MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Fenomén severské krimi: analýza a určení současné estetické normy

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky Fenomén severské krimi: analýza a určení současné estetické normy Bakalářská diplomová práce Autorka práce: Dominika Perekstová Vedoucí práce: Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D. Brno 2015

2 Bibliografický záznam PEREKSTOVÁ, Dominika. Fenomén severské krimi: analýza a určení současné estetické normy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2015, 44 s. Vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D. Anotace Bakalářská diplomová práce analyzuje současnou severskou krimi literaturu a následně se snaží o určení její estetické normy. První část stručně předkládá pojetí estetické normy u českých estetiků Jana Mukařovského a Olega Suse. Následně se práce zabývá obecnými znaky detektivní literatury a posléze je explikován pojem severská krimi, především s ohledem na genezi této literatury a odkazy na populární kulturu. Předmětem další části se stává samotná analýza severské krimi a jejích specifických znaků. Tato analýza je posílena názornými příklady z předem zvolených reprezentativních vzorků severské literatury. Náplní jedné z posledních částí práce je i rozbor zpracování vraždy a jejích estetických předností a zásad ve vybraných dílech s odkazem na esej Vražda jako krásné umění anglického filozofa Thomase de Quinceyho. Stanoveným cílem práce je pokus o vymezení estetické normy současné severské krimi prostřednictvím teoretického podkladu a analýzy vybraných knih. Annotation The bachelor diploma thesis deals with analysis and consecutive effort of determination of aesthetic norm of the contemporary Nordic crime fiction. In the first part aesthetic norm in conceptions of Czech aestheticians Jan Mukařovský and Oleg Sus will be briefly explain. Furthermore, this thesis deals with typical characters of detective literature and then with concept of Nordic crime fiction regarding to its genesis and to references to popular culture. The subject of the next part is an analysis of Nordic crime fiction and its specific features by pre-selected aesthetic categories characterizing this genre of literature. This analysis will be focused on five demonstrative examples of Nordic crime fiction. The content of the last part is an analysis of the processing of the murder and its aesthetic values referring to the essay Murder as a Fine Art by English philosopher Thomas de Quincey. The stated goal of this bachelor thesis is an attempt to define the aesthetic norm of the contemporary Nordic crime fiction through the theoretical background and analysis of selected books.

3 Klíčová slova Estetická norma, Jan Mukařovský, Oleg Sus, detektivní literatura, populární kultura, severská krimi, současná literatura, ošklivost, Umberto Eco, estetika vraždy, Thomas de Quincey Key words Aesthetic norm, Jan Mukařovský, Oleg Sus, detective literature, popular culture, Nordic crime fiction, contemporary literature, ugliness, Umberto Eco, aesthetics of murder, Thomas de Quincey

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům. V Brně dne 30. dubna Podpis autorky práce

5 Poděkování Mé poděkování směřuje těm, kteří mě svými komentáři a radami nasměrovali ke tvorbě této práce. Především bych zde ráda poděkovala své vedoucí Mgr. Lence Svobodové, Ph.D. za cenné rady, ochotu a vstřícnost. Díky patří také mé rodině a přátelům za podporu.

6 Obsah ÚVOD /8/ 1 NORMY UMĚLECKÉHO DÍLA /10/ 1.1 ESTETICKÁ NORMA /10/ 2 DETEKTIVNÍ LITERATURA /13/ 2.1 SEVERSKÁ KRIMI /16/ 3 ESTETICKÁ ANALÝZA VYBRANÝCH SLOŽEK SEVERSKÉ KRIMI /20/ 3.1 OŠKLIVOST /20/ Ošklivost fyziognomická /22/ Ošklivost situační /25/ Ošklivost průmyslová /26/ 3.2 POZNÁMKY K POSTAVÁM /27/ Vyšetřovatelé /27/ Pachatelé /30/ 3.3 ESTETIKA VRAŽDY /33/ Vražda /33/ Provedení vraždy /35/ 4 VYMEZENÍ ESTETICKÉ NORMY SOUČASNÉ SEVERSKÉ KRIMI /38/ ZÁVĚR /40/ RESUMÉ /41/ SUMMARY /42/ POUŽITÁ LITERATURA /43/

7 Všecko na světě má dvě rukojeti. Vraždy, například, můžeme se chopiti za její morální rukojeť [ ] a to, přiznávám, jest její slabá stránka; nebo možno ji probírati esteticky, [ ] tj. se zřením k dobrému vkusu. Thomas de Quincey

8 Úvod Od samotného zrodu detektivního žánru, tj. od stvoření prvního detektivního příběhu Vraždy v ulici Morgue temným perem amerického básníka, prozaika a zakladatele žánru Edgara Allana Poea, uplynulo již mnoho let. Později po tomto autorovi se začaly prosazovat knihy britského spisovatele Sira Arthura Conana Doyla s příběhy Sherlocka Holmese a doktora Watsona. Dále se s příběhy detektivními i kriminálními po celém světě proslavila Agatha Christie, vdechující život detektivu Hercule Poirotovi a slečně Marplové. Zmiňovaní autoři a další spisovatelé zabývající se příběhy s tajemstvím udávali směr vývoje detektivky a díky tomuto postupnému posouvání normy se z klasické detektivní povídky zrodily až krvavé krimi příběhy. V současnosti se těší velké oblibě severská krimi literatura, pod jejímž náporem se prohýbají pulty světových knihkupectví. Díky překladům nakladatelství MOBA, Host či Kniha Zlín jsou tato díla dostupná rovněž české veřejnosti. Tuto dá se říci vlnu obliby započal švédský spisovatel Stieg Larsson dílem Muži, kteří nenávidí ženy a tím, že se tato kniha stala bestsellerem, nastartoval překlad dalších spisovatelů ze severských zemí, mezi nimiž jsou populární především knihy Nora Joa Nesbøho či Švédů Henninga Mankella a Larse Keplera. Vedle nich se prosazují i ženy Finka Leena Lehtolainenová či norská spisovatelka Anne Holtová. Obliba severské krimi však nekončí literaturou, vznikly a nadále vznikají filmové adaptace knih Stiega Larssona, Larse Keplera, Jussiho Adlera-Olsena. Zájem o kulturu a společnost skandinávských zemí jeví i vzniknuvší občanské sdružení Skandinávský dům, jež na konaných výstavách, koncertech či promítáních přibližuje lidem tradice těchto zemí. Tato diplomová práce, jak již název prozrazuje, se zabývá fenoménem severské krimi z estetického hlediska ve snaze postupně analyzovat její klíčové a pro tento žánr typické prvky a tím určit estetickou normu žánru. Cílem je zjistit, na čem je severská krimi postavená, a popsat specifika odlišující ji od krimi obecně. V této práci bude analyzováno pět vybraných knih severské krimi, reprezentativních vzorků každého z pěti hlavních Nordických států. Pro analýzu jsou vybrány následující knihy: Sněhulák od velmi oblíbeného norského spisovatele Joa Nesbøho, Hypnotizér od manželské dvojice pocházející ze Švédska a píšící pod pseudonymem Lars Kepler, dále Krev v jezeře finské spisovatelky Leeny Lehtolainenové, za Dánské království byl vybrán titul Žena v kleci od Jussiho Adlera-Olsena a posledním titulem je kniha Chlad od islandského autora Arnaldura Indridasona. Tyto knihy jsou rozebírány ve třetí části této práce, která je zásadní částí pro pokus o vymezení současné estetické normy severské krimi v kapitole čtvrté. Třetí část je prokládána praktickými ukázkami z knih, které slouží pro lepší dokreslení 8

