MASARYKOVA UNIVERZITA. Pavouci a jejich výskyt v lidských obydlích

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA BIOLOGIE Pavouci a jejich výskyt v lidských obydlích Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Robert Vlk, Ph.D. Vypracovala: Michaela Macková

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům..... podpis 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D., vedoucímu práce, za jeho uţitečné rady, nápady a pomoc při psaní bakalářské práce. 3

4 OBSAH 1. Úvod Metodika Charakteristika pavouků Stavba těla Snovací činnost Způsob ţivota Druhy pavouků v ČR Chov sklípkanů Výběr vhodného sklípkana Terárium Nároky na potravu Nároky na teplotu Způsob získání sklípkanů a jejich nemoci Jedovatí pavouci a zajímavosti Jedovatí pavouci Zajímavosti Výsledky Diskuse Závěr Souhrn Seznam pouţité literatury Přílohy

5 1. Úvod Mnoho lidí má při pouhém pomyšlení na pavouka nepříjemný pocit nebo husí kůţi. Pokud ve Vás pavouci ţádné nepříjemné pocity nevzbuzují, patříte do stejné skupiny jako já, tedy mezi příznivce pavouků a správně pokračujete ve čtení této bakalářské práce, která se právě pavouky a jejich výskytem v lidských obydlích zabývá. Avšak lidí, kteří mají pavouky rádi nebo jim alespoň nijak nevadí, není tolik jako pavoučích odpůrců, kteří při pouhém zaslechnutí slova pavouk, berou nohy na ramena. V poslední době se mi zdá, ţe nadšení pro tyto ţivočichy stále roste, hlavně v oblasti teraristiky. To se týká, řekla bych moţná aţ módního, chovu sklípkanů. Ale nevadí, i to je krok směrem vpřed. Kromě jiţ zmíněných chovatelů sklípkanů, většina z nás je vlastně také jakýmisi chovateli pavouků, třebaţe i nedobrovolným. Vţdyť kolik z Vás má doma pavouka? Nikdo? Jste si jistí? Podívejte se pořádně do koupelny, spiţírny, sklepa či na půdu a potom si znovu odpovězte. Pokud je vaše odpověď kladná, a já jsem si téměř jistá, ţe je, pak určitě není na škodu o těchto ţivočiších vědět něco více. Toto téma jsem si vybrala také proto, abych ukázala pavouky v lepším světle a dokázala, ţe to nejsou jen ohavní tvorové, za které je hodně lidí povaţuje. I ze svého okolí vím, ţe s pavouky mají lidé spojené spíše negativní pocity. Chtěla bych, aby jste se přesvědčili o tom, ţe většina pavouků jsou neškodní a uţiteční ţivočichové. Má bakalářská práce má tři základní cíle: - bliţší seznámení s pavouky, zejména těmi ţijícími v ČR - vytvoření přehledu druhů pavouků s výskytem v lidských obydlích - zmapování výskytu pavouků v našich obydlích 5

6 2. Metodika Teoretická část bakalářské práce byla zpracována na základě rešerše literatury a dostupných elektronických zdrojů. Myslím si, ţe českých publikací i elektronických zdrojů, které by se věnovaly jen pavoukům, je poměrně málo. Základní literaturou byla kniha Naši pavouci (BUCHAR & KŮRKA, 1998), která obsahuje dostatek odborných informací o pavoucích. Trochu mi zde ovšem chybělo více obrázků, které by doplnily text pro lepší představivost. Druhou nejpouţívanější literaturou byla Kniha o pavoucích a štírech (PRESTON-MAFHAM, 1998). Tato kniha je poměrně přehledná a názorná, doplněná velkým mnoţstvím obrázků a fotografií a proto bych ji doporučila hlavně laikům. Internetové zdroje jsou tedy poměrně chudé a spíše jsou to stránky neodborné. Hodně z nich se zabývá především sklípkany a jejich chovem, ale těm se věnuje i poměrně dost publikací. Pro mě byla stěţejní stránka Z této stránky jsem čerpala hlavně fotografie pavouků a mapy jejich výskytu v ČR. Druhou částí bakalářské práce byla praktická část, která byla zaměřena na zpracování a vyhodnocení dotazníků (Příloha č. 1). Dotazníky byly rozdány mezi 30 studentů Pedagogické a Přírodovědecké fakulty MU. Dotazníky měly celkem 3 části, první se zabývala zjištěním stavu vědomostí o pavoucích prostřednictvím teoretických otázek. Druhá část se snaţila zjistit vztah dotazovaných k pavoukům. Poslední část dotazníků byla zaměřena na získání informací o výskytu pavouků v lidských obydlích prostřednictvím vlastního pozorování. Poslední pouţitou metodou bylo tedy pozorování, které bylo vyuţito i v poslední části dotazníku. Já sama jsem prováděla náhodné pozorování v období od září 2007 do dubna 2009 a zjištěné pavouky jsem zdokumentovala digitálním fotoaparátem. 6

7 3. Charakteristika pavouků 3.1. Stavba těla Vzhled pavouků můţe být velice rozmanitý. Přesto existuje několik znaků, které jsou společné všem dosud známým druhům. Především to platí o rozčlenění jejich těla na hlavohruď (prosoma) a zadeček (opistosoma), vzájemně propojené značně tenkou stopkou (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Prosoma nese na hřbetní straně jednolitý štít a podobný nečlánkovaný, široký a pevný štít zvaný sternum je na břišní straně. Opistosoma má u většiny pavouků tvar měkkého neděleného vaku (LANG & al., 1974). Z hlavohrudi všech pavouků vyrůstá šest párů článkovaných končetin. První pár, zvaný klepítka neboli chelicery, je dvoučlánkový. Jejich základní článek je mnohem robustnější neţ článek koncový, který má vzhled zahnutého a poměrně tenkého, špičatého drápku (BUCHAR & KŮRKA, 1998). V základním článku je jedová ţláza, která zasahuje hluboko do hlavohrudi. Její vývod je těsně pod špičkou hrotu 2. článku (LANG & al., 1974). Chelicery mohou pracovat buď nezávisle jedna na druhé a jako sekery sekat hrotem špičatého drápku směrem k podkladu. V tomto případě se nazývají chelicery plagiognátní nebo ortognátní. Spolupracuje-li však levá chelicera s pravou takovým způsobem, ţe hroty drápků směřují jako u nějakých kleštích proti sobě, jde o chelicery labidognátní. Zatímco chelicery labidognátní jsou typické pro většinu našich pavouků, ortognátní pouze pro jedinou čeleď našich sklípkanů sklípkánkovití (Atypidae) (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Druhý pár jsou makadla neboli pedipalpy. U samic se silně podobají noze, mají však o jeden článek méně a u všech našich druhů vybíhá jejich kyčelní článek (koxa) v nápadný výběţek směřující k ústnímu otvoru. Kdysi byl nazýván čelistí, jak to dodnes vyplývá z jeho odborného pojmenování gnatokoxa. U samců je značně pozměněn i koncový článek makadla. U většiny našich druhů je zvětšen a opatřen váčkovitým útvarem zvaným bulbus. Bulbus hraje důleţitou úlohu při předávání spermatu během kopulace do zásobních váčků samice. Třetí aţ šestý pár končetin jsou nohy. Mají sedm článků: kyčel (koxa), příkyčlí (trochanter), stehno (femur), koleno (patela), holeň (tibia) a dvoučlánkové chodidlo (metatarzus a tarzus). Metatarzus je tím článkem, který schází na makadle. Tarzus je zakončen 2-3 drápky. 7

