EKONOMIE. Podklady pro výuku. Bakalářské studium. Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti

Transkript

1 EKONOMIE Podklady pro výuku Bakalářské studium

2 2014 Kapitola 1: Ekonomické principy, základní kategorie Ekonomie Ekonomie se zabývá hospodářským životem společnosti. Za oblasti tohoto hospodářského života lze považovat hodnost a chudobu, tvorba bohatství, důchodů a jejich rozdělování, peníze a úroky, inflace, nezaměstnanost, zisky a ztráty, měnové kurzy apod. Ekonomie se také zabývá odpověďmi na otázky, jako např. Proč se určité zboží vyrábí a jiné nikoliv, jak se chová firma či spotřebitel na trhu statků a služeb, proč ze širokého spektra produkčních metod a je vybrána právě jedna apod. Hořejší, Soukupová, Macáková, Soukup a kol. (2008, s. 17) uvádí, že ekonomie je věda, která se zabývá analýzou alokace vzácných zdrojů mezi jejich různá alternativní využití tak, aby byly uspokojeny lidské potřeby. Potřeba je dle tradiční definice vědomí nedostatku něčeho, které nás nutí tento nedostatek odstranit. Veškeré lidské potřeby nemohou být uspokojeny, protože ne všechny zdroje, které slouží k jejich uspokojení, jsou dostupné v neomezeném množství, tj. tyto zdroje jsou vzácné a omezené. Dělení ekonomie Mikroekonomie vs. makroekonomie 1) mikroekonomie - zkoumá chování dílčích ekonomických subjektu - používá pohled jednotlivce (podnikatel, sedlák, zaměstnanec) 2) makroekonomie - zkoumá celé hospodářství jako celek - dívá se na ekonomii z pohledu státu (hospodářská politika) Předmět ekonomické teorie 1) zkoumání pohnutky lidí 2) co vede jednotlivé subjekty k jejich chování 3) proč uspokojují své potřeby 4) analyzuje způsoby, jakými je mohou uspokojovat 5) vysvětluje ochotu lidí něco vyrábět 6) nesoulad mezi potřebami a zdroji Ekonomická vzácnost Většina statků není volně dostupná v přírodě, ale je nutné je vyrobit a k této výrobě použít tzv. výrobní faktory. Těmto statkům říkáme statky a služby ekonomické. Abychom mohli hovořit o ekonomických statcích, musí být splněny dvě základní podmínky, a to:

3 1) omezenost - statek, který není volně dostupný 2) užitečnost - využití dle oblasti a případného nízkého výskytu Pokud je statek sice užitečný, ale zároveň volně dostupný, nazýváme ho volným statkem. Výrobní faktory Výrobou rozumíme proces přeměny přírodních zdrojů v ekonomické statky. J jejich vytvoření jsou používány výrobní faktory. Mezi základní výrobní faktory patří půda, práce a kapitál, jako čtvrtý faktor je v současné době zařazována technologie, resp. informace. Druhy výrobních faktorů: 1) půda - je produktem přírody a není volným statkem - důchod plynoucí z pronajímání půdy je pozemková renta - přírodní zdroje - nerosty, drahé kovy atd. (omezené množství) 2) práce - lidská činnost, která přeměňuje přírodní zdroje v užitečné statky - výsledkem použití pracovních sil je mzda 3) kapitál - výsledek předchozí výroby - neslouží k přímé spotřebě, ale je využit k další produkci - může mít hmotný nebo nehmotný charakter - výsledkem použití kapitálu je zisk nebo úrok 4) technologie/informace - zvláštní forma kapitálu - nemá podobu hmotných statků (myšlenka, originální řešení výrobního postupu atd.) Výnosy z výrobního faktoru Z každého výrobního faktoru plyne pro jeho majitele určitý zisk (důchod), který má motivační charakter a působí jako pohon hospodářství. Tab. č. 1.1 Výrobní faktory VÝROBNÍ FAKTORY DŮCHOD MNOŽSTVÍ TYP FAKTORU PŮDA Pozemková renta Omezené rozlohou Primární PRÁCE Mzda Omezené počtem lidí Primární KAPITÁL Zisk Neomezené Sekundární INFORMACE Zisk Neomezené Sekundární Zdroj: Macáková upraveno

4 Pro zajištění určitého důchodu je nutné zajistit efektivnost výroby. Efektivitu výrobního faktoru lze charakterizovat jako kvantitativní vztah mezi vstupem a výstupem - podíl mezi výstupy ke vstupům, kdy výsledek tohoto podílu musí být větší jak jedna. Zákon klesajících výnosu S výnosností výrobních faktorů souvisí ekonomický zákon tzv. klesajících výnosů. Ten vysvětluje paradox v tom, že při zvyšujícím se objemu vstupu jednoho ze vstupujících výrobních faktorů do procesu výroby (za podmínky ceteris paribus, tj. že všechny ostatní vstupy zůstávají stejné), se přímo úměrně nezvyšuje výstup. Je tomu právě naopak, průměrná výnosnost klesá. Alternativní použití výrobních faktorů - výrobní faktory mají alternativní použití - můžeme vyrábět cokoliv, ale ne vše najednou (omezenost výrobních faktoru) Výnosy z rozsahu řeší, k jakým změnám v produkci dochází, pokud objem všech výrobních faktoru roste rovnoměrně: 1) rostoucí výnos z rozsahu - pokud růst objemu použitých výrobních faktoru vede k vyššímu tempu růstu výnosu z nich 2) konstantní výnos z rozsahu - pokud výnos z výrobních faktorů roste proporcionálně s růstem rozsahu jejich zapojení do výroby 3) klesající výnos z rozsahu - pokud růst výnosu z výrobních faktorů je nižší než růst těchto faktorů Hranice produkčních možností firmy Žádná firma nemůže produkovat neomezené množství statků a služeb. Každá firma je v rámci své produkce omezena disponibilním množstvím dostupných výrobních faktorů. Prostor, v rámci kterého mohou firmy produkovat, je dán prostorem vymezeným tzv. hranicí produkčních možností (PPF Production Possibilities Frontier). Hranice produkčních možností se obvykle nevztahuje pouze k jedné firmě, ale k celé ekonomice a lze tedy říci, že hranice produkčních možností je dána celkovou ekonomickou kapacitou určité země. Hranice produkčních možností vyjadřuje různé kombinace produkce dvou statků, které lze produkovat při optimálním (nejlepším) využití disponibilních výrobních faktorů a určité technologii. Jestliže ekonomika operuje na hranici produkčních možností, pak vyrábí efektivně. Graf 1.1: Hranice produkčních možností

5 statek Y A B D F Zd C PPF statek X Z výše uvedeného obrázku lze vyčíst, že produkční kombinace A a B splňují podmínku efektivity, protože jsou plně využity všechny disponibilní výrobní faktory. Kombinace C je sice dosažitelná, ale neefektivní, protože není splněna podmínka plného využití všech výrobních faktorů. Kombinace D je nedosažitelná, protože k produkci takového množství není k dispozici dostatek disponibilních výrobních faktorů. Základní otázky ekonomického života jsou: Co?, Jak?, Pro koho? Ekonomické systémy Zvykový systém - vychází z historie, zvyku a tradic. Některé otázky neřeší racionalitou, ale pouze podle zvyku a tradice. Příkazová ekonomika Ekonomika, kde plné rozhodování o výrobě a rozdělování je centralizované. Může se jednat o vládu diktátorskou nebo i demokratická. Základ tvoří to, že je předepisováno, co se bude spotřebovávat a vyrábět. Tržní ekonomika O základních otázkách ekonomického života rozhoduje systém cen, trhu, zisku a ztrát. Firmy vyrábějí statky, které poskytují nejvyšší zisky (Co?), technikami s nejnižšími náklady (Jak?) a spotřeba vychází z rozhodnutí, jak utratit mzdy a důchody vytvořené prací a majetkem (Pro koho?) Smíšená ekonomika Obsahuje prvky trhu, příkazu i zvyku. Je určitým kompromisem přístupu k ekonomice.

