Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku

Transkript

1 Katedra filosofie a dějin přírodních věd Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta Viničná 7, Praha Správa NP a CHKO Šumava Útvar Vědy a výzkumu, Kašperské Hory a Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku 1. setkání sborník z konference Univerzita Karlova v Praze června 2005 DVOŘÁK L. & BOGUSCH P. (eds), 2005: Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku 1, sborník z konference, Univerzita Karlova v Praze, června 2005

2 OBSAH Předmluva Jan BATELKA, Jakub STRAKA & Igor MALENOVSKÝ Řásníci čeledí Xenidae a Stylopidae (Insecta: Strepsiptera) parazitoidi žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) v České republice Lukáš BLAŽEJ Dosavadní znalosti fauny kutilek (Hymenoptera, Sphecidae) severních Čech..4 Petr BOGUSCH Proč některé kukaččí včely mají jednoho hostitele a jiné deset? 5 6 Libor DVOŘÁK Současný stav poznání vos a vosíků České a Slovenské republiky Stanislav KOMÁREK Nevtíravý půvab přetvářky a odstrašení Peter LIŠKA Kutavky a hrabavky (Hymenoptera: Sphecidae, Pompilidae) nivy Váhu pri Trenčíne s dôrazom na antropogénne biotopy Jozef LUKÁŠ & Peter LIŠKA Včely (Hymenoptera, Apoidea) prírodnej rezervácie Krasín (Biele Karpaty, Slovensko)...10 Jan MACEK Příprava ediční řady Atlas blanokřídlého hmyzu České a Slovenské republiky...11 Vladimír SMETANA Aktuálne poznatky o rozšírení Pyrobombus. pyrenaeus (Pérez, 1879) na Slovensku Miroslav SRBA Ekologické poznámky k výskytu Bembix tarsata (Hymenoptera: Sphecidae) v severozápadních Čechách Jakub STRAKA Barevné misky jako pasti na blanokřídlý hmyz Pavel TYRNER Cesta na severozápad poznatky o šíření některých druhů akuleátních hymenopter v Čechách Vladimír ZEMAN & Bohuslav MOCEK Lumkovití (Ichneumonidae, Hymenoptera) chráněných území Chlumecka Adresář českých a slovenských zájemců o žahadlové blanokřídlé

3 Předmluva organizátorů Vážení kolegové! Držíte v ruce sborník z 1. setkání Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku. Prvotním impulsem k uspořádání této konference byla snaha představit mezi sebou všechny zájemce o žahadlové blanokřídlé. Považujeme za důležité udržovat vzájemné kontakty, informovat se o taxonomických i jiných novinkách a navzájem koordinovat výzkum blanokřídlých v obou našich republikách. Podobná setkání pořádají každoročně různé skupiny avertebratologů, např. malakologové, arachnologové, dipterologové, lepidopterologové a další. Pravidelná setkání spojená zejména s novými informacemi a výměnou publikací i materiálu jsou mnohdy doplňována společnými terénními exkurzemi do málo prozkoumaných oblastí, které často přinášejí zajímavá data a výsledky. Publikovaný článek z takové exkurze je pak vítaným příspěvkem k poznání naší fauny. O této možnosti by se jistě dalo uvažovat do budoucnosti i z hlediska blanokřídlých. V závazném termínu se na naše setkání přihlásilo 22 účastníků z České i Slovenské republiky. Pevně věříme, že se stále více zájemců bude pravidelně scházet i v následujících letech. Tedy že letošní setkání je pouze jakousi první vlaštovkou. Za organizátory Libor Dvořák & Petr Bogusch 1

4 Řásníci čeledí Xenidae a Stylopidae (Insecta: Strepsiptera) parazitoidi žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) v České republice Jan BATELKA, Jakub STRAKA & Igor MALENOVSKÝ Řásnokřídlí (Strepsiptera) jsou obligátními parazitoidy larev a dospělců několika hmyzích řádů (Blattodea, Ensifera, Caelifera, Mantodea, Hemiptera, Diptera a Hymenoptera). Invazním stádiem v jejich komplikovaném životním cyklu jsou larvy prvního instaru. Aktivně napadají své hostitele a po vniknutí do jejich abdomenu se svlékáním mění na beznohá endoparazitická larvální stádia. U podřádu Stylopidia, kam patří všichni zástupci naší fauny, setrvávají neotenické samice v těle hostitele i v dospělosti. Okřídlení samci jsou po vylíhnutí ze soudečkovitých pupárií volně pohybliví. Nepřijímají potravu a žijí jen několik hodin. Obecné informace o biologii, morfologii a klasifikaci řádu Strepsiptera přehledně podal KATHIRITHAMBY (1989). KINZELBACH (1978) poskytl určovací klíče a shrnul známé údaje o rozšíření a hostitelích jednotlivých druhů řásníků v západním palearktu. V současné době připravujeme přehled řádu Strepsiptera v České republice, založený na kritickém zhodnocení publikovaných údajů, revizi sbírek a vyhodnocení nového materiálu. Zatím je z ČR doloženo celkem 12 druhů řásníků ze čtyř čeledí: Elenchidae (1 druh), Halictophagidae (2 druhy), Xenidae (4 druhy) a Stylopidae (5 druhů). Elenchidae a Halictophagidae napadají křísy (Hemiptera: Fulgoromorpha, Cicadomorpha). Xenidae a Stylopidae jsou parazitoidy vos, kutilek a včel (Hymenoptera: Vespoidea, Apoidea). Jedná se o následující druhy (hostitelé v hranatých závorkách, viz též GÜNTHER 1947, KINZELBACH 1978, BATELKA & STRAKA 2005 a BATELKA et al. in press): Xenos vesparum Rossi, 1793 [Vespidae: Polistes spp.] nalezen na řadě lokalit, hlavně na Polistes dominulus (Christ), vzácně také P. nimpha (Christ) a P. bischoffi Weyr., v posledních dvou dekádách se zřejmě spolu s hostiteli šíří. Pseudoxenos heydeni (Saunders, 1852) (= P. schaumii Saunders, 1872) [Vespidae: Ancistrocerus spp., Odynerus melanocephalus (Gmel.)] recentně nalezený jen jednou v Ancistrocerus trifasciatus (Müll.) ve středních Čechách. Paraxenos erberi Saunders, 1872 (= Pseudoxenos crassidens Pasteels, 1954) [Crabronidae: Bembicinus tridens (F.)] z ČR známý z jediného historického nálezu z Moravského Písku. Paraxenos sphecidarum (Dufour, 1837) [Sphecidae: Ammophila spp.] z ČR jen staré nálezy před rokem 1950 v Čechách v Ammophila campestris Latr. a A. sabulosa (L.). Eurystylops cf. oenipontana Hofeneder, 1949 [Halictidae: Dufourea spp., Rophites spp.] z ČR známe jen prázdné samčí pupárium v hostitelské včele Rophites quinquespinosus Spinola, chycené v Jílovém u Prahy v roce Taxonomická příslušnost řásníků napadajících rod Rophites není dosud uspokojivě prokázána (Kinzelbach 1978). Halictoxenos arnoldi Perkins, 1918 [Halictidae: Lasioglossum (Lasioglossum) spp.] jediný historický doklad z Tábora na Lasioglossum (L.) xanthopus (Kirby). Halictoxenos spencei Nassonow, 1893 (= H. nitidiusculus Ogloblin, 1925) [Halictidae: Lasioglossum (Evylaeus) spp.] několik předválečných nálezů v Čechách a na Moravě na Lasioglossum (E.) nitidiusculum (Kirby), L. (E.) parvulum (Schenck) a L. (E.) villosulum (Kirby). 2

