Mezinárodní únosy dětí

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Michaela Holá Mezinárodní únosy dětí Diplomová práce Olomouc 2015

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Mezinárodní únosy dětí zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. V Olomouci dne Michaela Holá 2

3 Dovoluji si tímto poděkovat JUDr. Lence Westphalové, Ph.D., za její odborné vedení při vypracování diplomové práce a Mgr. Lukáši Fridrichovi, za umožnění vykonání stáže na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. 3

4 Obsah 1 Úvod do problematiky mezinárodních únosů dětí Práva dětí v kontextu mezinárodních únosů dětí Úmluva o právech dítěte Klasifikace práv dítěte Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv EU Nařízení Brusel II bis Interpretace klíčových pojmů únosového práva Dítě Mezinárodní únos Právo péče o dítě Obvyklé bydliště Výklad pojmu obvyklé bydliště ESD Ústřední orgán Styčný soudce a Zprostředkovatel Evropského parlamentu Výjimky z presumpce návratu dítěte Čl. 12 lhůta 1 roku a sžití se Čl. 13 odst. 1 a) souhlas a smíření se Čl. 13 odst. 1 b) hrozba vážného nebezpečí Domácí násilí Čl. 13 odst. 2 přání dítěte Zjištění názoru dítěte Čl. 20 nesoulad se základními zásadami o ochraně lidských práv a svobod Řízení o navrácení dítěte Undertakings a mirror orders Specifika řízení podle Nařízení Brusel II bis Zrychlená procedura uznání a výkonu podle Nařízení Brusel II bis Výkon tuzemského rozhodnutí o navrácení dítěte Závěr Bibliografie Právní předpisy Monografie a komentáře Odborné články

5 7.4 Elektronické zdroje Judikatura Národních soudů Evropského soudu pro lidská práva Soudního dvora Evropské unie Vybraných signatářských států HÚ

6 Seznam použitých zkratek ČSFR Česká a slovenská federativní republika ESD Soudní dvůr Evropské unie ESLP Evropský soud pro lidská práva EU Evropská unie EÚLP Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod Haagská konference Haagská konference o mezinárodním právu soukromém Haagská ochranná úmluva Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 141/2001 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí HÚ Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o přijetí Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí Listina EU Listina základních práv Evropské unie LZPS Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Nařízení/ Nařízení Brusel II bis Nařízení Rady (ES) 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 OSPOD Orgán sociálně právní ochrany dětí OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád OZ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ÚPD Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o přijetí Úmluvy o právech dítěte Úřad Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí Ústava ČR - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Vídeňská úmluva Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu ZSPOD Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ZZŘ Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Pozn.: Tam, kde je v textu uvedeno číslo paragrafu nebo článku bez dalšího údaje, jde o ustanovení zákona nebo dokumentu, o němž pojednává příslušná kapitola, resp. podkapitola, pokud ze souvislostí nevyplývá něco jiného. 6

7 Počet únosů 1 Úvod do problematiky mezinárodních únosů dětí Problematika mezinárodních únosů dětí je tématem velmi zajímavým a aktuálním. Lidé totiž stále častěji vyjíždějí za studiem, prací, kulturou či dobrodružstvím do nejrůznějších koutů světa. Právě v souvislosti s volným pohybem osob a otevřením hranic přibyla řada manželství a partnerství s mezinárodním prvkem. Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v roce 2012 bylo v České republice uzavřeno 9, 47 % manželství, v nichž alespoň jeden ze snoubenců byl cizím státním příslušníkem. 1 Mezi rokem 2003 a 2008 došlo k nárůstu žádostí o navrácení dítěte o 45 %. 2 Vývoj přeshraničních únosů v ČR ukazuje následující graf: Únody do ČR Únosy z ČR Rok Jako první se otázkou mezinárodních únosů dětí začala zabývat Haagská konference o mezinárodním právu soukromém (dále jen Haagská konference ), která v roce 1980 přijala Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen HÚ ), která se přímo zabývá problematikou mezinárodních únosů dětí a upravuje mechanismus návratu dítěte do státu jeho obvyklého bydliště. HÚ vznikla s úmyslem, který někteří autoři označují jako stereotypní. 4 Strůjci HÚ vycházeli totiž z toho, že únoscem je zpravidla otec, který není nositelem práva péče o dítě a unáší dítě do země, která bude příznivěji nakloněna k tomu, že mu přizná 1 Sňatečnost [online]. Český statistický úřad, 19. srpna 2013 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na < 2 A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part I Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na < >. 3 Údaje jsou vzaty z Výroční zprávy o činnosti Úřadu. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [cit. 30. ledna 2015]. Dostupné na < 4 SHETTY, Sudha; EDLESON, Jeffrey L. Adult domestic violence in cases of international parental child abduction. Violence against women, 2005, roč. 11, č. 1, s

