Masťové a olejové prostředky využívané při praktické výuce alternativních regeneračních procesů na oddělení výchovy ke zdraví

Transkript

1 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výchovy ke zdraví Masťové a olejové prostředky využívané při praktické výuce alternativních regeneračních procesů na oddělení výchovy ke zdraví Bakalářská práce Autor: Jana Rynešová Studijní obor: Výchova ke zdraví Vedoucí práce: Mgr. Vlasta Kursová, Ph.D. České Budějovice, duben 2009

2 University of South Bohemia in České Budějovice Pedagogical fakulty Department Health Education Liniments and oily substance exploited at practical education alternative regenerative suits on department health education. Bachelor Thesis Author: Jana Rynešová Study of Programme: Health Education Supervisor: Mgr. Vlasta Kursová, Ph.D. České Budějovice, April 2009

3 Jméno a příjmení autora: Jana Rynešová Název bakalářské práce: Masťové a olejové prostředky využívané při praktické výuce alternativních regeneračních procesů na oddělení výchovy ke zdraví Pracoviště: Katedra výchovy ke zdraví, pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Vlasta Kursová, Ph.D. Rok obhajoby bakalářské práce: 2009 Abstrakt: Ve své bakalářské práci se zabývám výrobou a využitím masážních přípravků na katedře výchovy ke zdraví. Vytvořila jsem návrh přípravků pro běžnou klientelu a přípravků pro klienty s dermatologickými problémy. Poté jsem používala tyto přípravky v praxi. Klíčová slova: masážní přípravky, klienti, atopický ekzém, emulze, mast, lékárna

4 Name and surname: Jana Rynešová Title of Bachelor Thesis: Liniments and oily substance exploited at practical education alternative regenerative suits on department health education. Department: Health Education,Pedagogical faculty University of South Bohemia in České Budějovice Supervisor: Mgr. Vlasta Kursová, Ph.D. The year of presentation: 2009 Abstract In my first degree work I deal with production and advantage of massage preparations on department health education.i made proposal preparations for normal clients and preparations for clients with dermatic problems. Then I apply this preparations to practice massage. Keywords: massage preparations, cliets, atopic dermatitis, emulsions, unguent, chemist

5 Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci Masťové a olejové prostředky využívané při praktické výuce alternativních regeneračních procesů na oddělení výchovy ke zdraví vypracovala samostatně pod odborným vedením Mgr. Vlasty Kursové, Ph.D., pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě, fakultou elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách. V českých Budějovicích dne: Jana Rynešová

6 Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří se mého experimentálního šetření zúčastnili a také paním magistrám z lékárny U Bílého Orla, které mi pomáhaly jak konzultacemi, tak i při samotné přípravě masážních přípravků. Také bych chtěla poděkovat Mgr. Vlastě Kursové, Ph.D. za odborné vedení.

7 OBSAH 1 ÚVOD 10 2 ROZBOR LITERATURY ZDRAVÍ A ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL KOSMETIKA JAKO ZDRAVÉ KOMPLEXNÍ OŠETŘENÍ TĚLA KŮŽE 14 3 HISTORIE MASÁŽÍ TEORIE MASÁŽÍ ÚČINEK MASÁŽÍ ROZDĚLENÍ MASÁŽÍ ZÁKLADNÍ TECHNIKY MASÁŽÍ ZÁSADY MASÍROVÁNÍ KONTRAINDIKACE MASÁŽÍ MASÁŽNÍ PŘÍPRAVKY EMULZE TVORBA EMULZÍ TOPICKÉ POLOTUHÉ PŘÍPRAVKY MASTI KRÉMY GELY OLEJE ROZDĚLENÍ OLEJŮ VLASTNOSTI A POUŽITÍ JEDNOTLIVÝCH OLEJŮ LIHOVÉ PŘÍPRAVKY 38 4 PRAKTICKÁ ČÁST CÍL PRÁCE ÚKOLY PRÁCE ODBORNÉ OTÁZKY 41 5 METODIKA METODOLOGIE CHARAKTERISTIKA SOUBORU 42

8 5.3 ORGANIZACE EXPERIMENTÁLNÍHO ŠETŘENÍ 42 6 ZPRACOVÁNÍ NÁVRHU PŘÍPRAVKŮ NÁVRH PŘÍPRAVKŮ PRO BĚŽNOU KLIENTELU NÁVRH PŘÍPRAVKŮ PRO KLIENTY S DERMATOLOGICKÝMI PROBLÉMY 45 7 VÝSLEDKY A DISKUSE VÝSLEDKY 48 8 ZÁVĚR A DOPORUČENÍ DO PRAXE 59 SEZNAM LITERATURY PŘÍLOHY

9 1 ÚVOD Trendem současné doby je snaha o to, být celkově fit. S tímto trendem přibývá lidí, kteří více pečují o své tělo, psychickou i fyzickou kondici. Při výběru mé práce jsem přemýšlela, na co přesně bych se chtěla zaměřit. Jelikož jsem vystudovala střední zdravotnicko školu, obor farmaceutický laborant, chtěla jsem se zabývat něčím, co by s tímto oborem souviselo. Pátrání po tom, co přesně v lékárně zrealizovat, mě dovedlo k nápadu vyrobit přípravky, které by bylo možné využít při praktické výuce předmětu masáže a regenerace. Musím uznat, že příprava přípravků nebyla tak jednoduchá, jak se zpočátku zdálo. Hlavním problémem se v současnosti stává nedostupnost lékárenských surovin. Proto i mě se několikrát přihodilo to, že některé přípravky, ač by byly sebelepší, se připravit vůbec nedaly. Odborník z oboru RNDr. Václav Šeda se k problematice individuálně vyráběných přípravků v lékárně vyjadřuje takto: Z původně převažující lékárenské činnosti se sice v průběhu let stala práce okrajová, ale odborně, časově a finančně náročná. Zejména pro starší spoluobčany je návštěva lékárny často spojena se vzpomínkou na vonné čajové směsi, hořkosladkou chutí dětského užívání, nebo jemné masti v bílém kelímku. Moderní doba je uspěchaná, nikdo, ať zdravý, nebo nemocný, nechce dlouho čekat. Chce svůj lék ihned, v pěkném obalu a s rozsáhlou příbalovou informací, kterou si někde doma přečte. Takový je život, jeho zrychlující se tempo nelze zastavit V současné době trpí mnoho lidí depresemi, únavou a celkovým vyčerpáním. Právě kvůli hektickému životnímu stylu, který vede většina z nás, jsem se rozhodla zabývat se regeneračními technikami a přípravou přípravků, které mohou tyto techniky ozvláštnit.

