UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA TĚLESNÉ VÝCHOVY

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA TĚLESNÉ VÝCHOVY VLIV KOMPENZAČNÍCH CVIČENÍ NA ŽÁKY ZŠ S ROZŠÍŘENOU VÝUKOU PLAVÁNÍ Influence of compensation exercises in primary school with extra swimming lessons Diplomová práce Praha, 2013 Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Marie Hronzová Vypracovala: Bc. Hana Cepáková

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila. V Praze, dne:.. Podpis:...

3 Poděkování: Zde bych chtěla poděkovat své vedoucí práce PaedDr. Marii Hronzové za odborné vedení mé práce a Mgr. Lence Vernerové za čas, který mi věnovala.

4 ABSTRAKT Diplomová práce si klade za cíl zjistit a pozitivně ovlivnit pomocí kompenzačních cvičení držení těla, flexibilitu a svalové dysbalance u plavců jindřichohradeckého plaveckého klubu. Experimentální výzkum byl rozdělen do dvou měření a v období mezi měřeními cvičila polovina plavců kompenzační cvičení. Vstupní a výstupní měření se co do obsahu shodovala a hodnotila držení těla, flexibilitu a svalovou sílu u plavců. Pro testování a hodnocení byly použity standardní testy. Držení těla bylo hodnoceno pomocí olovnice a stoje na dvou vahách, flexibilita normovanými testy pohyblivosti dle Měkoty, Thomayerovou a Ottovou zkouškou a svalové zkrácení bylo testováno podle Jandy. Pro porovnání svalové síly byl použit skok z místa, shyby, resp. výdrž ve shybu, a výdrž ve vzporu klečmo. Klíčová slova: kompenzační cvičení, plavání, držení těla, svalové dysbalance

5 ABSTRACT The aim of my diploma thesis is to find out and influence positively with the help of some compensative exercises posture, flexibility and muscular unbalance among swimmers from the Swimming club in Jindřichův Hradec. Experimental research was divided into two measurements between which half of the swimmers did the compensative excercises. The input and output measurements corresponded with their content and evaluated posture, flexibility and swimmers muscular strength. Standard tests were used for testing and evaluation. Posture was evaluated with the help of plumb line and standing on two bathroom scales. Flexibility was evaluated by standardized tests of movability according to Měkota, Thomayer and Otta tests. Muscular shortening was tested according to Janda. Standing jump, pull-ups, or rather staying power in pull-up and press-up staying power in a kneeling position were used to compare muscular strength. Key words: compensative exercises, swimming, posture, muscular unbalance

6 OBSAH ÚVOD PROBLÉM A CÍL PRÁCE STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK Růst a hmotnost Charakteristika vybraných motorických schopností Síla Vybrané testy k hodnocení svalové síly Flexibilita Vybrané testy k hodnocení pohyblivosti DRŽENÍ TĚLA Svalová nerovnováha Výskyt vadného držení těla u dětí staršího školního věku Držení těla u plavců Vybrané testy k hodnocení držení těla KOMPENZAČNÍ CVIČENÍ Uvolňovací cvičení Protahovací cvičení... 42

7 3.2.1 Zkrácené svalstvo Vybrané testy pro hodnocení zkrácení svalů Posilovací cvičení VÝZKUMNÁ ČÁST HYPOTÉZY METODOLOGIE A POSTUP PRÁCE VÝZKUMNÝ SOUBOR PRŮBĚH A ANALÝZA VÝZKUMU Vybrané hodnotící testy a měření Měření výšky a váhy Držení těla Flexibilita Zkrácení svalů Svalová síla Výběr a aplikace kompenzačních cvičení VÝSLEDKY VÝZKUMU Měření výšky a váhy, BMI Držení těla Hodnocení držení těla pomocí olovnice... 65

8 2.2 Hodnocení držení těla při stoji na dvou vahách Flexibilita Zkrácení svalů Svalová síla DISKUZE ZÁVĚRY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH

9 SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK CNS centrální nervová soustava č. číslo DK DP et al. HK dolní končetiny diplomová práce et alii (a kolektiv) horní končetiny m. musculus mm. max. obr. s tab. TJ PKJH vs. musculi maximální obrázek sekunda tabulka tréninková jednotka Plavecký klub Jindřichův Hradec versus

10 ÚVOD Plavání je silově vytrvalostní sport, který využívá především aerobní krytí energie. Probíhá v pro člověka specifickém vodním prostředí, které klade lidskému tělu značný odpor, ale zbavuje ho zemské tíže. Při pobytu ve vodě dochází ke značným ztrátám tepla a zároveň k daleko většímu výdeje energie než na souši. Z důvodu těžší ventilace mají plavci relativně silné svaly podílející se na výměně plynů. Dále je pro plavce typická průměrná až nadprůměrná výška, široká ramena, dlouhé horní končetiny, ale ne příliš výrazný svalový reliéf. Vzhledem k tomu, že pohyb ve vodním prostředí nezatěžuje klouby, posiluje dýchací svaly a aktivuje každým záběrem kolem 40 svalů, patří plavání ke sportům zdraví prospěšným a doporučovaným v rámci kompenzace či regenerace. Přes všechny klady, které může plavání nabídnout, vysoké tréninkové zatížení plavců, obrovský počet hodin strávených ve vodě monotónní jednostrannou zátěží a suchým tréninkem směřovaným ke zvýšení výkonu, lze u plavců často diagnostikovat vadné držení těla, nebo minimálně přítomnost svalových dysbalancí. Proto je i v plavání důležitá všestranná zátěž, kompenzace jinými pohybovými aktivitami, či přímo vybranými kompenzačními cvičeními, aby bylo předejito poruchám pohybového aparátu nebo bolestem. Proto jsem si vybrala toto téma. Působím jako trenér pro Plavecký klub Jindřichův Hradec (dále PKJH) a ráda bych zařadila kompenzační cvičení do jejich tréninkového plánu, abych tím předcházela jednostrannému přetěžování a zdravotním problémům. 10

11 PROBLÉM A CÍL PRÁCE Plavání je obecně považováno za jeden z nejzdravějších sportů a je často doporučováno i jako regenerace, či kompenzace jednostranného zatížení. Přesto se i u plavců mohou projevit různé zdravotní problémy, či odchylky od optimálního stavu jejich pohybového aparátu. Vyskytují se u sportujících dětí plavců odchylky od správného držení těla? Je u plavců přítomna hypermobilita? Lze pomocí kompenzačních cvičení zlepšit stav pohybového aparátu? Cílem DP je zjištění vlivu kompenzačních cvičení na plavce PKJH z hlediska držení těla a flexibility. Dílčím cílem je výběr vhodných testů a měření pro hodnocení držení těla, svalovou sílu, flexibilitu a zkrácení vybraných svalů. V neposlední řadě pak vytvoření zásobníku vhodných kompenzačních cvičení a jejich aplikace do tréninkového procesu. 11

12 1. STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK Starší školní věk je věkové rozpětí zhruba od 11 do 15 let. Toto období je charakteristické školní docházkou na druhý stupeň ZŠ, jedinec prochází pubertou a dochází tak k výrazným změnám psychickým i tělesným (jako je například růstový spurt, či pohlavní dospívání). 1.1 Růst a hmotnost Výška a váha jedince se v tomto období mění daleko více a rychleji než v jakémkoli jiném období. Růst je především po 13. roce života nerovnoměrný. Končetiny rostou rychleji než trup a pubescent roste více do výšky než do šířky, což může mít negativní vliv na pohybové schopnosti. Rychlý růst a nesprávné pohyby s jinými proporcemi mohou vést k vzniku poruch pohybového ústrojí, proto je období puberty tolik důležité pro formování správného držení těla (Perič, 2008). Müllerová (in Svačina et. all, 2008) doplňuje, že k vrcholu růstové rychlosti dochází ke konci puberty a roční přírůstek může činit 8 až 9 cm. U dívek je toto období zhruba kolem 13. roku, u chlapců kolem 15 let. Kučera (2011) popisuje pro zhodnocení výšky dítěte obecné percentilové grafy. Byly sestaveny ve velkých skupinách zdravých dětí obou pohlaví, které byly rozděleny dle kalendářního věku. Širší rozsah normy je dán odchylkami od průměru ±2, tedy děti s výškou nad 97. percentilem jsou neúměrně vysoké a naopak děti s výškou pod 3. percentilem jsou příliš malé. Zhruba od druhého roku života každé dítě roste svou tzv. fyziologickou růstovou rychlostí. Pro určení správného vývoje se často využívá poměr tělesné hmotnosti k výšce. Zvláště pro hodnocení nadváhy se využívá tzv. BMI (body mass index), což je poměr váhy v kilogramech k tělesné výšce v metrech na druhou. Za střední hodnoty se považují výsledky mezi 25. a 75. percentilem. Nadváha je při BMI nad 85. percentilem a obezita nad 95. percentilem. Pod 20. percentilem je pak podváha. 12

13 Při takovéto klasifikaci však musíme vzít v potaz tělesnou aktivitu jedince, protože BMI nerozlišuje podíl aktivní tělesné hmoty a tukové tkáně, proto je také důležité brát vždy ohled na dynamiku v percentilové grafice (Kučera et al., 2011). Pro běžnou populaci se za optimální váhu považuje rozpětí mezi 18,5 až 25 BMI. U dětí jsou tyto hodnoty poněkud odlišné a jsou specifické pro každý věk. Pro dlouhodobé sledování odborníci využívají percentilové grafy BMI. Tab. č. 1 BMI u dětí věk (roky) ideální BMI věk (roky) ideální BMI ( 1.2 Charakteristika vybraných motorických schopností Starší školní věk, tedy věkové rozmezí od 11 do 15 let života, je charakterizován přechodem z dětství do rané dospělosti. V organismu jedince dochází k výrazným biologickým změnám, jako jsou hormonální změny, výrazný růst, apod., což se výrazně projevuje i v psychickém rozpoložení dítěte. Často je znatelná pohybová diskoordinovanost, která je dána rychlým výškovým růstem a pomalým váhovým přírůstkem. Dochází také k výrazným rozdílům mezi pohlavími, postupně se vytváří druhotné pohlavní znaky. Až kolem 13. roku se vyrovnávají tělesné proporce, stabilizuje se funkce některých orgánů, což v důsledku může postupně usměrňovat a zvyšovat jedincovu výkonnost. Kolem 15. roku se dokončuje vývoj centrální nervové soustavy. 13

14 Zvýšená výkonnost zároveň zvyšuje zájem o sport, ale zároveň i o druhé pohlaví, což zvláště u chlapců může vést k přecenění sil až k úrazům. Z hlediska motorických schopností je snaha rozvíjet všechny funkce ve středním zatížení. Pohyb je v tomto období důležitý nejen ze zdravotního hlediska, ale řeší i výchovné aspekty, jako je denní režim, respektování autorit apod. (Jansa, 2007). Kučera et al. (2011) doplňují, že potřeba pohybu je dána výrazným nárůstem svaloviny a také změnami v kostní tkáni, což je důležité jak z hlediska harmonického vývoje, tak i nežádoucích jednostranných odchylek. Z tohoto důvodu by v tomto období měla být výrazně omezena jednostranná zátěž a naopak by měl převládat všestranný rozvoj. Postupně se začleňují specializované pohybové dovednosti do individuálních pohybových stereotypů. Úroveň jednotlivých schopností a dovedností je zásadně ovlivněna možností cvičení, povzbuzování a procesem učení. Zefektivňuje se kontrola směru a síly pohybu. Během staršího školního zpočátku dochází k zhoršení motorické koordinace, narušení dynamiky a zhoršení ekonomičnosti pohybu. Pozitivně lze motorické schopnosti pubescentů ovlivnit odborně vedenou pohybovou aktivitou, která často druhotně snižuje i citovou labilitu. Negativní jevy v motorice u dívek vrcholí kolem 13. roku, u chlapců poněkud později (Hájek, 2001). Klasicky jsou pohybové schopnosti v literatuře např. podle Kučery (2011) děleny do 4 kategorií a to na obratnost, rychlost, sílu a vytrvalost. Jansa (2007) zvláště vymezuje pohyblivost a koordinační schopnosti. Uvádím zde podrobnější popis pouze síly a pohyblivosti, tedy motorickými schopnostmi, kterými se zabývám ve výzkumné části. 14

