Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Katedra geoinformatiky. Jiří Pánek VÝBĚR METOD PARTICIPATIVNÍHO MAPOVÁNÍ

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Katedra geoinformatiky Jiří Pánek VÝBĚR METOD PARTICIPATIVNÍHO MAPOVÁNÍ Olomouc 2015

2 Publikace vznikla v rámci řešení projektu OPVK reg. č. CZ.1.07/2.2.00/ Inovace doktorského studia Geoinformatika a kartografie podporou moderních technologických směrů. Mgr. Jiří Pánek, Ph.D. Výběr metod participativního mapování Tato monografie vznikla přepracováním disertační práce Techniky participativního průzkumu pro komunitní projekty: metoda výběru a sběr prostorových dat. autora Jiřího Pánka. Disertační práce byla obhájena na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucí disertační práce: prof. RNDr. Vít Voženílek, CSc. Oponenti disertační práce: prof. Ing. Jaroslav Macháček, CSc. (Vysoká škola ekonomická v Praze) doc. RNDr. Josef Novotný, Ph.D. (Univerzita Karlova v Praze) doc. RNDr. Vilém Pechanec, Ph.D. (Univerzita Palackého v Olomouci) Oponent monografie: RNDr. Peter Mederly, Ph.D. (Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre) Publikaci vydala Univerzita Palackého v Olomouci pro Katedru geoinformatiky jako její 60. publikaci. 1. vydání Jiří Pánek, 2015 Univerzita Palackého v Olomouci, 2015 ISBN

3 OBSAH ÚVOD CÍLE PRÁCE METODY A POSTUP ZPRACOVÁNÍ SOUČASNÝ STAV STUDOVANÉ PROBLEMATIKY Geografické informační systémy Kritika GIS Participativní GIS Komunitní rozvoj Participativní metody průzkumu a sběru prostorových informací Etické otázky při práci s prostorovými daty v kontextu rozvojových zemí KONCEPT IMPLEMENTACE PARTICIPATIVNÍCH METOD PRŮZKUMU V KOMUNITNÍM ROZVOJI Participativní metody sběru a vizualizace prostorových dat Kritéria hodnocení vhodnosti jednotlivých analyzovaných metod ANALÝZA PROVEDITELNOSTI A NASTAVENÍ KRITÉRIÍ PRO JEDNOTLIVÉ HODNOCENÍ PARTICIPATIVNÍCH METOD VÝVOJ ONLINE NÁSTROJE K PODPOŘE ROZHODOVÁNÍ OHLEDNĚ VHODNOSTI PARTICIPATIVNÍCH METOD PRŮZKUMU PRO JEDNOTLIVÉ KOMUNITY Alfatestování nástroje ARAMANI ARAMANI verze Úpravy nástroje ARAMANI na základě připomínek z verze Hodnocení shody procentní mírou Popisy jednotlivých metod v nástroji ARAMANI...74

4 7. OVĚŘENÍ POUŽITELNOSTI VÝSLEDKŮ Z NASAZENÍ VYTVOŘENÉHO NÁSTROJE ARAMANI NA VYBRANÝCH PŘÍPADOVÝCH STUDIÍCH Příp. studie 1: Udržitelný rozvoj v brazilské Amazonii Příp. studie 2: Mapování kulturního dědictví na ostrově Ovalau Příp. studie 3: Mapování palivového dřeva v oblasti Kisumu Příp. studie 4: Komunitní mapování ve vesnici Koffiekraal Shrnutí výsledků testování nástroje ARAMANI na případových studiích VÝSLEDKY DISKUZE ZÁVĚR SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA...95 Seznam zkratek...106

5 ÚVOD Prostorovými informacemi se geografie zabývá již od nepaměti. S nástupem moderních výpočetních technologií v polovině minulého století začala i geografie více využívat prvky informačních technologií. Za první krok k propojení prostorových informací a statistických dat bývají považovány mapy výskytu cholery v Paříži v roce 1832 (de Châteauneuf 1834) a v Londýně v roce 1854 (Snow 1855). Prvním funkčním počítačovým propojením map a statistických prostorových informací byl projekt Canada Geographic Information System (CGIS), který v 60. a 70. letech 20. století spoluvytvářel Roger Tomlinson, nazývaný jako otec GIS. Tomlinsonovým prvním úkolem bylo najít ideální lokalitu v Keni pro vysázení stromů, které by zásobovaly plánovanou papírnu. Lokalita musela splňovat mnoho kritérií od kvality půdy, přes sklon povrchu až po vzdálenost od sloních koridorů. To vše znamenalo buď manuální práci s kreslenými mapami anebo přiřadit jednotlivým ukazatelům (kvalita půdy, sklon aj.) váhy, které by při následných kombinacích vytvářely nové hodnoty tudíž nové informace. Tomlinson digitalizoval potřebné ukazatele do podoby vrstev a celou operaci převedl do počítačového prostředí. Jak sám Tomlinson později přiznal, jeho myšlenka nebyla úplně nová, protože již v roce 1870 prezident 1 Královské geografické společnosti (Royal Geographical Society - RGS) vymyslel, jak digitalizovat linie pro přenos skrze telegraf (Greiner 2007). Od této doby se geografické informační systémy (GIS) postupně vyvíjely, až do současné podoby a neustále se dále vyvíjejí. Geoinformatika 2, stejně jako jiné vědní disciplíny, které procházejí rychlým vývojem, narážela zpočátku na skepsi a zášť z mnoha stran. Jednotlivé fáze diskuze mezi zástupci geografie a společenských věd s propagátory GIS vedly ke kritickému hodnocení nejen komponentů GIS, ale i dopadů jejich používání. 1 Jméno tohoto člověka však nikde mimo rozhovor s Tomlinsonem nelze dohledat. 2 Geoinformatika (občas také geoinformační věda) je podle Rapanta (2002) samostatná vědecká disciplína, která se zabývá geodaty a geoinformacemi. Oproti tomu GIS je podle Voženílka (1998) součást geoinformačních technologií, které pracují s geoinformacemi. V zahraniční literatuře lze narazit na desítky různých definicí GIS, Geoinformatiky i GIScience. Jak zmiňuje Pickles (1995), definice bude vždy rozdílná v závislosti na tom, kdo ji prezentuje. V souvislosti s rychlým vývojem technologií a aplikací je také pravděpodobné, že se budou definice rozvíjet podobným tempem. 5

