Náhrada škody podle ZP

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Náhrada škody podle ZP Bakalářská práce Autor: Hana Fleischmannová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ilona Láníková Vyškov Duben, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Olomouci dne 20. dubna 2010 Hana Fleischmannová

3 Děkuji tímto vedoucí bakalářské práce JUDr. Iloně Láníkové za odborné vedení a cenné rady při zpracování bakalářské práce Náhrada škody podle ZP.

4 Anotace Bakalářská práce na téma Náhrada škody podle ZP se zabývá stávající právní úpravou odpovědností zaměstnavatele za škodu i odpovědností zaměstnance za škodu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Ve své práci jsem se zaměřila na právní úpravu náhrady škody, vymezení institutu odpovědnosti v obecném slova smyslu a zároveň vymezení odpovědnosti stran pracovněprávního vztahu, tj. strany zaměstnavatele a strany zaměstnance. Nejprve jsou vysvětleny základní pojmy pracovněprávní odpovědnost, funkce odpovědnosti a předpoklady odpovědnosti. V dalších kapitolách jsem obecně zpracovala všechny moţnosti odpovědnosti zaměstnavatele i zaměstnance, které současná právní úprava zákoníku práce umoţňuje. Celá práce obsahuje kromě teoretického vymezení pojmů týkajících se náhrady škody v pracovním právu, také příklady aplikace právních předpisů v praxi v této oblasti. Annotation Topic of my bachelor thesis is Damages according to Labour Code. It deals with the valid legal regulations of responsibility of both employer and employee for damage according to the Law no.262/ 2006 as amended. In my work I focused on legal regulation of damages, definition of the concept of liability in labour relations, i.e. both employer and employee. First the basic concepts are explained, e.g. labour legal responsibility, the function and conditions of responsibility. In further chapters I generally outlined all possibilities of both employer and employee responsibility which current legal regulations of Labour Code enables. The whole work involves, except for theoretical definitions of concepts dealing with damages in labour law, also examples of applications of legal regulations in real life.

5 OBSAH ÚVOD PRACOVNÍ PRÁVO Obecné pojetí Pracovněprávní vztahy ODPOVĚDNOST V PRACOVNÍM PRÁVU Základní předpoklady odpovědnosti za škodu Objektivní a subjektivní předpoklady vzniku odpovědnosti Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU Obecná odpovědnost Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů Rozsah náhrady škody ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE ZA ŠKODU Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu Odpovědnost při odvracení škody Odpovědnost na odloţených věcech Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání Odpovědnost zaměstnavatele při pracovním úrazu Pracovní úraz teambuilding Odpovědnost zaměstnavatele při nemoci z povolání ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA

6 ÚVOD Téma mojí bakalářské práce Náhrada škody podle ZP je velmi obsáhlé, protoţe zahrnuje dvojí pohled účastníků pracovněprávních vztahů, tj. pohled ze strany zaměstnavatele a zaměstnance, na způsobenou škodu a následné odškodnění. Náhradu škody upravuje zákoník práce v části jedenácté a v části čtrnácté. Zaměstnanec i zaměstnavatel by se měli přičinit o to, aby vzniku škody svým jednáním předcházeli. Jelikoţ se to vţdy nepodaří, zabezpečuje současná právní úprava zákoníku práce č. 262/2006 Sb., který nabyla účinnosti 1. ledna 2007, poškozeným právo na poskytnutí náleţitého a oprávněného odškodnění v případě, ţe dojde k poškození zdraví či majetku osob. Zákoník práce vychází při konstrukci odpovědnosti a náhrady škody ze skutečnosti, ţe v rámci pracovních činností vzniká celá řada škod, které nelze odstranit vůbec nebo je to moţné jen velmi obtíţně. Problematika odpovědnosti patří v právní vědě k nejsloţitějším, a proto moţná z tohoto důvodu mnozí pochybují o existenci pojmu odpovědnost, ať uţ v oblasti právní, politické či morální. I přesto lze konstatovat, ţe pojem právní odpovědnosti je a bude stále aktuálním tématem, protoţe zájem společnosti na plnění povinností stanovených právem je a bude jedním z hlavním zájmů v oblasti společenského ţivota. Ve své práci jsem se zaměřila především na právní úpravu náhrady škody, jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany zaměstnance, která vychází z pojmu odpovědnost v pracovním právu. Kaţdý člověk, ať uţ je nebo není v pracovním poměru, je povinen nést následky za své jednání a své činy. Z tohoto důvodu jsem ve své práci snaţila uvést nejen teoretické vysvětlení daného problému, ale také spoustu judikátů (soudních rozhodnutí), které ukazují, jak se zákony pracovního práva (v oblasti odpovědnosti) aplikují v praxi. 6

7 1. Pracovní právo 1.1 Obecné pojetí Pracovní právo je jedním z odvětví českého právního řádu. Je samostatným právním odvětvím, ale tato samostatnost je pouze relativní. Všechna právní odvětví jsou navzájem propojena řadou vazeb a vztahů, tvoří jakési subsystémy jednoho systému, který označujeme jako právní řád. Vztah jednotlivých právních odvětví navzájem je rozdílné intenzity. Velmi blízký je vztah pracovního práva k právu občanskému, ze kterého se pracovní právo dříve vydělilo. Jde o relativně samostatný soubor právních norem, které upravují společenské vztahy, které vznikají při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související. Důleţitým pojmem, podle kterého se toto odvětví práva nazývá je práce. Tímto slovem označujeme opakující se činnost, ne však výsledek této činnosti, která probíhá v určitém čase a prostoru (např. ve škole, na soudě, při výrobě, apod.) a je vykonávaná za účelem dosaţení výdělku. Práce vykonávaná výlučně pro pobavení není předmětem pracovního práva. Námezdní práce (nejčastější formou výdělku je mzda) je vykonávána v podmínkách podřízenosti a nadřízenosti. Jeden subjekt - zaměstnavatel - práci organizuje, vytváří pracovní podmínky, odebírá výsledky práce, má z ní bezprostřední uţitek a nese hospodářské riziko spojené s výkonem této práce. Druhý subjekt zaměstnanec - podle pokynů zaměstnavatele vykonává práci a je za ni odměňován. 1 Úprava odpovědnosti, prevence a náhrady škody tvoří jednu z nejdůleţitějších částí pracovního práva, kterou upravuje zákon č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce). Systém odpovědnosti, který je uplatňovaný v pracovním právu, vychází z obecného poznatku, ţe vzniklá újma není nahraditelná. Zničený či poškozený majetek, můţe být nahrazen jiným nebo opraven, stejně jako zaměstnanec můţe být vyléčen, ale je nutné k tomu vynaloţit něco nového, např. novou energii, práci, materiál. Ani uvedení v předešlý stav neznamená obnovení poškozené nebo zničené věci, ale její nahrazení věcí jinou, podobnou. Některé škody však nahradit nelze (bolest, poškození zdraví). Z těchto uvedených důvodů klade pracovní právo velký důraz na předcházení vzniku škod, tzn. na prevenci. 1 Galvas, M. Pracovní právo otázek a odpovědí. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2007, str. 3 7

