SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ A MÉDIA

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA ÚSTAV SPECIÁLNĚPEDAGOGICKÝCH STUDIÍ MARTINA KOPKOVÁ SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ A MÉDIA Bakalářská práce Olomouc 2012 Vedoucí práce: Mgr. Jiří Langer, Ph.D.

2 Prohlašuji, že bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla v seznamu použité literatury. V Olomouci dne

3 Ráda bych poděkovala panu Mgr. Jiřímu Langerovi, Ph.D. za ochotnou a odbornou pomoc při psaní mé bakalářské práce a za cenné rady. Také bych chtěla velice poděkovat panu RNDr. J. Brožíkovi za příjemnou spolupráci a informace, které mi poskytl. Nesmím opomenout pracovnice v archivu České televizi v Ostravě a to zejména paní Zoje Pröllové, vedoucí archivu za její vstřícnost při spolupráci. 3

4 Obsah Teoretická část Úvod 5 1. Sluch a sluchové postižení Ucho Anatomie sluchového ústrojí Vnější ucho Střední ucho Vnitřní ucho Fyziologie Zvuk vlastnosti, přenos a příjem zvuku Druhy sluchového postižení Definice a klasifikace sluchových vad Diagnostické metody Tónová audiometrie Slovní audiometrie objektivní zkoušky sluchu Sluchové postižení jako sociokulturní fenomén Komunikace Verbální komunikace Nonverbální komunikace Komunikační formy jedinců se sluchovým postižením Mluvený jazyk Odezírání Daktylotika (prstová abeceda) Český znakový jazyk, znakovaná čeština Média Historie vzniku médií Členění médií Časopisy, televizní pořady a internetové stránky zabývající se sluchově postiženými 4. Televizní klub neslyšících 21 Praktická část 24 Výpis dílů TKN (televizní klub neslyšících) a jejich obsahu od roku 1987 do současnosti díly, které najdete na ivysilání 50 Závěr 66 Seznam použité literatury 67 Anotace 69 4

5 Úvod Sluchové postižení je v dnešní době velice rozšířené. Člověk se s ním čím dál častěji setkává v běžném životě a už i intaktní společnost zná některé pomůcky, komunikační techniky, apod. Nejen pro to jsem se ve své bakalářské práci zaměřila právě na sluchové postižení a média. Toto téma jsem si zvolila i z osobních důvodů, jelikož mě velice zajímá problematika osob se sluchovým postižením. Pořad Televizní klub neslyšících neboli TKN pro mě byl vždy zajímavých zpestřením volného času. Mým hlavním cílem bylo zmapovat všechny dostupné díly Televizního klubu neslyšících neboli TKN, které již od roku 1987 vysílá Česká televize. Jednotlivé díly tohoto pořadu se věnují různým problematikám a úskalím v životech osob se sluchovým postižením, některé díly pořadu líčí osudy známých i neznámých osobností a další zase navštěvují zákulisí republikových i světových akcí, zajímavých událostí nebo výročních oslav. Všechny díly Televizního klubu neslyšících jsou opatřeny jak titulky, tak i tlumočníkem v českém znakovém jazyce. Televizní klub neslyšících je vysílán nejen v České televizi, ale můžeme ho také online sledovat na internetových stránkách České televize. V teoretické části jsem se zaměřila na několik hlavních bodů, o kterých si myslím, že je důležité znát, aby člověk alespoň trochu pronikl do světa osob se sluchovým postižením. Anatomie sluchového ústrojí a hlavně druhy sluchového postižení jsou nedílnou součástí pochopení světa neslyšících, a jelikož má bakalářská práce se věnuje sluchovému postižení a médiím, je jedna kapitola věnovaná i vývoji médií a jejich členění. Hlavním cílem, praktické části, mé bakalářské práce je upotřebení obsahů jednotlivých dílů Televizního klubu neslyšících pro usnadnění výuky surdopedie a problematiky sluchového postižení jako takové. Doufám, že mnou zpracované obsahy dobře poslouží daným účelům. Profesorům usnadní jejich práci a studentům dodají nový pohled do života neslyšících, tak jak jsem ho získala já. 5

6 1. Sluch a sluchové postižení 1.1. UCHO Anatomie sluchového ústrojí kovadlinka kladívko třmínek 1. Okraj ušního boltce; 2. Ušní boltec; 3. Lalůček; 4. Zvukovod; 5. Bubínek - ; 6. Tři polokruhovité kanálky (rovnovážné ústrojí); 7. předsíň; 8. Předsíňový nerv; 9. Hlemýžďový nerv; 10. Hlemýžď (Corttiho orgán) s vláskovými buňkami; 11. Kulaté okénko; 12. Spánková kost; 13. Eustachova trubice; Vnější ucho (auris externa) Jeho úkolem je zachytit zvukové vlny a přivést je k bubínku. Součástí vnějšího ucha je boltec (má mnoho chrupavčitých a kožních záhybů, díky nimž lépe zachytává a vede zvukové vlny), lalůček (nemá žádný význam pro slyšení ), vnější zvukovod (trubice dlouho asi 2,5 cm, která je potažená mazivovou vrstvou a jemnými chloupky sloužícími k zachycení 6

7 nečistot a prachu) a bubínek (vazivová blanka o tloušťce asi 0,1 milimetru a průměru cca 1 centimetru). (Bytešníková, Horáková, Klenková, 2007) Střední ucho (auris medium) Klenková, 2007) Je dutina ve spánkové kosti propojena Eustachovou trubicí (která umožňuje vyrovnání tlaku na obou stranách bubínku). Jeho součástí jsou tři sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka a třmínek nejmenší kosti z celého těla), které jsou pomocí kladívka propojeny s bubínkem. Kladívko je dále pomocí kloubu spojeno s kovadlinkou a ta propojena s třmínkem, který je zasazen do kulatého okénka kosti skalní. (Bytešníková, Horáková, Vnitřní ucho (auris interna) Je uloženo v kostěném labyrintu kosti spánkové. Je složeno z tří polokruhovitých kanálků, předsíně a hlemýždě. Hlemýžď, neboli kostěný labyrint je naplněn tekutinou zvanou perilymfa a jej částečně kopíruje blanitý labyrint a ten je naplněn endolymfou. Pomocí vlnění endolymfy se rozechvívá Corttiho orgán jehož vlasové buňkou jsou receptory sluchu. Přes chvění vlasových buněk se dostávají signály do mozku po sluchovém nervu a tomuto procesu se říká slyšení. (Bytešníková, Horáková, Klenková, 2007) 1.2. Fyziologie Zvuk Zvuk je mechanické vlnění pružného prostředí, které v našem uchu vyvolává sluchový vjem. Zabývá se jím akustika. Frekvenční rozsah zvuku je Hz. Infrazvuk zvuk nižší jak 16 Hz, my je neslyšíme, dokážou se šířit stovky kilometrů oceánem. Používají je např. sloni, velryby, apod. Ultrazvuk je zvuk vyšší než Hz lidé ho také neslyší, tento zvuk vnímají např. psi, netopýři, aj. Nejvyšší rozsah má mol šatní až Hz. (Lepil, 2008) Přenos zvuku: 1) zdroj chvění mechanické soustavy (struny, tyče, desky, membrány) 2) prostředí pružné (plyn, kapaliny, pevné látky, vakuum ne) 3) přijímač biologický (ucho) / technický (mikrofon) srovnávací = referenční frekvence hudební (f=440 Hz > komorní áčko) technická (f=1000 Hz) (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) 7

