Klouzek středozemní Suillus mediterraneensis (Jacquetant et Blum) Redeuilh

Transkript

1 Hriby_054_ :53 Stránka 80 Klouzek středozemní Suillus mediterraneensis (Jacquetant et Blum) Redeuilh Klobouk je mm široký, zprvu polokulovitý, potom klenutý až rozložený, v raném mládí žlutý, později žlutookrový, nakonec až tmavě hnědý, ale zbytky žlutého zbarvení vytrvávají na klobouku dlouho (někdy až do dospělosti) jako nepravidelné žluté skvrny a šmouhy na temeni a jako žlutý lem na okraji klobouku; povrch je slizký, po oschnutí lesklý. Rourky jsou 5 10 mm dlouhé, připojené nebo krátce sbíhavé, žlutookrové, okrové nebo hnědookrové. Póry jsou v mládí poměrně sytě zbarvené, okrové až okrově hnědé, později žlutookrové nebo sytě žluté, dosti drobné, v mládí často pokryté drobnými kapičkami, které jsou už v raném stadiu hnědé. Výtrusný prach je hnědý. Třeň je mm velký, válcovitý. Povrch třeně je bělavý, jen v horní části světle nažloutlý, pokrytý drobnými kapičkami nahnědlé tekutiny usychající postupně na tmavě hnědá zrníčka. Bez vela a bez prstenu. Nejspodnější část třeně je pokrytá bělavou plstí, která po doteku někdy nepatrně růžoví, ale mycelium připojené k bázi třeně není zřetelně růžové. Dužnina je bělavá, jen v klobouku někdy světle nažloutlá, na řezu neměnná nebo nepatrně žloutnoucí. Vůně je nenápadná, chuť mírná. Mikroznaky. Výtrusy jsou ,5 4,2 µm velké, hladké, elipsoidně vřetenovité, s mělkou suprahilární depresí. Pokožka klobouku je tvořena ixotrichodermem. Ekologie a rozšíření. Druh rozšířený v zemích z okolí Středozemního moře, kde tvoří mykorhizu s některými místními borovicemi, například s Pinus halepensis, Pinus pinea a Pinus pinaster. Na našem území nebyl nalezen, ale mohou se s ním setkat naši turisté cestující do Středozemí. Fruktifikuje od září do konce listopadu. Praktický význam. Jedlý. Poznámky. Klouzek středozemní je podobný klouzku Belliniho (Suillus bellinii), od něhož se liší zejména tmavšími, v mládí okrovými až okrově hnědými póry, a zbarvením klobouku, které je v mládí žluté a později víceméně hnědé se žlutými šmouhami a skvrnami. Existuje i xantoidní forma tohoto druhu, popsaná jako Suillus mediterraneensis f. xanthus Estades et Hurtado, která se vyznačuje celkovým zlatavě žlutým zbarvením plodnic. (JŠ) Klouzek Belliniho Suillus bellinii (Inzega) Kuntze Klobouk je mm široký, zprvu polokulovitý, potom klenutý až rozložený, dlouho podehnutý, v mládí bílý nebo bělavý, později částečně nahnědlý a částečně bělavý, ve stáří obvykle celý hnědý, jen málokdy s příměsí nažloutlých odstínů; povrch je slizký, po oschnutí lesklý. Rourky jsou 5 10 mm dlouhé, připojené nebo krátce sbíhavé, v mládí bílé nebo bělavé, později bledě nahnědlé nebo trochu nažloutlé. Póry jsou stejné barvy jako rourky, poměrně drobné, v mládí často pokryté drobnými bělavými kapičkami, které hnědnou až v pozdějších stadiích. Výtrusný prach je hnědý. Třeň je mm velký, válcovitý. Povrch třeně je bělavý, později bývá v horní části většinou nažloutlý a v dolní části nahnědlý, pokrytý drobnými žlaznatými kapičkami hnědé tekutiny. Bez vela a bez prstenu. Plst na bázi třeně je bělavá. Dužnina je bělavá, nad rourkami někdy světle nažloutlá, na řezu neměnná. Vůně je nenápadná, chuť mírná. Mikroznaky. Výtrusy jsou 8,5 10 3,2 4,2 µm velké, hladké, elipsoidně vřetenovité, s mělkou suprahilární depresí. Pokožka klobouku je tvořena ixotrichodermem. Ekologie a rozšíření. Je rozšířený ve Středozemí, kde roste pod některými místními druhy borovic, například pod Pinus halepensis a Pinus radiata. Na našem území nebyl nalezen. Fruktifikuje od září do konce listopadu. Praktický význam. Jedlý. Poznámky. Klouzek Belliniho je nejvíce podobný klouzku středozemnímu (Suillus mediterraneensis), od něhož se liší hlavně mnohem světlejšími póry, které jsou v mládí bílé nebo bělavé a u dospívajících plodnic dlouho bledé, nahnědlé nebo jen slabě nažloutlé. Rozdíl je také ve zbarvení klobouku, jež je u typických plodnic klouzku Belliniho v mládí bílé nebo bělavé, teprve později hnědobílé a nakonec až tmavě hnědé. I tento druh má xantoidní (žlutou) formu, která byla popsána jako Suillus bellinii f. lutea Pérez-de-Gregorio. (JŠ) 80

