UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Farmaceutická fakulta v Hradci Králové

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie VÝSLEDKY KOPROLOGICKÝCH VYŠETŘENÍ OVCÍ (Ovis ammon f. aries) INFIKOVANÝCH MODELOVÝM PARAZITEM A OŠETŘENÝCH VYBRANÝM ANTHELMINTIKEM Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Hradec Králové 2013 Karolína Škávová

2 Prohlašuji, že tato práce je mým původním autorským dílem. Veškerá literatura a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpala, jsou uvedeny v seznamu použité literatury a v práci řádně citovány. Tato práce nebyla použita k získání jiného či stejného titulu. V Hradci Králové dne Karolína Škávová

3 Mé upřímné poděkování za všestrannou pomoc, vstřícnost i trpělivost včetně kvalifikovaných cenných rad a připomínek při vypracování diplomové práce věnuji prof. RNDr. Jiřímu Lamkovi, CSc. Dále děkuji své rodině a mému příteli za morální podporu a pomoc během celého studia.

4 ABSTRAKT Univerzita Karlova v Praze Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie Studentka: Karolína Škávová Školitel: prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Název diplomové práce: Výsledky koprologických vyšetření ovcí (Ovis ammon f. aries) infikovaných modelovým parazitem a ošetřených vybraným anthelmintikem. Helmintorezistence je v současnosti závažným problémem v chovech mnoha druhů hospodářských zvířat, limituje jejich zdravotní stav a navazující produkčnost chovů. Jsou studovány mechanismy vedoucí ke vzniku helmintorezistence. K dlouhodobě využívaným modelových parazitům patří contortus. Tato krevsající hlístice se řadí k nejvýznamnějším původcům parazitárních infekcí u ovcí a koz. Cílem této diplomové práce bylo popsat pomocí parazitologických metodik průběh parazitóz experimentálně navozených dvěma různě citlivými kmeny contortus u ovcí. Zvířata vstupující do jednotlivých studií byla odčervena suspenzí albendazolu (dávka 30 mg/kg ž. hm.) nebo suspenzí monepantelu (dávka 2,5 mg/kg ž. hm.). Poté byla infikována kmeny ISE (plně citlivý k anthelmintikům) a WR (plně rezistentní k anthelmintikům) s L 3 larvami contortus. Ve vzorcích trusu zvířat byl stanoven počet vajíček kvantitativní ovoskopickou metodou a byly identifikovány rody dalších endoparazitů pomocí kvalitativní ovoskopické metody. V případě prvního a druhého experimentu byl během infekce podáván flubendazol vždy ve třech po sobě jdoucích dnech v rozdílně velkých dávkách s cílem využití léčiva k vyvolání helmintorezistence. Bylo prokázáno, že interval mezi podáním L 3 infekčních larev zvířatům a vylučováním vajíček trusem je v rozmezí dní. Na konci každého experimentu byla zvířata utracena a z jejich slezů byli izolováni dospělci contortus. Získaní dospělci parazitů byli následně využiti k dalšímu ex vivo testování v oblasti helmintorezistence (Katedra biochemických věd Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové).

5 ABSTRACT Charles University in Prague Faculty of Pharmacy in Hradec Králové Department of Pharmacology and Toxicology Student: Karolína Škávová Supervisor: prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Title of diploma thesis: Results of coprological diagnosing in sheep (Ovis ammon f. aries) infected by model parasite and treated by selected anthelmintic. Anthelmintic resistence is currently a serious problem in breeding of many species of farm animals, it restricts their health condition and subsequent productivity of breeding. The mechanisms leading to the formation of anthelmintic resistence are being studied. One of the long term used parasitic models is contortus. This blood-sucking nematode belongs to the most important originators of parasitic infections in sheep and goats. The aim of this thesis was to describe a course of parasitoses experimentally induced by two differently susceptible strains of contortus in sheep by parasitological methods. The animals in each study were dewormed with albendazole suspension (dose of 30 mg/kg bw) or monepantel suspension (dose of 2.5 mg/kg bw). Then they were infected by strains ISE (fully susceptible to anthelmintics) and WR (fully resistant to anthelmintics) with L 3 larvae of contortus. The number of eggs in samples of animal faeces was determined by the quantitative ovoscopical method and other genera of endoparasites were identified by the qualitative ovoscopical method. During the first and the second experiment, flubendazole was administered in three days in various doses to induce anthelmintic resistance. The interval from 16 to 26 days between the infecting of the animals with L 3 larvae and the excretion of eggs was detected. At the end of each experiment the animals were euthanized and the adults of contortus were isolated from their abomasa. These adult parasites were subsequently used for further ex vivo testing on anthelmintic resistence (Department of Biochemical Sciencies Faculty of Pharmacy, Charles University in Hradec Králové).

6 OBSAH 1 ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Ovce domácí Přehled vývoje chovu ovcí v ČR Produkty získávané z chovu Plemena a užitkové typy Specifika trávicího traktu Nejčastější parazitární onemocnění ovcí Ektoparazitózy ovcí Endoparazitózy ovcí contortus Systematické zařazení Morfologie Vývojový cyklus a způsob přenosu Klinické příznaky a patologické nálezy Diagnóza Terapie Prevence Farmakoterapie helmintóz Rozdělení anthelmintik Helmintorezistence Léčivé přípravky použité v experimentech Albendazol Flubendazol Monepantel... 25

7 3 CÍLE PRÁCE EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST Místo a časové rozložení experimentů Experimentální zvířata Použité kmeny contortus Sběr a uchování vzorků Pracovní pomůcky, přístroje, chemikálie a materiál Metodiky parazitologických vyšetření Kvalitativní ovoskopická metoda Kvantitativní ovoskopická metoda Metoda koprokultur pro diagnostiku infekčních larev L Vliv selekčního tlaku (opakované podání dávek flubendazolu) na účinnost a metabolismus flubendazolu u contortus Experiment č Experiment č Účinnost a metabolismus flubendazolu u citlivých a rezistentních kmenů contortus Experiment č Experiment č VÝSLEDKY Experiment č Experiment č Experiment č Experiment č DISKUZE Systém ustájení zvířat... 49

8 6.2 Přítomnost vajíček v trusu Počty vyprodukovaných vajíček Produkce vajíček s ohledem na kmen contortus Vliv flubendazolu na původce parazitózy Porovnání výsledků s literaturou ZÁVĚR LITERATURA PŘÍLOHY... 59

9 1 ÚVOD Aktuálně vysoce významným tématem experimentální i terénní veterinární parazitologie je tzv. helmintorezistence, tj. odolnost mnohých druhů parazitů prakticky proti všem dostupným skupinám léčiv. Helmintorezistence je diagnostikována celosvětově, přednostně v oblastech s nejintenzivnější živočišnou výrobou využívající běžné hospodářské druhy zvířat (ovce, skot, prase), ale i další druhy (koně, farmově chovaní jelenovití, aj.). Tento nepříznivý vývoj, kdy naprostá většina léčiv přestala být dostatečně účinnými, se mj. promítla do omezení až plného zastavení chovatelských aktivit některých hospodářských druhů (hlavně ovcí a skotu) v oblastech jejich tradičně intenzivního využívání (jižní Afrika, jižní Anglie, aj.). Přirozenou reakcí parazitologických a farmakologických odborných pracovišť po celém světě je snaha rozpoznat důvody vzniku helmintorezistence a nalézt řešení tohoto chovatelského problému. V současnosti existuje několik teorií vysvětlujících důvody vzniku odolnosti parazitů proti antiparazitikům, patří mezi ně i biotransformační změny v jejich organismech, které jim umožní efektivněji přežít kontakt s podaným léčivem. Tento mechanismus je předmětem intenzivního zájmu školitelského pracoviště spolupracujícího s Katedrou biochemických věd Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, při kterém jsou využíváni modeloví parazité chovaní na hospodářských či laboratorních zvířecích hostitelích. Tato diplomová práce se zabývá využitím dvou různě helmintorezistentních kmenů hlístice slezovky obecné ( contortus), jejíž dospělci byli vychováni na ovcích, z nich izolováni a dále využiti v ex vivo studiích. 1

