Minující druhy hmyzu (Insecta) na dřevinách brněnských parků

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Minující druhy hmyzu (Insecta) na dřevinách brněnských parků Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D. Vypracovala: Petra Andielová Brno 2008

2 Poděkování Děkuji doc. Ing. Haně Šefrové, Ph.D. za odborné vedení při vypracování této práce a prof. RNDr. Zdeňkovi Laštůvkovi, CSc. za pomoc při určování zjištěných minujícíh druhů. Diplomová práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

3 Abstrakt Minující druhy hmyzu (Insecta) na dřevinách brněnských parků Cílem mé práce bylo zjistit výskyt minujícího hmyzu na dřevinách brněnských parků a vypracovat jejich seznam. Výzkum probíhal od června 2006 do října 2007 v brněnských parcích: Lužánky, Tyršův sad a Wilsonův les. Celkem bylo zjištěno 37 druhů (35 druhů motýlů a 2 druhy dvoukřídlých). V Lužánkách 28 druhů, v Tyršově sadu 13 druhů a ve Wilsonově lese 18 druhů. Většina zjištěných druhů patřila do čeledi Gracillaridae a Nepticulidae a nejpočetněji byly zastoupeny druhy rodu Stigmella a Phyllonorycter. Většina zjištěných druhů patřila k druhům původním (autochtonním). Pouze 5 druhů, Cameraria ohridella, Phyllonorycter issikii, Phyllonorycter platani, Phyllonorycter robiniella a Parectopa robiniella byly nepůvodní (alochtonní). Minující druhy se na studijních plochách vyskytovaly obvykle v nízkých početnostech (krom Cameraria ohridella) a neměly negativní vliv na zdravotní stav dřevin. Klíčová slova: minující hmyz, okrasné dřeviny, Brno Abstract Mining insect species (Insecta) of woody plants in town parks of Brno This thesis focused on mining species, found in the parks Lužánky, Tyršův park and Wilsonův les. The work also deals with their morphology, bionomics, trophic relations and the influence on the health condition of plants. There were found thirty-seven miners here. In the park Lužánky 28 species, Tyršův plantation 13 species and Wilsonův forest 18 species. The most frequent families were Nepticulidae and Gracillaridae. Most of species registered belongs to the autochthonous ones and the rest five species were alochthonous (Cameraria ohridella, Phyllonorycter issikii, Phyllonorycter platani, Phyllonorycter robiniella and Parectopa robiniella). The mining species do not have any negative influnce on the woody plants health condition. The apparent damage to the plants has only an aesthetic effect. Key words: mining species, ornamental trees, Brno

4 OBSAH 1 ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Charakteristika minujícího hmyzu Drobnokřídlíkovití (Eriocraniidae) Drobníčkovití (Nepticulidae) Podkopníčkovití (Lyonetiidae) Makadlovkovití (Gelechiidae) Vzpřímenkovití (Gracillariidae) Minovníčkovití (Tischeriidae) Bronzovníčkovití (Heliozelidae) Pouzdrovníčkovití (Coleophoridae) Vrtalkovití (Agromyzidae) Pilatkovití (Tenthredinidae) Nosatcovití (Curculionidae) MATERIÁL A METODIKA Charakteristika studijních ploch Popis studijní plochy 1 park Lužánky Popis studijní plochy 2 Tyršův sad Popis studijní plochy 3 Wilsonův les Zjišťování minujícího hmyzu VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE Druhové spektrum zjištěných druhů Zjištěné minující druhy Drobníčkovití (Nepticulidae) Podkopníčkovití (Lyonetiidae) Makadlovkovití (Gelechiidae) Vzpřímenkovití (Gracillariidae) Minovníčkovití (Tischeriidae) Bronzovníčkovití (Heliozelidae) Vrtalkovití (Agromyzidae) ZÁVĚR PŘEHLED LITERATURY PŘÍLOHY...44

5 1 ÚVOD Hmyz (Insecta) je nejpočetnější skupinou živočichů. Tvoří asi tři čtvrtiny veškeré známé fauny. Dosud bylo popsáno více než milion druhů. Skutečný počet je obvykle odhadován v rozmezí 2 6 milionů. Z našeho území je známo asi druhů. Význam hmyzu je obrovský, jak ekologický, tak praktický. Převažují druhy indiferentní a druhy s pozitivním působením pro člověka, ale existuje i množství druhů, které nás nějakým způsobem omezují např. mají vliv na naše zdraví a pohodlí, poškozují pěstované rostliny a snižují velikost úrody, znehodnocují nejrůznější suroviny a výrobky. Studiu hmyzu je věnována značná pozornost, ať již jde o jeho diverzitu a ekologické funkce nebo o praktické aspekty (Šefrová, 2006). Některé druhy fytofágního hmyzu konzumují parenchymatická pletiva rostlin, přičemž epidermis zůstává neporušená. Vytvářejí na listech nebo lodyhách charakteristické symptomy zvané miny (hyponomy, podkopěnky). Nejčastěji minují larvy motýlů a dvoukřídlých, méně často blanokřídlých a brouků. Minující larvy jsou těžko rozlišitelné vzhledem k shodným adaptacím na endofágní vývoj. Běžnější je determinace podle symptomů, protože minující hmyz je často specializovaný na hostitelskou rostlinu, na které vytváří charakteristické miny (Starý, 1930). Jako téma diplomové práce jsem vybrala minující druhy hmyzu (Insecta) na dřevinách brněnských parků. Parky, městské lesy, keřové výsadby, stromořadí, aleje a solitérní stromy jsou souhrnně označovány jako městská zeleň a mají důležitý význam v městských aglomeracích. Plní funkci hygienickou. Vegetace přispívá k regulaci prašnosti, produkuje kyslík, vytváří stín. Negativním faktorem je produkce alergenního pylu (např. Fraxinus excelsior, Sambucus nigra, Populus spp.) Cílem mé práce bylo zjistit výskyt minujícího hmyzu na dřevinách brněnských parků a vypracovat jejich seznam. Popsat jejich morfologii, bionomii, trofické vazby a zhodnotit jejich vliv na zdravotní stav hostitelských dřevin. 7