6 Výběr metod participativního mapování Z kritické diskuze se koncem 90. let 20. století vyčleňuje nový směr, nebo spíše způsob a přístup k využívání GIS, kterým je Participatory GIS 3 (PGIS). Participativní GIS vznikl z obavy, že GIS, používaný především k prostorovým analýzám v rozhodovacím procesu, přinese další posilnění top-down přístupu v rozvoji 4. Tyto obavy vycházely ze skutečnosti, že hardware, software a data, tedy tři ze čtyř hlavních součástí GIS 5, byly velice finančně náročné 6 složky, které si mohly dovolit pouze složky státní správy, akademické instituce či komerční firmy. Mimo hardware, software a data je také zapotřebí kvalifikovaných odborníků na obsluhu GIS, což byla opět spíše elitářská záležitost pro bílé vzdělané muže v Severní Americe a Evropě (Obermeyer 1998). Z této myšlenky vyplývá, že PGIS je pokus o přizpůsobení GIS jako technologie komunitám, pro něž jsou rozvojové projekty a programy určeny. Nejedná se pouze o komunity v rozvojových zemích, ale i v rozvinutých zemích (např. v České republice). Často bývá tato metoda spojována i s PPGIS (Public Participation GIS), avšak dle Forrestera a Cinderby (2012) je hlavní rozdíl mezi PGIS a PPGIS v tom, že PGIS je používán ke sběru a vizualizaci vlastních informací, na druhou stranu PPGIS pracuje s již existujícími daty veřejné správy a vizualizuje je dle potřeb dané komunity. PGIS zapojuje komunity nejen do tvorby prostorových dat, ale také do informovaných prostorových rozhodování založených na těchto datech (Dunn 2007). Účast komunity ve všech krocích tohoto procesu je zásadní pro úspěch PGIS. Skrze PGIS mohou být i prostorové informace dlouho přenášené slovní formou z generace na generaci 7 začleněny do oficiálních dat (Abbot et al. 1998). Z množství metod participativních přístupů sběru a vizualizace prostorových dat je potřeba vybrat vždy tu nejvíce vhodnou pro specifickou komunitu v daném čase, prostoru a pro danou úlohu. Klíčovou otázkou tedy zůstává, jak pro specifickou komunitu vybrat optimální participativní metodu pro sběr a vizualizaci prostorových dat. 3 V češtině participativní GIS (Pánek 2013b; Pánek 2013a; Pánek in Dušková et al. 2011; Plíhal 2013; Trojan 2014), někdy taktéž participační GIS (Krouhlík 2011). 4 Rozvojem lze chápat pozitivní změnu v určité společnosti, která je více či méně iniciována zvenčí či zevnitř (Horký 2011b). Rozvoj lze také chápat jako a) dlouhodobý proces strukturální společenské transformace, b) krátkodobý či střednědobý výsledek cíleného jednání a dosažení žádoucích cílů (Sumner and Tribe 2008). Pieterse (2001) chápe rozvoj jako organizovanou intervenci do kolektivních záležitostí podle standardů zlepšení. 5 Tuček (1998) a Korte (2001) uvádějí, že GIS se skládá ze čtyř hlavních složek hardware, software, data a uživatel. Každá z nich je nezastupitelná a musí být přítomna při řešení projektu v prostředí GIS. Voženílek (1998) definuje GIS jako organizovaný, počítačově založený systém hardwaru, softwaru a geografických informací vyvinutý ke vstupu, správě, analytickému zpracování a prezentaci prostorových dat s důrazem na jejich prostorové analýzy. Lemmens (2011) a Spatial Information Clearinghouse (2013) tyto čtyři doplňují o pátou složku metody využití GIS, pojednávající zejména o metodách využití GIS v různých disciplínách, ale také se jedná o etickou otázku zacházení s GIS a s daty a výstupy, které GIS reprezentuje. 6 Na konci 90. let 20. století. 7 Indigenous Spatial Knowledge (ISK), nebo též Local Spatial Knowledge (LSK). 6

7 Poděkování Rád bych poděkoval svému školiteli prof. RNDr. Vítu Voženílkovi, CSc. za vedení během zpracovávání disertační práce i mimo ni, za důležité rady a čas, který mi v posledních letech věnoval. Děkuji pracovníkům Katedry geografie z University of South Africa za jejich podporu během mých výzkumných pobytů. Děkuji všem odborníkům, kteří mi poskytli své cenné zkušenosti a svými připomínkami přispěli k realizaci mého výzkumu. Speciální díky patří Arnoldu Vlokovi, Christopherovi Perkinsovi a Nancy Obermeyer za hodiny času, který mi věnovali při diskuzích ohledně mého výzkumu. Děkuji mnoha anonymním recenzentům a oponentům, kteří mi pomohli najít optimální balanc mezi autorskou slepotou a seriózním výzkumem. Děkuji vedoucímu Katedry rozvojových studií doc. RNDr. Pavlu Nováčkovi, CSc. za to, že mi umožnil zpracovávat můj výzkum na svém pracovišti a ostatním kolegům za jejich připomínky a názory. Dále bych rád poděkoval MgA. Ivě Hrubošové za grafické práce, Mgr. Ondřeji Růžičkovi za programátorské práce a Mgr. Lukáši Markovi za statistické rady, bez těchto všech rad bych svůj výzkum jen těžko realizoval. Největší dík však patří mé ženě Lence za její trpělivost, pomoc a podporu. 7

8 Výběr metod participativního mapování 1. CÍLE PRÁCE Hlavním cílem výzkumu je navrhnout koncept výběru vhodné metody participativního průzkumu, sběru a vizualizace prostorových dat pro různé typy komunitních projektů a ověřit jej na případových studiích, které budou reprezentovat typy komunitních projektů s různým tematickým i geografickým zaměřením. Cíl je formulován ve dvou rovinách teoretické a praktické. V teoretické rovině vychází autor z historie diskursu participativního GIS a jeho zasazení do ostatních vývojových větví samotného GIS a stanovuje si dva dílčí cíle. Dílčí cíl 1: Sestavit koncept implementace participativních metod průzkumu v komunitním rozvoji na základě rešerše doposud používaných metod pro participativní průzkum a komunitní rozvoj, a vlastních praktických zkušeností tzn. participativní mapování, participativní GIS, participativní 3D modelování aj. Autor na základě studia jednotlivých metod identifikuje kritéria pro hodnocení těchto metod, která budou využita v druhém dílčím cíli. Dílčí cíl 2: Realizovat analýzu proveditelnosti a nastavení zvolených kritérií jako vstupních hodnoticích parametrů navrženého konceptu (viz dílčí cíl 1) a nastavit jejich hodnoty (váhy) v rozhodovacím procesu. V praktické rovině autor ověří sestavený koncept ve dvou dílčích cílech. Dílčí cíl 3: Vyvinout online nástroj k podpoře rozhodování ohledně vhodnosti participativních metod průzkumu pro různé typy komunit, při respektování kritérií (dílčí cíl 1) a zvolených hodnot (dílčí cíl 2). Dílčí cíl 4: Ověřit použitelnost výsledků z nasazení vytvořeného nástroje na vybraných případových studiích (viz dílčí cíl 3). Autor formuluje hlavní výzkumnou otázku následovně: Jak se liší vhodnost participativních metod sběru a vizualizace prostorových dat pro specifické komunity a jejich potřeby? Autor skrze vymezené dílčí cíle hledá odpovědi na dvě základní otázky: 8