10 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Ovce domácí Ovce patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla), podřádu přežvýkavců (Ruminantia), čeledi turovitých (Bovidae), podčeleď kozy (Caprinae), která má tři rody: ovce (Ovis), kozy (Capra) a kamzík (Rupricapra). Rod ovce má dva druhy: ovce tlustorohá (Ovis canadensis) a ovce obecná (Ovis ammon) (Horák et al. 2004, Laštůvka et al. 2001) Přehled vývoje chovu ovcí v ČR Ovce patří k nejstarším domestikovaným hospodářským zvířatům. Všestranná užitkovost, kratší reprodukční cyklus, jednodušší ošetřování a velká přizpůsobivost způsobily, že se jejich chov postupně rozšířil do všech zeměpisných pásem a rozdílných nadmořských výšek (Horák et al. 2004). Na území České republiky má chov ovcí dlouholetou tradici, chovají se zde od 9. století. Historicky nejslavnější etapou rozvoje ovčáctví bylo období zlatého rouna ( ). V této době se u nás chovalo přes 2 miliony kusů ovcí a jejich chov byl hlavním odvětvím živočišné výroby. Řada příčin způsobila postupnou stagnaci ovčáctví. Nepříznivé podmínky trvaly i v období tzv. první republiky. V roce 1935 se počet ovcí snížil až na kusů. Nerovnoměrný vývoj u nás pokračoval i v poválečném období. Od roku 1970 se početní stavy ovcí postupně zvyšovaly až do roku 1990, kdy bylo v ČR chováno kusů. V roce 1990 došlo k výrazné restrukturalizaci zemědělství vlivem přestavby užitkového zaměření ovcí (z vlnařského na masnou a kombinovanou užitkovost). V této souvislosti v letech klesl stav ovcí o plných 80 %. Prudký pokles počtu ovcí se zastavil až v roce 2000, kdy se chovalo pouze kusů. Počet ovcí se od roku 2000 zvýšil na kusů v roce 2011, což představuje nárůst o kusů, tj. o 148,6 % (viz Tab. 1) (Horák et al. 2004, Roubalová 2011, Vějčík 2007). 2

11 Tab. 1 Vývoj počtu ovcí chovaných v ČR v letech Převzato z: Roubalová (2011) Produkty získávané z chovu Hospodářský význam chovu ovcí spočívá v jejich mnohostranné užitkovosti, kterou tvoří hlavní a vedlejší produkty. Mezi hlavní produkty získávané z chovu ovcí patří maso, vlna, mléko a kůže. K vedlejším produktům se řadí lanolin, krev, vnitřnosti, lůj, endokrinní žlázy, rohy a kosti. Nezanedbatelný je také nepřímý užitek z chovu ovcí, který tvoří produkce mrvy tzv. košárování, což je specifický způsob přímého hnojení travních porostů. Dalším významným nepřímým užitkem je i ochrana životního prostředí, potřeba udržet osídlení venkova a tradiční kulturní ráz zemědělské krajiny (Horák et al. 2004) Plemena a užitkové typy Ve světě existuje přes 600 kulturních plemen ovcí. Pro jejich třídění a posuzování existují rozdílné hodnotící systémy. Zootechnická klasifikace dělí plemena ovcí podle délky a tvaru ocasu do čtyř základních skupin: krátkoocasé, dlouhoocasé, tlustoocasé a tlustozadké. Dalším typem klasifikace je hodnocení podle stupně prošlechtění, kdy lze plemena rozdělit na primitivní (valaška, kamerunská, jacob), zušlechtěná (cigája, zušlechtěná valaška, zušlechtěná šumavka) a ušlechtilá (plemena merinová, masná, dojná). Plemena ovcí se třídí i podle vlny, a to podle několika hledisek charakteru vlny, utváření rouna, jemnosti vlny, délky vlny, počtu ročních stříží, lesku vlny, barvy vlny a kůže. Nejčastější způsob klasifikace plemen je podle užitkového typu. Toto členění může být různé, a to s ohledem na výrobní zaměření, chovatelské podmínky a počet chovných plemen. U nás se vžilo následující označení užitkových typů: kombinovaný vlnařsko-masný (merinolandschaf, žírné merino, bergschaf apod.), masný (suffolk, charollais, texel, oxford down aj.), dojný (východofríská, lacaune, assaf atd.) a plodný (romanovská, finská, olkuská) (Horák et al. 2004, Sambraus 2006). 3

12 Rozdílné chovatelské podmínky, různé systémy chovu, užitkové zaměření a tradice jsou důležité faktory při rozhodování o vhodnosti plemene. Vzhledem k přírodním a klimatickým podmínkám v rámci České republiky je vedle čistokrevné plemenitby chov ovcí zaměřen na ověřené systémy užitkového křížení, které využívá vyšší užitkovosti a odolnosti u nově vzniklých kříženců. Nejpočetnějším masným plemenem rozšířeným v našich výrobních oblastech a chovatelských systémech je plemeno suffolk. Mezi kombinovanými plemeny převládají ovce šumavské a plemeno romney. Dojná a plodná plemena zastupuje ovce východofríská, romanovská a olkuská (Horák et al. 2004, Roubalová 2011) Specifika trávicího traktu Trávicí soustava umožňuje příjem a trávení potravy, vstřebávání živin a vylučování nestrávených zbytků potravy z těla. Trávicí soustava se také spolupodílí na udržování stálosti vnitřního prostředí, na hospodaření s vodou a minerálními látkami, na ochraně organismu před toxickými látkami a proti mikroorganismům (Cibulka et al. 2011, Marvan et al. 2003). Trávicí ústrojí má u všech druhů hospodářských zvířat velmi podobnou stavbu, která vykazuje s ohledem na charakter potravy druhové rozdíly ve funkci a velikosti jednotlivých orgánových oddílů. V důsledku přizpůsobení se konkrétnímu typu přijímané potravy mohou být zvířata rozdělena na masožravce, všežravce a býložravce. U masožravců je trávicí trakt přizpůsoben pro příjem koncentrované potravy, jejich žaludek je malý, tenké i tlusté střevo kratší, takže trávení trvá pouze několik hodin. U býložravců se některé orgány (předžaludek) zformovaly na rezervoár potravy, do kterého mohou přijímat velké množství rostlinné hmoty určené k následnému trávení. V této souvislosti došlo k prodloužení střeva, ve kterém může být těžko stravitelná potrava trávena i několik dní. Ke strukturálním adaptacím patří i rozdílné utváření zubů u býložravců (mohutně vyvinutý chrup je přizpůsoben k drcení hrubé potravy) a rovněž jejich slinné žlázy jsou více vyvinuté než u masožravců (na 1 kg přijaté čerstvé trávy se vyloučí asi 0,5 l slin, na 1kg sena 4-5 litrů) (Cibulka et al. 2011, Marvan et al. 2003, Miholová a Lipský 1984). U přežvýkavců, u nichž je trávicí ústrojí nejlépe přizpůsobeno k využití rostlinné stravy bohaté především na celulózu, tvoří v břišní dutině rozsáhlé ústrojí předžaludek a žaludek. Předžaludek se skládá ze tří částí, které vznikly jako rozšířeniny jícnu. 4

