám za sebe a bez prostředníků skládá počet Bohu. Anticipoval tak Kantovo učení a předstihl je tímto motivem, jehož znalost byla trvale udržována v protestantském prostředí a stvrzována osobním příkladem kněze Husa jako občana o víc než tři sta padesát let. Chelčický svým nestředověkým pojetím sociální otázky a zejména teorií neodporování zlému násilím, neboť násilí není s to plodit nic než zas jen násilí a přispívá tak k hromadění zla, jsouc samo zlem v kterékoliv podobě, ovlivnil mnohem pozdější myšlení Tolstého, Gándhího a Rollandovo. Komenský bude neustále inspirovat četnými aspekty svého rozměrného, mnohostranného a přelomového díla. Nejsdílnější dnešku může snad být protoosvícenskými názory, jimiž vzdoroval celé válčící Evropě prvé poloviny 17. století, aby nacházel via lucis (cestu světla) v pouti rozumu za lepší společností, pravdaže garantovanou vůlí Boží. Komenský Leibniz Bolzano Od Komenského směřuje duchovní linie rovnou k Leibnizovi, prvnímu z geniálních německých filosofů nového věku, a ústí v díle Bernarda Bolzana, pražského Italoněmce, nevnímajícího rozdíl mezi obrozeneckou společností českou a napoleonskými válkami znacionalizovanou oikumenou českých Němců. Z Bolzana kromě fenomenálních základů matematické logiky neobdivuji po vzoru Jana Patočky výzvu k eliminaci národnostních rozdílů, plynoucí z jejich nepochopení, naopak přitakám pro onu epochu Josefu Jungmannovi, zakladateli českého obrozeneckého (povýtce jazykového a kulturního) nacionalismu. Avšak v úctě stojím před Bolzanovým hledačstvím nejlepšího možného státu, v němž by byli spokojeni všichni, kdož na něm jsou aktivně účastni. Každodenními praktickými kroky se podle něho této společenské organizaci postupně blížíme. Odvážné učení katolického kněze Bolzana, inspirované filosoficky luteránem Leibnizem, za něž byl perzekvován církví, ovlivnilo celé pokolení jeho univerzitních žáků, vesměs duchovních, a žilo v jednání části kněžské inteligence až do doby meziválečné. V čase panování nacistů někteří z těchto kněží za své přesvědčení dokonce položili život. Drobná, neefektní, leč usilovná a obrodná každodennost byla nadto jednou z hlavních zásad Masarykových. Český kriticismus 19. století Ale nejen leibnizián Bolzano a herderovec Palacký, nejen z více zdrojů čerpající nositel zmužilého, sebevědomého, nepoplatného občanství Havlíček, ale i Josef Dobrovský, první veřejný zastánce historického státního práva České koruny, Goethovou naturfilosofií a panteismem ovlivněný fyziolog Purkyně, Augustin Smetana hegeliánský filosof, křižovník z církve vyobcovaný a s ním všichni čeští hegelovci, Božena Němcová s hrdým vzdorem vůči dobovým konvencím, co spoutávaly ženu hospodářsky, du- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

74 74 Martin Kučera chovně i sexuálně zatuchlým modelem patriarchální rodiny zděděným z feudalismu, Bedřich Smetana a jeho přítel Jan Neruda, neochotní ani za cenu materiálního živoření slevit ze svých demokratických programů politických i tvůrčích a přizpůsobit se. Ti všichni a řada dalších českých intelektuálů 19. století vynikali vyostřeným kritickým myšlením vysoké osobnostní i ideové kvality. Český kriticismus pak na přelomu dvou staletí vyvrcholil vystoupeními filosofa, sociologa, etika a politika Tomáše G. Masaryka. Tomáš Garrigue Masaryk Masarykovi byl jeho početnými odpůrci vyčítán nedostatek filosofické původnosti, eklekticismus a kompilační metoda jeho spisů. Z nepochopení vyrůstaly pomluvy. Masaryk dokázal slovem a popravdě někdy i skutkem ublížit, nebyl diplomat a taktik Riegrova typu, byl radikální demokrat a autoritativně obhajoval svá stanoviska. Ano, nejednou se mýlil a většinou byl ochoten přiznat chybu. Byl to agilní, na veřejné fórum předstupující duch. Byl iniciátorem nových proudů a reformátorem českého provinčního života. Jeho kriticismus se jevil v dlouhém sledu případů. V čele skupiny svých univerzitních přátel, odborníků, vystoupil proti pravosti rukopisných falz přijímaných bezmála celou českou společností za nedotknutelný dějinný odkaz předků, vystoupil proti břichopasnému liberalismu, hájenému pouze velmi bezzubě jeho dosavadním druhem v boji, národohospodářem a politikem Josefem Kaizlem. Vystoupil na obranu nosné, novověk zvěstující reformační tradice českých dějin a českého myšlení jako tradice statečné a nevzdávající se ani pod přesilou násilí. Propracoval koncept komplexního realismu, jenž zahrnoval jak umělecké a teoretické směry, tak politiku a společnost. Vystoupil na obranu Židů a plnosti jejich občanských práv a proti rasistickým předsudkům. Vícekrát kritizoval socialistický radikalismus, proti kterému zdůrazňoval nutnost drobné hospodářské, osvětové a samosprávné práce vedoucí k sebesprávě, tj. k emancipaci lidství a sociální evoluci, jež podle jeho přesvědčení bude směřovat k oslabení nerovností i vykořisťování a k likvidaci bídy. Vystupoval proti jednostranně hájenému historickému státnímu právu jako reziduu stavovské monarchie a zastával se národnostních menšin v čele s nejpočetnější menšinou německou. Ve změněných podmínkách světové války Masaryk především vystoupil za samostatný československý demokratický stát, stanovil jeho program a spoluprosadil jeho mezinárodní přijetí jako řešení v rámci projektu rozdrobení staré habsburské monarchie. Dlouhodobě plédoval za práva Slováků na svébytnost, byť nedohlédl významu jejich národního sebeurčení. Postavil se proti účasti československých vojenských dobrovolníků v Rusku během protisovětské intervence a hájil (marně) jejich neutralitu v konfliktu, jemuž rozuměl jako konfliktu vnitroruskému. Mimochodem tento konflikt předpověděl stejně jako ruský revoluční proces, který neskončil podle něho rokem oktrojované stolypinské ústavy 1907, a nedělal si iluze o ruských demokratech. Do smrti hájil československou demokracii, jakkoli v praxi zdaleka nesplňovala jeho představy. Masarykova škola kritického myšlení Nesmíme zapomínat ani na to, že Masaryk byl jeden z nejoblíbenějších pedagogů české univerzity před rokem 1914, že přednášel kurz praktické filosofie (tzn. filosofii společného základu pro posluchače všech fakult kromě bohoslovecké), že spo- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

75 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? 75 luřídil filosofický seminář a že svými myšlenkami i skutky ovlivnil dvě generace českých vysokoškoláků. Duchovně ovlivňoval i žáky svých absolventů. Přednášel bez autocenzury o všem aktuálním včetně omezenosti dogmatismů a fanatismů, kritiky římského katolicismu, sebevražednosti, alkoholismu a toxické závislosti, prostituce, sociální nespravedlnosti a možností jejího odstranění atd. Získával otevřeností, empatií a schopností diskutovat přízeň a zájem dokonce i oponentů, ač nebyl oslnivý rétor. Ze svých posluchačů a jejich prvých žáků vytvářel něco jako školu kritického myšlení. Příslušníci této školy zakladatelovo poselství přímo či nepřímo, v tom či onom ohledu nesli až do let šedesátých, pokud se jich dožili. Byli mezi nimi filosofové, sociologové, novináři, pedagogové, tvůrčí pracovníci vědy a umění, Židé, protestantští teologové, tolstojovci, darwinisté a samozřejmě Slováci studující v Praze. Málokdy leč rovněž! katoličtí intelektuálové. Většina katolíků Masarykovi nesebekriticky vyčítala negativní zaujetí. Přitom za pontifikátu Pia X. rigidní římská církev, oficiálně tehdy antisemitská, zakázala katolický modernismus, jenž měl vést k renovaci zbožnosti, a monopolizovala si držbu pravdy. Masaryk jí nadto vytýkal hierarchickou feudální strukturu, nedemokratičnost, autoritářství, konzervatismus duchovní a sociální. Jisté je, že ani pontifikáty Benedikta XV., Pia XI. a Pia XII. nesvědčily o opaku. Až Druhý vatikánský koncil ( ) otevřel církvi její těžká vrata k modernímu světu, vědeckému poznání, umění a realitě života. Vedle školy Masarykovy působila na kritické ovzduší a demokratismus první Československé republiky i kritická škola Františka Xavera Šaldy, určitým kriticismem napájená historická škola Gollova a jeho žáků Josefa Pekaře a Josefa Šusty, škola právní filosofie (soustředěná hlavně v Brně) a konečně mezinárodně proslulá škola pražského strukturalismu literárněvědného, estetického a lingvistického. Podrobný rozbor bohatě propletené drúzy pokrokových ideových proudů meziválečného Československa, decimovaných mimo přirozený biologický faktor smrti i perzekucemi nacistickými a po roce 1948 stalinistickými, nám dosud schází. Úskalí kriticismu Do hry však vstupuje ještě jeden zásadně důležitý aspekt. Kriticismus může totiž vést k určitým extrémům v sociální oblasti, neboť kapitalistická civilizace, jejíž zdánlivá nedobytnost vyvěrá z přetechnizované komerce, anonymity, snadné spočitatelnosti a manipulovatelnosti lidí (Heidegger ukázal, že zapomenutost bytí vede k spočitatelnému jsoucnu jednotlivého člověka plovoucího na tekutém povrchu dějin jako plastový výrobek), prudce a bez záchrany rozděluje jednotlivce do neprostupných vrstev majetkových a mocenských. Paradoxně čím vyšší je úhrnný společenský produkt, tím více je rozděluje, a to nemluvíme o nezadržitelném ničení životního osvětí. Svět velké hospodářské krize třicátých let přitakal Marxovu učení a poskytoval satisfakci sovětskému režimu, který ovšem diktátor Stalin vedl k vnitřnímu teroru a od myšlenek socialismu jej víc a víc vzdaloval. Výsledek druhé světové války, způsobené prohrou demokracie a podle Juliena Bendy zradou vzdělanců, zdál se být definitivním vítězstvím Sovětského svazu pod Stalinovým žezlem. Byly-li předpoklady k bolševizaci velkého dílu české a slovenské společnosti již v letech předválečných, po osvobození ruskými tanky nastala bolševizace v masovém rozsahu. Mladí lidé, prošlí koncentračními tábory a káznicemi, výslechy na gestapu, Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

76 76 Martin Kučera totálním nasazením nebo aspoň návaly protektorátního strachu, zdánlivě naráz se stali stalinisty. Avšak kořeny poválečného spontánního stalinismu byly staršího data a neznamenaly, aspoň zpravidla, náhlé oportunní přizpůsobení se situaci. Historii nelze ovšem moralizovat, řídí se vlastními pravidly společensko-dějinného vývoje. Když se komunisté v Československu chopili moci, zezadu instruováni sovětskými bratry, jejich stranický aparát nebyl jednotný. Z vnitrostranických rozporů, z vnějšího (sovětského) vlivu, z půdy připravované studenou válkou zpravodajských služeb, z nadpráví politické policie a z jejího primitivismu motivovaného ruským vzorem, ze snah o mocensko-politickou převahu různých činitelů vznikla vlna vykonstruovaných soudních procesů, zahrnujících všechny složky obyvatelstva včetně žen a vysokých představitelů komunistické strany. Kritický rozum byl zadupán do země a trestán, častokrát i hrdelně. Inteligentnější stalinisté začali prozírat, ale společnost opět pár let po nacistické okupaci opanoval strach. Jakmile XX. sjezd sovětských komunistů v roce 1956 projevem Nikity Chruščova nedůsledně, leč přece, odhalil zločinnou povahu stalinské diktatury, kriticismus nabyl opory a kvalitní, nikoli nepočetná část marxistické inteligence zvedla sebevědomě hlavu. Následovalo dvanáct krásných i krušných let probojovávání reformy tzv. socialistického zřízení. Ve skutečnosti šlo o přirozený vývoj od byrokratury (pojem Ivana Svitáka) komunistických aparátníků po skutečný socialismus, socialismus svou povahou demokratický, tudíž ne pro vyvolené, nýbrž pro každého. K roli neortodoxního marxismu Svérázné bylo postavení českých marxistických myslitelů, totiž marxistických z přesvědčení, znalosti a životního prožitku, nikoli marxistických jen ve verbální rovině naučených frází, plynoucích z pouček, jak se v padesátých letech na půdě agitačních školících kurzů označovaly z kontextu vytržené citáty Marxe, Engelse a Lenina, ba zprvu i krajně nefilosofického Stalina. Nemíním marxismus hájit za každou cenu, jsem si vědom veškerých jeho limitů a možných nebezpečí. Avšak na druhé straně bychom měli vědět, že marxismem vrcholí epocha kritické racionality, jež se počala rozvíjet od kontinentálního racionalismu 17. věku a jež zdá se v posledních čtyřiceti letech vzala za své. Na malé ploše nejsem s to objasnit všecky problémy s tématem spojené, nemohu jmenovat všecky relevantní myslitele, proto je má úvaha pouhou částí z mnohem širšího celku. Na významu marxismu nic nezmění sebevznešeněji formulované většinou nikterak chytré ideologické fráze, ať už jakékoli provenience. V šedesátých letech hrál neortodoxní marxismus klíčovou roli v každém oboru duchovní činnosti. S ním je bezprostředně spjata liberalizace, intenzivně prosakující tímto decenniem a umožňující kreativitu tvůrců i samotné jejich kreace. Z tvůrců stávali se pojednou stvořitelé nové reality. Nastoupilo úrodné období fikčních světů, z nichž některé byly uváděny ve skutečnost a k tomu nejsou vždy vhodné podmínky. S marxismem neměl nic společného malíř Antonín Sládek ( ), průkopník nové figurace a renovace z realismu vycházející klasické malby, který se výrazně uplatnil ve Francii. Přesto napsal, že šedesátá léta byla nejšťastnější dobou v historii dlouhého dvacátého století. Zpřesnil bych, že rozhodně byla nejšťastnějším desetiletím poválečných dějin českých i slovenských, a to dodnes! Devadesátá léta nemohla být návratem, jak mnozí ahistoricky doufali, ani do šedesátých let, tím méně do meziválečných roků v duchovním významu byla pouze a jen zklamáním. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

77 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? 77 Marxismus v teorii a praxi Od vzniku vyznávaného ideového směru byli marxisté rozděleni ve dvě nesourodá křídla: filosoficko-teoretické a politicko-praktické. Marxismus v překladu do řeči politiků a agitátorů byl k nepoznání zkreslen, zjednodušen pro potřeby lidových mas, stal se vcelku očekávatelně ideologií z níž čerpali a čerpají neustávající posilu dogmatikové, schematici, fanatici a vulgaristé. Čerpala a čerpá z ní intolerantní nenávist a neúcta k životu i duchovnímu světu jednotlivce. Ideový marxismus naproti tomu nikdy nepřestal být náročnou filosofií a jeho nositelé se příliš často dostávali do sporu s politiky. Někdy tak ostrého, že běželo o život, například v třicátých letech v Rusku anebo počátkem let padesátých v Československu. Přirozeně že v meziprostoru zůstalo přemnoho místa pro prakticistní voluntaristy, demagogy a oportunisty, co se vezli s momentálně převažujícím proudem, zvýhodněni pekuniárně a kariérově. Obnovovaný marxismus let šedesátých V šedesátých letech se v Československu jednalo o novou formulaci marxismu, demokratickou a reformní, o prosazení konvergence netoliko v politicko-správní, sociologické, právnické a ekonomické sféře, nýbrž možná především ve sféře ideové, duchovní. O pochopení faktu, že marxismus sám o sobě nestačí, že (má-li vysvětlovat svět a být nápomocen vědám a uměním) nemůže vyprázdněně oponovat církvím a tzv. nemarxistickým filosofiím. S církvemi že musí vést pokud možno vzájemně oplodňující dialog a od nemarxistických myslitelů velikého myšlenkového záběru leccos převzít. V prvém sledu se marxisté museli vyrovnat s učením Masaryka a jeho pokračovatelů, s fenomenologií Husserlovy, Heideggerovy a Patočkovy verze, s freudismem a hlubinnou psychologií Jungovou, s moderními teoriemi vědy počínajícími novokantovstvím Badenské školy, s existencialismem Jasperse, Sartra, Camuse, se sociálně reformním učením Frankfurtské školy, s hermeneutickou metodologií, s vývojovými teoriemi francouzského jezuity Teilharda de Chardin a ruského biochemika Vernadského, se strukturalismem v jeho rozmanitých projevech, s novopozitivismem jak britským, tak Vídeňského kruhu, s dialektickou teologií protestantskou, s filosofickým sionismem Martina Bubera a následovníků. Rýsovaly se projekty nových teorií průmyslové civilizace a ochrany historicko -přírodního prostředí, teorií praxe, teorií člověka a teorií dějinně-lidské každodennosti. Početná skupina českých a v menší míře i slovenských myslitelů reformního zaměření bývá šmahem pojmenovávána jako revizionistická. Užívám sice této etikety pro její jasné pojmové vymezení rovněž, ale jsem si vědom, že není zcela výstižná. V monografii Michala Kopečka Zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě (Praha, Argo 2009) dochází k nechtěnému významovému posunu v tom, že substantivum revizionismus mu umožňuje přistupovat k složitému a složitě strukturovanému jevu a priori negativně či aspoň kriticky, přičemž vpravdě i v pravdě je fenoménem povýtce pozitivním. Kritický odstup je přímým dědictvím třeba nevědomým komunistického negativismu. Domnívám se proto, že by bylo vhodnější i historicky adekvátnější nazývat autory tohoto uskupení jménem novomarxisté či reformní marxisté. To by ale předpokládalo očistit namnoze znevážený pojem samotného marxismu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

78 78 Martin Kučera Napříč generacemi Z věkově starších českých marxistů plodného a oplodňujícího typu uveďme Jaroslava Kabeše, Záviše Kalandru, Karla Teigeho, Kurta Konrada, Ladislava Riegra, Mirka Nováka, Otakara V. Zicha, Ludvíka Svobodu, Jiřinu Popelovou-Otáhalovou i skupinu dosud nezpracovaných českých trockistů. S nimi si připomínám slovenského dialektického strukturalistu Igora Hrušovského. Každý vyšel z odlišných předpokladů, každý měl jiný osobní vývoj a byl nositelem jiného lidského příběhu. Z mladší generace, která byla v šedesátých letech na vrcholu aktivity, bych ve svém subjektivním výběru uvedl bez ohledu na jejich postoj za normalizace Milana Machovce, patrona marxisticko-křesťanského dialogu, jeho přímého žáka Zbyňka Fišera, známějšího pod pseudonymem Egon Bondy, Roberta Kalivodu, Jiřího Cvekla, Ivana Svitáka, Olega Suse, Vítězslava Gardavského a Josefa Zumra; dále soukromé žáky Jana Patočky manžele Jiřího a Jaroslavu Peškovy, Milana Sobotku a Ladislava Majora; bezmála všecky estetiky školy Jana Mukařovského, v současnosti světově proslulé a původně i následně strukturalistické. S nimi ale také normalizační akademiky Radovana Richtu, kdysi důvěrného přítele Kosíkova, a praxeologa Jindřicha Zeleného. Z nich nejvýznamnější a jednoznačně se zmocňující celoevropského duchovního prostoru byl Karel Kosík ( ). Člověk a svět v pojetí Karla Kosíka Světovým se Karel Kosík stal zásadní monografií Dialektika konkrétního. Studie o problematice člověka a světa (Praha, Nakladatelství ČSAV 1963), jejíž první vydání zapůsobilo jako blesk z čistého nebe svou novostí, výsostným odvratem od poststalinských pseudofilosofických traktátů, imaginativním a přínosným hledáním, a co víc: nalézáním inovativních trendů moderního (novo) marxistického myšlení, blízkých v něčem slavným pokusům Lukácsovým a Blochovým, stylistickou úrovní a kritickým ideovým ponorem, uměním formulovat otázky podobně závažné pro bytí člověka ve světě, jako byla otázka Schauerova na sklonku 19. století pro početně nevelký český národ. Připomeňme na okraji, že Hubert Gordon Schauer se tázal dvakrát. Nejprve: Jaká je naše národní existence? A dodal: Stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná? (Schauer, H. G.: Naše dvě otázky. Úvodník listu Čas z ) Mezinárodní filosofická scéna okamžitě pochopila, že střední Evropa disponuje duchem planetárního rozpětí, že v Kosíkovi vyrostl objektivní znalec a kritik soudobé civilizace, jehož soudy stojí za to se ve vlastním zájmu zabývat. Komunistická strana uvrhla posléze Kosíkovo dílo na index zakázaných autorů. Byl to další důkaz její neživotaschopnosti, důkaz zvláštního talentu vládnoucích komunistických garnitur k podřezávání větví, na nichž seděly. Pro Kosíkovo myšlení bylo příznačné, že kotvilo v historicitě a historismu a že tudíž ve svém celku od stalinistických prvotin po poslední eseje zodpovědně zkoumalo situaci člověka v dějinách. Na rozdíl od Martina Heideggera bytí společensko-lidského subjektu ve světě bylo pro něho nikoli výzvou k fundamentálně ontologické kontemplaci, leč daleko více mělo své sociální determinanty a svoji dějinnost: pojem světa byl pro Kosíka pojmem bytostně historickým. V mládí studoval ideové vyzrávání českého národa v událostech překotných a bouřlivých let , později se zamýšlel nad Čechy a Slováky za jejich úporných zápasů o nezaměnitelné dějinotvorné místo po rozpadu rakousko-uherské monarchie do struktu- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:39

79 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? 79 rální přeměny společnosti po Listopadu Vycházel ponejvíce z české historické zkušenosti a na jejím základě se dobíral vitálně důležitých závěrů o kapitalistickotechnicko-manažerské civilizaci a o konkrétní totalitě světa. Dialektika konkrétního V Dialektice konkrétního Kosík důmyslně a objevně vyšel z dlouho neznámého textu v pozůstalosti Karla Marxe, nazvaného Úvod ke kritice politické ekonomie. V partii o metodě Marx vymezil dialektiku konkrece [concretio: zhuštěnost, zhuštění smyslové reality do pojmu odvozeného ze smyslového pozorování] a abstrakce [abstractum: pojmová odtaženost jedné složky reality od ostatních a její vyluhování do abstrahované podoby] při zkoumání společenských jevů. Mimo jiné napsal, že konkrétní totalita jakožto myšlenková totalita, jakožto myšlenkové konkrétno, je fakticky produktem myšlení, pojmového chápání, vše vnímané je konkrétní totalita neboli totalita konkrétního. (Karel Marx: Spisy, sv. 13. Praha, Nakladatelství politické literatury 1963, s. 676.) Chod abstraktního myšlení, které postupuje od jednoduššího ke složitějšímu, má-li být považován za vědecký, musí usilovat o to, aby odpovídal skutečnému historickému procesu. Kosík postuláty vyrůstající z kategorie die Totalität německé klasické filosofie, odvozené ze Spinozovy natura naturans, přírody tvořící čili veškerosti, aplikoval na stávající stav společenského bytí. K podrobné analýze Kosíkova textu zde nemáme prostor. Pouze připomeňme, že ve většině partií je stále platný a v první půli šedesátých let působil jako roznětka. Na druhé straně se však musí spravedlivě připomenout i to, že Kosík tu poněkud ortodoxně setrvává na platformě tzv. materialistické dialektiky, na niž roubuje i otázky kulturní. Teprve v následujících desetiletích došel k oprávněnému přesvědčení, že zatímco hegelovsko-marxovská dialektika o sobě je vhodným nástrojem k dekódování sociální reality, s materialismem se vystačit nedá, především ne ve sféře duchovních jevů myšlenkové a kulturní povahy. Základní imperativy Kosík stanovil ve dvou větách: 1) Pojetí faktu (jakéhokoli faktu, výsledku vědeckého poznání) je determinováno celkovou koncepcí společenské skutečnosti [Karel Kosík: Dialektika konkrétního, cit. dílo s. 36]. 2) Vědecká metoda je prostředek, pomocí něhož se fakta dešifrují (cit. dílo, s. 37). Vytváření totality řekněme společensko-historické epochy jako významové struktury reflektující jistý objektivní organizovaný systém, je současně procesem, v němž se reálně vytváří objektivní obsah a význam všech jejích skladebných prvků a částí (cit. dílo, s. 41). Sociální realita a vědomí o ní jsou proto nerozlučitelné, panuje mezi nimi jak ambivalentní, tak vzájemně se prostupující poměr. Společensko-historické poznání je od kořene věci poznáním s aproximativní chybou, tedy vlastně poznáním ryze relativním dodáváme my. Plyne z toho závěr, že nárok marxistů na všeplatnost vlastních tvrzení je bezesmyslný. Kosík nadto zdůraznil, že dramatičnost vězí již v dialektice totality samé: totalita bez rozporů je prázdná a nehybná, rozpory vně totality jsou formální a libovolné (cit. dílo, s. 41). Filosof Pražského jara Rok 1968 měl pro Karla Kosíka jako pro celé jeho a nejen jeho pokolení význam naprosto zásadní. Byl to přitom jenom okamžik. Nedávno jsem četl v anketě sborníku Květy jara plody podzimu [Praha, Syndikát novinářů ČR Klub novinářů Praž- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

80 80 Martin Kučera ského jara 2015, s ] přehlídku názorů na Pražské jaro, většinou ovšem od lidí, kteří obrodné hnutí již nezažili. Avšak také u přímých svědků, ba účastníků dění, jsem postrádal pojmenování toho, oč šlo. Oč šlo VSKUTKU. Všecky výhrady známe zpaměti: reformy vyšly z komunistických řad (a odkud odjinud ve státě, kde vládla KSČ?), Dubček byl slabý politik, nestačilo se v krátké době vlastně nic realizovat, nebyla šance zvítězit atd. atd. Tyto názory se pohybují jen po vnějšku jevů. Osmašedesátý rok se vyklenul jako katedrála. Vyvrcholilo jím pnutí duchovních sil, systematicky, krok za krokem připravované od chruščovovského tání. V jediném roce pak, před okupačním aktem i po něm, se odehrála neuvěřitelná eskalace ducha. Ze všech periodik těch dramatických měsíců dodnes vyzařuje kritický intelekt. Okamžik? Zajisté, ale okamžik vítězství ducha nad tupostí, omezeností a všemi nešvary Čechů i Slováků, vítězství charakteru, které nemá od roku 1945 v naší novodobé historii obdoby. Všemožné výhrady jsou výhradami zaskočených a bojácných, těch, kdo umně skrývají vlastní názor, mají-li vůbec jaký. Filosof Karel Kosík k zakřiknutým a opatrným nikdy nepatřil. Tichý, introvertní, cudný muž, který jen málokdy dával průchod svému galskému smyslu pro humor, vystoupil v červnu 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s projevem Rozum a svědomí plným statečného odhodlání k činu. Logicky na něj navázal na jaře 1968 osmidílným textem pro Literární listy, jehož souhrnný název Naše nynější krize odkazoval na Masaryka z poloviny devadesátých let 19. století. V březnu promluvil na bezmála dvacetitisícovém shromáždění mládeže v pražském Sjezdovém paláci. Tehdy vyzval přítomné: Stůjte v poznané pravdě! Vyšel tak z étosu mistra Jana Husa. V průběhu listopadového zasedání ÚV KSČ, jehož členem byl zvolen na mimořádném vysočanském sjezdu strany, vyslovil apel: Jedinou záchranou je spojenectví s lidem. Jeho slova tenkrát nebyla vyslyšena a v dubnu 1969 nastoupil do stranického vedení Gustáv Husák. Ve čtvrté části Naší nynější krize se Kosík zamýšlel nad trojím nebezpečím, jemuž je vystaven náš národ: může ztratit přetvářející sílu dějinného subjektu a stane se utvářeným dějinným objektem; může zmizet jako politický národ, který se obnovuje a potvrzuje v promýšlení svého programu a ve veřejném sporu o smysl své existence, a klesne na česky mluvící obyvatelstvo produkující ocel a obilí; může vyměnit trojrozměrnost dějinné existence za jednorozměrnost pouhého živoření, protože ztratil paměť a perspektivu. (Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1993 s. 39). Filosofova prozíravost je dnes stejně aktuální jako před půl stoletím. V Kosíkových textech nalezneme mnoho trvale platného. Naši nynější krizi zakončil geniální zkratkou, jejíž varovný obsah se naplňuje: Ekologie se domnívá, že stačí zachránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět. (Cit. dílo, s. 62). Bojovník za kritické myšlení Pozdější Kosík rozpracovával témata a dílčí motivy, jak je naznačil již v letech šedesátých. Uváděl, že druhý velký rukopis mu zabavila Státní bezpečnost při jedné z bytových prohlídek a že jej nikdy nedostal zpět. Od počátku devadesátých let publikoval po řadě podivných odmítání ze strany redakcí své eseje z údobí Pražského jara 1968 a doby posrpnové i polistopadové hlavně v Salonu Práva. Knižně je vydal ve svazcích Století Markéty Samsové (1992) a Předpotopní úvahy (1997), zbytek vyšel po jeho smrti pod názvem Poslední eseje (2004). Specifické postavení mezi jeho pozdními filosofickými eseji má útlý svazeček Jinoch a smrt (1995), nepřímá básnivá evokace německé okupace, kdy byl Karel Kosík za účast ve studentské komunistic- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

81 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? 81 ké odbojové skupině Předvoj v listopadu 1944 zatčen a vězněn na Pankráci i v Malé pevnosti Terezín. K trestu smrti ho již nacisté naštěstí odsoudit nestačili. Sama sebe profesor Kosík považoval za stoupence kritického myšlení: Snad je takové vyjádření nepřesné, jedno z obou slov je přebytečné: myšlení je svou podstatou vždy kritické a skutečná kritika je přemýšlivá. Myšlení je velký dar a zdánlivá samozřejmost, ale je bolestivé, namáhavé, nesamozřejmé, pracné. Proto se často zaměňuje náhražkou, kterou je kalkulace. Kalkulace plyne bez námahy, sama sebou: lidi kalkulují, jak lacino nakoupit, jak hodně vydělat, jak vyřadit protivníka, dosáhnout vlivného místa či udržet se ve funkcích, kalkulují v domnění, že se vyznají v životě a vědí, jak to na světě chodí. Ve skutečnosti však nemají tušení, co se kolem nich a zejména s nimi děje. Propadají zdání a stávají se snadnou kořistí ideologie. Staré i nové... (Kosík, Karel: Předpotopní úvahy. Praha, Torst 1997, s. 18). Se starou ideologií komunistických aparátů Kosík sváděl dlouhodobý statečný zápas, podložený nikoli žvanivým moralizováním, jež se samo falešným vědomím pasovalo na filosofické uvažování mudrce, avšak byl osamocen. Několikrát dovodil, že jedinec jest v izolaci nikoli ve vězení, nýbrž výhradně ve společnosti, a jako živý důkaz této společenské izolace bojoval v osamění posledních zhruba čtrnáct let života proti ideologii nové (nazval jsem ji v jednom zapadlém příspěvku New Ideology ). Nebyl sice přímo jediný, ale atomizace nyní již unipolárního světa, v němž jediným pólem je kapitál a tzv. trh, odsuzuje automaticky každého kritického ducha do samoty. V eseji Třetí Mnichov? reagujícím na rozpad česko-slovenského státu profesor Kosík formuloval tento programový bod, který bych dnes nejspíš chápal jako jeho odkaz potomstvu: Politici nás ujišťují, že se vracíme do Evropy, ale neptají se, zda Evropa ještě existuje. Evropa to je antické Řecko, to je křesťanství, to je osvícenství: Diderot, Mozart, Kant. Tato Evropa již neexistuje. Dnešní Evropa je součást planetárního komplexu, který jako aliance financí, vědy, techniky, průmyslu ovládá svět, připravuje anexi vesmíru, přináší určité části lidstva komfort a blahobyt, ale současně devastuje Zemi a člověka. Devastace znicotňuje a zasévá prázdno. Prázdnota se šíří a zachvacuje lidi. Duše lidí jsou přeplněny prázdnotou. (Století Markéty Samsové, cit. dílo s. 165) Kritický duch je mrtev, ať žije mentalita trhovců, která deminutivním tvarem penízky, dnes všeobecně užívaným na místě dospělých substantiv peníze nebo prachy a pro naši generaci vyhrazeným jenom pro čokoládové cukroví ve zlatavém staniolu, láskyplně zdůvěrňuje svůj vztah ke kapitálu. Z finančních prostředků určených k pouhé úživě činí hodnotu stavěnou do jedné řady s dětmi či s domácími mazlíčky. Ach, kde jsou časy průzračně prostého zlatého telete Starého zákona! Král severního Izraele Jarobeám povýšil sochy zlatých býků na nová božstva Židů a jeho říše špatně dopadla (SZ, První kniha královská, kap. 12, verš 28-32). Podobně Mojžíš z příkazu Hospodina zničil zlatou sochu mladého býka, již vystavil na Sinaji Árón (SZ, Exodus, kap. 32). Zbývá vážná otázka, Kosíkem nepřipouštěná: kdy nyní, za bezalternativní krize, zasáhne Hospodin? Vrchol českého kriticismu a jeho limity Od ledna 1968 do dubna 1969 kulminoval český kriticismus, jehož stopy jsme sledovali od vrcholného středověku. Byl zřetelný na všech rozích a v každém mediálním i komunikačním prostředku. Po dlouhé době útlumu se najednou zdálo, že se probudil český intelektuální potenciál v přebujelé, marnotratné míře. Bylo to samozřejmě zdání. Intelektu, cti, odvahy bylo méně, než se připouštělo a než ukazovala média. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

82 82 Martin Kučera Přestože můžeme zahlédnout v tom či onom projevu z měsíců tzv. Pražského jara leccos nedořešeného, improvizovaného nebo naopak nevyužitého, oslyšeného či chybného, iluzorního i nejasného, přestože politická reprezentace nedokázala těžit z masové podpory lidu a podrobila se v Moskvě převaze, čímž sama poskytla možnost nástupu kolaborantů s okupanty a cynických pragmatiků, nic to nemění na nesporném faktu, že rok 1968 byl kulminačním bodem našich poválečných dějin, nejradostnějším a také nejplodnějším jejich momentem. Důvodů, proč ono vzepětí skončilo tak záhy, bylo zajisté víc a o mnohých se již popsalo až zbytečně moc papíru. Místo mocensko-politického zvratu s podporou valné většiny lidu a následných svobodných voleb došlo k tragédii srpnové okupace. Brzy nato úlohu poúnorových akčních výborů sehrály prověrkové komise na VŠECH pracovištích bez výjimky. Byly sestaveny z různých sedlin ohrožovaných předchozím vývojem. Dvacetiletí normalizace tomu svojí bezduchostí odpovídalo. Od reforem ke stagnaci Vláda průměru a slouhovství znamenala vleklou agonickou stagnaci, která na štěstí poněkud oslabovala perzekuční opatření a úplně nevylučovala možnost okrajově rozvíjet kritické myšlení. Pokud se sporadicky a za příhodných okolností rozvíjelo v legálním rámci, muselo být vhodně kryto. Jako příklad uveďme publikační aktivitu velkého teoretika Zdeňka Mathausera, vyloučeného z KSČ i z univerzity a ukrytého v Akademii věd, nebo bolzanovskou konferenci z května 1981 organizovanou logikem Karlem Berkou za účasti revizionisty Jaromíra Loužila a některých nemarxistických myslitelů typu bývalého politického vězně Pavla Křivského. Spodní proud myšlenkového kriticismu se včetně disentu udržoval kontinuálně do konce osmdesátých let. Na přelomu let znovu vytryskl, jenže místo erupce intelektu se nakonec odehrálo něco jiného: přizpůsobení danému stavu věcí, všeobecné přitakání unipolaritě tržní sebezkázy lidského rodu. Na celém světě je tomu podobně: kritický intelekt je ohrožený druh před vyhynutím. Vlastní rozum si zachovávají jenom separovaní jednotlivci. O osmašedesátém stejně jako o tom, co přišlo po něm, platí nicméně postřeh anglické romantické básnířky a myslitelky Elizabeth Barrett Browningové ve veršovaném románu Aurora Leigh: Takové jsou právě doby, / v kterých žijeme:/ vždy příliš velké, bychom pochopit / mohli je zblízka. Epigonský literární historik v tuzemském slovníku anglicky píšících spisovatelů nazval její román sentimentálním, protože jej nečetl, a tudíž nevěděl, že jde o skladbu povýtce sociální s četnými filosofickými přesahy. Překladatel Browningové, nedoceněný český filosof Masarykovy školy František Balej, napsal: Je to zákon všeobecný: individuum je jen nepatrným nositelem velkého dění sociálního, historického. Je to podivné, záhadné, ale je to tak. My jednotlivci jsme herci, nositelé dějin; bez nás by dějin nebylo. A přece zase to sociální dění je něco nad každým z nás, mimo každého z nás, něco do značné míry cizího a drtivě velikého. Vědomí jednotlivců je příliš těsné, aby obsáhlo ohromnost dění historického, které se právě odehrává [Balej, František: O nového člověka. Kladno, Jaroslav Šnajdr 1920, s ]. To je i moje vyznání relativismu historického poznání. Zajisté může být vše jinak, což ukáže tak jako tak budoucnost. Ale přítomný, jen nezřetelně vnímaný okamžik nás nezbavuje zodpovědnosti kriticky myslet, nezbavuje nás zodpovědnosti za vlastní myšlení a vlastní činy. Trh není zárukou svobody, finanční kapitál tím míň. Zárukou svobody je výlučně myšlení, duch, oponentura. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

83 Byli jsme před Kosíkem budeme i po něm? 83 Byli jsme a budem? Byli jsme kriticky myslícím národem před osmašedesátým rokem, leč zůstali jsme jím i po srpnové okupaci? Tuto otázku lze nicméně formulovat také úže a výstižněji: Byli jsme před Karlem Kosíkem, budeme i po jeho odchodu? Vždyť všichni jsme spokojeni s bezpodstatným, přesněji: podstata nás nezajímá, jen pěna dní. Vůkol spokojujeme se s nespravedlností, s falší, lhaním, korupcí, dehumanizací, asociálním chováním mocných, ba dokonce i s počasím, které se zákonitě přibližuje skonu všeho živého a nahrává mu. Na jedné straně bezduchá kritika, docela malinká a nevinná v podmínkách svobody slova, nějakých dočasných politických představitelů, na druhé straně bezuzdnost, která, řečeno slovy Kosíkovými, dál plundruje Zemi a anektuje vesmír. A kumuluje bohatství většinou amorálních vyvolenců. Jen když máme pulty v krámech plné, jen když žijeme v komerčním luxusu, bez knih a obrazů na stěnách, ale s lednicemi přecpanými masem z živých tvorů, jakými jsme my sami. Karel Kosík se v závažném eseji Morálka za časů globalizace vyjádřil s bravurou sobě vlastní: V této pokleslé době existuje morálka jako soubor technických pravidel, jimiž se řídí fungování systému, a jako moralistní krasořečnění, které zakrývá, že fungující systém ze svého chodu morálku vylučuje. Ekonomie fungujícího systému se zbavuje všech zbytečných nákladů i překážek brzdících zrychlování pokroku: morálka patří k rušivým faktorům fungování. Tento fungující systém zkonstruoval moderní člověk v sebevědomé pýše pána a vlastníka přírody, vladaře nad veškerenstvem. [ ] Člověk setrvává ve svém vladařském a panském sebevědomí, které tak ostře kontrastuje s jeho reálným služebným postavením. [Hegelovská] Dialektika pána a sluhy se odehrává jako fraškovitá ironie dějin. (Karel Kosík: Poslední eseje. Praha, Filosofia 2004, s ) Kdo ještě myslí, je vyhlášen za nezpůsobilého blázna. Jak to napsal nedlouho před smrtí Josef Kainar: Všech devět kapes natrženo / Límec už dávno nemá jméno / Na zádech Blázen / Napsáno má těstem. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

84 Polednová politika jako umění možného Jiří Sekera Ve středu 20. března 1968 zaplnilo skoro mladých lidí všechny prostory Sjezdového paláce v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. Týden předtím byla v ulici Na příkopě přerušena doprava, když stovky mladých lidí bojovaly v tlačenici o přístup do Slovanského domu v Praze. Nekonalo se sportovní střetnutí, ani nevystupovala slavná skupina Beatles jenom po mnoha letech politiky za zavřenými dveřmi vystoupily na řečnické tribuně vynikající osobnosti a hovořily jasnou a otevřenou řečí o našem životě. Pražská a mimopražská mládež, tolikrát obviněná z apolitičnosti, přišla a kladla dotazy, naslouchala a vytvořila pro setkání krásnou atmosféru 1 Byl to jeden z příznaků doby: noviny už nestačily pojmout množství materiálu, který každodenně nabízel překotný vývoj na politické scéně země. Na pomoc přichází příležitostný tisk, jenž nelimitován rozsahem pohotově doplňoval služby zavedených titulů mediálního trhu. To je i případ obsáhlého záznamu z průběhu setkání pražské mládeže, z něhož jsou citována úvodní slova. Shromáždění, které proběhlo v prostorách pražského Sjezdového paláce (nynější Výstaviště v Praze-Holešovicích) a bylo vysíláno v šestihodinovém přímém přenosu Čs. rozhlasu, se stalo jedním z vrcholů Pražského jara. Přestože téměř dvě desítky jeho protagonistů významných a uznávaných osobností veřejného života většinou nevystupovaly s ucelenými projevy, ale vyjadřovaly své postoje, myšlenky a názory ve formě odpovědí na otázky účastníků mnohatisícového shromáždění, jejich vystoupení nepostrádala zásadní stanoviska k žádné z palčivých otázek, které vzrušovaly národ. Rozvázané jazyky Jak se dalo očekávat, mnoho dotazů mířilo do oblasti ekonomiky. Systém svíraný politickou doktrínou, která byla nepochybnou příčinou jeho nízké výkonnosti, strukturálních disproporcí, neexistence fungujícího trhu a z toho plynoucích chronických zásobovacích potíží a v konečném výsledku i prohlubujícího se zaostávání za tržními ekonomikami západního světa, budil trvalou nespokojenost dokonce i ve složkách stranického a státního vedení země. To se svými usneseními opakovaně pokoušelo konstruovat různé zdokonalené soustavy řízení národního hospodářství, leč možnosti nápravy v rámci daného systému byly velmi omezené nebo spíše žádné. Dotazy, které zaznívaly v hale Sjezdového paláce, prolamovaly mnohá dosud nedotknutelná tabu. Kritiku, jež se do té doby soustřeďovala víceméně jen na povrchové vady na kráse systému, vystřídaly dotazy zaměřené na slabiny a limity zakódované v jeho samé podstatě a odstranitelné jen jeho nahrazením systémem výkonnějším. Kritické pozornosti neušla palčivá otázka výběru pracovníků do řídicích funkcí podle politického klíče, odsouzení si vysloužily metody direktivního řízení ekonomiky deformující reálné hodnotové relace a vyvolávající permanentní poruchy trhu a jiné anomálie. Na přetřes přišly i otázky konvertibility koruny, existence zvláštních obchodů pro vyvolené, nedostatku pravdivých informací o stavu ekonomiky a další. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

85 Polednová politika jako umění možného 85 Rozvázané jazyky mladých účastníků setkání bez zábran zpochybňovaly vychvalované pseudopřednosti politického a ekonomického systému, v němž museli lidé dlouhá léta žít. Poukazovaly zejména na nedostatek či spíše neexistenci demokratických pojistek chránících společnost jako celek i občana jako jednotlivce proti důsledkům svévole a autoritativního rozhodování, jež bylo běžnou praxí byrokratů pevně usazených ve stranickém i státním aparátu. Mimoděk se tak odhalovala faleš a prázdnota hesla často vzývaného ve stranických dokumentech jako klíčový princip metod řízení ekonomiky a nejen jí. Šlo o konstrukt prezentovaný termínem demokratický centralismus. Že se v něm ve skutečnosti skrýval evidentní protimluv, odhalily až otevřené diskuse o alarmujícím deficitu reálně fungujících demokratických prvků ve veřejné sféře. Deficit demokracie Téma demokratizace, jež rezonovalo jak v dotazech, tak ve vystoupeních řečníků z předsednické tribuny, se stalo ústředním bodem diskuse. Poprvé v životě tu dostali mladí lidé příležitost vystoupit a veřejně vyjádřit svůj skutečný vztah k předepsaným vzorcům chování a myšlení, bez rizika postihu projevit nespokojenost s režimem, který si tvrdě vynucoval věrnost jediné víře, a odmítnout jak diktát, nátlak a represi, tak i přetvářku, kamufláž a pokrytectví. Otázky, které padaly v tomto vzrušujícím ovzduší, nebyly pravda formulovány vždy s politologickou přesností, ale jádro problému vyjadřovaly zřetelně. Citujme namátkou jeden z dotazů adresovaných profesoru Šikovi, jedné z ikonických postav Pražského jara. Tazatel žádá o bližší vysvětlení profesorovy myšlenky o rozdělení moci tajemníků KSČ na všech úrovních. V odpovědi, jež byla nepřímou kritikou současné praxe, Ota Šik svůj návrh zpřesnil. Vyslovil se pro posílení role kolektivních orgánů současně s požadavkem, aby tyto orgány dávaly z pléna variantní návrhy jak na řešení určitých problémů, tak zejména v kádrové politice, aby se vždycky představitelé strany pro jakékoliv státnické funkce navrhovali z několika kandidátů, aby členové volených orgánů měli možnost tajným hlasováním rozhodnout o jejich určení a aby takovým způsobem bylo znemožněno, aby jednotlivci zneužíváním kádrové politiky upevňovali svou osobní moc nad mocí kolektivů. 2 Slova do té doby neslýchaná. Ve stejném duchu vyzněly příspěvky dalších účastníků shromáždění, kromě jiných i Jiřího Hanzelky: Myslím, prohlásil známý cestovatel, že základní potřebou této společnosti je udržet a za každou cenu obhájit právo nejširších vrstev obyvatelstva této země korigovat, kontrolovat a otevřeně kritizovat, a to kvalifikovaně kritizovat na podkladě plné informovanosti činnost zvolených a rozhodujících představitelů tohoto státu. 3 Také filosof Karel Kosík spatřoval kořeny problémů, v nichž se topila společnost, v deficitu demokracie, přičemž neváhal hovořit o nezbytnosti nahrazení policejně byrokratického systému (!) založeného na mocenském monopolu nekontrolované vládnoucí skupiny, která ovládá stranické masy a pomocí ovládaných stranických mas ovládá masy nestranické. Vyjádření sice poněkud kostrbaté, nicméně výstižně charakterizující podstatu mechanismu, který umožňoval udržovat pod kontrolou a závazně usměrňovat jakýkoli společenský pohyb. Reformy možnosti a meze Hlavní součást a hybatele tohoto mechanismu komunistickou stranu vybavila marxisticko-leninská ideologie a propaganda vlastnostmi téměř nadpozemskými a učinila z ní permanentně adorovaný, nezpochybnitelný a nedotknutelný feno- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

86 86 Jiří Sekera mén politického života země. Pasus o její vedoucí roli ve společnosti byl dokonce vtělen do ústavy. Tato okolnost byla zřejmě důvodem toho, že i odhodlaní bojovníci za odstranění deformací z veřejného života, kteří promlouvali z tribuny zmíněného shromáždění, manévrovali s tématem vedoucí role strany tak obezřetně, že to u našince občana z roku 2018 musí budit podiv, ne-li reakci ještě zápornější. Proto si tato záležitost zaslouží stručný komentář. Všichni účastníci shromáždění si byli nepochybně vědomi, že diskusí o postavení KSČ v politickém systému země otvírají politicky nejcitlivější téma dne: jak daleko zajít v odporu a v kritice byzantského stylu vládnutí pomocí všemocné strany, aniž by byla vyprovokována ostrá silová reakce už tak vydrážděných zastánců dosavadních pořádků a aniž by byl ohrožen celý rozbíhající se reformní proces. Hrozba byla reálná zejména s ohledem na výrazný mezinárodní kontext celé věci: princip vedoucí úlohy strany byl ve všech satelitních zemích sovětského bloku a v tehdejším Sovětském svazu považován především za nosný pilíř systému vlády a celého politického uspořádání země. Jakékoli jeho zpochybnění bylo chápáno jako zvláště závažný kontrarevoluční čin a také tak postihováno. S jistou nadsázkou lze mít za to, že pokud by došlo k vážnějšímu pokusu o omezení monopolu moci jedné strany v raných fázích československého reformního procesu, mohli se Češi a Slováci dočkat internacionální pomoci bratrských armád nikoli až v srpnu 1968, ale možná již v dubnu téhož roku. S takovou eventualitou nejvyšší politická místa bývalého SSSR jak vyplývá z později zveřejněných zdrojů 4 ostatně v této době reálně počítala. Nositelé reformních myšlenek, kteří se sešli na tribuně Sjezdového paláce, byli lidé politicky natolik zkušení, že dokázali dobře rozpoznávat rizika příslovečného dráždění kobry bosou nohou. Kdo by chtěl hledat mezi jejich reformními koncepty návrhy na zrušení symbiózy stranické a státní moci, vyloučení komunistické strany z vlivu na řízení všech oblastí státní správy či zavedení systému založeného na svobodné soutěži skutečně svébytných a rovnoprávných politických stran (a nikoli kvazipolitických útvarů sekundujících KSČ v tzv. Národní frontě), byl by zklamán. Nenašel by je. Tyto a další radikální požadavky nebyly pro tuto skupinu reformátorů v dané chvíli na pořadu dne. Nicméně kroky, kterými se snažili prolamovat dosavadní tabu, zejména pak zproblematizovat pojetí strany jako instituce postavené na samý vrchol mocenské hierarchie, byly učiněny a problém po dlouhá léta nedotknutelný byl podobně jako víc než před rokem na IV. sjezdu Svazu spisovatelů otevřen. Už to byl za daných okolností významný počin a zřetelný posun k ozdravění poměrů. Nepřekročitelné hranice S respektem k zásadě, která hovoří o politice jako umění možného, se řečníci ve svých úvahách a reformních požadavcích pohybovali zásadně v hranicích tehdejšího státoprávního uspořádání země, které považovali, ať už z taktických důvodů nebo v důsledku stále ještě přežívajícího přesvědčení o historicky daných přednostech socialistického společenského řádu, za nepřekročitelné. V tomto duchu formuloval svůj diskusní příspěvek například profesor Eduard Goldstücker, bývalý politický vězeň z let padesátých, pozdější poslanec a předseda Svazu československých spisovatelů. Po krátkém exkurzu do dějin revolucí položil otázku, zda se podaří vytvořit účinnou kontrolu moci v režimu, jehož vedoucí silou je jedna strana. Tento problém se dá vyřešit, ujišťuje profesor Goldstücker optimisticky. Dá se vyřešit především důkladnou demokratizací Komunistické strany Československa v jejím vnitřním životě a za druhé demokratizací a plným uplatněním všech státních institucí, které sem patří, jako parla- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

87 Polednová politika jako umění možného 87 ment a vláda, všech organizací, které máme a které si ještě naši spoluobčané vytvoří, jako odborové hnutí, organizace mládeže, kulturní organizace, velká organizace rolnická 5... Stačilo pár měsíců, aby se ukázalo, že představa páně profesorova jakkoli upřímně míněná zůstane pouhou iluzí a skončí na pásech tanků spřátelených armád. V dané chvíli ji však auditorium Sjezdového paláce víceméně přijalo. V řadě odmítavých stanovisek vůči konzervativnímu pojetí vedoucí úlohy strany nezapadl ani hlas již citovaného Jiřího Hanzelky, který jako mnozí další takticky vystupující diskutéři zvolil formu pozitivní kritiky: zdůraznil úzké vazby mezi pojmy demokracie a socialismus, dokonce oba pojmy fakticky ztotožnil. Obojí podle řečníka dává smysl jen ve vzájemném propojení. Angažovaný cestovatel se tu pokoušel naznačit cestu ke kultivaci systému, který dlouhodobě trpěl právě citelným deficitem demokratických prvků. Také tento požadavek ovšem jak prokázal pozdější vývoj zůstal jen v poloze zbožného přání. Otázka na tělo týkající se reálných možností fungování opoziční strany byla adresována Gustávu Husákovi, který se v dané chvíli rovněž řadil k reformně naladěným osobnostem politické scény. Odpověděl vyhýbavě, že není možné naráz vyřešit všechny problémy, které se nahromadily za dvacet let. Nicméně také on za aktuální označil požadavek demokratizovat stranu, státní aparát, odbory, mládežnické organizace, institucionálně domyslet vzájemnou kontrolu (!) státních, stranických a ostatních společenských institucí, aby nemohol jeden človek, alebo skupinka ľudí naozaj z nás robiť barany. 6 Reformní étos nevydržel Husákovi dlouho. Za několik měsíců neváhal označovat podobné požadavky za oportunistické. Koncept vlastní cesty Pokusy o zformulování vlastních představ o místě a roli komunistické strany v politickém systému země byly jedním z nejvýznamnějších projevů reformního hnutí, ale nebylo to jediné téma v popředí všeobecného zájmu. Obdobná pozornost se upnula k otázce zdánlivě pozapomenuté, která se však oživlá a v plné síle objevila na politické scéně Jara 1968, jakmile padly ideologické zábrany. Šlo o koncept vlastní československé cesty k socialismu, modelu uspořádání společnosti podle specifických podmínek země, tedy nezávisle na univerzálně závazném vzoru uplatňovaném v zemích sovětského bloku. Přitažlivost myšlenky vlastní cesty spočívala zejména v předpokladu, že nový společenský pořádek bude nastolován nenásilně a že se stane garantem demokratických způsobů vládnutí, občanských svobod včetně svobody podnikání, efektivního systému sociálního zabezpečení, vytváření podmínek pro trvalý rozvoj kultury, vědy a umění. Perspektiva takového uspořádání života v osvobozené vlasti se těšila v národě široké podpoře. Jeho velká část v ní nacházela odpověď na své tužby a přání po životě ve svobodné, spořádané a prosperující zemi, respektované součásti mezinárodního společenství, bez stigmatu takových ponížení, jakým ji vystavila nacistická okupace i neblahé události předcházející rozpoutání druhé světové války, mnichovská zrada především. Zatímco historická zkušenost formovala postoje starších generací, vyhlídka na život v zemi zbavené všech forem útlaku naplňovala optimismem někdy až přílišným mladou generaci. Patřil jsem k těm, kteří se s ohledem na věk někdy nadšeně, někdy spíše nesměle včleňovali do veřejného života v mnohém ovlivňováni nepřeslechnutelným hlasem levicově orientovaných intelektuálních elit národa, zejména známých literátů a dalších představitelů umělecké sféry. Jak známo, mnozí z nich své postoje vyjádřili i členstvím v komunistické straně. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

88 88 Jiří Sekera Vize svébytného socialismu tolerovaná ve svých poválečných počátcích dokonce i žijícím klasikem a nejautoritativnějším vykladačem marxismu-leninismu J. V. Stalinem však brzo narazila na bariéry strohé politické reality rozděleného světa. Rychlé zhoršování mezinárodního ovzduší až ke stavu označovanému jako studená válka, v případě Československa pak prudký zlom vnitropolitické situace vyvolaný únorovým pučem v roce 1948, ztráta zbytků suverenity a přeměna země v přímého vazala SSSR, to vše vyloučilo ze hry jakékoli úvahy o specifických postupech při utváření politického systému země. Ba co víc, činilo je přímo nebezpečnými. Myšlenky, které se v původním konceptu vlastní cesty k socialismu jevily jako přínosné (patřilo mezi ně například odmítnutí diktatury proletariátu a třídního boje, přihlášení se k parlamentní demokracii, tj. systému rovnoprávných politických stran a další s marx-leninskou věroukou neslučitelné hříchy), byly tak v průběhu nedlouhého časového období prohlášeny za zavrženíhodné kontrarevoluční výplody. Socialismus s lidskou tváří S utužováním stalinského vlivu v zemích východního bloku zůstal přípustný jeden jediný a jak se rádo zdůrazňovalo vědecky zdůvodněný model výstavby socialismu s monopolem moci jedné strany jako určujícím prvkem systému. A tak to zůstalo po celá dvě následující desetiletí. Ale jak se praví v pohádce: neumřela, jenom spí. Skutečně vize svébytné podoby politického a sociálně ekonomického uspořádání společnosti vycházející z národních demokratických tradic národa ožila s prvními náznaky politického uvolnění na jaře reformního roku Dokonce se stala jednou z nosných myšlenek reforem, které měly napříště učinit život jednotlivce svobodnějším, důstojnějším a v konečném důsledku všestranně bohatším. Vytvořit nový, nadějný, našim podmínkám i tradici odpovídající demokratický typ socialismu, to je věc, o níž dnes jde prohlásil na zmíněném shromáždění ve Sjezdovém paláci Josef Smrkovský. 7 Svůj názor k široce traktovanému požadavku vyslovil i spisovatel Jan Procházka: Dnes, jsme-li pro socialismus, současně říkáme, pro jaký socialismus jsme: pro československý, demokratický a lidský socialismus, neboť skutečná velikost idejí není v tom, kolik zemí si podrobíme, kolik hlav si podmaníme, ale jenom v tom, co za sebou v dějinách zanecháme. Socialismus [ ] nemůže být budován na nenávisti, podezíravosti, na nepravdách a na násilí, ale musí naopak člověku skýtat více svobod než kterékoliv jiné zřízení, neboť jinak vznikl zbytečně. 8 Jak je zřejmé, i zde stejně jako v již dříve citovaných vystoupeních uvedené skupiny protagonistů Pražského jara směřovaly všechny jejich úvahy a naděje k vylepšení dosavadního způsobu vlády a nikoli k jeho nahrazení nějakým zásadně odlišným uspořádáním společenských vztahů. Reformní úsilí směřovalo k nové kvalitě těchto vztahů. Vyjadřovala ji pouhá čtyři slova: socialismus s lidskou tváří. Toto označení, jehož autorství se připisuje původci z uměleckého prostředí (podle některých zdrojů šlo o Jana Wericha), rezonovalo na politické scéně s nebývalou intenzitou zřejmě proto, že bylo značnou částí společnosti chápáno jako příslib návratu k ideálům velkých humanistů národních dějin. Oživená občanská společnost Historie oněch dní není však jen historií velkých očekávání. V nastalém uvolnění tuhé reglementace a dozoru nemohli mlčet občané, kteří nejenže nesdíleli nadšení Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

89 Polednová politika jako umění možného 89 nad vidinou jakéhosi dokonalejšího socialismu, ale nechtěli o socialismu slyšet vůbec. A měli k tomu své dobré důvody. Jako oběti politické persekuce, jako lidé druhé kategorie, jimž a často i jejich dětem režim upíral právo na vyšší vzdělání a přiměřené životní uplatnění či jim sáhl na majetek, měli s tímto režimem příliš mnoho otevřených účtů, než aby zůstali jen němými pozorovateli změn politického klimatu. Poprávu usilovali o plnou politickou rehabilitaci, tedy o přiznání všech občanských práv, včetně práva aktivně se účastnit veřejného života. Stejně důvodné bylo jejich volání po nápravě křivd majetkové povahy, zejména pak odškodnění za materiální újmy, jež byly častým důsledkem nebo přímou součástí politické persekuce. Tyto legitimní požadavky se však ukázaly být politickou rozbuškou, jakmile se lidé postižení totalitním režimem začali organizovat a vyvíjet politickou aktivitu, jako tomu bylo zejména v případě sdružení označovaného jako K 231 (klub občanů persekvovaných a vězněných na základě zákona č. 231 z roku 1948 na ochranu lidově demokratické republiky). Protože podobně se hlásili o slovo i dosud v ústraní stojící občané, nejviditelněji prezentovaní Klubem angažovaných nestraníků (KAN) a také o obnovu své strany usilující sociální demokraté, nemohly tyto pohyby a posuny na politické scéně země nechat v klidu ani domácí, ani zahraniční strážce celistvosti a neporušitelnosti systému. Lavina vyhrůžek, varování a kritiky, kterou spustili, byla vyvolána především obavami z toho, že v reformujícím se Československu vzniká nekontrolovaná opoziční politická síla, která může efektivně ovlivnit politický vývoj země. Už jen samo podezření z takové neodpustitelné úchylky zapůsobilo na vedení bratrských stran jako příslovečný červený hadr na býka. Tlak vyvíjený ze strany domácích i zahraničních konzervativců uváděl reformní část vedení KSČ ve vztahu k aktivizujícím se občanským iniciativám do mimořádně obtížné situace a nutil ji k nedůstojnému manévrování: na jedné straně principiálně odmítala návrat k silovým zásahům, na straně druhé se musela bránit každodennímu obviňování z toho, že podléhá kontrarevolučnímu rozvratu společenského zřízení vyvolávanému protisocialistickými živly. Ačkoli zástupci občanských sdružení si většinou uvědomovali výbušnost situace a nabízeli reformátorům ve vedení komunistické strany jakýsi přijatelný modus vivendi, napětí nepolevovalo. Situaci násilně vyřešila až srpnová vojenská intervence. S odstupem času lze jen spekulovat, zda některé zvláště radikální občanské aktivity, vybočující z rámců dané politické konstelace, byly projevem touhy po jakémsi šokovém nastolení nových, demokratických norem společenského života, nebo znakem avanturismu nezkušených, nově se etablujících hráčů na politické scéně, kteří si dost dobře neuvědomovali, s jak silným, bezohledným a ke všemu odhodlaným protivníkem mají co činit. Nezvládaný radikalismus psal ve skutečnosti pozvánku jestřábům ve vedení vlád a stran zemí sovětského bloku (s výjimkou Rumunska) k násilnému potlačení všech snah o demokratizaci režimu rebelujícího člena jejich společenství. Dnes s odstupem doby a u vědomí toho, co se odehrálo onoho osudového 21. srpna, se můžeme jen podivovat, jak podceňovaná byla hrozba takového zásahu a jak málo se dbalo na varování lidí, kteří díky svým životním zkušenostem i léty vytříbenému politickému instinktu vytušili, že nadějný československý experiment nemusí skončit dobře. Nemohu v této souvislosti pominout patrně nejexpresívnější vyjádření obavy z růstu napětí ve vztazích k zemím sovětského bloku, které jsem měl možnost v průběhu celého reformního procesu osobně vyslechnout: Damoklův meč nad námi visí na tak tenké niti, že si to nedovedeme představit. Výrok zazněl 17. srpna 1968 na setkání několika členů předsednictva ÚV KSČ s vedoucími pracovníky redakcí v jednom Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

90 90 Jiří Sekera z hradčanských paláců z úst vrcholného funkcionáře a jednoho z nejzkušenějších harcovníků strany Františka Kriegla. Čtyři dny nato se nit přetrhla. Akční program Je počínáním mimo čas a prostor, spřádají-li dnešní kritici v bezpečí svých pracoven úvahy o tom, jak se v klíčových fázích Pražského jara mělo či nemělo postupovat, přičemž často docházejí k sebejistým závěrům: aktéři v čele reformního hnutí neprojevili podle nich ve střetu s tehdejšími oporami režimu dostatek odvahy a razance. Podotknout lze snad jen to, že soudy pronášené bez ohledu na historické okolnosti a podmínky jsou, žel, častým nešvarem povrchně načrtnutých historických exkurzů. V čem že tedy podle přísných soudců selhali angažovaní představitelé reformního hnutí? Zcela jistě ne v tom, že se chopili iniciativy a snažili se vyvodit z proudu sílící nespokojenosti s politickými poměry v zemi reálná východiska a závěry, dát jim konkrétní podobu a připravit je k pevnému začlenění do právního řádu země. Možná nepoužili krajní prostředky nátlaku na konzervativce ve vedení strany a vlády a nebyli ve svých požadavcích dost radikální, ale podařilo se jim dosáhnout toho, že rozhodnutí vypracovat programový dokument reforem padlo na stranické půdě. Zčásti pozměněné vedení KSČ mělo prakticky jedinou možnost jak politicky obstát, a to demonstrovat výrazným aktem jednoznačnou vůli ke změnám v politickém klimatu země. Hlasité oponenty tento krok nenašel. S dokumentem, na jehož vzniku se podílel početný kolektiv autorů (řada z nich ze sféry nestranických institucí), se veřejnost mohla seznámit začátkem dubna Text obsáhlého spisu, který si všímal všech oblastí života společnosti a už ve své preambuli avizoval obrat v celém životě strany, byl přijat zasedáním ÚV KSČ pod názvem Akční program Komunistické strany Československa (dále jen Akční program). Kritikům je třeba přiznat, že program nepředkládal návrhy převratných, vskutku revolučních změn a že ani nebyl projektem zavedení plnokrevné demokracie ze dne na den. Lze však prokázat, že i při všech omezeních šlo o nebývale otevřenou a důraznou kritickou analýzu autoritativních praktik vládnutí vlastních totalitnímu režimu. Akční program, který hovořil o hluboké společenské krizi, konstatoval, že ve vnitřním životě republiky se objevilo sektářství, potlačování demokratických práv a svobod lidu, porušování zákonnosti, prvky zvůle a zneužívání moci, což vedlo k podlamování iniciativy lidí a navíc těžce a nespravedlivě postihlo mnoho občanů, komunisty i nekomunisty. 9 Na taková konstatování se nedalo reagovat jen frázemi a líbivými slovy či návrhy pouhých kosmetických změn v politickém systému země. Soubor požadavků na nezbytné korektury dosavadní praxe proto citelně zasahoval do všech oblastí veřejného života, přičemž zvláště bylo zdůrazněno nezadatelné právo každého jedince projevovat se jako svobodný a svébytný subjekt demokratické společnosti. Rozdílné úhly pohledu Vraťme se však ke kritice a kritikům citovaného dokumentu. Jakkoli se podle kritérií z doby před padesáti lety může jeho dikce zdát až nebývale odvážná, ne-li dokonce přelomová, nynější kritici zakládající své soudy jen na studiu písemných pramenů mají často názor odlišný. Tak například Tomáš Ferenčák, který napsal i roz- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

91 Polednová politika jako umění možného 91 sáhlejší publikaci o Dubčekovi, dospívá k závěru, že bible změn s poetickým názvem Akční plán KSČ se sice pyšní slovy jako svoboda, humanismus, demokratizace, právo, ale i při zběžném prolistování je jasné, že jde jen o bezobsažné pojmy rozházené v jinak čistě komunistickém textu. Akční plán [Správný název citovaného dokumentu je Akční program. Pozn. JS] opakovaně podtrhuje vedoucí úlohu strany ve společnosti, nezpochybňuje dosavadní vývoj v zemi a o politické pluralitě neuvažuje ani v náznacích 10 uvádí autor kritické analýzy. Svůj příkrý odsudek se kritik snaží podpořit citátem z textu pojednávaného dokumentu, v němž se konstatuje, že politika strany nesmí vést k tomu, aby občané nekomunisté měli pocit, že jsou ve svých právech a svobodách stranou omezováni. Ale naopak, aby v činnosti strany viděli záruku svých práv, svobod a zájmů. 11 Tolik citát. Vnucuje se otázka: dá se z těchto slov opravdu vyvodit, že tvůrci dokumentu podtrhují vedoucí úlohu strany, jak tvrdí jeho kritik? Anebo naopak z nich vyplývá, že dávají všemocné straně najevo, že s její svévolí a rozpínavostí, s jakou zasahuje do každodenního života občanů, je na čase skončit? Jak patrno, citovaná slova mohou mít dvojí výklad. První nenachází v daném textu explicitní odmítnutí vedoucí role strany a snaží se jej proto interpretovat jako jakési aktivistické přihlášení se k monopolu moci jedné strany, zatímco druhý oceňuje dokument jako krok sice nikoli převratný, ale vedený žádoucím směrem, tedy k uvolňování pout, jimiž rigidní doktrína dosud svírala společnost. Jako pamětníkovi a účastníkovi tehdejšího dění se mi první výklad nemůže jevit jinak než jako ryze akademický, abstrahující od řady faktorů, jakým byl například poměr sil na politickém kolbišti, permanentní tlak vyvíjený ze strany SSSR a dalších zemí východního bloku a jiné. Vážit obezřetně hloubku a míru razance reformních požadavků a odhadovat reálné šance na jejich prosazení bylo v daném okamžiku naprostou nezbytností, projevem politického realismu i uměním. Uměním možného a nikoli devótním potvrzováním jakýchsi ideologických dogmat. Reformátorům přitom sotva lze vyčítat nedostatek odvahy. Vždyť jen způsob, jakým se de facto pustili do kritiky nepřípustných praktik a zneužívání moci dosud dominantní strany, byl do chvíle, než se objevil text Akčního programu, vskutku nemyslitelný. Protože jsem měl možnost sledovat z bezprostřední blízkosti přípravu textu dokumentu, zejména pak pasáží věnovaných ekonomice, mohu potvrdit, že všichni jeho spoluautoři (Ota Šik, Zdeněk Mlynář, Bohumil Šimon, Valtr Komárek, Josef Kotrč a řada dalších) si byli dobře vědomi toho, jak kontroverznímu dokumentu pomáhají na svět. Ve snaze o pokud možno co nejexaktnější formulace reformních požadavků vážili každé slovo předpokládajíce ostrý odpor proti jakémukoli pokusu dotknout se stěžejních pilířů centrálně direktivního řízení ekonomiky, omezit či dokonce vyloučit subjektivní zásahy do chodu hospodářství a ohrožovat tak mocenské pozice privilegované kasty vysoké stranické reprezentace a početného stranického aparátu. Předpoklad byl správný: k odmítavé reakci vůči postulátům Akčního programu ze strany skalních konzervativců domácích 12 se připojili i ti zahraniční. Přestože autoři dokumentu jak bylo zdůrazněno se pohybovali v mezích daného společenského zřízení, stal se jejich spis pro vedení téměř všech komunistických stran východního bloku jednoznačným dokladem zrady a ústupu od principů marxismu-leninismu. Tvrdými kritiky se stali vedle kremelských jestřábů zejména šéf strany polských komunistů Władysław Gomułka a představitel NDR Walter Ulbricht. Ostrý obrat ve vztazích mezi vedením ÚV KSSS (především Brežněvem) a československými reformisty způsobila řada faktorů, konstatuje se v publikaci Invaze Ruský pohled. (Praha 2011): Předpokládá se, že jeho hlavním katalyzátorem se stal Akční program, založený na pře- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

92 92 Jiří Sekera svědčení, že země má právo vydat se vlastní československou cestou rozvoje socialismu. Veřejná diskuse, která se kolem něj rozpoutala, umožnila sovětským dogmatikům v čele se Suslovem přejít do útoku, 13 dovozuje historička Olga Pavlenková (nar. 1964). A tak přes všechny své limity, kompromisy, polovičatosti a nedostatek odvahy, které mu vytýkají pozdní kritici (rád bych jim dopřál příležitost osvědčit odvahu tváří tvář protivníkovi disponujícímu všemi prostředky represe), vysloužil si Akční program tvrdý odsudek od bratrských zemí. Jejich propaganda jej neváhala zařadit mezi důležité důkazy odklonu země od marx-leninské ideologie a jejího selhání při obraně socialismu (jak zněla oblíbená dobová fráze). Od těchto obvinění byl už jen krok k závěru o nezbytnosti účinného zásahu vůči členu společenství, který se začal vymykat kontrole. Hrubá síla ovšem nebývá nejspolehlivějším prostředkem pro potlačení myšlenek a touhy po životě ve svobodě. Proto ani obsazení všech strategických bodů v okupované zemi intervenčními vojsky nebylo s to udělat tečku za voláním drtivé části národa po udržení a pokračování v kurzu změn souhrnně označovaném jako polednová politika. Došlo k opaku: namísto vytčeného cíle, kterým bylo řečeno žargonem okupantů potlačení kontrarevoluce, vyvolala intervence až nečekanou vlnu lidového odporu. Media jedním hlasem Je nad možnosti této statě zmapovat všechny projevy nesouhlasu, rozhořčení i zklamání z bezprecedenčního aktu agrese farizejsky maskovaného jako bratrská pomoc. Nelze však opomenout hlas, který v kritických dnech plně rezonoval s náladami a duševním rozpoložením občanů napadené země. Byl to hlas sdělovacích prostředků od novin, rozhlasu a televize až po zpravodajský film, které se po několika dnech hektické činnosti v improvizovaných podmínkách, do nichž je vrhly zásahy okupačních jednotek, vrátily ke standardnímu pracovnímu režimu, aby ukojily hlad svých čtenářů, posluchačů a diváků po tolik potřebných informacích, komentářích i reportážích. O jejich zaměření výmluvně vypovídají propagandistické analýzy činnosti pravicových sil ve sdělovacích prostředcích, vydávané po násilném potlačení reformního hnutí v brožurkách o vysokých nákladech, a s delším odstupem pak i Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Textu plnému nesmyslných obvinění, insinuací a silných slov je třeba přiznat, že v jednom měl pravdu: sdělovací prostředky skutečně stály jako jeden muž na opačné straně barikády než autoři inkriminovaného pamfletu. Proto si vysloužily jejich příkrý odsudek: Kontrarevoluční úloha sdělovacích prostředků vyústila po 21. srpnu 1968 ve smršť šovinistické demagogie, která měla zabránit tomu, aby českoslovenští občané rozpoznali správnou dělící čáru třídního boje, 14 tvrdí Poučení, které sdělovacím prostředkům přičítá vinu za neuvěřitelnou dezorientaci a bezhlavou paniku, kterou ve dnech srpnové invaze prý jejich prostřednictvím vyvolala kontrarevoluce. Deník ÚV KSČ na pranýři Zvláštní pozornost věnovali marx-leninští inkvizitoři ústřednímu tiskovému orgánu KSČ Rudému právu. Zatímco tisk, rozhlas a televize byly podrobeny zničující kritice jako celek, Rudé právo bylo, nepochybně pro svůj výjimečný politický status, postaveno na pranýř jmenovitě. Poučení odsoudilo postoje a činnost redakce nejos- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

93 Polednová politika jako umění možného 93 třejšími výrazy, které skýtal bohatý slovník stranické terminologie pro označení renegátů všeho druhu až po vyslovené popírače komunistické věrouky. Ostrého odsouzení se tak dostalo především tzv. pravicovým oportunistům, antikomunistickým a antisovětským elementům, nekompromisní kritice byli vystaveni revizionisté, ideologičtí diverzanti, přisluhovači amerického a západního imperialismu; nezapomnělo se ani na maloměšťácké živly. Čelit této armádě ideologických nepřátel byla pro věrné marxisty-leninisty práce na čtyřiadvacet hodin denně. Příklon redakce (ve skutečnosti šlo o její část) k reformnímu kurzu a zejména pak její aktivní zapojení do protestních akcí proti vpádu vojsk okomentovalo Poučení s patřičnou razancí: Pravice se rovněž zmocnila ústředního tiskového orgánu, Rudého práva, jehož jednotlivá čísla, zvláště od 21. srpna až do 3. září, se celým svým provokačním nacionalistickým a protisovětským obsahem zpronevěřovala internacionalistickým tradicím Rudého práva a neměla nic společného ani se stranou, ani s marxismem-leninismem. 15 Důkazy neloajálního postoje redakce Rudého práva vůči nově se formujícímu neokonzervativnímu vedení shledávali autoři Poučení poměrně snadno. Stačilo k tomu například jen každodenní publikování vybraných citátů z textu Akčního programu, tehdy již režimními ideology ignorovaného či kritizovaného dokumentu. Iniciativa, kterou redakce projevila v posrpnových dnech ve snaze udržet reformní kurs, byla záhy ostře odsouzena a skončila na zásah z vyšších míst. Plochu v záhlaví listu znovu opanovalo tradiční heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Rozpolcená redakce Jednoznačná protiokupační pozice, kterou zaujal ústřední stranický deník v srpnových dnech, byla ve skutečnosti vyvrcholením několikaměsíčních vnitroredakčních střetů mezi reformně orientovanými redaktory, rozhodnutými skončit s praktikami tuhého stranického dozoru nad činností redakce a obsahem novin a skupinou dlouholetých pracovníků redakce v čele s šéfredaktorem Oldřichem Švestkou, 16 kteří se netajili kritickým, ba odmítavým pohledem na proces změn politické scény nastartovaný po lednu 1968 personálními výměnami v čele strany i státu. Tito členové redakčního kolektivu celoživotně formovaní ideologií komunistického vizionářství a stranických rituálů, zabetonovaní ve svých poučkách o historickém poslání komunistické strany a hlásící se k jejímu zdravému jádru, odmítali měnit cokoli i na vztahu redakce k vedoucím orgánům strany včetně absolutní podřízenosti stranickým direktivám. Výsledkem rozkolu byly každodenní spory, které nezůstávaly, a protože šlo o noviny, ani nemohly zůstat uzavřeny jen ve zdech redakce, ale projevovaly se i v politicky a ideově rozkolísané skladbě obsahu jednotlivých čísel. Tak se stávalo, že vedle materiálů vyjadřujících spontánní podporu reformním myšlenkám, se na stránkách deníku snažili i nadále uplatňovat redaktoři, kteří se považovali za strážce té správné stranické linie a věrné pomocníky strany v boji proti všem úchylkám od marx-leninského učení. Úvodníky a polemiky sepisované podle požadavků šéfredaktora listu zůstávaly obvykle izolovanými výpady bez reálného politického vlivu na převládající politické nálady veřejnosti a často vyvolávaly odmítavé reakce. V důsledku zjevné redakční dichotomie, jejího rozdělení na progresívní a konzervativní část, se každodenní porady nad aktuálním profilem listu měnily v místo vzrušených diskusí, sporů a kritiky zveřejněných materiálů i jejich autorů, pro jedny pravicových oportunistů, pro druhé nekonvenčně uvažujících reformátorů. Spory nabyly časem takové intenzity, že šéfredaktor Švestka se odmítl zúčastňovat denních porad a o jejich průběhu se nechával dodatečně informovat. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:40

94 94 Jiří Sekera Vpád intervenčních vojsk provázený vojenským obsazením budovy vydavatelství v ulici Na Poříčí zaskočil bez rozdílu celé osazenstvo redakce Rudého práva, jeho konzervativní část nevyjímaje. Ta správně vytušila, že se okamžikem agrese stala její pozice paradoxně nikoli výhodnou, ale naopak složitou a nepříznivou. Příznačná byla rozčilená reakce jednoho z členů bývalého vedení redakce, pozdějšího tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka, na přítomnost po zuby ozbrojených sovětských vojáků, kteří obsadili v časných ranních hodinách 21. srpna prostory redakce a vykázali její pracovníky z kanceláří. Nic nechápající ozbrojence zahrnul výčitkami a odmítnutím násilné intervence jako politicky diletantské akce, která překazila možnost, aby se řečeno slovy konzervativců s revizionisty a kontrarevolucionáři vypořádaly zdravé síly v KSČ samy. Údajně k tomu měly sílu a byly připraveny. Normalizací k nové totalitě V důsledku dočasného ochromení aktivity zdravých sil zůstával i po vojenské intervenci prostor pro obhajobu tzv. polednové politiky do jisté míry otevřený. Jaro s ofenzívním nástupem reformního hnutí však bylo vystřídáno podzimním ústupovým bojem, jakousi zákopovou válkou o udržení základních postulátů programu demokratizace veřejného života. V dané mocenské konstelaci výrazně ovlivněné přítomností intervenčních vojsk bylo však jen otázkou času, kdy všechny pokusy o přeměnu autoritativního systému v uspořádání založeném na demokratických principech budou zpochybněny, odsouzeny a posléze zavrženy jako demontáž socialismu. Ideologická příprava návratu k poměrům před lednem 1968, kterou obstarávaly desítky propagandistických brožurek, nejrůznějších analýz o destrukční činnosti pravicových sil a dokumentačních přehledů, vyvrcholila posléze již citovaným Poučením z krizového vývoje ve straně a společností, které se stalo ideologickým východiskem procesu označeného paradoxně jako normalizace poměrů. Signálů svědčících o návratu k autoritativním metodám vládnutí pod taktovkou jedné strany přibývalo každým dnem. A co víc: velmi záhy bylo zřejmé, že nepůjde o žádný kompromisní způsob vyrovnání se s důsledky hluboké společenské krize, ale o tvrdé účtování. Ve vazalské snaze podat důkaz o své marx-leninské principiálnosti v boji proti tzv. pravicovému oportunismu přijalo husákovské vedení rozhodnutí o masové čistce uvnitř strany, která znamenala spolu se ztrátou členství pro vyloučené či vyškrtnuté straníky i jejich postih pracovní, spojený často s existenčním ohrožením, nemluvě o důsledcích, které nesli rodinní příslušníci takto postižených osob. Podobnému zacházení byly vystaveny dokonce i tisíce nestraníků podezřelých z neloajálního vztahu k režimu či provinivších se sympatiemi k myšlenkám Pražského jara. Znovunastolení atmosféry strachu a obav z politické perzekuce, opětovné dělení společnosti na občany různých kategorií, otevření prostoru pro politicky motivovaný kariérismus, útěk k pokrytectví a předstírání loajality jako prostředku sebeobrany před slídivým zrakem velkého bratra spolu s mnoha dalšími symptomy úpadku politické kultury a morálky zbavilo občany země znovu uvržené do osidel totality všech naději na důstojný život. Byl-li návrat k předlednovým poměrům, zostřený navíc aktem pomsty za pokus o nastolení demokratických pravidel vládnutí, cynicky označen za normalizaci poměrů, pak to jen potvrzovalo skutečnost, že v rigidních myšlenkových stereotypech a represivních politických praktikách představitelů totalitního režimu se nezměnilo zhola nic. Dvě desetiletí normalizace následující po násilném potlačení Pražského jara nemohla proto vyústit v nic jiného, než v novou krizi, která s konečnou platností znamenala zhroucení přežilého systému. Ale to už je jiná kapitola. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

95 Zákopová válka nejen o ekonomickou reformu Vladimír Brabec Šedesátá léta komunistické éry Československa bývají považována za období uvolnění totality, někdy i za léta pohodového vývoje. Vládnoucí KSČ ztrácela autoritu také v kruzích, které ji podporovaly v době jejího úsilí o získání moci. Spoléhání režimu na státní násilí a dogmatické lpění na stalinské zestátňovací strategii procházelo opatrnou proměnou. Vyvolaly ji silné, již neuhasitelné projevy nespokojenosti. Iluze se rozpadaly. Konzumní ambice chudých i bohatých zůstávaly nenaplněny. Výsledky dvouletek a pětiletek začala široká veřejnost považovat za skromné, ba tristní. Vznikla politická atmosféra, v níž i někteří představitelé mocenského centra začali uvažovat o nezbytnosti reforem. Půjde o reformy podstatné nebo o pouhou úpravu dosavadního systému direktivního plánování? Kritické odpovědi na tuto otázku, zprvu nepříliš odvážné, se rozvinuly v pětileté dramatické utkání. Začalo v roce 1963 a skončilo v roce Nazval bych je zákopovou válkou. Stoupenci zásadní změny režimu měli důvody k obavám. Poststalinisté je prohlašovali za revizionisty a nepřátele socialismu. Osnovatelé zásadní reformy museli proto průchodnost svých návrhů obezřetně zvažovat. Odmítnutí stalinské ideologie byl v té době cíl mimořádně nebezpečný. Rozhodli se, lze souhlasit s Pavlem Kohoutem, pro taktiku Otevřít si klec a nevyděsit hlídače. [Kohout, Pavel: To byl můj život. První díl Praha Litomyšl, Paseka 2005, s. 183.] Vývoj reformy československé ekonomiky Je kuriózní, že k akceleraci utkání o povahu reforem výrazně přispěl v roce 1963 první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný nejmocnější stalinista v zemi. Hlavním aktérem otevření širšího prostoru pro reformy byl ředitel Ekonomického ústavu AV ČSR profesor Ota Šik. Šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka odmítl uveřejnit jeho kritický článek o stávajícím systému direktivního plánování s náměty na jeho změnu. Šik se obrátil se stížností na Novotného. Byl s ním v době války vězněn nacisty v koncentračním táboře Mauthausen. Obě protifašistické skupiny si vzájemně pomáhaly přežít. Novotný podstatě sporu o reformu systému řízení národního hospodářství ČSSR nepochybně nerozuměl, ale reagoval pozitivně. Nejpravděpodobnější prezidentskou motivací byla bezradnost. Jak z bahna neúspěchu? Šéfredaktorovi nařídil, aby článek otiskl. Požádal dokonce Šika, aby jeho ústav vypracoval a předložil návrhy na zvýšení účinnosti řízení čs. ekonomiky. Krátce poté ho tímto úkolem oficiálně pověřilo usnesení ÚV KSČ. Boj nabral dynamické tempo. Hřiště se posunulo do centra moci. Hlídání měl zajišťovat Zdeněk Vergner, ředitel Výzkumného ústavu národohospodářského plánování. Společně s Ekonomickým ústavem AV ČSR vytvořili skupinu odborníků, která vypracovala teze pro postup reformy. Směřovaly k uplatnění ekonomické racionality. Staly se východiskem pro tým, který v přípravě zásad pokračoval ve vládní komisi pro řízení a organizaci, vedené tehdejším ministrem Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

96 96 Vladimír Brabec předsedou Státní komise pro techniku Františkem Vlasákem. Ten byl stoupencem zásadní reformy, ale zároveň se obával ztráty pozic krytých technickým posláním jeho úřadu. Ze spolupráce s týmem Oty Šika odvodil opatrný závěr. Vznikly dva návrhy. Jeden na vytvoření nové soustavy řízení, jejíž novost tkvěla v respektování ekonomických mechanismů řízení národního hospodářství a oslabení direktivního státního plánování. Druhá, opatrnická verze se pohybovala v mezích zdokonalení kritérií existující soustavy plánovitého řízení. Úkol splnila. Poskytla ochranu před útoky konzervativců dala možnost výběru. Zákop nebyl neprůstřelný. Příznivější odezvu veřejnosti získal návrh na vytvoření nové soustavy řízení. Jeho popularitu podpořili ve významné míře novináři v televizi, rozhlase a tisku, přesvědčení o nezbytnosti racionálního přístupu k ekonomice. Byli sdruženi v novinářském ekonomickém klubu a jednoznačně sdíleli základní požadavek navrhovatelů nové soustavy: Bez tržního mechanismu, iniciativní podnikatelské činnosti a širokého zájmu výrobců na rozvíjení techniky a technologie výroby nelze vytvořit hojnost a všeobecný blahobyt lidu. Jednodušeji řečeno: socialismus se bez trhu nedočká úspěchu. Všechny tiskové konference, které tehdejší klub svolával, tržní teze obhajovaly. Stoupenci podstatné, nikoli jen papírové reformy mohli konstatovat, že brána význačného stalinského tabu je proražena, byť s šalamounským doprovodem konzervativního návrhu. Tržní koncepce reformy získala zaštítění i ve vládní komisi. Z iniciativy ústředního ředitele ČTK Miroslava Sulka jsem se stal jejím členem. Rozlišování mezi oprávněnými a proveditelnými koncepcemi však vytrvalo. Někdy jsem se domníval, že Šikovy obavy jsou až nadměrné. Ve svých pamětech píše, že ideologickou zaujatost považoval nejen za překážku poznávání, ale také za nebezpečné mocenské dogma. Bylo jakýmsi jeho pravidlem, že psal návrhy dokumentů především tak, aby byly alespoň částečně prosaditelné. Nicméně spor byl ve všech jeho peripetiích zcela zásadní. Obhajoba nezbytnosti tržního mechanismu byla od počátku spojena s demokratizací, zprvu omezenou, ale finálně s nezbytností pluralitní demokracie. Nešlo o pouhá dvě křídla uvnitř komunistické strany. Nebezpečně, ale svým způsobem oprávněně pojmenovali konzervativci návrh na obnovu tržní ekonomiky Šikovou kapitalistickou revizí. Socialismus byl v šedesátých letech považován mocenskými strukturami za režim posvátný. Reformisté proto v zájmu prosazování tržního systému užívali termín socialistický tržní systém. Věcně šlo o nekompatibilní opozici. Vznik tržní ekonomiky by novou soustavu skutečně sblížil se soustavami kapitalistickými. S trhem je spjata logika demokratického přístupu vůči kapitálu a kapitalistům. Třídní boj musí vystřídat kooperace. V kruhu reformátorů se tato souvislost vyznávala, ale zákopový kryt se respektoval. Frontální útok neměl naději na úspěch. Postupný útok získával půdu ve veřejném mínění. Manažerské řízení a rady pracujících Ústupků v zájmu bezpečného vývoje by se v postojích reformátorů našlo mnoho. Uvedu jeden, myslím, výmluvný. V diskusi o volbách vedení osamostatněných podniků se v prvé fázi dávala přednost manažerskému řízení a vytvoření samostatného rozhodovacího postavení vedoucích funkcionářů podniku. Kritika směřovala k obvinění z obcházení či likvidace vedoucí role strany. Obranný zákop Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

97 Zákopová válka nejen o ekonomickou reformu 97 se po diskusi našel v celopodnikových volbách podnikových rad. Volby ředitelů všemi pracujícími vytvářejí příležitost i pro uplatnění role KSČ, mohlo se argumentovat. Právo podnikových rad rozhodovat o strategii včetně využívání zisku a vytváření mzdových fondů se ukázalo být nástrojem, jak získat zaměstnance podniků pro reformy a zároveň obranným valem proti obvinění z přehlížení zájmů pracujících. Považoval jsem tehdy tento ústupek za silný také jako zakladatel a vydavatel populárního měsíčníku Moderní řízení, v němž jsme propagovali postavení manažerů jako garantů úspěchu v tržní konkurenci. Dalo se předpokládat, že rady pracujících se budou vyslovovat spíše pro měkčí varianty řešení podnikových situací s menším tlakem na efektivnost, inovace, přizpůsobování podniku vývoji poptávky. Manažeři, v tehdejším jazyce vedoucí pracovníci všech úrovní, se denně setkávají s nezbytností vyrovnat se s konkurencí. Kolektivy pracujících měly vždy zájem především o mzdy, o spotřebu. Odpovědnost podnikových rad za budoucnost by tento zájem neoslabila, spíše posílila. Hnutí odporu proti vedoucí roli KSČ před Pražským jarem respektovalo názory profesora Šika a jeho odhodlání bojovat i v centru této strany. Byl vůdčí osobností, aktérem a ideologem boje za revoluční reformy. Podstata jeho nejprve teoretického a následně politického přínosu není dnes v široké veřejnosti známa. V šedesátých letech se běžně vědělo, že usiluje spolu se svými stoupenci o významné změny v ekonomice s nemalými důsledky pro politický systém. S podporou novinářů získal podporu většiny národa a velkou osobní popularitu. Nenávist stalinistů nedokázala zabránit jeho jmenování místopředsedou vlády. Naděje na úspěch reformy jeho působením v centru KSČ vzrostly, mocenskou pozicí stalinistů bohužel neotřásly. Obnovení demokracie se Šik odvážil otevřeně formulovat a požadovat až po pádu Novotného. Mohl vycházet z tradice české tržní ekonomiky, která byla v ČSR spojována i mnoha členy KSČ s tradicí Masaryk Baťa také v době nejhlubší totality. Zákopy tržní ekonomiky tyto tradice zakrývaly, leč logika boje o trh je vždy ctila. S ideou trhu ožíval Baťův sen o demokratické republice pro dvacet milionů občanů a Masarykova víra v demokracii. Problém s demokracií Tržní program bez demokracie se jevil členům týmu navrhovatelů od počátku jako nereálný. Hrozba pronásledování jejích protagonistů ovšem jako velmi reálná. Svobodný čas k útoku nastal v roce Na zasedání ideologické komise pro přípravu XIV. sjezdu KSČ počátkem tohoto roku, již za Dubčekova předsednictví, navrhl Ota Šik, aby bylo do programu pojato obnovení pluralitní demokracie. Tehdejší ideolog KSČ Zdeněk Mlynář návrh odmítl. Argumentoval, že její bezprostřední vytvoření není uskutečnitelné i vzhledem k pravděpodobnému vnějšímu tlaku. Dubček jeho zamítavé stanovisko podpořil. Šik tyto argumenty po diskusi uznal, ale na perspektivním uplatnění pluralitní demokracie v Československu trval. S konkrétní výzvou k aktivizaci stran tzv. Národní fronty přišel její předseda František Kriegl. Oba také v tehdejších rozhovorech s akční skupinou sociální demokracie považovali pluralitní demokracii v krátké době za uskutečnitelnou. Připomínám jen některé významné prvky z utkání, jež se odehrálo v rámci boje o novou soustavu řízení v ČSR a likvidaci neúspěšného, o zločiny se opírajícího stalinského systému. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

98 98 Vladimír Brabec Ekonomické parametry Šikova modelu již podrobně popsal Zdislav Šulc ve svých Dějinách ekonomických reforem v ČSR. Uvedenými jednotlivostmi se snažím prokázat, že nešlo o pouhý mocenský boj mezi dvěma proudy komunistů, jak se dnes mnohdy tvrdí. Podobná interpretace je účelová. Reformátoři v šedesátých letech sledovali demokratický tržní program, který musel být vybojován argumentací v zájmu získání vlivu v občanském prostoru a který byl nesmiřitelně konfliktní s existujícím systémem třídního boje a ideologické autokracie. Cituji z Šikových pamětí: Jen v otevřených diskusích se mohou konfrontovat různé názory a představy. T. G. Masaryk měl stokrát pravdu, když zdůrazňoval, že demokracie je diskuse v protikladu ke komunistickému nároku na konečné pravdy Marxe a Lenina. [Šik, Ota: Jarní probuzení. Praha, Mladá fronta 1990, s. 287.] Reformní skupiny ekonomů a spolu s nimi také novinářů směřovaly v šedesátých letech mnohem dále, než se mohlo před Pražským jarem prosadit. Doba byla zralá, nepřátelé mocní. Profesor Šik dovedl pro své cíle vytvořit velmi erudovaný tým a získat vlivné spojence. Přesvědčení o nezbytnosti obnovení pluralitní demokracie však musel z pochopitelných důvodů dlouho tajit. Ve svých pamětech připomněl: Jádro reformní komise chtělo už v šedesátých letech odstranit marxisticko-leninský socialismus. protože jsme si už tehdy uvědomovali nejenom nutnost tržního mechanismu, ale i politické demokracie. Mí nejbližší spolupracovníci a přátelé v Ekonomickém ústavu a tedy i v reformní komisi, jako Karel Kouba, Čestmír Kožušník, Bohouš Komenda, Ota Turek, Milan Horálek, Jiří Kosta, Bedřich Levčík, Jan Pleva a další byli stejně tak přesvědčeni o nutnosti demokratizace naší společnosti jako já sám. Toto stejné smýšlení nás stmelovalo. Museli jsme však léta o každou větu v našich návrzích, kterými jsme sledovali nejen ekonomickou ale i politickou reformu, doslova bojovat. Až svržení Novotného režimu nám umožnilo otevřeněji své představy vyjádřit. [Cit. dílo, s. 284]. Celý tento tým, a mohl bych jej na základě svých osobních zkušeností rozšířit, vytvořil komplexem své práce kompetentní analýzu čs. ekonomické i politické scény. A nejen to. Také program revoluční změny, který vycházel z poznatků světové ekonomické vědy. Šikův tým si zaslouží, aby byl u příležitosti padesátého výročí Pražského jara a bohužel také své srpnové mocenské prohry připomenut jako tým statečných ekonomů, který posunul poznání o stalinském socialismu až k reálné vizi proměnit jej v režim efektivně produktivní a demokratický. Myšlenky čs. reformy šedesátých let žijí. Jistě, byly promýšleny, analyzovány a přetvářeny v program v podmínkách stalinské diktatury, a proto to nemohlo probíhat jinak, než zákopovou metodou. Nazývány byly sice reformou, ale šlo o úsilí revoluční. Svoboda slova Podstata proměn se plně projevila v roce Zásluha o to se přenesla do jiného týmu. Vědeckou a politickou erudici vystřídala erudice mediálního slova. Podnikatelských a občanských svobod se začala domáhat s podporou aktivizovaných zástupů převážná část mediálních prostředků a novinářů. Hlídací pes cenzury a autocenzury byl zlikvidován ofenzivou svobody slova. Syndikát novinářů, který vznikl v prosinci 1989, připomněl odvážné působení oněch stovek redaktorů čs. médií šedesátých let vytvořením Klubu novinářů Pražského jara. Také boj o svobodu slova prošel mnoha peripetiemi. Vrcholil v roce 1968, ale trval po celá léta. Historie české a slovenské novinařiny má v Pražském jaru svoji vlajkovou loď. Jeví se mi jako vhodné připomenout u příležitosti padesátého výročí účastníky onoho novinářského hnutí, jež dokázalo probudit ve veřejnosti nadšení pro revoluč- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

99 Zákopová válka nejen o ekonomickou reformu 99 ní reformu tak nebezpečnou pro kremelské diktátory, že na ni poslali tanky. Tanky vnutily ve čtyřicátých letech Československu stalinský model socialismu, tanky prodloužily existenci socialistické diktatury v zemi o dvacet let. Reformátorská erudice šedesátých let se pak projevila až v letech devadesátých. Program Charty lidských práv navázal na neuskutečněné požadavky let šedesátých, na Pražské jaro. Úsilí českých novinářů a ekonomů let šedesátých intenzivně sledovali mnozí pozorovatelé v zahraničí. Přesvědčili jsme se o tom na mezinárodní konferenci ve Štrasburku v březnu Konala se z podnětu Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Jejím svolavatelem se stala Université de Strasbourg, která disponuje vysoce prestižním Mezinárodním institutem žurnalistiky (Centre International d Enseignement Supérieur du Journalisme de Strasbourg). Několikadenní rozpravy se zúčastnila téměř stovka novinářů a ekonomů z šestadvaceti zemí všech kontinentů. Ústřední námět Ekonomická informace pro širokou veřejnost stanovili organizátoři konference. Z ČSR byli pozvání prof. Jiří Kosta, vědecký sekretář Ekonomického ústavu Akademie věd ČR a Vladimír Brabec, šéfredaktor Redakce ekonomických informací ČTK ze zahraničí. Když jsme se děkana žurnalistické fakulty pana Jacques Léauté dotázali na důvody našeho pozvání, odpověděl: Víme, že v Československu věnujete v tomto období ekonomické informaci velkou pozornost. Víme také, o co usilujete. Vaše vystoupení nás budou enormně zajímat. Zajímaly je především informace o zásadách navrhovaných reforem a zkušenosti se spoluprací novinářů s ekonomy v působení na širokou veřejnost. Zájem o československé reformy Podněty ke směrování dotazů jsme poskytli také svými vlastními vystoupeními. Potvrdili jsme tehdejší intenzivní součinnost ekonomů a médií v Československu a podstatné zvýšení zájmu občanské veřejnosti o ekonomickou informaci v letech 1963 a Denní tisk, televize i rozhlas úspěšně popularizovaly kritické analýzy ekonomů a názor, že model socialismu vytvořený v ČSR po roce 1948 neodpovídá soudobému vývoji úrovně produktivních sil a vztahů. Dialog v podstatě ekonomický pomohla média rozvinout do úspěšného dialogu politického. Progresivní názory, jejichž podstatou je obnovení tržní ekonomiky, získaly v šedesátých letech podporu většiny obyvatelstva ČSR. Představil jsem ji jako významný úspěch spolupráce ekonomů a novinářů. Také Jiří Kosta hovořil k tématu této úspěšné spolupráce. Uvedl, že českoslovenští ekonomové rozvíjeli již dříve než v uvedených dvou letech rozsáhlé diverzifikované aktivity, jejichž cílem bylo seznamovat zejména intelektuální vrstvy obyvatelstva s poznatky moderní ekonomické vědy. Ve školách, podnicích a institucích státní správy bylo mluvené slovo potřebně účinné, nemohlo však mít vliv na širokou veřejnost. Teprve spolupráce novinářů s ekonomy proměnila diskusi o problémech plánování a důvodech vzniku nepřekonatelných disproporcí v čs. ekonomice v celonárodní veřejnou diskusi o nezbytnosti důrazných, nejen ekonomických opatření, o návratu k tržnímu systému, k osvobození podniků od státního dirigismu. Vztahy mezi produkcí a spotřebou, jejich racionalizace, se staly předmětem občanského zájmu zásluhou novinářů, jak potvrdil podle svého názoru jmenovaný řečník, budoucí profesor ekonomie na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Měli jsme ve Štrasburku možnost hovořit s mnoha redaktory, ale také s akademickými i vládními činiteli. Diskuse odkrývala nejen problémy socialistických Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

100 100 Vladimír Brabec zemí. Novináři z ekonomicky vyspělých kapitalistických států v mnoha vystoupeních popisovali konflikty, jež museli podstupovat ve styku s podnikateli a státní správou. Osobně mě nejvíce zaujaly kompetentní otázky novinářů z rozvojových zemí. Íránští novináři nás požádali o zvláštní večerní sezení s tím, že také u nich usilují z podnětu šáha o ekonomickou reformu. Patnáct let plánování, která měli za sebou, nevedlo ani v Iránu k uspokojivým výsledkům. Dvě skupiny vydávající velkým nákladem deníky a odborné časopisy v perštině, angličtině a francouzštině podporovaly změnu systému a stály o československé zkušenosti. Snad právě tyto naše rozhovory podnítily vydání některých prací profesora Oty Šika i v perštině. Zájem o bližší kontakty jsme vyvolali také mezi přítomnými německými delegáty. Z jejich popudu byla později do NSR pozvána skupina českých novinářů na návštěvu několika vydavatelských domů a průmyslových podniků. Kniha, kterou s materiály z konference vydala Université de Strasbourg pod názvem L Information Economique dans la Presse a grand tirage, představuje i dnes obsáhlé kompendium zkušeností z oboru hospodářsko-politických informací. Mezinárodní ohlas tehdejších konferencí o ekonomických informacích nepřinášel, bohužel, jen pozitivní signály. V ČTK jsme nedlouho před rokem 1968 uspořádali seminář ekonomických novinářů všech socialistických tiskových agentur. Cílem bylo dosáhnout určité kooperace ve vydávání speciálních odborných informací pro podniky. K jeho podpoře se přihlásili pouze Jugoslávci a Poláci. Ti druzí pak uspořádali ve Varšavě seminář o vytvoření systému komerčních informací ze zemí RVHP. Přítomný tajemník RVHP prohlásil tuto iniciativu za nevhodnou. Představitel TASS [Tiskové agentury Sovětského svazu] s tímto stanoviskem souhlasil. Podpora z podniků Boj o novou soustavu řízení prosadila do argumentačně silné pozice široká skupina ekonomů z vědeckých pracovišť. Nezůstala v boji osamocena. Připojili se nejen novináři. Nezbytnosti podstatných změn se v šedesátých letech začali dožadovat také odborníci zejména z podniků zahraničního obchodu. Výmluvný příběh se odehrál v Koospolu, monopolním vývozci a dovozci potravinářského zboží pro celou republiku. Z obchodního hlediska šlo o relativně vysoké devizové částky. Generální ředitel tohoto podniku zahraničního obchodu (PZO) se z podnětu redaktorů služby Četkom (redakce burzovního zpravodajství) a svého referenta pro komodity káva a kakao rozhodl pro závažný experiment. V čase minimálních cen na primárních trzích povolil nákup kávy a kakaa v množství vysoce překračujícím československé potřeby. Žoky těchto produktů již byly uloženy na lodích směřujících do Londýna. Koospol je nakoupil levně a v Londýně prodal s několikamilionovým ziskem v devizách. Avšak běda obchodníkům. Byli obviněni tajemnickými hlídači ÚV KSČ, že jejich metoda je antisocialistická. Vedli si, bylo řečeno, jako imperialisté. Kořistnicky okradli výrobce v rozvojových zemích a kořistnicky realizovali zisk na londýnském imperialistickém trhu. Tajemníci volali po sankcích. Generální ředitel Koospolu se v úsměvné defenzivě obrátil na ministra zahraničního obchodu. Ten sice neoplýval pověstí hlavy znalé, leč zájem vládního činitele o obchodní bilanci projevil. Devizy potřebujeme, usoudil. Vyjádřil dokonce přání: jen tak dále. Svůj souhlas si pan ministr nechal potvrdit souhlasem svého šéfa, předsedy vlády. Příběh tedy měl svého vítěze. Referent PZO pro nákup a prodej tehdy vzácné komodity změnil bilanci Koospolu. Další odběr Okamžitých burzovních zpráv si podnik předplatil na všechny obchodované komodity. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

101 Zákopová válka nejen o ekonomickou reformu 101 Jiný příběh, ale s podobným jádrem, se odehrál v době krize latinskoamerických měn. V ČTK jsme monopolně disponovali informacemi z měnových trhů. Obrátili jsme se na ředitele Komerční banky (KB) tehdy odpovědné za čs. devizové zásoby. Nabídli jsme mu pravidelné dodávání Okamžitých informací z měnových trhů s tím, že je jistě dokáží využít ve svých obchodech. Nechtěli jsme za tyto informace, draze placené společnosti Reuters, sumu nízkou. Pan ředitel, erudovaný docent ekonomie, neměl odvahu rozhodnout. Obrátil se na svou správní radu a věc konzultoval. Rada se pohotově nedokázala vyjádřit. Nabídli jsme bance informace na tři měsíce zdarma a nabídka byla na zkoušku přijata. Krize rozhýbala kurzy latinskoamerických měn. Českoslovenští bankéři povzbuzení okamžitými informacemi z Londýna prodali čs. zásoby postižených latinskoamerických měn včas. Zabránili značným devizovým ztrátám. Vaše informace se nám již zaplatily, uvítal nás generální ředitel. Bankovní rada dodatečně povolila jejich pravidelný odběr. Informace z trhů se také pro bankéře staly zajímavou komoditou. Pohotovým obchodníkům vydělávaly devizové miliony. Ano, také ČTK se stala ziskovou organizací. Boj o marketing Dovolím si z této oblasti ještě třetí příběh. Budu v něm pronásledovat stejného pudla, tj. kuriózní směšnost boje o svobodný trh v tehdy nesvobodné sféře informací hlídaných ideology ÚV KSČ. Hlavní roli v něm hrál generální ředitel PZO Chemapol. Šéf tiskového oddělení ÚV KSČ Pavel Auersperg si nás pozval na koberec v záležitosti měsíčníku Marketing. Vydávali jsme jej v ČTK jako monitoring výběru ze statí západních časopisů. Kritika zněla: šíříte v ČSSR nepřátelskou kapitalistickou ideologii. Prodáváme časopis těm, kteří tyto metody potřebují znát, aby obstáli v mezinárodní konkurenci, bránili jsme se. Ani ředitelé ČTK Sulek a Fišer, ani redaktor Brabec tuto defenzivu nevzdali. Nátlak trval. Navrhli jsme přejmenovat časopis na Socialistický marketing. Boj měl pokračování. Tiskové oddělení ÚV KSČ vydávání Marketingu ČTK zakázalo. Přihlásil se generální ředitel Chemapolu. Vytvořili jsme s jeho sponzoringem Institut marketingu. Ten převzal časopis do své režie a začal navíc prodávat komoditní marketingové studie na základě ad hoc objednávek. Uspěl. Pomáhal několika redaktorům přežít několik let normalizace po vyhazovu z ČTK a zákazu práce v tisku. Podporu tržnímu podnikání jsme se snažili poskytnout obchodními aktivitami také v segmentu propagace. Vytvořili jsme, lze říci, podnik v podniku. ČTK nebyla úředně jen tiskovou kanceláří strany a vlády, ale také ústředním úřadem. Vymohli jsme si právo být zřizovatelem podniků Made in Publicity, Terra, Pressfoto, vydavatelství komerčně zajímavých časopisů a publikací (100+1 zahraniční zajímavost, Revue průmyslu a obchodu, Moderní řízení), ale také pohlednic pro města, hrady, zámky aj. Otevřeli jsme čs. trh propagaci zahraničních podniků. Prodávali jsme reklamní plochy a uveřejňovali PR články [propagační texty] zahraničních firem v českých a slovenských časopisech. V Římě, Paříži i v Africe jsme vytvořili agenturní odbočky s komerčním posláním. Prosazovali jsme tuto činnost pod heslem dosažení ekonomické soběstačnosti ČTK. Byla úspěšná, devizové zisky se počítaly v milionech. Podnikatelská činnost ČTK se stala předmětem útoků nejen tiskového oddělení ÚV KSČ. Potřebný ochranný zákop nám opatřily právě tyto zisky, příznivě přijímané ministerstvem financí. Nicméně iniciátoři těchto akcí byli z ČTK po srpnu 1968 vyhozeni. Část zvolila odjezd do zahraničí, větší část však byla vykázána k práci méně vlivné. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

