MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Lesnická a dřevařská fakulta. Ústav lesnické a dřevařské techniky

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické a dřevařské techniky Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v Národním parku Diplomová práce Brno 2010 Bc. Šárka Zbořilová

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendelovy univerzity o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne: Šárka Zbořilová 2

3 Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé diplomové práce Ing. et Ing. Jiřímu Kadlecovi, Ph.D. za odborné vedení, ochotu a cenné rady při zpracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat za NP Podyjí panu Ing. J. Novákovi, Ing. J. Ponikelskému a Bc. M. Kouřilovi za poskytnutá data a informace. Za KRNAP Ing. P.Blažkovi a Ing. J. Světlíkovi Ph.D., za NP Šumava Ing. I. Majerovi, Ing.P. Zdeňkovi za data, konzultace a ochotnou spolupráci. Za NP České Švýcarsko děkuji Bc. R. Marešovi. Při pomoci s praktickým měřením děkuji kočím V. Venciberovi a J. Křížkovi. V neposlední řadě mé poděkování patří všem, kteří mi věnovali svůj čas, trpělivost a pomohli cennými radami a připomínkami při tvorbě této diplomové práce. Děkuji lidem v mém nejbližším okolí za toleranci, pochopení a podporu. 3

4 Abstrakt: Název práce: Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v Národním parku Autor: Bc. Šárka Zbořilová Cílem práce bylo vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v Národních parcích ČR. Pro jednotlivé parky byly zhodnoceny přírodní, výrobní a technologické podmínky. Soustřeďování dříví koňmi bylo vyhodnoceno v porovnání s ostatními prostředky, které jsou v parcích k soustřeďování dříví využity za období Rostoucí trend využití koní je u KRNAP a NP Podyjí, zatímco u NP České Švýcarsko a NP Šumava je trend klesající. Součástí práce je také posouzení výkonnosti koně při soustřeďování dříví. Klíčová slova: Kůň, soustřeďování dříví, NP Podyjí, NP Šumava, KRNAP, NP České Švýcarsko Abstract: Title: The evaluation of horse skidding in the National Park Author: Bc. Šárka Zbořilová The aim of this thesis was evaluate horse skidding in the National Parks in the Czech Republic. For each park have been assessed, natural conditions, logging and technology conditions. Horse skidding was evaluated in compared with other means of mechanization which are used in parks to skidding for the period There is the growing trend of horse usage in the National Park Podyjí and KRNAP, while the trend is declining in the National Park Šumava and the National Park České Švýcarsko. The work also includes an assessment of efficiency in horses skidding. Keywords: Horse, skidding, national park, National park Podyjí, National park Šumava, KRNAP, National park České Švýcarsko 4

5 Seznam používaných zkratek AOPK ČR Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ASCHK ČR Asociace chovu koní ČR BO borovice BOZP bezpečnost a ochrana zdraví při práci BK buk ES Evropské společenství EU Evropská Unie EUR Euro KHV kohoutková hůlková výška KRNAP Krkonošský národní park LDZ lanová dopravní zařízení LČR Lesy České republiky, s.p. LH lesní hospodářství LHC lesní hospodářský celek LHP lesní hospodářská plán LS lesní správa LT lesní typ LVS lesní vegetační stupeň např. například NP Národní park OM odvozní místo OPRL oblastní plán rozvoje lesů P pařez PK plemenná kniha popř. popřípadě resp. respektivě SLKT speciální lesní kolový traktor SM smrk UHUL Ústav pro hospodářskou úpravu lesa UKT univerzální kolový traktor VM vývozní místo 5

6 OBSAH 1 ÚVOD Cíl práce SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU Soustřeďování dříví Základní pojmy v soustřeďování dříví Systematické rozdělení soustřeďování dříví Terénní klasifikace a technologická typizace Terénní klasifikace Technologická typizace Animální soustřeďování dříví: Využití animální síly ve světě Minulost a současnost využití chladnokrevných koní v lesním hospodářství Koně používaní v LH Plemena Technologie a technika práce při soustřeďování dříví koňmi Postroje Podkování koní Pomůcky a prostředky používané k vyklizování a přibližování dříví koňmi Pomůcky používané k vyklizování a přibližování dříví Prostředky používané k přibližování dlouhého dříví Prostředky používané k vyvážení dříví Zásady BOZP při soustřeďování dříví koňmi Poškození lesního prostředí Ekologické aspekty používání koní, porovnání s jinými technologiemi Současné problémy využití koní v lesním hospodářství Dotační tituly pro soustřeďování dříví koňmi Podpora pro hospodaření v lesích ze státního rozpočtu ČR Podpora pro hospodaření z Programu rozvoje venkova Hodnocení výkonnosti tažných koní, tažná síla koně MATERIÁL A METODIKA Materiál Metodika NP Podyjí Ostatní národní parky Posouzení výkonnosti koně v soustřeďování dříví VÝSLEDKY A DISKUZE Národní park Podyjí Všeobecná charakteristika Národního parku Podyjí Přírodní podmínky Zonace NP Podyjí Terénní podmínky a dopravní síť Těžba a soustřeďování dříví Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v NP Podyjí v letech Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle lokalit Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle průměrné přibližovací vzdálenosti

7 Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle průměrného objemu soustřeďovaného kusu Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle druhu těžby Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v NP Podyjí Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v NP Podyjí podle lokalit Krkonošský národní park Všeobecná charakteristika Krkonošského národního parku Přírodní podmínky Zonace KRNAP Terénní podmínky a dopravní síť Těžba a soustřeďování dříví Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v KRNAP v letech Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle lokalit Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v KRNAP v letech Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v KRNAP podle lokalit Národní park Šumava Všeobecná charakteristika Národního parku Šumava Přírodní podmínky Zonace NP Šumava Terénní podmínky a dopravní síť Těžba a soustřeďování dříví Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v NP Šumava v letech Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle lokalit Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v NP Šumava v letech Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v NP Šumava podle lokalit Národní park České Švýcarsko Všeobecná charakteristika Národního parku České Švýcarsko Přírodní podmínky Zonace NP České Švýcarsko Dopravní síť Těžba a soustřeďování dříví Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi v NP České Švýcarsko v letech Vyhodnocení soustřeďování dříví koňmi podle lokalit Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v NP České Švýcarsko v letech Porovnání soustřeďování dříví koňmi a ostatními prostředky v NP České Švýcarsko podle lokalit Posouzení výkonnosti koně v soustřeďování dříví Závěr Summary Seznam použité literatury Přílohy