8 Prevenci můţeme charakterizovat jako souhrn činností, práv a povinností, které jsou zaměřeny na předcházení ohroţení nebo porušení právem chráněných zájmů. Práva a povinnosti subjektů, které mají prevenční zaměření, jsou důleţitou součástí obsahu těchto pracovněprávních vztahů. Subjekty zaměstnanec a zaměstnavatel jsou v rámci pracovního poměru nositeli práv a povinností prevenčního charakteru, tzn. zaměřených na předcházení ohroţení nebo porušení právem chráněných zájmů. Kromě prevence se do konstrukce odpovědnosti promítá ochranná funkce pracovního práva, která chrání subjekty pracovněprávních vztahů, přičemţ ochrana zaměstnavatele je v tomto případě minoritní. Tzn., ţe jinak je upravena odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a jinak odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Nejúčinnějším prostředkem, který můţe významnou měrou přispět k tomu, aby v pracovním procesu nedocházelo ke škodám, je vytváření optimálních pracovních podmínek. Pracovními podmínkami se rozumějí přiměřené pracovní podmínky, tzn. nejen podmínky, které zajišťují zaměstnancům řádnou, bezpečnou a zdravotně nezávadnou práci, jejich kulturní a odborný rozvoj, ale i podmínky zajišťující zaměstnancům bezpečné uloţení věcí, podmínky, které zabezpečují zaměstnance při jejich neschopnosti k práci a ve stáří, dále zvláštní pracovní podmínky zajišťované ţenám, matkám a mladistvím apod. 1.2 Pracovněprávní vztahy Pracovněprávními vztahy rozumíme společenské vztahy, v nichţ jeho účastníci vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností stanovených normami pracovního práva. Jsou to právem upravené vztahy subjektů, které vznikají v souvislosti s jejich účastí v pracovním procesu. Nezbytnými prvky pracovněprávního vztahu, jehoţ prostřednictvím dochází k realizaci objektivního práva, jsou jeho subjekty, objekt a obsah. 2 Subjekty rozumíme účastníky pracovněprávních vztahů, kteří v jejich rámci vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností. Právní úprava vţdy vymezuje, kdo a za jakých podmínek můţe být účastníkem pracovněprávních vztahů 2 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004, str. 62 8

9 Obsah je tvořen vzájemnými právy a povinnostmi, které vznikají mezí účastníky pracovněprávního vztahu. V oblasti těchto vztahů se můţe jednat o vzájemná práva a povinnosti, které mají různý právní základ. Objekt (předmět) je to, ohledně čeho subjekty pracovního práva vstoupily do konkrétního pracovněprávního vztahu, cíl, ke kterému směřuje chování účastníků pracovněprávního vztahu. Zákoník práce obsahuje ustanovení o náhradě škody jak na straně zaměstnance, tak i ze strany zaměstnavatele a vychází z pojmu odpovědnost v pracovním právu. Odpovědnost není pouze kategorií právní, ale jedná se také o kategorii mravní, psychologickou, filozofickou, politickou, ekonomickou apod., s ohledem na různorodost lidských aktivit, kultur a tradic. Pojetí odpovědnosti se vyvíjí a mění v čase v závislosti na společenských, politických či ekonomických poměrech a podmínkách v daném státě. Obecně lze tedy říci, ţe odpovědnost je povinnost nést následky svého jednání. 2. Odpovědnost v pracovním právu Pracovněprávní odpovědnost je odvozený pracovněprávní vztah, který vzniká jednáním subjektů základního pracovněprávního vztahu. Odpovědnostní právní vztahy jsou vyznačovány svými prvky, které tvoří subjekt, objekt a obsah. Subjekty odpovědnostního vztahu jsou totoţné se subjekty primárního pracovněprávního vztahu, který byl porušen tj. zaměstnanec, zaměstnavatel popřípadě stát, za který vystupuje příslušná organizační sloţka státu. Obsah odpovědnostního vztahu tvoří práva a povinnosti, které se dříve v právním vztahu nevyskytovaly. Jedná se o povinnost jednoho subjektu strpět negativní následek porušení (např. povinnost nahradit škodu) a právo druhého subjektu poţadovat odčinění vzniklé újmy (např. právo na náhradu škody). Objektem odpovědnostního právního vztahu je ochrana základního narušeného pracovněprávního vztahu a odstranění následků jeho porušení. 9

