Diplomová práce. Kosmický řád a jeho vliv na chápání člověka a společnosti v antice

Transkript

1 Univerzita Karlova Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy a filosofie Diplomová práce Kosmický řád a jeho vliv na chápání člověka a společnosti v antice diplomant: Jakub Stupka vedoucí diplomové práce: PhDr. Miloslava Blažková, CSc. rok: 2006

2 Prohlášení o samostatném zpracování diplomové práce Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně pouze na základě literatury, kterou v práci cituji. Veškerá použitá literatura je uvedena v seznamu.

3 Poděkování Velice rád bych tímto poděkoval paní docentce PhDr. Miloslavě Blažkové, CSc. za její odborné vedení, bez něhož by tato práce nikdy nevznikla.

4 Obsah Úvod 7 v 1. Antické Řecko 1.1. Společnost a kultura antického Řecka Periodizace řeckých dějin Územní členění antického Řecka Řecké kmeny Řecký člověk a jeho svět Kosmos Nejstarší vývoj antického Řecka Minójská kultura Mykénská kultura Temná staletí Mytologie Archaické Řecko 2.1. Archaické Řecko a vznik poliš Zhroucení absolutní moci Vznik poliš a její podoby Důsledky společenských změn Role Sparty v archaickém Řecku Archaické Athény Solón Kleisthenes Řecká kolonizace Malá Asie Velká kolonizace Velké Řecko Ostatní oblasti kolonizace Milétská škola Kulturní a hospodářský rozmach Iónie Vznik první filosofie Tháles z Milétu Anaximandros z Milétu Anaximénes z Milétu Pythagoras ze Samu a jeho škola Pythagorejské učení Politická orientace pythagorejců 64

5 Další představitelé pythagoreismu Herakleitos z Efesu Politicko - společenské názory Veliký rok, oheň a boj protikladů Logos Elejská škola Xenofanés z Kolofónu Parmenidés z Eleje Jedno Zenón a Melissos Shrnutí archaické filosofie 84 v 3. Klasické Řecko 3.1. Klasické Řecko a proměna poliš Řecko - perské války Herodótos z Halikarnassu Periklés Peloponéská válka Hegemonie Sparty athéb Proměna pojmu demokracie Empedoklés z Akragantu Anaxagorás z Klazomen Atomisté Leukipos z Milétu Démokritos z Abdér Atomismus Vesmír a lidská společnost Počátek filosofie v Athénách Sofisté Sokrates Sokratovské školy Platónova filosofie 4.1. Platón Dialogy Platónovo mládí a vliv Sokratův První cesta na Sicílii Akademie Teorie idejí Ústava Pozdní Platón 122

6 5. Aristoteles 5.1. Proměna polis na počátku helénismu Život Aristotelův Rozsah Aristotelova díla Aristotelova ontologie a kosmologie Aristotelova politická teorie Druhy státních zřízení Postoj k názorům Platónovým Závěr Resumé Prameny a literatura Odkazy na literaturu 141

7 Úvod Tématem této práce je kosmický řád a jeho souvislost s řády, které se týkají člověka jako jednotlivce i jako součásti společnosti v antickém Řecku. Základní problémem práce je způsob, jakým antický člověk tyto řády chápal a jak se k nim vztahoval v průběhu celého sledovaného období. Na jedné straně zde existuje vzájemný vztah mezi kosmologickými a kosmogonickými teoriemi a teoriemi, které zkoumají život člověka ve společnosti. Na druhé straně je tu vliv prostředí, v němž tyto teorie vznikají a jímž jsou podmíněny. Toto prostředí je však velmi složité nejen ve svém vývoji od dob nejstarších až po dobu počínajícího helénismu, ale i ve své pestrosti a rozmanitosti v každém jednotlivém období řeckých dějin. Rozmanitost prostředí, která bývá často přehlížena nebo zjednodušována na problematiku vztahů mezi iónskými a dórskými kmeny, je ve skutečnosti velice zásadní, jak se ve své práci pokusím dokázat. Týká se totiž nejen místa, kde se konkrétní filosof narodil nebo kde působil, ale i jeho vztahu k prostředím odlišným, a představitelům, kteří z těchto míst pocházeli. Celou situaci sice částečně komplikuje řecká zvyklost psát konkrétní literární žánr v dialektu, v němž původně vznikl, ale v souvislosti s historickými reáliemi není tento problém nepřekonatelný. Při zpracování tématu se pokouším dodržet zároveň hledisko chronologické a geografické, což je však možné především v archaické době, zatímco od počátku klasického období to přináší určitá úskalí. V rámci přepisů řeckých vlastních jmen používám jejich počeštěný přepis, jaký je obvyklý v současné literatuře (např. Filosofický slovník, Olomouc viz. Prameny a literatura). V případě méně obvyklých názvů a pojmů používám českou transkripci, která zachovává dlouhé znaky písmen alfabety. Pokud není uvedeno jinak, jsou všechny letopočty uvedené v textu míněny před naším letopočtem. 7

8 Antické Řecko 1.1. Společnost a kultura antického Řecka Období, které nazýváme antickým Řeckem, se obvykle datuje od 3. tisíciletí př.n.l., kdy se objevují první řecká kulturní centra na ostrovech v Egejském moři. Za jeho konec je nejčastěji považován rok 146 př.n.l., kdy je vyvrácen Korint a vytvořena římská provincie Achaia. Záleží ovšem na kritériu, jež uplatňujeme. Z úhlu pohledu politických dějin skončila řecká samostatnost již roku 338 př.n.l. bitvou u Chairónie, která znamenala faktickou nadvládu Makedonie nad celou oblastí, ale v rámci kulturních dějin můžeme sledovat Řecko i v období následujícím Periodizace řeckých dějin Obdobně nejednoznačné je to i s periodizací řeckých dějin, kterou navíc komplikuje nerovnoměrný vývoj v různých oblastech. V nejstarším období, které začíná ve třetím tisíciletí a končí vpádem Dórů ve 12. století př.n.l., nacházíme starší minójskou kulturu s centrem na Krétě a mladší kulturu mykénskou, která se rozvíjela na Peloponéském poloostrově. Následující období je pro nedostatek pramenů, které by nám tehdejší společnost a události přiblížily, nazýváno temné". Během této doby se obyvatelstvo rozšířilo i do hornatých oblastí a byla osídlena i část Malé Asie. Sami Řekové do této epochy umístili své mytické příběhy, jejichž autoři (Homčr, Hésiodos) však žili až v následujícím (tj. archaickém) období a popisují tedy reálie z této doby. Foto archaické období, během něhož se vytváří poliš a na jehož konci se zrodí první filosofie, se nejčastěji vymezuje stoletím. Od jeho počátku probíhala tzv. velká řecká kolonizace, během níž se řecké osady rozšířily po celém Středomoří a části Černého moře. 8