9 analyzovaných situací. Tímto je tedy nastolena i metoda výkladu podepřená sekundární literaturou, a to klíčovou knihou italského estetika Umberta Eca Dějiny ošklivosti a také dílem Thomase de Quinceyho Vražda jako krásné umění. První kapitola diplomové práce je zaměřena na stručný výklad estetické normy, a to v pojetích významných českých estetiků Jana Mukařovského a Olega Suse. Výklad je podpořen pojednáním Jana Mukařovského Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty z roku 1936 a také jeho knihou Cestami poetiky a estetiky. Dále je chápání tohoto důležitého estetického pojmu posíleno připomínkami Olega Suse z jeho textu O strukturním rozboru estetické normy a o dynamice jejího vzniku i aplikace, jenž byl roku 1967 příspěvkem do sborníku Česká literatura: časopis pro literární vědu. Tato kapitola je rozdělena na dvě části, a to na normy uměleckých děl a poté samostatně na normu estetickou. Druhá kapitola řeší detektivní literaturu s důrazem na její základní rysy, strukturu a typologii. Důležitou literaturou v této části je především kniha Nápady čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého, Umění detektivky: o smyslu a povaze detektivky Jana Cigánka, také Sherlock Holmes a ti druzí Pavla Gryma a Poetika prózy Tzvetana Todorova. V této kapitole se také řeší hlavní rozdíl mezi detektivním a kriminálním příběhem. Podkapitola Severská krimi líčí s odkazem na populární kulturu současný vývoj a také genezi tohoto subžánru detektivní literatury. Nutno dodat, že tato práce využívá jako relevantních zdrojů rovněž vybraných encyklopedií a slovníků. Především Estetického slovníku Wolfharta Henckmanna a Konrada Lottera, Encyklopedii literárních žánrů Dagmar Mocné a Josefa Peterky, knihou Moderní skandinávské literatury kolektivu z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a cizojazyčnou Encyclopedia of aesthetics. Proč je severská krimi literatura natolik oblíbená? Co tuto popularitu způsobuje? Jaká je estetická norma současné severské krimi literatury? To jsou zásadní otázky, na něž se tato práce pokusí prostřednictvím teoretického podkladu a analýzy vybraných knih najít uspokojivé odpovědi. 9

10 1 Normy uměleckých děl V českém prostředí se problematikou norem uměleckých děl ve vztahu ke společenské organizaci zabýval roku 1936 estetik Jan Mukařovský v pojednání Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty. Tato studie byla posléze jakýmsi podkladem pro další bádání na poli české estetiky. Zpočátku se autor snaží o vysvětlení obecné charakteristiky normy; definuje ji jako regulující energetický princip 1, který není svou podstatou striktním pravidlem, ale díky své dynamické povaze spíše příčinou neustálé proměny normy samotné, stejně jako její nekodifikovatelnosti. Jan Mukařovský se především zabýval normou estetickou, poté si ale pokládá otázku, zda jsou v uměleckých dílech přítomny i jiné kategorie norem nesouvisející primárně s normou estetickou. Odpovědí na tuto otázku je pro něj taxativní výčet základních typů norem uplatňujících se v uměleckých dílech. Jde především o normy, které vkládají do díla materiál určitého uměleckého žánru. V literatuře jsou to normy jazykové, v užším smyslu gramatické, ve smyslu širším naopak stylistické (pro něž souhrnně platí, že v umělecké sféře nepůsobí tak, jako ve sférách komunikace mimoestetické) aj. Dále pravidla technická skrývající zákonitosti dlouhého vývoje literárních druhů, stylů a žánrů. Třetí skupinou jsou normy druhové a slohové. Umělec může využít i normy individuální, jež dodávají dílu estetický záměr autora, který záměrně nebo nezáměrně obměňuje současný stav estetické normy. Nakonec normy praktické vstupující do díla prostřednictvím tématu. Jsou to například normy sociální, politické, náboženské či etické. Tyto normy nemají primárně charakter norem estetických, tedy nespadají do estetické oblasti, status estetických norem ale získat mohou svým specifickým uplatněním v uměleckém díle. Tato práce se tudíž nebude zabývat jen normou primárně estetickou, ale i normami, které svou podstatou do estetické oblasti nespadají, ale tento status získávají až způsobem jejich využití v uměleckém díle. 1.1 Estetická norma Estetická norma (v pojetí zmíněného Jana Mukařovského) jako taková je protikladná k normám ostatním. Specifický charakter se skrývá v její individualizaci tím, že směřuje ke svému nositeli a tím také norma předurčuje estetickou funkci a hodnotu daného uměleckého díla. Dalším specifikem estetické normy je její sklon k porušování sebe sama. Má méně než 1 MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie z estetiky. Praha: Odeon, 1971, s

11 kterákoli jiná ráz neporušitelného zákona; je spíš orientačním bodem, sloužícím k tomu, aby dával pocítit míru deformace umělecké tradice novými tendencemi. 2 Umělecké dílo se tedy stává jakýmsi souborem vnitřních norem, jejichž vztahy jsou ve vzájemném rozporu či souladu. Struktura uměleckého díla je tedy v proměnlivé rovnováze různých typů jak norem estetických, tak norem mimoestetických. Proměnlivost estetických norem se jeví nejen ve struktuře díla, ale také v časovém rámci. Dochází k odsunu estetických norem dřívějších do pozadí a k jejich nahrazení normami novějšími. Normy historicky starší posléze upadají, ale neodumírají, mohou se vracet v různých deformacích a v nových podobách, uměleckých stylech. Tím je tedy tzv. kánon estetických norem v neustále obnově. Nesmí se opomenout, že tento proces je nutně spjat se sociálním prostředím. Zmíněné neustálé obměny estetických norem jsou tak znatelné nejen v dějinách umění, ale také mimo umělecké dění to se projevuje například nastolením nových trendů v módě, etiketě či ve stylu zařízení obydlí. Právě mimo umění je norma zřetelněji viditelná. Její splnění je doprovázeno estetickou libostí. V umění je naopak velmi často libost doprovázena nelibostí. 3 Dobrým příkladem této průvodní nelibosti nám bude právě severská krimi. Specifikum estetické normy tkví především v jejím úzkém provázání s estetickou funkcí a estetickou hodnotou. Estetická norma určuje jedinečnost estetické hodnoty. Stejně jako estetická norma, tak i estetická funkce a hodnota mají protikladný charakter k funkcím a hodnotám odlišným. Tyto pojmy mají sociální povahu a společně tvoří tzv. estetično, které se projevuje v praxi našich životů, respektive je jejich složkou. Každý člověk má v sobě jakési jedinečné estetické chápání světa, jehož originalita spočívá jak náhledu na svět, tak v tvůrčím konání. Nicméně největší dopad má estetično očividně na sféru uměleckou. Další významný český estetik zabývající se problematikou estetické normy byl Oleg Sus. Ten ve své studii O strukturním rozboru estetické normy a o dynamice jejího vzniku a aplikace (více než po 30 letech od vydání Mukařovského studie) poskytl komentář k pojetí estetické normy, dále normu podrobil sémantickému rozboru a posléze ji analyzoval z hlediska strukturního. Sus si je vědom nejen mnohovýznamovosti estetické normy, uvědomuje si také problémy, týkající se její vnitřní ustrojenosti (struktury), dynamiky vzniku a mechanismu jejího uplatňování neboli aplikace v tzv. procesu normování. 4 Proto podrobuje estetickou normu analýze a rozčleňuje ji na mody. Tyto mody normy estetické rozlišují její genezi, 2 MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie z estetiky. Praha: Odeon, 1971, s MUKAŘOVSKÝ, Jan. Cestami poetiky a estetiky. Praha: Československý spisovatel, 1971, s SUS, Oleg. O strukturním rozboru estetické normy a o dynamice jejího vzniku i aplikace. In Česká literatura: časopis pro literární vědu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, č. 3, 1967, s