10 Odpovědnost je v právním slova smyslu součástí státního donucení ke sjednání nápravy, tj. odstranění následků porušení povinnosti, kdy se většinou jedná o splnění právní povinnosti pod nátlakem. Za odpovědnost povaţujeme i takové případy, kdy je povinnost splněna bez státního donucení dobrovolně. Tam, kde se nemůţe pouţít státní donucení, nejedná se v právním slova smyslu o odpovědnost, ale např. o morální odpovědnost. Pracovněprávní odpovědnost můţe vzniknout pouze za předpokladu, ţe jiţ existuje některý ze základních pracovněprávních vztahů, např. pracovní poměr. Tato odpovědnost vzniká v důsledku porušení primární povinnosti (při naplnění všech podmínek stanovených zákonem). Jedná se o odpovědnost za porušení právní povinnosti a je s ní spojen vznik odvozeného, sekundárního odpovědnostního vztahu. Odpovědnostní právní vztah je vztahem samostatným, protoţe je ve své další existenci nezávislý na základním vztahu a můţe existovat i po jeho skončení. Porušením pracovněprávní odpovědnosti můţe dojít k realizaci více druhů odpovědnosti. Pro pracovněprávní odpovědnost je charakteristická její vynutitelnost státním donucením. 3 Příklad Pokud instalatér zaviněně poruší povinnost vyplývající z pracovněprávního vztahu zaměstnance a způsobí škodu na majetku občana, u něhoţ tyto práce vykonával, dojde ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu mezi zaměstnavatelem instalatéra a občanem, jemu škoda vznikla ( 420 zákona č. 40/1964 Sb. OZ). Současně dojde ke vzniku pracovněprávní odpovědnosti zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli. Pokud by zaměstnanec svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pak by z jeho strany nastala i odpovědnost trestněprávní. U odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele rozeznáváme odpovědnost obecnou a zvláštní. Přitom platí pravidlo, ţe nejprve je třeba na daný případ aplikovat některou ze zvláštních odpovědností a v případě, ţe to není moţné, teprve odpovědnost obecnou. Zaměstnanec vţdy odpovídá za škodu, která vznikne podle míry svého zavinění (subjektivní odpovědnost), zaměstnavatel vţdy bez ohledu na to, jestli škodu způsobil některý ze zaměstnanců nebo osoba cizí, popř. ţivelná katastrofa, a jestli šlo škodě zabránit (objektivní odpovědnost). 4 Systém náhrady škody znázorňuje následující schéma: 3 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004, str Galvas, M. Pracovní právo otázek a odpovědí. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2007, str

11 SYSTÉM NÁHRADY ŠKODY V PRACOVNÍM PRÁVU 5 NÁHRADA ŠKODY ZAMĚSTNANEC ZAMĚSTNAVATEL Obecná 250 Zvláštní Obecná 265 Zvláštní Základní předpoklady odpovědnosti za škodu Odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích plní určité funkce, kterými posiluje postavení účastníků, tzn. zaměstnanců a zaměstnavatelů, zajišťuje realizaci právních nároků vyplývajících z těchto vztahů a přechází vzniku škod na majetku a zdraví osob. Odpovědnosti za škodu se přisuzují funkce preventivně výchovná, reparační a sankční, které se navzájem prolínají: 1. Preventivně výchovná funkce tato funkce odráţí především výchovné působení práva jako celku. Má za cíl ovlivňovat chování účastníků pracovněprávních vztahů tak, aby plnili své pracovněprávní povinnosti a ke vzniku případné škody vůbec nedošlo. Směřuje tedy k zachování práva. Jestliţe obecně platí, ţe je výhodnější problémům respektive škodám předcházet neţ je řešit, platí to v oblasti pracovního práva několikanásobně. Ideálním stavem je, pokud škoda vůbec nevznikne. Výchovné působení odpovědnosti se projeví vůči tomu, kdo je jeho pouţitím postiţen. Postihuje škůdce nepříznivými důsledky jeho protiprávního 5 Galvas, M. Pracovní právo 300 otázek a odpovědí, Brno: Nakladatelství Computer Press, 2007, str

12 chování a současně ho odrazuje od obdobného jednání v budoucnu. Zákoník práce věnuje preventivně výchovné funkci pozornost v oddílu nazvaném Předcházení škodám, kde zakotvuje prevenční povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů a co se týká důleţitosti, klade ji na první místo. Ze strany zaměstnavatele se jedná především o zajištění podmínek na pracovišti pro výkon práce a kontrolu její bezpečnosti. 2. Reparační funkce projevem této funkce je přenesení břemene škody z poškozeného na škůdce. Smyslem je odčinění jiţ vzniklé škody (škodlivého následku) na majetku účastníků pracovněprávního vztahu v podobě peněţité náhrady (tzv. relutární restituce) nebo uvedení věcí v předešlý stav (tzv. naturální restituce). U újmy na zdraví se navíc jedná o funkci satisfakční tzn. kdo utrpěl škodu na zdraví, přiznává právo i na přiměřené peněţité zadostiučinění za vytrpěné bolesti a za ztíţení společenského uplatnění. Reparační funkce se v oblasti pracovněprávní odpovědnosti projevuje vůči jednotlivým subjektům nestejnoměrně. Především u odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je značně oslabena, neboť se uplatňuje omezení v podobě limitace náhrady škody. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci se však uplatí v plném rozsahu, neboť klade důraz na to, aby zaměstnanci byla nahrazena škoda, kterou utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 3. Sankční funkce nazývaná někdy represivní, ukládá subjektu, který se dopustil protiprávního chování povinnost strpět nepříznivé následky stanovené jako sankce. V tomto případě je náhrada škody v podstatě i určitým postihem za porušení povinnosti, resp. za nezabránění škodné události Objektivní a subjektivní předpoklady vzniku odpovědnosti Pro vznik pracovněprávní odpovědnosti musí být naplněna skutková podstata odpovědnosti, tj. souhrn znaků, které charakterizují určité chování jako protiprávní, zaviněné nebo se škodlivým následkem, a které musí být splněny k tomu, aby vznikl odpovědností vztah. Za subjektivní a objektivní předpoklady, které souhrnně nazýváme jako základní předpoklady odpovědnosti, povaţujeme: 6 Galvas, M., Gregorová, Z. Několik úvah o funkcích pracovněprávní odpovědnosti. Právník, 1983, č. 10, str