8 Na končetiny poněkud upomínají snovací bradavky, nacházející se na břišní straně zadečku, ve většině případů posunuté aţ na jeho konec. Ve všech případech jsou však mnohem menší neţ nohy nebo makadla. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů, většinou jsou jednočlánkové nebo dvoučlánkové. V podstatě to jsou různě dlouhé, pohyblivé a článkované chitinové válečky. Na svém konci mají jemné otvůrky kaţdý z nich je ústím snovací ţlázy (LANG & al., 1974). Hřbetní stranu hlavohrudi pokrývá jednotný štít zvaný karapax. Je tvořen silnou vrstvou kutikuly, která je vylučována pokoţkovými buňkami (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Přední část karapaxu představující hlavu je obvykle poněkud vystouplá a nese oči, obvykle osm, ale někdy šest, čtyři nebo dvě (PRESTON-MAFHAM, 1998). Uprostřed hrudní části karapaxu se nachází dosti nápadná podélná rýţka (fovea). Znázorňuje vchlípení části kutikuly do nitra hlavohrudi, kde se na ni upínají svaly zajišťující funkci savého ţaludku. Na podobných vnitřních lištách se upíná téţ svalovina končetin atp. Proto se kutikula u pavouků nazývá vnější kostrou. Obr. 1: Vnější stavba těla pavouků (PRESTON-MAFHAM, 1998) 8

9 Při pohledu na spodní stranu hlavohrudi uvidíme vpředu chelicery, na jejichţ zadním okraji leţí ústní otvor. Ústa sama však vidět nejsou, neboť leţí na dně předústního prostoru, vyplněného velikým mnoţstvím chloupků. Chloupky vyrůstají zejména z výše zmíněných makadlových gnatokox a nepárového spodního pysku neboli labia, které uzavírá předústní prostor zezadu. Za labiem je vmezeřena mezi kyčle noh ještě mnohem větší kutikulární destička sternum (BUCHAR & KŮRKA, 1998). S výjimkou primitivních pavouků z podřádu Mesothelae nevykazuje zadeček ţádné vnější známky segmentace (článkování). První článek představuje stopka napojující se na hlavohruď. Ačkoliv u mnoha pavouků je zadeček zhruba kulovitý nebo krátce válcovitý, můţe mít i bizarní tvary a v některých případech mohou být přítomny trny nebo jiné výrůstky (PRESTON-MAFHAM, 1998). Zadeček je pokryt mnohem tenčí a poddajnější kutikulou. Na jeho hřbetní straně nalezneme u většiny druhů podélnou odlišně zbarvenou skvrnu, probíhající v jeho přední polovině. Její průběh odpovídá poloze srdeční trubice. Na břišní straně zadečku se zpravidla projevuje význačný pohlavní dimorfismus. U samic je tam umístěna při vyústění pohlavních orgánů pohlavní destička zvaná epigyne. Má často tmavé zbarvení a někdy i značně komplikovanou strukturu. Vývod samčích varlat leţí sice na tomtéţ místě, ale pro nepatrné rozměry ho lze jen obtíţně vyhledat. Po stranách pohlavních (přesněji: po stranách zadního okraje destičky epigyne) leţí po jedné příčné štěrbině, která ústí do plicního vaku. Většina pavouků má ale ještě alespoň jeden nepárový otvor do trubicovitých dýchacích orgánů, který většinou leţí těsně před snovacími bradavkami. Za snovacími bradavkami se nachází řitní otvor, vyúsťující na tzv. análním hrbolku (obr. 2 12). 9

10 Obr. 2: Svislý podélný řez pavoukem: 1 jedno z osmi očí, 2 sval pohybující hltanem, 3 jedová ţláza, 4 vchlípená kutikula pro uchycení svalů ovládajících savý ţaludek, 5 savý ţaludek, 6 srdeční trubice, 7 ostie, 8 vaječník, 9 osrdečník, 10 malpigické trubice, 11 trávicí přívěsky střeva, 12 řitní otvor, 13 snovací bradavky spolu se snovacími ţlázami, 14 tracheální trubice, 15 vývod vaječníků, 16 oplozovací otvor, vedoucí do zásobního váčku, 17 plicní vak, 18 střevo, 19 tepna zásobující krvomízou CNS, 20 podjícnové nervové ganglium, 21 jícen, 22 nadjícnové nervové ganglium, 23 spodní pysk, 24 hltan, 25 svrchní pysk, 26 základní článek chelicery (BUCHAR & KŮRKA, 1998) Trávicí soustava pavouků je charakteristická tím, ţe těmto ţivočichům umoţňuje přijímat výhradně tekutou potravu. Do ulovené kořisti, jejíţ kutikula je narušena chelicerami, jsou vypouštěny ústním otvorem trávicí šťávy, které měkké tkáně kořisti bezezbytku rozpustí. Pavouk je pak nasaje do trávicí trubice (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Před ústním otvorem je filtr z chloupků umoţňující pouze nasávání ztekucených tkání mimotělně natrávené kořisti (SEDLÁK, 2000). K nasávání potravy slouţí celkem tři struktury: 1. Chlupy předústního prostoru, jimiţ tekutina pasivně vzlíná aţ k ústům. 2. Ústa přecházejí v hltan (obr. 2 24), v němţ vzniká podtlak mezi spodní a svrchní deskovitou stěnou, vyztuţenu mocnou vnitřní kutikulou (intimou). 3. Uprostřed 10

11 hlavohrudi pracuje nejvýkonnější pumpa. Je to savý ţaludek (obr. 2 5). Ten hraje významnou roli i při opačném procesu, tj. při transportu trávicích fermentů do kořisti. Savým ţaludkem končí první ze tří oddílů trávicí trubice. Aţ sem vylučuje její buněčná výstelka na svém povrchu kutikulu. Totéţ platí o koncovém oddílu trávicí trubice. Naproti tomu střední oddíl kutikulu nevytváří, neboť by jinak nemohl plnit hlavní funkce trávicího ústrojí. Hned za savým ţaludkem se trávicí trubice začíná větvit. V hlavohrudi mohou slepé výběţky těchto větví sahat aţ do kyčlí noh. Ještě bohatší rozvětvení středního oddílu trávicí trubice nastává v zadečku, kde spleť jemných větévek vyplňuje značnou část jeho vnitřního prostoru (obr. 2 11). Třetí oddíl trávicí trubice začíná rozsáhlou dutinou, ve které se formují výkaly. Jde o tzv. kloaku, do níţ ústí pár rozvětvených malpigických trubic (obr. 2 10) (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Odpadní látky obsahující dusík odstraňují malpigické trubice. Jejich produkt guanin putuje do kloaky, odkud odchází spolu s výkaly (PRESTON-MAFHAM, 1998). Zde současně dochází k odčerpávání posledních zbytků vody z nestrávené potravy. Kloaka se vyprazdňuje krátkým konečníkem a vyúsťuje navenek na nevelkém řitním (análním) hrbolku, který se u našich pavouků nachází zpravidla hned za snovacími bradavkami. Z fylogenetického hlediska je velice zajímavý typ exkrece, který je uskutečňován tzv. koxálními ţlázami. Vylučované látky jsou odnímány z krvomízy hlavohrudi a ven z těla odcházejí u našich druhů komplikovaným kanálkem při kyčlích prvního páru noh. Dýchací orgány pavouků jsou dvojího typu: plicní vaky a vzdušnice neboli tracheje (obr. 2 17, 14). Plicní vaky jsou uloţeny na břišní straně zadečku, jak o tom jiţ byla řeč. Vnitřní prostor vaků je kromě úzké předsíňky vyplněn desítkami tenkých lupínků, mezi kterými proudí krvomíza. Povrchem těchto lupínků proniká do krvomízy kyslík. Od plicních vaků je okysličená krvomíza přiváděna sací činností srdeční trubice přímo do osrdečníku (perikardu), který svým předním koncem s plicními vaky bezprostředně souvisí (obr. 2 9). Vzdušnice zásobují tkáně kyslíkem zcela odlišným způsobem. Mají vzhled tenkých větvených trubiček a bez návaznosti na cévní soustavu přivádějí kyslík aţ na místo spotřeby. U našich druhů leţí zpravidla společný průduch trachejí těsně před snovacími bradavkami (obr. 2 14). 11