9 Jaká je nejvhodnější 8 participativní metoda průzkumu a sběru prostorových dat? Na základě jakých kritérií je možno ji zvolit a jak? 1. Cíle práce Autorovým záměrem je také zpracovat podrobný přehled nejpoužívanějších participativních metod sběru a vizualizace prostorových dat s popisem jednotlivých metod a kritérií, na jejichž základě si uživatel může zvolit pro danou situaci optimální metodu. Skrze agregované názory odborníků v dané oblasti poskytne práce ověřený nástroj méně zkušeným uživatelům ve výběru a implementaci participativních metod. Práce dále nabízí prostor ke srovnání jednotlivých metod z pohledu jejich náročnosti, zejména časové, technické a odborné. Kromě řady výsledků (poznatků, srovnání, výpočtů aj.) je hlavním výstupem výzkumu webová aplikace, která uživatele provede sebehodnocením zkoumané komunity a pomůže mu na základě tohoto sebehodnocení vybrat optimální metodu participativního mapování pro zvolený účel. Tato webová aplikace je dostupná na webových stránkách Katedry rozvojových studií: 8 Pro vybranou komunitu za specifických podmínek, které komunita má. 9

10 Výběr metod participativního mapování 2. METODY A POSTUP ZPRACOVÁNÍ Použité metody Práce se vzhledem k vytyčenému cíli, vytvářet nové hypotézy a nová porozumění opírá o kvalitativní výzkum (Disman 2000). Standardizace v kvalitativním výzkumu není natolik svázána omezeními jako je tomu v kvantitativním výzkumu, a to především díky volné formě otázek a jejich odpovědí (Disman 2000). Autor použil v práci z obecného pohledu z největší míry metody indukce (Disman 2000). Na počátku výzkumného procesu prováděl autor práce pozorování a sběr dat ve vybraných situacích, poté v nich hledal pravidelnosti. Následně jsou zformulovány předběžné závěry a dílčí hypotézy. Autor v práci konzistentně používá citační styl Chicago Manual of Style 16th edition. Pro řešení jednotlivých dílčích cílů DC1 až DC4 zvolil autor následující metody zpracování. DC1 Sestavení konceptu implementace participativních metod průzkumu v komunitním rozvoji Koncept implementace participativních metod průzkumu v komunitním rozvoji byl sestaven na základě literární rešerše především zahraničních autorů. Autor vycházel z několika rozdílných přístupů komunitní práce a participativních metod průzkumu a sběru prostorových dat. Mezi stěžejní patřily CAMP (Community Assets Mapping Programme), která je svou podstatou podobná metodice ABCD (Asset Based Community Development), kterou počátkem 90. let 20. století vyvinuli Kretzmann a McKnight (1993). Dále při plnění prvního dílčího cíle využil řady konzultací s odborníky na participativní přístupy v komunitním rozvoji, kterými byli například Giacomo Rambaldi, Nancy Obermeyer, Christopher Richard Perkins či Arnold Christopher Vlok, a také poznatků z nezúčastněného pozorování během výzkumných pobytů v Jihoafrické republice (Pánek and Vlok 2013; Vlok and Pánek 2012; Pánek and Van Heerden 2013; Pánek 2013). 10

11 2. Metody a postup zpracování Na základě literární rešerše, konzultací s odborníky, ale i zúčastněného a nezúčastněného pozorování, autor identifikoval deset nejčastěji používaných participativních metod a kritéria pro jejich další hodnocení, která budou využita v druhém dílčím cíli. Tato kritéria vycházejí ze základních i doplňkových potřeb pro ideální implementaci jednotlivých metod. Autor se opíral především o práce Corbetta et al. (2006), Corbetta, Whita, a Rambaldiho (2010) a Warrena (2010). Metody, které autor identifikoval 9 pro následnou implementaci, jsou následující: ground mapping, sketch mapping 10, transect mapping, scale mapping, photo mapping, participatory 3D modelling (P3DM), GPS mapping, grassroots mapping, multimedia mapping, participativní GIS. DC2 Analýza proveditelnosti a nastavení kritérií hodnocení participativních metod Analýza proveditelnosti proběhla ve čtyřech oblastech: z technického hlediska bylo hlavním cílem identifikovat, jaké jsou technické možnosti autora při realizaci rozhodovacího mechanismu, a vybrat vhodný nástroj pro jeho přípravu, z ekonomického hlediska bylo hlavní myšlenkou autora vytvořit nástroj, který bude volně dostupný konečnému uživateli a nebude klást vysoké nároky na vybavení uživatele, z časového hlediska bylo důležité nastavit si pro jednotlivé fáze výzkumu milníky, které časově odpovídají celkovému rozvržení výzkumného záměru, z operačního hlediska bylo nutno vytvořit nástroj, který bude nejen funkční, ale také přenositelný, škálovatelný a uživatelsky příjemný. 9 A blíže popsal v kapitole Vybíral (1999) používá slova mentální mapa, sketch map a náčrtová mapa jako synonyma, která reprezentují spíše hrubý náčrt oblasti. 11

12 Výběr metod participativního mapování Analýza nastavení probíhala ve dvou fázích: z odborného výkladu kritérií jednotlivých metod, ze kterého autor sestavil seznam faktorů vstupujících do rozhodovacího mechanismu, z dotazníkového šetření mezi zástupci akademické a rozvojové sféry s otevřenými a uzavřenými otázkami pomocí elektronického systému SurveyMonkey.com (Surveymonkey.com 2013). Mezi důležité zdroje, které ovlivnily autora při identifikaci a výběru vhodných kritérií i postupu hodnocení těchto metod, patří práce Chamberse (2003, 2005, 2008), Picklese (1995), Craiga, Weinera, & Harrise (2002) či Corbetta, Whita, a Rambaldiho (2010), Corbetta et al. (2006) a Ramasubramaniana (2010). Praktickou část výzkumu tvoří dílčí cíle 3 a 4: DC3 Vývoj online nástroje pro podporu rozhodování ve výběru vhodné participativní metody V tomto dílčím cíli autor vytvořil nástroj k podpoře rozhodování vhodnosti participativních technik průzkumu pro různé typy komunitních projektů, při respektování kritérií (dílčí cíl 1) a jejich nastavených hodnot (dílčí cíl 2). K jeho sestavení je použit software Microsoft Excel (pro tvorbu a nastavení vah jednotlivých odpovědí v rozhodovacím stromu). Webové stránky byly vytvořeny 11 v skriptovacím jazyce PHP verze 5 objektově orientovaným přístupem. Jednotlivé otázky a jejich možnosti včetně bodového ohodnocení pro metody jsou uloženy v MySQL databázi verze 5. Pomocí agregačního dotazu jazyka SQL pak probíhá i vyhodnocení dotazníku podle zvolených možností. Pro vytvoření uživatelského rozhraní aplikace byl použit front-end framework Twitter Bootstrap. Ten se skládá z několika nástrojů a šablon v jazycích HTML, CSS a Javascript a slouží k rychlému vývoji a návrhu moderních uživatelských rozhraní webových aplikací. DC4 Ověření použitelnosti výsledků z nasazení vytvořeného nástroje Finální dílčí cíl, tedy ověření použitelnosti výsledků z nasazení vytvořeného nástroje (dílčí cíl 3) probíhalo nejprve formou alfatestování 12, jehož hlavním úkolem bylo odhalit případné chyby v nastavení jednotlivých vah a v algoritmu rozhodovacího mechanismu. Poté byla celá aplikace nasazena 11 Webovou aplikace vytvořil a dále upravoval Mgr. Ondřej Růžička na základě dat, náčrtů, komentářů a popisů vnitřní funkcionality od autora práce. 12 Alfatestování reprezentuje testování potenciálními uživateli či nezávislým týmem na straně developera (Veenendaal 2014) v tomto případě byl testující autor práce, přičemž developer je Mgr. Ondřej Růžička. 12