6 Kapitola 2: Trh a tržní rovnováha, nabídka a poptávka Trh a tržní mechanismus Obecná definice hovoří o trhu jako o místu, kde se střetává nabídka s poptávkou a tvoří se tržní cena. Macáková (2010, s. 25) uvádí, že trh je oblast ekonomiky, ve které dochází k výměně činností mezi jednotlivými ekonomickými subjekty prostřednictvím směny zboží tuto směnu zprostředkovávají peníze. Trhů existuje celá řada a tudíž je řada možností, jak lze trhy členit. Rozlišujeme hlediska: - územní, - počtu zboží, - předmětu nákupu a prodeje. Z územního hlediska lze trhy rozdělit na: Trh místní, který se můžeme představit jako jarmark či několik menších obchodů v rámci jednoho města nebo místa. V současné době je tento typ trhu spíše výjimečný. Trh národní vznikl díky rozvoji dělby práce, rozvojem infrastruktury a trhy místní tedy splynuly v trh národní. Trhem národním rozumíme trh v rámci jednoho státu.

7 Trh světový (globální), který vznikl díky vzniku a rozvoji mezinárodního obchodu (export, importu). V dnešní době se na světový trh dostává téměř každý výrobek. Zároveň také dochází ke stále většímu propojování jednotlivých trhů (např. trh Evropské unie). Z věcného hlediska lze rozlišit: Trh dílčí, na kterém se obchoduje pouze jeden druh zboží (trh automobilů, trh ovoce apod.). Agregátní trh je trh veškerého zboží. Z hlediska předmětu nákupu a prodeje rozlišujeme: Trhu výrobních faktorů, tj. trh práce, půdy a kapitálu, Trhu peněz, Trhu statků a služeb. Tržní subjekty V třísektorové ekonomice rozlišujeme tři základní subjekty trhu: Domácnosti, Firmy, Stát. Domácnosti přicházejí na trh za účelem uspokojení svých potřeb. Mají zájem o užitečné vzácné statky pro svoji spotřebu. Vystupují jako kupující na trhu výrobku a služeb. Domácnosti vystupují současně jako prodávající na trhu výrobních faktorů, aby za příjmy mohly nakupovat výrobky pro svoji spotřebu. Firmy jsou subjekty vyrábějící za účelem prodeje. Na trhu výrobků a služeb vystupují jako prodávající. Za utržené peníze nakupují výrobní faktory pro opakování výroby. Jejich cílem na trhu je maximalizace zisku. Stát (vláda) vstupuje na trh s hlavním cílem ovlivnit jej, modifikovat jeho působení, odstranit některé jeho negativní dopady na ekonomiku a jeho pozitivní vliv naopak stimulovat. Schéma 2.1: Ekonomický koloběh

8 TRH STATKŮ A SLUŽEB poptávka nabídka Domácnosti CO? JAK? PRO KOHO? Firmy nabídka poptávka TRH VÝROBNÍCH FAKTORŮ Zdroj: Macáková 2005 upraveno Nabídka Nabídka představuje objem statků a služeb, které chce prodávající prodat na trhu při určité ceně. Nabídka je vztah mezi různými cenami statků a služeb a množstvím nabízeným prodávajícími za určité období. Rozlišujeme: a) Individuální nabídku (s Individual supply), která představuje nabídku jedné firmy. b) Tržní nabídku (MS Market Supply), kterou si lze představit jako nabídku jednoho produktu všemi firmami na trhu. c) Agregátní nabídku (AS Aggregate Supply), kterou si lze představit jako nabídku všech statků a služeb všemi firmami na trhu, tj. nabídku celkovou. Agregátní nabídkou se zabývá makroekonomie. Nabídka je funkcí dvou proměnných, a to ceny a objemu nabízeného zboží. Pro nabídku je zkonstruován typický graf, u nějž je na ose x objem nabízeného zboží (Q quantity) a na ose y je cena (P price). Pro nabídku je typický rostoucí tvar. Je to způsobeno zákonem rostoucí nabídky

9 Graf č. 2.1: Křivka nabídky P S P 2 P 1 Q1 Q 2 Q Zákon rostoucí nabídky - růst ceny vyvolá růst objemu nabízeného zboží a pokles ceny vyvolá pokles objemu nabízeného zboží. Tato situace je zachycena na grafu nabídky, kde křivka nabídky S má rostoucí charakter. V teorii nabídky je nutné rozlišovat situace při posunu po křivce nabídky a posun celé křivky nabídky. Graf č. 2.2: Posun po křivce nabídky P P 2 B S P 1 A Q1 Q 2 Q Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že došlo k posunu po křivce nabídky. Posun pro křivce nabídky je způsoben cenovým faktorem, tj. změnou tržní ceny přičemž ostatní podmínky zůstaly neměnné. Jakmile dojde na trhu k růstu tržní ceny, začnou stávající firmy generovat vyšší zisk, tudíž tyto firmy

10 mohou produkovat vyšší objem produkce a zároveň to přiláká o firmy z jiných trhů a dojde k růstu nabízeného množství. Graf č. 2.3: Posun křivky nabídky P S S2 P 1 C D Q1 Q 2 Q V grafu vidíme posun celé křivky nabídky - růst nabídky. Z grafu je též zřejmé, že v tomto případě nedošlo ke změně ceny, ale došlo k jiným změnám na trhu, které způsobily možnost firem produkovat i při neměnné ceně vyšší množství produkce, hovoříme o tzv. necenových faktorech, které způsobují posun křivky nabídky. Mezi tyto faktory lze zařadit: snížení výrobních nákladů, implementace nové výrobní technologie, snížení cen vstupů (práce, půdy, kapitálu) apod. Poptávka Poptávku lze definovat jako množství statků a služeb, které jsou ochotni spotřebitelé na trhu při určité tržní ceně koupit. Protože potřeby lidí jsou nekonečné, musí uspokojovat své potřeby v rámci svých finančních možností. Hovoříme tedy o efektivní koupěschopné poptávce. Druhy poptávky: a) Individuální poptávku (d Individual Demand), kterou si lze představit jako poptávku jednoho spotřebitele po jednom konkrétním statku za určité období.

11 b) Tržní poptávku (MD Market Demand), kterou si představíme jako poptávku všech spotřebitelů po jednom konkrétním statku. c) Agregátní poptávku (AD Aggregate Demand), kterou můžeme definovat jako poptávku všech spotřebitelů po všech statcích a službách za určité období. Poptávka je funkcí dvou proměnných, a to ceny a objemu poptávaného zboží. Pro poptávku je zkonstruován typický graf, u nějž je na ose x objem poptávaného zboží a na ose y je cena. Pro poptávku je typický klesající tvar. Je to způsobeno zákonem klesající poptávky.