9 Dějiny klasického Řecka začínají pro Řeky vítěznými řecko-perskými válkami, pokračují vyčerpávající válkou peloponéskou mezi Spartou a Athénami a končí mocenským vzestupem Makedonie. Závěrečnou část takto chápaných řeckých dějin pak tvoří období helénismu, kdy je většina Řecka (s výjimkou Athén) zcela pod vlivem makedonské politiky, aby se postupně dostala pod vzrůstající vliv římský. Pokud se na periodizaci řeckých dějin podíváme z hlediska vzniku a vývoje filosofie, nejčastěji rozlišujeme filosofii presokratickou, velká filosofická díla Platóna a Aristotela a filosofii helénistickou. V rámci presokratické filosofie pak můžeme nalézt filosofii předattickou, jejímiž hlavními centry jsou Malá Asie a jižní Itálie. V těchto centrech se již na konci archaického období vytvářejí filosofické školy (milétská, pythagorejská, elejská), které postupně odhalují problémy, s nimiž se musí vyrovnávat filosofie celého klasického období. Řadit ovšem konkrétní filosofy zcela jednoznačně buď do archaického, nebo do klasického období je poměrně ošidné a často zkreslující, zejména u představitelů žijících na přelomu těchto období. V rámci této práce se, jak jsem již nastínil v úvodu, snažím kombinovat geografické a chronologické hledisko tak, aby tato zkreslení byla co možná nejmenší, což nás přivádí k geografickému členění antického Řecka. r Uzemní členění antického Řecka v Dnešní Řecko se rozkládá v nej jižnější části Balkánského poloostrova a na přilehlých ostrovech a souostrovích v Egejském a Iónském moři (mj. Euboia, Kréta, Kyklady, Sporady, resp. Dodekanésos). Ve starověku bylo území chápané jako řecké mnohem rozsáhlejší než dnes, ovšem netvořilo jednotný politický ani hospodářský celek. V samotném pevninském Řecku existovalo několik územních celků, které se rozkládaly ve třech hlavních oblastech. V severním Řecku ležely tři hlavní územní celky. Nejseverněji ležela Makedonie, západně od ní Épeirus a jižně Thesálie. Starověká Makedonie se rozkládala mezi Olympem a řekou Strymón. Její obyvatelé se nazývali Makedonci a byli pravděpodobně příbuznými Řeků (podobně jako jejich severní sousedé Thrákové) 1. 9

10 Épeirus leží na pobřeží Iónského moře. Zpočátku bylo území rozčleněno podle kmenové příslušnosti na několik oblastí, z nichž největší význam měla Molossis (kmen Molossů, z něhož pocházel i královský rod). Od 4. stolení byl Epeiros dynasticky propojen s Makedonií (královna Olympias byla manželkou Filipa II. a matkou Alexandra) 2. Název Thesálie se používá v užším i širším pojetí. V širším pojetí (tj. i s okolními připojenými územími) byla rozdělena do čtyř krajů (Achaia či Fthíótís, Pelasgiótis, Hestiaiótis a Thessaliótis), které byly spojeny ve volnou konfederaci. V jejím čele stál náčelník (tágos) a čtyři tetrarchové (za každý kraj jeden). Přes svou velikost a vojenskou sílu (zejména proslulou jízdu) nehrála v politickém životě klasického Řecka významnější úlohu, zvláště proto, že zůstala dlouho převážně zemědělskou oblastí s poměrně pozdním rozvojem měst 3. Ve středním Řecku leželo celkem sedm územních celků: Attika, Boiótie, Lokris, Dóris, Fókis, Akarnánie a Aitólie (směrem od východu na západ). Attika je poloostrov v severovýchodní části středního Řecka, jehož území je od 8. století př.n.l. sjednoceno pod vládou Athén. Attika se stala nedílnou součástí athénského státu (zemědělské zázemí, laurijské stříbrné doly), s nímž v klasické době hrála vedoucí roli v Athénském námořním spolku 4. Název Boiótie je odvozen od jednoho z četných zdejších kmenů - Boiótů. Zpočátku zde nebyla pevnější politická organizace a poutem mezi městy byla pouze kultovní sdružení, později se do popředí dostaly Théby 5. Lokris, Dóris a Fókis jsou tři geograficky provázané územní celky. Území Lókridy je totiž druhými dvěma celky rozděleno na západní část ležící mezi horou Parnás a Korintským zálivem, a východní část, která se dále dělí na Lokris Opúntskou a Lokris Epiknémidskou 6. Dóris, ležící v povodí řeky Kéfís nehrála v řeckých dějinách významnější roli 7. Velký význam pro řeckou společnost měla naopak Fókie, kde kromě hory Parnás (sídla Múz) ležely Delfy se svou věštírnou a Apollónovým chrámem. Z tohoto důvodu bylo území velmi dlouho respektováno jako nedotknutelné". Až po tzv. svaté válce, kterou vedly ve 4. století př.n.l. proti Fókidě řecké státy za pomoci Makedonie, byla zbořena všechna zdejší města 8. V západní části středního Řecka ležela Akarnánie a Aitólie, mezi nimiž docházelo k častým konfliktům. Zatímco Akarnánci jsou doloženi až od 5. století př.n.l., Aitolové a jejich území bylo ve starších dobách považováno za jakousi nárazníkovou zónu proti polohelénským barbarským kmenům, přičemž i horské 10

11 kmeny samotné Aitólie byly považovány za surové a barbarské. Význam obou území vzrostl až ve 4. století př.n.l., kdy vznikl Aitólský spolek 9. Jih Řecka zaujímá poloostrov Peloponnésos, kde na severu ležela Achaia, jižně od ní Élis, ve středu vnitrozemí Arkádia, na východě Argolis, jihozápadní výběžek tvořila Messénie a jihovýchod zaujímala Lakónie. Achaia se stala útočištěm pro původní kmeny Achajů, žijící na Peloponésu (především v Argolidě) před příchodem Dórů. Kromě této oblasti nese stejné jméno i krajina v jihozápadní Thessalii a později je tak Římany označovaná většina Řecka 10. Podobný osud jako Achaia má i s ní sousedící území Arkádie. Také zde se usadilo původní obyvatelstvo, tzv. Arkáďané, jejichž jazyk je patrně (stejně jako kyperština) přímým pokračováním mykénštiny". Arkádie uhájila svou nezávislost na Spartě, která se pokoušela po ovládnutí Messénie ovládnout i toto území. Od 6. století je členem Peloponéského spolku, z něhož se vymaňuje až ve 4. století díky zásahu Théb. Po založení nového centra Megapole pak sjednocuje své území 12. Významnou roli v řeckých dějinách hrálo území Argolidy, kde ležela významná centra a to, jak ve starších dobách (Mykény, Tírinth, Pylos), tak i v době novější (Argo, Korint). Stejně jako Arkádie musela i Argolis hájit svou nezávislost proti mocenským zájmům Sparty. Ve třetím století př.n.l. se stala členem Achajského spolku 13. Na severozápadním pobřeží poloostrova ležela Élis, jejíž hlavní význam byl v pořádání olympijských her, které byly nejvýznamnější a nejprestižnější ze všech všeřeckých her 14. V jižní části poloostrova se rozkládala Messénie a Lakónie. Lakónii ovládly v 10. století př.n.l. dórské kmeny, které zde založily i zdejší nej významnější centrum Spartu. Ta hrála po založení Peloponéského spolku v 6. století př.n.l. vedoucí úlohu nejen na Peloponéském poloostrově, ale měla obrovský vliv v celém Řecku. Jak již bylo řečeno, nezávislé postavení si pak na poloostrově udržovala Argolida a značnou autonomii měla i Arkádie a Achaia 15. Jinak tomu bylo v případě Messénie. Ta se od 8. století stala cílem spartské expanze a během tzv. messénských válek ( stol.) ztratila svou nezávislost. Messéňané se stali neplnoprávnými obyvateli (perioikové, heilóti). Sparta také krutě potlačila všechna povstání, po nichž se část obyvatel Messénie vystěhovala (na Sicílii do Messeny, později rovněž do Lokridy). Teprve po drtivé porážce Sparty u 11

