doc. Ing. Eduard Pokorný, Ph.D.

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin Název bakalářské práce Pedologická charakteristika objektů archeologického výzkumu v Mikulčicích - fyzikální parametry Vedoucí práce: doc. Ing. Eduard Pokorný, Ph.D. Vypracoval: Jan Hladký Brno 2007

2 2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Pedologická charakteristika objektů archeologického výzkumu v Mikulčicích - fyzikální parametry vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne. podpis...

3 3 Poděkování: Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru č. MSM Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Děkuji doc. Ing. Eduardu Pokornému, Ph.D. za odborné vedení pomoc a cenné připomínky, které mi poskytl při vypracování bakalářské práce.

4 4 Annonation In the submitted seminar paper, samples of soil were for laboratory analys from three localities of the archeological monument in Mikulčice Valy with the aim to try to discover the degree of anthropogenic affection. At locality no. 1, no distinctive anomaly was identifed within the observed characteristics, apart from the density development that increases in chord lenght. This phenomenon is probably not caused by direct anthropogenic affection but rather by the increase of iron percentage in the soil profile. At locality no. 2, the samples were taken only from the depth of 10 cm an, therefore, it is not possible to draw any conclusions concerning locality no. 2. At locality no. 3, distinctive anomalies in development were identified within all the observed characteristics. The firs anomaly is observable in the depth of cm, where an increase in substitution of the soil prticles sized 2 0,5 mm occurs. At this depth it concerns the sands transported ito the place of accumulative action of the Morava river. Another distinctive shift occurs at the depth of cm. A distincitve change in the development of phosphorus occurs. The percentage of phosphorus dramatically increases. Based on this. We can assume that the anthropogenic-affected horizon occurs in this depth. It is the horizon that in the time of Great Moravia formed the surface. The increase of density at the depth of approx cm corresponds to the decrease of humus an ph. Based on this information we can assume that the gleization, and thus the increase in iron percentage, occur in the soil. In this depth the alluvial soil changes into a pseudo-glei. Since the times of great Moravia many distinctive changes of the whole alluvium have occurred. The vast forest clearance in the 12 th 13 th century led to floods that became more and more frequend. The alluvium at the end became uninhabitable and the hbitation inside of it had to be abandoned. In the course of time the alignment and sediment settling of the strong layer of the flood-loam occurred. Klíčová slova: Velká Morava, Mikulčice, pedologie, nivní půdy, oglejení, pseudoglej, tvrdý luh, zrnitost, objemová hmotnost, měrná hmotnost, mximální kapilární kapcita

5 5 Obsah 1. Úvod Literární přehled Historie Velké Moravy Hradiště Mikulčice Metodějův hrob Pedologie Paleopedologie Materiál a metody Poloha obce Historickoklimatologická charakteristika Charakteristika bioregionu Přírodní prostředí velkomoravských Mikulčic Cíl práce Laboratorní metody Odběr vzorků Stanovení měrné hmotnosti (zdánlivé hustoty tuhé fáze vzorku) Zrnitostní rozbor Rozbor neporušeného vzorku Výsledky Lokalita č. 1 Velké Mikulčice T 2005-I Lokalita č. 2 Mikulčice T2005-II Lokalita č. 3 Mikulčice B Závěr Seznam literatury přílohy...55

6 6 Seznam grafů Graf 1 - Obsah částic < 0,01 mm a částic 2 0,5 mm na lokalitě 1 39 Graf 2 - MKK a zrnitostní složení pro lokalitu 1 40 Graf 3 - Provzdušenost na lokalitě 1 41 Graf 4 - Měrná hmotnost na lokalitě 1 41 Graf 5 - Objemová hmotnost na lokalitě Graf 6 - Pórovitost na lokalitě Graf 7 - Obsah částic < 0,01 a 2 0,5 mm na lokalitě Graf 8 - MKK a obsah části 2 0,5 mm na lokalitě Graf 9 - Objemová hmotnost redukovaná na lokalitě Graf 10 - Pórovitost na lokalitě 3.49 Graf 11 - Provzdušenost na lokalitě 3 49 Graf 12 - Měrná hmotnost na lokalitě Graf 13 - Vybrané fyzikální charakteristiky na lokalitě 3 50 Seznam tabulek Tabulka 1 Zrnitostní klasifikace dle Nováka.31 Tabulka 2 Výsledky zrnitostního rozboru pro lokalitu Tabulka 3 Zrnitostní klasifikace dle Nováka pro lokalitu Tabulka 4 Zrnitostní klasifikace dle NRSCS USDA pro lokalitu Tabulka 5 Výsledky zrnitostního rozboru pro lokalitu Tabulka 6 Zrnitostní klasifikace dle Nováka pro lokalitu Tabulka 7 Zrnitostní klasifikace dle NRSCS USDA pro lokalitu Tabulka 8 Výsledky zrnitostního rozboru pro lokalitu Tabulka 9 Zrnitostní klasifikace dle Nováka pro lokalitu Tabulka 10 Zrnitostní klasifikace dle NRSCS USDA pro lokalitu 3 46 Tabulka 11 Výsledky rozboru neporušeného vzorku pro lokalitu 1.51 Tabulka 12 Měrná hmotnost pro lokalitu Tabulka 13 Výsledky rozboru neporušeného vzorku pro lokalitu 2.52 Tabulka 14 Měrná hmotnost pro lokalitu Tabulka 15 Výsledky rozboru neporušeného vzorku pro lokalitu 3.53 Tabulka 16 Zrnitost výsledky měření 54 Tabulka 17 Měrná hmotnost zadání...55 Seznam obrázků Obrázek 1 Rekonstrukce mostu 12 Obrázek 2 Mapa 19 Obrázek 3 Rekonstrukce palisády.21 Obrázek 4 Výplň koryta 24 Obrázek 5 Ideální stav jihomoravské nivy 26 Obrázek 6 Gay-Lusaacuv pyknometr 29 Obrázek 7 Pipetovací přístroj 30 Obrázek 8 Trojúhelníkový diagram...32 Obrázek 9 Náčrt situace na lokalitě 1 38 Obrázek 10 Půdní profil na lokalitě 1 38 Obrázek 11 Trojúhelníkový diagram pro lokalitu Obrázek 12 Náčrt situace na lokalitě Obrázek 13 Půdní profil na lokalitě 2 43 Obrázek 14 Trojúhelníkový diagram pro lokalitu Obrázek 15 Náčrt situace na lokalitě 3..45

7 Obrázek 16 Půdní profil na lokalitě 3 45 Obrázek 17 Trojúhelníkový diagram pro lokalitu Obrázek 18 Detail sondy na lokalitě Obrázek 21 Archeologická sonda..60 Obrázek 22 Archeologická sonda..60 Obrázek 23 Archeologická sonda..60 7