8 Věda, která se zabývá zkoumáním zvuku se nazývá akustika. Využívá jednotky hlasitosti decibelu (db). Výšku zvuku určujeme pomocí frekvence (ta má jednotku hertz - Hz). Zdravý člověk má určenou sluchovou hranici, která začíná na 0 db. Každý člověk má jiný sluchový práh, to je hlasitost, při které začínáme zvuk vnímat jako sluchový vjem. Nad 10dB až 20dB se už jedná o poruchu sluchu. Se sluchových prahem souvisí i hmatový práh to znamená, že jedinec začíná zvuk cítit jako vibraci (např. když jede kolem nákladní auto, na koncertě, apod.). Nejvíce to jde cítit na hrudní kosti (sterin). Začíná nad 120dB. Nejčastěji zmiňovaným je ovšem práh bolesti. Uváděny jsou u něj hodnoty v rozmezí od 130 až 140 db. Při takto vysokém zvuku začínají uši bolet a může dojít k trvalému a nezvratnému poškození sluchu (např. startující letadlo, jedinec na koncertě v těsné blízkosti reprobeden, apod.). (Lepil, 2008) Sluchová adaptace je nepodmíněný reflex, který neovlivníme vůlí. Např. Po velice hlučném koncertě, když vyjdeme do ticha, slyšíme hůř, ale postupně se nám sluch začne navracen a to je sluchová adaptace. Ucho se přizpůsobí hluku, aby nebylo tak zatěžováno. Ovšem pokud je ucho vystavováno zátěži dlouhodobě, postupně se návrat do normálu přestane vracet, tomu se říká sluchová únava a to je nevratné poškození. (Kvítek, 2006) Proces slyšení Vedení zvuku můžeme dělit na Kostní vedení zvuku pomocí rozkmitání lebky. Jedinec slyší o 40dB méně než zdravý člověk a zvuk, který má méně než 40 db neslyší vůbec. Není tak kvalitní. Druhým typem vedení zvuku je vzduchové vedení zvuku pomocí bubínku. Zvuk mechanicky rozvlní pružné prostřední, projde zvukovodem a dopadne na bubínek, který se rozkmitá (tímto se změní energie akustická na energii mechanickou). Kmity se z bubínku přenesou pomocí sluchových kůstek na ploténku třmínku a přes oválné okénko na perilymfu, ta se tím rozkmitá tzv. převodní funkce ucha. Rozkmitaná perilymfa rozkmitá blanitý labyrint a v něm uloženou tekutinu (endolymfu), ta podráždí vychýlením vlásků buňky v Cortiho orgánu a vlasové buňky převedou mechanické, kmitavé podráždění na bioelektrický signál. Tento signál postupuje sluchovým nervem a dalšími nervovými drahami až do kůry mozkové, kde je vnímán jako zvukový vjem = percepční funkce ucha. (Kvítek, 2006) 1.3. Druhy sluchového postižení Definice a klasifikace sluchových vad Sluchové postižení znamená komunikační bariéru, která může mít pro jedince závažné důsledky v oblasti psychické i sociální. (Kvítek, 2006, str. 2) V odborné literatuře je klasifikace sluchových poruch nejčastěji uváděna podle velikosti sluchové ztráty, podle místa vzniku vady a podle doby kdy k sluchové vadě došlo. (Souralová, Langer, 2005, s. 11) Podle velikosti sluchové ztráty, tedy z hlediska kvantity, se může sluchová vada manifestovat od latentní (jedinec si jí nemusí všimnout) až po nejtěžší formu, kterou představuje praktická (případně totální) hluchota. Kvantita jednotlivých stupňů sluchové vady je vyjadřována v 8

9 decibelech (db), hlasitost zvuků, které se vyskytují v prostředí člověka, je vyjádřena stupnicí od 0 do 140 db. (Souralová, Langer, 2005, s. 11) Klasifikace ztráty sluchu podle WHO (světová zdravotnická organizace) 0 až 25 db normální sluch 26 až 40 db lehká nedoslýchavost 41 až 55 db střední nedoslýchavost 56 až 70 db středně těžké poškození sluchu 71 až 90 db těžké postižení sluchu Nad 90 db úplná ztráta sluchu hluchota (Kvítek, 2006) Podle místa vzniku sluchové vady, shodně s částí sluchového analyzátoru postiženého patologickým procesem, medicínská literatura zmiňuje poruchy převodní, percepční, smíšené a centrální. (Souralová, Langer, 2005, s. 12) Klasifikace podle lokalizace Převodní vady slyší méně, ale nerozumí. Převod mechanické energie ve vnějším a středním uchu je narušen (např. ucpání zvukovodu ušním mazem, nádorem, cizím tělesem, proděravěním blanky bubínku, zánětem, apod.). Sluchové buňky jsou v pořádku. Percepční vady slyší hodně, ale nerozumí. Postižená funkce vláskových buněk ve vnitřním uchu a nervové části sluchové dráhy. U Centrální vady je poškozen korový a podkorový systém sluchových drah. Abnormální zpracování zvukového signálu v mozku. Smíšené vady, již podle názvu vyplývá, že jde o kombinace výše uvedených vad. (Souralová, Langer, 2005) Sluchová vada se může vyskytovat jako vrozená (hereditární) dědičné mnohdy v řadě generací, Jendy se dítě narodí hluché, protože jeho matka prodělala v časných měsících těhotenství nějakou nemoc (např. zarděnky, poruchy výměny látkové). Příčinou vrozených sluchových vad může být ozáření rentgenem a v některých případech rozdílný Rh faktor krve matky a dítěte. Někdy jsou příčiny vad sluchu nezjištěné. Získané (postnatální) poruchy sluchu se vyskytují u dětí, které těžko přicházejí na svět tzv. protrahovaný (dlouhotrvající) porod s následným krvácením do mozku a labyrintu. V pozdějším věku bývá sluch poškozován po infekčních chorobách, úrazech hlavy, po užívání některých léků, (př. streptomycin), po zánětu mozkových blan. Také není dobré podceňovat opakované a chronické záněty středního ucha. (Pipeková a kol., 1998, Alena Bulová s. 85) Z hlediska doby vzniku rozlišujeme sluchové vady na prelingvální a postlingvální. Prelingvální sluchová vada je vrozená nebo získaná v době, kdy ještě není ukončen základní vývoj řeči. Nedostatečně fixované řečové projevy zanikají a řeč se spontánně nerozvíjí. Jako postlingvální sluchovou vadu označujeme stav, kdy k ztrátě sluchových funkcí došlo až po 9

