Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta informatiky a statistiky. Diplomová práce Bc. Antonín Krist

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta informatiky a statistiky Diplomová práce 2010 Bc. Antonín Krist

2 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta informatiky a statistiky Pokročilé metody postprodukce a distribuce videa s využitím IT Vypracoval: Bc. Antonín Krist Vedoucí práce: doc. Ing. Stanislav Horný, CSc. Rok vypracování:

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně. Veškeré použité podklady, ze kterých jsem čerpal informace, jsou uvedeny v seznamu použité literatury a citovány v textu podle normy ČSN ISO 690. V Praze dne Podpis:

4 Poděkování Děkuji vedoucímu mé diplomové práce doc. Ing. Stanislavu Hornému, CSc. za cenné rady, připomínky a celkový přístup při vedení práce, a rodičům za podporu během vysokoškolského studia

5 Abstrakt Diplomová práce se zabývá pokročilými digitálními způsoby zpracování a distribuce videa skrze vysílání a internetový protokol. Popisuje a srovnává distribuční metody, využívající informační technologie a diskutuje současné problémy. Popisuje princip digitalizace a možné způsoby úspory přenosového pásma určeného pro distribuci. Zabývá se možnou praktickou implementací distribučních a zobrazovacích metod trojrozměrného videa do připravovaných standardů a analyzuje možnosti jejich budoucího rozvoje. Diskutuje celkovou problematiku standardizace přenosu a kódování videa. Na závěr, na základě srovnání metod a praktických zkušeností autora, doporučuje implementaci určitých postupů do standardu a směr, kterým by se technologická řešení měla ubírat

6 Abstract This thesis deals with advanced methods of digital video postproduction and distribution using broadcasting technologies and internet protocol. Describes and compares the distribution methods, using information technology and discusses the current problems. Describes digitization methods and methods that can save bandwidth for distribution. Deals with the possible practical implementation of distribution od three dimensional video to upcoming standards and analyzes the possibilities of their future development. Discusses the overall problems of transmission standardization and advanced video coding. In a conclusion, based on a comparison of methods and practical experience of the author, thesis recommends certain procedures to implement to the standard and specifies the direction of the technological solutions

7 Obsah 1. ÚVOD Struktura práce a její přínos Východiska a základní pojmy High definition television K a 4K standardy Princip podvzorkování barev pro úsporu místa Princip digitalizace PŘECHOD K DIGITÁLNÍM ZPŮSOBŮM DISTRIBUCE Kinodistribuce Home video Digitalizace TV vysílání Internetová distribuce Financování projektů Program MEDIA Program Eurimages DISTRIBUCE S VYUŽITÍM IP Architektura IPTV Protokoly Výhody

8 3.2 Video on Demand Srovnání s tradičním broadcastingem Praktické problémy VoD Architektura VoD Doporučení pro VoD Nelineární služby Middleware u IPTV a VoD STANDARDIZACE VYSÍLÁNÍ Standardizace pro nosiče Kódovací standardy Motion picture experts group standardy Standard MPEG Standard MPEG Rozšíření MPEG-4 AVC Srovnání standardů a doporučení ZOBRAZOVACÍ METODY Anaglyph Stereoskopické zobrazování Pasivní stereoskopie Aktivní stereoskopie Vertikální a horizontální polarizace Kritéria 3D prostoru Praktické problémy a limitace Limitace paralaxou

9 6. STANDARDIZACE DISTRIBUCE 3D Metoda side by side Metoda top over bottom Metoda checkerboard Metoda frame sequence Modifikace s využitím standardu MVC Srovnání metod a doporučení ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK SEZNAM ZKRATEK

10 1. Úvod Současná situace na digitálním multimediálním trhu značně vystihuje do jisté míry nekontrolovaný rozvoj nových technologií. Z pohledu běžného uživatele, nebo spíše spotřebitele, tato situace možná není příliš patrná, ale z pohledu producentů mediálního obsahu, začíná být až neúnosná. Společně s digitalizací se totiž objevil nespočet možných způsobů zpracování obsahu a jeho distribuce. Jisté mantinely sice stále vytyčují standardy například pro šíření televizního nebo rozhlasového vysílání, ale ty nestíhají pružně reagovat na aktuální technologický vývoj. V tomto prostředí se tak výrobci technologií snaží jit dopředu vlastní cestou a vyvíjí vlastní specifikace a standardy, bez ohledu na své konkurenty. Do jisté míry se jedná o zdravý konkurenční boj, který ve svém důsledku často přináší špičkovou kvalitu pro zákazníka diváka. Rozpolcenost jednotlivých technologií mu pak ale často nedovoluje je využít všechny. Obecně lze říci, že dříve vznikaly standardy daleko lépe a výrobci se jim museli chtě nechtě přizpůsobovat. Dnes je bohužel trend v profesionální postprodukci a distribuci videa naprosto obrácený a ve většině případů se standardy distribučního řetězce přizpůsobují trhu nebo zcela nesmyslně vzniká standardů více. Klasickým příkladem byl vývoj dvou standardů pro distribuci videa ve vysokém rozlišení na nosičích určených pro domácnost, kde neschopnost navrhnout a vyvinout standard jeden, znamenala ve výsledku vyšší náklady pro jednotlivé články distribučního řetězce v oblasti multimédií a nakonec i pro zákazníka, který byl nucen si pořizovat obě technologická řešení. V současné době, kdy stále roste šířka přenosových pásem, jak na internetu, tak na jiných distribučních cestách, vzniká nespočet nových technologií, které budou mít podobnou tendenci. V digitálně době se vše vyvíjí několikanásobně rychleji a často i s nižšími náklady, problémem tak již není multimediální obsah vyrobit, ale spíše vhodným a levným způsobem dopravit do cíle pokud možno v co největší kvalitě