8 1. ÚVOD Využití animální síly tažných koní při soustřeďování dříví patří vedle použití lidské síly a gravitace k tradičním způsobům jeho dopravy. Nynější úloha tažného koně v lesním hospodářství je od minulosti značně odlišná. Koňské potahy byly dříve používány ve vegetačním období v zemědělství a jen v zimním období pracovaly v lese při soustřeďování dříví. Výrobní procesy v těžbě a výrobě dříví se také od současných značně odlišovaly, těžba byla časově oddělena od vlastního soustřeďování a převažující metodou byla metoda sortimentní (Navrátil, 2002). Preferování technologicky jednoduššího holosečného způsobu hospodaření v uplynulých 50 letech a nasazení výkonnějších prostředků k soustřeďování dříví vedlo téměř k vymizení koně z mýtních těžeb a jeho odsun do těžeb předmýtních. Koně v dnešní době nacházejí uplatnění zejména v nerovném terénu, ve výchovných těžbách (první probírky), na pracovištích s krátkou přibližovací vzdáleností, rozptýlenou nahodilou těžbou, na úzkých cestách a stržích s krátkými svahy či v kalamitních holinách, na měkké půdě, v rašeliništích, lužních lesích a všude tam kde je mechanizaci dovolen pohyb pouze po zpevněných cestách a kde je její pohyb buď zcela nemožný nebo těžce poškozující lesní porosty a půdní kryt. Při výběrném způsobu hospodaření s rozptýlenými pracovišti, který je v našich národních parcích preferován, je velmi obtížné dosáhnout mechanizačními prostředky dostatečné produktivity práce takovým způsobem, aby na druhé straně nedošlo k poškození porostů a půdního povrchu. Je zde rovněž kladen důraz na použití přírodě šetrných technologií, a proto zde má využití koní v soustřeďování dříví své nemalé opodstatnění. Další, v dnešní době nedoceněnou, výhodou koně je jeho menší zátěž pro životní prostředí a bezhlučnost práce. Lze ho také považovat za obnovitelný zdroj energie. Kůň pracující v lese působí pozitivním dojmem na jeho návštěvníky. V současnosti, kdy se hospodaření v lesích více přibližuje přírodě blízkému způsobu hospodaření (za preference výběrného způsobu hospodaření), by soustřeďování dříví koňmi mohlo dosáhnout opět svého významnějšího zastoupení. 8

9 1.1 Cíl práce Cílem předkládané diplomové práce bylo zhodnocení využití koní při soustřeďování dříví v národních parcích. Dílčí cíle práce: - zjištění podílu koní na soustřeďování v jednotlivých parcích, - porovnání využití koní a ostatních prostředků při soustřeďování dříví v jednotlivých parcích, - vyhodnocení využití koní dle lokalit (P-VM, P-OM) v jednotlivých parcích, - zjištění průměrného objemu přibližovaného kusu ( za NP Podyjí), - druh těžeb, ve kterých jsou koně nasazováni (za NP Podyjí), - zjištění zastoupení přibližovacích vzdáleností při práci koní (za NP Podyjí), - posouzení výkonnosti koně v soustřeďování dříví. 9

10 2 SEZNÁMENÍ S PROBLEMATIKOU 2.1 Soustřeďování dříví Základní pojmy v soustřeďování dříví Soustřeďování dříví je veškerý transport dříví od pařezu na odvozní místo. Používán je i termín primární doprava dříví (Neruda a Simanov, 2006). Pod pojmem soustřeďování dříví se rozumí přesun rozptýleného vytěženého dříví od místa zkácení stromu (tj.od pařezu) na skládku při odvozní cestě (tj. odvozní místo) (Radvan, 1995). Je to souhrnný název pro výrobní fázi, která se člení na vyklizování a přibližování dříví. Doprava dříví od pně (P) na odvozní místo (OM) (Rónay, 1982). Žaba (1963) rozděluje soustřeďování dříví na operace: vyklizování (vytahování) - bez cest, první pohyb dříví od pařezu k přibližovací lince, popř.k jiné cestě vlečení (vlek) - další přesun po přibližovací lince, nebo jiné (měkké) cestě vyvážení - po měkkých cestách, které vyúsťují na nakládacích místech u odvozních cest popř. na skladě ukládání a rovnání kmenů na podklady (rampování) na předem určené místo lesní skládku u odvozní cesty Vyklizováním dříví se označuje transport dříví z místa jeho vytěžení k přibližovací lince. Zpravidla se provádí vlečením nákladu po zemi bez použití transportního prostředku a obvykle se každý vyklizovaný kus pohybuje po samostatné dráze (Neruda a Simanov, 2006). Dle Radvana (1995) je dříví vyklizováno vlečením od pařezu k nejbližšímu průseku na vývozní místo (VM) odkud může být přibližováno po přibližovací lince na skládku (OM). Vývozní místo (VM) je bod na přibližovací lince, ve kterém se mění vyklizování na přibližování. Při kombinovaném přibližování se v něm mění i použité prostředky (Neruda a Simanov, 2006). Přibližování dříví, je jedna z operací fáze soustřeďování dříví. Skládá se z vyklizování dříví, sestavení nákladu, přibližování nebo vyvážení dříví a z ukládání 10

11 nákladu na skládce. Přibližování dříví představuje dopravu sestaveného nákladu dříví vlečením po přibližovací lince od místa sestavení nákladu (vývozního místa) na odvozní místo. O vyvážení dříví hovoříme pokud je sestavený náklad přibližován po přibližovací lince (v tomto případě vývozní lince) zcela nebo z části naložen na transportním prostředku (Navrátil, 2002) Systematické rozdělení soustřeďování dříví Každý způsob soustřeďování dříví je charakterizován určitou úrovní produktivity práce a kultury, hygieny a bezpečnosti práce. Hlavním rozlišovacím znakem je proto podíl ruční resp. animální práce. Podle něj rozlišujeme základní technologické skupiny soustřeďování dříví (Simanov a Kohout, 2004). Manuální soustřeďování dříví Gravitační soustřeďování dříví Animální soustřeďování dříví Mechanizované soustřeďování dříví -komplexně mechanizované (označované jako bezúvazkové, při kterém je proces soustřeďování realizován bez dotyku lidské ruky za použití vyvážecích traktorů a vyvážecích souprav, u kterých se náklad sestavuje hydraulickým jeřábem s drapákem, nebo za použití traktorů s klešťovými závěsy). -částečně mechanizované (označované jako úvazkové, při kterém je nutný podíl fyzické práce při zatahování lana navijáku do porostu a vázání úvazků) (Neruda a Simanov, 2006). Z hlediska prostředí, ve kterém soustřeďování provádíme, rozlišujeme: Pozemní soustřeďování dříví, které lze dále rozdělit na soustřeďování: vynášením - dříví je dopravováno snášením bez kontaktu s půdním povrchem vlečením - dříví je smýkáno po půdním povrchu vyvážením (popř.vynášením) - dříví spočívá zcela nebo zčásti na transportním prostředku Vzdušné soustřeďování dříví, které je realizováno: vrtulníky balóny a vzducholoděmi 11