12 Graf č. 2.4: Křivka poptávky P P 1 P 2 D Q1 Q 2 Q Zákon klesající poptávky říká, že růst ceny vyvolá pokles objemu poptávaného zboží. Naopak pokles ceny vyvolá růst objemu poptávaného zboží. Tato situace je zachycena na grafu poptávky, kde křivka poptávky D má klesající charakter. V teorii poptávky je opět podstatné rozlišovat situace při posunu po křivce poptávky a posun celé křivky poptávkové křivky. Graf č. 2.5: Posun po křivce poptávky P P 1 A P 2 B D Q1 Q 2 Q Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že došlo pouze k posunu po křivce poptávky. Tento posun byl vyvolán změnou tržní ceny, přičemž ostatní podmínky zůstaly neměnné. Vysvětlení

13 této situace je poměrně jednoduché. Jakmile dojde na trhu k poklesu tržní ceny, mohou si spotřebitelé, i pokud se nezmění jejich důchod, dovolit koupit si vyšší množství určitého statku. Posun pro křivce poptávky je způsoben cenovým faktorem, tj. změnou tržní ceny. Graf č. 2.6: Posun křivky poptávky P P 1 C D D D 2 Q1 Q 2 Q Graf zachycuje posun celé křivky poptávky, v našem případě růst poptávky. Z grafu je zřejmé, že nedošlo ke změně ceny, ale došlo k jiným změnám na trhu, které způsobily vyšší objem nákupů spotřebitelů, hovoříme tedy o tzv. necenových faktorech, které způsobují posun křivky poptávky. Mezi tyto faktory lze zařadit: zvýšení důchodů spotřebitelů, zvýšení cen substitutů (tj. statků vzájemně nahraditelných, např. zvýšení ceny rohlíků způsobí zvýšení poptávky po houskách, jejichž cena se nezměnila, efekt módy, sezónnost apod Cena Cena je peněžní vyjádření toho, kolik které zboží stojí. Teoreticky můžeme označit za rovnovážnou cenu takovou, která je průnikem nabídky a poptávky. Cena v reálném světě je ale nazývána cenou tržní a je odvozena od aktuální situace na trhu. Graf č. 2.7: Utváření ceny

14 P S E P* D Q* Q V průsečíku dvou křivek nabídky a poptávky je bod E (Equilibrium). Tento bod vyjadřuje stav rovnováhy. V tomto bodě dochází k uskutečnění obchodu. Realizace směny na trhu je provedena za tržní cenu v bodě E. Rovnováha na trhu se neustále mění, stejně tak jak se mění potřeby zákazníků. Jelikož potřeby a touhy zákazníků se neustále mění, tomuto měnícímu stavu se přizpůsobuje nabídka zboží. Jelikož se neustále mění nabídka zboží a cen, tak se mění i koupěschopná poptávka spotřebitelů. Jde tedy o neustále balancování okolo bodu rovnováhy E, které ho dosáhne v podstatě jen teoreticky. Pokud převyšuje nabídka nad poptávkou, dochází k tomu, že je přebytek zboží. Výrobcům se nedaří bezezbytku prodat svou produkci, a proto jdou s cenou neprodejných produktů dolů. Spotřebitelé se právě mnohdy díky snížení ceny odhodlají ke koupi. Tato situace je patrná zejména v západní civilizaci (tedy i v České republice). Pokud dochází k tomu, že poptávka převyšuje nabídku, dochází k tomu, že je nedostatek zboží. Výrobci nestíhají vyrábět, proto klidně nasadí vyšší cenu, než by byla na rovnovážném trhu. Spotřebitelé přesto nakupují i za vyšší cenu, jelikož jsou tlačeni nedostatkem nabídky. Kupují méně kvalitní zboží za více peněz (Macáková 2010). Trh a tudíž také cenu může ovlivnit do jisté míry i stát (vláda) prostřednictvím svých zásahů do trhu. První možností, jak může vláda ovlivnit situaci na trhu je stanovení tzv. minimální ceny (cenového prahu). Jako příklad tohoto konání státu bychom mohli uvést např. snahu o ochranu tuzemských producentů před levným zbožím ze zahraničí, zejména z Asie. Důvodem je nemožnost tuzemských producentů vyrobit statky za tak nízkou cenu. Další možností je stanovení tzv. maximální ceny (cenového stropu). Jedná se tedy o stanovení nejvyšší ceny, za kterou mohou producenti svou produkci na trhu nabídnout. Maximální cena může být zavedena zejména na takových trzích, kde se nachází málo firem (např. energetika). Nezavedení cenových stropů by mohlo znamenat situaci, že tyto firmy by si mohly stanovit velmi vysoké ceny své produkce a spotřebitelé by neměli na nákup této

15 produkce dostatečný důchod (ale jedná se obvykle o produkty, které spotřebitelé potřebují ke svému životu). Příčiny selhávání volného trhu Volný trh, tj. trh bez omezení a vnějších státních zásahů, může za jistých podmínek selhat ve své funkci efektivně alokovat zdroje a tím zajišťovat společnosti maximum ekonomického blahobytu. Všechna možná selhání volného trhu lze rozdělit do tří základních skupin: a) Selhání mikroekonomická; do této skupiny patří zejména neefektivní alokace vzácných zdrojů, které vedou k podprodukci či nadprodukci statků. Příčinou je existence: veřejných statků, externalit, asymetrické informace, monopolní síly. b) Selhání makroekonomická; do této skupiny patří nepříznivý vývoj a nestabilita makroekonomických agregátů. c) Selhání mimoekonomická; souvisejí převážně s nerovnoměrnou distribucí důchodů a bohatství, která se zásadně liší od obecné představy o spravedlnosti.. Kapitola 3: Teorie užitku a chování spotřebitele Na trhu výrobků a služeb se pohybuje spotřebitel. Tento trh je jeho hlavní možností, jak může uspokojovat své potřeby. Předpokládá se, že spotřebitel uvažuje racionálně a spotřebovává s logickou úvahou. Potřebuje uspokojit své potřeby a zároveň je limitovaný množstvím svých disponibilních zdrojů, které může utratit. Spotřebitel se tedy snaží o dosažení maximálního možného uspokojení svých potřeb v rámci svých možností. Peněžní výdaje, které je schopen vydat, předurčují jeho možnosti uspokojení různých potřeb. Logicky musí nejdříve uspokojit své základní potřeby (jídlo, šatstvo, bydlení) a posléze uspokojuje i všechny ostatní. Cílem spotřebitele je tedy maximalizovat svůj užitek Užitek je subjektivní pocit konkrétního spotřebitele vycházející ze spotřeby statků. Ekonomická teorie rozeznává dva základní přístupy v tom, jak může spotřebitel uspokojovat své potřeby, a to: a) Teorii kardinalistickou, která předpokládá přímou měřitelnost užitku, b) Teorii ordinalistickou, která vysvětluje chování spotřebitele pouze pomocí sestavování pořadí jednotlivých užitků, ale neměří je číselně. Pro teorii užitku se využívá poznání třech axiomů: - Axiom úplnosti srovnání, - Axiom tranzitivity, - Axiom nepřesycenosti.