12 Cévní soustava pavouků je otevřená. To znamená, ţe tekutina plnící funkce krve koluje jen zčásti v cévách. Většinou se přelévá v prostůrcích mezi orgány a tkáněmi. Proto ji nenazýváme krev, ale krvomíza (hemolymfa). K tomu, aby vůbec došlo k pohybu krvomízy i mimo cévy, je u pavouků vyvinuto nápadně mohutné srdce. Má tvar veliké trubice, leţící na hřbetní straně zadečku (obr. 2 6) (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Srdce je trubicovité a prochází podél horní stěny dutiny zadečku. Krvomíza z této dutiny, která jiţ protekla kolem orgánů zadečku, vtéká do srdce mnoha otvory rozmístěnými po celé jeho délce. Srdce se pak smrští a pohání okysličenou krvomízu hlavní cévou do hlavohrudi, kde se rozdělí do hlavy a končetin. Krvomíza se pak vylévá do dutiny hlavohrudi a teče skrz stopku zpět do dutiny zadečku a celý cyklus se opakuje (PRESTON-MAFHAM, 1998). Centrální nervová soustava pavouků je uloţena v hlavohrudi. U pavouků se v zadečku ţádná ganglia nevyskytují. Zadeček je zde proměněn v jakousi třináctou končetinu, která má díky tenké stopce vysokou pohyblivost. Centrální nervová soustava vyplňuje celou břišní stranu hlavohrudi (obr. 2 20, 22). Vlastní mozek (nadjícnová zauzlina cerebrální ganglion), leţící nad trávicí trubicí, přiléhá široce na zauzlinu podjícnovou. Tenký jícen (obr. 2 21) je přitom zcela ukryt uvnitř nervové masy. Nadjícnová mozková zauzlina (obr. 2 22) vysílá nervy zejména k očím a k chelicerám (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Centrální nervová soustava je sloţena pouze ze dvou velkých zauzlin: nadhltanové a podhltanové, které vznikly splynutím párových ganglií všech tělních článků. Obě zauzliny leţí v hlavohrudi. Nadhltanová inervuje oči a chelicery, podhltanová inervuje jedním párem nervů makadla a dalšími 4 páry nervů nohy, směrem dozadu z ní vybíhají abdominální větvící se nerv, který inervuje příslušné vnitřní orgány (LANG & al., 1974). U pavouků v podstatě můţeme rozlišit tři typy smyslových orgánů: chloupky, otvůrky v kutikule a oči. Smyslové chloupky mohou slouţit ke vnímání vjemů hmatových, čichových, tepelných a sluchových. Ve všech případech převaţuje jejich výskyt na končetinách. Nejdiskutovanějším smyslem u pavouků je sluch. Dosti nápadně jsou vyvinuty u četných druhů zvukotvorné (stridulační) orgány. Zpravidla mají vzhled příčných rýţek, 12

13 např. na bocích chelicer, přes něţ mohou přejíţdět kutikulární výrůstky či hroty vytvořené na sousedních částech těla. Kde se zvuk vyluzuje, tam se zpravidla předpokládá i jeho vnímání. K tomu však u pavouků slouţí tenké, dlouhé, kolmo od těla odstávající vláskovité chloupky, vyrůstající z komplikovaně stavěného kráterovitého dvůrku. Nazývají se trichobotrie (obr. 3). Obr. 3: Smyslové orgány pavouků: trichobotrium (BUCHAR & KŮRKA, 1998) Dalším typem smyslových orgánů jsou u pavouků orgány tarzální (obr. 4). Mají zpravidla vzhled téměř pravidelného krouţku na hřbetní straně koncového článku makadel i noh. Předpokládá se, ţe tarzální orgán má funkci chemoreceptorickou (BUCHAR & KŮRKA, 1998). 13

14 Obr. 4: Smyslové orgány pavouků: tarzální orgán (dole svislý řez orgánem, nahoře jeho poloha na noze (BUCHAR & KŮRKA, 1998) Na rozdíl od sloţených očí hmyzu mají pavouci oči jednoduché (PRESTON- MAFHAM, 1998). Pavouci mají nejčastěji osm očí. U pavouků známe v podstatě dva typy očí. Rozlišujeme dvě oči hlavní (obr. 5), umístěné zpravidla v přední části očního pole uprostřed. Šest zbývajících je označováno jako oči vedlejší (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Jejich optické osy mají paprskovité uspořádání, takţe jejich zorná pole na sebe navazují a pavouk tak registruje zrakové podněty v značně širokém zorném úhlu. 14

15 Obr. 5: Smyslové orgány pavouků: hlavní oko pokoutníka; a zrakový nerv, b smyslové buňky tvořící pohárkovitou sítnici, c světločivé tyčinky (BUCHAR & KŮRKA, 1998) Pohlaví jsou u pavouků oddělená. Častý je pohlavní dimorfismus, samečkové bývají štíhlejší, mají delší nohy a jsou často o hodně menší neţ samičky. Souvisí to s jejich větší aktivitou (LANG & al., 1974). Pohlavní ústrojí pavouků se plně vyvíjí aţ u dospělých jedinců. U samic v podobě dvou vaječníků (ovaria), leţících v břišní části zadečku (obr. 2 8). Vejcovody směřují kupředu a spojují se navzájem v nepárovou dělohu, která vyúsťuje navenek mezi průduchy plicních vaků. Varlata (testes) samců mají totéţ uspořádání. Rovněţ chámovody se spojují v nepárový chámomet, který vyúsťuje na obdobném místě jako děloha. Zralé spermie však setrvávají v těle samců velice krátce. Samec je záhy vypouští na speciální pavučinu, ze které je přečerpává do vlastních kopulačních ústrojů na koncovém makadlovém článku. Spermie jsou chráněny ve zvláštních bílkovinných obalech, aby jim pobyt na vzduchu neublíţil. Teprve prostřednictvím druhotných kopulačních ústrojů samce jsou spermie zavedeny do pohlavního otvoru samice. U většiny našich druhů odpovídá kaţdému samčímu makadlu u samice jeden zvláštní otvor, zcela nezávislý na vyústění dělohy. Vývod dělohy v těchto případech totiţ slouţí výhradně ke snášení vajíček (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Vyústění pohlavních ústrojí samic bývá sklerotizováno a upraveno ve tvar zámku, podle jehoţ tvaru lze bezpečně určit určit druh (KRATOCHVÍL, 1966). Protoţe k předání spermií dochází zpravidla mnohem dříve, neţ dozrají vajíčka, jsou pro uchování spermií 15

