Jaroslav Hrbek BITVY. a vojevůdci v d ě j i n á c h

Transkript

1

2

3 Jaroslav Hrbek BITVY a vojevůdci v d ě j i n á c h NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2016

4 Jaroslav Hrbek, 2016 dědicové, 2016 Libri cover, 2016 ISBN

5 Obsah 100 pozemních bitev starověku pozemních bitev středověku pozemních bitev 17. století pozemních bitev 18. století pozemních bitev 19. století pozemních bitev 20. století námořních bitev do roku námořních bitev 20. století admirálů, námořních velitelů a mořeplavců do roku námořních velitelů 20. století vojevůdců a válečníků starověku a středověku vojevůdců a generálů novověku vojevůdců a generálů 20. století vojáků v politice 20. století

6

7 Slovo úvodem: Český historik Jaroslav Hrbek ( ) Zájemce o dějiny vojenství věru má na českém knižním trhu z čeho vybírat, což platí i o kategorii encyklopedií. Liší se od sebe svým zaměřením, geografickou i chronologickou perspektivou, autorským pojetím a pochopitelně též kvalitou. Přesto je předkládaná encyklopedie mezi svými konkurentkami prací výjimečnou. Napsal a uspořádal ji totiž Jaroslav Hrbek vynikající český historik, jenž mezi svými kolegy i v širokých vrstvách zájemců o vojenské dějiny proslul nejen svým vypravěčským talentem a autorskou pílí, ale též svými zcela mimořádnými, vpravdě encyklopedickými znalostmi. Jeho cesta k profesi historika byla současně přímá i komplikovaná. Dědeček Jaroslav Hrbek byl legionářem v Rusku, za 2. světové války byl coby odbojář vězněn nacisty, za komunistů pak coby československý generál penzionován a vykázán z Prahy. On i otec Ivan Hrbek, mezinárodně proslulý orientalista a překladatel arabské literatury včetně Koránu, utvářeli zájem Jaroslava Hrbka o moderní dějiny vojenství. Vojenská kariéra, stojící v rodinné tradici na nejvyšších hodnotových stupních, sice vzhledem ke kádrovému profilu nepřipadala v úvahu, profesní dráha vojenského historika byla nicméně alternativním cílem, jehož dosažení sledoval Jaroslav Hrbek zarputile, bez ohledu na překážky. Studoval, shromažďoval materiály, vytvářel rozsáhlé kartotéky, promýšlel vztah vojenských dějin k politickým či ekonomickým nezávisle na tom, zda byl právě studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nebo dělníkem ve Vodních stavbách. Tím se stal poté, co byl Státní bezpečností obviněn z přípravy teroristických akcí, uvržen do vazební věznice v Ruzyni a vyloučen ze studia. U kořenů celé absurdní konstrukce stála přitom vzrušená hospodská debata o úloze násilí v ruských dějinách, pečlivě vyslechnutá a nepřesně zapsaná přísedícím agentem. Zatvrzelé úsilí věnovat se historii prokázal Jaroslav Hrbek při snaze dokončit studia alespoň dálkově, což se mu podařilo v roce Místo, jež by odpovídalo jeho erudici, získal však až po listopadu 1989 konkrétně ve Vojenském historickém ústavu (Historickém ústavu Armády ČR). Záhy se začal prosazovat také na poli publikačním. Byl přitom 7

