Smrtonosné vlastenectví: Etnicko-politický terorismus v Baskicku a Quebeku

Transkript

1 Recenze na knihu Smrtonosné vlastenectví: Etnicko-politický terorismus v Baskicku a Quebeku od Maxmiliána Strmisky Václav Žofka Aktuální problémy západní Evropy

2 Strmiska, Maxmilián. Smrtonosné vlastenectví: Etnicko-politický terorismus v Baskicku a Quebeku. Brno: Mezinárodní politologický ústav, ISBN , 109 stran, poznámkový aparát, seznam použité literatury, seznam zkratek. Terorismus, nyní hlavně démonizovný islámský fanatismus, dnes ohrožuje západní svět především zvnějšku. I přesto můžeme nalézt příklady teroristických skupin, které samy pocházely ze západních zemí a dlouhá léta tu působily či stále ještě působí. Tyto skupiny však vycházejí ze zcela jiného základu než zmiňovaní islámští ultraradikálové. Jedná se o nacionalistické, separatistické, paramilitární organizace, které vlastními metodami bojují za osvobození svého (menšinového) etnika z područí určitého státního útvaru, přičemž jejich působení má důležitý politický přesah, vycházející buď přímo z těchto organizací (vlastní politická ideologie, navázanost na politické strany) nebo působící v rámci politického systému daného státu (akce a reakce). Kniha, která bude v této recenzi hodnocena, se věnuje právě dvěma takovým organizacím, baskické Euskadi ta Askatasuna (ETA, Baskicko a svoboda) a quebecké Front de Libération du Québec (FLQ, Fronta osvobození Quebeku). Autorem této práce je Maxmilián Strmiska, profesor politologie a historik vyučující na Masarykově univerzitě v Brně. V rámci své akademické a výzkumné činnosti kromě Katedry politologie Fakulty Sociálních Studií MU působí také v Institutu pro srovnávací politologický výzkum. Dlouhodobě se věnuje klasifikaci systémů politických stran (především Itálie, španělsky mluvících zemí a post-komunistických zemí), soudobým politickým dějinám, ale předmětem jeho výzkumu je také, což nás při hodnocení této práce zajímá nejvíce, moderní nacionalismus, regionalismus, separatismus a politický terorismus, a to především v jihoevropských zemích s velkým důrazem na Španělsko, v Severním Irsku a v Kanadě. Pokud si projdeme jeho bibliografii, nalezneme množství prací a studií, které se věnovaly právě quebeckému nacionalismu a politické a společenské situaci v Baskicku, které dokazují, že autor se této tématice dlouhodobě věnuje a dobře se v ní orientuje. 1 Je proto, myslím, možné považovat ho za kompetentního odborníka na téma, jemuž se v České republice v rámci vědeckého výzkumu věnuje jen malý prostor. 1 Můžeme zmínit mimojiné například: Strmiska, Maxmilián. Politický terorizmus, otázky jeho vymezení. Politologický časopis, Brno : Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 1994, 2s , Strmiska, Maxmilián. Vzestup quebeckého neonacionalismu: ideologické a politické aspekty ( ). In SPFFBU. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita Brno, s , Strmiska, Maxmilián. Radikální neonacionalismus a systém politických stran v Baskicku. Politologický časopis, Brno : Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, III., 1s , Barša, Pavel - Strmiska, Maxmilián. Národní stát a etnický konflikt. Brno : CDK, 1999.

