Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin

Transkript

1 1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin Název diplomové práce Využití profilových charakteristik fyzikálních vlastností půdy v archeologickém výzkumu na lokalitě Mikulčice Vedoucí práce: doc. Ing. Eduard Pokorný, Ph.D. Vypracoval: Jan Hladký Brno 2009

2 2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Využití profilových charakteristik fyzikálních vlastností půdy v archeologickém výzkumu na lokalitě Mikulčice vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne. podpis...

3 3 Poděkování: Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru č. MSM Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Děkuji doc. Ing. Eduardu Pokornému, Ph.D. za odborné vedení práce, pomoc a cenné připomínky, které mi poskytl při vypracování bakalářské práce. Děkuji své matce Janě Hladké za podporu během studia.

4 4 Abstrakt: Předkládaná diplomová práce svou podstatou navazuje na práci bakalářskou, kterou autor obhájil v roce Cílem této práce je zejména, po domluvě s pracovníky Archeologického ústavu AV ČR v Brně, odebrat pedologické vzorky z odkrytého archeologického výkopu. Následně podrobit získané vzorky zeminy fyzikálním rozborům v laboratoři a v součinnosti s prací Bc. E. Ďurišové provést jejich vyhodnocení za účelem identifikace antropogenně ovlivněného horizontu, případně možnosti určení podlah domů či pozůstatků jiných objektů. Řešena dále bude otázka zapojení pedologie a jiných přírodních věd do archeologického výzkumu. Při laboratorních rozborech byly použity běžné metody, které jsou využívané v zemědělském výzkumu. Fyzikální rozbor neporušeného vzorku, zrnitostní rozbor pomocí pipetovací metody a stanovení měrné hmotnosti pomocí Gay-Lussacova pyknometru. Pomocí těchto zdánlivě jednoduchých metod se podařilo identifikovat kulturní vrstvu z doby Velké Moravy, pravděpodobně pozůstatky dobové stavby a možného hnojiště. Klíčová slova Velká Morava, Mikulčice, kulturní vrstva, hustota, objemová hmotnost, zrnitost, velkomoravské hnojiště, velkomoravská stavba, stabilní izotopy, půdní sondy, nedestruktivní archeologie Annonation: Submited diploma thesis follows with its nature the bachelor thesis, which the author defended in the year The objective of mentioned work is above all to také-off pedology samples from uncovered Archeological Institute of Academy of Science in Brno. Subsequently, to submit acquired samples of soil to physical analysis in the laboratory and in co-operation whit the work of Bc. E. Ďurišová to evaluate them for purpose of the identification of the pedology and other natural sciences into the archeological research shall be solved. Common methods, used in agricultural research, were used for laboratory analysis. Physical analysis of intact sample, graining analysis by means of pipette methods and identification of mass density whit the help of Gay-Lussac density bottle. By means of these seemengly simple methods, cultural layer from the period of Great Moravia was identified, most probably the remainders of period building and possible dunghill. Key terms Great Moravia, Mikulčice, cultural layer, mass density, bulk density, granularity, Great Moravia dunghill, Great Moravia building, stabiles isotopes, edaphic probe, non-destructive archeology

5 5 Obsah 1. Úvod Historie Velké Moravy a hradiště Mikulčice Pedologie a přírodní vědy v archeologii Rekonstrukce klimatu Rekonstrukce flóry a fauny Půda jako nástroj stratigrafie Možnosti detekce zemědělské činnosti Letecká archeologie Cíle letecké archeologie Indikátory a principy zviditelnění objektů Geofyzikální metody Přehled geofyzikálních metod Půdní sondy identifikace kulturních vrstev Datování v archeologii Datování archeomagnetické Datování dusíkem Datování fluorové Datování hydratační Datování metodou opticky stimulované luminiscence (OSL) Datování metodou racemizace aminokyselin Datování pomocí elektronové spinové rezonance (ESR) Datování metodou spontánního štěpení uranu Datování pomocí stop částic alfa ( fission track) Datování radiokarbonové ( 14 C datování) Datování termoluminiscenční (TL) Datování uranové Datování uranovou rozpadovou řadou Datování zvětralých rozpadlých vrstev Dendrochronologické datování Vývoj půd na stanovišti Cíl práce Materiál a metody Poloha obce... 29

6 Historicko-klimatologická charakteristika Charakteristika bioregionu Poloha a základní údaje Geomorfologie a reliéf Horniny Půdy Podnebí Laboratorní metody Odběr vzorků Stanovení měrné hmotnosti Zrnitostní rozbor Rozbor neporušeného půdního vzorku Výsledky Sonda I Sonda II Sonda III Závěr Seznam literatury Přílohy Seznam tabulek Tabulka 1 - Zrnitostní klasifikace dle Nováka Tabulka 2 - Výsledky zrnitostního rozboru - sonda I Tabulka 3 - Zrnitostní klasifikace dle Nováka pro sondu I Tabulka 4 - Zrnitostní klasifikace dle NRSCS USDA pro sondu I Tabulka 5 - Výsledky zrnitosti pro sondu II Tabulka 6 - Zrnitostní klasifikace dle Nováka pro sondu II Tabulka 7 - Zrnitostní klasifikace dle NRSCS USDA pro sondu II Tabulka 8 - Výsledek zrnitostního rozboru pro sondu III Tabulka 9 - Zrnitostní klasifikace dle Nováka pro sondu III Tabulka 10 - Zrnitostní klasifikace dle NRSCS USDA pro sondu III... 48

7 7 Seznam grafů Graf 1 Objemová hmotnost pro sondu I 44 Graf 2 Provzdušenost pro sondu I.44 Graf 3 Pórovitost pro sondu I 44 Graf 4 Objemová hmotnost pro sondu II...47 Graf 5 Provzdušenost pro sondu II 47 Graf 6 Pórovitost pro sondu II...47 Graf 7 Objemová hmotnost pro sondu III..50 Graf 8 Provzdušenost pro sondu III...50 Graf 9 Pórovitost pro sondu III..50 Seznam obrázků Obrázek 1 Rekonstrukce mostu.12 Obrázek 2 Mapa 30 Obrázek 3 Pyknometr Obrázek 4 Pipetovací metoda 34 Obrázek 5 Trojúhelníkový diagram...36 Obrázek 6 Sonda I..42 Obrázek 7 Trojúhelníkový diagram pro sondu I...43 Obrázek 8 Sonda II.45 Obrázek 9 Trojúhelníkový diagram pro sondu II...46 Obrázek 10 Sonda III..48 Obrázek 11 Trojúhelníkový diagram pro sondu III 49