16 vyvinuty zásobní váčky (obr. 2 16), spojené s dělohou prostřednictvím oplozovacích chodbiček (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Málokde se pěstuje kanibalismus tak, jako při pavoučím páření. Je jedním z důvodů, proč jsou pavouci vnímáni tajemně a rozporuplně. Je to však věta pravdivá jen z části. Mnohým druhům je totiţ přisuzován neprávem. Snovačky rodu Latrodectus po něm dokonce získaly své jméno černá vdova. Velikostní rozdíl mezi pohlavími u vdov je značný, proto samec není pro samičku aţ tak atraktivním soustem a k jeho pozření dochází jen zřídka. Obecně však platí, ţe samci pavouků při páření o svoje přeţití nějak pečovat musí (MAŘÍK, 2007) Snovací činnost Pro většinu pavouků hraje hedvábné vlákno významnou roli v kaţdodenním ţivotě. Předpokládá se, ţe se nejprve vyvinulo jako výstelka nory, a pak k ochraně vajíček jednak před vyschnutím, jednak před predátory. Teprve později ho pavouci začali vyuţívat také k chytání a omotávání kořisti a k budování doupěte (PRESTON- MAFHAM, 1998). U některých pavouků neznáme situaci, při které by se bez svého hedvábného vlákna, alespoň na chvíli obešli. Jako pavučina je někdy označováno jednotlivé pavoučí vlákno, ale hlavně jakýkoliv výtvor, který z něho pavouci utkali (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Hedvábné vlákno vzniká ve snovacích ţlázách v zadečku, kterých známe nejméně sedm různých typů. Kaţdý typ ţláz produkuje vlastní druh vlákna se specifickou funkcí (PRESTON-MAFHAM, 1998). Ţláza sama sestává ze tří částí. Jednak ze štíhlého koncového oddílu, jednak z objemného rezervoáru, a konečně z dosti dlouhého trubicovitého vnitřního vývodu. Struktura buněk vystýlajících jednotlivé úseky ţlázy je velice odlišná. Při vlastní tvorbě vlákna dochází na rozhraní mezi rezervoárem a vývodem ţlázy a v počáteční fázi vývodu k významným přeměnám předem připravené a v rezervoáru přechovávané hmoty (z větší části jde o fibroin vláknitou bílkovinu, charakteristickou pro všechna přírodní hedvábí): sniţuje se u ní obsah vody a podle Braunitzera a Wolffa (1955 in BUCHAR & KŮRKA, 1998) se značně zvyšuje stupeň polymerizace. 16

17 Aciniformní žlázy tvoří vlákno k obalení kořisti a najdeme je u všech pavouků. Cylindrické žlázy tvoří vlákno, které samice pouţívají k ochraně vajíček. V důsledku toho tento typ ţláz u samců často chybí a chybí také u zástupců čeledí skákavkovití (Salticidae) a šestiočkovití (Dysderidae). Ampulátní žlázy mají všichni pavouci. Jsou zodpovědné za tvorbu vlečného vlákna, které za sebou všichni pavouci při pohybu nechávají (PRESTON-MAFHAM, 1998). Dokonce se objevují jako jedny z prvních snovacích ţláz u mláďat. Primární a hlavní funkcí vlákna vyprodukovaného ampulárními ţlázami je jištění pavouka během přemisťování. Také zde plní velice specifickou funkci, protoţe je na nich po určitou dobu uchována chemická stopa, která můţe prozradit samečkům, kudy kráčela samička (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Piriformní (hruškovité) žlázy tvoří vlákno k výrobě úchytných disků v dolní části hlavních (závěsných) vláken sítě atp. Mají je všechny čeledi. Agregátní žlázy jsou jen u tří čeledí: křiţákovití (Araneidae), snovačkovití (Theridiidae) a plachetnatkovití (Linyphiidae). Tvoří lepkavé kapénky připevněné k pevným vláknům sítě specializovaným na zachytávání kořisti. Lalůčkovité žlázy se vyskytují pouze u čeledi snovačkovití (Theridiidae). Vzniká v nich obalující vlákno, v důsledku toho jsou aciniformní ţlázy silně redukovány. Kribelární žlázy produkují vlákno obalené tenkým vlášením s lepkavým povrchem. Těchto ţláz je velký počet. Toto vlášení prochází mnoha drobnými póry kribela (snovací destička) a pročesávají ho zvláštní chloupky, aby pak obalilo hlavní silné vlákno a vytvořilo přilnavou strukturu podobnou suchému zipu, typickou pro kribelátní pavouky. Díky přilnavosti je toto vlákno ideální k chytání hmyzu, protoţe se do něj zaplétají chloupky na jeho nohách. Ţádná čeleď pavouků nemá všech sedm typů snovacích ţláz a obvykle ty čeledi, které tvoří sítě, mají nejvíce ţláz, zatímco lovci pronásledující kořist potřebují vlákno o něco méně. Obdobně mohou být snovací ţlázy u samců méně vyvinuty neţ u samic, protoţe kdyţ dospějí, je jejich jedinou úlohou vyhledat a odpářit co nejvíce samic, a k tomu vlákna příliš nepotřebují (PRESTON-MAFHAM, 1998). 17

18 Sítě všichni pavouci nestaví. A pokud tak činí, mohou být značně odlišného typu. Často se obejdou bez lepkavých vláken, která jsou naopak typickou sloţkou kolových nebo jinak řečeno kruhových či dvojrozměrných sítí křiţáků. Sítě ostatních pavouků jsou často prostorové (trojrozměrné), ty nejmenší z nich jsou většinou tvořeny nečetnými výběţky vedoucími do vchodu do podzemní nory nebo jiné obytné pavučinové komůrky do nejbliţšího okolí. Zatímco lepové kapičky na sítích křiţáků musí být kaţdodenně obnovovány, protoţe postupně ztrácejí svoji lepkavost, vyvinuly se u tzv. cedivek (u kribelátních pavouků) zcela suché, ale neméně výkonné struktury, které nazýváme kribelovým vlášením. Kribelové vlášení je produkováno pomocným snovacím orgánem, leţícím těsně pod snovacími bradavkami. Kribelum neboli sítko je příčná destička, na jejímţ povrchu vyúsťuje veliké mnoţství ultramikroskopických vývodů jednobuněčných kribelových ţláz. Vlákna jsou z kribela vyčesávána hřebínkovitým útvarem zvaným kalamistrum, vytvořeným na metatarzu 4. páru nohou. Četné skupiny pavouků, u nichţ není kribelum vyvinuto, mají na tomtéţ místě, před snovacími bradavkami, čípkovitý útvar zvaný kolulus. Funkce kolulu je u našich pavouků neznámá a nikdy na něm nebyly zjištěny vývody snovacích ţláz. Přiblíţíme si blíţe činnost křiţáka při vytváření sítě všeobecně rozšířeného jevu naší i tropické přírody. Dokonalá kruhová síť je vyvrcholením fylogenetického vývoje tvorby lapacího zařízení u pavouků (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Ţádný jiný tvar se nemůţe rovnat, pokud jde o vyuţití co nejmenšího prostoru, o efektivnost při ulovení hmyzu nebo o hospodárnou spotřebu materiálu, tomuto mistrovskému dílu přírody (BELLMANN, 2003). Síť je zpravidla tvořena několika desítkami paprsků, sbíhajících se v jejím středu. Přes paprsky napříč je napjata lepkavá spirála. Vše je zarámováno několika obvodovými nosnými vlákny. Síť je dvojrozměrná. Nad hladinou vod je zpravidla orientována vodorovně, aby co nejlépe vyuţila vyletování hmyzu vyvíjejícího se ve vodním prostředí. Častěji má ovšem polohu téměř svislou. Nicméně vţdy je mírně nakloněna, aby se pavouk, visící za koncové drápky nohou na vláknech nelepkavého středu, mohl kdykoliv v případě nouze rychle spustit do bezpečí na zem. 18

