Využití chladnokrevných koní v kulturní krajině

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické a dřevařské techniky Využití chladnokrevných koní v kulturní krajině Bakalářská práce 2012/2013 Martina Hrabcová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Využití chladnokrevných koní v kulturní krajině zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autorka kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, podpis studenta

3 Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomohli při psaní bakalářské práce. Mé poděkování patří především lidem, kteří mi poskytli cenné podklady, informace, rady a připomínky. Především panu Vladimíru Hajtmarovi, u kterého jsem tuto bakalářskou práci zpracovávala, dále pak vedoucímu bakalářské práce Ing. et Ing. Jiřímu Kadlecovi Ph.D.

4 Abstrakt Martina Hrabcová Využití chladnokrevných koní v kulturní krajině Tato bakalářská práce se zabývá využitím chladnokrevných koní v dnešní kulturní krajině, především v zemědělství a v lesnictví. Popsán je málo obvyklý pracovní postup s využitím energetické jednotky, kterou využívá pan Vladimír Hajtmar. V práci je zachyceno i potřebné nářadí a vybavení, které se za koně zapřahá. Je zpracována i orientační časová a ekonomická náročnost jednotlivých činností, vykonávaných chladnokrevnými koňmi. Využívání koní při zemědělských činnostech je přínosné z hlediska ochrany přírody a krajiny, ve srovnání s traktorem je ale nákladově nevýhodné. Klíčová slova: energetická jednotka; hydraulická jednotka; traktorové nářadí; kůň v zemědělství

5 Abstract Martina Hrabcová Utilization of the heavy horses in cultural landscape This bachelor s thesis deals with the use of the heavy horses in today's cultural landscape, especially in agriculture, but also in forestry. There is described not very often used power cart. Mr. Vladimir Hajtmar uses this in the Czech Republic. This thesis describes the necessary tools and equipment needed for the horses harnessed. The timing and the intensity of economic activities carried out by heavy horses is described as well. The use of heavy horses in agricultural activities is competitive in terms of nature and landscape protection, but in comparison with the tractor it is disadvantageous in terms of costs. Key words: The Power Cart; hydraulic front section; tractor equipment; usage of horses in agriculture

6 Obsah 1. Úvod Cíl Literární přehled Nejstarší písemné zprávy o chovu koní na našem území Zemědělské činnosti vykonávané koňmi Smykování Vláčení Válení Setí Sečení pícnin Obracení sena Lisování sena a slámy Hnojení pole Orba Soustřeďování dříví koňmi Postroje chladnokrevných koní Postroje chomoutkové (anglické) Postroje poprsní (uherské) Chomoutové pracovní postroje Péče o koně Čištění koní Ošetřování kopyt a údržba podkování Podkování koní Materiál a metodika Výsledky a diskuse Všeobecná charakteristika činnosti pana Vladimíra Hajtmara... 22

7 5.1.1 Stručná historie činnosti Vladimíra Hajtmara Koně Využití koní v průběhu roku Dojezdová vzdálenost na pracoviště Časový snímek péče o koně během pracovního dne práce v lese Časový snímek péče o koně v průběhu pracovního dne zemědělské práce na poli Pracovní výkony Náklady na péči o koně Příjmy z jednotlivých činností Zemědělské a lesnické nářadí a příslušenství Energetická jednotka Zemědělské nářadí poháněné energetickou jednotkou Hydraulický vozík Zemědělské nářadí zapřažené do hydraulického vozíku Kolesna Spotřeba času na zemědělské činnosti Výhody a nevýhody využití chladnokrevných koní v zemědělství Využití chladnokrevných koní v péči o půdu Využití chladnokrevných koní v ochraně přírody Ekonomické porovnání koně a traktoru Závěr: Summary Použité zdroje a literatura Seznamy tabulek a obrázků... 49

8 1. Úvod V našem prostřední se tažná síla koně v zemědělství využívala především do druhé světové války. Ve druhé polovině dvacátého století došlo v českém prostředí k významným změnám v polické i hospodářské situaci. Chladnokrevní koně začali být masivně nahrazováni těžkou mechanizací, traktory a dalšími stroji, které měly být výkonnější a ekonomicky výhodnější, než koně. Po roce 1989 se opět změnila politická situace. I v zemědělské výrobě došlo k mnoha změnám. Čeští zemědělci se mimo jiné začali také seznamovat se zahraničními metodami obdělávání půdy. Jednou z těchto metod, která zatím není v našem prostředí příliš známá ani mezi odbornou veřejností, je používání energetické jednotky nebo hydraulického vozíku, zapřaženého mezi koňským spřežením a zemědělským příslušenstvím. Je pravdou, že v dnešní mechanizované době není využití chladnokrevníků v zemědělství, ani v lesnictví moc rozšířené. Hlavním důvodem této skutečnosti je malé povědomí veřejnosti o moderní technice tažené koňmi a také malé povědomí u oborových úřadů a nositelů rozhodnutí v politice a správě. Pojem tahoun se v dnešní moderní době většinou používá mylným způsobem ve spojení s představou zastaralého a nemoderního způsobu hospodaření, jak tomu bylo běžně do roku Existuje mnoho moderních a efektivních strojů a nářadí tažených koňmi a z toho plynoucí výsledná práce v mnoha oblastech ochrany přírody, která řadí práci vykonávanou chladnokrevníky mezi trvale šetrné způsoby v péči o krajinu. Jen nemnoha lidmi jsou chladnokrevníci chápáni jako ekonomický a přírodě šetrný způsob hospodaření. První výzkumy probíhajících projektů ochrany přírody s využitím chladnokrevných koní, jakož i následující slibné výsledky výzkumu ukazují jasně na to, že právě toto je značný potenciál pro praktickou ochranu přírody, a také pro ochranu životního prostředí jako celku. Je proto žádoucí široké použití těchto přírodě, klimatu a půdě šetrných způsobů hospodaření v praktické ochraně přírody. Neméně žádoucí je také přírodě šetrné využívání a obdělávání půdy. Existuje i další neméně důležitý přínos k přijetí vzácných chladnokrevných plemen k vykonávání agrobiodiverzity a k jejímu udržení. Díky využívání moderní mechanizace tažené koňmi v zemědělství a v lesnictví, budou, respektive jsou, koně 1

9 využíváni coby pracovní a tažná zvířata. Mnoho plemen koní je zatím klasifikováno jako vzácná nebo ohrožená. Rozšíření jejich využití a zvýšení povědomí o způsobech práce s nimi může významnou měrou přispět k záchraně těchto vzácných plemen. Proto je nutné rozšířit povědomí veřejnosti o výhodách využití chladnokrevných koní v lesnictví a v zemědělství. Využití koní v těchto oborech je vhodné hned z několika důvodů. Mezi tyto důvody patří ekonomický faktor a sociální faktor. V dnešní době, kdy narůstá kritika bio paliv, je neodkladně důležité poukázat na využití tahounů v oboru moderní zemědělské výroby. Je také důležité v praxi ukázat veřejnosti využití chladnokrevných koní v pozměněné kulturní krajině. Tato práce se bude zabývat využitím energetické jednotky zapřažené za koňským spřežením v české kulturní krajině, jejími přínosy, popřípadě nedostatky a nevýhodami. 2