8 právo péče o dítě. Únos je v takovém případě pro dítě traumatizující, neboť to je vytrženo ze známého prostředí, ztrácí kontakt s druhým rodičem a musí si zvykat v zemi např. kulturně, nábožensky nebo tradičně odlišné od země jeho obvyklého bydliště. Proto tvůrci HÚ nastavili jasný a rychlý mechanismus návratu dítěte jako jeden z principů HÚ a vytvořili velmi úzkou konstrukci výjimek pro nenavrácení dítěte. Je však třeba přiznat, že za více jak 30 let fungování HÚ se situace značně změnila. Celosvětová statistika provedená Haagskou konferencí v roce 2011 pro rok 2008 ukazuje, že v 69 % únosů jsou únosci matky, které jsou v 88 % nositeli práva péče o dítě, ať výlučně nebo společně s druhým rodičem. 5 Motivy, které vedou rodiče k tomu, že tzv. unesou dítě za hranice státu jeho obvyklého bydliště, jsou nejrůznější. Může se jednat o čistě sobecké důvody na straně únosce, kdy tento chce druhému rodiči jenom ublížit a nezajímá ho dopad takového jednání na dítě. Dalším důvodem může být rozpad vztahu či manželství. Často se jedná o případy, kdy lidé vyjedou za studiem či prací do zahraničí, zamilují se, rozhodnou se v této zemi zůstat a založit rodinu. Pokud vztah manželů nebo partnerů dospěje ke svému konci, může se jeden z rodičů rozhodnout vrátit do země svého původu, která je mu kulturně a tradičně blíže než země, ve které v současné době žije, navíc v zemi původu má rodinné zázemí, přátele, a v neposlední řadě zná její jazyk a především právní systém. 6 V takovém případě se zdá býti úplně přirozeným, že rodič, který touží po návratu, chce s sebou vzít i své potomky. Pokud tak však učiní bez souhlasu či vědomí druhého rodiče, může se dopustit mezinárodního únosu dítěte. Dalším motivem pro rodiče může být únos do země, ve které únosci doufají, že místní orgány budou nakloněny jejich případu a přiznají jim právo péče o dítě, které podle země obvyklého bydliště dítěte nemají. Zde se nabízí typický obrázek islámských zemí, ve kterých matky nemají žádná rozhodovací práva ve vztahu k dětem. V poslední době však přibývají případy, o kterých je zřejmé, že je tvůrci HÚ na paměti neměli. Jsou stále častější případy, kdy ženy utíkají s dítětem ze země jeho obvyklého bydliště bez svolení druhého rodiče a tvrdí, že tak činí z důvodu domácího násilí páchaného ať už na dětech či ženě, nebo z důvodu sexuálního zneužívání dětí. Toto jsou velmi závažná tvrzení, která by soudy rozhodujícími o návratu dítěte neměla být brána na lehkou váhu, a neměl by se v těchto případech uplatnit princip automatického návratu dítěte. Diplomová práce zkoumá pouze civilní aspekty mezinárodních únosů dětí a to ve stádiu, kdy již k únosu dítěte došlo. Diplomová práce, a to ani marginálně, se nezabývá analýzou trestně právní stránky mezinárodních únosů dětí, přestože je třeba i tento aspekt neopomíjet, protože 5 A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part I Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na < >. 6 Tamtéž, v roce 2008 rodič-únosce unášel dítě do země, jejímž je státním příslušníkem v 60 % případů. 8

9 jednání rodiče, kterým protiprávně přemístí nebo zadrží dítě v jiném státě než ve státě jeho obvyklého bydliště, a takovým jednáním poruší právo péče o dítě druhého rodiče, může konstituovat trestný čin. V České republice tak tomu není, ale typicky v zemích common law, je takové jednání trestné. Diplomová práce si klade za cíl poskytnout komplexní pohled na problematiku mezinárodních únosů dětí z hlediska kritické analýzy současné právní úpravy. Jednotlivé poznatky jsou hodnoceny a ověřovány s odbornou, zejména zahraniční literaturou, a dále jsou poznatky vyvozovány za užití metody komparace s vybranou judikaturou národních a nadnárodních soudů. Diplomová práce je systematicky rozdělena do 6 částí, kdy po Úvodu následuje druhá kapitola, která si klade za cíl dva dílčí úkoly jednak nastínit základní právní úpravu, jež se mezinárodních únosů dětí dotýká, a jednak vysvětlit, jaká práva děti v kontextu mezinárodních únosů mají. Třetí kapitola se zabývá interpretací nejdůležitějších pojmů únosového práva. Je tedy vysvětleno, kdo je považován za dítě, co se rozumí pojmem mezinárodní únos, právo péče o dítě, obvyklé bydliště a ústřední orgán. Čtvrtá kapitola představuje exkurzi důvodů, pro něž je možné rozhodnout o nenavrácení dítěte ve světle vybraných rozhodnutí signatářských států HÚ. Pátá kapitola se týká procesních aspektů mezinárodních únosů dětí, zabývá se samotným řízením, jeho specifiky mezi členskými státy Evropské unie (dále jen EU ) a výkonem rozhodnutí v ČR. Závěr jsem pojala jako místo pro zamyšlení a návrhy možných řešení nejzásadnějších problémů mezinárodních únosů dětí. Při zpracování diplomové práce jsem vycházela ze třech základních zdrojů. Prvním z nich jsou komentáře, případně důvodové zprávy k jednotlivým právním předpisům, které jsou neocenitelným zdrojem výkladových pravidel a úmyslu daného zákonodárce. Druhým, neméně důležitým zdrojem informací je judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ), Soudního dvora Evropské unie (dále jen ESD ), českých a zahraničních soudů rozhodujících v návratovém řízení. Třetí základní zdroj pro zpracování diplomové práce představují zahraniční články, které se zabývají aktuálními otázkami a problémy mezinárodních únosů více, než česká literatura. Veškerá citovaná rozhodnutí ESLP jsem získala z databáze HUDOC v průběhu listopadu Stejně tak rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou vzaty z databáze NALUS v průběhu měsíce listopadu 2014 a rozhodnutí vybraných signatářských států HÚ z databáze INCADAT v průběhu první poloviny prosince roku Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou vzaty z internetové stránky < a rozhodnutí ESD z < obojí v průběhu prosince

