Hamrštice - stará poutní cesta. P ísp vek k historii této cesty a k událostem k ní.

Transkript

1 Hamrštice - stará poutní cesta. P ísp vek k historii této cesty a k událostem k ní. Nyn jší generace už ani neví, že ta naše Hamrštice, cesta místy již zar stající travou a sporým podrostem, bývala až do dob našeho d tství, od jara až do podzimu, oživována také zbožnými modlitbami a písn mi, ale i veselým halasem poutník a ú astník mariánských procesí. Pout byla ješt koncem minulého století, a v prvých letech tohoto století, takovou samoz ejmostí jako jsou dnes výlety a rekrea ní zájezdy. Okázalejší než pouti byla procesí. A protože nebylo dostatek dopravních prost edk a ani nebylo na n dost pen z, putovalo se p šky. A jak daleko p šky! N která poutní místa byla známa již v dobách p edhusitských, ale nejvíce poutních míst a putování k nim vznikalo za protireformace, po válce t icetileté. Na z izování a propagování poutních míst se v našem kraji nejvýznamn jší m rou podíleli ji ínští jesuité, známí svou p ílišnou horlivostí a p ísností v protireform ní innosti. I z našeho kraje jsou o tom zachovány písemné zprávy. Také mnoho poutních míst vznikalo v našem okolí a nejlepší komunikací k nim byla práv Hamrštice. Po Hamrštici se putovalo z blízka i z dáli na mariánská poutní místa. V celém sv t, a ovšem i v našem národ, byla ze všech sv tic a svatých nejvíce uctívána, zbož ována a idealizována Bohorodi ka, Panna Maria. Byla kolem ní vytvo ena svatozá netoliko jako láskyplné a nejvýš dobrotivé slitovnice nad pozemskými h íšník, jejíž odpušt ní neznalo mezí, ale jako všemocné orodovnice u idol k es anského a zejména katolického božství. Byla vytvo ena taková nad je a neot esitelná víra v Matku boží, že nepomohla-li ona, nem že pomoci nikdo a nic ani na zemi ani na nebi. Proto také p i všem po ínání a p i veškerých pro jedince i spole enství závažných okolnostech neopomínali katolíci vzývati Pannu Marii. Základní modlitby, prosebné a nebo d kovné pobožnosti obsahují vždy mariánské motivy. A dokonce celý m síc kv ten, nejkrásn jší m síc v roce, zasv tili katolíci mariánským podve erním pobožnostem, zvaným jedním slovem "májová". I my jsme ješt jako studenti u itelského ústavu v Ji ín v letech chodívali "na májovou" a asto p i pobožnosti u inkovali zp vem a hudbou. Symbol zbožn ní vytvo ilo duchovenstvo v sošce madony, oby ejn s d tátkem, a podle duchovenstva napodobil tento vzor i prostý lid. Soška byla vždy od na nádherným šatem, který se vym oval, dopl oval a krášlil nejen cetkami, ale asto i skute nými šperky a dukáty. A dokonce byly i ženy, které zbžné napln ní svého života našly v pé i o sošku madony. Tak tomu bylo skoro všude, kde byla soška: tak na p. i v Alšovicích, kde madona byla uložena ve výklenku domku p. 3 v

2 Alšovicích. Dodnes se tam mimo jiných bližších ur ení situace toho domku užívá místního ur ení " U mati ky". Kdysi, zejména v dobách neslýchaného sociálního útisku, nesvobody a ubohé sociální a namnoze kulturní úrovn d lného lidu, byla pout jediným zdrojem posily a nad je v životních nesnázích a utrpeních. Pro mládež byla tu ovšem i zábava, povyražení a zapomenutí - aspo chvilkového - na trpký úd l. Krom út chy nep inášeli si poutníci ni eho, a koliv i ta pouhá út cha byla tehdy " darem božím" A já sám jsem slýchal radostné konstatování chystajících se poutník : " Tak si deme Hondorfu / Heindorf - Hejnice / k Panence Marii pro pot chu." Žel, že o této ásti života našich p edk - " o putování za út chou " - se ví již tak málo: jsou to jen pab rky. A ty zachovati budoucím generacím jsem si vzal za téma této vlastiv dné stati. Na putování nás upomíná jedin zachovaný název úseku cesty do Hejnic, a to úsek od hájovny na Nové Louce / Neuwiese / p es Olivetskou horu / Ôlberg / k Ferdinandovu / Ferdinandsthal / do Hejnic. Této ásti se íkalo a na starších turistických mapách je uvád n název " Poutní cesta " / Pilgerweg /. Z našich písmák o našich poutních cestách psal pouze turnovský rodák Dr. Šimák. Uve ejnil o tom lánek v Ji ínském Krakonoši, ro ník XXXII., íslo 25,45,46, a 47. V jedné ásti popisuje trasu té poutní cesty vedoucí po Hamrštici, a to " z Nábzí p es Šumburk, Jablonec n. Nisou, Jánský vrch, Christianstal, Novou Louku / Neuwiese / a Ôlberg." Kon ila v Hejnicích. Z n meckých historik o poutích píše, pokud jsem mohl zjistit, A. Benda v díle " Geschichte der Stadt Gablonz und ihrer Umgebung," strana 474 a 475. Všimneme si cesty uvád né Dr. Šimákem. Na bzovský úsek poutní cesty navazovaly ovšem i jiné cesty. Hlavní trasou však byla Hamrštice od Žel. Brodu, odkudž vycházela. Když se poutníci vyšplhali Knopovým kopcem nad Brod do Kn žska, uvítala je na k ižovatce k Chlístovu a k T pe m kapli ka s Pannou Marií. Dnes je tam pouze sloup s výklenkem a soškou. Tu bylo první zastavení a pobožnost. Pak cesta vedla lesem do T pe, kde zase na k ižovatce Hamrštice a cesty ke Bzí bylo druhé zastavení u kapli ky s eskými patrony pod ty mi lipami. Odtud podle rozhodnutí poutník se šlo do kostela ve Bzí, odkud za hlaholu zvon p išel jim vst íc kn z v poutním rouše, aby je p ivítal a dovedl k pobožnosti. Ve Bzí bývalo slávy ažaž. Mnoho se o tom za našeho mládí navypráv lo. Pro Bzí bývaly to tehdy slavné dny. Bzí bývalo ode dávna náboženským a kulturním st ediskem širého okolí. Dnes je Bzí mimo hlavní komunikace a po dobách slávy je v n m více klidu než v osadách d íve opomíjených. N kte í poutníci však do Bzí nešli, a šlapali dále po Hamrštici zase znovu do kopce k Dupand - staré hospod, a na k ižovatku Hamrštice a kostelní cesty od Alšovic. Stával tu a stojí od nepam ti

3 snad vysoký patník, sloup zvaný. Té trati kolem sloupu jsme íkali " U sloupu." Tu se ekalo na poutníky ode Bzí a n kdy i od Alšovic. Pak se putovalo dále po Hamrštici, vedle lesa Pustiny a Skali ek - n kolika skal diabasových a b idlicových až ke "K íži." Hamrštice tu k ižuje se silnicí od Skuhrova k Jistebsku. I zde byla pobožnost. K íž je z roku 1826, lípy snad též a nebo starší. Bylo-li tu n co pro orientaci již d íve, krom patník ur ujících trasu Hamrštice, není zatím známo. Pak se šlo p es ížkovice na Maršovice, kde u k íže bylo další pobožné zastavení. Když byl z ízen poutní kostel v Šumburce, chodilo se od " k íže " vpravo cestou nad Jistebsko. Zastavení bylo u barokní kapli ky p ed lesem, pak pobožnost na Šumburce a dále p es Maršovice ke Kokonínu, Vrkoslavicím, Jablonci, Mšenu, Lou né, Janov, vpravo pod nyn jší Královkou do Kristiánova a odtud vlevo k známé "poutní cest " do Hejnic. Cestu roubí místy stromo adí a i etné památníky, nejvíce k íže. Ovšem nebyla to jediná poutní cesta u nás, byly i jiné, ale tato byla hlavní poutní cestou a nejslavn jší. To proto, že v t ch dobách, a až do prvé polovice 19. století, byla nejdokonalejší a tudíž nejfrekventovan jší. A kam se všude putovalo po této cest? Nejblíže byl Šumburk, kamž za mládí jsme také putovali : ovšem více ze zv davosti než z pohnutek náboženských. Kostel byl založen v r.1761 a v roce 1762 vysv cen : zprvu asi jako kaple, pak filiální kostel od kostela bzovského a od roku 1782 jako kostel farní. Poutní slávu kostela vytvo il jeho zakladatel, zprvu jeho vydržovatel a po celý sv j život jeho patron, známý "zázra ný" léka, doktor Josef Antonín Eleazar Kittel. Až do našich mladých let slul jako arod jn zázra ný léka, jemuž se dostalo epitheta " severo eský Faust," a jenž žil v pam ti N mc i ech jako léka lidumil. A práv on m l hlavní vliv na to, že již od svého založení byl to kostel poutní,že svým na tu dobu dovedným lé ením mnohému nemocnému z blízka i zdáli navrátil zdraví. Od takové dovednosti byl už jen kr ek k zázra nosti, což ostatn za života Dr. Kittla ú inn ší ili uzdravení nemocní. Není divu, že slavné byly ty "šumburské pouti." I farní pam tnice toho nejednou vzpomíná, p vodn hlavní pout se slavila na sv. Josefa 19.b ezna, pozd ji se sem konala procesí i o mariánských svátcích. K tomu zase p isp l Kittl v organiza ní duch. Podle záznam v míst a v n meckých vlastiv dných sbornících a publikacích již od roku 1761 m li v šumburském kostele " zvláštní pam tihodnost," jakou se mohou honositi jen t i kostely v echách. Doktor Kittel se p i inil o z ízení "svatých schod " v po tu 28, se sochou Panny Marie, Matky boží, na význa ném míst. Každý schod má 8 ostatk svatých, a 2., 11. a 28. schod má po 13 ostatcích. Kdo na schodech v kle e vykoná p edepsanou pobožnost, dosáhne odpustk, které byly ud leny v roce 1759 papežem Klimentem XIII.

