PŘEHLED METOD PASTORAČNÍ PRÁCE

Transkript

1 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta Katedra praktické teologie PŘEHLED METOD PASTORAČNÍ PRÁCE SKRIPTUM K PŘEDMĚTU SPECIÁLNÍ OKRUHY PASTORACE České Budějovice 2009

2 Obsah Obsah... 2 ÚVOD VIDĚT POSOUDIT JEDNAT KRITERIOLOGIE KAIROLOGIE PRAXEOLOGIE Exkurz: Kombinace metod vidět-myslet-jednat a kriteriologie-kairologie-praxeologie ORTODOXIE ORTOPRAXE MYSTAGOGICKÁ PASTORACE SOCIÁLNÍ PASTORACE JEMNÁ MOC PASTÝŘŮ EXKURZ: PASTORAČNÍ PRACOVNÍK JAKO STAROVĚKÝ MISIONÁŘ PASTORAL COUNSELLING STŘET A NEVTÍRAVÉ SVĚDECTVÍ Závěr Literatura

3 Úvod Tato příručka vznikla jako studijní pomůcka pro předmět Speciální okruhy pastorace, který má studenty teologie a příbuzných oborů (učitelství náboženství, ap.) uvést do hlubších souvislostí praxe církve, resp. pastorační práce. Cílem příručky je přehledným způsobem představit různé metody pastorační práce, které se vyvinuly v evropské teologii zejména ve 20. st. Při popisu těchto metod budeme vycházet především z toho, že hlavním úkolem pro praxi církve je evangelizace, resp. svědectví o evangeliu (Srov. Mk 16,15; Mt 28,18-20a; Lk 24,46-48). Přičemž je důležité, aby svědectví o evangeliu probíhalo způsobem přiměřeným situaci, ve které se odehrává (Srov. kázání Petra v Jeruzalémě [Sk 2,29-4,42] a kázání Pavla v Athénách [Sk 17,22-34]). Slovo metoda pochází z řeckého methodos a znamená cesta, řízení nebo hledání. V obecném významu způsob, jak dosáhnout jistého předem stanoveného cíle prostřednictvím vědomé a plánovité činnosti. Při pastorační práci je tedy třeba chápat metodu jako cestu, po které se pastorace ubírá, nebo jako to, čím se pastorační práce řídí. Tato příručka se tedy zabývá tím, jak realizovat evangelizaci (cíl pastorace) prostřednictvím vědomé a plánovité činnosti (metody pastorace). Předběžné poznámky Než se budeme věnovat přímo jednotlivým metodám pastorační práce, je na místě učinit dvě poznámky, které by měly napomoci lepšímu pochopení jednotlivých metod. Jde jednak o otázku, zda vůbec můžeme mluvit o metodách pastorační práce, vnímáme-li církev jako kolektivní subjekt pastorace, a v druhém případě jde o to, upozornit na problematiku vzájemného propletení metod pastorační práce s metodami praktické teologie. Poznámka první k problematice subjektu a objektu pastorace Můžeme mluvit o nějakých metodách pastorace, když mluvíme o tom, že pastorace se odehrává na rovině subjekt-subjekt, resp. že církev je kolektivní subjekt pastorace? Jinými slovy: Jsou-li stanoveny nějaké metody, které se v pastoraci používají, neznamená to, že se přeci jen zachovává starší model chápání pastorační práce, tedy model subjektu a objektu pastorace, kdy subjekt pastorace (např. kněz) vykonává dle metod pastoraci jejích objektech (tzn. věřících) 3

4 Metody, jak uvidíme níže, ze své podstaty předpokládají, že jsou pomůckou pro pastorační pracovníky * v jejich práci. Tím ale ještě není řečeno, že usilují o to, aby pastorační pracovník jako subjekt pastorace jednal s dalšími lidmi jen jako s objekty pastorace. Zde popsané metody jsou zmařené přesně obráceně, tzn. že mají být pomůckou pastoračnímu pracovníkovi k tomu, aby mohl uschopnit a podpořit ostatní lidi, aby se také stali subjekty pastorace. Tak je vytvářena církev, která je kolektivním subjektem pastorace, protože má jako celek usilovat o evangelizaci, která je cílem pastorace. Užitím pojmu pastorační práce tak chceme pojmově odlišit činnost směřující k tomu, aby věřící byli subjekty pastorace od pastorace jako praxe církve. Co do jejich podstaty se ovšem oba pojmy samozřejmě prolínají, takže pastorační práce je součástí pastorace jako praxe církve. Poznámka druhá k užívání metod ve vědě a v praxi Praktická teologie částečně trpí tím, že se její metody jako teologického oboru prolínají nebo jsou úzce spojeny s metodami, které navrhuje pro pastorační praxi. To neplatí absolutně o všech metodách, ale o těch klasických zcela jistě. Nastává tak někdy situace, kdy je metoda vědeckého zkoumání jaksi v malém použita v praxi. S tím je spojeno jisté nebezpečí, že se praxe takříkajíc zvědečtí. Pastorační pracovník se pak v praxi chová jako jeho učitel na univerzitě: Vysvětluje souvislosti, argumentuje teologickými teoriemi nebo závěry koncilů a nebo pouze reflektuje stávající pastorační situaci. Konkrétní problém se tím dostane mimo zorný úhel pastorační praxe teoreticky je sice popsán a zanalyzován, ale v praxi se neděje nic. Proto je pro pastorační praxi důležité, uvědomit si, že teologické znalosti, resp. znalosti pastorální teologie, jsou jen jednou z mnoha částí praxe církve; a to částí systematizovanou, vědeckou. Ale vedle ní existují i jiné podoby, resp. části, praxe církve, jejichž nositeli nejsou pastorační pracovníci, ale ostatní křesťané. To se úzce dotýká metod pastorační práce, protože v tomto kontextu je přijatelná jen taková metoda, která a to je její podstata dává prostor pro jednání i ostatním nositelům praxe církve, tedy všem věřícím. * Pojmem pastorační pracovník jsou zde souhrnně označováni biskupové, kněží, jáhni a pastorační asistenti (vč. modifikací tohoto označení pro laiky v pastoraci), kteří byli skutečně ustanoveni k pastorační práci a ne k práci administrativní. 4

