BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství (AF) Výskyt korýšů (Crustacea) v CHKO Moravský kras a jejich bioindikační využití BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2008 Vítězslav Klein

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Výskyt korýšů (Crustacea) v CHKO Moravský kras zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalárská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemedělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby záverečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladu spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... podpis studenta

3 Chtěl bych touto cestou poděkovat Dr. Ing, Pavle Šťastné za pomoc při zpracování mé bakalářské práce. Moc si vážím všech jejích cenných rad, které mi poskytla. Dále bych chtěl poděkovat mým rodičům za jejich pomoc.

4 ABSTRAKT NÁZEV: Výskyt korýšů (Crustacea) v CHKO Moravský kras a jejich bioindikační využití Cílem mé práce bylo zjistit, v jakém stavu se nacházejí vodní toky a některé vodní nádrže v CHKO Moravský kras. Nejprve popisuji jednotlivé druhy korýšů podle vědecké literatury a dále se zaměřuji na výskyt vyšších korýšů-raků, kteří svou přítomností dokazují (indikují) vysokou kvalitu vody. Jsou tedy bioindikátoři. Některé z lokalit pozoruji již řadu let, jiné až v současné době. Prozkoumal jsem 8 vodních toků (říček a potoků) a 5 vodních nádrží, zejm. rybníků. Postupuji metodou pozorování na úsecích 200 m, převážně ve spodních částech toků a ve vodních nádržích u břehů ve stejné vzdálenosti. Překvapující zjištění bylo, že jen ve třech lokalitách můžeme mluvit o stálém výskytu raka říčního (Astacus astacus). Na ostatních lokalitách můžeme pouze předpokládat relativně čistou vodu, protože ve většině toků jsem spatřil větší populace pstruhů obecných, formy potoční (Salmo trutta morpha fario), kteří také žijí pouze v čisté vodě. Klíčová slova: Moravský kras, bioindikace, sledování, raci, potoky, čistota vody TITLE: The occurrence of (crustacean) in protected landscape area Moravian Carst and their bioindicating use The purpose of my work was to notice, what the status of our watercourses and some water reservoirs in Moravian Carst is. At first I describe individual species of crustacean from science literature and then I target the occurence of higher crustacean-crabs, which demonstrate by its presence (indicate) high quality of water. So they are bioindicators. Some of locations I have observed for many years, others even on the present. I have observed 8 watercourses and 5 water reservoirs, especially ponds. I practiced by method observation at the section in distance 200 meters, mainly at further parts of watercourse, in water reservoirs then in shore in the same distance. I was quite surprised, that only at 3 locations we can speak about stable occurrence of crab (Astacus astacus). At other locations, we can only suppose relatively clean water, because in the most of watercourses I saw bigger populations of trouts (Salmo trutta morpha fario), which live only in clean water too. Key words: Moravian Carst, bioindicating, monitoring, crabs, watercourses, clean water

5 OBSAH 1 ÚVOD 7 2 PŘEHLED SOUČASNÝCH POZNATKŮ Charakteristika oblasti CHKO Moravský kras Hydrologie CHKO Moravský kras Korýši (Crustacea) a jejich popis O původu desetinohých korýšů Vyšší korýši - chování a zvyky Druhy u nás žijících raků rod: Astacus rod: Austropotamobius rod: Pacifastacus rod: Pontastacus rod: Orconectes Krabi (Brachyura) a jejich popis čeleď: Varunidae CÍL PRÁCE.32 4 MATERIÁL A METODIKA Data pozorování VÝSLEDKY A DISKUZE ZÁVĚR 39 7 SUMMARY 40 8 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY 42

6

7 1 ÚVOD Když pohlédneme o sto let zpět do minulosti, většina vodních toků byla v čistém stavu, kde žila spousta živočichů, zejm. raků a pstruhů, kteří jsou velice choulostiví na kvalitu vody. S přibývajícím znečištěním povrchových vod vlivem rozvíjejícího se průmyslu již počátkem 19. století, intenzifikací zemědělství a necitlivými zásahy do přírody řada druhů vyhynula a v prvé řadě to byli právě zmínění raci, bioindikátoři kvality vody. Postupem času lidem začalo docházet, čeho se dopustili neuváženým hospodařením a celkově jim chyběla oživenost toků, docházelo k novodobému trendu znečištěné toky vracet do původního stavu s autochtonními živočichy. Dnes se nacházíme v době, kdy tento trend velice nabírá na síle a zjišťujeme, že už mnohé toky vypadají tak jako dříve s jejich přirozenou faunou. O tento pokrok se zasloužily organizace ochrany přírody, zejm. Český svaz ochránců přírody. Značně důležité bylo vysazování původních druhů do jejich původních lokalit. Mnohé z těchto revitalizačních projektů již proběhly úspěšně a jinde teprve probíhají. Jen stěží se daří navrátit toky do jejich původního stavu a v některých lokalitách se to nepodařilo doposud. Abychom zjistili v jakém stavu jsou naše toky co se týče kvality vody a fauny v ní, je zde možnost využít přítomnosti živočichů citlivých na znečištění-bioindikátorů, kteří nám jasně dokazují vysokou kvalitu čistoty vody již svojí přítomností. Další spektrum živočichů zde pak můžeme předpokládat nebo minimálně stanovit možnost jejich výskytu. 7

8 2 PŘEHLED SOUČASNÝCH POZNATKŮ 2.1 Charakteristika oblasti CHKO Moravský kras Moravský kras je nejrozsáhlejším a nejvíce zkrasovělým územím České republiky. Krasová oblast zaujímá pruh devonských vápenců severně od Brna. Ráz zdejší krajiny je dán plošinami s množstvím závrtů, které oddělují hluboké kaňonovité žleby. Většina vod, která přitéká z nekrasové části Drahanské vrchoviny, mizí na hranicích vápenců v ponorech do podzemí, kde během dlouhého geologického vývoje vytvořila složité jeskynní labyrinty. Severní část Moravského krasu je odvodňována říčkou Punkvou a jejími zdrojnicemi. Nachází se zde jeskynní systém Amatérské jeskyně, který s navazujícími jeskyněmi měří téměř 35 km, což jej řadí k nejrozsáhlejším jeskyním systémům ve střední Evropě. Ve střední části Moravského krasu je hlavním jeskynním systémem 12 km dlouhé Rudické propadání - Býčí skála. Nejznámější jeskyní jižní části krasu je jeskyně Ochozská s délkou téměř 2 km. Na území Moravského krasu je dnes evidováno přes jeskyní. V řadě z nich jsou zachovány doklady dávno vyhynulého života i vývoje lidské společnosti. V jeskyni Kůlna je doloženo nejstarší osídlení Moravského krasu člověkem neandrtálským z doby před lety. Pozoruhodné jsou rovněž nálezy rytin koní a bizonů na koňských žebrech z jeskyně Pekárny. Vytvořili je lovci koní a sobů a jejich stáří je odhadováno na až let. Jeskyně jsou i hlavním magnetem turistického ruchu. Pro veřejnost jsou zpřístupněny jeskyně Punkevní, Kateřinská, Balcarka, Výpustek a Sloupsko-šošůvské s roční návštěvností cca osob. Geologický podklad, členitý terén, poloha na rozhraní panonské a hercynské oblasti i výskyt karpatských druhů je příčinou existence specifických rostlinných a živočišných společenstev. Pozoruhodná je fauna jeskyní. Nejznámější jsou netopýři, kterých zde bylo dosud zjištěno 21 druhů. V jeskyních Moravského krasu však žijí i četné druhy bezobratlých živočichů, kteří jsou dokonale přizpůsobeni k životu v naprosté tmě. Mnoho z nich zde bylo popsáno jako nové druhy pro vědu. Ze skupiny kriticky ohrožených druhů rostlin zde například ve skalní stěně propasti Macocha roste, jako na svém jediném nalezišti v České republice, glaciální relikt, kruhatka Matthioliho. Lesy s převážně přirozenou druhovou skladbou kryjí téměř 60 % území. Nejnižší nadmořská výška je 220 m n. m.(potok Říčka) a nejvyšší 610 m n. m. (Helišova skála). Dále jsou v 8