102 102 Vladimír Brabec Reformy v Číně a české know-how Myšlenky a představy o reformách neúspěšného systému diktovaného komunistickými stranami se zákonitě objevily také tam, kde chaos sužoval mnohonásobně rozsáhlejší společenství národů než ve východní Evropě. Čínská lidová republika měla za sebou od roku 1949 hladomory, tzv. kulturní revoluci, neúspěšné direktivní plánování a ve svém sousedství úspěšný Hongkong, Singapur, Jižní Koreu, Malajsii, Japonsko. Nebylo možné tyto dramatické protiklady přehlížet. Koncem sedmdesátých a na začátku osmdesátých let dvacátého století začala v Pekingu ve vedení KS Číny získávat pozice skupina Teng Siao-pchinga, která měla odvahu vyrovnat se s chaotickými tabu dogmatiků. Také v asijském státě s více než miliardou obyvatel zkušenosti svědčily pro tržní systém. Rozvinulo se úsilí zcela mimořádných rozměrů. Začalo obezřetně vedeným sporem v rámci sedmdesátimilionové KS Číny. Třetí plénum 11. sjezdu této strany přijalo v roce 1978 většinové usnesení, na jehož základě bylo centrální řízení ekonomiky stranickými orgány opuštěno a nahrazováno zprvu režimem manažerské odpovědnosti a systémem odpovědnosti domácností spojené s rozpouštěním maocentungovských komun a vracením půdy původním majitelům. Téměř tři sta milionů rodin vytvořilo fondy úspor, základní investiční kapitál. Usnesení umožnilo vesničanům prodej jejich výrobků volně na městských trzích. Vedlo k vytváření místních trhů a budování tzv. Město-venkov podniků. V industriálně starších provinciích se uplatňovala úvěrová podpora podnikání na bázi samostatně působících státem vlastněných podniků s programem reagujícím na poptávku. Soukromníkům nejdřív povolovali jen afilaci na státní podniky. Za této situace, kdy se začaly klást základy tržní ekonomiky, byli do Číny pozváni čeští ekonomové. Iniciátor reforem Teng sledoval vývoj čínského veřejného mínění, změny prosazoval dílčími kroky a ověřoval je ve zvolených příhodných lokalitách. Smyslem zvaní zahraničních ekonomů bylo, řekl bych prvoplánově, podpořit důvěru v tržní ekonomiku. Ota Šik, tehdy jako profesor na univerzitách v Zürichu, St. Gallenu ve Švýcarsku a Manchesteru v Británii, obdržel, po předchozím dlouhodobém kontaktu, v roce 1981 pozvání od Akademie společenských věd ČLR. V této Akademii také začínal řetěz jeho přednášek, který pokračoval na shromážděních v Pekingu, Šanghaji a mnoha dalších, většinou hlavních městech provincií. Podobnou odyseu v Číně absolvoval také Jiří Kosta, v té době profesor na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Přednášeli o zkušenostech s přípravami tržní reformy v Československu, svých představách o socialistickém tržním hospodářství a tzv. třetí cestě jako východisku ze slepé uličky socialismu i kapitalismu. Jejich přednášky vyvolaly spontánní zájem odborníků, ekonomů zabývajících se teorií, ekonomů z hospodářské praxe, funkcionářů z politických institutů centrálních i provincionálních. Šik byl přijetím a zájmem neočekávaně vysokého počtu posluchačů nadšen. Východisko z chaosu Členy reformních komisí ve všech oblastech Číny zajímaly čs. zkušenosti nejen rámcově. Kladli otázky směřující k podrobnému poznání procesu boje o reformu v ČSSR a také představ o její finální podobě. Bylo patrné, že v přechodu k tržnímu hospodářství spatřují východisko z chaotických problémů, které Čína prožívala. Žádali, aby čeští emigrantští ekonomové přijížděli do Číny častěji. Pozvali ještě několik dalších aktérů Pražského jara. Představitelé čínské Akademie společenských Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

103 Zákopová válka nejen o ekonomickou reformu 103 věd profesoru Oto Šikovi dokonce navrhli, aby se stal stálým členem její odborné komise pro přípravu reformních návrhů. Pozvání nepřijal s omluvou odůvodněnou jazykovými problémy a nedostatečnou znalostí reálné situace v Číně s jejími dvaatřiceti provinciemi spravovanými často odlišně. Zájem o Šikovy názory byl tak velký, že Číňané přeložili většinu jeho četných knih. Oceňovali mimo jiné, že jeho teoretické a programové návrhy byly vytvářeny pro soustavu, která měla fungovat v podmínkách vlády jedné politické strany ta se však vzdala zastaralých dogmat o třídním boji a uznala pozitivní roli soukromého ziskového podnikání. Politická filosofie Čínské komunistické strany se v osmdesátých letech podstatně měnila, ale tzv. vedoucí role se strana nevzdávala. Kapitalisté přestali být považováni za nepřijatelné, začali být přijímáni za členy KS Číny a voleni do Všečínského shromáždění lidových zástupců. Někteří účastníci diskuse s českými ekonomy byli nepřístupní argumentu, že logika tržní ekonomiky vyúsťuje nutně v požadavek politické plurality. Dovolávali se dvoutisícileté konfuciánské tradice, která nabízela demokratizaci omezenou na sféru podnikání a zachovávající silnou pozici státu a jeho intenzivně školených úředníků. Dogmatika třídního boje byla na sjezdech KS Číny nahrazena dogmatikou nacionální, paternalistickou. Role kapitálu a kapitalistů byla nově, pozitivně ohodnocena. Trh je potřeboval jako přátelské elementy. V devadesátých letech byl státní systém ústavně prohlášen za socialistický tržní systém a zároveň zaručena ochrana soukromého vlastnictví i podnikání. Jistými peripetiemi procházela podpora zahraničních investorů. Až v roce 2001 byla ČLR přijata do Světové obchodní organizace. Zahraniční poradci a mezi nimi Češi tento názorový vývoj ovlivňovali. Řešení jsou však čínská. České zkušenosti a ekonomické know-how vysoce ocenil tehdejší předseda Akademie věd ČLR Jü Kuang-jüan. Šik sám hodnotil své působení v Číně v osmdesátých letech jako příležitost, která mu byla poskytnuta, aby ovlivnil tamní vývoj svými základními poznatky, zkušenostmi a představami. Své možnosti intenzivně využil. Z podnětu českých ekonomů proběhl v Číně experiment směřovat k tržní ekonomice tzv. třetí, pluralitní cestou. Země však navázala také na svou minulost. A tak si začátkem 21. století Čína zvolila tradici konfuciánskou, se zdůrazněním silné role státu. Stabilizaci země a její jednotu svěřili v Říši středu po staletí uplatňované úřednické oligarchii s vysokými lokálními pravomocemi i centralismem reprezentovaným prezidentem státu a stranickými orgány. Liberální model s permanentní soutěží politických stran reformátoři vědomě odmítli jako odporující čínským tradicím, jako riskantní zejména z hlediska udržení stabilní jednoty a ekonomicky velmi nákladný. Otázka nikoliv zbytečná Usilování týmu Oty Šika a jeho příznivců vyvolává v roce padesátého výročí Pražského jara také otázku: Lze pokus o skok k ekonomické racionalitě v šedesátých letech porovnávat s reálným uplatněním tržní koncepce uskutečněné týmem Václava Klause v letech devadesátých? Srovnávat pouhý návrh a realizovanou skutečnost? Dovolím si sdělit názor novináře, který sledoval obě hry, lze říci, z první lavice. Nelze neuvést, že zcela rozdílné byly podmínky, za nichž byly obě tržní koncepce vytvářeny. Šikův tým nemohl a ani nechtěl podcenit sílu totalitního mocenského aparátu. Silové pole ovládali bezskrupulózní dogmatici třídního boje a hlavně kremelští tzv. internacionalisté. Reformátoři v šedesátých letech usilovali o vznik Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

104 104 Vladimír Brabec tržní ekonomiky a demokracie v boji proti diktatuře. Podniky, jež měly samostatně rozhodovat o svém díle pro trh, potřebovaly demokracii existenčně. Šikův tým předkládal návrhy na uplatnění ekonomických norem s tím, že si ekonomika vynutí nezbytí demokratizace a posléze demokracie vytvářené systémem více stran. Klausův tým prosazoval svou tržní koncepci v podmínkách demokracie. Brány politické plurality byly již otevřené. Mohl využívat existující demokratické instituce. Pojetí trhu Klausova týmu je od Šikova podstatně odlišné. Klausovský tým prosazuje trh blízký neomezenému laissez faire [tj. s volností podnikání a minimálními zásahy státu]. Minimalizace státu se v devadesátých letech vyjadřuje až zhasnutím světel, tj. jistým i záměrným pomíjením transparentnosti, co nejrychlejší a nejúplnější privatizací majetků totalitně zestátněných. Sociálně politický kontext privatizace není dostatečně chráněn. Harvardským a dalším fondům svítí zelená. Neviditelná ruka trhu má zajistit seberegulaci. Vláda nemá překážet expanzi tržních sil také v tržním mechanismu předpokládaném týmem Oty Šika. Měla by však mít pevnou roli moderátora zájmů. Představu o této roli poskytuje řešení české vlády v případě privatizace podniku Škoda Mladá Boleslav. Její návrh silně ovlivnil František Vlasák, místopředseda vlády, člen kabinetu Petra Pitharta, který v šedesátých letech s Šikem spolupracoval a předložil spolu s ním návrh na obnovení tržní ekonomiky. Pravidla hry, přijatá českou vládou a uplatněná v příslušné základní smlouvě, poskytovala státu postavení s výraznou schopností obhajovat moc práva a sociálně ekonomické zájmy země a jejích občanů. Zároveň vytvářela podmínky pro tržní expanzi v podmínkách globalizace a nadnárodního podnikání. Připraveny byly návrhy na obdobnou privatizaci dalších relativně velkých čs. podniků. Ústavní změny spojené s rozdělením Československa realizaci těchto českých záměrů znemožnily. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

105 Studenti v Československu šedesátých let Jana Kohnová Koncem padesátých let začala v Československu doba jistého politického uvolnění, které se projevilo nejdříve v kultuře. Vyvrcholilo a zároveň skončilo v roce Odlišné vidění a prezentování světa, které bylo politické svou apolitičností a užíváním přirozeného jazyka, se objevovalo postupně v různých oblastech kulturního života. Kulturní a kultivované prostředí nutně ovlivňovalo tehdejší středoškolskou a vysokoškolskou mládež, ale nejen ji. Otevření se vlivům ze zahraničí, obnovení paměti a vztahu s kulturním i politickým demokratickým systémem vlastní minulosti bylo zajímavou školou kritického myšlení. Svůj význam (i výchovný) mělo také to, že mladí lidé vnímali a obdivovali určitou míru občanské odvahy těch, kdož byli aktéry tohoto kulturního rozvoje. Vliv bohaté knižní produkce a tehdejšího množství časopisů na kulturu společnosti, její hodnotovou orientaci i vzdělanost nelze popřít. V tomto ohledu můžeme ve srovnání s šedesátými lety dnes pociťovat určitý deficit. Kulturní život Připomeňme nejen nově vznikající divadla malých forem, ale i divadla kamenná, která se otevřela světovým trendům. Šedesátá léta jsou také nejúspěšnějším obdobím československého filmu. Vznikají rovněž četné hudební skupiny, jazzové kavárny, pořádají se jazzové festivaly; roku 1965 vystoupil v Praze Louis Armstrong. Ve velkém rozsahu se konají výstavy moderního umění, jeho různých, i abstraktních směrů. Především však dochází k neuvěřitelné knižní produkci: vydávají se nové knihy, četné překlady děl zahraničních autorů, knih odborných i krásné literatury. Připomeňme jen pravidelné čtvrteční fronty před knihkupectvími. Významný byl rozmach antikvariátů. Ty měli studenti zmapované nejen v celé Praze, ale i v menších městech objevovaly se zde poklady z prvorepublikových knihoven, často z pozůstalosti tehdejších intelektuálů. Byla to literatura léta nevydávaná, např. filosofická a historická, ale mezi studenty diskutovaná a mnohdy už někde opět přednášená témata a uvádění autoři. Význam antikvariátů jako mostů zprostředkujících vzdělanost, inspirující myšlenky a historické vědomí není dosud zpracován a doceněn. Velmi zajímavá byla oblast časopisů; na nich také lze snad nejlépe charakterizovat tuto dobu. Byly to např. Literární noviny, Kultúrny život, Tvář, Divadlo, Mladý svět, Dějiny a současnost a mnoho dalších; patří sem i časopisy pro děti: ABC, Sluníčko, Mateřídouška a jiné. U všech těchto titulů a výše uvedených kulturních fenoménů musíme vědět, že procházely dobami zákazů, byly rušeny a znovu zakládány. Je nezbytné zdůraznit, že celé toto dění se odehrávalo ve zvláštním napětí spojeném s obavami. Prostor se sice otevíral, ale byly tu hranice, které nebyly jasně dané, mnohdy byly zcela nahodilé či nepředvídatelné, ale jejich překročení znamenalo konec představení, konec divadla, konec režiséra či herce, konec časopisu, konec redaktora, konec autora. Obdobně to platilo i v jiných oblastech. Uvedený konec mohl znamenat zákaz nějaké činnosti, ale také vyloučení z možnosti dělat svou profesi, Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

106 106 Jana Kohnová v krajním případě vězení. I když většinou nešlo o politicky zaměřené aktivity, jejich političnost byla v tom, že existenci daného politického klimatu nerespektovaly, byly nezávislé, svébytné. Celé toto kulturní ovzduší nelze chápat tak, že by jednostranně ovlivňovalo smýšlení lidí, podstatná zde byla vzájemná resonance. Současně je ale obtížné vysvětlit, že tehdejší kulturní uvolnění je třeba vidět jako něco, co se dálo v převažujícím stínu padesátých let, která stále ještě vyvolávala strach. Politická garnitura jak v centru, tak i v jednotlivých krajích, okresech a obcích se zásadně nezměnila. Československo ovšem nebylo žádným izolovaným místem světa. V něčem podobná byla šedesátá léta také v Polsku, Maďarsku a v různém časovém posunu a v různé míře i v jiných tzv. socialistických zemích. Tato doba byla ale také dobou zásadních změn na Západě; bylo to období demokratizace západních společností, což je u nás málo zdůrazňováno. Odstraňování rasové segregace v USA započalo v roce 1954, segregace ve veřejné dopravě byla zrušena roku 1956 a teprve o jedenáct let později prohlásil Nejvyšší soud USA za protiústavní zákaz mezirasových sňatků. Hlasovací právo pro švýcarské ženy bylo ustanoveno až roku 1971, v posledním kantonu mnohem později, v Lichtenštejnsku od roku Ještě v sedmdesátých letech byl v některých západních evropských zemích nutný souhlas manžela k tomu, aby žena mohla nastoupit do zaměstnání; on také mohl její zaměstnání bez jejího souhlasu zrušit. Podobně tomu bylo např. s dědictvím. Statut manželky byl zcela odvislý od postavení manžela. Tyto poměry v té době existovaly také ve Spolkové republice Německo. 1 Šedesátá léta minulého století byla pro západní země dobou hospodářské a společenské prosperity, zrychlujícího se vědeckého a technického pokroku. Vlády Evropy a USA začaly navyšovat rozpočty na školství. 2 Proměna vysokých škol Situaci na vysokých školách v Československu, resp. její proměnu, ovlivnilo v šedesátých letech několik faktorů. Velký vliv mělo již zmíněné kulturní spektrum, které obklopovalo středoškolské a vysokoškolské studenty. Kromě toho také došlo k určité změně ve struktuře vysokoškolského studentstva. Na vysoké školy se dostává širší skupina studentů, protože počátkem šedesátých let (zvláště od roku 1962) nejsou při přijímacím řízení již striktně uplatňována některá dřívější politická kritéria, a to jak při přijímání studentů, tak i aspirantů. 3 Ještě v roce 1960 se mohli přihlásit absolventi střední školy ke studiu na vysoké školy jen se souhlasem výboru KSČ podle místa jejich trvalého bydliště. Zvláště u některých vysokých škol byla možnost podat přihlášku výrazně omezována, například na školách s pedagogickým zaměřením, na teologii i dalších. Někteří, i vynikající studenti, pokud pocházeli ze zemědělství, nesměli studovat jinou vysokou školu než zemědělskou. 4 Na vysoké školy byli po roce 1962 přijímáni také studenti, kteří by dříve byli odmítnuti z kádrových důvodů, ale také ti, kteří šli na čas pracovat, aby riziko nepřijetí snížili. Hlásili se a většinou velmi úspěšně nejen mnozí z těch, kdo dříve neuspěli nebo ti, kteří se před několika lety na vysokou školu přihlásit ani nepokoušeli. Věková struktura studentů se tedy proměnila. Nelze však opomenout, že mnoho mladých lidí nemohlo z kádrových důvodů vystudovat ani školu střední; ti pak již kvůli věkovému omezení studovat nemohli. Začátkem šedesátých let přicházela na vysoké školy generace narozená v letech V padesátých letech to byly desetileté, patnáctileté děti a mnohé z nich měly již ve školních letech vlastní politické názory, nejčastěji zprostředkované ro- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

107 Studenti v Československu šedesátých let 107 dinou. Některé z nich pak v šedesátých letech přicházely na vysokou školu také s osobní politickou zkušeností. Generace studentů šedesátých let byla tedy názorově značně diferencovaná. Dalším faktorem určujícím kvalitu vysokoškolského vzdělávání v šedesátých letech byly změny v legislativní oblasti, a to nejen na úrovni stranických pokynů, ale přímo v zákonech. Začátkem šedesátých let se zkvalitnění studia týkaly mj. dvě nové vyhlášky; u obou šlo o vědecké studium po ukončení vysoké školy, tedy pro nás zajímavé doktorské studium tehdejší aspiranturu. Vyhláška č. 183/1960 Sb. o výchově nových vědeckých pracovníků nahradila vyhlášku č. 73/1958 Ú.l. Nová vyhláška měla v jistém smyslu zmírněnou politickou dikci, i když posun nemusí být bez pečlivého srovnání zřetelný. Zajímavé je, že v ní už není požadováno vyjádření závodního výboru KSČ k posudku, 6 který na žadatele dával zaměstnavatel. Druhá vyhláška byla č. 198/1964 Sb. Státní komise pro vědecké hodnosti a řízení při udělování vědeckých hodností. Týkala se vědeckých hodností CSc. a DrSc. Vzhledem ke zvýšení nároků na studium přineslo změnu také to, že nová vyhláška požadovala pro přijetí do aspirantury bez výjimky absolvování vysokoškolského studia. Podle starší vyhlášky totiž mohl vědeckou hodnost kandidát věd (CSc.) nebo doktor věd (DrSc.) získat také člověk, který neabsolvoval vysokou školu, ale tzv. pracoval vědecky. O dva roky později byl vydán nový vysokoškolský zákon č. 19/1966 Sb. 7 Jeho jazyk je sice poplatný době, ale liší se od vyjadřování padesátých let. Význam vysokých škol je formulován následovně: vysoké školy [ ] vytvářejí nezbytné předpoklady pro progresivní růst socialistického hospodářství, vědy a kultury Přes tuto frázi obsahuje právní norma především některá ustanovení, která vytváření nezbytných předpokladů pro rozvoj vědy umožňovala. Mimo jiné to byla změna týkající se obsazování míst rektorů, prorektorů, děkanů a proděkanů. Zákon stanovil jejich volbu příslušnou vědeckou radou. Pro absolventy vysokých škol byly obnoveny doktorské tituly, které vysokoškolský zákon z roku 1950 zrušil jako buržoazní. Obnovené tituly MUDr., JUDr., RNDr., PhDr. (zákon č. 19/1966 Sb. 14) byly podmíněny vykonáním rigorózní zkoušky; absolventi vysoké školy, kteří vyučovali na středních školách, získali oprávnění užívat pracovní označení středoškolský profesor. Změnila se samotná specifická atmosféra tehdejších vysokých škol, byly mezi nimi však výrazné rozdíly. Specifika Filosofické fakulty UK Pražská filosofická fakulta byla již začátkem akademického roku 1964/65 pojetím výuky, obsahem a otevřeností přednášek odlišná od představ, jaké asi má dnešní student o této době. Vznikla zde úžasná atmosféra, studenti měli pocit výjimečnosti z toho, že patří k této fakultě. Většina jich tento pocit sounáležitosti sdílela a spolu s nimi také velká část učitelů. Pocit studentské pospolitosti byl spojen se zvláštní zodpovědností jak k sobě navzájem a ke studiu, tak především k osobnostem, které zde působily. Rozdíly mezi mírou uvolnění na jednotlivých vysokých školách, ale i odlišnost v různých městech republiky, lze demonstrovat na příkladu textu, který byl navýsost odborný, bez politických ambicí: Při soutěži studentských vědeckých prací na podzim roku 1964 vzbudila v Praze na FF UK jedna z nich nadšení svou filosofickou úrovní. Jejím autorem byl student druhého ročníku Václav Bělohradský. Když asi polovinu této své práce přednesl na celostátním kole soutěže v Olomouci, vytratila se část poroty a bylo svoláno zasedání krajského vysokoškolského výboru KSČ. 8 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

108 108 Jana Kohnová V zimním semestru 1964/65 se také na filosofické fakultě mezi studenty vyhrotily zcela zřetelně politické názory. Ve volbách do studentského výboru se proti kandidátce schválené KSČ postavila nově vzniklá opoziční skupina Klikoživ Klika opozičních živlů, 9 která po recesní a bouřlivé volební kampani volby v přeplněné aule vyhrála. Klikoživ reprezentoval studenty fakulty až do roku 1968, kdy se přejmenoval na ARS Akademickou radu studentů. 10 Typické bylo, že studenti, kteří se angažovali ve studentské politice, resp. v opoziční politice překračující hranice univerzity, měli na filosofické fakultě kvalitní studijní výsledky. To také asi ovlivňovalo ochotu fakulty se za ně postavit, když bylo požadováno disciplinární či kádrové řízení nebo vyloučení ze studia. 11 Politická angažovanost byla motivována u mnohých studentů něčím víc, než pouhou potřebou protestovat, byla to potřeba něco zachovat, zachránit. K úvahám o zvláštní atmosféře studia na pražské filosofické fakultě v šedesátých letech se často vrací Václav Bělohradský. Domnívám se, že k jistému objasnění toho, co je obtížné sdělit, mohou přispět jeho následující slova:...zážitek definující naši generaci je vyhrabávání zasutého a objevování stop po skutečném myšlení, které pod návalem manuálů, sloganů a apologií už prosvítalo dost slabě. Žili jsme ale rovněž ve strachu, že bychom toto živé souvisení mohli ztratit a propadnout se někam do černé díry dějin. 12 Studium té doby mělo ještě jednu zvláštnost: vztahy mezi studenty byly kolegiální, ale zároveň značně kritické, pokud se to týkalo všestranné odborné erudice. Vztah učitel student byl intenzivní a osobní. O to větší byla zodpovědnost za splnění očekávaného zájmu o studium. Pokud se hovoří o vysoké studijní úrovni, hrály roli i uvedené důvody, ale byla to především vědecká úroveň velkého množství učitelů; takoví na některých katedrách převažovali. Jejich vědecké publikace měly zásadní vliv nejen na studenty, ale měly také ohlas mezinárodní např. Dialektika konkrétního Karla Kosíka. Profesor Robert Kvaček jako mladý asistent otvíral studentům moderní dějiny v souvislostech; příčiny i důsledky dějů viděli na základě jeho důkladné a obdivuhodné znalosti historie. Pochopili také zásadní význam znalosti faktů. Prof. Milan Sobotka, tenkrát rovněž asistent, nás učil číst filosoficky filosofický text. 13 V té době by si mnozí studenti nezapsali přednášku, pokud nebylo uvedeno jméno přednášejícího. Přednášelo se daleko více než v současnosti, některé přednášky byly koncertem co do vědomostí i přednesu, dodnes jsou pro pamětníky tématem. 14 Byli profesoři i odborní asistenti, na jejichž přednášku či seminář nejít by bylo provinění proti sobě samému. Z některých přednášek bylo velice náročné složit zkoušku, přesto byla posluchárna přeplněná. 15 Navštěvovány byly speciální semináře k vybraným tématům bylo to např. čtení, překlad a výklad Heideggerových a Husserlových textů na semináři prof. Jiřího Peška st. Existovaly jednak přednášky studentů pro studenty, jednak různé pravidelné prezentace aktuálních témat víceméně souvisejících s oborem a diskuse k nim. Odehrávaly se však také zcela nahodilé diskuse v proslulém fakultním bufetu, zvláště když se někdo vrátil ze zahraničí a přivezl nějakou novou knihu, o které se již nějaký čas hovořilo. Pražské kontexty Nelze ovšem zjednodušit studentský život jen na studium. Bohatá nabídka kulturních akcí znamenala, že večerní Praze nešlo odolat. Studenti organizovali i své vlastní akce. Největšími byly majálesy, z nichž nejproslulejší byl ten v roce 1965, a to Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:41

109 Studenti v Československu šedesátých let 109 nejen výpravou, hesly, ale i tím, že jeho králem byl zvolen americký beatnický básník Allen Ginsberg. Vztahy mezi umělci, novináři, zajímavými osobnostmi té doby a studenty byly četné. Zvláště v roce 1968 někteří studenti pracovali v redakcích novin, spolupracovali s televizí a rozhlasem i s dokumentárním filmem. Připravovali diskuse s politiky i desetitisícové mítinky, první ve Slovanském domě, další v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Studenti se stýkali s dělnickými radami, lokomotivními četami, přijímali občany perzekuované v padesátých letech, z nichž někteří přinášeli své neuvěřitelné vzpomínky. Na jaře 1968 můžeme za jeden z největších studentských politických počinů považovat zahájení rehabilitace studentů, kteří byli na začátku padesátých let z politických důvodů vyloučeni z filosofické fakulty. Rehabilitace se mohly uskutečnit díky fakultnímu vrátnému panu Kálesovi a několika paním uklízečkám ti nám řekli a ukázali, kam schovali dokumenty akčních komisí, 16 které měli v roce 1956, v době maďarských událostí, zničit. 17 Byly to zajímavé texty, psané absurdním politickým jazykem uvědomělých studentů, s bezohledným dopadem na posuzované, možnosti vysokoškolského vzdělání zbavené kolegy. Našli jsme mezi vyloučenými jména známých osobností, ale byla tam také jména těch, kdo je z fakulty vylučovali. Vedení fakulty vyšlo uskutečňování rehabilitací maximálně vstříc a zajistilo co nejrychlejší začátek ověřování i zkoušek. Díky tomu alespoň někteří z těch, kdož byli vyloučeni z nejvyšších ročníků, stihli do podzimu roku 1969 fakultu dokončit. Filosofická fakulta byla také centrem, kam chodili studenti nejen z okolních fakult UK, ale i z dalších vysokých škol. Přicházeli na bouřlivé studentské schůze, které byly vždy v největší posluchárně, proslulé sto devítce, na diskuse s vědci, novináři, politiky, ale i jen tak debatovat do bufetu. Dalším diskusním a samozřejmě studijním centrem byla Univerzitní knihovna v Klementinu, kde zaujaté diskuse probíhaly ve vnitřním bloku obrostlém divokým vínem. Kontakty studentů se zahraničím Zajímavé a přínosné pro studium i jako osobní zkušenost byly kontakty se zahraničím. Cesty především do zemí západní Evropy byly jak nepočetné soukromé, tak organizované. Univerzity navštěvovali studenti od poloviny šedesátých let buď na individuální pozvání nebo na stipendia. Zvány byly celé skupiny někdy i s učiteli (např. roku 1965 Heidelberg, 1966 Norimberk, 1968 západní Berlín). Tyto návštěvy byly spojeny s četnými diskusemi jak na univerzitě, tak ve studentských klubech, často s oficiálním přijetím (např. v Norimberku starostou města). Ještě četnější byly návštěvy zahraničních studentů na pražské univerzitě. Kromě toho na československých vysokých školách zahraniční studenti také studovali. Od roku 1964 začaly zahraniční prázdninové brigády; jezdilo se na mezinárodní studentské pracovní tábory do řady evropských zemí. Časté byly zahraniční pobyty dívek, které vyjížděly jako au-pair girl. Důvodem byla možnost zdokonalení se v cizím jazyce. Cesty pro pražské studenty zajišťoval v největší míře celopražský vysokoškolský výbor (VOV), 18 který kromě své zásadní role ve studentském opozičním politickém hnutí zajišťoval též podmínky pro různé aktivity. Zřídil a vedl např. studentský podnik služeb, filmový klub, kavárnu a klub Vltava, angažoval se v konání majálesů i dalších akcí. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

110 110 Jana Kohnová Událostmi, na které tehdejší účastníci dodnes vzpomínají, byly přednášky zahraničních spisovatelů a vědců. V Praze na filosofické fakultě přednášel též Jean-Paul Sartre. Měl v Praze mnoho kontaktů a jedna jeho přednáška se konala již v roce 1963 na Vysoké škole ekonomické. Ta na FF UK byla nezapomenutelná i proto, že tlumočení se ujal Sartrův překladatel A. J. Liehm. Přednášel zde také rakouský spisovatel, literární vědec a politik Ernst Fischer a mnoho jiných. Ke studentům filosofické fakulty přicházeli promluvit rovněž tehdejší představitelé české vědy i nových ekonomických trendů, např. hlavní tvůrce ekonomické reformy Ota Šik. Vysokoškoláci se v šedesátých letech s těmito lidmi setkávali, diskutovali s nimi a oni jim otvírali svět. Mezinárodní ohlas a význam pro další uvolnění v československé kulturní politice i pro navázání a znovunavázání zahraničních kontaktů měla v roce 1963 liblická konference o Franzi Kafkovi. Jejím hlavním iniciátorem byl Eduard Goldstücker. 19 Mnozí studenti, Goldstückerovi přímí žáci i další, na něho vzpomínají nejen jako na učitele, ale také proto, že se v roce 1967 postavil jako prorektor Univerzity Karlovy na obranu studentů po tzv. strahovských událostech. 20 Významné bylo rovněž to, že studenti přiváželi ze zahraničí (složitě a ne vždy úspěšně) zajímavé knihy. Diskuse se zahraničními studenty mohly být proto zaměřeny na různá témata, teze a myšlenky. Také se zahraničními univerzitami měli naši studenti osobní zkušenosti, i když v omezené míře. Objevovala se nabídka stipendií, zvláště pro studenty jazykových oborů nejen evropských, ale např. též arabštiny, čínštiny apod. K těm, kdo stipendium získali, patřil jeden z našich nejvýznamnějších současných arabistů, afrikanistů a znalců islámu, i v zahraničí velmi uznávaný Luboš Kropáček. 21 Badatelský rozměr měla studentská Expedice Lambaréné do nemocnice Alberta Schweitzera v africkém Gabonu, které se z FF UK zúčastnili odborný asistent Luboš Kropáček a student psychologie, pozdější spisovatel a básník Miloslav Topinka. Cesta, připravována několik let, začala v lednu Byla chápána jako symbolická podpora Schweitzerových ideálů humanismu a úcty k životu. Za účasti studentů se v roce 1968 uskutečnila celá řada podobných výprav. Např. Expedice 50 Follow me po padesáté rovnoběžce, kterou připravil a vedl redaktor v té době dobře známého televizního pořadu Zvědavá kamera Ota Nutz. Podíleli se na ní také redaktoři Mikrofóra Čs. rozhlasu, několika českých i slovenských deníků a týdeníků, zástupci studentů a také autorka tohoto textu, která v té době s televizí a rozhlasem spolupracovala. Expedice projížděla evropská města ležící na padesáté rovnoběžce od francouzského Dieppe až po Kyjev. Její účastníci pořádali setkání a diskuse s novináři, se studenty i dalšími lidmi a připomínali padesáté výročí vzniku Československa, jeho dějiny a kulturu. Diskuse byly zaměřeny také na probíhající Pražské jaro, které budilo velký zájem a sympatie. Veškerá filmová dokumentace byla bohužel zničena při obsazení Československé televize vojáky pěti armád Varšavské smlouvy v srpnu Studenti a věda Pokusili jsme se nastínit okolnosti, podmínky a podněty, které ovlivňovaly studentskou vědeckou činnost, nebo byly důležitým základem pro jejich budoucí vědeckou práci. Padesátá i šedesátá léta byla pro vědeckou práci obtížná. Byl tu trvalý a téměř nepřekročitelný absurdní požadavek užívání ideologických floskulí, stálé kádrování, ale přesto ani v této době nebyla československá věda bez spojení s vědou světovou. V současných studiích o vědě padesátých a šedesátých let se málo Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

111 Studenti v Československu šedesátých let 111 rozlišují podmínky a možné výsledky jak některých věd společenských, tak i přírodních či matematických. Důležité bylo, že i v padesátých letech v řadě oborů vědecká činnost pokračovala a navazovala na výsledky a zkoumání z předválečné doby. I díky tomu československý vědec Jaroslav Heyrovský v roce 1959 převzal z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI. ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii. Profesor Heyrovský byl pak skutečným reprezentantem tehdejší československé vědy ve světě jako prezident či viceprezident zahraničních akademií, člen mnoha vědeckých společností a držitel čestných doktorátů zahraničních univerzit. Stejně tak byl v zahraničí známý profesor Otto Wichterle se svými objevy a vynálezy především jsou to jeho světově úspěšné gelové kontaktní čočky, ale již předtím objevil umělé vlákno silon. Na vysoké mezinárodní úrovni byly i některé společenskovědní obory, např. studium starověkých kultur. Zvlášť významné postavení měl Československý egyptologický ústav FF UK. V šedesátých letech byl díky výsledkům výzkumů a objevů československých egyptologů o tento obor mezi studenty velký zájem; v úspěšné tradici tohoto ústavu pokračovali právě absolventi studia z šedesátých let. Mezinárodního významu dosáhl projekt Civilizace na rozcestí. Zpracovala ho skupina předních odborníků vedená profesorem Radovanem Richtou. Byla to ekonomická, technologická a sociologická prognóza dalšího vývoje světa, pojednávala o přeměně tehdejší industriální společnosti na společnost, kterou dnes označujeme termínem informační. Stejnojmenná publikace, která poprvé vyšla v roce 1966, je dodnes asi nejpřekládanějším společenskovědním dílem, jehož originál vyšel v češtině. 22 Na některých významných projektech se podíleli také studenti, i když třeba jen jako pomocné vědecké síly. Tak tomu bylo i v případě jednoho z největších výzkumných projektů oboru sociologie. Ústav sociálně politických věd v roce 1967 pod vedením Pavla Machonina prováděl ve spolupráci s dalšími vědeckými pracovišti rozsáhlé reprezentativní sociologicko-statistické šetření sociální struktury a mobility československé společnosti. Výzkum byl zpracován a ještě v roce 1969 se podařilo, že výsledky vyšly v knize Československá společnost: sociologická analýza sociální stratifikace. 23 Jako dokument svědčící o vědecké úrovni studentů či míře jejich připravenosti vědecky pracovat můžeme použít diplomové nebo kandidátské práce srovnatelné s dnešními doktorskými dizertacemi. Jsou uloženy v Ústavu dějin a archivu Univerzity Karlovy. Možná překvapivé může být zjištění, které učiníme nad seznamem kandidátských prací Filosofické fakulty UK z let : objevuje se zde jen velmi malé procento těch, které by už jen svým názvem prozrazovaly poplatnost době. Politické čistky Do prosince 1969 se podařilo dokončit filosofickou fakultu studentům posledních ročníků, kteří byli v ohrožení, že kvůli své politické angažovanosti nebudou smět dostudovat. Dokonce ještě v prosinci byli někteří z nich přijati do vědecké aspirantury. To bylo možné díky některým vyučujícím i dalším pracovníkům FF i při rostoucím politickém tlaku. Ovšem již předtím, v září 1969, vydal nový ministr školství Jaromír Hrbek různá opatření, jimiž bylo zahájeno politické očišťování vysokých škol, a mnozí významní profesoři, docenti, ale i začínající asistenti museli z univerzity odejít. Ve stejné době rozeslal tento ministr také pokyn a upozornění na zákonné ustanovení, že děkani mohou dávat návrhy na jmenování docentů a profesorů bez habilitací či jmenova- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

112 112 Jana Kohnová cího řízení...pro pracovníky, kteří stáli v minulých letech jednoznačně na pozicích marxismu-leninismu a soustavně se angažují za realizaci politiky strany V listopadu 1970 byl vydán seznam osob, kterým, ač jinak splnily podmínky k dosažení titulu doktor či docent, nemůže být diplom udělen pro špatný politický profil. Většina z nich pak získala tento diplom a titul PhDr. nebo docent až v roce Na otázku, zda a jak studenti pokračovali ve vědecké práci, není jednoznačná odpověď. Víme jen, že mnozí z vysokoškolských učitelů i studentů se vědecké práci po roce 1968 věnovat nemohli, alespoň ne v oficiálních institucích. Někteří studenti i učitelé emigrovali. Jiní po počátečních peripetiích mohli ve svém oboru pokračovat a stali se i významnými vědci. Mnohé není snadné hodnotit. Obecně mělo hodně absolventů filosofické fakulty začátkem sedmdesátých let problém sehnat práci v oboru. Ti politicky nejradikálnější se svému oboru profesně věnovat nemohli vůbec, jiní dokonce skončili na několik let ve vězení. Po roce 1989 se někteří bývalí studenti vrátili jako učitelé na vysoké školy a desítky jich přešly do politického života. Ale určitě si někdy rádi vzpomenou na zlatá šedesátá léta. Není to jen osobní názor, není to jen idealizace doby mládí. Vidí to tak též lidé, kteří tato léta prožívali na jiných místech světa, v jiném prostředí, a nejen studentském. Dnes, v době bezkontaktního individualismu, je obtížné tlumočit tehdejší atmosféru plnou vzájemnosti, dialogů, kdy mnoho z nás cítilo příslušnost k res publica a odpovědnost za věci veřejné. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

113 MEZINÁRODNÍ POLITIKA, ZAHRANIČÍ Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

114 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

115 Pokus o důslednější zahraniční politiku Jaroslav Šedivý Po druhé světové válce vybudovala Moskva jednolitý východoevropský blok států, a to na základě jedné ideologie a s jedním společným cílem, jímž měla být porážka kapitalistických států, konec imperialistického světa. Tomu odpovídala jednotná zahraniční politika bloku, též vojenská. V první polovině padesátých let bylo Stalinovým cílem zvítězit nad imperialismem v ozbrojeném střetu. Všechny úvahy či studie o zahraniční politice proto podléhaly dogmatickému vidění Moskvy. Situace se začala měnit až po Stalinově smrti, k níž došlo počátkem roku 1953, a v důsledku boje o Stalinovo nástupnictví byla pak několik let nepřehledná. Do hry se dostala i společná zahraniční politika. Nabourávání dogmat Zejména první dvě tři léta na počátku šedesátých let minulého století znamenala určitý posun i ve zkoumání mezinárodních vztahů od dogmaticky střežených pravd a schémat, podepřených vždy závěry posledního zasedání Ústředního výboru KSČ, k větší volnosti ve výkladu zahraničně politických dějů, a to v těch otázkách, v nichž si již zahraničně politická praxe žádala pragmatičtější výklad. Bylo tomu tak v problematice dekolonizace a proměn rozvojového světa, ale i v postupné proměně toho, čemu se od roku 1955 po známé konferenci šéfů čtyř velmocí v Ženevě začalo říkat mírové soužití. Právě to se v šedesátých letech stalo pro praktickou zahraniční politiku rámcem, který dával zdůvodnění bližší spolupráce s některými evropskými kapitalistickými státy, zpočátku alespoň v probouzejícím se obchodu. Sféra vztahů uvnitř sovětského bloku byla ovšem stále téměř nedotknutelná. Platily pouze pravdy schválené komunistickou stranou. V důsledku vnitřního boje o moc uvnitř sovětského vedení ale přece jen došlo k nabourání některých dosavadních dogmat. Budoucí generální tajemník ÚV KSSS a příští kritik kultu Stalinovy osobnosti Nikita Chruščov využil zahraniční politiku k tomu, aby odstavil svého velikého soupeře Vjačeslava Molotova a jeho skupinu od podílu na moci. Ten měl již za Stalina velmi silnou pozici v politbyru a věnoval se též zahraniční politice. Psal se rok Chruščov s Nikolajem Bulganinem, v té době předsedou rady ministrů, navštívili počátkem června Jugoslávii. Jejich dvoudenní rozhovor s jugoslávským prezidentem Josipem Broz Titem měl historický význam. Po návratu svolali na 4. a 5. června plénum ústředního výboru KSSS, na němž obvinili Molotova z toho, že to byl on, kdo po roce 1949 způsobil roztržku s Titem. Debata v plénu se protáhla na osm dní a přes odpor Molotovových lidí v ní bylo zformulováno pět tezí. První zněla, že boj s kapitalismem se nedá vyhrát v přímé konfrontaci. Druhá konstatovala, že urychlovat revoluci v kapitalistických zemích přes tamní komunistické strany by nutně skončilo porážkou těchto stran. Třetí signalizovala, že situace na periferii kapitalismu se mění; rozvojové země se mohou stát zálohou či přímo spojencem zemí socialistického tábora a ten v nich musí jít do ofenzivy. Čtvrtá teze se týkala mírové smlouvy s Rakouskem, neboť právě Molotov byl v roce 1954 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

116 116 Jaroslav Šedivý odpůrcem jejího podepsání. Pátá teze byla takřka revoluční: Chruščov na příkladu Jugoslávie demonstroval, že cesty k socialismu mohou být různé, že není jenom model sovětský. Nový rámec zahraniční politiky Během červnového zasedání pléna Chruščov v podstatě rozhýbal vše, co dosud tvořilo ideologický rámec zahraniční politiky. Z její nově vymezené základny se v pozdějších letech rozjely nejen další diskuse, ale i události v sovětském bloku. Dvacátý sjezd KSSS v únoru 1956 v podstatě zopakoval vše podstatné, co bylo řečeno již na zmíněném plénu v létě předchozího roku. Tato problematika se dostala také do debat v řídicích stranických složkách jednotlivých států sovětského bloku, i když s různým výsledkem. V Praze jen s velkou opatrností a nechutí museli vládnoucí komunisté na chvíli připustit debaty uvnitř stranické struktury. V Polsku a Maďarsku to vedlo k vzrušenému podzimu, v Polsku zvládnutému Gomulkou, v Maďarsku provázenému nakonec i pouličním revolučním bojem, kolapsem málo schopného vedení a brutálním zásahem sovětských jednotek. Ale i v tomto zmatku se sovětské vedení pokusilo o jakýsi kompromis, když 31. října 1956 vydalo deklaraci, v níž byla mj. zformulována nová zásada: Ke společné zahraniční politice přispívá každá socialistická země podle svých specifických možností a potřeb. Tady už se rýsovala možnost vložit do zahraniční politiky i vlastní cíle, vlastní zájem každé ze socialistických zemí. A kupříkladu Poláci toho začali daleko lépe využívat než opatrní a váhaví Čechoslováci. Tento nový rámec pro zahraniční politiku nebyl v následujících letech odvolán. Dalším momentem, který směřoval k rozhýbání zahraniční politiky zejména některých zemí bloku, byl vstup Sovětů do jakéhosi soutěžení o země, které prošly dekolonizací a hledaly nové cesty svého rozvoje. Na XXII. sjezdu KSSS v roce 1962 Chruščov tuto politiku beze všech skrupulí nazval získáváním zálohy či spojenectví pro boj socialistického tábora s kapitalismem. Metodou získávání těchto zemí se měla stát nová forma jejich rozvoje, která byla nazvána nekapitalistickou cestou a sovětský blok si postupně vytyčil země přednostního zájmu. Mezi prvními byla Guinea a Ghana. A k tomu přibyla katastrofální teze, převzatá z ideologického bohatství socialistických zemí, že k docílení nezávislosti na bývalých koloniálních velmocích si musí rozvojové země nejprve vybudovat potřebný průmysl, zejména těžký, kolektivizovat zemědělství atd. V tom jim socialistické státy budou pomáhat. Na prvním místě mezi těmito pomocníky bylo díky svému rozvinutému průmyslu Československo, takže zrezivělé zbytky součástí továren čs. provenience se asi ještě někde v Africe válejí, i když určité pozitivní výsledky tohoto snažení nelze vyloučit. Od začátku šedesátých let minulého století se začaly rýsovat určité možnosti pro nápaditější zahraniční politiku jednotlivých zemí sovětského bloku. A za této nové situace vznikl v lednu 1957 při čs. ministerstvu zahraničí Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii (ÚMPE). V té době jsem do něho nastoupil i já a další část mého textu bude mým subjektivním pohledem na vývoj událostí. Opatrné Československo Destalinizace, k níž došlo na přelomu padesátých a šedesátých let, byla prvním předpokladem k hledání rámce pro uvolňování dosud napjaté mezinárodní situace. To přispělo k vytvoření příznivých podmínek pro rozvoj mezinárodních styků, ale Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

117 Pokus o důslednější zahraniční politiku 117 i pro odborný výzkum této problematiky. ÚMPE byl tedy založen v příznivou chvíli. Začal výzkum, ale začaly i diskuse, dané též organizačním členěním ústavu na tři výzkumná oddělení zabývající se problematikou zemí označovaných za socialistické, rozvojové a kapitalistické. Jedna pracovní skupina byla zaměřena na studium nedávné čs. zahraniční politiky, druhá pak na výzkum míru a na evropskou bezpečnost. Od počátku šedesátých let má tedy studium a výzkum mezinárodních vztahů a zahraniční politiky svou vědeckou instituci, na jejíž půdě se vedle teoretické discipliny objevují i debaty, i když zprvu velmi opatrné, o praktické čs. zahraniční politice a diplomacii. A tady se v těch několika letech před šedesátým osmým rokem formovaly některé závěry, s nimiž jsme mohli přispět k reformnímu hnutí v onom kritickém roce, kdyby jeho představitelé byli důslednější a nebáli se k tomu zahraniční politiku využít. Jaro 1966 nová revue Nebylo ovšem jednoduché naše studie či diskusní materiály dostat do povědomí úředníků a diplomatů pracujících v Černínském paláci. Z podnětu tehdejšího ředitele ÚMPE Antonína Šnejdárka jsem byl pověřen přípravou a pak řízením nového čtvrtletníku, který jsme nazvali Mezinárodní vztahy. Jeho první číslo vyšlo po roční přípravě na jaře V záhlaví této revue jsme sdělili, že v ní budou uveřejňovány studie a články z oblasti vědeckého výzkumu mezinárodních vztahů. Pozornost bude věnována i diskusím a recenzní informativní rubrice. Již při přípravě prvního čísla došlo ovšem ke kolizi. Považoval jsem za správné dát jako první článek prvního čísla jakýsi programový výhled, který by shrnul některé nové jevy, nové podmínky pro zahraniční politiku. Tento můj článek se jmenoval Podmínky a hlavní cíle československé zahraniční politiky. Byl v něm proveden rozbor poválečného postavení Československa z hlediska hledání bezpečnostních záruk a hospodářské spolupráce. Vyložil jsem přerušení v únoru 1948 a konfrontaci dvou bloků jako nutné střetávání antagonistických představ o mezinárodním vývoji, nikoli tedy jako záměrný tlak jednoho bloku na druhý. Vylíčena byla situace v mezinárodních vztazích do poloviny padesátých let, poté následovalo pojmenování nových podmínek pro samostatnější zahraniční politiku v jejich závěru a nezbytná zmínka o zasedání ÚV KSČ k zahraniční politice z února Jeho výsledek v článku svými slovy shrnuji: Z provedeného rozboru tehdejší mezinárodní pozice Československa vyvodil pak ÚV KSČ jeden jediný možný závěr, který lze parafrázovat takto: k plnění základní politické linie zemí socialistického tábora má přispívat každá země [...] podle svých specifických možností a předpokladů. A k tomu jsem dodal větu, která se pak na MZV nelíbila: To pochopitelně vyžaduje rozvinutí vlastní iniciativy v zahraniční politice. Pak píši o tom, že mírové soužití je aplikovatelné v Evropě, mluvím o problematice vztahů k rozvojovým zemím a zdůrazňuji potřebu zpřesnění přístupu k zahraničním hospodářským a obchodním vztahům. Vidím dvě kritéria k uplatnění těchto nových přístupů: a) v základním směru rozvoje [...] se čs. politika v podstatě shoduje se sovětskou zahraniční politikou, b) vzhledem k závažnosti čs. zahraničního obchodu pro celé čs. hospodářství [...] musí čs. zahraniční politika brát v úvahu potřeby zahraničního obchodu, razit a připravovat mu cestu, odstraňovat politické překážky... Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

118 118 Jaroslav Šedivý To byla nesmělá výzva k hledání specifických cest a možností v oblasti čs. zahraničního obchodu! V článku se píše o evropské bezpečnosti v souvislosti s německým problémem, ale dochází se k závěru, že mírové soužití [...] je třeba postavit na základ ekonomických vztahů [...] v poslední době se projevuje tendence k rozšiřování hospodářských vztahů mezi zeměmi obou systémů... Celý článek je v podstatě popisem problémů soudobých mezinárodních vztahů, jimž by se měla více věnovat samostatnější čs. zahraniční politika, popisem, v němž je jenom nezbytné procento některých ideologických klišé. K závěru o přirozené diverzifikaci cílů jednotlivých zemí bloku je připojeno ujištění o tom, že v základních otázkách, cílech a principech v oblasti vojenské a obranné existuje jednota. Povinně se tam potom mluví o bezvýhradné jednotě se Sovětským svazem v mezinárodních organizacích. Složitější problematika začíná v oblasti hospodářské, a to jak v RVHP, tak i ve dvoustranné spolupráci. Článek končí požadavkem na rozvinutí kvalitní diplomacie. První číslo revue Mezinárodní vztahy bylo ještě před distribucí předloženo vedení ministerstva zahraničí. Úvodní článek byl zakázán a místo něho byl do čísla zařazen text ředitele ústavu. V dalších číslech jsme uváděli témata, která vycházela z problematiky současné zahraniční politiky, ale která jsme již prezentovali kriticky. Evropskou spolupráci jsme hodnotili hlavně z ekonomického hlediska a rovněž vztahy s rozvojovými zeměmi jsme doporučovali postavit na komerční základ. V analýze vztahů uvnitř východního bloku jsme předpokládali možnost názorových rozdílů a odmítali mechanickou jednotu. Soustředili jsme se i na význam diplomacie, zejména v její multinárodní podobě, pro politiku mírového soužití atd. V ročníku 1968 zmizel krunýř ideologických schémat, která jsme dříve všelijak obcházeli, diskuse začaly být věcné, směřovaly jak k rozvoji vlastní vědy, tak i k reálnému pohledu na potřeby nově se rodící praxe. Jenomže již v průběhu podzimu začala v ÚMPE normalizace a útoky normalizátorů byly zaměřeny i proti časopisu. Z funkce šéfredaktora jsem tehdy na přání ředitele ústavu odstoupil. Nedotknutelná zahraniční politika V druhé polovině šedesátých let se již častěji uvažovalo a debatovalo o nutnosti nebo alespoň o možnosti nějakých změn, ve společnosti sílila nespokojenost s daným systémem, ve společenských vědách se tu a tam mluvilo o reformách. V šedesátém sedmém roce sestavil člen ÚV KSČ Zdeněk Mlynář komisi, která měla přemýšlet o určitých společenských reformách a připravit akční program příštích změn. Komise zasedala v domě ČSAV v Tupadlech a Mlynář, vědecký pracovník Ústavu státu a práva, ji vedl. Byl jsem na jedno zasedání pozván. Na začátku debaty jsem konstatoval, že je třeba kriticky zhodnotit také naši zahraniční politiku a k tomu že řeknu pár svých poznámek i návrhů. V té chvíli mě Zdeněk Mlynář dost prudce zarazil a řekl: Zahraniční politika je nedotknutelná! To je zeď, se kterou se hýbat nesmí. Takže mě do debaty ani nepustil. Bezprostředně poté jsem ze zasedání raději odjel. S představou, že se se zahraniční politikou nesmí hýbat, neboť je onou zdí, za kterou se může odehrávat reformní proces, jsem se setkával během roku 1968 častěji. Byl to zjednodušující pohled na danou situaci, neboť my jsme v renesanci zahraniční politiky nehledali způsob, jak z tehdejšího sovětského bloku vystoupit. Šlo nám spíš o to, jak vztahy s Moskvou zefektivnit a zrovnoprávnit, hospodářskou kooperaci uvnitř bloku podřídit víc konkurenci, mírové soužití s kapitalistickým svě- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

119 Pokus o důslednější zahraniční politiku 119 tem využít k rozvoji obchodu, ke kulturní spolupráci atd. To ale mohlo být Moskvě podezřelé a představitelé reformního procesu u nás se tomu chtěli pochopitelně vyhnout. Zkusili jsme tedy dosáhnout změny alespoň v oblasti multilaterální politiky. Jeden můj kolega, který pracoval v mezinárodně právním odboru MZV, mi na jaře 1967 půjčil texty dvou mezinárodních paktů o lidských právech, které v prosinci 1966 jednohlasně schválilo Valné shromáždění OSN. Byla to Smlouva o občanských a politických právech a Mezinárodní smlouva o hospodářských, sociálních a kulturních právech, pro které hlasovala i naše vláda. Složitější to pak bylo v Praze s jejich ratifikací. Když si text obou smluv přečetl tehdejší generální prokurátor JUDr. Bartuška, ratifikaci pozastavil, neboť náš právní řád se podle něho s těmito pakty neslučoval. Někdy v únoru 1968 se v Praze dopracovával Akční program, který začal sestavovat Mlynářův tým v Tupadlech. Při formulaci kapitoly o zahraniční politice došlo ke sporu se zástupcem mezinárodního odboru ÚV KSČ Pavlem Auerspergem, tvrdým stalinistou. Byl jsem k debatě s ním přizván a podařilo se mi prosadit závěr, že zmíněné lidskoprávní pakty je nutno co nejdříve ratifikovat. Spor se ovšem vyhrotil kolem pojetí německé otázky. Bohužel, konečný text Akčního programu byl korigován na ústředním výboru strany. Auersperg přitom zahraničně politickou část totálně přeformuloval a problém paktů vynechal. Byly ratifikovány až v roce 1976, po podepsání helsinských dohod na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V březnu 1968 byla jmenována nová vláda premiéra Oldřicha Černíka, v níž se ministrem zahraničí stal profesor Jiří Hájek. Ten sestavil asi dvacetičlenný poradní sbor, do něhož jmenoval také mne. Tam se začalo samozřejmě debatovat o tom, jak dál orientovat naši zahraniční politiku. Ale opět tam padl termín zeď, která ochrání vnitřní proces ve státě, ale nebudou se měnit žádné pozice směrem do zahraničí. Na toto téma jsem se dostával do dost tvrdých debat zejména s tehdejším náměstkem ministra zahraničních věcí Dušanem Spáčilem, rigidním obhájcem sovětské politiky. Nevyhnul jsem se ovšem jednomu kritickému veřejnému vystoupení k postoji ministra Jiřího Hájka, který v dubnu 1968 hovořil v parlamentu o naši zahraniční politice. Byl to poměrně obsáhlý, ale opatrný referát o novém směřování této politiky, samozřejmě v rámci sovětského bloku. Text byl publikován a mne z televize pozvali, abych k němu udělal ve vysílání komentář. Dali mi na něj půlhodinu. Ocenil jsem v něm politiku Jiřího Hájka, ne vždy jeho stanoviska. A zaútočil jsem proti pojetí zdi v zahraniční politice. Byl to komentář dost neobvyklý a měl velký ohlas mezi novináři i na ministerstvu. Okupace v zahraničním kontextu Myslím, že v posledních týdnech před srpnovou okupací už to bylo ve vzduchu. Vedla se debata, ne jestli přijdou, ale kdy přijdou. Na to téma jsem napsal do deníku Práce článek Politika rozumu. Uvažoval jsem v něm o možném obsazení Československa Sověty a zároveň jsem vypočítal, co by to znamenalo pro jejich mezinárodně politické postavení, pro jejich zahraničně politické styky, pro jejich postavení v oblasti bezpečnosti, kontaktů nebo pro soupeření se západním blokem atd. Podle mne řada argumentů mluvila pro to, že Sověti půjdou s nátlakem na nás až na určitou mez, ale tu mez nepřekročí. Skončil jsem tím, že sovětská politika je ovšem velice často nevyzpytatelná a já že věřím v politiku rozumu. Takhle nějak to v deníku Práce vyšlo [28. července na s. 1 a 2]. Hned poté mě v Praze kontaktovali nějací západní dopisovatelé a článek se objevil také v Bílé knize, která byla později vydána o tzv. revizionistech. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

120 120 Jaroslav Šedivý Psal jsem tenkrát i sloupky do Literárních novin, respektive Listů. Sloupek z 8. srpna, nazvaný Přátelství a politika, komentovala Tisková skupina sovětských novinářů v publikaci K událostem v Československu mj. takto: autor otevřeně napadal základy skutečné suverenity a nezávislosti Československa, jeho postavení jako rovnoprávného člena socialistického společenství, [...] pod pseudonymem Dalimil se všemožně snažil najít rozpory mezi zájmy SSSR jako světové velmoci a zájmy Československa, [...] vyzdvihoval zdánlivý rozpor mezi tím, co nazýval pokusem o budování nového socialismu v ČSSR a zájmy SSSR jako velmoci Ještě před tím, než došlo k okupaci, proběhlo od 29. července čtyřdenní jednání dvou delegací, sovětské a československé, v Čierne nad Tisou. Tam už byla vidět neschopnost české strany postavit se rázně, nedvojsmyslně proti sovětskému nátlaku. Druhá věc, která mě v té době vedla k názoru, že k nějakému příliš silnému odporu není žádná chuť v tom podivném, nejednotném vedení státu, byla návštěva Josipa Broz Tita, k níž došlo 9. srpna. Na pozvání do Prahy čekal jugoslávský prezident měsíc. Náhodou jsem znal jeho tlumočníka, jmenoval se Jeftič. Po válce u nás studoval a uměl česky. Při setkání s ním v těch dnech v Praze jsem se dověděl, že Tito čeká od čs. strany výzvu, aby se aktivně postavil na stranu nového vývoje u nás a na stranu nové vlády. Tuhle informaci jsem přes ekonoma Radovana Seluckého předal členu politbyra KSČ Josefu Smrkovskému, jemuž dělal poradce, a též Alexandru Dubčekovi. V průběhu státní návštěvy se však o ničem takovém nejednalo a vše skončilo na zdvořilostech. Jak mi pak tlumočník řekl, Tito odjížděl velice zklamán. Nejednotnost a strach reformátorů Titova srpnová návštěva v Praze byla mezi jiným i potvrzením nejednotnosti vedení reformního procesu, ale nebojím se říct, že i strachu mnohých těchto osobností rozhodnout se pro nějakou i třeba poněkud rizikovou akci. Jakoby to předznamenalo postoje československé delegace v Čierné nad Tisou. Sovětská delegace tam nepochybně přijela dobře informována o tom, s kým z české strany bude sedět za stolem. Zápis z jednání tam pořizován nebyl, ale právní poradce naší delegace, jímž byl ředitel odboru mezinárodního práva ministerstva zahraničních věcí Vratislav Pěchota, si tajně takový zápis dělal. Později odešel do americké emigrace, kde pro český exilový časopis Západ některé partie z jednání obou delegací publikoval. Ocituji nejprve začátek zápisu o té části smutné debaty, v níž mluvil asi půl hodiny Brežněv: Byl poměrně umírněný. Nasadil bědovací tón, jaká že je to škoda, co jsme pro vás udělali, a jak vy se nám odměňujete. Z připravených papírů přednášel, kde kdo co v kterých novinách napsal Sláva Volný, Jaroslav Šedivý, vše je antisovětská propaganda, odstup od socialistického internacionalismu a kam se vůbec Československo řítí... To podstatné řekl ruský ministr Kosygin: Vaša granica, eto naša granica... A Sovětský svaz nemůže připustit, aby touto hranicí pronikal nepřítel... Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 odjel ministr zahraničí Jiří Hájek ze své dovolené v Jugoslávii do New Yorku, aby tam v Radě bezpečnosti OSN přednesl protestní projevy proti okupaci. Byl to asi nadlouho poslední svobodný krok vysokého reprezentanta čs. zahraniční politiky. Jakékoliv usnesení v této záležitosti ovšem vetoval sovětský delegát v Radě, Andrej Gromyko. Československá zahraniční politika byla od té doby opět stlačena do kadlubu sovětských zájmů, sovětských cílů a takzvaného socialistického internacionalismu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

121 Bloková terapie Vít Smetana Jak navenek cynické pokračování v politice détente i po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968 přispělo k rozkladu komunistických režimů ve východní Evropě Nejlepší, co můžeme pro Prahu udělat, je, že neuděláme nic. Tato slova, jež dne 1. srpna 1968 pronesl vicekancléř Spolkové republiky Německo a její ministr zahraničí Willy Brandt, dobře odrážejí převažující postoj západního světa k Pražskému jaru přinejmenším až do počátku Sověty vedené vojenské intervence. 1 Pro takovéto váhání podpořit otevřeněji demokratizační proces v Československu existovalo hned několik reálných důvodů: Spojené státy a další západní země si byly plně vědomy toho, že jejich možnosti politicky intervenovat v kterékoli zemi sovětského bloku jsou omezené (o možnosti vojenské intervence ani nemluvě). Už od tragédie maďarského povstání v roce 1956 si všechny americké administrativy dávaly dobrý pozor, aby nezavdaly příčiny k dojmu, že by zásadně podpořily jakýkoli druh protisovětské akce na východ od železné opony. Navíc vedoucí představitelé reformně komunistického československého vedení opakovaně prohlašovali, že jsou upřímnými přáteli Sovětského svazu a že Československo navždy zůstane pevnou součástí sovětského bloku. Československé dodávky zbraní Severovietnamcům pro jejich boj proti americkým jednotkám, jakož i pokračující neochota poskytnout jakoukoli kompenzaci americkým, britským a dalším žadatelům za jejich znárodněné majetky stěží mohly podněcovat Západ k tomu, aby novému československému vedení poskytl výraznější pomoc. A pokud už někdo ze západních státníků takovéto tendence měl, pak byly zásadně oslabovány obavami, že jakákoli přehnaná podpora povede jen k sovětskému zastrašování Československa a zároveň vytvoří nebezpečí pro probíhající proces uvolňování napětí détente. Existovala však jedna výjimka francouzský prezident Charles De Gaulle. Generál otevřeně podpořil Pražské jaro, protože demokratizační proces v Československu jako by posiloval jeho prognózu, podle níž se měla postupně oslabovat pouta uvnitř obou bloků a naopak postupně vznikat nová Evropa od Atlantiku po Ural. Sovětská invaze učinila takovýmto iluzím přítrž. Přitom i ve francouzských politických kruzích záhy převážil zájem pokračovat v uvolňování napětí: sám premiér Michel Debré označil 21. srpen za pouhou dopravní nehodu na cestě k détente. 2 Intervence pěti států Varšavské smlouvy do Československa zároveň odhalila neúspěch politiky budování mostů (bridge-building). V jejím rámci se americká administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona od roku 1966 snažila navazovat politické, hospodářské a kulturní kontakty s východoevropskými zeměmi jako jakýsi pendant k politice détente, jež se soustředila na vztahy mezi velmocemi zejména v oblasti bezpečnostní a vojenské. Bilance roku 1968 v podobě okupace Československa a postupného udušení tamního reformního procesu znovu prokázala, že sovětská kontrola východní Evropy je téměř neomezená a že studenoválečné rozdělení Evropy rozhodně není věcí minulosti. Spíše naopak: sovětská invaze do Čes- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

122 122 Vít Smetana koslovenska fakticky jen posílila pevnost obou bloků. Plány některých amerických kongresmanů na omezení americké vojenské přítomnosti v Evropě byly nyní opuštěny a soudržnost Severoatlantické aliance adekvátně tomu vzrostla. Navíc v přímé reakci na sovětskou akci z 21. srpna byla v listopadu 1968 zřízena v rámci Severoatlantické aliance tzv. Evropská skupina (Eurogroup). Ministři obrany dvanácti evropských států (Belgie, Dánska, Islandu, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska, Řecka, SRN, Turecka a Velké Británie) v jejím rámci usilovali o užší koordinaci svých obranných politik i zbrojních programů a zejména o rozvoj konvenčních vojsk evropských členů aliance. 3 A tak, podobně jako tomu bylo po komunistickém převratu v roce 1948, uspíšily události, k nimž došlo v Československu o dvacet let později, vojenskou spolupráci západoevropských zemí. Za brutální konsolidaci ve svém bloku Sovětský svaz na jedné straně draze zaplatil, když komunistický model v sovětském podání ztratil poslední zbytky své přitažlivosti a SSSR začal být namísto toho vnímán jako imperialistická mocnost a represivní byrokratický systém. 4 Hlavní kritika se snesla především ze zemí mimo přímou sovětskou kontrolu z Číny, z Albánie a především prakticky ze všech komunistických stran západní Evropy. Počet jejich členů se snížil o desítky procent a v Itálii, Francii a dalších zemích se objevil nový fenomén eurokomunismu, jenž odmítl ideu násilné revoluce a nezávisle na moskevských direktivách se snažil o postupný pokojný přechod k socialismu prostřednictvím parlamentních změn. Na straně druhé, ve vztahu ke Spojeným státům, jako by sovětská reputace vzrostla a vedoucí sovětští politici na to byli náležitě pyšní. Se slabými se nikdo nechce bavit, prohlašoval šéf KGB Jurij Andropov. 5 A ministr zahraničí Andrej Gromyko hlásil v září 1968 politbyru Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu: Odhodlání Sovětského svazu demonstrované v souvislosti s událostmi v Československu přimělo vůdce Spojených států, aby o svých možnostech v této oblasti uvažovali mnohem střízlivěji a znovu rozpoznali odhodlání vedoucích představitelů naší země hájit životní zájmy Sovětského svazu. V proslovu k diplomatickým kádrům pak dodal: Ať si dělají jakýkoli povyk, nová korelace sil je taková, že už si nedovolí pohnout se proti nám. 6 Přestože americká administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona proti invazi verbálně protestovala a označila ji za porušení zásad Charty OSN, je určitě významné, že Sovětům neadresovala jediné varování před jejich vojenskou intervencí. Naproti tomu v případě Rumunska varovala americká diplomacie sovětské vedení velmi jednoznačně: Ve světle koncentrace sovětských sil na rumunské hranici pouhých pár dnů po invazi do Československa naléhal státní tajemník Dean Rusk na sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina, aby Sovětský svaz ve jménu lidstva upustil od intervence proti Rumunsku, protože by mohla mít nepředvídatelné následky. 7 Představovat výzvu pro sovětské mocenské postavení jednoznačně znamenalo z amerického pohledu víc než vnitřní demokratizace. A zásadní význam tady měla tajná dohoda z roku 1963, když v reakci na vrcholně nebezpečné sovětské dobrodružství na Kubě o rok dříve rumunská diplomacie požádala při příležitosti výročního zasedání Valného shromáždění OSN americké představitele, aby se Rumunsko v případě jaderné války nestalo terčem amerického útoku což jí bylo záhy přislíbeno. V tomto strategickém kontextu hrála brutalita Ceauşescova režimu jen podružnou úlohu. 8 Dobrynin však na základě instrukcí z Moskvy rychle ujistil amerického ministra zahraničí, že Moskva se nechystá k žádné další akci ani proti Rumunsku, ani proti Západnímu Berlínu, jenž i nadále představoval symbol západního odhodlání neustupovat jakémukoli sovětskému tlaku. 9 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

123 Bloková terapie 123 Prezident Johnson v reakci na sovětskou intervenci zrušil svou plánovanou návštěvu Leningradu a dočasně byla zastavena též jednání o kontrole zbrojení. S nástupem nové Nixonovy administrativy byly však kontakty obnoveny a v listopadu 1969 začala v Helsinkách jednání o omezení jaderných zbraní, jež nakonec vyústila ve smlouvu SALT I (Strategic Arms Limitation Talks) podepsanou v květnu 1972 na summitu obou velmocí v Moskvě. Sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv byl nadšen ze svých setkání s republikánským prezidentem Richardem Nixonem. Přitom v nové americké koncepci vztahů mezi velmocemi, jak je v duchu tradičních realistických konceptů prosazoval jejich hlavní architekt Henry A. Kissinger (Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti a od ledna 1973 ministr zahraničí), nehrálo významnější úlohu vnitropolitické uspořádání a do značné míry ani ideologické postoje, o čemž oba američtí státníci opakovaně ubezpečovali své sovětské protihráče. Vše se zdálo nasvědčovat tomu, že heslo Cui regio, eius religio se, stejně jako v době po skončení třicetileté války, stalo obecně akceptovaným vyjádřením dobových mocenských poměrů v Evropě. Byla to přesně ta podoba détente, tj. politiky uvolňování napětí mezi bloky, jakou si přál Brežněv a celé sovětské vedení. Přestože hranice ve východní Evropě byly stvrzeny už pařížskými mírovými smlouvami z roku 1947 a znovu též několika dohodami, jež vzešly z Brandtovy Ostpolitik, kremelští vládci toužili po další legitimizaci svého panství. Napomoci k tomu měla Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Avšak výměnou za obecný souhlas s teritoriálním statusem quo v Evropě a také za prohloubení obchodu a technologické spolupráce museli Sověti souhlasit se zařazením principů ochrany lidských a občanských práv v rámci tzv. třetího koše Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Zasloužili se o to vyjednavači ze západoevropských a neutrálních zemí, zatímco Nixon s Kissingerem ujišťovali sovětské vládce, že kartu lidských práv nikdy nevynesou, že jim jde v tomto směru jen o to, aby uspokojili domácí veřejné mínění. O pár let později se však demokratická administrativa Jamese Cartera necítila být těmito důvěrnými sliby nikterak vázána a tím méně se jimi řídily rozličné disidentské skupiny ve střední a východní Evropě, včetně Charty 77. Těm naopak nové závazky, jež na sebe v Helsinkách dobrovolně vzaly komunistické režimy, poskytly účinný nástroj k protirežimní kritice. A tak to paradoxně bylo právě upevnění mocenských bloků a vnějškový respekt ke sférám vlivu, co v dlouhodobé perspektivě více než cokoli jiného, co vzešlo z dramatického roku 1968, přispělo k pozdějšímu procesu demokratizace ve východní Evropě. Totiž právě v období po invazi do Československa, kdy se kremelští vládcové cítili být silnější než kdykoli dříve, ztratili svou ostražitost a nakonec v roce 1975 veřejně souhlasili s ustanoveními, jimiž se ani v nejmenším nemínili řídit nejen oni sami, ale ani jejich satrapové v satelitních zemích. Tato chyba ve svých důsledcích oslabila komunistické režimy ve východní Evropě a v dlouhodobějším horizontu zásadním způsobem napomohla k jejich rozkladu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

124 Môj šesťdesiaty ôsmy Dušan Kováč Dejiny ma zaujímali od detstva. Knihy o slávnych dobách a činoch boli mojou obľúbenou lektúrou. Spomínam si, že pri ich čítaní som v duchu ľutoval, že som v tých zaujímavých a pohnutých dobách nežil. V porovnaní s tým, čo som nachádzal v historických knihách, mi doba, v ktorej som žil, pripadala veľmi nudná, nehybná. Boli to päťdesiate roky. Bol som mladý a žil som intenzívne, aktívne som športoval, v škole sme vydávali literárny časopis, hrali sme divadlo, pravidelne sme chodievali na turistické zrazy, na ktorých som spoznával celé Československo. To všetko som však nevnímal ako niečo historické ; v mojej rodine ani v najbližšom okolí nebol našťastie nikto postihnutý perzekúciami päťdesiatych rokov, takže doba tých inak šedých a nehybných rokov mi pripadala veľmi všedná a ľutoval som, že som sa nenarodil v nejakej inej, zaujímavejšej dobe. Tento môj pohľad na moju dobu dlho pretrvával. Sledovali sme, pokiaľ sa dalo, všetko dianie: päťdesiaty šiesty rok s povstaniami v Polsku a v Maďarsku, o šesť rokov neskôr karibskú krízu (vedeli sme o nej, sledovali sme všetko, čo nám priniesli médiá, ale naše informácie boli nedostatočné). Tieto udalosti som vtedy vnímal ako epizódy, ktoré sa skoro skončily a svet naďalej zotrvával vo svojej nehybnosti. Po pravde, ani január 1968 som nechápal ako nejakú mimoriadne významnú udalosť. Jeden súdruh, aj keď tentoraz Slovák, vystriedal iného súdruha, ktorého už mali všetci plné zuby. Zaujímavé to začalo byť až v jarných mesiacoch. Po prvýkrát som mal intenzívny pocit, že som svedkom niečoho, čo sa vymyká z doterajšieho šedého, zabehaného sveta, až v noci na 21. august. Zazvonil telefón. Volal môj priateľ, scénický výtvarník v Slovenskon národnom divadle Paľo Gábor. Ten mal známeho na colnici a dostal správu, že z Maďarska sa k nám valia ruské tanky. Neveril som, považoval som to za nemiestny vtip. Počúvaj, keď neveríš. Neveril som, ale započúval som sa. Do teplej a voňavej augustovej noci sa odkiaľsi zdiaľky ozýval monotónny rachot. Rachot tankov. Bol to šok. Uvedomil som si, že sa naozaj niečo deje. Niečo, čo je naozaj. Ale nebolo to nič povznášajúce. Ruské tanky v bratislavských uliciach po dvadsiatich troch rokoch! Tentoraz nie ako osloboditelia, ale ako okupanti. Odmäk Ani ruské tanky, ani Československá jar 68 neprišli odrazu. Dnes si plne uvedomujem kontinuitu historického procesu. V marci 1953 sme sa všetci žiaci zhromaždili na pokyn našich učiteľov na námestí a trúchlili sme. Zomrel súdruh Stalin. A potom prišiel Dvadsiaty zjazd Komunistickej strany Sovietskeho zväzu (KSSZ). Do sveta sa šíril nový pojem: kult osobnosti. A postupne sme sa dozvedali, čo všetko za tým kultom stálo. A aj maďarské povstanie z roku 1956 dostalo v reťazci svetových udalostí svoje pevnejšie miesto. Vysokoškolské roky v Bratislave som začal na konci neslávnych päťdesiatych rokov, na jeseň Ešte to boli päťdesiate roky, ale už bolo cítiť otepľovanie. Vplyvy tvrdého dogmatizmu ešte nezmizli, ale už sa začal nesmelo objavovať duch libera- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

125 Môj šesťdesiaty ôsmy 125 lizmu. Kde sa tu zrazu vzal? Je jasné, že on tu niekde bol, ale bol potlačený, zahnaný do podzemných priestorov. Keď sa objavili prvé náznaky otepľovania a to sa muselo stať v Sovietskom zväze, pretože sa u nás všetko riadilo podľa sovietskeho vzoru, osmelili sa aj ľudia u nás. Začali písať o veciach, o ktorých sa predtým písať nedalo. A ľudia čítali. A mysle, spútané dogmatickou nehybnosťou, začali sa pomaly oslobodzovať. Nikita Chruščov je veľmi kontroverznou postavou v moderných dejinách. Mal odvahu a odhalil Stalinove zločiny. Ale v Budapešti povstanie krvavo potlačil. Odtiaľ-potiaľ, socializmus si vziať nedáme. Začiatkom júna 1961 sa prvý tajomník ÚV KSSS Chruščov stretol s novým americkým prezidentom Johnom F. Kennedym vo Viedni. Na tejto ceste prenocoval v zámku Smolenice a večer pri ohníčku tancoval s darovanou slovenskou valaškou. Súčasne dal súhlas na vybudovanie berlínskeho múru. A na Kube, v karibskej oblasti, vybudoval raketové základne pre rakety stredného doletu, ktoré mohli bezprostredne ohroziť USA. John F. Kennedy reagoval tvrdo a žiadal odstránenie rakiet. Svet sa v októbri 1962 ocitol na pokraji vojny. Chruščov napokon ustúpil a to v konečnom dôsledku viedlo aj k jeho pádu. Chruščov a Bacílek o umení V tom čase som bol ešte študent, ale dostal som ponuku učiť na škole v Petržalke, na vtedajšej Makarenkovej (dnes Einsteinovej) ulici. Jedna z učiteliek ruského jazyka dlhodobo ochorela a vedenie školy sa rozhodlo riešiť situáciu tak, že požiadalo Filozofickú fakultu o vyslanie dvoch študentov, aby chýbajúcu učiteľku po dobu práceneschopnosti nahradili. Z fakulty odporučili mňa a moju kolegyňu, ktorá sa neskôr stala mojou manželkou. Trvalo to dlho, takmer dva roky. Dostal som tak možnosť učiť a okúsiť toto remeslo, na ktoré som sa pripravoval. Na začiatku šesťdesiatych rokov už bolo cítiť, prinajmenšom v Bratislave, závany čerstvejšieho ovzdušia. Na hodine ruštiny som sa so svojimi žiakmi dostal aj k Nikitovi Chruščovovi. Ten totiž napísal veľký článok, v ktorom sa kriticky vyslovil k súčasnému umeniu. 1 Slovenská Pravda článok uverejnila v slovenskom preklade. Priniesol som ho na hodinu a hovorili sme o ňom. Veľmi otvorene. Chruščov bol v otázkach umenia úplný laik, ale písal, ako prvý tajomník Ústredného výboru (ÚV) KSSZ a predseda Rady ministrov ZSSR, veľmi autoritatívne. Jednoznačne odsúdil niektoré moderné tendencie v literatúre, hudbe i výtvarnom umení. Za literárny vzor vyhlásil naivného pesničkára Demiana Bedného. Skrátka, človek, ktorý odhalil kult osobnosti, začal sa chovať rovnako ako Stalin, pretože si myslel, že jeho funkcia mu na to dáva oprávnenie. Je to jasný dôkaz toho, ako v ľuďoch pretrvávajú návyky a stereotypy, ktoré si nadobudli počas života. Človek, ktorý odhalil Stalinov kult osobnosti, považoval za samozrejmé, že ako najvyšší predstaviteľ strany a štátu má právo, či dokonca povinnosť vyjadrovať sa ku všetkému, teda aj k umeniu. Na moje kritické hodiny o Chruščovovi neprišiel z vedenia školy nijaký ohlas. Nie že by som na to vtedy čakal, ale dnes musím povedať, že to bolo zaujímavé, pretože v tom čase boli všade udavači. V triedach, kde som učil, sa takí nenašli, alebo ich nikto nepočúval. Aj to bolo určité svedectvo o zmenenej dobe. Chruščovov článok o umení mal na Slovensku jeden komický dopad, význam ktorého som tiež pochopil až neskôr. Aj v denníku Pravda sa čoskoro objavil článok kritizujúci súčasné umenie. Jeho autorom bol prvý tajomník ÚV Komunistickej strany Slovenska (KSS) Karol Bacílek. Zatiaľ čo Chruščovov článok vzbudzoval úsmev, Bacílkov bol priamo komický. Tento stranícky aparátčik bez vzdelania písal Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:42

126 126 Dušan Kováč tak primitívne, že to ani nestálo za diskusiu. Aké bolo pozadie jeho kritiky, mi došlo až neskôr. 2 Vtedy na verejnosti nebolo všeobecne známe, že v straníckych špičkách na Slovensku to vrie a pozícia Bacílka už bola silne otrasená. Ako minister národnej bezpečnosti sa aktívne podieľal na nezákonných procesoch a jeho pozícia už bola neudržateľná. Bacílek sa týmto článkom, ktorý mu asi na jeho motívy aj tak napísal niekto iný, chcel zapáčiť Chruščovovi, pretože dúfal v jeho podporu v straníckom zápase. V názore na moderné umenie si boli Chručšov a Bacílek naozaj blízki, ale Chručšov Bacílka napriek tomu nepodporil. Umenie bola jedna vec a politika druhá. Bacílek musel odísť. Dubček prvým tajomníkom slovenské Predjarie Bez veľkej publicity došlo v roku 1963 k výmene na poste prvého tajomníka ÚV KSS. Bacílka nahradil Alexander Dubček. Táto výmena nebola sprevádzaná nejakým väčším ohlasom v tlači. A ani v spoločnosti. Dubček bol na verejnosti málo známy. Predpokladalo sa, že jedného aparátčika nahradil druhý, mladší a v procesoch nezapletený. Postupne sa však na Slovensku začala meniť atmosféra. Namiesto morózneho Bacílka nastúpil Dubček, ktorý sa dokázal smiať, dokázal komunikovať s ľuďmi. Namiesto tvrdej aparátčickej ruky sa vo vedení strany na Slovensku objavila podaná a často aj na verejnosti podávaná ruka človeka, ktorý bol schopný počúvať iných. Veľmi rýchlo sa to prejavilo predovšetkým v oblasti kultúry. Týždenník Kultúrny život sa nielenže dal čítať a prinášal zaujímavé i polemické články, ale dal priestor aj umelcom a vedcom z Čiech a Moravy, ktorí svoje názory a svoje články za riekou Moravou nemohli uplatniť. Obdobie od roku 1963, keď do vedenia KSS nastúpil Alexander Dubček, nazvali slovenskí historici Predjarie. 3 Predjarie sa prejavovalo postupne všade: v tlači, ale aj tak, jednoducho na ulici, či pri pive a pri káve. Z väzenia bol prepustený Gustáv Husák. Plne rehabilitovaný nebol, do funkcií sa nevrátil. Uplacírovali ho v Ústave štátu a práva Slovenskej akadémii vied, kde pracoval na svojej knihe o Slovenskom národnom povstaní. Do Bratislavy sa vrátil aj už skôr prepustený básnik, publicista ale tiež politik Laco Novomeský. Dostal pre zmenu miesto v Ústave slovenskej literatúry. Do verejného života sa vrátili aj ďalší umlčaní z päťdesiatych rokov. Diskutovalo sa o kulte osobnosti, o Solženicynovom diele Jeden deň Ivana Denisoviča, o demokracii a socializme, o federácii, ale hlavne o nezákonných procesoch a zločinoch päťdesiatych rokov. Šedá myš Na čele komunistickej strany i na čele štátu bol Antonín Novotný, nevýrazná osobnosť pripomínajúca skôr šedú myš. Dôsledne poslúchal príkazy z Moskvy a to stačilo na to, aby sa udržal v pozícii, aj keď sa už začalo verejne šuškať o jeho spoluúčasti na procesoch. Bol prvým tajomníkom KSČ a bez jeho vedomia sa nič v krajine nepohlo. Začalo byť jasné, aspoň ľuďom, ktorí sa o veci zaujímali, že Novotný zámerne blokuje plné odhalenie zločinov komunizmu. Antonín Novotný sa stal terčom kritiky v celom štáte. Na Slovensku sa k tomu ešte pridružili jeho otvorené protislovenské postoje. Slovensku tento skostnatelý politik nerozumel a ani sa problémy Slovenska nepokúsil pochopiť. Bol zrejme presvedčený, že on ako najvyšší štátny a stranícky funkcio- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

127 Môj šesťdesiaty ôsmy 127 nár má za úlohu prikazovať, rozhodovať a nie chápať. Chápať nemusel ani príkazy z Moskvy, tie mal iba vykonávať. Nevôľu vzbudila už jeho kritika zjazdu slovenských novinárov v máji Tento zjazd bol typickým prejavom slovenského Predjaria, otvorene sa tu kritizovali nielen päťdesiate roky a procesy, ale aj súčasná situácia v štáte, keď sa nekalé praktiky z päťdesiatych rokov ututlávajú. Otvorene bol na zjazde za účasť na kampani proti buržoáznym nacionalistom kritizovaný aj vtedajší predseda československej vlády Viliam Široký. 4 Novotný v princípe akúkoľvek zmienku o slovenskej otázke buď ignoroval, alebo ju odmietol ako buržoázny nacionalizmus. Rokovanie zjazdu slovenských novinárov, který se konal v dňoch mája 1963, predovšetkým však otvorene kritický referát Mieroslava Hyska, Novotného popudil. Na mítingu straníckych funkcionárov v Košiciach zdvihol varovný prst a hovoril o nebezpečnej ceste, na ktorú sa dostal zjazd, Kultúrny život, ale aj orgán ÚV KSS Pravda, ktorý uverejnil materiály zo zjazdu slovenských novinárov: Nepripustíme, aby sa orgán Ústredného výboru Komunistickej strany Slovenska Pravda stal platformou pre hlásanie nesprávnych názorov i hysterických výpadov proti strane 5 burácal prvý tajomník ÚV KSČ v Košiciach. Zaujímavé bolo, že časť vedenia KSS na čele s Alexandrom Dubčekom prijala prejavy na novinárskom zjazde s porozumením. Dubček versus Novotný Od začiatku pôsobenia Dubčeka vo funkcii prvého tajomníka ÚV KSS sa začal formovať konflikt medzi ním a Novotným. Už v apríli 1966 na zasadnutí predsedníctva ÚV KSČ, ktoré pripravovalo XIII. zjazd KSČ, dostal Novotný do programu kritiku situácie na Slovensku a špeciálne Alexandra Dubčeka, ktorý pripustil na Slovensku vytváranie opozičných síl okolo Gustáva Husáka, ktorý na mestskej konferencii KSS si dovolil veľmi ostro kritizovať vedenie KSČ a samotného Antonína Novotného. Začalo byť jasné, že sa medzi Novotným a Dubčekom schyľuje ku konfliktu. Nakoľko však sa o konfliktoch mezi nimi vedelo a slovenská verejnosť stála pomerne jednoznačne za Dubčekom, nebolo už v tejto novej atmosfére možné riešiť konflikt tak ako predtým jednoduchou rošádou za pomoci Moskvy. Novotný však stále dúfal, že sa mu od Brežneva dostane pomoci a začiatkom decembra 1967 pozval najvyššieho sovietskeho predstaviteľa na plenární zasedání ÚV KSČ do Prahy. Brežnev však Novotného nepodporil a na situáciu vo vedení strany predniesol známu vetu: Eto vaše delo. 6 Novotný pri návšteve Matice slovenskej Vyvrcholením Novotného povýšeneckého a arogantného chovania bola však jeho návšteva v Martine pri príležitosti stého výročia založenia tamojšieho slovenského gymnázia. Verejnosť na Slovensku už vedela o Novotného postojoch, takže jeho návšteva v Martine bola veľmi pozorne sledovaná. Podozrivé bolo už to, že v jeho sprievode nebol ani Alexander Dubček, ani ďalší slovenskí stranícki a vládni činitelia. Novotný odmietol položiť veniec na Národnom cintoríne, nezastavil sa ani v Mošovciach, rodisku Jána Kollára, pri kladení vencov pri pomníku sovietskych vojakov podráždene a nevhodne reagoval na pozdravné prejavy zhromaždených obyvateľov Martina a okolia. Celá aféra vyvrcholila pri jeho návšteve Matice slovenskej, kde prítomným vynadal do nacionalistov a odmietol sa podpísať do knihy návštev. Ako reakcia na jeho správanie polovica pozvaných neprišla na slávnostný obed, na čo Novotný z Martina odišiel. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

128 128 Dušan Kováč O tom všetkom sme všetci vedeli. Možno, že sa informácie podarilo ututlať v českej časti republiky, ale na Slovensku bol Novotný vnímaný ako verejný nepriateľ. V celom štáte však už v tom čase bol Novotný symbolickou postavou, ktorá predstavovala dobu krízy a úpadku, stagnácie ekonomiky i celej spoločnosti, mal už povesť predstaviteľa skostnatelého byrokratického režimu, ktorý nie je schopný udržať ekonomiku štátu na tolerovateľnej úrovni. Roku 1962 skrachovala plánovaná tretia päťročnica a napriek tomu Novotný a jeho vedenie odmietali systém reformovať, už len slovo reforma sa stalo tabu aj na XIII. zjazde KSČ. Atmosféra uvol'nenia a ako sme ju prežívali Ako študenti sme prežívali uvoľnenú atmosféru v Bratislave veľmi intenzívne. Donekonečna sme diskutovali. V internáte, na chodbách fakulty, v blízkej kaviarni Krym. Vzrušovali nás nielen úspechy našich futbalistov v Chile, na počesť ktorých sme usporiadali v meste sprievod, ale aj nová vlna francúzskeho a československého filmu, nová literatúra, ktorá na prekvapenie prichádzala aj zo Sovietskeho zväzu. Všetky diskusie a akcie boli neformálne. Nič zaujímavého sa nedialo na oficiálnej pôde vtedajšieho Československého zväzu mládeže, ktorého som ani nebol členom. Niekedy v roku 1962 či 1963 prebehla výmena členských preukazov v tejto organizácii. Ja som starý preukaz odovzdal a nový som neprevzal s vysvetlením, že členom tejto organizácie už nechcem byť. Ostalo to bez následkov. Bola to doba nádeje a my sme boli mladí. Na dva roky, od jesene 1964 do jesene 1966, som bol mimo Bratislavy. Rok na vojne a rok na umiestenke ako učiteľ v Partizánskom. Potom sa na škole na Makarenkovej ulici uvoľnilo jedno miesto a riaditeľka si ma vyžiadala, aby som sa vrátil tam, kde som už učil. Tak som začal znova od septembra 1966 na vtedajšej Strednej všeobecnovzdelávacej škole. V tom čase už bola atmosféra v Bratislave naozaj liberálna a plná očakávania. Sledovali sme intenzívne aj spor Dubček Novotný. Spomínam si, že v tomto spore sme neboli za Dubčeka, ale boli sme proti Novotnému. Napriek všetkému, Dubček roku 1967 ešte nebol Dubčekom z jari Myslím, že sme ho vnímali ako komunistického funkcionára a nevkladali sme do jeho osoby nijaké veľké nádeje. Považovali sme ale za dobré, ak na čele ÚV KSČ už nebude Novotný. Preto, ak sa dobre pamätám, ani ma vtedy rokovanie ÚV KSČ koncom roka 1967 veľmi neoslovovalo. Ak sa dnes začítam do historických materiálov z tejto doby, vidím, že situácia bola omnoho dramatickejšia ako som ju vnímal na základe vtedajších informácií. Ani rakúska televízia a jej Zeit in Bild, ktorý som pravidelne sledoval, rovnako jako veľká časť bratislavčanov, mi neodkryli nijakú veľkú drámu. Utajená demonštrácia Že sa niečo vážne deje, som však pochopil ešte pred Vianocami Bol som v tom čase veľký filmový fanúšik a v Bratislave sa premietali rôzne zaujímavé filmy. S manželkou sme boli v kine takmer každý deň, stalo sa, že sme za jeden deň videli aj dva filmy. Krátko pred Vianocami (vtedy sa zasadnutie ÚV KSČ, na ktorom došlo k tvrdému stretnutiu medzi Novotným a Dubčekom, prerušilo s tým, že bude pokračovať po Novom roku) boli sme s manželkou v kine Obzor na Radlinského ulici. Vyšli sme z kina a počuli sme čudný hluk, spev a skandovanie. Po Radlinského ulici šiel smerom do centra sprievod z vysokoškolského internátu Mladá garda. Keď došiel až k nám, videli sme, že študenti nesú obrazy s portrétom Antonína Novot- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

129 Môj šesťdesiaty ôsmy 129 ného, ktorý bol schovaný za čiernou farbou dokreslenými mrežami. Boli sme veľmi prekvapení a sprevádzali sme demonštrantov až ku kaviarni Metropol. Sprievod potom pokračoval na námestie Slovenského národného povstania. Na celej udalosti boli zaujímavé dve veci. Prvá: obdivovali sme odvahu študentov, ktorí, vychovávaní rokmi totality, sledujúc, čo sa deje v Prahe, odvážili sa na takú verejnú demonštráciu proti Novotnému. Druhá vec: po celý čas, čo sprievod tiahol od internátu Mladá garda po námestie SNP, čo je asi päť kilometrov, nenašiel sa v Bratislave ani jeden policajt, ktorý by sa pokúsil sprievod zastaviť. A to bol Antonín Novotný v tom čase ešte nielen prvým tajomníkom ÚV KSČ, ale aj prezidentom republiky! Bolo jasné, že vtedajšia Verejná bezpečnosť čiže policajti protinovotnovské vystúpenie ignorovali a je celkom možné, že sa to dialo aj s vedomím ich veliteľov a azda aj straníckych špičiek v Bratislave. Je zvláštne, že som sa nikde v literatúre, ktorá sa venovala roku 1968, nestretol s nijakou zmienkou o tejto protinovotnovskej demonštrácii v Bratislave. Historici pracujú s písanými dokumentami. Je teda veľmi pravdepodobné, že nijaký úradný dokument, nijaký oficiálny príkaz nezasahovať proti demonštrantov neexistuje. Všetko sa mohlo teda udiať, tak ako v mnohých ďalších prípadoch už od polovice 20. storočia, iba ústnymi, nanajvýš telefonickými príkazmi. Mne však došlo, že sa niečo deje. Že totalita, ktorá tak dôsledne sledovala verejný priestor, v tomto prípade nezasiahla. Podnietilo ma to sledovať obnovené zasadnutie ÚV KSČ po Novom roku. Január 68 Odvolanie Antonína Novotného z funkcie prvého tajomníka ÚV KSČ a jeho nahradenie Alexandrom Dubčekom bolo takmer všeobecne, prinajmenšom v kruhoch, v ktorých som sa ja pohyboval, prijaté s uspokojením. Novotného už mali všetci dosť. V januári 1968 som však túto výmenu, aj keď som ju privítal, nepovažoval za niečo zásadné a prelomové. Bola to pre mňa iba výmena jedného komunistického aparátčika druhým. Viac sa v tom čase vlastne ani neudialo. Antonín Novotný ostal prezidentom republiky i členom sekretariátu ÚV KSČ a vo svojich funkciách ostali všetci ostatní, ktorí tam dlhé roky šafárili spolu s Novotným. Takže vlastne ani nebol dôvod si od tejto zmeny niečo dôležité sľubovať. Keď sa na január pozerám z dnešnej perspektívy, je mi jasné, že vtedy som ešte nevnímal jednu vec: silný reformný potenciál, ktorý sa v spoločnosti nazhromaždil, okrem iného aj kvôli neúspechom ekonomiky. A reformný potenciál bol aj v samotnej KSČ. Tento reformný potenciál viedol k zmene vo vedení komunistickej strany a zmeny vo vedení strany zase posilnili reformný potenciál v strane i v spoločnosti. Tak sa začal krútiť kolotoč, ktorý čoskoro priviedol do varu všetkých. Kľúčovou postavou roku 68 sa stal Alexander Dubček. Ukázalo se, že je to dobrý a čestný človek, funkcionár, ktorý sa dokáže usmievať a načúvať druhým. Medzi komunistickými funkcionármi predstavoval nepochybne výnimku. Ostatní boli vždy pripravení prikazovať, zakazovať, dbať, aby sa nič nehýbalo nesprávnym smerom. Boli presvedčení, že práve oni a jedine oni, pretože majú funkcie, majú aj rozum a vedia ako na to. Podľa mňa bola československá jar o schopnosti načúvať. Spoločnosť bola zrelá pre reformy a boli aj ľudia, ktorí to dokázali sformulovať. Myslím si, že v januári 1968 neprišiel Dubček s nejakým komplexným plánom reforiem. Na zasadnutí ÚV KSČ v decembri a začiatkom januára kritizoval vnútorné pomery v KSČ, spôsob, akým sa v strane komunikuje a ako to spôsobuje vytváranie nezdravej atmosféry. Namiesto autoritárskych tendencií sa malo v KSČ presadiť kolektívne vedenie. Na- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

130 130 Dušan Kováč miesto suchých a byrokratických príkazov mal nastúpiť socializmus s ľudskou tvárou. Reformy vo vedeniu strany však ešte zďaleka neznamenali zásadné reformy fungovania spoločnosti. Nové názory Ale keď sa prestalo všetko striktne zakazovať, v spoločnosti sa objavili nové názory. Nebol už iba jednotný názor strany a vlády. Hovorilo a písalo sa o ekonomickej reforme, v ktorej sa mal začať presadzovať aj súkromný kapitál, súkromné podnikanie, prvky trhovej ekonomiky. Začalo sa hovoriť o tom, že vo verejných veciach majú dostať väčší priestor občania. A občianska spoločnosť sa prebúdzala z útlmu. Začali vznikať nové, dovtedy nepredstaviteľné organizácie: Klub angažovaných nestraníkov (KAN), Klub 231 Združenie bývalých politických väzňov a jeho obdoba Slovenská organizácia na obranu ľudských práv. Prakticky sa zrušila cenzúra, začali vychádzať Literární listy. 7 A Dubček týmto novým hlasom načúval, vnímal túžbu po zmenách a osvojoval si čoraz radikálnejšie názory na reformy. V praxi som to vnímal tak, že nie Dubček formoval reformy, ale reformy a reformné názory formovali Dubčeka. Občianska spoločnosť a KSČ Samotná KSČ bola podstatne menej dynamická ako oživená občianska spoločnosť. Keď napokon po dlhých diskusiách prijala KSČ začiatkom apríla reformný Akčný program, ukázalo sa, že spoločenská diskusia a návrhy občianskych združení, publicistov a intelektuálov boli pokiaľ ide o návrhy na reformy ďalej, než dlhý, ale málo konkrétny program, ktorý predložila KSČ. 8 Ešte horšie to bolo s Akčným programom KSS. V tej časti spoločnosti, ktorá bola aktívna a ktorá sa v diskusiách dopracovala k predstave o zásadných reformách v spoločnosti, zavládlo v apríli sklamanie. Reakciou na akýsi dočasný útlm dynamiky presadzovania reforiem bol v tlači koncom júna 1968 uverejnený manifest Dva tisíce slov, ktorého autorom bol spisovateľ Ludvík Vaculík. Ako na tento manifest zareagovala KSČ vedená Alexandrom Dubčekom? Predsedníctvo ÚV KSČ manifest odmietlo a považovalo ho za útok proti KSČ, či proti jej vedúcej úlohe v spoločnosti; predsedníctvo ÚV KSS dokonca uviedlo, že manifest poburuje proti republike. Na tomto príklade možno názorne ukázať, že na jar 1968 už v spoločnosti začal nazrievať konflikt medzi komunistickou stranou a špičkami občianskej spoločnosti. V atmosfére všeobecného nadšenia však tento potencionálny konflikt zanikol. Dá sa povedať, že drvivá väčšina spoločnosti podporovala Dubčekovo vedenie KSČ a komunistická strana v krajine mala spontánnu väčšinovú podporu. Ak by sa konali aj demokratické voľby a do volieb by vstúpili aj iné politické strany, KSČ by nepochybne zvíťazila. Ale konflikt tu v jarných mesiacoch bol, aj keď skrytý a bol skôr potenciálny, než akútny. To je prvý a zásadný problém, ktorý mám s reformami v 68. roku a so socializmom s ľudskou tvárou. Niektoré požiadavky predstaviteľov občianskej spoločnosti a aj jej niektorých organizácií šli nielen za rámec Akčného programu KSČ z apríla 68, ale aj za rámec ním chápaného socializmu, ktorý mal byť stále diktatúrou proletariátu. Ak by sa presadili požiadavky obmedzujúce monopol KSČ, požiadavky na ďalekosiahlu liberalizáciu spoločenského systému a ekonomiky, musela by sa KSČ rozhodnúť: či bude naďalej načúvať požiadavkám občianskej spoločnosti, alebo reformný proces v určitom bode jednoducho zastaví. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

131 Môj šesťdesiaty ôsmy 131 Pragmatický Brežnev, idealista Dubček Komunistickí funkcionári ako Leonid Brežnev či Walter Ulbricht vedeli, že pokračovanie v takých ďalekoidúcich reformách môže viesť napokon ku kolapsu systému. Ak sa na otázku pozrieme z hľadiska pragmatickej politiky týchto boľševických funkcionárov, potom musíme chápať ich obavy. Čisto teoreticky totiž v tzv. socialistickom tábore vôbec nešlo ani o komunizmus, ani o socializmus, ale o zvláštny systém totalitnej moci, ktorému najviac zodpovedá pomenovanie boľševizmus. Dubček nepochybne veril v socializmus a zrejme aj mnohí ďalší vysokí funkcionári zo 68. roku. Medzi nimi veľkú časť tvorili, a to treba podčiarknuť, bývalí tuhí dogmatici z rokov päťdesiatych. Sklamaní vývojom, procesmi, zlyhaním ekonomiky, usilovali sa teraz dosiahnuť reformami akýsi reparát socializmu. Neexistujúceho socializmu, pretože v sovietskom Rusku už za Lenina došlo k nastoleniu boľševickej totality, ktorá spočívala v tom, že moc si udržiavala na diktatúru proletariátu sa odvolávajúca skupina ľudí, ktorá bola organizovaná v strane, ktorá sa začala nazývať komunistickou a ktorá v svojom programe budovala socializmus. V skutočnosti však iba udržiavala svoju vlastnú moc. Takýto systém bol nereformovateľný, pretože každá zásadná reforma, ktorá by oslabila, alebo nebodaj zrušila diktatúru jednej strany, mohla viesť k likvidácii samotného systému. Brežnev vedel, že buď sa v jeho tábore bude systém udržovať za pomoci politickej a vojenskej moci, alebo sa rozpadne. Toto nevedeli takí poctiví reformátori socializmu ako bol Dubček a ľudia okolo neho a neskôr v osemdesiatych rokoch Michail Gorbačov, ktorý celkom iste nechcel rozpad systému, ale iba jeho zásadné reformovanie, ale ako pustil džina z fľaše, už bol proces nezastaviteľný. Nijaké tanky neboli k dispozícii. Iluzia o socializme Treba povedať, že väčšina spoločnosti, a aj ja som patril k tej väčšine, nevidela v 68. roku za obzor tzv. socializmu. Ešte aj vtedy, keď tu boli sovietske tanky, ľudia písali po stenách heslá: Lenin, prebuď sa, Brežnev sa zbláznil! 9 V tomto hesle sa skrývali nielen ilúzie o Leninovi, ktorý bol autorom boľševického systému, ale aj o socializme, ktorý de facto neexistoval. A keďže neexistoval, nemohol dostať ani ľudskú tvár, napriek úsiliu Alexandra Dubčeka a ľudí okolo neho. Dnes je ťažko povedať, pokiaľ až bol Dubček ochotný ísť. Vstup vojsk Varšavskej zmluvy ukončil reformný proces a tak sa iba môžeme domnievať, že tá hraničná čiara, za ktorou už bol rozpad vtedajšieho systému monopolu politickej moci komunistickej strany, potencionálne existovala. Odmietnutie manifestu Dva tisíce slov to názorne potvrdzuje. A keď bol reformný proces zastavený, Husák a jeho noví ľudia začali presadzovať pomenovanie reálny socializmus. Pretože reálny socializmus bol boľševizmus, ktorý nezniesol zásadné reformy. Okupácia Vývoj v 68. roku mal tak svoju vnútornú dramatickosť a skryté napätie. Navonok to však nebolo vôbec vidieť. Ľudia cítili vzájomnú súdržnosť. Súdržnosť vládla aj medzi Čechmi a Slovákmi, pridali sa aj menšinové národnosti, za Dubčekom stálo Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

132 132 Dušan Kováč jednotne aj maďarské obyvateľstvo v Československu. Jednota sa ešte utužila, keď do krajiny vstúpili tanky. Keď sa 21. augusta rozbrieždilo, ľudia sa vyhrnuli do ulíc, okolo tankov sa tvorili hlúčky ľudí a pokúšali sa presviedčať ruských vojakov, aby sa vrátili domov. Samozrejme, toto presviedčanie nemalo ani najmenšiu nádej na úspech. Vlastne sme to vedeli, ale napriek tomu sme cítili, že musíme niečo robiť, že musíme tým vojačikom aspoň povedať pravdu. Reakcie vojakov boli rôzne. Obyčajní vojaci boli zmätení, niektorí aj plakali, veľa bolo úplne ľahostajných. Poddôstojníci už boli zaškolení. Dokázali dokonca citovať paragrafy Varšavskej zmluvy, ktoré oprávňovali ich prítomnosť: Československo predsa podpísalo Varšavskú zmluvu. Dokázali Brežnevovu doktrínu zabaliť pekne do paragrafov. Ilúzie a tvrdá realita Naše pobehovanie pomedzi ruské tanky, koncipovanie a rozdávanie letákov to všetko boli emócie a nemalo to s rozumným uvažovaním nič spoločné. Nemali sme čas zastaviť sa a položiť si otázku o zmysle nášho konania. Bola to naivná viera, že naše letáky a naše argumenty môžu spôsobiť odchod okupačných vojsk? Myslím, že sme tomu neverili, ale konali sme, pretože sme nechceli pripustiť našu bezmocnosť. Medzi ľuďmi sa objavovali dokonca aj predstavy, že nám Západ príde na pomoc. Až keď som sa stretol s tými názormi, ktoré boli také vzdialené realite, začal som si uvedomovať vlastnú bezmocnosť. Západné veľmoci s Československom sympatizovali, prednášali protesty, v celom svete bolo plno sympatií k zákerne prepadnutej krajine, všade s otvoreným náručím prijímali československých emigrantov. To ale bolo všetko. Prišlo vytriezvenie a uvedomenie si tvrdej reality. Ako sme čoskoro pochopili, sovietske velenie vymenilo vojakov. Tí, ktorí boli konfrontovaní s našimi argumentami a zaskočení odporom neozbrojených ľudí tí boli odsunutí a prišli noví, už lepšie pripravení. Podpísala sa zmluva o dočasnom pobyte sovietskych vojsk. Nám ostali iba vtipy. Napríklad: Aká je jednotka dočasnosti? Jeden furt. Furt znamená v niektorých slovenských nárečiach stále, navždy. Napokon to navždy nebolo, ale na prelome rokov 1968/1969 sme to takto videli. Napokon dvadsať tvrdých normalizačných rokov bola pre život jedného človeka veľmi dlhá doba. Určité ilúzie sme si ponechali. Bola to ilúzia o jednote občanov všetkých národností, vierovyznaní, všetkých sociálnych skupín, bola to aj ilúzia o skvelej mládeži, ktorá bola taká statočná. Tých mladých nikdy nezlomia, hovorili sme si. Mýlili sme sa. Pomerne skoro začalo obdobie prevracania kabátov. Práve tí najhorlivejší dubčekovci sa veľmi skoro premenili na horlivých husákovcov. Po previerkach bolo mnoho ľudí vylúčených z komunistickej strany, vylúčení museli opustiť miesta na univerzitách i v SAV a v ďalších inštitúciách, mali zákaz publikovať. A na ich miesta sa už tlačili noví, mladí. Vstupovali do strany a bažili po kariére. Je jasné, že tí, čo vstupovali do komunistickej strany po auguste 1968, delili sa na dve skupiny: buď boli úplní hlupáci a naďalej verili v nejaký reálny socializmus, alebo vstupovali do strany kvôli kariére. Väčšina bola celkom iste tých druhých. Zvykali sme si na normalizáciu. V SAV a na vysokých školách prebiehali následne previerky aj s nami, nestraníkmi. Robili sme si z toho najprv vtipy. Straníkom vzali stranícke preukazy. Čo vezmú nám? Mali sme iba občianske preukazy. Chceli po nás, aby sme povedali, že vstup vojsk Varšavskej zmluvy do Československa bola bratská pomoc. Odmietol som to povedať. Vedel som, že tí, čo sedeli v preverovacej Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

133 Môj šesťdesiaty ôsmy 133 komisii, boli z väčšej časti práve tí, ktorí obrátili kabát. Napriek tomu som im odmietol vyhovieť. Počítal som s tým, že moja, ešte iba začínajúca vedecká kariéra, sa rýchlo skončí. Bol som prekvapený, keď sa tak nestalo. Ostal som v SAV, ale po celý čas normalizácie mi starí i noví straníci dali pocítiť, že nie som celkom v poriadku. Dostávali sme všetci termínované pracovné zmluvy. Spravidla na štyri roky. Ja som takú zmluvu nikdy nedostal. Najdlhšiu zmluvu som dostal až za Gorbačova. Bola na dva roky. Ale napokon som sa v SAV dočkal aj novembra Najprv demokratizácia, potom federalizácia? V jarných mesiacoch roku 1968 sa vynorila aj otázka federalizácie Československa. Vynorila sa najprv takmer nebadane, v diskusiách odborníkov. V marci otvorili otázku spoločenskí vedci na konferencii v Smoleniciach. Z diskusií sme postupne všetci pochopili, že to nie je otázka nová. Bola iba niekde pod hladinou a teraz vyplávala na povrch. Bola to otázka, ktorá mala kontinuitu predovšetkým so Slovenským národným povstaním roku 1944, ale v určitom zmysle tu boli aj staršie korene. V mojej generácii, pokiaľ sme v rodine nemali horlivých stúpencov federácie, nepredstavovalo nové štátoprávne usporiadanie štátu problém. Moja slovenská identita nebola v rozpore so štátom, v ktorom som žil. Verejné diskusie po zrušení cenzúry prinášali nové a nové argumenty a boli sme svedkami, že federácia si získavala čoraz viac stúpencov aj na českej strane. Vyzeralo to tak, že federalizácia štátu nie je vôbec problém. Plán federalizácie štátu sa objavil ako bod aj v Akčnom programe KSČ v apríli. Potom sa však na českej strane objavila téza, že treba najprv dokončiť proces demokratizácie a až potom riešiť federalizáciu. Táto téza vyzerala na prvý pohľad logicky. Ale iba na prvý pohľad, na druhý pohľad, pohľad kritický, ktorý si kladie otázky a hľadá odpovede, vyzerala situácia inak. Pri diskusii o tejto otázke som si uvedomil, že otázka federalizácie štátu nie je ani zďaleka taká bezproblémová ako vyzerala. Niektorí českí politici, ale aj intelektuáli sa zrejme s federalizáciou štátu nestotožnili a radi by ju chceli odsunúť. Demokratizácia je proces. A taký proces trvá dlho, nikto nevie, kedy sa skončí. Odsúvať federalizáciu až na dobu po nejakom pomyselnom ukončení demokratizácie na to nebol nijaký vecný dôvod. Federalizácia bola vlastne plodom demokratizácie a oddeľovať ju ako zvláštny programový bod mimo demokratizačného procesu nebolo korektné. Vyzeralo to napokon tak, aspoň ja som to tak vnímal, že tu stojí federalizácia ako prekážka demokratizácie a s tým som nemohol súhlasiť. Táto zdanlivá logika bola napokon nelogická. Plne som sa stotožnil s argumentáciou Ladislava Novomeského, Miroslava Válka a Vojtecha Mihálika, že tieto dva procesy nemožno navzájom oddeliť. 10 Smutným paradoxom bolo, že sa napokon federalizácia uskutočnila bez demokratizácie, respektíve v čase, keď sa demokratizačný proces po auguste 1968 zastavil. Celá federalizácia, ktorá znamenala množstvo nových poslancov a nových ministrov, ale inak bola bezvýznamná, pretože komunistická strana, kde sa rozhodovalo (pravda, na pokyny z Moskvy) o všetkých zásadných veciach, federalizovaná nebola. Federalizovali sa iba orgány, ktoré v zásadných otázkach nemali prakticky nijaké právomoci. Federalizácia bez demokratizácie narobila v štáte zlú krv, pretože na českej strane sa objavili argumenty, že federalizácia prišla na ruských tankoch. Ukázalo sa teda názorne, že federalizácia môže byť funkčná iba v podmienkach demokratických, že tieto dva procesy nemožno od seba oddeliť. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

134 134 Dušan Kováč Nebola to nudná doba Po auguste 68 a v rokoch nasledujúcich som si dosť často spomenul na svoju ešte detskú predstavu, že žijem v nudnej dobe, kde sa, na rozdiel od historických kníh a historických filmov, nič nedeje. Československá jar a jej násilné ukončenie ozbrojeným vpádom krajín Varšavskej zmluvy to bola dostatočne atraktívna historická udalosť, ktorej som bol svedkom a do určitej miery aj aktérom. Žil som uprostred udalostí, o ktorých sa hovorilo a písalo vo svetových médiách. 21. august a následná normalizácia spoločnosti však boli udalosti s veľmi trpkou príchuťou pre ľudí, ktorí to všetko museli prežiť. Bol som presvedčený, že v tomto takmer nehybnom kruhu prežijem už zvyšok svojho života. Rok 1989 a následne vstup do Európskej únie to všetko sa nám ani v tvrdých dobách normalizácie, ale ani za Gorbačovovej perestrojky nemohlo ani len prisniť. Takže napokon, napriek všetkému, doba, v ktorej sme žili, nebola vôbec nudná. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

