Hlavňové dělostřelectvo

Transkript

1 Hlavňové dělostřelectvo Rubrika Druh zbraně v minulém ATM byla věnována dělostřeleckým raketometům. Avšak hlavňové dělostřelectvo za nimi technicky nijak nezaostává. Polní kanony a houfnice rovněž prošly bouřlivým vývojem a nyní dokáží střílet dále, přesněji, rychleji a účinněji než kdykoli dříve. Dělostřelectvo bývá nazýváno královnou bojiště a každý voják ví, že žádná vojenská operace se neobejde bez jeho podpory. Salvy granátů a raket mají nejen obrovský ničivý účinek na techniku i živou sílu nepřítele, ale také se vyznačují mohutným psychologickým efektem. Prvním úkolem dělostřelců je tedy udeřit na nepřítele, způsobit mu co největší škody a morálně jej zdeptat. Druhým hlavním úkolem je ničení nepřátelského dělostřelectva. Skutečně účinně jej však bylo možno realizovat až s nástupem moderních systémů řízení palby, které mohou přesně zajistit a zaměřit nepřátelské baterie. Některé moderní dělostřelecké zbraně (např. americký M109A6 Paladin) už jsou dokonce popisovány jako anti-artillery artillery, tedy dělostřelectvo proti dělostřelectvu. Dostřel, přesnost, rychlost Jaké jsou požadavky na moderní dělostřeleckou hlavňovou zbraň? O první místo se dělí dostřel a přesnost. Obě vlastnosti jsou stejně důležité, neboť jedna bez druhé postrádá smysl. Dělo musí střílet na co největší vzdálenost, aby bylo bezpečné před protiúderem nepřítele, ale musí také střílet přesně, aby zničilo cíl co nejrychleji. Typickou ukázkou nepochopení této zásady byl Sovětský svaz. Ten nekladl na přesnost takový důraz, protože udržoval dělostřelectvo tak početné, že každá salva musela zasáhnout čistě na základě statistiky. Současná ekonomická situace Ruska však neposkytuje prostředky na nákup velkého množství děl a ruští konstruktéři nejsou schopni postavit dostatečně přesné zbraně. Výsledek je ten, že nynější ruské dělostřelectvo je nepočetné a nepřesné zároveň. Dalším požadavkem je rychlost palby, která je dána kvalitou nabíjecího systému. Většina dnešních zbraní má tzv. poloautomatické nabíjení; obsluha pouze vloží náboj do podavače a systém jej samočinně zasune do komory a uzavře závěr. Modernější typy (mezi nimi česká 152mm Dana) už mají zásobník na více ran a plně automatické nabíjení. Ovšem kvůli velkým rozměrům a hmotnostem dělostřeleckých granátů jsou oba systémy srovnatelné a dosahují rychlosti čtyř až šesti (výjimečně osmi) ran za minutu. Během tohoto desetiletí by se měly objevit první houfnice s kadencí přes 10 ran za minutu. Nové typy děl často nabízejí možnost tzv. sekvenční palby. Zbraň postupně odpálí několik granátů, které se pohybují po různých drahách, ale na cíl dopadnou současně. To ovšem vyžaduje, aby byly k dispozici různé prachové náplně schopné vyvíjet různé úsťové rychlosti. První granát je odpálen pod největším úhlem a s nejslabší náplní, každý další pak pod nižším úhlem a s větší náplní. Dnes lze sekvenčně odpálit až osm nábojů, ale firmy Bofors a GIAT společně pracují na 155mm kompletu SPA, u něhož bude možné, aby cíl zasáhlo během dvou sekund až dvacet granátů! Tažené versus samohybné Součástí dělostřeleckého kompletu je i systém řízení palby, bez něhož by sebeúčinnější zbraň neměla význam. Používá se řada senzorů, které měří teplotu, tlak a vlhkost vzduchu, rychlost větru, teplotu hlavně, zkrátka všechny parametry, které mají vliv na dráhu projektilu. U nejmodernějších typů už obsluha jen zadává satelitní souřadnice cíle a zbraň je zaměřována zcela automaticky. Přesnost dnešního dělostřelectva je úžasná; některá děla zasáhnou první ranou cíl vzdálený přes třicet kilometrů!

