Botanická inventarizace státní přírodní rezervace Hrabanovská černava

Transkript

1 Bohemia centralis, Praha, 17: , 1988 Botanická inventarizace státní přírodní rezervace Hrabanovská černava Botanische Inventarisierung des staatlichen Naturschutzgebietes Hrabanovská černava Jana HUSÁKOVÁ - Marie PIVNIČKOVÁ - Jindřich CHRTEK Státní přírodní rezervace Hrabanovská černava byla zřízena v roce 1933 výnosem Ministerstva školství a národní osvěty /č / k ochraně slatinných luk. Na sousedních pozemcích, především v severní části Hrabanova, hospodařil VELAZ /Velkochov laboratorních zvířat/. Pozemky bývaly.dlouhodobě podmáčené a nemohly se kosit těžší mechanizací. Zůstaly proto dlouhá léta nekoseny. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pozemky přírodovědecky velmi cenné /rozsáhlé porosty šášin, sítiny uzlíkaté, ostřice Davallovy, vrby Plazivé atd./, podalo Středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze návrh na rozšíření rezervace o tyto pozemky, aby území tvořilo jednotný geomorfologický celek. Kromě slatinných porostů byl do návrhu rozšíření připojen i borový lesík a jeho okrajové porosty s psamofilními společenstvy. Zároveň byl podán návrh na vynětí těchto pozemků ze zemědělského půdního fondu. V roce 1975 bylo nově navržené území geodeticky zaměřeno Střediskem geodézie v Nymburce a byl vypracován nový geometrický plán. Podle nového geometrického plánu zahrnuje SPR Hrabanovská černava parcely č. 2493/1, 2522, 2524/1, 2526, 3624/1 a celkové rozloha území je 51,8256 ha. Návrh na rozšíření SPR Hrabanovská černava byl předán prostřednictvím SÚPPOP k projednání na ministerstvo kultury ČSR. Správní údaje: kraj: Středočeský okres: Nymburk 39

2 katastrální území: Lysá nad Labem - ppkč. 2524/1, 2524/3, 2526, 2529/8, 2493, 3624/1; podle nového geometrického plánu, který zahrnuje návrh na rozšíření SPR Hrabanovská černava - ppkč. 2493/1, 2522, 2524/1, 2526, 3624/ rozloha: 27,5714 ha po vyhlášení v roce 1933; 51,8256 ha po geodetickém zaměření v roce 1975 /návrh rozšíření SPR/, nadmořská výška: 185 m. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Hrabanovská černava je zbytek polabských-slatin a přirozenými společenstvy rostlin a živočichů. Na Hrabanově rostou druhy, které jsou uvedeny v seznamu vyhlášky č. 54/1958, o chráněných rostlinách. Jsou to Iris pseudacorus, Iris sibirica, Dactylorhiza incarnata a Primula veris. Z kriticky ohrožených druhů, skupiny C I /ČEČOVSKÝ et al. 1979/ byly v letech 1983 a 1984 nalezeny Arabia gerardii, Calamagrostis neglecta, Carex buxbaumii, Centaurium uliginosum, Cladium mariscus, Lathyrus palustris, Orchis palustris, Schoenus ferrugineus a Utricularia vulgaris. Z rostlinných společenstev jsou na území rezervace /včetně ploch navržených k připojení/ rozšířena společenstva rákosin, bezkolencových luk, trsovitých ostřic, porosty s vrbou popelavou, psamofilní společenstva při okraji borového lesíka, společenstva ostřicových luk se sítinou uzlíkatou, ostřicí Davallovou, pěchavou bažinnou a šášinou rezavou. V tůních, kde je volná hladina vody, rostou společenstva vodních a mokřadních rostlin /okřehky, rdesty, parožnatky, lakušník okrouhlý, skřípince atd./. Při okrajích rezervace /především při jižním okraji/ se šíří hojně plevele a ruderální druhy /pcháč oset, kopřiva dvoudomá atd./. Hrabanov patří k územím, která byla v minulosti různým způsobem využívána člověkem. Doložena je kupř. zpráva ze středověku, kdy byl na území Hrabanova založen rybník. V letech došlo k odvodnění Hrabanova. V jihozápadní části rezervace se těžila slatina. Z této činnosti se dochovaly jámy s volnou hladinou vody. Nelze opomenout dlouhodobou snahu o meliorační úpravy Hrabanova, aby se dal využít k lukaření a pastvinářství. Kromě melioračních úprav se některé části Hrabanova také oraly. K nepříznivým faktorům je počítán i občasný požár v rezervaci. V letech sloužil Hrabanov správě německého vojenského tábora jako pobočné cvičiště. 40

3 VŠEOBECNÁ CHARAKTERISTIKA GEOLOGICKÉ, GEOGRAFICKÉ, PEDOLOGICKÉ A HYDROLOGICKÉ ÚDAJE Území kolem Lysé nad Labem je tvořeno druhohorními křídovými sedimenty, které jsou překryty z větší části různými sedimenty pleistocenního nebo holocenního stáři. Druhohorní křídové sedimenty vystupují v okolí na povrch např. na Zámeckém vrchu, Na viničkách a na Šibáku. Mezi těmito svědeckými horami leží kotlina s Hrabanovskou černavou. Pravděpodobný vývoj Hrabanov-ské černavy vysvětlil ABSOLON /1969/. Geomorfologicky náleží území Hrabanova do Nymburské kotliny /DEMEK 1965/. Půda je lehká, písčitá, a vysokým obsahem humusu a CaCO 3 /KLEČKA 1930/. Rovina na soutoku Labe a Jizery byla vystavena silnému působeni větrů, jejichž činností vznikla rozsáhlá území navátých písků. Hromadění písků probíhalo koncem pleistocénu a začátkem holocénu. Písky se ukládaly i v údolí Mlynářice tak dlouho, až bylo území u Staré Lysé a pod Hrabanovem úplně za-váté. Vznikaly hráze navátých písků a nehluboká jezera. V těchto jezerech, jejichž voda byla zadržena vátými písky, se začaly ukládat jílovité písky a písčité jíly, ve kterých se dochovaly fosilní kořeny vodních rostlin /sedimenty pozdně glaciální/. Na tyto pleistocenní vrstvy nasedají jílovité sladkovodní křídy s rostlinnými zbytky a bohatou faunou měkkýšů a ostrakodů, které odpovídají podle pylových analýz pozdnímu glaciálu /mladší dryas/ a částečně i preboreálu. Na Hrabanově byl ve sladkovodní křídě zachycen i starý holocén, kdy se ukládala čistá křída /přes 90 % CaCO 3 /. Uložením sladkovodní křídy bylo jezero zaplněno a začínají se tvořit krycí slatiny. Jejich sedimentační prostor je posunut do údolí Mlynařice až k Milovicům. Sedimentace byla ukončena nivními hlínami, které se nacházejí jen v nejhořejší části toku. Vznik limnických sedimentů /sedimentů stojatých vod/ je vázán v Polabí vždy na vydatná prameniště z turonských slínovců /ABSOLON 1969/. Poprvé byl popsán význam přilehlých prameništ na ložiscích sladkovodní křídy u Malého Újezda LOŽKEM /1952/. Vydatné prameny turonských vod jsou od Hrabanova vzdáleny asi 4 km /mezi Benáteckou Vruticí a Milovicemi/. Vznik sladkovodní křídy byl na Mlynářici kromě klimatických a morfologických faktorů podmíněn i výstupy turonských vod. Geologická situace je znázorněna na obrázku 5 /kopie geologické mapy; ABSOLON 1969/. 41