8 8 1. ÚVOD Moravské Mikulčice jsou zemědělskou obcí v jihomoravském podluží. Budeme-li mluvit o tomto kraji patrně nám jako první přijdou namysl lidové zvyky, kroje a lidové písně. V případě archeologů a historiků tomu bude však jinak. Nedaleko samotné obce leží jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v naší zemi a střední Evropě. Několik málo minut cesty od obce směrem k hranicím se Slovenskou republikou se nacházeí světově proslulá národní kulturní památka usilující o zápis na seznam UNESCO, Mikulčice - Valy. V 9. století zde stával hrad s hradištěm městského typu, kde pravděpodobně moravská knížata Mojmír, Rostislav a Svatopluk vládli Velké Moravě. A i když historie Velké Moravy netrvala příliš dlouho zanechala nesmazatelnou stopu nejen v našich, ale i v evropských dějinách. Vždyť Velká Morava především díky věrozvěstům Metodějovi a Konstantinovi postavila základy naší vzdělanosti a kulturních tradic. Velká Morava zanikla pod tíhou svých vlastních vnitropolitických problémů v roce 906. Postupně upadala i sláva mikulčického hradiště, které bylo nakonec úplně opuštěno a postupně překryto povodňovými hlínami. V roce 1954 zde začal systematický archeologický výzkum, který s malými přestávkami trvá až do dnes. Za tu dobu se v Mikulčicích vystřídalo velké množství archeologů a historiků, ale i odborníků z jiných oborů, kteří se snažily pomocí nejmodernějších metod přispět k odhalení pravdy o hradišti Mikulčice i o celé Velké Moravě. Pro archeology nezanedbatelné informace jistě přináší i výzkum pedologický. Autor této práce se svými zatím nevelkými znalostmi pokusí přispět archeologům k rozšíření znalostí o hradišti Mikulčice.

9 9 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Historie Velké Moravy Císař Ludvík se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu všech východních částí svého království. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří byli k němu posláni s dary Letopisy království Franků k roku 822. V relaci se poprvé objevuje ve střední Evropě jméno Moravanů (Marvani). Podle tzv. Bavorského geografa měli 11 měst žup (Lubomír E. Havlík, 1992). I když z výše uvedeného textu vyplívá, že všechna uvedená etnika patří do císařova impéria, je třeba v jejich poměru k císaři rozlišovat. To platí hlavně o Moravanech, kteří byli vně impéria (Lubomír E. Havlík,1992). K roku 830 se první historicky doložený panovník Staré Moravy Mojmír I. zmocnil Nitry a připojil ji k Pomoraví. Začíná se tak psát historie Velké Moravy, prvního státního útvaru západních Slovanů, která sehrála významnou roli v dějinách střední Evropy. Velká Morava získávala stále větší politickou, vojenskou i hospodářskou moc. Tento mocenský růst přiváděl Velkou Moravu za Mojmírova nástupce Rostislava ke stále častějším střetům s Východofranskou říší. Rostislav si uvědomoval, že k posílení své moci a k úplné nezávislosti na Východofranské říši potřebuje vybudovat vlastní církevní organizaci. Na jeho žádost vyslal tedy byzantský císař Michael III. Roku 863 na Moravu misii v čele s Konstantinem ( Cyrilem) a Metodějem.

10 10 Ve čtrnáctý den měsíce února: Život i činy otce našeho Konstantina Filozofa, který je mezi svatými, prvního vychovatele a učitele slovanského národa. Požehnej, otče! Když se Konstantin Filozof radoval v Bohu, nově se objevila jiná záležitost a úkol ne menší než ty první. Neboť Rostislav, kníže (král) moravský, Bohem podnícen držel radu se svými knížaty a s Moravany a vypravil poselství k císaři Michalovi, v němž pravil: Ačkoliv se naši lidé odřekli pohanství a řídí se křesťanským zákonem nemáme takového učitele, který by nám vyložil pravou křesťanskou víru v našem jazyce, aby i jiné země, když to uzří, nás napodobily. Tož pošli nám, vladaři, takového biskupa a učitele. Vždyť od vás vždy do všech zemí vychází dobrý zákon. Život Konstantina filozofa, kap. XIV. Tato misie v čele s Konstantine a Metodějem vytvořila nové slovanské písmo (hlaholici) a všem srozumitelnou staroslověnštinu povýšila na jazyk spisovný i liturgický.to vedlo k církevní nezávislosti Velké Moravy na Franské říši a posílení politického vlivu Velké Moravy v tehdejší Evropě. Největšího rozkvětu dosáhla Velké Morava za vlády knížete Svatopluka. Svatopluk, král Moravy podrobil si nejen Čechy, ale i jiné země až k řece Odře a odtamtud směrem do Uher až k řece Hronu Kosmas, Kronika Čechů, I. kap, 14. O významnosti Velké Moravy ve středoevropských dějinách za vlády Svatopluka svědčí i Privilegium papeže Jana VIII. Svatoplukovi, Řím, červen 880. Svatopluk byl tímto listem na vlastní žádost přijat s celou zemí a veškerým lidem pod patronaci Říma a papežů, tehdy nejvyšší instance, nadřazené i oběma císařstvím. V listu byl zdůrazněn teokratický původ Svatoplukovy vlády a samostatné postavení jeho a jeho země v rámci římského univerza. List obsahoval i pasáž o pominutí jiných světských vládců, kde se zamítají veškeré nároky z franské nebo jiné strany.. Papež Svatopluka také označil za jediného syna (unicus filius). Byl to titul, který ze všech slovanských panovníků získal pouze Svatopluk a který byl používán jen pro označení čekatelů císařské hodnosti nebo byl vyhrazen císařům. Za rozporů ve franské říši, kde

11 11 v té době nebylo právě císaře, představovala Svatoplukova Velká Morava po papežství nejsilnější státní útvar západního římského univerza a protiváhu v jeho záměrech a politice vůči franskému panství v Evropě. (Lubomír E. Havlík, 1992) Dalším důkazem vlivu Velké Moravy je, že moravskému arcibiskupství byla zřejmě v krátké době podřízena další tři nově zřízená biskupství včetně nitranského. Pozdější prameny hovoří dokonce o sedmi biskupstvích včetně Panonie a Moesie (Lubomír E. Havlík, 1992). Brzo však došlo k vyhrocení sporu mezi východní a západní křesťanskou církví a po smrti arcibiskupa Metoděje byli jeho žáci vyhnáni. Velká Morava vyčerpána spory uvnitř říše a spory se sousední Franskou říší podlehla roku 906 kočovným Maďarům Hradiště Mikulčice První zmínka o mikulčickém hradišti pochází z roku 1837 od předního moravského topografa Řehoře Wolného. Roku 1863 J. V. Šembery do své mapy zakresluje jihovýchodně od obce Mikulčice značku zříceniny. Podrobněji se mikulčickému hradišti začal věnovat až archeolog dr. I. L. Červinka, který ovšem toto hradiště na základě nálezů keramiky datuje do mladší hradištní doby. Tento závěr si dr. Červinka udělal na základě nálezů z nejhornější vrstvy. Netušil ovšem, že jsou zde vrstvy ještě starší (Poulík, 1974). Se soustavným archeologickým průzkumem Valů u Mikulčic se tedy začalo až 16. srpna Tehdy se v brambořišti objevila stavební suť na ploše asi 20 x 20 m s úlomky malty, omítek a drobného kamení. Zbytky malty a omítky svým složením silně připomínaly zbytky z jiných velkomoravských nalezišť. Během několika desítek let výzkumů byly získány při plošných odkryvech pozoruhodné poznatky. Především se zjistilo, že u Mikulčic existovalo již v 7. a 8. století sídliště neagrárního charakteru o výměře asi 50 ha. V jeho středu byl zbudován na ploše asi 6 ha hrad (akropole). Pro nálezový horizont 7. až 8. století jsou charakteristické bronzové nebo železné ostruhy s háčky, které svědčí o tom, že zde patrně pobýval i se svou vojenskou družinou některý z moravských kmenových knížat (Poulík, 1965). Na výše zmíněném sídlišti výrobního a vojenského charakteru byl na přelomu 8. a 9. století zbudován nový hrad na ploše přibližně 7,2 ha. Hrad byl mohutně opevněn hradbou, mající vnější kamennou zeď, spojenou dovnitř hradu s dřevěnými komorami. Na vnější straně hradby byl hluboký příkop. Kolem knížecího hradu bylo