10 ukončení základního vývoje řeči. Mluvená řeč je dostatečně fixovaná, řečové projevy nezanikají. V důsledku absence zpětné sluchové vazby dochází jen k artikulačním a prozodickým změnám zvukového projevu. (Souralová, Langer, 2005, s. 12) Klasifikace sluchových vad a poruch (Vrcholní mezinárodní společnost audiologů BIAP) Normální (lehce podprůměrný sluch) Lehká porucha sluchu Střední porucha sluchu ztráta: 0 20 db ztráta: db 1. stupně ztráta: db 2. stupně ztráta: db Těžká porucha sluchu 1. stupně ztráta: db 2. stupně ztráta: db Velmi těžká porucha sluchu 1. stupně ztráta: db 2. stupně ztráta: db 3. stupně ztráta: db Úplná ztráta sluchu (Cophosis) ztráta: 120 db a více ( Diagnostické metody Klasické sluchové zkoušky 1. vyšetření hlasitou řečí (Vox magna) 2. vyšetření šepotem (Vox sibilans) 3. vyšetření ladičkami a. Weberova zkouška (zjišťuje, jde-li o převodní nebo percepční poruchu) b. Rinneho zkouška (zjišťuje stupeň. Lze určit sluch horší než 40 db) c. Schwabachova zkouška (srovnávání sluchu zkoušejícího se sluchem) (Langer, 2007) Tónová audiometrie Jedná se o přesnější vyšetřovací metodu pomocí audiometru ( generátor čistých tónů ), který je schopen vyprodukovat tón předem nastavených vlastností s přesností na 1 db a 1 Hz. Výsledky se zanášejí do tabulky, které se říká audiogram. Zápisem vyšetření vznikne graf. Celé vyšetření probíhá v tiché komoře na kvalitních klinikách ve sklepě (nejtišším místem na světě je mladý les, kde je napadán prachový sníh). Místnost svým vybavením připomíná nahrávací studio, aby se tam nedostával zvuk, a aby se případný zvuk neodrážel od stěn. S 10

11 okolní budovou je spojena zvukotěsným oknem a zvukotěsnými zdmi. V této místnosti je specifické to, že když k řečníkovi stojíme levým bokem slyšíme ho pouze levým uchem a naopak. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Samotné vyšetření se provádí přes zvukotěsné okénko, kterým se pacient dívá na lékaře. Provádí se ve dvou fázích: pacient má sluchátka, lékař do těchto sluchátek pouští předem nastavené tóny, a když pacient tón zaslechne, zmáčkne tlačítko a lékař pozná, že ho pacient slyší. Vyšetření trvá cca 5 minut. vyšetřuje se kostní slyšení. Sluchátka jsou speciálně upravena, nedoléhají na zvukovod. Tóny se pouští do kosti. Postup je stejný jako u první fáze. Výsledky zapisujeme pomocí daných značek. Nikdy nemůže být kostní vedení lepší než vzdušné, u percepční poruchy jdou vedení spolu a u převodní poruchy je kostní vedení v normě. Značky pravé ucho O, <, [ levé ucho X, >, ] vzdušné vedení O O X X kostní vedení <----< [-----[ >-----> ]-----] (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Slovní audiometrie Používá se tabulka, která má 100 slov, a ty jsou rozdělena do 10 dekád (1. dekáda při 10 db). V tabulce jsou uvedena jednoslabičná a dvojslabičná slova. Základní sada byla vytvořena na Olomoucké klinice a pro celou republiku jsou univerzální. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Metody mají velkou nevýhodu, a to v tom, že s námi nemusí pacient spolupracovat. Objektivní zkoušky sluchu U malých dětí Impedanční audiometrie tympanometrie zjišťuje pohyblivost bubínku a kůstek za ním (do zvukovodu se zavede gumový špunt se třemi hadičkami, které jsou napojeny na počítač) a vyšetření stapediálních reflexů je zkřížený reflex (do obou uší se zavedou sondičky a do jednoho ucha pouští hlasitý 11

12 zvuk a sledují, jak se stahuje bubínek v druhém uchu, pokud se stáhne svaleček, tak znehybní i bubínek). U zdravého sluchu je reflex od 60 db. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Otoakustické emise (OAE) Využívá se zde elektrických vln (něco jako mikrofon). Jsme schopni vydávat zvuk, jelikož ucho je jako mikrofon i reproduktor. Každý zvuk, který doputuje do našich uší, tak s malým zpožděním vyjde opět ven. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Vyšetřující zavede do ucha sondičku (se zabudovaným mikrofonem) a pouští různé zvuky. Podle toho, co pacient vydá zpět se pozná postižení. Vyšetření trvá pár minut. Během této doby lze určit sluchový práh, ale nedá se zjistit percepční nebo převodní vada. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Tato metoda se dá využít již 3 dny po porodu. Touto metodou jsou vyšetřovány rizikové děti (v olomouckém kraji je pouze jeden přístroj ve Fakultní nemocnici v Olomouci), existují i orientační přístroje, ale jejich úspěšnost se pohybuje v oblasti 50%. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Vyšetření evokovaných sluchových potenciálů Výzkumné metody ERA, BERA a CERA. Vyvolávají elektronickou aktivitu mozku přes EEG. Pacient je napojen na EEG, do uší mu jsou pouštěny zvuky a podle prodlev se zkoumá sluchová dráha. Nevýhoda je v tom, že musí být zajištěna soustředěnost mozku (pacient nesmí být ničím rozptylován, proto se provádí ve spánku). Může se vyšetřit i malé dítě, ale musí být již několik týdnů staré. (Langer, 2007) 12

13 2. Sluchové postižení jako sociokulturní fenomén 2.1. Komunikace Komunikace představuje moc. Kdo se naučí ji efektivně využívat, může změnit svůj pohled na svět i pohled, kterým svět pohlíží na něj. Anthony Robbins Výraz komunikace pochází z latinského slova communis, což znamená společný. Můžeme tedy říci, že komunikace mezi dvěma partnery je tím efektivnější, čím více myšlenek spolu sdílejí příjemce sdělení a jeho vysílatel. Společné sdílení někdy narazí na bariéru, která vzniká na základě nezvládnutých odlišností mezi partnery (národnostní, jazykové, zájmové, charakterové). (Khelerová, 1993, s. 21) Verbální komunikace Komunikaci můžeme dělit na intrapersonální, díky které poznáváme sami sebe, hovoříme sami se sebou. Další důležitou formou komunikace je komunikace interpersonální, která hraje důležitou roli ve vašem životě. Je důležitá při pracovních pohovorech, když žádáte o zaměstnání, díky ní shromažďujete informace. Touto komunikací na sebe vzájemně působíte s druhou osobou, ať už se jedná o osobu známou či ne. Může se jednat o vašeho přítele, známého, příbuzného, ale také o úplně cizího člověka tohle vše je interpersonální komunikace. (DeVito, 2001) Díky komunikaci na sebe můžeme působit i v malých skupinách, anebo veřejnou komunikací (masová komunikace). V rámci malé skupiny na sebe působí jednotliví členové. Řeší spolu problémy, dělí se o poznatky, zkušenosti, nachází nové nápady. Do malé skupiny můžeme počít například komunikace v rámci nejbližšího příbuzenstva nebo v pracovním kolektivu, studijní třída, apod. Vedle toho veřejná (masová) komunikace vás informuje, přesvědčuje. Masovou komunikaci využíváte i vy když někoho informujete nebo přesvědčujete, aby uvažovali určitým způsobem, změnili svůj postoj, názor nebo hodnotu, aby něco udělali. (DeVito, 2001) Italský sociolingvista G. Braga shrnul v 60. letech komunikační typologii společností do podoby následujícího modelu. Primitivní systém kapilární komunikace zcela dominuje v preliterárních společnostech, kde veškerá komunikace se odehrává tváří v tvář. Jediným zásobníkem informací je lidská paměť. Přirozenými centry komunikace jsou ti jedinci, kteří zastávají klíčové pozice v hospodářském a politickém životě. Existuje sice několik povolání založených přímo na zprostředkování komunikace (poslové, básníci), ve společenské dělbě práce však hrají pouze okrajovou úlohu. Tradiční systém organické komunikace. Vznik systému je spjat s vynálezem psaní, které vzniká pro potřeby státního dozoru. Psané texty výrazně umocňují možnost skladovat informace Schopnost čtení se stává strategickou dovedností selektivně předávanou v systému školní výuky. Centry komunikace jsou mudrci, umělci, později vědci. Ti všichni získávají zvláštní status, který se do značné míry překrývá se statusem společenské elity. Moderní systém masové komunikace. Vzniká v důsledku 13