6 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Charakteristika minujícího hmyzu Hmyz minující rostliny patří nejčastěji mezi motýly a dvoukřídlé, méně často mezi blanokřídlé a brouky. Nejčastějšími minovači dřevin jsou housenky motýlů, zástupci čeledí drobnokřídlíkovití, drobníčkovití, podkopníčkovití, makadlovkovití, vzpřímenkovití, minovníčkovití a bronzovníčkovití. Z řádu dvoukřídlých nejčastěji minují zástupci čeledi vrtalkovití Drobnokřídlíkovití (Eriocraniidae) Skupina velmi drobných primitivních motýlů s denní aktivitou. Motýli mají přední křídla kovově lesklá a redukované ústní orgány. Minující housenky jsou apodní s malou částečně sklerotizovanou hlavou a silněji vyvinutou předohrudí (Alford, 1998) Drobníčkovití (Nepticulidae) Drobníčkovití (Nepticulidae) patří do řádu motýli (Lepidoptera). Jedná se o naše nejmenší motýly. Na křídlech mívají kovově zlaté a nebo stříbrné skvrny různého rozsahu. Rozpětí předních křídel 3 11 mm. Zadní křídla jsou úzká a zahrocená s charakteristickou žilnatinou bez příček. Na hlavě mají tykadla, která jsou nitkovitá. U hlavy se rozšiřují v tzv. oční klapky. Sosák je zakrnělý. Samičky mají zakrnělý hřebínek (frenulum), u nejprimitivnějších druhů je vyvinuta i uzdička (jugum) (Bělín, 2003, Miller, 1956). Housenky mají 9 párů pahýlkovitých končetin. V listech a plodech různých bylin i dřevin minují. Miny jsou rovné, hadovitě nebo i spirálovitě vinuté, s trusem uspořádaným v podélnou čáru uprostřed chodby. Řidčeji jsou plošné. Housenky se kuklí mimo minu v pevných zámotcích na kůře apod., z nichž se při líhnutí kukla současně vysune. Do roka mohou mít více generací. V České republice bylo zjištěno 125 druhů (Bělín, 2003), převážně patřících do rodů Stigmella a Ectoedemia. Tyto rody se liší drobnými znaky ve vnější morfologii, např. utvářením límce a žilnatinou, ale hlavní rozdíly se nacházejí na kopulačních orgánech obou pohlaví. Většina housenek druhů rodu Stigmella se vyvíjí v chodbičkovité mině, zatímco housenky rodu Ectoedemia mají většinou minu plošnou, případně minují v kůře dřevin (Laštůvka & Laštůvka, 1997). 8

7 2.1.3 Podkopníčkovití (Lyonetiidae) Velmi drobní motýli s rozpětím křídel 6 10 mm, nápadně úzkými předními a zvláště zadními křídly s dlouhými třásněmi. Dlouhá tykadla jsou při bázi rozšířená v tzv. oční klapky. Sosák je zpravidla velmi krátký. Housenky mají 8 párů noh nebo jsou i beznohé a vytvářejí v listech miny. Housenky minují v listovém parenchymu nebo lodyhách bylin i dřevin (Miller, 1956, Šefrová, 2006) Makadlovkovití (Gelechiidae) Drobní motýli nenápadného zbarvení. Sosák je dobře vyvinutý, tykadla nitkovitá. Rozpětí křídel mm. Přední křídla jsou zakulacená nebo zahrocená, zadní skoro čtyřhranná, často vykrojená s protáhlou špičkou. Samičky některých druhů mají křídla redukovaná nebo zakrnělá. Některé druhy jsou význačnými škůdci kulturních rostlin. Aktivní jsou ve dne i v noci. Housenky se živí různými částmi rostlin, plody, semeny, některé vytvářejí miny v listech (Bělín, 2003). Z našeho území je známo asi 235 druhů, jejichž determinace je často poměrně obtížná (Miller, 1956, Šefrová, 2006) Vzpřímenkovití (Gracillariidae) Vzpřímenkovití (Gracillariidae) patří do řádu motýli (Lepidoptera). Jsou drobní, 2 4 mm dlouzí, s rozpětím křídel 8 15 mm. Křídla jsou více méně zahrocená, úzká, většinou s velmi redukovanou žilnatinou. Zadní křídla jsou velmi úzká, bez uzavřeného políčka. Na zadních okrajích křídel mají dlouhé třásně. V klidu zaujímají motýli vzpřímený postoj na předních nohách (odtud i jejich české pojmenování). Tykadla mají jednoduchá a sosák dlouhý. Čeleď vzpřímenkovitých zahrnuje tři podčeledi: vzpřímenky Gracillariinae, klíněnky Lithocolletinae, listovníčci Phyllocnistinae. (Beránek, 2004, Miller, 1956). Housenky jsou většinou hypermetabolické, zpočátku jsou apodní s prognátní hlavou a minují listy, méně často lodyhy rostlin. Později nabývají obvyklou morfologii housenek motýlů, hlava je ortognátní a vytvářejí se končetiny. Mají pouze tři páry panožek. V této fázi žijí v prostorových minách, exofágně ve zkrouceném listu nebo pod jeho přehnutým okrajem (Šefrová, 2006). V České republice bylo zjištěno 123 druhů (Beránek, 2004). 9

8 2.1.6 Minovníčkovití (Tischeriidae) Drobní motýlci se silně opýřenými zadními holeněmi. Hlava pokryta širokými šupinkami, které jsou na temeni trochu vztyčené. Tykadla dlouhá, u samců obrvená. Sosák a makadla vyvinutá. Rozpětí křídel je 8 10 mm. Přední křídla jsou na konci zahrocená, zadní úzká a dlouhá, na okrajích křídel mají dlouhé třásně. Housenky minují (Bělín, 2003) Bronzovníčkovití (Heliozelidae) Drobní motýlci s velmi zahrocenými křídly o rozpětí okolo 10 mm. Na okrajích křídel (hlavně zadních) jsou bohaté třásně. Hlava je pokryta šupinkami a chloupky, sosák je vyvinutý, čelistní a pysková makadla jsou krátká. Housenky jsou zploštělé, skoro beznohé a žijí v minách. Kuklí se ve vykrojených kouscích listů, se kterými později opadávají. Aktivní jsou ve dne (Bělín, 2003) Pouzdrovníčkovití (Coleophoridae) Druhově početná čeleď obtížně rozlišitelných druhů. Přední i zadní křídla jsou úzká, kopinatá s dlouhými třásněmi. Tykadla v klidu směřují dopředu. Štíhlý zadeček má na hřbetní straně dva lysé proužky. Housenky si vytvářejí přenosné, často druhově specifické vaky z různých částí rostlin, přediva, výjimečně zrnek půdy. Z těch se vysouvají a minují listy nebo vyžírají semena rostlin. Ve vacích přezimují a mnohé druhy na jaře pokračují v žíru. Mají jedinou generaci v roce (Šefrová, 2006) Vrtalkovití (Agromyzidae) Vrtalkovití (Agromyzidae) patří do řádu dvoukřídlí (Diptera). Vrtalky jsou velmi malé až malé (0,9 4 mm), mají masivní hruď s širokým zadečkem. Křídla jsou nepatrně delší nebo stejně dlouhá jako tělo. Tělo je žluté s černým nebo kovově zeleným nádechem (Beuk, 2002). Na hlavě mají krátká svěšená tykadla. Druhý článek je krátký. Třetí článek je kulovitý nebo delší než jeho šířka. Oči jsou široce oddělené, čelní páska je holá nebo pokryta mikroskopickými chloupky. Oční políčko je malé, opatřené ocelárnami brvkami. Mají dobře vyvinutá čelistní makadla. Zadeček je složen ze šesti článků. U samiček je zadeček ukončen silně sklerotizovaným, tupě kuželovitým, nezatažitelným základním článkem kladélka. Larvy jsou válcovité, 2,5 6 i víckrát delší než uprostřed 10