16 Axiom úplnosti srovnání udává, že při porovnání dvou různých statků (A, B) lze vytvořit pouze tři možnosti jejich vzájemného vztahu (A < B, A > B, A = B). Jiná možnost není. Axiom tranzitivity popisuje tu skutečnost, že pokud je A > B a zároveň B > C, z toho plyne logický sled, že A > C. Axiom nepřesycenosti popisuje stav, kdy veličina roste pouze do určité velikosti, a poté se již vice nedá nasytit, naopak při dalším sycení může začít i klesat. Kardinalistická teorie užitku Základním předpokladem této teorie je měřitelnost užitku spotřebitele. Ten je tedy schopný číselně ohodnotit svůj subjektivní pocit ze spotřeby. Rozlišujeme užitek celkový a mezní. Celkový užitek (TU Total Utility) vyjadřuje celkové uspokojení z určité potřeby. Celkový užitek nějakého statku je možné získat také jako součet mezních užitků z jednotlivých uspokojení produkty. Mezní užitek (MU Marginal Utility) vyjadřuje změnu celkového užitku vyvolanou změnou spotřebovávaného množství statku o jednotku. Mezní užitek se rovná poměru změny celkového užitku ke změně objemu spotřebovávaného množství určitého statku. Vlastnosti mezního užitku se liší podle povahy spotřebovávaného statku, jeho významu a množství spotřeby

17 Graf č. 3.1: Celkový a mezní užitek TU max TU TU MU x 0 x MU Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že funkce celkového užitku je do určitého bodu max TU rostoucí (klesajícím tempem), tj. se spotřebou každé další jednotky celkové uspokojení spotřebitele roste, ale tempo růstu uspokojení postupně klesá. Tj. spotřebitel má nejvyšší užitek, spotřebuje-li první jednotku statku (pokud máme žízeň, je pro nás nejcennější první sklenička nápoje. Se spotřebou dalších jednotek statku postupně tento užitek klesá (lze vidět na průběhu křivky MU). Bod, ve kterém je celkový užitek maximálně (max TU), se jinak nazývá bod nasycení spotřebitele. Vždy platí, že je-li celkový užitek (TU) maximální, mezní užitek (MU) je roven nule. Z grafu je zároveň jasné, že celkový užitek (TU) může i klesat a tím pádem je mezní užitek (MU) záporný. Tato situace nastane, nepřinese-li spotřeba dalšího statku spotřebiteli žádný užitek či dokonce dojde ke snížení celkového užitku (např. spotřebitel se díky spotřebě x-tého rohlíku přejí a začne mu být nevolno). Ordinalistická teorie užitku Z pohledu ordinalistické teorie není možné užitek měřit. Spotřebitel dokáže pouze sestavit ze spotřeby různých statků preferenční stupnici užitků z těchto statků. Je tedy schopen říci, že měl z jednoho statku větší užitek než z druhého. Základní předpoklad vychází z toho, že spotřebitel má dva různé statky x a y. Tyto statky spotřebovává v různých kombinacích. Ty

18 kombinace, ve kterých má stejný užitek jsou zakresleny tzv. indiferenční křivkou (IC Indiference Curve) (Holman 2002). Graf č. 3.2: Indiferenční křivka y y1 IC x1 x Indiferenční křivky jsou vždy klesající. Je to proto, že pokud se zvýší spotřeba jednoho statku, klesá spotřeba druhého statku a naopak. Soubor více indiferenčních křivek se nazývá indiferenční mapou. Se vzdalující se pozicí od počátku mají indiferenční křivky pro svého spotřebitele větší užitek. Indiferenční křivky se nikdy neprotnou, všechny mají vždy konvexní tvar. Z vlastností indiferenčních křivek vyplývá zákon substituce. Ten nám popisuje situaci, kdy je spotřebitel ochoten vyměnit určité množství jednoho statku za jiné množství druhého statku. Poměr, v němž jsou statky vzájemně nahraditelné, aniž by se změnil celkový užitek spotřebitele, se nazývá mezní míra substituce. Problém spotřeby a užitku spotřebitele je ovšem ještě ovlivněn jeho velikostí důchodu. Spotřebitel musí hlídat své vynaložené náklady na uspokojování svých potřeb, jelikož jeho zdroje nejsou neomezené. Spotřebitel je limitován svým rozpočtem. Graf č. 3.3: Linie rozpočtu

19 y BL x Optimum spotřebitele stanovíme propojením indiferenční mapy s linií rozpočtu. Optimum se tedy nalézá v průsečíku linie rozpočtu a jedné z indiferenčních křivek. Li7nie rozpočtu je tečnou indiferenční křivky. Racionálně uvažující spotřebitel tedy realizuje uspokojení svých potřeb v tomto bodě. Graf č. 3.4: Bod optima y IC BL x Substituční a důchodový efekt Protože trh není stabilní a dochází k neustálým změnám, není předem jisté, jak se bude chovat spotřebitel. Trh si hledá své optimum, jednotlivec také hledá svoje optimum. Nyní budeme analyzovat situaci, kdy se změní cena jednoho ze statků, za jinak stejných podmínek. Je logické, že se zvýšením ceny si bude moci spotřebitel koupit za stejný důchod méně

20 objemu tohoto statku. To je podstatou důchodového efektu. Naproti tomu substituční efekt vysvětluje to, že zvýšením ceny jednoho statku ostatní statky relativně zlevňují, právě oproti tomu zdražovanému statku. Důchodový efekt způsobuje, že při zvýšení ceny statku, klesá reálný důchod spotřebitele, a proto klesá objem nakupovaného zboží daného statku. Substituční efekt způsobuje, že při růstu ceny jednoho druhu statku roste jeho relativní cena vůči ostatním statkům, proto dochází k poklesu objemů nákupů tohoto statku a zvyšuje se objem nakupovaného zboží ostatních statků. Celkový efekt je tedy součtem efektu důchodového a substitučního (Sirůček 2007). Je nutné v detailním pohledu na konkrétní problémy pohlížet také na to, jaké druhy produktů máme. Podle typu spotřeby rozlišujeme statky nezbytné, luxusní a méněcenné. Nezbytné statky jsou takové, které je nutné kupovat, ať je důchod jakýkoli (příkladem může být sůl). Takové statky jsou jen minimálně citlivé na změnu množství disponibilního důchodu. Protějškem jsou statky luxusní, ty jsou silně závislé na výši důchodu, jejich citlivost je enormní. Statky méněcenné jsou zvláštní tím, že s rostoucím důchodem jejich spotřeba klesá. Typickým příkladem je trh s ojetými automobily. Čím více budou mít spotřebitelé volných disponibilních zdrojů, tím méně budou mít zájem kupovat stará ojetá auta, raději si koupí nové. Dalším příkladem mohou být laciné salámy. Člověk čím bude mít vyšší příjem, tím bude kupovat kvalitnější a dražší potraviny (Samuelson 1991). Další dělení statků je možné podle vzájemných vztahů jednotlivých druhů statků. Rozlišujeme statky nezávislé, komplementy a substituty. Nezávislé statky jsou takové, u kterých změna ceny jednoho ze statků nevyvolá žádnou změnu u druhého statku. Substituční statky jsou vzájemně zaměnitelné. Spotřebiteli je tedy jedno, který ze dvou různých statků kupuje, jeho užitek je stejný. Zvýší-li se cena jednoho statku, zvýší se poptávka po druhém substitučním statku, u kterého zůstává cena stále nízká. Komplementární statky jsou takové, které se vzájemně doplňují. Chování jednoho druhu statku je kopírováno chováním druhého. Zvýšení poptávky po jednom statku vyvolá zvýšení poptávky i po druhém statku. Je to proto, že tyto statky jsou nutné pro uspokojení potřeby oba dva (Samuelson 1991). Elasticita poptávky Pojem elasticita poptávky (citlivost, pružnost) vyjadřuje závislost poptávky po určitém statku na: a) změně ceny tohoto statku (Δ Px) hovoříme o cenové elasticitě poptávky (epd) b) změně důchodu spotřebitele (Δ I) hovoříme o důchodové elasticitě poptávky (eid) c) změně ceny jiného statku (Δ Py) hovoříme o křížové elasticitě poptávky (ecd)