14 technologické revoluce v oblasti předávání informací. Je založen na centralizovaných médiích, jejichž ovládnutí se stává výraznou součástí kontroly sociálního prostoru. V dělbě práce se formuje celá vrstva vlivných odborníků, jejichž profesí je zprostředkovávat komunikaci a jejím prostřednictvím ovlivňovat masy obyvatelstva. Při vzájemném pronikání popsaných systémů dochází ke vzniku přechodných systémů. Nejčastěji vznikají tak, že nová sdělovací technika je naroubována na tradiční systém, což vede k rozštěpení jeho organizované kultury. Dochází k rozdvojení systému komunikace: jeden přetrvává v kapilární rovině, a to zejména u lidových vrstev na venkově, druhý spočívá na masové komunikaci a týká se zejména kulturně nejpokročilejších vrstev ve městech. Styčné body mezi oběma systémy bývají ostře ohraničeny, a to zejména tehdy, je-li k dispozici pouze nízký počet profesionálních komunikátorů. Předností Bragovy koncepce je nejen to, že dokáže popsat deformovanou strukturu komunikačního systému v méně vyvinutých zemích třetího světa, ale též to, že počítá s přetrváváním tradičních interpersonálních kontaktů ve společnosti masové. (Keller, 1995, s. 37, 38) V komunikaci se mohou vyskytnout i tzv. bariéry naslouchání, ty způsobují, že naše vnímání komunikace není efektivní. Do bariér naslouchání patří především stereotypní vnímání, to znamená, že již ze začátku rozhovoru si vyvodíme obsah sdělení, které nám chce druhá strana poskytnout. Haló efekt neboli předsudek. Každý člověk, i když si danou věc nechce připustit, dělá závěry o lidech, které nezná, jen z toho jak vypadají a proto i když partner ještě ani nezačal mluvit, tak já přece vím, že to, co mi tento člověk chce sdělit, nemůže být vůbec zajímavé. Člověk se potom na rozhovor nesoustředí, poslouchá neochotně, netrpělivě a vnímá jen něco, co ten druhý řekne. Labelling nebo také nálepkování po prvních náznacích, že by druhý mluvčí mohl být například falešný člověk nebo naopak výborný přítel, vnímám jen to, co naplňuje mou prvotní představu o tomto člověku. Vše, co jde mimo mou určenou škatulku, nálepku vůbec nevnímám. Asociování tendence člověka porovnávat vše, co komunikátor řekne se svojí osobou, podle svých vlastních zkušeností. Reagujeme potom způsoby jako například: Tak tohle ještě nic není, No z toho si nic nedělejte, to kdybyste mě viděl minulý rok., apod. Mind Reading v překladu čtení myšlenek. Myslím si, že přesně vím, jak to druhá osoba myslí a proto vlastně nevnímám obsah jeho sdělení. Často člověk dojde k závěrům, které on považuje za správné, ale které nemají nic společného s tím, co nám druhá osoba sdělila a jaké jsou fakta. Sbírání třešniček z dortu je když posluchač se chytá pouze klíčových slov nebo jen pro něj zajímavých bodů sdělení. Posluchač je velice netrpělivý a nesnaží se vnímat detaily, které mohou být dokonce důležitějšího obsahu než jeho vytyčené třešničky. Day Dreaming neboli zasnění. Vzniká ve chvílích, kdy je naslouchající schopen až šestkrát rychleji myslet, než je druhá strana schopna mluvit. Ušetřený čas, proto posluchač věnuje rozjímáním o svých záležitostech, zamýšlí se. Kvalita rozhovoru, pozornosti a celkového naslouchání pak velice klesá. Předbíhání nastává, když si člověk připravuje argument nebo třeba další otázku zatímco druhá strana ještě odpovídá na to, na co se zeptal před chvílí. Přerušování a doporučování. Naslouchající strana není schopna se vyvarovat neustálého přerušování a doporučování, jak by to udělal on a jak měl ten druhý udělat něco jinak. Pořád přemýšlíme jak by to šlo udělat jinak, než jak to ve skutečnosti udělala druhá strana. To nás potom odvádí od pozorného naslouchání. A v neposlední řadě 14