9 široké, bělavé, světleji nebo tmavěji žluté, zelenavé, často s prosvítajícím střevem. Za malou nezřetelnou hlavou následují tři hrudní články a za nimi osm článků zadečku. Na hlavě se nacházejí dva ústní háčky, nad nimi leží krátká tykadla a zakrněla čelistní makadla. Na přídi hlavy je několik okrouhlých smyslových bradavek. Larvy mají dva páry průduchů, na prvním hrudním článku a na posledním článku zadečku. Během vývoje se dvakrát svlékají. Larvy rozřezávají pletivo pomocí silněji pigmentované hrany, která se nachází mezi smyslovými ústroji. Puparia jsou většinou soudečková, někdy však mohou být válcovitě protáhlá. Barvy bělavé, žluté, červené i černé. (Miller, 1956). Larvy vytvářejí miny na listech, stoncích, ale i semenech a kořenech (Černý & Vála, 1999). V Evropě je známo celkem 836 druhů. V České republice bylo zjištěno 283 druhů. Většinou nemají hospodářský význam. U okrasných rostlin mohou ovlivnit jejich celkový vzhled (Černý & Vála, 1999) Pilatkovití (Tenthredinidae) Dospělci jsou typičtí blanokřídlí, mají zpravidla krátká nitkovitá, devítičlenná tykadla a zavalitější zadeček a živí se nektarem a pylem. Samičky mají pilovité kladélko, kterým kladou vajíčka do rostlinných pletiv. Housenice procházejí 5 7 instary, obvykle přezimuje poslední instar v zemi v hliněném kokonu. Některé druhy minují (rody Heterarthrus Stephens, 1835, Scolioneura Konow, 1890, Fenusella Enslin, 1912, Profenusa MacGillivray, 1914, Fenusa Leach, 1817) (Alford, 1998) Nosatcovití (Curculionidae) Brouci s hlavou protaženou v různě utvářený nosec, krátký široký, dlouhý tenký, zašpičatělý nebo rozšířený. Tykadla jsou zřetelně lomená, vetknutá do rýhy na nosci. Jejich bazální článek je dlouhý a na konci mají zřetelnou tříčlánkovou paličku. Krovky někdy srůstají a blanitá křídla chybí. Převládá tmavé zbarvení, výjimečně kryjí tělo zelené šupinky. Apodní eucefalní larva je rohlíčkovitě prohnutá, její vývoj trvá 1 2 roky. Larvy i dospělci jsou fytofágní (Šefrová, 2006). Minující druhy patří do rodu skákač Rhynchaenus Clairville, 1798 (Alford, 1998). 11

10 3 MATERIÁL A METODIKA 3.1 Charakteristika studijních ploch Jako studijní plochy jsem si zvolila park Lužánky, Tyršův sad a Wilsonův les. Lužánky a Tyršův sad jsou situovány v centru Brna. Lužánky jsou nejvýznamnějším a nejstarším brněnským městským parkem, ve kterém jsou zastoupeny, jak autochtonní, tak i introdukované okrasné dřeviny. Tyršův sad byl založen v místě bývalého hřbitova. Jedná se o sad s výraznou převahou nově vysazených stromů. Wilsonův les (Masarykův či Jiráskův) je unikátním městským rekreačním lesem s dřevinami převážně autochtonního původu a nachází se na okraji Brna Popis studijní plochy 1 park Lužánky Lužánky mají rozlohu 20 ha a jsou nejstarším pro veřejnost otevřeným městským parkem v českých zemích. V roce 2007 slavily 220 let. V 16. století se na potoku Ponávka, v lužním lese, v prostoru dnešních Lužánek nacházel hospodářský dvorec. V roce 1578 daroval hospodářský dvorec císař Rudolf II. řádu jezuitů, který část přilehlého lesa upravil na tzv. Jezuitskou zahradu. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 věnoval císař Josef II bývalou Jezuitskou zahradu brněnským občanům pro zřízení městského veřejného sadu. Park založil zahradník Antonínu Bisingerovi a byl pojmenován dle lužních lesů na Lužánky. Roku 1788 byly úpravy parku ve francouzském slohu s pravidelnou osnovou barokních alejí v kombinaci s krajinářskými úpravami podél Ponávky dokončeny. Lužánecký park se stal brzy výletním, zábavním a společenským centrem města. V polovině 19. století probíhala pod vedením Karla Offermanna, ředitele zemských zahrad Lužánek a Františkova, přeměna Lužánek na přírodně krajinářský park. Roku 1849 prohlásil stavovský sněm park za národní památku. V 2. polovině 19. století byl park, zejména zásluhou uměleckého zahradníka Antonína Šebánka, doplňován domácími i cizími druhy dřevin. Na konci 19. století byly v Lužánkách zastoupeny veškeré dřeviny vyskytující se na Moravě a více jak 150 druhů cizokrajné vegetace (VZmB, 2005). Od roku 1996 spravuje park Veřejná zeleň města Brna. Od roku 1991 je postupně rekonstruován dle projektu Prof. Ing. Ivara Otruby. Do současné doby bylo zhotoveno petanquové a dětské hřiště, letničkový záhon a zrestaurování kašny Tři Putti. Dále došlo k výstavbě kmenové stoky, rekonstrukci zatrubněné Ponávky a reminiscenci potoka Ponávka umělé vytvoření potoka s recirkulačním oběhem vody. Potok meandruje 12

11 samospádem v délce 320 m parkem a ústí do jezírka s ostrovem. Voda teče výtokovým otvorem do technologického zázemí, kde se filtruje, biologicky upravuje a odtud je vháněna zpět do koloběhu. Dno potoka je vytvořeno z umělé hydroizolační folie, která je chráněna textiliemi a štěrkovými vrstvami (Koloušková, 2005). Taxonomická struktura parku je pestrá. Kolařík (2001), uvádí, že se v Lužánkách nachází 91 druhů dřevin. Soupis dřevin je uveden v tabulce 1 v přílohách. Výraznou část stávajícího parku tvoří mladé stromky. Fyziologická vitalita vykazuje v celém parku pouze mírný sestup. Dobrý stav je výsledkem průběžného odstraňování odumírajících jedinců v průběhu minulého období. Nově vysazené stromy dávají předpoklad pozitivního vývoje i v budoucích letech (Kolařík, 2001). Zdravotní stav dřevin není zdaleka optimální, stromy nebyly v dlouhodobém časovém období optimálně ošetřované. V parku byla zjištěna přítomnost značného množství dřevokazných hub např. hnojník (Coprinus sp.), václavka (Armillaria sp.) a sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus) (Kolařík, 2001) Popis studijní plochy 2 Tyršův sad Tyršův sad byl založen v místě bývalého hřbitova zrušeného v roce Na části plochy byla v letech založena městská botanická zahrada, kam bylo postupně vysázeno 2100 druhů rostlin. Existovalo zde alpinum, skleník i zoologický koutek. Botanická zahrada postupně zanikla po druhé světové válce a plocha byla přiřazena k Tyršovu sadu (Kolařík, 2001). V roce 2000 byla ukončena celková obnova parku dle projektu Ivana Otruby. V parku bylo vytvořeno rozárium, vybudováno dětské hřiště a konstrukce s popínavými rostlinami. Okrasou parku se stal rozlehlý záhon květin, ve kterém na jaře kvetoucí tulipány vystřídají v létě letničky. Specifikem parku je speciální záhon pro nevidomé a slabozraké (VZmB, 2006b). V parku převažují nově vysázené stromy v dobrém zdravotním stavu. Dřeviny byly většinou vysázeny v rámci rekonstrukce. Druhové spektrum dřevin uvádí tabulka 2 v přílohách, jedná se celkem o 44 druhů dřevin (Kolařík, 2001) Popis studijní plochy 3 Wilsonův les Lesopark Wilsonův les byl založen na skalnatém kopci nad Svratkou roku 1882 velkostatkářem a notářem císaře Františka Josefa Ludvíkem Odstrčilem. Za přispění Františka Josefa vznikl na kopci císařsko-královský lesopark, který sloužil jako výletní místo. K výsadbě byly použity listnaté stromy, borovice a douglasky. Z jehličnatých dřevin byl na svahu vysázen nápis obřích písmen FJE (zkratka František Josef, Elisabeta), který byl patrný 13

