1. Učební texty pro popularizátory vědy

Transkript

1

2 Studijní opora k výukovému modulu v oblasti přírodních věd K4/MPV4 Krajina a její hodnocení byla vytvořena v rámci projektu Poznej tajemství vědy. Projekt s reg. č. CZ.1.07/2.3.00/ je financován z operačního programu vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu České republiky. Výukový modul představuje nástroj pro vzdělávání cílové skupiny (zájemci o vědu) ve specifickém tématu v rámci přírodních a technických věd. Tento modul popularizační formou seznámí potenciální zájemce o vědecko-výzkumnou práci s vědeckým přístupem (schopností odhalovat skryté příčiny dějů, rozpoznávat falešnou analogii). Dále motivační formou ukáže práci domácích i zahraničních výzkumníků v terénu i v laboratořích. Výukový modul je tvořený unikátním textem, obsahujícím: 1. Učební texty pro popularizátory vědy 2. Pracovní aktivity pro studenty a žáky, min. 5 aktivit pro SŠ, 3 aktivity pro ZŠ 2. st., 1 aktivita pro ZŠ 1. st.): a. popis vědeckých/badatelských aktivit (v laboratoři či terénu), b. pracovní listy, c. návody na experimenty a měření, d. dvě strany odborného anglického textu. 3. Metodická příručka Materiál vytvořil expertní tým společnosti: ACCENDO Centrum pro vědu a výzkum, z. ú. Švabinského 1749/19, Moravská Ostrava, IČ: , Tel.: , Web: info@accendo.cz. ACCENDO Centrum pro vědu a výzkum, z. ú. je vědecko-výzkumná organizace schválená poradním orgánem vlády Radou pro výzkum, vývoj a inovace v ČR, za účelem podpory aplikovaného výzkumu v regionálních vědách. Svou činností se významně podílí na objevování a mapování procesů ve společnosti, které vedou k trvalému rozvoji. Pracuje na celém území ČR, rozvíjí evropskou výzkumnou spolupráci a podílí se na mezinárodních projektech v návaznosti na nové směry a předpisy Evropských společenství. ve spolupráci s pracovníky EnviCentra Pro Krajinu, Vysoké Pole. EnviCentrum pro krajinu, Vysoké Pole se zaměřuje na problematiku šetrného hospodaření, chov zemědělských zvířat a zpracování produktů, které z něho pocházejí. Cílem pracovníků EnviCentra je odbornou i laickou veřejnost seznamovat s touto problematikou prostřednictvím výukových programů, odborných exkurzí, přednášek a kurzů řemesel, zpracování zemědělských produktů. Garant: Doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. Autoři: Ing. Jan Juráš, Mgr. Ondřej Jirásek ACCENDO-Centrum pro vědu a výzkum, z. ú.,

3 OBSAH ČÁSTA Seznámení popularizátora vědy s tématem Definice krajiny a krajinného rázu Základní vysvětlení pojmů Právní definice krajiny Pojetí krajiny Atributy krajiny Typologie krajiny Krajiny v České republice Vztahy a funkční struktury krajiny Struktura krajiny jako geosystému Vertikální a horizontální struktura krajiny Vztah mezi krajinou a člověkem Krajinotvorné faktory a procesy Hodnocení krajiny, krajinných segmentů a vlivu zásahů do krajiny Hlavní obecné rysy rázu krajiny Zásady ochrany krajinného rázu Komplexní hodnocení krajiny Postup hodnocení krajiny Ekologická stabilita/labilita Koeficient ekologické stability, indexy diverzity Datové zdroje a způsoby zobrazení krajiny Udržitelné hospodaření v krajině Trvale udržitelný rozvoj Péče o krajinu Ekologické zemědělství Územní plánování Územní systém ekologické stability Pozemkové úpravy Seznam zdrojů a použitá literatura ČÁST B Pracovní aktivity pro studenty a žáky Pracovní aktivity pro 1. stupeň základních škol Krajina a její prvky Pracovní aktivity pro 2. stupeň základních Škol Krajina v našem okolí Cestovní kancelář

4 2.3. Působení vodní eroze Pracovní aktivity pro střední Školy Exkurze a opatření v praxi O co GO? Zakreslení krajiny práce s mapami Setkání s místem Fungující hospodářství příkladem dobré praxe Pracovní listy s odborným textem v anglickém a českém jazyce Motivation - Landscape Motivace - Valašsko a jeho jedinečnost ČÁST C Metodická příručka Krajina a její prvky Krajina v našem okolí Cestovní kancelář Působení vodní eroze Exkurze a opatření v praxi Voda v krajině Exkurze a opatření v praxi Les Zemědělské hospodaření v krajině Exkurze a opatření v praxi Krajinotvůrce O co GO? Zakreslení krajiny práce s mapami Setkání s místem Fungující hospodářství příkladem dobré praxe

5 CÍL VÝUKOVÉHO MODULU Popularizátoři vědy se seznámí s následujícími okruhy Krajina je ucelený systém, který propojuje mnoho oborů. V rámci modulu budou zkoumány jednotlivé definice a důležité pojmy v oblasti krajiny a krajinného rázu. Bude vysvětleno pojetí krajiny na různých úrovních a vysvětleny vztahy a struktury uvnitř krajiny, zde probíhají různé procesy a faktory. Jednou z částí modulu je hodnocení krajiny, krajinných segmentů a vlivů zásahů do krajiny. Důležité je také objasnění možnosti získání dat o krajině a následně i způsoby udržitelného hospodaření v krajině, obsahující územní plánování a komplexní pozemkové úpravy. Znalosti Popularizátoři vědy při aktivním seznámení s výukovým modulem budou schopni seznámit zájemce o vědu se základními definicemi a poznatky o krajině, krajinném rázu, hodnocení krajiny a udržitelném způsobu hospodaření v krajině. Dovednosti ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Čas potřebný ke studiu je 33 hodin. 5

6 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AOPK ČR CFCS CLC ČSN ČÚZK DMT EECONET EVL GIS GMO GPS GSM CHKO IEEP KES KHK KPÚ LANDEP LHP NP NPP NPR OSN Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky Český systém certifikace lesů Corine Land Cover Česká technická norma Český úřad zeměměřický a katastrální Digitální model terénu European Ecological Network (Evropská ekologická síť) Evropsky významná lokalita Geografický informační systém Geneticky manipulované organismy Global positioning system Globální systém pro mobilní komunikace Chráněná krajinná oblast Institute for European Environmental Policy (Institut pro Evropskou environmentální politiku) Koeficient ekologické stability Komplexní hodnocení krajiny Komplexní pozemkové úpravy Landscape ecological planning (Krajino-ekologické plánování) Lesní hospodářský plán Národní park Národní přírodní památka Národní přírodní rezervace Organizace spojených národů 6

7 PEFC PO PP PPK PR RP ŘSD ČR SEJ SPOPK STG SZ TUR ÚAP UNEP UNESCO ÚPD ÚSES VKP ZABAGED ZCHÚ ZÚR Program pro vzájemné uznávání certifikačních systémů) Ptačí oblast Přírodní památka Program péče o krajinu Přírodní rezervace Regulační plán Ředitelství silnic a dálnic České republiky Socioekonomické jevy Státní program ochrany přírody a krajiny Skupiny typů geobiocénů Stavební zákon Trvale udržitelný rozvoj Územně analytické podklady United Nations Environmental Programme (Program OSN pro životní prostředí) United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace spojených národ pro výchovu, vědu a kulturu) Územně plánovací dokumentace Územní systém ekologické stability Významný krajinný prvek Základní báze geografických dat Zvláště chráněná území Zásady územního rozvoje 7

8 Seznam symbolů a zkratek ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KLÍČOVÁ SLOVA RYCHLÝ NÁHLED V MODULU CÍL ÚKOLY K PROCVIČENÍ KONTROLNÍ OTÁZKA ŘEŠENÍ SHRNUTÍ KAPITOLY 8

9 ČÁSTA Seznámení popularizátora vědy s tématem CÍL Po úspěšném a aktivním absolvování Získáte znalosti o krajině jako celistvém systému procesů a struktur. Součástí jsou informace o krajinotvorných procesech a faktorech, hodnocení krajiny a datech o krajině. Seznámíte se s udržitelnými způsoby hospodaření v krajině. Znalosti Získané znalosti použijete při bližším pochopení krajinného systému a realizaci činností v souladu s udržitelným hospodařením v krajině. Dovednosti KLÍČOVÁ SLOVA Krajina, udržitelný rozvoj, krajinný ráz, ekologická stabilita, hodnocení krajiny, územní plánování ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Čas potřebný ke studiu je 2 hodiny. 9

10 1. DEFINICE KRAJINY A KRAJINNÉHO RÁZU 1.1. Základní vysvětlení pojmů Krajina je odborný geografický a ekologický pojem, který vědeckým způsobem popisuje vybranou část zemského povrchu s typickou kombinací přírodních a kulturních prvků a charakteristickou scenérií. K základním složkám krajiny patří reliéf, půda, vodstvo, klima, vegetační pokryv, zvířena a člověk. Jako přírodní krajina se nazývá území nedotčené lidskou činností, v němž dominují přirozené prvky, takových oblastí však na Zemi zbývá velmi málo. V současnosti převládá kulturní krajina vzniklá přetvořením původní přírodní krajiny činností člověka. Krajina je z hlediska ekologie ucelený systém, jehož popis v sobě propojuje problematiku mnoha oborů. V krajině na sebe působí přírodní a člověkem utvářené složky. Sousedící ekosystémy jsou vazbami propojeny do vyšších systémů a navzájem se ovlivňují i na velkou vzdálenost. Pro člověka je krajina prostorem, kde chce realizovat širokou paletu potřeb od získávání potravy a materiálu pro oděv a obydlí, stavbu sídel, po rekreaci a estetické zážitky, inspiraci. Aby mohly být uspokojovány tyto různorodé potřeby zároveň, nelze krajinu využívat živelně. Neuváženým zásahům, které by mohly mít na krajinu negativní a nevratné důsledky, mají předcházet nástroje k plánování využití krajiny (územní plánování, pozemkové úpravy) a k její ochraně (územní systémy ekologické stability, chráněné oblasti, Natura 2000). Pro účely Evropské úmluvy o krajině krajina znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, a jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. Ve výtvarném umění se slovo krajina používá pro malířské zobrazení krajiny pomocí malby či kresby. Jeho vytvářením se zabývá krajinomalba. Pro zobrazení měst v krajině se používá termín veduta. Existuji i další abstraktní přenesené významy, např. krajiny ducha nebo krajiny srdce, sousloví obvykle vyjadřuje nějakou imaginární krajinu v naší mysli. Slovo krajina také v hovorové mluvě občas splývá s také obecným významem slova kraj - je používáno jako hovorové synonymum (třeba pro nějaké blíže nespecifikované území). Krajinný ráz je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Je definován rysy a znaky, které tvoří jeho jedinečnost a odlišnost, např. morfologií terénu, charakterem vodních toků a ploch, vegetačním krytem a osídlením. Je chráněn před znehodnocením, tj. činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Krajinný ráz je souhrnem příznačných znaků, vlastností, jevů a hodnot určité krajiny vytvářejících její celkový charakter. Charakter krajiny vždy utváří dějinné souvislosti v přírodním rámci. Krajina vytváří každé území a podle uspořádání znaků, které ji vytváří, jejich vztahů a měřítka, lze rozlišit mnoho typů krajiny. Za základní typy můžeme považovat krajinu přírodní a krajinu kulturní. Přírodní krajinu utváří především znaky přírodní povahy, civilizační vliv zde není vůbec patrný nebo je výhradně podřízený přírodním podmínkám. Kulturní krajina je naopak vytvářena činností člověka. 10

11 Krajinný typ se od jiného liší svou geografickou polohou, přírodními podmínkami a přítomností specifických znaků lidské civilizace. Zatímco typy přírodní krajiny utváří konkrétní přírodní podmínky spjaté s danou částí zemského povrchu s charakteristickým reliéfem a souborem funkčně propojených ekosystémů, kulturní krajina je utvářena činností člověka odehrávající se v historickém kontextu, jenž je povětšinou datován k období kolonizace daného územního prostoru. Krajina převážné části Evropy je po staletí utvářena člověkem a je tedy převážně krajinou kulturní. Podle převažujícího způsobu využití krajiny, uspořádání ploch a plošek, způsobu a struktury osídlení lze kulturní krajiny dělit na typy kulturní krajiny. Každý z těchto typů tvoří specifický ráz krajiny (charakter). Ráz krajiny patří k důležitým hodnotám spoluvytvářejícím identitu národa. Ochrana krajinného rázu spočívá v ochraně pozitivních znaků určité charakteristiky a v eliminaci negativního projevu znaků, které jsou obecně vnímány jako nepřijatelné a rušivé. Za tímto účelem se provádí hodnocení, jehož cílem je: - posouzení vlivu záměru nebo stavby na krajinný ráz - nebo vyhodnocení pozitivních znaků a hodnot krajinného rázu určitého území za účelem návrhu jejich ochrany. Materiál hodnocení pak slouží orgánům státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny k rozhodování. Geosystém je soubor prvků geografické sféry a jejich vzájemných vztahů každého s každým. Je to funkční a dynamický celek prostoru, polohy, georeliéfu a všech ostatních přírodních i člověkem vytvořených hmotných prvků - objektů geografické sféry - a to geologického podkladu a půdotvorného substrátu, vodstva, půdy, ovzduší, rostlinstva a živočišstva, výtvorů a produktů člověka, jejich atributů a vzájemných vztahů. V rámci geosystémového přístupu ke krajinné ekologii je krajina chápána jako složka hierarchicky vyššího geosystému, která se sama dělí na subsystémy. Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky. Protože není zpravidla jednoznačně specifikováno, jakou prostorovou velikost by měl ekosystém mít, lze za ekosystém považovat v extrémním případě i celou biosféru a naopak, třeba i trávicí trakt přežvýkavce (s výskytem bakterií a nálevníků). Český zákon o životním prostředí ekosystém definuje jako funkční soustavu živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase. Ekosystém se skládá ze složky živé, tvořené organismy (tzv. společenstvo neboli biocenóza) a složky neživé, tvořené prostředím (biotopem). Základní funkce ekosystému jsou koloběh látek (tzv. biogeochemické cykly) a tok energie. Ekosystémy lze dělit na přírodní (jezero, les, louka) a umělé (vinice, sad, pole, rybník), které vytvořil nebo se na nich podílí člověk. Energie vstupuje do většiny ekosystémů dvojím způsobem: 11

12 - Ze slunečního záření. Přeměnu energie slunečního záření na další formy energie nazýváme transformace nebo též disipace. - Formou energetického dodatku (z jiného ekosystému). Energetický dodatek přitom může být přirozený (příliv, mořské proudy, vítr, záplavy ) nebo antropogenní (hnojení, práce techniky, vypouštění odpadních vod ). Ekologie je termín, který se užívá v několika významech. V původním významu je ekologie biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Dále se ekologie užívá v širokém smyslu jako ochrana životního prostředí nebo dokonce místo přírodního prostředí (např. ekologicky šetrný výrobek znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí). Ekologie se také nepřesně používá pro označení ideologie environmentalismu (tzv. hlubinná ekologie, je subdisciplína ekologie, která je základním přesvědčením radikálního ekologického hnutí). Ekologie vychází z biologie, meteorologie, klimatologie, geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd (hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických věd. Krajinná ekologie (též geoekologie nebo ekologie krajiny) je rozsáhlý hraniční obor ekologie a geografie zabývající se studiem komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny. Environmentalistika je obor, který využívá poznatků různých vědních oborů ekologie, geografie, chemie, fyziky, ekonomie a zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů, zabývá se tedy i prevencí znečišťování životního prostředí, nápravou vzniklých škod a nežádoucích zásahů. Environmentalistika zahrnuje také ochranu přírody, monitoring složek životního prostředí, využívání přírodních zdrojů, nakládání s energiemi, péče o zdraví lidské populace apod. Nezbytnou součástí environmentálního vzdělávání je studium životního prostředí prostřednictvím jednotlivých vědních oborů a schopnost nadhledu a vize. Působení člověka na životní prostředí bylo zprvu zkoumáno izolovaně. Popisoval a modeloval se vliv činností na jednotlivé složky životního prostředí, např. vodní zdroje, ovzduší, ale ucelený pohled na životní prostředí jako propojený celek se všemi vztahy uvnitř i vně se vyvinul až později. Pozornost byla obrácena spíše k řešení následků, než k identifikaci, pochopení a odstranění příčin. Postupně se dospělo k názoru, že ochrana životního prostředí je záležitostí nejen států, ale i celého lidstva. Environmentalistikou rozumíme nejen zkoumání vzájemného působení člověka a ekosystémů, ale i snahu o předpovídání budoucího vývoje. Vlivem poznatků environmentálně zaměřených oborů a stále se zvyšujícího lidského působení na přírodu začala vystupovat potřeba environmentální výchovy. Na mezinárodním fóru byl její obsah definován mezinárodní konferencí o biosféře UNESCO (Paříž 1968) a dále upřesňován celosvětovým programem IEEP organizací UNESCO a UNEP. Termín environmentální výchova se 12

13 postupně prosadil i u nás. Environmentální výchova je vnímána jako výchova k udržitelnému rozvoji. Udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí. Mezi hlavní cíle udržitelného rozvoje patří zachování životního prostředí dalším generacím v co nejméně pozměněné podobě. Je postaven na sociálním, ekonomickém a environmentálním pilíři. Evropský parlament definoval udržitelný rozvoj jako zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace. Podle českého zákona o životním prostředí je jím takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Obrázek 1.1: Princip udržitelného rozvoje Ochrana přírody je multidisciplinární, poměrně mladý obor, který využívá základních poznatků z biologie a aplikuje je na možnosti a potřeby lidské společnosti. Za první snahu o ochranu přírody lze označit zřizování obor pro divokou zvěř. V oborách, které byly zřizovány již od 13. století bohatými šlechtici, byl silně omezený režim vstupu a hospodaření. Skutečná ochrana přírody se zrodila na začátku 19. století jako snaha zabránit plošnému využívání přírodních zdrojů. Původní funkcí ochrany přírody byla konzervace relativně nepoškozených částí přírody formou vyhlašování striktních rezervací, s vyloučením hospodaření a často i přístupu člověka. Přírodní hodnota - je dána kvalitativními parametry zastoupených ekosystémů ve vztahu k jejich trvalé udržitelnosti, reprezentativností aktuálních znaků ve vztahu ke stanovištním podmínkám, prostorovými parametry, harmonickým charakterem interakcí mezi ekosystémy, výraznými přírodními dominantami krajiny. 13

14 Estetická hodnota krajiny - je vyjádřením přírodních a kulturních hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině; předpokladem vzniku estetické hodnoty jsou subjektivní vlastnosti pozorovatele, objektivní okolnosti pozorování a objektivní vlastnosti krajiny (skladba a formy prostorů, konfigurace prvků, struktura složek). Charakteristika krajinného rázu - je dána druhem a uspořádáním krajinných složek, prvků a jevů nebo jejich souborů, které se podílejí na vzniku rázu krajiny; jedná se o charakteristiky přírodní, kulturní a historické, které vnímáme jakou soubor typických znaků. Přírodní charakteristika krajinného rázu zahrnuje vlastnosti krajiny určené jak trvalými přírodními podmínkami, kterými jsou především geologické, geomorfologické, klimatické a biogeografické poměry, tak aktuálním stavem ekosystémů. Kulturní charakteristika krajinného rázu je dána způsobem využívání přírodních zdrojů člověkem a stopami, které v krajině zanechal. Historická charakteristika krajinného rázu - je specifickou součástí kulturní charakteristiky a spočívá v souvislostech kulturních a přírodních charakteristik oblasti či místa; historická charakteristika je klíčová pro pochopení logiky vztahů mezi přírodními vlastnostmi krajiny, jejím využíváním vzhledem k jejich trvalé (dlouhodobé) udržitelnosti; může nést stopy významných historických událostí. Oblast krajinného rázu - je krajinný celek s podobnou přírodní, kulturní a historickou charakteristikou odrážející se v souboru jejích typických znaků, který se výrazně liší od jiného celku ve všech charakteristikách či v některé z nich a který zahrnuje více míst krajinného rázu); je vymezena hranicí, kterou mohou být přírodní nebo umělé prvky nebo jiné rozhraní měnících se charakteristik. Místo krajinného rázu - část krajiny relativně homogenní z hlediska přírodních, kulturních a historických charakteristik a výskytu estetických a přírodních hodnot, které odlišují místo krajinného rázu od jiných míst krajinného rázu. Je nejmenším hodnoceným prostorem; jedná se zpravidla o vizuálně vymezený krajinný prostor, který je pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť, nebo o území typické díky své výrazné charakterové odlišnosti. Biotop neboli stanoviště je soubor veškerých biotických (živých) a abiotických (neživých) činitelů, které vytvářejí životní prostředí určitého organismu nebo organismů. Pojem biotop se vždy vztahuje ke konkrétnímu druhu či společenstvu. Pro rostliny se někdy používá i pojem ekotop. Synonymem pojmu biotop je stanoviště. Podle některých autorů je však pojem stanoviště užší než biotop. Např. v biotopu pomalu tekoucí vody je více stanovišť: dno, břeh apod. Z pohledu typizace přírody je biotop klasifikační jednotka, která je definovaná pomocí vegetačních typů (rostlinných společenstev). Na území ČR se vykytuje 157 přírodních biotopů, definovaných publikací Katalog biotopů České republiky, které náleží do osmi tzv. formačních skupin (vodní toky a nádrže, mokřady a pobřežní vegetace, prameniště a rašeliniště, skály, sutě a jeskyně, alpínské bezlesí, sekundární trávníky a vřesoviště, křoviny, lesy). Od roku 2001 sleduje stav biotopů v České republice Agentura ochrany přírody a krajiny ČR pomocí projektů mapování biotopů, aktualizace vrstvy mapování biotopů a monitoring biotopů. Výsledkem je celoplošná pravidelně aktualizovaná vrstva mapování biotopů, kterou je možné zobrazit mj. na mapovém serveru AOPK ČR. 14

15 Mapa 1.1: Ukázka z mapování biotopů Zdroj: Mapování biotopů, AOPK ČR Právní definice krajiny Právní definice krajiny, krajinného rázu a souvisejících pojmů je uvedena v zákonu č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon). Zákon určuje jednak obecné zásady ochrany přírody - ochranu rostlin, živočichů, geologických prvků (jeskyní), paleontologických nálezů i ochranu krajinného rázu území. Dále definuje jednotlivé druhy zvláště chráněných území - např. národní parky, rezervace, přírodní památky. Stanovuje povinnosti fyzických a právnických osob při ochraně přírody, definuje orgány ochrany přírody a jejich pravomoci. Zvláštní část zákona je věnována i soustavě chráněných území Natura Účel zákona Účelem Zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry. Podle Zákona jsou všechny druhy rostlin a živočichů chráněny před zničením. Pro zvláště chráněné druhy uvedené ve vyhlášce č. 395/1992 platí konkrétnější a přísnější ochrana. Zvláště chráněné druhy se podle stupně ohrožení dělí na kriticky ohrožené, silně ohrožené o ohrožené. Zákon rozděluje zvláště chráněná území (ZCHÚ) na velkoplošná a maloplošná. Velkoplošná chráněná území zahrnují kategorie národní park a chráněná krajinná oblast a maloplošná národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní památka. Zákon vymezuje stupeň ochrany každé kategorie a podmínky jejich využívání. NP, CHKO, NPR a NPP vyhlašuje ministerstvo životního prostředí. PP a PR vyhlašuje krajský úřad. Na území velkoplošných ZCHÚ je péče o ZCHÚ svěřena jejich správám, mimo ně v případě NPR a NPP je vykonává Agentura ochrany přírody a krajiny a u PP a PR krajský úřad. Management a využívání ZCHÚ jsou prováděny podle 15

16 plánu péče, které jsou schvalovány zpravidla na 10 let. Kromě ZCHÚ je také do územní ochrany řazen územní systém ekologické stability, významný krajinný prvek, přírodní park, přechodně chráněná plocha, dřeviny rostoucí mimo les, jeskyně a paleontologický nález. Významným chráněným zájmem, který Zákon vymezuje a garantuje, je i veřejná přístupnost krajiny. Zákon tak zajišťuje základní veřejnou prostupnost zejména přírodního, ale do jisté míry i zemědělsky využívaného území. Rovněž ukládá orgánům ochrany přírody povinnost evidovat stezky a pěšiny v krajině a regulovat jejich zřizování či rušení. 2 Ochrana přírody a krajiny (1) Ochranou přírody a krajiny se podle tohoto zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. (2) Ochrana přírody a krajiny podle tohoto zákona se zajišťuje zejména a) ochranou a vytvářením územního systému ekologické stability krajiny, b) obecnou ochranou druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zvláštní ochranou těch druhů, které jsou vzácné či ohrožené, pozitivním ovlivňováním jejich vývoje v přírodě a zabezpečováním předpokladů pro jejich zachování, popřípadě i za použití zvláštních pěstebních a odchovných zařízení, c) ochranou vybraných nalezišť nerostů, paleontologických nálezů a geomorfologických a geologických jevů i zvláštní ochranou vybraných nerostů, d) ochranou dřevin rostoucích mimo les, e) vytvářením sítě zvláště chráněných území a péčí o ně, f) účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekologicky vhodné lesní hospodaření, g) spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem prosazovat vytváření ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny, h) účastí na ochraně půdního fondu, zejména při pozemkových úpravách, i) ovlivňováním vodního hospodaření v krajině s cílem udržovat přirozené podmínky pro život vodních a mokřadních ekosystémů při zachování přirozeného charakteru a přírodě blízkého vzhledu vodních toků a ploch a mokřadů, j) obnovou a vytvářením nových přírodně hodnotných ekosystémů, například při rekultivacích a jiných velkých změnách ve struktuře a využívání krajiny, k) ochranou krajiny pro ekologicky vhodné formy hospodářského využívání, turistiky a rekreace. 3 Zákona krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. 16

17 Krajinný ráz je v Zákoně definován následovně: 12 Ochrana krajinného rázu a přírodní park (1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika místa či oblasti je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činností, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. (4) Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Ustanovení zákona vychází z celoevropsky přijatého standardu, že existuje zájem na celoplošné ochraně krajinného rázu jako součásti kulturního dědictví minulosti a příznivého životního prostředí budoucích generací. Zákon vyjadřuje záměr, aby orgány ochrany přírody chránily nejen zvláště chráněná území a vyjmenované druhy rostlin a živočichů, ale aktivně přispívaly k péči o celé území beze zbytku, zejména z hlediska zachování bohatosti a pestrosti krajinných typů, jejich estetických a přírodních hodnot. Ochrana krajinného rázu je ochranou obecnou, platí tedy na celém území státu. Zvýšená pozornost je problematice věnována v chráněných krajinných oblastech, kde je zachování harmonického obrazu kulturní krajiny a omezení případných rušivých vlivů významným předmětem zájmu správy CHKO. Evropská úmluva o krajině Evropská úmluva o krajině byla podepsaná dne 20. října 2000 ve Florencii, v mezinárodní platnost vstoupila dne 1. března Hlavním cílem Úmluvy je zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny. Její význam spočívá v tom, že ukládá povinnost vytvářet a realizovat ohleduplné a z hlediska charakteru krajiny udržitelné krajinné politiky, a to za účasti veřejnosti, místních a regionálních úřadů, a dále pak zohledňovat charakter krajiny při formování politik územního rozvoje, urbánního plánování a jiných sektorálních politik. Tato smlouva má sloužit jako efektivní nástroj mezinárodní spolupráce. Měla by zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny, aktivní péči o krajinu v souladu s principy jejího udržitelného využívání a koordinovat plánování činností v krajině. Smluvní stranou se mohou stát nejen všechny členské státy Rady Evropy, ale i státy nečlenské. Jménem České republiky byla Úmluva podepsaná ve Štrasburku dne 28. listopadu 2002 a po ukončení ratifikačního procesu dne 1. října 2004 vstoupila v platnost. Přístup ČR k Úmluvě je logickým vyústěním české tradice ve vztahu k hodnotám krajiny a péči o její přírodní a 17

18 kulturní dědictví. Zásadní úkoly vyplývající z naplňování Úmluvy jsou promítnuty ve Státním programu ochrany přírody a krajiny (SPOPK ČR), který byl schválen Vládou dne 30. listopadu SPOPK ČR je akčním plánem pro naplňování Úmluvy na národní úrovni, s plánem plnění do roku V úvodu Úmluvy smluvní strany mimo jiné prohlašují, že krajina hraje významnou úlohu z hlediska veřejného zájmu v oblasti kultury, ekologie, životního prostředí a v sociální oblasti a představuje zdroj příznivý pro hospodářskou činnost, a její ochrana, správa a plánování mohou přispívat k vytváření pracovních příležitostí, že krajina přispívá k vytváření místních kultur a že je základní součástí evropského přírodního a kulturního dědictví, protože přispívá k blahu lidstva a upevnění evropské identity, že krajina je všude důležitou součástí kvality života lidí, a že krajina je klíčovým prvkem blaha jednotlivce i společnosti a že její ochrana, správa a plánování jsou spojeny s právy a povinnostmi pro každého. Všechny smluvní strany se v Úmluvě zavazují: a) právně uznat krajinu jako základní složku prostředí, v němž obyvatelé žijí, jako výraz rozmanitosti jejich společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity; b) zavést a provádět krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostřednictvím přijetí specifických opatření uvedených v článku 6; c) zavést postupy pro účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik zmiňovaných v písmenu b) výše; d) začlenit krajinu do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální, zemědělské, sociální a hospodářské politiky, jakož i do ostatních politik s možným přímým či nepřímým dopadem na krajinu. 18

19 2. POJETÍ KRAJINY 2.1. Atributy krajiny Každá krajina má tyto základní atributy: - určitou polohu a rozlohu na povrchu Země (existují však i zatím neprobádané krajiny podmořské), kterou lze vymezit na mapě, - svérázný vzhled podmíněný strukturním uspořádáním krajinných složek a prvků (krajinný ráz), - interakční vazby, v nichž se realizuje přenos látek, energie a informací, navenek se projevující fungováním krajiny (krajinný režim), - specifický vývoj v čase (historie a paměť krajiny) Typologie krajiny Základním hlediskem typologické klasifikace krajiny je její uspořádání do systému tak, aby bylo možné krajiny mezi sebou srovnávat. Různé typy krajin se opakují na různých místech Země mozaikovitým způsobem a tato opakovatelnost je pro typologickou klasifikaci podstatná. Typologická charakteristika krajiny hledá všeobecné vlastnosti, které danou krajinu odlišují od okolí, ale spojují s krajinami podobných vlastností, které mohou existovat jinde. Při typologické regionalizaci (typizaci) se jedna charakteristika vztahuje na více typů krajin. Individuální znaky jsou na rozdíl od typologických neopakovatelné. Individuální charakteristika krajiny zvýrazňuje svébytné individuální vlastnosti, které se jinde neopakují (např. krajina Polabí, krajina Českomoravské vrchoviny apod.) Krajiny v České republice Metodické principy V rámci řešení typologie krajinného rázu byly zpracovány pro celé území ČR regionální rámce charakteristik kulturních krajin. Bylo provedeno vyhodnocení dostupných charakteristik primární, sekundární i terciální krajinné struktury, ze kterých bylo jako relevantních vyhodnoceno 17 vrstev charakteristik, které jsou k dispozici v mapových dílech pokrývajících celý stát. V průběhu práce se ukázaly být pro typy krajinného rázu ČR vůdčími tyto charakteristiky: a. vegetační stupňovitost, jako vyjádření změn výškového a expozičního klimatu ovlivňujících sled rozdílů přírodní vegetace na ose teplé chladné oblasti a přeneseně i osy nížiny hory, tedy vyjádření vůdčích charakteristik primární krajinné struktury, b. relativní členitost reliéfu jako vyjádření osy rovina velehorský reliéf, jako druhá vůdčí charakteristika primární struktury, 19

20 c. vyjádření výjimečnosti typů reliéfu na ose reliéf běžný zcela výjimečný, jako třetí vůdčí charakteristika primární struktury, d. struktura využití ploch v ose krajiny přírodní krajiny přírodě blízké krajiny člověkem podmíněné až přeměněné - jako vůdčí charakteristika sekundární krajinné struktury, e. biogeografické podprovincie jako vyjádření komplexní odlišnosti stavby krajiny se specifickou obměnou vegetační stupňovitosti na území Carpatica (část východní a severní Moravy), Hercynica (Čechy, západní část Moravy), Polonica (severní část Čech, část Slezska) a Pannonica (jižní a střední část Moravy), f. historické typy sídel a jejich plužin, jako vyjádření osy úrodné starosídelní krajiny zemědělsky marginální, neúrodné, osídlené v novověku, jako druhá vůdčí charakteristika sekundární krajinné struktury, g. typy lidového domu, tedy běžných stavebních typů v krajině, odvíjejících se od její kulturní a historické kontinuity jako vůdčí charakteristiky terciární krajinné struktury, h. vývoj a doba osídlení krajiny v ose od staré sídelní krajiny od 6. tisíciletí před n. l. po krajiny dodnes neosídlené, jako vůdčí charakteristiky průkazu trvalé udržitelnosti využívání krajiny člověkem v historickém kontinuu. Při porovnání výsledků diferenciace území, na základě osmi uvedených charakteristik, pomocí superpozic map se ukázala překvapivá, ikdyž logická, shoda čtyř vůdčích charakteristik (a., e., f. a g.) s pátou - s vývojem osídlení krajiny (h.). Právě historická charakteristika je klíčová pro pochopení vztahů mezi ostatními čtyřmi krajinnými strukturami. V diferenciaci krajin ČR se dále jako neméně významné ukázaly charakteristiky georeliéfu (b. a c.) a využití území (d.). Vznikly tak tři vůdčí rámcové krajinné typologické řady postihující přímo či zprostředkovaně hlavní typologické rámce obrazu české krajiny: I. rámcové typy sídelních krajin II. rámcové typy využití krajin III. rámcové typy georeliéfu krajin I. Rámcové sídelní krajinné typy Typy vznikly na základě sjednocení výše uvedených vůdčích charakteristik: a. vegetační stupňovitost, e. biogeografické podprovincie, f. historické typy venkovských sídel a jejich plužin, g. typy lidového domu, h. vývoj osídlení krajiny. Spojením těchto pěti vůdčích charakteristik bylo vymezeno sedm rámcových typů krajinného rázu, které postihují jejich základní vlastnosti a jejich změny na stanovených osách. Jako nejlépe vystihující provázanost těchto charakteristik se ukázalo členění podle doby vzniku dané sídelní krajiny. Projev stejných osídlovacích principů se však výrazně lišil podle celkového charakteru reliéfu krajiny a makroklimatických vlastností, vystižených odlišnostmi biogeografických 20