8 8 1. ÚVOD Moravské Mikulčice jsou zemědělskou obcí v jihomoravském Podluží. Budeme-li mluvit o tomto kraji patrně nám jako první přijdou na mysl lidové zvyky, kroje a lidové písně. V případě archeologů a historiků tomu bude však jinak. Nedaleko samotné obce leží jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v naší zemi a střední Evropě. Několik málo minut cesty od obce směrem k hranicím se Slovenskou republikou se nachází světově proslulá národní kulturní památka usilující o zápis na seznam UNESCO, Mikulčice - Valy. V 9. století zde stával hrad s hradištěm městského typu, kde pravděpodobně moravská knížata Mojmír, Rostislav a Svatopluk vládla Velké Moravě. A i když historie Velké Moravy netrvala příliš dlouho, zanechala nesmazatelnou stopu nejen v našich, ale i v evropských dějinách. Vždyť Velká Morava především díky věrozvěstům Metodějovi a Konstantinovi postavila základy naší vzdělanosti a kulturních tradic. Velká Morava zanikla pod tíhou svých vlastních vnitropolitických problémů v roce 906. Postupně upadala i sláva mikulčického hradiště, které bylo nakonec úplně opuštěno a postupně překryto povodňovými hlínami. V roce 1954 zde začal systematický archeologický výzkum, který s malými přestávkami trvá až do dnes. Za tu dobu se v Mikulčicích vystřídalo velké množství archeologů, historiků, ale i odborníků z jiných oborů, kteří se snažili pomocí nejmodernějších metod přispět k odhalení pravdy o hradišti Mikulčice i o celé Velké Moravě. Pro archeology nezanedbatelné informace jistě přináší i výzkum pedologický. Autor této práce se svými zatím nevelkými znalostmi pokusí přispět archeologům k rozšíření znalostí o hradišti Mikulčice.

9 9 2. HISTORIE VELKÉ MORAVY A HRADIŠTĚ MIKULČICE První zmínka o mikulčickém hradišti pochází z roku 1837 od předního moravského topografa Řehoře Wolného. Roku 1863 J. V. Šembery do své mapy zakresluje jihovýchodně od obce Mikulčice značku zříceniny. Podrobněji se mikulčickému hradišti začal věnovat až archeolog dr. I. L. Červinka, který ovšem toto hradiště na základě nálezů keramiky datuje do mladší hradištní doby. Tento závěr si dr. Červinka udělal na základě nálezů z nejhornější vrstvy. Netušil ovšem, že jsou zde vrstvy ještě starší (Poulík, 1974). Se soustavným archeologickým průzkumem Valů u Mikulčic se tedy začalo až 16. srpna Tehdy se v brambořišti objevila stavební suť na ploše asi 20 x 20 m s úlomky malty, omítek a drobného kamení. Zbytky malty a omítky svým složením silně připomínaly zbytky z jiných velkomoravských nalezišť. Během několika desítek let výzkumů byly získány při plošných odkryvech pozoruhodné poznatky. Především se zjistilo, že u Mikulčic existovalo již v 7. a 8. století sídliště neagrárního charakteru o výměře asi 50 ha. V jeho středu byl zbudován na ploše asi 6 ha hrad (akropole). Pro nálezový horizont 7. až 8. století jsou charakteristické bronzové nebo železné ostruhy s háčky, které svědčí o tom, že zde patrně pobýval i se svou vojenskou družinou některý z moravských kmenových knížat (Poulík, 1965). Na výše zmíněném sídlišti výrobního a vojenského charakteru byl na přelomu 8. a 9. století zbudován nový hrad na ploše přibližně 7,2 ha. Hrad byl mohutně opevněn hradbou, mající vnější kamennou zeď, spojenou dovnitř hradu s dřevěnými komorami. Na vnější straně hradby byl hluboký příkop. Kolem knížecího hradu bylo archeologickým výzkumem zjištěno tzv. podhradí o výměře asi 100 ha. Uvnitř akropole byly odkryty zbytky pěti církevních staveb. Mezi nejvýznamnější nálezy patří zbytky obdélníkového objektu (23 m dlouhý a 9 m široký), který pravděpodobně sloužil jako knížecí palác a zbytky trojlodní baziliky (35 m dlouhá a 9 m široká). Tato bazilika připomíná církevní stavby stavěné v 9. století v řecké oblasti. Objevené stavby byly budovány z neopracovaného lomového kamene spojovaného velmi kvalitní maltou. Všechny kostely byly vně i uvnitř omítnuty a na jejich vnitřních stěnách byly barevné fresky. Dalších pět církevních staveb bylo odkryto v podhradí (Poulík, 1965).

10 10 V kostelech i mimo ně byli ve zděných hrobkách, stejně jako v hrobech s kamennými a dřevěnými konstrukcemi, pohřbívání příslušníci vládnoucí vrstvy. Dokladem toho jsou v hrobech nalezené artefakty, které pravděpodobně sloužily jako odznaky společenského postavení. V hrobech a hrobkách mužů se našly železné meče (celkem 12), honosné pozlacené ostruhy bohatě zdobené lidskými maskami nebo rostlinnými motivy, a k těmto ostruhám přináležející přezky i průvlečky, dále železné ostruhy často tausované mědí nebo stříbrem. V trupových částech nad pánví mužských, nebo chlapeckých koster byly zbytky kožených pásů se stříbrnými nebo bronzovými pozlacenými průvlečkami, zápinkami ve formě ptáčků a nákončí jazykovitého tvaru na jejíž hladké vnitřní ploše jsou v několika případech vryty nebo v mělkém reliéfu zobrazeny světské i církevní postavy mužů v orodujícím gestu. Nalezené artefakty vypovídají o začátku rodící se feudální třídy, která se svou životní úrovní a šperky chtěla distancovat od ostatního obyvatelstva. Zrod feudální vrstvy je nejzřetelnější právě zde v Mikulčicích, pozorovat lze, ale i na jiných významných velkomoravských nalezištích městského typu. Šperky a ozdoby, ale i meče a zemědělské nástroje vypovídají především o hmotné kultuře Velké Moravy a umění tehdejších řemeslných mistrů. Řemeslníci nejprve přejímali cizí vzory. Nakonec tyto cizí prvky splývají do svérázného kulturního projevu. Dnes tak můžeme obdivovat četné zlaté a stříbrné šperky. Jedná se především o gombíky různých tvarů, vykládané v některých případech modrými sklíčky a zdobené tepanými rostlinnými nebo geometrickými vzory, filigránem a jemnou granulací. Četné jsou i zlaté a stříbrné náušnice různých tvarů a nechybějí ani prsteny vykládané modrými skly. Z Mikulčic pochází i velmi vzácný a unikátní zlatý závěšek s almadýnem a s pravými perlami. Tento závěšek byl paradoxně nalezen ve vykradeném hrobě. V jednom z dětských hrobů byl nalezen olověný křížek s ukřižovaným Kristem (Poulík, 1965). Je velice pravděpodobné, že se řemeslní mistři specializovali na určitý druh výrobků. Dá se předpokládat, že na vesnicích působil univerzální kovář, který vyráběl za použití jednoduchých metod spíše jen zemědělské nástroje. Zatím co ve městech pracovali velice specializovaní odborníci, kteří používali mnohem složitější metody výroby. Byli to hlavně městští kováři, kteří vyráběli ozdobné dýky, nože, sekery a samozřejmě zbraně. Tito kováři ovládali složité výrobní postupy včetně spojování nehomogenních materiálů. Vedle kovářů ve městě ovšem ještě působily šperkařské, hrnčířské a jiné dílny (Pleiner, 1965).