15 Tabulka č. 2 popisuje trénovatelnost motorických schopností vzhledem k věku. Ukazuje optimální dobu pro rozvoj jednotlivých pohybových schopností. Pro naše účely jsou zajímavá data věkové skupiny 11 až 15 let, silové schopnosti a ohebnost. Tab. č. 2 Přehled trénovatelnosti různých tělesných vlastností v závislosti na věku (Olbrecht, 2000) I částečně trénovatelné II dobře trénovatelné (I) částečně trénovatelné za určitých podmínek III velmi dobře trénovatelné Kondiční složky Maximální síla Výbušná síla Vytrvalost Aerobní schopnosti Anaerobní schopnosti Reakce Rychlost Koordinace Ohebnost Věková skupina dívky I II III III chlapci I II III dívky I II II III chlapci I I III III dívky I II III III chlapci I II III dívky (I) I I II II III chlapci (I) I I II II III dívky (I) I II III III chlapci (I) I II III dívky I I II II III chlapci I I II II III dívky I II II III chlapci I II III dívky II II III III III II III chlapci II III III III II I I dívky II II III III chlapci II II II III 15

16 1.2.1 Síla Svalová síla, resp. silové schopnosti umožňují překonávat či udržovat vnější odpor pomocí svalové činnosti. Choutka (1991) popisuje tento odpor jako gravitaci, reakci opory, odpor vnějšího prostředí, břemeno, partnera apod. Z fyziologického hlediska určujeme kontrakci svalu jako izometrickou nebo izotonickou v závislosti na změně délky nebo napětí v svalu. Jansa (2007) doplňuje dělení izotonické kontrakce v závislosti na pohybu svalu. Při koncentrické izotonické kontrakci dochází ke zkrácení svalu a jeho napětí se nemění. Naopak při excentrické izotonické kontrakci se sval násilím protahuje, ale jeho napětí zůstává neměnné. Na základě překonávání odporu, nebo dle rychlosti pohybu, sílu Choutka (1991) dělí na: sílu výbušnou explozivní, kterou je překonáván odpor nemaximálních hodnot, ale je charakterizována maximální rychlostí sílu rychlou, která se projevuje nemaximální rychlostí a nemaximálním zatížením, projevuje se např. v atletice, či sportovních hrách sílu pomalou, kde je překonáván odpor mnohonásobným opakováním. Tuto sílu nazývá Hájek (2001) vytrvalostní síla, která se projevuje např. v plavání. Hájek (2001) doplňuje dělení o staticko-silové schopnosti a to na: jednorázovou silovou schopnost vytrvalostní silovou schopnost. V neposlední řadě lze sílu rozlišovat jako absolutní, což je nejvyšší možný odpor, při kterém ještě lze provést pohyb. Relativní síla je pak přepočet absolutní síly různých svalových skupin, resp. jejich různých souhrnů na kilogram váhy (Choutka, 1991). 16

17 Podle Jansy (2007) probíhá rozvoj silových schopností v závislosti na tzv. metodotvorných činitelích. Tím má na mysli velikost odporu, která nám charakterizuje zatížení např.: hmotností břemene, reakcí pevné opory, silou partnera, gravitací apod. Dále pak počet opakování, kdy využíváme nemaximální, rychlost provedení pohybu, opět souvisí se zatížením, délka odpočinku, kterou určujeme podle energetických zón, a způsobem odpočinku. Silové schopnosti se ve starším školním věku rozvíjejí v závislosti na růstu těla, především na hmotnosti, a na záměrném ovlivňování síly pomocí tělesných cvičení. Jednotlivé svalové skupiny se rozvíjejí nerovnoměrně. Počáteční úbytek síly je dán nerovnoměrným růstem kostní a svalové tkáně. Pozdější přírůstek silových schopností je výrazný především u chlapců a rozvíjena je především síla staticko-vytrvalostního charakteru (Hájek, 2001). Svalová síla závisí na množství zapojených motorických jednotek svalu. Krištofič (2000) uvádí, že trénovaný jedinec je schopný zapojit až 3x více motorických jednotek, než jedinec netrénovaný. Konečný výsledek pak závisí na fyziologickém průřezu svalu, na vnitrosvalové koordinaci, mezisvalové koordinaci, na kvalitě zapojení svalových vláken a biochemické charakteristice vybrané pohybové smyčky, jako je např. vzdálenost úponu svalu od kloubu. Důsledkem vyvinutí svalové síly je mechanický pohyb, který tahem nebo tlakem deformuje tkáň (kostní, vazivovou, chrupavčitou), ale svalová tkáň zůstává izotonická. Naopak izometrická aktivita není za běžných podmínek možná a projevuje se pouze jako síla antigravitační, tedy ve formě udržování polohy. Zvláště pro dětský organismus je tato činnost velmi únavná. Mezi 8 a 14 rokem je ideální rozvíjet explozivní sílu, hlavně u chlapců, do 18 je pak vhodný maximální nárůst svalové síly, což je ideální díky větší produkci pohlavních a růstových hormonů (Kučera, 2011). 17

18 Silové schopnosti je vhodné u mladších dětí rozvíjet pouze formou např. úpolových her, či cvičením ve ztížených podmínkách, jako třeba ve vodě. Tím je také docíleno nezatěžování páteře a velkých kloubů. Síla je ovlivněna nejen tréninkem, ale do jisté míry také produkcí pohlavních a růstových hormonů. Proto je nejvyšší přírůstek síly u dívek kolem roku a u chlapců mezi 13. a 15. rokem (Jansa, 2007). Biologicky je svalová síla podmíněna prací příčně pruhovaného kosterního svalu. Svalová vlákna jsou dělena na vlákna I. typu, tzn. červená, což to jsou vlákna pomalá, oxidativní. Jsou odpovědné za pomalé pohyby nízké intenzity, pracují v aerobních podmínkách a z hlediska funkce jsou to vlákna především tonická. Vlákna II. typu, tzn. bílá, jsou rychlá, glykolytická a umožňují rychlou a intenzivní kontrakci. Jsou to vlákna fyzická, určená pro rychlý pohyb a jsou schopná pracovat i v anaerobních podmínkách. Dále jsou z hlediska doby práce dělena na typy II. A, II. B a mezi nimi přechodný typ II. C (Hájek, 2001). Svalová síla v plavání Při plavání dochází ke značnému rozvoji silových schopností. Výrazný nárůst je znatelný především v pubertě a po ní, do té doby nejsou výraznější rozdíly. Mezi hlavní, silově rozvinutější, svalové partie patří svaly paže a pletence ramenního. Svalová síla je poněkud vyšší u sprinterů a to zhruba o 10% (Bartůňková in Havlíčková, 1993). Bartůňková (1993) popisuje, že podle elektromyografických studií plaveckých způsobů bylo změřeno, že např. ve volném způsobu se postupně zapojí kosterních svalů. Podstatnou měrou se uplatňují svaly trupu, především svaly gluteální, zádové a břišní. 18

19 Obr. č. 1 Nejvíce zatěžované svaly v plavání. (Bernacíková et al., 2010) Nejvíce zatěžované svaly v plaveckých způsobech podle McLeod (2010): Ve volném způsobu mezi nejvíce zatěžované svaly HK v záběrové fázi patří musculus (m.) latissimus dorsi, m. pectoralis major, které pracují od počátku záběru, tzv. chytnutí. M. biceps brachii, m. brachialis, které zajišťují postupnou flexi v loketním kloubu, m. triceps brachii, který pracuje v druhé polovině záběru a extenduje paži v loketním kloubu, a svaly předloktí a ruky. Při přenosu se pak nejvíce uplatňuje m. deltoidus pars acromion a rotátorová manžeta (m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. teres minor, m. subscapularis). Klíčové jsou také skupiny svalů, které zajišťují stabilizaci ramenního kloubu (m. pectoralis minor, m. rhomoid, m. levator scapula, část m. trapezius, m. stratus anterior). Kop dolních končetin je střídavý, směrem dolů se zapojují flexory kyčle (m. iliopsoas, m. rectus femoris), m. rectus femoris zároveň iniciuje extenzi v kolenním kloubu. Směrem nahoru pracuje m. gluteus maximus/ medius a hamstringy (m. biceps femoris, m. semimembranosus, m. semitendinosus). Počet kopů na jeden záběr paží se liší podle plavané vzdálenosti a pohybuje se od 2 do 6 kopů na jeden záběr HK. Horizontální polohu zajišťuje m. erector spinae, m. quadratus lumborum a břišní svalstvo. Plantární flexe v hlezenním kloubu je dána kombinací odporu vody a aktivitou m. gastrocnemius a m. soleus. 19

20 Hlavním rozdílem mezi volným způsobem a motýlkem je, že při motýlku pracují paže současně, souhlasně a dolní končetiny také. V optimální technice na jeden záběr paží připadají 2 kopy DK. Jinak je trajektorie pohybu relativně podobná, a tudíž jsou zatěžované i obdobné svalové skupiny. V celé propulzní fázi nejvíce pracuje m. pectoralis major a latissimus dorsi. V přechodné fázi, kdy dochází k flexi v loketním kloubu, se uplatňují m. biceps brachii a m. brachialis. Na konci záběrové fáze je aktivní m. triceps brachii a paže dosahuje téměř plné extenze. Fázi přenosu zajišťuje rotátorová manžeta a m. deltoideus. Kop je opět obdobný jako u volného způsobu a tedy ve fázi záběru se uplatňují m. iliopsoas, m. rectus femoris a flexory kyčelního kloubu. M. rectus femoris také iniciuje extenzi v kolenním kloubu, čímž je započata fáze, kdy se DK díky práci mm. gluteii a vztlaku pohybují směrem vzhůru. Plavecký způsob znak je jediný způsob, kdy se plavec pohybuje v poloze na zádech. Záběr je shodně rozfázovaný jako u volného způsobu pouze s obměnou, že paže vstupuje do vody malíkovou hranou. Největší podíl na záběru pak má m. latissimus dorsi a m. pectoralis major se uplatňuje menší měrou. Při flexi v loketním kloubu opět pracují m. biceps brachii a m. brachialis. Kop a svalové skupiny podílející se na práci DK jsou stejné, jako u volného způsobu pouze jsou v obráceném postavení, vzhledem k poloze plavce. U prsou pracují opět HK a DK souhlasně. Při záběru paží se uplatňují m. pectoralis major a latissimus dorsi, při přenosu paží vpřed pracují m. deltoideus a dlouhá hlava m. biceps brachii. Extenzi v loketním kloubu, která je nutná pro splývavou polohu, zajišťuje m. triceps brachii. Propulzní fáze kopu začíná flexí v kolenním kloubu, přitažením pat k hýždím a everzí při dorsální flexi v hlezenním kloubu. Následuje rychlá extenze v kolenním kloubu zajištěná m. gluteus, hamstringy, m. rectus femoris a m. quadriceps femoris. Jelikož je nádech prováděn v hrudním záklonu, pracují také svaly zad, vzpřimovače trupu, či svaly krku. 20