135 Pražské jaro z maďarského pohledu Eva Irmanová Vztah maďarského komunistického vedení k vývoji politické situace v Československu roku 1968, od výměny na nejvyšším postu KSČ v lednu do obsazení země spojeneckými jednotkami Varšavské smlouvy v srpnu, nebyl jednoduchý a přímočarý. Především byl ovlivněn maďarskými zkušenostmi z roku Tehdy Maďarsko, které bylo, stejně jako my, ve všech ohledech podřízeno Sovětskému svazu, požadovalo nezávislost, místo systému jedné politické strany usilovalo o parlamentní demokracii, demokratické svobody, dělnickou samosprávu, soukromé hospodaření malorolníků, o existenci malovýrobců a maloobchodníků. Cílem, který vykrystalizoval během několika revolučních dnů v polovině padesátých let, byl nezávislý, demokratický stát. Sovětský svaz však za žádných okolností nehodlal připustit, aby se z východního bloku kterákoliv země vymkla. Porážka maďarské revoluce sovětskými zbraněmi vyslala ostatním jednoznačné poselství, že každý pokus o reformování socialismu bude odsouzen k nezdaru. Situace v Kádárově Maďarsku Po zásahu sovětských jednotek proti maďarskému revolučnímu povstání 4. listopadu 1956 se moci chopila skupina vedená prvním tajemníkem Maďarské socialistické dělnické strany Jánosem Kádárem ( ), jehož dlouhodobá politická koncepce vycházela z toho, že nesmí připustit návrat stalinistické politické garnitury, od jejíž politiky je nutné se distancovat, a naopak musí bez výhrad vždy znovu uznat, že na podzim 1956 se v Maďarsku dostala k moci kontrarevoluce a krvavá sovětská intervence byla tudíž oprávněná. Legitimita Kádárova vedení byla od počátku potvrzena sovětskými tanky a represivními opatřeními. Režim se vypořádal s revolucí šestapadesátého roku sice krvavě (poslední popravy se konaly ještě v prosinci 1961), ale od generální amnestie v roce 1963 pro odsouzené účastníky kontrarevoluce nastolil, ve srovnání s jinými zeměmi bloku, o něco uvolněnější poměry. Byly liberalizovány předpisy pro cestování do zahraničí, úzkoprsý dogmatismus byl nahrazen svobodnější kulturní politikou. Hlavní změny se však odehrály v ekonomice. Po celé kádárovské období existovala vedle oficiální ekonomiky tzv. druhá (šedá) ekonomika, která se vymykala centrálnímu řízení. Podle oficiálních odhadů se na ní nějakým způsobem podílelo 70% obyvatel a tvořila 16-18% národního důchodu. Obyvatelé ostatních zemí východní Evropy Maďarům jejich vůdce Kádára prý dokonce trochu záviděli. A Moskva, ač ne úplně bez výhrad, byla s daným stavem za jeho vedení spokojená. Kádár byl nazýván vynikajícím státníkem a vůdcem strany. Západ sice Maďarsko vedené Kádárem označoval za zemi gulášového socialismu, ale uznával přitom, že tento stát prosperuje a jeho režim je tolerantní. Tento stav byl výsledkem Kádárovy pragmatické politiky a jeho schopnosti přizpůsobit se daným geopolitickým podmínkám rozděleného světa. Jinak si počínal ve vztahu k západním státům, jinak vůči ostatním zemím východního bloku a specificky vůči Sovětskému svazu. Respektoval to, že každé rozhodnutí je třeba jak po stranické, tak po státní linii sjednotit především se Sovět- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

136 136 Eva Irmanová ským svazem a s ostatními bratrskými státy. Takřka bezvýhradnou podporu projevoval zahraniční politice Sovětského svazu, neboť si přál zabezpečit pro Maďarsko prostor k uplatňování specifického, maďarského modelu socialismu. Aby toho dosáhl, nesměla se maďarská zahraniční politika ani v nejmenším odchýlit od požadavků a stanovisek Kremlu. Reformní snahy nejen v Československu Na přelomu let se na pořad dne dostala komplexní reforma maďarského hospodářství. Funkční poruchy režimu a jeho ekonomická nedostatečnost, stejně jako vliv formujících se reformních principů, přivedly maďarské politické vedení ke zjištění, že politiku částečných postupných korektur bude nutno nahradit komplexní reformou. Příznivé mezinárodní pozadí pro tento proces se zdály zabezpečovat tehdejší reformní snahy v Polsku a v Československu. V Maďarsku druhé poloviny šedesátých let neměla tamní ekonomická reforma opozici. Její uvedení do praxe však bylo nutno podepřít defenzivním argumentem, že se nedotýká principů socialismu. Aby odvrátilo kritiku ze strany Sovětského svazu a zemí RVHP, maďarské vedení zdůrazňovalo zachování a neměnnost základních principů socialismu; o reformě ideologie nemohlo být ani zmínky. Cílem bylo, aby jak rozšíření zahraničně politického manévrovacího prostoru, tak vnitřní liberalizace byly uskutečňovány se souhlasem Sovětského svazu, aby Moskva reformy schválila. Hospodářské úvahy proto hrály roli i v diskusích během roku 1968 kolem problému tzv. obrodného procesu v Československu. Tehdy, poprvé od roku 1956, Maďarsko sehrálo aktivní roli v zahraniční politice, když vystoupilo na obranu československého pokusu o socialismus s lidskou tváří. Kádár na jedné straně zjevně usiloval o to, aby reformy v sousedním státu nepřekročily jistou hranici, na druhé straně chtěl zabránit sovětskému vměšování. Jeho skrytým úmyslem bylo docílit legitimizace ekonomické reformy ve vlastní zemi, nastolit fungování nového hospodářského mechanismu. Také proto sledovali Maďaři vývoj situace u svých severních sousedů s velkým zájmem. Očekávali, jak píše bývalý maďarský velvyslanec v ČSSR, historik Ferenc Boros, že pokud reformní proces v Československu překročí hranice únosné pro Sověty, jejich reakce bude stejná jako na události v Maďarsku roku 1956, tedy ozbrojený zásah. To by znamenalo diskreditaci každého dalšího pokusu o reformu uvnitř východního bloku a v důsledku toho i ohrožení ekonomické reformy, zahájené v lednu Druhý předpoklad byl naopak založen na úvaze, že když československý reformní proces vzhledem ke svému politickému charakteru bude pro Moskvu nepřijatelný, pak maďarská ekonomická reforma, která nehrozí politickou destabilizací, tím spíš může z Kremlu dostat zelenou. Tři fáze vztahu k Československu Z analýzy dobových dokumentů vyplývá, že v postoji Kádára a maďarského politického vedení vůbec k událostem v Československu osmašedesátého roku je možné jasně odlišit tři různé fáze: PRVNÍ, trvající do konce června, představuje období otevřené a jednoznačné podpory reformního procesu, jakkoli je přitakání reformám spojeno také s kritikou Dubčekova vedení i způsobu realizace reforem. PRO DRU- HOU ETAPU je příznačné skoncování s platformou otevřené podpory a nástup důrazného varování před nebezpečím, že čs. stranické vedení realizuje, respektive Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

137 Pražské jaro z maďarského pohledu 137 připouští vývoj, který znamená opuštění cesty vedoucí k socialismu. TŘETÍ FÁZÍ je vyslovení souhlasu s vojenskou intervencí v ČSSR a přímá participace na ní. Krátce poté, co byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ, pozval Alexandr Dubček ještě před svou oficiální návštěvou v Moskvě Jánose Kádára ve dnech ledna 1968 na neoficiální návštěvu do Topolčianek, kde ho upřímně a otevřeně informoval o svém postavení a o svých plánech. Kádár, jehož Dubček považoval za svého otcovského přítele, měl přijmout Dubčekovy informace s pochopením, o čemž po návratu ihned informoval Brežněva, jakož i politický výbor Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS). Členové politbyra souhlasili s tím, že je třeba Dubčekovi poskytnout pomoc, a to především v zahraničně politické oblasti, tj. jak ve vztahu k Sovětskému svazu, tak k polským a východoněmeckým partnerům. Začátkem února pak došlo v Komárně k prvnímu oficiálnímu československo-maďarskému stranickému setkání za účasti zahraničních tajemníků. Dubček předložil řadu návrhů týkajících se zlepšení vzájemných vztahů, což Kádár uvítal, především pak ty, které se týkaly ekonomické oblasti. V témže měsíci odjela maďarská stranická a vládní delegace do Prahy na oslavu dvacátého výročí únorových událostí. Při této příležitosti Kádár mluvil o tom, že je nezbytné, aby čs. komunisté vypracovali svůj akční program [k tomu došlo na plenárním zasedání ÚV KSČ, které skončilo 5. dubna]. Zároveň se setkal i s bývalým prvním tajemníkem KSČ, prezidentem ČSSR Antonínem Novotným, jehož se snažil přimět k podpoře dubčekovského vedení a ke spolupráci s reformním křídlem KSČ. Znepokojená nejen Moskva V Moskvě mezitím během února a března sílilo přesvědčení, že politická situace, k níž došlo v Československu, se nebezpečně podobá situaci v Maďarsku roku 1956; vzrůstala obava z převahy pravicových sil usilujících o obnovu kapitalismu. V tomto duchu se vyjádřilo i politbyro KSSS na svém zasedání 15. března. Znepokojení nad vývojem v ČSSR a strach z toho, aby se tam věci z jejich hlediska nezvrtly a socialistický řád se nedostal do nebezpečí, vyjadřovali i vůdci dalších zemí socialistického bloku. To bylo také hlavním důvodem k uspořádání konzultativní schůzky, která se uskutečnila 23. března v Drážďanech. Za účasti představitelů BLR, ČSSR, MLR, NDR, PLR a SSSR se na ní poprvé objevilo jasně vyjádřené maďarské stanovisko, které se podstatně lišilo od stanovisek ostatních vůdců komunistických stran socialistického bloku. A českoslovenští zástupci se zde poprvé stali terčem soustředěné kritiky. Leonid Brežněv ostře napadl hromadné sdělovací prostředky v Československu a z celé jeho řeči vysvítalo, že v ČSSR vidí znepokojivé jevy ohrožující vývoj socialismu. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka dokonce otevřeně prohlásil, že v Praze se volně rozvíjí kontrarevoluce a že je proti tomu třeba udělat opatření, když tamní stranické vedení nemá situaci v rukou. Celé jeho prohlášení vzbuzovalo dojem, jako by do ledna 1968 v Československu neexistoval žádný problém a všechny špatné věci se začaly dít až po nástupu Dubčeka do funkce prvního tajemníka. Šéf sovětské tajné státní bezpečnosti (KGB) Jurij Andropov rovnou řekl, že je třeba učinit konkrétní kroky za účasti armády. Maďaři na schůzce v Drážďanech Maďarská delegace naproti tomu na setkání v Drážďanech prohlásila, že socialistickému rozvoji v Československu, jakož i v KSČ, jejíž je to vnitřní věcí, naprosto důvě- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

138 138 Eva Irmanová řuje a nesouhlasí s názorem, že v Československu je kontrarevoluce. Proti existujícím znepokojivým jevům, jak se vyjádřila, nelze vystupovat administrativními prostředky, ale je třeba hledat politická řešení. Kádár zároveň zdůraznil, že KSČ musí vytyčit politickou, ideologickou platformu ve formě akčního programu, a upozornil na nezbytnost boje na dvou frontách, tj. i proti konzervativním, stalinistickým silám. Celou drážďanskou schůzku Kádár hodnotil jako ne právě úspěšnou. Podle jeho názoru se na ní jednalo příliš ukvapeně, v afektu, a obvinění na adresu Československa byla příliš tvrdá. Po schůzce v Drážďanech vystupovalo maďarské vedení s otevřenou podporou změn v Československu i na domácí politické scéně. Na sjezdu Vlastenecké lidové fronty 19. dubna Kádár opětovně prohlásil, že maďarská strana schvaluje snahy československých komunistů. Rovněž v maďarském tisku se během dubna a května objevovaly články, které novou polednovou politiku vítaly. Zejména list MSDS Népszabadság nadšeně referoval o jejích pozitivních výsledcích, které podle něho představovaly upevnění socialistické demokracie, napravení pověsti strany, zdokonalení řízení, odstranění deformací, obnovení zákonnosti, pozvednutí hospodářského života a další kladné jevy. Kádárova obhajoba ČSSR v Moskvě Postoj sovětského vedení k československému vývoji se ale nezměnil, změny doznala pouze přijatá taktika, jejímž hlavním rysem bylo společné uplatňování politického, diplomatického, ideologického a vojenského tlaku pěti zemí bloku na vedení KSČ. Ve znamení této linie probíhalo 8. května setkání pěti komunistických stran v Moskvě, kam už českoslovenští komunisté pozváni nebyli. V ostré diskusi tam Kádár znovu zdůraznil, že v ČSSR není kontrarevoluce, nýbrž probíhá boj za nápravu chyb spáchaných v minulosti 1 a že společenské problémy není možno řešit ozbrojenou silou. Podtrhl přitom, že do vnitřních záležitostí Československa nelze zasahovat z vnějšku, neboť tento krok by jen napomohl favorizování opozičních sil, a že československou krizi nelze řešit prostředky roku 1956, tedy vojenským zásahem Sovětské armády, jako se to stalo při tzv. kontrarevoluci v Maďarsku. Konstatoval, že procesy, které podkopaly autoritu KSČ, nezačaly v lednu 1968, ale mnohem dříve; vyzval přítomné k posílení Dubčekova postavení a k jeho podpoře. Se svými názory už ale Kádár zůstal sám, v naprosté izolaci. O rozdílných stanoviscích sovětského a maďarského vedení k hodnocení vývoje v Československu jednal na konci května i politický výbor MSDS, 2 který zároveň projednával zprávu zahraničního oddělení ÚV MSDS o situaci v Československu. Zpráva konstatovala, že Československo hodlá jít jugoslávskou cestou, chce otevřít hranice na Západ a neodmítá podporu imperialistických mocností. To by podle ní jednak ohrozilo světovou socialistickou soustavu a konkrétně pro Maďarsko by to znamenalo vytvoření jakési socialistické Malé dohody. 3 Politbyro tuto zprávu, která vycházela z hodnocení KSSS, zamítlo a vydalo pokyn, aby zahraniční oddělení vypracovalo do 11. června analýzu realističtější a přesnější. Maďarské hodnocení se mění V souvislosti s pokračujícím vývojem v Československu a s tím, jak se měnilo mezinárodní hodnocení těchto událostí, začalo se měnit i maďarské politické hodnocení situace. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

139 Pražské jaro z maďarského pohledu 139 Vývoj ukázal, jaké podstatné změny by mohl přinést chystaný 14. sjezd KSČ a politické vedení MLR začalo, spolu s ostatními stranami sovětského bloku, považovat za realističtější nebezpečí obnovy kapitalismu, plynoucí z vystoupení nejrůznějších politických sil. V tomto duchu proběhla i návštěva československé stranické a vládní delegace v Maďarsku od 13. do 15. června. Kádár při vzájemném jednání konstatoval, že maďarské veřejné mínění sice sleduje vývoj v bratrské zemi nezaujatě, ale osud socialismu v Československu je začíná vážně znepokojovat. Podle něj je nezbytné kombinovat při realizaci nové reformní politiky jak politické, tak administrativní prostředky a jako příklad hodný následování uvedl maďarské zkušenosti z boje na dvou frontách: jak proti zkostnatělým stalinistům, tak proti pravicovým oportunistům. Zároveň podrobně referoval o maďarské ekonomické reformě a o nezbytnosti výměny zkušeností v této oblasti. Dubček vyjádřil potěšení nad nezaujatým a tolerantním přístupem maďarského partnera a ubezpečil Kádára, že vnitřní problémy dokáže řešit. Současně si stěžoval, že navzdory žádosti československé strany je v zemi na vojenském cvičení víc než čtyřicet tisíc sovětských vojáků. Kádár Dubčeka informoval, že na schůzce v Moskvě upozorňoval sovětské vedení na nebezpečí plynoucí z přítomnosti sovětských jednotek v Československu během vojenského cvičení, že by to mohlo vyvolat zbytečné nacionalistické projevy ze strany veřejnosti. Podotkl přitom, že maďarských vojáků je na cvičení pouze osm set. V té době vyšel v týdeníku Literární listy článek k desátému výročí popravy Imre Nagye, maďarského reformního politika a premiéra, který se v roce 1956 postavil na stranu povstalců a vyhlásil neutralitu Maďarska. Autorem článku byl bývalý kulturní atašé československé ambasády v Budapešti Osvald Machatka, který události roku 1956 zažil. Srovnával maďarské reformy z té doby s Pražským jarem a kromě toho otevřeně napsal, že Imre Nagy byl popraven nevinně. To se Jánose Kádára nesmírně dotklo, neboť na odsouzení premiéra Nagye a prohlášení povstání za kontrarevoluci byla založena legitimita jeho vlády. List Népszabadság reagoval na Machatkův článek neobvykle ostrým tónem. Krátce poté, 27. června, byla v Literárních listech a současně i ve čtyřech českých denících otištěna Vaculíkova výzva Dva tisíce slov, která už byla považována za přímý útok proti socialismu. Setkání s Maďary v Komárně K dalšímu napětí došlo poté, když se předsednictvo KSČ na svém zasedání 8. července rozhodlo odmítnout svou účast na schůzce pěti komunistických stran ve Varšavě. Bezprostředně před ní požádali Dubček a předseda československé vlády Černík, aby se ještě mohli sejít s maďarským vedením. Kádár k tomu uvedl, že nechal narychlo svolat členy politbyra a (přestože bylo předtím přijato stanovisko nepokoušet se už o žádné kontakty s Čechoslováky, neboť to nevede k ničemu) bylo dohodnuto, že je třeba dát jim ještě příležitost a vyslechnout je. Pokoušeli jsme se ještě spojit se sovětskými soudruhy, uvedl Kádár, ale ti již odjeli do Varšavy. Jednání se konalo v Komárně, za maďarskou stranu byli přítomni Kádár a premiér Jenõ Fock. Československá strana byla rozhodnuta do Varšavy v žádném případě nejet, chtěla se sejít s každou z pěti stran zvlášť. Toto rozhodnutí považoval Kádár za neseriózní a úmysl reformních komunistů nejet do Varšavy označil za jejich největší chybu od ledna. Sdělil čs. vedení, že dostalo maďarskou stranu do těžké situace a že teď už jde v podstatě o rozpad socialistického bloku. Jednoznačně dal najevo, že existují pouze dvě cesty: buď jít spolu s ostatními stranami sovětského bloku, nebo Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

140 140 Eva Irmanová proti nim bojovat. Není to tak jednoduché, apeloval Kádár na Dubčeka, s kým a kam chcete jít a jakým způsobem. Na závěr se dostalo československému vedení upozornění, že když se odtrhnou od pěti bratrských stran, vstupují tím na osudovou cestu. 4 Pět stran ve Varšavě K varšavské schůzce pěti stran došlo července Maďarská stranická delegace na ní byla přijata s nedůvěrou a netajenou nelibostí. V době varšavské porady jsme tam seděli jako nějací stávkokazi, vyjádřil se pak Kádár na zasedání ÚV MSDS 7. srpna. Na jednání ve Varšavě, které probíhalo v napjatém a nervózním ovzduší, se znovu ukázaly v hodnocení československé situace vážné názorové odlišnosti. Maďarský návrh postupovat tak, aby se podpořilo Československo i komunistické hnutí zároveň, už stěží kdo byl ochoten akceptovat. Naopak vzrůstal okruh přívrženců ozbrojeného zásahu, přestože Kádár upozorňoval na historickou odpovědnost KSSS, sáhne-li k tomuto kroku. Další otázka, která se ve Varšavě projednávala a s níž Maďaři vystoupili, byla otázka dvoustranných jednání. Kádár zde připomněl, co řekl i Dubčekovi, že nejsou přívrženci takových jednání, neboť ta nemají smysl, naopak velmi podporují setkání sovětsko-československé, které znamená mnohem více než jen schůzka jedné strany s druhou. Poté byl přijat návrh, na jehož základě se uskutečnilo sovětsko-československé setkání v Čierne. Zároveň však bylo ve Varšavě rozhodnuto, že je třeba začít s praktickými přípravami na obsazení Československa. János Kádár po konzultaci s užším vedením dal souhlas k maďarské účasti v případné vojenské akci, což Brežněv s díky přijal: Dokud budu žít, nezapomenu na to, 5 ubezpečil Kádára. Kromě toho byl na setkání ve Varšavě přijat návrh vypracovat politickou alternativu jednání s tzv. levým křídlem předsednictva KSČ a vstoupit do styku s Biľakem. Jak se Kádár ve zprávě ÚV MSDS později vyjádřil, vytvořilo se mínění, že když se s ÚV KSČ a jejím předsednictvem nemůžeme dohodnout, tak se v tom případě budeme orientovat na takové komunisty žijící v Československu, kteří nás chápou a kteří jsou ochotni vystoupit za naše společné stanovisko. A tak nikoli ÚV či předsednictvu, nýbrž těmto soudruhům poskytnou naše strany a naše země veškerou pomoc, která je nutná k tomu, aby se v Československu vyřešila tato otázka ve prospěch socialismu. Věřím, že není třeba dále rozvádět, co to znamená. Čierná a setkání šestky v Bratislavě Od 27. července probíhaly v Čierne čtyřdenní urputné diskuse mezi československým a sovětským stranickým vedením, jejichž výsledkem bylo, že se československá strana zavázala normalizovat situaci. Sovětská strana požadovala radikální opatření proti sdělovacím prostředkům, výměnu reformních politiků, zásah proti organizacím KAN, K 231 a proti sociální demokracii. Podle Alexandra Dubčeka však jejich delegace písemně žádné závazky nepřijala. 7 Z jednání vyplynula povinnost zúčastnit se v Bratislavě setkání šesti bratrských komunistických stran. Došlo k němu 3. srpna. Den předtím byla svolána zvláštní konference pětky, na níž Brežněv referoval o jednání v Čierne, o československém závazku tam přijatém a o jeho plnění. Porada šesti stran v Bratislavě se omezila na přípravu a přijetí společného prohlášení, které znamenalo schválení principu omezené suverenity socialistických zemí, tzv. Brežněvovy doktríny. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

141 Pražské jaro z maďarského pohledu 141 Oficiální informace o bratislavském setkání šesti komunistických stran tak, jak je uveřejnil maďarský stranický tisk, vyzdvihovaly jako největší úspěch přijetí teze, že každý socialistický stát je odpovědný za celý socialistický systém a že jakékoli ohrožení výdobytků socialismu v kterékoli zemi je věcí všech. V projevu na budapešťském letišti po svém návratu z Bratislavy János Kádár zdůraznil právě tyto výsledky jednání. Hodnotil setkání jako mezník v dějinách mezinárodního dělnického hnutí a doklad toho, že žádná roztržka mezi socialistickými zeměmi neexistuje. Kádár ustupuje Na zasedání ÚV MSDS 7. srpna Kádár podal informaci o událostech, které se odehrály v období mezi setkáním ve Varšavě a v Bratislavě. Z jeho projevu bylo patrné, jak se maďarské vedení, vědomo si vlastní zkušenosti z roku 1956, obává roztržky se Sovětským svazem a uvědomuje si, že musí stanovit, jak bude postupovat dál: kontrarevoluce se stává vážným a reálným nebezpečím stejně jako to, že Československo se ztrácí jako socialistická země. V této situaci je třeba se rozhodnout. Naše strana a příslušné vládní orgány vzhledem k takovému vývoji rozhodly nařídit vojenskou pohotovost. Nevíme, jak se události vyvinou, ale vytrváme s pěti stranami až do konce a chceme být s nimi. 8 Dále řekl: Co nás vedlo k takovému rozhodnutí? [ ] To, že v Československu v tomto týdnu vzrostlo reálné nebezpečí pravicového převratu. Dostali jsme se do otevřeného střetu s celým československým stranickým vedením. Tam vznikla taková všelidová jednota, která se zakládá na vystoupení proti pěti bratrským stranám a Sovětskému svazu, tedy pro nás negativní. Kádár věděl velmi dobře, co by to znamenalo, kdyby oznámil: My s vámi [tj. se zeměmi socialistického bloku] nepůjdeme. Však také ve své zprávě zcela jednoznačně řekl, že by to vyvolalo ještě větší nervozitu, nic by to nevyřešilo, naopak by to mohlo vyvolat mnohem komplikovanější situaci. Řeknu to upřímně protože znám situaci, okolnosti i lidi mohli by se odhodlat [Sověti] k ještě nevypočitatelnějším krokům. Je třeba domyslet logickou řadu do konce. 9 Poslední varování Dubčeka Začátkem srpna pozvalo sovětské vedení Jánose Kádára na dovolenou na Krym. Po počátečním váhání Kádár nakonec pozvání přijal a ve dnech srpna v Jaltě v rámci nezávazné výměny názorů jednal s Brežněvem, Kosyginem a Podgorným o situaci v Československu. Jakkoli zopakoval své neměnné stanovisko, že na politické otázky je třeba hledat politické řešení, připouštěl, že neexistuje-li jiná možnost, vojenské řešení může připadat v úvahu. Brežněv nakonec znovu Kádára požádal, aby ještě jednou promluvil s Dubčekem. K setkání skutečně došlo v Komárně 17. srpna. Podle poznámek bývalého maďarského politika Rezsö Nyerse 10 Kádár Dubčeka vyzval, aby věnoval pozornost existujícímu nebezpečí a vážnosti situace, která vznikla, když události překročily už hranice, kdy bylo možno ještě jednat. Dubček ale pouze prohlásil: Znám je, ten konečný krok neudělají. Kádár mu na to řekl: Ty je znáš, ale já je znám lépe. Udělají. Kádár se pak vrátil do Budapešti s tím, že dubčekovské vedení nechce, ale ani neumí uskutečnit dohodu, uzavřenou před čtrnácti dny v Bratislavě. Téhož dne, kdy Kádár jednal s Dubčekem, Brežněv informoval politbyro KSSS, že maďarský vůdce vyjadřuje nejúplnější ochotu účastnit se akce směřující na pomoc čes- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:43

142 142 Eva Irmanová koslovenskému lidu. Zároveň byly zahájeny bezprostřední přípravy invaze do Československa. Na tomto zasedání bylo rovněž rozhodnuto o tom, aby se následující den v Moskvě sešla pětice komunistických stran. Tam pak byli přítomní straničtí vůdci jako s hotovým faktem seznámeni s akcí zdravého jádra KSČ, plánovanou na srpen. Na zasedání politbyra MSDS 20. srpna Kádár k této akci vydal prohlášení, v němž se uvádí, že pět stran 18. srpna přijalo Brežněvův plán, neboť se vyčerpaly politické možnosti a také levicoví vůdci československé strany hodnotili situaci podobně. Sovětská strana předložila přesný jízdní řád celé akce, v níž mezi jiným hrálo roli to, že Vasil Biľak jménem těch, co s ním byli zajedno, už na bratislavské schůzce předal dopis představitelům KSSS. V něm oznámil, že se chtějí odtrhnout od tehdejšího vedení KSČ a k uskutečnění obratu žádají vnější podporu včetně vojenské pomoci. Odpověď žádají do 19. srpna. Jejich plánem bylo, že vystoupí na zasedání předsednictva KSČ 20. srpna, obrátí se s výzvou k obyvatelstvu země a otevřeně požádají o vojenský zásah. Současně s tím se postarají o to, aby se televize, rozhlas i důležité tiskárny dostaly pod jejich kontrolu a bude-li třeba, vydají zvláštní číslo stranického deníku Rudé právo. Konečně, když všechno půjde hladce, tak srpna zvolí ÚV KSČ nové vedení strany a Národní shromáždění pak odhlasuje důvěru nové vládě. Jak se Kádár vyjádřil o dvacet let později v rozhovoru s redaktorem Kanyó [knižně in: Kádár, János: Végakarat (Poslední vůle). Budapest 1989], na tomto plánu byla postavena vojenská akce, která se rozjela 20. srpna; svůj plán však biľakovci nedokázali uskutečnit. 11 Souhlas se srpnovým zásahem Na moskevské schůzce 18. srpna, kde byl přijat Brežněvův plán ozbrojeného zásahu, s ním nebyli všichni zajedno a představitelé MSDS skutečně do posledního okamžiku vojenskou akci neschvalovali. V diskusi Kádár mezi jiným zdůraznil, že Československo sice nemůže přestat být socialistickou zemí, ale že MSDS je ochotna jít do krajnosti, až do vyčerpání všech možností. Připomněl situaci v Maďarsku roku 1956 a události v Polsku z téhož roku; zdůraznil, že československá krize v roce 1968 není totožná s někdejší situací maďarskou ani polskou z roku Pokud něčím, tak svým typem je blíže krizi polské. Tudíž při hledání receptu na její řešení je třeba dávat přednost tomu, co je bližší současné české situaci a volit politické řešení, stejně jako před dvanácti lety v Polsku. Když však už bylo jasné, že maďarské vedení jinou možnost nemá, dalo k zásahu souhlas také. V již zmíněném rozhovoru s redaktorem Kanyó padla otázka, co bylo rozhodujícím momentem pro maďarskou účast v ozbrojeném zásahu. Kádár odpověděl: Nevzpomínám si, že by byl nějaký rozhodující argument. Ale byl-li, pak asi to, že českoslovenští soudruzi neučinili všechny kroky, jimiž snad bylo možno odvrátit katastrofu a pak v Moskvě se ukázalo i to, že bychom s naší začínající reformou zůstali sami, kdybychom se postavili proti většině socialistických zemí. 12 Podle hodnocení historika Istvána Huszára se Kádár, ve snaze ubránit maďarskou ekonomickou reformu, vzdal svého odlišného postoje k událostem v Československu a svým podpisem schvalujícím maďarskou účast na invazi a jejím politickým vedením se stal spoluviníkem okupace Československa. Jeho odpovědnost je tak nezpochybnitelná. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

143 Pražské jaro z maďarského pohledu 143 Vojenský zásah v Československu Maďarský deník Népszabadság uveřejnil 22. srpna 1968 prohlášení a výzvu údajné skupiny československé vlády, ústředního výboru KSČ, Národního shromáždění a Národní fronty. V prohlášení se konstatovalo, že socialistické vymoženosti jsou v Československu ohroženy do té míry, že hrozí vypuknutí kontrarevoluce. Proto byly strany a vlády pěti socialistických zemí vyzvány, aby v rámci své internacionální povinnosti pomohly se zbraní v ruce ochránit v Československu základy socialismu. O tuto výzvu a o dohody z bratislavské schůzky se pak opíralo oficiální maďarské vysvětlení vstupu maďarských vojsk spolu s ostatními vojsky Varšavského paktu na území Československa. Madarská tisková kancelář (MTI) oficiálně prohlásila, že v Československé republice se vytvořila situace, která se dostala do rozporu s dohodami dosaženými na bratislavské schůzce, že se v českém a slovenském tisku opět objevily ostré výpady proti Sovětskému svazu, ostatním státům socialistického tábora a proti Varšavské smlouvě. Jakmile bude zajištěna ochrana socialistických výdobytků, spojenecká vojska odejdou. V mnoha dalších komentářích uveřejněných po 21. srpnu se jako hlavní téma objevuje snaha obhajovat vstup maďarských jednotek na území Československa jako plnění nejvyšší internacionální povinnosti: ochránit socialismus v Československu a podporovat takovou politiku, která bude bojovat za nový socialismus na dvou frontách a vypořádá se nejen s levicovým sektářstvím, ale především se všemi revizionistickými a pravicovými tendencemi. Celonárodní občanský odpor v Československu byl považován za fiktivní a zároveň za výsledek demagogické propagandy. Po srpnu 1968 se ke Kádárovu jménu ve vztahu k československým událostem váže už jen jedna iniciativa snaha maďarské jednotky co nejdříve z Československa stáhnout. To umožnilo podepsání sovětsko-československé vojenské smlouvy, k němuž došlo 15. října. O dva dny později pak maďarská vláda přijala usnesení o stažení maďarských vojsk z Československa. V usnesení bylo konstatováno: 1. Maďarská revoluční dělnicko-rolnická vláda konstatuje, že v zájmu obrany věci socialismu maďarská vojska dislokovaná na území Československa spolu se spojeneckými armádami splnila své internacionální poslání. Čestně vykonala jim svěřené úkoly, čímž přispěla k odvrácení kontrarevolučního nebezpečí hrozícího Československé socialistické republice. Za splnění úkolu vyjadřuje vláda vojskům své uznání. 2. Maďarská dělnicko-rolnická vláda ve shodě se zainteresovanými vládami je toho názoru, že se vytvořily podmínky ke stažení vojsk Maďarské lidové armády z území Československa. Proto nařizuje stáhnout maďarská vojska dislokovaná na československém území. 13 Československá politická krize a způsob jejího řešení na dvě desetiletí determinovaly hlavní směr pohybu v tomto prostoru. Zásah v Československu podstatně ovlivnil reformní procesy ve střední a východní Evropě. Sovětské vedení intervenci odůvodňovalo obavami všech spojenců o osud socialistických vymožeností v Československu, proto dostaly členské státy Varšavské smlouvy právo vojensky zasáhnout. Oznámení této teze jako tzv. Brežněvovy doktríny potvrzovalo omezenou suverenitu států, patřících do sovětské zóny, stejně jako oprávnění Sovětů kdykoli intervenovat. Sovětský svaz používal k udržení kontroly uvnitř bloku armády Varšavské smlouvy a hrozbu silou jako korektiv, s jehož pomocí měly být neposlušné země přivedeny do souladu se sovětským postupem. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

144 144 Eva Irmanová Maďarská omluva K opuštění Brežněvovy doktríny omezené suverenity a k novému přístupu sovětské politiky vůči satelitům, spojenému se jménem Gorbačova, došlo až v roce V praxi to znamenalo, že sovětská armáda už nebude zasahovat, když spojenci půjdou svou cestou, a že sovětská strana nebude trvat na monopolu komunistických stran v těchto zemích. Padla tak nejen pro Maďarsko jakákoliv vnitřní omezení politických a ekonomických změn, ale přestala existovat i všechna omezení vnější. Rok 1989 pak přinesl v rámci všech politických změn i přehodnocení stanoviska maďarských komunistů k Pražskému jaru. Dne 17. srpna 1989 deník Népszabadság uveřejnil stanovisko politbyra MSDS, podle nějž se současné vedení neztotožňuje s vojenským zásahem v Československu roku 1968 a omlouvá se za něj. Zastává názor, ať si každá socialistická země suverénním způsobem zvolí způsob svého vývoje a odsuzuje jakékoli vzájemné vojenské či jiné vměšování do vnitřních věcí. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

145 Francie, Francouzi a Pražské jaro Jean-Philippe Namont Působivý obraz Pražanů čelících koncem srpna roku 1968 okupaci Československa tanky pěti armád Varšavské smlouvy poskytl francouzské veřejnosti možnost zajímavého srovnání se vzpourou, která se v květnu odehrála v Paříži a s níž mohly mít tyto události jistou spojitost. V obou případech hrála hlavní roli mládež, situace v Praze však byla mnohem dramatičtější. Prudké a bezprostřední reakce na okupaci ČSSR byly dány zejména tím, že otevřená krize související s Pražským jarem, které mělo ve Francii již několik měsíců velký ohlas, vedla k obávanému tragickému konci. Prezident de Gaulle hned 21. srpna vojenskou intervenci rozhodně odsoudil a pro francouzská média se tato událost stala prioritou. Násilná likvidace čs. reformního úsilí ukončila dosavadní vývoj československé společnosti i jejích snah o liberalizaci stávajícího režimu. Nejen vládnoucí gaullisté, ale další aktéři na politické scéně, k nimž patřila též Komunistická strana Francie (KSF), tuto událost podrobně sledovali a analyzovali. Vždyť i samotný výraz Pražské jaro poprvé použil Francouz, člen KSF Roger Garaudy u příležitosti První mezinárodní konference o Kafkovi, která se z podnětu několika pražských intelektuálů konala v květnu roku 1963 v Liblicích u Mělníka. Také pro mnoho Francouzů po srpnovém zásahu vojsk proti výdobytkům Pražského jara zhasla naděje na možnost spojení socialismu s demokracií. Tehdy je již nějakou dobu zajímalo všechno, co se v srdci sovětského bloku na druhé straně železné opony dělo. Ovšem máme-li pochopit vztah Francie a Francouzů k Pražskému jaru, musíme se vrátit o několik let zpátky a podívat se především na to, jak vnímali československý vývoj v šedesátých letech minulého století. Jenom tak budeme moci posoudit francouzské reakce, které se projevily během období před srpnovou okupací a následně i za normalizace. Vývoj v Československu očima Francouzů Ve Francii je v šedesátých letech Československo spolu s ostatními lidově demokratickými státy všeobecně vnímáno jako homogenní blok, z něhož se nikdo nemůže vymanit. Podle Francouzů je Evropa trvale rozdělena na dvě části, což dokládá i potlačení maďarského povstání z podzimu roku Vzpomínky na to jsou stále živé. Československo je proto nahlíženo prizmatem studené války a svého pevného sovětského ukotvení. Ostatně tamní režim si zachoval stalinistický charakter déle než v ostatních zemích a ústava z roku 1960 vyhlásila socialistickou republiku. Od režimu, v jehož čele stál od roku 1953 bezmála patnáct let zkostnatělý první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný, se nedaly očekávat žádné změny. Tím se dá vysvětlit, proč o vývoji československé společnosti a tamního režimu před rokem 1968 existuje ve Francii jen chabé povědomí. Jistá destalinizace se však pochopitelně projevila i v Československu. Roku 1963 byli například rehabilitováni popravení politici jako Rudolf Slánský či Vlado Clementis. Artur London, další z těch, kteří byli odsouzeni v rámci stalinistických Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

146 146 Jean-Philippe Namont procesů, byl propuštěn v roce 1956 a o sedm let později se mohl natrvalo odstěhovat do Francie. Dokladem uvolnění poměrů se stala i již zmíněná mezinárodní konference o Franzi Kafkovi konaná nedaleko Prahy. Ohlas měla i v Paříži. kde o ní filosof Roger Garaudy napsal pro literární týdeník Les Lettres Françaises článek nazvaný Kafka a Pražské jaro. 1 Pravdou ale je, že pro autora toto ohlašující se jaro znamená především obrodu marxistického myšlení v ČSSR, nikoliv obrodu společnosti, která se pokouší od marxismu osvobodit. Kulturní rozmach a politické změny Československý kulturní rozmach a jeho mezinárodní přesah do jisté míry pozmění obraz země. Celý západní svět oceňuje filmovou Novou vlnu; stačí připomenout úspěch Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela, který v roce 1967 získal Oskara za nejlepší zahraniční film. I další představitelé této mladé generace jako Miloš Forman či Věra Chytilová jsou zvláště ve Francii dobře známi. Na počátku šedesátých let však francouzský tisk nijak výrazně nezaznamenává změny odehrávající se v československé společnosti. Můžeme nicméně zmínit alespoň knihu novináře Pierra Philippa věnovanou hlavně umění a mladé generaci, která vyšla v roce Francouzská veřejnost si tedy až opožděně uvědomuje, že se v Československu něco děje. Nejvlivnější francouzský deník Le Monde začíná své čtenáře soustavněji o politických událostech v srdci Evropy informovat od června 1967, kdy dochází k jasnému rozkolu mezi reformisty a vládnoucí mocí. Ale již od roku 1966 situaci monitoruje dopisovatel tohoto listu v Praze Michel Tatu. Velmi detailně jsou však popsány až jednotlivé etapy sesazování prezidenta Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Dva články z 6. a 7. ledna 1968 uveřejněné na první straně i uvnitř listu zasazují případ Novotného obviňovaného z kumulování funkcí do širších souvislostí. Tehdy odvolaného politika nahradí dosud téměř neznámý Alexander Dubček. Čtenáři proto mají možnost přečíst si jeho podrobný portrét. Konzervativní deník Le Figaro vyčkává až do 22. července 1968, kdy filosof, sociolog a politolog Raymond Aron předkládá čtenářům analýzu probíhajících událostí. 3 K novému pohledu na změny v Československu se připojuje také televize. Jako příklad uveďme pořad Šestnáct milionů mladých, který od roku 1964 jednou týdně vysílá druhý kanál ORTF. 8. května 1968 věnuje půl hodiny Pražskému jaru viděnému pohledem československé mládeže. Na otázky moderátora odpovídají nejen studenti, ale také předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker, novinář A. J. Liehm a slovenský spisovatel Dominik Tatarka. Ti všichni kladou důraz na odstranění stalinské cenzury a vyjadřují naději mladé generace v režim, který má být mnohem demokratičtější. Panující dobrá vůle na straně obou vlád přeje navzdory rozdělené Evropě posílení vztahů mezi Francií a Československem. Na počátku šedesátých let se francouzským představitelům jevil režim v ČSSR jako ideologicky rigidní a nepřátelský, patřící jednoznačně do opačného tábora. Během války v Alžíru podporovala Praha alžírskou Frontu národního osvobození a stejně jako Moskva protestovala proti podpisu Elysejské smlouvy z roku 1963 interpretované jako sblížení dvou nepřátel socialistického bloku západního Německa a Francie, bývalých signatářů Mnichovské dohody. V očích Paříže je pražský režim stabilní a veřejnost poslušná. V tom smyslu vyznívají i depeše od francouzského velvyslance v Praze Jeana-Paula Garniera z roku Velvyslanec Ludovic Chancel, který jej téhož roku nahrazuje, vidí v Československu pouhého satelita Moskvy. Potvrzuje to i prodloužení dohody Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

147 Francie, Francouzi a Pražské jaro 147 o československo-sovětském přátelství na dalších dvacet let. Je dokladem toho, že českoslovenští představitelé se i nadále obávají německého revanšismu. 4 Zlepšování vzájemných vztahů Postavení Francie v tomto bipolárním světě je specifické. Prezident de Gaulle, který od ukončení války v Alžírsku (1962) a upevnění své moci usiluje o novou dynamiku francouzské zahraniční politiky překračující rámec studené války, se distancuje od Spojených států. Kritika jejich politiky ve Vietnamu se v březnu 1966 projeví tím, že Francie opouští integrované velitelství NATO. Stejně tak jsme svědky přechodného zhoršení vzájemných vztahů s více proatlantickou SRN. Snaha o navázání a znovuobnovení kontaktů se státy východního bloku, především se SSSR, je dalším de Gaulleovým krokem na této nové cestě. Taková je tedy situace, v níž po roce 1964 dochází ke zlepšování vzájemných francouzsko-československých vztahů. V souvislosti s mezinárodním uvolňováním probíhají první kontakty mezi Československem a Francií na nejvyšší úrovni. Jejich iniciátorem je ministr zahraničních věcí Václav David, který ohlašuje svou návštěvu Paříže. Chce zde dohodnout protokol o bilaterální kulturní, vědecké a technické spolupráci. Během svého pobytu ve dnech 25. a 26. listopadu 1964 poobědvá s ministrem zahraničních věcí Mauricem Couve de Murvillem. Francouzský ministr průmyslu a obchodu Maurice Bokanovski zase přijede do Brna, zatímco delegace pařížské městské rady navštíví Prahu. V březnu 1965 odjíždí do Paříže liberální ministr školství, uznávaný frankofil Čestmír Císař. A do Československa se vydávají další francouzské osobnosti, jako například v červenci 1965 delegace zahraničního výboru Národního shromáždění vedená Mauricem Schumannem. Rozvíjejí se i kulturní vztahy a do Prahy v té době přijíždějí přední francouzští umělci: nejen již zmiňovaný Roger Garaudy, ale také Louis Aragon, Fernand Braudel, Robert Debré a v roce 1965 i šéfredaktor deníku Le Monde Hubert Beuve-Méry. Snahy o sblížení mezi Paříží a Prahou je nutno chápat v širším rámci procesu uvolňování mezi oběma bloky. V průběhu návštěvy jugoslávského prezidenta Tita, k níž došlo v červnu 1965, pronesl Antonín Novotný tato slova: S každým národem chceme žít v přátelských vztazích, bez ohledu na jeho společenský systém. V této atmosféře se ve dnech 25. až 28. července 1966 vydává do Prahy ministr Couve de Murville, aby s Novotným hovořil především o německé otázce. Československý tisk pak začne o Francii psát jako o možném budoucím politickém spojenci a téhož roku Praha Paříži navrhne podpis smlouvy o přátelství. Z francouzské strany sice přichází pouze vyhýbavá odpověď, ale oba státy přesto mají v té době za sebou již dlouhou cestu ke zlepšení vzájemných vztahů. Vyvrcholením tohoto vývoje je v říjnu 1967 přijetí předsedy vlády Jozefa Lenárta premiérem Pompidouem a prezidentem de Gaullem, který slibuje, že příští rok na jaře přijede do Československa v rámci již delší dobu plánované návštěvy Rumunska. Reformní snahy a postoj západní levice Revizionisté z KSČ snažící se spojit komunismus s demokracií vzbuzují v západní Evropě zájem jak u komunistické, tak u nekomunistické levice. Pro západní komunisty, kteří se pohybují v demokratických podmínkách a vědí, že model socialismu či komunismu sovětského typu je pro veřejnost neúnosný, je tato myšlenka zcela zásadní. Proto jsou pro ně tak přitažlivé myšlenky Zdeňka Mlynáře, názory razící takzvanou Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

148 148 Jean-Philippe Namont třetí cestu, kterou představují návrhy ekonomických reforem Oty Šika a postoje vůdců Pražského jara. Největší odezvu mají tyto myšlenky u Komunistické strany Itálie. Její tajemník Luigi Longo vyjádří při svém pobytu v Praze v květnu 1968 podporu obrozené KSČ. Ale také francouzští komunističtí intelektuálové a spisovatelé otevřeně podporují československý revizionismus. To je případ Rogera Garaudyho a komunistického časopisu La Démocratie Nouvelle, který se věnuje otázkám zahraniční politiky. Aparát KSF je však vůči revizionismu v KSČ rezervovanější. Stranický deník L Humanité dokonce ani nepoužívá ve Francii poprvé publikovaný termín Pražské jaro. Je to dáno tím, že pro západoevropské komunistické strany jsou vztahy s Komunistickou stranou SSSR historicky velmi důležité. Zásadní roli zde hraje i sovětská finanční pomoc. Tyto strany jsou zajedno v tom, že proletářský internacionalismus může zvítězit jen za účasti SSSR. To znamená, že ve studené válce je nutno zvolit si svůj tábor, v němž je nepřípustná jakákoliv kritická analýza poměrů v SSSR a lidových demokraciích. Pokud jde o francouzskou levici, revizionistické návrhy reformního křídla KSČ zaujmou také členy Sjednocené socialistické strany Michela Rocarda a skupinu Rekonstrukce CFDT (Confédération française démocratique du travail Francouzská demokratická konfederace práce). Tato nekomunistická levice se zamýšlí nad možnou realizací demokratického socialismu, který by skloubil plánování s otevřeným trhem, kritizuje byrokratizaci sovětského systému a projevuje zájem o úspěšnou samostatnou jugoslávskou cestu. Tento zájem však neznamená, že by celá levice měla jasnou představu o mocenských vztazích uvnitř KSČ, o vývoji a očekáváních samotné československé společnosti. François Mitterrand, který je v té době v čele Federace demokratické a socialistické levice ( ), představuje hlavního protivníka generála de Gaullea, neboť ve druhém kole prezidentských voleb roku 1965 byl jeho vyzyvatelem. Když se v říjnu 1967 vydává do Prahy, neuvědomuje si plně vratkost postavení Novotného, s nímž se má setkat. Francouzští diplomaté v Praze si ale na podzim všímají, že Novotný je v rámci KSČ kritizován a jeho postavení je oslabené. Mitterranda doprovází novinář Claude Estier, bývalý socialistický odbojář blízký komunistům, který se v roce 1967 stal mitterrandovským poslancem. Píše o cestě do týdeníku Le Nouvel Observateur a Novotného v článku velmi vychvaluje. Domnívá se, že prezident se dokázal obklopit novou generací dynamických funkcionářů a s uspokojením hovoří o vlně sympatií, které toto setkání doprovázely. Tři měsíce před jeho sesazením z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ se vůbec nezmiňuje o revizionistickém proudu uvnitř strany. 5 Kritický pohled francouzské levice na revizionisty v KSČ byl ovlivněn jejím vlastním bojem, který se odehrával za bouřlivých květnových událostí roku Nejsou snad ekonomické návrhy jistého Oty Šika, jejichž cílem je opustit plánovanou ekonomiku a nalézt vyváženost mezi plánováním a trhem, v podstatě odklonem ke kapitalismu? A není snad návrat do Evropy, který je jedním z cílů Pražského jara, spíše snahou přiblížit se co nejvíce Evropě pod americkým vlivem? Co znamená československé prosazování zastupitelských odborů, které hájí své zaměstnance a jsou nezávislé na politice, v době, kdy Paříž si přeje, aby se odbory zapojily do revoluce? Odezva v tisku a televizi Výzvy Pražského jara se ve Francii dotýkají nejvíc KSF, kterou otázka revizionismu rozděluje. Onoho roku 1968 se pražským revizionistům dostává odezvy především v komunistickém literárním týdeníku Les Lettres Françaises, jehož šéfredaktorem Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

149 Francie, Francouzi a Pražské jaro 149 byl Pierre Daix, blízký přítel Pabla Picassa, dlouholetý komunista a odbojář, který byl vězněn v koncentračním táboře v Mauthausenu, kde se seznámil s internovanými československými komunisty, mezi nimiž byl též Antonín Novotný. Tento časopis, který měl ve střední Evropě hodně čtenářů, čerpal především z Literárních listů, orgánu Svazu československých spisovatelů. V březnu 1968 přijíždí Pierre Daix na pozvání Karlovy univerzity do Prahy a vystupuje na seminářích, na nichž lze neformálně hovořit o knihách, které jsou dosud v Československu zakázané. 20. března se účastní večera otázek a odpovědí v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde noví představitelé Pražského jara přímo odpovídají obrovskému shromáždění bezmála dvaceti tisíc mladých lidí. Během dubna pak Daix uveřejňuje ve třech číslech Les Lettres Françaises na pokračování dlouhou reportáž z Prahy. Ředitel časopisu Louis Aragon je k jejímu publikování zdrženlivý. Ta ale nakonec přece jen vychází hlavně díky Else Trioletové 6 a diametrálně se liší od opatrných analýz v L Humanité. S cílem obnovit legitimitu strany Daix klade důraz na nutnost vymýtit z KSČ stalinismus a vysvětluje přitom důležitost v Praze probíhajícího procesu rehabilitace jeho obětí. Kritizuje také fungování strany čelící korupci a moci nomenklatury, zasazuje se za probíhající demokratizaci. Podle slov Pierra Daixe KSF na jeho reportáž reagovala hrobovým tichem 7. Za svůj přístup k tématu si vyslouží dvouhodinový telefonický rozhovor s jedním z vedoucích funkcionářů KFS Georgem Marchaisem, který mu vyčte především to, že kritizoval chování Novotného v Mauthausenu. Odezva na druhé velké jarní shromáždění mládeže v Praze však překračuje stránky Les Lettres Françaises. Velmi populární televizní pořad Pět sloupků na první straně věnuje této akci 5. dubna téměř pětiminutovou reportáž, která obsahuje i francouzsky vedený rozhovor s Eduardem Goldstückerem. Na otázku Zamýšlíte také návrat k parlamentní demokracii? tento bývalý diplomat s odpovědí váhá, směřování režimu k větší demokratizaci však přece jen naznačuje: Teprve nyní se pokoušíme ustavit parlament, který funguje tak, jak má parlament náležitě fungovat. To znamená, že až doposud byl parlament spíše formalitou, nyní však chceme, aby se stal skutečnou vrcholnou legislativní institucí, tou institucí, která bude také kontrolovat vládu. Znamená to, že stát by mohl získat na komunistické straně nezávislost? Novinář naléhá: A budou mít všechny politické strany stejné podmínky? I ty nesocialistické? I zde se Goldstücker vyjádří opatrně: Komunistická strana zůstává a zůstane nejdůležitější stranou, poněvadž je garantem socialistické cesty této země, a protože tento přechod revoluční diktatury k demokratickému režimu je nejtěžším úkolem každé revoluce. 8 Objevují se první náznaky hrozícího rozštěpení KSF. Její ústřední výbor, který se schází 18. a 19. dubna 1968 v Courneuve, uklidňuje Thorezovy konzervativce tím, že generální tajemník strany Waldeck Rochet stvrzuje nutnost udržet jednotu mezinárodního komunistického hnutí, a tudíž fakticky respektovat i linii určovanou Moskvou. Waldeck Rochet však na tomto ústředním výboru také veřejně popřeje reformním představitelům KSČ mnoho úspěchů při prosazování jejich programu, jehož cílem je rozvoj socialismu. Hrozba intervence vzrůstá Navzdory povzbuzujícím slovům generálního tajemníka KSF narůstá hrozba intervence vojsk Varšavské smlouvy, o níž se ve Francii všeobecně ví. Západní státy si uvědomují, že nesmí oficiálními návštěvami přiživovat obavu Moskvy a lidových demokracií z toho, že se Československo chce obrátit směrem na Západ. Praha Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

150 150 Jean-Philippe Namont však připomíná příslib oficiální návštěvy prezidenta de Gaullea. Na to generální tajemník francouzského ministerstva zahraničí Hervé Alphand odpovídá v dubnu 1968 vyhýbavě. 9 Francouzský velvyslanec v Praze se již v květnu obává sovětské vojenské reakce na čistky, které proběhly na jaře v čs. armádě a mohly by se stát záminkou k vojenskému zásahu. Velvyslanectví pravidelně Paříž informuje o zrušení cenzury a o vzrušení, které v Praze vládne. Michel Debré, od 31. května francouzský ministr zahraničních věcí, ve svých vzpomínkách píše, že sovětskou intervenci předvídal na červenec a hovořil o tom též s velvyslancem USA Shriverem. 10 Události v Praze nabírají na rychlosti. Dubnový Akční program KSČ, deklarovaná snaha o demokratizaci režimu, aniž by byla zpochybňována vedoucí úloha strany, svoboda tisku a červnové zrušení cenzury, výzva Dva tisíce slov sepsaná Ludvíkem Vaculíkem a zveřejněná 27. června, 11 plán svolat na 9. září mimořádný sjezd strany to vše vyvolává v sovětském táboře další reakce. Počátkem července Brežněv Kadárovi říká: Nemůžeme být a nikdy nebudeme neteční k osudu budování socialismu a komunismu. O necelých čtrnáct dní později, 16. července, se francouzský velvyslanec v Moskvě Olivier Wormser setkává s náměstkem ministra zahraničních věcí SSSR Kozyrevem, který mu sděluje, že Československo bylo, je a zůstane členem Varšavské smlouvy. Tehdy Wormser považuje vojenskou intervenci za pravděpodobnou. Od téhož dne se vzrůstající krizi věnuje pravidelně deník Le Monde, a to na své druhé straně pod titulkem Vztahy mezi Československem a socialistickými zeměmi. Od 20. července pak téměř každodenně informuje o napětí mezi Československem a ortodoxními socialistickými zeměmi. V Komunistické straně Francie sílí obava z vojenského řešení. Ve snaze sovětské intervenci zabránit se generální tajemník Waldeck Rochet rozhodne jednat. 15. a 16. července 1968 pobývá v Moskvě, aby s Brežněvem projednal československou otázku a aby potvrdil panující dobré vztahy mezi KSF a KSSS. Tváří v tvář Brežněvově neústupnosti ale existuje jen omezený manévrovací prostor. Podle svědectví Jacka Ralita, tehdejšího novináře deníku L Humanité, Waldeck Rochet po odchodu z Brežněvovy pracovny pochopil, že mezinárodní komunistické hnutí se zhroutilo. 12 Den po svém návratu, 17. července, bez předchozí konzultace s KSSS, Rochet navrhne KSF svolat konferenci všech evropských komunistických stran, na níž by se jednalo o řešení krize. Již 19. července jede Waldeck Rochet pro změnu do Prahy, kde se má setkat s Alexandrem Dubčekem. Chce jej přesvědčit, aby vzal na vědomí stav pohotovosti, který pět zemí Varšavské smlouvy vyhlásilo o několik dní dřív. Svou kritikou na adresu KSČ, v níž vyjadřuje názor, že v Československu mají příliš mnoho prostoru antisocialistické síly, se drží linie Moskvy. Veden snahou zabránit roztržce mezi KSSS a KSČ označí československé reformy za nebezpečné. Dubček ale s francouzským návrhem uspořádat konferenci všech evropských komunistických stran nesouhlasí, protože podle něho postoj jedné strany nemůže být předmětem takového společného setkání. Copak by z něj mohlo vzejít něco jiného než podřízení se všech komunistických stran linii Moskvy a tím i souhlas s likvidací Pražského jara? Francouzský návrh však zamítne i KSSS, která dává přednost bilaterálním jednáním mezi československou a sovětskou komunistickou stranou. Iniciativa KSF nemá tedy v očích Moskvy velkou váhu. Po setkání Brežněva a Dubčeka, které proběhlo 29. července v Čierné nad Tisou, a po bratislavském jednání čs. stranické delegace s představiteli pěti komunistických stran z počátku srpna se několik týdnů zdá, že krizová situace se zklidnila. U francouzských diplomatů v Praze a v Moskvě to ale vyvolává pochybnosti. Článek v deníku Le Monde, který se na počátku srpna tomuto tématu věnuje, má název Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

151 Francie, Francouzi a Pražské jaro 151 Uvolnění mezi Československem a ortodoxními socialistickými zeměmi. Krize se zdá být zažehnána a číslo z 11. srpna, které jí věnuje úvodní stránku, na třetí straně bilancuje její průběh. V noci z 20. na 21. srpna však dochází k intervenci pěti armád zemí Varšavské smlouvy. Ve Francii se tato zpráva okamžitě šíří a vyvolává řadu politických reakcí. Francie odsuzuje intervenci Prezident De Gaulle hned 21. srpna vydává ve své privátní rezidenci v Colombey-les -deux-églises komuniké, které mu připravil předseda vlády Michel Debré. Vyjadřuje oficiální postoj Francie a razantně odsuzuje intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa stejně jako logiku studené války. O Československu hovoří jako o spřátelené zemi, která má právo samostatně o sobě rozhodovat. Podle Debrého se však nedá dělat víc. 13 Na zasedání vlády 24. srpna de Gaulle prohlásí, že sovětské rozhodnutí je sice politováníhodné, nelze však podkopávat další politiku uvolňování napětí v mezinárodních vztazích. 14 Pokračující dialog s Východem hájí i Debré, který před výborem Národního shromáždění pro zahraniční vztahy 29. srpna prohlásí, že sovětská intervence je závažnou nečekanou překážkou, která ale Francii nezabrání i nadále rozvíjet snahu o uvolnění a dovést ji do vítězného konce. 15 Také diplomat Hervé Alphand francouzskému velvyslanci Wormserovi v Moskvě sdělí: naším hlavním cílem je uvolnění, přestože jednoznačně odsuzujeme vstup a setrvání zahraničních vojsk v Československu. Je proto zapotřebí setkávat se se sovětskými diplomaty, ale nevést s nimi zásadnější dialog. Protože tyto vojenské operace nezpochybnily fakt existence dvou bloků, daly se ze strany Francie čekat jen verbální protesty, nikoli nějaké odvetné kroky. Jednoznačně intervenci odsoudí gaullisté: předseda Národního shromáždění Jacques Chaban-Delmas ji srovná s událostmi, které se odehrály v roce 1953 ve východním Berlíně a v roce 1956 v Budapešti. V obou případech došlo k popření nezávislosti státu a porušení svobody. Předseda výboru pro zahraniční vztahy Jacques Vendroux (a mimochodem také de Gaulleův švagr) varuje: Sovětské rozhodnutí, které porušuje zásadu nevměšování se, bude mít na blíže neurčenou dobu neblahý dopad na pokračování spolupráce, která je prospěšná jak pro naše reciproční zájmy, tak i pro světový mír. 16 Odraz okupace v médiích Francouzská média o vojenské intervenci široce informují. Rozhlasová stanice France Inter ji ve svém zpravodajském pořadu Inter Actualités, který 21. srpna od dvaceti hodin moderují Jean-Claude Turjman a Yves Mourousi, uvádí jako hlavní událost dne: Československo je dnes večer již zcela okupováno sovětskými, východoněmeckými, bulharskými, maďarskými a polskými silami. Obešlo se to bez většího krveprolití. Obyvatelstvo většinou dodržuje doporučení zachovat klid. 17 Dále jsou uváděny reakce z Francie, zvláště pak reakce generálního tajemníka socialistické strany SFIO Guy Molleta, který prohlašuje, že se jedná o útok na svobodu a ohrožení míru a smířit se s tím by připomínalo Mnichovskou dohodu. Zpravodajské rozhlasové i televizní stanice se událostem v Československu věnují každý den. Například jeden ze zpravodajských pořadů vysílaných 24. srpna přináší dvouminutovou reportáž o situaci v okupované Praze a ukazuje odhodlání obyvatel sovětské okupaci vzdorovat. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

152 152 Jean-Philippe Namont Událost se dostává na první stránky všech deníků i týdeníků. List Le Monde z 22. srpna 1968 věnuje celou první i pět následujících stran intervenci armád ortodoxních socialistických zemí do Československa (na s. 2 a 3), pobouření v západoevropských hlavních městech (s. 4) a také francouzskému stanovisku k této události (s. 5). Během celého měsíce jsou okupace Československa, moskevský kompromis a následně normalizace československo-sovětských vztahů hlavními tématy, jimiž se tento deník zabývá. Situace v Československu je vždy na první stránce. Na konci září se vrátí hned v několika článcích k třicátému výročí podpisu mnichovské dohody. L Humanité analyzuje události v Československu z vlastní perspektivy, přebírá přitom zcela postoj KSF a cituje také agenturu TASS. Již 26. srpna ale tiskový orgán KSF věnuje část své první stránky válce USA ve Vietnamu. Ohlasy na francouzské politické scéně Téměř celá francouzská politická scéna se okamžitě, byť s určitým zpožděním oproti vládnoucím gaullistům, proti invazi do Československa postaví. 18 Pro politický negaullistický střed se jedná o potvrzení samotné povahy komunismu. Podle předsedy centristického uskupení Pokrok a moderní demokracie v Národním shromáždění Jacquese Duhamela intervence sovětských vojsk navrací komunismu tvář vězení, onu tvář, kterou jsme již považovali za překonanou a která pohřbívá veškeré naděje na usmíření komunismu se svobodou. Jean Lecanuet, který byl v roce 1965 rovněž prezidentským kandidátem a zakladatelem Demokratického centra, zajde ještě dál, když tvrdí, že komunismus rovná se imperialismus. A proto zmařil naděje vkládané do politiky uvolňování a porozumění, kterou ve Francii dlouhodobě podporovala vláda, která tak naši zemi prakticky vyvedla z Atlantické aliance. De Gaulleova zahraniční politika by tudíž měla být zrevidována. Názory francouzské levice Na levici má Sjednocená socialistická strana za to, že ruská vojenská agrese proti socialistickému Československu přichází v okamžiku, kdy jsme se mohli domnívat, že je krize vyřešena. Ona brutalita spolu s dvojakostí moskevské vlády připomíná postoj berlínské vlády v období mnichovské krize. Antikomunistické a především socialistické odbory Dělnická síla, které vzešly z rozštěpení Všeobecné konfederace práce v roce 1947, upozorňují, že západní komunistické strany nebudou moci takovýto zavrženíhodný akt agrese ospravedlnit. V Komunistické straně Francie vyvolá zpráva o další vojenské intervenci šok. Politbyro KSF vyjadřuje nazítří po 21. srpnu své překvapení a nesouhlas a svolává mimořádné zasedání ústředního výboru. Luigi Longo a Waldeck Rochet se po invazi setkávají v Paříži a odsuzují ji. Posléze tak učiní též ústřední výbory italské a francouzské strany: Sovětský svaz udělal chybu. Na mimořádném zasedání se 22. srpna schází ústřední výbor KSF. Rozpory mezi jednotlivými účastníky jsou však tak velké, že rezoluce, kterou ústřední výbor přijme, je kompromisní. Její obsah sice vojenské řešení kritizuje, ale jen opatrně. Namísto mnohem silnějšího výrazu odmítnutí se rezoluce přiklání k mírnějšímu slovu nesouhlas. Generální sekretář KSF Waldeck Rochet na zasedání federálního výboru, které se koná 4. září 1968 v Seine-Saint-Denis, prohlásí, že Sovětský svaz nemusí být neomylný. Vazba na mezinárodní komunistické hnutí je sice nutná, avšak bez domi- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

153 Francie, Francouzi a Pražské jaro 153 nance jedné strany, takže vlastně bez vedoucí role KSSS. Posunout se ještě dál ale nepřipadá v úvahu. Gauraudyho návrh, který vyzývá k akci, je odmítnut. Generální tajemník strany se rozhoduje pro umírněnou střední cestu. Konec Pražského jara pak záhy zpečetí normalizace. Směřování k normalizaci V době, kdy se postupně začínají vytrácet demokratizační opatření, která byla přijata během Pražského jara, potvrzuje Francie svůj oficiální postoj z 21. srpna. Na tiskové konferenci 11. září 1968 de Gaulle připomíná československou otázku a opětovně odsuzuje logiku bipolárního světa: Dobře víte, co si o rozdělení Evropy na dva bloky myslím. Toto rozdělení a jím způsobené roztržky znamenají pro Evropu neštěstí, které s sebou přináší další neštěstí. Toto rozdělení je ve skutečnosti permanentním zasahováním do práva na sebeurčení každého národa na našem kontinentě. Žádná ideologie nemůže ospravedlnit tak nepřirozenou a nebezpečnou situaci. 19 Ale i když tento postoj odporuje Brežněvově doktríně omezené suverenity, a i když se 27. a 28. září konají rozhovory de Gaullea s kancléřem SRN Kiesingerem, které se týkají především Československa, a navzdory tomu, že je francouzská veřejnost sovětským násilím šokována, převládá opatrnost a nikdo nepřichází s čímkoli na obnovu československé suverenity. S nástupem normalizace a návratem konzervativního křídla KSČ do vedení jsou francouzští představitele nuceni vzít tuto novou situací na vědomí a ponechat tak Československo vlastnímu osudu. Pro Komunistickou stranu Francie je nejdůležitější, aby se shodla na dlouhodobé linii a vyhnula se roztržce s Moskvou. Kritika invaze se nikdy netýká samotné povahy systému, který byl v létě roku 1968 zpochybňován. Ve dnech 4. a 5. listopadu dochází v Moskvě k setkání delegací KSF a KSSS. V jeho závěru je vydáno společné komuniké vyzývající k uspořádání mezinárodní konference komunistických stran, na níž by měly být znovu potvrzeny společné cíle: boj proti západnímu imperialismu a boj za proletářský internacionalismus. Brežněvovo rozhodnutí o intervenci se tak dostává do pozadí. Ve straně bylo schváleno těmi největšími konzervativci a přijato velkým počtem militantních členů. Ti v souvislosti s vítězstvím gaullistů ve francouzských červnových volbách považují za jedinou prioritu boj proti pravici a západnímu bloku. Evropské komunistické strany, s výjimkou Komunistické strany Španělska, tak postupně přijímají normalizační režim, v jehož čele stojí nejprve Alexander Dubček a posléze Gustáv Husák. Ve svém vystoupení na světové konferenci komunistických stran, která se koná 6. června 1969, se už Waldeck Rochet o Československu vůbec nezmiňuje. KSF po roce 1969 Normalizována je v podstatě samotná KSF. Od roku 1969 ve straně stoupá hvězda Georgese Marchaise, který v roce 1972 nahradí generálního tajemníka Waldecka Rocheta. Nový vedoucí představitel KSF se společně se španělskou a italskou stranou podílí na eurokomunistickém hnutí, a tudíž se odchyluje od Moskvy. Dělá to ale s ohledem na francouzské parlamentní volby v roce 1978, protože je nucen obhajovat společný vládní program s novou Socialistickou stranou. Fakticky však schvaluje sovětský postoj k Československu. Zpráva Ústředního výboru, kterou Georges Marchais pronese v roce 1970 na 19. kongresu, uvádí:...naše strana vyjádři- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

154 154 Jean-Philippe Namont la svůj upřímný nesouhlas s vojenskou intervencí v Československu 21. srpna Posléze dala najevo své pochopení pro snahy vedené s cílem nalézt politické řešení nastalé krize, jak se o to snažila již od samého počátku. Zároveň naše strana vyjádřila odhodlání nekompromisně bojovat proti jakémukoli projevu antisovětismu, ať již přichází odkudkoli, a své odhodlání přetavila v činy. Srpnová intervence 1968 neospravedlňuje jakékoli osočování SSSR. 20 Jakmile strana po roce 1977 dočasně zpřetrhá vazby s Mitterrandovými socialisty a distancuje se od společného programu, zařazuje se do linie KSSS. Marchais ve svém článku uveřejněném 13. února 1979 v L Humanité dokonce sovětský systém zhodnotí jako celkově pozitivní. V lednu 1980 pak při své návštěvě Moskvy podpoří další vojenskou intervenci Sovětské armády v Afghánistánu. Za této situace jsou projevy podpory revizionismu postupně vytlačovány na okraj a jejich nositelé vylučováni z KSF, jak se to již v roce 1970 stalo Rogeru Garaudymu. Měsíčník patřící KSF La Démocratie nouvelle je v roce 1972 zrušen. Literární týdeník Les Lettres françaises také patřící francouzským komunistům, který dosud informuje o tom, co se děje v Československu, je stažen z knihkupectví, ztrácí své předplatitele na Východě a v roce 1972 zaniká. Odstraněn je i chráněnec Louise Aragona Pierre Daix. Pod titulem Praha v srdci hovoří o svém rozchodu s KSF v novém vydání svého Pražského deníku z roku Také socialisté postupně mění názor na potlačení Pražského jara. Předznamenává to François Mitterand, který původně vjezd tanků Varšavské smlouvy do Československa bezprostředně po této události bezvýhradně odsoudil, když říká, že postup, který přivedl Československo k poslušnosti je interní policejní akcí v komunistickém světě. 21 Doufá zároveň v postupný vývoj vedoucí k reformě komunismu na východ od železné opony. Od tohoto okamžiku začne Socialistická strana podporovat disidenty. Je si však dobře vědoma toho, že logika studené války, v níž má Francie vyvažovací pozici mezi oběma bloky, nemůže v dohledné době pominout. Ostatně i pro socialisty je jejich hlavním cílem společný program s KSF. Chtějí však prokázat nezávislost na svém partnerovi. Proto si studijní setkání konaná v Paříži ve dnech 25. a 26. listopadu 1972 vytknou za hlavní cíl zdůraznit, že mezi Společným programem a programem Pražského jara neexistují rozpory. O československé normalizaci zde ale nepadne ani zmínka. Marchais zakáže komunistům na této akci účast, zapojí se do ní ale novinář a spisovatel Pierre Daix. Není jediným, kdo zde veřejně hovoří o své roztržce s KSF. Postoje intelektuálů i veřejnosti V důsledku událostí z léta 1968 a následné normalizace dochází k tomu, že umělci a intelektuálové, kteří byli až dosud členy KSF, jakož i ti, kteří s nimi byli spřízněni nebo se alespoň angažovali na levici, se od strany distancují a někteří se s ní přímo rozcházejí. Československý osmašedesátý je pro mnoho z nich potvrzením, že sovětský komunistický systém je ze své podstaty represivní a neměnný. Obzvláště kritický je Louis Aragon, který se však se stranou nerozejde. Na podzim roku 1968, jen několik týdnů po okupaci Československa, vychází ve Francii román Milana Kundery Žert a Aragon pro něj napíše pesimistickou předmluvu, kde nehovoří o románu, ale o situaci v Praze. 22 Tento text, v němž autor poukazuje na zločinnost normalizace, převezmou 10. října Les Lettres Françaises. V únoru 1969 zde Aragon vydává recenzi knihy Artura Londona L Aveu [Doznání] 23 podle níž vznikl stejnojmenný film, který natočil Costa- Gavras. Film podle scénáře Jorge Sempruna s Yves Montandem v hlavní roli vstupuje Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

155 Francie, Francouzi a Pražské jaro 155 do kin v dubnu Všechny tři osobnosti měly blízko k levici, ale intervence vojsk zemí Varšavské smlouvy je pobouřila. Kniha i film mají velký ohlas. V očích francouzské veřejnosti znamená normalizace potvrzení faktu existence dvou bloků a zároveň dokazuje nemožnost reforem na východ od železné opony. Neochabuje však zájem o to, co se v Československu děje a ani solidarita s osudem Čechoslováků. Události osmašedesátého jsou od konce roku i později tématem mnoha publikací. Uveďme například knihu Pavla Tigrida, která vyšla pod názvem Le Printemps de Prague [Pražské jaro] v nakladatelství Seuil. Tato kniha se věnuje nejen dějinám vztahů mezi KSČ a Československem i překonanému nástupu liberalizace, ale je také jakousi antologií všech významnějších textů a prohlášení z těch několika rušných měsíců. Nečinnost Západu odsuzuje Eugène Ionesco ve svém článku Z Prahy do Londýna, ostuda člověka, který vychází v týdeníku Le Figaro Littéraire 20. dubna Stranou pozornosti nezůstává ani následující období, během něhož musí postupně odstoupit představitelé Pražského jara a zejména to, když je 17. dubna 1969 donucen k abdikaci Alexander Dubček a místo něho do funkce prvního tajemníka zvolen Gustáv Husák. Celý vývoj sleduje velmi podrobně například Le Monde. Silnou odezvu má ve Francii také lednové sebeupálení Jana Palacha. Francouzské noviny je obšírně rozebírají, fotograf a režisér Raymond Depardon natáčí krátkometrážní film, který zaznamenává minutu ticha na Václavském náměstí k poctě upáleného studenta. I další francouzská média se vracejí k situaci v Československu. Například televizní pořad Panorama věnuje 21. srpna 1969 dlouhou reportáž událostem minulého roku, vývoji od liberalizace přes sovětskou okupaci a sebeupálení Jana Palacha až k normalizaci. Osud země připomíná i přítomnost československých emigrantů na Západě. Tak například fotografické dílo Josefa Koudelky, který odešel do Velké Británie a od roku 1980 se usadil ve Francii, významně přispívá k trvalé připomínce oněch srpnových dnů roku 1968, kdy bylo Československo obsazeno. V Paříži zůstává a velmi aktivně se do francouzského intelektuálního dění zapojuje A. J. Liehm, který sem byl na podzim roku 1968 vyslán jako zástupce československého filmu. Od roku 1975 žije ve Francii také Milan Kundera, který se stal velmi uznávaným autorem. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou pak obdobím, kdy Francie přijímá velké množství emigrantů, kteří se stali oběťmi nedemokratických režimů, ať již se jedná o disidenty pocházející ze sovětského bloku, či o politické uprchlíky z Jižní Ameriky, kteří opustili pinochetovské Chile, Videlovu Argentinu anebo o Kambodžany, kteří utekli před režimem Rudých Khmérů. Veřejnost tak vnímá, že Češi a Slováci sdílejí osudy lidí z mnoha jiných zemí. Na příchod demokracie si budou muset počkat až do konce osmdesátých let. Závěrečné ohlédnutí Pražské jaro se do francouzského povědomí zapsalo jako zásadní událost onoho překotného roku Předchozí vývoj v Československu, který toto vzepětí a s ním spojenou liberalizaci umožnil, zůstává povětšinou neznámý, a proto se může zdát, že všechno začalo až v lednu s nástupem Alexandra Dubčeka. Srpnová invaze 1968, plíživá normalizace a sebeupálení Jana Palacha se tak jeví jako dovršení dramatu, které se odehrávalo po dobu dvanácti měsíců. Pro vládnoucí gaullismus, jemuž je komunismus na hony vzdálen, zapadá toto období do širšího rámce uvolňování vztahů s Východem a oproštění se od zavede- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

156 156 Jean-Philippe Namont ného vnímání bloků. To ale neznamená, že by tu byla snaha jakkoliv ovlivňovat povahu režimů v sovětském bloku. Od chvíle, kdy Dubčeka nahradil Husák, zaujímá Československo opět ortodoxní konzervativní postoje. Vládnoucí francouzská pravice vývoj v ČSSR chápe jako potvrzení represivní povahy komunistických režimů. Československý reformní pokus roku 1968 přináší naději levici. Myšlenka budování socialismu s lidskou tváří se proto mnohým Francouzům zalíbí. Když jsou ale jejich naděje zanedlouho zmařeny, obrátí se někteří komunističtí voliči jinam a dají svůj hlas socialistům. Tento posun vynese v roce 1981 na prezidentský post Françoise Mitterranda. Reformy Pražského jara byly uvnitř Komunistické strany Francie interpretovány dvojím odlišným způsobem, což málem vedlo k jejímu rozpolcení. Podle mínění některých francouzských komunistů si reformy zasluhovaly podporu, protože ukázaly možnost spojení komunismu s demokracií. Podle jiných mohl postup pražských představitelů KSČ naopak vést k oslabení či dokonce ke konečnému ohrožení socialismu v Československu. Podpora čehokoli, co mohlo směřovat k rozštěpení sovětského bloku, byla v kontextu soutěžení socialistických zemí se západním kapitalismem nežádoucí. V době, kdy v Československu již probíhá normalizace, se KSF přednostně hlásí k vazbě, která ji pojí s Komunistickou stranou Sovětského svazu a také mírní vlastní kritiku srpnové invaze z roku Počínaje rokem 1976 se KSF zapojuje do politické linie eurokomunismu. Tuto linii prosazují některé komunistické strany západní Evropy, zejména strana KS Španělska a Itálie. Jedná se o kritický postoj k nedemokratické praxi Sovětského svazu a dalších zemí východního bloku, které se nedostatečně destalinizovaly a nedodržovaly lidská práva. Na rozdíl od italské komunistické strany, která se s Moskvou kvůli tomu dokonce rozejde, strana Georgese Marchaise se od roku 1977 znovu se Sovětským svazem sbližuje. Období eurokomunismu je pro KSF před jejím opětovným zařazením se do linie příliš krátké na to, aby jí umožnilo oponovat Moskvě kvůli její československé politice. O hlubší destalinizaci, dodržování lidských práv a demokratizaci šlo také čs. revizionistům. V srpnu 68, dvanáct let po krvavém potlačení protistalinistického povstání v Budapešti, udeřila opět sovětská represe a Pražské jaro zadusila. Šokovaní Francouzi tehdy pochopili, že režimy zemí východního bloku jsou nereformovatelné. Ocenili však, že občané jednoho nevelkého státu usilující o dosud nevídané spojení socialismu s demokracií byli schopni provést během krátké doby řadu pozitivních změn a za jejich udržení i nějakou dobu po zásahu hrubé moci bojovat. Šedesátý osmý rok tak změnil francouzský pohled na Československo. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

157 POHLEDY Z KRAJŮ Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:44

158 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

159 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku Jan Krajčirovič V souvislosti s událostmi roku 1968 v regionech se nabízí několik témat. Patrně dvě nejdůležitější jsou: Do jaké míry probíhal obrodný proces i mimo velká města? Jaký průběh a dopad měla invaze mimo obecně známá nejstrategičtější místa? Další otázky jsou tyto: Jak probíhal obrodný proces a kritické dny v okresech, které byly tradičně levicově orientované a jakou roli v tom hrály i další politické strany, zejména Československá strana lidová, která jako jediná nabízela alespoň v některých oblastech částečnou politickou alternativu. Stranou nezůstává ani otázka týkající se prvorepublikových tradic, spolků i snahy o jejich obnovu. Nejsmutnější kapitolu pak představuje začátek období tzv. normalizace. Cílem tohoto příspěvku je nabídnout na tyto otázky možné odpovědi. Je ale pochopitelné, že zejména moderní dějiny mají celou řadu interpretací, namnoze i dezinterpretací. Proto tato stať představuje jen další střípek do pomyslné mozaiky živé diskuse o dění v prvních dvou třetinách roku Leden až srpen zdroje poznání Naše téma je ohraničeno událostmi, které se odehrály v okrese Brno-venkov od ledna roku 1968 do srpna 1969 s důrazem na průběh a dopad klíčových událostí ve městech Ivančice a Oslavany. Poznání této problematiky komplikuje nevelké množství pramenů a skutečnost, že většina tiskovin vydávaných oběma městy začala vycházet až po roce V okrese Brno-venkov však vycházel alespoň týdeník Směr, na jehož stránkách se události související se zkoumanými městy často objevují. Oporou jsou také regionální vydání celostátních deníků Rudé právo a Lidová demokracie. Rovněž v nich je možné najít řadu článků, které se dění v Oslavanech a Ivančicích alespoň částečně dotýkají. Hlavním zdrojem jsou však archiválie, které se týkají regionální politiky. Jde o prameny uložené ve Státním okresním archivu Brno-venkov se sídlem v Rajhradě a v Moravském zemském archivu v Brně. Další zdroj představují kroniky měst; je však třeba říci, že zápisy vznikaly zejména na sklonku roku 1968, resp. na začátku roku 1969, tudíž se už v nich bohužel projevuje nemalá míra autocenzury pisatele. Bohužel tyto limity mají i vzpomínky pamětníků, které navíc komplikuje dlouhý časový odstup od událostí, jež tak zásadně ovlivnily naše dějiny. Politická situace v okrese Brno-venkov Okres Brno-venkov v té podobě, jak jej známe dnes, vznikl při reformě územního dělení Československa v roce Je to prstencovitý pás, který obklopuje Brno -město. Vzhledem k tomuto specifickému uspořádání okres Brno-venkov nemá ani neměl jednoznačné centrum, okresní město. Proto i orgány samosprávy namnoze Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

160 160 Jan Krajčirovič působily buď v Brně, nebo střídavě v jednotlivých větších městech. Z těchto měst, jež si byla podobná velikostně, lze z regionu Brno-venkov jmenovat především Tišnov, Kuřim, Židlochovice, Hustopeče, Oslavany a Ivančice. Město Ivančice, založené ve 13. století, se nachází přibližně dvacet kilometrů jihozápadně od Brna na soutoku řek Jihlavy, Oslavy a Rokytné. Právě blízkost Brnu je jedním ze zásadních faktorů, které Ivančice a okolí vždy ovlivňovaly. Ponechme nyní stranou jejich slavnou historii, k níž patří i působení jednoty bratrské, a zaměřme se na skladbu obyvatel na počátku 20. století, neboť ta je pro další vývoj zásadní. Ještě na konci 19. století velká část obyvatel Ivančic i přilehlých vesnic pracovala v zemědělství (zejména zde bylo rozšířené pěstování chřestu), s rozvojem průmyslu jich však poměrně mnoho odcházelo za prací do Brna, čemuž napomáhalo i dobré železniční spojení. Proto se původně zemědělské obyvatelstvo postupně měnilo na tzv. kovorolníky, tedy zaměstnance v průmyslu, kteří vlastnili i malý kousek pole, na němž po práci hospodařili. Počátkem 20. století žilo v Ivančicích necelých osm tisíc obyvatel a tento počet se ve zkoumaném období konce šedesátých let 20. století zvýšil o necelou tisícovku osob. 1 Sousední Oslavany, které byly co do počtu obyvatel poloviční, měly situaci rozdílnou. Ač byly menší, svým významem značně ovlivnily podobu celé oblasti. Nemalá část obyvatel z Ivančic a okolních vesnic docházela do Oslavan za prací, či dokonce v době bytové krize na konci padesátých let 20. století se z Ivančic do Oslavan celá řada obyvatel přestěhovala do bytů pro horníky a zaměstnance tamní elektrárny. 2 Na historii Oslavan měla právě těžba uhlí zásadní vliv. Již na konci 18. století se zde začaly zakládat doly a černé uhlí se v rosicko-oslavanské pánvi těžilo po celé 19. století. Roku 1912 se Oslavany napojily na železnici a o rok později v nich byla postavena elektrárna. Ta spolu s dolem Kukla a později dalšími doly profilovala tuto oblast jako hornicko-dělnickou. Horníci a dělníci měli pochopitelně velký vliv na formování politické orientace zdejších obyvatel. Proto není divu, že již před první světovou válkou žilo v této oblasti velké množství příznivců Čs. sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD). Po první světové válce se situace změnila. ČSL sice nadále byla druhou nejsilnější stranou, ale silné postavení ČSDSD se vytratilo, a to ve prospěch nově vzniklé Komunistické strany Československa (dále KSČ). Je třeba říci, že právě toto rozložení sil z počátku dvacátých let a v průběhu let třicátých do jisté míry determinovalo i průběh roku 1968 v regionu. Když v prosinci roku 1920 vypukly v Praze boje o Lidový dům mezi dvěma frakcemi sociálně demokratické strany, vzbudily tyto události a především výzva ke generální stávce velký ohlas zejména mezi zaměstnanci elektrárny v Oslavanech a mezi horníky, kteří se na necelý týden zmocnili města. Jejich snahu tvrdě potlačila armáda, což přispělo k tomu, že po vzniku KSČ roku 1921 se Oslavany a Ivančice staly baštami nově vzniklé strany. Ta dokázala v Oslavanech třikrát po sobě drtivě zvítězit ve volbách a aktivně se zapojovala i do stávek ve třicátých letech. V Ivančicích po celou dobu první republiky patřila KSČ s ČSL mezi nejpočetněji zastoupené strany ve volbách. 3 Tvrdé komunistické jádro sehrálo významnou roli i v dalších letech. O celou oblast se velmi zajímal Václav Nosek, který podporoval zejména ve třicátých letech stávkující horníky. Proto také byl již roku 1947 na jeho počest přejmenován důl Kukla. Obecně lze tedy říci, že Ivančice a Oslavany se řadily k tradičním silně levicově orientovaným regionům a většinu klíčových pozic zde zaujali předváleční členové KSČ, stoupenci Gottwaldova křídla KSČ. Přes silnou převahu KSČ měla významnou pozici také ČSL. Přestože se v Ivančicích i v Oslavanech jednalo až o druhou nejsilnější stranu, měla nemalé množství Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

161 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 161 příznivců a vyvíjela velmi výraznou činnost, především v kultuře (stavba Lidového domu v Oslavanech) nebo v mládežnických a tělovýchovných aktivitách (Orel). I po druhé světové válce zaujala ČSL ve volbách roku 1946 druhé místo, první byla pochopitelně KSČ. Následující události však přinesly nucenou redukci ČSL, která se neobešla bez perzekuce některých členů. Spolu s Katolickou akcí, která vnesla do řad ČSL rozkol, došlo ke značnému úbytku členů a v celém okrese zanikla většina místních organizací ČSL, takže jich zbylo pouze šest. V této době zanikly i místní organizace v Ivančicích a Oslavanech, kde po dalších dvacet let vládla pouze KSČ. Události jara roku 1968 Na počátku roku 1968, po zasedání ÚV KSČ dne 5. ledna, byl v celém Československu zahájen obrodný proces, který vyústil v události Pražského jara. Ve městech i ve stranickém aparátu probíhala již od ledna poměrně čilá diskuse o dalším směřování politiky KSČ a tím de facto i celé Československé socialistické republiky, byť šlo na počátku spíše o diskusi formální. Postupem času začala nabírat na otevřenosti a ráznosti a byla ukončena až vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Již od počátku roku 1968 byl v okrese Brno-venkov patrný jistý nesoulad mezi hesly proklamovanými na stranách Rudého práva, stranického týdeníku Směr v okrese Brno venkov a jednáním nejnižších správních orgánů, městských národních výborů a ONV Brno-venkov. Zatímco Rudé právo se začalo velice opatrně o reformních krocích vyjadřovat již v lednu a počátkem února, příkladem mohou být články: Širší prostor pro všestrannou aktivitu lidí 4 nebo Koho do funkcí, 5 stranický týdeník Směr se v první třetině roku 1968 omezoval jen na otázky výroby a další obvyklá témata. Sám předseda okresního výboru KSČ a tajemník ONV Brno-venkov Ing. Jan Vaňáček ( ) patřil mezi uvědomělé členy strany, kteří z volnější diskuse měli obavu. O jeho postojích během obrodného procesu vypovídá také to, že si svoji pozici udržel i po lednových prověrkách následujícího roku, ba co více, v dalších letech nejen povýšil ve stranické nomenklatuře, ale roku 1979 mu byl udělen Řád práce. Ve znamení činů Částečnou změnu poměrů v okrese Brno-venkov přinesla až předvolební diskuse na okresní konferenci strany před volbami do národních výborů ohlášená Janem Vaňáčkem na stránkách Směru. Počátkem března se začaly objevovat sice zatím jen obligátní titulky, jako např. Aby tato doba byla ve znamení činů, 6 známé již z předchozích let, ale zároveň byl také dán prostor čtenářům, aby mohli reagovat. Stejně tak dostali slovo další delegáti, z jejichž úst zazněly i opatrné kritické výtky. Rostislav Mucha, profesor na SVVŠ 7 v Ivančicích: Očekávám, že na okresní konferenci budeme jednat v novém duchu, který zavládl v naší straně. [ ] Všichni jsme dávno cítili, že styl stranické práce byl těžkopádný. To se všechno změní, když všichni budeme mít zájem o vpravdě demokratické uplatňování principů politiky strany. 8 Tento názor však byl ojedinělý. Převažovaly ty spíše opatrné či podporující dosavadní směřování strany pod vedením prezidenta Novotného. Doktor Julius Škoda, vedoucí právního oddělení Rosických uhelných dolů ve Zbýšově: Aby kritika byla brána jako snaha pomoci něco změnit a ne jako zlovůle. 9 Ještě ostřejší hlasy vůči novým poměrům zaznívaly z úst funkcionářů Místního výboru KSČ v Ivančicích, z nichž bylo patrné sepětí s Novotného politikou, což se projevovalo především Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

162 162 Jan Krajčirovič v reakci na tzv. strahovské události. [Šlo o poklidný pochod studentů z pražských strahovských kolejí, kteří si stěžovali na nevyhovující ubytování a časté výpadky elektřiny. Surově je přitom rozehnaly jednotky Veřejné bezpečnosti.] Z dopisu Místního výboru KSČ 10 v Ivančicích s datem 12. března, adresovaného vedení KSČ citujeme: Vážený soudruhu Dubčeku, my, komunisté v Ivančicích, jsme s povděkem uvítali usnesení lednového pléna ÚV KSČ. [ ] Plně se stavíme za rozvinutí socialistické demokracie ve všech úsecích našeho života. Věříme, že naše strana obstojí v tomto složitém, těžkém dění. [ ] Tato doba je zde a my pozorujeme, že místo abychom se radovali, máme vážné obavy, jestli je to, co jsme čekali. [ ] Nezapomeň, že nerozhodnost ve vedení strany zapříčinila tragédii v Maďarsku a mohla by způsobit i neštěstí u nás. V závěru rezoluce žádáme, aby bylo skončeno s útoky proti SNB a proti celému našemu zřízení v souvislosti s událostmi na Strahově. Žádáme, aby byli voláni k odpovědnosti redaktoři televize, rozhlasu a tisku, zejména pak redaktoři Mikrofora, [oblíbeného kontaktního rozhlasového pořadu pro mládež] kteří útočí na zřízení, zkreslují historii a matou celý národ. Vyžadujeme, aby byla skončena diskuse o naší straně, která probíhá mimo stranu, [ ] aby v této době vystupovali v televizi, rozhlasu a v tisku čestní členové ÚV, [ ] aby byla urychleně svolána celostátní konference strany, na kterou by byli zvoleni delegáti přímo z pracovišť s cílem dopomoci dosažení jednoty v ÚV a tím i v celé straně. Diskuse o demokratizaci Právě volání po jednotě strany zaznělo jako klíčový požadavek na konferenci OV KSČ, která se konala o tři dny později. Je však pravdou, že tato konference proběhla ve stínu útěku generála Šejny, [chráněnec prezidenta Novotného; měl být zatčen kvůli hospodářské kriminalitě, uprchl do USA a spolupracoval s CIA] takže odsouzení jeho zrady se stalo v podstatě jejím hlavním tématem. Stranický týdeník Směr nadšeně hlásal závěry konference slovy: Podpořit obrodný proces, jímž strana prochází; samotný výsledek konference tolik přesvědčivý nebyl. Nejlépe rozpačitost charakterizuje závěrečný proslov okresního tajemníka Ing. Jana Vaňáčka: Ať probíhají široké diskuse, ať jsou to však diskuse plodné, které nebudou osočovat to, co jsme dobrého vykonali obětavou prací našich členů, 11 ale Šejnova aféra doznívala na stránkách stranického tisku ještě několik dalších týdnů. Byla též předmětem zasedání předsednictev ONV a OV KSČ. Na okresní konferenci se volili noví členové OV KSČ a kandidáti do nadcházejících voleb do ONV. Nejhojněji byli zastoupeni dělníci z TOS Kuřim. Z Oslavan to byl Vladimír Hofman, mistr v Elektrárně Prosincové stávky, Jan Novotný, horník na dole Václav Nosek a jako kandidátka OV KSČ Marie Adamová, dělnice v Elektrárně Prosincové stávky. V Ivančicích zvolili Blanku Potičnou, učitelku ZDŠ. 12 Přestože diskuse o demokratizaci zprvu probíhala v okrese Brno-venkov rozpačitě, na zasedání předsednictva ONV před nadcházejícími volbami, které byly stanoveny na 19. květen, již nemohli jeho členové před celospolečenskými impulzy zavírat oči. Proto již na zasedání 27. března zazněla celá řada kritických připomínek. Ty pocházely zejména od členů nekomunistických stran a dalších organizací: Bratr Jedlička OV ČSS: K otázce voleb, domnívám se, že je nutné volby odložit. Do MNV nejsou problémy získat lidi, je však třeba zvolit do funkcí takové, kteří ovládají situaci v místě. [...] Soudruh Straka z Českého svazu rekreačního sportu poukazuje na to, že se hodně používá slov demokracie svoboda a hlavně nejvíce před volbami. Lidé tomu říkají fraška. Když demokracie a svoboda není opravdová, tak se nic nepodařilo, je to pouze zneužívání slova. [...] S. Ficková, OV NF: V průběhu posledních Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

163 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 163 deseti let došlo k určité deformaci a postavení Národní fronty. 13 V tomto ohledu bylo zajímavé stanovisko okresního tajemníka Jana Vaňáčka. K celé věci zaujal postoj, který se shodoval nejen s komentáři na stránkách Směru, ale i s početnou skupinou obyvatel v této oblasti: Současná situace obrodný proces je nutný, je třeba stavět argument proti argumentu, někdy jde situace u některých lidí až do hysterie, někteří funkcionáři jsou neprávem osočováni, projevují se nesocialistické prvky. 14 Po tomto zasedání se rozpoutala i živější diskuse na stránkách Směru, nicméně i nadále převažovala pasivita, respektive podobná opatrnost, jakou projevoval tajemník ONV Vaňáček: Žádáme ÚV KSČ, aby se obrátil na všechny pracovníky kulturní fronty, kteří vyslovili souhlas se závěry pléna, aby kromě negativních jevů minulého vývoje také veřejně zhodnotili kladné výsledky, kterých bylo nesporně při výstavbě socialismu dosaženo. 15 V podobném duchu byly i další otiskované zprávy. Například komunisté ZO KSČ na Dole Antonín ve Zbýšově vyjádřili nesouhlas s demonstrací studentů v Brně. Obyvatelé Ivančic na veřejné volební schůzi dali najevo víru ve zdravý politický, ekonomický a kulturní rozvoj našeho státu, který bude socialistický a demokratický. 16 Ivančický rodák Jan Procházka ve stejnou dobu do Literárních listů napsal: Diskuse neomezovaná strachem, nekorigovaná mocenskými zásahy je prvním předpokladem změn, které jsou nezbytné, chceme-li skutečně socialismus moderní, demokratický a prosperující. [...] Jenom progresivní socialismus bude schopen soutěžení a srovnávání. Vztah k současné diskusi tedy není ničím jiným než poměrem každého z nás ke společné budoucnosti. [...] Věnujme nezaujatě pozornost obsahu a nikoliv ojediněle podrážděnému tónu diskusí. Nakonec jenom velkorysá politika je úspěšnou politikou. Chtěl jsem touto naivní úvahou odpovědět některým soudruhům na otázku, kdo se to dnes tak neodbytně hlásí o slovo. Mohl jsem to udělat i stručněji: národ...! 17 Vliv spisovatele Jana Procházky Právě osoba Jana Procházky vzbuzovala ve městě zájem o reformní myšlenky. Nastala tak paradoxní situace, která se projevila i na stránkách Směru. Na jedné straně se objevovaly články vedení OV KSČ Brno-venkov deklarující snahy o diskusi většinou jen formálně a frázovitě, na druhé straně články tvrdé stalinistické rétoriky vzpomínající na výročí tzv. Vítězného února 18 a zcela v protikladu i články žádající otevřenou diskusi a demokratické reformy, což dokazuje článek: Pozveme ho na besedu. V něm se píše: Veřejné schůze v Ivančicích proběhly za velké účasti občanů. Třebaže je již jisto, že volby budou odloženy, občané vyslechli se zájmem návrhy kandidátů do Národní fronty a měli dost připomínek. Tak například v předměstí Letkovice žádají větší zastoupení družstevníků a žen. Dále namítají, že Ivančice s okolím, největší město Brněnska, nemají kandidáta do KNV. Podivují se, proč do ONV a KNV nejsou navržení také odborníci ze závodů. Velmi živé byly besedy, které následovaly na těchto večerech po vyřízení volebních záležitostí. Občané upřímně vítají obrodný proces naší socialistické společnosti. Zdánlivě lhostejní lidé projevují nebývalý zájem. Z besed, jež možno nazvat večery dotazů a odpovědí, bylo patrno, že občané věří v právní jistotu, vítají svobodu tisku, slova, shromažďování a spolčování. Velmi se hovořilo o ivančickém rodáku spisovateli Janu Procházkovi a jeho úsilí o obrodu našeho veřejného života. Pozveme si ho na besedu, prohlásil mladý dělník ze závodu Avie. Dovíme se tak přímo od pramene, jak to vlastně všechno bylo. 19 Přestože tlak na reformy ze strany veřejnosti sílil, nebyl ani zdaleka tak silný, jako ve větších městech. Progresivní silou nadále nebyla samotná KSČ, ale spíše další strany Národní fronty. Zejména činná byla v tomto ohledu ČSL. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

164 164 Jan Krajčirovič Obnovení Československé strany lidové Paralelně s diskusemi o demokratizačním procesu v rámci KSČ vyvstala v rámci národních výborů otázka větší politické plurality, respektive postavení ČSL a ČSS. Tato otázka se objevila i na schůzi Okresního národního výboru 27. března, kde zazněly zejména od zástupců ČSL poměrně ostré hlasy, žádající také reflexi událostí padesátých let. Stanoviska ČSL vycházela ze závěrů schůze okresního výboru strany, která proběhla o týden dříve. V ČSL došlo k poměrně výrazným rozporům již na počátku března roku Ve stranickém listu Lidová demokracie se 8. března objevily články, které opatrně kritizovaly vedení předsednictva strany, zejména Josefa Plojhara. Člen Okresního výboru Národní fronty Antonín Samohýl během zasedání ve svém referátu řekl: Mocenská diskriminace druhých politických stran a určité jejich deklasování omezuje organizování občanstva a tím i jejich vliv na jejich politické smýšlení. Bylo by třeba ujasnit nutnost, aby členové všech politických stran byli považovaní za občany politicky organizované a neužívat pro ně slova bezpartijní. 20 Jestliže zástupci ČSS byli ve svých projevech spíše opatrní, zástupci ČSL poměrně otevřeně kritizovali nejpalčivější problémy, jako byl nesoulad s postoji předsednictva, případně malá a přestárlá členská základna ČSL. 21 Hovoří o členské základně, o lidech přestárlých a o tom, že se dnes hlásí lidí do ČSL a ptají se, jak a co je třeba dělat, aby se členy stali. 22 Ačkoli ČSL neměla v okrese Brno-venkov příliš silnou pozici, na jaře roku 1968 se začaly obnovovat místní členské organizace, jejichž činnost byla pozastavena v padesátých letech. Došlo k tomu také v Ivančicích a Oslavanech. Jak už bylo řečeno, zdejší organizace měly velkou předválečnou tradici. ČSL v obou městech do jisté míry výrazně ovlivňovala kulturní dění před válkou; příkladem může být působení Katolického spolku v Oslavanech, který vybudoval Orlovnu a Katolický dům. Jak v Ivančicích, tak v Oslavanech po válce postupně skončila činnost katolických spolků a tím i místních organizací ČSL. Příčinou byla často emigrace či zatčení klíčových členů v rámci vykonstruovaných procesů na počátku padesátých let. Jedním z těchto uvězněných členů byl např. Bedřich Hadrava z Oslavan nebo Ludmila Černá z Ivančic, kteří byli odsouzeni roku 1952 v rámci akce Zvon. 23 Ve stejném roce MNV převzal do správy majetky ČSL a příbuzných organizací. Situace v okrese Brno-venkov byla v tomto ohledu na mnoha místech podobná, přežilo jen malé množství místních organizací. To rozhodně nebylo srovnatelné s dalšími okresy Jihomoravského kraje, které byly tradičně silně katolicky orientované, jako např. Břeclav a Hodonín, kde místní organizace ČSL fungovaly i v padesátých a šedesátých letech. V Ivančicích došlo ke znovuobnovení místní stranické organizace ČSL 28. dubna. Předsedou byl zvolen František Studený a jednatelem Jan Markus. Do konce roku se členem ČSL v Ivančicích stalo sto dvacet lidí. 24 V Oslavanech nastalo znovuobnovení ČSL o dva týdny později. Zasedání se zúčastnilo sedmdesát oslavanských občanů. Předsedou zvolili Josefa Rosendorfa. 25 Ačkoli obě místní organizace ČSL fungovaly bez přestávky až do roku 1989, resp. fungují dodnes, v průběhu Pražského jara se v místní politice neměly možnost příliš angažovat, protože volby byly z původního jarního termínu přesunuty, tudíž ČSL neměla ani v Ivančicích, ani v Oslavanech své zástupce. Zastoupení v ONV Brno-venkov ovšem ČSL přece jen získala, i když v tomto případě prostřednictvím svých zástupců z brněnské stranické organizace. Politika strany byla alespoň v Jihomoravském kraji celkem konzistentní. Aktivizace ČSL v průběhu jara a léta 1968 vedla nejen k pozvolnému obnovování dosud zakázaných organizací jako Skaut a Junák, ale vnesla do demokratizačního Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

165 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 165 procesu daleko závažnější otázky, než byly dosud nabíledni. Šlo především o rehabilitace, státoprávní uspořádání a dokonce i návrat soukromého podnikání. Další klíčové otázky se týkaly svobody vyznání. Jak už bylo řečeno, okres Brno-venkov sice nepatřil mezi okresy s výrazným počtem věřících, přesto i zde byla některá místa tradičně spjata s nábožensko-kulturním povědomím. Kromě Rajhradu u Brna jako poutního místa to byly také Ivančice spjaté s působením Jana Blahoslava a Jednoty bratrské. Na stránkách dobového tisku je dobře patrný posun, který v informacích o církevním dění nastal na rozmezí jara a léta. Ještě v březnu věnoval týdeník Směr duchovenstvu pouze malý článek, který se zmohl jen na konstatování, že vztahy mezi církví a státními orgány jsou na našem okrese dobré. 26 Tak kusé sdělení zcela kontrastuje se zprávami, které na počátku léta začala přinášet Lidová demokracie. Vše vyvrcholilo na počátku července veřejnou schůzí jihomoravských lidovců v Brně, na které byla přijata rezoluce v deseti bodech otevřeně požadující svobodu tisku, spravedlivé zastoupení stran v NF, rehabilitaci obětí z let , výuku náboženství ve školách, nový spolčovací zákon a obnovení bohoslovecké fakulty v Olomouci i Biskupského gymnázia v Brně. Co bylo ale nejdůležitější, rezoluce se ostře vymezovala vůči usnesení ÚV ČSL v otázce státoprávního uspořádání nové federace států v Československu. 27 Je třeba říci, že již dva dny před touto schůzí vystoupil na zasedání ONV Antonín Samohýl s referátem, který předznamenával některé ze závěrů zasedání lidovců v Brně. Jeho referát byl v některých otázkách kompromisnější: Čteme v tisku, slyšíme v televizi o inscenovaných procesech, kdy trpěli a umírali nejlepší synové KSČ. Stejně však v této době umírali a trpěli i členové lidové strany, orelští pracovníci. Křivdy pálí a bolí. Příliš mnoho utrpení, bolestí a slz bylo v uplynulých letech, než aby to nezanechalo své stopy. Nepřipomínáme tyto křivdy, naopak ukládáme našim členům, aby šli do spolupráce s otevřeným srdcem, aby vycházeli ze své modlitby Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. [...] K práci v NF je třeba přistupovat citlivě, ohleduplně, nesklouznout do starých praktik [...] Je marxismus láska k bližnímu? Je křesťanství láska k bližnímu? Pokud ano, potud mají obě právo na svoji existenci. Věřím v Národní frontu, věřím v její dobrou práci. Členové strany lidové k ní přispějí v tom duchu, aby byli nejen dobrými členy své církve, ale i své socialistické vlasti, ve které žijí. 28 Společenský tlak přinutil do OV NF přijmout Junáka jako zájmovou organizaci a do místopředsednických křesel OV NF jmenovat členy ČSS a ČSL. Přestože lidovci v této fázi, tedy na počátku prázdnin roku 1968, vystupovali ve své rétorice nejradikálněji, v otázkách personální výměny na klíčových postech v okrese Brno-venkov byli spíše zdrženliví, o čemž svědčí fakt, že k personálním změnám docházelo sporadicky a spíše na nátlak zdola. Konec konců oficiální vztah ke kritice ilustruje poznámka Směru z 12. dubna, která jasně tlumočí stanovisko KSČ: Tato doba není vyřizováním si osobních účtů, dobou útoků na všechno a za každou cenu. Příteli, pokud jsi byl až dosud pouhým divákem, dnes kritikem, kroku jsi neudělal, pokud ti nebyl zaplacen, kolektiv jsi znal jen tehdy, když jsi byl potřebný, prosím tě, buď i nyní střídmý ve svých slovech hodnocení, slibech a radách, co by se mělo a nemělo. Jak tě známe, u práce se opět neshledáme. 29 Právě tento článek odhaluje limity lidovecké kritiky, ono dlouholeté odsouzení do pozice diváků, to že nebyli zastoupeni ani na nejnižších stupních politiky, což do jisté míry limitovalo dopad rezolucí i kritických hlasů ČSL. Přesto lze najít jedno zásadní téma, v němž se moravští lidovci výrazně angažovali. Tím byla otázka územního uspořádání Československa, která se stala v okrese Brno-venkov, potažmo v Jihomoravském kraji natolik zásadní, že ji dokázaly přehlušit pouze události samotného srpna. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

166 166 Jan Krajčirovič Územní uspořádání Téma územního uspořádání Československé socialistické republiky se začalo pozvolna objevovat na stránkách tisku na konci jara. Diskuse o změně uspořádání vyvstala poté, co byl ze všech funkcí odvolán Antonín Novotný, velký zastánce centralizace. Naopak zvolení Alexandra Dubčeka, Slováka, do funkce tajemníka ÚV KSČ, činilo otázku postavení Slováků velice aktuální. Diskuse ještě zesílila na počátku léta, kdy byl schválen ústavní zákon č. 77/1968 Sb. ze dne 24. června 1968 o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky 30 a byla zřízena Česká národní rada. Zatímco v Čechách i na Slovensku tento akt považovali za milník na cestě k federalizaci, na Moravě a ve Slezsku vzbudil návrh uspořádání odpor. Část argumentů zcela logicky odmítala federativní uspořádání o dvou členech z praktického důvodu, aby nedošlo k situaci, že jednání ve sporných otázkách uvízne na mrtvém bodě. Daleko větší část kritických hlasů však vycházela z historické zkušenosti a odkazovala nejen ke kulturnímu a historickému významu Moravy, ale především k zemskému uspořádání, které část obyvatel ještě zažila. Bylo zrušeno ústavním zákonem č. 150/1948 Sb. a nahrazeno uspořádáním krajským. Přestože kraje prošly roku 1960 proměnou, v okrese Brno-venkov se ve Směru 28. června objevil požadavek brněnských a jihlavských delegátů celostátní konference JZD v Nitře na vznik Moravskoslezského svazu zemědělství, přičemž působnost tohoto svazu měla v podstatě kopírovat bývalé zemské uspořádání. 31 Další reakce brzy následovaly, největší protesty zaznívaly z Jihomoravského kraje, zejména z okresů Brno-město, Brno-venkov a Hodonín; některé kritické hlasy zněly i z Ostravy. O týden později přinesly Lidová demokracie, Rudé právo i Směr další články, které měly výrazný vlastenecký podtext. Jeden z nich nesl titulek Morava je historický celek. Citujeme: Málokdy si člověk uvědomí hlubokou moudrost i zlidovělou tvořivost tak, jako v písni Moravo, Moravo, Moravěnko milá, co z tebe pochází [...] V poslední době se stala Morava spolu se Slezskem jednou z nejtajemnějších otázek existence demokracie v obrodném procesu. Společnost pro Moravu a Slezsko dostává denně desítky dopisů. Nemlčeli ani občané našeho okresu: Prohlašujeme, že obyvatelé Moravy a Slezska si dokážou vládnout sami v rámci federativní demokratické socialistické republiky a neobávají se pravdivě a nezkresleně ukázat ekonomické, kulturní i jiné výsledky své pospolitosti. Očekáváme, že ostatní složky federativního uspořádání se nebudou bát konkurence. Svůj názor vyjádřil v dopise také Klub přátel umění v Ivančicích, který mimo jiné píše: Upozorňujeme na trvalé nebezpečí, které plyne pro společnost z odlidštěných, mechanicky vytvořených institucí. Morava je přirozený, dějinami a společným životem vytvořený celek, který má právo rozhodnout o svém osudu podle zásad socialistické demokracie sám, vůlí svých čtyř milionů obyvatel, a který nechce být manipulován podle zdiskreditovaných zásad direktivního ovládání z pražského centra. 32 Rudé právo nejen ve vydání pro okres Brno-venkov, ale i v celostátním, uspořádalo rozsáhlou anketu, kde byly zastoupeny názory z Moravy, Slezska i názory odpůrců myšlenky trojdílné federace. 33 K největšímu rozkolu v této otázce došlo v ČSL. Na prvním zasedání v Brně, o němž hovoříme výše, odmítli delegáti za okresy Brno-město a Brno-venkov rozhodnutí ÚV ČSL: Nesouhlasíme s usnesením ÚV ČSL z 29. června, ve kterém je schvalována federalizace pouze na základě dvou státoprávních celků. Pokud nebude zatímní usnesení NS ve prospěch Moravy změněno, žádáme, aby Česká národní rada byla přeorganizována na Českomoravskou národní radu. Stavíme se za trojdílné uspořádání našeho státu a za statut města Brna, aby bylo vyhlášené lidové referendum o budoucím postavení Moravy a Slezska. 34 Otázku referenda záhy převzaly i redakce Rudého práva a Lidové demokracie pro okres Brno-venkov, které myšlenku plebiscitu taktéž zmiňovaly. 35 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