11 11 Domy tohoto sídliště měly hliněnou podlahu a obytná plocha byla m 2. Mezi domy byly úzké uličky. V místech těchto uliček dnes archeologové nacházejí zvířecí kosti a úlomky keramiky. Takové to uspořádání nebylo zatím na jiných velkomoravských lokalitách zjištěno a svědčí o tom, že se na lokalitě Valy u Mikulčic v době Velké Moravy opravdu nacházelo významné sídlo městského typu (Poulík, 1956). Velice pozoruhodný byl i nález v nejzazším severozápadním cípu sledovaného opevněného sídliště. Archeologové zde předpokládali bránu a most přes rameno řeky Moravy. Opravdu bylo nalezeno místo, ve kterém byla konstrukce hradby přerušena. V korytě řeky se proti tomuto přerušení začaly objevovat dubové piloty, které v šířce asi Obrázek 1 Rekonstrukce mostu 7 m pokračovaly dále směrem severozápadním v délce více než 40 m. Jedná se o zbytky mostu, který byl asi 50 m dlouhý. Most byl zbudován přes nejširší místo ramene řeky Moravy. Tato poloha ovšem byla staviteli zvolena záměrně a měla ztížit přístup při obléhání k mikulčickému hradu. Nález mostu byl velikým překvapením. Ovšem ihned se rozhořely spory o stáří mostu. O datování stáří mostu se pokusili především sami archeologové pomocí nálezů z nejbližšího okolí mostu v písčitém a štěrkovitém nánosu. V nejhornějším horizontu, který se nachází zhruba 1 m pod dnešním povrchem byly nalezeny artefakty spadající do 10. století. Níže se začala objevovat keramika starší a mezi pilíři mostu byla dokonce nalezena nádoba, která svým vzhledem připomíná nádoby z doby předvelkomoravské z 8. století. V blízkosti zbytků mostu bylo nalezeno 22 železných sekyr, u níž se zachovaly i původní dřevěné násady. Tyto sekery zařadili archeologové do století. Sekery se na dno řečiště dostaly pravděpodobně při bojích na mostě (Poulík,1974). K nejvýznamnějším nálezům, které se v Mikulčicích podařilo nalézt, zajisté patří dva čluny, které byly nalezeny u mostního pilíře a polovina třetího. Nepoškozené čluny mají délku 833 a 988 cm a jde o známé monoxyly, na niž Slované pronikali až do Středozemního moře. Velké množství slovanských monoxylů se roku 626 zúčastnilo

12 12 bitvy u Cařihradu. Tento jedinečný nález prokazuje, že řeka Morava byla v století splavná (Poulík, 1974). Řečiště toho archeologům poskytlo ještě mnohem více. Kromě zbytků porostů byly v řečišti nalezeny i opracované dřevěné předměty jako vědra, naběračky, dřevěné talíře, část luku a vrše na chytání ryb. Mezi velice zajímavé patří i nálezy lískových oříšků a pecek, které dokládají, že v době velkomoravské i před ní se v Mikulčicích pěstovala slíva, broskvoň a švestka. Mezi další nálezy patří drobounká zrnka ostružiníku, maliníku, černého bezu a zrnka divoké i pěstované vinné révy. Výskyt vinné révy v Mikulčicích je dokladem styku tehdejšího slovanského obyvatelstva hradiště s římskou civilizací na Dunaji. Víno bylo určeno jen pro knížecí dvůr a pro bohoslužebné úkony v kostelech. V říčních náplavách byla nalezena i semínka okurky. Okurka se do střední Evropy dostala pravděpodobně z východní Indie a dále se šířila do západní Evropy. Rozšíření okurky do střední Evropy by nebylo možné, pokud by tehdejší obyvatelé neměli s východní Indií obchodní vztahy (Poulík, 1974). Dosavadní zjištění, že v Mikulčicích se nachází 10 církevních staveb, silně opevněný knížecí hrad, velmožské dvorce s vlastnickými kostely, 12 hrobů velmožů s meči, pozlacené ostruhy, honosné kožené pásy, předvelkomoravský horizont s dílnami a hradem a konečně velkomoravská akropole s knížecím palácem, rozsáhlé podhradí, přítomnost vojenské posádky, nálezy keramiky, šperků, zbraní i rostlinných zbytků, to vše umožňuje přijmout představu Mikulčic jako mocenského centra Velké Moravy (Poulík, 1965). 3. PEDOLOGIE A PŘÍRODNÍ VĚDY V ARCHEOLOGII Pedologie v archeologii má své místo a do budoucna její význam jistě poroste. Pravda v současné době není v České republice dostupná žádná ucelená literatura, která by se věnovala problému analýz zemin z archeologického hlediska. Následující přehled možností využití pedologie či jí blízkých postupů tedy vychází čistě z invence autora. Jedná se o souhrn na první pohled nesourodých metod, které však mají společný základ. Tímto základem je půda (půdní horizont), která je buď vhodným prostředím pro uchování určité informace a nebo díky svým fyzikálním a chemickým vlastnostem umožňuje získávat určité informace o prostředí, umožňuje vyhledávání pod povrchem pohřbených objektů atd.

13 13 Jak už bylo uvedeno v odstavci výše, žádná ucelená literatura o pedologickém výzkumu v archeologii v České republice není k dostání. Přesto lze nějaké zmínky o půdních analýzách pro archeologii v literatuře nalézt. Jedná se především o informace týkající se chemických rozborů. Zejména určování množství fosfátů. Literatura o daném problému je vždy uvedena v dané podkapitole. Pedologické metody mohou pomoci archeologům v objasnění řady problémů. Pomocí fyzikálních metod doplněných o chemické rozbory lze určit antropogenně ovlivněný horizont, případně identifikovat podlahy objektů. (Hladký, Ďurišová, 2007). Na základě množství fosforu je možné určit místo ustájení či polohu hrobu Rekonstrukce klimatu Rekonstrukce klimatu je významná nejen pro archeology, ale i pro celou řadu dalších vědních disciplín. Dá se říci, že otázka klimatických změn je v posledním desetiletí i politický problém. Pro archeology je pravděpodobně nejpalčivější podoba klimatu na daném území v době určitého osídlení. K tomuto účelu je možné za určitých podmínek využít fosilních půd. Stanoviště i podnebí mají totiž rozhodující význam při tvorbě půd. Jestliže tedy budeme znát podmínky, za kterých se určitá půda vyskytuje v současné době, bylo by možné tvrdit, že na místech kde se nachází fosilní obdoba této půdy bylo klima podobné tomu dnešnímu? Němeček, Smolíková uvádějí ve své knize Pedologie a paleopedologie (1990), že za jistých podmínek je to možné. Musí být ovšem dodrženy dva základní předpoklady. 1. Co nejpřesnější typologická identita starých a příslušných recentních půd. 2. Znalost stanovištních poměrů Rekonstrukce flóry a fauny Je zbytečné se zde podrobněji věnovat otázce vztahu flóry a fauny k půdě. Je totiž naprosto zřejmé, že květena a zvířena působí svou činností na půdu. Přesto bychom jen těžko hledali nějaké půdoznalecké rysy, na základě kterých by si výzkumník mohl udělat jasnou představu o zastoupení zvířecích i rostlinných druhů na daném stanovišti. Půda totiž představuje jen vhodné prostředí pro uložení pozůstatků rostlin a zvířat (a to ne zdaleka všechny půdy). A tak se k rekonstrukci celkového přírodního prostředí využívá vazeb na klima. V takovém případě se předpokládá, že daný druh měl stejné,

