Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta. Faktory ekonomického růstu v České republice a Irsku.

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Faktory ekonomického růstu v České republice a Irsku Diplomová práce Brno 2007 Bc. Ivana Dubská

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu. V Brně, 21. května

3 Poděkování Ráda bych poděkovala Ing. Petru Rozmahelovi, Ph.D. za poskytnutí cenných rad a připomínek při zpracování této diplomové práce. 2

4 Shrnutí Dubská, I. Faktory ekonomického růstu v České republice a Irsku. Diplomová práce. Brno, Tato diplomová práce se zabývá vybranými paralelami ve vývoji ekonomického růstu České republiky a Irska. Ekonomický růst je zkoumán na základě analýzy hrubého domácího produktu a faktorů, které nejvíce přispívají k jeho růstu. Ekonomický růst je dále analyzován z hlediska dalších indikátorů, které jej ovlivňují. Důraz je kladen na produktivitu práce a lidské zdroje, vědu a výzkum jako zdroj technologického pokroku a kvalitu institucionálního prostředí jako důležitého determinantu podnikatelských aktivit. Na závěr jsou na základě zjištěných údajů navrhnuty potenciální změny a doporučení pro českou hospodářskou politiku. Summary Dubská, I. Factors of the economic growth in the Czech republic and Ireland. Diploma thesis. Brno, The thesis deals with selected paralels in the development of the economic growth of The Czech republic and Ireland. The economic growth is examinated on the basis of an analysis of a gross domestic product and factors, that mostly contribute to its growth. The economic growth is analyzed in term of other influential indicators. The emphasis is focused on a labour productivity and human resources, reaserch and development as a ressource of a technologic progress and an institutional environment quality as an important business activities determinant. In the final part of the thesis there are proposed potential alterations and recommendation for the czech economic policies on basis of identification of data. 3

5 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE METODIKA PRÁCE EKONOMICKÝ RŮST ZDROJE EKONOMICKÉHO RŮSTU MEZE EKONOMICKÉHO RŮSTU MODELY EKONOMICKÉHO RŮSTU HARROD - DOMARŮV MODEL NEOKLASICKÁ TEORIE RŮSTU TEORIE ENDOGENNÍHO EKONOMICKÉHO RŮSTU Model AK Learning-by-doing model R&D modely INSTITUCIONÁLNÍ PŘÍSTUP K EKONOMICKÉMU RŮSTU HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ ČESKÉ REPUBLIKY A IRSKA HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ ČESKÉ REPUBLIKY HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ IRSKA ANALÝZA HRUBÉHO DOMÁCÍHO PRODUKTU HDP NA OBYVATELE V PPP EKONOMICKÝ RŮST PŘÍSPĚVKY K RŮSTU HDP Spotřeba domácností Vládní výdaje Hrubé investice Saldo zahraničního obchodu PRODUKTIVITA PRÁCE A LIDSKÉ ZDROJE PRODUKTIVITA PRÁCE LIDSKÉ ZDROJE VĚDA A VÝZKUM VÝDAJE NA VĚDU A VÝZKUM TECHNOLOGICKÁ PŘIPRAVENOST LIDSKÝ POTENCIÁL VE VĚDĚ A VÝZKUMU INOVACE INSTITUCIONÁLNÍ PŘÍSTUP INDEX EKONOMICKÉ SVOBODY PODMÍNKY PRO PODNIKÁNÍ Daňové zatížení Korupce SHRNUTÍ A DOPORUČENÍ PRO ČESKOU REPUBLIKU ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY SEZNAM TABULEK

6 16 SEZNAM GRAFŮ PŘÍLOHY

7 1 Úvod Hospodářský resp. ekonomický růst je jedním z nejsledovanějších ekonomických ukazatelů. Je to dáno tím, že dlouhodobě ovlivňuje životní úroveň dané země. Zdrojem rostoucí životní úrovně jsou aktivity ekonomických subjektů, tzn. schopnost ekonomiky vyrábět a zvětšovat tak produkční kapacity země. Mezi klíčové faktory determinující hospodářský růst patří: akumulace kapitálu, produktivita práce, technologický pokrok a kvalita institucionálního prostředí. Tyto faktory spolu úzce souvisí, neboť bez akumulace kapitálu nedojde k růstu produktivity práce, ani technologickému pokroku. Česká republika a Irsko jsou země, které si v minulosti prošly radikálnější transformací. Zatímco Irsko je dnes považováno za jeden z nejbohatších státu v Evropě, ČR ještě zcela svou transformaci nezavršila a je stále považována za tranzitivní ekonomiku. Obě země jsou malé otevřené ekonomiky, na hospodářský růst působí tedy obdobné faktory. Irsko se z uzavřené, převážně zemědělské země stalo moderní tržní ekonomikou, která bývá řadě především malých ekonomik dávána za vzor. Právě proto se Irsko stává ideální zemí vhodnou ke komparaci klíčových faktorů růstu. Tato práce tak analyzuje ekonomický vývoj obou zemí. Zaměřuje se především na jednotlivé faktory růstu a hledá určité paralely mezi nimi. 6

8 2 Cíl práce Hlavním cílem práce je hledat vybrané paralely ve vývoji ekonomického růstu České republiky a Irska. Na základě zjištěných údajů navrhnout potencionální změny a doporučení pro hospodářskou politiku České republiky na základě irského vzoru. Dosažení hlavního cíle je podmíněno splněním několika dílčích cílu. V prvé řadě je ekonomický růst zkoumán na základě analýzy hrubého domácího produktu. Analyzovány jsou především faktory, které nejvíce přispívají k růstu hrubého domácího produktu. Hospodářský růst je dále analyzován z hlediska dalších stěžejních indikátorů, které jej ovlivňují. Důraz je zde kladen na produktivitu práce a lidské zdroje, vědu a výzkum jako zdroj technologického pokroku a kvalitu institucionálního prostředí jako důležitého determinantu podnikatelských aktivit. 7

9 3 Metodika práce V této práci je zkoumán hospodářský růst, který je jedním z nejsledovanějších ekonomických ukazatelů. Ekonomický růst je zkoumán na základě stěžejních faktorů, které jej ovlivňují. Analyzován je hrubý domácí produkt, lidské zdroje a produktivita práce, technologický pokrok a kvalita institucionálního prostředí. V této práci byla využita analýza, na jejímž základě byly identifikovány faktory ekonomického růstu obou zemí. Dále bylo využito metody komparace pro analýzu zjištěných údajů. V neposlední řadě byly použity logické metody indukce a dedukce při formulování návrhů a doporučení pro hospodářskou politiku České republiky. Práce je rozčleněna na dvě části. První z nich se zabývá teoretickým přístupem k dané problematice. Na základě východisek uvedených v první teoretické části je následující druhá část zaměřena na analýzu hrubého domácího produktu a dalších indikátorů hospodářského růstu. V první části práce týkající se teoretického vymezení ekonomického růstu je vycházeno z publikací významných ekonomů, které se zabývají teorií ekonomického růstu. Nejprve jsou vymezeny zdroje ekonomického růstu a způsoby jeho měření, dále je pozornost zaměřena na případné omezení hospodářského růstu. Podstatná část je věnována základním modelům hospodářského růstu z pohledu různých ekonomických teorií. Zmíněn je Harrod-Domarův model, který je založen na keynesiánském přístupu a klade důraz na stranu poptávky. Větší prostor je věnován neoklasické teorii růstu: Solowův-Swanův model a teorii endogenního růstu, která na rozdíl od neoklasické teorie pracuje s endogenním technologickým pokrokem, který je vysvětlen v rámci modelu. Tato teorie je zde zastoupena několika modely: AK model, Learning-by-doing model a R&D modely. Poslední část teoretického vymezení se věnuje problematice institucionálního přístupu k ekonomickému růstu a to z toho důvodu, že existují i další růstové determinanty než ty, které jsou popsány v rámci modelů ekonomického růstu v předcházejících kapitolách. Kvalitu institucionálního prostředí dané země ovlivňuje zajištění a vynutitelnost vlastnických práv, kvalitní a fungující soudní systém, svoboda podnikání a obchodu, v neposlední řadě také korupční prostředí. 8