12 tj. proces jejího vzniku, uplatňování, tzv. proces normování, a dále konečné výsledky v díle a jeho složkách. Tvrdí, že i přes zdánlivou neproblematičnost pojmu estetická norma musí být tento pojem podroben strukturní analýze s cílem odlišení vrstev a strukturního uspořádání. Sus dále liší vlastní estetickou normu s ohledem na její kodifikovanost nebo nekodifikovanost a poté od ní odlišuje proces normování a aplikaci normovaného na příslušný objekt, tj. normované estetično (termín Jana Mukařovského). Pro účely této práce již ale nemá smysl uvádět další detailnější souvislosti. 12

13 2 Detektivní literatura Detektivní literatura nebyla zpočátku příliš uznávaným žánrem literatury. Po většinu času od svého vzniku byla považována spíše za nežádoucí. Až postupným vývojem se z ní stal svébytný literární žánr, jenž je charakteristický svými specifickými rysy. Popularita detektivky nesmírně vzrostla především po první světové válce. Tento vzrůst doprovázející nástup čtenářsky náročnější moderní prózy a poezie byl způsoben mimo jiné odvratem čtenářů od přehnané subjektivnosti k žádoucí objektivnosti, jež apelovala na rozum. 5 Detektivka je jeden z klíčových žánrů populární epiky, líčící proces objasňování ztajemněného zločinu. 6 Právě díky zaměření na zločin se řadí do žánru kriminální literatury. K definici je možno dodat, že slovo detektivka pochází z latinského slova detegere, tj. odkrývat, odhalovat což je cílem detektivního příběhu. Rozvoj tohoto žánru byl zpočátku velmi omezen závaznými pravidly, jež se ale postupem času začala rozvolňovat. Jak již bylo naznačeno v úvodu této práce, nejdříve proslul detektivní román s tajemstvím, tzv. Poeovy povídky hrůzy. Posléze se ale přidávaly nové rysy detektivka začala nabírat znaky psychologického a společenského románu řešícího zločin. Nyní lze detektivku rozdělit na několik druhů. Zde se dá již hovořit o typologii detektivního románu, který řeší v knize Poetika prózy bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov. Naráží na panující nesoulad při tomto dělení druhů detektivních románů, lze totiž ústy kritiků snadno říci, že tento žánr zahrnuje jen formy odlišené historickým pozadím. Todorov dělí detektivku na 1) román s tajemstvím, 2) černý román a 3) román s napětím. Nezapomíná ale dodat, že je tato klasifikace uvedena pouze demonstrativně nemusí pojmout všechny romány, mohou vznikat další s jinou stavbou, odlišující se jistými znaky. Takový detektivní žánr ale nevzniká nutně negací hlavního rysu předchozího žánru, nýbrž na základě souhrnu různých vlastností, aniž by s původním žánrem musel vytvořit logicky harmonický celek. 7 V této práci bude řešena severská krimi literatura. Kriminální literatura je jakousi nadřazenou sférou detektivní prózy. Literatura s řešením zločinu od nordických autorů je běžně nazývána jako severská krimi či souhrnně jako severské detektivky. Z vymezených druhů Tzvetanem Todorovem má severská krimi nejblíže k černému románu, lze ale najít i knihy porušující toto pravidlo, normu. O těchto výjimkách je pojednáno v pozdější analýze. Zmiňovaný černý román je charakteristický zločinem, o němž se čtenář dovídá nikoli retrospektivně, jak tomu bylo v románu s tajemstvím, nýbrž prospektivně. Čtenář je tak 5 ŠKVORECKÝ, Josef. Nápady čtenáře detektivek. Praha: Československý spisovatel, 1967, s MOCNÁ, Dagmar, Josef Peterka a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Litomyšl: Paseka, 2004, s TODOROV, Tzvetan. Poetika prózy. Praha: Triáda, 2000, s

14 svědkem zločinu, který je vyprávěn souběžně s dějem. Zločin může být líčen dvěma odlišnými způsoby. První vyprávění spočívá v postupu od důsledku zločinu k jeho příčině, čili např. od nalezení těla k objasnění situace a odhalení vraha. Tento postup budí ve čtenáři zvědavost. Druhé vyprávění je založeno na postupu od příčiny k důsledku, tj. například od soustavného vyhrožování k vraždě, či pokusu o ni. Čtenář tu už není jen zvědavý, ale především napjatý v očekávání dalších situací. Takový postup nebyl v románu s tajemstvím znám, detektiv a jeho spolupracovníci byli vybaveni imunitou znemožňující jakýkoli fyzický zásah či vystavení těchto osob v nebezpečí. V černém románu je tomu jinak, detektiv, vyšetřovatel popřípadě policista doslova balancuje nad propastí, svou vůlí zdárně vyřešit zločin dává v sázku svůj jak psychický, tak fyzický stav a někdy dokonce i život. V této souvislosti je nezbytné podotknout, že obecným znakem detektivní literatury je její mísení s melodramatem stavějícím na násilí a strachu, jež jsou přehnány až za mez běžného života. Takové postupy nebývají poté příliš reálné, ale naopak velmi nepravděpodobné. Melodrama se projevuje právě i v černém románu, který klade důraz hlavně na vyobrazení násilí, masakrů a surových vražd. Mimo jiné je typický svou explicitností v popisu zobrazovaných prostředí, postav a jejich charakterů. Tato problematika je klíčová ve vztahu k severské krimi, a proto je dále řešena v kapitole třetí. Nyní je důležité zmínit obecné a zároveň základní rysy detektivní literatury. Jako červená nit se táhne dějinami literatury otázka zločinu a trestu, provinění a odplaty, souboj dobra a zla. Je to jeden ze základních prvků, které posléze nacházíme i v detektivce. 8 Zločin je v detektivce brán jako důležitý kompoziční prvek, je obvykle nastíněn již v expozici. Jedna z podmínek vzniku tohoto zločinu je jeho sepětí s motivy tajemství, záhad či hádanek, jež jsou pro detektivní literaturu specifické. Téma a pojetí zločinu má ale v literatuře dlouhou historii. S vraždami se lze setkat již v Bibli, také řecká dramata zpracovávají témata vraždy dětí, otcovražd či incestu. 9 I nejvýznamnější dramatik všech dob, William Shakespeare, líčí ve svých dílech celou plejádu zločinů a zločinců. V jeho dílech jde především o vraždy pro tzv. vyšší dobro a čest, čímž je určen jejich v jistém smyslu vznešený důvod. Vražda u něj ale není ztajemňována a z toho důvodu nejsou jeho knihy řazeny do detektivní literatury. Obecně by bylo zcestné automaticky zařazovat literaturu řešící zločin do literatury detektivního žánru. Zločin je společenským problémem, který zločinec spáchá buď ve formě vraždy, krádeže nebo únosu, důsledkem čehož porušuje zákony a případně se snaží uniknout 8 GRYM, Pavel. Sherlock Holmes a ti druzí. Praha: Vyšehrad, 1988, s CIGÁNEK, Jan. Umění detektivky: o smyslu a povaze detektivky. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1962, s