4 Vlevo od kostelního vchodu je v b ehu kapli ka nad studánkou se zázra nou vodou. Ve výklenku nad vchodem ke studánce byla d ev ná soška piety. V roce 1924 si kostel s jeho p knými freskami i tuto sošku prohlédl akademický malí erný z Prahy a ozna il práci ezbá e za vzácn krásné um lecké dílo. Upozornil jsem na to tehdejšího fará e Jirá ka, který o hodnot díla pochyboval. Ale brzy nato soška z výklenku zmizela. Kam, jsem se nedov d l. Studánka byla také cílem poutník. Pili z ní vodu, otírali se, omývali nemocná místa t la, nabírali si do lahví a džbánk a nosili si ji dom s vírou, že je lé ivá a že pom že. I mn babi ka s ní otírala obli ej a o i, abych prý byl zdráv a m l vždy dobrý zrak. No zrak mi slouží dob e podnes. M l ve studánce již sám doktor Kittel vydatného pomocníka. Pomáhala-li studánka nebo ne p i lé ení, neví a ani již nepoví. A to bylo, jak bylo, jisto je, že mnoho doktorem Kittlem uzdravených nemocných ješt za jeho života prokazovalo vskutku konkrétn vd k jemu samému i kostelu. Studánka je ale i jinak zajímavá množstvím velmi dobré a studené vody. Byl jsem 9 let na Šumburce a za tu dobu, když byla veliká sucha a celý ho ení Šumburk byl bez vody, jen studánka u kostela jí m la stále dost a zásobovala celý ho enec. Také sta í pam tníci tvrdili, že studánka, co pam sahá, nikdy nevyschla. Je pozoruhodné, že valná v tšina našich poutních míst má studánky " s lé ivou vodou " a že o každé ústní podání udržovalo dlouho, až do našich let, jejich zázra nou moc a že tou vodou se táhly zástupy nemocných poutník. A kdo sám ke studánce nemohl, a " m l na to, " nechal se na to poutní místo dovézt. I sem na Šumburk se nejen chodilo, ale i také jezdilo. Na Šumburce bylo mnoho eských kn ží a fará, z nichž osobn mi byl znám poslední z nich - Inoncenc Jirá ek, pocházející z jižních ech. ech sem putovalo snad víc než N mc. Snad také proto je p ed farou socha Nejsv t jší Trojice s eskými patrony. A nebo m l na to vliv ech - fará a eši - poutníci spole n. Jak duchovní správci hodnotili význam prosebných procesí, o tom sv d í i zápis ve farní pam tnici, jenž ve zkratce v eském p ekladu zní : " Rok 1830 p inesl choleru, dosud neznámou nákazu. Vypukla ve st edopostí nejd íve v Železném Brod, skon ila po velikonocích, aby v ervnu a v ervenci ješt více ádila. Ješt mocn ji propukla v Semilech, ale nejvíce v Langenau u Vrchlábí, kde se n který den pochovávalo až 30 osob. Dne 1. srpna 1832 byla tu na Šumburce dv procesí, asi 2000 osob, které se modlily k Bohu a prosily o vykoupení od nákazy. " Tehdejší fará je p ijal za zn ní zvon a žehnal je monstrací. " A od té hodiny p estala zu it, poznamenal do farní kroniky. Z našeho okolí se chodívalo také do Ruprechtic u Liberce, a to také po Hamrštici p es Jablonec, Rýnovice a Harcov. V Rýnovicích, jimž se íkalo u nás Rejnovice, bylo významné zastavení v kostele, zbudovaném ve 14. století. Ruprechtice podle

5 Dr. Halwicha vznikly asi v 2. polovici 15. století, kostel zbudován ale pozd ji. O Ruprechticích jako poutním míst jsou zprávy z 2. polovice 18. století. Obraz Neposkvrn ného po etí Panny Marie op eden byl kouzlem zázrak uzdravení. Proto i sem se táhla veliká procesí : zvlášt o svátku Navštívení Panny Marie. A ovšem i zde byla zázra ná voda v blízkosti p vodního poutního místa a pozd jšího kostela. Kone ný úsek poutní cesty vedl krásnou kaštanovou alejí s k ížovou cestou, na jejímž konci byl obraz. Cesta do Hejnic - dalšího poutního místa - byla popsána již d íve. Sem od nás se putovalo nejvíce a skoro vždy s procesím, t.j. s " mati kou " na nosítkách. Je to prastaré poutní místo, o n mž se široce rozepisuje jeho historik, hejnický rodák, Josef Bennesch. Již z roku 1408 jsou zprávy v ú tech m sta Zho elce o " svatém obrazu. " První kostel tu byl snad již v roce Nyn jší zd ný kostel, poutní, zasv cený Navštívení Panny Marie, krásná bazilika o dvou v žích, s 6 kaplemi a 10 oltá i, a s k ížovou cestou pochází z let Zázra ný Mariánský obraz na hlavním oltá i je 30 cm vysoká soška madony ve sklen ném zvonu : podle nedoložených údaj má pocházet z roku Tak také má o n m zprávu Brockhaus v lexikon v 8. svazku na stran 658, z roku U nás se nikdy ne íkalo Hejnice, ale vždy jsme slýchali " Tak zas letos pudem s procesím do Hondorfu. " A byla to opravdu slavná procesí, chystaná s dlouho p ed tím a dlouho potom vzpomínaná. Putovalo tam mnoho našich chudák, a jen pro dv v ci : pro út chu v t žkém životním úd lu a pro ztracené zdraví. A nikdo nežehral, když pou, ob ti, modlitby, milodary - mnohdy i poslední t žce uspo ený groš a pokání nep inesly ani út chu a ani zdraví. Kostel byl spojen s františkánským klášterem z roku Mezi kn žími i mnichy bylo mnoho ech, zejména v druhé p li 19. století a i za první republiky. Sám jsem se za svého p sobení setkal se dv ma, kte í byli p ed tím v Hejnicích : již zmín ný šumburský fará In. Jirá ek a turnovský kvardián Marášek, který pak odešel jako misioná do Argentiny. A i zde byla v blízkosti lé ivá voda v Libverd, vzdálené tvrt hodiny cesty od Hejnic. Dnes jsou tam státní lázn, tenkrát studánka se " svatou nebo sv cenou vodou." Také o ní jsem slýchával a o její dobrot poutníci si íkali " Taky jsme byli v Libe e napi se tý dobrý sv cený vody : lov k po ní zrouna povok eje na t le i na duchu." P es Liberec vedla pro naše poutníky ješt další poutní cesta do Filipova v bývalém okrese Šluknov. Podrobnosti mi nejsou známy. Byl tam rovn ž poutní kostel s kolegiem redemptorist. Ani také nevím, pro se tam od nás chodilo na pou. Jen mlhav si vzpomínám na obrázek kostela se schodišt m, který si odtamtud na památku p inesla babi ka.