13 2. Metody a postup zpracování do testovacího provozu ve verzi 0 (betatestování 13 ) s tím, že uživatelé měli možnost vyplnit evaluační dotazník, ve kterém hodnotili validitu a přenositelnost získaných výsledků. Na základě výsledků proběhla úprava nástroje a byl publikován v plné verzi na webových stránkách Postup zpracování Řešení cílů odpovídalo standardnímu postupu při psaní odborného textu. V úvodu byly definovány cíle a základní pracovní hypotézy. Poté byla provedena rešerše současného stavu studované problematiky a dostupné literatury. Tato část byla později doplněna o autorovy zkušenosti z vědecko- -výzkumné stáže na University of South Africa (UNISA), kde se autor podílel na programu CAMP ve vesnici Koffiekraal a poznatky získané během studijního pobytu na National Institute of Rural Development (NIRD) v Indii, kde se autor zúčastnil kurzu s názvem Geo-informatics Applications in Rural Development for Sharing Inovative & Best Practices. Na základě informací z první fáze práce byl navržen harmonogram realizace a vymezení základních metod. V závěrečné části bylo potřeba nově vzniklou metodiku a webovou aplikaci otestovat na vybraných případových studiích, ale také poskytnout ji k testování široké veřejnosti. 13 Betatestování simuluje ostrý provoz softwaru na různých počítačích s různými uživatelskými schopnostmi a dalšími možnými variantami, které mohou mít vliv na funkčnost, použitelnost a stabilitu softwaru. (TheFreeDictonary.com 2014; Veenendaal 2014) 13

14 Výběr metod participativního mapování 3. SOUČASNÝ STAV STUDOVANÉ PROBLEMATIKY Vzhledem k tomu, že publikace kombinuje témata rozvojových studií, kartografie a geoinformatiky, budou současné stavy řešené problematiky rozebrány v samostatných podkapitolách. Autor nejprve definuje základní pojmy, které jsou v publikaci často používány. Následně se věnuje současnému stavu poznání v základních oblastech, jež pokládá pro plné pochopení této publikace za klíčové. Posléze navazuje úvod do geografických informačních systémů a postoj místních obyvatel k mapám jako nástrojům moci bílých kolonizátorů. Dále je popsána kapitola o kritickém pohledu na GIS jako na nástroj tvorby a prosazování jednostranného a dominantního pohledu na prostorové informace. Další oblastí, kterou autor považuje za klíčovou, je komunitní rozvoj a participativní metody sběru a vizualizace prostorových dat. Tyto kapitoly reagují na historické zkušenosti obyvatel v rozvojových zemích s mapami a zároveň na kritiku GIS z různých úhlů, která však proběhla především v rozvinutých zemích v druhé polovině minulého století. Některé pojmy jsou v současné české literatuře překládány, jiné zůstávají v původním znění. Autor se rozhodl používat české překlady pouze u zavedených slovních spojení. U ostatních je použit anglický termín. Empowerment v oblasti rozvojových studií je přístup, na jehož základě dochází k posilování cílových skupin nebo jednotlivců účastnících se procesu rozvoje či začleněných do konkrétních rozvojových projektů. Jedná se také o schopnost samostatně se rozhodovat a taková rozhodnutí realizovat. Empowerment může být také chápán jako prostředek kolektivní mobilizace marginalizovaných sociálních skupin proti systému (Friedmann 1992; Šafaříková 2011). V publikaci se k empowermentu váží především použité participativní metody, které by v případě správného použití měly vést právě k mobilizaci místního obyvatelstva a posílení jejich rozhodovacích schopností, a to především s ohledem na prostorové faktory jejich rozvoje. 14

15 3. Současný stav studované problematiky Udržitelným rozvojem (sustainable development) je chápán rozvoj, jenž uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení potřeb budoucnosti. Klíčovým principem je princip předběžné opatrnosti a tím pádem se jedná o rozvoj, který nesmí ohrozit rozvoj budoucí, nebo nesmí zapříčinit úpadek v budoucnosti (Nováček 2011; UNWCED 1987). Podobně jako v případu empowermentu, musí být použité metody ve shodě s dlouhodobými plány místní komunity, aby nedocházelo k technickému neokolonialismu a vykořisťování místních zdrojů těmi, kteří disponují vyššími znalostmi a technickými schopnostmi. Právě zapojení místního obyvatelstva do celého procesu výběru a realizace sběru a vizualizace prostorových informací by mělo být zárukou udržitelnosti projektu. Chudoba je jedním ze základních pojmů současné rozvojové spolupráce a její snížení či vymýcení je hlavním cílem většiny rozvojových programů a politik. Problematice chudoby ve světě se věnuje velké množství odborných i populárních publikací, stejně jako vědeckých prací či analýz jednotlivých aktérů zapojených do celosvětového snižování chudoby. Mezi tyto aktéry patří na mezinárodní úrovni především Světová banka (World Bank - WB) a Organizace spojených národů (OSN) (Horký 2011a). Definice chudoby prošla historicky mnoha fázemi, nejdříve byla chudoba definována a měřena na monetární úrovni, a to skrze příjmy či výdaje jednotlivce popř. skupiny jednotlivců většinou rodiny, nebo domácnosti. Tímto způsobem definují chudobu především ekonomicky zaměřené výzkumy. Mimo finanční chudobu definují tyto výzkumy také chudobu na základě ochrany před podnebím a počasím kvalita obydlí, možnost vytápění, dostatek ošacení, jídla aj (Iceland 2005; Flik and Praag 1991). V 70. letech 20. století definovala Mezinárodní organizace práce 14 (ILO 1977) základní potřeby dostupnost pitné vody, hygienických zařízení, základního vzdělání a lékařské péče. V rámci této definice dochází k posunu chápání chudoby od monetární úrovně do úrovně potřeb. Chudoba může být vnímána i z pohledu postrozvoje 15, tedy z pohledu kulturních odlišností vnímání chudoby či z pohledu subjektivních přístupů k chudobě a to především s ohledem na lidská práva či vnímání sociálního vyčlenění z komunity (Horký 2011a). Autor v publikaci pracuje s chudobou, jak byla definována Mezinárodní organizací práce (ILO 1977), tedy ve formě nenaplnění základních potřeb jednotlivce. Participativní mapování vede k odhalení jednotlivých nedostatků v míře naplnění těchto základních potřeb a pracuje s možnostmi prostorové spravedlnosti v rámci jednotlivých komunit (Pánek and Van Heerden 2013). 14 International Labour Organisation ILO. 15 Postrozvoj (post-development) je směr myšlení, který napadá základy a praktiky rozvoje a volá po jejich opuštění. Je výsledkem nespokojenosti se standardní rétorikou a praxí rozvoje (Navrátilová and Harmáček 2011). 15

