Směrnice o obětech trestných činů

Transkript

1 CENTRE FOR EUROPEAN CONSTITUTIONAL LAW THEMISTOKLES AND DIMITRIS TSATSOS FOUNDATION Victims Protection eu Protecting Victims Rights in the EU: The theory and practice of diversity of treatment during the criminal trial Směrnice o obětech trestných činů Ochrana obětí v přípravném řízení, v průběhu trestního procesu a po jeho skončení je v popředí agendy Evropské komise. Rámcové rozhodnutí komise o postavení obětí v trestním řízení z roku 2001 stanovilo minimální standardy týkající se práv a potřeb obětí v trestním řízení v rámci EU. Zprávy o implementaci rámcového rozhodnutí (z let 2004 a 2009) konstatovaly, že legislativa EU nebyla efektivní v zajištění adekvátní ochrany pro oběti napříč Evropskou unií. Směrnice 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ( Směrnice o obětech ) tuto ochranu zlepšuje, nejen tím, že je nyní zakotvena ve směrnici, ale také tím, že staví na poznatcích získaných při aplikaci rámcového rozhodnutí a v neposlední řadě zavedením nových práv. Směrnice byla přijata v listopadu 2012, nahradila rámcové rozhodnutí a vytváří nový rámec, který upravuje uznání, šetrné zacházení, ochranu a podporu obětí a jejich přístup ke spravedlnosti. Termín pro transpozici směrnice vyprší 16. listopadu Směrnice o obětech uznává potřebu obětí být chráněny jako jednotlivci a zavádí čtyři základní kategorie opatření: a) Opatření vztahující se k respektujícímu zacházení a uznání jako oběti; tato opatření se týkají uznání jednotlivce jako oběti a šetrného zacházení s ním/s ní v rámci justice a ve společnosti; b) Opatření zaměřená na ochranu před ponižováním, odplatou a další újmou ze strany obviněného nebo podezřelého a před újmou v průběhu trestního vyšetřování a soudního řízení; c) Podpůrná opatření za účelem poskytnutí bezprostřední pomoci po spáchání trestného činu, dlouhodobé fyzické a psychologické asistence a praktické asistence v průběhu řízení, aby oběť byla schopna pochopit jeho jednotlivé aspekty a aby došlo ke snížení jejího utrpení; d) Opatření k zajištění přístupu obětí ke spravedlnosti v širším smyslu a e) Opatření za účelem odškodnění a navrácení do původního stavu, buď prostřednictvím finančních kompenzací ze strany státu, nebo od pachatele.

2 Projekt Realizátorem projektu Ochrana práv obětí v EU: teorie a praxe rozdílů v zacházení v průběhu trestního procesu (JUST/2011/JPEN/AG/2919) je Centrum pro Evropské ústavní právo Nadace Themistokla a Dimitrise Tsatsose ( ve spolupráci s Institutem pro pokročilé právní studie, Školou pokročilých studií Univerzity v Londýně ( Projekt se prostřednictvím komparativní analýzy zaměřil na specifický právní a institucionální rámec účinný v jednotlivých členských státech ve vztahu k tématům obsaženým ve směrnici, s cílem identifikovat potencionální očekávané nedostatky v implementaci a efektivitě směrnice. Konkrétním cílem projektu bylo: a) vytvořit seznam legislativních opatření, institucí a praktik, které vytvoří znalostní základnu pro implementaci směrnice, b) vytvořit seznam opatření určených na podporu obětí, identifikaci zranitelných obětí a ke zlepšení ochrany v průběhu trestního procesu, c) pokusit se o identifikaci využitelnosti opatření směrnice k řešení specifických problému ve členských státech, d) pokusit se identifikovat potencionální nedostatky v implementaci a efektivitě směrnice. Výsledkem projektu je komparativní zpráva a konkrétní doporučení pro efektivní implementaci směrnice, a to jak z pohledu Evropské komise, tak pro členské státy. Metodologie Na projektu se podílel tým národních expertů z 27 členských zemí EU a koordinační tým 5 expertů. Studie obsahuje dvě různé úrovně sběru dat a analýzy: a) sběr dat a jejich analýza na národní úrovni (národní experti) a b) komparativní analýza provedená na základě národních zpráv. Národní zprávy Národní zprávy se skládají z narativní analýzy politik, legislativy a sekundárních zdrojů (analýza sekundárních zdrojů) a omezeného počtu kvalitativních dat shromážděných prostřednictvím malého počtu rozhovorů (3 4) s policisty, státními zástupci, odborníky z praxe, neziskovými organizacemi a dalšími úřady, které se zabývají obětmi trestných činů. Cílem komparativní zprávy je identifikovat trendy v legislativních opatřeních na ochranu obětí ve členských státech EU ve vztahu k opatřením směrnice, posoudit jejich očekávanou efektivitu a učinit konkrétní doporučení ke zlepšení implementace a efektivnosti směrnice.