4 Z Hrabanova jsou známy paleobotanické rozbory KLEČKY /1926, 1930/ a LOSERTA /1940/. Půdními profily se zabýval KLEČKA /1930/. Profil slatinou a luční křídou Hrabanovské černavy uvádějí RADISCH a SCHWARZ /1949/. Voda je jedním z nejdůležitějších ekologických faktorů, podmiňujících velkou různorodost společenstev Hrabanovské černavy. Pro většinu společenstev černavy není určující pouze průměrná výška hladiny podzemní vody a výška hladiny v určitém období, ale především její kolísání během delšího časového období. Toto kolísání závisí nejen na množství zimních a letních srážek, ale i na přísunu vody z pramenišť, vyvěrajících z turonských vrstev Tato prameniště jsou vzdálena od černavy 4 km a ovlivňují ji značně nepravidelně. Proto pro pochopení dynamické závislosti přirozené vegetace černavy na hydrologickém režimu lokality nepostačí jedna vegetační sezona. Je zapotřebí alespoň desetileté studium pro získání přehledu o vodním režimu 5. Geologická mapa limnického kvartéru u Lysé n. Labem: 1 - turonské slínovce, 2 - terasové písky se štěrky, 3 - váté písky, 4 - pozdně glaciální pisky s rostlinnými zbytky, 5 - sladkovodní křídy, 6 - slatiny, 7 - málo mocné náslatě na píscích, 8 - nivní hlíny na slatinách, 9 - přehrazení údolí vátými písky /podle A. ABSOLONA 1969/. 42

5 lokality. Těmto specifickým hydrologickým podmínkám je přizpůsobena většina přirozených společenstev černavy. Trvalé vodní plochy se vyskytují jen v západním sektoru. Velká tůň je s největší pravděpodobností přirozeného původu. Dno této tůně, pokryté sladkovodní křídou, se svažuje postupně k nejhlubšímu místu severovýchodní části Zejména v západní polovině je tůn mozaikovitě zarostlá porosty Cladium mariscus. Ostatní menší tůně mají, na rozdíl od velké tůně, náznak geometrického tvaru. Je to proto, že vznikly těžbou slatiny. Jejich břehy jsou proto převážně strmé a dno je ploché. Protože je Hrabanovská černava vystavena lidskému působení již půl tisíciletí, představuje dnešní stav pokročilé kulturní stadium černavy. Nejdříve člověk ovlivňoval vegetaci, později podstatněji zasahoval i do vodního režimu. Proto je vhodné rozdělit vývoj člověkem ovlivňované černavy do čtyř období: 1. období trvá nejspíš od 16. století do roku Antropický vliv je extenzívní a spočívá pravděpodobně v kosení a pastvě. 2. období začíná v roce 1727, kdy byl zřízen rybník Hrabanov, který zaplavoval západní a střední sektor černavy. Toto stadium trvá do roku 1882 /rybník byl však zrušen dříve/. Mimo vlivy spojené s rybníkářstvím spočíval vliv člověka v kosení a pastvě. 3. období trvá od roku 1882, kdy byla černava odvodněna, přibližně do roku V roce 1882 byl vybudován odvodňovací systém, jehož osou je hlavní příkop, odvodňující černavu západním směrem. Postranní odvodňovací příkop začíná na severozápadním okraji a odvodňuje černavu východním směrem. Tento odvodňovací systém byl podle potřeby udržován. 4. období začíná v roce 1950 a vyznačuje se tím, že postupně ustává kosení travních porostů. Zároveň není udržován odvodňovací systém. Obojí má za následek postupné zamokření lokality. O dalších opatřeních je podrobněji pojednáno v kapitole Historické údaje. Za základ pro přibližně přirozený hydrologický režim lze považovat: 1. konec zimy - záplava, 2. jaro - záplava s postupným poklesem hladiny podzemní vody, 3. začátek léta - vodní hladina mírně nad půdním povrchem nebo při půdním povrchu, 4. léto - další klesání vodní hladiny pod půdní povrch, někdy až úplné vyschnutí tůní. Při posuzování dynamiky vodního režimu a přirozených rostlinných společenstev se osvědčila metoda HEJNÉHO /1957, 1960, 1971/, která byla použita 43

6 především při studiu umělých vodních nádrží - rybníků. Z tohoto hlediska představuje Hrabanovská černava mokřad s převažujícím pulsačním hydrologickým režimem, při němž dochází k většímu kolísání vodní hladiny v čase. Pro vitalitu nebo přímo výskyt prakticky každého rostlinného druhu na mokřadních lokalitách je důležité rozpětí a časový průběh výšky vodní hladiny. Charakterizují je ekologické fáze /ekofáze/, doba jejich trvání a rytmus jejich střídání nebo záměny. HEJNÝ /1957/ dělí ekofáze na hydrofázi a ekofázi litorální, limózní a terestrickou. V závislosti na reliéfu se na území rezervace vždy současně vyskytuje několik ekofází. Dobu sledování vegetace SPR Hrabanovská černava v letech je z hlediska vodního režimu možné rozdělit na 5 období: záplava, bez záplavy, záplava /úprava kanálu pod rezervaci v roce 1971/, bez záplavy, určité vyrovnáni vodního režimu. V období 1 a 3 převládly litorální a limózní fáze, v období 2, 4 a 5 převládly terrestrická a limózní ekofáze. Nejnázorněji je kolísáni vodní hladiny patrné u největší vodní tůně v západním sektoru. V obdobích 2, 4 a 5 trvala jedna ekoperioda velmi často 1 rok. Na značné části území měly většinou ekofáze limózně terestrický sled, v tůních litorálně terestrický sled. Tento sled byl pozvolný v největší vodní tůni. Břehová čára se zde postupně posunovala směrem k nejhlubšímu místu. KLIMATICKÉ ÚDAJE Klimatické údaje jsou převzaty z Atlasu podnebí ČSR /1958/, jako padesátileté průměry, měřené od roku Území Hrabanova náleží do oblasti A 3, tj. oblasti teplé, mírně suché, s mírnou zimou. Roční průměrné teplota vzduchu se pohybuje mezi 8-9 C, průměrná teplota ve vegetačním období /IV až IX/ v rozmezí C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 500 do 550 mm, úhrn srážek ve vegetačním období je mm. Převládající směr větru v červnu, červenci a srpnu je severozápadní. GEOBOTANICKÁ REKONSTRUKCE A FYTOGEOGRAFIE V geobotanické rekonstrukční mapě M-33-XV Praha /měř. 1 : / jsou mapovány na území Hrabanova luhy a olšiny. Fytogeograficky náleží území do oblasti Středního Polabí /DOSTÁL 1960/. 44

7 HISTORICKÉ ÚDAJE Hrabanov byl v minulosti ovlivněn řadou úprav a zásahů. Nejstarší doloženou zprávou je pravděpodobně založení rybníka Hrabanov ve středověku /VEVERKA 1965, 1967/. V historických materiálech se uvádí, že z lyského hradu bylo vidět 50 rybníků. Rybník na Hrabanově plánoval lyský hejtman J. Chotouňský z Chotouně v roce Plán byl však realizován mnohem později. Rybník Hrabanov zřídil hrabě F. A. Špork začátkem 18. století. Uvádí se, že to byl rybník pro 15 kop plodu /900 kusů/. Dalším zásahem bylo borkování slatiny. Slatina se na Hrabanově borkovala především v jihozápadní části, kde zůstaly až do dnešní doby jámy zatopené vodou. V těchto tůních se uchovaly vodní a bažinné rostliny /bublinatka, rdesty, skřípince, orobince atd./, které by přirozeným a dlouhodobým zarůstáním Hrabanova postupně snižovaly svoji početnost a posléze by zcela vymizely. Proto je možno mluvit v tomto případě o přínosu borkování slatiny pro uchování druhového bohatství. Koncem minulého století a začátkem našeho století byly prosazovány snahy o melioraci a odvodněni Hrabanova a jeho zemědělské využití. Podle VEVERKY /písemné sdělení - in: HUSÁKOVÁ et al. 1973/ byl Hrabanov odvodněn v letech Celé území Hrabanova je protkáno sítí příkopů, které kromě odvodňovací funkce tvořily hranice mezi jednotlivými soukromými pozemky /viz pozemková mapa Střediska geodézie v Nymburce/. V současné době je tato odvodňovací sít zarostlá a zanesená, takže neplní svoji funkci. V roce 1922 se prováděla 1. pozemková reforma a pozemky, které patřily k lyskému dvoru, se předávaly do vlastnictví soukromníkům. V té době byl Hrabanov znám jako mimořádně vzácná botanická lokalita. Proto vyslalo Ministerstvo školství a osvěty na Hrabanov komisi, které měla vybrat území vhodné pro založení rezervace. Ochranářské snahy podporoval VELENOVSKÝ a další odborníci. Ministerstvo školství a osvěty a Československá botanické společnost zároveň požádaly družstvo v Lysé nad Labem, aby svůj meliorační projekt Hrabanova upravilo tak, aby se uchoval ráz polabské černavy. Ochranářské snahy podporoval také odborným posudkem KLEČKA, který v roce 1926 upozornil na problémy, jež vznikají meliorováním slatin. Hrabanov uvedl jako příklad terénu, který je pro odvodnění nevhodný. V roce 1931 navrhla Československá botanická společnost zřízení stavidla, kterým by se regulovala výška hladiny vody v rezervaci. K realizaci této 45

