Vyhodnocení významu lokalit z hlediska výskytu plžů (Gastropoda) Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Vyhodnocení významu lokalit z hlediska výskytu plžů (Gastropoda) Diplomová práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Pavla Šťastná Vypracovala: Bc. Jana Gregorová Brno 2012

2

3

4 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vyhodnocení významu lokalit z hlediska výskytu plžů (Gastropoda) vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucí diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne podpis diplomanta

5 Touto cestou bych ráda poděkovala především Dr. Ing. Pavle Šťastné za cenné rady a vedení diplomové práce. Dále kolegyni Bc. Markétě Fílové za připomínky ohledně kompletace fytocenologických snímků a také svému příteli za trpělivou výpomoc při sběru plžů.

6 ABSTRAKT Cílem diplomové práce bylo vyhodnotit význam lokalit přírodního parku Bobrava z hlediska výskytu plžů (Gastropoda). Na vybraném území byly vyznačeny tři plochy, na kterých probíhal sběr plžů a následné zjištění druhového a početního zastoupení. První plocha se nacházela uprostřed louky, druhá v lužním lese a třetí na rozhraní těchto stanovišť. Sběr plžů v lužním lese byl proveden dne , sběr na luční části a v ekotonu proběhl dne Na každém stanovišti byly vyhodnoceny fytocenologické snímky, aby bylo možné pozorovat vazbu určitých druhů plžů na konkrétní vegetaci. Výsledky rozdílných stanovišť byly porovnávány mezi sebou a také proběhlo srovnání s výsledky mé bakalářské práce. Dále byly vypočítány některé kvalitativní a kvantitativní vlastnosti biocenóz. Lokalita byla celkově vyhodnocena jako bohatá na výskyt plžů, neboť se nalezlo dohromady na všech zkoumaných plochách 1255 jedinců. Co se týká druhového zastoupení, lokalita už tolik významná není. Bylo určeno 12 druhů plžů. Nejchudším stanovištěm na výskyt plžů je louka, kde bylo nalezeno 52 jedinců, nejbohatší byla lesní plocha, kde bylo spočteno 694 jedinců. Na rozhraní louky a lesa bylo nalezeno 509 plžů. Druhová podobnost biocenóz lesa a louky je nízká a to 16,67 %. Podobnost mezi loukou a ekotonem je 40 %, druhová podobnost lesa a ekotonu je 63,64 %. Nejhojnějším druhem v luční části byla páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821), v lužním lese jantarka obecná Succinea putris (Linnaeus, 1758) a v ekotonu keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774). KLÍČOVÁ SLOVA Gastropoda, přírodní park Bobrava, synekologické charakteristiky

7 ABSTRACT The primary objective of this thesis is to evaluate the distribution of gastropods within the natural park Bobrava. The researched area was sectioned into three sites in order to collect gastropods samples, conduct the taxonomic analysis and examine the quantitative distribution of the species. One research plot was situated in the centre of a meadow, the second plot was located in a riparian forest, and the third one was established in the transitional area of the first and the second plot. The collection of gastropods in the forest plot was conducted on April 23, 2011; and in the meadow plot on April 26, Data from each plot were evaluated in terms of phytocoenological analysis in order to investigate the relation between specific species and surrounding vegetation. Results of the analysis, of data gathered from the separated plots, were mutually compared. The data were confronted with the results of my bachelor thesis. Quantitative and qualitative characteristics of the biocoenosis were also investigated. The explored area is rich in gastropods, as 1255 individuals were collected within the researched plots. In term of the taxonomic distribution, however, the area is not of such a significant importance. 12 gastropod species were determined within the collected samples. The lowest number of gastropods was collected in the meadow plot, with 52 individuals in total. The richest area on gastropods was the forest plot, with 694 individuals in total. 509 gastropods were collected in the transitional area. Species diversity of the forest biocenosis and the meadow biocenosis is hight the level of their similarity is 16, 67%. Similarity of the meadow biocenosis and the ecotone is 40%, and the similarity of the forest biocenosis and the ecotone is 63, 64%. The most abundant species are the Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) in the meadow; Succinea putris (Linnaeus, 1758) in the forest; and the Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774) in the ecotone. KEY WORDS Gastropoda, natural park Bobrava, synecological characteristics

8 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Charakteristika zvolené lokality Poloha lokality Charakteristika přírodního parku Bobrava Měkkýši a jejich význam Obecná charakteristika měkkýšů Význam měkkýšů Charakteristika plžů Anatomie a morfologie těla plžů Stavba ulity plžů Biologie a ekologie suchozemských plžů Měkkýši na území České republiky Společenstva měkkýšů České republiky Charakteristika nalezených druhů plžů Páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) Páskovka keřová Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774) Hlemýžď zahradní Helix pomatia (Linnaeus, 1758) Plamatka lesní Arianta arbustorum (Linnaeus, 1758) Keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774) Vlahovka narudlá Monachoides incarnatus (O. F. Müller, 1774) Srstnatka chlupatá Trichia hispida (Linnaeus, 1758) Suchomilka obecná Xerolenta obvia (Menke, 1828) Vřetenatka obecná Balea biplicata (Montagu, 1803) Jantarka obecná Succinea putris (Linnaeus, 1758) Oblovka lesklá Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774) Plzák žlutopruhý Arion fasciatus (Nilsson, 1823) METODIKA PRÁCE Vymezení lokality Sběr a identifikace plžů VÝSLEDKY Druhové a početní zastoupení plžů vymezených stanovišť... 36

9 5.1.1 Stanoviště louka Stanoviště les Stanoviště ekoton Shrnutí výsledků druhového a početního zastoupení plžů Výpočty kvalitativních a kvantitativních vlastností biocenóz Výpočet dominance Diverzita a ekvitabilita Druhová podobnost Analýza rostlinných společenstev DISKUZE Metodika sběru plžů Zhotovení fytocenologického snímku Srovnání výsledků bakalářské a diplomové práce Závislost výskytu plžů na vegetaci a celkové zhodnocení lokalit Stanoviště louka Stanoviště les Stanoviště ekoton Působení člověka na lokalitu Poznatky o páskovce keřové formy fuscolabiata (Cepaea hortensis fuscolabiata O. F. Müller, 1774) Ochrana ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Literatura Internetové odkazy PŘÍLOHA Znázornění lokality na mapě Fotografie jednotlivých stanovišť Stanoviště louka Stanoviště les Stanoviště ekoton Fotografie nalezených druhů plžů... 70