10 V analýze faktorů ekonomického růstu ČR a Irska, která následuje za teoretickou částí této práce je většina ukazatelů zkoumána za období let U některých dat je uvedena i prognóza na rok U kapitoly č. 9, 10 a 11 jsou data uvedena v kratších časových řadách a to z důvodu jejich dostupnosti. V sedmé kapitole je zachycen hospodářský vývoj obou sledovaných zemí z pohledu nejvýznamnějších faktorů, které měly na formování ekonomického prostředí stěžejní dopad. Osmá kapitola je věnována analýze hrubého domácího produktu jako hlavního ukazatele ekonomické výkonnosti. Údaje jsou sledovány nejen za obě země, ale pro názornost jsou zde uvedeny i ukazatele za EU 15, případně EU 25. Nejprve je zkoumán vývoj HDP v PPP (Purchasing Power Parity) na obyvatele. Tento ukazatel bývá nejčastěji využíván v mezinárodním srovnávání hodnotí ekonomickou úroveň jednotlivých ekonomik. Další ukazatel se zabývá hospodářských růstem, tj. růstem reálného HDP za sledované období. Stěžejní část této kapitoly se zabývá základními faktory, které se za sledované období podílely na růstu HDP spotřeba domácností a vlády, investice, saldo zahraničního obchodu. Devátá kapitola analyzuje produktivitu práce a lidské zdroje jako jeden ze základních faktorů konkurenceschopnosti. V této kapitole je sledovaná produktivita práce vyjádřená jako HDP na pracovníka ve standardu kupní síly (purchasing power standard) vztažená k průměru EU 25 (EU 25 = 100 %). Rozvoj lidských zdrojů je analyzován z pohledu strategií na pracovním trhu, flexibility a adaptibility pracovní síly, vzdělanostní struktury obyvatel a financování vzdělávání. Desátá kapitola analyzuje technologický pokrok, který je považován za základní stimul hospodářského růstu. Cílem je analyzovat rozsah a strukturu investic do vědy a výzkumu, preferované obory výzkumné činnosti a lidský potenciál v této oblasti. Dále se tato kapitola zabývá technologickou připraveností podnikatelských subjektů, která je spojená s předpoklady pro rozvoj sofistikovaných produktů a výrobních postupů. Poslední část práce je věnována inovační činnosti a to z toho důvodu, že inovace přispívají k souhrnné produktivitě. Jedenáctá kapitola se zabývá kvalitou institucionálního prostředí a to z pohledu podmínek pro podnikání a jejich regulací, daňového zatížení a korupčního prostředí. 9

11 Cílem dvanácté kapitoly je na základě zjištěných údajů navrhnout potencionální změny a doporučení především pro hospodářskou politiku České republiky na základě irské inspirace. Vycházeno je z komparace klíčových faktorů růstu obou zemí z předcházejících kapitol. 10

12 4 Ekonomický růst Jedním ze základních cílů ekonomického vývoje je zlepšování životního standardu obyvatelstva země. Zdrojem rostoucí životní úrovně jsou aktivity ekonomických subjektů. Zvýšení životní úrovně souvisí nejen s výsledky vědeckého a technického pokroku, ale zejména s ekonomickým systémem, který výsledky tohoto pokroku učiní běžně dostupnými. Řada autorů uvádí jako základny ekonomického růstu tyto společenské instituce: soukromé vlastnictví, svobodné podnikání, svobodný obchod a tržní konkurenci. Když chceme získat údaj o hospodářském růstu 1 dané země, obvykle dostaneme údaj o růstu reálného HDP. Nesmíme ovšem opomenout, že dlouhodobý hospodářský růst není jednoduše růst naměřeného reálného HDP, je to růst potenciálního HDP. Hospodářský růst souvisí se zvětšováním produkční kapacity země. [6] Životní úroveň obyvatelstva země v krátkém období se zlepšuje v případě, když ekonomika vychází z fáze recese a vstupuje do fáze expanze. V dlouhém období lze zvyšování životního standardu dosáhnout jedině růstem kapacit na výrobu zboží a služeb, tzn. růstem potencionálního produktu. Z těchto důvodů musíme rozlišovat mezi hospodářskou expanzí a hospodářským růstem. Jako hospodářskou expanzi označujeme krátkodobé zvýšení HDP nad potenciální produkt, hospodářský růst však znamená růst samotného potenciálního produktu. [6] Tuto situaci nám lépe vysvětlí následující grafické znázornění v modelu AS-AD. První graf znázorňuje situaci, kdy zvýšení poptávky vyvolá expanzi a krátkodobě zvýší HDP nad potencionální produkt, ale nedokáže urychlit hospodářský růst. Druhý graf naopak popisuje situaci, kdy dochází k růstu potencionálního produktu. Z tohoto grafu lze vyvodit i další závěr a to ten, že impulsy hospodářského růstu existují na straně nabídky (nabídky výrobních faktorů) nikoliv na straně poptávky. K růstu potencionálního produktu dochází tehdy, když země začne do výrobního procesu zapojovat dosud nevyužívané přírodní zdroje, když akumuluje kapitál či se intenzivněji zapojuje do mezinárodní dělby práce. [6] 1 Hospodářský růst a ekonomický růst jsou v textu považována za synonyma 11