12 lanovými dopravními zařízeními (jen v případě dopravy dříví v plném závěsu, jinak se jedná o vlečení dříví po půdním povrchu) Vodní soustřeďování dříví vodní smyky ( ve všech ostatních případech se jedná již o sekundární dopravu dříví) (Neruda a Simanov, 2006). 2.2 Terénní klasifikace a technologická typizace Terénní klasifikace Charakteristice terénu, jeho sklonu, členitosti, únosnosti půdy, terénním překážkám, půdnímu pokryvu, expozici svahu a dalším neměnným složkám, které významně ovlivňují procesy v těžbě a dopravě dříví, je věnována velká pozornost. K výstižné charakteristice terénních podmínek je používán jednotný strukturovaný popis terénu, který se nazývá terénní klasifikace. Hlavním cílem terénní klasifikace je co nejjednodušší systém klasifikace průjezdnosti terénem (Simanov a Kohout, 2004). Terénní klasifikace je používána v lesnictví od poloviny 20. století a od té doby prošla značným vývojem a řadou změn. Problémy spojenými s její konstrukcí a vylepšeními se zabývala celá řada autorů v různých zemích. Ve Skandinávii se objevují první zmínky o vlivu rozdílných terénních podmínek na lesní technologie již ve 40. letech (Švédsko, Finsko). V Norsku byla první terénní klasifikace použita při lesní inventarizaci v 60. letech. Mezi první norské autory zabývajícími se touto problematikou patřil Samset (Navrátil, 2002). V letech vznikla Mezinárodní severská terénní klasifikace (Inter Nordic Forest Terrain Classification Project). Další modely terénní klasifikace byly vytvořeny ve Velké Británii, Francii a Německu (Navrátil, 2002). Potřeba mezistátního předávání informací z výzkumu, vývoje a provozu v lesním hospodářství dala podmět pro vznik terénní klasifikace, která by byla kompatibilní v různých státech. Zabývala se jí organizace IUFRO v roce Tato terénní klasifikace byla značně podrobná a komplikovaná a v praxi nedoznala přílišného rozšíření (Simanov a Kohout, 2004). Mezi první autory terénní klasifikace u nás patří Štaud (vydána v roce 1963), který rozdělil terénní podmínky do dvou základních kategorií a to na terény traktorové 12

13 a terény lanovkové. Tato klasifikace v podstatě ztotožňovala terénní klasifikaci s technologickou typizací. Byla užívána Lesprojektem (nyní ÚHUL) až do roku 1970, kdy jí nahradila nová devítistupňová klasifikace, která byla používána do roku Od roku 1980 je Lesprojektem užívána aktualizovaná patnáctistupňová terénní klasifikace. (Navrátil, 2002). Zde jsou terénní typy sdružené na základě jejich technologické příbuznosti do pěti terénních skupin (A, B, C, D, E), které se svojí technologickou charakteristikou blíží pojetí technologické typizace (tab. č. 1). Tab. č. 1: Klasifikace terénních typů,,lesprojekt 1980 (Neruda a Simanov, 2006) Mimo tuto terénní klasifikaci je v ČR používána také klasifikace UHUL a Vojenských lesů a statků, která rozeznává jedenáct terénních typů ve dvou technologických skupinách terény traktorové a lanovkové (Simanov, 1996). V roce 1992 navrhl kolektiv autorů Macků, Popelka, Simanov novou klasifikaci, která se snaží řešit nejen technickou stránku, ale bere v úvahu co nejkomplexněji souvislosti biologické a ekonomické (tab. č. 2). 13

14 Tab. č. 2: Terénní klasifikace,,macků, Popelka, Simanov, 1993 (zdroj, UHUL) Vzhledem ke stálému vývoji techniky a stoupajícímu poznání se dá předpokládat další vývoj i v oblasti terénních klasifikací, zejména s ohledem na ekologická rizika těžební činnosti (těžebně dopraví erozi a zhutnění půd) (Simanov, 1996) Technologická typizace Technologickou typizací rozumíme rozvržení všech pracovišť lesního hospodářského celku na typické soubory nebo skupiny pracovišť, na kterých lze na základě rozboru výrobních podmínek a technologicko-ekonomických vlastností prostředků použít určitý druh prostředku nebo jejich kombinace k soustřeďování dříví (Štaud, 1963). Technologická typizace navazuje na terénní klasifikaci. Jedná se o rámcové doporučení určitých prostředků, které jsou pro dané podmínky vyhovující (tab. č. 3), není závazná. Na volbu vhodného prostředku má značný vliv funkční zaměření lesa, 14

15 způsob hospodaření, současný stav lesních porostů, hospodářské záměry vlastníka, realizační možnosti provozu a finanční náročnost jednotlivých technologií. Tab. č. 3: Technologická typizace v návaznosti na terénní klasifikaci,,lesprojekt 1980 (Neruda a Simanov,2006) Účelem technologické typizace je především dosáhnout nejvyšší hospodárnosti za maximálního využití vhodných prostředků na zvolené lokalitě a to z hlediska bezpečnosti práce, efektivity práce, požadavků hospodářského způsobu a produktivity práce (Navrátil, 2002). 2.3 Animální soustřeďování dříví: Využití animální síly ve světě Animální soustřeďování dříví patří vedle využívání lidské síly a gravitace k tradičním způsobům jeho dopravy. Ve světě se používaly a ještě stále používají pro animální soustřeďování dříví různé druhy zvířat osli a muly v jižní Evropě (zejména Španělsko a Itálie), v Jižní Americe, v Egyptě a na Blízkém východě, velbloudi na pouštích aridní zóny od Západní Afriky po Čínu, sloni v Indii, na Srí Lance a dalších zemích jihovýchodní Asie, voli (krávy a býci) v Latinské a Jižní Americe a Africe a koně, kteří jsou do dnešní doby využíváni v Chile, Brazílii, Mexiku dále pak v některých státech USA a mnoha zemích Evropy (Rodriquez a Mayer, 1986, převzato od Navrátila, 2002). 15

16 2.3.2 Minulost a současnost využití chladnokrevných koní v lesním hospodářství V minulosti byla lesnická a zemědělská činnost provázána. Koňské potahy, jako zdroj tažné síly, byly ve vegetačním období používány v zemědělství a jen v zimním období pracovaly v lese při soustřeďování dříví. V té době se vlastní výrobní procesy v těžbě a výrobě dříví značně odlišovaly od současných. Těžba byla časově oddělena od následného procesu soustřeďování a převažující těžební metodou byla metoda sortimentní (Navrátil, 2002). Současná úloha tažného koně v lesnictví České republiky, ale i jinde v Evropě, je od dřívějšího značně odlišná. V průběhu vývoje lesního hospodářství se postupně měnilo nasazení koní ze sezónního na celoroční. Tím se zvýšila výkonnost na jednoho koně na cca 1500 m 3 i více. Hoffman (1992) uvádí roční objem soustředěného dříví jedním koňským potahem 2000 až 4000 m 3. Preferování technologicky jednodušších holosečných těžeb vedlo k posunu koně z mýtních těžeb převážně do těžeb předmýtních. V současné době se ustálilo přibližování koňmi na rozpětí % z celkového podílu soustřeďovaného dříví, mimo to se koně podílejí asi 20 % na svazkování dříví pro ostatní přibližovací prostředky. Celkově se koně podílejí 30 % na soustřeďování dříví z celkového objemu těžeb (Simanov a Kohout, 2004). Nynější stav chladnokrevných koní se stabilně pohybuje okolo 3000 kusů. Počet koní pracujících v lesnictví je prakticky nezjistitelný, mezi majiteli koní je mnoho soukromníků, kteří se do statistik vůbec nehlásí (Dražan, 2007) Koně používaní v LH Chov chladnokrevných koní má na našem území dlouholetou tradici. Práce v zemědělství a lesnictví si žádala chov a šlechtění koní mohutnějšího rámce, vytrvalých a ochotných pracovat. Chladnokrevní koně se u nás chovají především na podkladě plemene norického a belgického. Cíleným chovem a selekcí se na našem území rozšířila tato chladnokrevná plemena českomoravský belgický kůň, norik a slezský norik. V období byli uváděni všichni chladnokrevní hřebci v oficiálních seznamech pouze jako chladnokrevníci bez specifikace plemenné příslušnosti. Příčinou byly právní normy, které nerespektovaly existenci čistokrevných populací 16