21 Při posilování mohou plavci využívat trenažérů simulujících horizontální polohu, a které jsou schopny imitovat kinematiku pohybu i odpor srovnatelný s vodním prostředím. Pro trénink explozivní síly mohou plavci využívat posilování vysokou rychlostí, s malým počtem opakování a velkým zatížením (Bartůňková in Havlíčková, 1993). Morfologická analýza prováděná biopsií ukázala svalovou hypertrofii, především musculus deltoideus. Tento sval současně obsahoval nejvíce pomalých vláken. Při porovnání plavců sprinterů se sprintery běžci bychom zjistili, že plavci mají více pomalých svalových vláken, což je dáno delším zatížením i při nejkratších plaveckých disciplínách. Naopak plavci vytrvalci mají více rychlých svalových vláken než běžci dlouhých tratí (Bartůňková in Havlíčková, 1993) Vybrané testy k hodnocení svalové síly Svalovou sílu, resp. všechny motorické schopnosti, lze hodnotit různými testy, které jsou buď standardizované, nebo nestandardizované. Hodnocení statickosilových schopností podle Hájka (2001): testem dynamometrie hodnotí jednorázovou silovou schopnost. Sem patří testy např.: stisk ruky, zádový zdvih ve stoji, zdvih napnutím dolních končetin, flexe v loketním kloubu, extenze v kolenním kloubu. Testem výdrže lze hodnotit vytrvalostní silové schopnosti. Příklady testů: výdrž ve shybu (nadhmatem, podhmatem), flexe v loketním kloubu, výdrž v přednosu apod. Hodnocení dynamickosilových schopností (Hájek, 2001): Explozivně silovou schopnost horní a dolních končetin je možno hodnotit hodem jednoruč, vertikálním skokem, skokem z místa, apod. Rychlostně silová schopnost je měřena shyby a jejich modifikacemi, kliky a jejich modifikacemi, leh-sedy, apod. 21

22 K testování vytrvalostně silových schopností patří opakované pohyby v čase delším než dvě minuty shyby, kliky, dřepy, apod. Pro zjištění svalové síly břišních svalů, bederních a kyčelních svalů slouží leh-sedy a leh-sedy s různými modifikacemi, přednožování v lehu, curl-up, apod. (Neuman, 2003). Zádové svaly a jejich síla lze hodnotit zvedáním trupu plus různé modifikace (Neuman, 2003) Flexibilita Všeobecně je pohyblivost nebo ohebnost považována za důležitou složku sportovní přípravy. V dětství je přirozená fyziologická pohyblivost vyšší než pozdějším věku. Snahou by mělo být udržení co nejvyšší přirozené flexibility po co nejdelší dobu. Při rozvoji by měly převažovat aktivní metody, statický strečink je např. pro děti do 10 let nevhodný, a měly by být zařazovány na začátku a konci každé tréninkové jednotky. Důraz by měl být na cvičení pro správné držení těla (Jansa, 2007). S rozvojem pohyblivosti, resp. ohebnosti, úplně nesouhlasí Kučera (2011), který omezení mobility považuje za přirozený proces a doplňuje, že pohyb by měl být prováděn pouze na úrovni anatomického rozsahu kloubu. Jakýkoli pohyb nad touto hranicí je již pak patologický. Většina autorů (Jansa, 2007, Choutka, 1991, Krištofič, 2000) popisuje flexibilitu neboli pohyblivost, jako rozsah pohybů v kloubech. Základem je elasticita měkké tkáně. Dostatečná pohyblivost je důležitá z hlediska prevence svalového úrazu, naopak hypermobilita může také vést ke zdravotním problémům. Pohyblivost lze rozvíjet pohybem aktivním nebo pasivním, tzn. za pomoci partnera. Dále se pak rozlišuje, zda jde o dynamické, neboli švihové, provedení pohybu, nebo o statické provedení tedy strečink, kdy setrváváme v dané poloze (Jansa, 2007). Hájek (2001) dělí formy rozvoje pohyblivosti na: metody aktivního cvičení, které jsou buď dynamické, nebo statické (strečink) metody pasivního cvičení, opět rozdělení na dynamické a statické metody kontrakce relaxace natažení. 22

23 Různé sporty mají různé nároky na jednotlivé klouby a tím i na pohyblivost těchto kloubů. Často vhodná flexibilita konkrétního kloubu pro optimální výkon může až hraničit s hypermobilitou daného kloubu. Přirozeně je rozsah kloubu regulován svalem, resp. svalovými skupinami v okolí kloubu. Jinak pohyblivost v kloubu ovlivňují: druh a tvar kloubu, napětí kloubního pouzdra silové schopnosti agonistů 1 a antagonistů 2 psychické činitele a okolní klimatické podmínky věk a genetické faktory (Krištofič, 2000). Kolář (2009) popisuje, že je pohyblivost v kloubu dána primárně anatomickými a kineziologickými poměry (tedy poměrem mezi plochou kloubní hlavice a jamky), kostními výběžky, napětím měkkých tkání v okolí kloubu, věkem a pohlavím jedince apod. 1 agonista hlavní sval, či svalová skupina, podílející se na daném pohybu 2 antagonista sval, resp. skupina svalů, podílející se na pohybech opačných vzhledem k atomistickému svalu synergista sval pomocný stabilizační svaly svaly zajišťující stabilizaci začátku či úponu hlavního svalu (Kolář, 2009) 23

24 Flexibilita v plavání Pro plavce je flexibilita důležitá ze dvou hlavních důvodů. Za prvé díky protahování jsou svalová vlákna v individuálně optimální délce, čímž lze lépe využít sílu svalu. Za druhé nedostatečná flexibilita, či limitace pohybu v daném kloubu, tedy především v ramenním nebo hlezenním kloubu, může mít za následek nižší výkon. Pohyblivost je u plavání důležitá z důvodu správné polohy končetin ve vodě při záběru, zásadně tedy ovlivňuje plavcovu techniku. Pokud má plavec tuhé klouby, svaly musí pracovat o to více a dochází tak ke ztrátám energie. Pohyblivostí naopak plavec dosáhne lepší techniky, omezí ztráty energie a předchází tak různým poraněním, jako je natržení svalu apod. Za druhé je tu otázka odporu. Při větší flexibilitě je plavec schopen postavit končetiny do odporově výhodnějších úhlů a nedochází pak tolik k víření vody kolem plavce, které způsobuje větší odpor. Flexibilitu je důležité cvičit již u mladých plavců, neboť k výraznému omezení pohyblivosti dochází mezi rokem života. Pokud se tedy s protahováním začne včas, je šance udržet co nejvíce přirozenou pohyblivost i ve starším věku C700B1371B1F%7D/Flexibility%20for%20Swimmers.htm, 2013). ( Relativně vysokou pohyblivost se u plavců snažíme udržet v tzv. plaveckých kloubech, což je ramenní a hlezenní kloub, ale dostatečně pohyblivá musí být i páteř. Pro rozvoj kloubní pohyblivosti zařazujeme do tréninku všechny plavecké způsoby a navíc i jejich modifikace, jako je např. znak soupaž. Vhodné je také zařadit cvičení na podporu flexibility daných kloubů do suchého tréninku, rozcvičení před tréninkem a strečink po tréninku (Čechovská, 2008). 24

25 Švehla (2007) ve své bakalářské práci testuje flexibilitu ramenních kloubů u plavců. Vybraným cvikem pro měření popisuje flexibilitu pouze v jednom směru, do vzpažení. Vytažením z ramenního pletence se zdelší plavcův záběr, ale na úkor stability, a v konečném důsledku tedy i síly, naopak ale více využívá hydrodynamickou sílu pro rychlejší lokomoci. Celkově je zlepšena vytrvalost a pohyb je více ekonomický. Tuto techniku záběru dnes vrcholoví plavci využívají především pro vytrvalost, tedy pro střední a delší tratě. Pohyblivost v ramenním kloubu usnadňuje fázi přenosu, umožňuje lepší technické provedení záběru a vede k lepší vytrvalosti, díky úspoře energie a krátkému uvolnění svalů. Counsilman (1994) popisuje flexibilitu jako stupeň rozsahu pohybu v daném kloubu. Limitující pro tento rozsah jsou pak dva faktory a to stavba kostí v kloubu a svalová elasticita, což znamená, do jaké míry pohyb umožní okolní svaly. Dle jeho názoru jsou plavci s většími kostmi (tedy i kloubními spojeními) méně pohybliví než plavci s menšími rozměry kloubů. Větší jedinci se pak musí pravidelně před tréninkem či závodem protahovat, naopak plavci s menšími kostmi by neměli být nuceni do strečinku, jak tomu bylo v minulosti, protože by mohlo dojít k poškození kloubních struktur, a to především ramenního pletence. V minulosti se věřilo, že delší svaly jsou pro plavecký výkon výhodou. Je to ovšem zavádějící popis. Sval vždy bude individuálně dlouhý tak, aby dosahoval od svého začátku na jedné straně kloubu ke svému úponu na druhé straně kloubního spojení. Ideální stav elasticity (a potažmo tedy i ohebnosti) je takový, který umožní volný pohyb v kloubu ve všech směrech a tento pohyb by neměl být omezen svalovou hypertrofií, což někteří trenéři dříve předpokládali. Z hlediska optimální elasticity svalu je důležité, aby pojivová tkáň obklopující každé svalové vlákno, svalový snopec či celý sval, byla dostatečně pružná. Sval musí být schopen natažení a pak navrácení do původního stavu, tak jak je to nutné pro danou aktivitu, aby bylo předejito vzniku poranění svalu, či kloubních spojení (Counsilman, 1994). 25

26 Plavci nepotřebují nadprůměrně pohyblivé kyčelní klouby, ale z důvodu co nejefektivnějšího záběru dolními končetinami by měla být vysoká pohyblivost v hlezenním kloubu. Navíc plavci specializující se na volný způsob, motýlek a znak by měli mít nadprůměrně pohyblivé ramenní klouby proto, aby byl snadnější přenos paží nad hladinou. Pokud by plavec krauler měl příliš pevný ramenní pletenec, nebyl by schopen udržet ideální pozici těla při záběru či přenosu paží, což by ve výsledku zvyšovalo odpor vody. Motýlkáři by při nedostatku pohyblivost v ramenním kloubu byli nuceni vystoupit vysoko nad vodu pro přenos paží, nebo by naopak paže přenášeli příliš nízko nad vodní hladinou, což by opět vytvářelo nežádoucí odpor. Naopak při plaveckém způsobu prsa není nutná vysoká flexibilita ramenních kloubů, protože pracují v přirozeném rozsahu pohybu. U dolních končetin je pro motýlek, znak a volný způsob důležitá plantární flexe v hlezenním kloubu proto, aby záběrové plochy nohou tlačily vodu směrem vzad a dolu, resp. u znaku vzad a nahoru. Naopak pro prsa je potřeba postavit chodidla do opačného směru, tedy do dorsální flexe. Důležité je pak posílení m. soleus a m. gastrocnemius a protažení Achillovy šlachy tak, aby mohla být zvyšována dorsální flexe (Counsilman, 1994) Vybrané testy k hodnocení pohyblivosti Obecně lze rozsah v kloubech hodnotit pomocí goniometru, čímž je změřen úhel pohyblivosti daného kloubu (Měkota, 1983). V současnosti je výhodné použití fotografické metody, kdy se zhotoví snímky v počáteční a konečné pozici a rozsah se hodnotí pomocí goniometru ze zhotovených fotografií (Kolář, 2009). Mezi testy normální pohyblivosti patří předklon hlavy v lehu, skřižmo položit ruce na lopatky, přednožení do 90 v lehu, dřep na plných chodidlech, sed pod myšlenou spojnici mezi paty z výchozí polohy sed klečmo (Neuman, 2003). 26

