MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2010 MARCELA JURDOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Zhodnocení reprodukce u kopytníků chovaných v zoologických zahradách Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Radek Filipčík, Ph.D. Vypracovala: Marcela Jurdová Brno 2010

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Zhodnocení reprodukce u kopytníků chovaných v zoologických zahradách vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně. dne podpis.....

4 PODĚKOVÁNÍ: Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Ing. Radkovi Filipčíkovi, Ph.D. za cenné připomínky, rady, ochotu a přátelský přístup, který projevoval po celou dobu vzniku této bakalářské práce. Děkuji své rodině za poskytnutí zázemí při studiu na Agronomické fakultě.

5 ANOTACE: Práce je zaměřena na zhodnocení reprodukce u kopytníků chovaných v zoologických zahradách. Kopytníci jsou rozděleni na dva řády. Řád lichokopytníci je dále podrobněji rozčleněn na čeledě koňovití, tapírovití a nosorožcovití. Z čeledi koňovití je blíže popsána zebra Grévyho, zebra Chapmanova a zebra Hartmanové. Řád sudokopytníci je rozdělen na čeledě prasatovití, pekariovití, hrochovití, velbloudovití, jelenovití, kabarovití, kančilovití, vidlorohovití, žirafovití a turovití. Z čeledi hrochovití je popsán hroch obojživelný. Z čeledi turovití je blíže popsána podčeleď přímorožci - adax, antilopa vraná, podčeleď pravé antilopy - antilopa losí, antilopa jelení a podčeleď buvolci buvolec běločelý. Dále je zde uvedena reprodukce i odchov mláďat v ZOO Dvůr Králové. Klíčová slova: popis, rozmnožování, březost, porod, mládě ANNOTATION: The work is focused on reproduction evaluation of ungulates bred in zoos. Ungulates are split into two orders. The order Perissodactyla is further split into families Equidae, Tapiridae and Rhinocerotidae. From the family Equidae - Grévy`s Zebra, Chapman`s Zebra and Hartman`s Zebra is described in detail. The order even-toed ungulates is split into familia Suidae, Tayassuidae, Hippopotamidae, Camelidae, Carvidae, Moschidae,Tragulidae, Antilocapridae, Giraffidae and Bovidae. From the family Hippopotamidae, Hippopotamus amphibius is described. From the family Bovidae, the subfamilia Hippotraginae - Adax, Hippotragus niger, subfamilia Antilopinae - Common Eland, Blackbuc, subfamilia Alcelaphinae - Blesbok, is closely described. Further, reproduction and rearing of the young in Dvůr Králové Zoo is pointed out. Key words: description, reproduction, gravidity, labour, the young one

6 OBSAH 1 ÚVOD: CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Reprodukce Kopytníci (Ungulata) Popis Potrava Sociální systémy Lichokopytníci (Perissodactyla) Koňovití (Equidae) Zebry (Hippotigris) Tapírovití (Tapiridae) Popis Rozmnožování Nosorožcovití (Rhinocerotidae) Popis Rozmnožování Sudokopytníci (Artiodactyla) Prasatovití (Suidae) Popis Rozmnožování Pekariovití (Tayassuidae) Hrochovití (Hippopotamidae) Velbloudovití (Camelidae) Popis Rozmnožování Jelenovití (Cervidae) Popis Rozmnožování Kabarovití (Moschidae) a Kančilovití (Tragulidae) Vidlorohovití (Antilocapridae) Popis... 29

7 Rozmnožování Žirafovití (Giraffidae) Popis Rozmnožování Turovití (Bovidae) Přímorožci (Hippotraginae) Pravé antilopy (Antilopinae) Buvolci (Alcelaphinae) ZOO Dvůr Králové Zebra Böhmova Zebra Grévyho Zebra Hartmanové Okapi Safari ZOO Dvůr Králové ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ SEZNAM POUŽITÝCH TABULEK... 53

8 1 ÚVOD: Bakalářskou práci na téma Zhodnocení reprodukce u kopytníků chovaných v zoologických zahradách jsem si zvolila z důvodu mého zájmu o chov a rozmnožování zvířat v zoologických zahradách, kde se snaží co nejvíce přizpůsobit umělé podmínky přirozenému životu ve volné přírodě. Kopytníci jsou podstatnou součástí každé zoologické zahrady, a i když nejsou tak atraktivní jako např. šelmy, tvoří významnou součást přírody. Lichokopytníci jsou poměrně známou skupinou, a to zejména čeleď koňovití. Koně tvoří součást života mnoha lidí a jsou využíváni nejen k rekreaci, ale také pro sport. V minulosti se uvažovalo o domestikaci zeber v Africe namísto koní. Zebry však nejsou tak vytrvalé jako koně, a tak bylo od tohoto záměru postupně upuštěno. Nosorožci jsou oblíbenou a známou skupinou. Velkou popularitu dnes v České republice získali zejména díky záchranné akci týkající se nosorožců tuponosých severních. Těchto nosorožců je v zoologických zahradách ve světě již jen posledních osm kusů. Rozmnožování v zajetí je problémové a ani inseminace nebyla úspěšná, proto byla čtyři zvířata převezena do svého přirozeného prostředí v Africe. Ve volné přírodě je díky přirozeným podmínkám větší šance na zachování tohoto vzácného poddruhu. Poslední a nejméně známou čeledí řádu lichokopytníků jsou tapíři. Tapírovití mohou některým lidem díky svému malému chobotu trochu připomínat slony, avšak protože mají na zadních končetinách tři prsty jsou řazeni mezi lichokopytníky. Jsou velmi plaší, a ačkoliv je chová několik zoologických zahrad v naší zemi, není snadné je zahlédnout. Ze sudokopytníků jsou veřejnosti nejvíce známé dvě čeledě, a to prasatovití a turovití. Do prasatovitých patří méně známé babirusy a dále, jak již název napovídá, prasata s nejznámějším zástupcem prasetem domácím, chovaným nejen ve velkochovech, ale i u mnoha malochovatelů. Nejvíce druhů pak zahrnuje čeleď turovití. Jejich společným znakem jsou rohy, které jim vyrůstají na celý život. Nejznámějším druhem je jistě skot pojímající mnoho plemen, která jsou dnes rozšířena na všech kontinentech, ať už jako původní nebo dovezená. Do turovitých patří mnohé druhy antilop, ale také buvoli, kteří se dosud v některých státech Asie využívají jednak na mléko a maso, ale také jako tažná zvířata. Zvířata z čeledí kabarovití, kančilovití a vidlorohovití jsou vzácná a jsou chována jen v některých zoo na světě. Na reprodukci jsem se zaměřila z toho důvodu, protože je velmi podstatnou a nedílnou součástí života zvířat a slouží k zachování druhu. V zoologických zahradách 8

9 je rozmnožování přikládán velký význam, a to z důvodu obnovování chovného stáda a u některých druhů i z důvodu introdukce do volné přírody. V zoologických zahradách je jak u lichokopytníků, tak i u sudokopytníků využíváno přirozené páření. Inseminace je používána jen zřídka, a to pouze u ohrožených druhů, u kterých přirozené páření nebylo úspěšné. Inseminace bývá také využívána například u slonů nebo u pandy velké. U slonů se využívá inseminace v případě, že zoologická zahrada nechová samce. Březost se v živočišné říši pohybuje od několika dní u hlodavců až po skoro dva roky u slonů. Zajímavý je např. porod u žiraf, kdy samice rodí ve stoje a mládě dopadá na zem z dvoumetrové výšky. 9