10 2. Cíl Cílem bakalářské práce je zpracovat přehled využití chladnokrevných koní v kulturní krajině. Dílčí cíle bakalářské práce: Zpracovat přehled nářadí, využívaného u vybraného chovatele při práci s koňmi. Zpracovat přehled časové náročnosti jednotlivých zemědělských prací, při použití energetické jednotky. Rámcové ekonomické porovnání vybraného stroje za koně a za traktor. 3

11 3. Literární přehled 3.1 Nejstarší písemné zprávy o chovu koní na našem území Rozvoj chovu koní na našem území mimo jiné závisel na potřebě, kulturní vyspělosti a na technických možnostech civilizací. Na základě těchto podmínek docházelo k postupné diferenciaci používaných typů koní. Takto diferencované typy koní se stávaly výchozí základnou šlechtění lokálních a kulturních plemen koní. Svědectvím vlivu společenského klimatu na vývoj chovu koní jsou především historické hipologické prameny, které pojednávají o způsobech použití koní a jejich chovu již od antických dob. Autory těchto pramenů byli například Kikkuliš, Xenofón, Columella a další. (Misař, 2011) Nejstarší věrohodné historické zprávy o chovu koní na území Čech, Moravy a Slovenska jsou bohužel málo početné. Slovanské kmeny chovaly a používaly koně již v době své migrace a osidlování tohoto území. Tuto skutečnost dokládají archeologické nálezy u Libice, dále pak slovanský hrob v Brně a hradištní nálezy v okolí Děvína. První písemnou zmínku o chovu koní na našem území nalezneme ve fuldských análech z roku 871. Z roku 903 pochází celní tarif z Reffenstettenu. Tímto celním tarifem se v tehdejší době určovalo clo za koně vyvážené z Čech. Clo za vyváženého hřebce činilo třetinu solidu a za vyváženou klisnu dvanáctinu solidu (stará římská mince). Jako další důkaz chovu koní na našem území nám slouží také konstatování cestovatele Ibrahima Ibn Jakuba, že v pražských dílnách se vyrábějí vynikající postroje, které se spolu s koňmi vyvážejí do cizích zemí. (Misař, 2011) Rytíř Jan Dobřenský se v díle zvaném Zpráva o dobytku koňském zmiňuje o koních z čáslavského a nymburského kraje. Toto dílo vzniklo roku 1560 a velmi kladně popisuje koně z těchto krajů. Chov koní ve východních Čechách kladně popisuje taktéž Balbín ve své kronice. Podle Bílka byl chov koní ve východních Čechách ovlivněný koňmi orientálního původu. Křížení tamních koní s koňmi orientálního původu mimo jiné zlepšovalo vytrvalost a pohyblivost koní. Za vlády Rudolfa II se remontovalo na Chrudimsku nejvíce koní k tahu hrubých kusů. Rudolf II vydal 15. října 1592 opatření proti vývozu koní. Toto opatření bylo vydáno z důvodu hrozby turecké expanze. Tehdejší koně byli vyobrazení coby poměrně mohutní, středního rámce, s ušlechtilou hlavou na vysoko nasazeném krku. Tito koně měli měkký hřbet, širokou štěpenou záď a vyšší, málo rousnatý fundament. (Misař, 2011) 4

12 Šlechtění koní bylo určováno potřebou jezdeckých koní, využitelných pro tehdejší jízdní útvary a dopravu. Plemenitba nebyla v tehdejší době centrálně řízená. Geografická dispozice a preference určitého typu koní byly hlavními příčinami vzniku lokálních rázů koní. Vlivem geografické dispozice a preference lidí tedy vznikaly dva typy koní. Vznikal tak těžší kůň v typu mohutnějšího karosiéra a lehčí kůň, který byl typově bližší jezdeckému koni. Především v jižních Čechách bylo možno zaznamenat sílící vliv mohutnějších hřebců alpské a italské provenience. Vliv těchto hřebců byl důsledkem přepravy nákladů po tzv. Zlaté stezce. Potomci jihočeských klisen získali díky těmto hřebcům mohutnější tělesný rámec a výkonnost tahouna. (Misař, 2011) Zdokonalování střelných zbraní vyžadovalo dokonalejší jezdecký výcvik používaných koní. Císařský dvůr a šlechta zakládali z dovezených koní elitní chovy pro své potřeby. Koně dovezení z jižního Španělska nebo z Itálie totiž splňovali jejich představy a požadavky z hlediska výcvikových metod a použití. K nejvýznamnějším chovům patřil dvorní hřebčín v Kladrubech nad Labem, hřebčín vévody frýdlantského Albrechta z Valdštejna ve Smrkovicích na Bydžovsku nebo hřebčín v Lednici na Moravě. Valdštejnův chov vynikal kvalitou chovného stáda srovnatelnou s úrovní dvorního chovu v Kladrubech nad Labem. (Misař, 2011) Vliv produkce těchto hřebčínů na okolní chovy nelze ani prokázat, ani vyloučit. Existoval-li, tak především prostřednictvím starošpanělských a italských plemeníků, kteří byli získáni z tehdejších nejvýznamnějších chovů. V dobových publikacích se tento kůň nazýval Bohemicus. (Misař, 2011) 3.2 Zemědělské činnosti vykonávané koňmi V zemědělství byli koně ještě v 18. století druhořadí. Zapříčinila to jejich tělesná konstituce, neboť koně byli v tehdejší době převážně menší a nedostatečně vyvinutí. Poněvadž bylo žádoucí, aby zemědělství stačilo rozvíjejícímu se průmyslu, bylo nutné v zemědělství zvyšovat produktivitu práce. Produktivita práce však byla do značné míry podmíněna výkonnou tažnou silou, kterou představoval právě kůň. (Jokl a kol., 1977) Hlavně v 19. století bylo třeba zlepšovat zemský chov silných koní, kteří by disponovali širokým rámcem. Tímto si kůň vydobyl přednostní postavení mezi hospodářskými a domácími zvířaty. (Jokl a kol., 1977) 5