8 právem hrdý na to, že na rozdíl od jiných nemusel náhle své nevydané texty přepisovat monografie Arnhem 1944 vyšla v roce 1992 v podobě, v níž ji v osmdesátých letech napsal do šuplíku. Následovala čtyřsvazková syntéza Druhá světová válka na moři ( ), na níž po léta pracoval s otcem, monografie Monte Cassino (1995), Tobrúk 1941 (1997), Válka o Falklandy 1982 (1999) a pětidílná Velká válka na moři ( ). Svým podílem významně přispěl k úspěchu Dějin zemí Koruny české (1992) a Encyklopedie moderní historie (1995). Hojně publikoval v odborném časopise Historie a vojenství a stal se jedním z kmenových autorů popularizační revue Dějiny a současnost. Až do finále dovedl práce na dvoudílné kolektivní monografii Draze zaplacená svoboda, věnované osvobození Československa v létech (2009). Samotného vydání knihy se však již nedožil Soustavně a dlouhodobě se přitom připravoval na sepsání svého opus magnum pětisvazkových velkých dějiny 2. světové války, jež chtěl pojmout ze středoevropské perspektivy. Sotva bude mít v dohledné době česká historiografie jiného odborníka, který by se do podobného projektu mohl pustit. Zdaleka však nebyl jen pilný autor. Zůstala za ním dlouhá řada odborně spolehlivých překladů, přičemž i zde mohl těžit nejen z vlastní erudice a jazykových znalostí, ale rovněž z výborného stylu. Významně svými texty přispěl k upřesnění české odborné terminologie především v oblasti vojenských dějin 20. století a pro ty, kdo si chtějí být jisti, jak se ten či onen anglický (ruský, německý, francouzský) termín správně převádí do češtiny, stále platí, že jistotu najdou v některém z Hrbkových překladů. V Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, kam v roce 1998 přešel, založil oddělení pro dějiny 2. světové války, okupace a odboje, které se stalo jeho působištěm v posledních deseti letech života. Velké štěstí měli ti z nás, kteří v devadesátých letech zažili Jaroslava Hrbka přednášejícího na Fakultě sociálních věd UK znalého, vtipného, navíc vždy spatra hovořícího. Svými vědomostmi tou dobou ohromoval nejen studenty, ale kupříkladu i britské vojenské historiky, mezi nimiž nalezl nové přátele, či některé z vojáků a důstojníků, o nichž psal od účastníků arnhemské operace Market Garden až po vojenského pilota Rona Hockeyho, jenž na sklonku roku 1941 dopravil nad protektorát Čechy a Morava výsadek Anthropoid Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Všechny Hrbkovy texty se vyznačují naprostou spolehlivostí, neboť jejich autor ctil vedle příběhu také detail a jeho přesnost. Zároveň nikdy nepopisoval válku jen jako zajímavou štábní hru; texty jsou plné pasáží o strádání vojáků, námořníků i civilů na frontě, na moři i v zápolí. 8

9 Jeho paměť a znalost detailu byly legendární. Přátelé a kolegové si už od dob studií navykli obracet se na něj jako na rozhodčí instituci v nejrůznějších sporech o data, fakta a souvislosti. Jeho soud byl přitom považován za konečný, ať již šlo o poměr sil na některém z historických bojišť nebo o výsledky klíčových zápasů z fotbalových mistrovství světa. Hrbek tady prostě byl dávno před Wikipedií a byl spolehlivější. Není divu, že jeho schopností po roce 1989 bohatě využívali mnozí autoři popularizačních pořadů a děl s historickou tematikou. Jako odborný poradce působil při natáčení řady televizních i dlouhometrážních filmů, a to jak z české, tak zahraniční produkce. Málokdo se u nás více zasloužil o popularizaci moderních dějin a těch vojenských zvlášť. Široký tematický záběr na nejvyšší znalostní úrovni spolu se skvělými verbálními schopnostmi a myšlenkovým tahem na branku se také zasloužily o to, že se z Jaroslava Hrbka stal rovněž vyhledávaný televizní komentátor událostí nejen historických, ale i těch nejaktuálnějších. Opřen o znalost faktů přitom vnesl jasno do nejedné debaty. Nelze nevzpomenout na to, jak 11. září 2001 vpodvečer, kdy ještě většina přizvaných analytiků takříkajíc tápala v mlhách, dokázal Jaroslav Hrbek pojmenovat pravděpodobné původce útoků na New York a Washington, poukázat na preciznost jejich přípravy i na to, jak obtížné bude zlikvidovat v hornatém terénu útočiště Al Káidy. Předčasná a nečekaná smrt Jaroslava Hrbka v dubnu 2009 připravila českou historickou obec i širší okruh zájemců o soudobé dějiny o vynikajícího historika, všechny jeho blízké, kolegy a přátele pak o mimořádně laskavého a vždy vstřícného člověka. Dosud nevydaná kniha Bitvy a vojevůdci v dějinách vychází při příležitosti autorových nedožitých 65. narozenin. Petr Mareš Vít Smetana 9