11 1.1 Struktura práce, její cíle a přínos V této práci bych chtěl využít svých praktických zkušeností s touto oblastí, které sbírám již 10 let. V době kompozice této diplomové práce jsem se aktivně účastnil příprav na první digitální vysílání v České republice umožňující přenos 3D videa, které bylo nakonec úspěšně spuštěno v červnu letošního roku v rámci kabelové a satelitní sítě společnosti UPC ČR a.s. 1 Během příprav jsem měl možnost se seznámit s mnoha odborníky a nespočtem metod, které lze v této oblasti uplatnit. Distribuce 3D videa (trojrozměrného) pomocí současných distribučních cest se ukazuje jako klíčová, jelikož zatím nebyl navrhnut žádný standard přenosu tohoto druhu videa. Standardizace přenosu bude v nejideálnějším případě přijata začátkem roku 2011, což bude pro mnohé postprodukční a distribuční společnosti pozdě. Chtěl bych proto na základě vlastního výzkumu navrhnout co možná nejlepší a nejefektivnější způsob, který by se v budoucnu co nejvíce přiblížil připravovanému standardu a pomohl tak k co možná nejrychlejšímu rozšíření této technologie mezi diváky. V úvodní části diplomové práce bych se chtěl věnovat současným východiskům a principům, které jsou klíčové pro možný budoucí rozvoj. Jsou také stěžejní pro pochopení aktuální situace a dalších kapitol. Jedná se především o technologie přenosu videa ve vysokém rozlišení, možnosti úspory frekvenčního pásma nutného pro přenos velkého objemu dat a principu digitalizace. Druhá kapitola je věnována přechodu od analogového k digitálnímu způsobu distribuce videa. Digitalizace postupně proběhla ve všech distribučních cestách, ať už se jedná o kinodistribuci nebo o distribuci do domácího prostředí, přes digitální média, vysílání nebo přes internet. V této části srovnávám standardy, které dosud byly přijaty a diskutuji možnosti jejich budoucího rozvoje i možnosti využití právě pro distribuci trojrozměrného videa. Okrajově se zde také věnuji možnostem

12 financování projektů, které se zabývají digitalizací a umožňují tak českým společnostem se aktivně účastnit na rozvoji digitalizace. V následující kapitole pak již prakticky využívám možnosti distribuce s využitím internetového protokolu IP, jakožto nejlevnější možnosti distribuce. Tento způsob přenosu bude klíčový v příštích desetiletích, jelikož stále poroste šířka přenosového pásma a příjem přes internet bude časem dostupný téměř pro všechny. Zabývám se zde i limitacemi, které s sebou tato technologie nese, a navrhuji doporučení, která by měla pomoci co nejefektivnějšímu využití. Čtvrtá kapitola je věnována standardizaci vysílání a standardizaci nosičů s trojrozměrným obsahem a také nutnosti co nejrychlejší standardizace. Srovnávám zde aktuální standardy pro kódování přenosu a navrhuji možnosti jejich využití do budoucna a na základě analýzy také jejich úpravy pro možnost distribuce 3D videa. Další kapitola pak navazuje analýzou možných zobrazovacích metod 3D videa a diskutuji v ní problémy a limitace, které při testovacím vysílání byly pozorovány. Obsahuje také návrhy, jak se daných problému vyvarovat a jak je případně obejít. Tyto kapitoly již obsahují praktickou stránku věci. Poslední kapitola se pak věnuje standardizaci 3D vysílání jako takového s využitím praktických zkušeností a pozorování. Jsou zde analyzovány jednotlivé metody vysílání videa ve 3D, které budou připadat v úvahu při standardizaci. Závěr je věnován srovnání těchto metod a doporučení, které z nich by měly být standardizovány v nejbližší době. Cílem této práce je tedy vypracování návrhů a doporučení pro budoucí standardizaci postprodukce a distribuce 3D videa, která je stěžejní pro budoucí vývoj této technologie. Přínos by tyto návrhy měly mít především pro postprodukční společnosti, které o nasazení této technologie teprve uvažují

13 1.2 Východiska a základní pojmy K dostatečnému pochopení následujících kapitol je nejprve nutné se seznámit s určitými pojmy a standardy, které jsou v současné době v distribuci používány. Jedná se především o současné standardy a principy, které v dalších částech práce slouží jako východiska k prosazování nových pokročilých metod, které teprve do nových standardů budou zahrnuty High definition television High-definition television, dále HDTV, označuje standard vysílání televizního signálu s výrazně vyšším rozlišením, než jaké umožňují tradiční standardy. HDTV se vysílá oproti tradičním formátům zásadně digitálně, a je tak použita jako jeden z formátů digitální televize DVB. V současné době je HDTV definována pro rozlišení minimálně 1080 řádků, případně i 720 řádků. Pro označení formátů obrazu HDTV se používají tři údaje - počet řádků, způsob prokládání snímků a počet snímků za sekundu, který obvykle čítá 24, 25, 30, 50 nebo 60 snímků za sekundu. Pro kompresi obrazu HDTV se nejčastěji používá standard MPEG-2 (viz. standardy MPEG). Do budoucna se počítá s přechodem na varianty standardu MPEG-4, který umožňuje výrazné snížení nároků na přenos dat a násobně vyšší kvalitu obrazu. Některé evropské země již standard MPEG-4 2 používají. Největším problém při zavádění standardu MPEG-4 je fakt, že zákazníci potřebují přijímací zařízení, které tento standard podporuje, což ve většině případů znamená nákup nového zařízení. Proto některé státy střední Evropy nechtějí provádět digitalizaci nadvakrát, ale rovnou zavést HDTV ve standardu MPEG-4. Porovnání velikosti rozlišení u jednotlivých standardů je znázorněno na následujícím obrázku. Z něj je také patrné, že HDTV nabízí téměř 4x jemnější rozlišení oproti současným standardním rozlišením. 2 Motion Picture Exprerts Group verze 4, standard ISO/IEC :

14 Obr. 1 Obrazové rozlišení jednotlivých formátů K a 4K standardy Jedná se o standardy využívané hlavně v kinodistribuci. Rozlišení dle standardu 2K je pouze o něco vyšší než u HDTV, přesněji obrazových bodů. V případě standardu 4K se jedná o dvojnásobné rozlišení oproti 2K, tedy obrazových bodů. Pro kompresi dat se užívá standard JPEG (part 3) ISO/IEC Technickou specifikaci systémů 2K a 4K pro digitální kinodistribuci vydala Digital Cinema Iniciatives již v roce Obecně se jedná o standardy s vysokým rozlišením, které ale nejsou primárně určeny pro distribuci současnými distribučními platformami, s výjimkou satelitní, ale především pro digitální kinematografii a digitální kino, včetně domácího. Nepočítá se ale s jejich nasazením pro klasické distribuční cesty, jako je vysílání. 3 Joint Photographic Experts Group