19 První akce, bez níţ nelze síť postavit, je vysílání vlákna z bodu A do neznámého bodu B (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Vlákno lehké jako pírko odvane vánek a náhodně se někde svým koncem zachytí (obr. 6 1). Po této konstrukci nyní pavouk přejde, přičemţ produkuje další, silnější vlákno a současně původní staré vlákno likviduje (obr. 6 2). Při dalším přecházení přes vytvořený most k němu pavouk paralelně pokládá druhé hedvábné vlákno, od jehoţ středu se spustí na dalším vlákně dolů. Konec vlákna pevně zakotví a síť v tomto stadiu tak dostává tvar písmene Y (obr. 6 3) (BELLMANN, 2003). Neţ pavouk začne tvořit další paprsky, musí zhotovit příslušné rámové vlákno (obr. 6 4) (MAŘÍK, 2007). Nyní následuje zhotovení radiálních vláken (paprsků), která pavouk napíná postupně vţdy v největší mezeře (obr. 6 5), přičemţ další paprsek je napnut naproti předchozímu, čímţ se vyrovná napětí, vznikající jeho tahem (BELLMANN, 2003). Současně dotváří vnější rám, který někdy vypne i na další záchytný bod mimo síť. Co chvíli téţ zahušťuje nebo naopak vykusuje spleť napínacích vláken v samém centru sítě. Kdyţ je systém paprsků hotov (obr. 6 6), začíná křiţák s vytvářením pomocné nelepkavé spirály od středu na periferii (obr. 6 7) a od periferie potom napíná spirálu lepkavou (obr. 6 8). Je hustší neţ ta pomocná a na její tvorbě se podílejí výše zmíněné specifické typy snovacích ţláz. Při nanášení lepkavé spirály křiţák současně odstraňuje onu provizorní. Nepotřebná vlákna rozpustí kapičkou trávicích fermentů a nasaje zpět k dalšímu upotřebení (BUCHAR & KŮRKA, 1998). 19

20 Obr. 6: Postup při stavbě kruhové sítě (MAŘÍK, 2007) Ovšem na kouzlu pavučinové výzdoby pozdního léta či raného podzimu se nepodílejí pouze sítě podle křiţákova vzoru. Na mnoha místech, na keřích a niţších stromech, převládají sítě plachetnatek (především rodu Linyphia). Hlavní část jejich sítě tvoří vodorovná pavučina. Protoţe hustotou připomíná jakousi hedvábnou plachetku, dala podnět k pojmenování příslušné skupiny pavouků. Zvláštní význam mají vlákna napjatá směrem vzhůru, neboť sráţejí letící hmyz dolů na vodorovnou pavučinu, která se stává snadnou kořistí plachetnatky. Jiný typ vodorovné pavučiny mají všem dobře známí pokoutníci rodu Tegenaria. Jejich český název je výstiţně odvozen od toho, ţe oba nejznámější druhy obývají temná zákoutí lidských obydlí. Jejich pavučina je ještě hustší neţ u plachetnatek. Tato nelepkavá a hustá spleť vláken by sotva mohla způsobit nějaké nesnáze mouše, pokud by jen pobíhala po jejím povrchu (BAUM & BUCHAR, 1973). Některé sítě slouţí k zachycení kořisti letící ve vzduchu (křiţáci, pokoutníci), jiné zakrývají úkryt v zemi (sklípkani). Někteří pavouci dokonce vyuţívají pavučiny ke vznášivému letu (běţníci), jiní k obalování vajíček (tvorba kokonu) do vylíhnutí mláďat (slíďáci) (SMRŢ & al., 2004). 20

21 Obr. 7: Ukázky pavučin: 1. nadzemní část rourky sklípkánků čeledi sklípkánkovití (Atypidae), 2. vstup do obytné rourky stepníka, 3. trojúhelníková pavučina pakřiţáka je jako výseč pavučiny křiţáků, 4. trojrozměrné sítě snovaček, 5. trojrozměrná síť plachetnatek, 6. typická kruhová síť křiţáka, 7. vodorovná síť pokoutníků, 8. podvodní zvon vodoucha stříbřitého (MAŘÍK, 2007) 3.3. Způsob života Ţivot pavouka začíná v oplozeném vajíčku, tj. za předpokladu, ţe splyne jádro tohoto vajíčka s jádrem spermie. První projevy ţivota se nazývají rýhování. Nové jádro se začne dělit takovým způsobem, ţe se počet jader neustále zdvojnásobuje. Po pátém takovém dělení, kdyţ jich vzniklo 32, vynoří se z nitra ţloutkové masy na povrch, kde vznikají první zárodečné buňky. Začíná tak typické rýhování povrchové, projevující se ve svých důsledcích tím, ţe vaječným obalem začnou postupně prosvítat základy končetin: chelicer, makadel a čtyř párů noh (obr. 8). 21

22 Obr. 8: Embryo pavouka se základy budoucích končetin: Ch = základy chelicer, M = základy makadel, N = základy nohou (BUCHAR & KŮRKA, 1998) Vývin probíhající ve vajíčku je u různých druhů různě dlouhý. U četných druhů se v určité fázi zastavuje, aby pokračoval aţ za vhodnějších podmínek. Z vajíčka se zpravidla líhnou larvy, které ještě nemají náleţitě vyvinuty všechny orgány typické pro pavouky. K narušení obalu vajíčka jim slouţí zvláštní hroty na makadlech, tzv. vaječné zuby. Larvy ţijí uvnitř kokonů. Dříve neţ mohou kokon opustit, musí se z nich vyvinout nymfy. Ty uţ mají většinu orgánů dostatečně vyvinutých. Někdy samice pečují o nymfy. Mohou je nosit na hřbetě, hlídat ve speciálních pavučinových hnízdech, nebo dokonce zásobovat potravou. Krmení nymf z úst do úst je typické pro nemnohé naše druhy, např. pro snovačku pečující. Jen málokdy mají nejmladší nymfy schopnost přijímat potravu. Většinou tráví, podobně jako larvy, ze zbytků vaječného ţloutku. S vyčerpáním těchto zásob zpravidla souvisí první svlékání staré opotřebované kutikuly, která by bránila dalšímu růstu pavouka (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Tělní pokryv svlékne mladý pavouk často ještě během líhnutí z vajíčka, tato tzv. praelarva se tak promění na pravou larvu (BELLMANN, 2003). Proces svlékání (ekdyze) staré kutikuly je řízen hormonálně (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Svlékání je řízeno stejným hormonem jako u ostatních členovců, tedy ekdysonem (PRESTON-MAFHAM, 1998). Nejprve dojde k rozpuštění její mocnější, 22

23 ale méně tuhé vnitřní vrstvy. Tím vznikne prostor, do něhoţ pokoţka vytváří novou kutikulu. Při vlastním svlékání dojde ke zdvojnásobení tlaku hemolymfy v hlavohrudi tím, ţe je sem přečerpávána ze zadečku. Tento obrovský tlak vede k prasknutí kutikuly na obvodu karapaxu. Karapax včetně bývalých očních čoček se odchlípí směrem dozadu. Trvale zůstává ve spojení s kutikulou stopky. Vnitřním otvorem na hřbetní straně hlavohrudi je postupně vysunuto celé tělo, včetně končetin a zadečku. Odvrţená kutikula se nazývá svlečka (exuvie). Povrch těla svlečeného pavouka je bledý a velice poddajný (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Obr. 9: Samec křiţáka obecného v posledních dvou stádiích svleku (MAŘÍK, 2007) Nová kutikula je svraštělá a stále ještě vlhká a pruţná díky tekutině, která je před svlékáním vylučována mezi ni a starou vnější kostrou. Teď musí pavouk vyuţít tělních tekutin, aby natáhl novou kutikulu dříve, neţ uschne. V tu chvíli ho můţete vidět, jak ohýbá nohy a makadla a pohybuje chelicerami, aby zůstaly pohyblivé v kloubech. Podrobným prozkoumáním čerstvě svlečeného pavouka zjistíte, ţe nahradil nejenom celou starou vnější kostru, ale i všechny hmatové chloupky, trichobotrie a další struktury nacházející se v hojné míře na tomto povrchu (PRESTON-MAFHAM, 1998). 23