5 Halictoxenos tumulorum Perkins, 1918 [Halictidae: Halictus (Halictus) spp., H. (Seladonia) spp., Lasioglossum (Evylaeus) spp.] jediný starý literární údaj z Kolína na Halictus (S.) tumulorum (L.). Stylops melittae Kirby, 1802 (= S. spencei Pickering, 1836; S. aterrimus Newport, 1851; S. bimaculatae Perkins, 1918; S. nevinsoni Perkins, 1918; S. spretae Perkins, 1918; S. obenbergeri Ogloblin, 1923; S. flavipedis Hofeneder, 1923; S. nitidiusculae Poluszyński, 1927; S. parvulae Noskiewicz et Poluszyński, 1927; S. praecocis Noskiewicz et Poluszyński, 1927; S. gwynanae Noskiewicz et Poluszyński, 1927; S. albofasciatae Günther in Günther et Šedivý, 1957; S. nassonowi Pierce, 1909) [Andrenidae: Andrena spp.] vyskytuje se relativně hojně po celém území nejméně na 24 hostitelských druzích rodu Andrena. Podle údajů z okolních států střední Evropy (POHL & MELBER 1996) lze na našem území předpokládat výskyt dalších čtyř druhů: Paraxenos hungaricus (Székessy, 1955) [Crabronidae: Bembix oculata Latr., B. rostrata (L.)]; Hylecthrus rubi Saunders, 1850 [Colletidae: Hylaeus (= Prosopis) spp.]; Crawfordia labiata Ogloblin, 1924 [Andrenidae: Panurgus labiatus (Evers.), P. brullei (Lep.)]; Ulrichia friesei (Hofeneder, 1949) [Andrenidae: Melitturga clavicornis (Latr.)]. Od evropských zástupců rodů Crawfordia, Eurystylops a Ulrichia dosud nejsou známi samci. Většina druhů řásníků bývá nalézána náhodně a ojediněle. Zčásti pravděpodobně ucházejí pozornosti kvůli svému převážně endoparazitickému způsobu života a velmi krátké aktivitě dospělých samců vně hostitele. Druhy, které jsou svým vývojem vázány na samotářsky žijící skupiny blanokřídlého hmyzu, mohou být navíc reálně ohroženy v důsledku oslabení populací svých hostitelů (BATELKA et al. in press). V souvislosti s naším sledováním se obracíme na všechny hymenopterology s prosbou o zpřístupnění stylopizovaného materiálu z celé Evropy, který by mohl doplnit naše poznatky o taxonomii, rozšíření a hostitelské specializaci tohoto dosud spíše opomíjeného řádu hmyzu. Literatura BATELKA J. & STRAKA J., 2005: Výskyt Xenos vesparum a Pseudoxenos heydeni (Strepsiptera: Xenidae) v České republice [Occurrence of Xenos vesparum and Pseudoxenos heydeni (Strepsiptera: Xenidae) in the Czech Republic]. Klapalekiana 41, in press. BATELKA J., STRAKA J., MALENOVSKÝ I. & LAUTERER P., in press: Strepsiptera (řásnokřídlí). In: Červený seznam bezobratlých živočichů České republiky, FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds), Příroda. GÜNTHER V., 1947: Předběžná zpráva o řádu Strepsiptera v Československu [Preliminary report on the order Strepsiptera in Czechoslovakia]. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae 25: KATHIRITHAMBY J., 1989: Review of the order Strepsiptera. Systematic Entomology 14: KINZELBACH R.K., 1978: Insecta. Fächerflügler (Strepsiptera). Die Tierwelt Deutschlands 65. Teil. Gustav Fischer Verlag, Jena, 166 pp. POHL H. & MELBER A., 1996: Verzeichnis der mitteleuropäischen Fächerflügler und die Beschreibung einer neuen Art der Gattung Malayaxenos Kifune Senckenbergiana Biologica 75:

6 Dosavadní znalosti fauny kutilek (Hymenoptera, Sphecidae) severních Čech Lukáš BLAŽEJ Na sledovaném území o rozloze cca km 2 byly kutilky nesystematicky chytány od roku 1999 na typických, druhově pestřejších lokalitách. V roce 2003 již průzkum nabývá jisté organizace a může se pochlubit prvními výsledky. Doposavad je odtud potvrzeno na 95 druhů patřících do těchto podčeledí (dle J. Bitsch et col., Fauna de France Hymenoptera, Sphecidae vol. 1-3): Ampulicinae (1), Astatinae (2), Crabroninae (40), Larrinnae (13), Mellinae (1), Nyssoninae (6), Pemphredoninae (24), Philanthinae (4). Územně lze sledovanou část severních Čech rozdělit na 3 orografické celky: Šluknovsko (kv. 4951, 4952, 4953, 5051, 5052, 5053, 5152, 5153, rozloha cca 7106 km 2 ), Děčínsko (kv. 5149, 5150, 5151, 5152, 5049, 5050, 5051, 5052, rozloha cca km 2 ) a Českolipsko (kv. 5353, 5354, 5453, 5454, rozloha cca 8464 km 2 ). Pro skupinu typických arenikolních druhů má nejlepší předpoklady oblast Českolipska, která pro ně svým převážně písčitým podložím a teplým klimatem vytváří velice příznivé životní podmínky. Písek aluviálního původu je zde hojně těžen na mnohých pískovnách, na jejichž okrajích se soustředí druhově velmi diverzní společenstva akuleatních hymenopter. Naopak borové lesní porosty nebo bučiny na bazických kopcích jsou významným útočištěm pro pestrá společenstva mikrokavernikolních druhů, využívajících pro hnízdění chodby dřevokazného hmyzu či vlastními silami vytvořené chodby v nejrůznějším materiálu, počínaje pruty maliníku a konče suchými větvemi či kmeny. V současné době je odtud potvrzeno 37 druhů. Z nejvýznamnějších lze jmenovat Ammophila pubescens Curt., Tachysphex nitidus (Spin.), Oxybelus mucronatus (Fabr.). Oblast Děčínska zahrnuje hlavně velkoplošné chráněné celky CHKO Labské pískovce a NP České Švýcarsko. Písčité podloží zde sice dává předpoklad k výskytu arenikolních druhů, ale druhová diverzita jejich společenstev je silně ovlivněna v negativním smyslu rozsáhlým zalesněním a velmi pestrým geologickým reliéfem. Výskyt je soustředěn převážně na písčité lesní cesty, okolí lesních školek, ale i xerotermní louky (příp. vřesoviště) na jižních svazích odlesněných vrchů či holých skal. Druhové složení na takových lokalitách, jenž jsou situovány v jižní části, je ve velké míře ovlivňováno sousedním Českým středohořím (přítomnost včely Sphecodes croaticus Mayer či kutilky Podalonia affinis (Kirby) aj.). Na druhé straně je druhový deficit arenikolních druhů oblasti Děčínska kompenzován velmi pestrým složením druhů mikrokavernikolních. Mezi 73 potvrzenými druhy jsou asi nejzajímavější Crossocerus cinxius (Dahl.), C. heydeni Kohl, C. walkeri (Shuc.) aj. Druhová skladba reprezentující Šluknovsko již značně demonstruje spíše hlinitý až jílovitý substrát a severní pozici spojenou s chladnějším klimatem. Mezi nejbohatší biotopy patří hlavně sienitové lomy v okolí Rožan u Šluknova, jejichž štěrkopísčitý substrát ze zvětralého sienitu a teplé podmínky jsou vhodné pro výskyt řady druhů. Listnaté porosty čedičových, popř. znělcových vrchů jsou ideální pro chladnomilnější mikrokavernikolní druhy. Ze 43 zjištěných druhů lze jmenovat Ammophila pubescens Curt. Výsledky průzkumu severočeských kutilek značnou měrou přispějí k poznatkům o rozšíření v této prakticky neznámé oblasti. Přítomnost některých vzácnějších druhů hodně prozrazuje i o jejich adaptabilitě k celkově poměrně drsným podmínkám severu ČR. 4