15 1.2.3 Princip podvzorkování barev pro úsporu místa Jedná se o metodu teoreticky ztrátové komprese obrazu, která využívá vlastností lidského oka. Princip vychází z toho, že v oku máme tyčinky a čípky. Tyčinky jsou velmi početné a velmi citlivé buňky, které rozlišují pouze jas. Čípky jsou buňky, schopné rozeznávat pouze barevné odstíny. Existují tři typy čípků, ty které rozliší zelenou, modrou a červenou barvu. Výsledný vjem je získán kombinací jejich signálů. Přičemž nejcitlivější je oko na zelenou, dále na modrou, a nejméně na červenou. Díky vysokému počtu tyčinek oko mnohem citlivěji reaguje na rozdíly jasu než barevnosti. Pokud se použije systém popisu barev odlišující barevné a jasové signály, můžeme redukovat podrobnosti v barevném signálu podstatně více, než u jasu, aniž by došlo k viditelné změně obrazu. V praxi na počítači se při ztrátové kompresi často ukládá barevná vrstva v menším rozlišení, například když hodnota dvou pixelů vedle sebe je popsána jediným číslem - jejich průměrnou hodnotou. Nebo dokonce, kdy jedním číslem popíšeme čtyři pixely vedle sebe. Poměr podvzorkovaných pixelů se udává poměry např.: 4:2:0 nebo 4:2:2. Metoda podvzorkování se provádí více méně ve všech standardních formátech a zaleží jen na standardu, jaký způsob podvzorkování podporuje. Příklad: Mějme kousek obrazu o rozlišení 2 x 2 body, pokud jej popíšeme bez podvzorkování, popisujeme čtyři body pomocí tří složek, takže výsledná velikost uložených informací bude 12 (4:4:4). Při podvzorkování ale sloučíme body na barevných složkách, takže popisujeme jen 6 bodů (4:1:1), tedy při stejném množství popsatelných barev potřebujeme pouze polovinu informace. Rozdíl v obrázku je navíc v naprosté většině případů mimo rozlišovací schopnosti lidského oka

16 Obr. 2 Ukázka podvzorkování barev Zdroj : Princip digitalizace Jelikož nemůžemee při digitální postprodukci předpokládat vstupní záznam vždy v digitální podobě, je nutné se seznámit s principy digitalizace. Ty jsou v zásadě stejné jako při převodu z analogových kazet (např. S-VHS, 8mm apod.), tak jako při skenování klasického filmu. Na analogových nosičích (klasická fotografie, zvuk na gramofonových deskách) jsou informace reprezentovány určitou spojitou funkcí. Tato teoreticky nekonečně detailní funkce musí být převedena na funkci diskrétní, která bude uložena v jazyce počítačů v binární podobě. Tento proces převodu se nazývá digitalizace a skládá se ze dvou základních částí. Jednou z nich je vzorkování, které spočívá v odebírání jediné zástupné hodnoty ze spojité funkce v krocích (posun po ose X) o konstantní velikosti. Například u zvuku standardně krát za vteřinu tedy vzorkovací frekvenci činí 44,1MHz. Odebrané hodnoty je obrovské množství a proto je nutné je rozdělit do určitých kvantizačních stupňů (přiřazení hodnot z osy Y). Například dvěma vzorkům s hodnotami 4,53 a 4,46 jsou přiřazeny při stejné kvantizační úrovni hodnoty 4,5. Čím širší jsou intervaly, tím dochází k většímu kvantizačnímu zkreslení a signál tak nese méněě informací a je méně kvalitní. Pro digitalizaci videosignálu je počet kvantizačních stupňů standardně

17 256 a u audiosignálu Na ilustračním obrázku je znázorněna digitalizace se vzorkovací frekvencí 4Hz a kvantizačním stupněm 11. Obr. 3 Princip digitalizace Zdroj :

18 2. Přechod k digitálním způsobům distribuce Přechod k digitálním způsobům distribuce médií je proces, který probíhá nepřetržitě poslední dvě desetiletí. Základní důvod přechodu z analogového šíření na digitální je především kvalitativní a ekonomický. Kvalitativní důvod je zjevný, jelikož jednou uložená digitální informace se neopotřebovává a při správném přenosu je vyslaná informace totožná s přijatou. Navíc digitální způsoby přenosu obsahují i samoopravné mechanizmy, které umožní případné chyby v přenosu eliminovat. Digitální distribuce také znamená snížení nákladů, jelikož nabízí možnost využít stávající digitální telekomunikační cesty jako je internet a celý proces distribuce je možné touto cestou také zrychlit. V následujících kapitolách se pokusím srovnat a popsat výhody digitální distribuce videa v různých odvětvích, analyzovat možný budoucí rozvoj a případně navrhnout vylepšení. 2.1 Kinodistribuce Technologický rozvoj přinesl na konci 20. století první projektory, jejichž zobrazovací parametry se začaly pomalu přibližovat projekci klasických filmových promítacích zařízení, které byly používány v téměř nezměněné podobě od počátků kinematografie. Přechod k digitální projekci se tak stal nevyhnutelný, ale vedle jednoznačných pozitiv jako je snížení nákladů na distribuci filmů, větší flexibilita programování a managementu kin, vyšší kvalita pro zákazníka, s sebou tato změna přinesla i řadu technických problémů. Producenti obsahu pro kina požadovali zajištění proti pirátskému zneužití digitálních kopií, bylo nutné zavést standardy pro zajištění neměnné kvality digitální projekce v kinech a podobně. Podmínky digitální

19 projekce v kinech stanovuje iniciativa Digital Cinema Iniciatives (DCI), v níž jsou sdružena největší hollywoodská studia Fox, Paramount, Disney, Sony Pictures Entertainment, Warner Bros a Universal. Tato studia deklarovala již v roce 2004 požadavky na celý digitální řetězec od výroby, přes distribuci až po projekce digitálních kopií v kinech, které se postupně začaly zavádět jako celosvětový standard digitálního kina, tzv. D-cinema. Konkrétní technické specifikace systému D-Cinema vydává DCI v dokumentu s názvem Digital Cinema System Specification (aktuální verze specifikace je 1.2). Obsah je ze zdrojového digitálního masteru Digital Source Master, který není komprimován, převeden do takzvaného masteru pro distribuci DCDM Digital Cinema Distribution Master. DCDM základní balík určený pro výměnu mezi studiem, resp. distributorem, a kinem. Jedná se o komplexní a ucelený soubor všech dat nutných k projekci filmu a jeho propagaci. Balík DCDM obsahuje tři základní složky obrazovou, zvukovou a titulkovou. Všechny materiály předávané v balíku DCDM jsou rozděleny do tří výše zmíněných složek (tzn. film není distribuován jako celek, ale obrazová, zvuková a titulková složka samostatně) a spojení a následná synchronizace probíhá teprve až u příjemce, tj. v kině. Z tohoto distribučního masteru je pak možné vytvořit kódovanou digitální kopii DCP Digital Cinema Package, která obsahuje všechny soubory potřebné pro promítání v sálech a je distribuována do kin na pevných discích. K zakódovanému DCP je nutné vytvořit kódovací klíč KDM Key Delivery Message, který umožňuje přehrání filmu v jednotlivých kinech. Pro projekci filmů ve standardu D-cinema musí být kina vybavena digitálním projektorem s minimálním rozlišením 2K a serverem, na němž jsou uložena data určená k promítání. Standardním formátem komprese obrazu pro D-cinema byl stanoven JPEG 2000 a minimální rozlišení promítaného obrazu je 2K. Každý frame (neboli políčko filmu) je samostatně kódován ztrátovou nebo bezeztrátovou kompresí JPEG 2000 Motion Digital Cinema Standard. Dekodér musí být schopen dekomprese 2K i 4K materiálu, i kdyby projektor byl schopen zobrazit pouze 2K materiál. Převzorkování dat přicházejících do projektoru z dekodéru na vyšší nebo nižší rozlišení je pak ponechán na projektoru. V oblasti zvuku definuje DCI možnost až 7.1 zvukové stopy s použitím již standardních formátů Dolby Digital a DTTS a musí vyhovovat