10 2 CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce bylo shromáždit poznatky o reprodukci kopytníků v zoologických zahradách. Popsat možnosti reprodukčních postupů, sociální uspořádání a chov. Dále shrnout informace o reprodukci ve volné přírodě a zjistit možnosti a využití inseminace v zoologických zahradách u jednotlivých kopytníků. 10

11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Reprodukce Přirozené rozmnožování je dnes hlavním způsobem reprodukce u většiny druhů a je v zoologických zahradách upřednostňované hlavně z hlediska přirozeného chovaní zvířat. Inseminace se využívá při šlechtění hospodářských zvířat a také u ohrožených druhů. Inseminace je proces, kdy je sperma samců vpravováno do děložního krčku samice v době říje. Hlavní výhodou je zmrazení a tím zachování genofondu u vzácných druhů. Další výhodou je také to, že samice nemusí být pro páření přepravovány v případě, že ZOO nemá k dispozici samce (Career with animals, 2010). Inseminace byla využita např. u slonice Delhi v ústecké ZOO v roce K umělému oplodnění se ZOO rozhodla z toho důvodu, že nemá k dispozici samce slona indického a převoz do Německa za samcem byl nereálný. Samec využitý pro inseminaci byl ze ZOO Whipsnade v Anglii. Sloní sperma se nezmrazuje, a proto musí být aplikováno do osmi hodin po odběru. Při vyšetření po 11 týdnech od inseminace byl objeven plod o velikosti 2 mm. Delhi se tak stala první samicí slona indického, která byla v Evropě úspěšně uměle oplodněna. Slůně se však narodilo mrtvé. Příčinou zřejmě bylo zadušení v porodních cestách, protože porod byl dlouhý a komplikovaný špatnou polohou slůněte a jeho značnou velikostí (Petr, 2007). Druhy zvířat, které se zatím nepodařilo rozmnožit nebo druhy, jejichž rozmnožování je dosud stále vzácností ubývá. Je to způsobeno dokonalou péčí o zvířata, která jsou chována v párech nebo ve skupinách, jejich ochranou před nepříznivými vlivy prostředí, vysokou odborností veterinární, krmivářské i ošetřovatelské péče. Pro příklad, první orangutan na světě byl odchován již v r v ZOO Philadelphia. O dva roky později v téže ZOO byl odchován první šimpanz narozený v Americe. V Basileji byly v r odchování první plameňáci a o rok později i první gorilí mládě v Evropě. ZOO Zürich odchovala v r papouška kea. V r se narodil první rypouš sloní v ZOO Stuttgart. V současných ZOO žijí stovky vzácných druhů zvířat, které se již množí v několikáté generaci. Chovy mnoha druhů zvířat se dokonce musí omezovat, neboť prostředí, do kterého by mohly být zvířata zpětně umístěna, se vlivem lidské 11

12 civilizace značně změnilo a vhodná náhradní prostředí nebývají vždy k dispozici (Klika, 2005). 3.2 Kopytníci (Ungulata) Nadřád kopytníci zahrnuje více jak 240 druhů zvířat. Jedná se o nejpočetnější pozemské býložravé živočichy, obdařené schopností vytrvale běžet a díky tomu si zachránit život. Další jedinečnou schopností je štěpení a trávení celulózy (Neznámý autor, 2005). Kopytníci se dělí do dvou velkých řádů: sudokopytníci, jejichž představitelé mají dva nebo čtyři prsty na předních i zadních končetinách, a lichokopytníci s lichým počtem prstů. Zvířata obou řádů dávají přednost životu v otevřené krajině, takové, jakou představují např. savany. Ke kopytníkům patří mnohá domácí zvířata, která si člověk odpradávna choval, a také mnoho druhů černé lovné zvěře, držené v oborách (Neznámý autor, 2005) Popis Kopytníci mají zpravidla protáhlou tlamu přizpůsobenou zpracování rostlinné potravy pomocí zubů a soudkovitý tvar trupu. Jejich schopnost rychle běhat na dlouhé vzdálenosti je ze značné části daná stavbou končetin, které jsou přizpůsobené k jednoduchému, ale dynamickému pohybu vpřed a vzad. Každá končetina je do těla vsazena až k loketnímu a holennímu kloubu. Pod těmito klouby je u předních končetin kost vřetení a loketní, u zadních končetin kost holenní a lýtková. Následují silně prodloužené záprstní kosti a nártní kosti. Tyto delší dolní části končetin umožňují delší krok, a proto i větší rychlost pohybu. Rovněž mají tato zvířata snížený počet prstů, to znamená i méně svalstva a šlach, a tudíž nižší energetické výdaje a vyšší vytrvalost. Běhají po prstech zapouzdřených v kopytech. (Burnie, 2002) 12

13 3.2.2 Potrava Většina kopytníků jsou přežvýkavci a rostliny odtrhávají pomocí předních zubů, pohyblivých pysků, jazyka a řezáků v dolní čelisti. Takto získané sousto putuje do zásobní části žaludku, nazývané bachor, kde se působením slin a mikroorganismů natráví. Natrávená potrava se posune do dalšího oddílu, zvaného čepec, odkud ji zvíře v malých dávkách vyvrhuje zpět do tlamy a tam důkladně přežvýká. Přežvykování umožňuje zvláštní tvar čelistního kloubu, díky němuž se čelist může pohybovat do stran. Přežvýkaná potrava putuje do knihy a odtud do slezu, kde dochází k vlastnímu chemickému zpracování potravy. Výhodou tohoto zpracování pastvy je to, že býložravec může rychle nahromadit zásobu rostlinné potravy a tu pak v klidu postupně zpracovat (Neznámý autor, 2005). Těmto zvířatům se daří i tam, kde potravní zdroje jsou sice omezené, ale mají vysokou jakost. Mezi přežvýkavce patří jeleni, žirafy, turové včetně antilop, ovce a kozy (Burnie, 2002). K nepřežvykujícím kopytníkům patří všichni lichokopytníci, prasata, hroši a něco mezi tím jsou velbloudi, kteří sice také přežvykují, ale jiným způsobem a mají jen třídílný žaludek. Nepřežvýkaví býložravci tráví rychleji a méně dokonale (Neznámý autor, 2005). Tito kopytníci žijí v oblastech, kde je méně kvalitní potrava, proto jí zvířata musí k dosažení dostatečného množství výživných látek zkonzumovat větší množství (Burnie, 2002). Částečně některým z nich, např. koním, nahrazují složitý žaludek dokonalejší chrup s mohutnými stoličkami a rozměrná slepá střeva (Neznámý autor, 2005) Sociální systémy U kopytníků se vyskytují různé sociální systémy, jejichž vznik je dán různými faktory, jako je prostředí, velikost těla, zda se rozmnožují v určité sezoně a zda migrují. Tapíři, nosorožci a některé lesní antilopy žijí většinou osamoceně a teritoria samců překrývají teritoria několika samic. Dikdikové žijí v párech, které obsazují malá teritoria. Samci gazel si vytváří malé teritoria a samice se potulují dovnitř i ven. Buvolci a většina zeber žije v harémech složených z jednoho dominantního samce a většího počtu samic. Na druhé straně jeleni tvoří stáda vždy jednoho pohlaví vyjma období říje. 13