13 V průběhu 19. století začali být koně stále více využíváni v zemědělství. Koně bylo možné využít k většině zemědělských prací, při nichž je dnes zcela běžně využíván traktor, a to od jara až do podzimu. (Jokl a kol., 1977) Smykování Jedním z prvních procesů jarní přípravy půdy je tzv. smykování. Smyky slouží mimo jiné k urovnání hřebenitého povrchu pole. Dále se tímto zásahem vytvoří izolační vrstvička nakypřené půdy, která zamezuje nadměrnému výparu životadárné půdní vody. Pomocí smykování se drobí hroudy a ničí se klíčící a mělce kořenící plevely. Úkolem smyku je urovnat povrch pole nejméně na 85 %. Smyky nakypří půdu do takové míry, až se vytvoří vrstvička o tloušťce 2 až 4 cm. Při smykování by nemělo docházet k poškozování půdní drobty. Ovšem na druhou stranu je žádoucí rozdrobení větších hrud na částice, které jsou menší než 20 mm. (Procházka a kol., 1986) Vláčení Dalším procesem přípravy půdy je tzv. vláčení. K vláčení se používají brány, což je nářadí sloužící k povrchovému kypření a drobení půdy. Bránami se rovněž ničí plevel a zavlačují hnojiva a osivo. Vláčení se používá ke kypření vrchní vrstvy půdy, k zapravování hnojiv, k částečnému rovnání povrchu půdy a k rozrušování měkčích hrudek. Vláčením se také ničí méně zakořeněné plevele. Tímto procesem přípravy půdy se také předchází tvorbě půdního škraloupu. Brány lze rovněž využít k odstranění zbytků rostlin z pozemku a jako kultivační nářadí v porostech (vláčení ozimů a okopanin). Hloubka vláčení se pohybuje od 4 do 8 cm (výjimečně až 12 cm). (Procházka a kol., 1986) Válení Procesem následujícím po vláčení je válení. Na tento proces se používají tzv. válce. Válení utužuje nakypřený povrch půdy, obnovuje také kapilární spojení s hlubšími vrstvami půdy a reguluje tak vzlínavost vody. Válením také docílíme rozdrobení hrud a urovnání půdního povrchu. Rozdrobení hrud a urovnání povrchu pole nám umožní mělké setí. Válce se používají před setím a po setí a také při válení ozimů na jaře. Musíme však brát v úvahu požadavky jednotlivých druhů plodin, dále pak stav půdy a vlhkost klimatu. (Procházka a kol., 1986) 6

14 3.2.4 Setí Setím se zakládají porosty rovnoměrným plošným a hloubkovým rozmisťováním semen. Semena se oddělují ze zásoby dvěma způsoby. Prvním způsobem je oddělování semen ze zásoby v plynulém proudu, k tomuto oddělování dochází při rozptylovém a řádkovém výsevu. Druhým způsobem je jednotlivé oddělování semen od zásoby. K jednotlivému oddělování semen od zásoby dochází při přesném výsevu. Semena se následně ukládají v požadovaném měrném výsevku (kg/ha) do požadované hloubky pod povrch ornice. Kvalitní setí má bezesporu velice příznivý vliv na rovnoměrnost vzcházení rostlin. Agrotechnicky optimální počet rostlin na jednotkové ploše umožňuje plné využití živin v půdě a omezuje vzájemnou konkurenci vzešlých rostlin. Kvalitní setí je základním předpokladem pro zisk vysokých výnosů. V průběhu roku se setí provádí na jaře a na podzim. Od názvů ročních období se odvozují i názvy plodin v tuto dobu zasetých, plodiny zaseté na jaře nazýváme jařiny a plodiny zaseté na podzim ozimy. Setí musí být provedeno v co nejkratších agrotechnických lhůtách (8 12 dní). (Procházka a kol., 1986) Sečení pícnin Pícniny se řadí k hlavním zdrojům objemných krmiv. Tvoří hlavní složku krmné dávky býložravců. Dostatek kvalitní objemné píce umožňuje snížení dávky obilnin v krmných dávkách. Zde jsou pícninami myšleny luční porosty a jeteloviny (vojtěška a jetel). Pícniny se sklízí v průběhu celého vegetačního období. Hlavní období sklízení pícnin nastává v době prvních sečí jetelovin a lučních porostů. Toto období spadá na měsíce květen a červen. Při sklizni a zpracování pícnin je důležitým hlediskem snížení ztrát. Volbou vhodné technologie sklizně jsme schopni omezit riziko ztrát způsobené počasím. Dále musíme zabránit znehodnocení píce v průběhu jejího uskladnění a případného dalšího zpracování. (Procházka a kol., 1986) U jetelovin a lučních porostů je sečení první sklizňovou operací. Při sečení dochází k oddělování nadzemní vegetativní hmoty porostu v zeleném stavu. Posečená píce se suší na poli buď v tenké plošné vrstvě, nebo v řádcích. Píce sušená v plošné vrstvě se musí udržovat načechraná, aby pod vrstvou mohl proudit vzduch, umožňující lepší proschnutí píce. (Procházka a kol., 1986) 7

15 3.2.6 Obracení sena Během přirozeného sušení píce je velice důležité píci na poli pravidelně obracet. Jedině tak dosáhneme rychlého usušení, které nám zaručí výslednou kvalitu objemového krmiva. Píce sušená v tenké vrstvě na poli se musí obracet stejně tak jako píce sušená na řádcích (tzv. posády). Obracení píce zajistí provzdušnění a načechrání sušené píce. Avšak při samotném procesu obracení píce musíme předcházet znečištění a mechanickému poškození obracené píce. Ke znečištění dochází především hlínou při nešetrném mechanickém obracení, kdy obraceč způsobuje víření hlíny pod pící. Ke zvíření hlíny dochází v důsledku narušení půdního povrchu prsty obraceče (prsty bývají nazývány jako pera). Zamezení znečištění píce hlínou je důležité, neboť hlína zvířená obracečem se v píci zachytává a zvyšuje tak několikanásobně prašnost výsledného sena. Prašnost sena je pro krmivářské potřeby nežádoucí. (Procházka a kol., 1986) Mechanické poškození píce spočívá v oděru malých lístků (tzv. oděřin). K oděru lístků jsou náchylné vikvovité pícniny (jetele) a bobulovité pícniny (vojtěška). Vikvovité pícniny se doporučuje obracet především zpočátku sušení, poněvadž tehdy nedochází k velkému oddrolování lístků. Při pozdějším obracení dochází k vysokým ztrátám odrolem. Obecně je doporučováno obracet seno brzy ráno (případně pozdě večer), kdy je vyšší vzdušná vlhkost a nedochází k nadměrnému odrolu a opadu lístků. Pícniny obsahující vysoký podíl trav jsou vůči tomuto oděru odolné. Pro seno z lučních trav je efektivnější, když je při jeho obracení vyšší teplota vzduchu a zároveň nižší vlhkost vzduchu. (Procházka a kol., 1986) Při velkém množství ranní rosy se musí vyčkat tzv. opadu rosy, než se seno obrátí. Kdyby bylo rosné seno obráceno, proces sušení by se tím značně prodloužil. Rosa by se dostala i s mokrým senem pod vrstvu suššího sena a v zákrytu suššího sena by rosné seno špatně proschlo. Po skončení sušení se píce shrnuje na objemnější řádky, ze kterých se sbírá. Při shrnování sena je nutno dbát na úplnost, šetrnost a minimální znečištění sena hlínou. Úplností rozumíme co nejdokonalejší shrnutí sena bez zanechání sena mezi řádky. Šetrností pak shrnování sena bez mechanického porušení porostního pokryvu. Porušení porostního pokryvu by zapříčinilo méně kvalitní odrůstání píce, což by se negativně odrazilo na množství sklizeného sena. Objemnost řádků se přizpůsobuje průchodnosti strojů pro následný sběr. (Procházka a kol., 1986) 8