10 2 Práva dětí v kontextu mezinárodních únosů dětí Na půdě mezinárodních organizací byla přijata řada mezinárodních úmluv, které se týkají mezinárodních únosů dětí a práv dětí. Vzhledem k platnosti zásady pacta sunt servanda, je Česká republika povinna dodržovat závazky ze všech těchto mezinárodních úmluv. Podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen Ústava ČR ) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázaná, součástí právního řádu. Pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 7 Dále je třeba mít na paměti, že Česká republika je od členem EU, kdy tato entita přijímá své vlastní právní předpisy, které mohou ovlivnit a také ovlivňují použitelnost mezinárodních úmluv. Obecným pravidlem je, že pokud je daná problematika regulovaná legislativou EU, má přednost právní úprava EU před mezinárodní smlouvou, a v případě neexistence právní úpravy EU a mezinárodní smlouvy se aplikuje národní předpis. Ryze na vnitrostátní úrovni jsou práva dětí zaručena Usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen LZPS ). Podle čl. 32 LZPS je zaručena zvláštní ochrana dětem (odst. 1), dále je zakotvena rovnost dětí narozených v manželství a mimo něj (odst. 3) a právo dětí na péči rodičů, přičemž děti mohou být odloučeny od rodičů proti jejich vůli jen soudním rozhodnutím vydaným na základě zákona (odst. 5). Cílem této kapitoly není poskytnout komplexní přehled veškerých mezinárodních instrumentů upravujících práva dětí. Považuji však za důležité v této kapitole nastínit ty právní předpisy, které se týkají problematiky práv dětí v kontextu mezinárodních únosů dětí, a které jsou podle mého názoru nejzásadnější, a dále základní předpisy únosového práva. Mezinárodní instrumenty jsou systematicky řazeny podle toho, na půdě které mezinárodní entity vznikly OSN, Haagské konference, Rady Evropy a EU. 2.1 Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte (dále jen ÚPD ), označovaná též jako Magna Charta práv dětí, 8 byla přijata jednohlasně dne v New Yorku Valným shromážděním OSN a v platnost 7 Ústavní soud ČR však mezinárodní smlouvy o lidských právech považuje za součást ústavního pořádku ČR a přiznává jim derogační účinky. Pokud má tedy dojít k aplikaci zákona, který je v rozporu s mezinárodní smlouvou o lidských právech, má být dané řízení přerušeno a podán návrh na zrušení zákona Ústavnímu soudu ČR (Nález Ústavního soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01). 8 DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář I., 1 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s

11 vstoupila dne (čl. 49 odst. 1). Jménem České a Slovenské Federativní republiky (dále jen ČSFR ) byla podepsána dne a v platnost pro Českou republiku vstoupila dne (čl. 49 odst. 2) jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. Jedná se o smlouvu s největším počtem signatářským států, celkem ji ratifikovalo 194 zemí světa, s výjimkou USA a Somálska. 9 Na rozdíl od předchozích deklarací ÚPD přestavuje právně závazný instrument. Někteří autoři ji ale přesto označují jako tzv. soft-law, tedy měkkou normu, která spíše přispívá ke zvýšení mravní úrovně při zacházení s dětmi. Při porušení ustanovení ÚPD je v podstatě jediným možným následkem nepříznivá mediální publicita. 10 Veškerá ustanovení ÚPD jsou výsledkem komplikovaného vyjednávání a kompromisů zástupců zemí různých kulturních, etnických a náboženských názorů. ÚPD uznává, že dítě je lidskou bytostí a jako takové jí náležejí všechna lidská práva. Děti tak mají zaručena práva občanská, politická, hospodářská, sociální i kulturní. ÚPD ale vychází z toho, že dítě je subjektem, který pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje ještě zvláštní ochranu, a proto je nositelem ještě tzv. zvláštních práv, která dítěti zaručují nárok na jeho zdravý všestranný rozvoj. 11 ÚPD v čl. 41 obsahuje pravidlo maximální účinnosti, pokud tedy národní právo nebo jiný mezinárodní instrument poskytují dítěti vyšší ochranu, použije se tohoto předpisu Klasifikace práv dítěte Práva vyplývající z ÚPD o právech dítěte se tradičně označují jako čtyři P 12 prevention/prevence, protection/ochrana, provision/zaopatření a participation/účast. Prevence se právě týká mezinárodních únosů dětí, kdy státy mají podle čl. 11 ÚPD povinnost činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět. Za tím účelem mají státy usilovat o uzavření nebo přistoupení k již existujícím mezinárodním smlouvám. Jako preventivní bych označila i dva základní principy ÚPD, a to princip zákazu diskriminace obsažený v čl. 2 ÚPD, který mimo jiné nastoluje rovnost manželských a nemanželských dětí, a princip nejlepšího zájmu dítěte zakotvený v čl. 3 ÚPD. Jedná se o substantivní standard nejlepšího zájmu dítěte, 13 který stanovuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už je to tvorba právních předpisů nebo jejich aplikace soudy, správními orgány, školami či rodiči. Všechna ustanovení 9 Convention on the rights of the child [online]. [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na < Details.aspx?mtdsg_no=IV-11&chapter=4&lang=en>. 10 KOVAŘÍK, Jiří. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001, s HRUŠÁKOVÁ, Milana. Dítě, rodina, stát: (úvahy nad právním postavením dítěte). Brno: Masarykova univerzita, 1993, s BAINHAM, Andrew. Children the modern law. 2. vydání. Bristol: Jordan, 1998, s NOVÝ, Zdeněk. Nejlepší zájem dítěte při rozhodování o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy o civilních aspektech únosů dětí ve světle lidsko-právních závazků ČR. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č , s