14 Samci mezi sebou bojují a nejúspěšnější z nich si seskupí velký harém laní (Burnie, 2002). 3.3 Lichokopytníci (Perissodactyla) Řád lichokopytníci zahrnuje tři čeledě: nosorožce, tapíry a koně. Zvířata těchto čeledí se od sebe vzhledem značně liší. Společným znakem je osa končetiny procházející jedním prstem. Znamená to, že váha těla spočívá na jednom prstě. Je to třetí prst, který je také nejvyvinutější (Hanzák a Veselovský, 1975). Končetiny nosorožce mají tři prsty, tapír má čtyři prsty na předních nohou a na zadních končetinách tři, zatímco koně přišly o všechny prsty kromě prostředního (Neznámý autor, 2005). Chrup lichokopytníků se vyznačuje malými špičáky, které u některých druhů chybějí. Stoličky mají hrboly spojené vzájemně lištami. Dnešní lichokopytníci jsou velká, býložravá zvířata. Většinou to jsou dobří běžci. Mají jednoduchý žaludek a chybí jim klíční kost a žlučník (Hanzák a Veselovský, 1975) Koňovití (Equidae) Do této čeledi patří tři druhy afrických zeber, divocí osli, kůň Převalského a domácí koně. Koňovití se vyskytují v travnatých oblastech a pouštích Afriky a Asie. Některé druhy koňovitých, především plemena koní, byly introdukovány do různých oblastí celého světa (Burnie, 2002). Charakteristické znaky koňovitých jsou velmi pohyblivé pysky a nozdry, hluboká hruď, hříva na krku, ocas končící střapcem chlupů nebo dlouze osrstěný a tvrdé kopyto (Burnie, 2002). Oči mají protáhlý tvar, jsou umístěné po stranách hlavy a tím je zajištěno široké pole vidění. Koně vidí dobře ve dne i v noci. Uši jsou velké a pohyblivé, mohou se vytáčet do všech směrů, aby tak identifikovaly zdroj zvuku a zvíře tak nemusí měnit polohu těla. Sluch má kůň velmi bystrý (Neznámý autor, 2005). 14

15 Zebry Existují tři druhy zeber: zebra Grévyho žijící ve východní Africe, zebra stepní obývající ve čtyřech poddruzích celou jihovýchodní Afriku a zebra horská ve dvou poddruzích, z nichž jeden, tzv. zebra Hartmanové žije v Namibii, a druhý, zebra kapská obývá jihokapaská pohoří (Kolektiv autorů, 2005). Zebra Grévyho (Equus grevyi Oustalet, 1882) Byla pojmenována po francouzském prezidentovi, který jednoho jedince dostal darem od habešského císaře Menelika, téhož roku byla také popsána. (Hauser, 2006). Žije v savanách a řídce zatravněné buši. Dříve obývala křovinaté oblasti Etiopie, Somálska a jih Súdánu, v současnosti žije jen v Keni. Je tedy nejsevernějším druhem zebry. Je nejlépe přizpůsobena polopouštním a pustinným oblastem a dobře snáší velké horko i žízeň (Zoo Dvůr K.n.L. 1, 2010). Zebra Grévyho je největší ze všech zeber. Délku těla má 2,5-3 m, délka ocasu bývá cm, v kohoutku měří cm a váží kg (Burnie, 2002). Ze všech nejméně se podobá ostatní druhům zeber. Má velké zakulacené oslí uši, dlouhou, jemně pruhovanou štíhlou hlavu s oslími nozdrami (Vágner, 1995). Tělo má hustě poseto úzkými černými pruhy, které sahají až ke kopytům, širší jsou jen na krku. Břicho, olemování hnědého znaku na tlamě a širokého úhořího pruhu je bílé. Mláďata mají zpočátku hnědé zbarvení a kromě výrazné hřívy mají bohatě ochlupen úhoří pruh sahající až k ocasu (Hauser, 2006). Základní jednotkou je skupina klisen s mláďaty, existují i stáda hřebců. Někdy se mohou vytvářet dočasná stáda o 100 až 450 zvířatech. Nejsilnější hřebci jsou teritoriální a do svého 2,5 až 12 km 2 velkého teritoria lákají klisny. Největší úspěch mají hřebci na území s bohatou nabídkou travin a snadným přístupem k vodě. Teritorium označují hromadami trusu a také hlasem, který připomíná oslí hýkání (Hauser, 2006). Zebry Grévyho nejsou závislé na období páření. Jednou za 20 až 30 dní, rozmezí se může u jednotlivých zvířat lišit, jsou klisny 4-5 dní v říji a nechají se oplodnit (Verhoef, 2007). Hřebec se páří se všemi klisnami, které přejdou přes jeho území a jsou v říji. Klisny se páří obvykle s více samci, protože v době říje přechází přes území více hřebců. Hříbata se rodí po 13 měsících březosti, obvykle během deštivých měsíců. Nejčastěji v květu a červnu, v období dlouhých dešťů nebo v listopadu a prosinci, v období krátkých dešťů. Těsně před porodem se klisna izoluje od stáda. Porod probíhá 15

16 v leže a trvá 7-8 minut. Rodí se 1 hříbě, vážící kg. Hříbě se samo zbavuje plodových obalů, poté ho matka olíže a tím očistí a osuší. Hříbě může chodit za 20 minut po narození a běhat za hodinu. Samci hrají v péčí o mláďata jen malou nebo žádnou roli. Hříbě matku pozná podle jejího pachu, vzhledu a pruhování na zadku. Hříbě je odstaveno v 6-8 měsících. Klisny se osamostatňují většinou dříve než hřebci (Hollingshead a Croft, 2010). V přírodních podmínkách se klisna poprvé stává matkou ve věku 4,5-6 let a interval mezi porody je nejčastěji tříletý. Ve výjimečně suchých letech se zebry nerozmnožují (Hauser, 2006). Zebra Grévyho se v zajetí dožívá 22 až 30 let. Ve volné přírodě se dožívá nižšího věku, průměrně let ale i 18 (Hollingshead a Croft, 2010). Tab. 1 - počty narozených mláďat zebry Grévyho v zoologických zahradách ZOO Dvůr Králové ZOO Praha ZOO Brno ZOO Ostrava Obr. 1 - dvě samice zebry Grévyho ve výběhu ZOO Dvůr K.n.L. 16

17 Zebra Chapmanova (Equus quagga chapmanni Layard, 1865) Zebra Chapmannova je poddruhem zebry stepní. V Africe jich žije jen asi kusů a jsou zapsány na Mezinárodním červeném seznamu ohrožených živočichů. Obývá rozsáhlé savany a stepi jihovýchodní Afriky (Zoo Brno, 2010). Délka těla se pohybuje v rozmezí cm, výška v kohoutku je cm, délka ocasu cm a může váží kg. Zebra Chapmanova má na rozdíl od ostatních stepních zeber mezi širokými černými pruhy ještě tmavohnědé mezipásy (Zoo Brno, 2010). Charakteristické zbarvení slouží jako vynikající maskovací systém, z dálky nejsou zebry téměř vidět a zblízka vypadají mohutnější. Pruhy také usnadňují komunikaci uvnitř stáda, protože žádné dvě zebry nemají stejné pruhy (Zoo Liberec 1, 2010). Zebra Chapmanova žije v malých rodinných harémech o 4-15 jedincích, které vede nejsilnější hřebec a klisna. Rodinné skupiny se dále spojují do mnohem větších stád (Zoo Olomouc, 2010). Po dnech březosti samice rodí jen jedno mládě, které se za pár hodin přidává ke stádu (Zoo Olomouc, 2010). Při cestách kráčí první nejstarší samice, za ní mláďata a poté další členové stáda, poslední jde samec. V případě nebezpečí se stádo semkne do kruhu a tak chrání mláďata. Zebry dokáží běžet na krátké vzdálenosti až 50 km za hodinu a většinu dne tráví na pastvě. Živí se tvrdými stepními travinami, listy a výhonky keřů. Ve většině případů se pasou společně s žirafami nebo gazelami, lépe tak registrují případné nebezpečí. Největším zebřím predátorem je kromě člověka lev. Dožívají se let (Zoo Liberec 1, 2010). Tab. 2 - počty narozených mláďat zebry Chapmanovy v zoologických zahradách ZOO Liberec ZOO Brno ZOO Plzeň ZOO Olomouc ZOO Dvůr Králové