2 Hriby_054_ :53 Stránka 81 Nahoﬁe: klouzek stﬁedozemní (Suillus mediterraneensis) Dole: klouzek Belliniho (Suillus bellinii) Foto: Josef utara Foto: Celestino Gelpi 81

3 Hriby_054_ :53 Stránka 82 Klouzek sibiřský Suillus sibiricus (Singer) Singer Klobouk je mm široký, zprvu polokulovitý, potom klenutý, v počátečním stadiu bělavě až nahnědle plstnatý, ale během růstu se brzy stává slizký, žlutý, olivově žlutý až hnědožlutý, pokrytý hnědými přitisklými šupinami, které jsou nejnápadněji vyvinuty v blízkosti okraje klobouku. Rourky jsou až 10 mm dlouhé, připojené nebo krátce sbíhavé na třeň, zprvu světle nebo živě žluté, potom olivově žluté, nakonec až hnědožluté. Póry jsou stejné barvy jako rourky, ve stáří poněkud radiálně protáhlé, středně velké (zhruba 1 3 mm), na otlačených místech zvolna hnědnoucí, někdy pokryté drobnými červenovínovými kapičkami, které po zaschnutí zůstávají na pórech jako drobné hnědé krupičky. Výtrusný prach je světle hnědý se slabým olivovým nádechem. Třeň je ( 25) mm velký, téměř válcovitý. V raném stadiu je mezi okrajem klobouku a třeněm vytvořeno bělavé plstnaté velum, které v mládí zakrývá rourky. Toto velum se brzy roztrhává a jeho útržkovité zbytky zůstávají na okraji klobouku a na povrchu třeně, kde tvoří plstnatý prsten. Povrch třeně je žlutý, ve spodní polovině třeně někdy žlutavě bělavý, často pokrytý drobnými kapičkami vínově červené kapaliny usychajícími postupně na tmavě hnědá zrníčka. Plst na bázi třeně a bazální mycelium jsou bělavé, někdy slabě narůžovělé. Dužnina je žlutá, po rozkrojení se nemění nebo získává slabý načervenalý nádech. Vůně je nenápadná, chuť mírná, trochu nakyslá. Mikroznaky. Výtrusy jsou (7 )8 12( 13,5) (3,6 )4 5 µm velké, hladké, elipsoidně vřetenovité, s mělkou suprahilární depresí viditelnou z bočního pohledu. Pokožka klobouku dospělých plodnic je tvořena ixotrichodermem s hyfami 3 8( 11) µm širokými. Klouzek sibiřský patří do skupiny klouzků, které mají inkrustované shluky oleocystid vyvinuté jak na rourkách, tak na povrchu třeně. Ekologie a rozšíření. Velice vzácný druh, který byl u nás zatím nalezen pouze na dvou lokalitách. Tvoří mykorhizu s některými borovicemi, které mají pět jehlic ve svazečku, zejména s borovicí rumelskou (Pinus peuce) a borovicí limbou (Pinus cembra). Fruktifikuje od srpna do začátku října. Praktický význam. Je jedlý, ale rozhodně by se neměl sbírat pro kuchyňské účely; jedná se totiž o kriticky ohrožený druh zařazený do Červeného seznamu hub České republiky. Měl by se tedy chránit a jeho nálezy by se měly evidovat a dokladovat. Poznámky. Klouzek sibiřský je dobře charakterizovaný zejména šupinkatým povrchem klobouku, nápadným bílým plstnatým velem mladých plodnic, které na třeni zanechává plstnatý prsten, a růstem pod některými cizokrajnými druhy borovic. Celkový vzhled tohoto druhu je tak typický, že jeho odlišení od ostatních klouzků rostoucích u nás by nemělo být obtížné. (JŠ) 82