12 12 archeologickým výzkumem zjištěno tzv. podhradí, o výměře asi 100 ha. Uvnitř akropole byly odkryty zbytky pěti církevních staveb. Mezi nejvýznamnější nálezy patří zbytky obdélníkového objektu (23 m dlouhý a 9 m široký), který pravděpodobně sloužil jako knížecí palác a zbytky trojlodní baziliky (35 m dlouhá a 9 m široká). Tato bazilika připomíná církevní stavby stavěné v 9. století v řecké oblasti. Objevené stavby byly budovány z neopracovaného lomového kamene, spojovaného velmi kvalitní maltou. Všechny kostely byly vně i uvnitř omítnuty a na jejich vnitřních stěnách byly barevné fresky. Dalších pět církevních staveb bylo odkryto v podhradí (Poulík, 1965). V kostelech i mimo ně byli ve zděných hrobkách, stejně jako v hrobech s kamennými a dřevěnými konstrukcemi, pohřbívání příslušníci vládnoucí vrstvy. Dokladem toho jsou v hrobech nalezené artefakty, které pravděpodobně sloužily jako odznaky společenského postavení. V hrobech a hrobkách mužů se našly železné meče (celkem 12), honosné pozlacené ostruhy bohatě zdobené lidskými maskami nebo rostlinnými motivy, a k těmto ostruhám přináležející přezky i průvlečky, dále železné ostruhy často tausované mědí nebo stříbrem. V trupových částech nad pánví mužských, nebo chlapeckých koster byly zbytky kožených pásů se stříbrnými nebo bronzovými pozlacenými průvlečkami, zápinkami ve formě ptáčků a nákončí jazykovitého tvaru, na jejíž hladké vnitřní ploše jsou v několika případech vryty nebo v mělkém reliéfu zobrazeny světské i církevní postavy mužů v orodujícím gestu. Nalezené artefakty vypovídají o začátku rodící se feudální třídy, která se svou životní úrovní a šperky a ozdoby chtěla distancovat od ostatního obyvatelstva. Zrod feudální vrstvy je nejzřetelnější právě zde v Mikulčicích, pozorovat lze, ale i na jiných významných velkomoravských nalezištích městského typu. Šperky a ozdoby, ale i meče a zemědělské nástroje vypovídají především o hmotné kultuře Velké Moravy a umění tehdejších řemeslných mistrů. Řemeslníci nejprve přejímali cizí vzory. Nakonec tyto cizí prvky splývají do svérázného kulturního projevu. Dnes tak můžeme obdivovat četné zlaté a stříbrné šperky. Jedná se především o gombíky různých tvarů, vykládané v některých případech modrými sklíčky a zdobené tepanými rostlinnými nebo geometrickými vzory, filigránem a jemnou granulací. Četné jsou i zlaté a stříbrné náušnice různých tvarů a nechybějí ani prsteny, vykládané modrými skly. Z Mikulčic pochází i velmi vzácný a ojedinělý unikátní zlatý závěšek s almadýnem a s pravými perlami. Tento závěšek byl paradoxně nalezen ve vykradeném hrobě. V jednom z dětských hrobů byl nalezen olověný křížek s ukřižovaným Kristem (Poulík, 1965).

13 13 Je velice pravděpodobné, že se při tom řemeslní mistři specializovali na určitý druh výrobků. Dá se předpokládat, že na vesnicích působil univerzální kovář, který vyráběl za použití jednoduchých metod spíše jen zemědělské nástroje. Zatím co ve městech pracovali velice specializovaní odborníci, kteří používali mnohem složitější metody výroby. Byli to hlavně městští kováři, kteří vyráběli ozdobné dýky, nože, sekery a samozřejmě zbraně. Tito kováři ovládali složité výrobní postupy, včetně spojování nehomogenních materiálů. Vedle kovářů ve městě ovšem ještě působily šperkařské, hrnčířské a jiné dílny (Pleiner, 1965). Domy tohoto sídliště měly hliněnou podlahu a obytná plocha byla m 2. Mezi domy byly úzké uličky. V místech těchto uliček dnes archeologové nacházejí zvířecí kosti a úlomky keramiky. Takové to uspořádání nebylo zatím na jiných velkomoravských lokalitách zjištěno a svědčí o tom, že se na lokalitě Valy u Mikulčic v době Velké Moravy opravdu nacházelo významné sídlo městského typu (Poulík, 1956). Velice pozoruhodný byl i nález v nejzazším severozápadním cípu sledovaného opevněného sídliště. Archeologové zde předpokládali bránu a most přes rameno řeky Moravy. Opravdu bylo nalezeno místo, ve kterém byla konstrukce hradby přerušena. V korytě řeky se proti tomuto přerušení začaly objevovat dubové piloty, které v šířce asi Obrázek 1 rekonstrukce mostu 7 m pokračovaly dále směrem severozápadním v délce více než 40 m. Jedná se o zbytky mostu, který byl asi 50 m dlouhý. Most byl sice zbudován přes nejširší místo ramene řeky Moravy. Tato poloha ovšem byla staviteli zvolena záměrně a měla ztížit přístup při obléhání k mikulčickému hradu. Nález mostu byl velikým překvapením. Ovšem ihned se rozhořely spory o stáří mostu. O datování stáří mostu se pokusili především sami archeologové pomocí nálezů z nejbližšího okolí mostu v písčitém a štěrkovitém nánosu. V nejhornějším horizontu, který se nachází zhruba 1 m pod dnešním povrchem byly nalezeny artefakty spadající do 10. století. Níže se začala objevovat keramika starší a mezi pilíři mostu byla dokonce nalezena nádoba, která svým vzhledem připomíná nádoby z doby předvelkomoravské z 8. století. V blízkosti zbytků mostu bylo nalezeno