10 100 pozemních bitev starověku MEGIDDO 1450 př. Kr. při jednom ze svých 17 tažení do Asie se egyptský král Thutmóse III. střetl v Palestině s vojskem koalice asijských států, využil početní převahy své armády a dovedným manévrem nepřítele rozdrtil. KADEŠ 1285 př. Kr. v boji o ovládnutí Sýrie se egyptský král Ramesse II. střetl s koalicí asijských států v čele s chetitským králem Muvatallem u města Kadeše. Chetitům se podařilo obchvátit část egyptského vojska, král Ramesse II. však útokem druhé části zabránil katastrofě. Bitva skončila prakticky nerozhodně. SAMAŘÍ 722 př. Kr. asyrský král Sargon II. dobyl Samaří, vyvrátil izraelské království a odvlekl obyvatelstvo. KARCHEMIŠ 605 př. Kr. spojené babylónsko-médské vojsko pod velením prince Nabukadnezara zvítězilo v severní Sýrii nad vojskem posledního asyrského krále Aššuruballita II. a egyptského krále Nekóa II. a definitivně vyvrátilo asyrskou říši. JERUZALÉM 586 př. Kr. babylonský král Nabukadnezar II. dobyl podruhé město, vyvrátil judské království a odvlekl obyvatelstvo do Babylónu. HALYS, řeka př. Kr. při tažení médského krále Kyaxara do Malé Asie se na řece Halysu jeho armáda setkala s vojskem lýdského krále Alyatta, k bitvě však nedošlo, protože úplné zatmění slunce vyděsilo obě strany natolik, že byl uzavřen mír. PTERIA 547 př. Kr. při tažení do Malé Asie porazil perský král Kýros II. Veliký lýdského krále Kroisa, krátce poté dobyl hlavní město Lýdie Sardy a ovládl prakticky celou Malou Asii. PÉLUSION 525 př. Kr. perský král Kambýsés rozdrtil v deltě Nilu vojsko 10

11 egyptského krále Psammtéka III. a podrobil si Egypt, který se stal satrapií perské říše. MARATHÓN 490 př. Kr. za 1. řecko-perské války se perská armáda pod velením Datise a Antaferna vylodila v Attice, aby potrestala Athény za pomoc maloasijským Řekům v povstání proti Peršanům, početně slabší, ale lépe vyzbrojené athénské vojsko pod velením Miltiada však zaútočilo a donutilo Peršany stáhnout se z Řecka. THERMOPYLY, průsmyk 480 př. Kr. za 2. řecko-perské války překročila armáda perského krále Xerxa I. úžinu Dardanely a přešla Thesálií, početně slabší spojené řecké vojsko pod velením spartského krále Leonida se ji pokusilo zastavit v průsmyku Thermopyly. Peršanům se podařilo nepřátelské pozice obejít a přinutit Řeky k ústupu, který kryl král Leonidás s 1000 vojáků (z toho bylo 300 Sparťanů). Všichni v boji padli. HIMERA 480 př. Kr. na severní Sicílii porazilo spojené vojsko syrakuského tyrana Gelona a akragantského tyrana Thérona Kartágince a zastavilo tak jejich pronikání na ostrov. Spartský král Leonidás u Thermopyl, kde bylo jeho vojsko poraženo Peršany 11

12 PLATAJE 479 př. Kr. po vítězství u Thermopyl pronikla perská armáda do Attiky a vypálila Athény, po porážce v námořní bitvě u Salaminy však v Řecku přezimovala jen část pod vedením Mardónia. Na jaře byl Mardónios poražen spojeným řeckým vojskem pod velením spartského regenta Pausania a donucen stáhnout se z Řecka do Thrákie. MYTILENÉ 427 př. Kr. po přechodu ostrova Lesbos od Athén na stranu Sparty za peloponéské války připlulo k Lesbu athénské loďstvo, hlavní město ostrova dobylo a exemplárně potrestalo. Na tisíc občanů bylo popraveno, hradby byly strženy, loďstvo a půda zabaveny. AMFIPOLIS 422 př. Kr. po dobytí thráckého města Amfipolisu, jež bylo athénskou kolonií, za peloponéské války se spartská armáda pod velením Brásida střetla s athénským vojskem v čele s Kléonem. Sparťané zvítězili, v bitvě padli oba velitelé. SYRAKUSY př. Kr. při athénské vojenské výpravě proti sicilskému městu Syrakusy odolalo napadené město s pomocí Korintu a Sparty obléhání. Nakonec bylo athénské vojsko i loďstvo zničeno, jeho velitelé Níkiás a Lámachos zajati a popraveni, několik tisíc zajatých Athéňanů prodáno do otroctví. Třetí velitel Alkibiadés, který s myšlenkou útoku na Syrakusy přišel, byl krátce po začátku tažení předvolán před soud v Athénách, cestou však utekl a prozradil Sparťanům podrobnosti výpravy. VEJE př. Kr. po desetiletém obléhání dobylo římské vojsko pod velením Marca Furia Camilla bohaté etruské město Veje a zajistilo tak pozice Říma ve střední Itálii a nástupiště proti dalším etruským městům. KÚNAXA 401 př. Kr. v boji o perský trůn zahájil princ Kýros Mladší tažení ze Sard na východ do centra říše a u Babylónu se jeho vojsko střetlo s armádou krále Artaxerxa II. v bitvě, v níž sice Kýros zvítězil, ale padl. Jeho vojáci přešli na stranu krále s výjimkou řeckých žoldnéřů, kteří se vydali na strastiplnou cestu domů, proslavenou Xenofontem. PAKTÓLOS 395 př. Kr. za korintské války porazilo spartské vojsko pod velením krále Agésiláa v Lýdii Peršany, toto vítězství však bylo zcela znehodnoceno zkázou spartského loďstva v námořní bitvě u Knidu. ALIA, řeka 390 př. Kr. po vpádu do severní Itálie porazili Keltové římské vojsko na řece Alii a nakrátko se zmocnili Říma. 12