20 standardu PCM WAV, přičemž vzorkovací frekvence každého kanálu musí být 48 nebo 96 khz při 24 bitech na vzorek a maximální počet zvukových kanálů je šestnáct. Titulky mohou být v DCDM obsaženy v jedné nebo více z následujících forem - vypálené přímo do obrazu, připravené ve formě PNG souborů (co jeden titulek to jeden PNG obraz) nebo v dokumentu, který obsahuje text a specifikace pro jeho vykreslení. Třetí metoda uložení titulků je nejméně náročná na diskový prostor ale v případě použití této metody musí výrobce titulků přibalit i font, v němž se mají titulky vykreslovat, a který musí dle standardu obsahovat alespoň znakovou sadu Unicode ISO Latin-1. Jedním z největších přínosů digitální technologie je pak možnost 3D projekcí a to i v klasických kinosálech. Vzhledem k prozatím extrémně vysoké pořizovací ceně komponent vyhovujících náročným specifikacím tohoto systému lze o zavádění do praxe uvažovat jen v rámci velkých multiplexů, u nichž diváci stále více kladou důraz na kvalitu předkládaného produktu. Jde tak doposud spíše o teoretickou koncepci, která se jen velmi pomalu zavádí do praxe. První české kino vyhovující standardu D-Cinema bylo zprovozněno na konci roku 2008 v Plzni. 2.2 Home video V závěru osmdesátých let se v oblasti home-videa na celém světě prosadil formát VHS video, analogový záznam s využitím magnetické pásky, kterou chránila kazeta. Byl používán především jako rekordér pro záznam televizního vysílání formátu PAL a NTSC a představoval optimální zdroj signálu pro klasický CRT televizor s formátem obrazovky 4:3. Kvalita reprodukovaného obrazu včetně průmyslově duplikovaných nosičů nedosahovala v řadě případů úrovně TV vysílání. V roce 1997 se objevil optický disk s digitálním záznamem DVD video o kapacitě 4.7 GB, který využíval kodek MPEG-2. Jednalo se o první digitální nosič videa pro domácí použití. DVD video nabídlo příznivcům domácího kina výrazně lepší obraz než VHS video nebo konvenční televizní vysílání v signálu v normě PAL nebo NTSC. Navíc byl doplněný prostorovým zvukem 5.1, kdy všech šest kanálů má samostatné uložení

21 vlastní zvukové stopy. V České republice potřeboval formát DVD video k prosazení a ovládnutí trhu pět let a v roce 2007 se zastavil prodej nosičů VHS video. Vybavenost českých domácností DVD přehrávači, rekordéry nebo systémy domácího kina přesáhla v roce 2009 již 76%, zatímco v roce 2002 to bylo pouze 10% domácností. Od roku 2006 přišla na trh nová generace plazmových a LCD televizorů, která umožňuje využití nových formátů TV vysílání. Předností nové generace televizorů nedokáže v současné době disk DVD video využít, jelikož nepodporuje uložení obsahu ve vysokém rozlišení. Proto se v oblasti domácího kina dostává na trh nový nosič s optickým záznamem Blu-ray, který díky pětinásobné kapacitě pro uložení dat oproti DVD video již dnes znamená celosvětově respektovaný formát pro distribuci audiovizuálních děl v HD rozlišení obrazu. Z hlediska kvality obrazu se blíží rozlišení 2K, které se používá v D-cinema jako součást požadavků podle specifikací DCI. Standartu Blu-ray, jeho analýze a rozvoji je věnována samostatná kapitola. 2.3 Digitalizace TV vysílání Analogové televizní vysílání používalo několik standardů kódování obrazu. Nejstarším byl systém NTSC 4, ve kterém se vysílalo v USA a Japonsku, francouzský systém SECAM 5 byl používán ve většině socialistických zemí, postupně však převládlo vysílání v systému PAL 6, což je vysílání o rozlišení 720 na 576 obrazových bodů v poměru stran 4 ku 3, a tedy PAL pixely nejsou čtverce, ale obdélníky. Každá vteřina obsahuje 25 snímků, které jsou při vysílání prokládány. To znamená, že dochází vždy na přeskáčku k vykreslování sudých a lichých řádků. Pokud jsou liché a sudé snímky zaznamenány v jiný čas, vzniká optický dojem až 4 National Television Systems Committee 5 Séquentiel couleur à mémoire 6 Phase alternating line

22 padesáti snímků za vteřinu a obraz pak působí více plynule. Standard NTSC je používán v Severní a Střední Americe, Japonsku a některých dalších zemích, ale jeho význam s digitalizací a stále klesá. Je definován rozlišením 720 na 480, přičemž poměr stran je také 4 ku 3 a každý vteřina obsahuje 30 snímků, respektive 60 půlsnímků, jelikož se jedná také o prokládaný formát. V devadesátých letech byly stanoveny standardy pro digitální vysílání, označované DVB neboli Digital Video Broadcasting, které definují digitální televizní vysílání v nejrůznějších přenosových systémech. Existují 3 základní standardní přenosové systémy: DVB C jako standard digitálního televizního vysílání v sítích kabelových televizí. Systém je kódován pomocí MPEG-2, přičemž HD nebo Full HD programy jsou vysílány v kódování MPEG-4. Dále DVB-S což je standard digitálního televizního vysílání přes satelit. Je používán v celé Evropě a ve větší části zbytku světa. Jeho druhá verze podporuje kódování i v MPEG-4. Největší změnu však přineslo zavedení pozemního digitálního vysílání DVB-T, které nahradilo analogové vysílání a vyžádalo si změnu vybavení pro příjem TV signálu. Optimální obrazovkou pro sledování digitálního TV vysílání se místo klasické CRT obrazovky staly širokoúhlé LCD a plazmové televizory schopné využít všech předností digitálního vysílání, včetně vysílání ve Full HD. Na rozdíl od analogového vysílání jsou v digitálním vysílání programy v reálném čase převáděny do datového toku a společně komprimovány, standardem je použití kódováním MPEG-2, ale postupně se prosazuje MPEG-4, které se díky vysoké úrovni kompresi při vysokém zachování kvality jeví jako vhodnější pro HDTV, které má vysoký datový tok a umožňuje tak daleko lepší využití frekvenčního spektra. Prakticky to znamená, že na jednom kanále místo jedné analogové televizní stanice vysílá takzvaný multiplex, který může obsahovat hned několik televizních stanic, rozhlasových stanic a případně i doplňkových služeb, jako je elektronický programový průvodce apod. V České republice v současné době vysílají v HD terestriálně s využitím DVB-T hlavní televizní programy ČT, Nova, Prima a Barrandov TV. V kabelovém vysílání jsou k divákům v HD k dispozici další desítka kanálů a jejich počet každým čtvrtletím roste. S postupným obohacením programové nabídky o některé pořady a filmy vysílané v HD se zvyšují nároky diváků na výslednou obrazovou kvalitu vysílání jako takového. To přirozeně vede producenty televizních stanic k přehodnocení výrobní strategie a výroba nebo nákup pořadů ve