8 stavby došlo koncem třicátých let. V roce 1933 byla zřízena /výnosem MŠAO z 31. prosince 1933/ státní přírodní rezervace Hrabanovská černava. Ve výnosu je uvedeno založení rezervace v roce Od té doby se pomalu přestává na Hrabanově kosit vyjma luk, které užívá VELAZ nebo soukromníci. Omezené kosení má časem nepříznivý vliv na rostlinná společenstva, jejich strukturu a druhové zastoupení vzácnějších rostlin. Ubývají některé vzácné rostliny /vstavačovité, tučnice obecná, kohátka kalíškatá atd./ a naopak do porostů se šíří rákos, bezkolenec, rozrůstá se vrba popelavá atd. Proto vzniká problém, jak obnovit kosení lokality. Soukromníci jsou schopni sekat ručně jen malé plochy v okraji rezervace. Kosení mechanizačními prostředky je velmi nesnadné, protože stroje jsou na tento terén těžké a boří se do slatiny. Sušší louku /asi 4 ha/ v severozápadní části Hrabanova seče jednou za rok p. Šťastný, soukromě hospodařící rolník se Staré Lysé. Část Mašinových porostů /několik desítek arů/ zkusmo kosili pracovníci Botanického ústavu ČSAV v Průhonicích v roce K sekání používali kosy a srpy. Pracovníci tohoto ústavu plánují tzv. mini-projekt k asanaci SPR Hrabanovská černava /podle záznamů v RK SSPPOP Praha/. Jak bylo již uvedeno, bylo postaveno koncem třicátých let pod Hrabanovem stavidlo, které mělo zamezit kolísání hladiny vody v rezervaci. Později se však ukázalo, že se situace s kolísáním vody stavidlem nevyřeší. V rezervaci především zarůstají odvodňovací příkopy a centrální odvodňovací kanál, a tím dochází k podmáčení Hrabanova. V roce 1965 byl již odvodňovací kanál zcela zanesen. Proto v roce 1966 vypracovalo SSPPOP v Praze dohodu s melioračním družstvem v Poděbradech o prozatímních úpravách odvodňovacího koryta pod rezervací. V roce 1967 se toto koryto provizorně upravilo a v roce 1968 se upravila výpusť. V roce 1969 se však znovu projevilo zvýšeni hladiny vody v rezervaci. V roce 1970 bylo již zaplaveno stavidlo a voda se přelévala přes polní cestu, vedoucí z Lysé nad Labem do Benátecké Vrutice. Proto se SSPPOP znovu obrátilo na meliorační družstvo, aby provedlo úpravu odvodňovacího kanálu pod rezervací. Touto úpravou v roce 1971 se pročistil, prohloubil a zprůchodnil odvodňovací kanál pod rezervací. V dalším období pak poklesla hladina podzemní vody na celém území Hrabanova. Jak již bylo uvedeno, sloužil Hrabanov v letech správě německého vojenského tábora jako pobočné cvičiště. K dalším nepříznivým faktorům na Hrabanově patřily podle LEBDUŠKY /1957/ požáry. Autor uvádí, že za jeho desetileté působnosti ve funkci konzervátora 46

9 vyhořela Hrabanovská černava třikrát. Poprvé vyhořela asi čtvrtina původní rozlohy rezervace, podruhé asi 30 ha a potřetí se požár šířil podél jižního okraje rezervace v pásu dlouhém asi 300 m. Hrabanov hořel také v roce 1964 na celé ploše rezervace. Další požár vypukl v r Škodu vzniklou tímto požárem na chráněné zvířeně odhadl PECINA /1973/ na Kčs. Během doby se objevily další snahy o využití Hrabanova, kupř. oráním luk v severní části území, znovuzaložením rybníka, zarybněním tůní, stavbou mysliveckých zařízení atp. VYBAVENOST CHÚ Vybavenost CHÚ je nedostatečná. Úřední tabule a vysvětlující texty, které byly doplněny v roce 1976, jsou zničené nebo zmizely. Sloupky jsou zohýbány nebo jinak poškozeny. Proto se na nejbližší dobu plánuje nové označení hranic ve spolupráci s ČSOP. Na území Hrabanova jsou dosud umístěny některé sloupky s úředními tabulemi podél starých hranic. Při novém označení hranic bude proto třeba tyto staré sloupky a tabule odstranit /stav z roku 1983/. PŘEHLED DOSAVADNÍCH VÝZKUMŮ Hrabanovská černava je již dlouhá léta vyhledávaným místem pro své přírodovědecké, především botanické, kvartérně biologické a pedologicko-geologické hodnoty, navíc mé Hrabanov příznivou polohu, vzdušnou čarou je vzdálen od Prahy 30 km. Hrabanov byl, na rozdíl od ostatních, dosud zachovalých biotopů, ovlivněn mnoha faktory, o kterých bylo pojednáno v předchozích kapitolách. O naplaveninách v okolí Lysé nad Labem pojednává práce SLAVÍKOVA /1869/. Historickým modelováním území kolem Lysé nad Labem a popisem teras středního Labe se zabýval SOKOL /1912/, vývojem říčních toků ve středních Čechách KODYM a MATĚJKA /1920/ a morfologickým vývojem středních Čech DANEŠ /1913/. Geologický náčrt okolí Lysé nad Labem, Nymburka a Poděbrad podali RÄDISCH a SCHWARZ /1949/. Zákonitostmi vzniku a vývojem limnických sedimentů se zabývá práce ABSOLONA /1969/. Od šedesátých let se v okolí Lysé dělají četné čerpací zkoušky a měření vydatnosti zdrojů i kvality pitné vody /KAMBERSKÝ 1962; KNÍŽEK a ŽITNÝ 1962; HEPNAR 1966; PLESNÍK 1970; HEREŠOVÁ 1970, 1977; BRYDA 1978; ZELINKA 1979/. Geologický popis území je uveden v průvodní zprávě 47