14 14 nebo velice podobné nároky dnes, stejně jako v minulosti. O rekonstrukci přírodních podmínek se toho lze velmi mnoho dozvědět z prací E. Opravila (1972, 1983) Půda jako nástroj stratigrafie Půd se často využívá jako indikátorů teplých výkyvů v geologické minulosti Země. Tak např.: parahnědozemě značí interglaciál, zatím co černozemě značí interstadiál (Němeček Smolíková, 1990). Takovým způsobem je možné využít vícero půdních typů. Půdy mohou sloužit jako stratigrafičtí ukazatelé v archeologickém výzkumu. Představme si situaci, že na určitém místě se vyvinula určitá půda. Tato půda byla překryta vrstvou usazenin. To se mohlo i několikrát opakovat. Vyspělá půda tedy značí sedimentární klid. Tedy období, které bylo na dané lokalitě vhodné pro vznik osídlení. Nálezy odhalené v půdní vrstvě ve větší hloubce, tak mohou být označeny za starší než nálezy z půdní vrstvy, která je v celkovém profilu výše. Do určité míry by šlo takovou půdní vrstvu určit i absolutně pomocí datování organických zbytků radiokarbonovou metodu (nebo jinou). Problém může nastat v tom, že při sedimentaci mohlo dojít k organickému znečištění dané vrstvy. Samozřejmě v půdě dochází k různým procesům promíchávání, které daný problém ještě více ztěžují. Tyto procesy mohou být tak silné, že může docházet k posunu nejen drobného organického materiálu, ale i větších archeologických artefaktů Možnosti detekce zemědělské činnosti Jedna ze základních otázek týkající se života obyvatel raně středověkých Mikulčic je zajištění zásobování obyvatel hradiště potravinami (Poláček, 2003). Jak tedy byla obstarávána potrava? Mohlo být obilí pěstováno v okolí hradiště na pravděpodobně zaplavovaných plochách? Kde se pásl dobytek, jehož četné kosterní pozůstatky byly nalezeny v samotném opevněném hradišti i v podhradí? Otázek je opravdu mnoho. Nalézt na ně odpověď ovšem nebude nic lehkého. Po dlouhém a velmi rozsáhlém studiu literatury a dalších informačních zdrojů se autorovi práce podařilo nalézt alespoň náznak možného řešení. Takové řešení by mohlo přinést studium stabilních izotopů a fytolity. Soubory atomů, které mají stejné protonové, nukleonové a neutronové číslo, se nazývají nuklidy. Většina chemických prvků má stejné protonové číslo (shodují se tedy v počtu protonů), ale navzájem se liší v počtu neutronů (nukleonové číslo) obsažených

15 15 v atomovém jádře. Takové nuklidy příslušející témuž prvku označujeme jako izotopy (izotopické nuklidy) (Kovačíková Brůžek, 2008). Například kyslík má tři izotopy: 16 O (s procentuálním zastoupením 99,763 %), 17 O (0,0375 %) a 18 O (0,1995 %). Při využívání stabilních izotopů, v lékařství, biologii, geologii, průmyslu či archeologii, se využívá toho, že stabilní izotopy nepodléhají rozpadu. Obsah izotopů je v prostředí různý. Tyto izotopy se z prostředí následně dostávají do organismů, do produktů zemědělské i průmyslové produkce. Rozdíl v obsahu stabilních izotopů v prostředí či v produktech výroby je dán různými vnějšími podmínkami (tlak, teplota), při kterých tyto izotopy vstupují do chemických reakcí (Kovačíková Brůžek, 2008). Stabilní izotopy jsou obsaženy v horninách. Z hornin se zvětráváním dostávají do půdy, do vody a poté do potravy živočichů a to včetně člověka. Pro každou geografickou oblast je tedy typická určitá geochemická charakteristika, která se projevuje určitým množstvím stabilních izotopů. V archeologii se využívá právě toho, že stabilní izotopy vstupují do organismů prostřednictvím jejich výživy. To umožňuje archeologům určit výživu pravěkých lidí, migraci obyvatel, délku kojení v minulosti a identifikovat pastevní areál dobytka (Kovačíková Brůžek, 2008). K problémům mikulčické aglomerace. Bylo by tedy možné vymezit pastevní areál zvířat? K tomuto účelu by šlo použít stabilní izotop síry, tak jako při hledání pastevních areálů v okolí sídliště Vaihingen v Německu, kdy byl sledován poměr 34 S / 32 S (Kovačíková Brůžek, 2008). Předpokladem je rozdílné geologické podloží v místě sídla i jeho okolí. Bez této podmínky by se rozdíl v obsahu izotopů neprojevil. Ke zodpovězení této otázky by tedy bylo potřeba provést podrobnou geologickou a geochemickou prospekci blízkého i vzdálenějšího území a případně odebrat několik vzorků pro ověření izotopového složení území (neboli sestavit tzv. izotopovou mapu). Jestliže by tento rozdíl byl dostatečně průkazný, pak by bylo možné odebrat vzorky ze skloviny zubů (izotop síry je obsažen v kolagenu) a porovnat je s výsledky, které byly získány analýzou vzorků při geochemické prospekci. Odpověď na otázku týkající se zásobování obyvatel hradiště potravinami by nebyla ani zdaleka tak jednoduchá. Stabilní izotopy, a to zejména stroncium, lze využít k popsání migrace určité populace. Ovšem podle sdělení Lenky Kovačikové (které mi poskytla písemně) by bylo nemožné prokázat, že daný jedinec požíval pouze dovezené zdroje potravy. Je totiž velmi pravděpodobné, že obyvatelé sídliště konzumovali i různé místní plody a hlavně konzumovali místní vodu. Tím by došlo k setření případných rozdílů v obsahu stroncia, které by vznikly konzumací dovážených potravních zdrojů.