21 ad a) Cenová elasticita poptávky vyjadřuje závislost poptávaného množství (ze strany spotřebitele) na změnu ceny daného statku. Koeficient cenové elasticity poptávky vypočteme jako podíl mezi procentuální změnou poptávaného množství a procentuální změnou ceny daného statku. Výsledek, který získáme (obvykle bude záporný) musíme dát do absolutní hodnoty. Dle výsledné hodnoty rozlišujeme: - cenově elastickou poptávku (epd > 1), - jednotkově elastickou poptávku (epd = 1), - cenově neelastickou poptávku (epd < 1). Mohou nastat také extrémní případy: - dokonale cenově elastická poptávka (epd = ), - dokonale cenově neelastická poptávka (epd = 0) Macáková (2010) uvádí, že na cenovou elasticitu poptávky má vliv mnoho faktorů jako např.: - povaha potřeb, - podíl výdajů na konkrétní statek v rozpočtu spotřebitele, - existence a možnost dostupnosti substitutů apod. ad b) Důchodová elasticita poptávky vyjadřuje závislost poptávaného množství (ze strany spotřebitele) na změnu důchodu spotřebitele. Koeficient důchodové elasticity poptávky vypočteme jako podíl mezi procentuální změnou poptávaného množství a procentuální změnou důchodu spotřebitele. Dle výsledné hodnoty rozlišujeme: - důchodově elastickou poptávku (eid > 1) - důchodově neelastickou poptávku (eid < 1) Dle výsledné hodnoty důchodové elasticity poptávky můžeme rozlišit též typy spotřebovávaných statků: - pro statky luxusní je důchodová elasticita poptávky vysoká, - pro nezbytné statky je důchodová elasticita v intervalu mezi nulou a jedničkou, - pro méněcenné statky je důchodová elasticita záporná (Pavelka 2010) ad c) Křižová elasticita poptávky vyjadřuje závislost poptávaného množství po statku x (ze strany spotřebitele) na změnu ceny statku y. Koeficient křížové elasticity poptávky vypočteme jako podíl mezi procentuální změnou poptávaného množství po statku x a procentuální změnou ceny statku y. Dle výsledné hodnoty rozlišujeme: - substituty (ecd > 0) - komplementy (ecd < 0)

22 - nezávislé statky (ecd = 0)

23 Kapitola 4: Teorie chování firmy Firma a její cíle Převážnou část nabídky na trhu tvoří nabídka, která je vytvořena firmami. Firmou se rozumí jakýkoliv podnik (jednotka), která něco produkuje. Aby mohla firma na trhu fungovat, musí nakupovat vstupy (práce, půda, kapitál) a ty poté přetváří na výstupy (statky a služby). Hlavním cílem většiny podnikatelských subjektů je dosažení maximálního zisku, tj. co největšího rozdílu mezi výnosy a náklady. Některé firmy mohou mít různé alternativní cíle, o kterých se zmíníme později. V dalším textu se zaměříme na základní činnosti většiny firem, a to činnost výrobní (produkční). Produkční analýza Firma řeší otázky typu, kolik má vyrobit produkce a za jakou cenu ji má prodávat. V reálném světě se pak jedná o nalezení dostatečného počtu platících zákazníků. Podobně jako spotřebitel usiloval o maximalizaci svého užitku, firma usiluje o maximalizaci svého zisku. Zisk je tedy tím hlavním motivačním faktorem, proč vůbec firmy existují. V teorii firmy je nutné začít zohledňovat faktor času. To se promítá v konstrikci modelů v tzv. krátkém období a dlouhém období. Krátké období je charakteristické tím, že je možno měnit pouze jeden z výrobních faktorů, tradičně faktor práce. Naproti v dlouhém období je možno variabilně měnit všechny vstupy. Okrajově se je možné setkat s pojmy velmi krátké a velmi dlouhé období. V tomto smyslu lze pak chápat tyto pojmy jako extrém. Při velmi krátkém období nelze měnit žádný ze vstupů, a naopak při velmi dlouhém období je možno měnit všechny vstupy včetně promítnutí vnějších vlivu jako např. vědeckotechnický. Firma ve své snaze o maximalizaci zisku musí brát v úvahu různé druhy nákladů. Zisk, jak je zřejmé, je rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Náklady jsou proto důležité při generování zisku. Efektivním snižování výrobních i celkových nákladů je firma schopna bojovat s konkurencí a obstát v tvrdém konkurenčním boji. Firma musí rozlišovat explicitní náklady, tj. takové, které jsou skutečně vynaložené při výrobě produktů. Ty jsou zaznamenávány v účetnictví firmy. Firma by ovšem také měla brát zřetel na tzv. implicitní náklady (někdy také zvané alternativní či oportunitní náklady). Ve své podstatě nejde o náklady, ale o ušlý příjem firmy, který by firma získala, pokud by své výrobní faktory využila jinak než k výrobě svých produktů (Buchta 2004). Produkční funkce v krátkém období V krátkém období je teoreticky charakterizována pro využití výrobních faktorů firmy tzv. produkční funkce. Ta definuje, jaký objem produkce je firma schopna vyprodukovat s využitím určitého množství výrobních faktorů. Objem produkce je tedy závislý na objemu použitých vstupů. Funkci je možné zapsat v následujícím tvaru: Q = f (A, K, L,..). Pod

24 písmeny A, K, L, se skrývají výrobní faktory půdy (A Land), kapitálu (K Capital) a práce (L Labour), přičemž je možno vyjadřovat různé vstupy různých výrobních faktorů. V krátkém období se nejčastěji uvažuje ta skutečnost, že variabilní je pouze faktor práce. Ostatní faktory budou neměnné, fixní (Buchta 2004). V rámci produkční funkce v krátkém období rozlišujeme: - Celkový produkt (TP Total Product), který je dán právě produkční funkce. Hovoříme tedy o celkovém objemu produkce, který firma za určité období vyprodukovala. - Mezní produkt (MP Marginal Product) udává změnu celkového produktu, která je způsobena zapojením další jednotky výrobního faktoru (v krátkém období lze zapojit pouze výrobní faktor práce) do výrobního procesu. - Průměrný produkt (AP Average Product), známý též pod pojmem produktivita práce. Jedná se o výši výstupu na jednotku vstupu. Je žádoucí, aby produktivita práce byla co nejvyšší.

25 Graf č. 4.1: Vztah celkové, mezního a průměrného produktu TP C B TP A MPL APL L A B C APL MP L L Zdroj: Samuelson upraveno Podstatný je vzájemný vztah celkového, průměrného a mezního produktu. Z počátku je celkový produkt vždy rostoucí, spolu s ním rostou i průměrný a mezní produkt. Mezní produkt roste rychlejším tempem, nežli průměrný. V momentě kdy dojde k poklesu tempa růstu celkového produktu, začne i razantně klesat mezní produkt. Poté začne klesat i průměrný produkt. Průměrný produkt ale klesá pomaleji nežli mezní. V dalším průběhu je teoreticky možné, že celkový produkt i při zvyšování objemu vstupu začne klesat, v tomto případě pak jde mezní produkt do záporných hodnot (Macáková 2010). V krátkém období je prosazuje tzv. Zákon klesajících výnosů z variabilního vstupu (tedy v krátkém období z výrobního faktoru práce). Projev tohoto zákona lze spatřit v grafu, a to od bodu A (tj. od bodu, kdy je mezní produkt ve svém maximu). Od bodu B platí, že každý další zaměstnanec způsobí stále se snižující přírůstek celkové produkce.