10 2 ROZBOR LITERATURY 2.1 ZDRAVÍ A ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL "Vadou těla se duše nezohaví, ale krásou duše se zdobí i tělo." Lucius Annaeus Seneca Člověk je celistvá a složitě fungující bytost a zjednodušený pohled na biopsychosociální vztahy svádí k hledání jednoduchých cest k dosažení harmonie a optimálního stavu osobnosti. Řada z nás touží po dosažení ideálu jak tělesného, tak duševního, ale často zapomínáme a neradi si připouštíme, že jde o cestu celoživotní, která vyžaduje náš aktivní přístup (WASSERBAUER a kol., 2000, s.36). Zdraví, slovo, které každý z nás velmi často používá. Být celkově fit je trendem v životní filozofii moderní doby. Lidé, kteří jsou fit, mají větší radost ze života a umějí nejen pracovat, ale i odpočívat intenzivněji. Jedná se o celistvý proces aktivní péče zahrnující tělo i duši. Lidé, kteří se mají rádi, se o sebe pečlivě starají.(wasserbauer a kol., 2000). Zdraví je ovlivňováno, či dokonce podmiňováno celou škálou zevních a vnitřních faktorů, které působí samostatně nebo společně, vzájemně se posilují či oslabují nebo ruší. Společně tak utvářejí zdravotní stav, pocit pohody a spokojenost každého jednotlivce a určují délku a kvalitu jeho života. Pohlaví, věk a vrozené předpoklady jsou faktory, které nelze ovlivnit. Je ovšem třeba s nimi počítat a podle nich upravit způsob života nebo směřovat zdravotní péči. Zdravotní péče sice zdánlivě ovlivňuje zdraví jen do určité, a ne vždy velké míry, ale je v celém systému zdravotních determinant významná (WASSERBAUER a kol, 2000). Zdravím se v medicíně rozumí komplexní a dynamický jev, který je obvykle představován ve třech složkách: a) Stav optimální pohody plynoucí z tělesné, duševní a společenské integrity. b) Nenarušenost životních funkcí a společenských rolí

11 c) Přizpůsobivost organismu člověka na měnící se podmínky prostředí. (ZEMDLER, 2005) Zdravý životní styl Dospělí lidé často přijímají odpovědnost i za péči o další osoby, tzn., že jejich rozhodnutí, kterým si volí svůj vlastní životní styl, má ve svém důsledku vliv na zdraví osob v jejich okolí. Pro rozvoj a ochranu zdraví dospělých jsou nesporně důležité tyto okolnosti: přístup ke zdravým a finančně dostupným potravinám, informovanost, vhodný způsob označování potravin (především geneticky upravených potravin) a výchova a vzdělávání ve zdravé přípravě jídel. Jednou z nejdůležitějších podmínek dobrého zdraví dospělých je tělesná aktivita. Mnohdy se mylně soudí, že lidem stačí poskytnout informace a oni už sami dokáží rozhodovat i jednat v zájmu svého zdraví. Znalosti, vzdělání a informace o zdraví jsou bezpochyby důležité, ale existují důkazy svědčící o tom, že rozhodnutí chovat se zdravě je často ovlivněno přírodními, sociálními, ekonomickými a kulturními podmínkami, které působí na rozhodování jednotlivce, skupiny i celého místního společenství (ZDRAVÍ 21, 2000, on-line). Životní prostředí a životní podmínky zahrnují celý soubor faktorů, které působí na zdraví v trvalém komplexu. Součástí determinant zdraví jsou i klimatické podmínky a úroveň urbanistického řešení měst a obcí podporující zdraví. Prostředí a podmínky jsou předpokladem, aby člověk zvolil optimální způsob života, který je nejdůležitější ze všech oblastí ovlivňujících zdraví. Jedná se o výživové zvyklosti, úroveň pohybové aktivity, škodlivé návyky a závislosti, prožívání a zvládání stresu, osobní hygienu, sexuální chování a spotřební chování. Zdraví významně ovlivňují podmínky existence člověka ve společnosti, tedy podmínky sociální (WASSERBAUER A KOL., 2000). Mnozí lidé se snaží pro svůj život nacházet ty nejjednodušší recepty, jakýsi malý a rychlý zázrak, pomocí kterého lze dosáhnout optimálního duševního a tělesného zdraví. Každý člověk by měl znát základní zásady zdravého životního stylu, jejichž dodržování a respektování vede k rozvoji zdravé osobnosti v širokém slova smyslu (WASSERBAUERA KOL., 2000)

12 2.2 KOSMETIKA JAKO ZDRAVÉ KOMPLEXNÍ OŠETŘENÍ TĚLA Kosmetika je pojem v současnosti neobyčejně rozšířený a populární. Již každý se s tímto pojmem setkal. Ne každý však o něm ví něco bližšího. Většině je však jasné, že souvisí s úpravou zevního vzhledu, působivostí, dojmem (FEŘTEKOVÁ, 2007, s. 9). Lékopis definuje kosmetiku jako prostředky určené ke zjemnění a čištění pokožky, k ochraně proti zevním vlivům, k jejímu zpevnění, vysoušení a eventuelně i k desinfekci. Náleží sem různé druhy krémů, pleťových mlék, změkčovacích vod apod. (MODR, HEJLEK, ŠEDIVÝ, 1994). Hádek, který se zabývá přírodní kosmetikou a aromaterapií, říká že: Poškození pokožky nezřídka i trvalého charakteru a různé alergie způsobené účinky chemických přípravků, přinutila uživatele hledat jiné, alternativní řešení péče o pleť, a to v kosmetice jak dekorativní tak i regenerační. Zvláště regenerační kosmetika získává na důležitosti. Toxické látky v našem životním prostředí, dlouhodobý stres a nevhodné stravovací návyky to jsou novodobé atributy našeho života, které útočí na naši pokožku (HÁDEK, 1996, s. 8). Švorcová konstatuje že, touha po kráse, ke které patří půvabný a přitažlivý vzhled, je stará jako lidstvo samo. Ideál krásy se však stále mění a každá doba si vytváří svůj vlastní typ. Vyvíjí se názor na oblékání, na úpravu vlasů, ale i na kosmetiku (IN HÁDEK, 2008). Feřteková dodává, že: Kosmetika také není žádné umění, jak se často nadsazeně říká, i když dnes uměním nazýváme ledacos. Kosmetické péči se lze naučit stejně, jako se naučíte jezdit autem, plést, psát na stroji, aranžovat květiny a podobně pochopitelně někdo dobře, někdo hůře. Vědomosti to však příliš neovlivní, chce to spíše trpělivost, vytrvalost, zkušenost (FEŘTEKOVÁ, 2007, s. 10)

13 2.3 KŮŽE Podle Horažďovského kůže plní vzhledem ke svému uložení na povrchu těla, a vzhledem ke své složité struktuře, řadu pro život člověka nezbytných úkolů. Ty jsou koordinovány s činností ostatních orgánů lidského těla cévním a nervovým systémem. Mezi nejdůležitější patří ochrana proti škodlivým vlivům zevního prostředí. Kůže, tvoří styčnou plochu mezi lidským tělem a zevním prostředím, je největším orgánem lidského těla (in PAVLOVÁ, 1998). Flandera definuje plochu kůže a její hmotnost blíže a to takto: Plocha kůže je asi 1,5-1,8 m 2 a má hmotnost přibližně 4,5kg (FLANDERA, 2008, s.97). Kůže má tři hlavní vrstvy: a) Pokožku b) Škáru c) Podkožní tkáň a) Pokožka, jejíž vrchní část, zvaná rohová vrstva, je tvořena odumřelými buňkami Rohová vrstva pokožky se dostává do bezprostředního styku s aplikovanými přípravky. Buňky rohové vrstvy jsou odumřelé a neustále se z povrchu kůže v malých shlucích oddělují (odlupují) a jsou nahrazovány buňkami spodnější vrstvy. Povrch pokožky pokrývá tukový film, složený z vody (potu), mazu vylučovaného mazovými žlázami a z buněčných proteinů. Tento film je porézní a umožňuje dýchání (perspiraci) kůže a nepřetržité odpařování vody (HULVOVÁ, 2002). Povrchové buňky pokožky kromě své mechanické odolnosti obsahují i bílkovinu, která je těžko rozpustná ve vodě. Kůže je proto pro vodu prakticky nepropustná (FLANDERA, 2008, s.97). Vlastní kožní film, který vytváří ochranu kožního povrchu, je typem emulze hydofobní, to znamená, že odpuzuje vodu povrchu a současně, přestože je prodyšný, zabraňuje většímu odpařování (úniku) vody z pokožky (FEŘTEKOVÁ, 2007, s.57). b) Škára vlastní kůže, která se skládá z elastických kolagenových vláken, chránících kůži před nadměrným rozpínáním, a v níž jsou uloženy krevní a lymfatické cévy, nervová zakončení a vedlejší útvary kůže (vlasy, mazové a potní žlázy) a konečně podkožní tkáň, která je z řídkého pojiva a obsahuje tukové buňky (HULVOVÁ, 2002)