10 1 ÚVOD Výskyt měkkýšů je významně ovlivňován působením člověka. Kácení lesů, zemědělská orba, zvyšující se počet pastvin a rozrůstající se velikost zastavěných ploch ubírá velké množství přirozených stanovišť měkkýšů. Mnoho druhů je v ohrožení a některé druhy již vymřely. Pro velké množství druhů má však vliv člověka i pozitivní význam, neboť obhospodařováním krajiny se vytvořila spousta druhotných stanovišť, jako jsou zahrady, parky, sídlištní zeleň, příkopy, rumiště a další. Některé synantropní druhy se však přemnožují, a mohou tak působit škody na pěstovaných i uskladněných plodinách. Jiné druhy plžů mohou být navíc mezihostiteli cizopasníků, zejména plicnivek a motolic. Jsou však i měkkýši, kteří člověku přináší užitek. Slouží především ke kulinářským účelům, jejich schránky jsou využívány v průmyslu a zkameněliny ulit a lastur napomáhají v pátrání po historickém vývoji evoluce. Měkkýši jsou potravou pro velké množství živočichů, především ptáky, čímž se stávají důležitou součástí potravních řetězců. Některé druhy měkkýšů navíc fungují jako bioindikátory a podílejí se na procesu samočištění vod (Laštůvka et al., 2001). V přírodním parku Bobrava je původní příroda relativně zachována. Díky snaze chránit krajinný ráz, je zde regulováno zemědělství, těžba dřeva a další působení člověka, díky čemuž se na tomto území rozprostírají nepříliš narušené lužní, dubové i bukové lesy a rozlehlé louky. K výzkumu jsem v přírodním parku zvolila údolí říčky Bobravy, které je charakteristickým prvkem této krajiny a zajišťuje, především vlhkomilným druhům plžů, ideální podmínky pro jejich existenci. Plži, a měkkýši obecně, mají v přírodě podstatný význam. Bohužel patří mezi poněkud opomíjenou skupinu živočichů. Široká veřejnost má s plži spíše negativní zkušenosti, jakožto se škůdci úrody, a považuje tyto živočichy za odpudivé. Přitom i mezi českými plži objevíme poměrně atraktivní a zajímavé druhy. Velmi líbivé jsou například páskovky (Cepaea sp.) nebo vzácná modranka karpatská Bielzia coerulans (M. Bielz, 1851). 9

11 2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo vyhodnocení významu lokalit v přírodním parku Bobrava z hlediska výskytu plžů (Gastropoda). Bylo zapotřebí provést sběr plžů v terénu a zjistit druhové a početní zastoupení jednotlivých druhů plžů. Diplomová práce byla psána v návaznosti na mou bakalářskou práci, přičemž byly srovnány výsledky obou výzkumů. Snahou bylo prohloubit metodiku práce a zaměřit se na odlišná stanoviště, kde byly zkoumány rozdíly ve výskytu druhů plžů. Cílem bylo také vyhodnotit fytocenologické snímky všech studovaných ploch na lokalitě, aby mohly být pozorovány vazby určitých druhů plžů na vegetační pokryv. K vyhodnocení významnosti druhového a početního zastoupení plžů byly provedeny některé kvalitativní a kvantitativní vlastnosti biocenóz. 10

12 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika zvolené lokality Poloha lokality Vybraná lokalita náleží do okresu Brno-venkov a nalézá se mezi obcemi Střelice a Radostice, v přírodním parku Bobrava. Vlastní plochy výzkumu jsem zvolila ve středu louky, v lužním lese a na rozhraní těchto stanovišť. Území zkoumaných ploch spadá do katastrálního území Střelice u Brna a pozemek, na kterém se všechny tři zkoumané plochy vyskytují, vlastní parcelní číslo Lokalita je dobře dostupná z obce Radostice, nachází se v blízkosti turistické trasy, cca 320 m za Radostickým mlýnem (Český úřad zeměměřický a katastrální, 2012) Charakteristika přírodního parku Bobrava Základní údaje Přírodní park Bobrava byl vyhlášen roku 1981 a jeho hodnota spočívá především ve stávající struktuře zalesněného území a charakteru údolí říčky Bobravy. Vyskytují se zde zachovalé lesní porosty a lokality s bohatými populacemi chráněných a ohrožených druhů rostlin i živočichů. Celková rozloha parku činí cca 3100 ha (Martiško, 1997). Průměrná nadmořská výška je přibližně 400 m. Přírodní park zasahuje do katastrálního území obcí Střelice, Popůvky, Troubsko, Omice, Tetčice, Neslovice, Hlína, Silůvky, Prštice, Radostice a Ořechov (The Bobrava Team, 2006) Přírodní charakteristiky Přírodní park Bobrava náleží do Brněnského biogeografického regionu a hercynské podprovincie. Území sousedí s podprovincií panonskou, což umožňuje pronikání teplomilné fauny a flóry do tohoto parku. Přírodní park je tvořen územím střední částí Bobravské vrchoviny, údolím toku říčky Bobravy a přilehlými lesními komplexy, především Bučína, který se k údolí přimyká od jihu. Nejnižším bodem území je dno údolí u Anenského mlýna (250 m n. m.) a nejvyšší vrcholy zalesněných oblastí sahají do výšky 450 m n. m. (Martiško, 1997). Geologické podloží je tvořeno brněnským masívem (Mackovčin et al., 2007). Základ masívu je tvořen převážně granitoidy assyntskými (žuly, granodiority), méně kvartéry (hlíny, spraše, písky, štěrky) a výjimečně ultrabazity v moldanubiku 11

13 a proterozoiku nebo diority a gabry. Půdní typy zde zastupují kambizemě a hnědozemě (Cenia, 2012). Nacházejí se zde především půdy hlinité (The Bobrava Team, 2006). Klimaticky náleží přírodní park Bobrava do teplé oblasti s mírnými zimami a menšími srážkami (Martiško, 1997) Vegetace Z fytogeografického hlediska náleží území přírodního parku do Znojemsko-brněnské pahorkatiny. Místní vegetace je tvořena hlavně lesními společenstvy s druhově bohatými bylinnými podrosty, kde nalezneme celou řadu chráněných a ohrožených druhů rostlin. V lesních společenstvech převažují dubohabrové háje svazu Melampyro nemorosi-carpinetum, na jižnějších místech teplomilné doubravy svazu Quercetalia pubescenti-petraea. Masív Bučína je bohatý na výskyt květnatých bučin svazu Melico- Fagetum, které se rozprostírají ve stinných údolích, žlebech a na severně exponovaných svazích. Mezi dřevinami se nacházejí také vzácnější druhy jako je jilm horský (Ulmus glabra Huds.), jeřáb břek Sorbus torminalis (L.) Crantz či dřín obecný (Cornus mas L.). Je zde zaznamenán také výskyt vzácných druhů rostlin, jako je například hlístník hnízdák Neottia nidus-avis (L.) Rich. nebo střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus L.) (Martiško, 1997). V lesích se setkáme s prvosenkou jarní (Primula veris L.), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum L.) nebo lilií zlatohlavou (Lilium martagon L.). Na výslunných plochách se nachází například koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis Wender.), kakost krvavý (Geranium sanguineum L.), hořec křížatý (Gentiana cruciata L.) a celá řada dalších druhů (Martiško, 1997). Údolí Bobravy je tvořeno mozaikou mezofilních luk s výskytem úpolínu evropského (Trollius altissimus Crantz) nebo některých druhů ostřic (Carex sp.) (Martiško, 1997) Fauna Mokřady na území přírodního parku poskytují vhodné podmínky pro existenci řady druhů obojživelníků. Nejhojněji se zde vyskytuje ropucha obecná Bufo bufo (Linnaeus, 1758), vzácněji i rosnička zelená Hyla arborea (Linnaeus, 1758) nebo čolek velký Triturus cristatus (Laurenti, 1768). Mezi zástupci plazů zde nalezneme užovku obojkovou Natrix natrix (Linnaeus, 1758) či ještěrku obecnou (Lacerta agilis Linnaeus, 1758) (Martiško, 1997). 12