26 Produkční funkce v dlouhém období V dlouhém období je nutné předpokládat variabilnost výrobních faktorů. U typické dvoufaktorové produkční funkce je tedy např. faktor práce a faktor kapitálu proměnlivý dle potřeby. Tato dvoufaktorová funkce bude nyní blíže popsána. Za tímto účelem je sestaven teoretický model izokvanty. Izokvanta je křivka, která udává takové různé možné kombinace dvou výrobních faktorů, při kterých je možno vyrobit stejné množství produkce. Tento objem produkce je maximální možný. V této teorii je tedy určitá podobnost s teorií spotřebitele a jeho indiferenční křivkou. V grafech je možno znázornit i více izokvant najednou, poté lze již hovořit o tzv. mapě izokvant (Buchta, 2004). Graf č. 4.2: Izokvanta a izokosta K K Q TC L L Zdroj: Buchta upraveno Z mapy izokvant je zřejmé, že se dá směňovat jeden výrobní faktor za druhý, i když se nijak nezmění celkový objem produkce. Tato směnitelnost je přirozeně dána určitým poměrem. Tento poměr, ve kterém je možno libovolně nahrazovat jeden výrobní faktor za druhý se nazývá mezní míra technické substituce. V reálně praxi si lze takové možnosti výroby představit, jedná se však opět spíše o teoretický model ekonomie (Sirůček 2007). Z pohledu nákladů v dlouhém období je nutné mít na mysli fakt, že firma je limitována svým rozpočtem. Ze svého rozpočtu firma hradí náklady na spotřebu výrobních faktorů, v rámci dvoufaktorové funkce tedy hradí náklady dvou faktorů, práce a kapitálu. Jelikož lze výrobní faktory různě kombinovat, rozpočet je stanoven na úrovni linie stejných celkových nákladů. Tato linie se nazývá izokosta. Na této linii jsou zachyceny maximálně objemově možné kombinace vstupů výrobních faktorů při stejných celkových nákladech (Macáková 2010).

27 Výše popsaná teorie lze nyní již jednoduše spojit dohromady a dojít k tomu, kde leží tzv. Nákladové optimum firmy. Nákladové optimum firmy, analogicky s optimem spotřebitele, leží tam, kde se linie celkových nákladů firmy dotýká izokvanty (Sirůček, 2007). K Graf č. 4.3: Nákladové optimum firmy K* E L* TC Q L V bodě dotyku izokvanty a linie stejných celkových nákladů leží bod E, tedy optimální bod z hlediska nákladů firmy na výrobu. V tomto bodě platí rovnost mezi poměry cen výrobních faktorů a mezních produktů výrobních faktorů. Cena výrobních faktorů se může měnit. Většinou se ceny dvou různých faktorů mění různě, poté je třeba vždy přepočítat celý model a najít nový bod nákladového optima. V dlouhém období můžeme s měnící se situací firmy zachytit různě velké linie stejných celkových nákladů. Těchto linií se v bodech nákladových optim dotýkají různé izokvanty. Pokud v dlouhém období spojíme tyto body, dostaneme křivku celkových nákladů firmy (Holman 2002). Náklady firmy Náklady firmy představují spotřebu vstupů vyjádřenou v peněžních jednotkách. Existuje široké spektrum možností, jak se náklady mohou členit. Z hlediska vztahu nákladů k objemu produkce rozlišujeme: a) Náklady v krátkém období fixní náklady (FC Fixed Costs). Jedná se o náklady, které se nemění s rozsahem produkce (nájemné, platy administrativních pracovníků apod.) variabilní náklady (VC Variable Costs). Jedná se o náklady, které s růstem objemu produkce rostou (spotřeba materiálu, mzdy výrobních dělníků apod.)

28 b) Náklady v dlouhém období v dlouhém období hovoříme pouze o variabilních nákladech, protože oba hlavní výrobní faktory (tj. práce i kapitál) jsou variabilní. Je jasné, že celkové náklady (TC Total Costs) jsou v krátkém období tvořeny součtem fixních a variabilních nákladů (FC + VC), v dlouhém období jsou celkové náklady rovny variabilním nákladům (TC = VC), protože fixní náklady se v dlouhém období nevyskytují. Další možností členění nákladů je: a) Náklady mezní (MC Marginal Costs), které vyjadřují přírůstek celkových nákladů na každý další vyrobený kus produkce. Mezní náklady lze tedy zapsat vztahem: MC = Δ TC / Δ Q b) Náklady průměrné (AC Average Costs), které vyjadřují výši nákladů na jednotku produkce. Průměrné náklady lze zapsat vztahem: AC = TC / Q. Průměrné náklady lze v krátkém období rozdělit ještě na: Průměrné variabilní náklady (AVC Average Variable Costs) Průměrné fixní náklady (AFC Average Fixed Costs) Graf č. 4.4: Přehled nákladů v krátkém období Kč TC Kč za ks MC VC AC AVC FC Q Zdroj: Macáková upraveno AFC Q Podstatné je znát základní souvislosti a vztahy těchto křivek. Křivka fixních nákladů je vždy rovnoběžná s osou x. Křivka variabilních nákladů kopíruje rostoucí křivku celkových nákladů, ale vždy leží pod ní, právě o hodnotu fixních nákladů. U křivky mezních nákladů je hlavní souvislost s křivkou průměrných nákladů. Křivka mezních nákladů totiž protíná křivku

29 průměrných nákladů v jejím minimu. Z této skutečnosti dále plyne, že křivka mezních nákladů protíná i křivku průměrných variabilních nákladů v jejím minimu (Samuelson 1991). Výše uvedený graf je platný pro krátké období, tj. období, kdy se projevují jak variabilní náklady, tak i náklady fixní. V dlouhém období, jak již bylo zmíněno, neexistují fixní náklady, tudíž je jasné, že TC = VC, AC = AVC. Příjmy firmy Příjem lze velmi jednoduše popsat jako částku, kterou firma získá za prodej své produkce. Stejně jako náklady, tak i příjmy lze určitým způsobem členit. Nejčastěji v mikroekonomii využívané členění je následující: a) Celkové příjmy (TR Total Revenues), neboli celková částka, kterou firma získá za prodej své produkce za určité období. Celkový příjem je dle Pavelky (2010) tvořen součinem prodejní ceny a prodaného množství (TR = P * Q) b) Mezní příjmy (MR Marginal Revenues) vyjadřují změnu celkového příjmu díky prodeji každé další vyrobené jednotky. Výpočet mezních příjmů lze vyjádřit tímto vztahem: MR = Δ TR / Δ Q c) Průměrné příjmy (AR Average Revenues), neboli příjem za jednu prodanou jednotku produkce. Výpočet průměrných příjmů lze vyjádřit tímto vztahem: AR = TR / Q. Je logické, že průměrný příjem je vždy roven tržní ceně (AR = P) Je nutné rozlišovat příjmy firmy v dokonalé a nedokonalé konkurenci. Důvod tohoto rozlišení bude uveden v následujících kapitolách. Zisk firmy Zisk firmy je tradičně definován jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Buchta (2004) tvrdí, že uvažujeme-li rozdělení nákladů na explicitní a implicitní, je nutné zisk vyjadřovat dvojím způsobem: a) Účetní zisk se myslí rozdíl mezi celkovými příjmy a explicitními náklady. Je to logické, jelikož v účetnictví jsou zahrnuty skutečně vynaložené náklady, tedy explicitní náklady. b) Ekonomický zisk je myšlen rozdíl mezi celkovými příjmy a součtem explicitních i implicitních nákladů. V běžné praxi se často hovoří o hodnotě tzv. normálního zisku. Tím je myšlena de facto velikost ušlého zisku z alternativního využití výrobních faktorů. Normální zisk je tedy hodnota implicitních nákladů (Buchta, 2004).