13 Jsou to bachor (rumen), který je největší, čepec (reticulum) a kniha (omasum). V předžaludku podléhá potrava fyzikálním změnám a mikrobiálnímu trávení, které je zabezpečeno anaerobními bakteriemi a nálevníky. Vlastním žaludkem přežvýkavců je slez (abomasum), ve kterém je potrava vystavena účinkům kyselé žaludeční šťávy. Tím se přežvýkavci zásadně liší od nepřežvýkavých býložravců, u nichž dochází k trávení celulózy až v tlustém střevě (Cibulka et al. 2011, Marvan et al. 2003, Miholová a Lipský 1984) Nejčastější parazitární onemocnění ovcí Podnebí v naší geografické oblasti a intenzivní vypásání větších pastevních areálů umožňuje rozvinutí vývojových cyklů mnoha parazitů ovcí. Silné parazitární infekce nezpůsobují pouze ztráty přímé (vyšší úhyn a nižší kvalita masa), ale i nepřímé, které se projevují snížením produkce (výrazně zhoršená užitkovost), negativním vlivem na reprodukci (významně snížená plodnost) a zvýšením vnímavosti k jiným onemocněním (sekundárně vystupňovaný úhyn) (Horák et al. 2012, Kuchtík et al. 2007). Podle lokalizace parazitů na hostiteli nebo uvnitř hostitele dělíme parazity na vnější (ektoparazité) a na vnitřní (endoparazité) (Horák a Scholz 1998) Ektoparazitózy ovcí Svrab (prašivina) Svrab ovcí je nakažlivé rychle šířící kožní onemocnění projevující se těžkým postižením kůže se zánětem a svěděním. Jeho původcem jsou zákožky rodu Sarcoptes (postihující zejména hlavu), Psoroptes (především na krku, hřbetě, bocích a kořenu ocasu jsou považovány za nejzávažnější) a Chorioptes (nacházený obvykle na končetinách u beranů). Svrab propuká zejména v zimních a jarních měsících v důsledku oslabení z neplnohodnotné stravy. Diagnóza se stanoví nálezem zákožek v seškrabech z kůže. Léčba se provádí ivermektinovými injekčními přípravky nebo koupelemi, případně lokálním ošetřením syntetickými pyrethroidy (Axmann a Sedlák 2008, Vějčík 2007). Klošovitost Klošovitost je u ovcí poměrně častá ektoparazitóza, způsobuje ji 5-7 mm velký kloš ovčí (rod Melophagus), jehož celý vývoj se odehrává v rouně. Kloši sají krev, dráždí 5

14 zvířata a také přenáší další infekční choroby. K terapii klošovitosti se využívá stejných přípravků jako při léčbě svrabu, za nejúčinnější jsou považovány koupele ostříhaných ovcí (Horák et al. 2012, Kuchtík et al. 2007). Vši a všenky Jejich výskyt je zejména v zimním období při ustájení ovcí v ovčíně. Tito parazité zneklidňují chovaná zvířata při svém pobytu na kůži nabodáváním jejich pokožky. K terapii se používá stejných preparátů jako při výskytu prašiviny (Axmann a Sedlák 2008, Kuchtík et al. 2007). Myiáze Tímto termínem se označuje napadení živých zvířat larvami hmyzu. Nejzávažnější zdravotní problémy způsobují larvy much (rod Lucilia, Calliphora), které se po nakladení vajíček samičkami vyvíjejí ve velkém počtu v drobných rankách a oděrkách kůže. Vylíhlé larvy se zavrtávají do kůže, kde velmi často navozují sekundární bakteriální infekci a těžký zánět vedoucí k celkové sepsi a častému úhynu zvířete. Léčba je založena na individuálním ošetření, jež zahrnuje ostříhání vlny v postižené krajině, odstranění larev a ošetření ložiska dezinfekčními, antibiotickými a insekticidními přípravky (Horák et al. 2012, Vějčík 2007). Mezi myiáze patří i střečkovitost, jejímž původcem je střeček ovčí (Oestrus ovis). Samičky střečka nalétávají na ovce a kladou jim do okolí nozder larvy, které vnikají do horních cest dýchacích případně do paranazálních dutin, výjimečně i do mozku. Toto onemocnění je charakterizováno chronickým zánětem nosních a hlavových dutin, které může vyvolat až v 80 % uhynutí zvířat udušením. V současné době není střečkovitost v našich chovech rozšířena, vyskytuje se však v okolních státech (Jagoš et al.1982, Vějčík 2007) Endoparazitózy ovcí Motoličnatost Původcem tohoto onemocnění jsou tři druhy: motolice jaterní (Fasciola hepatica) parazitující v játrech, motolice kopinatá (Dicrocoelium dendriticum) parazitující ve žlučovodech i v játrech a motolice Paramphistomum spp. parazitující v předžaludcích ovcí. Motolice ke svému vývoji potřebují mezihostitele a to suchozemské plže 6

15 a mravence, jejichž pozřením se zvíře nakazí. Klinické příznaky zahrnují výskyt průjmů, hubnutí, narušení funkce jater, žloutenku, anémii, otoky mezisanační a zhoršení výživného stavu. K terapii se nejčastěji využívají perorálně aplikované benzimidazolové preparáty popřípadě injekční přípravky na bázi avermektinu, jež musejí obsahovat speciální složku zajišťující účinnost proti motolicím (klorsulon) (Axmann a Sedlák 2008, Jagoš et al. 1982). Tasemničnatost Tasemničnatost je parazitóza vyvolávána tasemnicemi rodu Moniezia (Moniezia expansa, M. benedini), jež cizopasí v tenkém střevě ovce. Dorůstají v něm až 8 cm denně a dosahují v dospělosti celkové délky až 4 m. Zralé články s vajíčky parazita odcházejí do vnějšího prostředí trusem, kde probíhá vývojový cyklus přes mezihostitele, kterými jsou půdní roztoči čeledi Orobatidae. K nakažení dalších jedinců, nejčastěji jehňat, dochází na pastvě pozřením roztočů, kteří za vlhka migrují na vrcholky travin. Ke klinickým příznakům patří poruchy trávení, průjmy, hubnutí, křeče a častý úhyn. Podstatný je i sekundární důsledek infekce, kterým je porušení střevní bariéry a rozvoj dalších bakteriálních infekcí, především enterotoxémie ovcí. K léčbě se opět používají benzimidazolové preparáty, které však musejí být podány ve dvojnásobných dávkách (Černošek et al. 1989, Kuchtík et al. 2007). Vrtohlavost Toto onemocnění vyvolává larvální stádium (boubel) tasemnice psí (Polycephalus multiceps), která žije ve střevě psovitých šelem. Ovce se nakazí při pastvě vajíčky tasemnice, která se dostala trusem psa na trávu. Z vajíček se ve střevech ovcí uvolňují larvy (onkosféry), které jsou krví a lymfou zanášeny do mozku. Zde se usazují a přeměnují v larvocysty (boubel). Shluk boubelů dorůstá do velikosti slepičího vejce a svým tlakem způsobuje atrofii mozkové tkáně. Charakteristickými příznaky jsou nekoordinované pohyby a křeče, zvířata se pohybují do kolečka, po celkovém vysílení hynou. Terapie se v našich chovech neprovádí. Důležitým opatřením je pravidelné odčervování psů a bezpečná likvidace hlav napadených ovcí (Jagoš et al. 1982, Vějčík 2007). 7