16 16 Také nelze jednoznačně prokázat, že jedinec, který by byl zvolen jako objekt pro analýzu obsahu izotopů, žil celý život pouze v Mikulčicích. Což je nezbytný předpoklad úspěchu. Druhým způsobem jak se dozvědět něco o pěstovaných plodinách je využití fytolitů. Fytolity jsou inkrustované rostlinné buňky. Tyto v podstatě rostlinné kameny se vytvářejí zejména v listech, stoncích, květech a plodech. Fytolity se mohou rozlišovat podle toho, zda inkrustace vznikají v důsledku hromadění oxidu křemičitého (pak hovoříme o silikátových fytolitech), popřípadě štavelanu vápenatého. Velkou výhodou fytolitů je, že na rozdíl od pylu se nezachovávají pouze v anaerobním prostředí, ale i ve většině méně extrémních podmínek (Němeček Smolíková, 1990). To je jejich velkou výhodou, která je určuje k výraznému využití v archeologii. Fytolity totiž dlouhodobě zůstávají v půdě a to i v případě spálení vegetace. Fytolity tedy lze hledat například v různých skladovacích jámách na obilí. Na základě učiněných nálezů lze potom určit obilniny, které sloužily jako potrava pro obyvatelstvo. Otázkou je, zda-li by bylo možné z odebraných půdních vzorků získat fytolity a říci, že na daném pozemku bylo v minulosti pěstováno obilí? Autor má na mysl možnost jasně deklarovat, že na pozemku, kde je v současné době les, bylo kdysi pěstováno obilí (případně identifikovat jiné rostlinné druhy). Jak uvádí Novotná (2003), využívá se fytolitů k potvrzení původního výskytu daného rodu či druhu na území zahrady. Předpokládejme tedy, že by šlo určit, na základě nálezů rostlinných silikátů v půdě, druhy nebo rody, které byly na daném území pěstované (či samovolně rostly před lesem). Problémem je zatím nedokonalá klasifikace fytolitů. Ovšem odborníci jsou schopni rozeznat zejména rostlinné silikáty travin a tedy i obilovin (Němeček Smolíková, 1990) Letecká archeologie Letecká archeologie představuje jedinečný způsob získávání nových archeologických dat. Soudě podle množství literatury, která se více či méně věnuje letecké archeologii (např.: Kuna, 2004, Gojda, 2000), je možné udělat si představu o postavení této disciplíny v současné archeologii. Důvody jejího silného postavení jsou nasnadě, žádné jiné metody neumožňují pracovat v tak velkém prostoru jako tato metoda.v této práci autor považoval za důležité se o ní zmínit, protože při vyhodnocení dat získaných z leteckého průzkumu se využívá mimo jiné i pedologických příznaků, jenž mohou zkušenému pozorovateli mnohé napovědět.

17 17 Je potřeba zmínit, že letecký průzkum nenalezl své uplatnění pouze v archeologii, ale i v celé řadě dalších věd: krajinná ekologie (Beneš, 1994), územní a krajinné plánování, památková ochrana Pojem letecká archeologie pak tedy v širším slova smyslu znamená činnosti spojené s interpretací obrazových pramenů, s vizuálním průzkumem krajiny a pořizováním dokumentačních snímků z výšky (Kuna, 2004). Tento termín v sobě tedy zahrnuje jak průzkumnou činnost, tak dokumentaci již objevených nalezišť či historických památek (Kuna, 2004). V současné době je součástí letecké archeologie i dálkový průzkum Země (Řeřicha, 1998; Soukup Plšek, 2001) Cíle letecké archeologie Cílem této metody je především získat takové poznatky, které pomohou rekonstruovat vazby mezi sídelními jednotkami, jejich hospodářským zázemím a okolním přírodním prostředím a v neposlední řadě vyhledávání nových objektů a archeologických lokalit. Podle Kuny (2004) jsou nejdůležitější cíle letecké archeologie: Plošný průzkum krajiny z výšky a identifikace dosud neevidovaných archeologických památek. Dokumentace kulturní krajiny (nemovitých památek, zbytky původního prostředí krajiny). Získávání informací z leteckých a družicových snímků, pořizovaných za jiným účelem, než je archeologická prospekce a studium historické krajiny. Evidence, uložení a odborná analýza získaných dat, jejich využití ve vědecké práci a ochraně kulturního dědictví. Jistým omezením letecké archeologie je časové zařazení identifikovaných objektů. Objevené objekty lze v současné době časově určit pouze na základě srovnání jejich morfologie s tvary objektů, jenž byly datovány jinou terénní metodou (Kuna, 2004) Indikátory a principy zviditelnění objektů To, že se člověk dokázal odpoutat od zemského povrchu, mu umožnilo všimnout si některých anomálií, které by jinak jen těžko zaregistroval. V letecké archeologii se vychází z předpokladu, že každý lidský zásah do povrchu zanechá nějaké stopy. Tyto stopy mohou být dlouhodobě, nebo příležitostně rozeznatelné (Kuna, 2004).

18 18 Příznaky, které umožní identifikovat archeologické objekty, se dělí na přímé a nepřímé. Přímé příznaky jsou takové, které pozorovateli prozradí existenci objektu prostřednictvím destruovaných částí, jeho výplně a nebo destruovaných částí a výplně. Dojde k tomu v důsledku opakované orby či eroze (Kuna, 2004). Přímé příznaky mohou být půdní a stínové. U nepřímých znaků dojde ke zviditelnění objektu v důsledku např.: zvýšenému obsahu živin či zvýšené teploty výplně (Kuna, 2004). Do skupiny nepřímých příznaků patří znaky porostové, vyprahlostní, sněžné a vlhkostní Porostové příznaky Ze všech znaků mají největší význam. Podpovrchový objekt se na povrchu projeví pomocí změn na vegetaci. K těm to změnám dochází proto, že objekt pod povrchem změní chemickou skladbu a strukturu podorniční vrstvy (a/nebo podloží). Tyto rozdílnosti se projeví právě na vegetaci. Výskyt porostových indicií je podmíněn několika faktory a jejich interakcí. Podle Kuny (2004) rozlišujeme činitele přírodní (klima, půdní a geologické složení) a ovlivněné člověkem (druh oseté plodiny nejlépe kulturní plodiny, schopnosti a zkušenosti pozorovatele). Vyšší výška rostlin než v jejich okolí značí zahloubené objekty a mluvíme po té o indikátorech pozitivních. Naopak negativní jsou takové ukazatele, kdy rostliny jsou menšího vzrůstu než v okolí. Tyto označují objekty, které byly vztyčeny (Kuna. 2004). Rozdíl nespočívá ovšem pouze ve výšce plodin, ale také v jejich barvě. Tyto odlišnosti jsou dány v případě pozitivních vegetačních příznaků větším nahromaděním živin ve výplni objektu. Ve výplních zahloubených objektů se také déle drží voda. U negativních atributů dochází k tomu, že kořínky nemohou kvůli objektu (jedná se o vztyčené objekty) volně růst a rostliny strádají (Kuna, 2004). Faktor, který bude určovat úspěšnost pozorování bude množství srážek a světelné podmínky Půdní příznaky Výplně objektů, které jsou zahloubené pod povrchem, mají nehomogenní složení. Díky tomu se barevně odlišují od okolního rostlého podloží. Na této skutečnosti je založené využívání půdních příznaků k identifikaci archeologických objektů při letecké prospekci. V důsledku orby či eroze dojde k zásahu do této výplně a objekt je možné při pohledu z vrchu identifikovat.