14 Ve škáře jsou i četná nervová zakončení přijímače (receptory), které umožňují vnímání bolesti, tepla, chladu a hmatových počitků (FLANDERA, 2008, s.97). c) Podkožní tkáň, která je z řídkého pojiva a obsahuje tukové buňky. Podkožní vazivo je tvořeno sítěmi vazivových vláken, mezi kterými jsou roztroušeny vazivové buňky. Poměrně řídké podkožní vazivo umožňuje posun kůže a v buňkách podkoží se může ukládat i značné množství tukových kapének (FLANDERA, 2008, s.97). Horažďovský doplňuje že, účinnou ochranu proti působení různých chemikálií a proti odvodnění a vyschnutí kůže představuje povrchový kyselý film s nárazníkovým systémem. Je to směs ve vodě a tucích rozpustných látek, pocházejících z rohové vrstvy pokožky, z mazu a potu (in PAVLOVÁ, 1998). Kůže má i významné skladovací funkce. V podkoží je uloženo množství tuku, který je energetickou zásobárnou organismu. V kůži jsou uloženy vitaminy rozpustné v tucích: A,D,E,K. Vzniká zde i určité množství vitaminu D (FLANDERA, 2008, s.97). 3 HISTORIE MASÁŽÍ Dle Flandery je masáž považována za jeden z nejstarších léčebných prostředků, jejíž kořeny zřejmě sahají až do pravěku. První reakcí na zmírnění bolesti je tření či hnětení, což jsou základní masérské hmaty. Samotný termín masáž je řeckého původu (massó hníst, mačkat), obdobná slova najdeme i v dalších indoevropských jazycích (FLANDERA, 2008). Původ masáže musíme hledat v dávných dobách, neboť již primitivní člověk věděl, že bolest zraněného či nemocného místa dříve vymizí, když si je bude třít. A tak již člověk doby kamenné si promačkával a rozhýbával namožené nebo pohmožděné svaly a klouby. Ovšem prvním konkrétním písemným dokladem o této činnosti je Ebersuv papyrus ze starého Egypta, který je některými badateli datován až

15 do doby let př.n.l. Již zde je masáž uváděna jako jeden z mnoha tehdejších léčebných prostředků (VÁŇOVÁ, 2008, on-line). Váňová uvádí: Slovo "masáž" je odvozeno z francouzského message, to pak z řeckého slova massein. Základ tkví pravděpodobně v arabském názvu mas. To vše znamená hnísti, tříti (VÁŇOVÁ, 2008, on-line). Nejstarší doklady o masáži pocházejí z oblasti Mezopotámie, z Egypta a Číny (FLANDERA, 2008, s.7). McGilveryová říká: Z historického hlediska se došlo k závěru, že ačkoli staří Egypťané uváděli blahodárné účinky masáží, mezi prvními, kdo rozpoznali jejich léčivou hodnotu, byli kolem roku 3000 př. n. l. Číňané (MCGILVERYOVÁ, REEDOVÁ, MEHTA, 2003, s.100) Masáž znala i starověká Indie, jejíž poznatky jsou dodnes používány v podobě ájurvédských masáží. Středověk, v jehož centru zájmu byla spíše duše než fyzická schránka člověka, lze z pohledu vývoje masáže označit za dobu úpadku. V 16. století nastává velký rozmach medicíny a Evropa znovu objevuje antický svět a jeho znalosti. Do centra zájmu se dostává člověk a jeho duševní i tělesná schránka. Masáž se opět stává jedním z léčebných prostředků, i když po praktické stránce za antickou zaostává. Na konci 18. století vznikají v Německu, Francii a Švédsku školy, které masáž vyučují.v českých zemích lze za zakladatele moderní masáže považovat ortopeda Vítězslava Chlumského ( ) (FLANDERA, 2008). Dle Tischera se masáž používá v různých kulturách už celá tisíciletí k udržování těla a ducha ve formě, předcházení nemocem a léčení. První evropské písemnosti, ve kterých je zmínka o masáži, pocházely od řeckého lékaře Hippokrata. Podle něj pařilo tření, drhnutí k podstatným součástem výkonu lékařského povolání. V Evropě se teprve v 16. století začal francouzský lékař Ambroise Paré znovu věnovat umění hnětení. Moderní formu masáže vyvinul koncem 19. století Švéd Per Henrik Ling. Ling se zabýval čínskou, egyptskou a řecko-římskou tradicí a vnesl jejich prvky do své metody, která se dnes nazývá klasická nebo švédská masáž. Také holandský lékař J.Georg Mezger se podrobně zabýval léčebnými možnostmi masáže. Lingovy a Mezgerovy práce zajistily masáži v Evropě znovu více uznání a především vědecký podklad, bez něhož by zde nebyla vážně přijata

16 Poté byla masáž v lékařských kruzích akceptována jako účinná léčebná metoda (TISCHER, 2008). Jako masážní prostředky se tehdy užívaly různé oleje s přídavkem jemného písku a pryskyřic z různých dřev, kořenů a plodů, jež měly účinek masáže zesílit. Cladius Galenus, asi nejslavnější z římských lékařů, již používal masáží přímo cíleně při výcviku gladiátorů. Rozeznával masáž přípravnou (frictio), která připravovala zápasníka na výkon a masáž k odstranění únavy (apoterapeutická), používanou po výkonu k urychlení regenerace (VÁŇOVÁ, 2008, on-line). 3.1 TEORIE MASÁŽÍ Masáž je víc než pouhé hnětení. Masážní sezení lze sestavit pomocí různých hmatových technik jako hudební skladbu s úvodem, prohloubením, variacemi a vyzněním (TISCHER, 2006, s.13). Masáž se ve většině případů používá jako prostředek fyzické a duševní relaxace, kde dochází k uvolnění ztuhlých svalů a kloubů, zlepšení prokrvení a tím i látkové výměny, která napomáhá lepšímu a rychlejšímu průběhu léčby míst, na které je masáž aplikována. Velmi významné také bývá následné ovlivnění centrálního nervového systému a dokonce i jednotlivých orgánů uvnitř těla přes reflexní oblouky a energetické dráhy (meridiány). Pokud mají být splněny tyto cíle, musí být masáž prováděna bez větších bolestí a násilí. Jinak dochází k reflexnímu stažení svalů, jako odezvy na bolest a výsledek je přesně opačný než bychom v tomto případě očekávali. Ostrá, rychlá a někdy i mírně bolestivá masáž bývá používána jen v ojedinělých případech, např. u sportovců těsně před výkonem, kde slouží k povzbuzení a zvýšení citlivosti (VÁŇOVÁ, 2008, on-line). Léčivé doteky při masáži prokazatelně vyvolávají uvolňování endorfinů, látek pozitivně působících na pocit fyzické pohody, blaha a úplné relaxace. Již pouhým přiložením rukou na tělo druhého člověka můžeme způsobit silný vjem uvolnění (SKOPALOVÁ, 2008)