9 působnosti Správy CHKO Moravský kras národní přírodní památky Červený kopec a Stránská skála, které se nacházejí mimo území CHKO Moravský kras. Chráněná krajinná oblast Moravský kras byla vyhlášena v roce 1956 a v současné době má rozlohu 92 km 2. CHKO Moravský kras je druhou nejstarší chráněnou krajinnou oblastí na našem území. Nejcennější části území chráněné krajinné oblasti jsou chráněny v 11 přírodních rezervacích, ve 4 národních přírodních rezervacích a 2 národních přírodních památkách. Posláním CHKO Moravský kras je předat krajinu a přírodní dědictví v co nejzachovalejším stavu dalším generacím ( Hydrologie CHKO Moravský kras Z hydrografického a hydrologického hlediska se Moravský kras odlišuje celou řadou zvláštností od okolního území. Vody přitékající z nekrasových částí Drahanské vrchoviny se na geologické hranici s devonskými vápenci téměř okamžitě ztrácejí do podzemí, přičemž hydrografické poměry a hydrologický režim těchto vod je velmi složitý. Některé ponory a vývěry fungují v závislosti na vodních stavech, dochází k mimoúrovňovému kříženi podzemních toků. Hlavním vodním tokem severní části Moravského krasu je řeka Punkva, jejímiž zdrojnicemi jsou Sloupský potok a Bílá voda. Plocha povodí je 170 km 2 s průměrným ročním průtokem 0,96 m 3.s -1. Sloupský potok se propadá do podzemí ve Starých skalách u Sloupsko-šošůvských jeskyní. V hloubce 70 až 100 m vytváří Sloupský koridor, který je součástí systému Amatérské jeskyně. Bílá voda se ztrácí v ponorech Nové Rasovny. Po průtoku podzemními prostorami Holštejnské větve Amatérské jeskyně vzniká soutokem Bílé vody se Sloupským potokem Punkva. Ta protéká z velké části neznámými koryty až do propasti Macocha, odkud teče Punkevními jeskyněmi k vývěru. Převážná část systému Amatérské jeskyně, dlouhého cca 34 km, je tvořena chodbami, kterými podzemní vody protékají jen za povodňových situací. Na systém Amatérské jeskyně navazuje několik drobných toků, které se ztrácejí do podzemí v ponorech na Plánivách, v Jedlích, ve Vavřinci, v Suchdole apod. Průběh Amatérské jeskyně je na povrchu naznačen závrtovou řadou Cigánský závrt, Měšiny, Dolina, Městikáď, Hluboký apod. Střední část Moravského krasu odvodňují Křtinský potok a jeho přítok Jedovnický potok. Povodí má plochu 70 km 2 a průměrný roční průtok 0,25 m 3.s -1. Jedovnický potok 9

10 vytváří v podzemí druhý největší jeskynní systém Moravského krasu (Rudické propadání Býčí skála). Propadá se v ponoru Rudického propadání do hloubky cca 90 m. Potok v podzemí vymodeloval asi 13 km dlouhý, aktivně protékaný jeskynní koridor. Na své podzemní cestě protéká řadou dómovitých prostor, mezi nimiž dominuje Obří dóm, největší podzemní prostora Moravského krasu. Podzemní tok je několika sifony propojen s jeskynní soustavou Býčí skály, blízko níž také vyvěrá. Křtinský potok za vývěry protéká Josefovským údolím a v Adamově se vlévá do Svitavy. Jižní část Moravského krasu je odvodňována Ochozským, Hádeckým a Hostěnickým potokem. Povodí má plochu 76 km 2 s průměrným ročním průtokem 0,16 m 3.s -1. Největším jeskynním systémem je Ochozská jeskyně, jejíž známá část je tvořena povodňovým patrem Hostěnického potoka. Aktivní podzemní tok je kromě vývěrů zastižen pouze ve spodním patře jeskyně Netopýrky. Ponorné toky po průtoku velmi složitou hydrografickou sítí vyvěrají jako potok Říčka ve dvou vývěrech ( 10

11 2.2 Korýši (Crustacea) a jejich popis Tělo je rozděleno na hlavu, hruď a zadeček, může být kryto krunýřem v podobě štítu nebo lastur. Končetiny jsou původně dvojvětevné: vnitřní větev se nazývá endopodit, vnější exopodit. Na hlavě bývají dva páry tykadel (antény), které mají smyslovou funkci. Druhotně slouží k pohybu (perloočky) nebo i k jiným účelům. Dále je na hlavě několik párů ústních nožek. Hrudní končetiny slouží k pohybu a bývají zpravidla dvojvětevné. Někdy mohou být zakončeny klepítkem. Pokud jsou končetiny na zadečku, bývají zpravidla pozměněné; často slouží k přidržování vajíček. U nižších korýšů bývá zadeček zakončen vidlicí (furka). Dýchají žábrami nebo celým povrchem těla (Krejča & Korbel 2001, Hartman et al. 1998). Žábronožky (Anostraca), podtřída korýšů, jsou vodní živočichové. Většinou se vyskytují v periodických vodách, tj. vodách, které se objevují jen v určitém období na jaře nebo v létě a potom rychle vysychají. Tělo žábronožek je dlouhé 5,5 7 mm, je protáhlé, bez pancíře, složené z hlavy, hrudi a zadečku. Hruď se skládá většinou z 11 článků a na každém článku je po jednom páru lupenovitých nožek, zadeček končetiny nemá. Na hlavě jsou dva páry tykadel, tykadélka jsou nečlánkovaná a tenká, zatímco tykadla jsou velká a zejména u samců mohutná. Vedle nich jsou na hlavě velké složené oči na stopkách a ústní ústrojí. Žábronožky se pohybují pomocí hrudních nožek, ve volné vodě obrácené břišní stranou směrem k hladině. Živí se drobnými odumřelými i živými organismy, které získávají z vody přecezováním pomocí nohou. K dýchání slouží výběžky na hrudních končetinách. Žábronožky jsou odděleného pohlaví. Oplozená vajíčka klesají ve vodě na dno a většinou se už v témže roce dále nevyvíjejí. Vajíčka snášejí období sucha a výkyvy teploty (mrazy i vedra) a v následujícím roce se z nich ve vodním prostředí líhnou larvy (nauplie). Popsáno je kolem 175 druhů žábronožek. Žábronožka letní (Branchipus schaefferi Fischer, 1834, čeleď Branchipodidae). Samička je mm dlouhá a má pestře zbarvený vaječný vak. Vyskytuje se od května do října v periodických vodách, v nížinách, ve stepním a lesostepním pásmu Evropy, v severní Africe a jihozápadní Asii (Krejča & Korbel 2001). 11

