Jedovaté a nejedlé houby

Transkript

1 Jedovaté a nejedlé houby Muchomůrka červená Muchotrávka červená, Amanita muscaria Jedovatá. Obrázek 4: Muchomůrka červená Klobouk je široký mm, ohnivě červený (někdy oranžový), zpočátku kulovitý, později ploše vyklenutý, až zcela rozložený, s tenkým a rýhovaným okrajem, za vlhka slizký, pokrytý bílými zbytky plachetky (bradavkami). Lupeny jsou vysoké 6-14 mm, bílé, někdy žlutavé, volné, tenké, jemné, husté, měkké, s četnými kratšími lupeny. Třen je bílý, štíhlý, značně vysoký ( mm) a tlustý (15-35 mm), plný, vláknitý, později dutý. Pod kloboukem má široký, bílý, nerýhovaný prsten a na bázi vejčitou hlízu, která je zejména v mládí mohutná a pravidelně zdobená zbytky bílé povrchové plachetky (bradavkami). Dužnina je bílá, někdy pod pokožkou nažloutlá, nasládlé chuti a nevýrazné vůně. Výtrusy jsou velké x 6-7 um, elipsoidní, bezbarvé, hladké. Výtrusný prach je bílý až žlutavý. Roste v létě (od července), hlavně však v srpnu a v září v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích, především pod smrky. Najde se v nížinách i na horách, často ve společnosti hřibu smrkového. Je překrásnou ozdobou našich lesů, a už proto by ji neměli ničit děti ani dospělí. Muchomůrka červená je jedovatá, ale otravy bývají jen náhodné (např. ji ochutnávají děti). Každý ji zná, s ničím šiji nemůže splést a nesbírají. Barvou klobouku je trochu podobná muchomůrce císařské, která však roste jen na jižním Slovensku a na jižní Moravě. Muchomůrka červená se podobá i blízce příbuzné, ale méně časté muchomůrce královské(tab.71) která se od ní liší zejména barvou klobouku, jenž je žlutavě až tmavě hnědý. Příznaky otrav vyvolaných muchomůrkou červenou se trochu podobají otravám vyvolaným muchomůrkou panterovou. Některé lidové názvy jsou např. vochomůrka, muchovíra, muchorůvka či murimucha. Stala se symbolem lesní idyly, často se objevuje na obrázcích v pohádkách, kreslených filmech a jako ozdoba na vánočním stromku. Nejedlé a jedovaté houby strana 21

2 Hřib satan Hríb satanský, Boletus satanáš Jedovatá. Obrázek 5: Hřib satan Klobouk je široký mm, pravidelný, mohutný a velmi masitý, hladký, zpočátku téměř kulovitě vyklenutý a přitiskly ke třeni, později polštářovitý, bělošedý, stříbřitý, někdy s olivovým nádechem. Jeho povrch bývá jemně šedobíle ojíněný. Ojínění dotykem mizí. Trubky jsou velmi jemné, za mlada žluté a kratinké, později jsou vysoké 8-25 mm, žlutozelenavé a na řezu slabě modrají. Ústí jsou velmi jemná, okrouhlá, v mládí žlutá, růstem se mění do karmínově červena až tmavě purpurová. Ve stáří bývají opět světlejší. Třen je dlouhý mm a tlustý mm, v mládí vejčitě kulovitý až soudkovitý, s tenkým krčkem, později měkký (někdy částečně dutý), barvy zlatožluté, uprostřed karmínové (purpurové). Od vrcholu má jemnou purpurovou síťku, která končí pod polovinou třeně. Dužnina je bělavá až bledě žlutavá, na řezu jen málo modrající. Modrá barva přechází po chvíli v šedobílou. Chuť i vůni má nevýraznou, snad trochu připomínající ořechy. Ve stáří mírně páchne po shnilém zelí. Výtrusy jsou velké x 6-7 um, elipsoidně vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivový. Hřib satan roste od července do září v teplejších krajích v listnatých lesích, a to hlavně pod duby, buky a habry, ale také pod lípami a lískovými keři na vápenitých půdách. V Cechách je dosti vzácný a mnozí houbaři jej neznají. Někteří říkají omylem satan hřibu žlučníku. Hřib satan je sice krásný, mohutný, sytě barevný hřib, ale zejména za syrová je jedovatý. Delší tepelnou úpravou jeho jedovatost mizí, přesto se nesmí sbírat. Ochutnání syrové houby působí rychlé a prudké otravy (zvracení, průjmy). Satanu se podobají další hřiby, např. rovněž jedovatý hřib nachový [Boletus rhodoxanthus (KROMBH.) KALLENB.], který má většinou hnědý klobouk a žlutou dužninu. Jiné za syrová jedovaté a podobné druhy jsou hřib rudonachový (Boletus rhodopurpureus SMOTL.) a hřib satanovitý (Boletus satanoides SMOTL.). Jen velmi nezkušený houbař by mohl pokládat jedlého koloděje nebo kováře za satana, jehož rozlišovací znaky jsou zcela zřetelné. (Především šedivý až stříbřitě šedivý klobouk.) Nejedlé a jedovaté houby strana 22