167 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 167 Řešení otázky Moravy Moravské požadavky však poměrně rázně ukončil Gustáv Husák, který prosazoval federaci o dvou členech. Přesto toto téma rezonovalo dále. Ačkoliv tisk referoval o dalších důvodech spíše sporadicky, celou řadu palčivých problémů pojmenoval okresní tajemník Jan Vaňáček na zasedání OV NF: Nesouhlasíme s názory, podle nichž je problém Moravy a Slezska uměle vytvořen nebo dokonce jen projev lokálního patriotismu. V této souvislosti OV KSČ ze dne tohoto roku vyslovil požadavek. aby v rámci České národní rady byly řešeny problémy Moravy a Slezska, protože v plné míře tento problém existuje. Je skutečností, že Jihomoravský kraj je na tom nejhůře z českých krajů a možná vůbec z celé republiky, pokud se týče zdravotnictví, a Brno-město a Brnovenkov mají nejnižší lůžkovou kapacitu na jednoho občana. Zejména pro Ivančice byla otázka zdravotnictví zásadní, neboť se zde nacházela nemocnice, v níž byl sice roku 1959 zvýšen počet lůžek, 36 ale kapacita stále nebyla dostačující. Bylo tomu tak zejména proto, že pro jižní a jihozápadní oblast okresu Brno-venkov byla k dispozici jen nemocnice v Hustopečích a v Ivančicích. Je třeba připomenout fakt, který byl již zmíněn v úvodu: pro okres Brno-venkov, který neměl okresní město, bylo nejbližším centrem Brno. O těchto systémových nedostatcích Směr pomlčel, ale ekonomické důvody neopomnělo zmínit Rudé právo. 37 Řešení otázky Moravy jako jedné z částí federace nastínil ve svém komentáři v Rudém právu historik Jan Galandauer, sám odpůrce federalizace: Léta umrtvujícího centralismu nepoškodila pouze Slovensko nebo Brno. [...] Stejně jako mnohá jiná města se musí opět stát významným kulturním centrem, tak jak to odpovídá jeho tradici a přirozenému spádu regionu. To vše nechť se však stane na jednotné a nedílné národní bázi. 38 S ustanovením České národní rady vyvstala i otázka nominace poslanců. Předsednictvo OV NF navrhlo do České národní rady Antonína Mazálka, dělníka z TOS Kuřim, ing. Karla Rosendorfa, předsedu JZD Nová Ves, Boženu Kratochvílovou, učitelku ZDŠ v Ivančicích, Oldřicha Vyhnálka, vedoucího hospodářství Obřany a Věroslava Jedličku, poslance Národního shromáždění. Vzhledem k tomu, že také v okrese Brno-venkov nebyla názorová shoda mezi OV NF a poslanci za tento okres ohledně postavení Moravy ve federaci, došlo při návrhu kandidátů do ČNR k názorové rozepři. Protože poslanci NS za Brno-venkov, Bohuslav Laštovička a Vladimír Andrlík, nekonzultovali svůj záměr hlasovat pro dvojčlennou federaci s OV NF, která byla pro federaci tříčlennou, nebyli jako poslanci do České národní rady vysláni. Věroslava Jedličky se tento postih netýkal, neboť byl v době klíčového hlasování nemocen. 39 Tyto diskuse i naděje na trialitu však byly záhy ukončeny, když Rudé právo 15. srpna otisklo článek Vláda schválila zásady federalizace ČSSR. Přestože v tento okamžik ještě nebylo o této záležitosti rozhodnuto, postoj Slovenska, které vnímalo trialitu jako snahu Čechů mít převahu hlasů nad Slováky, byl vcelku jasný. 40 Definitivní rozhodnutí stanovila vláda na 28. října Federace jen ve dvou Následující týdny a vír srpnových událostí rozhodování mezi dualitou a trialitou i připomínkovací proces v podstatě zastavil. Přesto je třeba dodat, že v Jihomoravském kraji a v okrese Brno-venkov bylo toto téma natolik výrazné, že i v zářijových jednáních MěNV, ONV a KNV mu členové výborů věnovali více prostoru než hodnocení vzniklé situace po srpnové invazi. Horší je to s návrhem státoprávního uspořádání. Dozvěděli jsme se, že byl rozeslán organizacím NF. Tady je lhůta do 10. září. To je věc naprosto nemožná. V návrhu není vůbec přihlédnuto k moravskoslezským zájmům. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

168 168 Jan Krajčirovič Tady asi nezbude nic jiného než svěřit to předsednictvu, aby hlavní posoudilo. Teď je základní požadavek, aby federalizace byla uskutečněna k 28. říjnu. 41 Diskuse o podobě federace utichla i na stránkách Směru. Jeden z posledních článků, který se tímto tématem zabýval, vyšel krátce před přijetím ústavního zákona o federalizaci. Článek byl v podstatě prosebný, ty tam byly radikální návrhy z léta. Doporučujeme [ ] vložit za větu: Československou socialistickou federativní republiku tvoří Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, další dvě věty: Respektujíc skutečnost, že český národ žije ve dvou geograficky a kulturně historicky vymezených zemích, člení se Česká socialistická republika na samosprávnou zemi Českou a samosprávnou zemi Moravskoslezskou. Práva a povinnosti těchto zemí určuje ústava Českomoravské socialistické republiky. 42 Tyto připomínky do ústavního zákona o federalizaci zakomponovány nebyly, čímž skončilo několik měsíců nadějí na trojdílnou federaci, která měla největší oporu v okresech Brno-město a Brno-venkov. Je však třeba podotknout, že zastánci trojdílné federace nebyli při začátku tzv. normalizace za své názory a postoje perzekvováni, nebyli ani postiženi v další kariéře, spor o federalizaci totiž nebyl veden v ideologické rovině. Mládežnické organizace Otázka sporu o podobu federalizace neobsahovala třecí plochy v ideologické podobě, nešlo v něm o další směřování socialismu v Československu. Daleko ožehavější otázky vyvstaly v souvislosti se zakládáním či znovuobnovováním po únoru 1948 zaniklých zájmových organizací pro mládež a především se vzděláváním mládeže jako takové. V Ivančicích a Oslavanech zůstaly tyto otázky spíše v rovině teoretické polemiky. V Oslavanech byl Junák obnoven 6. května a hned za dva dny kladli Junáci věnce u pomníku padlých, nikoli tedy 9. května, jak bylo zvykem. Junák také aktivně působil jako organizátor sportovních aktivit. 43 Také v Ivančicích Junák obnovil svoji činnost na jaře a získal od počátku velkou podporu zejména mezi staršími žáky základní školy, zatímco mladší žáci zůstávali pod vedením učitelky a pionýrské vedoucí Hany Bučkové v Pionýru. Do řad Junáka přešla i řada členů Svazu mládeže. Hlavní důvody oslabení členské základny Pionýra shrnul kritický článek Směru z 16. srpna: Počet členů Pionýra se snížil proti minulému roku o čtyři tisíce a okresní vedení uvažuje o dalším snížení nejméně o 50 %. V minulých letech i tato organizace podlehla nezdravým tendencím našeho společenského života a tak se členství v ní stalo v mnoha případech pouze formální záležitostí. [...] Nedostatečná práce s dětmi byla zaviněna i malým počtem schopných pionýrských vedoucích. [...] Připravuje se také nová registrace členů i kolektivů, která proběhne od září do prosince. Děti budou mít na vybranou, přihlásí-li se do Pionýra, nebo vyberou-li si některou z jiných organizací. [...] Zkrátka Pionýr bude nyní opravdu výběrovou organizací. 44 Cílem myšlenky výběrovosti bylo, aby Pionýr konkuroval kvalitou Junáku a dalším organizacím. Do oddílů měly děti skládat přijímací zkoušky, čímž se měly vytřídit pouze ty, které měly o činnost skutečný zájem. Pochopitelně k odlivu nedocházelo všude, zatímco v Oslavanech Junák a Pionýr vedle sebe fungovaly vcelku bez problému, v Ivančicích nebylo soužití příliš poklidné; obě organizace si konkurovaly. Tato situace však trvala krátce, neboť po srpnových událostech nastal odliv členů Junáka zpět do Pionýra a Junák byl roku 1970 zrušen. 45 Členství v Pionýru se stalo opět v podstatě povinným, nepřijatých bylo jen malé množství a v období tzv. normalizace stejně jako v padesátých letech sloužilo nepřijetí Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

169 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 169 do Pionýra jako šikanování dětí z rodin, které se hlásily k opozici nebo i k nekomunistickým stranám. Ještě na počátku prázdnin se ale Junák těšil jisté toleranci a podpoře. Jak zaznělo na zasedání OV NF: V současné době, kdy se na okrese utvořila organizace Junáka, ČSM umožnila práci Junáka i v této organizaci. Mimo to došlo k oddělení organizace Čs. Pionýra, aby se tato organizace skutečně mohla v plné míře projevit. Myslím si tedy, že diferenciace, ke které dochází v mládežnickém hnutí, není nic špatného. 46 Tuto diferenciaci podporovala také Lidová demokracie, na jejíchž stránkách se objevovala celá řada kritických dopisů čtenářů ve vztahu k výchově a vzdělávání mládeže. 47 Rudé právo i Směr se k této diskusi, která proběhla o prázdninách roku 1968, stavěly velmi obezřetně. Debata o tom, do jaké míry má právo škola zasahovat do přesvědčení rodiny a žáka, bohužel neměla dlouhého trvání. Vyvrcholení reformních snah a okupace Jak už bylo řečeno, reformní proces začínal v okrese Brno-venkov velmi pozvolna. Přesto zprávy z přilehlého Brna i z dalších částí republiky šířené rozhlasem, televizí i celostátním tiskem výrazně ovlivňovaly postoje části obyvatel. Tato otevřenost v médiích ještě gradovala po zrušení cenzury, kterou přinesl zákon č. 84/1968 Sb. z 26. června Vzniklou situaci komentovala ve svém nedělním rozhlásku Lidová demokracie ve vydání pro Brno-venkov: Cenzuru jsme pochovali / bez velikých sporů, / fízlové teď věší hlavy / ve smutečním flóru./ Cenzuru jsme pochovali, / dost však stále zbývá / těch co byli přísní dbalí / kázně odjakživa. [...] Cenzury už tedy není, / už ji pochovali. / Dál však na nás zuby cení / Její pozůstalí. 48 Celostátní reformy ostře kontrastovaly s opatrností OV KSČ Brno-venkov a národních výborů. Některé občany především velmi rozčiloval rozdíl mezi avizovanými sliby a realitou stejně jako nekompetentnost funkcionářů a vedoucích pracovníků v JZD a dalších institucích. Navíc vyvstaly i otázky rehabilitací a restitucí, které byly do léta 1968 tabu. V Moravských Bránicích vyslovili požadavek vrátit lesy, které patřily MNV, nebo je dát do majetku JZD. V řadě obcí dochází k osočování funkcionářů JZD formou anonymních dopisů a plakátů jako např. v Deblíně a v Bratčicích. V JZD Ivančice byla organizována podpisová akce proti předsedovi. V Újezdě u Brna se projevila snaha nezvolit komunisty do představenstva. [...] Byly i pokusy o stávku např. ve Slévárně TOS Kuřim. [...] Na některých schůzích byla kritika na nedůslednou realizaci závěrů VII. sjezdu JZD, zejména při zajišťování dostatečného množství a skladby hnojiv a kvalitních strojů. 49 Navzdory těmto nejhlasitějším protestům však nebylo obyvatelstvo Brna-venkov ve svých názorech jednotné. Toho si ve své zprávě všimli i členové OV NF: Většina občanů v okrese vítá demokratizační proces, ovšem chápe jej různě. Akční program nevešel ještě do vědění lidí, lidem nejsou jasné cíle a smysl obrody a nové politiky. Značná část tomuto procesu nevěří a vyčkává. Nevěří v upřímnost prohlášení centrálních orgánů, v to, že vláda je schopna vyvést národní hospodářství z neutěšené situace. U dělníků se projevuje zklamání a zatrpklost. [...] Mezi pracujícími se často hovoří [o tom], co demokratizační proces přinesl. 50 Stanovisko k novým poměrům zformuloval Okresní výbor KSČ do krátké rezoluce, která vyšla ve Směru: Odmítáme útoky zprava i zleva, kdy je jednak hanobena minulá práce všech komunistů, jednak jsou vedeny útoky na samotnou podstatu socialismu a proti vedoucí úloze KSČ ve společnosti. [...] Stavíme se proti demagogickým požadavkům, které nerespektují současnou ekonomickou situaci a vynucují si řešení Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

170 170 Jan Krajčirovič skupinových zájmů za každou cenu i hrozbou stávky. [...] Jsme proti těm hlasům, které se v poslední době snaží vydávat buržoazní demokracii z předmnichovské republiky za jediný vzor. 51 Tento přístup do jisté míry kopíroval názory konzervativní části strany, která v létě 1968 hovořila o kontrarevoluci a reakčních silách. Pomalým tempem probíhaly v okrese Brno-venkov i plánované rehabilitace. Během léta se však začal rýsovat problém, o kterém Směr mlčel, zatímco Rudé právo i Lidová demokracie na něj opakovaně upozorňovaly. Tímto problémem byl velice pomalý odchod armád vojsk Varšavské smlouvy po společném cvičení. Nikdo v tu chvíli nemohl tušit, že jde de facto o přípravu na vojenskou invazi. Zbývající jednotky vojsk Varšavské smlouvy, které se vracely ze cvičení, projely Oslavany a Ivančicemi až 3. srpna. 52 V posledním vydání Směru před invazí vojsk se regionální noviny zabývaly především počasím o žních, diskusí o nové podobě členské základny Pionýra a o podobě vnitřní struktury strany, neboť se blížil sjezd ÚV KSČ. 53 Ostražitější bylo Rudé právo, které v celostátním vydání 21. srpna uveřejnilo důležitý článek Hrozí v Československu kontrarevoluce?, v němž se objevily varovné signály. 54 Přišly však pozdě, neboť zatímco noviny byly v tisku, 20. srpna před půlnocí začala invaze vojsk pěti armád Varšavské smlouvy. Obyvatelé okresu Brno-venkov se mohli dozvědět o srpnových událostech prostřednictvím rozhlasu a televize, další den i z novin. V prvních dnech tedy dostávali informace jen zprostředkované. Jak už bylo řečeno, okres Brno-venkov patřil spolu s okresem Blansko k těm, které měly silnou komunistickou základnu. Proto okupační jednotky prioritně mířily do velkých měst a na strategická místa, kde hrozily komplikace a odpor. Oslavany a Ivančicemi projely v noci z 21. na 22. srpna pouze dva tanky a nákladní vozy. Nezastavovaly však, mířily přes Padochov a Novou Ves do Náměště nad Oslavou obsadit vojenské letiště. 55 Obyvatelé okresu Brno-venkov byly svědky toho, jak televize i brněnské studio Československého rozhlasu postupně přestávají vysílat. O obsazení brněnského studia se dozvěděli další den z Lidové demokracie, která ale zároveň upozorňovala, že rozhlas vysílá z jiného místa. V Ivančicích a v Oslavanech se také objevily letáky. Pamětnice Anna Rosendorfová vzpomíná, že Čs. rozhlas, místní rozhlas, do něhož promluvil předseda MěNV, a zprávy od oslavanských občanů, kteří dojížděli do práce v Brně, byly jedinými informačními zdroji o probíhajících událostech. 56 Během následujících dnů se objevovaly různé rezoluce. Jedněmi z hlavních podniků, kde byly zaznamenány větší protesty, se staly Elektrárna Prosincové stávky v Oslavanech a textilka Mosilana v Ivančicích. V dalších podnicích lidé většinou zachovávali klid, např. i na dole Václav Nosek v Oslavanech. Důvody byly následující: jednak samotní horníci se během Pražského jara vůbec příliš neangažovali, což platilo pro celý rosicko-oslavanský revír, jednak na dole Václav Nosek probíhaly práce směřující k zastavení těžby, která přestala být rentabilní. Horníci se drželi zpátky také proto, že nechtěli mít špatný kádrový posudek při hledání nového zaměstnání v některém z okolních dolů, když nechtěli přijmout práci na Ostravsku. Podpisové akce zde byly minimální, i když 458 zaměstnanců již 1. srpna přidalo svůj podpis na podpisové archy k podpoře vlády. 57 Vraťme se ale k situaci na Elektrárně Prosincové stávky. Zde se někteří elektrárenští dělníci připojili k rezolucím na podporu Alexandera Dubčeka a reformního proudu. Protože závodní organizace KSČ a Městský výbor KSČ v Oslavanech tyto akce podpořit odmítly, byly nejprve kritizovány a poté byla závodní organizaci vyslovena nedůvěra. Pro hlasovali 103 dělníci ze 192 přítomných, 87 z nich vyslovilo důvěru, dva hlasy byly neplatné. Následně se konaly nové volby předsedy závodní Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

171 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 171 organizace KSČ. Stal se jim Hanuš Fiala. Byl zvolen těsnou většinou při velmi nízké volební účasti a na svou funkci obratem rezignoval. 58 Situace v Elektrárně Prosincové stávky dobře ilustruje, do jaké míry se angažovali obyvatelé Ivančic a Oslavan, přičemž je třeba vzít v potaz, že zaměstnanci této elektrárny patřili mezi jedny z nejaktivnějších zastánců reformního procesu v regionu. Další podniky, jako např. Prefa Oslavany, se neúčastnily téměř ničeho. Postoje závodní organizace KSČ v elektrárně nejlépe ilustruje fakt, že důvodem odvolání předsedy Vladimíra Hofmana byla úplná nečinnost jeho samotného, ale i celého předsednictva závodní organizace KSČ. 59 Zároveň zasedaly městské národní výbory a organizace KSČ. Výsledkem byla krátká rezoluce OV KSČ a OV NF, obě však byly formulovány velmi opatrně. OV KSČ ve své rezoluci ve Směru mj. uvádí: Zajistěte plynulý, a pokud je to možné nerušený chod výroby v závodech. Postarejte se o obranu závodů, zabraňte materiálním škodám. V místech, kde jsou okupační jednotky, diskutujte s vojáky o nesprávnosti tohoto aktu. 60 Rada ONV Brno-venkov vydala doporučení, které bylo obvyklé i v dalších okresech: Nedejte se ničím a nikým strhnout k nerozvážným akcím! Zachovejte klid, nepodléhejte panice ani hysterii. 61 Ve stejném duchu vydal vyjádření i OV KSČ Brno-venkov. Dále se ve Směru objevil přepis projevu Ludvíka Svobody i provoláni k Lidovým milicím o zachování klidu a nevydávání zbraní z jejich skladu. 62 Obavy z toho, že by se to mohlo stát, se však nenaplnily. Pamětnice Anna Rosendorfová vzpomíná, že si lidé z Ivančic i z Oslavan mysleli, že bude válka a proto skupovali potraviny. 63 Přesto se 22. srpna i v dalších dnech normálně pracovalo, na pěti místech ve městě byly k dispozici podpisové archy na podporu Černíkovy a Dubčekovy vlády. Celkem v Oslavanech podepsalo tyto archy 1574 občanů, část z nich ale pocházela z Ivančic a do Oslavan jen dojížděla do práce. Na Dělnickém domě se objevil plakát podporující mimořádný sjezd KSČ a politiku KSČ a Dubčeka. 64 Okupační vojska se 23. ani 24. srpna ve městě nevyskytla. Teprve 25. srpna prošel větší počet vojáků Moravskými Bránicemi a směřovali odtud přes Oslavany a Ivančice směrem na Pohořelice a do Znojma. 65 Také v Ivančicích byly rozšiřovány plakáty, letáky a další tiskoviny vyzývající ke klidu. Nejaktivněji se projevovali dělníci textilního závodu Mosilana. Jejich postoje vyjadřuje rezoluce, která vyšla 30. srpna ve Směru. Je z ní patrná deprese, kterou po týdnu heroického odporu a napětí způsobil Dubčekův projev po návratu z Moskvy: V těchto tragických osudových hodinách našich národů nelze zalézt do soukromí do hnízdečka nebo strčit hlavu do písku, že to nějak dopadne. Je třeba být realisté postavit se skutečnosti tváří v tvář, ať je tak jak chce složitá, těžká, ba osudová. [...] Okupaci jsme nazývali a nazýváme okupací. Neoprávněnost jsme nazývali neoprávněností. Od tohoto neustupujeme a neustoupíme. [...] Výbor ZO KSČ a ZV ROH se shodli na tom, že prezident republiky s. Svoboda a 1. tajemník ÚV KSČ s. A. Dubček za podmínek okupace hovořili k národu, jinak ani nemohli. [...] Nepřestáváme odsuzovat okupaci našich zemí a ty, kteří ji způsobili. [...] jsme toho názoru, že více už ztratit nemůžeme. Rány nás bolí všechny, ať jsme členové strany nebo bezpartijní, protože jsme příslušníci sociálního státu, hlásícího se k pokrokovým silám světa. 66 Zatímco rezoluce KNV byla v podobném duchu, rezoluce OV KSČ byla smírnější a velice opatrná. Neobsahovala důležitý bod, jímž byl odchod okupačních vojsk ta v rezoluci vůbec nejsou zmíněna. 67 Již bylo patrné, jakým směrem se OV KSČ Brnovenkov bude dále profilovat. Velmi rozhodné bylo stanovisko MV KSČ v Ivančicích. Tamní komunisté poslali prostřednictvím sovětského velvyslanectví do Moskvy otevřený dopis odsuzující vojenskou intervenci. Mimo jiné se v něm psalo: My občané socialistického státu, komunisté i bezpartijní, my, kteří jsme tolik věřili Vám, my, Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

172 172 Jan Krajčirovič kteří jsme ve Vás spatřovali našeho ochránce, našeho bratra, s bolestí, ale i zaťatými pěstmi lidí, kterým se stala křivda, Vás žádáme: Skončete okamžitě s nezákonným pobytem v naší vlasti! Na území naší republiky i poblíž našeho města jsou hřbitovy sovětských hrdinných vojáků. Tam naši lidé 23 let chodili s největší úctou kde projevovali pocit zármutku a úcty, jako nad ztrátou svých nejbližších. Jako strašný kontrast vzniká v lidském citu po 23 letech dnešní skutečnost, kdy naši lidé vzhlížejí opět k sovětským vojákům, jejichž zbraně jsou hrozivým nástrojem, namířeným proti nám. [...] Prohlašujeme, že naši zákonití představitelé Vás o vstup do naší země nepožádali. [...] Volejte k odpovědnosti ty, kteří dali souhlas k zahájení tohoto bratrovražedného činu. Naše bratrské vztahy jsou narušeny. Je na Vás, do jaké míry bude možno v budoucnosti naši důvěru obnovit. 68 Je pochopitelné, že tento dopis se neobešel bez odezvy. Již 18. října 1968 nahradil v čele Městského národního výboru (MěNV) Jana Zelenku, který byl předsedou v letech , již zmiňovaný Vladimír Hofman, bývalý předseda závodní organizace KSČ v Elektrárně Prosincové stávky, který odmítl podpořit podpisovou akci petic v srpnu Hofman však pobyl ve funkci předsedy MěNV Ivančice jen krátce, neboť se již v listopadu 1970 stal ředitelem oslavanské elektrárny. 69 Dozvuky roku 1968 a začátek normalizace Již na podzim se začaly v místních novinách Směr podobně jako v ostatních regionálních a celostátních tiskovinách objevovat články, vyjadřující požadavky na jednotu strany. Přesto došlo k završení některých akcí, které byly v období uvolnění nastartovány. Jednou z nich byla sbírka na zlatý poklad republiky, která získala v okrese Brno-venkov nejvíce darů právě během srpna. Podobně v Ivančicích při výročí 28. října vysadili členové místního Junáka lípy Svobody. Podle vzpomínek pamětníků však kromě členů Junáka výsadbu nesledovali pouze náhodní kolemjdoucí, ale také příslušníci VB i StB, kteří účastníky evidovali. 70 Na konci roku 1968 vznikl po velkých tahanicích mládežnický Exil club a zahájil činnost poetickými večery, na nichž zněly texty antických, barokních i starojaponských autorů. O necelý rok později byl přejmenován a kontrolu nad veškerým programem přebrala kulturně osvětová komise MěNV Ivančice. Z této komise i z rady města byl na veřejném zasedání přinucen k odchodu z funkce její předseda J. Husák pro své pravicové a oportunistické vystupování zvláště v roce Důležitý počin ohlašoval na počátku tzv. normalizace časopis Obroda. Vyšel v něm článek požadující obnovení evangelické modlitebny v Ivančicích: V Ivančicích se zachovalo torzo budov, v nichž působila v 2. polovině 16. století vyšší bratrská škola a tiskárna, odkud vycházely nejkrásnější evropské tisky své doby. [...] Nynější stav areálu, který ušetřila i doba pobělohorská, naplňuje návštěvníka bolestí i hanbou. Bylo by nečestné dále omlouvat truchlivou skutečnost. Neskládejme starost o národní památku jenom na státní instituce. Pomozme sami. [...] Obracíme se na naše evangelické spoluobčany, dědice duchovního odkazu bratří. Stejně věříme v ekumenickém duchu v přispění katolických věřících. 72 Bohužel tuto iniciativu, kterou podpořili mimo jiných i architekt Bohuslav Fuchs, herec Karel Höger, spisovatelé Jaroslav Seifert, Jiří Mucha a Jan Skácel, ukončily nové poměry, v nichž byl zastaven časopis Obroda a utichly i diskuse o právu na svobodné vyznání. Paradoxně v Oslavanech, které byly tradičně více komunistickým městem, se místním farníkům podařilo ještě na vlně svobodných poměrů získat nový zvon, který 1. září 1968 posvětil brněnský biskup Skoupý. 73 Hlavní změny však přišly po tzv. lednovém zasedání ÚV KSČ. ONV Brno-venkov byl po stránce personální nejméně zasaženou organizací. Důvodem byl jeho zdržen- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:45

173 Rok 1968 v okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku 173 livý postup během srpnových událostí. Ing. Jan Vaňáček zůstal ve funkci tajemníka a během normalizace postupoval dále ve stranické hierarchii. Naopak v závodní organizaci KSČ Elektrárny Prosincové stávky nastaly četné personální obměny stejně jako v městské organizaci KSČ Oslavany, kde část členů po kritice dobrovolně rezignovala na své funkce. Podobně proběhly čistky také v Ivančicích v závodní organizaci KSČ Mosilana, v MěNV i místní organizaci KSČ. Tyto změny a nová atmosféra strachu dávaly pocítit tíseň nastupujícího období tzv. normalizace. Smutnou tečku za děním roku 1968 představuje reflexe událostí 21. srpna 1969 na stránkách Směru. Je dokladem rezignace obyvatelstva okresu Brno-venkov: Žádáme proto, aby účastníci a zvlášť organizátoři protisocialistických akcí byli podle platných zákonů co nejpřísněji potrestáni a proti zahraničním občanům, zúčastněným na těchto akcích, bylo zavedeno řízení a tito byli vyhoštěni z naší republiky. [...] ONV Brno-venkov vysoce oceňuje rozvážný postoj občanů našeho okresu, který projevili v minulých dnech včasným nástupem ke všem pracovním směnám a plněním pracovních povinností. 74 Pokus o rekapitulaci V obrodném procesu v okrese Brno-venkov, konkrétně v Oslavanech a v Ivančicích lze najít celou řadu shodných rysů se situací v ostatních okresech. Především šlo o občanskou angažovanost v oblastech kulturně vzdělávacích, v nichž se projevila snaha obnovit zaniklé spolky, zájmové organizace atp. Zároveň však nelze opomenout znaky čistě moravské, což se týkalo zejména federalizace Československa a silné snahy utvořit federaci trojdílnou. Československá strana lidová neměla na okrese Brno-venkov příliš silnou pozici, alespoň ne takovou jako na jihu Moravy nebo v její jihovýchodní části. V čem byl naopak v krizových srpnových dnech roku 1968 a po nich okres Brno-venkov výjimečný, je relativně velké množství obyvatel, kteří se proti invazi aktivně nepostavili, naopak z nových poměrů dokázali profitovat. Samotná invaze vojsk Varšavské smlouvy je v okrese Brno-venkov specifická také tím, že invazní armády nevyhledávaly cíle v menších městech, ale směřovaly do Brna a do měst s vojenskou posádkou. Okres Brno-venkov spolu s okresem Blansko, kam okupační armády nezavítaly vůbec, je smutným dokladem toho, jak se reformy Pražského jara složitě dostávaly do menších měst a na venkov, kde jim aktivně bránili, minimálně svojí nerozhodností, nižší funkcionáři strany. Bohužel právě oni zpravidla tvořili hlavní část těch straníků, kteří v letech tzv. normalizace postupovali do vyšších a vyšších pater moci. Ti, které v dnešním kontextu vnímáme jako zrádce, určovali směřování Československé socialistické republiky na dalších jedenadvacet let. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

174 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce 1968 Jiří Verner Příspěvek popisuje obrodný proces v průběhu Pražského jara na Rakovnicku a srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Zaměřuje se na diskuse, které probíhaly na okrese v rámci komunistické strany, zaznamenává také názory občanů otiskované na stránkách dobového tisku či zachycené v zápisech z různých schůzí a besed. Pokud nebude řečeno jinak, pocházejí všechny poznatky a citace z okresního archivu v Rakovníku; konkrétně se jedná o archivní fondy OV KSČ, OV SSM a 1968 (sbírka dokumentů neuspořádáno). Málo známý region Rakovník a Nové Strašecí jsou dodnes jediná větší sídla v západním cípu Středočeského kraje na Rakovnicku. Kromě nich se v různorodé krajině nachází téměř osm desítek větších či menších obcí. Jsou rozesety v blízkosti malebného údolí řeky Berounky, ve stínu křivoklátských lesů či na nepříliš úrodných opukových pláních, kde se ale tolik daří chmelové révě. Rozdílný charakter krajiny odpovídá nerovnoměrnému historickému vývoji dnešního mikroregionu. Jižní polovina spadala pod Křivoklátské panství, 1 samotný Rakovník byl povýšen v 16. století na město královské, čímž rakovničtí zpřetrhali pouto poddanské závislosti na své vrchnosti. Severovýchod popisovaného regionu byl součástí šlechtického dominia rodu Martiniců se správním centrem v obci Smečno (bývalý okres Kladno). Severozápadní okraj současného Rakovnicka náležel k panství Schwarzenbergů. Po reformě státní správy roku 1849 došlo k vytvoření politického okresu Rakovník. Nové Strašecí a okolní vsi byly podřízeny okresnímu hejtmanství ve Slaném. Toto uspořádání se udrželo sto let. Roku 1949 vznikl samostatný okres Nové Strašecí, který se o jedenáct let později sloučil s okresem rakovnickým. Ve sledovaném období, tedy na konci šedesátých let 20. století, byl okres Rakovník především zemědělským krajem, kde se běžně pěstovaným plodinám vymykal především chmel otáčivý. Na několika místech doznívala těžba černého uhlí, která však ani v časech největšího rozkvětu nedosahovala celorepublikového významu. Značný dopad na tuzemský těžební průmysl měl naopak povrchový důl lupků a kaolinů v těsném sousedství Nového Strašecí otevřený po druhé světové válce. V okresním městě se dlouhá léta vyráběly dlaždice RAKO, prací prášky a mopedy oblíbené značky Stadion. Rakovnicko po lednu 68 Polednový vývoj uvnitř vedení KSČ představitele strany na okrese Rakovník poněkud zaskočil. Lze tak usuzovat zejména z diskusí, které probíhaly v rámci rakovnického okresního výboru (OV) komunistické strany, na okresních konferencích, v ak- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

175 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce tivech okresních funkcionářů či v základních jednotkách strany (základní, místní či podnikové organizace). Ve větší míře se počaly objevovat názory, že se představitelé strany na okrese nesnaží správným způsobem reagovat na probíhající změny. Ve dnech a týdnech po lednovém plénu ÚV KSČ zvolili tajemníci a předsednictvo OV vyčkávací taktiku. Tento postup je z jejich strany pochopitelný. Je třeba si uvědomit, že situace ve vedení strany vyvolávala značnou nejistotu a byla obtížně čitelná. Vedoucí komunisté okresu ovšem museli posléze čelit tlaku ze strany svých spolustraníků ze základních organizací KSČ, kteří čerpali informace z necenzurovaných sdělovacích prostředků. Směr, kterým se vydat na cestu změn, se hledal v diskusích napříč okresními strukturami strany, na okresní konferenci KSČ i v denním tisku. Dne 12. ledna 1968 proběhlo mimořádné plenární zasedání OV KSČ za přítomnosti mnoha stranických funkcionářů z celého okresu. Jednání se zúčastnilo více než tři sta lidí a mělo na programu pouze jediný bod: informace o výsledcích jednání pléna ÚV KSČ z prosince 1967, ukončeného v lednu Hlavní referát v Rakovníku přednesl zástupce ÚV KSČ, ministr školství a kultury Jiří Hájek. Odpovídal na výčitky z pléna, proč nebyla otázka spojených funkcí Antonína Novotného řešena rychleji tím, že v případě rozdělení funkcí by to vyznělo jako nedoceněná práce soudruha Novotného. Diskutující také kritizovali neschopnost ÚV informovat nižší složky strany o aktuálním dění ve vedení. Někteří rakovničtí komunisté se prý o změně na postu prvního tajemníka dozvěděli až z novin. Více jsou probírány události zahraničního rázu, o domácích problémech se mlčí: Na obrazovkách vidíme častěji Johnsona [Lyndon B. Johnson, prezident USA v letech ] než svoje vedoucí činitele. Další reakce ministra Hájka nebyly bohužel zaznamenány, čehož můžeme skutečně litovat. Diskusních příspěvků a kritických připomínek z řad členstva totiž nebylo málo. Většinou se přítomní shodovali v tom, že k rozdělení Novotného funkcí mělo dojít daleko dříve. Zazněly však také názory předznamenávající blížící se politické a společenské uvolnění: Myslím, [ ] že se nebude hrát divadlo, ale že upřímně dojde k boji o názory. Tisk na Rakovnicku Události spojené s lednovým plénem ústředního výboru KSČ ve společnosti zřejmě příliš nerezonovaly. Na stránkách místních periodik se soudobá politická situace nezdála, alespoň zpočátku, příliš dramatická. Ano, prezident republiky a první tajemník ÚV v jedné osobě Antonín Novotný pozbyl veřejné podpory a byl uvolněn ze své stranické funkce, přesto se mohlo zdát, že šlo pouze o jednu z dalších změn na nejvyšších příčkách KSČ. Čtenáři středočeského krajského deníku Svoboda 2 si o tom mohli přečíst obvyklé fráze, které nedávaly tušit nic moc převratného: V jeho osobě [A. Dubčeka] se zachová kontinuita stranického vedení a zhodnocující se zkušenosti z jeho dlouhé stranické práce. Komisně otitulkovaný článek Zpráva ze zasedání ústředního výboru KSČ pokračuje obvyklými dobovými zaklínadly. Jsou zmíněny věrnost principům marxismu-leninismu, socialistický princip internacionalismu či zaručení mezinárodní bezpečnosti naší země, jež je nedílnou součástí světové socialistické soustavy pevně spjatou se Sovětským svazem. Tyto dobové floskule uvádíme především proto, abychom mohli zaznamenat pozdější nebývalý posun ve formě a prostředcích tiskové komunikace během jara a léta 1968 i na stránkách místních tiskovin. Regionální týdeník Rozvoj paradoxně přestal od ledna roku 1968 vycházet samostatně; stal se součástí deníku Svoboda. Rakovničtí reportéři se však neodmlčeli Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

176 176 Jiří Verner zcela. 3 V měsíci lednu ovšem ještě nevybočili ze zaběhnutých kolejí. Mezi hlavní témata obsáhlého novoročního rozhovoru s předsedou ONV Václavem Opatem patřila výstavba nových bytů, objem investic a příprava voleb do národních výborů na místní, okresní a krajské úrovni. Informace o výsledcích lednového pléna či o diskusi na rakovnickém okresním výboru chybí. Antonín Novotný je vzpomenut pouze v článku, v němž nám pionýři z Rynholce přibližují své zážitky z novoroční návštěvy u prezidenta republiky, kde na ně nejvíce zapůsobily prostory Španělského sálu, bohaté obědové menu a barevná televize. Zdánlivý klid na stránkách regionálních tiskovin narušily až příspěvky informující o VII. sjezdu jednotných zemědělských družstev (JZD). Ve spíše zemědělském okrese byla této akci věnována značná pozornost. Vedle rozhovorů s rakovnickými delegáty přetiskly část diskusního příspěvku Alexandra Dubčeka, kde mj. zazněly nadějné zmínky o demokratizačním procesu ve společnosti. S vlastními komentáři se však redaktoři sledovaných periodik nepřipojili. Spíše zdůrazňovali odborné stránky problematiky zemědělské výroby. Zemědělství se podle hodnocení účastníků sjezdu konečně dostalo z okraje zájmů stranických a státních elit; v narážce na prosazovanou reformu ekonomiky vzbuzovalo značné naděje proklamované zavádění nových prvků řízení. Ještě zcela standardně pak proběhly oslavy dvacátého výročí komunistického převratu. Velký zájem veřejnosti ovšem vyvolala aféra semínkového generála Šejny. 4 Ve sdělovacích prostředcích se objevovalo stále víc nových zpráv o chybách napříč vedoucími stranickými a státními strukturami. Komunisté rokují Dvoudenní okresní konference KSČ byla v Dělnickém domě v Rakovníku zahájena v sobotu 9. března 1968 po půl deváté dopoledne. Na dlouho očekávané akci, na níž se mělo dát jasně najevo, že přecházíme od slov k činům, požadovali přítomní delegáti odpověď na otázku, jakým způsobem se na okrese Rakovník začnou realizovat změny v duchu probíhajícího reformního procesu uvnitř KSČ i celé společnosti. Zvlášť důležitým bodem programu byla volba členů nového okresního výboru strany. Byli to zejména představitelé základních organizací, kteří v živé diskusi vyjadřovali svá očekávání. Současná situace byla prozatím hodnocena vcelku kladně. Ve slovech některých diskutujících se nicméně značily jisté obavy z překotného vývoje po lednovém plenárním zasedání ústředního výboru, na které řada komunistů na nižších úrovních stranické hierarchie nestihla nebo neuměla správně zareagovat. Opět se ozývaly kritické hlasy k nedostačující úrovni informačních toků ze strany vedení KSČ směrem k nižším organizačním úrovním. Opatrnější delegáti varovali před silou hromadných sdělovacích prostředků, které získaly mimořádnou moc ovlivňovat veřejné mínění. Často prý informovaly zaujatě a nevyváženě, nezřídka v neprospěch KSČ a dělnického hnutí. Druhý den konference došlo k volbě nových okresních orgánů. Na nadcházející volební období byla zvolena i kontrolní a revizní komise. Okresní výbor se do jisté míry změnil. Celá řada lidí v něm zasedla poprvé. Sešli se ještě v průběhu konference ve vinárně Dělnického domu. Na ustavující schůzi si zvolili devítičlenné předsednictvo (POV), post vedoucího tajemníka si udržel Vladimír Hanzlík. Na závěr konference komunisté okresu Rakovník jednotně vyjádřili podporu nově nastoupenému kurzu KSČ. V usnesení položili důraz na osobní odpovědnost jednotlivých pracovníků i funkcionářů KSČ. Nechyběly ani požadavky na názorovou jednotu Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

177 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce strany a na to, aby stranická činnost odpovídala závěrům XIII. Sjezdu i říjnového a lednového pléna. Předsednictvu OV bylo doporučeno zkvalitnit svoji práci, a to hlavně při přípravě plenárních zasedání. Od nynějška měla být větší pozornost věnována základním organizacím strany. Kritika a sebekritika Došlo ale i na konkrétní problémy, s nimiž se lidé setkávali ve svém každodenním životě. Tak například delegátka Marie Jirásková, středoškolská profesorka z Rakovníka, zdůrazňovala nepřehlédnutelné kontrasty mezi hlásanými ideály a skutečnou praxí. To vše s přímým dopadem na mladé lidi: Kolik ti studenti slyší kolem sebe frází a kolik vidí pokrytectví a nezájmu! Kritice se nevyhnul ani rakovnický svaz mládeže, který prakticky nevykonává žádnou činnost, a když, tak pouze formálně a povrchně. I na dnešního čtenáře působí komicky, když profesorka Jirásková popisuje jakousi přednášku organizovanou Československým svazem mládeže (ČSM) o osobnosti Karla Hynka Máchy. O romantickém básníkovi na ní prý důsledně hovořili jako o soudruhovi Máchovi. Svazáci navíc v diskusích nedokázali obstojně vysvětlit dění v Praze, jako třeba majáles nebo strahovské události z podzimu Opomenout nelze ani delegátčiny názory na neustále trvající přehlížení pracující inteligence. Umělé vyvolávání rozporů mezi dělníky a intelektuály by mělo nadobro skončit: Nevěřte, že je propast mezi inteligencí a pracujícími. Jako kdyby inteligence nebyla pracující. Delegátka Jirásková se ve své řeči také neopomněla ztotožnit s kritickými příspěvky pronesenými na IV. sjezdu spisovatelů: To, o čem jednali spisovatelé [ ], to tam opravdu patřilo. Umělec nemůže tvořit, když se nemůže vyjádřit svobodně. Jinak totiž mlčí nebo musí lhát. A většinou proto mlčí. Ještě na březnovém plénu OV zaznívaly názory, které kriticky hodnotily stranickou práci staronových členů výboru. Kritici poukazovali na to, že o výsledcích lednového pléna ÚV KSČ informovali (nejen) stranickou veřejnost pozdě a jednostranně. Zdůrazňovali, že činnost předsednictva byla ovlivňována direktivami shora, které byly často přijímány bez jakýchkoliv kritických připomínek. Dlouholetý člen předsednictva František Fišer se při obhajobě svých postojů rozplakal. Po svém zvolení do OV, resp. do jeho předsednictva, zvažoval, zda nemá v nových poměrech svou funkci okamžitě složit. Přijal díl své odpovědnosti za předchozí vývoj na okrese, dodával však, že náležel do určitého systému s jeho neduhy a chybnými metodami. Se sebekritikou vystoupil též vedoucí tajemník Hanzlík. I on se měl dopustit řady chyb, které si neuvědomoval. Podle jeho slov byly způsobené tím, že značnou část svého času trávil na různých schůzích, čímž ztrácel kontakt s realitou. Vedoucí tajemník dodal, že byl součástí stranického aparátu a musel se řídit rozhodnutími z vyšších pater stranické hierarchie. Vedoucí komunisté okresu se ocitali pod palbou nevídané kritiky i v následujících březnových a dubnových dnech. Nové politické vedení po skončení okresní konference údajně ve věci probíhajících změn nic neudělalo a od veřejnosti získalo nálepku konzervativců: Čekají, až přijdou směrnice shora, protože se už odnaučili samostatně myslet. Uvedené výtky rezonovaly i mezi samotnými členy okresního výboru. V těchto dnech proběhla ve většině základních organizací řada aktivů a stranické schůze, které byly rušné snad jako nikdy předtím. Opět se mluvilo o nedávné konferenci a byl napadán způsob voleb do okresních orgánů strany. Nejvíce se zpochybňovala tajnost voleb, kdy kvůli nedodržení časového harmonogramu schůze neměli delegáti konference dostatečný prostor pro úpravu volebních lístků: Ach jo, to jsou Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

178 178 Jiří Verner mi pěkné tajné volby, povzdechl si jeden delegát na konferenci v Rakovníku, když opravoval kandidátku a pod ruce se mu dívali sousedé po levici, po pravici i od protějšího stolu. Z některých základních organizací strany začaly přicházet požadavky na opakování okresní konference. Poukazovalo se na neschopnost okresních orgánů zaujmout stanovisko k polednovému vývoji. Ozývaly se hlasy proti předsednictvu OV KSČ a některým dalším straníkům, kteří nechtějí postupovat v duchu probíhajících změn a kteří na svých postech chybovali. Navíc změny v myšlení některých zbyrokratizovaných funkcionářů budou trvat asi déle. Nejaktivněji si v kritice ve svých závodních organizacích (ZO) počínali pracovníci velkých průmyslových závodů v Rakovníku a Novém Strašecí. Nelibost vzbuzovala i kumulace funkcí na okresní úrovni, jako například fakt, že předseda Okresního národního výboru (ONV) Václav Opat zároveň zasedal v předsednictvu OV KSČ. Obrodný oheň Sám vedoucí tajemník OV KSČ Hanzlík žádal ještě před začátkem konference na stránkách středočeské Svobody veřejnost o trpělivost. Vysvětloval, že stranické orgány i jednotliví vedoucí činitelé byli vedeni v duchu demokratického centralismu a zažité metody nebude možné změnit k lepšímu okamžitě. Zdůrazňoval, že nikdo by se neměl nechat vést přílišnou horlivostí, jež by mohla napáchat více škody než užitku. Svůj příspěvek nicméně uzavřel slibem, že z polednového vývoje již nebude ustoupeno. Názory prvního komunisty na okrese plně vykreslují dopad obrodného procesu na střední stranické kádry. Před zveřejněním Akčního programu KSČ stále nebylo zcela jasné, jakým směrem se vývoj bude ubírat. V rámci objektivity nelze postoj těchto lidí na rozhodujících postech v krajích či okresech označovat za prosté vyčkávání či lavírování. Tlak veřejnosti i prostých straníků rostl, vyhovět všem požadavkům naráz jednoduše nebylo možné. Nezapomínejme také, že ani na nižších úrovních strany nechyběli lidé, kteří s novými pořádky nesouhlasili. I když se nyní drželi spíše zpátky, jejich názory zaznívaly ojediněle, a to jen na stranickém fóru, nicméně i s touto skupinou straníků bylo nutné počítat. Přesto lze souhlasit s tvrzením reportérů středočeské Svobody, že jiskry lednového pléna ústředního výboru strany roznítily obrodný oheň v celé straně. Obce Mšec a Skryje Naší pozornosti by neměly uniknout ani názory a myšlenky členů venkovských organizací. Bude užitečné přiblížit si alespoň dvě členské schůze v obcích Mšec a Skryje. Uvidíme, že se zde, kromě zpráv o dění v centru, probíraly hlavně běžné problémy místních lidí. Všichni věřili, že v nových poměrech dojde ke kýžené nápravě různých nešvarů. Ve Mšeci se místní straníci nejprve jednotně postavili za progresivní síly v KSČ, nehodlali se však spokojit s nedostatečnými informacemi o aféře generála Šejny a nakonec se v diskusi vrátili ke strahovským událostem. Poté se počali vyjadřovat k situaci ve své obci. Debatovalo se o místním národním výboru (MNV), který se netěšil přílišné důvěře občanů, protože poslanci výboru měli vykonávat své povinnosti buď čistě formálně, nebo vůbec ne. Mšecká organizace KSČ odpověděla na kritiku přípravou písemné ankety, ve které by se občané vyjádřili zcela otevřeně k nejpalčivějším problémům své obce. Náměty jistě poslouží [ ] k užšímu sepětí voličů a napoví, odkud nejdříve začít. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

179 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce Ve Skryjích, kde se v létě měla konat celosvětová geologická konference, nejvíce starostí vyvolávala současná podoba místního zemědělského družstva. Řízení stagnujícího JZD označili družstevníci za chybné, poukazovali na nulové investice do zařízení a otřesný stav zemědělských budov: Za příklad poslouží situace v místním kravíně, dá-li se tato mučírna pro dobytek i lidi takto nazvat. Družstevnice zde pracují za nepředstavitelně těžkých podmínek, všechno se dělá ručně a s největší námahou. Tato práce leží většinou na našich již nemladých ženách, kterým sice dokážeme jednou za rok blahopřát k jejich svátku, ale již méně jsme přístupni k jejich problémům v průběhu roku. Lidé si neopomněli postěžovat na letitý nezájem okresních funkcionářů o jejich obec, ležící na samé periferii Rakovnicka. Doufali, že v polednových poměrech se začnou řešit také jejich potíže a vše se v dobré obrátí. Hledání nových cest Dne 5. dubna zveřejnil ústřední výbor strany Akční program KSČ. Vraťme se tedy na rakovnický okresní výbor KSČ, jehož členové teď již museli chtě nechtě na nové myšlenkové proudy reagovat. Rozpory mezi jednotlivými aktéry uvnitř OV nadále přetrvávaly. Veřejné mínění nebylo jednotlivým tajemníkům příliš nakloněno, vytýkaly se jim chyby v rámci jejich resortů. Nejkřiklavějším příkladem nešvarů v aparátu strany byl případ tajemníka OV KSČ Boudy. Teprve nyní se mohlo poukázat na to, že člověk, který šéfoval ideologickému úseku OV, měl pouze základní vzdělání, navíc bydlel v sousedním kladenském okrese a na rakovnický sekretariát pouze dojížděl. Tento tajemník hned v lednu na svůj post rezignoval. Neuběhl však ani týden a stal se ředitelem kladenského oblastního muzea. V konkurzu na toto místo předstihl tři vysokoškolsky vzdělané odborníky. Více než odborná kvalifikace totiž stále platil příkaz krajského výboru KSČ, který se o svého člověka postaral. Zprávy o podobných praktikách veřejnost přirozeně popouzely. Situaci, kdy část členů rakovnického předsednictva byla viněna z nekompetence, část byla označována za konzervativce a část nedokázala reagovat na překotné změny poměrů uvnitř strany a společnosti, mělo vyřešit plenární zasedání okresního výboru 8. dubna. Vedoucí tajemník Hanzlík na konci svého referátu k politické situaci oznámil rozhodnutí předsednictva zopakovat volby do tohoto orgánu. Zároveň dal k dispozici svou funkci. Po rušné diskusi byl přijat kompromis. Předsednictvo se rozšíří a jeho dva nejvíce kritizovaní členové již nebudou v následné volbě kandidovat. To se týkalo zejména předsedy ONV Václava Opata. Mezi nové kandidáty byli zařazeni většinou ti členové OV, kteří se nejvíce ztotožňovali s polednovým vývojem, jako byl učitel rynholecké ZDŠ Vladimír Valeš. 6 Hanzlík i ostatní tajemníci důvěru získali a byli zvoleni znovu. Ani běžný život na okrese nezůstal ušetřen změn, které se po lednu 1968 počaly uplatňovat v celé společnosti. Na stránkách středočeské Svobody se lidé dozvídali o průběhu reformního procesu, o chybujících funkcionářích na okresní i krajské úrovni a přirozeně také o dění na nejvyšších příčkách KSČ. Socha T. G. Masaryka V březnu začala v Rakovníku veřejná debata o znovuobnovení sochy T. G. Masaryka, která byla z rakovnického parku odstraněna v roce O požadavku na návrat sochy na původní místo nebylo sporu: [Musí se] odčinit křivdy, které se v našem městě staly na učení a myšlenkách T. G. Masaryka. Shoda ale nepanovala v tom, kde Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

180 180 Jiří Verner vzít na uskutečnění tohoto záměru potřebné finance. Původní socha totiž zmizela kdesi v rakovnických kasárnách. Městský národní výbor (MěstNV) kontaktoval rodinu autora sochy, která stále vlastnila její sádrovou formu. Náklady na obnovu památníku prvního československého prezidenta byly vyčísleny na více než dvě stě tisíc korun, což nebyla zanedbatelná částka. Při sledování veřejné diskuse na stránkách denního tisku byla právě otázka financování zmiňována nejčastěji, zvlášť když peníze na investice chyběly v běžně užívané občanské infrastruktuře: Pokouším se představit si spokojenost více než dvou set rakovnických žadatelek o přijetí dětí do mateřské školy, jimž nemůže být vyhověno pro nedostatek míst, kdyby se závody, instituce, občané i MěstNV se stejnou vervou interesovaly o urychlené postavení alespoň jedné nové školky. Masarykova školka [ ] s pěknou pamětní deskou by byla stejně jako pomník výrazem úcty k zakladateli republiky. Ani samotní městští zastupitelé se netajili tím, že z veřejných peněz mohou na obnovu sochy vyčlenit pouze skrovnou částku, takže v červenci rozhodli o založení konta, kam mohli dárci zasílat příspěvky. Dodejme, že poměry po srpnu 1968 obnově díla nepřály; na odhalení sochy (vytvořené podle nového návrhu) si rakovničtí občané museli počkat až do devadesátých let 20. století. Aktivní mládež Velký zájem veřejnosti na okrese vzbudilo znovuobnovení činnosti Junáka. Byla zřízena skautská okresní organizace, napříč Rakovnickem vznikala jednotlivá střediska a oddíly. Podíleli se na tom bývalí členové, kteří měli potřebné zkušenosti. V samotném okresním městě se ke skautskému hnutí hlásilo na sto padesát dětí. Hlavní potíž, s níž se skauti potýkali, byly chybějící prostory pro jejich působení. Nezřídka do své péče dostávali budovy v dezolátním stavu, které museli přestavovat na klubovny svépomocí. Pozadu nezůstávala ani odrostlejší mládež. Pořádala působivé akce, například u příležitosti studentských oslav majáles. Program sestával z nápaditých průvodů i koncertů bigbeatových kapel. Koncem března se v Rakovníku uskutečnila dokonce volba královny krásy. Ve společenském sále n. p. Rakona triumfovala Eva Hozerová, která se tak stala MISS TIX (titul byl inspirovaný známým výrobkem Rakony). Večer zakončil bigbeatový koncert místní hudební skupiny Mandragora. V dubnu středoškolští studenti a učňové uspořádali pochod proti válce ve Vietnamu. Na závěr happeningu odhlasovali protestní rezoluci a zaslali ji na velvyslanectví USA. Tato akce měla dohru v názorovém střetu mezi studenty a jejich učiteli na stránkách deníku Svoboda. Studenti učitelům vyčetli pasivitu, s níž k tomuto pochodu přistupovali. Některé z nich dokonce označili za lhostejné a otupělé: Vždyť tato lhostejnost je šílená a nadělá strašné škody na lidech, zvláště na mladých lidech. Odpověď profesorského sboru rakovnické střední všeobecně vzdělávací školy na sebe nenechala dlouho čekat. Pedagogové konstatovali, že studenti mají nedostatek zkušeností, jednají neuctivě a necitlivě, případně mají nedostatek soudnosti: Měl jít ředitel školy v čele živelného průvodu s plakátem Válka je vůl? Zajímavější je, že pisatel studentského článku byl označen za před nedávnem horlivého svazáka, dnes horlivého radikála. O kousek dál se hovoří o radikálních a superprogresivních studentech. Nechceme a ani nemůžeme dnes soudit dávno vyhaslý spor. Podobný mezigenerační střet by se mohl odehrát i v dnešní době. Je však zajímavé, že argumentace byla vedena výše uvedeným způsobem (dříve aktivní člen svazu mládeže, dnes progresivní student); v diskusi se tak flagrantně odráží tehdejší společenská atmosféra. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

181 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce Nálepka bývalého horlivce (ať už v KSČ, ČSM či kdekoliv jinde) byla ve veřejném prostoru po lednu 1968 jasně čitelná. Byl to člověk spjatý s dogmatismem, zpátečník konzervativec. Ale ani opačný extrém není hodnocen příliš pozitivně. S tímto náhledem se můžeme setkat poměrně často (ať už jsou to diskuse straníků či články v regionálních tiskovinách). Přílišný radikalismus je kritizován spíše než z pozic zlaté střední cesty z obav, aby nenahrával silám usilujícím o zvrácení polednového vývoje. Na celostátní úrovni bylo toto stanovisko pregnantně vyřčeno v reakci vedení KSČ na prohlášení Dva tisíce slov. Okres bez peněz Bolestí sledovaného regionu byl nedostatečný zájem centrálních i krajských orgánů o rozvoj infrastruktury: Rakovnicko zůstává v kraji poslední nejen v abecedě. Samotné krajské vedení bylo s výší svých investic do jednotlivých okresů na předposledním místě v republice. A právě na nedostatek financí si v Rakovníku stěžovali nejvíce. Již dlouho zde chyběla odpovídající okresní nemocnice. Stávající dávno neodpovídala standardům doby. Neměla dětské oddělení, gynekologické a porodnické se nacházelo v naprosto nevyhovujícím stavu. Plány na přestavbu nemocnice sice existovaly, realizace se však stále odkládala. Na nedostatku prostředků zatím uvízla i výstavba nové základní školy v Rakovníku či ústavu sociální péče v Novém Strašecí. Ke zlepšení dopravní situace přispělo alespoň vybudování nového autobusového nádraží v okresním městě. Podle příslibu krajského národního výboru (KNV) by mělo do pěti let dojít i k narovnání situace v okresní nemocnici. Poměry ve zdravotnictví Několik kritických článků se věnovalo zejména poměrům ve zdravotnictví. Otevřená diskuse by nás vzhledem ke zrušení cenzury neměla překvapit, současného čtenáře by nicméně mohl zarazit stav veřejného zdravotnictví na regionální úrovni koncem šedesátých let. Lékař Josef Votýpka-Pecha se ve svém příspěvku nechal slyšet: o zdravotnictví se často tvrdí, že svým charakterem přesáhlo současnou dobu a je prakticky již v komunismu. Říkám upřímně, že kdyby komunismus vypadal jako naše zdravotnictví, nechtěl bych v něm být. Prostory a vybavení pro pacienty prý byly naprosto nedostatečné, nadřízené orgány vždy zůstaly jen u slibů. Plány na zkvalitnění péče ožívaly před volbami, aby mohly být poté opět uloženy k ledu. Podle doktora Votýpky-Pecha se však jako nejhorší nešvar jevilo rozdělení na zdravotnictví protekční a zdravotnictví normální. Zdravotnictví protekční pro funkcionáře a pro různé lidi, kteří si k němu dovedou najít přístup. Je naše vina, že se tito lidé dívají na zdravotnictví tak, že tam žádné problémy nejsou. Pro ně nejsou. Něco jiného ovšem je, když normální smrtelník onemocní a je nucen dostat se s námi do styku. Lékaři z celého okresu se k obrodnému procesu roku 1968 přihlásili mezi prvními. Byli si vědomi bolestných rozdílů mezi ideálem socialistického zdravotnictví a realitou. Nevyhovující situaci ve zdravotní péči by mělo řešit něco tak samozřejmého, jako byl požadavek umístit skutečné odborníky na rozhodující místa, aby ustalo nesmyslné direktivní řízení s neznalostí skutečných potřeb obyvatelstva. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

182 182 Jiří Verner Situace kolem dolu RAKO II Značnou pozornost veřejnosti poutala již delší dobu situace kolem plánovaného hlubinného dolu RAKO II. Ovšem teprve v příznivém ovzduší Pražského jara se mohlo o okolnostech této stavby diskutovat veřejně. Palčivým problémem Rakovnicka byl stagnující počet aktivních obyvatel okresu. Kvůli malému počtu pracovních příležitostí se je nedařilo v regionu udržet. Projekt těžby lupku, který byl na dole vypracován v roce 1952, měl nabídnout horníkům rakovnického okresu osm set pracovních míst. Stavba díla byla ale nakonec utlumena vinou kompetenčních sporů mezi zainteresovanými ministerstvy (do roku 1968 spolykala sedmdesát milionů korun). Závod Československých lupkových závodů (ČLUZ) Nové Strašecí a povrchový důl ve Vyšehořovicích u Prahy navíc zajišťovaly dostatek lupku, takže výstavba dolu RAKO II by vlivem změněných okolností byla nerentabilní. Hornictví na Rakovnicku během šedesátých let zažívalo výrazný ústup ze svých pozic. Ložiska černého uhlí se postupně vyčerpávala a doly se zavíraly. Vytoužený závod RAKO II měl horníkům zajistit další práci a ohrožení dostavby proto mezi nimi vzbudilo značnou nevoli. Rozhodli se vstoupit do stávkové pohotovosti a ve čtvrtek 5. dubna uspořádali dvouhodinovou výstražnou stávku. Požadavek stávkujících byl jasný: dostavět důl. Se zástupci horníků diskutovali během protestní stávky zástupci rakovnického OV a ONV, ministerstva hornictví, ÚV KSČ a Státní plánovací komise. Horníkům nabízeli zaměstnání v sousedním okrese Kladno a na stavbě pražského metra. Znovu se ministři k dolu RAKO vydali v polovině srpna, kdy nespokojenost horníků s řešením situace přerostla v další stávku. Havíři se nakonec do práce vrátili, vládní delegace přislíbila pokračovat v dostavbě. Přesto si zástupci stávkového výboru smluvili schůzku s premiérem Černíkem, a to na 21. srpna. Dodejme jen, že průtahy kolem výstavby hlubinného dolu RAKO II se do konce roku 1968 nepodařilo dořešit. Pražské jaro a rakovnické léto Během postupujícího jara a počínajícího léta se politická situace po dubnovém plénu okresního výboru do značné míry uklidnila. Přispěla k tomu i červnová rezignace kritizovaného tajemníka OV KSČ Františka Fišera. Stranický aparát OV rozvíjel a aplikoval myšlenky Akčního programu KSČ na okrese. Vedoucí komunisté okresu se věnovali hlavně práci v základních jednotkách stranické struktury. Kritické hlasy veřejnosti a členů strany na základní úrovni, které přetrvávaly, měla dořešit mimořádná okresní konference ohlášená na 29. červen. Projevy funkcionářů a představitelů místních i závodních organizací se příliš nezměnily. S obrodným procesem se všichni ztotožňovali, i když někteří z nich obhajovali své pozice tvrzením o komplikacích při prosazování reformních změn na okresní úrovni a složité čitelnosti situace uvnitř strany a společnosti. Část stranické veřejnosti proto vytýkala nadřízeným orgánům nízkou míru jejich vlastní iniciativy, váhavou realizaci Akčního programu, špatnou informovanost a nedostatečnou práci v základních organizacích KSČ na venkově, kde se prý mnoho nezměnilo. Na červnové okresní konferenci KSČ volilo čtyři sta jedenadvacet delegátů z rakovnického okresu své zástupce na krajskou konferenci. Projednali také návrh kandidátky devíti účastníků mimořádného XIV. sjezdu KSČ plánovaného na podzim. Nebývalou pozornost však vzbudilo vystoupení vedoucího tajemníka V. Hanzlíka, který chtěl jednou provždy ukončit spekulace o kompetentnosti okresního vedení. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

183 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce Požádal přítomné delegáty, aby těmto orgánům vyjádřili podporu, a to opakovanou volbou. Mohli se vyslovit v tajném hlasování, které členy OV KSČ a revizní komise podporují. Navzdory silným kritickým hlasům ze strany některých základních organizací KSČ důvěru získali všichni. Během mimořádné okresní konference i v jiných diskusích zaznívaly také názory, které se s probíhajícím reformním programem přímo neztotožňovaly, nebo ho z velké části odmítaly. V tomto konzervativnějším proudu převládaly myšlenky, že současná situace komunistickou stranu a dělnické hnutí rozštěpuje. Kritika se zaměřila také na vysokou míru nekázně uvnitř strany. Pochybnosti se týkaly v prvé řadě působení sdělovacích prostředků, které přestaly i po formální stránce podléhat cenzuře. Mediální obraz bezpečnostních a mocenských složek státu i strany, tedy především státní bezpečnosti (StB) a lidových milicí (LM), byl podle těchto tvrzení velmi zkreslený. Nedostatečná pramenná základna nám však neumožňuje odpovědět na otázku, zda se konzervativci na Rakovnicku pokusili postupovat organizovaně, či šlo pouze o jednotlivá vystoupení motivovaná situací ve vedení KSČ i na mezinárodním poli. S nastávajícím létem se veřejnost a straničtí funkcionáři počali zabývat československou reformou v širších souvislostech. Pozornost poutala situace ve vedení strany a aktivita konzervativců. Názorově pestrou diskusi pochopitelně vyvolal koncem června text Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov. Ovšem největší zájem vzbuzovala mezinárodní situace a okolnosti, za nichž musel být obhajován program Pražského jara před zeměmi varšavské pětky. V tomto ohledu mělo počínání Dubčeka a jeho lidí plnou podporu i v jindy nejednotném rakovnickém OV KSČ. Potvrzovala se zde touha jít vlastní cestou. V málo industrializovaném kraji nicméně zájem o celospolečenské a politické události zčásti překrývala starost o zemědělství. Zemědělská správa organizovala průběh žní a chmelový štáb při ONV chystal sklizeň chmele, která měla začít v jednotlivých družstvech mezi srpnem. Chmelaři počítali s velmi nadprůměrnou úrodou. Srpnová invaze Zprávu o obsazování ČSSR vyslechli členové předsednictva OV KSČ z rozhlasu 21. srpna v časných ranních hodinách. Hned nato se sešlo stranické předsednictvo na mimořádné schůzi, aby se vyrovnalo s nastalou situací. Jan Lebeda, v roce 1968 ředitel okresního osvětového domu, vzpomíná: 20. srpna jsem byl na nějaké schůzi a vrátil jsem se domů až v pozdních hodinách. Nic zlého netuše, uléhal jsem po půlnoci, tedy už 21. srpna. Ráno po páté hodině mě budil telefon. Volal kamarád, abych si pustil rádio, a zavěsil. Poslechl jsem a slyším, jak hrají státní hymnu. 7 V dalším telefonátu se již hlásil vedoucí tajemník OV Hanzlík a žádal Lebedu, aby se neprodleně dostavil na sekretariát. Jan Lebeda pokračuje: Na sekretariátu KSČ mě ihned pozvali do zasedajícího předsednictva a oznámili, že jsem byl ustanoven oficiálním tlumočníkem pro styk stranického orgánu s okupačními vojsky. Byl jsem ředitelem [ ] osvětového domu a vědělo se o mně, že se obstojně domluvím rusky. 8 Na předsednictvu formulovali stanovisko k nastalé situaci. Občané okresu, kteří mohli toto prohlášení slyšet od půl osmé ráno prostřednictvím rozhlasu po drátě, byli především vyzváni, aby zachovali klid a zdrželi se neuvážených kroků i komentářů. Provolání dále obsahovalo ostré odsouzení okupace státu a samotného okresu vojsky Varšavské smlouvy. O násilném vpádu se zde hovoří jako o porušení svrchovanosti re- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

184 184 Jiří Verner publiky a mezinárodního práva. Vedení okresu své občany nabádalo, aby s vojáky nespolupracovali, pokud k tomu nebudou donuceni pohrůžkami. Měli se podřizovat jen svým voleným představitelům, kteří zůstávali legální vedoucí politickou silou na okrese. Výzva končí vyjádřením plné podpory vládě ČSSR, vedení KSČ a Alexandru Dubčekovi. Nechybělo v ní ani upozornění na vysílání okupační stanice Vltava. Následovalo mimořádné plenární zasedání OV KSČ, které kroky předsednictva posvětilo. Jednání pléna OV KSČ, na kterém byli přítomni i představitelé bezpečnosti, ČSLA a LM, bylo přerušeno v půl deváté ráno příchodem sovětských důstojníků, majorů Ševčenka a Osinského. První byl ustanoven vojenským velitelem města a okresu, druhý odpovídal za politické otázky. Sověti vystoupili s prvním požadavkem. Pro svůj štáb chtěli obsadit budovu v centru města. Prozatím přislíbili, že budou co nejméně zasahovat do otázek týkajících se vnitřního života okresu. Představitelé OV KSČ naproti tomu ostře protestovali proti invazi armád Varšavské smlouvy a rozhodně se stavěli za své legální orgány, tedy za legální vládu a ÚV KSČ. Odmítli také vydat vojákům jakékoliv prostory v okresním městě. Během dopoledních hodin začala před budovou sekretariátu okresního výboru spontánní podpisová akce občanů okresního města proti okupaci, za svobodu, socialismus, suverenitu a odchod armád Varšavské smlouvy. Během samotného 21. srpna se pod peticí sešlo dva tisíce sedm set podpisů. Na okresní výbor celý den docházely rezoluce z jednotlivých podniků z celého okresu Rakovník. Kolektivy pracovníků z podniků Rakona, TOS Rakovník, Čs. lupkové závody Nové Strašecí, Nářadí Roztoky u Křivoklátu aj. se ohrazovaly proti okupaci, požadovaly okamžitý odchod invazních jednotek, podporovaly své legální vedení na okresní i ústřední úrovni. Jmenovitě vyjadřovaly své sympatie A. Dubčekovi, L. Svobodovi, O. Černíkovi a dalším. V půl sedmé večer odjela delegace okresního vedení KSČ do prostoru soustředění sovětských jednotek západně od Rakovníka. Čtyři členové okresního výboru jednali se sovětskými důstojníky a posléze jim předali text protestní rezoluce v ruském jazyce, ta byla odpoledne zaslána také na sovětské velvyslanectví v Praze. Major Osinskij nechal dokument, nezakládající se podle jeho mínění na pravdě, demonstrativně spálit přímo před rakovnickými komunisty. Jednání se protáhlo do pozdních večerních hodin. Vyjednávači si po návratu do budovy sekretariátu strany stěžovali na neústupnost sovětských vojáků, kteří byli povětšinou jednostranně informováni svými představenými. Měli zkreslené představy. Byli přesvědčeni, že přijeli občany Československa zachránit před kontrarevolucí. Končil první den okupace. S definitivní platností byla dementována zpráva, která se od rána šířila městem, že v Rakovníku byla zastřelena sedmiletá školačka. Již v průběhu noci probíhaly přípravy zvolených delegátů na mimořádný XIV. sjezd KSČ svolaný do pražských Vysočan. Odjeli pak 22. srpna v pět hodin ráno směrem na Prahu. Vyjednávání se sovětskými důstojníky Také druhého dne okupace se museli vedoucí komunisté okresu setkat se sovětskými důstojníky. V budově svého sekretariátu nepřetržitě zasedalo předsednictvo OV KSČ. V osm hodin ráno tam přišel major Osinskij se svým doprovodem. Opakoval požadavek na předání budovy v centru města, protože Sovětům dosud nikdo nevyhověl a ani vyhovět nehodlal. Představitelé KSČ se veliteli Osinskému snažili vysvětlit, že přítomnost vojáků Varšavského paktu není v ČSSR a v okrese Rakovník vítána. Vojákům předložili magnetofonový záznam projevu prezidenta republiky Ludvíka Svobody; současně obdrželi i jeho ruský překlad. Seznámili je také s pro- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

185 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce hlášením vlády a předsednictva ÚV KSČ. Přečetli jim vyjádření velitele západního vojenského okruhu, které obsahovalo požadavek okamžitého odchodu okupačních vojsk a poukazovalo na tragický následek násilného aktu [ ] na přátelství, spojenectví i celé mezinárodní dělnické hnutí. Vojáci předkládané argumenty pochopitelně popírali. Prostřednictvím OV KSČ vyzvali všechny občany rakovnického okresu, aby dále zachovávali klid a rozvahu. Zaručovali, že za této situace proti lidem ve městech a na vesnicích nebudou nijak zakročovat. Avšak nenechají sáhnout ani na jediného sovětského vojáka. Bezpečnost svého štábu a posádky budou zajišťovat vlastními silami, bezpečnostní situace na okrese bude nadále v kompetenci místních úřadů. Místní správa proti okupaci Ve čtvrtek 22. srpna v ranních a dopoledních hodinách jednala také rada ONV, která nesouhlasila s dobrovolným předáváním jakýchkoliv budov ve městě okupačním silám. Odmítla plnit všechny příkazy okupační správy a dobrovolnou spolupráci s nimi. Vedoucí činitelé politické správy se zavázali, že budou nadále plnit jen úkoly od legálních činitelů. Nepřítomnému předsedovi ONV rada uložila, aby neposkytoval Sovětům žádné informace o hospodářství a další problematice okresu. Ředitelé a vedoucí obchodních organizací dostali příkaz nevydávat příslušníkům invazních sil dobrovolně žádné potraviny ani jiné zboží. Zásobování občanů na okrese v této mimořádné situaci bylo označeno za dostačující. Problémy se vyskytly především v dodávkách pohonných hmot. Při přesunech invazních vojsk došlo k poškození naftového čerpadla v obci Krupá, vzdálené přibližně osm kilometrů od Rakovníka. Palivem měly být napříště zásobeny primárně vozy a stroje záchranného systému, Veřejné bezpečnosti, zemědělských družstev a státního dopravce. Ohledně dalších úkolů rada ONV naplánovala poradu s představiteli jednotlivých MNV na okrese. Během jednání rady se dostavil i její předseda Opat, který se do té doby účastnil souběžně probíhajících porad v budově sekretariátu OV KSČ. Informoval přítomné o sovětských požadavcích. Svou zprávu lakonicky zakončil tím, že když ani na další požadavky Sovětů ohledně přidělení budovy v centru města nikdo nereagoval, tak zabrali pro potřeby Sovětské armády osvětový dům. Na radě ONV bylo mj. rozhodnuto o svolání plenárního zasedání ještě téhož dne. V zasedací místnosti se ve dvě hodiny odpoledne sešlo třicet šest poslanců. Ti vyslechli a stvrdili dosavadní opatření své rady. Schválili také návrh na zrušení družby s okresem Istra v SSSR. Následovali tak příklad rakovnických zastupitelů, kteří odmítli pokračovat v družbě s městy Delitzsch v NDR a Istra v Moskevské oblasti. Představitelům družebních měst i okresu tato rozhodnutí zaslali. Mluvilo se také o probíhajícím vysočanském sjezdu KSČ a o generální stávce vyhlášené na následující den. Druhý den okupace ovšem v Rakovníku skončil za poněkud dramatických okolností. Na večerní jednání předsednictva OV KSČ (POV) se opět dostavil velitel Osinskij se svým doprovodem. Vystoupil s poměrně ostrým prohlášením, že nejrůznější letáky a nápisy šířící se po městě a celém okrese jeho muže urážejí. Pohrozil, že pokud nebudou splněny požadavky na jejich odstranění, vynutí si jejich likvidaci silou. Současně žádal stažení a zastavení distribuce tiskovin, v nichž se píše o aktuální situaci na okrese. Vytýkal též nadměrné shromažďování lidí na veřejných prostranstvích. Členové POV pod těmito pohrůžkami Sovětům přislíbili, že odstraní nápisy a letáky z výloh, zdí a ulic, jelikož to bude v dané situaci lepší, než nechat rozbít naše krásné město a zbytečně prolévat krev našich spoluobčanů. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

186 186 Jiří Verner Generální stávka a dobrovolné směny Na celém území ČSSR měla 23. srpna mezi dvanáctou a třináctou hodinou proběhnout generální stávka. V Rakovníku řešili, jak se k plánované demonstraci odporu postavit. Na předsednictvu KSČ byli zajedno v tom, že je třeba tuto protestní akci podpořit a připojit se k ní. Měli však v živé paměti večerní výstup majora Osinského s jeho požadavky ultimativního rázu. Sovětský důstojník byl výslovně proti sdružování lidí na veřejnosti a proti jakýmkoli formám manifestací či demonstrací. Předsednictvo se rozhodlo řešit problém tak, aby se co nejvíce omezila možnost střetu mezi občany a okupační mocí. Vyzvali zaměstnance všech podniků na okrese k účasti na generální stávce. Zároveň apelovali na pokud možno co nejklidnější průběh akce. Stávkující měli se svým protestem zůstat v areálech jednotlivých podniků a závodů. Ke generální stávce se připojili všichni zaměstnanci a pracovníci podniků rakovnického okresu. Zůstali na svých pracovištích, kde diskutovali o situaci, v níž se nacházela celá země. Vyslyšeli tak výzvy POV KSČ k umírněnějším formám projevů odporu. Diskusí se účastnili i někteří delegáti, kteří se vrátili z mimořádného sjezdu KSČ a chodili debatovat s lidmi. Názory zaměstnanců se odrážely v rezolucích, které na shromážděních v závodech vznikly. Tak například zaměstnanci firmy TOS vyjádřili své rozhořčení nad okupací v dopisech adresovaných L. I. Brežněvovi a A. N. Kosyginovi. V listech sovětským představitelům se píše o požadavku okamžitého stažení okupačních vojsk z území ČSSR. Rezoluce pracujících Stavebního podniku, podepsaná více než sto padesáti účastníky generální stávky, žádá prezidenta republiky, aby po dohodě s parlamentem požadoval vyslání pozorovatelů OSN do země. Zaměstnanci Hospodářského družstva, Autobrzd a Lupkových závodů zase požadovali uznání neutrality ČSSR. Nakonec se všichni shodují na tom, že budou věrni ideálům svobody, demokracie a komunismu a na plné podpoře nově zvolenému ÚV KSČ, L. Svobodovi, A. Dubčekovi a dalším. Třetí den okupace se odehrával též ve znamení praktických opatření, na jejichž zavádění spolupracovaly místní národní výbory a rada ONV Rakovník. Měly přispět ke stabilizaci okresu. Pracovníci výborů konstatovali, že po prvních dvou dnech, kdy se občané snažili vykoupit z obchodů všechny zásoby, se již upokojili a zásobování na okrese se nacházelo v přijatelném stavu. Určitým omezením nadále podléhala distribuce pohonných hmot. S nadcházejícími dny rostl zájem veřejnosti o jednání československých představitelů v Moskvě, která probíhala od 23. do 26. srpna: Věříme, že dnešní cesta presidenta republiky L. Svobody a výsledek jednání v Moskvě bude v plném souladu s přáním a tužbami lidu našich národů, doufá ve svém článku jeden z přispěvatelů Svobodného Rozvoje. Z projevů a vystoupení rakovnických komunistů, ať už ve vedení okresu či v základních a místních organizacích, byla stále zjevná plná podpora našim zástupcům. Vyplývalo to z řady rezolucí okresního výboru a základních organizací KSČ, ale také z organizací sdružených v Národní frontě: Neochvějně stojíme za presidentem L. Svobodou a přejeme mu pevné zdraví, které mu i nadále umožní vést naše národy k cíli, který jsme si vytyčili v lednu letošního roku. Věříme, že v Moskvě mu bude naše podpora posilou v obtížném jednání za zachování naší svobody, suverenity a samostatnosti. V době příchodu vojenských jednotek Varšavské smlouvy začínala na Rakovnicku sklizeň chmele. Práce náročná na dostatečný přísun pracovních sil od počátku znatelně vázla. Pracovníci ONV byli proto nuceni věnovat dokončení chmelové sklizně zvýšenou pozornost. Na podporu československých představitelů jednajících v Moskvě se pořádaly tzv. Dubčekovy směny. Lidé dobrovolně přicházeli do práce i v neděli. Věřili, že tak odpoví na násilnou zvůli okupantů. Nikomu se Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

187 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce v těchto dnech nechtělo nečinně zůstávat doma. Mnoho z nich vedlo nutkání něco dělat na chmelnice a pole, kde pomáhali se sklizňovými pracemi. Pracovních brigád a podobných iniciativ se většinou účastnily celé rodiny. Další jednání s okupanty Není divu, že rozhodnutí předsednictva OV KSČ z večerních hodin 22. srpna o nutnosti odstraňovat nápisy a plakáty odmítající okupaci okresu i celé země, se patrně nesetkalo s valným úspěchem. Zřejmě též během víkendu zapůsobila lidová tvořivost a ve městě se objevily plakáty i nápisy nové. Proto se sovětští důstojníci, kteří byli se současným stavem hrubě nespokojeni, opět sešli s politickými představiteli okresu. Pohrozili, že pokud nebudou tyto provokace odstraněny do desáté hodiny dopolední druhého dne, začnou s tím sami. Jejich počínání pak bude doplněno o zákaz vycházení, prohledávání objektů a bytů apod. Předsednictvo okresního výboru strany se dohodlo, že požadavkům sovětských vojáků raději ustoupí. Jeho členové si však uvědomovali, že to vzbudí značnou nelibost veřejnosti. V součinnosti se svazem mládeže se proto rozhodli, že příliš provokativní hesla demonstrující nechuť k sovětským vojákům nahradí výroky V. I. Lenina. O tom, že bude třeba počítat s delší přítomností příslušníků Sovětské armády, svědčí i vstřícnější postoj ze strany rakovnického OV KSČ. V dalším kole jednání se dohodli se sovětskými zástupci, že MěstNV přenechá vojákům tři místnosti na rakovnické radnici, což usnadnilo kontakt mezi představiteli okresního města a okupační mocí. Vyjasnili si také otázku kompetencí okupační armády a československých úřadů. Přestupky sovětských vojáků řešily výhradně okupační úřady, občané Rakovnicka podléhali nadále okresním a místním orgánům. Další jednání mezi sovětskou okupační mocí a československou stranou převzal podle rozhodnutí nejvyšších stranických a státních orgánů ONV. Rozhovorům měli být přítomni ještě vedoucí tajemník OV KSČ, náčelník okresního oddělení SNB a velitel posádky ČSLA. Zástupci obou stran se měli dohodnout na přesném vymezení prostoru pro Sovětskou armádu na okrese i na podmínkách, za kterých bude zajištěn odběr pitné vody a topného dříví pro cizí armádu. V posledních srpnových dnech se začaly vyčíslovat škody, které sovětští vojáci v okrese způsobili. Napáchala je hlavně těžká vojenská technika na silnicích a odhadovaly se na pět milionů korun. Navíc byly takřka všude odstraněné směrové tabule a označení obcí, což rozhodně nepřispívalo k dobré dopravní situaci zvláště ve dnech, kdy se na okres přesouvaly stovky lidí na sklizeň chmele. Invazní jednotky při svém pohybu také značně poškodily telefonické spojení. Zatímco ONV a jednotlivé MNV vydávaly svá opatření na řešení praktických problémů rakovnického okresu, na politickém ústředí jednali o tom, jak pokračovat dál na poli ideologickém. Úvahy členů OV, jakou cestou se vydá jejich politika, nabraly konkrétních podob po zveřejnění komuniké z moskevských jednání. Převažovaly názory, že KSČ musí zůstat ve svých stanoviscích na všech úrovních jednotná. Události posledních dní ukázaly, že strana získala důvěru veřejnosti, proto hlavní snahou rakovnických představitelů KSČ bylo vysvětlit spolustraníkům i všem občanům nutnost některých ústupků, ke kterým v budoucnu dojde. Členové OV věděli, že to vyvolá negativní odezvu. Neříkejte mi, že tu budou Sověti deset let, to je nesmysl. Cíl musí být stejný, ten oč jsme začali v lednu bojovat. Zvlášť silný nesouhlas zazníval ze základních organizací strany, hlavně z velkých podniků. Autorita KSČ však byla v těchto dnech opravdu vysoká. Svým soudruhům v základních jednotkách strany, ale i nestraníkům, dokázali vysvětlovat, alespoň prozatím, reálnou situaci. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:46

188 188 Jiří Verner Ohrožený chmel Chmel byl pro část českého zemědělství, a do jisté míry je tomu tak i dodnes, vždy tradiční plodinou. Kvalitní žatecký chmel pěstovaný převážně v severozápadních Čechách, oblasti žatecké a úštěcké, se navíc stal cenným vývozním artiklem. Nejinak tomu bylo v šedesátých letech dvacátého století. Výměra chmelnic v Československu se v námi sledované době ustálila na devíti tisících hektarech. 9 Rozsáhlé plochy chmelnic vyžadovaly v době sklizně značný počet pracovních sil. Ruční práce při sklízení chmele v šedesátých letech převažovala. Podíl mechanického česání (strojových česaček) byl tehdy podle údajů zemědělské správy za rok 1967 asi jen pětinový. ONV a zemědělská správa počítaly pro sklizně na Rakovnicku v závěru šedesátých let až s třiceti tisíci pracovníky. Chmel je citlivá rostlina; když není kvalitně ošetřován nebo přezraje, kvalita úrody klesá. Tzv. štok se musel z konstrukce chmelnice strhnout a poté z něj ručně očesat jednotlivé chmelové šištice. Práce na chmelnicích byla vždy velmi náročná. Aby byl načesaný chmel co nejkvalitnější, musela sklizeň navíc probíhat rychle a precizně. V příručce pro vedoucí česáčů chmele z konce padesátých let se to popisuje takto: Česání chmele je třeba provádět správně, tj. trhat hlávky jednotlivě, nejvýše tři pohromadě, krátké stopky bez lupení. Pokud se chmelová hlávka přetrhla, ztrácela svůj obsah látku lupulin, který ovlivňuje výslednou kvalitu usušeného chmele. V letech, kdy v kinech bodoval úspěšný muzikál Starci na chmelu, obstarávali práci na chmelnicích povětšinou žáci středních škol a učilišť. Již od konce čtyřicátých let stanovovalo ministerstvo školství svými předpisy, za jakých podmínek se žáci mohou chmelových brigád účastnit. Na brigádu se měli přihlašovat dobrovolně. Po podání závazné přihlášky podepsané zákonnými zástupci byla již účast povinná. Dozor na chmelu vykonávali pedagogičtí pracovníci ve spolupráci s funkcionáři ČSM. Chmelové brigády často končily až ve druhé polovině září. Ministerstvo proto udělovalo výjimku, posouvající začátek školního roku pro školy, které se účastnily sklizní. 10 Každoročně se na české a moravské chmelnice vypravilo až sto tisíc žáků z nejrůznějších škol. Jak tedy probíhala chmelová kampaň v roce 1968, která ve většině chmelařských provozů začínala právě v době, kdy okupační vojska obsazovala území ČSSR? Chtěli bychom zdůraznit, že srpnové události nelze vnímat pouze optikou střetů mezi okupanty a obyvatelstvem, jakkoliv tragickými, ale že postupující armády hrozily rozvrátit také hospodářství státu. Zvlášť se to ukazovalo v zemědělství; na Rakovnicku bylo ohroženým oborem právě chmelařství. Podle odhadů okresní zemědělské správy (OZS) z konce šedesátých let počítali na Rakovnicku se sklizením a usušením téměř dvou a půl milionů kilogramů chmele. Pro představu, v posledních letech se na území celé České republiky sklidilo průměrně kolem šest milionů kilogramů chmele. 11 Start chmelové sklizně roku 1968 byl stanoven okresní chmelařskou komisí (OCHK) v jednotlivých obcích na dobu mezi 19. až 25. srpnem. Případné škody na sklizni, ke kterým mohlo v souvislosti s vpádem invazních vojsk na okrese dojít, by se tedy daly vyčíslit v nemalých částkách. Když devět delegátů vysočanského sjezdu KSČ pocházejících z Rakovnicka cestovalo na tuto mimořádnou stranickou akci do Prahy, mohli v ulicích hlavního města vidět stovky a tisíce lidí neskrývajících svůj odpor proti spřáteleným vojákům. Nebylo možné přehlédnout ani značný počet mladých lidí, kteří se se svým protestem rozhodli vystoupit proti invazi do ČSSR. Právě z Prahy a středních Čech většinou pocházeli mladí brigádníci, kteří pracovali na chmelnicích žatecké chmelařské oblasti. Rakovničtí delegáti si tak položili otázku: Kdo bude letos na našich chmelnicích sklízet chmel? 12 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

189 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce Stejnou otázku si pokládali 22. srpna na radě ONV. Situace byla vážná. Pro ilustraci, v obci Kounov počítali s příjezdem jednoho tisíce dvou set brigádníků. Do 22. srpna se jich dostavilo pouhých patnáct. V JZD Lubná očekávali příjezd sto sedmdesáti česáčů z jedné střední školy, přijelo jen osmadvacet studentů. A pokud již někteří brigádníci dorazili, často se stávalo, že do práce nastoupit nechtěli, chystali se hned odjet. Tento problém řešil ONV například v Pochválově, kde s požadavkem návratu domů přišli brigádníci z okresu Nymburk. Jejich zástupci se 22. srpna zúčastnili jednání pléna národního výboru, aby vysvětlili důvody svého odjezdu. Znovu byli vyzváni k přehodnocení svého rozhodnutí. Marně. Svou roli v tomto neplánovaném přesunu hrály kategorické požadavky rodičů česáčů s plným vědomím rizika i jejich vlastní odpovědnosti v této mimořádné době. V zápise z jednání se na závěr dodává, že ONV přivítá návrat této brigády na okres Rakovník, jakmile budou normalizovány poměry v republice. Volání o pomoc mělo ohlas Krizovou situaci na chmelnicích Rakovnicka řešila rada ONV ve spolupráci se zemědělskou správou a členy místního chmelového štábu. Na schůzi 22. srpna informovalo vedení okresu o tom, kolik pracovníků se v současnosti nachází v jednotlivých družstvech. Z Prahy mělo být vypraveno devět zvláštních vlaků. Chaotická dopravní situace však odjezd česáčů z hlavního města neumožnila. Mnoho rodičů si své děti svévolně odváželo. Rada se tedy obrátila na všechny občany okresu, aby se sklizní chmele pomohli. V maximální míře měla být využita mechanizace. Předsednictvo ONV vyzvalo ředitele rozhodujících podniků a závodů k uvolnění pracovníků dojíždějících z venkova, aby mohli pomoci s česáním chmele ve svých obcích. Vedoucí odboru školství a kultury požádal o pomoc děti, rodiče a učitele. Pedagogičtí pracovníci společně s řediteli škol na okrese měli organizovat brigády. Předsednictvo ONV se shodlo také na tom, že vedoucí odboru sociálního zabezpečení a zdravotnictví vyzve důchodce žijící na okrese, aby se v maximální míře zapojili do sklizně chmele a účinně tak pomohli v této kritické situaci. Pracovní síly ale nebyly jediným problémem, se kterým bylo třeba se vyrovnat. V obci Hořesedly napadla sto hektarů chmelnic mšice a peronospora. Letadlům Agroletu byl znemožněn start, chmel proto nemohl být chemicky ošetřen. Zničenou úrodu museli odepsat. V družstvech navíc kvapně docházely pohonné hmoty, kterých zbývalo pouze na několik málo dnů. Krizové chvíle se ovšem netýkaly jen chmelařství, podobně neutěšeně probíhaly na okrese žně. Vpád cizích vojsk způsobil četné nedostatky a komplikace. Výzvy adresované především mládeži se začaly objevovat v regionálním Svobodném Rozvoji a dále na stránkách Svobody, která vycházela i v Praze. Bylo nutné se obracet hlavně na mladé Pražany a Středočechy. Další výzvy a zprávy se šířily prostřednictvím rozhlasu. Neocenitelnou roli sehrál také rozhlas po drátě. Obsah těchto výzev rozhodně není nezajímavý. Ještě dost mladých lidí chlapců a děvčat chodí po Rakovníku a vyčkávají. Proč a na co čekáte? Nečekejte a nezahálejte! Pomozte těžce zkoušené republice. Všichni mladí mají přece dobrou vůli a pilné a ochotné ruce. Mladí chmel nečeká! V závěru výzvy nalezneme i tuto patetickou formulaci: Práce pro republiku je pravé vlastenectví, je to něco konkrétního, je to účinná pomoc v dnešní situaci. A v další: Vesnice volají o pomoc. Pomozte a prokažte svůj postoj a svou dobrou vůli. [ ] Své vlasti prospějeme též nejvíce tím, že sklidíme všechno to, co stálo tolik lidské práce. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

190 190 Jiří Verner Dubčekovi pivo Organizátoři chmelové kampaně se setkali se značným ohlasem. Podle historika Jiřího Vančury se chmelových brigád v srpnu a září 1968 účastnilo v celé republice na sedmdesát tisíc mladých lidí. 13 Heslem těchto dnů bylo Dubčekovi pivo, Brežněvovi hovno! 14 Navíc brigádníci tentokrát pracovali mnohem zodpovědněji než za normálních okolností. Zemědělská správa kladně kvitovala jejich práci a výkony označovala za nadprůměrné. Ředitel Státního statku Hořesedly situaci komentoval takto: Přišli. O týden později, ale přišli všichni. A to byl druhý šok místo rozverných školáků, se kterými je vždycky moc starostí, přijelo bezmála pět tisíc duševně dospělých mužů a žen. Dozráli za týden! A své pracovní síly nabídly i podniky nejen z Rakovnicka; jmenujme alespoň některé: Výzkumný ústav jaderné fyziky v Řeži, Okresní soud Praha-východ, generální ředitelství Tesly, hotely Ambassador a Paříž. Dorazila tak řada dospělých brigádníků. Lidé přicházeli do chmelnic a družstev dobrovolně, například o nedělích, kdy měli volno. Tyto akce byly spontánní, těšily se zájmu tisku a veřejnosti. V článku Chmel sklidíme deník Svoboda uvádí: Nižborští občané si sami zorganizovali nedělní zájezd do JZD Senomaty. Včera odjelo dvě stě sklářů a sklářek z nižborského závodu Bohemia na farmu Pšovlky a dnes pojede stovka Nižborských do JZD Senomaty. Tzv. Dubčekovým směnám na chmelnicích se věnoval na svých stránkách i Svobodný Rozvoj. Přesný počet chmelových brigádníků z TOSu jsem nemohla v neděli zjistit jen proto, že jít na chmel se rozhodly celé rodiny zaměstnanců. Takže místo jednoho nastoupili tři, čtyři. V již zmíněných tiskovinách dál vycházely články určené v největší míře rodičům brigádníků, kteří jsou ubezpečováni, že jejich dětem nehrozí žádné vážné nebezpečí; vojáci Sovětské armády se přímo v místech sklizně nevyskytují. O všechny česáče je dobře postaráno, a jakmile splní svůj úkol, přijedou domů jednak zvláštním vlakem ONV Rakovník, jednak autobusy, končí jeden z dobových článků. Pro studenty berounského gymnázia si však rodiče přes všechno ujišťování přijeli. Ale někteří odmítli domů odjet. Tak třeba Jitka Hronová ze Střední průmyslové školy v Hořovicích ve Svobodě 24. srpna říká: Na chmelové brigádě zůstávám. Je mi tu dobře, jsem tu v kolektivu kamarádek. Pracovníci ONV se snažili zajistit, aby vysoká koncentrace mladých lidí v obcích nezpůsobovala střety s okupačními vojáky. Ti, ač se nevyskytovali přímo v oblastech sklizně, si někdy neodpustili demonstrativní vyjížďky do těchto míst. Na zachovávání klidu a pořádku dohlížely zesílené hlídky VB. Nutno dodat, že mnoho práce neměly, mladí lidé byli v těchto dnech opravdu velmi ukáznění. Jejich hlavní starostí byl co největší počet rádiových přijímačů v družstvech, aby neztratili kontakt s aktuálním děním. Dle hlášení rakovnické chmelařské komise dosáhly 4. září stavy brigádníků požadovaných počtů. Stalo se tak se značným zpožděním, takže se muselo počítat s tím, že úroda chmele nebude tak kvalitní jako v předešlých letech. Podle údajů zemědělské správy z podzimu 1968 byla ztráta vyčíslena na jedenáct milionů Kčs. Pokud budeme hodnotit kroky a činnost rakovnického ONV a okresní zemědělské správy, potažmo chmelařské komise, můžeme říci, že celou situaci zvládly celkem zdárně. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že organizátoři chmelových kampaní se s dílčími výpadky pracovních sil potýkali prakticky každý rok. Proto si osvojili celou řadu postupů a nástrojů, jimiž absenci brigádníků řešili. Ve ztížených podmínkách počínající okupace byla velká část chmele sklizena. Vedoucí činitelé na okrese a v zemědělství plně využili nálad a pocitů, které se mezi lidmi vytvořily během uplynulé části roku. Mohli počítat s tím, že Pražským jarem Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

191 Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce aktivizovaná společnost vycítí potřebu něco dělat v oněch krizových dnech, které se zapisovaly do našich novodobých dějin. Agitační výzvy Přijďte sklízet chmel! proto našly odezvu jak u mládeže, tak u dospělé populace. Lidé mysleli svou snahu prací pomoci těžce zkoušené zemi zřejmě opravdu upřímně. Svým způsobem takto odpovídali na okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Vždyť a takový je i závěr dobového článku nám Čechům je přeci bližší pivo než zbraně. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

192 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

193 MÉDIA A SPOLEČNOST Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

194 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

195 Čas nadějí v novinářské fotografii Alena Lábová, Filip Láb Novinářskou fotografii dnes bereme jako samozřejmou součást médií. Mluvíme o vizuální éře, kdy obrazy přestaly ilustrovat texty a staly se dominantní formou sdělování informací. Obrazy představují pro diváky snazší a rychlejší způsob přijímání informací. Fotografický obraz má pak v žurnalistice výsostné postavení, je obecně považován za pravdivý, přesný způsob informování. Druhou polovinu 20. století můžeme označit za zlatou éru fotožurnalismu. Mezi milníky moderní novinářské fotografie patří výstava Lidská rodina, jejímž kurátorem byl Edward Steichen. Ta v roce 1955 definovala obrazový jazyk pro druhou polovinu 20. století a stala se vzorem také pro české fotografy. Tehdy dochází k obrovskému rozmachu novinářské fotografie prezentované na stránkách obrazových časopisů jako byly Life, Picture Post, Stern či Paris Match, které vycházely v mnohamilionových nákladech. Světovému fotožurnalismu dominují fotografové legendární obrazové agentury Magnum Photos, kteří nastavují standardy moderní novinářské fotografie a stávají se vzory pro fotografy celého světa. České novinářské fotografii bývá občas vytýkáno, že neobstojí v přímém srovnání se světem. Není to úplně férové. Podmínky české novinářské fotografie nebyly v poválečném období zrovna ideální; každopádně od konce padesátých let můžeme mluvit o její výrazné emancipaci. S nástupem týdeníku Mladý svět se jí otevřely nové publikační možnosti. Pavel Dias, Miroslav Hucek, Jan Bartůšek spolu s fotoeditorem Leošem Neborem přinesli českému čtenáři moderní fotografický pohled. Zachycovali každodenní život, fotografovali na kinofilm malými, lehkými fotoaparáty typu Leica s využitím přirozeného světla. Fotografii se dostávalo do té doby nebývalé péče i prostoru, fotoreportáže a fotoeseje zabíraly několik dvoustran, jak tomu bylo v zahraničí v tzv. obrazových časopisech. Fotografie tak dostala plnohodnotný novinářský obsah, přestala být pouhou ilustrací textové informace. Problémem české novinářské fotografie však byla absence velkých dějinných událostí. Malá země v srdci Evropy nabízela řadu civilních témat každodenního života, nicméně obrazy některých dramatických událostí, které dominovaly fotografiím ve světových médiích, u nás v druhé polovině 20. století chyběly. Pražské jaro a především pak srpnové dny roku 1968 tuto situaci radikálně změnily. Poprvé od konce druhé světové války měli domácí fotoreportéři možnost přinášet obrazová svědectví z období uvolňujících se poměrů, období plného naděje, nových možností. Období, které bylo záhy završeno a ukončeno dramatickým srpnovým vpádem vojsk to byly události přesně toho typu, jaké zachycovala a dokumentovala světová fotožurnalistická elita. Poprvé v historii se tak čeští fotografové ocitli v centru dění evropského významu. V noci 20. srpna byla zahájena operace Dunaj okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy. Invazní vojska v neuvěřitelném počtu 6300 tanků, 2000 děl, 550 bojových a 250 dopravních letadel přijela zachránit malou zemi ve středu Evropy před kontrarevolucí. Pro českou fotografii to byla noc, kdy se ocitla tváří v tvář historické události. Noc, kdy do ulic vyrazila armáda profesionálních Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

196 196 Alena Lábová, Filip Láb fotoreportérů, ale i nespočet fotografů amatérských, aby v následujících dnech dokázali, že i český fotožurnalismus umí ikonické fotografie, které zůstanou ceněnou součástí vizuální paměti národa. Atmosféra celého Pražského jara až do srpnových událostí byla euforická; fotoreportér Bedřich Kocek k tomu říká: To bylo neuvěřitelné, co se dělo. Když jste v tom roce přišli do fabriky, tak vás jako novináře nosili na rukou. Najednou se všechno otevřelo, svoboda tisku, najednou se začalo psát a všude si vás vážili. Až do toho vstupu. Snímky z Pražského jara, událostí srpnových i těch následujících dobře ilustrují fakt, že naše novinářská a dokumentární fotografie byla na světové úrovni a směle snesla srovnání s díly světově uznávaných tvůrců. V následujícím výběru, který jako malou ukázku prací Klubu fotoreportérů připravila jeho členka Dana Kyndrová, představíme i některé z méně známých, ale o to zajímavějších fotografií z tohoto období. Nejprve však zmíníme snímek z knižní obálky, na němž se jednomyslně shodli členové ediční rady. Jde o silný portrét hlavní osobnosti Pražského jara, Alexandra Dubčeka. Zobrazení politika obklopeného několika novináři a skupinou přihlížejících občanů je dílem fotoreportéra Vladimíra Lammera, který pracoval pro agenturu Orbis a od ledna roku 1968 se stal členem redakce časopisu Květy. Patřil k těm, kdo měli za úkol dokumentovat také oficiální stránku Pražského jara a vedle agenturních fotoreportérů byl jedním z nemnoha fotografů, kteří zachycovali i různá politická jednání probíhající bez účasti širší veřejnosti. V našem výběru o tom svědčí dva výmluvné snímky z plenárního zasedání Národního shromáždění, kde se 18. října hlasovalo o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Mezi jeho nejznámější fotografie ze srpna pak patří záběr spořádaného muže s aktovkou nevěřícně hledícího na ruské tanky projíždějící vzhůru pováclavském náměstí. Tento výjev se stal jedním z ikonických zobrazení srpnových dnů. Kontrast těžké vojenské techniky uprostřed centra města a každodenní civilní situace vytváří přesně to napětí, které ze snímku dělá obrazový symbol. Lammer fotografoval převážně na střední formát, takže jeho obrázky jsou po technické stránce perfektní, na straně druhé byl omezován pouhými dvanácti políčky filmu. V této souvislosti zmiňoval, že během fotografování srpnových událostí sledoval při práci dokumentárního fotografa Josefa Koudelku. Ten fotil jeden záběr u sochy sv. Václava třeba patnáctkrát. K tomu Lammer podotknul, že jako reportér by si něco takového nemohl dovolit, protože fotografickým materiálem musel šetřit. Všechny tři zde představené snímky Dagmar Hochové z tehdy opravdu radostných prvomájových oslav mají výrazný autorský rukopis. Záběr chlapce podávajícího květiny prezidentu Ludvíku Svobodovi je pořízen z podhledu, s centrální kompozicí, výrazným lineárním řešením a paralelními dvěma dějovými liniemi, kde minipříběh s květinou doplňuje mávající Alexander Dubček ve zlatém řezu. Obrázek z průvodu zachycující část představitelů politického hnutí Klubu angažovaných nestraníků je lehce dekomponovaný, mírně padá na stranu, zřetelně pracuje s obrazovými plány a s popředím i pozadím na fotografii. Až dojemně působí pochodující Junáci: skupince dominuje veterán, pamětník skautingu z let předválečných, a po jeho levici nově získaní členové tři ještě malé školní děti. Tato fotografie je pro obrazový jazyk Hochové typická: Na první pohled lehce banálně působící záběr se skupinkou dětí, který ale zobecňuje a ilustruje mnohem vážnější dění ve společnosti. Snímek Jana Bartůška z ustavujícího shromáždění Klubu bývalých politických vězňů K231 v Praze na Žofíně z konce března 1968, zachycující obrovský Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

197 Čas nadějí v novinářské fotografii 197 prostor zaplněný lidmi a zalitý světelnou září protisvětla, je fotografií plnou naděje a magické atmosféry nadějné fáze Pražského jara. Oproti tomu portrét Antonína Novotného nedlouho po jeho odstoupení z funkce prezidenta zhruba ze stejné doby (dílo Miloně Novotného) je snímkem plným emocí. Tvrdý výraz bývalého prvního muže republiky umístěného v samém centru snímku s mírně zakloněnou hlavou, obklopeného množstvím lidí, a přesto osamoceného, je jedním z dalších pozoruhodných obrazových symbolů éry postupného uvolňování poměrů v naší zemi. Prvomájové fotografie od dokumentární fotografky Dagmar Hochové pak představují výrazný příklon k modernějšímu pojetí fotografického obrazu a také dobře ilustrují rozdíl mezi fotografií reportážní a dokumentární. Zatímco reportážní fotografové se musí soustředit především na jasnost a přesnost sdělení, dokumentární fotograf má volnější ruce, může si dovolit vyjádření osobního názoru, komentování zobrazeného děje i netradiční obrazová řešení. Rozdíl mezi nimi vystihla fotoreportérka Daniela Sýkorová na příkladu zvláštního vydání týdeníku Vlasta ze srpna 68: Stadión takto vyšel, Květy takto vyšly, všichni. Vzájemně jsme o sobě nevěděli. Protože to se neprodávalo. To prostě někdo jel na motorce a rozházel to. Pak jsme to stejně jako Mladý svět všichni tiskli v jedné tiskárně, ti tiskaři byli hrdinové. My bychom to mohli fotit, ale bylo by to k ničemu, kdyby se to nešířilo. My jsme to hned dali ven. Koudelka to fantasticky nafotil a ukázal až za rok. To je ten rozdíl mezi dokumentaristou a novinářem. Lidé to mají vědět hned, aby měli představu. Výše řečené potvrzuje sám fotograf Josef Koudelka, který v té době zachycoval divadlo a pracoval na dokumentárních souborech: Ve tři nebo ve čtyři ráno 21. srpna mě probudil telefon, že nás přepadli Rusové. Bez přemýšlení jsem vzal aparáty a šel fotografovat. Okamžitě jsem byl do událostí vtažen. Situace byla natolik silná, že jsem se nekontroloval jako se tenkrát nekontrolovala řada jiných lidí. Ty fotografie jsem nedělal kvůli publikování, nýbrž pro sebe. Na rozdíl od zahraničních fotografů bylo to, co se tehdy dělo, mým problémem. Nebylo to nezúčastněné pozorování! Zároveň mě to fotografování bavilo kam jsem se otočil, tam něco bylo. A já měl šanci u toho být! Nejspíš nikdo z těch, kdo mě tenkrát znali, to ode mne nečekal; ani já to od sebe nečekal. Nikdy jsem nebyl fotoreportérem, nikdy jsem nic nevěděl o fotožurnalismu, a přesto vzniklo to, co vzniklo. Srpnový soubor je pro mě důkazem, že ve fotografii neexistují od sebe oddělené kategorie Již dříve citovaná Daniela Sýkorová je autorkou snímku se sousoším Souboj Titánů z Matyášovy brány Pražského hradu. Dominující umělecké dílo spolu s postavičkami vojáků u jeho paty a vojenskou technikou v zadním obrazovém plánu odkazuje k ikonickému snímku Jana Lukase z roku Lukas tehdy z druhé strany vyfotografoval sochu Titána s napřaženou dýkou nad vojákem Wehrmachtu hlídkujícím u brány a vytvořil tak symbolický snímek odporu proti německé okupaci. Sýkorová k této všeobecně známé fotografii volně odkazuje, ale nabízí odlišné obrazové řešení, výrazný nadhled a přidává dimenzi zadního plánu fotografie. Právě ona je také autorkou závěrečné fotografie tohoto výběru zobrazuje sochu Spravedlnosti s přelepenými ústy. Snímek sochy je zajímavý také tím, že identickou fotografii pořídil nezávisle na Sýkorové i fotoreportér Bedřich Kocek. Když jsme v rámci výstav Klubu fotoreportérů prezentovali jeho dílo, ozvala se Daniela Sýkorová s tím, že vystavujeme jednu z jejích fotografií, aby se posléze ukázalo, že oba mají prakticky stejný záběr. Sám Bedřich Kocek fotografování srpnových událostí komentoval slovy: Hrozně jsem to prožíval, tak jsem toho moc nenafotil. Ona vycházela v Akademii věd Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