14 14 22 železných sekyr u niž se zachovaly i původní dřevěné násady. Tyto sekery zařadili archeologové do století. Sekery se na dno řečiště dostaly pravděpodobně při bojích na mostě (Poulík,1974). K nejvýznamnějším nálezům, které se v Mikulčicích podařilo nalézt zajisté patří dva čluny, které byly nalezeny u mostního pilíře a polovina třetího. Nepoškozené čluny mají délku 833 a 988 m a jde o známé monoxyly, na niž Slované pronikali až do Středozemního moře. Velké množství slovanských monoxylů se roku 626 zúčastnilo bitvy u Cařihradu. Tento jedineční nález prokazuje, že řeka Morava byla v století splavná (Poulík, 1974). Řečiště toho archeologům poskytlo ještě mnohem víc. Kromě zbytků porostů byly v řečišti nalezeny i opracované dřevěné předměty jako vědra, naběračky, dřevěné talíře, část luku a vrše na chytání ryb. Mezi velice zajímavé patří i nálezy lískových oříšků a pecek, které dokládají, že v době velkomoravské i před ní se v Mikulčicích pěstovala slíva, broskvoň a švestka. Mezi další nálezy patří drobounká zrnka ostružiníku, maliníku, černého bezu a zrnka divoké i pěstované vinné révy. Výskyt vinné révy v Mikulčicích je dokladem styku tehdejšího slovanského obyvatelstva hradiště s římskou civilizací na Dunaji. Víno bylo určeno jen pro knížecí dvůr a pro bohoslužebné úkony v kostelech. V říčních náplavách byla nalezena i semínka okurky. Okurka se do střední Evropy dostala pravděpodobně z východní Indie a dále se šířila do západní Evropy. Rozšíření okurky do střední Evropy by nebylo možné, pokud by tehdejší obyvatelé neměli s východní Indií obchodní vztahy (Poulík, 1974). Dosavadní zjištění, že v Mikulčicích se nachází 10 církevních staveb, silně opevněný knížecí hrad, velmožské dvorce s vlastnickými kostely, 12 hrobů velmožů s meči, pozlacené ostruhy, honosné kožené pásy, předvelkomoravský horizont s dílnami a hradem a konečně velkomoravská akropole s knížecím palácem, rozsáhlé podhradí, přítomnost vojenské posádky, nálezy keramiky, šperků, zbraní i rostlinných zbytků, to vše umožňuje přijmout představu Mikulčic jako mocenského centra Velké Moravy (Poulík, 1965).

15 Metodějův hrob Postupem času, jak archeologové odkrývali zbytky kostelů a knížecího dvorce a zároveň s tím jak si badatelé uvědomovali stále větší význam Mikulčic v době velkomoravské, rostlo i předsvědčení, že by v Mikulčicích mohl být hrob věrozvěsta Metoděje. Střežte mne, děti, do třetího dne, < jak se i stalo. Když svítal třetí den, řekl ještě: > V tvé ruce, Pane, Vkládám svou duši. < Zesnul pak v rukou kněžských v 6. den dubna roku 6393 od stvoření světa. Když ho jeho učedníci připravili, vzdali mu důstojné pocty a smuteční obřady konali latinsky, řecky a slovansky. I pochovali ho v synodním chrámu. A připojil se k svým otcům a patriarchům, prorokům a apoštolům, učitelům a mučedníkům. Když se pak shromáždil bezpočetný zástup lidí, provázeli ho se svícemi, svobodní i otroci, vdovy i siroty, cizozemci i tuzemci, neduživí i zdraví, všichni oplakávajíce toho, který se stal vším pro všechny, aby všechny získal Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap XVII. Metoděj zemřel 6. dubna 885 (podle tehdejších představ roku 6393 od stvoření světa) a byl podle moravsko-panonské legendy uložen v katedrálnímchrámu jehož bližší určení ovšem naprosto schází. O něco více podrobnější je tzv. proložní legenda bulharská: Leží ve velkém moravském chrámu po levé straně ve zdi za oltářem svaté Bohorodičky. Proložní život Konstantina a Metoděje. z těchto velmi strohých zpráv, které jsou jedinými historickými prameny, se tedy většinou soudí, že hrob Metoděje lze očekávat v katedrálním chrámě církve moravské, zasvěceném Panně Marii. Proto je snahou odborníku prokázat především Metodějovo sídlo, a v něm objevit chrám i s hrobkou Velehrad (Hrubý, 1965). Od časů Dalimilových až po 19. století převládal názor, že velkomoravský Velehrad byl totožný s dnešním velehradským klášterem u Uherského Hradiště. Tamní kostel, který byl sice vybudován cisterciáky v 13. století, byl považován za mnohem starší velkomoravský. I přes všechna pátrání se nepodařilo žádný hrob nalézt a tak

16 16 roku 1906 ohlašuje V. Pinkava důkazy o existenci biskupského sídla Metodějova při kostele sv. Michala v Olomouci. I zde pátrání nepřineslo žádné výsledky (Hrubý, 1965). Hledání Metodějova hrobu bylo ovšem už tehdy značně zkomplikováno. Roku 1890 totiž přišel J. D. Štoček s novým výkladem bulharské legendy. Štoček tvrdil, že za oltářem Bohorodičky nutně neznamená, že chrám o kterém se legenda zmiňuje musel být celý zasvěcen Panně Marii, ale zasvěcení mohl mít pouze jeden z oltářů. Štoček označil za staromoravský metropolitní chrám kostel sv. Víta ve Starém Městě. Později Štoček svůj úsudek mění a označuje za místo Metodějova posledního odpočinku chrám sv. Jana Křtitele při klášteře, postaveném snad Svatoplukem někde v místech velehradského kláštera cisterciánského (Hrubý, 1965). V roce 1903 byla dokonce ustanovena zvláštní archeologická komise, která měla jednotlivé teorie důvěryhodně ověřit. Tato komise přišla i se svou vlastní kompromisní teorií. Podle komise byl hlavní mariánský chrám zničen a ostatky Metoděje byly přeneseny do neznámého kostela sv. Jana v blízkosti Velehradu. V roce 1911 byly v Modré u Velehradu opravdu nalezeny základy starobylého kostela. Byl zde proveden výzkum, který ovšem nepřinesl žádné výsledky (Hrubý, 1965). Kuriózní je případ Klementiny Maštalířové, která puzena sny a vidinami začala roku 1929 provádět svůj vlastní výzkum. V roce 1932 pak ohlásila, že našla v lese u Osvětiman hrob Metoděje. Hrob se měl nacházet v hloubce 5 m a měl být pod náhrobním kamenem. Tento podvod byl však velice brzy odhalen. Maštalířovou to však neodradilo a ještě v roce 1960 žádala o povolení k pokračování svého výzkumu (Hrubý, 1965). Po započetí terénního výzkumu v Mikulčicích se začaly objevovat teorie, které hledaly Metodějův hrob právě zde. Tyto teorie podpořily i nálezy značného počtu církevních staveb. A když byl odkryt čtvrtý kostelík nazývaný též jako mauzoleum a v něm byly nalezeny dvě zděné hrobky, bylo toto místo se značnou pravděpodobností označeno jako Metodějův hrob. Odborníci netrpělivě čekali na výsledky prvních průzkumů. O to větší muselo být jejích zklamání, když se ukázalo, že obě hrobky byly vykradeny. A tak tento nález jenom otevřel pole pro další dohady a teorie (Hrubý, 1965). Dalším horkým kandidátem na Metodějův hrob byl dvouchórový kostel v Uherském Hradišti-Sadech. Ten byl za poslední místo Metodějova odpočinku označen v letech na základě zdvojeného půdorysu, který byl prý typický pro