13 Zdroj: Holman (2001) Na základě výše uvedeného si musíme uvědomit, že rozdíly v dlouhodobých tempech hospodářského růstu mají vyšší dopad na životní úroveň obyvatel než obvyklé hospodářské fluktuace. Krátkodobá stabilizační politika má možnost zlepšit ekonomickou situaci v rozsahu několika procent HDP. Naproti tomu politika, která dlouhodobě dokáže zvýšit tempo hospodářského růstu, znamená pro ekonomiku řádový rozdíl v dosahovaných úrovních blahobytu. [2] Vyšší míra růstu potenciálního produktu umožňuje zvýšit všechny složky národní spotřeby, a to jak veřejné (výdaje na školství, zdravotnictví, vědu a výzkum), tak soukromé výdaje na spotřebu zboží a služeb Měřítka růstu Jaký je hospodářský růst dané země nám mohou objasnit následující ukazatele. Hospodářský růst můžeme vyjádřit jako: tempo růstu reálného HDP, HDP na obyvatele a produktivitu práce. Když hovoříme o tempu růstu reálného HDP, máme na mysli procento změny reálného výstupu dané ekonomiky mezi dvěma obdobími. Ekonomický růst je trvalý proces. Malý posun křivky produkčních možností rozšiřuje základnu pro budoucí HDP. Posuny této křivky se za jednotlivé roky akumulují, výrobní kapacita se rozšiřuje, to má za následek, že malé rozdíly ročního tempa růstu tvoří obrovské přínosy pro HDP. Tento kumulativní proces nazýváme exponenciálním procesem. Schiller R. [11] ve své knize Makroekonomie dnes uvádí následující tezi: při tempu růstu 2,5 procenta se HDP za 28 let zdvojuje. Se 3,5 procentním růstem se HDP zdvojuje již za 20 let. 12

14 Jako další významný ukazatel ekonomického růstu je uváděna produktivita práce. Produktivitu práce lze vyjádřit jako výstup na pracovníka či výstup na pracovní hodinu. Jako měřítko životní úrovně je uváděn HDP na obyvatele, který vyjadřuje celkový HDP podělený celkovým počtem obyvatel. Někteří autoři uvádí i další způsob vyjádření tohoto ukazatele: reálný HDP na obyvatele = produktivita práce x podíl zaměstnaných na celkovém počtu obyvatel. Tento způsob měření hospodářského růstu vychází z myšlenky, že reálný HDP může růst jen do té míry, do jaké roste produktivita práce anebo podíl pracujících na celkovém počtu obyvatel. [4] Reálný HDP na hlavu roste tehdy, když růst výstupu přesahuje růst populace. 4.1 Zdroje ekonomického růstu Růst HDP závisí na rychlosti růstu pracovní síly a produktivity práce. Faktory, které ovlivňují produktivitu práce a tím pádem i hospodářský růst jsou zejména: přírodní zdroje, kapitál, úroveň používaných technologií, efektivnost manažerských a podnikatelských činností, velikost trhu a společenský systém. Přírodní zdroje podporují hospodářský růst, ale nejsou jeho hlavním motorem. Například země chudé na nerostné bohatství (Japonsko, Švýcarsko) patří k vyspělým ekonomikám, naopak některé země oplývající nerostným bohatstvím (Irán, Argentina) nedokázaly svůj potenciál využít. Ekonomický růst tedy není podmíněn vlastními přírodními zdroji a to z toho důvodu, že je země mají možnost získat obchodem. Jako kapitál označujeme budovy, stroje a zařízení, technologie (fyzický kapitál) a lidský kapitál (vzdělání, talent, dovednosti). Důležitá je akumulace kapitálu, která zahrnuje výrobu kapitálových statků a investice do výzkumu a vzdělání. Větší zapojení fyzického kapitálu (vybavenost pracovních sil) do pracovního procesu má pozitivní vliv na zvyšování produktivity práce, která zvyšuje hospodářský růst. Musíme si ovšem uvědomit, že zvyšování produktivity práce cestou rozšiřování kapitálu je do jisté míry omezené. Tuto skutečnost objasňuje ekonomický princip klesajících výnosů z kapitálu. Při konstantním množství práce platí, že čím větší množství kapitálu se při výrobě používá, tím je při zapojení další jednotky kapitálu zvýšení produkce menší. [4] Z tohoto důvodu by měla být akumulace kapitálu dále směřována do vzdělání a výzkumu. Důležitým determinantem produktivity práce je míra investic do kapitálu. 13

15 Základním zdrojem financování investic jsou úspory domácností a podniků (zejména nerozdělené zisky a odpisy). V řadě ekonomik jsou úspory pro další rozvoj nedostatečné, proto dochází k přílivu zahraničních investic, které jsou nezbytným zdrojem pro další ekonomický růst. Jak již bylo řečeno růst HDP závisí na rychlosti růstu produktivity práce. Produktivitu práce ovlivňuje vedle kapitálu a přírodních zdrojů zejména úroveň používaných technologií. Důležitá je schopnost země vyvinout a využívat nové produktivnější technologie. Důraz je kladen na vědecký výzkum, vývoj výrobku, inovaci výrobních postupů, vývoj zlepšení v řízení a v organizaci práce. Řada ekonomů proto uvádí, že nové technologie jsou nejdůležitějším zdrojem produktivity a tím i ekonomického růstu. V této souvislosti se objevuje otázka, zda by se měly vlády, resp. určitá vládní politika angažovat v investicích do technického pokroku. Řada ekonomů se domnívá, že investice do nových technologií by měly být ve větší míře záležitostí soukromého sektoru. A to z toho důvodu, že soukromý sektor má možnost lépe rozpoznat, které technologie jsou perspektivní. Dalším faktorem je také to, že stát ve většině případů není ochoten poskytnout dotace do opravdu riskantních projektů a právě tyto jsou ve vývoji nových technologií nejperspektivnější. Důležitým faktorem pro ekonomický růst jsou schopnosti podnikatelů a manažerů. Soukromé podnikání je také hlavní determinant ekonomického růstu. Podnikatelé zavádějí na trh nové výrobky a služby. Do výrobního procesu zahrnují nové výrobní metody a technologické procesy. Tempo růstu ovlivňuje dobrá organizace a řízení zdrojů. Velikost trhu řada autoru uvádí tezi, že ekonomický růst může být urychlen zvětšením trhu. Jako důvod velkého trhu jsou uváděny lepší podmínky pro specializaci výrobců a větší prostor pro směnu na základě komparativních výhod. [6] Další mocnou silou, která pohání hospodářský růst, je tedy mezinárodní obchod. Společenský systém důležitou základnou pro dlouhodobý hospodářský růst jsou tyto společenské instituce: soukromé vlastnictví, svobodné podnikání, svobodný obchod a tržní konkurence. Soukromé vlastnictví má velký vliv na hospodářský růst. Existence soukromého vlastnictví (jeho respektování a ochrana) vytváří motivaci lidí k pracovní a podnikatelské aktivitě. Tato aktivita zvyšuje důchody. Vyšší důchody znamenají vyšší úspory, tyto úspory jsou nezbytné pro akumulaci kapitálu a tím i pro hospodářský růst. 14