18 Obr. 2 - stádo zeber Chapmanových ve volné přírodě (Stanislav Cigánek) Zebra Hartmanové (Equus zebra hartmannae Matschie, 1898) Zebra Hartmanové je větším poddruhem zebry horské. Žije v oblastech jihozápadní Afriky a střední Namibie. Živí se různými druhy trav, pupeny a větvičkami (Klimeš 1, 2010). Dosahuje kohoutkové výšky cm, délka ocasu se pohybuje okolo 50 cm, délka těla okolo 220 cm a váží kg. Hřebci jsou obvykle větší (Wild about you, 2010). Na okrově bílém podkladu má husté černé pruhy. Její pruhování je podobné zebře kapské, ale na rozdíl od ní jsou černé pruhy užší a řidší. Pruhování dosahuje až na kopyta, břicho je bez pruhů. Uši jsou podobné oslím. Na krku je vytvořen větší kožní lalok charakteristický pro zebry horské (Klimeš 1, 2010). Stádo se skládá z dominantního hřebce, jedné až pěti dospělých klisen a jejich mláďat. Všichni členové skupiny zaujímají pozici v rámci sociální hierarchie, kdy v čele stojí dominantní dospělý hřebec, který je odpovědný za obranu stáda. Při dosažení dospělosti jsou hřebci ze stáda vyhnání a sdružují se do mládeneckých skupin. Snaží se vytvořit stádo s mladými klisnami nebo převzít stádo jiného hřebce (Arkive, 2010). Zebry Hartmanové se mohou rozmnožovat po celý rok, přičemž mláďata se nejčastěji rodí od listopadu do dubna. Klisna rodí po dnech březosti jedno mládě, které váží asi 25 kg a je dlouhé 120 cm. Mládě se rodí dobře vyvinuté, do hodiny se postaví na nohy a za několik hodin je schopné následovat stádo. Prvních několik 18

19 týdnů mládě zůstává v blízkosti matky, která od něj odhání ostatní členy stáda. Za několik dní po porodu již mláďata okusují trávu ale odstavena jsou až ve věku 10 měsíců. Mláďata jsou ze stáda vyhnána ve věku měsíců, před dalším porodem klisny. Samice rodí první mládě ve věku 3-6 let. Březost se opakuje jednou za 1-3 roky a to až do věku 24 let (Advanced Mammalogy, Arbogast a Walker, 2005). Ve volné přírodě se obvykle dožívají 20 i více let. Nejstarší zebra chovaná v zajetí dosáhla věku 29 let a 6 měsíců (Advanced Mammalogy, Arbogast a Walker, 2005). Největší riziko pro zebry představuje lov a pronásledování, dále ztráta přirozeného prostředí a chov domácích zvířat (Arkive, 2010). Tab. 3 - počty narozených mláďat zebry Hartmanové v zoologických zahradách ZOO Ústí nad Labem ZOO Dvůr Králové Obr. 3 - samice zebry Hartmanové ve výběhu ZOO Dvůr K.n.L. 19

20 3.3.2 Tapírovití (Tapiridae) Tři druhy tapírů jsou jihoamerické: tapír jihoamerický (Tapirus terrestris Linné, 1758), tapír horský (T. pinchaque Roulin, 1829) a tapír středoamerický (T. bairdii Gill, 1865), jeden druh je asijský, tapír indický (T. indicus Desmarest, 1819). Tapíři jsou zvířata střední velikosti, jejich tělo je tvarově podobné prasatům, nohy však mají poměrně vysoké a štíhlé a mají krátký pohyblivý chobot. Žijí v lesních oblastech blízko vody v jihovýchodní Asii, Střední a Jižní Americe. Mnoho času tráví ponořeni ve vodě, ze které vystrkují jen chobot, aby unikli predátorům a ochladili se (Burnie, 2002) Popis Tapíři mají tělo proudnicového tvaru usnadňující procházení hustým porostem. Obličejová část hlavy je velmi dlouhá, nosní vývody jsou silně prodloužené a nozdry leží na špičce čenichu. Mají ostrý čich, který je životně důležitý pro vyhledávání potravy, zjišťování nebezpečí, i pro kontakt s ostatními tapíry. Dále mají velké vztyčené uši zajišťující dobrý sluch a malé oči, sedící hluboko v očnicích, které jsou tak chráněné před trny a ostrými větvemi. Na předních končetinách mají 4 prsty a na zadních 3 prsty. Tapíři mají krátký široký ocas a tvrdou kůži. Srst na těle je obvykle řídká, až na tapíra horského, který má hustý kožich. Tapír středoamerický a jihoamerický mají dobře vyvinutou krátkou štětinatou hřívu, která jim poskytuje určitou ochranu v případě kousnutí jaguárem. Většinou jsou zcela hnědí, šedí nebo načernalí, u některých druhů tvoří výjimku bílé ušní okraje. Tapír horský má nápadně bíle zbarvené pysky, tapír jihoamerický a středoamerický světlé skvrny na tvářích, hrdle a bradě. Pouze tapír čabrakový má na velké ploše těla bílou barvu (Burnie, 2002). 20

21 Rozmnožování Samice rodí po měsících březosti jedno mládě. Novorození tapíři mají na hnědém podkladu bílé skvrny a proužky v řadách na bocích i na končetinách, to jim poskytuje dobré maskování. Ochranné zbarvení mláďatům mizí v 6 měsících věku. Odstavena jsou po měsících a pohlavní dospělosti dosahují ve věku 2-4 let. Tapíři se dožívají přibližně 30 let (Gorog, 2001) Nosorožcovití (Rhinocerotidae) Do této čeledi patří pět druhů, je to nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis Fischer, 1814), nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus Desmarest, 1822), nosorožec indický (Rhinoceros unicornis Linné, 1758), nosorožec dvourohý (Diceros bicornis Linné, 1758) a nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum Burchell, 1817). Nosorožci žijí v africký savanách, tropických a subtropických lesích a v bažinatých stepích Asie. Ačkoliv jsou často považování za útočná zvířata, obecně jsou plaší. Všech pět druhů je ohroženo, z toho tři kriticky (Burnie, 2002) Popis Nosorožci mají široký a krátký hrudník a krátké nohy. Na předních i zadních končetinách došlapují na 3 prsty, kryté kopýtky. Na velké hlavě mají 1 nebo 2 rohy, tvořené rohovinou. Mají 2 cm tlustou kůži a srst je vyvinuta jen nepatrně, pouze uši jsou lemované srstí a na konci ocasu je střapec. Nejlépe je vyvinutý čich a pohyblivé trubkovité uši zajišťují dobrý sluch. Oči jsou malé a zrak je slabý (Ballenger a Myers, 2001). 21