12 Leukter roku 371 př.n.l. byla vrácena Messénii samostatnost a roku 369 př.n.l. bylo založeno hlavní město Messéné a do země se vrátila i část potomků vystěhovalců 16. V rámci řeckých kolonizačních procesů se pak řecké obyvatelstvo přesouvalo a rozšiřovalo své území v celé středomořské oblasti. V první fázi šlo zejména o migrací do Malé Asie, v následující době už vznikaly řecké kolonie i v jižní Itálii a vzdálenějších oblastech. Tomu se však budeme věnovat v příslušné kapitole. v Řecké kmeny Pro pochopení řeckých dějin je naprosto nezbytné orientovat se v problematice řeckých kmenů. Většinou se celá problematika zjednodušuje dělením na Ióny, Dóry a Aioly, což je, jak je patrné z předchozího popisu území, do značné míry zkreslující. Rekonstruovat situaci, která vznikla po vpádu Dórů, lze podle pozdějších rodových tyl, které přetrvaly ze starších dob, nebo z místních nářečních dialektů. Rodové fýly známe z oblastí obývaných lóny (čtyři v Attice a dvě další v Malé Asii) a Dóry (tři tyly), ale vzhledem ke struktuře textu se jimi budeme zabývat až v následujících kapitolách. V tuto chvíli je účelnější a přehlednější držet se členění podle dialektů, na jejichž základě lze sledovat etnické rozložení obyvatelstva. V nejstarších dobách existovaly dvě základní jazykové oblasti: vyspělejší jihořecká, která vycházela z mykénštiny, a oblast severořecká. V polovině prvního tisíciletí př.n.l. lze v Řecku nalézt čtyři hlavní jazykové oblasti: iónskoattickou a arkadokyperskou, které vycházejí z jižní řečtiny, a oblasti aiolskou a západořeckou, vycházející z řečtiny severní 17. Okolo roku 350 př.n.l. máme již dostatek pramenů k přesnějšímu členění jednotlivých jazykových skupin. V rámci iónskoattických nářečí nacházíme attičtinu, iónštinu z Euboie a Kyklad a iónštinu maloasijskou. Iónové dokázali odolat dórskému vpádu a udržet oblast Attiky a ostrovů v Egejském moři. Zároveň docházelo k jejich migraci do Malé Asie, k níž se dostaneme později. Původní řecké obyvatelstvo, jak jsou nazýváni Achajci a Arkáďané, patří do skupiny arkadskokyperských dialektů. Sem patří achajština, arkádština, kyperština a maloasijská pamfýlština, z čehož je vidět, že tato část obyvatelstva se udržela především v hornatých oblastech a na vzdálenějších ostrovech

13 Jak již bylo řečeno, v rámci severořeckých nářečí nacházíme oblast aiolskou a oblast západořeckou, kterou dále dělíme na severozápadní a dórskou skupinu. Mezi aiolská nářečí patří thessalština, boiótština a maloasijská aiolština, z jejichž rozložení v rámci řecké oblasti je patrné, že kmeny souhrnně označované jako Aiolové musely ustoupit kmenům přicházejícím do severozápadního Řecka, a zároveň, že stejně jako Iónové hledaly nová území v Malé Asii 19. Kmeny, jimž museli Aiolové ustoupit, hovořily tzv. severozápadními nářečími, která jsou blízce příbuzná s nářečími dórskými. Těmito dialekty hovořilo obyvatelstvo Aitólie, Akarnánie, Épeiru, Fókidy a Lokridy 20. Poslední skupinou jsou západořecká dórská nářečí, jejichž hlavním zástupcem je lakónština. Dórové obsadili většinu Peloponéského poloostrova (s výjimkou Achaie a Arkádie), a tak se dórským dialektem hovoří mimo Lakónie i v Elidě, Argolidě a Messčnii. Dórové nepronikli do Attiky, ale poblíž jejích hranic získali město Megaru, které bylo důležitým obchodním i kulturním střediskem (oblast se někdy nazývá Megaris). Také Dórové pronikali do Malé Asie, v níž se usazovali především na jihu, kde bylo hlavním centrem město Halikarnassos 21. Řecké ostrovy byly osídleny všemi hlavními etniky. Iónové se usadili na Samu, Délu, Naxu a Euboii, zatímco Dórové osídlili Aigínu, Rhodos a Krétu. Nejvýznamnějším ostrovním centrem Aiolů byl na severu ležící Lesbos s městem Mytiléné. Jednotlivé kmeny se samozřejmě vzájemně etnicky mísily, ale výše uvedené rozčlenění platí ještě v klasickém období. V helénistické době dochází k rozšíření obecného jazyka (koiné), jehož základem je attičtina 22. v Řecký člověk a jeho svět Přes výše uvedené rozdíly měl řecký člověk celou řadu společných rysů, které ho spojovaly s ostatními Řeky a odlišovaly od ostatních etnik, s nimiž přicházel do kontaktu a které nazýval barbary. Toto slovo však zpočátku nemělo v řeckém kontextu žádný pejorativní význam, ale vyjadřovalo pouze fakt, že dotyčný hovoří Jiným než řeckým jazykem. Teprve po řecko - perských válkách získává označení přídech hrubosti, krutosti a nevzdělanosti a tento význam pak zcela převládne v helénismu

14 Sami sebe označují Řekové v nejstarších dobách jako Achaje nebo Danaje. Tak je tomu u Homéra, který tyto názvy používá, když popisuje společenství Řeků před příchodem Dórů. Později se rozšíří pojmenování Hellénové, které ještě u Homéra označovalo pouze malý kmen v jižní Thessálii 24. Dodatečně pak byl za praotce Hellénů prohlášen mýtický Hellén, jehož tři synové Aiolos, Dóros a Xúthos (otec Ióna a Achaia) byli zakladateli hlavních řeckých kmenů 2 '. Latinský název Graeci, z něhož vychází i české označení, je odvozeno od kmene Graikoi, s nímž údajně přišli Římané do styku v severozápadním Řecku. Tato etymologie je však pravděpodobně vytvořena uměle, aby bylo vyloženo nejasné latinské pojmenování, jelikož o kmeni 26 Graiků nemáme téměř žádné zprávy. Jelikož v Řecku nikdy nevznikl jednotný politický celek s centrální vládou, byl vývoj celé oblasti nerovnoměrný a velmi pestrý s celou řadou krajových rozdílů. Spojujícími prvky byly především společný jazyk, společné náboženství a společná kultura. O jazyku a jeho vývoji a členění jsem se již zmiňoval, k náboženství a mytologii se naopak dostaneme v následující kapitole. Nyní se podíváme na některé společné body řecké kultury. Těmi jsou především sportovní nebo múzické hry, které byly těsně spjaty s náboženstvím a kultem bohů. Během těchto všeřeckých slavností byl mezi jednotlivými městskými státy uzavírán všeobecný mír (ekecheiriá), který trval po celou dobu her. Nejznámější byly hry olympijské, pořádané ke cti nejvyššího boha Dia v Olympii v Élidě. Kromě nich se konaly i hry pýthijské v Delfách, isthmické v korintském Isthmu a nemejské v Argolidě". V místech spojených s kultem určitého boha vznikaly často chrámy a věštírny. Nejdůležitější postavení mezi věštírnami měla Apollónova věštírna v Delfách, která byla symbolem řecké sounáležitosti, ale významná byla i věštírna v Milétu nebo v Dodóně 28. v Kosmos Představami řeckého člověka o světě a jeho řádu a jejich vývojem se budeme zabývat v rámci celé práce; v tuto chvíli se věnujme některým základním pojmům, které jsou pro ni stěžejní. Nejdůležitějším z nich je pojem kosmos. Toto slovo původně znamenalo řád celku, vyváženost, harmonii nebo uspořádání, ale zároveň měl pojem i svůj význam ve vojensko - politické oblasti jako výsledek rozkazu. Pro antickou přírodní filosofii pak znamená kosmos harmonický systém světa (tedy 14