2 Nejnovějším prvkem výbavy jsou radiolokátory, které plní dva základní účely. Některé slouží pro sledování dráhy vlastního projektilu, takže podle jejich údajů je možné opravovat nastavení zbraně při dalších výstřelech. Druhou skupinu představují zaměřovací radary, které naopak sledují trajektorie nepřátelských střel a podle nich určují pozice protivníkova dělostřelectva. Prvním systémem tohoto druhu je švédský ARTHUR, který budil velký zájem na veletrhu IDET 2003 (ATM 5/2003). Z hlediska pohyblivosti se hlavňové dělostřelectvo dělí na tažené a samohybné. Výhodou tažených zbraní je malá hmotnost, která usnadňuje transport vzduchem. Na druhou stranu jim ale hrozí, že hned po prvním výstřelu je protivník lokalizuje a zničí (již zmíněný americký systém Paladin v roce 1991 způsobil, že velká část iráckých děl vypálila pouze jednou). Naproti tomu samohybná zbraň se může hned po uskutečnění palebného přepadu přesunout na jinou pozici. Další významnou předností je pancéřová ochrana osádky. Ve výzbroji běžných armádních jednotek samohybné typy převažují a některé země už s taženými vůbec nepočítají (např. Francie; více v ATM 12/2003 na str. 3). Taženým dělům naopak dávají přednost síly rychlé reakce či námořní pěchota, zejména kvůli snazší přepravě. Určitý kompromis představují děla jako jihoafrické G5 nebo evropské FH-70, která jsou sice konstruována jako tažená, ale mají pomocnou pohonnou jednotku. S ní se mohou malou rychlostí samostatně přesouvat na kratší vzdálenosti. Samohybné typy lze pak dále dělit na pásové a kolové. Až do počátku 80. let se kolová samohybná děla prakticky nepoužívala; byly upřednostněny pásové podvozky kvůli mnohem větší průchodnosti terénem. Existují ale regiony, kde se nacházejí kvalitní silnice nebo rovné plochy s tvrdým povrchem (jihoafrický buš). Proto se stále častěji objevují kolové systémy, které mohou dosáhnout vyšších rychlostí. Asi nejznámější jsou jihoafrický G6 a francouzský CAESAR, ovšem první moderní kolovou samohybnou houfnicí byla československá Dana, která byla představena roku Proč se Spojenci báli děla G5? Nejrozšířenější dělostřeleckou zbraní současnosti je kanonová houfnice ráže 155 mm, která dokáže dosti přesně střílet na vzdálenost nejméně 30 km. Právě zde je nejvíce vidět vývoj, kterým dělostřelectvo prošlo, neboť 155mm houfnice střílely v 60. letech nejvýše na 20 km, a to ještě s nepříliš velkou přesností. Zlepšení jejich výkonů je do značné míry dílem jediného člověka. Byl jím kanadský vědec dr. Gerald Bull, jehož jméno se nejčastěji spojuje s iráckým 1000mm dělem Babylon (ATM 3/2003). Dosud však nebyly plně doceněny jeho zásluhy o rozvoj polního dělostřelectva. Počátkem 70. let Bull zjistil, že ideální délka hlavně je 45násobek ráže, kdežto do té doby se obvykle používalo okolo 39 ráží (výjimkou byl sovětský kanon M-46 s 58 rážemi). Řada zbrojovek pak začala produkovat děla podle Bullova patentu; jsou to např. belgické GC-45, rakouské GHN-45 nebo izraelské M P. Dnešním trendem je prodlužování hlavně na 52 ráží, což umožňuje další zvýšení dostřelu, ovšem jen za použití speciální munice. Bullův podpis nese i zbraň, která byla představena roku 1983 a dodnes je považována za nejlepší svého druhu na světě. Jedná se o jihoafrickou 155mm houfnici, kterou vyvinula firma ARMSCOR (později ji