12 Žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii Dybowski, 1860, čeleď Chirocephalidae) je až 2,4 cm dlouhá. Na Moravě se vyskytuje pravidelně v jarních periodických vodách vzniklých po tání sněhu nebo pří záplavách v lužních oblastech v povodí Moravy a Odry (Hartman et al. 1998). Žábronožka severská (Branchinecta paludosa Müller, 1788, čeleď Branchinectidae). Velikost mm. Samička je štíhlá, vaječný vak je tenký, poměrně dlouhý a obsahuje řídce uložených vajíček. Na obrázku je pohled na tykadlo samečka z boku s typickým zvrásněním základního článku. Žije ve dvou plesech ve Vysokých Tatrách: v Horném Furkotském a Dwoistém Gasienicově. Je to glaciální relikt. Jinak se hojně vyskytuje v tundrové oblasti. Životní cyklus začíná ve Vysokých Tatrách koncem května a dospělé jedince najdeme od srpna do října. Dospívá při teplotách kolem 10 C asi po 9 týdnech po vylíhnutí z vajíčka. Uvedená jezera se liší od většiny tatranských jezer tím, že jsou průtočná, obsahují málo humusových látek a přes zimu úplně nebo částečně vysychají (Krejča & Korbel 2001). Žábronožka solná (Artemia salina Linnaeus, 1758, čeleď Artemiidae) je 6 až 30 mm dlouhá. Vyskytuje se kosmopoliticky ve slaných vodách, snáší vysoké koncentrace solí až do úplného nasyceni. Rozmnožuje se často partenogeneticky. Na některých lokalitách se její vajíčka hromadí v silných vrstvách na březích. Sbírají se a vylíhlé larvy se používají jako potrava pro rybí plůdek (Hartman et al. 1998). Listonožky (Notostraca), řád korýšů, jedná se o větší korýše, jejich tělo je 5 7 cm dlouhé a skládá se velkého počtu (až 60) článků. Hrudních článků je 11 a mají po jednom páru končetin, zadeček má článků, z nichž přední mají více párů končetin, zadní končetiny články nemají. Tělo z vrchní strany pokrývá široký štít. Na hlavě jsou složené oči, oba páry tykadel jsou méně vyvinuté, dále se tu nachází jeden pár kusadel a dva páry čelistí. Tělo je zakončeno dvěma dlouhými bičíkovitými přívěsky v podobě vidlice. Listonožky se živí živočišnou i rostlinnou potravou, kterou vyhrabávají ze dna. Ve volné vodě plavou pomocí hrudních končetin. Jsou odděleného pohlaví nebo jsou hermafroditi. Populace v severní Evropě se rozmnožují hermafroditicky. Vývoj listonožek se podobá vývoji žábronožek. 12

13 Listonoh jarní (Lepidurus apus Linnaeus, 1758, čeleď Triopsidae). Žije v jarních periodických vodách, často spolu se žábronožkou Siphonophanes grubii. Na našem území se rozmnožuje oboupohlavně i hermafroditicky. Samička má vejčitý, zploštělý pancíř a na konci zadečku typický listovitý výrůstek. Tělo samičky měří asi 4,5 cm a se štětinami až 9 cm. Pohybují se po dně i na různých předmětech ponořených ve vodě, a to pomocí prvního páru hrudních končetin. Kromě toho se pohybuje i ve volné vodě pomocí 11 párů končetin. Polohu ve vodě určují oči. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou, také detritem, a to tak, že pomocí první páru nožek rozvíří bahno a částečky potravy zachycuje pomocí výrůstků čelistí a dalšími hrudními končetinami je posunuje k ústům. Oplozená vajíčka klade samička koncem dubna na dno, a to obvykle všechny najednou. Délka vývoje závisí na teplotě vody. Žije v holarktické, neotropické a australské oblasti. Listonoh letní (Triops cancriformis Bosc, 1801, čeleď Triopsidae). Žije v letních periodických vodách. Samička měří asi 50 mm, se štětinami až 100 mm. Sameček má tělo oválné a s větším počtem článků. Je považován za velmi variabilní druh, zejména pokud jde o tvar pancíře a počet končetin. U nás se rozmnožuje oboupohlavně i hermafroditicky. Vývoj z vajíčka začíná při teplotě vody od 10 do 15 C. Vajíčka pro další vývoj nepotřebují vyschnutí, ale dobře ho snášejí. (Jsou známy případy, kdy vajíčka vydržela na suchu až 15 let.) Z vajíčka se líhne larva (nauplius). Živí se živočišnou i rostlinnou potravou. Vyskytují se v holarktické oblasti. Škeblovky (Conchostraca), podřád korýšů, mají tělo z boků zploštělé, většinou celé ukryté v dvouchlopňové lasturce. Jejich velikost se pohybuje kolem 2 cm. Hlava většiny škeblovek je rypáčkovitě prodloužená. Na hlavě jsou dvě složené oči, které splynuly. Dále mají dva páry tykadel, větší pár slouží k pohybu. Hruď splývá se zadečkem v jeden celek, jenž se skládá až z 32 článků. Na každém článku je jeden pár končetin a jejich velikost se směrem ke konci těla zmenšuje. Škeblovky se zdržují těsně nade dnem, většinou v periodických vodách. Živí se živými i odumřelými organismy, jež filtrují pomocí nožek. Z vajíček se v následující sezoně líhnou larvy typu nauplius. Na světě žije asi 180 druhů škeblovek (Krejča & Korbel 2001). Škeblovka velká (Limnadia lenticularis, Linnaeus, 1761, čeleď Limnadiidae) Patří ke starobylé skupině korýšů, ke škeblovkám. Je velká asi 15 mm a se svou uzavřenou skořápkou kryjící celé tělo vypadá jako obrovská lasturnatka. Skořápka nese četné 13

14 přírůstkové kruhy. Tělo má asi 20 párů nohou. Korýš plave jen veslovitými pohyby silných tykadel druhého páru, zatímco první pár je malý a tyčkovitý. Ve střední Evropě žijí jen samice. Období dospělosti je květen až říjen. Ve střední Evropě je vzácná, hojnější je v jihovýchodní Evropě. U nás žije v nížinách po celém území. Obývá letní záplavové vody, často společně s listonohem letním (Triops cancriformis). Partenogenezí vzniklá vajíčka s tvrdým obalem nosí samice po nějaký čas v plodové dutině ve hřbetní části těla. Přežívají vyschnutí vody. Lupenitými nožkami přihání plankton a detrit (Peisertová 2003). Perloočky (Cladocera), podřád korýšů, jsou menší korýši (0,25 10 mm), jejichž tělo je zřetelně článkované. Tělo, kromě hlavy, je v dvouchlopňové skořápce, která je redukovaná jen u dravých druhů. Na hlavě je jedno složené oko. Tykadélka samiček jsou menší než u samců, tykadla jsou velká a slouží k pohybu. Za hlavou je hruď a na ní 4 6 párů krátkých nožek, sloužících k výživě, dýchání a jen zřídka i k pohybu, dravé druhy si jimi přidržují kořist. Konec zadečku je změněn v postabdomen (důležitý systematický znak). Perloočky se pohybují veslovitými údery tykadel. Žijí většinou ve stojatých vodách, jsou součástí planktonu, ale najdeme je i mezi vodními rostlinami, na dně i u hladiny vod. Živí se většinou filtrováním řas a bakterií, a to tak, že hrudní končetiny vykonávají kmitavý pohyb. U perlooček cedivých (Calyptomera) i stejnonohých (Ctenopoda) jsou nožky s filtračními hřebínky v neustálém pohybu. U perlooček dravých (Gymnomera) končetiny nejsou lupínkovité, ale článkované a články jsou kloubovitě spojené a umožňují zachycení kořisti. Rozmnožují se gamogeneticky (oplozením) a partenogeneticky (bez oplození). vývoj je přímý, jen Leptodora má larvu metanaupliu (Krejča & Korbel 2001). Hrotnatka velká (Daphnia magna Straus, 1820, čeleď Daphniidae). Délka těla samice dosahuje až 6 mm, samce sotva2 mm. Je jedním z nejznámějších zástupců rodu. Zadní okraj skořápky je posetý trnečky uspořádanými do dvou dlouhých hřebínků a končí poměrně krátkým trnem. Přední okraj hlavy končí špičatým rostrem. Tento druh se od ostatních zástupců rodu Daphnia odlišuje zvláště zřetelným záhybem na dorsálním okraji postabdomenu. Drápky (furky) jsou otrněné. Je rozšířená v Evropě, Africe, Asii a Severní Americe. 14