17 17 biskupský chrám. Na tom samém místě jsou i náznaky možné existence kláštera a církevní školy z 9. století. V Sadech byla nalezena zděná hrobka s hrobní kaplí. Na náhrobku se zachovaly části omítky na níž byl vyobrazen obličej. Obličej je vyobrazen i na náhrobku Konstantina-Cyrila v Římě. To vedlo archeologi k tomu, že by se skutečně mohlo jednat o hrob Metoděje. Navíc hrobka se nacházela v souladu s legendou na levé straně. Spor se však rozhořel o to, zda se levá strana určuje v kostele podle věřícího hledícího k oltáři či ne. Tento spor vyřešily až antropologické výzkumy kostry nalezené v hrobce. Antropolog J. Jelínek označil totiž ostatky za ženské nikoli mužské (Hrubý, 1965). Tak tajemství hrobu věrozvěsta Metoděje zůstává i nadále neobjasněno a možná i navždy zůstane Pedologie V nivách řek se nejčastěji vyskytují fluvisoly. Jedná se o půdy vzniklé v holocénu, takže jejich stáří je maximálně v délce staletí. Fluvisoly říčních údolí se vyvíjejí z povodňových sedimentů hlinitopísčité a jílovitohlinité zrnitosti. Nejčastěji jsou hnědě až červenohnědě zbarveny. Fluvisoly tvoří sedimenty snesené do údolí erozí a akumulované v nivě řek. Pokud má řeka stále ještě aktivní inundaci, dochází k ukládání sedimentů každoročně. Takovéto sedimenty jsou vrstevnaté s nerovnoměrným uložením humusu v profilu (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Jestliže dojde ke změně odtokových poměrů v důsledku regulace toků. Tak jak můžeme pozorovat na některých našich řekách. Dojde k homogenizaci půdního profilu eliminací jeho vrstvení fyzikálními a biologickými procesy. Půda přechází v post nivní stádium a stává se reliktní fluvizemí.většina našich nivních půd je přestavována fluvizeměmi kambickými (vegami) (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Při tvorbě půd mají rozhodující význam stanoviště a podnebí. Přestože ostatní půdotvorné faktory jako matečná hornina, působení organismů, reliéf a čas mohou jejich vliv zkreslit i přesto lze většinou rekonstruovat podmínky za kterých se půda vyvíjela. Přičemž nás zajímá hlavně charakteristika příslušného klimatu a rázu stanoviště Výzkumu starých půd a stanovištních a klimatických podmínek, za kterých tyto půdy vznikaly se věnuje paleopedologie (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990).

18 Paleopedologie Paleopedologie je vědní obor, zabývající se studiem půd a zvětrávacích pochodů minulých geologických dob. Podle principu aktualismu se v určitém regionu tvořily v minulosti půdy podobném těm, jaké se v těchto oblastech tvoří dnes. V geologické minulosti se ovšem půdy tvořily často za odlišných podmínek, něž jsou dnešní. Také se zachovaly jen neúplné profily těchto půd, popřípadě pouze zbytky půdy, které nemají genetický vztah ani k současnému stanovišti, ani k hornině na níž druhotně spočívají. Rozlišují se tři skupiny starých půd: a) půdy, které vystupují v našich oblastech i v současné době b) půdy známe z těchto území jako fosilní c) půdy mající recentní obdoby ve vzdálených oblastech Rekonstrukce výskytu starých půd umožňuje udělat si představu o podmínkách, formách a chemismu zvětrávání. Na základě výskytu starých půd, můžeme usuzovat na tehdejší stanovištní a klimatické podmínky (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Podle Kubiëna (1956a) se může jeden a týž typ, subtyp nebo varieta ze stejného výchozího podkladu vyskytovat v různých formách podle toho, zda půdní zbytky leží in situ, nebo byly přemístěny, zda se staly, nebo zůstaly části živé půdy. Recentní půda Odpovídá poslednímu půdotvornému cyklu, holocénu. Recentní půdy mají úzkou závislost na stanovištní podmínky (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Reliktní půda Půda, která se vyvinula v minulosti ve stanovištních podmínkách, zcela odlišných od současných (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Fosilní půda Půdní profil je překryt vrstvami sedimentů nebo lávovými příkrovy (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Recentní půdní sediment Jedná se o půdní sediment recentní půdy (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Reliktní půdní sediment Je půdní sediment, který leží na dnešním povrchu půdy a vliv dnešních stanovištních podmínek je zanedbatelný a nemohlo v důsledku jejich činnosti dojít ke změně původního charakteru (Němeček, Smolíková, Kutílek).

19 19 Fosilní půdní sediment Je sediment, který je překryt jiným sedimentem či lávovým příkrovem (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Zralost půdy je dána jednak délkou a jednak intenzitou působení teplého podnebí. Chladná období se vyznačovala intenzivním odnosem a sedimentačním neklidem. Činnost organizmů byla nevýrazná a docházelo k silnému mechanickému zvětrávání. Toto mělo za následek, že tvorba půd se zpravidla omezila jen na iniciální vývojová stádia. V teplých obdobích zvlášť byla-li vlhká byly pro vývoj půd mnohem příznivější podmínky. Tato teplá a vlhká období se vyznačovala sedimentačním a odnosovým klidem. Na půdách byl silný rostlinný kryt, který umožňoval silné chemické a biologické zvětrávání, jehož výsledkem jsou vyzrálé až silně vyzrálé půdy. Přičemž musí být bráno v úvahu, že i v jednotlivých interglaciálech docházelo k drobnějším klimatickým výkyvům (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990). Fosilní a pohřbené semiterestrické půdy Semiterestrické půdy jsou takové půdy jejichž vývoj je určován nízkou hladinou podzemní vody, která občas zasáhne i povrch, nebo povodňovou vodou, která během záplav překryje povrch půdy naplaveným materiálem. Tyto semiterestrické půdy jsou tedy půdy, kde je trvalý vliv vody, která je přítomna v určité zóně půdního profilu a dočasně zasahuje celý profil. K semiterestrickým půdám patří zejména půdy nivní, glejové a slané. Na Moravě se nejvíce vyskytují (Němeček, Smolíková, Kutílek, 1990) fluvizemě kambické (vegy)

20 20 3. MATERIÁL A METODY 3.1. Poloha obce Obrázek 2 mapa Obec Mikulčice leží v blízkosti hranic se Slovenskou republikou v těsném sousedství města Hodonín v jihomoravské nížině, členěné dolními toky Moravy a Dyje. Archeologické naleziště Na Valech je na okraji katastru obce Mikulčice přibližně 500 m od dnešního koryta řeky Moravy Historickoklimatologická charakteristika Zhruba v letech n.l. začíná podnebně velice příznivé a výrazně teplé období, které klimatologové nazývají malé klimatické optimum. Přibližně roku 875 končí ve střední Evropě série mimořádně chladných a neúrodných roků. Teplota v malém klimatickém optimu, tj. mezi roky byla průměrně asi o 1 až 1,5 C nad současným dlouhodobým normálem (J. Svoboda, Z. vašků, V. Cílek, 2003). Takto příznivé klimatické podmínky zapříčinily rozmach tehdy uplatňovaného tzv. přílohového zemědělství. Podstatou přílohového zemědělství byla rotace popluží a přílohu, tedy rotace osévané plochy a plochy, která se nechávala volně bez jakéhokoli agrotechnického zásahu. Tento poměrně výkonný systém byl využíván starými Slovany a umožnil kulturní i politický rozvoj jejich říší. Tomuto způsobu obděláváni půdy se v teplejším období malého klimatického optima dařilo a došlo tak ke značnému rozšíření zemědělské výroby i mimo nížiny a úvaly. Již od 9. století se na území Českých zemí objevuje proces tzv. vnitřní kolonizace, který vyvrcholil ve 12. století (J. Svoboda, Z. Vašků, V. Cílek, 2003). Během tzv. vnitřní kolonizace došlo k odlesnění rozsáhlých území pahorkatin a vrchovin, což vedlo ke zvýšené erozi v těchto oblastech a k zvýšené akumulaci v nivách řek.