21 podprovincií. Doba osídlení krajiny dané biogeografické podprovincie pozoruhodně koreluje s příslušnou vegetační stupňovitostí, odpovídá ji i typ sídla a plužiny i lidového domu. Období, kdy se krajina stala sídelní, a tedy člověkem osvojená, se tak ukázalo jako vhodné souhrnné označení jednotlivých sídelních typů krajin. Jsou tak u nás vymezeny tyto rámcové sídelní typy krajin: 1. stará sídelní krajina Hercynica a Polonica (Slezska) 2. stará sídelní krajina Pannonica 3. vrcholně středověká sídelní krajina Hercynica 4. vrcholně středověká sídelní krajina Carpatica 5. pozdně středověká krajina Hercynica 6. novověká sídelní krajina Hercynica 7. novověká sídelní krajina Carpatica II. Rámcové krajinné typy dle způsobu využití území Druhou charakteristikou typologické řady je struktura využití ploch od krajiny přírodní ke krajině přírodě blízké, krajině člověkem pozměněné, až přeměněné. Jde o vůdčí charakteristiku sekundární krajinné struktury. Tato charakteristika krajinu ČR člení podle převažujícího způsobu využití krajiny. Tomu odpovídá typ aktuálního pokryvu zemského povrchu. Tato charakteristika také přeneseně vyjadřuje i intenzitu člověkem způsobené přeměny přirozených stanovišť - nejméně přeměněné jsou krajiny horských holí (nad horní hranici lesa) a lesní krajiny, nejvíce přeměněné jsou zemědělské a zejména urbanizované krajiny. Na tomto účelově zjednodušeném základě lze v ČR vymezit 6 rámcových typů využití území: H krajiny horských holí L lesní krajiny M lesozemědělské krajiny R rybniční krajiny Z zemědělské krajiny U urbanizované krajiny V těžebních krajinách nelze stanovit trvalejší způsob využití, a tím i pokryvu; pro tento případ je kódové značení doplněno o typ X bez vymezeného pokryvu. 21

22 III. Rámcové krajinné typy dle georeliéfu Na základě znalostí georeliéfu ČR bylo vybráno jako podstatné z hlediska krajinného rázu 19 rámcových typů. První tři zahrnují běžný georeliéf nevyznačující se podstatnými specifiky. Dalších 16 typů již má v rámci ČR vzácnější georeliéf, jehož specifičnost roste přibližně s pořadovým číslem typu: 1 běžné krajiny plošin a pahorkatin Pannonica 2 běžné krajiny pahorkatin a vrchovin Hercynica a Polonica 3 běžné krajiny pahorkatin a vrchovin Carpatica 4 krajiny rovin 5 krajiny rozřezaných tabulí 6 krajiny málo specifických hornatin 7 krajiny sopečných pohoří 8 krajiny vysoko položených plošin 9 krajiny vátých písků 10 těžební krajiny 11 krajiny širokých říčních niv 12 krasové krajiny 13 krajiny výrazných svahů a skalnatých horských hřbetů 14 krajiny ledovcových karů 15 krajiny zaříznutých údolí 16 izolované kužely a kupy 17 krajiny kuželů a kup 18 krajiny vápencových bradel 19 krajiny skalních měst 0 krajiny bez vymezeného georeliéfu (v urbanizované krajině) Sloučením uvedených tří rámcových krajinných typů vznikla mapa rámcových typů krajinného rázu. Teoreticky mohlo kombinacemi typů z uvedených tří podkladů vzniknout 938 rámcových typů. Ve skutečnosti se pochopitelně většina kombinací na území ČR nevyskytuje, a tak bylo celkem vymezeno 160 rámcových typů krajinného rázu. Výsledná mapa rámcových typů krajinného rázu má asi 2000 segmentů. Zpracována byla v měřítku 1: Každý segment má stanoven třímístný kód, přičemž první pozice náleží typu sídelní oblasti, druhá typu využití území a třetí kategorii georeliéfu. 22

23 Mapa 2.1: Mapa rámcových typů krajinného rázu Zdroj: LÖW, J., CULEK, M. a kol. (2006) Krajinné typy České republiky. 3. VZTAHY A FUNKČNÍ STRUKTURY KRAJINY 3.1. Struktura krajiny jako geosystému Geosystém je soubor prvků geografické sféry a jejich vzájemných vztahů každého s každým. Je to funkční a dynamický celek prostoru, polohy, georeliéfu a všech ostatních přírodních i člověkem vytvořených hmotných prvků - objektů geografické sféry - a to geologického podkladu a půdotvorného substrátu, vodstva, půdy, ovzduší, rostlinstva a živočišstva, výtvorů a produktů člověka, jejich atributů a vzájemných vztahů. Strukturu krajiny jako geosystému podle geneze, fyzického charakteru a vztahu k využívání krajiny člověkem členíme na 3 podstruktury: - Prvotní struktura krajiny je soubor těch prvků krajiny a jejich vztahů, které tvoří původní a trvalý základ pro ostatní struktury. Materiální a strukturální podstatu fungování prvků prvotní struktury krajiny člověk zatím měnil nejméně. Zařazují se sem abiotické (neživé) prvky geosystému jako geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, vodstvo, ovzduší. Podle původnosti sem patří i původní vegetace, taková se však prakticky u nás nenachází - ve výzkumech se nahrazuje potenciální vegetací, která je jen logickou myšlenkovou konstrukcí, ne reálnou hmotnou složkou krajiny. 23

24 - Druhotná struktura krajiny zahrnuje rozmanitý soubor těch hmotných prvků krajiny, které v současné době vyplňují zemský povrch. Druhotnou strukturu krajiny (někdy označovaná též jako současná struktura krajiny) tvoří soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky. Je to sféra, o kterou má člověk nejbezprostřednější zájem, je hlavním cílem změn struktury krajinného prostředí člověka. Její prvky jsou zároveň výslednými prvky návrhů krajinných plánů. Výsledkem krajinných plánů je především návrh na co nejoptimálnější uspořádání právě druhotné struktury krajiny. Z hlediska obsahu jsou to antropicko-biotické komplexy. Při výzkumu a plánech se může analýza druhotné krajiny členit na výzkum reálné vegetace (lesy, travní porosty, vodní a močálová vegetace), biotopy živočichů (zkoumá se zoologická složka prvků), využití země (tradičně je soustřeďuje zejména na zemědělskou část krajiny), technickourbanistické struktury (soustřeďuje se na technická díla v krajině). V rámci této struktury krajiny hovoříme o LAND USE. - Terciární strukturu krajiny (pojem se často nahrazuje pojmem socioekonomická struktura krajiny) tvoří prvky a prostorové podsystémy socioekonomické sféry. Je to soubor nehmotných prvků a jevů charakteru zájmů, projevů a důsledků činností společnosti a jednotlivých odvětví v krajině, které jsou krajině-ekologicky relevantní, tj. vážou se na hmotné prvky prvotní a druhotné struktury krajiny, mají prostorový projev (jsou v prostoru mapovatelné). Tyto prvky považujeme za socioekonomické jevy (SEJ) v krajině. Při SEJ, tedy sledujeme nehmotné aspekty prvků a jejich prostorový projev např. objekt živočišné farmy má svou hmotnou strukturu, ale i omezující vztahy funkční zóny "areál živočišné výroby", případně její ochranné a hygienické zóny. Atraktivní prvek v krajině (např. prvek primární struktury krajiny) může vyvolat vyhlášení rekreační zóny SEJ a na to navazuje plán využití a projekt (stále SEJ) a nakonec se zde může postavit např. hotel (prvek druhotné struktury krajiny). Nehmotný charakter SEJ, umožňuje jejich prostorový překryv. Řeší se otázka využití prostoru - je zde vhodná rekreační zóna, nebo danou část krajiny využijeme spíše jako např. zónu klidovou či zónu pro rozvoj města? Zájem těžby dřeva a zájem ochrany přírody ve zvláště chráněných územích - ochranné režimy. Druhý mimořádný aspekt nehmotnosti SEJ pro krajinné plánování a pro rozhodovací proces je, že pokud jsou, ve formě SEJ, fyzicky neexistují, jejich změna nevyžaduje a neznamená žádnou změnu, jde jen o rozhodnutí člověka, zatímco změna hmotných prvků prvotní a druhotné struktury vyžaduje fyzický zásah (např. zalesnění, postavení hotelu) do krajiny a značnou energii Vertikální a horizontální struktura krajiny Krajinná sféra Země je tvořena dílčími geosférami v místě jejich vzájemného průniku. Skládá se z přírodních sfér (litosféra, pedosféra, hydrosféra, biosféra ) i socioekonomické sféry. Výseč krajinné sféry Země, která obsahuje části jednotlivých geosfér, se nazývá krajinou. Je tedy jejím dokonalým výřezem. Hierarchie krajinných jednotek Podle prostorového měřítka můžeme vymezit několik úrovní v hierarchickém smyslu. Nejnižší dimenze je označována jako topická, vyšší reprezentuje úroveň chorickou, třetím stupněm je regionální dimenze, čtvrtou je planetární (globální, geosférická). Dle některých metodik je možné 24

25 mezi regionální a planetární dimenzi doplnit ještě dimenze supraregionální (popř. nadregionální nebo subplanetární). Obrázek 3.1: Hiearchie krajinných jednotek dle prostorového měřítka Zdroj: Interaktivní pomůcka pro výuku krajinné ekologie Topická úroveň představuje areál, který je z hlediska daných charakteristik (geografických, krajinoekologických) celistvý, jednotky mají stejnou strukturu, totožné vzájemné vazby a projevují se zde stejné mechanismy látkového režimu, stejné fungování a dynamika. Jde o nejmenší fyzickogeografický komplex, tedy základní geografickou jednotkou. Geokomplexy této úrovně mají rozměry v řádech m 2 až max. několik málo km 2. V jejich rámci se zkoumají vztahy, vazby mezi jednotlivými složkami. Tyto vztahy jsou vertikální. Nejmenší relativně homogenní jednotky označujeme názvem geotopy. Geotop je základní, nejmenší komplexní fyziogeografická a současně kartografická jednotka, která je v podstatě homogenní, tj. v jejím rámci je stejný reliéf, hornina, stejné hydrologické poměry, mikroklima, stejná půda a původně, popř. potencionálně jedna fytocenóza, na niž se váže jedna zoocenóza. 25

26 Obrázek 3.2: Topický model krajiny Zdroj: Interaktivní pomůcka pro výuku krajinné ekologie Chorická úroveň - synonymem chorické dimenze je krajina, kterou lze považovat za komplex mozaiky, základních topických jednotek. Absolutní míry jsou podobně jako u topických jednotek pouze orientační, uváděny jsou areály o rozloze hektarů až několika 1000 km 2. Geosystémy chorické představují prostorové jednotky středního měřítka označované jako geografické krajiny. Jejich charakter je dán svérázným vnějším vzhledem odlišným od sousedních krajin a vnitřní strukturou, což je do značné míry dáno i příslušnou energetickou bilancí závislou na dané poloze na Zemi. V rámci těchto jednotek se studují vzájemné vztahy horizontální. Geochora je charakteristická mozaika geotopů v určitém geomorfologickém útvaru. 26

27 Obrázek 3.3: Chorický model krajiny Zdroj: Interaktivní pomůcka pro výuku krajinné ekologie Regionální úroveň - další úroveň fyzickogeografického poznávání, která se orientuje na vyšší jednotky, které mají heterogenní strukturu, tedy jsou tvořeny segmenty předcházejících dimenzí. Přesto se však vyznačují jistou mírou stejnorodosti. Snahou při vymezení regionální jednotky je vyfiltrovat z velkého množství parametrů komplexu ty, které vystihnou jednotku v relativní jednotnosti. Přibližná rozloha je 10 4 km 2 až 10 5 km 2. Na této úrovni mluvíme o geomech. Planetární úroveň - studium na planetární úrovni je zaměřeno na největší fyzickogeografické komplexy naší planety, jedná se o terestrické, akvatické systémy a také celoplanetární fyzickogeografický systém. Základním diferenciačním faktorem planetární fyzickogeografické sféry jsou solární činitelé modifikované planetárním prostředím. Jednotkami planetární dimenze jsou oceány a kontinenty, subkontinenty a jejich části, fyzickogeografické pásy a jejich části. Přibližná rozloha je nad 10 6 km 2. Znázorňuje se na mapách velmi malých měřítek, globusech. Na této úrovni hovoříme o krajinné sféře Země. Pro krajiny v užším slova smyslu (geochory) jsou typické hranice, jejichž identifikovatelnost je dána zastoupením mezi jednotlivými prvky a složkami krajiny. Hranicemi mezi geochorami prostupují hmota (např. voda), energie a informace. Doba trvání určité geochory závisí především na vstupu hmoty a energie; při poruchách nebo zániku těchto toků se daná krajina mění. Hranice krajiny posuzujeme z hlediska horizontálního a vertikálního. 27

28 Hranice horizontální členíme na: - přírodní hranice, které jsou dány přírodními činiteli (např. krasová krajina je vázána na karbonáty); - na socioekonomické hranice, které závisí na antropogenních činitelích (např. hranice zemědělské krajiny nebo administrativní hranice). Hranice vertikální jsou chápány různě. Dolní hranice krajiny je v některých metodikách umisťována na rozhraní litosféry a astenosféry (hloubka km) a horní hranice na mezní vrstvu atmosféry (v horní části troposféry s charakteristickým chodem teploty vzduchu a dalších meteorologických jevů) s výškou 300 až 400 m nad povrchem reliéfu. Dle jiné metodiky je spodní hranice vymezena v hloubce 6-8 km pod dnem oceánů, pod kontinenty pak 35 km. Horní hranice je vymezena horní hranicí troposféry - 8 km nad pólem a do 18 km nad rovníkem Vztah mezi krajinou a člověkem Kulturně historické změny postojů člověka ke krajině Člověk po celou dobu svého vývoje byl v interakci s krajinou coby se svým vnějším prostředím zajišťujícím mu podmínky pro život. Krajina pravěká, jejíž počátky jsou spojeny s neolitem a trvá až zhruba do 12. století, je považována za jednu z výrazných krajinných revolucí způsobených především importem zemědělství. Člověk tedy skoro let krajinu přetvářel a využíval hlavně zemědělskou činností či za jejím účelem, neboťtato činnost byla jeho stěžejním pilířem obživy. Poté nastala změna, kdy Čechy dostihla vlna modernizace v podoběznovunalezeného antického dědictví následovaná agrárně-řemeslnou vlnou, jež byla uzavřena výrazným mezníkem v podoběvysoce organizované barokní krajiny, coby středním článkem mezi krajinou agrární a řemeslnou a krajinou moderní s již vyspělým zemědělstvím a rozvojem průmyslu. Baroko zároveň odstartovalo řetězec dalších změn, které sahají až do současnosti, kdy zažíváme další krajinnou revoluci, možná stejně významnou jako byla revoluce neolitická. Jde o vznik postagrární krajiny, v níž se zemědělství stává jen velmi málo významným odvětvím průmyslu a velké části venkova jsou pohlceny šedou zónou městské periferie. Naše krajina již na mnoha místech není onou pestrou mozaikou vesnic, lesů, luk, pastvin a polí sešitou v celek nitěmi potoků a řek, alejí podél silnic, mezí a remízků. I přesto ale, když se řekne česká krajina, vybaví se mnohým lidem jakoby s nostalgií právěona malebná krajina barokní. To svědčí o jakési paměti a určité citové vazběna onu agrární krajinu, která byla po několik tisíciletí nedílnou součástí každodenního lidského života. Harmonická krajina byla ve své podstatě z větší části nezáměrným vedlejším produktem života agrární společnosti. Její základní organizace plněodrážela po staletí získávanou technologickou zkušenost tradičního zemědělství a neménětradiční vzorce sídelní kultury jejích obyvatel. Svou krajinu po staletí člověk utvářel, denněs ní přicházel do kontaktu, intuitivně se s ní sžil a vnímal jí přirozeným citem. Ovlivňoval jí, ale zároveň ona ovlivňovala jeho. Tyto stopy hospodářského a duchovního života venkovské komunity v krajinězpětněudržovaly, upevňovaly i spoluvytvářely 28

29 kulturní vzor, jemuž vděčily za svůj původ a obměnu. Křesťanskou duchovní kulturu venkova tak až do poloviny našeho století nedokázalo rozvrátit ani osvícenství, ani positivismus, protože nepřinesly podněty k hmotné destrukci tradičního krajinného prostoru. To se povedlo až liberalismu a komunismu. Práce a její místo se vydělily z jednoty života někdejšího hospodáře a krajina přestala být domovem. Je jen výrobním prostorem. Tradiční krajinné prvky, vytvořené minulým způsobem života, tak ztratily důvod své existence. Nový způsob funkčnosti je postavil mimo řád užitku, ze kterého vzešly. Tato tradiční kulturní a civilizační pouta člověka k obývanému prostoru jsou dnes uvolňována a lámána i přes jejich přetrvávající mimořádnou etickou a institucionální legislativní sílu. Pro člověka dvacátého století je životní prostor stále méně dědičným údělem a místem osvojení. Od poloviny 20. století se již jednoznačně mluví o odcizení. V industrializovaném světě převládla utilita - užitečnost krajiny. Liberalizmus z něj vytlačil posvátno, když vše hmotné i nehmotné, co v tomto světě existuje, přeměnil ve věci na prodej. Vlastní se pro člověka stala jen majetkově držená částečnost, která již není primárně předmětem péče, ale zdrojem nebo též předmětem maximalizace individuálního zisku. Vlastním člověku již není prostor sám o sobě. Starost o prostor jako něco ohraničeného je redukována na teritoriální obranu místně dosaženého stupně výroby a spotřeby, která nemá nic společného se starostí o bytí, ani s ochranou jedinečné tradice a kultury, kterými je vždy znovu osvojována krajina domova. Tato pozice je současným stavem západní civilizace. Kulturní krajina Vedle přírodní krajiny, formované pouze přírodními procesy a dnes v planetárním měřítku minimálně zastoupené, existuje na Zemi převážně kulturní krajina v různém stupni přeměny. Vznik kulturní krajiny, tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní. V ČSN je kulturní krajina definována následovně: kulturní krajina je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. Hlavní socioekonomické funkce kulturní krajiny jsou: - krajina jako zdroj obnovitelných i neobnovitelných surovin, - krajina jako bezprostřední prostředí života a činnosti lidské společnosti, - krajina jako systém chránící genofond, - krajina jako zdroj estetických pocitů. Kulturní krajina se skládá z mozaiky uzlů, sítí a ploch. V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy. Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních (lidmi vytvořených) bariér a problematika izolovanosti ploch 29

30 (izolace tvoří problém při rozptylování organismů v prostoru a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici). Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury. Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Kulturní krajina je mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému působení různý přísun dodatkové energie zvnějšku. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru. V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých. Základní funkce krajiny ve vztahu k člověku Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti a jejich priorit mění. Společnost má na krajinu určité nároky, lze v tomto smyslu hovořit o funkci krajiny, a to výrobní, obytné a rekreační. Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací. Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj. Funkce přírodní je primární funkcí krajiny a zahrnuje v sobě procesy klimatické, geologické, hydrologické a biologické, které jako celek vytváří podmínky pro existenci rostlin, živočichů i člověka. Funkce společenskoekonomické a kulturní jsou skupiny druhotných funkcí krajiny. Člověk potlačuje funkce přírodní právě ve prospěch funkcí společensko-ekonomických a to může mít důsledek na zhoršování životního prostředí. Mezi tyto funkce patří: - funkce hospodářské (zemědělství, lesní a vodní hospodářství, těžba, průmysl, energetika, doprava), - funkce sídelní (vztahy složek obytných, výrobních, rekreačních, výsledkem jsou různé typy krajin jako venkovská, příměstská, městská aj.) - funkce rekreační - kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ). Produkční funkce krajiny - výroba potravin a průmyslových surovin, - těžba nerostných surovin, - těžba dřeva, - výroba energií, - průmyslová výroba. 30

31 Mimoprodukční funkce krajiny - ekologická stabilita a rovnováha jednotlivých ekosystémů, - velká druhová rozmanitost, - velká únosnost a potenciál krajiny, - schopnost autoregulace, - estetičnost krajiny, - retenční schopnost krajiny, - sociální, - pracovní možnosti lidí - bydlení lidí, - rekreace lidí. Změny v krajině v důsledku lidské činnosti Změny krajiny jsou způsobeny stejnými skupinami faktorů, které krajinu tvoří - přírodními a antropogenními (způsobenými lidmi). Intenzita, doba působení a rozsah jsou dány typem faktoru. Změny mohou být pozitivní nebo negativní. Lidská činnost vědomě i nevědomě zasahuje do biotických i abiotických složek a procesů v krajině, převážně s negativními dopady. Kromě úpravy rytmů se lidské činnosti v krajině projevují jako přímá narušení a změny krajinné struktury, spojené s exploatací (tj. využití; hospodářské zužitkování; vykořisťování). Vlivy jednotlivých odvětví lidské činnosti na krajinu (výčet není v žádném případě komplexní): Lesní hospodářství - změna reliéfu, vegetačního krytu a vzhledu krajiny zalesňováním nebo odlesňováním, - ovlivňování atmosférických jevů (klima) lesními porosty, - ovlivňování vodního režimu krajiny (vliv na vodní bilanci), - ovlivnění eroze. Zemědělství - změna reliéfu, vegetačního krytu, estetiky krajiny (zápach), - vytváření podmínek pro vodní a větrnou erozi, - ovlivnění atmosférických jevů, - ovlivnění vodního režimu krajiny (meliorace, napřimování toků, likvidace rozptýlené zeleně, vodní bilance), - ovlivňování kvality povrchových a podpovrchových vod (ochranné prostředky, hnojiva), - změny vlastností půdy (zhutnění, eroze ). Těžba - změna reliéfu, - zábory půdy (u povrchové těžby), - nové těžební tvary v krajině (haldy, odvaly ), 31

32 - vliv na spodní vodu, - znečištění, - hluk. Průmysl a energetika - zábory půdy, - ovlivnění blízkých i vzdálených ekosystémů (emise ), - negativní estetika, - odpady. Doprava - zábor půdy, změny reliéfu (zářezy, náspy), - fragmentace, komunikace působí jako bariéry, - hluk, prach, vibrace, - ovlivnění zimní údržbou, - znečištění. Urbanizace a výstavba - změna krajinné mozaiky (tvořena členitostí terénu, vodními toky, rybníky, nádržemi, zbytky původní vegetace apod.), jejíž prvky ustupují vlivem vestavby lidských sídel, mostů, průmyslových objektů, silnic, dálnic, železnic apod. - změna reliéfu krajiny vlivem přemisťování velkého množství zeminy, hloubení příkopu atd. - přeložkami vodních toků dochází ke změně hydrologických poměrů, - zásahy do zeleně (kácení lesních porostu i rozptýlené zeleně) vznik nestabilních ekosystémů. Cestovní ruch - zábor zemědělské a lesní půdy (výstavba hotelů, sjezdovek, tábořišť, komunikací atd.), - poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např. černé skládky domovních odpadů), - poškozování půdy a rostlinstva, - poškozování lesních porostů. Stupně antropogenní přeměny krajiny Člověk v důsledku využívání krajiny mění její charakter (ráz). Krajinu, která se mění pod působením člověka, lze rozdělit do 5 krajinných typů: Přírodní krajina - bez významnějších lidských vlivů. Uvidíme zde vysoce spojitou formu (např. tropický deštný les při pohledu z letadla), která obklopuje řídce se vyskytující enklávy a koridory (téměř bez výjimky podél vodních toků). Většina plošek je výsledkem prostorové proměnlivosti fyzikálních faktorů. Plošky se od sebe značně velikostně liší. Hranice jsou zakřivené, zřídka rovné. Biomasa se nachází u svého vrcholu. Druhová rozmanitost je velmi vysoká. Obhospodařovaná krajina - např. pastviny či les, ve kterých se sice vyskytují původní druhy, ale jsou záměrně obhospodařovány s cílem sklízet produkci. Forma je stále rozsáhlá, převládá v ní však jen několik druhů pěstovaných pro produkci. Lidské vlivy se omezují na sklizeň produktů 32

33 a na ovlivňování frekvence požárů. Vyskytují se zde již lidská obydlí, většinou malé shluky domů. Liniové koridory se zde objevují ve velkém množství. Spojitost formy tak klesá. Mozaikovitost vzrůstá, mezi ploškami začínají převažovat plošky vzniklé poruchou ekosystémů. Rytmy sklizně jednotlivých druhů produkce se pohybují od ročních cyklů pastvy ovcí až po cykly dlouhé několik desítek let při pěstování lesa (tj. rytmy sklizně jsou v širokém časovém rozpětí). Druhová rozmanitost může klesat i vzrůstat, ale vždy počet původních druhů, které mizí, bude větší než počet druhů nově vnesených. Několik druhů pěstovaných pro produkci se objevuje monotónně po celé krajině. Začínají mizet živočišné druhy s rozsáhlými areály a druhy stojící na konci potravního řetězce (medvěd, vlk aj.). Obdělávaná krajina je krajina, ve které jsou jednotlivé vesnice a enklávy s přírodními nebo obhospodařovanými ekosystémy roztroušeny mezi převažujícími obdělávanými plochami. Nejvýznamnější charakteristikou obdělávané krajiny je její geometrizace, tj. narovnání linií. Doprovodná zeleň vodních toků je často zničena, zatímco koridory používané k obdělávání polí či spojující vesnice jsou zastoupeny bohatě. Spojitost formy je zpravidla nízká hlavně díky rozsáhlé síti koridorů. Pokud v krajině převládá pěstování jedné plodiny, forma pokrývá velkou část celé krajiny. Pokud se pěstuje současně několik plodin, které jsou mezi sebou promíchány, může být problém, co máme za formu považovat. S porovnáním s krajinou obhospodařovanou v krajině obdělávané vzrůstá hustota plošek, ale variabilita jejich velikosti se snižuje. Plošky daleko častěji vznikají obděláváním. Vyskytují se zbytky přirozené vegetace. Intervaly mezi sklizněmi jsou pravidelné. Vysoká úroveň sklizně závisí na dodávání živin ve formě hnojiv. Vyplavování živin a ztráty půdy erozí jsou vysoké. Biodiverzita prudce klesá - několik plodin se preferuje, ostatní jsou chemicky či mechanicky odstraňovány. Roztroušené zbytky přírodních ekosystémů jsou také chudé na druhy, což je důsledek opakujících se poruch a jejich izolace. To vše může vézt k vymizení jednotlivých druhů z krajiny. Příměstská krajina je na přechodu mezi městem a volnou krajinou. Tyto krajiny jsou tvořeny nestejnorodou směsí sídel, obchodních center, obdělávaných polí a přirozené vegetace. Zastoupení liniových koridorů vzrůstá, doprovodná zeleň vodních toků se vytrácí. Plocha formy a její spojitost je minimální. Hustota mozaikovitosti dosahuje maxima. Vytvořená mozaika je směsí ploch vzniklých introdukcí a plošek zbytků původní vegetace. Druhové bohatství je vysoké, obvykle vyšší než obdělávané krajiny (např. díky druhům pěstovaných v zahradnických školkách). V zastavěných částech se vyskytuje mnoho nepůvodních druhů, včetně škůdců, parazitů a plevelů. Městská krajina je krajina se zbytky parkových ploch roztroušených v husté zástavbě. Koridory jsou tvořeny ulicemi tvořících síť. Je zde vysoká hustota plošek introdukovaných. Jiné koridory a plošky jsou zastoupeny minimálně. Celý ekosystém je založený na importu rostlinné a živočišné potravy z okolí. Vstupy dále zahrnují sluneční světlo, vodu, paliva apod. Výstupy jsou ve formě splašků, odpadů, tepla apod. Rozmanitost druhů je obecně nízká. Na základě intenzity vlivu lidské činnosti lze kulturní krajinu dále rozdělit na: - Vlastní kulturní krajinu: kde rovnováha mezi působením antropogenních a ostatních faktorů je zachována. V plné míře přetrvává i autoregulační schopnost na jednotlivých úrovních ekosystémů. Obdobou této podkategorie v krajině-ekologickém pojetí je harmonická kulturní krajina, v níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů. 33

34 - Narušenou kulturní krajinu: antropické vlivy ve větší míře narušují stabilitu přírodních složek. Přesto je zachována autoregulační schopnost ekosystémů a jejich schopnost restaurace. - Devastovanou krajinu: dochází k těžkému narušení autoregulačních schopností a náprava je možná jen za předpokladu značných energetických vstupů a ekonomických prostředků. Limity zatížitelnosti krajiny V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je hodnocení, se stanovuje vhodnost využívání území pomocí krajinnoekologických limitů, podle požadavků společnosti. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovují následující limity: - Abiotické limity vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfověgeologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. - Biotické (ekologické) limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území. - Kulturně-historické limity vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami. - Ekosozologické limity jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině. - Hygienické limity jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity. 4. KRAJINOTVORNÉ FAKTORY A PROCESY Přírodní krajinotvorné faktory Krajinné faktory jsou definovány jako přírodní zákonitosti řízené planetárními a meziplanetárními jevy. V kultivované krajině k nim přistupují i faktory, které mají sociální, ekonomický a technický charakter. Ovlivňují základní uspořádání prvotní struktury krajinné sféry a podmiňují její druhotnou strukturu. Tyto faktory si nejsou rovnocenné, jejich působení má různou kvalitu a kvantitu a je ovlivněno spolupůsobením několika faktorů. Dle působení lze dělit krajinné faktory na podmiňující ekologické vlastnosti krajiny a podmiňující její strukturu a rozlišení. Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li některý faktor v krajině, stává se spouští pro krajinotvorné procesy. 34

35 Přírodní krajinotvorné procesy Přírodní krajinotvorné procesy (pochody) vycházejí z působení vnitřních (endogenních) sil (např. žhavé zemské jádro) a vnějších (exogenních) sil. K endogenním pochodům náleží procesy, jež probíhají v zemském tělese, hlavním a rozhodujícím zdrojem exogenních krajinotvorných pochodů je sluneční energie. Krajinotvorné procesy endogenního původu zahrnují především zemětřesení a vulkanismus. Vliv těchto pochodů se zpravidla následně odrazí ve změnách georeliéfu a bioty, a také ve změnách klimatických a hydrologických. - Zemětřesení jako krajinotvorný činitel má zpravidla rychlý průběh a ve svých důsledcích může také negativně působit na socioekonomické složky krajiny. Pohyby zemské kůry jako důsledek uvolněné energie v této kůře a plášti vede k horizontálním a vertikálním deformacím georeliéfu, resp. také ke změnám vnitřní struktury hornin. Důsledky zemětřesení mohou být katastrofální. Zemětřesení na Zemi jsou soustředěna do tektonicky aktivních zón, vázaných na hlubinné zlomy. Spolu s vulkanickými projevy jsou to především okraje segmentů litosféry - litosférických desek. - Vlny tsunami vznikají v důsledku otřesů zemské kůry dna oceánů a následným přenesením energie zemětřesných vln na vodu. Na volném oceánu má tsunami malou výšku, avšak u pobřeží její výška roste (především na šelfových pobřežích), což se následně projeví katastrofální devastací v pobřežním pásmu. Příčinou vzniku vln tsunami mohou být také sopečné výbuchy na pobřeží nebo malých ostrovech. - Vulkanické krajinotvorné pochody jsou důsledkem přemisťování magmatu a uvolňování plynů z hlubších částí zemské kůry a pláště na zemský povrch. Magma, se jako láva dostává na povrch. Vytváření vulkanických tvarů je často doprovázeno sopečným zemětřesením; při vyvržení sopečného popela do vyšších vrstev atmosféry může být dlouhodobě snížená sluneční radiace, a tím i některé exogenní klimatické krajinotvorné pochody, postihující především biotu. - Tektonické krajinotvorné procesy vedou k mechanickému posunu zemské kůry v horizontálním nebo vertikálním směru. Při jejich působení dochází ke změnám v nadmořské výšce, resp. i v geografické poloze. Rychlost těchto změn je od několika setin mm, až po desítky mm za rok. K exogenním krajinotvorným procesům počítáme pochody klimatické, geomorfologické, půdní a biotické. Základním exogenním činitelem, na němž závisí geomorfologické, pedogenetické a biotické pochody, je ráz podnebí, které určuje především výměnu tepla a vláhy a celkovou cirkulaci atmosféry. - Zvětrávání - rozumíme jím přizpůsobování se hornin konkrétním podmínkám v krajině na styku georeliéfu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou a biosférou. Charakter zvětrávacích procesů závisí především na podnebí, typu a struktuře horniny, expozici reliéfu, charakteru organismů, zvláště rostlinné pokrývky, přítomnosti organických a anorganických kyselin (produkty biotických pochodů) a podzemní vody. Procesy, které vedou ke změně fyzikálních povahy horniny, nazýváme zvětráváním fyzikálním (mechanickým) - v podstatě jde o rozpad horniny na menší bloky a úlomky. Jestliže se mění chemické složení horniny, hovoříme o chemickém 35