16 3.2.7 Lisování sena a slámy Při lisování sena či slámy dochází ke stlačení, deformaci, pěchování, formování a následnému seříznutí materiálu, čímž je dosáhnuto požadovaného tvaru a velikosti balíku. Takto připravený materiál je následně svázán. Je nutno lisovaný materiál kvalitně svázat, neboť se tak předchází uvolnění materiálu po uvolnění lisovací síly. Balíky se vážou balícím motouzem (seno, sláma) nebo jsou baleny do sítí (seno, sláma) či polyetylenových folií (senáž). Balicím motouzem se vážou nejčastěji malé hranaté balíky sena a slámy. Do sítí jsou nejčastěji baleny velké kulaté balíky sena a slámy. Do polyetylenových folií se umisťuje senáž. Počet druhů vázacích materiálů je velký a zároveň jejich využití je velice variabilní. Použití vázacích technik a materiálů je závislé na preferencích zemědělců a chovatelů. (Procházka a kol., 1986) Hnojení pole Hnojení pole slouží k doplnění chybějících živin, které byly odebrány kulturními rostlinami. Ke hnojení pole se využívají jednak organická hnojiva (stájový hnůj, kompost), dále pak tuhá průmyslová hnojiva (prášková) a také tekutá hnojiva (organická a průmyslová). Hnojením půdy dosáhneme zvýšení úrodnosti půdy, dále pak upravení fyzikálních, chemických a biologických vlastností půdy. (Procházka a kol., 1986) Orba Orba je nejzákladnějším zpracováním půdy. Orbou se narušuje půdní pokryv, přičemž dochází k provzdušnění půdy. Orba se provádí různými pluhy. Oráním se do půdy zapravují hnojiva a posklizňové zbytky, které také slouží jako hnojivo. (Procházka a kol., 1986) 9

17 3.3 Soustřeďování dříví koňmi Pojem soustřeďování dříví označuje přesun rozptýleného vytěženého dříví od místa pokácení stromu (tj. od pařezu) na skládku při odvozní cestě (tzv. odvozní místo). V současné době je koňmi soustřeďována 1/4 až 1/3 veškerého vytěženého dříví. Koně se uplatňují zejména v soustřeďování dříví z rozptýlených těžeb při výchovných (prořeďovacích) zásazích v mladších porostech, především v první fázi. V první fázi je dříví vyklizováno vlečením od pařezu k nejbližšímu průseku na tzv. vývozní místo, odkud může být dále přibližováno po přibližovací lince na skládku traktorem. (Radvan 2, 1995) 3.4 Postroje chladnokrevných koní Při zapřahání koní se lze setkat s několika druhy postrojů, mezi které patří například postroje anglické, uherské, ruské, americké atd. Obecně však rozdělujeme postroje na dva základní druhy, podle kterých se rozdělují všechny ostatní druhy postrojů: postroje chomoutkové (anglické) a postroje poprsní (uherské). (Ambrož, 1955) Postroje chomoutkové (anglické) Skládají se z ohlávky, z vlastního chomoutkového postroje a z opratí, tzv. anglických křížovek. (Ambrož, 1955) Ohlávka se skládá z nátylníku, čelenky, podhrdelníku, lícnic, nánosníku a někdy také náočnic. (Ambrož, 1955) Nátylník je řemínek ležící koni na šíji a na obou stranách se rozštěpuje ve dvě zápinky. Nahoře uprostřed má nátylník přezku pro připevnění náočnicových řemínků a tzv. zrcadélko, které má kůň na čele a jehož funkce spočívá v zakrytí hvězdy nebo kvítku, což je žádoucí z hlediska estetiky, neboť koně jsou si podobnější. Na nátylníku je navlečená čelenka. (Ambrož, 1955) Čelenka je řemínek na obou koncích opatřený očky pro navlečení na nátylník. Čelenka zabraňuje nechtěnému sklouznutí ohlávky na krk koně. (Ambrož, 1955) Růžice je mosazný kruh, který zakrývá spojení čelenky s nátylníkem a je pouze na vnější straně ohlávky. (Ambrož, 1955) Podhrdelník je zapnutý svými přezkami do zápinky nátylníku. Přezka podhrdelníku by měla být ve stejné výšce jako přezka lícnice. Je nutné, aby byl podhrdelník dostatečně dlouhý, aby koně při plném přiuzdění neškrtil a neztěžoval tak koni dýchání. (Ambrož, 1955) 10

18 Lícnice je rovnoběžná s hřbetem nosu koně. Horní přezkou je spojena s nátylníkem a spodní přezkou je spojena s udidlem. Vpředu na lícnici se někdy připevňují náočnice a nad udidlem se nachází nánosník. (Ambrož, 1955) Nánosník je řemen vepředu obyčejně rozšířený, aby tak lépe seděl na hlavě koně. Nánosník se nachází napříč hlavy koně, přičemž je umístěn v rozhraní spodní a střední třetiny hlavy. Prochází lícnicí, kde je upevněn buď ve štěrbinách, nebo v plochých očkách, které jsou našity z vnitřní strany lícnic. Hlavním úkolem nánosníku je přidržování lícnic na správném místě a zamezování otvírání huby koně, který by se tímto způsobem bránil pokynům zadaným prostřednictvím udidla. Nánosník nesmí být příliš utažen, poněvadž by koni způsoboval bolest. Proto se pod utažený nánosník musí vejít alespoň dva prsty. Zápinka nánosníku směřuje vždy na stranu oje, což znamená, že u sedlového koně zápinka směřuje doprava a u náručního koně doleva. (Ambrož, 1955) Náočnice neboli klapky by se měly používat výhradně pro kočárové koně. V kočárové zápřeži má použití náočnic své opodstatnění, neboť nedochází ke znervóznění temperamentnějšího koně pohybem biče. Pro pracovní a tažné koně jsou náočnice zcela nevhodné. Je to z důvodu pohodlí a bezpečnosti koní. Koně využívaní v zemědělství tráví mnoho času na slunci, což způsobuje nahřátí plíšku uvnitř náočnice, který pak vydává sálavé teplo a dochází tak k podráždění oka. Dalším důvodem je prach. Zvířený prach nasedá na náočnice a při pohybu koně vzniknou otřesy, které způsobují uvolňování prachu z náočnic. Prach se dostane do oka koně a může mu tak způsobit zánět spojivek. (Ambrož, 1955) Náočnice mohou mít různé tvary, buď mohou být hranaté, polokruhové, třičtvrtěkruhové nebo mohou být tzv. částečné. Částečné náočnice zabraňují pohledu koně pouze dozadu, přičemž kůň neomezeně vidí do stran. U kočárových chomoutkových postrojů se používají kruhové náočnice. K poprsním postrojům (uherské postroje) se dávají náočnice hranaté. Obecně platí, že náočnice musí od oka odstávat, přičemž musí být na ohlávce umístěny tak, aby se koňské oko nacházelo uprostřed náočnice. Kůň nesmí vidět přes horní ani přes spodní okraj náočnice. Velikost klapek se odvozuje od velikosti hlavy koně. (Ambrož, 1955) Udidlo se používá k ovládání koní v zápřeži. Typ udidla by se měl volit podle druhu postrojů. Obecně se rozlišují udidla kroužková a páková. (Ambrož, 1955) Páková udidla se používají v chomoutkových postrojích, v zápřeži s poprsními postroji by se měly používat vždy udidla kroužková. Pákových udidel je několik druhů (liverpoolské, buxtonské a méně používané albowské). Udidlo musí být dostatečně 11