12 ÚPD by měla být vykládaná právě v souladu s principem nejlepšího zájmu dítěte. Zájmy dětí by měly být zvažovány na prvním místě a měla by jim být dána větší váha než jiným zájmům (např. zájmům rodičů, či společnosti), neznamená to ale, že vždy musí mít absolutní prioritu. 14 V každém rozhodnutí musí být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte, jeho rodičů a veřejného pořádku. 15 Děti mají také právo na ochranu proti všem druhům krutosti, ubližování, a vykořisťování (čl. 36 a 37). Děti mají podle čl. 9 právo na ochranu před odloučením od rodičů, tzn., že dítě má právo žít se svými rodiči, ledaže to není v souladu s jeho zájmy, a v případě, že dojde k odloučení dítěte od jednoho či obou rodičů, má dítě právo udržovat s odloučeným rodičem kontakt. V kontextu mezinárodních únosů dětí vyvstává jako důležité právo zakotvené čl. 10 odst. 2, podle kterého mají děti, jejichž rodiče pobývají v různých státech, právo na osobní kontakt a přímý styk s oběma rodiči. Právo na zaopatření v sobě zahrnuje jednak právo na život a přežití (tedy právo na přiměřenou životní úroveň a zabezpečení základních potřeb dítěte (čl. 6 a 27)) a jednak právo na osobní rozvoj dítěte (např. právo na vzdělání (čl. 28), svobodu náboženského vyznání (čl. 14), právo na odpočinek a volný čas (čl. 31), právo na péči rodičů (čl. 7)). Zásadním je právo zakotvené v čl. 16, podle kterého dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování mimo jiné do svého soukromého života a rodiny. Poslední skupina práv, tedy právo participace, v sobě zahrnuje právo dítěte, které je schopno formulovat své vlastní názory, svobodně se vyjádřit ke všem záležitostem, které se dítěte dotýkají, přičemž těmto názorům musí být věnována patřičná pozornost odpovídající věku a úrovni dítěte. Zejména je stanovena možnost, aby dítě bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, přičemž jsou dány 3 alternativní možnosti, jak dítě vyslechnout buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo prostřednictvím příslušného orgánu. Konkrétní zvolený způsob musí být v souladu s vnitrostátními pravidly (čl. 12). 2.2 Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí HÚ byla přijata v Haagu na XIV. zasedání Haagské konference a vstoupila v platnost (čl. 43). Jménem ČSFR byla podepsána dne a v platnost vstoupila jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. Úmluva je podle čl. 35 aplikovaná na únosy, které nastaly po vstupu HÚ v platnost, což je v prostředí ČR po , nemá tedy retroaktivní účinnost. 14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/ Rozhodnutí ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. července Stížnost 41615/07, bod