198 198 Alena Lábová, Filip Láb taková Černá kniha. Tam nám vycházely anonymně fotky. Redaktoři Světa v obrazech vydávali zvláštní čísla, pro která jsem fotil vojáky, děla a tanky. A také symbolické fotografie pražských soch sochu Spravedlnosti se zalepenými ústy nebo Palackého se zavázanýma očima. Člověk byl toho neštěstí plnej. Třeba já jsem fotil na Václaváku a tam bylo všechno popsaný a studenti mě vytlačili nahoru na ochoz, jako fotografa, abych viděl V podstatě všichni fotografové, kteří zachycovali srpnové události, zmiňují obrovské emoce, které je během fotografování provázely, nemožnost odstupu od probíhajícího dění. Pavel Dias říká, že ho intenzita událostí ochromila tak, že nebyl schopen fotografovat. Daniela Sýkorová popisuje dramatické okolnosti svého fotografování během srpnových dní v následujícím záznamu. A když jsme tady šli pod Stalinovým pomníkem, říkám: To je fantastické, tady býval Stalinův pomník a támhle se všude ježí ty kalašnikovy, kulomety a tak dále. Pod tím byly dva tanky. To bylo neuvěřitelné. Tak jsem začala fotografovat a oni po mě skočili, vrazili mi ty kalašnikovy pod žebra a já jsem si říkala, to je přece blbost, to přece není možné, aby mě ti chlapi zastřelili. Ale to už o pár desítek metrů dál někoho zastřelili, nějakou ženu. A teď se za mnou ozvalo: Dej jim ten foťák. A já jsem říkala: Proč, na co to chcete? Prostě jsem mlžila a oni naštěstí mi to nerozbili. A zase slyším: Dej jim ten film, protože ty zbraně jsou odjištěný. Teď jsem se koukla na ty chlapy a oni byli zarostlí, příšerně unavení, a takoví lidi jednají ve zkratu. No tak jsem jim to musela dát a naštěstí on si to vzal a nešlápl na ten foťák, ale vyrval z něj film, vyhodil ho a ten foťák mi vrátil. Což bylo důležitý, já jsem s sebou neměla žádný jiný foťák Já jsem byla tak uražená, přitom jsem byla šťastná, že jsem živá. Na všech lidech okolo bylo vidět, že se bojí. Přišla jsem na Staromák a proti mně běžel Miloň Novotný a říkal: Já mám Václavák, jak celý leží na zemi. Protože oni stříleli, jak chtěli lidi rozehnat, tak všichni padli na zem Pak jsem šla na Václavák, to bylo všechno rozbitý. Všude jezdily ty splašený tanky. Okolo mě šel, a to mě tak mrzí, že jsem ho nestihla, mladý pán s aktovkou a bylo vidět, jak to prožívá. Najednou se sehnul, vzal kamení a hodil ho po tom tanku. Byl to takový projev zoufalství. Prostě absurdní. Já jsem šla nahoru, tam to bylo ošklivé Potom jsme celou noc dělali na speciálním čísle. V redakci jsme nemohli být, protože ta byla obsazená. O nás nevěděli, což bylo docela dobrý. Z jednoho bytu jsme to dávali dohromady. Já jsem chodila a jenom jsem fotila. To se nosilo třeba v bandasce na mléko, ty materiály, texty, všechno, do tiskárny Já jsem šla z improvizované redakce Pařížskou a neměla jsem doma nic nakoupeného. Najednou tam někdo začal střílet. Přede mnou byla sámoška, tam byla fronta. Já jsem zapadla do vchodu, a když to skončilo, tak už tam žádná fronta nebyla, nakoupila jsem si. Foťáky jsem dala do nákupních tašek. Musela jsem přejít most pod Stalinovým pomníkem. Nic nejezdilo. Byla jsem sama, zase jsem vypadala jako nějaká bába. A ti hajzlíci stáli nahoře a stříleli po mně. Já jsem si říkala, že není možný, aby všichni lidi byli zlí, a že jenom zkouší, jestli dostanu hysterický záchvat. Ale nevím, možná mě prostě jenom netrefili. To jsem jim ale nemohla udělat tu radost, abych tam začala vyvádět a ječet. Musela jsem jít, jako by se nic nedělo, a prošla jsem. Od zmiňovaného Miloně Novotného představujeme fotografii protestujících a tanku na Staroměstském náměstí. Miroslav Martinovský je zastoupen typickým obrázkem srpnových dnů po celé republice: nečitelných silničních směrovek kromě jediné dopsané azbukou a ukazující cestu do Moskvy. Pod rozcestníkem stojí muž hledící do dáli s výrazem, ve kterém se mísí rozhořčení s obavami z nadcházejících časů. Opět se jedná o silný emotivní snímek charakterizující atmosféru těchto dní. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

199 Čas nadějí v novinářské fotografii 199 Měsíc a den po svém zvolení prezidentem republiky dostal generál Ludvík Svoboda na prvomájové tribuně kytičku. Dagmar Hochová Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:47

200 200 Alena Lábová, Filip Láb Na tři tisíce bývalých politických vězňů se v neděli 31. března sešlo ve velkém sále na pražském Žofíně, aby založili svůj klub K 231. Název byl odvozen od čísla zákona na ochranu republiky, podle něhož jich většina byla odsouzena. Jan Bartůšek Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:48

201 Čas nadějí v novinářské fotografii 201 Již osmý den po své abdikaci, 30. března, je Antonín Novotný ve Vladislavském sále Pražského hradu přítomen volbě prezidenta nového, jímž se stal generál Ludvík Svoboda. Miloň Novotný Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:48

202 202 Alena Lábová, Filip Láb Za nejlepší část pražského prvomájového průvodu označili rozhlasoví reportéři první veřejné vystoupení Klubu angažovaných nestraníků. Dagmar Hochová Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:49

203 Čas nadějí v novinářské fotografii 203 K obnoveným organizacím, jež se účastnily májových oslav, patřili skauti. Dagmar Hochová Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:49

204 204 Alena Lábová, Filip Láb Okupanti u Matyášovy brány před Pražským hradem. Daniela Sýkorová Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:50

205 Čas nadějí v novinářské fotografii 205 Tanky okupantů pozoruje návštěvník Prahy od nově budovaného podchodu uprostřed Václavského náměstí. Vladimír Lammer Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:50

206 206 Alena Lábová, Filip Láb Pokojná shromáždění demonstrantů, často s portréty Dubčeka a Svobody, byla 21. srpna k vidění po celé republice, nejen v Praze a nejen na Staroměském náměstí. Miloň Novotný Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:51

207 Čas nadějí v novinářské fotografii 207 Zaslepené směrovky patřily k typickým srpnovým obrázkům od Aše po Čiernou nad Tisou. Miroslav Martinovský Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:51

208 208 Alena Lábová, Filip Láb V Liberci při střetech s okupanty zahynulo devět lidí. Pětačtyřicet jich bylo zraněno. Václav Toužimský Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:51

209 Čas nadějí v novinářské fotografii 209 Podobně jako za Květnového povstání českého lidu roku 1945 také během prvního dne okupace se před budovou Čs. rozhlasu na Vinohradské třídě odehrávaly dramatické scény. Bohumil Dobrovolský Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:52

210 210 Alena Lábová, Filip Láb Proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území hlasovali 18. října 1968 v Národním shromáždění jen čtyři poslanci: Božena Fuková, František Kriegel, Gertruda Sekaninová -Čakrtová (na snímku) a František Vodsloň. Vladimír Lammer Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:52

211 Čas nadějí v novinářské fotografii 211 Jednání 27. plenárního zasedání NS, které za aktivní účasti Alexandra Dubčeka schválilo smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR, se konalo, stejně jako všechna ostatní, v pronajaté části budovy v Praze na Senovážném náměstí 32. Vladimír Lammer Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:53

212 212 Alena Lábová, Filip Láb Celý pátek 24. ledna 1969 a ještě dopoledne v den pohřbu čekali lidé dlouhé hodiny, aby se na nádvoří Karolina mohli poklonit u rakve s ostatky Jana Palacha. Miroslav Hucek Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:53

213 Čas nadějí v novinářské fotografii 213 Tato tichá demonstrace po Palachově smrti se konala v Praze. Podobných se účastnilo mnoho mladých lidí, hlavně studentů, také v dalších městech. Emil Fafek Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:54

214 214 Alena Lábová, Filip Láb Umlčená Spravedlnost symbolizuje dobu, kterou u nás pomohli nastolit okupanti. Daniela Sýkorová Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:54

215 Čas nadějí v novinářské fotografii 215 Nefotografovali pouze profesionálové, vzrušující pouliční události přilákaly též pozornost amatérů. Na Václavském náměstí a poblíž něho pracoval Bohumil Dobrovolský, který zachytil dění u budovy rozhlasu nebývale dramatickým způsobem. Série jeho fotografií obsahuje velmi akční záběry, syrové, drsné, patrně nejautentičtější záznamy hrubosti a násilí okupace. Představujeme z této série alespoň jeden pečlivě vybraný snímek. Dramatičnost nechybí ani svědectví Václava Toužimského, který ukazuje tank vjíždějící do podloubí domu na libereckém náměstí a vzápětí hroutící se dům. Negativy zachycující tuto událost mu brzy zabavila Státní bezpečnost a ke své profesi fotografa se mohl vrátit až po roce Dohru Pražského jara představoval rok 1969 symbolizovaný především obětí Jana Palacha a loučením s ním. Snímek Miroslava Hucka pořízený ze Staroměstské radnice zachycuje klikatící se frontu lidí postupujících krok za krokem přes Staroměstské náměstí. Odtud pokračovala Železnou ulici až na nádvoří Karolina, kde byla po dva lednové dny vystavena k uctění rakev s ostatky Jana Palacha. Také tato fotografie existuje ve více variantách. Autorem podobného snímku, ale pořízeného objektivem s jiným ohniskem, je třeba Huckův kolega z Mladého světa Pavel Dias. Jan Palach je v této knize zastoupen ještě snímkem z tiché lednové protiokupační manifestace Pražanů od Emila Fafka, který zaznamenal také květnové Pražské povstání. Jeho fotografie z roku 68 mohly být zveřejněny až počátkem let devadesátých. Krátce o autorech fotografií Jan Bartůšek ( ) pracoval jako řidič sanitky, i když byl chemik. V letech studoval na FAMU kameru. Fotografoval pro týdeník Mladý svět a vydavatelství Magnet. Po roce 1968 se stal dělníkem a řidičem. Od poloviny sedmdesátých let fotografoval pro podnik Stavby silnic a železnic. V osmdesátých letech se zaměřil na domovy důchodců a od roku 1992 působil v deníku Prostor. Bohumil Dobrovolský (1935) byl a je amatérem se zájmem o živou fotografii bez aranžování. Jeho hlavním zaměřením byla sociální a zdravotní témata. Mezi nejznámější polohy Dobrovolského práce patří nezvykle drsný dokumentární cyklus srpnových událostí roku Od roku 1960 uskutečnil desítky samostatných i společných výstav. Emil Fafek ( ) fotografoval od svých patnácti let, vyučil se retušérem, byl totálně nasazený v Německu. Jeho fotografie z Pražského povstání v květnu 1945 otiskl deník Mladá fronta, kde pracoval jako fotoreportér až do roku V roce 1948 nasnímal únorové události, o dvacet let později pořídil momentky ze srpnové okupace. Získal třetí cenu v soutěži World Press Photo v kategorii sportovní fotografie (1964). Dagmar Hochová ( ) vystudovala Státní grafickou školu v Praze, kde byli jejími profesory Josef Ehm a Jaromír Funke. Na FAMU byla žačkou Karla Plicky; obor filmová fotografie absolvovala roku Již při studiu spolupracovala s několika časopisy a s nakladatelstvími pro děti. Celý život se věnovala reportážní a dokumentární fotografii. Proslula svými cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Vyšlo jí několik knih, mj. fotografické portréty českých spisovatelů Konec chleba, počátek kamení (Torst 2001). Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:54

216 216 Alena Lábová, Filip Láb Miroslav Hucek ( ) absolvoval Střední průmyslovou školu strojní a dva semestry studia na FAMU; čtyři roky byl asistentem kamery v Čs. televizi. Fotografoval od roku Jeho jméno je spjato hlavně s týdeníkem Mladý svět, kde pracoval v letech ; zasloužil se o založení novodobé tradice žurnalistické reportáže. Když musel z politických důvodů odejít, působil na volné noze. Věnoval se v té době dokumentární a reklamní fotografii. Vladimír Lammer (1930) se vyučil fotografem portrétistou ve studiu Benda. Působil v řadě novin a časopisů, fotografoval i pro vojenská periodika. Od roku 1952 spolupracoval s čtrnáctideníkem Československá armáda, posléze fotografoval pro deník Obrana lidu. Počátkem šedesátých let se v nakladatelství Orbis stal fotoreportérem propagačních časopisů určených pro zahraničí. V lednu 1968 nastoupil na své poslední místo do redakce týdeníku Květy, kde se stal prvním obrazovým redaktorem v tehdejším Československu a vůbec prvním žurnalistou, který byl takto oficiálně uveden v tiráži. Miloň Novotný ( ) začal fotografovat během ozdravného pobytu v Tatrách. Na popud fotografů Josefa Sudka a Jiřího Jeníčka uspořádal výstavu v Olomouci (1956), posléze navázal kontakt s týdeníkem Kultura. Od šedesátých let spolupracoval více než dvacet let s různými novinami, časopisy a divadly. Zdokumentoval pohřeb Jana Palacha, známé jsou jeho série z Londýna a New Yorku šedesátých let. Miroslav Martinovský (1945) vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou, obor průmyslové a užité fotografie. Od roku 1961 začal pracovat jako fotoreportér, nejprve v deníku Lidová demokracie, po roce 1968 v časopisu Sedmička pionýrů. V devadesátých letech fotografoval pro časopis Mladý svět. Získal první cenu v prestižní soutěži World Press Photo v kategorii sport (1975). Daniela Sýkorová (1941) je jednou z nemnoha českých profesionálních novinářských fotografek. V šedesátých letech pracovala v redakci časopisu Vlasta, do níž se vrátila na konci osmdesátých let. Pro Literární noviny fotografovala cikánské osady na východním Slovensku, zákulisí cirkusu, ochotnické divadelní spolky, ale také témata každodenního života, masopusty a další. Jako jedna z mála profesionálek pořídila sérii snímků ze srpnové okupace. Václav Toužimský (1935) již na základní škole chodil do fotokroužku. Ve větší míře se k fotografii dostal přes svého strýce, který měl fotografický závod v Mladé Boleslavi. Jako profesionální fotograf pracoval od roku Je autorem ikonického snímku tanku bourajícího podloubí na libereckém náměstí. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:54

217 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce 1989 Stanislav Holubec Pražské jaro žilo svým druhým životem za normalizace i po roce Již krátce po jeho porážce začaly vznikat diskuse o jeho podstatě a místu v národních dějinách. Zejména se týkaly otázky, zda se jednalo o skutečně světodějnou událost a zda má smysl hledání alternativy nejen vůči sovětskému socialismu, ale i vůči západnímu kapitalistickému modelu. Poprvé se tato otázka dostala do povědomí veřejnosti v polemice mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem na přelomu let Také nastupující normalizátoři přišli se svým příběhem v podobě Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které Jaro 68 interpretovalo jako nástup chaosu a kapitalistické kontrarevoluce; nejhoršímu zabránila jen bratrská pomoc Sovětů a dalších spojenců. Během sedmdesátých a osmdesátých let je v kruzích opozice zřejmé slábnutí Kunderova narativu o světodějnosti Pražského jara. Souviselo to zejména s tím, jak se mnoho reformních komunistů přesouvalo na sociálně demokratické pozice, což sebou neslo přijetí západní modernity (především její sociálně demokratické varianty) jako jediné možné a žádoucí cesty vývoje. Příkladem je ředitel Československé televize během Pražského jara Jiří Pelikán, v roce 1979 zvolený za italskou socialistickou stranu poslancem Evropského parlamentu, nebo místopředseda vlády a pozdější profesor ekonomie ve švýcarském St. Gallen Ota Šik. Někteří bývalí reformní komunisté se stávali dokonce rozhodnými kritiky jakéhokoli socialismu, např. Petr Pithart ve své knize Osmašedesátý z roku Kromě toho se v období normalizace vyskytovaly také okrajové kritiky Pražského jara zleva, např. z pera Egona Bondyho. 3 Pět interpretací Pražského jara Jak ukáži dál, po roce 1989 se uplatnila především antikomunistická liberálně pravicová interpretace Pražského jara a v poněkud menší míře interpretace sociálně demokratická. Příběh liberálně pravicový je možné označit v obou polistopadových desetiletích za dominantní. Převládal v hlavních denících (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) ale také v rozhlase a televizi. Diskurz sociálně demokratický nacházel stabilní platformu pouze v deníku (Rudé) Právo a v časopisu Listy. Pokud se objevil v jiných médiích, byl zde v menšině. Obě hodnocení se shodovala v tom, že Pražské jaro považovala za hnutí veřejnosti usilující o svobodu a demokracii; lišila se hlavně v názoru na roli reformních komunistů. Jako relativně marginální se jeví interpretace krajně pravicová, ukazující Pražské jaro jako výlučně vnitřní konflikt mezi frakcemi jedné zločinecké organizace. Marginální byla také interpretace demokraticko-socialistická, nahlížející na rok 1968 jako na alternativu ke kapitalismu i stalinskému socialismu. Ještě menší ohlas měla přetrvávající interpretace stalinistická. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:54

218 218 Stanislav Holubec Ve své práci jsem využil články zabývající se Pražským jarem, jeho osobnostmi a 21. srpnem, nalezené pomocí databáze ANOpress, která obsahuje elektronické verze většiny českých tištěných médií od roku Starší články jsem vyhledával pomocí databáze ANL Národní knihovny ČR. 5 Zvláštní pozornost jsem věnoval časopisu Listy dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog, který představoval hlavní médium zastupující názory bývalých reformních komunistů a v databázích nefiguruje. Některé analyzované články jsem využil již ve své monografii Ještě nejsme za vodou. Obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace, zejména jde o psaní Necenzurovaných novin představující hlas radikální pravice ve veřejných diskusích devadesátých let. 6 Sáhl jsem také po záznamu diskuse o Pražském jaru v televizním Klubu Netopýr vysílaném 11. ledna 1992 za účasti osmašedesátníků Miroslava Galušky, Eduarda Goldstückera, Oty Šika, Věňka Šilhána a Miroslava Kusého, kterým oponovali Karel Pecka a Karel Steigerwald. Na dnešního diváka z pořadu dýchne atmosféra počátku devadesátých let, např. nepadnoucí saka většiny diskutujících, s nimiž kontrastuje západní oblek Oty Šika, nebo samozřejmost s jakou si v rámci v rámci diskuse zapaluje Karel Steigerwald cigaretu či funkcionářský jazyk přežívající u Věňka Šilhána. Při analýze nalezených článků i televizní diskuse jsem si kladl následující otázky: Jaký příběh události používá autor? Liší se tento příběh od běžného zobrazování události v historiografické produkci? Pomocí jakých argumentačních postupů a výrazových prostředků dosahuje pisatel zamýšleného efektu článku? Co se týče existující sekundární literatury týkající se Pražského jara, máme k dispozici studii od Jana Křečka zabývající se pojetím tohoto období v tištěných médiích z let V soudobých českých a německých učebnicích dějepisu se daným tématem zabývají studie Blaženy Gracové 8 a Heidrun Dolezelové. 9 Bohužel nikdo dosud neanalyzoval odraz těchto událostí v polistopadové beletrii, zatímco existuje výborná studie věnovaná beletristické reflexi Jara 68 za normalizace od Aleny Šporkové. 10 Řadu zajímavých postřehů o tom, jak tuto etapu soudobých dějin pojala naše kinematografie, obsahuje monografie Jana Čulíka o českém postkomunistickém filmu. 11 Antikomunistické interpretace Liberálně pravicový výklad nám nabízí nejen obraz české veřejnosti usilující o svobodu a demokracii, ale také reformních komunistů ušpiněných v mládí stalinismem, za Pražského jara naivních, později dokonce zrádných a konečně vykresluje zlou velmoc, jejíž intervence je zcela v duchu dějin komunismu i dějin Ruska. Tyto interpretace Pražského jara jsou zakotvené v rámci odmítání celé historické epochy let Podle tohoto výkladu se vlády v Československu zmocnila v roce 1948 zločinecká síla, která ustavila diktaturu a soustavně ničila hospodářství i charaktery obyvatel. Mezi jednotlivými desetiletími totality neexistovaly výrazné rozdíly. Vše dobré, čeho bylo v tomto období dosaženo, vzniklo mimo rámec vládnoucí strany, často vysloveně proti její vůli. Existenci reformních sil v rámci KSČ v šedesátých letech je možné vysvětlit buď poukazem na poválečné období, kdy do strany vstupovalo mnoho idealistů, případně závažností zločinů let padesátých, které vyžadovaly nějakou nápravu. Životní příběh reformních komunistů nazývaných osmašedesátníci je v tomto pojetí líčen především jako řetězec selhání, z něhož první představuje jejich stalinské mládí. Publicista Lidových novin Petr Zídek (1971) psal: Historické okolnosti spolu s chybou v úsudku či kariérismem je v mládí přivedly do služeb zločinného režimu. 12 Šlo Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

219 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce by namítnout, že o kariérismus se mohlo těžko jednat v případě mnoha osmašedesátníků, kteří se ke komunistickému hnutí přidali za první republiky, během nacistické okupace a dokonce trpěli v nacistických žalářích (byli to např. Ota Šik, Jiří Hájek a Karel Kosík). U některých osmašedesátníků byla zdůrazňována jejich ničemná úloha již v předstalinském období, v letech Např. odpor Josefa Smrkovského k osvobození Prahy Američany nebo role ministra vnitra z roku 1968 Josefa Pavla jako velitele Lidových milicí v roce U dalších je to jejich úloha krátce po roce 1948, jako např. u Ladislava Lise, který vyzýval k radikálnímu zúčtování se skupinou Slánského nebo role Jiřího Pelikána ve vylučování vysokoškolských studentů, případně stalinistické básně Pavla Kohouta. Sami osmašedesátníci se bránili svou naivitou, případně válečnou zkušeností, která je naučila vnímat svět příliš černobíle a nedostatečně si vážit demokracie a tolerance. 14 Antikomunistické vyprávění zamlčovalo perzekuci mnoha pozdějších osmašedesátníků za stalinismu (např. Eduarda Goldstückera, Františka Kriegla, Josefa Smrkovského, Ladislava Lise či Zdeňka Hejzlara). Při hodnocení těchto lidí, v letech, kdy se profilovali jako reformní komunisté, se v antikomunistickém diskurzu uplatňovaly dvě delegitimizační strategie: V první řadě šlo o jejich umísťování do jedné kategorie společně se stalinisty nebo normalizátory, v druhém případě o vytváření rovnítka mezi komunismem a nacismem. Příkladem první strategie je článek publicisty časopisu Respekt Petra Holuba (1958). Nazýval osmašedesátníky lupičovým naivním učedníkem, který skutečně začne z nakradeného chudým rozdávat. 15 Reformní komunisté i stalinisté byli tedy v Holubově perspektivě členy jedné zločinné bandy. Paralelu nacismus komunismus používal zase Karel Steigerwald (1945). Podle něj byli osmašedesátníci něco jako nacističtí generálové páchající atentát na Hitlera. Tito spiklenci by prý byli dnes také vnímáni jako hrdinové německé svobody, pokud by se jim podařilo Vůdce zabít. 16 I ve vztahu k činnosti reformních komunistů během jarních měsíců roku 1968 převažuje v tomto vyprávění spíše negativní tón: Jsou charakterizováni jako naivní, stále věřící nesmyslné ideologii, neochotní provést skutečné reformy a obnovit skutečnou demokracii. Tento pohled odmítá přijmout myšlenku, že by se komunistické učení mohlo emancipovat nebo přispívat k pravdivějšímu poznání světa. Určitá smířlivost vůči protagonistům Pražského jara je ale přece jen patrná. Zatímco stalinisté jsou zobrazováni jako služebníci zločinné ideologie, bývají osmašedesátníci považováni za její oběti. Ovšem základní východisko, existence zločinné ideologie, zůstává. Např. Alexander Dubček byl podle nekrologu Lidových novin...obětí ideologie, která ho spoutávala a oslepovala od mladického věku. Byl obětí své neschopnosti s touto ideologií se rázně a definitivně rozejít, když nejdříve svým člověčenstvím a později i drastickou srpnovou zkušeností odhalil její zločinnou podstatu. 17 Základní chybou reformních komunistů byla neochota překročit svůj stín, tedy zavrhnout celý reformně komunistický projekt, stát se příznivci liberální demokracie a tržního hospodářství. Je ovšem možné, že pokud by se touto cestou někdo z nich byl býval vydal, byl by antikomunisty označován za bezcharakterního převlékače kabátů, což byla strategie delegitimizování předlistopadových členů KSČ působících v devadesátých letech v pravicových stranách. Publicista Petr Placák (1964) psal: Dubček, ač společností zcela mylně pasován do role národního vůdce, nikdy nepřekročil svůj stín Moskvě oddaného, poslušného stranického funkcionáře. Celé reformní hnutí muselo být pro něj značným utrpením, z kterého ho nakonec v jistém smyslu vysvobodily ruské tanky. 18 Se svou popularitou si prý, podle novináře Karla Hvížďaly (1941), Dubček dokonce nevěděl rady: na jedné straně mu byla příjemná, ale Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

220 220 Stanislav Holubec na druhé straně věděl, že dobrý funkcionář komunista má být lidem nenáviděn, jak to znal z Ruska. 19 Pokud bylo reformní hnutí pro Dubčeka utrpením a cítil, že by jej měli lidé nenávidět, musíme se podivovat, proč se nezačal radovat, když mu oznámili probíhající invazi? Případně proč vůbec Sovětský svaz invazi prováděl, když měl v Praze u moci tak oddané služebníky? Podle řady autorů se osmašedesátníci nevyznačovali jenom ideologickou zaslepeností a neschopností se rozloučit s pomýlenými názory; jejich společným znakem byla bezradnost a chcete-li i slabošství, 20 píše například publicista Jefim Fištejn (1946). Zatímco slabošství vyčítají antikomunisté reformátorům ve vztahu k Brežněvovi nebo v neochotě vystoupit ostře proti okupantům a normalizační KSČ, zaslepenost je zdůrazňována zejména v neochotě zahájit během Pražského jara hluboké reformy, které by znamenaly nastolení skutečné demokracie, dále v kontextu jejich iluzí o reformovatelnosti KSČ v osmdesátých letech a v jejich odporu proti nastupující pravici devadesátých let. Kategorie osmašedesátník konstruovaná liberálně pravicovým vyprávěním měla slabinu, že nebylo jasné, kdo do této skupiny vlastně patří. Jednalo se o všechny, kdo byli členy KSČ v roce 1968, nebo jen o stranické funkcionáře? Proč do této kategorie nebyli zařazováni členové strany vyloučení po roce 1969, kteří se po Listopadu přidali k pravici např. ekonomové a pravicoví ministři Tomáš Ježek, Jan Stráský a Karel Dyba? Je zřejmé, že pro antikomunistický diskurz byla klíčovým kritériem k zařazení do této skupiny nejenom role v roce 68, ale též postoje v devadesátých letech. Jako osmašedesátník byla vnímána jinak významná osobnost tehdejšího veřejného života spojená s reformním komunismem, která v devadesátých letech kritizovala nastupující pravici. Proti osmašedesátníkům staví liberálně pravicová interpretace českou veřejnost, která prý chtěla v době Pražského jara demokracii, zatímco Dubček a další chtěli jen reformovat komunismus. Publicista Vladimír Kučera (1947) např. psal: Ne tedy jakýsi zázračný rok šedesátý osmý, vytvořený obrozeneckými muži Ledna. Ti pouze nasedli na tygra, který už zemí běžel. 21 Slabinou tohoto argumentu bylo, že stavěl komunistické reformátory a veřejnost příliš ostře proti sobě. Významnou součástí veřejnosti byli totiž i členové KSČ včetně funkcionářů. Průběh dělicích linií byl bezpochyby komplikovanější; navíc se mnozí z reformních komunistů nejen více či méně ochotně přidávali k reformám požadovaným veřejností, ale sami udávali jejich směr. Hnutí veřejnosti uznávala antikomunistická publicistika jako jednoznačně pozitivní fenomén, slovy publicisty Respektu Richarda Štencla (1963) jako projev kulturní síly a demokratických tradic českého národa. 22 Antikomunistický příběh vysvětloval volání veřejnosti po reformách na základě liberální víry v člověka, jehož touhu po svobodě nedovede zlomit žádná totalita. O občanech v roce 1968 psal Vladimír Kučera: Jejich návyky tedy byly už značně nesvobodné, představy o životě pokřivené, individuální sebevědomí ochromené, iniciativa zlomená, historická paměť narušená. I z takového marasmu se dokázali zvednout a chovat se důstojně, když dostali šanci dotknout se svobody, ba dokonce i v okamžiku, kdy jim tu volnost vzaly tanky. 23 Slabinou této argumentace bylo, že významná část nekomunistické veřejnosti netoužila po návratu před rok 1948 nebo po budování svobodné západní společnosti, ale po překonání rozporu padesátých let mezi slovy a činy a uskutečnění ideálů socialismu. Nezpochybnitelnou víru většiny tehdejší populace v socialismus považovaly antikomunistické interpretace za naivní a dříve nebo později by prý lidé dospěli k požadavku znovuobnovení kapitalismu. Pokud se tážeme, zda společnost v roce 1968 chtěla návrat ke kapitalismu, dostupné historické prameny, např. výzkumy veřejného mínění, to zpochybňují. Je Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

221 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce zřejmé, že tehdy ještě nebyla fascinace západním modelem tak silná jako na konci osmdesátých let a vzpomínka na předválečné selhání kapitalismu byla stále dost čerstvá. Výzkumy veřejného mínění např. zjišťovaly, že pouze pět procent občanů si přeje návrat kapitalismu; podobně tomu bylo i v listopadu a prosinci Tehdy ale během několika měsíců vzbudil ve většině veřejnosti nadšení Klausův program obnovy tržního hospodářství a privatizace. V roce 1968 však patrně nemělo tolik lidí zájem začít soukromě podnikat na rozdíl od období bezprostředně před Listopadem, kdy se např. v září 1989 uvádělo, že se více než padesát tisíc občanů rozhodlo využít nové možnosti drobně podnikat v oblasti služeb; 24 zatímco za Pražského jara podobný zájem doložen nemáme. Tvrzení, že veřejnost nebo alespoň její značná část přece jenom během roku 68 chtěla nastolení západních poměrů, naopak podporuje dobová fascinace první republikou a hospodářskými úspěchy Západu. 25 Touhu po nastolení západních poměrů pociťovala nepochybně i část vysokoškolské mládeže, která hleděla nechápavě na antikapitalistické protesty západních vysokoškoláků. 26 V každém případě je nutné dávat si pozor, abychom nečetli rok 1968 na základě našich zkušeností s rokem Pokud antikomunisté shledávali na Dubčekovi a dalších osmašedesátnících něco sympatického, byla to jejich lidskost, kontrastující s chladem stalinistů i normalizátorů. Také bylo oceňováno, že poskytli důkaz o nereformovatelnosti komunismu: Demonstrovali růžovými vidinami ještě stále omámené části intelektuálů, že komunismus nelze zreformovat, zcivilizovat, a díky nim Češi pochopili, že slepé uličky nikam nevedou. 27 Podobně argumentoval o dvacet let později Daniel Raus (1957), podle něhož bylo nejdůležitější vystřízlivění: Od srpna 68 už jsem nepotkal jediného člověka, který by upřímně věřil v komunismus. Zbavit se nereálných nadějí je někdy stejně důležité, jako si udržet ty reálné. 28 Námitkou proti této argumentaci je, že osmašedesátníkům ve skutečnosti nebylo dopřáno poskytnout důkaz o reformovatelnosti či nereformovatelnosti komunismu, neboť jejich snažení bylo zmařeno mocenským zásahem. Hlavní osmašedesátnická zrada či zbabělost nastává podle antikomunistů ve dnech a měsících po srpnu 68. Pomiňme zradu Biľakovy skupiny, jíž nebyl v antikomunistické publicistice věnován příliš velký prostor, neboť stalinisté byli na rozdíl od osmašedesátníků již politicky irelevantní; o jejich vině nebyly pochybnosti. Pomiňme také okrajově se vyskytující názory, že zrada nejvyššího vedení a ostatních začala již před 21. srpnem 1968, neboť Dubček a další věděli o připravované invazi a veřejnost o tom neinformovali. 29 Hlavní zrada 30 či nedostatek statečnosti osmašedesátníků spočívaly v podpisu Moskevského protokolu 31 a zejména v pozdějším ustupování normalizátorům. 32 V případě Alexandra Dubčeka šlo především o podpis tzv. pendrekového zákona a přijetí místa velvyslance v Turecku. V tomto kontextu se vyskytovala myšlenka, že by neměli být nazýváni osmašedesátníky, ale devětašedesátníky podle jejich hanebné role v srpnu (případně osmačtyřicátníky, podle jejich hanebné role v únoru 48). 34 Selhání nebo dokonce zrada jednotlivce byly antikomunisty manipulativně připisovány celé skupině, ačkoli se mnozí osmašedesátníci po srpnu chovali statečně a nijak neustupovali. Antikomunistické vyprávění ale zdůrazňovalo, že pouze jeden, František Kriegel, nezradil, neboť odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, 35 a příliš nezmiňovalo statečné postoje dalších představitelů strany, např. organizátorů vysočanského sjezdu KSČ, jehož svolání vyžadovalo značnou odvahu. Druhým symbolem Pražského jara, který sehrál podle antikomunistického diskurzu neslavnou roli, byl vedle Dubčeka prezident republiky Ludvík Svoboda. Jeho život byl také řetězcem selhání. Prý šlo o málo schopného předválečného důstojníka, 36 za války v Sovětském svazu agenta NKVD a tajného člena KSČ, který byl prosa- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

222 222 Stanislav Holubec zen do vedení československé jednotky mocensky shora. Byl popisován jako jeden z těch, kdo zradili prezidenta Beneše v únoru 1948, 37 počínal si zbaběle v době zatčení počátkem padesátých let, 38 po srpnu 68 prý v soukromých rozhovorech vítal invazi a konečně se stal trapnou figurou za normalizace. Během té doby se údajně choval dokonce méně důstojně než Hácha za protektorátu. 39 Ani bývalí reformní komunisté Svobodu příliš nehájili a jejich postoj vůči němu byl spíše rezervovaný. Obdiv k němu zazníval v devadesátých letech spíše z řad KSČM a jí blízkých organizací. Antikomunistický diskurz pracoval nejen s příběhem zrady osmašedesátníků během moskevských jednání, ale také s jejich hypotetickým selháním, tedy s úvahami, že kdyby nepřišla vojska, patrně by reformní hnutí potlačili sami. Např. pravicový politik a bývalý disident Jan Ruml (1953) psal: Jak by to dopadlo, můžeme jenom odhadovat. Buď by naděje potlačili [osmašedesátníci, pozn. SH] násilím, nebo by prohráli, protože první svobodné volby a bylo by po nich. Takhle to někdo vyřešil za ně a legitimizoval je jako část budoucí opozice. 40 Autor si nepřipouštěl např. variantu, že by KSČ takové svobodné volby vyhrála jak naznačovaly výzkumy veřejného mínění. Podobně argumentoval Karel Hvížďala, že invaze nejen zachránila pozitivní místo osmašedesátníků v české paměti, ale že byla nejšťastnějším dnem jejich života: Tento den byl pro vedoucí představitele Pražského jara, aniž si to tehdy uvědomili a možná si až do své smrti kdy připustili, nejšťastnějším dnem jejich života: zbavil je jak si mysleli zodpovědnosti za selhání, která národu předváděli. Na dalších dvacet let z nich vyrobil kýčovité hrdiny. 41 Není zcela jasné, co měl autor na mysli zmiňovanými selháními. Možná tím myslel příliš pomalé reformy nebo přílišnou servilitu vůči Sovětskému svazu během Pražského jara. Slabinou Hvížďalovy a Rumlovy argumentace bylo, že v dalších antikomunistických narativech právě invaze a následující měsíce z osmašedesátníků učinily v očích antikomunistů zrádce, neboť se nedokázali postavit statečně na odpor Brežněvovi. Navíc se nedá říci, že by osmašedesátníci byli v devadesátých letech považováni většinou médií za legitimní část předlistopadové opozice nebo dokonce za hrdiny. Další z řady selhání osmašedesátníků přišla v sedmdesátých a osmdesátých letech. Podobně jako byli v mládí stalinisty, za Pražského jara naivními snílky, po srpnu zbabělci či zrádci, ani za normalizace nebylo jejich chování lepší: Příliš se prý neúčastnili opozičních aktivit a naděje spatřovali i nadále především v reformě komunistické strany. Ideálním příkladem normalizačního selhání byl opět Alexander Dubček. Publicista Pavel Kosatík (1962) uváděl: Chartu nepodepsal. Měl za to, že jeho vlastní způsob boje bude jiný, až do listopadu 1989 však nepřišel na to, jaký. 42 Podobně hodnotil jejich chování Petr Pithart (1941): Obroda vznikla až v poslední chvíli, zato však tito dědicové obrodného procesu hned chtěli vyjednávat s Jakešovým vedením. Skoro celých dvacet let čekali na Godota. Pak jim ale narostl hřebínek, když se objevil Gorbačov. Bohorovně předpokládali, že naivní reformátor a bezděčný destruktor impéria přijede za nimi do Prahy, dá jim za pravdu, osobně se jim omluví a nabídne jim funkce. Zkrátka ochotu k oběti, riskantní nasazení, úměrné údajné velikosti socialismu s lidskou tváří za celých dvacet let reformní komunisté nepředvedli. 43 Ještě rezolutněji odsoudil činnost bývalých reformních komunistů koncem osmdesátých let Petr Placák (1971): Místo, aby se alespoň v samém závěru frašky režimu otevřeně postavili, zmohli se jenom na tradiční zákulisní intrikování. 44 Proti těmto tvrzením hovoří především fakta: Pod Chartou 77 chybí sice podpis Alexandra Dubčeka a některých dalších významných reformních komunistů, ale podpisy jiných tam jsou: Zdeňka Mlynáře, Jaroslava Šabaty, Věňka Šilhána, Bohumila Šimona, Jiřího Hájka nebo Františka Kriegla. Bývalých členů KSČ byla mezi prvními dvěma stovkami signatářů Charty více než polovina. Práce histori- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

223 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce ka Antonína Benčíka dokládá poměrně četnou Dubčekovu kritiku normalizačního režimu. 45 Mnoho dalších osmašedesátníků, kteří nepodepsali Chartu, se podílelo na opozičních aktivitách jinými způsoby. Poslední selhání osmašedesátníků nastalo v devadesátých letech. Slovy Petra Zídka: Zůstali většinou uvězněni v ideologii, ke které v mládí konvertovali. 46 Tento autor zřetelně nedokázal vnímat osmašedesátníky jinak, než jako celoživotní komunisty, jak je patrné z jeho negativní recenze pamětí Čestmíra Císaře, které byly odborníky přijaty pozitivně (recenzent časopisu Soudobé dějiny oceňoval autorovu vzdělanost a kulturní rozhled). 47 Naopak podle Zídka: Čtenář má dojem, že nečte paměti, ale korektně vyplněný kádrový dotazník [ ] Nemělo by nás překvapovat, že bývalý reformní komunista se dodnes dívá na svět jako komunista 48 Zde se dá namítnout, že z mnoha reformních komunistů roku 1968 se stali sociální demokraté let devadesátých a např. jen málokdo se vrátil do polistopadové KSČM. Pokud osmašedesátníci vyslovovali veřejně kritiku obnoveného kapitalismu, vyjadřovali antikomunisté často emocionální nesouhlas. Příkladem je hodnocení posledních prací Karla Kosíka ( ) z pera publicisty Josefa Chuchmy (1959) v jeho nekrologu: jeho patetický slovník ztratil schopnost pojmenovávat a sděloval především emoci. 49 Článek měl případný název: Filosof v kozelci významů a emocí. Metaforou kozelce chtěl autor patrně naznačit Kosíkovu názorovou pokroucenost či podivnost. Přitom Chuchma nepostřehl, že do emocí při hodnocení Kosíkových postojů upadal sám. Podobně obviňoval Kosíka z emocionality i filosof Miroslav Petříček (1951): V Kosíkových pozdních esejích je kritika, která vychází více z hněvu než z nějakého odhalování rozporů. I to je legitimní motiv psaní, ale je náročné vyrovnat se s ním: hněv by se měl přenést na čtenáře, nakazit ho, ale nesmí se stát, aby udivený čtenář jen nechápavě pozoroval rozhněvaného autora. 50 Povšimněme si použití autoritativního obratu nesmí se stát a termínu čtenář, který vzbuzuje dojem, že takto nechápavě čte Kosíka každý. Pokus delegitimizovat bývalé reformní komunisty jejich emocionalizací ostatně nalézáme už v roce 1992 u Karla Steigerwalda, který použil na jejich adresu obrat stařecká emocionalita. 51 Vedle emocionality bývá osmašedesátníkům vytýkána i jejich ukřivděnost a zahořklost: Petr Zídek psal v recenzi vzpomínek A. J. Liehma: Ukřivděnost a zahořklost, které z textu čiší, dosahují míry i mezi osmašedesátníky neobvyklé: autor si až nesnesitelně stěžuje na příkoří, která mu přítomnost připravila: tu ho někam nepozvali, tu někoho nezajímalo, co si myslí o světovém filmu [ ] Antonín Jaroslav Liehm patří mezi nemnoho českých intelektuálů evropského formátu. Pro českou kulturu vykonal mnoho záslužné práce, která v tom mu můžeme dát za pravdu nebyla dosud náležitě oceněna. Už z těchto důvodů stojí jeho paměti za pozornost, přestože se soudy, které vznáší nad naší současností, bude souhlasit málokdo. 52 Podobně jako Petříček používal kategorii čtenář, volil Zídek obrat, že s Liehmovými soudy bude souhlasit asi málokdo, aniž by si připustil, že i v Česku mohou existovat četní levicoví čtenáři. Osmašedesátníci a další levicoví autoři s oblibou vytýkali antikomunistickému vyprávění, že redukuje Pražské jaro na střet dvou frakcí jedné zločinecké organizace. V takto vyhrocené podobě ale nalézáme narativ o roce 1968 jen u nejkrajnější pravice, např. v psaní Necenzurovaných novin. Slabiny vyprávění o dvou frakcích jsou zřetelné na první pohled: Především nedokáže vysvětlit, proč jednu z těchto frakcí veřejnost tak nadšeně podporovala. Za další tato interpretace nedokáže využít antikomunistického potenciálu 21. srpna 1968 a 1969, neboť vstup vojsk by pro ni byl irelevantní událostí, pokud by šlo jen o boj dvou frakcí. Z těchto důvodů byl narativ o dvou zločinných frakcích i v rámci antikomunistů marginální. Diskurz radikálních antikomunistů poskytoval svou lůzovitostí 53 antikomunistickému mainstreamu spíše medvědí službu, ačkoli také napomáhal vychylovat tě- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

224 224 Stanislav Holubec žiště rozpravy doprava. Uveďme jako jeho příklad publicistu Bedřicha Karla (1947), který se roku 1992 vyslovil ke zmiňovanému diskusnímu televiznímu pořadu Klub Netopýr:...vystoupilo několik ryzích osobností, jimž komunismus vyčuhoval ze všech tělních otvorů, byť někteří, jako například pan E. Goldstücker, se politiky aktivně neúčastní. Celý poutavý pořad byl provázen hnilobným puchem politických mrtvol, jejichž zasuté hroby byly cílevědomě otevřeny, patrně s cílem vyzkoušet, co nebohý divák snese. Kdo neviděl, jakou zrůdnou mutací je tvor zvaný osmašedesátník, potom po zhlédnutí tohoto děsivého pořadu v obvyklé režii Kantůrkovy supervize 54 pochopit musel [ ] je třeba tvrdě a nesmlouvavě likvidovat bolševické mafie úporně prorůstající společností jako rakovinové metastázy lidskou tkáň. Lidská společnost je rovněž živým organismem a nebudou-li systémové změny probíhat razantně, postupně odumře. 55 Používaný slovník vytvářející malignizaci protivníka (mutace, zrůda, rakovina, metastázy, hnilobný pach), animalizaci (protivník jako zvíře či tvor), mortalizaci (protivník jako zombie), kriminalizaci (mafie), ironizaci (ryzí osobnosti), koprolálie (všech tělních otvorů), výzvy k eliminaci nepřítele, to vše se zejména podobalo diskurzu fašistickému. 56 Sociálně demokratická interpretace S antikomunistickou interpretací Pražského jara se střetávala sociálně demokratická interpretace, již zastávala většina bývalých reformních komunistů účastnících se v devadesátých letech veřejných diskusí. Východiskem tohoto narativu bylo odmítání teze o jednolitém čtyřicetiletí totality a již popsaná obrana vlastních životopisů. Podle této interpretace byl rok 1968 pokusem o obnovení demokracie, uskutečňovaným nejen veřejností, ale i reformními komunisty. 57 Interpretace Pražského jara jako přechodu k demokracii opomíjela otázku reforem ekonomiky, tedy zda by se jednalo o počátek nutného přechodu ke kapitalismu, jak se domnívali někteří antikomunisté, nebo zda existovala možnost vytvoření nějaké alternativy k západnímu modelu společnosti. Soudě podle psaní těchto autorů většina z nich akceptovala v devadesátých letech představu, že k západnímu modelu vývoje není alternativy, pouze je třeba usilovat o jeho modifikaci na základě sociálně demokratického programu. Např. Jiří Pelikán ( ) počátkem devadesátých let argumentoval, že Pražské jaro bylo krokem k pluralitní parlamentní demokracii a tržní ekonomice 58 a že on i jeho souputníci jsou dnes jejími většinou upřímnými, byť kritickými zastánci. 59 Většina bývalých reformních komunistů ale zároveň odmítala, že by se jednalo o návrat před rok 1948 či ještě dál, neboť západní kapitalismus se po druhé světové válce sociál-demokratizoval. Někteří (jako např. Ota Šik) tvrdili, že jim už během šedesátých let šlo o zhruba sociálně demokratický model a že polistopadová doba je více méně uskutečněním jejich snažení. V televizním pořadu Klub Netopýr 11. ledna 1992 prohlásil tento ekonom a publicista, že on a jeho přátelé si už před rokem 1968 uvědomovali, že socialistický systém není schopen efektivního fungování, že musí být nahrazen za prvé v politice pluralistickou demokracií a v hospodářství tržním hospodářstvím. Šik odmítal tezi, že by byli brzdou vývoje: ve skutečnosti prý byly jejich reformní záměry hluboké a chtěli socialismus v jeho základních rysech odstranit. 60 Rok 1968 je pro ně jedním z významných pokusů o zavedení demokracie, na němž se podíleli komunisté i nekomunisté a je důležitým předchůdcem roku Jiní bývalí reformní komunisté, např. Pavel Kohout, byli skeptičtější a prohlašovali, že jejich životní sen z doby Pražského jara byl poražen a je třeba přiznat, že dnešek je návratem před rok Z perspektivy roku 2018 je možné argumentovat, že sázka bývalých reformních komunistů na sociální demokracii a obecně západní model se ukázala podobně pro- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

225 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce blematická jako sázka na reformní komunismus v letech šedesátých. Pokud dnes čteme úvahy osmašedesátníků z prvních let po Listopadu o perspektivnosti západního modelu parlamentní demokracie i sociálně demokraticky řízené ekonomiky, působí málo přesvědčivě. Podobně jako se koncem osmdesátých let zhroutil komunismus, v uplynulých dvaceti letech dochází k postupnému odbourávání hlavního výsledku sociálně demokratické politiky, sociálního státu. Podobně jako počátkem devadesátých let zkolabovaly strany komunistické, dnes kolabují strany sociálně demokratické (v západní Evropě např. ve Francii, Itálii, Nizozemí a Řecku; v postkomunistické Evropě v Maďarsku, Česku nebo Polsku) a jsou vytlačovány buď středovými populisty nebo stranami radikální levice. Své postavení v polistopadovém veřejném diskurzu chápali bývalí reformní komunisté jako nespravedlivě marginalizované. Literární vědec Eduard Goldstücker ( ) psal, že se v Česku vynakládá značné úsilí na to, aby byla [tato perioda] očerněna v očích žijícího pokolení a vštípena v deformované podobě do paměti pokolení příštích. 63 Tito lidé často poukazovali na antikomunistické zjednodušování reality. Podobně jako byla celá epocha označena zjednodušující nálepkou čtyřicet let, jsou oni i biľakovští stalinisté nálepkováni zjednodušujícím způsobem jako komunisté, což relativizuje zradu Biľakovy skupiny. 63 Někdy poukazovali na kontrast mezi popularitou Pražského jara na Západě a jeho domácím očerňováním, což je prý dokladem českého provincialismu. Ve snaze zdůraznit co nejvíce význam roku 1968 sahali jeho představitelé možná až ke zbytečné dramatizaci ekonomických těžkostí posledních let Novotného vlády: Ota Šik uváděl, že on a jeho kolegové viděli již v polovině šedesátých let, jak vývoj směřuje ke katastrofě. 65 Toto konstatování ovšem nevysvětlovalo, čím to, že v okamžiku porážky reformního programu ona katastrofa rychle nenastala, ale československý socialismus existoval ještě dalších dvacet let, v sedmdesátých letech dokonce se slušným ekonomickým růstem. Reformátoři odmítali antikomunistickou tezi o protikladu mezi veřejností požadující demokracii a nerozhodnými reformními komunisty během Pražského jara. Především argumentovali tím, že i vrcholní představitelé KSČ, střední funkcionáři a řadoví komunisté byli součástí veřejnosti. Navíc prý to byli často především komunističtí intelektuálové, od nichž vycházela iniciativa, a naopak reformátoři ve vedení KSČ nebyli z tlaku veřejnosti vždy jenom vyděšeni; někdy jej také potřebovali k vytlačování stalinistů z mocenských pozic. Významným prvkem obhajoby bývalých reformních komunistů bylo poukazování na jejich opoziční aktivity za normalizace kontrastující s pasivitou většiny občanů. Prý jsou dnes proto tak nepohodlní, neboť za normalizace nastavovali svou statečností mravní zrcadlo veřejnosti a ta jim to nemůže odpustit. Jak to vyjádřil spisovatel Ivan Klíma (1931): ti, kdo po dvacet let vzdorovali, se začali vymykat většinové představě o tom, jak jsme se chovali, jak jsme se měli během okupace chovat. Tím se svým způsobem z idolů začali měnit v nepříjemné narušitele svědomí. 66 Dále bývalí reformátoři argumentovali tím, že mnozí normalizační komunisté se po roce 1989 stali členy pravicových stran a vedou dnes kampaně proti Pražskému jaru. 67 Slabinou tohoto tvrzení bylo, že se vyskytlo jenom velmi málo lidí s takovými životopisy. V ODS bylo sice několik vrcholových politiků, kteří byli v šedesátých letech řadovými členy KSČ, ale jen málo normalizačních členů KSČ dosáhlo v ODS významných funkcí. Někdejší reformní komunisté vytvářeli také paralelu mezi normalizátory a dnešní pravicí, neboť slovy Karla Kosíka ( ) bylo Pražské jaro odsouzeno a pohřbeno dvakrát, vítězi včerejšími i dnešními. 68 Aby posílili paralelu mezi devadesátý- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

226 226 Stanislav Holubec mi a sedmdesátými lety, autoři z tohoto okruhu používali pojem neokapitalistická normalizace (Karel Kosík) 69 nebo neonormalizace (Václav Bělohradský). 70 Zatímco podle antikomunistického diskurzu představují osmašedesátníci hrozbu pro demokracii, podle nich to jsou útoky antikomunistů proti Pražskému jaru, které, řečeno slovy Eduarda Goldstückera, pomáhají růstu nebezpečí pravičácké totality. 71 Tuto interpretaci převzala i Česká strana sociálně demokratická, v níž dosáhli bývalí reformní komunisté jistého vlivu. Podle svého stanoviska z roku 1993 strana považuje pokus o odstranění totalitního režimu, uskutečněný v roce 1968 československými občany, za hodný úcty 72 Tento dokument vyslovoval výhrady k lidem, kteří za normalizace vstoupili do KSČ, po roce 1989 do pravicových stran a dnes znehodnocují odkaz Pražského jara. 73 Demokraticky socialistická interpretace V posledních dvaceti letech se demokraticky socialistická interpretace Pražského jara v diskusích objevovala nejméně, ačkoli se významně uplatňovala během Jara samotného. Podle ní šlo o autentický pokus spojit demokracii a socialismus, jehož programem nebylo ani nastolení západního liberálního či sociálně demokratického kapitalismu, ani zavedení mírně reformního komunismu typu Kádárova Maďarska, ale vytvoření skutečné alternativy k oběma ekonomickým i politickým systémům. Není prý vyloučené, že se podobná alternativa ke kapitalismu objeví i v budoucnosti. Je příznačné, že tato interpretace Pražského jara se nevyskytovala ve variantách odpovědi ve výzkumu veřejného mínění z roku 1993, který se ptal, zda Pražské jaro bylo soubojem dvou frakcí nebo pokusem o obnovu demokracie. (První možnost uvádělo 47 % respondentů, druhou 21 %.) 74 Tento výzkum neumožňoval odpovědět, že se jednalo o uskutečnění pokusu o demokratický socialismus, ani uvést normalizační odpověď, že se jednalo o společenský rozvrat a pokus o restauraci kapitalismu. Argument o československých reformách jako zcela novém procesu, otevírajícím dosud netušené cesty historického vývoje, byl nejpregnantněji shrnut v eseji Milana Kundery, který v prosinci 1968 psal, že Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin. 75 S Kunderou polemizoval Václav Havel, který označil tento názor za etnocentrický a mesianistický. 76 V devadesátých letech shrnul asi nejpregnantněji demokraticky socialistickou interpretaci Jara Karel Kosík. Nezřetelnost tohoto procesu, který neměl dost času, aby se plně projevil, patrně znemožňuje autorovi používat standardní jazyk a přivádí jej k metaforám: trvá jako záblesk a tušení jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou, jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma. 77 Hlavním důvodem legitimace tohoto pokusu není pro Kosíka jen špatné fungování kapitalismu a sovětského socialismu, ale nic menšího než očekávání kolapsu západní civilizace, pokud se nezmění. Taková absolutní událost v budoucnosti, která patří do obvyklé argumentační výbavy radikální levice, opravňuje pokoušet se znovu a znovu o hledání alternativ. Podobně jako Kosík hovořil Eduard Goldstücker: V Pražském jaru se začal, zdá se mi, objevovat náznak toho, co kdysi mohlo být a nebylo: profil nebolševické socialistické revoluce. Vypadalo to, že zde začíná nabývat tvaru reálná alternativa socialistického vývoje, kterou odchovanci Moskvou ovládané Kominterny i jejich následovníci již dávno přestali vidět. 78 Krátce před svou smrtí v rozhovoru pro Právo řekl: Historicky vzato Čs. jaro představuje situaci, v níž se vývoj společnosti dostal nejblíž k uskutečnění demokratického socialismu. Nejblíž v celých dějinách. A ne náhodou se tak stalo v Československu. Šlo totiž ve střední Evropě o jedinou zemi, která byla průmyslově a civilizačně Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

227 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce vůbec vyspělá. A ve které komunistická strana nejen existovala prakticky bez přerušení, ale hluboko zakotvila do vědomí společnosti. 79 Z Goldstückerových slov je zřejmé, že ačkoli odmítal stalinismus, rok 1948 pro něj zůstával v zásadě správným krokem, neboť znamenal počátek nekapitalistické cesty vývoje, která otvírala možnost pro uskutečnění skutečně demokratického socialismu, zatímco i dlouhodobě sociálními demokraty spravované společnosti typu Švédska se pohybovaly v rámci kapitalismu, což znemožňovalo, že by odsud mohla vzejít alternativa. Hlavní slabinou těchto představ bylo, že podobné zřízení dosud ve světě nevzniklo a že i mezi zeměmi, které se vydaly na cestu hlubokých reforem kapitalismu či sovětského socialismu (z Východu Jugoslávie, ze Západu Švédsko) byly přes vzájemné sbližování tak hluboké rozdíly, že jakýsi model mezi nimi byl těžko představitelný. Byla to především otázka demokracie a s ní spojená možnost odbourání socialismu nebo kapitalismu (pokud si to občané odhlasují ve volbách), která vytvářela základní rozdíl mezi reformním komunismem a sociálně demokratickým kapitalismem. Také to byla otázka lidských práv, především práva na soukromé vlastnictví. Jak si povšiml publicista Václav Žák (1945) v recenzi citovaného Kosíkova eseje: Reformátoři by záhy zjistili, jak se jejich reforma láme na institutu soukromého vlastnictví, který byl tehdy pro většinu z nich stále tabu. 80 Zatímco na Západě udržovala parlamentní demokracie vždy status quo, neboť zdejší společenský model byl většinou veřejnosti považován za normální a v zásadě úspěšný, na Východě zavedení parlamentní demokracie znamenalo ve všech známých případech dobrovolné hlasování většiny obyvatel pro nastolení západního modelu. Právě onen efekt přitažlivosti západního společenského modelu je skutečností, s níž si radikálně levicové interpretace Pražského jara nevědí rady. Naopak slabinou výše zmíněných argumentů Havla, Pitharta a dalších, zpochybňujících možnost vzniku něčeho nového bylo, že vycházely z představy vývoje daného existujícími hranicemi, zatímco argumentace Kundery, Kosíka a Goldstückera vycházela z představy možnosti vývoje za tyto hranice. 81 Jinými slovy, slabinou argumentů, podle nichž je naivní si myslet, že objevíme něco nového a že jsme pupkem světa, bývá, že většinou sice jsou pravdivé, nicméně v některých případech nikoli. A nikdy nevíme, zda se nejedná právě o tuto situaci. Představa Pražského jara jako pokusu o něco nového se často družila s tezí, že by se jím inspirované hnutí mohlo rozšířit na Východ i na Západ. Jak píše publicista Karel Pacner (1936): případný úspěch československého socialismu s lidskou tváří by byl přitažlivý pro západní intelektuály a mládež a znejistěl by kapitalistický systém. Naopak vojenské přepadení Československa výrazně přispělo k odlivu levičáckých tendencí na Západě všichni si uvědomili, že Moskva připouští jedině dogmatickou formu socialismu. 82 Tezi o tichém souhlasu západních elit s potlačením Pražského jara opakoval i sociolog Jan Keller (1955): Pokud by se to povedlo, bylo by to nebezpečné i pro mocenské elity na Západě. Proto si jistě zhluboka oddychly, když přijely sovětské tanky. Brežněv pomohl nejen konzervativcům v Československu, ale především mocenské elitě na Západě. 83 Slabinou této teze je, že nemáme podobné oddechnutí či dokonce radost západních elit nijak doloženy v pramenech. Je nutno zdůraznit, že demokraticky socialistický diskurz byl v porovnání s antikomunistickým a sociálně demokratickým diskurzem velmi okrajový. V českém prostředí existovala pouze jediná marginální politická síla, která by případně mohla na tuto interpretaci Pražského jara navazovat. Bylo to Strana demokratického socialismu, vzniklá odštěpením od KSČM na počátku devadesátých let. Komunistická strana Čech a Moravy se po krátkém reformním intermezzu poněkud navracela směrem k Poučení z krizového vývoje. Ve stanovisku strany z roku Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

228 228 Stanislav Holubec 1990, na němž se podíleli výrazně reformní slovenští komunisté, se o vstupu vojsk píše: Hrubě tak bylo porušeno mezinárodní právo, státní suverenita a poškozeny zájmy našeho lidu. Tímto násilným aktem byl znemožněn nejvýznamnější pokus o reformu socialismu ve východní Evropě, ztracena šance k rozchodu se stalinismem, s jeho ideologií, politickými metodami, deformacemi a zločiny. Byla zmařena snaha o obrodu socialismu na nových, svobodných a demokratických principech. 84 Stanovisko KSČM k Pražskému jaru z roku 1998 je výrazně opatrnější a rezervovanější: Píše se zde, že je nelze vytrhnout z celkových souvislostí, že bylo spojeno s působením řady sil a poznamenáno tehdejším blokovým rozdělením světa. 85 Těmito formulacemi dokument zřetelně naznačuje, že vinu za intervenci neměl jen Sovětský svaz, ale i Západ. Polemiku se stalinisty naznačuje tato věta: některá uskupení [ ] sice i tehdy skutečně usilovala o převrat a změnu společenského systému, nikoli o demokratizaci socialismu, ale neměla širokou podporu občanů ČSSR. 86 Hodnocení invaze je sice skeptické, pojmu okupace se ovšem dokument vyhýbá: Přes dočasné udržení poměru sil a rovnováhy v mezinárodním měřítku, které respektovaly i velmoci NATO, srpnový vstup vojsk česká společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v Evropě. 87 Povšimněme si, že ve větě není nic o tom, co si KSČM myslí o vojenské intervenci. Dědicem reformního komunismu se tedy stala marginální Strana demokratického socialismu. Ve stanovisku z roku 2002 uvádí: SDS ve svém programu navazuje na myšlenky Pražského jara, hrdě se ke zmíněnému hříchu přiznává a s politováním konstatuje, že je v tomto úsilí v ČR fakticky jediná. Socialistický a demokratický náboj Pražského jara zůstává nevyužit. 88 Relevantní politické subjekty, které se přihlašují k demokraticky socialistické interpretaci Pražského jara, se nacházejí v západní a jižní Evropě. Velmi jednoznačně tak činí dokument německé Strany demokratického socialismu (Partei des demokratischen Sozialismus, PDS) z roku 1998, který zároveň odsuzuje vstup vojsk, zdůrazňuje porušení mezinárodního práva, únos i ponížení československých představitelů a připojuje se k prosbě o odpuštění za spoluúčast NDR. 89 Dokument nijak nezmiňuje otázku restaurace kapitalismu, pouze se poněkud zastává těch východních Němců, kteří Pražské jaro považovali za kontrarevoluci. Stalo se to prý především proto, že zprávy o reformách přicházely ze západních médií a že reformní proces nebyl přímočarý a bezrozporný. 90 Tato strana také zdůrazňuje katastrofální důsledky vojenského zásahu pro činnost komunistických stran v západní Evropě. 21. srpen je zmařením šance na hlubokou proměnu reálného socialismu. 91 Závěrem dokument opakuje, že socialismu je možno dosáhnout jen z vůle demokratické většiny. To, že Pražské jaro je v kruzích západoevropské radikální levice dosud oceňováno, dokládá iniciativa vzešlá ze strany Die Linke vzniklé transformací Strany demokratického socialismu z roku 2008, kdy reformní křídlo strany založilo časopis Prager Frühling [Pražské jaro], který vycházel v tištěné podobě do roku 2013 a poté na internetu. Další příklad přihlášení se k ideálům roku 1968 pochází od řecké radikální levice sdružené ve straně Syriza. Tato strana hovořila po svém volebním úspěchu v únoru 2016 dokonce o řeckém jaru, které, pokud zvítězí, bude to znamenat počátek nového typu demokratického socialismu pro 21. století. 92 Už v říjnu téhož roku ale významný představitel řeckého jara ekonom Yanis Varoufakis (1961) prohlásil, že řecké jaro zničily banky, podobně jako to pražské zničily tanky. 93 Pro nejmladší generaci české radikální levice je obdiv k československému reformnímu procesu především vyjádřením naděje, že by se podobný fenomén mohl jednou zase zrodit jako odpověď na krizi českého kapitalismu. 94 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

229 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce Závěr Diskuse o Pražském jaru byly v české společnosti frekventované zejména na počátku devadesátých let. Probíhaly především v souvislosti s konfliktem mezi antikomunistickou pravicí a bývalými reformními komunisty. Tyto konflikty se netýkaly jen hodnocení minulosti, ale také ekonomické reformy. Odpůrci šokové terapie Václava Klause a příznivci gradualistické reformy byli pravicovými médii označováni hanlivě za osmašedesátníky. Druhou příčinou politizace Pražského jara byla snaha nastupující pravice vytlačit bývalé reformní komunisty z mocenských funkcí v legislativě. Zejména šlo o předsedu tehdejšího Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka a v menší míře též o jeho zástupce Zdeňka Jičínského, případně o ředitele tehdejší Československé televize Jiřího Kantůrka. Spor o Dubčeka probíhající v roce 1991 byl nepochybně prohlubován i sílícím česko-slovenským konfliktem, v němž se osmašedesátníci jevili v perspektivě české pravice jako spojenci Slováků. Po volebním vítězství Klausovské pravice v roce 1992 a rozdělení Československa ztrácel spor o roli osmašedesátníků v nové české demokracii na intenzitě a objevoval se jen občas jako nástroj pravicové politiky proti levici. Např. když se další významný politik pražského jara Zdeněk Mlynář pokusil v polovině devadesátých let o návrat do české politiky, vytáhla proti němu pravicová publicistika jeho údajné angažmá v kolaborantské tzv. dělnicko-rolnické vládě. Naproti tomu bylo překvapivé, že nikdo neinicioval proces s hlavními představiteli promoskevské kolaborace, především s Vasilem Biľakem nebo s Gustávem Husákem (zemřel v listopadu 1991). Pokus obžalovat na Slovensku žijícího Biľaka začal v roce 1991, ale zpomalila jej dezintegrace Československa a nakonec bylo stíhání po dvacetiletém vyšetřování v roce 2011 definitivně odloženo. 95 Podobně se táhla léta vyšetřování dalších normalizátorů podezřelých z pozvání vojsk: Miloše Jakeše, Karla Hoffmanna a Jozefa Lenárta zahájená v roce 1995 a odložená v roce Zůstává otázkou, proč soudní procesy s těmito lidmi začaly relativně pozdě a trvaly tak dlouho? Zdá se, že vinou nebyla jen doba potřebná ke shromažďování důkazních materiálů, ale též menší politická objednávka, když se počátkem devadesátých let nastupující pravice zaměřila především na diskreditaci osmašedesátníků. Je možné, že stíhání těchto osob zpomalil i rozpad Československa. Pro antikomunistickou pravici počátku 21. století se jevilo jako vhodnější využívat k obžalobě komunismu a ke konstrukci vlastních hrdinských příběhů jiné události než promoskevskou kolaboraci. Zaměřili se především na události padesátých let, politické procesy s udělovanými tresty smrti (např. Milada Horáková či Heliodor Píka) nebo na působení disentu a jeho pronásledování. Ne náhodou se s největším zájmem veřejnosti setkávaly procesy s osobami podezřelými ze zločinů v padesátých letech (Karel Vaš, Marie Brožová-Polednová, Alois Grebeníček). Nebyla to jen snazší prokazatelnost zločinů vyšetřovatelů a soudců let padesátých, ale i fakt, že jejich obětmi se stávali i nekomunisté, zatímco hlavní obětí posrpnových kolaborantů byla celá s invazí nesouhlasící společnost. Tato vina byla pochopitelně příliš abstraktní na to, aby kolaboranti mohli být odsouzeni. Velký ohlas nevyvolal ani pokus některých skupinek antikomunistů sesadit po roce 2005 z národního piedestalu Jana Palacha, označovaného jimi za zbabělce, a nahradit jej bratry Mašínovými. 96 Jan Palach, interpretovaný jako symbol odporu proti okupaci (a někdy dokonce i proti komunismu), je nadále významným českým hrdinou-mučedníkem. Pokusy delegitimizovat jeho čin pomocí argumentů, že měl místo sebevraždy raději se zbraní v ruce bojovat proti okupantům, nebyly dostatečně přesvědčivé. Na druhé straně pravicový antikomunismus emotivně odmítal my- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

230 230 Stanislav Holubec šlenku, že Palach sympatizoval s reformními komunisty, jak zaznělo v parlamentní diskusi z roku Z Pražského jara prokazuje největší životnost vzpomínka na vojenskou invazi 21. srpna. Toto výročí začíná být využíváno k vytváření paralel mezi brežněvovským a současným Ruskem: V devadesátých letech se to objevovalo jen velmi okrajově, např. v souvislosti s válkou v Čečensku. V letech se srpnová okupace připomínala, když šlo o možnou stavbu amerického radaru na našem území; v roce 2008 při ruské invazi do Jižní Osetie a od roku 2014 v kontextu s krizí na Ukrajině. Je zajímavé, že odkaz na invazi z roku 1968 byl v diskusích o výstavbě radarové základny používán jejími obhájci i odpůrci. Obhájci argumentovali tím, že radar nás zbaví nebezpečí nové ruské invaze. Odpůrci prohlašovali, že už nikdy nechtějí na českém území cizí vojska, ani sovětská ani americká. Výstavba radaru tak měla podle názoru jedněch zabránit novému srpnu 1968, zatímco z pohledu druhých měla být jeho opakováním. V českých veřejných debatách o zahraniční politice jsou odkazy na sovětskou invazi vedle odkazů na Mnichov nepochybně dosud nejčastějším historickým argumentem. Opětovně se vyskytují varování, že zejména mladá generace neví, jaké Rusko ve skutečnosti je. Bývají vytvářeny paralely mezi dobou před okupací v roce 1968 a dneškem: Jak v roce 1968, tak i dnes je mezi námi mnoho vlastizrádců ochotných podporovat Rusy. Publicista Petr Placák v roce 2008 přirovnával některé politiky ČSSD a Václava Klause pro jejich údajné proputinovské sympatie k Biľakově skupině: Současný prezident se přiřadil k tomu nejhoršímu druhu tuzemských kolaborantů, jako byli v roce 1968 Kolder, Biľak a Indra. 98 V létě 2016 bylo varování před ruskými agenty působícími v současnosti v Česku hlavním motivem akcí pořádanými organizací Člověk v tísni k 25. výročí odchodu sovětských vojsk. Hlavní plakát kampaně ukazoval dobovou fotografii skupiny okupačních vojáků a vedle ní barevnou fotografii Pražského hradu s černou siluetou muže v klobouku a nápisem: Vojáci odjeli, agenti zůstávají. 99 Zdá se, že zatímco v devadesátých letech bylo psaní o 21. srpnu prezentováno především jako selhání osmašedesátníků, po roce 2005 převládá jeho interpretace jako varování před opakováním ruské agrese jinými prostředky. 100 Samotné Pražské jaro postupně přestává být předmětem konfliktů a stává se více méně neutrálně přijímanou událostí, v níž dominuje příběh o usilování veřejnosti o demokracii a varování před ruským expanzionismem, zatímco příběhy o demokraticky socialistické alternativě, případně o střetu dvou frakcí v KSČ nebo dokonce o kontrarevoluci a následné internacionální pomoci jsou okrajové. Vyvíjí se i postoj ruské reprezentace k 21. srpnu. Gorbačov i Jelcin vyjádřili počátkem devadesátých let lítost a k jejich slovům se přihlásil i Putin během své první návštěvy v Česku roku 2006; později začala být ruská vláda v této otázce rezervovanější a např. dosud nepředala české ani slovenské vládě originál tzv. zvacího dopisu. 101 Česká média opakovaně upozorňují na snahy státních ruských médií a části politické reprezentace invazi ospravedlňovat. Příkladem může být diskuse v ruské dumě z roku 2016 o přiznání výhod veteránů vojákům účastnícím se invaze, 102 nebo dokument ruské televize z roku 2015 opakující tvrzení o hrozbě fašistického převratu v Praze, 103 či odhalení kontroverzního pomníku padlým vojínům internacionalistům a mírotvorcům na pražských Olšanských hřbitovech v roce 2017, iniciovaného narůstající ruskou menšinou v ČR. 104 Pokud sledujeme diskuse z devadesátých let a počátku nového tisíciletí, uvedená data narození diskutovaných autorů naznačují, že rozdílný pohled na události byl do značné míry generační záležitostí. V tomto období byli obhájci Pražského jara Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:55

231 Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce téměř výlučně lidé, kteří je zažili v dospělém věku, zatímco jeho kritikové pocházeli zejména z generace dospívající v sedmdesátých a osmdesátých letech, která tyto události posuzovala na základě své zkušenosti s normalizací. Prožitek sametové revoluce a s ním spojený pocit přináležitosti k jejím vítězům vzbuzoval v této generaci odpor vůči všemu, co se jen vzdáleně podobalo době před rokem Zdá se, že teprve nejmladší generace publicistů a společenských vědců se k myšlenkám reformního komunismu vrací. Např. bývalý předseda Strany zelených Matěj Stropnický (1983) se opakovaně hlásil k radikálně demokratickému odkazu Pražského jara. 105 A v rámci Filosofického ústavu AV ČR vzniklo oddělení zabývající se českou marxistickou filosofií, zejména šedesátými léty. Bude zajímavé sledovat, zda při padesátém výročí Pražského jara zazní hlasy pokoušející se československý reformní pokus využít k humanistické kritice soudobého kapitalismu a současného vývoje české demokracie. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

232 Svobodou proti totalitě K televiznímu vysílání v osmašedesátém Eva Kantůrková Mám už dnes, po mnoha letech prožitých v totalitě a více než čtvrt století života v demokratickém systému, mnoho osobních zkušeností s tím, jak funguje svobodné médium, zejména televize. Byla jsem dokonce členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, občanského kontrolního orgánu voleného parlamentem, sledujícího dodržování mediálních zákonů. Také píši pro televizi scénáře, vystupuji v diskusích a v rozhovorech. Znám tedy působení televize zvnějšku i zevnitř. A na základě nejrůznorodějších poznatků si troufám tvrdit, že jsem nezaznamenala větší sílu svobodného projevu, než právě před a po zásahu vojsk Varšavské smlouvy do československých poměrů. Pro správnou představu musím uvést základní údaje o systému, s nímž musela liberalizace médií v šedesátých letech zápolit. V každé redakci novin seděl cenzor, zaměstnanec Hlavní správy tiskového dohledu, úřadu ministerstva vnitra, do tisku směl jít jen obtah stránky opatřený cenzorovým razítkem a podpisem. Podobně působila předběžná státní cenzura i v televizi. Šéfredaktoři, i nekomunistického tisku, byli podřízeni pravidelným poradám v aparátu KSČ, telefonát tajemníka strany nebyl přáním, byl to rozkaz. Média byla řízena a chápána jako mocenský nástroj na organizování a ideologické ovlivňování veřejnosti. V tomto uzavřeném systému nutně pak vyklíčila myšlenka, že jej lze měnit zejména zevnitř, reformou, která by překonala stalinská rezidua a následky revolučního teroru padesátých let. V přirozeném procesu sebereflexe společnosti, jímž se proslavila šedesátá léta, byla média nejen prvním, ale po řadu let vlastně hlavním prostředím pokusů a pak i reálného uplatňování reformních úvah a experimentů. Ve vnitřním a stále se rozpínajícím liberalizujícím tlaku se podle vnitřní struktury, postavení a personálního obsazení měnila od poloviny šedesátých let, tu více, tu méně, tu vůbec. A největší proměnou procházela dynamická televize. Zpětně mě napadá, že nebylo ani tak důležité, co se jejím prostřednictvím veřejnosti sdělovalo, obsah reformní atmosféry a požadavků byl nasnadě; pro její proměnu bylo nejdůležitější rozšiřování a zavádění nových vysílacích forem a redakčních metod. Zprvu nenápadně, posléze programově byly do vysílání prosazovány formáty vymykající se předběžné cenzuře; nejdůležitější bylo zavedení živého vysílání předem dohadovaného v tématech, ale neovlivnitelného ve vyznění. Například můj muž [Jiří Kantůrek ( ), novinář a výrazný televizní publicista, disident, generální ředitel ČST; pozn. ed.] moderoval diskusní Kulatý stůl, pravidelný živý pořad k různým veřejným problémům; zval do něho představitele protilehlých názorů a různého, i neformálního, postavení. Podobně se to dálo i v jiných redakcích, v zábavných pořadech, v přípravě estrád, v hudebních programech, v živých reportážích. Televize přestala působit jako nástroj ovládaný shora, vysílání vstřebávalo a dál předávalo i atmosféru a myšlenkový pohyb veřejnosti. A nejenže jej vyjadřovalo, ono jím současně působilo směrem vzhůru k mocenským centrům. Tedy tam, kde Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

233 Svobodou proti totalitě: k televiznímu vysílání v osmašedesátém 233 se také formovala liberální opozice, která uvolněním médií získávala svou veřejnou tribunu. Je pravda, že působení televize bylo omezené místně i sociálně, ne všude byl k dispozici její signál a ne všechny rodiny měly na to koupit si televizní přijímač; ale tam, kde působila, se stala jedním z hlavních mediálních prostředí podporujících liberalizaci systému. V šedesátém osmém roce veřejné působení televizního vysílání vrcholí. Stalo se cosi pro komunistický systém neuvěřitelného: jako hlavní reformní požadavek se prosadila praxe tiskové svobody. Cenzoři odešli z redakcí do jiných složek ministerstva vnitra a větší část novin i týdeníků, ale také rozhlas a televize se zcela vymkly z vlivu zkostnatělé části ve vedení komunistické strany a státu. Dnes šedesátý osmý rok vyvolává někdy i vášnivé diskuse o svém skutečném rozsahu a obsahu, zejména je jako jeho omezenost uváděna převažující socialistická orientace. Přesto ale pamětník potvrdí, že většina tehdejší společnosti ho vnímala především jako pohyb směrem ke svobodě. A že tak také bylo bráno a působilo televizní vysílání, vyjadřující reformní program proměny socialismu v systém s výraznějšími demokratickými rysy. A je dnes těžko říci, jak by se reformní hnutí podporované většinou veřejnosti dál prohlubovalo, nebýt zásahu vojsk Varšavské smlouvy. V takto vymezeném reformním smyslu působila televize naprosto svobodně, byla to její programová výspa. Ve společnosti existovaly a okrajově se projevovaly i jiné názorové a duchovní proudy. Ty nebyly vědomě potlačeny, ale neměly tolik prostoru jako názory reformní. Naproti tomu názory protireformní byly zmiňovány jen formou jejich kritiky a odmítání. Vpád vojsk pak znamenal naprosto novou situaci a vynesl na povrch nové hodnoty. V prvním okupačním týdnu, kdy sovětská armáda obsazovala jeden televizní a rozhlasový vysílač a jednu televizní a rozhlasovou budovu za druhou, bylo riskantní a zároveň vynalézavé hledat stále další technický způsob, místo a prostředek, jak a kde ve vysílání pokračovat. Můj muž například odešel na ten týden do ilegality; vídali jsme ho vždy večer na obrazovce tajně odkudsi obsluhované, naplňované zpravodajstvím a diskusemi. Vyostření sporu mezi vládami a stranami v Praze a v Moskvě pak naprosto zákonitě a vlastně paradoxně prohlubovalo a vyostřovalo též programový obsah tisku i vysílání. Spor o oprávněnost reformy se stává sporem o politické bytí a nebytí, o národní existenci, o obecnou státní a národní tradici, reformní myšlenka se rozšiřuje do hlubší opozice názorového odporu. Vyjádření této tendence bych našla v heslu, které ovládalo shromáždění, programy, pouliční diskuse, vnitrostranické spory i parlamentní lavice a které znělo: Jsme s vámi, buďte s námi! Původně to byla výzva, vyjádření podpory reformní vládě a jejím delegacím na opakovaných mezistátních jednáních. S vyostřováním situace však tato proklamace veřejné loajality ke znásilňovaným delegacím začala vyjadřovat i jistý posun veřejného mínění. Vyslovila velice zřetelně, že existuje rozdíl mezi tužbou, pocitem, instinktivním směřováním veřejnosti a oficiálním polovičatým postupem reformátorů. Buďte s námi! Veřejnost v této části hesla vystupuje jako suverén, sice solidární s těmi nahoře, ale jen do té míry, že se nechce dožít zklamání. Jakž se i stalo. Řekla bych, že složitost onoho zvláštního času vypjatých nadějí a závěrečné frustrace spočívá především ve zjištění, že čím větší byl tlak násilí, tím svobodnější vyvolával protitlak. V okupačním týdnu a i v těch několika měsících po něm, kdy se už veřejně a v domácím prostředí rozhodovalo o způsobu zardoušení reformních plánů a nadějí, mediální svoboda byla vlastně nejúplnější. Nekompromisní, odváž- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

234 234 eva kantůrková ná, odpovědná nejen za sebe, ale také za ty, k nimž a za něž promlouvá. A už tu jako hlavní nepromlouvají reformní mocenské kruhy, ale opozice proti nim. Když začaly zplna platit moskevské protokoly, jejichž jedním z konkrétních bodů bylo odvolání ředitele televize Jiřího Pelikána, musela během podzimu odejít z televizní obrazovky i celá skupina odbojných redaktorů a komentátorů spjatá s dobou liberalizace. Udělali to posledním svobodomyslným gestem, speciálně vymyšleným pořadem, v němž si ve studiu pro diskusní Kulaté stoly sedm redaktorů jeden po druhém předalo před kamerou mikrofon, každý řekl své poslední slovo divákům a jeden po druhém odešel, až zůstaly mikrofon, kamera a studio opuštěné. Nastal čas cenzury a politické normalizace. A poznámka na závěr: Tato úvaha si nečiní nárok na historizující objektivitu, je to záznam osobních prožitků, které závažným způsobem poznamenaly osudy naší generace a zapsaly se v paměti jako neodmyslitelný obraz našich životů. Je to subjektivita času, ale současně bych se odvážila tvrdit, že vyjadřuje skutečnost tak, jak byla a jak se dnes brání představě současné, vnucující do minula, jaká by bývala tenkrát měla být, aby byla správná. I historická omezenost může mít znak úplnosti. Televizní svoboda v těch nevykrystalizovaných poměrech byla úplná. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

235 Šedesátá léta konflikty televize s mocí Milan Kruml Začátek šedesátých let nijak nenaznačoval, že by televize v Československu vstupovala do období, které bude nejúspěšnějším za celou její existenci. Jen těžce se vzpamatovávala z čistky, k níž došlo v roce 1958, její vedení bylo slabé a programová nabídka z obsahového hlediska stagnovala. Podstatnou změnu znamenal příchod nového ústředního ředitele Jiřího Pelikána v roce V květnu vystřídal Adolfa Hradeckého, který byl v této funkci od 1. října Pelikán jako schopný manažer se obklopil lidmi, na něž se mohl spolehnout. Byli to tehdejší náměstek programu Valter Feldstein, šéf dramatické tvorby Jiří Bělka, v mládežnickém vysílání Miloš Volf, Vladimír Branislav a šéf zpravodajství Bedřich Rohan. Z Ostravy povolal vedoucího publicistiky Jana Neulse V roce Pelikánova nástupu do televize spěl do finále statut a zákon o ČST, v němž byla podřízenost komunistické straně definována již v prvním paragrafu. Bylo to období, jež Pelikán ve svých vzpomínkách, které vyšly roku 1993 v časopise Listy, charakterizoval jako permanentní skrytou válku mezi lidmi v televizi a Hlavní správou tiskového dozoru; [ ] cenzoři byli ve všech redakcích, bez jejich souhlasu nesmělo do éteru naprosto nic. Při živém vysílání muselo být razítko na scénáři, rovněž záznam musel mít povolovací razítko [ ]. Cenzoři denně podávali svodku do své centrály, která ji poté postupovala Novotnému a politbyru. 1 Pelikán viděl změny, k nimž ve společnosti dochází, a neměl zájem řídit instituci, která by byla považována za nejkonzervativnější ze všech médií. Zasazoval se za své lidi, bojoval s komunistickými funkcionáři o řadu pořadů, měl zájem otevřít ČST zahraničí a spolupracovat i s televizemi na západ od československých hranic. Mimo jiné se mu podařilo realizovat ojedinělý projekt živě vysílané telemosty mezi Prahou a Vídní. Z jeho popudu vznikl také roku 1964 v Praze Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Způsob, jakým Pelikán ČST řídil, se mnohým lidem na vedoucích místech nelíbil docházelo poměrně často k zákazům pořadů, souboje s cenzurou byly stále ostřejší. Publicistika, slovo neznámé Až do roku 1960 se publicistice, a to zejména aktuální, nevěnovala v Československé televizi příliš velká pozornost. Ve zmíněném roce došlo k organizační změně, při níž se z Politicko-zpravodajského programu, jak se tehdy tento útvar jmenoval, vyčlenily tři redakce: Hlavní redakce vysílání televizních novin, Hlavní redakce tělovýchovného vysílání a Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. Ta poslední měla především naplňovat požadavek zahrnutý v unesení ÚV KSČ O stavu a nových úkolech Československé televize z 24. května 1960, aby televize jednak lépe reagovala na problémy, jimiž žije společnost, a aby také více využívala nové, sobě vlastní formy. Autoři tohoto usnesení stěží tušili, že takový čistě formálně deklarovaný požadavek ČST naplní způsobem, který jim v mnoha případech rozhodně nebude příjemný. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

236 236 Milan Kruml Redakci publicistiky a dokumentaristiky vedl v prvních letech po jejím vzniku Karel A. Krejčí. Prvním významným publicistickým počinem, který se snažil skloubit různé žánry, byly Haló noviny, jejichž úvodní epizoda se objevila na obrazovkách 2. října Název připomínal předválečný list KSČ, scénáristy byli Jiří Brunner a Jaromír Vašta (ten pořad také režíroval), dramaturgem Vlastimil Vávra a vedoucím redaktorem Karel A. Krejčí. Celkem byla odvysílána čtyři vydání, na nichž je zjevné, jak se autorský tým rychle dostával k optimálnímu tvaru: ubývalo hraných sekvencí a také zbytečných slov, naopak přibývalo reportáží na konkrétní témata, především ale kritických pohledů. To byl zřejmě i jeden z důvodů, proč se v Haló novinách nepokračovalo. Ve chvíli, kdy se začaly měnit v opravdu kritický publicistický pořad, začaly být pro vedení televize i stranické dohlížitele nepříjemné. Karel A. Krejčí byl posléze odvolán z funkce vedoucího Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky a přeložen do útvaru zábavy. 2 To však rozhodně neznamenalo, že by se ČST přestala o aktuální publicistiku pokoušet. Iniciativa se nejprve přenesla z centra v Praze do Brna a hlavně do Ostravy. Vysílání z Ostravy a Brna Brněnské studio zkoušelo už od konce padesátých let diskusní pořady a Ostrava se specializovala na kvalitní reportáže. Ty se na obrazovce objevovaly především v cyklu Ostravské vteřiny. Jejich předchůdci byly cykly reportáží Čím budu a Vstup ještě zakázán přenášené přímým přenosem. V roce 1959 se scenárista Jan Neuls a režisér František Mudra pustili do reportážního seriálu Kamery objevují Ostravsko, vysílaného v hlavním vysílacím čase jednou měsíčně. Zachytit podobu této části severní Moravy si dal do vínku i nový projekt Ostravské vteřiny. Jeho první epizoda se na obrazovce objevila poprvé 3. ledna Téměř ve stejné době se v ostravském studiu zrodily i další významné publicistické televizní cykly Lovy beze zbraní, Negordický uzel, Obžalovaná je lhostejnost Byla to součást tvůrčího programového záměru, který Jan Neuls společně se svými kolegy důsledně prosazoval. Milan Švihálek v publikaci o historii ostravského studia Československé televize o tom píše: K relativně ideálnímu žánrovému tvaru se však nepropracovávaly snadno. První pořady z tohoto cyklu byly vlastně jakýmsi souhrnem zpravodajských obrazů o málo známých faktech z historie a současnosti města Ostravy. 3 Ostravské vteřiny částečně uspěly i v tvrdé konkurenci na konci šedesátých let, i když v té době převzala hlavní tíhu aktuální publicistiky Praha. 4 Zůstal jim věrný i Jan Neuls, který v televizi vystřídal řadu pozic. 5 Právě on výrazně přispěl ke zřízení tzv. ostravské televizní publicistické školy. Vteřiny byly zřejmě jediným aktuálním publicistickým cyklem, který přežil až do počátku sedmdesátých let. Devadesáté deváté vydání bylo odvysíláno v únoru Pořad se jmenoval Srdeční záležitost a zachycoval prostředí jednotky intenzivní péče na koronárním oddělení, kde autor Jan Neuls (v květnu 1970 vyloučený z KSČ) skončil. V dalších dvaceti letech nesmělo být jeho jméno v televizi zmiňováno. Jeho normalizační nástupci mu záviděli, že to byl on, kdo autorsky, dramaturgicky a redakčně výrazně přispěl ke zrození tzv. ostravské televizní publicistické školy. V souvislosti s ostravskou publicistikou je na místě zmínit též pořad, který sice neodrážel aktuální dění, ale přispěl k budování vztahu lidí k přírodě. Navíc ukázal, že i poutavé vyprávění může být pro diváky příjemným zážitkem. Lovy beze zbraní se objevily poprvé v programu Československé televize 23. listopadu 1962 a vydržely na obrazovce následujících dvacet let. Staly se nejznámějšími ze všech ostravských televizních publicistických pořadů. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

237 Šedesátá léta konflikty televize s mocí 237 Nová kvalita aktuální publicistiky z Ostravy 7. dubna 1963 o půl desáté večer byl z ostravského studia odvysílán pořad, který si dal za úkol upozornit veřejnost na otřesnou situaci vyvolanou přírodní katastrofou. Mrazy sice už trvaly tři měsíce (od ledna do dubna, přičemž teplota klesala až pod minus třicet stupňů), ale nejvyšší místa ve státě si stále jaksi nechtěla připustit, že jde o nějakou vážnou věc. Pořad, který tuto situaci kritizoval, nesl název Negordický uzel a jeho tvůrci divákům sdělovali: zima přece u nás byla odjakživa a nikdy se všechno tak moc neproplétalo [ ] Naši zemi to bude stát miliardy. Zavinila to všechno ale jenom zima? Nebo byl mráz jenom katalyzátorem tohoto propletence? Kde je jeho konec a kde začátek? Vydejme se s kamerou, blokem a mikrofonem rozplétat závity tohoto podivného uzlu. 6 Pořad trval pouhých třicet minut, ale vzbudil takovou pozornost, že musel být v krátké době dvakrát reprízován. Věcně a otevřeně ukázal na vleklé problémy v řízení hospodářství, což se v té době rovnalo obrovskému šoku občané sice věděli své, ale oficiálně vše přece fungovalo dobře a země podle nejvyšších míst směřovala k socialismu. Negordický uzel představoval novou kvalitu aktuální publicistiky; mohli bychom jej označit za předchůdce pozdějších investigativních televizních pořadů. Pod společným titulkem Negordický uzel bylo v letech 1963 až 1965 odvysíláno celkem sedm pořadů: úvodní Negordický uzel (7. dubna 1963), Smrt řeky (30. června 1963), Zimní kalamita začala (5. srpna 1963), Kůň versus kůň (25. srpna 1963), Důlní lokomotivy budou (24. ledna 1964), Chraňme si značku (10. února 1964) a konečně Co s ním? (24. srpna 1964). Odvážné polemiky a diskuse z Brna Z iniciativy tehdejšího ředitele Josefa Křivánka začalo brněnské studio již v roce 1963 s vlastním polemickým publicistickým pořadem Mohu do toho mluvit, na svou dobu nebývale odvážným a kritickým. Byl kombinací zábavy a publicistiky, ale nechyběly v něm ani scénky a písničky. Vystupovali v něm často známí lidé a odpovědní funkcionáři. Režii měl Jiří Prokel. Poprvé se vysílal 4. února 1963 a brzy se stal programovým těžištěm studia. Tento formát si postupně získal velkou diváckou oblibu, protože se v něm kritizovaly ekonomické problémy, nekvalitní výroba spotřebního zboží a byrokracie, samozřejmě v mantinelech vymezených stranickou politikou. V druhé polovině šedesátých let se objevil významný diskusní cyklus Jak se máte? Kromě toho se natáčely také reportáže zaznamenávané na film, například cyklus R 66 a R 67, který se vysílal až do začátku roku Publicistika z brněnského studia měla svou nezaměnitelnou tvář a úspěšně se prosazovala v celostátním vysílání Československé televize. Besedy Praha Vídeň Výjimečnou událostí byly přímé přenosy besed mezi Prahou a Vídní. Tento nápad vznikl v roce 1963 a domlouvali ho ředitelé ČST Jiří Pelikán a ORF Helmuth Zilk. Než se Telemosty/Stadtgespräche objevily na obrazovce, museli iniciátoři v ČSSR přesvědčit velké množství funkcionářů, že nejde o ideologickou diverzi, ale o příspěvek k lepšímu poznání obou zemí. Formát byl zajímavý vždy pětadvacet obča- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

238 238 Milan Kruml nů z každého města diskutovalo živě na různá témata. V ČSSR to bylo vůbec první necenzurované televizní živé vysílání, skutečné okno do svobodného světa, ve kterém byly kladeny neslýchaně otevřené otázky. Zároveň působily jako jeden z důležitých zdrojů obnovujícího se československého demokratického povědomí, hodnotil po letech v dvouměsíčníku Listy projekt Přemysl Janýr. 7 První Telemost Praha Vídeň se vysílal v září 1964; předsednictvo ÚV KSČ jej označilo za neodpovědně politicky připravený a žádalo nápravu. 17. prosince 1965 se konal další přenos Vídeň Praha; na přání ČST byli vybráni diskutéři z řad umělců a kulturních pracovníků. Ani tento program se ale na ÚV KSČ nelíbil a další plánované diskuse se Západem musely být dočasně zastaveny. Příliš zvědavá kamera Publicistika patřila zejména v druhé polovině šedesátých let k tomu nejlepšímu, co Československá televize ve své historii vytvořila. Nejen z hlediska obsahu, tvůrci experimentovali i s formou kombinovali žánry, zkoušeli nové nebo do té doby u nás nepoužité postupy, například skrytou kameru, hraný dokument atd. Postupně se začali zabývat i tématy, která byla do té doby absolutním tabu od perzekuce politických protivníků přes nefungující systém řízení plánovaného hospodářství až po otázku, zda je stávající politický systém s vedoucí úlohou KSČ pro Československo tím nejvhodnějším. V nejrůznějších besedách a anketách se na obrazovce začali objevovat lidé z ulice, kladli obyčejné otázky, týkající se každodenních problémů, vyjadřovali se k ekonomické i politické situaci. Asi nejlepší příklad vývoje televizní publicistiky nabízí pořad Zvědavá kamera. Tento cyklus magazínů, reportáží, diskusí připravovala od roku 1958 Redakce pro mládež. Od května 1963 do jejího čela nastoupil jako vedoucí redaktor Vladimír Branislav s týmem nových spolupracovníků. Začala tak dlouhá cesta, na jejímž konci byly špičkové pořady, které se promítly i do politického života konce šedesátých let. Mnohá vydání přinášela velmi kritické pohledy na problémy Československa už v první polovině šedesátých let, proto byla na příkaz z nejvyšších míst zastavena, o jiné se pokoušel ústřední ředitel Pelikán bojovat, v případě dalších se alespoň snažil zachránit před postihy jejich autory. Problémová reportáž Příkladem může být reportáž Otty Bednářové Volba povolání odvysílaná v roce Autorka zde na konkrétním příkladu z Vysokého Mýta ukázala, jak jsou při přijímání žáků na střední školy preferována třídní hlediska před znalostmi uchazečů. Šlo o talentovanou Věru Hoškovou, která byla v roce 1962 na základě výborného prospěchu na základní škole, úspěšného pohovoru, výborně složené talentové zkoušky a na doporučení školské a kulturní komise ONV ve Svitavách přijata na Pedagogickou školu v Litomyšli. V září téhož roku došel z rady Městského národního výboru ve Vysokém Mýtě do školy dopis, v němž se žádá zrušení přijetí Věry Hoškové, neboť její otec je bývalý živnostník. Škola proti tomuto rozhodnutí protestovala. Odvolávala se na to, že tato skutečnost byla členům komise známa už dříve, že žákyně již do školy chodí a není tedy vhodné přijetí rušit. Přes veškeré protesty musela však Hošková odejít. Začátkem roku 1964 se o případu dozvěděla Zvědavá kamera a její redaktorka Otta Bednářová se vypravila spolu s kolegou z Rudého práva Jaroslavem Paterou do Li- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

239 Šedesátá léta konflikty televize s mocí 239 tomyšle a Vysokého Mýta, kde zjistili, že někdo se chtěl Hoškovým pomstít. Pan Hošek byl před únorem 1948 dva roky živnostníkem (architektem na volné noze) a odnést to měla jeho dcera. Reportáž vyvolala velmi negativní reakci okresního výboru KSČ v Ústí nad Orlicí. Upozornění na zvůli a ideologickou zaslepenost mělo neblahou dohru pro všechny zúčastněné. Jen ze studia vyloučená Věra to nevzdala a nakonec úspěšně absolvovala zdravotnickou školu. Pan Hošek, zaměstnaný v továrně Karosa, byl jako nebezpečný živel přeřazen z odboru investiční výstavby na místo skladníka. Otta Bednářová a její kolega z Rudého práva, s nímž na reportáži pracovala, měli kvůli svému kritickému postoji v této záležitosti velké nepříjemnosti. Zajímaly se o ně nejenom stranické, ale i bezpečnostní orgány, hrozily jim vyhazovy ze zaměstnání. Bednářová byla obviněna z pomlouvání, nahrávání prozápadním živlům, ze špatné práce atd. Vedení ČST v čele s ústředním ředitelem Jiřím Pelikánem ji sice uchránilo před propuštěním, ale musela být přeřazena na jiné místo. Redaktor Patera, ve chvíli, kdy se za něj postavila redakce Rudého práva včetně šéfredaktora, byl přece jen pro okresní stranické funkcionáře příliš velké sousto. Tato reportáž Zvědavé kamery měla nepříjemnou dohru i pro celou Československou televizi. V duchu volání, aby v médiích ti, kterým není jasná linie a politika strany nebo ji nejsou sto zajišťovat a prosazovat, byli nahrazeni ideově a politicky pevnými, organizačně schopnými a straně a lidu oddanými kádry, jak žádal v prvním čísle ročníku 1965 časopis Život strany, byli z ideologického oddělení ÚV KSČ do televize dosazeni Jaroslav Hondlík a Jiří Plachý jako náměstci ústředního ředitele, kteří měli rozhodovat o tom, co půjde na obrazovku. Teprve v březnu 1968 je mohl ústřední ředitel Čs. televize Jiří Pelikán odvolat z funkcí. Hledání odpovědí ve sporu dvou generací Zásahů cenzury či stranických orgánů proti Zvědavé kameře byla řada. Velkou nevoli vyvolal Spor z dubna V jednací síni číslo 132 na Ovocném trhu v Praze bylo inscenováno zvláštní soudní přelíčení. Před senát předstupovali dvacetiletí studenti, o něco starší dělníci, inženýři a filosofové, aby vypovídali o svém vztahu k naší společnosti a podali otevřené svědectví o tom, co se jim v této společnosti líbí a nelíbí. Pět dní žilo před kamerami přelíčení ve věci sporu dvou generací. Generaci dvacetiletých kupříkladu zastupoval technik z výpočtového střediska, generaci nadšeného mládí z let spisovatel Pavel Kohout. Při této při nešlo o poražené ani o vítěze, ale o společné hledání odpovědi na otázky, které mladé lidi vzrušují, otázky často nepříjemné a bolavé, o kterých se diskutuje spíše v soukromí než na veřejnosti, vzpomínali v roce 1968 tvůrci.. 8 Pokračování nazvané Porota bylo na zásah vyšších míst zakázáno místo něj se vysílal francouzský film Knoflíková válka. Teprve v březnu 1968 byl Spor opakován a Porota uvedena v premiéře s obrovským ohlasem. Pozornost vyvolalo také vysílání pořadu z 23. února 1967: Který ze tří? Tuto otázku položí Zvědavá kamera všem divákům na závěr [...], kterým chce mimo jiné vyzkoušet schopnosti našich lidí i jejich zdravý instinkt při výběru pravých autorit, jak informovala diváky ČST. Po poradě s odborníky jsme vybrali tři základní rozdílné typy autorit a jejich představitele uvedeme do života v pomyslném volebním boji. Vymyšlení kandidáti A, B i C budou během osmdesátiminutového pořadu soupeřit o vaši přízeň. Budou slibovat, řešit, organizovat, předkládat volební program i odpovídat na všetečné otázky reportérů a novinářů. 9 Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

240 240 Milan Kruml Další významné projekty 20. dubna 1966 měl premiéru největší publicistický projekt ČST v tomto desetiletí padesátidílný televizní pořad Československá expedice, na němž se podíleli významní televizní publicisté Jan Neuls, Jindřich Fairaizl, Viktor Růžička a Jiří Stehlík, přední kameramani a celé štáby dalších pracovníků. Na podzim roku 1965 se rýsovala z podnětu Jana Neulse první představa: vyjet s televizní kamerou do málo navštěvovaných míst a přinést doklady o životě, o lidech, o problémech. Začátkem roku 1966 se představa změnila. Hlavní redakce publicistiky v Praze si předsevzala zdánlivě nereálný úkol: natočit pět reportáží z každého kraje, celkem tedy padesát televizních filmů. Nicméně podařilo se. Za tři roky se na obrazovce objevilo padesát filmů. Společenským problémům se věnoval také publicistický cyklus Civilní pře. Na podzim 1966 zaujal diváky díl Václava Sklenáře věnovaný dívkám, které utíkají z domovů, chodí za školu a toulají se s partami. Kromě příběhů byl tento pořad doplněn o názory odborníků a snažil se také o analýzu příčin problému a hledání možných řešení. Věc veřejná byl společný publicistický cyklus Čs. televize a redakce týdeníku Kulturní tvorba. První vysílání v září 1966 se zaměřilo na odměňování. Režii sedmdesátiminutového pořadu měl Karel Pech. Byla to zajímavá kombinace žánrů, obsahovala také stylizovanou, humornou složku. Kritici se ovšem domnívali, že autoři pořadu přecenili jeho formu a podcenili jeho obsah. Nicméně divákům to nevadilo; navíc se řada informací a poznámek díky této kombinaci odehrávala přijatelnou formou a nezatěžovala vlastní besedu. Diskusní pořad byl ale pro držitele moci příliš odvážný. Na jaře 1967 ho zakázali. V pátek 13. ledna 1967 se objevil v programu ČST nový polemický pořad připravovaný v Brně Jak se máte? autorů Josefa Křivánka a ing. Kamila Knotka. Tématem byla tvorba životního prostředí člověka. Spojení názvu seriálu a této tematiky dává námět k polemice: Budeme zlepšovat životní prostředí, až si na to vyděláme, nebo musíme zlepšit toto prostředí, abychom začali vydělávat? tázali se veřejnosti autoři, kteří též sdělovali: Pořady seriálu Jak se máte? budou vysílány přímým přenosem a zúčastní se jich kromě odborníků i četní reprezentanti veřejného mínění. 10 Televizní publicistika Pražského jara Významným signálem změn nejen v Československé televizi byl rozhovor Kamila Wintera s Eduardem Goldstückerem v únoru Až se jednou bude hodnotit proces navrácení barvy životu, pak tam někde na začátku bude mít své čestné místo Winterův rozhovor s Eduardem Goldstückerem. Co v něm bylo řečeno, odehrálo roli inspirátora jedny to sice hodně rozčílilo, ale jiným to dodalo chuti a odvahy. A hlavně rozbíhalo to lavinu diskusí a názorových střetnutí, kterou nebylo možno zastavit až do dnešních dnů, ačkoli přece všechno mělo být jinak. Od těchto chvil se staly televizory něčím víc, než byly do té doby. Dosud to byla jen atrakce pro zábavu a potěšení všech generací a všech společenských vrstev. Nyní se to začalo měnit v největší tribunu národa. V tribunu, která měla nesmírně citlivou anténu: rychle zachycovala všechny prvky ve veřejném mínění, aby je vysílala, a tak je rozšířila a jejich působení umocnila, hodnotil zmíněný rozhovor týdeník Československá televize v prvním čísle ročníku Ohlas na rozhovor vysílaný v rámci Televizních novin byl obrovský. A nejen pozitivní. V archivu ČST se například dochovala rezoluce vedení základní organizace KSČ národního podniku Potrubí ze 7. února, která byla určena ústřednímu řediteli Peliká- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

241 Šedesátá léta konflikty televize s mocí 241 novi a představuje typický způsob argumentace konzervativních funkcionářů KSČ hovořících za kolektiv, aniž by se ptali na jeho názor: Vážený soudruhu! Nedělní pořad televize Mezi čtyřma očima soudruha Wintera a soudruha Goldstückera vzbudil mezi našimi zaměstnanci nepříznivý ohlas a považujeme za nutné k němu zaujmout i naše stanovisko. Za nejzávažnější a naprosto chybné považujeme vyjádření soudruha Goldstückera k demonstracím studentů. Bez objektivního vysvětlení konstatoval, že jsme se ke studentům zachovali jako k třídnímu nepříteli. Jakým právem znevažuje oficiální vyjádření k těmto událostem, které pravdivě zhodnotilo nedostatky, ať se týkaly kohokoliv. Chtěl snad vyvolat dojem, že tím třídním nepřítelem měla být naše bezpečnost, která zákrok prováděla? Odsuzujeme a odmítáme takové názory, které mohly posloužit skutečně jen těm jednotlivcům, kteří z demonstrace chtěli udělat akci politickou proti našemu zřízení. Nesouhlasíme ani s vlídným postojem soudruha Goldstückera k jeho známému Mňačkovi, který prokázal, že je zrádce našeho národa a nezaslouží si, aby byl jinak posuzován. Nelíbilo se nám ani jeho vyjádření k vyloučeným třem spisovatelům, kterým vlastně bylo ukřivděno. Jistě mají plné právo na odvolání. Nás pak bude zajímat oficiální, objektivní a spravedlivé stanovisko, nikoliv však názory, které jsou subjektivně zaměřené. Na závěr uvádíme, že stojíme za ÚV KSČ i rezolucí z posledního zasedání, ale současně upozorňujeme na to, že výše uvedený televizní pořad nepůsobí dobře na myšlení lidí a nepřispívá k sjednocování celé naší společnosti. Věříme, že vezmete v úvahu naši připomínku i názory pracujících našeho podniku a zajistíte, aby se názory jednotlivců, které jak se ukázalo mohou být chybné, nebyly tímto způsobem publikovány. (V dubnu 1968 se touto rezolucí a způsobem, jakým byla sestavena a odeslána, zabývala mimořádná celozávodní konference ROH zmíněného podniku.) Týdeník živě vysílaných rozhovorů Na jaře 1968 se začal ve vysílání objevovat týdeník Mezi námi, publicistický pořad v délce třiceti minut s podtitulem Zajímaví lidé v hovoru i ve sporu, v němž se role hostitelů ujali Jiří Kantůrek, Ladislav Daneš, Jiří Ruml a Vladimír Tosek. Hostitel vždy představil divákům jednoho či několik hostů dvojího druhu: buď šlo o význačné známé osobnosti z nejrůznějších oborů veřejného života anebo o obyčejné občany zajímavé jejich zážitky, povoláním, koníčkem nebo mimořádnou okolností, která na ně soustředila zájem veřejnosti. Pořad se vysílal živě, bez scénáře a bez zkoušky, otázky nebyly hostům předem známy. V květnu 1968 (podle programových plánů začalo vysílání 9. dubna téhož roku pozn. autora) mě oslovil Vladimír Tosek, že chce dělat nový týdenní cyklus rozhovorů, živě vysílaných, s významnými osobnostmi z různých oblastí života, vzpomíná Ladislav Daneš. 12 Se mnou počítá jako s člověkem znalým kulturního světa. Střídali bychom se s Jiřím Kantůrkem a Jiřím Rumlem. Dnes se to zdá jako normální záležitost, tehdy se ovšem živě, bez možnosti zásahu, vysílalo jen zcela ojediněle. Plácli jsme si, cítil jsem se poctěn, protože jsem měl dojem, že Tosek mi byl zvlášť přátelsky nakloněn. Pořad se nazýval Mezi námi. Znělku kupodivu se na to staří diváci pamatují tvořil záběr hracího strojku, malého piánka, které mělo navodit atmosféru intimní pohody. Samozřejmě to bych nebyl já hned v mém prvním vysílání byl průšvih jako hrom. Pozval jsem si jako hosta Arnošta Lustiga, který v té době sbíral jedno mezinárodní uznání za druhým a ceny na festivalech, abych si s ním pohovořil o tom, jakou má z toho radost a co chystá dál. Lustig, aniž mě předem varoval, převedl řeč okamžitě na mezinárodní politiku. Bylo to krátce po šestidenní válce mezi Egyptem a Izraelem, ve které tenkrát naše Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

242 242 Milan Kruml vláda a všechny země socialistického tábora stály nekompromisně na straně protiizraelské. A Lustig věcnými argumenty, fundovanými i emotivními, stranil pochopitelně Izraeli. Přitom stačil pourážet kdekoho, počínaje polským vrchním komunistou Gomulkou. Ještě než jsme stačili vylézt ze studia, byla tu stížnost z ministerstva zahraničí, přišla demarše od Poláků a stohy dopisů od diváků. Některé začínaly Konečně jsme slyšeli pravdu, jiné Ty smradlavý Žide a pokračovaly hrozbou vyvraždění celé rodiny. Ještě je mám schované. Lustig se stal jedním z hlavních argumentů, když mě pak po okupaci vyhazovali z televize. Smrt Jana Masaryka na obrazovce V druhé polovině desetiletí zaujaly diváky investigativní reportáže Vlastimila Vávry. Například jeho pátrání po nacistických zločincích v Jižní Americe mělo značný mezinárodní ohlas. Vávra zjistil a zdokumentoval, že Josef Mengele žije v Paraguayi a občas zajíždí na svém motorovém člunu do argentinského Eldoráda. Později se věnoval tématům, která byla dlouhou dobu tabu. Ve čtyřdílném dokumentu Na pomoc generální prokuratuře např. pátral po skutečných příčinách smrti ministra zahraničí Jana Masaryka ( ). Tento cyklus, který měl obrovský divácký ohlas, považovali někteří funkcionáři KSČ za přímý útok na režim. Na jaře 1968 připomněl otázku nejasností kolem konce Jana Masaryka otevřený dopis filosofa Ivana Svitáka v časopise Student z 3. dubna 1968, v němž vyzval generální prokuraturu (prof. JUDr. Jana Bartušku) k objasnění Masarykovy smrti. Generální prokuratura reagovala okamžitě. Ještě téhož dne pověřil náměstek generálního prokurátora JUDr. František Zábranský vedoucího odboru vyšetřování JUDr. Jiřího Koláře prošetřením okolností Masarykovy smrti. Poslední výslechy probíhaly ještě v únoru následujícího roku. Vyšetřování smrti Jana Masaryka se stalo integrální součástí tzv. demokratizačního procesu v průběhu roku 1968 a bylo až do 21. srpna jednou z nejcitlivějších otázek ve vztahu k Sovětskému svazu. Zprávy o obnoveném vyšetřování a informace od nově se přihlásivších svědků přinášel tehdejší denní tisk od dubna do podzimu 1968 velmi často; v omezené míře i po 21. srpnu až do poloviny roku Téma zajímalo nejširší veřejnost, což vedlo k záplavě podnětů a informací, které dostávali vyšetřovatelé. Bylo zjevné, že televize, nejvlivnější médium té doby, nemohla téma ponechat stranou. Počátkem dubna se ho ujal právě Vlastimil Vávra. První část čtyřdílného cyklu nazvaného Na pomoc generální prokuratuře byla odvysílána ve čtvrtek 11. dubna tedy osm dnů poté, co Student zveřejnil Svitákovu výzvu. To je i na dnešní dobu rekordní čas. Úvodní epizoda nesla název Smrt Jana Masaryka, další díl Den před divnou smrtí (19. dubna), třetí Po dvaceti letech (3. května) a závěrečný Smrt ve čtyřech variantách se vysílal přesně o měsíc později. Vávra se nesnažil suplovat práci vyšetřovatelů a najít jednoznačnou odpověď na základní otázku, zda šlo v případě Jana Masaryka o sebevraždu či vraždu, ale s pečlivostí jemu vlastní předložil veřejnosti všechna dostupná fakta a svědectví, která měl k dispozici (v průběhu přípravy pořadu a po odvysílání úvodní epizody se mu hlásili další svědkové). Předpokládal, že informace, které dal dohromady, na jedné straně pomohou generální prokuratuře (proto cyklus také tak nazval), na straně druhé vyvolají v divácích hlubší zájem o události staré dvacet let. Po okupaci a s postupující normalizací se Vávrův pořad stal často zmiňovaným příkladem kontrarevoluční a antisovětské činnosti médií. Není proto divu, že už první publicistická relace se po nástupu nového ústředního ředitele Jana Zelenky věnovala právě tomuto tématu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