15 Vyskytuje se často masově v malých vodních nádržích bohatých na živiny, jako jsou návesní rybníky, louže na pastvinách apod. Po největší část roku probíhá množení subitáními vajíčky. Periody pohlavního množení však mohou probíhat celoročně. Je filtrátor, živí se bakteriemi, různými řasami a detritem. Hrbatka jezerní (Holopedium gibberum Zaddach, 1855, čeleď Holopediidae). Chladnomilný druh, rozšířený v severních částech palearktické a nearktické oblasti. Na severu je hojnější a žije tam i v menších stojatých vodách, ve střední Evropě jen ve studených jezerech. V rybnících v současnosti už nežije, protože nesnáší vápnění; u nás ji najdeme v mírně kyselých vodách, a to na jaře a v prvních letních měsících. Hrotnatka dlouhoostná (Daphnia longispina Müller, 1776, čeleď Daphniidae). Délka těla samice dosahuje 1,2 2,5 mm, samce 1 1,5 mm. Hřbet je často prodloužený v dlouhý osten; vyskytují se však pravidelně i jedinci bez ostnu. Rostrum je špičaté a u samice překrývá smyslové brvy na špičce prvního páru tykadel. Postabdomen je bez záhybu; drápky (furky) nejsou otrněné. Tento druh je tvarově velmi variabilní. Je rozšířen v Evropě a severní Africe.Vyskytuje se většinou planktonně v malých i větších jezerech, také v tůních. Rozmnožování probíhá subitáními vajíčky. Často je pouze jediná perioda pohlavního rozmnožování v roce (na podzim). Samice po předchozím oplození samcem vyprodukuje přezimující vajíčka, která spočívají v ochranném obalu zvaném sedélko (ephippium), což je způsob rozmnožování typický pro perloočky. K sedélku bývá přichycena i část dvouchlopňové skořápky (Peisertová 2003). Nosatička obecná (Bosmina longirostris Müller, 1776, čeleď Bosminidae). Jedná se o malý druh (0,25 0,63 mm) s oválným tělem, vytvářející mnoho tvarových odchylek morf. Je součástí planktonu různých typů stojatých vod, často v ohromných masách. Letní samičky kladou menší počet vajíček, obvykle 2 6. Vzhledem k silnému rozmnožování, zejména v letních měsících, má velký význam jako potrava pro malé rybky. Je kosmopolitně rozšířena. 15

16 Ramenatka velká (Leptodora kindtii (Focke, 1844, čeleď Leptodoridae). Patři mezi dravé perloočky. Celé tělo je přizpůsobeno rychlému pohybu, chytání kořisti. Má štíhlé tělo a článkovaný zadeček. Žije v nižších polohách jako součást středního planktonu větších stojatý vod. Klanonožci (Copepoda) představují podtřídu korýšů. Mají prodloužené, zřetelně článkované tělo, které není pokryto skořápkou. Skládá se z hlavohrudi, přičemž hlava srůstá s prvním hrudním článkem, ostatní hrudní články jsou volné a za nimi následují články břišní. Na hlavě jsou dva páry tykadel, jeden pár kusadel a dva páry čelistí. Končetiny prvního hrudního článku, který splynul s hlavou v hlavohruď, se nazývají čelistní nožky (maxillypedy), na ostatních volných hrudních článcích jsou veslovací končetiny a na posledním článku kopulační nožky. Zadečkové články nemají končetiny. Tělo je zakončeno vidlicí (furca). Klanonožci dýchají celým povrchem těla. Na samičkách jsou viditelné vaječné váčky s vajíčky. Jejich vývoj je složitý přes larvu typu nauplius a tzv. copepoditová stadia, jež tvarem těla už více připomínají dospělé živočichy. Patří sem více tvarově odlišných skupin. Známo je kolem druhů klanonožců. Vznášivka obecná (Eudiaptomus vulgaris Schmeil, 1896, čeleď Diaptomidae). Velikost 2 mm. Má dorzoventrálně zploštělé tělo a dlouhá tykadla. Sameček má pravé tykadlo, stejně jako pravou kopulační nožku, mnohem silnější než levé. Samičky mají na zadečku okrouhlý vaječný vak. Je součástí planktonu rybníků, přehrad a jiných stojatých vod. Živí se planktonními řasami. Potravu přefiltruje pomocí ústních končetin. Hojná je zejména v letních měsících. Buchanka obecná (Cyclops strenuus Fischer, 1851, čeleď Cyclopidae). Liší se od vznášivek tím, že tykadla nikdy nemá delší než tělo. Samička má na bocích zadečku dva vaječné vaky. Pohybuje se drobnými skoky pomocí hrudních nožek, jimiž stále vesluje. Klešťovitě hnutá tykadla samečků slouží k přidržování samiček při kopulaci. Z vajíček se líhne larva nauplius, která má vyvinuty tři páry končetin, a to dva páry tykadel a mandibuly. Pohybuje se pomocí prvního páru tykadel. V dalším vývoji se nauplius mění v metanauplius, jemuž postupně přibývají další končetiny, a konečně v kopepoditové stadium - další typ larvy, podobající se již dospělým jedincům. Toto stadium je však menší a má ještě neúplný počet článků a končetin. Žije po celý rok ve stojatých vodách, masovější je v jarních měsících. 16