16 Kokcidióza V poslední době výrazně narůstá podíl primárních infekcí, kdy jsou kokcidie jediným zdrojem nemocnosti u jehňat. Toto onemocnění způsobuje několik druhů jednohostitelských kokcidií, které jsou nepřenosné na jiná hospodářská zvířata. Klinicky se kokcidióza u jehňat projevuje krvavými průjmy, teplotami, nechutenstvím a rychlým hubnutím. U starších kusů pozorujeme ojedinělý nález vajíček kokcidií v trusu bez jakýchkoli klinických příznaků. Tato skutečnost je dána jejich věkovou rezistencí, kterou zvířata získávají ve věku 5 až 6 měsíců. Včasná léčba je nezbytná, používají se preparáty na bázi toltrazurilu a sulfonamidy (Horák et al. 2012, Vějčík 2007). Plicní červivost Plicní červivost je souhrnné označení pro onemocnění dýchacích cest a plic vyvolané několika druhy parazitů. Poměrně častě jsou u ovcí rozšířeny tzv. malé plicní hlístice. Jde především o plicnivku obecnou (Müllerius capillaris) a o plicnivku kozí (Protostrongylus rufescens). Jsou to drobní vláskovití červy, pouze 15 až 40 mm velcí, kteří parazitují v průduškách plic a způsobují zde lokální záněty tkáně. Oba druhy mají složitý nepřímý vývoj přes mezihostitele, kterými jsou suchozemští plži. Larvy parazita odcházejí z hostitele trusem a vnikají do plžů, kde dospívají v infekční stádia. Zvířata se nakazí na pastvě příjmem kontaminovaného porostu (larvy a mezihostitelé). Klinické příznaky se projevují většinou pouze kašlem. K léčbě se využívají benzimidazolové nebo ivermektinové přípravky (Axmann a Sedlák 2008, Vějčík 2007). Mezi velké plicní hlístice patří plicnivka ovčí (Dictyocaulus filaria), která je až 100 mm dlouhý bělavý nitkovitý červ. Tento parazit prodělává přímý vývoj v hostiteli, kde se usazuje v jeho průdušnici a v průduškách. Přenos, příznaky a léčba nemoci jsou stejné jako u malých plicnivek (Jagoš et al. 1982, Vějčík 2007). Slezová a střevní červivost Gastrointestinální hlístice patří mezi nejčastější a nejrozšířenější skupinu cizopasníků u ovcí. V běžných chovech neexistuje zvíře bez těchto parazitů, vyskytují se prakticky u každého jedince a skoro vždy jde o smíšenou infekci více rodů. Moderní odčervovací programy dnešní doby tyto hlístice potlačují a udržují na určité nízké úrovni tak, aby si zvířata mohla vytvořit vlastní imunitu a nebyla ohrožována na zdraví a životě (Langrová et al. 2007). 8

17 Původcem tohoto onemocnění jsou rody oblých červů, které parazitují ve slezu (, Ostertagia), v tenkém střevě (Trichostrongylus, Nematodirus, Bunostomum) a v tlustém i slepém střevě (Chabertia, Oesophagostomum, Truchuris). Jejich délka dosahuje od 10 do 50 mm, jsou vláskovitého nebo nitkovitého tvaru. Zdrojem nákazy jsou nemocná zvířata, která vylučují s trusem vajíčka výše uvedených parazitů. Následně se z vajíček líhnou larvy schopné pohybu ve vnějším prostředí. Tyto infekční larvy jsou pak spásány dalšími zvířaty. Vývoj tak probíhá bez mezihostitelů. Klinické příznaky závisí na věku a stavu zvířete a na druhu původců. Typickým projevem parazitózy je nechutenství a průjem velmi často s příměsí krve. Později může nastat anémie, tj. bledost spojivky a sliznic. Dochází k hubnutí, objevují se nezánětlivé otoky na spodině břišní, zhoršuje se růst i kvalita vlny. Pokud nejsou zvířata léčena, zaostávají silně ve vývinu a může dojít až k jejich úhynu. K terapii se využívají benzimidazolové nebo ivermektinové přípravky (Jagoš et al. 1982, Kuchtík et al. 2007). 2.2 contortus K nejvýznamnějším parazitárním onemocněním, která omezují přežití a produktivitu malých přežvýkavců (ovcí a koz), patří infekce vyvolané oblými červi (Nematoda) čeledi Trichostrongylidae (Waller a Chandrawathani 2005). Celosvětově nejnebezpečnějším a nejrozšířenějším patogenním hlístem je contortus známý také jako vlasovka slezová. Tento krev sající parazit se přisaje ke sliznici slezu, kterou následně naruší pomocí malého zubu uloženého v ústní kapsuli. Je pravděpodobně jediným nematodem, jenž může být přesně diagnostikovaný bez pomoci složitých laboratorních testů. Ačkoliv se vyskytuje ve smíšených infekcích s ostatními hlísty, jeho vajíčka vždy v trusu na pastvinách dominují. Nejčastějším klinickým projevem haemonchózy je anémie a poruchy zažívacích orgánů (Langrová et al. 2007, Waller a Chandrawathani 2005). Výskyt této parazitózy je běžný v podhorských a zaplavovaných pastvinách, v deštivém období hlavně v létě. Ekonomické ztráty vznikají hynutím (především jehňat), snížením přírůstků, snížením produkce vlny i mléka a zaostáváním ve vývinu (Jagoš et al. 1982). 9

18 2.2.1 Systematické zařazení Systematické zařazení parazita do taxonomie: Říše: Podříše: Kmen: Podkmen: Třída: Podtřída: Řád: Podřád: Čeleď: Rod: Druh: Animalia Metazoa Vermes Nemathelmintes Nematoda Secernentea Rhabditida Strongylata Trichostrongylidae contortus (Kotrlá a Kotrlý 1977, Laštůvka et al. 2001, Ryšavý et al. 1989) Morfologie Hlístice rodu mají protáhlé až niťovité tělo válcovitého průřezu, nesegmentované a pokryté odolnou kutikulou. Na předním konci těla je ústní aparát, který tvoří rudimentární ústní kapsula s ostrým kyjovitým zubem, pomocí něhož paraziti narušují cévy. Ocasový konec je tupě kuželovitý. Pohlaví je oddělené, přičemž samičky jsou charakteristické svými bílými vaječníky, které prosvítají a dávají vzhled spirálně stočené růžovobílé stužky (viz Obr. 1). Tělo samců je červeně zbarvené (Erhardová et al. 1953, Horák a Scholz 1998, Lax 1956). Sameček má délku mm a šířku 0,287-0,389 mm. Zadní konec těla tvoří kopulační burza (bursa copulatrix), která je tvořena dvěma bočními (laterálními) laloky a jedním malým hřbetním (dorzálním) lalokem. Všechny tyto laloky jsou vyztuženy různě uspořádanými žebry. Součástí samčí pohlavní soustavy jsou také pomocné kopulační orgány tzv. spikuly a gubernákulum. Spikuly jsou tmavohnědé barvy a měří 10