16 [6] Ekonomický růst ovlivňují i tvůrci hospodářské politiky. Ti by měli zvažovat potenciální efekt daňové zátěže, regulační politiky na řadu činnosti, které jsou nezbytné pro hospodářský růst. Jedná se zejména o úspory, investice, inovace a přebírání rizika. 4.2 Meze ekonomického růstu Jednou z otázek, která vyvstává v souvislosti s hospodářským růstem je otázka, zda může růst trvat donekonečna, aniž by vyčerpal přírodní zdroje a způsobil velké škody na životním prostředí. Některé argumenty volají po zpomalení ekonomického růstu právě z důvodu ochrany životního prostředí a omezenosti přírodních zdrojů. Ekonomický růst nevede pouze ke zvyšování množství výrobků, ale má též svoji kvalitativní stránku. Zvýšená produkce může vytvářet zdroje pro zlepšení životního prostředí. Vyspělejší ekonomiky mají prostředky na zařízení, která eliminují některé škodliviny (např. emise v ovzduší). Některé empirické studie dokazují následující tezi: země posunující se z velmi nízké úrovně HDP do středních hladin, vykazují vyšší hodnoty ukazatelů charakterizujících znečištění. Když však HDP v růstu pokračuje, kvalita životního prostřední se začne zlepšovat. Toto souvisí s růstem důchodu: s vyšším důchodem se snáze pokrývají základní potřeby a zbývají prostředky na luxusní statky, jakým je třeba životní prostředí. [4] Zároveň vyspělejší země mají tvrdší zákony na ochranu životního prostředí a přísněji vymáhají jejich dodržování. Co se týká omezenosti přírodních zdrojů, musíme si uvědomit, že nedostatek jakéhokoliv zdroje vyvolá změnu jeho ceny. Na změnu ceny reaguje nabídka a poptávka tak, aby se s problémem vyrovnaly. [4] Tuto tezi lze uvést na příkladu ropných šoků v 70. letech 20. stol.: omezená nabídka ropy vedla k růstu její ceny, to mělo vliv na změnu chování prodávajících i kupujících. Spotřebitelé začali nakupovat auta a spotřebiče s nižší spotřebou energie. Začalo se využívat alternativních zdrojů energie apod. 15

17 5 Modely ekonomického růstu Tato kapitola se zabývá hospodářským růstem z pohledu jednotlivých ekonomických teorií. Důraz je kladen na nejznámější ekonomické modely: Solowův model a modely endogenního růstu. Historie teorie ekonomického růstu Jako bezprostřední předchůdce moderní teorie hospodářského růstu je uváděn Harrodův-Domarův model z roku V tomto modelu se autoři pokusili propojit keynesiánskou analýzu krátkodobé nerovnováhy s prvky ekonomického růstu. [2] Za základ moderní teorie hospodářského růstu je považován Solowův-Swanův model (neoklasický model teorie růstu) z roku Tento model byl později rozšířen Cassem a Koopmansem o chování domácností, což umožnilo podrobněji analyzovat účinky hospodářských politik. Neoklasická teorie se dostala na svůj vrchol v 60. letech minulého století a byla považována za úspěšný přístup k analýze hospodářského růstu. [2] V následující dekádě zájem o teorii růstu stagnoval, což bylo částečně způsobeno obdobím tzv. ropných šoků. Ovšem od poloviny 80. let a v následujících 90. letech 20. stol. došlo k opětovnému zájmu o ekonomický růst. Důležitou roli sehrály práce P. Romea a R. Lucase. Jejich práce se vyznačovaly novým přístupem existence hospodářského růstu nebyla postulována, ale byla vysvětlena uvnitř samotného modelu. Tento proud literatury bývá označován jako teorie endogenního růstu (či nová teorie růstu). V 90. letech 20.stol. se objevily teorie, které i na základě empirických průzkumů, vysvětlují růstové faktory výkonnosti ekonomik. Tyto modely zahrnují i další faktory a to zejména faktory politické. [2] 5.1 Harrod - Domarův model Tento model z roku 1939 je považován za bezprostředního předchůdce moderní teorie hospodářského růstu. [5] Je založen na keynesiánském přístupu, který klade důraz na stranu poptávky. Vychází z následujících předpokladů: produkční funkci uvažuje s nulovou elasticitou substituce mezi výrobními faktory, neuvažuje změnu relativních cen práce (L) a kapitálu (K). Jediným růstovým faktorem jsou investice (akumulace 16

18 kapitálu). Investice jsou považovány za součást efektivní poptávky, důchod zvětšují prostřednictvím multiplikátoru. [14] Podstatou modelu je rozlišení tří typů růstu: a) skutečné tempo růstu (G) tempo růstu, kterého ekonomika skutečně, aktuálně dosahuje. Dle autorů modelu toto tempo růstu nic nevypovídá o charakteru růstu. Z tohoto důvodu bylo zavedeno ještě zaručené a přirozené tempo růstu. b) přirozené tempo růstu (G n ) je určeno růstem obyvatelstva a technickým pokrokem. Jedná se o maximální možnou míru růstu při využití všech zdrojů. Je to takové tempo růstu, které odpovídá tempu růstu obyvatelstva, hledajícího práci plus tempo růstu technologického pokroku. c) zaručené tempo růstu (G w ) tempo růstu, kdy dochází k požadované efektivnosti kapitálu (výnosnost investic odpovídá představám podnikatelských záměrů). Jedná se o takové tempo růstu, kdy očekávaná poptávka po výstupu = skutečnému výstupu v daném období. Zaručeného tempa růstu je dosahováno tehdy, když se úspory rovnají investicím. Optimální tempo růstu je takové, když se všechna výše uvedená tempa růstu sobě rovnají. V ekonomice může docházet k následujícím situacím: a) G w > G v tomto případě jsou investice vyšší než úspory, prosazuje se tendence k inflaci. b) G n > G w v této situaci pracovní síla roste rychleji než produkční schopnost ekonomiky, což vede k chronické nezaměstnanosti. c) G w > G n potom požadavky podnikatelů nemohou být splněny pro nedostatek pracovních sil na trhu. Závěr tohoto modelu je takový, že neexistuje mechanismus, který by dokázal sladit všechna tři tempa růstu. Z tohoto důvodu bývá tento model nazýván modelem s rovnováhou na ostří nože. [14] 17

19 5.2 Neoklasická teorie růstu Model neoklasické teorie růstu amerického ekonoma R. Solowa [13] a australského ekonoma T. Swana se na jedné straně zaměřuje na růstovou úlohu kapitálové akumulace, úspor a populační expanze a na roli technického pokroku na straně druhé. Solowův model je založen na následujících předpokladech: ekonomika má v každém časovém okamžiku k dispozici určitý počet pracujícího obyvatelstva a kapitálovou zásobu. S těmito zdroji je ročně vyráběn reálný důchod (Y t ). Tempo růstu obyvatelstva je shodné s tempem růstu pracovních sil. Existuje možnost substituce mezi prací a kapitálem. V ekonomice je dokonalá konkurence, tzn. trh práce a trh kapitálu je dokonale konkurenční. Dále předpokládáme uzavřenou ekonomiku a neexistenci státního sektoru (resp. státních výdajů a daní). Ta část reálného důchodu, která není spotřebována, je investována. Zároveň platí, že výdaje na spotřebu nemohou překročit důchod z práce a kapitálu. Model se zaměřuje na růst průměrné produktivity práce. [14] Model se skládá z intenzivní produkční funkce a z dlouhodobé investiční funkce. Základními stavebními kameny produkční funkce jsou: kapitálová intenzita (v), resp. kapitálová vybavenost pracovníků (průměrný objem kapitálu připadajícího pro použití jedním pracovníkem), průměrná produktivita práce (q), tj. produkce připadající na jednoho pracovníka a úroveň používané technologie (κ). Produkční funkce v tomto modelu se vyznačuje dvěmi základními vlastnostmi: konstantními výnosy z rozsahu a klesajícími výnosy z kapitálu. Tuto situaci nám lépe přiblíží následující graf. Zdroj: Mach (2001) 18