17 chladnokrevných koní. Z podmětu vznikajících chovatelských svazů byla v roce 1991 provedena opětovná specifikace a charakterizace čistokrevných populací chladnokrevných koní chovaných v ČR a byly stanoveny zákonné normy. Rovněž byly zpracovány programy a řády plemenných knih. Podle živé hmotnosti můžeme tažné koně rozdělit do následujících kategorií: koně lehcí koně středně těžcí koně těžcí do 400 kg kg 600 (800) kg Koně s hmotností nad 800 kg již ztrácí potřebnou obratnost a svoji vyšší tahovou sílu nejsou obvykle schopni využít. Z těchto důvodů již nejsou pro práci v lese zcela vyhovující. Provozně nejoblíbenější jsou koně s hmotností kg (Neruda a Simanov 2006). Nejčastěji se používají valaši, ti mají oproti hřebcům klidnější povahu a jsou lépe ovladatelní. Klisny mají menší fyzickou sílu Plemena Českomoravský belgický kůň Populace českomoravských belgických koní v Čechách a na Moravě se utvářela v posledních cca 120 letech. V první fázi šlechtění českomoravského belgického koně bylo realizováno převodné křížení lokálních, pravděpodobně chladnokrevných, klisen s importovanými originálními belgickými plemeníky. Později pro křížení musely mít klisny v prvé a druhé generaci rodokmenu belgický genový základ (ASCHK, řád plemenné knihy Českomoravského belgického koně, 2008). V období mezi světovými válkami klesal vliv importovaných belgických koní a postupně převládalo interní šlechtění chladnokrevných koní s převážně belgickým původem. Kriteriem šlechtění byly výkonnostní zkoušky, jejichž součástí byla zkouška v tahu (Misař a Jiskrová, 2001). Hlavní uznané linie v chovu jsou Aglae, Bayard de Heredia, Bourgogne de Monti, Marquis de Vrainmont, Jupiter a Pandor. Chovným cílem je chladnokrevný kůň dospívající ve třech letech stáří, středního čtvercového rámce s dobrým osvalením a minimalizací exteriérových vad. 17

18 Hlavními znaky je menší ušlechtilá hlava, mírně štičí v profilu, s živým okem, kratší vysoko nasazený krk, mírně strmá a středně dlouhá lopatka, hluboký a prostorný hrudník, kratší středotrupí s dobrou horní linií, kratší pevná bedra, mohutná, dlouhá, široká, mírně skloněná a štěpená záď. Fundament je suchý, kostnatý, klouby výrazné, spěnka kratší a pružná, kopyta pevná. Minimální KHV při zápisu do PK je u hřebců 156 cm a u klisen 155 cm (ASCHK ČR, řád plemenné knihy Českomoravského belgického koně, 2008). Českomoravský belgický kůň je pracovitý a dobře ovladatelný, konstitučně méně tvrdý, s dobrou mechanikou pohybu, dobrý v tahu. Je náročnější na podmínky chovu (Misař a Jiskrová, 2001). Norik Norik získal svoje jméno podle římské provincie Noricum (území dnešních alpských zemí), kde byl tento kůň využíván v horském zemědělství a pro transport v obtížně dostupném horském terénu. Toto účelové využívání vyžadovalo průběžnou selekci na zdravého, středně těžkého chladnokrevníka s dostatečně silnou kostrou, klouby a s korektními chody. To vše při zachování ovladatelnosti, chodivosti a vytrvalosti. Do českých zemí tito koně začali pronikat v souvislosti s existencí tzv. solné stezky, kdy spřežení formanů byla tvořena především norickými hřebci, kteří byli příležitostně využíváni k plemenitbě. První plemeníci byli do českých zemí přiděleni r ze Salzburgu. K rozšíření tohoto plemene došlo především v jižních Čechách a na severní Moravě. Ve Slezsku vedla selekce a specifické podmínky ke vzniku rázu,, Slezského norika. Plemeno je chované na podkladě čisté norické krve pocházející z importů originálních norických hřebců. Hlavními uznanými liniemi jsou Diamant, Nero, Samson a Vulkan (Misař a Jiskrová, 2001). Chovným cílem norika je chladnokrevný kůň na výše uvedeném základě, dospívající ve třech letech, středně velkého až velkého obdélníkového rámce s dobrým osvalením. Hlavními znaky je těžší mohutná hlava s výrazným okem, krk středně vysoko nasazený s mírně výrazným kohoutkem, delší hrudník se středně dlouhou horní linií, 18

19 středně dlouhá pevně vázaná bedra a mohutná středně široká a dlouhá mírně štěpená záď. Fundament je silný, kostnatý, suchý s menším výskytem rousů. Kopyta jsou pevná a dobře utvářená. Klouby méně výrazné s náznakem lymfatičnosti. Spěnka je krátká a pevná. Minimální KHV při zápisu do PK je u hřebců 156 cm a u klisen 155 cm (ASCHK, řád plemenné knihy Norika, 2008). Jeho menší váha a vyšší temperament zajišťují větší pohyblivost a činí ho tak nejvhodnějším pro práci v náročných kopcovitých terénech. Je odolný vůči nepřízni počasí, konstitučně tvrdý, s dobrým charakterem a ochotou k práci. Těžiště jeho využití je při práci v lese, je vhodný i pro práci v zemědělství, pro rekreační turistiku, do zápřeže i pro hiporehabilitaci (Tenkrát, 2010). Slezský norik Při rajonizaci chovu koní byli v druhé polovině 19. století používáni ve Slezsku k plemenitbě lehčí polokrevní a lipičtí hřebci. Snaha respektovat zdejší přírodní podmínky a požadavky chovatelů vedla k postupnému přidělováni mohutnějších norfolských hřebců (ASCHK ČR, řád plemenné knihy Slezského norického koně, 2008). Šlechtění slezského norika probíhalo na bázi importů originálních norických hřebců pocházejících převážně z rakouské a bavorské provenience. V letech 1900 až 1930 bylo realizováno převodné křížení pomocí výše jmenovaných norických a bavorských hřebců s klisnami domácí slezské provenience, většinou s chladnokrevným původem a později ( ) s klisnami se známým genovým základem Slezského norika v jejich rodokmenech (ASCHK, řád plemenné knihy Slezského norického, 2008). Hlavní uznané linie v chovu: Bravo, Fuch Vulkan, Gothenscherz, Nero Diamant a Michl Vulkan. Chovným cílem je chladnokrevný kůň dospívající v pěti až šesti letech stáří, delšího rámce, s dobrým osvalením. Charakteristickými znaky jsou ušlechtilá hlava s mírným klabonosem a oválnou očnicí, krk středně vysoko nasazený, přiměřeně dlouhý, klenutý, často s méně výrazným kohoutkem, dobře úhlovaná delší lopatka, umožňující prostorný chod, středně hluboký hrudník, delší, pevný hřbet s dobře vázanými bedry, mohutná, delší, skloněná, široká a silně osvalená záď s náznakem šavlovitého postoje pánevních končetin. 19