13 1. subjektivní předpoklady subjekt nutnost existence základního pracovněprávního vztahu mezi subjekty zavinění vychází se z úpravy provedené trestním zákonem. Zaviněním se rozumí jednak zavinění úmyslné a jednak zavinění z nedbalosti. V obou formách je obsaţena sloţka vědění, zatímco sloţka volní je obsaţena pouze v zavinění úmyslném. Zavinění úmyslné dále rozlišujeme na úmysl přímý a nepřímý, přičemţ rozdíl je pouze v odstupňování volní sloţky. Při úmyslu přímém škůdce ví, ţe svým jednáním způsobí nebo můţe škodu způsobit a současně ji chce způsobit. Naopak o nepřímý úmysl půjde v případě, ţe zaměstnanec ví, ţe svým jednáním způsobí škodu nebo ţe ji způsobit můţe a pro případ, ţe tak učiní, je s tím srozuměn. Častěji však v pracovněprávních vztazích přichází v úvahu zavinění z nedbalosti. Rozlišujeme zde nedbalost vědomou a nevědomou. O vědomou nedbalost můţe jít v případě, kdy např. řidič sluţebního vozidla věděl, ţe při předjíţdění jiného vozidla můţe porušením dopravních předpisů způsobit škodu, avšak spoléhal, ţe se s protijedoucím automobilem nesrazí. O nevědomou nedbalost jde v případě, ţe škůdce sice nevěděl, ţe svým jednáním můţe škodu způsobit, ale vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům o tom věděl mohl a měl. Např. zdravotní sestra (zaměstnance) pouţije pouţitou injekční stříkačku a nakazí pacienta infekční chorobou. Vzhledem ke své kvalifikaci (objektivní hledisko) měla a mohla (subjektivní hledisko) vědět, ţe pacienta můţe nakazit. 7 Zavinění jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu se vyţaduje u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. U některých druhů zvláštní odpovědnosti za škodu, např. u odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách k vyúčtování a odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, se jiţ ze zákona zavinění předpokládá a škůdce musí prokazovat, ţe vznik škody nezavinil. V případě obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu musí zavinění vţdy prokazovat poškozený zaměstnavatel. 7 Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str

14 2. objektivní předpoklady objekt - základní pracovněprávní vztah, který byl chováním subjektu porušen protiprávnost - objektivně existující rozpor mezi určitým faktickým úkonem a povinností, která pro zaměstnavatele nebo pro zaměstnance vyplývá ze zákona, jiného právního předpisu, ze smlouvy nebo z jiné právní skutečnosti. Objektivnost této protiprávnosti spočívá právě v tom, ţe protiprávní úkon můţe být zaviněný, ale i nezaviněný. Důkazní břemeno vţdy spočívá na poškozeném, který musí prokázat protiprávní jednání druhé strany. Existence protiprávního jednání je jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. K obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, kde je jedním ze základních předpokladů zaměstnancovo zavinění je třeba dodat, ţe zaviněné jednání zaměstnance je současně i protiprávní. 8 Příklad: Vedení firmy prověřilo podezření z konkurenčního jednání jednoho z manaţerů firmy a zjistilo, ţe tento zaměstnanec, který byl účasten jednání o dodávce pro tuto firmu, sjednával zakázky s vyuţitím firemního know how svým jménem a na svůj účet. Tímto váţně poškodil firmu a způsobil ztrátu v řádech milionů korun. Takového porušení povinností při plnění pracovních úkolů je důvodem pro ukončení pracovního poměru okamţitým zrušením ze strany zaměstnavatele. Důvody, které jej vedou k tomu, aby tímto způsobem s dotyčným zaměstnance okamţitě skončil pracovní poměr, musí být zřejmé a pro případný soudní spor je třeba, aby byly podloţeny legálními důkazy. V případě, ţe by zaměstnavatel nebyl schopen protiprávní jednání zaměstnance dostatečně prokázat, lze zaměstnavateli doporučit ukončení pracovního poměru dohodou. škoda - za škodu lze povaţovat takovou újmu, která se projevila nebo nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tzn. penězi. Pracovní právo stojí z hlediska rozsahu škody na principu náhrady škody skutečné. Tou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Představuje to, co by bylo nutno vynaloţit, aby byl obnoven původní stav majetku poškozeného. Skutečná škoda závisí na povaze poškození. 8 Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str

15 Spolu se škodou se odškodňují i některé nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobněprávních vztahů poškozeného. Jde např. o nemajetkové újmy za vytrpěné bolesti vyjádřeného náhradou bolestného nebo za omezení schopnosti vykonávat běţné úkoly vyjádřené náhradou za ztíţení společenského uplatnění. Vznik škody i její výši musí v kaţdém jednotlivém případě prokazovat poškozený, který se domáhá náhrady škody. Objasnění okamţiku vzniku škody je důleţité i v souvislosti s včasným uplatněním nároku. Např. nárok na náhradu bolestného můţe zaměstnanec úspěšně uplatňovat teprve po skončení bolestivosti nebo nárok na náhradu nákladů na léčení můţe zaměstnanec uplatnit teprve po jejich vynaloţení, neboť potom mu vzniká škoda. Pracovní právo rozlišuje mezi škodou skutečnou, tzn. o co se majetek poškozeného zmenšil, a jinou škodou - ušlým ziskem, který představuje to, co poškozenému v důsledku způsobení škody ušlo, tzn. majetkovou újmu spočívající v nerozmnoţení majetku, které by bylo vzhledem k pravidelnému běhu věcí očekávat. 9 Příklad: Řidič z povolání havaruje, v tomto případě jsou přímou škodou prostředky, které musel zaměstnavatel vynaloţit na opravu vozidla (faktura autoservisu), a ušlým ziskem je částka, kterou toto vozidlo po dobu oprav zaměstnavateli nevydělalo. Náhrada ušlého zisku však připadá v úvahu pouze výjimečně, a to tehdy, kdyţ byla škoda způsobena úmyslně. chování subjektu zkoumáme bez ohledu na to, zda se nachází v postavení škůdce nebo poškozeného příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou nebo protiprávností a škodou Zjištění příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za kterou se odpovídá a škodou, je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Platí to pro obě strany, tzn. jak při odpovědnosti zaměstnance za škodu, tak i odpovědnosti zaměstnavatele za škodu bez ohledu na to, zda jde o škodu zaviněnou nebo nezaviněnou. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Např. bylo zjištěno, ţe zaměstnanci, jakoţto prodejci, byl v průběhu předváděcí jízdy 9 Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str