24 Během svého ţivota se pavouci svlékají zpravidla mnohokrát (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Celkový počet svlékání závisí do jisté míry na velikosti druhu. Malé druhy se svlékají 4 aţ 5krát, veliké aţ 13krát. Samci, kteří mají zpravidla menší rozměry, vykazují i sníţený počet svlékání (BAUM & BUCHAR, 1973). Kaţdá ekdyze otvírá pro individuum vyšší etapu vývinu, nový vzrůstový stupeň nazývaný instar. Před stadiem imaga (dospělého neboli adultního jedince či dospělce) předchází nymfální stádium zvané subadultní. Vyznačuje se především tím, ţe u nymf budoucích samců vznikají nápadné zduřeniny na koncových článcích makadel (i kdyţ je jejich povrch stéle ještě nediferencovaný, zcela hladký) a u budoucích samic se objevuje kolem pohlavního otvoru políčko naznačující vznik pohlavní destičky (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Jen výjimečně se svlékají i dorostlí pavouci. Ţivot valné většiny je však moţno rozdělit na dvě období: na dobu růstu s občasným svlékáním pokoţky a na dobu rozmnoţování, kdy pavouk je dospělým a obyčejně se jiţ nesvléká (BAUM & BUCHAR, 1973). Zatímco nymfy budoucích samců i samic ţijí stejným způsobem, ţivot dospělých samců se nápadně odlišuje jak od nymf, tak od samic. Samci zpravidla neloví potravu, a jakmile dopějí, trvá jejich ţivot jen krátce. Mají plnit jen jedinou funkci vyhledat samičku (zřídka i více samiček), aby jí předali pohlavní buňky. S tím souvisí i některé zvláštnosti jejich vzhledu. U křiţákovitých mají samci mnohem menší zadeček neţ samice, aby jim nepřekáţel při zásnubní cestě. Ţivot našich pavouků trvá zpravidla jeden rok. Z vajíček se většinou líhnou na podzim a během několika měsíců dospějí, aby nakladli vajíčka pro další generaci. Některé druhy se rozmnoţují na podzim (křiţák obecný) nebo v zimě, jiné mají jednu generaci dospívající na jaře, druhou na podzim (pokoutník zemní). Plachetnatka zemní a některé další druhy se rozmnoţují po celý rok. Veliké druhy, jako je slíďák zemní, přezimují dvakrát, neţ dojde k jejich rozmnoţování (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Ţivot mnohých našich pavouků je velmi krátký. Tak sameček slíďáka hajního (Pardosa lugubris), který se vylíhne v květnu z kokonu, dosahuje dospělosti v dubnu příštího roku a málokdy se pak doţije měsíce června. Samice jsou hojné ještě v červenci (BAUM & BUCHAR, 1973). 24

25 Charakteristickým jevem v ţivotě pavouků je zásnubní chování, jehoţ naléhavost vyplývá z přirozené agresivity těchto dravých ţivočichů. Mnohý pavoučí samec hledající samici se nutně dostává do situace, kdy svými pohyby vzbuzuje u samičky především naději na blíţící se kořist. U celé řady druhů se skutečně stává, ţe je samec seţrán, avšak zpravidla aţ po kopulaci, čímţ se do jisté míry ještě jednou zaslouţí o zdárný vývin potomstva. Naproti tomu slouţit za potravu ještě před kopulací se jeví jako velice předčasné, a existuje porto mnoţství různých způsobů, kterými samci agresivitě samic čelí (BUCHAR & KŮRKA, 1998). U pavouků, kteří daleko vidí, jako jsou například skákavky nebo slíďáci, jsou námluvy značně vizuální činností (obr. 10). Ačkoliv můţe samec samici objevit nejprve podle vůně, kdyţ je uţ poměrně blízko, můţe ji zřejmě poznat i opticky. Pokud je v její blízkosti, můţe začít se sledem pohybů, vlněním nohou a/nebo makadel. Mnozí samci skákavek mají nádherně barevná makadla se skvrnami, kaţdý jejich vzor je jedinečný pro daný druh. Podle kombinace různých signálů a různého vzoru na makadlech samice pozná samce svého druhu a spáří se s ním. Obr. 10: Optické signály u pavouků s dobrým zrakem (PRESTON-MAFHAM, 1998) U ortognátních pavouků, kteří nevidí daleko, tvoří značnou část námluv doteky, správné pořadí hlazení a laskání, postačují k tomu, aby samice nechala samce pářit se s ní. Mnohem zajímavější je chování láskychtivého samce rodu Xysticus z čeledi běţníkovití. Kdyţ najde samici, vyleze na ni a chytí do klepítek femur jedné z jejich předních nohou. To ji vyprovokuje k okamţitému útoku, který však v tomto drţení 25

26 obvykle není úspěšný. Kdyţ se uklidní, vyleze ji samec na záda, chodí dokola a nohama ji něţně hladí. Někteří samci pavouků během námluv pouţívají zvuky. Samec Lycosa gulosa, slíďák běţný na loukách USA, vydává zvuky rychlým bubnováním makadle o povrch, na kterém stojí. Samec evropského druhu šplhavka keřová (Anyphaena accentuata) vydává slyšitelné zvuky, ačkoliv i v tomto případě je opět pravděpodobné, ţe samice je rozlišuje spíše jako vibrace. Tento druh se pohybuje po stromech a samec obvykle najde budoucí partnerku sedící na listu. Během námluv rychle chvěje zadečkem proti podkladu listu a vydává typický bzučivý zvuk. Námluvy jednoho z lovčíků, lovčíka hajního (Pisaura mirabilis), jsou mezi pavouky unikátní a spočívají v krmení samice. Kdyţ chytí mouchu, znehybní ji tím, ţe ji zabalí do pavučiny. Pak samec hledá samici a nese jí mouchu jako dar (obr. 11). Moţná je moucha i určitou formou ochrany. Samec drţí zabalenou mouchu proti samici, ta do ní zaboří chelicery a začne ţrát. Samec se přetáčí do správné pozice, aby mohl zavést makadla do pohlavního otvoru samice (PRESTON-MAFHAM, 1998). Obr. 11: Krmení samice lovčíka hajního (PRESTON-MAFHAM, 1998) 26

27 4. Druhy pavouků v ČR V České republice je v současné době doloţeno 855 druhů ve 38 čeledích. Seznam čeledí pavouků ţijících v ČR (MACEK, 2006): Atypidae sklípkánkovití Scytodidae lepovkovití Pholcidae třesavkovití Segestriidae segestrovití Dysderidae šestiočkovití Oonopidae vzokanovití Mimetidae ostníkovití Eresidae stepníkovití Uloboridae pakřiţákovití Nesticidae temnomilovití Theridiidae snovačkovití Theridiosomatidae křiţáčkovití Anapidae anapovití Mysmenidae mysmenovití Linyphiidae plachetnatkovití Tetragnathidae čelistnatkovití Araneidae křiţákovití Lycosidae slíďákovití Pisauridae lovčíkovití Oxyopidae paslíďákovití Zoridae zorovití Agelenidae pokoutníkovití Cybaeidae stínomilovití Hahniidae příčnatkovití Dictynidae cedivečkovití Amaurobiidae cedivkovití Titanoecidae teplomilovití Miturgidae zápřednicovití Anyphaenidae šplhalkovití Liocranidae zápředkovití Clubionidae zápředníkovití Corinnidae hlavounovití Zodariidae mravčíkovití Gnaphosidae skálovkovití Sparassidae maloočkovití Philodromidae listovníkovití Thomisidae běţníkovití Salticidae skákavkovití 27