16 Výběr metod participativního mapování Participace je jedním z klíčových pojmů pokud se jedná o participativní GIS, jehož cílem je zapojit místní komunity do tvorby a následného využívání prostorových informací v rozhodovacím procesu, který se jich přímo týká (Pánek et al. 2014). Důležité je však definovat, co je myšleno participací a kdo je veřejnost (angl. public Public Participation GIS) (Schlossberg and Shuford 2005). Aarhuská konvence 16 (1998) definuje veřejnost jako jednu nebo více fyzických nebo právnických osob a v souladu s vnitrostátní legislativou nebo praxí jejich sdružení, organizace nebo skupiny, avšak nedefinuje participaci, ani její minimální míru. Autor v této publikaci rozumí veřejností či komunitou skupinu lidí, kteří se aktivně podílejí na tvorbě, sběru či vizualizaci prostorových a atributových dat. Tento proces pak nazývá participací. Existuje mnoho modelů participace, tzv. žebříků participace (Sherry 1969; Connor 2007), které určují míru participace. V současné době se termín komunita stává velmi populárním a to především mezi akademiky, pracovníky neziskových organizací a rozvojovými agenturami. Pochopitelně je možné rozeznávat různé druhy komunit, skupin, scén, subkultur apod. Autor obecně rozlišuje tři druhy komunity a to community of place 17, community of interest 18 a community of circumstances 19. Komunitními projekty rozumí autor takové projekty, které využívají účast komunity v boji s chudobou v jakékoli formě. Je však důležité zmínit, že koncept komunitní participace je sice široce používaný, ale také často podceňovaný a nepřesně interpretovaný. Botes a Rensburg (2000) identifikovali 9 morů participace a zároveň sepsali 12 doporučení, která by měla zajistit hladký průběh projektů, které se snaží zapojit veřejnost do rozhodovacích procesů. Mentální mapování a mentální mapa jsou koncepty, které sehrávají důležitou roli především v prvních fázích jednotlivých participativních metod průzkumu. Ze zahraničních odborníků se této problematice věnují například Lynch (1960) či Gould (1986), z domácích autorů se jedná například o Hynka a Hynkovou (1979; 1980), Siwka (2011), Bláhu a Pastuchovou- Novákovou (2013), Drbohlava (1991) či Polišenskou (2006). Drbohlav (1991) definuje mentální mapu jako model prostoru, který je vytvořený v mysli jedince, a jeho výstupem je kreslená mapa na libovolné médium. K vytvoření mentální mapy je však nejdříve potřeba vytvořit si kognitivní mapu mapu v mysli. Teprve jejím převodem na médium, kterým je ve většině případů papír, se kognitivní mapa transformuje v mapu mentální. 16 Česká republika ji podepsala 25. června 1998 a ratifikovala 6. července Občas také nazývané spatial community (Ramsey and Beesley 2007), jsou skupiny lidí, které pojí určitý geografický prostor ulice, čtvrť, obec apod. 18 Jedná se o skupiny obyvatel, které pojí společné zájmy, např. členové sdružení Sokol, či turisté. 19 Tento typ komunity většinou spojuje společný prvek ve smyslu rasy, barvy kůže, náboženství aj. 16

17 3. Současný stav studované problematiky Metody nebo techniky? Autor používá slova metoda a technika jako synonyma a to přesto, že si je vědom jistých významových rozdílů mezi těmito slovy. Metoda řec. methodos sledování, bádání, poznání, obecně každý plánovitě užitý postup, který slouží k dosažení nějakého cíle. Vývoj a aplikace specifické, svému předmětu přiměřené metody jsou základním předpokladem a součástí každé vědy. Společné prvky vědeckých metod jsou mj. pozorování, tvoření hypotéz, experiment, analýza, indukce, dedukce a analogie = metodologie (Čermák 2001). Technika z řečtiny techniké, techné řemeslo umění, v užším smyslu vývoj, výroba a účelné využití nástrojů všeho druhu. Dále také konstrukce a použití komplikovaných nástrojů (stroje) a přístrojů při systematickém využití vědeckých poznatků, zvl. funkčních a zákonitých poznatků přírody (Ambros 2001). 3.1 Geografické informační systémy Geografický informační systém (GIS) je organizovaný, počítačově založený systém hardwaru, softwaru a geografických informací, vyvinutý ke vstupu, správě, analytickému zpracování a prezentaci prostorových dat s důrazem na jejich prostorové analýzy (Voženílek 1998). Geografické informační systémy prošly, stejně jako ostatní informační technologie, rapidním vývojem v posledních několika desetiletích. V 60. letech 20. století vzniká v rámci aktivit Ministerstva obrany Spojených států Amerických ARPANET, předchůdce současného Internetu a ve stejné době Roger Tomlinson vytváří první funkční GIS Canada Geographic Information System (CGIS). V tomto období je hlavním motorem vývoje výzkum nových technologií. Během 80. let 20. století již osobní počítače, sice stále velice finančně náročné, získávají popularitu mezi širší veřejností a s nimi se šíří i GIS. Hlavními uživateli GIS v tomto období jsou především vládní agentury, místní samosprávy a vědecko-výzkumná střediska, včetně univerzit. První komerční firmy začínají představovat své GIS produkty, mezi které patří například M&S Computing (dnes Intergraph), dále Bentley Systems Incorporated, jako zástupce CAD (computer-aided design/drafting) orientovaného GIS, Environmental Systems Research Institute dnes spíše známý pod zkratkou Esri, MapInfo, ERDAS a mnoho dalších. Objevují se také první open-source projekty jako například GRASS-GIS. První desktopový GIS, pro operační systém DOS, byl představen v roce 1986 pod názvem MIDAS (Mapping Display and Analysis System), později známý pod názvem MapInfo, který byl již vytvořen pro Windows. Tímto se GIS přesouvají z vládních a výzkumných výpočetních center do osobních počítačů a začíná nová etapa GIS. (Coppock and Rhind 1991) 17