19 široké, aby neodíralo koutky koně. Nesmí být ale příliš široké, neboť by tak při působení otěže mohlo klouzat v hubě koně. Dále nesmí zvedat koutky koně, ale na druhou stranu jeho příliš nízké umístění v hubě také není žádoucí. Aby udidlo dobře působilo, musí jeho hýbla tvořit prodloužení lícnic. Působnost pákového udidla se odvíjí od tloušťky udítka (část udidla, kterou má kůň v hubě) a od jeho tvaru. Rovné udítko působí měkce. Je-li udítko vyklenuto, tak udidlo působí silně. Je to způsobeno klouznutím jazyku koně do prohnuté části udítka, čímž udítko dolehne na dásně a může tak na ně působit. Obecně platí také pravidlo, že čím je udítko tenčí, tím ostřeji působí. (Ambrož, 1955) Kroužková udidla mívají lomená udítka a působí jemněji než páková udidla. Kroužkové udidlo se skládá ze dvou kroužků na každé straně a z lomeného udítka. Volný kroužek udidla se zapíná k ohlávce, kdežto do kroužku spojeného s udítkem se zapíná oprať. Zapne-li se oprať do obou kroužků, docílí se tak ještě jemnějšího působení na hubu koně. Kroužková udidla mohou mít různý tvar kroužků i udítek a jsou vyrobena z rozličných materiálů. (Ambrož, 1955) Kromě pákových a kroužkových udidel existují také udidla pelhemová, která jsou kombinací obou výše zmíněných. Pelhemová udidla mohou mít lomená i nelomená udítka a mají postranní hýbla. Pro tvar a materiál platí totéž jako u výše zmíněných udidel. (Ambrož, 1955) Obecně ale platí, že každý kočí používá právě takový typ udidla, který bude jeho koni nejvíce vyhovovat. Což znamená, že u lehce ovladatelného koně s tzv. měkkou hubou nebude kočí používat nejostřejší pákové udidlo. A naopak je zřejmé, že u těžce zvladatelného koně se nebude používat nejjemnější kroužkové udidlo s širokým udítkem. (Ambrož, 1955) Vlastní chomoutkový postroj (anglický): Pro tah a obzvlášť těžký tah je vhodné použití chomoutkového postroje, neboť tlak při tahu se rozkládá na mnohem větší plochu než u poprsních postrojů, přičemž se tlak rozkládá na obě lopatky koně. Je nutné, aby byl chomout koni dobře přizpůsoben, neboť jen tak bude plnit svůj účel. Špatně padnoucí chomout se nesmí používat, neboť způsobuje koni nepohodlí a bolest. Chomout musí dobře přiléhat na lopatky koně, musí nechat volný kohoutek a také ramenní kloub. Naproti tomu při postrojování poprsním postrojem dochází k rozkladu tlaku vyvolaným tahem koně na úzkém pruhu postroje. Navíc poprsní řemen je umístěn přes ramenní kloub, načež dochází k omezování 12

20 pohybu koně. Chomout nesmí být koni malý, neboť by mu uzavíral průdušnice a kůň by se dusil. Příliš velký chomout by se koni opíral o ramenní klouby a způsobil by jejich otlačení. Také kohoutek musí zůstat volný, neboť se snadno odře a otlačí. Dobře padnoucí chomoutek je dole volný a mezi jeho spodní částí a krkem lze prostrčit dlaň. Chomoutek je tvořen koženým tělem vycpaným srnčími chlupy a je přizpůsoben krku koně. V jeho přední třetině je rýha, do které se nasazují kleštiny. Dole má chomoutek širší otvor a směrem nahoru se zužuje ve špici. Nahoře vpředu má před kleštinovou tzv. špičku a za ní je stříška zvaná také dečka. Je důležité, aby byl chomoutek správně vypolštářovaný, což znamená, že musí být vhodně přizpůsoben tvaru krku koně. Při správném používání se vnitřek chomoutku dotvaruje podle krku koně. Při změně koně nebo při změně nasvalení koně nelze chomoutek přizpůsobit jeho velikosti krku, což je chápáno jako nevýhoda, neboť v takovém případě je nutno pořídit koni jiný padnoucí chomoutek. (Ambrož, 1955) Pod chomoutek se umisťuje poduška vycpaná srnčími chlupy, která odsává pot a přizpůsobuje chomoutek tvaru koňského krku. (Ambrož, 1955) Kleštiny jsou ocelové pruty přizpůsobené tvaru chomoutku. Skládají se ze dvou polovin dole spjatých kruhem nebo řetízkem. Na tento řetízek nebo kruh je kolmo navlečen silný kruh pro držák. Nahoře má každá kleština očko pro navlečení řemínku, kterým se kleštiny stahují a připevňují k tělu chomoutku. V horní třetině má každá kleština kroužek pro oprať, v dolní třetině pak silná oka pro háky pobočnic. (Ambrož, 1955) Pobočnice se skládají z háku, který tvoří jejich pevnou kostru. Na konci je hák uzpůsoben tak, aby se dal zapnout do oka kleštiny. Hák je z obou stran obšitý silným koženým řemenem asi 50 cm dlouhým a 4-5 cm širokým a je k němu přinýtován. Pobočnice je na druhé straně ukončena silnou kovovou přezkou, do které se zapínají postraňky. Přesahující část postraňku se zasouvá do hranatých posuvek přišitých na vnější straně pobočnice po celé její délce. Přezka je podložená kůží, aby koně neotlačila. Tato podložka má na konci otvor, kterým probíhá postraněk. Kovová přezka má na obou svých podélných ramenech očka. Do horního očka se zašívá řemínek náhřbetníku a do spodního očka je zašitá podpínka. (Ambrož, 1955) Podpínka je cm dlouhý řemen, který je široký 2 3 cm a skládá se ze dvou částí. Delší část podpínky je jedním koncem přišita k očku velké kovové přezky pobočnice. Na druhém konci se nachází přezka s posuvkami. Druhá část podpínky je tvořená zápinkou. Zápinka je přišita k očku druhé kovové přezky pobočnice. Zápinka 13