22 Rozmnožování V době rozmnožování jsou nosorožci agresivní a může dojít k poranění jak samice tak i samce. Samci jsou teritoriální a pro ochranu svého území bojují s ostatními samci. Samice rodí po dnech březosti jedno mládě, které zůstává s matkou až do porodu dalšího mláděte, což bývá za 2-4 roky. Pohlavní dospělosti dosahují samci ve věku 7-10 let a samice ve věku 4-6 let. Dožívají se věku až 50 let (Ballenger a Myers, 2001). 3.4 Sudokopytníci (Artiodactyla) Do řádu sudokopytníků patří všichni současní střední i velcí býložravci, kteří žijí na celé Zemi s výjimkou západní Indie, Oceánie a Antarktidy. Nejprimitivnější z nich jsou prasata a pekari (Neznámý autor, 2005). Na všech končetinách mají třetí a čtvrtý prst stejně dlouhý. Tyto prsty jsou na koncích chráněné kopýtky. Ostatní prsty mají zakrnělé nebo jim chybí. Podle způsobu zpracování rostlinné potravy v trávicí soustavě se sudokopytníci rozdělují na nepřežvýkavce a přežvýkavce (Giobio, 2010). Nepřežvýkavci rozmělňují potravu jen v ústech a mají jednoduchý žaludek. Patří mezi ně např. hroch obojživelný, prase divoké a další (Giobio, 2010). Přežvýkavci mají složený žaludek ze čtyř oddílů: bachoru, čepce, knihy a slezu. Slez je vlastní žaludek. Bachor, čepec a kniha jsou předžaludky. Pro přežvýkavce je charakteristický pohlavní dimorfismus. Patří sem např. kamzík horský, zubr evropský, antilopa losí, žirafa mramorovaná a další. (Giobio, 2010). Řád sudokopytníci zahrnuje čeledě: prasatovití (Suidae) - 14 druhů, pekariovití (Tayassuidae) - 3 druhy, hrochovití (Hippopotamidae) - 2 druhy, velbloudovití (Camelidae) - 7 druhů, jelenovití (Cervidae) - 45 druhů, kabarovití (Moschidae) - 4 druhy, kančilovití (Tragulidae) - 4 druhy, vidlorohovití (Antilocapridae) - 1 druh, žirafovití (Giraffidae) - 2 druhy, turovití (Bovidae) druhů (Burnie, 2002). 22

23 3.4.1 Prasatovití (Suidae) Prasatovití patří mezi nepřežvýkavé, všežravé sudokopytníky a zařazují se sem různé druhy prasat a babirusa. Prasata žijí v lesích a stepích Afriky a Eurasie a byla také introdukována do Austrálie, na Nový Zéland a na americký kontinent (Burnie, 2002) Popis Typický je pro tuto čeleď sudovitý tvar těla, útlé nohy, krátký krk a velká hlava. Jedním z nejzajímavějších znaků prasatovitých je čenich, který obsahuje na konci chrupavčitý terčík, jímž procházejí nozdry. Většina druhů má horní a dolní špičáky rostoucí ven z tlamy. U babirusy horní kly samců prorůstají kůží na obličeji a pak se ohýbají šikmo dozadu. Celou váhu prasat na každé noze nesou dvě velká zploštěná kopyta (spárky), na měkké zemi se prase může dotýkat i dvěmi kratšími zadními kopýtky (paspárky). Prasata mají tlustou kůži a srst buď dlouhou a štětinatou (jako např. prase divoké), nebo řídkou (např. babirusa). Většina druhů má hřívu sahající až za krk. Ocas je většinou tenký, zkroucený, pohyblivý a je obvykle jen řídce osrstěný (Burnie, 2002) Rozmnožování Samice prasete divokého rodí po asi 120 dnech březosti až 10 mláďat. Před porodem si bachyně buduje pelech vystlaný větvemi a dalšími částmi rostlin. Narozená mláďata začínají sama chodit již za několik hodin po porodu a drží se v těsné blízkosti matky, která je kojí přibližně po dobu jednoho týdne, než začnou sama hledat potravu. Samice svá mláďata agresivně brání před jakýmkoliv nebezpečím. U stáda s větším počtem samic, bachyně v případě nebezpečí vytvoří kolem mláďat kruh a chrání je vlastními těly (Veškrna, 2009). Samice babirusy rodí v prvních měsících roku po dnech březosti 2-3 mláďata. I když pevnou potravu mláďata začínají přijímat již za několik dní po porodu, matka se o ně stará ještě dalších 6-8 měsíců (Burnie, 2002). 23

24 3.4.2 Pekariovití (Tayassuidae) Čeleď pekariovití je úzce příbuzná s čeledí prasatovití. Pekariovití se vyskytují většinou v lesních oblastech jihozápadní části USA na jih přes Střední Ameriku až po severní Argentinu (Burnie, 2002). Délka hlavy a těla je cm, ocas má šest až devět obratlů a jeho délka bývá 1,5-10 cm. Váží kg v závislosti na druhu a jejich výška může být cm (Myers a Fox, 2000). Pekariové se vzhledem podobají prasatům, od kterých se však liší tím že mají krátké špičáky, které míří v horní čelisti dolů místo nahoru, krátký ocásek, zvláštní žlázu na zádi hřbetu, složitější žaludek (tři komory) a žijí ve skupinách (Burnie, 2002). Žijí ve stádech, jejichž velikost se mění v závislosti na druhu a místě výskytu. Mohou rodit celoročně a počet mláďat se pohybuje v rozmezí jedno až čtyři, nejčastěji dvě mláďata. Březost trvá dnů, v závislosti na druhu (Animal Life Resource, 2010) Hrochovití (Hippopotamidae) Hroši žijí částečně vodním způsobem života a jsou považování za vývojovou větev bližší kytovcům než jiným sudokopytníkům. Dovedou se vznášet ve vodě, mohou aktivně plavat a pod vodou mohou zůstat přes pět minut. Hroch obojživelný žije při březích řek a jezer v Africe a hrošík liberijský méně vázaný na vodu žije v bažinatých lesních oblastech západní Afriky. Hrošík liberijský je ohrožen především destrukcí prostředí a lovem (Burnie, 2002). Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius Linné, 1758) Potravu tvoří různé druhy rostlin, trav a někdy okusují keře a sbírají spadlé ovoce. Spásají také vodní rostliny a někdy mohou okusovat i mršiny (Shefferly, 2001). Hroši mají 4-5 m dlouhé, robustní tělo s krátkýma, pozoruhodně malýma nohama. Hlava je obrovitá, čelisti se mohou ohromně rozevřít, řezáky jsou dlouhé a špičáky mají tvar klů. Čenich je široký a pokrytý citlivými štětinami. Ocas je krátký, zploštělý a na konci má střapeček chlupů. Adaptací pro život ve vodě jsou prsty spojené plovacími 24