20 Fundament je suchý, kostnatý, klouby a šlachy výrazné a suché. Má přiměřeně dlouhé a správně úhlované spěnky. Kopyta pevná, pružná a dobře utvářená. Minimální KHV při zápisu do PK je u hřebců 156 cm a u klisen 155 cm. Plemeno se vyznačuje dospíváním kolem pátého roku stáří, dlouhověkostí, pevnou konstitucí a adaptabilitou. Je určeno především pro práci v tahu (ASCHK, řád plemenné knihy Slezského norického koně, 2008). 2.4 Technologie a technika práce při soustřeďování dříví koňmi Soustřeďování dříví na přímo (z P na OM) je vhodné jen na krátké vzdálenosti (do 100m), při delších vzdálenostech musí kůň práci přerušit a odpočívat a tím prudce klesá výkonnost prostředku (Neruda a Simanov, 2006). Kombinované soustřeďování dříví je vyklizení dříví z P na VM koněm a následné přiblížení mechanizačním prostředkem (UKT, SLKT, LDZ). Je tak využito předpokladu pro šetrné vyklizování dříví koněm a vyšší výkonnosti mechanizačních prostředků při jejich pohybu po linkách. Ideální vzdálenost vyklizování koněm je do 50 m (40 m), kůň tuto vzdálenost je schopen ujít na ráz. Při odepínání nákladu a cestou zpět do porostu se kůň vydýchá a odpočine si, takže není nutné práci přerušit z důvodu odpočinku (Neruda a Simanov, 2006). Soustřeďování dříví jedním koněm, je u nás nejobvyklejší způsob. Soustřeďování dříví párem koní se používá při zácviku koní do tahu, kdy je ke zkušenému koni připřahán kůň mladý, nebo při soustřeďování dříví větších dimenzí, proti svahu a za podmínek, kdy by tažná síla přesáhla možnosti jednoho koně. Tažná síla páru koní se nerovná dvojnásobku tažné síly jednoho koně, ale cca 1,8 násobku. Zapříčiňuje to temperament koní, nesouslednost v tahu, stavba těla a ovládání koní (Neruda a Simanov, 2006). Vlečení tenkým koncem vpřed přináší sice menší opor vlečení, ale provozně je používáno velice zřídka. Dochází k častějšímu sesmekání úvazků (řešením je hrubé odvětvení čepu) a obtížněji se začeluje dříví na skládce, protože kočí nevidí na čelo kmene. Vlečením tlustým koncem vpřed je potřeba větší tažná síla, ale úvazky nesklouzávají, tahem jsou,, samosvorné a začelování dříví na skládce je snadnější, 20

21 kočí na něj vidí a nemusí odhadovat jako je tomu u vlečení tenkým koncem vpřed (Simanov a Kouhout, 2004). 2.5 Postroje Nemalý vliv na efektivní pracovní využití tažných koní mají postroje. Postroj úzce souvisí s anatomickou stavbou těla, a proto musí být odborně zhotoven a přizpůsoben velikosti koně, který v něm pracuje. Nevhodný postroj znesnadňuje koni práci a brání plnému využití jeho tažné síly (Dušek a kol., 1999). Postroje pro tah dělíme na: Chomoutové postroje - těžký tah. Chomoutkové postroje anglické - kočárové. Poprsní postroje uherské Pro těžký tah používáme postroje chomoutové (obr. č. 1). Jsou vhodné pro práci v kopcovitém terénu, tlak pro zdolání tahu se rozděluje na větší plochu než u poprsního postroje a rozkládá se přitom na obě lopatky. Chomoutový postroj se skládá z postrojové (vozové) ohlávky, dále z chomoutu s příslušenstvím a opratí (Dušek a kol., 1999). Vozovou ohlávku tvoří nátylník, čelenka, podhrdelník, nánosník a lícnice jejíž dolní přezka nese udidlo. Udidlo se používá buď kroužkové, nebo pákové. Kroužkové udidlo má zpravidla lomené udítko, pákové má udítko nelomené rovné nebo prohnuté. Kroužkové udidlo působí mírněji než pákové (Dušek a kol., 1999). Chomouty mají obvykle dva tvary: se špičatou stříškou tzv. špičák, používaný v Čechách nebo s kulatou stříškou používaný na Moravě (Olbertová a Kotková, 2008). Velikost chomoutu musí odpovídat rozměrům krku koně. Správný chomout nedoléhá přímo na kohoutek koně, ale leží od něho ve vzdálenosti nejméně jednoho palce, aby kohoutek neotlačil. Rovněž nesmí tlačit na průdušnici, od níž má být vzdálen 3 5 cm, aby při práci neztěžoval dýchání koně (Dušek a kol., 1999). Chomout se tedy opírá pouze o svalstvo přední strany lopatek, hrudi a ramenního kloubu, kdežto 21

22 kohoutek, průdušnice a vlastní ramenní kloub a horní chrupavčitá část lopatky musí zůstat zcela volné (Radvan, 1995). Malý chomout tísní dýchací trubici, svírá krk ze stran a dosedá na kohoutek. Omezuje dýchání koně i jeho tažnou sílu. Velký chomout (prasklý a rozvalený) dosedá až na kohoutek, případně přesahuje až za něj, doléhá na lopatky tím omezuje pohyb ramenních kloubů. Neumožňuje využití tažné síly koně. Je příčinou bolestivých otlaků a odřenin na kloubech a lopatkách (Radvan, 1995). Chomout se skládá z koženého těla chomoutu (vycpaného dlouhou slámou) a kleštin z ohýbaného bukového nebo jasanového dřeva, připojených k tělu chomoutu, kterému dodávají potřebný tvar. Horní konce kleštin jsou přikryty chomoutovou stříškou (Dušek a kol., 1999). Chomoutová poduška se zhotovuje z lněného plátna a je vycpána žíněmi nebo koudelí. Zadní část je vycpána o něco více a tvoří opěrnou kulatinu. Podložky z pevnější časti kůže chrání podušku před poškozením od pobočnic a tažných háků. Na předních okrajích jsou zápinky, které přichycují podušku ke kleštinám chomoutu (Jindra a kol., 1955). Poduška má bránit otlačení koně chomoutem a vsáknou koňský pot. K příslušenství chomoutu patří: Pobočnice s háky a postraňky - ty jsou k chomoutu připevněny pevně nebo děleně pomocí háku (hašpa) a očka, které se nasadí na hák (Olbertová a Kotková, 2008). Materiálem by měla být dvojitá kvalitní kůže. Někdy se nahrazují řetízky povlečenými gumovou hadicí. Ty jsou však nevhodné, protože řetízek nepruží a všechny rázy z tahu se přenášejí na koně. Při práci v lese mohou být i značně nebezpečné. V případě pádu koně ve svahu je nelze přeseknout (Neruda a Simanov, 2006). Důležitá je také jejich správná délka. Celá délka bočnice i s postraňky se pohybuje od 2,10 do 2,60 m, měřeno od tažného bodu chomoutu po rozporku (Jindra a kol., 1955). Náhřbetník udržuje pobočnice ve správné poloze. Je vyroben z kůže a na vnější straně mívá velkou sponu, která zároveň slouží k přizpůsobení velikosti. Podpínka je dvojitý kožený řemen, který se pomocí přezky zapíná pod hrudí koně. Zapíná se s vůlí na sevřenou pěst. Spojovací řemínek (šlahoun, darmovis) je vždy umístěn na vnější straně postroje, spojuje chomout a náhřbetník. Zabraňuje přepadnutí chomoutu přes hlavu koně (Jindra a kol., 1955). Podocasník slouží k udržení chomoutu na místě, skloní-li kůň hlavu. Postroj jím nemusí být opatřen (Olbertová a Kotková, 2008). 22