14 Lokalita je zvláště bohatá na početní i druhové zastoupení ptáků. Potkáme zde například slípku zelenonohou Gallinula chloropus (Linnaeus, 1758), chřástala vodního (Rallus aquaticus Linnaeus, 1758) nebo rákosníka obecného Acrocephalus scirpaceus (Hermann, 1804). V lesních porostech pravidelně hnízdí dravci, například krahujec obecný Accipiter nisus (Linnaeus, 1758) a včelojed lesní Pernis apivorus (Linnaeus, 1758). Setkat se můžeme také s čápem černým Ciconia nigra (Linnaeus, 1758), kalousem ušatým Asio otus (Linnaeus, 1758), slukou lesní (Scolopax rusticola Linnaeus, 1758) či žlunou zelenou Picus viridis (Linnaeus, 1758) (Martiško, 1997). Mezi zástupce hmyzu lze zařadit například drvodělku fialovou Xylocopa violacea (Linnaeus, 1758), kudlanku nábožnou Mantis religiosa (Linnaeus, 1758), roháče obecného Lucanus cervus (Linnaeus, 1758), jasoně dymnivkového Parnassius mnemosyne (Linnaeus, 1758) nebo batolce červeného Apatura ilia (Denis & Schiffermüller, 1775) (The Bobrava Team, 2006). Dalšími, zde žijícími živočichy, jsou například drobní savci, jako rejsek malý (Sorex minutus Linnaeus, 1758), rejsec vodní Neomys fodiens (Pennant, 1771) nebo plšík lískový Muscardinus avellanarius (Linnaeus, 1758). Také je zde možné vzácně shlédnout raka říčního Astacus astacus (Linnaeus, 1758), který se vyskytuje v malých vodních tocích (The Bobrava Team, 2006). 3.2 Měkkýši a jejich význam Obecná charakteristika měkkýšů Měkkýši jsou velmi starou živočišnou skupinou a patří mezi druhově nejbohatší kmeny živočichů. Jedná se o první kmen s pravou dutinou tělní neboli coelomem (Papáček et al., 2000). Zástupci měkkýšů obývají moře, menší část žije ve sladkých vodách a na souši. Živí se rostlinnou nebo živočišnou potravou. Jejich vývoj je přímý i nepřímý (Lang et al., 1974). Tělo měkkýšů je měkké a nečlánkované, kryté jednovrstevným řasinkovým epitelem, který je prostoupen velkým množstvím hlenových žláz. Vnitřní ústrojí je u mlžů soustředěno do kožních záhybů visících dolů po obou stranách nohy a tvoří dvouchlopňový plášť (Lang et al., 1974). U plžů plášť překrývá částečně i nohu a nachází se pod ním prostor, který se označuje jako plášťová dutina (Papáček et al., 2000). 13

15 Epitel útrobního vaku si zachoval schopnost vylučovat kutikulu a je tak schopen vytvářet skořápku. Kutikulární část skořápky je tvořena konchiolinovou vrstvou, pod kterou je vylučován uhličitan vápenatý. Konchiolinová vrstva se nazývá periostrakum a je pigmentovaná. Pod periostrakem je vrstva ostrakum složená z hranolovitých sloupků uhličitanu vápenatého, které jsou vylučovány na volném okraji pláště. Vnitřní stěna skořápky je označována jako hypostrakum a skládá se z jemných, rovnoběžně uložených vrstviček aragonitu, což je modifikace uhličitanu vápenatého. U plžů bývají schránky pouze dvouvrstvé. Skořápky mohou být jednoduché, tzv. ulity, nebo dvojité, tvořené dvěma symetrickými nebo asymetrickými lasturami. U některých měkkýšů skořápka druhotně zaniká nebo se omezuje na nepatrné zbytky dorzálních vápnitých destiček, jako je možné pozorovat u mnohých plžů. U některých hlavonožců je skořápka zachována v podobě sépiové kosti (Lang et al., 1974). Dalším typickým znakem měkkýšů je svalnatá noha, jejíž svalstvo vzniklo z podkožní svaloviny. Původní tvar nohy připomíná plochou desku, po níž se živočichové vlnovitým smršťováním svalů a vylučováním hlenu pohybují vpřed. Noha pak rozmanitě pozměnila svůj tvar a přizpůsobila se různým funkcím. Koncentrací mízy se může noha zduřovat v pevný kýl, kterým se živočich zahrabává do země či dna vodních ploch. U některých plovoucích plžů se noha zplošťuje do tvaru ploutviček a u hlavonožců se přeměnila v ramena kolem hlavy a svalnatou nálevku na břišní straně. U měkkýšů, krom mlžů, je přední část nohy přeměněna v hlavovou část, na které jsou ústa, jeden nebo více párů tykadlových nebo ramenných přívěsků a jeden pár očí. Oči mohou být i na jiném místě těla a ve větším počtu (Lang et al., 1974). Zrakové ústrojí je nejnápadnějším smyslovým orgánem měkkýšů a rozděluje se na dva typy. Většina druhů má oči pohárkové, hlavonožci mají oči komorové. Měkkýši se dokážou orientovat v prostoru také díky pomoci statokinetického čidla, neboli statocysty (Papáček et al., 2000). Druhotná dutina tělní (coelom) je u měkkýšů zatlačena silně vyvinutým mezenchymem. Zůstala z ní zachována pouze osrdečníková a pohlavní dutina. Trávící soustava je složena z přední části (ústa, hltan, jícen), střední části (entodermální žaludek, párovitý hepatopankreas, střevo) a zadní části (konečník, vyúsťující řití do plášťové dutiny). U většiny měkkýšů je vyvinuta chitinózní jazyková páska, neboli radula, která slouží k rozmělňování potravy. Hlavonožci mají navíc u ústního otvoru ostré, do sebe zapadající zobákovité čelisti. Hepatopankreas ústí do žaludku, kde se vlivem vylučovaných enzymů tráví bílkoviny, tuky a cukry. V hepatopankreatu se také ukládají 14