36 zvětrávání. Charakter a intenzita zvětrávání je především funkcí klimatu. Rozlišujeme fyzikální (mechanické) zvětrávání, které je způsobeno změnami v intenzitě oslunění, což vede k tepelným, a tím i objemovým změnám, mrazové zvětrávání podmíněné střídavým mrznutím a táním vody v puklinách hornin, chemické zvětrávání, kdy se mění chemické složení hornin a minerálů a biologické zvětrávání, které je v podstatě zvláštním případem zpravidla souběžně probíhajícího fyzikálního a chemického zvětrávání zahrnující procesy jako rozrušování podloží kořenovým systémem, popř. provrtávání podloží živočichy, přenášení a míšení zvětraliny. Produktem fyzikálního a chemického zvětrávání je zvětralinová pokrývka, jejíž charakter závisí na typu zvětrávání. Zvětralinová pokrývka vzniklá fyzikálním zvětráváním je hrubší a ostrohranná, vzniklá chemickým zvětráváním má hlinitojílovitý charakter. Mocnost zvětralinové pokrývky závisí na odolnosti hornin vůči zvětrávání, charakteru podnebí a délce zvětrávacího procesu. Zvětralina na svazích má menší mocnost než v rovinatém terénu. - Ve svrchní části zvětralinového pláště dochází k pedogenetickým procesům. Tento složitý a dlouhodobý proces, zahrnuje výměnu hmoty a energie mezi půdou a ostatními složkami krajiny a pochody přeměny hmoty a energie ve vlastním půdním tělese. Rychlost půdotvorných pochodů je dána kombinacemi činitelů bioklimatických, litologických a geomorfologických, přičemž hlavní úlohu sehrává vztah mezi teplem a vláhou, litologickým charakterem matečné horniny, charakterem zvětraliny a rázem bioty; dalším závažným faktorem je sklon a expozice svahů, jež podmiňuje rychlost migrace a akumulace produktů zvětrávání. Pro vznik půdy je nezbytné, aby půdotvorné pochody byly v rovnováze nebo v převaze nad odnosem. Pedogeneze je řadou vzájemně se ovlivňujících a prolínajících se obecných procesů, z nichž některé podmiňují kvalitu procesu následného. Rozlišují se půdotvorné faktory (mateční hornina (půdotvorný substrát), klimatický faktor, biologický faktor, podzemní voda a činnost člověka) a půdotvorné podmínky (reliéf terénu, stáří půd). - Krasový reliéf a krasovění. Krasový reliéf se vytváří na rozpustných a propustných horninách. Základním činitelem jeho vzniku je litologický faktor. V krasovém reliéfu získávají půdy a vegetace specifické znaky, které jsou typické jen pro krasovou krajinu. Na vývoj krasu působí mnoho přírodních činitelů, základní je přítomnost vody na propustném a rozpustném podloží. V užším slova smyslu rozumíme krasový reliéf - reliéf na karbonátech. Rozpouštění vápence neprobíhá přímo, ale za spoluúčasti CO2 a vody se zprvu mění na kyselý uhličitan vápenatý, který je ve vodě rozpustný. Tato reakce je zvratná a výparem, oteplením nebo poklesem tlaku vzduchu popř. hydrostatického tlaku vodního roztoku se může CO2 znovu uvolnit a uhličitan vápenatý se znovu vysráží. Celkový charakter krasu je dán geomorfologickými procesy, modifikovanými geologickou strukturou, tektonikou, podnebím a dalšími přírodními faktory. Kras jako geomorfologický útvar je klasifikován z hlediska základních morfologických znaků (krasové typy musí mít shodné základní hrubé formy reliéfu i detailní utváření drobnějších forem). Kras je geologické označení pro soubor osobitých tvarů a jevů vznikajících činností povrchové a podzemní vody (erozí a zejména korozí) v krajině, jejíž podklad tvoří rozpustné horniny (vápenec či dolomit, sádrovec, halit). Voda vsakující z povrchu do podzemí rozšiřuje původní puklinové systémy a vytváří jeskynní komplexy. Vlastní geologické útvary rozdělujeme podle jejich vzniku na primární a sekundární krasové jevy. Primární jevy - jsou jevy, které vznikají při přímém působení erozní činnosti vody. Jsou to například škrapy, závrty, říční ponory, krasová jezírka, krasové kapsy, geologické varhany, úvala, polje, slepé údolí, pěnovcová kaskáda, jeskyně, jáma atd. Sekundární 36

37 jevy - jsou jevy, které vznikají opětovným vysrážením rozpuštěného vápence z vodního prostředí a jejich opětovným návratem do pevného skupenství - sintr. Nejznámějšími sekundárními jevy jsou obecně krápníky. Obrázek 4.1: Model krasové krajiny Zdroj: SKOŘEPA, H., BALÁK, I. a kol. (2014) Kras a pseudokras. - Vodní eroze. Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. Činnost vody můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). Působí mechanicky a chemicky. Dešťová voda dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. Odnášený materiál se hromadí pod svahem, jsou zrnitostně jemnější, vlhkostně příznivější a mají větší mocnost. S půdními částicemi jsou odnášeny i živiny. Soustředěním dešťové vody se vytvoří síť stružek, které se prohlubují v brázdy, výmoly a strže. Tekoucí voda vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. Dle směru působení rozlišujeme říční erozi na hloubkovou, vířivou a boční. Hloubková (vertikální, prohlubovací) prohlubuje říční koryto. Vznikají tak hluboce zaříznutá údolí zejména v oblastech horního toku. Boční (postranní eroze působí tak, že voda a jí unášený materiál naráží a podemílá vnější břeh, až dojde k jeho zřícení. Na vnitřní straně narůstá nanášení a usazování sedimentů. Při pokračující boční erozi dojde k zvětšení říčního zákrutu a ke vzniku meandru. Ve středním a dolním toku se tak rozšiřuje údolí. Meandrové zákruty se často dostanou blízko k sobě, při zvýšeném vodním stavu může dojít k protržení a vyrovnání vodního toku a ze zbytku řečiště vzniknou slepá ramena, 37

38 která mohou být od vodního toku odříznuta nánosy, mění se v tůně, které se postupně zazemňují. Vířivá eroze (evorze) vzniká při kruhovém pohybu unášeného materiálu ve vírech. Nastává např. pod vodopády na horních tocích řek. Erozní činností řek vznikají údolí. V horní části toku se koryto prohlubuje, v dolních se zdvíhá v důsledku sedimentace unášených částic. Takto se vyrovnává spádová křivka. Říční sedimenty, vyplňující údolní dna, byly uloženy hlavně při postupu meandrových zákrutů. Činností řek vznikají nivy. Jezera a moře se rušivě projevují ve formě abraze (plošná eroze pobřežní), která je u jezer slabší než u moří, tvořivě pak sedimentací. - Glaciální procesy. Voda se vyskytuje v pevné fázi ve formě sněhu a ledu. Sníh je hlavním materiálem při vzniku lavin, která strhne porost, půdní a zvětralinový povrch. Rychlé tání může způsobit povodně. Ledovce, tvořící se nad sněžnou čárou, modelují reliéf ve vyšších zeměpisných šířkách a vysokohorských oblastech. V pleistocénu však ledovce pokrývaly rozsáhlé oblasti severní a střední Evropy a Severní Ameriky a jejich erozní a akumulační činnost zanechala v reliéfu typické tvary dodnes. Růstem ledovcové hmoty je ledovec z místa svého vzniku vytlačován a gravitačně přesouván až pod sněžnou čáru. Dle velikosti rozlišujeme ledovce pevninské (mocnost až 4000 m -Antarktida, Grónsko), ledovce plošné (tzv. norský typ), vyskytující se ve vrcholových oblastech plochých pahorkatin (mocnost m) a ledovce horské vyplňující deprese a údolí horských masívů (mocnost řádově v m výjimečně 1000m). Voda s povrchu ledovce vniká trhlinami do ledu a vytváří v něm ledovcové jeskyně. Na povrchu může voda vytvářet ledovcová jezera. Základním erozním tvarem horského zalednění je ledovcové údolí (trog), vzniklé přemodelováním preglaciálního říčního údolí. Horské ledovce rozšiřují původní říční údolí tvaru V, v údolí vanovitá tvaru U. Zvláštním případem ledovcového údolí jsou fjordy, dlouhé, hluboké zálivy vzniklé přemodelováním říčních údolí okrajovými splazy pevninských ledovců a ponořením pod mořskou hladinu (Skandinávie, Island, Grónsko). Základním tvarem ledovcových sedimentů jsou morény, které vznikají z úlomků, které se dostanou na povrch, okraj nebo nitra ledovce a které jsou posunovány pod ledovcem. Pohyblivé morény - putují uvnitř ledovce a uložené morény - zůstávající v terénu po ústupu ledovce. Zachycené bloky hornin odvlečené i na velké vzdálenosti se nazývají bludné kameny (Opavsko, Hlučínsko). - Eolické procesy. Činnost větru se v krajině projevuje jako modelační činitel především tam, kde chybí se svou ochrannou funkcí vegetace, např. v suchých a zaledněných oblastech. Kromě funkce modelační (deflace - odnos volných částic z povrchu reliéfu až do velikosti zrna o průměru 1mm, koraze - obrus především dolních částí výčnělků - vznik skalních hřibů, akumulace - při poklesu transportní rychlosti vznik eolických sedimentů spraší a vátých písků) je vítr významným činitelem přenosu atmosférické vláhy a působí také na biotu a půdu. V suchém podnebí se suchými a sypkými zvětralinami se vítr uplatňuje více než v krajinách s vlhčím klimatem. Působení větru se projevuje nepřímo a přímo. Nepřímo působí rozvlněním hladiny moří, která pak jako mořský příboj způsobuje plošnou erozi (abrazi) pobřežních skal a útesů, ale i tím že přináší mraky a tím i srážky, které jsou pak původcem veškeré geologické činnosti vody. Přímo působí rušivě (již výše zmíněný odnos = deflace, větrný obrus = koraze) a tvořivě (větrná sedimentace v místech slábnoucí rychlosti větru tj. tvorba eolických sedimentů-písčitých a prachových). Eolické procesy podmiňují vznik dun a spraší. - Svahové procesy jsou velmi různorodé. Svah je složitý tvar vznikající interakcí litosféry, atmosféry, hydrosféry, biosféry, popř. kryosféry. Zvětráváním se na svahu uvolňuje materiál, 38

39 který za specifických podmínek vstupuje při dolní hranici svahu do dalšího systému. Převládá-li odnos nad intenzitou tvorby zvětraliny, vychází na svahu skalní podloží, naopak při slabé intenzitě svahových procesů se na svahu mocnost zvětralinové pokrývky zvětšuje. Zvětrávání připravuje materiál k transportu, přemisťování zvětraliny je umožněno působením gravitace za spoluúčasti vody, půdního ledu, sněhu, teplotních změn a organismů. Ploužení zvětralin má ráz pozvolného pohybu, způsobeného objemovými změnami částic zvětraliny (např. v důsledku tepelných změn) popř. půdním ledem. Dokladem pozvolného pohybu jsou ohyby dolních částí kmenů stromů po svahu a tzv. hákování vrstev výchozů sedimentárních hornin na svazích. Příčinou jsou objemové změny (mrznutí/tání vody, vysušování/zvlhčování zvětraliny, růst/odumírání kořenů, půdní fauna (např. působení dešťovek) a objemové změny při zvětrávání včetně ztrát části podloží rozpouštěním nebo mechanickým odnosem částic. V krajině se zamrzlým podložím dochází ke klouzání suti po zmrzlém podloží ve spodní části suťového pláště. Je-li svrchní horizont zvětraliny přesycen vodou, pohybuje se provlhčená zemina ve velké ploše pozvolna (obchází kořeny stromů a keřů, převážně neporušuje drnový porost), nebo rychle, kdy zemina vytvoří na svazích jazyky, které mohou přejít v bahenní proudy. Řícení je typické pro formování skalních stěn. Zvětralina padá do údolí působením gravitace a ukládá se na úpatí (hrubá suť vytváří akumulační tvar - osyp, při vyústění do údolí nasypané suťové kužely). Další svahový proces - sesouvání je rychlostně proměnlivé. Může i zcela ustat a znovu se aktivizovat při porušení některé složky rovnováhy (např. dešťovou srážkou, vytvořením komunikace na svahu). Zvláštní dispozici ke tvorbě sesuvů mají krajiny tvořené flyšem (střídání vrstev pískovců a jílovců, u nás v Beskydech, Vsetínsko). Svážné terény jsou typické zprohýbaným profilem po spádnici, popř. části takového terénu mohou být viditelně zamokřeny. Zvláštním svahovým procesem jsou laviny modelující svahy v horských oblastech a kamenné laviny. - Biotické působení - činnost organismů rostlinných i živočišných lze dělit na činnost tvořivou a činnost ničivou. Organismy působí na změny tvarů reliéfu buďto přímo, nepřímo, nebo kombinací obou způsobů. Mohou vyvolávat erozi, denudaci, transport, akumulaci - tj. všechny druhy "práce" jako ostatní geomorfologické faktory. Rostlinstvo působí především plošně, živočišstvo plošně i bodově. Rostlinstvo vytváří fytogenní reliéf, živočichové pak zoogenní reliéf. 5. HODNOCENÍ KRAJINY, KRAJINNÝCH SEGMENTŮ A VLIVU ZÁSAHŮ DO KRAJINY 5.1. Hlavní obecné rysy rázu krajiny Každá krajina bez výjimky má svůj krajinný ráz. Ne každá krajina však zasluhuje stejnou míru ochrany. Ochrana krajinného rázu se významně podílí na uchování jak přírodní, tak zejména kulturní diverzity. Krajinný ráz je dán přírodní, kulturní a historickou charakteristikou oblasti či místa. To znamená, že ráz určitého krajinného segmentu je spoluvytvářen jak rysy a hodnotami přírodními (zejména morfologií terénu, vodními toky a plochami a charakterem vegetačního krytu), tak i kulturními (formou a strukturou zástavby, jednotlivými stavbami a jejich vztahem ke krajině, kulturním významem místa) a historickými (přítomností prvků a vazeb dokladující historický vývoj krajiny, jeho kontinuitu). Jedná se jak o fyzickou přítomnost určitých jevů (např. přírodních lokalit 39

40 a cenností, rysů kultivace a přetváření krajiny, památkových objektů) tak i o vnější projev zpravidla viditelnost v prostorových vztazích krajiny a tudíž v krajinné scéně. Krajinný ráz je vyjádřen: - přítomností znaků přírodní, kulturní a historické charakteristiky, - smyslovým (nejčastěji vizuálním) uplatněním znaků a jevů jednotlivých charakteristik v krajinné scéně, - v prostorovém uspořádání složek krajiny v oblastech krajinného rázu a v krajinných prostorech (místech krajinného rázu), - v konfiguraci jednotlivých prvků dílčích scenerií. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Krajinný ráz je jediným legislativním nástrojem, který by měl zamezit realizaci staveb, které sice nepoškozují chráněná území z hlediska zájmů ochrany přírody, ale poškozují estetiku krajiny a její kulturní hodnoty, působí negativně na pozorovatele a obyvatele. Principy ochrany krajinného rázu Základním metodickým problémem ochrany krajinného rázu orgánem ochrany přírody je stanovení míry ochrany v daném území. Je přitom jasné, že krajinný ráz zaslouží vyšší ochranu tam, kde je dobře dochován; nebo tam, kde je společensky zvlášť užitečný; nebo tam, kde nejméně překáží jiným aktivitám; nebo tehdy, je-li jeho určitý typ vzácný. Zvýšenou ochranu však zaslouží krajinný ráz i tehdy, přejí-li si to ti, kteří v něm žijí a jimž území patří. Výběr území je však pouze jedním aspektem. Druhým aspektem je míra ochrany a třetím způsob ochrany krajinného rázu. Kde chránit krajinný ráz ve zvýšené míře 1. Krajinný ráz chráníme především tam, kde je zvlášť dobře dochován. Obecně to je tam, kde se současné způsoby života příliš neliší ve svých krajinotvorných nárocích od minulostí. To je především tam, kde jsou přírodní podmínky natolik nevhodné, že se nevyplatilo a nevyplatí provádět intenzifikační změny (tedy v oblastech hospodářsky nezajímavých). Jsou to však i území, kde potenciály krajiny jsou tak silné, že intenzivní hospodářské využití je běžné již odpradávna, je však určitým způsobem limitováno. 2. Krajinný ráz chráníme tam, kde je i pro dnešní způsob života dochovaný krajinný ráz předností, nebo kde mu alespoň nepřekáží. Dochovaný krajinný ráz je např. důležitým předpokladem cestovního ruchu, významný může být pro bydlení. Vadit nemusí v lesních krajinách. Naopak překážkou může být při těžbě nerostných surovin, intenzivní urbanizaci, při zavádění nových speciálních zemědělských kultur apod. 40

41 3. Krajinný ráz chráníme tam, kde se vyskytuje jinak vzácná oblast krajinného rázu. V některých oblastech naší republiky je sice krajinný ráz bez ohrožení a dobře dochovaný, z některých však zůstávají jen poslední relikty a i ty mohou být ohroženy. V některých oblastech je již tradiční krajinný ráz téměř zcela setřen. Obecně by krajinný ráz žádné z významných oblastí neměl být zcela zrušen a zapomenut. 4. Krajinný ráz chráníme tam, kde si ochranu rázu přejí místní občané. Zejména na venkově je povědomí o sounáležitosti lidí a jejich krajiny stále silné (přes veškeré zestátňovací snahy minulých období) a ochota chránit rázovitost své krajiny jejími uživateli dává ve skutečnosti hlavní naději do budoucna. Kombinace uvedených hledisek na různé správní úrovni umožňuje definovat množinu území, kde je zvýšená ochrana krajinného rázu potřebná či žádaná Zásady ochrany krajinného rázu V zákonu č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči je pozornost soustředěna na jednotlivé objekty - nemovité kulturní památky, dále na městské a vesnické památkové rezervace a městské a vesnické památkové zóny. Krajina jako celek je na okraji zájmu v celé ČR je dosud vyhlášeno jen 24 krajinných památkových zón. Aby bylo možno krajinný ráz chránit, je nutno popsat a vyhodnotit znaky a hodnoty, které krajinný ráz dané krajiny utvářejí. Dále se hodnotí vlivy navrhovaných záměrů na tyto znaky a hodnoty, tj., zásahy do krajinného rázu, nebo se provádí hodnocení území z hlediska krajinného rázu a stanoví se opatření k jeho ochraně. Zákon o ochraně přírody a krajiny nestanovuje postup vlastního hodnocení, ale v odst. 1 upozorňuje na to, čeho se ochrana dotýká. 12 Ochrana krajinného rázu a přírodní park (1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. (4) Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. 41

42 K umisťování a povolování staveb, ale i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle zákona č. 114/1992 Sb., může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. Nejproblematičtějšími stavbami a činnostmi jsou dálnice a rychlostní komunikace (včetně všech doprovodných jevů, kterými jsou motoresty, benzinové pumpy, odpočívadla, velkoplošné poutače, hypermarkety, skladové haly a logistická centra apod.), těžba nerostných surovin, golfová hřiště, stožáry sítě GSM, větrné elektrárny, výstavba satelitních "vesniček" ve volné krajině bez struktury klasické vesnice, výstavba skladů mimo zastavěná území, oplocování pozemků ve volné, nezastavěné krajině, velkoplošné poutače apod. Stále přetrvávají tendence stavět na zelené louce, nejsou dostatečně využívány tzv. brownfields. V minulosti také docházelo ke změnám krajinného rázu v souvislosti s působením člověka v historickém kontextu (kácení lesů na úkor rozmachu zemědělství, odlišnosti hospodaření ve specifických zemědělských soustavách (přílohová, trojpolní aj.), výstavba osad a měst, využívání okolních pozemků těchto sídel, modernizace (železnice, elektrifikace), využívání obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, unifikace krajiny zejména v 70. letech). Smyslem posuzování záměrů situovaných do krajiny z hlediska jejich dopadů na krajinný ráz je zkoumat a hodnotit, zda zamýšlená činnost ovlivní kladně či záporně charakteristiky a hodnoty krajinného rázu. Součástí posuzování záměru je i určování podmínek, za kterých při realizaci záměru nedojde ke změně a poškození krajinného rázu. Jakákoliv stavba může zasáhnout (a většinou také zasahuje) do rázu krajiny. To by mohlo znamenat, že jakýkoliv záměr by bylo možno odmítnout s odvoláním na ochranu krajinného rázu. Dle 12, zákona 114/1992, je však krajinný ráz chráněn s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině a jeho přírodní a estetické hodnoty jsou chráněny před snížením. Ne každá část krajiny, dotčená vlivem navrhovaného záměru vykazuje uvedené znaky a hodnoty. Existují segmenty krajiny, kde je krajinný ráz nevýrazný, indiferentní a nevyznačuje se žádnými výraznými a pozitivními znaky (krajina není rázovitá). Při ochraně krajinného rázu jde tedy o: - zachování charakteru kulturní krajiny - zachování nenarušenosti ochranu harmonického měřítka a vztahů - ochranu přechodových partií do volné (zpravidla zemědělské) krajiny - udržení míry rekreace, usměrnění individuální rekreace do zastavěných území obcí - omezení výstavby ve volné krajině. Ochrana krajinného rázu musí být zaměřena: - k ochraně typických znaků krajinného rázu dané oblasti, které jsou součástí jednotlivých charakteristik (přírodní, kulturní a historické), které spoluvytvářejí krajinný ráz, - k ochraně přírodních a estetických hodnot, které musí být chráněny před snížením, 42

43 - k zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant, harmonického měřítka a vztahů v krajině Komplexní hodnocení krajiny Již od počátků průmyslové revoluce, dochází vlivem rostoucího počtu obyvatelstva, rostoucí spotřeby prostoru a sílící urbanizace území, ke stále výraznějšímu prostoupení volné krajiny civilizačními prvky a vlivy. Míra ovlivnění krajiny v našem kulturním okruhu je taková že dává základ pro ztotožnění krajiny s pojmem území - prostředí. Tento všeobecný jev se ještě výrazněji projevuje právě v tzv. průmyslových regionech, mezi které patří i Podkrušnohoří. O oprávněnosti tohoto tvrzení svědčí definice krajiny dle Evropské úmluvy o krajině, přijaté na konferenci ministrů Rady Evropy, kompetentních k ochraně krajiny ve Florencii v roce 2000, která zahrnuje veškerou krajinu bez ohledu na její hodnotu a stav, nejen přírodně a kulturně cennou, ale i sídelní nebo devastovanou. Komplexní hodnocení krajiny neboli území, je přímou podstatou disciplíny územního plánování, jejíž samotný vznik je spojen s pokusy řešit územní problémy, regulovat a koordinovat územní rozvoj, chránit a rozvíjet přírodní a civilizační hodnoty. Podmínkou vyšší míry úspěšnosti navrhovaných postupů byla propracovaná metoda dostatečného poznání komplexního hodnocení krajiny území podle multifunkčních hledisek, tak jak to umožňovaly dobové prostředky a míra poznání. Komplexním hodnocením krajiny - území (KHK) se rozumí celý proces uplatňování vlivu územního plánování na regulaci územního rozvoje. Metodika komplexního hodnocení krajiny se dlouhodobě vyvíjí a její současná forma je zahrnuta v platném zákoně č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v této podobě: Metodika zahrnuje tři postupné etapy prací: a) Analytickou a rozborovou etapu: Územně analytické podklady (ÚAP) a Doplňkové průzkumy a rozbory, Podklady a východiska b) Návrhovou etapu prací: Územní plán, Zásady územního rozvoje kraje, Regulační plán, Územní studie. c) Kontrolní a opravnou etapu prací: Vyhodnocení vlivů určité dokumentace na udržitelný rozvojúzemí a formulace požadavků na eventuální korekce záměrů a opatření. Po stránce rozsahu řešeného území stavební zákon určuje čtyři úrovně zájmu: a) Území v rozsahu obce b) Území obce s rozšířenou působností (stojí mimo systém KHK). c) Území kraje d) Území ČR Jednou z podmínek dosažení požadovaného markantně viditelného zlepšení životního prostředí a dalších odvozovaných efektů této změny je i přizpůsobení metodiky systému komplexního hodnocení krajiny území v územním plánování potřebám tohoto území. V podmínkách 43

44 Podkrušnohoří a jmenovitě v uvedených rozsáhlých těžbou postižených územích, není existující škála územně plánovací dokumentace dle zákona č. 183/2006 Sb. (Stavební zákon) dostatečná pro plné využití potenciál u územního plánování ke zvládnutí složitých územních problémů, ale i pro využití výjimečných rozvojových příležitostí realizovatelných v procesu rekultivace, revitalizace a resocializace poškozených území. Metodika obsažená v postupech SZ nevyhovuje regulaci územního rozvoje v těchto oblastech, protože nabízí v principu pouze dvě krajní polohy ÚPD Zásady územního rozvoje kraje a Územní plány (obcí). Zásady územního rozvoje jsou vytvářeny pro potřeby koordinace územního rozvoje celého kraje, avšak pro postižení problematiky těchto exponovaných území jsou příliš schematické. Druhá poloha ÚPD - územní plán je vytvořen pro potřeby územní regulace v obcích, avšak pro řešení uvedených exponovaných území je naopak příliš podrobná a administrativně podle obcí územně roztříštěná, neřešící územní problematiku jako celek. Pro řešení problematiky exponovaných území v zásadě není vyhovující možnost jejich zpracování formou územních studií (stanovených v rámci zpracování ZÚR kraje), protože územní studie jako nezávazný územně plánovací podklad není dostatečným nástrojem pro řešení často složité a rozporné situace v území s mnoha protichůdnými zájmy. Pro řešení územní problematiky exponovaných území není vyhovující teoretická možnost zpracování regulačního plánu - RP, (který lze též stanovit pro určité území v rámci zpracování ZÚR kraje). Tento typ ÚPD je nadměrně podrobný, přeurčitý vzhledem k povaze rozsáhlých a vývojově nejasných území a neúnosně by zasahoval do kompetence dotčených obcí Postup hodnocení krajiny Krajinu je možné v zásadě klasifikovat dvěma obecně odlišnými způsoby: - Zvýrazněním svébytných individuálních vlastností, jimiž se daná krajina odlišuje od ostatních. Výsledkem takové diferenciace jsou individuální krajiny jako neopakovatelné krajinné jednotky (Polabí, Český kras, Českomoravská vrchovina apod.). - Hledáním všeobecných vlastností, které danou krajinu odlišují od okolí, ale spojují s krajinami podobných vlastností, které mohou odděleně existovat jinde. Tímto způsobem se vymezují tzv. typologické krajiny nebo typy krajin (např. nížinaté, zemědělské, lesní, vrchovinné, krasové apod.). Dílčí kroky procesu hodnocení krajiny: - Přípravná fáze - shromažďování podkladů - příprava kapacit (lidských, materiálních ) - volba metody a techniky hodnocení - zpracování podkladů (digitalizace ) - Analýza území - literární rešerše - analýza charakteristik území - overlay analýza - Terénní průzkum - terénní šetření - dokumentace území - odběry vzorků - Prezentace výsledků - vyhodnocení výsledků - projednání s odborníky a veřejností - závěry a doporučení 44

45 Metodické zásady hodnocení krajinného rázu Hodnocení krajinného rázu má za úkol vymezit oblastí krajinného rázu, definovat místa kde je krajinný ráz dochován a stanovit pravidla jeho preventivní ochrany. Toto hodnocení je možno provádět na různých úrovních. Hodnocení na celostátní úrovni Tento způsob hodnocení má za úkol rychle a operativně vyhodnotit celé území ČR z hlediska krajinného rázu pro potřeby koncepčního plánovaní ústředních orgánů státní správy. Hodnocení se opírá o tyto dva kroky: 1. Diferenciace krajin ČR z hlediska jejich rázovitosti. Je prováděno typologicky, nejjednodušší členění vycházející z krajinářského hodnocení. Toto členění lze dále doplnit o zpřesňující pohledy na různých úrovních. Typologické pohledy se odvíjejí od primární, sekundární i terciární krajinné struktury a mohou být doplňovány. Rozhodující z nich jsou regionální typologické rámce. Tyto typologické vrstvy zároveň vymezují vstupní rámce pro diferenciaci krajinného rázu na lokální úrovni. 2. Vymezení částí krajin s dochovaným krajinným rázem. Tento krok pochopitelně nelze na celostátní úrovni provádět přímými terénními průzkumy. Míra dochovanosti se proto odvozuje od regionálního krajinářského hodnocení, kde se na základě jednorázového šetření vymezí segmenty krajiny se zvýšenou, základní, či sníženou krajinářskou hodnotou. Druhou možností je využití druhotných symptomů, jako je rozložení chráněných území přírody, přírodních parků, významných krajinných prvků apod. Hodnocení na místní úrovni Tento způsob hodnocení je určen pro podrobné a co nejpřesnější zhodnocení krajinného rázu v určitém území. Vzhledem k potřebné podrobnosti a přesnosti je toto hodnocení pracné a nákladné. Nelze je proto aplikovat naráz a na velkém území. Vychází z potřeb ochrany krajinného rázu ve významnějších územích (např. přírodních parcích), nebo v územích, která mají být dotčena zvlášť významným zásahem. Hodnocení se skládá z těchto navazujících kroků: 1. Vymezení a definice oblastí krajinného rázu: Především je nutno zjistit a dostatečně přesně popsat, co je pro dané území typické, co tvoří podstatu jeho rázovitosti, tedy popsat typické znaky krajinného rázu daného území. Zároveň je nutno vymezit segmenty území, kde jsou tyto typické znaky stejné nebo podobné, tj. vymezit oblasti krajinného rázu. Je účelné typické znaky jednotlivých oblastí rozdělit na: - dominantní, tj. ty které jsou pro danou oblast rozhodující a bez nichž oblast ztrácí svou identitu, uplatňující se zejména ve vnímání nadřazených krajinářských celků 45

46 - hlavní, tj. ty které danou oblast formují a jsou člověkem vnímány jako hlavní komponenty jejího krajinného obrazu, uplatňující se zejména ve vnímání jednotlivých základních krajinářských celků - doplňující, které obraz krajiny dotvářejí, nejsou však pro identifikaci dané oblasti zásadně významné. Při vymezování a popisování oblastí krajinného rázu se musí vycházet z jejích přírodních, kulturních a historických charakteristik. Rozhodující je, jak dobře se podaří pochopit souvislosti mezi těmito charakteristikami a výsledným obrazem krajiny a jak správně se zhodnotí trvalá udržitelnost těchto charakteristik, potvrzená dlouhodobou existencí. Již samo vymezení oblastí krajinného rázu skýtá orgánu ochrany přírody (ale i ostatním orgánům činným v ochraně krajinného rázu) významný podklad pro hodnocení či posuzování konkrétního zásahu. Vzhledem k menším nárokům na terénní průzkumy lze tento podklad pořizovat s výhodou v předstihu i pro větší území. Postižení pestrosti - diferenciace rázovitosti - naší krajiny a definice jejích základních znaků - standardů ochrany - je vstupním krokem k její ochraně. Protože jde o krok vysoce odborný, zároveň však velmi citlivý vůči obyvatelstvu, je nutné výsledky diferenciace projednat s co nejširším okruhem odborníků, místních znalců i občanských sdružení. Povědomí o tom, co tvoří hodnoty krajinného rázu v dané oblasti, by mělo být co nejširší. 2. Zjištěni míry dochovanosti krajinného rázu v konkrétním místě: Je třeba zjistit, jak je krajinný ráz dochován v hodnoceném místě. K tomu slouží porovnání, jak reprezentativně jsou typické znaky dané oblasti v daném místě dochovány a jakou má tedy místo z hlediska krajinného rázu hodnotu. Na základě aktuálního stavu krajiny, zjištěného terénním průzkumem, je třeba vymezit v hodnoceném území základní krajinářské celky, tedy nejmenší, kompozičně autonomní prostory. V základních krajinářských celcích je třeba posoudit (pomocí porovnání souboru typických znaků - standardů - dané oblasti krajinného rázu se souborem znaků v nich dochovaných) míru dochovanosti krajinného rázu. Na základě vyhodnocení širších prostorových vztahů je rovněž třeba vymezit a vyhodnotit i krajinářské celky nadřazené, tvořené širšími krajinnými prostory, vymezenými většinou výraznými reliéfními (ale i stavebními nebo vegetačními) předěly. Jakou roli v těchto širších krajinných rámcích zaujímají jednotlivé základní krajinářské celky je jedním z významných kritérií pro určení potřebné míry a způsobu jejich ochrany. Postižení dochovanosti hodnot krajinného rázu v území je zásadním podkladem pro rozhodování o míře a způsobu jeho ochrany či tvorby. Tento krok je již v podstatě běžnou odbornou krajinářskou činností a pro jeho naplnění existuje celá řada metod a metodik vedoucích ke stejnému cíli. 3. Stanovení stupně a způsobu ochrany krajinného rázu v konkrétním místě: Je-li či není-li v některém místě krajinný ráz dobře zachován, neznamená ještě v praxi automaticky určitý stupeň ochrany. O tom, zda a v jaké míře se bude chránit krajinný ráz daného místa, spolurozhoduje, celá řada dalších aspektů a zájmů v území. I málo dochovaný krajinný ráz tak může být přísně chráněn, je-li obecně uznáván za vzácný a cenný, stejně jako dobře 46