25 blánami, oči, uši a nozdry ležící vysoko na horní straně hlavy a nozdry a uši, které mohou pod vodou uzavřít. Barva kůže je šedá s růžovým nádechem na spodní straně těla, kolem očí a na kožních záhybech. Na většině těla je skoro holá a obsahuje hlenové žlázy (Burnie, 2002). Mohou žít jak samostatně tak i ve skupinách. Stádo tvoří dominantní samec s několika samicemi a jejich potomky. Samci mezi sebou často bojují a řezáky mohou způsobit až smrtelné zranění. Teritorium si značkují vlastním trusem, který rozmetají malým ocasem (Shefferly, 2001). Hroši se páří zpravidla ve vodě. Je to asi proto, že je samec velmi těžký a během páření je po celou dobu na samici. Ta je pod vodou a jen občas vystrčí nozdry, aby se mohla nadechnout. Přesto může výjimečně ke kopulaci dojít i na souši. Celý akt může trvat až půl hodiny. Samice rodí po asi 240 dnech březosti jedno mládě. K porodu dochází obvykle v období dešťů, kdy je nejvýživnější tráva. Těsně před porodem odchází samice od stáda a rodí v mělké vodě nebo na souši. Dvojčata se rodí v méně než 1 % případů a v přírodě často nepřežijí, protože matka se většinou stará jen o jedno mládě. Novorozený hroch měří okolo metru a váží kg, hmotnost dvojčat bývá poloviční. Přestože mládě umí chodit i plavat prakticky hned po porodu, zůstává s ním matka několik dní ve vodě a pravděpodobně po tuto dobu v noci nechodí hledat potravu na souš. Mládě se musí na matku fixovat a být pořád těsně u ní, aby se společně za několik dnů mohli vydat na souš a za pár týdnů i zpět ke stádu. Hroší mláďata jsou často terčem útoků predátorů a jsou známé i výjimečné případy napadnutí mláděte jiným hrochem. Kromě jeho ochrany se matka o mládě také stará ve vodě, kde mu pomáhá v plavání a když už mládě nemůže, vozí se často na jejích zádech nebo se o ní opírá předníma nohama. Hlavní stravou mláděte je nejprve mateřské mléko, přesto se hroši od raného věku snaží pást. Kojení může probíhat na souši, ale většinou mládě saje pod vodou. Matka má dvě bradavky mezi zadníma nohama a při kojení leží na boku. Mládě rychle přibývá na váze a v jednom roce už má asi 250 kg. Se svojí matkou zůstává i několik let a není neobvyklé potkat samici se dvěmi i třemi různě starými mláďaty (Bajer, 2008). 25

26 Tab. 4 - počty narozených mláďat hrocha obojživelného v zoologických zahradách ZOO Praha ZOO Ostrava Obr. 4 - hroch obojživelný ( Velbloudovití (Camelidae) Do této čeledi patří lamy, vikuně a velbloudi. Tato zvířata mají dlouhé, štíhlé nohy a charakteristický způsob chůze (jsou tzv. mimochodníci), při kterém se vždy přední a zadní noha téže strany současně pohybuje dopředu a chůze má kymácivý ráz. Velbloud dokáže vypít najednou vodu v množství rovnajícímu se čtvrtině jeho hmotnosti. Vodu může ve svém organismu zadržovat několik dní a využít ji v případě potřeby (Burnie, 2002). 26

27 Popis Velbloudovití mají poměrně malou hlavu, dlouhý a štíhlý krk a rozštěpený horní pysk. Velbloudi mají buď jeden hrb (velbloud jednohrbý, dromedár) nebo dva hrby (velbloud dvouhrbý, drabař). V hrbech se ukládá tuk, který zvíře využívá během období nedostatku potravy a vody. Všichni velbloudovití kopytníci mají hustý kožich, který poskytuje izolaci proti dennímu vedru a naopak zatepluje tělo během chladnějších nocí nebo ve vyšších polohách. Tělesná váha spočívá na spodní straně dvou prstů na každé noze, které jsou na spodině vybaveny tlustými polštářky (Burnie, 2002) Rozmnožování Dromedáři se rozmnožují jen jednou ročně a to v období kdy je dost potravy. Jelikož jsou ale samci dosti agresivní, není velkou výjimkou při soubojích úmrtí protivníka na četné pokousání. Velbloudovití jsou jediní savci pářící se vleže. Jeden samec se obvykle páří s 8-10 samicemi a páření může trvat minut. Po dnech březosti se samice oddělí od stáda a rodí vstoje jediné mládě. Jakmile je mládě schopné pohybu, asi za den, připojuje se i s matkou ke stádu. Ačkoli mládě saje téměř rok již ve 2 měsících se pravidelně přikrmuje okousáváním porostu. Samice je s mládětem v kontaktu pomocí hlasových projevů a ztracené mládě se ozývá naříkavým voláním. Samci dospívají ve věku 4-5 let, samice již ve 3-4 letech (Wikipedie 1, 2010) Jelenovití (Cervidae) Jeleni, srnci a další jelenovití jsou obyvatelé lesů a krajiny s lesíky, ale vyskytují se i v různých jiných typech prostředí, od arktické tundry po stepi. Žijí v severozápadní Africe, v Eurasii a na celém americkém kontinentu. Některé druhy byly introdukovány mimo jejich původní oblast rozšíření, například na Nový Zéland, do Velké Británie a na evropský kontinent (Burnie, 2002). 27

28 Popis Jelenovití mají většinou dlouhé tělo a krk, velké oči po stranách hlavy, vysoko posazené uši a malý ocas. Dobře vyvinutý třetí a čtvrtý prst na každé noze (spárky) nesou váhu těla, druhý a pátý prst (paspárky) jsou malé a obvykle se nedotýkají země. Nejnápadnějším znakem jsou parohy, které se vyskytují jen u samců (vyjma sobů, kde je mají obě pohlaví). Parohy se vyvíjejí každý rok na jaře a nejdříve jsou pokryté jemnou kůží zvanou lýčí. Po skončení vývoje parohů lýčí zasychá a jelen je sdírá, takže na podzim před nástupem říje jsou parohy připraveny k použití při soubojích samců (Burnie, 2002) Rozmnožování Menší druhy žijí obvykle v malých skupinách nebo samotářsky, zatímco samice většiny větších druhů se sdružují do stád. V období říje samci shromažďují harém samic do teritoria, které si hájí před ostatními samci. Když se přiblíží jiný samec, nejprve poměřují své síly hlasovými souboji, hrabáním a chozením kolem sebe. Když jsou síly vyrovnané, tak spolu samci bojují. Samice rodí kolem května až června po dnech březosti 1-2 mláďata. U některých druhů např. u srnců se vyskytuje tzv. utajená březost, kdy se plod na 4,5 měsíce přestane vyvíjet. Mláďata samice kojí 3-5 měsíců (Myers a Fox, 2001) Kabarovití (Moschidae) a Kančilovití (Tragulidae) Kabaři a kančilové jsou podobní jelenovitým avšak několika znaky se od nich liší, například dlouhými horními špičáky namísto parohů. U samců mohou tyto špičáky vyčnívat až pod dolní čelist a slouží jako zbraně při soubojích samců. Všechny čtyři druhy kabarů, vyskytující se v Asii, jsou ohroženy poptávkou po jejich pižmu, které se vylučuje v tříselních žlázách samců během říje a používá jako složka různých parfémů. Čtyři druhy čeledi kančilovití žijí v deštných lesích Afriky a Asie (Burnie, 2002). 28