7 Proč některé kukaččí včely mají jednoho hostitele a jiné deset? Petr BOGUSCH Kukaččí neboli kleptoparazitické včely představují okolo 25 % všech našich druhů včel. Jejich životní strategie je velice zajímavá a spočívá v tom, že si nestaví svá vlastní hnízda, ale kladou vajíčka do hnízd jiných druhů včel. Kukaččí životní strategie však není v rámci blanokřídlých známá jen u včel, některá skupiny jsou celé parazitické, například všichni Scolioidea (tj. žahalky, trněnky, kodulky) a zlatěnky (Chrysididae). Většina druhů je poměrně úzce specializovaná na jednoho nebo několik málo hostitelských druhů, existují však výjimky, druhy, které mají i více než deset známých hostitelů. Přitom se předpokládá, že parazit a hostitel jsou dva blízce příbuzné druhy, a tudíž by každý parazit měl být specializovaný. Toto uvedl již EMERY (1909) ve své teorii, která se dnes nazývá Emeryho pravidlem. CARPENTER et al. (1993) tuto teorii uvedli na správnou míru: Parazit vznikne speciační událostí ve vývojové linii hostitele. Výsledkem speciace jsou tedy dva druhy parazit a jeho hostitel. Zjednodušeně lze říct, že někteří jedinci v rámci druhu začnou parazitovat u ostatních, až se vytvoří reprodukční bariéry a vzniknou dva druhy parazit a jeho hostitel. Každý druh kleptoparazita by tedy měl mít jednoho hostitele, který je jeho blízkým příbuzným. U řady druhů to tak opravdu je, typickým příkladem jsou např. včely rodu Thyreus a jejich hostitelé rodu Amegilla, vyznačující se peříčkovitým ochlupením, na rozdíl od příbuzné dvojice Melecta Anthophora (MICHENER 2000). Mnoho kukaččích včel však toto pravidlo významně porušuje, třeba zástupci našeho nejpočetnějšího rodu Nomada, jejichž hostitelé z rodu Andrena patří do úplně jiné vývojové větve včel. Kleptoparazitické druhy tedy nejsou neměnné, ale procházejí určitým vývojem, který má vliv na počet jejich hostitelů. Tento vývoj jistě probíhá různým způsobem, stejně jako kleptoparazitizmus nevznikl u včel jednou, ale mnohokrát u různých skupin (blíže ROZEN 2000). Jedním z hlavních důvodů je přeorientování kleptoparazita, které si ukážeme na příkladu. Kleptoparazitický druh parazituje na blízce příbuzném druhu, který však začíná vlivem predace, podmínek na lokalitě nebo jiných činitelů vymírat. Kleptoparazit si musí najít jiný hostitelský druh nebo bude odsouzen k zániku. Začne parazitovat u několika jiných druhů včel, které jsou na lokalitě dosud hojné. Podle úspěšnosti parazitace u jednotlivých druhů může dlouho zůstat generalistou (mít hodně hostitelů) nebo naopak se úzce zaměřit na jeden nový druh hostitele, který nejlépe splňuje podmínky ideálního hostitele. Specializace zřejmě neprobíhá tak, že se všichni jedinci přeorientují na parazitaci jednoho druhu, ale prostě ty vývojové linie, které se drží mírnějšího hostitele, získají převahu. U včel totiž existuje generalismus jen na úrovni druhů, jedinci jsou specializovaní na jeden druh hostitele (druh Sphecodes monilicornis má 14 druhů hostitelů, jedna konkrétní samice však parazituje pouze v hnízdě jednoho druhu hostitele), stejně jako třeba u kukaček (BOGUSCH & KRATOCHVÍL 2005). Literatura BOGUSCH P. & KRATOCHVÍL L., 2005: Generalist cleptoparasitic bee species (Hymenoptera: Apoidea) are species-specialist at the individual level. Behavioral Ecology and Sociobiology 58: in prep. EMERY C., 1909: Über den Ursprung der dulotischen, parasitischen und myrmekophilen Ameisen. Biologischer Centralblatt 29: CARPENTER J.M., STRASSMANN J.E., TURILLAZI S., HUGHES C.R., SOLIS C.R. & CERVO R., 1993: Phylogenetic relationships among paper wasp social parasites and their hosts (Hymenoptera: Vespidae: Polistinae). Cladistics 9:

8 MICHENER C.D., 2000: The bees of the world. Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press, 914 pp. ROZEN J.G. JR., 2000: Systematic and geographic distributions of Neotropical cleptoparasitic bees, with notes on their modes of parasitism. Anais do IV Encontro sobre Abelhas 2000: Současný stav poznání vos a vosíků České a Slovenské republiky Libor DVOŘÁK Společenským vosám a vosíkům byla v České a Slovenské republice věnována jen malá pozornost. Pokud se vyskytla publikovaná data, často se ukázalo, že obsahují závažné determinační omyly (srovnáním s muzejními sbírkami). Kvalitní přehled fauny vos a vosíků obou zemí tak de facto stále schází, přestože je to druhově chudá skupina. Nejrecentnější cheklist (PÁDR 1989) postrádá některé druhy, navíc je též plný nedostatků. Z rodu Vespa žije na území obou republik pouze druh V. crabro L. Početněji, čtyřmi druhy, je v obou zemích zastoupen rod Vespula. Jedná se o druhy V. germanica (F.), V. vulgaris (L.), V. rufa (L.) a její parazit V. austriaca (Panzer). Poněkud problematičtější je stav rodu Dolichovespula. PÁDR (1989) udává z obou republik pouze druhy D. media (Retzius), D. sylvestris (Scopoli), D. norwegica (F.) a D. saxonica (F.). D. omissa (Bischoff) (=ingrica Birula) uvádí pouze z Čech a D. adulterina (du Buysson) z Čech a Moravy. Oba parazitické druhy žijí v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Pomineme-li staré práce ZAVADILA (1948) a ŠNOFLÁKA (1952), byl výskyt obou druhů na Moravě v dřívějších letech potvrzen studiem sbírek v Moravském zemském muzeu v Brně (DVOŘÁK in prep.). Výskyt obou druhů na Slovensku shrnuje SMETANA (2000). Velkých změn doznalo poznání vosíků. V obou zemích jsou dlouho známy druhy Polistes nimpha (Christ), P. biglumis (L.) a P. dominulus (Christ), který se donedávna uváděl pod jiným jménem (P. gallicus). Taktéž v obou zemích žije nově se šířící P. bischoffi (Weyrauch). Z České republiky ho poprvé publikoval STRAKA (2000), ze Slovenska je známo několik nálezů (Dvořák, Smetana). Pouze v jižních částech Slovenska žije P. gallicus (L.) (dříve P. foederatus). Zcela nově byl při studiu starých muzejních sbírek nalezen na JV Slovensku P. associus (Kohl) (DVOŘÁK 2005). Složitější situace je ohledně parazitických vosíků. P. atrimandibularis (Zimmermann) byl znám z obou zemí. Z ČR je doložen jediný nález z Jeseníků (ŠNOFLÁK 1952), na Slovensku se jedná též o staré nálezy. Recentně nebyl tento druh v žádné z obou zemí nalezen. P. sulcifer (Zimmermann) byl znám z okolí Lučence na Slovensku (BOUČEK & ŠUSTERA 1956), recentně byl nalezen na Muráňské planině (SMETANA 2004). Dle současných poznatků žije (nebo v minulosti žilo) v ČR 11 druhů vos a 5 druhů vosíků, v SR 11 druhů vos a 8 druhů vosíků. Literatura BOUČEK Z. & ŠUSTERA O., 1956: Vosy Československé republiky. Přírodovědecký sborník Ostravského kraje 32: DVOŘÁK L., 2005: Polistes associus KOHL, 1898 new species of paper wasp for Slovakia (Hymenoptera, Vespidae). Linzer biologische Beiträge 37(1), in press. DVOŘÁK L., in prep: PÁDR Z., 1989: Vespoidea. In: Checklist of Czechoslovak insects III (Hymenoptera), ŠEDIVÝ J. (ed.) Acta faun. entomol. Mus. Nat. Pragae 19: SMETANA V., 2000: Súčasné poznatky o rozšírení os Dolichovespula adulterina a Dolichovespula omissa (Hymenoptera: Vespidae) na Slovensku. Entomofauna carpathica 12:

9 SMETANA V., 2004: Osy (hymenoptera: Vespidae) v Národnom parku Muránska planina. Reussia 1, Suppl. 1: STRAKA J., 2000: Faunistic records from the Czech Republic 109. Hymenoptera: Aculeata. Klapalekiana 36: ŠNOFLÁK J., 1952: Příspěvek k poznání Hymenopter opavského Slezska a přilehlých částí Moravy s popisem nového lumčíka Triaspis semilissus n.sp.. Přírodovědecký sborník Ostravského kraje 13: ZAVADIL V., 1948: Zajímavé nálezy blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera) v oblasti širšího Ostravska. Sborník přírodovědecké společnosti v Ostravě 9: Nevtíravý půvab přetvářky a odstrašení Stanislav KOMÁREK Jako adaptivní zbarvení bývá zvykem označovat nějaký vnější design živých objektů, o němž se v rámci darwinovské doktríny má za to, že přináší svému nositeli nějaký prospěch, vyjádřený v posledku v podobě reprodukčního úspěchu. Žloutnutí či červenání javorových listů na podzim sem tedy nepatří, tím méně třeba červeň rubínů či modř jasné oblohy. Problém, jak takto různá zbarvení interpretovat, je z historického hlediska dosti nedávný - byl založen teprve darwinovským obratem a zde prezentovaný přehled v zásadě pochází od Darwinova souputníka A.R. Wallace z roku Předtím podobné otázky vůbec nevyvstávaly, Bůh-Stvořitel si může tvořit co chce a není povinen skládat z toho nikomu účty proč je vrána černá a zlatý bažant kýčovitě barevný je věcí Jeho per definitionem nezbadatelných rozhodnutí. Celkově se všechny vnější designy (mluvme tu pro jednoduchost jen o živočiších, ne o rostlinách a houbách) rozpadají na dvě základní kategorie zbarvení sémantická (od řec. sémeion, znamení, tj. zbarvení nápadná, jejichž cílem je živočicha zviditelnit) a zbarvení kryptická (od řec. kryptos, skrytý, tj. taková, jejichž cílem je živočicha zamaskovat, zneviditelnit). Celá nauka o adaptivních zbarveních má ještě jeden výrazný lidský aspekt primárně bazíruje na lidském optickém vnímání, byť se živě zajímá o to, jak ptáci či kudlanky vlastně vidí přes všechnu badatelskou snahu to můžeme poznat jen přibližně museli bychom se stát červenkou, abychom s jistotou věděli, co vlastně vidí předpoklad, že něco podobného, co my, však není vůbec pošetilý. Kryptická zbarvení vždy dělala potíže zdaleka nejmenší jejich účel je zcela zjevný a přírodní teologové předdarwinovské éry na nich mohli demonstrovat dovednost Všemohoucího stejně efektně, jako jejich následovníci moc přírodního výběru jen si zkuste hledat můry na kůře porostlé lišejníkem nebo mladou čejku v trávě! Horší to bylo se zbarveními sémantickými. Ta se dají zhruba rozdělit na ta, která jsou určena pro vnitrodruhovou komunikaci a ta, která slouží pro komunikaci mezidruhovou (toto rozdělení se snadno řekne, ale v konkrétním případě někdy těžko dokazuje, či se může v jednotlivých případech jednat o kombinaci obojího). Na každý pád bylo už Darwinovi jasné, že křiklavá zbarvení rozmanitých ptáků či motýlů bude těžko vysvětlovat působením přírodního výběru, a proto postuloval jeho další typ, výběr pohlavní, který mají provádět v typickém případě samice, vybírající si samečka fešáka podle svého vrozeného vkusového schématu. Této koncepci by nasvědčovala i skutečnost, že pestřejší a ornamentálně rafinovanější bývá spíše samčí pohlaví, byť ne nutně. Darwin takto vysvětloval i všechna pestrá zbarvení u hmyzu, což byla při naprostém nedostatku etologických dat v jeho době značná odvaha. Přece jen se však zarazil před skutečností, že řada motýlích housenek je křiklavě pestrá, často s rozmanitými ornamentálními štětičkami chloupků i při nejlepší vůli si bylo těžko u těchto pohlavně dosud neaktivních bytůstek nějaký stín sexuální selekce, navíc 7

10 zde není ani náznak dimorfismu. Se svými pochybami (staří autoři ještě neztratili jemnější pozorovací schopnosti a hledání pravdy, nikoli jen potvrzení vlastních hypotéz, a Darwin toho byl velmi zářným příkladem) se v dopise svěřil Wallaceovi s prosbou, aby o celé věci popřemýšlel. Ten skutečně zformuloval hypotézu zcela novou, a sice o funkci pestrých zbarvení jakožto výstražných, později nazvaných aposematická. Hypotéza předpokládala, že takovýto druh je nějakým způsobem toxický, nechutný či nebezpečný a že jeho nápadný habitus usnadňuje predátorům učení ochutnají jen jednou a víckrát ne. Celá řada aposematiků se také skutečně pomalu pohybuje, dlouho žije a způsob života je gregariózní, tj ve skupinách, většinou sourozeneckých. Celá tato teorie, o níž existují stohy literatury a obrovské množství pokusů, má přes svou globální přesvědčivost některá slabá místa celá řada druhů, objektivně nebezpečných, je zbarvena krypticky a k evoluci aposematismu u nich nedošlo včely oproti vosám, chřestýši oproti korálovcům atd. Naopak existuje celá řada tzv. pseudoaposematiků, jedlých, ale nápadně zbarvených, byť většinou na partiích, viditelných jen za pohybu zadní křídla mnohých sarančí, stužkonosek atd. (i toto bývá zvykem chápat jako zařízení proti predátorům, kteří jsou náhlým objevením pestrých barev, fulgurací, šokováni a znejistěni). Navíc se ukázalo, že žádný aposematik není tak toxický, aby jej za okolností a v omezené míře nikdo nežral, celý fenomén jejich relativní nejedlosti připomíná tak nejspíš postupné mizení pochoutek během recepce. Ukazuje se i to, že aposematik může gustatorní testování predátorem ve zdraví přežít a není nutno spřádat složité úvahy o tom, kterým že to sobeckým genům v jeho bratřích a bratrancích jeho oběť přinese prospěch navíc je u celé řady predátorů obraz nejedlého aposematika už vrozený u některých z nich, třeba u korálovců, nemá ostatně uštknutý predátor během posledních dvou-tří minut života příležitost pracně získanou moudrost zúročit, ba ani o ní někomu povyprávět. Výše už zmiňovaný britský entomolog Bates potom na základě svých zkušeností s bělásky rodu Leptalis, které si přivezl přimíchané mezi motýly čeledi Ithomiidae, od nichž byli sotva k rozeznání, vyslovil hypotézu, že druhy, které svým vnějším habitem vybočují z řady svých příbuzných a naopak se svou podobou přimykají k druhu nepříbuznému, tak činí proto, aby těžily z nejedlosti chráněného typu a schovávaly se za ním před predátory. Jev sám byl známý v této době už dobrých dvacet let, ale teprve naroubování na tehdy sotva tři roky veřejně známý darwinismus dalo Batesově práci řádnou průraznost. Práce vzbudila velký ohlas a preformovala chápání mimetických jevů až do přítomné doby. Poměrně brzy nato, 1879, postuloval Fritz Müller, německý emigrant žijící v Brazílii, další, po něm pojmenovaný typ miméze, a sice podobnost mezi dvěma blíže nepříbuznými druhy, z nichž oba jsou nejedlé, tedy jakýsi aposematický habituální kartel. Svou práci doprovodil i pěkným matematickým modelem, dokládajícím, jaké výhody plynou pro oba druhy z redukce ztrát při zaučování mladých, dosud naivních predátorů tím, že tak činí jen jednou. Později se ukázalo, že mezi Batesovou a Müllerovou mimézí existují plynulé přechody, ba že v typickém případě existuje Batesovsko-Müllerovské kontinuum, kdy třeba na jihoamerické pasece létá v rámci tzv.mimetického okruhu celá skrumáž motýlů několika různých čeledí a všech stupňů toxicity s rámcově tímtéž vnějším habitem. Posléze byla ještě jako samostatná kategorie odlišena tzv. agresivní či Peckhamovská miméze, nazvaná podle slečny Peckhamové z muzea ve Wiskonsinu, spočívající v napodobování jiného organismu ne za účelem obrany před predátory, ale predace či parazitace jiných (napodobovat se může buď ten parazitovaný či lovený třeba vajíčko kukačky připodobněné k vejcím hostitele, nebo něco zcela jiného želva kajmanka, napodobující jazykem svíjejícího se červa za účelem lovu ryb). Do této kategorie spadá i tvarové či olfaktorické napodobování mravenců některými jejich hosty. Konečně lze mluvit i o mimézi parciální, kdy není napodobován živočich celý, ale jen některá jeho signálně významná část, třeba napodobení vosího pruhovaného zadečku i s žahavými pohyby 8