19 0,394-0,486 mm. Gubernákulum je světlejšího zbarvení než spikuly a měří 0,198-0,261 mm (Kotrlá a Kotrlý 1977, Ryšavý et al. 1989). Samička je mm dlouhá a 0,378-0,564 mm široká. Pohlavní otvor samiček (vulva) leží 2,8-4,5 mm od konce těla a je krytý nápadným kutikulárním záhybem (Kotrlá a Kotrlý 1977, Lax 1956). Tvar vajíček u druhu contortus je velmi kolísavý. Mohou být široce oválná, pravidelná nebo naopak zcela asymetrická. Jsou kladena samičkami v rozrýhovaném stavu do 4-16 velkých blastomer, které vyplňují uvnitř celý prostor. Blastomery jsou šedě zbarvené, jejich střed je však světlý a jasný, čímž jsou velmi charakteristické a dají se tímto dobře rozeznat od vajíček jiných druhů (viz Obr. 2) (Ryšavý a Erhardová 1953). Obr. 1 Samička contortus Převzato z: Obr. 2 Vajíčka contortus Převzato z: 11

20 2.2.3 Vývojový cyklus a způsob přenosu contortus patří mezi hlístice s přímým životním cyklem, který probíhá jednak v hostiteli (endogenní fáze) a také ve vnějším prostředí hostitele (exogenní fáze). Dospělá samička parazita je velice plodná, klade průměrně 5000 vajíček denně. Z vajíček se na vzduchu za hodin vylíhne larva 1. stádia (L 1 ), která cestuje po vlhké trávě do různé vzdálenosti od trusu. Odolnost larev prvního stádia vůči teplotním a vlhkostním výkyvům je malá, také druhé larvální stádium je málo odolné. Pokud by zvíře tuto larvu pozřelo, byla by v žaludku strávena, aniž by byla schopna vyvolat nákazu. Teprve za 6-8 dní od vylíhnutí, kdy již larva prodělala druhé svlékání, se stává velmi odolným infekčním stádiem (L 3 ). Na pastvině se infekční larvy rozlézají nejen horizontálně, ale i vertikálně. Migrace a délka života těchto larev závisí na různých podmínkách vnějšího prostředí. Mezi 3 hlavní faktory patří teplota, vlhkost a intenzita světla. Ve velké většině případů je na vrcholcích stébel a listů trav největší počet larev v časném ránu (za rosy), večer a v noci. Počet larev závisí na výšce a bujnosti travního porostu (Lax 1956, Kotrlá et al. 1984, Ryšavý a Erhardová 1953). Hostitelské zvíře se nakazí při pastvě spolknutím infekční larvy, která je v předžaludku zbavena kutikuly. Následně cestuje do žaludku, kde se mění a vytváří během 48 hodin čtvrté larvální stádium (L 4 ). Larva 4. stádia se zavrtává do sliznice a začíná sát krev. Po několika dnech se vrací na povrch žaludku a přeměňuje se v dospělého jedince (L 5 ). Tito dospělci se přichycují ke sliznici slezu, během dní začínají produkovat první vajíčka (viz Obr. 3) (Elsheikha a Khan 2011, Ryšavý a Erhardová 1953). Obr. 3 Životní cyklus parazitického hlísta contortus Modifikováno dle: 12

21 2.2.4 Klinické příznaky a patologické nálezy Parazité škodí hlavně tím, že způsobují změny na sliznici slezu, což vede ke špatné funkci zažívacích orgánů. Zvíře nemá dostatek potřebných výživných látek. Jelikož se hlísti živí krví a průměrně jeden dospělý červ vysaje hostiteli 0,05 ml krve denně, dochází při těžkých infekcích k postupné progresivní chudokrevnosti. Vylučovanými toxiny a produkty svého metabolismu působí cizopasníci pomalou otravu u nakažených zvířat. Škodlivé zplodiny často poškozují srdce (Kotrlá et al. 1984, Páv et al. 1981, Ryšavý a Erhardová 1953). Haemonchóza může proběhnout podle síly infekce akutně nebo chronicky. Po masivním napadení nastane taková náhlá ztráta krve, což způsobí úhyn zvířat již během několika málo dní. V případě mírnější infekce se výživný stav ovcí postupně zhoršuje. Zvířata ubývají na váze, ztrácí odolnost vůči všem tělesným zatížením, slábnou, pomalu chodí, snadno padají, zůstávají ležet a nemohou se ihned postavit. Později se objevují otoky na různých částech těla, hlavně v krajině břišní a na hlavě. Zvířata trpí nechutenstvím, objevují se řídké průjmy mnohdy s příměsí krve. V okolí konečníku a na spodní ploše ocasu je srst slepena zaschlým trusem. Sliznice a spojivky jsou nápadně bledé. Vlna je rozcuchaná, lámavá a bez lesku. Tělesná teplota bývá zvýšená (až 40-40,5 C). Nemocné ovce se obvykle vyhýbají ostatním, trpí depresí a vždy stojí s vyklenutým hřbetem stranou. Při zimním nedostatku potravy a vysokém stavu sněhu se přidružují další bakteriální infekce. Snižuje se odolnost proti jiným parazitózám a dochází k úhynu. Nejvíce jsou ohrožena jehňata, u nichž dochází až ke 100 % uhynutí (Kotrlá et al. 1984, Lax 1956, Slanina et al. 1991). V krvi klesá hladina hemoglobinu, zrychluje se sedimentace erytrocytů a enormně se zvyšuje počet leukocytů. Patologickým nálezem je zarudlá sliznice slezu s četnými krváceninami, které se objevují už za týden po infekci. Krev vytékající z ran do dutiny slezu zabarvuje jeho obsah do hněda. Funkční tuk může vymizet a nahrazuje ho rosolovitá hmota. V tělních dutinách je čirý transsudát. Po uhynutí zvířete se nachází ve slezu mnoho živých, v tekutém obsahu čile se pohybujících haemonchů. Jejich počet může být různý, avšak u jedné ovce je maximálně haemonchů (viz Obr. 4) (Lax 1956, Slanina et al. 1991). 13