17 Kapřivec plochý (Argulus foliaceus Linnaeus, 1758, čeleď Argulidae) je parazitický korýš. Tělo má zploštělé a pokryté širokým štítem (carapax), tykadla zakrnělá, kusadla přeměněná v bodavý útvar. Hlava srůstá s prvním hrudním článkem v hlavohruď, hruď má pět článků a na nich je po jednom páru dvouvětvých plovacích nohou. Zadeček je nečlánkovaný a rozdělený ve dva ploutvičkovité laloky. Dospělí jedinci jsou velcí téměř 1 cm, jedná se o ektoparazity ryb, po jejichž těle se pohybují pomocí druhého páru čelistí. Bodavými kusadly propíchnou pokožku ryby a sají krev. Oplozená samička klade vajíčka slepená do dlouhých pásů rosolovitou hmotou a přilepuje je na rostliny a jiné předměty ve vodě. Vylíhlá mláďata se podobají dospělým. Způsobuje velké škody v kaprových rybnících. Lasturnatky (Ostracoda) představují podtřídu korýšů. Celé tělo je ukryto v neprůsvitné, obvykle tmavší skořápce. Podobají se drobným měkkýšům mlžům. Tělo je nečlánkované, jen hlava je zřetelně oddělená od ostatního těla. Pohybují se pomocí dvou párů tykadel, lezou po dně a po předmětech ponořených ve vodě, jen u čeledi Cypridae se vyskytují druhy, které plavou ve volné vodě. Lasturnatky se živí detritem i živými organismy. Jsou odděleného pohlaví, samci jsou menší a mají jinak utvářené končetiny než samice. Rozmnožují se gamogeneticky i partenogeneticky, z vajíček se líhnou larvy (nauplius). Žijí v různých typech vod. Známe kolem druhů, ve střední Evropě jich žije kolem 120 druhů. Lasturnatka (Cypridopsis vidua Müller, 1776, čeled Cypridae). Samička má vejčitou, vysokou a hustě obrvenou schránku, na níž jsou uprostřed kulaté jamky. Schránka měří 0,7 mm a je světle žluté barvy s tmavou kresbou. Sameček je dosud neznámý. Velmi hojná je ve vodních nádržích. Vyskytuje se v Evropě, severní a východní Asii, v Americe a severní Africe. Bezkrunýřky (Bathynellae), řád korýšů, žijí v podzemních vodách. Hlava je volná, nesrůstá s hrudí v hlavohruď. Na osmi hrudních článcích je po jednom páru končetin. Zadeček se skládá ze šesti článků a je zakončen furkou. Na prvním a posledním článku zadečku jsou končetiny. Známo je 52 druhů bezkrunýřek. Bezkrunýřka slepá (Bathynella natans Vejdovský, 1882, čeleď Bathynellidae). Tělo dosahuje dé1ky až 2 mm, je vakovité a zřetelně segmentované. Má dobře vyvinutá kusadla a dva páry čelistí. Je odděleného pohlaví. Žije v podzemních vodách a 17

18 vyskytuje se i ve studních a vodovodech napájených pramenitou vodou. Živí se detritem. Známa je ze střední a západní Evropy. Vidlonožci (Mysidacea) představují řád korýšů, kde hlava srůstá s prvním hrudním článkem v hlavohruď, dalších sedm hrudních článků je volných. Zadečkových článků je šest a tělo je zakončeno telsonem. Na dvou až třech posledních hrudních článcích jsou chitinové lamely (oostegity), jež tvoří plodový prostor (marsupium). Na světě je známo 550 druhů vidlonožců.. Vidlonožec dunajský (Limnomysis benedeni Czerniavsky, 1882, čeleď Mysidae). Pohybuje se vířením vnějších výběžků (exopoditů) hrudních končetin. Pohybem nožek si přihání potravu k ústům; filtruje ji z vody. Je odděleného pohlaví. Vajíčka i mláďata jsou ve zvláštním vaku (marsupiu), mláďata opouštějí samičku, až když dosáhnou velikosti 3 4 mm. Dospělci dosahují délky asi 12 mm. Oči mají na stopkách a tělo je zakončeno ocasní ploutvičkou. Kromě Dunaje žije ještě v Černém a Kaspickém moři. Stejnonožci (Isopoda), řád korýšů, mají tělo dorzoventrálně zploštělé. Hlava srůstá s prvním hrudním článkem v hlavohruď. Hruď má sedm článků a na každém z nich je jeden pár končetin. U základních článků hrudních končetin je marsupium. Stejnonožci nemají pancíř. Většinou žijí v moři, méně ve sladkých vodách a někteří přešli z vodního prostředí na souš. Zadečkové končetiny suchozemských stejnonožců se mění na ústrojí k dýchání. Tělo je zakončeno telsonem. Na světě žije kolem 4000 druhů stejnonožců. Beruška vodní (Asellus aquaticus Linnaeus, 1758, čeleď Asellidae). Je šedohnědé barvy s bledými skvrnami. Žije ve stojatých a mírně tekoucích vodách, zejména tam, kde je hodně napadaného listi. Pohybuje se po dně a hledá potravu - zbytky rostlin a porosty na předmětech ve vodě. Napadané listí ožírá tak, že z něj zbývá pouze žilnatina. Je odděleného pohlaví. Kopulace nastává hned po vylíhnutí samičky. Oplozená vajíčka se dostávají do zvláštního vaku, tzv. marsupia. Vývoj trvá dní v závislosti na teplotě vody. Sameček měří kolem 13 mm, samička je menší, jen asi 8 mm. Stínka zední (Oniscus asellus Linnaeus, 1758, čeleď Oniscidae). Zploštělé tmavošedé tělo dosahuje velikosti až 18 mm. Zadečkové nožky se změnily v dýchací ústrojí a přijímají kyslík ze vzduchu. Žije na vlhkých místech. Živí se zahnívajícími látkami. 18

19 Stínka obecná (Porcellio scaber Latreille, 1804, čeleď Porcellionidae). Má zploštělé, na hřbetní stran mírně vyklenuté tělo velikosti asi mm. Tělo je pokryto silnou kutikulou inkrustovanou uhličitanem vápenatým. Na hrudních článcích je sedm párů kráčivých nohou. Je odděleného pohlaví. Je to druh s noční aktivitou a živí se rozkládající se rostlinnou hmotou. Žije na vlhkých místech, pod spadaným listím, v kompostu. Svinka obecná (Armadillidium vulgare Latreille, 1804, čeleď Armadillidiidae). Velikost 12 l7 mm. Různě zbarvené tělo (jsou známy světle skvrnité, ale i úplně černé exempláře) je silně klenuté a může se svinout do kuličky. Je suchomilnější než předcházející druhy. Různonožci (Amphipoda), řád korýšů, mají hlavu srostlou s prvním hrudním článkem v hlavohruď. Ostatních sedm hrudních článků je volných a na každém je jeden pár končetin, sloužících k pohybu po podkladu. Zadeček se skládá ze sedmi článků, na prvních třech zadečkových článcích jsou dlouhé končetiny sloužící k plavání, na dalších třech článcích zadečku jsou kratší končetiny, poslední článek zadečku je telson. Tělo je z boků zploštělé. Na světě žije kolem druhů různonožců. Blešivec potoční (Gammarus fossarum Koch, 1835, čeleď Gammaridae) Velikost korýše je asi 15 mm, zbarvení je šedé i žlutavé. Žije v horských potocích i v mírně tekoucích vodách. Je náročný na dostatek kyslíku ve vodě. Živí se rostlinnou potravou, řidčeji i živočišnou. Po podkladu se pohybuje pomocí hrudních končetin, zadečkové končetiny slouží k pohybu ve vodě. Je častý pod kameny a spadaným listím. Blešivec studniční (Niphargus aquilex Schiödte, 1855, čeleď Niphargidae). Je obyvatelem podzemních vod, odkud se dostává do pramenů a studni. Je štíhlejší než blešivec obecný a nemá vyvinuté oči. Živí se detritem (Krejča & Korbel 2001). 19