47 dochovaný krajinný ráz může být změněn, stojí-li v cestě jinému celospolečensky významnějšímu záměru. Je možné a v praxi (zejména v urbanizovaných prostorech) běžné, že se radikálně změní způsoby využívání území a s nimi i typické znaky dané oblasti, takže vznikne oblast nová, s jinými typickými znaky, která ale může být obdobně rázovitá a krajinářsky hodnotná jako ona minulá. Stanovení míry a způsobu ochrany krajinného rázu v daném místě je zásadním preventivním krokem v jeho ochraně a v případě přijetí místní komunitou naplněním vlastního smyslu ochrany. Z hlediska metodického přitom není významné, jakou formou bude tato ochrana prováděna, a jaké nástroje ochrany budou použity. Metodické zásady posuzování zásahu do krajinného rázu Posouzení zásahu do krajinného rázu je operativním nástrojem ochrany přírody a krajiny. Zabývá se vlivy stavby či jiného zásahu v krajině na její krajinný ráz. Vyhodnocuje velikost ovlivněného místa krajinného rázu (vymezeného pomocí základních a nadřazených krajinářských celků) a míru narušení jeho typických znaků (a tedy i vlivu na jeho stávající míru dochovanosti). Na tomto základě, podle stanoveného stupně ochrany daného místa, doporučuje posouzení další postup připravované realizace stavby nebo zásahu. Posouzení zásahu do krajinného rázu obsahuje dva základní kroky: 1. krok - hodnocení krajinného rázu v místě - je po metodické stránce totožný s hodnocením krajinného rázu tak, jak je popsáno v předchozím textu. Je-li hodnocení krajinného rázu v posuzovaném místě k dispozici, celý proces se výrazně zjednodušuje. 2. krok - míra zásahu do krajinného rázu - má za cíl vyhodnotit výsledné působení zásahu na jednotlivé typické znaky krajinného rázu místa. Vyhodnocení možného narušení dochovaných typických znaků krajinného rázu místa posuzovaným záměrem se provádí tak, že: Posoudí se míra narušení dochovaných dominantních, hlavních a vedlejších znaků. Podle tohoto hodnocení se určí přípustnost jednotlivých změn z hlediska stupně ochrany daného krajinářského celku. Na tomto základě se stanoví, zda posuzovaný záměr je v daném místě krajinného rázu možno uskutečnit a jestliže ano, tak za jakých podmínek Ekologická stabilita/labilita Mají-li ekosystémy a krajinné systémy trvale plnit své produkční a mimoprodukční funkce je třeba znát hranici, po kterou je možné je zatěžovat, aniž bychom narušili jejich funkčnost. Je třeba znát jejich ekologickou stabilitu. Ekologická stabilita je schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky při narušování zvenčí. Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu. Stabilita antropogenních (lidmi přetvořených) a semiantropogenních (částečně lidmi přetvořených) ekosystémů (lány orné půdy, lesní monokultury, zahrady ) musí být udržována 47

48 trvalými lidskými zásahy a trvalými (pravidelnými) vklady dodatkové energie (práce, hnojiva, elektrická energie). Protikladem ekologické stability je ekologická labilita (nestabilita) tj. neschopnost ekologického systému přetrvat působení cizího vlivu zvenčí nebo neschopnost vrátit se po případné změně k výchozímu stavu. Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha. Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekologického systému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se systém opět spontánně navrací. Je to tedy stav, který se udržuje jako konstantní, nebo který se udržuje přibližně v pravidelných cyklech. O krajině lze prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy, tj. je objektem dvou proti sobě působících sil - vývoje a disturbancí (narušování). Projevy experimentálně dokázané tendence živých systémů k uchování dynamické rovnováhy byly nazvány homeostáza. Homeostáza (ochrana stavu) tedy zahrnuje spontánní koordinaci těch procesů látkové výměny, které udržují v živých systémech dynamickou rovnováhu. Znalost homeostatických procesů je významná v humánní medicíně (homeostatické procesy řídí například tepovou frekvenci, krevní tlak, tělesnou teplotu, hladinu cukrů v krvi apod.). Homeostáza je taková souhra v oběhu látek a energií, která se sama udržuje a nevyžaduje vnější zásah a popud. Protikladem homeostázy je homeorhéza (ochrana plynutí). Základním aspektem je zohlednění vývojové dynamiky živých systémů, která by měla být chráněna tak, aby mohla probíhat vlastní evoluce systému. V rámci ochrany plynutí nastávají i nestabilní stavy, přičemž se mohou vyskytovat i extrémní situace vývoje (např. katastrofy). Homeorhéza ve své koncepci přímo počítá s pohybem živých soustav po vývojové trajektorii (na rozdíl od homeostázy, která se ubírá směrem do klidových stavů). Úlohou autoregulačních mechanismů není v pojetí homeorhézy návrat k určitému bodu, ale zabezpečení plynulého pohybu po dosavadní trajektorii Koeficient ekologické stability, indexy diverzity Ekologická stabilita krajiny Ekologická stabilita území se vyjadřuje tzv. koeficientem ekologické stability (KES). Koeficient ekologické stability je poměrové číslo a stanovuje poměr ploch tzv. stabilních a nestabilních krajinotvorných prvků v řešeném území podle vzorce: LP +VP + TTP + Pa + Mo + Sa + Vi stabilní ekosystémy KES = = OP + AP + Ch nestabilní ekosystémy 48

49 stabilní prvky LP lesní půda VP vodní plochy a toky TTP trvalé travní porosty nestabilní prvky OP orná půda AP antropogenizované (zastavěné) plochy Ch chmelnice Pa pastviny Mo mokřady Sa sady Vi vinice Metoda výpočtu KES je založena na jednoznačném a konečném zařazení krajinného prvku do skupiny stabilní nebo nestabilní a neumožňuje hodnocení konkrétního stavu těchto prvků. Hodnoty uvedeného koeficientu jsou obecně klasifikovány takto: Hodnoty koeficientu ekologické stability Hodnota KES KES < 0,10 Charakteristika Území s maximálním narušením přírodních struktur, základní ekologické funkce musí být intenzivně a trvale nahrazovány technickými zásahy 0,10 <KES < 0,30 Území nadprůměrně využívané, se zřetelným narušením přírodních struktur, základní ekologické funkce musí být soustavně nahrazovány technickými zásahy 0,30 <KES < 1,00 Území intenzívně využívané, zejména zemědělskou velkovýrobou, oslabení autoregulačních pochodů v ekosystémech způsobuje jejich značnou ekologickou labilitu a vyžaduje vysoké vklady dodatkové energie 1,0 <KES < 3,00 Vcelku vyvážená krajina, v níž jsou technické objekty relativně v souladu s dochovanými přírodními strukturami, důsledkem je i nižší potřeba energo-materiálových vkladů KES > 3,00 Přírodní a přírodě blízká krajina s výraznou převahou ekologicky stabilních struktur a nízkou intenzitou využívání krajiny člověkem Nejdostupnějším zdrojem pro získání hodnot KES jsou webové stránky Českého statistického úřadu. 49

50 Mapa 5.1: Koeficient ekologické stability v obcích SO ORP Písek v roce 2014 Zdroj: PROCES ÚAP SO ORP Písek, 2014 Indexy diverzity Biodiverzita jako komplexní ukazatel stavu živé přírody má sama velmi různorodé definice. Za nejjednodušší lze považovat pouhý počet druhů (druhová bohatost) společenstva, naopak velmi komplexní je následující definice: Biodiverzita je vlastnost dané oblasti vztažená zejména 50

51 k různorodosti živých organismů, jejich seskupení, biologických společenstev a procesů, ať již se vyskytujících přirozeně nebo ovlivněných lidskou činností. Diverzita může být měřena ve smyslu genetické diverzity, druhové bohatosti, výskytu skupin druhů, biologických společenstev a procesů, a to jak z hlediska kvantity (abundance, biomasa, pokryvnost atd.), tak jejich struktury. Může být měřena na všech prostorových úrovních od mikrohabitatů až po celou biosféru. Indexové hodnocení diverzity se snaží postihnout diverzitu jediným číslem. Indexy diverzity můžeme rozdělit na tři skupiny: 1 indexy založené na počtu druhů; 2 indexy založené na poměru početnosti druhů, které počítají jak s počtem druhů, tak s jejich početností; 3 Q statistika založená na tvaru křivky početností (abundancí) kumulativního počtu druhů. Indexy založené na počtu druhů Jako nejjednodušší index diverzity je použitelný samotný počet taxonů (skupin příbuzných organismů) ve společenstvu, který v sobě nese důležitou informaci o celkovém počtu nalezených druhů. Další indexy této skupiny váží podle různých vztahů absolutní počet druhů velikostí vzorku. Indexy této skupiny nejsou obecně příliš vhodné, protože odráží spíše proces vzorkování společenstva než jeho biodiverzitu. Do této skupiny patří např. Margalefův index, Menhinickův index. Indexy založené na poměru početnosti druhů Indexy založené na poměrné početnosti druhů počítají s ekvitabilitou, čili rovnoměrností zastoupení druhů, a některé zároveň s druhovou bohatostí. Nemají žádný předpoklad o modelové četnosti druhů a dají se tak považovat za neparametrické indexy. Dále je můžeme rozdělit na indexy vycházející z informační teorie (Shannonův-Weaverův a Brillouinův index) a na indexy dominance. Shannonův - Weaverův index - Jeho předpokladem je náhodný výběr jedinců z teoreticky neomezeného množství a přítomnost všech druhů společenstva ve vzorku. Obvykle nabývá hodnot od 1,5 až 4,5. Jeho exponenciální hodnota vyjadřuje, kolik stejně početných druhů by vytvořilo Shannonův - Weaverův index o stejné hodnotě. Brillouinův index - V případě, že není možno zajistit náhodnost vzorkování nebo vzorky obsahují všechny členy společenstva, je tento index vhodnější náhradou Shannonova-Weaverova indexu. Ten odhaduje biodiverzitu na základě výběru ze společenstva, zatímco Brillouinův index popisuje biodiverzitu společenstva kompletně navzorkovaného. Typickým využitím je studium parazitárních infrakomunit. Simpsonův index - Je nejznámější index skupiny nazývané indexy založené na dominanci. Je silně závislý na nejpočetnějším druhu a méně citlivý ke vzácným druhům. Může nabývat hodnot od nuly do jedné. 51

52 Bergerův-Parkerův index - Vyjadřuje poměrnou významnost nejpočetnějšího druhu. Stejně jako u Simpsonova indexu se často používá jeho převrácená hodnota nebo odpočet od jedné. Jeho možný rozsah je od nuly do jedné. Je nezávislý na počtu druhů, ale je ovlivněn velikostí vzorku. Vzhledem k tomu, že využívá jiný princip výpočtu než ostatní indexy a nezahrnuje abundance všech taxonů, je při analýze vhodným doplňkem indexů využívajících abundance všech taxonů. Q statistika Q statistika je index diverzity založený na měření sklonu křivky abundancí kumulativního počtu druhů. Ta může být ovlivněna malou velikostí vzorku, ale pokud je ve vzorku obsaženo více než 50 % druhů, je toto ovlivnění jen malé. V původní podobě je Q statistika měření mezikvartilového úseku křivky početnosti kumulativního počtu druhů, které poskytuje měření diverzity společenstva, při kterém nejsou uvažovány ani velmi četné ani velmi vzácné druhy. V novější formě je v podstatě využito simulace všech možných podspolečenstev daného společenstva k vytvoření rozložení možných Q pro dané společenstvo. Výsledkem tedy není jediná hodnota, ale rozložení hodnot, které lze jednoduše statisticky srovnávat mezi různými společenstvy. Biotické indexy Za speciální skupinu indexů diverzity lze považovat takzvané biotické indexy, které do výpočtu indexu kromě přítomnosti a abundance taxonů přidávají i jejich ekologické charakteristiky. Výsledný index pak lze popsat jako souhrnné hodnocení společenstva vycházející z výskytu a abundance taxonů vážené jejich ekologickými charakteristikami. 52

53 6. DATOVÉ ZDROJE A ZPŮSOBY ZOBRAZENÍ KRAJINY Datové zdroje obecně, takže i datové zdroje o krajině, rozdělujeme na primární a sekundární. Primární data jsou získávána přímým kontaktem se zkoumanou realitou. Pro zisk tohoto typu dat slouží expertní měření a hodnocení přímo v terénu. Takto získaná data jsou poté převedena do digitální podoby. Sekundárním zdrojem dat jsou mapy, které by opět měl hodnotit expert, aby nedošlo k typickým chybám, jako je desinterpretace technokracií. Generálním dodavatelem státních mapových děl (papírové, digitální) je Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK). Poskytuje digitální katastrální mapy, základní báze geografických dat (ZABAGED), ortofotomapy a další. Státní mapová díla Státní mapová díla jsou tvořena mapovými listy, které souvisle zobrazují území ČR, které jsou zpracované podle jednotných zásad a jsou vydávané orgánem státní správy. Státní mapová díla se dělí na základní a tematická. Mezi základní státní mapová díla se základním všeobecně využitelným obsahempatří katastrální mapa, Státní mapa v měřítku 1:5 000, Základní mapa ČR v měřítkách 1:10 000, 1:25 000, 1:50 000, 1: , 1: a Mapa ČR v měřítku 1: Tyto mapy patří do vydavatelské působnosti ČÚZK. Topografická mapa v měřítku 1:25 000, 1: a 1: , Vojenská mapa ČR v měřítku 1: , 1: a 1: jsou v působnosti ministerstva obrany a zpracovává je Vojenský geografický a hydrometeorologický ústav v Dobrušce. Tematická státní mapová díla jsou vytvářena na základě výše zmíněných základních státních mapových děl. Jedná se o mapy zobrazující tematické skutečnosti pro celé území ČR. ČÚZK ve spolupráci s ŘSD ČR například vydává Silniční mapy České republiky 1: nebo Přehled výškové (nivelační) sítě 1: Dalšími tematickým dílem je například Základní vodohospodářská mapa České republiky. 53

54 Obrázek 6.1: Výřez ze Základní mapy ČR 1: Zdroj: Geoportál ČÚZK Katastrální mapy Jsou závazným státním mapovým dílem velkého měřítka a slouží výhradně pro potřeby katastru nemovitostí. Jejich obsah významně ovlivňuje to, že jsou grafickým podkladem pro určování právních vztahů k nemovitostem a určování daně z nemovitostí. Katastrální mapy obsahují body polohového bodového pole, polohopis a popis. Přístup ke katastrální mapě ČR je umožněn díky aplikaci Nahlížení do katastru nemovitostí, kterou provozuje ČÚZK. Tato aplikace umožňuje získávat některé vybrané údaje týkající se vlastnictví parcel, staveb, jednotek (bytů nebo nebytových prostor) a práv stavby, evidovaných v katastru nemovitostí a dále informace o stavu řízení založených na katastrálním pracovišti pro účely zápisu vlastnických a jiných práv oprávněných subjektů k nemovitostem v České republice, nebo pro účely potvrzování geometrických plánů. 54

55 Obrázek 6.2: Výřez z katastrální mapy ČR Zdroj: Geoportál ČÚZK ZABAGED Jedná se o digitální vektorový geografický model území České republiky, který je odvozen z mapového obrazu Základní mapy ČR 1: v souřadnicovém systému S-JTSK. Správcem těchto dat je již výše zmiňovaný ČÚZK. V rámci ZABAGED je rozlišováno 116 základních typů geografických objektů, které jsou zařazeny do polohopisné či výškopisné části. Jedná se o sídla, hospodářské a kulturní objekty, komunikace, rozvodné sítě a produktovody, vodstvo, územní jednotky, chráněná území, vegetace a povrch, terénní reliéf, geodetické body atd. Tento geografický model je pravidelně celoplošně aktualizován, a to na základě fotogrammetrie, místního šetření a primárních dat od správců vybraných objektů. Využití nachází jako základní vrstva v geografických informačních systémech, převážně v informačních systémech veřejné správy. ZABAGED dále slouží jako hlavní zdroj dat pro tvorbu základních map České republiky v měřítku 1: až 1:

56 Obrázek 6.3: Ukázka ze ZABAGED Zdroj: Geoportál ČÚZK Letecké měřické snímkování Letecké měřické snímkování se provádí z letadel nebo bezpilotních nosičů. Vhodné je zejména pro zaměřování rozsáhlých ploch nebo nebezpečných a těžce dostupných území (povrchové doly, skládky atd.), přičemž velkým přínosem je, že při této metodě získávání dat nedochází k zjednodušení povrchu, tzv. generalizaci. Opakované snímkování umožňuje sledovat vývoj daných objektů a územní v čase. Letecké snímkování je podkladem pro ortofotomapy (viz. níže), ale lze z něho vytvořit například i digitální modely terénu (DMT). Na území ČR jsou letecké snímky archivovány Vojenským geografickým a hydrometeorologickým úřadem v Dobrušce. Počátky leteckého snímkování jsou datovány již do období 1. sv. války a v současné době se v archivu leteckých měřických snímků Ministerstva obrany ČR nachází více než analogových a digitálních snímků. Tyto snímky jsou mimo jiné reálným dokladem hospodářského a kulturního rozvoje území ČR, názorně dokládají rozvoj a úpadek životního prostředí, jsou významným podkladem v pozemkových úpravách a informačním podkladem v restitučních řízeních. 56

57 Ortofoto Ortofotomapy jsou produktem letecké fotogrammetrie (snímkování), přičemž se jedná o v souřadnicovém systému umístěnou mozaiku leteckých měřických snímků. Ortofoto snímky jsou výborným mapovým podkladem díky reálnému a srozumitelnému vyobrazení krajiny, vysoké vypovídací schopnosti snímku a množství zachycených detailů. Ortofoto snímky odráží reálně a nezkresleně skutečnou situaci v území a umožňují porovnání vektorových dat se skutečností. Pro tyto vlastnosti patří k základním vrstvám geografických informačních systémů (GIS). V současné době jsou oblíbenou mapovou službou zejména vyhledávacích serverů a portálů. Příkladem je služba Google Maps či česká Mapy.cz. Ortofoto se, ale využívá i ve státní správě, kompletní bezešvé pokrytí ČR nabízí ČÚZK. Obrázek 6.4: Ortofoto snímek Zdroj: Geoportál ČÚZK 57

58 Digitální model terénu DMT je všeobecný pojem pro digitální reprezentaci zemského povrchu. Jedná se buďto o digitální model povrchu Země, který nezobrazuje stavby, stromy a všechny další objekty, které se na zemském povrchu vyskytují (digitální model reliéfu) nebo o digitální model povrchu, který představuje věrnou kopii území se všemi prvky přírody i umělými objekty, které jsou spojeny s terénem. Zaměření probíhá několika metodami, první může být letecká fotogrammetrie, dále se jedná o dálkový průzkum země, laserové skenování, GPS nebo klasickou geodézii. DMT lze prezentovat v podobě drátového modelu, jednobarevně vyplněných ploch nebo pomocí ploch, které jsou vyplněny fotorealistickou texturou. V takovémto případě vzniká téměř bezchybná kopie reálného světa. DMT je jednou ze základních datových vrstev v GIS, ve kterém může být zobrazen pomocí barevné hypsometrie, stínovým reliéfem nebo vrstevnicovým plánem. Nejedná se pouze o grafický podklad, ale reliéf zde slouží i jako zdroj pro množství analýz. Příkladem je analýza viditelnosti, analýza osvětlení terénu nebo možnost generování profilů liniových prvků. Obrázek 6.5: Ukázka z digitálního modelu povrchu České republiky 1. generace Zdroj: Geoportál ČÚZK 58

59 Data krajinného pokryvu (land cover / land use) Aplikace v oblasti životního prostředí nebo zemědělství využívají data krajinného pokryvu. Tato data mohou být zpracována různě obsahově a prostorově detailně s využitím různých dat dálkového průzkumu Země. Tematicky se může jednat o úzce specificky zaměřené databáze nebo obsahově obecnější. Jedním z příkladů takovéto obecné databáze je evropská CORINE Land Cover (CLC). Jedná se o unikátní typ databáze, která shromažďuje informace o krajinném pokryvu a jeho změnách pro celou Evropu. V současné době je aktuální projekt CLC 2012, který navazuje na Corine 1990, 2000 a Krajinný pokryv se zde dělí do 44 tříd v 5 základních kategoriích (urbanizovaná území, zemědělské plochy, lesy a polopřírodní oblasti, humidní území, vodní plochy). Každý členský stát si vrstvu CLC zpracovává samostatně pod koordinací Evropské agentury pro životní prostředí. Na území České republiky data zpracovává společnost CENIA. Dochází k vyhledávání změn oproti roku přechozího mapování (2006) a sloučením vzniká nová vrstva. Mezi roky 2006 a 2012 došlo na našem území k 155 typům změn, nejvíce se jednalo o změnu z nezavlažované orné půdy na louky a pastviny. Tato změna se projevila na ha. Dále se například nesouvislá městská zástavba rozšířila o ha na úkor polí. Obrázek 6.6: Ukázka vrstvy CORINE pro Českou republiku, 2006 Zdroj: 59

60 7. UDRŽITELNÉ HOSPODAŘENÍ V KRAJINĚ 7.1. Trvale udržitelný rozvoj Trvale udržitelný rozvoj (TUR) je rozvoj lidské společnosti (civilizace), který dokáže naplnit potřeby současné generace, aniž by ohrozil uspokojení potřeb generací následujících nebo se uskutečňoval na úkor jiných národů, přičemž neohrožuje podstatu přirozené funkce ekosystémů, nesnižuje biologickou rozmanitost přírody, neohrožuje podstatu přirozených zdrojů přírody a nepřekračuje (asimilační) samočisticí kapacitu přírodního prostředí. Primární význam pro TUR má nepřetěžování ekologického potenciálu planety (samočištění, recyklace, tvorba obnovitelných zdrojů). Základní aspekt udržitelného rozvoje asi nejlépe vystihuje definice ze Zprávy pro Světovou komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj (WCED) nazvané Naše společná budoucnost z roku Tato definice říká: "(Trvale) udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby". Světový summit o udržitelném rozvoji (Johannesburg 2002), zdůraznil, že cílem je takový rozvoj, který zajistí rovnováhu mezi třemi základními pilíři: sociálním, ekonomickým a environmentálním, jak symbolicky vyjádřilo jeho heslo: lidé, planeta, prosperita. Podstatou udržitelnosti je naplnění tří základních cílů (tři základní pilíře TUR): - sociální rozvoj, který respektuje potřeby všech, - účinná ochrana životního prostředí a šetrné využívání přírodních zdrojů - udržení vysoké a stabilní úrovně ekonomického růstu a zaměstnanosti. Mezi základní principy udržitelného rozvoje patří: - propojení základních oblastí života - ekonomické, sociální a životního prostředí; řešení zohledňující pouze jednu nebo dvě z nich není dlouhodobě efektivní, - dlouhodobá perspektiva - každé rozhodnutí je třeba zvažovat z hlediska dlouhodobých dopadů, je třeba strategicky plánovat, - kapacita životního prostředí je omezená - nejenom jako zdroje surovin, látek a funkcí potřebných k životu, ale také jako prostoru pro odpady a znečištění všeho druhu, - předběžná opatrnost - důsledky některých našich činností nejsou vždy známé, neboť naše poznání zákonitostí fungujících v životním prostředí je stále ještě na nízkém stupni, a proto je na místě být opatrní, - prevence - je mnohem efektivnější než následné řešení dopadů; na řešení problémů, které již vzniknou, musí být vynakládáno mnohem větší množství zdrojů (časových, finančních i lidských), - kvalita života - má rozměr nejen materiální, ale také společenský, etický, estetický, duchovní, kulturní a další, lidé mají přirozené právo na kvalitní život, 60

61 - sociální spravedlnost - příležitostí i zodpovědnosti by měly být děleny mezi země, regiony i mezi rozdílné sociální skupiny. Chudoba je ohrožující faktor udržitelného rozvoje; proto je až do jejího odstranění naše odpovědnost společná, ale diferencovaná. Sociálnímu pilíři udržitelného rozvoje se přikládá stále větší význam a udržitelný rozvoj je čím dál častěji chápán jako "Trvalé zlepšování sociálních podmínek v rámci ekologické únosnosti Země". Ekonomika v tomto výkladu hraje roli nástroje k dosažení zlepšení sociálních podmínek, - zohlednění vztahu "lokální - globální" - činnosti na místní úrovni ovlivňují problémy na globální úrovni - vytvářejí je nebo je mohou pomoci řešit (a naopak), - vnitrogenerační a mezigenerační odpovědnost (či rovnosti práv), tj. zabezpečení národnostní, rasové i jiné rovnosti, respektování práv všech současných i budoucích generací na zdravé životní prostředí a sociální spravedlnost; mluvíme o morální povinnosti k budoucím generacím - zajišťujeme jim možnost života ve zdravém prostředí, - demokratické procesy - zapojením veřejnosti již od počáteční fáze plánování vytváříme nejen objektivnější plány, ale také obecnou podporu pro jejich realizaci. Při plánování rozvoje i při řešení problémů jsou současně zohledňovány všechny aspekty problému (sociální, ekonomické, ekologické a další). Pokud upřednostníme jeden ze zmíněných aspektů na úkor druhých, jedná se o dlouhodobě neudržitelné řešení problému Péče o krajinu Nutnost péče o krajinu je stanovena v zákonu č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny 68 Opatření ke zlepšování přírodního prostředí (1) Vlastníci a nájemci pozemků zlepšují podle svých možností stav dochovaného přírodního a krajinného prostředí za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability. (2) K provádění péče o pozemky z důvodů ochrany přírody mohou uzavírat orgány ochrany přírody či obce s vlastníky či nájemci pozemků písemné dohody. Písemnou dohodou lze upravit rovněž způsob hospodaření ve zvláště chráněných územích a ptačích oblastech. (3) Orgány ochrany přírody jsou oprávněny provádět samy či prostřednictvím jiného zásahy ke zlepšení přírodního a krajinného prostředí podle odstavce 1, neučiní-li tak k výzvě orgánu ochrany přírody vlastník či nájemce pozemku sám, zejména pokud jde o ochranu zvláště chráněných částí přírody a významných krajinných prvků. (4) Vlastníci a nájemci dotčených pozemků jsou povinni strpět provádění zásahů podle odstavce 3 a umožnit osobám, které je zajišťují, vstup na pozemky. Orgán ochrany přírody je povinen předem vyrozumět vlastníky či nájemce o rozsahu a době zásahu. Za případné škody vzniklé vlastníkům či nájemcům pozemků v souvislosti s těmito zásahy odpovídá orgán ochrany přírody, který zásahy nařídil. Tím není dotčena odpovědnost osob provádějících tyto zásahy. 75 Orgány ochrany přírody (1) Orgány ochrany přírody jsou a) obecní úřady, 61

62 b) pověřené obecní úřady, c) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, d) krajské úřady, e) správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, f) Česká inspekce životního prostředí, 37) g) Ministerstvo životního prostředí, h) újezdní úřady, Ministerstvo obrany. (2) Orgány ochrany přírody vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny podle tohoto zákona. Proč o krajinu pečovat - Krajina podléhá změnám od nepaměti, někdy jsou však změny příliš rychlé. Snadno tak můžeme ztratit, co nám až časem začne chybět. - Ekonomický význam cestovního ruchu roste. Lidé vyhledávají pestrou krajinu, která je udržovaná, není zarostlá a poskytuje výhledy. - Udržovaná tradiční krajina je důležitá i pro společenství místních obyvatel. - Je nutno pečovat o cenné lokality s výskytem chráněných druhů rostlin a zvířat. - Je žádoucí usilovat o nápravu území zarostlých a zanedbávaných. - Je obvyklé pečovat i o místa, které se nám prostě líbí, protože jde o kus (nebo kousek) přitažlivé krajiny, o kus našeho života. Program péče o krajinu Pro účely zajištění zásahů podporujících prosperitu biologicky a krajinářsky cenných lokalit byl v roce 1996 Ministerstvem životního prostředí vytvořen národní dotační program, Program péče o krajinu (PPK). Program je rozdělen na tři základní podprogramy. - Podprogram pro naplňování opatření vyplývajících z plánů péče o zvláště chráněná území (ZCHÚ) a jejich ochranná pásma a zajišťování opatření k podpoře předmětů ochrany ptačích oblastí a evropsky významných lokalit (PPK A, chráněná území) - Podprogram pro zlepšování dochovaného přírodního a krajinného prostředí (PPK B, volná krajina) - Podprogram pro zabezpečení péče o ohrožené a handicapované živočichy (PPK C, handicapy) Předměty podpory podprogramu PPK A, chráněná území, jsou předměty ochrany a zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů ve zvláště chráněných územích a jejich ochranných pásmech, ptačích oblastech a evropsky významných lokalitách, správa zvláště chráněných územích a zajištění povinností státu realizovaných z titulu 68 zákona č. 114/1992 Sb. 62

63 Předměty podpory podprogramu PPK B, volná krajina, jsou péče o přírodní a přírodě blízké biotopy a biotopy druhů uvedených v červených seznamech ve volné krajině, likvidace invazních druhů rostlin a živočichů a omezování jejich výskytu, péče o krajinné prvky, péče o významné krajinné prvky a prvky ÚSES, péče o památné stromy, jejich skupiny a stromořadí a další významné stromy, jejich skupiny a stromořadí, výsadby nelesní zeleně plnící krajinotvornou funkci, vytváření drobných přírodních prvků v krajině. Předměty podpory podprogramu PPK C, handicapy, jsou podpora záchranných stanic pro ohrožené a handicapované živočichy, péče o zraněné a handicapované živočichy a jejich návrat do přírody, péče o trvalé handicapy, které jsou určené k odchovným a osvětovým účelům a osvětová činnost ve vztahu k veřejnosti v oblasti ochrany druhů a omezování působení ohrožujících faktorů. Ochrana krajiny a krajinného rázu Ochrana přírody má v zákoně 114/1992 Sb. stanoveny odstupňované kategorie ochrany. Speciální ochranu velkoplošnou, která se týká i ochrany krajinného rázu, poskytují Národní parky (NP) s nejpřísnější ochranou a Chráněné krajinné oblasti (CHKO) s ochranou nižší, ale stále celostátně významnou. V některých případech chrání krajinný ráz i ochranná pásma ostatních zvlášť chráněných území. Ve všech případech je ovšem nejvyšší prioritou v těchto chráněných územích ochrana přírody a ochrana krajiny a jejího rázu je její doprovodnou součástí. V obecné ochraně souvislých území zákon vymezuje navíc dvě další diferencované kategorie, kterými jsou Přírodní park a potenciálně i Významný krajinný prvek (VKP). NP a CHKO chrání krajinný ráz jako součást chráněné přírody, u přírodního parkuje tomu naopak a ochrana přírody je zde z logiky věci chápána jako součást ochrany krajinného rázu. U maloplošných VKP mohou být prioritou oba cíle ochrany; jejich význam pro krajinný ráz je však pouze doplňkový. Nejvyšší ochranu krajinného rázu (I. stupeň ochrany) tak zabezpečují nejpřísněji chráněné zóny NP a CHKO (u krajin s převahou přírodních hodnot). Tento stupeň ochrany znamená, že musí být chráněny všechny typické znaky dané oblasti krajinného rázu - dominantní, hlavní i doplňující; proto má výrazně konzervační povahu. Vysokou ochranu krajinného rázu (II. stupeň ochrany) lze zabezpečovat zejména formou přírodních parků a na území okrajových částí NP a CHKO mimo území nejvyšší ochrany a zejména prostřednictvím registrace významných krajinných prvků orgánem ochrany přírody. I když v drtivé většině jsou VKP společnou ochranou přírody a krajiny, jsou časté i případy, kdy předmětem ochrany krajinného rázu nejsou ani zdaleka pouze přírodní, či přírodě blízká společenstva, ale např. i rozlehlé lány obilí v typické parcelaci. Mimo rámce zákona o ochraně přírody a krajiny však jsou případy, kdy zvýšenou ochranu krajinného rázu vyžaduje území z jiných důvodů. Jde zejména o zákon o památkové péči (krajinné a sídelní památkové zóny, ochranná pásma kulturních památek apod.). Vysoká ochrana krajinného rázu znamená, že musí být přísně chráněny typické znaky dominantní a hlavní; některé doplňující znaky, bránící současnému životu v krajině, lze operativně i pominout. I tento stupeň ochrany má výrazně konzervační povahu, připouští však na základě konsensu již určité změny krajinného rázu. Nadprůměrnou ochranu krajinného rázu (III. stupeň ochrany) zabezpečuje orgán ochrany přírody z jiných zájmů, vyplývajících z územního konsensu, tedy ze zákona o obcích 63