22 Obr. 4 contortus ve slezu - vlastní fotografie prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc Diagnóza Diagnóza se stanoví na základě zjištěných klinických příznaků. Tuto diagnózu lze potvrdit mikroskopickým vyšetřením odebraných vzorků trusu. K zjišťování parazitů se nejlépe osvědčuje metoda flotační, která umožní rychlou a spolehlivou diagnostiku na živém zvířeti. Podrobnější popis flotační metody je uveden v experimentální části. Pokud některá z nemocných ovcí uhyne nebo je zabita, naskýtá se možnost potvrdit diagnózu stanovenou u živého zvířete pitvou jejího těla (Lax 1956, Ryšavý a Erhardová 1953). Napadení hlístem je spojeno s výskytem anémie. Stupeň anémie lze zjistit na spojivkovém vaku zvířete pomocí tzv. FAMACHA systému. Jedná se o levný, rychlý a snadno proveditelný test, který pomocí barevné skórovací karty hodnotí zabarvení sliznice spodního víčka u ovce. Tmavě červená barva značí zdravé zvíře (Obr. 5). Světle červená, růžová a světle růžová ukazuje rostoucí úroveň chudokrevnosti. Bílá barva je typická pro těžkou anémii (viz Obr. 6). Tento kontrolní test byl vyvinut v Jižní Africe za účelem včasného záchytu infekce parazitem contortus u malých přežvýkavců. Používáním FAMACHA systému lze zjistit, jak moc zvířata trpí haemonchózou, která z nich je potřeba odčervit a která není nutno odčervovat. Díky této metodě se snižují náklady antiparazitické léčby a také se zpomaluje výskyt rezistence na anthelmintika (Van Wyk et al. 2006). 14

23 Obr. 5 FARMACHA diagnostická karta u zdravého zvířete vlastní fotografie prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Obr. 6 FARMACHA diagnostická karta u těžce nemocného zvířete - vlastní fotografie prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc Terapie K terapii haemonchózy se používají antinematoda. Antinematoda jsou řazena do skupin makrocyklických laktonů, benzimidazolů, imidazothiazolů, léčiv ostatních 15

24 chemických struktur a v současnosti se k nim řadí i aminoacetonitrilový derivát monepantel (AISLP 2012, Lamka a Ducháček 2008). Makrocyklické laktony Jedná se o léčiva biosyntetického původu s antinematodní a antiektoparazitární účinností. Původně tradovaný mechanismus účinku, který byl spojován výhradně s ovlivněním GABA neurotransmise na nervových vláknech parazitů, byl novějšími studiemi opraven tak, že nejvýznamnější roli na receptorech ovládajících chloridové kanály hraje glutamát. Makrocyklické laktony žádoucím směrem pozměňují funkčnost tohoto neurotransmiteru. GABA hraje roli pouze podružnou (Lamka a Ducháček 2008). Ivermektin je historicky prvním léčivem avermektinové skupiny, který stále patří mezi nejvýznamnější makrocyklické laktony a zároveň i veterinární léčiva používaná v ČR u ovcí. Také u přípravků na bázi doramektinu lze nalézt druhovou indikaci pro ovce (AISLP 2012, Lamka a Ducháček 2008). Benzimidazoly Skupina benzimidazolových anthelmintik je nejrozsáhlejší skupinou antinematod odvozenou od jedné chemické struktury. Část benzimidazolů patří mezi anthelmintika s nejširším spektrem účinku. Mechanismus účinku je založen na inhibici β-tubulinových subjednotek, které jsou nezbytné pro tvotbu mikrotubulů v buňkách parazitů. Jejich narušená tvorba se projeví poškozením funkčnosti celé parazitární buňky. Afinita benzimidazolů k parazitárnímu typu β-tubulinu je mnohonásobně vyšší než k β-tubulinu buněk ošetřovaných zvířat, což umožňuje účinné dávkování bez vedlejších projevů u léčených zvířat (Lamka a Ducháček 2008). Druhovou indikaci pro ovce lze nalézt v ČR u přípravků na bázi albendazolu a fenbendazolu (AISLP 2012). Imidazothiazoly Imidazothiazoly patří k dlouhodobě užívané skupině anthelmintik, která má výhradně antinematodní účinky. Mechanismus účinku je založen na stimulaci nikotinových acetylcholinových receptorů, která vede ke svalové paralýze hlístů a jejich vyloučeni z těla hostitele (Lamka a Ducháček 2008, Sutherland a Scott 2009). 16

25 Do této skupiny patří léčivo levamisol. V současné době nejsou na bázi levamisolu dostupné v ČR žádné přípravky určené přímo pro ovce (AISLP 2012, Lamka a Ducháček 2008). Léčiva ostatních chemických struktur K těmto léčivům se řadí tetrahydropyrimidiny, jejichž mechanismus účinku je stejný jako u skupiny imidazothiazolů, tzn. že působí také jako agonisté nikotinových receptorů na nervosvalových ploténkách (Sutherland a Scott 2009). Mezi tetrahydropyrimidinová léčiva patří morantel a jeho derivát pyrantel. V současnosti nejsou na bázi morantelu a pyrantelu dostupné v ČR žádné přípravky, které by byly přímo určené pro ovce (AISLP 2012, Sutherland a Scott 2009) Prevence Vzhledem ke skutečnosti, že napadení pouze jedním druhem parazita je v našich chovech vzácné a naopak je častá koexistence několika endoparazitů, je při prevenci životně nutný systémový přístup. Doba odčervení, jeho četnost a volba použitého preparátu je založena na druhovém nálezu parazitů při kontrolním vyšetření a na počtech parazitárních vajíček v trusu. Ideální anthelmintikum by mělo být především bezpečné, vysoce efektivní, rychle a úplně metabolizované, ekonomické a kompatibilní s dalšími léky (Horák et al. 2012). Strategie prevence musí splňovat následující kritéria: 1. Zabránit těžkým infekcím, u nichž dochází k velmi častým úhynům. 2. Snížit kontaminaci pastvin vývojovými stádii jednotlivých parazitů. 3. Minimalizovat dopady parazitóz na užitkovost zvířat. 4. Sledovat koprologickým vyšetřením účinnost odčervení a vývoj rezistence parazitů. Ke splnění těchto bodů by měl mít každý větší chov ovcí účinný odčervovací program. Zásadní chybou je odčervování naslepo. Každému odčervení stáda by mělo předcházet koprologické vyšetření, které určí druhy parazitů, počet jejich vajíček a zda je nutné podat anthelmintikum. Za tímto účelem se odebírá směsný vzorek trusu, ve kterém je zastoupen čerstvý trus 5 až 10 %. Pokud odčervení není nutné, hrozí riziko, že zbavíme stádo i toho množství střevních parazitů, které potřebuje k formování svoji imunity. Takový zákrok je velmi kontraproduktivní, protože stojí jen peníze a úsilí. S ohledem na zabránění vzniku parazitární rezistence musí být dodrženo dávkování 17

26 anthelmintických přípravků, které by mělo být voleno spíše na horních hranicích doporučených dávek, než aby byl preparát poddávkován. Samozřejmou nutností je odčervení všech zvířat ve stádě (Axmann a Sedlák 2008). Do programu prevence musí být zapracováno i střídání pastvin. Část pastvin (minimálně třetinu) je nezbytné celoročně pouze sekat a v daném roce na nich stádo vůbec nepást. Možný přístup ultrafialového záření na půdní plochu a přerušení vývojových cyklů helmintů způsobí na dané pastvině larvální mortalitu. Takováto pastvina je následující rok čistá a je připravena k první pastvě stáda nebo k pastvě stáda po odčervení (Kuchtík 2007). Současně s těmito opatřeními je nutné dodržet základní zoohygienická pravidla (hygienu ovzduší, půdy, vody, staveb zvířat, výživy zvířat a asanaci prostředí). Zvířata nestresovaná, dobře a kvalitně krmená, mají podstatně vyšší šanci odolat jakýmkoli parazitózám. Značný význam mají také meliorace, pravidelné ošetření a hnojení pastvin dusíkatými hnojivy (Jagoš et al. 1982, Langrová et al. 2007). 2.3 Farmakoterapie helmintóz Helmintózy patří mezi infekční choroby, které jsou způsobené červy nebo jejich infekčními stádii. K nejrozšířenějším se řadí infekce vyvolané tasemnicemi (Cestoda), motolicemi (Trematoda) a hlísticemi (Nematoda). Zvířata jsou hostitelem těchto červů, jejichž vývojové cykly probíhají ve vnitřním prostředí hostitele a mezihostitele (biohelmintózy) nebo výhradně v životním prostředí zvířat (geohelmintózy). Vztah hostitele a červa je vztahem parazitickým (Lamka a Ducháček 2008). Prevence a léčba helmintóz využívá velmi rozsáhlé skupiny značně různorodých léčiv s anthelmintickými účinky. Anthelmintika jsou většinou syntetického a částečně biosyntetického původu (Lamka a Ducháček 2008) Rozdělení anthelmintik Podle anthelmitického účinku se léčiva dělí na anticestoda, antitrematoda a antinematoda. 18