21 podpínky je vždy na vnější straně postroje, čili u náručního koně vpravo, u sedlového koně vlevo. Podpínka se nikdy neutahuje, poněvadž musí umožňovat v nerovném terénu pohyb postraňků nahoru. (Ambrož, 1955) Podhrudník se nachází od podélného spojovacího kruhu kleštin mezi předníma nohama koně a vzadu se připojuje na podpínku a podbřišník náhřbetníku. (Ambrož, 1955) Náhřbetník se skládá ze sedélka, podbřišníkové zápinky a zápřezky a ze dvou dalších zápinek a zápřezek. Sedélko je tvořeno kovovou kostrou, potaženou kůží a ze spodní strany vycpané a vytvarované podle tvaru hřbetu koně. V kostře sedélka jsou zašroubovány dva kroužky pro opratě a nahoře bývá jeden háček pro vzpřimovací otěže. Na obou koncích sedélka nalezneme po jednom očku pro zápinku cca cm dlouhou. Na nejvrchnější části sedélka je pak kovové očko pro podocasník. Shora je všitá do sedélka další část náhřbetníku, jedná se o podbřišník složený ze dvou částí. Delší část je ukončena přezkou, kratší část je tvořena zápinkou. Podbřišník je uspořádaný tak, aby byla zápinka vždy na vnější straně jako u podpínky. U postroje náručního koně je zápinka vpravo, u sedlového koně vlevo. Do postranních oček sedélka se umisťují zápinky, které jsou přezkou přišity na kratším řemeni a jsou spojeny s okem velké pobočnicové přezky. Tyto postranní řemínky náhřbetníku nesou postraňky s pobočnicemi ve správné poloze a společně s podpínkou umožňují v nerovném terénu pohyb postraňků a pobočnic nahoru. (Ambrož, 1955) Podocasník je dvojitý řemen, který je dlouhý cm. Jedním koncem se připevňuje k oku náhřbetníku. Druhý konec má smyčku, která se vkládá pod kořen ocasu koně. Smyčka bývá často zesílená a měkčená, což zabraňuje oděru koně. Délka podocasníku se reguluje přezkou, umístěnou uprostřed délky podocasníku. Úkolem podocasníku je přidržovat náhřbetník ve správné poloze. (Ambrož, 1955) Postraňky jsou 2 2,05 m dlouhé a asi 4 cm široké kožené řemeny. Postraňky musí být co nejpevnější, a proto jsou sešity z trojité kůže. Na jedné straně mají dírky pro zapnutí do přezky pobočnice, na druhé straně se nachází tzv. kolébka, což je kovový ohnutý čtverec, díky němuž se vytvoří pohyblivé oko. Tomuto oku se říká zápřežný kruh a slouží pro zapnutí postraňků do rozporky. Vnější postraněk je vždy delší nežli vnitřní postraněk. (Ambrož, 1955) Držák se používá ke spojení koně s ojí. Je to buď kožený řemen z dvojité kůže, nebo se místo koženého řemene používá řetěz. Kožený řemen má na jedné straně silnou 14

22 přezku s lisovanou vsuvkou a na druhé straně má pět dírek pro zapínání. (Ambrož, 1955) Zádržné řemeny se používají především u nebrzděných vozů a slouží právě k jeho brzdění. Jedná se o tři řemeny. Zádržný řemen se nachází vodorovně kolem zádi koně pod sedacími kostmi koně, právě tímto řemenem kůň vůz zadržuje. Přes kříž koně je svisle umístěn tzv. nosný řemen. Nosný řemen je díky zápinkám a přezkám libovolně nastavitelný, čímž se udržuje zádržný řemen ve vhodné poloze. Vpředu má opěrný řemen další kruh pro pomocný řemen, kterým se připevňuje k oji (jednospřeží) k náhřbetníku nebo chomoutu. (Ambrož, 1955) Výše uvedený popis postrojů je základní a jeho skladba a vzhled se může u jednotlivých chovatelů lišit. (Ambrož, 1955) Postroje poprsní (uherské) Tento druh postroje nemá chomoutek a využívá se především k zapřahání do lehkých vozů a nákladů. Jeho výhoda spočívá jednak v nižší ceně ve srovnání s chomoutkovými postroji a jednak v možnosti přizpůsobení postroje koni na míru. Je vhodný pro mladé koně, kteří se učí chodit v zápřahu, neboť se do něj koně snadněji strojí a v případě nehody se tento postroj rozepne snáze nežli postroj chomoutkový. Jak již bylo zmíněno výše, jeho nevýhodou je poprsnice, za kterou kůň táhne. Poprsnice je mnohdy nesprávně umístěna na ramenních kloubech a při tahu je svírá a omezuje tak jejich pohyb. Právě tato poprsnice nahrazuje chomoutek. (Ambrož, 1955) Poprsnice je dvojitý, široký a silný řemen, který je umístěn vodorovně přes prsa koní. Na koncích má silné kovové přezky na zapnutí postraňků. Poprsnice nahrazuje pobočnice u poprsních postrojů. Je nutné, aby byla spodní hrana poprsnice umístěna nad ramenním kloubem. Horní hrana poprsnice však nesmí tlačit na průdušnici. (Ambrož, 1955) Nákrčník přidržuje poprsnici ve správné poloze. Nákrčník se připojuje vpředu přezkou k poprsnici, dále je veden před kohoutkem koně přes krk a na druhé straně je opět připevněn k poprsnici. V dolní části nákrčníku bývá umístěn kroužek, kterým vede oprať. (Ambrož, 1955) Nákřižník je nosný řemen postraňků a je umístěn svisle od beder koně dolů k postraňkům. Jeho délku lze regulovat přezkou. U poprsní zápřeže bývají často na nákřižníku umístěny pletené ozdoby z řemínků nebo žíní. Nákřižník se používá jak u poprsních postrojů, tak i u chomoutkových postrojů. (Ambrož, 1955) 15

23 Náočnice jsou buď hranaté, nebo zcela chybí. (Ambrož, 1955) Udidla se používají kroužková. (Ambrož, 1955) Ostatní části postrojů (náhřbetník, podpínky a postraňky) jsou stejné jako u výše zmíněných chomoutkových postrojů. (Ambrož, 1955) Chomoutové pracovní postroje Chomout pro těžký tah je masivnější, těžší a má jiný tvar než chomoutek kočárový. Tělo chomoutu je ušito z hovězí nebo vepřové kůže a je vycpané dlouhou slámou. Použitá sláma je utloukaná a prošitá koženým řemínkem, čímž se docílí požadované tuhosti, která zaručuje stálost tvaru chomoutu. Sláma je prošita buď jedním, dvěma, nebo třemi stehy. Čím více stehů je použitých na tělo chomoutu, tím je chomout širší. Chomout s jedním stehem je nejužší, zatímco chomout se třemi stehy je nejširší. (Ambrož, 1955) K tělu chomoutu jsou připevněny řemínky kleštiny z bukového nebo jasanového dřeva. Kleštiny mají tvar chomoutu. Horní konce kleštin jsou přiříznuté a stažené řemínkem a přikryté stříškou. V kleštinách se nachází otvory pro tažné háky, nahoře na kleštinách jsou opraťové kroužky a vpředu knoflíky pro poutka podušky. Po stranách těla chomoutu jsou připevněné spony, jejichž spodní konce jsou zapuštěné do kleštin a připevněné šroubem a matkou. Horní konce jsou spojené pod stříškou drátem. V místech, kde jsou v kleštinách umístěné otvory pro tažné háky, jsou na těle chomoutu připevněné ochranné kožené podložky, které zabraňují prodření těla chomoutu tažnými háky. (Ambrož, 1955) Stříška chomoutu kryje horní konce kleštin i spon. Na zadním okraji stříšky se nachází kroužek s kovovou podložkou, který slouží k zapnutí spojovacího řemene od náhřbetníku. Úkolem spojovacího řemene je zadržovat chomout v případě sklonění hlavy koně. Zabraňuje tak přepadnutí chomoutu přes hlavu koně. (Ambrož, 1955) Pod chomout se pokládá poduška, která chrání koně před odřením a otlačením od chomoutu. Poduška také saje pot a umožňuje lepší přizpůsobení chomoutu tvaru krku koně. Poduška je vyrobená z lněného plátna, což zaručuje její vysokou savost. Údržba podušky spočívá v jejím vysušování a vycpávání. Poduška je prošitá třemi řadami stehů a je vycpaná žíněmi s koudelí. Má tvar chomoutu a je plošší. Zadní okraje podušky jsou zesílené ve válce obšité skopovou kůží. Zadní okraje podušky umožňují měkčí opření chomoutu při tahu. Místa na podušce, ve kterých probíhají pobočnice, jsou 16