5 1. Vidět Posoudit Jednat Popis Jedná se o dnes již klasickou a celosvětově uznávanou metodu, která má své kořeny v první polovině 20. st. v Belgii, a vznikla při práci s kroužky dělnické a rolnické mládeže nazvanými JOC a JAC, které založil Josef Cardijn ( ). Přesněji řečeno, vznikla jako princip práce těchto kroužků, které byly J. Cardijnem podporovány a vedeny k samostatnosti a sebeorganizaci. To znamená, že tato metoda vznikla v pastorační praxi a pro pastorační praxi. Nebyla tedy vyvinuta akademickou teologií a sám Cardijn metodu dokonce nikdy ani systematicky nepopsal. * Magisteriem byla tato jeho metoda akceptována její aplikací v encyklice Jana XXIII. Mater et magistra (čl. 236) vydané r tedy ještě za Cardijnova života. Vidět posoudit jednat je také metodou konstituce Gaudium et spes, resp. celého II. vatikánského koncilu. Minimálně do té míry, do jaké konstituce o církvi v dnešním světě vystihuje samotnou podstatu tohoto koncilu: Koncil zamýšlí nejprve posoudit v tomto světle hodnoty (tzn. světle víry, pozn. M.O.), které se dnes nejvíc cení, a zapojit je na jejich božský zdroj. Pokud jsou tyto hodnoty plodem nadání daného člověku Bohem, jsou velmi dobré, ale pokaženost lidského srdce je nezřídka odvrací od jejich náležitého zaměření, takže potřebují být očištěny (GS 11). Sám Cardijn vycházel ze svého hlubokého křesťanského a teologického přesvědčení, které ovšem v jeho době nebylo ještě ani zdaleka samozřejmé, že totiž každý člověk bez rozdílu má od Boha nezrušitelnou důstojnost, ke které se váže boží povolání a poslání pro každého konkrétního člověka, tedy i pro prostého mladého belgického dělníka. Svou pastorační práci pak zaměřil na to, aby dělnickou mládež naučil společně poznávat a uskutečňovat svou důstojnost, povolání a poslání. Proto kroužkům JOC a JAC připravil metodu vidět posoudit jednat: V kroku vidět šlo o nepředpojaté, bezpředsudečné a přesné vnímání životních skutečností. Nešlo zde o spolehnutí se na vlastní či cizí teorie o skutečnosti, ale o vytvoření vlastního obrazu o životní skutečnosti. Tento obraz však neměl být pouhým poznáním skutečnosti, ale přikloněním se k lidskému životu i s jeho nedostatky a jeho zranitelností. Šlo o akt víry, protože v tomto kroku mělo být vlastně člověku a lidem vycházeno vstříc tak, jak člověku a lidem vychází vstříc Bůh. * Vycházím zde proto také především z reflexe této metody německou pastoralistkou Staphanie Klein. 5

6 Druhý krok posoudit cílil na porozumění, reflexi, srovnání a výklad získaných poznatků a zkušeností. Zkoumaná situace byla porovnávána s jinými situacemi, se zkušenostmi, s teoretickými poznatky, atp. V tomto kroku byl velmi důležitý společný rozhovor. Víra zde tedy nevystupovala jako instance, která posuzuje získané poznatky a zkušenosti, ale pomáhala rozpoznávat, nakolik je v životní praxi zastřená nebo pošlapávaná lidská důstojnost. Víra tak vedla zejména k hledání příčin tohoto zatemnění a pošlapání lidské důstojnosti a také k hledání možností, jak to změnit. Důvěra ve vlastní posouzení a výklad se zakládala ve víře v povolání a poslání člověka, které mu spolu s důstojností dává Bůh, takže je člověk schopen toto své poslání a povolání pomocí posouzení a výkladu vlastních zkušeností a poznatků, hledat a nalézat. Ve třetím kroku jednat se projevila cílová perspektiva metody: nejde o jen o poznání a vhled do životní skutečnosti, ale především o její změnu, o změnu každodenního života a společenských struktur. Tato změna se děje konkrétním jednáním, jehož horizontem je Bohem daná důstojnost člověka, což Cardijn vyjadřoval zcela profánně znějící větou, že každodenní život by měl být žit velkoryseji a krásněji. Později tato metoda našla odezvu zejména v Latinské Americe, kde se uchytila v praxi teologie osvobození. Odtud byla transportována zpět do Evropy v podobě tzv. Sozialpastoral, kterou popisuje a systematizuje Hermann Steinkamp, a ke které se dostaneme později. Velké pozornosti se této metodě dostalo také v německojazyčné pastorálce mj. právě i díky Sozialpastoral. Přes různé kritiky je považována stále za zásadní metodu jak pastorační praxe tak i praktické teologie. V r o ní přední německý pastoralista Herbert Haslinger uvedl, že se zřetelem na nyní reflektovanou resp. koncipovanou praxi: je v kroku vidět nejprve kriticky, tzn. se zájmem na odkrytí a změny chybného vývoje, vzata na vědomí situace s jejími danostmi a systemickými souvislostmi ve společnosti a církvi a radikálně, tzn. jdouc pokud možno až k základu příčin a souvislostí, analyzována; ve druhém kroku posoudit následuje argumentativní zdůvodnění kritérií obsažených ve křesťanské víře, resp. v Písmu a tradici, aby mohla být situace posouzena dle měřítek evangelia; tak se konečně dochází ve třetím kroku jednat od této orientace přes formulaci cílů, plánování jednotlivých kroků a informování zúčastněních o jejich roli k nové praxi nebo 6

7 koncepci nové praxe, která odpovídá jak situačním požadavkům a možnostem tak i teologickým kritériím. Z popisu Cardijnova pojetí i z pojetí Haslingerova je patrné, že metoda se má týkat jak vědeckého bádání praktické teologie (více patrné u Haslingera) tak i pastorační práce. Užití metody v praxi je dokonce i celkem běžné a nepůsobí nijak složitě, jak nám může ukázat následující příklad. Příklad a) vidět: Děti a mladí se ve farnosti necítí ; b) posoudit: je třeba se jim věnovat, ovšem tak, aby se i oni stávali subjekty pastorace; c) jednat: zavedou se dětské mše, do kterých se mládež zapojí jako spolupracovníci faráře a katechetky. Zhodnocení Z uvedeného popisu Cardijnova pojetí metody u Stephanie Klein a z jejího více současného pojetí u Hermanna Haslingera je patrné, jakým vývojem metoda prošla a jak můžou být původní Cardijnovy záměry dnes chápány značně odlišně. Svou roli zde zcela jistě sehrál a teologie osvobození a její vliv na tuto metodu. Odtud se do ní např. u Haslingera dostává důraz na kritický přístup v kroku vidět, zatímco Cardijnovi šlo o to vidět životní situaci člověka bez předsudků a snažit se ji přiblížit tak, jak se člověku snaží přiblížit Bůh. Částečný problém nastává s tím, že ve chvíli, kdy se stala jak metodou praktické teologie, tak i metodou pastorační praxe, začala být často chápána absolutisticky. 7