12 z protějšího kopce ale i z údolí. Kolem cest v lese bylo dřevěné zábradlí. Na okraji lesoparku u ulice Krondlovy bylo zřízeno dřevěné stavení, kde se prodávalo občerstvení a později stavba sloužila údržbě a správě parku. V 70. letech 20. století, byl v horní části lesa vysekán průsek a byla zde zřízena sjezdovka s umělým povrchem (VZmB, 2006a). Péči o Wilsonův les zajišťoval až do konce 2. světové války okrašlovací spolek. Do 90. let zajišťovaly péči o lesopark Technická a zahradní správa města Brna a poté Zeleň města Brna, s.p. V roce 1993 požádala městská část Brno-Žabovřesky o svěření Wilsonova lesa jako historického majetku Žabovřesk. S ohledem na neutěšený stav, jehož zlepšení nebylo možné z rozpočtu městské části zajistit, požádala městská část o převedení správy a údržby Wilsonova lesa ze své působnosti do působnosti města (VZmB, 2006a). Od je svěřena správa většinové rozlohy lesoparku, jakožto celoměstsky významné zeleně, Veřejné zeleni města Brna. Zhruba 2 ha spravují Lesy města Brna (u Pisárek), 32,1 ha spravuje VZmB. V lesoparku byla provedena asanace 2000 napadených jehličnanů. Smrky byly napadené kůrovcem, u borovic byl zjištěn oslabený stav suchem, přítomnost sypavek a kůrovce. Do roku 2006 byla provedena výsadba 280 ks dřevin, (převážně lip, dubů, buků, habrů a modřínů), 600 ks lesních sazenic (buky, duby, lípy a borovice) a 2000 ks keřů. Seznam druhů dřevin je uveden v tabulce 3 v přílohách. Ve Wilsonově lese se nachází celkem 18 druhů dřevin (VZmB, 2006a) Zjišťování minujícího hmyzu V průběhu dvou let od června 2006 do října 2007 jsem zjišťovala na vybraných studijních plochách výskyt minujícího hmyzu. Při terénním studiu jsem vizuálně kontrolovala dřeviny a přímo v terénních podmínkách determinovala původce min. Symptomy jsem nejprve fotograficky zdokumentovala digitálním fotoaparátem Nikon Coolpix 4800 ED. Napadené části rostlin jsem odebírala k dalšímu zpracování. Listy s minami byly v laboratoři vysušeny a uloženy jako dokladový materiál do herbáře. Abundanci jsem hodnotila pětičlennou stupnicí: 1 zcela ojedinělý, 2 méně než 10 min, 3 10 až 20 min, 4 20 až 100 min, 5 značně početný (stovky až tisíce min). K určování min jsem použila publikace Laštůvka & Laštůvka (1997), Hering (1957), Kimber (2008). Těžko určitelné druhy jsem předala k determinaci specialistům. Zjištěné druhy jsem zapsala do tabulek podle studijních ploch. Nomenklatura dřevin je podle Kubáta et. al. (2002), hmyzu podle Chvály (1997), Laštůvky a Lišky (2005). České názvy živočichů jsou převzaty z publikace Kůdely a Kocourka (2002). 14

13 4 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE 4.1 Druhové spektrum zjištěných druhů V letech 2006 a 2007 byly na dřevinách vybraných brněnských parků zjišťovány druhy minujícího hmyzu. Přehled zjištěných druhů na jednotlivých studijních plochách, datum sběru, hostitelská dřevina a abundance jsou zapsány v tabulkách 1, 2 a 3. V Lužánkách (91 druhů dřevin) bylo zjištěno celkem 28 druhů, z toho 26 druhů v roce 2006, stejný počet v roce Většina druhů se vyskytovala v obou letech, Stigmella desperatella (na Malus) a Phyllonorycter ulmifoliella (na Betula pendula) pouze v roce 2006, Stigmella prunetorum (na Prunus) a Phyllonorycter nicellii (na Corylus colurna) pouze v roce Z 28 druhů bylo 5 druhů nepůvodních (alochtonních). Jednalo se o Cameraria ohridella (na Aesculus hippocastanum), Phyllonorycter platani (na Platanus acerifolia), P. issikii (na Tilia euchlora), P. robiniella (na Robinia pseudacacia) a Parectopa robinella (na Robinia pseudacacia). Cameraria ohridella dosahovala nejvyšší abundance (zařazena v používané stupnici do 5 stupně) v obou letech. Zvýšená abundance (4 stupeň) v obou letech byla pozorována u Phytomyza agromyzina (na Cornus sanguinea) a Chromatomyia lonicerae (na Symphoricarpos albus). V Tyršově sadě (44 druhů dřevin) bylo zjištěno celkem 13 druhů, z toho 11 druhů v roce 2006, ale i v roce Většina druhů se vyskytovala v obou letech. Druh Antispila treitschkiella (na Cornus mas) a Ectoedemia occultella (na Betula pendula) pouze v roce 2006, Stigmella naturnella (na Betula pendula) a Recurvaria nanella (na Prunus serrulata sakura) pouze v roce Většina zjištěných druhů patřila k druhům autochtonním. Pouze jeden druh Phyllonorycter issikii (na Tilia euchlora) byl cizího původu (alochtonní). Zvýšená abundance (zařazeny v používané stupnici do stupně 3) byla zaznamenána u druhů Stigmella aceris (na Acer platanoides), Phyllonorycter tenerella (na Carpinus betulus a Ulmus laevis), P. isskii (na Tilia euchlora) a Phyllonorycter comparella (na Populus alba). Ve Wilsonově lese (18 druhů dřevin) bylo zjištěno celkem 18 druhů. Všechny zjištěné druhy se vyskytovaly v obou letech a patřily mezi druhy původní (autochtonní), kromě Phyllonorycter issikii (na Tilia euchlora). Přítomnost v obou letech je nejspíše způsobená tím, že na této lokalitě nedochází k pravidelné péči např. shrabávání listí. K vysoké abundanci druhů nedochází díky přítomností přirozených nepřátel. U druhů Chromatomyia lonicerae (na Symphoricarpos albus), Stigmella aceris (na Acer 15