18 Výběr metod participativního mapování 90. léta 20. století lze definovat jako období budování Internetu pod heslem připojen vždy a všude. Digitální revoluce se postupně šíří po celém světě a s ní také vzniká tzv. digitální propast tedy zvyšování sociálních rozdílů mezi těmi s přístupem k Internetu a informačním technologiím a tudíž k informacím, v tomto případě prostorovým informacím, a těmi, kteří tento přístup nemají. Následující období, především první roky nového tisíciletí, jsou ve znamení většího zapojení uživatelů do tvorby a správy GIS, vzniku webu 2.0, sociálních sítí a využití jejich geolokovaných informací, WebGISu, CloudGISu, internetových služeb typu WMS, WFS, WCS, RIA atd. S ohledem na větší propojení celého světa a možnosti Internetu, dochází také v GIS ke změně způsobu spolupráce z lineárního push modelu na propojený a participativní model GIS (Haklay, Singleton, and Parker 2008). Geografické informační systémy však nesou především v realitě rozvojových zemí stále břímě technologie, která navazuje na předchozí koloniální vládu, a to formou technického neokolonialismu. Již z prvních evropských mapovacích projektů v Africe bylo zřejmé, že výsledné mapy byly nástrojem moci a technologické nadvlády. Toto vnímání se později přeneslo i do vnímání geografických informačních systémů, a byl to právě strach z technického neokolonialismu a technologické nadvlády, který vedl první akademiky ke kritické diskuzi nad konceptuálními a etickými aspekty GIS (kapitola 1.6). Kritici GIS se obávali, že tato technologie bude použita k rozšiřování politické a ekonomické kontroly nad těmi, kteří již teď jsou znevýhodněni místním rozdělením moci (Pickles 1995; Pánek 2012). Harley (1988) říká, že stejně tak jako zbraně a válečné lodě byly i mapy nástrojem imperialismu. Národy a říše nejsou přirozené prvky v krajině, ale jsou to sociální konstrukty, které přeměnily planetu Zemi v trh s nemovitostmi (Chapin, Lamb, and Threlkeld 2005). Kartografie byla dříve nazývána vědou princů, a to právem, protože to byly tyto elity, které využívaly mapy k zabírání země a přírodních zdrojů, které považovaly za cenné, na úkor původních obyvatel (tj. obyvatel bez přístupu k technologickým vymoženostem, a tudíž bez možnosti vlastní reprezentace prostorových vztahů a reality). 3.2 Kritika GIS S příchodem geografických informačních systémů se diskuze o reprezentaci reality na mapách přesunula k digitálním prostorovým informacím, především k reprezentaci, vizualizaci a použití jednotlivých kartografických výstupů, ale i k metodám sběru prostorových dat. Přerozdělování zemí v Africe bylo sice již ukončeno, ale konceptuální diskurs o tom, jak se má geografie jako věda postavit k nově se tvořící disciplíně GIS, se teprve začal objevovat. V 90. letech 20. století se jednalo o první fázi, kterou lze definovat jako diskuzi plnou zášti, odporu a nechuti k nové disciplíně. Taylor (1990) ve 18

19 3. Současný stav studované problematiky svém úvodníku v Political Geography Quarterly mluví o GIS jako o imperialistické geografii a jeho provozovatele považuje za členy informačního kultu (The Cult of Information), trávící většinu času hledáním problémů, na které umí svými nástroji najít odpovědi. Diskuze nad etickými otázkami GIS byla velice omezená v době, kdy byl GIS využíván především ve fyzické geografii, avšak s nástupem využití v oblasti společenských věd a socioekonomické geografie se tato diskuze přiostřuje a od disciplíny GIS se stáčí k otázce o společenském dopadu GIS (Schuurman 2000). Diskuze o GIS v geografii byly patrně motivovány snahou jednotlivých skupin uvnitř již tak roztříštěné vědy o její směřování určitým směrem (Pickles 1999). Taylor (1990) například zmiňuje, že GIS by se spíše měl nazývat GKS (Geographic Knowledge System), protože pouhé informace ještě nic neznamenají, až jejich interpretace a práce s nimi, tedy znalostně či dovednostně orientovaná věda, přidává informacím obsah a spojuje jednotlivá měření a myšlenky v ucelenou zprávu s vlastním hodnocením. Tento komentář navazuje na myšlenku, že vědecké disciplíny jsou definovány znalostmi, které produkují, a ne fakty, které popisují. Taylor (1990) se také obává toho, že se geografie vrací skrze GIS k popisu jevů, místo aby se vyvíjela dále. Mezi další kritiky první fáze se řadí svými pracemi Clark (1992) a Pickles (1995). Tok negativních postojů vůči GIS ještě podpořil Smith (1992), který nepřímo spojil smrt více než lidí během bojů v Perském zálivu s technologiemi spojenými s GIS. Na obranu GIS se postavili Openshaw (1991) a Goodchild (1991). Openshaw podporuje GIS svým názorem, že bez informací zde nemohou existovat znalosti. Goodchild zase argumentoval, že GIS je nejužitečnější právě tehdy, je-li využíván lidmi s geografickým vzděláním, jinak se doopravdy jedná o nebezpečnou formu naivního empirismu. Tato myšlenka byla mířena proti kritice GIS jako pouhého nástroje v rukou technokratů. I Dobson (1983, 1993), který ve svém článku o automatizované geografii 20 vyzdvihoval metody a technologie tohoto nového směru v rámci geografie, však o deset let později uznal, že v současné době GIS nedokáže pracovat se sociálními tématy, a to především s těmi, která se odehrávají mimo euklidovský prostor, přestože se podle něj jedná o největší změnu v geografii od dob renesance. Kritici GIS vyjadřovali své obavy v socio-teoretických termínech, vzdálených od technologického jazyka jejich oponentů, a tím ztěžovali pozici obhájcům GIS, jejichž filozofické vzdělání často končilo u Karla Poppera či Thomase Kuhna (Openshaw 1992). Terminologické a vyjadřovací bariéry mezi těmito skupinami se v některých případech zdály být větší než jejich názorové rozdíly (Schuurman 2000). Konec první etapy seznamování se geografie a GIS byl ve znaku konference v americkém Friday Harboru v listopadu Výsledkem této konference byl návrh na založení iniciativy Národního centra pro geografické informační 20 GIS, Dálkový průzkum Země, počítačová grafika. 19

20 Výběr metod participativního mapování analýzy (National Center for Geographic Information Analysis NCGIA), později známou jako Iniciativa (Harris and Weiner 1996), která měla zprostředkovat spolupráci kritiků i zastánců GIS a zajistit dostatečnou demokratizaci GIS, který za současných podmínek nebyl podle kritiků dostatečně demokratický, protože: preferuje určité vidění světa nad jiným, především skrze své koncepty datových struktur, vývoj GIS je především v rukou soukromých firem a tím pádem jej nelze demokraticky ovlivňovat 22, GIS není dostupný všem, a i kdyby byl, tak je limitující kvůli nárokům na algoritmické myšlení jeho uživatelů (Sheppard 1995; Schuurman 2000). Druhá vlna historické diskuze mezi zastánci a oponenty GIS v rámci geografie byla ve znamení ještě větší teoretizace konfliktu a dopadů používání GIS v jednotlivých situacích. Mezi důležité knihy, které tuto vlnu odstartovaly, patří publikace Ground Truth (Pickles 1995) či speciální vydání časopisu Cartography and GIS (Sheppard 1995), které však teoreticky vycházejí z Deconstructing the map (Harley 1989), kde autor popisuje, jak mapy představují nástroj pro zobrazení a produkování sociálních vztahů. Ve stejném směru pokračuje i Monmomier (1991) ve své knize How to lie with maps. Pickles (1995) zachází ještě dále a popisuje GIS jako nástroj, který zvyšuje kontrolu lidí nad svým vlastním životem, ale i nad životem ostatních. Přestože se mapy již ve středověku staly reprezentací aktuální pravdy, dokáže GIS skrze mapy aktivně lhát, a proto se může podle kritiků jednat o mnohem nebezpečnější technologii (Law 1994; Schuurman 2000). Kritika se snášela prakticky na všechny aspekty GIS ve vztahu ke společnosti. GIS byl kritizován za nedostatečnou reprezentaci osob vyloučených na okraj společnosti (Harris and Weiner 1996; Sheppard 1995), za sociální dopady účelově orientované technologie (Pickles 1995; Smith 1992), za zvyšování dohledu nad občanskou společností 23 (Goss 1995; Curry 1995), za přílišný black-boxing 24 (Goss 1995; Curry 1995) a za to, že celý GIS je motivován pouze ziskem (Veregin 1995). Všechny tyto kritické názory pojilo jedno společné téma, kterým byl strach z prohlubování současného asymetrického rozdělení sil ve společnosti, které bylo reprezentováno mocenskými vztahy. Snižování množství odpovědí na kritiku ze strany zastánců GIS bylo podle Karen Kemp způsobeno především tím, že všichni byli příliš zaneprázdnění, než aby odpovídali (Schuurman 2000). 21 Initiative 19: The Social Implications of How People, Space, and Environment are Represented in GIS. 22 Na tuto myšlenku později navazuje například Open Source Geospatial Foundation (OSGeo). 23 Před kterým varoval již Pickles (1993). 24 Označení jevu, u kterého je zřejmé, jak se chová či projevuje navenek, ale nevíme nebo nás nezajímá, co všechno probíhá uvnitř něj či na jeho pozadí. 20