16 zásobní látky a to glykogen a tuk (Lang et al., 1974). Cévní soustava je u měkkýšů dobře vyvinuta. Tepny jsou rozvětveny ve velmi jemné kapiláry, avšak na přechodu do žil jsou otevřené, a tedy dochází k míšení krve s mízou. Srdce obklopené osrdečníkem, uložené v útrobním vaku, je středem krevního oběhu (Lang et al. 1974). Srdce je většinou složeno z jedné komory a 1 2 předsíní (Laštůvka et al., 2001). Krevním barvivem měkkýšů je hemocyanin, méně často hemoglobin. Srdce má příčně pruhovanou svalovinu, kdežto tělní svalovina je hladká. Osrdečník je zbytkem coelomové dutiny a tlumí příliv krve do artérií (Lang et al., 1974). Původní dýchací soustavou měkkýšů jsou žábry. Později se při přechodu k jinému typu života vyvinul místo žaber plicní vak. Žábry měkkýšů jsou peříčkovité a vznikly ze stěn plášťové dutiny (Lang et al., 1974). Na dýchání měkkýšů se podílí také cévní soustava. Jejím úkolem není jen zajištění rozvodu živin, ale také přenos dýchacích plynů (Papáček et al., 2000). Exkrečním ústrojím jsou párovité metanefridie. U měkkýšů jsou v těsné souvislosti s osrdečníkovou dutinou, neboť se do ní otevírají nálevkou. Dále pokračují kličkovitě uloženými vývody, které ústí ven z těla. U menší skupiny měkkýšů se můžeme setkat pouze s jednou ledvinou nebo naopak s větším počtem ledvin (Lang et al., 1974). Nervová soustava měkkýšů je tvořena 1 párem mozkových uzlin, které jsou umístěny nad jícnem a 3 4 páry uzlin v jednotlivých částech těla, ze kterých vybíhají nervové provazce do všech vnitřních ústrojí a ke smyslovým orgánům (Laštůvka et al. 2001). Pohlaví je u měkkýšů jak oddělené, tak i obojetné. Obojetná pohlavní žláza je obklopena mohutným hepatopankreatem. U odděleného pohlaví je pohlavní žláza, samčí i samičí, rozvětvená v noze kolem střevních kliček. Vývody pohlavních žláz vyúsťují do plášťové dutiny nebo na povrch těla. Vajíčka měkkýšů jsou oplodněna uvnitř těla a většinou jsou kladena pohromadě na dno vod nebo do země. U některých mořských měkkýšů je charakteristická metamorfóza, kdy se z vajíčka líhne larva (Lang et al., 1974). Měkkýši mají izolecitální vajíčka, přičemž je malé množství žloutku rovnoměrně rozloženo v cytoplazmě. Rosolovité obaly vajíček patří mezi vaječné obaly terciální, neboť vznikají až po oplození činností přídatných žláz (Maňas, 2005) Význam měkkýšů V přímořských státech jsou měkkýši důležití především jako zdroj potravy. Významné 15

17 jsou druhy jako ústřice jedlá (Ostrea edulis Linnaeus, 1758), slávka jedlá (Mytilus edulis Linnaeus, 1758), hřebenatka kuchyňská (Pecten maximus Linnaeus, 1758) i mnohé druhy hlavanožců a plžů. Perlotvorka mořská (Pinctada margaritifera Linnaeus, 1758) a méně i sladkovodní perlorodka říční (Margaritifera margaritifera Linnaeus, 1758) jsou významné díky své schopnosti tvořit perly. Některé druhy měkkýšů, zejména plžů, jsou využívány jako surovina pro farmaceutický průmysl. Důležitý význam spočívá v nenahraditelném zastoupení měkkýšů v potravním řetězci. Tvoří podstatnou složku potravy ptáků, hmyzožravců i bezobratlých. Měkkýši se uplatňují také při samočištění vod a některé suchozemské i vodní druhy mají funkci bioindikátorů (Laštůvka et al., 2001). Vzhledem k tomu, že jsou schránky měkkýšů velmi odolné, zůstávají zachovány v geologických usazeninách a tím napomáhají k sestavování rekonstrukcí historického vývoje ekosystémů a rozšíření organismů v minulosti (Laštůvka et al., 2001). U některých afrických národů byly skořápky měkkýšů také platidlem (Lang et al., 1971). V našich podmínkách je význam některých měkkýšů negativní. Působí jako škůdci rostlin, přičemž poškozují vážným způsobem jak rostoucí rostliny, tak jejich uskladněné části. Některé druhy plžů jsou navíc mezihostiteli cizopasníků. V našich podmínkách řadíme mezi druhy užitkové především hlemýždě zahradního (Helix pomatia Linnaeus, 1758), který je chován nebo sbírán pro kulinářské účely (Laštůvka et al., 2001). 3.3 Charakteristika plžů Anatomie a morfologie těla plžů Tělo ulitnatých plžů je složeno ze souměrné nohy, hlavy a z útrobního vaku, který je nesouměrný a spirálně vinutý. Noha je plžem vysunována z ulity a slouží především k pohybu a také k přijímání potravy. Je tvořena silnou svalovinou a v přední části je ukončena hlavou, na které se nachází ústa a hlavní smyslové orgány. Břišní část nohy je označována jako chodidlo. Pohyb je uskutečňován za pomoci pravidelného plynulého klouzání po povrchu, aniž by se plocha chodidla od povrchu odlepovala a měnila své obrysy (Ložek, 1956). Při pozorování plže na průhledné podložce rozpoznáme na ploše chodidla tmavší příčné vlny posunující se v pravidelných odstupech odzadu dopředu. Při pohybu chodidlo klouže po tenké vrstvě slizu, který je vylučován chodidlovou žlázou umístěnou v přední části nohy. Plování vodních plžů je vlastně také pohyb po slizové vrstvě na spodní straně vodní hladiny. Slizové žlázy jsou umístěny 16

18 i na jednovrstevné pokožce na hřbetě a bocích. Sliz je rozprostřen po celém povrchu těla, čímž chrání suchozemské plže před vypařováním vody z pokožky (Pfleger, 1988). Hlava není od hřbetní části ostře oddělena, kdežto od chodidla ji dělí brázda. Plži předožábří a sladkovodní plicnatí mají na hlavě jeden pár nezatažitelných tykadel, která jsou buďto štíhle válcovitá, na konci špičatá až nitkovitá, řidčeji plochá nebo trojúhelníkovitá. Na jejich koncích jsou umístěny oči. U plžů suchozemských plicnatých je jeden pár zatažitelných tykadel, jejichž paličkovitě rozšířené konce nesou oči. Pod těmito hlavními tykadly se nachází ještě pár kratších, na konci tupých zatažitelných tykadel bez očí. U některých druhů je ústní krajina vysunuta směrem dopředu a dolů, do podoby více či méně protaženého rypáčku. Jiné druhy plžů mají ústní otvor shora částečně kryt jedním párem příústních laloků (Ložek, 1956). Útrobní vak, který se nachází na hřbetní straně nohy, vytváří kožní záhyb nazývaný plášť. Útrobní vak zůstává trvale ukryt v ulitě a je tedy dokonale přizpůsoben jejímu tvaru. Vpředu a po straně se vytváří plášťová dutina sloužící především k dýchání. U předožábrých plžů je otevírána širokou štěrbinou a nese na svém stropě žábru hřebenovitého nebo pérovitého tvaru. U plicnatých plžů tvoří plášťová dutina plíce. Plášťová dutina je zde protkána hustou cévní sítí a neotevírá se štěrbinou, nýbrž zvláštním uzavíratelným otvůrkem (pneumostom). Dalšími orgány plášťové dutiny jsou srdce a ledvina (Ložek, 1956). Zažívací soustava plžů začíná ústy, pokračuje střevem složeným v kličky a vyúsťuje řití v plášťové dutině. Ústní otvor má uzavíratelné pysky a ústí do ústní dutiny, která přechází do svalnatého jícnu. Žaludek je rozšířená část předního střeva, vyúsťuje do něj slinivkojaterní žláza (hepatopankreas). Na stropě zažívací trubice, na rozhraní ústní a jícnové dutiny, se nachází chitinová čelist, kterou plž uchopuje potravu. Tvar čelisti se u jednotlivých druhů plžů liší. Na spodní části jícnu je přichycen svalnatý vazivový jazyk. Na jeho povrchu se rozprostírá jemná chitinová blanka s množstvím drobných zoubků, srovnaných do příčných a podélných řad. Tento orgán se nazývá radula a slouží ke krouhání potravy. Počet zoubků v řadách, počet řad, tvar a celkový vzhled raduly se u různých druhů liší (Pfleger, 1988). Plži mají otevřenou cévní soustavu. Krev je lehce namodralá díky krevnímu barvivu hemocyaninu, který obsahuje měď, na niž se v malém množství váže kyslík. Hlavní množství kyslíku je v krvi volně rozpuštěno. Srdce plžů je složeno z jedné silnostěnné komory a jedné tenkostěnné předsíně. Krev je okysličována v plicním vaku a odtud je odváděna plicní žilou do předsíně a z ní do komory. Poté je krev vytlačována do tepny, 17