24 zesílená kůží. Poduška se připíná k chomoutu dvěma postranními zápinkami a jednou spodní zápinkou. (Ambrož, 1955) Rozporka pro těžký tah je vyrobena buď z tlustostěnné trubky, nebo je dřevěná. Na koncích rozporky jsou umístěny háčky nebo karabinky, které slouží k upevnění postraňků. (Radvan 2, 1995) Uprostřed rozporky se nachází kování, které slouží k upevnění úvazku nebo vozových vah (váhy se umisťují pod oj pomocí svorníku). (Radvan 2, 1990) Zbylé části postroje pro těžký tah tvoří: vozová ohlávka, opratě, pobočnice, náhřbetník, podpínka, postraňky, řemínky ke svázání pobočnic, podocasník, nákřižník, náprsní (chomoutový) řetěz, držák (náojník) a vodič oje (Obrázek 1). Názvy a funkce těchto částí postrojů pro těžký tah jsou totožné s názvy a funkcemi postrojů výše uvedených (chomoutkové postroje a poprsní postroje). (Radvan 2, 1995) Obrázek 1 Chomoutový postroj pro těžký tah: 1 - vozová ohlávka, 2 - chomout, 3 - poduška, 4 - opratě, 5 - pobočnice, 6 - náhřbetník, 7 - podpínka, 8 - postraňky, 9 - spojovací řemen, 10 - řemínky ke svázání pobočnic, 11 - podocasník, 12 - nákřižník, 13 náprsní (chomoutový) řetěz, 14 náojník (držák), 15 rozporka, 16 vodič oje (Radvan 2,1995) Chomout pro lehčí tah je nazýván také kulatým chomoutem nebo také moravským chomoutem. Tento typ chomoutu se používá především pro lehčí tah. Pro využití v obzvláště těžkém tahu je nevhodný. Moravský chomout je přechodem mezi kočárovým postrojem a těžkým tažným postrojem. Na rozdíl od těžkého tažného postroje je typ postroje s moravským chomoutem značně zdobnější. Tělo chomoutu je potaženo lakovanou kůží a na řemení jsou ozdobné hřeby a růžice. Tyto postroje jsou na 17

25 rozdíl od těžkých tažných postrojů také lehčí, neboť chomout není tak silný a mohutný a i pobočnice jsou odlehčené, neboť nejsou tak silné. Příslušenství k moravskému chomoutu tvoří pobočnice s háky, náhřbetník, spojovací řemen (šlahoun) a podpínka. Funkce a použití tohoto příslušenství je stejná jako u výše zmíněných postrojů. Výše zmíněný popis správně padnoucího chomoutu samozřejmě platí i u tohoto typu postroje. (Ambrož, 1955) 3.5 Péče o koně Čištění koní Ranní čištění koní se provádí ještě před vyvedením ze stáje. Koňská srst je nejdříve vytírána věchty slámy vějířovitými pohyby obou rukou proti sobě (proti a po srsti). Je třeba důkladně vyčistit úplně celého koně, nesmí se zapomenout ani na spodní části končetin. Následně je srst vyčesávaná kartáčem dlouhými energickými tahy po srsti. Při čištění slepené srsti kartáčem jsou tahy naopak krátké a bez tlaku a jsou vedeny proti srsti. Nesmíme zapomenout ani na srst v týle pod ohlávkou, pod břichem a mezi nohama. Kartáč se během čištění otírá o hřbílko, čímž se z něj odstraňuje vyčesaný prach. Je nepřípustné používat k čištění srsti kovové hřbílko. A v žádném případě by kovovým hřbílkem neměly být čištěny spodní části končetiny koně, neboť by mohlo dojít k poranění kůže a šlach. Na rozčesávání srsti se může použít případně hřbílko gumové. Hříva a ocas se rozčesávají po pramenech postupně od jejich konců po kořínky pevným (i kovovým) hřebenem. U kořínků je potřeba žíně přidržovat, jinak by docházelo k jejich vytrhnutí. Prach se z hřívy vyčesává kartáčem. Oči, nozdry, a pysky se otírají vlhkou utěrkou nebo houbou. Jiná utěrka je určena pro čištění okolí řitního otvoru a pohlavních orgánů. (Radvan 1, 1995) Po návratu do stáje se koně čistí opět slámou. Propocenou srst pod postrojem lze umýt vlažnou vodou. Pozornost musíme věnovat také končetinám. Bláto omyjeme vlažnou vodou a rýžákem. Poté srst na nohou pečlivě vysušíme, aby nedocházelo ke tvorbě mokvavých podlomů pod spěnkami. Promoklé nebo propocené koně je třeba otřít plastovou (kovovou) stěrkou s gumovým břitem a následně je vysušit intenzivním věchtováním. Značně uhřáté koně provádíme v kroku s povolenými postroji do doby zklidnění jejich dechu (krokování). Po odstrojení je třeba koně střídavě věchtovat a provádět. V chladném počasí se koně musí provádět pod pokrývkou. (Radvan 1, 1995) 18

26 3.5.2 Ošetřování kopyt a údržba podkování Před samotným vyvedením ze stáje musí být kopyta koní očištěná a otřená alespoň mastným hadrem. Před prací ve vlhkém prostředí musí být kopyta pečlivě namazána nejlépe speciálním tukem na kopyta. Přebytečný tuk, který se už do rohoviny nevpil je nutno setřít, aby v něm na kopytech neulpíval prach. Mazáním kopyt (i chodidlové části) předcházíme rozmáčení kopyt ve vlhku a sněhu. Rozmáčením kopyt se zvyšuje riziko ztráty podkov. Mazáním kopyt v suchém prostředí se naopak předchází vysychání a praskání kopytní rohoviny. Před mazáním kopyt v suchém prostředí je vhodné kopyta nejdříve navlhčit nebo pokropit vodou, aby se v kopytech pomocí tuku uzamkla vlhkost získaná pokropením. Namazání suchého kopyta do suchého prostředí bývá horší variantou nežli žádné namazání kopyta. Nejvhodnějším přípravkem pro ošetření kopyt je speciálně vyráběný tuk na kopyta, který obsahuje různé tuky a látky vyživující a chránící kopyto koně. Jako zcela nevhodné jsou minerální (strojní) oleje, které kopyto pouze dráždí a poškozují. (Radvan 1, 1995) Po návratu do stáje otřeme kopyta a spěnku slámou. Kopytním háčkem vyčistíme od nečistot (bláto, kameny, atd.) celou chodidlovou plochu včetně střelkové rýhy. Povrch kopytní stěny se čistí pouze kartáčem. Zablácená kopyta je třeba umýt a osušit hadrem nebo slámou. Je třeba vysušit i střelkové rýhy. Zvlášť pečlivě osušíme korunku kopyta a ohbí spěnky. Zabrání se tím vzniku podlomů, což je onemocnění kůže z vlhka. Na tuto nemoc je náchylná především růžová nepigmentovaná kůže pod bílou srstí. Po oschnutí kopyto a chodidlovou plochu znovu potřeme tukem, aby se vlhkost v kopytě udržela. (Radvan 1, 1995) Kopyta uhřátých koní se smí omývat vlažnou vodou za hodinu po příjezdu do stáje. Pracují-li koně ve sněhu a v dešti, nebo na silnicích ošetřenými posypovými solemi, je i tehdy nutné kopyta koní důkladně omýt a osušit. V trvale suchém počasí je nutno kopyta pravidelně mýt, alespoň jednou týdně. Kopyta s tvrdou nebo křehkou rohovinou myjeme častěji. Pravidelným a častějším mytím se u takových kopyt udržuje jejich pružnost. Během mytí kopyt je vhodné také kontrolovat stav podkování. (Radvan 1, 1995) Podkování koní Kování koní se provádí jednou za 4 až 6 týdnů. Tento interval je nevhodné prodlužovat, neboť kopytní rohovina pak začne přerůstat. (Neruda a Simanov, 2010) 19