6 Procesí putovala od nás též do Karlova u Maxova v Jizerských. Šlo se p es Šumburk, kde odbo ili od Hamrštice k Dolní erné Studnici na Novou Ves, Lu any / Wiesenthal, u nás íkalo se dialektem Vizutel /, Maxov a Karlov / Karlsberg /. Tam snad po objevení le ivého pramene v roce 1760, byla postav na roku 1762 d ev ná kaple ke cti Navštívení Panny Marie a tato v roce 1800 nahrazena zd nou. Blízko kaple je studánka se zázra n uzdravující vodou, a ta byla p edevším cílem poutník, zejména neduživých. Ovšem i na blízkém míst u kaple vykopaná soška madony byla p edm tem uctívání. Sem putovala procesí zdaleka a prý i v dobách, kdy cesta byla místy " prokletá," ale to už tenkrát pat ilo k procesí a k poutí. A bylo pak o em vypráv t, když ke skute nosti p ibylo trochu fantasie. To byla poutní místa na sever od nás po Hamrštici. Putovalo se však i opa ným sm rem, po Hamrštici k Brodu a dále. Nej ast ji, t ikrát v lét, o mariánských svátcích konala se procesí od nás do Bozkova k Panence Marii bozkovské, nebo snad podle pozd ji obnoveného názvu ke " Královn hor." Bozkov je prastaré poutní místo se slavnou tradicí a dlouho, až do naší generace, udržovanými legendami a zázraky. Již samo jméno Bozkova svádí ve spojitost se jménem B h. Dr. Ant. Profous však ve svém díle " Místní jméa v echách " dokládá tento místní název jako jméno patronimické, a to od slova Bosek, které zase vzniklo z adjektiva bosý. Kostel pochází z roku 1344, tedy asi z téže doby jako kostel ve Bzí. V letech pat ila farnost k dekanátu turnovskému. Soška Panny Marie, symbol uctívání, je snad o n co mladšího data a m la prý také r zné osudy, aby mohla býti zachrán na. Za 30 leté války byla ukryta na zámku v Hrubém Rohozci. Šat madony podle zpráv z farních záznam byl zhotoven z uniformy generála Ferdinanda hrab te de Millesimo asi v polovici 18. století. Nedaleko kostela je rovn ž pramen se zázra nou vodou. Za mého mládí se tam putovalo rok co rok, a to bu p es Bzí, kde se poutníci shromaždili a po pobožnosti šli pak za asistence kn ží dále, a nebo šli p ímo stále po Hamrštici k Dupand, k T pe m a do Brodu. Pak p ešli po lávce u Spálova Kamenici a ubírali se do Bozkova. Památky na ta procesí mají na mnohých místech u nás ješt nyní : jsou to obrázky kostela a sošky bozkovské madony. Poslední veliké pou i se sem konaly za n mecké okupace v letech V kostele p i pobožnostech se uplatnili " bozkovští zp vá ci, " o nichž jsme slyšeli i z rozhlasu a etli v novinách. V t ch neš astných letech naší národní pohromy se Bozkov znovu ukázal ve své bývalé poutní sláv. K nebývalým velikým návšt vám p isp la zlá léta utrpení a hledání út chy, když národ byl dán na pospas germánské zv li a násilí. Ovšem návšt vníky vábila také nutná již oprava kostela a áste ná vnit ní renovace. Nemalou m rou o úpravy se zasloužil brodský rodák Dr. Josef Kalfus, ministr

7 financí za první republiky a len vlády protektorátu za okupace. Nejvíce slávy prožíval Bozkov za protireformace p i in ním jesuitských misijí z Ji ína. Tenkrát podle Gumpenberka bylo tam v roce tedy v dob vrcholícího protireforma ního nástupu - p es 4000 poutník. Nyní jsou tam návšt vy ojedinelé, ale starší ženy tam jezdí z Turnovska, Hradištska i Ji ínska, jak jsem se sám p esv d il, když jsem šel výletem rodným krajem Antala Staška. Poutníci se až k poutnímu kostelu dostanou pohodln autobusy. Letnice / svatodušní svátky / bývaly zasv ceny další pou i - na Tábor. Šlo se také do Brodu a odtud p es Koberovy, Vesec, Lestkov / Leskov /, Tatobity, Žlábek a pak bu k Lomnici a nebo p es Kotelsko, Rvá ov a Košov na Tábor. Jednu cestu d lali p es Lomnici. To oby ejn, když se vraceli dom a tam nakupovali " lomický cvíbochy " / suchary /, zást ry a zbytky r zných ln ných a pozd ji bavln ných látek. Jméno tohoto vrchu, který z Dupandy p kn vidíme jako pokra ování kozákovského h ebene, dali husité, kte í tu snad po dv století konali svá shromážd ní. Za protireformace z podn tu ji ínských jesuit se sem znovu putovalo, aby uja mený lid zapomn l na p vodní husitská shromaž ování a usilování o nový ád. Husitští p edkové si k tomu volili místa s p ekrásným prost edím, kde je " Bohu blíž," a takovým místem vskutku Tábor je. Na