243 Šedesátá léta konflikty televize s mocí 243 Do začátku normalizace stačil Vávra natočit ještě dva pozoruhodné pořady. První, Blaničtí rytíři jsou? Nejsou?, měl premiéru 4. prosince Hledat Blanické rytíře několik měsíců po okupaci, to bylo jasné poselství. A s ním spojená předpověď, že zatím ještě není nejhůř, se rovněž v následujícím roce plně potvrdila. Další pořad nazvaný Cesta do Brixenu, aneb putování po stopách Karla Havlíčka Borovského sice Vávra dokončil, ale odvysílán už nebyl. Na obrazovce se mohl objevit až po Listopadu. Na podzim roku 1969 udělil Filmový a televizní svaz (FITES) Vlastimilu Vávrovi cenu Trilobit za publicistiku, což vyvolalo mezi normalizátory vlnu zuřivosti. Vedení KSČ to označilo za provokaci, vedení televize proti ceně oficiálně protestovalo. Televize jako tribuna názorů Nové publicistické pořady na jaře a v létě 1968 dobře mapovaly politickou a společenskou situaci od rozhovorů s politickými a veřejnými činiteli až po analýzy ekonomických problémů. Diskusní pořad Jiřího Kantůrka Sondy začala ČST vysílat 21. března; první vydání mělo název Co se vlastně změnilo? Karel Pech a Arnošt Frydrych se koncem května přihlásili s pořadem Kam spějeme?, v němž zahájili otevřenou diskusi na téma postavení televize, kvalita publicistiky a podobně. Ve večerních časech se na obrazovku vrátil komentář Tváří v tvář, těsně před okupací pak Slovo ke dni. V průběhu léta vyzkoušela ČST řadu formátů například specializované komentáře na jedno téma (Fakta s Otou Šikem). Brněnské studio zařadilo nový cyklus diskusních pořadů Mínění proti mínění, Ostrava pak nabídla divákům nově koncipovanou pravidelnou relaci Obžalovaná je lhostejnost. Vedle cyklů se v programu ČST (často jako aktuální programová změna) objevila i řada zajímavých dokumentů ať už to byly pořady o smrti generála Janka (Smrt generála) nebo znepokojivé společensko kritické triptychy Jindřicha Fairaizla Inzerát a Starci. V roce 1968 vysílala Československá televize také další velmi sledovaný publicistický cyklus devítidílný seriál s názvem Co tomu říkáte, pane Werichu? Ptal se Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale především aktuální, ostatně spolupráci si Škutina s Werichem vyzkoušeli už při přípravě Škutinova původně plánovaného šestidílného cyklu Přiložte životopis k výročí vzniku Československa. Z něj byly nakonec odvysílány pouze dvě části právě s Janem Werichem. Změny po srpnu Podzim roku 1968 byl ve znamení postupného utlumování aktuální publicistiky. Řada témat prostě nemohla být zpracována, protože ohrožovala proces konsolidace rozuměj: představu konzervativců a vedení Sovětského svazu i dalších států Varšavské smlouvy, které se podílely na okupaci, o dalším vývoji. Není tedy divu, že na podzim roku 1968 byl Jiří Pelikán označen (spolu s ředitelem Čs. rozhlasu Zdeňkem Hejzlarem) za jednoho z předních kontrarevolucionářů v médiích a na nátlak sovětského vedení po usnesení předsednictva ÚV KSČ z 25. září toho roku odvolán z funkce. Byla to první kádrová změna v médiích. 30. srpna byl zřízen Úřad pro tisk a informace a vydán zákaz věnovat se především vnitrostranickým politickým otázkám a polemice s pěti intervenujícími socialistickými státy. Již v září začaly v některých médiích čistky. Podle vzpomínek Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

244 244 Milan Kruml novináře a rozhlasového komentátora Karla Kyncla (přišel do televize koncem roku 1968) v knize Život jako román na tom byla ČST tedy ještě poměrně dobře. Zatímco nové vedení Československého rozhlasu zakázalo řadě redaktorů mluvit na mikrofon jaksi preventivně už během září a října 1968, v ČST probíhal obdobný proces sice stejně neodvratně, ale o něco pomaleji. 13 Brzy po svém nástupu na obrazovku, v listopadu 1968, vzbudil právě Kyncl pozdvižení pořadem Je ta kniha bílá, nebo proužkovaná? Dramaturg Ota Popp a režisérka Jana Michajlová tehdy nechali Karla Kyncla a Jiřího Lederera číst vybrané pasáže z tzv. Bílé knihy obsahující doklady o údajné kontrarevoluci v roce Lidé, o nichž byla při čtení řeč, vzápětí vstupovali před televizní kamery a uváděli dezinformace na pravou míru. Tento pořad byl jedním z podnětů k dalším personálním změnám ve vedení televize. Konzervativcům ale vadily i jiné relace: Jsme s vámi, buďte s námi! Vladimíra Škutiny (jeho další vydání měla název Publicistický magazín), polemický seriál Hovory s lidmi ze září 1968 Přemka Podlahy a Jiřího Dandy, aktuální publicistika O čem se hovoří, beseda 3+1 Jak dál? Jiřího Kantůrka, ale i magazín s celkem nevinným titulem Jak se máte co děláte? Ladislava Daneše a Zdeny Joskové. Konec svobodné publicistiky V listopadu 1968 bylo usnesením předsednictva ÚV KSČ dočasně zastaveno vysílání politicko-publicistických pořadů v Čs. televizi a v Čs. rozhlase. Televizní diváci mají vědět, sděloval čtenářům Filmových a televizních novin Jiří Lederer, že absence politické publicistiky odpovídá rozhodnutí vlády. Bude dobré, aby z nedostatku takové publicistiky nebyla obviňována televize. 14 Po listopadovém plénu ÚV KSČ proces oklešťování pokračoval. Televize procházela důkladnou kádrovou obměnou, museli odejít ti, kteří se aktivně angažovali v reformním období. Počátkem prosince 1968 vláda odvolala svého zmocněnce pro Československou televizi Bohumila Švece a novým ústředním ředitelem jmenovala dosavadního vedoucího kabinetu předsedy vlády Josefa Šmídmajera. S jeho příchodem byla dosavadní relativní otevřenost ve zpravodajství a publicistice dále výrazně omezena. Josef Šmídmajer byl ve funkci necelý rok; v srpnu 1969 jej ve funkci vystřídal Jan Zelenka. Šmídmajer vydal nejeden proklamativní doklad o příspěvku Československé televize ke konsolidaci nového režimu. Ohrožené pracovníky však pouze přeřazoval mimo obrazovku, především do přípravy druhého programu, a pracovní poměry rozvázal jen s těmi, kteří byli v zahraničí nebo z televize odešli sami. Za jeho působení televize nikdy neodsoudila svou reformní roli v roce šedesátém osmém ani písemně ani ve vlastním propagandistickém pořadu. Odvoláním Josefa Šmídmajera z funkce ústředního ředitele 6. srpna 1969 skončilo období, kdy se Československá televize bránila nastoupené normalizaci. Ještě na podzim roku 68 bylo možné pokoušet se o různé náznaky postojů k politické situaci. Již 3. ledna 1969 ale ÚV KSČ vydal prohlášení O odpovědnosti sdělovacích prostředků při ovlivňování veřejného mínění a o čtyři dny později se předsednictvo ÚV KSČ usneslo na tom, že bude každý týden projednávat program rozhlasu a televize a schvalovat jednotlivé relace politické publicistiky. Konec svobodné publicistiky v ČST přišel definitivně po smrti Jana Palacha. Dvanáct redaktorů známých z obrazovky se sešlo před televizní kamerou, aby řeklo po zprávách své Slovo ke dni. Živě, zpaměti. Jeden z nich, Ladislav Daneš, Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

245 Šedesátá léta konflikty televize s mocí 245 vzpomíná ve své knize: Byl tam Kyncl, Kantůrek, Fairaizl, Branislav a další [ ] Všichni až na jednoho museli vzápětí z televize. Bohužel záznam se nepořizoval (nebo bohudík?), takže mi není po letech známo, co kdo říkal. 15 [Existuje zvukový záznam, který byl nedávno objeven pozn. autora.] Byla to zřejmě poslední příležitost, kdy ČST prezentovala postoje tvůrců i široké veřejnosti bez kurately cenzorů a dohližitelů. Okamžitá opatření Již 24. ledna 1969 se situací v televizi zabývala vláda a tři dny nato zasedal ÚV KSČ, z jehož jednání vzešla Okamžitá opatření v Čs. televizi, v Čs. rozhlase a v tisku. V Čs. televizi: U ústředního ředitele se zřizuje ideový sbor složený z politicky pevných zástupců aparátu ÚV KSČ, vlády a Národní fronty. Sbor pravidelně hodnotí pořady a projednává programové plány. Ústřední ředitel jmenuje svým náměstkem pro zpravodajství a publicistiku Miroslava Moce nebo Jana Kašpara, náměstkem pro kulturní pořady Přemysla Kočího a ekonomicko-technickým náměstkem Jiřího Würtherleho. Dosavadní náměstek Z. Noháč nastoupí dovolenou. Okamžitě se zařizuje, že na obrazovce nebudou vystupovat Škutina, který z televize odejde, Kyncl a Daneš, kteří budou umístěni v zahraničí, dále Toninger, Lavička a Dvořáčková. Moučková nastoupí měsíční dovolenou a poté bude uváženo její další zařazení. Budou individuálně vyhodnoceny politické postoje dalších publicistů a podle potřeby učiněna další opatření. Bude ihned rozvázán pracovní poměr s Toskem a Winterem. Se všemi hlasateli bude projednána politická linie televizního vysílání, jakož i forma přednesu pořadů a zpráv na obrazovce. Vedení televize ihned připraví a zavede potřebný mechanismus přípravy, výroby a vysílání pořadů, který umožní jejich úplnou předběžnou kontrolu a striktně stanoví zodpovědnost jednotlivých vedoucích pracovníků. Zodpovídají: s. Havelka, s. Šmídmajer (označeno jako Tajné). 16 Mizející tváře i pořady Z vysílání začaly mizet nejen tváře, ale i již natočené pořady. Na 13. února 1969 slibovala ČST třetí vydání Publicistického magazínu (původně se jmenoval Jsme s Vámi, buďte s námi!) s podtitulem Jak v tom neumíme chodit. Měl obsahovat aktuální komentáře, které shromáždil Vladimír Škutina. Kromě pravidelné listárny a anekdotária tentokrát z redakce Dikobrazu uvidíte a uslyšíte Slovo ke dni Jiřího Kantůrka, Evu Pilarovou, Karla Černocha a Karla Štědrého, reportáž Karla Kyncla, nůžky Jiřího Hochmana, oznamovala programová noticka. V Publicistickém magazínu číslo 3 je zařazen i snímek z příletu Jana Wericha z New Yorku do Prahy, kde se ho Vladimír Škutina honem zase zeptal: Co tomu říkáte, pane Werichu? a samozřejmě několik dalších aktualit. Místo toho byl ale vysílán pořad Sartre, Praha, P. F Posléze zmizely i další pořady například pozoruhodný měsíčník Oty Poppa a Zdeny Joskové Jiskry, jizvy, jistoty moderovaný Jiřinou Jiráskovou, který se orientoval na kulturní dění a duchovní hodnoty ten se dočkal pouze pěti epizod, šestá, červnová, se Zdeňkem Podskalským už nesměla být odvysílána měla premiéru až v červnu Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

246 246 Milan Kruml Normalizátoři a jejich činnost V srpnu 1969 nastoupilo do Československé televize nové vedení v čele s Janem Zelenkou. Nastalo nové čištění v jehož průběhu zmizely z obrazovky další tváře. Skupinka ochotných a všehoschopných lidí, v níž hrál prim dr. Miroslav Hladký, 17 od dubna šéfrežisér Televizních novin, začala napravovat chyby výrobou mnohdy dezinformačních propagandistických dokumentů. Spolu s reportérem Bohumilem Toningerem ze Svobodného slova natočil Hladký celovečerní dokument A léta běží, vážení. Věnoval se v něm osobě velmi kontroverzního svědka Vítězslava Kadlčáka Chlumského, který tvrdil, že má důkazy o vraždě Jana Masaryka. Pro propagandu v zájmu nastupující vládnoucí garnitury byl Kadlčák postavou přímo ideální. Na jeho svědectví se dalo demonstrovat, že celé dosavadní vyšetřování a objektivní zkoumání informací o Masarykově vraždě bylo postaveno na výpovědích podvodníků a na tvrzeních zcela nevěrohodných. O několik týdnů později se Hladký ke kauze vrátil. Přišel s novým projektem, který byl namířen proti Vávrově cyklu Na pomoc generální prokuratuře. Pracoval na něm s náměstkem ústředního ředitele ČST Vladimírem Soleckým. Tentokrát se rozhodl nejen odhalit pozadí kampaně o smrti Jana Masaryka, ale také roli některých osob v útocích proti Sovětskému svazu a StB. Třídílná Hladkého a Soleckého Causa Jan Masaryk byla zařazena do vysílání měsíc poté, co generální prokuratura uzavřela obnovené vyšetřování smrti někdejšího ministra zahraničí. Pokud lze soudit podle ohlasu v tehdejších médiích, Hladkého cyklus příliš nezaujal. Kromě toho se díky němu na obrazovce objevila řada tváří a jmen, které měly být z paměti veřejnosti vymazány. I to byl důvod, proč se Hladkého a Soleckého cyklus nikdy nereprízoval a byl dokonce uložen do archivu s omezeným přístupem. V podstatě tedy skončil stejně jako Vávrovy pořady z jara 68. Události let 1968 a 1969 ukázaly, jak důležitou roli televize ve společnosti hraje, jakou sílu může mít, pokud se chová svobodně a nezávisle, což paradoxně vedlo k tomu, že v následujících dvou desetiletích byla podrobena mnohem větším čistkám a silnější kontrole než ostatní média. Tento text vznikl v rámci projektu České televize pro teoretickou i historickou analýzu a televizní tvorbu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:56

247 Karikatura v dobovém tisku Ivan Hanousek Popsat úlohu či funkci kresleného humoru v tištěných periodikách během éry Pražského jara i krátce po jejím skončení by nemělo být těžké. Vždyť kreslené vtipy a karikatury mají úlohu jasně danou a pořád stejnou a jejich funkce v novinách a časopisech je dána: pobavit čtenáře a strefit se do problému, který je zrovna aktuální. Přesto je po půl století od této krátké, avšak dynamické epizody našich dějin dost obtížné nepamětníkovi co nejpřesněji, leč stručně zprostředkovat to, co se tehdy dělo v redakcích. A hlavně objasnit, jak různorodá byla aktivita konkrétních redakcí a karikaturistů před sledovanou dobou, v jejím průběhu a po ní. Prvním problémem je, že počátky Pražského jara 1968 se v kresleném humoru příliš nelišily od běžně publikované tvorby známých autorů. Literární listy a Mladý svět pokračovaly ve svém nenápadném rýpání ZZ či Host do domu preferovaly spíš zahraniční vtipy a snažily se omladit u nás výtvarnou formu, která se už před dekádou let ujala na Západě a která našla úrodnou půdu třeba v polských časopisech. Ani ve chvíli, kdy už bylo zřejmé, že nové vedení komunistické strany přestalo nápady novinářů (a tím i karikaturistů, kteří byli obvykle externisty) cenzurovat, nedošlo v Praze k nějakým kritickým atakům, které jinak k žánru patří. Na jaře se česká karikatura věnovala spíš podpoře progresivních sil, než přímým útokům na jejich oponenty. Panovala obava, že by útoky na konzervativce mohly ublížit polednovému vývoji Politická karikatura byla v zemi natolik zprofanovaná zacílením na zlé kapitalisty, revanšisty, válečné štváče a věčným bojem za mír, že se prostě neslušela. Většina autorů se jí před rokem 1968 vlastně vyhýbala. Karikaturista nad čistým papírem běduje: Že už se může! Ale když já umím fóry jen na de Gaulla. To je výstižný vtip autora Haďáka (Literární listy ), jednoho z těch, kteří si satirickou větev novinové kresby určili za svůj cíl. Byl za to souzen, odsouzen a v rámci Pražského jara včas rehabilitován; směl tedy opět publikovat a my jsme mohli sledovat vrcholné období Haďákovy tvorby jeho portréty politiků pro Literárky a Reportéra patří k tomu nejlepšímu v karikatuře té doby. Nikoliv na jaře, ale až v létě, kdy tlak Sovětského svazu na progresivní vývoj v Československu zesílil, začali se autoři docela odvážně (a bez následků) zaměřovat na výhrůžky z Východu. Dávali tak najevo svou podporu novému vedení komunistické strany a státu. Když pak 21. srpna proti Pražskému jaru zasáhly tanky, nastala pro autory kreslených vtipů ta pravá doba. Nejprve publikovali ve svobodných vydáních novin a časopisů, které se však v prvních pookupačních dnech rodily, tiskly a šířily ilegálně, navzdory tomu, že redakce i tiskárny byly většinou obsazeny okupanty. Po návratu unesených politiků z Moskvy, kde vedení státu a komunistické strany podepsalo kapitulaci, se alespoň v některých časopisech objevovaly výborné vtipy od některých špičkových autorů. Třeba Jiránek, Vyčítal, Kalousek a spol. zde vysloveně souzněli s náladou a míněním dosud nepokořené části společnosti. Po nástupu Husáka a přivření hranic to byly až brutální zásahy Lidových milicí a policie proti demon- Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:57

248 248 ivan hanousek strantům v centru Prahy 21. srpna 1969, které toto úspěšné období kreslené satiry ukončily. V té chvíli už byly nepohodlné časopisy zrušeny (Student, Listy, My 69, Reportér), nebo bylo vyměněno vedení redakcí i někteří redaktoři a byly tak zpřetrhány vztahy s externími karikaturisty. Začalo tvrdé úřadování cenzurních institucí ČÚTI a FÚTI. Není vhodnějšího příkladu pro vysvětlení, jak se proměňovala česká karikatura a její hlavní autoři, než Dikobraz. Oficiální týdeník pro satiru (vydávaný, stejně jako deník Rudé právo, přímo ÚV KSČ) vznikl již v roce 1945 a zanikl na počátku devadesátých let minulého století. Dodnes se však diametrálně liší názory na jeho kvalitu. Pro široké vrstvy čtenářů to byl oblíbený zábavný časopis. Pro méně početnou, ale vzdělanější vrstvu to byla hnusná odnož kremelského Krokodýla sloužící často i těm nejodpornějším cílům. Někteří z nás si ale pamatují, že na straně dvě i jinde byly nevtipné a obvykle vylhané texty spolu s trapnými protizápadními (proto i lépe placenými) kresbami. Taktéž na obálce. Jiným ale tohle v paměti vůbec neutkvělo, neboť tu nejhorší stránku automaticky přeskakovali a rovnou hledali svého Renčína, Kerlese, Nepraktu Na Dikobraz se nelze dívat jako na jeden jednolitý časopis. Musíme si uvědomit, že tento týdeník měl postupně různé podoby a různé autory, a tedy i různou úroveň. Byly to vlastně odlišné časopisy, jen se stejným názvem a vydavatelem. Již v druhé půli šedesátých let minulého století byl Dikobraz zajímavý a nakonec kolem Pražského jara i plný skvělých kreslených vtipů. Obdobně tomu bylo o dvacet let později, od poloviny let osmdesátých (tedy během glasnosti), kdy si Dikobraz stále více a více dovoloval a také v něm publikovali málem všichni dosud zakázaní karikaturisté. Samozřejmě s výjimkou těch, kdo byli v emigraci (Kantorek, Kristofori, Jelínek, Kandler, Trinkewitz, Steiger, Pitra a jiní), anebo těch, kteří se, jako Haďák, už sametového převratu nedožili. V lednu 1990 se náš týdeník kresleného humoru nesl na obdobné vlně jako v lednu A totéž platí o české karikatuře a jejích autorech. Byli prostě závislí umělecky i existenčně na době. Na oteplování či ochlazování v politice. Jenže tak jednoduché to nebylo. Právě Pražské jaro a následná vojenská okupace země řízená Moskvou měla na jednotlivé autory, na jejich další život a také na jejich tvorbu velmi různý vliv a dopad. Tak jako se lišily osudy redaktorů, i autoři vtipů měli různé životní názory, jiné podmínky a také různé charaktery. Někdo se prostě rozhodl, že kolaborovat nebude, jinému bylo žinantní se doprošovat, přilézat ke křížku. Malák a Žemlička s vtipy přestali. Několik z nich (např. Renčín, Vyčítal, Jiránek) mělo zákaz neboli zaracha, přestože to obvykle nebylo navždy jako u Haďáka; není náhodou, že během normalizace se zákazy publikování týkaly zrovna jmen, která zářila v éře Pražského jara. Zvláštním úkazem byl po celá šedesátá léta minulého století Polylegran, volné seskupení karikaturistů kolem Mladého světa (názvem navazovalo na proslulý Radokův Polyekran ze světové výstavy Expo 58), jehož hlavní náplní bylo společné vystavování. Na rozdíl od běžné tzv. komunální satiry Dikobrazu (často zaměřené na podporu nějaké vládní akce) šlo autorům Polylegranu o náročnější kreslené vtipy. Přitom však nešlo o rigidní příslušnost autora k tomu či onomu táboru nejen Neprakta tiskl jak v Mladém světě, tak v Dikobrazu. Asi by bylo namístě uvést, že autor tohoto textu byl tehdy přímo u toho. V roce 1969 na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK zdárně obhájil diplomovou práci Výtvarná publicistika v českém tisku Oponentem této tematicky unikátní studie byl Vladimír Jiránek, konzultantem Miroslav Liďák známý jako Haďák tedy dvě nejvýraznější postavy na scéně politické kreslené satiry té doby. S nimi skoro Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:57

249 karikatura v dobovém tisku 249 denně prožíval zde vzpomínané události a ještě na samém začátku normalizace s Jiránkem kul pikle. Šlo jim o to, aby Český svaz novinářů vydával satirický čtrnáctideník Alibi (měl to být blíženec Reportéra; za texty v něm by odpovídal Jiří Hochman), anebo o založení spolku karikaturistů. Tyto dosud prakticky neznámé informace z přelomové éry si však zaslouží samostatné místo. Zmiňujeme se zde o nich proto, že tehdy již nerealizované záměry se znovu vynořily po dvaceti letech a na počátku roku 1990 došlo k jejich uskutečnění. Autor spolu s dalšími založil Českou unii karikaturistů a pod hlavičkou vydavatelství Novinář počal vydávat vlastní časopisy Škrt a Kuk jako konkurenty Dikobrazu. Jenže nová doba zjevně nebyla starým nápadům příznivě nakloněna. Takže si zbývající aktéři mohou dnes už jen připomenout, jak silný škrt přes slibný rozjezd českého kresleného humoru udělaly v srpnu 1968 pásy sovětských tanků. Jejich odjezd v roce 1992 už napáchané škody nemohl odčinit. Průvodce obrazovou přílohou Text o karikatuře výtvarném humoru v novinách zmíněné doby Pražského jara a jeho smutných konců by bez ukázek toho, o čem se píše, neměl velkou cenu. Proto jsme z archivu výstřižků vybrali do obrazové přílohy takové kreslené vtipy, které tvoří alespoň trochu výstižný obraz doby. S vědomím, že mladé generaci nebude leccos zcela srozumitelné a jména karikovaných postav jim mnoho neřeknou, připojujeme posléze též pár informací o autorech vtipů i postavách v nich účinkujících. Pokud v příloze chybí kreslené vtipy z celostátních deníků, není to proto, že by se v nich tehdy neobjevovaly. Naopak na rozdíl od současnosti se vyskytovaly téměř ve všech sobotních přílohách; kupříkladu ve Svobodném slově měla pro ně rubrika Kvítko vyhrazenu každou sobotu celou tiskovou stranu. Tedy něco, co je dnes až neuvěřitelné. Celkem jedenatřicet vtipů pochází většinou z šesti časopisů, které měly kvalitnější tisk než deníky a týdeníky tištěné rotačním knihtiskem na novinovém papíru. A kvůli mírné preferenci kreseb barevných téměř polovina z nich pochází z Dikobrazu, čtvrtina z Mladého světa a pouhá osmina z Literárek. Pokud jde o autory, najdete v příloze pod obrázky patnáct jmen. Nejvíc jsou zastoupeni Vyčítal (pět) a Jiránek (čtyři), následují Žemlička a Kandler (po třech), Haďák, Jelínek, Jirásek, Kalousek, Malák (po dvou), nechybí Born, Molín, Renčín, Steiger, Vico, Weigel (všichni po jednom obrázku). Určitě zajímavá je dikobrazí obálka Josefa Molína z 12. listopadu Autor byl na samém počátku padesátých let odsouzen k osmnácti měsícům vězení za obálku Dikobrazu č. 36, která vyšla 5. září Konalo se na ní spouštění válečné lodi USA na vodu. Čeští čtenáři číslo ihned vykoupili, neboť se rozkřiklo, že v kresbě na obálce jsou karikatury prezidenta Klementa Gottwalda, jeho manželky Marty i zetě, ministra národní obrany Alexeje Čepičky, náměstka předsedy vlády Zdeňka Fierlingera a ministra školství Zdeňka Nejedlého (u kolovrátku). Po roce 1968 stejný autor opět publikoval v Dikobrazu a tento jeho vtip měl tentokrát neskrývaně ryze politický význam. Molín se pak stal výtvarným redaktorem dětského humoristického týdeníku Ježek, který však v SNDK vycházel jen rok (1970). Výtvarný redaktor obnoveného časospisu Ahoj na sobotu Ladislav Hojný kreseb z Ježka využíval po dvě desetiletí do titulků stálých rubrik staronového zábavného týdeníku. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:57

250 250 ivan hanousek Autor výběru [shodný s autorem tohoto textu; pozn. edit.] se snažil o řazení obrázků víceméně chronologicky, aby v zásadě odpovídaly vývoji událostí. Někdy ale došlo i na jejich seskupení tematické Čech na Řípu, Noviny a novináři, Ruské tanky v akci. U vtipu na směšnou okupační vysílačku, fízylačku Vltava, potřeboval Jiří Kalousek vecpat do bubliny co nejvíc slov. A pro kontrast, že lze dobu charakterizovat i s použitím tehdy u nás moderní steinbergovské vlny, představuje se pod ním hned dvakrát Jiří Jirásek, guru vtipů beze slov. Specifickou ukázkou je trojice vtipů Bohuslava Kandlera, která vyšla ve Svobodném Mladém světě. Šlo o zvláštní vydání o osmi tiskových stranách kolportované v prvých dnech okupace. Kandlerovým čerstvě nakresleným šesti vtipům věnovala redakce celou zadní stranu, autora však z obav o následky pro jeho osobu jmenovitě neuvedla. Titulní stranu zdobí ryze pražskojarní obálka Dikobrazu s pohlaváry KSČ kráčejícími v pražském prvomájovém průvodu. Co je na kresbě Oldřicha Jelínka nejen neobvyklého, ale přímo revolučního? Je tu všechno naruby z tribuny mávají obyčejní lidé a v čele pochodují vybraní konzervativci obecně zvaní konzervy. Při pohledu zleva do prava jsou to: nemilovaný tajemník ÚV KSČ přes kulturu Jiří Hendrych, někdejší dlouholetý prezident Antonín Novotný (proslulý výrokem Maso bude!) a ministr národní obrany Bohumír Lomský [ten ale již 3. dubna sám požádal o zproštění z vládní funkce]. Ti tři nesou fotky oblíbených politiků: Čestmíra Císaře, Alexandra Dubčeka a strůjce ekonomické reformy Oty Šika. Na celé poslední straně pak jeden z nejneoblíbenějších politiků té doby Aloiz Indra nabízí v červenci veškeré tehdy konzervativci využívané komunistické strašáky v čele s Kontrarevolucí. A kdo je už za měsíc od něj koupil? Sovětský vůdce Leonid Brežněv! Jako důvody k zásahu si je přivlastnil úplně všechny. Ale platili jsme to my. Autoři kreslených vtipů Adolf Born ( ) začal v roce 1949 studovat na Pedagogické fakultě UK; absolvoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze u prof. A. Pelce roku Začínal jako karikaturista s kolegou ze školy v Dikobrazu (podpis: Jelínek - Born). Jako náš první výtvarník v šedesátých letech 20. století získal v Itálii, Turecku a Kanadě ceny na festivalech cartoon (přehlídkách kreslených vtipů). Hlavním albem jeho vtipů je sbírka Bornografie (Mladá fronta 1970). Vzápětí žánr opustil a za normalizace se věnoval grafice. Jen v sedmdesátých letech měl tucet samostatných výstav doma i v cizině. Byl autorem obálek řady knižních edicí, ilustrací nesčetných knih, tvůrcem animovaných filmů i večerníčků (s M. Macourkem); za svou tvorbu jmenován zasloužilým umělcem (1988). Haďák, vlastním jménem Miroslav Liďák ( ), je nejvýznamnějším politickým karikaturistou druhé poloviny 20. století. Rodák z Trojanovic pod Radhoštěm absolvoval střední výtvarnou školu v Uherském Hradišti. Jako grafik pracoval od roku 1957 ve čtrnáctideníku ABC. Po dvou letech přešel do tehdy nového týdeníku Mladý svět, kde patřil k zakladatelům volného seskupení karikaturistů Polylegran. Zanedlouho vyšla v Mladé frontě knížka kreslených vtipů beze slov nazvaná Malý katechismus. Na její obálce mohli čtenáři poprvé vidět pseudonym Haďák. Vznikl spojením příjmení dvou autorů této knihy, spisovatele, spolutvůrce kreseb, který se jmenoval Pavel HAnuš a karikaturisty s příjmením LiĎÁK. Tento mistr české politické karikatury pak pseudonym používal nadále pouze pro své satirické kresby. Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:57

251 karikatura v dobovém tisku 251 Oldřich Jelínek Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:57

252 252 ivan hanousek Josef Žemlička Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:58

253 karikatura v dobovém tisku 253 Jaroslav Malák Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:59

254 254 ivan hanousek Vladimír Jiránek Literární listy; Jan Vyčítal Dikobraz 3x Monografie_1968_blok_Finale.indd :13:59

255 karikatura v dobovém tisku 255 Adolf Born Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:00

256 256 ivan hanousek Haďák Literární listy; Vladimír Jiránek Listy Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:00

257 karikatura v dobovém tisku 257 Oldřich Jelínek Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:01

258 258 ivan hanousek Bohuslav Kandler Mladý svět 3x Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:02

259 karikatura v dobovém tisku 259 Jan Vyčítal Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:02

260 260 ivan hanousek Ivan Steiger Frankfurter Algemeine Zeitung; Vladimír Jiránek Reportér; Fedor Vico Mladý svět Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:03

261 karikatura v dobovém tisku 261 Josef Molín Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:04

262 262 ivan hanousek Jiří Kalousek Mladý svět; Jiří Jirásek Universita Karlova 2x Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:04

263 karikatura v dobovém tisku 263 Jaroslav Malák Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:05

264 264 ivan hanousek Jaroslav Weigel Mladý svět; Vladimír Renčín Dikobraz; Jan Vyčítal Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:06

265 karikatura v dobovém tisku 265 Haďák Mladý svět; Jiří Kalousek Mladý svět; Vladimír Jiránek Listy Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:06

266 266 ivan hanousek Josef Žemlička Dikobraz Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

267 karikatura v dobovém tisku 267 V polovině šedesátých let byl Liďák dvakrát odsouzen za karikaturu dvouocasého Švejka, kterým nahradil lva v pavéze státního znaku. Roku 1968 byl rozsudek zrušen. Během let jsme jeho vtipy mohli vídat také v Literárních listech, Listech a v Reportérovi. Za normalizace mu kvůli zákazu publikování vycházely kresby jen občas pod jmény přátel. Zdecimován na těle i na duchu podlehl v necelých padesáti letech zápalu plic. Druhá knížka jeho kreseb vyšla až roku 1993, opět v Mladé frontě. Je to obrazově bohatě vybavená biografie Haďák, aneb osud karikaturisty v Čechách, kterou napsala jeho někdejší redakční kolegyně Ljuba Horáková. Oldřich Jelínek (1930) se narodil v Košicích, ale od dětství žil v Praze, kde absolvoval AVU v ateliéru prof. A. Pelce. S Bornem začínali jako karikaturisté v Dikobrazu (podpis Jelínek - Born). V Mladém světě, Kultuře a Literárních novinách počátkem šedesátých let minulého století už publikoval vtipy samostatně a v roce 1968 kreslil politické karikatury pro Dikobraz. Vystavoval je sám i se skupinou Polylegran. Počátkem osmdesátých let emigroval do Mnichova, kde žije dodnes. Získal ceny na festivalech cartoon v Bordigheře (Itálie), ve Skopje (Makedonie) a po roce 1989 i na soutěžích v Hradci Králové a v Plzni. Vystavoval v Praze (2016) a v Havlíčkově Brodě (2017). Vladimír Jiránek ( ), královéhradecký rodák, žil od roku 1956 v Praze. Na FF UK absolvoval žurnalistiku (1962). Jako autor kreslených vtipů byl od počátku na volné noze; vystavoval se skupinou Polylegran. Mezi časopisy, s nimiž úzce spolupracoval, byly Mladý svět (strip Vtip pro ženu Lenu), Melodie, Literární noviny, Technický magazín; v jistých obdobích ho tiskl Dikobraz. Od roku 1990 se věnoval aktuální karikatuře pro titulní stranu Lidových novin. Několik let byl karikaturistou MfDNES a kreslil i pro Hospodářské noviny a Reflex. První album vtipů Anekdoty o civilizaci mu vydalo Lidové nakladatelství (1977), objemné dílo Jak je tomu u lidí vyšlo v nakladatelství Práce (1983). Dále to byla sbírka Události (Čs. spisovatel 1990) a další dvě desítky knih vtipů. Stal se též autorem kreslených filmů ( ) a televizních večerníčků. Jiří Jirásek (1932), absolvent architektury na VŠUP v Praze, karikaturista, satirik a publicista. V polovině šedesátých let minulého století byli s M. Macourkem autory zásadních esejů k vývoji moderní české karikatury. Kresby publikoval až do normalizace hlavně v Literárních novinách, které posléze vycházely pod názvem Literární listy a ještě později jako Listy. V roce 1990 se podílel na úpravě sbírky Občanské fóry sestavené I. Hanouskem pro Českou expedici J. Hořce. O dva roky později vyšla velká sbírka jeho kreseb U nás / Bei Uns (Evropský kulturní klub s Českou expedicí 1992). Jiří Kalousek ( ), absolvent VŠUP v Praze, karikaturista, člen skupiny Polylegran. Publikoval vtipy v Mladém světě i jinde. Po srpnu 1968 hlavně ilustrátor časopisů a knih pro děti. Byl autorem několika kreslených filmů. Velkou výstavu měl až posmrtně v pražské Špálově galerii (1990). Bohuslav Kandler ( ) se narodil v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Byl samorost, neměl výtvarné vzdělání, rád se pohyboval po pražských kavárnách. Publikoval zřídka, mj. v Dikobrazu, Mladém světě, Universitě Karlově, Čtení pod lavici a v berlínském Eulenspiegelu. Roku 1970 odešel do zahraničí a vrátil se až po dvaceti letech. Jeho nejpozoruhodnější vtipy byly otištěny několik dní po 21. srpnu 1968 v Mladém světě. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

268 268 ivan hanousek Jaroslav Malák ( ), malíř a ilustrátor, narodil se i zemřel v Říčanech u Prahy. Byl významným členem Polylegranu. Právě podle jeho 3D exponátu na první pražské výstavě získala tato výtvarná skupina svůj název. V šedesátých letech minulého století byl známým karikaturistou Mladého světa a během Pražského jara i Dikobrazu, pro který nakreslil též karikatury domácích politiků na titul. Za normalizace se věnoval především kresbám do periodik určených dětem. Nejznámější z jeho komiksů byl Polda a Olda v časopise Čtyřlístek. Ilustroval přes dvě desítky knih. Josef Molín ( ) vystudoval práva na PF UK, následně absolvoval VŠUP v ateliéru A. Strnadela. Je to náš první známý karikaturista, který byl po roce 1948 v Československu odsouzen a uvězněn za politickou karikaturu. Pro satirický týdeník Dikobraz nakreslil v roce 1950 na obálku antiamerický protiválečný vtip. Karikatury padouchů však velmi věrně zobrazily komunistické politiky Gottwalda, Čepičku, Fierlingera a další. Po tomto čísle časopisu se jen zaprášilo, autor dostal u soudu osmnáct měsíců natvrdo a zákaz činnosti na pět let. Během Pražského jara už opět kreslil do Dikobrazu, a to i na obálku. O rok později působil v redakci humoristického týdeníku Ježek, kde vybíral kreslené vtipy pro děti. Vladimír Renčín ( ) neměl výtvarné vzdělání, zato měl výrazný výtvarný talent. Stal se od počátku šedesátých let 20. století jednou z vůdčích postav českého kresleného humoru. V Hradci Králové, kde žil, se počátkem sedmdesátých let potýkal s perzekucí za publikování kreseb ve vědeckých časopisech na Západě i za vtipy z let Vyšlo mu několik desítek alb kresleného humoru. Autogramiády při jejich vydání a jeho výstavy v osmdesátých letech lámaly rekordy v návštěvnosti. Publikoval s pauzami v Dikobrazu, kde se jeho vtipy s mudrujícím Dlabáčkem těšily největší oblibě. Ilustroval knihy, kreslil seriály, stal se autorem animovaných seriálů pro děti. Ivan Steiger (1939) se narodil v Praze. Už během studií dramaturgie na FAMU od roku 1958 začal s neumělými kresbičkami, které otiskovaly Literární noviny. O deset let později to byly originální tematické cykly publikované vedle hlavičky na titulní straně Literárních listů. Kreslil i pro časopisy Student a Reportér. Po srpnu 68 odešel do Mnichova, kde proslul jako sběratel hraček a autor kreseb pro deníky Süddeutsche Zeitung a Frankfurter Allgemeine Zeitung, později publikoval a publikuje v mnoha dalších zemích, též v USA. První knížka kreseb mu vyšla ještě v Československu, další s názvem Prager Tagebuch (Deutscher Tagenbuch Verlag 1968) se věnovala Pražskému jaru i následné okupaci ČSSR a byla uvedena květinkou rašící z pařezu jako symbolem okupované země, ale také naděje. Za nejdůležitější čin svého života považuje Steiger kreslené eseje ke Starému a Novému Zákonu (Bible v kresbách. Praha, Evangelické nakladatelství 1990). Fedor Vico (1944 ) je absolventem střední školy umělecko-průmyslové v Bratislavě. Pochází z rusínského Šapince, který je dnes součástí slovenské obce Okrúhle. Je rusínské národnosti, jeho vlastí však bylo vždy Československo. Žije v Prešově. Po listopadovém převratu se střídal s Jiránkem a Pálkou coby autor aktuálních vtipů pro titulní stránku obnovených Lidových novin, kreslil i pro deníky Sme a Hospodářské noviny. Jako politický glosátor proslul již na samém počátku kariéry kresbami pro bratislavský humoristický týdeník Roháč. Sbírka vtipů o zbojnících nazvaná Dereše (tak se jmenuje lavice pro trest bičováním) byla roku 1969 hozena do stoupy; vyšla až v nové verzi před deseti lety. Vico založil mezinárodní soutěž kresleného humoru Zlatý súdok a s bratrem Mirem už několikrát vzkřísili satirický čtrnáctideník Bume- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

269 karikatura v dobovém tisku 269 rang (první číslo vyšlo 21. srpna 1994; dnes je přílohou deníku Šport). Z rukou Emila Zátopka převzal cenu Emil Stadiónu (1989) za nejlepší sportovní vtip roku. Získal i Novinářskou cenu Nadace Open Society Fund pro nejlepšího českého a slovenského karikaturistu (2011). Spolupracoval na několika dokumentárních filmech. Působí také jako rusínský aktivista. Jan Vyčítal (1942) vešel ve známost jako humoristický kreslíř a muzikant. Vystudoval propagační grafiku na Průmyslové škole bytové tvorby v Praze. Nejprve pracoval v ČKD Dukla a poté jako výtvarník v Čs. televizi. Kreslené vtipy tiskl ve stovce periodik počínaje Mladým světem a konče Dikobrazem (s pauzami; za normalizace měl zákaz publikování). První sbírka Salon Honzy Vyčítala byla vydána jako katalog k výstavě v pražském Klubu Savarin roku Po převratu mu vyšlo nejprve album Kočkové, trempíři a ufouni, pak řada zpěvníků, které si ilustroval. Byl zakladatelem, zpěvákem, skladatelem a textařem W+C hudební skupiny Greenhors. Jaroslav Weigel (1931) v roce 1953 dokončil Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor výtvarná výchova u Cyrila Boudy. Působil jako výtvarný redaktor v různých časopisech, v redakci Mladého světa byl od jeho vzniku. Měl zde na starosti i výběr kreseb na stránku vtipů, kam kreslil i sám. Ilustroval texty a byl autorem libreta ke komiksu Lips Tulian (kreslil Kája Saudek). Od roku 1970 byl s redakčním kolegou Ladislavem Smoljakem členem hereckého souboru Divadla Járy Cimrmana. Josef Žemlička ( ) vystudoval pražskou VŠUP v ateliéru profesora Antonína Pelce. Od začátku se věnoval kreslení karikatur a vtipů pro časopis Dikobraz, kde působil i v redakční radě ( ). Od roku 1959 byl členem skupiny Polylegran. Věnoval se také grafice a ilustrování knih pro děti a mládež. Pro Ahoj na sobotu tvořil se spisovatelem J. R. Pickem humorný komiksový seriál o smyšleném Violínu Brčekolovi. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

270 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

271 VZPOMÍNKY A NÁZORY Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

272 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

273 Padesátiletý odstup je zrádný Ivan Hoffman, Sláva Volný ml. Na jaře loňského roku poslal Sláva Volný ml. známému komentátorovi Deníků otázky týkající se jeho vztahu k událostem roku Z autorizovaných písemných odpovědí na část z nich vznikl následující text. SV: Máme být na rok 1968 v našich dějinách hrdi, nebo se za něj máme stydět? IH: Nikdy mne nenapadlo se stydět za to, že jsem uvěřil Pražskému jaru, zatímco se sametovou revolucí mám od počátku problém a s odstupem řeším, jak velkým jsem spoluviníkem toho, co z Listopadu 89 vzešlo. Pražské jaro chápu jako pokus obnovit něco, co mělo smysl, tedy dát socialismu lidskou tvář. Sametovou revoluci beru jako promarněnou šanci vrátit se před srpen Co mi v Listopadu 89 připadalo jako boj za svobodu, vyústilo nakonec ve vítězství kapitalismu, tedy v obnovu něčeho, co už naši předci jednou opustili, neboť se to neosvědčilo. Padesátiletý odstup je zrádný. Nejenže si člověk idealizuje minulost. Také konstruuje iluzi, když normalizační úpadek po roce 68 porovnává s představou, jak by společnost byla skvělá, nebýt okupace. Po pravdě nevíme, jak by obrodný proces skončil, v praxi jsme nezjistili, zda je socialismus dlouhodobě reformovatelný, zda by se lidská tvář po čase neukázala být maskou, za kterou se na lidi šklebí staronové elity ovládané pokušením moci. Pro mne osobně je dědictvím Pražského jara myšlenka konvergence, postupného sbližování socialismu a kapitalismu, tedy třetí cesta integrující to lepší z obou systémů. Otázka nestojí, zda společnosti víc prospívá svoboda anebo solidarita, nýbrž jak svobodu se solidaritou ku prospěchu společnosti i jednotlivce skloubit. Potíž s konvergencí je v tom, že dokud systém (jedno zda socialismus anebo kapitalismus) drží pohromadě, není ke konvergenci vůle, a když se bortí, přicházejí revolucionáři, kterým připadá polovičatá, a bagatelizují konvergenci moudrem o třetí cestě do třetího světa. SV: Bylo Vám patnáct let. Kde a jak jste prožíval rok 1968 a jak Vaši blízcí? IH: Vyrůstal jsem v Praze, přesněji na jejím okraji v Dolní Liboci. Hrál jsem házenou za dorost Aritmy Vokovice a jako deváťák jsem trénoval mladší žáky, kteří pak porazili stejně staré kluky Dukly Praha. Což byla bomba. Také jsem byl kytaristou v big-beatové skupině, kterou jsme nazvali The Breakers, a než se naše rodina koncem roku 68 odstěhovala z Prahy, stihl jsem pár koncertů a nahrávání v Českém rozhlase. Přišel jsem na to, že větší dojem na děvčata udělám jako muzikant než jako sportovec. Společenské dění jsem vnímal periferním zrakem, nicméně v sobotu jsem chodil do vzdáleného novinového stánku otci pro časopis, ve kterém mu vycházel pravidelný sloupek, a současně kupoval Literární noviny a Reportéra. V těch časopisech jsem pak listoval v dalších letech, kdy se už u nás nic ke čtení nedalo koupit. Jsem z reformně komunistické rodiny, která žila politikou a angažovala se v ní. Po srpnu 68 se můj otec ani strýcové nesmířili s okupací a řečeno normalizačním slovníkem: nepoučili se z krizového vývoje ve straně a společnosti. Vždy jsem byl proto na ně hrdý. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

274 274 ivan hoffman, sláva volný ml. SV: Znal jste tehdejší politiky? Které osobnosti roku 1968 pokládáte za nejsympatičtější? IH: Některé politiky, ale také spisovatele a novináře Pražského jara jsem osobně poznával až po letech, kdy byli poznamenáni a budiž mi dovoleno říct, že i zušlechtěni normalizační perzekucí a disentem. V roce 68 jsem nebyl dospělým partnerem do debaty. Když jsem si tehdy přečetl od Artura Londona Doznání a zeptal jsem se otce, jak mohli něco takového dopustit, několik dní neřekl ani slovo. Že v padesátých letech šlo o život i jeho švagrovi, mému strýci, jsem se dověděl až nedávno Ale k Vaší otázce. Rok 68 měl své mediální hrdiny i padouchy. Někteří hrdinové se po srpnu změnili na padouchy, jiní nedostáli vysokým očekáváním, další zůstali hrdiny, neboť nedostali šanci obrátit kabát, a pak zde byl František Kriegel, podle kterého šlo po letech nazvat cenu za občanskou statečnost. Přijde mi, že sympatie obecně nemají velkou váhu. SV: Zúčastnil jste se (alespoň pasivně) některých akcí, které souvisely s politikou roku 1968? IH: Matně si vybavuji, že jsme se spolužákem na gymnáziu koncem roku 68 nebo z kraje roku 69 zůstali ve škole po vyučování a na celém patře jsme ve třídách převěsili portréty Gustáva Husáka hlavou dolů. Už nevím, za jak dlouho si toho někdo všiml, ale byla to pěkná recese, neboť jsme nebyli dopadeni. SV: Měl jste tehdy pocit, že se Vás dění přímo týká a ovlivňuje (nebo ovlivní) Váš život? IH: Ano. Cítil jsem, že prožívám skvělou dobu a pak že prožívám národní tragédii. Identifikoval jsem se s Pražským jarem natolik, že jsem si v následujících letech připadal být obklopen národem zrádců a kolaborantů. Samozřejmě jsem v roce 68 nevěděl, že jsem poznamenán čímsi osudovým, co mi v budoucnu i v atmosféře obecné nesvobody pomůže zůstávat vnitřně svobodným. SV: Kdybyste měl v lednu 2018 napsat komentář reflexi roku 1968 jakou myšlenku byste v něm zdůraznil? IH: Myslím, že pokud v roce 68 selhal pokus dát socialismu lidskou tvář, je třeba se nyní pokusit dát lidskou tvář kapitalismu. Podobně jako nebylo omezování lidských svobod či rovnostářství podstatou socialismu, nýbrž jeho deformací, není pro změnu podstatou kapitalismu nadvláda korporací či globální lichvářství. Rovněž se jedná o deviaci, která začíná být nesnesitelná. Lepším východiskem než revoluce či kontrarevoluce je i dnes konvergence, třetí cesta. Bořit je vždy nákladnější než napravovat. Nelze vstoupit do stejné řeky, ale do té dnešní by stálo za to zkusit vstoupit stejně jako do řeky, co tudy tekla před padesáti lety. O tom bych asi psal. SV: Existuje v reálném světě něco jako poučení z historie? IH: Omlouvám se historikům, mezi které patřil i můj otec, ale pochybuji o tom. Reálný svět je tady a teď. Poučení z historie je duchovní disciplína. Poučit se historií je asi dar. Anebo schopnost, objevující se až s věkem. Až když člověk disponuje vlastní historií, otevře se před ním širší historický kontext, jehož je součástí. Mnoho lidí ale za celý život nepocítí potřebu ptát se po původu a smyslu věcí. Povědomí, které máme o historii, je pak selektivní, spíše se obsluhujeme historií, než bychom se jí nechali poučovat. A konečně: historie je také historií svých interpretací, sama sebe usvědčuje z nedůvěryhodnosti. Když jsem zmínil otce jeho kariéra historika, Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

275 padesátiletý odstup je zrádný 275 který se snažil uvádět historii na pravou míru, skončila po nástupu normalizace článkem v Rudém právu, kde byl označen za revizionistu, který překroutil moderní dějiny Maďarska, Polska a Jugoslávie. Od té doby se už ta historie oficiálně převyprávěla několikrát podle toho, jak se to právě hodí. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

276 Učili jsme se to, nebo neučili? Lukáš Jiříček Půl století staré události spojené s rokem 1968 považuji za velice důležité nejen jako historik, který se zabývá především soudobými dějinami, ale také jako pedagog a občan České republiky, který se zamýšlí nad problematikou současného geopolitického vývoje. Padesát let je dlouhá doba a pro mladého člověka, jako jsem já, to platí dvojnásob. Leccos jsem o ní četl, slyšel vzpomínky pamětníků, zhlédl možná kilometry filmových záběrů, vyslechl hodiny rozhlasových reportáží i dokumentů, ale stejně se asi nedokáži plně ponořit a vcítit do doby dvacet dva let před mým narozením. Jaký byl rok 1968? Byl to rok plný bouřlivých událostí, které se významně zapsaly do moderních světových dějin. Ve Spojených státech či ve Velké Británii probíhaly masivní demonstrace proti válce ve Vietnamu, kde toho roku američtí vojáci zmasakrovali vesnici My Lai. S občanskými nepokoji se potýkala také Francie a Jugoslávie. Byl spáchán atentát na amerického bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga a tragický osud se nevyhnul ani sovětskému kosmonautu Juriji Gagarinovi, který toho roku zahynul. Američtí kosmonauté vstoupili do historie jako první lidé, kterým se podařilo obletět měsíc. A téhož roku se dočkali filmoví diváci kultovních snímků jako Tenkrát na Západě či 2001: Vesmírná odysea. Skupině Beatles vyšlo Bílé album a vyšlo i album At Folson Prison Johnnyho Cashe. U nás stanul v čele komunistické strany Alexander Dubček a generál Ludvík Svoboda nahradil Antonína Novotného ve funkci prezidenta. Byl obnoven Junák a nebýt vpádu vojsk pěti armád Varšavské smlouvy, patrně by se podařilo dokončit i obnovení Sokola. Vznikl Klub bývalých politických vězňů (K231) a Klub angažovaných nestraníků. V celkově uvolněné atmosféře Pražského jara mohli lidé opět číst necenzurovaný tisk nebo dokonce cestovat na Západ. Po celé zemi se stály fronty na filmy Nebeští jezdci, Spalovač mrtvol, Rozmarné léto či Všichni dobří rodáci. V Praze proběhl Druhý československý beatový festival a na vinylu se objevila první deska skupiny Olympic Želva nebo rovněž debutní album skupiny The Matadors. Uplynulo také dvacet dva let od jediných svobodných poválečných voleb před komunistickým uchopením moci. V květnu 1946 se jich zúčastnilo celkem voličů; volit mohli všichni občané Československa starší osmnácti let. Vyhráli komunisté, kteří získali 40,17 % hlasů a stali se tak s přehledem nejsilnější parlamentní stranou u nás. 1 Celých dvaadvacet let uplynulo a touha po svobodných volbách se stala jedním z hlavních motivů Pražského jara. K těm však nakonec došlo až za dalších dvaadvacet let, v červnu roku Voleb po Listopadu se zúčastnilo také více než sedm milionů voličů, ovšem zvítězilo v nich Občanské fórum. Nelze však opomenout, že v tomto volebním klání zůstal necelý milion voličů věrný komunistické straně. 2 Z tohoto pohledu je rok 1968 vlastně takovým záchvěvem svobody v době mezi volbami, které výrazně poznamenaly osud naší země. Zatímco ty první uvrhly naši Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

277 Učili jsme se to, nebo neučili? 277 zemi na více než čtyřicet let do náruče totality, druhé u nás potvrdily nově nastartovanou cestu svobody a demokracie. Současný pohled na minulost O událostech roku 1968 by se dalo napsat mnohé. Rád bych však zdůraznil něco méně zřejmého. Když čteme historická fakta, která se vážou k osmašedesátému, možná si vždy ani neuvědomujeme, jakou máme výhodu, když víme, jak to tehdy dopadlo, známe další vývoj událostí a můžeme se seznámit s tím, jak se tehdy zachovala ta či ona osobnost a jaké z toho plynuly důsledky. Dnes a denně jsme konfrontováni s černobílým viděním věcí minulých. Často si neuvědomujeme, že jako se vyvíjí lidská společnost, mění se i historická pravda. Nesmírně těžké je odhalit skutečné příčiny vedoucí k hrdinství či zradě, k prospěchářství či altruismu, k fanatismu či odporu, k životu či smrti. Někteří tvrdí, že historie se opakuje, druzí jsou opačného názoru. Ani historici nejsou ve shodě. Stejně jako se každý člověk dopouští chyb a omylů, přináší s sebou i historie otázky, na které není vždy jednoznačná odpověď. Platí však, že by nám měla minulé události přibližovat, nikoliv je překrucovat nebo vykládat s fanatickou mírou dogmatismu a ideologičnosti, jak tomu bylo např. za normalizace. Nejsme všichni hrdinové. Každý nemá odvahu jít hlavou proti zdi. Odvaha lidí, kteří stáli tváří v tvář tankům v ulicích našich měst 21. srpna 1968, lidí, kteří odmítli násilnou okupaci naší země a ztratili kvůli tomu na mnoho let zaměstnání, lidí, kteří o několik let později podepsali Chartu 77, či odvaha těch, kdo se snažili v totalitním státě udržovat alespoň malé semínko svobody a nezávislosti např. rozšiřováním samizdatových tiskovin, je tak pro mne osobně o to větší, když si uvědomím, že si tak počínali, aniž by věděli, jak to všechno dopadne. Výuka soudobých dějin Lidé, kteří dnes na sociálních sítích a v anonymních diskusích na internetu hodnotí historii z křesla teplého domova, zapomínají, jak jednoduché je někoho odsoudit, když důsledky činů již známe. Přemýšlím-li dnes o událostech a následném odkazu roku 1968, snažím se vzpomenout si, kde jsem se s tímto tématem setkal ještě coby žák základní školy. Nejprve jsem otevřel svůj starý sešit dějepisu z deváté třídy a hledal jsem, jestli jsme se k tématům spojeným s rokem 1968 dostali či nikoliv. Mé prvotní obavy byly naštěstí zažehnány, když jsem zjistil, že dění onoho roku byla věnována dubnová hodina v roce Jména jako Alexander Dubček, Ludvík Svoboda, Josef Smrkovský či František Kriegel byla napsána i se jmény Jana Palacha a Jana Zajíce. Další hodina dějepisu patřila období normalizace včetně vzniku opozičních hnutí jako Charta 77 či VONS. Patřím k těm šťastlivcům, pro které školní výuka dějepisu nekončila rokem 1945, potažmo Není totiž málo mých vrstevníků, kteří jsou na tom jinak. Na vysoké škole bylo z nás, budoucích učitelů a historiků, nemálo těch, kteří se v předchozím studiu s výukou dějin posledních šedesáti let setkali jen okrajově nebo vůbec ne. Historie jako by najednou v době od padesátých let po současnost ani neexistovala. Když jsem ještě o něco později listoval svým starým sešitem dějepisu a vzpomínal na školní výuku, uvědomil jsem si, že snad ani v jednom případě jsme se nesetkali s žádným pamětníkem nebo s tím, že by se v hodinách nějak významněji vy- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:07

278 278 Lukáš Jiříček užíval obrazový či zvukový materiál. Výuka probíhala nejčastěji formou výkladu, který byl doplněn např. o četbu a práci s učebnicí. Sice se objevovaly hodiny, které nějaké zásadní období historie reflektovaly např. pomocí zadané skupinové práce či projektu, ale aby byla výuka obohacena také o slova svědka konkrétních událostí, to se nestalo ani na základní ani na střední škole. Absence této formy vyučování mě mrzí, protože pamětníků postupně ubývá a setkání s nimi může být pro mladého člověka užitečnější než několik hodin výkladu učitele. Mladí a znalosti historie Často se především v médiích objevují tvrzení, že mladí jsou na tom se znalostmi historie bídně, protože je ani moc nezajímá. S tím nemohu úplně souhlasit. Je to podobné jako s těmi pamětníky, protože velmi důležitá je forma, kterou učitel zvolí, aby své žáky vtáhl do tématu. Už v páté třídě základní školy nám naše tehdejší paní učitelka Jana Černohorská [roz. Kudrnová, působila jako redaktorka Čs. rozhlasu; autorka mnoha působivých pořadů pro děti; pozn. JL], která nás učila český jazyk a občanskou výchovu, poutavě vyprávěla také o roce 1968, o Pražském jaru, o vpádu vojsk Varšavské smlouvy nebo o tancích a střílení před rozhlasovou budovou. Jejímu vyprávění především o událostech, které sama zažila, jsme se zaujetím naslouchali. Vzala nás i na exkurzi do historické budovy Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech. Byli jsme tak blíž něčemu, co bylo sice již dávno pryč, ale prostřednictvím živých vzpomínek naší paní učitelky jsme se mohli dozvědět i věci, které v učebnicích či školních osnovách nebyly. Je zvláštní, že zrovna ona, která nás neměla na dějepis, pomohla nasměrovat můj celoživotní zájem o tento obor. Na základní škole jsem také svého času bažil po knihách Jaroslava Foglara a týden co týden jsem chodil na pravidelné skautské schůzky. Jak známo, skauting byl v nemilosti u obou totalitních režimů, ale právě v roce 1968 se po osmnácti letech podařilo ho u nás obnovit a alespoň dva roky mohla tato organizace zcela legálně fungovat, než byla v roce 1970 opět na devatenáct let zakázána. Pamatuji si, že vedoucí nám tu a tam vyprávěli o skautské činnosti v letech , o tehdejší nadějné době, kterou postupně pohltila normalizační šeď. Zájem o historii byl tedy spjat i s mou činností v této celosvětové organizaci, kterou doposud považuji za jednu z nejlepších vůbec. V té době, kdy jsem byl aktivním skautem, získával jsem informace o roce 1968 i od svého dědy, který se dění v pražských ulicích při srpnové invazi aktivně zúčastnil. Pamatuji si kupříkladu na jeho sugestivní vyprávění o událostech na Václavském náměstí a též o srpnové střelbě před budovou Československého rozhlasu. Tak jsem se už jako dítě seznamoval s nedávnou historií. Výzkum výuky soudobých dějin Pokud jde o školní výuku v současnosti, zajímavé výsledky přinesl v roce 2016 výzkum České školní inspekce s názvem Výuka soudobých dějin na druhém stupni základních škol a na středních školách. 3 Podle tohoto výzkumu žáky devátých ročníků základních škol i žáky druhých a třetích ročníků středních škol ve výuce dějepisu nejvíc zajímá doba od první světové války do konce té druhé a pak období po konci druhé světové války až po pád východoevropských socialistických režimů koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let. Z výzkumu také vyplývá, že žáci Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

279 Učili jsme se to, nebo neučili? 279 základních škol považují za zajímavější první polovinu dvacátého století, zatímco středoškoláci svůj zájem posunují více do druhé poloviny tohoto století. Žáci základních i středních škol se shodli, že při výuce dějin ve škole se učili především fakta o české a světové historii, což se neshodovalo s názory učitelů, kteří považovali za prioritní cíle ve výuce dějepisu naučit žáky vyhledávat, zpracovávat a vyhodnocovat informace, podporovat dovednosti zaměřené na obhajobu vlastního názoru žáků a vést dialog pomocí argumentovaných úsudků. Měli by oddělovat výklad historie od propagandy a mýtů, utvářet historické vědomí a historickou kulturu žáků. Právě schopnost vedení dialogu na základě věcných argumentů se podle průzkumu mezi žáky projevila jako nejslabší článek výuky dějepisu. Podobně dopadlo také vedení žáků k hrdosti na Českou republiku, které mnoho učitelů uvedlo jako jednu ze svých priorit, což opět neodpovídá tomu, jak výuku vidí samotní žáci. Z výzkumu rovněž vyplynulo, že většina učitelů pokládá za důležité probírat soudobé dějiny i v ostatních předmětech a spolupracovat při tom s jejich učiteli. Učitelé středních škol by více uvítali, kdyby prioritou dějepisného vyučování byla právě tato část historie, tj. soudobé dějiny. Je to celkem pochopitelné, neboť střední škola navazuje svým pojetím dějepisu na učivo základní školy a zatímco dějepis se vyučuje na základních školách čtyři roky, na odborných školách jde pouze o dva roky výuky. Je tedy logické zaměřit se na střední škole na nějaké konkrétní období a tomu se věnovat hlouběji. Průzkum také zjistil, že na základních i středních školách si učitelé vyhrazují kolem třiceti hodin pro výuku soudobých dějin a pouze necelá polovina učitelů dovede svou výuku dějepisu až do devadesátých let dvacátého století. Jen naprosté minimum jich např. končí rokem 1968 a obdobím normalizace. Oproti devadesátým létům, kdy se běžně stávalo, že výuka se blízké současnosti ani nedotkla, je to značná změna k lepšímu. V jedné části výzkumu měli samotní žáci zhodnotit, jaké období soudobých dějin je nejvíce či naopak nejméně zajímá. Jasně vítězilo období první republiky a následné nacistické okupace našich zemí. Naopak období šedesátých let s Pražským jarem a vojenskou intervencí se žákům základních i středních škol jevilo jako jedno z nejméně přitažlivých. S tím může souviset i fakt, že polovina dotazovaných žáků základních škol a tři pětiny žáků středoškolských požadují, aby se dějiny po roce 1945 učily zajímavějším způsobem, než je tomu doposud. Pro zkvalitnění výuky soudobých dějin by si žáci přáli častější exkurze, prezentace filmových dokumentů a besedy s pamětníky nebo návštěvy muzeí. Nemusí tedy platit, že by výuka alespoň těch moderních dějin žáky nebavila a nechtěli by se je učit, ale problém je patrně ve zprostředkování této látky. Posrpnové trauma a radar v Brdech Připomínáme si půlstoletí od událostí roku 1968 a byť nás od srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy dělí již tak dlouhá doba, někdy si ani neuvědomujeme, jak hluboko v sobě máme zakořeněné věci minulé, i když jsme je třeba ani nezažili. Bylo to v roce 2006, když česká média pravidelně přinášela informace o záměru Spojených států amerických vybudovat protiraketovou obranu v Evropě. Když pak v lednu 2007 začala americká vláda vyjednávat o umístění amerického radaru v Brdech, který se měl stát součástí tohoto protiraketového deštníku, stala se diskuse o možném umístění či neumístění radaru v České republice tématem číslo jedna. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

280 280 Lukáš Jiříček Česká společnost se napříč generacemi rozdělila na dva tábory, které vyjadřovaly souhlas či nesouhlas s umístěním radaru. Odpůrci podle tehdejších průzkumů mezi Čechy převažovali a zajímavé bylo, že ve svých argumentacích proti jeho umístění se lidé často vraceli k srpnové invazi roku 1968 a více než dvacetiletému pobytu sovětských vojáků u nás. Hesla jako Už žádná cizí vojska na našem území!, Už žádná cizí vojenská základna nebo: S USA na věčné časy! toho byla důkazem. Do vášnivých diskusí se přitom pouštěli i příslušníci generace, která již neblahou srpnovou invazi a následnou dlouhou okupaci přímo nezažila. To však nic neměnilo na faktu, že podobně jako kupříkladu mnichovské trauma, které bývá stále diskutováno, objevuje se i určité trauma ze srpnové invaze, které může automaticky ovlivňovat kurz naší společnosti, aniž bychom si pamatovali, jestli jsme se o této události učili ve škole. Moderní přístup k dějepisu V souvislosti s výukou soudobých dějin u nás v současné době probíhá celá řada vzdělávacích programů pro učitele. Pravidelné jsou nejrůznější semináře a objevují se mnohé materiály obsahující důležitá fakta pro dnešní výuku, která by již neměla být pouze výkladem učitele, ale neměla by zapomínat na využití audiovizuálních technologií, vzpomínek pamětníků či na výuku orientovanou regionálně. To by samo o sobě nestačilo, pokud by se dnes učitelé nesnažili vyvolávat v žácích úvahy a náměty k diskusi. Předkládat žákům již hotové a stoprocentně platné názory není žádoucí, protože žák by si měl dokázat udělat na základě poskytnutých informací názor vlastní. Dnes, kdy škola není pro žáky již hlavním zdrojem informací, je důležité žáky učit vyhledávat a kriticky hodnotit i tyto zdroje. Jsem tedy přesvědčen, že každý žák nemusí znát mnohá fakta spojená např. s rokem 1968, ale měl by umět najít si patřičné podklady, se kterými dokáže pracovat. Taková výuka dějepisu je doposud na mnohých školách hudbou budoucnosti; jsem ale přesvědčen o tom, že dokáže vyvolat širší zájem o tento předmět nejen mezi žáky, ale také v širší společnosti, která má dějepis spojený s memorováním dat a faktů bez širšího kontextu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

281 Srpnové dny Eva Klausnerová Když jsem začala chodit do školy, visely vedle tabule podobizny prezidentů Masaryka a Beneše. Ačkoliv jsme byly malé děti, škola nám od začátku vštěpovala hrdost na samostatný svobodný stát, ve kterém máme rovnost občanů před zákonem a demokracii. A láska k demokratické vlasti a víra, že pravda vítězí, nás dále provázely dlouhá léta navzdory lžím, cenzuře, šikaně, zadrátovaným hranicím, vyhazovům z práce a nespravedlivým soudům. Přeryvem v té jednolitosti a poslední šancí našeho života byl rok Tehdy naposledy ožily ideály první republiky, aby byly za pár měsíců smeteny pásy sovětských tanků a pak už se nikdy nevrátily. Na začátku srpna 1968 jsem vezla naši jedenáctiletou dceru na návštěvu do Výmaru. V lázeňském městečku Bad Brambach jsem ji měla předat rodině německých přátel. U cukrárenského stolku naše povídavá dcerka upoutala pozornost ostatních zákazníků. Přistupovali k nám, ptali se, zda to je české dítě, a všemožně nám projevovali sympatie. Zdálo se, že by naše politické změny rádi napodobili. Když ji můj muž Karel Seidl po týdnu přivážel domů, už to bylo jiné. Na hranicích stál jeden ruský tank vedle druhého a lidi se báli. Potom se naše rodina rozdělila. Já jsem odjela kvůli vyšetření do pražské nemocnice na Bulovku a do Teplé přijeli moji rodiče, aby mému manželovi pomáhali s domácností. Později jsem se dozvěděla, jak vše u nás probíhalo: 21. srpna ve dvě hodiny ráno s pláčem telefonovala naše přítelkyně, že nás obsazují Rusové. Můj muž, povoláním knihovník a památkář, se okamžitě oblékl a běžel do klášterní knihovny. Náš památkový objekt byl vklíněn mezi budovy zabrané vojenskou posádkou. Památková péče mohla obhospodařovat jen rozlehlý románsko-gotický kostel a přilehlé křídlo knihovny. Knihovna měla sedmdesát tisíc svazků a ve vědeckém světě byla proslulá. Bylo nutno ukrýt alespoň nejcennější knihy, protože nikdo nevěděl, co se bude odehrávat dál. Při jeho příchodu bylo osazenstvo kláštera na nohou a mužstvo i důstojníci tamní posádky byli připraveni proti Rusům bojovat. Manžel začal ihned balit do krabic rukopisy a prvotisky. Ráno je odvezl do Výzkumného ústavu balneologického v Mariánských Lázních, kde je dr. Vladimír Křížek bezpečně uschoval. Po návratu se manžel odebral na tepelské náměstí. Mezi lidmi to vřelo a on jim z vnějších schodů starobylé radnice začal číst prohlášení, že u nás kontrarevoluce nikdy nebyla a že žádáme okamžitý odchod nezvaných ruských vojáků. Nestačil text dočíst. Přerušili ho dva ruští důstojníci a odvedli do kanceláře národního výboru. Tam na něj mířili samopaly a řvali, ale přehlušovala je stoupající vřava na náměstí. Bleskurychle se rozkřiklo, že Rusové zatkli Seidla, náměstí se zaplnilo bojovně naladěnými občany vyzbrojenými hráběmi, lopatami, pohrabáči a paličkami na maso. Zapůsobilo to. Vstoupil vyšší důstojník a nařídil podřízeným, aby zajatce propustili. Pak se vše ztišilo a manžel se konečně odebral domů. Doma se naši sedmiletí synci vyklonili z okna, které si hbitě otevřeli, když slyšeli projíždět tanky. Byli nadšení a mávali vojáčkům. Přiběhl rozčilený dědeček, stáhl je z okna a naklepal jim zadek. Jejich vzdělaná sestra jim začala vysvětlovat, že to nejsou normální vojáci, ale okupanti. Kupodivu můj otec, který mě nikdy neuhodil, Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

282 282 eva klausnerová natřepal na zadek i jí. Nesmíš jim říkat takové věci, kvílela babička, oni na ně půjdou házet kameny a Rusové je zabijou. Bylo mi líto mých sedmdesátiletých rodičů, kteří museli zůstat sami s třemi podnikavými dětmi. Návrat ztraceného zetě jim určitě přinesl úlevu. Já zatím měla na Bulovce zlaté časy. Samozřejmě, musela jsem pít sádru a polykat hadičky, ale byla jsem chodící pacient a měla jsem pro sebe spoustu volna. 21. srpna ve dvě hodiny ráno mě probudil řev letadel. To je ale nesvědomitost, pomyslela jsem si v polospánku, vést letové dráhy nad nemocnicí. Vzápětí přišla k mé posteli spolupacientka, s kterou jsme se spřátelily, a zašeptala mi, abych vyšla na chodbu. Ležely jsme totiž na dvanáctilůžkovém pokoji obsazeném většinou starými paními. Na chodbě už stál hlouček vzrušených pacientů a dozvěděla jsem se, že nás obsazují Rusové. Ráno, když jsme v postelích čekaly na vizitu a poslouchaly rozhlas, redaktor nabádal ke statečnosti a radil, jaké máme v příštích dnech poslouchat zahraniční stanice. Potom hráli naši hymnu a my jsme všechny seděly v postelích a brečely. Při vizitě nás pak pan primář vyzval ke klidu a požádal o shovívavost se stravováním. Nemocnice si není jista, zda bude moci doplňovat zásoby. V poledne všechny diety dostaly jednotně cezené nudle. My, chodící pacienti, jsme většinu času trávili venku. Někteří z nás dostali z domova tehdy vzácná tranzistorová rádia a okolo nich se vytvářely dychtivě naslouchající hloučky. Mladá sestřička zažila dobrodružství, na cestě do práce ji přepadli Rusové a zabavili jí svačinu. Trpěli hladem, protože jejich stravování nebylo zajištěno. Sovětští vládci nečekali náš odpor. Někteří pacienti se vybavili státními vlajkami. To bylo tak asi všechno, co jsme mohli dělat. Odpoledne bylo podstatně hůř! Sanitky začaly přivážet lidi se zakrvácenými obvazy. Všichni jsme pořád doufali, že okupanti odejdou, a byli jsme v tom doufání a odhodlání jednotní. Ze zlého snu se člověk nakonec probudí. Tohle byla realita příliš krutá. Trvala víc než dlouhých dvacet let! Na konci roku 1989 už mladá generace o první republice nic nevěděla. Můj pobyt na Bulovce se chýlil ke konci a jednoho dne jsem kráčela prázdnou prosluněnou ulicí s rodinnými vilkami ke stanici tramvaje. Náhle se proti mně vynořily tři ruské tanky, namířily na mne hlavně a sledovaly moji chůzi. Bylo to absurdní. Vždyť já jsem tady doma, ne vy, chtělo se mi na ně zakřičet. A najednou jsem si uvědomila, že už jsem sama, už nemám oporu kolektivu, už záleží jen na mně, jak se k nebezpečí postavím a jaké důsledky jsem schopna nést. Tento vjem postupně zažije každý u nás. Zůstaneme sami, každý jen s vlastními možnostmi, vlastním smyslem pro spravedlnost a s vlastním svědomím. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

283 Stalo se něco, co dávalo naději Jaroslav Kohout, Klára Hamanaka Filosof PhDr. Jaroslav Kohout ( ) se narodil na Oravě, v okrese Dolný Kubín, zemřel v Klučově u Českého Brodu. Po válce vystudoval obory filosofie a ruština na Filosofické fakultě UK. Působil nejprve jako středoškolský profesor, později byl vědeckým pracovníkem a knihovníkem Filosofického ústavu AV ČR. V květnu 1945 se zúčastnil Pražského povstání a do zániku Sociálně demokratické strany po únoru 1948 byl činný jako její funkcionář ve studentském hnutí a v Ústřední komisi mládeže. Od roku 1949 měl zákaz vyučování na všech státních školách. Na jaře 1950 byl zatčen a následně ve vykonstruovaném procesu odsouzen pro velezradu a špionáž. V květnu 1960 ho po amnestii propustili, ale až o šest let později mu byl původní rozsudek zrušen. Zjara roku 1968, po rehabilitaci, se stal jedním ze zakládajících členů Klubu politických vězňů K 231 a členem přípravného výboru usilujícího o obnovení ČSSD. Po srpnové okupaci vycestoval na zahraniční badatelskou stáž a posléze strávil rok ve Velké Británii, na univerzitě v Lancasteru. Z rodinných důvodů se vrátil, pracoval jako lektor cizích jazyků a od léta 1972 jako redaktor Státního nakladatelství technické literatury. Udržoval ilegální styky s exilovou ČSSD a s osobnostmi čs. disentu. Přátelil se s Janem Patočkou, účastnil se bytových seminářů a některé sám pořádal. Po Listopadu reprezentoval sociální demokraty ve vedení Občanského fóra. Od roku 1990, kdy začal pracovat a přednášet na několika humanitních fakultách Univerzity Karlovy, přispíval do různých periodik a přeložil do češtiny několik významných filosofických děl. V době, kdy s ním Klára Doušová (provdaná Hamanaka) z podnětu prof. Jana Sokola natáčela sérii rozhovorů, z nichž později vznikla její výborně hodnocená bakalářská práce, mu bylo sedmdesát devět let. Z knižního vydání této práce nazvané Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta [Kluky, nákladem autorky 2012, s ] jsme vybrali následující ukázku. KH: Jak se dnes stavíte k událostem roku 1968? JK: Historicky se význam roku 1968 podle mne nedá přehlížet. Po maďarském pokusu z roku 1956 to byl první velký náběh změnit rigidní dirigistický a policejně kontrolovaný politický systém v systém s právní jistotou a napravující to, co se dělo za nezákonnosti v předchozích letech. Zároveň šlo o pokus do ekonomické reformy centrálního plánování aplikovat tržní hlediska, konkurenci a odbourávání osobního kádrování ekonomických manažerů. Dávala se přednost reformně založeným ekonomům, protože reformista spíše dával záruku, že bude Šikovu koncepci, prosazovanou Černíkem, realizovat z vlastního přesvědčení a ne z donucení, jak by ji chápali stoupenci centralistického plánování a prosovětského hospodářského modelu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

284 284 jaroslav kohout, klára hamanaka KH: Pro nás už rok 1968 není aktuální a naší generace se příliš nedotýká. JK: To je pravda, ale to je otázka personální a psychologická. Politicky je to překonáno, ale historicky vzato to byl velmi důležitý pokus, který měl světový ohlas. Od maďarských událostí uplynulo už dvanáct let, něco se ve světě změnilo, něco se změnilo v Sovětském svazu. Byl dvacátý [1956] a dvaadvacátý [1961] sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, kde Chruščov revidoval stalinský kult osobnosti. Ohlas obou sjezdů byl mezinárodní a vedl, zejména v Československu, ke snahám změnit totalitní stát ve stát právní. V padesátých letech byl každý posuzován podle politického nebo sociálně politického kabátu když to byl kulak nebo syn kulaka, byl posuzován již předem jako potenciální nepřítel, když to byl člověk z dělnické nebo nenápadné komunistické rodiny, byl posuzován jako občan státotvorný. Rok 1968 se snažil občany po této stránce zrovnoprávnit a cesta k tomu vedla přes linii zákonného právního postupu prokuratur a soudů. Proto bylo možné v roce 1968 vyhlásit rehabilitační zákon a na jeho základě revidovat soudní procesy z padesátých let účinnějším způsobem než předtím. Politický převrat, ke kterému došlo postupně v roce 1989 a po něm, vedl k tomu (zejména proto, že obdobné převraty proběhly také v dalších komunistických zemích včetně Sovětského svazu), že tyto historické věci jsou jakoby zasuty a zavrženy, jako by se nic nestalo. Ale z hlediska konkrétních lidí to byl výraz ohromného a spontánního i koordinovaného politického úsilí něco s totalitním státem udělat. Díky roku 1968, sice poraženému sovětskou okupací a normalizací, se stalinistická situace už neopakovala. Zkrátka historicky to byl důležitý mezník. Maďarsko bylo první, proto ho potlačili krvavě, s popravami šéfů domácího reformního pokusu a s odvlečením desítek tisíc lidí na Sibiř, s desítkami poprav. Všechno samozřejmě proběhlo také u nás s represemi, které byly pro konkrétní lidi těžké, zkazily jim život, znemožnily výkon povolání, mladším znemožnily studium místo historie, politologie nebo filosofie mohli studovat nanejvýš strojařinu nebo něco takového. Ale mělo to veliký ohlas ve světě a znamenalo to určitou změnu strategie Západu vůči Sovětskému svazu z vyloženě studenoválečné a konfrontační na propagandistickou a psychologicky rozvracející sovětský blok. Co jiného byla Gorbačovova éra? Tohle vám třeba nikdo na střední škole nebo nikdo z historiků nevysvětlil? KH: Tak, jak jste o tom mluvil Vy, ne. JK: Nikdo vám neřekl, že v roce 1968 se stalo něco, co dávalo naději, že bude lépe, že budeme samostatnější, méně závislí na Sovětském svazu? KH: To samozřejmě ano, ale tak povšechně. Já se často setkávám s tím, že lidé starší generace berou šedesátý osmý jako osobní záležitost, o které neradi mluví a která je pro ně stále citlivá. JK: To znamená, že to považují nejenom za ztížení svého osobního života nebo osudovou zátěž, ale že se také zlobí na naše komunisty, že to proti Sovětům nevybojovali a že se jim poddali? KH: Je to možné. JK: To je zrovna tak, jako když se řekne, že Beneš kapituloval v Mnichově a všichni čeští politikové z období druhé republiky byli vlastně potenciální kolaboranti s Hitlerem, zbabělci nebo političtí amatéři. Jenže ono se nedalo dělat nic než se rozhodnout mezi tím vést národ na jatka, jak to tehdy řekl prezident Beneš, nebo přijmout vnucené podmínky, ve kterých stát bude dál žít s tím, že nejsou dány navě- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

285 stalo se něco, co dávalo naději 285 ky a že bude možnost proti tomu určitým způsobem pracovat a v případě konfliktu vést odboj, jak to od jara 1939 formuloval. Já říkám teď svůj názor. Ve srovnání roku 1938 a 1968, při takovém způsobu vedení války, jak to známe z druhé světové války a jak jsme to znali až do roku 1968, by to přece znamenalo masakrování statisíců civilního obyvatelstva. Tank nebo bombarďák si nevybírá, aby rozbíjel jenom kasárna nebo protitankové zábrany; udělá se prostě kobercový nálet, jak to bylo tehdy běžné. Tehdy nebyly tak inteligentní zbraně, jako jsme viděli při záběrech z Kosova, Afghanistánu nebo iráckého tažení. Skutečně se bombardovalo kobercově, tanky pálily do činžáků hlava nehlava. Bez ohledu na to, že byl v ulici jen jeden nepřátelský tank, ji srovnaly se zemí celou. To by se bylo stalo v roce 1968, kdyby se naši reformisté bránili. Kolega [Rudolf] Battěk, který byl tehdy členem vedení Klubu angažovaných nestraníků, řekl: Politický vůdce, když dojde na lámání chleba, musí být připraven umřít. Jenomže je otázka, zda Sovětský svaz v kontextu světové politiky, kterou tehdy vedl proti Americe, Dubčeka, Černíka a spol. skutečně zabít chtěl. On je chtěl jenom mučit a vystrašit. Mohli říct ne, mohli spáchat sebevraždu, jako tu příležitost dávali Kriegelovi, když řekl: Já nic nepodepíšu. Odvedli ho tehdy do vyššího patra k francouzskému oknu, které bylo otevřené. I kdyby riskovali všichni, i kdyby všichni dokonce spáchali sebevraždu, armády by se byly odsud nehnuly. Tanky, které tady všude stály a měly hlavně namířené do kasáren, které byly plné vojáků, by je byly bezohledně rozstřílely. My jako politicky neangažované obyvatelstvo bychom byli při tom hlava nehlava zmasakrováni také. Jak se potom můžete na ty bezmocné reformisty zlobit? Můžete se zlobit třeba na to, že si během jara počínali neobratně a včas se na srážku nepřipravili, nepřipravili vojáky na hranicích a nepřipravili obyvatelstvo na tuto hrozbu. To jim můžete vytýkat a taky se to dělá. Ale říct jim, že v situaci, která nastala, se měli nechat postřílet a měli dát rozkaz vojákům, to by skutečně znamenalo slovy Benešovými vést národ na jatka. Kdyby to byla bývala jatka mezinárodně právně regulérní nepřítel agresor by vpadl do země a tu zemi by napadl a tato země se bránila vojensky, měla by jistě větší ztráty než agresor, nicméně by to byl boj mezi suverénními státy, ale tady byla suverenita podvázána Varšavským paktem. V rámci této smlouvy sem napochodovalo pět armád, byť některé z nich jen symbolicky. Ve skutečnosti invazi provedla sovětská armáda. Když tady ani nebyly naplněny všechny mezinárodně právní atributy boje dvou nepřátelských států, co by se bylo docílilo kromě statečného gesta? Když jsem mluvil s některými anglickými labouristy [během stáže ve Velké Británii po srpnu 68], kteří měli politický přehled a zastávali vysoké funkce v labouristické straně, říkali: Nemůžete přece čekat, že se budeme exponovat a riskovat válku pro to, aby Československo bylo neutrální. My přece chceme docílit změnu v Moskvě. Kdy a jakými prostředky k ní dospějeme, to nevíme, ale kvůli Československu zahraniční politiku nevedeme. Jestli se chcete rozhodnout zůstat tady, jsme ochotni pomáhat Vám existenčně se slušně uchytit. Ale politickou podporu jako politický pracovník, který by se tady chtěl exponovat pro obnovu československé nezávislosti nebo pro vysmeknutí se Československa ze sovětského bloku, tu od nás čekat nemůžete. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

286 Mao Ce-tungova Čína a osmašedesátý v mém životě Jiří Šíma Je to již víc než padesát let, co jsem pracoval jako tlumočník a překladatel našeho vojenského přidělence na československém velvyslanectví v Pekingu. Došlo k tomu nedlouho po ukončení mého studia na filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde jsem absolvoval obory čínština a etnografie s folkloristikou, a po návratu ze studií na Státní universitě v Ulánbátaru, kde jsem úspěšně obhájil diplomovou práci o jihomongolském etniku Üdzemčinů. Krátce jsem působil jako asistent na katedře etnografie a folkloristiky filosofické fakulty, poté absolvoval základní vojenskou službu. A právě v jejím průběhu jsem dostal nabídku tlumočnického místa, kterou jsem s radostí přijal. Toužil jsem dostat se do této země již během studií, neboť Čína byla moje první vážná láska spojená s úctou a obdivem k její několikatisícileté nepřerušené historii a specifické kultuře. Čínská kulturní revoluce Události tzv. Velké proletářské kulturní revoluce v Číně jsem jako čerstvě vystudovaný sinolog sledoval v Praze od počátku roku 1966 s velkými obavami. V novinách jsme četli zprávy o sesazování významných politických i vojenských činitelů, jako byl třeba náčelník generálního štábu Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) Luo Žuej-čching ( ), vysocí straničtí funkcionáři Pcheng Čen ( ), Lu Ting-i ( ), Jang Šan-kchun ( ) a další. Přicházely neuvěřitelné zprávy o jejich veřejném hanobení, fyzickém trestání, nasazování potupných čepic a vození na náklaďácích po pekingských ulicích. V duchu výzvy zničit všechny staré ideje, starou kulturu, staré zvyklosti a staré návyky napsala a vylepila v květnu 1966 asistentka filologické fakulty Pekingské university Nie Jüan-c (1921) první ta-c -pao, ručně psaný leták s kritikou vysokých univerzitních činitelů. Zradikalizovaní studenti byli mobilizováni do boje na podporu idejí Mao Ce-tunga. Druhá etapa kulturní revoluce započala v srpnu 1966 jedenáctým plénem ÚV KS Číny, na němž Mao Ce-tung ( ) zveřejnil text Spustit palbu na štáby, vyzývající k boji proti všem, kdo kráčejí kapitalistickou cestou. Dosavadní předseda ČLR Liou Šao-čchi ( ) byl degradován z druhého na osmé místo a druhým nejvyšším činitelem se stal maršál Lin Piao ( ). Dne 8. srpna 1966 byla oficiálně vyhlášena kulturní revoluce. Rudí gardisté z řad dětí a nedospělé mládeže obviňovali další a další významné činitele strany a státu, jezdili po celé zemi a vydávali štvavé tiskoviny. První podzim v Pekingu V téhle zjitřené atmosféře připomínající občanskou válku, počátkem podzimu 1966, jsem přijel s manželkou do Pekingu. Naši čeští přátelé se s námi v Praze loučili té- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

287 Mao Ce-tungova Čína a osmašedesátý v mém životě 287 měř tak, jako bychom se viděli naposledy, rodiče trnuli hrůzou, kam že to v takové situaci jedeme. Oficiální vztahy naší země s Čínou byly téměř na bodu mrazu. Hlavní čínské město bylo polepeno spoustou letáků, na ulicích davy rozvášněných dětí a mládeže s prapory a bubny, z amplionů zněly jen revoluční písně. Lidé měli na klopách odznaky s portrétem předsedy KS Číny Mao Ce-tunga a mávali rudou knížkou s jeho výroky. Na korbách nákladních aut jsme viděli vozit po městě staré intelektuály a funkcionáře. Měli sklopené hlavy pokryté potupnými čepicemi a rudí gardisté kolem nabízeli zdarma své propagační tiskoviny. Šest velkých masových shromáždění bylo organizováno od srpna do 26. listopadu na hlavním pekingském náměstí Tchien-an-men (Náměstí nebeského klidu). Tento poetický název ovšem zdaleka neodpovídal reálné situaci. Původní pojmenování ulic byla přelepena novými, revolučními. Gardisté, kteří přijížděli z venkova, se ubytovávali třeba v areálu Chrámu nebes, v Letním paláci a v dalších historických objektech, které tím velice trpěly. Většinu pracovní doby jsme trávili v kanceláři velvyslanectví čtením čínských novin a dalších tiskovin nebo nezbytnými jízdami po městě, vždy s čínským řidičem. Navštěvovali jsme čínské oficiální instituce, účastnili se akcí na cizích velvyslanectvích, vyměňovali jsme si informace i se zahraničními partnery. Moje představa o tom, že se zdokonalím v čínském hovorovém jazyce, se kvůli minimálním stykům s Číňany příliš nenaplnila. Vzpomínám si na své první oficiální tlumočení do čínštiny. Bylo to při recepci, která se konala na našem velvyslanectví 6. října, kdy se slavil Den čs. armády. Před zraky diplomatů akreditovaných v Pekingu a několika málo méně významných zástupců čínského ministerstva obrany jsem třesoucím se hlasem tlumočil projev našeho vojenského přidělence. Když nebyla taková oficiální příležitost, měl jsem možnost mluvit čínsky jen při běžném kontaktu s pěti či šesti čínskými zaměstnanci velvyslanectví nebo na letišti při příjezdech, průjezdech a odjezdech našich občanů. Občas jsem ve volném čase doprovázel manželku i na nákupy nebo jsem tlumočil ženám našich pracovníků při návštěvách u čínského lékaře a při jiných běžných příležitostech. Na letišti jsem byl např. hned v září 1966, když projížděl Pekingem dál do Vietnamu tehdejší předseda československé vlády Jozef Lenárt. Jeho oficiálním tlumočníkem byl ovšem dr. Ivo Vasiljev ( ), můj učitel vietnamštiny a zakladatel oboru vietnamistiky na Karlově univerzitě. Jindy měl na velvyslanectví zajímavou přednášku známý publicista Milan Syrůček, který rovněž cestoval do Vietnamu, nebo novinář Marcel Brožek, jemuž jsem tlumočil na pekingském letišti. Naše všední dny Volný čas jsme kvůli nedostatku jiného kulturního vyžití trávili s manželkou a dalšími přáteli návštěvami historických památek a zajímavých míst ve městě či blízkém okolí. Vykonával jsem na velvyslanectví neplacenou funkci jakéhosi kulturního referenta a organizoval zájezdy pro nás i pro naše spolupracovníky. Takové výlety končily pak obvykle v některé z pověstných restaurací, kde jsme sedávali v oddělených místnostech pro cizince, i když bychom si mnohem raději povídali s místními hosty. Čínský personál se k nám ale vždy choval až neuvěřitelně slušně; dovolovali, abychom nahlédli i do kuchyně. Při odchodu nám na požádání věnovali štětcem psaný jídelníček, takže jsme na památku pravidelně získali nejen názvy objednaných jídel, ale i jméno a adresu příslušné restaurace. S mým nejbližším kamarádem, jediným spolužákem ze studia sinologie Jankem Horákem, jsme byli členy tzv. stravovací komise a spolu s čínskými kuchaři, našimi Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

288 288 Jiří Šíma zaměstnanci, jsme na velvyslanectví navrhovali jídelní lístek. Pomáhali jsme při výuce dětí v naší škole, kterou vedl zkušený pedagog, náš kamarád Miroslav Mencl z Plzně, ale také jsme třeba zorganizovali výlet s dětmi do námořního přístavu v Tiencinu a na jiné památky. Sinolog Janko Horák byl překladatelem obchodního oddělení. Další spřízněná duše Věra Sýkorová ( ), rodačka z Charbinu, překládala pro velvyslanectví. Také několik našich diplomatů hovořilo čínsky, neboť vystudovali čínštinu v Praze, v Pekingu nebo v Moskvě. Asi desítku čínských zaměstnanců tvořili zbývající překladatelé, šoféři a kuchaři, s nimiž jsme udržovali přátelské korektní vztahy. Velvyslanec PhDr. Václav Křístek ( ), významný bohemista, vysokoškolský profesor a bývalý náměstek ministra školství, byl spolu se svou milou paní velice vzdělaný a kultivovaný člověk, který dbal na to, aby i v tamních složitých podmínkách panovala na velvyslanectví družnost. Dramatické události v Číně jsme sledovali zejména četbou oficiálních tiskovin i neoficiálních rudogardistických novin, poslechem rozhlasu a televize a stykem se zahraničními diplomaty. Kontakty s oficiálními čínskými činiteli a orgány byly minimální. Diskreditace čínských politických činitelů pokračovala nadále a postihla i nejvyšší představitele státu a strany: Liou Šao-čchiho a Teng Siao-pchinga ( ). Na mnoha místech se situace organizátorům vymkla z rukou. Mezi jednotlivými skupinami rudých gardistů panovala vzájemná rivalita a vypukaly i spory. Občas dokonce musela zasahovat armáda. V prosinci 1966 rudé gardisty postupně vystřídali tzv. vzbouřenci zejména z řad dělníků. V lednu 1967 začala třetí etapa kulturní revoluce hnutím za uchopení moci a utvářením tzv. revolučních výborů. Hned v lednu byli napadeni dva naši diplomaté. Později byl postižen dopisovatel ČTK Mirek Strouhal, vynikající znalec čínštiny a čínských reálií: gardisté převrátili jeho auto na střechu a pomalovali je hanlivými protičeskoslovenskými hesly. V srpnu 1967 došlo k vážnému incidentu na Velvyslanectví Velké Británie. Kromě toho se během roku několikrát opakovala blokáda velvyslanectví SSSR a Mongolska poté, co řidič mongolského velvyslance Dondogín Cevegmida ( ) údajně vyhodil z auta obrázek Maa. Auto s diplomatickou poznávací značkou bylo zapáleno, řidiče z něho předtím na štěstí vyvlekli a vzápětí byl vypovězen z Číny jako persona non grata. Protože jsem byl znalý mongolštiny, poslal mne velvyslanec na pekingské nádraží, abych průběh deportace mongolského řidiče sledoval. Byla ve mně malá dušička, když jsem se prodíral davy rozbouřených Číňanů, abych alespoň na chvíli spatřil nebohého mongolského šoféra, jak jej eskorta policistů vede na jeho místo ve vlaku do Ulánbátaru. Kulturní revoluce se přiostřuje Vzhledem k zostření vnitropolitické situace v Číně vyzval náš velvyslanec všechny ženy pracovníků velvyslanectví, aby kvůli bezpečnosti odletěly domů. Pokud nechtěly, musely podepsat revers. Byl jsem vděčný své manželce za to, že také ona se rozhodla neodletět. Bála se, že by se už do Pekingu nemohla vrátit a my právě očekávali narození našeho prvního dítěte. Díky tomu jsem získal o něco víc jazykové praxe tím, že jsem začal jezdit jako tlumočník našich žen také k čínským gynekologům. Jsem zavázán i čínským lékařům, kteří koncem června 1967 přivedli na svět našeho prvorozeného syna Jiřího. Na jeho rodném listu je hlavička Nemocnice čínsko-sovětského přátelství přeškrtnuta a nahrazena názvem Nemocnice boje proti revizionismu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

289 Mao Ce-tungova Čína a osmašedesátý v mém životě 289 Koncem července 1967, když náš synáček oslavil první měsíc života, uspořádali Číňané včetně čínských zaměstnanců velvyslanectví před naším velvyslanectvím demonstraci protestující proti vypovězení deseti čínských studentů z Československa. Budova byla pomalována hesly Pryč s Novotným, Rozbít psí hlavu Novotného a podobně. Sledovali jsme a fotografovali demonstraci z balkonu. Po jejím ukončení se naši čínští zaměstnanci vrátili do práce a čínští kuchaři nám vařili jídlo, jako by se nic nestalo. Nebezpečný incident Na sklonku léta a počátkem podzimu 1967 jsem měl možnost na vlastní oči poznat sílu gardistů, vzbouřenců a revolučních výborů. Při jedné naší soukromé procházce poblíž mešity v ulici Niou-ťie, která byla uzavřena a polepena revolučními hesly, došlo k velkému incidentu. Začalo to nevinně. Poprosil jsem manželku, ať mešitu alespoň z dálky vyfotí, což udělala. Jen jsme trochu poodešli s našim malým Jiříčkem v kočárku, zastavil nás nějaký Číňan a zeptal se, zda jsme muslimové. Po záporné odpovědi se zajímal odkud jsme. Netuše nic zlého jsem mu řekl pravdu. Ušli jsme další kousek cesty, když se najednou ze všech stran kolem nás začali srocovat lidé (revoluční masy) a do amplionů vykřikovat protičeskoslovenská hesla. Doslova nás sevřeli. Pak přijel autobus, který nás naložil a odvezl na revoluční výbor, kde mělo dojít k rozhodnutí o našem potrestání. Na štěstí jsem se s nimi domluvil a vzal to fotografování na sebe. Kvůli tomu, že jsme si zdálky fotografovali starou mešitu, nás s manželkou obviňovali z fotografování letáků a ze špionáže proti Číně. Snažil jsem se argumentovat tím, že tu mešitu stavěl prostý čínský dělník a že si vážíme čínské kultury. Četli nám citáty Mao Ce-tunga a chtěli, abych podepsal protokol o špionáži, což jsem kategoricky odmítl. Po několika hodinách mi dovolili zatelefonovat na velvyslanectví a já mohl požádat naše diplomaty o pomoc. Ti pro nás v pozdních večerních hodinách přijeli. Průběh incidentu jsem musel sepsat a velvyslanec o všem poslal zápis na ústředí do Prahy. Někteří pracovníci velvyslanectví nás obvinili, že místo toho, abychom seděli v klidu u bazénu a vůbec neopouštěli náš areál, riskovali jsme procházku a sami si zavinili ohrožení. Teprve když pro mne přišlo z Prahy pochvalné uznání za statečnost podepsané ministrem národní obrany, začali se všichni chovat zase normálně. Krátké Pražské jaro, dlouhá kulturní revoluce Velvyslanec Křístek, který hrál na několik nástrojů a také na housle, zorganizoval na velvyslanectví amatérské muzikantské trio. Jeho základ tvořil spolu s ním ještě jeden houslista. Já hrál dosud jenom na klavír, ale teď jsem měl tu čest zahrát si poprvé v životě na tahací harmoniku, neboť pan velvyslanec chtěl ten nástroj mít v triu a žádný harmonikář mezi námi nebyl. Malou kulturní vložkou jsme pak zpestřovali některé společenské akce na velvyslanectví, třeba oslavu Silvestra Paralelně se sledováním vývoje v Číně jsme se zájmem a nadějemi sledovali události roku 1968 v naší zemi, zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ, volbu prezidenta Ludvíka Svobody, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a další nadějné změny v obrodném procesu během tzv. Pražského jara s cílem budování socialismu s lidskou tváří. Byli jsme tehdy všichni do jednoho dubčekovci, jak starší zkušení diplomaté, tak i my mladí nezkušení nediplomaté, kterým se říkalo čičmundové. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

290 290 Jiří Šíma Náš velvyslanec byl na jaře 1968 odvolán a úřad řídil několik měsíců pouze chargé d affaires. Čtvrtá, poslední etapa kulturní revoluce začala v červenci 1968 definitivním rozpuštěním rudých gard a vytvářením revolučních výborů z vojenských činitelů. Tragický 21. srpen 1968 se stal nezapomenutelným dnem i v mém osobním životě. Shodou neuvěřitelných náhod jsem totiž právě ten den nic zlého netuše odlétal z Pekingu do Prahy spolu se svou maminkou, která s námi strávila pár týdnů v Číně, aby se potěšila s vnoučkem. Doma jsem se chtěl v rámci dovolené účastnit světového sinologického kongresu a také nakoupit věci pro naše další děťátko, které bylo na cestě. Francouzský vojenský přidělenec nás před odletem varoval, že se něco chystá, ale my neměli nejmenší tušení, co by se mohlo stát. Až po přistání v Moskvě jsme se dozvěděli, že do naší republiky vtrhla vojska pěti spojeneckých států, a že letadla do Prahy nelétají. Uvízli jsme proto v nejistotě asi na týden v Moskvě a do Prahy přiletěli nějakým vojenským speciálem, který přistál kdesi na poli. Odtud nás vezli autobusem do centra. Viděl jsem improvizované pomníčky zastřelených Pražanů, tanky v ulicích, stopy po střelách na průčelí budovy Národního muzea. Diskutoval jsem bezvýsledně s polskými vojáky, kteří doprovázeli náš meziměstský autobus do Poděbrad, kde bydleli moji rodiče. Kupoval jsem noviny s aktuálními zprávami, které jsem chtěl odvézt do Číny. Sinologický kongres se nekonal, vchod do budovy filosofické fakulty v Celetné ulici v Praze střežil cizí voják. Chtěl jsem se do Číny vrátit co nejdřív, protože manželka byla v jiném stavu a od 21. srpna, kdy jsem odletěl z Moskvy, o mně neměla žádné zprávy. Letadla do Moskvy nelétala, a tak jsem jel z Prahy vlakem. Ještě před odjezdem jsem na našem ministerstvu zahraničí převzal kurýrní list a diplomatickou poštu, kterou jsem měl předat na velvyslanectví v Pekingu a poté navštívit korejský Pchjongjang, abych mohl obdobnou zásilku předat našemu tamnímu diplomatickému zástupci. Na pohraniční stanici Těrespol-Brest jsem měl konflikt s ruskými celníky, kteří mi protiprávně rozbalili diplomatickou poštu a konfiskovali Rudé právo s nehorázným zdůvodněním, že jde o ilegální tiskovinu. Nakonec mi noviny po delší diskusi vrátili. Cestu z Moskvy dál do Pekingu jsem již na štěstí absolvoval letadlem. Rodinu jsem našel v pořádku. Na veřejné schůzi jsem referoval o situaci doma tak, jak jsem ji na vlastní oči viděl i jak jsem byl na ministerstvu instruován, a odsoudil jsem vstup vojsk jako agresi, která zmařila slibný obrodný proces. Dozvěděl jsem se, že také nejvyšší čínští představitelé označili vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy za agresi. Premiér Čou En-laj ( ) tak učinil na rumunské recepci dne 23. srpna 1968 a znovu 2. září během recepce na Velvyslanectví Vietnamu, čínský ministr zahraničí Čchen I ( ) to učinil 19. září při recepci na Velvyslanectví Korejské lidově demokratické republiky. Jistě nebylo náhodou, že již šest dní po obsazení Československa zahájil pekingský rozhlas vysílání v češtině. Již na zmíněné veřejné schůzi bezprostředně po návratu z Prahy jsem cítil, že někteří posluchači v plénu se mnou nesouhlasí, a ještě zřetelněji jsem to poznal při předávání diplomatické pošty v Koreji. V září 1968 se ujal funkce nový velvyslanec Stanislav Kohoušek ( ) a naší tříčlenné rodině se přiblížila další významná událost. V duchu jsem si přál, aby se děťátko narodilo v den čínského státního svátku, což se kupodivu skutečně stalo. Vezli jsme manželku do porodnice, když byl celý Peking slavnostně osvětlen, létaly rachejtle a nebe ozařoval nádherný ohňostroj. Samozřejmě jsem si v duchu říkal, že to není kvůli státnímu svátku, ale kvůli narození našeho dítěte. Porod proběhl opět bez problémů a druhému synkovi Petrovi jsme dali symbolicky navíc také čínské jméno Kuo-čching Státní svátek. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

291 Mao Ce-tungova Čína a osmašedesátý v mém životě 291 Úkolem tlumočníků čínštiny na čínských i zahraničních společenských akcích v Pekingu bylo bedlivě sledovat projevy Číňanů a upozornit diplomaty, pokud řečníci zmínili sovětský revizionismus, kliku Brežněva a Kosygina nebo po srpnu 1968 sovětskou agresi do Československa. V takovém případě jsme chtě nechtě museli všichni opustit recepci nebo jinou společenskou akci. Rapidně stoupl počet našich setkání a jednání s diplomaty Rumunska a Jugoslávie, kteří vstup vojsk jednoznačně odsoudili. Setkání s dalšími představiteli států Varšavské smlouvy, které se v čele s SSSR podílely na agresi, byla výjimečná a spíše jen formální. Můj nový šéf, plukovník Václav Pivnička ( ), na něhož dodnes vzpomínám jako na nejlepšího šéfa mého života skvělého, poctivého a slušného člověka, měl stejné názory jako já. Po politických prověrkách byl odvolán a skončil jako recepční v pražském hotelu Alcron. Díky němu jsem se ale ještě stačil podívat služebně do Šanghaje, Kantonu a Chang-čou a tak nakonec alespoň trochu nahlédnout do života a problémů obyvatel několika čínských měst. Konec reforem v ČSSR Ještě v říjnu 1968 schválilo devatenácté plénum ÚV KS Číny zprávu o zločinech bývalého předsedy ČLR Liou Šao-čchiho a vyloučilo ho ze strany. Koncem roku byli již rudí gardisté na pokyn Mao Ce-tunga vráceni do horských oblastí. První čtvrtletí roku 1969 přineslo další zhoršení čínsko-sovětských vztahů v důsledku závažného konfliktu na čínsko-sovětské hranici. V lednu 1969, po zprávě o sebeupálení studenta filosofické fakulty Jana Palacha, jsem zaslal do Prahy na filosofickou fakultu dopis s návrhem, aby náměstí Krasnoarmejců bylo přejmenováno na náměstí Jana Palacha, což se později stalo zřejmě bez mého přičinění. V dubnu téhož roku IX. sjezd KS Číny fakticky uzavřel kulturní revoluci. Přes spoustu potíží a složitostí jsem si odnesl do vlasti dobrý dojem o prostých skromných Číňanech, s nimiž jsem se stýkal v práci i mimo ni, s nimiž jsem cestoval v autobuse, kteří mě bez ohledu na mé mládí pouštěli sednout, kteří nám radili při procházkách s kočárkem, jak máme oblékat a přikrývat dvě naše ratolesti, na ochotné lékaře a sestry v porodnici. Když jsem např. doprovázel do Letního paláce našeho vojenského přidělence v Koreji, který přijel do Pekingu v uniformě, měl obavy z fyzického napadení či dokonce lynčování. Nic takového se nestalo. Jakmile jsme vstoupili do areálu paláce, skupina Číňanů mu začala tleskat. Nepochybně se domnívali, že jsme zahraniční hosté (wai-ping), kteří tu jsou na pozvání čínské vlády a jsme tudíž přátelé Číny. Nenormálně i na velvyslanectví Počáteční nenormální normalizace v Československu se odrazila i na našem velvyslanectví v Pekingu hned v průběhu prověrek roku Někteří diplomaté, aby si nepoškodili kariéru a aby se vyhnuli odvolání, sváděli vinu za přerušení kontaktů s diplomaty bratrských zemí v čele s SSSR na to, že je tam nechtěli vozit řidiči nebo jim své služby odmítali tlumočníci. Také mne obvinili jak z pravicového revizionismu, tak z antisovětismu a z Pekingu mě brzy odvolali. Letní dovolenou jsme ještě s rodinou strávili v letovisku Pej-taj-che na břehu Žlutého moře. Rozhodl jsem, že domů se s manželkou a oběma malými chlapci vrátíme vlakem přes Mongolsko. Když jsem v srpnu 1969 při návratu domů na čínsko-mongolské hranici předkládal Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

292 292 Jiří Šíma ke kontrole pas, čínský pohraničník mi poděkoval a poblahopřál k tomu, že jsem mohl sledovat čínskou kulturní revoluci téměř od začátku do konce. V Ulánbátaru jsme přerušili sedmidenní cestu vlakem, abych rodině ukázal místa, kde jsem před lety studoval. Cesta do Prahy pak již probíhala bez problémů. Po návratu domů jsem byl přijat do Orientálního ústavu ČSAV, jemuž jsem zůstal s malým přerušením věren až do důchodu. To už by ale byla jiná kapitola plná příjemných, ale bohužel i méně příjemných událostí. Naše naděje a iluze spojené s Pražským jarem a obrodným procesem roku 1968 se brzy rozplynuly. Kdybych události roku 1968 prožíval doma, určitě bych je vnímal intenzivněji a měl také více přímých a přesných informací. Nepochybně bych se mnohem aktivněji zapojil též do obrodného procesu. Vážím si tehdejší jednoty našich národů, jejich aktivizace a upřímné snahy ovlivnit další vývoj společnosti také zdola. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

293 ANKETA V LETNÍ ŠKOLE HISTORIE Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

294 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

295 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku 1968 zpracovala Jana Půlpánová Obsah: 1. Úvodní informace o šetření Anketě 68 v LŠH Co nám respondenti řekli o sobě (identifikační otázky) 3. tematické otázky Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? Byly události let významným přelomem? Je souvislost mezi roky a 1989? Má význam se vracet k událostem Pražského jara? Na co jsme se nezeptali? 4. Závěrem 1. Úvodní informace o šetření o Anketě 68 v Letní škole historie 2017 O tom, že se naskytla možnost realizovat anketu tematicky zaměřenou na rok 1968, jsme se dozvěděli v závěru května Stručná pracovní zkratka Anketa 68 už pak našemu šetření zůstala. Našimi respondenty se stali účastníci Letní školy historie (dále jen LŠH), tedy vysokoškolsky vzdělaní pedagogové s převážně humanitním zaměřením, kteří se letos přihlásili do tohoto akreditovaného vzdělávacího programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Letní škola má již třicetiletou tradici a organizuje ji Ústav profesního rozvoje pracovníků ve školství. Cíl byl jasný: shromáždit informace o tom, co si o roce 1968 a následujícím období myslí ti, kteří poznatky o naší historii předávají dalším generacím. Příprava šetření: Protože LŠH se pravidelně koná už v prvních prázdninových dnech, musely být přípravné fáze včetně dotazníku ankety kompletně hotové do Nebyly přitom k dispozici žádné statistiky o pedagozích a účastnících LŠH, chyběl čas sondou ověřit vyhovující znění otázek dotazníku. Při volbě jedné ze dvou možností, a to udělat překotně a neudělat vůbec, jsme vsadili na své předchozí zku- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