15 kosmický řád) 29 a je úzce spjat s pojmem logos. Významovým protikladem kosmu je chaos, což je v kosmogoniích označení pro původní mytický prastav. V řeckých mytologiích, k nimž se dostaneme, vzniká z chaosu ladně uspořádaný svět (kosmos). Teprve pozdější filosofická racionalizace, jak si ukážeme, převádí chaos z kosmogonické do kosmologické oblasti a zároveň ho uplatňuje v ontologické a noetické rovině. 30 Kosmos se však netýká jen řádu vesmíru jako celku, aleje možné ho analogicky vztáhnout na člověka a jeho život v poliš. V době rozkvětu městských států pokládali Rekové za důležité, aby v obci vládl nomos (zákon, pravidlo), právě z toho důvodu, že udržoval řád (kosmos) v občanském kolektivu. 31 Ve vztahu k člověku se proto většinou hovoří o tzv. malém a velkém diakosmu. Tato představa, s níž se budeme v různých podobách setkávat u většiny řeckých filosofů, vnímá lidskou bytost jako mikrokosmos, což je napodobení světového celku (makrokosmu). V člověku je tedy obsažen vyšší řád, který je v harmonii s řádem celku. 32 V následujících kapitolách budeme sledovat vývoj a proměny těchto představ a jejich souvislost s různorodostí a proměnami řecké společnosti. 15

16 1.2. Nejstarší vývoj antického Řecka Počátky řecké civilizace, a tedy i počátek jednoho z nejpodstatnějších pilířů evropské kultury, musíme hledat na ostrovech Egejského moře a v jižním a středním Řecku. V těchto místech začaly již ve 3. tisíciletí př. nl. vznikat kultury velmi silně ovlivněné Asýrií, Babylónem, Egyptem a Foinikií. Řekové zde žijící přejímali celou řadu podnětů z výše uvedených kultur, ale zároveň si již začali uvědomovat sami sebe a své helénství. 33 Poznatky takto získané postupně využívali k vytvoření originálního celku, který umožňoval využívat mnohem větší část teoretických znalostí v praxi. Tato předřecká civilizační centra se rychle rozvíjela především díky znalosti kovů (bronz ) a přístupu k moři, který umožňoval kromě rybolovu především mořeplavbu a obchod. S postupným rozvojem docházelo ke vzniku center i v náhorních oblastech, kde se těžilo a zpracovávalo dřevo a kámen Minóiská kultura V čele celého vývoje stály kolem roku 2800 př. Kr. Kykladské ostrovy, které byly snejvětší pravděpodobností obývány přistěhovalci z Malé Asie. 3 ' Nej významnějším z těchto ostrovů byla Théra, která byla zničena velkým sopečným výbuchem a zemětřesením, a proto bývá někdy ztotožněna s bájnou Atlantidou. Kykladské ostrovy byly v kontaktu s Krétou, jejíž kultura této doby je podle legendárního krále nazývána minójská. Největšího rozmachu dosáhla minójská kultura okolo roku 2000 př. Kr., kdy dochází ke stavbám paláců na různých místech ostrova (Knóssos). Bohatství těchto paláců umožňovalo další rozvoj architektury a dalších uměleckých činností. Tyto paláce se velmi podobají palácům, které objevili archeologové v Alalachu a v Mari (na cestě spojující Mezopotámii s mořem), a to natolik, že lze hovořit o díle stejné architektonické a výtvarné školy. 36 To ukazuje, jak silně se Kréta orientovala na velké státy Předního východu. Zároveň se obyvatelstvo Kréty dostávalo do styku s Egyptem, jehož význam pro tuto oblast 37 býval v minulosti přeceňován (např. Evans), což však další bádání nepotvrdila. 16

17 Ve stejné době, kdy dosahuje Kréta svého největšího rozmachu, přicházejí do pevninského Řecka nové kmeny (ve stejné době přicházejí Chetité do Malé Asie a není bez zajímavosti, že obě civilizace spojuje používání koně). Achajové jsou prvním řecky mluvícím kmenem, který se smísil s původním obyvatelstvem a přetvořil jeho kulturu. Tato nově vzniklá kultura, kterou nazýváme mykénská, měla své centrum na Peloponéském poloostrově. Noví obyvatelé navázali styk r V 38 s minójskou Krétou, která jim odhalila naprosto nový způsob myšlení a života. Mykénská kultura byla velmi vzdálená od minójské civilizace na Krétě. Na pevnině stály velmi silně opevněné paláce vládců, kdežto paláce na Krétě byly zcela bez hradebních zdí. Naopak v malířské a sochařské tvorbě byl vliv minójské kultury na mykénskou nepřehlédnutelný. 39 Zhruba okolo roku 1400 př.n.l. dochází ke střetnutí obou kultur, přičemž Mykéňané dobývají Krétu a přebírají nadvládu nad Egejským mořem, resp. celým východním Středomořím Mykénská kultura Jak již bylo řečeno, hlavní centra mykénské kultury se nacházela na Peloponéském poloostrově. Nejvýznamnějším z těchto centrem, jak ostatně vyplývá i z našeho označení této civilizace, byly Mykény. K dalším centrům patřil Tiryns, ležící stejně jako Mykény v Argolidě v severovýchodní části poloostrova a Pylos, který se nachází v jeho jihozápadní části. Na řecké pevnině v Boiótii ležely Théby a dále na sever pak Iolkos v Thessalii. 40 Pohled na mykénskou kulturu se v posledním půlstoletí značně proměnil, především díky rozluštění lineárního písma typu B z Pylu, Mykén, Knóssu, Théb a Orchomentu J. Chadwickem a M. Ventrisem. Naše vědomosti o nejstarší řecké historii se tím do značné míry rozšířily. 41 Přestože se objevila celá řada nových informací o vojenských a společenských institucích, o náboženství a kultech a o technických a ekonomických činnostech zdoby mezi 14. a 12. stoletím př.n.l., vyvstává z textů více otázek než uspokojujících odpovědí. Důvodů je několik, především lineární písmo typu B bylo přejato, a tudíž nebylo vytvořeno pro zachycení řečtiny, což umožňuje jen velmi nedokonale rekonstruovat fonetické hodnoty mykénského dialektu. Druhým důvodem je pak malé množství pramenů (několik nepálených hliněných destiček, které se zachovaly jen díky tomu, že byly vypáleny požárem), z nichž jsou informace jen velmi kusé. Jako příklad 42 17