21 3. Současný stav studované problematiky 3.3 Participativní GIS Vzhledem k tomu, že teoretické možnosti ovlivnění vývoje GIS se nedostatečnou reakcí na kritické články zdály být vyčerpány, rozhodli se kritici využívat více praktických intervencí k ovlivnění vývoje GIS. V roce 1996 se konal ve státě Maine (USA) workshop na téma Public Participation in GIS (PPGIS) a brzy byl následován dalšími aktivitami 25, které se snažily převést pozornost od teoretických problémů k praktickému využití GIS jako nástroje demokratizace a zvýšení participace na veřejném životě a rozhodovacím procesu. Snaha o další akademickou diskuzi ukončuje druhou etapu diskuze o GIS v geografii a zahajuje nástup participativních přístupů v geografických informačních systémech. V roce 1993 se sice GIS stával dostupný širším skupinám a ke konci devadesátých let již znalost UNIXu 26 nebyla potřeba pro ovládání GIS, který bylo již běžně možné spustit na počítačích s Windows a některých Macintosh přístrojích. Kritici si byli vědomi, že nástup GIS je nezvratný, a je potřeba přistoupit k odlišnému a konstruktivnímu stylu kritiky, který symbolizuje nástup třetí vlny historické diskuze (Schuurman 2000). Původně bylo cílem Iniciativy 19 podporovat rozvoj GIS. Brzy byl tento cíl přejmenován na podporu pokročilého geografického výzkumu, což zesílilo vnímání toho, že GIS a geografie jsou neoddělitelné vědní disciplíny (Goodchild and Mark 1993). Třetí vlna historické diskuze neměla mnoho výrazných kritických bodů, které by nabourávaly integritu GIS, ale kritici se již více soustředili na dopady GIS a definice jednotlivých komponent. Objevují se pokusy definovat Geographic Information Science (GIScience) jako součást geografie, která by však nebyla úplně izolovaná od sociálních věd. Této problematice se věnují ve svých pracích Curry (1997), Pickles (1997) či Wright, Goodchild and Proctor (1997). Teorii tří vln kritiky GIS rozpracovala Schuurman (2000), ale vývoj pokračoval i po publikaci jejího článku Trouble in the heartland: GIS and its critics in the 1990s. Za čtvrtou vlnu diskuze považuje autor publikace intenzivní využívání GIS v oborech, kterým se dříve geoinformatika příliš nevěnovala. V této vlně se participativní GIS dále rozšiřoval a to především poté, co se objevily tematické knihy (Craig, Harris, and Weiner 2002), speciální vydání odborných časopisů (Cartography and Geographic Information Systems 1998, Cartographica 2001; Environment and Planning B 2001, Journal of the Urban and Regional Information Systems Association 2003, URISA Journal 2012) a konference (URISA Annual Public Participation GIS Conference či Mapping for Change 27 ). Podle Dunn (2007) docházelo také k využívání PGIS v nových oblastech výzkumu, kterými byly například územní plánování a revitalizace se zapojením místních obyvatel (Casey and Pederson, 2002; Craig and Elwood, 1998; Elwood, 25 University Consorcium for Geographic Information Science (UCGIS) v roce Jeden z prvních operačních systémů (The Open Group 2012). 27 International Conference on Participatory Spatial Information Management and Communication, Nairobi, Keňa, září

22 Výběr metod participativního mapování 2002a, 2002b; Ghose, 2002), řešení konfliktů ohledně vlastnictví a využití půdy a přírodních zdrojů (Weiner et al. 1995; Harris and Weiner 1998; Weiner and Harris 2003; Harris and Weiner 2002; Kyem 2002; Kyem 2004), nároky Prvních národů 28 na půdu a přístup k veřejným službám (Bond 2002; Laituri 2002), ochrana životního prostředí (Meredith, Yetman, and Frias 2002; Sieber 2002; Tulloch 2002) či využití půdy a přírodních zdrojů (Ventura, Niemann, Sutphin, and Chenoweth, 2002; Walker et al., 2002). V poslední dekádě se objevilo také několik knih, které kriticky rozebírají roli map a informací, které přenášejí (Wood and Fels 1992; Wood and Fels 2010; Dodge, Kitchin, and Perkins 2009), stejně tak jako roli GIS v procesu tvorby map (Crampton 2011; O Looney 2000), či rozebírají GIS a jeho vztah ke společnosti (Nyerges, Couclelis, and McMaster 2011; Elwood and Cope 2009). Nových knih, které se věnují tématu GIS a vztahu této technologie ke společnosti, či obecně otázce etiky v práci s daty a jejich reprezentací, je však minimum. Tento trend potvrzují i statistiky deseti nejprodávanějších knih věnujících se GIS na stránkách Amazon.com (2013). Z těchto deseti knih se však pouze jedna, a to jen v jedné kapitole, věnuje problematice GIS ve vztahu ke společnosti. Z celkového počtu více než stran 29 se jich tedy méně než jedno procento věnuje této problematice. Tuto autorovu analýzu podporuje i Sullivan (2006), který na základě výzkumu (Schuurman and Kwan 2004) říká, že pokud nezapočteme dvě stěžejní práce v oblasti GIS and Society Pickles (1995) či Sheppard a Poiker (1995), tak pouze 4 % ze všech článků z hlavních čtyř GIScience časopisů (International Journal of Geographical Information Science, Transactions in GIS, Cartography and Geographic Information Science a Cartographica) se v letech 1995 až 2003 věnuje otázce společenských či teoretických aspektů GIS jako technologie. Základní myšlenkou Participativního GIS je demokratizace prostorového rozhodování, avšak v současné době je velká část PGIS projektů postavena na mapách vytvořených a kontrolovaných geo-specialisty, tudíž na mapách, které podporují argumenty jejich tvůrců a ne komunit, které je využívají (Perkins 2007). Z tohoto tvrzení vychází také myšlenka, že Google Maps nemůže být nikdy plnohodnotným PGIS, protože je a priori vlastněno dominantním komerčním subjektem (Pánek 2015). 3.4 Komunitní rozvoj Komunitní rozvoj (community development) je široký pojem, který definuje způsoby posilování občanské společnosti, při kterých dochází k zapojení místního obyvatelstva do zvyšování kvality života v dané komunitě. Komunitní rozvoj se sice objevuje již od 19. století, ale ve významu, jak 28 První národy (angl. First Nations, fr. Premières nations) je kanadský politicky korektní termín označující skupinu domorodých obyvatel - indiánů Severní Ameriky a jejich potomků, kteří žijí v Kanadě. (V USA se pro indiány používá pojem rodilí Američané, angl. Native Americans.). 29 Součet stran v deseti nejprodávanějších knihách v kategorii GIS. 22