28 H. Bellmannová (BELLMANN, 2004) rozděluje středoevropské nejvýznamnější druhy pavouků podle typů stanovišť do sedmi skupin: v budovách a na zdech domů, zahrady, louky, stepi a skalní stepi, okraje lesů a cest, lesy, mokřady. Mého tématu se týká první skupina pavouků, do které patří: cedivka domácí, lepovka jiţní, třesavka sekáčovitá, snovačka pokoutní, temnomil sklepní, křiţák podkorní, křiţák okenní, pokoutník tmavý, skákavka pruhovaná, skákavka zední. 1. čeleď: lepovkovití (Scytodidae) hlavohruď má zcela opačný tvar neţ je obvyklé. Vpředu je nízká a směrem dozadu se silně zvyšuje. Navíc je široká a stejně jako zadeček pokrytá drobnými skvrnkami na světlém podkladě. Očí je šest. Nohy jsou tenké a nápadně dlouhé. Čeleď obsahuje jediný rod ţijící na celém světě kromě Austrálie a Nového Zélandu. V ČR se vyskytuje pouze lepovka jiţní (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Lepovka jižní (Scytodes thoracica) Charakteristika: Délka těla 4-6 mm, barva ţlutavá aţ světle hnědá s tmavými skvrnami, hlavohruď se směrem dozadu šikmo zdvihá, 6 očí. Výskyt: Nehojný druh. Ve střední Evropě téměř jen v domech, v jiţní Evropě pod kameny. Pozoruhodnosti: Lepovka tvoří v části svých jedových ţláz lepivá vlákna, která zvrací ze svých chelicer a vrhá jako laso na svoji kořist. Pohybuje se značně pomalu po stěnách místností a loví během své noční obchůzky komáry a jiný drobný hmyz (BELLMANN, 2004). 28

29 Obr. 12: Lepovka jiţní (MACEK, 2006) Legenda k mapám výskytu pavouků: nálezy do roku 1950 nálezy od roku 1950 do dnes nálezy vztahující se k fotografiím Obr. 13: Výskyt lepovky jiţní v ČR (MACEK, 2006) 29

30 2. č. třesavkovití (Pholcidae) ţijí po celém světě mimo Austrálii a Nový Zéland. Nejvíce druhů ţije v tropech, a to především v jeskyních. Tělo je spíše menších rozměrů, nicméně vţdy jsou nápadní neobvykle dlouhýma nohama. Jejich tarzy mají nepravé článkování, umoţňující ohýbání chodidel. Na první pohled proto třesavky připomínají svým vzhledem spíše sekáče neţ pavouky. Při pozorném prohlédnutí těla však zjistíme tenké stopky mezi hlavohrudí a zadečkem (BUCHAR & KŮRKA, 1998). České jméno dostali tito pavouci podle způsobu ochrany před predátory. Jsou-li vylekáni, uvedou síť do velmi rychlého kmitavého pohybu, takţe se v zorném poli nepřítele rozostří a stanou se nepostřehnutelnými (REICHHOLF-RIEHM, 1997). Třesavka sekáčovitá (Pholcus opilionoides) Charakteristika: 8-10 mm dlouhý, zbarvení šedoţluté s nepříliš zřetelnou tmavší kresbou. Výskyt: Téměř výhradně v budovách, především v suchých a poměrně teplých sklepních prostorách. Téměř všude hojný. Pozoruhodnosti: Pavouk si staví ve sklepích nepravidelné pavučiny s hrubými oky, většinou v rozích pod stropem (BELLMANN, 2004). Obr. 14: Třesavka sekáčovitá (MACEK, 2006) 30

31 Třesavka velká (Pholcus phalangioides) Charakteristika: Větší neţ třesavka sekáčovitá, její tělo měří 8-12 mm. Je to synantropní druh (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Výskyt: Hojný druh. V ČR jen v budovách, hlavně v horních koutech pod stropy místností (MACEK, 2006). Obr. 15: Třesavka velká (MACEK, 2006) 3. č. temnomilovití (Nesticidae) čeleď má velice tenké příbuzenské vztahy ke snovačkovitým. Mají totoţné vyzbrojení tarzů 4. páru nohou ozubenými brvami ke stírání lepu ze snovacích bradavek a stejný typ sítí. Hlavním rozlišovacím znakem je tvar labia, které má na rozdíl od snovaček na předním okraji nápadný lesklý val. Chelicery mají větší mnoţství zoubků. Hodně přes 100 druhů o velikosti těla od 3 do 10 mm ţije ve všech světadílech, a to především v jeskyních a na silně zastíněných místech (BUCHAR & KŮRKA, 1998). 31

32 Temnomil sklepní (Nesticus cellulanus) Charakteristika: Pavouk s kulovitým zadečkem a dlouhýma nohama o délce těla přibliţně 5 mm. Zbarvení ţlutavé nebo světle hnědé s nepravidelnou tmavší skvrnitou kresbou; hlavohruď s tmavým, dvakrát zúţeným podélným prouţkem. Výskyt: Ve vlhkých sklepních prostorách, rovněţ v jeskyních a důlních štolách; široce rozšířen, ale nikde hojný. Pozoruhodnosti: Přede si nepravidelnou plachtovitou pavučinu, z níţ se táhnou dolů lapací vlákna pokrytá lepivými kapkami. Po vykladení vajíček nosí samice vaječný kokon připevnění ke snovacím bradavkám (BELLMANN, 2004). Je to typický hemisynantropní druh (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Obr. 16: Temnomil sklepní (MACEK, 2006) 32

33 Obr. 17: Výskyt temnomila sklepního v ČR (MACEK, 2006) Legenda k mapám výskytu pavouků: nálezy do roku 1950 nálezy od roku 1950 do dnes nálezy vztahující se k fotografiím 4. č. snovačkovití (Theridiidae) tato čeleď je několika druhy zastoupena i v tundře. Nejtypičtějším znakem je řada pilovitých brv na spodní straně chodidlových článků posledního páru noh. Souvisí s přítomností speciálních lepových ţláz, jejichţ sekret těmato nohama pavouk stírá ze snovacích bradavek a vrhá jej na vlákna sítě nebo přímo na lapenou kořist. Velikost snovaček kolísá od 1 do 14 mm. K největším druhům patří i nejznámější snovačka na světě snovačka jedovatá (Latrodectus mactans), známá téţ pod lidovým jménem černá vdova. Ţije v teplých oblastech všech kontinentů (včetně jiţní Evropy)a její kousnutí způsobuje nepříjemné zdravotní potíţe. Sítě našich snovaček jsou prostorové, jejich vlákna jsou napjata nejrůznějšími směry (BUCHAR & KŮRKA, 1998). 33

34 Snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata) Charakteristika: 5-7 cm dlouhá, samec o něco menší. Tělo značně lesklé, zbarvené tmavě hnědě. Zadeček nahoře o něco světlejší, po stranách kolem dokola s ţlutobílým pruhem. Výskyt: V budovách, jak ve sklepech, tak i obývacích místnostech, velmi hojný. Pozoruhodnosti: Staví nepravidelnou plachtovitou pavučinu s širokými oky, z níţ se šikmo dolů táhnou lapací vlákna. Při námluvách samec vyluzuje tiché cvrčivé tóny pomocí osténků na předním okraji zadečku, které tře o jemné rýhy na předohrudi (BELLMANN, 2004). Obr. 18: Snovačka pokoutní (MACEK, 2006) 34

35 Snovačka domácí (Steatoda grossa) Charakteristika: Větší neţ snovačka pokoutní. Výskyt: V budovách a domácnostech není vzácná (MACEK, 2006). Obr. 19: Snovačka domácí (MACEK, 2006) Obr. 20: Výskyt snovačky domácí v ČR (MACEK, 2006) 35