18 zlomkovitosti našich vědomostí uvádí J. P. Vernant slovo te-re-ta, které je v textech velmi časté, ale přesto nevíme, jak ho uspokojivě překládat. Dosud se objevily čtyři možné interpretace: kněz, vazal, poplatník nebo sluha. 43 Z toho je více než zřejmé, že k obrazu mykénské kultury, jak nám ji tyto texty ukazují, musíme přistupovat více než opatrně. Rozluštěné texty ukazují podobný typ společnosti, jaký známe z pramenů chetitských nebo mezopotamských. Je to ovšem naprosto jiný obraz světa, než jaký nám předkládá Homér, což svědčí o tom, že Řekové v homérské době již nedokázali plně pochopit tvář mykénské kultury. Homérský obraz nám nicméně ukazuje především způsob, jakým se Řekové vztahovali ke své minulosti, což je však cenné spíše pro zkoumání homérské doby, ale již méně pro dobu mykénského království. Nejvýraznější kontinuita mezi mykénským královstvím a pozdějším 44 řeckým světem je v oblasti náboženství a mytologie. Z toho, co nám prameny dovolují rekonstruovat, se zdá, že veškerou výrobu a výměnu zboží organizuje královská administrativa. Někdy bývá tento typ uspořádání označován jako byrokratické království. Nabízí se srovnání s velkými říšemi Předního východu, kde byl podobný postup nutný ke koordinování pracovních sil při vysoušení, zavlažování nebo údržbě kanálů, což bylo nezbytné pro zemědělství. Tato potřeba však v Mykénách nebyla, jelikož venkovské hospodářství se v Řecku uplatňovalo pouze na úrovni jednotlivých vesnic a případná koordinace zemědělských prací se dotýkala maximálně sousedských vztahů, 45 Jak již bylo řečeno, nejlépe vynikne rozdílnost mykénské civilizace a minojské Kréty při porovnání architektury paláců. Krétské paláce jsou labyrinty místností rozložených bez ladu a skladu kolem ústředního dvora. Vše je v jedné rovině s okolím, kterému se palác otevírá širokými silnicemi bez jakýchkoliv obranných zařízení. Mykénský palác má ve svém středu megaron a trůnní sál. Je pevností obklopenou hradbami, v níž sídlí vůdce, který ovládá a střeží zem rozloženou pod ním". 46 Tento král, jehož titul je wa-na-ka (anax), má nejen neomezenou moc v oblasti vojenské a ekonomické, ale odpovídá i za náboženský život. Spravuje kalendář, dohlíží nad dodržováním rituálů a určuje oběti. 47 V Řecku se až do období poliš zachovala vzpomínka na tuto náboženskou funkci královského úřadu v podobě 18

19 mýtu o božském králi, který byl mágem, pánem času a dárcem plodnosti. 48 Druhou nejvýznamnější osobností byl la-wa-ge-tas (laos), což byl velitel bojovníků. Velmi obtížné je rekonstruovat systém vlastnických vztahů a držby půdy, což je dáno především neprůhledností a víceznačností nám známých termínů. Z toho, co víme, se nám mykénská společnost ukazuje jako velmi silně polarizovaná. Na jedné straně stojí palác s dvořany a držiteli lén a na straně druhé je relativně samostatný svět venkova. 49 Nejvýznamnější osobností venkova je pa-si-re-u (basileus), jehož titul je obvykle překládán jako král, což však není úplně přesné, neboť je v podstatě pouhým pánem, který je ve vztahu k vladaři (anax) pouhým vazalem. Termín basileus se v řecké historii objevuje i později, ale s poněkud odlišným významem, jímž se budu zabývat v příslušné souvislosti. V blízkosti basilea se nachází ko-re-te, jakýsi náčelník vesnice, který má podobnou funkci jako laos ve vztahu k anaxovi; řeší tedy především vojenské záležitosti. Přestože jsou naše vědomosti o mykénské civilizaci značně útržkovité, lze z nich vyvodit některé obecné závěry. Mykénské království má výrazně vojenskou povahu. Anax, který stojí na vrcholu společenské hierarchie, se opírá především o bojovnickou aristokracii, která tvoří privilegovanou skupinu s vlastním statusem a životním stylem. Venkovské pospolitosti nejsou natolik závislé na paláci, že by bez něj nemohly samostatně fungovat (i bez královské kontroly by byla venkovská půda obdělávána stejným způsobem). I kdyby venkovská pospolitost nepodporovala palác, musela by vyživovat místní krále (tj. basilea) a místní boháče. 50 Je velmi pravděpodobné, že celá organizace paláce s administrativou byla převzata odjinud. Celý systém je pak postaven na užívání písma a pořádání archivů. Písmo do Mykén přinesli krétští písaři, kteří upravili lineární písmo A pro potřeby nových zaměstnavatelů (lineární písmo B) 51 ; jak již bylo řečeno, ovládání tohoto písma bylo vyhrazeno jen omezené skupině obyvatelstva. Pro řecké vladaře představoval palácový systém jedinečný mocenský nástroj, který dovoloval přísnou státní kontrolu na poměrně rozsáhlém území. Umožňoval výpravy do vzdálených zemí a případně jejich kolonizaci. 52 Jak tvrdí Jean - Pierre Vernant, mezi systémem palácové ekonomiky, mykénskou expanzí do celého Středomoří, rozvojem specializovaných řemesel v samotném Řecku, 19

20 organizovaných podle orientálního vzoru v jakési hansovní spolky, je úzká souvislost" Temná" staletí Na konci 12. století př. Kr. se mykénská civilizace hroutí, a ačkoliv nejsou dodnes zcela objasněny příčiny, z nichž ktomu došlo, můžeme předpokládat souvislost s rozsáhlými etnickými změnami, které postihly celou oblast východního Středomoří (pád chetitské říše) a jejichž součástí byl i příchod Dórů a tzv. severozápadních kmenů do Řecka. 54 Tímto zároveň končí proces řeckého osídlování této oblasti. Dórské kmeny, které přišly ze severu přes hraniční oblasti mezi Thessalií a Epeirem, se usadily především na Peloponéském poloostrově, ale jejich příchod vyvolal další vlnu migrací v celé řecké oblasti. 55 V rámci této tzv. první řecké kolonizace se obyvatelstvo přesunulo do hornatých oblastí, do Malé Asie (Milétos, Efesos, Smyrna) i na poměrně vzdálené ostrovy (Kypr), jak již bylo naznačeno v předchozí kapitole. Dórská expanze rovněž na dlouhou dobu přerušila kontakty Řecka s Orientem, které se začaly postupně obnovovat až na počátku archaické doby. 56 V následujícím období, které bývá ohraničováno 12. a 9. stoletím, se život v Řecku výrazně proměnil. V zemědělství se začalo uplatňovat především pěstování oliv a vinné révy. V oblasti zpracování kovů je postupně bronz nahrazován levnějším a pevnějším železem, které se již na konci tohoto období používá zcela t r 57 běžně. Zároveň se rozvíjí i zpracování dřeva, hrnčířství a textilní výroba.' Spolu s pádem mykénského království se zhroutil i palácový systém a již nikdy nebyl obnoven. Následující doba již nezná dělbu práce srovnatelnou s mykénskou organizací ani již nedokáže využívat poddanskou pracovní sílu v takovém rozsahu. Jelikož ještě nedošlo k vytvoření nové politické organizace, vše závisí především na fyzické a materiální moci. Základem společnosti byla soběstačná domácnost (oikos). 58 Slovo anax se zcela vytrácí z politického slovníku a nadále se pro označení královského postavení používá termín basileus. Spolu s funkcí anaxe mizí i králem organizovaná kontrola, administrativní aparát a třída písařů. Spolu s paláci mizí i písmo samotné. Řekové znovu písmo objeví až na konci 9. stol. př. Kr., kdy ho 20