19 dále do tepének a z nich se krev vylévá do komplikované soustavy spojených dutinek. Odkysličená krev je z dutinek nasávána do žilních drah, které ji odvádějí do plicního vaku (Pfleger, 1988). Nervová soustava je tvořena širokou nervovou páskou složenou z jednoho páru mozkových ganglií a ze čtyř párů nervových ganglií. Nervová ganglia jsou propojena s ganglii mozkovými nervovým prstencem, který je uložen okolo hltanu. Z této hlavní soustavy vybíhají periferní nervy k očím, ústroji chuti, čichu a rovnováhy (Pfleger, 1988). Svalovina je nejmohutněji vyvinuta v noze, především v oblasti chodidla. Relativně mohutnou svalovinu nalezneme i například v jícnu. Velmi důležitým svalem je u plžů tzv. cívkový sval, díky kterému je tělo plže připevněno k ulitě. Cívkový sval se upíná na cívku v její střední části a vysílá do hlavy rozvětvené výběžky, které slouží jako retraktory, neboli zatahovače různých orgánů. Pomocí stahu cívkového svalu plž zalézá do ulity (Ložek, 1956). U plžů se vyskytují jak druhy s odděleným pohlavím, tak hermafroditi. Samci druhů s odděleným pohlavím mají pohlavní žlázu, chámovod a penis. Samice mají pohlavní žlázu, vejcovod a pochvu. Oddělené pohlaví se vyskytuje u většiny předožábrých plžů. Plži plicnatí jsou hermafroditi. Jejich pohlavní soustava je mnohem složitější než u gonochoristů. Pohlavní žláza je obojetná. Jedna část produkuje vajíčka a druhá spermie. Vývod pohlavní žlázy se větví na dva kanálky. Jeden z nich vyvádí vajíčka a druhý chámové buňky. U plicnatých plžů jsou navíc vyvinuty přídatné bílkové a slizové žlázy a vychlípenina vejcovodu, která se nazývá šípový vak (bursa telae). V šípovém vaku se tvoří tzv. šíp lásky, což je tenký a špičatý vápnitý útvar, který do sebe při páření oba partneři vzájemně vsouvají. Na boku těla v blízkosti hlavy se nachází pohlavní vývod. U hermafroditů mohou oba jedinci současně fungovat jako samec i samice, ale většinou je každý z nich činný jako jedno z pohlaví. Z pohlavního otvoru každého jedince je vysunut penis, vagína a šípový vak, jimiž jsou plži navzájem spojeni. Sperma prochází vagínou do receptaculum seminis, což je přívěsek, kde zůstává sperma uloženo až do oplození vajíček (Pfleger, 1988). Nazí plži mají poněkud odlišnou morfologii těla. Jejich tělo je pozměněno redukcí ulity, a proto nemají útrobní vak. Jejich celé tělo tvoří pouze noha, v níž jsou všechny vnitřní orgány uloženy. Plášť má podobu kožního záhybu, který chrání hřbetní stranu v přední části těla. Pod pláštěm je uložen zbytek ulity, buďto v podobě souvislé hřbetní destičky, nebo vápenitých zrníček. Část těla, mezi okrajem pláště a hlavou, se nazývá 18

20 šíje a zbytek horní části těla označujeme jako hřbet. Hřbet nahých plžů bývá různých tvarů. Může být zaoblený, ostrý nebo kýlnatý. Části těla po stranách plže nazýváme boky (Ložek, 1956) Stavba ulity plžů Ulita se skládá ze dvou zcela odlišných vrstev. Z povrchové tenké vrstvy tvořené organickou látkou konchinem, který svým chemickým složením připomíná chitin hmyzu a ze silné vrstvy anorganické, která je složena ze tří vrstviček krystalického uhličitanu vápenatého (Pfleger, 1988). Mikrostruktura a tvrdost ulity závisí na způsobu její krystalizace. Plášť plžů koncentruje v krvi obsažený vápník do okraje pláště, kde se tvoří krystaly a roste tak okraj schránky. Tvorba ulit je ovlivněna řadou faktorů, jako je působení sexuálních hormonů, složení stravy, kyselost vody a teplota (Pfleger & Pradáč, 1981). Organické pigmenty, které měkkýši získávají z potravy, způsobují barevnost ulit. Barvy ulit vznikají kombinací čtyř základních typů pigmentů žlutých karotenoidů, černých melaninů, zelených porfyrinů a modrých nebo červených indigoidů. Většina buněk produkujících pigment je umístěna na okraji ústí ulity (Pfleger, 1988). Ulitu si lze představit jako trubici, která je vinuta kolem osy. Při každém otočení o 360 º kolem osy vznikne jeden závit. Vrchol ulity je nejmenší a nejstarší částí ulity a je ukončen špičkou. Od vrcholu se ulita postupně rozšiřuje až k otvoru zvanému ústí, z něhož plž vylézá. Čára sledující obrysy ulity se nazývá obrysnice. Čára, která sleduje nejvyklenutější části závitů, se označuje jako obvodnice. Místo, kde na sebe závity navazují, je nazýváno šev. Vnitřní stěny závitů jsou k sobě přiloženy těsně, v tomto případě se tvoří tzv. cívka, nebo je mezi závity prostor ve tvaru dutého kužele, zvaný píštěl. Poslední závit, tvořící ústí, je většinou větší než závity ostatní. Společně tyto všechny závity nazýváme kotouč. Většina plžů má ulitu pravotočivou, pouze některé druhy mají ulitu levotočivou. Okraj ústní je označován jako obústí a jeho šířka a vzhled se u jednotlivých druhů liší. Mnohdy je obústí zesíleno zvláštní ztlustlinou neboli pyskem. Pysk signalizuje ukončení růstu ulity a tedy i dospělost plže (Pfleger, 1988). Povrch ulity je většinou příčně nebo podélně rýhovaný. Rýhování může být sotva znatelné i velmi výrazné. Silnější rýhování nazýváme jako žebírkování. Pokud je podélné a příčné rýhování stejně silné a husté, vzniká na povrchu tzv. mřížkování. Povrch může být také zrnitý, tvořený četnými hrbolky. Na tvorbě některých struktur se 19