4 Hriby_054_ :53 Stránka 83 Nahofie: klouzek sibifisk (Suillus sibiricus) Dole: klouzek sibifisk (Suillus sibiricus) Foto: Edvard Skála Foto: Yves Deneyer 83

5 Hriby_054_ :53 Stránka 84 Klouzek žlutavý Suillus flavidus (Fr.: Fr.) J. Presl Klobouk je mm široký, tence masitý, kuželovitý, kuželovitě klenutý až rozložený, v dospělosti někdy s tupě zaobleným hrbolem na temeni, špinavě žlutý, olivově žlutý až žlutohnědý, obvykle šedohnědě nebo hnědě žíhaný a víceméně slizký. Rourky jsou 3 8 mm dlouhé, připojené nebo krátce sbíhavé na třeň, v mládí světle žluté až živě žluté, potom olivově žluté nebo žlutookrové, u starých plodnic až žlutohnědé. Póry jsou stejně zbarvené jako rourky a poměrně velké, ve stáří zřetelně radiálně protáhlé, 2 3( 4) mm velké, na otlačených místech zvolna světle hnědnoucí. Výtrusný prach je rezavě hnědý až středně hnědý, někdy se slabým olivovým nádechem. Třeň je mm velký, většinou štíhlý a protáhlý, obvykle téměř válcovitý, ve vzácných případech dole poněkud rozšířený, v bazální části někdy trochu pokroucený. V mládí je mezi okrajem klobouku a třeněm vytvořeno gelatinózní velum, které zakrývá rourky. Velum se brzy roztrhává a jeho zbytky zůstávají na povrchu třeně, kde tvoří hnědý gelatinózní prsten. Horní část třeně je žlutá, pokrytá jemnými žlaznatými kapičkami, spodní polovina třeně je špinavě nažloutlá až špinavě bělavá, často trochu podélně žíhaná. Plst na bázi třeně je bělavá. Dužnina je špinavě nažloutlá, po rozkrojení neměnná nebo nepatrně hnědnoucí. Vůně je nenápadná, chuť mírná, trochu nakyslá. Mikroznaky. Výtrusy jsou (7,5 ) µm velké, hladké, elipsoidně vřetenovité, s mělkou suprahilární depresí viditelnou z bočního pohledu. Pokožka klobouku je tvořena ixotrichodermem s tenkými, 3 6 µm širokými hyfami uzavřenými v gelatinózní vrstvě. Shluky inkrustovaných oleocystid jsou vytvořeny jak na pórech a uvnitř rourek, tak na povrchu třeně. Ekologie a rozšíření. Vzácný druh vyskytující se na podmáčených stanovištích, zejména na rašeliništích, rozšířený od pahorkatin až do hor. Tvoří mykorhizu s některými borovicemi, které mají dvě jehlice ve svazečku, především s borovicí lesní (Pinus sylvestris), borovicí blatkou (Pinus rotundata) a v horských polohách s borovicí klečí (Pinus mugo). Mimo chráněná území je ohrožen odvodňováním mokřadů a likvidací přirozených biotopů. Plodnice se objevují od července do konce září. Praktický význam. Klouzek žlutavý je jedlý, ale jeho plodnice bývají obvykle nakyslé a nasáklé vodou, takže nejsou příliš chutné. Patří mezi chráněné druhy podle vyhlášky č. 395/92 Sb. Byl také zařazen do Červeného seznamu hub České republiky jako ohrožený druh. Měl by se tedy chránit a jeho nálezy by se měly evidovat a dokladovat. Poznámky. Klouzek žlutavý je snadno poznatelný druh, charakterizovaný svými plodnicemi s menším, méně masitým kloboukem a většinou se štíhlým, protáhlým třeněm, poměrně velkými, radiálně protáhlými póry, gelatinózním velem, které na třeni zanechává hnědý slizký prsten, a růstem na podmáčených stanovištích v kobercích rašeliníku. Svými výraznými znaky se dostatečně odlišuje od ostatních klouzků. (JŠ) 84