14 platanoides) a Phyllonorycter nicellii (na Corylus colurna) byla početnost zvýšená. U ostatních druhů byla abundance na nízké úrovni. Přehled všech zjištěných druhů v obou letech a jejich systematická příslušnost je uveden v tabulce 4. Celkem bylo zjištěno 37 druhů minujícího hmyzu. Většina zjištěných druhů patřila do dvou čeledí, Nepticulidae a Gracillariidae. Nejvyšší počet minujících druhů byl zjištěn v Lužánkách (28 druhů). Park s pestrou taxonomickou strukturou. Ve Wilsonově lese bylo zjištěno 18 druhů. Jedná se o les s dřevinami převážně původního (autochtonního) původu. Nejméně druhů minující hmyzu bylo zjištěno v Tyršově sadě (13 druhů). V sadě převažují nově vysazené dřeviny, proto zde byl nejspíše zaznamenán nízký počet druhů. Na všech třech studijních plochách byly zjištěny 4 druhy, Stigmella microtheriella z čeledi Nepticulidae, Phyllonorycter comparella a P. issikii z čeledi Gracillariidae a Chromatomyia lonicerae z čeledi Agromyzidae. Naopak na jedné studijní ploše bylo zaznamenáno 19 druhů: v Lužánkách Stigmella desperatella, S. nivenburgensis, S. trimaculella a S. prunetorum z čeledi Nepticulidae, Phyllonorycter froelichiella, P. pastorella, P. platani, P.robiniella, P. ulmifoliella, Cameraria ohridella, Parectopa robiniella z čeledi Gracillariidae, Phytomyza agromyzina z čeledi Agromyzidae, v Tyršově sadě Stigmella aceris a Ectoedemia occultella z čeledi Nepticulidae, Recurvaria nanella z čeledi Gelechiidae, Antispila treitschkiella z čeledi Heliozidae, ve Wilsonově lese Stigmella crataegella a Stigmella speciosa z čeledi Nepticulidae a Phyllonorycter tristrigella z čeledi Gracillariidae. Na obr 1 je znázorněna systematická příslušnost zjištěných druhů k čeledi. Na obr 2 je patrná systematická příslušnost zjištěných druhů k rodům. Z obr 3 je zřejmé, že nejvyšší počet minujících druhů se vyskytuje na rostlinách z čeledi Betulaceae. Nejvyšším počtem minujících jsou napadány jilmy Ulmus spp. a břízy Betula spp., jak vyplývá z obr 4. 16

15 Tab. 1 Zjištěné minující druhy v Lužánkách, abundance a hostitelská rostlina Rok Druh Dřevina Abundance Datum sběru Abundance Datum sběru Stigmella Quercus robur basiguttella Stigmella Malus sp desperatella Stigmella Ulmus laevis lemniscella Stigmella Carpinus betulus microtheriella Corylus colurna Stigmella Betula pendula naturnella Stigmella Salix alba nivenburgensis Stigmella prunetorum Prunus Stigmella tityrella Fagus sylvatica Stigmella Populus nigra trimaculella Stigmella Ulmus laevis ulmivora Cameraria Aesculus ohridella hippocastanum Parectopa Robinia robiniella pseudacacia Parornyx Corylus colurna avelanella Phyllonorycter Populus alba comparella Phyllonorycter Alnus glutinosa froelichiella Phyllonorycter Tilia euchlora issikii Phyllonorycter Fagus sylvatica maestingella Phyllonorycter Corylus colurna nicellii Phyllonorycter Salix alba pastorella Phyllonorycter Platanus platani acerifolia Phyllonorycter Robinia robiniella pseudacacia Phyllonorycter roboris Quercus robur

16 Phyllonorycter tenerella Phyllonorycter ulmifoliella Tischeria ekebladella Phytomyza agromyzina Chromatomyia lonicerae Lyonetia clerkella Ulmus laevis Betula pendula Quercus frainetto Cornus sanguinea Symphoricarpos albus Betula pendula Tab. 2 Zjištěné minující druhy v Tyršově sadu, abundance a hostitel Rok Druh Dřevina Abundance Datum sběru Abundance Datum sběru Chromatomyia Symphoricarpos lonicerae albus Antispila Cornus mas treitschkiella Ectoedemia Betula pendula occultella Stigmella aceris Acer platanoides Stigmella tiliae Tilia platyphyllos Stigmella Carpinus betulus microtheriella Corylus colurna Stigmella Betula pendula naturnella Phylonorycter Carpinus betulus tenerella Ulmus laevis Phyllonorycter Tilia euchlora issikii Phyllonorycter Acer platanoides platanoidella Phyllonorycter Populus alba comparella Lyonetia Sorbus intermedia clerkella Recurvaria nanella Prunus serrulata sakura

17 Tab. 3 Zjištěné minující druhy ve Wilsonově lese, abundance a hostitel Druh Chromatomyia lonicerae Stigmella lemniscella Stigmella aceris Stigmella basiguttella Stigmella crataegella Stigmella microtheriella Stigemella speciosa Stigmella tityrella Stigmella tiliae Stigmella ulmivora Phyllonorycter platanoidella Phyllonorycter roboris Phyllonorycter nicellii Phyllonorycter issikii Phyllonorycter tristrigella Phyllonorycter maestingella Parornyx avelanella Tischeria ekebladella Rok Dřevina Abundance Datum Abundance Datum sběru sběru Symphoricarpos albus Ulmus laevis Acer platanoides Quercus robur Crataegus laevigata Corylus colurna Acer pseudoplatanus Fagus sylvatica Tilia platyphyllos Ulmus laevis Acer platanoides Quercus robur Corylus colurna Tilia euchlora Ulmus laevis Fagus sylvatica Corylus avellana Quercus frainetto

18 Tab. 4 Přehled všech zjištěných minujících druhů v letech Tyršův sad Wilsonův les Druh Lužánky DROBNIČKOVITÍ NEPTICULIDAE Stigmella basiguttella + + Stigmella desperatella + Stigmella lemniscella + + Stigmella microtheriella Stigmella naturnella + + Stigmella nivenburgensis + Stigmella prunetorum + Stigmella tityrella + + Stigmella trimaculella + Stigmella ulmivora + + Stigmella aceris + Stigmella tiliae + + Stigmella crataegella + Stigmella speciosa + Ectoedemia occultella + PODKOPNÍČKOVITÍ LYONETIDAE Lyonetia clerkella + + MAKADLOVKOVITÍ GELECHIIDAE Recurvaria nanella + VZPŘÍMENKOVITÍ GRACILLARIIDAE Phyllonorycter comparella Phyllonorycter froelichiella + Phyllonorycter issikii Phyllonorycter maestingella + + Phyllonorycter nicellii + + Phyllonorycter pastorella + Phyllonorycter platani + Phyllonorycter robiniella + Phyllonorycter roboris + + Phyllonorycter tenerella + + Phyllonorycter tristrigella + Phyllonorycter ulmifoliella + Phyllonorycter platanoidella + + Cameraria ohridella + Parectopa robiniella + Parornyx avelanella + + MINOVNÍČKOVITÍ TISCHERIDAE Tischeria ekebladela + + BRONZOVNÍČKOVITÍ HELIOZIDAE Antispila treitschkiella + VRTALKOVITÍ AGROMYZIDAE Phytomyza agromyzina + Chromatomyia lonicerae

19 3% 3% 3% 3% 5% 41% 42% Gracillariidae Nepticulidae Agromyzidae Gelechiidae Lyonetidae Tischeridae Heliozidae Obr. 1 Systematická příslušnost zjištěných minujících druhů 2% 3% Stigmella 3%3% 3% Phyllonorycter 3% 3% Ectoedemia 3% Lyonetia 37% 3% Recurvaria 3% 34% Cameraria Parectopa Parornyx Tischeria Antispila Phytomyza Chromatomyia Obr. 2 Spektrum rodů zjištěných minujících druhů 21