vyráběla divize Denel, nyní LIW). Jsou nabízena čtyři provedení: tažená G5, samohybná šestikolová G6, věž T6 pro tanky a nástavba T5 pro nákladní auta (stojí za zmínku, že LIW ji prezentuje na podvozku Tatra ). Podle neoficiálních zdrojů existuje i verze na statické platformě pro obranu měst nebo pevností. Všechny modely byly původně zkonstruovány se 45rážovou hlavní a mohou střílet na vzdálenost nejméně 39 km (zřejmě přes 40 km, ale přesná hodnota je tajena), což je nejvíce ze všech 155mm děl. Celkové prvenství (57 km s klasickou municí) patří iráckému dělu Al Fao ráže 210 mm a na druhém místě je severokorejský 170mm typ Koksan (přes 50 km

3 s klasickou a cca 60 km s raketovou municí). LIW už však testuje 52rážové varianty svých houfnic, které patrně překonají všechny rekordy (viz dále a také str. 5 v minulém čísle). Jistě se vnucuje otázka, co dělá jihoafrické houfnice tak výjimečnými. Od konkurenčních typů se liší především objemnější a pevnější nábojovou komorou, jež umožňuje bez rizika používat mnohem silnější prachové náplně. Mezi vlastníky houfnic G5 patřil i Irák a Spojenci se jich velice báli, neboť jejich děla měla podstatně menší dostřel. Většina G5 padla za oběť masivní letecké převaze Spojenců. Granáty dr. Bulla Prodloužení hlavně sice znamenalo zvýšení dostřelu o několik kilometrů, ale přece jen to nebylo mnoho a přesnost se nezměnila vůbec. Dr. Bull však jako zkušený zbrojař věděl, že nejlépe je neměnit zbraň a zlepšit munici. Proto byly navrženy tři principy modernizace klasického dělostřeleckého granátu, které jsou známy jako ER, BB a RAP. Granát typu ER (Extended Range) je podkaliberní (má tedy podstatně menší průměr než hlaveň) a je opatřen podélnými ploškami. Prostor mezi granátem a hlavní vyplňují jakési manžety či nákružky, které po opuštění hlavně odpadnou, zatímco granát pokračuje v letu. Podélné plošky slouží pro stabilizaci a navíc vyvolávají dodatečný vztlak, čímž ještě zvyšují dostřel. Bull sice ER granát nevymyslel (šlo o nápad německých konstruktérů z druhé světové války), ale zdokonalil jej a uvedl do praxe. Novější verzí jsou granáty ERFB (Extended Range Full Bore), které mají rozpínací prstenec zabraňující úniku plynů vývrtem. BB a RAP jsou vlastně střely s přídavným pohonem. Bull intenzivně zkoumal raketové granáty RAP (Rocket Assisted Projectile), ale dospěl k názoru, že nejde správnou cestou. Neodmítal rakety principiálně, jen se domníval, že téhož účinku by se dalo dosáhnout snáz a levněji. Během práce pro Čínu na přelomu 70. a 80. let vynalezl zcela nový systém BB (Base-Bleed). Česky se označuje jako granát s dnovou složí nebo s odpařovací základnou. Klasický granát při letu vzduchem vytváří svým tupým zakončením oblast vakua, která vyvolává turbulence a granát zpomaluje. Bullův BB granát vypouští do vakua jemnou petrolejovou páru, jež po zapálení granát ještě urychluje. Vrchol vývoje dělostřelecké munice zřejmě představuje jihoafrický projektil VLAP. Kombinuje všechny popsané technologie (prodloužený dolet, rozpínací prstenec, dnová slož a raketový motor) a právě zkoušené jihoafrické houfnice jej mohou vystřelit na neuvěřitelných 67 km! Široká nabídka munice Ale střelba na tak obrovské vzdálenosti už nutně přináší komplikace s přesností. Běžné metody stabilizace nepostačují a granáty mají značně