Tábo e je poutní chrám Prom n ní Pán, založený Zde kem z Lomnice v roce Z té doby pochází i malý k íž na oltá i, jehož tv rcem byl prý prvý eský arcibiskup Arnošt z Pardubic. P vodní chrám byl zni en požárem roku 1527 a nový vystav n Vilémem z Valdštejna. Pod kostelem je studánka " K ížovka " a podél cesty k Lomnici jsou kapli ky s k ížovou cestou. Tedy velmi vhodné místo pro pou i. S Tábora je p kný rozhled jako z Kozákova. Proto také v roce a to už poutnická sláva Tábora upadala a rozvíjela se slibn turistika - postav na tam 34 metry vysoká Tichánkova rozhledna, roku 1913 turistická chata a v roce 1920 z ízena hluboká studna. Rozhledna slyne p ekrásnou vyhlídkou po celé severovýchodní tvrtin ech. Za p kného po así lze odtud vid ti 14 rozhleden a 80 chrámových v ží, a celý ten náš milý kraj v n ený hradbou Krkonoš a hor Jizerských a Lužických. Mariánské procesí se od nás po ádalo také do Turnova o svátcích Jména Panny Marie a nebo Panny Marie Sedmibolestné. Šlo se p es Bzí, kde po požehnání v kostele se putovalo ke Splzovu, Lišnému, Malé Skále a na Ob šenec. Pobožnosti byly u sv. Jana nad Kobylkou a u mariánské sochy p ed Dlaskovým statkem v Dolánkách a pak šli po lávce a Fará stvím do Turnova. Sedlák Dlask se o t ch procesích ve svých pam tech n kolikrát zmi uje. I sám se jich ú astnil, protože byl

8 milovníkem takových okázalých pobožností. Tu dobu v zá í slavilo se v Turnov posvícení, a proto Turnov prožíval ty dny jako veliké svátky v podletí roku. Z Alšovic se konalo sem do Mariánského kostela poslední procesí v zá í 1904, a to bylo v bec poslední procesí od nás a z okolí. Je samoz ejmé, že když Desfoursové vystavili roku 1769 kostel sv. Jana nad Brodem " Na poušti," konala se procesí i tam a byla slavná. Zvlášt z farnosti bzovské bylo vždy mnoho ú astník procesí. Nejslavn jší snad bylo v roce V tom roce vyhlásil totiž papež milostivé léto, a nikdy snad nebylo tolik náboženských slavností, misií, pobožností, poutí a procesí jako toho roku. Lidé si o tom vypravovali ješt za našeho mládí a my nemohli pochopit, pro to všechno a pro zrovna v tom roce. Také již zmín ný písmák Josef Dlask o tom píše slova chvály a podivu, a také píše o procesí ze Bzí " Na pouš " u Brodu : " Slyšel jsem, že na ty dni na s. Jana se sešlo troje procesí na pouš brodskou, však pro množství lidu všechny role tam p ikryté byly, nebo z Brodu jedno, z Lou ek druhý, ze Bzí t etí se sešlo. Nebo ze Bzí bylo nejv tší, pon vadž byl jeden konec na poušti p ed Brodem a zadní byl ješt na Chlístov neb museli dlouho státi, až ty druhý štace své odbyli." Po Hamrštici ale putovalo se od nás ješt dále. Byli i takoví, že za nejv tší životní št stí považovali, mohli-li se podívati na nejslavn jší poutní místa nejen doma, ale i v daleké cizin. U nás byla cílem poutí ješt Stará Boleslav o svátku sv. Václava, Praha o svátku sv. Jana Nepomuckého a Svatá Hora u P íbram. Naši p edkové rádi chodili do Vambe ic v Kladsku. A vždy s pohnutím o tom vypráv li a na pou vzpomínali. Slýchal jsem za mlada, že byli od nás v Mariazell ve Štýrsku a dokonce i v Lurdech. ím vzdálen jší bylo poutní místo, tím v tší byla zásluha putujících o ud lení milosti a nad je na vyslyšení proseb. A nyní ješt n co o procesí samém. Jeho organizaci obstarával vždy muž, který takovou organiza ní schopnost m l, požíval vážnosti, byl zbožný a m l autoritu. Bez autority n kdy skon ilo procesí neblaze, protože se jej ú astnili muži i ženy a mládež, ale n kdy i nezbední výrostci a i d ti. Byl to n kdy " kumšt udrža procesní houf pohromad bez t lesnýho nebo duševního ourazu. " Dnes by onen organizátor m l název " vedoucí procesí, " tenkrát mu íkali " p ed íkáva." To proto, že p ed íkával poutní modlitky a písn. Byli u nás v lehlasní p ed íkáva i a zp váci a tato funkce se v rod d dila. Schopný p ed íkáva m l po celou sezonu poutí - od jara až do podzimu - o živobytí postaráno a n jaký ten krejcar od poutník dostal také. Jídlo dostal rovn ž, a tak peníze mu zbyly na jiné osobní nebo rodinné pot eby. Semtam n jaký ten máz piva a nebo " Panáka " / žitné ko alky / pro kuráž a " dyž p i p ed íkávání vysychalo v krku, " zaplatili poutníci - muži. S tím se už na procesí po ítalo.