27 Pohyblivost v ramenních kloubech lze hodnotit spojením paží za zády jednou ze vzpažení jednou z připažení, vzpažením vzad v lehu na břiše, či výkrutem s tyčí (Měkota, 1983). Pro výkrut s tyčí používá Měkota (1983) jako normu 3 index šířky úchopu / šířku ramen. Novotná, Bunc (2006) za normu pro ženy délku paže plus ½ šířky ramen. Pro muže by pak tato norma byla podle Jeřábka délka paže plus šířka ramen. Pohyblivost páteře a svalů zadní strany stehen můžeme posoudit předklonem ve stoji nebo předklonem v sedu. Pohyblivost páteře do stran pak lze posuzovat úklonem u stěny (Měkota, 1983). Dále lze páteř testovat pomocí Thomayerova příznaku, kdy při hlubokém ohnutém předklonu v normě se dotknout konečky prstů země. Nebo můžeme pohyblivost hodnotit Ottovým testem, kdy naměříme 30 cm od Th 1 kaudálním směrem a po té hodnotíme inklinační a deklinační příznak (popis viz níže). Za normu je považováno, pokud je součet příznaků roven alespoň 4 cm, 3,5 cm v předklonu (Kolář, 2009, 3 cm), -2,5 cm v záklonu. Dalšími testy jsou zkoušky dle Schrobera, Stibora, Lenocha, Čepoje, nebo Forestiera. Mezi další funkční testy páteře patří zkouška rotace krční páteře, úklonu krční páteře a lateroflexe (Smékal, 2006). Bočný nebo čelný rozštěp hodnotí pohyblivost kyčelních kloubů (Neuman, 2003). 3 Normu uvádím pouze testů, které používám ve výzkumné části práce. 27

28 2. DRŽENÍ TĚLA Zítko (1998) definuje držení těla jako: složitý vnější projev stavu hybného systému člověka, který je vymezen tvarem páteře, stavem kosterního svalstva, psychickým stavem a dalšími četnými vlivy. Již z tohoto popisu je jasné, že nemůže existovat jediná jednoznačná a standardní definice parametrů správného držení těla. Pro správné držení těla se používá termín individuálně optimální držení těla. Správné držení těla nám zajišťuje nejvýhodnější zapojování svalových řetězců během daného pohybu tak, aby byla zároveň umožněna náležitá funkce vnitřních orgánů (Bursová, 2005). Zítko (1998) ho charakterizuje postojem, při kterém jsou části těla v ideálním postavení vzhledem k udržení rovnováhy a minimálnímu zapojení posturálních svalů, při normální funkci jednotlivých orgánů těla. Podle Hronzové (2011) je držení těla jedním z indikátorů stavu organismu. Na držení těla se odráží momentální i dlouhodobá tělesná a duševní kondice, a to ve smyslu pozitivním i negativním. Na držení těla, což je ve stoji i v sedu labilní poloha, se podílí tzv. posturální svalstvo. Stackeová (2012) definuje posturální svalstvo jako fylogeneticky starší, udržující vzpřímený postoj a mající sklon ke zkrácení. Naopak fázické svaly mají vyšší práh dráždivosti a tendenci k ochabování. Tyto skupiny by měly být ve vzájemné rovnováze, jinak dochází ke svalovým dysbalancím, většinou daným jednostranným zatížením. Vzpřímené držení těla si každý jedinec osvojuje individuálně již od narození a vzniká v důsledku reflexních dějů daných centrální nervovou soustavou. Celkové držení těla ovlivňují nepodmíněné i podmíněné reflexy, vnitřní prostředí jedince, tělesné i duševní vlastnosti, vnější podmínky či momentální psychický stav. Z toho vyplývá, že dané držení těla není konečný stav a že se může dále vyvíjet a měnit, např. v důsledku tělesné stavby či stavu posturálního svalstva (Bursová, 2005). 28

29 V současné době neexistuje standardní držení těla, je daný jen přibližný model tzv. ideálního držení těla, kterého by bylo dosaženo díky vysoké úrovni posturální funkce. Při tomto držení jsou ve stoji dolní končetiny volně vedle sebe, kolena nenásilně propnutá, neutrálně postavená pánev a páteř dvakrát esovitě prohnutá, ramena jsou uvolněně dole, lopatky leží celou svou plochou na zadní straně hrudníku. Hlava je vzpřímená a naměřili bychom pravý úhel mezi bradou a osou těla (Bursová, 2005). Pokud se vyskytují nějaké poruchy posturálních funkcí, projevují se jako odchylky od fyziologických parametrů, dochází k vadnému držení těla, jemuž předchází chabé držení těla. U dětí je velmi časté, ale volním úsilím lze držení těla měnit ovšem i v negativním směru. Časté je kvůli nezdravému životnímu stylu, nedostatečné pohybové aktivitě (Bursová, 2005). Podle Koláře (2009) je při vadném držení těla nevyvážené rozložení tlaků na kloubní plochy, což má negativní dopad na správnou funkci kloubů. 2.1 Svalová nerovnováha Do držení těla se zásadně promítá svalová rovnováha, resp. nerovnováha, ale také psychické vlivy. Optimální zpevnění svalů v oblasti pohybových segmentů zajišťuje vzpřímenou polohu i lokomoci těla jako celku. Jde o takové zpevnění, které zajišťuje optimální tlakové zatížení kloubu, který by měl být v centrovaném postavení. Aktivní by měly být především hluboké svalové systémy, naopak velké povrchové skupiny svalů by měly být téměř bez napětí. Pokud musí být povrchové svaly aktivovány ve statické poloze, dochází ke značným obtížím, navíc to také poukazuje na nedokonalou schopnost relaxace a kvalitu pohybové diferenciace. Z psychických vlivů posturální funkce nejvíce ovlivňují strach či úzkost, agresivita apod., což se ve výsledku projeví v držení těla v klidu i při pohybu (Kučera, 2011). 29

30 Zítko (1998) popisuje, že dlouhodobé zatížení či fixace stejné polohy bez kompenzace podněcuje vznik specifického držení těla, což se v budoucnu může stát zdrojem nociceptivní aference a poruch hybného aparátu. Kabelíková (1997) doplňuje, že nevhodný pohybový režim, který je dán současným stylem života, přináší jednostrannou zátěž. Ta se projeví nadměrně silnými, zkrácenými svalovými skupinami na jedné straně a na druhé straně skupinami oslabenými, hypotonickými. Vzniká tak vadné držení těla, které může vést k defektním funkcím vnitřních orgánů. Nesprávné držení těla nemusí ovšem vznikat z důvodu nedostatku pohybu, či jednostranné životní zátěže. Problémy s vadným držením těla mohou vznikat i z fyziologického základu odlišnosti svalů s většinovou činností tonickou, mají posturální funkci, a svalů s většinovou činností fázickou. Svaly tonické bývají většinou hyperaktivní, zapojují se do pohybu častěji a dříve, čímž u nich dochází ke zkrácení. Fázické svaly jsou naopak hypoaktivní, do pohybů se zapojují málo, dochází u nich k oslabení a snižování klidového napětí (hypotonii). Přestože většina svalů by se dala zařadit do jedné nebo druhé skupiny, nemusí se tato tendence projevit. Závažné je především to, že obě skupiny svalů často tvoří svalové partnerské dvojice s opačnými funkcemi. Tím dochází k narušení rovnováhy a k rozpadu fyziologických pohybových stereotypů (Kabelíková, 1997). Funkční poruchy pohybového aparátu se viditelně projevují na třech úrovních, a to v oblasti funkce svalstva, kdy dochází k svalové nerovnováze, v oblasti centrální regulace, kdy jsou narušeny pohybové stereotypy a další oblastí je funkce kloubů, kdy buď je pohyblivost omezena, nebo je naopak nadměrná a kloub pak hypermobilní (Beránková et. al., 2012). 30

31 Svalová rovnováha je důležitá pro vytvoření správných pohybových stereotypů a pohyby jsou pak přirozené a ekonomické. Pro určitý pohyb se zapojují vždy stejné svaly, jedná se o ucelený řetězec. Každý sval má svou funkci, zapojuje se v určitém čase a v určité intenzitě. Pro každého jedince jsou vytvořené pohybové stereotypy typické a během života se mění v reakci na změny vnitřního nebo vnějšího prostředí. Ekonomika pohybu pak hodnotí obecné znaky, které určují kvalitu pohybového stereotypu. Pokud je používán daný pohybový stereotyp, zapojují se příslušné svaly vždy ve stejné kombinaci a ve stejném časovém pořadí, tím dochází k přetěžování kloubních struktur a vzniku funkčních změn. Při používaní určitého pohybového stereotypu dochází k posilování vždy stejného svalu a tím dojde k jeho zkrácení. Tento sval bude mít zvýšený svalový tonus a v pohybovém řetězci bude dominantní. Z důvodu používání tohoto pohybu dojde k přetížení celé oblasti. Navíc přetížený sval tlumí činnost svého antagonisty, ten tedy bude mít snížený tonus, bude ochablý, což povede ke změně pohybového stereotypu (Hošková, 2003). Stackeová (2012) dělí vadné držení těla do 3 skupin: horní zkřížený syndrom dolní zkřížený syndrom vrstvový syndrom. Horní zkřížený syndrom kombinace oslabení svalů dolních fixátorů lopatek (mm. rhomboidei, m. serratus anterior, m. trapezius), hlubokých flexorů krku, zkrácení m. pectoralis major, horních fixátorů lopatek, m. sternocleidomastoideus a krátkých extenzorů šíje. Za následek má zvýšené napětí v oblasti šíje, předsunuté držení hlavy, protrakci ramen, krční hyperlordózu a zvětšenou hrudní kyfózu. Často také vede k chybným pohybovým stereotypům v ramenním kloubu (Stackeová, 2012, Kolář, 2009). Dolní zkřížený syndrom zkráceny jsou flexory kyčelního kloubu (m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae), vzpřimovače trupu (v lumbosakrálních segmentech), oslabení gluteálních svalů (m. gluteus maximus, medius, minimus). Oslabeny jsou břišní svaly a tzv. hluboký stabilizační systém (mm. multifidi a hluboké rotátory 31