20 2.3 O původu desetinohých korýšů Sladkovodní raci, krevety, poustevníčci a krabi, patří spolu se svým četným příbuzenstvem k nejrozsáhlejšímu a nejrozšířenějšímu živočišnému kmeni členovců (Athropoda), podkmeni žabernatců (Branchiata), třídě korýšů (Crustacea). Korýši se stejně jako všichni členovci vyvinuli ve spodním kambriu z kroužkových červů, jejichž článková struktura je na nich stále ještě ve větší či menší míře patrná. Od svých příbuzných z ostatních tříd se odlišují dvěma páry tykadel na hlavě. Jejich tělo se skládá z hlavy (cefalon), hrudi (thorax) a zadečku (abdomen) - u pokročilejších druhů hlava a hruď srůstá v tzv. hlavohruď. Vzhledem k tomu, že mají pevnou vnější kostru, neboli exoskelet, musí se v pravidelných intervalech svlékat - po každém svléknutí jsou o něco větší. Jejich článkovité, párové končetiny slouží k různým účelům: přední jsou často změněná v ústní ústrojí a klepeta, střední slouží k chůzi nebo plavání, případně k přidržování maskovacích prostředků nebo vajíček, zadní mohou sloužit k plavání nebo jen přidržovat vajíčka. U některých druhů nesou nohy také zpeřené žábry. Nejznámější (a také všichni největší) korýši patří do podtřídy rakovců (Malacostraca), která zahrnuje asi tři čtvrtiny všech popsaných druhů. Tělo mají rozdělené na patnáct článků, z nichž poslední se přeměnil v jakousi ploutvičku, telson. Prvních osm článků připadá na hlavohruď, dalších šest pak na zadeček. Každý z článků nese pár končetin. Jako největší skupina se z této podtřídy dále vyděluje řád desetinožců neboli Decapoda - zahrnuje v sobě asi druhů korýšů. Jejich společným znakem je pět párů hrudních nohou (některé z nich však bývají ve větší či menší míře přeměněné nebo zakrnělé), dobře vyvinutý krunýř kryjící boky hlavohrudi, na hřbetní straně obvykle srostlý s hrudními články. Tělo mají složené z článků, z nichž některé jsou pevně srostlé a jiné kloubovitě spojené. Nohy mají jako všichni rakovci hlavové, hrudní a zadečkové. První tři páry nohou jsou přeměněny v kusadlové nožky, čtvrtý (a někdy také pátý a šestý) pár bývá zakončen klepety, u pokročilejších druhů zpravidla dobře vyvinutými. Kráčivé nohy bývají opatřeny dvěma až třemi klouby, které se pohybují vždy jen v jedné, ale u každého v jiné rovině. Zatímco u některých druhů dává součet těchto stupňů volnosti zvířeti možnost pohybu končetin o plných třistašedesát stupňů, u jiných dovoluje pouze boční pohyb. Přes tato omezení se na chůzi po souši poměrně dobře adaptovali, např. poustevníčci se na ní pohybují průměrnou rychlostí asi čtvrt kilometru za hodinu. Někteří krabi mají zadní nohy proměněny v jakési pádla. 20

21 Zadečkové nohy bývají u rakovců více či méně zakrnělé - zatímco například garnátům ještě slouží k plavání, raci si jimi maximálně přidržují na těle vajíčka a u většiny krabů už zmizely docela. Sladkovodní raci (Astacidea) se patrně oddělili od svých mořských příbuzných nejméně před 300 miliony let - tak staré jsou fosilní nálezy z Antarktidy. Z triasu v oblasti Utahu, Arizony a Severní Karolíny pochází další zkameněliny staré cca 225 milionů let, které svědčí o tom, že v té době už žili raci jak akvaticky, tak plně terestricky. Za přímé předky sladkovodních raků (ale například také mořských humrů) se považuje čeleď Erymidae, která se objevila zhruba před 245 miliony let a vymizela až před 75 miliony let. Jako většina příslušníků podřádu Pleocyemata se raci adaptovali na pohyb po dně, což mělo za následek změny v jejích tělesné stavbě. Hlavohruď u nich kryje jediný krunýř (carapax) a zadeček je článkovaný, zakončený jakousi ploutví nazývanou telson. Ta slouží jako únikový pohybový prostředek - s její pomocí dokáže rak v případě ohrožení prudce uskočit - ale pouze dozadu. Za normálních okolností se ovšem pohybuje lezením. K tomu mu slouží čtyři z pěti párů hrudních nohou první je přeměněn v mohutná klepeta. Malá klepítka mohou mít raci i na prvních dvou párech kráčivých nohou. Hlavové nohy slouží jako součást ústního ústrojí (spolu s kusadly a dvěma páry čelistí), zadečkové nohy (pleopody) jsou zakrnělé. U samců z nadčeledi Astacoidea tvoří první a druhý pár spolu s otvůrky na bázi pátého páru kráčivých končetin pohlavní orgán gonopody. Samice mají první pár pleopodů v různé míře zakrnělý a ostatní, normálně vyvinuté, u nich slouží k přidržování vajíček. Pohlavní otvor mají u kořene třetího páru kráčivých nohou, zatímco mezi nohama pátého páru mají zpravidla umístěnou semennou schránku Stejně jako všichni korýši mají i raci dva páry tykadel, jeden výrazně delší, zakončený dlouhým bičem, a jeden krátký, zakončený dvěma bičíky. V dlouhých tykadlech mají soustředěný hmat a chemický čich nebo chuť, v krátkých jemnější hmat a orgán podobný našemu střednímu uchu, který jim pomáhá při orientaci. Za tykadly mají složené oči vyčnívající na stopkách nad krunýř a při odpočinku je ukládají do jamek v rostru. Očima mohou pohybovat nezávisle na sobě a většina druhů vidí dobře i ve tmě. Zrak však není u korýšů dominantním smyslem (jako třeba u nás) - orientují se zejména pomocí hmatu. 21

22 Jakožto vodní tvorové dýchají raci žábrami umístěnými po stranách hlavohrudi v žeberních dutinách. Zakrývají je boční okraje carapaxu, které je jednak chrání a jednak k nim přivádějí prokysličenou vodu. Jejich vláknitá obruba pak funguje jako filtr. Víření vody obstarává pohyb druhé a třetí dvojice kusadlových nožek a jejich bičíkovitých přívěsků. Krev okysličená v žábrách se vede do srdce (to je zpravidla umístěno v těle nad nimi) a odtamtud se hřbetní a břišní tepnou rozvádí do těla. Raci mají otevřenou krevní soustavu, což znamená, že jim krev přímo omývá tkáně. Krev mají bezbarvou, protože neobsahuje hemoglobin. Raci jsou všežravci - dokážou zpracovat a strávit i věci, které bychom za potravu nejspíš ani nepovažovali. Ústní otvor mají pevný, nerozšiřitelný, a jednotlivá sousta se do něj dostávají složitou soustavou končetin a čelistí. Například náš rak říční se potravy zmocní klepety, kterými si však do úst nedosáhne. Předá ji proto čelistním nohám a ty je posunou k šesti párům čelistí. Nejpřednější pár tzv. horní čelisti má ostrý, ozubený okraj, jímž se potrava rozmělní - ostatní páry pak slouží k zachycování kousků a jejich podávání do úst. V žaludku dochází k dalšímu rozmělňování pomocí tvrdých a hrbolatých chitinových destiček, jež se pohyby svalů třou o sebe. Střevo, které spojuje jejich žaludek s konečníkem,je přímé, bez jakýchkoliv kliček. Račí jídelníček je pestrý: mladí jedinci se živí převážně drobnými korýši, různými druhy vodních červů, larvami hmyzu, plži a někdy slabými nebo uhynulými rybami. V dospělosti přecházejí raci na převážně rostlinnou stravu (Svoboda 2002). Přes zimu se nepohybují a nepřijímají potravu. Většinou se přes den ukrývají v dírách (Krejča & Korbel 2001). Vzhledem ke své vnější kostře se raci musejí čas od času svlékat, jinak by dost dobře nemohli růst. Mladí raci se svlékají velice často, někdy i vždy po několika dnech. Před svlékáním stáhnou z krunýře vápník a jiné minerální látky, což způsobuje změnu jejich barvy. Raci rovněž mívají v těle uloženou zásobu minerálů v tzv. rakůvkách, dvou čočkovitých útvarech, jež se nacházejí na postranních stěnách žaludku a které se při svlékání rozpouštějí a přecházejí do krve. Spolehlivým znakem signalizujícím blížící se svlékání je nadzvednutí carapaxu od zadečku a prasknutí blanky, která je spojuje. Ztvrdnutí nového krunýře trvá podle druhu a velikosti několik dní až dva týdny (u našeho raka říčního se například uvádí doba 8 10 dní). U raků je dobře vyvinutá regenerace - pokud přijde o končetinu, během několika svlékání mu doroste. Výjimku 22