8 Typický příklad úpadku této metody a) Vidět: Ubývá lidí, kteří chodí ke svátosti smíření. b) Posoudit: To co dříve řešili s knězem, řeší teď s psychologem. c) Jednat: Při farnosti se zavede nějaká křesťanská psychologická poradna, nebo opak: káže se o tom, že psycholog nemůže dát svátostné rozhřešení. Klíčové je zde právě správné vidění a posouzení problému. Jistě, dříve šlo řešit řadu věcí jen s knězem, a navíc jen formálně, tj. při zpovědi. Se vznikem a rozvojem psychologie proto došlo k tomu, že lidé tyto problémy řeší s psychologem a ne s knězem. Proto některé farnosti zejména v západní Evropě zřizují psychologické poradny. Při posouzení se ale zejména v našem kontextu dochází někdy také k jinému závěru, a sice, že se vytratil pocit viny a potřeba smíření. Nové jednání pak spočívá v tom, že je věřícím potřebnost svátosti smíření všemi možnými způsoby zdůrazňována a to většinou bezvýsledně. Zřejmě v obou případech však první a druhý krok metody nebyl správně proveden. Je pravda, že řada z toho, co se dřív řešilo s knězem u zpovědi, vlastně patří do oblasti psychologie. Zároveň je také pravda, že k praxi církve bytostně patří pokání. Z toho vyplývá, že psychologické poradny zřizované církví mohou být dobrou a potřebnou součástí diakonie církve, nepřispívají však nijak ke kající praxi v církvi. Protože ale řada problémů, které se dříve řešili v rámci svátosti smíření patří do oblasti psychologie, nemají smysl ani plamenná kázání o tom, že je třeba více chodit ke zpovědi. Krok posoudit by tedy v tomto příkladu měl vést k otázce, jak má vypadat kající praxe církve v době, kdy do ní už nepatří řada problémů, které dříve byly její neodmyslitelnou součástí. Stojí zde za to také upozornit na nejhorší verzi mutace této metody, kterou by jsme mohli nazvat zpsychologizování zpovědi, kdy se kněz místo o kající praxi snaží při zpovědi o psychoterapii. Obraťte se (čiňte pokání) a věřte evangeliu (Srov. Mk 1,15) s tím už nemá nic společného. Příklad ukazuje na to, jak důležité jsou kroky vidět a posoudit, tedy jak důležité je vidět stávající situaci bez předsudků a jak je důležité ji správně analyzovat což zdůrazňoval už sám Cardijn. Dojde-li zde k chybě, vede to ke špatnému návrhu nového jednání. Problém nebo chyba tak může spočívat v prvním kroku v tom, kdy je místo skutečného problému pozorován jen jeho příznak. (Tzn., že je např. pozorován úbytek kajícníků u zpovědi, a ne skutečnost, že lidé už svátostí smíření neřeší své psychické problémy.) A to je zřejmě dáno tím, že metoda vidět posoudit jednat nestanovuje ve svých novějších pojetích žádná zásadní kritéria pro svůj první krok. Mohu tedy vidět cokoliv, co mi zlíbí, hodí, atp. Příp. naopak nevidět, co bych vidět měl. Nestanovení jasných kritérií hned z počátku je citelnou slabinou této metody. V původním pojetí této metody ovšem toto kritérium existovalo: Cardijnovi šlo o to vyjít člověku vstříc tak, jak mu vychází vstříc sám Bůh v Ježíši Kristu. Cardijnovým kritériem, které celé metodě předcházelo, tedy bylo následovní Boha v jeho hledání člověka. 8

9 Druhý problém je speciálně v češtině s přesným názvem této metody. Ve francouzštině se používá název voir, juger, agir, což doslova znamená: vidět, soudit, jednat. Němčina tato slova překládá jako Sehen, Urteilen, Handeln, tj. vidět, (po)soudit, jednat. V německé teologii se lehce negativně zabarvenému slovu Urteilen dostalo ze strany některých pastorálních teologů kritiky, že zavadí praxi, kdy teologové příliš posuzují zjištěné skutečnosti. To v důsledku znamená, že zjistí-li při posouzení nesoulad mezi kriterii evangelia a praxí, požadují razantní nápravu upravení praxe dle kritérií. Přitom ale většinou se už nikdo neptá, jak by měl proces přechodu od stávající praxe k praxi odpovídající kritériím vypadat. Domnívám se, že v češtině je možné druhý krok nazvat také slovem myslet. Použití slova myslet má tu výhodu, že nevede k posuzování a tvrdému napasování praxe na kritéria, ale nechává otevřený prostor pro proces změny. Díky tomuto procesu změny totiž může vzniknout taková nová praxe, která je cestou od té stávající k naplnění kritérií. Zde by šel jako ilustrace použít výrok Jana XXIII.: V pastoraci je nutné dělat to, co je potřeba a ne to, co chceme. To, co v pastoraci chceme dělat, je většinou tvrdé napasování praxe na teologická kritéria přizpůsobení praxe tomu, jak je popisována v Bibli. To co je v pastoraci třeba dělat, je potom vytváření cesty od stávající praxe k ideálům, které vycházejí ze Zjevení a jsou popsány v Bibli, tzn. např. cesty k podpoře lidské důstojnosti. Použití slova myslet pro druhý krok této metody lze v české teologii zdůvodnit jejím kontextem: V době pronásledování křesťanů komunistickým režimem bylo jasné, že biblická kritéria nejde v praxi církve ihned a bez problémů uplatňovat. Některá pak nešla uplatňovat vůbec. A tak se hledala nová cesta, jak vůbec některých kritérií dosáhnout. Pokusů o tuto novou cestu existovalo hned několik. Karel Skalický je např. systematizuje v předmluvě k novému vydání svého komentáře ke konstituci Gaudium et spes. Za další obdobné koncepty, které nevznikly v praxi ale v akademickém prostředí, můžeme označit myšlenky Jakuba Trojana zachycené v tzv. teologii průšvihu a Josefa Zvěřiny v knize Odvaha být církví. Zejména však sem můžeme zařadit myšlenku umírající církve pospanou v eseji Oto Mádra Modus moriendi církve. 9

10 Možnosti využití v praxi Metoda je velmi ve svém novějším pojetí vhodná ve chvíli, kdy se objeví problém, který je třeba řešit. Příklad: V hornorakouském v Linci existuje od 60. let 20. st. duchovní správa pro Čechy a Slováky, která vznikla v reakci na vlnu emigrantů z Československa po roce Dnes jí už ale tvoří především lidé, kteří do Rakouska přicházejí z ČR nebo SR za legální prací, au-pair, ti, kdo pracují načerno většinou jako novodobí sluhové a služky, uklízečky, studenti, atp. Aplikace metody: a) Vidět: Lidé se v cizině cítí sami. b) Myslet: Communio je posláním, realizací církve. c) Jednat: Vytvářet communio společenství: při liturgii, při agapé pohoštění po mši, společenskými akcemi, atd. Přičemž je jasné, že communio nikdy nebude dokonalé, resp. pocit osamění v cizině vždy nějakým způsobem přetrvá. Jinou standardní situací pro tuto metodu je chvíle, kdy pastorační pracovník nastupuje na nové působiště. Tradiční zásada, že první rok nemá nic měnit, je jiným vyjádřením pro to, že nejprve je třeba vidět a myslet, a až potom je možné nějakým způsobem jednat. Zůstává však otázkou, zda by nemělo být více využíváno i její původní tedy Cardijnovo pojetí, a to včetně účelu, pro který vznikla, tedy jako princip práce malých společenství věřících. 10