21 podílí konchin, nejběžnějším konchinovým útvarem je osrstění. Chloupky plžů mohou být jak stálé tak i opadavé (Pfleger, 1988). Důležitou součástí některých ulit je víčko neboli operkulum, což je rohovitá nebo vápenitá destička, pevně přirostlá k hřbetní straně zadního konce nohy plže. Při zatažení nohy a hlavy do ulity, víčko uzavře ústí ulity jako padací dvířka a s louží jako ochrana proti nepřátelům, škodlivinám nebo slunečnímu záření (Pfleger & Pradáč, 1981) Biologie a ekologie suchozemských plžů Způsob života suchozemských plžů Suchozemští plži kladou oplozená vajíčka do země, do skulin v trouchnivějícím dřevě, pod klády a kameny. Vajíčka mají kulatý tvar a jejich počet je u velkých druhů většinou 20 50, někdy i více než 100 (Pfleger, 1988). Vajíčka mají rosolovitý nebo vápenitý obal (Laštůvka et al., 2001). U většiny druhů se mláďata líhnou během šesti týdnů. Vývoj suchozemských plžů je přímý, kdy jsou mláďata miniaturní kopií dospělých jedinců. Většina druhů plžů dospívá za rok, některé druhy za 2 4 roky (Pfleger, 1988). Největší riziko úmrtí plžů je v nejranějších stádiích života. Vajíčka mohou vyschnout nebo poslouží jako potrava jiným živočichům. Také mláďata jsou ohrožena nepříznivým počasím nebo živočichy a z původní snůšky dospívá sotva 5 % plžů. Několik jedinců se však může dožít i osmi až deseti let. Mezi nejběžnější nepřátele plžů patří ptáci, rejsci, ježci, dravý hmyz a také masožraví plži (Pfleger, 1988). Pro plže je největším nebezpečím sucho. Nejaktivnější jsou tedy v noci a za vlhkého počasí (Laštůvka et al., 2001). Přes den se většina plžů schovává na stinných místech. Plži obývající slunné biotopy jsou vybaveni silnostěnnými ulitami světlé barvy, které odrážejí sluneční záření. Některé druhy přečkávají horké letní období ve stavu snížené životnosti, v tzv. letním spánku. Přezimující druhy si vytvářejí pevné vápenité víčko, kterým se zavíčkují a ve snížené životnosti přečkají zimu. Nazí plži se nemohou ukrýt do ulity, a proto se zahrabávají hluboko do půdy nebo zalézají do skulin ve skalách a kmenech. Před slunečním zářením je také chrání velké množství slizu (Pfleger, 1988) Životní prostředí plžů Většině suchozemských plžů se daří nejlépe na vápenitých půdách. Na půdách kyselých, jako jsou vřesoviště a slatiny, nalezneme velmi málo druhů. Zásoba vápníku je nezbytná pro stavbu ulity. Jedinci obývající kyselá místa mají ulity tenké a křehké. Proto jsou vápencové oblasti na výskyt plžů nejbohatší (Pfleger, 1988). 20

22 Plži obývají především vlhká místa, jako jsou křoviny, háje, lesy, vlhké louky, schovávají se pod kůrou starých pařezů, trouchnivějícím dřevem, pod kameny a podobně. Jedinci, kteří upřednostňují sušší místa, jsou k nalezení na rostlinách, stromech, skalách, pod suchým dřívím i pod kameny (Hrabě et al., 1954). Podnebí je důležitým faktorem, ovlivňujícím výskyt plžů, a to především mikroklima. Počet druhů na stanovišti ovlivňuje také různorodost mikrobiotopů opad větví a listí, ležící kmeny, stromy, skály a bylinný kryt. Neméně důležitým faktorem je také činnost člověka a působení hospodářských zvířat (Pfleger, 1988) Potrava plžů Hlavním zdrojem potravy jsou tlející rostliny, houby, řasy a lišejníky (Laštůvka et al., 2001). Plži také konzumují zelené rostliny, především jejich listy. Některé druhy plžů se živí odumřelými těly jiných živočichů a malá část jich je masožravá. Převážná většina plžů upřednostňuje stravu smíšenou (Pfleger, 1988). 3.4 Měkkýši na území České republiky Území České republiky poskytuje možnost studia nejrůznějších problémů týkajících se malakologie. Přispívá k tomu ústřední poloha republiky v srdci Evropy. Dochází zde ke styku vlivu oceánského západu a kontinentálního východu, teplého jihu a chladného severu. Dále také přítomnost mnohých středohorských masivů a sousedství velkých pásemných pohoří, která způsobují mnohostranné pronikání nejrůznějších prvků do naší měkkýší fauny. Naše republika není charakterizována zvláštní měkkýší faunou a zapadá do celkového rámce středoevropských poměrů. Značnou část (45 %) tvoří druhy holarktické, palearktické a evropské, čistě evropských druhů je asi 19 %. Jedná se především o druhy středoevropské, ale také se zde vyskytují některé severoevropské druhy a slabě zastoupeny jsou také boreoalpinské druhy (Ložek, 1948) Společenstva měkkýšů České republiky Společenstva údolních niv Do této skupiny náleží společenstva měkkýšů žijících na zaplavovaných rovinách podél řek a potoků. Nejvíce je tato malakofauna rozvinuta v nížinách a nízkých pahorkatinách. Převládají zde měkkýši vlhkých údolních luk a to druhy rodu vrkoč (Vertigo), údolníček (Vallonia), jantakra (Succinea), vlahovka (Monachoides), hrachovka (Pisidium), apod. (Ložek, 1948). 21