20 Na ose X měříme kapitálovou intenzitu, na ose Y průměrnou produktivitu práce. Můžeme si povšimnout, že zvýšení kapitálové intenzity postupně vede ke zvýšení průměrné produktivity práce. Je ale patrné, že každé dodatečné zvýšení kapitálové intenzity vyvolá menší přírůstek průměrné produktivity práce hovoříme o principu klesajících výnosů z kapitálu. Dále produkční funkce vykazuje další vlastnost a to konstantní výnosy z rozsahu zdvojnásobení objemu práce a kapitálu vede ke zdvojnásobení výstupu. Solowův model je dále tvořen dlouhodobou investiční funkcí. Agregátní výdaje jsou tvořeny pouze spotřebou C a investicemi I, platí tedy vztah Y = C + I. Dále také platí, že domácí produkt se dělí na spotřebu C a úspory S, tj. Y = C + S. Z obou rovnic plyne následující vztah, kdy investice se rovnají úsporám, tedy I = S. Důležitá je míra úspor, která vyjadřuje podíl úspor na důchodu, tedy s = S/Y. Z výše uvedeného lze vyvodit, že investice se rovnají té části domácího produktu, která není spotřebována, ale je uspořena, tj. I = s I. S růstem domácího produktu routou investice a jsou tím vyšší, čím vyšší je míra úspor. Investiční funkce tedy ukazuje, jak je produkt rozdělen mezi spotřebu a investice. [7] Růstové účetnictví Úkolem růstového účetnictví je změřit, jak se jednotlivé faktory podílejí na růstu výstupu. Rovnice růstového účetnictví vychází ze standardní neoklasické produkční funkce: Y* = κ F(K, L) Přírůstek potencionálního produktu lze vyjádřit následujícím vztahem: Y* = κ F (K,L) + MPK K + MPL L Přírůstek potencionálního produktu je výsledkem růstu souhrnné produktivity faktorů (stav používané technologie) κ. Přírůstek kapitálu se podílí na růstu potencionálního produktu v rozsahu MPK K (MPK značí mezní produkt kapitálu). Přírůstek pracovního vstupu se podílí na přírůstku potencionálního produktu v rozsahu MPL L, kdy MPL vyjadřuje mezní produkt práce. [9] 19

21 Základní rovnicí růstového účetnictví lze vyjádřit následujícím vztahem Y* = Ψ + w k + (1 w) l Z rovnice plyne, že tempo růstu potencionálního produktu je rovno součtu: míry růstu souhrnné produktivity faktorů Ψ = κ/ κ míry růstu kapitálu (k = K/K ) násobené podílem nákladů kapitálu na produktu (w) míry růstu pracovního vstupu (l = L/L) násobené podílem mzdových nákladů produktu (1 w) Růstové účetnictví bylo využíváno pro celou řadu témat. Pomocí růstového účetnictví byla analyzována např. otázka zpomalení růstu výstupu k poměru odpracovaných hodin v 70. letech 20. stol. Mezi hlavní faktory, které byly zkoumány, patří pomalejší růst dovednosti dělníků, vliv zvýšení cen ropy, zpomalení vynálezecké aktivity a účinky vládních regulací. [2] Stálý stav Solowův model klade důraz na akumulaci kapitálu, která vede k vyššímu ekonomickému růstu a tím pádem k růstu životního standardu. Model klade důraz na způsob, jak úspory utvářejí zdroje, které jsou použity pro tvorbu kapitálu. Základní rovnice akumulace kapitálu má tento tvar: v = s q (n + d) v, kdy přírůstek kapitálu na pracovníka ( v) se rovná hrubým národním úsporám na pracovníka (s q), n vyjadřuje tempo růstu obyvatelstva, d značí míru amortizace. Předpokládáme, že obyvatelstvo roste tempem n, tzn. část hrubých národních úspor na pracovníka je použita na investice k vybavení nově přicházejících pracovních sil (úspory rozšiřující kapitál), jedná se o část úspor v rozsahu n v. Část úspor musí být použita k nahrazení opotřebovaného kapitálu, a to v rozsahu d v. Úspory, které převyšují rozsah (n + d) v jsou použity ke zvýšení kapitálové intenzity (úspory prohlubující kapitál). Když vzroste kapitálová intenzita při neměnné úrovni technologie, vzroste průměrná produktivita práce a tím pádem i životní standard obyvatelstva. Stálý neboli stabilní stav je situace dlouhodobého rovnovážného růstu ekonomiky, kdy tempo růstu kapitálu a tempo růstu potencionálního produktu je rovno tempu růstu obyvatelstva, které je dáno exogenně. [9] Rostoucí ekonomika vždy směřuje do stálého 20

22 stavu (při dané míře úspor a opotřebení kapitálu), v němž je kapitál na pracovníka a produkt připadající na pracovníka neměnný. Situaci přizpůsobovacího procesu, kdy se ekonomika v čase přesouvá z určité počáteční vybavenosti práce kapitálem do stálého stavu nám lépe přiblíží následující graf. y y=f(k) (d + n)k Výstup na hlavu y 0 sy 0 A B C sy Zdroj: Dornbusch (2004) 0 Kapitál na hlavu v 0 v * Křivka sy znázorňuje úroveň úspor pro každou vybavenost práce kapitálem. Přímka (d + n)k vyjadřuje, kolik investic potřebujeme k udržení konstantní vybavenosti práce kapitálem. Při nízké vybavenosti práce kapitálem (bod A) jsou úspory vyšší než investiční požadavek a výstup na hlavu roste. Přizpůsobovací proces se zastaví v bodě C. Je dosaženo vybavenosti práce kapitálem v*, při níž úspory a investice spojené s touto vybaveností přesně odpovídají investičnímu požadavku. Při shodě skutečných a požadovaných investic kapitálová vybavenost práce ani neroste, ani neklesá. Hovoříme o dosažení stálého stavu. [3] Při vysoké vybavenosti práce kapitálem jsou úspory nižší než investiční požadavek, a proto kapitál na hlavu klesá. Dle této teorie země s různou hospodářskou vyspělostí porostou do stálého stavu. Zaostalé země rostou do stálého stavu rychleji než země vyspělejší, tento efekt nazýváme efekt dohánění. Tento efekt působí ovšem pouze tehdy, když země mají podobné produkční funkce (tzn. používají podobné technologie) a když mají přibližně stejné míry úspor. 21