17 Masážních technik i názvů masáží je mnoho. Některé jsou si dost podobné, některé prvky se prolínají. Jedno však mají společné, a to je výsledný cíl uvolnění, zmírnění bolesti, snížení napětí, únavy, docílení určité lehkosti těla, pohybu a relaxace. Celkové zlepšení zdravotního stavu jak po stránce tělesné, pohybové, tak po stránce psychické. Záleží tedy na tom, která z masáží vám bude nejvíce vyhovovat, bude pro vás za daných okolností nejvýhodnější, příjemná a účelná. To už si musí vybrat každý sám (FEŘTEKOVÁ, 2007). 3.2 ÚČINEK MASÁŽÍ Masážními hmaty dosáhneme v organismu nějaké odezvy, určitého léčebného účinku, a to nejen v místě působení, ale i na vzdálených místech nebo dokonce v celém organismu. Při mechanickém podráždění buňky uvolňují histamin a jemu podobné takzvané H-látky, které se krevním oběhem dostávají do celého těla a navozují tím celkovou odezvu na masáž. Nazýváme to odezvou humorální (SEDMÍK, 1999). Místní odezva má převážně charakter prosté reakce na mechanické působení. Dojde především k odstranění povrchních zrohovatělých buněk pokožky a tím se uvolní póry vývody potních a mazových žlázek. Hlubšími masážními hmaty lze rozrušit svalové zatvrdliny, srůsty, eventuálně jizevnatou tkáň v kloubních pouzdrech nebo šlachových pochvách. Masáží lze rovněž urychlit vstřebávání a odplavování zánětlivých výpotků nebo otoků (TISCHER 2006). Dostředivým směrem prováděnými masážními hmaty docílíme zlepšeného žilního návratu do srdce a tím i jeho ekonomičtější činnosti. Zlepšení krevního oběhu má vliv na celý organismus, mozkem počínaje a ledvinami konče (SEDMÍK, 1999). V zásadě můžeme účinky masáže rozdělit do třech základních skupin: Mechanický účinek podporuje návrat okysličené krve zpět k srdci, působí na pružnost měkkých tkání, protahuje pojivové tkáně, urychluje celkovou regeneraci organismu

18 Biochemický zrychlení krevního oběhu, prokrvení kůže, zvýšení metabolismu ve svalech, odstranění nežádoucích zplodin látkové výměny, aktivizace látek acetylcholin, histamin. Reflexní účinek odezva různých forem doteků k orgánům aferentními nervovými vlákny a zpět k jiným orgánům eferentními vlákny. Masáže vyvolají rozsáhlou reakci organismu. Jedná se buď o relaxaci nebo stimulaci (FLANDERA, 2005). Švorcová ( in Hádek 2008) říká, že masáž působí příznivě na nervová zakončení v kůži. Zlepšuje její prokrvení a zajišťuje lepší přísun živin. Dochází k odplavení odpadních látek. Mechanicky se odstraňují nejstarší buňky kožního povrchu. Uvolňují se mazové a potní žlázy, zlepšuje se látková výměna a upravuje tvorba kožního tuku 3.3 ROZDĚLENÍ MASÁŽÍ Dle Novotného dělíme masáže takto: a) Manuální (ruční). Jedná se o masáž masérem nebo automasáž. Do této skupiny masáží autor řadí: klasickou, reflexní, masáž vnitřních orgánů, kosmetickou a sportovní masáž. b) Ostatní (přístrojová). Jedná se o masáž pomocí vody (podvodní, vířivka, sprchy, střiky), tlaková (lymfatická), vakuová, vibrační. není doslovná citace (NOVOTNÝ, 2002, on-line). Tischerorovo rozdělení masáží je následující. Masáž rozděluje na novější formy masáží a tradiční školy. Pod novější formy masáží zahrnuje: klasickou masáž, lymfodrenáž, Esalenskou masáž, masáž LaStone, masáž reflexních zón, masáž vaziva, Rolfing

19 Pod tradiční školy zahrnuje: čínskou masáž, Akupresuru a shiatsu, Thajskou masáž a Lomilomi (TISCHER, 2006). Klasická masáž slouží především k uvolňování svalového napětí a normalizování napětí přetížených nebo ochablých svalů. Lymfodrenáž slouží k ulehčení transportu lymfatické tekutiny a tím i zplodin metabolismu z těla. Pro Esalenskou masáž jsou typické dlouhé, celé tělo zasahující protahovací pohyby. Její zakladatelé ji pojímali jako celostní metodu, která pracuje s tělem i duchem. LaStone maséři pracují s horkými a chladnými kameny. Až čtyřicet jemně zaoblených a hladkých bazaltových kamenů se ohřeje na C a poté se položí na energetická centra odpovídající indickým čakrám: čelo, ruce, břicho, záda, podkolenní jamky, prsty na nohou. U masáže reflexních zón vycházejí maséři z toho, že léčení nepůsobí pouze na místě, na kterém je aplikováno. Prostřednictvím nervových podnětů se účinek přenáší na jiné oblasti těla. Masáž vaziva je jedna z forem masáže reflexních zón, která využívá vztahu mezi podkožním vazivem a vnitřními orgány. U tohoto druhu masáže se reflexní zóny nacházejí na zádech. Rolfing je druhem masáže vaziva, která pracuje s využitím průběhu lidských pohybů. Cílem rolfingu je odbourat napětí, zlepšit držení těla a dospět k plynulým pohybům. Práce s tělem má otevřít přístup k vlastní duši a učinit napětí vědomým. Tradiční školy Čínská masáž bývá označována tuina nebo anmo. Stejně jako celá tradiční čínská medicína je založena na předpokladu, že tělo je protkáno energetickými drahami (meridiány). Cílem masáže je uvést tělo do harmonického stavu, aby jím mohla nerušeně proudit qi, univerzální životní energie. Akupresura a shiatsu Akupresura je speciální technika čínské masáže, při níž je vykonáván tlak na určité body energetických meridiánů. Shiatsu je japonská forma akupresury. Thajská masáž se zakládá na energetických čakrách, které se v thajštině nazývají sen, podél nichž se masáž provádí.přitom hrají důležitou roly tlakové body. U tradiční thajské masáže zůstává masírovaná osoba oblečená, a tudíž se nepoužívá olej. Lomilomi je druh havajské masáže. Lomi znamená tlačit, třít, hníst, zdvojení je v havajském jazyce prostředkem k zesílení významu slova. Masáž by měla člověka očistit a uvolnit ho pro nové zážitky (TISCHER, 2006). Sedmík udává ještě další formy masáží. Jedná se o neuromuskulární masáž, která je prospěšná zejména při ošetřování svalových křečí. Tato masáž může být