15 zjednodušování neboli snižování významu věci, o které hovoří druhá strana. ( když nejde o život jde o, neboj, to ti do zítřka nikam neuteče, apod.). (Ftorek, 2009) Nonverbální komunikace (neverbální komunikace) V posledních 30 letech se vytvořila nová skupina vědců, kteří se zabývají pozorováním nonverbálních signálů v lidském chování. Aspekty nonverbální komunikace byly poprvé systematicky zkoumány až počátkem 60. let a veřejnost s nimi byla seznámena v roce 1970, kdy Julius Fast (USA) vydal první publikaci o nonverbální komunikaci. Od té doby výzkumy dále pokročily a odborníci v oblasti lidského chování zatím zaznamenali téměř milion nonverbálních signálů. Význam těchto studií potvrzuje například práce Alberta Mehrabiana, který zjistil, že sdělení je vyjádřeno z 7% verbálně (pouze slovy), z 38% vokálně (tón hlasu, jeho síla, intonace, ostatní zvuky) a z 55% nonverbálně. (Khelerová, 1993, s. 22, 23) Velmi komplikovaná je odpověď na otázku, co ovlivňuje naše gesta, mimiku a celkovou nonverbální komunikaci. Výzkumy, které byly provedeny u osob se zrakovým postižením, ukazují, že i oni používají tatáž gesta jako ve stejných situacích intaktní jedinci. V tomto případě jde o vrozená gesta. Mnoho gest a pohybů je ale ovlivněno kulturou a prostředím, ve kterém žijeme. Mezi univerzální gesta a projevy patří pokyvování nebo kroucení hlavou, úsměv, pokrčení ramen, krčení nebo povytažení obočí. U většiny gest, ale musíme mít na paměti, že zrovna tak, jako se od sebe liší jednotlivé cizí jazyky, i nonverbální projevy jsou poznamenány kulturou prostředí. Některá gesta se mohou v jedné zemi používat v naprosto odlišném kontextu než ve druhé. (Khelerová, 1993, s. 23, 24) Neverbální komunikace ovšem není jen body language (řeč těla) jsou to například i naše činy. Zda opravdu plníme to, co jsme řekli, že jsme schopni udělat. S takovouto neverbální komunikací se každý z nás denně potýká v běžném životě. Pan Oldřich Tegze ve své knize uvádí pěkný příklad z dětství, kdy vám nejlepší přítel slíbí, že se na toho sprostého kluka nebo na tu užalovanou holku ani nepodívá, protože vy si s ní třeba nerozumíte, ale vy je potom přistihnete, jak se spolu baví nebo si spolu dokonce hrají. Následuje rychlé odsouzení podlé zrady. Máte pak tendence pokaždé, když vám zmíněný přítel něco slíbí zjišťovat, zda to opravdu myslí vážně, jestli to znovu neporuší. Dalším důležitým článkem v neverbální komunikaci je oblast tzv. vlastních produktů. Vše, co člověk svépomocí vyrobí, postaví, namaluje, vymodeluje, apod. o něm nechává svou neverbální zprávu. Je to něco z jeho vnitřního světa, co o něm dokáže hodně vypovědět. Tato oblast je ovšem mnohem náročnější na pozorování. Jen zkušenější lidé dokážou rozeznat hloubku vnitřního světa. Proto se tato náročná metoda využívá např. v arteterapii. Třetí oblastí je oblast konzumace cizích produktů. Tento poněkud složitý nic nenapovídající název ovšem skrývá jednoduchý obsah. Jedná se o věci, které si sami kupujeme. Od oblečení, brýle, šperky, přes jídlo, které máme rádi až po knihy, které čteme. Je to vše, co nás obklopuje a co máme rádi. To vše o nás něco vypovídá a proto se i to řadí do nonverbální neboli neverbální komunikace. Do poslední oblasti neverbální komunikace řadíme individuální a společenský pohled na život. Jedná se o soulad těchto dvou oblastí v jejich širším měřítku neboli o tzn. Nadčasové spojnice. Tudíž 15

16 se jedná o vývoj lidstva během věků, jeho objevy, vynálezy, vzdělání, duchovní kulturu, architekturu, malířství, atd. (Tegze, 2003) 2.2. Komunikační formy jedinců se sluchovým postižením Mezi základní formy komunikace jedinců se sluchovým postižením řadíme Mluvený jazyk, odezírání, daktyl neboli prstovou abecedu a jednou z nejdůležitějších komunikačních metod je český znakový jazyk a znakovaná čeština. (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006) Mluvený jazyk Mluvený jazyk, ať již v podobě zvukové či grafické, je základním prostředkem získávání informací. Dostatečná jazyková kompetence získaná aktivní intrakcí jedince s prostředím spolu s mentálními předpoklady užívání jazyka jsou nezbytným předpokladem pro porozumění obsahu mluveného. Pro psychické procesy, které probíhají při recepci textu je nezbytný určitý soubor dosavadních znalostí a zkušeností účastníků dorozumívání, označovaný jako kompetence. (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 183, 184) Obsahem tohoto souboru jsou především: znalosti jazykové (tzn. gramatika a lexikum příslušného jazyka), znalost prostředků parajazykových a neverbálních. Znalosti věcné (encyklopedické). Znalosti interakční, které zahrnují schopnost prostřednictvím adekvátních jazykových prostředků identifikovat záměr autora. Znalost komunikačních norem, metakomunikační schopnosti a znalost globálních textových struktur. Znalosti strategické, spojené se schopností postupně vybírat z jazykového, věcného a interakčního souboru znalostí vhodné prostředky. Speciální znalosti, využívané při propojování poznatků z textu s vlastními znalostmi a zkušenostmi, které pomáhají odhalit autorův záměr (co svými slovy myslel). (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 184) Odezírání Odezírání je specifická forma vizuální percepce řeči. Je to dovednost jedince vnímat mluvenou řeč zrakem a pochopit tak obsah sdělení nejen podle pohybu úst, ale i podle mimiky obličeje, výrazu očí, gestikulace rukou, celkových postojů těla, situačních faktorů a kontextu obsahu mluveného. (Krahulcová, 2002). Nikdy nemůže zcela nahradit sluch. Při odezírání je třeba dodržovat celou řadu pravidel. (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006) K tomu, aby se odezírání zdařilo, je třeba dodržovat podmínky odezírání. Tyto podmínky můžou být buď vnitřní, nebo vnější. Jednou z nejdůležitějších podmínek vnějšího odezírání je dodržování dokonalého a nepřerušovaného očního kontaktu (odvrácením pohledu od druhé osoby během jeho promluvy může působit jako nezájem o sdělované informace). Dalším důležitým faktorem je dobré osvětlení nejlépe by měl být zdroj světla natočen proti mluvící osobě. Třetím pravidlem je vzdálenost mluvící osoby. Mluvčí by měl být v takové vzdálenosti, aby sluchově postižený mohl bez jakýchkoliv problémů odezírat to, co říká. Pokud ovšem mluvící osoba používá i znakový jazyk může být ve větší vzdálenosti. V neposlední řadě je důležitá řeč, její tempo, rytmus a způsob výslovnosti mluvčího. 16

17 Mluvčí by určitě neměl při artikulaci jíst, žvýkat žvýkačku, kouřit nebo mít cokoliv v ústech, každá taková maličkost ztěžuje odezírání. Mluvčí by si také měl dávat pozor na to, jak rychle mluví, jestli artikuluje správně (určitě by to neměl s artikulací přehánět, ani artikulovat nesrozumitelně například po slabikách). Měl by dbát na to, aby správně frázoval. Posledními podmínkami je momentální situace (konflikt, psychické rozpoložení, apod.), znalost tématu hovoru a zdroje hluku (rozhlas, televize, ). Vnitřní předpoklady pro odezírání jsou u každého člověka jiné. Velký vliv na ně má momentální zdravotní stav jedince, stav zraku, únava, pozornost, emoční a motivační stránka, paměť, postřeh a pohotovost, vrozené předpoklady pro rozvoj dorozumívacích dovedností, aj. (Renotiérová, Ludíková, 2006) Nácvik odezírání podle Janotové (1991) probíhá ve třech fázích: Primární, při níž je vytvořen vztah mezi konkrétním objektem a jeho faciálním obrazem zřetelným na artikulačních orgánech. Lexikální, při níž dochází k asociacím mezi faciálním zobrazováním slova, proprioreceptivním vnímáním artikulovaných hlásek a konkrétním objektem. Integrální, představuje výslednou formu, při níž dochází ke komplexnímu vnímání mluveného projevu a chápání obsahu mluveného. (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 183) Daktylotika (prstová abeceda, daktyl, daktylní řeč či daktylní abeceda) Daktylotika (řec. daktylos = prst) je prstová abeceda. Je to systém znaků tvořených různou polohou prstů jedné nebo dvou rukou v prostoru. Prsty označují písmena, ne zvuky. Počet znaků je stejný jako počet písmen abecedy. Daktylotika se užívala již v minulosti (antika). Daktylní znaky se přizpůsobují potřebám specifiky abecedy země, ve které jsou užívány. Daktylotika podporuje verbální složku řeči a uplatňuje se již u dětí předškolního věku. Umožňuje zapamatování skladby slov a funkční dorozumění tam, kde pouze artikulace nestačí. (Pipeková, 1998) obr. česká prstová abeceda pro jednu ruku Fonémické posunkové kódy Cued Speech (kódovaná mluva) byl vytvořen v USA O. Cornettem. Tvoří ho osm různých pozic ruky pro souhlásky a šest různých umístění ruky u obličeje pro samohlásky. Chirografie je systém manuálně fonologických znaků. Byl rozpracován polským 17