64 (místní ochrana krajiny obecní vyhláškou), či zákona o územním plánování a stavebním řádu (příměstské lesy, rekreační areály apod.). V tomto případě přísně chráníme pouze dominantní znaky, některé hlavní typické znaky v případě, že brání rozvoji území, můžeme i pominout. Doplňující typické znaky jsou pouze inspirací pro tvorbu. V tomto stupni ochrany je již tvorba krajiny v rovnováze s ochranou jejich dochovaných hodnot. Základní ochranu krajinného rázu (IV. stupeň ochrany) zákon ponechává na zvážení orgánu ochrany přírody. Tady je třeba stanovit celospolečenské minimum ochrany těch hodnot, které bude vždy požadováno, ale nikdy ne překračováno. Za tuto minimální ochranu lze považovat ochranu dominantních typických znaků krajinného rázu dané oblasti. Vše ostatní má funkci pouze inspirační. V tomto stupni ochrany již zcela zásadně převažuje tvorba krajinného rázu nad jeho ochranou a chráněné znaky pouze vymezují široké rámce pro tvorbu. Bez ochrany krajinného rázu (V. stupeň ochrany) znamená, že jde o území, kde krajinný ráz není dochován, neboje nutno jej zjiných obecně přijatých celospolečenských hledisek změnit. Ochrana je zde zbytečná a znamená to v praxi zcela nezávislou tvorbu krajiny nové. Předmětem ochrany nemůže být ráz celé krajiny, ale pouze izolované a vzácně dochované krajinné prvky. Přístup ke krajinnému rázu musí být diferencovaný a důsledná ochrana dochovaného krajinného rázu se má uskutečňovat jen na části území státu a i to velmi diferencovaně. Praktické nástroje pro ochranu krajinného rázu by se měly především zaměřovat na prevenci a to tak, aby každému bylo dlouhodobě známo co, jak a proč je v daném území trvale regulováno či zakázáno. Ve zvlášť chráněných územích (zejména v Národních parcích a v CHKO) se preventivní ochrana krajinného rázu děje omezeními v rámci Plánu péče. Správci těchto území jsou navíc přímo orgány ochrany přírody a mají tedy všechny odborné i právní aspekty ochrany krajinného rázu plně ve svých rukách. V nejvýznamnějších územích pro ochranu krajinného rázu (především v přírodních parcích) se ochrana krajinného rázu děje omezeními ve zřizovací vyhlášce. Orgán ochrany přírody by zde měl vykonávat důslednou a průběžnou správu krajinného rázu, od hodnocení jeho typických znaků a jejich dochovanosti, přes dozor nad dodržováním ustanovení vyhlášky včetně možnosti sankcí, až po individuální posuzování vlivů příp. změn v území na krajinný ráz. V ostatních územích je rozhodujícím nástrojem ochrany krajinného rázu z tohoto hlediska územní plánování. Schválené (a tedy i s orgánem ochrany přírody dohodnuté) územní plány jsou závaznými instrukcemi i pro ochranu krajinného rázu, bez ohledu na to, do jaké míry v nich orgán ochrany přírody hlediska ochrany krajinného rázu uplatnil. V územích, kde jsou přírodní, kulturní a historické hodnoty krajiny zvlášť soustředěné je proto praktické předem zpracovat samostatné hodnocení krajinného rázu území jako odborný podklad orgánu ochrany přírody. Ideální a patrně nejsprávnější by bylo zpracovávat hodnocení krajinného rázu přímo, jako integrální součást celého územně plánovacího procesu, protože základními nástroji ochrany krajinného rázu jsou závazné limity a regulativy využití území s platností obecně závazného nařízení. Pouze pokud územní plán v dané lokalitě zásady ochrany krajinného rázu neobsahuje či pokud územní plán neexistuje, je potřebné uplatňovat požadavky na ochranu krajinného rázu při územních 64

65 řízeních. K tomu muže sloužit požadavek orgánu na nezávislé posouzení zásahu dané stavby či činností do krajinného rázu. Natura 2000 Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast (endemické). Vytvoření soustavy Natura 2000 je dána právními předpisy EU na ochranu přírody. Směrnice ve svých přílohách vyjmenovávají, pro které druhy rostlin, živočichů a typy přírodních stanovišť mají být lokality soustavy Natura 2000 vymezeny. Tyto druhy či typy přírodních stanovišť mohou být označené jako "prioritní". Pro prioritní druhy a typy přírodních stanovišť platí přísnější kritéria ochrany než pro ostatní, neprioritní. Požadavky obou směrnic jsou implementovány do národní legislativy zejména prostřednictvím zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Na základě směrnice o ptácích jsou vyhlašovány ptačí oblasti (PO) za účelem ochrany ptáků a podle směrnice o stanovištích evropsky významné lokality (EVL) za účelem ochrany přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Dohromady ptačí oblasti a evropsky významné lokality tvoří soustavu chráněných území Natura Protože v rámci soustavy Natura 2000 jsou chráněny druhy a stanoviště, které jsou v naší přírodě přítomny jen díky lidské činnosti, není cílem v těchto chráněných územích zcela vyloučit vliv člověka. Naopak, vhodný management těchto lokalit je nutný pro jejich udržení. Zakázány jsou jen takové činnosti, které mají negativní vliv. Ovšem veškeré plány a projekty, které nějakým způsobem mohou významně ovlivnit ptačí oblasti nebo evropsky významné lokality, podléhají samostatnému posuzování vlivů projektů z hlediska zachování předmětu ochrany. Vytvoření soustavy Natura 2000 se tak dotýká především vlastníků a uživatelů pozemků, obcí, zájmových organizací a skupin Ekologické zemědělství Ekologické zemědělství je způsob hospodaření, který klade značný důraz na opatření chránící půdu a přírodu, zajišťuje ohleduplné zacházení se zvířaty a nepoužívá syntetické pesticidy ani umělá hnojiva. Ekologické zemědělství, v němž je striktně zakázáno použití umělých chemických látek, nabízí řešení, jak omezit množství nebezpečných látek v potravinách na minimum. Ekologické zemědělství je přesně definovaná forma hospodaření, založená na produkci potravin optimální kvality a množství, používající praktiky trvale udržitelného rozvoje, s cílem vyhnout se používání agrochemických vstupů a minimalizovat poškození životního prostředí. V ekologickém zemědělství jsou využívány přirozené metody ochrany před škůdci, plevely a nemocemi. Kvalitní půda pomáhá rostlinám vytvářet přirozenou odolnost proti napadení. Na ekologických farmách jsou vítanými pomocníky přirození predátoři, jako ptáci, netopýři, brouci a slunéčka sedmitečná, živící se škodlivým hmyzem. Používají se odolné odrůdy nebo preventivní opatření. Ekologické zemědělství odpovídá principům trvale udržitelného rozvoje zemědělství, které již neplní pouze produkční funkci, ale především funkci mimoprodukční. Je vnímáno také jako alternativa 65

66 pro řešení problémů vylidňování venkova, odlivu pracovníků ze zemědělské prvovýroby a částečně i pro řešení nerovnoměrnosti regionálního rozvoje. Legislativně ekologické zemědělství upravuje zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství. Celý systém ekologického zemědělství, zpracování bioproduktů a výroby biopotravin v ČR kontrolují nezávislé kontrolní organizace AB Cert a KEZ, o.p.s (KEZ - kontrola ekologického zemědělství - je nevládní nezisková organizace, která zajišťuje odbornou nezávislou kontrolu a certifikaci v systému ekologického zemědělství. KEZ je obecně prospěšná společnost). Principy ekologického hospodaření: - Produkce potravin vysoké kvality a přiměřeného množství. - Postupy v souladu s přírodními systémy a cykly na všech úrovních od půdy, po rostliny až ke zvířatům. - Udržování a/nebo zvyšování dlouhodobé úrodnosti a biologické aktivity půdy. - Osevní postupy a technologie pěstování bránící erozi půdy. - Potlačování plevelů agrotechnickými metodami, herbicidy nejsou povoleny. - Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující funkce agroekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy nejsou povoleny. - Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování. - Respektování místních, ekologických, klimatických a zeměpisných rozdílů a využívání praktik a postupů vyvinutých v jejich důsledku. Ekologické principy: - Podpora druhové pestrosti a ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů. - Maximální využití obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů. - Minimalizace znečištění a odpadů. - Pěstování geneticky manipulovaných organismů (GMO) není povoleno. Principy úpravy biopotravin: - Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny. - Zakázané postupy: iontové měniče, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, mikrovlnný ohřev, používání barviv, aromat a sladidel syntetického původu. - Snaha o vyloučení možnosti kontaminace nebo záměny s konvenční potravinou. - Maximální množství informací o způsobu úpravy a složkách potraviny pro zákazníky. Sociální principy: - Zajištění spravedlivé a přiměřené kvality života, pracovního prostředí a uspokojení z práce pro zemědělce a jejich rodiny. - Rozvoj ekologicky zodpovědné produkce, výroby a distribuce, s důrazem na místní systémy. Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes zpracování bioproduktů až po prodej konečnému spotřebiteli. Na základě výsledků kontrol se provádí certifikace bioproduktů 66

67 a biopotravin vydáním tzv. "Osvědčení o původu bioproduktu (biopotraviny)" a jejich označení ochrannou známkou BIO - Produkt ekologického zemědělství. Tato známka zaručuje spotřebiteli, že produkty pocházejí z kontrolovaného systému ekologického zemědělství a byly osvědčeny oprávněným certifikačním orgánem. Alternativní zemědělské technologie Zemědělci (zejména v rozvinutých zemích) mají snahu hospodařit "biologicky". Usilují o hospodaření zcela bez nebo jen s omezeným využíváním průmyslových hnojiv a chemických prostředků na ochranu rostlin. Současně sledují požadavek vyrábět biologicky hodnotné produkty s minimálním obsahem cizorodých látek a dusičnanů. V rámci alternativního zemědělství lze rozlišit několik směrů - Organické zemědělství - hlavní důraz je kladen na zemědělské hospodářství jako uzavřený cyklus živin, proto jsou vyloučeny všechny vstupy zvenčí (hnojiva, chemické látky, ale i nákup krmiv). Organické zemědělství je systém zemědělské výroby zamezující používání syntetických hnojiv a pesticidů, založený na střídání plodin, obohacování půdy organickými složkami (chlévská mrva, veškeré anorganické, zelené hnojení), zvýšeném podílu jetelovin a vikvovitých rostlin, na mechanické kultivaci a zvyšování kyprosti půdy a na biologické ochraně proti škůdcům a chorobám. Připouští obohacování půdy přírodními minerálními látkami (mletý vápenec, přírodní fosfáty apod.). - Ekologické zemědělství - upřednostňuje environmentální aspekt - zemědělství nesmí znečišťovat prostředí. - Organicko-biologické zemědělství - zdůrazňuje udržování a zvyšování přirozené půdní úrodnosti pomocí organického hnojení, zdravá půda je základem produkce zdravých potravin. - Biologické zemědělství - zdůrazňuje význam zeleného hnojení pro tvorbu humusu, význam udržování dynamické ekologické rovnováhy agroekosystémů pro biologické způsoby potlačování škůdců a chorob. - Regenerativní zemědělství (je opakem konvenčního zemědělství) je způsob zemědělské výroby mající minimální nepříznivý vliv na přírodní složky životního prostředí, vyrábějící své produkty bez zůstatku cizorodých látek a při minimální závislosti na neobnovitelných zdrojích. - Zemědělství nevyčerpávající půdu je taková zemědělská výroba, která udržuje nebo zvyšuje produkční schopnost půdy bez zhoršování životního prostředí. Významný rozdíl oproti konvenčnímu zemědělství spočívá v organizaci osevních postupů, které jsou širší a využívají jeteloviny, luskoviny a co nejvíce meziplodin. Ochrana rostlin spočívá ve výběru rezistentních odrůd a v dodržování agrotechniky. Odolnost rostlin lze zvyšovat i výtažky z řas, někteří používají i sírné fungicidy, nebo i síran měďnato-vápenatý, i když v nízkých koncentracích. Proti škůdcům se používají extrakty z rostlin (kopřiva, přeslička aj.) působící repelentně. Některé směry biologického zemědělství připouštějí použití rostlinných insekticidů. Někteří biologičtí zemědělci nepoužívají pesticidy a chemická hnojiva v žádném případě, někteří ano, ale selektivně a v nízkých dávkách. Alternativní hospodářství mají větší spotřebu lidské práce na jednotku produkce, avšak nižší náklady na energii a různé materiály. Produkty jsou často prodávány rovnou z farem. 67

68 Udržitelné zemědělství Trvale udržitelné zemědělství musí být založeno na obdělávání půdy schopném naplnit v delší době, místně, individuálně nebo kolektivně tři základní funkce, které se týkají zemědělců a chovatelů dobytka. - Ekonomickou funkci, to znamená výrobu zboží a služeb, které přímo nebo nepřímo podporují vytvoření zemědělského povolání. - Sociální funkci, která je spojena s hospodařením s půdou, v tomto ohledu podporuje zemědělce a ukazuje cenu zemědělství jako speciálního kulturního dědictví. - Ekologickou funkci, která je vyjádřena zachováváním životního prostředí a zemědělské krajiny. Trvale udržitelné zemědělství podle výše zmíněných funkcí je charakterizováno následujícími hodnotovými úkoly: sociální spravedlností, právem na zaměstnání, využíváním zemědělské půdy, ochranou životního prostředí a biodiverzity. Trvale udržitelné zemědělství je otázkou politické volby v oblastech výroby a spotřeby a technologického pokroku. Setrvalé agroekosystémy jsou ekonomicky životaschopné, uspokojují potřeby společnosti, přičemž uchovávají přírodní zdroje a zlepšují kvalitu prostředí pro budoucí generace. Cílem trvale udržitelného zemědělství je: - zamezit další degradaci půdy a dlouhodobě udržet, případně zlepšit její úrodnost, - zamezit znečišťování povrchových a podzemních vod, - udržet dostatek vody v krajině, - omezit závislost zemědělství na neobnovitelných zdrojích energie, - efektivně využívat místní a úspěšně diverzifikované genetické zdroje a zachovat jejich rozmanitost pro budoucnost, - uchovat přírodní a přírodě blízké ekosystémy a jejich druhovou diverzitu ve venkovské krajině. Udržitelné lesnictví Trvale udržitelné hospodaření v lese je správa a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiverzitu, produkční schopnosti a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti a budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a mezinárodní úrovni, a které nepoškozují ostatní ekosystémy. Lesy jsou přírodním zdrojem zásadního významu a jsou i významným ekonomickým faktorem. Dobře zachovalé a trvale udržitelně obhospodařované lesy významnou měrou přispívají k biologické rozmanitosti a k rozvoji venkova. Trvale udržitelné obhospodařování tvoří bariéru proti degradacím lesů a lesním požárům. Je třeba přijmout opatření, která zajistí, že lesy nebudou sloužit pouze komerčním účelům, ale budou plnit širší spektrum úloh ve vztahu k vodě a kvalitě vody, stabilitě a ochraně půdy a ochraně před sesuvy a lavinami. Rozvoj lesního hospodářství by měl být podporován v rámci plánů rozvoje venkova, přičemž důraz by měl být kladen na obhospodařování lesů s šířeji definovanými cíli včetně ochrany a uchování přírody a biologické rozmanitosti a rekreace. Na národní i oblastní úrovni by měly být podle vhodných zásad vypracovány plány sledující podporu trvale udržitelného hospodaření v lesích. Tyto programy by měly obsahovat kvalitativní ekologické cíle ve vztahu k produkci dřeva, biologické rozmanitosti, dopadům na vodu a rekreaci. 68

69 Certifikace lesů je jedním z nejúčinnějších tržních nástrojů určených na podporu principů trvale udržitelného hospodaření v lesích. Vlastník lesa prostřednictvím certifikátu deklaruje svůj závazek hospodařit podle předem daných kritérií. Současné požadavky na využívání lesů se netýkají pouhé těžby dřeva, jedná se o široký komplex sociálních, ekologických a ekonomických funkcí lesa souvisejících s trvale udržitelným využíváním přírodních zdrojů. Certifikace lesů je proces, v rámci kterého nezávislá organizace vydává certifikát potvrzující, že hospodaření v lesích splňuje předem stanovená kritéria trvale udržitelného hospodaření v lesích. Nezávislou organizací se myslí certifikační orgán, který je pro tuto činnost akreditován u Českého institutu pro akreditaci. V České republice je prováděna certifikace prostřednictvím Českého systému certifikace lesů (CFCS - Czech Forest Certification Scheme), což je národní nezávislý systém platný na území České republiky. Správu CFCS, to znamená schvalování a revizi standardů, prezentaci a propagaci systému, zajišťuje PEFC Česká republika. Národní lesnický program podrobněji rozvádí a aktualizuje rozvojové priority lesního hospodářství obsažené v koncepci lesnické politiky. Základním principem, z něhož Národní lesnický program vychází, je obhospodařování lesů trvale udržitelným způsobem, při omezování administrativních zásahů státu na nevyhnutelné minimum, při motivačním působení státní lesnické politiky na podporu veřejných zájmů a při zvyšování odpovědnosti vlastníků lesů za svůj majetek. Dvojí role zemědělce v krajině Zemědělství a lesnictví jsou tvůrci krajiny. Jsou částí národní ekonomiky a bez nich dochází k destrukci života na venkově, ohrožení potravinové bezpečnosti a k destabilizaci sociální struktury země. Je to role zemědělce jako hospodáře a zároveň i tvůrce venkovské krajiny, bez jehož šetrné péče by nebylo možné zachování harmonické a pestré mozaiky přírodního prostředí. Chápání role zemědělce je i chápáním multifunkční úlohy zemědělství a venkova v rámci EU. Vlastní role pak přesahuje pouhou ekonomickou výrobu potravin, je to role sociálně-kulturní, role tvorby krajiny a životního prostředí. Zemědělství i lesnictví jsou součástí života na venkově. Podporují další odvětví ekonomiky (např. stavebnictví, dopravu, venkovskou turistiku, služby). Zemědělství poskytuje pracovní místa, produkuje potravinářské i nepotravinářské produkty (např. energetické rostliny). Ovlivňují kvalitu přírody a ráz krajiny, vodní hospodářství. Umožňuje rekreaci (chaty na venkově apod.). Venkov je místem udržování tradic a folklóru Územní plánování Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti ( 18 odst. 4 stavebního zákona). Územní plánování je upraveno zákonem č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů. Ve třetí části stavebního zákona, která se týká územního plánování, jsou specifikovány mimo jiné cíle a úkoly územního plánování a nástroje územního plánování. Mezi nástroje územního plánování, které mohou přispět k řešení ochrany krajiny, patří územně plánovací podklady, politika územního rozvoje a územně plánovací dokumentace - zásady územního rozvoje, územní plány, regulační plány a územní studie. 69

70 Územně plánovací podklady se dělí na územně analytické podklady a územní studie. V územně analytických podkladech dochází k identifikaci hodnot území. Územní studie mohou podle stanovených požadavků řešit krajinu na různě velkém území a v různé podrobnosti. V Politice územního rozvoje ČR, v republikových prioritách územního plánování jsou uvedeny následující požadavky: - chránit a rozvíjet přírodní, civilizační a kulturní hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví - Zachovat ráz jedinečné urbanistické struktury území, struktury osídlení a jedinečné kulturní krajiny, které jsou výrazem identity území, jeho historie a tradice. - Krajina je živým v čase proměnným celkem, který vyžaduje tvůrčí, avšak citlivý přístup k vyváženému všestrannému rozvoji tak, aby byly zachovány její stěžejní kulturní, přírodní a užitné hodnoty. - Rozvojové záměry, které mohou významně ovlivnit charakter krajiny, umísťovat do co nejméně konfliktních lokalit a následně podporovat potřebná kompenzační opatření. S ohledem na to při územně plánovací činnosti, pokud je to možné a odůvodněné, respektovat veřejné zájmy např. ochrany biologické rozmanitosti a kvality životního pro-středí, zejména formou důsledné ochrany zvláště chráněných území, lokalit soustavy Natura 2000, mokřadů, ochranných pásem vodních zdrojů, chráněné oblasti přirozené akumulace vod a nerostného bohatství, ochrany zemědělského a lesního půdního fondu. Vytvářet územní podmínky pro implementaci a respektování územních systémů ekologické stability a zvyšování a udržování ekologické stability a k zajištění ekologických funkcí krajiny i v ostatní volné krajině a pro ochranu krajinných prvků přírodního charakteru v zastavěných územích, zvyšování a udržování rozmanitosti venkovské krajiny. V rámci územně plánovací činnosti vytvářet podmínky pro ochranu krajinného rázu s ohledem na cílové charakteristiky a typy krajiny a vytvářet podmínky pro využití přírodních zdrojů. Další podmínky směřující k ochraně krajiny jsou stanoveny pro specifické oblasti vymezené v lokalitách se specifickými hodnotami, do kterých patří např. Šumava, Beskydy, Jeseníky, Krkonoše, Krušné hory. V Zásadách územního rozvoje (ZÚR), které se zpracovávají pro území krajů, jsou v prioritách územního plánování upřesněny republikové priority: - vytváření podmínek pro využívání přírodních a kulturně historických hodnot daného území jako atraktivit cestovního ruchu při respektování jejich nezbytné ochrany. - Ochrana výjimečných přírodních hodnot území včetně ochrany pohledového obrazu významných krajinných horizontů a významných krajinných, resp. kulturně historických dominant. Další podmínky směřující k ochraně krajiny jsou stanoveny pro vymezené specifické oblasti. V ZÚR jsou dále upřesněny podmínky ochrany a rozvoje přírodních hodnot, jsou vymezeny cílové charakteristiky krajiny pro jednotlivé oblasti krajinného rázu a je navrženo vymezení nadregionálního a regionálního územního systému ekologické stability. V územních plánech měst a obcí se stanovuje koncepce rozvoje území obce, ochrany a rozvoje jeho hodnot, urbanistická koncepce, koncepce uspořádání krajiny včetně vymezení ploch a stanovení podmínek pro změny v jejich využití, územní systém ekologické stability, prostupnost krajiny, protierozní opatření, ochranu před povodněmi, rekreaci, dobývání ložisek nerostných surovin 70

71 a podobně. Dále se stanovují podmínky prostorového uspořádání a ochrany krajinného rázu (například výškové regulace zástavby, charakteru a struktury zástavby, stanovení rozmezí výměry pro vymezování stavebních pozemků a intenzity jejich využití). Pokud je to účelné, tak lze i z důvodu ochrany krajiny podmínit výstavbu v některých plochách zpracováním regulačního plánu, územní studie nebo dohody o parcelaci. V regulačních plánech, které se zpracovávají pro různě rozsáhlá území, mohou být řešeny: - podrobné podmínky pro vymezení a využití pozemků - podrobné podmínky pro ochranu hodnot a charakteru území - podrobné podmínky pro vytváření příznivého životního prostředí - podrobné podmínky pro umístění a prostorové řešení staveb Územní systém ekologické stability Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) definuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v 3 písm. a) jako: vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Cílem územních systémů ekologické stability je zejména: - vytvoření sítě relativně ekologicky stabilních území, ovlivňujících příznivě okolní, ekologicky méně stabilní krajinu - zachování či znovuobnovení přirozeného genofondu krajiny, - zachování či podpoření rozmanitosti původních biologických druhů a jejich společenstev (biodiverzity). Vytváření územního systému ekologické stability je podle 4 odst. (1) zákona č. 114/1992 Sb. veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Cílem územního systému ekologické stability (ÚSES) je zajistit přetrvání původních přirozených skupin organismů v jejich typických (reprezentativních) stanovištích a v podmínkách kulturní krajiny. Realizace tohoto systému má zajistit trvalou existenci a reprodukci typických původních nebo přírodě blízkých společenstev, která jsou schopna bez výrazného přísunu energie člověkem zachovávat svůj stav v podmínkách rušivých vlivů civilizace a po narušení se vracet ke svému původnímu stavu. Tuto funkci má zajistit ÚSES sítí ekologicky významných částí krajiny, které jsou účelně rozmístěny na základě funkčních a prostorových podmínek a reprezentací pro krajinu typických stanovišť formou biocenter o daných velikostních a kvalitativních parametrech, propojených navzájem prostřednictvím biokoridorů. Ty mají také stanoveny velikostní a kvalitativní parametry. Vzájemné propojení dává obecné podmínky pro migraci organismů v podobných životních podmínkách. Obdobné přírodní podmínky jsou rozlišeny skupinami typů geobiocénů (STG). 71

72 Základní prvky územního systému ekologické stability Biocentrum je část krajiny, která svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje dlouhodobou (nejlépe trvalou) existenci druhů nebo společenstev původních druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a jejich genových zdrojů. Biocentrum je definováno prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. ( 1 písm. a) k zákonu č. 114/1992 Sb. jako biotop nebo soubor biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému. Biokoridor je část krajiny, která propojuje mezi sebou biocentra způsobem umožňujícím migraci organismů, i když pro jejich rozhodující část nemusí poskytovat trvalé existenční podmínky. Pod pojmem migrace se zahrnuje nejen pohyb živočišných jedinců, pohyb rostlinných orgánů schopných vyrůst v novou rostlinu, ale i o výměnu genetické informace v rámci populace, o přenos pylu, živočišných zárodků apod. Biokoridor je definován prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. ( 1 písm. b) k zákonu č. 114/1992 Sb. jako území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Interakční prvek je rozlohou ani tvarem nedefinovaný vegetační prvek v krajině, většinou menší rozlohy, který doplňuje základní prvky ÚSES - biocentra a biokoridory - a posiluje jejich funkci. Jedná se o remízky, břehové porosty, keřové porosty na mezích, podél železničních tratí a náspů apod. Interakční prvek zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Mimo to interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.). Dělení ÚSES dle významu Místní ÚSES Menší ekologicky významné krajinné celky do 5-10 ha. Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů v rámci určité biochory. K vymezení a hodnocení místního ÚSES mimo území národních parků, chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných pásem jsou příslušné obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Regionální ÚSES Ekologicky významné krajinné celky s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha. Jejich síť musí reprezentovat rozmanitost typů biochor v rámci určitého biogeografického regionu. Vymezení a hodnocení regionálního ÚSES spadá do působnosti krajských úřadů a správ příslušných správ národních parků a chráněných krajinných oblastí. Nadregionální ÚSES Rozlehlé ekologicky významné krajinné celky a oblasti s min. plochou alespoň 1000 ha. Jejich síť by měla zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí bioty v rámci určitého biogeografického regionu. 72

73 Vymezení a hodnocení nadregionálního ÚSES zajišťuje Ministerstvo životního prostředí ČR. Další úroveň ekologických sítí představuje EECONET (European Ecological Network), jehož kostru tvoří pro území České republiky vybrané skladebné části nadregionálního ÚSES. Velikosti skladebných prvků ÚSES - lokální biokoridor - maximální délka je m a minimální šířka 15 m, možnost přerušení je na 15 m; - lokální biocentrum - minimální výměra 3 ha tak, aby plocha s pravým lesním prostředím byla 1 ha (šířka ekotonu je asi 40 m); - regionální biocentrum minimální velikost je 10 ha až 40 ha, podle konkrétních společenstev a stanovišť; - regionální biokoridor je složen z jednoduchých regionálních biokoridorů o maximální délce 700 metrů a minimální šířce 40 metrů a vložených lokálních biocenter; maximální délka koridoru mezi vloženými regionálními biocentry je 8 km; - nadregionální biokoridor je složen podobně jako regionální biokoridor z jednoduchých nadregionálních biokoridorů o maximální délce 700 metrů a minimální šířce 40 metrů a vložených lokálních biocenter; maximální délka koridoru mezi vloženými regionálními biocentry je maximálně 8 km (5 až 8 km); - nadregionální biocentrum - pokrývá škálu různých skupin typů geobiocénů a škálu typů stanovišť, jeho velikost je přes ha. Mapa 7.1: Vymezení ÚSES na území SO ORP Česká Třebová 73

74 Zdroj: PROCES ÚAP SO ORP Česká Třebová,

75 Vymezování ÚSES Tvorba územního systému ekologické stability je dlouhodobým procesem, vyžadujícím zpracování několika stupňů projektové dokumentace (od základních generelů přes různě podrobné plány až po realizační projekty), zakládání jednotlivých skladebných částí ÚSES a péči o jednotlivé skladebné části ÚSES. Základem legislativní ochrany dílčích ucelených částí územního systému ekologické stability je začlenění návrhů jejich vymezení do územně plánovacích dokumentací. Postavení ÚSES v rámci územního plánování v současné době upravuje vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Podle této vyhlášky patří vymezení územního systému ekologické stability v různé podrobnosti k předepsaným náležitostem závazných částí všech vyjmenovaných typů územně plánovacích dokumentací - zásad územního rozvoje, územních plánů i regulačních plánů. Minimálně stejnou důležitost jako v případě začlenění do územně plánovacích dokumentací má vymezení ÚSES jako nezbytné součásti návrhu komplexních pozemkových úprav. Parcelní vymezení skladebných částí ÚSES v rámci komplexních pozemkových úprav zajišťuje jejich územní ochranu a umožňuje přikročit k plánovité realizaci ÚSES. Vedle územně plánovací činnosti a pozemkových úprav slouží vymezení územního systému ekologické stability jako nezbytný podklad k plánování řady dalších aktivit v krajině (lesnické plánování, revitalizace říčních systémů, dopravní stavby atd.). Vymezování ÚSES provádějí podle 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. orgány územního plánování a orgány ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Jelikož vlastní vymezování ÚSES je projekční činností, byla Ministerstvem životního prostředí zavedena profese autorizovaných projektantů územních systémů ekologické stability. Tito autorizování projektanti, jejichž seznam spravuje Česká komora architektů, jsou oprávněni zpracovávat návrhy vymezení územního systému ekologické stability, které pak na základě zákonem daných kompetencí schvalují příslušné orgány státní správy (zejména orgány ochrany přírody). V současné době je jednotně pro celé území naší republiky zpracován základní návrh nadregionální a regionální úrovně ÚSES, a to formou územně technického podkladu v digitální podobě v podrobnosti mapového měřítka 1: Tento územně technický podklad schválený Ministerstvy životního prostředí a pro místní rozvoj v roce 1996 a platný od sjednotil do té doby různě pojímanou síť nadregionální a regionální úrovně ÚSES. V případě místní úrovně ÚSES je základními dokumentacemi ÚSES, obvykle nazývanými generely, pokryta velká většina území naší republiky. Nezbytnou součástí těchto dokumentací je přitom vedle vymezování místní úrovně ÚSES i zpřesňování vymezení skladebných částí regionální a nadregionální úrovně ÚSES, neboť místní úroveň ÚSES musí na obě tyto hierarchicky vyšší úrovně navazovat. Na generelovou podobu ÚSES pak postupně navazuje zapracování návrhu ÚSES do dokumentací s vyšší právní silou, zajišťujících zpřesňování vymezení a zároveň i územní ochranu jednotlivých skladebných částí ÚSES zásad územního rozvoje (týká se pouze regionální a nadregionální úrovně ÚSES), územních plánů, regulačních plánů a návrhů komplexních pozemkových úprav. 75

76 Vymezování ÚSES končí jednoznačným parcelním vymezením jeho jednotlivých skladebných částí odsouhlasených vlastníky dotčených parcel nejčastěji v rámci schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav, v jednotlivých případech pak též formou územního rozhodnutí. Upřesnění prvků ÚSES vedených v lesích bývá provedeno při zapracovávání ÚSES do lesního hospodářského plánu (LHP). Prvky územního systému ekologické stability by v lesích měly být ve fázi projektu (vypracování LHP nebo lesní hospodářské osnovy) vymezeny hranicemi trvalého rozdělení lesa, popř. parcelami nebo jinými liniemi, podél nichž lze trvalé rozdělení lesa vést. Plán ÚSES je podkladem pro projekty systémů ekologické stability, provádění pozemkových úprav, zpracování územně plánovací dokumentace, lesní hospodářské plány, vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny. Realizace ÚSES Pokud jsou již jednotlivé skladebné části ÚSES pevně územně vymezeny, lze přistoupit k vytváření jejich funkční podoby. V současné době se pozornost z hlediska realizace ÚSES soustředí především na ty skladebné části, které jsou navržené mimo souvislejší lesní celky, buď zcela bez funkčního základu (na orné půdě, v rámci rekultivací těžebních prostorů či skládek aj.) nebo s omezeně fungujícím základem (na plochách trvalých travních porostů, zatravněných sadů, na ladem ležících plochách, podél vodních toků atd.). Vytváření minimálně či nedostatečně funkčních skladebných částí ÚSES vyžaduje především zpracování realizačního projektu, finanční zabezpečení realizace a zajištění firmy, která realizaci provede. Při finančním zabezpečení realizace skladebných částí ÚSES lze v řadě případů výhodně využít skutečnosti, že většina skladebných částí ÚSES může plnit v krajině vedle základní ekologické funkce i řadu dalších důležitých funkcí (např. vodohospodářskou, protierozní, estetickou aj.). Díky tomu je možno získávat prostředky z různých zdrojů např. z prostředků na realizaci společných zařízení schválených v rámci komplexních pozemkových úprav, ze Státního fondu životního prostředí, z dotačních titulů programu péče o krajinu, programu revitalizace říční sítě a programu obnovy venkova, z prostředků v území působících firem se silným finančním zázemím, z operačního programu Evropské unie atd. Při vlastní realizaci projektu je nezbytné dbát na dodržení závazných podmínek stanovených projektantem. Nejvhodnějším způsobem, jak dodržení podmínek zajistit, je autorský dohled projektanta nad prováděním realizačních prací. Při zakládání prvků ÚSES na orné nebo jiné nezalesněné půdě využít ve velké míře meliorační dřeviny - keře a stromy. Při přeměnách druhové skladby v biocentrech a biokoridorech by mělo platit, že sazenice mají být nejen odpovídající druhové skladby, ale i místní provenience a z odpovídajícího ekotopu. Na plochách chybějících biocenter a biokoridorů je nutno zabezpečit takové hospodaření, které by nezhoršilo stávající stav, tzn., že na zaujatých pozemcích vymezených pro ÚSES nelze např. budovat trvalé stavby, trvalé travní porosty měnit na ornou půdu, odstraňovat nárosty nebo jednotlivé stromy 76