13 HÚ má celkem 93 signatářů, 16 z toho mezi 28 z nich je její aplikace modifikována sekundární legislativou EU. Z přistoupivších států v poslední době lze nejpozitivněji hodnotit přistoupení Japonska, které bývalo označováno jako útočiště pro mezinárodní únosy dětí. Je uváděno, že až dětí bylo uneseno do Japonska a ani v jednom případě nebylo rozhodnuto o navrácení dítěte. 17 HÚ řeší otázku pravomoci a spolupráce ústředních orgánů, nezabývá se ale uznáním a výkonem rozhodnutí, proto ji někteří autoři označují jako bezzubý 18 instrument. Hlavní cíl HÚ je vyjádřen v její preambuli a čl. 1: chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržení a stanovit postup k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště; a zajistit, aby práva péče o dítě a styku s ním vydaná podle právního řádu jednoho státu, byla účinně respektována ve všech ostatních smluvních státech. zákonem. 19 Někteří autoři uvádějí, že HÚ není self-executing a její ustanovení musí být provedena Domnívám se však, že tomu tak úplně není. Podlé mého názoru HÚ stanovuje jasnou povinnost nezasahovat do práva péče o dítě, a pokud se tak stane, stanovuje právo té osoby, jejíž právo je porušeno, na rychlý návrat dítěte. V tomto rozsahu jsou práva a povinnosti stanoveny jasně a zákonné provedení není třeba. Konec konců do roku 2008 neexistovala v českém právním řádu zvláštní úprava návratového řízení, a přesto tato řízení probíhala. Jiná situace je ve vztahu k ústředním orgánům. Zde je zřejmé, že bez zákonného provedení, které stanoví ústředním orgánům konkrétní oprávnění v konkrétním právním řádu, nemohou být ustanovení HÚ uvedena v právní život. Co se týče věcné a místní působnosti, HÚ se vztahuje na protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte mladšího 16 let s obvyklým bydlištěm v jednom signatářském státu, do jiného signatářského státu HÚ, pokud je tímto únosem porušeno právo péče o dítě druhého rodiče přiznané právem obvyklého bydliště dítěte (včetně jeho kolizních norem). 20 Jednotlivé pojmy, které HÚ používá pro vymezení působnosti, důvody pro nenavrácení a samotné řízení, budou blíže vysvětleny v následujících kapitolách, a proto se jim zde věnovat nebudu. Dají se však vygenerovat jakési obecné zásady pro aplikaci HÚ, a protože HÚ je založena na reciprocitě, aplikují se, ať je dítě uneseno z ČR nebo do ČR. HÚ je postavena na 16 Status table Convention of 25 October 1980 on the civil aspects of International child abduction [online]. Hague conference on Private international law, 10. dubna 2014 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na < 17 REYNOLDS, Megan J. It can be done: on Japan becoming a successful signatory to the Hague convention on the civil aspects of international child abduction. George Washington International Law Review, 2012, roč. 44, č. 2, s BAINHAM: Children the modern law, s NOVOTNÁ, Věra; BURDOVÁ, Eva. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. 3. vydání. Praha: Linde, 2007, s PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na < 13

14 principech presumpce návratu dítěte, rychlosti řízení, úzké konstrukci výjimek pro nenavrácení dítěte, preferenci smírného řešení sporu a na ochraně kolektivních zájmů dětí (vychází z toho, že mezinárodní únosy dětí nastolují nežádoucí stav a v zájmu dětí je jejich neprodlený návrat do státu jejich obvyklého bydliště), přičemž individuální zájmy jednotlivých dětí jsou chráněny prostřednictvím výjimek z presumpce návratu dítěte. Co se týče vztahu k jiným právním předpisům, podle čl. 34, HÚ není na překážku použití jiných mezinárodních či národních právních předpisů zajišťujících navrácení dítěte nebo styk s dítětem. Za zmínku stojí především Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (dále jen Haagská ochranná úmluva ) přijatá v roce Pokud jde o vztah HÚ a výše nastíněné ÚPD, uplatní se pravidlo lex specialis derogat legi generali z důvodu abstrakce právních norem obsažených v ÚPD. 21 HÚ je otevřena k podpisu všem členům Haagské konference (čl. 37) a mimo to k ní může přistoupit kterýkoliv další stát, ale přistoupení je účinné jen mezi přistupujícím státem a těmi signatáři, kteří s přistoupením vysloví souhlas (čl. 38). K HÚ je podle čl. 42 možné učinit pouze dvě výhrady, a to výhradu k čl. 24 týkající se jazyku, v němž může být učiněn návrh na navrácení dítěte, a k čl. 26 odst. 3, tedy k tomu, že stát nebude hradit náklady právního zastoupení a řízení. Právě tuto výhradu k čl. 26 odst. 3 učinila ČR. Mimo HÚ, jako mnohostrannou úmluvu, bylo uzavřeno ještě celkem 14 dvoustranných smluv s nesignatářskými státy HÚ týkajících se mezinárodních únosů dětí. Učinili tak Austrálie, Belgie, Kanada, Francie, Švédsko, Švýcarsko a USA, 22 Česká republika prozatím žádnou dvoustrannou úmluvu neuzavřela. 2.3 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv EU Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen EÚLP ) byla sjednána v Římě a jménem ČSFR byla podepsána V platnost pro ČSFR vstoupila (čl. 59 odst. 3) jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. Je platná mezi všemi 47 členy Rady Evropy a vytváří velmi účinný regionální mechanismus ochrany lidských práv. Jako stálý orgán je zřízen ESLP se sídlem ve Štrasburku (čl. 19). 21 VESELÁ, Radomíra; HURBIŠ, František. Právní problematika mezinárodních únosů dětí: (monografie). Kunovice: Evropský polytechnický institut, 2008, s Non-Hague Convention child abductions bilateral agreements [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na < 14