23 vysokém rozlišení se z pozice technologické zajímavosti přesouvá do pozice akceptovaného výrobního standardu. V současné době se v českých kabelových sítích začíná testovat vysílání HD 3D, které využívá zobrazovací metoda anaglyph a skrze metodu side by side, které jsou analyzovány ve zvláštní kapitole. 2.4 Internetová distribuce Speciální formou distribuce programů se stávají služby poskytované IT operátory, a to ať už typu Video on demam (VoD) příjem konkrétního pořadu na přání, nebo streamování televizního vysílání prostřednictvím multi-castingu v rámci internetového připojeni IPTV. S rozvojem technologii, nárůstem přenosové rychlosti a především díky pokročilým metodám kódování a komprimování obrazu se prudce zvýšila kvalita přenášeného obrazu i zvuku přes internet. Již dnes není neobvyklé zhlédnout pořad on-line v HD rozlišení případně i v 3D, což nyní například testuje portál youtube.com. V tomto případě se ale nejedná o klasické IPTV. S příchodem multimediálních počítačů, a speciálních terminálů lze takto streamované, nebo downloadované pořady sledovat přímo na TV přijímačích, místo na počítačovém monitoru. Do budoucna se i u VoD a IPTV počítá s přechodem na plný formát Full HD o rozlišení až 1920x1080, což by se mělo přiblížit ke kvalitě D-cinema, zmiňované výše. 2.5 Financování projektů Financování projektů, které se zabývají digitalizací, je možné kromě vlastních zdrojů provádět pomocí fondů, které se specializují na rozvoj filmové a televizní tvorby. V České republice těchto fondů mohou využít jak soukromé tak národní organizace. Mezi nejvyužívanější a to především pro rozvoj digitalizace filmové tvorby patří podpůrné programy EU MEDIA a Eurimages

24 2.5.1 Program MEDIA Program MEDIA patří k řadě podpůrných programů Evropské unie. Cílem programu je podpora evropské filmové a televizní tvorby, jejího šíření, distribuce a propagace. Realizuje se formou přímého financování a finanční podpory společností a organizací, které se zabývají jejím šířením, ať již jsou to filmoví distributoři, festivaly, filmové trhy nebo kina. Dále program MEDIA finančně podporuje vzdělávací projekty určené profesionálům v oblasti audiovize. Program MEDIA vznikl v roce 1991 pod názvem MEDIA I, v letech probíhal jako program MEDIA II. Program MEDIA Plus vešel v platnost rozhodnutím Rady Evropy v roce 2001 s účinností do konce roku Současný program MEDIA 2007 byl zahájen 1. ledna 2007 a potrvá až do konce roku 2013, takže je možné jej stále využít při plánování rozpočtů na postprodukční a produkční projekty. Rozpočet programu MEDIA 2007 na toto období činí až 755 milionů EUR. Stejně jako předchozí programy MEDIA I a MEDIA II se i nový program zaměřuje na podporu činností ve fázi přípravy audiovizuální výroby (vzdělávání a vývoj) a následující po ní tedy distribuce a propagace. Česká republika se k členským zemím programu MEDIA připojila v polovině roku 2002 podpisem Memoranda o porozumění. Od roku 2003 je v Praze otevřeno i české zastoupení programu kancelář MEDIA Desk. Úkolem MEDIA Desku je především šíření informací o programu MEDIA a poskytování konzultací zájemcům o finanční podporu z fondů programu. Finanční podpora programu MEDIA pokrývá tyto oblasti audiovize: Podpora producentů zahrnující vývoj filmových, televizních a interaktivních projektů, televizního vysílání, mezinárodních televizních koprodukcí a spolupráci s bankami a řešení bankovní garance a půjček. Distribuce, která zahrnuje, selektivní a automatickou podporu distributorů a obchodních zástupců

25 Vzdělávací a tréninkové programy společně, zahrnující vývoj scénářů, management a financování, a rozvoj nových technologií, mezinárodní spolupráci filmových škol. Propagace a přístup na evropský audiovizuální trh, burzy námětů, koprodukční fóra a propagaci mimo Evropskou unii. Nové technologie, zahrnující video-on-demand (viz. kapitola VOD) a digitální distribuce a podporu pilotních projektů. Z výše uvedených oblastí financování je pro rozvoj moderních a pokročilých metod postprodukce jak ve vysokém rozlišení tak i ve 3D nejvíce využitelná oblast nových technologií. Touto cestou lze financovat až 60 % celkového rozpočtu na projekt, který obsahuje využívání nových technologií při produkci, postprodukci, distribuci, marketingu a uchovávání audiovizuálních děl. Nevýhodou této metody financování je fakt, že většina účastníků programu musí být ze zahraničí. Dále musí být projekt určen pouze audiovizuálním profesionálům a přitom musí být otevřený a přístupný pro všechny členské země programu MEDIA. V neposlední řadě se při hodnocení projektu značně přihlíží na velikost společnosti a její zkušenosti a reference. Projekty z této oblasti jsou většinou ty nejdražší a odpovídá tomu velikost vyplacených grantů za minulé období, které skončilo v srpnu 2009, a činila téměř 5 milionů EUR. Údaje za rok 2010 v době tvorby této diplomové práce ještě nebyly k dispozici, protože uzávěrka pro toto období bude až 8. července Plánované rozdělení rozpočtu na celý program MEDIA a rozpočtové oblasti jsou uvedeny v následujících grafech

26 Obr. 4 - Plánované rozdělení rozpočtu programu MEDIA Zdroj : Obr. 5 - Rozdlění rozpočtu programu MEDIA dle odvětví Zdroj : Růst rozpočtu na jednotlivá období je dán očekávanou zvýšenou technologickou náročností projektů v letech 2010 až Legislativní rámec programu MEDIA je dán rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1718/2006/ES ze dne 15. listopadu 2006 o provádění programu podpory evropského audiovizuálního odvětví. Tento dokument je uveden v příloze této práce Program Eurimages Hlavní smysl programu Eurimages je především kulturní, ale nezanedbatelnou roli hraje i ekonomický smysl. Činnost programu je financována z příspěvků členských