16 zákazníkem odcizen předváděný automobil, a tento zaměstnanec nerespektoval pokyn zaměstnavatele, aby předváděcí jízdy vozů, jejichţ hodnota přesahuje určenou částku, neprováděl sám, ale v přítomnosti dalšího prodejce. Z hlediska zkoumání příčin vzniku škody je zřejmé, ţe nebýt tohoto jednání zaměstnance, k odcizení vozu by nedošlo (Nejvyšší soud ČR, 21 Cdo 931/2006). Zjišťování příčinné souvislosti můţe být v některých případech obtíţné, zejména kdyţ je příčin více. Poškozený musí vţdy prokázat, ţe právě jím prohlašovaná skutečnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Musí jít však o příčinu důleţitou, podstatnou a značnou. Příklad: Zaměstnanec jel sluţebním autem svého zaměstnavatele a na náledí způsobil vlastní vinou dopravní nehodu. Zaměstnavatel neměl vozidlo pojištěné a poţadoval po zaměstnanci celou náhradu škody. Vzhledem k tomu, ţe sluţební vozidlo bylo zaměstnancem pouţíváno k výkonu práce (přičemţ se nemusí jednat výslovně o řidiče z povolání), povaţuje se škoda vzniklá na tomto vozidle za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění pracovních úkolů. Pokud k nehodě došlo vlastní vinou zaměstnance, a to z důvodu nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky, pak se jedná o zaviněné porušení povinností zaměstnance. V tomto případě se jedná o porušení povinnosti řidiče motorového vozidla přizpůsobit svou jízdu technickému stavu vozovky. Podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou naplněny a zaměstnavatel můţe vůči zaměstnanci uplatnit nárok na náhradu škody. Musí však prokázat, ţe škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů a dále existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinností zaměstnance a vznikem škody. V případě, ţe by zaměstnanec škodu způsobil úmyslně nebo pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek, pak by mohl zaměstnavatel poţadovat náhradu skutečné škody v plné výši a vedle toho i náhradu ušlého zisku. Pokud však zaměstnanec škodu způsobil z nedbalosti, můţe po něm zaměstnavatel poţadovat čtyři a půl násobku jeho průměrné mzdy. Co se týká havarijního pojištění, které zaměstnavatel neměl sjednané, z právních předpisů nevyplývá povinnost toto sjednat. Proto skutečnost, ţe sluţební vozidlo nebylo havarijně pojištěné, nemá na zaměstnancovu odpovědnost za škodu ţádný vliv Herdová, E. Úhrada škody na sluţebním autě. [citováno 10. dubna 2010]. Dostupný z http: 16

17 SKUTKOVÁ PODSTATA ODPOVĚDNOSTI SUBJEKTIVNÍ subjekt zavinění OBJEKTIVNÍ objekt protiprávnost škoda chování subjektu příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou nebo protiprávností a škodou 2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Zákoník práce klade velký důraz na předcházení vzniku škod. Stanoví proto zaměstnancům i zaměstnavatelům řadu povinností, jejichţ cílem je vzniku škod předejít. 11 Zaměstnavatel má v této souvislosti právo kontrolovat, jaké předměty zaměstnanci do zaměstnání přinášejí a zda ze zaměstnání předměty, které jim nepatří, neodnášejí. Zaměstnavatel můţe nařídit provádění osobních prohlídek zaměstnanců při příchodu, ale také při odchodu ze zaměstnání. Je však třeba mít na zřeteli i ustanovení čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod, které zaručují tzv. nedotknutelnost osoby a osobní svobodu. Pokud se zaměstnanec odmítá podrobit osobní prohlídce, porušuje tímto pracovní kázeň. Má-li však zaměstnavatel důvodné podezření např. z krádeţe, má moţnost přivolat Policii ČR, která následně okolnosti případu vyřeší. Zvláštní skutkovou podstatou, která se svým způsobem vymyká z institutu odpovědnosti zaměstnance přijaté zákoníkem práce, je odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody. Zde zaměstnanec odpovídá za škodu i přesto, ţe ji sám svým jednáním nezavinil. V souvislosti s předcházením škod ukládá zákoník práce zaměstnanci dvě zvláštní povinnosti. Jedná se o povinnost oznamovací a povinnost zakročovací, které právní teorie nazývá všeobecnou prevenční povinností. 12 Pokud jiţ nastala skutečnost, ze které se dá usuzovat na hrozbu vzniku škody, zaměstnanec je povinen upozornit na ni vedoucího zaměstnance ( 249 odst. 1, věta druhá, zákoník práce). Hrozí-li jiţ konkrétně vznik škody, jde o povinnost oznamovací. Zákoník práce přitom nestanoví, kterému vedoucímu zaměstnanci je třeba toto oznámení učinit. Jelikoţ jde o situaci, kdy je třeba jednat urychleně, je třeba oznámení učinit nejblíţe dosaţitelnému vedoucímu zaměstnanci. Tato oznamovací povinnost je v zákoníku práce 11 Galvas, M. Pracovní právo. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. 2004D, str Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 249, str