13 LEUKTRY 371 př. Kr. v boji o nadvládu nad Řeckem se v boiótské válce střetl boiótský spolek v čele s městem Théby a peloponéský spolek vedený Spartou, jehož armáda vedená králem Kleombrotem vpadla do Boiótie, byla však na hlavu poražena thébským vojevůdcem Epameinóndem, který v bitvě použil novou taktiku kosého šiku s posíleným levým křídlem. Spartský král v boji padl. REGILLSKÉ JEZERO 365 př. Kr. římské vojsko pod velením Marca Furia Camilla rozdrtilo Kelty a vytlačilo je ze střední Itálie. MANTINEIA 362 př. Kr. po vítězství u Leukter vtrhla armáda boiótského spolku na Peloponés, válečné úsilí však Théby vyčerpalo a přes skvělé vítězství, kterého dosáhl vojevůdce Epameinondás v bitvě u Mantineie, přestože v ní byl smrtelně raněn, hegemonii v Řecku nevybojovaly. CHAIRÓNEIA 338 př. Kr. vyčerpání řeckých států v téměř nepřetržitých válkách využil makedonský král Filip II. a zahájil akce k ovládnutí Řecka. Ve válce proti koalici řeckých států v čele s Athénami a boiótským spolkem použili Makedonci novou taktiku falangy, šiku těžké pěchoty vyzbrojené dlouhými kopími, a v bitvě u Chairóneie ji porazili. Makedonie se tak stala hegemonem v Řecku. TRIFANUM 338 př. Kr. vítězství římského vojska v rozhodující bitvě latinské války zajistilo Římu dominantní postavení ve střední Itálii. GRÁNÍKOS, řeka 334 př. Kr. na začátku tažení do Persie se armáda makedonského krále Alexandra Velikého ( vojáků) střetla se stejně početným perským vojskem maloasijských satrapů, tvořeným převážně řeckými žoldnéři. O výsledku bitvy rozhodla převaha těžké makedonské jízdy. Alexandr si vítězstvím uvolnil cestu do Malé Asie a bez dalšího boje se jí zmocnil. ISSOS 333 př. Kr. ve druhém roce tažení proti perské říši zamířila armáda Alexandra Velikého ( vojáků) z Malé Asie na jih podél pobřeží, musela se však vrátit do Kilíkie, protože perské vojsko krále Dareia III. (přes vojáků) jí vpadlo do zad. U pobřežního města Issu došlo na řece Pinaros k bitvě, v níž Alexandr opět využil úderné síly makedonské jízdy a po rozvrácení křídel perského vojska rozbil i těžkou pěchotu v jeho středu. Vítězstvím si uvolnil cestu do Sýrie, Palestiny a Egypta. 13

14 Bitva u řeky Gráníkos byla prvním velkým vítězstvím Alexandra Velikého při tažení do Persie TÝROS 332 př. Kr. po sedmiměsíčním obléhání dobyl Alexandr Veliký město útokem po hrázi, kterou nechal nasypat k hradbám, chráněným ze všech stran mořem. Využil také pomoci foinického loďstva. MEGALOPOLIS 331 př. Kr. makedonský vojevůdce Antipatros, kterého Alexandr Veliký pověřil správou Makedonie a dohledem na Řecko po dobu svého tažení do Persie, porazil spartského krále Agise III., který v boji padl. GAUGAMÉLY 331 př. Kr. rozhodující bitva tažení Alexandra Velikého proti perské říši, v níž makedonsko-řecká armáda (necelých vojáků) odrazila útok perského vojska krále Dareia III. (přes vojáků, 15 slonů) a protiúderem je rozdrtila. Alexandr využil pružně druhého sledu svého vojska jako mobilní zálohy a provedl odvážný obchvatný manévr, kterým těžká makedonská jízda pronikla do týlu Peršanů. HYDASPÉS, řeka 326 př. Kr. po dobytí perské říše a tažení do Střední Asie zahájil Alexandr Veliký tažení do Indie, při kterém se střetl u města Nicaii s vojskem indického krále Pora a porazil je. Protože vojáci odmítli v tažení na východ pokračovat, obrátil se zpět do Persie. 14