20 lehce, nikoliv však nepříjemně bolestivá. Aromaterapeutická masáž se po technické stránce neliší od klasické (švédské) masáže, avšak na rozdíl od ní se užívají aromatické esence rozpuštěné v rostlinných olejích. Sportovní masáž se taktéž po technické stránce neliší od klasické, bývá však razantnější (SEDMÍK, 1999). 3.4 ZÁKLADNÍ TECHNIKY MASÁŽÍ Řazení hmatů je do jisté míry ponecháno na libovolné vůli maséra. Existují však určitá logická pravidla, podle kterých bychom měli hmaty řadit za sebou. Masáž začínáme nanesením masážního prostředku a třením, čímž docílíme mechanického předehřátí masírované části těla a jejího prokrvení. Třecí hmaty zařazujeme i v průběhu masáže, zejména chceme-li znovu nanést masážní prostředek. (FLANDERA, 2008). Vedle mechanického předehřátí oběhu nám třecí hmaty pomáhají při nanášení masážních prostředků na kůži. Třecí manévry provádíme co největší plochou v dlouhých, zpravidla podélných tazích. Na končetinách postupujeme ve směru žilního a lymfatického odtoku.tření je hmat spíše diagnostický, rozpoznávací než léčebný (SEDMÍK, 1999). Po tření následuje roztírání a hnětení. Jednotlivé masážní hmaty plynule střídáme, přičemž namáhavé hmaty prokládáme hmaty jednoduchými, abychom šetřili energií vynakládanou na masáž (FLANDERA, 2008, s.27). Hnětení je nejvydatnější částí celé masáže. Působíme na hluboko uložené tkáně, zejména na svaly. Rozeznáváme různé způsoby hnětení, které se používají u různých druhů masáží: Vlnovité tažení kožně-svalové řasy (mezi prsty nebo mezi prsty a dlaní) Krouživé hnětení na zaoblených místech těla (oběma rukama) Válení mezi dlaněmi a nataženými prsty (na prstech, předloktí, pažích, bércích) Přerušovaný stisk (krátce rytmicky)

21 Pomalé protlačení (pěstí, dlaní na velkých plochách) (Müller 2006). Na trupu lze hnětením zpracovat pouze okrajové svaly axilly (podpaží) velký prsní a široký zádový sval. Ostatní svaly trupu jsou technicky nepřístupné. Hmaty provádíme ve směru odtoku krve v žilách a toku lymfy v mízních cévách. Při hnětení široce obejmeme masírovaný sval, přičemž palec je v opozici proti ostatním prstům, a tlakem proti sobě vytlačujeme masírované tkáně do řasy, která přiléhá na plochu dlaně. Přerušováním tohoto tlaku provádíme hnětení uchopováním a odtahováním (SEDMÍK, 1999). Masáž končíme tepáním a chvěním a na úplný závěr zařadíme znovu tření ( FLANDERA, 2008, s.27). Předpokladem kvalitně provedeného tepání jsou dobře relaxované svaly masírovaného, neboť při svalovém napětí je tepání bolestivé. Podle hloubky, kam masážním hmatem dosáhneme, rozlišujeme tepání povrchní a hluboké (SEDMÍK, 1999, s.24). Tepání jsou rytmické, stejným tlakem prováděné nárazy na tělo. Pohyb vychází ze zápěstí. Úder je měkký a pružný. Rozlišujeme několik druhů tepání, které používáme na různých částech těla. Pěstí s lehce sevřenými prsty Malíkovou hranou ruky Dlaňovou stranou o Hrstí (měkčí se vzduchovou vrstvou v dlani) o Dlaněmi Prsty o Vějířovité tepání o Špetkou a bříšky prstů (jemné tepání) Závěrečným úkonem je chvění. Chvění můžeme rozdělit do dvou skupin. Jedná se buď o jemné chvění, jehož úkolem je relaxace. Nebo tvrdé, jehož cílem je tonizace pokožky (NOVOTNÝ,2002, on-line)

22 3.5 ZÁSADY MASÍROVÁNÍ Pro masážní místnost platí určité hygienické zásady a normy. Masérna musí být vzdušná, suchá a dobře větratelná místnost. Dalším důležitým činitelem je teplota. Optimální je udržovat teplotu v rozmezí C. Masáž je však pro maséra fyzicky náročnou činností, při které uvolňuje teplo. Je pro něho tedy nejlepší teplota v rozmezí C. Z tohoto důvodu volíme kompromis a udržujeme teplotu v rozmezí C. Stěny masérny mají být hladké a čistě vymalované. V dnešní době se volí místo bílé barvy spíše pastelové. Stěny mají mít do výše 1,8m omyvatelný povrch (SEDMÍK, 1999). Novotný ještě připojuje tichou příjemnou hudbu, která působí příjemně na klienta i maséra (NOVOTNÝ, 2002, on-line). Místnost musí být dobře osvětlená. Nejlépe je využít přirozeného světla. Podlaha musí být dobře omyvatelná. Nejsou vhodné koberce. V místnosti musí být umyvadlo s tekoucí studenou a teplou vodou (SEDMÍK, 1999). Dále je důležitou výbavou masérny masérský stůl, pro který také platí jisté zásady. Masérský stůl o vhodné délce 200 cm a šířce 65 cm.výška stolu cm odpovídá výšce postavy maséra. Stůl musí být pevný, nesmí masírovaného tlačit. Pevná deska stolu je opatřena vhodnou matrací, povrch stolu bývá potažen omyvatelnou koženkou (PAVLOVÁ A KOL., 1998, s.66). Při masáži je důležité, aby jste nikdy nepřerušovali tělesný kontakt. Postavte pokud možno na dosah všechno, co pro masáž potřebujete, např. ručníky a oleje, aby jste mohli alespoň jednou rukou s masírovanou osobou udržovat kontakt. Pracujeme v zásadě směrem k srdci, to znamená, že začínáme se svaly vzdálenějšími od srdce a propracováváme se ke středu těla. Praxe se ovšem běžně od této zásady odchyluje (TISCHER, 2006). Důležitá je samozřejmě i vlastní příprava klienta.na masáž Nejdříve mu vysvětlíme přípravy a postup masáže (je zde důležitá vzájemná důvěra). Doporučit klientovi přicházet na masáž umytý, vykoupaný. Odstranit části oděvů, které tlačí a stahují tělo opasky, bandáže. Při celkové masáži je klient zakryt prostěradlem odkryta je pouze masírovaná část těla. Snažíme se o to, aby měl klient pohodlí (NOVOTNÝ, 2002, on-line)

23 Příprava maséra je následující. Ruce udržujeme čisté, umyté (před masáží před zraky klienta i po masáži). Nehty udržujeme krátké a hladce ostříhané (nejsou vhodné nalakované nehty), bez poranění, ekzémů. Masírujeme vždy bez prstenů, náramků a hodinek.nepoužíváme výrazné parfémy. (NOVOTNÝ, 2002, on-line). 3.6 KONTRAINDIKACE MASÁŽÍ Kontraindikací rozumíme stav, kdy buď nelze provádět masáž vůbec (kontraindikace celková neboli absolutní), nebo nelze provádět masáž určitých částí těla (kontraindikace místní neboli relativní) (SEDMÍK, 1999, s.29). Některým místům na lidském těle masáž neprospívá, ale více či méně škodí. Také mohou nastat situace, během nichž je masáž, ať už celková nebo pouze masáž určité krajiny, škodlivá. Na kontraindikace je možno pohlížet z několika hledisek: podle doby trvání trvalé, dočasné, podle rozsahu částečné, celkové, podle příčiny nebo zdravotního stavu (FLANDERA, 2008). Částečná V místech, kde jsou přímo pod kůží hrany nebo trny kostí. Třísla, podkolenní, podpažní a loketní jamky. Prsní bradavky u mužů, celá prsa u žen. Břicho při menstruaci a bolestech. Pohlavní orgány. Kožní a plísňová onemocnění. Varixy a bradavčité útvary. Celková - Vyčerpání a nadměrná tělesná zátěž. Akutní zranění pohybového aparátu. Zánět svalů. Poruchy krevního oběhu. Bakteriální onemocnění kůže. Virová a nádorová onemocnění. Horečnaté stavy. Ihned po jídle (nejdříve za 2. hodiny) (KVAPILÍK, 2002)