296 296 Jana Půlpánová šenosti a uchýlili se k možnosti první. Využít otázky prověřené již v jiném šetření a pokusit se pak o sekundární analýzu bylo tak trochu ctností z nouze. Šlo nám nejen o možnost porovnat výsledky, ale také o zmenšení naší možné chyby vzniklé při formulaci otázek. Obsah dotazníku: Zahrnoval pět tematických otázek a jednu doplňkovou. Dvě z nich byly zcela otevřené (tedy bez nabídky předem formulovaných možností výběru odpovědi), ostatní byly polootevřené, výběrové. Dalších pět otázek bylo identifikačních. Celkem jedenáct otázek je asi tak hranice únosnosti, máme-li počítat s přiměřenou návratností. Respondenti odpovídali na následující tematické otázky: č. 1: Jak byste charakterizoval/-a Pražské jaro roku 1968? č. 2: domníváte se, že události celého období let byly významným přelomem v našich novodobých dějinách? č. 3: vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let a tím, co se událo v roce 1989? Pokud ano, tak jakou. č. 4: Co je podle Vašeho názoru naším největším polistopadovým úspěchem a co považujete za největší neúspěch? č. 10: Domníváte se, že má význam vracet se k událostem Pražského jara? č. 11 (doplňková otázka): Na co jsme se Vás nezeptali a podle Vašeho názoru jsme se určitě zeptat měli? Dvě z tematických otázek (č. 1 a č. 10) byly v plném znění (tj. včetně všech tam uvedených možných variant odpovědí) převzaty z Výzkumu veřejného mínění v roce 1993 (viz sborník Květy jara plody podzimu, Syndikát novinářů Klub novinářů Pražského jara 2015, s. 179n), otázky č. 3 a 4 byly již použity v našem předchozím šetření v roce 2014 (opět viz sborník Květy jara plody podzimu, Syndikát novinářů KNPJ 2015, s. 436n). V identifikačních otázkách jsme se respondentů ptali na pohlaví, věk (použita stejná kategorizace jako v anketě z roku 2014), profesní zaměření (učí neučí dějepis), typ školy, na které učí a délku jejich profesní praxe. Z těchto identifikačních otázek pak vznikla i charakteristika respondenta (uvedená vždy v závorce u citací volných výpovědí respondentů viz další text). Terénní sběr informací: Po dohodě s organizátory LŠH byly při zahájení semináře dotazníky Ankety 68 umístěny mezi informační materiály frekventantů LŠH, které převzali u prezentace 1. července Následující den byli podrobně informováni o smyslu Ankety 68 a podmínkách spojených s vyplňováním dotazníku. V aule FFUK pak byla umístěna sběrná urna na vyplněné dotazníky. Během dalších dvou dnů byli účastníci LŠH opětovně upozorňováni na nutnost odevzdat vyplněný dotazník do doby skončení poslední přednášky LŠH. Terénní sběr pak byl ukončen 5. července v 16,45. Dotazníky jsme vyňali ze sběrné urny, společně s organizátory LŠH je přepočítali a odevzdali zpracovateli ankety. Návratnost dotazníků Ankety 68: Získali jsme 77 dotazníků (z toho jeden byl prázdný), máme tedy k dispozici 76 platných dotazníků. Na prezenční listině LŠH je uvedeno 130 přihlášených frekventantů, lze tedy konstatovat, že návratnost dotazníků ankety činí 58,5 %. Tradiční otázkou je, zda je to hodně nebo málo. Obvykle platí, že nadpoloviční návratnost dotazníků je úspěchem. Podle některých soudobých infor- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:08

297 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku mací (viz mívá velmi jednoduchý dotazník (jehož vyplnění vyžaduje asi 4 minuty) realizovaný přes internet, tedy prakticky bez další námahy respondenta, návratnost asi 43 %. K návratnosti našich dotazníků bychom ale měli doplnit, v čem byly jejich podmínky specifické. Anketa 68 se do určité míry stala jakousi okrajovou součástí náplně LŠH. Navíc měli frekventanti LŠH přislíbeno, že za vyplnění a odevzdání dotazníku ankety obdrží v budoucnu odměnu naši právě vznikající publikaci, zaměřenou na rok Většina frekventantů LŠH jsou učitelé (konkrétní údaje o složení frekventantů nejsou k dispozici ale soudě dle získaných dotazníků by to mělo být asi 92 %). Z nich alespoň 80 % jsou odborníci, pro které je historie přímo obživou učí dějepis. Přislíbená publikace je může zajímat i jako profesionály a stát se pro ně víceméně pracovní pomůckou. Z tohoto hlediska už se ovšem návratnost 58,5 % dotazníků nezdá až tak vysoká. Ale vzhledem k tomu, jak byl program LŠH časově náročný a také jak obsáhlé odpovědi se pak objevily v odevzdaných dotaznících (promyšlené vyplnění dotazníku respondentům mohlo trvat 15 až 20 minut, ale i více), se domníváme, že návratnost je skutečně přijatelná a pečlivost respondentů příkladná. Navíc: ze souboru účastníků LŠH, odkud se naši respondenti svou volbou (vyplnit dotazník) sami vybrali, nám ale víceméně odpověděli i ti, kteří vyplněný dotazník neodevzdali. Vždyť v odevzdaných dotaznících se vůbec nevyskytuje odpověď nezajímá mne (i když v předepsaných možnostech uvedena byla) a naprosto minimální je výskyt odpovědí nevím. (Ve výzkumu veřejného mínění z roku 1993, se kterým některé naše údaje porovnáváme, třetina respondentů odpovídala nedokážu posoudit nebo nezajímá mne). Za daných podmínek lze hypoteticky odpověď dvou pětin frekventantů LŠH formulovat takto: Problematika roku 1968 mne opravdu nezajímá natolik, abych byl/a ochoten/ochotna/ svůj volný čas vyměnit za nějaké další informace o tomto období. I to stojí za zamyšlení a takto získaná informace o tom, jak je rok 1968 v současnosti přijímán, nemá nulovou hodnotu. Vyhodnocování získaných informací: Vzhledem k tomu, že jsme sice měli k dispozici počítač, ale nikoli potřebný software, otázek, které bylo možné zpracovat dvoustupňově, nebylo v dotazníku mnoho a počet respondentů nebyl příliš vysoký (takže ovšem také nelze statistickou průkaznost vyhodnocení spolehlivě prokázat), přistoupili jsme bez ostychu k tzv. retro metodě, čili takové, která se obvykle používala již před oněmi padesáti lety (v roce 1968). Přeloženo do běžné hovorové češtiny: Varianty volných výpovědí byly z dotazníků prostě sčárkovány, veškeré dvoustupňové třídění jsme provedli ručně a na potřebné výpočty musela stačit kalkulačka. 2. Co nám respondenti řekli o sobě (identifikační otázky) Respondenti podle pohlaví a věku Podle statistických ročenek je mezi učiteli na základních školách přibližně 14 % mužů, mezi učiteli na středních školách je mužů asi 35 %. Statistické informace, které jsme měli k dispozici, byly příliš všeobecné na to, abychom zjistili, jaký podíl tvoří učitelé muži podle podrobnějšího rozlišení škol a kolik jich je mezi učiteli dějepisu. Máme k dispozici (podle prezenční listiny) pouze gender porovnání respondentů Ankety 68 s celkovým množstvím frekventantů LŠH Mezi respondenty Ankety 68 tvořili muži 17,1 %, mezi všemi frekventanty LŠH 16,2 %. Zastoupení mužů mezi frekventanty LŠH a našimi respondenty tedy není příliš odlišné. Snad lze říci, že Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

298 298 Jana Půlpánová muži, kteří se zúčastnili LŠH, odpovídají na otázky naši ankety o něco častěji, než ženy a častěji jsou to pak muži, kteří učí dějepis. Téměř dvě třetiny našich respondentů jsou starší 45 let, nejsilnější věkovou kategorií jsou respondenti ve věku let (tj. ročníky ) téměř třetina. Jsou to především ženy. Přibližně stejný podíl tvoří nejmladší věková skupina do 35 let (ročník 1982 a mladší) 22,4 % a respondenti ve věku let 23,7 %. Tabulka č. 1.: Respondenti Ankety 68 a frekventanti LŠH 2017 celkem podle pohlaví Celkem frekventanti LŠH a respondenti ankety 68 v LŠH 2017 Žena Muž Celkem abs % abs % abs % Na LŠH 2017 přihlášeno , , Respondenti Ankety , , Z přihlášených frekventantů LŠH (=100 %) podíl respondentů Ankety 68 v % 57,8 % - 61,9 % - 58,5 % - Mezi mladšími respondenty (do 44 let) jsou ženy zastoupeny méně než ve starších věkových kategoriích. Více než polovina z 13 mužů v naší anketě je mladších 45 let, z žen je do 45 let jen třetina. Rozložení mužů ve věkových kategoriích má velký rozptyl častěji muže najdeme v hraničních kategoriích mezi nejmladšími (do 34 let) je jich třetina a v nejstarší věkové skupině pak tvoří muži dokonce téměř polovinu této kategorie. Tabulka č. 2.: Pohlaví a věk v Anketě 68 realizované v LŠH 2017 Věk do 34 let (ročník 1983 a mladší) let (ročníky ) let (ročníky ) let (ročníky ) 65 a více (ročník 1952 a starší) Celkem respondenti Muž abs % 30,90 % 23 % 7,70 % 15,40 % 23 % 100 Žena abs % 20,60 % 12,70 % 35,00 % 25,40 % 6,30 % 100 Celkem abs % 22,40 % 14,50 % 30,20 % 23,70 % 9,20 % 100 Respondenti podle profesního zaměření Našich respondentů bylo 76, většina z nich (57) se živí jako učitelé dějepisu. Ukázalo se, že v naší otázce týkající se profesní orientace bylo více variant, než bylo třeba. V odevzdaných dotaznících jsme našli pouze jednoho respondenta učitele, který neučil žádný humanitní předmět. Proto jsme dvě kategorie při zpracovávání sloučili (a přiřadili zmíněného respondenta ke dvanácti respondentům, kteří neučí dějepis, ale učí jiný humanitní předmět). Výsledkem je tabulka č. 3. Mezi muži převažují učitelé dějepisu poněkud výrazněji než mezi ženami. A naopak mezi učiteli, kteří neučí dějepis, je vyšší podíl žen než odpovídá průměru. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

299 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Tabulka č. 3.: Respondenti podle profesního zaměření - při rozdělení na ženy a muže Co učí Žena Muž Celkem abs % abs % abs % Učí dějepis 46 73, , Učí jen jiné předměty 12 19,0 1 7, ,1 Neučí 5 8,0 1 7,7 6 7,9 Celkem Celkem zastoupení žen a mužů v % 82,9. 17, Graf č. 1.: Věk a profesní zaměření respondentů 60 % VĚK A PROFESNÍ ZAMĚŘENÍ RESPONDENTŮ V ANKETĚ LŠH % 50 46,1 40 % 30 % 22,8 22,4 30,8 28,1 30,2 26,3 33,3 23,7 20 % 10 % 7,7 12,3 14,5 16,7 10,5 7,7 7,7 9,2 0 % 0 % 0 % Do 34 let let let let 65 a více Učitelé dějepisu Učí, ale ne dějepis neučí celkem Průměrný věk našich respondentů je 47 let a u respondentů učitelů se podle jejich profesního zaměření nijak neodlišuje. Už víme, že více než polovina respondentů byla ve věku let. Pouze u učitelů bez dějepisu (bylo jich jen 13) došlo k posunu tři čtvrtiny byly v mladší věkové kategorii let. Trochu nás překvapil fakt, že z nejmladší kategorie respondentů (do 34 let) se doškolení v LŠH účastní jen 22,4 % respondentů. Kategorie těch respondentů, kteří neučí, je sice okrajová, ale fakticky se její velikost zdvojnásobí, pokud do ní přičteme sedm respondentů z řad učitelů (z nich většina pět jsou učitelé dějepisu, šest ženy), kteří v další otázce (typ školy) odpověděli, že v současnosti neučí na žádném z nabídnutých typů škol. Pak u těch, co neučí, výrazně převažovaly hraniční kategorie ti nejmladší a nejstarší jsou zastoupeni častěji než u praktikujících učitelů (je ovšem nasnadě vysvětlení, že jde o studenty, mateřské dovolené a důchodce). Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

300 300 Jana Půlpánová Tabulka č. 4.: Věk a profesní zaměření respondentů Věk Učitelé dějepisu Učí, ale ne dějepis neučí Celkem abs % Abs % abs % abs % do 34 let 13 22,8 1 7, , let 7 12,3 4 30, , let 16 28,1 6 46,1 1 16, , let 15 26,3 1 7,7 2 33, ,7 65 a více 6 10,5 1 7, ,2 Celkem Průměrný věk 47,6 47,3 41,1 47 Tabulka č. 5.: Typ školy a profesní zaměření učitelů Typ školy Profesní zaměření Druhý stupeň ZŠ Gymnázium SOŠ Neučí celkem Učí dějepis abs % 47,4 26,3 19,3 7,0 100 Učí, ale ne dějepis abs % 30,8 15,4 30,8 23,0 100 Neučí abs Celkem abs % 40,8 22,4 19,7 17,1 100 Při dělení respondentů podle typu školy, na které učí, se opět ukázalo, že naše členění bylo příliš podrobné. Zpravidla však stačilo je dodatečně zúžit. Pouze u učitelů dějepisu jsme našli dva respondenty, kteří učí zároveň na SOU a SOŠ, a jednoho, který učil na SOU a VOŠ. S vědomím malé chyby jsme je zařadili do SOŠ. Pro všechny ostatní stačilo dělení do tří základních skupin. Z třinácti mužů v naší anketě jich na druhém stupni ZŠ učilo pět, na gymnáziu rovněž pět, jeden na SOŠ, jeden v průběhu kariéry učil na všech typech škol a jeden nebyl učitelem. Přibližně šestina respondentů v současnosti neučí na žádném typu škol ať už proto, že mají jiný typ zaměstnání či jsou v důchodu. Z praktikujících učitelů tvoří asi polovinu ti, co vyučují na druhém stupni základních škol, čtvrtina jsou učitelé z gymnázií, o něco méně je těch, kteří učí na SOŠ. Mezi učiteli ze SOŠ jsou více zastoupeni ti, kteří přímo dějepis neučí. Všichni muži, kteří učí na gymnáziu či ZŠ, jsou učitelé dějepisu. Čtyři učitelé dějepisu, kteří ale neučí, uvádějí různé vysvětlení: důchodce, vychovatel, 1x dlouhodobě učí své děti doma, 1x pečuje o osobu blízkou. Ostatní učitelé, kteří neučí, vysvětlují: 1x Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

301 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku učí externě VOŠ, 1x vychovatel. Ti, kteří neučí: 2x vychovatel, 2x neupřesněno, 2x student. V prvním náhledu se zdálo, že délka profesní praxe (doba, po kterou učí) není zřejmě pro přihlášení se do kurzu LŠH směrodatná. V průměru mají respondenti za sebou 19 a půl roku profesní praxe. Mezi respondenty je ale obrovský rozptyl (nejširší u učitelů dějepisu). Jsou zde mladí lidé, kteří učí méně než 1 rok, ale na opačné straně je jeden respondent, který učí již 60 let (tedy v roce 1968 již 10 let učil). Víc než polovina (53,7 %) respondentů učí déle než 20 let (u učitelů dějepisu je to dokonce víc než 58 %). A více než třetina respondentů učila již v době před listopadem 1989 (tedy učí již déle než 30 let), opět jsou to hlavně učitelé dějepisu. Skupina lidí, kteří učí 6-20 let, je zastoupena relativně skromně. Poněkud častěji se vyskytuje u respondentů učitelů, kteří přímo dějepis neučí. Co jsme se o respondentech dozvěděli mimo dotazník: Z prezenčních listin LŠH známe kromě jmen i dosažené vysokoškolské tituly frekventantů. Díky tomu můžeme porovnat naše respondenty s ostatními frekventanty. Přirozeně, že jsme si tabulku sestavili, leč zde ji neuvádíme, abychom přece jen příliš nenarušovali soukromí respondentů. Omezíme se na konstatování, že se na naše otázky častěji uvolili odpovídat majitelé titulů : z 80 magistrů, kteří se LŠH zúčastnili, dotazník vyplnilo 61,3 %, z 19 držitelů doktorských titulů na anketu odpovědělo 63,2 % (bereme-li v úvahu výhradně titul PhDr, pak to bylo dokonce 80 %), zatímco z 19 frekventantů LŠH, kteří v prezenční listině žádný titul neuvedli, jich do ankety vstoupilo pouze 42 %. Abychom následně mohli našim respondentům předat za odměnu publikaci, žádali jsme je o zanechání nějakého kontaktu. Přibližně třetina respondentů nám ho nedodala. Od ostatních našich respondentů jsme však získali celkem 51 adres, většina (60 %) jich měla podobu elektronickou ( ), případně telefon. Poštovní adresu (ze které lze vyčíst, v které části republiky respondent žije, a jak je obec, ve které žije, velká) uvedlo jen 21 respondentů. Tj. jen dvě pětiny z udaných adres a pouze 16 % z našich respondentů. To pochopitelně pro žádnou (natož adekvátní) geografickou specifikaci nestačí. Můžeme říct, že jeden z těchto 16 % našich respondentů je ze Slovenska, 5 z Moravy, ostatní bydlí v Čechách, z toho nejvíce je zastoupen kraj Středočeský (5x), výrazně méně než ostatní kraje je zastoupen východ Čech. Jen dvě z těchto adres jsou spojeny s největšími městy, více než polovina z nich (12) je svázána s obcemi, které nemají ani 10 tisíc obyvatel. 3. Tematické otázky Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? Jak jsme uvedli v úvodu, otázku jsme převzali z Výzkumu veřejného mínění v roce 1993, tedy z průzkumu, který tuto otázku pokládal 25 let po roce 1968 (a stejnou dobu před námi), abychom mohli učinit alespoň malé porovnání. Situace se ukázala trochu komplikovanější. Nejenže jsme byli v čase posunuti o dalších 24 let, ale sledovali jsme odlišnou populaci (veřejné mínění 93 se orientovalo na celou populaci, my se zaměřili jen na učitele, účastnící se doškolení v rámci LŠH, a to převážně na ty, co již dějepis učí). V průzkumu VVM 93 a v naší anketě 68 byly také stanoveny trochu odlišné věkové kategorie. A znovu zdůrazňujeme, že na rozdíl od průzkumu VVM výsledky naší ankety nemají statistickou průkaznost. Co zjistil u této otázky průzkum veřejného mínění v září 93? Stručněji citujeme VVM 93 včetně jejich srovnání se starším šetřením z roku 68 (ze Sborníku Květy jara plody podzimu, s. 184): s událostmi roku 68 bylo seznámeno 93 % respon- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

302 302 Jana Půlpánová dentů a osobní vzpomínku měla více než polovina (61 %) populace Pozoruhodnou informací je hodnocení pamětníků kolem 60 a více let. Jejich procentní údaj je v roce 93 velmi blízký hodnotám občanských postojů, které identifikoval náš průzkum v roce 68. Konec citace. V tam zveřejněné tabulce (zde v tabulce č. 6) se ukazuje, že nejmladší skupina (do 29 let) z celých dvou pětin vybírá odpověď nedokážu posoudit. Ve vyšších věkových skupinách tento podíl klesá na polovinu a s věkem se nijak nemění. A právě tato skupina bez názoru je největším odlišením mezi námi porovnávanými šetřeními. Situaci po jejím odečtení (zbyli respondenti, kteří se přiklonili k jednomu ze dvou postojů) ukazuje tabulka č. 7. Naše Anketa 68 uskutečněná v roce 2017 se znění převzaté otázky z roku 1993 přesně držela včetně nabídky všech variant možných odpovědí, my jsme jen ještě doplnili možnost jiná odpověď. Všichni naši respondenti na otázku odpověděli a ani jediný z nich se neutekl k neutrálním výpovědím (tedy - nezajímá mne to, nedokážu posoudit), snažili se vždy vybrat konkrétní odpověď. Určitá část pak volila jinou odpověď. Věkové kategorie jsme pro účely srovnávání s VVM 93 upravili tak, že pouze nejstarší věková skupina (nad 55 let) obsahuje respondenty, kteří mohli mít s rokem 1968 osobní zkušenost (bylo jim v té době alespoň 5 let) tedy 32,9 % našich respondentů zažilo rok 1968 (což je proti roku 1993 prakticky jen poloviční množství). Tabulka č. 6.: Varianty odpovědí v otázce Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? (ve výzkumu VVM v roce 1993 a v Anketě 68 - v LŠH 2017) podle věku respondentů Otázka: Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? Možnosti odpovědí: Výzkum veř. mínění % Anketa 68 v roce 2017 (učitelé LŠH) % (abs = počet respondentů) let let nad 60 let celkem do 34 let let 55 a více celkem a) Pokus o obnovu demokracie % (7) 53 % (18) 36 % (9) 45 % (34) b) Boj dvou frakcí v KSČ % (3) 32 % (11) 48 % (12) 34 % (26) c) Nedokážu posoudit d) Nezajímá mě to e) Jiný názor A xx A xx A xx A xx A 41 % (7) 15 % (5) 16 % (4) 21 % (16) Celkem B abs xx A xx A xx A xx A % A v šetření VVM není uveden celkový počet respondentů ani varianta odpovědi jiný názor B všechny odpovědi respondentů v šetření Pozn.: + viz sborník Květy jara plody podzimu, Syndikát novinářů 2015 KNPJ, příspěvek Lubomír Brokl: Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro, s Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

303 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Pro porovnání obou šetření jsme vypracovali dvě tabulky č. 6 a 7. Tabulka č. 6 je uvedena hlavně pro představu o znění otázek v roce 1993 a U VVM 93 jsme ponechali tam prezentované sloupcové relativní četnosti (absolutní četnosti v použitém zdroji informací nejsou uvedeny), zatímco v naší Anketě 68 záměrně ponecháváme (v závorce) i absolutní četnosti - abychom v případě pokusu o nějaké zobecnění nepropadali iluzím. V tabulce č. 7 jsme už upustili od všeho ostatního a soustředili se pouze na to, aby v průzkumech, časově od sebe vzdálených čtvrt století, byly porovnatelné podíly odpovědi pokus o demokracii a souboj dvou frakcí KSČ. Tabulka č. 7.: Porovnání dvou variant odpovědí u otázky Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? v průzkumu VVM z roku 1993 a v Anketě 68 v LŠH v roce 2017 Otázka: Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? Možnosti odpovědí: Výzkum veř. mínění Anketa 68 v roce 2017 (učitelé LŠH) nad 60 celkem do a více celkem % % % % % % % % Pokus o obnovu demokracie Boj dvou frakcí v KSČ 71,2 65,4 72,7 69, ,1 42,9 56,7 28,8 34,6 27,8 30, ,9 57,1 43,3 Celkem Pozn.: + viz sborník Květy jara plody podzimu, Syndikát novinářů KNPJ 2015, příspěvek Lubomír Brokl: Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro, s Aby bylo možné porovnat dvě varianty odpovědí v obou šetřeních (1993 a 2017), byly obě tabulky (č. 6. a 7) upraveny. Při porovnávání volby pouze těchto dvou možností má pokus o obnovu výrazně vyšší prioritu ve VVM z roku 1993, kde jsou relativně méně této variantě nakloněni respondenti věkové kategorie let (nyní by jim bylo let), ale přesto jsou všechny věkové kategorie při svém hodnocení dosti vyrovnané: ze zmíněných dvou možností volí pokus o obnovu demokracie vždy více než 65 % respondentů, k boji dvou frakcí se přiklání necelá třetina respondentů. Ukazuje se, že naše anketa, specializovaná na učitele o čtvrt století později, je k obnově demokracie výrazně skeptičtější. Boj dvou frakcí celkově volí víc než dvě pětiny respondentů a se stoupajícím věkem obliba této odpovědi výrazně stoupá (téměř se zdvojnásobí). Přitom osobní zkušenost s rokem 1968 může mít právě jen ta nejstarší věková kategorie nad 55 let (o čtvrt století dříve bylo těmto respondentům nejméně 30 let), která nejméně často vybírá odpověď, že se jednalo o pokus o obnovu demokracie. Takže kdyby anketa byla šetřením stejné kvality jako VVM, mohli bychom říci, že tyto ročníky s odstupem let své skeptické vidění jen prohloubily. Snad to ale můžeme brát jako určitý náznak takové možnosti. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

304 304 Jana Půlpánová Tabulka č. 8.: Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? Dělení odpovědí v Anketě 68 v LŠH 2017 podle profesního zaměření respondentů. Tedy zda respondenti učí či neučí dějepis (v sloupci absolutních četností je uvedeno v závorce množství těch, kteří pak svůj názor dále rozvedli ve volné výpovědi): Otázka: Jak byste charakterizoval Pražské jaro 1968? Varianty odpovědí: Učitelé dějepisu Učitelé jiných předmětů (mimo dějepis) Neučí Celkem odpovědělo (+ slovně odpověď rozvedli a ) Doplněk a Abs x % Abs x % Abs x % Abs x % abs % a) Byl to pokus o obnovu demokracie 27 (15) 47,4 6 (0) 50,0 1 (0) 16,7 34 (15) 44, ,1 % b) Byl to boj dvou frakcí KSČ 20 (6) 35,1 3 (0) 25,0 3 (1) 50,0 26 (7) 34,2 7 26,7 % c) Jiný názor 10 (10) 17,5 3 (1) 25,0 2 (2) 33,3 16 (13) 21, ,2 % Celkem odpovědí 57 (31) (1) (3) (35) ,1 % Poznámka k tabulce : abs x - za absolutními četnostmi je v závorce uveden počet respondentů, kteří svou odpověď navíc slovně doplnili Doplněk a - v každém řádku uveden absolutní počet respondentů, kteří svou odpověď ještě volnou výpovědí rozvedli a procentuální podíl těchto volných výpovědí na počtu respondentů vybírajících jednotlivé varianty odpovědí Z jiného pohledu můžeme říci, že přes odstup 24 let mezi oběma šetřeními se mladší věkové kategorie ve svých postojích od sebe příliš neliší. U nejstarší věkové kategorie je to opravdu jinak. Ta je v obou šetřeních ve svých postojích podstatně odlišná. Konkrétním rozborem ankety roku 2017 pak zjišťujeme, že dvě třetiny respondentů z nejstarší věkové kategorie dosáhly v roce 68 věku maximálně postpubertálního (5-19 let), jen třetina (6) byla o něco starší (nyní jim je 65 let a více). I těch šest lidí nad 65 let volí zcela vyrovnaně obě varianty odpovědí, žádná nepřevažuje. Zatímco v nejstarší věkové skupině z roku 93 jsou všichni lidé, kteří se narodili v roce 1933 a dříve v roce 1968 jim bylo alespoň 35 let byli tedy v plném ekonomicky produktivním věku, na dění kolem se mohli plně podílet a zaujímat k němu zralý postoj. Svou roli jistě může sehrát vzdělanostní struktura a specifická profese pedagogů směřující je ke skeptičtějšímu postoji. To je ale jen rovina hypotetické úvahy. My nyní můžeme jen popsat odlišnosti a cokoli dalšího už nechat na porovnání za další čtvrtstoletí, pak už se bude jednat pouze o lidi, z nichž všichni už budou rok 1968 znát jen z knih či jiných médií. Nyní se ale vraťme trochu podrobněji už jen k tomu, co nám napsali respondenti z LŠH v roce Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:09

305 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Respondenti byli vyzváni, aby nejen zakroužkovali vybranou odpověď, ale aby ji (pokud možno) doplnili slovním komentářem. A tak nadpoloviční většina učitelů dějepisu (54 %) svůj názor doplnila ještě vlastní formulací slovní odpovědí. Ostatní skupiny respondentů byly přece jen trochu méně sdílné přesto (protože učitelé dějepisu tvořili tříčtvrtinovou většinu respondentů) bylo slovní vyjádření obsaženo v 47 % dotazníků. Faktem zůstává, že z 35 volných výpovědí bylo 31 od učitelů dějepisu (není divu je to ostatně jejich obor). I když se předepsané varianty odpovědí lišily, slovní charakteristika rozepsaná respondenty ve volné výpovědi pak měla často podobné až shodné rysy. Relativně často se objevovalo zdůraznění, že jde o snahu uvolnění v rámci stávajícího režimu (cca v devíti výpovědích), a u všech variant odpovědí se našlo alespoň jednou, že to nešlo udělat. Nejčastější pak byla snaha o propojení odpovědí a) a b) tedy pokus o obnovu demokracie a boj dvou frakcí KSČ zároveň také asi osmkrát, opět u všech variant, ale přece jen nejčastěji u jiné odpovědi. Pro zajímavost dále několik názorů uvedených u jednotlivých variant odpovědí. (V závorce za každou citací je doplněna stručná charakteristika respondenta vytvořená na základě identifikačních otázek.) Varianta Byl to pokus o obnovu demokracie: Vybrala si ji téměř polovina respondentů. A opět téměř polovina z těch, kteří ji zvolili, svou odpověď slovně přiblížila (vždy to byli učitelé dějepisu). Z patnácti doplňujících volných odpovědí citujeme alespoň ty trochu odlišné: O obnovu demokracie usilovali spíše jednotlivci, KSČ zcela jistě o žádnou demokracii nestála! (m, do 34 let, učí 3 roky, ZŠ) Je otázkou, zda by se pokus podařil, zavedení občanských svobod, prvky tržního hospodářství, zrušení cenzury, možnost vycestovat na západ to vše bylo pěkné, ale nevím, jestli by se to dalo skloubit s vedoucí úlohou KSČ. (ž, let, učí 34 let, ZŠ) Pokus o obnovu demokracie v době, kdy ještě žily generace, které opravdu demokracii 1. republiky zažily a mohly by prospět při její obnově. (ž, let, učí 40 let, v důchodu) Dříve jsem se domnívala, že kdyby nebylo Pražské jaro zastaveno, došlo by k obdobnému vývoji jako po roce Dnes si už nejsem jistá, že by k obnovení demokracie došlo, i kdyby nepřijela vojska spřátelených armád. Přesto bych Pražské jaro charakterizovala opravdu jako pokus o obnovu demokracie, nicméně stále v intencích socialismu (je to vůbec možné?). (ž, do 34 let, učí 4 roky, ZŠ) Dnes se to dobře odsuzuje, zlehčuje a dobře se moralizuje. Osobně oceňuji obrovskou odvahu těch lidí!!! (ž, let, učí 21 let, gym.) Což samozřejmě nevylučuje, že spolu soupeřily dvě frakce v rámci KSČ. Ovšem pochybuji, že by to byla primární charakteristika. Většina (!) obyvatel nebyla členy KSČ, přesto dávala najevo významnou podporu jedné z frakcí právě snad proto, že očekávala demokratizaci společnosti. (ž, let, učí 28 let, ZŠ) Rok 1968 jsem osobně nezažila, na ZŠ a SŠ nám toto období nevykládali. Přestože jsem VŠ studovala už po revoluci, ani zde nebyl tomuto období věnován čas. Na státnici jsem se musela toto téma naučit sama. Přestože už nyní sama dlouho učím, nejsem si jistá, zda mám toto téma dobře zvládnuté. Literatura je, studuji, ale přesto nevím, nevím. Beru tuto dobu jako pokus o změnu, nápravu. (ž, let, učí 23 let, ZŠ) Když jsem četla 2000 slov L. Vaculíka, měla jsem pocit, že za slušné a poctivě smýšlející lidi v naší zemi požádal nekompetentní politické představitele, aby přenechali místo těm, kteří by naši zemi mohli a uměli vést lépe po stránce politické, ekonomické, ideové. (ž, let, učí 20 let, ZŠ) Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

306 306 Jana Půlpánová To a) jsem se rozhodla kvůli tomu, co si sama pamatuji. Rodiče byli přesvědčeni, že se situace zlepší. Maminka chtěla dokonce vstoupit do KSČ. Po srpnu 68 oba změnili názor na budoucí vývoj. Věřili ale, že by se mohl časem změnit k lepšímu. Za velký klad ale považuji to, že události nekončily tak tragicky jako v Maďarsku (myslím popravy ideových nepřátel). I když vím, že byly zbytečné oběti. Mám doma noviny a časopisy z této doby a při pročítání některých článků si opravdu myslím, že úmysly aktérů Pražského jara byly nejlepší. (ž, let, učí 30 let, SOŠ) Varianta Byl to boj dvou frakcí KSČ: K této možnosti se přiklonila více než třetina respondentů, učitelé dějepisu pak ji volili výrazně častěji než učitelé jiného zaměření. Volných výpovědí na toto téma však bylo podstatně méně (jen u čtvrtiny odpovědí). Byl to pokus o demokratizaci, ale v rámci socialistického zřízení (socialismus s lidskou tváří). Proti sobě stáli konzervativní a reformní komunisté, ale byly zde i další proudy. (ž, let, učí 26 let, gym.) V šedesátých letech došlo k ideologickému uvolnění a ke vzniku představ, že Československo bude moci jít vlastní cestou (neovládanou Sovětským svazem). Myšlenka opuštění socialismu tam ale nebyla. Spíš hledání, jak vylepšit ekonomiku, zapadající do bahna. Hledání modelu (O. Šik), který by v rámci socialismu umožnil i něco kapitalistických praktik. V ideologii to byla spíš lidská tvář socialismu, která se hledala, než touha ho zcela opustit. Touha po demokracii přišla hlavně v normalizaci, kdy si všichni uvědomili její deficit. (ž, let, učí 40 let, ZŠ) Dnes romantický, zjednodušený pohled svádí k tomu, že šlo o pokus o obnovu demokracie. Pravdou ale patrně je, že určité frakce v KSČ chtěly více moci a popularity spojené s tím, že komunismus funguje a uvědomovaly si, že to bez určitých prvků demokracie nepůjde. (ž, do 34 let, učí 4 roky, ZŠ) Varianta Jiná odpověď: Tato volba byla méně častá (jen pětina respondentů) a o něco častější u těch, kteří neučí dějepis. Ale lze říct, že polovina těch respondentů (různých věkových kategorií), kteří jinou odpověď vybrali, navrhuje kombinaci odpovědi A pokus o obnovu demokracie s odpovědí B boj dvou frakcí v KSČ. Další respondenti se shodují v tom, že šlo o proces uvolňování. Pokud respondent vybral odpověď jiný názor, pak s vysokou pravděpodobností (81 % respondentů celkem, učitelé dějepisu dokonce všichni 100 %) tento svůj názor rozvedl v obsažném komentáři. Některé uvádíme: Váhám mezi odpovědí a) a b), myslím, že to bylo víc, než jen boj dvou skupin v KSČ, že to přerostlo v něco víc. Můj otec, který vystudoval MG/MO v Moskvě, byl Pražským jarem roku 1968 nadšen a za svůj postoj k okupaci byl vyloučen z KSČ. Vývojem politické situace po roce 1969 byl velmi zklamán. Věřil, že je možné socialismus reformovat a polidštit. (ž, let, učí 24 let, ZŠ) Začalo jako b), ale nezávisle na jejich cílech se postupně překlopilo do a) obnova demokracie v plném slova smyslu nebyla cílem reformního křídla KSČ a ani přáním. (m, let, učí 10 let, gym.) Spojila bych odpověď a) a b). Obnovu demokracie vnímám z pohledu omezování cenzury a rozvoje plurality názorů, dvě frakce v KSČ pak z pohledu toho, že těmi, kdo stojí v čele reforem, jsou členové strany. I když si uvědomuji, že v dané chvíli to jinak asi nešlo. (ž, let, učí 32 let, gym.) Nejednalo se pouze o boj dvou frakcí v KSČ konzervativní a reformní. S tím bojem rovněž souvisel hluboký obrodný proces, který se dotkl mnoha oblastí každodenního života člověka. Tento reformní proces se nedotkl pouze politiky uvolnění cen- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

307 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku zury, rozvoj občanské iniciativy, ale přináší s sebou značné kulturní uvolnění (překlady literatury ze západních států), ekonomické reformy, které mají uvolnit plánováním svázané hospodářství zaváděním tržních ekonomických mechanismů. Toto období a s ním spojené dalekosáhlé reformy dávají běžnému člověku pocit naděje na uvolnění tuhého socialismu. (m, do 34 let, učí 5 let, gym.) Možnost a) to být nemůže. Byl to pokus o obnovu politické svobody v tom nejužším slova smyslu (nepleťme si pojmy svoboda a demokracie rozhodně to není totéž, naopak si tyto pojmy mnohdy zcela odporují). Co se týče možnosti b) nepoužil bych pojem boj. Reformní křídlo vzniklo přirozeně vlivem zevnějším (úmrtí Stalina včetně odhalení jeho kultu osobnosti, kulturní vlivy ze západu) i vlivem zevnitř (Dubčekovy osobní politické názory, ale i samotný vznik reformního křídla zavedení krajů 1960, odstranění Stalinova pomníku). (m, do 34 let, učí 3 roky, gym.) Byl to pokus o vytvoření vlastního specifického socialismu bez vnějších zásahů, reflektující česká specifika, tedy nikoli revoluce, ale postupný přerod v demokratičtější (nikoli úplně demokratickou) společnost. (m, let, učí 15 let, gym.) Myslím si, že nastoupivší mladá generace viděla stav našeho hospodářství a znala situaci obyvatelstva, proto se chtěla pokusit zrušením cenzury informovat občany o svých krocích a zároveň zjistit náladu obyvatel a jejich potřeby. Chtěli ponechat vládu KSČ, ale myslím si, že jejich cílem byla snaha postavit čs. hospodářství na nohy. Podle mě se snažili napravit hrůzy 50. let (rehabilitace, založení KAN jim nevadilo). Země socialistické soustavy měly obavy, že by se ČSSR mohla vymanit z vlivu SSSR a k tomu dle mého Dubček a spol. směřovali, chtěli zemi řídit podle svého, ne podle diktátu. (ž, let, učí 43 let, ZŠ) Částečně pokus o určitou demokratizaci (nikoli obnova demokracie), částečně boj umírněných či pokrokových členů strany a konzervativních komunistů. (ž, do 34 let, 5 let, vychovatel) Byly události let významným přelomem? Přesné znění otázky: Domníváte se, že události celého období let byly významným přelomem v našich novodobých dějinách? Respondenti měli možnost zvolit odpověď Ano, Ne nebo Nevím. A zároveň byli vyzváni, aby svou volbu vlastními slovy také zpřesnili. Odpovědi u této otázky byly natolik jednoznačné, že ani nemělo cenu se pokoušet o dvoustupňové třídění s některou z identifikačních otázek: pouze čtyři respondenti volili odpověď Ne a tři Nevím. Přece jen ale víme, že všichni čtyři, kteří volili odpověď Ne, byli učitelé dějepisu a narodili se před rokem 1973 a všichni svou odpověď rozvedli. A dvě odpovědi Nevím pocházely od těch, kdo neučí. K odpovědi, že období bylo významným přelomem v našich dějinách, se přiklonilo 91 % respondentů. Co však bylo podstatné, že 85,5 % respondentů (tj. 65 ze 76 respondentů) slovně (a rozsáhle) svou odpověď rozvedlo. Volné výpovědi při charakterizování významu sledovaného období nejčastěji uvádějí současně přednosti toho, co bylo před srpnem, tak toho, co způsobil vpád vojsk. Přednosti Jara jako objevení české nenásilné cesty (5x), ukázka možnosti změny, uvolnění, naděje (12x), snaha o reformu nereformovatelného (6x), projev touhy po svobodě (3x). Dále ocenění atmosféry a komunikace mezi lidmi, pokus o návrat lidskosti (3x), je hodnocen rozkvět kultury a jejích forem (6x), ale jsou oceňovány i konkrétní změny: kritické hodnocení předchozích období (3x), rehabilitace (2x), zrušení cenzury (2x). Význam Srpna, jako negativního přelomu je charakterizován jako okupace, šok, vystřízlivění (12x), vystřízlivění ve vztahu k SSSR (3x) a ke KSČ (3x), normalizace a ztráta naděje (3x). Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

308 308 Jana Půlpánová Negativní důsledky opětovné nastolení schizofrenie společnosti a rychlé přizpůsobení lidí (2x). Citujeme nejzajímavější odpovědi: Část společnosti si uvědomila, že nechce takovou společnost, kterou tu komunisté zavedli, dokázali pro to získat další lidi, přineslo to také novou vlnu v umění a filmu. Došlo také k určité rehabilitaci lidí nespravedlivě souzených v procesech v padesátých letech, pokus o reformaci KS, který bohužel nevyšel kvůli intervenci cizích armád, což mělo dalekosáhlé důsledky pro několik generací. (ž, let, učí 30 let, ZŠ) Ano, velmi důležitý a to nejen v kontextu mezinárodním, politickém ale i psychologickém znamenal vzepětí národa, člověka, humanity pokus o navrácení lidskosti, svobody myšlení, rozhodování apod. Důležitý milník pro vědomí národa (že nemusí být vždy vláčen) a ne zdaleka všichni lidé usnuli pod vedením tehdejší garnitury. Jakýsi pokus o renesanci jedince a jeho myšlení. Kdyby český národ neměl tyto milníky, vypadal by jako oběť systému, neschopný vlastní zodpovědnosti, autonomie a víry. (ž, let, učí 14 let, SOŠ) Ukázaly, že ani Češi se nesmíří s tvrdou diktaturou, ale naleznou si vlastní klidnou cestu k reformám, nikoli formou NDR, Maďarska či Polska Bohužel také ukázaly, že jsme také národem, který se rychle dokáže přizpůsobit nové, nepříjemné situaci a rychle zapomínáme. (m, let, učí 15 let, gym.) Byl to pokus vrátit lidem alespoň nějakou svobodu. I když byl tento pokus neúspěšný, respekt před těmi lidmi, kteří se nebáli vystoupit z davu. (ž, do 34 let, učí 7 let, SOŠ) I když došlo k potlačení tohoto experimentu, dal tento obrodný proces člověku vizi na trvalejší změnu do budoucna. Jednoho dne se tuhý režim musí vyčerpat a sám ze sebe usilovat o změnu. (m, do 34 let, učí 5 let, gym.) Snaha vrátit zemi k demokracii, svobodě. V paměti lidí stále první republika, rodiče a prarodiče si ji pamatovali a vedli tak své děti. Dvacet let vlády komunistů nemohlo překrýt vědomí lidí, i když mnoho obyvatel ČSR mělo vyšší životní úroveň, přístup ke vzdělání, zdravotnictví apod. (ž, let, učí 45 let, důchodce) KSČ díky zahraničním vojskům již nemohla předstírat, že je vládnoucí stranou, která zvítězila v demokratických volbách, ale stranou, jejíž moc je postavená na zastrašování a nesvobodě. (ž, let, učí 11 let, SOŠ) Ano, jelikož se v plné síle projevil vliv SSSR na naši politiku i kulturní dění, který byl, dle mého názoru, do té doby spíše zákulisního charakteru. Taktéž se umenšil obraz sovětů jako osvoboditelů, byl narušen mýtus jejich vnímání. I dnes se perou tyto dva obrazy v hlavách pamětníků boj mezi úctou k osvoboditelům od nacismu a okupantů země, která toužila stále víc jít vlastní cestou. (ž, do 34 let, učí 2 roky, ZŠ) Významným ano, ačkoliv nejprve negativním dopadem normalizace, později ovšem na 68/69 navázaly události 1989, nebo dokonce už glasnost a perestrojka (Gorbačov uvedl, že rozdíl mezi Pražským jarem a jeho reformami je devatenáct let). (ž, do 34 let, učí 5 let, vychovatelka) Jako jedna z celé řady událostí, hnutí a proudů, které byly součástí šedesátých let v Evropě i Americe, směřující k demokratizaci společnosti obecně. Toto směřování doby, aktivní zapojení lidí různých generací, pokládám za cenné a bohužel v dnešní době mnohdy vidím spíše tendence i v opačném, antidemokratickém duchu. (ž, let, gym.) Pro mne osobně má velký význam to, že obrodný proces ve společnosti začal zevnitř, nikoliv pod vnějším tlakem apod. Vnější (zahraniční) situace spíše přispěla k jeho předčasnému konci. (ž, 45-54let, učí 28 let, ZŠ) Tři respondenti poukazují na to, jak se zrcadlí toto období ve školství a má ohlas v zahraničí: Každý pokus o změnu k lepšímu, i když se nepovede, je přínosem. Mrzí mne, že mladí o tomto období ani nechtějí nic vědět. Ze ZŠ většinou přicházejí s tím, že ukončili Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

309 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku světovou válku. Na SOŠ mnoho prostoru není. V literatuře považují historické okolnosti za zbytečné. Ostatně jako asi většinu toho, co by měli zvládnout. Často slyším To nebudu v životě potřebovat. Za Čechy se velká většina národa považuje pouze v době konání nějaké sportovní akce. Ostatně - na koho z našich současných politiků můžeme být hrdí. (ž, let, učí 30 let, SOŠ) Rozhodně se jednalo o významný přelom, to ukazuje i neustálý zájem médií o tuto dobu. Navíc události těchto let neustále rezonují v žácích ať už pátých nebo devátých tříd. Jakmile na tuto tematiku narazíme, má každý co říct. Řekla bych tedy, že doba ukázala význam těchto let. (ž, do 34 let, učí 4 roky, ZŠ) Mohu z osobní zkušenosti potvrdit názor části historiků, že v zahraničí je o toto období našich novodobých dějin větší zájem než u nás, kdy je zejména ze strany politických elit toho období nedoceňováno až bagatelizováno. Noviny a články ze srpna 1968 jsem ofocovala na konci 90. let belgické kolegyni a ještě jsem jí musela poslat do angličtiny přeložené titulky u fotografií, a to kolegyně není dějepisářka, ale výtvarnice. (ž, let, učí 28 let, ZŠ) A na závěr nás samozřejmě zajímalo to, jak upřesnili svou odpověď čtyři respondenti (všichni starší než 45 let), kteří období nepovažují za významný přelom: Domnívám se, že byly mezníkem, ale ne přelomem. Měly velkou šanci stát se významným přelomem, ale využít ji ještě nebylo možné. Byly pouze mezníkem, který ukázal, jak to v naší společnosti je. I když...významným byl rok 68 v tom, že ukázal, že situace ve východním bloku, který byl ovládaný Ruskem, ještě neuzrála a nedovolí změnu. Společnost byla rozdělena, pokus o demokratizaci a změnu zašlapán do země. Šanci dostali pouze ti, kteří poklonkovali režimu. (ž, let, učí 20 let, ZŠ) Spíš ne. Staly by se přelomem, pokud by nepřišel srpen. (m, let, učí 27 let, SOŠ) Za přelom bych považovala, kdyby reformní změny před srpnem zůstaly. (ž, let, ZŠ) Československo nepřestalo být komunistickou zemí, součástí sovětského bloku. Z hlediska vůdčích reformátorů KSČ by se stejně ocitli (i nebýt sovětské invaze) v neřešitelném dilematu mezi tím, co chtěli a očekáváními, které vzbudili ve společnosti. Kdo ví, jak by to dopadlo, možná by sami chtěli potlačit to, kam Pražské jaro směřovalo. (m, let, učí 10 let, gym.) Je souvislost mezi roky a 1989? Přesné znění otázky, která byla respondentům položena: Vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let a tím, co se událo v roce 1989? Stejná otázka byla položena respondentům ve dvou anketách. Ta první se uskutečnila v roce 2014, probíhala delší čas a vesměs korespondenčně. Byli v ní cíleně osloveni lidé, jejichž základním profesním nástrojem bylo slovo, kteří působili ve společenské oblasti (vyjma současné vysoké politiky) a téma ankety (události let 68 a 89) jim nebylo cizí. Zpravidla vykonávali v životě více profesí. Téměř polovina z nich se zabývala publicistikou, profese z oblasti humanitních a společenských věd uvedly dvě třetiny respondentů. Z výčtu povolání a činností bylo zřejmé, že účastníci vesměs dosáhli vzdělání vysokoškolského. Anketa 68 v roce 2017 sesbírala odpovědi respondentů na jednom místě, během pouhých tří dnů. Respondenti (rovněž vysokoškoláci) byli profesně mnohem jednotnější víceméně všichni se zabývali nějakým způsobem pedagogikou, tři čtvrtiny z nich učily dějepis. Počet respondentů v minulé a současné anketě se příliš nelišil, výrazně odlišná však byla především věková struktura respondentů v anketě z roku 2014 silně pře- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

310 310 Jana Půlpánová važovaly nejstarší věkové kategorie více než polovina respondentů byla starších 65 let, zatím co nyní (2017) je tato nejstarší kategorie zastoupena necelými 10 procenty respondentů. Viz tabulka č. 9 a graf č. 2 srovnávající obě ankety. Respondenti měli u této otázky možnost volit souvislost mezi roky 68 a 89 na jednoduché stupnici: souvislost je významná určitá žádná není. Při zpracování obou anket byl pro ještě snadnější rozlišení jednotlivých skupin respondentů stanoven index souvislosti (vlastně vážený průměr), který v tomto případě může nabývat hodnot v rozmezí 1,00-3,00. Čím více se hodnota indexu blíží číslu 1,00, tím více v dané podskupině převažuje odpověď ano, mezi roky 68 a 89 existuje významná souvislost. A naopak: čím více se hodnota indexu od 1,00 vzdaluje, tím v dané skupině více narůstají pochybnosti o významné souvislosti mezi oběma roky. Graf č. 2.: Složení respondentů podle věku v anketě 2014 a anketě 2017 (v %) 60 % RESPONDENTI PODLE VĚKU V ANKETĚ 2014 A ANKETĚ 2017 (V %) 53,9 50 % 40 % 30 % 23 29, % 10 % 4,8 15,9 14,9 14,3 11,1 9,5 0 % Do 34 let let let let 65 a více Anketa z roku 2014 Anketa z roku 2017 Graf č. 3.: Porovnání indexů souvislosti 1 POROVNÁNÍ INDEXŮ SOUVISLOSTI V ANKETĚ 2014 A ANKETĚ SOUVISLOST MEZI UDÁLOSTMI LET A TÍM, CO SE UDÁLO V ROCE 1989 PODLE VĚKU RESPONDENTŮ Index souvislosti 1,2 1,4 1,6 1,8 Anketa z roku 2014 Anketa z roku Do 34 let let let let 65 a více Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

311 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Tabulka č. 9.: Vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let a tím, co se událo v roce 1989? srovnání dvou anket podle věku respondentů Srovnání anket z roku 2014 a 2017 Do 34 let a více celkem Anketa z roku 2014 Počet respondentů (bez nevyjádřil se ) abs Zastoupení věkových kategorií v % ,8 15,9 14,3 11,1 53,9 100 Index souvislosti 1,66 1,7 1,22 1,86 1,53 1,56 Anketa z roku 2017 Počet respondentů (bez nevím) abs Zastoupení věk. kat. v % 23 14,9 29,6 23 9,5 100 Index souvislosti 1,76 1,73 1,73 1,76 1,86 1,76 V roce 2014 nadpoloviční většina respondentů hodnotila souvislost mezi roky 1968 a 1989 jako významnou, zatím co v anketě v roce 2017 označilo 60 % respondentů souvislost jako určitou. To se pochopitelně projevuje i na rozdílech velikosti indexů souvislosti. Z tabulky č. 9 i grafu č 3 je zřejmé, že respondenti z roku 2014 celkově výrazně častěji hodnotí souvislost jako významnější a mezi věkovými skupinami jsou v této anketě podstatně větší odlišnosti než v anketě z roku Vyhraněný názor žádná souvislost není však v roce 2014 uvedlo 9 respondentů (14,3 %), o tři roky později jen 6 respondentů (7,9 %). Postoj skupiny 35-44letých je v obou šetřeních skoro stejný. Celkově jsou postoje respondentů z roku 2017 ve všech věkových kategoriích mnohem vyrovnanější. Relativně nejskeptičtěji (či nejopatrněji) se v roce 2017 staví nejstarší věková skupina (tedy to je skupina, která rok 1968 zažila přinejmenším v pubertálním věku). Stejná věková skupina v anketě 2014, která ale byla v roce 1968 alespoň o tři roky starší, mnohem častěji prosazovala postoj významná souvislost. Můžeme jen konstatovat ale nemůžeme říct, zda to souvisí s profesí respondentů či s jejich odlišnými životními zkušenostmi, či zda je to náhoda (statistická souvislost neprokazatelná). Nyní se už budeme u této otázky věnovat pouze údajům z ankety z roku Ve srovnání s jinými otázkami připojilo tentokrát slovní vysvětlení svého postoje ke své odpovědi trochu méně respondentů jen dvě třetiny. Podstatně častěji svou odpověď komentují respondenti, kteří souvislost označili pouze jako určitou. Ti svůj komentář připojují v téměř 80 % dotazníků a volná výpověď bývá možná trochu obsáhlejší. Z věkových skupin se jako nejsdílnější (počtem připojených komentářů k vybrané odpovědi) ukázala skupina 45-54letých respondentů (82 % připojilo komentář). Nemůže to být jen tím, že relativně méně často (než další věkové skupiny) označují souvislost za významnou protože respondenti nejstarší (rovněž nízký podíl respondentů s významnou souvislostí ) jsou mlčenliví připojili komentář jen v 40 % dotazníků (připomeňme si, že i indexem souvislosti jsou ze všech nejopatrnější ). Z hlediska profesionálního zaměření byli učitelé dějepisu, pokud jde o sdílnost, trochu nad celkovým průměrem (víc než 70 % připojilo svůj komentář). Ale jsou to také oni, jejichž hodnota indexu souvislosti je relativně horší než u jiných tedy Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

312 312 Jana Půlpánová méně často označují souvislost za významnou. Na rozdíl od jejich kolegů, pedagogů bez dějepisu, kteří mají celkově mnohem blíž k tomu vidět souvislost mezi roky 68 a 89 jako významnou. Viz tabulka č. 10. Tabulka č. 10.: Indexy souvislosti mezi událostmi let a tím, co se událo v roce Srovnání dle profesního zaměření respondentů v Anketě 68 v LŠH 2017 Otázka 3: Souvislost 68 a 89 Učitelé dějepisu Učitelé jiných předmětů (mimo dějepis) Neučí Celkem Celkem odpovědí (bez nevím) Index souvislosti 1,82 1,42 1,80 1,76 Není bez zajímavosti, že slovní komentáře respondentů k tomu, proč volí odpověď významná souvislost či jen určitá souvislost, se tematicky příliš neliší. Rozdílnost onoho vnitřního důrazu nevyzařuje z volby argumentů, ale jen z některých formulací volných odpovědí. Snad nejčastěji je viděna souvislost v tom, že přinesly novou šanci, naději (8x), že se oživily stejné myšlenky (7x), že se objevily občanské aktivity a zapojila veřejnost (7x), oba roky spojují stejné osobnosti (15x, z toho Dubček 5x), vazba generací (3x), konkrétně Palachův týden vyzdvihován (5x), souvislost v obecné rovině (3x). Odpověď ano, existuje významná souvislost vybralo 24 respondentů, 14 z nich (58 %) připojilo komentář. Vybrané citace u odpovědi významná souvislost : Lidé si pamatovali na šedesátá léta i obrovské zklamání po okupaci a viděli naději pro lepší a svobodnější časy často až naivně jsme čekali, že nebude tolik bezohlednosti, chamtivosti, korupce. Bohužel PRACHY a MOC převládly. Slušnost, solidárnost a sociální cítění se vytrácí! (ž, let, učila 45 let, důchodce) Kdyby nebylo této doby, vypadal by náš život jinak. Měli jsme na co navázat, o co se opřít. Jako mladičký a nerozumný student bych bez této doby v roce 1989 nebyla už schopna vlastního názoru jako osoba plně vedená mašinerií KSČ. (ž, let, učí 6 let, ZŠ) Společné pro tyto události je úsilí o demokratizaci společnosti, široké zapojení veřejnosti, aktivit studentů, některé osobnosti propojují obě události, např. Dubček. (ž, let, učí 26 let, gym.) Minimálně petice Několik vět (1989) a Dva tisíce slov. (m, do 34 let, učí 3 roky, ZŠ) Palachův týden je příklad přímé souvislosti. (ž, do 34 let, učí 5 let, vychovatelka) Bohužel, opět se vystřídaly dvě frakce v KSČ, STB apod., připadám si zneužita jako tehdejší student. (ž, let, učí 25 let, SOU) Odpověď určitou souvislost bychom tu našli vybralo 44 respondentů a 36 připojilo komentář. Vybrané citace volných odpovědí: U generace, která byla v roce 1968 starší než v dětském věku, bych kroužkovala a), tj. významná souvislost. Zásadním symbolem této souvislosti byla postava A. Dubčeka, po jehož návratu do aktivní politiky volala čsl. společnost už od prvních listopadových dní od událostí na Národní třídě. Paralel bychom ale našli ještě mnohem více. (ž, let, učí 28 let, ZŠ) Poražené reformní křídlo KSČ (osmašedesátnící) i ti, kdo se v roce 1968 aktivizovali na podporu a přezkoušení reforem, se později stali významnou součástí vedoucích sil revoluce (m, let, učí 10 let, ZŠ) Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

313 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Políček zasazený do tváře režimu (1968) měl, přes následující roky normalizace, svou váhu a už jednou režimem zatřásl, byť to v důsledku vypadalo jinak. Došlo ke zklamání, šoku, vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Nesmíme ale zapomínat na celé to pozadí a klima tvořící se v celé Evropě. (ž, let, učí 14 let, SOŠ) Hybatelem událostí 1989 byly děti rodičů, kteří se angažovali v roce (ž, let, učí 23 let, ZŠ) Jde zejména o obrození naděje, aktivizaci pozitivních sil, dlouho působících implicitně (CHARTU a iniciativy/aktivity okolo ní vnímám také spíše jako implicitní síly, zahraniční ohlas byl podle mého názoru větší, než jaký byl ve skutečnosti u nás). (ž, do 34 let, učí 2 roky, ZŠ) Jiný byl svět (Evropa) kolem nás, jiná byla KSČ výměna generací členů (pamětníci války x vstup v osmdesátých letech do KSČ). (ž, let, učí 20 let, ZŠ) KSČ doufala, že to zvládne, stejně jako v letech 68/69. Dopadlo to jinak, otázkou je, jestli je to lepší či nikoliv. (ž, let, učí externě, právník) Palachův týden, výročí okupace (1988, 1989) a postupné uvolňování umožnily zvýšení aktivity určitých skupin. Bylo ale zcela rozdílné pozadí v Praze, ve městech a na vesnici. Čím dál od Prahy, tím menší informovanost. (ž, let, učí 32 let, gym.) Paralelu je možné spatřovat v reformní snaze jako takové, ovšem z jiné strany původcem reformy bylo ČSSR, reforma se setkala s nepřijetím ze strany Svazu původcem reformy byl Svaz, konkrétně Gorbačov, tlak na reformy narážel na odpor konzervativní vládní garnitury v ČSSR, která může být chápána jako odkaz posrpnového dění nebo přátel normalizace. (m, do 34 let, učí 5 let, gym.) Osobnosti roku 1968 se objevují znovu krátce na scéně, i když jsou brzy odstaveny. Podobně jako v roce 68 se po Listopadu lidé aktivně zapojili do probíhajících změn, ztotožnili se s nimi, ale mnohdy zažili zklamání, ačkoli reformy nezastavila žádná invaze armád, ale spíše znehodnotila nekompetentnost, naivita a zaslepenost nové vládní garnitury (vzhledem k předcházející éře ovšem svým způsobem pochopitelné). (ž, let, gym.) Odpověď ne, spíše ne žádná souvislost asi není. Takto odpovědělo pouze 6 respondentů a jen dva z nich (33 %) připojili komentář. Obě tyto odpovědi citujeme: Pražské jaro bylo v režii KSČ, zůstala u moci, organizovala změny x sametová revoluce zbavila KSČ moci a zavedla pluralitní demokracii (tím se spíše blíží 1. republice). (ž, let, učí 43 let, ZŠ) Každá z těchto dějinných událostí byla vedena či formována jinou složkou obyvatelstva (68/69 vládní stranou podporovanou kulturními osobnostmi a ekonomickými tlaky), 1989 pozadí a tlak skupin patrně stejné, ale poměrně značná neochota a patrně i neschopnost reformovat řízení státu ze strany KSČ. (m, let, učí 15 let, gym.) Co je největším polistopadovým úspěchem a co neúspěchem? Přesné znění otázky: Co je podle vašeho názoru naším největším polistopadovým úspěchem a co považujete za největší neúspěch? Stejná otázka byla respondentům položena v anketě v roce 2014, tehdy ale nebyla nikterak obsahově rozebírána, proto ani nyní získané odpovědi z obou šetření nesrovnáváme. Otázka byla zcela otevřená, respondenti neměli možnost svou odpověď zatrhávat, ale museli ji sami formulovat vlastními slovy. Volnou otázku jsme zařadili s vědomím, že její zpracování bude obtížné, časově mnohem náročnější a pořadí pociťovaných úspěchů či neúspěchů nebude možné nijak určit. Pozitivem tohoto postupu ale může být, že respondentům nebylo nikterak vnucováno, v které Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:10

314 314 Jana Půlpánová oblasti mají úspěchy a neúspěchy hledat. A dalším pozitivum tato naše Anketa 68 může sloužit jako určitá sonda pro další výzkumníky, kteří by podobnou otázku případně chtěli v budoucnu někomu pokládat. Nicméně zajímavé informace otázka přece jen přinesla. Až na dvě výjimky (a jedno Nevím) odpověděli na otázku skutečně všichni respondenti a zpravidla neuváděli jen jeden polistopadový úspěch či neúspěch, ale vyjmenovali jich více. Počtem slov i jmenovaných prvků byl ale (celkem dle očekávání) výčet neúspěchů výrazně širší než výčet úspěchů. A jen dvakrát se u úspěchů objevila odpověď: žádné a nemohu si vzpomenout a u neúspěchů nesplnilo očekávání a nedokážu vybrat největší. Zpravidla respondenti uvádějí body mnohem konkrétnější. Stanovili jsme alespoň okruhy a ty pak případně ilustrujeme některými širšími výroky respondentů a těmi, které zaujaly formulací či obsahem. Polistopadové úspěchy ČR v širším kontextu: Zde byl konkrétně oceňován vstup do EU (9x), vstup do NATO (4x), fakt, že se ČR dostala do světového povědomí (4x). Změna režimu a vztah k minulosti: To byl asi okruh nejširší. Změna režimu a návrat demokracie byla jako úspěch uváděna 20x, převrat a rozpad republiky bez občanské války 6x, odchod vojsk 4x, změna ústavy 4x, zrušení StB 1x, náprava křivd a restituce 2x. Konkrétně se uvádí: Rehabilitace a odškodnění lidem postiženým komunistickým režimem, spravedlivé ocenění domácího a zahraničního odboje, nejen komunistického, odchod vojsk. (ž, let, učí 40 let, v důchodu) Rehabilitace, možnost nebýt uzavřeni v konzervě svobodněji dýchat, možnost zjišťovat, jak to skutečně bylo. (ž, let, učí 21 let, gym.) Odstranění čl. 3. z Ústavy o vedoucí úloze KSČ, odsun dočasně umístěných vojsk SSSR (díky p. Kocábovi), náprava křivd (odškodnění, vrácení majetku). (ž, let, učí 43 let, ZŠ) Svoboda a její konkrétní projevy: Snad nejčastěji je v této oblasti zmiňována volnost pohybu, možnost cestovat (16x), dále pak svoboda projevu, absence cenzury (12x), občanská a lidská práva (4x), svoboda vyznání (2x), možnosti vzdělání i v zahraničí (5x), vznik společenství občanů a humanitních organizací (2x). Citujeme: Volný pohyb po Evropě, možnost studovat doma i za hranicemi, stáže ERASMUS. (ž, let, učí 39 let, ZŠ) Oblast ekonomická: Objevuje se méně často, než bychom snad čekali, ale přece, např. zrušení centrálního plánování (1x), tržní hospodářství (3x), možnost svobodného podnikání (5x), export (1x). Citujme alespoň: Určitá svoboda (ovšem ta je poslední dobou opět potlačována), možnost soukromého podnikání, i když je velmi pravděpodobné, že by bylo povoleno KSČ i bez převratu v listopadu 89. (ž, let, učí externě VOŠ) Jiné společenské oblasti: svoboda bádání, česká věda spolupracující se zahraničím (2x), práce historiků (1x), rekonstrukce památek (1x), zvýšení životní úrovně (1x), sport (2x). Citace: Práce historiků, osvětlování minulosti naší země nejen v oblasti starších, ale především soudobých dějin. (ž, do 34 let, učí 2 roky, ZŠ) Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

315 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Psychologické důsledky: větší národní hrdost (1x), samostatně myslíme (2x), nárůst osobní zodpovědnosti (1x), Havel (2x). Citujeme: Jsem ráda, že se cení individualita, že se po lidech (žácích) nechce, aby se chovali jako ovce. (ž, let, učí 2 roky, ZŠ) Že mohl naše dějiny ovlivnit i někdo jako Václav Havel, že i člověk nepolitický mohl se svými kolegy tvořit nový stát úžasná léta, úžasná atmosféra pocit, že může vzniknout společenství občanů, kteří dokážou být pyšní na svůj stát a pro něj pracují ne ve smyslu prázdné fráze. (ž, let, učí 14 let, SOŠ) Polistopadové neúspěchy Jak již bylo řečeno, jsou uváděny v mnohem širším rozsahu. Snažili jsme se sice uchovat podobné dělení oblastí uvedené u úspěchů, ale ukázalo se, že bylo nutné některé další oblasti přidat. Samostatnou část si zasloužilo (vzhledem k profesi respondentů) i školství. A jistěže jsou tyto oblasti zastoupeny nerovnoměrně. Pokud nejsou jednotlivé body více rozvedeny (jen vyjmenovány), citace z jednotlivých dotazníků neuvádíme. ČR v mezinárodním kontextu: 2x negativně hodnocen vstup do EU, mezinárodní prezentace politiků (4x), dehonestace krtečka (1x), orientace na východ (2x). Citace: Přílišné zásahy EU do hospodářské suverenity státu. (ž, let, učí 30 let, nyní neučí) Vztah k minulosti: Nevyrovnání se s minulostí (2x), rozpad ČSFR (4x), levicové dědictví a orientace na východ (4x), nepotrestání, nezrušení KSČ (5x), KSČ v parlamentu (6x), prolomení Benešových dekretů (1x), restituce (1x), církevní restituce (3x). Citujme některé: Nevyrovnali jsme se s minulostí, předchozí zločiny nebyly jasně označeny ani potrestány. Ostatně i dnešní doba nabízí spíše právní nejistoty než jistoty. (ž, let, učí 40 let, ZŠ) Neúspěchem č. 1 je levicové dědictví od komunistického období a neschopnost poučit se. (m, do 34 let, učí 3 roky, gym.) Nevyrovnání se s komunisty po listopadu x stálé návrhy na jejich zákaz později. (ž, let, učí 21 let, gym.) Nepodařilo se izolovat ve společnosti KSČ dnes KSČM, dost mne děsí jejich volební výsledky. (ž, let, učí 34 let) Nepodařené restituce. Staří komunisté převlečení do nového kabátu opět v čele státu. (ž, do 34 let, ZŠ) Církevní restituce měla být udělána hned na počátku 90. let, dnes spousta mladých ročníků narozených v 90. letech nechápe, proč by se církev měla odškodnit z jejich daní. (ž, do 34 let, učí 1 rok, ZŠ) Prolomení Benešových dekretů pány Havlem a Schwarzenbergem. Další problém církevní restituce, viz kardinál Tomášek a výroky pana Vlka i Duky. Dnes má část našeho majetku Vatikán. (ž, let, učí 30 let, SOŠ) Politika a řízení státu: Velká byrokracie (4x), nevytvoření politické elity (8x), nedůvěryhodná politická reprezentace (5x), není vůdčí osobnost po Havlovi (2x), zvolení Zemana (3x), spojení moci s ekonomikou, korupce (5x), komunisté v převleku v čele (1x), málo demokratů v politice (1x), nedůvěra v politiky (2x), nezájem mladých o politiku (1x). Citace: Bezbřehá demokratizace, zkorumpovaný politický systém, nejasná legislativa, ztráta důvěry občanů ve vládnoucí garnituru, pohrdání občany ze strany vládnou- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

316 316 Jana Půlpánová cích struktur, neexistence kvalifikovaných elit v politickém systému, nadměrná byrokratizace celé společnosti. (ž, let, učí 30 let, ZŠ) Zvolení M. Zemana prezidentem a nynější vzestup preferencí KSČM. (ž, let, vychovatel) Selhání intelektuálních špiček národa. (m, let, učí 37 let, ZŠ) Obrovská nedůvěra k politikům a v politiku vůbec úplný opak roku 1968 a (ž, let, učí 21 let, gym.) Oblast práva: pomalý rozvoj právního státu (4x), nedostatky daňových zákonů (2x), nejasná legislativa (1x), nepropojenost jednotlivých zákonů (1x), absence antikorupčních zákonů (1x), nepostižitelnost politiků (1x), podcenění právních aspektů (1x). Citujme konkrétně: Prosazování 2. a 3. generace lidských práv, která popírají 1. generaci lidských práv; neúspěchem je tedy neschopnost odlevicovat společnost (aby nebyla tak neskutečně levicová). (m, do 34 let, učí 3 roky, gym.) Podle ústavy jsme si všichni rovni, ale někteří rovnější (mám na mysli nedořešené a pod koberec zametené kauzy, na vyšších postech není nikdo za nic zodpovědný, přitom vše musí mít razítko a podpis). (ž, let, učí 43 let, ZŠ) Živelná privatizace bez právního rámce, chyby při tvorbě zákonů. (ž, let, učí 24 let, ZŠ) Nárůst specifické zločinnosti (tunelování) a její neúspěšné odhalování a trestání. (m, let, učí 15 let, gym.) Sociální oblast: rozevírání sociálních nůžek (6x), bezdomovectví (1x), nezaměstnanost (3x), ohrožení chudobou (2x), exekuce (1x), nejistota (5x), zhoršení mezilidských vztahů (2x). Citace: Sociální nerovnost někteří neplatí daně nebo platí jen základové zdravotní a sociální pojištění, daňové podvody, podnikatelé i OSVČ si mohou vše (i rodinné zahraniční dovolené) hradit jako výdaj své firmy. (ž, let, učí 43 let, ZŠ) Přibývá lidí s horším sociálním postavením, byť chodí do práce, chudnou. Mladí lidé mají problém sehnat práci, část mladé generace jsou nemakačenkové. Střední třída tu moc nefunguje. (ž, let, učí 30 let, ZŠ) Ubývá společného povědomí, komunistickou ideologii nahradil chtivý liberalismus, růst sociálních rozdílů. (ž, let, učí 34 let, gym.) Některé skupiny lidí demokracii pochopily naprosto špatně tj. nemusí nic dělat a přesto pobírají dávky. (ž, let, učí 20 let, SOŠ) Oblast ekonomická: nedobrá ekonomická transformace, prodej státního majetku (7x), divoká privatizace (3x), kupónová privatizace (6x), likvidace tradičního průmyslu (2x), prodej českých firem do zahraničí (5x), rozkrádání veřejného majetku (5x), úbytek orné půdy (2x). Citace: Tunelování průmyslových podniků hlavně v devadesátých letech. (ž, let, učí 24 let, ZŠ) Vše, co v této zemi prosperuje, má cizího majitele a všechny výnosy z této prosperity jdou mimo naši republiku. (ž, let, učí 1 rok, vychovatel) Otroctví německému kapitálu, likvidace tradičního průmyslu a tvořivosti českých lidí! Montovny jsou absolutně největší neštěstí. (ž, let, učí 25 let, SOU) Ztráta ryze českých podniků (buď přímo likvidace sklárny nebo prodej zahraničním firmám Škoda VW jakás ztráta identity). (ž, let, učí 30 let, ZŠ) Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

317 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku Likvidace zemědělství nejsme soběstační, stavíme na polích kde co, ožebračujeme národ. (ž, let, učí 30 let, SOŠ) Prodej státního majetku (např. Veolia voda). (ž, let, učí 11 let, SOŠ) Privatizace státního sektoru cestou kupónové privatizace. Stát se vzdal kontroly nad bankovním sektorem a surovinami (OKD). (ž, let, učí 30 let, gym.) Privatizace není zatím moc průhledná státní majetek se levně prodal bez větší vize do budoucnosti viz Bakala. (ž, do 34 let, učí 1 rok, ZŠ) Oblast školství: Nalezli jsme sedm připomínek k této oblasti. Vzhledem k profesi respondentů a jejich eminentnímu zájmu o tuto oblast to považujeme trochu za jejich vzkaz, a tak všechny volné výpovědi citujeme: Devastace školství. SVP proč? Na ZŠ by se mělo učit to samé od Aše až po St. Hrozenkov. Takto přicházejí studenti ze ZŠ s různými znalostmi. Učím na OA, ale v roce 1984 jsem začínala u traktoristů. Dnešní studenti OA jsou často horší, než byli bývalí učni. (ž, let, učí 30 let, SOŠ) Zneuznání učitelské profese dehonestace způsobená nezájmem (většinou pravicových) vlád o školství. (m, let, učí 17 let, ZŠ) Neúspěchem je pro mne degradace školského systému a s tím spojená degradace učitelského povolání. (ž, let, učí 15 let, SOŠ) Stálé podceňování školství a kultury. (ž, let, učí 21 let, gym.) Úpadek školství a celkové vzdělanosti. (m, let, učí 15 let, gym.) Časté střídání ministryně školství různé koncepce. (ž, let, učí 26 let, SOŠ a SOU) Propad českých žáků v mezinárodních výzkumech. Nízké dotace ve školství, zoufalé platy učitelů - to je opravdu tragédie. Dokud nebude dobře placené školství, těžko se někam posuneme. (ž, do 34 let, 0 let, studentka) Etika oblast hodnot: Morální úpadek společnosti (6x), korupce (5x), materializace hodnot (3x). Konkrétní citace: Řada lidí si se svobodou neví rady, ženou ji do extrému problém ve výchově dětí: rodiče jim přestali dávat alespoň nějaké meze, mantinely. Nejen dětem pak chybí druhá strana svobody zodpovědnost za to, co člověk dělá. (ž, let, učí 16 let, gym.) Svoboda přerostla u mnohých v ignoraci práva, pravidel, neplatí mnohé etické normy. (ž let, učí 20 let, ZŠ) Že neúspěchy i po 28 letech se snažíme házet na dobu minulou (morálka, etika). Dost lidí si plete svobodu s anarchií, přehnaný individualismus já,já,já... nechápem, že svoboda je úzce spojena se zodpovědností každého z nás, povinnosti a dodržování pravidel vyžadujeme po druhých, ne po sobě. (ž, let, učí 23 let, ZŠ) Nějak se zapomíná, že je také třeba, abychom část své svobody věnovali společnosti. Často se teď setkávám s tím, že ten, kdo něco aktivně dělá pro obec, stát, společnost zdarma (z přesvědčení), je považován za blázna a hlupáka. (ž, let, učí 2 roky, ZŠ) Málo jsme svou devastovanou psychiku od začátku kultivovali, zaměřili jsme se až příliš na růst ekonomiky. (m, přes 75 let, učí 60 let, učil na všech uvedených typech škol) Naše demokracie se podobá libovůli ne svobodě. Hájíme se právy ve zkratce zapomínaje na povinnosti (kterým se lidé učí po generace) výsledkem je neurvalá společnost, alibisticky se hájící ve smyslu mohu všechno, navíc pod diktátem konzumní společnosti a technologické exploze. (ž, let, učí 14 let, SOŠ) Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

318 318 Jana Půlpánová Má význam se vracet k událostem Pražského jara? Přesné znění položené otázky: Domníváte se, že má význam vracet se k událostem Pražského jara? Otázka byla převzata z výzkumu veřejného mínění (zdroj informací - sborník Květy jara plody podzimu, Syndikát novinářů KNPJ 2015, s. 178), kde byla položena nejprve po 25 letech (1993), poté po 30 letech (1998) a po 40 letech (2008). Tak jsme neodolali a chtěli porovnat, jak to (alespoň u pedagogů, kteří mají zájem o historii) bude vypadat po 49 letech (v roce 2017). Viz tabulka č. 11. Skok v hodnotě indexu souvislosti v LŠH v roce 2017 je zřejmě způsoben specifičností našich respondentů. Za povšimnutí ale stojí (a překvapí) i ono naprosto ustálené procento odpovědí neví ve všech třech výzkumech VVM. Že se odpověď neví vůbec nevyskytla v naší anketě zaměřené na pedagogy v roce 2017, nás ovšem už neudiví. Tabulka č. 11.: Porovnání otázky Má význam se vracet... položené opakovaně ve výzkumech veřejného mínění a v Anketě 68 v LŠH 2017 Otázka: Domníváte se, že má význam vracet se k událostem Pražského jara? Výzkumy veřejného mínění+ Anketa 68 v LŠH abs. rel. Rozhodně ano ,9 Spíše ano ,8 Spíše ne , 3 Rozhodně ne Neví Celkem Index souvislosti (bez neví )+++ 2,69 2,26 2,53 1, viz sborník Květy jara plody podzimu, Syndikát novinářů KNPJ 2015, s VVM uvádí sloupcové relativní četnosti, absolutní četnosti neuvedeny. Ve sborníku index souvislosti ovšem uveden není, byl propočítán až nyní. +++ index souvislosti může v tomto případě teoreticky nabývat hodnot v rozmezí 1,00-4,00. Čím blíže má k hodnotě 1,00, tím blíže mají celkově respondenti k odpovědi rozhodně ano, čím více klesá pod 2,00, tím více se blíží hodnotě záporné odpovědi spíše ne. Položit tuto otázku respondentům v naší anketě možná nebylo příliš rozumné vždyť pro tři čtvrtiny z nich je historie obživou. Mohli vůbec odpovědět jinak? Jedinou odpověď spíše ne mezi našimi respondenty volil právník (a připojil: asi stejně, jako ke kterékoli jiné významné události našich dějin). Dvoustupňové třídění dvanácti odpovědí volících opatrnější formulaci spíše ano nepřineslo žádné náznaky specifik volili ji jak učitelé dějepisu, tak ostatní, totéž platí i při členění podle věku. A protože respondenti nemohli tušit, že se snažíme získat informaci porovnatelnou s předchozími průzkumy veřejného mínění, nelze zcela vyloučit obavu, že tuto otázku mohli respondenti občas pokládat i za poněkud sugestivní (např. že chceme být od nich pochváleni) a odpovídali zdvořile. To by mohla naznačit i naprostá minimalizace jejich volných výpovědí. Je pravda, že u této otázky nebyli respondenti naší ankety k připojení komentáře nijak pobízeni, ale vzhle- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

319 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku dem k jejich obvyklé sdílnosti překvapí, že svůj komentář připsali jen čtyři z nich. Smysl všech čtyř jejich výpovědí pak byl stejný a možná měl i mírně usměrnit naši nedostatečnou střízlivost ve vztahu k roku 1968 jak nejlépe vystihuje tato formulace: Ano stejně jako má smysl se vracet k dalším historickým událostem. Historia magistra vitae. (m, do 34 let, ZŠ, učí 1 rok) Pro to vše bych byla u této otázky spíše opatrná. Její položení profesionálním pedagogům a srovnávání s šetřeními VVM nebylo zřejmě úplně na místě. Na co jsme se nezeptali? Přesná formulace otázky: Na co jsme se Vás nezeptali, ale podle Vašeho názoru jsme se určitě zeptat měli? Položení takové volné otázky v závěru dotazníků je nejen slušnost. Někdy se z ní můžeme dozvědět dokonce více, než bychom vůbec chtěli. A tak jsme příspěvky a náměty respondentů četli opravdu velmi pozorně. V naší anketě v roce 2017 jsme na tuto poslední otázku získali sedmnáct odpovědí - ve srovnání s jinými otázkami poměrně málo odpovědělo pouze 22,4 % respondentů. Při zpracovávání nás však zaujalo trochu jiné rozložení respondentů viz tabulka č. 12. Nesplnilo se naše očekávání, že připomínky bude mít především nejstarší věková kategorie (lidé, kteří rok 1968 zažili) ve skutečnosti jejich zastoupení odpovídá jen průměru. Ale výrazněji často na tuto naši otázku odpovídali respondenti věkové kategorie let, tedy ti, kteří rok 1968 zažili jen v útlém dětství, či jej znají z vyprávění o době těsně před jejich narozením. Častěji uvádějí náměty, které se váží k souvislostem blízkým roku Naprosto se ale minimalizovaly připomínky těch, co neučí a učitelů gymnázií a na druhou stranu zde překvapilo vysoké zastoupení učitelů ze SOŠ polovina učitelů působících na SOŠ, kteří se zúčastnili naší ankety, odpověděla na otázku Na co jsme se nezeptali. Při rozdělení připomínek podle témat najdeme učitele ze SOŠ ve všech skupinách. Tabulka č. 12.: Odpovědi na otázku Na co jsme se nezeptali podle věku a typu školy Porovnání odpovědí na poslední otázku podle věku a typu školy, kde respondent působí Podle věku Celkem resp. Poslední otázka Podle typu Celkem resp. Poslední otázka abs % Abs % školy abs % Abs % Do 34 let 17 22,4 2 11,8 ZŠ 31 40,8 8 47, let 11 14,5 2 11,8 Gym 17 22,4 1 5, let 23 30,2 7 41,1 SOŠ 15 19,7 7 41, let 18 23,7 4 23,5 Neučí 13 17,1 1 5,9 65 a více 7 9,2 2 11,8 celkem Celkem Tematicky se připomínky respondentů týkaly vazby minulosti na současnost (3x uváděny jak náměty na formulaci otázek, tak i připomínky k době), náměty vztahující se přímo k mapování problematiky roku 1968 (4x jaký byl dopad na osobní život, emigrace), náměty tematicky spojené se školstvím (4x), osobní vzpomínky výrazně emocionálně podbarvené, vázané k roku 1968 (4x především vstup vojsk a 2x Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

320 320 Jana Půlpánová také MS v hokeji). Toto téma uváděli jen lidé ve věku let. Nikoli ti nejstarší. Dvě odpovědi byly mimo (nic mne nenapadá a děkuji). Protože jde o připomínky, které by mohly být inspirací pro některé další šetření (zvláště pak ve školství), citujeme prakticky všechny uvedené náměty (ty, v nichž by přesnou citací mohla být narušena anonymita, jsme bez narušení jejich základního smyslu poněkud zkrátili). Náměty vztahující se k vnímání současnosti (dotažení do současnosti): Jak vidíte budoucnost tohoto státu? (Nebo národa)? Celá naše garnitura myslí jen na sebe, své výhody. Kritizují se komunisté, ale neřeší se to, že bývalí komunisté dnes sedí ve vedoucích funkcích... jsou to bývalé kádry a chovají se tak, jak by se chovaly i za bývalého režimu... A my jsme potichu, bojíme se... A to je tragédie naší doby. Ještě jeden námět: Kvůli čemu byste šli dnes demonstrovat? Týkala by se tato akce budoucnosti a existence a budoucnosti tohoto národa? (ž, 55-64, učí 30 let) Osobně bych se ptala na vnímání současnosti, tedy pokud by dotazník nebyl zaměřen předně na rok 68 a paralely. (ž, do 34 let, ZŠ, učí dva roky) Interpretace dějin 2. pol. 20. století je příliš ovlivněna idealizací a někdy působí nevěrohodně. Jaký je vztah mezi 68/69, 89 a národní identitou a členstvím v EU? (ž, 64-75, SOŠ, 44 let) Náměty související s rokem 1968: Emigroval někdo z vaší rodiny? Rodiče se v noci telefonicky dozvěděli, že mají asi dvě hodiny na rozmyšlení, zda se sbalí a hned odjedou za hranice. Naši zůstali, aby tu nenechali rodiče samotné. Maminka byla jedináček. (ž, 45-54, SOŠ, učí 23 let) Jak se rok 1968 dotkl vaší rodiny a příbuzných? (m, 55-64, ZŠ, učí přes 30 let) - Zda se mne a mé rodiny přímo dotkly události Pražského jara a kde (se nás dotkly). A kde a jak jsem získala informaci o Pražském jaru. (ž, 45-54, ZŠ, učí 20 let) Byla šance (sebemenší), že by se režim u nás změnil? Co by k tomu muselo napomoci? Odpověď: Museli bychom se zbavit závislosti na jakýchkoli mocnostech, což je případ roku 1989, stále na někom visíme. (ž, 45-54, SOU, učí 25 let) Náměty obrácené směrem ke školství: Zda téma Pražského jara učím a jakým způsobem tuto dobu přináším studentům. (ž, let, SOŠ, učí 14 let, ne dějepis) Zamyslet se, jakým způsobem interpretovat a vyučovat, učit žáky o roku 1968/9. (ž, 45-54, SOŠ, dějepis, učí 23 let) Myslím si, že je nyní, v dnešní, událostem časově blízké době, velmi důležité brát ohled na osobní zkušenosti nebo setkání s pamětníky. Narodila jsem se těsně před revolucí a, i když jsem slyšela mnoho vyprávění a názorů a baví mne dohledávat si informace, stále se v tématu cítím nenasycena a tím, že jsem vlastně vědomě vnímala život až v demokracii, mám stále pocit, že jsem o něco ochuzena. (ž, do 34 let, ZŠ, 3 roky učí) Emocionálně laděná sdělení - vzpomínky vázané k létům 68/69: V září 1968 jsem nastoupila do 9. třídy ZŠ a velmi dobře si pamatuji na jedné straně uvolnění, lidé spolu komunikují, fandí KSČ, věří na změny, na straně druhé obrovské zklamání, které přišlo 21. srpna. Národ se neskutečně semkl, lidé si pomáhali. Po upálení Palacha očekávání, naděje a odhodlání ukázat, že Rusáky tady ne- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

321 Co soudí učitelé dějepisu nejen o roku chceme. Nikdy nezapomenu na atmosféru MS v hokeji, když reportér ČT hlásil, že vcházejí hokejisté s nápisem CCCP na hrudi (chudák, už více nekomentoval) a hlavně bujaré oslavy po obou vítězných zápasech - oslavy, které ukázaly, jak Češi ty Rusáky nenávidí. (ž, let, ZŠ, učí 43 let) Využiji tohoto prostoru a napíšu pár slov o tom, jak jsem já prožívala tyto události. V roce 1968 mi bylo devět let a v srpnu 1968 jsem byla na prázdninách u babičky a dědy v Praze 8 - Kobylisích. 21. srpna mne brzy ráno probudila letadla a tanky, babička plakala a bála se, že bude opět válka. Děda byl zvědavý, co se děje, sešel až dolů k Vltavě, kde byly sovětské tanky, říkal, že vojáci nevěděli, kde vlastně jsou a že dostali rozkaz přijet nám na pomoc. O pár dní později jsem šla s dědou do Ďáblického háje na houby, zastavil nás tam sovětský důstojník a říkal, že dál už nesmíme, že tam má jeho jednotka ležení. Nebyl ale vůbec arogantní, naopak se nám omlouval a s dědou chvíli mluvil. Já jsem moc nerozuměla, měla jsem za sebou teprve první rok ruského jazyka. Ale děda říkal, že byl velmi rozumný, že se mu to, co dostal rozkazem, vůbec nelíbí, že jeho otec Prahu v roce 1945 osvobozoval a že tomu teď nerozumí. Měla jsem v té době velký strach a dodnes si to dobře pamatuji. (ž, let, ZŠ, dějepis, učí 24 let) Rok 1968 jsem vnímala jako šestileté dítě. Ještě za tmy nás ráno budila sousedka v panelovém domě, aby si rodiče pustili rádio. Z nedaleké hlavní silnice na Prahu (34 km vzdálenou) bylo slyšet dunění tanků. Druhá vzpomínka je spojená s helikoptérou, ze které byly shazovány letáky z jedné strany Dubček a Svoboda, z druhé strany rozstřílené muzeum. Dodnes je ukazuju v hodině. Třetí vzpomínka: mamka mne budila a po ulici jezdila auta a na nich jásající hokejoví fanoušci se státními vlajkami. (ž, let, gym, učí 32 let) Dovolte mi osobní vzpomínku. Rodiče o politice doma moc nemluvili, ale maminka mi vyprávěla příběh ze srpna Stála těhotná u okna, pod kterým projížděly tanky z Polska, vzpomínala na strach, který se jí zmocnil a na zážitky z 2. světové války, které jí připomněl. (Rodiče učili na ZŠ, na umístěnku do...) Strach a pasivita, které jsem u rodičů vnímala v době jejich dospělosti, měly, domnívám se, příčiny v zážitcích z 2. světové války. (ž, let, SOŠ, učí 11 let) 4. Závěrem Dvě pětiny frekventantů Letní školy historie 2017 nebyly ochotny investovat svůj čas do vyplňování dotazníku zaměřeného k roku 1968 a vazbám tohoto období k událostem let dalších ani za nabídnutou odměnu obsáhlé publikace týkající se tohoto období. Zbývající tři pětiny frekventantů však spolupracovaly až vzácně pečlivě, k položeným otázkám přistupovaly velmi zodpovědně a odpovídaly velice obšírně. Za seriózní účast v anketě jim děkujeme. Třetina respondentů našeho šetření zažila rok 1968 alespoň v dětském věku. Porovnání Ankety 68 z roku 2017 s Výzkumem veřejného mínění z roku 1993 bylo nejzajímavější tehdy, když respondenti mohli volit mezi dvěma tvrzeními, která by mohla dění roku 1968 charakterizovat. Postoj učitelů v roce 2017 byl k názoru, že v roce 68 šlo o pokus o obnovu demokracie, výrazně zdrženlivější, než byly názory v populaci ve VVM z roku 93. Ovšem nejmladší věková kategorie (do 30 či 35 let), která nemohla rok 1968 zažít a byla tak odkázána na jiné zdroje informací, i přes časovou vzdálenost obou šetření (a odlišnost výběrového vzorku) odpovídala v obou šetřeních prakticky shodně (asi 70 % se přiklánělo k tvrzení, že v roce 68 šlo o pokus Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

322 322 Jana Půlpánová o obnovu demokracie). Ani respondenti starší (do 60 let) se v obou šetřeních od sebe příliš nelišili. Shledali jsme, že výrazné rozdíly obou šetření byly u lidí, kteří měli s rokem 1968 osobní zkušenost. Zatímco v roce 93 názor, že v roce 68 šlo o boj dvou frakcí KSČ, zaujímala celkově necelá třetina respondentů vybraných z celé populace (nepočítáme-li ty, co názor neuvedli), má v roce 2017 stejný názor o třináct procent víc učitelů (nositelů vzdělání). V naší anketě pak tento názor s rostoucím věkem učitelů také sílí u nejstarších učitelů vzrůstá na nadpoloviční většinu. Takže jen dvě pětiny respondentů nad 55 let v Anketě 68 v roce 2017 připouštějí, že šlo o pokus o obnovu demokracie, zatímco většina se přiklání k tvrzení, že šlo o boj dvou frakcí v KSČ. Jistě, vzhledem k malému počtu respondentů může jít i jen o neprůkaznou zajímavost a volba mezi variantami může být také podstatně ovlivněna děním odehrávajícím se v současnosti. Nicméně k zamyšlení nad tím, jak budou rok 68 vnímat další generace, co (jaká literatura či audiovizuální dokumenty) bude uvažování nepamětníků ovlivňovat, i pokud půjde o jejich další budoucnost, by to vést mělo. Převážná většina našich respondentů se přiklání k názoru, že rok 68 je významný mezník našich dějin a obsáhle to komentuje. A nenašli jsme mezi věkovými kategoriemi žádné významné rozdíly, pokud jde o vnímání síly souvislostí mezi roky 68 a 89. Nejdůležitějším ziskem Ankety 68 v LŠH 2017 jsou ale přímé odpovědi respondentů, které citujeme ať již jde o hodnocení přínosů či neúspěchů roku 89, či další odpovědi na ostatní naše otázky. Mnohdy tyto názory, postoje či vzpomínky našich respondentů dokázaly absorbovat i dobovou atmosféru. A právě tyto odpovědi by mohly být pro mladší generace čtenářů jedním z cenných informačních zdrojů přibližujícím dobu, kterou nezažili. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

323 Poznámky Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce 1989 Stanislav Holubec 1) Kundera, Milan: Český úděl. In: Listy , č. 7-8, str. 1. Havel, Václav: Český úděl? In: Tvář 2/ ) pithart, Petr: Osmašedesátý. Köln, Index ) např. Egon Bondy psal v roce 1984: Cílem bylo uskutečnit změnu shora, tj. z mocenské pozice komunistické strany, až by její orgány přešly do rukou nové, poměrně intelektuálsky elitářské garnitury. In: Bondy, Egon: Neuspořádaná samomluva. Brno, Luboš Marek 2002, s. 8. 4) 5) 6) holubec, Stanislav: Ještě nejsme za vodou. Obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace. Praha, Scriptorium ) Křeček, Jan: Obraz Pražského jara v tisku na počátku 21. století. MF Dnes a Lidové noviny In: Köpplová, Barbara Wolák, Radim (eds.): Česká média a česká společnost v 60. letech. Praha, Radioservis ) Gracová, Blažena: Obraz tzv. Pražského jara, období normalizace a sametové revoluce v současných německých učebnicích. In: Beneš, Zdeněk (ed): Dvojí rok 1968? Zlomové roky 1968 a 1989 v českých a německých učebnicích dějepisu. Praha, Casablanca ) dolezel, Heidrun: Československo v letech 1968 až 1989 v českých učebnicích dějepisu. In: Beneš, Zdeněk (ed): Dvojí rok 1968? Zlomové roky 1968 a 1989 v českých a německých učebnicích dějepisu. Praha, Casablanca ) Šporková, Alena: Poučena z krizového vývoje: Obraz Pražského jara v normalizační beletrii. In: Soudobé dějiny č. 2, ) Čulík, Jan: Jací jsme: Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let. Brno, Host 2007, s ) Zídek, Petr: Ztracená generace. In: Lidové noviny , s ) prouza, Albert: Srpen 1968 souvislosti jedné tragédie národa. In: Denní Telegraf , s ) V odboji s jeho četnými projevy lidské solidarity jsme získali mnoho zkušeností, nebyla to však dobrá škola demokracie a tolerance. Naučila nás naopak černobílému vidění a víře v jedinou pravdu bez jakýchkoli pochybností. [Pelikán, Jiří: Jeden z nás. K úmrtí Zdeňka Hejzlara. In: Listy - dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog 5/1993, s. 29.] 15) holub, Petr: Bojovníci s lidskou tváří. In: Respekt , s ) Steigerwald, Karel: Devětašedesátníci. In: Literární noviny 9/1992, s ) Alexander Dubček zemřel. Lidové noviny , s ) placák, Petr: Pravice by měla přehodnotit svůj postoj k roku 68. In: Lidové noviny , s ) hvížďala, Karel: 1968 intelektuálové selhali. In: Mladá fronta Dnes , s. 6. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

324 324 osmašedesátý očima tří generací 20) O fenoménu takzvaných osmašedesátníků. Český rozhlas 6, , Studio Stop. Hovořili: Karel Hvížďala, Jiří Ješ a Jefim Fištejn. 21) Kučera, Vladimír: Reformní vůdci nasedli na tygra, pak ho zbili a zavřeli do klece. In: Mladá fronta Dnes , s ) Štencl, Richard: Dědictví roku In: Respekt 35/1993, s ) Kučera, Vladimír: Obrana osmašedesátníků. In: Mladá fronta Dnes , s ) 25) viz např. Juráček, Pavel: Deník ( ). Praha, Národní filmový archiv ) ačkoli musíme být na pozoru, nakolik jsou tyto vzpomínky ovlivněny pozdějšími prožitky, stojí za to citovat reflexi západního studentského hnutí z pera tehdejšího vysokoškoláka, dnešního politologa a publicisty Alexandra Tomského (1947): Oni skutečně nenáviděli prohnilý kapitalismus, individualismus, kolonialismus, americký imperialismus, podvod voleb, eurocentrismus, lidská práva a falešné buržoazní svobody. Budoucnost patřila třetímu světu, tam existoval skutečný proletariát, naděje lidstva. Jenomže my jsme toužili právě po těch základních svobodách, individualismu a konzumní úrovni, o které se nám v Praze jen zdálo. Imperialismus byl přece sovětský a žádný kolonialismus jsme nikde neviděli. Anglická imperiální minulost nám připadala docela fajn. (Tomský, Alexander: Pražské jaro, levice a realita. In: Lidové noviny , s. 9). 27) pen: Statečný v bezmoci. In: Mladá Fronta Dnes , s ) Minulost v přítomnosti: Anketa. In: Květy jara plody podzimu. Praha, Syndikát novinářů ČR Klub novinářů Pražského jara 2015, s ) Sobotka, Přemysl: Naletěli jsme komunistům. In: Lidové noviny , s ) bystrov, Vladimír: Jedenadvacátý srpen Dost bylo legendy. In: Slovo , s ) v otázce moskevské zrady či zbabělosti se převažující tón publicistiky lišil od veřejného mínění v roce 1993, které považovalo jednání Dubčeka a dalších v Moskvě ze 41 % za statečné, 13 % za ostudu národa a 19 % že nemohli jinak. (Brokl, Lubomír: Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro. In: Květy jara plody podzimu. Praha, Syndikát novinářů ČR Klub novinářů Pražského jara 2015, s. 187). 32) Kučera, Vladimír: Nebyl jenom jeden 21. srpen, byly dva. In: Mladá fronta Dnes , s ) Steigerwald, Karel: Devětašedesátníci. Literární noviny 9/1992, s ) např. Antonín Přidal v diskusním pořadu Československé televize. Klub Netopýr , min. 00:52. 35) Kriegla antikomunisté dokonce stavěli po bok bratří Mašínů v době snah o jejich rehabilitaci během vlády Mirka Topolánka. (Petráček, Zbyněk: Kriegel po boku Mašínů. In: Lidové noviny , s. 1.) Petráčkův názor byl kritizován záhy jedním čtenářem, neboť měli sice stejnou odvahu, ale kdyby se známkovala schopnost rozeznávat zlo, dostali by bratři Mašínové opět jedničku, pak Kriegel čtyři mínus. (Dopisy redakci. In: Lidové noviny , s. 10.) Čtenář si např. neuvědomoval, že František Kriegel nepochybně rozeznal zlo během 30. let, kdy se přidal na stranu republikánů ve španělské občanské válce. 36) Svoboda byl v prvorepublikové armádě zcela bezvýznamným plukovníkem pěchoty, který velel náhradnímu praporu, což byla funkce pro méně schopné důstojníky krátce před penzí. (Cit. dle Vališ, Zdeněk: Kauza Ludvík Svoboda. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

325 poznámky 325 In: Reflex 44/1992, s. 64) S fakticitou si novináři nedávali příliš práce: Jeden článek Svobodu považoval za absolventa rakouské důstojnické školy v Hranicích na Moravě (Patočka, Jan: Se Svobodou za Svobodu. In: Reflex 29/199, s. 16), jiný zdůrazňoval, že žádné vojenské vzdělání neměl. (Vališ, Zdeněk: Kauza Ludvík Svoboda. In: Reflex 44/1992, s. 64). 37) prouza, Albert: Srpen 1968 souvislosti jedné tragédie národa. In: Denní telegraf , s ) vališ, Zdeněk: Kauza Ludvík Svoboda. In: Reflex 44/1992, s ) Kučera, Vladimír: Ludvík Svoboda byl spíše sovětský generál než československý prezident. In: Mladá Fronta Dnes , s ) ruml, Jan: Rok 1968 aneb chceme o tom mluvit? In: Lidové noviny , s ) Karel Hvížďala: 1968 intelektuálové selhali. In: Mladá fronta Dnes , s ) Kosatík, Pavel: Alexander Dubček ( ). In: Týden , s ) pithart, Petr: Který srpen? 1968, nebo 1969? In: Lidové noviny , s ) placák, Petr: Nedorozumění nejen roku In: Lidové noviny , s ) benčík, Antonín: Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi. Drama muže, který předběhl svou dobu. Praha, Ostrov ) Zídek, Petr: Ztracená generace. In: Lidové noviny , s ) Křesťan, Jiří: Čestmír Císař: Paměti. In: Soudobé dějiny 1-2/2006, s ) Zídek, Petr: Průvodce zatrpklého aparátčíka po vlastním osudu. In: Lidové noviny , s ) Chuchma, Josef: Filozof v kozelci významů a emocí. In: Mladá fronta Dnes , s ) O filozofovi Karlu Kosíkovi, Markétě Samsové a překonání strachu. Rozhovor s Miroslavem Petříčkem. In: Týden 10/2003, s ) Steigerwald, Karel: Devětašedesátníci. In: Literární noviny 9/1992, s ) Zídek, Petr: Antonín J. Liehm vzpomíná. In: Lidové noviny , s ) bělohradský, Václav: Pět poučení z květnových voleb. In: Právo , s ) osmašedesátník, novinář, signatář Charty 77 a polistopadový ředitel Československé televize Jiří Kantůrek ( ) byl oblíbeným terčem nenávisti radikálních antikomunistů. 55) Karel, Bedřich: Již vzhůru psanci této země. In: Rudé krávo. Necenzurované noviny 3/1992, s ) např. srovnejme poslední větu se závěrečnou řečí prokurátora Urválka během Slánského procesu: Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem, volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu. (cit. dle Kosatík, Pavel: Josef Urválek končí s Rudolfem Slánským. In: Týden 12/2005, s. 105.) 57) Beseda k živým otázkám Pražského jara. In: Listy dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog 4/1993, s ) pelikán, Jiří: Proč je Pražské jaro nepohodlné? In: Listy dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog 4/1993, s ) tamtéž, str ) ota Šik v diskusním pořadu Československé televize. Klub Netopýr , min. 1:11:33. 61) eduard Goldstücker v diskusním pořadu Československé televize. Klub Netopýr ) Cit. dle Vančura, Jiří: Za co se stydíme. In: Listy dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog 4/1998, s. 26. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

326 326 osmašedesátý očima tří generací 63) Goldstücker, Eduard: Ohlédnutí za Pražským jarem (2.). In: Nová Přítomnost 8/1995, s ) jičínský, Zdeněk: Nepohodlné pražské jaro a vlastizrada. In: Rudé právo , s ) ota Šik v diskusním pořadu Československé televize. Klub Netopýr ) Klíma, Ivan: Osmašedesátníci. In: Lidové noviny , s ) tamtéž. 68) Kosík, Karel: Pražské jaro, konec dějin a šaušpíler. In: Lettre 12/ ) tamtéž. 70) bělohradský, Václav: Česká cesta k uzavřené společnosti, In: Právo, příloha Salon , s ) eduard Goldstücker v diskusním pořadu Československé televize. Klub Netopýr, , min. 1:35:48. 72) prohlášení ústředního výkonného výboru ČSSD k 25. výročí Pražského jara In: Listy dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog , s ) tamtéž. 74) brokl, Lubomír: Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro. In: Květy jara plody podzimu. Praha, Syndikát novinářů ČR Klub novinářů Pražského jara 2015, s ) Kundera Milan: Český úděl. In: Listy , č. 7-8, str ) Vrchol celé Kunderovy iluzionistické konstrukce vidím však ještě v něčem dalším: prý jsme stanuli poprvé od konce středověku ve středu světových dějin, protože jsme usilovali poprvé ve světových dějinách o socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova ( ) ; prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň! Opravdu: budemeli si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným, než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem! (Havel, Václav: Český úděl? In: Tvář 2/1968). 77) Kosík, Karel: Pražské jaro, konec dějin a šaušpíler. In: Lettre 12/ ) Goldstücker, Eduard: Ohlédnutí za Pražským jarem (2.). In: Nová Přítomnost, 8/1995, s ) hekrdla, Martin: Jdeme v bdělém stavu do katastrofy, míní profesor Eduard Goldstücker. In: Právo , s ) žák, Václav: Kudy z jeskyně, In: Listy 4/1994, s ) někdy nás k neschopnosti myslet jinak než v rámci existujících hranic může přivést jinak velmi inspirující komparativní přístup, který poněkud svádí vidět jako možný jen vývoj podobný ostatním zemím experimentujícím s reformami komunismu. 82) pacner, Karel: Pražské jaro předělem v boji proti komunismu. In: Mladá fronta Dnes , s ) Minulost v přítomnosti. Anketa. In: Květy jara plody podzimu. Praha, Syndikát novinářů ČR Klub novinářů Pražského jara 2015, s ) Prohlášení k 21. srpnu. In: Rudé právo , str ) KSČM k výročí 21. srpna ) tamtéž. 87) tamtéž. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:11

327 poznámky ) K socialismu s lidskou tváří. V Praze ) PDS und Prager Frühling geschichte/view_html/n45/bs41/zid ) tamtéž. 91) tamtéž. 92) douzinas, Costas: Syriza: The Greek Spring ) varoufakis, Yanis: Europe s Illiberal Establishment ) Matěj Stropnický např. psal v roce 2008: Žádala-li se v roce 1968 v Praze demokratizace socialismu a v Paříži socializace demokracie, je dnes nejaktuálnějším tématem demokratizace kapitalismu. Ta je novým údělem těch, které víra neopouští. (Stropnický, Matěj: Reforma, revoluce či kontrarevoluce. In: Literární noviny 51/ 2008, s. 7.) 95) Biľaka už súd nevypočuje ) Zálom, Luboš: Proč oslavujeme sebevraždu Palacha a nikoli hrdinství bratří Mašínů a-nikoli-hrdinstvi-bratri-masinu/ 97) Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť. Kvůli totalitě se neupálil ) placák, Petr: Nedorozumění nejen roku In: Lidové noviny , s ) Ruští vojáci odjeli, agenti zůstávají. Odstartoval 6. ročník kampaně Proti ztrátě paměti ) Bohužel generaci mých dětí už srpnová okupace nic neříká. Je to špatně, protože díky této nevědomosti jsou dnes mladí Češi náchylnější k sovětským lžím, které nyní šíří kágébácká věrchuška, jež dnes opět vládne v Kremlu a která se pokouší zastavit cestu Ukrajiny ke svobodě a demokracii tanky, okupací a horou lží podobně, jako kdysi Brežněv zadusil Pražské jaro. (Palata, Luboš: Proč si připomínat výročí 21. srpna zprava/lubos-palata-proc-si-pripominat-vyroci-21-srpna ). 101) Putin sľúbil Radičovej pozývací list z roku Dnes sa Rusi tvária, že o tom nevedia ) Rusové mění okupaci v 68. v záchrannou misi. Děje se to poprvé od normalizace, varuje historik v-srpnu-1968-rusti-konzervativci-ji-opet-meni-v-zach/r~ d7911e68d f2e/ 103) Už zase šlo o přátelskou pomoc. Ruská televize obhajuje srpen ruska-televize-obhajuje-srpen ) Pomník na Olšanech uctívá okupanty z roku 1968, protestuje historik praha-zpravy.aspx?c=a140317_120322_praha-zpravy_bur 105) např. Stropnický, Matěj: Rituální vražda osmašedesátého. In: Literární noviny 47/ 2008, s. 1. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

328 328 osmašedesátý očima tří generací Pražské jaro z maďarského pohledu Eva Irmanová 1) vida, István: A magyar pártvezetés és csehszlovákiai válság Január - október. [Maďarské stranické vedení a československá krize Leden - říjen.] In: História 1993, č. 9-10, s ) v souvislosti s diferencemi stanovisek sovětského a maďarského vedení k událostem v Československu upozorňuje historik Ferenc Boros, že Kádár nikdy nemluvil o rozporech mezi spojenci, ale vždy připomínal pouze principiální diskuse. 3) huszár, István: Prága-Budapest-Moszkva, Budapest, Szabad tér 1998, s ) Srov. Kádár, János: Végakarat. [Poslední vůle] Budapest 1989; Vida, István, c.d. s. 54; Nyers, Rezsö: Feljegyzés 1968-ból. In: História 1993, č. 9-10, s ) vida, István: c.d. s ) Kádár, János: Végakarat. [Poslední vůle] c.d. s ) dubček, Alexander: Naděje umírá poslední. Vlastní životopis. Praha, Svoboda Liberta 1993, s ) pohotovost byla vyhlášena pravděpodobně 20. července. Viz Benčík, Antonín Pecka, Jindřich: Maďarská účast v srpnové intervenci In: Pobyt sovětských vojsk na území Československa Praha, Ústav pro soudobé dějiny 1994, s ) tamtéž, s ) nyers, Rezsö: Poznámky. c.d. s ) Kádár, János: Végakarat. [Poslední vůle.] c.d. s ) tamtéž, s ) benčík, Antonín Pecka, Jindřich: Maďarská účast. c.d. s ) Wanner, Jan: Brežněv a východní Evropa Praha, Univerzita Karlova 1995, s. 22. Učili jsme se to, nebo neučili? Lukáš Jiříček 1) Dějiny zemí koruny české. Praha, Paseka 1992, s ) Český statistický úřad. Volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění konané ve dnech na území České republiky. [online]. Český statistický úřad, [cit ]. Dostupné z: 3) Česká školní inspekce. Výuka soudobých dějin na 2. stupni základních škol a na středních školách. [online]. Praha, 2016 [cit ]. Dostupné z: Môj šesťdesiaty ôsmy Dušan Kováč 1) Podnet na tento článok dala Chruščovova návšteva výstavy moderného umenia vo výstavnej sieni Manéž roku 1962, kde abstraktné obrazy a sochy iritovali Chruščova natoľko, že dal príkaz všetkých tam vystavujúcich umelcov vylúčiť z KSSZ. Ukázalo sa však, že ani jeden z nich v strane nebol. Výstavu okamžite zavreli. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