9 S organizací procesí se za alo brzy, zvlášt když poutníci byli z n kolika míst a nebo t eba i z celé farnosti. Když si zjistil aspo p ibližný po et, musel si u známých p i poutní cest v as zamluvit nocleh. Ovšem noclech! Spalo se ve stodole na slám, na seníku, na p d, na síni, na pavla i, zkrátka všude, kde se dalo. A všichni spali v šatech a pohromad, muži, ženy, d ti i mládež, jako d íví v lese. Jaké to bylo asi spaní, je nasnad. Hlavn, že nocleh byl laciný, za n jakou úsluhu hospodá i nebo hospodyni od poutník a asto i za pouhé " Zapla vám to Pámbu. " Do okolních poutních míst si nesli jídlo s sebou : bochník chleba, v n mž vykrojili otvor pro tvaroh a byla-li pou vzdálen jší, nesli si tvaroh v ledeckém / polévkovém / hrnku. Na n kolikadenních cestách museli si ovšem jídlo p ikoupit, ale spokojili se zase chlebem a tvarohem nebo chlebem, jejž zapíjeli " sbíraným " / mléko bez smetany / mlékem. N kdy se jim dostalo zbytk jídla z kuchyn, kde odpo ívali. P st a skrovné jídlo byly vlastn také sou ástí pouti a p ípravou k p ijetí p íslušných svátostí. Voda - a té bylo na poutních místech všude dost - na zapití byla zadarmo. P ed íkáva se musel ale také postarat o druži ky, když procesí šlo s " mati kou, " kterou druži ky nesly a v nesení se st ídaly. Muselo jich " bejt do po tu, " protože vždy nesly ty i. " Mati ka " m la totiž v podstavci otvor, do n jž zapadl roubík ty ramenných nosítek. I tak se ale musela soška " mati ky " nést opatrn a p i nepohod jí museli chránit. Bývala s tím potíž. Nejv tší p i návratu, kdy už byli všichni unaveni a druži ky nesoucí " mati ku " nejvíce. " Mati ka " se stále udržovala v co nejlepším stavu, k procesí dostala i nový šat a ozdoby. V den pouti shromáždili se ú astníci u domu, kde byla soška uložena nebo u mariánské kapli ky a za modlení a zp vu ji dali na nosítka. Pak se procesí dalo na cestu. P i p enocování byla soška uložena na nejlepším míst noclehu a st ídav opatrována. P i p íchodu do poutního kostela, po p ivítání kn zem a po jeho požehnání byla uložena na vykázané místo na n kterém oltá i. Tam byla pak p edm tem uctívání a srovnávání s " mati kami " jiných poutník. Také po cest, p i zastavení u pomník svatých nebo u k íž byla " mati ka " vždy na p edním míst, aby byla všem na o ích. Od nás se putovalo nej ast ji do Bozkova a pak do Hejnic. Je zajímavé, jak naši chodívali do Hejnic rádi a jak p kn byli p ijati i od N mc. A došlo-li snad n kdy k nedorozum ní, byli jeho p í inou oby ejn kluci, dorozumívající se vzájemn rukama, když to ústy nešlo. Jak se to pak zm nilo! K neuv ení! Jako by i náboženství položilo p ehradu mezi ob národnosti. A to bylo také jednou z p í in, pro ustaly pouti do n meckých poutních míst v pohrani í. Tož se pak putovalo vesele po Hamrštici k jihu, tam byla eská poutní místa, tam se mohli oddati bez p ekážek pobožnosti a i zábav.

10 Široko daleko známým p ed íkáva em na procesích býval Jáchym Kurbut z Alšovic. Pocházel z rodu Kurbut / Korbut /, p išedšího sem bu za války t icetileté a nebo hned po ní s novým majitelem maloskalského panství Mikulášem hrab tem Desfoursem. Záhy se rod rozrostl ve dv v tve - p n ovskou a alšovickou a brzy se také zcela po eštil. P vodn vlastnili v Alšovicích statek - snad p. 5 u Anzel - ale pozd ji n jak o vše p išli a jeden z nich si koupil domek p. 3 " na obci. " Když d ev né stavení opravovali a obezdívali / tomu se íkalo " podvahovali /, z ídil n který z toho rodu ve st n k cest výklenek pro sošku madony. Výklenek je tam podnes. Madona tam z stala až do roku 1919, kdy ve vln obrazoborectví zmizela. A ani se ni eho neví o jejím p vodu a um lecké cen. Rod Kurbut si této výsady - opatrovati ve svém domku " mati ku " - velmi vážil. Byl ve spojení s farou ve Bzí, a to nejen ve funkci p ed íkáva e, ale byl známý jako " na slovo vzatej družba, " asistoval p i k tinách, p i poh bech, p i všech náboženských slavnostech, zkrátka byl to muž v tom oboru nenahraditelný. V tom rodu um li íst a psát, byli na tu dobu vzd laní, dovedli mluvit a vzpráv t. Není divu, že jejich obydlí se stalo st edem života " na obci," kde žili drobní zem d lci, podruzi a d lníci - nádeníci, a že tu byly asto besedy. Dostaly se sem i eské noviny, Krameriovy povídky. Ta tradice se tu udržela i pozd ji, když majitelem domku se stal m j d d Josef Halama z T pe a Jáchym Kurbut p esídlil