11 některými nočními motýly či některé případy očních skvrn na jejich zadních křídlech, které zřejmě ukazují po svém odhalení drobným ptákům upřený pseudopohled, upomínající na nějakého jejich predátora. Parciální miméze přecházejí plynule k atrapám, např. k falešným hlavám některých motýlů a hadů, okcipitálním obličejům některých sov a dalším podobným inovacím některé z nich jsou určeny i pro komunikaci vnitrodruhovou, třeba nápodoby estrálních otoků samic u samců paviánů pláštíkových. I člověk, nejzajímavější ze všech živočišných druhů, produkuje decepce naveliko, od falšovaných bankovek a nepravých tělesných vůní z parfumerie až po žertovné předměty typu kostiček z bílého mramoru v cukřence. (Podle článků v časopisech Vesmír (9/2002) a Analogon (36) upravil a zkrátil Petr Bogusch) Literatura KOMÁREK S., Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy. Dokořán, Praha, 192 pp. Kutavky a hrabavky (Hymenoptera: Sphecidae, Pompilidae) nivy Váhu pri Trenčíne s dôrazom na antropogénne biotopy Peter LIŠKA Súčasná niva Váhu pri Trenčíne je tvorená mozaikov rozmanitých biotopov v rôznom štádiu sukcesie. Pri výskume fauny kutaviek a hrabaviek bol v rokoch boli sledované aj antropogénne biotopy, ako napr. svahy diaľničného násypu a štrkoviská, okraje polí. V území medzi starým korytom Váhu a diaľničným násypom v úseku medzi Skalkou nad Váhom a Nemšovou bolo na na 14 lokalitách prírodného aj antropogénneho charakteru žltými Moerickeho pascami zaznamenaných 48 druhov kutaviek (456 kusov) a 42 druhov hrabaviek (304 kusov). Na jednotlivých lokalitách sa počet druhov pohyboval od 8 do 35 (kutavky 5 20, hrabavky 3 16). Zatrávnené svahy diaľničného násypu patrili medzi najbohatšie lokality. Najpočetnejšie druhy boli z kutaviek Ammophila sabulosa, Diodontus minutus a Trypoxylon figulus, z hrabaviek Priocnemis minuta, Arachnospila minutula, Cryptocheilus versicolor a Priocnemis fennica. K najcennejším nálezom patria z kutaviek: Ammoplanus marathroicus zriedkavo nachádzaný drobný druh, pravdepodobne často prehliadaný, Miscophus ater napriek názoru, že arenikolnosť druhu nebude zrejme jednoznačná (VEPŘEK 1998), sa na sledovaných lokalitách v nive Váhu druh prejavoval ako výrazný psamofil, Nysson mimulus druhý nález na Slovensku (1 F, ), ako nový druh pre faunu Slovenska ho uvádza LUKÁŠ (2002); z hrabaviek: Anoplius alpinobalticus, Anoplius tenuicornis ako nový druh pre faunu Slovenska ho uvádza DEVÁN (2000), Homonotus balcanicus veľmi vzácne nachádzaný druh. Priocnemis fennica v porovnaní s inými lokalitami zo Slovenska bohatý nález 20 ks, Priocnemis minuta zaznamenaných 37 jedincov radí skúmané územie medzi najbohatšie náleziská tohto druhu na Slovensku. Z hľadiska prítomnosti, bohatosti a diverzity fauny sledovaných skupín hmyzu sú antropogénne biotopy významnou súčasťou kultúrnej krajiny a zasluhujú si pozornosť odbornej verejnosti. Literatura DEVÁN P., 2000: Kutavky (Sphecidae), hrabavky (Pompilidae), zlatenky (Chrysididae), srpice (Mecoptera) a sieťokrídlovce (Planipennia) získané Merickeho pascami na dvoch trstinových lokalitách. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 5:

12 LUKÁŠ J., 2002: Príspevok k poznaniu fauny blanokrídlovcov (Sphecidae, Pompilidae a Chrysididae) Hájnice pri Trenčianskych Bohuslaviciach. Sborník Přírodovědného klubu v Uh. Hradišti, 7: VEPŘEK D., 1998: Kutilky (Sphecidae) na území přírodní památky Vojenské cvičiště Bzenec a na území širšího Bzenecka. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 3: Včely (Hymenoptera, Apoidea) prírodnej rezervácie Krasín (Biele Karpaty, Slovensko) Jozef LUKÁŠ & Peter LIŠKA Prírodná rezervácia (PR) Krasín sa nachádza v Chránenej krajinnej oblasti (CHKO) Biele Karpaty v katastrálnom území obce Dolná Súča, okres Trenčín (DFS 7074a). Tvorí ju vápencové bradlo s nadmorskou výškou m n.m. Územie bolo v minulosti odlesnené, v súčasnosti je západná časť zarastená sekundárnym lesom, južné a juhovýchodné bezlesé skalnaté svahy sú porastené xerotermnou vegetáciou. V dôsledku absencie pastvy do rezervácie expandujú kroviny. V roku 2002 sme na Krasíne individuálnym zberom a smykaním zaznamenali 102 druhov prevažne samotárskych včiel (29 rodov, 197 kusov); z toho: Megachilidae 34 druhov (11 rodov, 65 kusov), Anthophoridae 17 druhov (7 rodov, 36 ks), Halictidae 17 druhov (4 rody, 37 ks), Andrenidae 16 druhov (1 rod, 30 ks), Colletidae 9 druhov (2 rody, 15 ks), Apidae 7 druhov (2 rody, 12 ks) a Melittidae 2 druhy (2 rody, 2 ks). Okrem druhov so širokou ekologickou valenciou sme zaznamenali aj výskyt vzácnych, potenciálne ohrozených a chránených druhov včiel, napr. Rhodanthidium septemdentatum, Stelis ornatula, Osmia uncinata, Nomada shepardana a čmele Bombus humilis, B. lapidarius, B. lucorum, B. pascuorum a B. terrestris. Získané výsledky zvyšujú počet známych druhov nadčeľade Apoidea z PR Krasín (BEREC 1997) na 104 (83 druhov doposiaľ nezaznamenaných). Pre územie CHKO Biele Karpaty sa počet známych druhov včiel zvýšil zo 125 (PŘIDAL 1998) na 179 (54 prvonálezov). Z hľadiska druhového bohatstva akuleátnych blanokrídlovcov patrí územie PR Krasín medzi významné lokality CHKO Biele Karpaty. Výskum bol realizovaný s podporou vedeckej grantovej agentúry VEGA, číslo grantu 1/9116/02 Literatura BEREC P., 1997: Žihdlové blanokrídlovce (Hym., Aculeata) prírodnej rezervácie Krasín. Natura Carpatica (Košice) 38: PŘIDAL A., 1998: Úvodní studie o fauně včel Bílých Karpat (Hymenoptera: Apoidea). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti 3:

13 Příprava ediční řady Atlas blanokřídlého hmyzu České a Slovenské republiky Jan MACEK Ve spolupráci s knižním nakladatelstvím Academia Praha je na příštích pět let pod patronací entomologického oddělení NM v Praze plánována publikace ediční řady Atlas blanokřídlého hmyzu České a Slovenské republiky. Celá řada bude napsaná v českém jazyce a bude obsahovat čtyři díly podle obsažnosti jednotlivých skupin blanokřídlého hmyzu a na jejím vzniku se bude podílet většina českých a slovenských odborníků. První díl bude zahrnovat akuleátní skupiny [Chrysidoidea, Vespoidea (vyjma Formicidae) a spheciformní čeledi nadčeledi Apoidea] (předpokládaný rok vydání ), druhý díl čeledi Formicidae a Apidae (předpokládaný rok vydání ), třetí díl parazitoidní Apocrita (předpokládaný rok vydání ), čtvrtý díl Symphyta (předpokládaný rok vydání ). Koncepčně bude publikace pojata jako identifikační atlas určený pro všechny více nebo méně vzdělané zájemce o entomologii. Vzhledem k omezeným možnostem bude mít publikace omezený rozsah a proto sloužit především jako orientační příručka pro zájemce o hlubší studium. Kniha bude formálně členěna na dvě části, v obecné části získá čtenář základní povědomí o anatomii, morfologii a ekologii uváděných skupin blanokřídlého hmyzu. Speciální část je vlastním atlasem, kterou tvoří tabule složené z barevných fotografií vybraných druhů provázená textovou částí se základním popisem (diferenciální diagnoza, ekologie) příslušných taxonů (čeledí, podčeledí a rodů) a přehledem zjištěných a předpokládaných druhů na území České a Slovenské republiky s jejich základními charakteristikami (rozměry, fenofázi, celkovém rozšíření a výskytu na území ČR a SR) doplněnými identifikačními klíči do čeledí, podčeledí a rodů, případně i druhů. U každé čeledi budou uvedeny citace odkazující v přehledu literatury na konci knihy na základní tuzemské i zahraniční identifikační příručky. Aktuálne poznatky o rozšírení Pyrobombus pyrenaeus (Pérez, 1879) na Slovensku Vladimír SMETANA K najzaujímavejším druhom čmeliakov na Slovensku patrí Pyrobombus pyrenaeus. Považujeme ho za glaciálny relikt. Je európskym druhom, rozšíreným v Pyrenejach, Alpách a Karpatoch, v horských systémoch Balkánskeho polostrova i na Kaukaze. Patrí medzi orofilné prvky fauny, nie je však druhom boreoalpínskym. Nevyskytuje sa v severnej Európe (napr. v Škandinávii). U nás ho najčastejšie nájdeme na hornej hranici lesa, v subalpínskom a alpínskom pásme, niekedy však zostupuje aj hlboko do záverov horských dolín. Základné poznatky o rozšírení tohto druhu na Slovensku zosumarizoval už v polovici 20. storočia TKALCŮ (1965). Prezentuje viaceré staršie nálezy z Tatier a veľký priestor venuje aj horským celkom, v ktorých možno očakávať jeho výskyt. Novšie nálezy z Tatier uvádzajú PÁDR & LUKÁŠ (1994). BELÁKOVÁ (1980) i BELÁKOVÁ et al. (1979) udávajú už P. pyrenaeus okrem Tatier aj zo Slovenského raja, z Malej Fatry (Rozsutec), Veľkej Fatry a z Oravských Beskýd (Babia hora). 11