10 k inženýrsko-geologickému rajónování oblasti města Lysá nad Labem /SCHWARZ 1973/. Již koncem 18. století se v okolí Lysé nad Labem zastavil Tadeáš Haenke a výpravou do Krkonoš uspořádanou Královskou českou společností nauk. Floristická data z Hrabanova jsou známa z prací ČELAKOVSKÉHO / /, kde jsou uvedeny Tauschovy nálezy pod označením Lissa. Je to např. Carex buxbaumii, Schoenoplectus tabernaemontani, Juncus subnodulosus, Iris sibirica apod. V Resultátech /ČELAKOVSKÝ / jsou zveřejněny převážně nálezy POLÁKOVY s uvedením lokality Hrabanov. Rovněž ROHLENA publikoval v letech pod názvem Hrabanov u Lysé nálezy ROZUMOVY nebo pod názvem Kyselky u Lysé nálezy KLIKOVY a POLÁKOVY. Jsou to např. Tofieldia calyculata, Epipactis palustris, Teucrium scordium, Cardamine dentata, Vicia lathyroides, Lathyrus palustris, Sagina nodosa apod. ČELAKOVSKÝ /1887/ uvádí z Hrabanova např. Schoenus nigricans, S. ferrugineus /a míšence mezi rodiči/, Cladium mariscus, Calamagrostis neglecta, Juncus subnodulosus, Mentha rotundifolia apod. Je třeba připomenout práce POLÁKOVY /1876, 1888/, kde se autor zmiňuje, že marně hledal rybníky a jejich flóru na místech, kde byly vyznačeny ve starých mapách. K nejstarším pracím o polabských slatinách patří práce SITENSKÉHO /1886/. Mechy sbíral na Hrabanově VELENOVSKÝ /1896/, který odtud uvádí různé druhy rodu Hypnum, nejčastěji Hypnum scorpioides L. Autor poznamenává, že druhy rodu Sphagnum se na polabských černavách nevyskytují. Začátkem našeho století se objevuje více prací, týkajících se výzkumu středního Polabí, z nichž mnohé se vážou k Hrabanovu, třeba i jen okrajově. Jsou to např. práce DAŇKOVY /1912a,b,c; 1914a,b/. Kupříkladu v práci o fytogeografickém nástinu českého středního Polabí autor uvádí, že mařice je na Hrabanově na ústupu a brzy podlehne zkáze. Na mařici pilovitou na Hrabanově upozornil v roce 1884 POLÁK /in ČELAKOVSKÝ 1886/. NOVÁK a PRÁT /1926/ však na Hrabanově našli několik míst s "pěknými koloniemi". V roce 1945 publikoval DOMIN pojednání o mařici jako o vzácném a památném druhu polabských čer-nav. Jak bylo uvedeno, byla mařice koncem minulého a začátkem našeho století na Hrabanově vzácným druhem, v současné době je zde hojná. VILHELM /1914/ ve své monografii o parožnatkách uvádí z Hrabanova druhy Chara fragilis f. macrophylla, Ch. hispida a Ch. panonica. Na začátku století 48

11 probíhaly úpravy labského toku. Touto problematikou a jejími následky se zabýval Peregrinus / /. Polabské černavy studoval KLIKA /1918/, který v roce 1923 publikoval fytogeografický nástin středního Polabí. Na ubývání slatinných porostů /"slavných orchideových kyselek"/ upozornil např. VELENOVSKÝ /1926, 1927/, který z Hrabanova uvádí řadu pozoruhodných mykologických nálezů. Zajímavý je i jeho údaj o výskytu leknínů. NOVÁK a PRÁT /1926/ nalezli na Hrabanově např. Hierochloë odorata /nebyla od té doby ověřena/, Utricularia neglecta, U. vulgaris apod. Za největší pozoruhodnost považují mařici. Upozorňují též, že termín kyselka není vhodný pro označení slatinných biotopů, a doporučují užívat termín černava. V letech publikoval Klečka několik studií o zlepšování lučních porostů na půdách polabských slatin. Z Klečkových prací se Hrabanova nejvíce dotýká práce z roku 1930, v níž autor uvádí floristický popis území, fytocenologické snímky, půdní profily, pylové analýzy atd. Vybrané úryvky z jeho práce jsou velmi často citovány v nejrůznějších pracích. KLEČKA též upozorňuje na nevhodnost odvodňování slatin. KRAJINA /1926/ uvádí nový druh tučnice Pinguicula bohemica z Hrabanova. Podrobným geobotanickým průzkumem Hrabanova se zabýval KLIKA /1929/; kromě jiného upozorňuje na to, že Hrabanov byl v minulosti rybníkem. V roce 1945 /KLIKA 1947/ podává přehled rostlinosociologických jednotek slatin a lučních porostů v Polabí. Další floristické údaje z Hrabanova publikoval NOVOTNÝ /1930, 1931, 1971, 1972/. Z roku 1943 /DOMIN 1943/ je práce o Calamagrostis stricta /= neglecta/. Tento druh je znám již z práce PODPĚROVY /1900/, který poznamenává, že třtina přehlížená zabírá rok od roku větší plochu. Zmiňují se o ní i CHRTEK a ŽERTOVÁ /1965/. V roce 1952 SAJVERA obhájil na přírodovědecké fakultě UK v Praze disertační práci Ekologická studie o Cladium mariscus a jeho porostech v ČSR. Autor se soustředil především na lokalitu Hrabanov, odkud uvádí výsledky měření fyzikálních a chemických vlastností půdy, teplotní poměry z jednotlivých společenstev apod. V porostech mařice byla teplota půdy vždy nižší, než v jiných typech společenstev. Ve stejném roce, jako práce Sajverova, byla obhájena i práce NĚMEČKOVA /1952/, pojednávající o ekologii šášinových porostů. Autor zdůrazňuje, že na Hrabanově jsou nejrozsáhlejší porosty v Čechách. 49

12 Půdám s porosty Molinia caerulea se věnoval VÁLEK /1954/ a problematikou vzniku požárů v rezervacích a jejich následky se zabýval LEBDUŠKA /1957/. V roce 1958 byl publikován z Hrabanova mykologický nález druhu Chytridium variabile /ŠEBEK 1958/. Hrabanova se dotýkají i další práce ŠEBKOVY /1962, 1963, 1981/, ŠACHLOVY /1965, 1969, 1981/ a některých dalších autorů, kteří se věnovali určitým skupinám vyšších rostlin /např. KIRSCHNER 1981, HAVLÍČKOVÁ 1983, ŠTĚPÁNEK 1983 apod./. HELLER /1964/ upozornil na nebezpečí odvodnění a vysoušení Hrabanova a jeho zarůstání bezkolencem. Rozsivkami a ostatní řasovou vegetací se zabýval ve své diplomové práci ŽILKA /1965/. V rezervaci bylo zjištěno celkem 109 taxonů řas. Československým rašeliništím a slatinám věnoval pozornost DOHNAL /1965/. Souhrnnou práci o společenstvech rostlin, historii a ochraně Hrabanovské černavy publikovali HUSÁKOVÁ et al. /1973/. HUSÁKOVÁ a HUSÁK /1977/ sledovali též pokles hladiny podzemní vody v rezervaci od roku Zjistili, že hladina poklesla o cm, a že část vrbových porostů uschla. Na přírodovědeckou hodnotu Hrabanova upozorňuje v poslední době ŽALMAN /1977/. Hrabanovské černavě jistě bude i v budoucnu věnována velká pozornost, protože její přírodní poměry si toho plně zaslouží. CHARAKTERISTIKA MAPOVACÍCH JEDNOTEK A PŘEHLED ROSTLINNÝCH SPOLEČENSTEV Vegetace Hrabanova byla zpracována podle metodiky inventarizačního průzkumu SÚPPOP /MARŠÁKOVÁ et al. 1973/ /viz obr. 6/, nomenklatura fytocenologických jednotek je uvedena podle MORAVCE et al. /1983/. Dále bylo pro klasifikaci některých, zejména nově se formujících cenóz, použito deduktivní metody klasifikace rostlinných společenstev /KOPECKÝ et HEJNÝ 1978/. Pro přehlednost lokalizace výskytu rostlinných druhů a rostlinných společenstev byla rezervace rozčleněna do tzv. sektorů /viz obr. 7/ takto: 1. Západní sektor /Z/. V této části se vyskytují tůně, kde za vysokého stavu vody většinou převládá Chara hispida; na ostatním území Cladium mariscus, Carex elata, Schoenoplectus tabernaemontani a Calamagrostis neglecta. 2. Centrální sektor /C/. Dominantními druhy této části území jsou Phragmites australis /=communis/, Carex elata, C. acutiformis, Typha latifolia a Mentha aquatica. Po roce 1973 se zde objevuje Urtica dioica a od roku 1975 Cirsium 50