29 3.4.7 Vidlorohovití (Antilocapridae) Vidloroh je jediný druh čeledi vidlorohovitých a žije v malých stádech v prériích a v křovinatých oblastech Severní Ameriky (Neznámý autor, 2005) Popis Vidlorozi bývají dlouzí 1-1,5 m a váží asi kg. Rohy samců jsou delší než uši, u samic jsou kratší. Zhruba v polovině rohů se nacházejí vidličkovité výrůstky nasměrované vpřed (Neznámý autor, 2005). Dobrou izolaci těla zajišťuje hrubá a hustá srst. Má světle hnědou barvu, výjimku tvoří břicho, spodní část hlavy a krku, které jsou bílé (Krejci, Dewey a Olson, 2009) Rozmnožování V době říje je samec teritoriální a hlídá harém samic. Říje trvá od března do října. V této době, vylučují z pachových žláz feromony. Žlázy nacházející se na krku jsou větší u samců a jsou aktivní během říje. Březost trvá asi 252 dní. Skupina samic rodí na jaře během několika dní po sobě jedno nebo dvě mláďata. Několik dní po porodu mládě není schopno následovat stádo a zůstává skryto ve vysoké trávě. Mláďata jsou částečně odstavena ve 3 týdnu po porodu, kdy začínají přijímat rostlinou potravu. Zcela nezávislá jsou ve věku 1-1,5 roku (Krejci, Dewey a Olson, 2009) Žirafovití (Giraffidae) Jedinými zástupci čeledi žirafovití jsou žirafy a okapi. Žirafy, nejvyšší ze všech zvířat dnes žijících na světě, se od okapi liší způsobem chování a prostředím v němž žijí. Žirafy žijí v savanách a savanových lesích na jih od Sahary a okapi obývají deštné tropické lesy severovýchodního Konga (Neznámý autor, 2005). 29

30 Popis Žirafy i okapi mají přední nohy delší než zadní a tím jejich tělo je vpředu vyšší. Dlouhý krk obsahuje sedm dlouhých obratlů. Růžky mají u žiraf obě pohlaví, u okapi pouze samec. Zakládají se nejprve jako chrupavka, která se postupně mění na kost od zakulacené špičky k bázi. Pokryté jsou osrstěnou kůží. Silná kůže slouží žirafovitým jako ochrana proti útokům predátorů. Okapi má sametovou tmavohnědou srst s bílými pruhy na kyčlích a horní části nohou. Pod zápěstím a zánártím jsou nohy z většiny bílé. Srst žiraf je skvrnitá a tvar a rozložení skvrn se liší u různých geografických poddruhů. Oba druhy mají dlouhý ocas zakončený mohutným střapcem (Burnie, 2002) Rozmnožování Mláďata žiraf se rodí po 457 dnech březosti od května do srpna. Většinou se rodí jedno mládě, dvojčata jsou ojedinělá. Samice rodí ve stoje nebo v chůzi. První týden je mládě skryto v trávě a matka zůstává v jeho blízkosti. Poté bývá mládě začleněno do skupiny ostatních mláďat stáda, kterou vždy jedna samice hlídá. Samice jsou odstaveny ve věku měsíců, samci ve věku měsíců. Samice většinou zůstává ve stádě a pohlavně dospívá ve věku 3-4 let. Samec žije samotářsky dokud nezíská vlastní stádo a pohlavně dospívá ve věku 4-5 let (Maisano a Fraser, 2006). Ve volné přírodě žijí okapi samotářsky a scházejí se pouze na dobu páření. Námluvy a rituály páření jsou známy pouze z pozorování v zoologických zahradách. Březost trvá asi 440 dní a samice před porodem odchází do hustých lesů. Mládě dosahuje váhy kg a první dva měsíce většinu času tráví ukryté v trávě. Samice mládě odstavuje v 6 měsících věku, i když ho může kojit i rok. V zajetí byla nejmladší samice použita do chovu ve věku 1 roku a 7 měsíců a nejmladší samec ve věku 2 let a 2 měsíců. V zajetí se dožívají asi 30 let (Palkovacs, 2000). 30

31 3.4.9 Turovití (Bovidae) Čeleď turovití zahrnuje 140 druhů, které mají jeden společný znak a to stavbu rohů, které jim narůstají na celý život. Rohy jsou výrůstky čelních kostí, nevyměňují se a jsou na povrchu pokryty rohovitým pouzdrem. Turovití své rohy nikdy neshazují a u většiny z nich mají rohy příslušníci obou pohlaví. Nejvíce druhů obývá Afriku, ale žijí také v Eurasii, Severní Americe a některé druhy byly dovezeny i do Austrálie. Turovití jsou býložraví přežvýkavci (Neznámý autor, 2005). Čeleď turovití zahrnuje: podčeleď kozy a ovce (Caprinae), podčeleď chocholatky (Cephalophinae), podčeleď buvolci (Alcelaphinae), podčeleď tuři (Bovinae), podčeleď přímorožci (Hippotraginae), podčeleď srnčí antilopky (Peleinae), podčeleď bahnivci (Reduncinae), podčeleď impaly (Aepycerotinae), podčeleď pravé antilopy (Antilopinae), podčeleď lesoňi (Tragelapinae) (Kořínek, 2010) Přímorožci (Hippotraginae) Adax Núbijský, Antilopa Adax (Addax nasomaculatus Blainville, 1816) Původním areálem adaxů byly pouště a polopouště v pásu od Západní Sahary a Mauretánii až do Súdánu a Egypta. Dnes jsou ve volné přírodě na pokraji vyhubení a vyskytují se pouze ostrůvkovitě v odlehlých pouštních oblastech severovýchodního Nigeru, v Čadu, severozápadní části Mali, východní Mauritánie, v jižní Libyi a také v Súdánu (Wikipedie 2, 2010). Hlavní potravu tvoří pouštní trávy, keře nebo akácie. Na Sahaře je vegetace velmi málo a stáda proto musí při hledání pastvy urazit velké vzdálenosti. Velkou část svého života tráví na místech bez povrchové vody a k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají (Wikipedie 2, 2010). Adaxové jsou poměrně velké antilopy, v kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice, délka ocasu je cm a váží kg. Silné končetiny nesou poměrně dlouhý trup s poněkud převýšenou zádí. V poměru ke krátkému krku má nápadně velkou hlavu. V létě má srst světle pískovou barvu a může být až bílá. V zimním období adaxové tmavnou do šedohněda. Prsa, krk a hlava jsou spíše hnědé, končetiny, břicho a uši jsou bělavé. Také napříč přes hřbet nosu a kolem 31

32 očí se táhne bílý pruh. U dospělých zvířat narůstá krční a podkrční hříva, u samců se navíc objevuje výrazný tmavý chlupový čelní vír. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm. U dospělých samic tvoří 1,5-2, u samců 2,5-3 spirály. Mají široká kopýtka, která jsou přizpůsobena chůzi po písku i skalách (Wikipedie 2, 2010). Adaxové se pohybují napříč pouští v malých stádech o 5-20 jedincích, které vede dominantní dospělý samec. I mezi samicemi panuje určitá hierarchie, dominantní bývá ta nejstarší. Skupina nemá pevné teritorium, nýbrž se neustále přesunuje a hledá potravu (Zoo Zlín 1, 2010). Antilopy adax nemají pevné období rozmnožování, většina mláďat se však rodí brzy na jaře, po dnech březosti. Matka mívá většinou jediné mládě vážící přibližně 6 kg, které odstavuje po 23 až 39 týdnech. Samci pohlavně dospívají ve dvou letech, samice o něco později. V zajetí se mohou dožít až 25 let (Wikipedie 2, 2010). V současnosti přežívá ve volné přírodě asi jen 200 kusů této antilopy, v zajetí se však rozmnožuje bez větších problémů. Místní lidé ho loví kvůli ceněnému masu a kůži. V CITES nalezneme adaxe v příloze I. Je zařazen do Evropského záchovného programu (Zoo Zlín 1, 2010). Tab. 5 - počty narozených mláďat adaxe v zoologických zahradách ZOO Olomouc ZOO Zlín ZOO Dvůr Králové ZOO Praha ZOO Ústí nad Labem