19 19 Při tomto způsobu je velmi důležité načasování. Vhodné je provádět takové průzkumy po čerstvě provedené orbě a při trochu větší vlhkosti půdy. Krajina by neměla být pokryta sněhem ani vegetací. Podle Kuny (2004) bylo dosaženo nejlepších výsledků na mělkých křídových půdách. Tedy na půdách, kde se podorniční vrstva nápadně odlišuje svojí barevností od půdního pokryvu Srážkové a teplotní příznaky Do této skupiny indikátorů patří zejména déšť a sníh. V případě srážek se využívá vlhkostních příznaků. Tyto vlhkostní příznaky se projevují zejména v období častých dešťů. Zahloubený objekt se zviditelní díky jinému obsahu vody ve výplni objektu a v jeho okolí. V případě sněhové pokrývky má výplň podpovrchového objektu, pro organické složky a odlišnou poréznost, jinou teplotu než okolí. Sněhová pokrývka nad objektem pak taje rychleji (Kuna, 2004) Geofyzikální metody Dnes již má geofyzika a její metody velmi pevné postavení v archeologii. Tato pozice je již tak pevná a spolupráce geofyziků a archeologů je natolik zakořeněná, že někteří autoři (Kuna, 2004) uvádějí speciální název archeogeofyzika. Co tedy je geofyzika? Geofyzika představuje přírodovědnou disciplínu, která se věnuje poznání Země. Hlavním cílem geofyziky je studium fyzikálních polí v zemském tělese a jeho okolí (Kuna, 2004). Tento obor se používá zejména v průmyslové praxi při celé řadě činností. Není cílem této práce věnovat se tomuto problému obšírněji. Pro naše účely postačí vědět, že první použití metod geofyziky v archeologii se datuje do roku V tomto roce Angličan Richard Atkinson provedl jako první geoelektrické odporové měření na archeologické lokalitě Dorchester-on-Thames (Kuna, 2004). Hlavním cílem archeogeofyziky je tedy nedestruktivní vyhledávání pod povrchem umístěných objektů. Při tom se využívá právě různého chování fyzikálních polí v přítomnosti zahloubeného objektu. Že geofyzik musí mít rozsáhlé znalosti nejen z fyziky, ale i geologie, pedologie a kromě celé řady dalších přírodních i technických věd i z archeologie, je nasnadě. Jak už je uvedeno v textu výše není v možnostech ani v cílech této práce dopodrobna se tomuto zajímavému odvětví věnovat, proto zde bude uveden jen základní výčet metod používaných v archeologii. Pro zájemce o užitou geofyziku lze

20 20 jen doporučit některou z četné literatury. Obecnými otázkami z užité geofyziky se zabývá Mareš (1990). Příklady použití metod této disciplíny lze najít v dílech Marek Faltysová (1983), Křivánek (1999), Kuna (2004) a Hašek (1991) Přehled geofyzikálních metod Následující přehled uvádí některé z metod archeogeofyziky. Jak už tedy bylo řečeno, princip těchto metod je založen na sledování změn určitých fyzikálních veličin v prostoru. O použití dané metody musí vždy rozhodnout geofyzik po konzultaci s archeologem. Kuna (2004) uvádí podmínky úspěšnosti aplikace metod geofyziky: 1. Dostatečná odlišnost fyzikálních vlastností archeologických objektů od podloží, resp. okolního prostředí a dalších archeologických situací. 2. Dostatečné podpovrchové dochování antropogenních objektů a vrstev in situ a jejich dostatečná mocnost. 3. Dostatečné rozměry i množství archeologických objektů, jejich vhodný tvar a orientace. 4. Vhodný nebo alespoň přijatelný reliéf a jeho vegetační pokryv. 5. Absence mladších objektů a situací, než jsou ty geofyzikálním průzkumem sledované. 6. Mocnost, typ a homogenita půdního horizontu a charakter půdních procesů na lokalitě. 7. Znalost geologické stavby území včetně geologických procesů a potenciálních zdrojů surovin v regionu. 8. Znalost vodního režimu a hladiny podzemní vody na lokalitě. 9. Absence rušivých vlivů, vyplívajících z recentních objektů nebo aktivit, ať už nadzemních, nebo pod zemí. 10. Stálost klimatických podmínek při vícedenním měření. 11. Vhodná kombinace metod a technik, jejíž účinnost se při vzájemné spolupráci zvyšuje Gravimetrie Využívá se tíhového pole Země a rozložení hmot s rozdílnými hustotami. Tak lze například vyhledávat nezaplněné či vytěžené prostory.

21 Magnetometrie Při této metodě se využívá změn v lokálním magnetickém poli Země, které vyvolávají některé objekty. záření Radiometrie Sleduje se buď přirozená radioaktivita hornin nebo se vytvoří vzbuzené jaderné Geotermické metody Při těchto způsobech sleduje geofyzik tepelné pole Země a jeho lokální poruchy Geoelektrické metody Při těchto metodách se sledují nehomogenity v přirozených i umělých elektrických polích Země Seismické metody Objekty se identifikují pomocí sledování uměle vyvolaných odražených nebo lomených elastických vln v zemském tělese Půdní sondy identifikace kulturních vrstev Jak již bylo zmíněno výše, lze pedologické poznatky úspěšně aplikovat zejména při vyhledávání kulturních vrstev (Hladký, Ďurišová, 2007). Pojmem kulturní vrstva se pro tyto účely rozumí vrstva, která byla v dané historické době na povrchu a na které tehdejší obyvatelé žili. Přičemž jako nejdůležitější se jeví informace týkající se obsahu fosforu a objemové hmotnosti redukované. Zanedbat samozřejmě nelze v žádném případě ani ostatní veličiny. V následujících odstavcích bude uvedeno něco málo o archeologické sondáži a možnosti spolupráce pedologů a archeologů již v této fázi při tzv. archeologické prospekci. Půdní sondy (archeology spíše používaný termín zjišťovací sondáž) a ruční vrtáky jsou v archeologické praxi běžně využívaným postupem, který slouží k vyhledávání kulturních vrstev. Obecné informace o této problematice lze získat v celé řadě publikací. Velmi přehledně je problematika vyhledávání vrstev pomocí různých kopaných či vrtaných sond uvedena v díle Nedestruktivní archeologie (Kuna, 2004). V této knize se lze dočíst i o praktickém využití sondáže na několika lokalitách archeologického výzkumu v ČR. Další příklady praktického využití lze najít v dílech D. Baštové (1984), Hrubého a Lutovského (1999, 2000), případně Michálka J. (2000).