18 stanovena bezprostředně za povinností zaměstnance počínat si takovým způsobem, aby nedocházelo ke škodám, které mohou vzniknout komukoli. V praxi se vyskytují situace, kdy škoda hrozí bezprostředně a kdy není moţné vyčkávat, ale je třeba jednat okamţitě. V takových případech je nutné, aby zaměstnanec zakročil sám, aniţ by informoval vedoucího zaměstnance ( 249 odst. 2, zákoník práce). Zakročovat však nemusí, brání-li mu v tom důleţitá okolnost nebo pokud by tím vystavil váţnému ohroţení sebe, ostatní zaměstnance nebo osoby sobě blízké. Můţe jít o škodu, která hrozí zaměstnavateli přímo (např. hrozí poškození výrobní linky), ale i nepřímo. Jedná se o případy, kdy škoda hrozí zaměstnanci, ostatním zaměstnancům nebo dalším třetím osobám a zaměstnavatel by za tuto škodu odpovídal dle ustanovení 265 a násl. zákoníku práce (např. hrozí-li nebezpečí pracovního úrazu zaměstnanci, kterému by za vzniklou škodu odpovídal zaměstnavatel). Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku, která se rovná trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. 3. Odpovědnost zaměstnance za škodu 3.1 Obecná odpovědnost Stejně tak jako v běţných občanskoprávních vztazích můţe docházet ke vzniku škody (škodou se rozumí zmenšení majetku), není ani vztah zaměstnance a zaměstnavatele výjimkou. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 13. Zákoník práce touto definicí stanoví základní pojmové znaky vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu. Zaměstnanec bude odpovědný zaměstnavateli v případě, ţe odpovědností vztah bude vykazovat všechny následující znaky (jakmile některý z těchto znaků chybí, nebude zaměstnanec za škodu odpovědný): vznik škody, porušení povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, příčinná souvislost mezi vnikem škody a porušením povinností zaměstnancem, 13 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 250, odst. 1 18

19 zavinění zaměstnance. 14 Důleţitým znakem odpovědnosti zaměstnance za škodu (tedy odpovědnosti v pracovněprávním vztahu) je skutečnost, ţe ke škodě musí dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Plněním pracovních úkolů je zejména výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou zejména úkony potřebné k výkonu práce, úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, úkony obvyklé v době přestávky v práci, apod. Zákoník práce naopak výslovně stanoví, ţe takovými úkony nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Na rozdíl od úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je třeba si uvědomit, ţe odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je podle zákoníku práce vţdy odpovědností za zavinění. Tzn., ţe zaměstnavatel musí vţdy prokázat zavinění zaměstnance v souvislosti s porušením jeho povinností (má důkazní povinnost s výjimkou odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů a odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat). případě odpovědnosti zaměstnavatele tomu tak není, neboť v některých případech zaměstnavatel dokonce odpovídá za škodu, i kdyţ ţádné povinnosti neporušil. Zaměstnanec má potom moţnost poukazovat na fakt, ţe škoda byla způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele. V tomto případě se odpovědnost zaměstnance poměrně omezí a hradí jen poměrnou výši náhrady škody. Můţe nastat situace, ţe při odvracení škody zaměstnanec způsobí škodu jinou (např. promočení strojů a zařízení při hašení poţáru). V tomto případě zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího ţivotu nebo zdraví, pokud tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. 14 Daněk, M. Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu včetně judikatury. [citováno 8. března 2010]. Dostupný z: 19

20 3.2 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách Předpokladem odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách je, ţe zaměstnanec uzavřel dohodu o odpovědnosti. Dohoda musí být uzavřená písemně se zaměstnancem, který alespoň v den dohody dosáhne 18 let, jinak je neplatná. 15 Bez existence dohody o odpovědnosti nemůţe být náhrada škody na svěřených hodnotách uplatněna. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách umoţňuje na základě dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem rozšířit rozsah náhrady škody tak, ţe zaměstnanec bude povinen nahradit škodu v plné výši (Nejvyšší soud ČR 21 Cdo 1360/2005 V souvislosti s provedením vyúčtování, není nutné pouţít pouze účetní doklady osvědčující způsob vynaloţení těchto hodnot. Stejně jako zaměstnavatel můţe jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, musí mít i zaměstnanec moţnost vyúčtovat svěřené hodnoty nejen doklady k tomuto účelu zpravidla pouţívanými, nýbrţ kterýmikoli jinými důkazními prostředky, které jsou způsobilé průkazné nahradit chybějící doklady). Schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav niţší neţ stav evidenční. 16 Předmětem této dohody mohou být pouze hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování, za které se povaţují hotovost, ceniny, zboţí, zásoby materiálu nebo hodnoty jiné, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat. Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takţe zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela nebo částečně, pokud prokáţe, ţe schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Zaměstnavatel nemusí zaměstnanci prokazovat, ţe schodek zavinil úmyslně nebo z nedbalosti. Je povinen prokázat pouze, ţe vznikla škoda a ţe zaměstnanec dohodu o odpovědnosti uzavřel. Zákoník práce uvádí jako moţný důvod takového zproštění se odpovědnosti zanedbání povinností zaměstnavatele, které znemoţnilo zaměstnanci nakládat se svěřenými hodnotami. 15 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 252, odst. 2,3 16 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 252, str