k dce i do p.7 " ve vsi," - to byla východní ást Alšovic - a vodil procesí a družboval až do své smrti. S ním tam p esídlila také jeho druhá dcera. Byla to zvláštní osoba, ve vsi se jí jinak ne íkalo než " Kurbut. " Nem la skoro nic z vlastností svého otce a stihl ji zlý úd l, jak to tenkrát po átkem tohoto století v takových p ípadech ješt bývalo. A neslavn bloudil životem i její nemanželský syn, jemuž se dostalo p ízviska " Kozá ek. " Snad že byl takové divné postavy, p ihrblý s vlasatou hlavou a širokým kloboukem na ní - podobný houb -kozáku. Skon il jako tulák a jím vym el kdysi slavný rod Kurbut. Po Kurbutov smrti se ujal procesí Josef Volf z p.20 a s ním v roce 1904 procesí zanikla docela. Procesí a pouti m ly i stinné stránky, zbožnost se mnohdy zam nila za sv táckost, ubývalo kázn a mládež vnášela do procesí nevázanost. Církevní vrchnosti marn usilovaly o nápravu, málo nebo nic p sobila kázání a misie o trestech a v ném zatracení h íšník. A protože nep ístojnosti p ibývalo a i stížností, byla císa ským dekretem z procesí omezena a rovn ž i pouti a císa Josef II. je dne zakázal docela. Císa František I. však tento zákaz na podn t církve odvolal. Po Hamrštici, pokud je místy p ebudována na silnici, jezdí o závod auta. A kde z stala v p vodním neudržovaném stavu, slouží jen tak pro p ší a nebo ob asnou

11 jízdu do polí. Zar stá travou a sporým podrostem. Tak z staly z kdysi slavné Hamrštice jen zbytky a vzpomínky. Proto nakonec jednu ze vzpomínek na svérázného p ed íkáva e Jáchyma Kurbuta. Byl vyšší postavy, urostlý, ramenatý, širokého obli eje s hustým vousem siln prošediv lým. Sporé dlouhé vlasy také prokvétaly již siln do b la. O i jiskrné, se záblesky veselosti a rozhodnosti. Chodil si za mého d tství vždy po starodávnu. Vysoké boty s tuhými holinkami po ádných rozm r. íkali jsme si, že by si do nich mohl vzít nájemníka. Však také na zimu mimo onucí nosil v botech krátkou slámu, aby boty více h ály. Na procesí si natáhl po ádná perka a bylo-li špatné po así, z stal v rný osv d eným botám. Kalhoty tmavé, skoro erné, vesta neur ité barvy s p knými kovovými knoflíky, v kapse veliké hodinky na klí ek, íkalo se jim " cibule " a u nich po ádný etízek. Na krku šátek na jednoduchý uzel uvázaný, ervený kostkovaný nebo s jinou nepravidelnou ozdobou. Kabát dlouhý h ebí kové barvy se širokým límcem, na hlav po ádný tvr ák, již hodn olezlý. Když d lal družbu, " moc mu to v tom oustroji slušalo." Chodil s holí prapodivného tvaru, vlastní to výroby : té jsme se vyhýbali víc než samotnému Kurbutovi. Za dešt vytáhl deštník. A byl to po ádný deštník! Když jsem na poutích vídával kramá ské deštníky, skoro se mi zdálo, že tomu Kurbutovu deštníku do jejich velikosti mnoho nechybí. Kurbut byl od rázu, se slovy se nemaloval, ale srdce dobrého. Hromoval, láte il, ale neublížil. Však ho lidé - a zvlášt poutníci - v tom dob e znali a rádi jej škádlili. Kurbut nebral nikdy jméno boží nadarmo - to p ikázání z desatera bylo mu snad nejsv t jší. Když už musel klít t eba na kluky, íkal : " I vy sloty slotský, kluci sakulencký, safraportský, hromský, nekaloty, holomkové z k ížové cesty, kvítka ertovský, milionský, íbata necválaný..., " a kdoví jak ješt. M l v tom velmi obsáhlý výb r. Nikdy však kluci nebyli " sakramencký! " Tak milý Jáchym vypravil se jednou na procesí " s halšouskejma poutníkama do Hondorfu." Tam to šlo. Cesta p kná, sluní ko se smálo, asem i p ipalovalo, m li p kný nocleh na seníku v Kristiánov a nejhorší úsek cesty hájem p i poutnické cest se dob e vyspali. " Však ten háj néní jako náš háj : tma za pravýho poledne jako v pytli a o áký to p ekvapení nebyla taky nouze." No ale š astn dorazili do Hondorfu a " za slauných vyzván ní a kn žským uvítání a požehnání uvelebili nejprve " mati ku " a pak sebe. Dob e se tam m li na všechny strany, dvakrát tam nocovali, svátosti p ijali, " mati ce hondorfský i halšovský se zbožn poklonili a o vochranu poprosili, " pouti a památek za zbylý groš nakoupili a už mysleli " na navrátila. " Ale jen vkro ili na hondorfskou poutní cestu, dalo se do dešt a lilo a lilo. Lijavce v horách se musí znát: to prší, ne to neprší, to se " cedí. " To je " hotovej hrejk! " Mraky leží na vrcholcích strom, schovat se není kde, všichni a