21 pravděpodobně převezmou od Foiničanů. 59 Existují ale i teorie o severosyrském aramejském nebo kenaanském původu řecké alfabety. 60 Toto písmo bude naprosto odlišné nejen po své fonetické stránce, ale bude projevem zcela odlišné civilizace. Nepůjde již o písmo jako o výlučnou záležitost úzké skupiny písařů, ale o písmo jako prvek obecné kultury; tím získá funkci veřejnou, obecnou: umožní šířit a předvádět před zraky všech rozličné stránky společenského a politického života". 61 Jelikož nám z tohoto období, které trvá až do počátku doby železné, chybějí písemné prameny, z nichž by bylo možno sestavit sled politických událostí nebo rekonstruovat hospodářskou situaci, bývá někdy označováno jako temné". Již sami Řekové do něj umístili děj svých mýtů, proto bývá někdy nazýváno podle jejich nejslavnějšího autora jako období homérské. Problém ovšem je, že Homér sice datuje události do tohoto období, popisuje však svou současnost, tedy počátek archaického období (konečná redakce Homérových spisů se odhaduje mezi 8. a 7. století) Mytologie Archaická mytologie vycházela z představ, které měla o bozích a světě civilizace mykénská. Postupně se do ní však včleňovaly i prvky pocházející z východních náboženství a mytologií, 63 Náboženství prostupovalo celým životem antického člověka. Vedle hlavního náboženského proudu, který je nejlépe zobrazen v díle Homérově a Hésiodově, se objevují i méně rozšířené náboženské směry, pro něž jsou typické různé mystické prvky a jež jsou velmi důležité pro některé filosofické školy. Hlavní náboženský proud byl polyteistický. Především v archaické době se mytologie záměrně soustředila na různé individuální bohy, jejich charakteristické činnosti a oblasti vlivu. Archaická mytologie však neobsahovala žádné rozsáhlejší kosmogonické a kosmologické úvahy toho typu, jaký se již dávno předtím objevoval v mytologiích Blízkého východu. 64 Řekové se tedy s podobným typem úvah setkávají nejprve ve svém okolí a teprve později se objevují představy jejich vlastní. Naprosto zásadní význam pro utváření představ o bozích a světě má dílo Homérovo a Hésiodovo. Obě díla připisovaná Homérovi, válečný epos Ilias, zobrazující trojskou válku, i následný epos Odysseia, líčící hrdinův návrat do rodné 21

22 Ithaky, provázela antického člověka po celý život. Tato nejstarší díla řecké literatury byla základem školního vzdělání, poučení i zábavy a stala se inspirací pro vznik celé řady uměleckých děl. 65 Homér patřil mezi představitele iónské šlechty v Malé Asii. 66 Hésiodos žil na počátku sedmého století v Boiótii na řecké pevnině, kde se mísili příslušníci severozápadních kmenů s původními Aioly. Po otci byl ovšem iónského původu, patřil mezi místní sedláky. Ve své Theogonii se pokusil zkonstruovat sjednocenou genealogii bohů. 67 Tento jeho pokus je však mnohem více než pouhým zpracováním tradičního příběhu, a proto je Hésiodos některými autory považován 68 za náboženského reformátora. Základ příběhu tvoří mýtus o následnictví", v němž je Úranos sesazen svým synem Kronem a toho zase nahrazuje jeho syn Zeus. Tento mýtus má pravděpodobně blízkovýchodní původ a v Řecku se v nějaké podobě zřejmě objevuje již během mykénského období. 69 Hésiodos s tradicí pracuje tak, že někdy vybírá z jejích různých možností a variant, jindy ji částečně upravuje a někdy zcela domýšlí. Nejprve se podívejme, jakým způsobem jsou v Hésiodově díle vyřešeny základní kosmogonické otázky. Na počátku stojí Chaos, který je chápán jako Prázdnota, tedy prostor, v němž nelze rozeznat nic určitého. Z Chaosu povstala Gaia (Země), která je univerzální matkou všeho, ale která zároveň zůstává v hlubinách spojena s Chaosem. Vedle Gaii a Chaosu se objevuje Eros, jenž je ovšem zcela jiný než pozdější Afroditin syn. Tento bývá označován jako prvotní Láska a bývá zobrazován s bílými vlasy; jeho úkolem je vytvářet oživující sílu v obecném slova smyslu. 70 Gaia pak zrodí dvě důležité bytosti, které se nazývají Uranos a Pontos. Uranos, který je Nebem (s hvězdami), se stává Gaiiným protikladem. Jelikož k Zemi přilehl, vytvořily se tím dvě roviny vesmíru, které však leží na sobě a zcela se překrývají. Pontos, jak je nazývána druhá z bytostí, znamená Mořský proud a je ztělesněním veškerého vodstva. Také on je svým způsobem opakem Země, jelikož narozdíl od ní symbolizuje beztvarost a neohraničenost. 71 Spojením Urana s Gaiou vzniká nová situace, jelikož další bytosti již nevznikají ze samotné Země, ale právě z jejího spojení s Uranem. Tímto způsobem se zrodí Titáni, Kyklopové a Hekatoncheirové (Storucí). Všichni však zůstali uvězněni v Gaiině nitru, jelikož tato byla stále zalehnutá Uranem. Teprve nejmladší z Titánů Kronos (v pozdější tradici bývá ztotožňován s Chronem - Časem) 72 se odhodlal 22