24 Sedmík k celkovým kontraindikacím ještě připojuje: Stavy vyžadující klid na lůžku. Celkové tělesné vyčerpání nebo sešlost (nádorová, aterosklerotická, při selhání životně důležitých orgánů apod.). Onemocnění dutiny břišní spojené se záněty (appendicitis, adnexitis, cholecystitis apod.). Poranění dutiny břišní. Opilost, stavy pod vlivem psychotropních drog, akutní psychózy. Kontraindikace místní: V místech hnisavých nebo plísňových onemocnění. V místech zanícených kloubů (akutní revmatismus, dekompenzované artrózy, akutní ataka dny apod.). V místě krvácejícího poranění nebo rozsáhlejšího zhmoždění, zlomenin, pokousání zvířetem či uštknutí hadem. V místě popálenin, opařenin nebo poleptaných ploch. V místě otoků nejasného původu. V místě zvětšených mízních uzlin, nádorů, bradavic, mateřských znamének, zanícených nebo zvředovatělých afekcí. Břicho při úporné zácpě nebo naopak při průjmech. Břicho při akutních onemocněních žlučníku (SEDMÍK, 1999). 3.7 MASÁŽNÍ PŘÍPRAVKY Pomocné masážní prostředky nanášené na tělo masírovaného slouží především ke snadnějšímu provádění některých masérských hmatů, které by při masáži na sucho byly nepříjemné až bolestivé. Hlavním požadavkem na masážní prostředky je zajistit dostatečný skluz a dobrou přilnavost. Současně mohou být nosiči účinných látek, které znásobují celkový účinek masáže (FLANDERA, 2008). Nejstaršími masážními prostředky byly rostlinné oleje s aromatickými přísadami, z nichž nejoblíbenější byl olej olivový. Vedle rostlinných olejů a tuků lze

25 použít i tuky živočišné, především čerstvé vepřové sádlo. Pro částečnou masáž mohou posloužit mastné krémy, přičemž k masáži obličeje volíme méně parfémované. V dnešní době jsou nejužívanější průmyslově vyráběné masážní emulze, jejichž největší výhodou je, že na těle utvoří ochranný film, který působí ještě po masáži, dokonale se vstřebávají a neucpávají kožní póry. K částečné masáži můžeme použít i lihové přípravky. Neumožňují sice tak dobrý skluz jako předešlé, ale jsou levné, mají chladivý účinek a nemusí se smývat, neboť líh se sám odpaří (SEDMÍK, 1999). Dle Pavlové je rozdělení masážních prostředků následující. Vodné roztoky gely. Klasický gelový přípravek je mýdlo, dodnes používané z důvodů dostupnosti a cenové přijatelnosti. Tento přípravek má však řadu nevýhod. Rychle se z něj odpařuje voda, což zhoršuje skluz (PAVLOVÁ a KOL., 1998, s.62). Flandera uvádí jako další nevýhodu mýdel: Aby byl zajištěn dostatečný skluz je zapotřebí časté namáčení masírovaného, přebytek vody se rychle odpařuje z povrchu těla a kůží odebírá značné množství tepla (FLANDERA, 1999, s.12). Lihové roztoky Lihová mazání mají u nás dlouholetou tradici při mnohostranném použití jako domácí prostředek k osvěžení unavených svalů oteklých nohou, osvěžení čela a spánků při nevolnosti či bolesti hlavy (MÜLLER a kol.). Flandera udává, že předností lihových mazání je antimikrobiální účinek. Skluz je nevyhovující, rychlé odpařování lihu způsobuje ochlazování kůže, čehož můžeme využít eventuálně k pocitu osvěžení (FLANDERA, 1999, s.12). Tukové přípravky mohou být tekuté oleje, polotuhé masti a krémy. Použitý tuk může být jak rostlinného olivový, sojový, slunečnicový olej tak živočišného původu vepřové sádlo, lanolin z ovčí vlny, nebo minerální povahy vazelína, parafínový olej. Oproti vodným nebo lihovým roztokům mají tukové přípravky dobrý skluz a používají se pro déle trvající masáže (PAVLOVÁ a kol. 1998). Masážní emulze a krémy mají podobnou strukturu, liší se pouze konzistencí. Emulze jsou řidší tečou. Obě tyto formy masážních přípravků jsou disperzními systémy vody v oleji, nebo oleje ve vodě (MÜLLER, 2006). Flandera definuje emulze jako soustavu dvou nemísitelný kapalin (obvykle masťového základu a vody), v níž jedna je jemně rozptýlena v druhé. Emulze je

26 udržována a stabilizována pomocí emulgátorů. Emulzí je na trhu celá řada a záleží na zkušenostech maséra, kterou z nich zvolí. Gely charakterizuje jako ztuhlé koloidní roztoky vytvářející rosolovitou hmotu, které jsou tvořeny vodou, lihem a škrobem. Bývají vhodnými nosiči účinných látek, snadno vstřebatelné, a proto na masáž celého těla nevhodné (FLANDERA, 2008) EMULZE Farmaceutické emulze mají tekutou (anebo po protřepání) tekutou konzistenci. Jedná se o nejpoužívanější látky, které mají schopnost utvořit na kůži ochranný film, který působí ještě po masáži. Další důležitou vlastností je jejich dobrá vstřebatelnost a také to, že neucpávají póry (HULVOVÁ, 2002). Dle Krse je: Emulze směs dvou vzájemně se nemísících kapalin, jedna z nich je dispergována ve druhé ve formě kapiček anebo kapalných krystalů. Slovo emulze pochází z latinského emulgere vydojit (KRS, 2001, s.96). Emulze jsou heterogenní systémy, složené ze dvou nebo více vzájemně se nemísících kapalin, z nichž jedna je v podobě malých kapiček rozptýlena dispergována ve druhé. Jedná se tedy o hrubé disperze typu kapalina/kapalina. Vnitřní fáze je nespojitá, vnější spojitá. Jedna fáze je vždy oleofilní, druhá hydrofilní. Bez ohledu na konkrétní složení fází se pro hydrofilní fázi používá název vodná a pro fázi lipofilní název olejová. Podle vzájemného postavení fází se rozlišují dva typy emulzí, a to: olej ve vodě (O/V) a voda v oleji (V/O) (HULVOVÁ, 2002). Krs k těmto dvěma typům emulzí přidává navíc směsné emulze (různé typy přechodových fází). Příkladem jsou tzv. Cold krémy, kde jde o směsnou emulzi O/V V/O nebo V/O O/V. Jsou to krémy s chladivým účinkem na kůži, připravené z včelího vosku (KRS, 2001). Flandera definuje emulze je soustavu dvou nemísitelných kapalin (obvykle masťového základu a vody), v níž jedna je jemně rozptýlena ve druhé. Rozlišujeme dva typy emulzí: voda v oleji (V/O), vnější fáze je olej, přípravek je mastnější, nebo olej ve vodě (O/V), vnější fáze je voda, přípravek je méně mastný. Emulze je