20 3% 5% 3% 5% 3% 24% Betulaceae Fagaceae Rosaceae 5% Salicaceae Ulmaceae Aceraceae 8% Fabaceae Cornaceae 8% 14% Tiliaceae Caprifoliaceae Platanaceae 10% 12% Hippocastanaceae Obr. 3 Systematická příslušnost hostitelských rostlin zjištěných minujících druhů 3% 3% 3% 3% 3% 5% 5% 5% 5% 5% 5% 3% 3% 5% 10% 5% 10% 8% 8% 8% Ulmus Betula Quercus Acer Corylus Salix Populus Fagus Tilia Robinia Carpinus Prunus Cornus Crataegus Sorbus Alnus Aesculus Platanus Malus Symphoricarpos Obr. 4 Spektrum rodů hostitelských dřevin zjištěných minujících druhů 22

21 4.2 Zjištěné minující druhy Drobníčkovití (Nepticulidae) Stigmella speciosa (Frey, 1858) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,5 5,5 mm. Sameček má chloupky na hlavě černé, samička okrově žluté až rezavé. Límec je hnědočerný až černý. Přední křídla mají pásek, který je tmavě zelený s bronzově zlatým leskem. Před a za páskem je celé křídlo černé. Motýlek je stříbrný až zlatostříbrný (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Mají 2 generace. Housenky minují během července, srpna a v září, říjnu. Mina je úzká s černými tenkými výkaly uprostřed (Kimber, 2008). Housenka je světle žlutá. Kokon světlý až tmavě hnědý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Javor klen (Acer pseudoplatanus L.), javor francouzský (Acer monspessulanum L.), javor tupolistý (Acer obtusatum Waldst. & Kit. ex Willd.), javor krétský (Acer sempervirens L.). Zjištěný výskyt. Světle šedou minu s tenkou černou linii trusu jsem pozorovala v srpnu a září, na javoru klenu (Acer pseudoplatanus L.). Mina byla klikatá u okraje listové čepele. Stigmella tityrella (Stainton, 1854) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,0 5,0 mm. Hlava je světložlutá. Tykadla jsou dlouhá, šedavá. Přední křídla jsou před a za páskem purpurově hnědá. Příčný pásek je bílý. Spodní strana předních křídel je u samečků tmavě hnědá. Štěteček chloupků na zadních křídlech je nezřetelný (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Mají 2 generace. Housenka má jasně žlutozelenou barvu. Kokon je žlutavý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Mina začíná u střední žilky a pokračuje k okraji listu. Obvykle ale zůstává mezi dvěma žilkami. Létají v dubnu, květnu a znovu v červenci, srpnu (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Buk lesní (Fagus sylvatica L.), buk východní (Fagus orientalis Lipsky). Zjištěný výskyt. Zpočátku klikatou, později napřimující minu mezi dvěma žilkami, jsem pozorovala na buku lesním (Fagus sylvatica L.) v srpnu a září. 23

22 Stigmella basiguttella (Heinemann, 1862) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,2 5,2 mm. Chloupky na hlavě jsou šedohnědé až černé. Límec je bílý. Přední křídla jsou bronzově hnědá nebo tmavě hnědá s velkou variabilitou skvrn. Skvrny mohou být žlutě bílé, různých velikostí a zřetelností. Vzácně chybí (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Dvě generace. Housenky jsou zelené. Kokon je červenohnědý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Mina je dlouhá, klikatá a naplněná nazelenalým trusem. Miny vytvářejí v červnu, červenci a září, říjnu (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Duby (Quercus spp.), kaštanovník jedlý (Castanea sativa Miller). Zjištěný výskyt. Světle hnědá až tmavě hnědá mina, klikatá, u báze listové čepele byla pozorována na dubu letním (Quercus robur L.) v srpnu a září. Stigmella nivenburgensis (Preissecker, 1942) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,2 4,8 mm. Chloupky na hlavě jsou okrově žluté. Límec je žlutobílý. Přední křídla jsou bronzově hnědá a lehce lesklá. Motýlek je světle žlutý, různě široký a jenom lehce lesklý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenky jsou žluté. Kokon je světlý s tmavohnědým nebo červenohnědým okusem. Mají dvě generace. Miny jsou vedené podél žilky a středem vede linie trusu. (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Vrba bílá (Salix alba L.), vrba babylonská (Salix babylonica L.), vrba trojmužná (Salix triandra L.). Zjištěný výskyt. Stříbrná mina, klikatící se podél centrální žilky. Pozorována na vrbě bílé (Salix alba L.) v srpnu a září. Stigmella ulmivora (Fologne, 1860) Diagnóza. Motýl s rozpětím křídel 4,0 5,2 mm. Chloupky na hlavě a límec je hnědočerný až černý. Konce tykadel jsou bělavá. Přední křídla jsou tmavá, měďnatě hnědě modrá nebo fialově hnědá a lesklá. Motýlek je stříbřitě lesklý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je zelené barvy. Kokon je tmavohnědý. Miny jsou velmi variabilní. Dlouhé s úzkou linií trusu nebo krátké, často zcela trusem vyplněny. Housenky je vytvářejí v srpnu a září. Mají dvě generace (Laštůvka & Laštůvka, 1997). 24

23 Hostitelské dřeviny. Jilmy (Ulmus spp.). Zjištěný výskyt. Zpočátku klikatá mina u okraje listové čepele, směrem k centrální žilce se napřimující, s úzkou linií trusu. Mina byla pozorována v srpnu a září. Hostitelskou dřevinou byl jilm vaz (Ulmus laevis Pallas). Stigmella lemniscella (Keller, 1839) Diagnóza. V rozpětí křídel měří 4,2 5,2 mm. Chloupky na hlavě u samečků jsou černé, okrově žluté až žlutooranžové u samiček. Límec je hnědý u samečka nebo žlutě bílý u samičky (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Na předních křídlech mají stříbrný pásek, který směrem k vnitřní části křídla přechází do bronzové barvy (Kimber, 2008). Motýlek je stříbrný, silně lesklý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenky jsou žluté. Miny jsou úzké chodbičky naplněné trusem, většinou dlouhé, vinoucí se po okrajích čepele. Kokon je hnědý. Mají dvě generace (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Dospělci létají v květnu, srpnu a miny vytvářejí v červenci, září až říjnu (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Jilmy (Ulmus spp.). Zjištěný výskyt. Mina světle hnědé barvy vinoucí se po okraji listové čepele, pozorována v srpnu a září. Hostitelskou dřevinou byl jilm vaz (Ulmus laevis Pallas). Stigmella tiliae (Frey, 1856) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,2 4,8 mm. Chloupky na hlavě jsou okrové barvy až do tmavohnědě, vrchol dočerna. Límec je žlutobílý. Přední křídla jsou bronzově lesklé barvy, zelenavé, základ je nahnědlý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je jasně žlutá (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Mina je vytvářena mezi dvěma žilkami, a jejím středem je vedena úzká linka trusu. První část miny je nahloučena na jednom místě, konec miny je veden odděleně dále do listu. Délka miny po ukončení larválního vývoje dosahuje 3 cm (Csóka, 2004). Kokon je okrově žlutý. Mají dvě generace (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Lípy (Tilia spp.). Zjištěný výskyt. Mina světlé barvy, vytvořena mezi dvěma žilkami. Byla pozorována v srpnu a září na lípě velkolisté (Tilia platyphyllos Scop.). 25