23 k činu, když srpem (harpé), který Gaia sama v sobě vytvořila z bílé oceli, vykastroval Urana. Ten se poté oddělil od Země, čímž byl učiněn důležitý krok ke stvoření kosmu. 73 Z Uranový krve se zrodili Erinyie, Giganti a Melie (jasanové víly) a z pěny, která vznikla po pádu Uranova údu do Pontu, povstala Afrodita. Nyní vládnou Titáni, v jejichž čele stojí Kronos a jeho družka Rhea, která je svým způsobem obdobou Gaii, ale v individualizovanější a polidštěné formě. 74 Kronos s Rheou rovněž plodí potomky, jelikož se jich však jejich otec obává, požírá je zaživa hned po narození. Rhea mu však po poradě s Gaiou místo nejmladšího syna Dia podstrčí kámen, který Kronos pozře. Zeus zatím sbírá na Krétě síly, aby mohl porazit Krona a osvobodit své sourozence. To se mu podaří, když Rhea podstrčí Kronovi dávidlo a ten vyvrhne všechny Diovy sourozence. Ti jsou pak označováni jako Kronidovci nebo jako Olympané. 75 Aby mohli dosáhnout konečného vítězství, musejí porazit Titány. To se jim podaří opět po Gaiině radě, když získají na svou stranu Kyklopy a Storuké. Během bitvy se vrací původní Chaos, ale poté, co jsou Titáni uvrženi do hlubin Tartaru, kde je hlídají Storucí, je svět opět obnoven a v jeho čele stojí Olympané. 76 Některým z Titánů jsou ponechána privilegia, která měli před Diovým nástupem. Jsou to ti, co nezasáhli do bojů (Okeános) nebo se postavili na stranu Olympanů (Styx nebo Prométeus, který ovšem patří k druhé generaci Titánů, jelikož jeho otcem není Uranos, ale Titán lapět). 77 V pozdější tradici, jak si ukážeme v souvislosti se vznikem poliš, budou hrát významnou roli potomci výše zmiňované Styx, jimiž jsou Kratos a Biá, které má Zeus neustále po boku. Kratos ztělesňuje schopnost vládnout a podrobit si protivníka, Biá je symbol hrubé síly a schopnosti rozpoutat násilí. 78 Zeus se však obává, aby ho nepostihnul stejný osud jako Krona a Urana a nebyl někdy v budoucnu svržen svým potomkem. Zatímco Uranos věznil své děti v těle Gaii a Kronos je pro jistotu požíral sám, rozhodne se Zeus využít schopností svojí první manželky Métis. Její jméno má význam lest", což je velmi příznačné, neboť i Kronos s Uranem byli poraženi lstí. Métis na sebe umí brát různé podoby, čehož Zeus využije, a když se na jeho žádost promění v kapku, slízne ji a ona se stane jeho součástí. To má za důsledek nejen to, že se Athéna narodí z Diovy hlavy, ale především to, že ten se tím stává všemocným. 7 '' Vítězství však ještě není konečné. Olympané ještě musí porazit jedny z tvorů, kteří vznikli z Uranový krve, což byli Giganti. Do děje ještě vstoupí Gaia, když 23

24 stvoří Tyfóna, který dokonce na čas přemůže Dia. Svět se tím ocitne na pokraji 80 chaotického stavu, který ovšem nelze ztotožňovat s prvotním Chaosem. V pozdějších verzích tohoto příběhu (tedy ne u Hésioda) se objevuje jedna, v níž je Zeus uvězněn a neschopný boje, jelikož mu Tyfón odebral šlachy. Diových šlach se 81 lstí zmocní Kadmos, jemuž je Tyfón dobrovolně dá jako struny na lyru. Každopádně po porážce Tyfóna a Gigantů již vládě Olympanů v čele s Diem, 82., v kterého Hésiodos označuje titulem anax, nestojí nic v ceste. Tímto způsobem tedy Hésiodos sjednotil rozličné kosmogonické mýty do jednoho celku, v němž se ovšem výrazně odráží osobnost autorova. Toto ovšem není jediná kosmogonická teorie, některé další se objevují i v orfických naukách. Podle nejrozšířenější z nich byla na počátku všeho voda, z níž se usadilo bahno, což je velice zajímavé při srovnání s Tháletovou filosofií. Z bahna vznikl drak, jehož jméno bylo Héraklés i Čas. Tento drak pak zplodil vejce, z nějž vzniklo Nebe (Uranos) a Země. Kosmogonický mýtus, jehož základem je oddělení Nebe a Země, je v mytologiích rozšířen po celém světě, a jak uvidíme, velmi působil i na ranou řeckou filosofii. Obecnější představa o tom, že se svět zrodil, a tedy že vzniklo něco, co předtím nebylo, pak v podstatě přetrvává až do Aristotela (i když určitý 83 předěl, jak si ukážeme dále, znamená již dílo Parmenidovo). Vraťme se ale zpět k vládě olympských bohů. Tito bohové jsou antropomorfní, z čehož vyplývá nejen to, že se podobají člověku (resp. člověk bohům), ale i to, že nejsou zcela dokonalí. Bohové jsou sice narozdíl od lidí nesmrtelní a všemocní, ale stejně jako lidé mají své potřeby a touhy, díky nimž se často dostávají do vzájemného střetu. Označení olympští bohové, které se běžně používá, není zcela přesné, neboť na Olympu sídlila jen část bohů (např. Zeus, Héra, Apollón, Artemis, Athéna, Afrodita), zatímco jiní byli považováni za bohy mořské (Poseidon) nebo podsvětní (Hádes, Persefona). Tato skupina bohů byla sdružena dohromady již dávno před Hésiodem, pravděpodobně již v době mykénské. Později vznikají nové kulty a s nimi noví bohové (Dionýsos) a vedle toho samozřejmě celá řada lokálních bohů. 84 Hésiodos se však zabývá i osudem lidského pokolení, který popsal v závěrečné části své básně Práce a dny. Zde Hésiodos ukazuje vývoj jako střídání různých věků od zlatého přes stříbrný a bronzový k věku héroů, na nějž navazuje současný věk železný. Hésiodos zde sjednocuje dvě samostatné tradice. Na jedné straně tradici genealogickou, v níž líčí postupný úpadek lidstva, a na druhé straně tradici 24

25 strukturní, kde je podstatné božské rozdělení světa. 85 Jednotlivé věky mají nejen odlišnou kvalitu života, ale jsou vzájemně téměř neporovnatelné. Dokonce i čas ubíhá v různých obdobích nejen s různou intenzitou, ale i různým tempem. Celkově je pak čas, jak je pro mýtus typické, chápán nikoliv lineárně, ale cyklicky. To je ostatně důvod, proč Hésiodos lituje, že nezemřel dříve nebo se nenarodil později. Hésiodos chápe jednotlivá pokolení jako tři protikladné dvojice symbolizující spravedlnost (Diké) a zpupnost (Hybris). Stříbrný věk je srovnatelný se zlatým, jenom zde převažuje Hybris, a obdobně je tomu při srovnání bronzového věku s věkem héroů, kde je hlavním motivem válka, ale v druhém případě vedená s ideou spravedlnosti. U prvních třech pokolení se dá nalézt paralela s hierarchií Zeus (zlato), Titáni (stříbro), Giganti (bronz), 86 přičemž héroové by odpovídali Storukým. Železný věk, který je obrazem bídy člověka, který žije v zajetí nemocí, stáří a smrti, lze rozdělit na dvě části (a utvořit tak třetí dvojici). Hlavním pojmem tohoto období je Eris (Svár), který ve své špatné podobě vede k násilí, ale ve své dobré podobě přivádí k práci. Někteří autoři hledají souvislost mezi těmito třemi dvojicemi a fázemi lidského života, kde mládí odpovídá zlato (bez únavy a nemocí) a stříbro (dětinskost, nezralost), dospělosti bronz a héroové (nezestárnou, ale zemřou v boji) a stáří železo (únava a smrt). 87 Jiní se přidržují Dúmezilova systému funkční trojčlennosti, který má určující vliv na indoevropské náboženské myšlení. V tomto případě odpovídají jednotlivé roviny náboženství, válce a práci. Hésiodovo dílo je pak v tomto kontextu chápáno jako snaha zbavit válečnickou aktivitu její někdejší hodnoty jako samostatné funkční roviny", neboť ji považuje za původce násilí (Eris). 88 Samostatným problémem, který není možné opomenout, je vztah řeckého člověka k těmto mýtům. Tímto problémem se velice podrobně zabývá Paul Veyne, který poukazuje na celou řadu rozporů, s nimiž se musel antický vyrovnat. posluchač I přesto, že se většina příběhů odehrává kdysi dávno", v jakési bezčasovosti, je mytologický a reálný časoprostor navzájem skrytě heterogenní, jelikož bohové jsou nesmrtelní. Přesto by se Řek velice podivoval např. informaci o tom, že se Héfaistos bude znovu ženit. 89 Posluchač mýtu je totiž, podle Veyna, v podobné roli jako čtenář historických románů, který ví, že prostředí a dobové reálie jsou pravdivé, ale že jednotlivé konkrétní dialogy vložil do úst postavám až autor díla