27 udržována a stabilizována pomocí emulgátorů. Do emulzí mohou být vmíchány ještě další účinné látky (FLANDERA, 2008). Dále emulze můžeme dělit podle charakteru emulgátoru. Emulgátory jsou látky, které dovolují vznik emulzí. Patří do skupiny látek nazývaných tenzidy. Umožňují vznik emulze snížením povrchového napětí mezi olejovou a vodnou fází. Jejich molekula se skládá ze dvou částí hydrofilní a lipofilní. Každý emulgátor má tedy dvě části molekuly s naprosto rozdílnými vlastnostmi (HULVOVÁ, 2002) TVORBA EMULZÍ Výroba emulzí patří v kosmetickém průmyslu k nejdůležitějším. Emulze jsou základem řady kosmetických přípravků, bez nichž si moderní péči o pleť nedovedeme představit (KRS,2001, s.100). Vždy zahrnuje vzájemnou dispergaci omezeně mísitelných kapalin, emulgaci, při které dochází k zásadnímu (několikařádovému) zvětšování kontaktní plochy obou fází. Emulzní soustavy nevznikají spontánně a k překonání nevykompenzovaných mezipovrchových sil (napětí) mezi oběma kapalnými fázemi je vždy potřebné dodat mechanickou energii, obvykle také využít vhodné pomocné látky, emulgátory (DOLEŽAL a KOL., 2003). Výroba emulzí zahrnuje tři základní operace. Jsou to: a) Příprava fází je třeba určit, které složky přípravku jsou hydrofilní které jsou oleofilní a která složka má funkci emulgátoru. Vodná fáze se připraví smícháním všech hydrofilních složek, jsou-li předepsány ve vodě rozpustné léčivé látky a pomocné látky, musejí se rovněž rozpustit. Stejně se připravuje olejová fáze. Zejména pečlivě je třeba připravit tu fázi, která bude ve vyráběné emulzi fází vnitřní. Těkavé a termolabilní látky (éterické oleje apod.) se přidávají až nakonec do polovychladlé emulze. b) Emulgování při emulgování rozlišujeme tři rozdílné metody, a to podle toho jakým způsobem je zpracován emulgátor:

28 Anglická metoda emulgátor se zpracuje s tou fází, v níž je lépe rozpustný. Pak se přidá najednou anebo po částech - fáze vnitřní. Kontinentální metoda emulgátor se zpracuje s fází, v níž je hůře rozpustný (s budoucí vnitřní fází). Tenzid se v ní suspenduje a k této suspenzi se přidává vnější fáze buď najednou, anebo po částech. Při postupném přidávání vzniká zpočátku opačný typ emulze než jaký se očekává. Až při dosažení určitého poměru obou fází dojde k inverzi v očekávaný typ. Takto připravené emulze se vyznačují vysokým stupněm disperzity vnitřní fáze a dobrou fyzikální stabilitou (HULVOVÁ, 2002). Metoda přípravy s emulgátorem vznikajícím in situ zde vzniká emulgátor až smícháním fází chemickou reakcí složek olejové a vodné fáze. Při této emulgaci vznikají mýdla. Při emulgování se budoucí vnitřní fáze rozděluje na drobné kapky, které se současně rozptylují ve vnější fázi. Emulguje se působením mechanické síly: třepáním, mícháním, ultrazvukem. Velmi důležité je, aby měly obě fáze stejnou teplotu. Při ochlazování dbáme na to, aby se celá emulze ochlazovala rovnoměrně. Dosahujeme toho rovnoměrným mícháním až do vychladnutí. c) Homogenizace cílem je zmenšit velikost kapek vnitřní fáze na požadovaný průměr (HULVOVÁ, 2002). Zjednodušený pohled na tvorbu emulzí přináší Doležal. Rozděluje výrobu emulzí do třech základních operací. Jedná se o: a) emulgace tvorba předemulze - počáteční smíchání vodné a olejové fáze za vyšší teploty. b) homogenizace proces zmenšování původně vytvořených částic c) egalizace proces míchání, kdy úhel míchadla je jiný než osa nádoby. Stabilita emulzí a faktory, které ji ovlivňují, jsou stále předmětem výzkumu hlavních světových výrobců. Obecně můžeme shrnout, že hlavní vlivy na stabilitu emulzí jsou: Druh a množství emulgátoru. Poměr obsahu vnější a vnitřní fáze emulze. Disperzní stupeň emulze (vyjadřuje velikost částic emulze). Viskozita fází emulze

29 Způsob přípravy emulze (DOLEŽAL a KOL., 2003) TOPICKÉ POLOTUHÉ PŘÍPRAVKY Do tohoto lékopisného článku patří: masti, krémy, pasty, gely, ketaplazmata a náplasti s léčivy. Pro naši potřebu se budeme zabývat pouze třemi skupinami přípravků (HULVOVÁ, 2002). Topické polotuhé přípravky (Praeparata semisolida) jsou přípravky určené k aplikaci na kůži nebo sliznice, které mají místní, ochranný nebo změkčující účinek, popřípadě slouží k penetraci léčivé látky kůží. Mají polotuhou konzistenci. Při teplotě těla rychle měknou a dají se velmi dobře roztírat. Jsou tvořeny jednoduchým nebo složeným základem, oleofilním nebo hydrofilním, jednofázovým nebo dvojfázovým emulzním nebo suspenzním (HULVOVÁ, 2002). Jsou to soustavy s viskozitou zajišťující snadné nanášení přípravku roztíráním a následné setrvání přípravku na volném povrchu kůže nebo sliznic (bez ztékání, působením gravitace) (DOLEŽAL A KOL., 2003, s.106). Požadavky na základy topických polotuhých přípravků: Roztíratelnost při teplotě těla. Homogenita (složky dobře zpracované a obsah vyvážený). Chemická a fyzikální stabilita. Mikrobiální čistota. Dobrá přilnavost a snadná odstranitelnost. Vlastní očekávaný účinek na kůži. Absence vedlejších účinků (nesmějí alergizovat nebo dráždit) (HULVOVÁ, 2002). Polotuhé přípravky s obsahem léčivých látek je možné rozdělit podle hloubky, do které mají jimi aplikované látky působit: přípravky s povrchovým efektem, přípravy s průnikem léčiv do epidermis a dermis,

30 přípravky určené k hloubkové permeaci léčivých látek do podkožní vazivové tkáně, včetně synoviální tekutiny kloubů (DOLEŽAL A KOL., 2003) MASTI Masážní krémy a masti s přísadami účinných látek lze využít nejenom ke snížení bolestivosti ve svalech a kloubech, ale i k masáži celého těla (FLANDERA, 2008, s.13). Masti jsou polotuhé přípravy určené k aplikaci na kůži nebo sliznice s místním účinkem, k penetraci léčivých látek kůží nebo se změkčovacím, popřípadě ochranným. Nesmějí být žluklé ani dráždivé, pokud není dráždivý účinek součástí jejich léčebného působení. Složení masťového základu i způsob jeho aplikace výrazně ovlivňuje účinek jak samotného základu, tak v něm obsažené léčivé látky (BLECHOVÁ, SUCHÝ, 2008). Masťové základy jsou v Českém lékopise 97 rozděleny na hydrofobní a hydrofilní (DOLEŽAL A KOL., 2003, s.106). Jsou tvořeny jednofázovým základem a léčivá látka je v něm rozptýlena nebo dispergována. Masti se ještě dělí na: a) Hydrofóbní masti (oleomasti) tvořené oleofilními základy (vazelína, tuky, vosky, oleje) a léčivými látkami, které jsou v základu suspendovány nebo rozpuštěny, anebo se předem rozpustí v malém množství vody a do základu se emulgují. b) Masti emulgující vodu jsou tvořeny oleofilním základem a emulgátorem, který umožní vpravit do základu větší množství vody. c) Hydrofilní masti (hydromasti) jsou tvořeny základem rozpustným ve vodě. Mohou obsahovat přiměřené množství vody tolik, aby neztratily polotuhou konzistenci (HULVOVÁ, 2003). Výroba mastí je poměrně složitou procedurou. Rozdělujeme ji na výrobu oleomastí a mastí emulgujících vodu a výrobu hydrofilních masti