77 apod. Přípustné jsou pouze ty hospodářské zásahy, mající ve svém důsledku ekologicky přirozené zlepšení stávajícího stavu (např. zatravnění orné půdy, výsadba břehových porostů, zalesnění) Pozemkové úpravy Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky. Pozemky se mohou scelovat nebo dělit, zabezpečuje se jejich přístupnost a využití a vyrovnávají se jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V tomto smyslu se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jsou závazným podkladem pro územní plánování. Pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav. Pozemkové úpravy jsou jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i ke zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření ) byly řešeny příslušnými odborníky. Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci pozemkových úprav navrhovat, jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod. Pozemkové úpravy jsou upraveny zákonem č.139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Nová organizace pozemků, půdního fondu a cestní sítě Nová organizace pozemků je základním předpokladem optimalizace uspořádání zemědělského půdního fondu. Optimální uspořádání pozemků přispívá ke snížení nákladů a zvýšení ekonomické efektivnosti zemědělské výroby. Hlavně rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování. Kompromis spočívá ve využití krajiny a ke stanovení územních limitů pro různé formy hospodaření v území. Organizace půdního fondu významně ovlivňuje vodní bilanci v povodí. Vhodná velikost pozemků je závislá na několika faktorech a bývá často kompromisním výsledkem dvou navzájem protichůdně působících skupin faktorů. Tyto faktory jsou přírodní, působící se snahou vytvářet menší půdní celky a ekonomické, které naopak upřednostňují tvorbu pozemků dostatečně velkých. Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a orientace vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability. Lokalizace protierozních opatření musí být řešena již v rámci vytváření jednotlivých bloků zemědělské půdy. Při vlastní 77

78 parcelaci na jednotlivé pozemky je pak nutno zvažovat půdní homogennost, sklonitost a příp. expozici a přirozeně hledisko ekonomické. Stanovit nějakou nejvhodnější obecnou velikost pozemku není možné, protože ta bývá v každém konkrétním případě výsledkem zohlednění všech možných vlivů místních podmínek a kromě jiného bude svoji roli hrát i skutečnost, jak velké bude hospodářství, kterému se pozemky budou přidělovat. Delimitace kultur znamená vymezení hranic mezi jednotlivými kulturami zemědělské půdy - ornou půdou, zahradami, loukami, pastvinami, vinicemi, sady a chmelnicemi. Chápe se jako prostorová a funkční optimalizace pozemku sloužící k pěstování jednotlivých kultur. V procesu KPÚ pojem delimitace kultur představuje především optimální rozmístění trvalých travních porostů. V rámci této optimalizace je nutno především vymezit funkční zaměření, které je v lokalitách ohrožených erozí protierozní a vodoochranné. Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav. Dříve než dojde k vymezování jednotlivých vlastnických zemědělských pozemků, musí být rozhodnuto o opatřeních, která ohraničují bloky zemědělské půdy určené k parcelaci (cestní síť, systém protierozní ochrany, ekologické prvky apod.). Musí se tedy v prvé řadě navrhnout plán společných zařízení. Při umísťování nových pozemků v jednotlivých blocích přijde na pořad rozhodování o jejich velikosti a tvaru. Problém velikosti a tvaru pozemku je nastolován většinou jen v případě pozemků orné půdy, neboť jejich obdělávání je obecně náročnější než u ostatních běžných druhů zemědělské půdy (louky, pastviny). Součástí KPÚ je také vymezení pozemků určených pro krajinnou rozptýlenou zeleň a územní systém ekologické stability. Návrat hodnotné rozptýlené zeleně do krajiny je nutným předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny, ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a obnovy rozmanitosti krajiny a života v ní na straně druhé. Aby došlo ke stabilizaci ekologických vazeb v širším krajinném kontextu, je nutné plošné útvary rozptýlené zeleně vzájemně propojit. K tomu slouží vytvoření sítě záchovných center (biocenter), propojených migračními drahami (biokoridory), což je podstatou koncepce územních systémů ekologické stability. I nejmenší fragmenty hodnotné zeleně pak mohou být do lokálních územních systémů ekologické stability zapojeny jako tzv. interakční prvky. SHRNUTÍ MODULU Krajina je odborný geografický a ekologický pojem, který vědeckým způsobem popisuje vybranou část zemského povrchu s typickou kombinací přírodních a kulturních prvků a charakteristickou scenérií. Krajina ucelený systém, jehož popis v sobě propojuje problematiku mnoha oborů. V krajině na sebe působí přírodní a člověkem utvářené složky. Sousedící ekosystémy jsou vazbami propojeny do vyšších systémů a navzájem se ovlivňují i na velkou vzdálenost. Pro člověka je krajina prostorem, kde chce realizovat širokou paletu potřeb od získávání potravy a materiálu pro oděv a obydlí, stavbu sídel, po rekreaci a estetické zážitky, inspiraci. Aby mohly být uspokojovány tyto různorodé potřeby zároveň, nelze krajinu využívat živelně. Neuváženým zásahům, které by mohly mít na krajinu negativní a nevratné důsledky, mají předcházet nástroje k plánování využití krajiny (územní plánování, pozemkové úpravy) a k její ochraně (územní systémy ekologické stability, chráněné oblasti, Natura 2000). 78

79 SEZNAM ZDROJŮ A POUŽITÁ LITERATURA ATELIER T-PLAN, s.r.o. (2013) Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje. BERÁNEK, K. (2009) Komplexní hodnocení krajiny. Fakulta životního prostředí, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. JARKOVSKÝ, J., LITTNEROVÁ, S., DUŠEK, L. (2012) Statistické hodnocení biodiverzity. Akademické nakladatelství CERM, Brno. ISBN LÖW, J., CULEK, M. a kol. (2006) Krajinné typy České republiky. In Sborník 23. výroční konference Fyzickogeografické sekce ČGS, Brno. LÖW, J., MÍCHAL, I. (2003) Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad černými lesy. ISBN PRŮCHOVÁ, K. (2007) Hodnocení krajinného rázu oblasti Císařský kámen na Liberecku. DP, Fakulta lesnická a environmentální, Česká zemědělská univerzita v Praze. SKOŘEPA, H., BALÁK, I. a kol. (2014) Kras a pseudokras : brožura pro studenty k výukovému programu. Oftis, Ústí nad Orlicí. SVOBODOVÁ, D. (2013) Přehled kartografické tvorby zeměměřického úřadu. In Geografické rozhledy, 1/2013, roč. 23. SVOBODOVÁ, K. (2011) Krajina a krajinný ráz ve strategickém plánování. Fakulta architektury ČVÚT v Praze, Ústav prostorového plánování, Praha. VOREL, I., a kol. (2004) Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Nakladatelství Naděžda Skleničková, Praha. ISBN Internetové zdroje: Digitální modely terénu. Dostupné z: < Geoportál ČÚZK. Dostupné z: < Interaktivní pomůcka pro výuku krajinné ekologie. Dostupné z: < NATURA Dostupné z: < Portál ÚSES. Dostupné z: < Suburbanizace, Česká republika. Dostupné z: < 79

80 ČÁST B PRACOVNÍ AKTIVITY PRO STUDENTY A ŽÁKY 1. PRACOVNÍ AKTIVITY PRO 1. STUPEŇ ZÁKLADNÍCH ŠKOL Tato aktivita je vhodná pro 2. až 5. třídy základních škol Krajina a její prvky Motto: Krajina jako skýva chleba žebráky za tmy ještě ptaná krajina dávno od pradávna rukama lidí dotýkaná. (Jan Skácel) Krajina České republiky je pestrou mozaikou mnoha krajinných typů, které se vyvíjely po staletí a jejichž vývoj významně ovlivňoval člověk. Jedná se o krajinu lidmi skutečně od pradávna dotýkanou, a proto musíme její dnešní hodnotu hledat nejenom v unikátnosti prvků a částí, které obsahuje, ale rovněž v harmonii přírody a člověka hospodáře. Je pochopitelné, že podobně, jako unikátní části přírody, tak i harmonické části krajiny se vyskytují pouze ojediněle. O to víc je potřeba věnovat zvýšenou pozornost jejich ochraně. Motivace A/ Pojem krajina Zkuste se zamyslet a každý řekněte, co si představíte pod pojmem "krajina". Jak vypadá krajina, která se vám líbí? Nyní si uděláme vernisáž. Zde máte obrázky různých krajin. Pečlivě si je prohlédněte. Vyberte jeden, který se vám nejvíce líbí. Zatím to nikomu neříkejte. Za chvíli budeme hlasovat a hledat vítězný obraz krajiny. B/ Prvky krajiny a jejich funkce Na tomto plakátu je vyobrazena krajina. Skládá se z různých částí. Ty nazýváme prvky krajiny. Co vidíte na obrázku? 80

81 ? Potřebujeme les? Proč? Potřebujeme louku? Proč? Otázky k zamyšlení Každá část krajiny, každý její prvek, má nějakou funkci. Nyní zjistíme, které to jsou. Vylosujte si krajinný prvek. Hledejte kartičky s názvy funkcí, které si myslíte, že patří právě vám. Ale pozor. Prvek může mít několik funkcí a zároveň jedna funkce může příslušet několika prvkům. Představte své funkce spolužákům. Nakreslete prvek nebo část krajiny, kde Vám je dobře. C/ Závěr Hodnotící komise - pedagog a vybraní dva spolužáci, vyhodnotí jednotlivé úkoly a vyberou vítěze (v pořadí 1. 3.), vítězové obdrží odměnu. s učitelem 81

82 2. PRACOVNÍ AKTIVITY PRO 2. STUPEŇ ZÁKLADNÍCH ŠKOL 2.1. Krajina v našem okolí Krajina je odborný geografický a ekologický pojem, který vědeckým způsobem popisuje vybranou část zemského povrchu s typickou kombinací přírodních a kulturních prvků a charakteristickou scenérií. K základním složkám krajiny patří reliéf, půda, vodstvo, klima, vegetační pokryv, zvířena a člověk. Území nedotčené lidskou činností se nazývá krajina přírodní. Zde dominují přirozené prvky, takových oblastí však na Zemi zbývá velmi málo. V současnosti převládá kulturní krajina vzniklá přetvořením původní přírodní krajiny činností člověka. Krajina je ucelený systém, jehož popis v sobě propojuje problematiku mnoha oborů. V krajině na sebe působí přírodní a člověkem utvářené složky. Pro člověka je krajina prostorem, kde chce realizovat velké množství potřeb a aktivit od získávání potravy a materiálu pro oděv a obydlí, stavbu sídel, po rekreaci a estetické zážitky, inspiraci. Krajina také znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, a jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. V této části získáte obecné povědomí o krajině, uvědomíte si její prvky, seznámíte se s jejími funkcemi. Důležité je také uvědomění si, jaká je naše vazba na krajinu. Motivace A/ Co je kolem nás? Sestavte za použití všech písmen smysluplné slovo. A A I K J N R B/ Pojem krajina? Co to je krajina? Co si pod pojmem krajina představíte? Otázky k zamyšlení 82

83 C/ Potřebujeme přírodní krajinu? Svoji polohou na vyznačené stupnici vyjádřete odpověď na otázku: Potřebuji přírodní krajinu ke svému běžnému životu? Rozhlédněte se po okolí a odpovězte na otázky v pracovním listu. Příloha 1 Pracovní list : Rozhlédněte se po okolí a odpovězte na otázky v pracovním listu. 1) Rozhlédni se a napiš, z čeho se skládá zdejší krajina. Zkus odhadnout velikost jednotlivých částí krajiny v %. 2) Krajiny lze dělit na přírodní a kulturní. Uveď příklady krajiny, která je minimálně dotčená lidskou činností. Najdeš taková území v blízkém okolí? 83

84 3) Převážná část krajiny je kulturní, vznikla přetvořením původní přírodní krajiny činností člověka. Které prvky okolní krajiny člověk ovlivnil a jak? Najdi alespoň 3 příklady. 4) Které prvky považuješ za typické pro tuto krajinu? 5) Některé prvky krajiny působí na člověka rušivým dojmem. Vyskytuje se něco takového ve tvém okolí. Je tento prvek v krajině nezbytný, nebo ho lze nahradit, případně čím? 6) Najdeš prvek, bez kterého by pro tebe krajina ztratila svůj jedinečný charakter. Co by ti chybělo v krajině a proč? 7) Prvky krajiny rozdělujeme podle jejich tvaru. Najdeš v krajině tyto dva tvary, dle kterých je lze dělit? Uveď k nim konkrétní příklady. 8) Je lidské odvětví, které čerpá inspiraci z krajiny inspiraci? A které naopak z krajiny nečerpá? 84

85 9) Nakresli, jak by měla vypadat krajina, kde bys chtěl ideálně žít? Tzv. pro Vás harmonická krajina. 10) Čím je pro Tebe tato krajina významná? Liší se od krajiny, v níž žiješ? 85

86 D/ Závěr Společné vyhodnocení odpovědí na otázky z pracovního listu. Tak jako na začátku aktivity, odpovězte na tutéž otázku Potřebujete přírodní krajinu ke svému běžnému životu? a postavte se na stupnici, ke kterému tvrzení se přikláníte. s učitelem Změnil se Váš názor během této aktivity? Překvapilo Vás něco? Dozvěděli jste se něco nového? 2.2. Cestovní kancelář Novým moderním trendem v cestování je nyní poznávání různých regionů se vším všudy. Lidé vyhledávají místa se zachovalými tradicemi a jedinečnou přírodou - osobité a rázovité regiony, kde chtějí poznávat, objevovat, vyzkoušet si, ochutnat či prožít na vlastní kůži. Cestovní kancelář Valachia propaguje šetrnou turistiku. Využila mezery na trhu a zaměřila svoji pozornost právě na tento typ turistů. CK Valachia je na vzestupu a hledá nové zaměstnance. Pořádá konkurz, kterého se právě teď účastníte. Nemeškejte a pusťte se do práce. Mnoho zdaru. Vítězné místo jen pro jeden realizační tým, a vy ho opravdu chcete. Takže i když si zrovna nejste jistí v kramflecích v daném tématu, pokuste svou nabídkou oslnit budoucího zaměstnavatele. Hodnotí se výběr důležitých informací, výstižnost, vtipnost a originalita. Samozřejmostí je, že nabídka se musí nést v duchu šetrné turistiky. Motivace A/ Co je to šetrná turistika? Při cestování můžete narazit čím dál častěji na termín šetrná turistika. Vyhledejte a vysvětlete pojem a hlavní principy na čem je turistika založena. B/ Téma zájezdu Vylosujte si téma. Seznamte se s tématem, najděte si informace a podklady. Vyberte lokality k danému tématu, které by bylo vhodné navštívit. Utvořte poutavý slogan, který bude vtipný, výstižný a dokáže upoutat pozornost tak, aby si návštěvník přečetl vaší další nabídku. 86

87 Vymyslete plakát s nabídkou výletu na vybranou tématiku, který návštěvníka zaujme natolik, aby zatoužil se výletu zúčastnit. ( Tam musím jet, jinak bude můj život neúplný ). C/ Závěr Hodnotící komise - pedagog a vybraní dva spolužáci, vyhodnotí jednotlivé úkoly a vyberou vítěze (v pořadí 1. 3.), vítězové obdrží odměnu. s učitelem 2.3. Působení vodní eroze Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. Činnost vody můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). Působí mechanicky a chemicky. Dešťová voda dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. Odnášený materiál se hromadí pod svahem, jsou zrnitostně jemnější, vlhkostně příznivější a mají větší mocnost. S půdními částicemi jsou odnášeny i živiny. Soustředěním dešťové vody se vytvoří síť stružek, které se prohlubují v brázdy, výmoly a strže. Tekoucí voda vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. Dle směru působení rozlišujeme říční erozi na hloubkovou, vířivou a boční. V této pracovní aktivitě si prakticky ověříte působení vodní eroze. Motivace A/ Jak tekoucí voda ovlivňuje půdu? Principem pokusu je zjistit jaké druhy deště způsobují vodní erozi. Na jedné straně plechu se vytvoří z hlíny kopec. Postřikovačem s vodou se napodobuje déšť (lze nastavit na prudký i jemný) a pozorují se jeho účinky na pohyby půdy a porovnává se působení deště o různé intenzitě. Pokusem se zjišťuje, zda se vodní eroze uplatňuje více na chráněné nebo obnažené půdě. List bílého papíru se připevní k desce. Deska se umístí na trávník pod úhlem asi 45 stupňů. Kropící konví se opatrně lije voda na zem. Postupuje se tak, aby voda, která se odráží od země, stříkala na list papíru. Poté se nechá list papíru uschnout a odepne se. Pokus se zopakuje s novým čistým listem papíru. Deska se tentokrát umístí na obnažené a nechráněné půdě. Porovnají se oba listy papíru. Pokus 1 Pokus 2 87

88 Pokusem zjistíme, který druh půdy je nejvíce ohrožen vodní erozí. Tři malé fotografické misky se naplní takto: - směs zeminy a písku - směs zeminy a písku, do které se zasunou malé větvičky tisu nebo smrku - vykopaný trs trávy Tyto fotografické misky se postaví do větší misky. Nalije se shora 500 ml vody na každou ze tří misek. Odtékající voda se zfiltruje a zjistí se hmotnost vyplavené půdy. Pokus 3 3. PRACOVNÍ AKTIVITY PRO STŘEDNÍ ŠKOLY 3.1. Exkurze a opatření v praxi A/ Voda v krajině Vodní toky byly místa, odkud svým způsobem vycházela civilizace, byly to důležité dopravní tepny krajiny. Ten význam je v současné době spíše jako přenašeč energie a látek na velké vzdálenosti. Voda je natolik silným činitelem, že je jednodušší se jí přizpůsobit než se snažit jí opanovat. Hlavním cílem této aktivity je uvědomit si souvislosti v krajině a začít uvažovat o svém chování vůči vodě. Motivace Všeho moc škodí co škodí v krajině v souvislosti s vodou? Jaký je koloběh vody v krajině co se stane s dešťovými srážkami, když dopadnou na zem? Co je hlavním motorem tohoto koloběhu? 88

89 Kde se schovává voda v krajině? Jaký je rozdíl mezi například lesy středního pásma a tropickými lesy (co se týká zásob vody a živin)? Jak je tomu zde, ve flyšovém pásmu? Jak vzniká eroze? Dokážete popsat, co se děje potom s erodovanou půdou? Co se potom děje s těmi sedimenty proč není žádoucí, aby zůstávaly v korytech (v zastavěných územích)? Co dělat, když je naopak v krajině vody málo? Jakým způsobem zadržet vodu v krajině? Popište výhody a nevýhody jednotlivých metod zadržení vody v krajině. 89

90 Jak se lidé mohou bránit velké vodě? Dokážete na daném úseku vodoteče identifikovat jednotlivé typy podélného opevnění? (Lokalizace úsek toku pod EnviCentrem) Jaké výhody či nevýhody dokážete identifikovat u jednotlivých typů opevnění? B/ Les Lesy jsou přírodním zdrojem zásadního významu a jsou i významným ekonomickým faktorem. Dobře zachovalé a trvale udržitelně obhospodařované lesy významnou měrou přispívají k biologické rozmanitosti a k rozvoji venkova. Trvale udržitelné obhospodařování tvoří bariéru proti degradacím lesů a lesním požárům. Je třeba přijmout opatření, která zajistí, že lesy nebudou sloužit pouze komerčním účelům, ale budou plnit širší spektrum úloh ve vztahu k vodě a kvalitě vody, stabilitě a ochraně půdy a ochraně před sesuvy a lavinami. Motivace 90

91 V rukou máte výpis z lesního hospodářského plánu pro vaši řešenou porostovou skupinu. Co z těchto tabulek vyčtete? Dokážete tento les popsat jen z papíru? Který les a proč na vás lépe působí pocitově, z estetického hlediska? Popište charakter obou porostů, vyjmenujte rozdíly, pro porovnání vykopejte mělkou půdní sondu, až se přes hrabanku dostane na vlastní půdní vrstvu. Odhadněte cca 200 m 2 (nebo jakýkoliv jiný rozměr). Kolik na této ploše najdete druhů rostlin a dřevin? Kolik zde najdete semenáčků pro další pokolení lesa? Jak roste les? Dokážete popsat jeho růstové fáze? V které fázi se nachází vámi popisovaný porost? 91

92 V případě monokulturního porostu co všechno člověk musí udělat, aby takový les rostl? Co všechno musí člověk udělat, aby získal dřevo s polopřirozeného porostu? Kolik si myslíte, že je v dospělém lesním porostu, před smýcením, stromů na jednom hektaru? Co je při tomto způsobu limitujícím prvkem? Nápověda podívejte se Co se stane, když se objeví nějaký škůdce specializovaný na některý strom? Jak bude fungovat jednotlivý porost? Jak se strom brání, když je napaden nějakým škůdcem? Poznáte, ve vašem porostu, který strom je napaden, a že se brání? 92

93 O lesích se říká, že jsou plíce krajiny a zásobárnou vody. Který porost zachytí víc vody a jakou formou? Dokážete popsat, co se děje s vodou, která naprší (spadne) do toho kterého porostu? Odhadněte množství mrtvého dřeva v obou zkoumaných porostech. V čem může být kromě zadržení vody užitečné pro obnovu porostu? 93

94 C/ Zemědělské hospodaření v krajině Zemědělství a lesnictví jsou tvůrci krajiny. Jsou částí národní ekonomiky a bez nich dochází k destrukci života na venkově, ohrožení potravinové bezpečnosti a k destabilizaci sociální struktury země. Je to role zemědělce jako hospodáře a zároveň i tvůrce venkovské krajiny, bez jehož šetrné péče by nebylo možné zachování harmonické a pestré mozaiky přírodního prostředí. Vlastní role pak přesahuje pouhou ekonomickou výrobu potravin, je to role sociálně-kulturní, role tvorby krajiny a životního prostředí. Zemědělství je součástí života na venkově. Podporuje další odvětví ekonomiky a poskytuje pracovní místa, produkuje potravinářské i nepotravinářské produkty (např. energetické rostliny). Ovlivňuje kvalitu přírody a ráz krajiny, vodní hospodářství. Umožňuje rekreaci (chaty na venkově apod.). Hlavním cílem této aktivity je uvědomit si souvislosti v krajině a začít uvažovat o svém chování vůči půdě, na níž je pěstování potravin a surovin pro jejich výrobu závislé. Motivace Popište krajinu, kterou vidíte před sebou a kolem sebe. Jaké základní kategorie zemědělské půdy dokážete definovat? Jak probíhá roční cyklus (vzhled, plodina) na jednotlivých typech zemědělské krajiny? 94

95 Jak se měnilo zemědělství za posledních cca 100 let? Jaké byly dle vás ty nejvýznamnější milníky? Jak se v tomto kontextu měnila zemědělská krajina? Co se více přizpůsobovalo - zemědělská technika krajině nebo krajina zemědělské technice? Jaký dopad tyto změny mají na diverzitu v krajině? Jaké základní typy rostlin a živočichů budete hledat v zemědělské krajině o který přírodní typ biomu se jedná? 95

96 Co obnáší pojem zemědělská poušť? Čeho je to důsledek? Jaké výhody a nevýhody přináší intenzivní zemědělství? Výhody Nevýhody Může být i ekologické zemědělství intenzivní a škodlivé pro přírodu? Odhadnete čím? Jak probíhal dříve koloběh v zemědělské krajině a jak probíhá nyní? Jaký je koloběh u kovozemědělce a velkého zemědělského podniku? 96

97 Proč je žádoucí zpracovat suroviny na místě, v regionu? Kolik z vás něco doma (v rodině) chová nebo pěstuje? Dokázali byste něco vypěstovat a vychovat něco pro vaši vlastní obživu? Jak dlouho dokážeme přežít bez otevřeného supermarketu? Jak vypadá struktura obyvatel vesnice kolik lidí pracovalo v zemědělství dříve a kolik jich je v dnešní době? Otázky k zamyšlení Jaká byla struktura vzhledu/přírodního prostředí vesnice a jak vypadá okolí vesnice zpravidla nyní? Jaký dopad tato proměna vzhledu má na rostlinné a živočišné druhy, které si našly tzv. sekundární stanoviště v blízkosti lidských sídlišť? 97

98 D/ Krajinotvůrce V této části se naučíte uvažovat v souvislostech a uplatníte získané znalosti v praxi. Důležité je všímat si jednotlivých krajinných prvků a dokázat zhodnotit zásahy do přírody. Je třeba si uvědomit, že i dnešní lidské zásahy se v krajině odráží a další generace je bude hodnotit. Motivace Projděte ve vymezeném časovém limitu zvolené území, všímejte si jednotlivých krajinných prvků, vhodných i nevhodných zásahů člověka do krajiny. Navrhněte změny k "ozdravení" krajiny, pro zvýšení její odolnosti (resilience). Zpracujte "studii", svá zjištění a své návrhy zdůvodněte. Pro zpracování studie můžete použít veškerou dostupnou techniku Své výsledky prezentujte svým spolužákům. Při hodnocení úkolu bude kladen důraz na: - nalezení daného nevhodného zásahu, - zdůvodnění jeho škodlivosti, - návrh jeho nápravy a zdůvodnění této nápravy. Jak se vám pracovalo? Našli jste místa v krajině, která se vám líbila? Který ze zásahů do krajiny, který jste viděli, považujete za nejnevhodnější? Proč si myslíte, že lidé tento zásah způsobili? Proč neprovedli jeho nápravu? Byla místa, s nimiž jste si nevěděli rady? Otázky k zamyšlení 98

99 3.2. O co GO? A/ Odhalíte přírodní prvky? Krajina CHKO Beskydy přechází volně v CHKO Bílé Karpaty. Společným rysem obou oblastí je, že se jedná o hraniční pásmo ovlivněné pasekářskou a valašskou kolonizací a pastvou. V současnosti se změnou života lidí se mění i krajina, kterou člověk svým působením stále přetváří. Dříve lidské hospodaření bylo přírodě blízké. Stalo se unikátním příkladem, jak lidská činnost může pozitivně ovlivnit celý kraj (koexistence zájmů člověka a přírody), který se stal harmonický a úžasně bohatý jak na rostlinné a živočišné druhy a různé stanoviště, tak i na tradice a lidovou tvořivost. Dnešní moderní doba přináší změnu myšlení, odloučení od znalostí jak přírody, tak umu našich předků. Zároveň se stále výkonnější novou technikou dokážeme přetvářet lehce daleko větší území. Postupně tak mizí mnohé krajinné prvky, krajina ztrácí svoji unikátnost a vyhraněnost vůči jiným regionům aniž by si toho někdo všiml a vnímal to. V této aktivitě budete odhalovat zajímavé přírodní prvky v jednotlivých příbězích a hledat podstatu toho, čím jsou tyto prvky ohroženy a jak se daná situace dá napravit. Motivace Rozdělte se do skupin po 2 až 3 lidech. Skupiny si vylosují karty. em je přečíst si příběh a na jeho základě zodpovědět otázky, které na konci aktivity budete prezentovat spolužákům. Přečtěte si příběh a zkuste v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapište ho. Zjistěte z příběhu, čím je prvek ohrožen, a zapište. Navrhněte možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Vyberte ty prvky, které znáte ze svého blízkého okolí. Znáte někde aktuální problém v ochraně přírody? Dotkl se nějaký zásah území, které jste měli rádi? Např. vykácel se les, do kterého jste rádi chodili. Je potřeba chránit přírodní území zákonem? Myslíte si, že chráněná území plní svou funkci? Otázky k zamyšlení 99

100 Karta 1. Michaela se procházela se smíšeným lesem. Stromy tu působily majestátně, jejich křivolaké větve se táhly do široka. Každá větev by vlastně mohla být samostatným stromem, jak byly široké, blesklo jí hlavou. A přesto by ani je neobjala. Mnohé stromy dovršily již svůj život. Ale tím nepřišel jejich konec. Odumírající a tlející dřevo dává potravu i prostor pro život organismů, jejichž počet se nedá ani spočítat. Pod těmito velikány vyrůstala bujná vegetace. Michaela si vzpomněla si na exkurzi v karpatském pralese a poutavé vyprávění o boji semenáčků o světlo. Tu v parku to bylo vlastně stejné. Člověk mohl předpovídat, který semenáč asi vyhraje a který zůstane čekat zakrslý ve stínu na svou příležitost. A možná se nedočká a časem odumře. To vše se rychle prohnalo Michaele hlavo až jí z myšlenek vytrhla kamarádka, která jí šla proti ní. Tady je ale svinčík, co? začala hovor místo pozdravu. Mně se les libí, když je pod stromy pěkně čisto a ne taková džungle. Měli by s tím něco udělat. To v našem lese nemáme! A co máte za les? Ten velký za vesnicí. Loni jsme část pokáceli. Vysekali jsme nálety, klestí pěkně spálili a vysadili nové smrky. Žádný klacky na zemi po nás nezůstaly. Tak se měj. Michaela pokračovala cestou dál. Došla k porostu asi desetiletých smrků, které byly pravidelně a hustě vysázené do řádků, tak jak se dnes nové lesy vysazují běžně. Připadalo jí ale, že sem vůbec nepatří. Vládlo tam šero. Stromky sice rychle přirůstaly, aby předběhly své sousedy v honbě za světlem, ale byly příliš tenké. Temnou stránku tohoto lesa podporovaly i jejich uschlé větve, které dosahovaly od země až vysoko do korun stromů. Ani lesní zvěř by tudy neprošla, natož houbař. Nikde ani živáčka, ani rostlinky, která by se pod stromy uchytila. Les byl daleko sušší. V kontrastu světlého listnatého lesa plného života Michaela nechápala, jak se takový les může někomu líbit. Obecně se zdá, že lidé smrkové stejnověké lesy považují za normální a přirozené. 100

101 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: V tomto příběhu má prvek dvě podoby. Dokážeš je pojmenovat a napsat, jak se od sebe navzájem liší. 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: Doplňující otázky: o Jaké znáte původní stromy, které by se měly ve valašských lesích vyskytovat? o Proč se smrkové porosty vysazují v řádcích na husto? 101

102 Karta 2. O prázdninách, jednoho velmi horkého dne se Mařenka s Jeníčkem schovali v lese. Bylo tam příjemně. Vzduch v lese byl oproti jejich dvorku osvěžující. Les nabízel spoustu úkrytů k hraní na schovávanou, větví a listů kapradin na stavění bunkrů i nejrůznějších plodů, kamínku a vůbec všech možných pokladů. Při svých hrách došly až na okraj lesa. Dál už byly jen pařezy a pro dětské hrátky holá nezajímavá paseka. Tu při okraji ale děti zahlédly trs lesních jahod. Ty jsou ale sladké! řekla Mařenka. Jeníček jen přikývl, protože jich měl už plnou pusu. Oba se pustili do sbírání. Oči měly jen pro ty červené krásky. Ani si nevšimly, že při sbírání pomalu směřovali z vlídného stínu lesa přímo na otevřenou a vyprahlou paseku. Uf, mě to horko doslova plesklo do obličeje. Nedá se tu už vydržet. Vždyť na tom prudkém slunci ubývá i jahod! rozhlížela se Mařenka. Hm, tady jsou, ale uschlé. Ještě chvilku pátraly očima, zda neobjeví alespoň ještě jeden trs jahod. Uprostřed paseky zbyla, ale jen holá půda a vysázené semenáčky v pravidelných řádcích. Tu a tam zbytek ohniště. Po chvilce se na jejich tvářích objevily krůpěje potu a Jeníček žadonil: Mě už je vedro, pojďme se schovat. Samotnému se mu do lesa nechtělo. Mařenka přikývla a společně zamířili zpět. Stejně tu není ani s čím si hrát. Její oči zaujaly zasazené stromky. Hlavou jí bleskla otázka: Mohou tak malé sazenice tady vydržet? Vždyť je letos takové horko! Ani nevím, kdy naposledy pršelo? Odvětil Jeníček. A co s nimi stane když, přijde prudký liják? starala se dál. Určitě by to šlo dělat jinak!" 102

103 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: Jakou má podobu prvek v tomto příběhu? 2: Zjisti z příběhu, co na prvek působí negativně. Odhalíš, v čem vzniká problém při dalším vývoji stromků? Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: Doplňující otázky: o Odpověz Mařence na otázku, co se stane semenáčkům, když přijde prudký liják. 103

104 Karta 3. Dědeček Joža je velkým znalcem přírody. Při procházce v lese se svým vnoučkem objevil velkou vzácnost. Tesaříka alpského. Vnouček radostně výská: Jé dědo, ten je ale velký. Vypadá jako by byl ze sametu! Dědeček odvětí: Však se mu také říká sametovec! To je asi sameček. Vybral si tento kmen starého buku a teď láká samičku feromony Co to je? Přerušil ho vnouček. Jsou to speciální látky, něco jako voňavka pro nás. Samička je ucítí a hledá podle čichu samečka. Ten si v lese musí najít nejprve vhodné odumřelé dřevo, o kterém je ví, že bude tak akorát k nakousnutí pro jeho potomky. Ani moc mladé a tvrdé, ani moc měkké a rozpadlé. Když ho najde, bedlivě ho hlídá před ostatními samici a svádí o dokonce boj. Taková je to pro něj vzácnost. Samička podle těch feromonů najde tedy nejen samečka, ale i vhodný kmen, do kterého naklade svá vajíčka. Když se pak vylíhnou z vajíček housenky, mají dost potravy pro svůj růst. A kdy přiletí ta samička? vyzvídá vnouček. Nevím. Tesaříků je málo, protože lidé dnes vytěží všechny stromy i keře zničí. Stromy nestačí zestárnout. Navíc všechny větve a zbytky po těžbě lidé pálí. Pro někoho je staré trouchnivějící dřevo zbytečné, pro jiného je životně důležité. A protože lidé se cítí pány lesa. Rozhodují o tom, co v tom lese bude a co ne. A tak mrtvé dřevo ubývá a ubývá i zdroj potravy pro různé živáčky. Vnouček se rozhlédne po lese a opravdu. Starý buk je tady jediný. Kromě tohoto buku jsou kolem vysazené samé mladé smrky. Jeden jako druhý, stejně starý. A na zemi leží jen jehličí. Nikde ani rostlinka. Děda pokračuje: A to si představ, že má na to asi jen týden! Vnouček se diví: Jak to dědo? Děda vypráví dál: Předpokládá se, že tento druh tesaříka nemá kusadla, a tak nemůže jíst. Proto žije jen jediný týden. A pokud nenajde sameček vhodné dřevo anebo samička nenajde samečka, nebude další generace tesaříků. Podobné je to i s ostatními lesními živáčky. Ptáci potřebují doupné stromy s dutinami, aby mohli vyvést ptáčata. Lesní zvěř potřebuje rostliny, aby nasytila své žaludky. Vhodného prostoru pro úkryt a potravu v našich lesích ubývá, a tak ubývá i těch lesních živáčků včetně tesaříků. Dědo, já bych chtěl ještě vidět nějakého. Dědeček posmutní 104