36 5. č. křižákovití (Araneidae) křiţákovitých známe přibliţně druhů. I oni ţijí leckde, i v nehostinných krajinách dalekého severu, ve vysokých pohořích, pouštích atp., ale nejvíce jich ţije v tropech. Mají mohutné chelicery, jeţ jsou dobře vyzbrojeny zoubky (většinou po 3-4 na kaţdé straně ţlábku). Střední oči tvoří čtverec uprostřed čela, postranní jsou od nich nápadně oddáleny. Nohy mívají mnoho různých ostnů. Zadeček je nejčastěji vejčitý aţ kulovitý a dosti často mnohem větší neţ hlavohruď. Do čeledi náleţí drobní aţ značně velcí pavouci (2-38 mm), kteří tkají charakteristické kolové sítě, zpravidla vysloveně dvojrozměrného charakteru a krásných, geometricky dokonalých tvarů (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Křiţáci dostali své české jméno podle nápadné kresby ve tvaru kříţe, kterou má na zadečku náš hojný křiţák obecný (MACEK, 2006). Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) Charakteristika: Křiţák s koţovitým povrchem těla, nápadně plochý, dlouhý mm (samci menší). Zbarvení tmavě hnědé aţ téměř černé se světle lemovanou listovitou kresbou na zadečku. Výskyt: Na vnějších stěnách budov ve štěrbinách, rovněţ na plotních kůlech a pod uvolněnou kůrou stromů; všude je velmi hojný. Pozoruhodnosti: Pavouk si tká mělkou, většinou nápadně excentrickou síť, od jejíhoţ středu vede jedno signální vlákno ke skrýši pavouka. Zatímco přes den číhá v úkrytu, za soumraku se vydává do středu sítě (BELLMANN, 2004). 36

37 Obr. 21: Křiţák podkorní (MACEK, 2006) Křižák okenní (Zygiella x-notata) Charakteristika: Dlouhý 7-11 mm, samci menší. Základní zbarvení hnědé, zadeček bělavý se zřetelným perleťovým leskem. Hřbetní strana zadečku s tmavší listovitou kresbou. Výskyt: Na vnější straně budov a na plotech velmi hojný. Pozoruhodnosti: Tento druh si tká velmi charakteristickou kolovou síť. Poznáme ji podle prázdné výseče a v tomto prázdném sektoru běţí od středu sítě jedno signální vlákno ke skrýši pavouka. Číhající pavouk je tak tímto signálním vláknem informován o všech událostech v síti (BELLMANN, 2004). 37

38 Obr. 22: Křiţák okenní (MAŘÍK, 2007) 6. č. pokoutníkovití (Agelenidae) měří 5-18 mm. Většina jich ţije na severní polokouli. Významným znakem čeledi je tvar zadních snovacích bradavek. Jsou vţdy dvoučlánkové a zpravidla mnohem delší neţ přední snovací bradavky. Tělo je porostlé keříčkovitými chloupky. Hlavohruď je mohutná a téměř tak dlouhá jako zadeček. U nás ţije 10 druhů. Všichni pouţívají k lovu hustou, vodorovnou síť. Tato síť má v principu vzhled nerovnoměrně uspořádané nálevky (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Pokoutník tmavý (Tegenaria atrica) Charakteristika: Dlouhý mm, dlouhonohý a nápadně chlupatý. Zbarvení šedoţluté s tmavě hnědým nádechem, zadeček s nepříliš zřetelnými lomenými příčnými prouţky. Výskyt: Převáţně v budovách, zvláště ve sklepních prostorách. Téměř všude hojný. Pozoruhodnosti: Buduje si v koutech místností, za skříněmi a na podobných místech vodorovné plachtovité pavučiny, které na jedné straně vybíhají do obývací rourky (BELLMANN, 2004). 38

39 Obr. 23: Pokoutník tmavý (MACEK, 2006) Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) Charakteristika: Velikost 7,5-11 mm (KREJČA, KORBEL a kol., 2001). Je to velký pavouk s dlouhýma nohama. Je tmavě hnědý, na zadečku má černé lomené skvrny (STICHMANN & KRETZSCHMAR, 1998). Výskyt: Je to kosmopolitní a synantropní druh. Staví si typické sítě v koutech místností, sklepů, stájí atd. Je velmi hojný (KREJČA, KORBEL a kol., 2001). Pozoruhodnosti: Nohy mohou být třikrát tak dlouhé jako tělo, coţ pokoutníkovi propůjčuje impozantní vzezření. Je aktivní po celý rok (STICHMANN & KRETZSCHMAR, 1998). 39

40 Obr. 24: Pokoutník domácí (MACEK, 2006) 7. č. cedivkovití (Amaurobiidae) cedivkovití se liší od pokoutníkovitých jednak poměrně krátkými zadními snovacími bradavkami, jednak nápadně kratšíma kráčivýma nohama. Vše vyplývá z odlišného způsobu ţivota. Zatímco pokoutníkovití ţijí na prostorných vodorovných sítích, všechny druhy našich cedivek se tísní ve velice úzkých doupatech (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Některé druhy ţijí v zemních norkách, jiné si vyplétají pavučinou doupě ve tvaru punčošky ve štěrbinách pod kůrou stromů a pod kameny (MACEK, 2006). Cedivka domovní (Amaurobius ferox) Charakteristika: Krátkonohý mohutný pavouk dlouhý 16 mm; zbarvení téměř černé, s nevýraznými světlejšími skvrnami na zadečku. Výskyt: Převáţně ve sklepních prostorách, v teplejších oblastech také volně; především v jiţní části střední Evropy. Pozoruhodnosti: Tento druh si staví (např. ve výklencích zdí) nálevkovité pavučiny, které si jako zástupce kribelátních pavouků pokrývá jemnou vatou. Tato modravě se 40

41 lesknoucí tzv. kribelátní vlákna, jsou tvořena v sítku umístěném před snovacími bradavkami a vyčesávány do vláken hřebínkem tvořeným silnými brvami na zadním páru nohou (BELLMANN, 2004). Obr. 25: Cedivka domovní (MACEK, 2006) Obr. 26: Výskyt cedivky domovní v ČR (MACEK, 2006) 41

42 8. č. skákavkovití (Salticidae) vyznačují se protáhlým tělem, vysokou hlavohrudí a poměrně krátkýma, silnýma nohama, z nichţ oba zadní páry slouţí ke skákání. Osm očí je uspořádáno do 3 řad. Čtyři největší jsou umístěny na svislé čelní straně hlavohrudi, následují dvě menší na bocích hlavohrudi. Na zadním kraji poněkud vystouplé hlavové části snadno nalezneme poslední pár očí, tvořící tzv. třetí řadu. Většina našich druhů je drobných rozměrů (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Skákavky loví ve dne. Protoţe výborně vidí, plíţí se za kořistí a pak po ní skočí. Nohy mají poměrně krátké, zadní dva páry slouţí ke skákání. Přitom se zajišťují hedvábným vláknem (MACEK, 2006). Skákavka pruhovaná (Salticus scenicus) Charakteristika: Dlouhý 5-7 mm. Typický tvar skákavky: podsaditý, poměrně krátkonohý, s široce zastřiţeným čelem, na kterém jsou umístěny čtyři velké oči. Zadeček černobíle příčně pruhovaný. Výskyt: Hojný v budovách a na stěnách domů, také volně v přírodě. Pozoruhodnosti: Samci mají nápadně dlouhé chelicery, které jsou při páření roztaţené (BELLMANN, 2004). Obr. 27: Skákavka pruhovaná (MACEK, 2006) 42