11 2. Kriteriologie Kairologie Praxeologie Popis Tato metoda bývá někdy mylně zaměňována s předchozí. Ačkoliv jsou si obě metody skutečně podobné, liší se navzájem jednak tím, že tato metoda vzniká v akademickém prostředí, jednak také tím, že se první krok předchozí metody vidět zde pod pojmem kairologie dostává až na druhé místo. Na prvním je stanovení kritérií kriteriologie. Tím ovšem nedochází jen k změně postupu při použití předchozí metody, ale k vytvoření metody nové. Jejím autorem je rakouský teolog Paul Michael Zulehner, a hlavní přínos této metody spočívá v tom, že klade důraz, resp. vytváří prostor, pro nutné stanovení teologických (biblických) kritérií pro křesťanskou praxi. Tedy stanovuje pro křesťanskou praxi jasné cíle. Její první krok kriteriologie je stanovením kritérií, resp. cílů pro křesťanskou praxi. Tyto cíle vycházejí zejména ze Zjevení, tzn. z Písma, a dále i z tradice a další teologické reflexe. Za základní kritérium, resp. cíl, pro křesťanskou praxi je považována evangelizace, která je však podle Zulehnera pojem příliš široký, takže je třeba odvodit další dílčí kritéria nebo cíle, které pojem evangelizace specifikují (např.: spravedlnost, mír, osvobození, život, lid Boží). Teprve až na základě kritérií je v druhém kroku kairologie zkoumána současná praxe, resp. jsou zkoumána znamení času: Kairos řec. příhodný čas. Těm je pak dán dle stanovených kritérií a cílů teologický výklad: Je třeba zjistit, k naplnění kterého z cílů je zde a nyní příhodný čas. Navazuje návrh nové praxe praxeologie. Tím je tedy odstraněn neduh novějších pojetí první metody, kdy vidět nebo nevidět mohu cokoliv, dle svého úsudku. Využití této metody je možné zejména v praktické teologii, kde by jasné stanovení kritérií mělo předcházet výzkumu. Nemá cenu např. zkoumat farnosti, dokud nevím, jaká jsou Zjevením daná kritéria, resp. cíle, pro praxi křesťanské komunity tedy pokud nechci stávající praxi jen popsat. Využití v pastoraci má své limity, protože stanovení kritérií je do jisté míry značně abstraktní záležitost, na kterou není vždy čas a prostor. Proto je tato metoda vhodná např. pro pastorační plánování, kdy se uvažuje o praxi církve v dlouhodobém rámci, kdy je pro jejich stanovení zmíněný čas a prostor k dispozici. V pastoračním plánování je stanovení kritérií pro pastorační praxi hned zpočátku zcela namístě. 11

12 Příklad a) kriteriologie: Stanoví se dílčí kritérium, že k životu církve patří služba potřebným; b) kairologie: zjistí se, že farnost nemá dost kapacit na založení Charity, ale může vybírat peníze na Adopci na dálku; c) praxeologie: zahájí se sbírky a adoptují se děti. Zhodnocení Problém této metody spočívá ve zmíněné abstraktnosti kritérií. Jak připomíná Zulehner, pojem evangelizace je příliš široký, což vede k tomu, že mohu stanovit x kritérií pro praxi církve. Může se tak stát, že zkoumání, pro které z kritérií je vhodný čas, je odvozeno od toho, které z kritérií je považováno za důležitější. Tedy, že pro teologii či pastorační plánování bude některé z kritérií důležitější než skutečnost, že teď pro jeho naplňování není příhodný čas (kairos). Proto se této metodě dostalo kritiky a nebyla nikdy široce přijata. Namítá se, že postupuje zcela tradičně, protože se snaží uvádět v život teologické teze bez ohledu na konkrétní život konkrétních lidí. Jinými slovy, že jsou velké pravdy sdělovány nebo vnucovány malým lidem. Podstatnou skutečností zde ale je, že autor metody Paul M. Zulehner počítá v rámci druhého kroku kairologie s určitým dílčím krokem, který můžeme do češtiny přeložit jako teologický výklad. Jde o to, že po stanovení kritérií a výzkumu současné praxe přichází krok, který má teologicky vyložit vztah kritérií a stávající praxe. Metoda má potom vlastně kroky čtyři: Kriteriologie stanovení kritérií, tzn. cílů pro praxi církve; Kairologie analýza pro co je nyní příhodný čas, tzn. analýza současné praxe; Teologický výklad současné praxe ve vztahu ke stanoveným cílům; Praxeologie nová praxe. Možnosti využití v praxi Pokud chceme uvažovat o využití této metody v praxi, pak je třeba říci, že stanovení kritérií je skutečně v první řadě úkolem pastorální teologie a ne samotné praxe. Praxe spíše vyvolává otázky a jejím úkolem je tedy kairologie rozpoznání pro co je právě nyní příhodný čas. Proto je použití této metody v praxi možné např. tehdy, když vezmeme jako stanovená kritéria tzv. konstitutivní prvky (resp. realizační funkce) církve (koinonia, diakonia, leitourgia, martyria; resp. společenství, služba, bohoslužba, svědectví). Ty jsou sice konkrétnější než pojem evangelizace, ale i tak dost obecné. Jako příklad však postačí. Konstitutivní prvky 12

13 církve jsou určitým teologickým výzkumem a argumenty doloženy a potvrzeny a zahrnují celý život církve. A na základě těchto čtyř kritérií se může každý, kdo vytváří praxi církve ptát, pro naplňování které funkce je právě nyní příhodný čas. Příklad úspěšné aplikace Vraťme se znovu ke zmíněné duchovní správě pro Čechy a Slováky v rakouském Linci: a) Kriteriologie: Bohoslužba (liturgie) je v křesťanství služba Boha lidem; b) Kairologie: Řada lidí navštěvuje bohoslužbu už jen proto, že je v češtině/slovenštině, protože je místem, kde se cítí bezpečně, mezi svými, je pro ně ostrovem domova, atp.; c) Teologický výklad: Mše se stává v tomto kontextu skutečně bohoslužbou, protože je službou lidem, pomáhá jim v jejich konkrétní nesnadné situaci. d) Praxeologie: V přímluvách jsou proto tematizovány problémy lidí resp. lidé dostávají možnost své problémy v přímluvách tematizovat; klade se důraz na výklad Písma tak, aby se dotýkal života lidí pracujících a žijících v cizině. Tedy aby i to, že v cizí zemi existuje místo, kde se slaví bohoslužba v jejich mateřském jazyce, lidé vnímali jako službu, kterou jim slouží Bůh. Příklad neúspěšné aplikace a) Kriteriologie: K životu křesťanského společenství patří služba potřebným (diakonie). b) Kairologie: Zmíněná linecká duchovní správa těžko spustí nějaký větší charitativní projekt, pro který nemá dostatečné zázemí. c) Teologický výklad: Jde vykonat něco malého, co je symbolem/znamením křesťanské služby potřebným. d) Praxeologie: Začnou se konat sbírky, ze kterých jsou podporovány větší projekty Charit v ČR nebo SR. Tato praxe se ale neosvědčila a při hledání příčin jejího neúspěchu bylo zjištěno, že lidé ve společenství nejsou schopní být solidární ani mezi sebou, ani navenek. V tomto případě se přesně jedná o zmíněný problém, kdy stanovení kritérií předchází stávající praxi, a tzn. že stávající praxi reflektuje příliš pozdě. Stávající praxe byla taková, že se řada lidí ve společenství věnovala nějakým služebným profesím au-pair se staraly o děti, jiní lidé pracovali jako pečovatelé, a starali se o nemocné a staré lidi (non-stop po dobu 14 dní, než je vystřídala kolegyně nebo kolega). Měli tedy jakékoliv služby plné zuby. Díváme-li se na tento problém z hlediska teologie, pak je zřejmé, že tito lidé uskutečňovali diakonii, aniž by o tom věděli: Srov. Mt 25,37-39: Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Odpovídajícím jednáním by tedy bylo, kdyby pastorační práce ve farnosti byla tvořena tak, aby pomohla lidem prožívat jejich práci také jako službu, protože službou skutečně byla. Tedy, aby svou práci nevnímali jen jako výdělečnou činnost, ale i jako diakonii. V příkladu byla při analýze neúspěšného použití metody kriteriologie-kairologie-praxeologie byla vlastně použita předchozí metoda vidět-myslet-jednat. Proto je na místě, pokusíme-li se v krátkém exkurzu obě metody srovnat a navrhnout způsob jejich kombinovaného použití. 13