22 22 Je nutné rozlišovat jednotlivé druhy sondáže. Archeologové používají jednak vpichy, které slouží k vyhledávání objektů blízko povrchu. Pomocí ručních pedologických sond a strojních geologických sond je možné vyhledávat vrstvy do větších hloubek a vynášet materiál na povrch. U vzorkovací či zjišťovací sondáže se již jedná o odkryv větších ploch, řádově metry čtverečné až několik procent z celé plochy zkoumané lokality (Kuna, 2004). Přičemž hloubka u těchto dvou metod může být až na podloží či terénní překážku (Krajíc R. Eisler J. Soudný M., 1984). Je nutné si přiznat, že laboratorní vyhodnocení vzorků může být zdlouhavé a na první pohled neefektivní. Dle autorova soudu je tedy nemyslitelné, aby se na archeologických nalezištích prováděly pedologické analytické rozbory celoplošně. Ovšem jak bylo zmíněno výše, může pedologie archeologům podat velmi zajímavé informace. Takové informace, které by jiným způsobem získávali jen těžko. Vhodný okamžik pro odběr půdních vzorků je po dokončení sondáží. Archeolog s pedologem by po obchůzce vytipovali ty sondáže, kde by byl předpoklad výskytu kulturních vrstev. Z těchto sondáží by poté, z daných vrstev, byly odebrány vzorky pro další analýzy. Neporušený vzorek pro fyzikální analýzu lze odebrat i při pedologickém či geologickém vrtu (Matula S. Semotán J. Veselá J., 1989). Mnohem efektivnější by však bylo získat potřebné údaje přímo v terénu. Bylo by to možné? Autor se domnívá, že teoreticky ano. Pro zjišťování množství fosfátů v zemině takový polní test existuje. Gundlachův polní test na fosfor (Krajíc R. Eisler J. Soudný M., 1984, Kuna, 2004) podává na základě chemické reakce, která se projeví změnou barvy, poměrně přesné představy o množství fosforu. Přesnost této metody byla ověřena chemickou laboratoří AÚ ČSAV v Praze (Krajíc R. Eisler J. Soudný M., 1984). Bylo by možné provést terénní měření objemové hmotnosti jako dalšího velmi významného ukazatele antropogenní činnosti? Pravděpodobně by k tomuto účelu šlo využít penetometr. Penetometr je přístroj, jehož hrot se zatlačuje do půdy a měří se odpor, který půda klade. Měření penetrometrem je poměrně rychlé. Tímto způsobem by šlo zjistit průběh zhutnění na více lokalitách než při odběru vzorků do válečků a následném laboratorním rozboru. Žádná literatura však neuvádí, že by toho bylo při archeologických výzkumech využito. Vhodnost této metody, či její případná nepoužitelnost, by se tedy projevila až při použití v praxi. Při práci v terénu je důležité vést kvalitní záznamy. Při tom je víc než vhodné, aby se označení jednotlivých sond shodovalo v záznamech pedologa i archeologa. To zejména z toho důvodu, aby při pozdější interpretaci nedošlo k omylům. Samozřejmostí

23 23 je provést před odběrem zhodnocení půdního profilu a vše pečlivě zakreslit a fotodokumentovat. 4. DATOVÁNÍ V ARCHEOLOGII Přesto, že metody datování používané v archeologii nejsou předmětem této diplomové práce, považuje autor za nutné se o tomto problému alespoň okrajově zmínit. Studovat historii čehokoliv nemá totiž bez časových souvislostí smysl. Pokud archeolog nedokáže určit přesné časové zařazení, musí vědět alespoň co je starší a co mladší. Datování může být relativní či historické (absolutní). Relativní datování vychází ze stratigrafie. Tedy studia způsobu ukládání vrstev nebo usazenin jedné na druhou. Při tom se předpokládá, že spodní vrstva je časově starší než vrstva horní. To samé se předpokládá i pro nalezené předměty, které byly nalezeny uvnitř těchto vrstev (Bahn, 2007). Problém může nastat v případě, že došlo k posunům, erozi, promíchání vrstev, znovuukládání. Historické (absolutní) datování vychází z písemných památek dané doby. Následující přehled možných metod datování je jen velmi orientační. Současně není brán zřetel na to, zda-li metoda datování je založena na fyzikálních, chemických či biologických principech. Podle mínění autora je tento přehled pro potřeby práce zcela dostatečný Datování archeomagnetické Podmínkou pro použití této metody je znalost geomagnetického pole v minulosti. Měří se termoremanentní magnetizace, která se zachovala ve vzorku působením vysokých teplot. Archeomagnetická metoda datování se využívá zejména pro určení stáří vypálených artefaktů (Hložek, 2008) Datování dusíkem Měří se rychlost odbourávání kolagenu z kostí. Základní složkou kolagenu je přitom právě dusík. Po pohřbu dochází k postupnému rozkladu a ztrátě kolagenu. Předpokládá se tedy, že ztrátou určitého množství kolagenu je odbouráno i určité množství dusíku. Toho lze využít pro relativní určení stáří kostí na dané lokalitě (Hložek, 2008).

24 Datování fluorové Tato metoda se také využívá pro datování kostí. Měří se relativní množství fluoroapatitu v kostech. Fluoroapatit je hlavním ukazatelem stáří kostí a vzniká reakcí fluoridových iontů, které se vyskytují ve spodních vodách, s apatitem (Hložek, 2008) Datování hydratační Na základě rychlosti hydratace nově exponovaných povrchů některých kamenů a skla, lze určit kdy byly předměty použity (Hložek, 2008) Datování metodou opticky stimulované luminiscence (OSL) Metodu lze použít pro datování minerálů (apatit, křemen, zirkonium), případně keramiky, která tyto minerály obsahuje. Měří se luminiscence vzniklá interakcí materiálu se světelnými paprsky generovanými laserem (Hložek, 2008) Datování metodou racemizace aminokyselin Další metoda pro určení stáří kostí. Využívá se při této metodě obsahu L-optických izomerů aminokyselin ve tkáních živých organismů. Po smrti organismu dochází ke racemizaci a část aminokyselin je přeměněna na D-formu. Tato racemizace je natolik pomalá, že ji lze využít pro datování kostí. Proces racemizace je však silně závislý na teplotě (Hložek, 2008) Datování pomocí elektronové spinové rezonance (ESR) Metoda se používá pro datování minerálů (křemen, vápenec), keramiky a některých biogenních materiálů (zuby, lastury, korály ). Využívá se jevu elektronové spinové rezonance (Hložek, 2008) Datování metodou spontánního štěpení uranu Tuto techniku lze použít pro datování nekovových materiálů (minerály, keramika a sklo), které obsahují malé množství uranu. Ovšem pro odkrytí stop štěpení uranu 238 je potřeba vytvořit řezem nový povrch, tento povrch vyčistit, leptat a zobrazit stopy pod mikroskopem. Na základě množství uranu 238 a plošné hustotě stop lze určit stáří vzorku (Hložek, 2008).