23 Stálý stav a míra úspor, růst populace V neoklasickém modelu růstu rozdílný sklon k úsporám mezi zeměmi má vliv na rozdílnou úroveň průměrné produktivity práce, tedy i životního standardu. Když ekonomika dosáhne stabilního rovnovážného růstu, mají ekonomiky stejné tempo růstu potencionálního produktu bez ohledu na výši jejich sklonu k úsporám a akumulaci kapitálu. Země, která má sklon k úsporám vyšší má i vyšší životní standard, ale ne o tolik, kolik činí rozdíl v úsporách mezi ekonomikami s nízkým sklonem k úsporám a vysokým sklonem k úsporám. [9] Ekonomové často poukazují na prospěšnost zvýšení míry úspor. Politiky, které jsou zaměřeny na podporu vyšší míry úspor, jsou však aktuální spíše pro velké ekonomiky. Mezi tyto politiky řadíme např. subvencování stavebního spoření či snížení schodků veřejných rozpočtů, což představuje zvýšení veřejných úspor. Malé otevřené ekonomiky mohou snadnou získat potřebné úspory ze zahraničí. Při dané světové úrokové sazbě je rozdíl mezi domácími investicemi a úsporami vyplňován právě přílivem zahraničního kapitálu. [7] Pokud bychom chtěli srovnávat jednotlivé ekonomiky dle míry úspor, mohli bychom tak učinit pouze v případě, pokud bychom znali jejich stálé stavy. Růst populace Vyšší tempo růstu obyvatelstva znamená zvýšení počtu pracovníků. Investice firem musejí tedy nahradit jak opotřebovaný kapitál, tak vybavit kapitálem nové pracovníky. K tomuto kroku jsou potřebné vyšší úspory. Vyšší tempo růstu obyvatelstva má za následek pokles kapitálu jak na pracovníka, tak i produkt ve stálém stavu. [8] Země, které mají vyšší populační růst mají tedy nižší kapitál i produkt na pracovníka ve stálém stavu než země s nižším populačním růstem. Výše uvedené nám může částečně objasnit, proč země s vysokým populačním růstem jsou relativně chudé. Ekonomický růst s technologickým pokrokem Růst životního standardu a průměrné produktivity práce závisí na zvyšování úrovně používané technologie. Technologický pokrok je považován za jeden z hlavních zdrojů ekonomického vývoje. Jak již bylo řečeno, technologický pokrok má podstatný podíl na 22

24 zvýšení průměrné produktivity práce (zvýšení úrovně používané technologie posouvá, znázorněno graficky produkční funkci směrem nahoru). Zvyšování úrovně používané technologie způsobuje, že hodina práce se stává efektivnější. Nutné je si ovšem uvědomit, že použití nové technologie vyžaduje vyšší úroveň vzdělání a kvalifikace. Zvýšení úrovně používané technologie má příznivý účinek na produktivitu práce, růst produkce a růst zásob kapitálu. Průměrná produktivita práce roste v důsledku zavádění nových technologií přímo, ale i nepřímo. A to z toho důvodu, že zvýšení produkce vyvolané technologickým pokrokem znamená vyšší úspory, což vede k rychlejšímu růstu kapitálu. Pokud se ekonomika nachází ve stálém stavu, průměrná produktivita práce se rovná míře růstu technologického pokroku. Solowův model tedy dokazuje, že technologický pokrok je zdrojem neustále se zvyšujícího životního standardu. [9] Závěry modelu Solowův model je založen na dvou exogenních faktorech, a to na růstu populace a technologickém pokroku. Celkový reálný důchod roste tempem, které odpovídá součtu míry růstu populace a míry růstu technologického pokroku. Navíc dle tohoto modelu je technologický pokrok dostupný všem zemím. Dle neoklasického modelu roste životní úroveň z důvodu zvyšování zásoby kapitálu a produktivity faktorů. Pokud bychom se ptali, proč některé země mají rychlejší růst než jiné, jednoznačnou odpověď nedostaneme. Jednotlivé země jsou v různých obdobích různě vzdáleny od stálého stavu a jejich výroba je realizována při různých produkčních funkcích. Neoklasický model vysvětluje vývoj jednotlivých zemí jako pohyb po jejich produkčních funkcích. [14] Někteří ekonomové upozorňují na nedostatky tohoto modelu a to zejména na předpovědi modelu, které nejsou v souladu s některými empirickými studiemi. Objevují se zejména tyto problémy: mezinárodní rozdíly v životní úrovni, konvergence ekonomik a výnosy z kapitálu v jednotlivých ekonomikách. Neoklasický model sice předvídá, že země mají různou úroveň důchodu na osobu dle rozdílu v míře úspor a růstu populace. Rozdíly mezi zeměmi ovšem předvídá jen malé, zatímco v realitě jsou tyto rozdíly mnohdy velmi velké. Solowův model předvídá dále významné rozdíly v míře výnosu kapitálu mezi zeměmi. Ve skutečnosti jsou tyto rozdíly poměrně malé. [14] 23

25 Dle neoklasického modelu by všechny země světa měly konvergovat ke stejné úrovni průměrné produktivity práce, tedy i k stejnému životnímu standardu. V dlouhodobém ekonomickém vývoji by chudší země měly dostihnout vyspělejší země tím, že mají vyšší tempo růstu produktu na hlavu než země bohatší. V podmínkách otevřené ekonomiky se proces konvergence prosazuje přeléváním kapitálu ze zemí s vysokou kapitálovou intenzitou do zemí s nižší kapitálovou intenzitou, toky know-how, přímými investicemi atd. Předpoklad konvergence ke stejné úrovni průměrné produktivity práce nebyl ekonomickým vývojem ve všech zemích světa zcela potvrzen. 5.3 Teorie endogenního ekonomického růstu Nová teorie růstu byla vyvinuta s cílem definovat explicitní paradigma, ve kterém je dlouhodobý růst determinován v rámci endogenních modelů a ve kterém má vládní politika na ekonomický růst významný efekt. Noví teoretici se snažili vysvětlit, proč země, které více spoří a investují, rostou dlouhodobě rychleji. Tyto země mají politiky, které ovlivňují míru úspor a investic. Tyto politiky mají významné důsledky pro ekonomický blahobyt. [14] Nová teorie růstu reagovala na zásadní nedostatek neoklasické teorie růstu a to na exogenní charakter technologického pokroku. Technologický pokrok v neoklasické teorii nebyl vysvětlen, byl pouze předpokládán. Nová teorie růstu pracuje s endogenním technologickým pokrokem, který je vysvětlen v rámci modelu. Teorie endogenního růstu se snaží objasnit, jaké jsou příčiny technologického pokroku a které politiky mohou být pro něj prospěšné. Nová teorie růstu pracuje se širším pojetím kapitálu než neoklasická teorie, která pracuje pouze s fyzickým kapitálem (budovy, stroje). V teorii endogenního růstu jsou zahrnuty do kapitálu také znalosti, které mají podobu nových technologií a lidského kapitálu vzdělání. A to z toho důvodu, že všechny výše uvedené parametry přispívají k růstu produktivity práce. Dále tato teorie vychází z toho, že investice do kapitálu vytvářejí pozitivní externality. Produktem investic zejména do výzkumu a vývoje jsou znalosti, které nemohou být drženy v tajnosti a neomezeně patentovány. Nové vědomosti mají pozitivní vnější efekt na produkční možnosti ostatních firem. Dochází k situaci, kdy společenské výnosy z investic jsou vyšší než výnosy soukromé. 24