32 páteře). Oslabení břišního svalstva většinou vede k bederní hyperlordóze a je zvýšená anteverze pánve. Vedle změny těchto statických poměrů jsou důležitější změny dynamické. Dochází k chybnému přebudování stereotypu kroku, narušený je i stereotyp flexe trupu a extenze v kyčelním kloubu, thorakolumbální přechod je místem fixace při chůzi. Často jsou přetížené zadní okraje meziobratlových plotének. (Stackeová, 2012, Kolář, 2009). Vrstvový syndrom se projevuje střídáním vrstev zkrácených a oslabených svalů. Lze pozorovat hypertrofické svaly flexory kolenního kloubu (m. biceps femoris, m.semitendinosus, m. semimembranosus), pak oslabené mm. glutei, hypertorfické vzpřimovače páteře v thorakolumbální části, oslabené dolní fixátory lopatek a vpředu pak oslabené břišní svaly. Často je tento syndrom provázen plochými zády, kde nejsou jasná fyziologická zakřivení (Stackeová, 2012). Tichý (2000) dodává, že plochá záda se vyskytují především u hypermobilních lidí. Podle Tichého (2000) vadné držení těla nejčastěji způsobují svalové dysbalance. Těmito dysbalancemi pak vznikají kulatá záda, hyperlordóza bederní, vysazené hýždě, či předsunuté držení hlavy. Jiným typem vadného držení těla je pak předsunuté držení těla a plochá záda. Podle Hoškové (2003) je svalová nerovnováha typická pro tyto oblasti krku a horní části trupu, beder, pánve a kyčelního kloubu a oblasti dolních končetin. Poněkud jiným způsobem svalové dysbalance dělí Hronzová (2011) na dysbalance v čelní rovině, předozadní rovině a dysbalance mezi hlubokými a povrchovými svalovými vrstvami. 32

33 V čelní rovině je sledováno, zda jsou viditelné párové body ve stejné horizontální úrovni a zda jsou symetrické podle osy těla. Možnými dysbalancemi pak vzniká: skoliotické držení těla, kdy je vychýlena část páteře do strany varozita, kdy jsou kolenní klouby vychýleny laterálním směrem od svislé osy valgozita, kde jsou kolenní klouby vychýleny mediálním směrem. V předozadní rovině mezi typické dysbalance patří zvětšená bederní lordóza plus případné vysazení pánve, zvětšená hrudní kyfóza, zvětšená krční lordóza a předsun hlavy, plochá záda a již výše popsaný horní zkřížený syndrom, dolní zkřížený syndrom a vrstvový syndrom. Mezi svaly hlubokého stabilizačního systému v první řadě patří m. rectus abdominis, diaphragma, diaphragma pelvis a svaly podél páteře. Dysbalence mezi těmito hlubokými svaly a svaly povrchovými vedou nejčastěji k dysbalancím viditelným v předozadní rovině. Pro porovnání Čermák (1998) popisuje, že chabé držení těla vzniká při celkově nižším napětí posturálního svalstva a tato vada je ještě prohloubena statickým zatížením, či vlivem únavy. Tím pak dochází ke vzniku nedostatečného zakřivení páteře, kyfotickému držení těla, nebo bederní hypelordóze s nadměrným sklonem pánve. Dále charakterizuje nefyziologické zakřivení páteře do stran, tedy skoliózu, kdy může jít o vychýlení páteře dané funkčním přetížením, nebo může jít o deformitu se strukturálními změnami. Pokud jde pouze o odchylku funkční povahy, jedná se o skoliotické držení těla, které oproti skolióze nenarušuje posturální funkci a držení těla jako celku. Beránková et. al. (2012) přidává dělení svalových dysbalancí na lokální, které jsou v jedné určité svalové jednotce, a systémové, kdy je postižen celý hybný aparát a vznikají chybné pohybové řetězce. 33

34 2.2 Výskyt vadného držení těla u dětí staršího školního věku V roce 2003 shromažďovala Kraťenová et. al. výsledky držení těla, vyšetřované v rámci preventivních prohlídek lékařů, v 10 městech ČR 3520 dětí školního věku, 50 % vyšetřených tvořili chlapci. Zisk dat spočíval v lékařském vyšetření a na základě dotazníku, který se věnoval pohybové aktivitě dítěte, její četnosti a kvality, využití volného času, rodinné anamnézy, apod. Držení těla bylo hodnoceno podle Thomase, Kleina a Mayera, orientačně podle Matthiase. Pro nás jsou zajímavé výsledky 11letých a 15letých dětí. V 11 letech mělo vadné držení těla 40,8 % dětí a v 15 letech 40,6 %. Nejčastěji se jednalo o: odstálé lopatky (50 % všech dětí), zvýšená bederní lordóza (32 %) a kulatá záda (31 %). Výskyt vadného držení těla byl častější u chlapců a to 41,8 %, zatím co u dívek bylo diagnostikováno vadné držení těla v 34,4 %. Při hodnocení vztahu BMI k držení těla bylo zjištěno, že nejvyšší podíl výskytu vadného držení těla byl u dětí s podváhou (48,5 %), tj. s BMI pod 10. percentilem. Naopak nejnižší výskyt byl u dětí s vyšším BMI a v porovnání s dětmi s normálním BMI byl tento rozdíl významný (33,6 % vs. 38,1 %). Na základě dotazníku bylo vyhodnoceno, že nejvíce dětí sportuje kolem 11. roku života (56,3 %), zatímco nejméně sportují 15. leté dívky (39,2 %). Organizovaně děti trénovali v průměru 4x týdně, medián vyšel 2. Děti sportující v oddíle měli nejnižší pravděpodobnost vadného držení těla. Plavání patřilo u chlapců k 3. nejoblíbenějšímu sportu (30 %), po fotbale a cyklistice, a u dívek k druhému (29 %), předcházely mu činnosti typu aerobic, balet, tanec. 34

35 2.3 Držení těla u plavců Plavání je často považováno a doporučováno jako vhodný sport při oslabeních pohybového aparátu. Pohyb ve vodě má zcela nepochybně mnoho výhod, od aerobního zatížení, přes otužování, po nezatěžování kloubních struktur, ale na druhou stranu může při určité dysbalance či oslabení ještě prohloubit. Stackeová (2012) píše: Plavecké styly 4 jako prsa či kraul podporují protrakční držení ramen a hyperkyfotické držení hrudní páteře. Plavání špatnou technikou bez ponoření hlavy je pak o to více rizikové, dochází k záklonu hlavy, nadměrnému napětí svalů šíje a podpoře špatného držení hlavy a krční páteře. Kanásová ( ) při testování 56 sportovců z 6 sportovních odvětví zjistila, že zkrácené svalové skupiny se vyskytují u každého plavce (u 96,4 % všech testovaných sportovců). Nějaký druh oslabení svalů se u plavců vyskytuje u 100 % (ve všech sportech se oslabení svalstva vyskytlo v 85,7 %). U všech sportovců zkoumaných sportovních odvětví se vyskytly porušené pohybové stereotypy. Daněk (2010) ve své bakalářské práci testuje zkrácení svalů a poruchy pohybových stereotypů podle Jandy, Lewita. Dochází k závěru, že u jím zkoumaných zlínských plavců má 10 z 10 minimálně jednu svalovou dysbalanci. Pro praxi je z hlediska především zdravotního plavání doporučován znak, protože splývavá poloha má korekční účinky na záda a páteř. V poloze na znak dochází k protažení páteře, k posílení mezilopatkových svalů, břišních a hýžďových svalů. Znak je navíc nejlepší korekcí a kompenzací pro ostatní plavecké způsoby (Košová, 2003). 4 Obecně se v literatuře vyskytuje termín plavecké styly. Styl je ovšem individuální zvládnutí plavecké techniky dle vymezených pravidel. Správně by proto měl být používán termín plavecké způsoby. 35

36 2.4 Vybrané testy k hodnocení držení těla Vyšetření podle Jaroše a Lomníčka Vyšetření se zaměřuje na držení hlavy, hrudníku, břicho a sklon pánve, křivku zad ve frontální rovině a postavení dolních končetin. Jednotlivé části jsou hodnoceny čísly 1 až 4, kdy 1 je skvělé držení těla a 4 vadné držení těla (Hošková, Matoušová, 2003). Vyšetření podle Kleina, Thomase a Mayera Středem zájmu vyšetření je hlava a krk, tvar hrudníku, břicha, zakřivení páteře, tvar a sklon pánve, výše ramen a postavení lopatek. Každá část je známkována od A, B, C, D podle předem daných siluet. Dolní končetiny jsou hodnoceny zvlášť (Hošková, Matoušová, 2003). Vyšetření pomocí olovnice Při hodnocení z boku prochází olovnice spuštěná ze zevního zvukovodu středem ramenního kloubu a středem kyčelního kloubu a směřuje do přední části nohy, 2 cm před zevní kotník. Při hodnocení zezadu olovnice spuštěná ze záhlaví ve frontální rovině prochází podél páteře, prochází intergluteální rýhou a končí mezi kotníky. Odchylky se měří v centimetrech (Hošková, Matoušová, 2003). Test podle Mathiase Cvičenec se postaví do stoje vzpřímeného a s předpaženými horními končetinami. Při správném držení těla by dítě mělo být schopno vydržet v nezměněném postoji 30 s. Čas (v sekundách) byl měřen do té doby, než došlo ke změně postoje (Neuman, 2003). 36

37 Vážení na dvou vahách Proband stojí vzpřímeně každou nohou na jedné z osobních vah, pohled má upřený před sebe z důvodu eliminace ovlivnění výsledku. Takto vydrží cca 20 s, poté dojde k odečtení hodnot na obou vahách. Vážení zaznamenáváme v kilogramech. Za normu je pak považován rozdíl mezi končetinami max. 10 % hmotnosti těla (Véle, 2006). Podle Lewita (in Dvořák, 2000) je v normě odchylka 2 kg u dětí do 15 let s průměrnou tělesnou hmotností, pro dospělí je tato hodnota rovna 4 kg. 37

38 3 Kompenzační cvičení Ve velké většině sportů, ať už na výkonnostní, či vrcholové úrovni, dochází k jednostrannému zatížení. I v relativně zdravém sportu, jako je třeba plavání, může dojít ke zkrácení, nebo oslabení určitých svalových skupin, což může vést k nesprávnému držení těla, či různým bolestem, převážně v oblasti zad. Tento stav je namáhavým tréninkem ještě prohlouben a může způsobovat zdravotní problémy. Z toho důvodu je důležité dbát na správné držení těla a zařazovat do tréninkového procesu kompenzační cvičení (Perič, 2010). Sportovní trénink často zatěžuje nerovnoměrně svalstvo zad a tím se rozvíjí dysbalance. Tyto dysbalance mohou vznikat i přes přiměřenost tréninkového zatížení a nejčastěji se týkají prsních svalů, které bývají zkrácené, a mezilopatkových svalů, které bývají oslabené. Tím vzniká předsunuté držení ramen a lopatky se oddalují od hrudníku. Běžným problémem sportovců jsou také oslabené břišní svaly a oslabené hluboké svaly kolem páteře, které jinak zajišťují vzpřímené držení páteře. Sportovci pak chodí v mírném předklonu, k čemuž také napomáhá často zkrácený m. iliopsoas. Zařazením kompenzačních cvičení tak nejen vyrovnáváme jednostrannou tréninkovou zátěž, ale také slouží jako prevence negativních vlivů vysoce specifického tréninku, a předcházíme tak různým negativním zdravotním dopadům (Perič, 2010). Důležité postavení má kompenzační cvičení v prevenci funkčních poruch, zvláště poruch týkajících se hybného systému. Kompenzace jednostranné zátěže je důležitá na všech výkonnostních úrovních sportu, ale i u běžné nesportující populace. Výkony vrcholových sportovců se často pohybují na hranici funkčních fyziologických schopností lidského organismu, často pak může dojít k přetěžování hybného systému a poté může dojít až k poškození. 38