23 Zádržné řemení slouží při jízdě z kopce nebo při zastavování. Tvoří ho tři řemeny. Základem je opěrný nebo zádržný řemen, který vodorovně kolem zádě koně pod sedacími kostmi a jímž kůň vůz zadržuje. K vedení koně slouží opratě. Pro práci jedním koněm používáme jednoduché opratě tzv. lacáky. Jsou složeny ze dvou dílů, každý díl má cm. Pro vedení páru koní se používají křížové opratě tzv. křížovky. Skládají se ze dvou opratí, z nichž každá má oprať vnější (kratší, průběžnou) 300 cm a vnitřní čili křížovku (delší) cm, která je do vnější zapnuta. Regulováním vzájemné délky průběžných a křížových opratí lze do jisté míry vyrovnávat rozdíly v pracovním tempu koní, ale i jejich různou velikost či jen délku krku (Dušek a kol., 1999). Obr. č. 1: Chomoutový postroj (foto, autor, Stark Pferde 2009) Chomoutový postroj:1 vozová ohlávka, 2 chomout, 3 chomoutová poduška, 4 opratě, 5 pobočnice,6 náhřbetník, 7 podbříšník, 9 spojovací řemínek, 10 podocasník, 11 nákřižník, 12 náprsní (chomoutový) řetěz, 13 rozporka, 14 postraňky 23

24 2.6 Podkování koní Končetiny koně jsou nejvíce vystaveny různému znečištění a poranění, proto je nutné věnovat jim patřičnou pozornost a to jak pravidelným podkováním, tak také čistěním a ošetřováním kopyt. Kopytní rohovina zdravých dobře živených koní naroste za měsíc zhruba o 1 cm. Odstranění narostlé rohoviny a překování koní podkovaných a úprava kopyt koní nepodkovaných (např. hříbat) se provádí podle potřeby a opotřebení podkov po šesti až osmi týdnech (Jokl a kol.,1977). Podkova musí tvarově vyhovovat nosnému okraji kopyta, její velikost určuje velikost kopyta, její výšku a druh pak určuje činnost k jaké je kůň určen. Skládá se z přední části a dvou ramen. Ramena jsou tvořena postranní a patkovou částí. Na spodní ploše podkovy je rýha, ve které jsou vyraženy hranaté díry pro podkováky (speciální hřebíky k přikování podkov) (Jindra a kol., 1955). Rýha v podkově má být hluboká 2/3 celkové tloušťky podkovy. Tloušťka podkovy bývá 11 mm. Čepička hmatec v přední části podkovy zabraňuje jejímu klouzání dozadu. U tažných koní se podkovy opatřují ozuby. Ty mohou být vykované nebo vyměnitelné. Pro zimní období se používají ostré ozuby, pro letní pak tupé (Jindra a kol., 1955). Nejčastějšími druhy podkov jsou pantoflice, pantoflice těžká, podkovy s ozuby, s ocelovým plátem, s hmatcem a speciální podkovy (Misař a Jiskrová, 1997). Podkova chrání před přílišným opotřebováním kopyta, zmírňuje namáhání šlach a snižuje riziko uklouznutí případně i pádu koně. Tím výrazně zlepšuje využití síly koně. Správné provedení podkování může zlepšit nepravidelné postoje koní, případně korigovat nepravidelné chody. Speciální podkovy jsou také potřebné i pro léčení některých onemocnění nebo úrazů kopyt (Misař a Jiskrová, 1997). Péčí o kopyto koně prospíváme jeho zdraví a prodlužujeme jeho použitelnost k práci. Kopyta koní by se měla pravidelně čistit (kopytním háčkem) a mazat. K mazání kopyt se hodí každý nedráždivý tuk, vazelína popř. speciální přípravky na kopyta (Jokl a kol.,1977). 24

25 2.7 Pomůcky a prostředky používané k vyklizování a přibližování dříví koňmi K vyklizování a přibližování se mohou používat jen pomůcky a prostředky (podvozky, sáně, potahové vozy, vyvážecí vleky) schváleného typu a odpovídající pomocné nářadí (řetězové a lanové úvazky, páčidlo nebo skoblice, otevírací kladka s ochranným upínacím pásem a ocelové lano, sekera, a pokud to vyžadují pracovní podmínky tak i motorová pila). K úplnému vybavení potahu dále patří náhradní ozuby a klíč k jejich výměně, páčidlo k uvolnění předmětů uvízlých v kopytech, běžné udržovací nářadí (kleště, měkký drát, sekáč ke zkrácení lana atd.) a veterinární lékárnička (Radvan, 1990) Pomůcky používané k vyklizování a přibližování dříví Některé jednoduché pomůcky lze použít již ve fázi vyklizování kmenů od pařezu k přibližovací lince (P-VM) popř. při transportu až na odvozní místo (OM). Jejich účel spočívá v zabránění zarývání čel kmenů do půdy. K tomuto účelu se používají zejména vyklizovací čepce (obr. č. 2) a vyklizovací šupky (obr. č. 3). Výhoda vyklizovacího čepce je v tom, že se samovolně nasune na čelo kmene tahem koně. Na vyklizovací šupku se sice musí náklad navalit a upevnit, ale umožňuje nám vyklizení i více kusů najednou a její použití je výhodné zejména na podmáčených lokalitách. Kombinací výhod čepce a šupky vzniká tzv. přibližovací vana (obr. č. 4). Používají se i určité obdoby vyklizovacích šupek, např. gumotextilní pás stavebního dopravníku (obr. č. 5), příčně sestavené ocelové pásky spojené řetězovými články, husté pletivo a pod. Dalšími pomůckami k vyklizování jsou např. tažné kleště (obr. č. 6) popř. kombinace tažných kleští a čepce (obr. č. 7) (Radvan, 1995). Obr. č. 2: Vyklizovací čepec (Radvan, 1995) Obr. č. 3: Vyklizovací šupka (Radvan,1995) 25