15 Ve vztahu k přeshraničním únosům dětí se jeví jako nejzásadnější právo zaručené čl. 8, které stanovuje, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. ESLP však nemůže zpochybňovat hodnocení provedené národními orgány, ledaže by toto hodnocení bylo zcela zjevně svévolné. 23 V některých případech je možné se domáhat porušení čl. 6 zaručujícího právo na spravedlivý proces zejména z důvodu průtahů v soudním řízení. Průtahy v řízení však nesmí být přičitatelné jednání některé ze zúčastněných osob, např. tím, že se skrývala. Stížnost pro porušení práv zaručených EÚLP může podat každá fyzická osoba, jejíž práva byla porušena smluvní stranou (čl. 34), a to po vyčerpání všech opravných prostředků, ve lhůtě 6 měsíců 24 od přijetí konečného rozhodnutí, stížnost nesmí být anonymní a pokud neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti, nesmí být v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná ESLP či jiným orgánem (čl. 35). V prostředí ČR to znamená, že jako poslední možnost musí být vyčerpána ústavní stížnost. Z čl. 8 EÚLP vyplývají pro stát ve vztahu k přeshraničním únosům dětí určité pozitivní závazky, jinak by ochrana práva na rodinný život zůstala iluzorní: stát má v prvé řadě povinnost přijmout opatření k respektování práv rodiny, včetně opatření umožňujících být rodičům společně se svými dětmi; 25 dále má stát povinnost přijmout adekvátní a účinné opatření k zajištění návratu dítěte, 26 včetně výkonu rozhodnutí o navrácení 27 (adekvátnost se posuzuje podle rychlosti přijetí opatření, protože plynutí času může mít nenapravitelné následky na vztah rodiče a dítěte); povinnost zavést jak prostředky preventivní, tak kompenzační ve vztahu k průtahům v řízení; 28 povinnost zajistit, že ústřední orgán informuje soudy státu, kam bylo dítě uneseno o tom, že do rozhodnutí o ne/navrácení dítěte nesmějí meritorně rozhodnout; 29 a svoji důležitost ve vztahu k důvodu nenavrácení podle čl. 13 odst. 1 b) HÚ má pozitivní závazek státu poskytnout ochranu před domácím násilím Rozhodnutí ve věci Raban proti Rumunsku ze dne 26. října Stížnost 25437/08, bod V současné době existuje Protokol č. 15 k EÚLP, který lhůtu 6 měsíců zkracuje na 4 měsíce, zatím však není v platnosti. 25 Rozhodnutí ve věci López Guió proti Slovensku ze dne 3. června Stížnost 10280/12, body Rozhodnutí ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku ze dne 25. ledna Stížnost 31679/96, body Rozhodnutí ve věci Shaw proti Maďarsku ze dne 26. července Stížnost 6457/09, body Rozhodnutí ve věci Macready proti České republice ze dne 22. dubna Stížnost 4824/06 a 15512/08, bod Rozhodnutí ve věci Iosub Caras proti Rumunsku ze dne 27. července Stížnost 7198/04, body Rozhodnutí ve věci Opuz proti Turecku ze dne 9. července Stížnost 33401/02, body

16 Prakticky totožné znění práva na soukromý život zaručeného čl. 8 EÚLP, obsahuje i Listina základních práv Evropské unie (dále jen Listina EU ) v čl. 7 s tím, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. Sami tvůrci Listiny EU v čl. 52 odst. 3 zakotvili pravidlo, že pokud obsah práv zaručených Listinou EU koresponduje s právy zaručenými EÚLP, je jejich smysl a obsah stejný jako v EÚLP. Při rozhodování tedy ESD vychází z judikatury ESLP. 31 S ohledem na práva dětí se jeví jako důležitý i čl. 24, který zaručuje dětem právo svobodně vyjadřovat své názory, přičemž k těmto názorům musí být přihlíženo s ohledem na jejich věk a vyspělost (čl. 24 odst. 1). Čl. 24 odst. 2 stanovuje jako prvořadé hledisko při všech činnostech nejvlastnější zájem dítěte a odst. 3 zaručuje dětem právo na osobní a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to odporovalo zájmům dítěte. Ustanovení Listiny EU jsou určena orgánům, institucím, případně jiným subjektům EU a dále členským státům EU, ale výhradně pouze při uplatňování práva EU (čl. 51 odst. 1). 2.4 Nařízení Brusel II bis Evropské společenství vzniklo primárně za účelem ekonomické integrace. Postupem času se ale ukázalo, že je třeba občanům EU poskytnout ochranu i v dalších oblastech života. Proto bylo přijato Nařízení Rady (ES) 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen Nařízení Brusel II bis nebo Nařízení ). Nařízení je přímo použitelné a má aplikační přednost před vnitrostátním právem. Samotný název Nařízení je terminologicky nejednotný. Překlad hovoří o příslušnosti, přestože je zřejmé že tím má na mysli pravomoc. 32 Nařízení je dvojitým instrumentem, 33 reguluje otázku určení příslušnosti soudu, uznání a výkonu rozhodnutí a spolupráce mezi státy. Nařízení Brusel II bis nastavením pravidel pro určení příslušnosti zabraňuje tzv. forum shopping, tedy volbě fóra, před kterým bude dané věc projednána a nastavením pravidel pro uznávání a výkon rozhodnutí zavádí tzv. 5. svobodu a tou je volný pohyb rozsudků v oblasti rodinného práva. Pokud jde o územní působnost Nařízení, tak se jedná o čistě intra-unijní úpravu, týká se tedy pouze vztahů mezi členskými státy EU s jedinou výjimkou, a tou je Dánsko. Dánsko se na základě Protokolu o postavení Dánska neúčastní spolupráce podle čl. 81 Smlouvy o fungování 31 Tak tomu bylo např. v Rozsudku ze dne 5. října 2010, J. McB. proti L. E., C-400/10 PPU, bod Mezinárodní příslušnost je v podstatě právním nonsensem, neboť mezinárodní právo určí pouze stát, jehož soudy mají ve věci rozhodnout. Daný stát potom aplikuje svoje vnitrostátní pravidla lex fori a na základě nich určí konkrétní soud. Pro účely diplomové práce však ponechávám terminologii zavedenou Nařízením se shora uvedenou výhradou. 33 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s