24 Stigmella aceris (Frey, 1857) Diagnóza. Rozpětí křídel 3,8 4,5 mm. Chloupky na hlavě mají černohnědé. Límec je bílý. Přední křídla jsou tmavohnědá s bronzovým leskem, za páskou je konec křídel tmavší. Páska je zlatobílá. Bionomie. Housenka je zelená. Mina je vlnitá, na svrchní straně listu. První část je vyplněna trusem (Csóka, 2004). Housenky vytvářejí miny koncem června, začátkem července a znovu v srpnu a začátkem září (Ellis, 2003a). Kokon je bílý. Mají dvě až tři generace (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Javor babyka (Acer campestre L.), javor mléč (Acer platanoides L.), javor tatarský (Acer tataricum L.). Zjištěný výskyt. Klikatá, světle hnědá mina zpočátku vyplněna trusem. Pozorována v srpnu a září. Hostitelskou dřevinou byl javor babyka (Acer campestre L.), javor mléč (Acer platanoides L.). Stigmella microtheriella (Stainton, 1854) Diagnóza. Rozpětí křídel 3,5 4,5 mm. Chloupky na hlavě jsou okrově žluté. Límec je bílý nebo žlutě bílý. Tykadla jsou velmi krátká. Přední křídla jsou úzká, bronzově tmavohnědá. Páska je bílá až žlutobílá na svrchní i spodní straně křídla. Sameček je dosud neznámý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je jasně zelenožlutá. Kokon je žlutohnědý. Mají dvě generace (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Mina je úzká, často hranatého tvaru a vedená podél žilky. Miny můžeme najít v červenci, říjnu, listopadu. Létají v květnu a srpnu (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Habr obecný (Carpinus betulus L.), lísky (Corylus spp.), habrovec habrolistý (Ostrya carpinifolia Scop.). Zjištěný výskyt. Mina je úzká, světle hnědá. Z počátku vedena podél žilky, potom směřuje volně do listu přes ostatní žilky. Pozorována v srpnu a září na lísce turecké (Corylus colurna L.) a habru obecném (Carpinus betulus L.). Stigmella crataegella (Klimesch, 1936) Diagnóza. Rozpětí křídel 3,8 4,5 mm. Chloupky na hlavě jsou černé. Límec je bílý až šedý. Přední křídla jsou lesklá, před páskou tmavě zlatohnědá a za páskou fialově 26

25 hnědá. Příčná páska je široká, zlatostříbrná. Sameček má černohnědou pásku (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je zelená. Kokon je červenohnědý. Mají jednu generaci. Někdy mohou mít až dvě generace. Mina je tenká, uprostřed černá linka s trusem. Dospělci létají v květnu, červnu (Kimber, 2008). Housenky se vyskytují v červnu, červenci (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Hlohy (Crataegus spp.). Zjištěný výskyt. Tenká mina s černou linií trusu. Pozorována v srpnu a červenci na hlohu obecném (Crataegus laevigata DC.). Stigmella desperatella (Frey, 1856) (drobníček ovocný) Diagnóza. Rozpětí křídel 3,9 4,3 mm. Chloupky na hlavě jsou oranžově až rezavě žluté. Límec je tmavohnědý. Přední křídla jsou hnědá, u báze a k apexu s fialovým odstínem (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je zelená. Kokon je oranžově červený. Mají dvě generace (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Jabloně (Malus spp.), hrušně (Pyrus spp.). Zjištěný výskyt. Mina mezi dvěma žilkami, uvnitř vyplněna linií trusu. Pozorována v srpnu a září na jabloni (Malus spp.). Stigmella trimaculella (Haworth, 1828) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,5 5,5 mm. Chloupky na hlavě jsou okrové až světle hnědé. Límec je žlutobílý. Přední křídla jsou šedohnědá se třemi světle žlutými skvrnami, které jsou různě velké. Samečci mají břišní část oranžově šedou (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je nazelenalá, světle žlutá. Kokon je hnědý až červenohnědý (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Mají dvě generace. Létají v květnu a srpnu. Mina je úzká s černými tenkými výkaly uprostřed (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Topol černý (Populus nigra L.), topol kanadský (Populus x canadensis Moench). Zjištěný výskyt. Mina s úzkou černou linií výkalů, vinoucí se okolo žilky. Pozorována v srpnu a září na topolu černém (Populus nigra L.). 27

26 Stigmella naturnella (Klimesch, 1936) Diagnóza. Rozpětí křídel 4,0 4,5 mm. Chloupky na hlavě jsou rezavě žluté. Límec je žlutě bílý. Přední křídla jsou před páskou černá, matně lesklá. Za páskou jsou přední křídla také černá. Příčná páska je žlutá. Konce třásní jsou bílé až bělošedé (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je světle zelená. Kokon je sněhobílý. Mají 3 generace. Mina je velmi úzká s tenkou linií trusu (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Bříza bělokorá (Betula pendula Roth). Zjištěný výskyt. Mina světle hnědé barvy, vedená podél žilky. Pozorována v srpnu a září na bříze bělokoré (Betula pendula Roth). Stigmella prunetorum (Stainton, 1855) (drobníček švestkový) Diagnóza. Rozpětí křídel 3,2 4,4 mm. Chloupky na hlavě jsou tmavě hnědé až černé. Límec je bílý. Přední křídla jsou tmavohnědá. Bazální třetina je zlatě lesknoucí. Příčná páska je žlutě bílá, lesklá (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je světlezelená. Kokon hnědý až červenohnědý. Mají dvě generace. Mina je spirálově stočená (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Hostitelské dřeviny. Trnka obecná (Prunus spinosa L.), slivoň švestka (Prunus domestica L.). Zjištěný výskyt. Mina spirálovitě stočená. Pozorována v srpnu a září na slivoni (Prunus spp). Ectoedemia occultella (Linnaeus, 1767) Diagnóza. Rozpětí křídel 5,0 7,5 mm. Chloupky na hlavě a límec jsou šedé až černé. Přední křídla jsou hladce šupinatá, černá. Příčná páska je žlutobílá (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Bionomie. Housenka je žlutobílá. Kokon tmavohnědý. Mají jednu generaci. Dospělci létají od května do června. Housenky vytvářejí miny mezi srpnem a říjnem (Laštůvka & Laštůvka, 1997). Mina je kruhovitá skvrna, která se rozšiřuje do větší světlé skvrny s tmavějším centrálním středem (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Břízy (Betula spp.). 28