12 všecko zmoklo a promoklo " durch und durch, " jen " mati ka " z stává uchrán na. Ale druži ky už stávkují, necht jí " mati ku " již nést. Jsou na k ži promoklé, zima je rozt ásá. Marné jsou Kurbutovy domluvy, že " mati ku " mohou nést jen a jen druži ky, aby proto nemyslely na déš a na sebe, ale na " mati ku. " Všechno marné! Kurbut cht necht musí sošku vzít do své ochrany pod široký havelok, druhou rukou drží deštník, ten ohromný deštník, který sám o sob má po ádnou váhu. Procesí zmlká, jen šumot dešt je slyšet a vachtající vodu ve st evících. Muži se kr í, ženy a dívky p ehodily vrchní sukn p es hlavu, aby se aspo trochu uchránili. A jdou a jdou ml ky jako za ezaní, jen Kurbut reptá, když nikdo jej nechce vyst ídat v nesení. A tentokrát ten ne as zp sobí, že Kurbut po prvé ve svém život, a k tomu ješt o mariánském procesí, zh eší, když po marných prosbách k poutník m obrací se k sošce madony a žasne sám nad sebou, když jeho ústa vypoušt jí rouhavá slova : " Kdybys nebyla rodi ka bóži, hnedko bych t hodil do bláta! " Žasnou i poutníci a žasnou ješt víc, když Kurbut zahýbá z poutní cesty stranou, kde se ukazuje hájovna u Nové Louky. A po tom rouhání Kurbut znovu se stává Kurbutem, jak jej poutníci dosud znali, a s rozvahou a z "titulu své funkce" striktn na izuje : " A dál se dnes nejde! Snad nás fo t do toho hrejku nevyžene! " Tak p enocovali ve stodole hájovny na Nové Louce, kde nikdy nenocovali. Fo t se nad nimi slitoval, poskytl jim nocleh i ob erstvení a také šaty si mohli p es noc dát do po ádku. A ráno, sotva se rozb esklo, hajdy p es Honsberk, Jablonec a Maršovice dom. " Mati ku " zbožn uložili na své místo a tím zakon ili procesí, na n mž i sám p ed íkáva zh ešil. Kurbut spí v ný sen na bzovském h bitov. Tato vzpomínka budiž mu kyti kou na neznámém již hrob. P íhody z poutí a procesí byly nekone ným a nevy erpatelným p edm tem besed. Že se p i tom více uplat ovala fantasie než pravá skute nost, si každý domyslí. V prvých dobách procesí byla cesta hlubokým lesem do Hejnic jist málo p íjemná a n kdy i nebezpe ná. Poutníci si íkali, jak se jim uleví, když mají ten les za sebou a když uz í v že hejnického kostela. Kurbut na to m l také p ípadnou odpov, která se pozm n ná snad udržuje v Alšovicích podnes : " Kdo chce jí na procesi a chce n co vi a, musí n co zkusi!" P i poslouchání t ch p íhod a stršidelných zkazek, nám jako d tem hr za jezdila po zádech. Jak by ne, když jsme slyšeli o setkání s vlkem, " vzteklým " srn etem, jelenem, když prý ze tmy svítily o i lesních muž a strašidel, ozývaly se divné zvuky hejkadel a když byly popisovány nejr zn jší vybájené bytosti a jevy. Byli mnozí poslucha i z toho, jak se íkalo, " vyjukaní. " Ale rádi p esto ty strašidelné historky poslouchali a když vyprav je už necht l dál strašit, žádali si pokra ování, prosíce : " A jen vypravuj, vypravuj, dyž mi se tak rádi bojíme! "

13 Žili tenkrát lidé životem své doby a práv tak se na n musíme dívat a je posuzovat jako " dítky své doby. " Tento p ísp vek má proto být vzpomínkou na lidi a asy, jež nenávratn mizí a upadají v mo e zapomn ní. Dodatek autora elektronické podoby je v nován Pavlovi Kopalovi z Alšovic. Pavel nám ústn popsal vzpomínku na roli demonstranta p i procesí jehož se ú astnil. P ed íkáva v tšinou modlitební v ty prozp voval a stalo že procesí narazilo na kravinec a p ed íkáva za al zpívat " lidi ky pozor je tu hovno " a tak to ú astnici za ali p edávat t m dalším a pochvíly se v ta lynula krajinou. P epis je vzpomínkou na našeho strýce u itele Halamu z Ohrazenic. Prameny : 1. Pam ti starých pam tník z Alšovic a okolí. 2. asopis Krakonoš, ro ník XXXII. 3. A. Benda : Geschichte der Stadt Gablonz, strana 474, F.M. Beuer : Ausfluge und Wanderungen. 5. A. Lilie : Heimatkunde des Bezirkes Gablonz. 6. A.F. Ressel : Heimatkunde des Bezirkec Reichenberg. 7. J. Bennesch : Ortsgeschichte von Haindorf. 8. Farní kroniky ve Bzí a Šumburce. 9. Jan Hrdý : Navarov. 10. Dr. J. V. Šimák : P íb hy m sta Turnova. 11. Vilém Vaní ek - Jan Zeman : Tisíc let na stráži. 12. Vlastiv dné sborníky Železnobrodska. 13. Vlast. sborníky " Od Ješt da k Troskám. " 14. Pam ti sedláka Josefa Dlaska. 15. Za domovem, vlastiv da eskoslovenska, díl II., strana Beseda, vlastiv dný asopis, ro ník I., strana Matrika fary ve Bzí. 18. Ott v Nau ný slovník. 19. Dr. A. Profous : Místní jména v echách. 20. V. Kudrná : Adresá e polit. okres Turnov a Semily. V Turnov dne 24. b ezna 1962.