14 Štúdiu rozšírenia P. pyrenaeus na Slovensku, jeho kvantitatívnemu zastúpeniu v spoločenstvách čmeľovitých i trofickým interakciam so živnými rastlinami sa intenzívne venujeme od konca 80. rokov až do súčasnosti. Podarilo sa zaznamenať tento druh na viacerých lokalitách Chočských vrchov a Západných Tatier (SMETANA 1999). Ide napr. o: Veľký Choč 1611 m, Ostrý 1128 m, Suchú dolinu, Sivý vrch 1805 m. Vo Veľkej Fatre bol druh nájdený Na Suchom vrchu 1550 m (SMETANA 1992), Čiernom Kameni 1479 m, ale i v Rožkovej doline (cca 750 m n.m.). Veľmi hojný je v oblasti hlavného hrebeňa Krivánskej Malej Fatry (SMETANA 2002), vyskytuje sa však aj na opačnom konci pohoria (SMETANA 2000b) na Kľaku 1351 m v Lúčanskej Fatre. Z Nízkych Tatier pochádzajú údaje z Jasenskej doliny (SMETANA 2003), z doliny Demänovskej i Vajskovskej. Veľmi zaujímavé sú nálezy v horských celkoch, ktoré nedosahujú hornú hranicu lesa. Ide o Spišskú Maguru (SMETANA 1993), najvyšší masív Kremnických vrchov Flochová 1318 m (SMETANA 1994), pohorie Čergov (SMETANA 2000a). Vyskytuje sa aj na početných lokalitách hlavného hrebeňa Volovských vrchov, zaznamenaný bol tiež v Revúckej vrchovine (SMETANA 1996) a to na lokalite Zelinová dolina v nadmorskej výške iba 650 m, v Oravskej Magure (Minčol 1396 m), v Stahohorskych vrchoch (Donovaly), v Stolických vrchoch (Stolica 1476 m) a v Kysuckej vrchovine (Pupov 1095 m). V spoločenstvách čmeľovitých na hornej hranici lesa a nad ňou má P. pyrenaeus veľkú dominanciu a často býva najhojnejším taxónom. Vyskytuje sa tu spolu s Bombus lucorum, Alpigenobombus wurfleini, Pyrobombus soroeensis, Pyrobombus pratorum, Megabombus pascuorum. V pohoriach s menšou nadmorskou výškou sa jeho zastúpenie znižuje. Aj v dôsledku toho, že tu pribúdajú ďalšie hylofilné druhy, resp. na rozľahlých trávnatých plochách hrebeňov tiež druhy otvorených terénov. Veľmi malé kvantitatívne zastúpenie má druh v inverzných polohách dolín, kam pravdepodobne preniká v dôsledku prirodzeného rozptylu populácií. P. pyrenaeus patrí aj k najvýznamnejším opeľovačom mnohých horských rastlín. Patria k nim napr. Phyteuma orbiculare, Campanula serrata, Campanula cochlearifolia (Campanulaceae), Allium sibiricum, Allium montanum (Liliaceae), Bistorta major (Polygonaceae), Chamerion angustifolium (Oenotheraceae), Calluna vulgaris (Ericaceae), Thymus sp. (Lamiaceae), Pedicularis verticillata (Scrophulariaceae), Cirsium palustre, Carduus personata, Carduus glaucus, Adenostyles alliariae, Senecio nemorensis, Solidago virgaurea (Asteraceae), Rubus sp. (Rosaceae), Scabiosa lucida (Dipsacaceae), samozrejme Vaccinium myrtilus a Vaccinium vitis-idaea (Vacciniaceae) a mnohé iné. Literatúra BELÁKOVÁ A., 1980: Die Bienen (Apoidea) einiger Gebirgsgebiete der Slowakei. Acta Mus. Reginaehradecensis, S. A, Supplementum, BELÁKOVÁ A., SMETANA V. & VALENČÍK M., 1979: Výskyt niektorých zástupcov podčeľadí Bombinae a Psithyrinae (Hymenoptera, Apoidea) na Slovensku. Biológia (Bratislava), 34: PÁDR Z. & LUKÁŠ J., 1994: Stachelhautflügel aus dem gebiet des Hohen Tatragebirges in der Slovakischen republik (Hymenoptera, Aculeata). Linzer biol. Beitr. 26: SMETANA V., 1992: Čmeľovité (Hymenoptera, Apoidea, Bombidae) v CHN Suchý vrch vo Veľkej Fatre. Ochrana prírody 1/1992: SMETANA V., 1993: Čmeľovité (Hymenoptera, Bombidae) na vybraných lokalitách Pienin, Ľubovnianskej vrchoviny a Spišskej Magury. XVI. Východoslovenský tábor ochrancov prírody 1992, Prehľad odborných výsledkov, Poprad, SMETANA V., 1994: Čmeľovité (Hymenoptera, Bombidae) na vybraných lokalitách Turčianskej kotliny a časti Kremnických vrchov. Zborník Turiec 1992: SMETANA V., 1996: Čmeľovité (Hymenoptera, Bombidae) na vybraných lokalitách v širšom okolí Dobšinej. XVIII. Východoslovenský tábor ochrancov prírody 1994, Prehľad odborných výsledkov, Rožňava, SMETANA V., 1999: Výsledky prieskumu čmeľovitých (Hym., Bombidae) na vybraných lokalitách Chočských vrchov a priľahlej časti Západných Tatier. Naturae Tutela 5:

15 SMETANA V., 2000a: Výsledky výskumu čmeľovitých (Hymenoptera: Bombidae) na vybraných lokalitách v Čergove, Bachurni a v bradlovom pásme Spišsko-šarišského medzihoria. Natura Carpatica 41: SMETANA V. 2000b: Čmeľovité (Hymenoptera: Bombidae) v NPR Kľak v Malej Fatre. Správy Slovenskej zoologickej spoločnosti 18: SMETANA V., 2002: Príspevok k poznaniu čmeľovitých (Hymenoptera: Bombidae) na hornej hranici lesa a v subalpínskom pásme Malej Fatry. Zborník Oravského múzea 19: SMETANA V., 2003: Výsledky výskumu čmeľovitých (Hymenoptera: Bombidae) v Jasenskej doline v Nízkych Tatrách. Naturae Tutela 7: TKALCŮ B., 1965: Čmelák pyrenejský na Slovensku. Živa 13: Ekologické poznámky k výskytu Bembix tarsata (Hymenoptera: Sphecidae) v severozápadních Čechách Miroslav SRBA Bembix tarsata je vzácným teplomilným zástupcem kutilek (Hymenoptera: Apoidea: Sphecidae). Druh je mediteránním prvkem. Severní hranice rozšíření druhu prochází střední Evropou. Literární údaje z minulého století uvádějí ojedinělý sběr z Polského Grochowa poblíž hranice s Německem (MÜHLER 1918 in OEHLKE 1970). Ze Saska věrohodné údaje chybějí. Z našeho území byl druh uváděn na lokalitách na Třeboňsku a v Polabí. Podle BALTHASARA (1972) byl v bývalé ČSSR místy hojný. Podle sběratelských zkušeností entomologů zabývajících se blanokřídlým hmyzem výskyt druhu dramaticky poklesl a na původních lokalitách v Polabí a Jižních Čechách se v současné době nevyskytuje (K. Deneš, J. a M. Halada. Z. Karas, Z. Pádr, J. Straka, P. Tyrner pers. comm.). V poslední době však byl druh opakovně zjištěn na některých lokalitách v severozápadních Čechách. První ojedinělý nález byl učiněn na Mostecku u obce Sedlec v roce 1981 (1 samice lgt., det. et coll. P. Tyrner). V posledních letech však byla učiněna celá série nálezů tohoto druhu v oblasti SZ Čech. V roce 1998 byl chycena jedna samice (lgt., det. et coll. J. Straka) v Počeradech (5548) na Lounsku. V dalším roce (1999) byl potvrzen výskyt včetně hnízdění. Další lokalitou je Stroupeč u Žatce (5646). Druh Bembix tarsata zde byl zjištěn poprvé v roce 2000 (lgt., det. et coll. P. Tyrner). Na této lokalitě provádí P. Tyrner soustavná pozorování od roku 1979 a je nepravděpodobné, že by dřívější výskyt tak nápadného druhu nepozoroval. Totéž platí i pro lokalitu v Počeradech. Pozorování proto mohou být dokladem současného šíření nebo opětovného šíření B. tarsata v regionu. Nejčetnější výskyt byl zjištěn v roce 1998 na Střimické výsypce u Mostu. Lokalita má nadmořskou výšku přibližně 270 m n.m. Výsypka byla sypána v šedesátých letech 20. století a je místy tvořena fytotoxickým materiálem, což znemožnilo její plošnou rekultivaci a výrazně omezuje i samovolné zarůstání. Obnažené plochy tvoří vhodné možnosti k hnízdění dalších teplomilných a jinde vzácných druhů hymenopter, které jsou předmětem dalšího studia (Ammophila pubescens Curtis, 1829, A. heydeni Dahlbom, 1845, Sphex rufocinctus Brullé, 1833 a další). Četnost Bembix tarsata na této výsypce je dohadována nejméně v řádech tisíců exemplářů. Některé ekologické aspekty takto hojného výskytu jsou předmětem současného výzkumu. Sledován je vývoj populační četnosti, potravní specializace, potravní nabídka, konkurence a parazitace hnízd. Na Střimické výsypce bylo zaznamenáno několik hnízdišť, z nichž některá hostila i stovky jedinců. Hnízda jsou nejčastěji tvořena v písčitém nebo jílovitě písčitém materiálu. Vzdálenost mezi jednotlivými vstupními chodbami se při nejhustějším osídlení pohybovala okolo 20 cm. Každé hnízdo je tvořeno šikmou vstupní chodbou, která se větví do několika 13