26 Mýtus má dva základní důležité rysy, které mají velký význam pro kult obce. Prvním rysem je důraz na opakování, který v podobě tradice předává vzpomínku na minulost potomkům. Druhým rysem pak je důležitost počátků, jelikož počátek znamená podrobení světa určitému řádu, kdy z chaosu vzniká kosmos. Tento rys se výrazně projevuje v etymologiích místních jmen a v genealogiích." Pro obec je důležitý především mýtus o založení, který vytváří jakousi identifikační značku, která může rovněž sloužit k opsání síly (např. mytické zdůvodnění hegemonie) a konečně přináší jednotlivci něco, co je navíc nad jeho individualitou a co ho dělá občanem obce. To nás vrací zpět ke společenskému vývoji, který byl vzhledem k neexistenci jakékoliv centrální moci v celé oblasti nerovnoměrný a ubíral se různým směrem. V malých královstvích, jakým byla např. Ithaka v čele s basileem, shromážděním, výbojnou šlechtou a mlčenlivým démem, přetrvávaly dlouho určité rysy mykénské společnosti. Obecně však lze říct, že zánik anaxe vytvořil prostor pro soupeření mezi vojenskou aristokracií a venkovskými pospolitostmi. 92 Tyto dvě protichůdné společenské síly, které přetrvaly díky svému podílu na fyzické nebo materiální moci, se velmi často střetávaly, což vyvolávalo nepokoje v celé společnosti. V tomto období nepokojů se přirozeně začíná projevovat touha po smíru a rovnováze. Z této potřeby se rodí první morální a politické spekulace, které se postupně přetvářejí v jakousi první lidskou moudrost". 26

27 2. Archaické Řecko 2.1. Archaické Řecko a vznik poliš Jak bylo řečeno v závěru minulé kapitoly, první lidská moudrost (sofia) se rodí na půdě morálních a politických úvah, které vznikly jako reakce na nepokoje ve společnosti. Tato sofia se objevuje na počátku 7. století a je spojena s řadou poněkud záhadných postav, označovaných jako první mudrci (jejich počet i složení se však v různých tradicích mění ). 93 Předmětem této moudrosti není svět fysis, ale je jím svět lidí. Otázky se soustředí na to, z jakých prvků se tento svět skládá, které síly jej rozdělují a jak tyto síly sladit a sjednotit, aby se z jejich sporu zrodil nový lidský řád obce. Tato proměna je výsledkem dlouhé a složité historie, v níž působila celá řada různorodých faktorů. Společnost se odvrací od pojetí mykénského vladaře a volí jinou cestu. Otázky moci, jejích forem a složek se začaly klást novým způsobem a v nových termínech Zhroucení absolutní moci Královská moc pozbyla svých privilegií, v některých místech mizí úplně, a pokud někde přetrvává, je značně oslabena a ustupuje aristokracii. Král, který se proměnil z anaxe v basilea, změnil nejen své jméno, ale i poslání. Ani v Řecku, ani vlónii, kde se usídlila nová vlna uprchlíků před invazí dórských kmenů, nenacházíme jedinou stopu království mykénského typu.'' 5 Jediné místo, kde v Řecku nebyla násilně přerušena kontinuita s mykénskou epochou, jsou Athény. 96 Aristoteles na základě starších tradic popisuje postupné zhroucení absolutní moci. Vedle krále se objevuje polemarchos, což je armádní velitel, který přebírá vladařovu vojenskou funkci. To by však nebylo až tak výjimečné, neboť, jak jsme viděli na příkladu Mykén, samo oddělení vojenského velitele od královského titulu nebylo neobvyklé. Pro následující vývoj bylo mnohem významnější zřízení archonátu, které Aristoteles klade do období vlády Kodridovců, 97 Archonti bývali zpočátku voleni na deset let, později se volba konala každoročně. Přes některé vnější rysy náboženského obřadu ukazuje volba nové pojetí moci, které vychází z lidského rozhodnutí a které předpokládá diskusi a konfrontaci názorů. 27

28 Samotný pojem arché (tj. výkonné moci) se odděluje od pojmu basileus a v následující době se již vztahuje pouze na oblast politickou. Takto užším způsobem vymezená moc nabývá podobu svěřeného úřadu. To má na druhou stranu za následek, že pojem basileus se nyní vztahuje pouze na oblast náboženskou. Basileus se proměňuje z polobožské postavy, která ovládala všechny oblasti života, 98 do funkce, jejímž úkolem je pouze vykonávat kněžské povinnosti. Obraz všemocného krále, soustřeďujícího veškerou moc ve svých rukách, je vystřídán myšlenkou rozložení společenských funkcí, jejichž vzájemné sladění představuje obtížný problém. J. P. Vernant si všímá legend zabývajících se královskou mocí, které ukazují originalitu řeckého myšlení. Srovnává skythské královské legendy, které ukazují vladaře jako postavu nadanou absolutní mocí, která stojí nad všemi společenskými třídami. Tři společenské kategorie (kněží, bojovníci a zemědělci) jsou v legendách symbolizovány třemi předměty (obětní číše, válečná sekyra a pluh) a pouze vladař a nikdo jiný smí mít tyto tři předměty pohromadě. Z čehož vyplývá, že veškeré činnosti, které ve společnosti často stojí proti sobě, sjednocuje osoba vladaře." Athénské královské legendy řeší stejný problém jiným způsobem. Legenda popisuje rozdělení moci po smrti Pandióna, kdy Erechtheus získá funkci basilea a Bútes dostává kněžskou funkci. Po smrti Erechtea, který zahyne v boji, zůstanou tři synové, Kekropides, Metion a Pandor, dynastický spor se pak táhne po dlouhé generace mezi příslušníky rodu Kekropidovců a Metionidovců, přičemž ovšem není přerušeno pravidelné navazování nových příbuzenských svazků mezi příslušníky obou rodů. 100 Skórem mezi oběma rody je vyjádřeno napětí mezi různými složkami funkce basilea. Podle Vernantu pak dynastická krize ukazuje čtyři základní principy, které si vzájemně konkuruji: princip náboženský (Bútes), princip vojenské síly (Erechtus a včtev Kekropidovcü), princip spojení s přírodou (Pandoros) a princip magické mocí (bohyně Métis). Vernant jde ještě dál, když ukazuje nápadnou podobnost mezi těmito čtyřmi principy a čtyřmi iónskými kmeny (týly), které podle Vernanta mohly mít a jimž také Řekové výslovně přiznávali funkční význam. V těchto čtyřech kmenech, které se jmenují Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis, vidí někteří autoři (např. H. Jeanmarie) řemeslníky, zemědělce, královské náboženské úředníky a bojovníky