14 Exkurz: Kombinace metod vidět-myslet-jednat a kriteriologie-kairologie-praxeologie Citelnou slabinou nového pojetí první metody je, že bez jasných cílů mohu při prvním kroku vidět prakticky cokoliv, tzn. vidění může být do značné míry selektivní a viděný problém se nemusí vůbec praxe církve týkat. Stejně tak mohu také něco přehlédnout, tedy nevidět, co bych vidět měl, když uvažuji o praxi církve. Slabým místem druhé z metod je skutečnost, že stanovení kritérií a cílů pro praxi církve může být často značně bez-ohledné : tzn. nebere ohled na stávající praxi. Tak se může stát, že se v praxi církve snažíme o něco, co v dané chvíli nebo prostoru není možné, a nebo se naopak nesnažíme o něco, co je důležité. Při vhodné kombinaci obou metod by ale tyto nedostatky mohly být odstraněny. Počítáme však přitom s tím, že dílčí krok metody kriteriologie-kairologie-praxeologie, spadající pod kairologii tedy teologický výklad vztahu mezi stanovenými cíly a zjištěnou praxí, by měl hrát větší úlohu než dílčí, jak už bylo naznačeno výše. A stejně tak předpokládáme, že slovo myslet je pro druhý krok metody první vhodnější, než slovo posoudit. Postavíme obě metody za tohoto předpokladu vedle sebe: KRITERIOLOGIE-KAIROLOGIE-PRAXEOLOGIE VIDĚT-MYSLET-JEDNAT kriteriologie stanovení kritérií, cílů pro praxi kairologie analýza stávající praxe vidět analýza stávající praxe teologický výklad výklad současné praxe ve vztahu k stanoveným cílům myslet hledání cesty od stávajíc praxe k praxi ideální praxeologie nová praxe jednat nová praxe Ze srovnání je patrný význam kroku kriteriologie, tedy stanovení cílů a kritérií pro praxi církve, který nemá v druhé metodě ekvivalent. Kroky kairologie a vidět jsou spolu v jasném vztahu, takže je můžeme chápat jako synonyma. A i když termín kairologie zní možná víc teologicky, nebo budí dojem větší odbornosti, nejde v něm o nic jiného než jasně a zřetelně vidět stávající praxi. Teologický výklad současné praxe ve vztahu ke stanoveným cílům ve srovnání odpovídá kroku myslet, který byl popsán jako hledání cesty od stávající praxe k praxi ideální, kterou stanovuje evangelium. Z toho vyplývá, že teologický výklad současné praxe ve vztahu ke stanoveným cílům je vlastně hledáním cesty od praxe stávající k praxi ideální. Závěrečné kroky praxeologie a jednat potom opět stojí ve vzájemném vztahu, a jsou jen jiným vyjádřením pro vytváření nové praxe nebo rozvoj praxe stávající. Stále ale přetrvává problém, že lze jen těžko stanovit cíle pro praxi církve bez ohledu na praxi stávající, resp. nelze vyjít od stávající praxe, aniž bych přitom nehleděl na cíle pastorační práce. Možným řešením je, že tyto dva kroky budeme vždy myslet spolu. Tedy, že stanovení cílů pro pastorační práci se bude dít jedině v kontextu současné praxe. Nebo také obráceně, že analýza současné praxe se bude odehrávat jen ve světle cílů a kritérií pro praxi církve. 14

15 3. Ortodoxie Ortopraxe Popis Olomoucký pastorální teolog Pavel Ambros SJ při uvažování o metodě pastorace poznamenává, že i v pastoraci je třeba zohlednit rozdíl mezi ortodoxií a ortopraxí. Zatímco například v německé jazykové oblasti je jako předmět pastorální teologie chápána většinou pouze ortopraxe, a to zejména ve smyslu povolání církve k diakonii (zjednodušeně: ortopraxe = opce pro chudé), vidí Ambros jak ortopraxi tak i ortodoxii jako předmět pastorální teologie. Je podle něj totiž třeba rozlišovat mezi předáváním: a) víry, kterou věříme (fides qua creditur) tj. předávání obsahu toho, v co věříme (prezentace pokladů víry přístupná jakémukoliv rozumnému způsobu uvažování); b) a víry, která věří (fides quae creditur) tj. předávání zkušenosti víry. Křesťanská zkušenost (zkušenost víry) není ztotožnitelná s křesťanským vyznáním víry. Při zkušenosti víry totiž jde o originální zážitek spásy. Jde o konkrétní osobní zkušenost vztahu Boha ke mě a mě k Bohu. Tato zkušenost by se pak samozřejmě měla postupně ztotožnit s Krédem, ale ne tak, že člověk akceptuje Krédo jako oficiální vyjádření své zkušenosti spásy. Šíře a hloubka Creda je ale schopna tyto naše individuální zkušenosti zahrnout. Základní otázkou, která z tohoto rozlišování vyplývá je: Jak lze tuto zkušenost víry předávat? Zkušenosti totiž nelze naučit. Tzn., že zkušenost víry může podle Ambrose prožívat jen takový člověk, který nikdy nepřestává usilovat o růst svých zkušeností obecně, tedy ten, kdo je ochotný překonávat své omyly. Lidé, kteří dospěli ke stropu své zkušenosti, mají svůj vlastní názor, tedy nechtějí nebo nemohou tuto svou definitivní zkušenost překonat. Z tohoto pohledu pak mohou jen těžko zažít (novou) zkušenost víry. Pastorace, která se zabývá předáváním víry, která věří předáváním zkušenosti víry je potom v tomto přístupu chápána jako teologie umění života. Jinými slovy, jde o umění žít svůj život, jako život v Bohu. Umění spočívá v tom, že člověk něco poznává, snaží se tomu porozumět, je schopen poznané uskutečnit a vyjádřit. Tím se umění liší od kýče, který se snaží svět maximálně zjednodušit a zbavit člověka potřeby hledat a zápasit. Pastorace jako umění života tedy potom spočívá v tom, že člověk: a) poznává vztahy k sobě samému, k druhým lidem a k Bohu, b) snaží se jim porozumět, c) uskutečnit je d) a vyjádřit tím, jak žije svůj život. 15