26 Obr. č. 4: Vyklizovací vana (Radvan, 1995) Obr. č. 5: Šupka z gumotextilu (Radvan, 1995) Obr. č. 6: Tažné kleště (Radvan, 1995) Obr. č. 7: Kombinace tažných kleští a čepce (Radvan, 1995) Prostředky používané k přibližování dlouhého dříví Pro soustřeďování nákladu, sestaveného z několika kmenů, jsou pro ulehčení práce koní používány ojediněle přibližovací prostředky. Jejich použití je účelné až při delších přibližovacích vzdálenostech a možné až na přibližovacích linkách. K tomuto účelu sloužily původně zejména předky potahových vozů a v zimě selské sáně. Jednoduchým, dříve používaným, přibližovacím prostředkem byly např. dřevěná vidlice opatřená hřebenem pro uložení kmenů (obr. č. 8) nebo jednoduchý hřebenový smyk (obr. č. 9) (Radvan, 1995). Obr. č. 8: Dřevěná vidlice (Radvan, 1995) Obr. č. 9: Smyk (Radvan, 1995) 26

27 Tření kmene o povrch trasy je alespoň z části nahrazeno třením skluznic, příp. převedeno na tření ložisek kol. Současně je zabráněno drhnutí úvazků při vlečení a přímému odporu čel kmenů. Polopodvozky (vozíky, káry) přepravují náklad uložený oddenky na oplenu v polozávěsu. K tomuto účelu sloužil sériově vyráběný hradecký vozík (obr. č. 10), který měl kola opatřená gumovou obručí, prohloubený hřeben oplenu a později i ruční naviják se sklopnými klanicemi k usnadnění navalování kmenů. Některé prostředky byly konstruovány jako samonakládací za využití tažné síly koní (obr. č. 11) (Radvan, 1995). Dnes se již tyto prostředky nepoužívají. Obr. č. 10: Hradecký vozík (Radvan, 1995) Obr. č. 11: Samonakládací vozík (Radvan, 1995) Kolesny slouží k přepravení nákladu zavěšeném na portále nad nápravou kolesny v polozávěsu. Kolesny se používají buď s ojí (obr. č. 12), na které lze zavěsit kmen pouze za oddenek a tak nesou pouze menší část nákladu nebo bez oje (obr. č. 13), kde je možno posunout náklad blíž k těžišti a kolesna tak nese větší část nákladu. Nadzvednutí nákladu se u těchto typů kolesen provádělo ručním zvedacím zařízením, zabudovaným na portále kolesny. Nadzvednutí nákladu tahem je řešeno u kolesny s překlopnou ojí (obr. č. 14). Obr. č. 12: Portálová kolesna s ojí Obr. č. 13: Portálová kolesna bez oje (Radvan, 1995) (Radvan, 1995) 27

28 Zvláštním řešením kolesny je výložníková kolesna (obr. č. 15), u které je náklad zavěšen na sklápěcím vozíku (Radvan, 1995). Obr. č. 14: Kolesna s překlopnou ojí Obr. č. 15: Výložníková kolesna (Radvan, 1995) (Radvan, 1995) S rozšířením mechanizace a zavedením kombinovaného způsobu soustřeďování ztratily tyto prostředky a pomůcky k přibližování svůj význam (Radvan, 1990) Prostředky používané k vyvážení dříví Pro vyvážení dříví se dříve používalo selských potahových vozů, v zimním období potahových saní. Nevýhodou použití klasických potahových vozů pro vyvážení dříví byla výška jejich podlahy, která značně ztěžovala vlastní nakládání dříví. Především z tohoto důvodu se od jejich použití postupně upustilo. V dnešní době se pro vyvážení dříví používají například různě modifikované kolesny. Kolesna na obr č. 16 slouží k vyvážení jednotlivých krátkých výřezů, dříví je pro snadnější transport upínáno přibližně v těžišti a zabezpečeno proti balancování upnutím k oji. Pro transport dlouhého dříví slouží například kombinace dvou portálových kolesen (obr. č. 17). U nás se tyto prostředky používají pouze ojediněle. 28

29 . Obr. č. 16: Kolesna pro transport krátkého Obr. č. 17: Kolesny pro transport dlouhého dříví (foto dříví (foto autor, Stark Pferde 2009) Vhodnější je použití klanicových vyvážecích vleků s nosností okolo 3 t, vyrobených z lehkých slitin z důvodu co nejmenší hmotnosti (obr. č. 18). Některé z nich jsou vybaveny tzv. boogie nápravou pro snadnější překonání nerovností (obr. č. 19). Obr. č. 18: Klanicový vyvážecí vozík s boogie nápravou (foto autor, Strark Pferde, 2009) Obr. č. 19: Detail Boogie nápravy (foto Další možností, která se jeví jako perspektivní, je osazení klanicového vyvážecího vleku hydraulickým jeřábem (obr. č. 20, 21). Tyto vleky jsou většinou třínápravové, zadní nápravy spolu vytvářejí tzv. boogie systém. Většinou jsou taženy párem koní. Z hlediska co nejmenšího tlaku na půdní povrch jsou osazeny široprofilovými pneumatikami. Kapacita vleku bývá 4-5 m3, dosah hydraulického jeřábu až 5 m a nosnost při plném vysunutí do 400 kg. Pohon jeřábu je zajištěn spalovacím motorem. 29

30 Obr. č. 20: Vyvážecí vlek Hypro s jeřábem Vimek 420 (foto autor, Stark Pferde 2009) Obr. č. 21: Vyvážecí vlek Metavic Horse Drawn (foto vyvážecí vlek nachází vynikající uplatnění především v probírkových porostech, ale i v mýtních těžbách, ve kterých se nevyplatí nasazovat velkou techniku vzhledem k terénu nebo malému množství hmoty. Tyto vleky jsou nejvíce rozšířené v zahraničí, především ve skandinávských zemích. Použitím těchto vyvážecích vleků a jejich popisem se zabývá Sidbäck (1992). U nás je v provozu pouze jedna souprava, vlastněná panem Vančurou. Vlastníci lesa, kteří mají zájem o vyvážecí vleky, mají v tomto případě možnost žádat o dotaci na ekologické a k přírodě šetrné technologie. 2.8 Zásady BOZP při soustřeďování dříví koňmi Základní požadavky pro zajištění BOZP při práci v lese a na obdobných pracovištích ukládá zaměstnavateli zákon č. 262/2006 Sb. (Zákoník práce). V rámci požadavků na zajištění bezpečnosti osob provádějících soustřeďování dříví je nutné dodržovat tyto zásady BOZP: před zahájením vlastního soustřeďování musí být odstraněny překážky z přibližovacích linek a určeny ohrožené prostory nesmí se stoupat na soustřeďované dříví, překračovat jej za pohybu a při skládkování dřeva se musí dodržovat přirozený sklon skládky při uvolňování dříví na svahu musí stát kočí na horní straně uvolňovaného nákladu je zakázáno omotávání opratí kolem ruky nebo těla při vedení nebo řízení koně 30