39 Naopak nesportující část populace ve většině případů používá nesprávné pohybové stereotypy, které z dlouhodobého hlediska mohou poškodit pohybový aparát. Třetí možností jsou pak procenta lidí, kteří sice již sport zařadili do svého životního stylu, ale problém nastává, pokud danou pohybovou činnost provádí špatně, zvolili si pro sebe nevhodnou sportovní aktivitu nebo přetěžují pohybový aparát. Pohybový aparát má relativně malou obranyschopnost vůči přetížení nebo nesprávnému používání, protože pohybová aktivita je pod volní kontrolou a záleží tedy jen na nás, kdy a jak budeme naše tělo používat (Hošková, 2003). Pro kontrast popisuje Bursová (2005) spontánní pohyb dítěte (do 3 let), který vychází z nutnosti pohybu pro dítě, je řízen reflexně, formuje osobnost dítěte a je mu prospěšný. Pokud ovšem budeme využívat kompenzační cvičení a cvičit je správně, můžeme redukovat nežádoucí účinky přetěžování organismu, pomáhat udržet optimální funkčnost pohybového aparátu a odstranit poruchy hybného systému, které by mohly vést k morfologickým změnám na kostní nebo svalové tkáni (Hošková, 2003). Pro obnovení svalové rovnováhy doporučuje Kabelíková (1997) dvě složky cvičení. První složkou je uvolňování a protahování svalů zkrácených a následné posilování svalů oslabených. Druhým úkolem je pak naučení se správného provádění daného pohybu. Při výběru kompenzačních cvičení je důležitý individuální přístup a cvičení musí být prováděna přesným způsobem, uvědoměle a ze správné výchozí pozice, jedině pak mohou efektivním způsobem korigovat fyziologické zapojování daných svalových skupin v pohybových řetězcích. Díky pravidelnému cvičení je pak každý schopný ovlivňovat držení těla, pohybové stereotypy a tonické vyváženosti posturálního svalstva. Navíc kompenzační cvičení ovlivňují tělesný vývoj i funkční stav vnitřních orgánů (Bursová, 2005). 39

40 V literatuře (Bursová, 2005, Hošková, 2003) jsou kompenzační cvičení dělena na (popis níže): uvolňovací protahovací posilovací. Podle Zítka (1998) jsou kompenzační cvičení dělena do více částí na cvičení relaxační, protahovací a napínací, cíleně posilovací, mobilizační, dechová a cvičení pro vypracování kvalitních pohybových stereotypů. Hošková, Matoušová (2003) popisují vyrovnávací cvičení z hlediska zdravotní tělesné výchovy a dělí je v první řadě na cvičení vedoucí k vytváření a upevňování vzpřímeného držení těla, cvičení mající vliv na harmonický rozvoj kosterního svalstva a jeho tonickou vyváženost. Za druhé na cvičení dechová a za třetí cvičení relaxační. Podobně dělí kompenzační cvičení Hronzová (2011) na cvičení: mobilizační protahovací posilovací koordinační a balanční dechová a relaxační. Cvičení mobilizační uvolňuje kloubní spojení, stimuluje svaly v okolí kloubu, mobilizuje cvičence. Cvičení není prováděno do extrémních poloh a není prováděno přes bolest. Nevyžaduje nutně přesné provedení, sílu, ani volní úsilí. Patří sem cviky jako kroužení, otáčení, kývání, apod. (Hronzová, 2011). 40

41 Cvičení koordinační vyžadují přesnou koordinaci aktivace daných svalových skupin a jsou základem obratnosti. Tímto cvičením je výrazně zatěžována centrální nervová soustava (dále CNS), není nutná vysoká úroveň síly, rychlosti, ani vytrvalosti. Zlepšují funkční schopnosti CNS a zásobu podmíněných pohybových reflexů. Nejčastěji jsou využívány asymetrické pohyby, tedy pohyby, kdy se končetiny pohybují různými směry, různě rychle, apod. Cvičení balanční trénují vyváženost a stabilitu při labilních polohách. Rovnováha je zajišťována svalovou vyvážeností, nervosvalovou koordinací, propriocepcí, sluchem a zrakem. Svalové skupiny při rovnovážných polohách a pohybech nepracují samostatně, ale v pohybových řetězcích, čímž je pozitivně ovlivňován hluboký stabilizační systém (Hronzová, 2011). Cvičení dechová rozvíjejí optimální činnost svalů sloužících k respiraci. Vdechem se zvyšuje dráždivost a napětí u většiny kosterních svalů, výdechem se naopak napětí a dráždivost snižuje, což lze využít i u cvičení protahovacích, nebo posilovacích. Dechová cvičení se rozlišují na základní dechová cvičení (normální rytmus dýchání), polohy s klidovým volním dýcháním, dynamické dýchání s doprovodnými pohyby končetin a trupu a vědomě prohloubeným dýcháním. Cvičení relaxační napomáhají vědomému snížení svalového napětí a k celkovému fyzickému i psychickému uvolnění. Svalové uvolnění je důležité z hlediska protahování, relaxace urychluje regeneraci a napomáhá k odstranění únavy a stresu. Pro relaxační cvičení je vhodné využívat hudbu, teplo, terapeutické prostředky, či relaxační psychosomatické metody. Patří sem Jacobsonova metoda, Schulzův autogenní trénink, relaxace po předchozím protažení, jógová cvičení, apod. (Hronzová, 2011). 41

42 3.1 Uvolňovací cvičení Uvolňovací cvičení záměrně ovlivňuje daný kloub nebo segment a vede k obnovení přirozené kloubní vůle. Aby došlo ke správnému uvolnění, musí dojít ke střídání tahu a tlaku na kloubní spojení, což vede k lepšímu prokrvení kloubu a tedy i k intenzivnější látkové výměně. Lepší prokrvení má za následek prohřátí, které pozitivně ovlivňuje mechanické vlastnosti vazů. Navíc se při pohybu v kloubu rozproudí synoviální tekutina, která snižuje kloubní tření, a jsou nepřímo reflexně uvolňovány svaly v okolí kloubního spojení (Hošková, 2003). 3.2 Protahovací cvičení Protahovací cvičení jsou zaměřená k obnově normální, fyziologické délky svalů, především svalů tonických. Zkrácený sval totiž není schopen intenzivní kontrakce po plném protažení. Kontrakce bude vždy úměrná délce svalu. Zkrácený sval má zvýšené klidové napětí a aktivněji se pak zapojuje do pohybových řetězců. Pokud by nebylo napětí korigováno, došlo by i ke stažení vazu, což by mohlo zvyšovat riziko úrazu, protože úpon svalu by byl silně tažen zkráceným svalem (Bursová, 2005). Krištofič (2000) popisuje strečink, který patří mezi základní protahovací metody, jako cílené protahování daného svalu a jeho důležitost vidí v přípravě svalové tkáně na budoucí výkon a také jako prevenci před zkrácením. Protahování by mělo probíhat pomalu, aby nedošlo k tzv. napínacímu reflexu, což je reakce na rychlé protažení svalu. Protažení svalových vřetének reflexně vyvolá kontrakci natahovaného svalu, z důvodu ochrany svalu proti poškození. 42

43 Hronzová (2011) doplňuje jako další reflexní reakci svalu reciproční inervaci, což je reflexní vztah mezi svalem a jeho antagonistou. Kontrakce antagonisty uvolní opačný sval, který lze následně účinněji protáhnout. Tento princip funguje na základě reciproční inervace. Facilitace alfa motoneuronů daného svalu utlumí alfa motoneurony antagonisti pomocí interneuronů. Neposlední reflexní reakcí je ochranný útlum, který vznikne při úmyslném vyvolání izometrické kontrakce protahovaného svalu. Ve svalu dojde ke zvýšení napětí, ale sval se nezkrátí, díky reflexní odezvě chránící úponovou šlachu sval klade menší odpor a následné protažení je efektivnější. Na těchto reflexních odpovědích jsou pak vystavěny různé způsoby protahování svalů. Mezi další protahovací metody podle Hronzové (2011) patří postizometrická relaxace (PIR), která je založena na principu následného ochranného útlumu. První fází je izometrické napětí svalu vzniklé proti odporu (8-15 s), následuje relaxace a po té protažení svalu s výdrží 8-15 s. Jedná se o relativně obtížnější cvičení s nutnými důkladnými a přesnými pokyny. Dalším způsobem je proprioreceptivní nervosvalová facilitace, neboli PNF, která využívá princip reciproční inervace a metody kontrakce relaxace nebo kontrakce relaxace kontrakce antagonisty. Mezi další způsoby patří dynamické protahování, dynamický strečink nebo protahování pomocí švihových cvičení. Zásady protahování (Bursová, 2005, Hronzová, 2011): protahovat by se měly především svaly zkrácené nebo svaly s tendencí ke zkrácení před protahováním zahřát protahované svalové skupiny a uvolnit klouby v dané oblasti cvičit v teple, uvědoměle, bez trhavých pohybů a ve stabilní poloze protažení nesmí být bolestivé a mělo by probíhat pod volní kontrolou účinek umocňuje dýchání fázi protažení koordinujeme s výdechem a doplňujeme pohledem očí výdrž v poloze protažení je individuálně dlouhá a vždy doprovázená klidným dechem, po adaptaci na danou polohu můžeme protažení zintenzivnit cvičení by mělo být pravidelné a využívány by měly být různé varianty cviků. 43

44 Z fyziologického hlediska je protahování obecně velmi důležitou součástí tréninku, protože dochází k aktivaci receptorů ve svalech a šlachách, které předávají aktivující signály do vyšších oddílů CNS a pracuje tedy celý nervosvalový systém. Protahováním se také odplavují ze svalstva produkty metabolismu, které by jinak způsobovaly únavu, zlepšuje se tedy regenerace (Krištofič, 2000). Protahování by mělo být součástí každodenní přípravy sportovce na fyzickou činnost. Jeho pomocí dochází ke snižování svalového napětí a poté můžeme účinně posilovat antagonistické skupiny svalů. Díky protahovacím cvičením se snižuje nepoměr mezi tonickými a fázickými skupinami svalů, optimalizuje se pohyblivost jednotlivých kloubů a udržuje se fyziologicky ideální délka svalu (Bursová, 2005). U dětí staršího školního věku je nutné brát ohled na odlišnosti chlapců a dívek z pohybového i motivačního hlediska, respektovat individuální pohybové možnosti, vyžadovat správnou výchozí pozici, informovat o důležitosti protahovacích cvičení a cíleně a trvale protahovat svaly s tendencí ke zkracování (Hronzová, 2011) Zkrácené svalstvo Zkrácený sval je takový sval, který je z různých důvodů v klidové fázi zkrácen. Při pohybu pak není možné dosáhnout plného rozsahu kloubu. Častý sklon ke zkrácení mají především svaly posturální, tedy svaly udržující vzpřímený postoj. Posturální svalstvo je také fylogeneticky starší a má i jiné vlastnosti. U zkráceného svalu je většinou velmi složité určit jasný stupeň zkrácení. Výjimkou jsou svalové skupiny, u kterých lze změřit dosažený úhel mezi dvěma segmenty těla. Pro změření zkrácení daného svalu je nutno pohybovat segmentem v kloubu v pasivním rozsahu tak, aby bylo možno přesně izolovat danou svalovou skupinu (Janda, 2004). K zásadám vyšetření patří, že daný sval nesmí být stlačen, síla, kterou působíme ve směru rozsahu, nesmí přecházet přes dva klouby a vyšetření by mělo probíhat pomalu a konstantní rychlostí (Janda, 2004). 44