16 Úkolem křesťana tak je, vtělit svou zkušenost víry do celku vlastního života a tím ji učinit pro druhé srozumitelnou. Tak se pastorace týká všech křesťanů, protože z logiky tohoto procesu vyplývá, že je za něj odpovědný každý křesťan a ne jen pastorační pracovníci. Tato odpovědnost je ale různorodá, a tzn. že i pastorace jako profesionálně vykonávaná služba tedy pastorační práce neztrácí svůj smysl jako všeobecná zodpovědnost za průběh tohoto procesu v církvi. Zhodnocení Velkým přínosem toho přístupu k pastorální teologii a pastoraci je skutečnost, že se snaží demaskovat psychologizující, sociologizující i jiné technokratické přístupy k pastoraci, a klade důraz na osobní spiritualitu žitou v kontextu dané kultury. Tento originální pohled na témata pastorální teologie už ale nepředkládá žádné metodologické postupy, pomocí kterých by bylo možné pastoraci jako umění života realizovat. Není zde například vyjasněno, jak lze poznávat vztahy k sobě samému, k Bohu a k ostatním lidem. Snad jen mezi řádky lze vyčíst důraz na to, že je třeba stále hledat vztah Boha k člověku a člověka k Bohu a snažit se ho svým životem vyjádřit. Z toho lze zřejmě odvodit, že by měli křesťané spolu o své zkušenosti víry o své víře, která věří více hovořit, nenechávat si ji pro sebe, neprožívat svou víru příliš individuálně. To potom koriguje v současnosti častou pastorální orientaci buď na obsah víry (jeho popis, pochopení a nové vyjádření), nebo na individuální prožitky víry (kdy hrají velkou roli emoce, vztahy k osobnostem, atp.). Z odpovědnosti pastoračního pracovníka za pastoraci jako umění zde potom jako jeho úkol vyplývá, tuto diskusi (toto hledání a vyjadřování vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu) ve společenství, pro které je ustanoven, realizovat. (Viz také kap. Mystagogická pastorace). Poznámka Dále je k této metodě také třeba poznamenat, že z hlediska zkušenosti zřejmě předpokládá pastorační práci jen s první skupinou lidí, kteří jsou připraveni k novým zkušenostem. Současná praxe ale ukazuje, že existují lidé, kteří věřit nemohou (T. Halík), i když jsou novým zkušenostem otevření. 16

17 4. Mystagogická pastorace Popis Metoda mystagogické pastorace vychází z teologie Karla Rahnera SJ, která tematizuje lidskou zkušenost Boha (něm. Gotteserfahrung). Proto se tato metoda snaží orientovat na zkušenosti lidí. Rahner svůj předpoklad, že člověk může mít zmíněnou zkušenost Boha *), teologicky vysvětluje tím, že transcendence lidského ducha k Bohu vychází z přirozenosti člověka, ale účast na vnitřním životě Boha je dána milostí. To od sebe ale nelze ani pojmově ani v lidském vnímání jednoznačně oddělit, a tak jsou dějiny každého konkrétního člověka také dějinami vztahu tohoto člověka s Bohem. Proto Rahner definuje zvěstování evangelia v jednom rozhovoru s Paulem M. Zulehnerem tak, že nejde o uvědomování si spásy, tzn. nejde o to, že by člověk vzal svou spásu ne vědomí, ale o to, že spása přijde sama k sobě pozná sebe sama. Jinými slovy: člověk není spasen až tehdy, když svou spásu rozpozná, ale právě a jen díky tomu, že je spasen, může svou spásu poznávat. Zvěstování evangelia je tedy momentem, kdy člověk ve svém poznání, ve víře a svobodě, naději a lásce poznává svou spásu. Mystagogická pastorace má proto lidem umožnit, aby mohli poznávat svou spásu: vztah Boha ke svému já a vztah sebe k Bohu. Podle Rahnera tedy křesťanská mystagogie znamená: učinit konkrétnímu člověku srozumitelným, že jeho mystické duchovní zkušenosti jsou skrze Ježíše Krista historicky uchopitelné a nezvratné. Tedy, že to, co člověk zažívá ve svém duchovním životě, může dostat konkrétní a nenahraditelnou podobu v Ježíši Kristu, pokud v něj člověk uvěří. Tato východiska potom bude Paul M. Zulehner konkrétně aplikovat ve své pastorální teologii, a tak vzniká už přímo samotná metoda ve smyslu konkrétního návrhu (cesty) pro jednání v pastorační praxi. V této aplikaci je tedy cílem mystagogické pastorace uvádění řec. agein lidí do tajemství řec. mysterion. Přičemž tím není míněno ani tak tajemství Boha samo o sobě, ale tajemství lidského života jako vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu. Konkrétní podobu využití metody mystagogické pastorace popisuje Zulehner v pastorační příručce Sie werden mein Volk sein, Grundkurs gemeindlichen Glaubens ( Budete mým lidem, Základní kurz víry společenství), kterou zpracoval s několika kolegy za svého působení v Pasově, a která vznikla pro potřeby pastorační práce v Pasovské diecézi. *) To má své kořeny v Rahnerově jezuitské spiritualitě a Heideggrově filosofii, kterou intenzivně studoval. 17

18 Zulehnerův Základní kurz víry společenství používá metodu mystagogické pastorace při práci se skupinou, resp. farností nebo společenstvím. Za pomoci metody mystagogické pastorace chce vytvořit z obstarávané farnosti společenství víry. Postupuje přitom v následujících krocích: 1) Společenství by mělo opustit svůj všední život, odjet na tiché místo, jako je exerciční dům, atp. Na tomto místě dostanou lidé čas a prostor k tomu, aby si v tichu a klidu prošli svůj život, svou životní historii, a popsali ji jako historii lásky vždy věrného Boha s nimi. Tuto osobní historii lásky Boha k vlastní osobě nazývá Základní kurz víry společenství malé Písmo. 2) Z tohoto malého Písma pak účastníci kurzu vyprávějí ostatním. Tak někdy teprve vzniká opravdové společenství víry. 3) Ve třetím kroku je při společné diskusi spojeno malé Písmo a velké Písmo (tj. Bible která je chápána jako historie lásky Boha ke všem lidem ve všech dobách): Člověk hledá pro své zkušenosti vyjádření v biblických textech. Jde o to, aby byly osobní zkušenosti správně interpretovány. Bible slouží jako vztahový bod. Specifická konkrétní osobní zkušenost s láskou Boha k člověku se totiž nemůže lišit od základních principů vztahu Boha k lidem. Nemusí se ale vždy jednat o práci se skupinou formou nějakého kurzu. V knize Sie werden mein Volk sein Zulehner uvádí např. i podněty pro práci metodou mystagogické pastorace s celou farností. Podněty mají napomoci k přemýšlení osobnímu i ve společenství: 1) Zcela obecná otázka: Jak se v posledních letech vyvíjela naše farnost? - Které trendy nám dávají naději? Které nás trápí? - Zbožní Židé SZ zakoušeli historii svého národa jako Boží historii s nimi, učili se ji poznávat a předávat dál. Můžeme také my rozpoznat to, o se děje v naší farnosti, jako Boží historii s naší farností. - Jakou historii tedy napsal Bůh s naší farností? - Jak jsme na Boží záměry s námi odpověděli. 2) Kdo předává přijatou víru další generaci? - Dokáží to ještě mladí rodiče, nebo vzniká náboženské prázdno? - Je to bezmocnost nebo Boží záměr ve všedním životě? - Je Bůh doma jen v církevním prostoru (kostel, fara, )? Jak může být zabydlen ve všedním světě lidského života: aby se tak přiblížilo Boží království? 3) Je pro mě farnost spíše prostorem věřícího života nebo jen polem působnosti? V jiných publikacích uvádí Zulehner i další příklady použití mystagogické pastorace. Zmiňuje například farnost v dělnické čtvrti jednoho německého města, kde zcela jistě nebylo možné konat nějaké kurzy, které by předpokládaly vysoké a dlouhé intelektuální nasazení účastníků. Za mystagogickou pastoraci v tomto prostředí pak Zulehner považuje vhodné spojení 18