17 EU a Nařízení pro něj proto není právně závazné. 34 Uznat a vykonat nelze podle Nařízení ani rozhodnutí vydaná nečlenským státem EU, které ale uznal některý z členských států EU (tzv. dvojí exequator). 35 Časová působnost Nařízení je stanovena v čl. 64 tak, že Nařízení se použije na řízení zahájená a listiny přijeté nebo dohody uzavřené po Čl. 1 odst. 1 obsahuje vymezení věcné působnosti Nařízení. Nařízení Brusel II bis se vztahuje na občanskoprávní otázky týkající se a) rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, a b) přiznání, výkonu, převedení a úplného či částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti. Právě ve vztahu k rodičovské zodpovědnosti je důležitý čl. 1 odst. 2, který obsahuje demonstrativní výčet záležitostí spadajících do institutu rodičovské zodpovědnosti. V realitě přeshraničních únosům dětí se jeví jako nejzásadnější čl. 1 odst. 2 a) právo péče o dítě a právo na styk s dítětem. Pro úplnost je třeba dodat, že Nařízení obsahuje i negativní vymezení věcné působnosti v čl. 1 odst. 3. Podle čl. 59 Nařízení nahrazuje dvoustranné či vícestranné smlouvy uzavřené mezi členskými státy ve věcech upravených Nařízením. Vztah mezi HÚ a Nařízením, je vztahem komplementarity (čl. 60, 62 odst. 2), HÚ se bude nadále používat, akorát mezi členskými státy EU bude doplněná o pravidla uvedená v Nařízení. Ve vztahu k Haagské ochranné úmluvě má Nařízení podle čl. 61 přednost pokud má dítě obvyklé bydliště na území členského státu EU, a dále v případě, že jde o uznání a výkon rozhodnutí vydaného v jednom členském státě a rozhodnutí má být uznáno v jiném členském státě EU a dítě má obvyklé bydliště na území nečlenského státu EU, který je ale smluvní stranou Haagské ochranné úmluvy (kupříkladu uznání a výkon rozhodnut v ČR, které bylo vydáno v Německu a dítě má obvyklé bydliště v Albánii). 34 Bod 31 Preambule Nařízení. 35 VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s

18 3 Interpretace klíčových pojmů únosového práva Na úvod je třeba říci, že pro interpretaci HÚ a Nařízení jakou dvou primárních pramenů únosového práva platí odlišná interpretační pravidla. HÚ je mezinárodní úmluvou a při její interpretaci se použijí pravidla obsažená ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu (dále jen Vídeňská úmluva ) přijaté v ČR jako Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. Podle čl. 31 Vídeňské úmluvy musí být HÚ vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem dávaným výrazům ve smlouvě, a s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. Podle čl. 32 Vídeňské úmluvy může být užito přípravných materiálu (což je v případě HÚ Explanatory report od Elisy Pérez-Vera) k potvrzení významu určeného na základě pravidla v čl. 31 nebo k jeho určení, když výklad podle čl. 31 ponechává význam nejednoznačný nebo vede k nerozumnému či protismyslnému významu. Neexistuje žádný orgán, který by podával závazný výklad HÚ a tak každý signatářský stát interpretuje ustanovení HÚ za užití výkladových pravidel Vídeňské úmluvy. Při interpretaci HÚ je také důležité vzít v potaz recentní judikaturu ESLP a systémovou interpretaci, která předpokládá, že důvody pro nenavrácení dítěte budou interpretovány ve světle ÚPD a EÚLP. 36 Zásadní postavení má databáze INCADAT vytvořená Stálou komisí Haagské konference. Jejím cílem je sjednotit výklad HÚ a přispět k porozumění a správnému postupu při aplikaci HÚ. Provoz databáze byl zahájen v květnu a v současné době obsahuje 1172 rozhodnutí z 46 zemí, přičemž největší počet rozhodnutí se vztahuje k interpretaci čl. 13 odst. 1 b) HÚ, 576 z 1172 případů. 38 Databáze je dostupná na internetových stránkách 39 zdarma v angličtině, francouzštině a španělštině. Naproti tomu, interpretace právních pojmů obsažených v právu EU podléhá výkladu ESD. Pro výklad prováděný ESD lze z jeho ustálené judikatury dovodit jistá interpretační pravidla. V prvé řadě jednotlivé právní pojmy a instituty podléhají tzv. autonomnímu výkladu, tzn. výkladu nezávisle na právních řádech jednotlivých členských států EU. Při výkladu je třeba přihlížet k tomu, jaký cíl je sledován daným právním instrumentem (teleologický výklad) a také 36 NOVÝ: Nejlepší zájem dítěte s DOSTÁLOVÁ, Soňa. Databáze judikatury mezinárodních únosů dětí INCADAT. Právo a rodina, 2008, roč. 10, č. 6, s Jedná se o údaje platné k Za ČR je uveřejněno v databázi pouze jediné rozhodnutí Nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000. Obecně největšími přispěvateli jsou země common law právního systému. 39 < 18