23 tvoří ztracené klepeto, které zejména u dospělých jedinců dorůstá delší dobu a zpravidla už pak bývá menší. Jediné, co se neregeneruje, jsou oči. Čerstvě svlečení raci jsou velice zranitelní - mají měkké nejen tělíčko, ale i nohy, na kterých se doslova neudrží. Proto je pro ně důležité uchýlit se do vhodného úkrytu (Svoboda 2002). Původními našimi druhy jsou rak říční (Astacus fluviatilis), který žije v řekách, potocích a rybnících, a dále rak kamenáč (Austropotamobius torrentium), který žije vzácně v horských potocích. Protože stavy raků u nás byly na přelomu 19. a 20. stol. silně sníženy račím morem, byl k nám z Polska dovezen rak bahenní (Astacus leptodactylus). Má nižší nároky na kyslík a proto byl vysazován zejména do rybníků. V posledních letech je v některých vodách běžný a vytváří velmi početné populace. Ze stejného důvodu byly do západní Evropy dovezeny dva severoamerické druhy. Z nich zvláště rak signální (Pacifastacus leniusculus) se chovatelsky osvědčil v řadě zemí a ověřoval se i u nás. Je odolnější proti račímu moru a rychle roste. Z Německa a z Polska k nám samovolně pronikl druhý severoamerický druh Orconectes limosus. Například v Labi je již zcela běžný a hojný (Hartman et al. 1998). Krabi (Brachyura) jsou většinou mořští korýši. Mají širokou hlavohruď a velmi zkrácený zadeček, který je ohnutý pod hlavohruď. U nás jsou zastoupeni jediným druhem - krab říční (Eriocheir sinensis) (Krejča & Korbel 2001). 23

24 2.4 Vyšší korýši - chování a zvyky Raci žijí spíše samotářsky a svoje teritorium si urputně brání. Jsou to vesměs noční tvorové. Přes den se ukrývají pod kameny, kusy dřeva nebo v norách. Známe i několik slepých jeskynních druhů. Po dosažení pohlavní zralosti se raci začínají párovat, samci vyhledávají samičky a vytrvale se drží v jejich blízkosti. Jejich námluvy trvají mnohdy i několik měsíců. Raci se páří v poloze břichem k sobě a samotný akt spočívá v tom, že sameček nalepí samičce na břicho svoje sperma, které ztuhne v amorfní hmotu (spermatofor). Posléze samička snese vajíčka, jejichž množství závisí na druhu, bývá jich , ale někdy až Při snůšce ohýbá ocas směrem dolů, takže vajíčka procházejí přes samečkovo semeno. Současně vypouští sekret, který ztuhlý spermatofor rozpustí a tím ho aktivuje. K oplodnění musí dojít nejpozději 48 hodin po snůšce. Vajíčka pak samička nosí přichycená na spodní části zadečku. Takto je dokáže uchovat až několik měsíců, což je důležité zejména u přezimujících druhů. Neoplozená vajíčka žloutnou a odpadávají. Někdy se mohou zkazit i oplozená vajíčka - například když je ve vodě málo kyslíku nebo je znečištěná. Taková vajíčka ztrácejí barvu a vypadají zamlženě až chomáčkovitě. Samičky je obvykle samy vytřídí a sežerou. Po dobu inkubace se samičky snaží co nejvíce ukrývat (vajíčka jsou velké lákadlo pro četné vodní predátory). Samičky některých druhů v tomto období potravu úplně odmítají nebo jedí jen velice málo. Ideální teplota pro inkubaci vajíček se liší podle druhu. Pro ty teplomilnější se pohybuje v rozmezí C a vývoj trvá někdy 2 3 měsíce nebo i více. Larvy, které se nakonec vylíhnou, připomínají dospělce a ještě několik týdnů se drží samice. Jakmile se však jednou osamostatní, matka už je nepozná a když je chytí, sežere je. I mezi sebou jsou silně kanibalistické. Nebezpečný je pro ně nedostatek kyslíku. Pokud mají dost potravy, znásobí za měsíc svou velikost asi čtyřikrát. 24

25 2.5 Druhy u nás žijící raků rod: Astacus Samci se vyznačují širším carapaxem a bývají větší, než samice. První dva páry zadečkových nohou mají přeměněné v kopulační orgán. Na našem území žil původně zejména druh A. astacus, který patří mezi kriticky ohrožené živočichy (Svoboda 2002). rak říční (Astacus astacus Linnaeus, 1758, čeleď Astacidae) je (v mnoha případech spíše byl) rozšířen po celé Evropě od Německa a Francie na západě, po Polsko, Finsko a Pobaltské republiky na severu, Rakousko a Balkán na jihu a Ukrajinu na východě. Dnes znečišťováním vody téměř všude velmi vzácný. Ve druhé polovině 19. století byly stavy raků drasticky redukovány houbovou infekcí, tzv. račím morem. Vyhledává mírně tekoucí vody a větší jezera, kde se vyskytuje až do hloubky 3 4 m. Nalézá se především v pobřežních dutinách a pod kameny. Dává přednost místům zarostlým vodní vegetací. Živí se zejména řasami a vodními rostlinami, dále měkkýši, červy, larvami hmyzu a také zdechlinami. Samec je dlouhý 18 cm, příležitostně až 25 cm, samice měří většinou méně než 15 cm. Vyznačují se silnými, širokými klepety se zářezem na nepohyblivé části. Složené oči jsou na stopkách, druhý pár tykadel je dlouhý téměř jako celé tělo. Rak má pět párů kráčivých nohou, z nichž první zvláště u samců nese mohutná klepeta a druhý a třetí pár nohou malá klepeta. Zadeček nese pět (u samic jen čtyři) dvojklaných pleopodů a jeden pár uropodů, tyto rovněž dvojklané ploché uropody tvoří společně s přívěskem na konci těla, telsonem, ploutvičku, složenou z pěti listů. Barva těla je červenohnědá, šedá nebo žlutavá, klepeta na spodní straně jsou červená. Na carapaxu za očima mají dva páry podlouhlých hrbolů (postorbitrálních lišt), krunýř mají pevný a hladký. Rostrum mají vpředu prodloužené v dlouhý hrot. Raci říční vyžadují vodu teplou C, ph 7 8,7 (Svoboda 2002, Peisertová 2003). Ve vodách kyselých (ph 5,8) roste pomalu a vody pod ph 5,3 neobývá vůbec. Nesnáší dále vody s nízkým obsahem rozpuštěného kyslíku (Holzer 1985). K páření dochází v říjnu až listopadu při teplotě vody kolem 5 C. Při něm samec přilepí svými předními pleopody několik trubicovitých spermatoforů vně do blízkosti pohlavního otvoru samice. Za 2 3 týdny klade samice vajíčka. Přitom se otočí na záda a přiklopí zadeček na břišní stranu těla, takže vznikne téměř uzavřená dutina. Do ní vytlačuje hlen a množství vajíček, spermatofor se mezitím rozpustí a dojde k oplození 25