19 zkušenosti tvrdé dělnické práce s Kristovým utrpením a křížem např. v kázáních, při Velikonočních obřadech, atp. Principielně tedy jde v mystagogické pastoraci o životní zkušenosti a jejich interpretaci jako místa, kde se člověk setkává s Bohem. Zhodnocení Je na místě upozornit na skutečnost, že metoda předpokládá tak úzké propojení dějin světa a dějin spásy, propojení transcedence a milosti, že může snadno dojít k jejich záměně. To v důsledku znamená, že při vycházení ze zkušenosti člověka není zohledněno, zda je tato zkušenost přirozená nebo daná milostí, zda je to tedy zkušenost všeobecné transcendence nebo zkušenost s Bohem získaná díky jeho milosti. Jakkoliv je z křesťanského pohledu sama schopnost transcedence dána člověku Bohem při stvoření, a tedy má původ v Boží milosti, může být v praxi transcendentní zážitek interpretován jako zkušenost s Boží milostí, od které může být odvozeno další jednání křesťana nebo společenství. Tzn. obecná náboženská zkušenost, která může být vlastní komukoliv, může být vykládána jako konkrétní osobní zkušenost Boží milosti. Rahner sám připouštěl, že člověk nemůže rozpoznat, co z jeho religiozity je přirozeností daná schopnost transcedence a co milostí daná víra. Druhou slabinou této metody je, že musí být vyvinuty vhodné otázky nebo podněty, které lidem pomohou uvažovat nad svým životem, nad životem jejich společenství, atd. A i když jsou tyto podněty nebo otázky vyvinuty, ještě to ani zdaleka neznamená, že lidé dokáží najít odpovědi, nebo lépe vyjádřeno: vhodné výrazové prostředky pro svoje zkušenosti. Samotné stanovení otázek a podnětů by se zřejmě mělo odvíjet od metody kriteriologie-kairologiepraxeologie, ale i tak zde hrozí nebezpečí, aby otázky nebo podněty nebyly manipulativní. Možnosti využití v praxi Na druhou stranu je ale otázkou, zda právě tyto problémy nejsou hlavním přínosem, který v sobě tato metoda obsahuje? Jednak metoda mystagogické pastorace předpokládá, že nelze oddělovat život víry od všedného života. Předpokládá tedy úzké propojení víry a životní praxe které jsou jen ve vzájemné interakci * pravou křesťanskou vírou (ortodoxie) a pravou křesťanskou praxí (ortopraxe). * Interakce = vzájemné působení dvou činitelů. 19

20 Jednak metoda mystagogické pastorace klade na pastoračního pracovníka nárok, aby k pastorační práci přistupoval TVŮRČÍM způsobem: VYTVÁŘEL takové otázky a podněty, aby křesťané ze svých zkušeností VYTVOŘILI ve vztahu k Písmu novu praxi. Jde tedy o metodu, která se systematicky snaží překonat obstarávací pastortaci. Příklad Metodu lze dobře využít při katechezi pro společenství nebo farnost: a) Pastorační pracovník si připraví dostatek otázek nebo podnětů, které pomohou účastníkům přemýšlet o svých zkušenostech k tématu tématem katecheze. Ti by si svoje závěry měli poznamenávat, atp. Předpokladem je, že účastníci mají možnost témata katechezí vybírat a navrhovat. b) Druhým úkolem pastoračního pracovníka je vyvolat diskusi mezi účastníky, resp. takovou situaci, aby účastníci o svých zkušenostech mluvili. c) Třetím úkolem pastoračního pracovníka je pak pomoci společenství nalézt pro svoje zkušenosti vhodná vyjádření z Písma, tzn. musí lidem pomoci s orientací v Bibli. Metoda mystagogické pastorace může být ve zjednodušené podobě použitelná i jinak, než jen jako kurz víry společenství. V jejím duchu může probíhat celá pastorace ve farnosti (viz kap. Ortodoxie a ortopraxe), mohou podle ní být koncipována kázání a v neposlední řadě i různé tematické semináře. 20

21 5. Sociální pastorace Popis: Metodu sociální pastorace sestavil a načrtl ve své knize Sozialpastoral německý teolog Hermann Steinkamp. Metoda je silně inspirována teologií osvobození a jde vlastně o její aplikaci do praxe evropských církví. Základním východiskem je tzv. opce (volba, rozhodnutí) pro chudé, které si daly do štítu jihoamerické synody v Medellínu (1968) a Pueble (1979). Sociální pastorace navazuje na metodu Vidět Posoudit Jednat. Přesněji řečeno, sociální pastorace je evropskou reflexí pastorační praxe v duchu teologie osvobození. Teologie osvobození zaměřila metodu Vidět Posoudit Jednat v jejím prvním kroku na vidění sociálních problémů, resp. sociálního hříchu či jinak vyjádřeno strukturálního zla, v krocích dalších pak na řešení těchto problémů, resp. odstranění sociálního hříchu. Takto sociálně zaměřenou metodu Vidět Posoudit Jednat pak Hermann Steinkamp nazývá právě Sociální pastorace. Podle Steinkampa jde vlastně o jiný výraz pro pojmy evangelizace kultur nebo osvobozující evangelizace. Nejedná se přitom ani tak o změnu pastorálního paradigmatu (modelu), jako spíše o změnu eklesiologického paradigmatu (modelu). *) Jinými slovy jde o změnu v chápání praxe církve. Metoda sociální pastorace se snaží změnit církev z členské církve na diakonickou církev, z církve pro sebe na církev pro druhé. Přitom je kladen velký důraz na to, aby se ke stávající praxi přistupovalo kriticky. Ve vědecké rovině jde o zaměření pozornosti církve, resp. její teologie, na sociální problematiku. Tak je vystavěna Steinkampova kniha Sozialpastoral, která aplikuje metodu Vidět Posoudit - Jednat na sociální problematiku v Evropě, resp. ve Světě tedy na nepoměr v životních příležitostech mezi Evropou a chudými částmi světa. Tzn., že v prvním kroku tento nepoměr popisuje, v druhém hodnotí, resp. odsuzuje ve světle evangelia, a v posledním už uvádí konkrétní příklady z praxe. V prostředí pastorační praxe jde o konkrétní pastorační jednání, které má pomoci lidem různě postiženým chudobou nebo jinou nespravedlností, marginalizovaným, stigmatizovaným, aj., aby spolu navzájem solidarizovali, přičemž iniciátorem této podpory k solidaritě má být křesťanské společenství, resp. církev, farnost, ap. Solidarita se tak stává obsahem pojmu křesťanská komunita, resp. společenství. *) Eklesiologického v empirickém ne dogmatickém smyslu. 21