26 V modelu endogenního růstu má technologický pokrok podobu růstu znalostního kapitálu. Příčinnou technologického pokroku jsou tedy investice do výzkumu a lidského kapitálu. Nová endogenní teorie považuje pro ekonomiku stejně důležité jak soukromé, tak veřejné investice. Veřejné výdaje do infrastruktury se považují za velmi efektivní z důvodu pozitivních externalit. Tyto investice přinášejí užitek spotřebitelům, zvyšují míru výnosnosti soukromých investic. Hrají důležitou úlohu v tempech růstu potenciálního produktu. Nová teorie pracuje s produkční funkcí, která se vyznačuje konstantními výnosy z kapitálu. Dle této teorie existuje možnost vyhnout se klesajícím výnosům z kapitálu. Sice se projevují klesající výnosy z fyzického kapitálu, neprojevují se ale klesající výnosy ze znalostního kapitálu, mnohdy se projevují dokonce výnosy rostoucí. V této teorii existuje také jiné pojetí míry úspor. Zvýšení míry úspor může vyústit v trvalé zvyšování míry růstu průměrné produktivity práce. Investice do vědy a výzkumu, které vedou ke zdokonalení produktů, služeb a výrobních procesů, vyžadují vysokou míru úspor. Dle této teorie existuje trvalá souvislost mezi mírou národních úspor a mírou hospodářského růstu. Vlivem pozitivních externalit existují v teorii endogenního růstu rostoucí výnosy z rozsahu. Tyto výnosy mají vliv na to, že ekonomika nemusí nutně dosáhnout stálého stavu, kde se růst produktu rovná součtu tempa růstu obyvatelstva a technologického pokroku. Může být dosaženo vyššího tempa růstu. Na základě výše uvedeného došla nová teorie růstu k závěru, že když v dané ekonomice převládá fyzický kapitál, zatímco znalostní kapitál není významný, budou se projevovat klesající výnosy z kapitálu a tato ekonomika se bude chovat spíše dle neoklasického modelu růstu. Pokud ale v dané ekonomice převládá kapitál znalostní, bude se tato ekonomika chovat spíše podle modelu endogenního růstu bude růst donekonečna, aniž by dosáhla stálého stavu Model AK Všechny výše uvedené atributy lze znázornit prostřednictvím jednofaktorové produkční funkce v tzv. tvaru AK, Y=AK, kde A představuje mezní a průměrný produkt kapitálu. Funkce předpokládá konstantní výnosy z rozsahu, zároveň nepředpokládá klesající 25

27 výnosy z akumulovaného faktoru. Důležitá je rovnice akumulace, která má následující tvar: K`/K = sy dk 2 spolu s produkční funkcí Y=AK dostaneme tvar Y`/Y = K`/K = sa - d Pokud je sa > d, tak ke zvýšení dlouhodobého růstu dostačuje zvýšit míru úspor. Řešením optimalizačního problému pro tempo růstu spotřeby na osobu získáme růstovou rovnici: g = c`/c = σ (A d ρ), kdy σ značí produktivitu investic a ρ značí míru časové preference. Růst úrovně technologií, větší ochota domácností odkládat současnou spotřebu a nižší hodnota časové preference vedou ke zvýšení dlouhodobého růstu. [14] V endogenním růstovém modelu vede růst míry úspor k trvalému zvýšení ekonomického růstu. Z tohoto modelu lze vyvodit následující závěry: rozdíly v míře úspor mezi zeměmi mohou vést ke zvyšujícím se rozdílům důchodu v čase. Bohaté země mohou růst více, než činí míra technického pokroku. Dlouhodobý růst může ovlivnit řada faktorů, které podněcují ekonomické subjekty spořit a investovat. Mezi klíčové faktory můžeme zařadit daňovou politiku či rozvoj a regulaci kapitálového trhu. [14] Learning-by-doing model Autorem tohoto modelu je ekonom Paul Romer. [10] V tomto modelu použil základní myšlenku AK modelu a Arrowovu hypotézu, dle které je vedlejším produktem investic tvorba znalostí. Investující firma se zároveň učí, jak efektivněji vyrábět. Tento pozitivní účinek znalostí, který má vliv na produktivitu se nazývá učení se ze zkušeností. [2] Zvyšování zásoby kapitálu vede ke zvyšování zásoby znalostí. Předpokladem modelu je fakt, že znalosti jsou veřejným statkem. Znalosti jednotlivých firem nelze držet v tajnosti a ostatní firmy k nim mají přístup. Vytváření znalostí v jedné firmě se proto následně přelévá do celé ekonomiky. Dalším důležitým předpokladem modelu je škálový efekt, tzn. rozsah externalit jako pozitivní funkce počtu firem. Podle tohoto předpokladu je růst korelován s rozsahem ekonomiky 2 Parametr K je výrobní faktor kapitál, parametr s vyjadřuje míru úspor a d vyjadřuje míru amortizace kapitálu 26

28 měřeným počtem firem. Z výše uvedeného vyplývá, že obchodní liberalizace by měla pozitivně působit na hospodářský růst. Produkční funkce v tomto modelu má tento tvar: Y i = A * α β K i L i kde K i, L i jsou firemní zásoby kapitálu a práce, A * je technologie společná pro všechny firmy. Parametry α, β jsou koeficienty elasticity výdajů na práci a kapitál. Romer předpokládal α + β > 1, tj. rostoucí výnosy z kapitálu. V tomto případě může růst akcelerovat nekonečně. [14] Na základě výše uvedeného lze dojít k závěru, že kapitál ovlivňuje výstup přímo a také nepřímo prostřednictvím svého příspěvku k vývoji nových myšlenek. Tento příspěvek má vliv na to, aby příští kapitálové výdaje byly efektivnější. [2] R&D modely Jsou modely výzkumu a vývoje, které pozorují mikroekonomická rozhodnutí, týkající se výzkumu a vývoje. Tyto modely se tedy zabývají motivy firem při investování do inovací. Tato teorie propojuje teorii růstu s teorií monopolistické konkurence. Inovace zde nemůže být dána exogenně, ale musí být výsledkem endogenně determinovaného výzkumu a vývoje. Motorem růstu je i zde akumulace znalostí, která ale není považována za formu kapitálu. Tato teorie je v souladu s neoklasickým modelem v růstu v tom, že za hlavní faktor růstu ve stabilní stavu nepovažuje akumulaci kapitálu, ale technický pokrok. Výzkum a vývoj jsou rizikové a nákladné aktivity, které reagují na ekonomické signály jako jsou ceny a zisky. [14] Když cena určitého vstupu roste, tak výzkum a inovace začnou pracovat na změně produkční funkce ve snaze snížit náklady související se vstupy do výroby. Nejedná se ovšem o nahrazení dražšího vstupu levnějším v rámci známé technologie. Jedná se o vývoj nových technologií v reakci na změny relativních cen. Tyto teze podporují názor, kdy ekonomický růst je dosahován prostřednictvím nákladné a rizikové inovační aktivity. Poznatky a závěry tohoto modelu jsou následující: přestože znalosti jsou především statkem veřejným, většina výzkumu je realizována firmami na základě motivu zisku. Ziskovost výzkumu je z toho důvodu, že inovace zajišťuje firmám dočasné 27