31 a) Výroba oleomastí a mastí emulgujících vodu masťové základy se zpravidla připravují roztavením všech jejich součástí při teplotě do 80 C pod infralampou nebo vodní lázní, zejména obsahují-li tvrdé, špatně roztíratelné složky. Roztavená směs se míchá do vychladnutí za stálého seškrabování ze stěn nádoby. b) Výroba hydrofilních mastí v tomto případě se jedná o masti makrogolové. Základy se připravují roztavením předepsaných makrogolů a následným mícháním až do vychladnutí (HULVOVÁ, 2003). Při přípravě masťových základů musíme dodržovat následující zásady: 1) Pro přípravu malých množství základů se používají tenkostěnná třenka a těrka, které jsou pokud možno pro tento účel vyhrazené. Při přípravě větších množství masťových základů do zásoby se používají vhodná míchací a homogenizační zařízení. 2) Masťové základy připravují zpravidla roztavením konstitutivních součástí (na vodní lázni, pomocí infrazářiče) a následným mícháním do vychladnutí. 3) Mechanické nečistoty se podle potřeby odstraňují z roztaveného základu filtrací přes vhodnou filtrační přepážku. V podmínkách přípravy se používá hydofiní gáza 4) K masťovým základům lze přidávat antioxidační přísady v množství do výše 0,02 %. 5) Tavenina součástí masťového základu se míchá do vychladnutí. 6) Snadno těkavé látky, např. silice, se přidávají do masťového základu vychladlého nebo alespoň polovychladlého. K mastem se podle potřeby přidávají protimikrobní nebo antioxidační látky (DOLEŽAL A KOL., 2003) KRÉMY Krémy jsou dermálně aplikované léčivé přípravky tvořené polotuhým emulzním základem, v němž obvykle jsou dispergovány léčivé látky. Krémový základ sloužící jako vehikulum dermatologických léčiv může podle povahy složek být hydrofobní emulzní soustavou typu O/V nebo hydrofilní soustavou typu O/V, neuvažujeme-li z praktických důvodů další varianty emulzí jakými jsou například emulzní soustavy O/V/O, nebo tekuté krystaly tenzidů vytvářející mezifázi za další

32 fázi. Dermatologické léčivé látky mohou být v krémovém základu suspendovány, nebo rozpuštěny. V důsledku rozvoje kosmetického průmyslu je dnes i v tomto případě farmaceut postaven před rozsáhlé spektrum pomocných látek. Při přípravě krémů obecně platí řada stejných technologických zásad, jako při přípravě tekutých emulzí. Příprava hydrofilních krémů typu O/V obvykle zahrnuje proces emulzního zvratu, tj.změna typu emulzní soustavy v průběhu přípravy (DOLEŽAL A KOL, 2003). Blechová a Suchý (2008, s.17) definují přípravu krémů následovně: Vznikají mísením a rozptýlením olejů a mastí s vodnými roztoky pomocí emulgátorů. Doležal charakterizuje proces výroby takto: Krémy se makroskopicky jeví jako bílá nebo nažloutlá beztvará hmota, za obyčejné teploty polotuhé konzistence, při teplotě těla dobře roztíratelná. Na povrchu nesmějí být viditelné kapky tekutiny ani souvislá vrstva tekutiny. Nesmějí být dráždivé, není-li uvedeno jinak (DOLEŽAL a KOL., 2003, s.121) GELY Gely jsou systémy, v nichž dispergované částice vytvářejí spoje síťovitou strukturu, která prostupuje disperzním prostředím vytváří se bikoherentní systém: obě fáze jsou spojité. Konzistence gelů je polotuhá nebo tuhá (HULVOVÁ, 2002, s.68). Gely jsou koloidní roztoky rosolovité konzistence, obsahují zvířecí klihy nebo makromolekulární látky škroby, pektiny ve vodné fázi. Při pokojové teplotě jsou tekuté, po nanesení na kůži se voda rychle odpařuje a zbývá polotuhý základ, z něhož účinné látky rychle penetrují do kůže. Nevýhodou však je, že mohou přesušovat kůži (BLECHOVÁ, SUCHÝ,2008). Gely definujeme tedy jako bikoherentní soustavy, k jejichž mechanickým vlastnostem patří elastická složka deformace. Gely řadíme reologicky mezi viskoelastické soustavy. Mají z tohoto hlediska reologické vlastnosti materiálů skupenství tuhého i skupenství kapalného. V mechanických vlastnostech gelů je znaná variabilita. S určitou přibližností je možno zobecnit, že gely mají o značné

33 míry mechanické vlastnosti tuhých materiálů a difuzivitní vlastnosti většinou typické pro kapaliny. Ve značném zjednodušení je možno farmaceutické gely prohlásit za soustavy (systémy) s vlastnostmi materiálů skupenství tuhého i skupenství kapalného (DOLEŽAL a KOL., 2003). Významnou vlastností gelů je také schopnost tixotropie gel má schopnost obnovovat svoji vnitřní strukturu. Působením vnější síly (protřepáním, natíráním na pokožku) se porušují vazby mezi částicemi, což se projeví snížením viskozity. Přestane-li síla působit, vazby se obnoví, znovu se vytvoří síťovitá struktura a viskozita se opět zvýší. Mikrobiální nestabilita souvisí s vysokým obsahem vody, proto se stabilizují pomocí konzervantů. Stárnutí gelů (synerze) časem dochází ke ztrátě elektrického náboje koloidních částic, ty se k sobě přibližují, gely se smršťují, ztrácejí vodu, gely tuhnou (HULVOVÁ, 2002). Gely vznikají bobtnáním, což je samovolná difúze rozpouštědla do polymeru. Bobtnání může probíhat omezeně do určitého stupně, přičemž rovnováha je ovlivněna mnoha fyzikálními a fyzikálně chemickými faktory. Gelací (gelifikací) nazýváme proces spojování molekul vazbami různého typu do trojrozměrné síťovité struktury. Tento proces při vzniku mechanických proplení řetězců nebo vzniku fyzikálních vazeb je vratný (DOLEŽAL a KOL., 2003) OLEJE Lékopisně se řadí mezi roztoky (solutiones), případně suspenze. Aplikují se oleje původu rostlinného, živočišného a minerálního (BLECHOVÁ, SUCHÝ, 2008, s.16). Kosmeticky nejvýznamnější oleje jsou olivový, mandlový, avokádový, sezamový, slunečnicový. Panenské oleje lisované za studena, jsou ideální k masážím celého těla. Jsou zdrojem cenných vitaminů, minerálních látek a mastných kyselin. (FINSTERLOVÁ, 2007) Používání rostlinných či živočišných olejů, tuků a vosku v kosmetice se traduje již od nepaměti. Svým složením se velmi podobají složení kožních tuků a lze