21 Charakteristika bioregionu. Poloha a základní údaje Obec Mikulčice a přilehlé archeologické naleziště patří k Dyjsko moravskému bioregionu. Dyjsko moravský bioregion přesahuje do Rakouska a na Slovensko V České republice má plochu 605 km 2. Bioregion je tvořen širokými říčními nivami, patřícími do 1. vegetačního stupně, s jasným vztahem k panonské provincii (Culek, 2005). Geomorofologie a reliéf Geomorfologie bioregionu je klasická nivní, tj. volné meandry 2 4 m hluboko zaříznutých řek, ramena v různém stádiu zazemnění, vyvýšeniny hrúdů. Typická výška bioregionu je m (Culek, 2005). Horniny Podkladem bioregionu jsou převážně písky a štěrkopísky, povrch však tvoří 2 5 m mocné nivní hlíny (Culek, 2005). Půdy Z půd zastoupených v bioregionu převažují převážně glejové fluvizemě na bezkarbonátových sedimentech, ve vyšších částech bioregionu převládají typické fluvizemě. V nivě Moravy jsou zastoupeny hojněji glejové černice. V depresích niv jsou místy úživné půdy slatinné, v mrtvých ramenech jsou typické gleje a hnilokaly. Na hrůdách převažují málo arenické kambizemě nebo rankery (Culek, 2005). Podnebí Celý bioregion leží v nejteplejší oblasti ČR T4. Průměrné teploty a srážky jsou pro stanici Hodonín 9,5 C a 585 mm (Culek, 2005).

22 Přírodní prostředí velkomoravských Mikulčic Přírodní prostředí mělo nezanedbatelný vliv na politický i kulturní vývoj Velké Moravy. Porovnáme-li výsledky archeologického výzkumu, prováděného v jihomoravské nížině, na území mezi Dunajem a Dyjí s výzkumem prováděným v severní polovině Moravy, zjistíme, že etnický i kulturní vývoj se na severní Moravě zásadně odlišuje (J. Poulík, 1950). J. Poulík dále v knize Jížní Morava země dávných Slovanů uvádí, že Velkomoravské sídelní komplexi tedy nevznikaly jen tak nahodile, ale byly budovány v blízkosti obchodních cest, v místech příznivých pro zemědělskou činnost a v neposlední řadě se tehdejší stavitelé snažili vybírat vhodná místa tak, aby místní reliéf poskytoval co největší přirozenou ochranu před nepřáteli. Ve straší i novější literatuře se často můžeme setkat s tvrzením, že sídla starých Slovanů byla obklopena močály a bažinami. K tomuto závěru došel i např. V. Hrubý (1965), který při výzkumu staroměstského opevnění došel k závěru, že stavitelé použili metodu kůlového roštu limitních zdí budovaných v bažinatém terénu. Václav Hrubý při tom používá srovnání s limitní zdí popsanou Šimkem ve Velké Germanii Klaudia Ptolemaia (Šimek, 1963). Výzkum palisády a její rekonstrukce (Obrázek 3) naznačuje, Obrázek 3 rekonstrukce palisády že byla zbudována v suchém terénu. Jak je patrné z obrázku stavitelé provedli výkop základů, do kterých stavěli svislé kůly a těsnily je dusanou hlínou. K lepšímu zakotvení kůlů byly používány lomové kameny (Opravil, 1983). Oproti tomu, pokud by se jednalo o limitní zeď zbudovanou v bažinatém terénu zmiňovanou Šimkem (1963),

23 23 postup výstavby by byl patrně zcela odlišný. Stavitelé by patrně nejspíš hustě vedle sebe zatloukli piloty a teprve na nich v suchu by zbudovali kamennou zeď (Opravil, 1983). Interpretace archeologů byla nepochybně ovlivněna současnými hydrografickými poměry v nivě Moravy a Ibrahímovou zprávou o umístění hradiště v jezernatém Meklenbursku. Stejně jako nelze současné hydrografické poměry aplikovat na dobu Velké Moravy z důvodu rozsáhlých technických úprav odtokových poměrů za posledních sto let. Stejně tak nelze srovnávat nivu Moravy s krajem, který byl modelován pevninským zaledněním a je v něm tedy zcela odlišná geomorfologická situace (Opravil, 1983). Světlo do problematiky přírodního prostředí vnesly až paleobotanické výzkumy a výzkumy nivních uloženin, které pomohly rekonstruovat přírodní podmínky i vývoj a změny údolní nivy. Nivní uloženiny představují pro archeologii významný zdroj informací. Nivní uloženiny našich toků v nížinách jsou převážně tvořeny jemnozrnnými sedimenty fluviálního původu, které se začaly ukládat v mladším holocénu. Vznik těchto sedimentů souvisí s činností člověka, který potřeboval stále více prostoru pro svá obydlí a pole. Potřebnou půdu tehdejší lidé získávali kácením lesů, rozrušili tak vegetační kryt a podmínili tak erozi půdy. Retenční schopnost lesa je zcela jednoznačná. V době Velké Moravy nebyla krajina souvisle odlesněná a odlesněné plochy se vyskytovaly pouze v okolí sídel. Na horách a v podhůří se ještě prakticky neobjevovalo trvalé osídlení a odlesnění, k tomu a k následné erozi a k ukládání povodňových hlín v nížinách došlo až mnohem později zhruba v 12. století. Retenční schopnost horských lesů byla taková, že dokázaly zadržet i velké dešťové srážky. Sídla nacházející se v nížinách tedy nebyla ohrožována velkou vodou přiteklou z hor. Tyto aluviální uloženiny jsou často velmi mocné a překrývají pohřbené půdní horizonty, včetně kulturních vrstev (Opravil, 1983). Tyto kulturní vrstvy jsou vlastně konzervovány a čekají na svoje odkrytí archeologi. Často se v těchto aluviálních uloženinách nacházejí kromě různých nádob, šperků či zbraní také rostlinné zbytky, které umožňují udělat si detailnější představu o přírodních podmínkách, se kterými se naši předkové museli potýkat. Je tedy pravděpodobné, že se obyvatelé velkomoravských hradišť nemusely potýkat se záplavami jaké známe z dnešní doby. Tuto domněnku potvrzuje průběh nivních uloženin, který uvádí E. Opravil ve své knize Údolní niva v době hradištní (Opravil 1983): Nejstarší fáze ukládání je omezena na pozdní glaciál až nejstarší holocén a je v celém svém průběhu štěrková a štěrkopísková. Následující fáze klidu trvala zhruba až do konce mladšího atlantiku a na mnoha místech lze najít na předchozí akumulaci