27 států a většina prostředků, které má fond k dispozici, je věnována na podporu koprodukcí. Pravidla a podmínky, podle nichž se podpora uděluje, se každý rok revidují, aby odrážely vývoj produkce v členských státech a co nejlépe odpovídaly potřebám osob pracujících v odvětví produkce a postprodukce audiovizuálních děl. Eurimages obsahuje čtyři programy financování v některých ohledech navazujících na projekt MEDIA: podpora koprodukcí podpora distribuce podpora propagace podpora digitalizace Podpora distribuce je koncipována tak, aby se doplňovala s podporou poskytovanou v rámci programu MEDIA, a mohou o ni tudíž žádat distributoři z členských států, které nemohou využívat podpory fondu MEDIA. Distributoři z těchto zemí mohou žádat o podporu distribuce filmů vzniklých v kterémkoli z členských států fondu Eurimages. Žádný distributor ovšem nemůže žádat o příspěvek na distribuci díla vzniklého v jeho vlastním státě. Částka každoročně věnovaná na podporu distribuce převyšuje Podpora digitalizace nabízí podporu digitalizačním projektům na výrobu digitálních masterů odpovídajících normám DCI (Digital Cinema Initiatives) s minimálním rozlišením 2K (viz. kapitola rozlišení 2K), které budou určeny pro promítání v digitálních kinech, poskytování v rámci služeb VOD, satelitní distribuci a internetovou distribuci ve vysokém rozlišení. Příspěvek může pokrýt maximálně 80% celkových nákladů na digitalizaci a to do maximální výše Program Eurimages je však celkově více vhodný pro producenty děl, nikoliv pro podporu rozvoje nových technologií jak je tomu například u programu MEDIA. Tomu odpovídají i maximální částky na jednotlivé podpory, které jsou řádově nižší než u programu MEDIA

28 3. Distribuce s využitím IP IPTV neboli televizní vysílání přes internetový protokol je systém, kde jsou služby digitální televize šířeny prostřednictvím IP protokolu přes počítačové sítě a internet, které může být součástí dodávky širokopásmového připojení poskytovatele internetu. Použití technologií pro počítačové sítě je hlavní rozdíl IPTV od klasického terestrického plošného nebo kabelového vysílání. Pro domácí uživatele je IPTV často poskytována v souvislosti se službou Video on demand (VoD). Obchodní spojení IPTV, VoIP (Voice over IP neboli IP telefonie) a přístupu k Internetu je dnes označováno jako služba Triple Play případně se současným mobilním přístupem pak Quadruple Play. IPTV je často dodávána v uzavřené síťové infrastruktuře nebo jako firemní LAN na rozdíl od internetové televize jako je webcasting nebo streaming. 3.1 Architektura IPTV Vysílání IPTV má 2 hlavní formy architektury - volné a s poplatkem. Tento sektor vysílání je rychle rostoucí a hlavní celosvětové televizní vysílače přenášejí jejich vysílací signál přes internet. Volně dostupné IPTV kanály vyžadují ke sledování IPTV vysílání pouze internetové připojení a zařízení umožňující připojení k internetu, jako přijímací zařízení lze použít osobní počítač, HDTV připojenou k počítači nebo případně i 3G mobilní telefon. Protože IPTV využívá standardních síťových protokolů, tak s sebou nese nižší náklady jak pro operátory a nižší ceny pro uživatele. Používání set-top boxů s širokopásmovým připojením k internetu umožňuje dělení videa do domácností efektivněji než pouhý běžný koaxiální kabel. Poskytovatelé však musí často aktualizovat své sítě, aby přinesly vyšší rychlosti a aby byly v budoucnu schopné poskytovat HDTV kanály. IPTV využívá obousměrný digitální vysílací signál posílaný přes přepínanou telefonní nebo kabelovou síť

29 prostřednictvím širokopásmového připojení a set-top boxu naprogramovaného tak, že může zpracovat divákovy požadavky na přístup k mnoha dostupným médiím, což je zjevná výhoda oproti jednosměrnému digitálnímu vysílání Protokoly IPTV pokrývá obojí - živé televizní vysílání (broadcasting) stejně dobře jako uložené video, které se využívá ke službě Video on demand. Přehrání z IPTV pak vyžaduje buď osobní počítač nebo set-top box připojený k TV. Obsah vysílání je komprimovaný použitím buď MPEG-2 nebo MPEG-4 kodeků a potom posílán speciálním MPEG dopravním proudem a doručován přes IP Multicast v případě živého televizního vysílání nebo přes IP Unicast v případě Video on Demand. IP Multicast je metoda, ve které mohou být informace vysílány jen jednou a přijímány zároveň mnoha počítači najednou, jedná se o klasickou metodu srovnatelnou s DVB- T jen skrze jinou distribuční cestu. Kodek MPEG-4 a H.264 stále častěji nahrazuje starší MPEG-2 kodek, právě díky jeho vyšší efektivnosti komprese a možnosti využití užšího přenosového pásma a ve výsledku tedy i nižší ceny distribuce Výhody Založení na IPTV na protokolové platformě nabízí podstatné výhody, které zahrnují schopnost spojit televizi s dalšími IP založenými službami, jako jsou vysokorychlostní internet a VoIP. Celistvost těchto služeb muže znamenat pro poskytovatele ISP výhodu před konkurencí díky udržování nižších technologických nákladů a zpřehlednění vlastního managementu služeb

30 3.2 Video on Demand Video on Demand neboli video na požádání dovoluje spotřebiteli prohlížet online programy nebo katalogy filmů a potom si vybrat označený záznam pro přehrání. Technicky, když si spotřebitel vybere obsah pro přehrání, individualní IP Unicast připojení je nastaveno mezi dekodérem spotřebitele, obvykle set-top box nebo počítač a dodávajícím streamovacím serverem. Signalizace pro ovládání posuvu je zašiťována standardním protokolem Real Time Streaming Protocol (RTSP). Nejběžnějšími kodeky pro Video on demand jsou opěr MPEG-2, MPEG-4 a případně i VC-1, což je proprietární protokol vyvinutý společností Microsoft Srovnání s tradičním broadcastingem Tradiční způsob televizního vysílání se v angličtině označuje jako broadcasting 7, což znamená souběžné vysílání ke všem potenciálním příjemcům. Navíc jde často o souběžné vysílání více programů a výběr mezi nimi si provádí až příjemce a to na základě svých preferencí. Důležitým aspektem je, že celý princip systému vysílání je výhradně jednosměrný a poskytovateli, nebo tomu, kdo zajišťuje vysílání, nedává šanci zjistit, kolik má skutečně aktuálních příjemců. Výhodou tohoto technického řešení je, že distribuční cesta, vedoucí ke koncovým uživatelům je dostatečně dimenzována tak, aby souběžný přenos více programů zvládla. Neplatí to samozřejmě absolutně a skrze terestrické, kabelové i satelitní vysílání, lze šířit jen omezený počet programů. To má za následek konkurenční boj o licence a místa (šířku přenosového pásma) na transpondéru, kabelu nebo satelitu a také snahu o digitalizaci veškerého vysílání daného poskytovatele, která dokáže efektivněji využít existující kapacity a přenést skrze ně více programů či služeb souběžně. Dalším charakteristickým rysem tradičního způsobu vysílání je jeho stejnost pro všechny příjemce. Jelikož jde pouze o jednosměrný přenos (distribuci) jednoho a téhož 7 vysílání