22 Příklad Hermann Steinkamp uvádí pro příklad aplikaci této metody v evropské farnosti, která se má stát solidární i navenek: a) Vidět: Lidé poznávají viděno přes podobenství o milosrdném Samařanovi že jsou jako obyvatelé Evropy především v roli lupičů: Patří mezi menšinu obyvatelstva této planety, která žije pohodlný a příjemný život na úkor většiny obyvatel Země. b) Posoudit: Nastává většinou dlouhý proces kdy jsou farnost, společenství nebo jednotlivec nejprve šokováni absolutní chudobou ve třetím světě. Pak jsou zasaženi vztekem nad tím, že někdo může z této situace vědomě profitovat. Přichází smutek, že svět stejně jeden člověk nebo malá skupinka nepředělá. Člověk odkrývá vlastní deformované formy vědomí o bohatství a chudobě. c) Jednat: Ti, kdo prošli tímto procesem a rozhodli se ho neignorovat začnou hledat nové jednodušší způsoby života. Postupně pak přecházejí od mentálního souhlasu s idejí spravedlnosti k životu, který je ražen hladem a žízní po spravedlnosti (Mt 5,6). Zároveň jde také o to a to je podle Steinkampa nejdůležitější, aby se křesťané v Evropě dokázali od chudých a marginalizovaných zejména poučit, jak pomáhat lze. Tedy ne, aby si farnosti nebo jednici stavěli vzdušné zámky v podobně různých projektů pomoci potřebným, ale aby se od potřebných učili, co je třeba udělat. Tím je potřebným dána vysoká hodnota stávající se učiteli bohatých a úspěšných a zároveň se tím dojde i k účinné pomoci. Poznámka Co a jak se lze poučit od chudých: - Že chudí berou své věci do vlastních rukou. - Že samoorganizace v základní skupině (něm. Basisgruppe) nebo základní obci (něm. Besissgemeinde) představuje rozhodující faktor svépomoci. Chudí a marginalizovaní totiž investují do své skupiny, ve které se organizují, poslední jiskru své naděje, protože se už dávno vzdali toho, že by si mohli pomoci vlastními silami. Podle Steinkampa se to týká nejen křesťanských základních společenství, ale i tzv. nových sociálních hnutí (např. anonymní alkoholici), a proto konstatuje, jak mnoho víry a naděje žije i mimo farnosti a křesťanské aktivity. Bohatí se musí od těchto skupin učit a naučit, jak pomáhat jde. Zdůvodněním je přirozeně skutečnost, že si chudí dokáží ve své skupině, která je vlastně tzv. svépomocnou skupinou, nějakým způsobem účinně pomoci. Podle Steinkampa pro to ale existuje i ryze teologický důvod. Ten spatřuje v podobenství o milosrdném Samařanovi, který byl pro Ježíšovi posluchače také někým cizím, a přesto Ježíš chce, aby se od něj jeho posluchači něco přiučili (Lk 10,37). - Steinkamp uvádí jako konkrétní příklad jak se učit pomáhat od chudých a marginalizovaných také to, že lidé odkoupí od uchazečů o azyl kupony (jedná se o příklad v kontextu Německa) na nákup potravin, aby je uchránili nepříjemných situací u pokladen v supermarketech a zároveň se sami při nákupu vlastních potravin dostali do situace, kdy jsou považováni za cizince, a tuto situaci tedy sami prožili až do dna. Což je jednak forma určitého protestu proti stávajícím nespravedlivým pořádkům a zároveň i ztotožnění se s chudými nebo marginalizovanými. 22

23 Zhodnocení: V souvislosti s metodou sociální pastorace se objevují podobné otázky jako u metody vidětposoudit-jednat. Tedy, zda může teologie posuzovat stávající praxi? Proč vidíme zrovna tento problém a ne jiný, resp. proč nevidíme jiný problém? V tomto smyslu se zde vynořuje i zásadní otázka po tom, proč by se vlastně teologie i praxe měly sociální problematice takto intenzivně věnovat. Tzn. metoda implicitně (nevyjádřeně) předpokládá, že je stanoveno nějaké kritérium, které určuje zájem teologie o sociální problémy. Tímto kritériem je zřejmě opce pro chudé latinskoamerických místních církví, což ale znamená, že vznik této metody přespříliš ovlivnil její původní kontext, když situace chudých v Latinské Americe vzbudila iniciativu místní církve v jejich prospěch. Tato skutečnost ale ještě nemůže být jediným zdůvodněním toho, aby se i církve na ostatních kontinentech sociální problematice věnovaly. Druhý otazník, který tato metoda vzbuzuje, je její apriori kritický přístup ke stávající praxi. Pokud se budeme ptát, proč je třeba ke stávající praxi automaticky přistupovat kriticky, nenacházíme v metodě sociální pastorace srozumitelnou odpověď. Zdá se proto, že i zde je metoda silně determinována kontextem svého vzniku, tedy teologií osvobození v Latinské Americe, která se přirozeně na stávající praxi ignorace chudoby musela dívat kriticky. Podstatnějším problémem této metody je ale podezření, které implicitně vzbuzuje, totiž že poněkud rezignuje na Boží působení. Je aplikací praxe, která byla popsána jako tzv. evangelizační paradigma. Skutečnost, že má evangelium proniknout každou kulturu, tato teologie ovšem vykládá tak, jakoby šlo jen o lidské jednání, které lidé dostali od Boha za úkol. *) Jinými slovy, toto pojetí sociální pastorace do značné míry zmenšuje prostor pro Boží působení v tomto světě. V této koncepci prakticky nehrají roli otázky vztahu Boha k člověku a obrácení člověka. Resp. obrácení se týká jen aktivních křesťanů, kteří mají poznat svoje povolání ke službě potřebným, protože vztah Boha k člověku se v této koncepci omezuje prakticky jen na Boží vůli, změnit úděl chudých a trpících. Např. předávání víry a z víry plynoucí změny v životě nejsou pro tuto koncepci žádným tématem. Kořenem těchto potíží může být pro teologii osvobození typické propojení, nebo resp. zaměnění dějin světa za dějiny spásy. Tento přístup tak vlastně předpokládá, že když se *) Evangelizační paradigma je inspirováno myšlenkou evangelizace kultur, která je zmiňována v posynodálním apoštolském listu Pavla VI. o evangelizaci Evangelii nuntiandi, ale jinak se tato teologická teorie, popisující pastorační praxi v prostoru vzniku teologie osvobození, od teologie listu Evangelii nuntiandi významně liší. Základní rozdíl lze spatřovat v tom, že podle evangelizačního paradigmatu není evangelizace totožná s christianizací, zatímco podle Evangelii nuntiandi evangelizace musí vrcholit christianizací, resp. křtem jako přijetím Ježíše Krista a vstupem do církve (viz čl. 21). 23