13 arvense. Na vyvýšeném severním okraji tohoto sektoru se hojné vyskytuje Calamagrostis epigejos. 3. Východní sektor /V/. Dominantními druhy tohoto sektoru jsou Schoenus ferrugineus, Molinia caerulea, Carex panicea a Carex lepidocarpaa V tomto sektoru roste nejvíce charakteristických slatinných druhů, kupř. Carex davalliana, Sesleria caerulea, Juncus subnodulosus, Dactylorhiza incarnata, Allium angulosum, Carex hostiana. 4. Jižní sektor /J/. Nejhojnějším druhem je zde Carex elata; déle se vyskytuji Molinia caerulea, Phragmites australis, Phalaris arundinacea, Carex acutiformis a Calamagrostis epigejos. K význačným druhům tohoto sektoru patři Lathyrus palustris a Thalictrum flavum. Jedná se o poměrně úzký pás mezi polními kulturami, a proto je zde zastoupeno velké procento polních plevelů. 6. Současný stav rozšíření vegetačních jednotek; měřítko 1:

14 5. Severní sektor /S/. Do tohoto sektoru je zahrnuta písečná duna s borovým lesem. V nezapojených porostech se vyskytuje hlavně Festuca psammophila Spergula morisonii a Corynephorus canescens. Hojně je zde zastoupen Bromus erectus. Dvě protáhlé deprese, které oddělují terénní vyvýšeniny /písečné valy/, jsou vyplněny porosty trsovitých ostřic, především Carex elata. V některých místech hranice rezervace zasahují ke komunikacím a polním kulturám, většinou však má černava na obvodu lem, jehož porosty náleží převážně řádu Molinietalia. Dále se zde vyskytují porosty s dominantním druhem Elytrigia repens a Calamagrostis epigejos. Na písčitých sušších okrajích jsou zastoupena společenstva řádu Brometalia erecti, maloplošně pak i synantropní společenstva oddělení Convolvulo-Chenopodiea. Na území Hrabanova bylo zaznamenáno 538 rostlinných taxonů /včetně poddruhů a kříženců/. Seznam obsahuje i taxony, které byly publikovány staršími autory s uvedením data publikace. Předložený seznam zahrnuje 16 druhů chráněných rostlin /podle vyhlášky č. 54/1958/, z toho 15 úplně chráněných a 1 druh částečně chráněný. V současné době byl znovu potvrzen výskyt Iris pseudacorus, Iris sibirica, Dactylorhiza incarnata a Primula veris. 7. SPR Hrabanovská černava; rozděleni plochy rezervace do sektorů 52

15 Předložený seznam obsahuje 16 kriticky ohrožených druhů /ČEŘOVSKÝ et al. 1979/. V případě druhů Centaurium uliginosum, Equisetum variegatum, Hierochloë odorata, Pinguicula bohemica, Serratula tinctoria, Schoenus nigricans, Tofiel-dia calyculata a Viola elatior se jedná o starší údaje. V roce byl potvrzen výskyt 8 kriticky ohrožených druhů: Arabis gerardii, Calamagrostis neglecta, Carex buxbaumii, Cladium mariscus, Lathyrus palustris, Schoenus ferrugineus a Utricularia vulgaris. Tabulka 1 Přehled rostlinných společenstev SPR Hrabanovská černava Formace Společenstvo Hojnost Společenstva volně plovoucích rostlin a rostlin kořenujících ve dně Rákosiny Charetum hispidae CORIL Lemnetum minoris Th. MÜLLER et GÖRS 1960 Lemno-Utricularietum vulgaris SOÓ 1928 m m m Stupeň ohrožení/ vzácnosti C P 2/a x 3/b 3/b Potametum colorati ALLORGE 1922 m 2/a Elodeetum canadensis EGGLER 1933 m 4/b 4a Phragmitetum communis /GAMS 1927/ SCHMALE /a? 2/a d 3/b 4/b Typhetum latifoliae G.LANG m 3/b 4/b Typhetum angustifoliae PIGNATTI 1953 m 3/b 4/b Schoenoplectetum tabernae-montani RAPAICS 1927 m 2/a Poznámka již vyhynulé C = Hrabanov z Polabí poprvé uváděno Vysoké porosty Cladietum marisci /ALLORGE 1922/ m 1 Č - Hrabanov; šáchorovitých Caricetum elatae KOCH 1926 d 2/b mylný údaj Caricetum acutiformis SAUER 1937 d 3/b? O.s. Calamagrostis neglecta- [Magnocaricion elataej O.s. Mentha aquatica-phragmiti-magnocaricetea d d O.s. Calamagrostis epigejos--magnocaricetalia Phalaridetum arundinaceae LIBBERT 1931 M 3/b 53

16 Formace Společenstvo Hojnost Stupeň ohrožení/ vzácnosti Poznámka C P Nízké porosty šáchorovitých Juncetum subnodulosi KOCH 1926 Porost s Juncus alpino articulatus m m 1 Č = fragmenty u Hrabanova Schoenetum nigricantis KOCH 1926 d 2/a Č = Hrabanov Seslerietum uliginosae /PALMGREN 1916/ SOÓ /a Č = Hrabanov; již vyhynulé Porosty nekosených, převážně bezkolencových luk Molinietum coeruleae KOCH 1926 Molinietum coeruleae bro-metosum KLIKA 1946 O.s. Deschampsia cespitosa - Molinion O.s. Calamagrostis epigeos - Molinion O.s. Calamagrostis epigejos - Molinion/ Bromion erecti d m m m m m 3b Lysimachio-Filipenduletum caricetosum acutiformis BALÁTOVÁ-TULAČKOVÁ et HUBL /b Společenstva mezofilních luk Společenstva písčin Holcetum lanati ISSLER 1936 m 3/a Arrhenatheretum elatioris m BR.-BL Agropyrum repens- [Arrhena-theretalia] KOPECKÝ m /b Thymo angustifolii-coryne-phoretum canescentis m 3/a KRIPPEL 1954 O.s. Festuca psammophilla-- [Koelerion glaucae] m O.s. Bromus erectus-[bromion erecti] d O.s. Calamagrostis epigejos- [Festuco-Brometea] m Společenstva obnažených púd O.s. Urtica dioica- [Phragmiti- Magnocaricetalia] O.s. Cirsium arvense-[phragmiti- Magnocaricetalia] O.s. Agrostis stolonifera--(phragmiti- Magnocaricetalia/ /Agropyro-Rumicion crispi] O.s. Potentilla anserina-- [Magnocaricetalia/Agropyro--Rumicion crispi] Rumicetum maritimi SISSINGH ex TUXEN 1950 d m m m m 4/b 54