27 Anticestoda Cestodózy jsou parazitologicky skupinou menšího rozsahu postihující především domácí býložravce, masožravce, ale i ryby. Potlačování cestodóz je možné buď zásahem do vývojového cyklu tasemnic v definitivním hostiteli (užití léčiv) nebo ovlivněním populací mezihostitelů (zoohygienická opatření). Anticestoda jsou chemicky velmi rozdílnou skupinou, zahrnují benzimidazoly a léčiva ostatních chemických struktur (niklosamid, praziquantel, epsiprantel, nitroskanat a arekolin) (Lamka a Ducháček 2008). Antitrematoda Trematodózy jsou z parazitologického hlediska velmi závažnou skupinou helmintóz, které způsobují u užitkových a volně žijících zvířat poměrně velké škody. Boj proti trematodózám lze směřovat na potlačení dospělých a omezeněji nedospělých stádií v definitivním hostiteli (užití léčiv) nebo na narušení vývojových cyklů motolic ovlivněním jejich mezihostitelů (zoohygienická opatření). Některá antitrematoda účinkují také antiektoparaziticky. Mezi nejdůležitější zástupce této skupiny patří benzimidazoly, halogenované salicylanilidy (rafoxanid) a léčivo klorsulon (Lamka a Ducháček 2008). Antinematoda Nematodózy jsou nejrozsáhlejší skupinou helmintóz, které se vyskytují prakticky u všech druhů hospodářských a zájmově chovaných zvířat. Předcházení a aktivní kontrola nematodóz je založena na kombinaci zoohygienických opatření a podávání antinematodik. V terapii se uplatňují léčiva ze skupiny makrocyklických laktonů, benzimidazolů, imidazothiazolů a léčiv ostatních chemických skruktur (pyrantel, oxantel a nitroskanat) (Lamka a Ducháček 2008) Helmintorezistence Helmintorezistence je definována jako genetická změna ve schopnosti parazitů snížit účinnost anthelmintik. Původně na anthelmintika citlivá populace parazitů dědí schopnost přežít a vyhnout se toxickým účinkům léků po opakovaném podání (Várady et al. 2011). 19

28 Rezistence se stala významným veterinárním a chovatelským problémem, jenž se týká gastrointestinálních hlístů u malých přežvýkavců. Tento problém se rozvíjí především u hlístů Teladorsagia circumcincta, Trichostrongylus colubriformis, Ostertagia spp. a Cooperia spp., kteří parazitují v Austrálii, na Novém Zélandě, v mnoha evropských zemích, v některých státech Asie a na obou amerických kontinentech (Várady et al. 2011). V současné době existuje helmintorezistence u všech tří skupin komerčně dostupných anthelmintik benzimidazoly, imidazothiazoly a makrocyklické laktony. Odhaduje se, že rezistence na benzimidazolová anthelmintika se vyskytuje až na 90 % farem. Podobně rozšířená, až na 80 %, se uvádí rezistence na další skupinu anthelmintik imidazothiazoly. Nižší úroveň výskytu, okolo 70 % farem, je odhadována u anthelmintik ze skupiny makrocyklických laktonů (Várady et al. 2011). Helmintorezistence může vzniknout díky několika mechanismům, např. změna v cílových buňkách způsobí to, že je již léčivo nikdy více nerozpozná a stává se tak neúčinným. Také změna metabolismu a změna v distribuci léčiva do cílového organismu zabrání správnému účinku léčiva. Benzimidazolová anthelmintika působí přes inhibici polymerizace tubulinu, který je důležitý k budování mikrotubulů. Proto je jasné, že rezistence souvisí s mutacemi na β-tubulinových genech, které zabraňují navázání léčiva. Cholinergní anthelmintika působí jako agonisté na nikotinových acetylcholinových receptorech umístěných na neuromuskulární ploténce parazitů a tím vyvolávají jejich spastickou paralýzu. Rezistenci vyvolávají změny v nikotinových receptorech. Makrocyklické laktony působí na iontové kanály, převážně na glutamátové a GABAergní chloridové kanály. Mechanismus vzniku rezistence souvisí s mutacemi u těchto receptorů. Některé genetické studie také nalezly souvislost mezi P-glykoproteiny a rezistencí na makrocyklické laktony (Wolstenholme et al. 2004). Rostoucí počet případů rezistence si vynutil vytvořit několik in vitro a in vivo detekčních metod. Některé metody mají své nevýhody, jako jsou vysoké náklady, časová náročnost a nižší reprodukovatelnost výsledků. Nejpoužívanější in vivo metodou je test redukce počtu vajíček v trusu (Faecal Egg Count Reduction = FECR). Při této metodě se porovnává počet vajíček na gram trusu (Eggs Per Gram = EPG) v den aplikace a o dní později. Testovaná populace hlístů je rezistentní, pokud je redukce EPG při vyšetření nižší než 95 % (Várady et al. 2011). Z in vitro testů je nejrozšířenější metodou test líhnutí larev (Egg Hatch Test = EHT), který je založen na ovocidní vlastnosti benzimidazolových anthelmintik a schopnosti 20

29 vajíček rezistentních populací tvořit embrya a líhnout se ve vyšší koncentraci anthelmintika benzimidazolové řady, než je to u citlivých populací hlístů. Další in vitro test, test vývinu larev (Larval Development Test = LDT), spočívá ve schopnosti larev přežívat a vyvíjet se v prostředí s různou koncentrací anthelmintik. Jiný test, test larvální paralýzy, je založen na určení procenta paralyzovaných L 3 larev, které byly vystaveny různým koncentracím anthelmintik. Poslední na motilitě larev založený migračně-inhibiční test spočívá ve snížené migraci larev přes síta z jedné komůrky do druhé v přítomnosti anthelmintik (Várady et al. 2011). V rámci široké přítomnosti helmintorezistence jsou prioritou opatření, která mají za cíl zlepšit monitorování rezistence, prostudovat podstatu jejího vzniku, zpomalit její rozvoj a pochopit základní biologii parazita. Další možností potlačení rezistence je vývoj nových chemických sloučenin, aplikace účinných očkovacích látek nebo využití nechemických prostředků (Várady et al. 2011,Wolstenholme et al. 2004) Léčivé přípravky použité v experimentech V experimentech byly použity léčivé přípravky na bázi albendazolu, flubendazolu a monepantelu Albendazol Struktura Albendazol je syntetické anthelmintikum ze skupiny benzimidazol-karabamátů. Chemicky se jedná o methyl-5-(propylthio)-2-benzimidazol-karbamát (viz Obr. 7) (Šnirc et al. 2007). Obr. 7 Chemická struktura albendazolu Převzato z: Woodward (2012) Farmakodynamika Mechanismus účinku albendazolu spočívá v navázání látky na tubulin, protein nutný k tvorbě mikrotubulů, primárně v absorpčních buňkách parazitů. Výsledkem je 21