15 spravedlnosti. Kompozičním pravidlem souvisejícím se zločinem je retardace, tj. záměrné ztajemnění pachatele či více pachatelů. Řešení motivů pachatele se stává náplní detektivky. Během četby jsou čtenáři předkládány různé detaily (týkající se trestného činu, stejně jako života oběti a dalších postav), které mohou být klíčovým vodítkem k dopadení viníka, či minimálně k sestavení seznamu podezřelých osob. Tyto podrobnosti ale mohou být i mylné a rozporuplné, což je následkem svádění detektiva ze správné cesty vedoucí k vyřešení zločinu. Přestože ke spáchání zločinu náleží příslušný trest, je po dopadení viníka v detektivce málokdy řešen. Případně je pouze naznačeno, že viník bude pykat za své činy, neboť trest není pro detektivku stěžejní. Druhou zásadní postavou detektivky mimo pachatele je samozřejmě detektiv, vyšetřovatel či policista, jež je představitelem společnosti, kterou má za úkol chránit, tedy řešit zločiny a dopadat jejich pachatele. Vyšetřovatelem může být jak jednotlivec, tak skupina osob, pak se většinou jedná o policejní aparát. Je možné se setkat i s vyšetřovatelem, jenž nemá s civilním vyšetřováním nic společného. Příkladem může být slečna Marplová z detektivek Agathy Christie, nadaná postarší paní řešící zločiny díky svým brilantním pozorovacím a dedukčním schopnostem. K vyřešení případu může dopomoci i naprostý laik, který se přichomýtne k vyšetřování. To jest hlavní rozdílnost mezi řešiteli těchto detektivních hádanek. Detektiv ideově ovlivňuje celý příběh, a to jak svými vyšetřovacími taktikami a hypotézami, tak i svými zálibami, zvyky, či naopak zlozvyky a neřestmi. To jsou společné vlastnosti všech vyšetřovatelů. Podobně jako zločin, tak i detektiv jsou základními kompozičními prvky celé detektivky. Myšlením a úsudky detektiva se uskutečňuje pohyb v ději, zločin oproti detektivovi působí staticky. Detektiv konstruuje průběh zločinu, jeho výkon a snaží se přijít na odpovídající motivy pachatele (popř. předběžných podezřelých). Vyšetřovatel může mít po ruce ještě společníka, který je mu svými radami nápomocný k vyřešení zločinu. Podobně jako byl u A. C. Doyla doktor Watson. Tohoto společníka lze popsat jako osobnost poněkud pasivní a oddanou, jež mu [detektivovi] někdy pomáhá a častěji mu slouží za posluchače, obveseluje ho svou detektivní neschopností. [ ] Mimo to je nutně třeba někoho, kdo by pozoroval detektiva při práci a divil se jeho prozatím nesrozumitelným plánům a krokům. 10 Z této kapitoly tedy plyne, že mezi charakteristické rysy výstavby detektivního příběhu patří především vyšetřující detektiv, pachatel a zločin. Právě proto jsou tyto prvky vybrány k analýze v kapitole třetí. 10 ČAPEK, Karel. Marsyas, čili na okraj literatury. Praha: Aventinum, 1931, s

16 2.1 Severská krimi Severská krimi je v současné době často skloňovaným pojmem. Knihy severských autorů se v pravidelných intervalech objevují v žebříčku bestsellerů a jdou skvěle na odbyt. Tyto aspekty a dále také vznikající webové portály zabývající se výhradně severskými detektivkami, stejně tak i skupiny na sociálních sítích, poukazují na získanou oblibu této literatury a přízeň čtenářského publika. Nad popularitou detektivek se zamýšlel anglický spisovatel a literární kritik G. K. Chesterton. Staví se vůči ní ochranářsky a tvrdí, že není například pravda, že lidé dávají přednost špatné literatuře před dobrou a čtou detektivky, protože je to špatná literatura. Pouhý nedostatek uměleckých kvalit neudělá knihu populární. [ ] Nejen že je detektivka dokonale legitimní umělecký útvar, ale navíc má některé zcela konkrétní přednosti, jež mají společenský význam. 11 Raymond Chandler, zástupce americké drsné školy, se vyjádřil k detektivce následujícím způsobem: Detektivce je však z několika důvodů jen zřídka možno dělat publicitu. Většinou totiž pojednává o vraždě, a proto jí chybí povznášející prvky. Z vraždy, tohoto výrazu životního zklamání jedince a tím životního zklamání celého lidstva, může vyplývat řada sociologických závěrů, a ve skutečnosti také vyplývá. [ ] Pokud je detektivka skutečně úplně realistická (ve vzácných případech), stejně je napsána s určitým vnitřním odstupem, jinak by ji snad chtěl psát nebo číst jenom psychopat. 12 Z výše uvedeného je zřejmá komplikovanost vztahu populární kultury a detektivní literatury, ať již z hlediska významu této literatury anebo z hlediska její hodnoty. Dá se říci, že v současnosti není zločin natolik ožehavé téma, aby kvůli němu byla zatracována kniha, film či divadlo. Podobně jako se nezavrhuje vysílání kriminálních seriálů během dne. A nikdo se nad tím nepozastavuje. V dnešní společnosti je spíše očividné, že se zločin stal jak součástí její, tak i života kulturního. Lidé jsou svědky těchto zločinů ať již osobně či prostřednictvím veřejnoprávních televizních stanic a novinových plátků. Zločin byl přijat také jako součást literatury a detektivky, vzhledem k popularitě severské krimi se už nemůže dále tvrdit, že detektivkám nelze dělat publicitu, jak tvrdil Raymond Chandler. Je jen nutné je brát jako literární díla, nikoli jako návody k vraždám. Musí se tedy číst jak již bylo řečeno s určitou distancí; navíc k bezpečnému čtení kriminální literatury přispívá rovněž to, že čtenář vstřebává příběh očima vyšetřovatele. Tím by byl vyřešen jeden problém vázající se k detektivní literatuře. 11 CHESTERTON, K. Gilbert. Obrana detektivek. In Ohromné maličkosti: obrany. Praha: Vyšehrad, 1976, s CHANDLER, Raymond. Prosté umění vraždy. Praha: Albatros, 2004, s