23 Společenstva xerotermní Tato skupina zahrnuje druhy obývající suchá a teplá místa, s nízkým bylinným nebo nejvýše křovinatým porostem a vyhýbající se lesním porostům. Jedná se tedy o stepní formace, které lze dále rozdělit (Ložek, 1956). Stepi v užším slova smyslu: Jedná se o bylinné formace teplých, suchých a nízkých poloh. Podkladem bývají vápenité nezpevněné sedimenty, hlavně spraše a slíny (Ložek, 1956). Nacházejí se zde druhy rodu suchomilka (Helicella), lačník (Zebrina), dále druhy polostepní, jako vrkoč malinký Vertigo pygmaea (Draparnaud, 1801) nebo zrnovka mechová Pupilla muscorum (Linnaeus, 1758) (Ložek, 1948). Stepi skalní: Tyto stepi v příhodném prostředí stoupají vysoko do hor, kde poté tvoří osamělé cizorodé enklávy uprostřed lesů. Nejpříhodnější pro vznik skalních stepí jsou horniny se středně hrubým kamenitým rozpadem, které tvoří ostré srázy, stěny a útesy. Žijí zde druhy jako u předchozí stepní skupiny a dále druhy jako vřetenatka obecná Balea biplicata (Montagu, 1803), závornatka vrásčitá Clausilia parvula (A. Férussac, 1807), skalnice horská Helicigona cingulella (Rossmässler, 1837) a další (Ložek, 1956). Lesostepní formace, xerotermní křoviny a háje: Typickým druhem lesostepi je u nás keřnatka vrásčitá Euomphalia strigella (Draparnaud, 1801), ke které se druží jak druhy hájové, jako hlemýžď zahradní (Helix pomatia Linnaeus, 1758) a keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774), tak druhy stepní jako páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) (Ložek, 1948). Kulturní stepi: Jedná se o společenstva žijící v travnatých příkopech, na mezích, pastvinách, loukách, v oblastech kdysi čistě lesních, které byly druhotně odlesněny. Tato společenstva neobsahují pravé stepní druhy, ale tzv. druhy polostepní. Takovými druhy jsou vrkoč malinký (Vertigo pygmaea), údolníček žebernatý Vallonia costata (O. F. Müller, 1774), oblovka lesklá Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774) (Ložek, 1956) Společenstva lesní Náleží sem většina fauny našich suchozemských měkkýšů. Lesní společenstva lze rozdělit do 4 skupin, které jeví určitý vztah k nadmořské výšce (Ložek, 1956). Teplé háje pahorkatin: Jsou to především doubravy a habřiny. Jedná se o malakozoologicky velmi chudá stanoviště, kde se měkkýši soustřeďují do suťových nebo vlhkých svahových porostů. U nás jsou tyto biotopy v polohách do 500 m 22

24 (Ložek, 1948). Typickými druhy jsou soudkovka žebernatá Sphyradium doliolum (Bruguière, 1792), skelnička stažená Vitrea contracta (Westerlund, 1871) i hlemýžď zahradní (Helix pomatia) (Ložek, 1956). Smíšené lesy středních poloh: Odpovídají submontánnímu pásmu buko-jedlových lesů, mezi m n. m. Tato skupina nemá vyhraněnou faunu. Setkáme se zde například s ostnatkou trnitou Acanthinula aculeata (O. F. Müller, 1774), vřetenovkou hladkou Cochlodina laminata (Montagu, 1803), nebo skalnicí lepou Faustina faustina (Rossmässler, 1835) (Ložek, 1956). Horské lesy: Stanoviště s přirozeným výskytem smrku, který tvoří souvislé porosty, nebo je se slabší příměsí listnatých dřevin, nebo smíšené porosty s bukem a jedlí. Tyto lesy se rozkládají v polohách od 800 až do 1400 m n. m. Najdeme zde druhy jako vrkoče horského (Vertigo alpestris Alder, 1838), závornatku křížatou Clausilia cruciata (Studer, 1820), modranku karpatskou Bielzia coerulans (M. Bielz, 1851) (Ložek, 1956). Klečovité porosty na horní hranici lesa: Nacházejí se zde klečové porosty, dále porosty zakrslých smrků nebo i některých listnatých dřevin. Pásmo se nachází v nadmořských výškách od 1200 do 1700 m. Nalezneme zde plamatku lesní Arianta arbustorum (Linnaeus, 1758) nebo plzáka hnědého Arion subfuscus (Draparnaud, 1805) (Ložek, 1956) Společenstva kulturních poloh Vzhledem k tomu, že je naše republika v mnohých částech intenzivně obhospodařována, vzniká zvláštní nesourodá skupina společenstev, obývající zahrady, sady, parky, pole a další místa, která vznikla díky působení člověka. Pole a sady jsou osídlovány často stepními a polostepními druhy jako je suchomilka obecná Xerolenta obvia (Menke, 1828), v zahradách lze nalézt oblovku lesklou (Cochlicopa lubrica), páskovku keřovou Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774) či hlemýždě zahradního (Helix pomatia). Najdeme zde i druhy, které nejsou našimi původními a omezují se téměř výhradně na kulturní biotopy. Mezi takové druhy patří například páskovka hajní Cepaea nemoralis (Linnaeus, 1758) (Ložek, 1956) Společenstva vodní Vyznačují se ve srovnání se suchozemskými biotopy menší rozmanitostí. V běhutých vodách se objevuje například bahnivka rmutná Bithynia tentaculata (Linnaeus, 1758), ve stojatých vodách plovatku bahenní Lymnaea stagnalis (Linnaeus, 1758) 23

25 a v pramenech například hrachovku obecnou Pisidium casertanum (Poli, 1791) (Ložek, 1956). 3.5 Charakteristika nalezených druhů plžů Páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) Rod: páskovka (Cepaea) (Novák & Peltanová, 2011) Obecná charakteristika Ulita tohoto plže má bělavou, běložlutou, až našedlou základní barvu a vždy je doplněna proužky. Schránka je silnostěnná, pevná, neprůsvitná, matně lesklá, tupě a nepravidelně žebernatá, velmi jemně zrnitá, bez podélných linií (Ložek, 1956). První a druhá páska jsou zpravidla úzké a světle hnědé. Druhá páska často schází anebo je pouze slabě naznačená. Třetí, čtvrtá a pátá páska bývají širší, tmavě hnědé nebo černohnědé. Pátá páska je nejširší, nejvýraznější a je umístěna velmi blízko píštělové krajiny (Pfleger, 1988). Počet závitů ulity je 5 až 5½, jsou dobře klenuté, rychle a pravidelně rostoucí. Ústí ulity je značně šikmé, krátce šikmo eliptické, mírně uťaté klenutým patrem. Obústí je rozšířené, jeho okraj a píštělové pole jsou světle hnědé barvy. Šířka ulity se pohybuje okolo mm a výška je mm (Ložek, 1956) Biotop a rozšíření Biotopem páskovky žíhané jsou stepní stráně, skály, křoviny i lesostepní formace. Často je k vidění také v sekundárních biotopech, jako jsou lomy, vinice, náspy apod. Na jižních vápencových svazích může stoupat až do nadmořské výšky 1500 m (Pfleger, 1988). Páskovka obývá převážně jižní a východní Evropu (Vašátko et al., 2006). V České republice je nejrozšířenější v teplých oblastech, zejména na jižní Moravě (Hudec et al., 2007). 24