30 Hlavní otázka, kterou si všechny firmy kladou je, kdy budou dosahovat maximálního zisku, při jakém objemu výroby. Na tuto otázku je dle teorie jednoznačná odpověď. Je to v momentě, kdy se mezní příjmy rovnají mezním nákladům. MC = MR. Vychází to z logiky věci, že při MC < MR by se s další dodatečnou jednotkou ještě více zvyšoval zisk. Naproti tomu, pokud by bylo MC > MR, s další dodatečnou jednotkou by zisk klesal (Macáková 2010). Kapitola 5: Analýza konkurence Základní charakteristiky dokonalé konkurence Základní předpoklady dokonale konkurenčního trhu: a) Velký počet prodávajících i kupujících. Každý z firem nabízí pouze zlomek celkové produkce celého trhu a stejně tak i počet spotřebitelů na tomto trhu je vysoký, proto jeden spotřebitel tvoří pouze velmi nepatrnou část celkové poptávky na tomto trhu. Z výše uvedeného vyplývá, že ani jeden subjekt nemá tržní sílu. Firmy musí přijímat cenu, která je dána trhem jsou tzv. price takers. Žádná z firem nemá sílu na to tržní cenu změnit. Pokud by jedna z firem zvýšila cenu, nikdo by její produkci nekupoval, protože existuje celá řada jiných firem, které nabízejí naprosto stejný produkt. b) Konstantní cena. c) Homogenní (stejnorodý) produkt. d) Dokonalá informovanost všech tržních subjektů tj., že jak strana poptávka, tak i strana nabídky mají dokonalé informace o cenách vstupů, ale i obchodovaných statků a služeb. e) Volný vstup a výstup o odvětví. Neexistují tedy žádné bariéry, tj. všechny subjekty mohou svobodně a bez dodatečných nákladů vstoupit na trhu resp. z trhu vystoupit. Dále musí existovat dokonalá mobilitu výrobních faktorů, tj. všechny výrobní faktory mohou být přesunovány mezi firmami v rámci odvětví, ale též mezi jednotlivými odvětvími. V reálné situaci naprosto dokonale konkurenční trh neexistuje, ale v celé řadě publikací se jako příklad dokonale konkurenčního trhu uvádí trh zemědělské produkce. Příjmy firmy v dokonalé konkurenci Protože je cena u všech firem konstantní, je zřejmé, že celkové příjmy vypočítáme jednoduše jako součin tržní ceny (P) a prodaného množství (Q).

31 Graf č. 5.1 Průběh křivek TR, AR a MR v dokonalé konkurenci Kč Kč/ks TR MR = AR = P = d Q Q Zdroj: Pavelka 2010 upraveno Jak je zřejmé z výše uvedeného grafu, křivka celkových příjmů (TR) konstantně roste, což je způsobeno konstantní cenou, která se při různých prodávaných objemem produkce nemění. Z toho vyplývá, že přírůstek TR je stále stejný, z čehož lze odvodit i horizontální tvar křivky mezních příjmů (MR). Zároveň lze říci, že křivka mezních příjmů (MR) je v dokonalé konkurenci shodná s křivkou průměrných příjmů (AR), ceny (P) a zároveň s křivkou individuální poptávky (d). Rovnováha dokonale konkurenční firmy Základním cílem firem v dokonalé konkurenci je maximalizace zisku. Toho je dosaženo v bodě, kde se mezní příjmy firmy (MC) rovnají mezním příjmům firmy (MR). Této rovnosti se jinak říká také zlaté pravidlo maximalizace zisku. Graf č. 5.2: Optimum dokonale konkurenční firmy P MC PDK MR QDK Q Zdroj: Samuelson 1991 upraveno

32 Z výše uvedeného grafu jasně vyplývá, že v bodě, kde se křivka mezních příjmů (MR) protne s křivkou mezních nákladů (MC) nacházíme optimum firmy v dokonalé konkurenci. Zjistíme množství, které má firma v dokonalé konkurenci produkovat (QDK). Cena (P) je dána trhem (jak již víme, žádná z firem nemá schopnost tržní cenu ovlivnit). Zisk dokonale konkurenční firmy Chceme-li řešit zisk firem v dokonalé konkurenci, musíme rozlišit krátké a dlouhé období. V krátkém období může dokonale konkurenční firma dosahovat: a) kladného ekonomického zisku, b) záporného ekonomického zisku (ztráty), c) nulového ekonomického zisku. V dlouhém období dosahují všechny dokonale konkurenční firmy nulového ekonomického zisku. Důvodem je fakt, že pokud firma v dokonalé konkurenci dosahuje v krátkém období kladného ekonomického zisku, přiláká tento fakt do odvětví další firmy (které mají vidinu vysokých zisků). Příchod těchto firem však posune křivku nabídky doprava dolů (růst nabídky) a tržní cena dokonale konkurenčního trhu se sníží, tudíž se sníží i zisky firem. Pokles zisků se ustálí až na hodnotě, kdy všechny firmy v odvětví vykazují nulový ekonomický zisk. Pokud firmy na dokonale konkurenčním trhu dosahují v krátkém období záporného ekonomického zisku, některé firmy se snaží z tohoto trhu odejít, tudíž dojde k posunu křivky nabídky doprava nahoru (pokles nabídky) a tím pádem dojde k růstu tržní ceny. Rostou tedy zisky firem, které na trhu zůstaly a tento růst se opět zastaví na hodnotě, kdy všechny firmy v odvětví vykazují nulový ekonomický zisk. Graf č. 5.3 Dokonale konkurenční firma s kladným ekonomickým ziskem v krátkém období P MC PDK ZISK MR AC QDK Q

33 Bod uzavření firmy Další významný bod z hlediska teorie firmy je tzv. bod uzavření firmy. Pokud má firma vyšší celkové náklady (TC) než celkové příjmy (TR), je jasné, že pracuje se ztrátou. Firma je schopna krátkodobě tuto situaci zvládnout, ovšem až do momentů, kdy cena prodávaných výrobků na trhu klesne natolik, že se celkové příjmy začnou rovnat variabilním nákladům. Poté je firma nucena přestat vyrábět. Je to jinak řečeno v tom okamžiku, kdy se cena za jeden výrobek rovná průměrným variabilním nákladům na výrobek. Tento bod se nazývá bod uzavření firmy. Algebraicky zapsáno jako P = AVC = MC (Buchta 2004). Graf č. 5.4: Bod uzavření firmy P MC AC PDK ZTRÁTA MR AVC QDK Q Ještě před tím, než se firma uzavře, vygeneruje určitou ztrátu, která představuje takový objem finančních prostředků daný vyznačeným obdélníkem v grafu (Macáková 2010). Vše, co bylo výše uvedené je možné pouze v krátkém období, protože z dlouhodobého hlediska, jak již víme, dosahují všechny firmy na dokonale konkurenčním trhu nulového ekonomického zisku. Bod zvratu Bodu zvratu je bod vyrovnání celkových nákladů (TC) a celkových příjmů (TR). Analogicky lze bod zvratu popsat také jako rovnost průměrných nákladů (AC) a průměrných příjmů (AR). Bod zvratu je tedy bodem nulového čistého ekonomického zisku.