3 Hlavní zjištění: Hlavní zjištění komparativní analýzy jsou tato: Oběti: Nový aktér v systémech trestní justice Směrnice zavádí hluboké změny v základech a fungování systémů trestní justice. V některých evropských zemích jsou systémy trestní justice postaveny okolo obviněného a jeho/jejích práv. Tyto systémy se nyní budou muset stát polycentrickými a vytvořit prostor pro dalšího aktéra s odlišnými potřebami a ve většině případů jasnou rolí. Hlavní výzvou pro členské státy je jasné vymezení role obětí ve všech fázích trestního procesu. Ale kdo je oběít? Odpověď na základní otázku kdo je obětí? není zcela jasná. Komplikace vyvstávají ze skutečnosti, že pojem oběť je používán jako obecný termín ve směrnici a dále je užíván v mnoha národních právních řádech s různými významovými nuancemi. Další komplikací je, že národní právo často používá další termíny, které se vztahují k pojmu oběť či se s tímto pojmem částečně překrývají. To je potencionálním zdrojem obtíží, jelikož vztah mezi jednotlivými termíny není vždy evidentní či jasný. Základním předpokladem pro efektivitu směrnice je jasná definice toho, kdo je považován za oběť v národním právním řádu a vztah této osoby k ostatním aktérům v systému kriminální justice. Nová mentalita v poskytování ochrany: osobní přístup a holistické služby Směrnice zavádí nový logický základ, který provází služby nabízené obětem: potřebu individuálního posouzení potřeby ochrany a individualizovaného zacházení a potřebu holistických ochranných opatření před začátkem trestního procesu a v jeho průběhu. Tyto dva pilíře nejsou dostatečně reflektovány v národní legislativě a praxi: členské státy buď mechanismy k posouzení situace vůbec nemají, nebo je omezují na zvláštní, zranitelné skupiny a současně převládá zmatek s ohledem na ochranná opatření určená svědkům a dalším aktérům. Souhrnně vzato, soudě podle současného stavu, zdá se, že osobní přístup a holisticky pojaté služby nejsou přímo a bezpodmínečně propojeny se statusem oběti. Zajištění takovéto jasné vazby je hlavní výzvou pro účinnou implementaci Směrnice o obětech. Jednotné standardy podpory a ochrany? Služby na podporu obětí se v jednotlivých členských státech poměrně liší: pohybují se od neexistujících přes ty nejzákladnější až po velmi pokročilé. Metody dodání služeb, jejich struktura a organizace jsou také velmi různé. Při současném stavu, kdy existují extrémní rozdíly mezi službami, poskytovateli a stability financování by harmonizace jednotlivých služeb byla utopií. Přesto e otřeba, aby členské

4 státy jasně stanovily postup, kterým bude dosaženo minimálních standardů zavedených směrnicí v oblasti poskytování služeb obětem a takto postupně směřovaly ve střednědobém a dlouhodobém výhledu ke sjednocené ochraně napříč Evropou. Pes je zakopán ve financích Několik práv obsažených ve směrnici vyžaduje investice a má dopady do nákladů, buď pokud jde o nutnou infrastrukturu nebo o nutnost vytvoření fondů ke zřízení, udržení nebo nákupu služeb. Pes není zakopán v detailu, ale ve financích. Ochrana obětí nemůže být opomíjena kvůli omezeným financím nebo jiným prioritám. Pro účinnost směrnice je v tomto směrů důležitým požadavkem, aby členské státy vyčlenily fondy pro její implementaci. Práva obětí se musí infiltrovat do praxe odpovědných úřadů Některé členské státy nepřiznávají obětem práva do takového detailu, jak to upravuje směrnice. Efektivní implementace směrnice jde nicméně nad rámec formální transpozice jejích ustanovení a vyžaduje, aby se práva obětí infiltrovala do každodenní praxe policie, státních zastupitelství a všech ostatních orgánů pracujících s obětmi. Toto je v praxi jednou z nejdůležitějších výzev pro efektivní implementaci směrnice, která vyžaduje konsistentní monitoring situace v terénu, včetně zjišťování zpětné vazby od samotných obětí. Zajištění povědomí o právech Práva obětí jsou v současné době obsažena v několika právních nástrojích na národní úrovni, často s různou právní a praktickou relevancí. Tato různorodost a zlomkovitost může být na překážku jak povědomí o právech ze strany obětí, tak jejich efektivnímu uplatňování u příslušných orgánů. Pro členské státy je důležité, aby zajistily, v souladu s jejich legislativní kulturou a tradicemi, koherentní a přístupný legislativní rámec a adekvátní povědomí příslušných osob (zejména obětí) o příslušné legislativě. Jednotná kultura pro aktéry a instituce Ochrana a podpora obětí se dotýká řady institucí, včetně policie, státních zástupců, služeb pro podporu obětí, zdravotních služeb atd. Tito aktéři musí fungovat koordinovaně, aby dostáli dvojí výzvě: nabídnout adekvátní úroveň ochrany a podpory na straně jedné a zajistit efektivitu nákladů na straně druhé. Efektivní implementace směrnice jde nad rámec společných školení a referenčních mechanismů a vyžaduje jednotnou kulturu při poskytování služeb u všech zainteresovaných aktérů, ať veřejných či soukromých.

5 Více o ochraně obětí v EU Webová stránka projektu představuje kompletní materiál týkající se ochrany obětí v 27 státech EU. Materiály obsahují legislativu, informace o legislativě a institucích v členských státech, národní zprávy, komparativní zprávu a závěrečná doporučení a shrnutí. Stránka je dostupná na: CENTRE FOR EUROPEAN CONSTITUTIONAL LAW THEMISTOKLES AND DIMITRIS TSATSOS FOUNDATION Kontaktujte nás Centrum evropského ústavního práva Akadimias 43, Atény, Řecko Tel: , , , , , Fax: centre@cecl.gr Prohlášení o odpovědnosti: Tento newsletter vznikl za finanční podpory Programu pro trestní právo Evropské unie. Jeho obsah je výlučnou zodpovědností Centra pro evropské ústavní právo Nadace Themistokla a Dimitrise Tsatsose a Institutu pro pokročilé právní studie Univerzity v Londýně a nemůže v žádném případě odrážet názory Evropské komise.