30 neschopnost absorpce živin s následnou redukcí glykogenu a vyhladověním parazita. Mezi tubulinem savců a helmintů existují strukturální rozdíly, proto nedochází k toxickému působení albendazolu na hostitele. Albendazol také narušuje metabolické dráhy parazitů a inhibuje jejich metabolické enzymy malát dehydrogenázu a fumarát reduktázu (Lamka a Ducháček 2008, Plumb 2011). Farmakokinetika Albendazol působí v porovnání s jinými benzimidazoly po perorálním podání rychleji a lépe se absorbuje. Po absorpci se váže na plazmatické bílkoviny v %. Krví se dostává do jater, kde podléhá výraznému first-pass effektu. Zde je metabolizován na albendazol sulfoxid, který se pomalu oxiduje na albendazol sulfon. Tyto aktivní metabolity dosahují maximální plazmatické koncentrace za 20 hodin. Hlavní cesty vylučování jsou výkaly, moč a žluč (Plumb 2011, Šnirc et al. 2007). Indikace Albendazol je širokospektrální anthelmitikum určené k léčbě infekcí způsobených dospělými a vývojovými stádii gastrointestinálních a plicních nematod, cestod a dospělých nematod. Albendazol působí také ovocidně proti vajíčkům nematod a trematod, čímž redukuje kontaminaci pastvin. U skotu se použítí vztahuje k těmto parazitům: Ostertagia spp., spp., Trichostrongylus spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Bunostomum spp., Cooperia spp., Strongyloides spp., Dictyocaulus viviparus, Moniezia spp. a Fasciola hepatica. U ovcí se používá u helmintóz způsobených: Ostertagia spp., spp., Trichostrongylus spp., Nematodirus spp., Chabertia spp., Oesophagostomum spp., Dictyocaulus filaria, Moniezia spp. a Fasciola hepatica. Albendazol je také možno využít u malých savců, koz a prasat (Plumb 2011, Šnirc et al. 2007). Bezpečnost Albendazol je všeobecně dobře tolerován zvířaty, pokud je podáván v doporučených terapeutických dávkách. U některých druhů zvířat se však můžou vyskytnout nežádoucí účinky jako nauzea, vomitus a průjem. Léčivo se nesmí podávat v období laktace a gravidity (negativně ovlivňuje vývoj raných stádií plodu). Vyšší opatrnosti je třeba dbát u zvířat s poruchou jater a ledvin. Interakce s jinými veterinárními léčivými přípravky nejsou známy (Lamka a Ducháček 2008, Šnirc et al. 2007). 22

31 Dávkování Albendazol se podává pouze perorálně ve formě suspenze či roztoku. Jednotlivá terapeutická dávka se pohybuje v rozmezí 5-10 mg albendazolu na kg živé hmotnosti zvířete. Ochranná lhůta je v rozpětí 3-10 dnů (Lamka a Ducháček 2008). Registrované přípravky V České republice jsou v současné době registrovány tyto přípravky s účinnou látkou albendazol: Albex 10 % a.u.v. sol 1 l, Aldifal 100 mg/gm a.u.v. sus 100 ml, Aldifal 100 mg/gm a.u.v. sus 1 l, Aldifal 100 mg/gm a.u.v. sus 5 l, Aldifal 25 mg/gm a.u.v. sus 100 ml, Aldifal 25 mg/gm a.u.v. sus 500 ml, Aldifal 25 mg/gm a.u.v. sus 1 l, Aldifal 25 mg/gm a.u.v. sus 5 l (AISLP 2012) Flubendazol Struktura Flubendazol je syntetické anthelmintikum ze skupiny benzimidazol-karabamátů. Chemicky se jedná o methyl-[5-(4-fluorobenzoyl)-1h-benzimidazol-2-yl]-karbamát (viz Obr. 8) (AISLP 2012, Joint FAO/WHO Expert Committee on Food Additives 1993). Obr. 8 Chemická struktura flubendazolu Převzato z: Riviere a Papich (2009) Farmakodynamika Flubendazol účinkuje stejně jako albendazol prostřednictvím narušení funkce mikrotubulů v buňkách parazitů (viz Farmakodynamika albendazolu). Tento způsob účinku je běžný u všech benzimidazolových anthelmintik (Riviere a Papich 2009). Farmakokinetika Flubendazol je těžce rozpustný ve vodných systémech, jaké jsou v gastrointestinálním traktu, což má za následek jeho nízkou rozpustnost a velmi nízkou 23

32 absorbci. Vstřebaná část účinné látky je v játrech metabolizována, dochází k hydrolýze karbamátu a redukci ketonu. Biotransformované produkty jsou poté konjugovány do glukosiduronátů nebo sulfátových konjugátů. Biologický poločas flubendazolu je 1 až 2 dny. Hlavní cesty vylučování jsou výkaly, moč a žluč (AISLP 2012). Indikace Flubendazol je širokospektrální anthelmitikum určené k léčbě i preventivnímu podání u gastrointestinálních hlístových infekcí a souvisejících chorob. U prasat se použítí vztahuje k těmto parazitům: Metastrongylus apri, Ascaris suum, Hyostrongylus rubidus, Oesophagostomum dentatum, Trichuris suis a Strongyloides ransomi. U drůbeže se používá u helmintóz způsobených: Syngamus trachea, Ascaridia galli, Heterakis gallinarum, Capillaria spp., Amidostomum anseris, Trichostrongylus tenuis a Raillietina spp. Flubendazol je také možno využít u psů, koček a ovcí (AISLP 2012, (Riviere a Papich 2009). Bezpečnost Flubendazol je velmi dobře snášen zvířaty a má široký práh bezpečnosti, nejméně 5-ti násobný. U některých druhů zvířat se však můžou vyskytnout nežádoucí účinky jako nauzea, vomitus a průjem. Vyšší opatrnosti je třeba dbát u zvířat s poruchou jater a ledvin. Kontraindikováno je podávání flubendazolu holubům a papouškům, u kterých způsobuje problémy s opeřením. Interakce s jinými veterinárními léčivými přípravky nejsou známy (AISLP 2012, Lamka a Ducháček 2008). Dávkování Flubendazol se podává perorálně ve formě prášku, pasty, tablety a premixu pro medikaci krmiva. Jednotlivá terapeutická dávka se pohybuje v rozmezí 5-22 mg flubendazolu na kg živé hmotnosti zvířete. Ochranná lhůta je v rozpětí 0-15 dnů (Lamka a Ducháček 2008). Registrované přípravky V České republice jsou v současnosti registrovány tyto přípravky s účinnou látkou flubendazol: Flubenol 5 % a.u.v. plv 600 g, Flubenol 5 % a.u.v. plv 25 kg, Flubenol 50 % a.u.v. prm 10 kg, Flubenol 50 mg/g a.u.v. prm 25 kg, 24