33 Obr. 5 - adax núbijský (Wikipedie 2, 2010) Antilopa vraná (Hippotragus niger Harris, 1838) Antilopa vraná obývá lesnaté savany jihovýchodní Afriky, její rozšíření sahá od jihovýchodní Keni a východní část Tanzanie a Mosambiku až do Angoly a Konga. Jsou teritoriální, zpravidla se vyhýbají otevřené krajině a vždy se zdržují v blízkosti řek nebo napajedel. (Wikipedie 4, 2010). Obývá travnaté pláně, houštinám se vyhýbají, kromě dospělých samců. Stanoviště musí zahrnovat křoviny, které umožňují úkryt před chladem a větrem (Wildlife ranching, 2010). Antilopy vrané jsou býložravé, 90% jejich potravy tvoří trávy. Pojídají pouze travní list, a to ve výšce 4-14 cm nad zemí. Jejich oblíbenou potravou je tráva druhu Brachiaria nigropedata. Byliny, keře a stromy přijímají pouze během období sucha. Jsou aktivní především brzy ráno a před setměním, přes poledne se ukrývají ve stínu, v noci přežvykují. Denně urazí jen asi 1,2 km a obvykle zůstávají dlouho na jednom místě. Nikdy se příliš nevzdalují od napajedel, které navštěvují minimálně každý druhý den (Wikipedie 4, 2010). Antilopa vraná se stavbou těla podobná antilopě koňské a je jen o něco menší (Klimeš 3, 2010). Samci váží okolo 238 kg a v kohoutku dosahují cm, samice jsou menší a váží kolem 220 kg. Délka těla bývá cm, délka ocasu cm. Obě pohlaví mají vrubované rohy šavlovitě zahnuté dozadu. Rohy samců jsou masivnější, zahnutější a až 165 cm dlouhé, rohy samic jsou dlouhé jen cm. Srst je krátká a hrubá a obě pohlaví mají krční hřívu. Samci jsou vždy černě zbarvení, 33

34 samice a mláďata jsou obvykle kaštanově hnědí, u jižněji žijící populace pak hnědočerní (Wikipedie 4, 2010). Břicho, vnitřní strana stehen a skvrna na stehnech a kolem ocasu jsou bílé. Hlava má bílou obličejovou masku (Klimeš 3, 2010). Antilopy vrané žijí během období dešťů v malých rodinných skupinách tvořených samicemi, jejich mláďaty a jedním dominantním samcem, který brání teritorium o rozloze 3,9-9 km 2. Několik takových skupin pak sdílí jeden domovský okrsek, který může mít rozlohu až 25 km 2 a živit až 75 antilop vraných. Během období sucha se antilopy shromažďují ve velkých smíšených stádech na zbývajících pastvinách. Mezi kravami i mezi býky je vytvořena hierarchie, staré krávy bývají na společenském žebříčku výše než ty mladší a i mladí samci jsou podřízeni kravám, a to do věku asi 3 nebo 4 let, kdy se u nich začínají objevovat sekundární pohlavní znaky. Mladí býci se pak toulají sami nebo se sdružují do mládeneckých stád. Dominantní býci většinou samce nechávají pást se v jejich teritoriu, chovají-li se podřízeně a nejeví-li zájem o samice. Při boji o teritorium samci kolem sebe krouží, třepou hlavami, poté padají na kolena a bojují rohy. Úmrtí jsou známé, ale vzácné (Wikipedie 4, 2010). Říje přichází uprostřed období sucha, v období od května do července. Březost trvá 8-9 měsíců a telata se rodí na konci období dešťů, kdy je dostatek vysoké trávy sloužící k ukrytí mláděte. Před porodem se samice izoluje od stáda. Matka hlídá mládě ze vzdálenosti 10 i více metrů a vrací se k němu několikrát za den aby se napojilo. Po každém napojení se mládě obvykle přemisťuje aby nepřilákalo predátory. Má hnědou srst, která ho maskuje v hnědé trávě. Tele zůstává skryto 2-4 týdny (Antelopetag, 2010). Pouto mezi matkou a mládětem je slabé a i ve stádě telata tráví více času se svými vrstevníky a matku vyhledávají jen jako zdroj mléka. Odstaveno je asi po 6 měsících. Samice pohlavně dospívají ve dvou a půl letech, samci ve třech až čtyřech letech. Poté jsou samci vyhnání a sdružují se do mládeneckých stád o velikosti 2-12 jedinců (Wikipedie 4, 2010). Přirozenými nepříteli jsou hyeny skvrnité, levharti, lvi, psi a krokodýli. Lvi většinou neútočí na dospělé antilopy, kvůli jejich velikosti a bojovým schopnostem. V zajetí se antilopa může dožít let. Ve volné přírodě se kvůli nemocem, nedostatku potravy a lidskému zásahu dožívají nižšího věku (Antelopetag, 2010). Antilopa vraná je zapsána na červeném seznamu IUCN (International Union for Conservation of Nature - Červený seznam ohrožených druhů) v kategorii: nižší riziko ohrožení - LOWER RISK (LR), stupeň cd (Klimeš 3, 2010). 34

35 Tab. 6 - počty narozených mláďat antilopy vrané v zoologických zahradách ZOO Praha ZOO Dvůr Králové Obr. 6 - tmavší samec antilopy losí se dvěma samicemi (Klimeš 3, 2010) Pravé antilopy (Antilopinae) Antilopa losí (Taurotragus oryx Pallas, 1766) Antilopa losí obývá stromové a křovinaté savany, světlé lesy, polopouště i horské oblasti v pásu přes Etiopii a jižní Kongo až do Jihoafrické republiky (Wikipedie 3, 2010). Živí se vegetací v travnatých i křovinatých oblastech, zpravidla se pasou v otevřené krajině. Hlavní potravu antilopy losí tvoří mladé větvičky a listí, kopyty vyhrabávají šťavnaté cibulky a pojídají také ovoce. Trávu spásají jen zřídka, a to jen pokud je mladá a čerstvá. V období sucha si vystačí s vodou, kterou přijmou spolu s potravou (Fahey, 1999). Antilopa losí je velké a mohutné zvíře. Dospělí samci jsou až dvakrát tak velcí než samice a mohou vážit až jednu tunu. Na kohoutku mají tukový hrbol, typickým znakem je také velký krční lalok, který je u samců větší a výraznější. Osrstění na těle je krátké, žlutohnědé, u samců až rezavohnědé nebo modravě šedé. Obě pohlaví mohou mít na bocích 2-15 příčných světlých pruhů. Samci mají na hlavě hustou hnědočernou 35