18 neslyšícím učitelem B. Szepankowskim na základě zkušeností O. Cornetta. Obsahuje osm + jedna prstových poloh, které jsou nazvány chirémy a odpovídají osmi skupinám souhlásek a devátá poloha je neutrální a je využívána ve slabikách a výrazech začínajících samohláskou. Fonetická prstová abeceda má celkový počet hlásek 120. Vypracoval jí E. Lyon, který se snažil použít symboly ke všem hláskám. Hand Mund systém je manuálně orální systém, který vytvořil dánský ředitel ústavu pro neslyšící G. Forchhammer. Tento systém obsahuje řadu poloh pohybů ruky, které doplňují nepostřehnutelné pohyby mluvidel a doprovázejí tak mluvenou řeč. (Langer, 2007) Český znakový jazyk, znakovaná čeština Znakový jazyk je vizuálně motorickým prostředkem komunikace a výzkumy prokázaly, že jej lze považovat za dorozumívací systém umožňující plnohodnotnou komunikaci. Znakový jazyk má složku neverbálně nevokální gesta, mimiku (překvapení, strach, odpor, hněv ) a složku neverbálně vokální mluvené komponenty, které doprovází znakování (hlasitý dech, smích útržky slov ) (Renotiérová, Ludíková a kol, 2006, s. 185) Znakový jazyk a znakovaná čeština se někdy souhrnně nazývají znakovaná řeč. (Langer, 2007) Znaková řeč je tradičně spjata se vznikem škol pro neslyšící. Je založena na vizuálně pohybovém kódu s kodifikovanou soustavou znaků daných základními polohami, sdělovacími pohyby rukou s doprovodem obličejové mimiky. Vedle poloh a pohybů celé ruky se uplatňují zejména rozmanité změny poloh prstů. Osvojování znakové řeči je velmi náročné přesto je pro komunikaci s neslyšící osobou nezbytné. Proto se pořádají instruktáže a kurzy pro rodiny. Existují i videokazety se znakovým jazykem. Ukazuje se, že schopnost osvojit si znakovou řeč je nižší u slyšících (Řeháková, 1995), protože u neslyšících se více rozvíjejí pozorovací a pohybové znaky. (Kremličková, Novotná, 1997) 18

19 3. Média a žurnalistika 3.1. Historie vzniku médií Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoje obchodu, kdy rychle stoupal význam informací a zprávy se stále více stávaly prodějným zbožím. V uplynulých prvopočátcích žurnalistiky se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Rozvoj žurnalistiky by byl jen stěží myslitelný bez vynálezu knihtisku. (Ftorek, 2009, str. 161) Vynález tisku z pohyblivých typů otevřel stavidla informační a komunikační záplavě, která neměla v předchozím historickém vývoji obdoby. Od vydání Gutenbergovy bible v roce 1455 do konce 15. století vyšlo v Evropě na 30 tisíc knižních titulů s celkovým nákladem téměř 30 milionů výtisků a tištěné knihy tak během necelých padesáti let předstihly souhrnnou knižní produkci řady předcházejících staletí dohromady. Nový způsob reprodukce textu zprostředkoval nesrovnatelně širšímu okruhu lidí znalost významné části kulturního dědectví minulosti i možnost aktivního přístupu k myšlenkovému a duchovnímu dění. (Köpplová, Köppl, 1989, str. 9) První pravidelně vycházející noviny spatřily světlo světa v roce 1609 v Německu (tituly Aviso a Relation). V Holandsku se pravidelné noviny objevily v roce 1618 a ve Francii o dva roky později. Prvním deníkem se staly v roce 1650 Einkommende Zeitung v Lipsku. Tehdejší dobový náklad tisku se pohyboval v řádu několika stovek kusů. Koncem 17. století už počet výtisků dosahoval i více než tisícovky. Noviny se v té době staly důležitým nositelem inzerce, reklamy na různé zboží a služby. Noviny v přibližně dnešním formátu se objevily během 19. století. Tehdy se také novinářská práce, žurnalistika, stala profesí a možností, jak se skromně uživit. Jako novináři se tehdy živili i vystudovaný právník Karel Marx, populární český spisovatel Jan Neruda, Jakub Arbes nebo Karel Havlíček Borovský(ten si ovšem jako vydavatel přišel na docela slušný příjem). Na přelomu 19. a 20. století došlo k diferenciaci žurnalistiky podle odvětví, kterým se zabývala: ekonomie, politika, společnost, zábava, kultura, sport. S nástupem nových technologií (fotografie, rozhlas, televize, elektronická média) se vyvíjely a vyvíjejí stále nové profese. (Ftorek, 2009, str. 161, 162) První papír byl vyráběn v Číně již před našim letopočtem. Jako pprvní se začaly vydávat náboženské spisy, hlavně bible, ale i odpustky. Světské knihy přišly na řadu záhy. (Verner, 2007) První noviny začali vydávat kvůli obchodu. Když se v novinách objevila inzerce na nějaké zboží jeho cena rostla. Postupem času začali obchodníci sami platit za to, aby se zrovna jejich zboží, obchod, apod. vydalo v novinách a tak noviny začaly své náklady hradit z placené inzerce. Noviny a tisk knih se začal rychle rozvíjet do ostatních zemí světa. Mezi první země patřilo Německo (1609, Relation), Nizozemí, Anglie, (1643 Mercuries Civicus, The Tatler - Klevetník), Francie (Nouvelles Ordinaires de Divers Endroits, La Gazette de France), do Ameriky se ovšem tisk podíval opožděně, což bylo způsobeno datem objevení a kolonizace (1690, Public Occurrentces Both Forreign and Domestick). V Rusku se začaly pravidelně vydávat roku 1703 listy Vědomosti. Nejvýznamnější úlohu ovšem měl tisk při ozbrojených konfliktech, zde se začaly rozvíjet masmédia. Tiskla se politická témata, která měla ovlivňovat masy lidí ve velkém měřítku a tím postupně vznikla masmédia. Verner, 2007) 19