17 Nyní se navozuje otázka, jaký je vztah či rozdíl mezi severskou krimi a uměleckou literaturou. Název severská krimi, šířeji detektivní literatura, je sám předznamenáním literatury populární, tedy v prvé řadě synonymem spotřebního literárního zboží. Rozdíly mezi uměleckou a populární literaturou se začaly prohlubovat především v 19. a 20. století, nicméně napětí mezi těmito oblastmi bylo znatelné již od období raného novověku. Začátkem 20. století byla populární literatura synonymem zhoubné četby a literárního braku. Vzniknuvší tzv. protibrakové hnutí na základě československého zákona zakázalo nákup detektivní a další literatury, jež byla nazývána ďábelským nástrojem. Po zavedení cenzury a zničení velkého množství knih se populární literatura dočkala boomu až po roce Tyto situace měly vliv na pozdější sjednocování a standardizování populární literatury. Populární literatura je charakterizována žánrovým systémem odlišným od literatury umělecké. O třídění těchto systémů se zajímal americký teoretik John G. Cawelti a rozdělil je na pět skupin, v nichž figuruje detektivka jako žánr řešící záhadu. 13 Populární literatura je také rozdílná v estetickém působení, což se zdá být velmi sporné. Podobně jako literatura umělecká zajisté vzbuzuje ve čtenáři emoce. Kritici ovšem mají jasno a tvrdí, že emoce způsobené populární literaturou jsou velmi prchavé a neposkytují skutečné estetické potěšení. Rozdíly lze dále pozorovat i v užití tvůrčích postupů, v obtížnosti četby a sociální funkci. 14 Hlavním cílem populární literatury je tak zaměření na širokou čtenářskou obec srozumitelnými a přístupnými vyjadřovacími prostředky tzv. snadnou četbou. Po této diferenciaci se nabízí otázka stavu samotné skandinávské literatury. Od 80. let minulého století se skandinávská literatura depolitizovala a literatura nabyla podoby témat psychologických a existenciálních, což společně s již bující tvorbou postmoderní změnilo do poloviny 20. století převládající status literatury jakožto prostředku zobrazení společenské skutečnosti. Literatura se zabývala tématy historických událostí a líčila události ze světa fantazie. Byla charakteristická svou intertextovostí a eklekticismem. K dalším změnám, případně jejich urychlení, došlo po zhroucení evropských komunistických režimů, stejně jako po rozpadu Sovětského svazu. Zrušením cenzury literatura v evropském měřítku postupně zvolnila normy a popularitu získaly nové formy a subžánry literatury. 15 Například ve Finsku byl velmi oblíben historický román, který v dalších letech získal podobu venkovské epiky, rodových ság a dělnického románu. Dělnický román se rozvíjel 13 MOCNÁ, Dagmar, Josef Peterka a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Litomyšl: Paseka, 2004, s ZAHRÁDKA, Pavel. Vysoké versus populární umění. In: Zahrádka, Pavel (ed.): Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister & Principal, 2010, s KADEČKOVÁ, Helena a kol. Moderní skandinávské literatury Praha: Karolinum, 2006, s

18 převážně v 80. letech a mapoval životy finských přistěhovalců ve Švédsku. Postmodernismus je ve Finsku spojen s postindustriální érou, rychlým nástupem technologií se otevřel také fenomén kyberprostoru (jenž ovlivňuje i literaturu), díky němuž dochází k dalšímu rozrušování hranic mezi jednotlivými literárními žánry, např. mezi beletrií a literaturou faktu, a následně k dalšímu zpochybňování žánrové hierarchie, typickému pro postmodernistickou estetiku. Ve finských podmínkách může jako výmluvný příklad posloužit statut kriminálního a detektivního románu, jenž se stal především v posledním desetiletí prostředkem sociálněkritické analýzy finské společnosti. 16 V severské krimi se tyto společenské problémy zrcadlí v knihách Leeny Lehtolainenové. Tato autorka se zabývá tématy genderových rozdílů a otázkami feminismu, které jsou patrné i v knize vybrané pro analýzu. Bylo řečeno, že ne všichni autoři přijmuli snadno nástup technologií, rozvoj měst, popřípadě expanzi průmyslových objektů či obchodních řetězců na úkor přírody. Příkladem lze uvést islandského autora Arnaldura Indridasona nešetřícího kritikou tohoto dění. Jeho kniha Chlad je dále rozebírána v podkapitolách a z hlediska ošklivosti situační a průmyslové. Co se týče geneze severské krimi, dle Scandinavian Crime Fiction 17 mohla být první detektivkou na světě kniha norského spisovatele Mauritse Hansena, jež vyšla rok před knihou Vraždy v ulici Morgue E. A. Poea. Kniha Hansena ovšem nebyla natolik známá, aby se stala předlohou pro detektivky další. Především Poe a následně jemu žánrově příbuzní autoři dali detektivní literatuře směr v první dekádě 20. století a jejich knihy byly ve skandinávských zemích hojně překládány. Severská krimi literatura ve Finsku vzkvétala během válečných let. Ve Švédsku, které bylo během války neutrálním územím, je počátek této literatury datován až v padesátých letech 20. století. Norsko zažilo dvě zlatá období vzkvétající krimi mezi léty a poté během okupace v letech , v prvním období publikoval Sven Elvestad devadesát titulů, jež byly přeloženy do sedmnácti jazyků. Islandská krimi literatura se rozvíjela v období , kdy se několik spisovatelů začalo zaměřovat na tento žánr. V Dánsku je krimi velmi oblíbeným žánrem a podobně jako v Norsku se začala vyvíjet brzy. Od druhé poloviny 20. století se v literatuře začaly prosazovat ženy. Spisovatelky zakomponovaly do svých detektivek ženské protagonistky řešící zločiny. Finka Leena Lehtolainenová uvádí na trh knihy s komisařkou Marií Kalliovou, Anne Holtová s Hanne Wilhelmsenovou. Tyto knihy v důsledku v knihách řešených témat uspěly hlavně u ženské části čtenářské obce. 16 KADEČKOVÁ, Helena a kol. Moderní skandinávské literatury Praha: Karolinum, 2006, s NESTIGEN, A. K. ARVAS, P. Scandinavian Crime Fiction [online]. Cardiff: University of Wales Press, Available from: 18

19 V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století produkovala krimi literaturu manželská dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlöö. Jejich knihy zaznamenaly velký úspěch, jenž inspiroval mnoho dalších nejen skandinávských autorů. Tito dva autoři dále rozvíjeli policejní detektivku, která byla hlavním subžánrem psaným po válce. Podoba policejní krimi se vyvíjela a nabývala drsnějších a chmurnějších rysů a také melancholické atmosféry. Severská krimi se kolem roku 1990 stala díky své jedinečnosti svébytnou kategorií krimi literatury. Následnou analýzou se pokusím vystihnout hlavní příčiny i důsledky této unikátnosti. 19