105 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: Doplňující otázky: o Najdi ve svém okolí strom, který můžeme označit jako doupný. Zkus jej nakreslit. o Kdo jej může obývat? o Jak se doupný strom označuje? o Kdybys byl majitelem lesa, kolik bys po jeho vytěžení, nechal doupných stromů na hektaru paseky? 105

106 Karta 4. Když jdete na Lysou horu hlubokým údolím, které vytvořil jeden z přítoků Ostravice, a uhnete ze značky, otevře se před vámi pohádkové údolí. Na pastvinách se pasou huculští koníci. Malí, ale otužilí a skromní. Pastviny s mokřady mají stále pestrost života, jak za časů našich předků. Údolí je kromě přístupové strany obehnáno příkrými kopci, kde se díky nedostupnosti a odlehlosti zachovaly původní lesy. V těchto, dá se nazvat, pralesích, se dá číst jak v knize, vyprávěl zdejší průvodce partě návštěvníků. Lidé tu po sobě zanechali stopy. Ale jen v malé míře. Odhadněte, jak jsou staré tyto stromy, kterých je tu nejvíce? Tak 50 či 60 let? Zhruba ano, takže zbytky pařezů v tomto lese jsou pozůstatky původního porostu jedlí, což poznáte podle dřeva. Teda nenapadlo by mě brát pařezy nějak na zřetel. Špitla Eliška Danovi. Ale když se rozhlédli, viděli těch pařezů všude kolem hodně, a byly ve stejném stádiu rozpadu. Zajímavá myšlenka se pomocí nich vrátit do minulosti, prolétlo Elišce hlavou. A tady máme vzácnost. Pokračoval průvodce. Drobounký semenáček jedličky Elišce ani tak vzácný nepřipadal: Vždyť jich tu je všude kolem dost. Nyní ano, ale posledních letech se jedle nerozmnožovaly. Nejvíce díky znečištění ovzduší, na které je jedle citlivá. V okolí najdete staré jedince a pak tyto malé nanejvýš desetileté semenáče. Podle nich poznáme, že se nám kvalita vzduchu zlepšuje. Ale mezi mini nic. A víte, v kolika letech začíná jedle plodit semena?! Ve dvaceti letech? Tipoval Dan. Ne. Třiceti letech? Zkusila Eliška. Ne, až v šedesáti. Uvedl průvodce na správnou míru. Je to stromek, který roste v mládí pomalu. Nevadí mu stín velkých stromů. Čeká v porostu deset i více let. Až když velikán vedle něj padne, rychle vystřelí a roste doslova o život, aby zabral jeho místo a vytouženě se dostal ke světlu. Dnes se sadí převážně smrkové monokultury a smrk má mýtní věk v 80-ti letech. I kdyby lesníci vysadili společně se smrkem jedle, bude mít jedle jen 20 let na rozmnožování. Při holoseči se mladé stromky podrostu zničí, stejně jako veškerý podrost. Proto se na holiny sadí stromky uměle. I kdyby se našel nějaký osvícený hospodář a jedli by nevytěžil, jedle mají rádi vlhko a na takové holině trpěly by suchem. Podívejte se tady taky. Semenáček, na který mířil průvodcův prst, byl tak 40 cm velký. Podle velikosti byste řekli, že má jen pár roků. Ale nenechte se zmást a podívejte se na kmínek. Ten svou tloušťkou prozrazuje věk daleko vyšší. Trpaslík tu čeká a odolává zvěři, která ho každoročně upravuje do této bonsaje. Myslíte, že se dočká světla? Všichni se rozhlédli kolem. Stromy v okolí byli sice staré, ale vypadaly zdravě. Těžko říci, možná tento časem. Ozvalo se z hloučku návštěvníků. Má to tak 50 na 50, že se dočká dospělosti. Proto zakládáme lesní školky a pomáháme semenáčky vysazovat zpět do pralesa. I když to je prales a mohl by si poradit sám. Tam, kde staré jedlé jedle chybí úplně, by se semenáčky rozšířily až za stovky let. 106

107 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: Doplňující otázky: Víš, jak jedle vypadá? V čem se liší smrk a jedle? K čemu se jedle používala? 107

108 Karta 5. Vetchý staříček těžce dosedl na přichystanou židličku na stupínku před žáky malé venkovské školy. Šum ve třídě rázem utichl, jako když utne. Tak se děti se těšily na další vyprávění. Špendlík by bylo slyšet spadnout na zem. Staříčkův příjemný hlas se rozezvučel možná až nečekaně silně vzhledem k jeho stáří. Však to byl náš pan učitel! Jeho prvním žákům už také vlasy začínaly bělat, zrovna tak jako se bělaly vrcholky zdejších zasněžených kopců. Ale nezdolná vitalita se blýskala stále v jeho jasných očích. Takový správný Valach to byl. Tož, vy chcete vědět, jak to bylo s tou naší valaškou krajinou? Ano. zněla sborová odpověď dětí. Nejprve tu byly hluboké lesy. Směrem po hranici na sever jsou lesy podobné Javorníkům a Beskydům. Tu od Královce, který tu máme, na mapě nahoru pan učitel názorně ukázal na mapě, převažují jedlobukové pralesy. Jedle je dnes vzácná. Ty nejstarší najdete nejblíže v rezervaci na Ploščinách. Směrem na jih byly zas bučiny od nížin po vrcholky. No, a jaký strom dnes v lese vidíte nejčastěji? Děti přemýšlely, odpověď byla stejná: Smrk. Ale ten dříve rostl jen v nejvyšších polohách. Dnes ho vysazují lesníci, proto je tak hojný. V dávných dobách bylo naše území, územím nikoho. Vlastně územím divoké zvěře, která tu nerušeně žila. Státní hranice tu nevedla jako dnes, to až později. Lidí ale přibývalo, a tak aby se uživili, museli se z úrodných nížin kolem řek stěhovat do kopců. Zde už byl život tvrdý. O zdejším kraji se praví, že zde končí chleba a začíná kamení. Kdopak ví, co to znamená? Jsou tady tuhé zimy. Ano správně. Půda není tak úrodná, jako v nížinách. Ano. Takovým lidem se říkalo pasekáři. Mýtili lesy a dělali paseky, kde pásli dobytek. Tomu období říkáme pasekářská a valašská kolonizace. Valašská proto, že sem přicházeli kromě lidí z nížin i Valaši. Tak se říkalo pastevcům a jejich novému způsobu pasení ovcí Paseky se postupně měnily na pastviny. Pastviny představovaly nový neosídlený prostor, kde se mohly uchytit nové druhy rostlin, a na rostliny jsou vázáni mnozí živočichové. A tak díky člověku vznikly nejbohatší louky ve střední Evropě. Bohatství tedy, děti, nejsou jen peníze Bohatství můžeme najít kolem nás. Stačí se dívat. Máte děti doma orchidej? Ano, maminka ji dostala letos k narozeninám od tatínka. Moje mamka jich má pět. Děti, my všichni máme orchideje. Vždyť nám rostou na loukách. Nemusíme vozit tropické druhy. I ty naše jsou krásné. A máme jich všichni tolik, kolik jich na loukách vyroste! 108

109 Zdejší krajina je krásný příklad toho, že člověk neumí jen ničit, ale i tvořit hodnoty! Ale k tomu, aby nám vydržely, o ně musíme pečovat jak to naši staříčkové a stařenky dělali po staletí. Víte děti, jak by se toto bohatství mohlo zničit? Že ty kytičky utrhneme? Pan učitel se zamyslel: Někteří zahradnici chtějí mít takovou orchidej na své zahrádce, a mohl by jí vyrýpnout z louky. Orchideje ale potřebují k životu i speciální houby. My tomu říkáme odborně mykorhiza. Houba i rostlina si navzájem prospívají a bez sebe nemohou žít. Když rostlinku přesadíme, houby umřou a postupně umře i orchidej. Tato odpověď je správná. Ale tím bychom zničili jen jednu část toho celku, část. Pastviny či louky. Zkuste ale přijít na to, jak by mohla louka či pastvina zaniknout úplně? Když na ní vysadíme stromy? Ano správně. Buď vysadí les záměrně přímo člověk, nebo louku přestane jeho majitel kosit, na pastvině přestane pást zvířata a pastviny zarůstají samy. Nejdříve se vysemení břízy či lísky. To jsou takové první druhy, kterým říkáme pionýrské. Nejsou tak dlouhověké, ale vydrží i sucho. Později, když připraví stanoviště pro náročnější stromy, se uchytí duby, buky. Záleží, co v okolí roste. Takže louky potřebují, abychom se o ně starali. Dnes na to nemá mnoho lidí čas. Ani lidé nechovají hospodářská zvířata, a tak je prodají nebo pronajmou. Ale zdalipak takový zaměstnanec družstva ví, co ta louka potřebuje. Co na ní žije? Zda o tom vůbec přemýšlí. Ten jen udělá, co mu šéf řekne. Kdo má z vás doma ovečky? Jen tři ruce vystřelili rychle nad hlavy žáčků. 109

110 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: 110

111 Karta 6. Maminka vypraví svým dětem v posteli: Každý rok jsme druhou prázdninovou sobotu vstali před rozbřeskem a s nabroušenými kosami šplhali do hory, jak se tu praví lesům. Po chvíli se před námi otevřely rozlehlé louky, které na týden ožily dobrovolníky z celé republiky. Přidali jsme se k prvním ranním ptáčatům - koscům, kteří už v pravidelných rozestupech ladnými pohyby, zkušeně a do široka kosili pestrou louku. Člověk se zařadil do zástupu a čekal chvilku, až ten před ním začne kosit a trochu poodstoupí, a pak se sám pustil do díla. Nabroušené kosy v ranní rose v pravidelném rytmu vydávaly svištivý zvuk. Občas většinou mužský majitel silného a zpěvného hlasu zabékal nápěvek A jak se Vám ty krávy pasúúúúúúúúúúú? Jsou to nezapomenutelné chvíle. Ve vysoké trávě se nenápadně vinula hluboká stružka potůčku. Kdo tu byl poprvé a nebyl znalý vlhkomilných rostlin, které ji prozrazovaly, zahučel do ďury až po kolena. Vždycky se někdo našel, kdo rozesmál své okolí a pak žbluňkal, když šel v teniskách. Někdy jen jednou nohou, někdy oběma. Bílý suchopýr, vypadající, jako chomáčky bavlny zas prozrazoval mokřad. Tedy místo, kde se vodě nechtělo odtéct. Někdy voda vytvářela viditelné louže, jinde vodu skryl nadýchaný mech. Ale jak člověk šlápl mimo cestičku nebo netrefil lávku, dopadl stejně mokře. Což v létě vlastně nikomu nevadilo. Dokončila své vzpomínky maminka. Pohlédla na děti, ale ty už dávno spaly. Usmála se sama nad sebou, jak se zasnila a ani nepostřehla, kdy se dětem zavřela samou únavou víčka. Jaké bylo překvapení maminky, když se dozvěděla tu nemilou novinu. Tento rok se kosení luk po třiceti letech poprvé nekoná. Louky skoupil nový majitel, který ze své trempské chaty nad loukami udělal spíše obytný dům s názvem chata. Louky přikoupil, prý na truc, kvůli osobnímu sporu s člověkem, který starost o louky bral jako své poslání. Na sklonku léta se maminka s dětmi a kamarádkou vydaly alespoň podívat na místa svých vzpomínek. Nejedny vyjeté koleje prozrazovaly, že člověk zde jezdil autem. Myslíš, že louky budou pokosené? Pokosit se musely, protože v rezervacích na to dohlíží správa CHKO. Ale určitě to udělal nějaký najatý traktorista. Víš, že tu dokonce majitel vykopal v louce kanál, aby se voda nezdržovala v mokřadech, ale aby odtekla pryč? Jak mohl, vždyť rezervace je chráněná právě kvůli těm mokřadům! Jak se vysuší, ty krásné orchideje, mečíky a lilie se zničí! Vždyť je jich už tak málo. Jo, jo, lidé to tu vytvořili, po staletí je využívali, my jsme tu prožili krásné chvíle při kosení luk, aby se louky a mokřady udržely. Takových mokřadů už bylo zničeno tolik. I proto se taková místa vyhlašují jako rezervace, aby se alespoň tyto poslední zbytky zachovaly a mohli jsme my i naše děcka sem chodit, dívat se a učit se tady. Přesto s novým majitelem najednou bylo mnohé jinak. Proč? Co je za tím? Ješitnost? Pýcha? Nevědomost? Naštěstí správa CHKO to s ním řešila a domluvili se, že to uvede do původního stavu. Snad to udělá 111

112 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: Doplňující otázky: o Proč se v příběhu dobrovolníci každý rok scházeli na loukách? A jaký to mělo smysl? o Proč je důležité chránit tento krajinný prvek? 112

113 Karta 7. Parta se už těšila na pátek. Víkend plánovali prožít daleko od města a jeho ruchu. A tělo si chtěli protáhnout nejen výletem valašskou přírodou, ale i prací v rezervaci pro jedno sdružení lidí, kteří volný čas věnují přírodě. Odměnou za práci jim bude výborná místní kyselica od zdejší tetičky, která už do hor nemůže, a tak se stará o blaho žaludků dobrovolníků. Večer je čeká vytopená dřevěnice a příjemné posezení s novými lidmi, historky a určitě někdo vytáhne kytaru nebo dokonce housle. Než ale přijedou všichni dobrovolníci, museli vedoucí víkendovky vše pečlivě naplánovat. Práce je dost. Bylo potřeba pokosit louku kolem prameniště v rezervaci a vyřezat případné stromky, které na louce vyrostly nebo, které se na louce objevily. Jen tak zde přežijí vzácné rostliny a živočichové. Bez toho by prameniště zarostlo a světlomilné druhy by nahradily druhy stínomilné. Nejdůležitější ale bylo rozhodnutí, zda ponechat pěnovcový potok, který vytéká z blízkého prameniště v rezervaci rozlévat se do louky a zaplavovat jeden z mála brodů, kudy mohli lidé přecházet. Nebo koryto potoka upravit a prohloubit. Zvažovali, na kolik takový zásah může ovlivnit život v potoku. Například larvy vážek, které se vyvíjí i čtyři roky mohou být zničeny. Po zhodnocení všech možností a se rozhodli, že úpravu provedou. V sobotu ráno se sešlo 20 lidí a vyrazili do rezervace. Někteří tu byli poprvé, někteří již po několikáté. Práce byla rozdělena. Naše parta se dala do úpravy potoka. Při kopání najednou narazili na něco podivného. Nejstatnější chlapík chytil konec pořádně do rukou. Táhl, táhl, až to povolilo - a on se svalil zadnicí přímo do rozmáčené louky. Všichni se rozesmáli, jak rychle vyskočil zpět na nohy. Ale jejich škodolibé poznámky přehlušila zvědavost. Na světlo z bahna totiž vysvobodil kopáč. Jak to tu může být dlouho? Vedoucí přemýšlel: No, při kosení luk, které tu děláme přes 30 let, jsme, myslím, kopáč nepoužívali. Kosy ano, hrabě, ale kopáč? To tu musí být hodně dlouho. Všichni si objev zvědavě prohlíželi. Co je na povrchu za vrstvu? To není rez? Pěnovec. Podzemní vody obsahují uhličitan vápenatý. Na povrchu se sráží a pokrývá kameny, vlastně vše. I kopáč. Můžeme popustit uzdy fantazie a vymyslet příběh, jak se sem dostal. 113

114 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: 114

115 Karta 8. V horkém letním odpoledni se postupně sešla celá rodina na dvoře pod mohutným ořešákem. Bylo to jejich oblíbené místo, protože kromě toho, že ořešák dával příjemný stín, jeho listy odpuzovaly dotěrné komáry. Tak jim ta předpověď vyšla, řekl děda. Jak to? ptala se nechápavě babička. Slyším v dáli hrom, poslouchej. A opravdu, zvednul se jemný vánek a jako by donesl zatím tiché zvuky bouřky. Teda dědo, ty máš uši! ocenil ho syn, který zvedl oči od novin. Za chvíli se začalo zatahovat. Babička pohlédla na nebe: Už by to chtělo déšť, však je hrozné sucho. Za chvíli nám zakážou zalévat zahrádky, protože bude zas málo vody. Dneska ale přát si déšť není sranda. Abychom nedopadli, jak v té vesnici, co ukazovali včera ve zprávách. Já vařila, nemám čas sledovat zprávy jako ty! odsekla trochu nevrle babička. Ale zvědavost jí nedala: A co se stalo? Déšť přišel, ale byl tak silný, že bahno z polí nad vesnicí jim zatopilo půl vesnice. Zahrádky bys nepoznala, bahno ve sklepích, chudáci lidi. Zůstali jim jen oči pro pláč. Prý budou podávat žalobu na zemědělce. Na zemědělce? Ty přece za déšť nemůžou? Ale viděla jsi někdy sadit zemáky v řádcích z kopce dolů? Babička zvedla obočí: Ne? Ano! Oni si nechali nasadit zemáky nad dědinou z kopce dolů? To by se u nás nikdy nestalo! To ví přeci každé malé dítě, jak se správně sadí! Já to vím, hlásil se vnouček. Však jsem vám na jaro s nimi pomáhal. Ale kolik dětí dnes pomáhá při takových pracích? Však i u nás na okolí už málo rodin sadí. A co ty, Josefe, kdyby ti tvůj šéf z družstva kázal, že máš na tom poli támhle na svahu zasadit zemáky, udělal by si to? obrátil se dědeček na syna. No, hádat se s ním nebudu, vždyť mě dává práci. Vidíš babičko, tak si dobře rozmysli, zda chceš déšť, nebo tu zahrádku raději zalejeme spolu konvemi. Příští rok může být taková pohroma i u nás, když k tomu má tady mladý takový přístup. Táto, zemáků moc nesadíme. Sadíte to, po čem je poptávka. Takže pokud se vyplatí zemáky, začnete sadit zemáky. Hm, to asi jo. 115

116 Ale pole jako je támhleto, jsou k ničemu. Taky je velké a ve svahu. I když tam nebudou zrovna zemáky, tak po sklizni zůstává až do jara holé. Nejúrodnější ornice vám odteče do potoka. A potom to musíte hnojit uměle. Kdybyste ho rozdělili alespoň jednou mezí, jak tomu bylo kdysi. Však ti naši předkové nebyly hloupí a nic nedělali jen tak. Meze sice určovaly hranice pozemku, ale kořeny stromů v remízcích zpevňovaly svahy. Ty pak neujížděly a remízky samotné zadržovaly přívaly vody při prudkých lijácích. Voda pak nemohla úrodnou půdu spláchnout jako dnes. Navíc v remízku se sadily trnky. A trnek do kvasu není nikdy dost. Mručel děda nespokojeně. To pole je velké, protože máme velké stroje, jak bych se s ním novým traktorem otočil mezi stromy? No jo, dnes je všechno větší, všechno rychlejší, a pak si stěžujete, že nemáte práci. Vždyť právě takové mašiny Vám tu práci berou. A navíc zničí, co můžou. Kolik ta obluda váží? rád. Moc, táto. Máš sice pravdu. Ale to není moje pole, co já s tím nadělám. Já jsem rád, že jsem 116

117 1: Přečti si příběh a zkus v něm odhalit prvek krajiny, který je hlavním předmětem příběhu a zapiš ho. Prvek krajiny: 2: Zjisti z příběhu, čím je přírodní prvek ohrožen a zapiš to. Ohrožení: 3: Navrhni možné opatření, které by zmírnilo nebo zamezilo tomuto ohrožení. Opatření: Doplňující otázky: o Dědeček v příběhu mluví o remízcích. Víš, co si pod tímto pojmem představit a jak remízky vypadají? o Remízky v krajině mají řadu pozitivní funkcí. Zkus vymyslet, v čem je jejich přínos? 117

118 3.3. Zakreslení krajiny práce s mapami Mapa je grafické znázornění zemského povrchu v určitém měřítku. Jedná se o důležitou pomůcku pro orientaci v krajině a její samotné zakreslení. Lidskou populaci mapování krajiny provází už od nepaměti. Existuje mnoho druhů a typů map, od těch historických až po současné digitální mapy a modely terénu. Motivace V této části se s mapami naučíte pracovat, seznámíte se s jejich historií a vyzkoušíte si jejich tvorbu. A/ Dokážete se dle mapy dostat do cíle? Zde máte mapu s vyznačenými body. Vaším úkolem v daných skupinách je projít průchozími body a dojít do cíle. Pořadí bodů si můžete zvolit libovolně. Na každém stanovišti naleznete informace s udáním azimutu a vzdálenosti. Ty vás dovedou ke kontrolní otázce, kterou doplňte do pracovního listu. Mnoho zdaru na vaší cestě a sejdeme se v cíli. Každá kartička s kontrolní otázkou je v pravém dolním rohu označena jedním písmenem. Zaznač si je a pokus se z nich poskládat slovo. Jaké to je? B/ Plánek cesty Ve svém okolí najděte zajímavé místo, které vás něčím upoutalo. Musí ale být jednoznačně stanoveno. Nakreslete plánek, jak se k místu dostat. Po splnění úkolu si plánky mezi skupinami vyměníte. Pokusíte se podle získaného plánku najít zajímavé místo druhé skupiny. Pracujte pečlivě, cílem je aby všichni dané místo našli. Cílem není zbavit se svých spolužáků. Bylo těžké nalézt místo podle plánku? Čemu kdo věnoval pozornost, čemu přikládal velký důraz? Chybělo vám v pláncích něco? Bylo něco, co vám hledání usnadnilo? Nebo naopak, co bylo nadbytečné a jen vás zmátlo? Otázky k zamyšlení 118

119 C/ Druhy map Prohlédněte si jednotlivé mapy, které máte k dispozici (různá měřítka i stáří) a odpovězte na následující otázky. Jaký je rozdíl mezi plánkem a mapou? Je krajina zobrazena pravdivě? V čem je největší rozdíl mezi současnou a starou mapou? Čemu tvůrci map přikládali největší význam? Jak zobrazovali? Co historickým mapám chybělo? Byla v něčem historická mapa lepší než ta současná? V aktivitě A jsme použili "zastaralý" způsob orientace a měření - a to zcela úmyslně. Dnes se hojně využívá GPS, které jistě mnozí z vás mají. Srovnejte tyto způsoby orientace (jejich výhody, nevýhody). 119

120 3.4. Setkání s místem Prožitek setkat se s místem Vám umožní v klidu se pokusit vnímat krajinu a své okolí. Uvědomíte si její jednotlivosti, detaily a i své pocity v ní. Zjistíte, že krajinu lze vnímat nejen jako měřitelný prostor, ale též jako sbírku jedinečných míst. Motivace Kam byste chtěli jet na dovolenou? Proč jezdíte na prázdniny? Co vás na dovolených láká? Odpočinek? Nové vjemy? Nové zážitky? Je třeba jezdit za novými vjemy a zážitky daleko do cizích zemí? Lze najít něco nového i v naší obyčejné krajině? Známe naši krajinu dobře? Může nás v ní ještě něco překvapit? Otázky k zamyšlení Následující hodinu máte na to, abyste vnímali své okolí. Své vjemy, poznatky, objevy, pocity a detaily si zaznamenávejte tužkou do zápisníku (bez mobilu, tabletu a jiných komunikačních zařízení). Můžete se procházet, sedět, ležet. Celou dobu je však třeba být potichu a nerušit ostatní. Po návratu seznámíte spolužáky se svými vjemy, pocity, překvapeními. 120

121 3.5. Fungující hospodářství příkladem dobré praxe Envicentrum Pro krajinu má kromě vzdělávání rozšířit svou činnost o funkční hospodářskou část, která by zajišťovala příjem a zároveň byla názornou praktickou ukázkou ekologického hospodaření v krajině pro návštěvníky i studenty. Cílem tohoto praktického úkolu bude uplatnit získané znalosti v praxi. Naučíte se uvažovat v souvislostech, spolupracovat ve skupině, diskutovat, řešit problémy a hodnotit možná rizika. Motivace Vaším úkolem je na základě daných a definovaných podmínek, sestavit funkční zemědělský podnik, který bude ekonomicky udržitelný a rovněž bude respektovat soudobé požadavky na ochranu zemědělské půdy, krajiny a diverzity. Pro realizaci svého podnikatelského záměru máte k dispozici pronajaté pozemky, které jsou zobrazeny a ohraničeny na přiložených mapách. K zájmovému území patří zastavěný i nezastavěný areál EnviCentra Pro krajinu. Pro realizaci máte obdrženou dotaci ve výši 2 mil. Kč a další 3 mil. Kč bezúročné půjčky se splatností 5 let. V níže uvedeném seznamu máte k dispozici přibližně reálné ceny, jak vstupů pro sestavení vašeho modelového hospodářství, tak zisky z vašeho hospodaření. Náklady - technika Traktor velký ,- Traktor malý ,- Kosa ,- Shrabovač píce ,- Lis na balíky ,- Sběrací vůz na píci ,- Balička na senáž/siláž ,- Vlečka univerzál ,- Pluh ,- Kultivátor/brány ,- Secí stroj ,- 121

122 Kombajn ,- Náklady živý inventář, kultury; - vztaženo na jednotku Chovná kráva ,- Plemenný býk ,- Ovce 3 000,- Plemenný beran 9 000,- Pracovník na jeden rok ,- Sad intenzivní ,- Sad extenzivní ,- Oplocení pastvin - skot ,- Oplocení pastvin ovce ,- Oplocení pletivem ,- Provozní budova stodola, stáje ,- Provozní budova ,- Nákup pozemku ,- Náklady další náklady; jednotky na rok Údržba TTP 2000,- Údržba sadu intenzivního 6000,- Údržba sadu extenzivní 1000,- Kultivace orné půdy 4000,- Zvýšené náklady na produkci mléka skot Zvýšené náklady na produkci mléka - ovce ,- na rok/ks ,- na rok/ks Výnosy produkce Dotace na hektar / jednotku/rok Výnos z produkce ha/ jednotku/rok TTP , ,- 122

123 orná 3000, ,- Intenzivní sady , ,- Extenzivní sady , ,- Jatečné tele ,- Mléko kravské ,- Mléko - ovčí 4 000,- Jatečné jehně 1 500,- Další důležité poznámky: - Průměrná plodnost hovězí 1,1 telete, první tele ve věku 24 měsíců - Průměrná plodnost ovce 1,5 jehněte, první jehně ve věku 12 měsíců V případě chovu na mléko jste povinni do nákladů zařadit i příplatek za kvalitnější krmivo (dle tabulky vztaženo na rok a ks) Během 5 let svého hospodaření můžete měnit pouze složení základního stáda, nemůžete měnit skladbu kultur. Již druhým rokem hospodaření musíte mít zatížení v rozmezí 0,5 1,5 VDJ / ha. Od prvního roku jste však povinni obhospodařovat celou plochu, tj 50 ha. Vaším úkolem tedy bude v daném prostoru a s danými zdroji vytvořit: 1. Sestavit podnikatelský plán, v kterém popíšete produkční zaměření svého modelového zemědělského podniku. Popíšete skladbu jednotlivých kultur (rostlinná výroba) a plánované stavy hospodářských zvířat (živočišná výroba). Připojíte rovněž ekonomickou kalkulaci plánované náklady na zřízení podniku, plánované výstupy (zisky) vašeho hospodaření. Součástí bude rovněž specifikace opatření pro podporu krajiny a diverzity. 2. Do přiložených map zakreslíte skladbu jednotlivých kultur na pozemcích, které máte k dispozici, a jsou předmětem řešení praktického úkolu. 3. Do přiložené mapy (geometrického plánu) zakreslíte návrh umístění dalších objektů, které by měl tvořit ucelený areál s tematickou vazbou na činnost a aktivity envicentra. Hodnocena bude: - Promyšlenost a životaschopnost podnikatelského záměru 123

124 - Míra, způsob a reálnost podpory diverzity a krajiny na pozemcích modelového hospodářství - Logická skladba jednotlivých kultur na pozemcích (zákres do přiložené mapy) - Způsob řešení areálu EnviCentra - Kvalitu zpracování výstupů (všechny práce budou prezentovány formou výstavy v prostorách EnviCentra 124

125 Výkladový slovník 125

126 Pojem Vysvětlení Slovník Udržitelný rozvoj Takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současné společnosti, aniž by ohrožoval podmínky života budoucí generace. odborných pojmů Udržitelnost Územní plánování Krajina Krajinný ráz Ekologická stabilita Ekologická labilita Brownfield Pozemkové úpravy Biotop Vyvážení tří navzájem propojených pilířů udržitelného rozvoje ekonomický, sociální a environmentální. Činnost komplexně řešící funkční využití území. Základním cílem je vytvoření předpokladů k trvalému souladu environmentálních, sociálních a ekonomických hodnot území, tedy podpora udržitelného rozvoje. Odborný geografický a ekologický pojem, který vědeckým způsobem popisuje vybranou část zemského povrchu s typickou kombinací přírodních a kulturních prvků a charakteristickou scenérií. K základním složkám krajiny patří reliéf, půda, vodstvo, klima, vegetační pokryv, zvířena a člověk. Přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Je definován rysy a znaky, které tvoří jeho jedinečnost a odlišnost, např. morfologií terénu, charakterem vodních toků a ploch, vegetačním krytem a osídlením. Jedná se o schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce. Neschopnost ekologického systému přetrvat působení cizího vlivu zvenčí nebo neschopnost vrátit se po případné změně k výchozímu stavu. Pozemek, objekt nebo areál, který ztratil svou původní funkci a v současnosti je nevyužíván, zanedbáván a případně i kontaminován. Jedná se o pozůstatek průmyslové, zemědělské, rezidenční, dopravní, vojenské, kulturní či jiné aktivity. Soubor činností, pomocí kterých se v určitém prostoru nově prostorově a funkčně uspořádávají pozemky. Neboli stanoviště, je soubor veškerých biotických (živých) a abiotických (neživých) činitelů, které vytvářejí životní prostředí určitého organismu 126

127 nebo organismů. Ekologie Geosystém Ekosystém Environmentalistika Land use Land cover NATURA 2000 Ekologie má dva významy. Zaprvé se jedná o vědu, která se zabývá vztahem organismů k vnějšímu prostředí a mezi sebou navzájem. Zadruhé vyjadřuje přístup k přírodě a jedná se tedy o ochranu životního prostředí. Krajinný systém, libovolně velká část prostředí se všemi svými přírodními a socio-ekonomickými prvky, mezi nimiž probíhají vzájemné vztahy. Soustava v určitém prostoru a čase se navzájem ovlivňujících živých a neživých složek životního prostředí, které jsou funkčně spojeny výměnou látek, tokem energií a předáváním si informací. Obor zkoumající vzájemné působení člověka a ekosystémů, zabývá se tedy i prevencí znečišťování životního prostředí, nápravou vzniklých škod a nežádoucích zásahů. Zahrnuje také ochranu přírody, monitoring složek životního prostředí, využívání přírodních zdrojů, nakládání s energiemi, péče o zdraví lidské populace apod. Přeměna přírodního prostředí nebo divočiny na člověkem vytvořené prostředí. Souhrn úprav, činností a vstupů, které člověk uskutečňuje v určitém typu prostředí. Fyzická hmota na povrchu Země (tráva, asfalt, stromy, voda, zemina atd. Soustava chráněných území, jejímž cílem je chránit tydruhy živočichů, rostlin a typy přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast. Geosféra Soustředné obaly, z nichž se skládá Země magnetosféra, atmosféra, hydrosféra, litosféra, svrchní a spodní plášť Země, vnější jádro, jadérko. Geotop Biosféra Základní, nejmenší komplexní fyziogeografická a současně kartografická jednotka, která je v podstatě homogenní, tj. v jejím rámci je stejný reliéf, hornina, stejné hydrologické poměry, mikroklima, stejná půda. Část Země, kde se vyskytují formy života. Zahrnuje část atmosféry, hydrosféru a povrch 127