20 3.2. Členění médií Média dělíme podle toho jaké mají účinky na jednotlivce. Média můžou být horká, taková to média se snaží působit na emoce jednotlivce a to velice intenzivně a dlouhodobě. Na rozdíl od horkých médií jsou tu ještě chladná, ty mají pouze informativní funkci. Poté máme ještě vedlejší dělelni a to na média elektronická a klasická. Jak již vyplývá z názvů jedná se o média šířená elektronickou podobou (televize, video, internet, apod.) a média klasická (noviny, časopisy, aj.). (Ftorek, 2009) 3.3. Časopisy, televizní pořady a internetové stránky zabývající se sluchově postiženými Časopisy pro sluchově postižené Gong, tento čtvrtletník vznikl již v roce Zabývá se specifickými problémy sluchového postižení, informuje o společenských, kulturních a sportovních akcích organizací sluchově postižených, informuje o speciálních školách pro sluchově postižené děti, poskytuje řadu cenných kontaktů a rad rodičům sluchově postižených dětí, sleduje nabídku výukových kurzů znakového jazyka, přináší rozhovory se zajímavými sluchově postiženými lidmi, sleduje vývoj sluchadel a jiných kompenzačních pomůcek pro sluchově postižené, informuje o životním stylu a problémech sluchově postižených v zahraničí, oslovuje a spojuje občany různých sluchových vad neslyšící, nedoslýchavé, ohluchlé i šelestáře. ( UNIE je časopis, který vydává Česká unie neslyšících. Časopis vychází od roku 2002 a spolupracuje i se zahraničními časopisy. ( Televizní pořady pro sluchově postižené Televizní klub neslyšících (TKN) viz kapitola TKN a praktická část Klíč je magazín České televize, ale nezabývá se zdravotně postiženými v celkovém měřítku. (Archiv České televize - Ostrava) Zprávy ve znakové řeči lze shlédnout na ivysílání České televize Pohádky pro neslyšící - internetové stránky zabývající se sluchově postiženými Neslyšící.cz Ticho.cz. - federace rodičů a přátel sluchově postižených, o.s. - dětská internetová televize Internetových stránek a odkazů existuje celá řada. Výše uvedené jsou ty nejznámější a nejrozšířenější. 20

21 4. TELEVIZNÍ KLUB NESLYŠÍCÍCH Tato kapitola vznikla za spolupráce pana RNDr. Josefa Brožíka, který písemně odpovídal na mé dotazy. A tímto bych mu chtěla ještě jednou velice poděkovat za velice příjemnou spolupráci. Jak vznikla myšlenka natočit pořad TKN? Co vedlo ke vzniku pořadu? V druhé polovině sedmdesátých let jednal tehdejší Svaz invalidů v České socialistické republice s Československou televizí o zpřístupnění části vysílání neslyšícím a těžce sluchově postiženým divákům, kteří nemohli poslouchat zvuk. Svaz invalidů měl tento úkol uložený od svého sjezdu. V roce 1978/79 se začaly vysílat čtvrthodinové Ozvěny, připravovala je ústřední redakce zpravodajství a publicistiky. Zpočátku to bylo komentované politické zpravodajství (tzv. úlitba komunistickým bohům), později doplněné aktualitami ze života sluchově postižených (činnost organizace neslyšících Svazu invalidů, brigády, sběr druhotných surovin, splněné závazky, ale také zajímavosti, kultura, úspěšní lidé). Každý pořad Ozvěny byl doprovázen titulky a tlumočením do znakové řeči. Ozvěny zanikly s pádem komunismu, kdy tento úkol dostal Televizní klub neslyšících (v této souvislosti se TKN z měsíčníku stal čtrnáctideník a dostal půl hodiny vysílacího času). RNDr. Josef Brožík Ve kterém roce TKN vzniklo? Redakce vzdělávacích pořadů současně se vznikem Ozvěn dostala jako politický úkol připravovat speciální pořady pro sluchově postižené diváky a nejen pro ně. Tímto úkolem pověřila Zitu Drdovou. Zita v roce 1979 natočila dva dokumentární filmy (myslím 30minutové, možná 40minutové) Mezi svými a Na počátku bylo slovo. První dokument vyprávěl o kolektivu neslyšících pracovníků v gottwaldovském Svitu, což bylo téma, které tehdejší establishment povoloval. V dokumentu zazněla řada palčivých problémů, které trápily neslyšící. Zároveň ukázal, jak neslyšící lidé dokáží smysluplně využívat volný čas kulturou a sportem. Druhý dokument líčil vývoj a vzdělávání neslyšících dětí od narození až po školní docházku. Rovněž poukazoval na problémy, o kterých se nevědělo (nebo se nechtělo vědět). V době tuhé normalizace to byl čin nevídaný. Zita Drdová tenkrát spolupracovala s tehdejším tajemníkem Svazu invalidů Jaroslavem Paurem a Stanislavem Petlachem, vedoucím redaktorem Gongu, časopisu pro sluchově postižené. RNDr. Josef Brožík Oba jmenované dokumenty vzbudily velký ohlas; také proto bylo možné od roku 1980 prosadit vznik nového cyklu pořadů Televizního klubu neslyšících. ČST byla druhou televizí v Evropě (po BBC), která zařadila do programu speciální pořad pro sluchově postižené diváky. Zpočátku se vysílal jednou za půl roku, poté jako čtvrtletník a měsíčník; v roce 1993 se stal čtrnáctideníkem a začal se vysílat ve dvou podobách: TKN a TKN PLUS. Televizní klub neslyšících je vzdělávací a publicistický magazín nejen pro sluchově postižené, ale také pro jejich přátele a pro většinovou (tj. slyšící) veřejnost. Používá oba komunikační prostředky pro sluchově postižené, tedy znakovou řeč i titulky. TKN PLUS byl již v době svého vzniku v roce 1993 koncipován jako vzdělávací pořad navíc. Přebíral vzdělávací, popřípadě dokumentární pořady natočené běžným způsobem a doplnil je pro vysílání určené neslyšícím 21

22 znakovou řečí a titulky. Později TKN PLUS zanikl s rozšířením skrytého titulkování. RNDr. Josef Brožík Co chcete, aby si lidé odnesli po zhlédnutí pořadu? Jaké byly zpočátku cíle pořadu? Dosahujete těchto cílů? Zpočátku se v TKN kladl důraz na vzdělávací a osvětové cíle (ostatní vzdělávací pořady v důsledku neexistence skrytých titulků byly sluchově postiženým divákům nedostupné), později se uplatnil i dokumentární a publicistický formát. Nyní je TKN uváděn jako pořad nejen pro sluchově postižené. Snahou autorů je připravit pořad, který by zaujal všechny diváky se sluchovým postižením (tj. neslyšící, Neslyšící, ohluchlé, nedoslýchavé), jejich slyšící rodinné příslušníky i slyšící diváky. I reakce diváků tomu napovídají. Osobně se domnívám, že by TKN měl ukázat (a snad to úspěšně činí), že i život lidí se sluchovým postižením může být plnohodnotný. RNDr. Josef Brožík Kdo všechno se podílel od začátku na vzniku pořadu TKN? Časopis pro sluchově postižené Gong psal pravidelně články, informace a oznámení od samého počátku vysílání Televizního klubu neslyšících pokud byste chtěla najít další podrobnosti, podívejte se do archívu Gongu. Sám jsem s TKN začal spolupracovat až v roce 1991, kdy jsem převzal dramaturgii pořadu po paní Zitě Drdové. Současnou dramaturgyní je paní Michaela Fialová. Možná se budete ptát, proč nejsem dramaturgem. S nástupem nového ředitele J. Bavlína vznikl nápad, že dělat dramaturgii a zároveň psát scénáře a točit představuje střet zájmů (dodneška mi není jasné, v čem onen střet spočívá). Byly dvě možnosti: buď zůstat dramaturgem, ale přitom nepsat scénáře a nedělat moderátora; anebo to druhé (scenárista a moderátor nesměl být zaměstnancem ČT). Zvolil jsem volnou nohu. Na volné noze jsou scenárista, moderátor, kameraman, zvukař, asistent produkce a režie, režisér ti všichni jedou na plac natáčet. Pak se celý hrubý materiál přepíše na DVD, s ním pracuje režisér a překladatel znakového jazyka do češtiny. Režisér dostane překlady a jde do střižny. V ní spolu se střihači nastříhá 26minutový pořad. Následuje tzv. míchačky, což jsou nadabování znakového jazyka do mluvené češtiny a přimíchání hudby. Nakonec se do studia pozve tlumočník znakového jazyka, aby přetlumočil mluvené slovo do znakového jazyka. Posléze dostane DVD s hotovým pořadem titulkář přepíše všechno, co uslyší, do titulků. Takto je pořad připraven ke schválení a do vysílání. Na pořadu TKN se tak podílí více lidí, všechna jména můžete přečíst na závěrečných titulcích. RNDr. Josef Brožík Kolik je třeba lidí na natočení jednoho dílu pořadu TKN? Úplně na začátku jsou dramaturg a autor. Oba projednají námět a obsah jednotlivých TKN. Námět pochází většinou od autora, s návrhy také přichází dramaturg, který dostává dopisy a ohlas od diváků. RNDr. Josef Brožík 22