20 3 Estetická analýza vybraných složek severské krimi Následující kapitoly a pod ně spadající podkapitoly neobsahují vyčerpávající výklad pojmu severské krimi a jeho problematiky, avšak věnují se prvkům obsaženým v tomto pojmu, jež jsou nejpodstatnější pro tuto práci a zároveň je lze považovat za jedny z nejvýraznějších základních a specifických rysů severské krimi jako subžánru detektivní literatury. Zajisté by se mohla práce vyvíjet i jinými směry a mohla by se explikovat další různorodá témata týkající se této literatury, to by ale již bylo pro tuto práci nadbytečné především s ohledem na doporučený rozsah. Důležité je uvést, že analýza je podepřena vybranou literaturou a již v předešlých kapitolách nastíněným historickým podkladem, nikoli množstvím knih, které jsou v současnosti nabízené na trhu to by byl již úkol velmi rozsáhlý a především složitý. Takovým způsobem je tedy tato práce omezena. Taktéž je nezbytné dodat, že úryvky analyzovaných reprezentativních knih současné severské krimi budou značeny pro lepší orientaci v textu kurzívou. 3.1 Ošklivost Tato podkapitola si klade za úkol popsat obecnou definici ošklivosti a jejího utváření v historickém vývoji a za pomoci velmi zdařilé knihy Dějiny ošklivosti italského sémiologa a estetika Umberta Eca nastínit její diferenciaci. Proč je za úvodní kapitolu nadcházející analýzy zvolena právě ošklivost? Je nastíněna především jako jedna z hlavních součástí, prolínající se všemi základními částmi severské krimi, které jsou dále analyzovány. Proto je důležité prvně vysvětlit tento pojem v rovině obecné. Je známo, že o ošklivosti a určení její definice nejsou natolik obsáhlé zmínky ve světových dějinách filosofie a umění, ve srovnání s četnými pokusy o definici krásy. Ošklivost byla v dějinách často opomíjena pro zaměření se na samotnou problematiku krásy. Samotný obor estetika je zjednodušeně disciplínou zabývající se krásou a vlivy, jimiž působí na člověka. Rovněž v obecné definici estetiky je ošklivost víceméně vypuštěna. Je tedy patrné, že ošklivosti není v porovnání s krásou věnována taková pozornost a tím se dostává oproti kráse do pozadí zájmu. Dějiny ošklivosti mají ale s vývojem krásy mnohé rysy společné. Každá doba disponuje myšlenkami o kráse a tyto teorie jsou zachycovány ve tvorbě mnohých umělců. Podobně jako krásu, lze zajisté v dílech zachytit i ošklivost. Pojednání o kráse můžeme vysledovat již v antickém období u Pythagorejců, Platóna, tlumočícího Sókratovo pojetí krásy, či Aristotela. 20

21 Oproti tomu jsou myšlenky o ošklivosti zřetelné u řeckého filozofa Plótína, předpokládaného zakladatele novoplatonismu. Ten tvrdil, že ošklivost je to, co je vyloučeno z božské formující síly nebo je jí nedostatečně proniknuto 18. Tím byla ošklivost snad poprvé teoreticky klasifikována jako protiklad krásy. Další pojetí ošklivosti přinesli Voltaire, Friedrich Hegel a Marx. Tito teoretici naráželi zejména na relativnost krásy a ošklivosti v odlišných dobách na různých místech a z ní jasně plynoucí nejednotnost výkladu tohoto pojmu. V hegelovské estetice se stala ošklivost dokonce středem zájmu bádání. V textech ke směru příslušných teoretiků byla ošklivost chápána jako dialektická negace a tím také jako integrální součást krásy samé. V podmínkách realistického umění ale toto vysvětlení ošklivosti nemělo velkého úspěchu. V pojetích realistů krása spadala do speciálně vytyčené oblasti a její uskutečňování se dělo za příznivých společenských podmínek. 19 Rozmachu se ošklivost dočkala v dobách 17. a 18. století. Především v gotickém románu nabrala mnoha odpudivých rysů. Po uplynulé době středověké, kdy se konaly veřejné popravy a lidé byli často svědky mnohých lidských utrpení, hanobení mrtvých lidských těl, rozčtvrcování a dalších tělesných trestů, se tomu nelze divit. V současnosti je ošklivost akceptována jako jedna z estetických kategorií a od nástupu realismu také dá se říci ovládla větší část umělecké tvorby než samotná krása. Jak lze vidět, ošklivost i krása jsou pojmy velmi nejasné a to důsledkem měnícího se estetického cítění a vnímání člověka. Co se obecné koncepce ošklivosti týče, v Encyclopedia of aesthetics 20 je možné dohledat definici ošklivosti jako protipólu ke kráse a tím i ke spektru estetických hodnot. Tento protiklad dvou estetických kategorií lze chápat mnoha směry, příkladem mohou být již výše nastíněná pojetí. Ošklivost si lze ale také snadno představit jako negativní element budící odpor, děs, či hrůzu napříč všemi lidskými smysly. Je to něco ohyzdného, nechutného, špinavého, špatného, odpudivého, hrůzostrašného, znetvořeného, tísnivého, nepříjemného atd. Svébytnost ošklivosti načrtl německý filozof Karl Rosenkranz v knize Estetika ošklivosti z roku Šlo o vůbec první knihu líčící problematiku estetiky ošklivosti jako takovou. Rosenkranz hovoří o ošklivosti velmi komplexně a tím tento pojem rozšiřuje a naráží tak na jeho bohatost. Zde již není ošklivost charakterizována jednoduše jako pouhý protiklad 18 HENCKMANN, Wolfhart a Konrad LOTTER. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995, s Ibid., s MOORE, Ronald: Ugliness. In: Kelly, Michael (ed. in chief): Encyclopedia of aesthetics, Vol. 4. New York, Oxford University Press, 1998, s