17 Formace Společenstvo Hojnost Stupen ohrožení/ vzácnosti Poznámka C Porosty křovin Salici-Franguletum MALCUIT 1929 d 3/b Společenstva B.s. Urtica dioica-aegopodium podagrariasynantropní (Galio-Urticetea] KOPECKÝ et HEJNÝ d 1971 P O.s. Agropyrum repens-convolvulo- Chenopodiea] KOPECKÝ 1986 O.s. Calamagrostis epigejos-[convolvulo- Chenopodiea] KOPECKÝ 1986 d m Lolio-Plantaginetum majoris BEGER 1930 m 4/b Borov m Vysvětlivky: d - dominující společenstvo m - maloplošně zastoupené společenstvo Č - v ČSR; podle MORAVEC et al. /1983/ P - v Polabí; podle HUSÁK et RYDLO /1985/ x - podle HUSÁK et RYDLO /1985/ O.s. - odvozené společenstvo /ve smyslu deduktivní metody klasifikace B.s. - bazální společenstvo rostlin; spol. sensu KOPECKÝ et HEJNÝ 1971/ Stupeň ohrožení/vzácnosti je uveden podle stupnice uvedené in MORAVEC et al. /l.c./ SPOLEČENSTVA VOLNĚ PLOVOUCÍCH ROSTLIN A ROSTLIN KOŘENUJÍCÍCH VE DNĚ Velikost plochy volné vodní hladiny v různých letech značně kolísá /viz též SAJVERA 1952; ŽILKA 1965; PIVNIČKOVÁ 1971/. Kromě extrémních období se plocha volné vodní hladiny pohybuje řádově kolem desítek metrů čtverečných. Ve všech případech se jedná o sníženiny po těžbě slatiny nebo o prohlubně, které jsou součástí odvodňovacího systému /kupř. kálek/. Zmíněné antropické zásahy umožnily uchování biotopu tůní do dnešních dnů. Historicky tůně navazují na mělká jezera a tůňky, hojné v kvartéru. Příčiny kolísání vodní hladiny jsou podrobně rozebrány v kapitole o hydrologii. Z dominantních druhů se uplatňuje především Chara hispida, Utricularia vulgaris a Lemna minor. Mezi nejvýznačnější druhy lokality náleží Potamogeton coloratus; z 55

18 dalších druhů do této skupiny patří Nymphaea candida, Potamogeton natans, Polygonum amphibium f. natans, Batrachium circinatum. Charetum hispidae CORILL /av. Charion asperae W. KRAUSE 1969/ Nejzastoupenějšími společenstvy tůní jsou porosty s Chara hispida, jejichž optimum je v největší tůni za převládající litorální ekofáze. V letech 1969 až 1971 /převládající hydrofáze/ bylo zastoupení parožnatek minimální; od roku 1972 jsou parožnatky opět hojné. Jejich výskyt je dále většinou omezen pouze déletrvající limózní až terestrickou ekofázi. Tak v letech 1974 a 1976 byl jejich výskyt omezen na minimum, zvláště v letních a podzimních měsících, kdy živé parožnatky zůstaly pouze na několika metrech čtverečných v nejhlubší části největší tůně. Při postupném poklesu vodní hladiny dochází k odumírání obnažených částí stélek a při poklesu vodní hladiny až na úroveň půdního povrchu je obnažené dno tůně doslova pokryto bělavou vrstvou, která se skládá z odumřelých parožnatek rozpadlých na segmenty. Porosty parožnatek byly velmi hojně zastoupeny v roce 1967 v celém zaplaveném západním a středním sektoru rezervace. V září téhož roku byla následkem odvodnění obnažená místa půdního povrchu doslova pokryta bílou vrstvou, složenou z odumřelých inkrustovaných stélek parožnatek. V roce 1964 nebyly parožnatky zjištěny vůbec, pouze jejich spory /ŽILKA 1965/. Chara hispida v ostatních tůních je zastoupena málo; v tůních a většími porosty Typha angustifolia schází. V posledních pěti letech je hojně zastoupena v tůni /kálku/ u stavidla. Z hlediska středoevropského systému vegetačních jednotek lze zdejší porosty zařadit do třídy Charetea fragilis /FUKAREK 1961 n.n./ KRAUSCH 1964, řádu Charetalia hispidae SAUER 1937 a svazu Charion asperae W. KRAUSE Jedná se o značně ochuzené fragmenty asociace Charetum hispidae CORILL Kromě dominantního druhu Chara hispida var. major /HARTM./ R. D. W. se ve studovaných porostech vyskytuje zejména Utricularia vulgaris s nízkou pokryvností. Z třídních druhů je zastoupena Chara fragilis DESVAUX. Studované porosty uvádí HUSÁKOVÁ et al. /1973/ a fytocenologický snímek HUSÁK et RYDLO /1985/. Lemnetum minoris TH. MÜLLER et GÖRS 1960 /sv. Lemnion minoris TÜXEN 1955/ Porosty tohoto společenstva jsou zastoupeny dočasně a maloplošně a většinou jen jako synusie společenstev svazů Phragmition communis a Magnocaricion elatae. Jediným a dominantním druhem tohoto společenstva je Lemna minor. 56

19 Lemno-Utricularietum vulgaris SOÓ 1928 /sv. Utricularion vulgaris PASSARGE 1978/ V období minimálního zastoupení parožnatek / /, tj. v období hydro-fáze, byla v tůních dominantním druhem Utricularia vulgaris. Z dalších druhů se uplatňovaly druhy s malou pokryvností, především Lemna minor, PolygonUm amphibium, druhy rodu Potamogeton a Chara hispida. V posledních letech je zastoupení Utricularia vulgaris opět větší. Fytocenologický snímek uvádějí HUSÁK et RYDLO /1985/. Potametum colorati ALLORGE 1922 /sv. Potamion lucentis VOLLMAR 1947/ Vzácné společenstvo zařazené v publikaci MORAVEC et al. /1983/ mezi nejohroženější. Po dobu studia bylo toto společenstvo pozorováno pouze v letech 1976 a V roce 1976 byly porosty Potamogeton coloratus zaznamenány ČERNOHOUSEM v malé tůni při jižním okraji západního sektoru /PROCHÁZKA 1977/. Elodeetum canadensis EGGLER 1933 /sv. Potamion lucentis VOLLMAR 1947/ V roce 1978 se Elodea canadensis ojediněle vyskytovala v kálku. V roce 1980 již zde zapsal HUSÁK et RYDLO /1985/ fytocenologický snímek tohoto společenstva. RÁKOSINY Tato společenstva se značně rozšířila vlivem nekosení lokality a zamokření centrální Části rezervace. Zejména ve srovnáni se stavem před rokem 1950 se jejich plocha značně zvětšila /NĚMEČEK 1952, SAJVERA 1952/. Nejhojnějším druhem je Phragmites australis. Z dalších dominantních druhů, které se většinou vyskytují v monotypických porostech /monocenozách/ a jen maloplošně, je to Typha latifolia a T. angustifolia. Výskyt význačného druhu lokality Schoenoplectus tabernaemontani, zejména jeho porostů, je převážně periodický. Těžiště rozšíření rákosin je především ve středních částech západního a centrálního sektoru. Z ochranářského hlediska představují rákosiny negativní rostlinnou formaci, protože se rozrůstají na úkor vlastních slatinných společenstev. Jako rákosiny jsou ve studovaném území dále velmi často obecně chápány i porosty, ve kterých se 57