25 Datování pomocí stop částic alfa ( fission track) Opět se využívá obsah uranu 238, kdy radionuklidy podléhají přeměně α. Stáří vzorku se pak zjistí počítáním α-štěpných stop v materiálu (Hložek, 2008) Datování radiokarbonové ( 14 C datování) Metoda radiokarbonového datování je pravděpodobně nejznámější technika určení stáří organických materiálů. Tato technika využívá skutečnosti, že dochází k interakci kosmického záření s vysokou energií a atomovými jádry v atmosféře. Produktem těchto reakcí jsou mimo jiné i jádra radioaktivního uhlíku 14 C. I přes výkyvy sluneční činnosti se vzhledem k poločasu rozpadu tohoto radioizotopu (5 730 let) považuje množství aktivního uhlíku 14 C v atmosféře za stabilní. Ve formě CO 2 se radioaktivní uhlík dostane z atmosféry do rostlin a následně do živočichů. Během života organismu je zastoupení radioaktivního uhlíku v těle organismu stejné jako v atmosféře. Po jeho smrti začne uhlík 14 C v organismu ubývat a dojde ke změně poměru mezi uhlíkem 14 C a stabilními izotopy 12 C a 13 C. Z tohoto poměru je možné určit dobu od smrti organismu. Současný časový dosah metody je téměř let (Hložek, 2008) Datování termoluminiscenční (TL) Termoluminiscence je založena na jaderných procesech a lze jí využít pro dataci keramických materiálů a strusek. Využívá se jevu, kdy při zahřátí materiálu na teplotu 350 C a více, dojde k vybuzení nestabilních stavů elektronů v obalech atomů či molekul. Následkem toho dojde k vyzáření světla (Hložek, 2008) Datování uranové Slouží k určování stáří kostí. Principem je poznatek, že uran obsažený ve stopovém množství ve spodních vodách je postupně absorbován ve fosilních kostech a zubech (Hložek, 2008) Datování uranovou rozpadovou řadou Tuto techniku lze použít pro datování vápenatých materiálů a fosilních kostí. Princip je založený na radioaktivních přeměnách izotopů uranu 234, 235 a 238 (Hložek, 2008).

26 Datování zvětralých rozpadlých vrstev Pomocí této metody se datuje sklo, které bylo vystaveno dlouhodobému působení prostředí s vysokou vlhkostí. Metoda je založena na předpokladu, že vzhled oddělených vrstev výsledných produktů zvětrávání a hydratace jsou důsledkem cyklických změn teploty a vlhkosti. Sezónní změny teploty, případně střídání suchých a deštivých období v průběhu roku, umožňují datování skla počítáním množství vrstev zvětralých usazenin (Hložek, 2008) Dendrochronologické datování Metoda datování dřeva a výrobků ze dřeva založená na měření šířek letokruhů. Umožňuje datovat dřeva z archeologických výzkumů včetně uhlíků, dřevěné prvky historických staveb, především krovy, stejně jako nábytek, dřevěné sochy, nebo staré obrazy. Lze použít dřeva mokrá, vysušená, konzervovaná i zuhelnatělá. 5. VÝVOJ PŮD NA STANOVIŠTI Půdy vyskytující se na stanovišti byly určeny jako nivní půdy. Původními porosty těchto půd byly lužní lesy. Nivní půdy (fluvizemě) můžeme v České republice nalézt zejména v nížinách, kde vyplňují (podél toků) plochá dna říčních údolí. Půdotvorným substrátem jsou výhradně nivní uloženiny. Jedná se o vývojově velmi mladé půdy, u kterých je půdotvorný proces (glejový) přerušován akumulační činností vodních toků. Humusový horizont bývá nevýrazný. Barva bývá hnědá až šedohnědá. Zrnitostní složení kolísá v závislosti na rychlosti toku a vzdálenosti od řečiště (Ziegler, 2006). O vývoji nivních půd je podrobně pojednáno v díle E. Opravila (1983). E. Opravil rozdělil nivní sedimentaci do několika etap: 1. V pozdním glaciálu a nejstarším holocénu docházelo k ukládání štěrků a písků. Tato fáze je nejstarší. 2. Druhá fáze se vyznačuje sedimentárním klidem. Tento klid trval zhruba do konce mladšího atlantiku a umožnil na mnoha místech vznik půd a kulturních vrstev. 3. Třetí fáze je fáze první holocenní akumulace povodňových hlín. Tato akumulace začala koncem mladšího atlantiku a byla ukončena v subboreálu.

27 27 4. V druhé polovině subboreálu opět došlo k sedimentačnímu klidu, který se stejně jako ve druhé fázi projevil na mnoha místech vznikem půdy a kulturních vrstev. 5. Nástup staršího subatlantiku znamenal pokračování holocenní akumulace, která skončila většinou znovu ukládáním hlín na přelomu letopočtu. 6. Další fáze je období klidu, které trvalo zhruba od přelomu letopočtu do století. Tato perioda sedimentárního klidu umožnila vznik rozsáhlého osídlení na moravských lokalitách. 7. Od 12. století dochází pravděpodobně vlivem odlesnění ve vyšších polohách k sedimentaci mladých povodňových hlín. Tato sedimentace spojená pravděpodobně i s velkými záplavami byla tak mohutná, že řada sídelních lokalit v nivách řek musela být opuštěna. Podíváme-li se dnes na reliéf údolní nivy, vidíme téměř dokonale nivelizovaný terén. Dnešní terén nivy je důsledkem výrazné akumulační činnosti spojené s rozsáhlými záplavami. K rozsáhlým záplavám docházelo teprve od konce doby hradištní a počátku středověku (Opravil, 1983). Ve starém holocénu měla niva velmi členitý povrch. Erozní rýhy, zbytky starších terasových stupňů, pískové přesypy a celá řada dalších terénních útvarů tvořila tehdejší nivu řek. Tu tvořily zejména fluviální štěrkopísky. Na povrchu těchto štěrkopísků se současně vytvářely ramblové půdy. První, zatím velice jemné změny se začaly projevovat až po příchodu neolitického zemědělce do střední Evropy. Začalo docházet k odlesňování a v důsledku toho ke splachům z přilehlé pahorkatiny a nižších terasových stupňů. Tak začal člověk, zatím zcela nevědomky, měnit tvář údolní nivy. V důsledku těchto splachů došlo v některých částech nivy k uložení prvních povodňových hlín (Opravil, 1983). Rozsah byl velmi omezen a v žádném případě nepostihoval celou nivu. Byla to však předzvěst mnohem rozsáhlejších změn v tvářnosti údolní nivy. Ty přišly ve vrcholném středověku, kdy došlo ke kolonizaci vnitrozemí a pohraničních hor. S tím spojené rozsáhlé odlesnění mělo za následek spuštění výrazných záplav. Záplavy byly tak silné, že již neumožňovaly další setrvání sídel v údolní nivě a došlo k prakticky celoplošnému překrytí nivy hlinitými akumulacemi a nivelizaci terénu (Opravil, 1983).