22 ke kráse či dobru. Autor podrobně ošklivost analyzuje a dochází k různým formám, které dále rozebírá. Odlišuje ošklivost v přírodě, duchovní ošklivost, ošklivost v umění (a různé formy nedostatků v umění), absenci formy, asymetrii, disharmonii, znetvoření a deformaci (ubohost, slabost, mrzkost, banalitu, nahodilost, svévolnost, neomalenost), rozličné formy ohavnosti (zločinný, strašidelný, démonický[ ]). 21 Ošklivostí se souhrnně zabýval i současný autor Umberto Eco. Ve svých Dějinách ošklivosti postupuje od ošklivosti v antickém světě až k ošklivosti doby současné. Některé problémy, nad kterými se Eco pozastavuje ve své knize, inspirovaly následující analýzu severské krimi v této práci. Autor mimo jiné rozlišuje ošklivost fyziognomickou, situační a průmyslovou. Právě podle této koncepce jsou pojmenovány a s jejím využitím vypracovány následující podkapitoly Ošklivost fyziognomická Desítky let se v pokleslé literatuře udržovala tradice, že zlosyn má nenávistí zkřivenou (nejlépe zjizvenou) tvář, že na jeho rtech pohrává vítězoslavný či ironický (ale vždy odpudivý) úsměšek, že jeho chechtot je děsivý a zapadlé (či vyvalené) oko plane divokou (to bylo nejlepší) nenávistí. Nebylo zlosyna, který by nesípal a nechraptěl, když řezavým hlasem pronášel své hrozby a kletby. Snad právě s ohledem na toto fyzicky jednoznačné určení se museli zloduchové skrývat 22 I tímto způsobem by se dala uvést tato podkapitola zabývající se ošklivostí člověka, jež je v uvedené ukázce popisována v knize Pavla Gryma. V tomto druhu ošklivosti je možné rozlišovat dále ošklivost o sobě (např. pach špinavého lidského těla posetého ranami) a ošklivost formální jakožto nevyváženého vztahu mezi jednotlivými částmi celku. Za ošklivost uměleckou je pak považována především ošklivost formální, a to již od dob antických. Pokud jde o ošklivost v umění, je nutné říci, že jakoukoli formu ošklivosti lze považovat za krásnou jejím věrným a impozantním uměleckým ztvárněním. Tím lze k tomuto rozlišení doplnit i umělecké znázornění jak ošklivosti formální, tak ošklivosti o sobě. 23 Eco ošklivost člověka shrnuje s podporou dalších autorů zabývajících se tímto druhem ošklivosti. Nezapomíná na myšlenky německého filozofa Friedricha Nietzscheho, který měl za to, že člověk považuje za ohyzdnou degeneraci svého druhu a zejména sebe samého. O těchto 21 ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, s GRYM, Pavel. Sherlock Holmes a ti druzí. Praha: Vyšehrad, 1988, s ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, s

23 aspektech lidské ošklivosti, především ale v oblasti malířství, píše ve své eseji 24 i Murielle Gagnebinová, jež fáze nezvratného lidského osudu popisuje jako nejzlověstnější formu lidské konečnosti, zahnívání, mrzačení a strádání. Pod tím si lze představit náznaky stáří, nemoci, vyčerpání, únavy, dále také sebevraždy, sadismus, masochismus, či rozklad, hnilobu aj. Za ošklivé byly po vzoru Tomáše Akvinského a také Viléma z Auvergne označovány i hříčky přírody, které se projevovaly a byly patrné na člověku nejen nesprávnými proporcemi, zmenšenými údy nebo naopak nadměrně velkými částmi těla, ale také kupříkladu chybějícími údy, či naopak nadbytkem okem zřených orgánů, jež přispívaly k celkové ohavnosti těla. Takovéto deformace či zošklivění člověka často vznikají jako důsledky nemocí či neobvyklých vývinů těl. Ošklivost přímo fyziognomickou řeší nauky fyziognomie a frenologie. Obě zmíněné disciplíny spojují rysy obličeje (frenologie především tvar lebky) s povahou člověka, charakterem a jeho morálkou. Rysy člověka mohou určovat, zda je člověk divoch, zločinec či například lhář. A tím prozrazovaly na člověka jeho sklon k neřestem a ničemnostem. Podrobně tuto tématiku zpracoval Césare Lombroso roku 1876 v práci Zločinec z pohledu antropologie, práva a psychiatrie. Lombroso se zabýval také kriminálními typy člověka a tak se jeho spisy staly zásadní na poli kriminální antropologie. V severské krimi literatuře lze bez velké námahy najít mnoho hojně využívaných forem ošklivosti člověka. Osoby figurující v této krimi jsou často poznamenány různými jizvami a tělesnými či psychickými vadami. Těmi jsou v knihách zasaženy nejen postavy působící v ději negativně. V knize Žena v kleci je tak nastíněn tělesný stav vyšetřovatele Carla Mørcka poznamenaného jizvou na spánku, způsobenou kulkou při přestřelce během předešlého případu. V knize je současně líčen i osud jeho kolegy Hardyho, který při této traumatické události měl méně štěstí a skočil s ochrnutýma nohama ve specializovaném rehabilitačním středisku pro pacienty s poruchami míchy. V jeho situaci je ironií, že je se svými 207 centimetry líčen jako nejvyšší policista na stanici. Jiný příklad je možné získat v knize Sněhulák líčící ošklivost pachatele, jehož život je v následující ukázce promítnut v dětských letech. Dnes na něj na školním dvoře házeli sněhové koule a volali na něj Prsáč Mathias, ti takzvaní spolužáci ze 7. A. Cítil nenávist vůči základní škole, cítil nenávist vůči tomu, že je mu třináct let. Začalo to [šikana] hned po první hodině tělocviku, kdy si všimli, že nemá bradavky. Podle lékaře to mohlo být dědičné, kvůli tomu mu 24 GAGNEBINOVÁ, Murielle: Psychoanalytický aspekt ošklivého. In: Zuska, Vlastimil (ed.): Umění, krása, šeredno: Texty z estetiky 20. století. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2003, s

24 provedli i testy na několik dalších chorob. 25 Také v islandské krimi tyto nedokonalosti v knize figurují. Ezra nebyl oholený a rozježený plnovous odkrýval tlustý spodní ret s jizvou po nějakém starém zranění. Obočí nad malými vlhkými očky bylo husté a ježaté. 26 Zmíněné nedokonalosti jsou do knih vneseny již před samotným dějem, jiné vznikají jako následky líčeného konání. V takových situacích může jít například o záměrné zohavení. Když spatří jeho tvář, překvapením zasténá. Chlapec má uříznutý nos. Vypadá to, jako by se někdo ránu pokusil zašít, ale jen narychlo bez lékařských schopností. 27 Nastalé situace jsou často příčinou psychického rozpoložení těchto morbidní činnosti konajících osob. Psychické problémy jsou neoddělitelnou součástí kriminální literatury. Lze snad najít duševně vyrovnaného vraha konající taková zvěrstva? Psychickými problémy si ale také prochází postavy spolužijící či vyrůstající po boku zločince; podobně ohroženou skupinou jsou samozřejmě i vyšetřovatelé a osoby policejních orgánů procházející si rozličnými situacemi a nástrahami při dopadání zločinců a další postavy, jež mají vztah s obětmi. Ostatně další nemoci mohou být zdrojem budícím v pachateli touhu po pomstě z pouhé žárlivosti. Bylo řečeno, že člověk spatřuje ošklivost v úpadku své osoby. V knize Krev v jezeře je čtenář seznámen s osudem patologa Kervina, který může být dobrým vzorem. Připomínal svou přezdívku, Mrchožrouta nebo spíš mršinu. Strniště na bradě mělo už dva centimetry, mastné vlasy mu visely podél hlavy. Oči byly hluboko zapadlé. 28 Mimo to je také popisován jako muž vyznačující se velmi malýma nohama, což je znakem ošklivosti formální. Zdá se tedy, že je tato postava naprosto ideálním příkladem ohyzdnosti. Ošklivost postav je v knihách dále prokreslena i sklony k alkoholismu, podobně jako v tomto případě, kde zanedbaný fyzický stav člověka vyvolá i strach ze stárnutí. Oči měl jako obvykle krvavé a póry v pleti na nose připomínaly velké černé krátery. Váčky pod očima se světle modrými, alkoholem vymytými duhovkami zmizí, jakmile se obličeji dostane teplé vody, ručníku a snídaně. Harry si nebyl jistý, jak přesně se bude jeho obličej jevit přes den teď po čtyřicítce. 29 Dále v severské krimi dochází k nevěrám, kterých se dopouštějí různé osoby a z nich pramenícího žárlivého chování, zdroje vyhrůžek a trestání. Řeší se také traumata z minulosti a dětství, které se mohou projevovat v podobě delikventního chování, a to například ve formě 25 NESBØ, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, s INDRIDASON, Arnaldur. Brno: MOBA, 2014, s KEPLER, Lars. Hypnotizér. Brno: Host, 2011, s LEHTOLAINEN, Leena. Krev v jezeře. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Hejkal, 2010, s NESBØ, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, s