velkou kruhovou odchylku. Dalším logickým krokem je proto naváděná střela, která se nepohybuje po čistě balistické křivce a u níž dochází ke korekci dráhy letu pomocí pohyblivých křidélek. Jednou z možností je projektil, který se v závěrečné fázi letu navádí na odraz laserového paprsku na cíli. Příkladem je americký M712 Copperhead ráže 155 mm (byl použit ve válce v Perském zálivu) nebo ruský 152mm Krasnopol. Nevýhodou těchto zbraní je, že poblíž cíle musejí být přítomny vlastní jednotky s laserovými značkovači. Nelze zanedbat ani vysokou cenu těchto střel; Copperhead stál počátkem 90. let dolarů. Skutečnou revoluci znamenalo rozšíření technologie satelitní navigace GPS. Ta umožňuje vybavit granát zcela autonomní naváděcí soustavou, která je podstatně levnější a lze ji použít za jakéhokoli počasí. V úvahu přicházejí i další metody navádění, např. infračervené (proti obrněné technice) nebo pasivní radarové (proti radiolokátorům). Této problematice byla věnována část článku o námořním dělostřelectvu v ATM 5/2003. Podobně jako u raket pro raketomety existuje neobyčejně široká škála různě působících střel pro děla. Klasická tříštivá a trhavá munice už se jednoznačně pokládá za zastaralou a přednost se dává tzv. cargo-střelám, tedy střelám se submunicí. Nabídka submunice zahrnuje

4 trhavé, tříštivé a zápalné bombičky proti pěchotě a měkkým cílům, kumulativní pumičky proti tankům, různé miny, miniaturní rušiče a klamné cíle. V poslední době se rozšiřují granáty s naváděnou submunici. Např. vyvíjený americký XM898 SADARM přepravuje hned dva inteligentní protitankové projektily a podobně je konstruován evropský granát BONUS. Zcela zvláštní kategorii představuje munice s účinkem zbraní hromadného ničení. Už během první světové války byly použity granáty s náplní bojového plynu a postupem času byla vyvinuta celá řada různě řešených střel pro dopravu chemických a biologických zbraní. Miniaturizace nakonec umožnila i výrobu nábojů s nukleárními náložemi. Americká, ruská a nejspíše i některé další armády disponují taktickými jadernými granáty s ekvivalentem od desítek tun do desítek kilotun. Pohled do budoucnosti Diskuse o perspektivách hlavňového dělostřelectva je do značné míry podobná diskusi o perspektivách hlavních bojových tanků (ATM 1/2004). Rozhodně se nepředpokládá, že dělostřelectvo úplně zanikne. Spíše lze očekávat, že (podobně jako tanky) projde významnou transformací, aby bylo vhodné pro budoucí konflikty. Počet nově vyvíjených dělostřeleckých zbraní je malý a firmy se zatím zaměřují spíše na novou munici a na zdokonalení existujících typů děl (především prodloužením hlavně a integrací moderních systémů řízení palby). Jak tedy budou vypadat dělostřelecké systémy budoucnosti? Určitou odpověď může poskytnout vozidlo NLOS-C (Non Line Of Sight Cannon), které tvoří součást amerického projektu FCS (Future Combat System; více v ATM 8 a 9/2003). Technologický demonstrátor NLOS-C představila v létě 2003 firma United Defense (ATM 10/2003). Je vybaven odlehčeným 155mm dělem a váží necelých 24 tun. Nízká hmotnost usnadňuje transport vzduchem a znamená i zvýšení rychlosti; vozidlo má sice pásový podvozek, ale na silnici dosahuje rychlosti až 88 km/h. Požadavky na NLOS-C se částečně shodují s požadavky na zrušené dělo Crusader; není divu, protože