23 Kde sháníte nápady na jednotlivé díly TKN? Nápady jsou odevšad autor, který se pohybuje v komunitě sluchově postižených a nejen tam, se dozvídá řadu zajímavých věcí (ovšem ne všechny jsou vhodné pro televizní zpracování), sami sluchově postižení lidé upozorní na nějakou zajímavost, problém či akci. Často nápady vznikají o přestávkách (během natáčení) bezděčně při rozhovorech s lidmi. Samozřejmě se tyto nápady zrealizují později, protože během natáčení se dodržuje scénář. Scénář se odevzdává zhruba tři týdny před natáčením, aby se na něj mohl připravit režisér a výroba (je třeba zajistit vůz, kameru a další techniku). V scénáři je přímo explikace, kde je popsáno, co se od pořadu očekává. Scénář mívá kolem patnácti i více stran. Na levé straně je obraz (všechno, co uvidíte na obrazovce) a na pravé straně text (co by mělo být vyřčeno). Žádný scénář nemůže být dogmatem, že se musí dodržovat každé písmenko host může zvolit jiná slova a moderátor může přidat další otázky. Dost často bývá moderátor tzv. mimo obraz on stojí za kamerou, není vidět a hostu dává otázky, zatímco host odpovídá jakoby do kamery. RNDr. Josef Brožík Cítili se lidé, se kterými jste dělali rozhovory a natáčeli jejich příběhy před kamerou většinou dobře nebo jste měli i potíže s některými příběhy? Celý štáb se během natáčení chová přátelsky, kromě moderátorů se s neslyšícími domluví i režisérka paní Alena Derzsiová a asistentka produkce a režie paní Saša Vebrová (která také občas píše scénáře), obě ovládají základy znakování a správné artikulace. To všechno přispívá k uvolnění atmosféry, a tak se host ani necítí stísněně. Za více než dvacet let natáčení jsem se setkal s jediným člověkem, který měl tak obrovskou trému, až nebyl schopen vykládat do kamery. RNDr. Josef Brožík Zažili jste i nějaké příhody při natáčení, na které rád s úsměvem vzpomínáte? A nebo nějaké horší zážitky s natáčením? Na svoje každé natáčení vzpomínám s úsměvem. Milých příhod je celá řada. Tak nedávno jeden malý klučina při pohledu na kameru sdělil své mamince, že ten pán má ale moc velký foťák. RNDr. Josef Brožík Ptala jste se na horší zážitky nemohu posloužit. 23

24 PRAKTICKÁ ČÁST Televizní klub neslyšících První díl pořadu televizní klub neslyšících byl odvysílán již v roce 1981, ale bohužel se některé díly nedochovaly. (archiv České televize Ostrava) První dochovaný díl byl vysílán Na pořadu pracovali Ptáček Ladislav (režie), Filip Václav, Drdová Zita, Mrzílková Emilie (tlumočení do znakové řeči), Řeřicha J. (znaková řeč), MUDr. Fleming Alexandr a MUDr. Adolf Kocna (účinkující v pořadu), Dušková Danielle (dramaturgie), Rebcová Milada. První díl tohoto pořadu můžete bohužel sledovat pouze v archivu České televize. Tento díl byl věnovaný životu v zimě. (archiv České televize Ostrava) Obsahy pořadu TKN od roku 1987, které jsou k dispozici jen v archivu České televize všechny uvedené informace získané sledováním jednotlivých dílů TKN a ve spolupráci s archivem České televize v Ostravě zavzpomínání na vznik Svazu invalidů, a protože je máj, bude se hovořit o lásce a výběru životního partnera. natočeno ve spolupráci s manželskou poradnou zimní období Filmová reportáž: Zimní branný den pro neslyšící děti ZŠ a učňů. Branná výchova soustředěná ve Svazarmu. Hovoří mistr sportu ve střelbě Jaroslav Dědič, znakovou řečí tlumočí E. Mrzílková. Host ve studiu Dr. Ján Jesenský hovoří o mezinárodních sympoziích, o integraci zdravotně postižených. Boj za nekuřáctví. Se svými zkušenostmi odvykání se svěřuje Iva Janžurová. Písnička v interpretaci Petra Kotvalda Tabák s bílými podtitulky textu (záznam z vystoupení na zimním stadionu) Z. Kurcová, vítězka pantomimické skupiny neslyšících ve scénce Jak jsem se odnaučila kouřit v rámci celostátní akce Šance pro tři milióny. O podpoře TKN hovoří šéfredaktor HRVP A. Ryska a předseda odborné poroty festivalu Křišťálové srdce I.Tesár. Zlata Kurcová získala první cenu za představení Kouzelný cylindr. Rozhovor se Zlatou Kurcovou o jejích životních těžkostech sluchově postižené (znemožněné studium, nerespektování její nemoci lékaři na středisku, nesnáze s nakupováním). Šéfredaktor Ryska hovoří o soutěži v Poděbradech, I.Tesár o festivalu. Ukázka malé části oceněného pořadu. Rozhovor o potížích neslyšících. Nedostatek tlumočníků znakové řeči Host pořadu Miroslav Horníček vypravuje o vánočních zvycích. Znaková řeč E. Mrzílková. Každá doba má své obyčeje. Pod stromeček dostal dárek od Milana Sládka - knihu o divadle. Představuje se Milan Sládek, slovenský mim žijící v emigraci od roku 1970, přijel z Kolína nad Rýnem. Pantomimické vystoupení M. Sládka Ikarus. Životopis M. Sládka, charakteristika rolí, které hrál i v Praze. Zmínka o paní Věře Waldhausové (neslyšící mimka). Plány pantomimy, vystoupení pro neslyšící. 24