26 vajíček. Hlen ve vodě ztvrdne a upevní vajíčka v podobě hustých hroznů na pleopodech. Samice je ponechává u sebe až do vylíhnutí Mláďata se líhnou v květnu až červnu příštího roku a samice tuto dobu tráví někde v úkrytu. Potravu přijímá jen ve velmi omezené míře. Mláďata pohlavně dospívají ve věku tří až čtyř let a dožívají se až dvaceti let (Svoboda 2002, Peisertová 2003) rod: Austropotamobius Rod byl oddělen od rodu Astacus. Patří do něj i rak kamenáč, který byl až do doby račího moru ostrůvkovitě rozšířený ve střední Evropě. Od roku 1965 patří k chráněným druhům. Osídluje zvláště hornaté a podhorské oblasti, u nás ve středních Čechách (dolní tok Berounky a střední tok Vltavy), v Lučním potoku ve východních Čechách a z předhůří Krkonoš. Bohužel, v poslední době je velice vzácný - v Červené knize z roku 1992 se uvádí jediný recentní nález v Dunaji u Bratislavy (Janský 1987). Příbuzný druh A. pallipes je doma na Britských ostrovech. rak kamenáč (Austropotamobius torrentium Schrank, 1803, čeleď Astacidae). Oblast jeho rozšíření zasahuje západně po řeku Rýn, na sever po její přítok Lahn. Východní hranici tvoří Apusenské vrchy v západním Rumunsku, Jižní Karpaty a povodí řek Marica a Jantra v Bulharsku. Jeho přirozeným prostředím jsou čisté, rychle tekoucí vody s kamenitým nebo štěrkovitým dnem. Živí se zejména uhynulými vodními živočichy. Žije samotářsky, úkryt hledá pod kamenem nebo v noře vyhloubené v břehu. Vzhledem se podobá rakovi říčnímu, od kterého se liší pouze kratším rostrem a tím, že má na carapaxu za očními výkroji pouze jeden pár podlouhlých hrbolů. Obvykle také bývá menší - dorůstá velikosti 6 9 cm, jen výjimečně více - zato má mohutnější klepeta. Zbarvený bývá podle místa výskytu hnědozeleně, nazelenale až modravě. Páří se na podzim, vejce kladou samice v září až listopadu. Vajíčka měří kolem 3 mm, mají červenohnědou barvu a v jedné snůšce jich bývá Samice je nosí s sebou na zadečkových nohách. Tam je opatrují až do jara (květen, červen), kdy se z nich líhnou malí ráčci. Ti se ještě asi dva týdny zdržují u matky. Několikrát se svlékají, do zimy dorostou délky asi 4 cm. Mladí jedinci přijímají prakticky výhradně živočišnou potravu, čím jsou však starší, tím více u nich převažuje potrava rostlinná. 26

27 2.5.3 rod: Pacifastacus Status tohoto rodu je sporný, podle některých odborníků zahrnuje šest druhů, kdežto podle jiných je monotypický a ostatních pět taxonů patří do rodu Hobbsastacus. rak signální (Pacifastacus leniusculus Dana, 1852, čeleď Astacidae) pochází ze Severní Ameriky, odkud byl v šedesátých letech dvacátého století zavlečen i do Evropy. Dává přednost pomalu tekoucím vodám, zátočinám a slepým ramenům řek. Ukrývá se pod kameny nebo v norách vyhrabaných v břehu řeky. Nezdržuje se na jednom místě ale pomalu (rychlostí cca 1 km ročně) migruje podél vodního toku. Živí se řasami a vodními rostlinami, zooplanktonem, larvami vodního hmyzu a mrtvými rybami. Dorůstá délky až 150 mm. Má masivní, hranatá klepeta a carapax kulatější, než ostatní naši raci. Rostrum má na bocích i ve středu hladké, hrot velmi špičatý a vyčnívající. Areolu má širokou. Zbarvený je šedohnědě nebo červenohnědě, místy až černě. Klepeta má ze spodní strany červená, na horní straně kloubu pohyblivého prstu má bílou až tyrkysovou skvrnu. Vyžaduje dobře prokysličenou vodu o teplotě C (krátkodobě snáší až 25 C), ph 7 8. Raci signální se páří koncem září a začátkem října. Dva až tři týdny po páření klade samička vajíčka, které pak nosí na břiše pod ocasem. Uchyluje se do nory v říčním břehu, kde zůstane bez jakéhokoliv příjmu potravy až do konce března. Malí ráčci se líhnou koncem dubna a v květnu, při umělém chovu za teplot kolem 13 C už v lednu. Mláďata se poprvé svlékají po dnech a mají silné kanibalistické sklony. Samci pohlavně dospívají ve věku jednoho roku, samice ve dvou letech. Dožívají se asi pěti let rod: Pontastacus Rod se v nedávné době oddělil od rodu Astacus. rak bahenní (Astacus leptodactylus Eschscholtz 1823, čeleď Astacidae) pochází ze severovýchodní Evropy a u nás byl vysazen jako náhrada za vymřelé populace raků říčních v roce V současnosti se vyskytuje západně od Německa, České republiky a Rakouska až po Kaspické a Azovské moře (poddruhy A. l. cubanicus a A. l. kessleri). Není tak náročný na čistotu vody a vyhledává hlavně stojaté vody, hojný je např. v dunajské deltě. Nory si vyhrabává v hlinitých březích. Živí se zelenými řasami a vodními rostlinami (růžkatec, rdest, parožnatka), hmyzem a jeho larvami, perloočkami a červy. 27

28 Vyznačuje se nápadně úzkými klepety bez zářezu na nepohyblivé části. Na carapaxu za očima má dva páry podlouhlých hrbolů, krunýř má drsný, s četnými hrboly a poměrně měkký. Vyhovuje mu mírně zásaditá voda teplá C, ale poměrně dobře snáší i teploty do 26 C rod: Orconectes Jeden z největších rodů - i po oddělení některých taxonů zahrnuje přes osmdesát druhů. rak americký (=pruhovaný) (Orconectes limosus Rafinesque, 1817, čeleď Cambaridae) pochází ze severovýchodního pobřeží Spojených států. Areál jeho rozšíření tu sahá od Maine po dolní tok řeky James River ve Virginii. V roce 1890 importován do Německa, aby nahradil domácí druh Astacus astacus vyhubený račím morem a odtud se rozšířil do velké části Evropy (od západního pobřeží až po Rumunsko a Ukrajinu). Dorůstá délky asi cm. Klepeta má zašpičatělá, palec bez zubů. Carapax se středně širokou areolou, za očima má jen jeden pár podlouhlých hrbolků. Zbarvený bývá hnědě, klepeta má temně modrá až černá s oranžovými až červenými špičkami. Na zadečku má příčné červenohnědé značky. Teplota vody, ve které žije, se pohybuje v rozmezí C. Páří se na podzim, obvykle v říjnu, a v dubnu samičky snášejí vajíčka, ze kterých se po 3 4 týdnech líhnou larvy. 28