128 litosféry. Obnovitelný energie Neobnovitelný energie Biodiverzita Geochora zdroj zdroj Přírodní energetické zdroje, které mají schopnost se částečně nebo zcela obnovovat. Zdroje energie, které nejsou obnovitelné. Rozmanitost živých organismů. Charakteristická mozaika geotopů v určitém geomorfologickém útvaru. Výstavba na zelené louce Migrace Limity využití území Geomorfologické procesy Kras Homeostáza Homeorhéza Výstavba na území, zemědělské půdě, která dosud nebyla zastavěna. Přesun / stěhování lidí nebo živočichů z jednoho místa na druhé. Jsou relativně nepřekročitelnou hranicí pro využití území, působí jako omezení činnosti a ovlivňují tedy rozvoj území. Procesy, které utvářejí reliéf. Výsledkem jsou různé povrchové tvary (svahy, pohoří, údolí atd.) Označení pro soubor tvarů a jevů, které v krajině, jejíž podklad tvoří rozpustné horniny (vápenec, dolomit atd.), vznikají činností povrchové a podpovrchové vody. Udržování stálosti vnitřního prostředí organismu (např. stálá teplota). Trend živých systémů udržovat spontánní pohyb v daném směru. Homeorhéza vyjadřuje evoluční stabilitu, stálost plynutí evolučního vývoje. Ortofoto Ortofoto snímky jsou výstupem leteckého snímkování. Odráží reálně a nezkresleně skutečnou situaci v území a umožňují porovnání vektorových dat se skutečností. Ekologické zemědělství Územní systém ekologické stability Moderní forma obhospodařování půdy bez používání chemických vstupů. V ČR vytvořená síť ekologicky významných segmentů krajiny, které jsou centry vyšší ekologické diverzity. Jsou spojena biokoridory a je snaha je nejen vytvářet ale i vhodnými úpravami doplňovat a rozšiřovat podle funkčních a prostorových kritérií. 128

129 Biokoridor Lineární úsek krajiny s vyšší ekologickou bohatostí, který umožňuje migraci organismů, spojuje biocentra a vytváří systém ekologické stability krajiny. Biocentrum Část krajiny, která svou zachovalostí, příhodnými podmínkami a ekologickou rozmanitostí umožňuje výskyt přirozených a vzácnějších druhů organismů. 129

130 4. PRACOVNÍ LISTY S ODBORNÝM TEXTEM V ANGLICKÉM A ČESKÉM JAZYCE 4.1. Motivation - Landscape Not only poets and artists, but ordinary tourists as well perceive Moravian Wallachia (Czech: Valašsko) as a unique region. We also know the region as a landscape of far-stretching crests, captivating views, blooming meadows and pasturelands echoing the bells and bleating of sheep far and wide; it is the landscape of deep forests where a bear or lynx finds its home. It is the region of girls and boys, the region of a peculiar language and living traditions, slivovitz (plum brandy) and picturesque timbered houses scattered around the hills. It is the region whose form and shape have been moulded by a tough life of the locals living and farming in the land whose fertility is far from perfect, but who conquered it and adapted themselves to it. But this idealized image differs much from present-day reality. The beauty of the Wallachian landscape is fragile and the close relationship between man and the landscape has been disrupted by the change of lifestyle of the modern world. Whether we like it or not, the landscape is changing as society is. The hard-earned fields and meadows that our ancestors created by slash-and-burn are either being re-forested or spontaneously overgrowing. At the beginning of the 21st century this gradual disappearing of meadows and pasturelands is so natural that nobody is surprised. And even worse, only few can see and are aware of this fact. The building and development of new sports resorts, aerial tramways, ski lifts, ski slopes, tourist lodges and even family houses in satellite towns reduce the essential free space of the landscape. There are but few small farmers, and the young generation loses its relationship to the landscape where the generations of their ancestors grew up. Without man and his labour there is not a Wallachian landscape. With the change of lifestyle, its cultural and natural heritage is in danger. Its preservation is possible only with the support of the state and endowments, but every penny thus invested will pay off in the future. Despite all the problems, the Wallachian landscape with its own value is still unique within the Czech Republic. Pastoral farming made the Wallachian hillsides beautiful and unique and it helped many rare species of plants and animals find their habitat here. As a result, there are very wellpreserved natural as well as man-made biotopes which have been used for traditional farming so far. The Wallachian landscape is inseparably linked with the extensive forest cover mainly consisting of spruce, and to a lesser extent of beech and other trees. Moravian Wallachia has a submontane landscape with a harsher climate and flysch bedrock which tends towards landslips. Today, only with the application of knowledge and experience of our ancestors, people can start successful farming and husbandry which will bring benefit and will positively motivate people to carry on. Thus the future prospect of the landscape can be secured. Under current agricultural policy the landscape is mostly used by big companies. For employees of such big companies there is little chance of developing a deeper relationship to the landscape. Such employees usually consider the landscape just to be their workplace. Thus the knowledge of natural 130

131 causality and other roles of landscape are lost. The goal is to support small private owners who want to farm in environmentally-friendly ways close to nature. If we want to keep the face and character of the Wallachian landscape, it must have its husbandman. There is hope that the landscape will become an important part of your and future generations lives only if you develop a positive attitude towards it. And if a pupil or a student understands the relationship between man and nature, they will take the gained knowledge into consideration in their future career. The vital thing then is to show that everybody is, in a way, a husbandman who can affect by their action either half of the region or just their own garden. And even the landscaping of the garden is a challenge it can be close-to-nature or full of chemicals. The course of man also depends on the experience he gets at home, at school or during his visit to an educational centre. The main goal of the educational module is to capture the participants attention through trivial experiences to reveal seemingly hidden connections between events and processes in the landscape. The potential of the landscape in our region is large; it is both positive (CHKO Bílé Karpaty = nature conservation area Bílé Karpaty) and negative (intensive agriculture and forestry). Despite the number of those negative impacts, the landscape still possesses its unique atmosphere and character as the visitors to the region say. Our mission is not only to interpret the landscape to its visitors, i.e. intelligibly explain the character of the landscape and its components, factors, causal links and processes; it is also to transmit the basic information about all these things and show why they are unique, irreplaceable and vital for everybody. The educational programmes prepared at our Environmental Centre for the Landscape (Czech: Envicentrum Pro krajinu) focus on different subjects, but in all of them you can find identical principles. They are all linked with this central theme, no matter if they are aimed at children, pupils or students to inculcate them with the information about the uniqueness of the region, to strengthen their pride in the homeland, and to introduce the main features and rarity values of the landscape. We want them to understand that our effort is aimed at them because they are the next generation who will determine the future aspect of our landscape. Four years of our experience at the Environmental Centre for the Landscape (Czech: Envicentrum Pro krajinu) has shown us the fact that the knowledge of students is not coherent, deep and, above all, interconnected. It is rather the knowledge of specific, currently studied subject matter at school. With only minor exceptions, deductive reasoning and logical thinking (i.e. plain common sense) are usually missing, and sometimes even the interest of the students is poor. Facts of common knowledge, experience and deep-rooted processes are things of the past; that is the reason our Environmental Centre prepares the programmes which could change the current trend. We long to kindle the respect for the labour and work of our ancestors who on one side were able to use the landscape, and on the other side do their bit in the cultivation of nature and biodiversity. Thus the region of Moravian Walachia has become a demonstration of the unity of man and nature. We would like pupils and students to be proud of being descendants of such people whose heritage we still use today. We also want to approach the young generation because they will become experts who will determine the future aspect of our landscape within their compass. And if we succeed in our goals there is hope that the Wallachian landscape with all its aspects and values will remain. 131

132 Výkladový slovník pojmů Anglicky Česky Slovník pojmů agricultural ancestors approach artist bedrock beech biodiversity climate common sense components crest determine education future goal heritage hills hope husbandman knowledge landscape pastures poet rare zemědělský předkové přístup umělec skalní podloží buk biodiverzita, rozličnost druhů klima, podnebí zdravý rozum složky hřeben (horský) určovat, předurčovat vzdělávání budoucí cíl dědictví kopce, kopečky naděje sedlák znalosti, vědění krajina pastviny básník vzácný 132

133 species spruce support timber houses vital Walachia druh živočišný/rostlinný smrk podpora dřevěné domky, dřevěnice zásadní, důležitý Valašsko 133

134 4.2. Motivace - Valašsko a jeho jedinečnost Nejen básníci a umělci, ale i běžní turisté vnímají Moravské Valašsko jako naprosto unikátní region. Region je také znám jako kraj do daleka se táhnoucích horských hřebenů, dech beroucích výhledů, rozkvetlých luk a pastvin, kde se ozývá všudypřítomné cinkání ovčích zvonků; je to také kraj plný hlubokých lesů kde svůj domov nalezl například medvěd nebo rys. Valašsko je kraj dívek a chlapců, místo, kde se stále drží nejrůznější tradice a používá se svérázné nářečí, pije se zde slivovice a všude po kopcích jsou roztroušené malebné dřevěné domečky - dřevěnice. Je to kraj, jehož podoba a povaha byly utvářený životem místních lidí, kteří museli tvrdě pracovat a také farmařit, protože zdejší půda není zcela úrodná - místní lidé se však nenechali pokořit a naopak se z nich stali svérázní valašští patrioti. Výše popsaný obrázek valašského kraje se však pro dnešního pozorovatele a návštěvníka tohoto kraje může dosti lišit. Krása Valašské krajiny je křehká a pevné pouto mezi člověkem a krajinou bylo i zde z velké míry narušeno obrovskými změnami životního stylu za poslední desetiletí. Ať se nám to líbí, nebo ne, tak krajina se mění stejně tak, jako se mění společnost. Těžce vykoupená orná půda, kterou naši předkové museli "vyžďářit" (vypalování půdy), je dnes znovu zalesňována nebo ponechána ladem. Na počátku 21. století je toto postupné mizení luk a pastvin tak "přirozené", že nikdo není překvapen. Naopak je to ještě horší, jen velice málo lidí si je schopno tuto skutečnost opravdu uvědomit. Stavba a rozvoj nových sportovních resortů, lanovek, lyžařských vleků, sjezdovek, turistických pensionů a dokonce i rodinných domů v tzv. satelitních městech výrazně omezují a potlačují vlastní krajinný charakter. Žije zde už jen málo zemědělců a mladá generace ztrácí vztah ke krajině, kde vyrostla generace jejich předků. Bez člověka a jeho manuální práce nebude existovat tradiční ráz valašské krajiny. Se změnou životního stylu se nyní nachází valašské kulturní dědictví a odkaz v nebezpečí. Zachování tradičního rázu krajiny je možné pouze za podpory státu a dotací - avšak každé vynaložené úsilí se do budoucna dobře vyplatí. Navzdory výše popsaným faktům, Valašská krajina se svými vlastními hodnotami je stále jedinečné místo v rámci České republiky. Pastevecká tradice udělala z valašských kopečků krásnou a jedinečnou krajinu a také pomohla mnoha vzácným druhům rostlin a živočichů nalézt zde přirozené prostředí. Důsledkem tohoto se zde nachází velice dobře zachovalé jak přírodní, tak také uměle vytvořené biotopy, které byly doposud využívány pro tradiční farmaření. Valašská krajina je neoddělitelně spjata s výskytem rozsáhlých lesních porostů, které se skládají především ze smrkových a v menší míře také bukových a dalších lesů. Moravské Valašsko představuje hornatou krajinu s drsným podnebím a skalnatým podložím, které má tendence k sesunům půdy. Dnešní přístup by měl navazovat na zkušenosti našich předků, aby mohli lidé znovu obnovit úspěšné farmaření, které by je pozitivně motivovalo k další práci v kraji. Jen tak mohou být zaručeny světlejší zítřky tohoto krásného, ale i drsného kraje. V rámci současné zemědělské politiky, krajina je využívána především velkými společnostmi. Pro zaměstnance těchto podniků existuje jen malá šance, jak by mohli navázat užší spojení s okolní krajinou. Tito zaměstnanci považují okolní krajinu jen za místo své pracovní působnosti. Takto postupně zaniká kontinuita místních obyvatel s valašskou krajinou a jejím koloritem. Hlavním cílem 134

135 v regionu by nyní mělo být maximálně podpořit malé soukromé živnostníky, kteří chtějí farmařit na principech ekologického zemědělství, které respektuje okolní přírodu. Pokud chceme zachovat tvář a charakter valašské krajiny, musí být zachováno typické místní sedláctví. Naděje, že krajina se stane důležitou součástí tvého života a života dalších generací, se může uskutečnit jen za předpokladu, že bude podporován pozitivní přístup na ochranu krajiny. A když žák nebo student pochopí vztah mezi člověkem a přírodou, tak potom můžou uplatňovat získané vědomosti ve své budoucí kariéře. Důležité je si uvědomit, že v podstatě každý z nás se stává svým vlastním způsobem tvůrcem okolního prostředí, ať už jde o působení na půlku regionu nebo jen o malý pozitivní přínos v rámci vlastní zahrádky před svým domem. Hlavním cílem vzdělávacího modulu je zachytit účastníkovu pozornost skrz "základní zkušenosti" - odkrýt zdánlivě skryté spojitosti mezi událostmi a procesy, které probíhají v rámci dané krajiny. Potenciál krajiny ve valašském regionu je veliký; je to zároveň pozitivní (CHKO Bílé Karpaty=přírodní rezervace Bílé Karpaty) i negativní (hojně rozšířené zemědělství a lesnictví). Navzdory negativním vlivům si však region stále udržuje svůj barvitý kolorit. Naším cílem není pouze interpretovat úlohu krajiny jejím návštěvníkům, jako například srozumitelně vysvětlit charakter krajiny a její složky, faktory, kauzální děje a procesy; je to také přenos základních informací o celé této problematice a potřeba ukázat proč jsou tyto krajinářské procesy tak jedinečné, nenahraditelné a zásadní pro každého člověka. Vzdělávací programy připravené v našem Envicentru Pro krajinu se zaměřují na různá témata, ale ve všech je možné najít stejné principy a přístupy. Všechna témata jsou spojena jedním centrálním problémem - ať už jde o cílovou skupinu dětí, žáků nebo studentů - vštípit jim informace o jedinečnosti tohoto regionu, posílit jejich hrdost a příslušnost k domovině a představit jim hlavní rysy a také rarity této krajiny. Chceme, aby mladí lidé pochopili, že jsou další generací, která bude mít rozhodující vliv na budoucnost naší krajiny. Čtyřleté zkušenosti, které jsme nasbírali v našem Envicentru Pro krajinu, nám ukázaly, že znalosti studentů jsou bohužel neucelené, nejsou detailní a také dosti roztříštěné. Studenti mají pouze znalosti zaměřené na určitá specifika, protože takový je současný školský systém - chybí obecný nadhled a hodnocení problematiky. Až na velice vzácné výjimky, deduktivní a logické myšlení (např. obyčejný "selský rozum") u většiny dětí a studentů chybí a často studentům obecně chybí primární zájem o problematiku. Fakta obecného vědění, zkušenosti a zakořeněné procesy jsou již minulostí; to je důvod proč Vzdělávací centrum připravuje programy určené ke změně současného neblahého trendu. Rádi bychom znovu zapálili zájem mládeže o práci a úsilí našich předků, kteří byli na jedné straně schopni využívat efektivně krajinu ve svůj prospěch a na straně druhé uměli zachovat přirozenou biodiverzitu. Proto se právě region moravského Valašska stává dobrým příkladem jednoty člověka a přírody. Byli bychom rádi, kdyby naši žáci a studenti byli hrdými následovníky svých předků a odkazu jejich dědictví, které nám v této krajině zanechali. Stejně tak je naším velkým přáním přiblížit se myšlení mladé generace, protože to bude právě ona, ze které se mohou vylíhnout odborníci, kteří pak budou ovlivňovat budoucí aspekty krajino tvorby. A pokud s našimi vytyčenými cíli uspějeme, stále zde existuje naděje, že region Valašsko se svou jedinečností přetrvá i do budoucnosti. 135

136 136

137 ČÁST C METODICKÁ PŘÍRUČKA 1. PRACOVNÍ AKTIVITY PRO 1. STUPEŇ ZÁKLADNÍCH ŠKOL Krajina a její prvky Vzdělávací cíl: Rozvoj znalostí o krajině a jejich prvcích. Žáci si uvědomí, co jsou prvky krajiny a seznámí se s jejich funkcemi. Cílová skupina: pro žáky 1. stupně základních škol (2. 5. třída) V rámci předmětů: prvouka, vlastivěda Rozsah:1 hodina Poznámka: Nutnost aktivní účasti učitele. Samostatná práce i práce ve skupinkách. Pomůcky: Plakát krajiny perokresba rozmanité krajiny, kartičky s krajinnými prvky, kartičky s funkcemi krajinných prvků, množství obrázků krajiny např. z kalendáře. Pokyny pro učitele A/ Pojem krajina Zkuste se zamyslet a každý řekněte, co si představíte pod pojmem "krajina". Žáci odpovídají, učitel zaznamenává všechny odpovědi na tabuli. Nakonec se žáci s pomocí učitele společně doberou odpovědi na otázku. Jak vypadá krajina, která se vám líbí? Učitel nechá zaznít několik odpovědí. Pak rozmístí obrázky krajin. Nyní si uděláme vernisáž. Zde máte obrázky různých krajin. Pečlivě si je prohlédněte. Vyberte jeden, který se vám nejvíce líbí. Zatím to nikomu neříkejte. Za chvíli budeme hlasovat a hledat vítězný obraz krajiny. Po chvíli dává učitel hlasovat, která krajina se jak líbí, každý žák má jeden hlas pro "nejlíbivější" krajinu. B/ Prvky krajiny a jejich funkce Na tomto plakátu (příloha) je vyobrazena krajina. Skládá se z různých částí. Ty nazýváme prvky krajiny. Co vidíte na obrázku? Žáci na popud učitele vyjmenovávají, co na obrázku vidí a učitel vybírá karty (příloha 2) se zmiňovanými prvky a umisťuje je na tabuli. Dále rozvíjí debatu doplňkovými otázkami: 137

138 ? Potřebujeme les? Proč? Potřebujeme louku? Proč? Otázky k zamyšlení Každá část krajiny, každý její prvek, má nějakou funkci. Nyní zjistíme, které to jsou. Vylosujte si krajinný prvek (příloha). Hledejte kartičky s názvy funkcí, které si myslíte, že patří právě vám. Ale pozor. Prvek může mít několik funkcí a zároveň jedna funkce může příslušet několika prvkům. Představte své funkce spolužákům. Učitel rozdělí žáky na skupinky a vysvětli pravidla. Společné hodnocení: Děti seznamují spolužáky, jaké funkce přiřadili svému prvku. Kartičky připevňují k jednotlivým prvkům (na velký obrázek nebo na tabuli do sloupečků pod názvy krajinných prvků). Žáci podrobí zkoumání celkový výsledek přiřazování. Vyhodnocení: některý prvek má hodně funkcí, jiný méně - důraz vložit na rozdíl mezi prvky (polo)přírodními a člověkem vytvořenými. Závěr: Každý prvek má svou funkci, některé prvky se nám líbí, jiné méně. Na některých jsme životně závislí, jiné bezprostředně nepotřebujeme. Informace o Krajinných prvcích: Úvod: Každý člověk by si měl všímat života a prostředí ve svém nejbližším okolí a znát a pochopit základní souvislosti fungování přírody. Pochopení vzájemných souvislostí a aktivit, které probíhají v krajině je velmi důležité pro pochopení našeho vztahu k přírodě a k její ochraně. Nyní máte šanci více proklouznout do tajů krajiny, která nás obklopuje. Uvědomíte si, co jsou to prvky krajiny a seznámíte se s jejich funkcemi. Tento pracovní list Vám pomůže pochopit, co všechno souvisí s krajinou a jaké zákonitosti v krajině platí. Držíme Vám palce a přejeme řadu úspěchů! Krajina v našem okolí Vzdělávací cíl: Žáci získají obecné povědomí o krajině, uvědomí si její prvky, seznámí se s jejich funkcemi, uvědomí si naši vazbu na krajinu. Cílová skupina: pro žáky 2. stupně základních škol V rámci předmětů: zeměpis, environmentální výchova, etická výchova Pokyny pro učitele 138

139 Rozsah: 2 hodiny Poznámka: Nutnost aktivní účasti učitele. Společné vyhodnocení a diskuze nad výsledky. Pomůcky: Karta s písmeny A A I K J N R, pracovní listy pro žáky, psací potřeby, pevná podložka. A/ Co je kolem nás? Sestavte za použití všech písmen smysluplné slovo. A A I K J N R Zdatným žákům a studentům lze zadat jen písmena A I K J N R s tím, že jedno z nich se ve slově opakuje. em žáků je sestavit slovo "krajina". B/ Pojem krajina? Co to je krajina? Co si pod pojmem krajina představíte? Otázky k zamyšlení em žáků je napsat svůj názor. C/ Potřebujeme přírodní krajinu? Svoji polohou vyjádřete odpověď na otázku: Potřebuji přírodní krajinu ke svému běžnému životu? Učitel vytyčí na zemi úsečku např. lanem. Postavení žáka napravo od lana znamená tvrzení ANO, nalevo od lana znamená tvrzení NE. em žáků bude svým postavením vyjádřit, ke kterému tvrzení se přiklání. Čím víc preferuji přírodní krajinu, tím blíže se postavím k tvrzení ANO, pokud preferuji městskou krajinu a myslím si, že přírodní nevyužívám, postavím se k tvrzení NE. Situaci, kdy většina žáků se postaví do neutrálního středu lze předejít tím, že jim umožníme jen jednoznačné tvrzení (postavit se jen na koncové body). 139

140 Rozhlédněte se po okolí a odpovězte na otázky v pracovním listu. Aktivita: Učitel vybere vhodné místo s výhledem na krajinu a rozdá pracovní listy. em žáků je samostatně pracovní list vyplnit. Závěr: 1. Učitel společně s žáky vyhodnotí odpovědi na otázky z pracovního listu. 2. Učitel zopakuje úkol tak jako na začátku aktivity. Žáci mají za úkol odpovědět na tutéž otázku Potřebujete přírodní krajinu ke svému běžnému životu? a postavit se na stupnici tak, aby jejich umístění odpovídalo, ke kterému tvrzení se přiklání. Reflexe: Učitel vede diskuzi na téma: Změnil se Váš názor během této aktivity? Překvapilo Vás něco? Dozvěděli jste se něco nového? Cestovní kancelář Vzdělávací cíl: Rozvoj kreativních dovedností, prezentačních schopností a podpora spolupráce v kolektivu v rámci tématu šetrné turistiky. Seznámení se s problematikou tohoto okruhu. Žáci se naučí vybírat podstatné informace a pracovat s nimi a zábavnou formou se s novými informacemi seznámí. Cílová skupina: pro žáky 2. stupně základních škol V rámci předmětů: český jazyk, výtvarná výchova, zeměpis, přírodopis, dějepis, environmentální výchova Rozsah: 3 hodiny Poznámka: Možná práce ve dvojicích nebo ve skupinkách. Vyhodnocení hodnotící komisí, tj. učitel a dva spolužáci, možnost přizvání externího experta. Pomůcky: Potřeby pro výrobu plakátu (arch papíru, nůžky, tiskoviny, lepidlo, barvičky, fixy, pastelky), PC, Internet (není nutný), články a publikace k tématu. Pokyny pro učitele Aktivita: Učitel stanový skupiny po třech a více žácích. Každá skupina si vylosuje téma. Témata se mohou opakovat. Žáci zpracují úkoly a následuje prezentace výsledků. Motivace je brána jako ucházení zájemců o zaměstnání, měla by vést k opravdu důsledné práci. Závěr: Žáci představí svůj plakát spolužákům. Na závěr si žáci objednávají nejlákavější výlet - přidělují body ostatním plakátům. Reflexe: Jak se vám pracovalo? Co bylo pro vás nejtěžší? Co nejlehčí? Jak jste se zhostili úkolu spolupracovat ve skupině? 140

141 Pozn. Výběr témat může být rozmanitý, podle toho, se kterým tématech chcete žáky seznámit. Např. Architektura a lidové tradice, Haldy - výsypky hlušiny, aj. Výběr vybraných odkazů pro zadaná témata Téma orchidejové louky: o Náměty zajímavých prvků: prameniště sesuvy orchideje endemické druhy rostlina a živočichů chov ovcí a pracování vlny solitérní stromy o Seznam odkazů na články k tématu: Téma Přirozené lesy o Náměty zajímavých prvků: tesařík alpský velké šelmy pralesy např. Mionší, Javořina o Seznam odkazů na články k tématu: Vysvětlení pojmu: Šetrná turistika dle Šetrný turismus, jak je již ze samotného názvu patrné, je založen na tolerantním vztahu ke svému prostředí, které respektuje. Ať už se jedná o prostředí přírodní lesy, pobřeží, skalní útvary, řeky apod., tak prostředí kulturní a sociální horské vesničky, domorodé zvyky a obyčeje, místní komunity atd. Šetrná forma turistiky se snaží tyto přírodní, kulturní a sociální složky prostředí udržovat a chránit. To tvoří její základní hodnoty a specifika. 141

142 Zásady šetrné turistiky zaměřuje se na kvalitu zážitku zohledňuje sociální rovnost, respektuje potřeby místních obyvatel zaměstnává místní obyvatele a zapojuje je do plánování a rozhodování snaží se využívat místních zdrojů (minimalizuje negativní vlivy, spotřebu energie, efektivně řídí odpadové hospodářství, recykluje) zachovává celou šířku rekreačních, vzdělávacích a kulturních možností pro všechny generace a zájmové skupiny je založena na aktivitách, které odrážejí charakter místa a regionu umožňuje turistovi seznámit se s navštíveným regionem a podporuje jeho zájem o komunitu a životní prostředí nelimituje ostatní odvětví při uplatňování principů trvalé udržitelnosti je integrována do místního, regionálního či národního rozvojového plánu minimalizuje nepříznivé dopady na místní společenství, kulturní dědictví, krajinu, zvyky a živočišné druhy a zároveň podporuje sociální a ekonomickou prosperitu zanechá hmotné a sociální prostředí neoslabené, v ideálním případě i zkrášlené, jako zdroj pro budoucí požitek Výběr lokalit: V případě chráněných území nevodí turisty do nejcennějších lokalit, ale vybírá takové, které jsou zajímavé, ale kde turisti nemohou svým pobytem narušit prvek ochrany. Působení vodní eroze Vzdělávací cíl: Rozvoj znalostí o úloze vody v krajině a praktické ověření si, jak působí vodní eroze na krajinu a její prvky. Rozvoj praktických dovedností. Cílová skupina: pro žáky 2. stupně základních škol V rámci předmětů: přírodopis Rozsah: 1 2 hodiny Poznámka: Nutnost aktivní účasti učitele. Práce ve dvojicích nebo týmech. Pomůcky: Velký plech na pečení, jemně zrnitá půda, voda, postřikovač na květiny, 2 listy bílého papíru, deska, kropící konev, 3 malé fotografické misky, půda (písek, zemina), malé větvičky tisu nebo smrku, vykopaný trs trávy. Pokyny pro učitele Exkurze a opatření v praxi Voda v krajině Vzdělávací cíl: Rozvoj znalostí o úloze vody v krajině, říční síti České republiky a principech šetrného hospodaření s vodními zdroji. Hlavním cílem je uvědomit si souvislosti v krajině a začít uvažovat o svém chování vůči vodě. Cílová skupina: pro studenty gymnázií a středních odborných škol. V rámci předmětů: biologie, environmentální výchova, zeměpis Rozsah: 3 až 4 hodiny Poznámka: Program by měl probíhat v terénu, kde při exkurzi na vybraná místa boudou formou diskuse a kladení otázek studenti vedeni, aby uvažovali v Pokyny pro učitele 142

143 souvislostech. Aktivita může být realizována samostatně nebo společně s dalšími může sloužit jako úvodní celodenní exkurze pro následný úkol viz. aktivita Krajinotvůrce. Všeho moc škodí co škodí v krajině v souvislosti s vodou? Poznámka pro učitele: Z logiky škodí oba extrémy přebytek vody (extrémem jsou záplavy a povodně) a zároveň její nedostatek, limitujícím prvkem pro hospodaření a fungování jsou oba stavy. V podmáčené půdě chybí kyslík a rostliny nerostou (ne v případě vodě přizpůsobených rostlin) stejně jako když jim vláha naopak chybí a nedokážou bez ní zvládat své životní procesy. Jaký je koloběh vody v krajině co se stane s dešťovými srážkami, když dopadnou na zem? Co je hlavním motorem tohoto koloběhu? Poznámka pro učitele: Primárním základem všeho je zasakování do půdy. Po nasycení půdního profilu (jeho svrchní části), voda prosakuje až do geologického podloží, kde vytváří další zásobu v puklinách hornin. To co nestačí vsáknout, jde tzv. povrchovým odtokem po spádu do vodotečí, kterými jsou odváděny z území až do moře nebo se stačí odpařit a formou srážek se opět dostávají na zem. Doplňující otázka co je hlavním motorem tohoto koloběhu? Poznámka pro učitele: Je to sluneční energie, jak přímým odparem (má význam u větších vodních ploch), tak hlavně formou evapotranspirace neboli odpaření z povrchu rostlin. Kde se schovává voda v krajině? Poznámka pro učitele: Je to uvedeno výše velkou zásobu představují zásoby v půdě a geologickém podloží, nezanedbatelná část je potom i ve vlastních rostlinách. Doplňující otázka jaký je rozdíl mezi například lesy středního pásma a tropickými lesy (co se týká zásob vody a živin)? Jak je tomu zde, ve flyšovém pásmu? Poznámka pro učitele: V tropech představují hlavní zásobárnu rostliny a vodní páry, které se neustále odpařují (proto také tropický deštný prales), je tam mnohem rychlejší cyklus a více dochází k chemickému zvětrávání, kdy hlavním činitelem je voda za relativně vysokých teplot. V podmínkách mírného pásma jsou zásoby především v půdě a převažuje zde spíše fyzikální zvětrávání. 143

144 V našem regionu je to ještě komplikovanější nemáme u nás takové množství puklin v horninách, které jsou navíc uloženy ve vrstvách, takže voda je buď v profilu půdy, nebo odtéká. Vodní toky ve flyšovém pásmu mají extrémně velké rozdíly mezi minimálním a maximálním vodním stavem například u řeky Vláry byl tento poměr udáván 1: Hlavní zásobu vody ve flyšovém pásmu pak vytváří půda. Jak vzniká eroze? Dokážete popsat, co se děje potom s erodovanou půdou? Poznámka pro učitele: Při dopadu srážek na půdu se zachytávají a stékají na půdní povrch, kde zasakují a postupně se dostávají do hlubších, vodou méně nasycených profilů. V případě, že je půdní horizont již plně nasycen vodou, dochází prakticky k okamžitému povrchovému odtoku. Povrchový odtok představuje ten hlavní problém pokud se jedná o nakloněnou rovinu, neteče voda ideálně rovnoměrně po celé ploše, ale vznikají postupně stružky, které erodují půdu a odnášejí drobné částečky půdy. Ty se ve finále usazují (dle gravitace) ve vodním toku. Doplňující otázka co se potom děje s těmi sedimenty proč není žádoucí, aby zůstávaly v korytech (v zastavěných územích)? Poznámka pro učitele: Sedimenty zmenšují tzv. průtočný profil v případě velkých srážek koryto vodního toku nestačí odvádět velké množství vody, která se vylévá a poškozuje majetky. Mimo zastavěné území je to ale naprosto přirozený proces a měl by být všemožně podporován. Sedimenty se po odtěžení vozí např. na skládku, na překrytí vrstev odpadků. Přitom se jedná o odplavenou zemědělskou půdu. Co dělat, když je naopak v krajině vody málo? Jakým způsobem zadržet vodu v krajině? Poznámka pro učitele: Po obligátní odpovědi udělat rybníky, by mělo být doplněno i zpomalení odtoku z krajiny formou mezí, zasakovacích pruhů, průlehů, zlepšení stavu půdy, aby dokázala navázat větší množství vody. Což obnáší zvýšení podílu organických látek v půdních horizontech. Popište výhody a nevýhody jednotlivých metod zadržení vody v krajině. 144

145 Poznámka pro učitele: AKUMULACE Poměrně velké množství vody na jednom místě, větší univerzálnost využití, dochází ke značnému ovlivnění mikroklimatu ať už v pozitivním nebo negativním směru. Je to nákladné, existuje vždycky riziko v souvislosti s protržením hráze, dochází k záboru půdy, v případě nevhodného umístění naopak může reálnou zásobu vody v lokalitě i snížit (malý rybníček vybudovaný na velké mokřadu). - RETENCE - Řeší se s tím i krajinná struktura, zlepšení estetického vjemu z krajiny, lze řešit i změnou kultur na zemědělské půdě. - Je to poměrně zdlouhavé než se projeví výrazné výsledky, obvykle se dotkne většího množství vlastníků pozemků, legislativně náročný proces u trvalých prvků. - ZÁSOBA V PŮDĚ VZároveň se zlepšuje kondice půdy, zachovává se její úrodnost. VJe nutné rovnoměrně podnikat i v živočišné výrobě, stejně jako předchozí řešení není příliš vhodné pro extrémní srážky a nadbytek vody. Jak se lidé mohou bránit velké vodě? Poznámka pro učitele: Je možné vodu zpomalit a nechat jí prostor tam, kde nemůže škodit tzn. zlepšení retenční schopnosti krajiny a budování například tzv. suchých poldrů (doplňující otázka, jestli se studenti s tímto termínem setkali). Umožnění rozlivu v nivě tam, kde nedojde k poškození hodnotnějších majetků. Bohužel spíše je preferována jednodušší volba (ale i ta musí být použita) převedení vody mimo sídlo. Zpravidla však jsou pod jedním sídlem další sídla a problém tak eskaluje. Aby byla voda rychle odvedena, byly napřímeny toky a zvětšoval se profil to přináší několik problémů: - v případě širokého netvarovaného dna a jednoduchého profilu se voda při malém průtoku zahnívá, svým způsobem je jedovatá. - nutnost takto nepřirozeně upravené toky ochránit takzvaným příčným (prahy, stupně) podélným opevněním Dokážete na daném úseku vodoteče identifikovat jednotlivé typy podélného opevnění? ( Poznámka pro učitele: Správné odpovědi jsou: zemní koryto se zatravněním, laťový plůtek, zához, rovnanina, dlažba, zatrubnění 145