27 Zjištěný výskyt. Kruhovitá mina s tmavším středem. Na jednom listu bylo pozorováno několik min. Výskyt v srpnu a září na bříze bělokoré (Betula pendula Roth) Podkopníčkovití (Lyonetiidae) Lyonetia clerkella (Linnaeus, 1758) (podkopníček ovocný) Diagnóza. Rozpětí křídel 8 9 mm. Přední křídla jsou bělavá s okrově hnědou kresbou na špičce (Šefrová, 2006). Bionomie. Housenky jsou zelené s hnědou hlavou. Vytváří dlouho hadovitou minu se střední linií tmavého trusu. Mina zpravidla začíná poblíž žilky, vede podél okraje listu a stáčí se zpět ke středu listu. Na jednom listu může být několik min. Kuklí se v úzkých bílých pavučinových zámotcích upevněných na obou koncích čtyřmi úpony ke spodní straně listů. Mají dvě i více generací. Přezimují dospělci (Miller, 1956, Šefrová, 2006). Dospělci létají v noci a jsou přitahováni ke světlu (Kimber, 2008). Hostitelské dřeviny. Růžovité dřeviny a jiné listnaté stromy (Šefrová, 2006). Zjištěný výskyt. Mina vedoucí zpočátku podél žilky, později pokračuje přes celý list. Pozorována v srpnu a září na bříze bělokoré (Betula pendula Roth) Makadlovkovití (Gelechiidae) Recurvaria nanella (Denis & Schiffermüller, 1775) (makadlovka ovocná) Diagnóza. Rozpětí křídel 12 mm. Bionomie. Larvy minují listy v mládí, později vyžírají pupeny. Dospělci létají v červenci a srpnu. Láká je světlo, ale můžeme je najít i jak odpočívají na kmenech stromů. Mají jednu generaci (Kimber, 2008, Miller, 1956). Hostitelské dřeviny. Višeň pilovitá sakura (Prunus serrulata Lindl.), jabloně (Malus spp.), slivoně (Prunus spp.), hrušně (Pyrus spp.). Zjištěný výskyt. Mina světle hnědé barvy, utvářena mezi dvěma žilkami a nahlučena na jednom místě. Pozorována v srpnu a září na višni pilové (Prunus serrulata Lindl.) Vzpřímenkovití (Gracillariidae) Phyllonorycter robiniella (Clemens, 1859) (klíněnka akátová) Diagnóza. Velmi drobný motýlek s rozpětím křídel do 10 mm, tmavě zbarvený. 29

28 Bionomie. Samička klade vajíčka na spodní stranu listu. Z vajíček se vylíhnou housenky, které vyžírají pletivo. Mina je utvářena na spodní straně listu. Zpočátku je úzká, později oválná a rozšiřující se. Nakonec se na spodu listu vytvoří velká bělavá až stříbrná a svrasklá mina. Často se v jedné mině vyvíjejí dvě až tři housenky. Ke kuklení dochází v zápředku uvnitř miny. Mají dvě generace (Tomiczek et. al., 2005). Hostitelské dřeviny. Trnovník akát (Robinia pseudacacia L.). Poznámka. Pochází ze Severní Ameriky, v Evropě poprvé zjištěna v roce 1983 ve Švýcarsku, u nás v roce Žádná ochrana není potřebná, dochází pouze ke změně barvy a opadu listu. Zjištěný výskyt. Mina oválného tvaru a bílé barvy, na spodní straně listu. Pozorována v srpnu a září na trnovníku akátu (Robinia pseudacacia L.). Parectopa robiniella (Clemens, 1863) (vzpřímenka akátová) Diagnóza. Drobný motýlek tmavé barvy, v přírodě snadno přehlédnutelný. Rozpětí křídel do 10 mm. Přední křídla úzká, rezavohnědá až šedavá s bělavými proužky. Ze zadního okraje předního křídla vycházejí nápadné třásně. Zadní křídla jsou velmi úzce kopinatá, hnědavá nebo šedavá, na předním a zadním okraji s třásněmi (Heřman & Vrabec, 2006). Bionomie. Mají dvě vzájemně se překrývající generace od května do června. Samice kladou vajíčka do míst větvení hlavní a postranní žilky na rubu listů. Z vajíček se vylíhne housenka, která vyžírá pletivo listů a vytváří ploché výběžkaté miny na líci listů. Kuklí se v zápředku v blízkosti miny, většinou na rubu listů. Napadené listy mění zbarvení a předčasně opadávají (Heřman & Vrabec, 2006). Hostitelské dřeviny. Trnovník akát (Robinia pseudacacia L.). Poznámka. Vzpřímenka byla do Evropy zavlečena kolem roku 1970 z původní oblasti rozšíření, kterou je Severní Amerika. První záznam o výskytu v ČR je z roku Vyskytuje se na teplejších místech Čech i Moravy (Heřman & Vrabec, 2006). Zjištěný výskyt. Miny utvářené na vrchní straně listu, výběžkatého charakteru. Pozorovány v srpnu a září na trnovníku akátu (Robinia pseudacacia L.). 30

29 Cameraria ohridella (Deschka & Dimic, 1986) (klíněnka jírovcová) Diagnóza. Drobný, okrově hnědý motýlek s bílou kresbou na křídlech, délky se složenými křídly cca 4 mm a v rozpětí křídel cca 7 mm. Housenka dosahuje v pozdějších vzrůstových stupních 5 6 mm, je běložlutě průsvitná s poněkud temnější plochou hlavou. Bionomie. Přezimuje ve stadiu cca 3 4 mm dlouhé, tmavohnědé kukly uvnitř listu mezi jeho pokožkami, většina jedinců si zde zapřádá útvar podobný kokonu. Dospělé klíněnky se líhnou zjara kolem dubna. V případě teplého začátku jara to může být až o několik dnů dříve. Kolem dubna (ihned po vylíhnutí) se začínají pářit dospělci jarní generace a začátkem května mají první zralá vajíčka bezbarvá, průhledná, tvaru ploché čočky, 0,25 0,3 mm široká. Kladena jsou do sníženin na horní straně povrchu listů, většinou poblíž žilek. Housenky se spodní stranou vajíčka prokousávají přes listovou pokožku do palisádového parenchymu listů, takže vůbec nepřijdou do styku s vnějším prostředím. Uvnitř listu vykusují nejdříve chodbičku, později plochou minu (podkopěnku), kusadly rozrušují výhradně palisádový parenchym a vysávají tekutý obsah buněk. Miny v listech jsou proto vidět převážně jen z pohledu shora, houbový parenchym na spodu listu i obě pokožky jsou nedotčeny. Tekutý trus odkládá larva pravidelně na jedno kruhové, asi 1 cm široké místo v mině. Do parenchymu se trus vsakuje a tvoří nápadnou tmavou skvrnu. Shora i zdola jsou housenky chráněny před vlivem prostředí pokožkami listu. Kukly první generace se objevují během prvního týdne června. Mezi červnem, ale i v červenci se líhnou dospělci 2. generace. Druh má celkem 3 generace v roce. Housenky připravující se na přezimování si uvnitř listu spřádají hedvábně jemný kokon, ve kterém přežívá kukla. Samice klade vajíček. Jednotlivá stadia trvají podle teploty následující dobu: vajíčko 4 12 dní, housenka dní, kukla dní, celý vývoj jedné generace 6 11 týdnů. Hostitelské dřeviny. Jírovce (Aesculus spp.), vzácně javory (Acer spp.). Poznámka. Při silném napadení dochází od druhé poloviny srpna ke spotřebování značné části listové plochy, k zasychání a předčasnému opadu listů. Odumírání stromů způsobené tímto druhem není známo; hnědnutí a předčasný opad listí je pouze estetickou záležitostí (Šefrová, 2002). Početnost Cameraria ohridella účinně regulují přípravky na bázi látek blokující syntézu chitinu, které stačí aplikovat jedenkrát ročně 31