16 mateřských komůrek. Jejich počet se na dané lokalitě pohybuje od 2 do 11, většinou však 3 7. Komůrky jsou nalézány v hloubce 5 25 cm v závislosti na kvalitě substrátu a porostu. Larvy jsou zásobovány dospělci krátkorohého dvoukřídlého hmyzu (Diptera: Brachycera). Největší část kořisti tvoří zástupci čeledí Syrphidae, Tabanidae a Bombiliidae. Jednotlivé komůrky jsou zpravidla zásobeny jedním nebo dvěma druhy kořisti. V rámci celého hnízda může být variabilita kořisti vyšší. To dokládá specializaci samic na jeden konkrétní zdroj, který je z pohledu pečující samice v konkrétní dobu nejvýhodnější. V průběhu sezóny se však tato preference mění. V roce 2003 byl pozorován poměrně dramatický pokles četnosti, přibližně na jednu třetinu stavu předešlé sezóny. Tomu odpovídal i počet vyhrabaných kukel ze substrátu. Tento pokles by mohl být vysvětlen klimaticky mimořádnou sezónou roku 2002, která byla velmi studená a deštivá. To se odrazilo na aktivitě a pravděpodobně i na hnízdní úspěšnosti samic Bembix tarsata. Od té doby se četnost opět nepatrně zvýšila a zdá se být konstantní. Výskyt parazitické zlatěnky Parnopes grandior (Pallas, 1771) zjištěn nebyl a vzhledem k nápadnosti tohoto druhu není výskyt předpokládán. Parazitace jinými druhy hmyzu zatím také nebyla pozorována. V roce 2003 byly P. Tyrnerem objeveny dvě další lokality v okolí Střimické výsypky. V Litvínově (asi 10 km SV od výsypky) a nedaleko Mostu kolem toku říčky Bíliny (asi 3 km JZ od výsypky). Všechny zjištěné lokality spadají do srážkově podprůměrné oblasti okresů Most, Louny a Chomutov. Tato oblast srážkového stínu Krušných hor se vyznačuje mimořádně kontinentálním klimatem příhodným pro výskyt teplomilných druhů fauny a flóry. Pozorované šíření Bembix tarsata mohlo podpořit i několik po sobě jdoucích nadprůměrně teplých lét v devadesátých letech. Literatura BALTHASAR V., 1972: Grabwespen Sphecoidea. Fauna ČSSR BD 20, ČSAV Praha, 471 pp. OEHLKE J., 1970: Beiträge zur Insekten-Fauna der DDR: Hymenoptera Sphecidae. Beiträge zur Entomologie 20: SRBA M. & TYRNER P., 2003: Výskyt Bembix tarsata (Hymenoptera, Sphecidae) v severozápadních Čechách. Sborník Oblastního muzea v Mostě, řada přírodovědná 25: Barevné misky jako pasti na blanokřídlý hmyz Jakub STRAKA Většině entomologů jsou známy žluté misky pod pojmem Moerickeho pasti. Moericke je používal k masovému odchytu mšic. Jsou ale žluté misky skutečně nejlepší i pro lov blanokřídlého hmyzu? Je možné použít žluté, či jinak barevné, misky k faunistickým studiím různých lokalit? Pokusím se na tyto otázky odpovědět a popíši, jak nejlépe barevné misky používat k lovu včel, vos a kutilek. V létě roku 1999 jsem provedl podrobný terénní pokus se čtyřmi barvami misek dvou velikostí na třech rozdílných lokalitách. Do žlutých a bílých misek se chytalo jednoznačně nejvíce jedinců a mezi těmito dvěma barvami není významný rozdíl. Do modrých misek se chytalo mnohem méně jedinců, než do žlutých a bílých a červené misky zůstávaly často téměř prázdné. Pro biomonitoringy je ale důležitější množství druhů, nikoli množství jedinců. I přesto, že se do žlutých a bílých misek chytá stejné množství jedinců, bylo ve žlutých miskách jednoznačně více druhů. Žluté misky jsou tedy skutečně k odchytu blanokřídlého hmyzu nejlepší. Provedl jsem i analýzu spektra druhů padajících do různě barevných misek. Žluté a 14

17 bílé misky chytají velmi podobné spektrum druhů, ale do bílé se chytají některé druhy v masách. Velmi zajímavé je spektrum druhů v modrých miskách. To se jednoznačně liší od spektra druhů v miskách žlutých a bílých. Pro získání co nejširšího spektra druhů z lokality je proto vhodné různé barvy misek kombinovat. Červená barva druhy spíše odpuzuje, než aby je přitahovala, takže její použití není pro tento účel vhodné. Při terénní práci proto používám polovinu žlutých a po čtvrtině bílých a modrých misek. Jednoznačně je také vhodnější používat misky s větším průměrem, protože do větších misek se chytí tolikrát více jedinců, o kolik je miska větší. Misky s velkým průměrem nejsou praktické pro celoroční provoz. Mají větší výpar a v teplých měsících se voda rychleji vypaří. Již řadu let používám misky s průměrem 12 cm a s hloubkou 6 cm ve kterých obvykle voda vydrží jeden až dva týdny. Pokud se misky používají jen krátkodobě, tj. 1 2 dny, není potřeba používat konzervační látky. Složení roztoku v miskách je poměrně levné, ale pokud se používají celý rok je spotřeba konzervačních látek překvapivě vysoká. Osvědčený recept: voda se solí jako konzervační roztok (do 0,5 l vody jedna vrchovatá polévková lžíce). Do vody je nutno přidat detergent. Jeho množství závisí na síle použitého typu. Pro dlouhodobé použití je vhodné použít silný detergent např. na mytí nádobí. Pak stačí 2 5 kapek na 2 l vody. Detergent slouží k tomu, aby se hmyz svou vahou potopil pod hladinu, a aby se voda mohla snadno dostat do vzdušnic. Na zvoleném odstínu barvy příliš nezáleží, pokud se použije barva, která alespoň trochu připomíná barvy běžnějších květů. Zvláště u modré barvy může být použit sytější a tmavší odstín. V poslední době se osvědčily barvy ve spreji. Ty je možné nanést ve velmi tenké vrstvě, která se méně olupuje. Misky je vhodné umístit do členitějšího prostředí na relativně dobře viditelná a osluněná místa, jako jsou skalní hrany, zídky, okraje lesa a poblíž solitérních keřových porostů. Pokud se misky používají dlouhodobě, je nutno po vybrání obsahu, důkladně misku vypláchnout od prachu a naplnit téměř po okraj. Při krátkodobém použití nemusí být miska plná. Do dvanácti misek o průměru 12 cm lze nachytat druhů na jedné lokalitě za jednu celou sezónu. Velmi dobře fungují i v období, kdy často prší. Během velmi deštivého září roce 2001 jsem při výzkumu v dobývacím prostoru Čertovy schody (Český kras) nachytal do asi třiceti misek přes tisíc jedinců ze 72 druhů žahadlových blanokřídlých. Cesta na severozápad poznatky o šíření některých druhů akuleátních hymenopter v Čechách Pavel TYRNER V současné době se často diskutuje otázka, zda žijeme v době (globálního) oteplování klimatu, způsobeného antropogenními vlivy. Jisté je, že v uplynulých desetiletích se objevovaly mimořádně teplé roky, nebo jejich kumulace a také je jisté, že výskyt hmyzu na vzniklou situaci reaguje jednak šířením areálu u xerotermních druhů, jednak, což je ale méně podložené, restrikcí areálů u druhů hlavně oligostenotermních. Asi nejlépe je prozkoumán postup šíření Chrysis marginata Mocs. Byla hodnocena jako výrazně teplomilný mediteránní druh. Na Slovensku ji poprvé chytal Z. Pádr v r u Mužly, KOCOUREK (1963) ohlásil další nálezy z jižního a východního Slovenska. V r byla poprvé chytána na jižní Moravě (Bulhary r. 1978, Břežany, Dyjskosvratecký úval r. 1979) a hlášena jako nový druh pro Moravu (TYRNER 1980). První nález z Čech pochází z 15