21 Příklad: 21 Cdo 1079/2007- V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku, platnosti dohody o odpovědnosti, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody v těchto věcech a okolností, za nichţ se zaměstnanec můţe této odpovědnosti zprostit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, v tomto případě se jednalo o Okresní soud v Přerově, který posoudil ţalobcem uplatněný nárok na náhradu škody, neboť dohodu o odpovědnosti uzavřenou mezi ţalobcem a ţalovaným (jako vedoucím prodejny) povaţoval za neplatnou, odvolací soud, v tomto případě se jednalo o Krajský soud v Ostravě, dospěl k závěru, ţe dohoda o odpovědnosti je platná (kdyţ její předmět je vymezen v souladu s ustanovením 252 zákoníku práce a splňuje i ostatní náleţitosti vyţadované zákonem pro tento právní úkon), ţe byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (vznik schodku na hotovosti svěřené ţalovanému jako osobě hmotně odpovědné k vyúčtování ve výši ,- Kč), a ţe ţalovaný je osobou, která za schodek na svěřených hodnotách v této výši odpovídá ve smyslu ustanovení 252, odst. 1 a 260, odst. 3 zákoníku práce. Dovolatel především nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, jak řeší konkrétní právní otázku, tzn. zda byl právní úkon, v tomto případě dohoda o odpovědnosti, uzavřena platně či nikoli, dovozuje, ţe rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a ţe nastolená otázka nebyla řešena jednoznačně. Pokud zmiňuje ţalovaný v dovolání otázku vzájemného vztahu odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení 250 a násl. zák. práce a podle ustanovení 252 a násl. zák. práce, činí tak jen v souvislosti s namítanou přípustností dovolání podle ustanovení 237, odst. 1, písmeno a) o.s.ř. kdyţ tvrdí, ţe rozhodnutí soudů jsou rozdílná, neboť posuzují jeho odpovědnost za vznik škody naprosto rozdílně. Soud prvního stupně aplikoval na jeho odpovědnost jako ţalovaného zaměstnance za vznik škody na úkor ţalobce ustanovení 250, odst. 3, zákoníku práce, zatímco odvolací soud aplikuje na vznik odpovědnosti za škodu ustanovení 252 odst. 1 zákoníku práce. Výklad - Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení 252 odst. 1 zákoník práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za škodu vzniká, prokáţe-li zaměstnavatel, ţe uzavřel s pracovníkem platnou dohodu o odpovědnosti, a ţe na 21

22 hotovosti, ceninách, zboţí, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat ( 250 odst. 3 zákoník práce). Zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení 252 odst. 3 zákoník práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, pokud prokáţe, ţe schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o odpovědnosti za tyto hodnoty. Náleţitostí této dohody poţadovanou zákonem je její písemná forma, nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o odpovědnosti ( 252 odst. 3 zákoník práce). Dohoda o odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří, a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat ( 252 odst. 1 zákoník práce). Podmínkou platnosti dohody o odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost. Podstatné je, zda zaměstnanec podepsal dohodu o odpovědnosti a zda při výkonu pracovní činnosti přichází do styku s hodnotami, které je povinen vyúčtovat. Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení 252 a násl. zákoníku práce vyjadřuje skutečnost, ţe chybí hodnoty, které se odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Schodek bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (niţším) stavem majetku a závazků (srov. 29 odst. 1 a 30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), zaměstnavatel však můţe jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, ţe došlo ke schodku na svěřených hodnotách. V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, ţe schodek vyjadřuje skutečnost, ţe i kdyţ není moţné zjistit, kdy a jakým způsobem tento schodek na svěřených hodnotách vznikl, hodnoty, které se odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí. Dohodou o odpovědnosti zaměstnanec přejímá odpovědnost za schodek na jakémkoliv pracovišti, v jakékoliv funkci spojené s touto odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně odpovědných zaměstnanců, kam bude kdykoliv později převeden zařazen nebo přeloţen ( 253 odst. 1 zákoníku práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o odpovědnosti nese zaměstnanec při kaţdé změně pracovního poměru s sebou. Tato odpovědnost trvá zásadně 22

23 od uzavření takové dohody aţ do skončení pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody srov. 177 odst. 2 zákoníku práce). Podle původní dohody nebude zaměstnanec za schodek odpovídat tehdy, kdyţ od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeloţení, zařazení na jiné pracoviště, změna v kolektivu odpovědných zaměstnanců). Z hlediska platnosti dohody o odpovědnosti proto není významné, jakou funkci na jakém pracovišti nebo v jakém kolektivu odpovědných zaměstnanců zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a jestli jsou tyto okolnosti v dohodě o odpovědnosti uvedeny. K výše uvedeným závěrům, z nichţ odvolací soud v projednávané věci vycházel, dospěla judikatura soudů jiţ v minulosti (srov. Stanovisko býv. Nejvyššího soudu K uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1976, str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2), tyto závěry jsou přijímány i v současné době (srov. Například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , spis- zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. Zn. Cdo 920/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod. č. 132, ročník 2007) a dovolací soud nemá důvod tuto ustálenou judikaturu měnit, neboť uvedené právní názory jsou i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správné nadále přijímány. Z výše uvedeného vyplývá, ţe dovolatelem nastolená otázka platnosti dohody o odpovědnosti byla v judikatuře soudů řešena. Pokud tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, ţe ţalovaný, který byl u ţalobce (jeho právního předchůdce) zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne , původně jako pracovník obchodu, poté jako vedoucí prodejny, s místem výkonu práce hypermarket H.v P., uzavřel s ţalobcem (jeho právním předchůdcem) téhoţ dne dohodu o odpovědnosti, podle níţ převzal odpovědnost za hotovosti, ceniny, zboţí, hmotný i nehmotný investiční majetek, drobný hmotný investiční majetek a jiné hodnoty, které převzal, případně bude přebírat během výkonu pracovní činnosti on nebo jeho podřízení na určeném pracovišti dospěl v projednávané věci k závěru, ţe uzavřená dohoda o odpovědnosti je platná, posoudil věc z hlediska otázky platnosti dohody o odpovědnosti a vzniku odpovědnosti za schodek na 23