19 k systematickému uspořádání právních instrumentů a jejich jednotlivým jazykovým verzím (systematický a jazykový výklad) Dítě Jednotlivé právní předpisy přistupují k vymezení dítěte různě. Podle čl. 1 ÚPD se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, nedosáhne zletilosti dříve. HÚ se vztahuje na děti do doby, než dosáhnou věku 16 let (čl. 4 HÚ). Důvodem určení této věkové hranice je skutečnost, že názory dětí starších 16 let nemohu být ignorovány jejich rodiči ani správními nebo soudními orgány. 41 Pokud je řízení o navrácení dítěte zahájeno a dítě v jeho průběhu dovrší 16. roku věku, řízení musí být obligatorně zastaveno. 42 Nařízení pojem dítěte nedefinuje a přiklonila bych se zde k většinovému názoru, že ponechává jeho vymezení na právních řádech jednotlivých členských států EU. 43 Ze samotného institutu rodičovské odpovědnosti ale vyplývá, že se jedná o dítě nezletilé. 44 Dítětem se v souladu s 30 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ ) rozumí člověk, který nenabyl plné svéprávnosti. Přičemž plně svéprávnou se osoba stane nabytím zletilosti, tj. dovršením věku 18 let, dále emancipací, nebo uzavřením manželství po 16. roku věku. 3.2 Mezinárodní únos Mezinárodní únos je vymezen jako protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte, kterým je porušeno právo péče o dítě podle právního řádu, v němž mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením, pokud toto právo péče o dítě bylo v době přemístění nebo zadržení vykonáváno nebo by bylo vykonáváno, kdyby nedošlo k protiprávnímu přemístění nebo zadržení (čl. 3 HÚ, čl. 2 odst. 11 Nařízení). Pokud tedy rodiči svědčí pouze právo na styk s dítětem a druhý rodič dítě unese za hranice státu obvyklého bydliště, tento rodič se nemůže domáhat navrácení dítěte. V případě, že si soud rozhodující v návratovém řízení není jist, zda se skutečně jedná o mezinárodní únos, může 40 ZAVADILOVÁ, Marta; TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 7, s PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na < 42 REYNOLDS: It can be done, s Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II [online]. Belgie: Evropská komise [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na < new_brussels_ii_cs.pdf>. Názor, že dítětem se pro účely Nařízení rozumí taktéž osoba mladší 16 let, je menšinový. Viz např. DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář I., 1 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s PAUKNEROVÁ: Evropské mezinárodní právo soukromé, s

20 požadovat, aby navrhovatel získal od orgánů státu obvyklého bydliště dítěte rozhodnutí nebo jiné zjištění, že zadržení nebo přemístění je protiprávní ve smyslu čl. 3 HÚ (čl. 15 HÚ). HÚ ani Nařízení výslovně nezmiňují, že se musí jednat o přemístění nebo zadržení za hranice státu obvyklého bydliště dítěte, vyplývá to však ze samotné podstaty věci. Co se týče pojmu únos, HÚ jej používá jenom v názvu, v textu pracuje výlučně s protiprávním přemístěním či zadržením. Tvůrci HÚ se zdrželi užití pojmu únos, aby HÚ neevokovala trestněprávní souvislosti. V praxi se však často používá jako legislativně-technická zkratka. 3.3 Právo péče o dítě Právo péče o dítě je součástí institutu rodičovské odpovědnosti. Rodičovskou zodpovědností se míní veškerá práva FO nebo PO týkající se osoby dítěte nebo jmění dítěte, která jsou takové osobě svěřena zákonem, rozhodnutím nebo závaznou dohodou; přičemž zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem (čl. 2 odst. 7 Nařízení, čl. 1 odst. 2 Haagské ochranné úmluvy). OZ definuje rodičovskou odpovědnost v 858 jako institut, který zahrnuje práva a povinnosti rodičů spočívající v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Rodičovská zodpovědnost je Nařízením vymezena šířeji než OZ, neboť pod institut rodičovské zodpovědnosti ve smyslu Nařízení jsou zařazeny i další instituty, které podle českého práva nejsou součástí rodičovské odpovědnosti, jako je umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo ústavní péče, či poručnictví nebo opatrovnictví (čl. 1 odst. 2 b), d) Nařízení). 45 Právo péče o dítě zahrnuje práva vztahující se k péči o osobu dítěte, zejména právo určit místo pobytu dítěte (čl. 5 a) HÚ, čl. 2 odst. 9 Nařízení). Právo péče o dítě může vyplývat zejména ze zákona, z rozhodnutí nebo z dohody rodičů, přičemž tato nemusí být soudně schválena (čl. 3 HÚ, čl. 2 odst. 11 Nařízení). Právo na styk s dítětem je vymezeno jako právo odvést dítě na omezenou dobu do jiného místa, než je obvyklé bydliště dítěte (čl. 5 b) HÚ, čl. 2 odst. 10 Nařízení). Nositelem práva péče o dítě je fyzická (zpravidla rodiče) nebo právnická osoba (např. kojenecký ústav či dětský domov), a to společně nebo samostatně (čl. 3 HÚ, čl. 2 odst. 7 Nařízení). Právo péče o dítě se považuje za vykonávané společně, když jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místu bydliště bez souhlasu druhého nositele 45 DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád: komentář, II. díl ( 210 až 376). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s