29 monopolistické postavení. V případě že určitá firma přijde první s danou inovací, tak ostatní firmy na této inovaci staví, aby pak vytvořily další inovace. Závěry nové teorie růstu Teorie endogenního růstu vyvinula doporučení, týkající se možných podnětů vedoucích k urychlení ekonomického růstu. Většina těchto návodů pro urychlení technologického pokroku a hospodářského růstu se shoduje s tvrzením ekonomie strany nabídky. Tato ekonomická škola tvrdí, že růst lze významně urychlit hospodářskou politikou zaměřenou na podporu vyšší efektivity, snížení regulace, vyšší ochoty pracovat a investovat. [3] Důraz je kladen na odstranění nadbytečné regulace ekonomických procesů, snížení rozpočtového deficitu, který vytěsňuje soukromé investice. Hospodářská politika by měla daňovými podněty zvýšit míru investování. Měla by existovat podpora investic do lidského kapitálu, tzn. vynakládat více zdrojů na dosažení vyšší úrovně a kvality vzdělání. Měla by se zvýšit míra investic do infrastruktury, tyto investice zvyšují míru výnosnosti soukromých investic a přinášejí užitek spotřebitelům, hrají důležitou úlohu v tempech růstu potencionálního produktu. V neposlední řadě by měly být vytvořeny podněty pro výdaje na výzkum a vývoj nových technologií. Musíme si uvědomit, že tato opatření v sobě skrývají i jistá omezení. Částečně je to tak proto, že tato doporučení vyžadují obětovat něco v současnosti za možné budoucí zlepšení. [3] Kupříkladu snížení rozpočtového deficitu je obtížné, protože vyžaduje buď zvýšení daní nebo snížení výdajů. Velikost rozpočtového deficitu je navíc určena spíše politickými než ekonomickými faktory. Zastánci ekonomie strany nabídky kladou důraz na zvýšené podněty k úsporám a investicím, které vedou ke zvýšenému objemu dostupného kapitálu. Zvýšené podněty k úsporám, investicím a k podpoře nabídky práce, snížená regulace přispívá ke zvýšení celkové efektivity výrobních faktorů. Všechny tyto atributy vedou ke zvýšenému výstupu. 28

30 6 Institucionální přístup k ekonomickému růstu Teorie ekonomického růstu identifikovaly jako základní růstové determinanty kapitálovou vybavenost, produktivitu práce a technologický pokrok. Ekonomické teorie označily ovšem i další faktory, které mají nemalý vliv na hospodářský růst. Jedná se zejména o kvalitu institucionálního prostředí dané ekonomiky, integraci do světového hospodářství a zeměpisné charakteristiky. Studie, které kladou důraz na institucionální strukturu vycházejí z nové institucionální ekonomie. Tyto studie identifikují jako prvořadý faktor, který vyvolává rozdílná tempa hospodářského růstu jednotlivých zemí právě instituce. [1] Nová institucionální ekonomie odlišuje instituce a organizace. Představitelé tohoto ekonomického směru definují instituce jako pravidla, která mají povahu vytvářených omezení, jež uspořádávají společenské, politické a ekonomické vztahy. Tato omezení jsou tvořena formálními a neformálními pravidly. Za formální pravidla je považována ústava, zákony a zejména pak vlastnická práva. Za neformální pravidla označujeme tabu, zvyky, tradice a kodexy chování. Organizace jsou chápány jako hierarchické struktury, které vznikají a fungují na základě určitých institucí.[12] Nová institucionální ekonomie klade důraz na transakční náklady. Tyto náklady souvisí se směnou vlastnických práv a jsou spojeny s náklady na získávání informací. Transakční náklady významně ovlivňují ekonomickou činnost. Když jsou transakční náklady vysoké mohou omezovat směnné akty v ekonomice. Pokud existují zákonné normy, upravující zejména vlastnická práva a stát je schopen zajistit jejich dodržování, dojde k poklesu transakčních nákladů a důsledkem toho může dojít k rozvoji obchodu. Instituce mají významný vliv na transakční i výrobní náklady, tím pádem i na zisk ekonomických subjektů a na to, zda tyto subjekty uskuteční zamýšlené ekonomické aktivity. Instituce vznikly proto, aby ustanovily určitý řád a snížily nejistotu při činnosti v rámci sociální, politické a ekonomické směny. Řada autorů rozlišuje mezi ekonomickými a politickými institucemi. Ekonomickými institucemi se rozumí zajištění vynutitelnosti vlastnických práv, kvalita příležitostí a rovnost před zákonem. Právě tyto instituce do značné míry determinují investice do kapitálu, technologií a organizace výroby, čímž spoluvytvářejí růstový potenciál 29

31 ekonomiky. Na základě politických institucí je přiřazována politická moc. Rozložení politické moci ve společnosti má podstatný vliv pro přijímání konkrétních politických institucí. Tyto instituce determinují ekonomické instituce a výkon ekonomiky jako celku. Jako příklad lze uvést situaci, kdy politické instituce umožňují koncentraci politické cíly v rukou jednoho subjektu či malé skupiny. V tomto případě je pak velmi obtížné udržet ekonomické instituce, které poskytují ochranu vlastnických práv a rovnost příležitostí pro zbytek populace. [1] Jedním z nejdůležitějších faktorů, který iniciuje aktivitu ekonomických subjektů a tím i výkonnost ekonomiky a hospodářský růst, je vymezení vlastnických práv. Tato práva zahrnují právo vlastněnou věc užívat, mít z ní výnosy, právo ji pronajmout a prodat. Vymezení vlastnických práv dává ekonomickým subjektům jistotu, že bohatství zůstane tomu, kdo jej vytváří. Ekonomické subjekty budou investovat pouze v tom případě, pokud vědí, že je nikdo nemůže připravit o výnosy z jejich investic. Institut soukromého vlastnictví slouží také jako prostředek získání úvěrů pro podnikatelskou činnost, resp. investice. Podnikatelé jsou motivováni k akumulaci kapitálu a inovacím pouze v takovém prostředí, které je schopno vymezit a zajistit ochranu vlastnických práv. Důležitou roli v ekonomické výkonnosti hrají instituce, které podporují efektivní fungování trhů, tyto instituce snižují transakční náklady ekonomických subjektů. Mezi úkoly těchto institucí řadíme zejména již zmiňovaná vlastnická práva (schopnost vynucování těchto práv a smluv), regulační instituce pro oblast zboží, služeb, práce, aktiv a finančních trhů. Důležité jsou instituce, které se zabývají řízením konkurence na trzích. Úroveň konkurence působí na inovace a ekonomický růst. Konkurence ovlivňuje firmy ke zvyšování efektivnosti operací, zároveň nutí méně úspěšné firmy k opuštění trhu. Důležitou roli představuje také kvalita soudního systému a korupční prostředí, které spočívá v pokřiveném prostředí politickém. V neposlední řadě musí existovat instituce pro makroekonomickou stabilizaci, které jsou představovány fiskálními (vláda) a monetárními institucemi (centrální banka).[1] Hospodářský růst v mnoha chudých zemí není blokován pouze nedostatkem kapitálu, investic a technologií. Důvodem jsou nefungující instituce jako vlastnická práva (jejich vymezení a ochrana), politické prostředí a soudní systém. V řadě zemí se můžeme setkat s byrokratickými překážkami podnikání a všudypřítomnou korupcí. 30