v obou případech jde o náhradu stávajících houfnic M109A6 Paladin. NLOS-C by měl být schopen pálit na dálku alespoň 40 km rychlostí nejméně 10 ran za minutu. Kratší hlaveň bude kompenzována kvalitnějšími pohonnými látkami a přesně naváděnou municí s nastavitelným účinkem, takže výsledná ničivá síla bude stejná nebo větší než u Paladinu. Při návrhu NLOS-C byla tedy na první místo dána pohyblivost (to je ostatně příznačné pro celý projekt FCS). Předpokládá se totiž, že budoucí jednotky americké armády se do oblasti bojů přesunou a zaútočí tak rychle, že nepřítel nebude mít vůbec šanci reagovat. Povaha válečných konfliktů se velice změní, to už je dnes nepochybné, ale až budoucnost ukáže, zda dělostřelectvo zůstane královnou bojiště. Lukáš Visingr Prameny: Jane s Armour and Artillery, Frederick Forsyth: Boží pěst, Zbraně 20. století, Iraq s Military Forces , Federation of American Scientists, GlobalSecurity.org, Army Technology Website, ArmyRecognition.com, JED Military Equipment Directory, propagační materiály a WWW stránky výrobců Vložený článek č. 1: Dělo, kanon nebo houfnice? Ve vojenské terminologii označuje pojem dělo (gun) všechny hlavňové zbraně; podle způsobu palby pak rozeznáváme kanony a houfnice. Kanon (cannon) je určen pro přímou střelbu; vyžaduje tedy nepřerušenou úsečku zbraň-cíl. Naproti tomu houfnice (howitzer) střílí nepřímo, tj. s vyšším náměrem hlavně. Dělostřelectvo obvykle pálí na větší vzdálenosti, takže jeho výzbroj by se měla vesměs řadit mezi houfnice. Prakticky všechny moderní typy však

5 umožňují podstatně snížit náměr a pálit na cíl přímo (obvykle protipancéřovou municí); proto se pro ně někdy používá termín kanonové houfnice (cannon howitzer). Vložený článek č. 2: Projekt Crusader Samohybný dělostřelecký komplet Crusader od společnosti United Defense byl zamýšlen jako náhrada nynějších houfnic M109A6 a měl být tvořen dvěma vozidly: 155mm houfnicí M2001 a nabíjecím vozidlem M2002. Houfnice mohla pálit rychlostí až 12 ran za minutu na vzdálenost téměř 50 km. Přestože Crusader využíval řadu progresivních technologií (mj. zápal prachových náplní pomocí laserového paprsku), celkovým přístupem jednoznačně patřil do éry studené války. Obě vozidla měla dohromady vážit téměř 80 tun! Vláda prezidenta George Bushe se k Crusaderu od počátku stavěla skepticky (sám Bush jej kritizoval už během své volební kampaně v roce 2000), neboť narušoval proces transformace americké armády (viz ATM 3/2003). 11. září 2001 a operace v Afghánistánu pak ukázaly, že budoucí vojenské konflikty se budou od těch minulých podstatně lišit. Bylo zřejmé, že 40tunové dělo se ve válce proti terorismu prostě nemůže uplatnit, a tak byl v roce 2002 vývoj Crusaderu zastaven. Tabulka č. 1: Technické údaje některých tažených děl M198 M-46FG FH-70 G5 Země původu USA Rusko Evropa JAR Ráže (mm) Délka hlavně (mm) Dostřel s klasickou municí (km) 22,4 22,5 24,0 30,0 Dostřel s base-bleed municí (km) 30,0 38,0 31,5 39,0 Hmotnost (kg) Kadence (ran/min) Obsluha Tabulka č. 2: Technické údaje některých samohybných děl M109A6 2S19 Dana G6 Země původu USA Rusko Česko JAR Ráže (mm) Délka hlavně (mm) Dostřel s klasickou municí (km) 22,0 24,7 18,0 30,0 Dostřel s base-bleed municí (km) 30,0 29,0 25,2 39,0 Bojová hmotnost (kg) Max. rychlost na silnici (km/h) Osádka