25 sexuálního obtěžování a agresivity. A takového okolnosti se už víceméně mísí s ošklivostí situační Ošklivost situační Ošklivostí situační se rozumí okolnosti, při nichž dochází k pocitům tísně, hrůzy, děsu nebo k navození nepříjemných pocitů. Jsou to také situace, při kterých se nějaký člověk či věc nechová obvyklým způsobem. Tato ošklivost má mnoho společného s ošklivostí člověka a může být přirozeně i jejím následkem. Eco v Dějinách ošklivosti tuto tématiku podepírá myšlenkami Sigmunda Freuda a jeho knihou Něco tísnivého z roku 1919, dále pak statí K psychologii tísnivého, napsané roku 1906 německým psychiatrem Ernstem Jentschem. Hlavním zdrojem situační ošklivosti v analyzované severské krimi je především celková atmosféra, která navozuje strach či úzkost. I přesto popřípadě právě proto, že taková atmosféra bývá velmi znepokojivá, ponouká čtenáře k další četbě. Často se tak čtenář nechává unést a bývá vytržen z reality. Toto vytržení z reality je dle Ryanové 30 vyjádřením schopnosti čtenáře utvářet si své vlastní fikční světy, schopností zanořit se a tím být účasten dění. Čtenář si prochází při čtení různými stupni zaujetí a to od koncentrace, přes fantazijní zaujetí až právě ke vtažení do knihou líčeného světa. V této fázi si čtenář zajisté uvědomuje, že čtený text není realitou. Naprosté uchvácení, poslední stádium četby je už kategorií, v níž čtenář pozbyde schopnost rozlišit fikci od reality. V tomto případě pak jde většinou o čtenáře záměrně hledajícího v literatuře únik z reality. Tím se dá říci, že severská krimi v tomto směru velmi obstojně pracuje a je v kontaktu se čtenáři pohybující jejich emocemi. V severské krimi se lze setkat s hojným líčením přírodních jevů. Děj severské krimi se obvykle odehrává v zimě, která je zdrojem spousty situací budících hrůzu. Severská zima se zdá být ideálním obdobím pro severský zločin. Sněžilo čím dál hustěji. Hrubý zmrzlý sníh mi od ostatních aut odletoval na okno, a když jsem vystoupila, švihal mě do obličeje. 31 Z uvedené citace je možné si udělat představu o mrazivosti a hrubosti přírody v severských zemích. Tato atmosféra přírodních podmínek je daná a reálná, a autoři ji chytře využívají ve svých dílech. Krimi literatura jakožto temný žánr k využití tohoto materiálu a zobrazování přímo vybízí, mohlo by se tvrdit, že jej dokonce vyžaduje. To je také rozdíl mezi ošklivostí situační a ošklivostí fyziognomickou, která je spíše fakultativní, ale k severské krimi nepochybně patří. 30 KOTEN, Jiří. Jak se fikce dělá slovy: Pragmatické aspekty vyprávění. Brno: Host, 2013, s LEHTOLAINEN, Leena. Krev v jezeře. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Hejkal, 2010, s

26 Mimo ošklivost přírodních podmínek jsou líčeny i jevy hrůzostrašné a deprimující, při kterých může až tuhnout krev v žilách. Leží ve tmě a chladem se nemůže pohnout. Je zase sám, oheň zmizel, také opuštěný statek je pryč. Obklopují ho tma a chlad, teplo z rukou, nohou a obličeje se znovu ztrácí. Opět někde slyší to škrábání. Přibližuje se z hluboké studené dálky, sílí a brzy jej vystřídají pronikavé vystrašené výkřiky. 32 Dalším projevem ošklivosti je popis míst, kde je patrný autorův záměr čtenáře postrašit a vyvolat jeho fantazii k činnosti. Je sám v domě vystaveném napospas větru a nepohodě. Je strašidelná tma, stěny jsou holé a studené, voda po nich stéká, jako by plakaly. 33 U jiných popisů se ošklivost prolíná s humorem, podobně jako je tomu v následující situaci. Obývací pokoj vypadal jak z katastrofického filmu, kde meteorit po dopadu rozčísl zemi vejpůl. 34 Poměrně výjimečně dochází k líčení krásných míst působících v severské krimi až nepatřičně, a tedy atypicky. Někdy nabývají situace ošklivosti prostřednictvím využitých vulgarismů, které jsou pronášeny z úst pachatelů v podobě výhružek, nebo vyšetřovatelů a policejního týmu ve formě klení. Také podobně jako člověka zoškliví nevěra, žárlivost či agrese, tak i situace vzniknuvší z jejich provádění bývají často nepříjemné Ošklivost průmyslová Poslední analyzovanou ošklivostí je ošklivost průmyslová. Její počátky lze mapovat na začátku 18. století, do počátku průmyslové revoluce. V těchto dobách docházelo vlivem kapitalistického režimu k mohutné expanzi manufaktur a zejména městských aglomerací. Vyvíjely se stroje a s nimi i další výdobytky nové doby. V umění se tato změna projevovala dvěma směry. Část umělců tuto změnu akceptovala, jiní začali tuto průmyslovou odpudivost kritizovat. Šok z tohoto vývoje měli mnozí umělci, někteří z nich se následně zabývali zachycováním hrůzostrašnosti měst se záměrem podat lidem otřesný obraz bídy pokroku. Tak tedy vypadalo jejich odmítání nově nastolených estetických norem a také všeobecného estetického cítění. 35 Průmyslová ošklivost se nejsilněji projevuje v krimi pocházející z Islandu, a to v knize Chlad Arnaldura Indridasona. Je v ní nostalgicky a s opovržením sledována proměna známých míst, které byly dříve nedotčeny průmyslovou výrobou a vůbec narušováním přírody. Komisař Erlendur se při řešení případu dostává do situací, kdy si starší lidé stěžují na změny. Komisaři 32 INDRIDASON, Arnaldur. Chlad. Brno: MOBA, 2014, s Ibid., s ADLER-OLSEN, Jussi. Žena v kleci. Brno: Host, 2012, s ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, s