24 24 fluviálních štěrkopísků půdu s kulturní vrstvou. První holocéní akumulace povodňových hlín začala koncem mladšího atlantiku a na většině lokalit lze prokázat její ukončení v subboreálu. Období klidu zaujímá druhou polovinu subboreálu a vedlo opět na mnoha místech k vytvoření půdy s kulturní vrstvou. S nástupem staršího subatlantiku pokračovala holocéní akumulace, která skončila většinou znovu ukládáním hlín okolo přelomu letopočtu, její průběh byl lokálně odlišný a stejně tak období klidu mezi nimi v závislosti od stupně odlesnění krajiny v určitém povodí. Období klidu, provázené vznikem půd a na moravských lokalitách rozsáhlým osídlením, trvalo asi do století. Na většině středoevropských toků začala od 12. století sedimentace mladých povodňových hlín, která na neregulovaných úsecích toků pokračuje do dnes. Stáří fosilních půd není jednotné, následkem překládání koryta nemusí být vždy stejně hluboko uložené půdy na různých místech v povodí stejně staré. Z výše citovaného vyplívá, že zhruba od roku 0 n.l. až zhruba do roku 1200 n.l. neprobíhala v údolní nivě akumulace. Toto období klidu umožnilo vzniknout rozsáhlým sídelní komplexům typu Mikulčic. Pozůstatky těchto měst pak byly ve 12. století překryty povodňovými hlínami v důsledku rozsáhlých záplav, které se patně na těchto územích začaly objevovat v důsledku člověkem způsobeného rozrušení vegetačního krytu (E. Opravil, 1982) V současnosti je povrch údolní nivy litologicky i pedologicky dosti jednotvárný. V podstatě je údolní niva v celé šíři tvořena hlinitými povodňovými uloženinami s různě vyvinutými půdami. Z výzkumů vyplívá, že než došlo k uložení povodňových hlín, byl původní povrch litologicky rozmanitější. Rozmanitější byly i půdní horizonty, které se samozřejmě vyvíjely v souvislosti s hladinou spodní vody a s ohledem na lokální záplavy. Na řadě míst se přece jen zachovala malá část nížinné nivy, tak jak vypadala před uložením povodňových hlín. To zejména na zbytcích teras a písečných přesypech, které zůstaly až do současnosti mimo dosah záplav. Na tocích s menším spádem došlo k vytvoření A-horizontu. Tento A-horizont se vytvořil buďto na fluviálních štěrkopíscích, kde je možno nalézat zahliněné svrchní vrstvy se sídelními objekty, nebo na předchozích středoholocéních až mladoholocéních akumulacích hlinité nebo písčitohlinité povahy.oproti tomu na tocích s větším spádem lze už uvažovat o častém překládání koryta a erozním povrchu (Opravil, 1983).

25 25 Na obrázku č. 4 je výplň koryta v Mikulčicích na západní straně slovanského hradiště: fodiliferní vrstva na dně koryta má v nadloží písky, které sedimentovaly v 10. století Hlinité uloženiny, povodňové hlíny písek Makrofilie, dřevo, listy a plody Jílovité uloženiny místy s příměsí písku Obrázek 4 Výplň koryta Pro tehdejší půdy se jen ztěžka hledá recentní analogie a jejich charakterizování je tedy velmi obtížné. O charakteristiku těchto půd se například pokouší Kubiëny (1953), který označuje současné spoře zarůstající a pravidelně zaplavované štěrkopísčité surové půdy na březích vodních toků k typu rambla. Jsou to mladé, málo zvětralé půdy, u kterých nelze zaznamenat vznik humózního horizontu. Humózní horizont u těchto půd představuje pouze silně prokořeněná svrchní vrstva, která bývá často pohřbená mladšími nánosy. Ovšem byla-li tato štěrkopísková akumulace v minulosti na rozdíl od novověku mimo dosah dlouhodobých záplav, lze i u ní předpokládat zvětrávání a vytvoření A-horizontu. A celkové zazemnění (Opravil, 1983). Vodním režimem se tato pravěká rambla s vytvořeným A-horizontem podobá do jisté míry vegám, hnědým nivním půdám, které jsou také zaplavovány jen zcela výjimečně (Kubiëna, 1953). Před hlavní akumulací povodňových hlín vegy pokrývaly jen starší hlinité uloženiny (Opravil, 1983). Dlouho se vědcům nedařilo rekonstruovat vegetační kryt v době hradištní a udělat si tak spolu s vývojem a proměnami údolní nivy komplexní obrázek o životním prostředí starých Slovanů. Jestliže se přece jen nějaké práce věnované problematice

26 26 druhové skladby vegetačního krytu údolní nivy před uložením povodňových hlín objevily, šlo spíše o volné interpretace vycházející z geologických a geomorfologických charakteristik údolní nivy ve straším holocénu. Při archeologických výzkumech bylo sice objeveno velké množství zuhelnatělého organického materiálu, ale skutečný zlom přinesly až rostlinné nálezy odebrané v roce 1965 z výplně vodního příkopu v Mikulčicích. Tyto vzorky umožnily vědcům vytvořit závěry týkající se zastoupení rostlinných druhů, zvláště kulturních plodin. Nálezová situace je v Mikulčicích totiž naprosto odlišná než na ostatních zájmových místech archeologického výzkumu týkajícího se Velké Moravy. V Mikulčicích se řada rostlinných zbytků našla na místech, která jsou na úrovni podzemní vody, takže tyto rostlinné zbytky nebyly tolik korodovány (Opravil, 1972). Při archeobotanické analýze a při rekonstrukci životního prostředí, se musí přihlížet ke geologickým, geomorfologickým a hydrologickým poměrům dané doby. Rekonstrukce fytocenosy je tedy výslednicí dlouhodobého vývoje a výrazem určité rovnováhy biologických a fyzikálních činitelů. Je tedy nezbytností mít dostatečné množství fosilních rostlinných zbytků. Nedostatečné množství rostlinných vzorků, kdy se často jedná pouze o zlomky uhlíků dřevin se širokou ekologickou amplitudou pochopitelně neumožňuje věrohodnou rekonstrukci tehdejšího životního prostředí. Jen početná kolekce rostlinných zbytků, jak je tomu například ze zbytky z mikulčického vodního příkopu a těsná součinnost s paleobotaniky umožňují udělat si poměrně přesnou představu o charakteru tehdejšího životního prostředí a skladbě dřívějších porostů (Opravil, 1972). Jak už bylo uvedeno výše v textu nálezová situace v Mikulčicích byla ohledně rostlinných zbytků velmi příznivá a proto se podařilo poměrně přesně rekonstruovat vegetační kryt kolem Mikulčic v době Velké Moravy. I přes relativně velké množství nalezených rostlinných zbytků se ovšem nepodařilo rostlinná společenstva rozdělit na velkomoravská a předvelkomoravská. Z nalezených druhů můžeme tedy uvažovat o výskytu těchto skupin rostlinných společenstev (Opravil1972): Fytocenologická klasifikace na úrovni tříd (Holub, Hejný, Moravec, Neuhäusl, 1967) Lemnetea Potametea Phragmitetea Molinio-Arrhenatheretea