34 Graf č. 5.5: Bod zvratu P MC AC PDK MR = AR QDK Q Zdroj: Macáková upraveno Nabídka dokonale konkurenční firmy Nabídka dokonale konkurenční firmy na dokonale konkurenčním trhu je ovlivňována zejména změnou jejich nákladů. Pokud dojde ke zvýšení nákladů firmy, klesne objem jí nabízeného zboží a křivka nabídky se posune doleva. Tato situace změny nákladů je způsobena zejména zvýšením cen vstupů používaných k výrobě daného produktu. Pokud se firmě sníží náklady, vzroste její objem nabízeného zboží a křivka nabídky se posune doprava. Tato situace změny nákladů je způsobena zejména technickým pokrokem, který vede ke snížení celkových nákladů výroby daného produktu. Velikost změny nabídky způsobená změnou ceny je definována jako cenová elasticita nabídky. Její podstata, teorie i možnosti jsou zcela stejné jako u cenové elasticity poptávky. V rámci nabídky na trhu fungují stejná koncepční pravidla, jako pro poptávku. Nabídky jednotlivých firem se nazývají individuální nabídky. V rámci jednoho oboru trhu se součet těchto individuálních nabídek rovná tržní nabídce, tedy nabídce v rámci jednoho druhu zboží. Celková nabídka všech druhů výrobků se pak nazývá agregátní nabídka (Samuelson 1991). Rovnováha a efektivnost dokonalé konkurence Na trhu v modelu dokonalé konkurence existuje rovnováha, která způsobuje to, že všechny zainteresované subjekty jsou v rovnováze, ve svém optimu, tedy jak firmy, tak spotřebitelé. Jak je známo, poptávka je v rovnováze, pokud se cena (P) rovná meznímu užitku (MU) spotřebitele. Nabídka je v rovnováze, pokud se cena (P) rovná mezním nákladům (MC). Z těchto dvou tezí platí zákonitost, že celý systém je v rovnováze, pokud se mezní užitek spotřebitele rovná mezním nákladům firmy (MU = MC). V tomto bodě rovnováhy je navíc splněna i maximalizace efektivnosti. Efektivnost je v pozici rovnováhy trhu největší.

35 Graf č. 5.6: Rovnováha systému P S MU > MC E MU < MC D Q V bodě E je největší efektivnost, to znamená, že nejde zvýšit objem výroby jednoho zboží, bez toho, aby se snížil objem výroby jiného zboží. Jednotlivé subjekty na trhu, spotřebitelé a firmy, nemohou změnit svou vlastní situaci z pohledu zisku a užitku, aniž by změnili situaci ostatních subjektů. Výhody ze směny Díky tomu, že trh funguje efektivně, spotřebitelé i firmy inkasují tzv. výhody ze směny na trhu v podobě přebytků spotřebitele a výrobce. Spotřebitel nakupuje na trhu výrobků, dokud se cena (P) nevyrovná s jeho mezním užitkem (MU), pak teprve dosáhne svého optima. Výrobky, které spotřebitel nakupoval před nakoupením posledního výrobku, mu přinášely ale větší mezní užitek, než byla cena. Tento rozdíl mezi celkovým užitkem z nákupu všech kusů produktu a množstvím výdajů vynaložených na nákup se nazývá přebytek spotřebitele. Obdobně je tomu i s výrobcem a jeho přebytkem. Výrobce vyrábí a prodává své výrobky, dokud cena (P) nestoupne na hladinu mezních nákladů (MC) výrobce na jeden výrobek. Rozdíl mezi cenou, tedy vyinkasovanými příjmy na jednotku produkce, a mezními náklady je přebytek výrobce na jeden výrobek (Buchta 2004).

36 Graf č. 5.7: Přebytek spotřebitele a výrobce P P s přebytek spotřebitel e P přebytek výrobce P d Q Q Zdroj: Buchta upraveno Sirůček (2007) tvrdí, že výhody ze směny na dokonale konkurenčním, tj. efektivním a rovnovážném trhu jsou vlastně příčinou toho, proč trh jako takový v reálu funguje. Výrobci i spotřebitelé inkasují něco navíc, než to, co do celého procesu vkládají, resp. pro ty druhé to má větší hodnotu, než pro ty první. Teorém pavučiny Macáková (2010) uvádí, že nevyřčeným předpokladem předchozích úvah bylo to, že spotřebitelé i výrobci reagují na změny na trhu okamžitě. Dynamika jednání byla přímá. V reálu ale můžeme pozorovat vždy určitá časová zpoždění v reakcích. Tento fakt se snaží teoreticky postihnout tzv. teorém pavučiny. V modelové abstrakci je uvažováno, že spotřebitelé potřebují určitý čas na reakci na změnu na trhu. Tato reakce je kratší než reakce výrobců, jelikož změnit názor na cenu z pohledu spotřebitele je mnohem jednodušší, než změnit proces výroby na straně producentů. Základní charakteristiky nedokonalé konkurence Základní charakteristiky nedokonalé konkurence: a) schopnost alespoň jedné firmy ovlivnit tržní cenu. Firmy v nedokonalé konkurenci jsou tzv. price makers (tj. tvůrci tržní ceny), b) diferencovaný produkt (produkt, který je alespoň minimálně odlišný od produktu konkurenčního). Diferenciace může být dána značkou, kvalitou, barvou apod. Macáková (2010) uvádí několik hlavních příčin vzniku nedokonalé konkurence:

37 Nákladové podmínky, Bariéry konkurence, Právní restrikce, Vlastnictví významného výrobního faktoru pouze jednou nebo několika málo firmami. Nedokonale konkurenční tržní struktury Rozlišujeme: Monopol, Oligopol, Monopolistická konkurence. Důvodů pro vznik nedokonalé konkurence je mnoho. Jako důležitou příčinu vzniku nedokonalé konkurence je možno označit zejména bariéry konkurence. To znamená, že ostatní firmy se brání tomu, aby nová firma vyráběla podobný, nebo dokonce ten samý produkt. Proto v rámci právních restrikcí firmy musí kalkulovat s patenty, licencemi, ochrannými známka a copyrightem jiných firem. Díky tomu jsou produkty firem diferenciované, odlišovat se mohou byť pouze doplňkovými službami, ale odlišné jsou Každá firma různé náklady na výrobu, tím pádem dosahuje také každá firma různé velikosti úspor z rozsahu. Velké firmy, které vyrábějí ve velkých objemech zboží, mohou realizovat nižší cenu na trhu, tím znevýhodňují drobné výrobce. Dalšími příčinami vzniku nedokonalé konkurence může být také nerovnoměrná informovanost jednotlivých subjektů. Nikdo nezajišťuje to, aby všechny firmy měly k dispozici všechny informace. Jelikož se modely nedokonalé konkurence blíží realitě, je nutné počítat i s vlivem státu a politickými vlivy, které vytváří určité distorze na trhu I v nedokonalé konkurenci platí některé stejné vlastnosti firem jako v konkurenci dokonalé. Zisk je i v nedokonalé konkurenci roven rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Stejně tak, optimální objem produkce leží v bodě, kde se protíná mezní produkt s mezními náklady. Náklady firmy se odvíjejí od spotřebovaného objemu výrobních faktorů a jejich ceně. Podstatná je stejně tak i efektivnost výroby (Macáková, 2010). Nedokonalá konkurence ovšem jiné parametry firmy ovlivňuje podstatně. Jde zejména o příjmy firmy. Je to proto, že firma sama stanovuje výši ceny, což se odráží i v tom, kolik objemu produkce prodá. Celkové příjmy firmy se samozřejmě rovnají součinu ceny produktu a objemu prodané produkce. Zda budou celkové příjmy firmy růst nebo klesat při změně ceny, to závisí na cenové elasticitě poptávky po tom kterém konkrétním výrobku firmy. Křivky průměrných i mezních nákladů jsou v nedokonalé konkurenci klesající. Hodnota mezních příjmů je opět determinována poptávkou (Sirůček 2007). Graf 5.8 Mezní a průměrné příjmy nedokonalé konkurence