23 3. Současný stav studované problematiky je vnímán nyní, se začíná používat až po druhé světové válce, nejprve s rozvojem v Evropě a Spojených státech amerických, později také v rozvojových zemích. Komunitní rozvoj se stal součástí strategie Integrated Rural Development, kterou v 70. a 80. letech 20. století prosazovaly agentury OSN a Světová banka (Ruttan 1984; Cohen 1987), a později jej také adoptovala například indická vláda (Arora 1979). Cílem komunitního rozvoje je zlepšit členů komunity kvalitu života a aktivně je zapojit do tohoto procesu, mezi další cíle lze řadit snižování chudoby, udržitelnost, empowerment, ochranu životního prostředí, zvyšování sociálního kapitálu atd. Komunitní rozvoj lze chápat jako metodu i proces, kdy proces je definován jako změna, která se děje v komunitách, a metoda je chápána jako způsob stimulace a ovlivňování změn pozitivním směrem (Lamačnová and Opršal 2011). Využitím mapování v procesu komunitního rozvoje se zabývají především dva přístupy a to CAMP (Community Assets Mapping Programme) z Jihoafrické republiky a ABCD (Asset Based Community Development), který počátkem 90. let 20. století vyvinuli Kretzmann a McKnight (1993). Jak již název naznačuje, je mapování klíčovou složkou v metodologii CAMP, na rozdíl od metodologie ABCD. Mapování v tomto smyslu se však nevztahuje na pouhý proces kartografického záznamu jednotlivých prvků, ale obsahuje i mnohé části, které reprezentují sdílené mentální mapování vztahů a finančních toků v rámci komunity. Mezi tyto části patří především power mapping, economic mapping či assets mapping. Cílem tohoto procesu je, aby byly komunity schopny popsat a vizualizovat vztahy či majetek a tím převzít aktivní roli v procesu svého rozvoje. Existují i pokusy o propojení participativního GIS s ABCD (Martin, Peters, and Corbett 2012), avšak CAMP má prostorovou složku zapracovanou v celém postupu více než ABCD. Existují i obdobně komplexní přístupy v komunitním rozvoji, např. SEED-SCALE (Taylor, Taylor, and Taylor 2011), ty však již nekladou takový důraz na prostorovou složku v procesu komunitního rozvoje. 3.5 Participativní metody průzkumu a sběru prostorových informací V dějinách kartografie byly mapy používány jako nástroje správy měst, států a národů, k podpoře koloniálních projektů či vojenských operací (Pickles 2004). Lidé jsou zvyklí používat mapy, ale od nedávna se spolupodílejí na jejich vytváření (Perkins 2007). Přesto je zřejmé, že jsou lidé schopni mapy sami tvořit (Blaut et al. 2003). V posledních třech desetiletích došlo k obrovskému pokroku v oblasti technologií, který měl vliv nejen na demokratizaci kartografie (Rød, Ormeling, and Van Elzakker 2001), ale i GIS (Butler 2006). S demokratizací těchto dvou hlavních prvků nastupuje 23

24 Výběr metod participativního mapování nový přístup k mapování v podobě kritické kartografie (Crampton and Krygier 2005; Crampton 2011). Po celém světě se zvyšuje počet komunit, které používají různé kartografické metody pro vizualizaci jejich prostorových vztahů. Tyto metody sahají od mentálních a papírových map, přes 3D modely až po nasazení sofistikovaných nástrojů GPS mapování a GIS (Corbett and Rambaldi 2009). Reprezentace geografických informací skrze mapy však není neutrální a nelze ji separovat od širší perspektivy mocenských vazeb (Livingstone 1992). Již od dob kolonialismu používaly vládnoucí elity mapy jako nástroje moci a ospravedlnění jejich nároků na půdu, bez ohledu na předchozí či současné komunity pobývající na daném území (Wood and Fels 1992; Harris and Weiner 1998). Od 90. let 20. století se projekty využívající participativního mapování v jakékoliv formě rozšířily prakticky na všechny kontinenty, a přestože se výsledné mapy v řadě případů liší od klasického pojetí, reprezentují tyto výstupy sociální i kulturní chápání prostoru v daných komunitách (Corbett and Rambaldi 2009). Participativní metody průzkumu a sběru prostorových informací lze seřadit například podle jejich technické náročnosti a požadavků, které jsou na komunity kladeny. Výčet metod, s nimiž autor v práci operuje, je v kapitole 2. Je důležité zmínit, že výčet není úplný, ale jedná se především o nástin metod 30, se kterými mohou komunity pracovat. Autor identifikoval celkem 10 základních metod, které obsahují široké pole od technicky méně náročných až to ty technicky velmi náročné. Vytváření vlastní mapy má silný efekt empowermentu. Členové komunity mají možnost nejen myslet v prostorových souvislostech, ale také nově vnímat svou komunitu v jiném světle a doslova ji umístit na mapu. Proces tvorby dat a umísťování těchto dat na mapu zintenzivňují pocity příslušnosti ke komunitě a k vesnici, zvyšují pocit sounáležitosti a zapojení do celého procesu rozvoje vesnice. Tímto způsobem lze docílit udržitelného rozvoje komunity, který bude řízen a iniciován zespodu 31 (Vlok and Pánek 2012). Komunitní mapování není na rozdíl od tvorby klasické mapy svazováno mnoha kartografickými pravidly. Nicméně existuje několik základních pravidel (Corbett and Rambaldi 2009), jejichž dodržení pomáhá usnadnit celý proces komunitního mapování. V komunitním mapování je důležitý průběh procesu. Výsledný produkt musí reprezentovat zájmy komunity. Produkt musí obsahovat místní prostorové znalosti a informace. Výsledek není hodnocen podle toho, do jaké míry splňuje kartografická pravidla a standardy. 30 Názvy metod jsou v angličtině, protože pro většinu z nich neexistuje ustálený český překlad. 31 Z anglického termínu bottom-up development nebo také community driven development. 24