31 při vyvádění a vedení koně musí jít kočí po jeho levé straně a nesmí vláčet opratě nebo postraňky po zemi je zakázáno odepínání úvazku od potahu před jeho upevněním nebo sejmutím ze soustřeďovaného dříví při delším stání zapřažených koní nebo jejich krmení při pracovních přestávkách na pracovišti musí být koně zajištěni vypnutím zevních postraňků a musí být pod stálým dohledem prostředky používané k dopravě na pracoviště a k soustřeďování, jejich vybavení, příslušenství a pomocné nářadí, kování a postroje koní musí být v řádném technickém stavu tak, aby byla zajištěna bezpečnost a plynulost práce a koním nebyly způsobeny otlaky a odřeniny je zakázáno postrojovat koně do nevyhovujících postrojů vůz při zapřahání koní musí být zabrzděný, postraňky lze zapnout až po zapnutí držáků na oji, zapřažení koně nesmí být bez dozoru dospělé osoby v porostech, ve kterých probíhá současně těžba, se zakazuje pracovat s potahem v ohroženém prostoru (2x délka kácených stromů), potahy nesmí pracovat na svazích, kde hrozí nebezpečí samovolného pohybu dříví k soustřeďování dříví se zakazuje používat mladé, nevycvičené, lekavé koně a koně se zlozvyky, mladí koně (zpravidla od 3 let) se mohou používat při výcviku pouze pod vedením zkušené obsluhy koně kopaví a kousaví musí být označeni výstražnými tabulkami, a to i mimo stáj, kůň kousavý musí být mimo stáj opatřen náhubkem při čištění koně musí stát kočí (závozník) vždy po boku uvázaného koně, k čištění koně není dovoleno používat hřbílku, hřbílek se může použít pouze k odstraňování prachu a nečistot z kartáče před postrojením koně je kočí povinen koně nejprve nauzdit a pak teprve postrojit. 2.9 Poškození lesního prostředí Škody, ke kterým na lesních porostech dochází, bývají zpravidla kombinací více příčin, mezi něž lze zahrnout konstrukční nedostatky stroje, nevhodnou volbu technologie, nezvládnutí technologie nebo pracovní nekázeň (Simanov, 1996). 31

32 Poškozování lesního prostředí můžeme rozdělit na: Narušování půdního povrchu pojezdem prostředků nebo vlečením dříví, vznikají koleje a rýhy. Zhutňování půdy pojezdem strojů se zhutňuje půda, dochází k narušení a změně jejích obvyklých fyzikálních a biologických vlastností. Narušování kořenového systému stromů přímé poškození pojezdem mechanizačních prostředků, kdy dochází k narušení kořenového systému stromů, vzniká tak riziko houbových infekcí. Nepřímé dochází k hynutí kořenů důsledkem zhutnění půdy či zbahnění půdy. Mechanické poškozování nadzemní části stojících stromů pojezdem mechanizačních prostředků, jejich částmi, soustřeďovaným dřívím je stržena kůra, dochází k polámání větví, může být zlomena část stromu. Tímto opět vzniká riziko houbových infekci a napadení stromů škodlivým hmyzem. Kontaminace ropnými produkty při haváriích a poruchách strojů, kdy dochází k úniku provozních kapalin a dochází k znečištění půdy a vodních zdrojů. Znečišťování ovzduší výfukovými plyny činností motorů se do ovzduší dostávají výfukové plyny. Některé z uvedených negativních vlivů se dají minimalizovat použitím koní a lanových dopravních zařízení (Navrátil, 2002). Intenzita poškození půdního povrchu je závislá na vlhkosti půdy a její únosnosti, stykové ploše pneumatiky, jejímu dezénu, hmotnosti stroje a hmotnosti stroje s nákladem (Navrátil, 2002). Míra poškození půdního povrchu závisí především na použité technologii. Při použití lanových dopravních zařízení je míra poškození 1 2 % povrchu půdy, u kolového traktoru je to 5 26 % a u koně se uvádí 6 % povrchu půdy (Simanov, 1994). Ke zmírnění poškození stojících stromů v porostu je vhodné používat ty těžební metody, při kterých se vytahují relativně krátké výřezy. Meng (1978) uvádí, že při stromové a kmenové metodě dosahuje podíl poškozených stromů v porostu až 25 %, zatímco při metodě sortimentní lze snížit podíl poškozených stromů i pod 5 %. Z uvedených skutečností vyplývá, že míra poškození stojících stromů není závislá na technologii, ale na délce taženého dříví porostem. Z celkových škod připadá 88,5 % na vlečené dříví a pouze 11,1 % na přibližovací prostředek (Dejmal, 1988). 32

33 Naprosto bezeškodné technologie těžby a soustřeďování dříví neexistují. Na vznik škod působí mnoho různých faktorů a to i s ohledem na počet složek ekosystémů na které při lesní výrobě působíme. Můžeme jen volit takovou metodu a pracovní postupy, aby byly způsobené škody naprosto minimální (Simanov, 1999) Ekologické aspekty používání koní, porovnání s jinými technologiemi Nespornou výhodou koně je jeho způsob pohybu terénem, který je kráčivý a tím značně odlišný od ostatních, u nás používaných, prostředků, které vytlačují v terénu koleje (velikost poškození závisí na únosnosti půdního povrchu). U koně se počítá pouze se zraňováním povrchu půdy taženým nákladem a kopyty zvířat samotných. Může docházet k zarývání čel nákladu do půdy, ovšem to lze eliminovat použitím vhodných pomůcek (šupky, čepce). V prudkém svahu může být zarývání čel výhodou. V nerovném terénu, ve výchovných těžbách (první probírky), na pracovištích s krátkou přibližovací vzdáleností, rozptýlenou těžbou, na úzkých cestách a stržích s krátkými svahy či v kalamitních holinách, na měkké půdě, v rašeliništích, lužních lesích, všude tam kde se mechanizace smí pohybovat pouze po zpevněných cestách, kde je její pohyb buď zcela nemožný nebo těžce poškozující lesní porost a půdní kryt, se jeví kůň jako velmi vhodné alternativní řešení (Svoboda, 2003). Z ekonomického hlediska je kůň při přibližování na krátké vzdálenosti, v roztroušených těžbách a při zpracování dříví u drobných vlastníků efektivnější než nasazení mechanizačních prostředků (Rutledge, 2008). Pokud je soustřeďováno dlouhé dříví může dojít k odření stojících stromů, protože s dlouhým výřezem je horší,,manévrovatelnost mezi stojícími stromy. Výhodou koně oproti navijákům je v tomto případě jeho menší tažná síla a citlivost na náraz na překážku a nedochází tedy k tak velkému,,odření stojícího stromu (Vyslyšel a Bartoš, 2007). S tažnou silou koně souvisí i limitující velikost nákladu, která tak zůstává v takové míře, že přibližované výřezy opisují ideální dráhu a nedochází k jejích samovolnému vějířovitému rozevření a tím k poškození okolních stromů (Neruda a Simanov, 2006). 33