45 3.2.2 Vybrané testy pro hodnocení zkrácení svalů 5 Testování zkrácení m. triceps surae Zkrácení vyšetřujeme v poloze ležmo, testovaná dolní končetina je v extenzi, bérec mimo stůl. Druhá končetina je flektovaná, chodidlo na podložce. Hodnocena je velikost flexe pro m. soleus a zvlášť pro m. gastrocnemius. Pokud je možné dosáhnout alespoň 90 je výsledek 0 a nejde o zkrácení. 1 znamená malé zkrácení, tedy flexe dosahuje 85, 2 je velké zkrácení, kdy se 90 nedosahuje o více než 5. Testování zkrácení flexorů kyčelního kloubu Výchozí poloha je v lehu, hýžděmi na konci stolu, netestovanou dolní končetinu přitáhne jedinec skrčmo k hrudníku, testovaná končetina je volně dolu ze stolu. Hodnotíme postavení stehna, bérce a deviaci pately. Případně zkoušíme stlačení stehna do hyperextenze, hyperaddukce či bérce do flexe. Záznam číslem 0 ukazuje, že nejde o zkrácení, tzn., že stehno je v horizontále bez deviací, bérec visí volně kolmo k zemi, patela je nepatrně vytočena laterálně. Při tlaku na distální část stehna by se mělo dostat pod horizontálu, tlakem na bérec by mělo být možné zvětšit flexi v kolenním kloubu. 1 je malé zkrácení, kdy dochází k lehce flekčnímu postavení v kyčelním kloubu, lehkému předsunutí bérce, či je stehno v lehké abdukci. Ale tlakem je možno dostat stehno do horizontály a tlakem na distální část bérce jej dostaneme do kolmého postavení vzhledem k zemi. 2 pak značí velké zkrácení, kdy je výrazné flekční postavení v kyčelním kloubu, bérec trčí šikmo vpřed, patela je vytažena vzhůru, stehno je v abdukčním postavení a je jasně viditelná prohlubeň na laterální straně stehna. 5 Podle Jandy (2004). 45

46 Testování zkrácení flexorů kolenního kloubu Výchozí polohou je leh pokrčmo netestovanou dolní končetinou. Testovanou DK si vyšetřující vezme z nulového postavení z podložky, zároveň fixuje pánev. Pata probanda spočívá v loketním ohbí vyšetřujícího, jeho dlaň je na ventrální straně bérce a tlakem vykonává stálou extenzi v kolenním kloubu. Vyšetření končí při tendenci k flexi v koleni, pohybu pánve či bolesti svalstva na dorsální straně stehna vyšetřovaného. Zjistíme tak rozsah flexe v kyčelním kloubu. Pokud se dostaneme do 90, nejde o zkrácení, malé zkrácení, tedy 1, je tehdy, pokud se dostaneme ve flexi do 80 90, při flexi menší než 80 jde o 2 zkrácení. Vyšetření paravertebrálních svalů Základní polohou je vzpřímený sed, horní končetiny volně podél těla, dolní končetiny v 90 flexi v kolenním i kyčelním kloubu. Vyšetřující fixuje pánev za lopaty kyčelních kostí z důvodu zabránění anteverze pánve. Cvičenec provede maximální předklon plynulým obloukem bez pohybu pánve. Výsledkem měření je vzdálenost v centimetrech mezi stehny a čelem vyšetřovaného. Při vzdálenosti menší než 10 cm se nejedná o zkrácení, označujeme 0, cm se rovná malému (1) zkrácení a za velké zkrácení (2) považujeme vzdálenost delší než 15 cm. Vyšetření zkrácení m. pectoralis major V lehu pokrčmo u hrany stolu vyšetřovaný volně spustí horní končetinu v upažení ze stolu. Vyšetřující fixuje před provedením pasivního pohybu svou rukou a předloktím hrudník. Při extendované horní končetině hodnotíme při vzpažení zevniř část sternální dolní, střední a horní část posuzujeme v 90 abdukci ramenního kloubu a 90 flexi kloubu loketního. Klavikulární část a m. pectoralis minor posuzuje vyšetřující při extenzi v loketním kloubu. V rameni je pak horní končetina zevně rotovaná a volně klesá mimo stůl. Vyšetřující pak stlačí ramenní pletenec proti podložce a současně palpuje vlákna vyšetřovaného m. pectoralis. 46

47 Nejde o zkrácení (0) sternálních částí, pokud paže klesne do horizontály a tlakem na distální část humeru ještě klesne pod horizontálu. Při malém zkrácení (1) paže samovolně zůstává nad horizontálou, ale na její úroveň se lze dostat tlakem. 2, tedy velké zkrácení ukazuje, že do horizontály nejde paži dostat ani tlakem. U části klavikulární a m. pectoralis minor jde o 0 zkrácení, pokud je stlačení možno lehce provést a nenachází se napětí ve svalových vláknech této oblasti. Jde o lehké zkrácení, jestliže je sice možné provést stlačení ramene, ale pouze s malým odporem. Nelze-li provést stlačení ramene a je-li přítomné značné napětí svalových vláken v klavikulární části, jedná se o 2 zkrácení. 3.3 Posilovací cvičení Pomocí posilovacích cvičení se zvyšuje zdatnost oslabených fázických svalů. Sportující populace ve většině případů přednostně posiluje svaly důležité k danému výkonu. Mezi nejčastější chyby v posilování patří využívání nadměrného objemu posilování, čímž dochází k přetížení, zvláště při jednostranném zatížení. Často také nedochází k posilování svalstva, které není bezprostředně spjato s výkonem (Bursová, 2005). Krištofič (2000) doplňuje, že se musí brát v potaz účinek posilování na svalovou hmotu tedy hypertrofii, která je ovšem žádoucí jen v některých sportech. Navíc posilovací cvičení mají i koordinační funkci a jde o to, zapojovat svaly ve správném pořadí v rámci pohybového řetězce a teprve postupně zvyšovat zátěž. Při neúměrném zvětšení zatížení se může zhoršovat technika z důvodu zapojení nespecifických svalů. Posilovací cvičení by tedy měla přednostně posilovat svaly s tendencí k ochabování či ochablé (Hronzová, 2011). Pro výběr intenzity a velikosti zátěže vždy musíme respektovat specifický a individuální charakter, tzn. různý výběr cviků, počet opakování, sérií, intervalu odpočinku apod. Aby se oslabený sval začal zapojovat do pohybových řetězců, je nutné nejprve zvýšit klidové napětí svalu a postupně ho vědomě zapojovat do pohybu. K tomu jsou z počátku ideální statické posilovací cviky. 47

48 Statická cvičení jsou taková cvičení, při kterých se zvyšuje napětí ve svalu, ale délka zůstává neměnná. Statická neboli izometrická kontrakce svalu lze trénovat např. cvičením proti odporu. Díky udržování polohy dochází i ke kontrakci svalových skupin, které slouží při daném pohybu jako fixační nebo stabilizační. Opakem pak jsou cvičení dynamická, kde dochází k izotonické kontrakci, které literatura (Bursová, 2005, Jansa, 2007) dělí na svalovou kontrakci koncentrickou, při které se sval zkracuje a napětí je konstantní, a excentrickou, kdy se při konstantním napětí sval protahuje. Zásady posilování (Bursová, 2005, Hronzová, 2011): nutnost zpevnění hlubokého stabilizačního systému před vlastním posilováním posilování svalů s tendencí k ochabnutí, či ochablých, v prodloužení připravení svalů na budoucí zátěž (zahřátí, stimulace) klidový tonus oslabeného svalu zvýší déletrvající izometrické kontrakce před posilováním vybrané svalové skupiny je důležité nejdříve uvolnit příslušný kloub a protáhnout antagonistické svaly počet opakování lze regulovat podle přesnosti provedení pohybu zařazování cviků od jednoduchých ke složitým, především z důvodu posilování správných svalových skupin a ne aktivnějších synergistů, postupujeme od středu k periferii korelace aktivace svalu s výdechem. Ve starším školním věku lze postupně, dle individuálních zvláštností, zvyšovat svalovou sílu, záměrný rozvoj by ale měl nastat až po dokončení vývoje pohybové soustavy, tedy kolem 15. roku. Cvičení je důležité spojit s informovaností. Speciální posilování využíváme až po všeobecné silové připravenosti. Vybíráme cvičení pestrá, více obměn pro jeden segment těla a využíváme pouze mírnou zátěž, či cvičení s vlastní vahou těla (Hronzová, 2011). 48

49 VÝZKUMNÁ ČÁST CÍLE Cílem DP je zjištění vlivu kompenzačních cvičení na plavce PKJH z hlediska držení těla a flexibility. Dílčím cílem je výběr vhodných testů a měření pro hodnocení držení těla, svalovou sílu, flexibilitu a zkrácení vybraných svalů. V neposlední řadě pak vytvoření zásobníku vhodných kompenzačních cvičení a jejich aplikace do tréninkového procesu. 49

50 HYPOTÉZY H1 H2 H3 H4 Nejméně 40 % probandů bude mít zkrácené prsní svaly. U více než 60 % probandů vyšetříme hypermobilitu ramenních kloubů. Pomocí kompenzačních cvičení pozitivně ovlivníme vysokou flexibilitu ramenních kloubů. U experimentální skupiny vyhodnotíme ve druhém měření lepší držení těla, ve smyslu menších odchylek od ideálního držení těla hodnoceného pomocí olovnice. 50

51 METODOLOGIE A POSTUP PRÁCE Použité výzkumné metody (Chráska, 2007): Experiment přirozený (in vivo), vícefaktorový, využívající techniku paralelních skupin. Pozorování strukturované, otevřené. Testování sběr dat. Písemné vyjádření reflexe jedné z probandek. Pro porovnání výsledků byly používány statistické metody: Aritmetický průměr součet všech hodnot vydělený jejich počtem. Medián je hodnota, která při seřazení dat od nejmenšího po největší leží přesně uprostřed, tudíž dělí řadu na 2 poloviny. 50 % dat je pak menších nebo rovno mediánu a 50 % je větších nebo rovno mediánu. Pokud by měl soubor sudý počet prvků, pak je medián roven aritmetickému průměru dvou středních hodnot. Postup práce: 1. Sestavení skupiny plavců, vybrání testů a hodnocení. 2. Změření vstupních dat. 3. Výběr a aplikace kompenzačních cvičení. 4. Změření sekundárních dat. 5. Porovnání 1. a 2. měření. 51

52 VÝZKUMNÝ SOUBOR Testovaný vzorek činili plavci jindřichohradeckého plaveckého klubu. Jednalo se o 15 žáků staršího školního věku, tedy žáků druhého stupně základní školy. 12 z nich dochází na 5. ZŠ v Jindřichově Hradci. Tato škola úzce spolupracuje s plaveckým klubem, navíc je vzdálená asi 500 m od plaveckého bazénu. Plavci tedy mají ideální podmínky pro plnění školní docházky v kombinaci s plaveckými tréninky. Zbylí 3 žáci jsou studenti gymnázia Vítězslava Nováka rovněž v Jindřichově Hradci. V pozorované skupině jsme měli 7 dívek a 8 chlapců. Danou skupinu jsme rozdělili na 2 části. Jedna polovina plavců prošla pouze vstupním a výstupním měření a bude sloužit k porovnání (dále kontrolní skupina). Druhá polovina absolvovala obě měření a v době mezi měřením cvičili 4x týdně vybraná kompenzační cvičení (dále experimentální skupina). Kompenzační cvičení absolvovali plavci všichni společně na konci tréninkové jednotky pod dohledem jejich trenéra. Tréninkové zatížení skupiny se pohybovalo v rozmezí od 4 hodin po 10 hodin týdně včetně tréninku na suchu. Tab. č. 3 Rozdělení probandů do skupin Dívky Chlapci Cvičící skupina Necvičící skupina Iniciály Rok narození Iniciály Rok narození R.K A.H K.Š I.H V.M J.S A.L V.H M.Š V.N M.S F.K J.R J.Ř Š.Ř