20 vyskytuje rákos obecný s nízkou pokryvností a většinou i menší vitalitou /viz následující kapitola o společenstvech trsovitých ostřic/. Phragmitetum communis (GAMS 1927) SCHNALE 1939 /sv. Phragmition communis KOCH 1926/ Edifikátorem této druhově poměrně chudé asociace je Phragmites australis. Z indikační skupiny druhů svazu Phragmition communis se uplatňují především tyto druhy: Galium palustre, Lysimachia vulgaris, Peucedanum palustre /především ve východním sektoru/ a Stachys palustris. K nejhojnějším druhům vůbec náleží Mentha aquatica, která se uplatňuje především v limózní a terestrické ekofázi. Ve většině porostů asociace Phragmitetum communis je zastoupena Carex elata. V západním a centrálním sektoru je silně zastoupena Calamagrostis neglecta, většinou v limózní a terestrické ekofázi. Facie se Schoenoplectus tabernaemontani se vyskytuje maloplošně a byla patrna zejména v období Příkladem floristické skladby asociace je snímek č. 19. Rákosiny byly v optimálním rozvoji při vysokém stavu vody v rezervaci. V období projevovaly tendenci ke snížené vitalitě. Expanze rákosu a částečně i rákosin začala v roce 1950, kdy se přestaly travní porosty černavy kosit i vypásat, a zvláště se projevila po roce 1965, kdy došlo k prvnímu dlouhodobějšímu zaplavení západní poloviny lokality. KLIKA /1929/ uvádí Scirpeto-Phragmitetum pro polabské černavy, ale o jeho výskytu na Hrabanovské černavě se výslovně nezmiňuje. Konkrétně udává pouze Scirpeto-Phragmitetum subas. s Cladium mariscus. KLEČKA /1930/ uvádí pouze sdružení rákosin. Druhově chudé rákosiny nebyly patrně pro tyto autory zajímavé. Jejich zastoupení na lokalitě bylo také pravděpodobně mnohem menší. Ze střední části Hrabanova KLEČKA /l.c./ dále uvádí tzv. luční rákosiny s vůdčími druhy Phragmites australis a Carex elata, které se vyskytovaly mezi keři vrb. Typhetum latifoliae G. LANG 1973 /sv. Phragmition communis KOCH 1926/ Edifikátorem této druhově chudé asociace je Typha latifolia, která se vyskytuje maloplošně v západním a centrálním sektoru. Porosty asociace Typhetum latifoliae byly nejnápadnější v době, kdy byly tyto sektory zaplaveny / /, tj. v období převládající litorální ekofáze. Typha latifolia se v této době mohutně rozrůstala i na místech s dříve hojným výskytem druhu Carex elata. Větších porostů, kde Typha latifolia takřka znemožňuje výskyt jiným druhům, bylo málo. Převážně se jednalo o menší kolonie /o průměru 0,5-1,0 m/, které se střídaly s porosty Carex elata, a o 58

21 "iniciální" polykormony, které vytvářely mozaiku a trsy Carex elata. Z dalších druhů se ve větších porostech Typha latifolia více uplatňovaly tyto druhy: Lysimachia vulgaris, Lythrum salicaria, Phragmites australis. Po roce 1972 Typha latifolia postupně snižovala svoji vitalitu na minimum. Od roku 1980 vykazuje většina jedinců opět více méně normální vitalitu. Typhetum angustifoliae PIGNATTI 1953 /sv. Phragmition communis KOCH 1926/ Typha angustifolia, edifikátor tohoto společenstva, se vyskytuje pouze maloplošně v malých tůních, které vznikly občasnou těžbou slatiny v západním sektoru. Jednalo se prakticky o monocenózy, které pokrývaly většinou jen několik metrů čtverečných. Synusie s Lemna minor se vyskytovala v této asociaci zejména v jarním období. U porostů Typha angustifolia nedošlo tak často ke snížení vitality. V největší vodní tůni naopak vznikl nový lemový porost. Snímek společenstva Scirpeto-Phragmitetum typhosum uvádí KLIKA /1929/; není však jasno, zda byl zapsán na Hrabanovské černavě nebo jinde. KLEČKA /1930/ v kapitole o sdružení rákosin uvádí z polabských slatin porosty orobinců. První snímek s dominantními orobinci /Typha latifolia i T. angustifolia/ uvádí SAJVERA /1952/. Schoenoplectetum tabernaemontani RAPAICS 1927 /sv. Scirpion maritimi DAHL et HADAČ 1941/ Dominantou tohoto maloplošně zastoupeného společenstva je Schoenoplectus tabernaemontani. Jako další dominanta se zde uplatňuje Mentha aquatica. Tyto porosty, jejichž příkladem je fytocenologický snímek č. 1, byly v optimálním rozvoji v roce Protože ve studovaných porostech nejsou kromě edifikátoru zastoupeny další druhy, indikující svaz Scirpion maritimi, možno studované porosty považovat za ochuzené porosty asociace Schoenoplectetum tabernaemontani RAPAICS Výskyt Schoenoplectus tabernaemontani je omezen především na severní části západního a východního sektoru, kde se v podloží slatiny nachází sladkovodní křída /cf. též ABSOLON 1969/. Převážně jde o dvouvrstevné půdy se střední a slabou vrstvou slatiny. V době s velmi nízkým stavem vody /1976/ byl v největší vodní tůni zaznamenán malý porost se Schoenoplectus tabernaemontani i s druhy svazu Bidention tripartiti /zejména s Rumex maritimus/, které byly v daném roce běžné na obnaženém dně největší vodní tůně. Dno tůně je pokryto usazeninami sladkovodní 59

22 křídy a periodicky vysychá. V místě tohoto výskytu byl tři roky předtím zaznamenán porost Bolboschoenus maritimus ve formě, která byla přechodem mezi subsp. maritimus a subsp. compactus. VYSOKÉ POROSTY ŠÁCHOROVITÝCH Nejrozšířenějším společenstvem této formace jsou porosty Carex elata. Dále jsou značně rozšířené, zejména v okrajových partiích, porosty s Carex acutiformis. K nejvýznačnějším společenstvům lokality náleží cenózy s Cladium mariscus. K nejzajímavějším náleží porosty s Calamagrostis neglecta v západním a centrálním sektoru. Maloplošně je svými porosty zastoupena Phalaris arundinacea. Centrem rozšíření většiny cenóz této formace jsou podobně jako u rákosin především střední partie západního a centrálního sektoru. K jejich expanzi, zejména ostřice vyvýšené, dochází rovněž následkem nekosení a zamokření lokality. Do této skupiny náleží i porosty, označované jako rákosiny jen na základě výskytu rákosu, který určuje výšku porostu. Jde o cenózy s nízkou pokryvností rákosu obecného /cca %/ a převážně s jeho nižší vitalitou. Většina porostů, chápaných jako rákosiny /sensu porosty a dominantním rákosem obecným/, tj. asi 80 % porostů, náleží do této formace. Cladietum marisci (ALLORGE 1922) Z0BRIST 1935 /sv. Magnocaricion elatae KOCH 1926/ Edifikátorem této vzácné a ustupující asociace je Cladium mariscus. Hrabanovské porosty této asociace se vyskytují v západním sektoru a jsou jednou ze tří českých lokalit tohoto společenstva. Kromě edifikátoru /pokryvnost %/ se v porostech této druhově chudé asociace vyskytují především druhy: Mentha aquatica, Galium palustre, Lysimachia vulgaris, Lythrum salicaria, Carex elata. Další floristické složení je patrno z fytocenologického snímku č. 20. Na rozdíl od SAJVERY /1952/ nebyly námi v těchto porostech již zjištěny druhy Taraxacum palustre agg., Polygala amarella, Ficaria bulbifera, Galium uliginosum, Carex panicea, Molinia caerulea, Frangula alnus. Jedná se především o druhy zastoupené ve svazu Molinion, řádu Molinietalia a svazu Caricion davallianae, které se v západní části v současné době vyskytují pouze na okrajích. Přítomnost těchto druhů na stanovištích a Cladium mariscus lze vysvětlit patrně i tím, že v letech 1949 a 1951 převládala limózní a terrestrická ekofáze. V posledním desetiletí, v obdobích dlouhodoběji převládající 60