27 Podkováním chráníme kopyto koně před nadměrným opotřebením. Hmatec a ozuby umístěné na podkově také snižují možnost uklouznutí koně. Podkováním je však zároveň znemožněno přirozené obrušování rohoviny. Kopyto se pak prodlužuje především v přední části a původně odpovídající podkova je pak krátká a na kopytě špatně sedí. Kůň s přerostlou rohovinou má nejistý krok a jeho šlachy jsou nadměrně zatěžovány. Nepříznivým vlivům podkování zabráníme včasným vhodným překováním a také řádnou péčí o kopyto a podkovu. (Radvan 1, 1990) V letním období podkováváme tažné koně podkovami s hmatcem a šroubovými ozuby, umístěnými na koncích ramen. V zimě se používají podkovy, které mají ozuby i na místě hmatců. Hmatec musí být dostatečně široký a dlouhý, aby kopyto mělo stabilitu, neměl by však být zbytečně těžký. Hmatec je obdélníkovitý útvar umístěný v přední části podkovy, je umístěný na straně mezi zemí a podkovou. Otvory pro ozuby v přední části zimní podkovy musí být co nejdál od sebe. Ozuby se do otvorů v podkovách upevňují závitem, jen výjimečně jsou ozuby vykovány přímo z ramen podkovy nebo jsou ozuby navařeny ve tvaru podélných hmatců. Letní tupé ozuby mají tvar hranolu, zimní ostré ozuby mají tvar čtyřbokého jehlanu, popř. mají na průřezu tvar písmen H, O, X, Y apod. (Radvan 1, 1990) Konce ramen podkovy tažných koní přesahují chodidlovou plochu kopyta směrem dozadu (mnohdy až po kolmici spuštěnou z patkových hran kopytní korunky) a do stran (až o 10 mm). U koní pracujících v lese však tento přesah podkov není žádoucí, protože způsobuje stržení podkov. (Radvan 1, 1990) 20

28 4. Materiál a metodika Pro zpracování teoretické části bakalářské práce byla využita odborná literatura. Především se jedná o odbornou literaturu chovatelskou, dále pak byla využita odborná literatura lesnická. Pro zpracování praktické části bylo provedeno terénní šetření. Jako cenný zdroj informací posloužily také konzultace s panem Hajtmarem, který pro zpracování této práce poskytnul své pracovní deníky a evidence a u něhož bylo provedeno v roce 2012 terénní šetření. Terénní šetření spočívalo v zjištění časové náročnosti jednotlivých prací prováděných pomocí zápřahu s tažnými koňmi, za něž byla zapřažena energetická jednotka nebo hydraulický vozík. Měřena byla také spotřeba pohonných hmot spotřebovaných energetickou jednotkou. V rámci kancelářských prací byly zpracovány výsledky terénních šetření a pracovní deníky. Z odborných textů pak byl vypracován literární přehled. Ve výsledkové části jsou popsáni koně ve vlastnictví pana Hajtmara, popis koní obsahuje jména rodičů daného koně a také míry koně a jeho váhu. Pozorováním v terénu při výkonu zemědělských činností byl vypracován časový snímek dne, který obsahuje časovou náročnost jednotlivých zemědělských činností vykonaných koňmi na jeden hektar. Byl zpracován také časový snímek péče o koně v průběhu pracovního dne, když jsou koně využívání při práci na poli a v lese. Na základě údajů od pana Hajtmara bylo vypracováno také ekonomické hodnocení nákladové náročnosti provozu koní. 21

29 5. Výsledky a diskuse 5.1 Všeobecná charakteristika činnosti pana Vladimíra Hajtmara Stručná historie činnosti Vladimíra Hajtmara Pan Vladimír Hajtmar žije v obci Rovensko, které se nachází v okrese Šumperk. Chladnokrevným koním se věnuje od mládí. Od roku 1992 provozuje povoznictví a soustřeďování dříví coby živnost. Hlavní činností, která je zároveň zdrojem jeho obživy, je soustřeďování dříví chladnokrevnými koňmi. Dále se také věnuje se svými koňmi zemědělství a turistice. Během celého roku se věnuje práci v lese, konkrétně soustřeďování dříví. Zemědělská činnost spočívá v polních sezónních pracích Koně Všichni koně pana Hajtmara jsou plně využíváni v tahu jak při práci v lese, tak na poli a v bryčce (otevřený kočár). Koně jsou zapřaháni od tří let věku. Všichni jeho koně jsou využíváni při práci s energetickou jednotkou i s hydraulickým vozíkem, za které se zapřahají další stroje. Pan Hajtmar se se svými koňmi také zúčastňuje soutěží v těžkém tahu (Obrázek 3), v orbě (Obrázek 4) a ovladatelnosti v kládě (Obrázek 2). Obrázek 2 Soutěž ovladatelnosti v kládě (Hajtmar, 2013) 22

30 Obrázek 3 Soutěž v těžkém tahu (Hajtmar, 2013) Obrázek 4 Soutěž v orbě (Hajtmar, 2013) 23

31 Prvním z nich je plemenný hřebec 2985 Gondor (Obrázek 5). Je to osmiletý hřebec plemene slezský norik (otec: 2827 Gone a matka: 71/171 Rita). Gondor je zapsán v genovém zdroji slezského norika. Je také mistrem České republiky v ovladatelnosti v kládě, mistr ČR v kombinované soutěži jednospřeží a šampion ČR v ovladatelnosti v kládě a v těžkém tahu pro rok Gondor je zapřahán od tří let, tudíž délka jeho praxe činí pět let. Datum narození: Míry koně jsou následující: Váha: 750 kg Kohoutková výška hůlková: 163 cm Kohoutková výška pásková: 176 cm Obvod hrudníku: 197 cm Obvod holeně: 25 cm Obrázek 5 Gondor (Hajtmar, 2013) 24

32 Dalším koněm pana Hajtmara je Boris (Obrázek 6). Je to čtyřletý valach plemene norický kůň (otec: 653 Vesír a matka: 26/683 Berenika). Délka praxe je jeden rok. Datum narození: Míry koně jsou následující: Váha: 740 kg Kohoutková výška hůlková: 163 cm Kohoutková výška pásková: 176 cm Obvod hrudníku: 210 cm Obvod holeně: 26,5 cm Obrázek 6 Boris (Hajtmar, 2013) 25