3 Kniha Smrtonosné vlastenectví se tedy zabývá především problémem politického terorismu, který pro daný případ ztělesňují organizace ETA a FLQ. Práce je dělena na několik částí kratičký úvod, část věnovaná Baskicku, část věnovaná Quebeku a závěrečná úvaha o roli a smyslu etnicko-politického terorismu jako takového. Při této příležitosti zmiňme také to, že pro účel práce stěžejní kapitoly, věnované Baskicku a Quebeku, mají ještě každá po dvou částech. V prvním případě se autor nejdříve věnuje historickému vývoji organizace ETA a po této části následuje rozbor baskické nacionalistické scény nalevo od Baskické nacionalistické strany 2, tedy radikálního (levicově-nacionalistického) tábora vlastenců v Baskicku. Dvě kapitoly věnované Quebeku jsou pak v obráceném pořadí. Autor se nejdříve obecně věnuje vývoji quebeckého radikálního nacionalismu v 60. letech 20. století a prvním skupinkám organizovaných radikálů, aby se v druhé kapitole zaměřil na nejvýznamnějšího reprezentanta tohoto směru v Quebeku, FLQ. Ačkoli se jedná o práci omezeného rozsahu a není tedy dostatek prostoru věnovat se hlubší analýze všech konotací a souvislostí politicky motivovaného násilí a etnického terorismu v daných regionech (jak sám autor píše už v úvodu 3 ), musíme přiznat, že v textu v podstatě chybí vyšší rozměr rozboru problému. Již samotné zvolení dvou různých organizací, zastupující dva různé regiony ve dvou různých státech s různým historickým pozadím, avšak vycházející z použití paramilitárního násilí v politickém boji k dosažení vlastních cílů, by vybízelo k užití metody komparace. Autor tak však nečiní. Obě kapitoly věnované zmíněným organizacím se omezují pouze na na sobě vzájemně nezávislý popis historie a vývoje těchto teroristicko-politických uskupení. Kapitola o baskické ETA je alespoň dána do kontextu politické a historické reality v Baskicku (a také, v obecnější rovině, i v celém Španělsku), ale není nám zde předložena žádná nová interpretace, nové informace ani hlubší analýza. Musíme však uznat, že v této části se autor věnuje, mimojiné, i popisu ideologického pozadí, jednotlivým štěpením ETA a také pozadí samotného vzniku této organizace, kdy zmiňuje velmi důležitý fakt, a to sice že zásadním důvodem založení byla represe Basků a potírání jejich kultury a jazyka ze strany autoritativního režimu generála Franka. Následující kapitola, o radikálních baskických politických stranách a uskupeních, pak navíc dává fenomén ETA do ještě širšího kontextu. I tady však postrádáme jakékoli zamyšlení například nad otázkou radikálnosti (a radikalizace) velké části baskické společnosti. 2 Strmiska, Maxmilián. Smrtonosné vlastenectví: Etnicko-politický terorismus v Baskicku a Quebeku. Brno: Mezinárodní politologický ústav, str Tamtéž. str. 7.

4 Část věnovaná Quebeku je pak na podobnou přidanou hodnotu ještě chudší. V první kapitole se dozvíme něco málo o prvních quebeckých radikálních skupinkách v 60. letech minulého století, které začaly veřejně působit a využívaly i násilí či proto-teroristické metody agitace. V této kapitole se však čtenář, který se v problematice podrobně neorientuje, brzy ztratí v záplavě jmen a zkratek. Myslím však, že to není zásadní chybou - věc je daná pouze množstvím různých uskupení, které se v kapitole autor snaží postihnout. Můžeme si však položit otázku, jedná-li se o relevantní a zásadní organizace (i pro danou problematiku Quebeku), z textu má totiž čtenář dojem, že nikoli. Kapitola pravděpodobně tvoří odrazový můstek pro druhou část, která se již věnuje pouze jedinému uskupení, Frontě osvobození Quebeku. Tato část má opět pouze informativní, popisný charakter a mnohem více než v případě baskické ETA postrádáme podrobný vhled, analýzu pozadí působení FLQ či širší, celoquebecký či celokanadský kontext. V tomto případě platí, že autor pouze sleduje časový vývoj organizace, nesnaží se ani příliš postihnout vývoj ideologický (zdařile tak činí v případě organizace ETA) či reakci quebeckých či kanadských politických subjektů a společnosti. Samozřejmě, jedná se o problém, který je českému čtenáři málo známý a můžeme ríci, že každá informace je dobrá, neškodilo by však zasadit celou organizaci a její vývoj do širokého kontextu. V části o Quebeku tak sledujeme pouze jeden směr vývoje nacionalistické politiky, který navíc působí nepříliš důležitým dojmem, zasadíme-li ho do kanadské reality. Na druhou stranu, závěrečná kapitola, která nemá úlohu informativně popisnou, ale spíše se (už podle názvu: Identitární polarizace a teroristické násilí: Závěrečná úvaha) jedná o vlastní autorovu úvahu, tvoří závěr práce, kdy se profesor Strmiska snaží shrnout celý problém etnicko-politického terorismu v západní společnosti. Obecně charakterizuje etnicko politický terorismus (ve formě jakou zastává ETA, FLQ či severoirská IRA) jako formu násilí, která má mobilizovat společnost, narušuje legitimitu státu a provokuje centrum k reakci, která vyvolá další vlnu mobilizace a také další akci (podle teorie ETA akce-represeakce 4 ) a zároveň představuje avantgardu národního boje 5. S touto charakteristikou (po přečtení předešlého textu či při znalosti základních informací o této problematice) musíme zásadním způsobem souhlasit. Autor se také snaží teoreticky vysvětlit, odkud se terorismus podobného typu bere a jaké mohou být jeho cíle. Poslední krátkou úvahovou kapitolu tak můžeme považovat za obecnější závěr celé práce a zároveň musíme přiznat, že má pro danou problematiku velký obecně-teoretický význam. S většinou tvrzení, která nám zde autor předkládá, pak musíme souhlasit. 4 Tamtéž. str Tamtéž. str. 69.