23 litorální ekofáze, se mezi polykormony Cladium mariscus uplatňovala především Chara hispida, v roce 1968 hejně Utricularia vulgaris. V období limózní až terestrické ekofáze se mezi polykormony Cladium mariscus vyskytovaly druhy svazu Agropyro-Rumicion crispi, Chenopodium rubrum a místy Calamagrostis neglecta. V přechodných porostech mezi asociaci Cla-dietum marisci a Caricetum elatae jsou obě dominanty /Cladium mariscus a Carex elata/ rovnoměrně zastoupeny. Cladium mariscus se vyskytuje i v asociaci Caricetum elatae a ojediněle ve východním sektoru v kontaktu s porosty Molinia caerulea. Poprvé uvádí toto společenstvo KLIKA /1929/ jako Scirpeto-Phragmitetum subas. s Cladium mariscus. Jedná se o dva výslovně neúplné snímky /jeden zapsaný na ploše m 2 a značně nehomogenní - obsahuje např. vysoký podíl Phragmites australis; druhý na ploše 10 m 2 /. Druhem Cladium mariscus a jeho porosty se podrobně zabýval SAJVERA /1952/, který uvádí též tabulku s 13 fytocenologickými snímky /kromě tří většinou jen na ploše 4 m 2 a 1 m 2 /. Caricetum elatae KOCH 1926 /sv. Magnocaricion elatae KOCH 1926/ Fyziognomii tohoto společenstva trsovitých ostřic určuje edifikátor Carex elata. Pro studovanou lokalitu je typický výskyt Calamagrostis neglecta a Schoenoplectus tabernaemontani v porostech této asociace. K dalším význačnějším druhům asociace náleží Lythrum salicaria, Lysimachia vulgaris, Galium palustre, Mentha aquatica. V posledních patnácti letech náleží tato asociace k nejhojnějším společenstvům. Floristická skladba je patrna z fytocenologického snímku č. 21. Fyziognomicky je nápadná facie s Phragmites australis, s nejčastější hodnotou abundance a dominance 1-2 pro rákos. V obdobích litorální ekofáze dochází k podstatnému zvýšení vitality a někdy i pokryvnosti rákosu tak, že se fyziognomicky blíží porostům asociace Phragmitetum communis. Časté jsou proto i přechodné typy mezi oběma asociacemi. Při poklesu vodní hladiny dochází k rozrůstání druhů Mentha aquatica, Galium palustre a Calamagrostis neglecta. Floristickou skladbu těchto degradovaných porostů asociace Caricetum elatae zachycuje snímek č. 17. Představují degradované porosty této asociace s rovnoměrným zastoupením dominant /Carex elata a Calamagrostis neglecta/. Při dalším snížení vitality Carex elata velmi často v západním a centrálním sektoru převládne Calamagrostis neglecta /viz dále/. Dále v případě silného snížení vitality edifikátoru Carex elata vlivem poklesu vodní hladiny, který je doprovázen invazí synantropních druhů, dochází k 61

24 podstatným změnám struktury společenstva. Ty vyústí v nástup fyziognomicky odlišných cenóz s následujícími dominantami: Agrostis stolonifera, Mentha aquatica, Potentilla anserina, Urtica dioica, Cirsium arvense. Asociace je uváděné již KLIKOU /1929/,snímkem, který byl zapsán na ploše 300 m 2. KLEČKA /1930/ uvádí sdružení trsovitých ostřic. O dvacet let později uvádějí toto společenstvo SAJVERA /1952/ - 5 snímků a NĚMEČEK /1952/ -1 snímek. Caricetum acutiformis SAUER 1937 /sv. Caricion gracilis NEUHAUSL 1959 em. BALÁTOVÁ-TULÁČKOVÁ 1963/ Fyziognomicky nápadné společenstvo okrajových partií, kde převládá většinou limózní a terrestrická ekofáze. Vyskytuje se na dvouvrstevných půdách, kde spodní vrstva je písčitá a vrstva slatiny slabá nebo střední,nebo na slatinných zeminách. Edifikátorem této druhově velmi chudé asociace je výběžkatý druh Carex acutiformis, který podstatně omezuje výskyt dalších druhů. Nejvíce jsou zastoupeny následující druhy: Lysimachia vulgaris, Galium palustre, Lythrum salicaria. Příkladem floristické skladby je fytocenologický snímek č. 2. Stanoviště této asociace, která expandovala patrně v letech za litorální ekofáze, byla dříve většinou obhospodařovanými loukami. Po roce 1973, tj. v období převládající limózní a terestrické ekofáze, se začaly uplatňovat polykormony Carex acutiformis i ve středních partiích západní poloviny studovaného území. Místy jsou zde v současné době vytvořeny i menší porosty. Odvozené společenstvo Calamagrostis neglecta - [Magnocaricion elatae] Edifikátorem tohoto fyziognomicky nápadného společenstva je boreální druh Calamagrostis neglecta. Na polabských černavách se vyskytuje pouze na Hrabanově a představuje tak lokalitu na jižní hranici areálu. Z dalších více zastoupených druhů nutno uvést Mentha aquatica, Carex elata /v bezbulté formě/, Lysimachia vulgaris, Galium palustre, Stachys palustris. Příkladem porostu je fytocenologický snímek č. 3. Toto společenstvo se vyskytuje většinou na místech asociace Caricetum elatae po poklesu vodní hladiny /převažuje limózní a terrestrická ekofáze/. Calamagrostis neglecta vytváří společenstva v boreální Evropě a v Polsku, odkud byla popsána asociace Calamagrostidetum neglectae /H. STEFF. 1931/ St. TOLPA 1956 a zařazena PALCZYNSKIM /1975/ do nového svazu Calamagrostion neglectae prov. Studované místní porosty se však od jmenované asociace liší absencí 62

25 charakteristických druhů svazu Calamagrostion neglectae /Drepanocladus aduncus, Carex nigra, Peucedanum palustre, Ranunculus flammula/ a absencí oligotrofních druhů. Hrabanovské porosty tohoto společenstva vykazují zřejmé nejbližší vztahy ke Calamagrostis neglecta - stadium, které uvádí OBERDORFER /1977/; zařazuje toto stadium do svazu Magnocaricion elatae KOCH 1926 a považuje ho za závěreč né nebo narušené stadium asociace Caricetum elatae. V současné době jsou nejrozsáhlejší porosty v západní a centrální části rezervace, kde jsou nyní druhy svazu Molinion omezeny pouze na okraje. Společenstvo s Calamagrostis neglecta se nyní jeví do jisté míry jako vikarizující cenóza s asociací Molinietum coeruleae, která se v současné době na - obdobných stanovištích zčásti vyskytuje ve východní polovině černavy. Zjistit v současné době vztahy obou cenóz je takřka nemožné. Skutečnost, že se oba druhy v minulosti ve větší míře vyskytovaly společně, lze usuzovat z Klikova údaje /KLIKA 1929/ o asociaci Molinieto-Agrostidetum /Agrostis stolonifera/, kde je ve snímku Calamagrostis neglecta zastoupena hodnotou 1-2. Dále Klika /l.c./ uvádí Molinieto-Agrostietum facie s Calamagrostis neglecta, ale bez snímkového materiálu. V sukcesním schématu uvádí KLIKA /1947/ jméno Calamagrostidetum neglectae v návaznosti na Cladietum marisci a s dalšími vztahy k porostům Schoenus nigricans a S. ferrugineus a porostům s Molinia caerulea. Odvozené společenstvo Mentha aquatica - [Phragmiti-Magnocaricetalia] Edifikátorem tohoto společenstva je Mentha aquatica. Společenstvo je nápadné poté, co došlo k rychlému přechodu litorální fáze v terestrickou. Vyskytuje se především na bývalých místech společenstev Caricetum elatae a Typhetum latifoliae. Jako doprovodné druhy se uplatňují především druhy třídy Phragmiti-Magnocaricetea. Z druhů svazu Agropyro-Rumicion crispi je zastoupen s vyšší stálostí Agrostis stolonifera. K druhům v sídleným z okolí černavy náleží Cirsium arvense a Urtica dioica. K druhům, představujícím patrně další vývoj, náleží Carex acutiformis. Největší porosty studovaného společenstva /snímek č. 4/, jehož trvání je často krátkodobé, jsou ve střední části rezervace. V ostatních částech se porosty tohoto společenstva vyskytují mezi trsy Carex elata. Obdobně porosty uvádějí HUSÁK et HEJNÝ /1973/ z okrajových partií rybníka Nesytu jako Caricetum elatae var. s Mentha aquatica /degradované porosty/. Vzhledem k velmi silnému potlače- 63