31 signálu ke všem příjemcům, dostávají všichni stejný obsah. Ten nemůže být ani technologicky nijak diferencován, respektive individuálně přizpůsoben jednotlivým příjemcům podle jejich přání. Jediným řešením je do společného toku, přijímaného všemi, přidat obsah, který je nějakým způsobem zakódován či jinak zabezpečen, a dekódovat tím pádem mohou jen někteří příjemci. Dalším zajímavým důsledkem tradičního vysílání je, že z kapacitních důvodů i kvůli absenci zpětné vazby zde není prostor pro takzvaná nelineární média, jak je nazývá Evropská unie v rámci novelizace televizní legislativy. Tedy pro takové programy a služby, které nemají lineární pevně dané vysílací schéma, určené vysílatelem a stejné pro všechny příjemce, ale které si vybírají a určují jednotliví příjemci podle svých individuálních preferencí. Specifickým důsledkem je tedy fakt, že reklama nebo jiné marketingové aktivity spojené s vysíláním nemohou být individuálně přizpůsobovány konkrétním divákům. Proto popularita právě služeb Video on demand roste nejen na straně uživatele, ale i na straně poskytovatele, jelikož je mu schopna zajistit větší příjmy z reklamy. Současné IPTV vysílání má základní dvě odlišnosti od tradičního způsobu vysílání. Není již jednosměrné, neboť existuje plnohodnotná zpětná vazba mezi příjemcem a vysílatelem. To otevírá možnosti k interaktivitě a s ní i k nelineárním službám (viz další kapitola). Také ale umožňuje poskytovateli služeb, aby přesně identifikoval uživatele, komunikoval s ním či alespoň věděl, co a jak dělá a mohl tak monitorovat jeho preference. To následně umožňuje i různou míru individualizace a personalizace, třeba včetně již zmiňovaných reklam a využití dat k dalším marketingovým aktivitám. Další zásadní odlišností současného IPTV od tradičního vysílání je fakt, že distribuční kanál není dostatečně dimenzován na to, aby ke koncovému uživateli služby přenášel více programů současně. Standardně umožňuje přenos jen jednoho programu, což má zásadní negativní důsledky pro uživatele. I když má ve své domácnosti více televizních přijímačů a více lidí, kteří by chtěli sledovat různé programy, což lze u klasického vysílání realizovat standardně, mohou všichni sledovat jen jeden program současně. Samotný signál sice lze různě předistribuovávat a rozvést k více zobrazovacím jednotkám, ale obsah zdrojového signálu zůstává stejný. Důležité je ale uvědomit si, že nejde o principiální omezení

32 IPTV jako takového, které by se v budoucnu nedalo změnit. Jde pouze o dočasné omezení, které je dané současným technickým řešením, či spíše dostupnou distribuční kapacitou na cestě k příjemci. Týká se především variant IPTV provozovaných s přípojkami ADSL 8. Lépe na tom bude ADSL2+, které má již dle standardu podstatně větší přenosové kapacity a umožní přenášet k divákovi souběžně více programů. Nejlepší možnosti pak nabízí vysokokapacitní optické přípojky a její různé varianty. Otázkou však je, zdali a jak těchto možností využijí poskytovatelé IPTV služeb, jak je zohlední ve svých business modelech, a jak se jim přizpůsobí výrobci set-top-boxů a dalšího technologického vybavení Praktické problémy VoD Pokud tedy ke koncovému uživateli přichází u IPTV vždy jen jeden program nebo služba, pak je velmi důležité, jak dokáže mezi jednotlivými kanály, respektive programy přepínat a hlavně jak rychle. Problémem u přepínání jednotlivých programů u IPTV, takzvaný channel zapping, je právě jeho rychlost oproti tradičnímu vysílání, kde k přepínání dochází až přímo na straně uživatele. V nejhorším případě přechod z jednoho kanálu na jiný může trvat několik dlouhých sekund, v nejlepším případě méně než půl sekundy, podobně jako u tradičních systémů. Podle studie z roku 2007 se průměrná doba přepnutí mezi dvěma programy, kanály, u IPTV pohybovala od dvou do čtyř sekund, což už není nijak zanedbatelné, pokud si uvědomíme, že nám poskytovatel nabízí desítky programů. V mezidobí, od roku 2007, technologie o něco pokročily a problém s dlouhým přepínáním se tak neustále zmírňuje, ale nezmizel úplně. Jedná se v současné době o jeden z faktorů, který ve výsledku určuje kvalitu služby a technickou vybavenost poskytovatele. 8 Asymetric Digital Subscriber Line

33 3.2.3 Architektura VoD Aby bylo možné pochopit, kde výše uvedený problém vzniká, je nutné se seznámit s architekturou této služby. Základní zjednodušení princip je znázorněn na níže uvedeném obrázku. Nahoře je znázorněn takzvaný head-end, se kterým se lze setkat například i u systémů kabelové televize. V tomto bodě provozovatel sbírá potřebné vnější vstupy, což jsou hlavně jednotlivé televizní a případně i rozhlasové kanály, a připravuje je pro šíření ve své síti. Způsobů získávání těchto zdrojů je mnoho a mohou se různě kombinovat, jedná se například o satelitní příjem či terestrialní 9 vysílání. Pro uživatele jsou ale podstatné spíše níže znázorněné části. Obr. 6 - Architektura Video on demand Zdroj : 9 pozemní