26 3.5.2 Páskovka keřová Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774) Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) Rod: páskovka (Cepaea) (Novák, 2011a) Obecná charakteristika Ulita je stlačeně kulovitá, s kuželovitým kotoučem, který má konvexní obrysnice. Základní barvou jsou různé odstíny žluté i červenavé. Páskování je proměnlivé díky splývání pásek, někdy pásky nejsou zřetelné vůbec. Barevná forma páskovky keřové bez proužků je označována jako fuscolabiata. Závitů je 4½ až 5½. Jsou mírně klenuté, dosti rychle a pravidelně rostoucí. Obústí je rozšířené a má bílý okraj i pysk, zevně světle žlutý. Výška ulity je mm, šířka je mm (Ložek, 1956) Biotop a rozšíření Páskovka keřová se vyskytuje v lesích, křovinách, silničních zářezech, stepích a dunách. Celkově si vybírá vlhčí a chladnější místa než páskovka žíhaná. Nalezneme ji také v zahradách, sadech a u starých vlhkých zdí. V Alpách vystupuje až do nadmořské výšky 2000 m (Pfleger, 1988). Jedná se o západo-středoevropský druh, ale vyskytuje se také na severovýchodě Severní Ameriky. V České republice je rozšířená převážně v oblasti Českého masivu, od nížin až do nižších poloh hor. Na východě zasahuje severní pohoří Karpat (Ložek, 1956) Hlemýžď zahradní Helix pomatia (Linnaeus, 1758) Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) 25

27 Rod: hlemýžď (Helix) (Novák, 2011b) Obecná charakteristika Schránka hlemýždě je kulovitá, s kuželovitým kotoučem, silnostěnná, velmi pevná, neprůsvitná, poměrně lesklá, jemně nepravidelně žebernatá. Základní barva je bělošedá, žlutohnědá až hnědá, často se slabě naznačenými páskami hnědo-fialového odstínu. Objevuje se také nepravidelné příčné tmavší žíhání. Závitů je 4½ 5, jsou silně klenuté, rychle a pravidelně rostoucí. Poslední závit značně převládá. Ústí je mírně šikmé, velmi prostorné, okrouhlého nebo vejčitého tvaru. Obústí bývá málo rozšířené, tupé, s bělavým až hnědým pyskem. Píštěl je úzká a zakrytá cívkovým okrajem do té míry, že zbývá otevřená píštělová štěrbina (Ložek, 1956). Výška ulity je mm, šířka mm (Pfleger, 1988). Jedná se o našeho největšího suchozemského plže a také se dožívá nejvyššího věku, a to až šesti let (Hudec et al., 2007) Biotop a rozšíření Biotopem hlemýždě jsou světlé háje, křoviny, louky, druhotně zahrady, sady, i okolí sídlišť. Hlemýžď zahradní dává přednost vápenitému podkladu a na příhodných místech vystupuje i do horských poloh. Nalezneme jej i v chladnějších lesnatých oblastech s kyselejším podkladem, kam byl však druhotně zavlečen (Pfleger, 1988). Doba rozmnožování hlemýždě začíná několik týdnů po probuzení ze zimního spánku a trvá až do července (Reichnolf & Steinbach, 2003). Po několikahodinovém páření kladou dospělí jedinci hlemýždě do půdy několikrát ročně průměrně vajíček. Mladí jedinci se líhnou během dní a dospějí za 2 4 roky (Laštůvka et al., 2001) Plamatka lesní Arianta arbustorum (Linnaeus, 1758) Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) Rod: plamatka (Arianta) (Novák, 2011c) 26

28 Obecná charakteristika Plamatka má kulovitou, poměrně tenkostěnnou, pevnou, mírně průsvitnou, lesklou, jemně nepravidelně rýhovanou ulitu s tupě kuželovitým vyniklým kotoučem a dobře vyvinutými podélnými liniemi. Barva schránky je povětšinou kaštanově hnědá, s mnohými slámově žlutými skvrnami a tmavě hnědou páskou nad obvodnicí. Ulita má 5½ závitů, které jsou pravidelně a rychle rostoucí, dobře klenuté, svrchu mírně stlačené. Poslední závit bývá dobře zaoblený. Obústí je ostré, rozšířené, s bílým a dobře vyvinutým pyskem. Píštěl je velmi úzká, dokonale zakrytá. Šířka ulity je většinou mm, výška mm (Ložek, 1956) Biotop a rozšíření Plamatka lesní žije ve vlhkých lesích nížin, převážně v luzích a údolních porostech, ve vyšších polohách i ve svahových lesích. V horách se vyskytuje i v alpínském pásmu (Ložek, 1948). Jedná se o středoevropsko-subatlanský druh (Pfleger, 1988). Je rozšířena ve východních Pyrenejích, Francii, střední Evropě, Alpách, Britských ostrovech, Skandinávii, Finsku, Karpatech, Ukrajině i baltských zemích. Vyskytuje se téměř po celé České republice. Chybí na teplých bezlesých plošinách. Nejběžněji se nachází v nížinných luzích Polabí a dolního Poohří. Dokonce lze plamatku objevit i na horských rašelinných lukách (Ložek, 1948) Keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774) Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: keřovkovití (Bradybaenidae) Rod: keřovka (Fruticicola) (Zicha, 2011a) Obecná charakteristika Ulita keřovky je kulovitá, se široce kuželovitým kotoučem, středně silnými nebo slabšími stěnami, dosti pevná, mírně průsvitná, matně lesklá, jemně a nepravidelně rýhovaná, s hustými podélnými liniemi. Barva ulity bývá šedobílá, žlutavá, pleťová až 27

29 světle rudohnědá. Obvykle je schránka vybavena hnědou páskou na obvodnici. Ulita má přibližně 5½ závitů, které jsou svrchu mírně, po stranách a naspodu silně klenuté a rychle rostoucí. Ústí je mírně šikmé a téměř okrouhlé. Obústí bývá slabě rozšířené s nezřetelně ohraničeným pyskem (Ložek, 1956). Šířka ulity je většinou mm a výška mm (Pfleger, 1988) Biotop a rozšíření Tento plž obývá háje, úpatí lesních skal, lužní nížiny, druhotně také křoviny, meze, příkopy u silnic. Je rozšířen ve střední a východní Evropě a Asii. Na západě zasahuje až do východní Francie a východní Skandinávie (Pfleger, 1988) Vlahovka narudlá Monachoides incarnatus (O. F. Müller, 1774) Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: vlahovkovití (Hygromiidae) Rod: vlahovka (Monachoides) (Zicha, 2011b) Obecná charakteristika Vlahovka narudlá má stlačeně kulovitou, tenkostěnnou, poměrně pevnou, slabě průsvitnou, matnou až matně lesklou, slabě rýhovanou, velmi jemně zrnitou ulitu se široce kuželovitým kotoučem. Schránka je světle šedožlutá až narudle hnědá, většinou s bledou páskou na obvodnici. Vlahovka má 6 až 6½ mírně klenutých, pomalu a pravidelně rostoucích závitů. Poslední závit má ve své první třetině naznačenou hranu na obvodu. Ústí bývá šikmé, šikmo příčně eliptické. Obústí je ve spodním úseku otupené, jinak ostré, poměrně rozšířené. Pysk bývá docela úzký a narudlý. Píštěl je úzká, lehce zakrytá cívkovým okrajem, ale vždy otevřená. Rozměry ulity jsou 9 10 mm výška a mm šířka (Ložek, 1956) Biotop a rozšíření Vlahovka narudlá je původně lesní druh, obývající vlhčí sutě a údolní porosty od nížin až do hor. Postupně pronikala i do vlhčích kulturních ploch. Jedná se o středoevropský 28