329 poznámky 329 2) Karol Bacílek sa v tom čase pokúsil tiež zastaviť distribúciu filmu Štefana Uhra Slnko v sieti a pre toto rozhodnutie argumentoval okrem iného aj tým, že vo filme vystupujúca postava slepej matky má symbolizovať slepú matku stranu. 3) londák, Miroslav Sikora, Stanislav Londáková, Elena: Predjarie. Politický, ekonomický a kultúrny vývoj na Slovensku v rokoch Bratislava, Veda ) 1. zjazd slovenských novinárov v roke Bratislava ) Pravda, 13. júna ) počas roku 1968 vznikol o tomto výroku vtip, podľa ktorého Brežnev v slovenskom preklade povedal: Novotný je váš kanón. 7) vydávanie Literárních novín bolo po IV. zjazde Zväzu československých spisovateľov v júni 1967 prevedené pod ministerstvo kultúry. Zo začiatku im šéfredaktora robil Jan Zelenka. Na jar 1968 Zväz čs. spisovateľov začal vydávať týždenník Literární listy; po vstupe vojsk boli zastavené a miesto nich začali spisovatelia na prelome rokov vydávať týždenník Listy. Tie boli po nástupe Gustáva Husáka do funkcie prvého tajomníka ÚV KSČ zastavené. 8) Akčný program KSČ bol prijatý 5. apríla a zverejnený 10. apríla ) Celý súbor hesiel a plagátov z roku 1968 pozri: Spontánní projevy pražského jara Prameny k dějinám československé krize , díl 1. Vážné i hněvivé nápisy, plakáty, výzvy a mnohé jiné projevy lidové tvořivosti nezapomenutelné doby okolo roku Editor Jindřich Pecka. Praha, Doplněk ) in: Kultúrný život 3. mája Studenti v Československu šedesátých let Jana Kohnová 1) toto uvádí např. spisovatelka Alena Wagnerová, která po roce 1968 odešla do zahraničí (Rakousko a SRN). Zdroj: osobní rozhovory autorky s A.W. a články A.W. v českém tisku. 2) jako jeden z impulsů k demokratizaci a rozvoji vzdělávání i k navýšení výdajů na vzdělávání bývá uváděn tzv. sputnik šok (1956). Byl podnětem pro zásadní změny ve vzdělávání v USA. National Society for the Study of Education pořádala 1959 z podnětu vlády proslulou konferenci ve Woods Hole, její závěry zpracoval J. S. Bruner v knize Vzdělávací proces. (Praha, SPN 1965.) Více: Kohnová, Jana: Další vzdělávání učitelů a jejich profesní rozvoj. Praha, Pedagogická fakulta UK 2004, s ) vědecká aspirantura dnes doktorské studium. 4) Archiv autorky. 5) Více sborník Generace Ed. Karel Hvížďala. Munich, Arkýř ) Ve vyhlášce č. 73/1958 to byl 6. V nové vyhlášce tento požadavek již není. 7) Když tento zákon vznikal, byl ministrem školství Čestmír Císař, mj. také v souvislosti s tímto zákonem byl asi odvolán z funkce. 8) archiv autorky, která se této konference účastnila. 9) Název Klikoživ Klika opozičních živlů jsme zvolili, neboť jsme předpokládali, že obdobný termín použije při svém jednání Ústřední výbor KSČ, což se také stalo. 10) problematika týkající se kulturního uvolnění a zvláště vysokoškolského hnutí v šedesátých letech je zpracována podrobně a fundovaně v publikaci mladého historika Jaroslava Pažouta Mocným navzdory. Praha, Prostor Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

330 330 osmašedesátý očima tří generací 11) na FF UK nebyl v šedesátých letech vyloučen žádný student z politických důvodů. Celých těch několik šťastných let nás zachraňovali po majáles, po různých konferencích, rezolucích a fakultních i mimofakultních akcích nejprve naši učitelé, vedení fakulty, v dalších letech se za nás stavěl i rektorát. 12) bělohradský, Václav: Přirozený svět jako politický problém: Eseje o člověku pozdní doby. Praha, Československý spisovatel 1991, s ) bělohradský, tamtéž. 14) nelze jmenovat všechny. Našimi učiteli byli: Milan Sobotka, Karel Kosík, Jaroslava Pešková, Jiří Pešek, Dušan a Milan Machovcové, logik Miroslav Jauris. Koncem šedesátých let přišel Jan Patočka. Na katedrách historie působili František Kavka, Josef Polišenský, Robert Kvaček, Miroslav Hroch, Věra Olivová, Karel Durman a další; bylo by možné uvést ještě mnohá jména z jiných kateder. Tenkrát to byli asistenti, později docenti a profesoři. 15) Mezi jinými např. Karel Durman. Ten po r emigroval. Napsal mj. Popely ještě žhavé a Útěk od praporů. 16) akční výbory byly studentské komise, které na začátku padesátých let hodnotily své kolegy, zda jejich politické názory jsou shodné s politikou komunistické strany. Na základě jejich posudků bylo mnoho studentů vyloučeno ze studia z politických důvodů. 17) důvěru jsme si získaly (autorka studie a její kolegyně Jana Smolanová), když jsme brzy na jaře 1968 přiváděly do velké posluchárny profesora Václava Černého, který měl poprvé od padesátých let zase přednášku na FF UK. Jedna paní uklízečka nás s ním potkala, pozdravila ho úklonou a slovy: Pane profesore, vítám Vás zpátky na fakultě. Následující den se spolu s panem vrátným rozhodli sdělit nám svůj požadavky KSČ nerespektující čin. 18) Ke zkratce VOV patřil samozřejmě přídavek ČSM, ale neužíval se, mnohým ani nebyl znám. Mezi členy vysokoškolského výboru i ve fakultních studentských výborech byli také nesvazáci (Štěpán Benda a jiní). V předsednictvu VOV byli např. Jiří Müller, Luboš Holeček, Jan Kavan, Karel Kovanda, Zdeněk Pinc, Vladimír Laštůvka, Miroslav Tyl, Jaroslav Coufal, Jana Kohnová (známí jako Pražští radikálové). 19) eduard Goldstücker ( ). Na jeho životním příběhu, lze ukázat osudy mnoha intelektuálů 20. století: V padesátých letech byl odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl ráno před popravou změněn na doživotní. Po rehabilitaci koncem padesátých let se stal docentem a v roce 1964 profesorem na katedře germanistiky FF UK. V roce byl prorektorem Univerzity Karlovy, roku 1968 byl zvolen předsedou Svazu československých spisovatelů. Po roce 1968 odešel opět do emigrace. Stal se profesorem na University of Sussex v Brightonu; po roce 1989 působil znovu v Praze. 20) Strahovské události se odehrály 31. října Tehdy studenti ze strahovských kolejí protestovali proti častým výpadkům elektřiny. Jejich průvod v Nerudově ulici napadla Veřejná bezpečnost. Byl to obdobně brutální zásah jako o dvaadvacet let později na Národní třídě. Proti zásahu tehdy protestovali učitelé vysokých škol, také rektor UK prof. Oldřich Starý a prorektor Eduard Goldstücker. Rovněž děkan FF UK prof. Jaroslav Kladiva, člen ÚV KSČ, podpořil studenty: když v deset hodin večer nekončila protestní schůze a zhaslo světlo, udělil děkanské volno, aby protestní schůze mohla pokračovat další den. (Viz zápis ze shromáždění na FF UK. Osobní archiv J. Kohnové, dostupné v Archivu Libri prohibiti). 21) prof. Kropáček píše o svých studijních pobytech během šedesátých let v arabských státech a ve Velké Británii v knize, jejímž je spoluautorem: Zikmund, Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

331 poznámky 331 Martin T. Paulas, Jan Kropáček, Luboš: Po cestách kamenitých. O životě, islámu a křesťanské víře. Praha, Vyšehrad ) tento údaj je v článku Jana Skály Paradigma o civilizaci jako velkém rozcestí. Jak konfrontovat liberály s jejich vlastními hesly. In: Britské listy ) Machonin, Pavel a kolektiv: Československá společnost: sociologická analýza sociální stratifikace. Bratislava, Epocha ) havránek, Jan: Univerzita Karlova v letech In: Pousta, Zdeněk Havránek, Jan.: Dějiny Univerzity Karlovy IV Praha, Karolinum 1998, s Rok 1968 na okrese Brno-venkov a jeho reflexe v regionálním tisku Jan Krajčirovič 1) Čejka, Jiří a kol.: Ivančice: dějiny města. Ivančice, Město Ivančice 2002, s ) tamtéž, s ) plchová, Jarmila: Rosicko-oslavanský uhelný revír: Oslavany, Město Oslavany 1999, s ) Širší prostor pro všestrannou aktivitu lidí. In: Rudé právo , č. 32, s ) Koho do funkcí?. In: Rudé právo , č. 26, s ) Ptali jsme se delegátů. In: Směr , č. 10, s ) Střední všeobecně vzdělávací škola 8) Ptali jsme se delegátů. In: Směr , č. 10, s ) tamtéž 10) Státní okresní archiv Brno-venkov se sídlem v Rajhradě (dále jen SOkA Rajhrad), fond Městský národní výbor Ivančice, Pamětní kniha města Ivančice z let , s ) Podpořit obrodný proces jímž strana prochází. In: Směr , č. 11, s ) Členové nového OV KSČ. In: Směr , č. 11, s ) Moravský zemský archiv (dále jen MZA), fond Národní fronta jihomoravský krajský výbor, kart. 83, inv. č. 42, Zápis ze schůze ONV NF Brno-venkov z s ) tamtéž 15) K současné situaci a přípravě voleb. In: Směr , č. 13, s ) Komunisté se vyjadřují. In: Směr , č. 13, s ) procházka, Jan: Politika pro každého. Praha, Tezaurus s ) Stáli u kolébky LM. In: Směr , č. 9, s ) pozveme ho na besedu. In: Směr , č. 13, s ) MZA, fond Národní fronta jihomoravský krajský výbor, kart. 83, inv. č. 42, Zápis ze schůze ONV NF Brno-venkov z , s ) tamtéž 22) tamtéž 23) Gabrielová, Petra: Kartotéka akce 48 a vyhodnocení tzv. protistátní činnosti členů Církve římskokatolické ve vybraných tzv. ilegálních skupinách. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek. Praha, Archiv bezpečnostních složek 2011, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Ivančice, Pamětní kniha města Ivančice z let , s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, Pamětní kniha města Oslavany z let , s Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

332 332 osmašedesátý očima tří generací 26) Katoličtí kněží u předsedy ONV. In: Směr , č. 12, s ) První veřejná schůzka lidovců v Brně. In: Lidová demokracie , č. 183, s ) MZA, fond Národní fronta jihomoravský krajský výbor, kart. 83, inv. č. 42, Zápis ze schůze ONV NF Brno-venkov z , s ) Zabránit převlékání kabátů. Nestačí jen se přihlašovat k progresivnímu proudu. In: Směr , č. 15, s ) Ústavní zákon č. 77/1968 Sb. Ústavní zákon o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky 31) Žádáme moravskoslezský svaz. In: Směr , č. 20, s ) Morava je historický celek. In: Směr , č. 27, s ) O úloze Moravy v příštím státoprávním uspořádání. In: Rudé právo , č. 184, s ) První veřejná schůzka lidovců v Brně. In: Lidová demokracie , č. 183, s Brno: O postavení Moravy a Slezska a požadavek plebiscitu. In: Rudé právo , č. 185, s ) Za referendum na Moravě. In: Lidová demokracie , č. 192, s ) Čejka, Jiří a kol.: Ivančice: dějiny města. Ivančice, Město Ivančice s ) Kdy zákon o Brnu? In: Rudé právo , č. 188, s. 5, 38) Slovo Moravanům. In: Rudé právo , č. 213, s. 3, 39) Pět zástupců Brněnska do České národní rady. In: Směr , č. 28, s ) Vláda schválila zásady federalizace ČSSR. In: Rudé právo , č. 226, s ) MZA, fond Národní fronta jihomoravský krajský výbor, kart. 183, inv. č. 195, Zasedání Jihomoravského krajského výboru Národního výboru z 6. září 1968, s ) Připomínky k federalizaci. In: Směr , č. 43, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, pamětní kniha města Oslavany z let , s ) Pionýr bude výběrovou organizací. In: Směr , č. 33, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Ivančice, pamětní kniha města Ivančice z let , s ) MZA, fond Národní fronta jihomoravský krajský výbor, kart. 83, inv. č. 42, Zápis ze schůze ONV NF Brno-venkov z , s ) Vyženeme strach ze školy. In: Lidová demokracie , č. 183, s ) Cenzuru jsme pochovali. In: Lidová demokracie , č. 182, s ) MZA, fond Národní fronta jihomoravský krajský výbor, kart. 83, inv. č. 42, Zápis ze schůze ONV NF Brno-venkov z , s ) tamtéž, s ) Z rezoluce okresní konference. In: Směr , č. 27, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, Pamětní kniha města Oslavany z let , s ) Pro plnokrevný stranický život. In: Směr , č. 33, s ) Hrozí v Československu kontrarevoluce. In: Rudé právo , č. 231, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, Pamětní kniha města Oslavany z let , s ) rozhovor s Annou Rosendorfovou (členkou Československé strany lidové v Oslavanech) vedený Janem Krajčirovičem dne v Oslavanech. Přepis rozhovoru v archivu autora. 57) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, Pamětní kniha města Oslavany z let , s Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

333 poznámky ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, Pamětní kniha města Oslavany z let , s ) tamtéž. 60) Co nyní dělat? In: Směr , č. 34, s ) Všem NV okresu Brno-venkov. In: Směr , č. 34, s ) Všem příslušníkům a velitelům LM. In: Směr , č. 34, s ) rozhovor s Annou Rosendorfovou (členkou Československé strany lidové v Oslavanech) vedený Janem Krajčirovičem dne v Oslavanech. Přepis rozhovoru v archivu autora. 64) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, Pamětní kniha města Oslavany z let , s ) SOkA Rajhrad, fond Místní národní výbor Moravské Bránice, Kronika obce Moravské Bránice , s ) Stanovisko pracujících závodu Mosilana Ivančice. In: Směr , č. 35, s ) Stanovisko OV KSČ. In: Směr , č. 35, s ) Naše důvěra je otřesena. In: Směr , č. 35, s ) Čejka, Jiří a kol.: Ivančice: dějiny města. Ivančice, Město Ivančice s ) Lípy svobody. In: Ivančický zpravodaj, , č. 6, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Ivančice, pamětní kniha města Ivančice z let , s ) Naše důvěra je otřesena. In: Obroda , č. 24, s ) SOkA Rajhrad, fond Městský národní výbor Oslavany, pamětní kniha města Oslavany z let , s ) Oceňujeme rozvážný postoj. In: Směr , č. 35, s. 1. Šedesátá léta konflikty televize s mocí Milan Kruml 1) pelikán, Jiří: Ředitelem Československé televize In: Listy, č. 2, 1993, s. 5. 2) v roce 1965 se stal šéfredaktorem nově založeného týdeníku Čs. televize. Na začátku sedmdesátých let odešel z ČST a pracoval jako korektor v tiskárně na Smíchově. 3) Švihálek, Milan: 50 let televizního studia Ostrava. ČT Ostrava 2005, s.28. 4) Úbytek publicistických pořadů z ostravského studia glosoval v deníku Rudé právo Jiří Pittermann 3. dubna 1968: Překvapilo mne, že od ledna přestala ostravská publicistika v podstatě existovat. Odečteme-li nedávnou nepříliš povedenou besedu, obrátila se k lyrizujícím krajovým obrázkům a k pořadům bez vazby na současné politické a společenské procesy. Spíš však mlčela. 5) v roce 1964 byl Jan Neuls povolán do Prahy, aby zde převzal funkci vedoucího Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. Současně byl programovým ředitelem v Ostravě. Pražskou redakci vedl až do roku 1966, kdy jej na tomto místě vystřídal Viktor Růžička. 6) Československý rozhlas a televize č. 14, 1963, s. 8. 7) Listy č. 4, 2008, s ) Trezor se otevírá. In: Mladá fronta , s 4. 9) Československá televize č. 9, 1967, s ) Československá televize č. 3, 1967, s ) Československá televize č. 1, 1969, s. 2. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

334 334 osmašedesátý očima tří generací 12) in: Daneš, Ladislav: Můj život s múzami, televizí a tak vůbec. Praha, Malá Skála 2005, s ) in: Pokorný, Milan: Karel Kyncl život jako román. Praha, Radioservis 2005, s ) Filmové a televizní noviny , s ) in: Daneš, Ladislav: Můj život s múzami, televizí a tak vůbec. Praha, Malá Skála 2005, s ) archiv Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Sbírka KV ČSFR, C IV/102, Okamžitá opatření v Čs. televizi, v Čs. rozhlase a v tisku. Rozhodnutí Federálního úřadu pro tisk a informace z na základě usnesení vlády z a předsednictva ÚV KSČ z ) Miroslav Hladký patřil mezi hlavní představitele normalizace v československé žurnalistice po srpnu Byl signatářem prohlášení Slovo do vlastních řad, ve kterém se někteří novináři veřejně přihlásili k normalizační politice. (V Rudém právu otištěno 17. května 1969.) V Československé televizi po srpnu 1969 jako jeden z nemnoha dalších režíroval propagandistické pořady, které v duchu normalizační politiky vykládaly události Pražského jara 1968 jako kontrarevoluci a události srpna 1969 jako řádění kontrarevolučních živlů. 15. dubna 1969 se stal šéfrežisérem Televizních novin Čs. televize v Praze. Reforma, nebo revoluce: radikální demokraté a Pražské jaro Jan Mervart 1) Jedná se o edici Prameny k dějinám československé krize vycházející od roku 1993, v jejímž rámci dosud vyšlo dvacet svazků. 2) Základní přehled viz Hoppe, Jiří Škodová, Markéta Suk, Jiří Caccamo, Francesco: O nový československý model socialismu. Čtyři interdisciplinární vědecké týmy při ČSAV a UK v 60. letech. Praha, Ústav pro soudobé dějiny ) viz Liehm, A. J.: Generace. Praha, Československý spisovatel 1990, s ) na tomto místě máme na mysli konformitu většinové české společnosti za Protektorátu Čechy a Morava. Kromě dřívějšího komunistického odboje lze mezi nejpočetnější odbojové skupiny počítat organizaci revoluční mládeže Předvoj, která na konci roku 1944 čítala okolo členů; viz například Wagnerová, Alena Janovic, Vladimír: Neohlížej se, zkameníš. Praha, Naše vojsko 1968; Sborník příspěvků ke sdružení domácího odboje a partyzánů Předvoj. Historievzpomínky-dokumenty Praha, Historická skupina Předvoj ) viz Stropnický, Matěj: Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/ tu zájmů československého roku Praha, Scriptorium 2013; ve vztahu k samosprávným dělnickým radám též Karel Kovanda v disertaci obhájené na MIT roku 1975 Kovanda, Karel: Zápas o podnikové rady pracujících Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2014, s ; autor tohoto příspěvku též in Mervart, Jan: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let. Brno, Host 2010, s ) Kosík, Karel: Česká radikální demokracie: Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19. století. Praha, Státní nakladatelství politické literatury 1958; Kosíkův projev na zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968, zejména potom jeho pasáž otištěná v Nové mysli v anketě Socialismus s lidskou tváří idea a skutečnost; Kosík, Karel: Revoluční moudrost moudrá revolučnost. In: Nová mysl, 1969, č. 1, s Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

335 poznámky 335 7) příznačná je v tomto ohledu především Kalivodova a Kosíkova kritika technokraticky pojatého socialismu, jak byl postulován v Akčním programu KSČ; viz Kosík, Karel: Naše nynější krize. In: Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1993, s ; Kalivoda, Robert: Demokratizace a kritické myšlení. In: Literární listy , č. 11, s. 6. 8) Klidná revoluce v Československu. In: Literární listy, , č. 1, s. 4 (rozhovor s A. J. Liehmem otištěný původně v Gazette de Lausanne ). 9) podobně konstatuje i Petr Šámal. Viz Šámal, Petr: Co přineslo Pražské jaro Literárním novinám? Příspěvek k charakteru jednoho týdeníku (a jedné generace). In: Pražské jaro Literatura film média. Praha, Literární akademie 2009, s ; Stropnický, Matěj: Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku Praha, Scriptorium 2013, s ; též Mervart, Jan: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let. Brno, Host 2010, s ) Kosík, Karel: Naše nynější krize. In: týž, Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1993, s ; Jodl, Miroslav: Svoboda a odpovědnost. In: Literární listy, , č. 6., s. 1 a ) Kosík, Karel: Naše nynější krize. In: týž, Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1993, s ) Kalivoda, Robert: O perspektivách socialistické demokracie. In: Rudé právo , s. 3; Kosík, Karel: O dělnických řadách kriticky. Plamen, 1968, č. 8, s [podepsáno JaN]. 13) viz Sommer, Vítězslav: Are we still behaving as revolutionaries?. Radovan Richta, theory of revolution and dilemmas of reform communism in Czechoslovakia. In: Studies in East European Thought, 2017, č. 1, s ) Kosík, Karel: Naše nynější krize. In: týž, Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1993, s ) Návrh stanoviska ÚV SČSS [ÚV Svazu československých spisovatelů] k některým otázkám československé literatury. In: IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Praha června Praha, Československý spisovatel, s ) Návrh stanoviska ÚV SČSS [ÚV Svazu československých spisovatelů] k některým otázkám československé literatury. In: IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (protokol). Praha června Praha, Československý spisovatel 1968, s ) tamtéž, s ) liehm, A. J.: Diktát moci a trhu. In: Literární listy, , č. 3, s. 11 (původně referát na IV. sjezdu spisovatelů 28. června 1967). 19) literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Svaz československých spisovatelů, kr. 21/C/20. Koncepce Lidových novin. 20) Kovanda, Karel: Zápas o podnikové rady pracujících Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2014, s ) v rámci jugoslávského případu marxistického humanismu na tento problematický moment upozornil Nikolay Karkov; viz Karkov, Nikolay: Decolonizing Praxis in Eastern Europe. Toward a South-to-South Dialogue. In: Comparative and Continental Philosophy, 2015, č. 2, s ) viz Kosíkův projev na zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968, zejména potom jeho pasáž otištěná v Nové mysli v anketě Socialismus s lidskou tváří idea a skutečnost; Kosík, Karel: Revoluční moudrost moudrá revolučnost. In: Nová mysl, 1969, č. 1, s ) tento moment analyzuji v rozsáhlejší studii; viz Mervart, Jan: Kultura v karanténě: umělecké svazy a jejich konsolidace za rané normalizace. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2015, s Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

336 336 osmašedesátý očima tří generací 24) rops Tůma, Roman: Násilí jako antikoncepce pokroku. A2larm, , původní text na ). 25) Citováno dle: Vaculík, Ludvík: A co dělníci? In: Literární listy, , č. 6, s ) bartošek, Karel: Naše nynější krize a revoluce. In: Češi nemocní dějinami. Eseje, studie, záznamy z let Paseka, Litomyšl 2003, s ) viz Liehm, Antonín Jaroslav: Generace. Praha, Československý spisovatel 1990, s ) Liehm, Antonín Jaroslav: Diktát moci a trhu. In: Literární listy , č. 3, s ) Kalivoda, Robert: Moderní duchovní skutečnost a marxismus. Praha, Československý spisovatel ) nový, Lubomír: Masarykova idea Čs. republiky. In: Listy, , č. 3, s.1 a 9. 31) jakkoliv byl politicky úspěšnější, slovenský nacionalismus ponechávám v tuto chvíli stranou, zasloužil by si rozbor spolu se slovenskou intelektuální scénou. 32) ivan Klíma dokonce celý komplexní problém arabsko-izraelského vztahu neváhal shrnout pod spojení program genocidy na Blízkém východě; viz Klíma, Ivan: Jeden projekt a jedna strana. In: Literární listy, , č. 9, s. 5. Francie, Francouzi a Pražské jaro Jean-Philippe Namont 1) v článku Kafka et le printemps de Prague [Kafka a Pražské jaro] publikovaném v Les Lettres Francaises 6. až 11. června 1963 píše:...marxismus je největší duchovní silou naší doby. Pražská pocta Kafkovi je vlaštovkou ohlašující novou dobu. 2) philippe, Pierre: Tchécoslovaquie [Československo] Paris, Editions du Seuil 1966, s Tato ediční řada je určena širšímu čtenářskému okruhu a přináší portrét té které země. Autor pobýval v Československu a ve své práci věnuje pozornost především československému umění a zejména současnému filmu. Zaměřuje se na mladou generaci. 3) aron, Raymond: Prague et Paris [Praha a Paříž]. In: Le Figaro, 22. července října se vrací k československým událostem v článku D un coup de Prague a l autre [Od jednoho pražského převratu k druhému], kde srovnává únor 1948 a srpen 1968, potom ještě února 1969 v Prague 1968 [Praha 1968] a posléze dne 28. dubna 1969 v textu La Conversion impossible [Náprava nemožná] publikovaném poté, co Husák 17. dubna 1969 nahradil v čele strany Dubčeka. 4) K tomuto viz zvláště analýzu Antoina Marese: Notre objectif fondamental demeure la détente. France-Tchécoslovaquie [Naším hlavním cílem zůstává uvolňování. Francie - Československo ] In: Fejtö, Francois Rupnik, Jacques (eds.): Le printemps tchécoslovaque 1968 [Československé jaro 1968]. Brussels, Editions Complexe 1999 a 2008, s ) estier napíše článek, v němž přejímá Mitterandovu úvahu: Antonín Novotný již deset let rozhoduje o osudech své země. Je obklopen novou generací dynamických a otevřených kádrů, generací, která politicky roste a získává nový ekonomický rozhled. La rencontre de Prague [Pražské setkání]. In: Le Nouvel observateur, 22. listopad Viz také Estier, Claude: Note sur le voyage de Francois Mitterrand en Tchécoslovaquie [Poznámka k cestě Francoise Mitteranda do Československa]. 15. listopad 1967, web Institut Francois Mitterrand, Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

337 poznámky 337 6) rozvíjí ji dále v Journal de Prague [Pražský deník], který vychází na konci roku a který se zaměřuje na období od prosince 1967 do září Paris, Juillart 1968, s Zpráva o shromáždění v Parku oddechu a kultury Julia Fučíka je na s ) V té době jsem navrhl generálnímu tajemníkovi strany, jimž byl Waldeck Rochet, že mu budu poskytovat různé informace, které získám od vedení československé strany[...]. Lituji, že nepřistoupil na mou nabídku. Byla by snad mohla pozměnit jeho rozhovor se soudruhem Dubčekem v červenci In: Daix, Pierre: Prague au coeur [Praha v srdci]. Paris, Union générale d éditions 1974, s ) Grande réunion du 20 mars a Prague [Velké shromáždění v Praze dne 20. března]. In: Cinq colonnes a la une [Pět sloupků na první straně], 5. dubna 1968, 4min. 51s. -video.html 9) Mares, in: Fejtö Rupnik (eds.), cit. dílo, s ) debré, Michel: Gouverner autrement, , Mémoires [Vládnout jinak, , Paměti]. Paris, Albin Michel 1993, s ) tato výzva byla tématem článku na první stránce Le Mondu 30. června pod titulem En Tchécoslovaquie. Un appel des progressistes radicaux pour une démocratisation plus rapide provoque de vives réactions a Prague [V Československu. Výzva radikálních pokrokářů k rychlejší demokratizaci vzbuzuje v Praze živé reakce]. 12) ralite, Jack: Les répercussions de 1968 sur le Parti communiste francais [Ohlasy 1968 v Komunistické straně Francie]. In: Fejtö Rupnik (eds.), cit.dílo, s ) v komuniké se praví: Ozbrojená intervence armády Sovětského svazu v Československu dokazuje, že moskevská vláda se neodpoutala od politiky dvou bloků, která byla v Evropě prosazena v důsledku Jaltských dohod. Tato politika je neslučitelná s právy národů na sebeurčení a nemohla a nemůže vést než k mezinárodnímu napětí. Francie, která se těchto dohod neúčastnila a nepřijala tuto politiku za svou, s politováním zjišťuje, že pražské události znamenají nejen ohrožení práv a osudu spřáteleného národa, ale že jsou i v rozporu s evropským uvolňováním, které sama prosazuje ve snaze zapojit do něho i další země. Jen ono dokáže zajistit mír. In: Debré, cit. dílo, s ) Mares, in: Fejtö Rupnik (eds.), cit. dílo, s ) debré, cit. dílo, s ) Le Monde, 23. srpna 1968, s ) a pokračuje: V Praze se však i přesto objevily různé incidenty, byli zde tři nebo čtyři mrtví. Československá armáda zůstala věrná prezidentu Svobodovi, který měl být údajně zatčen, stejně tak jako tajemník ústředního výboru pan Císař. Pan Alexander Dubček a jeho spolupracovníci jsou prakticky také zatčeni. 18) viz zvláště Le Monde 22. srpna 1968, s ) viz web Charles De Gaulle, paroles publiques, Réprobation du printemps de Prague. [Charles de Gaulles, veřejné projevy. Odsouzení Pražského jara.] fresques.ina.fr/de- gaulle/parcours/0008/de-gaulle-et-l-urss.html#anchor52 20) daný text pokračuje: Francouzští komunisté nenechají bez odpovědi ani sebemenší přitakání postoji, který se staví proti zájmům dělnické třídy, národa i míru, a jímž je antisovětismus. Citováno in Daix, Prague au coeur [Praha v srdci], s Viz též s ) Le Monde, 23. srpna 1968, s. 9, a Mitterrand, Francois: Ma part de vérité [Má část pravdy]. Paris, Fayard Citováno Grémion, Pierre: Méprises, résistances, malentendus: la gauche francaise face au printemps de Prague [Omyly, odpor, Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

338 338 osmašedesátý očima tří generací nedorozumění: francouzská levice tváří v tvář Pražskému jaru]. In: Fejtö Rupnik (eds.), cit. dílo s ) Odmítám uvěřit, že tam nastane Biafra ducha. Nevidím však žádné světlo na konci této cesty násilí. 23) aragon, Louis: Avez-vous lu L Aveu? [Četli jste Doznání?]. In: Les Lettres Francaises, n 1270, 12. února ) ionesco, Eugene: Antidotes: Oser ne pas penser comme les autres [Antidoty: Odvážit se nemyslet jako ostatní]. Paris, Éditions Gallimard Článek je přetištěn na s Politika jako umění možného Jiří Sekera 1) Tribuna otevřenosti. Zkrácený záznam z večera otázek a odpovědí Mladí se ptají, který uspořádal Městský výbor ČSM ve spolupráci s Ústavem dějin KSČ v Praze v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka ve středu 20. března Praha, Rada klubů mládeže MV ČSM 1968, s. 1. 2) Šik, Ota. In: Tribuna otevřenosti, s. 3. 3) hanzelka, Jiří. Cit. tisk, s. 8. 4) vývoj politických stanovisek sovětského vedení k Pražskému jaru podrobně popisuje publikace nazvaná Invaze Ruský pohled. Editor Josef Pazderka. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů a nakladatelství Torst v Praze roku Uvádí se zde, že za přelomový měsíc ve vztahu k Pražskému jaru se považuje březen 1968, kdy sovětské vedení začalo nahlížet na situaci v Československu jako na hrozbu pro celistvost východního bloku. V souvislosti se schůzkou vedoucích představitelů komunistických stran v Drážďanech, svolanou k projednání situace v Československu, poprvé otevřeně zazněla myšlenka, že by stálo za to přemýšlet o zásahu po vojenské linii. Tento názor pramenil z vědomí, že v Československu neexistuje alternativa k Dubčekovi a že autoritu Novotného už nelze zachránit. Viz s. 121: Pavlenková, Olga: Československé události a sovětská ambasáda v Praze v letech ) Goldstücker, Eduard. In: Tribuna otevřenosti, s. 3. 6) husák, Gustáv. Cit. tisk, s. 4. 7) Smrkovský, Josef. Cit. tisk, s. 2. 8) procházka, Jan. Cit. tisk, s ) Akční program Komunistické strany Československa přijatý na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 5. dubna (dále jen Akční program) Praha, Svoboda 1968, s ) Ferenčák, Tomáš: Mýty o Dubčekovi. In: Pátek týdenní příloha Lidových novin, , č. 47, s. 20. [Správný název dokumentu, o němž autor píše, je Akční program, nikoli Akční plán.] 11) Akční program. Cit. dle Ferenčák, Tomáš: Mýty o Dubčekovi. 12) K nejzásadnější kritice programového dokumentu Pražského jara, vydaného počátkem dubna 1968, dostali tito domácí vykladači marxismu-leninismu, etablovaní už znovu ve vedoucích funkcích, příležitost v závěrečném hodnocení reformního období, které sepsali roku 1969 pod názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. V něm se na s. 14 uvádí: Akční program schválený dubnovým plénem už odrážel vystupňovanou rozvratnou činnost pravice Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:12

339 poznámky 339 ve straně. Obsahuje nemarxistické formulace o úloze strany a státu i socialistické společnosti, o tzv. partnerském pojetí Národní fronty, o řízení ekonomiky a kultury a další teze oportunistické a revizionistické povahy. Je dokumentem, který v teoretické, politické a organizační oblasti je značným krokem zpět v porovnání s obdobnými stranickými dokumenty programového charakteru přijatými stranou v minulosti. Ústřední výbor proto považuje Akční program za nesprávný a neplatný dokument, z něhož nelze vycházet v teoretické činnosti i praktické politice strany. 13) pazderka, Josef (ed.): Invaze Ruský pohled. Cit. dílo, s ) Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Rezoluce k aktuálním otázkám jednoty strany. Praha, Svoboda 1988, s ) viz odkaz 14, s ) Člen předsednictva ÚV KSČ a šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka, představitel konzervativního křídla vedení strany, stál v čele redakce do vojenského zásahu. Ze svých funkcí byl odvolán po 22. srpnu 68 tzv. vysočanským sjezdem KSČ, který šéfredaktorem jmenoval Jiřího Sekeru. Bloková terapie Vít Smetana 1) hoppe, Jiří: Britský pohled na pražské jaro. In: Soudobé dějiny, roč. 7, č. 3 (2000), s , zde s ) Citováno dle: Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století. Praha, Nakladatelství Aleš Skřivan ml. 2000, díl II., s ) viz blíže Fidler, Jiří Mareš, Petr: Dějiny NATO. Praha, Paseka 1997, s ) pons, Silvio: 1989 in Historical Perspective: The Problem of Legitimation. In: Kramer, Mark Smetana, Vít (eds.): Imposing, Maintaining, and Tearing Open the Iron Curtain. The Cold War and East-Central Europe Lanham Boulder New York Toronto Plymouth, Lexington Books ) Citováno dle: Zubok, Vladislav M.: A Failed Empire. The Soviet Union in the Cold War from Stalin to Gorbachev. Chapel Hill, The University of North Carolina Press 2007, s ) tamtéž, s ) dobrynin, Anatoly: In Confidence. Moscow s Ambassador to America s Six Cold War Presidents ( ). New York, Times Books 1995, s ) viz blíže Fidler Mareš: Dějiny NATO, s ) dobrynin: In Confidence, s Občanská společnost a mládež na Rakovnicku v roce 1968 Jiří Verner 1) Křivoklátské panství náleželo původně do tzv. komorního majetku bylo ve vlastnictví českého krále. Postupně však bylo zastavováno různým šlechtickým rodům, až definitivně skončilo v rukou Fürstenbergů. 2) Svoboda. Tiskový orgán Krajského výboru Komunistické strany Československa. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

340 340 osmašedesátý očima tří generací 3) návrat rakovnického Rozvoje byl také jedním z cílů polednového vývoje na okrese. Rozvoj opravdu začal vycházet po roční odmlce v lednu ) Generál Jan Šejna ( ) blízký přítel syna prezidenta republiky A. Novotného. Obohacoval se machinacemi a spekulacemi s nedostatkovým jetelovým semenem. Před trestním stíháním uprchl se svou milenkou do zahraničí, kde se dal k dispozici americkým tajným službám. Aféra semínkového generála přispěla k definitivnímu mocenskému pádu A. Novotného. 5) Spontánní demonstrace studentů ze strahovských kolejí z 31. října Protest byl vyvolán dalším výpadkem elektrického proudu a nevyhovujícím stavem studentského ubytování vůbec. Pokojný průvod vysokoškoláků byl však surovým způsobem rozehnán jednotkami VB. 6) vladimír Valeš ( ) český malíř, scénograf, pedagog a publicista. Na konci 60. let působil jako učitel a později ředitel základní školy v obci Rynholec na Novostrašecku. Plně se zapojil do obrodného procesu pražského jara na okrese Rakovník. Za své názory musel po srpnu 1968 odejít z veřejného života. 7) Srpen před 40 lety: Nic zlého netuše jsem ulehl. Jindřichohradecký deník [online], 2008, [cit ], dostupný z WWW: < cz/zpravy_region/srpen-pred--lety-nic-zleho-netuse-jsem html>. 8) tamtéž. 9) Statistická ročenka ČSSR Maximální plocha osázená chmelem nicméně byla zaznamenána v meziválečném Československu. Roku 1929 činila tato výměra celých 18 tisíc hektarů. 10) Školství. Sborník právních předpisů. Praha 1957, s ) tento výpočet vychází z údajů ČSÚ za roky Přesnější statistiky lze dohledat na webových stránkách ČSÚ < 12) po návratu delegátů XIV. sjezdu v noci z 22. na byla tato otázka jedním z témat, kterou řešilo POV KSČ na svém mimořádném nočním zasedání. 13) vančura, J.: Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968, Praha, Mladá fronta 1990, s ) tamtéž Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

341 O autorech Základní údaje o PhDr. Jaroslavu Kohoutovi, MUDr. Janu Příbaňovi a PhDr. Janu Tesařovi, CSc. jsou přímo před jejich texty. Komentář k charakteristikám všech autorů najdete v ediční poznámce. Ing. Vladimír Brabec (1924) absolvoval obory filosofie a teologie na Karlově univerzitě, v roce 1948 využil stipendium ke studiu na Université de Paris. O rok později nastoupil do ČTK, Redakce informací ze zahraničí. Roku 1953 byl obviněn z pacifismu a následkem toho měl zákaz práce v denním tisku. Směl však studovat na Vysoké škole ekonomické a o tři roky později byl zákaz zrušen. Navrhl vedení ČTK vytvoření Redakce hospodářských informací ze zahraničí. V šedesátých letech spolupracoval jako šéfredaktor Ekonomické redakce ČTK na přípravách reformy řízení čs. národního hospodářství. V období Pražského jara se podílel na vedení svobodné ČTK. V rámci prověrek dostal z ČTK výpověď. Po delší nezaměstnanosti byl přijat v Komunálních službách Modřany. Po Listopadu rehabilitován a jmenován zástupcem ústředního ředitele ČTK Petra Uhla. V květnu 1990 se stal spoluzakladatelem a poté komentátorem deníku Hospodářské noviny. Mgr. Klára Hamanaka (1980), rozená Doušová, pracuje jako psycholožka a rodinná terapeutka. Vystudovala obor Humanitní studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a obor Obecná psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Během vysokoškolského studia se zaměřila na životní příběhy poznamenané těžkými událostmi v souvislosti s fenoménem moudrosti. Díky tomu se poznala s PhDr. Jaroslavem Kohoutem. Scházela se s ním po dobu několika měsíců, během nichž pořizovala nahrávky jejich rozhovorů. Přepisovala je a do výsledné podoby upravovala téměř rok a půl. Vzniklý obsáhlý autorizovaný text obhájila jako bakalářskou práci na Fakultě humanitních studií UK a v roce 2012 ho vydala vlastním nákladem knižně. S životními příběhy pracuje nadále v narativně zaměřené terapii, jíž se věnuje ve vlastní odborné praxi. Mgr. Ivan Hanousek (1942), novinář a spisovatel, mimořádně plodný autor i schopný organizátor. Absolvoval FSVP Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v dětském a sportovním tisku (Čtení pod lavici, Junák, Stadión), vydal dvě knihy literatury faktu pro mládež. Pro rozhlas namluvil velký počet fejetonů a pro televizi připravil tucet námětů seriálu Sláva vítězům. V březnu 1990 založil Českou unii karikaturistů, kde působil v předsednictvu jako tajemník a místopředseda jedenáct let. Déle než patnáct let vydává elektronický magazín e-gag, který je kronikou událostí žánru cartoons doma i ve světě (zatím cca 600 čísel). Napsal přes sto libret k prvním komiksům Štěpána Mareše a četná libreta ke stripům Radovana Rakuse. Publikoval stovky článků o kresleném humoru, portrétů karikaturistů, textů do katalogů. Redigoval několik sborníků kreslených vtipů. Byl členem mnoha mezinárodních porot cartoonistických soutěží v ČR, SR, Polsku, Turecku a na Kypru. Založil u nás soutěž kresleného humoru o cenu Emil Stadiónu (poprvé byla udělena roku 1983, předával ji Emil Zátopek). Získal výroční cenu ČUK Řád Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

342 342 osmašedesátý očima tří generací bílé opice (2006) a jako první (2010) i nejvyšší ocenění polského sdružení karikaturistů (SPAK). Ivan Hoffman (1952) se narodil v Martině na středním Slovensku. Dětství prožil v Praze, mládí v Bratislavě. Po rozdělení Československa se vrátil do Prahy. Od roku 2000 žije na Moravě nedaleko Kroměříže. Před Listopadem pracoval jako fotograf v Restaurátorských ateliérech. Svou volnou fotografickou tvorbu vystavoval na autorských a kolektivních výstavách. Jako písničkář vystupoval v klubech a na řadě hudebních festivalů (Valašský Špalíček, Lipnice, Prázdniny v Telči, Frýdštejn, Rockfest aj.). Podílel se na vydávání samizdatového časopisu Fragment K. V roce 1988 se stal signatářem programového manifestu Demokracii pro všechny (1988) zveřejněného nezávislou iniciativou Hnutí za občanskou svobodu. Po roce 1989 byl redaktorem obnovených Lidových novin a dopisovatelem Rádia Svobodná Evropa. Krátce manažersky působil v soukromém Rádiu Alfa; v letech byl moderátorem a komentátorem Radiožurnálu Českého rozhlasu. V České televizi moderoval pořady Věříte politikům? a Věříte médiím? (oba 2005). Od roku 2008 je komentátorem regionálních Deníků. Poslední dobou spolupracuje s Českým rozhlasem Plus a na Dvojce Českého rozhlasu je pravidelným hostem pořadu Jak to vidí. Výběry z rozhlasových ranních poznámek, za něž obdržel Novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky, vydal v knihách Pomalý potlesk (2001) a Demontáž řetězu (2008). Ivan Hoffman nebyl nikdy členem žádné politické strany. Doc. PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. (1978) pochází z Hradce Králové. Vystudoval historii a sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se také habilitoval. Odborně působil na několika českých a německých vysokých školách; v letech na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. Vydal zhruba čtyři desítky článků v odborných časopisech a editoval tři sborníky. Je autorem tří monografií: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie (2009); Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době (2009); Ještě nejsme za vodou. Obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace (2015). Ze svých učitelů si váží zejména Miroslava Hrocha, Zdeňka Kárníka, Milana Machovce a Miloslava Petruska. V současné době působí v Historickém ústavu Akademie věd ČR a na univerzitě v Českých Budějovicích. Hlavním předmětem jeho zájmu je historická paměť, dějiny levice a postkomunismus. PhDr. Eva Irmanová, CSc. (1943) historička specializovaná na moderní dějiny Maďarska a Slovenska ve středoevropském kontextu; pracuje v Historickém ústavu AV ČR. Kandidátská práce Kádárismus. Vznik a pád jedné iluze (knižně 1998). Další monografie: Maďarsko a versailleský mírový systém (2002); Maďarská menšina na Slovensku a její místo v zahraniční politice Slovenska a Maďarska po roce 1989; Maďarsko v éře sovětizace (2008). Bc. Lukáš Jiříček (1990), student posledního ročníku Filosofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor Učitelství dějepisu a společenských věd pro střední školy. V roce 2017 získal cenu Biskupství litoměřického pro nejlepšího studenta Filosofické fakulty UJEP za akademický rok 2016/2017. Věnuje se především období druhé poloviny dvacátého století; píše diplomovou práci Československý rozhlas v období normalizace. Učí dějepis, český jazyk a občanskou výchovu na Základní škole profesora Švejcara v pražských Modřanech. Vedle výuky se věnuje pořádání besed se zajímavými hosty z řad historiků, spisovatelů a pamět- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

343 o autorech 343 níků. Roky se věnoval psaní hudebních recenzí, hraní na kytaru a zpěvu v několika punkových kapelách. Žije v Praze, ve volném čase pravidelně poslouchá Český rozhlas, hraje na bicí, čte historické knihy a chodí do divadla, jemuž se věnuje i jako člen ochotnického souboru. Před několika lety propadl kouzlu malých pivovarů, které navštěvuje i v zahraničí. Eva Kantůrková (1930) vystudovala obory filosofie a historie na Filosofické fakultě UK. Nejznámější je jako spisovatelka, odpůrkyně normalizačního režimu, mluvčí Charty 77, výborná diskutérka a v prvním období po Listopadu také aktivní účastnice politického života. Je autorkou řady scénářů a knih, mj.: Památník (Praha, Český spisovatel 1995), Záznamy paměti (Praha, Hynek 1997), Vy nám taky (Praha, Erika 2008), Řekni mi, kdo jsi (Praha, Torst 2012). Tyto knihy o lidech a událostech, jak je označuje sama autorka, obsahují glosy, vzpomínky a eseje, v nichž dává nahlédnout mj. též do dění kolem polistopadové politiky, živě vzpomíná i na některé veřejně činné osobnosti. V Tajemství sametu (Praha, Akropolis 2013) se prostřednictvím její ové korespondence s režisérem Jiřím Svobodou dovídáme nejen o zákulisí převratu 1989, ale také leccos z událostí pozdějších a též z názorů, postřehů, zážitků i vzpomínek obou pisatelů. Jejím zatím posledním známým dílem je scénář životopisného filmu Jan Palach, který k letošnímu výročí srpnové okupace natočil režisér Robert Sedláček (2018). Mgr. Eva Klausnerová (1930) se narodila v Českých Budějovicích. Vystudovala knihovnictví na Pedagogické fakultě v Praze, kde poté krátce působila. V roce 1960 se s manželem prom. filosofem Karlem Seidlem přestěhovala do Teplé u Mariánských Lázní; zde oba pracovali v knihovně Tepelského kláštera. Od konce 70. let žili v Plzni, kde našla uplatnění ve Státní vědecké knihovně. Od roku byla 1990 externistkou ve slovesné redakci Českého rozhlasu Plzeň. Podílela se zde na tvorbě mnoha pořadů, zvlášť oblíbené byly její fejetony, které se vysílaly jednou týdně déle než dvacet let. Tiskem vydala mj.: Svobodná Plzeň hovoří. Příběhy vzepětí i pokoření Českého rozhlasu Plzeň (Plzeň, Nova 1995). Víc než týden v tichém domě. [In: Říčan, Pavel: S Romy žít budeme, jde o to jak. Praha, Portál 1998.] Jako publicistka získala Pečeť města Plzně (1995) a Cenu Ferdinanda Peroutky (1997). PhDr. Jana Kohnová, Ph.D. (1942) vystudovala dvě vysoké školy učitelství češtiny a dějepisu na Pedagogickém institutu v Olomouci ( ) a následně filosofii a historii na Filosofické fakultě UK ( ). Během šedesátých let patřila k předním představitelům studentského hnutí. V roce 1969 nastoupila na katedru filosofie FF UK jako vědecká aspirantka. Pro své dřívější proreformní aktivity však byla z fakulty vyloučena a následujících dvacet let neměla stálé zaměstnání. Věnovala se veřejně prospěšné činnosti, především práci s dětmi a mládeží v oblasti sportu i kultury. Po Listopadu byla rehabilitována, na FF UK se však nevrátila. Nastoupila do nově zřizovaného Ústavu pro další vzdělávání učitelů a na víc než deset let se stala jeho ředitekou. Na základě disertace získala titul Ph.D. z oblasti pedagogiky. Je činná v několika vědeckých i obecně prospěšných společnostech. Koncipuje kvalifikační vzdělávací programy i programy prohlubující vzdělání učitelů; její nejznámější aktivitou je každoroční realizace Letní školy historie pro učitele dějepisu. PhDr. Dušan Kováč, DrSc. (1942) se narodil v Humenném. Na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě vystudoval obory historie a ruský jazyk. Působil nejprve jako učitel na střední škole, od roku 1968 pracuje ve Slovenské akademii věd. Věnuje se slovenským a středoevropským dějinám 19. a první poloviny 20. sto- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

344 344 osmašedesátý očima tří generací letí. V letech byl ředitelem Historického ústavu SAV, od roku 1998 sedm let vědeckým sekretářem SAV a v letech působil jako místopředseda této vědecké instituce. Publikoval přes 250 vědeckých i odborných článků a víc než dvacet samostatných knižních publikací; je editorem desítek kolektivních monografií a sborníků z vědeckých konferencí. Nejvíc citované práce: Dejiny Slovenska (1998, 2001, 2012), Nemecko a nemecká menšina na Slovensku v rokoch (1990), O historiografii a spoločnosti (2010), Slovakia in History (2010) spoluautoři: M. Teiche a D. Brown, Dejiny Slovenskej akadémie vied (2015) s kolektivem. Je členem Učené spoločnosti SAV, Maďarské i Rakouské akademie věd, Royal Historical society London a Collegium Carolinum Mnichov. [Česky vyšly Kováčovy Dějiny Slovenska poprvé v Nakladatelství Lidové noviny roku 1998; pozn. editora.] Mgr. Jan Krajčirovič (1991) vystudoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obory Učitelství historie pro základní školy a Učitelství českého jazyka a literatury pro ZŠ. Na Filosofické fakultě MU pak absolvoval Teorii a dějiny divadla. V současné době učí dějepis a češtinu na základní škole. Je autorem knihy Vilda a Jožka Jakš : když tento dopis dostanete, tak mě už doma nečekejte (2016). Ve svém bádání se zabývá regionálními a soudobými dějinami. Kromě historie se věnuje literatuře, působil jako zástupce šéfredaktora literární revue Weles. Je laureátem ceny Vladimíra Macury. PhDr. Milan Kruml (1961) pracuje jako specialista na programové formáty ve vývoji nových pořadů České televize. Externě vyučuje na Fakultě sociálních věd UK předměty Historie televize a Mediální kritika; na FAMU učí Historii a současné využití televizních žánrů. Absolvoval Fakultu žurnalistiky UK a od konce osmdesátých let pracoval v zahraniční redakci týdeníku Mladý svět. V letech působil ve zpravodajském magazínu Týden, odkud odešel do domácí a posléze zahraniční rubriky deníku MF Dnes. Roku 2001 začal pracovat pro TV Nova nejprve jako mediální analytik, posléze jako specialista ve vývoji nových pořadů. V roce 2012 odešel do České televize, kde působí dodnes. Dlouhodobě se specializuje na dějiny médií po druhé světové válce, zejména na dějiny televize. Zabývá se také otázkami propagandy a jejího odrazu v mediálních obsazích. Je mimo jiné autorem publikace o vývoji východoněmecké státní bezpečnosti (Stasi Víc než tajná policie; 1995), knihy o historii Československé televize, vytvořené k 60. výročí jejího vzniku (Televize? Televize! 2013). Dějinám Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha patří jeho publikace Zlatá Praha Křižovatka televizního světa; 2016). Doc. PhDr. Martin Kučera, CSc. (1958) vystudoval při zaměstnání historii, filosofii a češtinu na Filosofické fakultě UK. Na Husově teologické fakultě externě absolvoval sedm semestrů bohosloví. Od roku 1986 byl vědeckým aspirantem a posléze vědeckým pracovníkem dnešního Historického ústavu Akademie věd ČR. V polovině 90. let působil v Památníku odboje a v Masarykově ústavu. Od roku 2009 v invalidním důchodu. Na částečný úvazek je pracovníkem oddělení biografických studií Historického ústavu Akademie věd České republiky; autorsky i redakčně se podílí na Biografickém slovníku českých zemí. Badatelsky u něho nakonec převážil zájem o kulturní dějiny 19. a 20. století se zvláštním zřetelem k období po druhé světové válce. Paralelně sleduje problematiku teorie historického poznání (vlastní metodologie dialektické strukturální hermeneutiky). Dosáhl pozice nezávislého historika, který se důsledně řídí devizou historické práce jako služby nežijícím aktérům minulého dění. Z monografií: Rakouský občan Josef Pekař. Kapitola z kulturně politic- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

345 o autorech 345 kých dějin. Praha, Karolinum Kultura v českých dějinách 19. století. Ke zrodu, genezi a smyslu avantgard. Praha, Academia Tázání po dějinném. Praha, Karolinum Prof. PhDr. Robert Kvaček, DrSc. (1932) se narodil v Dvorcích u Jičína. V letech vystudoval Filosofickou fakultu UK v Praze a od té doby na ní působil jako učitel a badatel; od roku 2008 je emeritním profesorem Ústavu českých dějin. Docentem moderních československých dějin se stal roku 1966, ale teprve po Listopadu mohl být jmenován profesorem. Zabývá se především dějinami novodobé diplomacie se zvláštním zřetelem k meziválečnému období a rokům druhé světové války, ale také českými i světovými politickými a kulturními dějinami konce 19. a první poloviny 20. století. Působil v mnoha vědeckých a redakčních radách. Je členem Česko-slovenské komise historiků. Publikoval desítky studií v našich i zahraničních vědeckých časopisech. Z četných publikací: Nad Evropou zataženo (1966), Diplomaté a ti druzí (1988), České dějiny II. Učebnice pro střední školy. (Praha, Práce 2002). Je znám též jako popularizátor historie v tisku, rozhlase a televizi. Jeho práce se vyznačují velmi pěknou češtinou a až esejistickým stylem. Za literaturu faktu získal několikrát Cenu Egona Erwína Kische. Byla mu udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu (2012). PhDr. Alena Lábová, Ph.D. (1950) vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky UK a Fakultu žurnalistiky UK, kde od roku 1974 působila jako pegagog se zaměřením na teorii, historii a etiku fotožurnalismu. Od roku 1990 pracuje na Katedře žurnalistiky Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK. Je spoluautorkou hesel v Praktické encyklopedii žurnalistiky (1999, 2002, 2007), stati v publikaci Zpravodajství v médiích (2001), autorkou skript Dějiny československé fotožurnalistiky (1977) a Základy fotožurnalistiky 1, 2 (1989, 1990). Její nejnovější tiskem vydanou prací je monografie o problémech fotožurnalismu a manipulace fotografie v digitální éře Soumrak fotožurnalismu? (Karolinum, 2009). Jako fotografka spolupracovala s různými periodiky, je autorkou obrazové části publikací Universita Karlova dnes (1999) a Katalogu k 650.výročí založení University Karlovy (1998). Podílela se na koncepci výstavy fotografa Jovana Dezorta v prostorách Staroměstské radnice (2014). Doc. MgA. et Mgr. Filip Láb, Ph.D. (1976) se narodil v Praze. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK a obor fotografie na pražské FAMU. Působí na Fakultě sociálních věd UK, přednáší o vizuální kultuře se zaměřením na fotografii a fotožurnalismus. Je vedoucím české mutace webového projektu Evropská observatoř žurnalistiky ( spoluřešitelem výzkumného projektu Worlds of Journalism Study ( za Českou republiku a spoluautorem fotografického projektu Východní blok ( PhDr. Jan Mervart, Ph.D. (1980) pochází z Liberce. Roku 2009 obhájil disertační práci na Univerzitě Hradec Králové, kde od 2007 působil jako odborný asistent Historického ústavu. Spolupracoval s Českým rozhlasem 6 na přípravě cyklu Historie věčně živá. Externě se podílí na práci Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů. Od roku 2012 působí v Oddělení pro studium moderní české filosofie Filosofického ústavu AV ČR. Věnuje se českým a československým kulturním a intelektuálním dějinám 20. století. Je autorem dvou monografií vě- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

346 346 osmašedesátý očima tří generací novaných komunistickému reformismu a spolueditorem knihy mapující marxisticko-křesťanský dialog: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let. (Brno, Host 2010). Kultura v karanténě: umělecké svazy a jejich konsolidace za rané normalizace. (Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2015). Landa, Ivan Mervart, Jan: Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu. (Praha, Filosofia 2017). PhDr. Jean-Philipp Namont (1973) získal doktorát v oboru soudobých dějin na univerzitě Paris I Pantheon Sorbonne. V současné době působí jako vysokoškolský pedagog na Institut Catholique v Paříži. Pravidelně spolupracuje s pracovní skupinou Identita, mezinárodní vztahy a kultura v Evropě [UMR SIRICE Sorbonne Identité, Relations internationales et Civilisation de l Europe, CNRS/Paris I] a učí také na středních školách. Ve své vědecké práci se zaměřuje na dějiny česko-slovensko-francouzských vztahů a osudy československé imigrace ve Francii. Upravená verze jeho dizertační práce vyšla pod názvem La Colonie tchécoslovaque. Une histoire de l immigration tchèque et slovaque en France ( ) nejprve v Paříži (Institut d Etudes Slaves 2011) a posléze pod titulem Československá Kolonie: Dějiny české a slovenské imigrace ve Francii ( ) i v Praze (Academia 2015). Podílel se na kolektivních dílech, například na knize Slovník cizinců, kteří vytvořili Francii [Dictionnaire des étrangers qui ont fait la France (Paris, Robert Laffont 2013)]. Soukromě se naučil česky, studijně i jako turista dlouhodobě navštěvuje Prahu, ale i další města, k nimž patří Olomouc, Tábor či České Budějovice. Oblíbil si českou literaturu, film i výtvarné umění. Mgr. Jana Půlpánová (1946) je socioložka; za svého učitele považuje především Dragoslava Slejšku. Podílela se na řadě sociologických průzkumů, zejména těch, které souvisely s územním rozvojem měst i obcí a s resortem kultury. Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. (1954) se narodil v Praze. V letech vystudoval na Filosofické fakultě Univerzitě Karlovy obory národopis a dějepis. Odborně a vědecky působil a stále působí na velkém počtu tuzemských i zahraničních pracovišť. V současné době je vedoucím Oddělení moderních a soudobých dějin Ústavu českých dějin na FF UK. Dlouhodobě se zaměřuje na české, slovenské, středoevropské a balkánské dějiny 19. a 20. století, národnostní i etnické vztahy a na pozemkové reformy. Z jeho rozsáhlé publikační činnosti uvádíme několik monografií, z nichž některé vyšly opakovaně a ev. též v rozšířeném vydání: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty. (Praha, Vyšehrad 2012). O deset let dřív to byla ve stejném nakladatelství kniha Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy Svazky Dějiny Bulharska (2001) a Dějiny Makedonie vyšly (2003) v Nakladatelství Lidové noviny, které vydalo také knihy jejichž je spoluautorem: Dějiny Srbska (2004), Dějiny Chorvatska (2007) a Dějiny Slovinska (2011). Napsal celou řadu studií a článků publikovaných v češtině, slovenštině, angličtině, polštině, bulharštině, makedonštině, chorvatštině a maďarštině. S výjimkou maďaršiny autor tyto jazyky aktivně ovládá. JUDr. Jiří Sekera (1931) přišel do redakce Rudého práva z měsíčníku Nová mysl v červnu V nově zformovaném vedení listu působil jako jeden ze tří zástupců šéfredaktora. V srpnových dnech ho vysočanský sjezd KSČ jmenoval šéfredaktorem. Tuto funkci vykonával do dubna 1969, kdy byl v souvislosti s nástupem Husákova vedení do čela strany odvolán a převeden do tehdejšího týdeníku Hospodářské noviny, které jako šéfredaktor řídil jen zhruba rok a půl. V listopadu 1970 byl jako ex- Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

347 o autorech 347 ponent reformních sil ze strany vyloučen, z funkce odvolán a jako řadový redaktor bez možnosti publikovat vlastní materiály přeřazen do rubriky světová ekonomika. Vedením redakce týdeníku Hospodářské noviny ho znovu pověřil až místopředseda federální vlády Valtr Komárek v prosinci Rozhodujícím způsobem se pak podílel na přípravách změny periodicity HN na deník, k níž došlo v květnu Jako šéfredaktor pracoval v tomto listu do roku 1993; poté až do konce své profesní dráhy vykonával různé vedoucí funkce ve vydavatelství Economia. Doc. PhDr. Vít Smetana, Ph.D. (1973) narozen v Praze, působí jako vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR; přednáší též moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a je šéfredaktorem Czech Journal of Contemporary History. Jeho hlavní zájem patří čs. dějinám po roce 1938 a dějinám mezinárodních vztahů za druhé světové války i v první fázi války studené. Publikoval mj. monografie In the Shadow of Munich: British Policy towards Czechoslovakia from the Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement ( ) (Praha 2008) a Ani vojna, ani mír: Velmoci, Československo a střední Evropa v sedmi dramatech na prahu druhé světové a studené války (Praha 2016). Spolu s Markem Kramerem editoval kompendium Imposing, Maintaining, and Tearing Open the Iron Curtain. The Cold War and East-Central Europe, (Lanham New York 2014). PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. (1929) historik, diplomat, autor řady odborných článků, statí a recenzí uveřejněných doma i v zahraničí, ale také historických monografií. O domácí a zahraniční politice jsou publikace Zahraniční politika ČSR v letech (Praha, SNPL 1960). Politika a vzťahy (Bratislava, Epocha 1969). Vzpomínky na diplomatická působení najdeme mj. v knize Diplomacie je umění kompromisu (2009). Paměti vydal pod titulem Mé putování zmateným stoletím (2012). Zatím poslední kniha Osudné spojenectví mu vyšla v roce Po propuštění z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii v roce 1970 byl v témže roce zatčen a na základě vykonstruovaného obvinění půl roku vězněn. Poté krátce pracoval jako lesní dělník a nadlouho se stal čističem výkladních skříní. V prosinci 1989 přišel na ministerstvo zahraničí jako poradce ministra Jiřího Dienstbiera. Od léta 1990 do podzimu 1994 byl velvyslancem v Paříži, pak v Belgii a Lucembursku; zároveň zastupoval Českou republiku u NATO. Od podzimu roku 1997 do léta 1998 byl ministrem zahraničních věcí České republiky. Poté diplomatickou kariéru ukončil jako velvyslanec ve Švýcarsku. PhDr. Jiří Šíma, DrSc. (1943) pochází z pražské učitelské rodiny. Během let vystudoval na Filosofické fakultě UK obor čínština v kombinaci s etnografií a folkloristikou a na Státní univerzitě v Ulánbátaru mongolistiku se sinologií. Období strávil jako tlumočník na Velvyslanectví v Pekingu. Po návratu do Prahy pracoval v Orientálním ústavu ČSAV ( ) jako odborný a později vědecký pracovník. Po dvouletém působení ve funkci velvyslance České a Slovenské federativní republiky v Mongolsku se vrátil do Orientálního ústavu, kde se uplatnil jako vedoucí oddělení Východní Asie. Je čestným předsedou Společnosti přátel Mongolska, kterou v roce 1990 zakládal; stal se též členem dvou předsednictev: Organizace pro spolupráci s národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky Kontinenty a Česko-vietnamské společnosti. Roku 1995 založil Klub přátel Asie Pražská jurta. Tento spolek buduje v Ledcích u Kladna od roku 2005 Malé asijské muzeum i Pamětní síň obce Ledce a bývalých lázní Šternberk. Jiří Šíma je nositelem nejvyššího mongolského vyznamenání Řádu Polární hvězdy a medaile Najramdal. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

348 348 osmašedesátý očima tří generací Mgr. Jiří Verner (1988) se narodil v Novém Strašecí. Historii se zaměřením na české novodobé dějiny vystudoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ( ). Během studií se věnoval hlavně dějinám Československa v letech O tom vypovídají též jeho dvě práce: bakalářská Rakovnicko v srpnu 1968 a diplomová Fenomén chmelových brigád v socialistickém Československu. O práci na chmelnicích má nejen teoretické znalosti; dlouhá léta trávil část prázdnin na chmelu v obci Svojetín, malé vesničce na půli cesty mezi Rakovníkem a Louny. V současnosti vyučuje dějepis a výchovu k občanství na Základní škole u svatého Štěpána v Praze. Vedle pedagogické činnosti se mládeži věnuje též v Junáku, kde vede oddíl mladších chlapců vlčat, a zároveň působí coby vedoucí celého novostrašeckého střediska. Trvale žije ve svém rodišti na Rakovnicku, kde v posledních letech nalezl uplatnění též jako jeden z tanečníků místního souboru Čtyřlístek. Zajímá se o středočeský folklor. PhDr. Sláva Volný ml. (1956) se narodil v Praze. Do konce roku 1989 mohl vykonávat jen dělnická povolání, neboť jeho otec byl redaktorem Svobodné Evropy. Studium etnologie a historie na Filosofické fakultě UK ukončil proto až roku 1996, doktorát získal o sedm let později. Působil v oblasti muzejnictví (Židovské muzeum v Praze, Národní muzeum) a památkové péče (Národní památkový ústav). Reportážemi a rozhovory externě přispíval do několika společenských časopisů. V posledních letech je odborným redaktorem Českého rozhlasu. Z publikací: Jsme s vámi, buďte s námi! Vzpomínky redaktorů Československého rozhlasu nejen na srpnové události roku (Praha, Prostor 2013) Od totality k demokracii, aneb jak jsem se dočkal listopadové revoluce rozhovory s Richardem Seemannem. (Praha, Radioservis 2014) Odbornými články přispívá do bulletinu Svět rozhlasu. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

349 Přehled zkratek ARS akademická rada studentů ČST Československá televize AV Čr AV ČSr BLR CFdt akademie věd České republiky akademie věd Československé republiky (též ČSAV) Bulharská lidová republika Confédération française démocratique du travail (Francouzská demokratická konfederace práce) ČSÚ ČT ČTK EU FAMu FF UK Český statistický úřad Česká televize Československá tisková kancelář Evropská unie Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění Filosofická fakulta Univerzity Karlovy ČKd Čloa ČSav ČSDSd ČSFr Českomoravská-Kolben- -Daněk (strojírenský podnik) Čínská lidová osvobozenecká armáda Československá akademie věd Česká sociálně demokratická strana dělnická Československá federativní republika FITES FS FSVP JZd K 231 Kan KB Filmový a televizní svaz Federální shromáždění Fakulta sociálních věd a publicistiky jednotné zemědělské družstvo Klub bývalých politických vězňů Klub angažovaných nestraníků Komerční banka ČSl ČSla ČSM ČSR ČSS ČSSd ČSSr Československá strana lidová Československá lidová armáda Československý svaz mládeže Československá republika Československá strana socialistická Československá strana sociálně demokratická Československá socialistická republika KGb Knpj KNV KSČ KS Číny KSČM KSF Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti Výbor státní bezpečnosti (sovětská tajná policie) Klub novinářů Pražského jara Krajský národní výbor Komunistická strana Československa Komunistická strana Číny Komunistická strana Čech a Moravy Komunistická strana Francie Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

350 350 osmašedesátý očima tří generací KSS KSSS Komunistická strana Slovenska Komunistická strana Sovětského svazu KV ČSFr Komise vlády ČSFR pro analýzu historických událostí let LM LŠH Městnv MLR MNV MSDS MŠMt MTI Lidové milice Letní škola historie Městský národní výbor (též MěNV) Maďarská lidová republika Místní národní výbor Maďarská socialistická dělnická strana Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Maďarská tisková kancelář MV ČSM Městský výbor Československého svazu mládeže MZA MZv nato ndr NF NS NV ODS OCHK ONV OSn OV Moravský zemský archiv Ministerstvo zahraničních věcí Severoatlantická aliance německá demokratická republika Národní fronta národní shromáždění (dobový název horní komory parlamentu) Národní výbor občanská demokratická strana Okresní chmelová komise Okresní národní výbor organizace spojených národů okresní výbor PDS PLR pov PZo rvhp Salt SAV SČSS SDS SFio SNB SN Čr Snpl SNR SOkA SOŠ SOU SPAK Spn Srn partei des Demokratischen Sozialismus Strana demokratického socialismu Polská lidová republika předsednictvo okresního výboru podnik zahraničního obchodu rada vzájemné hospodářské pomoci série bilaterálních smluv mezi Sovětským svazem a USA o omezení strategických zbraní (Strategic Arms Limitation Talks) Slovenská akademie věd Svaz československých spisovatelů Strana demokratického socialismu Section Française de l Internationale Ouvrière Francouzská sekce druhé Internacionály (francouzští socialisté) Sbor národní bezpečnosti Syndikát novinářů České republiky Státní nakladatelství politické literatury Slovenská národní rada Státní okresní archiv střední odborná škola střední odborné učiliště Stowarzyszenie Polskich Artystów Karykatury Státní pedagogické nakladatelství Spolková republika Německo Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

351 přehled zkratek 351 SSSr StB SVVŠ TASS TOS Újep UK ÚMpe Svaz sovětských socialistických republik Státní bezpečnost střední všeobecně vzdělávací škola tisková agentura Sovětského svazu Továrny obráběcích strojů univerzita Jana Evangelisty Purkyně Univerzita Karlova Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii UNESCo organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu ÚRO ÚV KSČ Ústřední rada odborů Ústřední výbor komunistické strany Československa ÚV KSS Ústřední výbor komunistické strany Slovenska ÚV KSSS Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu ÚV SČSp Ústřední výbor Svazu československo- -sovětského přátelství VB VONS VOŠ VVM ZDŠ ZO KSČ ZŠ Veřejná bezpečnost výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vyšší odborná škola výzkum veřejného mínění základní devítiletá škola základní organizace KSČ základní škola Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:13

352 Ediční poznámka Na obálce je použita černobílá fotografie Alexandra Dubčeka. Díky rozhovoru s fotografem a nahlédnutí do příslušných dokumentů v Národním archivu se podařilo zjistiit, kdy a jak tato fotografie vznikla: Ve Španělském sále Pražského hradu se ve čtvrtek 28. března konala první část zasedání ÚV KSČ, které přijalo rezignaci Antonína Novotného na funkci prezidenta republiky i člena předsednictva ÚV a zároveň schválilo kandidaturu Ludvíka Svobody na prezidentský úřad. Fotoreportér týdeníku Květy Vladimír Lammer (1930) směl na tomto zasedání fotografovat. Když jednání toho dne kolem druhé hodiny po poledni skončilo (přesně ve 14:03), zamířil Dubček do jedné z hradních zahrad. Daleko ale nedošel. Návštěvníci Hradu spolu s několika novináři se kolem oblíbeného politika shlukli a on se jim hned nedokázal vymanit. Toho využil fotograf. Momentka do výšky zvednutým fotoaparátem se zkušenému portrétistovi povedla. Zjistili jsme, že část prvního ostře řezaného profilu na fotografii úplně vlevo patří Pavlu Tumlířovi ( ) z Čs. rozhlasu, který byl v té době redaktorem Mikrofóra, velmi oblíbeného živě vysílaného pořadu pro mládež. Po nositelích dalších tváří pátráme. Pokud někoho poznáte, napište nám na adresu: monografie1968@seznam.cz. Každého prvního pátrače, který doloží správnost svého odhalení, odměníme touto knihou. Významnou roli má ve většině textů této publikace kurzíva. Jsou jí psány, bez uvozovek náročných na prostor, všechny cítáty i přímé řeči, názvy článků i knih, rozhlasových a televizních pořadů či jiných děl, ale také různá obecně užívaná sousloví budovatelská a jiná, hesla či ironicky myšlené výrazy, jako např. bratrská pomoc, spřátelené armády, normalizace, kontrarevoluce. Pokud měl někdo z autorů pocit, že to, co má na mysli, kurzíva podle něj dostatečně nevyjadřuje, dal si příslušné slovo navíc ještě i do uvozovek, nebo volil obvyklé psaní stojatým písmem s uvozovkami. Nejčastěji se ale uplatňuje právě úsporná kurzíva. Nikomu jsme nebránili, když chtěl použitím velkého písmene vyjádřit, že daný jev, událost, osobnost aj. považuje za mimořádně důležitou, jedinečnou či hodnou úcty. Proto v celé knize píšeme s velkým začátečním písmenem Pražské jaro 68 a Listopad 89 (ale třeba také jen Jaro). A tam, kde si my pamětníci na moderní psaní některých slov vzhledem k jejich původu a výslovnosti ani po letech nemůžeme zyknout, volíme varianty již oficiálně nepoužívané; nejčastěji asi takto hřešíme ve slovech filosofie a diskuse. Mnohé autory jsme však svým staromilstvím potěšili a oni (ale nejen oni) udělali zase radost nám svou trpělivostí s někdy časově náročnou vzájemnou komunikací, bez níž by nešlo realizovat potřebné stylistické úpravy jejich příspěvků a dohodnout se na mezititulcích zpřehledňujících text. Odkazy na literaturu a prameny, komentáře či vysvětlivky pisatelů najdete vzadu pod společným názvem Poznámky seřazené abecedně podle jmen autorů. Nikoho jsme k tomuto způsobu psaní nenutili. Některé poznámky a odkazy proto najdete přímo v textech, u části publicistických příspěvků nejsou vůbec. O každém autorovi jsme připojili alespoň několik základních informací; někdo ale toho o sobě napsal hodně málo a nepřál si to rozšiřovat. Připojené odstavce tedy nemají stejnorodou podobu. Snažili jsme se však, aby nechybělo hlavní autorovo odborné zaměření, popřípadě též současné pracoviště; z přehledu publikační činnosti jednotlivých autorů přinášíme jen ukázkový výběr několika titulů. Podrobnější Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

353 ediční poznámka 353 text o Jaroslavu Kohoutovi zveřejňujeme před rozhovorem s ním na s. 283, stručné údaje o Janu Příbaňovi a Janu Tesařovi jsou, v souladu s jejich přáním, jen na s. 47. Mladším čtenářům bude prospěšný abecední seznam použitých zkratek. Ve jmenném rejstříku uvádíme také, na které stránce najdete kresbu či fotografii toho z autorů, s jejichž tvorbou vás chceme alespoň formou malých ukázek seznámit. Svébytnou část publikace tvoří sociologem zpracované odpovědi bezmála osmdesáti učitelů, účastníků loňské Letní školy historie, na čtyři anketní otázky. Zajímalo nás, co tito pedagogové, pedagogové, většinou učitelé dějepisu, soudí o Pražském jaru, jak by je charakterizovali, zda má podle nich význam se k jeho událostem vracet, a konečně také zda spatřují nějakou souvislost mezi Jarem 68 a Podzimem 89; stáli jsme též o vše, co by k danému tématu chtěli navíc ještě sami dodat. Přehledné tabulky, slovní souhrny a zejména pak vybrané citace odpovědí jednotlivých učitelů rozhodně stojí za přečtení. J.L. Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

354 Jmenný rejstřík Adamová, Marie 162 Adenauer, Konrad 57 Alphand, Hervé 150, 151 Andrlík, Vladimír 165 Andropov, Jurij 122, 137 Aragon, Louis 147, 149, 150 Armstrong, Louis 105 Áron 81 Aron, Raymond 146 Auersperg, Pavel 101, 119 Bacílek, Karol 125, 126 Bakala, Zdeněk 317 Balej, František 82 Bartošek, Karel 48, 69 Bartůšek, Jan 195, 196, 200, 215 Bartuška, Jan 119 Bartuška, Jan (prokurátor) 242 Baťa, Tomáš 97 Battěk, Rudolf 285 Bednářová, Otta 238, 239 Bedný, Demian 125 Bělka, Jiří 235 Bělohradský, Václav 107, 108, 226 Benčík, Antonín 53, 223 Benda, Julien 75 Benedikt XV. 75 Beneš, Edvard 19, 21-24, 26, 27, 48, 51, 56, 222, 281, 283, 285, 315 Beránek, Jan 54 Berka, Karel 82 Beuve-Méry, Hubert 147 Biľak, Vasil 33, 36-39, 42, 43, 221, 225, 229, 230 Blahoslav, Jan 165 Bloch, Ernst 78 Bokanovski, Maurice 147 Bolzano, Bernard 73 Bonaparte, Napoleon 50 Bondy, Egon 78, 217 Born, Adolf 249, 250, 255, 267 Boros, Ferenc 136 Bouda (tajemník OV KSČ) 179 Bouda, Cyril 269 Brabec, Vladimír 95, 99, 101, 341 Brandt, Willy 121, 123 Branislav, Vladimír 235, 238, 245 Braudel, Fernand 147 Brežněv, Leonid 31, 36, 37, 39-41, 43, 55, 91, 120, 123, 127, 131, 137, , 150, 153, 186, 220, 222, 255, 291 Brokl, Lubomír 302, 303 Brown, D. 344 Browningová, Elizabeth Barreth 82 Brožek, Marcel 287 Brožová-Polednová, Marie 229 Brügel, Johann Wolfgang 47 Brunner, Jiří 236 Buber, Martin 77 Bučková, Hana 168 Bulganin, Nikolaj 115 Camus, Albert 77 Carter, James 123 Cash, Johny 276 CeauŞescu, Nicolae 35, 36, 54 Cevegmida, Dondogín 288 Císař, Čestmír 147, 223, 250 Clementis, Vlado 145 Colotka, Petr 42 Couve de Murville, Maurice 147 Cvekl, Jiří 78 Černá, Ludmila 164 Černík, Oldřich 33, 38, 41-45, 119, 139, 171, 182, 184, 283, 285 Černohorská, Jana 278 Černoch, Karel 245 Černý, Adam 7, 9 Černý, Václav 51 Červoněnko, Stěpan 39 Čchen-I 53, 290 Čou En-laj 290 Čulík, Jan 218 Daix, Pierre 149, 154 Danda, Jiří 244 Daneš, Ladislav 241, 244, 245 David, Václav 146 Debré, Michel 121, 151 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

355 jmenný rejstřík 355 Debré, Robert 147 Depardou, Raymond 155 Dezort, Jovan 345 Dias, Pavel 195, 198, 215 Dienstbier, Jiří 347 Dobrovolský, Bohumil 209, 215 Dobrovský, Josef 73 Dobrynin, Anatolij 122 Dolezelová, Heidrun 218 Doležal, Jiří 48, 53 Drtina, Prokop 26, 48 Dubček, Alexander 7, 31, 32, 35-39, 43-45, 48, 51, 52, 54, 55, 58-60, 62, 65, 80, 91, 97, 120, , 136, 137, , 146, 150, 153, 155, 156, 162, 166, 170, 171, 175, 176, 183, 184, 186, 190, 196, , 229, 250, 276, 277, 285, 289, 307, 312, 321 Duhamel, Jacques 152 Duka, Dominik 315 Dvořáčková, Dagmar 245 Dyba, Karel 220 Dzúr, Martin 38 Ehm, Josef 216 Eisenhower, Dwight D. 57 Engels, Bedřich 72, 76 Erenburg, Ilja 49 Estier, Claude 148 Fafek, Emil 213, 215 Fairaizl, Jindřich 240, 243, 245 Famíra, Emanuel 41 Feldstein, Valter 235 Ferenčák, Tomáš 90 Fiala, Hanuš 171 Ficková (OV NF) 162 Fierlinger, Zdeněk 249 Fichte, Johann Gottlieb 72 Fischer, Ernst 110 Fišer, František 177, 182 Fišer, Zbyněk 78 Fištejn, Jefim 220 Fock, Jenö 139 Foglar, Jaroslav 278 Fojtík, Jan 94 Forman, Miloš 146 Franco, Francisco 53 Frank, Karl Hermann 48 Frydrych, Arnošt 243 Fučík, Julius 49 Fučíková, Gusta 49 Fučíková, Lenka 55 Fuchs, Bohuslav 172 Funke, Jaromír 216 Gábor, Paľo 124 Gagarin, Jurij 276 Gajan, Koloman 50 Galandauer, Jan 167 Galuška, Miroslav 218 Gándhí 73 Garaudy, Roger , 153 Gardavský, Vítězslav 78 Garibaldi, Giuseppe 55 Garnier, Jean Paul 146 Gaulle, Charles de 121, 145, 147, 148, , 247 Gavras, Costa 154 Ginsberg, Allen 109 Goethe, Johann Wolfgang 72 Goldstücker, Eduard 86, 110, 146, 149, 218, 219, , 240, 241 Goll, Jaroslav 75 Gomułka, Władysław 35, 91, 116, 137, 242 Gorbačov, Michail Sergejevič 46, 131, 133, 134, 144, 222, 230, 284, 313 Gorbaněvskaja, Natalja 47 Gottwald, Klement 21, 22, 27 Graca, Bohuslav 48 Gracová, Blažena 218 Grebeníček, Alois 229 Gromyko, Andrej 120, 122 Gustav Adolf VI. 111 Habermas, Jürgen 64 Haďák , 256 Hadrava, Bedřich 164 Hácha, Emil 222 Hájek, Jiří 39, 119, 175, 219, 222 Hájková, Ludmila 9 Hála, František 21 Hamanaka, Klára (roz. Doušová) 283, 341 Hanousek, Ivan 9, 247, 267 Hanuš, Pavel 250 Hanzelka, Jiří 85, 87 Hanzlík, Vladimír , 182, 183 Havel, Václav 217, 315 Havlíček, Karel 72, 73 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 72 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

356 356 osmašedesátý očima tří generací Heidegger, Martin 75, 77, 78, 108 Hejzlar, Zdeněk 219, 243 Hendrych, Jiří 250 Henlein, Konrad 19 Heyrovský, Jaroslav 111 Hitler, Adolf 17, 18, 20, 21, 57, 219 Hladký, Miroslav 246 Hoffman, Ivan 273, 342 Hoffmann, Karel 38, 229 Hofman, Vladimír 162, 171, 172 Höger, Karel 172 Hochmann, Jiří 245, 249 Hochová, Dagmar , 202, 203, 215 Hojný, Ladislav 249 Holub, Petr 219 Holubec, Stanislav 217, 342 Hondík, Jaroslav 239 Horák, Janko 287, 288 Horáková, Ljuba 267 Horáková, Milada 229 Horálek, Milan 98 Hořec, Jaromír 267 Hošek (otec Věry) 239 Hošková, Věra 238 Hozerová, Eva 180 Hradecký, Adolf 235 Hrbek, Jaromír 41, 111 Hroch, Miroslav 342 Hronová, Jitka 190 Hrušovský, Igor 78 Hucek, Miroslav 195, 212, 215, 216 Hurtová, Milena 9 Hus, Jan 73, 80 Husák, Gustáv 33, 34, 39-45, 49, 51, 54, 57, 58, 62, 80, 87, 126, 127, 131, 153, 155, 156, 167, 229, 247, 274, 346 Husák, J. (MěNV Ivančice) 172 Husserl, Edmund 77, 108 Huszár, István 142 Hvížďala, Karel 219, 222 Hysek, Mieroslav 127 Chaban-Delmas, Jacques 151 Chamberlain, Neville 18, 19, 21 Chancel, Ludovic 146 Chelčický, Petr 73 Chruščov, Nikita 49, 50, 76, 115, 116, 125, 126, 284 Chuchma, Josef 223 Churchill, Winston 25 Chytilová, Věra 146 Immer, Imre 56 Indra, Aloiz 36, 39, 230, 250 Ionèsco, Eugene 155 Irmanová, Eva 135, 342 Jakeš, Miloš 222, 229 Janáček, František 48 Janeček, Oldřich 48, 54, 55 Jang Šan-kchun 286 Janko, Vladimír 243 Janýr, Přemysl 238 Jarobeám I. 81 Jaspers, Karl 77 Jedlička (OV ČSS) 162 Jedlička, Věroslav 167 Jeftič (tlumočník J. B. Tita) 120 Jelcin, Boris 230 Jelínek, Oldřich 248, 249, 257, 267 Jeníček, Jiří 216 Jesenská, Zora 51 Ježek, Tomáš 220 Jičínský, Zdeněk 229 Jiránek, Vladimír 247, 249, 254, 256, 260, 265, 267 Jirásek, Jiří , 262, 267 Jirásková, Jiřina 245 Jirásková, Marie 177 Jiříček, Lukáš 276, 342 Jodas, Josef 41 Johnson, Lyndon B , 175 Josková, Zdena 244, 245 Jü Kuang-jüan 103 Jung, Karl Gustav 77 Jungmann, Josef 73 Kabeš, Jaroslav 77 Kadár, János 39, , 150, 226 Kadlčák-Chlumský, Vítězslav 246 Kafka, Franz 110, 145, 146 Kainar, Josef 83 Kaizl, Josef 74 Kalandra, Záviš 77 Káles (vrátný na FF UK) 109 Kalivoda, Robert 66, 70, 78 Kalousek, Jiří 247, 249, 262, 265, 267 Kandler, Bohuslav , 258, 267 Kant, Immanuel 72, 73 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

357 jmenný rejstřík 357 Kantorek, Pavel 248 Kantůrek, Jiří 224, 229, 232, 241, Kantůrková, Eva 232, 343 Kanyó (redaktor) 142 Kapek, Antonín 36 Karel, Bedřich 224 Kárník, Zdeněk 342 Kašpar, Jan 245 Keller, Jan 227 Kempný, Josef 42 Kennan, George Frost 24 Kennedy, John Fitzgerald 125 Kerles, Jaroslav 248 Kiesinger, Kurt Georg 153 King, Martin Luther 276 Kisch, Egon Erwin 345 Kissinger, Henry A. 123 Klaus, Václav 103, 104, 221, 229, 230 Klausnerová, Eva 281, 343 Klíma, Ivan 225 Knotek, Kamil 240 Kocáb, Michael 314 Kocek, Bedřich 196, 197 Kočí, Přemysl 245 Kohnová, Jana 105, 343 Kohoušek, Stanislav 290 Kohout, Jaroslav 283, 341 Kohout, Pavel 95, 219, 224, 239 Kolář, Jiří 242 Kolder, Drahomír 36, 38, 39, 230 Komárek, Valtr 91, 346, 347 Komenda, Bohumil 98 Komenský, Jan Ámos 73 Konrad, Kurt 77 Kopeček, Michal 77 Kopřivová, Eva 9 Kosatík, Pavel 222 Kosík, Karel 64-66, 68-70, 78-81, 83, 85, 108, 219, 223, Kosta, Jiří 98, 99, 102 Kostiha, Ivo 9 Kosygin, Alexej 120, 141, 186, 291 Kotrč, Josef 91 Kouba, Karel 98 Koudelka, Josef 155, 196, 197 Kováč, Dušan 124, 343 Kovanda, Karel 68 Kozyrev (náměstek ministra zahraničních věcí, 1968) 150 Kožušník, Čestmír 98 Krajčirovič, Jan 160, 344 Král, Václav 54 Kramer, Marek 347 Kratochvílová, Božena 167 Krejčí, Karel A. 236 Kriegel, František 37, 38, 40, 41, 53, 54, 90, 97, 219, 221, 222, 274, 277, 285 Kristofori, Jan 248 Kropáček, Luboš 110 Kruml, Milan 232, 344 Křeček, Jan 218 Křen, Jan 8, 55, 56 Křístek, Václav 288, 289 Křivánek, Josef 237, 240 Křivský, Pavel 82 Křížek, Vladimír 281 Kučera, Martin 72, 344 Kučera, Vladimír 220 Kundera, Milan 70, 154, 155, 217, 226, 227 Kural, Václav 48, 52, 53, 55 Kusý, Miroslav 218 Kvaček, Robert 8, 13, 50, 108, 345 Kyncl, Karel 244, 245 Kyndrová, Dana 9, 196 Láb, Filip 195, 345 Lábová, Alena 195, 345 Lammer, Vladimír 196, 205, 210, 211, 216 Landa, Ivan 346 Laštovička, Bohuslav 167 Lavička, Zdeněk 245 Léauté, Jacques 99 Lebeda, Jan 183 Lecanuet, Jean 152 Lederer, Jiří 244 Leibniz, Gottfried Wilhelm 73 Lenárt, Jozef 38, 147, 229, 287 Lenin, Vladimír Iljič 76, 98, 131, 187 Levčík, Bedřich 98 Liďák, Miroslav 250, 265 Liehm, Antonín Jaroslav 67, 68, 70, 110, 155, 223 Lin Piao 286 Liou Šao-čchi 286, 288, 291 Lis, Ladislav 219 London, Artur 145, 154, 274 Longo, Luigi 148, 152 Lounský, Bohumír 250 Loužil, Jaromír 82 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

358 358 osmašedesátý očima tří generací Lu Ting-i 286 Lukács, György 78 Lukas, Jan 197 Luo Žuej-čching 286 Lustig, Arnošt 241, 242 Luža, Radomír 51 Luža, Vojtěch 48 Macourek, Miloš 250, 267 Macura, Vladimír 344 Mácha, Karel Hynek 177 Macháček, Michal 9 Machatka, Osvald 139 Machonin, Pavel 111 Machovec, Milan 78, 342 Major, Ladislav 78 Malák, Jaroslav 248, 249, 253, 263, 267 Mao Ce-tung 287, 289, 291 Mareš, Štěpán 341 Marchais, George 149, 153 Markus, Jan 164 Marshall, George 25 Martinovský, Miroslav 198, 207, 216 Marx, Karel 72, 75, 76, 79, 98 Masaryk, Jan 26, 242, 246 Masaryk, Tomáš Garrigue 14, 15, 48, 54, 70, 72-75, 77, 80, 97, 98, 179, 281 Mašínové (bratři) 229 Mathauser, Zdeněk 82 Mencl, Miroslav 288 Mengele, Josef 242 Menzel, Jiří 146 Mervart, Jan 62, 345 Mihálik, Vojtech 133 Michajlová, Jana 244 Mitterand, Françoise 54, 148, 154, 156 Mlynář, Zdeněk 38, 39, 52, 91, 97, 118, 119, 148, 222, 229 Mňačko, Ladislav 241 Moc, Miroslav 245 Mojžíš 81 Molín, Josef 249, 261, 268 Mollet, Guy 151 Molotov, Vjačeslav Michailovič 25, 115 Montand, Yves 154 Moučková, Kamila 245 Mourousi, Yves 151 Mudra, František 236 Mucha, Jiří 172 Mucha, Rostislav 161 Mukařovský, Jan 78 Müller, Ivan 47, 59 Nagy, Imre 139 Namont, Jean Philippe 145, 346 Nebor, Leoš 195 Němcová, Božena 55, 56 Němcová, Božena (spisovatelka) 73 Neprakta (Jiří Winter) 248 Neruda, Jan 74 Neuls, Jan 235, 236 Nie Jüan-c 286 Nikolov, Nikola Cekov 40 Nixon, Richard 123 Noháč, Zdeněk 245 Nosek, Václav 26, 160 Novák, Mirek 77 Novomeský, Laco 126, 133 Novotný, Antonín 31, 32, 34, 41, 42, 49, 52, 55, 57, 58, 62, 63, 66, 95, 98, , 137, , 161, 162, 166, 175, 176, 197, 225, 250, 276 Novotný, Jan 162 Novotný, Miloň 197, 198, 201, 206, 216 Nový, Lubomír 70 Nutz, Ota 110 Nyers, Rezso 141 Opat, Václav 176, 178, 179, 185 Osinskij (major) Pacner, Karel 227 Palacký, František 13, 72, 73 Palach, Jan 43, 155, 215, 229, 230, 244, 277, 291, 312, 313, 321, 343 Pálka, Dušan 268 Paška, Juraj 31 Patera, Jaroslav 238, 239 Patočka, Jan 73, 77, 78, 283 Pavel, Josef 38, 39, 56, 219 Pavlenková, Olga 92 Pavlíček, František 68 Pech, Karel 240, 243 Pecha, Karel 218 Pěchota, Vratislav 120 Pekař, Josef 75, 344 Pelc, Antonín 250, 267 Pelikán, Jiří 217, 219, 224, 234, 235, , 243 Penningerová, Soňa 41 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

359 jmenný rejstřík 359 Peroutka, Ferdinand 342 Pešek, Jiří st. 108 Peškovi, Jiří a Jaroslava 78 Petrusek, Miloslav 342 Petříček, Miroslav 223 Philippe, Pierre 146 Pcheng Čen 286 Picasso, Pablo 149 Pick, J. R. 269 Pichlík, Karel 52 Píka, Heliodor 229 Pilarová, Eva 245 Pilátová, Agáta 9 Piller, Jan 33, 39 Pithart, Petr 104, 217, 222, 227 Pitra, Svatopluk 248 Pius X. 75 Pius XI. 75 Pius XII. 75 Pivnička, Václav 291 Placák, Petr 219, 222, 236 Plachý, Jiří 239 Pleva, Jan 98 Plicka, Karel 216 Plocek, Evžen 43 Plojhar, Josef 164 Podgornyj, Nikolaj 141 Podlaha, Přemek 244 Podskalský, Zdeněk 245 Pompidou, Georges 147 Popelová-Otáhalová, Jiřina 78 Popp, Ota 244, 245 Potičná, Blanka 162 Prečan, Vilém 50 Procházka, Jan 88, 163 Prokel, Jiří 237 Průchová, Renata 9 Pružinec (poslanec v 60. letech) 69 Příbaň, Jan 47, 341 Půlpánová, Jana 9, 295, 346 Purkyně, Jan Evangelista 73 Radok, Alfréd 248 Rakus, Radovan 341 Ralite, Jack 150 Rapacký, Adam 57 Raus, Daniel 221 Rázl, Stanislav 42 Renčín, Vladimír 248, 249, 264, 268 Rieger, František Ladislav 74 Rieger, Ladislav 77 Rigo, Emil 38, 39 Richta, Radovan 78, 111 Ripka, Hubert 21, 48 Rocard, Michel 148 Rohan, Bedřich 235 Rochet, Waldeck 149, 150, 152 Rolland, Romaine 73 Rops-Tůma, Roman 69 Rosendorf, Josef 164 Rosendorf, Karel 167 Rosendorfová, Anna 170, 171 Ruml, Jan 222 Ruml, Jiří 241 Rusk, Dean 122 Růžička, Filip 8 Růžička, Viktor 240 Rychlík, Jan 31, 346 Sádovský, Štefan 42 Samohýl, Antonín 164, 165 Sartre, Jean Paul 77, 110, 245 Saudek, Kája 269 Sedláček, Robert 343 Seemann, Richard 348 Seidl, Karel 281, 343 Seifert, Jaroslav 172 Sekera, Jiří 84, 346 Selucký, Radovan 120 Semprun, Jorge 154 Shriver, Robert Sargent 150 Schauer, Hubert Gordon 78 Schelling, Friedrich 72 Schiller, Friedrich 72 Schumann, Maurice 147 Schwarzenberg, Karel 315 Schweitzer, Albert 110 Skácel, Jan 172 Sklenář, Václav 240 Skoupý, Karel 172 Sládek, Antonín 76 Slánský, Rudolf 145, 219 Slejška, Dragoslav 346 Smetana, Augustin 73 Smetana, Bedřich 74 Smetana, Vít 121, 347 Smoljak, Ladislav 269 Smrkovský, Josef 32, 42, 43, 48, 52-56, 88, 120, 219, 277, 289 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

360 360 osmašedesátý očima tří generací Sobotka, Milan 78, 108 Sokol, Jan 283 Solecký, Vladimír 246 Solženicyn, Alexandr 126 Sosnar, Jiří 26 Spáčil, Dušan 119 Spinoza, Baruch 79 Stalin, Josef Visarionovič 23, 24, 27, 47, 56, 57, 75, 76, 88, 115, 124, 125 Státník, Dalibor 8 Stehlík, Jiří 240 Steiger, Ivan 248, 249, 260, 268 Steigerwald, Karel 218, 219, 223 Steichen, Edward 195 Straka (sportovní funkcionář) 162 Stráský, Jan 220 Strnadel, Antonín 268 Stropnický, Matěj 231 Strouhal, Miroslav 288 Studený, František 164 Sudek, Jan 216 Sulek, Miroslav 96, 101 Sus, Oleg 78 Sviták, Ivan 76, 78, 242 Svoboda, Jiří 343 Svoboda, Ludvík 33, 39, 40, 42, 44, 54, 55, 171, 184, 186, 215, 221, 276, 277, 289, 321 Svoboda, Ludvík (filosof) 78 Sýkorová, Daniela 197, 198, 204, 214, 216 Sýkorová, Věra 288 Syrůček, Milan 287 Šabata, Jaroslav 222 Šalda, František Xaver 75 Šalgovič, Viliam 36, 38 Šedivý, Jaroslav 115, 347 Šejna, Jan 32, 162, 176 Šelest, Piotr 37 Ševčenko (major) 184 Šik, Ota 33, 65, 66, 85, 91, 95-98, 100, , 110, 148, , 224, 225, 243, 250, 283, 306 Šilhán, Věněk 218, 222 Šíma, Jiří 347 Šimon, Bohumil 91, 222 Široký, Viliam 127 Škoda, Julius 161 Škutina, Vladimír Šmídmajer, Josef 244, 245 Šnejdárek, Antonín 117 Šporková, Alena 218 Šrámek, Jan 21 Štědrý, Karel 245 Štefánik, Milan Rastislav 16 Štencl, Richard 220 Štrougal, Lubomír 42, 45 Štúr, Ľudovít 60 Šulc, Zdislav 98 Šusta, Josef 75 Švec, Bohumil 244 Švestka, Oldřich 38, 39, 93, 95 Švihálek, Milan 236 Táborský (kolega z odboje) 48 Tatarka, Dominik 146 Tatu, Michel 146 Teige, Karel 77 Teiche, M. 344 Teilhard de Chardin, Pierre 77 Teng Siao-pching 102, 288 Tesař, Jan 47, 341 Tigrid, Pavel 155 Tito, Josiph Broz 36, 54, 55, 115, 120, 147 Tolstoj, Lev Nikolajevič 50, 73 Tomášek, František 315 Toninger (redaktor Čs. televize) 245 Toninger, Bohumil 246 Topinka, Miloslav 110 Tosek, Vladimír 241, 245 Toužimský, Václav 208, 215, 216 Trinkewitz, Karel 248 Trioletová, Elsa 149 Trojan, Jan 41 Turek, Ota 98 Turjman, Jean-Claude 151 Uhl, Petr 341 Ulbricht, Walter 35, 91, 131 Vaculík, Ludvík 35, 69, 130, 139, 150, 183, 305 Válek, Miroslav 133 Valeš, Vladimír 179 Vaňáček, Jan , 167, 173 Vančura, Jiří 190 Varoufakis, Yanis 228 Vasiljev, Ivo 287 Vaš, Karel 229 Vašíček, Zdeněk 50 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

361 jmenný rejstřík 361 Vašta, Jaromír 236 Vávra, Vlastimil 236, 242, 243, 246 Vendroux, Jacques 151 Vergner, Zdeněk 95 Vernadský, Vladimír Ivanovič 77 Verner, Jiří 174, 348 Veselý, Ludvík 68 Vico, Fedor 249, 260, 268 Vico, Miro 268 Vlasák, František 96, 104 Volf, Miloš 235 Volný, Sláva ml. 273, 348 Volný, Sláva st. 120 Votýpka-Pecha, Josef 181 Vyčítal, Jan 247, 249, 254, 264, 269 Vyhnánek, Oldřich 167 Weigel, Jaroslav 249, 264, 269 Werich, Jan 88, 243, 245 Wichterle, Otto 111 Winter, Jiří (Neprakta) 248 Winter, Kamil 240, 241, 245 Wormser, Olivier 150, 151 Würtherle, Jiří 245 Zábranský, František 242 Zajíc, Jan 43, 277 Zátopek, Emil 268, 341 Zelenka, Jan 172, 242, 244, 246 Zelený, Jindřich 78 Zeman, Miloš 315, 316 Zenkl, Petr 26 Zídek, Petr 218, 223 Zich, Otakar V. 77 Zilk, Helmuth 237 Zumr, Josef 78 Žák, Václav 227 Žemlička, Josef 248, 249, 252, 266, 269 Živkov, Todor 37 Žukov, Georgij Konstantinovič 57 Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

362 Osmašedesátý očima tří generací Kolektivní monografie Vladimír Brabec, Klára Hamanaka, Ivan Hanousek, Ivan Hoffman, Stanislav Holubec, Eva Irmanová, Lukáš Jiříček, Eva Kantůrková, Eva Klausnerová, Jana Kohnová, Jaroslav Kohout, Dušan Kováč, Jan Krajčirovič, Milan Kruml, Martin Kučera, Robert Kvaček, Alena Lábová, Filip Láb, Jan Mervart, Jean Philippe Namont, Jan Příbaň, Jana Půlpánová, Jan Rychlík, Jiří Sekera, Vít Smetana, Jaroslav Šedivý, Jan Šíma, Jan Tesař, Jiří Verner, Sláva Volný ml. Ediční rada Adam Černý (předseda), Jindřich Beránek, Milena Geussová (editorka ankety), Jarmila Lakosilová (editorka), Helena Pecharová, Sláva Volný ml. Přehled zkratek a jmenný rejstřík Milena Geussová Výběr fotografií Dana Kyndrová, výběr karikatur Ivan Hanousek Na obálce Alexander Dubček mezi novináři a návštěvníky Hradu v březnu 1968, foto Vladimír Lammer V roce 2018 vydal Syndikát novinářů ČR Klub novinářů Pražského jara, Senovážné nám. 23, Praha 1 Odpovědná redaktorka Jarmila Lakosilová Obálka, sazba, reprodukce a grafická úprava aper-grafika. cz Tisk a vazba Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, Praha 4 Texty z této knihy najdete na Vydání první Publikace vyšla s pomocí grantu Syndikátu novinářů České republiky Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:14

363 L Listy dvouměsíčník pro kulturu a dialog 48. ročník (první číslo v roce 1971 v Římě) rel Skalický Jan Rychlík György Dalos Vladimíra Dvořáková Alena Wagnerová Evžen Gál Václav Jamek Sylva Fischero ří Hochman Marián Hatala Ondřej Vaculík Václav Klusoň Erazim Kohák Petr Pithart Jacek Kubiak A. J. Liehm Rad nemarková Jiří Müller Milan Otáhal Jaroslav Bican Martin Šimsa Pascal Bruckner Marek Skwarnicki Jurij Andrucho těpán Steiger Adam Szostkiewicz Jaroslav Šabata Pavel Šaradín Marián Hatala Jiřina Šiklová Libuše Šilhánová Franti ch Olga Šulcová Pavel Švanda Pavel Mertlík Michael Tyrala Pavel Urbášek Jiří Vančura Dagmar Vaněčková David Vod dinand Vrábel Pavel Zatloukal Václav Žák Vlasta Chramostová Jaroslav Šabata Andrzej Stasiuk Václav Burian Juraj Buza an Novotný Marián Hatala Patrik Eichler Leszek Engelking Greg Evans Laszló F. Földényi Jiří Gruša Jonáš Hájek Ladis nkyřík Dušan Havlíček Jiří Hochman Petr Hrubý Juraj Charvát Zuzana Kepplová František Janouch Václav Klusoň Milosl doňová Erazim Kohák Jiří Koubek Jacek Kubiak Adam Michnik Jan Rychlík Alena Wagnerová Zdeněk Müller Václav Buria Novotný Zuzana Kepplová Kacper Szulecki Joana Radzyner Antonín Rašek Mirosav Sígl Marek Skwarnicki Karel Skalic těpán Steiger Adam Szostkiewicz Jaroslav Šabata Pavel Šaradín Ladislav Šenkyřík Jiřina Šiklová Libuše Šilhánová Franti ch Juraj Buzalka Pavel Švanda Tomáš Tichák Michael Tyrala Pavel Urbášek Jiří Vančura Dagmar Vaněčková David Vod dinand Vrábel Alena Zemančíková Pavel Zatloukal Václav Žák Josef Bieberle Lubomír Boháč Adam Michnik Juraj Buza yörgy Dalos Aleksander Kaczorowski Patrik Eichler Leszek Engelking Greg Evans Laszló F. Földényi Jiří Gruša Ingo Schu Marián Hatala Alena Zemančíková Juraj Charvát František Janouch Václav Klusoň Miloslava Kodoňová Zbigniew Bujak ubek Jacek Kubiak Antonín Liehm Ingo Schulze Štěpán Nosek Jan Novotný Milan Otáhal Antonín Rašek Marek Skw ki Karel Skalický Štěpán Steiger Adam Michnik Sylva Fischerová Vlasta Chramostová Ladislav Šenkyřík Dušan Havlíče na Šiklová František Štěch Petr Borkovec Pavel Švanda Adam Szostkiewicz Michael Tyrala Antonín J. Liehm Jiří Vančur dinand Vrábel Jana Červenková Vlasta Chramostová Václav Žák Josef Bieberle Lubomír Boháč Václav Burian Juraj Buza an Balabán Patrik Eichler Leszek Engelking Greg Evans Adam Borzič Jiří Müller Anna Militzová Josef Bieberle Franti ouch Václav Klusoň A. J. Liehm Pavel Mertlík Adam Michnik Štěpán Nosek Jan Novotný Milan Otáhal Antonín Raše am Szostkiewicz Zuzana Kepplová Jaroslav Šabata Pavel Šaradín Vladimír Binar Olga Šulcová Karel Hrubý Rudolf Chm áclav Klusoň Dagmar Vaněčková David Voda Andrzej Stasiuk Alena Wagnerová Marcin Król Václav Burian Jiřina Šiklo Knihovna Listů aroslav Opat Václav Burian Dušan Havlíček György Dalos Alena Wagnerová Greg Evans Sylva Fischerová Jiří Hochma J. Liehm František Janouch Václav Klusoň Erazim Kohák Petr Pithart Jacek Kubiak A. J. Liehm Libor Martinek Zden ller Milan Otáhal Dušan Havlíček P Petr Borkovec Pavel Švanda Tomáš Tichák Michael Tyrala Pavel Urbáše Vančura Jaro Ferdinand Vrábel krku Alena Wagnerová Pavel Zatloukal Václav Žák Josef Bieberle Vladim dla Václav Burian Juraj Buzalka Alena Zemančíková Patrik Eichler Leszek Engelking Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem Greg Eva dam Borzič Jiří Müller Pascal Bruckner Marián Hatala František Janouch Václav Klusoň Po dvaceti letech vyšla kniha vzpomínek aktivního účastníka demokratizačního A hm Pavel Mertlík pokusu před Adam padesáti Michnik lety. V Štěpán Knihovně Nosek Listů Jan je rozšířená Novotný o Milan aktuální Otáhal autorův Antonín úvod, Rašek Ma warnicki krátké Štěpán portréty Steiger hlavních Jaroslav Šabata aktérů a Pavel fotografie. Šaradín D. Vladimír Havlíček Binar působil Olga v roce Šulcová 1968 Pavel Švan iří Müller jako Václav vedoucí Klusoň úseku Petr tisku, Pithart rozhlasu Joana a Radzyner televize ÚV Antonín KSČ. Podává Rašek zblízka Mirosav svědectví Sígl Marek Skwarni arel Skalický o Jan dramatickém Rychlík György dění roku Dalos 1968 Alena až do Wagnerová svého odchodu Greg z funkce Evans a Lukáš poté do Jelínek exilu, Jaroslav Bic. J. Liehm okolnosti František okupace Janouch vojsky Václav Varšavské Klusoň smlouvy Erazim Kohák a vrcholná Petr jednání Pithart s představiteli Jacek Kubiak A. J. Lie adka Dene- Sovětského marková Zdeněk svazu. Müller Milan Otáhal Jiří Kratochvil Pavel Švanda Tomáš Tichá Autor o novém vydání: Jsem asi jeden z mála ještě žijících svědků, který se oslav Opat Pavel Urbášek Marta Frišová Ferdinand Vrábel Vladimír Fišera Pavel Zatloukal Vác zúčastnil zasedání předsednictva ÚV KSČ v onu osudnou noc, kdy vojska Varšavského paktu začala okupovat Československo. Kniha je spontánní a pravdivou k Josef Bie- berle Lubomír Boháč Václav Burian Juraj Buzalka Alena Zemančíková Patrik Eichle zek Engelking Greg Evans Olga Šulcová Jiřina Šiklová Jaroslav Opat Zuzana Kepplová Dušan Havlíček György Dalos výpovědí o skutečnostech, jak se udály. Doufám, že pomůže dnešnímu čtenáři pochopit, v jakém prostředí Ad chnik Greg a Evans v jaké politické Jaroslav situaci Šedivý se tenkrát Jiří Hochman pohyboval, A. účinkoval J. Liehm či rozhodoval František Janouch Alexander Václav Dubček Klusoň a jeho obdobně Josef Brož smýšlející Alena spolupracovníci. Zemančíková Když Patrik jsem Eichler se s ním seznámil Alena Zemančíková osobně, pochopil Jindřich jsem, že Štreit je to především Alena Zemančíková citlivě reagující Patrik Eich Petr Pithar ek Kubiak áclav Klusoň člověk. František Lidskost Janouch byla jeho přední Marek a rozhodující Skwarnicki vlastností, Štěpán ale Steiger v politickém Jaroslav jednání Šabata byl neoblomný. Pavel Šaradín Prokázal Vladimír to Binar O cová Pavel v Švanda mnoha situacích, Rudolf Chmel zvláště Václav docela Klusoň výrazně, Dagmar když byl Vaněčková v srpnu 1968 David odvlečen Voda okupanty. Andrzej Stasiuk Alena Wagnerová Mar ól Václav Burian Jiřina Šiklová Jaroslav Opat Václav Burian Dušan Havlíček György Dalos Alena Wagnerová Greg Evan nna Šabatová Jiří Hochman Václav Burian František Janouch Václav Klusoň Dagmar Vaněčková Gustav Aulehla Jacek Kub bigniew Bujak Libor Martinek Zdeněk Müller Lukáš Jelínek Petr Borkovec Václav Žák Tomáš Tichák Otakar Turek Pa bášek Jiří Vančura Ferdinand Vrábel Alena Wagnerová Pavel Zatloukal Václav Žák Josef Bieberle Vladimír Špidla Vác rian Juraj Buzalka Alena Zemančíková Předplatné, Patrik archiv, Eichler kontakty: Leszek Engelking Greg Evans Adam Borzič Jiří Müller Pascal Bruck Marián Hatala František Janouch Václav Klusoň A. J. Liehm Pavel Mertlík Adam Michnik Štěpán Nosek Jan Novotný Mi áhal Antonín Rašek Josef Škvorecký Štěpán Steiger Vladimír Špidla Alena Zemančíková István Vörös Josef Kuthan Pa Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:15

364 N A K L A D A T E L S T V Í T R I Á D A Jan Tesař Co počít ve vlkově břiše Práce o vytváření struktur občanské společnosti Edice je autorovým výborem nejdůležitějších textů, které napsal v uvedeném období. Východiskem společenských aktivit Jana Tesaře (* 1933) bylo přesvědčení, že jediným účinným způsobem, jak vyjít z totalitního režimu, je vytváření struktur občanské společnosti. Předložené texty tuto myšlenku prohlubují a teoreticky zdůvodňují i z historické praxe, zároveň ukazují na pokusy hledat nejpřístupnější a všeobecně nejsrozumitelnější formy její praktické aplikace. Tesař, jako jeden z významných představitelů socialistické nekomunistické a nemarxistické opozice, patřil na konci šedesátých let k významným organizátorům odporu proti nastupující konsolidaci, v letech a byl vězněn, po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Byl prvním iniciátorem vznikajícího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dále podzemní univerzity v Brně a v neposlední řadě také spolupráce s polským disentem. Texty jsou vydávány jako historické dokumenty, tj. jsou zveřejňována autentická autorská znění bez pozdějších úprav. Edice obsahuje více než dvacet textů, z nichž naprostá většina vychází poprvé nejen knižně, ale dokonce tiskem (byvše vydány v samizdatu). K vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Robert Krumphanzl 600 stran 145 x 190 mm brožovaná vazba ISBN Jan Tesař Traktát o záchraně národa Jan Tesař Zamlčená diagnóza Josef Serinek / Jan Tesař Česká cikánská rapsodie Otta Bednářová Jak jsme hledali obrazy Knihy můžete objednat se slevou na nebo na adrese Nakladatelství Triáda, Kroftova 16, Praha 5, Tel.: Monografie_1968_blok_Finale.indd :14:15