53 V plném zatížení plavci absolvují 3 ranní tréninky po 1 hodině, 5 odpoledních tréninků po 1,5 hod a 1 suchý 60 minutový trénink. Počet tréninkových jednotek v jednom týdnu se mění především v závislosti na věku a na tréninkovém období. V PKJH dávkuje trenér počet tréninkových hodin v souladu s navštěvovanou třídou, tedy žák 6. třídy ZŠ chodí na trénink 6 x týdně, žák 8. třídy chodí 8 x týdně apod. (tolerance 1 hod). V září byli žáci v přípravném tréninkovém období, což znamená především trénink obecné vytrvalosti a síly. Jelikož plavci mají sezonu rozdělenou na 2 poloviny, mají také 2 vrcholy sezony. Hlavní závodní období 1. poloviny mají zhruba v listopadu a v prosinci. Nový tréninkový cyklus začíná v lednu. Při druhém měření měli již jindřichohradečtí plavci přípravné období za sebou a přecházeli do závodního období. To se může kladně projevit především v testech svalové síly. Tab. č. 4 Tréninkové zatížení plavců PKJH Dívky Počet TJ Chlapci Počet TJ R.K. 8 V.H. 8 K.Š. 9 V.N. 7 V.M. 6 F.K. 6 A.L. 6 M.Š. 9 A.H. 6 M.S. 7 I.H. 6 J.R. 8 J.S. 4 J.Ř. 7 Š.Ř. 4 53

54 PRŮBĚH A ANALÝZA VÝZKUMU Výzkum byl realizován ve dvou termínech a to , což bylo vstupní měření. Druhý termín proběhl dne ve shodě s původním výzkumem. Z důvodu objektivnosti a přesnosti antropometrického měření byla u výzkumu přítomna fyzioterapeutka Mgr. Lenka Vernerová. Testy svalové síly, flexibility, zkrácení svalů a hodnocení držení těla byly vybraných k danému účelu z různých objektivních měření. Obě měření probíhala v tělocvičně základní školy za standardní teploty 18 C. Nejdříve proběhlo měření a současné zaznamenání hodnot dívek, poté chlapců. Po prvním měření bylo vybráno 7 jedinců, kteří po dobu 5 měsíců cvičili pravidelně 4krát týdně sestavu vybraných kompenzačních cvičení. Sestavení testové baterie a zásobníku kompenzačních a vyrovnávacích cvičení bylo dílčím úkolem práce. Zhruba po 4 měsících cvičení kontrolní skupiny byl stanoven možný termín sekundárního měření, které probíhalo ve shodě se vstupním měřením. 1. Vybrané hodnotící testy a měření Prvním úkolem výzkumu bylo vybrat, z testů obecně popisovaných v literatuře, vhodná hodnocení a měření, která by se nejvíce hodila pro naše účely. Měření výšky a váhy Plavci se po jednom postavili ke zdi, kde jsme označili jejich výšku, změřili metrem a daný údaj jsme zaznamenali do připravených protokolů. Výšku jsme si zaznamenávali v cm. Pro vážení byla použita osobní váha, jedinci byli po jednom zváženi, a hmotnost jsme si do protokolů zaznamenávali v kilogramech. Na základě změřené výšky a váhy jsme dopočítali BMI jedince, abychom mohli zhodnotit, zda je váha dítěte optimální vzhledem k věku. 54

55 Držení těla Vyšetření pomocí olovnice Koedukovanou skupinu plavců jsme rozdělili na chlapce a dívky a testovali je odděleně. Pro hodnocení byla použita doma vyrobená olovnice z provázku a závaží. Nejdříve jsme po jedné otestovali děvčata a zaznamenali jejich výsledky. Následně jsme stejným způsobem otestovali i chlapce. Toto měření jsme vybrali z důvodu jasnosti a relativně lehké měřitelnosti. Vážení na dvou vahách Plavání není sport, který by více zatěžoval jednu stranu těla nebo upřednostňoval lateralitu jedince. Proto jsme zvolili tento test, abychom zjistili rozložení váhy na pravé a levé straně těla. U tohoto měření se mohl projevit vliv plochonoží. K posouzení nám sloužily 2 osobní váhy, na každou z nich se měřený proband postavil jednou nohou a díval se před sebe. Když se rafička váhy ustálila, zaznamenali jsme hmotnost (v kg) z každé váhy. Flexibilita Thomayerův příznak Nejdříve jsme vyšetřili děvčata tak, že se postavila vedle sebe a jedna po druhé provedla hluboký ohnutý předklon. Změřili jsme a zaznamenali přesah, či nedosah na zem. Stejně jsme postupovali i u chlapců. Daný test jsme zvolili pro zjištění rozvíjení všech úseků páteře při předklonu a zároveň vypovídá o stavu flexorů kolenního kloubu. 55

56 Ottův příznak Opět jsme testovali zvlášť dívky a zvlášť chlapce. Po jednom jim byl označen obratel Th 1 a od něj naměřeno a označeno 30 cm kaudálním směrem. Cvičenec provedl předklon, reps. záklon, a my naměřili vzdálenost v cm. Tento cvik jsme zařadili pro zjištění rozvíjení páteře (především hrudní) při flexi a extenzi. Výkrut s tyčí Pro dané testování byla použitá plastová tyč, kterou proband držel v rukách a provedl výkrut (bočné kruhy) napjatými pažemi. Byla změřena nejkratší vzdálenost v cm mezi rukama. Daný cvik jsme zařadili z důvodu zjištění flexibility ramenního kloubu, která je pro plavce všech plaveckých způsobů s výjimkou prsou zásadní. Dosah na lopatky Nejdříve se dívky (poté chlapci) posadily vedle sebe v tureckém sedu, zkřižmo položili dlaně na lopatky a byl jim změřen přesah lopatky. Tento cvik jsme zařadili jako druhý, orientační cvik pro flexibilitu ramen. Posazení na paty zem. Probandi se posadili jeden vedle druhého do kleku sedmo na paty, případně až na Daný cvik jsme zařadili pro kontrolu hypermobility kolenního kloubu. Vysoká pohyblivost kolenních kloubu je vhodná pouze u plavců prsařů. 56

57 Zkrácení svalů Pro určení případného zkrácení vybraných svalových skupin jsme používali testování podle Jandy (2004). Testování prováděla Mgr. Lenka Vernerová zvlášť u každého jedince. Pro potřeby vyvýšené podložky byla použita švédská bedna. Přesné provedení testů uvádím v teoretické části v kapitole Testování zkrácení m. triceps surae Svaly lýtkové jsou v plavání důležité především při startovním skok a obrátkách. Testování zkrácení flexorů kyčelního kloubu Tímto testem jsme posuzovali zkrácení m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae. Tyto svaly zajišťují pohyb dolních končetin, v plavání se využívají při všech plaveckých způsobech, pouze u volného způsobu a motýlku mají relativně menší význam, při porovnání s prací horních končetin. Testování zkrácení flexorů kolenního kloubu Takto jsme posuzovali m. biceps femoris, m. semitendinosus, m. semimembranosus, které se v plavání podílejí na práci dolních končetin. Vyšetření paravertebrálních svalů Test jsme použili pro orientační posouzení paravertebrálních zádových svalů, které napomáhají vzpřimování páteře. Vyšetření zkrácení m. pectoralis major Prsní svaly jsou v plavání hodně zatěžované ve všech plaveckých způsobech. Zvláště pak motýlkáři je využívají při začátku záběru, kdy dochází k pokrčení v loketním a vnitřní rotaci v ramenním kloubu. 57

58 Svalová síla Výdrž ve vzporu klečmo Cvičenci byli rozděleni do skupin zhruba po třech, abychom uhlídali změnu polohy. Ve vzporu klečmo zaujali správnou polohu z hlediska prohnutí páteře, polohy hlavy, či ramen a byli vyzváni k připažení. Byl měřen a zaznamenán čas do změny polohy. Tento test jsme zařadili z důvodu zhodnocení a následnému porovnání komplexní svalové síly (především svalů trupu a ramenního pletence). Svaly trupu v plavání zajišťují optimální polohu při plavání, po startovním skoku a po obrátce udržují polohu splývání apod. Skok z místa Na zem bylo od startovní čáry připevněno pásmo. Plavci prováděli jeden po druhém skok snožmo z místa. Ze tří pokusů byl zaznamenán ten nejdelší v cm. Tento cvik jsme vybrali z důvodu zjištění dynamické síly dolních končetin, která je v plavání důležitá pro startovní skok, či po obrátce. Výdrž ve visu / shyby Dívky cvičily po dvou na doskočné hrazdě. Na startovní povel se podhmatem přitáhly do visu, bradou nad žerď. Měřili jsme výdrž v sekundách. Chlapci cvičili rovněž ve dvojicích na doskočné hrazdě. Při držení podhmatem jim byl zaznamenán počet shybů. Cílem bylo zjistit dynamickou vytrvalostní silovou schopnost horních končetin, které v plavání zajišťují hlavní hybnou sílu. Tento cvik neabsolvovala v prvním měření R. K. z důvodu omezení zatěžování horní končetiny, kvůli předchozí fraktuře. 58

59 2. Výběr a aplikace kompenzačních cvičení Kompenzační cvičení byla vybrána přímo za účelem zlepšení držení těla a ovlivnění předpokládané vysoké flexibility ramen, protažení svalových skupin a relaxace, jak svalové, tak psychické. Použité byly cviky 6 na protažení přední a boční strany krku, trapézového svalu, svalů ramen, prsních svalů, svalů zad, hýžďových svalů, ohybače kyčlí, svalů přední strany stehen a hamstringů. Posilována byla především mezilopatková oblast, dolní fixátory lopatek, břišní svalstvo a rotátorová manžeta. Na závěr bylo relaxační cvičení a cvičení na uvolnění bederní části páteře. Kompenzační cvičení pravidelně 4x týdně absolvovalo 7 plavců. Cvičení probíhalo 3x týdně v prostorách bazénu a jedenkrát týdně v tělocvičně. Vždy cvičili pod dohledem svého trenéra s výjimkou vánočních prázdnin, kdy cvičili v rámci možností doma. 6 Popis a fotografická dokumentace použitých kompenzačních cvičení viz příloha č

60 VÝSLEDKY VÝZKUMU 1. Měření výšky a váhy, BMI BMI vyšlo u dívek v 1. měření v 57, 14 % v normě, tzn. u 4 dívek, u 28,57 % bylo BMI lehce nad normální hodnotou a u jedné dívky, tedy 14,29 % bylo nižší než je norma pro daný věk. Ve druhém měření vyšlo BMI u 42,86 % (3) dívek v normě, ve stejném počtu byla hodnota nižší než norma a u jedné dívky, tedy 14,29 % bylo BMI vyšší než je norma. Tab. č. 5 Výška, váha a BMI u dívek Iniciály Datum Věk Výška (cm) Váha (kg) BMI R.K. K.Š. V.M. A.L. A.H. I.H. J.S , , , , , , , , , , , , , ,22 60

61 Dívky vyrostly v průměru o 2,71 cm, medián hodnot je roven 2 cm. Graf č. 1 Porovnání 1. a 2. měření výšky (cm) dívek Příbytek váhy činil u dívek v průměru 0,29 kg a medián těchto hodnot byl roven 0 kg. 3 děvčata zůstala na své původní váze, 2 zhubla a 2 měla váhu vyšší než při vstupním měření. Graf č. 2 Porovnání 1. a 2. měření hmotnosti (kg) - dívek 61