3 Hřib kříšť Hríb červený, Boletus calopus Nejedlý. Obrázek 6: Hřib kříšť Klobouk je široký mm, zpočátku polokulovitý, později vyklenutý. Okraj klobouku je v mládí tenký a nerovný. Povrch bývá nerovný, sametový, barvy olivově šedé až okrově hnědavé. Trubky jsou vysoké 4-14 mm, nejdříve citrónově žluté, později žlutě hnědavé. Na řezu modrají. Ústí trubek jsou jemná, drobná, okrouhlá, za mládí žlutá a žlutě červená, u starých plodnic zelenavá, po doteku nebo pomačkání modrozelená. Třen je vysoký mm a tlustý mm, za mládí hřibovitě břichatý, později válcovitý, někdy zúžený a opět rozšířený na bázi, která bývá červenohnědá až hnědá. Pod kloboukem je krásně žlutý s jemnou nápadnou síťkou, asi v jedné třetině začíná být červený; někdy se vytváří jen červený pruh,asi uprostřed třeně, kdežto ztlustělá báze je hnědá. Dužnina je bělavá, na vzduchu po rozříznutí mírně zelenomodrá. Chuť je zprvu trochu nasládlá, vzápětí však přechází v silně až odporně hořkou. Výtrusy jsou velké x 4,5-5,5 um, elipsoidní, vřetenovité, hladké, hnědavé. Výtrusný prach je hnědavý. Roste v listnatých i jehličnatých lesích a hájích od léta do podzimu v červenci až září (nejvíce v srpnu), zejména v podhorských krajích. Pro svou nepříjemnou hořkost je nejedlý a někdy se uvádí, že je i mírně jedovatý. Může se zaměnit za jedlé modráky, tj. koloděje a kováře, nebo i za jedovatého satana. Od všech uvedených hřibů se kříšť liší především zbarvením ústí trubek - nemá je červená, nýbrž citrónově žlutá. Také barva klobouku je jiná - světlejší než u kováře i koloděje, a ne tak světle šedá jako u satana. Nezkušené houbaře snad nejvíce mýlí přítomnost červené barvy na třeni. Kovář má třen nejintenzivněji červený nahoře pod kloboukem a nemá síťku. U koloděje je základní barva třeně nahoře žlutá, asi od poloviny směrem k bázi červená a po celém třeni je výrazná síťka s protáhlými oky. Třen satana je hned pod kloboukem dost úzký, potom náhle rozšířený (lahvicovitý). Nahoře je žlutý, asi od poloviny karmínově červený a odshora až pod polovinu má hustou, jemnou, červenou síťku. Třen křiste se tedy zřetelně liší od třenu kováře, koloděje i satana. Ústí trubek u těchto tří druhů jsou živě červená, jen u kováře někdy oranžová. Při zkoušce ze základních znalostí hub je třeba umět odlišit křiste od jedlých hřibů uvedených v seznamu tržních hub ČSN. Nejedlé a jedovaté houby strana 23

4 Vlákníce začervenalá (Patouillardova) Vláknica Patouillardova, Inocybe Patouillardii Prudce jedovatá. Obrázek 7: Vláknice začervenalá Klobouk má široký mm, dosti masitý, zvoncovitý, později rozložený, vláknitý a paprsčitě rozpukaný. V mládí je jako celá plodnice bílý nebo bělavý, hedvábně lesklý, paprsčitě vláknitý. Po doteku nebo stářím se zbarvuje rumělkově červeně. Lupeny jsou nízké (5-7 mm), zpočátku bělavé, později našedlé okrové až tmavě okrové, někdy červeně skvrnité s bílým a vločkatým ostřím. Třen je mm a tlustý mm, válcovitý, vláknitý, plný, dole obvykle nepatrně kyjovitě ztlustělý, někdy také odshora dolů postupně červeně skvrnitý. Dužnina je hutná, bílá nebo bělavá, stářím červenající. Má nevýraznou chuť a nepříjemný, těžko určitelný vláknicový" pach (tj. spermatický s větší či menší příměsí ovocné vůně). Výtrusy jsou velké 9-15 * 6-8 um, ledvinovitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je žlutavý. Vlákníce začervenalá (Patouillardova - čti patujárova) roste od května do října (nejvíce v červnu) v teplejších oblastech na vápenitých půdách. Najde se v listnatých lesích, parcích, hájích i stromořadích, zejména pod lipami, buky a habry. Jde o prudce jedovatou houbu, která působí otravy muskarinového účinku, jež jsou mnohem nebezpečnější než otravy muchomůrkou červenou. Příznaky otravy se projevují brzy po požití pokrmu celkovou nevolností, úzkostí, pocitem hladu, pocením a nadměrným sliněním. Později se dostavuje zvracení, průjem a dusnost. Při velké dávce jedu a bez lékařské pomoci může nastat i smrt. Mladé bílé plodnice vlákníce Patouillardovy se mohou zaměnit za čirůvku májovku, neboť někdy rostou koncem května na stejných místech. Typické červenání dužniny však snadno tuto jedovatou vláknící prozradí. Pozorní a zkušení houbaři ji nemohou zaměnit ani za mechovku obecnou, ani závojenku podtrnku [Entoloma clypeatum (L. ex HOOK.) KUMM.] Z dalších jedovatých vlákníc, u nichž nejsou dosud zcela ustálena jména, je třeba upozornit na vláknící zemní [Inocybe geophylla (SOW. ex FR.) KUMM.], bílou [Inocybe argillacea (PERS. ex FR.) SING.] a Godeyiovou (Inocybe go-deyi GILL.), která se bílým zbarvením a náchylností k červenání značně podobá vláknici Patouillardově. Vzhledem k tomu, že existují i další jedovaté vlákníce, vyřazuje se celý rod Inocybe ze sběru. Přívlastek Patouillardova se dost špatně pamatuje, lepší je proto název vlákníce začervenalá, který upozorňuje zároveň na důležitý poznávací znak. Nejedlé a jedovaté houby strana 24

5 Otravy houbami v posledních letech Nejedlé a jedovaté houby strana 25