34 Teoreticky by se dalo předpokládat, že již z head-endu by mohly vycházet individuální datové streamy, neboli individuální proudy, vedoucí vždy k jednomu koncovému příjemci, a přinášející uživatelem aktuálně navolený program. Jenže v praxi tomu tak být nemůže a to z jednoho významného důvodu. Velký počet takovýchto individuálních streamů by představoval neúnosně velkou zátěž pro páteřní sítě poskytovatele v řádech terabitů za sekundu. Proto systém funguje na principu, že z head-endu ještě nevychází X individuálních streamů, kde X je počet aktuálních diváků, ale podstatně menší počet kolektivních streamů, kde každý z nich nese jeden konkrétní program. Počet těchto streamů je pak dán počtem programů v nabídce a je tak nezávislý na počtu právě aktivních uživatelů služby a představuje tedy mnohem snesitelnější zátěž pro páteřní sítě. Přičemž k nezbytnému rozvětvení programové nabídky k jednotlivým příjemcům pak dochází co možná nejpozději. Z hlediska zátěže pak prakticky nejlépe tam, kde sdílená páteř přechází do přístupové sítě, která už má vyhrazený charakter. Při přepínání jednotlivých kanálu dochází ke značné prodlevě právě z toho důvodu, že si uživatel de facto vyžádá jiný stream, nebo jinou službu. Musí se zpravidla znovu autorizovat a poté musí být požadovaný obsah streamu nejprve nabufferován (přednačten) do zobrazovacího zařízení, což může v krajích případech i na současných vysokorychlostních linkách, trvat až 3 vteřiny. Prakticky se však nyní IPTV pohybuje v rozmezí od 0,1 do 1 vteřiny, což je již pro uživatele poměrně snesitelné. 3.3 Doporučení pro VoD Potřeba rozvětvení jednoho přicházejícího streamu do určitého počtu individuálních streamů se řeší takzvaným multicastem a právě toto řešení je vhodné použít i prostředí IPTV. Řešení spočívá v tom, že každý jednotlivý program by měl představovat jednu multicastovou skupinu a konkrétní uživatelé služby by měli být členy vždy jedné z dostupných multicastových skupin a podle k nim pak do jejich přípojky směrován příslušný obsah. Přepnutí mezi programy by ale stejně vyžadovalo přechod z jedné multicastové skupiny do jiné skupiny, respektive opět odhlášení se ze stávající skupiny a přihlášení se do nové skupiny a realizace tohoto

35 procesu by opět byli zdrojem příslušného zpoždění. Páteřní síť provozovatele by měla ale být vybavena dostatečnou inteligencí především na svých okrajích, aby zde potřebný multicasting zvládala co nejlépe realizovat. 3.4 Nelineární služby Výše popsaným způsobem, tedy s rozvětvením až co nejblíže k vyhrazené přístupové síti, skrze multicast, jsou u IPTV řešeny služby živého vysílání v rámci základních i rozšířených nabídek a různých placených kanálů. Rozdíl mezi nimi je poté jen v pravidlech toho, kam a jak smí konkrétní uživatelé přecházet mezi jednotlivými multicastovými skupinami, většinou podle toho jaké programové skupiny mají předplaceny. Na stejném principu mohou být řešeny také služby charakteru Pay Per View, tedy možnosti sledovat na předplacené bázi jednotlivé pořady, jako například fotbalové přenosy, s pevně daným vysílacím schématem a se stejným začátkem a průběhem v čase. Důvodem je to, že i zde je ke všem divákům dopravován stejný obsah ve stejném čase. Obecně by se to dalo vztáhnout na všechna takzvaná lineární média, ve smyslu nově zaváděné definice Evropské unie, neboli na vysílání, jehož obsah je stejný pro všechny příjemce a jeho vysílací schéma včetně začátku vysílání je dané vysílatelem a nikoli příjemcem. Odlišný způsob je ale v poskytovaných službách nelineárního charakteru, u kterých si o začátku, délce i obsahu rozhoduje každý uživatel individuálně. Výsledkem je pak skutečně individuální datový stream, který je nutné přenést od zdroje až po koncového příjemce a žádné sdílení datových toků a následné rozvětvování s využitím multicastingu zde nemá smysl. U všech nelineárních služeb by měl být poskytovatel motivován k tomu, aby své technologické vybavení, především servery vytvářející video datové toky, umístil co možná nejblíže k přístupové síti, a tím vytvářel co možná nejmenší zátěž pro své páteřní sítě

36 3.4.1 Middleware u IPTV a VoD Závěr této části, pojednávající o zprostředkovávání multimediálního obsahu skrze IP protokoly věnuji jedné významné komponentě celého systému, kterou je middleware. V tomto případě se jedná o softwarovou záležitost a lze si jej představit jako platformu, ve které jsou realizovány všechny uživatelsky orientované funkce celého IPTV a vzájemně integrovány jeho dílčí služby. Jedná se o něco podobného jako operační systém u počítače, který také zajišťuje základní funkce a vytváří pouze prostředí pro běh dalších aplikací. V případě IPTV je vhodné, aby middleware řešil takové základní funkce, jako je přepínání mezi programy či spouštění a ovládání dalších služeb, například právě službu Video on demand či integraci elektronického programového průvodce i různé základní uživatelsky orientované nabídky a služby. Z toho všeho ale vyplývá, že takovýto middleware musí být implementován i v koncovém set-top-boxu na straně uživatele, který musí podporovat ten druh middlewaru, který používá provozovatel služby. Výhodou užití middleware je tak především možnost aktualizace koncových zařízení, stálé rozšiřování nabídky služeb a pružných reakcí na budoucí vývoj těchto technologií

37 4. Standardizace vysílání V době zpracovávání této diplomové práce ještě stále nebylo standardizováno kódování výstupního formátu videa ve 3D určeného pro vysílání. Standardy těchto technologií jsou většinou publikovány organizací SMPTE a ITU 10, které během vývoje vydávají na základě vlastního výzkumu doporučení, kterým směrem by se světoví producenti technologií měli vydávat. V rámci kin už je ustálených několik leaderů 3D distribuce (například RealD, Dolby 3D, Xpand), komerční trh však stále postrádá jakýkoliv standard, který by poskytovatelům 3D určoval jasná pravidla produkce, postprodukce a distribuce trojrozměrných audiovizuálních děl. Tento trend je v posledních letech již velice běžný a vzniká přirozeně kvůli tomu, že výrobci technologií se snaží jit rychle dopředu a spousta z nich vyvíjí vlastní standardy, bez ohledu na konkurenci. Dříve vznikaly standardy daleko lépe a výrobci se jim museli přizpůsobovat. Dnes je trend naprosto obrácený často se standardy přizpůsobují aktuálnímu dění na trhu nebo zcela nesmyslně vzniká standardů více. Tento jev byl nejvíce patrný v boji o standardizaci distribuce videa ve vysokém rozlišení HD zde vznikly 2 standardy pro distribuci na Blu-ray nosičích a na HD DVD. To pro uživatele v konečném důsledku znamenalo, že by museli vlastnit přehrávače pro oba nosiče, jelikož distribuční trh se vydáním těchto dvou standardů také rozdělil. Nutnost rychlé standardizace distribuce 3D videa prostřednictvím vysílání je tak pro jeho budoucí vývoj klíčový a to nejen pro uživatele a koncové zákazníky, ale především pro producenty. V současné době, tedy v květnu 2010, na standardizaci pracují 2 organizace BDA (Blu-ray Disc Association) a SMPTE (Society of Motion Picture and Television Engineers). 10 Mezinárodní telekomunikační unie