24 svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, v souladu s konstantní judikaturou (21 Cdo 1079/2007). 17 Dovolatel dále namítá, ţe rozhodnutí a v nich obsaţené závěry soudů obou stupňů opírající se o skutková zjištění rozhodně dle obsahu spisu v podstatných částech nemají oporu v provedeném dokazování. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům (v otázce zjištění výše škody a příčinné souvislosti mezi jednáním ţalovaného a vznikem škody) z provedených důkazů dospěl, a také skutečnost, ţe soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů, v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr (ţe nebylo moţno vzít za prokázané a náleţitě zjištěné, ţe škoda ve výši ţalované částky, tedy Kč ,- skutečně vznikla porušením jeho pracovních povinností, resp., ţe jeho jednání jako ţalovaného bylo se vznikem škody v čase a místě v příčinné souvislosti. Uplatňuje tedy také dovolací důvod podle ustanovení 241a odst. 3 o.s.ř.. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, ţe rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Protoţe dovolání ţalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuţ není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení 243b odst. 5 věty první a 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. 18 Protoţe dovolání ţalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení 243 odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a 146 odst, 3 o.s. ř. uloţil, aby ţalobci náklady ve výši Kč 3.998,- nahradil. Ţalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který ţalobce v tomto řízení zastupoval ( 149 odst. 1 o.s.ř). 17 Putna, M. Usnesení 21 Cdo 1079/2007. [citováno 9. března 2010]. Dostupný z: 18 Občanský soudní řád. [citováno 8. března 2010]. Dostupný z: 24

25 3.3 Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů Jednou ze základních povinností zaměstnavatele je vytvářet zaměstnanci podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů, a to především poskytnutí prostředků k tomu určených. Na druhé straně stojí povinnost zaměstnance pouţívat tyto tzv. svěřené hodnoty k vykonávaní svěřených prací, řádně hospodařit s prostředky, které mu zaměstnavatel svěřil a střeţit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneuţitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, ţe zákon hovoří o odpovědnosti za ztrátu, pak je zřejmé, ţe se tato odpovědnost bude týkat předmětů, které lze ztratit. Je nutné zdůraznit, ţe se jedná o odpovědnost za ztrátu a nikoli jakoukoli způsobenou škodu. Za úmyslnou škodu na těchto svěřených prostředcích odpovídá zaměstnanec v celém rozsahu a za škodu (poškození) způsobenou z nedbalosti do 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku. Zákon rozlišuje dvě situace: zaměstnavatel svěří zaměstnanci předměty v hodnotě do Kč ,-, pak za ztrátu odpovídá zaměstnanec v případě, ţe jsou mu svěřeny na základě písemného potvrzení, zaměstnavatel svěří zaměstnanci předměty v hodnotě nad Kč ,-, ovšem předměty v této hodnotě lze svěřit zaměstnanci pouze a jen na základě písemné dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů a pouze tehdy odpovídá zaměstnanec za jejich ztrátu. Z výkladu předmětných ustanovení zákoníku práce lze dovodit, ţe hodnota svěřených předmětů se sčítá. Proto je nutné, aby zaměstnavatel sčítal např. hodnotu notebooku, mobilního telefonu, externích datových nosičů, atd. V případě, ţe součet překročí hranici Kč ,-, vzniká zaměstnavateli povinnost uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Odpovědnost za ztrátu je koncipována jako odpovědnost za nedbalostí zavinění ztráty a kryje zaměstnavatele před omezeným nárokem, jeţ plyne z běţné odpovědnosti za škodu. To znamená, ţe pokud tato dohoda uzavřena nebyla a došlo by ke ztrátě svěřených předmětů, pak bude zaměstnanec odpovídat maximálně do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku. Zaměstnavatel také nemusí dokazovat zaviněné ztráty, neboť toto zavinění se u zaměstnance předpokládá. Zaměstnanec se však své odpovědnosti za ztrátu 25

26 svěřených předmětů můţe zcela nebo zčásti zprostit, pokud prokáţe, ţe ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, tj. náhodou, úmyslem jiné osoby. Příkladem tzv. vyvinění se (zproštění se odpovědnosti) je např. krádeţ notebooku ze zaparkovaného a řádně uzamčeného vozidla, pokud zaměstnanec prokáţe, ţe vozidlo řádně zabezpečil. 19 Závěrem je třeba zdůraznit, ţe zaměstnanec můţe převzít odpovědnost pouze za věci, které mu byly svěřeny na základě písemného potvrzení, a které má moţnost mít stále ve svojí dispoziční sféře (kalkulačka, diktafon, ochranné pracovní pomůcky). Není účelné poţadovat písemné potvrzení na zařízení a inventář pracoviště, k nimţ mají přístup i jiné osoby. Nemůţe tedy převzít odpovědnost např. za ztrátu kancelářského nábytku. 20 Příklad: Zaměstnanec pan Ohera převzal na základě písemného potvrzení elektrické kladivo v hodnotě Kč ,-. Po určité době zaměstnanec na příkaz svého nadřízeného půjčil kladivo jinému zaměstnanci na jiné pracoviště, kde došlo ke ztrátě tohoto nářadí. Pan Ohera se odpovědnosti za svěřený předmět zprostil, neboť prokázal, ţe pracoval na základě příkazů zaměstnavatele na jiném místě a o kladivo svěřené jinému zaměstnanci se nemohl starat, tzn. za něj odpovídat. 3.4 Rozsah náhrady škody Při obecné odpovědnosti je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu skutečnou, a to v penězích, pokud škodu neodčiní v předešlý stav. 21 Na základě tohoto ustanovení se nenahrazuje ušlý zisk zaměstnavatele ani jiná další újma. Např. zaměstnanec způsobil škodu odhozeným nedopalkem cigarety v částce 10 tisíc korun a následná oprava poškozeného stroje trvala 14 dnů. Skutečnou škodou je jen 10 tisíc korun a nikoliv očekávaný zisk, tzn. kterého by zaměstnavatel dosáhl, kdyby byl stroj v provozu. Náhrada v penězích je zásadní forma úhrady, která je vhodná zejména z toho důvodu, ţe v pracovněprávních vztazích platí omezená povinnost k náhradě škody způsobené z nedbalosti. Uvedení v předešlý stav vychází ze zásady plné úhrady. Výše náhrady škody způsobená z nedbalosti ( 257, odst. 2 zákoníku práce) nesmí u zaměstnance přesáhnout částku, která se rovná čtyřapůlnásobku jeho průměrného 19 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 255, odst Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, 255, str Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, 257, odst. 1 26