5 Kromě chybějícího širšího přesahu můžeme práci vyčíst několik drobností, většinou spíše technické povahy. Například nepokládám za nutné přejímat ze španělského úzu psaní století římskými číslovkami, v českém prostředí by bylo vhodnější používat spíše číslovky arabské. Dále pak přepis baskických vlastních jmen není v části věnované Baskicku jednotný, autor tu používá jak baskický, tak španělský přepis (srov. například Bergareche a Etxebarrieta, Txiki) tx se v baskičtině vyslovuje jako španělské ch a pochybuji, že by člen ETA své jméno psal španělsky. V textu dále autor používá termín neonacionalismus, který nikde jasně a přímo nevymezuje a navíc ho často v práci plynule střídá s termínem nacionalismus. Co je tedy neonacionalismus a jaký má vztah k nacionalismu? V určitých pasážích lze pak textu vyčíst nepřehlednost, především kvůli změti zkratek (viz výše), které lze sice při čtení dohledávat v seznamu na konci knihy, i tam však jsou zkratky doplněné jen o původní slova, ze kterých vznikly, bez českých ekvivalentů čtenář neovládající francouzštinu a především baskičtinu (nebo nemá sloní paměť 6 ) se tak po čase neorientuje. Bylo tedy nutné do textu práce zařadit opravdu všechny organizace a skupiny (jejichž význam může být často irelevantní), které mají co do činění s problémem ETA a FLQ, zvláště když sám autor zdůrazňuje, jak byly nacionalistické proudy v Baskicku i Quebeku roztříštěné? Za velký klad recenzované práce lze naopak považovat poznámkový aparát, který je nebývale rozpracovaný a na 100% plní svou funkci doplňujícího, rozšiřujícího a vysvětlujícího textu. Autor navíc v poznámkách k jednotlivým problémům odkazuje čtenáře zajímajícího se o problematiku na další autory a jejich práce, které se daným fenoménem zabývají podrobněji. Na to lze navázat dalším velkým plusem Strmiskovy práce, kterým je dlouhý, podrobný seznam literatury, ze které autor čerpal a kde lze hledat další detaily o problematice. Pokud je tedy čtenář recenzovaným textem navnaděn zabývat se tématem dále, autor mu dává příležitost získat další informace. V bibliografii nalezneme autory (například Francisco Letamendía či José Luis de la Granja Sáinz v případě Baskicka), kteří se konkrétní problematikou dlouho zabývají a jejichž práce můžeme považovat takřka za kánonické. Strmiska však čerpá i z teoretičtějších prací věnovaných problému terorismu obecněji. Samotný seznam bibliografie pak čítá 22 stran, což se sice vzhledem k rozsahu vlastní práce zdá příliš, rozhodně ale musíme ocenit autorovu snahu nastudovat problém do všech detailů a ze všech možných úhlů pohledu. To může samo o sobě například přispět k rozšíření znalostí mnoha studentům, kteří se problémem etnicko-politického terorismu či regionalismu obecně chtějí zabývat. 6 Autor samozřejmě i v textu zkratky rozvádí, s českým i původním významen, ale přesto se lze během čtení jediné ztránky ztratit v množství zkratek jako EE, EIS, HASI, KAS, LAIA, ES, ESB, ESEI, EGI, EAJ...

6 S tím souvisí další věc, kterou musíme na práci ocenit. Text se totiž zabývá důležitým, ale složitým problémem, na který je nutné nahlížet absolutně objektivně, chceme-li udržet akademickou úroveň textu. Autorova snaha o objektivitu je z práce jasně patrná. V určitých případech nám například předkládá fakta o neadekvátní reakci centra (státní moci) či o jeho závažných přešlapech, která situaci jen dál zhoršují po akci následuje reakce, ne vždy je však správná a někdy dokonce může sklouznout až k terorismu, který provádí na svých občanech samotný stát. 7 Na druhou stranu však autor ani nesklouzává k omlouvání teroristů a politických radikálů za jejich činy. V závěru můžeme konstatovat, že práce sice nemá žádný hlubší přesah, problém etnicko-politického terorismu v konkrétních případech nijak neanalyzuje (odmyslíme-li poslední, teoretickou stať), ale rozšiřuje malou a nedostatečnou skupinku prací, které se této tématice (Baskicko, Quebek, terorismus) věnují. I malý příspěvek zůstává příspěvkem, v tomto případě ještě o něco důležitějším. 7 Například můžeme zmínit pokračující mučení zadržených příslušníků ETA španělskou policií i po konci frankistického režimu několik jich bylo umučeno k smrti, skrytou podporu Madridu antiteroristickým jednotkám GAL, které vraždily radikální baskické nacionalisty, či přehnanou reakci kanadské a quebecké vlády na únosy v Montrealu, kdy policie dokonce zastřelila nevinného člověka.