27 27 Salicetea purpureae Querco-Fagetea Artemisieta vulgaris Secalinetea Z Výsledků paleobotanického výzkumu v Mikulčicích tedy vyplívá, že v nivě řeky Moravy v století převládaly lesní formace, především formace tzv. tvrdého luhu. Tvrdé luhy jsou porosty tvořené hlavními dřevinami jako jsou: jilm, dub, jasan. Tvrdé luhy jsou lužní lesy zaplavované jen občasně při zvlášť velkých vodách, nesnášející trvalé zaplavení. Vodní a bylinná společenstva byla omezena převážně jen na mrtvá říční ramena a jiné deprese, obvyklé v aluviu meandrující řeky (Opravil, 1972). Ideální stav jihomoravské údolní nivy na sklonku prvního tisíciletí uvádí následující obrázek Obrázek 5 Ideální stav jihomoravské údolní nivy V podloží štěrkopísky překryté povodňovými hlínami (šrafovaně) nebo sprašemi (čárkovaně). Přehled jednotlivých formací: A hlavní říční koryto, B za nižších vodních stavů obnažovaná část břehů se společenstvy svazu Bidention tripartiti, C pobřežní lem Phalaridion arundinaceae, D pobřežní porosty křovinatých vrb Salicion triandrae, plynule přecházející v následující formaci E společenstva stromových vrb a topolů Salicion albae, F společenstva jilmu s dubem a jasanem, podsvaz Ulmion, G dubohabrové porosty Carpinion betuli s přechody k teplomilným doubravám Querco- Carpinion, H suchý nárazový břeh mrtvého ramene se společenstvy I tříd Potametea a Lemnetea a J svazů Oenanthion aguaticae a Caricion gracilis, případně jiné bažinaté porosty K. U vodního toku (A) vyznačeny úrovně vodní hladiny (od spodu): nízká, střední, povodňová. Na základě paleobotanických, pedologických, archeologických i jiných výzkumů můžeme usuzovat, že vžitá představa o slovanském obyvatelstvu osidlující podmáčená a bažinatá území je milná. Teprve až v důsledku nepříznivých změn

28 28 retenční schopnosti celého povodí došlo k nivelaci terénu. Terén byl postupně zarovnán dlouhotrvajícími velkými záplavami vzniklými během dalších století důsledkem odlesňování vyšších poloh. Tyto záplavy stále více znesnadňovaly zemědělskou činnost, až nakonec došlo k jejímu výraznému omezení nebo ukončení. Během staletí dlouho trvajících záplav se zhoršovaly životní podmínky pro rostlinné druhy patřící do tvrdého luhu. Rostliny tvrdého luhu byly nahrazovány společenstvy topolů, stromových vrb a jasanů. Budeme-li vycházet z výsledků výzkumů paleobotanických, pedologických, archeologických i jiných, musíme konstatovat, že tehdejší přírodní podmínky byly v údolní nivě Moravy o něco příznivější než jsou dnes. Hlavně po staletí utvářený a vyrovnaný hydrologický režim umožnil rozvoj zemědělství a mohutného osídlení údolní nivy, tak jak o tom nalézáme důkazy v Mikulčicích. 4. CÍL PRÁCE Na požádání PhDr. Lumíra Poláčka, CSc. pracovníka Archeologického ústavu AV ČR, byly na archeologickém nalezišti Mikulčice Valy odebrány ze třech sond vzorky pro pedologický rozbor. Cílem této práce je zjisti pomocí fyzikálních charakteristik půdy případné antropogení ovlivnění. Jedná se zejména o určení horizontu jenž tvořil v době Velké Moravy povrch a na němž obyvatelé velkomoravských Mikulčic žili. 5. LABORATORNÍ METODY Podklady pro vypracování práce byly získány od doc. Ing. E. Pokorného, Ph. D. Ze tří sond byly odebrány vzorky z různých hloubek do tzv. Kopeckého válečků. Tyto vzorky pak byly v laboratořích analyzovány. Pro zjištění zrnitosti byla použita pipetovací metoda. Měření bylo prováděno pro každou hloubku v každé sondě dvakrát. Konečný výsledek byl získán pomocí aritmetického průměru dvou měření Zdánlivá hustota tuhé fáze (měrná hmotnost) byla zjištěna pomocí Gay-Lussacova pyknometru. Měření bylo provedeno pro každou hloubku v každé sondě třikrát. Výsledná měrná hmotnost byla získána aritmetickým průměrem všech třech měření.

29 29 Rozbor neporušeného vzorku byl proveden u třech válečků z každé hloubky a každé sondy. Výsledek byl získán aritmetickým průměrem těchto třech dílčích výsledků Odběr vzorků Před samotným rozborem vzorků v laboratoři musí předcházet jejich odběr v terénu. Odběr následuje ihned po popisu půdního profilu. Vzorky se odebírají z čela sondy, ze střední, 5 10 cm mocné vrstvy každého vylišeného a popsaného horizontu, z celé šířky čela sondy. U horizontu o mocnosti menší než 5 cm odebíráme vzorky z celého horizontu, naopak u horizontů mocnějších než 30, resp. 40 cm většinou odebíráme vzorky 2 ze středů horní a dolní poloviny horizontu (J. Jandák, 2003). Chceme-li stanovit fyzikální vlastnosti a charakterizovat vodní a vzdušný režim půdy, odebíráme půdní vzorky v neporušeném stavu pomocí speciálního odběrového zařízení tzv. Kopeckého fyzikálních válečků, vyrobených z nerezavějící oceli, většinou o objemu 100 cm 3, a maximální výšce 5 cm. Tyto vzorky odebíráme obvykle z popsaných čelních stěn kopaných sond. K podrobnější charakteristice fyzikálních vlastností a režimů půdy můžeme vzorky odebírat v předem stanovených hloubkách a intervalech, bez ohledu na půdní horizonty (J. Jandák, 2003). Samotný odběr probíhá tak, že nad každou stanovenou hloubkou odběru pomocí lopatky odstraníme svrchní vrstvu zeminy a na urovnaný povrch položíme fyzikální válečky a postupně rovnoměrně, plynule a bez viklání vtlačujeme do půdy tak dlouho, až vrstva zeminy o výšce cca 0,5 1 cm přesahuje horní okraj válečku. Potom váleček s nástavcem pomocí polní lopatky a nože opatrně vyjmeme z půdního profilu, odstraníme horní část nástavce a zeminu přesahující horní okraj válečku opatrně odřezáváme krouživými pohyby ostrým nožem tak dlouho, až je vrchní strana zarovnaná.řeže se od středu ke kraji válečku do kužele, jehož výška se postupně snižuje až do zarovnání základny. Potom na tuto stranu přiložíme víčko, opatrně váleček uchopíme za upravenou část, odstraníme spodní díl nástavce a výše popsaným způsobem odřežeme dole přesahující zeminu a opět nasadíme víčko. Takto připravený vzorek stáhneme 2 gumičkami, vnější část válečku očistíme od zeminy a dáme do igelitového sáčku. Důležité je zapsat si číslo válečku a vést seznam odebraných vzorků. Odebrané vzorky se musejí co nejdřív zpracovat v laboratoři (J. Jandák, 2003).